že text beru jako komunikačnífakt (modalita Beta). Jsme si opravdu
jisti, že můžeme přesně stanovit bod, v němž se přechází z jedné modality
do druhé?
Myslím, že právě kvůli této nejistotě se zdá, že nám rébusy jakožto
nejzazší meze surrealismu nabízejí vždycky nějakébizarní a snové situace.
Protože poté, co jsme na základě náhradních podnětůvnímali věci,
hledáme narativní koherenci ve způsobu, jakým jsou uspořádány,vystupujeme
z přirozenosti percepce, vstupujeme do světa sofistikované
intertextuality a už si nepamatujeme jiné věci, nýbrž jiné příběhy.A tak
jediný, kdo není vzhůru,jsme my: my, kdo sníme s otevřenýma očima,
a v těchto snových toulkách nikdy nevíme, kde se nachází onen bod
zlomu, v němž se přechází od modality Alfa do modality Beta, a ocitáme
se v přeludné oscilaci, která naznačuje,proč je tak těžké definovat
fenomén hypoikonismu.
380
DODATEK!
ODENOTACP
Sémiologové, lingvisté i stoupenci filozofie jazyka se často setkávají s termínem
denotace. O denotaci (společně s jejím protějškem, konotad) se uvažuje podle
okolností jako o vlastnosti nebo funkci (i) jednotlivých slov, (ii) oznamovacích
vět, (iii) jmenných vět a určitých deskripcí. V každém z těchto případů je
třeba rozhodnout, zda se denotace vztahuje k významu, k referentu nebo k referenčnímu
aktu. Míní se tedy denotaci to, co termín znamená, pojmenovaná
věc, anebo - v případě vět - to, co existuje?
Kdyžse o denotaci uvažuje v extenzionální perspektivě, stává se pojem ko-notaceekvivalentem
intenze, totiž významu v protikladu k referenci. Když se
naopak o denotaci uvažuje v intenzionální perspektivě, stává se konotace jakýmsi
přidaným a dodatečným významem, který závisí na prvním.
Tyto diskrepance mezi různými lingvistickými a filozofickýmiparadigmaty
jsou tak velké,žeGeach (1962,s.65) přišel s tím, aby se termín denotace "stáhl
z filozofického oběhu", protože nevede k ničemu jinému než jen ke"smutnému
příběhu plnému zmatku".
Vestrukturální lingvistice má "denotace" vztah k významu. Podle Hjelmsleva
(1943) se denotační sémiotika liší od konotační v tom, že ta první je sémiotikou,
jejíž výrazový plán sémiotikou není, zatímco ta druhá je sémiotikou, jejíž
výrazový plán sémiotikou je. Avšak denotační vztah se týká korelace mezi
formou výrazu a formou obsahu, a výraz nemůže denotovat substanci obsahu.
TakéBarthes (1964) vychází při formulaci svého stanoviska z Hjelmslevaa plně
rozvíjíintenzionální pojetí denotace, v němž mezi označujícím a označovaným
prvního (nebo nulového) stupně je vždy vztah denotační.
V komponenčních sémantikách byl tento termín používán k označování významovéhovztahu,který
lexikálnítermín vyjadřoval- jako v případě slovastrýc,
jež vyjadřuje vztah "otcův nebo matčin bratr" (viz např. Leech, 1974,s. 238).
Situace se mění v rámci analytické filozofie, v němž se denotace po přijetí
Fregeho distinkce mezi Sinn a Bedeutung posouvá od smyslu k referenci. Je
381
pravda, jak všichni dobře vědí, že nešťastně zvolený je především Fregeho termín
Bedeutung, neboť v německé filozofickéterminologii se termínem Bedeutung
míní "význam", zatímco pro "referenci", "denotaci" či "dezignaci" se obvykle
používá Bezeichnung. Viz například Husserl (1970), kde čteme, že znak
znamená (bedeutet) význam a označuje (bezeichnet) nějakou věc. Avšak i ti,
kdo se snaží obtíže spojené s termínem Bedeutungnějak vyřešit, jej překládají
jako reference nebo denotation (Dummett, 1973,s. 5).
V Russellově "On denoting" (1905) se rozlišuje mezi denotací a významem,
a tímto směrem se také vydala celá anglosaská filozofická tradice (viz například
Ogden a Richards, 1923). Morris (1946) tvrdí, že když v pavlovovském
experimentu pes reaguje na zvonek, jídlo je denotatum zvonku, zatímco significatum
zvonku je poživatelnost jídla.
V tomto smyslu výraz denotuje jak jednotlivce, tak třídu jednotlivců, jejichž
jméno nese, a přitom konotuje vlastnosti, na jejichž základě jsou tito jednotlivci
rozpoznáni coby příslušníci dotyčné třídy. A také v tomto smyslu nahrazuje
Carnap (1955) dvojici denotace/konotace dvojicí intenze/extenze.
Lyons (1977) navrhoval, aby se termín denotace používal neutrálně pro extenzi
i pro intenzi tak, aby bylo možné oprávněně říci, že pesoznačuje třídu psů
(nebo třeba typického zástupce nebo exemplář třídy), zatímco psovitýoznačuje
vlastnost, po jejímž rozpoznání je správné výraz použít. Tento návrh je však
jen tišícím prostředkem, neboť polysémii termínu neodstraňuje.
Situace je nicméně ještě o něco komplikovanější. Dokonce i když se shodneme
na případech, v nichž denotace znamená extenzi, může se nějaký výraz
vztahovat (i) na třídu jednotlivců, (ii) na skutečně existujícího jednotlivce, (iii)
na každého člena jedné třídy jednotlivců, (iv) na pravdivostní hodnotu obsaženou
v každém tvrzení (takže v každé z těchto oblastí je denotatum věty to,
co jest, nebo fakt, žep jest).
Pokud vím, termín denotace použil poprvé v jasně extenzionálním smyslu
John Stuart Mill (1843, I, 2, 5): "Slovo .bílý' označuje všechny bílé věci jako
sníh, papír, mořskou houbu atd. a vnuká, nebo podle scholastického jazyka
konotuje, atribut bělosti."
Peirce byl pravděpodobně první, kdo si uvědomil, že toto řešení není úplně
vyhovující, i když nepochybně používal denotaci vždy v extenzionálním smyslu.
Mluví například o "přímém odkazu symbolu kjeho předmětuaneb denotaci"
382
(CP 1.559);o replice rematického indexálního sinsigna tak, jak je ovlivněna
"skutečným velbloudem, kterého denotuje" (CP 2.261); o znaku, který musí
denotovat jednotlivinu a musí znamenat vlastnost (CP 2.293);o obecnému termínu,
jenž "denotuje cokoli, co má znamenanou vlastnost" (CP 2.434);o tom,
že každé tvrzení má tuto denotativní nebo indikativní funkci (CP 5.429);o znacích,
které jsou označující, denotující nebo indikativní, stejně jako ukazovací
zájmena nebo ukazovák "vedou oční bulvu interpretovy mysli přímo k dotyčnému
předmětu" (CP 8.350). Nezdálo se mu však historicky vzato správné
klást konotaci do protikladu k denotaci.
Peirce (správně) pochopil; že v případě konotace Mill navzdory svému tvrzení
nešel ve stopách tradiční scholastiky. Scholastici (přinejmenším do 15.
století) rozlišovalitermíny significare a appellare, přičemž konotaci nepoužívali
v opozici proti denotaci, ale jako dodatečnou formu signifikace: "Nejvýznamnější
učenci zabývající se logikou 14., 15. a 16. století zastávají jednoznačně
názor, že konotace byla v oněch dobách používána výhradně jako odkaz na
sekundární význam, tj. (téměř) jako odkázání příslušného termínu (jako otec,
skvělejší atd.) ke korelátu předmětu,jejž termín primárně denotuje... Pan Mill
se přesto domnívá, že to může popřít, přičemž se opírá pouze o svou vlastní
autoritu, aniž byto doložil byť jediným příkladem zjakéhokoli autora té doby"
(CP 2.393).
V CP 2.431a o kus dále Peirce poznamenává, že ve středověku byla nejběžnější
opozicí opozice mezi significare a nominare. Konstatuje tedy, že Mill používá
místo termínu označuje termín konotuje,zatímco termín denotovatpoužívá
ve smyslu dezignovat, pojmenovat nebo odkazovat. Cituje dále pasáž
z Jana ze Salisbury (Metalogicus II, 20), podle něhož nominantur singularia et
universalia significantur [jednotliviny se pojmenovávají a univerzálie označují],
a uzavírá, že bohužel přesným významem slova označovat se v době Jana ze
Salisbury, ale ani před ním a ani po něm nikdo nezabýval, a že naopak tento
termín postupně sklouzl k termínu denotovat(CP 2.434).
Peirce v této diskusi na jedné straně bystře pochopil, že significare se v jistém
okamžiku částečně přesouvá od intenzionální perspektivy k perspektivě
extenzionální, na druhou stranu však není schopen postřehnout,že v následujících
stoletích si tento termín uchovává význam převážně intenzionální. Takže
akceptuje, že denotace je extenzionální kategorie (a z Millova díla se vyjadřuje
383
Aristotelés
pouze k otázce konotace), ale přehlíží, že denotace byla zpočátku používána
jako něco mezi extenzí a intenzí, a extenzionální kategorií se stává teprve v závěrečné
fázi (a to právě u Milla).
Již od Platóna, ale jistě daleko explicitněji počínaje Aristotelem je zřejmé, že
vyslovíme-li jednotlivé slovo (nebo použijeme-li jiné znaky), míníme nebo
znamenáme nějakou myšlenku či prožitek duše a pojmenováváme nebo odkazujeme
k nějaké věci v témže smyslu, v jakém, když vyslovíme nějakou větu,
můžeme vyjadřovatnebo znamenat složenou myšlenku nebo tvrdit, že nějaký
mimojazykový stav věcí jest.
Aristotelés ve slavné pasáži 16a (a násl.) De interpretatione implicitně, ale jasně
vymezuje sémiotický trojúhelník, v němž jsou slova na jedné straně spjata s pojmy
(či s duševními prožitky) a na druhé straně s věcmi. Aristotelés prohlašuje, že
slova jsou"symboly" prožitků,a symbolem míní konvenčnía arbitrární prostředek.
Jak uvidíme později,zastává však i názor, že slova lze pokládat za symptomy
(sémeia) prožitků, ale v tom smyslu, že každý verbální projev může být především
příznakem toho, že mluvčí má něco na mysli. Prožitky duše jsou naopak zdání
či obrazy věcí. Avšak podle aristotelovské teorie poznáváme věci skrze duševní
prožitky, bez přímévazby mezi symboly a věcmi. Pojmenováváme věci, přičemž
máme na mysli jejich obrazy, tj. příslušné představy, které věci vyvolávají v naší
mysli. K označení tohoto symbolického vztahu Aristotelés nepoužívá slova sémainein
(které by se téměř dalo přeložitjako označovat),v mnoha jiných případech
však používá toto sloveso k označení vztahu mezi slovy a pojmy.
SLOVA L-~~~~~~~~~~~~~~-=o,.
podobně jako u Platóna nevypovídají izolované termíny ani podle Aristotela
nic o tom, co existuje, nýbrž znamenají myšlenku. Výpovědi nebo složité
výrazy také znamenají myšlenky, přesto však jeden zvláštní typ výpovědí
(výpověďoznamovací nebo věta) prohlašuje stav věcí za pravdivý nebo nepravdivý.
Aristotelés neříká, že tvrzení znamenají pravdivou nebo nepravdivou
věc, spíše říkají (sloveso je legein),že daná věc A se řadí (sloveso je uparkein)
k dané věci B.
Jižod počátkutak před námi vyvstávají tři otázky, o nichž se bude dlouze diskutovat
po celý středověk: (i) zda znaky předevšímznamenají pojmy (a pouze
prostřednictvímpojmů mohou odkazovat k věcem), nebo zda mohou znamenat,
označovat nebo denotovat věci; (ii) jaký je rozdíl mezi odkazováním na
třídu jednotlivců a mezi odkazováním na konkrétního jednotlivce; (iii) jaký
je rozdíl mezi vazbou znaky - pojmy - jednotlivé věci a vazbou výpovědi - obsah
věty - mimojazykový stav věcí.
O otázce (i) se diskutovalo velmi brzy (přinejmenšímod doby Anselma
zAosty), a to formou opozice mezi znamenat apojmenovávatnebo nazývat; otázku
(ii) zřejmě poprvé nastolil Petrus Hispanus, a to prostřednictvím opozice mezi
suppositio naturalis a suppositioaccidentalis; otázka (iii) byla zodpovídána různě,
počínaje Boéthíem, ale zatímco mezi komentátory Aristotela se debata o relacích
signifikace vyvíjela nezávisle na debatě o pravdivosti či nepravdivosti tvrzení,
u mnohých gramatikůa teoretiků suppositio bývaly oba termíny často směšovány
a s Baconem a Ockhamem se pak staly zcela zaměnitelnými.
Osud termínů denotatio a designatio se váže na historii opozice significatio/
nominatio.Zdá se,že se tyto termíny dlouho (přinejmenšímdo 14. století) používaly
někdy ve smyslu extenzionálním, jindy intenzionálním. Vyskytovaly se
již v latins~ém lexiku a mezi četnými dalšími významy znamenaly "být znakem
něčeho" - přičemž nebylo důležité, zda toto něco byl pojem nebo věc. V případě
designatio mluví etymologie sama za sebe, ale v případě denotatio je třeba
mít na paměti, že termín nota označoval znak, token, symbol, něco, co odkazovalo
k něčemu jinému (viz také Lyons, 1968, s. 9). Podle Maieru (1972, s. 394)
byl Aristotelův symbolon obvykle překládán jako nota:"nota vero est quae rem
quamquam designat. Quo fit ut omne nomen nota sit" ([nota (označení) je to,
co označuje nějakou věc. Z toho plyne, že každé pojmenování je notal,Boéthius,
In Top. Cic., PL 64, llllb).VĚCI
podobnosti
DUŠEVNí PROŽITEK
(POJMY-DRUHY)
symboly
(ale také příznaky)
384 385
Je tudíž důležité O) ověřit, co se stalo s termínem significatio; (ii) kdy se denotatio
(namísto designatio) začalo objevovat ve spojení se significatio, a kdy
naopak v opozici k němu.
U denotatio je třeba vzít na vědomí, že se vyskytuje v jednom z těchto tří významů:
(i) silnýintenzionální smysl (denotace má vztah k významu); (ii) silný
extenzionální smysl (denotace má vztah k věcem nebo ke stavu věcí); (iii) slabý
smysl (denotace zůstává napůl cesty mezi intenzí a extenzí, s dobrými důvody
přiklonit se k intenzi).
Uvidíme, že přinejmenším do 14.století bude převládat slabý smysl.
či nepravdivost se vázala na věty, a ne na izolované termíny. Boěthius říká, že
izolované termíny znamenají odpovídající pojem nebo obecný pojem a chápe
significare, jakož i méně častější designare v intenzionálním smyslu. Slovajsou
konvenční nástroje, které slouží k projevení myšlenek, sensa nebo sententias
(v De int. I). Slova neoznačují ressubiectae, ale passiones animae. O označené
věci lze nanejvýše říci, že "je obsažena ve svém pojmu" (significationi supposita
nebo suppositum, viz De Rijk, 1962-67, S. 180-181).2
SPECIES
Boéthius
notae:
significant
designant
denotant
similitudines
INTELECTUS
Boéthius je dědicem klasické tradice, která zavedla termín propositio k označení
složitých vět, které prohlašují pravdivost či nepravdivost něčeho. Těžko
říci, zda větou mínil výraz nebo odpovídající obsah, je však jasné, že pravdivost
Ve středověkém myšlení od Augustina až do 13.století byla možnost odkazovat
k věcem vždy zprostředkovávána významem. Significatio je moc, díky níž
slovo vzbuzuje myšlenku v posluchačově mysli,a prostřednictvím této significatiolze
tedy vykonat nějaký referenční akt vztahující se k věcem. Pro Augustina
"signum est enim res praeter speciem, quam integrit sensibus, aliud aliquid
ex se faciens in cogitationem venire" ([znak je totiž věc, která působí, že
člověku vytane na mysli kromě představy, kterou vnuká smyslům, ještě něco
jiného], Dedoctrinachristiana II, 1,1) a znamenání je činnost, jejímž prostřednictvím
znak působí na mysl.
Výraznější rozdíl mezi významem a referencí formuluje Anselm zAosty ve své
teorii appellatia v De Grammatico. Anselm rozpracovává aristotelovskou teorii
paronym a říká, že když nazveme jistou osobu gramatikem, používáme tohoto
slova paronymicky. Slovo stále znamená bytostnou vlastnost gramatika,
ale používá se jako odkaz na specifického člověka. K označení odkazu Anselm
používá termín appellatio a k označení významu significatio: .Satis mihi probasti
grammaticum non significare hominem Ante dicebas grammaticum
significare hominem scientem grammaticam (Sed)... sufficienter probatum
est grammaticum non esse appellativum grammaticae sed hominis, nec esse
significativum hominis sed grammaticae" [Dostatečně jsi mi dokázal, že výraz
"gramatik" neznamená člověka... Předtím jsi říkal; že"gramatik" znamená
člověka ovládajícího gramatiku... (Ale) ... už je dostatečně prokázáno, že"gramatik"
není označení gramatiky, nýbrž člověka, ale že neznamená člověka, nýbrž
gramatiku] (4.30 a násl.).
Takové rozlišování mezi znamenat a jmenovat dodržuje také Abélard.
RESdesignant, denotant, nominant
Anse1mova "appellatio"
VOCES
RESSIGNA L- ---'"
Significant
386 387
Abélard
Často ze zdůrazňuje, že u Abélarda nenalezneme důslednoua jednou provždy
danou terminologii; stejné termíny používá často nejednoznačně. Přesto
je prvním autorem, u něhož je jasně formulován rozdíl mezi extenzionálními
a intenzionálními rysy Ci když ne vždy terminologicky přesně). Nedělá
rozdíl mezi significatio de rebusa significatio de intellectibus, ale domnívá se,
že hlavní smysl significatio je (jak bychom řekli my) intenzionální, následuje
v tom augustinovskou tradici, podle níž significare znamená constituereči generarementální
pojem.
V Ingredientibus (vyd. Geyer, s. 307) Abélard jednoznačně tvrdí, že intelektuální
rovina je nezbytným zprostředkovatelemmezi věcmi a pojmy. Jak říká
Beonio-Brocchieri Fumagalli, 1969, s. 37, significatio intellectum je nejen privilegovaná
significatio, ale je to jediná legitimní sémantická funkce jména, jediná,
kterou dialektik musí vzít v úvahu při analýze diskursu.
Když však zvážíme různé souvislosti, v nichž se různé termíny jako znamenat,
označovat, denotovat, pojmenovávat, nazývat navzájem konfrontují, můžeme
říci, že Abélard používá significare při odkazu na intellectus, jenž vzniká
v mysli posluchače, naopak nominare pro označení referenční funkce a - přinejmenším
na některých stránkách Dialektiky - používá zcela jistě designare
a denotare k označení vztahu mezi slovem a jeho definicí nebo sententia (přičemž
sententiaje "encyklopedickým" významem termínu, definicí,jež znamená
jistý slovníkový výběr za účelem odstranění nejednoznačnosti).'
Ex hominis enim vocabulotantum animal rationale mortale concipimus,non
etiam Socratem intelligimus. Sedfortasse ex adiunctione signi quod est omnis,
cum scilicet dicituromnis homo, Socratem quoquein homine intelligimus secundum
vocabuli nominationem, non secundumvocisintelligentiam. Nequeenim
homo in se proprietamSocratis tenet,sed simplicem animalis rationalismortalisnaturam
exipsoconcipimus; non itaquehomo proprieSocratem demonstrat,
sed nominat (Dialectica V, I, 6).
Abélard tedy používá denotare v silném intenzionálním smyslu. De Rijk (1970,
liv) tvrdí, že pro Abélarda je dezignace sémantickým vztahem mezi termínem
a mimojazykovým předmětem (silný extenzionální smysl), a Nuchelmans
388
(1973, s. 140) klade do stejné roviny denotare a nominare. Existuje skutečně
mnoho pasáží, v nichž nacházíme designare v silném extenzionálním smyslu,
což by pro tuto interpretaci mohlo svědčit. Viz např. Dialectica (I, III,2, 1),kde
se Abélard pře s těmi, kdo tvrdí, že synkategorické termíny nevedou k pojmům,
ale označují pouze některé res subiectae. V této pasáži tedy Abélard hovoří
i o možném označování věcí a zdá se, že používá designare jako poukaz
na první krok, jímž se přisuzuje věcem jméno (jako by šlo o křest, kde existuje
pevná dezignační vazba mezi tím, kdo pojmenovává, a pojmenovávanou
věcí): viz např. Dialectica (I, III, 1,3): "ad res designandas imposite", Je však
také pravda, že v některých pasážích (např. I, III, 3,1) jako by designare a denotareneměly
stejný význam, zatímco jinde (např. I, III,3, 9 a I, III, 3,1) designarenapovídá
intenzionální výklad.
Upozornil jsem již na to, že nejen Abélardova terminologie je často protichůdná,
ale že designare a denotare měly vůbec do té doby málo definovaný
status. Jsou tu však dva kontexty (v I, III, 1,1), v nichž je dezignace vztahem
mezi jménem a příslušnou definicí a kde se denotace vyloženě váže ke smyslu
(nebo k sententia) věty. Oproti zastáncůmnázoru, že věci, kterým byla přisouzena
vox,jsou tímto "hlasem" bezprostředně označovány, zdůrazňuje Abélard
na těchto místech, že jména znamenají "ea sola quae in voce denotantur atque
in sententia ipsius tenentur" [pouze to, co je slovem denotováno a obsaženo
v jeho významu], a dodává: "Manifestum est eos (= Garmundus) velle vocabula
non omnia illa significare quae nominant, sed ea tantum quae definite designant,
ut animalsubstantiam animatam sensibilem aut ut album albedinem,
quae semper in ipsis denotantur" [Je zřejmé, že (Garmundus) tvrdí, že slova
neznamenají všechno to, co pojmenovávají, ale jen to, co označují vymezeně,
jako "živočich" hmotu obdařenouživotem a vnímáním nebo "bílý" bělost, na
což se (tato slova) vždy vztahují].
To znamená tedy, že slova neznamenají všechny věci, které jsou schopna
pojmenovat, ale jen to, co označují skrze definici. Tak animal znamená oživenou
a smysly obdařenou podstatu, a přesně to je také slovem denotováno (jím
nebo skrze ně).
Je zřejmé, že jak dezignace, tak denotace si rozhodně uchovávají silný intenzionální
smysl a je jim znovu rozuměno jako vztahu mezi výrazem a příslušným
definičním obsahem.
389
vox ~~~~~7 appelant, nominant--~~~-~>7RES
Signifikace nemá nic společného s pojmenováním věcí, neboť existuje i nominatis
rebus destructis [když označované věci jsou zničeny], takže umožňuje
pochopit i smysl takového výroku jako nulla rosa est [neexistuje žádná růže]
(Ingredientibus, vyd. Geyer, s. 309).
Dalším důležitým aspektem Abélardovy typologie je to, že rozlišuje mezi
dvěma přesnými významy signifikace, které ještě dodnes vyvolávají mnohé
rozpaky. Spade (1988, s. 188 a násl.) upozornil na to, že pro scholastiky significatio
není význam: "Každý termín znamená to, co dokáže vyvolat v něčí
mysli" (a tak to bezpochyby mínil Augustin), a tak "signifikace je na rozdíl od
významu jakýmsi příčinným vztahem". Význam (ať už je to mentální doplněk,
sémantický obsah, intenze nebo jakákoli forma noematické, intelektuální nebo
kulturní entity) není ve středověku ani v celé aristotelovské tradici zastoupen
termínem significatio, ale termínem sententia nebo definitio.
Je pravda, že ve středověké tradici se lze setkat jak se significare ve smyslu
constituere intellectus, tak s výrazem significare speciem (který se zdá blíže nepříčinnému
pojmu signifikace), ale toto rozlišení se ujasňuje až s Abélardem:
slovo příčinně znamená (significat) cosi pro mysl a zároveň se skrze dezignaci
a/nebo denotaci koreluje s významem, to jest se sententia aneb definicí.
Abychom tedy shrnuli dosavadní diskusi, lze říci, že Abélard neuvažoval
o sémantickém trojúhelníku, ale o jakémsi "trojzubci", v němž jedna vox (i)
significat intellectus, (ii) designatvel denotat sententiam vel definitionem a (iii)
nominat vel appellat res.
INTELLECTUS
significant
DEFlNITlO
SENTENTlA
~.
designant
denotant
Tomáš Akvinský
Stejnou cestou sevydává i Tomáš Akvinský,věrný zastánce aristotelských stanovisek.V
Delnterpretationenejprve rozlišuje primární činnost intelektu (prima
operatio intellectus), percepci nebo prostě simplex apprehensio, od sekundární
("scilicet de enunciatione affirmativa et negativa"), pak definuje interpretatio
jako .vox significativa quae per se aliud significat, sive complexa sive incomplexa"
(Proemium 3). Ale vzápětí objasňuje, že podstatná jména a slovesa jsou
jen "počátkem" interpretace, již je třeba ztotožnit výlučně s oratio, tedy se všemi
větami "in qua verum et falsum inveniuntur",
V tuto chvíli pak používá significare pro podstatná jména a slovesa (I, ii,
14) a pro ony hlasové výrazy, které znamenají přirozeně, jako je naříkání nemocných
či zvuky vydávané zvířaty: "Non enim potest esse quod significent
immediate ipsas res, ut ex ipso modo significandi apparet: significat enim hoc
nomen homo naturam humanam in abstractione a singularibus. Unde non
potest esse quod significet immediate hominem singularem... Ideo necesse
fuit Aristoteli dicere quod voces significant intelectus conceptiones immediate
et eis mediantibus res" [Nemůže tomu být tak, že by bezprostředně znamenaly
samy věci, jak se ze samotného způsobu označovánízdá: slovo člověk totiž
znamená lidskou podstatu bez ohledu na jednotlivosti. Proto tedy nemůže
bezprostředně znamenat jednotlivého člověka... Nutně tedy musel Aristotelés
tvrdit, že slova bezprostředně znamenají intelektuální pojmy a (teprve) jejich
prostřednictvím věci] (I, ii, 15).
Dále pak tvrdí, že jméno znamená svou definici (I, ii, 20). Je sice pravda, že
když Tomáš hovoří o skládání a rozdělování, to jest o tvrzení a popírání, říká,
že to první significat... coniunctionem a to druhé significat... rerum separationem
(I, iii, 26),je ale zřejmé, že i v tomto případě (kdy jazyk odkazuje na existující
nebo neexistující skutečnost) je označována činnost intelektu. Pouze intelekt,
jehož činnosti jsou slovy označovány, může být definován jako pravdivý
či nepravdivý ve vztahu ke skutečnému stavu věcí: .Jntellectus dicitur verum
secundum quod conformatur rei" (I, iii, 28). Výraz nemůže být pravdivý ani
nepravdivý, je jenom znakem, který znamená (significat) pravdivou či nepravdivou
operaci intelektu: "Vnde haec vox, homo est asinus,est vere vox et vere
signum; sed quia est signum falsí, ideo dicitur falsa" ([Proto výrok "člověk je
390 391
osel" je skutečně výrokem a skutečně znakem; protože je ale znakem nesmyslu,
proto se mu říká nesmyslný], I, iii, 31)... Nomina significant aliquid, scilicet quosdam
conceptus simplices, licet rerum compositarum" ([Jména něco znamenají,
totiž jakési jednoduché pojmy, byť třeba složitých věcí], I, iii, 34).
Signifikace je natolik vzdálena referenci, že když v nějakém výroku použijeme
sloveso (například ve větě tento člověk je bílý), toto sloveso neznamená
stav věcí: je nanejvýš znakem (ve smyslu příznaku),že něco je predikátem něčeho
jiného, a teprve poté že je nějak označován stav věcí (1,v, 60): ,,(Aristotelés)
dixerat quod verbum non significat si est res vel non est... quia nullum
verbum est significativum esse rei vel non esse" (1,v, 69). Sloveso est znamená
compositio."Oratio vero significat intellectum compositum" (I, vi, 75).
Sloveso denotare se ve svých různých formách vyskytuje v tomistickém lexiku
sto pětkrát (k tomu přistupujídva případy denotatio), zdá se však, že Tomáš
je nikdy nepoužil v silném extenzionálním smyslu, tj. nikdy je nepoužil,
aby řekl, že daná věta denotuje určitý stav věcí nebo že daný termín denotuje
jistou věc.
Předložka per "denotat causam instrumentalem" (IV, Sent. 1.1.4). .Locutus
est denotat eumdem esse actorem veteris et novi testamenti" (Super I ad
Hebraeos Ll; zde si nemyslím, že bychom měli denotat chápat jako "zastupuje
extenzionálně",ale spíše ve smyslu "ukazuje", "napovídá", "říká nám, že"). Na
jiném místě tvrdí, že "praedicatio per causam potest. .. exponi per propositionem
denotantem habitudinem causae" ([predikaci prostřednictvímpříčiny
je možné vyložit pomocí předložky znamenající vztah příčiny] Sent. 30.1.1).
Nebo: .Dicitur Christus sine additione ad denotandum quod oleo invisibili
unctus est.," (I, Super Ev. Matthaei 1.4).
Ve všech těchto a podobných případechje termín denotatio používán vždy
ve slabším smyslu. Někdy je denotare použito ve smyslu "metaforicky nebo
symbolicky znamená, že..." Viz např. komentář In Job 10, v němž se říká, že
lev zastupuje Joba ("in denotatione Job rugitus leonis"). Nejednoznačnáje pasáž
III Sent.7. 3. 2, kde stojí: "Similiter est falsa: .Pílíus Dei est praedestinatus',
cum non ponatur aliquid respectu cujus possit antecessio denotari." Lze však
říci, že to, o čem tu Tomáš diskutuje, je mentální operace, která vede k pochopení
časové posloupnosti.
