3. KOGNITIVNÍ TYPY A JÁDROVÝ OBSAH 3.1. Od Kanta ke kognitivismu Kdyby Kantvzalv úvahu, jak říkal Peirce,nejprve problém schematismu, jeho systém by se tím ocitl v krizi. Jak jsme viděli, Kant se opravdu anaštěstí - v krizi ocitl s třetí Kritikou. Mohli bychom ale říci i víc: kdybychom byli znovu vzali v úvahu kantovský schematismus, v krizi by se ocitla i značná část sémantiky dvacátého století. A tak se také stalo voné oblasti, která se obecně označuje jako "kognitivní věda". . Stopa po kantovském schematismu (spojená s konstruktivistickým pojetím poznání) se totiž objevuje v různých odvětvích kognitivních věd, i když o ní tato odvětví někdy ani nevědí. 1 Když se však dnes setkáváme s pojmy,jako jsou schéma, prototyp, model, stereotyp, nejsou samozřejmě zcela shodné s těmito pojmy u Kanta (mimo jiné neimplikujítranscendentalismus) a ani je nelze brát jako zcela synonymní. Kromě toho se tato kognitivní "schémata" obvykle snaží vysvětlit fenomény jako vnímání a rozpoznávání předmětů či situací, zatímco kantovský schematismus, který se zrodil, jak jsme viděli, aby vysvětlil, jakjsou možné soudy jako všechna tělesa jsou těžká, se ukázal jako nedostatečný, právě když se pokoušel vysvětlit, jak získáváme empirické pojmy. Kognitivismus empirické pojmy vynesl na světlo a znovu si začal klást otázku, již si kladl i Locke (ale koneckonců i Husserl):', totiž co se děje, když mluvíme o psech, kočkách, jablkách a židlích. Říci ale, že kognitivismus se zabývá kočkami a židlemi, ještě neznamená, že závěry, k nimž došel (a které jsou početné a protichůdné), jsou užuspokojující. Přízrak schematismu obchází velkou část současného výzkumu,ale tajemství tohoto skrytého umění ještě nebylo odhaleno. Nedělám si žádné nároky na to, žebych toto tajemství odhalil já sám na těchto několika stránkách, mimo jiné i proto, že nehodlám, jak uvidíme, 119 strkat nos do černé skříňky našich mentálních či mozkových procesů. Jen si položím pár otázek týkajících se vztahů mezi možným "novosche_ matismem" a sémiotickými pojmy, jako jsou význam, slovník a encyklo_ pedie, interpretace.' Vzhledem k "toulavému" charakteru, který bych rád vtiskl těmto sVÝm úvahám, se nebudu snažit vždycky přesně identifikovat různá stanoviska, teorie, výzkumy či proudy současnýchkognitivních věd. Spíš budu psát, jak se ukáže, mnoho "příběhů" (půjde o myšlenkové experimenty v narativní formě),které budou některé problémy exemplifikovat. Mé příběhy budou z velké části o něčem dostipodobném tomu, čím pro Kanta byly empirické pojmy: chci tím říci, že mám v úmyslu mluvit o způsobu, jakým mluvíme (i) o předmětech nebo o situacích, s kterými máme nebo můžeme mít přímou zkušenost (jako je pes, židle, chůze, návštěva restaurace, horolezecký výstup); (ii) o předmětech nebo o situacích, s kterými jsme neměli žádnou zkušenost, ale mohli bychom ji mít (jako je např. pásovec nebo operace slepého střeva); (iii) o předmětech nebo o situacích, s kterými někdo určitě zkušenost má nebo měl, ale my ji už nemůžeme získat, avšak Společenstvínám v souvislosti s takovými předměty předává dostatečné instrukce, abychom o nich mohli hovořit,jako bychom tuto zkušenost měli (napříklado dinosaurech nebo o australopitécích). Podíváme-li se na takové elementární jevy ze sémiotického hlediska, musíme si především položit předběžnouotázku, totiž zda má smysl hovořit o percepční semióze. 3.2. Percepce a semióza Problém percepční semiózy se objevil na scéně už v kapitole 2. Samozřejmě že tomu, kdo se nepohybuje v peirceovské perspektivě,se tento pojem může zdát temný (a téměř "imperialistický"), protože pokud uznáme, že už v samotné percepci je semióza, rozdíl mezi percepcí a signifikací se stane poněkud prekérním," Viděli jsme už, že i pro Husserla vnímat něco jako červené a pojmenovat něco jako červené by mělo být jedním a týmž 120 procesem, ale tento proces by mohl mít různé fáze. Nebude nějaký skok či posun (alespoň jako onen přechod od terminus a quo k terminusad quem) mezi tím, když vnímáme kočku,když ji pojmenováváme jako kočku, a tím, když na ni ostenzivním gestem ukazujeme jako na všechny kočky? Můžeme odpoutat fenomén semiózy od pojmu znaku? Je zřejmé, že když říkáme, že kouř je znamením ohně, onen kouř, který vidíme, ještě není znakem; i když přijmemestoické pojetí, kouř se nestává znakem ohně ve chvíli, kdy ho vnímáme, ale ve chvíli, kdy se rozhodneme, že tento kouř zastupuje něco jiného, a abychom se dostali do této fáze, musíme vystoupit z bezprostřednosti percepce a převést naši zkušenost do propoziční podoby tím, že z ní uděláme antecedent sémiozické inference: (i) je tu kouř, (ii) jestliže tu je kouř, (iii) pak je tu i oheň. Přechod od (ii) k (iii) je předmětem inference, která je vyjádřena propozicemi; zatímco (i) je předmětem percepce. Percepční semióza se naproti tomu nerozvíjí, když něco zastupuje něco jiného, ale když na základě něčeho dospějeme inferenčnímprocesem k tomu, že vyslovíme vjemový soud o tomto něčem, a ne o čemkoli jiném." Předpokládejmevšak, že někdo s téměř nulovou znalostí angličtiny, avšak zvyklý vídat anglické nápisy, názvy či věty na obalech CD, na pohlednicích či na různých krabicích, dostane fax, v němž se některé řádky, jak se občas stává, překrývají nebo některá písmena jsou nečitelná. Představme si (a nečitelná písmena nahraďme písmenem X), že tento člověk se pokusí přečíst Xappy neX Xear. I bez znalosti významu jednotlivých slov si vybaví, že kdesi viděl výrazy jako happy, new a year, a bude předpokládat,že právě tyto výrazy měly ve faxu figurovat. Jeho inference se tedy budou týkat jen grafické podoby jednotlivých výrazů, jen toho, co bylo na papíře (tj. plán výrazu), a ne toho, co ona slova zastupovala (to pak bude muset zjistit ve slovníku). Takže abychom mohli pojmout jakýkoli jev jako znak něčeho jiného a z nějakého hlediska, musí být nejprve vnímán. To, že percepce může být úspěšná právě proto, že jsme vedeni hypotézou, že daný jev může být vnímán jako znak (jinak bychom jistému stimulačnímupoli nevěnovali pozornost), nás nezbavuje problému, jak daný jev vnímáme." 121 Když fenomenologická tradice hovoří o "percepčním významu", má na mysli něco, co oprávněně předchází konstituci významu jakožto obsahu výrazu; avšak (viz Teorie sémiotiky 3.3) jestliže ve tmě zahlédnu neurčitou podobu zvířete, pak za úspěchem percepce (tedy za pravdivostí soudu toje pes) stojí kognitivní schéma, něco, co už o psech vím, a něco, co může být odůvodněněpovažováno za součást obsahu, který obvykle připisuji slovu pes. V takovém případě mám za sebou inferenci: zformuloval jsem si hypotézu, že ona neurčenápodoba, kterou jsem ve tmě vnímal, je konkrétním výskytem typu, jímž je pes. V našem příkladus faxem zastupují písmena -earv inferenčním procesu y,a umožňují tím, abychom toto y mohli předpokládat.Onen člo. věk je vybaven (pouze grafickou) znalostí alespoň jednoho anglického slova, které by mohlo na tato tři písmena končit, a napadne ho tedy, že earje (porušeným) výskytemlexikálního typu,jímž je year. Kdyby pak uměl anglicky daleko lépe, mohl by oprávněně předpokládat, že chybějící písmeno může být některé z těchto: b, d,g,f, h, n, p,r, t (s každým z těchto písmen vznikne smysluplné anglické slovo), a mohl by vyloučit c, i, o, q, u. Pokud však tuto inferenci vztáhne na celé syntagma Xappy neXXear, všimne si, že jedno řešeníje pravděpodobnější než jiná, neboť bude předpokládat,že celá sekvence není nic jiného než výskyt (který je na třech místech narušený) typu happynewyear (což je pevně kodifikovaná přací formule). Mohli bychom tedy říci, že i v tak elementárním procesu výskyt zastupuje typ, k němuž odkazuje. Co se však děje, když vnímáme neznámé předměty (viz případ ptakopyska)? Proces je bezpochyby daleko dobrodružnější, ono zastupováníje stanovováno na základě dohody prostřednictvím pokusů a omylů, ale vzájemný vztah výskytu a typu se vytváří teprve poté, co se stabilizuje vjemový soud," Jestliže je základní charakteristikou semiózy inference(jak jsem tvrdil v Eco, 1984, kap. 1), zatímco ekvivalence stanovená kódem (a = b) je jen zkostnatělouformou semiózy, jež se plně projevuje jenom v substitutivních výrazech (tedy v ekvivalencích mezi výrazy, jak je tomu v morseovce), pak můžeme percepční inferenci považovat za proces primární semiózy.8 Samozřejmě bychom si mohli říci, že celá otázka je záležitostí jen a jen terminologickou. Pokud stanovíme, že k semióze dochází, teprve když se objevují institucionalizované znakové funkce, pak hovořito semióze v případě percepce by bylo jen pouhou metaforou - a pak bychom museli říci, že takzvaná primární semióza je jen vstupní podmínkou semiózy.Pokud se tím vyhneme zbytečnýmdiskusím, můžu klidně hovořit o percepční pre-sernióze." Na věci by to však příliš nezměnilo,protože jak uvidíme na následujícím příběhu,vztah mezi touto první fází a následným postupem už plně rozběhlé semiózy nevykazuje zjevné přeryvy,ale představuje naopak sled fází, v němž fáze předcházející determinují ty následující. 3.3. Montezuma a koně První Aztékové, kteří přiběhli k pobřeží, byli svědky toho, jak se conquistadores vyloďují. 10 Ačkoli máme jen velmi málo zprávo jejich prvních reakcích a to, co víme, pochází ze záznamů Španělů a z místních kronik sepsaných až později, víme jistě,že mnoho věcíje muselo hrozně ohromit: hrůzné a majestátní plnovousy Španělůa jejich koně, železná brnění,která ony "vetřelce" s nepřirozenou bílou barvou kůže pokrývala a v nichž vzbuzovali ještě větší hrůzu, jejich muškety a děla; a konečně isamotní koně,ona monstra (jedinými monstry, jež do té doby spatřili, totiž byli vzteklí psi), která se jevila v děsivé symbióze s jejich jezdci. Koně museli na první pohled vzbuzovat stejné rozpaky jako ptakopysk.Zpočátku se Aztékové domnívali (možná i proto, že nerozlišovali zvířata od postroje a brnění, které je pokrývalo), že dobyvatelé jedou na jelenech (a v tomto smyslu se domorodci chovali jako Marco Polo). Byli tedyvedeni systémem předcházejícíchznalostí, ale snažili se ho uvést do souladu s tím, co viděli, a museli si tak velmi rychle vytvořitvjemový soud (je tu před námi takové a takové zvíře, které sice vypadá jako jelen, ale není to jelen). Zároveň se určitě nedomnívali, že každý Španěl jede na zvířeti odlišného druhu, přestože koně, na nichž se Cortésovi muži pohybovali, byli různýchplemen. Museli si tedy vytvořitnějakou 122 123 představu o tomto zvířeti,kterou nejprve označovali termínem mafatl, což je slovo, které používali nejen pro jeleny, ale obecně pro jakékoli čtyřnohé zvíře. Teprve později jejich jazyk nahuatl přijal španělské cabalZo a modifikoval je v cauayo či kawayo, protože pro předměty,které dobyvatelé přiváželi, Aztékové přejímali a pozměňovali cizí jméno. V jistou chvíliserozhodli,ževyšlou poslyk Montezumovi, abyho zpravili o vylodění a o hrůzných divech, kterým přihlíželi. O první zprávě,kterou svému vládci poslali, máme svědectvízaznamenaná teprve později: jeden písař prostřednictvím piktogramů zprávu znázornil avysvětlil, že dobyva_ telé si osedlali jeleny tmacaoa, plurál od macatii vysoké jak domy. Nevím, jestli Montezuma na základě takových neuvěřitelnýchinformací (muži odění v železo a s železnými zbraněmi, možná božského původu, vybavení zázračnými nástroji, které vrhaly kamenné koule schopné vše zničit), pochopil, co oni "jeleni" vlastně jsou. Mám za to, že poslově (vědomi si toho, že pokud nějaká zpráva nebyla po chuti, bylo ve zvyku potrestat toho, kdo ji přinesl) si dodali odvahy a přednesli svou zprávu nejen slovy, neboť se zdá, že Montezuma obvykle vyžadoval od svých zpravodajů všemožné popisy jedné a téže věci. A tak nejspíš vlastními těly napodobovali pohyb tohoto macatl, jeho charakteristické ržání, snažili se naznačit jeho dlouhou hřívu a dodávali, že jde o divoké a hrůzu nahánějící zvíře, jež je s to v ozbrojeném střetu porazit kohokoli, kdo by se odvážil bránit mu v postupu. Montezuma získává popis, na jehož základě se pokouší vytvořit si nějakou představu o tomto neznámém zvířeti, a kdoví, jak si je vlastně představuje. Závisí to jak na schopnostech poslů, tak na jeho vlastní fantazii. Určitě ale chápe, že jde o zvíře, a to o zvíře znepokojující. Je totiž pravda, jak líčí jedna kronika, že zpočátku Montezuma neklade další otázky, ale uzavírá se do zneklidňující mlčenlivosti, zůstává se sklopenou hlavou, s bolestným výrazem ve tváři a jakoby duchem nepřítomný. Nakonec se Montezuma setkává se Španěly a řekl bych, že jakkoli byly popisy poslů matoucí, Montezuma poměrně snadno rozpoznal ony věci, kterým říkali mafaoa. Na základě přímé zkušenosti jednoduše poopravil představu,kterou si předtím zkusmo vytvořil. Teď už i on, stejně tak jako jeho muži, kdykoli by zahlédl nějakého macatl, roz- 124 poznal by ho jako takového, a kdykoli by slyšelo nějakých mafaoa,věděl by,o čem je řeč. Jak se pak s postupem času Montezuma se Španěly stýkal, určitě se o koních naučil mnoho dalších věcí, začal je nazývat cauayo, dozvěděl se, odkud pocházejí, jak se rozmnožují, čím se živí, jakým způsobemprobíhá jejich chov a výcvik a k čemu ještě mohou být využiti; na vlastní kůži pak i rychle pocítil, k jak velkému užitku jsou v boji. Dokonce, máme-li věřit kronikám, zapochybovalo božském původu dobyvatelů,neboť mu bylo řečeno, že jeho vlastní muži dokázali dva koně zabít. V jistou chvíli se vzdělávací proces, jímž Montezuma postupně nabývaltěchto znalostí o koních, zastavuje, ne však proto, že by už nebylo čemu se učit, ale proto, že byl sám připraveno život. A tak se s ním na tomto místě rozloučím (a s ním i se zástupy dalších vyvražděných,kterým byla Koňovitost zjevena) a poukážu spíš na to, že v tomto příběhu je ve hře mnoho různých sémiotických fenoménů. 3.3.1. Kognitivní typ (KT) Na konci svého prvotního percepčníhoprocesu si Aztékové vytvořili to, čemu budu říkat Kognitivní typ (KT) koně. Kdyby žili v kantovském světě, řekli bychom, že tento KT je schématem, jež je pro ně prostředníkem mezi pojmem a rozmanitostí názoru. Kde se však pro takového Aztékanalézal pojem koně, když ho před vyloděním Španělů ještě neměl? Samozřejmě že poté, co Aztékové nějaké koně spatřili, museli si vytvořit morfologickéschéma, které se příliš nelišilo od 3D modelu, a právě na tomto základě se musely ustálit jejich percepční akty. Když ale mluvím o KT, nemám na mysli jen jakýsi obrázek, řadu rysů týkajících se stavby těla či charakteristický pohyb (zvíře cválá, kluše, běží); Aztékové vnímali i typickéržání, možná i pach. Kromě toho museli tomu zjevení přisoudit irys.zvířeckostř; když vzápětípoužili termínu macatl, a zároveň i schopnostvzbuzovat strach, jakož i funkční vlastnost, díkyníž mohlo být zvíře llosedláno'~neboť obvykle koně viděli vždy s lidskými bytostmi v sedle. Řekněme tedy rovnou, že KT koně byl od počátku multimediální povahy. 125 127 3.3.1.2. Pojmenovánía zdařilá reference To, že by někdo mohl říci, že pojem koně je daleko bohatší než to, co Aztékovévěděli, nic nedokazuje. Okolo nás jsou lidé, kteří nemají o moc vypracovanější KT koně, než měli Aztékové, a přesto vědí, co kůň je, neboť jsou schopni ho rozpoznat. V této fázi našeho příběhuAztékové ještě mnoho věcí o koních nevědí (odkud pocházejí, čím se živí, jak se rozmnožují, jak krmí svá mláďata, kolik existuje na světě plemen, a nevědí ještě ani to, zda jde o zvíře, anebo o rozumnou bytost), avšak na základě toho, co vědí, jsou už schopni ho nejen rozpoznat, ale shodnout sei na slově, jímž ho budou označovat,a tak zjišťují,že každý z nich reaguje na toto slovo tak, že je aplikuje na tatáž zvířata, na která je aplikujíi všichni ostatní. Pojmenování je prvním sociálním aktem, který je přesvědčuje o tom, že všichni společně rozpoznávají v různých chvílích různá individua jakožto výskyty téhož typu. Pro rozpoznání nebylo úplně nutné předmět-koněpojmenovat, podobně jako já můžu jednoho dne pocítit něco nepříjemného,ale nedefinovatelného, a rozpoznat v tomto pocitu to, co jsem cítil už den předtím. Avšak už ono "to, co jsem pociťoval i včera" je jménem pro pocit,který zakouším, a takovým jménem by to bylo tím spíš, kdybych otomto jinak velmi soukromém pocitu měl mluvit s někým jiným. Přechodk obecnému termínu se rodí ze společenské potřeby, rodí se proto, abychom mohli vyvázat jméno z momentálního hic et nunc a ukotvit jeprávě v nějakém typu. Jakale mohli Aztékové vědět, že zrovna aplikují jméno macatlna tent!