T Glosář OBRAZ-POHYB: bezstředový soubor proměnlivých prvků, které působí a reagují jedny na druhé. STŘED OBRAZU: rozpětí mezi pohybem obdrženým a pohybem vykonaným, akcí a reakcí (interval). OBRAZ-VJEM: soubor prvků, které působí na nějaký střed a které se v poměru k němu proměňují. OBRAZ-AKCE: reakce středu na soubor. OBRAZ-AFEKCE: to, co zaujímá rozpětí mezi akcí a reakcí, to, co pohlcuje vnější akci a reaguje uvnitř. OBRAZ-VJEM (věc) Diciznak: termín vytvořený Peircem zejména pro označení znaku věty všeobecně. Zde užíván ve vztahu ke zvláštnímu případu „volné nepřímé promluvy" (Pasolini). Je to vjem v rámci jiného vjemu. Je to statut pevného, geometrického a fyzikálního vnímání. Reuma: nezaměňovat s Peirceovým „rhema" (slovo). Je to vjem toho, co prochází rámem anebo co uplývá. Kapalný statut vnímání samotného. Gram (engram nebo fotogram): nezaměňovat s fotografií. Je to genetický prvek obrazu-vjemu, neoddělitelný jako takový od jistých dynamismô (znehybnení, vibrace, blikání, smyčka, opakování, zrychlení, zpomalení, atd.). Plynný statut molekulárního vnímání. OBRAZ-AFEKCE (vlastnost nebo síla) Ikon: užíváno Peircem k označení znaku, který odkazuje ke svému předmětu skrze vnitřní rysy (podobnost). Zde používáno k označení afektu, pokud je vyjádřen obličejem nebo ekvivalentem obličeje. Kvaliznak (nebo potiznak): termín vytvořený Peircem pro označení vlastnosti, která je znakem. Zde používáno k označení afektu, pokud je vyjádřen (nebo předveden) v libovolném prostoru. Libovolný prostor je buď prostor vyprázdněný, nebo prostor, v němž připojení částí není stálé nebo nehybné. Bividuální: to, co není ani nedělitelné, ani dělitelné, co se však dělí (nebo spojuje) měníc povahu. Je to statut entity, to jest toho, co je vyjádřeno ve výrazu. OBRAZ-PUD (energie) Symptom: označuje vlastnosti nebo síly vztahované k prapůvodnímu svetu (definovanému pudy). Fetiš: úsek vytržený pudem z reálného prostředí a odpovídající prapůvodnímu světu. OBRAZ-AKCE (síla nebo čin) Synznak (nebo obklopující): odpovídá Peirceovu termínu „sin-signum". Souhrn vlastností a sil aktualizovaných v nějakém stavu věcí, a tak nadále konstituující skuteíné prostředí okolo určitého středu, situaci ve vztahu k určitému subjektu: spirálu. Dvojčlen fbinome]: všechny formy souboje vytvářející akce jednoho nebo více subjektů v reálném prostředí. Otisk [empreinte]: vnitřní svazek mezi situací a jednáním. Index [indice]: užíváno Peircem k označení znaku, který odkazuje ke svému objektu faktickým svazkem. Zde užíváno k označení souboru jednání (nebo účinku jednání) v situaci, která není dána, ale pouze vyvozována, anebo která zůstává dvojznačná a obrátitel-ná. V tomto smyslu rozlišujeme indexy nedostatku a indexy dvojznačnosti: dva významy elipsy. Vektor (nebo linie vesmíru): lomená linie, která spojuje jednotlivé body nebo významné okamžiky na vrcholu jejich intenzity. Vektorový prostor se liší od obklopujícího prostoru. TRANSFORMAČNÍ OBRAZ (reflexe): Figura: znak, který namísto aby odkazoval ke svému předmětu, z něj odráží jiný (scénografický nebo výtvarný obraz); nebo který odráží svůj vlastní předmět, ale převrací jej (převrácený obraz); nebo který odráží přímo svůj předmět (diskurzivní obraz). MENTÁLNI