392
Zrod teorie supozice
Zdá se tedy zřejmé, že autoři jako Boěthius,Abélard a Tomáš Akvinský, spjatí
spíše s problémem signifikace nežli pojmenovávání, se v první řadě zajímali
o psychologické a ontologické aspekty jazyka. Dnes bychom řekli, že jejich sémantika
byla založena na kognitivním přístupu. Je však zajímavé povšimnout
si, jak někteří dnešní badatelé, kteří se chtějí dopátrat prvních středověkých
prací v oblasti moderní sémantiky pravdivostních podmínek, pokládají celou
otázku signifikace za velmi obtížný problém, který poškozuje čistotu extenzionálního
přístupu,jak ho zdánlivě vymezila teorie supozíce.'
Ve své nejvyspělejší formulaci je suppositio role, kterou dané slovo přijímá
po svém začlenění do věty, aby mohlo referovat k mimojazykové skutečnosti.
Avšak cesta, která vede od první vágní poznámky o suppositum k propracovanějším
teoriím, jako je ta Ockhamova, je dlouhá a křivolaká; a líčí ji De Rijk,
1967 a 1982.
Byloby zajímavé sledovat krok po kroku postup, při němž v úvahách o vztahu
mezi termínem a věcí, na niž tento termín odkazuje, ztrácí pojem signifikace
(jako vztah mezi slovy a pojmy nebo druhy nebo obecnostmi či definicemi)
postupně na důležitosti. Všimněme si například (De Rijk, 1982, s. 161 a násl.),
jak Priscianovi následovníci hovořili o jménech znamenajících jistou substanci
společně s kvalitou, kde kvalita představovalanepochybně obecnou povahu
věci, zatímco substance povahu individuální: "Tak již od 12.století se vyskytuje
supponerejako ekvivalent significare substantiam, což jest totéž jako znamenat
jednotlivou věc" (tamtéž, s. 164). Platí však i to, že autoři jako Vilém z Conches
zdůrazňují, že jména neznamenají ani podstatu, ani kvalitu, ani skutečnou
existenci, ale pouze všeobecnou povahu (s. 168), a že ještě po celé 12.století se
rozlišuje mezi signifikací (pojmů a druhů) a nominací (denotací jednotlivých,
konkrétních věcí - viz např. Ars Meliduna).
Je však zároveň zřejmé, že v oblasti logiky a gramatiky extenzionální přístup
postupněvytlačujepřístup kognitivní a že,v následujících fázích se v centru
obecného zájmu ocitl praktický význam daného termínu, a tudíž reference
a denotace se staly důležitějšími nežli příliš abstraktní pojem signifikace. Daný
termín znamená v první řadě konkrétní předmět, na nějž může být správně
použit" (De Rijk, 1982, s. 167).
393
denotatio et designatio
Roger Bacon
jednotlivec
tsuppositio accidentalis
appellatio
nominatio
t
significatio
1 ---'
Kezměně významné i z terminologického hlediska dochází sVilémem ze Sherwoodu,
podle něhož "na rozdíl od Petra a většiny logiků 13. století. .. je signifikantní
povaha slova dána tím, že se vztahuje výlučně ke skutečně existujícím
věcem" (De Rijk, 1982, s. 170-171).
To bude také stanovisko Baconovo, pro něhož se signifikace stává denotativní
v moderním extenzionálním slova smyslu, i když on sám termín denotatio
nikdy nepoužívá.
Avšak Petrus neříká, že homo znamená všechny existující lidi nebo že je denotuje,
i když to na celé otázce nic podstatného nemění.
Lze tedy jen konstatovat, že až do tohoto stadia reflexe je terminologická
krajina, která se před námi rozkládá, spíše nepřehledná, neboť každý odborný
termín, který jsme doposud zkoumali, zatím pokrývá dvě různé oblasti (s výjimkou
denotace a dezignace, které se jeví jako ještě vágnější), jak je patrné
z následujícího schématu:
V Designis (vyd.Fredborg et a1.1978, dále DS) zavádí Bacon poměrně složitou
klasifikaci znaků (v podstatě potvrzenou v dalších autorových dílech, jako je
Compendiumstudii theologiae), na níž je ze sémiotického pohledu mnoho zajímavého.
O této klasifikaci jsme již hovořili v Eco et al. (1989), kde jsme ukázali,že
Bacon používá termíny significare, significatio a significatum ve srovnání
s tradičním použitím naprosto odlišně.
V DS II, 2 tvrdí, že "signum autem est illud quod oblatum sensui vel intellectui
aliquid designat ipsi intellectui" [znak je to, co, předloženo smyslům
Přesto se tento nový úhel pohledu běžně nevyjadřuje termíny jako denotatio,
které i nadále označují oblast převážně nevymezeného smyslu.5
Petrus Hispanus
používá například denotaripřinejmenším v jedné pasáži (Tractatus VII,
68), v níž tvrdí, že ve větě "sedentem possibile est ambulare" [kdo sedí, může
chodit] není to, co se denotuje, současné sezení a chůze, nýbrž sezení s možností
(potentia) chodit. A opět je těžké určit, zda má termín denotovat intenzionální,
anebo extenzionální funkci. Kromě toho Petrus pojímá termín significare
ve velmi širokém smyslu, neboť (Tractatus VI, 2) "significatio termini,
prout hic sumitur, est rei per vocem secundum placitum representatio" [význam
výrazu, jak ho chápeme zde, je vyjádřením věci prostřednictvím slova
na základě dohody], a není možné určit, zda tato res má být pokládána za něco
individuálního, nebo obecného (De Rijk, 1982, s. 169).
Na druhé straně Petrus zavádí opravdovou extenzionální teorii až v okamžiku,
kdy vypracovává pojem suppositio v opozici proti signifikaci (srov.také
Ponzio, 1983, s. 134-135 se zajímavým odkazem na Peirce, CP 5.320): "Suppositio
vero est acceptio termini substantivi pro aliquo. Differunt autem suppositio
et significatio, quia significatio est per impositionem vocis ad rem significandam,
suppositio vero est acceptio ipsius termini iam significantis rem
pro aliquo... Quare significatio prior est supposítione" ([Suppositio je význam
jmenného výrazu vzhledem k něčemu. Mezi suppositio a significatio je rozdíl,
protože significatio vzniká zvolením slova ke znamenání věci, suppositio je užití
samotného termínu, který už nějakou věc znamená, pro něco...Proto significatio
předchází suppositio], Tractatus VI, 3).
V Petrově teorii však existuje rozdíl mezi extenzionálním zastupováním
třídy a extenzionálním zastupováním jednotlivce. V prvním případě se jedná
o přirozenou supozici, v druhém o supozici akcidentální (tamtéž, 4). V téže linii
Petrus rozlišuje mezi suppositio a appellatio: .Dífřert autem appellatio a suppositione
et a significatione, quia appellatio est tantum de re existente, sed significatio
et suppositio tam de re existente quam non existente" ([Appellatio se
liší od suppositio a significatio, protože appellatio se týká pouze jsoucích věcí,
kdežto significatio a suppositio věcí jak jsoucích, tak nejsoucích], tamtéž X, 1).
De Rijk (1982, s. 169) tvrdí, že "Petrova přirozená supozice je přesným denotativním
opakem signifikace" Lze jistě tvrdit, že homo znamená určitou
obecnou přirozenost a supponitvšechny (možné) existující lidi nebo třídu lidí.
394 395
nebo rozumu, pro samotný rozum něco označuje]. Definice tohoto typu by
mohla být pokládána za podobnou definici Augustinově - ale pouze pokud
baconovské designat pokládáme za ekvivalent k augustinovskému faciens in
cogitationem venire. Bacon je tímto výrazem velmi vzdálen modernímu úzu,
ale je koherentní v rámci tradice, která mu předchází, v níž designare, jak už
jsme viděli, souvisí s významem, a nikoli s referencí. Lze si však povšimnout,
že podle Augustina znak působí cosi v mysli, zatímco podle Bacona znak cosi
mysli ukazuje (něco, co se nachází mimo mysl)."
A tak tomu také bezpochyby je: podle Bacona znaky neodkazují k referentu
prostřednictvím jakéhosi mentálního druhového určení, nýbrž jsou určeny nebo
kladeny přímo, aby se okamžitě vztáhly k jednomu předmětu. A nezáleží na
tom, zda tento předmět je osoba (konkrétní věc), druh, cit nebo duševní prožitek.
Podstatné je,že mezi znakem a předmětem, který znak pojmenovává, neexistuje
žádné předběžné mentální zprostředkování.Jinak řečeno ještě uvidíme,
že Bacon používá termínu significare výhradně v extenzionálním smyslu.
Jevšak třeba připomenout, že Bacon rozlišuje znaky přirozené (fyzickésymptomya
ikony) od znaků ordinata ab anima et ex intentione animae, to jest od
znaků vypracovaných lidskou bytostí za nějakým účelem. Mezi signa ordinata
ab anima patří slova a jiné vizuální znaky konvenčního typu jako circulus vini,
znak, který se používá na hospodách jako emblém, a dokonce i zboží vystavené
ve výlohách, které naznačuje, že další členy stejné třídy, do níž patří, jsou
k mání uvnitř obchodu. Ve všech těchto případech hovoří Bacon o impositio,
tj. o konvenčním aktu, jehož prostřednictvím daný předmět zastupuje cosi jiného.
Je nepochybné, že konvence pro Bacona neznamená arbitrárnost: zboží
vystavené ve výloze je vybráno konvenčně, ale ne arbitrárně (působí jako jakási
metonymie, jeden člen zastupuje celou třídu). I circulus vini je znakem konvenčním,
ale ne arbitrárním, protože označuje obruče, které svírají sud, a tak
působí zároveň jako synekdocha a metonymie, zastupuje totiž část sudu, který
obsahuje víno připravené k prodeji.
Avšak v DSje většina případů čerpána z mluveného jazyka, a tak chceme-li
sledovat nit Baconových úvah, je lépe neodchylovat se od této sféry, kde se
zřejmě nachází hlavní příklad systému konvenčních a arbitrárních znaků.
Bacon však není tak naivní, aby tvrdil, že slova znamenají výlučně jednotlivé
a konkrétní věci. Říká, že pojmenovávají předměty, ale tyto předměty mo-
396
hou existovat také v mentálním prostoru. Znaky mohou totiž pojmenovávat
i nepředmětné skutečnosti, "non entia sicut infinitum, vacuum et chimaera, ipsum
nichil sive pure non ens" ([nejsoucna jako nekonečno, prázdno, chiméra
či samotné nebytí] DS, II, 2, 19; ale viz i II, 3, 27 a V, 163). Což znamená, že
i když slova znamenají druhy, dochází k tomu proto, že extenzionálně označují
třídu mentálních předmětů. Vztah i v tomto případě zůstává extenzionálním
a správnost reference je nadále zaručena výlučně skutečnou přítomností
znamenaného předmětu. Slovo opravdu znamená pouze tehdy, když předmět,
který označuje, existuje.
Je pravda, že Bacon říká (DS I, 1) "non enim sequitur: ,signum in actu est,
ergo res significata esť, quia non entia possunt significari per voces sicut et
entia" [nevyplývá tudíž: znak je skutečný, tedy věc je označena, protože nejsoucí
věci mohou prostřednictvím slov něco znamenat stejně jako jsoucí],
avšak toto stanovisko nelze vztáhnout k Abélardovu tvrzení, že i věta nulla
rosa est něco znamená.
V Abélardově případě rosa znamenala v tom smyslu,v jakém jméno znamenalo
pojem věci, i když věc sama neexistovala nebo již neexistovala. Baconovo
stanovisko je odlišné: když říkáme je tu růže (a růže tu opravdu je), smysl slova
je dán skutečnou, konkrétní růží, když však pronášíme stejnou větu a žádná
růže neexistuje, tak se slovo růže nevztahuje ke skutečné růži, ale k obrazu
předpokládanérůže, kterou má mluvčí na mysli. Jsou tu dva různé referenty
a také samotný zvuk růže se váže na dva různé lexikální typy.
Tato pasáž je natolik důležitá, že je nutné ji pročíst pozorně. Bacon tvrdí, že
.vox significativa ad placitum potest imponi... omnibus rebus extra animam et
in anima" [významonosný výraz je možné dle uvážení přidělit ...ke všem věcem
vně duše i v duši], a připouští, že lze konvenčně pojmenovat jak mentální
jsoucno, tak ne-jsoucna, ale zdůrazňuje, že nelze znamenat stejným slovem jednotlivý
předmět a zároveň druh. Pokud hodláme použít pro pojmenování druhu
(nebo pro jakýkolijiný intelektuální údaj) stejné slovo,které již bylo použito pro
pojmenování odpovídající věci, je třeba provést secunda impositio: "Sed sic duplex
impositio et duplex significatio,et aequivocatio,et haec omnia fieri possunt,
quia voces sunt ad placitum nostrum imponendae" (DS,V, 162).
Bacon tím chce vysvětlit, že když říkáme homo currit, nepoužíváme slovo
homo ve stejném smyslu jako ve výrazu homo est animal. V prvním případě je
397
byl implicitně zformulován na platonském základě, podle něhož vztah mezi
slovy a referenty je zprostředkováván myšlenkou, pojmem nebo definicí. Tak
se levá strana trojúhelníku (tj. vztah mezi slovy a pojmy) redukuje na výlučně
symptomatický jev:
'Na jiném místě (srov. Eco et al., 1989) jsme diskutovali o tom, že Bacon nedůvěřoval
překladu Boěthíova De interpretatione 16a, kde jak symbolon, tak semeion
byly přeloženy jako nota. Bacon nahlédl do originálu a vyvodil z něj, že slova
jsou s duševními prožitky předevšímve výlučně symptomatickém vztahu. Onu
pasáž z Aristotela vykládá (DS, V, 166) ze svého pohledu takto: slova jsou v zásadě
s druhy v symptomatickém vztahu, samotné druhy mohou znamenat nanejvýš
pouze zástupně (secunda impositio), avšak jediný pravý vztah signifikace
existuje mezi slovy a referenty. Pomíjí fakt, že podle Aristotela slova sice byla takříkajíc
symptomy druhů, ale v každém případě druhy znamenala, a to až do té
míry, že pojmenované věci můžeme chápat pouze díky druhům,které už známe.
U Aristotela a obecně ve středověkém myšlení před Baconem byla extenze
jednou z funkcí intenze a pro ověření, zda něco existuje, nebo ne, bylo třeba
především pochopit význam vypovídající věty. Podle Bacona naopak signífikace
vypovídající věty závisí na přítomnosti referentu.
Bacona zajímá především extenzionální aspekt celé otázky, a z tohoto důvodu
v jeho traktátu zaujímá ústřední místo vztah mezi slovy a tím, co existuje,
zatímco vztah mezi slovy a jejich významem se stává nanejvýš subkategorií
referenčního vztahu. Tak lze pochopit, proč v rámci jeho terminologie
termín significatio radikálně mění smysl, který si až do té doby podržel. Před
Baconem nominantur singularia sed universalia significantur, s Baconem a po
referentem slova jednotlivec, v druhém případě druh. Existují tedy dva nejednoznačné
způsoby použití stejného výrazu. Když zákazník vidí obruč,která na
hospodě dělá reklamu vínu, mají-li víno, obruč znamená skutečné víno. Pokud
víno nemají, zákazník je oklamán znakem, který se vztahuje k něčemu, co
není, takže referentem znaku je idea nebo obraz vína, který se (chybně) zhmotnil
v zákazníkově mysli.
Pro ty, kdo vědí, že tam víno není, ztratila obruč na významu, jako v případě,
kdy používáme stejná slova, ale s odkazem na minulé nebo budoucí věci
je používáme v jiném smyslu, než když označujemevěci skutečné a přítomné.
Když hovoříme o Sókratovi a máme na mysli někoho, kdo již zemřel, a vykládáme
svůj názor na něho, ve skutečnosti používáme výraz Sókratés v novém
smyslu. Slovo "recipit aliam significationem per transsumptionern": je používáno
nejednoznačněve srovnání se smyslem, který mělo, dokud byl Sókratés
živ."Corrupta re cui facta est impositio, non remanebit vox significativa" ([Zanikne-li
věc, na niž se vztahovala impozice, významonosné slovo dále neexistuje],
DS, IV, 2,147). Jazykový termín zůstává, ale (jak tvrdí Bacon na začátku
DS I, 1) zůstává pouze jako podstata zbavená ratia nebo sémantického vztahu,
který materiálně podmínil vznik slova. Stejně tak když zemře syn, z otce zůstane
substantia, ale ne relatio paternitatis (DS, I, 1,38).
Když hovoříme o jednotlivých věcech,"certum est inquirenti quod facta impositione
soli rei extra animam, impossibile est (quod) vox significet speciem
rei tamquam signum datum ab anima et significativum ad placitum, quia vox
significativa ad placitum non significat nisi per impositionem et insititutione"
[Kdo otázku prozkoumá, spolehlivězjistí, že je-li přiřčení zaměřeno výhradně
na věc mimo duši, pak je vyloučeno, aby bylo schéma označeno slovem jakožto
takovým znakem věci, jenž je dán duší a nese arbitrární význam. Arbitrárně
významonosné slovo přece označuje jedině díky přiřčení a konvenci]",
zatímco vztah mezi mentálním druhem a věcí (jak věděla aristotelská tradice)
je psychologický, a ne přímo sémiotický. Bacon nepopírá, že druhy mohou být
znaky věcí, jsou jimi ale ikonicky: jsou přirozenýmiznaky, ne znaky ordinata
ab anima. Tak "concessum est vocem soli rei imponi et non speciei" [slovo je
přiřčeno pouze věci, a nikoli schématu]" (DS, V, 163). Jak jsme již zdůraznili,
když se rozhodneme použít týž termín pro pojmenování druhů,vyvstane před
námi druhá impositio. Bacon tedy definitivněboří sémiotický trojúhelník, jenž
398
ZNAK
symptom
POJEM
significat
similitudo
RES
Ockham zná Boěthíovo tvrzení, podle něhož .voces significant conceptus"
[slova označují pojmy], ale tvrdí, že je ho třeba chápat ve smyslu .voces sunt
signa secundario significantia illa quae per passiones animae primario importantur"
[slovajsou znaky druhotněznamenající to, co je do duše primárně vnášeno
prostřednictvímprožitků],kde je jasné, že illajsou věci, a ne pojmy. Slova
znamenají stejné věci, jaké označují pojmy, ale neznamenají pojmy (Summa
logicae, I, 1).Existuje jeden překvapivýtext, v němž Ockham polemizuje s pojmem
poznatelného druhu a připodobňuje jej k obrazu, který může být pouze
na čtyři významy termínu significare, které Ockham razí (Summa logicae, I,
33), jasný extenzionální význam má pouze ten první. Jenom v tomto prvním
významu termíny skutečně ztrácejí schopnost znamenat, totiž když předmět,
který zastupují, neexistuje. Každopádně i když si nemůžeme být úplně jisti, že
Ockham používal significaria denotari (vždy v trpném rodě) výlučněv extenzionálním
smyslu (viz pro significare Boehner, 1958 a pro denotari Marrno, 1984),
v mnoha pasážích nepochybně oba termíny v tomto významu použil.
S Ockhamem však - stejně tak jako s Baconem - dochází k definitivnímu
převrácenísémiotického trojúhelníku. Slova především nejsou svázána s pojmy,
a tudíž - prostřednictvím intelektu - ani s věcmi: jsou přímo přiloženana věci
a na stavy věcí; a také pojmy se vztahují přímo k věcem.
V tomto stadiu nabývá sémiotický trojúhelník následujícího tvaru: mezi
pojmy a věcmi je přímý vztah, neboť pojmy jsou přirozené znaky, které znamenají
věci, a přímý vztah panuje mezi slovy a těmi věcmi, kterým přisuzují
jméno, zatímco vztah mezi slovy a pojmy je zcela pominut (srov. Tabarroni in
Eco et al., 1989;srov. též Boehner, 1958, s. 221).
Baconovi significantursingularia nebo přinejmenšímsignificantur res (i když
resmůže být i třída, cit, myšlenka, druh).
Duns Scotus a modisté
Duns Scotus a modisté jsou rozhodně nejednoznačnouodnoží mezi extenzionálním
a intenzionálním stanoviskem, která by pravděpodobně vyžadovala
další výzkum.
U modistů se setkáváme s komplikovanou dialektikou mezi modi significandi
a modi essendi. Lambertini (in Eco et al., 1989) ukázal, že tento bod je nejednoznačný
nejen v původních textech, ale i v moderních výkladech.
I v dílech Dunse Scota najdeme protichůdná tvrzení. Na podporu extenzionálního
pohledu viz"verbum autem exterius est signum rei et non intellectionis"
(Ordinatio, I, 27,1).Naopak na podporu intenzionálního pohledu viz "significare
est alicuius intellectum constituere" (Questiones inPerihermeneias, II, 541 a).Vyskytují
se však u něho i pasáže, které jako by navrhovaly kompromisní výklad,
např. tato: .Pacta transmutatione in re, secundum quod existit non fit transmutatio
in significatione vocis, cuius causa ponitur, quia res non significatur ut existit
sed ut intelligitur per ipsam speciem intelligibilem. Concedendum quod destructo
signato destruitur sígnum, sed licet res destruitur ut existit non tamen res
ut intelligatur nec ut est signata destruitur" (Quaest. inperipherm. III, 545 a násl.).
Někteří autoři tudíž zařazují Scota mezi extenzionalisty (viz Nuchelmans,
1973, s. 196, podle něhož u Scota hlasový projev znamená věc, a ne pojem s
odkazem na komentář k Sentencím, Opus Oxoniense I, 27, 3, 19); jiní, jako
Heidegger (1916,v první, věrohodnějšíčásti textu, věnované pravému Scotovi,
a ne Tomášovi z Erfurtu), soudí, že se Scotus hodně přibližuje k fenomenologické
perspektivě významu coby mentálnímu předmětu."
Ockham
o tom, zda Ockhamova extenzionální teorie je opravdu tak explicitní a přímá,
jak se to na první pohled zdá, proběhly četné diskuse. Když se totiž podíváme
TERMíN
(subordinace)
POJEM
significat, supponit pro
significant
RES
400 401
znakem, jenž nám umožňuje připomenoutsi něco, co jsme už poznali jako
jednotlivé jsoucno (Quaest. In II Sent. Reportatio, 12-13; viz také Tabarroni
in Eco et al., 1989): "Item repraesentatum debet esse prius cognitum aliter repraesentans
nunquam duceret in cognitionem repraesentati tamquam in simile.
Exemplum: statua Herculis nunquam duceret me i cognitionem Herculis
nisi prius vidissem Herculem; nec aliter possem scire utrum statua sit sibi
similis aut non. Sed secundum ponentes speciem, species est aliquid praevium
omni actui intelligendi objectum, igitur non potest poni propter repraesentationem
objecti" [Znázorňovat je možné jen to, co už bylo dříve poznáno, jinak
by znázorňující nikdy nevedlo k obrazu znázorňovanéhojakožto k podobnému.
Příklad: Héraklova socha by mě nevedla k obrazu Hérakla, kdybych
Hérakla nebyl dříve viděl; jinak bych totiž nemohl vědět, je-li mu socha podobná
nebo ne. Ale podle těch, kdo uvažují o druhu, je druh něco, co předchází
jakémukoli aktu chápání předmětu, tedy není možné ho užít pro jakékoli
znázornění předmětu].
Tento text pokládá za samozřejmé, jako by v této otázce panovala všeobecná
shoda, že nejsme schopni si na základě ikony představit něco, co jsme do té
doby neznali. Což se příčí naší zkušenosti mimo jiné proto, že lidé používají
malby nebo kresby, aby zobrazili vlastnosti dosud neznámých lidí, zvířat nebo
věcí. Takový postoj by bylo možné vykládat z pohledu kulturní historie jako
příklad estetického relativismu: ačkoli Ockham žil ve 14.století, znal především
románskou nebo raně gotickou ikonografii, v níž sochy nezobrazovaly realisticky
jednotlivce, ale univerzální typy. Nad portálem v Moissaku nebo v Chartres
lze s jistotou rozpoznat světce, proroka nebo lidskou bytost, ale rozhodně
ne určitého člověka X nebo Y. Ockham nikdy nepřišel do styku s realismem
latinského sochařství ani s portréty následujících století.
V každém případě však lze toto matoucí tvrzení vysvětlit a zdůvodnit epistemologicky.
Pokud je jediným znakem individuálních věcí pojem a materiální
výraz (ať už slovo, nebo obraz) je pouze symptomem vnitřního obrazu,
pak bez předběžné notitia intuitiva o daném předmětunemůže materiální výraz
znamenat vůbec nic. Slova a obrazy v mysli adresáta nic nevytvářejí, ani
nevyvolávají (jak tomu bylo v augustinovské sémiotice), pokud v oné mysli již
neexistuje jediný možný znak zažité zkušenosti, znak mentální.Bez takového
znaku zůstane vnější výraz pouze symptomem prázdné myšlenky. Převrácení
402
sémiotického trojúhelníku, které bylo u Bacona konečným výsledkem dlouho
zrající diskuse, je pro Ockhama nepominutelným výchozím bodem.
Existují přesvědčivé důkazy, že Ockham používal termín significare také
v intenzionálním smyslu (Boehner, 1958 a Marmo, 1984 s diskusí všech případů,
v nichž si věty zachovávají smysl nezávisle na tom, zda jsou pravdivé,
anebo nepravdivé). Ale nás zde nezajímá Ockhamova sémiotika, ale jeho sémiotická
terminologie. Je zřejmé, že použil termín supponere v extenzionálním
smyslu, že podle něho máme co dělat se suppositio, "quando terminus stat in
propositione pro aliquo" (Summa 1,62). Ale stejně tak je zřejmé, že Ockham
klade na stejnou úroveň signiticare (v prvním smyslu tohoto slova) a supponere:"aliquid
significare, vel supponere vel stare proprio aliquo" (tamtéž, I, 4).
(Viz také Pinborg, 1972, s. 5).
Avšak právě v rámci diskuse o větách a supozicích Ockham používá výraz
denotari. Podívejme se například na tuto formulaci: "Terminus supponit pro
illo, de quo vel de pronomine demonstrare ipsum, per propositionem denotatur
praedicatum praedicari, si supponens sit subjectum" (tamtéž, I, 72). Pokud
je termín podmětem věty, tak věc, kterou termín zastupuje (supponit), je
ta, o níž věta denotuje, že se predikuje predikát.
V homo est albus oba termíny suponují stejnou věc a celá věta denotuje, že
stejná věc je člověk a stejná věc bílý: .Denotatur in tali propositione, quod illud,
pro quo subiectum supponit, sit illud, pro quo praedicatum supponit"
(Exp. in Porph. 1,72). Skrze větu se denotuje significatum a toto significatum
je stavem věcí: "Veritas et falsitas sunt quaedam praedicabilia de propositione
importantia, quod est ita vel non est ita a parte significati, sicut denotatur per
propositionem, quae est signum" (Expositio in Periherm., proem). Stejně tak
se denotari používá pro označení něčeho, čeho existence se dokazuje pomocí
sylogického závěru: "Propter quam ita est a parte rei sicut denotaur esse per
conclusionem dernonstrationis" (Summa III, 2, 23; viz také Moody, 1935,6.3).
.Sicut per istam .Homo est animal' denotatur quod Sortes vere est animal. Per
istam autem ,homo est nomen' denotatur quod haec vox .homo' est nomen...
Similiter per istam ,album est animal', denotatur quod illa res, quae est alba,
sit animal, ita quod haec sit vera: .Hoc est animal', demonstrando illam rem,
quae est alba et propter hoc pro illa re subjectum supponit... Nam per istam:
,Sortes est albus' denotatur, quod Sortes est illa res, quae habet albedinem, et
403
ideo praedicatum supponit pro ista re, quae habet albedinem... Et ideo si in
ista .Hic est angelus' subjectum et praedicatum supponunt pro eodem, propositio
est vera. Et ideo non denotatur, quod hic habeat angelitatem... sed denotatur,
quod hic sit vere angelus Similiter etiam per tales propositiones: .Sortes
est homo', ,Sortes est animal' denotatur quo Sortes vere est homo et vere
est animal. .. denotatur quod est aliqua res, pro qua stat vel supponit hoc praedicatum
.homo' et hoc praedicatum .anirnal'" (Summa II, 2).10
Opakované používání trpného rodu napovídá, že věta nedenotujestav věcí:
spíšeskrze větu je stav věcí denotován. Je tedy otázkou, zda je denotatio vztahem
mezi větou a tím, co existuje, nebo mezi větou a tím, co chápeme jako
existující (srov. Marrno, 1984). Skrze větu je cosi denotováno, i když toto cosi
nic nepředpokládá (Summa, I, 72).
Každopádně to, že (i) supozice je extenzionální kategorie a že slovo denotace
se tak zhusta objevuje ve spojení se zmínkou o supozici a že (ii) pravděpodobně
věta nedenotuje nutně svou pravdivost, ale přinejmenším někomu denotuje, že
něco existuje nebo ne,II nás vede k předpokladu, že Ockhamův příklad některé
povzbudil k používání slova denotatiov extenzionálních souvislostech.
Díkyradikálnímu posunu,který termín significare prodělal od Baconak Ockhamovi,je
termín denotace připraven k tomu, abyse na něj nahlíželo extenzionálně.
V souvislosti s Baconem a Ockhamem si všimněme, jak je zvláštní, že takováto
terminologická revoluce zasáhlav první řadě termín significatio (zatímco termín
denotatio byl zasažen pouze odvozeně). Ale již od dob Boěthiových byl termín
significatio tak úzce spjat s významem, že se jaksi hrdinněji ubránil před útoky
extenzionálního pojetí, takže v následujících stoletích se opět setkáváme s termínem
significatio používaným v intenzionálním smyslu (viz např. Locke).Sémantika
pravdivostních podmínek si úspěšněji přivlastnila termín s méně jednoznačným
sémantickým statutem, to jest termín denotatio.
Kognitivistická tradice naopak tímto směrem nešla a používala termín denotace
ve vztahu k významu." Přesto se však po Millovi setkáváme stále častěji
s denotacípoužívanou pro označení extenze.