ŽKT? Nějaký španělský pozorovatel (říkejme mu Iosé Gavagai) by Sl mohl položit otázku, jestli Azték, když se vztahuje k nějakému obecnému bodu v čase a v prostoru, oním jménem míní totéž zvíře, které 3.3.1.1. Rozpoznávání výskytů Na základě takto vytvořeného KT museli být Aztékové ihned schopni rozpoznat jako koně i další exempláře, které nikdy předtím neviděli (i bez ohledu na různé zbarvení, vzrůst či úhel pohledu). Právě fenomén rozpoznávání nás vede k tomu, abychom mluvili o typujako o params; tru, s kterým porovnáváme výskyty. Tento typ nejspíš nemá nic společ_ ného s"esencí" scholasticko-aristotelské provenience a nejde nám o to, vědět, co Aztékové na koni viděli (možná zcela povrchní rysy, které by ho ještě neodlišily od mezka či osla). Je ale jisté, že když takto o typu mluvíme, vyvoláváme tím přízrak lockovských "obecných idejí", a někdo by mohl namítnout, že je k tomu, abychom vysvětlili fenomén rozpoznávání, vůbec nepotřebujeme." Stačilo by říci, že Aztékové používají stejné jméno pro různá individua, protože jim připadají mezi sebou podobná. Avšak toto pojetí podobnosti není o nic méně problematické než to, které klademe mezi typ a výskyt. Abychom mohli vyslovit soud, podle něhož je nějaký výskyt X podobný jinému výskytu Y, musíme už předem mít kritéria podobnosti (dvě věci se vzájemně podobají na základě některých rysů a liší se na základě jiných rysů), a tak tu opět máme typ jakožto parametr, k němuž se odkazuje. Na druhou stranu nám některé současné kognitivní teorie říkají, že rozpoznávání probíhá na základě prototypů, a to tak, že se v paměti usazuje předmět povýšený na vzor a ostatní předměty jsou rozpoznávány srovnáním s tímto vzorem. Abychom však mohli říci, že orel je pták, protože je podobný prototypu, jímž je vrabec, musíme už předem z vrabce dostat některé rysy,které jsou důležitějšínež jiné (a nechat tak. stranou například rozměry). Kdyby tomu tak bylo, pak by se náš prototyp rázem stal typem. Kdybychom chtěli znovu použít kantovský pojem schématu, KTby spíše než multimediálním obrázkem byl pravidlem či postupem, jak sestrojit obraz koně. Rozhodně ať už je tento KT čímkoli, je to něco, co toto rozpoznávání umožňuje. Zároveň tím, že jsme postulovali, že (kdesi) existuje takový typ (ať už je schématem či multimediálním obrázkem), alespoň jsme se zbavili úctyhodné entity, která ještě obývala kantovské univerzum: pokud totiž postulujeme KT,už nepotřebujeme uvádět na 126 scénu pojmy. Zvlášť pro naše Aztéky není KT prostředníkem mezi pojmem koně (který nemohli přece nikde mít, ledaže bychom chtěli šířit .opravdu velmi transkulturální platonismus) a rozmanitostí názoru. KT je tím, co Aztékům umožnilo sjednotit tuto rozmanitost názoru, a jestližeto stačilo jim, mělo by to stačit i nám. každý Španěl ihned pozná; anebo zda tím míní onu prozatím neodděj], telnou jednotu koně a jezdce, třpytivý postroj zvířete či to, že se k němu nějaká neznámá věc rychle blíží; anebo zda tím chce vyjádřit propozici "pohleď, jak z moře přicházejí božské bytosti, jež nám naši proroci při. slíbili a jež Gulliver jednoho dne nazve Hvajninimy!". Jistotu, že všichni sdílíme společný KT odpovídající onomu jménu, získáváme pouze v případě úspěšné reference (neboli v případě úspěšně završené reference). V kapitole 5 pojednám o tom, jak je pojem refe· rence problematický, nicméně zkušenost nám říká, že v mnoha přípa. dech k něčemu odkazujeme a ostatní dávají jasně najevo, že velmi dobře pochopili, k čemu jsme chtěli odkazovat: napříkladkdyž někoho požádáme, aby nám podal knihu, která leží na stole, a ten někdo nám pak podá opravdu knihu, a ne pero. Španělé se velmi rychle spojili s některými kmeny místního obyvatelstva, a tak kdyby někdo přikázal nějakému domorodci, aby mu přivedl koně, a ten by se pak vrátil skutečně s koněm (a nikoli s košem, s rostlinou, s ptákem nebo s nějakou porcí koně), měli bychom důkaz, že s oním jménem oba ztotožňujívýskyty téhož KT. Na základě těchto zkušeností je možné předpokládatexistenci KT, aniž bychom měli povinnost položit si otázku, co kognitivní typy přesně jsou a kde se nacházejí. Jestliže v dobách zapáleného antimentalismu bylo téměř zakázáno předpokládatexistenci nějakých mentálních událostí, v době, kdy kvete výzkum lidského poznání, je legitimní ptát se,zda KT koně sestával v "myslích" Aztéku z mentálních obrázku, diagramů, určitých popisu, vyjádřenýchve formě propozic, anebo zda byl souborem sémantických rysu a abstraktních vztahu, který vytvářelvrozenou abecedu jejich "jazyka mysli" a díky němuž zpracovávali sekvence jednotlivých signálu čistě booleovským způsobem,To všechno jsou velmi aktuální otázky v rámci kognitivních věd, ale jsou podle mě zcela po~ družné z hlediska, které mě zajímá a které se drží pouze dat získaných zfolk psychology či získaných ze zdravého rozumu,abych tu vzkřísilpamětihodný filozofický pojem, jenž je v mých očích stále více než užitečný. Právě na základě zdravého rozumu se ozřejmuje význam obou fenoménu, totiž rozpoznávání a zdařilé reference:" 128 3.3.1.3. KT a černá skříňka Kognitivní vědy se otázkou, co se děje v naší "černé skříňce",když něco vnímáme, intenzivně zabývají a diskutují napříklado tom, zda (i) nám okolní svět poskytuje veškeré nutné informace bez konstruktivní intervence našeho mentálního a nervového aparátu, či zda naopak dochází k selekci, interpretaci a reorganizaci stimulačníhopole; o tom, zda (ii) v naší černé skříňce je něco, co by bylo možné nazvat "myslí" nebo jen čistými nervovými procesy, anebo zda je možné tvrdit, jak se s tím setkáváme v neokonekcionistických kruzích, že pravidla a data jsou totožná; o tom, zda (iii) existují a kde se nacházejí typy či různá kognitivní schémata a také (iv) jak se v mozku či obecně mentálněkonfigurují. Všechny tyto otázky jsou problémy, kterými se zde zabývat nehodlám. KT mohou být v mysli, v mozku, v játrech či v nadvěsku mozkovém (kdyby už neměl na práci produkci melatoninu); a mohly by se nacházet i v jakémsi neosobním skladišti, uhnízděné v nějakém univerzálním činném rozumu, z něhož je lakomé božstvo odebírá a lidem propůjčuje, a to jen příležitostně, když je jich zapotřebí (a ti, kdo zkoumají lidské poznání a tráví život výzkumem osob, které nedokážou odlišit skleničku od talíře, budou muset přijít na to, proč některé mozkové oblasti těchto osob nejsou naladěny na správnou vlnovou délku tohoto božstva). Jevšak nutné vyjít z toho, že pokud tu opravdu jsou případyzdařilé reference, ať užjde o rozpoznání něčeho,co jsem už předtím vnímal, anebo o rozhodnutí, že předmět A i předmět B vyhovují popisu skleničky,koně, budovy, popř. o to, že dvě formy lze definovat jako pravoúhlé trojúhelníky, pak je tomu tak proto, že srovnáváme výskyty s nějakým typem (ať už je tento typ psychickým fenoménem, fyzicky existujícím prototypem, anebo jednou z oněch entit Třetího světa, který se filozofie neustále snaží postihnout od Platóna po Frega či od Peirce po Poppera). To,že postulujeme KT, nás nezavazuje ani k tomu, abychom předem stanovili, jestli mají úplnou nebo jen částečnou konfiguraci nějakého mentálního obrázku, anebo jestli je lze zpracovat jako diskrétní symboly. Je známo, že tato debata mezi ikonofilya ikonofoby hýbe dnes kognitivní psychologií. Mohli bychom snad jen shrnout polemiku Kosslyna a Pylyshyna:" Na jedné straně se zdá, že ikonické formy mentální 129 3.3.2. KT na cestě k Jádrovému obsahu (JO) 131 tují právě proto, že můžeme mít intersubjektivní kontrolu nad tím, co jejejich outputem. A k tomu, abychom o tomto outputu mohli hovořit, máme nástroje - a právě tím může sémiotika přispět k výzkumu kognitivních věd, tedy tím, co je na kognitivních procesech sémiotického. Jakmile si Aztékové začali vzájemně poukazovat na tatáž zvířata a používatslovo macatl, a jestliže si předtím mohli myslet, že jejich KT je zcela privátní, pak si uvědomili, že naopak tento KT se stabilizoval v oblasti _ konsensu. Zpočátku jsme mohli tuto oblast konsensu postulovat, jen abychom vysvětlili to, že si Aztékové rozumějí, když používají stejné slovo. postupně sevšakmuseli pouštět do kolektivních interpretacítoho, co tímto slovem mínili. Přisoudili výrazu macatlnějaký "obsah". Tyto interpretace bylytak blízkéběžné definici, jak jen si můžeme myslet, ale určitě se nelze domnívat,že našiAztékové si řekli, že slovem macatl míní: "Kůň je savec patřící mezi lichokopytníky čeledi koňovitých (equidae), je nepřežvýkavý býložravec, jeho střední prst je velmi vyvinutý a pokrytý nehtem (kopytem)" (definice převzatá z Enciclopedia Zanichelli 1995). Zpočátku musela tato dohoda probíhat jako výměna neuspořádaných zkušeností(někdo uváděl, že zvíře má na krku vlasy,někdo poznamenal, žetyto vlasy vlají,když zvíře běží, někdo si zas jako první uvědomil,že koňská výstroj je něco, co ke koni inherentně nepatří, a tak dále). Zkrátka Aztékové začali krok za krokem interpretovat rysy svých KT,aby je co nejvíce homologovali. Jestliže jejich Kognitivní typ (či typy) byly ještě privátní,tyto interpretace už byly veřejné: kdyby je zapsali či zaznamenalijako piktogramy nebo kdyby někdo nahrál na diktafon jejich rozhovor, dostali bychom kontrolovatelnou řadu interpretantů.Ve skutečnosti takovouřadu interpretantů máme, alespoň do té míry, v jaké se nám dochovala svědectví domorodců, a pokud nevíme s jistotou, nač první Aztékové mysleli,když poprvé spatřili koně, je tomu tak proto, že máme dobrý důvod věřit, že jde o svědectví příliš vzdálená, a tedy o interpretaceinterpretací, kterými dobyvatelé vysvětlovali chování domorodců. 130 reprezentace jsou nezbytné, abychom vysvětlili celou řadu kognitiv_ ních procesů, pro které by čistě propoziční vysvětlení bylo nedosta_ tečné, a tento předpoklad snad prokazují i počítačové simulace; na straně druhé se zdá, že mentální imaginace je jen epifenoménem, který lze vysvětlit jako zpracování informace, jež je dostupná jen v digitální podobě. Mentální obrazy by tak nebyly součástí našeho hardwaru, ale pouhými sekundárními outputy. Tak bychom mohli také říci, že v rovině nervového systému neexistuje žádná láska a že zamilovanost je jen epifenoménem, založeným v hloubi složitých fyziologických interakcí, které budeme schopni jednoho dne vyjádřit pomocí algoritmů.To ale nic nemění na tom, že epifenomén "zamilovanost" hraje ústřední roli v našem osobním i společenském životě, v umění a literatuře, v morálce a často i v politice. Sémiotika vášní se tak neptá, co se v našem hardwaru odehrává, když pociťujeme nenávist či strach, zlobu nebo lásku (i když něco, co lze zkoumat, se určitě děje), ale ptá se spíše na to, jak dochází k tomu, že tyto vášně rozpoznáváme, vyjadřujeme a interpretujeme - a tak moc dobře rozumíme tomu, co znamená, když řekneme, že Roland je spíše zuřivý než zamilovaný. Sémiozická zkušenost nám říká, že máme dojem, že pracujeme s mentálními obrazy (i kdyby žádná mysl neexistovala), a hlavně nám říká.že veřejněa intersubjektivně interpretujeme mnoho termínůprostřednictvím vizuálních reprezentací. Takže i nějaká ikonická součást poznání by měla být postulována společně s existencí KT, abychom nějak postihli to, co nám nabízí zdravý rozum. Obrazy představují systémy instrukcí stejně jako verbální dispozice: pokud mám někomu vysvětlit, jak se dostane na Piazza Garibaldi, můžu ho slovy nasměrovat do všech ulic, kterými se musí vydat, anebo mu můžu ukázat mapu (jež není obrázkem Piazza Garibaldi, ale diagramatickým postupem, jak náměstí najít). To, který z těchto dvou postupůje lepší, závisí na schopnostech a vrozených vlohách toho, s kým hovofím." Rozhodnutí nestrkat nos do naší černé skříňky by mohlo být vnímáno jako přiznání toho, že filozofie (a konkrétně obecná sémiotika jakožto filozofie) představuje oproti vědě jednu z"nižších" forem poznání. Tak tomu ale není. Můžeme předpokládat, že v černé skříňce KT exis- 133 způsob, jakým se intersubjektivně snažíme vyjasnit, které rysy KT obsahuje. JO, který vystupuje ve formě interpretantů, je vidět a lze si na něj sáhnout - a nejde tu jen o metaforu, neboť mezi interpretanty slova kůň patří i mnoho bronzových či kamenných soch koňů. Kdyby Montezuma shromáždil všechny piktogramy, které poslové vytvořili, kdyby natočil jejich gestikulaci, nahrál jejich slova a kdyby všechna tato materiální svědectví uzavřel do nějaké truhly, kdyby nakonec všechny posly zabil a posléze spáchal sebevraždu, pak to, co by v oné truhle zůstalo, by byl právě aztécký obsah výrazu macatl. Pak už by bylo jen na archeologovi, aby onu truhlu objevil a aby dokázal interpretanty dešifrovat, a jen interpretací tohoto obsahu by pak archeolog byl schopen dohadovat se, jaký KT koně Aztékové měli. KT nemusí nutně pocházet ze smyslové zkušenosti, ale může být přenesen kulturně (jako JO) a může vést k úspěchu teprve budoucí smyslové zkušenosti. Poslové Montezumovi prostřednictvímgest, obrázků, slov i zvuků předkládají právě JO termínu macatl. Montezuma se na základě těchto interpretací pokoušel vytvořit si nějakou "představu" koně. Tato "představa" je jádrem KT, který si Montezuma provizorně vytvořil na základě JO, s nímž se seznámil prostřednictvím interpretací.15 Způsob, jakým jsou KT vyjadřovány, nám může také pomoci vyřešit otázku, zda máme nebo nemáme mentální obrázky." KT můžeme někdy vyjádřit pomocí slov, jindy pomocí gest nebo právě obrázků a diagramů. V podstatě i Marrův 3D model je jakožto veřejný jedním z prvků JO, a je tak interpretací jednoho z postupů, jak si vytvořit KT. Co v našem mozku odpovídá onomu předpokládanému obrázku? Řekněme, že to jsou nervové aktivace. I kdyby však pattern těchto aktivací neodpovídal tomu, čemu říkáme obrázek, tyto fenomény by představovaly příčinu či realizaci naší schopnosti pojímat stejně tak jako interpretovat náš typ koně. Postulujeme KT jakožto dispozici k produkci JO a považujeme JO za důkaz toho, že kdesi takovýKT existuje. 132 Avšak kdybychom takové interpretanty měli v integrální a neporušené. podobě, podobně jako tomu je s vědeckými zprávami týkajícími se ptakopyska, ukázaly by nejen to, jaký byl jejich KT,ale také by stanovily význam, který výrazu macail Aztékové přisoudili. Nazveme tento soubor interpretantůJádrovým obsahem (0). Volím raději termín Obsah než Význam, neboť tradičně se s významem spojuje i nějaká mentální zkušenost. V některých jazycích je větší zmatek než v jiných, vzpomeňme na anglické meaning, které může znamenat "to, co existuje v mysli", ale také záměr, co je zamýšleno, co je označováno nebo pochopeno, smysl, význam a tak dále. A nelze rovněž zapomínat, že meaningmůže vystupovat také jako tvar slovesa to mean, které může znamenat mít na mysli, zamýšlet, vyjádřit, a jen v některých případech označuje společenskyregistrovanou synonymii (příklad z Websterova slovníku zní: "the German word ,ja' means ,yes"'). Kromě toho se podobná polysémie objevuje i v německém meinen. A pokud jde o italštinu, i když je termín význam (significato) často používán ve smyslu "pojem vyjádřenýznakem", dvojice význam a znamenat (significato a significare) může být použita i pro vyjádření myšlenek či pocitů, pro emoce, které nějaký výraz může vzbudit, pro důležitostči . hodnotu, kterou něčemu připisujeme,a tak dále. Naopak termín obsah - v hjelmslevovském slova smyslu jakožto korelát nějakého výrazu - je o něco jednoznačnější a umožňuje, abychom ho používali ve veřejném slova smyslu, a nikoli v tom mentálním. Pokud to přece jen diskuse nějaké současné teorie bude vyžadovat, použiju termínu význam, ale vždycky a jen jako synonyma termínu obsah. V některých případech se mohou KT a JO v zásadě překrývat, a to v tom smyslu, že KT může cele určovat interpretanty vyjádřenév JO, a JO umožňuje vytvořit si adekvátní KT.Rád bych však ještě jednou zopakoval, že KTje soukromý, zatímcoJOje veřejný. Nemluvíme o tomtéž fenoménu (který by někteří označili obecně jako "znalosti, jež Aztékové měli o koních"): na jedné straně totiž mluvíme o percepční semióze (KT), na straně druhé o komunikační shodě (0). KT - který není vidět a na který si nelze sáhnout - je možnépostulovatjen na základě rozpoznávání, identifikace a zdařilé reference; JO naproti tomu představuje. 3.3.2.1. Návod k identifikaci KT poskytuje také kritéria či návod k identifikaci výskytů nějakého typU (neboli, jak se obvykle říká, k identifikaci referentu)." Používám termínu "identifikace" místo "rozpoznávání", protože bych rád o rozpoznávání hovořil jen v případě kognitivních fenoménů spojených výhradně s nějakou předchozí smyslovou zkušeností, zatímco o identifikaci budu hovořit jako o schopnosti percepčně něco rozpoznat bez předchozí přímé zkušenosti. Když jsem poprvé na břehu Mississippi zahlédl aligátora, identifikoval jsem ho, protože se mi předtím dostalo instrukcí prostřednictvím slov i obrázků, tedy na základě JO slova aligátor. Tím, že JO poskytuje návod, jak identifikovat výskyty nějakého typu, napomáhá tvorbě pokusného KT. Pokud poslové poskytli Montezumovi dobré interpretace, jeho pokusný KT byl natolik bohatý a přesný, že mu . umožnil okamžitou identifikaci a jen málo úprav na základě přímé smyslové zkušenosti. Někdy však instrukce k identifikaci nemusí být dostatečné. Poslové by byli mohli natolik zdůraznit podobnost s jelenem, že by si Montezuma vytvořil tak nedokonalý KT,který by mu při prvním setkání nedovolil tak snadno koně identifikovat, a mohl by je zaměnit se stádem volů, které se za družinou dobyvatelůtáhlo. lB 3.3.2.2. Návod k lokalizaci Je tu ještě jedna možnost, totiž že by poslové nedokázali Montezumovi vlastnosti koně dobře popsat. V takovém případě by mu mohli jen říci, že před několika dny se na nějakém místě pobřeží objevila podivná a hrůzná zvířata, a že když se na to místo sám vydá, bude schopen identifikovat bílé muže v železném brnění, kteří rozkročmo sedí na čemsi pohybujícím se, a toto cosi je právě tím, k čemu odkazují. Tímto způsobem by Montezumovi neposkytli instrukce k identifikaci, ale spíše návod k nalezení či lokalizaci. Uvedu teď dva případy, které se týkají KT individuí a ke kterým se budu muset vrátit v podkapitole 3.7.6,ale v každém případě nám už teď poslouží k tomu, abychom odlišili identifikaci od lokalizace. Prvnípřípad. Každé ráno se v baru vždycky potkávám s jedním chlápkem, pokaždé 134 ho poznám, ale nevím, jak se jmenuje, a kdybych měl spojit s obecným výrazem chlápek nějaký JO, popis by jednoduše zněl "ten, koho každé ráno vídám v baru". Jednoho dne uvidím tohoto chlápka, jak vykrádá nedalekou banku. Když mě pak policie vyslýchá, pomáhám slovními instrukcemi policejnímu portrétistovi, aby se mu podařilo zachytit jeho podobiznu. Poskytl jsem instrukce k identifikaci toho chlápka, podle kterých si policie může vytvořit KT (jakkoli vágní - může se totiž také stát,že se v identifikaci spletou). Druhýpřípad. Každé ráno v baru rozpoznávám jednoho chlápka, a i když jsem ho nijak zvlášť nepozoroval,zaslechl jsem, jak říká do telefonu, že se jmenuje Giorgio Rossi a že bydlí ve via Roma č. 15. Jednoho dne se tento chlápek pohádá sbarmanem, rozbije mu láhev o hlavu a zabije ho. Pak uteče. Policie mě vyslýchájako svědka a já jsem úplně neschopen portrétistovi poskytnout nutné instrukce (nanejvýš řeknu, že onen chlápek je vysoký, má nevýrazný obličej a nepřátelský pohled), ale můžu sdělit jeho jméno a adresu.Na základě svého privátního KT nedokážu podat návod k identifikaci, ale díky JO,který jsem spojoval se jménem Giorgio Rossi (bytost mužského pohlaví bydlící ve via Roma č. 15),jsem s to poskytnout policiiinstrukce k jeho nalezení. 3.3.3. Molární obsah (MO) Když Montezuma na vlastní oči koně spatří a promluví se Španěly, dozví se o koních další informace a může o nich nakonec získat takové znalosti, jaké měli Španělé (i když ne zrovna takové, jaké dnes mají zoologové). Získal by tak o koních komplexní poznání. Upozorňuji, že tu nemluvím o "encyklopedické" znalosti ve smyslu rozdílu meziSlovníkem a Encyklopedií (ke kterému se vrátím v 4.1), ale spíše ve smyslu "širší znalosti", jež zahrnuje i rysy, které nejsou nezbytně nutné k rozpoznání (například to, jakým způsobem probíhá jejich chov,nebo to, že jsou to savci). Tuto rozšířenou kompetenci nazvu Molárním obsahem (MO). Formát Montezumova MO se mohl lišit od MO,který měli jeho poslové či kněží, a neustále se mohl dál rozvíjet, 135 ačkoli nevíme, jakým přesně směrem - stačí pomyslet na to, že součástí dnešního MO koně (ale určitě ne součástí MO za časů Monte_ zumy) je i informace, že tomuto zvířeti se nejlépe daří na americkém kontinentě. MO bych ani neztotožňoval s poznáním, které lze vyjádřit výlučně ve formě propozic, protože by mohl obsahovat i obrázky koní různých plemen a různého věku. Zoolog a žokej mají určitě velký MO koně, i když se obě oblasti těchto znalostí zcela nepřekrývají. Ona dělba jazykové práce, o níž mluví Pui, nam, se odehrává právě v rovině MO, a proto bych ji nazval spíše dělbou kulturní práce. V rovině JO by tu naopak měla panovat obecná shoda, byť tu a tam mírně rozostřenáa různě odstíněná (srov. 3.5.2). A vzhledem k tomu, že ve středu mého zájmu je právě tato oblast konsensu, nechám už stranou MO, který může nabývat různých forem v závislosti na jednotlivých lidech, a představuje tak oblasti sektoriální kompetence. Řekněme, že souhrn těchto MO je totožný s Encyklopedií, jež představuje jakýsi regulativní faktor a sémiotický postulát, o němž byla řeč v Eco, 1984,5.2. 3.3.4. JO,MO a pojmy Kdosi se mě při četbě první verze této práce zeptal, jaký je rozdíl mezi JO, MO a pojmem. Nedokážu na tuto otázku odpovědět, aniž bych si předtím udělal jasno ve dvou případech: (i) Jaký je rozdíl mezi kognitivním typem ptakopyska, který si vytvořil jeho první objevitel, a mezi pojmem ptakopysk, jejž první objevitel nemohl předem mít, a to ani v případě přelidněného platónského univerza? (ii) Jaký je rozdíl mezi pojmem kůň, který měli první Aztékové, a pojmem kůň, jejž mají dnes zoologové? Pokud jde o první otázku, zdá se mi evidentní, že bylo jasné už počínaje kantovskou představou schématu empirických pojmů, že pokud nějaký pojem existuje, měl by být zprostředkovánschématem, avšak jestliže zavedeme schéma, nepotřebujeme už pojem - důkazem toho je skutečnost, že si můžeme vytvořit schéma pro pojmy, které nemáme, 136 jako je tomu s ptakopyskem. Takže představa pojmu se stává nepohodlným vedlejším produktem. Pokud jde o druhou otázku, pak jestliže "pojmem" míníme nějakou mentální koncepci, jak napovídá etymologie, odpovědi mohou být dvě: buď pojem předchází percepčnímu rozpoznávání, a pak je totožný s KT alzeho vyjádřit nikoli klasickou definici, ale pomocí JO;anebo jde o rigoróznívědeckou definici předmětu, a pak je totožný s konkrétním MO, spadajícím do příslušné vědní oblasti. 