OBRAZ (vztah): Značka [marque]: označuje přirozené vztahy, to znamená aspekty, za nichž jsou obrazy spjaty zvykem, což umožňuje přechod od jedněch k druhým. Odznačkování [la démarque] označuje obraz vytržený ze svých přirozených vztahů. Symbol: Peircem užíváno k označení znaku, který odkazuje ke svému předmětu podle nějakého zákona. Zde užíváno k označení 254 255 nositele abstraktních vztahů, to znamená nositele srovnání termínů nezávisle na jejich přirozených vztazích. Opznak a audiznak [opsigne et sonsigne]: čistý zvukový a optický obraz, který ruší senzomotorické svazky, překračuje vztahy a již se nedá vyjádřit prostřednictvím pohybu, nýbrž se přímo otevírá vůči času. Deleuzova cesta k filmu Hledání nových výrazových prostředků filozofie bylo zahájeno Nletzschem a dnes se v nem musí pokračoval ve vztahu k některým jiným uměním, napr. k divadlu a k Jilmu. Gilles Deleuze (1968)" Deleuzově práci Film 1. Ohraz-pohyb, Film 2. Obraz-čas se dostalo obdivného přijetí jak ve frankofonních zemích, tak ve všech zemích, kde vyšly její překlady. Reda Bensmaia, profesor na Min^esot-ské univerzitě, proslulé vysokou úrovní kulturních a literárních studií, o ní napsal: „Je to pro dějiny filozofie a dějiny filmu mimořádná událost... Jde o knihu radostné vědy a rozjásané meditace... V době, kdy mnozí hovoří o konci filmu, přichází Deleuze s jednou z nejkrásnějších úvaho životnosti a velikosti moderního filmu... Umění, které nepřestává obnovovat své výrazové prostředky..., které je uměním budoucnosti... Deleuze je obdařen silou číst dějiny filmu tak, jak se to nestalo nikdy předtím."2' V roce 1983, kdy vyšel první díl tohoto objemného dvousvaz-kového díla cele věnovaného filmu, byl již Gilles Deleuze po třicetileté myslitelské práci autorem dvaceti filozofických knižních titulů. V předmluvě prohlašuje, že „tato studie není historií filmu. Je to taxonomie, pokus o klasifikaci obrazů a znaků."3' Současně uvádí, že se bude často dovolávat amerického logika Ch. S. Peirce a Bergsonovy knihy Matiére et mémoire (Hmota a paměť, 1896). Podle Bergsona vypracoval dvojici pojmů obraz-pohyb a obraz-čas, kterou využil jako základ nejen pro typologii variant kinematografických obrazů, nýbrž i pro ne vždy zcela důslednou periodizaci klasického a moderního filmu. Podle Peirce rozvinul novou sémiotickou teorii znaku přizpůsobenou filmu a podmínkám jeho zkoumání. Deleuze byl přesvědčen, že činnost filozofa je především konstrukcí pojmů. Přitom se díval na „velké filmové autory nejen jako na partnery malířů, architektů, hudebníků, ale také myslitelů. Místo pojmů 11 G. Deleuze, Difference el repetition, V. U. E, Paříž 1968, str. 4. 21 Magazine liltéraire, £. 257, září 1988, s. 57. 31 Cinéma 1. L'image-nwuvement, Minuit, Paříž 1983, s. 7. V českém překladu zde, s. 7. 