404
Hobbes a Mill
Existuje nějaký důvod věřit, že si Mill od Ockhama vypůjčil nápad použít denotatiojako
odborný termín? Několik důvodů, proč věřit, že Mill vypracoval
Systemoj Logic s odvoláním na Ockhamovu práci, opravdu existuje:
(i) Přestože Mill věnoval značnou pozornost intenzionálním rysům jazyka,
vypracoval teorii denotace termínů za pomoci tvrzení podobného tomu,
které vyjádřil Ockham ve své teorii supozice. Viz například: ,,0 jméně lze
říci jen to, žezastupuje věci, nebo je pojmenováním věcí, jejichž může být
predikátem" (1843, II, v).·
(ii) Mill sivypůjčuje (jak sám říká v II, v) termín konotace od scholastiků, a aby
mohl udělat rozdíl mezi termíny konotativními a nekonotativními, tvrdí,
že ty druhé jsou definovány jako termíny "absolutní". Gargani (1971,s.95)
uvádí tuto terminologii v souvislost s ockhamovským rozlišováním mezi
termíny konotativními a absolutními.
(iii) Millpoužívásignificare v Ockhamově tradici přinejmenším v prvním smyslu,
který mu tento filozof přisuzuje. "Nekonotativní termín je termín, který
znamená pouze subjekt nebo pouze atribut. Konotativní termín je takový,který
denotuje podmět nebo v sobě obsahuje atribut" (II, v). Jelikož
(z Millova pohledu) je denotační funkce v první řadě plněna ne-konotativními
termíny, je jasné, že pro Milla denotovat a znamenat je totéž. Viz
také:"Jméno... znamená subjekty přímo a atributy nepřímo; denotuje subjektya
zahrnuje, nebo jak dále uvidíme, v sobě obsahuje či konotuje atributy...
Jediná jména předmětů,která nic nekonotují, jsou vlastní jména;
a ta přísně vzato nemají žádný význam" (tamtéž, v).
(iv) Jepravděpodobné, že Mill přijímá termín denotovat jako odbornější a méně
zavádějící nežli termín znamenat vzhledem k jeho etymologické opozici
k termínu konotovat.
Přesto jsme tvrdili, že Ockham nanejvýš ovlivnil, ale nikterak nepodnítil extenzionální
použití termínu denotovat. Kde máme tedy v historii přirozeného
vývoje tohoto termínu hledat chybějící článek?
Pravděpodobně se budeme muset obrátit na Hobbesův spis De Corpore
I, známější jako Computatio sive logica. Je obecně známo, že Hobbes byl zásadně
ovlivněn Ockhamem, stejně tak jako Mill Hobbesem. Však také Mill
405
zahajuje úvahu o vlastních jménech podrobným zkoumáním Hobbesových
názorů. Je však třeba uvést, že Hobbes následuje Ockhama v teorii univerzálií
a vět, současně však vypracovává odlišnou teorii signifikace. Hobbes jasně
rozlišuje mezi znamenat (tj. vyjadřovat názor mluvčího během aktu komunikace)
a pojmenovávat (v klasickém smyslu appellare nebo supponere; k tomu
viz Hungerland a Vick, 1981).
Mill si uvědomuje, že pro Hobbese jsou jména předevšímjmény idejí, které
máme o věcech, současně však u něho nachází důkaz toho, že "jména musí být
vyřčena... jako jména věcí samotných" (1843, II, 1) a že "všechna jména jsou
jmény něčeho, ať skutečného,nebo imaginárního... Obecné jméno je obvykle
definováno jako jméno, které může pravdivě a v totožném smyslu platit o jedné
každé z neomezeného počtu věcí" (tamtéž, II, iii).
V těchto pasážích se Mill Hobbesovi přibližuje,s tím drobným rozdílem, že
nazývá obecnými ta jména, která Hobbes nazývá univerzáliemi. Mill však používá
znamenat - jak jsme zjistili - ne v Hobbesově, ale v Ockhamově smyslu
a místo pojmu signi.ficare,jejž používá Hobbes, raději používá konotovat. Jelikož
Mill se zajímá především o konotaci a neuvědomuje si, že jeho pojetí konotace
se Hobbesově signifikaci nijak zvlášť nevzdaluje, tvrdí, že Hobbes dává přednost
nominaci (což je Millova denotace) před signifikací (což je Millova konotace).
Tvrdí, že Hobbes, jako nominalisté obecně,"si málo nebo vůbec nevšímal konotace
slova hledal jejich význam jen v tom, co denotují" (tamtéž, v).
Tato rozhodně prazvláštní interpretace Hobbese, téměř jako by šlo o Bertranda
Russella, plyne z toho, že Mill vykládá Hobbese, jako by byl ortodoxním stoupencem
Ockhamovým. Pokud však Mill pokládá Hobbese za ockhamistu, proč
mu přisuzuje myšlenku, že jména denotují? Mill tvrdí, že Hobbes používá jmenovat
místo denotovat (tamtéž, v), ale asi si všiml, že Hobbes (v De Corpore I)
používal denotare přinejmenším ve čtyřech případech - dokonce v pěti v anglickém
překladu, který zřejmě Mill četl, vzhledem k tomu, že cituje Hobbesův
traktát jako Computation or logic.
Ke specifickému rozdílu mezi abstraktními a konkrétními jmény Hobbes
říká, že "abstractum est quod in re supposita existentem nominis concreti causam
denotat, ut ,esse corpus', ,esse mobile'... et similia... Nomina autem abstracta
causam nominis concreti denotant, non ipsam rem" (De Corpore I, iii, 3).
Je třeba zdůraznit, že podle Hobbese abstraktní jména denotují skutečně pří-
406
činu, ale tato příčina není jsoucno, ale kritérium, na jehož základě se daný výraz
používá (viz Gargani, 1971,s. 86; Hungerland a Vick, 1981, s. 21). Mill tak
reformuluje Hobbesův text: konkrétní je jméno, které zastupuje věc; abstraktní
je jméno, které zastupuje atribut dané věci (1843, II, v) -, zastupovat zde má
platnost jako Ockhamovo starepro aliquo. A kromě toho dodává, že jeho používání
slov jako konkrétní a abstraktní má být chápáno ve smyslu, který jim
přisuzovalischolastikové.
Mill pravděpodobně z Hobbesovy pasáže vyvozuje, že abstraktní jména nic
nedenotují, zato konkrétní ano. Pro Hobbese vskutku "concretum est quod rei
alicujus quae existere supponitur nomen est, ideoque quandoque suppositum,
quandoque subjectum, graece ypokeimenon appellatur" [konkrétní je to, co je
označením nějaké věci, o níž se předpokládá, že existuje, a proto je-li předpokládaná
a je-li předmětná, nazývá se řecky hypokeimenon],a o dva řádky výše
píše, že ve větě corpus est mobile"quandoque rem ipsam cogitamus utroque
nomine designatam" ([máme-li na mysli samu věc označenouoběma jmény],
De Corpore, I,iii,3). Designare se tak objevuje v kontextu, kde je na jedné straně
propojeno s pojmem supozice a na druhé s pojmem denotace.
Vzhledem k tomu, že konkrétní jména mohou patřitjak jednotlivostem, tak
skupinám jednotlivostí, lze říci, že pokud se Hobbes propracoval k pojmu denotace,
zůstává na polovině cesty mezi suppositio naturalis a suppositio accidentalis
Petra Hispana. Proto se zdůrazňovalo (Hungerland a Vick, 1981, s. 51 a násl.),
že denotovat nemělo pro Hobbese stejný smysl, jaký to má v dnešní filozofii jazyka,protože
se nepoužívalo v případě vlastních logických jmen, ale i v případě
jmen tříd a dokonce i neexistujících jsoucen. Avšak Mill právě takový pohled
přijímá, proto mohl chápat Hobbesovo denotovat extenzionálně.
V De Corpore (1,ii, 7) Hobbes tvrdí, že "homo quemlibet e multis hominibus,
philosophus quemlibet e multis philosophis denotat propter omnium similitudinern"
["člověk" označuje kohokoli z množství lidí, "filozof" kohokoli
z množství filozofů díky tomu, že se všichni navzájem podobají]. Denotace se
tak opět týká kteréhokoli jednotlivce, který je součástí nějakého množství jednotlivců,
pokud homo a philosophusjsou konkrétními jmény jedné třídy.V De
Corpore I, vi,112 kromě jiného říká, že slova jsou užitečná pro důkazy podávané
prostřednictvím sylogismů, neboť díky nim "unumquodque universale
singularium rerum conceptus denotat infinitarum" [každé obecné označuje
407
pojmy nekonečného množství jednotlivých věcí]. Slova denotují pojmy, ale
jen jednotlivých věcí. Mill vykládá toto stanovisko jasně extenzionálním způsobem:
"Obecné jméno ...je definováno jako jméno, které může pravdivě platit
o jedné každé z neomezeného počtu věcí". A nakonec v De Corpore II, ii, 12
stojí, že jméno parabola může denotovat jak alegorii, tak geometrický obraz,
a není jasné, zda Hobbes má na mysli significat či nominat.
Na závěr lze tedy říci:
(i) Hobbes používá přinejmenším třikrát denotare tak, že se nabízí extenzionální
výklad, a to v souvislostech, které odkazují k ockhamovskému používání
slov significat a supponere.
(ii) Přestože Hobbes nepoužívá denotare jako odborný termín, používá ho pravidelně
a způsobem, který vylučuje, že by ho vykládal jako synonymum
k significare, jak víc než přesvědčivě zdůraznili Hungerland a Vick (1981,
s. 153).
(iii) Jepravděpodobné, že se Hobbes vydal tímto směrem pod vlivem nejednoznačné
alternativy poskytované slovem denotari, kterou nalezl jak v Ockhamovi,
tak u některých nominalistických logiků.
(iv) Mill přehlíží Hobbesovu teorii signifikace a vykládá traktát Computatio
sivelogica, jako by patřil do myšlenkové řady vycházející z Ockhama.
(v) Je pravděpodobné, že se Mill pod vlivem Ockhamova užití slova denotari
rozhodl postavit denotaci (místo nominace) do protikladu ke konotaci.
Tojsou samozřejmě pouhé domněnky. Rekonstruovat celou historii toho, co se
událo v čase mezi Ockhamem a Hobbesem a mezi Hobbesem a Millem, přesahuje
možnosti individuálního výzkumu. Já doufám, že tato stať povede k dalšímu
bádání, které ukáže, zda mezi Ockhamem a Millem náhodou nebyli ještě
další z těch, kdo pochodeň denotatiov historii nesli.
Závěry
V historii těchto filozofických termínů je ve hře cosi, co má zásadní sémiotickou
a filozofickou důležitost. Maloney (1983, s. 145) podotkl, že existuje
zvláštní rozpor nebo přinejmenším nesoulad mezi Baconovou epistemologií
a sémantikou. Z gnozeologického hlediska jsme schopni poznat danou věc
408
prostřednictvím jejího druhu, a nejsme schopni jmenovat věc, pokud ji neznáme;
užijeme-li však vox significativa, tak zřejmě proto, že máme něco na
mysli.Ze sémiotického hlediska je tomu ale naopak nebo jde o něco velmi odlišného:
aplikujeme slovo přímo na věc, bez zprostředkování mentálního obrazu,
pojmu nebo druhu.
Toje paradox každé extenzionální sémantiky, která se zabývá vztahem mezi
výpovědí a jejími pravdivostními podmínkami. Samozřejmě,že sémantika
pravdivostních podmínek se nezajímá o to, aby dokázala, že nějaká výpověď
je pravdivá, ale snaží se zjistit, co by se stalo, kdyby pravdivá byla. Nicméně
počínaje Baconem a konče Tarskim spíše než aby se uvažovalo o tom, co znamená
"vědět, co by se stalo, kdyby výpověď byla pravdivá", a než aby se kladla
otázka, jak dochází k tomu, že já to vím (což je problém, který vtahuje do hry
kognitivní otázky), obrací se místo toho pozornost k přímému vztahu mezi
výpovědí a stavem světa. Kdyby se naopak pozornost soustředila na ono "vědět",
bylo by možné zjistit, prostřednictvím jakých myšlenkových operací nebo
díky jakým sémantickým strukturám jsme schopni porozumět, co by se stalo,
kdyby výpověď pbyla pravdivá. Měl by se tedy hledat rozdíl mezi "vědět" nebo
"věřit", že p, a skutečností, že p.Pokud se však studuje výhradně formální vztah
mezi výroky a tím, co se předpokládá jako pravdivé (jen z lásky k sémantické
formalizaci), pak to, jak a proč "víme", se předpokládá jako něco implicitního
(nebo jak se říká "intuitivního").
Historie osudu denotace (stejně tak jako fakt, že její status je stále ještě nejednoznačný)
je tak příznakem nekonečné dialektiky mezi přístupem kognitivním
a přístupem založeným na sémantice pravdivostních podmínek.
409
DODATEK 2
CROCE, INTUICE A MAZANINA
Adelphi dnes znovu vydává toto dílo' s rozsáhlou poznámkou Giuseppa Galassa,
jenž sleduje jeho historickou chronologii a zmiňuje se o okamžitém
úspěchu, s kterým se setkalo. Dílo vychází u Sandrona v roce 1902 (když bylo
Crocemu čtyřiatřicet let) a představuje výsledek práce započaté v listopadu
1898. V roce 1904 u Sandrona vychází dotisk, v roce 1908 vyjde u Laterzy
a za autorova života poslední, deváté vydání je z roku 1950. Pro tři nová vydání
sepsal autor tři nové předmluvy (datované v listopadu 1907,v září 1921
a v lednu 1941),které vysvětlovaly, jak postupně prováděl některé opravy (k jejich
významu viz Michele Maggi, La filosofia di Benedetto Croce, Florencie,
Ponte alle Grazie, 1989), aby své dílo uvedl v soulad s vývojem svého dalšího
myšlení (Logika, Filozofie praxe, Teorie a dějiny historiografie a samozřejmě
Brevíř estetiky, Estetika v kostce, Otázky estetiky, Nové eseje z estetiky, Poezie).
Jelikož autor ve vydání z roku 1941 už neprovedl žádné změny, je třeba předpokládat,
že je v polovině 20. století ještě považoval za aktuální.
Kdyždnes Estetiku znovu čteme, nacházíme v ní jak některé myšlenky,které
od té doby vstoupily do obecného povědomí, tak i nespočet předem prohraných
bitev.Pokud jde o tyto bitvy,nemohu se zde zabývat neúnosným rovnítkem
mezi estetikou a obecnou lingvistikou, což je téma natolik paradoxní, že
9Y vyžadovalo zvláštní pojednání. Odkazuji v této souvislosti na čtvrtou kapitolu
knihy lntroduzione alla semantica Tullia De Maura (Bari, Laterza), která
i přesto, že je z roku 1965, nijak neztrácí na své aktuálnosti.
Zdá se mi spíš daleko naléhavější prozkoumat Croceho teorii intuice, a to
nejen proto, že kniha tímto tématem začíná, ale i proto, že Croce je klade do
základů jakožto první premisu celého svého systému.
1. Incipit díla praví, že poznání má dvě formy: buď jde o poznání intuitivní,
anebo logické,a proto poznávat znamená produkovat buď obrazy,nebo pojmy.
Poté, co Croce postupně projde některé tradiční a vágní pojmy intuice, sám
411
k tomuto pojmu přistoupí nikoli prostřednictvím definice, nýbrž příkladu: intuice
je výsledek nějakého uměleckého díla (s. 5 [v českém překladu tamtéž, 1.
sv.,s. 5]). Takový postup by nebyl správný, kdyby měl Croce v úmyslu ukázat,
co je umění, a vyjít přitom z nějakého pojetí intuice; ve skutečnosti se ale pokouší
ukázat, co je intuice, a vyjít přitom ze zkušenosti, již máme s uměním.
I v tomto případě bychom však jen přešli od příkladu k antonomázii, s tím
rozdílem, že tato antonomázie skrývá absolutní totožnost.
Pro Croceho intuice čili nazírání není čistý vjem (ten ve skutečnosti čistý
není, je jen beztvarou matérií, pasivitou), ani když se bude pojímat II la Kant
jako vytvářená a uspořádaná v prostoru a čase (máme intuice/názory i bez
prostoru a času, jako když reagujeme okamžitým zaúpěním na nějakou bolest
nebo na nějaké citové hnutí). Zpočátku to nicméně vypadá, že intuice čili názor
je přece jen výsledkem percepce. Je sice pravda, že croceovská intuice má
širší dosah, neboť tu jsou i intuice - jak bychom dnes řekli - "kontrafaktuálnich"
stavů věcí, zatímco percepční úspěch tkví v korespondenci reprezentace
a reality; autor ale navrhuje, že intuicí by mohlo být i to, co nazýváme představa
nebo obraz, zvlášť když uvážíme, že jevy spojené s intuicí lze vztáhnout
i k jevům neverbálním a ne nutně verbalizovatelným, jako tomu je,když máme
intuitivní poznání formy trojúhelníku.
Intuitivita čili názornost percepce se však okamžitě ocitá v krizi, když Croce
zavádí (s. 12 [v českém překladu tamtéž, 1. sv.,s.14]) spřízněnou kategorii, jež
dominuje jeho estetice, a tvrdí, že veškerá pravá intuice a představa či reprezentace
je zároveň také nutně výrazem, neboť "duch nazírá jedině činností,
formováním, vyjadřováním". Nazírat geometrický tvar znamená tedy mít tak
jasný obraz, že jej lze ihned nakreslit na papír či na tabuli.
V tuto chvíli Croce ještě vjemy nevyloučil z řad intuicí, ale naznačuje nám,
že pokud vjemy jsou intuicemi, jsou velmi nedokonalé. Nevzdělaný rybář, který
třeba ani neumí používat sextant, je přesto schopen vrátit se na břeh i během
bouře, protože "rozpozná" jakýkoli profil pobřeží, jakoukoli zátoku. A je tomu
tak proto, že má k dispozici celé dědictví percepcí, jak současných, tak minulých.
Kdyby ale byl požádán, aby tento říční profil nakreslil, nedokázal by to.
Antropologové nám ukázali příklady domorodců, kteří znají každý záhyb řeky,
po níž se každodenně plaví,ale s mapou v ruce si připadají ztraceni. Na druhou
stranu je běžnou zkušeností milenců, že si nedokáží vybavit rysy tváře milo-
412
vané osoby v její nepřítomnosti, třebaže dokud byla přítomná,,,percipovali" ji
všemi roztouženými smysly; a tato forma výrazové bezmoci je rmoutí, přestože
pocit, který tuto nedokonalou evokaci doprovází, je velmi živý (a samozřejmě
přímo bleskurychlé je pak rozpoznání milované osoby, jakmile se objeví, byť
jen v dálce,jako by člověk znal nazpaměť i její nejnepostižitelnější pohyby).
Kdyby vnímání a vybavování si bylo nazíráním, intuicí, jež by tvořila celek
s plným vyjádřením, co by se pak stalo, kdybych někoho, koho jsem poznal
v jeho dvaceti letech jako mladého, s kudrnatými vlasy a bez vousů, potkal
dnes ve čtyřiceti, kdy už mu ubylo vlasů a tvář má zarostlou šedými vousy?
Jelikož by plnost dnešní intuice nebyla srovnatelná s plností intuice tehdejší,
neměl bych rozpoznat vůbec nic. Přesto se běžně stává, že řekneme: "Ty ses
ale změnil, to už nejsi ty!" To znamená, že znalost nějaké osoby spočívá v tom,
že jsme pertinentizovali nějaké její rysy, jako bychom si vytvořili souhrnné
schéma (ne nutně morfologické, neboť jsem si mohl pertinentizovat i její pohled
či nějaký záhyb jejích rtů), a že tedy v paměti uchováváme "typ", s kterým
konfrontujeme každý "výskyt" této osoby, kdykoli ji spatříme. Typ milované
osoby se ocitá v krizi právě proto, že se jej snažím vyplnit nekonečným
počtem pertinentních rysů, z vášnivé nenasytnosti si toužím zapamatovat příliš
mnoho. Croce také jako jeden z prvních upozorňuje, že "ani ze svých nejbližších
známých,z osoby, jež je kolem nás denně a v každý čas, nepoznáváme
téměř intuitivně než několik rysů ve fyziognomii" (s. 15 [v českém překladu
tamtéž, 1. sv., s. 18]).
Tváří v tvář těmto problémům se Croce odhodlává k tvrzení (s. 13-14
[v českém překladu tamtéž, 1. sv.,s. 16-17]), že "svět, o němž si tvoříme obyčejně
své názory, znamená něco chudého, záleží v malých výrazech, jež znenáhla
se zvětšují a rozšiřují jedině vzrůstající duchovní koncentrací v daných
okamžicích. Jsou to (...) soudy, jež mlčky vyjadřujeme: .to je člověk, to je kůň,
to je těžké, to je drsné, to se mi líbí atd. atd.': tento svět záleží v směsici světla
a barev,ježby nemohla být malířsky zachycena, má-li výraz být pravý a přesný,
než barevnou mazaninou, v níž se sotva odráží jasněji několik málo zvláštních
tahů. A to je naším majetkem v našem všedním životě, to tvoří základ našeho
všedního jednání."
"Mazanina" se mi zdá jako velmi trefný termín k označení toho, co se děje
v každodenním životě, a proto si ho přisvojím. Co lze nad touto každodenní
413
mazaninou objevit? Intuici-výraz takového Raffaela, jenž vidí, poznává a transformuje
na plátno La Fornarinu. Intuice-výraz náleží pouze umění, a to "dobrému"
umění, neboť Croce je připraven připsat na vrub každodenní mazaniny
i nedokonalé výrazy Manzoniho, Prousta, Mal1armého a mnoha dalších.
Takže první formou ducha, na níž má spočinout jak světlo pojmu, tak etické
a ekonomické jednání, je velké umění. To ostatní, naše vnímání světa, náš pohyb
mezi ostatními a pohyb v přírodě, je územím mazaniny.
2.V tuto chvíli bychom očekávali, že Croce podá definici umění, tedy onoho
momentu, v němž nacházíme intuici-výraz v čistém stavu. A v závěru (s. 176
[v českém překladu tamtéž, 2. sv.,s. 124]) také píše: "Když jsme prozkoumali
povahu poznání intuitivního nebo výrazového, jež právě znamená estetický
nebo umělecký jev...« Toto tvrzení však není bohužel pravdivé: nikde v Estetice
se neobjevuje žádná definice umění, která by nebyla identická s definicí intuice,
a neobjevuje se ani žádná definice intuice, ježby neodkazovala k definici umění.
Důvodem je nejspíš to, že "hranice výrazů a intuice, jež se nazývají uměním,
proti těm, jež se obyčejně nazývají neuměním, jsou empirické: je nemožné je
definovat" (s. 19 [v českém překladu tamtéž, 1. sv.,s. 23-24]). Croce bere, abychom
tak řekli, zkušenost s uměním (bezpečné bleskové rozpoznání toho, co
je umění) jako výchozí prvotinu, na jejímž základě přisuzuje intuici všechny
(nedefinované) charakteristiky umění. Otázka nedozná žádné změny, ani když
Croce přechází k formulím jako "lyrická intuice" (Brevíř, 1),neboť zjistíme, že
"lyrická" zde nenaznačuje druhový rozdíl, ale je jen synonymem "intuice". Pro
příznivce bludného kruhu je kruhovost této definice dokonalá: jedinou intuicí
je umění a umění je intuicí. Tento definiční kruh možná první čtenáře zbavil
odpovědnosti tím, že je ujistil, že umění je přesně to, co oni jako umění pociťují,
zatímco všechno ostatní je jen intelektuálský diskurs, jímž se druhá část
knihy, věnovaná dějinám estetiky, zaobírá jen velmi povšechně.
Jeví-li se tento soud jako příliš tvrdý, připomeňme do očí bijící tautologie
jako "po tom po všem rozumíme krásou podařený výraz, nebo lépe, výraz
o sobě, protože nepodařený výraz není vůbec výrazem" (s. 101 [v českém překladu
tamtéž, 2. sv.,s. 29]); anebo vágní formulace, které by neprošly ani začátečníkovi,
jako když autor na s. 90 [v českém překladu tamtéž, 2. sv.,s. 17-
18] rozlišuje výrazy podařené od těch "nepodařených" a srovnává dva obrazy,
414
o nichž nám neříká nic jiného než to, že jeden je "prost vší inspirace", druhý
"prozrazuje inspiraci",jeden "silně procítěný" a druhý "chladně alegorizující",
a přitom nikdo netuší, co má být silně procítěný obraz. Nelze si nepomyslet,
že mnozí Croceho čtenáři byli u vytržení, když viděli, jak se na kritické kategorie
povyšují slabá citoslovce, jichž používali v kulturních kruzích postumbertovské
.Jtalietty",
Přízračná povaha estetické formy připravuje Croceho o nosnou teorii soudu
a interpretace. Plodná je sice idea, vyložená ve čtvrté kapitole, podle níž esteticky
soudit znamená přijmout umělcovo hledisko a projít s ním znovu umělecký
proces "pomocí fyzického znaku, vytvořeného individuem". Duch a vkus
jsou tedy v zásadě identické. Avšak to, že jsou stejné povahy, ještě nutně neznamená,
že každý estetický soud týkající se vkusu se přibližuje k dílu stejným
způsobem a ze stejné perspektivy. Crocemu není cizí empirický fenomén
proměnlivosti soudů, který je dán proměnami kulturních podmínek a fyzickou
povahou uměleckého díla. Má však stále za to, že akurátní filologické úsilí
může znovu odhalit původní podmínky a realizovat umělecký proces jediným
správným způsobem. Buďje tu dokonalá reprodukce všeho, co autor v intuici
nazíral, anebo je takový proces blokován. Tertium non datur. JelikožCroce nezformuloval
žádnou teorii podmínek, za nichž je určitá forma taková, jaká je,
nemohla se ho nikdy zmocnit pochybnost, že by se pro nějakou formu mohlo
nabízet hned několik interpretací, z nichž každá tuto formu cele zachycuje z určitého
hlediska (jako tomu pak bude v Pareysonově estetice). Dokonce i úvahy
z roku 1917 týkající se vesmírné povahy umění postulují zdařilé dílo jako nějakého
borgesovského Alefa, z něhož je vidět na celý kosmos: je ale vidět buď
vše, anebo nic. Croceho teorie formy ignoruje Kusánského complicatio, stejně
jako je ignorují jeho dějiny estetiky.
3. Obdobné potíže nastávají, když Croce ohlašuje, že vysvětlí, co je vzhledem
k intuici pojmové poznání. Jeho model čistého poznání je založen na jasném
a završeném logickém pojmu; a co se týče přímého praktického poznání, máme
jen nechvalně proslulé pseudopojmy. Pokud se ale dobře podíváme, co jsou
pro Croceho pseudopojmy, zjistíme, že jsou něčím daleko důležitějším, než se
posléze staly pro mnoho Croceho následovníků,kteří jednoduše usoudili, že
jde jen o mechanické výplody, do nichž by se filozof neměl raději plést. Croce
415
se však do nich plete, protože vědecké pseudopojmy jsou zásadní, neboť vedou
naše praktické jednání. S jistým zadostiučiněnímsi uvědomíme, že i pseudopojmy
patří do světa "mazaniny", v němž se formují naše vjemy, a uvědomíme
si, jak postupují prostřednictvímtypizací, nekompletních profilů reality a jak
jsou často odvrhovány, jako to každý z nás dělá s vlastními vjemy z minulosti
("musím přiznat,že se mi ta skříň zdála větší, než ve skutečnosti je"). Svět mazaniny
je územím, na němž žijeme, kde se pohybujeme prostřednictvímochutnávek'
pokusů a omylů, domněnek, a když vidíme ve tmě stín, předpokládáme,
že to je pes, a když zjistíme, že Mars protíná na své oběžné dráze dva body,
které nemohou být na kružnici, předpokládámejako Kepler, že oběžné dráhy
planet jsou možná eliptické.
Croce pojímá tento svět velmi konkrétně, se smyslem pro životní běh a popisuje
jej velmi živě: avšak poté, co jej takto rozpozná, ztrácí o něj zájem, jako
by se filozofie neměla zaplétat s lidským údělem jako takovým, ale zabývat se
potencialitami, jež se realizují v tak čistých formách, že unikají jakémukoli
pokusu o definici. A přesto Croce po filozofii žádá, aby čtenáře přiměla zvolat
"tohle jsem cítil i já!" a "není většího potěšenípro filozofa než objevit své filozofické
teze v každodenních rčeních" (Cultura e vita morale, 3. vyd., Bari, Laterza,
1955, s. 211). Zdá se dokonce, že Croce je v pokušení špatný vkus následovat,
když vysvětluje, co je čistá intuice, a mluví přitom o "silně procítěném"
obrazu, ale znuděněse od tohoto vkusu odvrací, když jej rozpoznává v každodennosti
oné mazaniny.
Honba za čistým pojmovým poznáním vzbuzuje nemálo rozpaků.Ve třetí
kapitole je definováno jako poznání vztahů mezi věcmi, zatímco "věci jsou intuice"
a intuice jsou "tato řeka,toto jezero, tento potůček" (a pojem je "voda").
Dozvídáme se však, že toto jezero je opravdovou intuicí, jen když je namalováno
nějakým velkým malířem, zatímco jezero, které nazírám já, je pouhým schématem,
náčrtkem,nálepkou. Pokud pojmové poznání spočíváv tom, že usouvztažňujeme
náčrtky; jsme u pseudopojmů. A pokud spočívá v usouvztažňování
plných intuicí, pak čistý pojem vody může vzniknout jen jako vztah mezi
různými intuicemi vody, jež měli Dante, Leonardo, Canaletto. K tomu by bylo
možné dojít, kdybychom identifikovali duchovní a historické fáze a kdybychom
vzali chronologicky Vícovu představubásnického jazyka jako prapůvodnířeči
lidstva: "Až na to, že zcela básnické období lidských dějin, oproštěné od abs-
416
trakcí a reflexe,nikdy neexistovalo a ve skutečnosti si je ani neumíme představit"
(s. 293). Ani Vico jazyk takto nepojímal, leda metaforicky, když sice považuje
jazyk hieroglyfů za fantastičtější než jazyk symbolický a "epistolární", ale
"tak jako bohové, heroové i lidé vznikli v téže době (protože to byli lidé, kteří
svou obrazností vytvořili bohy a věřili, že jejich herojská přirozenostje smíšena
v božské a lidské přirozenosti), tak vznikaly současně i tyto tři jazyky" (Scienza
Nuova Seconda, 2.2.4 [citováno v překladu Martina Quotidiána, Základy nové
vědy o společné přirozenosti národů, Praha, Academia 1991, s. 188-189]).
S daleko větším smyslem pro konkrétnost a s menším zaujetím distinkcemi
zavádí Croce v Logice z roku 1909 jako striktně komplementární s definičním
soudem (který v této Estetice vystupuje jako jediná manifestace logického myšlení,
s. 55 [v českém překladu tamtéž, 1. sv., s. 68]) soud individuální "či vjemový".