3.3.5. Reference Vnašem příběhu Aztékové po celou dobu připisují termínu maiatl nějaký JO, ale když mezi sebou hovoří o tom, co viděli, odkazují, referují k individuálním koňům. O tomto složitém jevu, jímž je reference, budu mluvit vkapitole 5.Na tomto místě je jen zapotřebí od sebe dobře oddělit nejen obsah od reference, ale také instrukce k nalezení referentu od konkrétníchmluvních aktů reference. Někomu se mohlo dostat instrukcí k identifikaci pásovce,a přitom za celý svůj život nikdy k pásovci neodkazoval (nikdytedy neřekl tohle je pásovec nebo v kuchyni je pásovec). KTposkytuje instrukce k identifikaci referentu a tyto instrukce bezpochyby představují formu kompetence. Referovat k něčemu je naopak formou činnosti, performance. Ta je samozřejmě založena na referenční kompetenci, ale nejen na ní, jak uvidíme v kapitole 5. Referentem slova kůň je něco. Referovat ke koňům je aktem, ne věcí. Když Montezuma vyslechl zprávy svých poslů, získal zárodek této kompetence, ale vzhledem k tomu, že se na nějaký čas uzavřel do sebe, nevykonal hned žádný akt reference, jímž by odkazoval ke koním. Ke koním odkazovali i jeho poslové, aniž by poskytovali instrukce k identifikaci, když Montezumovi řekli, že mu hodlají povědět o věcech, které se báli popsat. Jakmile by se Montezuma rozhodl promluvit, mohl by ktěmto doposud neznámým věcem také odkazovat, například tím, že by sezeptal,jak vypadají a co jsou zač, a to ještě předtím, než by se mu dostaloinstrukcí k jejich identifikaci. Dokázal by tak, že je možné pochopit 137 referenci k entitám i k nim přímo referovat, aniž bychom měli jejich KT či JO. Montezuma chápal, že poslové vykonávají akt reference, ale přesto nebyl schopen přijít na to, jaký je přesný referent onoho aktu. 3.4. Sémiozické prvotiny 3.4.1. Sémiozické prvotiny a interpretace Představme si bytost v nějakém elementárním prostředíještě předtím, než se dostane do kontaktu s jinými podobnými bytostmi. Tato bytost si musí osvojit nějaké základní "pojmy", ať už se je rozhodne pojmenovat jakkoli (a následně zorganizovat v kategorické systémy či v obsahové jednotky): měla by mít nějaký pojem vysokého a nízkého (jenž je nezbytný pro její tělesnou rovnováhu), toho, co znamená být na nohou nebo ležet, měla by mít také nějaký pojem některýchzákladních fyziologických procesů, jako jsou příjem potravy a vyměšování, chůze, spánek, zrak, sluch, čich, chuť, vnímání změn teploty, bolesti a úlevy, měla by mít též pojem toho, co znamená plácat rukama, strkat prst do něčeho měkkého, tlouct, sbírat, odřít, poškrábat se." Jakmile vstoupí do kontaktu s jinými bytostmi či obecně do kontaktu s okolním prostředím, měl by získat i pojmy, které se týkají přítomnosti něčeho, co jeho vlastnímu tělu klade odpor, které se týkají milostného aktu, boje, vlastnictví, nebo naopak ztráty nějakého chtěného předmětu,pravděpodobně i pojem smrti... Jakýmkoli způsobem tyto zkušenosti pojmenovává.jde zcela jistě o zkušenosti primární. To znamená, že jakmile "vstoupíme do jazyka", nacházíme už nějaké významové predispozice, které jsou předjazykovépovahy, jinými slovy tu jsou "určité třídy významů, na nichž se lidské bytosti shodnou na základě vrozené predispozice"," Patřilo by sem například přisuzování životnosti některým předmětům.Je možné, že se pak toto přisuzování ukáže jako chybné, jak by tomu bylo v případě archaických společností, které v mracích spatřovalyzvířata,ale jde určitě o jeden z prvních způsobů,jakým reagujeme na to, co se k nám blíží či se proti nám staví, ale 138 ještě to nemá nic společného s "kategoriemi", jako je Živočich: životnost, o níž mluvím, je jistě prekategoriální. V podkapitole 3.4.2 řeknu, proč považuju za nevhodný tento úzus termínů kategorie, kategoriální a prekategoriální; v každém případě pojmy jako Živočich,Nerost, Artefakt (které jsou v mnoha sémantikách založených na sémické analýze považovány za sémantické prvotiny, jež jsou pravděpodobněvrozené, dále nerozložitelné a občas organizované v konečných hierarchických systémech hyponym a hyperonym) mohou dávat smysl jakožto prvky nějakého MO. O tom, zda jsou to opravdu nerozložitelné a hierarchizované prvotiny, primitives, a o tom, zda si lze představit jejich konečný inventář, jsem diskutoval v Eco, 1984, kapitola 2. Tyto prvotiny ale určitě nezávisí na smyslové zkušenosti, nýbrž na segmentaci a organizaci kontinua obsahu, který předpokládáuspořádanýsystém premis. Takovou povahu však nemají sémiozické prvotiny, o nichž mluvím já, neboť závisí na preklasifikační percepci něčeho živého a pohyblivého, či naopak neživého. Když pocítíme na paži nebo na ruce přítomnost nějakého cizího, jakkoli miniaturního tělesa, někdy aniž bychom se sotva podívali (a někdy je interval mezi percepčníhypotézou a motorickou odezvou naprosto nepostřehnutelný),buď se druhou rukou na dotyčném místě plácneme, anebo cizí těleso smeteme. Obvykle se plácneme, když předpokládáme (ještě dříve, než jsme se pevně rozhodli, neboť náš život závisí na rychlosti reflexu), že jde o komára nebo o nějaký jiný dotěrnýhmyz, a naopak z ruky cizí těleso smeteme, když jsme se přesvědčili o.tom, že jde jen o stéblo trávy či zrnko písku. Pokud se rozhodneme, že musíme "zabíjet", je tomu tak proto, že jsme cizímu tělesu přisoudili rys "životnosti". Jedná se o primární, prekonceptuální (a samozřejmě předvědecké) rozpoznání, které souvisí jen s percepcí, nikoli s kategoriálním poznáním (případně mu toto poznání udává směr a nabízí se mu jako interpretačnívýchodisko ve vyšších kognitivních rovinách). 139 3.4.2. Pár slov ke kategoriím Kognitivní psychologie často hovoří o našem myšlení jako o schopnosti založené na kategoriální organizaci. Jde o to, že svět, který zakoušíme, je složen z takového množství předmětůa událostí, že kdybychom je měli všechny odlišit a jednotlivě pojmenovat, složitost okolního světa by nás přemohla; takže jediný způsob, jak se nestát "otroky jednotlivin", spočívá v naší schopnosti "kategorizovat", tedy považovat za ekvivalentní různé věci, a to tak, že předměty a události rozdělujeme do tříd (např. Bruner et al., 1956). Myšlenka je to sama o sobě nenapadnutelná. Ne že bychom chtěli za každou cenu tvrdit, že starověk a středověk už toto všechno promyslel, avšak kdybychom nahradili "kategorizaci" termínem "konceptualizace'~ všimli bychom si, že je znovu řeč o tom, jak nás jazyk (a s ním i náš kognitivní aparát) vede k tomu, abychom mluvili a mysleli pergeneralia, jinými slovy je řeč o tom, jak umisťujemejednotliviny do vyšších celků. Subsumovat různé výskyty pod jediný typ je způsob, jakým funguje jazyk (jenž, jak se říkalo ve středověku, trpí penurianominum).Jedna věc je však říci, že dokážeme myslet mnoho individuí jako "kočku", a druhá věc je tvrdit, že jsme schopni myslet všechny kočky jako zvířata (nebo jako kočkovité).Jak je vidět, jde o dva různé problémy. Vědět, že kočka patří do kočkovitých, je záležitostí kompetence spojené s MO spíše než s JO, zatímco téměř bezprostřední percepce kočky se nám zdála jako něco pre-kategoriálního. Problém je také v tom, že v současné odborné literatuře se termínu "kategorie" užívá odlišným způsobem,než je tomu jak u Aristotela, tak u Kanta, i když se stává, že narazíme na autory, kteří se odvolávají - bez jakékoli citace a téměř rétoricky, aby své premisy opodstatnili - na dědictví klasické filozofie. Aristotelských kategorií je deset: substance a devět predikátů, které o ní bylo možné predikovat, jako například to, že něco se děje v nějakém čase, na nějakém místě, že to má nějaké vlastnosti, že to něco podstupuje nebo vykonává něco jiného, a tak dále. Pro Aristotela nebyl problém rozhodnout, co nějaký subjekt je (člověk, pes, strom). Ně- 140 jaká substance je vnímána, a hned je jasné, jaká je její esence (Aristote[és měl tedy za to, že jakmile vidíme konkrétní výskyt člověka, hned jej propojujeme s typem "člověk").V aristotelském slova smyslu aplikovat kategorie znamená pouze říci, že vnímáme kočku, která je bílá, která běhá po Lyceu,a tak dále. Z hlediska současné kognitivní psychologie by toto všechno náleželo pre-kategoriálnu, popřípadě by vstupovalo do hry to, co se nazývá "bázové kategorie", jako "kočka", plus nějaká neurčená aktivita, která by spočívala v tom, že nějakému předmětu přisuzujeme aktivní či pasivní vlastnosti. Pro Kanta jsou kategorie něčím daleko abstraktnějším, než jsou kategorie aristotelské (jde o jednotu, mnohost, realitu, negaci, substanci a akcident, kauzalitu atd.), a už jsme viděli v 2.3,jak je pro něho obtížné říci, co mají společného s empirickými pojmy, jako jsou pes, židle, vlaštovka či vrabec. Vraťme se ale k Aristotelovi. Fakt, že když člověk vidí kočku,jak běží po Lyceu,pak i vnímá kočku běžící po Lyceu, byl pro Aristotela naprosto přirozený a spontánní. Samozřejměšlo pak o to, definovat, co substance "kočky" přesně je. Vzhledem k tomu, že šlo o definici založenou na druhu a druhovém rozdílu, aristotelská tradice musela identifikovat predikábilie. Tyto predikábilie jsou už velmi podobné kategoriím tak, jak je pojímají moderní taxonomie: jsou nástroji definice (dle aristotelské tradice je kočka smrtelné nerozumné zvíře, a připouštím, že to je poněkud chudé, dle moderních taxonomií je kočka druh Felis Catus, rod Felis, čeleď kočkovitých, a tak dále až po třídu savců). Jetento typ klasifikace - a mohli bychom mluvit dálo kategorizaci, kdybychom chtěli aristotelské predikábilie považovat za podkategorie - nějak zásadní pro rozpoznávání něčeho? Ani v nejmenším. Určitě ne pro Aristotela, jemuž se nepodařilo uspokojivě definovat velblouda (srov. Eco, 1983,4.2.1.1), aniž by ho však přestal správně identifikovat a pojmenovávat; a ani pro kognitivní psychologii, neboť nikdo nikdy nepopřel,že jsme schopni vnímat a rozpoznávat ptakopyska, aniž bychom věděli, zda je to savec, pták či obojživelník. V jistém smyslu by v této situaci byl ve větších rozpacích Aristotelés než Kant a současní kognitivisté. Kognitivisté by se z toho v krajním 141 případě dostali tím, že by předpokládali, že v percepci je nějaké pre-kategoriálno; Kantovi se podařilo přesunout psy a kočky mezi empirické pojmy a jejich klasifikaci do rodů a druhů svěřil reflektující soudnosti; avšak Aristotelés nám říká, že v kontaktu s individuální substancí chápeme, jaká je její esence (člověk, nebo kočka), ale určitě by rád připustil, že nějaký otrok je schopen rozpoznat kočku, aniž by dokázal podat její definici, a přesto když Aristotelés musí říci, jaká je to substance, nemůže to udělat jinak než tak, že podá definici podle rodu a druhového rozdílu. Jako by Aristotelés připouštěl, že nějakým způsobem máme KT, ale že je můžeme interpretovat pouze a jen v rovině MO (neboť znalost' klasifikace náleží právě MO). Ledaže by chtěl říci přesně to, co říkáme i my, totiž že vnímat (aplikací kategorií - těch aristotelských) znamená pohybovat se v tom, čemu se dnes říká pre-kategoriálno, a pre-kategoriální je i přisouzení životnosti, a dokonce i rozumnosti. Alespoň tak se to pokoušel vysvětlit Tomáš Akvinský:" my vůbec nevnímáme diference, jako je rozumnost, ale inferujeme je z vnímatelných akcidentů;takže to, že člověk je rozumný, inferujeme z jeho vnějších projevů, např. z toho, že člověk mluví nebo že je dvounohý. Takže součástí percepční zkušenosti by byla bezprostřední percepce těchto akcidentů a zbytek by byl záležitostí pokročilého zpracování. To, co současný kognitivismus nazývá kategoriemi (a to, co by pro Aristotela byly predikábilie), je spíše to, čemu přírodní vědy říkají taxony, jež vytvářejí hierarchii od druhů po rody (nebo od řádů po třídy, od tříd po říše). To,co kognitivismus nazývá bázové kategorie, jsou jistě KT,zatímco to, čemu říká nadřazené kategorie (jako Nástroj vzhledem k bázové kategorii kladivo), jsou taxony, neboť náleží už složitější fázi kulturního zpracování a jsou uloženy v MO některých erudovaných mluvčích (a závisí na koherentním systému propozic neboli na daném kulturním paradigmatu). Jen letmo poznamenám, že tento rozdíl byl zcela jasný i Johnu Stuartu Millovi, když zkoumal různé přírodovědnéklasifikace, jež byly v jeho době ještě předmětem ostré diskuse: 142 "Existuje (00') klasifikace věcí, jež je neoddělitelná od toho, jakým způsobem těmto věcem dáváme jejich obecná jména. Každé jméno, které označuje nějaký atribut, rozděluje z této prosté skutečnosti věci do dvou tříd, do třídy věcí, které tento atribut mají, a do třídy věcí, které jej nemají... Klasifikace, o níž musíme pojednat jakožto o odděleném aktu mysli, je naprosto odlišná. V první klasifikaci je rozdělení věcí do skupin a tříd pouze náhodným výsledkem pramenícím z toho, jak užíváme jmen daných z jiných důvodů, zejména z toho důvodu, že prostě vyjadřujeme některé z jejichvlastností. Vedruhé klasifikacije rozdělení a roztřídění hlavním cílem,pojmenování je pak podružné a podléhá této hlavní činnosti, spíše než by ji řídilo" (A System ojLogic,kniha IV; kap. VII). Jelikožnelze bojovat proti setrvačnostijazyka, podvolím se i já a budu tyto klasifikační termíny nazývat kategoriemi, ale nechť je zřejmé, že tyto kategorie nám nijak neříkají, co která věc je, nýbrž jen to, jak je která věc hierarchicky uspořádána v systému bázových, nadřazených a podřazených pojmů." Dalším problémem je, že pokud jsou kategorie (v moderním slova smyslu) spíše taxony, nemají nic společného s prvotinami, jak je vydělují a definují sémantiky založené na popisu "rysů" - a které shodou okolností mají stejný název jako mnoho kategorií či taxonů, jako jsou ŽIVOČICH,ČLOVĚK, ŽIVÝ, DOSPĚLÝ a tak dále. Lze diskutovat o tom, zda , jsou tyto prvotiny co do počtu konečné, zda fungují na základě slučování nebo křížení, ale ne vždy je lze hierarchizovat jako taxony, i když mnoho autorů je třídí na základě vztahů hyponymie/hyperonymie (srov. k tomu Violi, 1997,2.1 a 4.1). Často jsou tyto sémantické prvotiny dokonce podobné tomu, co jsem nazval sémiozickými prvotinami (a které by někteří označili spíše za pre-kategoriální). Pokud mezi sémiozické prvotiny patří to, že něco pociťujeme jako těleso, jako něco, co létá ve vzduchu, jako živočicha,jako něco těžkého, pak tyto taxony vznikají jako výsledek zpracování takových pre-kategoriálních zkušeností; alespoň v tom smyslu, v jakém jsem si řekl, že jim tu budu rozumět. 143 3.4.3. Sémiozické prvotiny a verbalizace Wierzbicka (1996) přichází s vlastními hypotézami, založenými na rozsáhlém vzorku různýchjazyků, a přesvědčivě tvrdí, že existují jakési primes společné všem kulturám. Jsou to prý pojmy jako Já, Nékdo, Něco, Tento, Druhý, Jeden, Dva, Početný, Mnoho, Myslím, Chci, Cítím, Říkám, Dělat, Dít se, Dobrý, Zlý,Malý,Velký,Kdy,Předtím, Potom, Kde, Pod, Ne, Nějaký, Živý,Vzdálený, Blízký,Jestliže a Takže (můj seznam není úplný). Zajímavým aspektem této koncepce je, že se pokouší pomocí těchto prvotin zachytit jakoukoli další možnou definici. Ještě než použiji některé z nápadů, s kterými Wierzbicka přišla, rád bych řekl, že tyto primespřijímám jen s veškerou nutnou opatrností. Považovat tyto pojmy za prvotiny neznamená nutně připustit, (i) že jsou to prvotiny i z fylogenetického hlediska, tedy vrozené: mohou to být prvotiny jen pro jednoho jediného člověka,zatímco ostatní lidé vycházejí z jiných a rozdílných zkušeností (napříkladpro nevidomého člověkanebude "vidět" jednou z primárních zkušeností); (ii) že jsou univerzální (i když nevidím žádný zřejmý důvod, proč to popírat; je ale třeba oddělit teoretickou hypotézu jejich univerzálnosti od empirické verifikace toho, zda existují přesné termíny pro každou z prvotin ve všech známých jazycích); (iii) že jakožto prvotiny nejsou interpretovatelné. Bod (iii) představuje slabinu v její argumentaci. Tento omyl pochází z toho, že tradičně byly za neinterpretovatelné považovány sémantické prvotiny, o kterých jsem se zmínil v předcházejícím oddíle, tedy ony domnělé rysy jako LIDSKÝ či DOSPĚLÝ, které by v sémantikách založených na popisu "rysů" měly vystupovat jako atomy, jež nelze dále ve významu rozložit. To, co Wierzbicka nazývá primes, však této povahy není - i když má autorka tendenci občas s tím nakládat, jako by bylo. Nejde o významové postuláty, ale o prvky počáteční zkušenosti. Říci, že dítě má nějakoupočátečnízkušenost s mlékem (takže se předpokládá, že až vyroste, bude schopno přesně říci, co mléko je), vůbec ještě neznamená, že by nebylo s to na požádání interpretovat obsah mléka (k tomu, co dítě dělá, když je požádáno, aby interpretovalo slovo voda,viz 3.7.2). Je možné, že to, co vyjadřují slova vidět a slyšet, 144 je tímto druhem počáteční zkušenosti, ale i dítě je schopno je interpretovat (odkazem na různé orgány). Právě proto, že Wierzbicka nepřipouštítento problém, reaguje s důrazem na Goodmanovo (1951, s. 57) tvrzení, podle něhož "nějaký termín není zvolen jako prvotina proto, že by byl nedefinovatelný; je tomu spíše tak, že nějaký termín je nedefinovatelný proto, že byl zvolen jako prvotina v nějakém systému... Obecně platí, že termíny považované za prvotiny v daném systému jsou snadno definovatelné v nějakém jiném systému." Již Wilkins nám ukázal, jak je možné prostřednictvím prostorového, a nikoli propozičníhokognitivního schématu interpretovat a definovat jak vysoké, tak nízké, jak k, tak pod či uvnitř (srov. Eco,1993,2.8.3).23 Když jsme tuto výhradu vyjasnili, můžeme se souhlasně podívat na kritiku, kterou Wierzbicka adresuje běžným slovníkovým i encyklopedickým definicím. Vezměme jako příklad myš (1996, s. 340 a násl.). Pokud má definice termínu myš umožnit i identifikaci referentu nebo umožnit to, abychom si vytvořili mentální obrázek myši (podobně jako si Montezuma musel představitkoně), je zřejmé, že ryze slovníková definice typu "savec, myšovitý, hlodavec" (založená na taxonech přírodovědných klasifikací) není dostatečná.Jako nedostatečná se však jeví idefinice,již podává Encyclopasdía Britannica a která vychází ze zoologickéklasifikace, upřesňuje oblasti, ve kterých myši žijí, obšírně pojednává o rozmnožování, o způsobu života, o vztahu k člověku a k domácímu prostředí a tak dále. Kdo však nikdy myš neviděl, nebude přesto nikdy schopen ji na základě této rozsáhlé a uspořádané charakteristiky rozpoznat. Wierzbicka proti těmto dvěma definicím klade svou vlastní lidovou (folk) definici, která je poskládána výlučněz prvotin. Zabírá dvě stránky aobsahuje takovéto items: Lidé jim říkají Myši - Lidé věří, že jsou všechny stejného druhu - Protože pocházejí z bytostí téhož druhu - Lidé si myslí, že žijí tam, kde žijí i lidé - Protože chtějí jíst věci, které mají k jídlu lidé - Lidé nechtějí, aby mezi nimi myši žily (...) 