Roland Barthes 1915 Cherbourg -1980 Paríž Biografie 1915: narodil se v Cherbourgu ve Francii; dětství prožil v Bayonne a v Paříži 1935: studium klasické literatury na Sorbonně v Paříži Po ukončení studia učil v Biarritz, později kvůli TBC opakovaný pobyt v sanatoriích ve Francii ave Švýcarsku Od 1947 publikuje studie z literární teorie a kritiky (první knižní publikace Nultý stupeň rukopisu v 1957) Ve 40. letech a začátkem 50. let 20. století absolvoval pracovní pobyty v zahraničí (Rumunsko, Egypt, Maroko) 1952: návrat do Paříže, pracuje na Ministerstve zahraničních věcí, spolupodílí se na založení časopisů Communications a Tel Quel 1962: členství v redakční radě časopisu Críúque (spolu s M. Foucaultom); na Ecole pratique des hautes études vede seminář o teorii současných významových systémů Intenzivní publikační činnost v 60. a 70. letech 20. století 1977-1980: profesor sémiologie na Collége de France v Paríži 1980: zemřel v Paříži na následky autonehody Bibliografie (výběr) • Nultý stupeň rukopisu (1957) • Mytologie (1957) • Kritické eseje (1964) • Základy sémiologie (1965) • Kritika a pravda (1966) • Systém módy (1967) • Ríše znaků (1970) • Sade, Fourrier, Loyola (1971) • Roland Barthes o Rolandovi Barthesovi (1975) • Fragmenty milostného diskursu (1977) • Světlá komora (1980) Mýtus v Barthesově sémiologii Langage (řeč) = langue (jazyk? systém) + parole (promluva, projev) Jazyk není ani přirozený, ani průhledný - je založen na konvencích, na arbitrárních vztazích pojmů a zvuků Objektový, primární jazyk (denotace, doslovnost) x Mýtický, sekundárni jazyk (konotace, kódování) Mýtus = proměna doslovného významu v přenesný význam, denotace proměněna v konotaci Schéma mýtu v Barthesově sémiologii 1. označující 2. označované l 3. znak v L OZNAČUJÍCÍ II. OZNAČOVANÉ III. ZNAK L robvie etľobtus (1982), sbírka kritických esejů ze 60. let obsahuje 2 aplikované semiotické analýzy zaměřené na problematiku fotografie: oba texty prezentují hypotézu, že fotografický obraz může fungovat jako účelová a dekódovatelná zpráva, materializovaná v otisku (= denotační úroveň obrazu, opak úrovně konotační). Fotografické sdělení, (1961), žurnalistická fotografie Rozlišení 2 sdělení: 1. denotace = zpráva bez kódu (konstatování toho, co vidíme); 2. konotace = kódování zprávy (určení způsobu, jakým společnost umožňuje čtení zprávy a jakým o ní uvažuje). „Imitativní umění" (kresba, film, divadlo) obsahjí obě zprávy: denotovanou i konotovanou. Neplatí to však pro všechny umění: např. reportážní fotografie je nositelkou pouze „denotované" zprávy, která minuciózně kopíruje realitu. Při proměně objektu na fotografický obraz dochází k redukci proporcí a barev, která však není transformací reality, ani samou realitou: to je její analogon. Fotografický obraz = jedinečná analogická „zpráva bez kódu". Jeho označované se však i tak dovolává „kultury", která zprávu přijímá. V případě fotografie dochází k výjimečnému jevu: kódovaná zpráva se rozvíjí na základě zprávy bez kódu (konotace fotografie = vnucení kulturního významu snímce tím, že kódujeme její analogon). Rétorika obrazu, (1964), reklamní fotografie Studie rozvíjí teze prvního textu, ale víc nástojí na nekódované povaze denotativní úrovně. Barthes se snaží na příkladě reklamní fotografie zodpovědět otázku: může analogická reprezentace vytvářet skutečné znakové systémy, anebo jen půhé shluky symbolů? Fotografický obraz vyvolává otázky po smyslu, protože je polysémický: disponuje „vznášejícím se řetězem" označovaných, spomedzi nichž si čtenář může některé vybrat a jiné ignorovat. Společnost ve snaze eliminovat neurčitost znaků vyvíjí různé techniky fixování tohoto řetězu. Jedním z nich je i třetí rovina obrazu, „lingvistická zpráva", napájející se na 2 původně určené roviny: konotaci a denotaci. I když každá reklamní fotografie poskytuje 3 druhy zpráv: 1. lingvistickou 2. ikonickou kódovanou 3. ikonickou nekódovanou, problém s porozumením nadále trvá, protože k rozlišení dvou ikonických zpráv většinou v běžném čtení nedochází (právě tento čtenářský « zmatek » reklamní obrazy využívají). En 1865, le jeune Lewis Payne tenta d assassiner le secretaire d'Etat ameneam, W.H.Seward. Alexander Gardner Ta Photographie dans sa cellule : il artend sa pendaison. La photo est belle, le garcon aussi: c'est le srudiuni. Mais le punctum c'est: il va mourir. Je lis en meme temps : cela sera et cela a ete ; j'observe avee horreur un rutnr anteneur dont la mort est l'enjeu (...) la photographie me dit la mort au futur. Ce qui me point, c'est la decouverte de cette equivalence. (...) Devant la photo de ma mere enfant, je me dis : elle va mourir : je fremis (...) dune catastrophe qui a deja eu heu. Que le sujet en soit deja mort ou non, toute photographie est cette catastrophe. (...) C'est parce qu'il y a toujouis en elle ce signe imperieux de ma mort future, que chaque photo, rut-elle apparemment la nueux accrochee au monde excite des vivants, vient mterpeller chacun de nous.» Alexander Gardner - Portrait de Lewis Payne (1865) Světlá komora (1980), dokumentární fotografie Změna hypotézy: definitivní opuštění sémiologických analýz i úvah o „konotativním kódování" na základě osobní zkušenosti. Barthes si klade otázky po svém vztahu k určitým snímkům. Nejprve mu je odpovědí konstatování, že při jejich vnímání dokáže odlišit pole pozorného, no nijak akutního kulturního zájmu o ně (studium) od bizarního, nečakane impulzivního detailu, „překmitnutí", který toto pole studia náhle rozvlní (punctum). Toto binární řešení však napokon Barthes sám relativizuje: to, co ve fotografii působí jako punctum, může být úplně jiná „stigma", než je tá, kterou nám působí překvapivý detail. Tato „stigma" nesouvisí s formou, ale s intenzitou: je výpovědí o tom, že ,,toto bylo". Zbývá jediná jistota: snímka je čistou reprezentácií „Času". Tímto konstatováním se Barthes posouvá od univerzálnosti znaku k jedinečnosti fenoménu. Zajímá ho problém nenávratnosti události, zaznamenané ve fotografii: snímek neodkazuje ani tak na zobrazený objekt, ako spíš na čas, ve kterém byl obiekt zobrazený. Fotografie proto našemu poznání definitivně uniká: její limitem je „absolutníjednotlivina, suverénní nahodilost^ znemožňující přesah do přítomnosti. Fotografie je pradoxní ,,mathesis singularis": poskytuje nám jednotlivé svědectví o událostech, jejichž světelné otisky fixuje v podobě obrazů a předkládá nám je bez toho, aby nám umožnila porozumět trvání a kontinuitě zobrazených událostí.