Oba soudy se vzájemně předpokládají, a vjem je tedy protkán pojmem:
"Vnímat znamená poznat nějaký fakt jakožto mající tu či onu povahu, a je tudíž
třeba jej myslet či soudit. I nejmenší počitek, nejmenší fakt vnímáme my
pouze tak, že jej myslíme" (Logika, s. 109). A tak i každá univerzální definice
se objevuje jako odpověď na nějakoukonkrétní, historicky ukotvenou otázku,
jako by vycházela z"temnoty, jež hledá světlo", a to natolik, že "povaha otázky
již sama od sebe zabarvuje odpověď".Jak tedy vyvázat i samu logickou formu
ze štědrého a živého území mazaniny a z nejistoty domněnky?
Croce tu znovu zakouší kouzlo mazaniny, ale neklade si například otázku,
jaká je pravděpodobnost, že nějaký vjem či definice jsou ne-li pravdivé, pak
alespoň přijatelné - i když už počínaje Estetikou přenechával tuto starost historii,
která by měla jakožto individuální a reálné, nesmyšlené poznání používat
domněnky, pravděpodobnosti a přijatelnosti (s. 37 [v českém překladu
tamtéž, 1. sv.,s. 46]).
4. Je-li Croce náchylný k ústupkům vůči mazanině, když jde o pojmové poznání,
zdá se naopak neoblomný v Estetice tam, kde jde o intuici, která není nikdy živena
pojmovými prvky, ale která je nanejvýš využívá jako náměty uměleckého
výrazu - avšak v takovém případě tyto prvky "byly kdysi pojmy, ale nyní se
staly prostými prvky intuice" (s. 5 [v českém překladu tamtéž, 1. sv., s. 5]).
To vysvětluje, proč Estetikaválčí s preskriptivisty: bezpochyby z nutnosti polemizovat
s tradicí, s níž se poměřovala, ale nakonec vylévá vaničku i s dítětem.
417
V boji proti předpisům či poučkám, ať už jsou to rétorická pravidla, klasifikace
literárních žánrů či fenomenologie "stylů", zapomíná Croce, že v mazanině
domněnek a hypotéz hojně používáme formulí jako "bojovný výraz"
či "bledý ve tváři", aniž by tyto formule jakkoli vyčerpávaly nebo redukovaly
vjemy,které máme o nějakém individuu v jeho nezredukovatelné zvláštnosti.
Říci "včera jsem poznal nového faráře, čekal jsem někoho vážného ze
semináře, a místo toho vypadá jako tenista" neznamená zaškatulkovat novou
zkušenost do nějakého prototypu, naopak to znamená použít prototypu
k tomu, abychom zvýraznili nějakou novinku. Stejně tak hovořit o historickém
románu nebo o metafoře znamená definovat v prvním případě pozadí
nějakých očekávání (třebas i šťastně nenaplněných), s kterými se k dílu přibližuji,
a ve druhém případě další originální variaci na schéma rétorické figury,
jež se různými způsoby ztělesňuje v průběhu staletí. Je jisté, že "každé
pravé umělecké dílo porušilo stanovený žánr" (s.48 [v českém překladu, tamtéž,
1. sv.,s. 60]), avšak už jen to, že si je toho Croce vědom, nám prozrazuje,
nakolik oznámení, předtucha či očekávání daného žánru ovlivnilo jeho překvapení
a jeho estetický soud, a určitě bychom nepostřehli ani ariostovskou
ironii, ani ariostovský výsměch, kdyby Zuřivý Roland nebyl záměrnou hrou
s žánrem rytířského eposu.
Kolik zla napáchaly rétorické distinkce (s.89 [v českém překladu tamtéž,2.
sv.,s. 16]), víme všichni, a je dost možné, že ještě v roce 1902 bylo třeba bojovat
proti vyčpělé rétorice, jež se vyučovala v některých biskupských seminářích.
Avšakkolik zla napáchal sám Croce tím, že vůči této rétorice šířil odpor
(s řečnickou obratností a s polemickými simplifikacemi,které okouzlovaly jeho
čtenáře), jsme si ještě možná řádně neuvědomili.Podívejme se na s. 88 [v českém
překladu tamtéž, 2. sv.,s. 15-16] na argumenty namířené proti definici
metafory jakožto jiného slova použitého na místo slova pravého. Samozřejmě,
že taková definice je nedostatečná, ale Croce si vůbec nedělá starosti s problémem,
který dnes zaměstnává o něco méně malicherné hlavy,totiž s tím, abychom
tak řekli, co se vlastně děje nejen s jazykem, ale i s kognitivními strukturami,
když je použita rétorická figura. Jen jednoduše komentuje: "Proč si
však připravovat nepohodlí a klást jiné slovo na místo slova náležitého, když
máme toto slovo?Proč volit dalekou a horší cestu, je-li nám známa cesta kratší
a lepší? Jestliževšak pravé a náležité slovo se nehodí v onom případě,chce se
418
říci, že metafora je sama ono náležitéslovo, od něhož právě měla být odlišena."
Avšak.ipodobné postřehy elementárního zdravého rozumu" jsou právě elementární
a místo toho, aby zodpověděly otázku, ji znovu předkládají jako odpověď.
Všichni chápeme, že když Dante píše conobbi il tremolar de la marina [(tu
jsem) zahlédl moře, jak se v dálce čeří-], volí bezpochyby nejšťastnější výraz,
ale problém je v tom, jak vysvětlit, co otřáslo jak textem, tak celým jazykovým
dědictvím, když se nový výraz prosadil jako "náležitý" na úkor jiného výrazu,
jehož význam zůstává mimochodem zachován. Něco takového bychom alespoň
očekávali od estetiky, jež aspiruje i na status obecné lingvistiky.
Na Croceho obranu je třeba říci, že vše, co takto polemicky vyhrocuje, posléze
vždycky zmírňuje mnoha rozumnými návrhy. A tak vidíme, že jakmile
zavrhne žánry,rád zároveň připouští jejich praktickou užitečnost. Pokud jsou
podobná "třídění" dobrá jako kritérium toho, jak roztřídit knihy v knihovně,
budou dobrá i k tomu, jak knihy vyhledávat a jak je číst v jistém rozpoložení
ducha; v témže rozpoložení, které dovolí Crocemu, aby definoval u Tassa jako
"tragické" "životní vzmach a radost ze života, jež se náhle obracejí v bolest
a vykupují se smrtí".A kromě toho žánry, které Croce vyhodil dveřmi, se mu
vracejí oknem, když musí vysvětlit, proč může vykazovat nějaké estetické hodnoty
architektonické dílo, jemuž nelze upřít praktický účel: umělec jednoduše
"přijme zalátku své intuice a estetického vyjádření určení předmětu, jenž právě
slouží nějakému praktickému účelu. Není nutno, aby něco připojoval k předmětu,
aby z něj učinil prostředek k estetickým dojmům: tohoto druhého účelu
bude dosaženo, podaří-li se dokonale první" (s. 129 [v českém překladu tamtéž,
2. sv.,s. 62]). Znamenitě řečeno: proč to ale nevztáhnout i na toho, kdo se
chystá vytvořit rytířský epos, obraz moře či madrigal?
Pokud jde o rétoriku, Croce je první, kdo ve svých klasifikacích zahlédl
způsob, jak zachytit "rodinnou podobnost" (jak krásný předwittgensteinovský
výraz!), tedy právě podobnosti, které zjevují duchovní spřízněnost různých
umělců. A jen upevněním těchto podobností v postupu lze přiznat alespoň
minimální oprávněnost překladům, "nikoli pokud jsou reprodukcí (to by
byl marný pokus) téhož původního výrazu, nýbrž pokud jsou produkcípodobného
výrazu, více nebo méně tomuto blízkou" (s. 93-94 [v českém překladu
tamtéž,2.sv.,s.22]).
419
5. Větší rozpaky naopak vzbuzují pasáže, které v Croceho Estetice nacházíme
v kapitole VI, jež je věnována teoretické činnosti a praxi a kde je formulována
neuvěřitelná teze, podle níž se umělecká intuice-výraz završuje ve vnitřním
vypracování, zatímco její technicko-materiální externalizace v mramoru,
na plátně či ve zvukové realizaci je zcela podružná a nepodstatná, neboť jejím
jediným účelem je "uchování a reprodukce" původního niterného záblesku
(s. 123 [v českém překladu tamtéž,2. sv.,s. 55]). Jak je to možné? Že by tu nemluvil
tentýž autor, který o sto stránek dříve tvrdil, že "často slyšíme někoho
tvrdit, že má v mysli mnoho důležitých myšlenek, ale že je nedovede vyjádřit",
zatímco "kdyby ony myšlenky skutečně měl, byl by je oděl v potřebná krásná
slova" (s. 13 [v českém překladu tamtéž,1.sv.,s. 16])? Jistě, Croce nám může říkat,
že zvuková konkretizace oněch myšlenek je jen empirickou nutností, těsnopisným
vynálezem určeným budoucím generacím, který upozorní jeho nebo
nějakého dalšího posuzovatele, že tyto myšlenky tu kdysi byly.Co bychom pak
ale řekli o slavném tenoru, který je jednoho večera s perfektní niternou intuicí
geniálního hlasu vypískán, protože se pokusil o její externalizaci jen proto, aby
se zapsal do dějin, a hlasivky ho zrovna zradily? Že ruka se chvěje, selžeuměnů'
Jde o to, že Croce říká něco, co vůbec neodpovídá tomu, co víme o praxi jiných
umělců, kteří vytvářeli skicu po skice,aby dosáhli definitivního obrazu, nebo si
dávali práci s úhelníkem a kružidlem, aby určili dokonalý úběžník.
Ohledně těchto věcí však Croce chová neotřesitelné jistoty, které se nejspíš
rodí z velmi špatné znalosti umění, a to nejen v tom smyslu, že se nikdy žádnému
umění sám aktivně nevěnoval, ale i v tom smyslu, že se nikdy nezajímal
o to, co umělci dělají. Croce považuje za povrchní představu, podle které
"umělec tvoří své výrazy tak, že maluje nebo načrtává, píše nebo hraje", protože
umělec "ve skutečnosti neudělá jediný tah štětcem, aniž ho dříve viděl svojí
[antazii" (s. 130 [v českém překladu tamtéž,2. sv.,s. 64]). Má-li slovo "skutečnost"
v Croceho systému vůbec nějaký smysl, pak nám ve skutečnosti všichni
umělci bez ustání vyprávějí o tom, jak konzistence nějakého materiálu rozvíjela
jejich fantazii, či o tom, jak básník po hlasitém přečtení svých náčrtků najde
v přednesu místo, které ho přiměje změnit rytmus a najít správné slovo.
Avšak Croce bude tvrdit (v Poezii),že básníci vidí empirickou externalizaci
svých niterných intuicí se stejným odporem, s jakým recitují své vlastní verše,
což podle mě statisticky vzato není pravda.
420
V Brevíři Croce prokazuje nepodstatnost techniky tím, že uvádí případ největších
malířů, kteří používali barvy, jež časem blednou, avšak takto zaměňuje
uměleckou techniku s vědou o materiálech. V Estetice je pěkná stránka (s. 150
[v českém překladu tamtéž, 2. sv.,s. 89-90]), jež popisuje zápas básníka, který
"hledá" a pokouší se o slova a věty, ale několik stránek předtím (s. 130[v českém
překladu tamtéž, 2.sv.,s.64]) se přece říká, že umělec, jehož výraz ještě nenabyl
konkrétního tvaru, táhne štětcem nikoli proto, aby externalizoval svůj výraz,
ale aby měl"podpůrný bod" a"pedagogický prostředek". To,čemu Croce říká
podpůrný bod, je cosi jako mazanina naší každodenní percepce: je vším. A tak
to, co zdravý rozum považuje za všechno, se pro filozofiistává ničím, s tou malou
nevýhodou, že takové reziduální všechno se stává nehmatatelným.
Myslím,že můžeme s klidem prohlásit, že Benedetto Croce na těchto stránkách
tvrdí přesný opak toho, co je pravda, je-li pravda to, na čem se zdravý rozum
shodne ve světle nespočtu zaznamenaných a vyřčených zážitků. Neznám
natolik dobře Croceho operaomnia, abych věděl, zda někdy přemýšlel o Michelangelově
sonetu, v němž stojí, že non ha l'ottimo artistaalcunconcetto - che
un marmosolo insé non circoscriva - colsuosoverchio, e solotl quell'artista - la
mano cheubbidisce all'intelletto [nejlepší mistr na nic nepřipadne, / co by sám
mramor neobsáhl v sobě / v přebytku hmoty, a k té prapodobě / dorazí ruka,
které rozum vládne].' Pokud ho četl, už jen z principu ho zapomněl. Tady nám
totiž Michelangelo říká, že umělec nachází svoji intuici-výraz dialogem s hmotou,
s její morfologií, s jejími konturami, mezemi a možnostmi. Michelangelo
říká z lásky k nadsázce dokonce víc: socha je už uvnitř mramoru a umělec jen
odebírá to, co ji skrývá.
Pak tu alevidíme, jak Croce, jako by chtěl s Michelangelem polemizovat, na
s. 127 [v českém překladu tamtéž,2. sv.,s. 61] mluví o "kusu mramoru obsahujícíhoMojžíše"
a o "kusu pomalovaného dřeva obsahujícího Proměnění Páně"
(kurzíva je moje). Citace nás nenechává na pochybách: to, co my považujeme
za umělecká díla (jejichž poničení, restaurování, falšování či krádež nás dokáže
zarmoutit), je jen pouhou nádobou jediných, jedinečných, pravdivých (a nedosažitelných)
děl, která spočívala v naprosto niterných intuicích jejich autorů.
Když Croce mluví na jiném místě o tom, jak estetický soud znovu předělává
zrod původní intuice, uvádí tyto fyzické podklady jako pouhé "znaky", jako
téměř didaktické pomůcky určené k tomu, aby umožnily proces rekonstrukce.
421
Vůbec si ale neuvědomuje, že pro filozofa, který podceňuje sociální existenci
znakových systémů a v každém výrazovém aktu vidí unicum, v němž se jazyk
rodí jakoby nanovo, být znakem by vůbec neměla být nějaká maličkost, a vztah
mezi znakem a intuicí by se měl chápat jako o něco méně nahodilý a vnější.
Croce nám tvrdí, že onen kus mramoru či onen kus dřeva jsou označovány
za krásné jen metaforicky. Pak si ale uvědomí, že opravdu metaforické je, když
označíme jako krásnou napříkladpartituru, která "obsahuje" DonaGiovanniho,
a připustí, že první metafora je o něco víc bezprostřední než ta druhá. Ale u autora,
který odmítl podat definici metafory, si lze řešení jen přát. Co tento rozdíl
v metaforické bezprostřednostivlastně znamená? A co znamená, že je Don
Giovanniobsažen v partituře? Je to jen zvukové datum (a tedy fyzicky externalizované
nebo externalizovatelné), anebo původní intuice, již mohl Mozart
také odmítnout nechat hrát? A proč se Don Giovanni hraje dodnes místo toho,
aby se jen pročítala partitura, jak to požaduje Croce v případě dramat, jež by
se měla spíš číst než externalizovat na jevišti?
Zdá se zřejmé, že tu Croce (v zajetí svého nezájmu o vše, co je "příroda",
a pod tlakem verbocentrického modelu, jejž mu vštípilo humanistické vzdělání,
podle něhožje krása vždy definována odkazem na verbální poezii) vybudoval
složitý paralogismus, jehož jednotlivé fáze bude užitečné identifikovat.
(1) Croce si především uvědomuje, že existují výrazypřelétavé (v tom smyslu,
v jakém verba volanta nezamrzají v letu, jak se to líbilo Rabelaisovi) a výrazy
stálé, jako jsou právě sochy nebo obrazy. Tento rozdíl je natolik zřejmý,
že si lidstvo vytvořilo způsoby, jak výrazy přelétavé učinit stálými, počínaje
písmem a konče magnetickými páskami, které jsou opravdovými fyzickými
prostředky určenými k záznamu předcházejícíchzvukových vý-
razů.
(2) Z této správné empirické úvahy však Croce vyvozuje chybný závěr, že přelétavé
výrazy nejsou materiální povahy, jako by písmo nebo páska nezaznamenávaly
zvuky. Tato verbální zkušenost musela Crocemu připomenout
básníky, kteří si sami pro sebe recitují své verše a přemýšlejí o zvuku,
který by mohly produkovat. Dělají to však proto, že mají předešlou zkušenost
se zvuky, které mohou vydávat; proto by mohl nějaký (Crocemu
značně nesympatický) experimentální psycholog prokázat, že když pomýšlíme
na Pavarottiho nejvyšší tón, naše hlasové ústrojí se snaží, byť jen v ne-
422
postřehnutelné míře, napodobit externalizaci, na niž myslíme. Pokud něco
nazíráme v této intuici, nazíráme externalizace, pokud myslíme, nemyslíme
vně našeho vlastního těla, ale jeho prostřednictvím.A tohle Croce ví
natolik dobře, že věnoval jednu velmi pěknou stránku fenoménu synestézie,
kde říká, že slova nevyvolávají jenom myšlenky, ale také počitky tepla
a vjemy sluchové a hmatové. Kdyby se byl Michelangelo narodil jako nevidomý,
nebyl by schopen "nazírat" Mojžíše.
(3) Takto oklamán (empirickou) zkušeností s pouze myšlenými projevy (o nichž
se ale s jistotou dozvídáme, až když jsou "oděnyv potřebná krásná slova" a
všimněme si, nakolik je vhodná fyzická metafora oděvu), Croce tuto
možnost absolutizuje a rozšiřuje ji také na stáláumění. Lze si samozřejmě
představit sochaře, který mimo svou dílnu promýšlí až do nejmenších detailů
sochu, již by mohl vytvořit s dlátem v ruce. Takto ale může přemýšlet,
protože se už s mramorem nadřel, protože už s dlátem v dílně pracoval,
a může takto přemýšletve stejném smyslu, v jakém každý z nás může
nazřít, že když rázem spolkneme kousek ledu, pocítíme bolest uprostřed
čela, neboť si velmi dobře vybavujeme, že jsme tojiž za podobných okolností
pocítili. Bez vzpomínky na předcházející přirozené zkušenosti nelze
v intuici nazírat vůbec nic, a kdo nikdy neucítil vůni sporýše, nebude nikdy
schopen jeho vůni nazírat, podobně jako od narození nevidomý nebude
nikdy moci nazřít, co je dolce color ďorientalzaffiro [lesk safíru, jenž
modrem sladkým plane"].
Na pozadí těchto paradoxůlze pochopit, jak byly generace, které přišly po Crocem,
fascinovány alternativními teoriemi; uvádím jen Pareysonůvdůraz na
základní roli hmoty v genezi uměleckého díla, Anceschiho zájem o různé poetiky,
Dorflesův a Formaggiův zájem o umělecké techniky, zájem Morpurga Tagliabua
o prastaré pojmy stylu a rétorického aparátu, důraz Galvana Della Volpeho
na "rozumový" moment uměleckého postupu; nemluvě o osvobozující
četbě Deweyho knihy Uměníjako zkušenost,v níž byla nově zhodnocena plnost
fyzické přirozenosti. Šlo o to, umístit filozofii "čtyř slov" (jakji posměšně
nazval Gentile) do onoho proudu života, k němuž byl Croce koneckoncůtak
pozorný. Šlo o to, zhodnotit spravedlivě i samotného Croceho, u něhož byl
vždycky přítomen "jakýsi hiát, jakýsi utajovaný spor mezi velmi bohatou analýzou
nejrůznějších oblastí lidské zkušenosti a kultury a .systémem'(...). Ruku
423
v ruce s přesnou diskusí kulturních a zkušenostních faktů se upřesňují .pojmy',
a to pojmy chceme-li velmi .nečisté', avšak užitečné pro pochopení, spojení
a objasnění nejrozmanitějších aspektů umění a lidského konání vůbec. Vystupuje
tu jen několik velmi abstraktních idejí, jejichž vlastní souvislost je spíše
jen vyslovována než prokazována" (Eugenio Garin, Storia della filosofia italiana,Turín,
Einaudi 1966,II, s. 1315).
6. Možná že právě nevyřešená a trvalá přítomnost tohoto hiátu vysvětluje
úspěch,s kterým se Croceho dílo setkalo: čtenář pochytil těch pár abstraktních
idejí a byl jimi okouzlen, neboť je považoval za logické závěry konkrétní analýzy,
jež se jevila jako obdivuhodná svým zdravým rozumem, čistotou a pronikavostí.
Čtenář tu nacházel jak svou vlastní rozpačitou zkušenost s onou mazaninou,
tak i svou nostalgii po neposkvrněné ideji krásy,dobra, pravdy a užitku které
všechny metafyziky,jimiž Croce pohrdal, definovaly v jejich nadzemské,
duchovní povaze, nezadávající si s onou tělesností,která je pouhou schránkou,
tělesným ostatkem, žalářem duše. Čtenář pak u Croceho zahlédl jak potvrzení
nevyhnutelného, tak i příslib toho, po čem touží, a považoval za systematické
zprostředkování něco, co naopak bylo nevyřešenou kontradikcí.
Těmto čtenářům velmi vyhovovalo slyšet, že umění je v podstatě to, co oni
sami za umění pokládali, a že ne-umění je to, co oni sami - s obavami a s opovržením
- viděli okolo sebe. Co jsou čisté formy,sice netušili, ale rozuměli moc
dobře takovým estetickým soudům, jako byl ten o Proustovi: "Je cítit, že to, co
v autorově duši převládá, je senzuální a poněkud zvrhlý erotismus, a to erotismus,
jímž je už cele prosáknuta nepřekonatelná touha znovu prožít pocity
zakoušené v dávných časech. Avšak toto duševní rozpoložení se nijak nepřelévá
do lyrických motivů a básnických forem, jak tomu naopak je v některých
zdařilých dílech o něco méně komplikovaného, ale nadanějšího Maupassanta"
(Dodatek k Poezii). O Manzoniho Snoubencích pak říká, že"kritici se ustavičně
snaží analyzovat je a diskutovat o nich, jako by šlo o velký inspirovaný román",
zatímco "je to od začátku do konce román moralistický, vyměřený a vedený
chladným a přísným pohledem" (Poezie, VII). A když pak v roce 1937 - a budiž
mi prominuta zlomyslnost tohoto srovnání, ale mezi texty existují přece
jen nějaké paralely -, rok poté, co vyšla Poezie, bude jistý autor zdůvodňovat
svou neurvalou manzoniovskou parodii, vyjádří se nejprve pochvalně o pevné
424
stavbě Snoubenců ("ó, geniální to muž!"), a pak použije pro takové znesvěcení
toto alibi: "Pravda je tato: u Manzoniho chybí básník (...) A ptám se tedy: je
tu epizoda, charakter, postava, jež by se vtiskly do mé duše s onou stále čistější
a zářivější zřejmostí, která je znakem nesmrtelných uměleckýchvýtvorů?
Nuže, mám-li být upřímný, pak musím odpovědět, že nikoli" (Guido da Verona,
I promessi sposi di AlessandroManzoni e Guido da Verona, Milán, Unitas
1937,s.viii-xiii). Člověka napadá, že si Croce ani tak nevytvořil publikum
svých následovníků, ale že spíše už hotové publikum se svými mýty a neotřesitelnými
jistotami ohledně krásy a dobra Croceho přimělo, aby se stal jejich
hlasatelem.
Tomuto publiku (a naštěstí pro nás) pak musel Croce otevřít (v Poezii) jakousi
zemi nikoho a všech, kde by mazanina a čistota mohly koexistovat v nerušené
symbióze:a touto zemí je literatura. Sem může Croce umístit produkty
zábavy,které z hloubi duše miluje, jako jsou Dumas či Poe, a zároveň umělce,
které rád nemá, od Horatia po Manzoniho. Literatura není duchovní formou,
je součástí civilizace a dobrého vzdělání, je královstvím prózy a společenské
konverzace.
A na tomto území Croce píše. Jak je možné, že Croceho čtenář nepociťuje
tento nevyřešený rozpor a vidí systematické spojení tam, kde je vše pouze rozpojené?
Protože Croce je úchvatný spisovatel. Rytmus, dávkování sarkasmu
a smířlivých úvah, dokonale precizní souvětí činí přesvědčivou jakoukoli věc,
kterou si myslínebo řekne. Když už ji řekl, řekl ji tak dobře, že je-li tak krásná,
nemůže být zároveň i nepravdivá. Croce jako velký mistr rétoriky a stylu dokáže
přesvědčit o existenci Poezie (poezie odtělesněné a andělské, jak ji vidí
on) prostřednictvím hutné, zdvořilé a harmonické ukázky Literatury.
425
JO
12
Poznámky ke kapitolám
Ke kapitole 1
[Český překlad převzat z Heideggerova díla Bytí a čas (Praha, OlKOYMENH 1996), kde je tento úsek
Heideggerem rovněž citován, § 1, str. 19, pozn. 1.]
Seneca (Ad Lucilium, 58, 5-6) bude překládat toto on jako quod est.
.Nomínalísm vs Realism", 1868 (WR 2, s. 145). Podobné stanovisko zastával i Hartmann (Zur Grundlagung
der Ontologie, Berlin 1935): Aristotelova věta tím, že vychází z konkrétních jsoucen a přitom chce
uvažovat o tom, co je společné jim všem, vyjadřuje bytí, tedy to, čím je jsoucno jsoucnem.
Gilson, 1984.Alespoň v jazyce scholastiky je "existence podmínkou toho, z čeho se bytí rozvíjí z jistého
počátku... správně se tedy podotýkalo, že jestliže Bůh jest, pak neexistuje". Tato Gilsonova kniha je plná
poznámek k filozofické lexikografii, kterými se volně inspiruji v následujících odstavcích.
K tomuto kolísání srov. M.-D. Philippe, 1975. Například v De ente et essentia máme quod quid erat esse,
esse actu simpiiciter;esse quid jakožto esse substantiale, božské esse tantum, esse receptum per modum actus,
esse jako účinek formy v látce, esse in hoc intellectu, esse intelligibile in actu, esse abstractum, esse universale,
esse commune ... °tom, že tyto nejednoznačnostipřetrvávají,hovoří i Heideggere 1973, iv B.
"One, Two, and Three", 1867, WR 2, s. 103.
Doufám, že jednoho dne tento výraz přeloží do němčiny. Pak alespoň v Itálii ho budou brát filozoficky
vážně.
"On a new list of categories", 1867, WR 2.
[Eco v' originálu básně vynechává dva verše; integrální text básně včetně překladu Josefa Palivce (Paul
Valéry, Básně, Praha, Mladá fronta 1966, s. 122) zní: Soleil, soleil!... Faute éclatante! I Toi qui masques la
mort, Soleil, I Sous l'azur et l' or d'une tente I Oů les fleurs tiennent le conseil, I Par d'impénétrables délices,
I Toi, le plus fier des mes cornplices, I Et de mes píěges le plus haut, I Tu gardes les coeurs de connaitre
I Que l' univers n'est qu'un défaut I Dans la pureté du Non-ětre. Ach, slunce, slunce!... Zjevná vado!
/ Smrt sama zakuklena tkví / v tvém zlato modrém stanu, rádo / kde kvítí radí se a skví! / Svou neproniknutelnou
slastí / ty,jež jsi nejvyšší z mých pastí, / má pomoc obzvlášťmohoucná, / ty bráníš srdcím poznat rázem,
/ že v čistém štítu Nejsoucna / svět všechen není nežli kazem.]
"O realitě jakožto čisté realitě nelze říci, že je, protože mohla být, ani že je, protože nemohla nebýt: ale jen
a pouze, že je, protože je. Je zcela nahodilá a není v ničem založena: je zcela zavěšena na svobodě-která
není základem, nýbrž propastí, popřípadězákladem, který neustále popírá sám sebe jakožto základ" (Pareyson,
1989,s. 12).
V textu Coje metafyzika? nám Heidegger připomíná,že je rozdíl mezi tím, když uchopujeme celek jsoucna,
a tím, když se uprostřed celku jsoucna nacházíme. To první je nemožné, to druhé se nám stává neustále.
Důkazem jsou podle něho stavy nudy (které zjevují jsoucno v celku), ale i stavy radosti z přítomnosti
milované osoby.
Problém je v tomto: získávám definici z toho, co mi poskytují smysly (společně s abstrakcí z phantasmat),
anebo mi dovoluje extrahovat esenci předem daná znalost definice? Pokud není činný rozum jen úložištěm
předem daných forem, ale pouze mechanismem, který mi umožňuje identifikovat aktuální formy
v jednotlivinách, co tedy tento rozum jako schopnost je? Je snadné upadnout do arabské hereze a říci,
že je společná všem; ale i v tom případě říci, že je jednotná,ještě neznamená, že by byla neměnná a univerzální;
tato schopnost by mohla být kulturním činným rozumem, mohla by spočívat v tom, že pomocí
ní identifikujeme a vystřiháváme formy obsahu. V takovém případě by ale kód, získaný ze segmentace,
již uskutečňuje činný rozum, určoval povahu a přesnost reference! V Poetice 1456b, 7 (jak poznamenává
427
13
16
17
19
20
22
23
Aubenque) stojí: "Neboť co by bylo úkolem řečníka, kdyby události vzbuzovaly zamýšlený dojem samy,
a ne působením jeho řeči?" Aubenque (1962, s. 116) cituje jednu pasáž ze Sofistických důkazů. Jelikož není
možné vnést do diskuse věci samy, ale musíme si vždy vystačit s jejich jmény jakožto symboly, předpokládáme,
že to, co platí pro jména, platí rovněž pro věci, jako tomu je s kamínky, které používáme k počítání.
Mezi jmény a věcmi však není přímá podobnost, jména existují v omezeném počtu, stejně tak jako
mnohost definic, zatímco věcí je nespočet (a nespočet je jejich akcidentů,případků).
[V českém překladu Meze interpretace, Praha, Karolinum 2004, tato kapitola nefiguruje, protože české vydání
vychází z anglické verze Thelimits of interpretation, která se v mnoha ohledech od italské verze liší.]