145 147 3.4.4. "Qua1ia" a interpretace Kdybyexistovaly neinterpretovatelné primes, museli bychom se vrátit k problému qualií, o kterém jsem si myslel, že jsem se s ním vypořádal vpředcházející kapitole odkazem na Pierce. Položme si tuto otázku v její nejbezohlednější a nejprovokativnější podobě: máme KT pro qualia? Pokud odpovíme, že ne, pak jsou qualiajednotlivými "cihličkami",z nichž seKTbudují, alev takovém případě nedokážeme říci, ani proč je predikujeme (tato věc je červená nebo vroucí), ani proč se obvykle na těchto predikacích,byť za cenu jistého vyjednávání, shodneme. Peirce nám to řekl: prvotní počitek něčeho bílého, který mám, je čistou možností, ale kdyžpak přistoupímke srovnání dvou kvalit bílé, spouštím sérii inferencí, a tedy interpretací; vjemový soud tuto kvalitu desingularizuje (CP 7.633). Tento přechod k Thirdness je přechodem k obecnému. Vedlyse nekonečné diskuse o tom, zda můj počitek červené je identický s počitkem, který má někdo jiný,avšak když někomu řeknu, aby mi podalčervené pero, pak vyloučíme-libarvoslepost, nastane případ zdařilé reference, a já dostanu červené, a ne černé pero. Vzhledem k tomu, že Jsmepostulovali zdařilou referenci jako důkaz toho, že existují (v černé skříňce) KT, pak tu existují KT i pro tato qualia. Znovu se omezuji jen na tvrzení, že tu KT musejí být, ale vůbec bych nedovolil tvrdit, z čeho přesně sestávají. Dobrým důkazem toho, že díe,z níž čerpala, takovou fotografii obsahuje, anebo s tím, zda je eventuálně chyba, že ji encyklopedie nenabízí. Tato nepozornost není náhodná: vysvětlení se nám dostane na s. 322, kde autorka tvrdí, že jazyk < nemůže zachycovat neuronální reprezentaci barvy, neboť je soukromá, privátní, zatímco jazyk "zachycuje konceptualizaci". Zatímco se tedy Wierzbicka snaží zblízka postihnout pojem sémiozické prvotiny, nakonec je zachycuje jen potud, pokud je lze vyjádřit verbálně (a obecně), a tak není náhodou, že sémiozická prvotina "něco" je graficky znázorněna jako NĚCO, jako by tedy šlo o sémantickou prvotinu, jež je pevně zakořeněna ve způsobu, jakým používáme jazyk." Člověk může myši držet v ruce - (dost lidí je v ruce držet nechce). Jsou šedivé nebo nahnědlé - Jsou dobře vidět - (některá stvoření tohoto druhu jsou bílá) (...) Mají krátké nožičky - Proto když běží, nejsou nožičky vidět, a vypadá to, jako by se celé jejich tělo dotýkalo země (...) Vypadá to, jako by jejich hlava nebyla oddělená od těla - Celé jejich tělo vypadá jako malá věc bez srsti s dlouhým tenkým ocasem - Přední část jejich hlavy je zašpičatělá - A na ní je po obou stranách pár dlouhých chlupů - Mají na hlavě dvě kulaté uši - Mají malé špičaté zuby,kterými koušou. Obr. 3.1. Tato lidová definice připomíná kantovskou představu, podle které schéma psa musí obsahovat instrukce k tomu, abychom si mohli představitfi-" guru či postavu psa. Kdybychom si zahráli jednu z oněch společenských her, při které někdo verbálně popisuje nějaký obrázek a někdo jiný ho musí věrně reprodukovat (zjišťuje se tím zároveň verbální schopnost jednoho člověka a schopnost vizualizace toho druhého), možná by tato hra fungovala a druhý člověk by na stimul-popis, který právě přednesla Wierzbicka, mohl reagovat kresbou obrázku, jenž by mohl vypadat zhruba jako obr. 3.1. 146 Je však tento obrázek pouze interpretačnímoutputem verbální definice, anebo je jejím primárním a konstitutivním prvkem? Jinými slovy:je součástí našeho JO myši i toto morfologické schéma? Dobrá encyklopedie by měla k dlouhé a dostatečné vědecké definici přiložit i obrázek~o rými jsme doposud neměli žádnou přímou zkušenost, získáváme nejdřív interpretačně JO a teprve na základě tohoto JO si vytváříme KT,jakkoli pokusný; (iii) že tedy pokud jde o empirické případy, vycházímze zkušenostně založeného KT a jdeme směrem k JO, zatímco pokud jde o kulturní případy,je tomu právě naopak. Zas tak jednoduché to ale není. Viděli jsme, že abychom rozpoznali činnost, které se anglicky říká to hop,od činnosti, které se říká toskip, musíme samozřejměvzít v úvahu data smyslové zkušenosti, ale potřebujeme také další, takříkajíc "choreografické" znalosti, bez nichž dokonce nejsme schopni určit pořadí kontaktu končetin se zemí (a nebyli bychom schopni poznat, že určité tanečníkovy křečovité pohyby \ jsou dokonalým entrechát). Podobně i být profesorem je samozřejmě kulturní případ,ale kdokoli vstoupí do nějaké (tradiční) učebny, ihned} pozná, kdo je vyučující a kdo jsou žáci, a to podle jejich prostorové pO-11 zice - a rozezná je od sebe lépe, než obyčejnílidé rozeznají lasičku od;i'e kuny nebo i rosničku od ropuchy. Dokážeme pochopit různékognitivnri~; operace, které jsou ve hře, když rozpoznáváme kočku a když rozpozná-i váme druhou odmocninu, ale mezi těmito dvěma extrémy je celá řadal!f "předmětů'~ jejichž kognitivní status je poměrně proměnlivý. Závěrem bych se odvážil tvrdit, že musíme připustit existenci Kr i pro kulturní případy,a proto bude-li třeba,vezmu je v úvahu, aniž bych je jakkoli zpochybňovala aniž bych se pokoušel sestavit jejich vyčer- 168 pávající typologii. Ve skutečnosti se v této kapitole zabývám kognitivními typy empirických případů a v tom také hodlám přímo pokračovat. Samozřejmě,že toto rozhodnutí nás nezbavuje dalšího problému, totiž zda existují pozorovací věty, které by byly nezávislé na "rozvětveném" systému předpokladů, nebo zda naopak sám rozdíl mezi mužem a ženou není nějaký způsobem umožněn pouze v rámci určitého systému "opodstatněnýchtvrzení". °tom však budu ještě mluvit v kapitole 4. 3.5.2. KT a JOjako oblasti sdílené kompetence Já samozřejmě mám nějaký pojem myši a jsem schopen myš rozpoznat ve zvířátku, které mi na chatě znenadání přeběhne přes obývák. Zoolog o myších ví mnoho věcí, možná i víc než to, co najdeme v Encyclop~dia Britannica. Pokud by ale takový zoolog byl se mnou v onom mém venkovském obýváku a pokud bych ho upozornil na to, co zrovna vidím, pak by za normálních okolností se mnou souhlasil, že tamhle v rohu je myš. Je-li tu pojmový systém, kterým jsem vybaven já (Mal' do něhož budou patrně patřit i osobní interpretace založené na mé předcházející zkušenosti nebo různá pojetí myši, která znám z literatury a z umění a která nejsou součástí zoologovy kompetence), a pojmový systém zoologův,M02 , vypadá to, jako bychom se oba shodovali v oblasti znalostí,které vzájemně sdílíme (obr. 3.3). MO, Obr. 3.3. 169 Tato sdílená oblast znalostí se shoduje s KT a JO, které mám jak já, tak zoolog, a umožňuje nám myši rozpoznávat, tvrdit o nich některé rozumné věci, pravděpodobněje i rozeznávat od potkanů (ačkoli to je diskutabilní) a reagovat na ně jistým společným způsobem. Zoolog tedy reaguje nejen výpovědíje tu myš!, ale také prostřednic_ tvím dynamických interpretantů,které jsem mohl předvídat; zároveň kdybych ho požádal, aby mi načrtl to, co viděl, nejspíš by mi předložil něco velmi podobného obrázku 3.1; také by byl určitě schopen vysvětlit malému dítěti, co myš je, a použil by k tomu pár deskripcí, jež by se příliš nelišily od těch, které navrhuje Wierzbicka. Všechny tyto skutečnosti mi napovídají, že zoolog někde musí mít pojem myši, který se příliš neliší od mého. Pádným důkazemje i to, že kdybychom oba měli vyrobit nějakou pastičku na myši, měla by víceméně stejné rozměry, promysleli bychom i mezery mezi mřížkami tak, aby se myš standardního vzrůstu z pastičky nedostala, a oba bychom jako návnadu použili spíš sýr než salát nebo Žvýkačku.Ani jeden z nás by nesestrojoval klícku na cvrčky nebo obrovskou klec s ocelovými mřížemi, jako je ta, v níž byl držen Hannibal Lecter ve filmu Mlčeníjehňátek. Ve chvíli, kdy jsme se vzájemně shodli na tom, že před námi je myš, převedli jsme tím výskyt, jejž nám nabízelo stimulační pole, na stejný KT, který i zoolog dokáže interpretovat prostřednictvímJO. Máme tento JO ztotožnit s tím, čemu se obvykle říká doslovný význam nějakého výrazu? Je-li doslovný význam to, co nám nabízí slovník, pak určitě ne, protože jsme viděli, že součástí KT myši jsou i "afektivní konotace" a schémata činností. Míníme-li doslovným významem naopak to, co většina lidí za obvyklých okolností spojuje se slovem myš,když tedy neočekáváme přenesené významy ani explicitní citově zabarvená užití (jako když mluvíme o počítačové myši), pak je odpověď kladná. Až na to, že součástí tohoto doslovného významu jsou i informace, které se normálně považují za"encyklopedické': a které se tedy týkají zkušenosti ostatních lidí. Což nás opět utvrzuje v tom, že kanonický protiklad definice slovníkové a definice encyklopedické je sice možná užitečný z teoretických důvodů, ale vůbec neodpovídá způsobu, jakým věci máme a pojmenováváme. 170 Zatím jsem řekl, že já i zoolog "vlastníme" nějakou oblast sdílené kompetence' a ztotožnil jsem tuto oblast s KT a s JO,který je z tohoto KT vytvořen. Vzhledem k tomu, že jakjá, tak zoolog vlastníme tentýž KT,mohli bychom začít předpokládat, že je nám dán.To je oprávněný předpoklad, jelikož se zdá,žepochází ze smyslové zkušenosti, a to jak z mé vlastní (neboť jsem myši už viděl a umím je rozpoznávat), tak i ze zkušenosti toho, kdo mi ji předal (tím, že mě naučil myši rozpoznávat). Jestliže je nám však tato oblast dána, přirozeně se musíme ptát, zda jde o entitu, která je někde uložena na způsob druhů, esencí či platónských idejí. Kdyby tomu tak bylo, tato entita by byla společná všem (a stejný je v podstatě i Kantův problém: jak sjednotit pro všechny schematický postup,který se - alespoň v třetí Kritice - stal postupem založeným na hypotézách);viděli jsme ale naopak, jak je tato oblast vázána na dispozice, zkušenosti a znalosti jednotlivých lidí, a to do té míry, že jsem dokonce zapochyboval, zda je součástí této sdílené oblasti i informace o tom, že myšise liší od potkanů. O této sdílené kompetenci se neustále vyjednává či dohaduje (zoolog přistoupí na to, že něco ze svých znalostí zamlčí tak, abymohl přijmout jen to, co vím já, nebo naopak přispěje k mému KT tím, že mě upozorní na něco, co mi doposud unikalo). Takové vyjednáváníje možné,protože kognitivní typ není žádnou entitou (i když zdánlivě hraje roli, kterou obvykle připisujeme pojmům): je naopak postupem právě v tom smyslu, v jakém je postupem i kantovské schéma. 3.6. Od typu k výskytu, anebo naopak? Při rozpoznání či identifikaci něčeho jakožto myši je daný výskyt převeden na typ. Tím přecházíme od jednotlivého k obecnému. Jen za těchto podmínek můžu použít jazyk a hovořit o myších. Viděli jsme už, žev současné kognitivní psychologii je tento jev označovánjako kategorizace,což je historicky vzato poněkud diskutabilní, ale rozhodl jsem sepro bono communicationis tohoto úzu přece jen držet. Nicméně kdyžse se zoologem shodujeme v tom, ževidíme myš,odkazujemei slovyk oné myši. Jestližejsem se pro pochopení onoho jednotlivého 171 výskytu musel vztáhnout k obecnině, teď naopak znovu vztahuju UUI~Cn1n" k jednotlivině. Jak uvedl Neisser (1976,s.65) ve své diskusi o psychologic_ kých aspektech tohoto procesu, na jedné straně v této oscilaci generalizuji· předmět a na straně druhé partikularizuji schéma:" Nevím, zda se máme těšit, nebo si zoufat z toho, že tímto vlastnějen znovu oživujeme spor, který začal už kdysi dávno. Tomáš Akvinský by řekl, že když vidíme myš, zachycujeme jako phantasma,které nám nabízejí smysly,jakousi quidditas, tedy ne "onu myš",ale "myšovost" (samozřejmě bychom jako on museli připustit, že smysly nám nabízejí něco už organizovaného, jako by obraz na sítnici poskytoval plně definovaný předmět, který přirozeně a spontánně odkazuje na odpovídající typ, a to bez jakéhokoli interpretačního zprostředkování).Tomáš si však všiml,že takhle pak nelze vysvětlit, proč je možné dále mluvit o onémyši, kterou vidíme. A tak přišel s pojmem refiexio ad phantasmata; a všimněme si, že nejde o reflexi nad konkrétním typem, ale nad jeho obrazem. Což je řešení v podstatě neuspokojivé, zvlášť pro realistu. Jako zcela přesvědčivé se nejeví ani návrhy Dunse Scota (různé haecceitates na prvním místě - pak je ale třeba říci, jak se formuje obecný pojem), ani návrhy Ockhamovy (jednotlivina na prvním místě a pojem jen jako znak - což je způsob, jak říci, že z jednotlivin získáváme KT,ale nevysvětluje to,jak vyřešit dialektiku obecné-jednotlivé, když se setkáme s dalšími jednotlivinami, které můžeme označit stejným pojmem). V zásadě šlo vesměs o způsoby, jak vyřešit problém černé skříňky. Abychom se od tohoto problému drželi stranou, zůstává nám jen jeden fakt, totiž že něco se děje. Když mluvíme o myši, zobecňujeme ji, ale poté co rozpoznáme nějaký výskyt jako výskyt daného typu, znovu se vracíme k výskytu: jinak bychom totiž nemohli napříkladříci, že ona konkrétnímyš má useknutý ocásek, zatímco ani o myšovosti, ani o myši tohle neplatí. To vrací do hry kantovský problém schématu: kdyby obecné příliš obecné, možná bychom dokázali zobecňovat rozmanitost smyslové zkušenosti (kdesi musí být ona myš jako Maus an sich), ale bylo by obtížné vracet se z obecného k rozmanitosti jednotlivého; sctH~nla jakožto postup, jak si představit myš, je zprostředkovatelem, takže 172 musí být nějaká korespondence, a to ne-li jedna-ku-jedné,pak alespoň mnoho-ku-mnohému, mezi rysy typu a rysy, které nacházíme ve výskytu. Jinými slovy vztah, který vzniká mezi typem a výskytem, nebude vztahem, který je mezi pojmem zeměpisná mapa a nějakou konkrétní zeměpisnou mapou, ale bude spíš vztahem, který vznikne mezi nějakou konkrétní mapou a územím, jež má zobrazovat. Peirce by řekl, že ve fázi Thirdness se všechno generalizuje, ale neexistuje žádná Thirdness, která by už nebyla prostoupena oním hic et nunc,jež se ustanovilo ve Firstness a v Secondness. Pocelédějiny filozofiese říkalo, žejednotlivina je omnimode determinata, určená ve všech ohledech, a proto jsou její vlastnosti nekonečné: o této myši, na niž se právě dívám, bych mohl predikovat počet jejích 'chlupů, polohu, ve které se nachází vzhledem k posvátnému městu Mekka, potravu,jíž se nasytila právě včera. Kdybychom poznávali pouze a vždycky jen jednotliviny,pak by každá obecná propozice musela pocházet ze skutečné znalosti všech jednotlivin ve všech ohledech. Abych mohl říci, že myšijsou zvířata, musel bych říci nejen to, že pro všechna x, je-li x myš, platí,že x jsou zvířata, ale především to, že jsem našel všechna x a u všech jsem ověřil, že všechna do jednoho mají vlastnost, kterou můžu označit termínem zvíře. Anebo bych musel říci, že existují některá x, ta, která jsem našel, mající tu vlastnost, že jsou zvířetem, a nad ostatními x, s kterými jsem se nesetkal, bych žádný soud nevyslovoval. Avšak jestliže má KTa jemu odpovídající JO (nemluvě o MO) nějakou funkci, pak právě tu,že musí platit i pro x, která jsem doposud neviděl. Nepouštějmese stále ještě do žádných spekulací ohledně toho, co se asi děje v černé skříňce. Zdravý rozum nás ujišťuje, že jak já, tak i zoolog rozpoznávámemyš, ale před sebou máme onukonkrétní myš, a kdybychom ji chytili a fixkoují na hřbet namalovali nějaké znamení, při další příležitosti bychomv ní rozpoznali stejnou myš - a právě na základě těchto charakteristických rysů, které jsou obvykle složitější než obyčejná tečka vytvořená fixkou, rozpoznáváme každý den lidi, s kterými máme co dělat (a když už je rozpoznat nedokážeme, lékaři hovoří o Alzheimerově chorobě). Rozpoznáváme jednotliviny, protože je propojujeme s nějakým typem, ale jsme schopni vytvářet typy, protože máme zkušenost s jednotlivinami. 173 175 Jídelní stůl, Pracovní stůl Bříza bílá, Bříza černá Javor stříbrný, Javor kanadský Podřazenékategorie Kuchyňská židle, Kancelářská židle Reneta, Rubín Muškát, Modré odrůdy Židle Bázové kategorie Obr. 3.4. Bříza Javor Stůl Jablko Vinná réva NÁBYTEK Nadřazené kategorie OVOCE STROMY nohého tvora od dvounohého. Jde tedy zjevně o to, abychom postulo.valiKT na různých úrovních obecnosti, a okamžitě se nabízí otázka, zda "lze uvažovat v případě těchto různých KT o nějakém "stromu", anebo zda je třeba je považovat za souostroví, jež není nijak hierarchicky or• I 37 gantZovano. Široce se diskutovalo a stále diskutuje o tom, že pro různé přírodní druhy a artefakty projevujeme různé rozlišovací schopnosti. Já osobně jsem schopen rozeznat slepici od krůty, vlaštovku od orla, vrabce od kanárka (a dokonce i sovu pálenou od sýčka obecného), takže jsem vybaven KT těchto zvířat, ale nedokázal bych navzájem rozeznat takové ptáky,jako jsou střízlík, rehek zahradní, pěnkava, hýl, pěnice černohlavá a pěnice vlašská, skřivan, stehlík, sýkora koňadra, špaček, sojka, bahňák či konipas. Poznal bych, že jde o ptáky, to je vše. Samozřejmě že nějaký lovec či bird watcher mají kompetenci jinou než já, ale oto tady -teď nejde. Je-li skutečným kognitivním typem KT vlaštovky, co pak je KT ptáka obecně? I když přistoupíme na to, že poznáváme prostřednictvím kategoriální organizace, tato organizace se liší v závislosti na různých oblastech naší zkušenosti, v závislosti na skupinách lidí i jednotlivých osob. Kdyby naše poznání bylo opravdu strukturováno podle homogenního systému tříd a podtříd, museli bychom pojmenovávat a rozpoznávat následující předměty podle tabulky na obrázku 3.4. To,že jsme schopni jakési refiexio ad phantasmata (nebo ad res),je který musíme přijmout jako předmět, o němž je třeba přemýšlet, i sám nemám žádné nástroje, jak tento fakt vysvětlit, a tak se jen zaštítím jednou větou, kterou Saul Kripke (1971) uzavíral svou přednášku o identitě a nutnosti: "Příštím tématem, kterým je třeba se zabývat,by mělo být moje řešení problému mysli a těla, jenže já toto řešení neznám." Něco všakříci můžeme, totiž že máme zkušenost nejen s tímto člověkem (což je výskyt), když ho rozpoznáváme jakožto člověka (což je už typ), ale že i některým jednotlivinám dáváme vlastní jména a rozpoznáváme je jako určité jednotliviny, a nikoli jako obecniny. Takžepokud přistoupíme na to, že rozpoznáváme na základě KT,pak musíme přistoupit i na to, že existují KT pro lidi obecně (a takový KT by mohl klidně mít schematickou podobu 3D modelu) a zároveň odlišné KT pro vlastního otce, manželku a manžela, pro vlastní děti, přátele i sousedy. K tomu se ještě vrátím v podkapitole 3.7.6, ale než se k tomu dostaneme, musíme se předtím vydat do bažinaté oblasti, která se rozprostírá mezi obecným a jednotlivým. Je určitě rozdíl v tom, jestli odkazujeme ke KT, abychom rozpoznali výskyt nějakého přírodního druhu, jako je třeba myš, nebo abychom naopak individuálněrozpoznali nějakou osobu. Neisser (1976, s. 55) připouští, že naše schémata mohou fungovat na různých úrovních obecnosti, takže můžeme rozpoznávat "cosi","myš","švagra Giorgia", a dokonce i Giorgiův pošklebek (spíš než jeho sympatický úsměv). O zvláštním jevu, kterým je eventuální existence individuálních typů (auž sám oxymoron velí, abychom se tímto jevem zabývali), budu hovořit v 3.7.6.Prozatím je potřeba promluvit o rozdílu mezi generickými typy a specifickými typy, tedy o tom, že občas potřebujeme rozeznat perskou kočku od siamské, někdy jen kočku od psa, a někdy dokonce jen čtyř. 3.7.1. Typy versus bázové kategorie 3.7. Souostroví KT 174 Když se o takovém schématu uvažuje, předpokládá se zároveň, Že bázové kategorie si osvojujeme jako první, a