256 257 myslí obrazy-pohyby a obrazy-časy."4) Nebo jinak: „Největší filmoví kritici se stávají filozofy, když navrhují estetiku filmu. Skolením filozofy nejsou, ale stávají se jimi. To byl případ A. Bažina."''' Deleuze se často ztotožňoval s pohledem a výpověďmi filmových tvorců, kritiků a teoretiků, užíval také běžné termíny filmařské praxe. Postupoval tak proto, že psal o kinematografických obrazech jako specifických druzích obrazů a znaků, pro jejichž vystižení nejsou podle něho vhodné termíny a pojmy vzniklé v jiných oblastech. Jak se Deleuze k filozoficko-filmové problematice dostal? Rozhodně neutíkal před filozofématy, ani si nechtěl dopřát rekreační pauzu mezi závažnějšími, ale nezáživnějšími tématy. Zájem o filozofickou konceptualizaci filmového časoprostoru vyrůstal postupně z logiky Deleuzova filozofického života i z naléhavosti těch filozofických otázek, jejichž řešení se mu zdálo možné právě studiem různých aspektů filmového dění, myšlení a poznání. Upozorníme na některé momenty z Deleuzova života, které mohly přispět k vytváření teoretických a metodologických předpokladů filozofického uvažování o filmové kultuře, a na určité myšlenky a pojmy, které se z tohoto hlediska ohlašovaly v jeho filozofických knihách. BIOGRAFICKÉ MINIMUM „O Deleuzově životě se neví nic,"01 konstatuje André Bernold v roce 1995, několik měsíců před Deleuzovým dobrovolným odchodem ze života, pro který se stoicky rozhodl po létech těžkých chorob dýchacího ústrojí 4. listopadu 1995. Narodil se 18. ledna 1925 v Paříži jako druhý syn v rodině inženýra. Skoro celý život bydlel se svou ženou a dvěma dětmi v 17. pařížské čtvrti Batignolles, rozkládající se mezi Montmartrem a „krásnými čtvrtěmi" a ohraničené na jihu parkem Monceau a na severu předměstími Clichy a Levallois. V rodné čtvrti chodil do lycea, přátelil se s Mi-chelem Tournierem a Claudem Lanzmannem. Vzpomíná, jak začal číst filozofy, žádnou určitější filozofickou otázkou se však nezabýval. Nejvý-znamnějšími událostmi této doby pro něho byla válka a Oradour. Jeho bratr byl jako účastník hnutí odporu zatčen, deportován a zemřel v transportu smrti do Osvětimi. " Deleuzova předmluva k anglickému překladu Cinema 1. The Movement-Image, University of Minnesota Press, Minneapolis 1980, str. IX. C. Deleuze, Pourparlers, Minuit, Paříž 1990, s. 82. Slovenský překlad Rokovania 1972-1990, Bratislava 1998, s. 70. Přeložil Miroslav Mareelli. " Le Monde 7. 11. 1995. Celý jeho ročník byl zproštěn vojenské služby. Deleuze se nestal žákem ENS.(Ecole normále supérieure) v Ulmské ulici, kde studovala většina později nejznámějších filozofů. Zapsal si filozofická studia na Sorbonně. Jeho profesory byli Ferdinand Alquié, Georges Canguilhem, Maurice de Gandillac, Jean Hippolyte, kteří se k němu chovali velmi přátelsky. Mezi studenty dobře znal Francoise Chateleta, Michela Butora, Oliviera Revault cl'Allonnes. Brzy se účastnil setkání intelektuálů se spisovateli, organizovanými na zámku La Fortelle. Tam se seznámil s Fessar-dem, Pierrem Klossowskim, Jacquesem Lacanem, Jeanem Paulhanem. Vysokoškolský diplom (D. E. S.) získal v roce 1947 prací o Hu-movi. Vyšla v roce 1953 pod názvem Empirisme et Subjectivité. Essai sur la nature humaine selem Hume (Empirismus a subjektivita. Esej o lidské povaze podle Huma). Od té doby je tento esej znovu a znovu vydáván, stejně jako jeho ostatní díla. V Dopise přísnému kritikovi napsal o svém tehdejším stanovisku k dějinám filozofie: „Jsem z generace, jedné z posledních generací, která byla více nebo méně sužována dějinami filozofie."0 V Dialogues (Dialogy, 1977) se vyslovil velmi kriticky k univerzitní výuce dějin filozofie: „Zůstávali