Peirce (CP, 2.37) si stěžuje, že Andronicus dal Kategorie na začátek spisu Organon,protože nejde o knihu
o logice, ale o metafyzice, v níž jsou vyjmenovány stavební prvky reality. Možná i Peirce byl ovlivněn
tradiční novoplatónskou interpretací Kategorií, hned ale poznamenává, že je zde metafyzika založena na
jazykových kategoriích. A jinde zopakuje, že první věc, která čtenáře Kategoriíihned zarazí, je Aristotelova
neschopnost vést "jakoukoli dělicí čáru mezi gramatikou a metafyzikou, mezi modem významovým
a modem existenciálním" (CP, 3.384).
[Citováno podle českého překladuPetra Rezka, Plótínos, O klidu,Praha 1997 s. 173].
["Moc obraznosti velkédocházela." Dante Alighieri, Božskákomedie, Ráj, 33, v. 142, v překladu O. F.Bablera]
[V překladu Karla Hubky. Etika. Praha, Svoboda 1977.]
[Překládáme údajné citace přímo z italského znění, neboť se zdá, že zde Eco necituje přesně (nemluvě
o závěrečné interpretaci). Úvodní formulace totiž pravděpodobněpochází z § 50 (na s. 281 v českém
překladu), kde stojí, že ,,[úzkost] je základní rozpoložení pobytu, v němž je odemčeno, že pobyt existuje
jako vržené bytí ke svému konci". První z následujících dvou cítací pochází pak nejspíš z uváděného
§ 40, kde na s. 213 v českém překladu čteme, že "je v ní [v úzkosti] pobyt skrze své vlastní bytí přiváděn
před sebe sama, (...)." A druhá citace pravděpodobněodráží Heideggerovy formulace z téhož paragrafu
40 (např. na s. 216 v českém překladu), kde se praví, že "oč úzkosti jde, je samo bytí ve světě". Přesná citace
by však na tomto místě byla nutná, protože na ní závisí důrazné Ecovo prohlášení, že "bytí pobytu"
je pouhá tautologie a že "pobyt" je jsoucno jako každé jiné.]
Gianni Vattimo také upozorňuje, že existuje Heideggerova levá a pravá strana (ve stejném smyslu, v jakém
se hovořilo o Hegelově levé a pravé straně). Pravá strana nás vede k návratu k bytí ve formě interpretace
apofatické, negativní a mystické; levá strana nás naopak vede k téměř .Justonozujícř" interpretaci týkající
se oslabení bytí, a tedy k tomu, abychom znovu objevili dějiny "dlouhého loučení", aniž bychom toto loučení
jakkoli zpřítomňovali,"ani jako termín, který vždy přesahuje jakoukoli formulaci" (1994, s. 18).
K experimentu, který se ubírá tímto směrem, viz můj článek Charles SandersPersonal. Modelli di interpretazioneartificiale,
in Eco et al., 1986, (nyní v Eco, 1990; v českém překladu Meze interpretace, kap. XV).
["Básníkse stane vidoucím dlouhým, nesmírným a soustavným vyřazováním všech smyslů z řádu." Citováno
podle Rimbaud, A., Sezóna v pekle,Iluminace,Dopisyvidoucího,překl. Aleš Pohorský, Praha, Garamond
2003, s. 102.]
["A, černý korzet,plný rudých much; O, zvučná polnice,klid vesmírnéhovřídla." Z Rimbaudovy básně Samohlásky,v
překladu Vítězslava Nezvala.]
Podobně jako toužíme po nesmrtelnosti a po schopnosti umět létat, věříme stále v příslib, že někde existuje
prostor absolutní svobody. Meze nám však klade právě svoboda. Luigí Pareyson na sklonku žívota
hovořil o Ontologií Svobody. Zdůraznil akt svobody, jímž se k bytí vztahujeme, abychom o něm mohli
mluvit, a poukázal na to, že skutečný boj se odehrává mezi svobodou a nicotou. Zdá se nám, že Pareyson
tak překonával onen rozkol, který Heidegger vyvolal mezi jsoucnem a bytím. Stále jde o aristotelské
bytí, o němž se vypovídá mnoha způsoby, a tím, že o něm vypovídáme, neustále vymezujeme hranice
toho, co je. Avšak boj s nicotou, jakož i vítězství nad ní - jejím němým triumfem by byl konec slova spočivá
v odvážném činu, kterým klademe otázky horizontu bytí, v němž žijeme. Je-li tu úzkost, je tomu
tak proto, že před mnohoznačností bytí pociťujemeúzkost z vlastní svobody. Tím, že promlouváme, riskujeme,
že prohlásíme něco, co jiní zítra označí za omyl; riskujeme, že prosadíme či navrhneme jako to
nejlepší něco, co se pak ukáže jako zlo. Meze se rodí právě z této situace absolutní svobody a tyto meze
se nakonec prosazují i před nejsvobodnější bytostí, tedy před Bohem. V této perspektivě, jež je vlastní
Pareysonovi (který byl věřícím křesťanem), ani Bůh zjevených náboženství nás neuchrání před rizikem
omylu a zla a před závratí, kterou svoboda před bytím pociťuje: neboť Bůh se tu jeví jako první a nejvyšší
akt svobody, ale v tomto svém prvotním riziku by byl Bůh v sobě pohltil jakýkoli stín zla. Budiž
10
\I
12
nám dovoleno toto tvrzení zbavit jeho gnostických konotací. Problém je v tom, že není pravda, že kdyby
Bůh neexistoval, všechno by bylo možné. Ještě před Bohem nám byti vychází vstříc svými "ne", která jsou
pouhým potvrzením toho, že my některé věci říkat nemůžeme. My pociťujeme jako Mantinel či Zeď toto
hluboké a skryté upozornění,které bez ustání vystavuje riziku (včetně rizika, jakým je zlo) jakékoli naše
hledání pravdy a jakékoli naše prohlášení o svobodě.
Ke kapitole 2
[V překladu Miroslavy Mattušové. Milión:o záležitostech Tatarů a Východních Indií.Praha, SNKLU 1961.]
Jednou Polo také obohacuje zoologické univerzum a na základě přímé zkušenosti (nebo rekonstrukcí
věrohodnýchvyprávění) do něho přidává jakýsi druh kočky (v toskánské verzi; ve francouzské verzi jde
o jakousi gazelu), která ze "žlázy" (postema) umístěné v podpupeční části břicha vydává "pižmo" (moscado)výtečné
vůně. Dnes víme, že takové zvíře existuje a že jde o kabara pižmového (MoschusMoschiferus);nejde
sice přímo o gazelu, ale o druh jelena, který z kůže v oblasti břicha v blízkosti vylučovacího
ústrojí produkuje pižmo pronikavé vůně.
Viz Lowell Lecture IX, 1865 (WR 1, s. 471-487)",On a method of searching for the categories", 1886 (WR
1,s. 515-528) a "On a new list of categories", 1867 (WR 2, s. 49-58).
Pokud jde o hříchy nutkavého triadismu, Peirce nám nabízi jeden dobrý přiklad v jedenácté Lowell
Lecture, kde se odvažuje srovnávat první triádu s Nejsvětější Trojicí a připodobňuje Ground k Duchu
svatému. To by nás mohlo opravňovatk tomu, abychom celou záležitost nebrali zcela vážně, pokud by
ovšem v této vágnosti nebylo skryto hledání daleko většího významu.
Je pravda, že v souvislosti s Bezprostředním Předmětem panuje často mnoho nejasností, jako když se
říká, že je také ikonou (CP 4.447), že je ideou podobně jako Ground, smyslovou kvalitou, kterou identifikujeme
v rovině percepce (8.183), že je počitkem (4.539), zatímco jinde byl ztotožňován s významem
(2.293). Tyto oscilace nanejvýš naznačují,že při tvorbě Bezprostředního Předmětu se slévají všechny
předchozí momenty procesu, který se v něm stabilizuje.
Srov. Detachedideas on vitally important topics,1898 (CP 4.1-5). V CP 7.540 se však Peirce plete v datu
Kantovy smrti, když ji klade do roku 1799.
V Antropologii(I, s. 38-39) je dobře vídět, jak Kant i ke stáru načrtával (byť jen jako didaktické cvičení)
hlavní body teorie znaků - teorii nikterak originální a spíše poplatnou tradičním doktrínám, od Sexta
Empirica po Locka a možná až po Lamberta. Toto úsilí ale dokazuje Kantůvvážný zájem o sémiotická
témata. Tento zájem se objevuje i v některých spisech vydaných před Kritikou, jako "Formy a principy
smyslového a inteligibilního světa" § 10. Ke Kantovi a sémiotice viz Garroni, 1972, 1977, Albrecht, 1975,
kap. IV,a Kelemen, 1991.
Srov. poznámku 12v Úvodu Diega Marconiho a Gianniho Vattima k italskému vydání Rortyho (1979).
"Je pravda, že v Kantově myšlení hrají logické kategoriální funkce velmi významnou roli: Kant ale nedocházi
k zásadnímu rozšířenípojmů vnímání a názoru na oblast kategorií... Proto nerozlišuje ani mezi
pojmy jakožto obecnými významy slova pojmy jakožto druhy obecné apřímé představy a nakonec mezi
pojmy jakožto obecnými předměty,tedy jakožto intencionálními koreláty obecných představ.Kant hned
zkraje sklouzává do oblasti metafyzické teorie poznání, neboť sí zajišťuje kritickou "záchranu" matematiky,
přírodovědy a metafyziky ještě dříve, než poznání jako takové, tedy jako souhrnný soubor všech
aktů, v nichž se realizuje předlogické zpředmětněnía logické myšlení, podrobí kritice a zásadnímu analytickému
objasnění, a ještě dříve, než pro prvotní logické pojmy a zákony nalezne jejích fenomenologický
původ."
Srov. Marconiho a Vattimovy námitky v Úvodu k il. vydání Rortyho, 1979, xix.
Za tuto úvahu vděčím Ugovi Vollimu (osobní rozhovor). Pokud jde o taxonomie týkající se univerzálních
jazyků, srov. Eco, 1994. Viz též v této knize kap. 3.4.2. a 4.2.
Pro Kantova díla budu používat následující zkratky: Kritika čistého rozumu (KČR); Kritikasoudnosti(KS);
Prolegomena kekaždépříští metafyzice,jež se bude mocistát vědou (P); Logika (L). [Citace a stránkové odkazy
pocházejí z následujících českých překladů,uvedených rovněžv bibliografii. KČR = Kritika čistého
428 429
rozumu. Přeložil Jaromír Loužil ve spolupráci s Jiřím Chotašem a Ivanem Chvatíkem. Praha, OIKOYMENH,
2001. KS = Kritika soudnosti. Přeložil Vladimír Špalek a Walter Hansel. Praha, Odeon 1975. P =
Prolegomena ke každé příští metafysice, jež se bude moci stát vědou. Přeložil Jaroslav Kohout a Jiří Navrátil.
Praha, Svoboda-Libertas 1992. V případě Logiky, která v českěm překladu neexistuje, je překlad pořízen
z italského znění, s nímž Eco pracuje].
n Ačkoli by pro tyto Grundsiitze byl vhodnější Colliho překlad ("Proposizioni fondamentali dell' intelletto
puro", základní propozice čistého rozvažování), dávám přednosttradiční terminologii z prostého důvodu,
že budu často používat termínu propozicejako obsahu nějaké výpovědi;vyhneme se tak možné konfúzi.
[Český překlad se drží rovněž běžné terminologie podle vydání Kritiky uvedené v bibliografii.)
14 Lezioní dí psícología. Barí, Laterza 1986, s. 60.
15 Prolegomena (§ 18) uvádějí ještě jeden nadřazenýdruh empirických soudů (empírische Urteile), které mají
základ ve smyslovém vjemu a ke kterým zkušenostní soudy přidávají pojmy pocházející z čisté rozvažovací
schopnosti. Není mi jasné, jak se tyto empirické soudy liší od soudů vjemových, ale myslím, že (pokud
se nechceme pustit do filologického rozboru Kanta) na tomto místě postačí, když se omezíme na
rozlišení soudů vjemových a zkušenostních.
16 KčR, S. 107. A tak vrátíme-li se k rozdilu mezi vjemovým soudem a zkušenostním soudem,"otázka není
nikterak vyřešena" (Martinetti, 1946, s. 65). Toho si byl vědom í Cassirer (1918), který na to sice upozorňuje
jen v poznámce 20 kapitoly III, 2:"Je nutné zdůraznit,že takový výklad empirického poznání... není
ani tak popisem skutečné danosti, jako spíše konstrukcí krajního případu... Pro Kanta neexistuje sám
o sobě žádný ,jedinečnýsoud', který by nevyžadoval nějakou formu .obecnosti', neexistuje žádný empirický
výrok, jenž by v sobě nezahrnoval nějaké tvrzení .a priori', neboť už sama forma soudu obsahuje
požadavek .objektivní univerzální platnosti'." Proč je taková významná poznámka jen v poznámce pod
čarou? Protože Cassirer věděl, že extrapoluje v souladu se zdravým rozumem a v rámci systematické koherence
to, co Kant měl výslovně říci a vyloučit tak jakoukoli dvojznačnouformulací. Což neudělal.
Nechme na tomto místě stranou, zda kameny vnímal, ale takříkajíc odsunul počitek, anebo zda vnímá
jen ve chvíli, kdy odpovídá, a tím interpretuje vzpomínky na ještě neuspořádané vizuální vjemy.
18 Marconiho kníha (Marconi, 1997) se ke mně dostala až ve chvíli, kdy jsem tento esej měl už dopsaný, ale
zdá se mi, že stránky věnované kantovskému schematismu (146 a násl.) vhodně zdůrazňují jeho procedurální
povahu.
19 Viz k tomu Garroni (1968, s. 123; 1986, JIl, 2, 2). Ale í De Mauro (1965, 1l,4),jenž si stěžoval na Kantovo
mlčení, pokud jde o jazyk, dobře viděl, že problém se nachází (bez řešení) právě na cestě, která spojuje
schéma s významem.
20 K znepokojivé historii přežvýkavcůviz Druhé analytiky (II, 98,15 a násl.) a Částí zvířat (De partibus animalium)
(642b-644a, 10 a 663b a násl.); viz též můj článek "Corna, zoccoli, scarpe: tre tipi di abduzíone",
nyní v Eco, 1990, s. 229-233. [Český překlad Meze interpretace, Praha, Karolinum 2004 tuto kapitolu neobsahuje,
protože je pořízen z anglického vydání The Limíts oflnierpretation, které se značně liší od vydání
italského.]
21 Můžeme se na druhou stranu také vžít do situace hypotetického Adama, který vídí poprvé kočku, aniž
by předtím spatřil jakékoli jiné zvíře. Tento Adam by kočku nejspíš schematizoval jako "něco,co se hýbe"
a v tuto chvili by tato vlastnost kočku neodlišovala od vody či od oblaků. Lze si ale představit, že velmi
brzy by Adam kočku zařadil mezí psy a slepice, mezi tělesa, která reagují nepředvídatelnýmzpůsobem
na nějaký jeho stimul a spíše předvídatelným způsobem na jeho zavolání; Adam by tak odlišil kočku od
vody a od oblaků, které se sice také pohybují, ale zcela nezávisle na jeho přítomnosti.Někdo by v tomto
případěhovořilo formě pre-kategoriálnípercepce,jež předcházi pojmovou kategorizaci; životnost, kterou
v této prekategoriální percepci vnímáme, když vidíme psa nebo kočku,ještě nemá nic společného s rodem
ŽIVOČICH,na němž staví sémantika již od dob Porfyriova stromu kategorií. Nemám zatim v úmyslu
tento pojem zavádět,protože, jak uvidíme v 3.4.2., kde bude řeč o "kategorizačních" procesech, tento způsob
vyjadřování implikuje pojem kategorie, který je Kantovi cizí.
22 Jde o to, co jsem v "Corna, zoccoli e scarpe" (nyni v Eco, 1990; v českém překladu kapitola nefiguruje,
viz výše pozn. 20) nazval kreatívní abdukcí. Viz k tomu Bonfantini a Proni, 1980.
23 Opus Postumum, s. 231, pozn. I. Mathieu v Úvodu poznamenává, že "i když podržíme nutnou strukturu
kategorií, je stále možné vzit v úvahu následnou spontánní činnost, kterou rozum realizuje vycházeje od
kategorií, aniž by však u nich zůstal...konstruuje přitom nejen to, co lze z kategorií odvodit, ale všechno
430
24
25
26
27
29
30
31
32
33
to, co lze myslet, aniž by si protiřečil" (s. 21). Možná proto, aby se dostal k těmto odvážným úvahám, potřeboval
Kant projít estetickou reflexí třetí Kritiky; teprve tehdy "se rodí nový schematismus - svobodný
schematismus bez pojmů, schematismus obrazotvornosti jakožto prvotní schopnosti percepční organizace"
(srov. Garroni, 1986, s. 226).
V.Mathieu, Úvod k Opus Postumum, s. 41-42. Nejzajímavějšíaspekt této proměny spočívá v tom, že čím
více Kant přisuzuje konstrukční schopnost rozumu, tím více tak činí z přesvědčení, že kontínuum (jak
jsme řekli v první kapitole této knihy) vykazuje tendenční mantinely; tím více chce vysvětlit to (řečeno
Peirceovými slovy), že tu jsou funkční obecné zákony v přírodě, a že tu tedy samozřejměje i objektivní
realita druhů. Byloby 'pak zajímavé ukázat, že Peirce se blíží této realistícké koncepci tím více, čím více
se vzdaluje od raněho Kanta. Srov. k tomu Hookway, 1988, s. 103-112.
Srov.Apel, 1995. Transcendentálním subjektem poznání se stává společenství,jež se téměř "evolucionisticky"
přibližuje k tomu, co je poznatelné "in the long run", prostřednictvím metody pokusu a omylu.
Srov. též Apel, 1975.To nás vybízí k tomu, abych reinterpretovali antikarteziánskou polemiku a odmítnutí
přijmout nepoznatelná data, což by bylo možné definovat jako opatrný a preventivní odstup od kantovského
pojmu věci o sobě. Dynamický Předmět začíná jako věc o sobě, ale v procesu interpretace se stále
více a více - byť třeba jen potenciálně- přizpůsobuje.
V tomto smyslu je také třeba číst Popperův (1969) návrat ke Kantovi. "Když Kant říkal .náš rozum nezískává
vlastní zákony z přírody, ale naopak ji je vnucuje', byl na správné cestě. Mýlil se však, když tvrdil,
že tyto zákony jsou nutně pravdivé a že my je vždy dokážeme přírodě vnutit. Příroda se dost často velmi
účinně bráni a nutí nás, abychom tyto zákony opustili jakožto vyvrácené; avšak dokud jsme naživu, můžeme
to dál zkoušet" (I, 1, v). Proto Popper reformuluje: "Rozum nezískává vlastní zákony z přírody, ale
snaží se jí vnutit - s různým stupněm úspěšnosti - zákony, které sám vytváří" (1,8).
"Je zábleskem okamžiku, neuchopitelným, věčným" (Fabbrichesi, 1981, s. 483).
Nebo ještě: "Pojmem feeling rozumím onen typ vědomí,jež neimplikuje žádnou analýzu, srovnání čí jakýkoli
jiný proces, ani nespočívá celkově nebo jen zčásti v nějakém aktu, prostřednictvím kterého by se
jeden fenomén vědomí odlišoval od jiného: je něčím, co má vlastní pozitivní vlastnost, která nespočívá
v ničem jiném a která je sama o sobě tím, čím je" (CP 1.306).
Habermas (1995) zdůrazňuje kritiku psychologismu, kterou Peirce zahájil už s Harvard Lectures. Samotný
proces interpretace je .anonymízovaný", "depersonalizovaný": mysl je možné vidět jako vztah mezi znaky.
To Habermase vede k tomu, aby v Peirceovi objevil nezájem o proces komunikace jakožto intersubjektivni
události; Oehler (in Ketner, 1995) odpovídá Habermasovi naopak poukazem na místa, v nichž se
Peirce k otázce komunikace mezi subjekty jeví jako pozorný. Jak je známo, Peirce je možné vykládat všemožně,
podle toho, z jakého úhlu naň pohlížíme. Zdá se mi nicméně, že je možné vysvětlit proces primárního
ikonismu bez odkazu na mentální události či reprezentace, aniž bychom tím Peirce jakkoli falšovali.
Všimněme si, že v této fázi nelze ani tvrdit, že počitek vykazuje nějakou podobnost s něčím, co bylo
v předmětu nebo ve stimulačním poli (když vnímáme červenoubarvu, víme moc dobře, že v předmětu
žádná červená barva není, je v něm nanejvýš nějaký pigment či světelnýjev, na který my reagujeme vjemem
červené barvy). Mohli bychom si dokonce představit dvě osoby, jednu barvoslepou (která si plete
červenou a zelenou), takže vjem první osoby se liší od vjemu druhé osoby, ale pro obě zůstává stejná
odezva na daný stimul a obě osoby jsou stejně naučené reagovat na stimul slovy "červená". Chceme tím
říci, že by pro obě osoby existoval konstantní vztah mezí stimulem a počitkem (a díky kulturní náhodě
obě osoby mohou klidné komunikovat a označovat oheň jako červený a louky jako zelené).
Srov. Mameli (1997,s. 4): "Vzhledem k tomu, že se Peirce domnívá a zároveň ukazuje, že inteligibilita není
náhodnou charakteristikou univerza, že není jen epifenoménem toho, jak se věci mají, nýbrž je charakteristikou,
jež .formuje' vesmír, plyne z toho, že teorie inteligibility je také metafyzickou teorií o struktuře
univerza,"
K tomuto tématu odkazuji na Sebeoka, 1972, 1976, 1978, 1979, 1991, 1994.
V tomto smyslu může Ransdell (1979, s. 61) tvrdit, že jsou-li dány dvě možné teorie poznání (poznání je
reprezentací předmětu versus poznání je nezprostředkovanou percepcí toho, co je předmět sám o sobě),
jeví se Peirceův návrh jako dynamická syntéza obou pozic.
Fumagalli (1995,s. 167) poznamenává, že "teorie vjemového soudu je jedním z posledních kamínkův mozaice
Peirceovy teorie, který spatřil světlo světa", a zdůrazňuje zároveň, že jde o novinku. Mimo jiné objasňuje,
že Peirceův percept není nějaké sense datum či quale, ale je už "plodem nevědoméhokognitivního
431
3S
36
37
zpracování, které syntetizuje data do strukturované formy" neboli "konstruktem, který pochází z psychologických
zásahů do čistě smyslových dat, do nervových stimulů" (1995, s. 169).
Jako jeden z nejplodnějších pokusů o interpretaci přechodu mezí percepčním procesem a vjemovým
soudem se mi jeví Innis (1994, s. 2), kde jsou nastíněny přesvědčivé paralely mezí Peircem, Deweyem,
Bůhlerem,Merleau-Pontym a Polanym.
Za tyto úvahy musím vyjádřit svůj dík Perrimu (1996, I.II.3) a Nesherovi, 1984.
Ms 410, uvedeno v Roberts, 1973, s. 23-24. V CP 2.277 Peirce objasňuje, že vzhledem ke kategorii ikonto,
co obsahuje jen jednoduché kvality, jsou obrazy, to, co představuje dyadické vztahy, jsou diagramy, a to,
co představuje paralelu mezi vlastnostmi dvou předmětů,jsou metafory (a zdá se mi, že tento termín je
tu použit v širším slova smyslu "konceptuální podobností").
K pojmu motivovanost znaků,jež nevylučuje jejich konvenční povahu, a k spolupřítomnosti alternativních
reprezentací, které jsou obě motivované, viz Teorie sémiotiky, 3.5.
Ke kapitole 3
Někdy je tato descendence výslovně,jakkoli jen v rychlosti, zmiňována (srov. mezi mnoha jinými Johnson,
1989, s. 116), jindy kriticky rozebírána (srov. Marconí, 1997, s. 145-148 - není náhodou, že jde o autora,
který je navzdory všemu autorem "kontinentálním").
"Je pravda, že v Kantově myšlení hrají logické kategoriální funkce velmi významnou roli: Kant ale nedochází
k zásadnímu rozšíření pojmů vnímání a názoru na oblast kategorií... Proto nerozlišuje ani mezi
pojmy jakožto obecnými významy slova pojmy jakožto druhy obecné apřímé představy a nakonec mezi
pojmy jakožto obecnými předměty,tedy jakožto intencionálními koreláty obecných představ" (Logická
zkoumání, VI, § 66).
Mnoho z těcho otázek by mě nenapadlo, kdybych nečetl ještě jako rukopis knihu P.Violíové (Violí, 1997)
a - v závěrečné fází této své práce - kníhu G. Marconiho (1997),ke kterým budu často odkazovat. Shoda
s Violiovou je téměř naprostá; pokud jde o Marconiho, když bude třeba,jen zdůraznímněkterébody, kde
se mi zdá, že se náš přístup trochu rozchází.
V Teorii sémiotiky (Tratlato di semiotica generale, 1975, s. 247; v českém překladu na s. 211) jsem tvrdil,
že percepční semióza je postulátem sémiotiky. V oné knize a ve fázi, v níž se sémiotická diskuse zrovna
nacházela, se zdálo důležité zdůraznit sociální a kulturní charakter znakových systémů.Úsili podat definici
obsahu pomocí interpretantů,které jsou všechny veřejně dostupné prostřednictvím"veřejného"repertoáru
encyklopedie, směřovalo k tomu, aby problém významu vymanilo z osidel mentalismu, popř.
z nadvlády subjektu, který byl v té době hledán (podle mě poněkudriskantně)v hlubinách nevědomí.Teorie
sémiotiky končila právě poznámkou, že problém subjektu je bezesporu důležitý,ale že prozatím musí
zůstat mimo sémiotiku pojatou jako logílca kultury. Toto vyloučení mě vždycky znepokojovalo a snažil
jsem se vše napravit v úvodu k francouzskému vydání té části Teorie,která se týká způsobů znakové produkce:
"Dnes bych poopravil tvrzení, podle něhož je naše schopnost rozpoznat nějaký předmětjakožto
token neboli výskyt nějakého obecného typu postulátem sémiotílcy. Je-li semióza už v percepčních procesech,
pak jsou tu i elementární procesy, do nichž vstupuje semióza, jako je moje schopnost považovat
list papíru, na který píšu, za duplikát jiných listů papíru, rozpoznat vyslovené slovo jako repliku nějakého
lexikálního typu či identifikovat [eana Duponta, kterého dnes vidím, jako téhož [eana Duponta,
s nímž jsem se seznámil vloni. A tak možnost rozpoznat vztah mezi typem a výskytem může být definována
jako postulát jen v rámci tohoto současnéhodiskursu o znakové produkci, a to ve stejném smyslu,
v jakém považujeme za prokázané, že se Země otáčí okolo Slunce, když chceme vysvětlit, jak funguje
přistroj,kterým se na moři zjišťuje zeměpisná šířka a délka - zatímco se tento .postulát' znovu stane hypotézou,
kterou chceme dokázat nebo vyvrátit, v rámci nějakého astronomického diskursu" (La production
des signes, Paris, Livre de Poche 1992). Jde o to, že i v Teorii sémiotiky byl kladen důraz na společenský
život znaků, nikoli na problémy gnozeologie, jinak by ona kniha nezačinalakapitolou o Logice
kultury (a ne přírody). Toto vyloučení nicméně nebylo tak radikální, jak by se mohlo zdát, a jsem vděčný
Innisovi (1994), že zdůraznil všechny body Teorie sémiotiky, v nichž (třebažejen jako postulát) opakuji,
že percepční semióza je ústředním sémiotickým problémem a že je nezbytné uvažovat o sémiotické
10
li
12
13
15
16
definici perceptů (např. v kap. 3.3.3). Nemohl jsem zůstat lhostejný k tomuto problému, když už ve svých
pre-sémiotických pracích jako Opera aperta jsem se široce inspiroval fenomenologií od Husserla po
Merleau-Pontyho a psychologií vnímání od transakcionalistů po Piageta. Zjevně však toto "postulování"
spíše než přímé řešení (což mělo být v danou chvíli jen prosté omezení oblasti výzkumu) předpokládalo
a vytvářelo zásadní dvojznačnost:nebylo totiž jasné, zda inferenční výkon vyžadovaný k tomu,
abychom něco pochopili, je předmětem psychologie vnímání a poznání, a zda je tedy jen problémem
vstupním, nikoli ústředním, anebo zda je poznání a signifikace jedním a týmž procesem, a tedy jediným
předmětemvýzkumu, jak tomu chtěla fenomenologická tradice, z níž jsem vycházel. Jeden z důvodů této
dvojznačnosti jsem nastínil na předcházejících stránkách: Teorie sémiotiky byla strukturována tak, aby
ve středu jejího zájmu byl Dynamický Předmět jakožto terminus ad quem semiózy (a proto kniha začínala
teorií znakových systémů jako systémů,které jsou už společensky konstituované). Aby bylo možné
uvést na prvním místě problém percepční semiózy, bylo by nutné, jako to dělám v této knize, pojmout
Dynamický Předmět jakožto terminus a quo, tedy jako něco, co serniózu předchází a co zakládá možnost
vjemových soudů.
Je sice pravda, že lze považovat (podle empirické teorie zrakového vnímání, o níž mluví Helmholtz) počitky
za "znaky" předmětů či vnějších stavů, z kterých inferenčně(a nevědomě) vycházíme, abychom aktivovali
interpretační proces (musíme se naučit tyto znaky "číst"). Ale zatímco nás slovo, obraz či symptom
odkazuje k něčemu, co tu není ve chvíli, kdy znak vnímáme, Helmholtzovy znaky nás odkazují
k něčemu, co zde je, totiž k stimulačnímu poli, z něhož odebíráme či přijímámetyto znaky-stimuly, a na
konci této percepční inference nám tyto věci, které tu byly, objasňují to, co tu už bylo.
V tomto bude spočívat rozdil mezi modalitou Alfa a Beta, o níž budu mluvit v 6.15.
Řekl bych, že v tomto případě se realizuje onen proces (popisovaný Pareysonem, 1954), v němž umělec,
který vyjde z doposud beztvarého námětu či nápadu, jež mu vnucuje látka, na které pracuje, získává
cosi jako nápovědu,diky které zahlédne formu, která pak, když bude dílo dokončeno, dá smysl celku, ale
která tu na počátku tohoto procesu ještě není a kterou námět či nápad jen předznamenává.