že tedy hrají zásadní roli ne- . jen v komunikaci, ale i v procesech identifikace a rozpoznávání. Když se tedy po osobách, které takový test podstupují, chce, aby vyjmenovaly rysy a vlastnosti různých termínů (jako např. zvíře, nábytek, židle, pes, ovoce, jablko a hruška), zjišťuje se, že v případě nadřazených kategorií je těchto rysů či vlastností poměrně málo, zatímco v případě bázových a podřazených kategorií je těchto rysů daleko víc a v zásadě se mezi sebou neliší. Tyto osoby tak například přišly na pouhé dva rysy, kterými je možné definovat oblečení (je to něco, co si bereme na sebe a co nás hřeje), uvedly nespočet rysů pro kalhoty (nohy, kapsy, knoflíky, jsou z látky, oblékají se určitým způsobem, atd.), zatímco pro podřazenou kategorii, např. pro džíny, tyto osoby obvykle připojují jen jednu vlastnost týkající se barvy (jsou vždycky modré). Vzhledem k počtu těchto charakteristických rysů je zřejmé, že je jednodušší odlišit kalhoty od saka než dva různé druhy kalhot." Všechny příslušné experimenty prokázaly, že naše poznání se této klasifikaci nepodvoluje. Situace se může měnit od osoby k osobě, aleje dost těch, kteří rozeznají slepici od krůty, zatímco pokud je ve hře bahňák či rehek zahradní, rozpoznají v nich pouze ptáka. Roschová (1978, s. 169) hovoří o nečekaném výsledku, když se na základě předpokladu, že Strom a Nábytek jsou nadřazené kategorie, ukázalo,že dotazované osoby rozeznávaly daleko lépe židli od stolu než dub od javoru; dub a javor byly genericky rozpoznávány jen jako stromy. Mně se naopak tento výsledek vůbec nezdá překvapivý: vždyť už Putnam nás před časem upozorňoval, že nerozezná jilm od buku (a já taky ne), zatímco mám za to, že dokáže dobře rozeznat židli od stolu nebo banán od jablka. Problémy tu jsou dva. Máme sklon vytvářet KT v závislosti na smyslových zkušenostech tam, kde morfologie a pertinence mají vzhledem k našim tělesnýmpotřebám větší váhu než funkce, kterou bychom označili jako estetickou či sociální (a odkazuji k tomu na podkapitolu 3.4.7. o afordancích). Abychom mohli rozhodnout, že knihovna a židle budou patřit k nadřazené kategorii nábytku, je třeba mít propracovanou představu,co je bydlení, 176 toho, co požadujeme po standardním bydlení, a také toho, kde se kupují předměty, které k zařízení takového standardního bydlení slouží. Kategorienábytku tedy vyžaduje schopnost abstrakce. Řekl bych, že pes rozpoznává židli,pohovku a možná i stůl jakožto předměty, na kterých simůže zdřímnout, zatímco knihovnu nebo (uzavřenou) skříň pociťuje jednoduše jako překážky, podobně jako stěny v místnosti." Naopak vlastnost být stromem je jednou z oněch sémiozických prvotin,které instinktivně rozpoznáváme v tom, co nás obklopuje, a proto rozlišujeme mezi stromy, zvířaty a jinými objekty (a myslím, že pes se chová podobně, když stromy používá k vlastním tělesným potřebám vyjma případů, kdy ho od toho odrazuje nějaký zvláštní pachový stimul).Pokud nepatříme k primitivním kmenům žijícím v pralese, jejichž přežití závisína znalosti různých druhů stromů, vytváříme si především obecný KT stromu (zatímco rozdíl mezi bukem a lípou spadá do propracovanějšíhotypu znalosti), protože se nám stromy jeví v okolním prostředíjako něco, co má vzhledem k našim potřebám stejnou funkci (vrhajístín, vytvářejí různé hranice, seskupují se v různě velkých lesích či pralesích apod.)." Na druhou stranu dokážeme dobře rozeznat banán od jablka, protože rozdíl mezi nimi je významný z hlediska našich potřeb a potravních preferencí, také proto, že si mezi nimi často vybíráme, nebo proto, že se liší v podmínkách, za jakých je obvykle konzumujeme. Zdá se tedypřirozené, že máme rozdílná KT pro banán a jablko, ale jen generickýKT pro strom." Tato statisticky platná pravidla ale mají značné výjimky v závislosti na osobní zkušenosti. Nejsem sice schopen rozeznat jilm od lípy, ale dobře poznám jak fíkovník banyán, tak mangrovy, a to ze tří důvodů. První je ten, že banyán je strom, který živil mou dětskou představivost čtenáře dobrodružných románů (hlavně těch od Salgariho); druhý důvod, který na prvním závisí, je, že když jsem na cestách někdy zaslechl,že něco je banyán nebo že nějaký trs vegetace na břehu ostrova či v nějakém bažinatém kanálu jsou mangrovy, hned jsem zpozorněl adobře jsem sije prohlédl, abych si zapamatoval jejich morfologii; třetí důvod pak je, že jak banyán, tak mangrovy mají unikátní a nevšední 177 rysy: kmen banyánu se směrem ke kořenům rozvětvuje do hvězdico_ vitě uspořádané struktury; mangrovy jsou pak v hovorové angličtině záměrně označoványjako walking trees, protože z dálky vypadají jako hmyz, který chodí po vodě. Na základě podobných životopisných náhod jsem samozřejměschopen už na první pohled poznat ptakopyska, rozpoznám i leguána, ale mám stále poměrně vágní představu o anakondách. To však neznamená, že kdybych měl ukázat na anakondu vedle jezevce a straky, dokázal bych to právě proto, že vím, že jde o hada; moje představa hada je ještě "primitivní" a nemá nic společného s vědeckým pojmem, jakým je plaz. 3.7.2. Příběh malého Pinca Dobře víme, že děti získávajíklasifikační kompetenci až od jistého věku,což jim však nebrání v tom, aby bez problémů rozpoznávaly různé předměty. Následující rozhovor je přepisem dialogu, který jsem pořídil v roce 1968 na jedné dětské oslavě, a to bez jakýchkoli vědeckých cílů, jen proto, aby si děti pohrály s magnetofonem, a tak improvizovaněvyprávělya nahrávaly různé historky a různé dialogy. Pokud si dobře vzpomínám, chlapci, jehož odpovědi tu uvádím a kterému budeme říkat Pinco, bylo něco mezi čtyřmi a pěti lety. JÁ - Poslyš, Pinco, já jsem pán, který celý život žil na opuštěném ostrově, kde neexistovali ptáci, jenom psi, krávy, ryby,ale žádní ptáci. Konečně se chystám přestěhovat sem a chci tě poprosit, jestli bys mi mohl vysvětlit, co takový pták je,abych ho případně poznal, kdybych nějakého uviděl... PINCO - No, má malý tělíčko, je malý tady vepředu, má malý nožičky i hlavičku, má taky křídla, malý, a trochu peří tady vepředu... a pak, pak s tím peřím lítá a... [Jak je vidět, chlapec má vlastnípředstavu ptáka, má nejspíšna myslijediný typptáků, kteréviděl na balkoně svého domu, tedyvrabce, a to bynám 178 mohlo vnuknoutjistou představu, pokud jde o prototypy, o nichž bude brzy řeč; vůbec alenechce říci, že bypták byl létajícídvounožec.] JÁ- Aha. Dobře. Teď poslouchej. Jsem pán, který odjakživa bydlel na vrcholku hory. Jedl jsem jen samé ovoce, i když jsem měl žízeň, ale nikdy jsem neviděl vodu. Dokázal bys mi říci, co je to voda, jaká je? PINCO - Jako z čeho je? JÁ- Ano. PINCO - Já ale nevím, z čeho voda je, protože mi to nikdy nevysvět- lili... JÁ - A viděls ji někdy? PINCO - Jo,když dáváš ruce pod vodu... JÁ- Já ale nevím, jak vypadá voda, tak jak pod ni můžu dát ruce? PINCO - Ale pod vodu, kterou se meješ... nejdřív dáš ruce do vody, pak vezmeš mýdlo a namydlíš si ruce, pak je opláchneš pod vodou právě... JÁ- Tysmi teď řekl, co s vodou můžu dělat, ale neřekls mi, co voda vlastně je. Třeba to je ta červená věc, co pálí a co je v kamnech? PINCO - To nééé! S vodou můžeš prát prádlo! JÁ - Aha, tak to je ten bílý prášek, který se jmenuje Persil nebo Pal- mex? PINCO - Nééééé. Voda je...je... JÁ - Co vidím, když vidím vodu? Jak poznám, že to je zrovna voda? PINCO - Když do vody strčíš ruce, tak jsi mokrý! JÁ- Co ale znamená být mokrý? Když nevím, co je voda, jak můžu vědět, co je to mokrý,.. PINCO - Je průhledná... JÁ - Aha, tak to je ta věc, která je v oknech, a proto člověkvidí skrz ně ven? PINCO - Nééé! JÁ- Říkals přece, že je průhledná... PINCO - Není to sklo, sklo není mokrý! JÁ- Co ale znamená mokrý? (DO ROZHOVORU VSTUPUJE JINÝ DOSPĚLÝ) - Ten pán by to měl vědět, když na té hoře pořád jedl ovoce... 179 PINCO - Je vlhká!! JÁ - Fajn. Jevlhká jako ovoce? PINCO - Trošku. JÁ - Trošku. A je jako ovoce, taky kulatá... PINCO _ Nééé! Voda je je všude okolo, může projít přes kulatý i hranatý věci, všechny věci . JÁ - Má všechny možné formy? PINCO - Jó... JÁ -Takže okolo jsou vody hranaté i kulaté... PINCO _ Ne všude okolo, jenom v řece, v potoku, v umyvadle nebo ve vaně. JÁ- Takže to je průhledná, vlhká věc, která má formu všech věcí, ve kterých je? PINCO -Ano. JÁ - Takže to není něco tvrdého jako chleba... PINCO - Ne! JÁ - Když to není nic tvrdého, co to teda je? PINCO - Nevím. JÁ - Všechno, co není tvrdé, co je to? PlNCO - To je voda. JÁ - Je to snad tekutina? PINCO - Jo,tak je to,voda je průhledná tekutina, nedá se pít, protože v tý normální vodě jsou takový mušky, bacily,který nejsou vidět... JÁ - Výborně. Průhledná tekutina. {Jak je vidět, Pinco ví, coje tekutina, a po mnoha nápovědách dojde dokoncek definici, která by udělala radostněkomu, kdoje zastáncemslovníkovésémantiky ("průhledná tekutina").Sám na to, jak sezdá, alenepřijde a první definice, kterou podává, je funkční povahy (k čemu voda slouží: nejdemu ani tak o"slovníkové"či morfologické charakteristikypředmětu, jako spíšojehoafordance). Připomeňme si však, jak zněla otázka:byla v ní řeč o pánovi, který na ostrově zaháněl žízeň ovocem, aniž by znal vodu. Pinco pochopil, že pán pil šťávu z ovoce, a proto se mu představa tekutiny zdála implicitní. Snažil se přijít na další charakteristiky vody vzhledem 180 k ostatním tekutinám. Toje typickýpřípad, kdy způsob, jakým je otázka formulována, může vést k odpovědím, které se nám pak zdají zavádějící nebo nedostatečné.] JÁ- Teď poslouchej, já jsem nikdy neviděl rádio. Jak ho poznám? PINCO - [váhavé zabručení] JÁ- Udělej to jako s tou vodou, když jsi mi nakonec řekl to nejdůležitější, totiž že to je průhledná tekutina. PINCO - A na baterky, nebo na elektriku? JÁ- Já ale nevím, co je rádio, a tak ani nevím, co je lepší. PINCO - Hm.je to na elektriku a říká to všechno, co se na baterky [nesrozumitelné slovo] ... a říká všechno, co se nám stalo... JÁ- A to je tedy rádio? PINCO - Dá se to do elektriky, jako tady tohle uvnitř [ukáže na magnetofon], a pak to jde. JÁ- No ale co je rádio, je to zvíře, které když zapojím do elektriky, tak jde? PINCO - Ne,je to krabička na elektriku, která... JÁ- Krabička na elektriku? PINCO - Ne, elektrika je jako uvnitř a taky baterky, s drátem... a mluví to a říká všechno, co se děje. JÁ- Takže to je tamhleta skříňka, která když do ní vložím desku, říká, co se stalo? PINCO - Néé, to nemá desku. JÁ- Aha, tak je to krabička na elektriku, s drátem, baterkami a bez desky, která říká, co se stalo. PINCO -Ano. [Ponecháme-li stranou, že i dospělý by měl potíže, kdyby měl podat vědeckoudefinici rádia, i to,žeje naprosto zřejmé, že Pinco dokáže rádio poznat, všimněme si,žeho vůbec nenapadlo, že by mohl rádio odlišitod vody nebo odptákajakožto umělý druh či artefakt,ani když jsem se mu zmínil oprotikladu ke zvířeti.] 181 3.7.3. Čtyřnohé ústřice [Těmito dvěma otázkami našesezení končí, protože Pincouž vypadá unaveně. Jak je vidět, vůbec ho nenapadlo, že by chodidlo bylo končetina a že párekje jídlo. Nejspíšsouhlasís Neisserem (1978, s. 4): kategorie nemohou být způsobem percepce.] 183 V podkapitole 4.3 budu mluvit o tom, jakým způsobemje třeba odlišovat věd:cké kat~gor~evod t~ch "primitivních", ale prozatím navrhuji, abychom predpokladah, ze mame vedle sebe bez jakéhokoli dělení na obecniny a jednotliviny KT jablka, banánu, stromu, slepice, vrabce a ptáka. Jakje možné mít dva odlišné KT pro vrabce a pro slepici a jeden jediný pro ~ýkor~u, kolihu a skřivana? Možné to je, a také se to běžně děje (a dle stare de~m~e:.cokoli,sevděje,.je možné). KT pro ptáky je natolik "štědrý" (nebo vagm Cl hruby), ze pOJme jakékoli okřídlené zvíře, které létá nebo sedí na větvích či drátech elektrického vedení, takže když v dálce zahléd. neme vrabce, můžeme se rozhodnout, že ho budeme považovat obecně za ptáka a nic víc. Termín pták má širší extenzi, než mají termíny slepice nebo vrabec, ale neřekl bych, že to nutně znamená, že pociťujeme KT ptáka jakokategorii nadřazenou vzhledem ke kategorii slepice. Pojem "okřídlené zvíře létající na nebi" (což je naivně pojatý pojem ptáka) je sémiozickou ~rvo:ino~.U některých zvířat rozpoznáváme pouze tuto vlastnost, a proto Jez~,razuJeme ~od hrubý KT ptáka. U jiných zvířat rozpoznáváme nějaké další vlastnosti, a proto si vytváříme jemněji strukturovaný KT. ~o,zpoznáváme KT ptáka na základě rysů nebo procedur x, y, rozpoznavame KT vrabce na základě rysů x, y, z a KT vlaštovky na základě rysů x, y,k, a zjišťujeme, že nejenže tu jsou společné rysy vrabce a vlaštov~, ale t~ké vrabce a dalších zvířat, které rozpoznáváme jako ptáky. T~ vs~~v ~asadě nemusí mít nic společnéhos logickým kritériem, podle ne~oz řadíme vrabce do třídy ptáků, přestože samozřejměvycházíme .. z techto podobností, když pak vytváříme taxonomie. Jsme jednoduše .. schopni rozpoznávat vrabce, vlaštovky a ptáky, a pokud se někdo bude chtít věnovat pozorování volně žijících ptáků, vytvoří si jeden KT pro z masa. JÁ- Takže je to noha... PINCO - Bez kostí, protože noha, ta má kosti. JÁ - A jak poznám párek? Říkals, že je z masa... PINCO _ Je kulatý, je to jako půlka míče, ale okolo nemá nic, a uvnitř má...uprostřed...uvnitř je úplně tenký a je z masa a je růžový. JÁ_ Teď si poslechni tohle. Jsem pán, který vždycky žil... PINCO - Snad ne zas na opuštěnym ostrově!! JÁ_ No,tentokrát v nemocnici,kde bylivšichni nemocní a každému chyběl nějaký kus těla, někomu ruka, jinému noha. A nikdy jsem neviděl chodidlo. Víš,co je to chodidlo? PINCO - Hm, ahá...To je tohle. JÁ _ Ne, to mi nesmíš ukazovat, musíš mi vysvětlit, co to je, abych když to uvidím, řekl jen ahá, tohle je chodidlo. PINCO - Je z masa, má prsty,víš, jak vypadají prsty? JÁ _ Takže to je věc z masa a s prsty... Jako tohle? [ukážu mu ruku) PINCO _ Néé. Protože chodilo má loket tady, ale ruka ho má tady. JÁ _ Aha, takže to je nemocná ruka, takhle nemocná [naznačím polámanou končetinu)... PINCO _ Néééé! Je taková hranatá a má rovný prsty a zepředu je tako- váhle. JÁ _ Aha, takže dům, ve kterém teď jsme, je chodidlo: je taky hranatý a rovný... PINCO - Ne, je menší, a pak má něco tady. JÁ- Tak mi zkus říci, kde je,kde bych to našel... PINCO _ Je to tam, kde lidi chodí... Je to věc, kterou lidi dávaj na zem, když chodí... To, co maj u boku, tam to začíná, pak to jde dolů a na konci nohy - a to je ta věc - je chodidlo. JÁ _ Ještě něco, jsem zase pán, který žil na opuštěném ostrově a nevím, co je to párek. PINCO - Jekulatý. JÁ - Jako míč? PINCO _ Ne, je takovýhle, má takhle hrany, je delší než míč a je 182 kolihu a druhý pro skřivana.KT jsou štědré a rteuspořádané entity, někdo má jen KT kočky, někdo má KT pro kočku angorskou i perskou, a samozřejmě rysy angorské kočky budou z velké části shodné s těmi, které jsou v KT kočky. Avšak i když se zdá natolik zřejmé, že právě na tomto základěbude možné tvrdit, že každá angorská kočkaje kočka, trvám na tom, že v rovině percepčního procesu jde pouze o tušení, pouhý předpoklad toho, že je tu shoda vlastností, a že nejde ještě o zápis do kategoriálního stromu. Je-li KT postupem, jak vytvořit podmínky rozpoznatelnosti a identifikace nějakého předmětu, podívejme se na obr. 3.5, kde jsou znázorněny různé 3D modely. tjcylinder ~ li =~~ ~Iimh quadrupcd blllCd blrd 1=t t8 cow lt 1mlhlck hursr human os.rtch 11mb ~ .".-- ~~ I'> no.hln Rlraflc all< dove limb Obr. 3.5. 184 Existuje 3D model pro psa nebo pro koně. Nic ale nebrání tomu, abychom si pro větší přesnostvytvořili 3D modellabradora nebo pointera nebo vraníka či lipicána, podobně jako nic nebrání tomu, abychom se já i putnam, kdybychom jednoho dne začali pracovat v zahradnictví, naučili rozlišovat buk od jilmu. Avšak v zásadě jsou KT buku, jilmu i stromu zcela rovnocenné a každý z nás používá jednoho či druhého v závislosti na vztahu k přírodě a je s tím více či méně spokojen. Faktuální soudy jako viděl jsem pointeraa viděl jsem psa jsou stejně užitečné a relevantní podle okolností, a to ještě dříve, než jsme stanovili, že kategorie pointera je podřazena kategorii psa. Percepčně vzato je KT psa hrubší než KT pointera, ale v určitých situacích naprosto vyhovuje, nenutí nás rozlišovat dogu od ovčáka, a o nic jiného nám nejde. Diskuse o KT tedy zřejmě nemá ještě nic společného s diskusí o taxonomicko-kategoriálním systému. KT jsou jen stavebníkamenyurčené ke konstrukci kategoriálních systémů. Jsou tu nicméně možné i příklady opačné. Připouštím, že experiment, který se teď chystám uvést, by mohl být použit jak k identifikaci kategorií s KT,tak k popření takové identifikace. Humphreys a Riddoch (1995,s. 34) mluví o jednom pacientovi s poraněním mozku, který při pohledu na nějaký hmyz nakreslí tento hmyz s neuvěřitelným realismem a samozřejmě tak, že v obrázku rozpoznáváme něco velmi podobného hmyzu (obr. 3.6). Skutečnost, že hmyz nakreslil, svědčí o tom, že ho interpretoval, a že tedy měl k dispozici indikace k jeho identifikaci a budoucímu rozpoznání; zkrátka pokud žádný KT hmyzu předem neměl, vytvořil si ho. Když však hmyz schovali a pacienta požádali, aby ho nakreslil znovu, vyobrazil ho jako jakéhosi ptáka (obr. 3.7). Obr. 3.6. a 3.7. 185 Když je tentýž pacient, jenž je schopen dobře nakreslit ústřici, požádán, aby ji nakreslil znovu, aniž by ji měl před sebou, zobrazí ji se čtyřma nohama. Autoři k tomu poznamenávají,žepro bezprostřední vizuální paměť je třeba předpokládat uložené mentální znalosti,jejichžpostupné slábnutí ztěžuje rekonstrukci zapamatovaného předmětu. Bylo by možné tento případ interpretovat jako poruchu kategoriální kompetence? Pacient totiž nenakreslil místo hmyzu židli a místo ústřice pastelku.V jeho paměti se uchoval rys "životnosti",a tak se třeba mohl z hmyzu a z ústřice dostat k nadřazené kategorii zvířat a odtud zas sestoupit k ptákům a k jiné zvířeně. Pokud bychom považovali percepci životnosti za pre-kategori_ ální zkušenost, pak by onen pacient, který by si z viděného zapamatoval jen jeden vágní atribut, vylovil z paměti jakýkoli KT, který tento atribut obsahuje, a přeskakoval by z jednoho KT na druhý, jako by surfoval při souostroví KT, místo aby přecházel z druhu na rod. Netvrdím, že do konstituce KT nevstupují předcházející kategoriální znalosti či předtuchy - a případ Marca Pola, zmiňovaný v 2.1, nám to potvrzuje. Jen předkládám hypotézu, že (i) KT se mohou utvářet nezávisle na nějaké organizované kategoriální kompetenci a že (ii) se mohou aktivovat i nezávisle, nebo dokonce v přímém konfliktu s takovou kompetencí (jak uvidíme, až projdeme historii týkající se ptakopyska v podkapitole 4.5). 