jsme podivně přiskřípnuti v dějinách filozofie. Prostě jsme vstupovali do Hegela, Husserla a Heideggera; vrhali jsme se jako štěňata do scholastiky ještě horší než za středověku. Naštěstí tu byl Sartre... jako jedinečná kombinace, která nám dávala dost síly, abychom snesli nové pořádky... Nebyl jsem nijak přitahován existencialis-raem ani fenomenologií... dějiny filozofie byly vždy ve filozofii agentem vládnoucí moci." Filozofické agregace dosáhl Deleuze v roce 1953. Nastoupil standardní, nenápadnou dráhu středoškolského profesora filozofie, který vyučuje směrnicemi předepsaný základní kurz. Trochu větší důraz kladl jen na Kanta. Postupně učil na lyceích v Amiens (do roku 1952), v Orleans (do roku 1955), v Paříži na lyceu Louis-le-grand (do roku 1957). Potom začala jeho univerzitní a badatelská dráha: v roce 1957 se stal asistentem dějin filozofie na Sorbonně. Alain Badiou, Deleuzův velký kritik a obdivovatel, napsal ve své nedávné knize: „Když jsem byl před čtyřiceti lety žákem ENS, věděli jsme již, že na Sorbonně je možné poslouchat Deleuzovy úžasné přednášky stejně tak o Humovi, jako např. o Nové Heloise, přednášky naprosto odlišné od všeho, co se tam kromě toho odříkávalo.""1 Od roku 1960 pracoval Deleuze v CNRS (Centre national de la recherche scientifique). V roce 1962 byl navržen na univerzitu v Clermont-Ferrand, ale ministerský předseda Pompidou ;i V pozn. 5 c. d., s. 14, slovenský překlad s. 15. Alain Badiou, Deleuze. La clameur de VElre, Hachelte, Paříž 1997, s. 7. 258 259 proti němu prosadil Rogera Garaudyho. V roce 1964 přešel na univerzitu v Lyonu. Od roku 1969 byl profesorem na nově založené univerzitě Paříž VlII-Vincennes, později z moci úřední přestěhované do Saint--Denis. Zde učil až do odchodu do důchodu v roce 1987. Poměrně dlouhý výčet osobností, které byly nebo sc staly význačnými představiteli francouzského kulturního a uměleckého života, měl jen připomenout, že i při značně uzavřeném způsobu života a při záměrném vyhýbání se medializaci, se Deleuze od mládí pohyboval ve velmi širokém a různorodém okruhu tvůrčích duchů. Jako vysokoškolský pedagog byl u svých studentů velmi oblíben. Seriózním rozhovorům pro tisk a náročným a promyšleným otázkám redaktorů a odborníků se nijak nebránil, jak o tom svědčí kniha Pourparlers (1990), ve slovenském překladu Rokovania (1998), která je dobrým prvotním pramenem pro orientaci o všech stránkách Deleuzova myšlení, včetně jeho vstupů do filmové teorie. Nedlouho před Deleuzovou smrtí vznikl pozoruhodný dokument. Claire Parentová, jeho spolupracovnice na Dialogues, s ním natočila v televizním cyklu Abécedaire (Slabikář) tři videokazety, které zachycují De-leuzovu interpretaci některých, abecedně uspořádaných základních filozofických pojmů. A koncem roku 1999 se začalo pracovat na dalším mimořádném projektu: pro internet se připravuje dvoutisícstránkový přepis Deleuzových přednášek na univerzitě Paříž VlII-Vincennes, rekonstruovaných podle jeho rukopisných příprav a podle dochovaných magnetofonových záznamů. Ze by známé Foucaultovo proroctví o „století, které bude deleuzovským", nebylo jenom provokací? MONOGRAFICKÉ PRÁCE Z ŠEDESÁTÝCH LET Deleuze se sám zařazuje do postsartrovské generace, do níž počítá