Odkazuji na Ouelleta (1992), který představujejeden z nejzajímavějších pokusů sloučit husserlovskou
a sémiotickou problematiku, a to novou diskusí o vztazích mezí smyslovým a propozíčním poznáním,
mezí percepcí a významem, o protikladu sémiotiky přirozenéhosvěta a sémiotiky přirozenéhojazyka
(v Greimas a Courtés, 1979, s. 233-234). K problémům primární semiózy viz také Petitot, 1995.
Už v 2.8.2 jsem připouštěl, že bychom mohlí uznat jako pre-sémiozické (avšak jako základ semiózy) organické
jevy,jako je stérické "rozpoznávání".
Přestože jde jen o myšlenkový experiment, snažil jsem se příliš se nevzdálit od toho, co skutečně víme,
ale spíše se toho držet. Všechny faktografické informace mi laskavě poskytl Alfredo Tenoch Cid Iurado,
který jen pro mou osobní potřebu sepsal doposud nepublikovaný esej"Un cervo chiamato cavallo" [Jelen
jménem kůň]. Srov. též postřehy k sémiotickým aspektům conquisty u Todorova, 1982, kap. II.
K diskusi mezí Lockem a Berkeleyem viz Santambrogio, 1992, kap. I.
Případy zdařílé reference jsou vážnou výzvou teoriím, podle kterých neexistuje "transcendentální význam".
Možná že je obtížné, občas přímo nernožné, definovat transcendentální význam nějakého textu
či nějakéhopropracovaného a složitého systému propozic, a možná že v takovou chvíli dochází k interpretačnímexcesům.Když
však někomu řeknu někdo zvoní, jdi otevřít, a ten, koho žádám (jestliže spolupracuje),
jde otevřít dveře, a ne okno, pak to znamená, že v rámci každodenní zkušenosti máme tendenci
nejen přisuzovatvýpovědim doslovné významy, ale také spojovat s jistou stálostí některá slova s některými
věcmi.
Jelikož mám za to, že není třeba zacházet do detailů této debaty, omezím se jen na bibliografické odkazy:
věrný historický přehled podává Gardner (1985, s. ll), několik rozumných návrhů předkládá Johnson-Laird
(1983, s. 7). K obrazům viz také Varela, 1992 a Dennett, 1978.
Neisser (1976) by postuloval i v případě verbálních instrukcí aktivaci "kognitivních map", které by měly
stejnou povahu jako schémata, jež usměrňují percepci.
I zdařílá reference jakožto chování, které interpretuje znaky, je jakýmsi interpretantem. K referentu jakožto
implicitnímu interpretantu srov. Ponzio, 1990, kap. 1.2.
K této velmi diskutované otázce navrhuje Goodman (1990), abychom si zkusilí nahradit substantivum
slovesem: jako bychom se místo otázky po "odpovědnosti" ptali, co znamená "být nebo cítit se za něco
odpovědným".
432 433
28
25
17 Marconi (1995, 1997) mluvi o dvoji lexikální kompetenci, a to inferenční a referenční. Zdá se mi, že druhý
typ kompetence by se měl ještě dál rozdělit na tři různé případy instrukcí k rozpoznávání, k identifikaci
a k lokalizací či nalezení, a samozřejmě tuto kompetencí nelze ztotožňovat s vykonáváním mluvního aktu
reference (jak uvidíme v kap. 5).
18 Kdysi jsem se v Paříži podivoval nad tím, že mnoho taxikářůasijského původu město příliš dobře nezná,
zatímco by člověk předpokládal, že aby taxikář mohl získat licenci, měl by prokázat znamenitou znalost
plánu města. Když jsem se na to jednoho takového taxikáře zeptal, odpověděl mi s neskrývanou upřímností:
"Když se jeden z nás ke zkoušce dostaví s papíry v ruce, vy byste byl schopen poznat, jestli je na
fotce v papírech právě on?" Takže na základě této pověstné domněnky, podle níž si jsou v očích Západoevropanů
všichni Asiaté podobní (a naopak), jeden a týž schopný a připravený uchazeč se opakované
dostavoval ke zkouškám a předkládal průkazy totožnosti svých neschopných krajanů. Tyto průkazy totožnosti
poskytovaly JO spojený s vlastním jménem držitele (a to se vší vyžadovanou přesností),ale mezíkulturní
situace způsobovala, že instrukce k identifikaci byly velmi slabé, a vedly proto examinátory
k tomu, aby si vytvořili a udržovali generícký, a nikoli individuální KT.
19 Na stejných principech jsem se pokusil založit elementární etiku (srov. "Quando entra in scena l' altro
nasce l' etica", in Martini, F.M. a Eco, U. In cosa crede chi non credei, Roma, Atlantide 1996; nyní i v mých
Cinque scritti morali, Milane, Bompiani 1997).
Bruner (1990, s. 72). Viz také Piaget, 1955, ll, vi. Dítě v různých stadiích svého vývoje zpočátku aplikuje
ideu života na cokoli, co se hýbe, a pak postupně jen na zvířata a na rostliny, ale tato idea života předchází
všem naučeným kategoriím. Když dítě vnímá slunce jako něco živého, třídí tím kontinuum ještě
prekategoriálním způsobem. Srov.také Maldonado (1974, s. 273).
21 K diskusí některých Tomášových textů k tomuto tématu (De ente et essentia vi; Summa Theologiae J,292
ad 3; J, 77, I ad 7; J, 79, 8 co; Contra Gentiles III, 46) viz Eco, 1984,4.4.
22 Ke klasifikacím, jež jsou daleko bliž našemu skutečnému jazykovému úzu, viz Rastier, 1994,s. 161 a násl.
23 Wierzbicka má za to, že pojem vyjadřovanýosobním zájmenem Já je jeden z jejích primes - a zdá se mi
docela rozumné připustit,že vlastní subjektivita ve vztahu k okolnímu světu takovou prvotinou opravdu
je, avšak jen v jistých ontogenetíckých stadiích -, a tvrdí, že tato idea, univerzální a společná všem kulturám,
nepodléhá interpretaci. Proto v reakci na námitku, že Já lze interpretovat jako "zájmeno denotující
či odkazující k subjektu mluvního aktu", předkládá jako negativní důkaz skutečnost, že v takovém případě
výpověď jako já nesouhlasím s tím, kdo mluví by měla být přeložena jako "ten, kdo mluví, nesouhlasí
s tím, kdo mluví". Výsledek by samozřejmě byl nesmyslný a předpokládal by naprosto hloupého
mluvčího.Ve skutečnosti je třeba takovou výpověď interpretovat takto: "Subjekt tohoto mluvního aktu
nesouhlasí se subjektem mluvního aktu, k němuž odkazuje."
Rozpaky spojené s tímto ztotožněnímvýznamu a propozice či verbálně vyjádřeného znaku se objevují
také, když máme interpretovat nejen viditelné předměty nebo skutečné či domnělé mentální obrázky, ale
i hypoikony, tj. obrazy a kresby. Viz např. koihu Nelsona Goodmana Languages of art (1968). Goodman
využívá svých zkušeností filozofa jazyka, aby se pokusil obhájit existenci vizuálních jazyků, a snaží se zformulovat
adekvátní sémiotické kategorie, jak se dočteme na stránkách věnovaných"vzorkům" a "exemplifikacím"
či rozdílu mezi uměním autografickým a allografickým. Goodman se nicméně drží propozičního
(a verbálního) pojetí denotace. Když si Goodman klade otázku, zda obraz šedé tonality, který představuje
krajinu a bezpochyby denotuje krajinu, denotuje také vlastnost "šedá", anebo zda je denotován predikátem
"šedý", zda nějaký červený předmět exemplifikuje vlastnost "červená", anebo zda exemplifikuje predikát
"červený" (a v tom případě vzniká problém, zda exemplifikuje také predikát .rouge" pro nějakého
Francouze), anebo zda exemplifikuje denotát téhož predikátu, snaží se jen jazykově postihnout jev,který
náleží vizuální komunikaci, ale neříká níc o jeho významové funkci, kterou může (dejme tomu) nabýt
v nějakém filmu červená barva pro někoho, kdo byl chvíli před tím svědkem krvavé scény. Goodman
načrtávájemné distinkce mezi man-picture a picture ofa man a formuluje početné problémy týkající se
způsobů denotace obrazu, který vypodobňuje společně vévodu a vévodkyni z Wellingtonu. Obraz prý
současně denotuje vévodský pár, částečně denotuje vévodu, ve svém celku jde pak o two-person-picture
a částečně man-picture, ale nepředstavuje prý vévodu jakožto dvě osoby, a tak dále. Jsou to otázky, které
vznikají, jen když pojímáme obraz jako ekvivalentní s nějakou sérií výpovědí. Kdo se však na obraz dívá
(vyjma krajních případů, kdy je obraz použit k historicko-dokumentárním nebo signalizačním účelům),
svou zkušenost obvykle do slov takto nepřevádí. Podívejme se spíše, jak Calabrese (1981) identifikuje
434
plastícké označující pro výhradně vizuální označované. Kategorie, s nimiž pracuje, necháme-li stranou
problém vzájemné podobnosti, jsou např. opozice týkající se záběru, pozíce rukou, vztah mezi postavou
a prostorem-pozadím, směr pohledu, a tedy i opozice týkající se vztahu mezi portrétem, který ví, že se
na něj divák dívá, a mezi portrétem, kde postava na něco hledí, ale ne na diváka, a tak dále. Portrét mi
neříká jenom, že se dívám na man-picture, a ani to, že se zrovna dívám na vévodu z Wellingtonu (to mi
mimochodem řiká jen štítek na rámu, nikoli obraz sám), ale také to, zda portrétovaný muž je sympatický'
zdravý, smutný, znepokojený. Vyjádřit slovy, že úsměv Many Lisy je "dvojznačný" či "záhadný", je
jen chudou interpretací toho, co mi obraz sděluje. Mohl bych ale zjistit (kdybych Leonardův obraz počítačově
zpracoval), jaké minimální rysy způsobují, že onen úsměv je tak záhadný, a kdybych je pozménil,
úsměv by se změnil v úšklebek či jen v nevýraznou tvář. Tyto výlučně vizuální rysy jsou zásadní i pro to,
abychom mohli interpretovat portrét jako něco, co referuje k nějaké osobě nebo k nějaké situaci.
Nové kognitivistícké přístupy se tohoto předjazykovéhoa mimojazykového prostoru opět zhostily, i když
se občas zdá, že se stále zdráhají považovat ho za prostor sémiozický. Podívejme se například na Iackendoffovo
pojetí. Iackendoff vychází z předpokladu, že myšlení je mentální funkcí nezávislou na jazyce a že
inputy pro mozkové procesy nepřicházejíjen prostředníctvím sluchu, ale i jinými smyslovýmí cestami,
jako je zrak, hmat, propriocepce. Za zmínku stojí, že každý z těchto smyslových "kanálů" byl zkoumán
v rámci speciálních sémiotik, které studovaly sémiozícké procesy probíhajicí právě v těchto rovinách. Problém
percepční semiózy nespočívá v tom, zda nějaký obrázek či hudební sekvence mohou být analyzovány
pomocí "gramatických" termínů, což je problém právě speciálních sémiotik. Zásadní otázkou spíše
je, zda kognitivní typ obsahuje i informace, které pocházejí z těchto různých kanálů. Zdá se, že Iackendoff
uznává roli vizuálních informací a zdůrazňuje například, že reprezentace slova v dlouhodobé paměti
nevyžaduje jen částečnou trojici fonologických, syntaktíckých a konceptuálních struktur, ale může
obsahovat zčásti i 3D strukturu, neboť "znát význam slova, které denotuje nějaký fyzícký předmět, implikuje
také znalost toho, jak tento předmět vypadá" (1987, IDA). Totéž prý platí i pro propozice, které
vyjadřují nějaké scény či složité situace. U Jackendoffa (1983, s. 9) by disambiguace věty the mouse went
under the table vyžadovala vizualizací dvou situací. V první by se něco nacházelo pod stolem, v druhé by
toto něco jen procházelo prostorem pod stolem. Pokud vím, žádné další smyslové kanály se už předmětem
takové diskuse nestaly, možná i proto, že je obtížné tyto zkušenosti verbalizovat.
26 To, že vizuální vlastnosti, jak poznamenává i Violiová (1997, 1.3.4), jsou snadněji interpretovatelné než
vlastnosti čichové či chuťové, závisí na struktuře naší fyziologie a na evoluční historii: i středověk věděl,
že existují smysly maxime cognoscitivi, jako jsou zrak a sluch. Dokážeme si lépe zapamatovat a interpretovat
počitky, které jsme schopni reprodukovat: můžeme zachytit kresbou, byť nepovedenou, to,
co jsme viděli, a můžeme reprodukovat zvuk či melodii, kterou jsme zaslechli; nemůžeme však reprodukovat
nebo produkovat (záměrně) vůni či chuť (kromě zvláštních případů parfumérů nebo kuchařů,
kteří to však nedělají vlastním tělem, nýbrž tím, že míchají různé substance). Tato neschopnost udělat
něco vlastním tělem stojí tedy za neschopností (nebo za sníženou schopností) interpretovat a pamatovat
si (pamatujeme si nějakou melodii a jsme schopni ji reprodukovat, nepamatujeme si se stejnou intenzitou
vůni fialky, kterou si vybavujeme spíše ve spojení s obrázkem této květiny nebo se situací, při
níž jsme ji vnímali). Zvláštním případemje hmat: dokážeme na svém těle či na těle někoho druhého reprodukovat,
a to vlastním tělem, mnoho taktilních počitlců (ne však všechny, např. ne počitek sametu).
Tato smíšená charakteristika hmatu vysvětluje,proč se někdy používá jako poznávací medium, například
v případě Braillovapísma, nemluvě o mnoha dalších případech záměrného vyvolávání příjemných čí nepříjemných
pocitů a počitků např. v erotických, nebo naopak konfliktních situacích. Nebudu se pouštět
do vztahu mezi smyslovou recepcí a reprodukcí týkající se zvířat, která mají jiné smyslové zdroje.
Kframes viz Minsky, 1985. K pojmu scripts viz Schank a Abelson, 1977. K 3D reprezentaci chování a tělesných
činností srov.Man a Vaina, 1982. Ke greimasovské zlobě viz Greimas, 1983.
Nebo bychom mohli použít 3D modely tl la Man a Vaina, 1982. Předpokládejme, že existuje člověk (například
jeden z těch velevážných vědců, o nichž se říká, že studovali od narození, a že si tedy nikdy nehráli),
kterému je třeba během diskuse o překladu vysvětlit, jak vypadá skákat ve smyslu to skip. Vzhledem
k situaci by nebylo vhodné a důstojné podat přímou ostenzivní definici, a tak se spoléháme na jeho
schopnost formulovat propozice a rozumět jim, a poskytneme mu slovy ony instrukce, které jsme viděli
v Nidově tabulce na obr. 3.2. Tento člověk by se pak mohl vrátit na svou zahrádku a získat poprvé primární
zkušenost odpovídající dané aktivitě.
435
41
48
47
46
zkušenost okolního světa není redukovatelná na uzavřené a prefabríkované inventáře, totéž platí i pro
jazykový význam" (Violi, 1997, kap. l Ll).
40 Violiová (1997.kap. 5.2.2) poznamenává: "Vezměme si předméty, které vyrábějí lidé: židle. postel, košile jsou
věci, které lze definovat s poukazem na intencionální akt, jenž stanovuje pohybový program, který je společně
definován pro všechny předmětytohoto typu. Židle jsou předměty,na které si sedám a vykonávám
přitom stejný sled činností; skleničky jsou předměty, z nichž piju vždy stejným způsobem, atd. Když přejdu
z této úrovně k nadřazenýrn kategoriím, např. ke kategorii nábytku, už nemůžu identifikovat společný pohybový
program, neboť nábytek nepředpokládájednu a touž společnou interakci, ale naopak rozličné typy
činností." Tento důraz na roli, jakou má naše tělesnost pro konstituci významu a kategorií, nás přivádí zpět
k pojmu afordancea představuje jedno z míst, kde se současný kognitivismus rozchází s tradiční sémantíkou.
Reed (1988. s. 197) si klade otázku, proč je obtížnější, vezmeme-li si kategorii šatů. uznat za šaty motýlka
spíše nežli košili. Je to tím, že šaty se definují jako něco, co si bereme na sebe a co nás hřeje, a tak
v tomto smyslu motýlek ani není typ ošacení. Test by nám však přinesl jiné výsledky. kdybychom místo
šatů navrhli nějaký obecnější termín. jako třeba oděv. Obávám se však, že v takovém případě by tato kategorie
fungovala spíš v rovině obchodní, a pak by motýlek mohl klidně figurovat vedle košile či pásku,
neboť je obvykle zakoupíme ve stejném obchodě; nebo by také mohl figurovat vedle kalhot a kapesníků,
protože tyto věci obvykle uchováváme v šatní skříni v ložnici spíše nežlí v knihovně nebo v kuchyni. Na
jisté úrovni kategorizačníschopnosti můžeme mít vedle sebe jízdní kolo a auto jako kategorii dopravních
prostředků, ale pokud změnímekategorií na dárkové předmětyk narozeninám, ocitne se jízdní kolo
nejspíš vedle hodinek či šály, zatímco auto z takového seznamu asi vypadne.
Mám za to, že to, čemu říkám křížené typy, odpovídá tomu, co Violiová (1997, kap. 9.1) nazývá ..průměrnou
hodnotou".
Kdosi uvádí, že pokud jsme požádáni, abychom nakreslili trojúhelník, obvykle nakreslíme rovnostranný
trojúhelník. Nemám v úmyslu diskutovat o tom, zda je to vlivem toho. co jsme se učili ve škole, nebo
spíš tím. že jak v přírodě, tak v kultuře vidíme trojúhelníkové formy (jako hory či egyptské pyramidy),
které odpovídají spíše modelu rovnostranného než pravoúhlého trojúhelníku (i když hory se obvykle
jeví jako různostranné trojúhelnílcy). Těmto experimentům ubírá na významu pro diskusi o kognitivních
typech jejich statistická hodnota. Předpokládejme.že 99% světové populace by nakreslilo rovnostranný
trojúhelník. Zůstalo by 1%, zhruba odpovídající veškerému italskému obyvatelstvu, které by se
zachovalo jinak. Kdybychom pak chtěli po jednom zástupci oněch 99% a jednom zástupci onoho 1%,
aby odlišili trojúhelník od čtverce a od kruhu, řekl bych, že by tu panovala naprostá shoda. To by znamenalo,
že není nutné, aby se KT trojúhelníku ztotožňoval se statisticky nejrozšířenějším prototypem.
Lakoff (1987, s. 49;v českém překladu na s. 59) rozlišuje mezi kinds [druhy] a klasifikačními jevy, ale neodlišuje
od sebe druhy a kategorie. Na s. 54 [v českém překladu na s. 64] nazývá kategorií příčinnost,neboť
existuje prototyp toho, jak a proč může být něco považováno za příčinu (agens něco vykonává, patiens
něco podstupuje, jejich interakce je jedinou událostí: část toho, co agens dělá, mění stav patientu.
dochází k přenosu energie mezi agentem a patientem atd. - to všechno jsou rysy, které se podle mě týkají
jen lidské kauzality). Tak:že v případě příčinnosti hovoří Lakoff o kategorii v kantovském slova smyslu;
avšak seznam těchtoframes či gramatických případů,které tu definují příčinu, připomíná (v kantovských
termínech) nikoli kategorii, ale schéma. Objevuje se tu znovu dvojznačnost.kterou by bylo možné imírnit,
kdyby se byla pečlivěji vzala v úvahu historie tohoto pojmu, totiž kategorie.
Zdá se mi divné, že běžní respondenti výtah nedefinovali i jako něco, co vypadá jako krabice, co lze stěží
otevřít, když je v pohybu nebo když mezi dvěma patry uvízne, uvážíme-li, že právě tyto dvě vlastnosti
vysvětlujíinstinktivní klaustrofobii. již tento dopravní prostředeku mnoha lidi vzbuzuje. Možná že v celém
vzorku respondentů žádný klaustrofob nebyl; možná byl složen jen z těch, kdo trpí agorafobií.
Lakoff (1978, s. 66) poznamenává: .Prototypové jevy jsou reálné. ale povrchové. Pocházejí z různých
zdrojů. Je důležité nezaměňovat prototypové jevy se strukturou kategorií, jak je dána v kognitivních
modelech." Viz také záslužnou konfúzi, kterou Lakoff vytváří, když je řeč o běžných názorech na obsah
a možná použití termínu matka (a jeho stránky se jeví jako zvlášť prorocké anebo přinejmenšímvýsostně
průkopnické,když pomyslíme na současné diskuse o klonování a o umělém oplodnění).
K rozdílu mezi kategoriální prototypičnostía významovou typičností odkazuji k Violiové (1997,6.13.2).
Situace by se téměř blížila tomu, co o vjemech předpokládalLocke (Esej o lidském rozumu, Druhá kniha.
32, §15. s. 231-232 v českém překladu Anny Dokulilové, Praha, Svoboda 1984):"A také by nebylo možné
Gíbson, 1966. s. 285; Prieto, 1975. Srov. také [ohnson-Laird, 1983. s. 120: artefakt je vnímán jako člen néjaké
kategorie ani ne tak z morfologických důvodů, ale proto. že se jeví jako vhodný k výkonu určité
funkce. Viz také Vaina, 1983. s. 19 a násl. [V českém překladu budeme affordances překládat jako afordance
v souladu s územ. který nalezneme v knize Kognitivni psychologie autorů Michaela W. Eysencka
a Marka T. Keana. Praha. Academia 2008. s. 80-81. Upozorňujemetaké, že v českém překladu Lakoffovy
knihy Oheň, ženy a nebezpečné věci. Praha, Triáda 2006, s. 214, tomu odpovídá pojem skýtanosti.]
30 Ke vztahu mezi kognitivními typy a tělesnými a motorickými reakcemi viz Violiová, 1997,5.2.4: ..Jestliže
jsme byli ve whorfovské perspektivě navyklí přemýšlet o jazyce jako o pojítku mezi myšlením a kulturou.
teď naopak jazykový systém získává funkci prostředníkamezi tělem a myšlením."
31 Mluvit jenom o ..obrazech v mysli" by znamenalo postulovat tradičního homuncula, který by je vnímal,
a tedy i následnou nekonečnouregresi človíčků; viz k tomu Edelman (1992, s. 79-80). Mohli bychom však
říci, že 3D reprezentace není součástí sémantické reprezentace, ale spíše slouží k přístupu k této reprezentaci
(Caramazza et al., 1990). Srov. k tomu i Job, 1995. K problému, o kterém je řeč dále, totiž k dvojímu
kódování, srov. např. Benelli, 1995.
32 Obvykle si ráno pamatujeme docela zřetelně a živě to. co jsme den předtím dělali, viděli nebo říkali (a to
nejen v rovině vizuální, ale například i sluchové). Když se však probudíme po zvlášť prohýřené noci, vybavujeme
si, že jsme něco říkali a něco dělali (a jsme schopni to verbálně nějak popsat jak sami sobě,
tak i ostatním), ale nedokážeme to, co se stalo, rekonstruovat ..ikonicky". Komentujeme to slovy. že jsme
přesáhli jistou hranici, kvůli níž si ikonicky vybavujeme. co se přihodilo od devíti do půlnoci (tedy ještě
předtím,než jsme překročiliúnosnou míru alkoholu), zatímco to, co se pak přihodilopo půlnoci, si pamatujeme
jen "propozičně" (což je situace, kterou využilo mnoho komických filmů,v nichž si hrdina pamatuje
moc dobře, že den předtím řekl nebo udělal něco strašného, a moc dobře to ví, ale není už schopen
to rekonstruovat).
33 Srov. Fíllmore, 1982, Lakoff, 1987, Wierzbicka, 1996, Violi, 1997,2.2.2.1 a 3.4.3.1.
Tato diskuse o starých mládencích docela dobře ukazuje rozdíl mezi sémantikou formální a sémantikou
kognitivní. Připomíná to známý paradox vesnického holiče: je-li vesnický holič ten, kdo holi všechny
muže, kteří se neholí sami. kdo pak holí vesnického holiče? V kognitivním slova smyslu je odpovědí
(a jednou jsem tuto otázku položil i dvěma dětem) mnoho a všechny jsou rozumné: holič je žena, holič
se níkdy neholi a nosí dlouhý plnovous, holič je ochočený orangutan, holič je robot, holič je ještě mladý
holobrádek, holič si vousy nikdy neholí, ale spaluje (proto se mu říká Fantom Opery), a tak dále. Aby
však otázka dávala smysl z hlediska logiky, je zapotřebí si představit svět, v němž jsou jen muži, kteří se
per definitionem holí.
Mimochodem - a opusťme na chvíli naši mystickou sci-fi: existuje vědecká konference, na níž astronomové
diskutují o hvězdě N4, která zmizela z dosahu před milionem let a jejíž světlo zachycují složité
přístroje; astronomové vědí moc dobře,jak ji identifikovat, a spojují s jejím jménem MO, složený z poměrně
sofistíkovaných informací; přesto když o ní hovoří, má každý z astronomů její KT,který zahrnuje
procedury, jimiž se řídí, aby ji dokázali identifikovat, a zahrnuje i signály (ať už jsou jakéhokoli druhu),
které přijímají, když její obraz zaostří.
36 Neisser (1987, s. 9) hovoří o kognitivních schématech, ale hned dodává, že nejde ani o kategorie, ani
o modely; jeví se spíš jako systémy očekávání založené na předcházející zkušenosti a usměrňující tvorbu
vjemového soudu. Přiznávávšak: "Nedokážu říci, co tato schémata jsou: nebudeme vědět, jak charakterizovat
strukturální předpokladypercepce. dokud nebudeme schopni popsat informace, které vnímající
přijímá. Máme málo důvodů věřit, že tyto předběžné struktury mají mnoho společnéhos kognitivními
modely, na nichž závisí kategorizace; a máme dobré důvodyvěřit, že jsou skvěle sladěné s relevantními
ekologickými vlastnostmi reálného světa."
37 V následujících úvahách se opírám o tato díla: Rosch, 1978, Rosch a Mervis, 1975, Rosch et al., 1976, Neisser,
1987, Lakoff, 1987, Reed, 1988,Violi, 1997.
38 Bylo by možné namítnout, že tyto testy jsou zkreslené tím. že dotazované osoby musejí odpovídat verbálně:
vsadil bych se, že z hlediska percepce a emocí kdokoli rozezná smokingové kalhoty od růžových
hot pants, a to se stejnou rychlostí, s jakou rozeznává kalhoty od saka. Určitě jsem ale zvolil zlomyslně
příklad, neboť je evidentní, že rozeznáváme banán od jablka daleko lépe než jednu odrůdujablka od jiné.
39 ,,Jelikož je sémantika nějakéhojazyka neoddělitelnáod sémantiky přirozenéhosvěta,schémata, která používáme,
abychom porozumělijazyku, se neliší od schémat, která používáme k porozumění světu. Jestliže
436 437
vztahovat žádnou výtku z nepravdy na naše jednoduché ideje, kdyby na základě rozdílné struktury našich
orgánů to bylo zařízeno tak, že by týž objekt vyvolával v myslích různých lidí rozmanité ideje současně;např.kdyby
idea, kterou nějakáfialka vyvolává v mysli jednoho člověkadík jeho očím,byla shodná
s tím, co v mysli jiného člověka vyvolává aksamítník, a naopak. Vždyť toto by nemohlo být nikdy poznáno
(...); a tak by tímto způsobemvůbec nebyly zaměňoványani ideje, ani jména, a ani by na jednom
či druhém nespočívalažádná nepravda. Neboť všechny věci, které by měly uspořádání fialky, vyvolávaly
by nepřetržitě ideu, kterou by člověk nazval .modrá': a ty věci, které by měly uspořádání aksamitníku,
vyvolávaly by nepřetržitě ideu, kterou by právě tak nepřetržitěnazýval .žlutá': ať už by tyto úkazy v jeho
mysli byly jakékoli, byl by schopen právě tak pravidelně rozlišovat věci k vlastnímu použití podle těchto
úkazů a chápal by a významově sděloval ona rozlišení označenájmény .modrý' a .žlutý; jako kdyby tyto
úkazy _ čili ídeje v jeho mysli - přejaté z oněch dvou květinbyly přesně shodné s ideami v myslích jiných
lidí." A Wittgenstein reformuluje tento problém takto: "Dejme tomu, že by každý měl krabičku,v které by
bylo něco, co označujeme jako .brouka', Níkdo nemůže nikdy nahlédnout do krabičky druhého; a každý
říká, že ví jedině z pohledu na svého brouka, co brouk je. - Tu by se pak mohlo zajisté stát, že by každý
měl ve své krabičce něco jiného. Ba bylo by možno sí představit, že se nějaká taková věc ustavičněproměňuje"
(Filosofická zkoumání, I, 293, s. 125 v českém překladu Iiřiho Pechara, Praha, Filosofia 1998).
49 Jen Maria Cortiová se na mě překvapeně podívala se slovy: "Jé, to jsi ty, ale co se stalo, máš nový účes?"
(Historícká poznámka.)
50 Variaci na tuto zkušenost jsem zažil na našem univerzitním oddělení.Vešel jsem (prost svého plnovousu)
do pracovny jedné své kolegyně, která se mnou několikminut mluvila, aniž vypadala jakkoli překvapeně.
Teprve když jsem odešel, se jí jeden přítomnýstudent zeptal, zda jsem to byl opravdu já, a když se této
otázce podivila, zdůraznil,že jsem neměl vousy. V tu chvíli to mé kolegyni došlo. Lze to vysvětlit tak, že
ona mě znala už mnoho let, tedy ještě od dob, kdy jsem plnovous nenosil. Ale téhož odpoledne prošla
tato moje kolegyně kolem mé pracovny a otevřenými dveřmi zahlédla u mého stolu někoho, kdo tam
vůbec neměl co dělat. Chvíli váhala, ale pak si samozřejmě uvědomila, že jsem to já bez plnovousu. Ona
mě sice znala už z pre-plnovousové doby, avšak v oné pracovně (byli jsme na tom místě teprve krátce) mě
vždycky vídala už v době post-plnovousové. Vypadá to tedy, jako by v mém případědisponovala dvěma
rozdílnými fyziognomickýmí typy, jedním takříkajícsoukromým a druhým pracovním. Jiná podobná
zkušenost, kterou by měli sdílet ti, kdo zažívají výkyvy v tělesné hmotnosti po pravidelných dietách, je,
že potkávají jiné lidi, kteří jim hned ochotně sdělují,jak podle nich vypadají hubeně či naopak při těle;
takové prohlášení obvykle nikdy neodpovídá skutečnémustavu takového člověka,protože obvykle slyší,
že je tlustý, zrovna když shodil osm kilo, a hubený, když jich naopak osm přibral. To znamená, že ten,
kdo takový soud vynáší, porovnává tohoto člověka s typem, který si vytvoří! už dávno a který vycházel
z prvního či nejvýznamnějšíhosetkání. V mezilidských vztazích jsme hubení nebo naopak při těle nikoli
podle toho, co ukáže váha, nýbrž podle fyziognomických typů ostatnich lidí.
