28 Ruodíieb    kolem poloviny 11; stol.
Tento nejstaršístředolatinský rytířský veršovaný román, který se — byť necelý — zachoval dokonce v autografu v klášteře Ťegernsee, nedovedeme ani datovat ani přiřknout nějakému autorovi a neznáme ani jméno, které autor svému dílu, čítajícímu přes 2300 veršů, dal Zanechaly v něm stopu pozdně antické romány, hagiografická témata, orientální pohádky i události z přelomu tisíciletí Realistickým způsobem, v málo literární, takřka hovorové latině, je tu vytyčen v osobě Ruodlieba ideál světského bojovníka Kristova. Jako ukázku přinášíme líčení snu Ruodlieboiy matky.
Matka tohoto muže však skutky konala dobré, vítala sirotky, vdovy, i poutník)', Kristtm' chudé. Pro tyto zásluhy její se synovi dostalo Štěstí. Kristus jí totiž zjevil, jak syna zamýšlí poctít. Jednou spatřila ve snu dva kance a veliké stádo sviní s ostrými zuby, jež hrůzně jim svítily z tlamy. Ruodíieb zjevil se také a svině jej napadnout.chtěly. On však oběma kancům svým mečem usekl hlavu, do jedné na místě pobil i bojovné divoké svině. Potom viděla matka i košatou, vysokou lípu: Ruodíieb nahoře seděl, byl opřený na samém vršku, ve větvích okolo něho tam početná družina stála, hotova, jak se zdálo, se ihned do boje pustit. Holubice pak bíláa krásná tam přilétla v chvíli, v zobáčku korunu skvělou, jež zářila kamením drahým. Když mu ji na hlavu dala, hned polibek něžný mu vtiskla; Ruodíieb přija! jej klidně a vůbec se nebránil ptáku. Matka pak vážila v mysli to zjevení, ve snu jež přišlo, co to vše znamenat mělo a předzvěst poct že to byla. f když věděla dobře, že předzvěst pocty to byla, zůstala pokorná dále a cizí byla jí pýcha. Nechtěla přičítat sobě, leč Boží nezměrné lásce
všechny ty veliké pocty jež Ruodíieb vbrzku měl získat.
Teprve za tři dny pak synovi sdělila všechno,
o tom, jak strašlivým kancům svým mečem usekl hlavu,
o tom, jak pobil i svině, jež těsně se držely kanců,
jak též viděla jeho až v koruně lipové trůnit,
ve větvích stromu pod ním jak poddané viděla jeho,
potom že přilétl holub a ten že mu korunu nesl,
na jeho ruku si sedal  a polibky sladké mu dával,
, Jak jsem to vidění měla,  tu náhle jsem procitla zcela;
velmi mě mrzelo věru, že již jsem procitla ze sna.
To, že jsem procitla, značí, jak vím, že brzy už zemřu,
dříve, než tohle všechno by dospělo ke svému konci.
Synu, na jedno mysli: jak často ti dobrota Boží
na pomoc přispěla v nouzi, jak Bůh tě vytrhl smrti,
s tebou jak v cizině býval a ruku svou nad tebou držel,
dal ti do vlasti dospět a štědře tě obdařil dary.
Vím, co to vidění praví:   že dojdeš veliké slávy.
Bojím se pomyslet, synu, že Bůh nám oběma takto
splatil za skutky naše, jež u Něho milost snad našly:
prosím tě, odvahu neměj tu myšlenku vyslovit někdy!
Bezmocnost svou přec známe,  vždyť jen co dá On nám, to máme.
Ať se ti jakkoli vede, přec za všechno díky Mu vzdávej."
104
105