3.7.4. KT a prototypy 3.7.4.1. Stereotypy a prototypy Lze ztotožnit KT s tím, čemu Putnam (1975, s. 295) říká stereotypy? Když se podíváme na Putnamovu reprezentaci toho, co je obsahem termínu voda, Syntaktické rysy Sémantické rysy Stereotyp Extenze Jméno Přírodní druh Bezbarvý H2O Konkrétní Tekutina Průhledný Bez chuti 186 mohli bychom říci, že součástí KT jsou jak sémantické rysy, tak i stereotypické informace (zatímco vlastnost H20 je samozřejmě už součástí MO).V každém případě sdílí KT se stereotypem lidovýcharakter a nedbalé mísení slovníkových a encyklopedických prvků. Možná žeještě zajímavější je vyjasnit, že stereotypy nejsou to, co kognitivistická literatura nazývá prototypy. Jeden ze způsobů, jak jsou prototypy běžně chápány, říká, že prototyp je člen nějaké kategorie, který se stane jakýmsi vzorem, podle něhož se rozpoznávají další členové, kteří s ním sdílejí některé domněle výrazné vlastnosti.V tomto smyslu, když má Pinco definovat ptáka, má na mysli prototypického vrabce z prostého důvodu, že jde o ptáka, kterého zná nejlépe. Experimenty zaměřené na identifikaci prototypů naznačují, bereme-li je doslova, že obvykle se každý z nás dost často chová takto. Jiní mají tendenci považovat prototyp spíš za schéma či za svazek rysů, a v tomto smyslu by byl bližší stereotypu. Když takto pomyslíme na psa (pokud ovšem nemáme doma nějakého konkrétního psa), nemyslíme na dalmatina ani na labradora, nýbrž na nějakého běžného kříženého oříška. Když myslíme na ptáka, vybavujeme si okřídlené dvounohé zvíře střední velikosti (řekněme tak mezi vrabcem a holubem), azřídkakdy (pokud jsme zrovna nebyli začteni do pohádek Tisíce ajedné noci) bychom si představili obřího ptáka Rucha. Tato "křížená" forma seliší v závislosti na kultuře (řekl bych, že obyvatelé nějakého ostrova v Tichém oceánu mohou mít KT ptáka, kterému bude dominovat barevná pestrost peří daleko víc, než jak je tomu u nás), avšak právě při vyjednávání tohoto prostoru sdílené shody se kognitivní typy šťastně kříží." Vezměme si zvíře, jako je dinosaurus, kterého neznáme z přímé zkušenosti, ale prostřednictvím opravdových prototypů, jež nám nabízíEncyklopedie. Dokonce i v takovém případě mám za to, že nejrozšířenější KT bude vypadat jako něco mezi dinosaurem, brontosaurem, tyrannosaurem rexem a dalšími velkými vyhynulými plazy: kdyby bylo možnépromítnout jakýsi průměrný mentální obrázek, který každý z nás má,uviděli bychom spíše jakési zvíře ti Za Walt Disney než něco, co lze spatřit jako rekonstrukci v muzeu přírodních věd." 187 A konečně třetí verze vidí prototypy jako něco abstraktnějšího, jako soubor propozičněvyjádřitelnýchpožadavků,které jsou nutné k tomu, abychom mohli predikovat náležitost k nějaké kategorii; a zde opět vstupuje do hry dvojznačnosttermínu "kategorie", neboť v tomto posledním případě už uvažujeme zcela v rovině klasifikace. 3.7.4.2. Některá nedorozumění v souvislosti s prototypy Prototypy se v psychologické literatuře těšily a stále ještě těší obrovské popularitě, avšak jejich historie je poměrně složitá, mimo jiné i proto, že Eleanor Roschová, která na nich pracovala nejvíce, postupně změnila názor na to, jaké jsou povahy. Celou záležitost nejpřesněji zrekonstruoval nejspíš Lakoff (1987), a proto se přidržím jeho syntézy. Historie prototypů se rodí z určité řady otázek, které se od Wittgensteina po Roschovou týkaly rodinných podobností, centrality (představy, podle níž některé členy dané kategorie jsou jejími lepšími exempláři než jiné), odstupňovaného členství (slepici mnozí vidí jako něco, co je méně ptákemnež vrabec), jazykové ekonomie (to, že jazyk používá kratší a lépe zapamatovatelná slova pro věci, které se jeví jako organické celky spíše než jako celky či třídy morfologicky různých entit). To však, jak jsrne viděli už v předcházejících odstavcích, svědčí o tom, že existují bázové kategorie, které závisejí na percepci forem, na našich motorických aktech, na snadné zapamatovatelnosti, a že tedy na této úrovni mluvčí pojmenovávají věci rychleji, a také že mají "vlastní integritu" a "lidské dimenze" (Lakoff,1987,s. 49, 51 [s. 59 a 61 v českém překladu]). To ale nedokazuje, že tyto bázové kategorie nabývají formy prototypů. Fakt, že slova jako cat, Katznebo chien jsou snáze použitelná a lépe zapamatovatelná než slova jako Kočkovití a Savci, určitě potvrzuje, že v každodenní zkušenosti identifikujeme snadněji něco jako kočku spíše než jako savce, ale neříká nám, zda tu je nějaký prototyp kočky a jaký případně je. Problém prototypičnostise nanejvýš týká jevů, jako je rozšiřitelnost kategoriálních hranic (extendable boundaries), a tak se diskutuje o tom, zda některé složité a nepravidelné mnohostěnyjsou ještě mnohostěny, zatímco nepanují žádné pochybnosti o známých praví- 188 de1ných mnohostěnech, anebo se diskutuje o tom, zda transfinitní čísla [sou ještě čísla či nikoli, zatímco nikdo nepochybuje o tom, že 2 nebo 100000000 jsou čísla. .' Avšakexistence bázových kategorií se vyvozuje ze spontánních jazykovýchprojevů, kdežto experimenty jako experiment týkající se mnohostěnů nebo čísel vyžadují, aby tazatel kladl svým respondentůmotázky, které už samy o sobě vtahují do hry složité klasifikace. Problém tedy zní: vyvozuje se existence prototypů z každodenního chování (nejen jazykového, ale i v širším slova smyslu, jako je zdařilé rozpoznání), anebo z verbálních odpovědí na sofistikované otázky? Vrátíme-li se k Eleanor Roschové, můžeme říci, že v první fázi jejích experimentů (mezi šedesátými a sedmdesátými léty) jsou prototypy záležitostí percepční výraznosti. Ve druhé fázi (v první polovině 70.let) se mělo za to, že experimentálně získané prototypové jevy poskytnou charakteristiku vnitřní organizace kategorií (a odtud pramení přesvědčení,že jde o mentální reprezentace). Ve třetí fázi (ke konci 70. let) prototypové jevy údajnějen částečně určují mentální reprezentace a neexistuje přímá korespondence mezi prototypovými jevy a mentálními reprezentacemi. Tyto jevy prý neodrážejí kategoriální strukturu. Proto jsou nám údajně dobře známé soudy o prototypičnosti, ale nic nám neříkají o našich kognitivních procesech, a prototypové jevy jsou prý jen povrchovými efekty.44 Roschová (1978, s. 174 a násl.) totiž podotýká, že prototyp není ani členem nějaké kategorie, ani nějakou přesnou mentální strukturou, ale spíš výsledkem experimentu, jehož účelem je posbírat a kvantitativně vyhodnotit soudy o stupni prototypičnosti.Co znamená stupeň prototypičnosti? Nejvyšší stupeň prototypičnosti je údajně dosažen, když je nějakému členu kategorie přisouzen nejvyšší počet atributů, které sdílí s ostatními členy kategorie. Ukázalo se, že respondenti, kteří přisoudilidopravním prostředkům pouhé dva atributy, totiž že se pohybují a že přepravují osoby, mají tendenci označit automobil za prototyp vozidla (se zhruba 25 charakteristickými rysy) a klást na nižší úroveň jízdní kolo nebo loďku, zároveň na poslední místa kladli horkovzdušný balon a na úplně posledním 189 191 lL se dává před muže, klokany, netopýry, většinu hadů (hroznýš, krajta, kobra), většinu ryb (okoun, štika, mečoun, žralok), většinu hmyzu (sršeň, vTak°1poz~ruh~dný ~řípad ~acházíme u Lakoffa (1987, kap. 6), kde je řeč (na zaklade dalších vyzkumu) o (australském) jazyce dyirbal, v němž každý termín musí předcházetjeden z následujících výrazů: Bayí: pro muže, klokany, netopýry, většinu hadů, většinu ryb, některé ptáky, většinu hmyzu, měsíc, bouře, duhy, bumerang, některá kopí atd. Balan: pro ženy,psy, ptakopyska, ježuru, některé hady, některé ryby, většinu ptáků, škorpióny, cikády, cokoli spojené s vodou nebo ohněm, slunce a hvězdy, štíty, některá kopí, některé stromy atd. Balam: pro veškeré jedlé ovoce a rostliny, na kterých roste, hlízy, med, cigarety, víno, koláče atd. Bala: pro části těla, maso, včely, vítr, některá kopí, většinu stromů, trávu, bahno, zvuky a jazyk atd. La~~ff se pod.ivuje n~d ~~, ž: rodilí mluvčí používají těchto .ketegorízac~ a~to~atlcky~ te~~r nevedomky, a hledá pro ně sémantické a symbolické.d~vod~. Přichází tak napříkladna to, že ptáci spadají do stejné kategone Jako zeny, protože jsou považováni za duchy mrtvých žen, ale ned~káže ~i vysvětlit, proč je ptakopysk v jedné kategorii společně s ženami.ohněm a nebezpečnými věcmi - jakje vidět, neustálé starosti s tímto zvířetem nemám jenom já. Poukazuje však také na to, že pro mluvčí posledních generací, kteří už jvazyk sVýc~votců téměř zapomněli, zůstaly jen výrazy Bayi pro muze a pro zvírata, Balan pro ženy a Bala pro všechno ostatní. Rozumně z toho usuzuje na vliv anglického pronominálního systému ~He-~he-It).:~,j~ dobr~ postřeh,který by ho měl povzbudit, aby zas:l,dal- ~h~l nci, a~y prekročilmeze angličtiny.Předpokládejmenapnklad, ze Jeden stredozemní poloostrov je osídlen zvláštním obyvatelstvem, které má ve svém jazyce podivný zvyk dávat před každé pods~~t~éjméno dvě slova, lL (s variantou LO) a LA, a to podle následuJlClho"kategorizačního" schématu: místě uváděli výtah. Výtahu přisoudiliprávě pouhé dva atributy: pohyb a přepravu osob." Kdyby tomu tak bylo, pak by opravdovým prototypem dopravních prostředků měl být právě výtah, když vykazuje zrovna ty vlastnosti, které jsou společné všem dopravním prostředkům; umožnil by tak připisovatdopravním prostředkůmi druhy a různé výskyty. V jakémkoli kategoriálním uspořádáníby nadřazený rod měl mít méně rysů než podřazenýdruh a druh by měl mít méně rysů než individuální výskyty, které umožňuje rozpoznávat. Kdyby KT psa poskytoval instrukce k tomu, abychom si "sestrojili" jen pekingského palácového psíka a nic víc, dal by se obtížně aplikovat na ovčáka. Pokud by prototyp (tam, kde se už ustálil nějaký klasifikační systém) a KT měly mít něco společného,pak by to byla maximální extenze a minimální intenze. Prototyp má však naopak minimální extenzi a maximální intenzi. Zdá se mi, že hodnota prototypu spočívá v tom, že ukazuje, kudy vedou "okraje" či "kontury" nějaké bázové kategorie: pokud jsme dospěli k přesvědčení, že výrazné rysy nadřazené kategorie ptáků jsou zobák, peří, křídla, dvě nohy a schopnost létat, je přirozené, že pociťujeme jisté rozpaky, máme-li definovat beze zbytku jako ptáka slepici, která nelétá, nanejvýš se popelí (a přesto ji z definice nevylučujeme, neboť připouštíme, že i ostatní ptáci nepřestávajíbýt ptáky, i když zrovna nelétají). Daleko diskutabilnějšíse mi zdá pozitivní vymezení prototypu, protože si myslím, že závisí na zkušenostech s okolním prostředím a že soudy o prototypičnosti mají svůj význam pro výzkum kulturní antropologie spíše než pro určování obecných kognitivních mechanismů." 3.7.4.3. Tajemní Dyirbalové V jakémkoli experimentu týkajícím se klasifikace navrhuje rozdělenído tříd podle určitéhokulturního modelu vždycky experimentátor, jenž má tendenci nejen zastírat formy "primitivní" klasifikace, ale nějakou klasifikaci předpokládat i tam, kde jsou pravděpodobnějen morfologické náhody, které postrádají významový protějšek. 190 chroust), slunce, přeháňku, duhu, bumerang, pušku, samopal, slunce, ptakopyska, nosorožce. LA se dává před ženy, tygry, některé hady (zmije, užovka), některé ryby (pražma zlatá, pstruh), většinu ptáků (vlaštovka, sýkorka), hmyz (vosa, moucha), vodu, měsíc, krunýř, pistoli, kopí, některé stromy (dub, palma), žirafa, tchoř atd. Jak ale dobře víme, gramatický rod nemá vůbec nic společného nejen s rodem přirozeným,ale ani s žádnou klasifikací, která by konceptuálně kladla do jedné třídy hlídkus lokomotivou a měsícem a do jiné třídy slunce, hlídače a vagon. Mohli bychom dokonce předpokládat,že na sever od tohoto poloostrova žije za horami jiné (a poměrně barbarské) obyvatelstvo, které před svá podstatná jména klade podobně jako mladí Dyirbalové tři různá slova,DER,DlE a DAS (možná v důsledku procesu pidžinizace,vlivem anglického pronominálního systému). Avšak i tady fakt, že slunce je diestejně jako žena, měsíc derstejně jako leopard či tygr a že ptakopysk, ucho a zlato jsou das, nemá žádný kategoriální význam. Vůbec si netroufám tvrdit, že v jazyce dyirbal dochází k něčemu podobnému jako v italštině, němčině, francouzštině a v mnoha dalších jazycích. Jen mám podezření,že dost často se diskutuje o gramatických jevech, jako by šlo o jevy kategorizační- což vrhá stín pochybnosti na mnohé výzkumy, v nichž se předpokládá výchozí klasifikace známá experimentátorovi, kterou však ti, na nichž je výzkum prováděn, nesdílejí. Anebo se experimentátor také marně snaží odvodit klasifikace tam, kde respondenti vůbec neklasifikují, ale řídí se jen gramatickými automatismy," 3.7.5. Další typy Řekl jsem si, že se omezím jen na ty případy, v nichž jde o předměty či události, s kterými máme přímou smyslovou zkušenost, ať už skutečnou, nebo jen možnou, a nechtěl jsem se pouštět do diskuse o tom, co se děje, když hovoříme o Italské národníbance, o vládě, o většinovém 192 ;,;:" J í,~';" I ' ,-.,,--- . systému, o emjyteuzi, osudu,nepiátelstvi, metonymii,přesnosti, instinktu a tak dále. Avšak do jaké míry lze mluvit o předmětech možné smyslové zkušenosti? Máme smyslovou zkušenost Apeninského poloostrova? Dnes už ano, stejně tak jako Měsíce; a nemusíme ho pozorovat z Měsíce, stačí pořídit satelitní snímky. A měli jsme smyslovou zkušenost našeho poloostrova předtím, než se objevily satelity? Určitě ano, jak ostatně dosvědčí každý italskýškolák,podobně jako každý francouzský školák měl KT Hexagonu. Přesto tehdy nikdo tato území smyslově nevnímalpřímo. Nicméně prostřednictvímpostupných aproximací a důkladného prozkoumávání jednotlivýchpobřeží se dospělo k obrázku (samozřejměproměnlivémuv čase v závislosti na projekcích, na nedokonalém zakreslování, jak to vidíme na starých mapách), který nesl JO geografických výrazů Itálie a Francie. ExistujíKT historických osobností? Některých, pro něž máme bohatou a populární ikonografii (jako je Garibaldi), určitě ano. Existuje KT Rogera Bacona? O tom pochybuji, řekl bych, že tu je jenom JO, který znají jen někteří ("středověký filozof"), a MO, kterým disponují znalci. Myslím, že za jistou hranicí nastávají velmi spletité situace. Bezpochyby nemáme KTpro některé chemické látky, ale máme ho pro jiné, jako je třeba kyselina chlorovodíková, alespoň v té míře, v jaké ho máme pro tchoře (srov. Neubauer a Petófi, 1981); a přece by nějaký chemik měl daleko propracovanější kompetenci. Nemáme kognitivní typ cukrovky (něco jiného je,když řekneme, že lékař má kognitivní typ jejích příznaků), ale máme dojem, že dokážeme ihned poznat, má-li někdo rýmu, a dokážeme také nachlazeného dobře napodobit či nakreslit jeho karikaturu. To,jak málo jeještě souostroví KT probádáno, nám řekne jedna z nejběžnějších zkušeností. 3.7.6. Když jedné zimní noci řidič... Jeduv noci po jedné venkovské silnici, která je navíc mírně zledovatělá. Najednou před sebou v dálce zahlédnu dvě bílá světla, postupně nabývající na intenzitě. Nejdřív se dostaví Firstness: dvě bílá světla. Pak, abych 193 mohl začít srovnávat sekvenci časově distribuovaných stimulů (světlo v čase J'e větší než světlo v čase ), musel jsem už spustit percepčníinfs, 2 1 renci. V tuto chvíli vstupuje do hry to, čemu Neisser (1976, kap. 4) říká "schémata" a co je jakýmsi očekáváníma anticipací, které orientují výběr prvků stimulačního pole (aniž by se tím vylučovalamožnost, že stimulační pole mi nabízí výrazné prvky, preferenční směry). Myslím, že bych nemohl aktivovat žádný systém očekávání,kdybych už neměl KT automobilu" včetně scénáře"automobil v noci". " To, že vidím dvě bílá světla, a ne dvě světla červená, mi říká, že auto nejede přede mnou, ale proti mně. Kdybych byl zajíc, zůstal bych stát oslněn, aniž bych mohl takový jedinečnýjev interpretovat, a auto by mě přejelo. Abych byl pánem situace, musím hned pochopit, že nejde o dvě zářivé oči, které se ke mně blíží, ale o těleso, jež má jisté morfologické vlastnosti, i když ty nejsou přímo v mém stimulačnímpoli. Ačkoli ona světla,která vidím, jsou právě oněmi světly (tedy konkrétním jednotlivým výskytem), ve chvíli, kdy přecházím k vjemovému soudu, jsem už vstoupil do světa obecnin: to, co vidím, je auto a je jedno, jaké je značky či kdo je za volantem. To v jistém smyslu přináší odpověď na Gibsonovu "ekologickou" teorii percepce, která je v zásadě realistická a ne-konstruktivistická. Lze s ním souhlasit, když tvrdí, že "funkce mozku není dekódovat signály, interpretovat zprávy či přijímat obrazy... Funkce mozku nespočíváani v organizaci smyslového inputu nebo v procesualizaci dat... Percepční systémy, včetně nervových center od různýchúrovní až po mozek, jsou způsoby, jak vyhledávat a získávat informace týkající se prostředí z proměnlivého pole okolní energie" (1966, s.5). Připusťme tedy, že percepční výraznosti mi nabízí samo stimulační pole, že dostatečnou informaci k vnímání dvou kulatých světelných zdrojů mi přináší něco, co je tam, a že jsou tím dobře rozlišeny "kontury", kterými jsou tato světla od?ělena od okolního prostředí. Řekl bych, že i zajíc vidí něco podobneho a že jeho receptory reagují přednostně spíše na zdroj světla než na tm~: která je okolo. Pokud pouze tuto první fázi procesu nazveme "percepCl.' jak to dělá Gibson, můžeme oprávněně říci, že je určena výraznostmikteré nabízí stimulačnípole. Avšak pokud chci zůstat věrný svým vlast- 194 ním terminologickým premisám, musím říci, že vjemový soud je něco daleko složitějšího. Rozdíl mezi mnou a zajícem spočívá v tom, že já přecházím od oněch stimulů, ať už jsou jakkoli determinovány předmětem,k vjemovému soudu toje auto tím, že aplikuji nějaký KT,a tak propojuji to, co mě stimuluje, s tím, co jsem už věděl. Teprve když jsem zformuloval vjemový soud, jsem schopen přistoupit k sérii dalších inferencí: především aplikuji typ na výskyt, pozice světel mi říká, zda se auto drží vpravo tak, jak má, anebo zda se nepřibližuje nebezpečně ke středu silnice, zda jede rychle či pomalu; podle toho, zda jsem v dálce zahlédl dvě téměř nepostřehnutelná světla, anebo zda světla předcházel postupně se rozšiřující světelný kužel, poznám, jestli tam v dálce je zatáčka nebo kopeček.Vědomí toho, že na silnici může být náledí, mě nutí řídit se dalšími (naučenými) pravidly opatrnosti. Ocituju-li znovu Neissera (1976, s. 65), řeknu, že v této oscilaci na jedné straně generalizuji výskyt a na straně druhé partikularizuji schéma. Je-li tomu tak, nemám ani zapotřebí se domnívat jako Kant, že na jedné straně tu je rozmanitost názoru a na straně druhé abstraktní aparát kategorií, který čeká na svou aplikaci, a nakonec ještě schéma jako zprostředkujícíprvek. Schéma by pak bylo zařízením či systémem instrukcí natolik flexibilním, že by takříkajíc zprostředkovávalo sebe sama, obohacovalo se a korigovalo se také na základě konkrétní zkušenosti, kterou právě nabývám, a bylo by protkáno jak sémiozickými prvotinami (předmět, světlo), tak i kategoriálními prvky (auto, dopravní prostředek, pohybující se těleso). Do vyhodnocení celé situace vstupuje také to, čemu Neisser říká"kognitivní mapy": na situaci aplikuji to, co vím o výchozích či standardních charakteristikách nějaké venkovské silnice (mimoto ještě zledovatělé), a u té silnice, po níž právě jedu, vyhodnocuji například i její šířku, jinak bych nemohl posoudit, zda se to auto v dálce drží správně na své straně, anebo zda se náhodou neřítí přímo proti mně. Z toho, jak moje auto reaguje na slabé a tentativní přibrzdování,jsem schopen zhodnotit,jestli by povrch vozovky snesl i to, kdybych zabrzdil náhle a razantněji (a v takovém případě není moje smyslová zkušenost čistě vizuální, 195 neboť svěřuji percepci noze na brzdě a hýždím v sedačce, a tak interpre_ tuji množství stimulů, které mi zprostředkovává propriocepce). Zkrátka když procházím takovouto zkušeností, uplatňuji různé KT předmětů, situací, využívám specifické kompetence, která by náležela spíš MO, používám schémata příčinných vztahů a inference různého druhu a různé složitosti. To, co vidím, představuje