51 Všímněme si mímochodem, že kdyby existovaly techniky absolutního klonování, které by klonu zajistily
nejen identické tělo, ale i myšlenky, vzpomínky, jakož i tutéž genetickou výbavu, jakou má archetyp, pak
by se i jednotliviny, jako je Gianní, staly replíkovatelnými jako román nebo hudební skladba: existovala
by "partitura" sloužící k libovolné produkci jakéhokoli Gianniho.
52 Je potřeba samozřejmě předpokládat, že já i Roberto SV2 dobře známe. Jinak totiž všichni pociťujeme
tuto nejistotu: někdo je například schopen poznat hned z prvních tónů Appassionatu (nebo Michelle),
ale už ne sonátu Les adieux (nebo Sergeant Pepper) - je to však totéž, jako kdybychom řekli,že poznáme
Johanna Sebastiana, protože s námi pracuje každý den, a s potižemi poznáváme Ludwiga, když ho potkáme
jednou za deset let.
Viz k tomu některé zajímavé Merrellovy (1981, s. 165 a násl.) postřehy.
Pokud témbrový parametr hraje tak malou roli, mohli bychom říci, že když zahrajeme Beethovenovu
Osudovou na mandolínu, je to tatáž skladba? Intuitivně ne - nanejvýš bychom poznali hlavní melodickou
linii. Proč se nám naopak líbí přepis SV2? Zřejmě proto, že SV2 je skladba pro sólový nástroj, zatímco
Osudová je orchestrální skladba, a v provedení na mandolínu přecházímenejen od jednoho témbru
k druhému, ale ztrácíme témbrovou rozmanitost, jež je dílu vlastní. Nicménětato odpověďnení zas
tak uspokojivá. Jaké redukce v orchestrálním provedení jsme schopni připustit,abychom ještě mohli říci,
že takové zredukované provedení je stále ještě Osudová? Byla by SV2 v přepisu pro okarínu stále SV2
tak, jak je i pro flétnu? Když si hvízdám začátek SV2, můžu říci, že "provádím", "hraju" SV2, anebo jen
438
ss
56
předvádím jakousi její parafrázi, jako kdybych řekl, že Snoubenci jsou příběhem o dvou snoubencích?
Anebo je moje hvízdání jen mnemotechnickou pomůckouk tomu, abych si vybavil typ, jako když řeknu,
že Snoubenci jsou oním románem, který začíná slovy "Quel ramo dellago di Corno"? A co se stane, když
Snoubence otevřeme ve francouzském překladu? Je to totéž jako přepis SV2 pro flétnu? Musím prozatím
odložit odpovědi na tuto a další otázky, jež jsou velmi důležité pro teorii tzv. intersémiotického překladu
(odkazuji k tomu na Nergaarda, 1995), ale o něco méně z hlediska problému, jímž se tu zabývám.
Myslím, že tohle se trochu blíží druhému případu, o němž mluví Marconi (1997, s. 3): netknutá inferenční
kompetence a špatná referenční kompetence versus dobrá referenční kompetence a chabá inferenční
kompetence.
Briiggen by byl schopen ztotožnit svůj KT se svým MO, ale v takovém případě bychom tu měli tutéž
kompetenci, jakou má zoolog o myších, a nás zajímá, jak už jsme řekli, jen kompetence, kterou se zoologem
sdílíme.
Ke kapitole 4
Diego Marconi (1986,Dodatek) prozkoumal celou řadu jednojazyčných i dvoujazyčných slovníků, od středověku
po 18.století, a zjistil, že definice (či glosy) se objevují (pokud se objevují a nejde jen o prosté výčty
přípustnýchslov): (i)jako synonyma v jiném jazyce; (ii) jako instrukce k identifikaci či konstrukci referentu
(viz například Sextus Pompeíus Festus, 2. století, De verborum signijicatu, podle něhož se muria (slaný nálev,lák)
připravuje tak, že se v hmoždíři rozdrtí hrubá zrnka soli a uchovají se v hliněné nádobě atd.); (iii)
jako prosté hesláře obtížných slov převedených na slova jednoduchá (avšak problém slovníkové kompetence
spočívá právě v tom, jak definovat jednoduchá slova!); (iv) jako synonyma (adulterare ~ to counterfeit
or to corrupt); (v) v latině jako v lingua Jranca (ambiguo = "anceps, obscurus").
Obtíže spojené s Wilkinsovou (1668) metodou jsou ty, které jsem už vytýkal definici starého mládence
u Katze a Fodora (srov. Eco, 1975,2.10).
Také když kognitivní psychologové hovoří o kategorizační činnosti, mají na mysli převážně prvotní
schopnost organizovat zkušenost do tříd, které bychom mohli vidět jako primitivní. Bruner et al. (1956,
s. 1) například mluví o třídě "nebezpečných situací", do níž máme přirozenoutendenci klást vzdušný poplach,
krajtu vyrušenou, zrovna když se pokouší vylézt na strom, či káravý proslov nadřízeného.
K těmto informacím srov. Alain Rey, ed., Le Robert. Dictionnaire Historique de la Langue Francaise, Paris,
1992.
Jinými slovy postupujeme tak, jak mnozí z nás organizují vlastní knihovnu. Pokud Croceho Estetika byla
ještě před deseti lety v sekci zvané "Estetika", jakmile se pustíme do gnozeologických úvah, lze knihu přesunout
(do té doby, než s takovou reflexí skončíme) do sekce "Poznání". Takové kritérium je sice osobní,
ale přesto pertinentní, jsou-li stanovena pravidla, podle kterých knihy vyhledáváme.
Do této kategorie vlastnosti nestálých v rovině JO nepatří jen ty, které jsou taxonomické povahy. Marconi
(1997, s. 43) uvádí příklad dvou tvrzení, jež jsou z jeho pohledu obě nutná, ale zároveň součástí
běžné kompetence, jakkoli první je obecné a druhé částečné: (i) atomové číslo zlata je 79, (li) 37 je třinácté
prvočíslo. Výrok (i) určitě není součástí běžné kompetence, ale přijal bych ho jako "nutný", a tedy
stálý v rámcí nějakého vědeckého dískursu. Hned zítra by ale mohlo být vše jinak, kdyby se přišlo na to,
že dnešní paradigma adekvátně nevysvětluje rozdíl mezi prvky. Zlatník rozeznává pravé zlato od kočičího
na základě svých kritérií (a nezajímá mě jakých), která bych definoval jako empirická, a jinak mají
lidé poměrně vágní KT zlata, což umožňujerůzným podvodníkůma padělatelům vydávat za zlato něco,
co zlatem vůbec není. Výrok (i) by mohl být ještě "závaznější" než (ii), kdybychom přijali Kantovu distinkcí
mezi soudy analytickými a syntetickými a priori. Kant by totiž nejspíš řekl, že naše znalosti o číslech
závísejí na transcendentálním schematísmu, zatímco zlato je empirický pojem (Kant měl totiž za to,
že lze zjístít, jak vytvořit číslo 37, ale ne, jak určit, co je zlato). Mezi oběma výroky je rozdíl, který podle
mě úplně nepostíhuje opozice "obecné a nutné" versus "jednotlivé a nutné". (ii) určitě nepatří do sféry
JO: nám stačí vědět, že 37 je číslo menší než 38 a větší než 36 a jak k němu dojít. Kdyby nám někdo řekl,
abychom došli nakoupit tolík oříšků, kolik jich odpovídá třínáctému prvočíslu, nejspíš bychom se vrátili
s prázdnýma rukama. Tyto poznámky nám tedy dovolují říci, že negace toho, že myši jsou SAVCI, že
439
zlato má to či ono atomové číslo a že 37 je třinácté prvočíslo, je z hlediska JO zcela irelevantní, a to právě
proto, že je důležitá (a nikoli nestálá) jen s ohledem na specializované propracované poznání.
Co vlastně vnímáme, když vidíme někoho, kdo má pod sakem košili? Sice to nevidíme, ale víme, že košile
pokrývá i záda. Víme to, protože máme KT košile založený na percepčnich (a praktických) zkušenostech.
Je pak volitelnou součástí košile to, zda má límeček a jaký, zda má dlouhé či krátké rukávy, ale
pokud má manžety, pak má i dlouhé rukávy. Ve filmu Toto e la dolce vita nesmírně lakomá manželka donutí
manžela, aby si oblékl košili, jež sestává pouze z límečku, přední části a manžet. Zbytek bude zakrývat
sako, a proto není třeba zbytečně plýtvat drahou látkou. Toto rozumně namítne, že pokud by se mu
v tramvaji udělalo nevolno a museli by mu sundat sako, všichni by si ostudného podvodu všimli: říká
vlastně, že v takovém případě by přihlížející zjistili, že spojili neúplné percepční stimuly se silným KT,
a vyslovili tak chybný vjemový soud. V tu chvíli by tito lidé došli k přesvědčení, že to, co vnímali jako
košili, byla ve skutečnosti jalešná košile. Avšak manželka (zcela vylučujic možnost takového incidentu)
trvá na své neotřesitelné důvěře v existenci KT,který obsahuje stálé, nesmazatelné rysy.
Mimochodem i Walt Disney nás dokázal přimět k tomu, abychom rozpoznali myš ve zvířeti, které má
sice myší ocas i uši, ale také jen dvě nohy a lidský trup. Můžeme si oprávněně klást otázku, zda bychom
ve zvířeti hned viděli myš, kdyby nám nebylo okamžitě představeno jako Mickey Mouse. V takovém případě
můžeme říci, že pojmenování, s nímž je spojen konkrétní JO, nás usměrnilo v tom, abychom shovívavě
aplikovali příslušný KT (a ikonografická konvence pak dokonala zbytek).
Tento příběh je natolik pozoruhodný, v mnoha ohledech dosud kontroverzní (nékterá svědectví či vědecké
články jsou velmi obtížně dohledatelné, jak sami historici přiznávají), a bibliografie je natolik rozsáhlá, že
se zde budu držet jen toho, co jsem se dozvěděl z Burrella (1927) a Goulda (1991), a budu k nim odkazovat
pro ucelenější bibliografické informace. Tam, kde jsou i Burrellovy reference neúplné, poznamenávám
v závorce "cit. Burrell" Upozorňuji také, že jsem na internetu našel zhruba 3000 odkazů týkajících se ptakopyska,
z nichž některé jsou zcela náhodné (osoby či instituce, které se rozhodly pojmenovat po ptakopyskovi
svůj klub, knihovnu et similia), a některé naopak stojí za pozornost: od univerzitních center po ty,kdo
v ptakopyskovi spatřují nejdokonalejší důkaz boží existence, včetně fundamentalistických skupinek, které
si na základě toho, že je ptakopysk považován za evolučně starší druh než všichni savci,kladou otázku, jak
se mohlo toto zvířátko na konci potopy dostat z hory Ararat až k australským břehům.
IQ Account oj the English colony in the New South Wales, 1802, s. 62 (cit. Burrell).
1he Naturalist Miscellany, Plate 385, 386 (cit. Burrell).
12 General Zoology, vol. I (cit. Burrell).
K Hornovi srov."A desription of the anatomy of the Ornithorhynchus paradoxus", Philosophical Transactions
oj the Royal Society, part 1, n. 4, s. 67-84. K Geoffroyovi de Saint-Hilaire viz "Extraits des observations
anatomiques de M. Home, sur ľ échidné", Bulletin des Sciences par la Société Philomatique, 1803:"Sur
les appareils sexuels et urinaires de ľOrnithorynque", Mémoires du Muséum d'Histoire Naturelle, 1827.
K Lamarckovi Phi/osophie zoologique, Paris 1809.
14 Ledaže by se projevovala nikoli prostřednictvím jazyka, nýbrž v chování. Zanechte deset mužů v poušti
a po několika dnech žíznivého pochodu je doveďte k třem palmám a jedné studni: všech deset se jich
vrhne k vodě, nikoli k palmám. Znamená to, že vodu poznali? Otázka není dobře položena: sice jistě
všichni rozpoznali to, po čem stejnou měrou toužili, ale můžeme prohlásit, že by vodu rozpoznali teprve
poté, co bychom je přiměli, aby své chování verbálně interpretovali, anebo teprve poté, co by se dva z nás
shodli na téže interpretaci - a tak bychom se už vrátili k původnímu východisku.
15 Hjelmslevova analýza (1943), podle níž sémantické pole pokryté francouzským termínem bois [dřevo,
les] neodpovídá tomu, které pokrývá italské slovo legno [dřevo], nám určitě říká, že kategorie "bois" zahrnuje
pro francouzského mluvčího dřevo určené k topení, dřevo určené ke stavebním účelům (které
by pro anglického mluvčího bylo pouze timber) a také soubor stromů,kterému v italštině řikáme bosco
[les]. Taková segmentace kontinua by mohla odpovídat tomu, co Davidson nazývá, byť to sám popírá,
konceptuální schéma. Je však jisté, že Francouzi mají jeden KT pro strom a druhý KT pro les jako celek
stromů, i když je jejich jazyk nutí používat jeden a týž homonymní termín. A to úplně stejným způsobem,
jakým my Italové dobře rozeznáme syna vlastní dcery od syna vlastního bratra, ačkoli pro oba
máme (na rozdíl od Francouzů) jeden a týž homonymní termín nipote.
Hjelmslevova Prolegomena jsou z r. 1943. Quinova "Dvě dogmata empirismu" jsou z r. 1951 Kuhnova
Struktura vědeckých revolucí vyšla v roce 1962. To,že pak oba proudy jdou každý svou cestou, je jiná věc.
440
17
18
19
20
21
23
24
Hjelmslev znal Carnapa, díky osobním vztahům mohu dosvědčit,že Kuhn neznal Hjelmsleva, ale předsevzal
si, žese se strukturalistickou tradicí seznámí dříve, než se pustí do textů, které pak před svou smrtí
nemohl dokončit: ale netuším, nakolik je se strukturalistickou tradicí obeznámen Quine.
V každém případě stojí za pozornost, jak celou věc viděl Tarski v"Tlie Semantic Conception of Truth
and the Foundations of Semantics" (Philosophy and Phenomenological Research 1944): "Můžeme přijmout
sémantický pojem pravdy, aniž bychom se vzdali jakéhokoli gnozeologického postoje: můžeme zůstat
naivními, kritickými či idealistickými realisty, empiristy nebo metafyzickými transcendentalisty - nebo
čímkoli jsme předtím byli. Sémantické pojetí je naprosto neutrální vůči všem těmto otázkám." Srov.Bonfantiní,
1976, III, 5 a Eco, 1997.
Kdybychom příjali Tarského příklad poněkud naivně, ocitli bychom se v téže situací, v jaké se ocítli vydavatelé
Saussurova Kursu, kteří zobrazili vztah označujícího a označovaného pomoci oválného obrázku
rozděleného na dvě části, kde je vespod slovo arbre a nahoře obrázek stromu. Označujíci arbre je samozřejmě
slovo,avšak obrázek stromu není a ani by neměl být označovaným či mentálním obrázkem (neboť
je nanejvýš dalším, neverbálním označujícím,který interpretuje dané slovo). Jelikož neměl obrázek,
který Saussurovi vydavatelé vypracovali, žádné formální cíle, ale měl být jen mnemotechnickou pomůckou,
nemusíme se jím zabývat. S Tarskim však stojíme před vážnějším problémem.
Konference se pod názvem"W.V.O.Quine's Contributíons to Philosophy" konala v International Center
ojSemiotic and Cognitive Studies na univerzitě v San Marinu v květnu 1990. Sborník z konference vyšel
jako Leonardi, P.a Santambrogio, M., eds., 1995.
Hovořím samozřejmě o mapě, ne o "fyziognomií" jednotlivých míst: k tomuto problému viz poznámky
v podkapitole 3.7.9.
Rád bych tu připomněl starý výzkum o psím štěkotu (dnes v Eco a Marmo, 1989).Výzkum vznikl (během
semináře o středověké sémiotice), když jsme si všimli, že různí autoři té doby, když měli zmínit různé výrazové
formy protikladné k lidskému artikulovanému jazyku, citovali vždy latratus canis (společně s nářkem
nemocných a kohoutím kokrháním). Jelikož se jednalo o velmi složité klasifikace, pokusili jsme
se pro každého autora načrtnout jakýsi taxonomický strom a přitom jsme zjistili, že u každého z autorů
psí štěkot, nářek nemocných a kohoutí kokrhání zaujímá odlišný uzel (a někdy šlo o příklady téhož sémiozického
chování, někdy o příklady odlišné). Středověcí autoři měli ve zvyku (nevím, nakolik to byl
zvyk zavrženíhodný, ale v každém případě byl protikladný k našim zvyklostem) řikat nové věci tak, jako
by opakovali to, co jiní řekli už před nimi, takže je vždy obtížné poznat, kdy zastávají stanoviska jdoucí
proti předcházející tradici. Onen experiment nám jasně ukázal, že zdánlivě analogické diskuse týkající
se komunikace skrývají hluboké systemické rozdíly. Stručně řečeno, aniž bychom se pouštěli do detailů,
pro jednoho autora představoval psí štěkot jednu věc, pro druhého autora zase jinou. Totéž chování nabývalo
ve světle systému různých významů. Přesto se jednalo o jeden a týž jev, který každý autor vnímal
stejně jako všichni ostatní (šlo o společnou zkušenost, že všichni slyšeli psa štěkat). Šlo zase o analogické
pozorovací výpovědi (tady nějakýpes štěká) nebo o vesměs podobné sémiotické výpovědi (psi jsou
zvířata, která štěkají), takže vznikal dojem, že všichni i po několika stoletích sdílejí tentýž JO pojmu pes.
A přesto ve světle různých rámců předpokladů, v nichž se jednotliví autoři pohybovali, a tedy v rámci
rozdílných MO onen pes, který štěká, představovalpokaždé něco jiného. Psí štěkot je jako cihlový dům
veVanville.
Srov. k tomu, co píše Picardi v úvodu k Davidsonovi, 1984 (it. vyd.) a v Picardi, 1992. Klade si otázku
(1992, s. 253), jaký je vztah mezi teoriemi, jež si musí interpret osvojit, aby porozuměl danému jazyku,
a teoriemi, které simusí během konverzace případ od případu vytvářet pro jednotlivé mluvčí. Zdá se mi,
že Davidson nedělá vůbec nic pro to, aby tento problém vyřešil, a to právě proto, že snad z jazykových
důvodů nerozlišuje mezi langue a parole nebo - jinými slovy - mezi významem termínů daného jazyka
a smyslem výpovědí.
Viz k tomu poznámky u Alacové, 1997.
Viz k tomu Zijno, 1996, který analyzuje pozice Davidonsovy i Sperbera a Wilsonové. Samozřejmě že
žádný z těchto autorů netvrdí, že neexistují žádné jazykové konvence a že se koneckonců všichni řídíme
určitými pravidelnostmi, jak proto, abychom u mluvčího předpokládali nějaká přesvědčení, tak i proto,
abychom vyjednávali o relevanci a prováděli inference týkající se komunikační situace. Klade se však
důraz na proces, kterým se "minimalizuje nesoulad", a naznačuje se tím, že pokud máme dobrou teorii
mluvčího, lze se obejít bez teorie jazyka. Přesto když čteme, že "komunikovat znamená pokoušet se
441
26
28
modifikovat kognitivníprostředí druhého člověka" (Zijno, 1996, 2.1.2) a že.kognitivníprostředi nějakého
člověka je soubor faktů, které mu jsou zjevné" (Sperber a Wílson, 1986, s. 65), připomíná toto kognítivní
prostředito, co jsem nazval KT, a abych je mohl u mluvčího předpokládat, musím mít í já nějakou reprezentaci
tohoto prostředí ve formě JO. Inference a smlouva se týkají úsilí, jehož cílem je učinit naše soukromá
kognitivní prostředíveřejně kompatibilními. Je to případ i mého příkladu s Ayers Rock. Je jasné,
že když mi někdo řekne, že Ayers Rock je zvíře, vyvodím z toho, že jeho kognitivní prostředí se dost liší
nejen od mého kognitivního prostředí, ale i od veřejně smluveného. Minimalizovat nesoulad znamená
přimět druhého k tomu, aby alespoň částečně přistoupil na JO, který Společenstvívesměs přijímá. Nanejvýš
mohu princip vstřícnostimaximálněrozšířit,když budu hovořit s nějakým divochem, který v Ayers
Rock vidi opravdu zvíře. Přistoupímvšak na adaptaci svého kognitivního prostředípouze za účelem komuníkační
interakce, kterou chci za každou cenu udržet. Pak si budu dál myslet, že Ayers Rock zvíře neni.
Když to řeknu poněkud hrubě, pak lídová zásada, podle níž máme dát bláznům vždycky za pravdu, ještě
neznamená, že Společenství přijímá jejich hledísko. To, že se pak Společenstvímůže zmýlít a ukáže se,
že pravdu měl blázen, je jiná věc: historie nám řiká, že k tomu často dochází, a Společenství se pak velmi
rychle přizpůsobilo tomu, co dle sociálních pravidel považovali všíchni za správné. Na závěr: vyjednávání
nevytváří kognitivní prostředí,jen bere v úvahu ta předchozí, koriguje je a pokouši se je homoge-
nizovat.
Říci, že se vyjednává vždy případ od případu, neznamená, že se postupně nesedimentují silnější a stabilnější
konvence. Srov. Dummett, 1986, s. 447-458. Krásné smluvní pojetí významu lze nalézt u Brunera, jehož
zásluhou je, že přesunul problém významu (meaning)do středu pozornosti kognitivních věd. Nejenže
tvrdí, že kultura činí významy veřejnými a sdělitelnými (a není mu cizí ani peirceovská představa,podle
níž jsou interpretanty veřejné),ale stejně tak prohlašuje, že jakkoli jsou naše projevy dvojznačnéa mnohoznačné,jsme
vždycky schopni zveřejnitjejich význam tím, že o něm vyjednáváme (1990, s. 13).
°Smoulech přemýšlí i Marconi, 1997, s. 5, a cituje můj článek .Schtroumpf und Drang", in Alfabeta,
5. září 1979 (nyní v Sette anni di desiderio, Milano, Bompiani 1983, s. 265-271).
Cituji originál, protože jak už jsem psal ve svém článku, italský překlad používá menší počet slov na
puffi než francouzský text. [Totéž platí i o české verzi. V češtině by šmoulí projev mohl vypadat zhruba
takto: Zítra se odšmoulíte k volebním urnám, abyste zsmoulili toho, kdo bude váš šmoula! A komupak
šmoulnete svůj hlas?Nějakému šmoulovi, který si nešmoulí ani na špičku šmouly? Ne! Je důležité, abyste
měli smoulu, na kterého se budete moci šmoulnout! A já takový šmoula jsem! Někteří - které tu nebudu
šmoulovat - budou šmoulit, že šmoulím jen po poctách a po slávě! Toale neni šmoulal...Jáchcijen šmoulo
pro váspro všechnya budu se šmoulovat až do koncesvého šmouly,aby šmoulo zavládlo v našich šmoulovištích.
A to, čeho chcišmoulnout, toho také šmoulnu, to je má devíza! Protovy všichni, šmoulu v šmoule,
zvolte mě! Ať žije Šmoulov!]
Jak vypadá kognitivní univerzum Šmoulů? Když bez rozdílu říkají šmoula domu, kočce, myši a starým
mládencům,znamená to snad, že tyto pojmy vůbec nemají a že nedokážou rozeznat kočku od starého
mládence? Anebo mají poměrně chudý výrazový systém (zvlášť slovní zásobu), ale jejich obsahový systém
je rozsáhlý a artikulovaný alespoň do té míry, v jakém jim to umožňuje okolní prostředí? Anebo je
to ještě tak, že když jim jejích jazyk dovoluje říkat PátáBeethovenovašmoulie,Šmoulá Beethovenovasymfonie
či PátáŠmoulovenovasymfonie (ale nikdy šmoulá Smouiovenovašmoulie),mají síce velmi bohaté lexikum,
ale používají tato univerzální homonyma jen z lenosti, z rozmaru, kvůli afázii nebo z přísně tajných
důvodů? A nevede je náhodou to, že používají jednoho a téhož slova pro tolik věcí, k tomu, že tyto
věci vidí jako spojené nějakým podivným vztahem? Jestliže vejce, vidle a houba jsou všechno šmouloviny,
nežiji náhodou ve světě, kde vztahy mezi vejci, vidlemi a houbami jsou daleko složitější,než je tomu
v našem světě a ve světě Gargamelově? A kdyby tomu tak opravdu bylo, znamenalo by to, že mají Šmoulové
hlubší a bohatší vztah k celému univerzu, anebo že jsou naopak neschopní správně analyzovat realitu,
neboť jsou uvězněni v rozmazaném světě svého pidžinu? To všechno jsou otázky, na které se teď
vůbec necítím být s to odpovědět, které ale uvádím proto, abych naznačil,že šmoulí přiběhy, i když jsou
určené dětem, kladou sémiotické problémy i dospělým.
Ke kapitole 5
Jako je např. ten, kterého se drží Santarnbrogio (1992),jenž se zabývá referencí k "obecným předmětům".
Santambrogiovým cílem je zkoumat, jak lze z hlediska kvantifikace pracovat s výroky o obecných předmětech,a
v rámci sémantiky pravdivostních podmínek není samozřejmětento problém bez zajímavosti,
ale řekl bych, že v takovém případě k něčemu referovatse stává synonymem o něčem mluvit. A o něčem
mluvíme pokaždé, takže pak nevidím žádný specifický fenomén, který bychom mohli označittermínem
reference.
K rozdílu mezi výroky sémiotickými a faktuálními viz Teorie sémiotiky, 3.2. Kdybych pak řekl, že všíchni
ptakopyskové kladou vejce a kdybych i použil všeobecného kvantifikátoru, jak jsem to udělal pro vlastnost
"být savec", určitě bych tím neodkazoval ke všem ptakopyskům,kteří existují a kteří kdy existovali,
protože nelze vyloučit, že existují také sterilní ptakopyskové. Jednoduše bych znovu jen říkal, že na jakékoli
zvíře bychom chtěli aplikovat termín ptakopysk,musí jít o zvíře, které má tu vlastnost, že klade vejce.
Mohli bychom diskutovat o tom, zda "savcovitost" je vlastností odlišnou od kojení mláďat: na první pohled
by se zdálo, že tomu tak je, protože to, že ptakopysk kojí svá mláďata, bylo už dokázáno na základě
mnoha pozorovacích výpovědí, zatímco to, že je savec, závisí na taxonomické konvenci; avšak vzhledem
k tomu, že taxonomie považuje za savce právě ta zvířata, jimž je přisuzována schopnost kojít svá mláďata,
a mnoho pozorovacích výpovědí nám říká, že ptakopysk mláďata kojí, můžeme oba výroky považovat
z našeho hlediska Za ekvivalentní. Kdo tyto výroky pronáší, k ničemu neodkazuje, ale jen přispívá
k tomu, že se utvrzuje společenskáshoda ohledně MO, který je třeba přisoudit danému termínu,
tj. shoda ohledně formátu kategoriálního systému, který je v rámci nějakého konceptuálního schématu
přijímán.
Referenčnífunkce není nutně signalizována gramatickou formou výroku. Vezměmesl výpověď jako NapoleonzemřelS.
května. Takový výrok lze brát jako referenční,pokud jej pronese téhož měsíce posel, který
ze Svaté Heleny přijede do Londýna; historik, který by tvrdil, že na základě nových dokumentů,jež právě
objevil, Napoleon nezemřel S. kvétna, by určitě odkazoval k Napoleonovi.jakožto k individuu, a kdyby tvrdil,
že ve všech učebnicích historie, kteréprostudoval,je chybná informace o Napoleonovi,určitě by odkazoval
ke všem jednotlivým učebnicím,které měl k dispozici. Kdyby však student při zkoušce z historie
řekl Napoleonzemřel 5. května, pochyboval bych, že se stále ještě jedná o výpověď s referenční funkcí.
Tento žák, kterého Napoleon a jeho život vůbec nezajímají, jen cituje z encyklopedie, aby se učiteli zalíbil.
Snaží se tedy jen prokázat, že zná kulturní konvenci, podle níž spojujeme s pojmem Napoleon tu
vlastnost, že zemřel 5. května 1821, podobně jako by pří hodině chemie odpověděl"H O" na otázku, co
je voda (a zcela zřejmě by tím neodkazoval na vodu, ale na to, co o ní říkají platné učebnice).Mimoto je
asi pravda, že kdyby student řekl, že Napoleon zemřel 18. června 1815, učitel by mu na to nejspíš odpověděl,
že si nepamatuje správně,co je v učebnici, protože tohle datum je spojováno s bitvou u Waterloo.
Kdyby však učitel posměšně reagoval slovy řekl bych,že v tu dobu byl Napoleonještě živa zdráv, měl by
v takovém případěv úmyslu odkazovat k Napoleonovi jakožto k individuu. Souhlasím, že by bylo možné
tento můj příklad zpochybnit, a docela bych byl I rád, kdyby to nékdo udělal, protože by mě tím utvrdil
v přesvědčení, že rozhodnutí, zda má nebo nemá nějaká výpověďreferenčnífunkci, je věcí dohody.
Proč to nikdy nebylo jasně řečeno či připuštěno, obdivuhodně vysvětluje Ducrot. Pro Saussura a jeho
následovníky byly významy ryze diferenciální a nebyly definovány s ohledem na jejich obsah. Význam
znaku registroval pouze distinktivní rysy, které ho odlišovaly od ostatních znaků, ale nezaznamenával
žádný popis jeho možných referentů:"Abychom použili jednoho aristotelského příkladu,význam slova
homme neobsahuje rys .neopeřený', neboť přirozená klasifikace inherentní francouzštiněneklade proti
sobě homme [člověk] a oiseau [ptákJv rámci kategorie bipěde [dvounožci], nýbrž homme a animalv rámci
kategorie ětre animé[životný]" (1995, s. 303).