Althussera, Derridu, Foucaulta, Chateleta, Lyotarda, Faye a Serrese. Značně se od ní odlišil již Empirismem a subjektivitou, pro nějž našel inspirační zdroj v britském empirismu, mimo „kontinentální" filozofii. Nepodlehl vlivu převládající fenomenologie. Jeho empirismus nebyl pojat dogmaticky. Nešlo mu o to vracet se k otázce, zda inteligibilnípřichází ze senzibilního. Záleželo mu na tom, aby se konkrétní bohatost smyslově vní-matelného neztratila v nějakém abstraktním principu." V Empirismu a subjektivitě rekonstruoval celou filozofii Huma kolem konstituování subjektu na základě zkušenostních daností.'"' O období po vydání Empirismu '" Dialogues (avee Claire Parent), Flammarion, Paříž 1077, s. 68. "' Danovski v Eric Alliez (ed.), Gilles Deleuze - la vie i>hilosn))hi Tamtéž. 131 V pozn. IS <:. d., s. 122, slovenský překlad s. 103. 260 261 vyzýval Deleuzův démon šelmy nahánějící hrůzu.111 Deleuze „miluje filozofy, kteří se stavěli proti racionalistické tradici dějin filozofie". Deleuzovy publikace této etapy mají sice formální rysy klasické histo-ricko-filozof ické pracovní metody, ve které byl vyškolen, ale interpretačními postupy se velmi vzdalují zvyklostem zavedeným školskými dějinami filozofie. Přestože akademický formát zachovávají jen částečně, jsou dnes uznávány jako úvody k myšlení velkých autorů a jako jejich originální interpretace. Mimořádný význam je přikládán práci Nietzsche a filozofie, třebaže se Deleuzc, jak sám přiznává, k četbě Nictzschcho dostal až opožděně. Často cituje Nietzschovu devízu „myslet znamená tvořit" a navazuje na tradici jeho interpretace francouzskými básníky-filozofy jako G. Bataille a P Klossowski. Teoretické motivy studie o Nietzschovi naleznou své pokračování v textech o Spinozovi i v historicky a tematicky dále sahajících originálních dílech Diference a opakování a Logika smyslu, které jsou obě, každé svým způsobem, emblémem deleuzov-ské filozofie. Podle Deleuzea) se ve vztazích mezi Spinozou, Nietzschem a Bergsonem „odehrávalo všechno tak, jako kdyby ,velká identita Spi-noza-Nietzsche', ke které ,vše směřovalo', byla živena tajnější emisí skládanou ,malou' identitou Bergson-Nietzsche, která tvoří základnu takto sestrojeného vitalistického trojúhelníka: Spinoza Bergson Nietzsche." V Deleuzově vlastní filozofii nepředstavují tyto konkrétní „vlivy" nějaké strnulé složky. Působí velmi dynamicky, neustále se obměňuje jejich recepce a reakce na nastávající události. Deleuzova pluralitní filozofie, kterou sám zval různými jmény, např. filozofií imanence, filozofií diference nebo filozofií mnohého, se vyznačuje neobyčejnou konzistencí, která se nerozpadá, ani když se jeho myšlení zabývá objekty a oblastmi tak různými, jako je klasická filozofie, literatura, psychoanalýza, politika, malířství a film. Příčiny toho lze rozpoznat např. hned v knihách o Proustovi a Sacher-Masochovi. V obou případech Deleuze studoval režimy znaků — a bude tak postupovat i v každé z příštích prací. Teprve později si uvědomil, že je to vždy právě režim znaků, jejich soupis a popis jejich fungování, co je nutné u každého studovaného předmětu zpracovával. '" Cilles Chutelet, Pour Cilles Deleuzc, penseur du de'elic, in Figures Ubres, s. 495. V pozn. 10 c.