jen část toho, co chápu, a v tom, co chápu, je také systém dopravních předpisů či pravidel, zvyklostí, které jsem si osvojil, zákonů i naučená kazuistika, díky níž vím, že v minulosti vedlo nerespektování těchto pravidel ke smrtelným nehodám... To, že v každém případě je většina této kompetence veřejná, lze intersubjektivně ověřit tím, že kdybych nedával pozor nebo kdybych byl ospalý, můj spolujezdec by určitě byl schopen mě upozornit, že proti nám jede auto, a poradil by mi, abych se držel víc vpravo (a všimněme si, že můj spolujezdec dospěl ke stejnému vjemovému soudu, i když přijímal stimuly z mírně odlišného úhlu pohledu). Možná že jsem v tomto procesu vyhodnocoval jen epifenomény. Kdybych ale tyto epifenomény nebral vážně, ocitl bych se v roli zajíce odsouzeného na smrt. 3.7.7. Fyziognomické typy pro individua Vraťme se však k průzkumu dalších KT našeho dosud značně neprobádaného souostroví. KT se totiž může týkat i individuí. Iackendoff (1987, s. 198-199) předpokládá,že i když využíváme tentýž 3D model pro rozpoznávání jak individuí, tak i druhů a rodů, jde o dva různé procesy. Když kategorizuji Jirku jako lidskou bytost mužského pohlaví, dojdu k závěru, že výskyt, je příkladem typu.:. Když ale rozpoznávám Jirku jakožto Jirku, stanovuji, že výskyt.je identický s výskytemr Jiníby řekli, že v prvním případě rozpoznávám Jirku jako někoho podobného jiným osobám, zatímco ve druhém případě ho rozpoznávám jako tutéž osobu. Mohli bychom i říci, že v případě individuí se typ a výskyt překrývají. Tak tomu ale není, když přijde na rozpoznávání, protože 196 výskytj (individuum, které v tuto chvíli vidím) je opravdovým výskytem, zatímco výskytjje přece jen vyloven z paměti, ať už je tento výskyt mentálním obrazem či jakoukoli jinou formou registrace, a proto je také KT,který bychom měli definovat jako "individuální typ", ale který nazvu. abychom se vyhnuli termínu hraničícímus oxymorónem,fyziognomickým typem. Kdybychom fyziognomické typy nepostulovali, nedokázali bychom vysvětlit, jak jsme schopni rozpoznávat tutéž osobu v průběhu času. Rok od roku se lidé mění, tváře se propadají či zakulacují, objevují se vrásky,vlasy ubývají, člověk se začíná hrbit a chůze ztrácí pružnost. Je zázrak, že za normálních okolností jsme schopni poznat někoho i po dlouhých letech. A když někoho takto zpočátku nepoznáme, stačí pak jen tón hlasu či pohled, a rozpoznání se dostaví i s oním tradičním:"Ty ses ale změnil!" To znamená, že jsme si vytvořili fyziognomický typ této konkrétní osoby, typ, jenž si z originálu zachovává jen některévýrazné rysy, které se někdy týkají spíš způsobu, jakým tato osoba poulí oči, než formy jejího nosu či hustoty a délky vlasů. Pamatujeme si jakýsi Gestalt tváře (či těla, někdy jen chůze), který odolává i proměně každé jednotlivé vlastnosti. Nakolik je fyziognomický typ schematický, vědí moc dobře ti, kdo jsou zamilovaní, neboť se jich zmocňují dva zdánlivě protikladné pocity. Na jedné straně mají dojem, že v dálce neustále vidí milovanou bytost, a nakonec se ukáže, že se pletli: to znamená, že touha je vedla k tomu, aby fyziognomický typ aplikovali s přílišnou štědrostí, když se snažili aplikovat ho na mnoho konkrétních výskytů. Na straně druhé sev nepřítomnosti milované osoby zoufale pokoušejí v paměti rekonstruovat celýjejí obraz a prožívají opakované zklamání, že nezakoušejí stejně intenzivní pocit, jako když ji vidí přímo. V takovém případě si uvědomují, jak fyziognomický typ slouží k rozpoznávání výskytů (výjimkou jsou lidé,kteří mají schopnost eídetické představivosti,jako jsou někteří umělci schopní nakreslit portrét jen po paměti). Jinými slovy si uvědomují onen významný rozdíl mezi "recognition" a "recall" (srov. Evans, 1982,kap. 8). 197 Fyziognomické typy však mají jednu vlastnost, jež je odlišuje od ge.· nerických KT,které i přesto, že jsou privátní, mohou být obvykle zveřej. něny ve formě interpretovaných JO.Určitě se může stát, že někdo bude schopen rozpoznat myši, ale nebude schopen nebo nebude mít nikdy příležitost vyjádřit morfologické rysy,na základě kterých je rozpoznává, a proto nebudeme mít záruku, že disponuje podobným typem, jakým disponují i ostatní (z nevysvětlitelných důvodů by myši mohl rozpozná. vat jen díky jejich rychlému pohybu, aniž by měl ponětí o stavbě jejich těla). Kdybychom s takovým člověkem o myších promluvili, definoval by je nanejvýš jako "otravné hlodavce, kteří se uhnizďují v lidských příbytcích", a jelikož je toto pojetí součástí společného JO, došli bychom k chybnému závěru, že KT tohoto člověkaje stejného formátu jako náš KT,a že s námi tedy sdílí znalost všech morfologických rysů, které vytvářejí oblast společných znalostí. Avšak okolnosti společenského života činí tento případvelmi nepravděpodobným, a pokud se něco takového dnes může stát v případě myší (neboť většina lidí má málo příležitostí je vídat), spíše vzácností by bylo, kdyby k tomu došlo v případě krávy, a ještě méně, kdyby šlo o židli. To ale neplatí o fyziognomických typech individuí. Všimněme si,že se tento jev týká nejen lidí, ale především zvířat, květin či individuálních artefaktů.Všichni se shodnou v tom, co je pes, jízdní kolo, dýmka, ale je nesmírně obtížné někomu vysvětlovat,jak poznat psa Toma, moje jízdní kolo a moji dýmku. U zvířat a předmětů obvykle převažují generické rysy, ale mezi obrovským množstvím aut stejné značky stojících na parkovišti někdy zaváháme, když máme poznat vlastní auto (pokud nenese nějaké jasné rozlišovací znaky). Problém však nabývá jiného významu, jde-li o lidská individua. Poznal bych Gianniho mezi milionem dalších lidí a stejně tak by ho poznal i Marco, přestože důvody, na základě kterých ho poznávám já, se mohou značně lišit od toho, na základě čeho ho poznává Marco. Já s Markem bychom mohli celý život odkazovat k Giannimu a poznávat ho, kdykoli bychom ho potkali, aniž bychom kdy měli příležitost zveřejnit rysy,díky nimž ho identifikujeme. Rozdíl mezi našimi KT bychom si mohli uvědomitjen tehdy, kdybychom měli společně sestavit jeho íden- 198 tikit: jen tehdy bych mohl zjistit nejen to, že Marco nikdy nevěnoval pozornost formě Gianniho nosu, ale že ani neví, jestli má husté, anebo už mírně prořídlé vlasy, a že mu připadá hubený, zatímco podle mě je spíš při těle. A kdyby se nás pak někdo zeptal, kdo je Gianni, zjistili bychom, že ve snaze interpretovat obsah vlastního jména se naše interpretace nejen neshodují, ale že i hranice mezi JO a MO se ukazují jako poměrně nepřesné. Možná bychom mohli oba říci, že jde o lidskou bytost mužského pohlaví, že je profesorem toho či onoho oboru na té či oné univerzitě, ale pro mě by byl jen Luigiho bratrem a autorem prosluléknihy o aspektualitě v jazyce nahuatl (kterým mluvil právě Montezuma), zatímco Marco by o těchto detailech nevěděl; a přesto jediný takový detail by mohl posloužit někomu třetímu, aby si s Gianniho jménem spojil nespočet dalších vlastností, nebo by ho dokonce mohl přimět k tomu, aby z vlastní paměti vylovil informace potřebné k jeho Identifikaci. Na druhou stranu by Marco mohl být jediným, kdo ví, že Gianni je oním sériovým vrahem z Florencie, a nikdo by si netroufl tvrdit, že jde o bezvýznamnou vlastnost - i když se mi zdá, že je už spíš součástí MO, a nikoli JO. Řekněme tedy, že v případě individuí jsou ve hře tři jevy: (i) častá idiosynkrázie KT, na základě kterých jsou ale přesto individua rozpoznávána, (ii) potíže spojené s veřejnou interpretací těchto KT, a tedy obtížně sdělitelné instrukce k identifikaci, (iii) pružnost a proměnlivostvlastností, které lze vyjádřit ve formě JO.Myslím, že tohle je jeden z důvodů, který snadno vede mnoho teoretikůk přesvědčení, že vlastní jména osob nemají obsah, ale že přímo označují svého nositele. Jdebezpochyby o předsudek, protože ve skutečnosti trávíme velkou část života tím, že definujeme (ostatním) různá individua, která pojmenováváme a spojujeme s jejich jménem někdy obrovské množství vlastností, vyjádřených prostřednictvím verbálních popisů i vizuálních reprezentací; je však pravda, ževyjadřují rysy, které jsou v určitých situacích a pro některé lidi výrazné, ale nejsou takové vždy a pro všechny, a může proto existovat citelný nesoulad mezi jednou či druhou interpretací." V roce 1970 jsem si nechal narůst plnovous. O dvacet let později jsem si ho na pár měsíců oholil a zjistil jsem, že někteří přátelé mě na 199 potkání vůbec nepoznávají; jiní se mnou naopak hned navazovali normální kontakt, jako by si této změny vůbec nevšimli." Pak mi došlo, že lidé z první skupiny mě znali jen těch posledních dvacet let, tedy pouze s plnovousem, zatímco ti druzí mě znali i předtím, než jsem si vousy nechal narůst. Každý z nás si vytváří KT lidí, s nimiž se setkává (téměř vždycky je to KT založený na prvním dojmu nebo ve výjimečných případech vychází z chvíle, kdy byl dojem nejživější), a toho se drží po zbytek života - v jistém smyslu tak postupněupravují spíše charakteristiky osoby,kterou vídají, v souladu se svým počátečním typem, než by při každém takovém setkání korigovali svůj K'I"? To mě vede k myšlence, že podobně jako karikatury zvýrazňujírysy, které lze reálně nalézt v karikované tváři, a podobně jako studium hlouposti slouží 'často k tomu, abychom lépe porozuměli inteligenci, tak i mnoho případů deviantního chování vlastně objasňuje "normální" tendence, jež jsou obvykle kontrolovány a absorbovány ve složitějších modelech chování. Mám na tu mysli studie o prosopagnózii a zvlášť onu nádhernou Sacksovu analýzu (1985) muže, který si pletl manželku s kloboukem. Jelikož ani Sacks neví, co přesně se v černé skříňce dr. P.odehrálo, můžeme se spokojit jen s jeho verbálními interpretacemi. Tak tedy dr. P. nerozpoznává lidské tváře a kromě toho netrpí jen prosopagnózií, ale obecnou vnitřní agnózií, a nerozpoznává ani krajiny, předměty či postavy: zaměřuje svou pozornost na specifické rysy, aniž by byl schopen je pospojovat v globální obraz. Dokáže do nejmenších podrobností popsat růži, ale nepozná ji, dokud neucítí její vůni; poskytne detailní popis rukavice, ale pozná ji jen tehdy, když ji má na ruce...Sacks říká (s odkazem na Kanta), že ztratil schopnost úsudku, ale já bych řekl, že neměl k dispozici schémata (a Sacks také v bibliografické poznámce připouští,že dr. P.musel trpět "Marrovými výpadky", že nedisponoval jakousi primární skicoupro předměty). Je tu však něco, co se nám ve způsobu, jakým P.s námahou rozpoznával osoby, zdá velmi blízké tomu, jak osoby rozpoznáváme i my - jen s tím rozdílem, že chování dr. P.je karikaturou našeho chování. Dr. P. zachycuje především detaily, poznává fotografii Einsteina jen díky jeho vlasům a knírku a svého bratra poznává jen díky jeho velkým zubům. 200 A tak tomu bylo i v případě jiného pacienta, o němž Sacks mluví v postskriptu: ten nepoznával vlastní ženu a děti, ale byl schopen poznat určité přátele díky některým relevantním charakteristikám: díky nějakému tiku, máteřskému znaménku či extrémní vyzáblosti. Zdá se mi, že když si vytváříme fyziognomické typy, postupujeme obvykle tímto způsobem. My samozřejmě máme schopnost tvořit schémata a primalsketches, dokážeme abstrahovat od nekonečnýchzvláštností, držíme na uzdě sklon pozastavovat se nad sebemenším individuálním detailem: přesto přijímáme regulovanou nerovnováhu, dáváme přednost výrazným rysům a ty uchováváme v paměti s větší pečlivostí. Proto je můj individuální typ Gianniho odlišný od toho, jímž disponuje Marco, neboť každý z nás je tak trochu (v omezené a kontrolované míře) doktorem P. Koneckonců k tomu, abychom se jím nestali úplně, nás nutí neustálá sociální interakce, která je důkazem toho, že abychom byli definováni jako normální,stačí se (v dobrém i špatném smyslu) držet norem, které společnostkrok za krokem stanovuje - a případně poopravuje. 3.7.8. KT pro formální individua Gianni je tedy jedinečná a neopakovatelná individualita, ale já i Marco ho dokážeme poznat z odlišných důvodů. Položme si teď otázku, zda existuje také KT Manzoniho Snoubenců nebo Beethovenovy Osudové. Jábych řekl, že ano, protože kdokoli tato díla dobře zná, pozná je hned, když zmíněnou knihu otevře nebo když si onu skladbu pustí. Co však jsou tato díla lidského ducha (použiju tento výraz pro literární, malířská, architektonická či hudební díla, jakož i pro filozofické a vědecké ~extY)?v.raťme ~e k tomu, co se říká v Eco (1975,3.4.6-8). Gianni je jednotlivina. Hlaska, kterou vyslovuji, je replikou fonému jakožto typu ~~~~tujevar~abilnívýslovnost, která však zachovává distinktivní rysy, jumz se fonem vyznačuje). Kterékoli vydání Snoubencůje duplikátem kterékoli jiné knihy se stejným názvem vydané ve stejném nakladatelství (v tom smyslu, v jakém má alespoňv molární rovině každý výtisk 201 všechny vlastnosti jakéhokoli dalšího výtisku). Jevšak zároveň i nak1onovaným "literárním" archetypem: ediční typ se týká substance výrazu (papír, grafická úprava, vazba), zatímco literární archetyp se týká formy výrazu. V takovém případě můj výtisk Snoubenců (necháme-li stranou problémy s papírem a s typografií) je tímtéž naklonovaným archety. pem, jakým je i první exemplářvydání, jemuž se říká Quarantana. Je-li z antikvářského hlediska (v němž je v popředí substance výrazu, tedy papírový podklad) vzácnější kopie Quarantany, z jazykového a literárního hlediska (forma výrazu) má moje kopie všechny potřebné vlastnosti archetypu, jenž vzešel z autorova pera (a tak by nějaký herec mohl bez rozdílu přednést některé pasáže z jednoho či druhého vydání; vytvořil by tak tutéž zvukovou substanci výrazu a dosáhl by stejných estetických účinků). Archetyp Snoubenců není generickým typem či něčím, jako je peirceovský legisign: vypadá, jako by byl ještě o něco více individuální než Gianni, protože Gianni by zůstal tím, kým je, i kdyby mu vypadaly zuby i vlasy,i kdyby přišel o ruce, zatímco kdyby někdo u Snoubenců pozměnil začátek a konec nebo tu a tam nějaké slovo, stalo by se z tohoto románu něco jiného, něco jako falsifikát či nepovedený plagiát. Jsou Snoubenci jednotlivinou ve stejné míře, v jaké jí je Mona Lisa? Víme (Goodman, 1968, s. 99), že je tu rozdíl mezi uměním autografickým, které nepodléhá žádným možnostem zápisu, a je tedy nereplikovatelné, a uměním allografickým, jež je naopak replikovatelné - některá podléhají přísným kritériím, jako je kniha, a pro jiná je charakteristická interpretační flexibilita, jako je tomu v hudbě. Kdyby však jednoho dne bylo možné replikovat v každém barevném odstínu veškeré tahy štětcem, veškeré detaily plátna, na němž je Mona Lisa, pak by rozdíl mezi originálem a kopií nabyl jen antikvářskéhodnoty (podobně jako je v bibliofilii mezi dvěma exempláři téhož vydání považováno za hodnotnější to, které nese autorův podpis), ale nikoli hodnoty sémiotické. Zkrátka ať už se nám to líbí nebo ne, Snoubenci jsou jednotlivinou, individuem, i když mají tu vlastnost, že je lze reprodukovat (avšak jen tak, že každý jejich duplikát bude mít tytéž skvělé individuální charakteristiky archetypu)." Proto mohu pro tento román disponovat negene- 202 rickým fyziognomickým typem. Jelikož dobře nevím, jak nazvat tento podivný typ, jímž jsou výtvory lidského ducha, a vezmu-li v úvahu, že jejichindividualita se týká jen formy výrazu a obsahu, nikoli substance, navrhuji termín formální jednotlivina.Jakmile bychom se na tuto cestu vydali,mohli bychom objevit další zajímavé formální jednotliviny, ale pro tuto chvíli se s touto definicí omezím jen na lidské výtvory, s kterými lze mít přímou smyslovou zkušenost. Mohlo by se mi samozřejmě stát, že otevřu knihu, kterou jsem už kdysi četl, ale nepoznám z úvodních stránek, že jde právě o ni, a na druhou stranu když jen letmo, v dálce či zezadu zahlédnu v davu Gianniho, mohl bych zpočátku zaváhat stejně. A právě o této nejistotě stojíza to pohovořit, protože by mohla zpochybnit naše myšlenky o rozpoznávání a identifikaci. Poněvadž je však hra se Snoubenci a s Osudovou příliš jednoduchá, pokusme se o myšlenkový experiment, který se bude týkat problematičtější formální jednotliviny. 3.7.9. Jak poznat SV2 Všechna elektrická zařízení v mém domě jsou mimo provoz kvůli výpadku proudu, kromě rádia s integrovaným CD přehrávačem, které je na baterie. V naprosté tmě mi nezbývá nic jiného než poslechnout si svojioblíbenou skladbu, Bachovu Druhou suitu pro violoncello v přepisu pro altovou zobcovou flétnu (a skladbu budu od této chvíle označovat jako SV2).Jelikož je opravdu tma jako v pytli, nemůžu si přečíst názvy na krabičkách CD, a musím je tedy vyzkoušet všechny. Abych příběh ještě trochu zkomplikoval, řeknu, že mám nohu v sádře, a poprosím tedy svého přítele Roberta, který je u mě na návštěvě a který SV2 miluje stejně jako já, aby místo mě poslepu došel tam, kde je rádio a polička s cédéčky. Proto mu tedy řeknu najdi mi prosím tě SV2, jako kdybych mu říkal, aby vyzvedl našeho společného přítele Johanna Sebastiana na nádraží. Uskutečnil jsem tak proces reference, který předpokládá, že Roberto má schopnost identifikovat referent či designát mého mluvního aktu.52 203 Pokud jde o hudební skladbu, zdá se že, pojem jednotliviny je ohm, žován skutečností,že jednu a touž skladbu mohou různí interpreti hrát různými způsoby. A v takovém případě (dokáže-li někdo tyto rozdíly vnímat) by jednotlivinou nebyla SV2, nýbrž ona věc, které říkáme SV2/ Brůggen a kterou odlišujeme od SV2/Rampal. V tomto experimentu se ale budeme chovat, jako by existovala pouze jedna jediná interpre_ tace SV2, zaznamenaná na tisících CD. V takovém případě by rozpo_ znání SV2 probíhalo stejně,jako kdybychom listovali různými knihami a v jedné z nich pak rozpoznali Snoubence. Kromě toho většina posluchačů postupuje přesně tímto způsobem a SV2 poznávají v různých provedeních i přes rozdíly v interpretaci. Jak vypadají Robertovy instrukce k identifikaci této jednotliviny a nakolik se překrývají s mými? Wittgenstein (Tractatus, 4.014 [v českém překladu Jiřího Fialy,Praha, OIKOYMENH 1993, s. 47]) říká, že "gramofonová deska, hudební myšlenka, notace, zvukové vlny jsou všechny navzájem v tom zobrazovacím vnitřnímvztahu, který existuje mezi jazykem a světem. Všem jim je společná logická výstavba". Ponechme stranou silný požadavek Wittgensteinovy teorie Abbildung, podle něhožby větyjazyka mělybýt ikonami stavu věcí, ke kterým se vztahují (pozdní Wittgenstein bude v tomto ohledu daleko opatrnější).Když vezmeme v úvahu jenom hudební příklad, zdá se mi evidentní, že tu před sebou máme dva různé jevy." Na jedné straně tu máme ikonický vztah mezi zvukovými vlnami a drážkami ve vinylové desce nebo sekvencemi diskrétních signálův případě CD. Jde bezpochyby o odlitek, o primární ikonismus, o němž byla řeč v podkapitole 2.8. Je to vztah, který by vznikl i v nepřítomnosti jakékoli mysli, jež by ho interpretovala, a který přetrvává,ať už jsou zvukové vlny zaznamenány analogicky, anebo digitálně. Je totiž různý vztah mezi fyzickým jevem a jeho přepisemv notové osnově na straně jedné a hudební myšlenkou na straně druhé. Přepis do notové osnovy samozřejměpředstavuje (vysoce konvencionalízovaný) způsob, jak zveřejnit hudební myšlenku. To, že jde o konvenční (pevně kodifikovaný) postup, nezastírá fakt, že sled zapsaných not je motivován sledem zvuků,které si autor představujenebo zkouší na ně- 204 jakém hudebním nástroji. Máme tu jeden z příkladů, které jsem v Teoriisémiotiky definoval jako ratio difficilis, v němž je forma výrazu motivována formou obsahu. Problém nastane, když budeme chtít definovat formu obsahu, což je nejspíš to, čemu Wittgenstein říkal hudební myšlenka, a je oním ideálem "dobré formy", do níž se interpret snaží vtisknout obsah během své interpretace not zapsaných v osnově. Co se míní hudební myšlenkou? Ať už se tím míní cokoli, je to určitě ona formální individualita, kterou musím rozlišit, abych poznal SV2 jako takovou. Je to však také ona sekvence not, kterou si Bach představoval,Dynamický Předmět, o němž nevíme, kde se (ontologicky vzato) nachází, alespoň tak, jako nevíme, kde se nachází čtyřhrannýtrojúhelník? Museli bychom pak říci, že Bezprostřední Předmět by měl být fyziognomickým typem tohoto Dynamického Předmětu, jak bychom ho totiž jinak mohli naklonovat intersubjektivněpřijatelnýmzpůsobema rozpoznat každou z jeho naklonovaných jednotlivin? V mém experimentu se však věc ještě komplikuje, protože Bach pojal svou suitu pro violoncello (a ne pro flétnu), takže jeho prvotní hudební myšlenka obsahovala také témbrové rysy, které přepis pro flétnu změnil. Takovou zatraceně složitou situaci jsem si nevymyslel náhodou. Kdokoli totiž SV2 zná jen v přepisu pro flétnu, upadá do rozpaků, když ji poprvé slyší v provedení pro violoncello, ale obvykle pak nakonec s jistým překvapenímpozná, že se jedná o jednu a touž skladbu. Kromě toho i my poznáme nějakou písničku, ať už je hrána na kytaru anebo na klavír, a tak má tedy smysl, abychom se přidrželi natolik schematického fyziognomického typu, že nám umožní nebrat v úvahu témbrový parametr, jakkoli v žádném případě není vůbec bezvýznamný.54 Je jasné, že je-li vztah mezi zvukovými vlnami a drážkami v desce případemprimárního ikonismu - a pokud je vztah mezi Brůggenovou interpretací a notami v partituře již protkán početnýmiinterpretačními inferencemi, volbami, důrazy na výrazné rysy -, s fyziognomickým typem jsme se už dostali k nesmírně složitému procesu, jejž není snadné dobře vysvětlit. Co je onou hudební myšlenkou, jíž disponuji? Musí se shodovat s tou, kterou má i Brůggenř Určitě ne. Můj fyziognomický typ 205 se může od Robertova lišit. Já s partiturou před očima SV2 na flétnu zahrát dokážu, a když se pokusím pokračovat zpaměti, daří se mi to tak jednu nebo dvě minuty, a pak už nevím jak dál, zatímco Roberto, který hrát na zobcovou flétnu taky trochu umí, má SV2 v uchu, ale kdykoli ji pozná, z paměti by ji zahrát nedokázal. Takže Briiggen, já i Roberto dokážeme rozpoznat SV2, ale odkazujeme přitom k třem různým fyziognomickým typům (nebo alespoň k typům různé složitosti, detailnosti či definice) nebo je využíváme. Lze hovořit o třech "akustických obrazech", které jsou navzájem pro potřeby rozpoznávání ekvivalentní? Co však je akustický obraz? Nestačí říci, že poznám Johanna Sebastiana na základě vizuálních rysů a SV2 na základě akustických rysů. Fyziognomické rysy Johanna Sebastiana se mi totiž ukazují všechny najednou (i když jejich zkoumání může zabrat nějakýčas), zatímco akustické rysy hudební skladby se ukazují jako .něco, co se rozvíjí v čase. Náš problém v pokoji ve tmě není poznat SV2 poté, co si poslechneme celé CD. To by bylo, jako kdybychom poznali Johanna Sebastiana teprve poté, co by se před námi dlouze sem a tam procházel, smál se, mluvil, a poté, co bychom ho jako policie vyslýchali ohledně jeho minulosti (k čemuž dochází jen zcela výjimečně). Avšak Roberto, aby vyslyšel mou prosbu, musí rozpoznat SV2 během poměrně krátkého časového úseku (třeba na základě náhodného výběru CD), a to je mimochodem problém, jemuž často čelíme, když si pustíme rádio a slyšíme skladbu, kterou velmi dobře známe, ale kterou hned na první poslech nepoznáme. Kdyby Roberto poznal skladbu teprve poté, co by si ji poslechl celou, nebylo by mi to k ničemu, pak by mi mohl klidně přinést i Dobře temperovaný klavír, a já budu stejně rád, protože nejsem vybíravý. Můžeme říci, že fyziognomické schéma SV2 se neliší od toho, které máme pro Monu Lisu? Já myslím, že ne. Pokud dokážu poznat Monu Lisu, je to proto, že jsem ji už viděl, a když jsem ji už jednou viděl, uměl bych ji i verbálně interpretovat (portrét usmívající se ženy, na pozadí krajiny...), a dokonce i přesto, že jinak kreslit moc neumím, dokázal bych vytvořit její skicu, jakkoli hrubou, ale dostatečnou k tomu, aby ji kdokoli odlišil od Botticelliho Venuše. Ale SV2 dokážu rozpoznat i přesto, 206 že neumím načrtnout ani prvních pár not. A ať nikdo neříká, že to je jen kvůli mé či Robertově neschopnosti. Všichni, kdo známe Traviatu, dokážeme zanotovat "Sempre libera degg'io" nebo .Líbiam nei lieti ca[ici", A můžeme bláznivě milovat Dona Giovanniho, avšak vyzývám kohokoli, kdo není profesionální zpěvák, aby zazpíval "Non si pasce di cibo mortale". Přesto jakmile tuto pasáž slyšíme, okamžitě víme, že prornlouvá Komtur. Bylibychom možná v pokušení říci, že poznáváme nějaký"styl".Avšak krorně obtíží, které bychom pocítili, kdybychom se pokoušeli definovat stylistické schéma (muzikologové by nám dokázali snadno říci, jaké charakteristiky zachycujeme, když poznáváme něco, jako je Bach, a ne Beethoven, ale potíž je v tom, že my během tohoto poznávání nevíme, co přesně rozpoznáváme), spočívá náš problém v tom, jak odlišit druhou suitu tak, abychom si ji nespletli s první. A tady myslím, že ani muzikolog,jenž vyniká v analýze melodických, rytmických a harmonických řešení,jež jsou vlastní Bachově hudbě, by neudělal nic jiného, než že by nás odkázal na notovou osnovu: SV2 je jednotlivinou složenou z těch a těch not, a jsou-li tu noty jiné, jde také o jinou skladbu. Roberto, když jsem se mu zmínilo SV2, by měl instinktivně hledat něco, pro co nemá složitý kognitivní typ (jako má naopak Briiggen), ale částečný fyziognomický typ, jakousi nápovědu, která ho povzbudí, abyv případě nutnosti zapojil složitější kombinaci "pattern-recognition skills"(Ellis, 1995,s. 87), a to může kupodivu předpokládatischopnost rozpoznat akustické rysy, jichž si nebyl vědom, když takový částečný typ spojoval se jménem. Ellis (1995, s. 95 a násl.) k tomu říká, že si pamatujeme jen prostý melodicko-rytmický pattern, např. jen prvních pět not. Řekl bych, že kromě toho tu jsou i skladby, které poznáme nikoli podle jejich začátku, ale podle nějakého bodu či pasáže, a tak by těchto pět (či dvacet) not mohlo být všude, v závislosti na individuálním fyziognomickém typu každého z nás. V každém případě by vždycky šlo o "zpřetrhanou" odpověď: těch pár not ve mně vzbuzuje "důvěru" v to, že kdybych chtěl, mohl bych si vpaměti vybavit zbytek celé hudební sekvence, i když to není pravda. 55 207 Co si však počít s těmi, kdo zpívají falešně? Pozor: nemám tu na mysli zcela klinický případ naprosté absence hudebního sluchu, stačí vzít jen v úvahu ty "umírněné", kteří dokážou hudbu poznat, ale když se pokusí o zpěv, všichni ostatní je prosí, aby přestali. Taková osoba zpívající falešně by měla v hlavě (či v jakémkoli mnemotechnickém zařízení, které by hlavu zastupovalo) jakýmsi záhadným způsobemprvních pět či dvacet not, i když by nebyla s to je reprodukovat. Nebylo by to daleko od případu někoho,kdo je zamilovaný a kdo se ustavičně pokouší vybavit si obraz milované osoby: byl by naprosto neschopen nakreslit jeho či její portrét, ale jakmile by svou milovanou osobu potkal, ihned by ji poznal. Tváří v tvář nenasytnosti vlastní touhy jako by všichni Zamilovaní zpívali falešně. Ten, kdo zpívá falešně, disponuje minimálním rozpoznávacím schématem, o něco matnějším, než je to, které by mnoha jiným umožnilo nakreslit siluetu myši či profil Apeninského poloostrova, a přesto když je takovému stimulu vystaven, danou konfiguraci hned pozná. Ten, kdo zpívá falešně, sice nemá tušení, co je kvinta, ani by ji nedokázal reprodukovat, ale mohl by tento interval při poslechu rozpoznat (aniž by ho uměl pojmenovat) jakožto známou konfiguraci. Tak tedy poznáváme SV2 podle některýchrysů, někdy melodických či rytmických, jindy témbrových, a na základě"přetrženého" fyziognomického typu, v němž se třeba zvýraznily i rysy, které se vůbec neobjevují ve fyziognomickém typu, jímž disponují jiní lidé. Zatímco soubor bohatých encyklopedických vědomostí (jako znalost, že SV2 je skladbou strukturovanou tím či oním způsobem,skladbou, již napsal Bach ten či onen den atd.) může být úplně k ničemu pro účely rozpoznávání, zpřetrhané a často zcela idiosynkratické typy mohou někdy stačit. To,že často postupujeme na základě zpřetrhaných kognitivních typů, nás přivádí zpět k Peirceově pragmatické maximě:"Abychom stanovili význam nějakéhorozumového pojmu, bylo by třeba vzít v úvahu praktické důsledky, které by měly nutně z pravdivosti tohoto pojmu plynout; a souhrn těchto důsledkůbude tvořit celý význam onoho pojmu" (CP 5.9). Abych tedy věděl, zda mám souhlasit s cizím vjemovým soudem tohleje nahrávka SV2, anebo zda mám ověřovat svůj vjemový soud 208 (který jsem tentativně vyslovil po úvodních tónech Preludia), musel bych znát všechny jeho vzdálené důsledky: včetně toho, že skladba by měla pokračovat jistým způsobema že ji poznám, když ji budu dál poslouchat. Jevšak také možné, že jsem u SV2 poslouchal vždycky jen věty Allemande a Courante, a že tedy nemám (a nebudu mít) tušení, jak zní závěrečná Gigue. Při rozpoznávání jednoduše předpokládáme,že závěr bude vypadat tak, jak má. Manipulujeme zkrátka s fyziognomickými typy,které jsou vágní a libovolné. V těchto případech je jedinou zárukou konsensus Společenství- ještěže v mém myšlenkovém experimentu sestávalo Společenství z pouhých dvou individuí. O zbytek se pak postará soubor dalších interpretantů: až zase půjde proud, budeme si oba moct přečíst tituly na krabičkách CD a teprve tehdy nám Společenství- prostřednictvím interpretantů veřejně zaznamenaných v encyklopedii - řekne, že jsme se nemýlili. 3.7.10. Některé otevřené otázky Připustilijsme, že pro SV2 disponuji kognitivním typem, jakkoli zpřetrhaným. Je shodný s jádrovým obsahem? Neřekl bych, protože i když je jádrový obsah podobně hrubý, mělo by být možné ho interpretovat, zatímco v případě SV2 jsme zjistili, že někdo je schopen skladbu poznat, aniž by byl schopen zazpívat první tóny nebo je zapsat do notové osnovy.Takže jediný výklad SV2, který by takový člověk dokázal podat, by zněl "skladba, kterou kdysi Johann Sebastian Bach složil původně pro violoncello...", a to bychom před sebou měli verbální interpretaci. Anebo by mohl ukázat příslušnoupartituru, a to by byla ostenzivní interpretace grafické interpretace nějaké zvukové události. Zpřetrhané typy tedy mají tu vlastnost, že jsou zcela odtržené od obsahu, ať jádrového či jakéhokoli jiného." Existují jiné "předměty" poznání, které jsou podobně odtržené od svých obsahů? Jeden případ, který se velmi blíží SV2, se týká KT míst, což jsou privátní KT, zcela dostatečné k subjektivnímu rozpoznání, avšak obtížně 209 211 3.7.11. Mezi KT veřejným a uměleckým s oběma jmény spojuji, ale nikomu bych nedokázal vysvětlit, leda jen velmivágně, jak tato dvě auta od sebe rozeznat. Jezřejmé, ževe způsobu, jakým se k předmětům okolního světa vztahujeme (a jakým o nich mluvíme s ostatními), není všechno zcela průzračné, transparentní, ne všechno probíhá vždy úplně hladce. Kdyžněco nejde tak, jak má, nic se neděje, prostě tu je někdo, kdo něco neví, podobně jako neznáme významy mnoha slov nebo nedokážeme poznat předměty, které jsme nikdy neviděli. Problém vzniká jen tehdy, když něco by teoreticky fungovat nemělo, a přesto to nějakfunguje, jako třeba I kdyžrozpoznáváme SV2. I Domnívám se,že bychom se měli držet poměrně liberálního hlediska: ,~. pro mnohé z našich zkušeností se KT a JO překrývají, pro mnohé další nikoli. Myslím, žekdyž tohle připustíme, neznamená to, že rezignujeme. Jde jen o filozofický příspěvek do probíhající debaty. Spokojme se tedy prozatím s jednoznačnými případy (myš, židle) a připišme ty nejednoznačné na seznam jevů, o kterých toho zatím víme velmi málo. 210 interpretovatelné veřejně, a tedy zcela odtržené od svých JO.Kdybymě s páskou na očích zavezli do mého rodného města a pak mě vysadili na rohu nějaké ulice, okamžitě - nebo dost rychle - bych poznal, kde zrovna jsem. Totéž bych mohl říci, i kdyby mě vysadili v Miláně, Bo, logni, Paříži, New Yorku, Chicagu, San Franciscu, Londýně, Jeruzalémě, Rio de Janeiru, což jsou všechno města, která bych poznal alespoň podle jejich skyline [panoramatu] (srov. Lynch, 1966). Tato moje čistě vizuální znalost je soukromá, neboť bych obtížně mohl někomu popsat svoje město tak, aby ho mohl rozpoznat za podobných okolností. Co bych asi tak řekl? Že je to město s obvykle souběžnými ulicemi, s vysokou zvonicí ve formě tužky a s řekou, která je odděluje od citadely? To je dost málo, takový popis by k identifikaci nestačil. Tyto KT jsou obvykle velmi živé,dokážeme sami sobě říci, jaké naše město je, aniž bychom však o tom dokázali říci ostatním. Zdá se, že vizuální zkušenosti jsou snadněji verbalizovatelné než ty hudební, ale já (pokud ne Roberto) bych přece jen dokázal svým pohvizdováním prvních tónů interpretovat SV2, ale nedokázal bych interpretovat formu (podle mě zcela nezaměnitelnou) via Dante v Alessandrii (dokázal by to s v~likým úsilím nějaký architekt, malíř, fotograf, ale to už by nebyla řeč o KT, nýbrž o MO). Kromě toho by můj KT neměl nic společného s JO, který spojuji se KTje vždyckysoukromou záležitostí, ale stává se veřejným, když je injménem města (a který se zredukoval na pouhé "Alessandria je město terpretován jakožto JO,zatímco veřejný JO může poskytovat instrukce v Piemontu"). Ani v případech, kdy je součástí JO nějaký zvláštní de- k tomu, jak KT vytvořit. V jistém smyslu jsou tedy KT, byť soukromé, tail,jako např. to, že v Římě je částečně zachovaný velký amfiteátr nebo pod neustálou veřejnou kontrolou a Společenství nás postupně vychože New Yorkje město mrakodrapů, by taková informace nestačila k od- vává k tomu, abychom naše KT přizpůsobovali těm, jimiž disponují lišení Říma od Nimes nebo New Yorku od Chicaga - a ani by mi ne- ostatní. Kontrola KT probíhá podobně jako kontrola unáhlených a neumožnila poznat, že jsem v Římě v nějaké ulici poblíž Piazza Navona podloženýchvýpovědí. Řeknu-li, že prší, když moji pokožku pokryjí ne(což ale poznám naopak velmi dobře). postřehnutelné částečky vlhka, ale ve skutečnosti voda z nebe nepadá, V této typologii pochybných případů bychom mohli pokračovat.Já ostatní mi hned řeknou, že to, co jsem zrovna pocítil, nebyl déšť, ale bez problémů poznám Sharon Stone,když ji vidím v nějakém filmu,ale slabémžení, a poučí mě, jak oba jevy rozlišovat a jak správně používat nedokážu vysvětlit ostatním, jak ji poznat (řekl bych jen, že je to okouz- obatermíny, kdyžverbalizuji svůj vjemový soud. Naše KT se stávají velující blondýna, a to je málo), přestože s jejím jménem spojuji jistý JO řejnými, protože během vzdělávacího procesu jsou vštěpovány, revido(lidská bytost ženského pohlaví, americká herečka, hrála v Základním vány, korigovány a obohacovány v souladu s daným stavem vědomostí, instinktu). Já na dálnici dobře rozeznám lancii od volva, mám JO,který l,~ který Společenství stanovuje a stabilizuje. Se psem se seznamujeme už J s tím, že má čtyři nohy,a ne dvě jako slepice,jsme povzbuzováni k tomu, abychom si všimli jeho přátelskosti jako výrazné vlastnosti, jsme ujišťováni, že se ho nemusíme bát, že si ho můžeme pohladit, a jsme upozorňováni, že obvykle zavyje, když mu šlápneme na ocas. Velmi brzy jsme také informováni, že slunce je ve skutečnosti větší, než jak ho vidíme a než bychom si vůbec dokázali představit. Řekli jsme, že fyziognomické typy individuí mohou být zcela soukromé. Přesto i tyto fyziognomické typy jsou v komunikaci společně sdíleny prostřednictvím řetězu interpretací: je sice možné, že já i Marco máme odlišné KT Gianniho, ale obvykle si s ostatními přáteli vyměňujeme Gianniho popisy, máme poznámky ke způsobu, jakým se směje, říkáme, že je silnější než Roberto, prohlížíme si některé jeho fotografie, které se nám zdají více či méně podobné...Zkrátka se tu stabilizují (alespoň v úzkém okruhu našich blízkých známých nebo v případě mnoha veřejně známých postav) jakési ikonografické konvence, a nakolik jsou tyto konvence významné právě pro veřejně známé osoby, nám potvrzuje skutečnost, že je rozpoznáváme i na karikaturách (a karikatura je uměním zvýraznit či přímo objevit typicky nejvýraznější rysy tváře). Zcela privátními typy by mohli disponovat umělci. Malíři vnímají barevné rozdíly daleko zřetelněji než obyčejní lidé a Michelangelo měl bezpochyby KTlidského těla daleko propracovanější, než je 3D model. Z toho ale nutně nevyplývá, že jejich typ musí zůstat soukromý a idiolektální. Naopak 3D model je sice elementárním schématem, na němž se obecně shodujeme v percepci lidského těla, alekontinuální interpretace anatomů, malířů, sochařů či fotografů slouží k tomu, aby tento model byl modifikován a obohacován. To samozřejmě neplatí pro všechny: existuje dělba kognitivní práce podobně jako jazykové práce a ve stejném smyslu,v jakém tu jsou propracované a úzce vymezené kódy,je tu například i mnohem bohatší pojem voda, jímž disponuje chemik na rozdíl od běžných lidí. Tak jako v jazykové komunikaci dochází k transakcím více či méně úzkých či širokých kompetencí, tak se "obchoduje" i s KT. Proto se říká, že umělci obohacují naši schopnost vnímat okolní svět. Umělci se neustále a opakovaně snaží poopravit (právě to ruští formalisté mínili pojmem ozvláštnění)KT,které jsou zrovna v platnosti, jako 212 by všechno vnímali jako doposud neznámý předmět. Cézanne a Renoír nás navykli tomu, abychom se dívali jiným způsobema za jiných, obzvláště šťastných a percepčně svěžích okolností na listí a ovoce či na tvář mladé dívky. Ve stimulačním poli jsou nicméně mantinely, které se stavějí proti nekontrolované umělecké invenci (anebo umělci přikazují, aby nezobrazoval věci tohoto světa, nýbrž světa možného). Proto ne vždy je nějaký umělecký návrh Společenstvímihned vstřebán. Těžko bychom došlik tomu, žebychom pojímali KT ženského těla podle Duchaínpovy Nevěsty svlékané svými mládenci; a přesto se umělecká práce snaží neustále zpochybňovat naše percepční schémata, alespoň tak, že nás vyzývák tomu, abychom uznali, že za některých okolností by se nám věci mohly jevit i jinak nebo že existují i možnosti alternativní schematizace,které provokativně abnormálním způsobem zvýrazňují některé rysy předmětu (kosternatou protáhlost lidského těla u Giacomettiho, nespoutané tendence těla a svalstva u Botera). Vzpomínám si na jeden večer, kdy jsme hráli společenskéhry, mimo jiné jednu variantu hry na "živé sochy", při níž jedni měli imitovat nějaké umělecké dílo a ostatní hádat, o jaké dílo se jedná. Několik dívek se pak předvedlo (v dobře složené skupince) s vykroucenýma rukama a nohama a s pokřivenými rysy v tváři. Téměř všichni poznali, že jde o Avignonské slečny. Pokud může lidské tělo interpretovat takové zobrazení, jaké podal Picasso, znamená to, že tato reprezentace zachycuje určité možnosti lidského těla. 213