Musím přiznat,že i já sám jsem ve svých předcházejících pracích přispěl k nedorozumění: tvrdil jsem, že
by se na jedné straně sémiotika neměla zajímat o problém reference a zároveň by se na straně druhé měla
pokoušet jednotněpojímat jak otázku Identifikace referentu, tak problém referenčníchaktů. V textech od
Strutturaassente [Chybějící struktury] po Leforme delcontenuto[Formy obsahuj, od Segno[Znaku] po Teoriisémiotikyjsem
se usilovně snažil vymýšlet názvy a formulace, které nemohly nikoho zanechat na pochybách,
jako bylo "I'equivoco del referente" [nedorozuměnínad referentem] a "Ia fallacia referenziale"
442 443
[referenční klam]. Polemika však byla dána tím, že v oněch pracích jsem chtěl zdůraznit,jak kultura vytváří
nějaký obsahový systém a jak diskurs produkuje své pravdivostní efekty, takže se zdálo, že je o něco méně
důležité stanovit, k jakému individuu nebo k jakému stavu světa odkazujeme, když říkáme, že Dioné běží.
Nikdo si samozřejmě nemyslel, že ncpoužíváme jazyk k tomu, abychom k něčemu odkazovali. Šlo o to, abychom
viděli referenci jako funkci významu, a ne naopak. Přesto byl "protireferencialistický" důraz patrný.
Ve Porme del contenuto (Eco, 1971) jsem rozlišoval soudy sémiotické a soudy faktuální, ale tvrdil jsem, že
ani faktuální soudy nevpouštějído sémiotického univerza žádný referent: "Faktuální soud má sémiotickou
relevanci, pouze je-li přijímán jako pravdivý, a to nezávisle na jakékoli verifikaci nebo na tom, zda je lživý"
(s. 90). Což sice bylo naprosto správné, pokud chtěl člověkpřipomenout,že znaky jsou kulturní jevy,ale nebralo
to dostatečný ohled na to, že ještě dříve, než je nějaký faktuální soud Společenstvímzávazně přijat,je
přece jen zapotřebí, aby byl za nějakých okolností vysloven a aby byl intersubjektivně odsouhlasen. Avšak
celá jedna podkapitola v Segno(Eco, 1973) je věnována historické diskusi o vztahu mezi znakem, myšlením
a realitou. Druhá část Teorie sémiotiky hovoří o tom, co se děje, když pronášíme indexně senzitivní
soudy, a o tom, jak při referenci konfrontujeme percepčnídata s kulturními: zatímco kapitoly o způsobech
znakové produkce se z velké části týkají práce, která je vykonávána při interpretaci stop, otisků, příznaků,
toposenzitivních vektorů,jejichž prostřednictvím se něco o něčem dozvídáme; a je také o tom, jak vytváříme
a považujeme za znaky příklady, vzorky, projekce a používáme je k referenci k předmětům okolního
světa. A nakonec to, že jsem se tolik zabýval abdukcí, a to nejen v rovině obecných zákonitostí, ale i pokud
šlo o běžná fakta - jak tomu je v případech Sherlocka Holmese (Eco a Sebeok, 1983) -, znamená, že jsem
se zajímal o mentální mechanismy; prostřednictvímkterých dokážeme říkat něco pravdivého nebo alespoň
pravděpodobnéhoo individuích a konkrétních událostech. jsem vděčnýAugustu Ponziovi (1993, s. 89), že
si povšíml toho, jak v Teorii sémiotiky přecházím od zdánlivě "antireferencialistícké" sémiotiky k sémíotice
"ne bezprostředně referenční': To znamená, že pokud se zpočátku zdálo, že podle mých vyjádření nemá
sémiotika nic společného s našimi vztahy s realitou, ve druhé fázi jsem říkal, že nelze vysvětlit, jak k realitě
odkazujeme, jestliže nejprve nezjistíme, jakým způsobemdodáváme význam slovům,která používáme.
Shrnu tu Bonomiho (1994, kap. 4) argumentaci. V roce 1934 Carlo Emilio Gadda zveřejnil článek"Mattinata
ai macelli" [Dopoledne na jatkách]. Článek popisoval milánská jatka, avšak kdyby text nebyl nikdy
vydán a nezmiňoval Milán a nějaký filolog by jeho rukopis nalezl v Gaddově pozůstalosti, mohl by ho
považovat za příklad narativní fikce. I kdyby pak zjistil, že šlo o novinový článek, který měl být posuzován
jako pravdivý, nemusel by ho filolog znovu číst, přestože mezitím změnil názor na jeho povahu. Popisovaný
svét s lidmi, kteří jej obývají, a jejich vlastnosti by zůstaly takové, jaké jsou, a filolog by jednoduše
"propojil" tuto reprezentaci s realitou. Takže "aby byl pochopen obsah zprávy, která popisuje nějaký
stav věcí, není nutné, aby na tento obsah mohly být aplikovány kategorie pravdivosti a nepravdivosti".
Moje námitky vůči rigidní designaci srov. Eco, 1984, 2.6.
Necháme-li stranou technický aspekt, pak Campanini postupuje jako pseudointeligentní počítač projektu
Eliza. V tomto experimentu byl počítač, který samozřejměnerozuměltomu, co říkal lidský mluvčí,
naučen pochytit ve výpovědi mluvčího nějaké téma a na něm vystavět zdánlivé inteligentní otázku: když
mluvčí řekl, že má problémy s otcem, počítačho vyzval: "Řekněte mi něco o svém otci." Ve scénce se sarchiaponem
se Campanini omezuje jen na to, že pochytí vlastnost, kterou Chiari navrhne, a v podstatě
jako by říkal: "Ale vlastnost, kterou uvádíte, sarchiapone nemá."
K tomuto typu existenčníchpresupozic viz Eco a Violiová, 1987 a Eco, 1990, kap. 4.4. [V českém překladu
Meze interpretace, Praha, Karolinum 2004, XIV, s. 239-289].
10 V tomto bodě by bylo možné znovu otevřít starý středověkýspor o tom, zda je existence akcidentem
esence (atributivně,Avicenna), anebo jejím aktem (Tomáš). Určitě bychom ale měli pro existenci rozlišit
užití predíkativní a existenční (pronikavou syntézu podává Piattelli Palmarini, 1995, kap. ll). Tato
distinkce nám umožní objasnit bod, o němž jsem diskutoval v podkapitole 2.8.3, když jsem se odvolával
na Fumagalliho (1995) interpretaci, podle které tři Peirceovy kategorie Firstness, Secondness a Thirdness
jsou u raného Peirce prvky propozice, a u pozdního Peirce naopak momenty zkušeností. jako moment
zkušeností není existence predíkát, je to střet s něčím, co stojí proti mně či přede mnou a předcházi jakékoli
konceptuální operaci - a je to vlastně onen bezprostřednípocit bytí, o němž jsem mluvil v 1.3.
je to pre-predikativní existence. Když ale řeknu, že Paříž má vlastnost existence v tomto světě, zatímco
Calvinova Neviditelná mésta tuto vlastnost nemají, přešel jsem už k existenci jako k predikátu.
11 K paradoxům rigidní designace ve vědeckých kontextech srov. Dalla Chiara a Toraldo di Francia, 1985.
444
12 A~essandro Zijno mě upozorňuje, že i v tomto případěby zavřená krabíce stále měla nějakou minimální
~:Iep~u(on~ .it ?.ebo jr, tj~"doménu", která je značena na konci adresy a diky níž můžeme přinejmensun
zjistit misto CI oblast krtu). Připusťmeale, že indikace je natolik slabá (a pro mnoho počítačových
nováčků neprůhledná),že ji nemusíme považovat za relevantní.
13 Mohli bychom říci,ževe skutečnosti řešení nikoho nezajímá. Kdyby se však ze vztahu [ekyll-Mary narodil
syn Charles, který by ve dvaceti letech přišel na to, že jekyllové jsou vlastnědva, mohl by mít vážný zájem
zjistit, kdo je jeho biologický otec. Avšak vzhledem ke každodenním sexuálním stykům mezi jekyllem
a Mary by bylo nemožné určit,v jaký den byl Charles počat, a tak bychom tu měli případ někoho, kdo
by s jistotou věděl, že jeho vlastním otcem je jeden z bratří Hydeových, a stále by se přesto snažil přijít
na to, který z nich to je.
14 Holmes si jako Putnam (1992) myslí, že věc o sobě není ani tak něco z definice nepoznatelného jako spíš
ideální hranice p~znání. Proto souhlasím i s Fellesdalem (1997, s. 453): rigidita designace je regulativní
Ideou, normatívnírn pojmem v kantovském slova smyslu.
I' Z nespočtu příspěvků k diskusi o Smithově vrahovi cituji jen tři texty, kterých jsem se držel, když jsem
psal tento odstavec: Bonomi, 1975,4, Santambrogio, 1992, a především Berselli, 1995, 1.3.
16 V původním znění si Nancy chtěla vzít Nora. Pokud vím, příklad se objevuje v McCawleym, 1971, ale
možná s ním někdo přišel už předtím. Zajímavých nápadů k tématu se mi dostalo (jen ve formě rukopisu)
od Franze Guenthnera v sedmdesátých letech během jedné diskuse v Centru sémiotiky v Urbinu.
17 Vždycky mě rozladí, když dostanu pohled napříkladz Bali a na něm stojí "Srdečnépozdravy z Balí.
Giovanni". Který Giovanni? jak je možné, že tento Giovanni neví, že na světě je podobných Giovan
niů nespočeta že já jich znám alespoňdvacet? jak si může myslet, že je jediný Giovanni, kterého znám?
MI~vím t~ o n~čem"co je zcela běžné. Znamená to, že lidé považují svoje jméno za rigidní designátor.
Avsak to, ze hde se teto chyby dopouštějí (či tomuto klamu podléhají), ještě není důvod k tomu, aby ji
dělali i filozofové.
18 jak už jsem ~vedl v poznámce 16, převzal jsem příklad s Nancy od McCawleyho. jde o tutéž Nancy? je
sice pravda, ze Jeho Nancy se chtěla provdat za Nora, a ta moje za analytického filozofa, ale tatáž Nancy
by mohla být docela přelétavá. Anebo by mohla chovat podivné přesvědčení,že všichni analytičtífilozofové
jsou .Norové. A když budeme hovořito mé Nancy, budeme tím hovořiti o té McCawleyho Nancy?
jak Je vidět, vyjednávat o referenci je velmi složitý proces.
19 Nemyslítelné světy (v literatuře a ve výtvarném umění)jsou příklademimpossibilií, tedy příkladem světů,
které si čtenář dokáže představit jen do té míry, v jaké to postačí k tomu, aby pochopil, že není možné
si je představit. Doležel (1989, s. 238 a násl.) tu hovoří o "self-voiding texts" a "self-disclosing meta-fiction':
V těchto případech na jedné stranějako by tyto možné entíty vstupovaly do narativní či fikčníexistence,
neboť tu jsou aplikovány konvenčníverifikačnípostupy: na straně druhé je status této existence
oslabován, protože samotné základy verifikačnichmechanismůjsou podkopány. Tyto nernožné fikční
světy v sobě zahrnují vnítřníspory. Doležel zmíňuje Robbe-Grilletovu La maison de rendez-vous [v českém
překladuDům milostných schůzek],v němž je jedna a táž událost ztvárněnav několika konfliktních
verzích, jedno a též místo je i není dějištěmrománu, události jsou řazenydo kontradiktorních časových
sekvencí, jedna a táž narativní entita opakovaněvystupuje v různých způsobech existence.
20 :,~stačí je~ na.mítnout: že ta?y jde o reprezentaci, a nikoli o referenci. Kromě toho, že bychom tím protiřečílí
pomerne stabilnímu nazoru, podle něhožprostřednictvímobrázku nějakévěci můžemek této věci
referovat (vezměmesi např. nějakou fotografii zachycující nějakou událost či zprávu), paradoxy nemyslitelnosti
- důmyslně vyloučené z fenomenologie reference - by se vynořily ve fenomenologii reprezentace
a nic bychom tím tak nezískali.
21 Dobrým résumérůzných diskusí je Salmon, 1981, Appendix 1.
22 Mim~to by t.entýž argument mohl být použit i v případě zemí, které mají o něco stabilnější historii,
včetne Prancie, a nebylo by snadné říci, k čemu referuje výraz Spojené státy americké, pokud si nepoložíme
otázku, jestli výraz použijeme před, nebo po koupi Louisiany a Aljašky.
23 N:j~ovější je Santambrogiova kniha (1992), v níž jsou fiktivní postavy přirovnáványk "obecným před­
mětům",
24 [Citován český překlad Otakara Levého. Praha, Rozmluvy / Voznice, Leda 2009, s. 350.]
P?kud se vlastnosti (d) nezdají jako zvlášť významné pro encyklopedickou definici fiktivní postavy, podívejme
se na tuto kuriózní zprávu, kterou jsem objevil v deníku La Repubblica 1. září 1985 (vzhledem
445
k tomu, že zprávu v mírně odlišné verzi přinášeltéhož dne i Corriere del/aSera,lze předpokládat, že pocházi
z nějaké tiskové agentury): "Falešnýnekrologpublikovaný v minulýchdnechv londýnskýchTimesech
byl pomstou žárlivé ženy, a ne šifrovanou zprávou néjakého špiona.Přišel na to denik The Sun. Nekrolog
oznamoval,že v Cornwal/unáhlezemřeli Mark, Timoth a James, ,milovaní'synovéjedné německé hraběnky.
Rita Colmanová, londýnská státní zástupkyně, přiznala, že nekrologdala publikovat na žádost hraběnky
Margarete von Hessen, matky oněch tří chlapců. Deník však nyní zjistil,že současný manžel Rity Colmanové
se s hraběnkou von Hessenpřed pěti lety rozvedl a že je také otcem Marka, Timotha a Jamese. Všichni tři
chlapcijsou živi a zdrávi ajeden z nich,Mark,zrovna tráví dovolenouv Cornwal/u,kde ses ním The Sun sešel.,Osoba,kteráje
za tímto morbidním žertem,je toutéž osobou,která sepokusilapošpinitjméno mé matky
i před dvěma roky:komentoval celousituaci mladík. V roce1983 totiž jeden anglickýdeník rozšířil falešnou
zprávu, podle níž měl Robert Parker, duchovní anglikánskécírkve,opustit svou práci i manželku a nastěhovat
se k hraběnce von Hessen. Rita Colmanová není vLondýně od včerejška k zastižení:odjelai s manželem
na dovolenoudo Devonu."Všimněme si, že text přesně pojmenovává aktéry celé záležitosti, vzájemně je
propojuje prostřednictvímS-nutných vztahůa přisuzuje jim jak "matriční"vlastnosti, tak poměrněkonkrétní
činy. Kdybychom však chtěli považovat tento text za vyprávění, upadli bychom do jistých rozpaků.
Určitě existuje jistá Rita Colmanová, která přiznala,že nechala zveřejnit nepravdivou zprávu p. Proč ji
však dala publikovat? Na žádost hraběnkyvon Hessen, bývalé manželky jejího muže, stojív textu. Když
ale hraběnka ví, že ti tři chlapci jsou naživu, proč přiměla Colmanovou, aby zprávu zveřejnila?Aby exmanžela
vyděsila?A proč s tím Colmanová souhlasila, když je hraběnčin exmanžel teďjejím manželem
a když si evidentně přeje, aby byl v dobré náladě,chystá-li se s ním na dovolenou do Devonu? Dělá to
Colmanová z laskavosti vůči hraběnce? Proč ale, když podle toho, co jeden ze synů tvrdí, Colmanová
žádnou zvláštní náklonnost k hraběnce nepociťuje a také, aby pošpinila její pověst, už předtím rozšířila
falešnou zprávu o jejím vztahu s anglikánským duchovním? Kdyby tato zpráva byla vyprávěním, nedokázali
bychom ji smysluplně převyprávět právě proto, že v ní panuje zmatek ohledněvlastností typu (d).
Anebo bychom text brali jako začátek nějaké aféry, jejíž záhady budou teprve objasněny.Text je samozřejměpomatený
i jako bulvární zpráva, a tak v tuto chvilí stačí, když si pomyslíme, že redaktor tiskové
agentury je popleta nebo že italské novíny špatně přeložilypůvodníanglický text, toť vše.
26 Semprini (1997) věnuje celý odstavec podmínkám, za jakých rozpoznáváme legendární postavy v dějinách
komiksů,a ukazuje, jak je lze identifikovat na základě jména, výrazných fyziognomických rysů,nezaměnitelného
oděvu, občanského stavu a celé řady specifických dovedností a dalších detailů (typické
fráze, zvuky, které konstantnědoprovázejí některákanonická gesta atd.). Existuje hodně reálných osob,
pro které bychom disponovali tolika instrukcemi k rozpoznávání?
27 Indexní nebo deiktický termín má význam nezávisle na kontextu i okolnostech. Avšak za nějakých konkrétních
okolností musí být vyjednán způsob,jakým jej použijeme k referenčnímu aktu. Ducrot (1995,
s. 309) zmiňuje příklad, který nám připomenenejistotu Quinova cestovatele před domorodcovým gavagai:"Tento
a tamten, i když vezmeme v úvahu průvodnígesto, nestačí k tomu, abychom vymezili nějaký
předmět.jak poznat, že to, co mi někdo na stole ukazuje, je kniha ve svém celku, její obálka, barva, nebo
kontrast mezi barvou knihy a barvou stolu, anebo zvláštní dojem, který na mě v tu chvíli dělá? Pro referenční
akt je nezbytné nějaké substantivum, byť by bylo jen implicitní."
28 Viz u Eca (1979, 1.3; v českém překladu Role čtenáře na s. 31-32) analýzu dvou kontextuálních užití výrazu
invece[naopak].
Z9 Kdybychom chtěli deiktický výraz, jehož obsah by byl naprosto totožný s vlastní referencí (tedy s tím,
co je použito ke zmiňování), museli bychom si představit nejelementárnější indexální pohyb, tedy ukazující
prst doprovozený třeba verbálním výrazem jako tenhle nebo podívej! Přesto i v takovém případé
je zapotřebí znát význam deiktického gesta. Existují kultury, v nichž se neukazuje prstem, ale jazykem
(Sherzer, 1974), zatímco v jiných kulturách znamená vypláznutý jazyk posměch,nikoli ukazování.
30 Obsah mají í spojky nebo logické operátory, a to je zřejmé, když někdo (bez sebemenší znalosti logiky) na
Internetu používá vyhledávača potřebuje vědět, jak se používají operátory AND a Ok. To, že instrukce
jsou poskytovány nikoli ve formě definice, ale jako sekvence operací, není podstatné. I pro definici slovesa
saltel/are [poskakovat], jak jsme viděliv 3.4.6, používáme jakýsi scénář, který ukazuje sled činností.
446
Ke kapitole 6
Pro shrnutí celé diskuse viz Calabrese, 1985, Fabbrichesi, 1983, Bettetini, 1996, 1.3a 11.1.1.
Podle Fabbric~esiové (1983) diskuse neskončila "přirozenou smrtí", protože sémiotika odmítala přemýšlet:,filoz?ficky,
o pOjmu podobnosti, a tato podobnost, již bylo třeba vysvětlit, nebyla korespondencí mezi
d;,ema p,redmety,(dejme t0r;'u ~:zi ob;ázkem a jeho předlohou),ale peirceovská Firstness jako "vnitřní rozdíl,
k~erY,nerozhsuJe ko?kr~tm předměty, ale teprve jejich rozlišení a konstituci připravuje" (1983, s. 109).
Myslím, ze ~dk~z Jespr~vny, ~ pokusil jsem se této výzvě dostát v kapitole 2 této knihy. Fabbrichesiová poznamen~la:
ze tema Je predurceno k tomu, aby se pak objevilo v textuální sémiotice, v diskusi o metaforách,
~, abdukčních proces:ch, o i~~erpretačnÍ spolupráci a o rozpoznávání frames - a to je seznam všeho toho,
cim J~em se po "nepnrozene, smrti diskuse o ikonismu zabýval. je vidět, že bylo alespoň v mém případě
nutne podmknout,takov~uvychovnou cestu dříve, než se vrátím k ikonám. Dvacet let je vlastně minimum
pro ,to, aby se zasvecovaci cesta nezredukovala na charterovýlet na předplacenou dovolenou. Aniž bych se
s~azll ,?,Jmenovat,~šechny ty, díky nimž jsem svoje myšlení o ikonismu mnohokrát revidoval, zmíním jen
ne~tere kol~gy, ~ten k tomuto,té~atu zasahovali přimo do mých textů a poskytli mí tak někdy útěchu nebo
me daleko casteji zahnali do uzkých. Bez abecedního pořádku a s odkazem na bibliografii to jsou: Tomás
Maldonado, Giorgio Prodi, Massimo Bonfantini, Rossella Fabbrichesi, Antonio Perri, Peter Gerlach, diskuse
s Alessandrem Zin.nou o semisymbolickém, amar Calabrese, Thomas Sebeok, Giampaolo Proni, Fernande
Saint-Martin, Goran Sonesson, Groupe fl,Francisca Pérez Carreňo,Soren Kíerup, Martin Krampen,
Floyd Merrell, Ro~ert Innis, 1;'0 Osolsobě, s nímž jsem vedl živou debatu o ostenzi, Winfried Nčth a jeho
polemika o spodmm prahu sémiotiky na kolokviu v Cérisy v r. 1996, různí autoři, kteří přispěli do Bouissac
et al., eds., 1986 (zvláště Alain Rey, Michael Herzfeld a Monica Rector), jakož i Pierre Fresnault Deruell:
a Michel Costantini a jejich soustavná práce na aktualizaci bibliografie k pojmu obrazu, kterou vedou
v casopise Eidos. Bulletininternationalde sémiotiquede l'image.
T~to distinkce ,není zcela sho~ná s,tOl~: kterou Dennett (1978, III, 10) označuje za rozdíl mezi ikonojily
a ikonojoby v ramci kogmtl;,n,lCh ved. Rekl bych, že je-li dán rozdíl mezi (i) ikonickou povahou poznání
a ~ll) povaho~ hYPOlkon: tyka se Dennettova opozice jen bodu (i). V každém případě podle už citovanych
pramenu JSou me,zl ikonoklasty obvykle řazeni Goodman, Gombrich, většina těch, kdo následují
G~elmase, skupina z Líěge, dokonce i psychologové jako Gregory, zatímco mezi ikonisty lze počítat raneho
Barthese a Metze, Gibsona, raného Wittgensteina a Maldonada.
To mi, spravedlivě, vyčítá Pabbrichesiová (1983, s. 3), i když možná podceňujeto, jakým způsobem tento
probl~?, vyplouva na povrch ~ Teoriisémiotiky v případě "invence", a nebere v úvahu (v době, kdy svůj
text píše) to, jakJsem se pokusil problém znovu uchopit v eseji o zrcadlech z roku 1985.
To,že jsem se zabýval jen vizuálním ikonismem, mi vyčítá například Sonesson: já jsem však zrovna v těch
lete~~ ve VS p~blikoval dvě stati Osmonda Smithe (1972, 1973) o hudebním ikonismu a také jsem uváděl
?apnklad zkušenosti se syntaktickým ikonismem. je ale také pravda, že alespoň při dvou příležitostech
Jsem napsa~, že hovořit o ~konismu v p~ípadě Peirceových existenčníchgrafů je pouhá metafora, protože
nezachycují morfologické a prostorove vztahy. To je důkaz toho, že kdokoli v oné kulturní atmosféřevyslovil
slovo "ikona", byl hned spojován se světem kresby.
?iskuse ~,tomuto tém~tu je velmi rozsáhlá. Na jedné straně existují experimenty, které dokazují, že i zvírata,dok~zou
roz!,~zn~vat obr~zy (po~,~naje už legendou o Zeuxidovi): na straně druhé tu jsou etnograficke
zpravy, ktere řfkají, Jak "pnmltlvm domorodci (v každém případě někdo,kdo žil bez jakéhokoli kontaktu
s fotografiemi nebo vůbec s jakýmikoli zobrazovacími technikami), dostanou-li do ruky fotografii
důvěrně známé osoby, ťrojevují jistý ostych, smutek, nebo dokonce naprostý nezájem. Téměř vždycky
Jde o expe;lmenty, kter: nejsou dostat:č~ě,!zko~šené:v některých případech domorodce zaujme to, že
Je mu nabl~en kus ~~~lru, Jemu ~:z?amY,~redmet,zatímco když je obrázek vytištěn na kusu látky, přistupuje
~ nemu s vetsí JiStOtOU; v jiných pnpadech je to dáno špatnou kvalitou obrázku; v dalších případech
to, z~ Je,domorodec v rozpacích: neznamená, že vyobrazenou osobu nepoznal, ale že nechápe, jak
se,rysy ~name osoby mohou Jakoby zazrakem objevit na kusu papíru; a v jiných případechjde evidentně
o spatne f?,rmulované otázky; kt:ré připomínajínedorozuměníQuinova radikálního překladu.
Iinak by tyz Maldonado, ktery me vyzýval k úvaze o motivovaných vztazích mezi ikonou a realitou netrval
tolik na "optimalizaci" podobnosti (similarity), tj. na studiu technik, které by umožnily a do budoucna
447
i umožni "najít v technickém slova smyslu co nejlepší možnou shodu mezi konvenčními požadavky, které
vycházejí od pozorovatele, a témi nekonvenčními,které spouští pozorovaný předmět" (1974, s. 291).
[Kurs obecné lingvistiky. Praha, Academia 1996, s. 52.] , . . . . .. ,.,'
To vysvětluje, proč byl Metz (I 968b, s. 115 a násl.) hned připraven přijmoutmOJl kntiku týkající se pojetí
hypoikony jakožto analogon a prozkoumat její k~lturní složky. ,. , .
10 K tomu, že se tento impuls ukázal jako ",<Imi plodny, existuje bohata literatura, ale rad bych tu citoval
jen tu nejnovější: [ean Fisette, 1995. . , . ,
II Je potřeba říci, že spíše než o chirurgický zákrok šlo o preventrvru operaci, protoze byla provedena se
značným předstihem předtím, než se objevila teorie rigídní designace.
K postupnému oslabování jednotlivých pozic srov. Bettetini, 1971 a 1975. , ' . . .
13 Někdo by dnes definoval podobnost jako dyadický vztah něčeho se sebou sa~ym,zatimco sumlanta,b~
byla v každém případě triadícký vztah (srov. Goodman, 1970): A je podobné B z hled,~ka C, a mozna
právě to bylo definováno jako "multi-place predicate" (srov. Medin a G~ldstone, 1995). P,resto Vl~ v 3.7.6
diskusi o rozdílu mezi tím, když rozpoznáváme índividuum jako steme individuum, a tím, kdyz Je rozpoznáváme
jako podobné ostatním jedincůmtéhož biologického druhu. ~z~ledemk tomu, ž: je rozpoznávání
bázových kategorií (jako pes nebo židle) zabudováno do percepcmho procesu, nernělibychom
i v těchto případech mluvit o podobnosti, a nikoli o založené similaritě? ,
Problém připomíná"vzorové formy" v Kratylovi, srov. Dionigi, 1994, s. 123,a na:1. • . , ' , '"
"Náhlá změna intenzity v obrazu odhaluje obrysové linie, a tedy formy predmetu ve vizuálním svete
(Vaina, 1983, s. ll). . .
16 Přesto stále převažovala nutnost hypoikony bezprostředněspojovat s nějakým významem, kognitivním
typem, a proto jsem tvrdil, že z hypoikonické zkušenosti l~e pří~o př:jít k "a~straktn~ reyrezentaci
ruky." Jinými slovy šlo o problém (individuálního) Dynamického Pred,metu jakoz~o (l~e~lm) t:rmznus
ad quem poznávacího procesu, při němž lze kontrolovat pouze (obe~ny) Bezprostredm Pr~dmet',Atak
tu bylo stále riziko, že se nebude brát v úvahu předmětjakožto terminus a quo, tedy ~rosty.rakt, ze ,aby
se konstituovala jakákoli abstraktní reprezentace ruky, musíme (my nebo ten, kdo JeJItyp predal) prece
jen vyjít z nějaké smyslové zkušenosti. , " .
Za tyto postřehyvděčím Paolu Fabbrimu, který se mimochodem o.d;olaval na ne~tere, d',~kus~:. Ruggerem
Pierantonim. Fabbri navrhuje, aby si sémiotika percep,ce vy~uJcllap~J~m "vypo;ed': v ruz Je .~bsaženo
i hledisko mluvčího.Myslim, že tento návrh je plodný, a zda se ml, ze Jsem to uz v techto esejích
naznačoval. Fabbri mi doporučuje, abych všechny následující odstavce i kapitoly o protézách a o zrcadlech
a ~tiscích založil na ústředním pojmu výpovédi. Mám za to, že přítomnost subjektu s vlastním hlediskem
je zásadní _ i když není formulována v termínech "výpovědi" - v různých částech této kapitoly
a zvláště v odstavcích o zrcadlech.
18 Viz například Gombrích (1982, s. 333): "Fotografie neni arbitrární, protože postupný přech~~od tmy' P?
světlo, který je u subjektu patrný, zůstane takový, byť v redukované velikosti, i na fotogr~fil. V.Teorii~emiotiky
jsem se vyhýbal tomu, abych nahlížel do černé skříňky, a když jsem fřevzal pojem náhradních
podnětů,nazval jsem je (v rámci typologie znakové produkce) programovanyml stimuly.
19 [Citován českýpřekladJana Bindera. Denis Diderot, O umění, Praha, Odeon 1983, s. 280.]
20 [Tamtéž.] . .., '
Neviděl ji i přesto, že žil už v kultuře, které dominovala maliřskáteorie persp,ektivy. To jez~lastn~ a zd~
se, že to je v rozporu s dvěma protichůdnými pozicemi, totiž že perspektivní vztahy nam JSo,: danr uz
v předmětu a že jsou naopak vštěpoványjakožto interpretačnísché,:,,~kulturního původu. Rekneme
tedy, že ať už je tomu jakkoli, předmět Galileovi neposkytoval d~st~tecnestopy ktom~,aby perspektivu
zachytil, a že mu kultura prozatím neposkytla schémata dostatecna k to~u" aby Jl,v,ldel. , ..
zz Až na to, že tam typ předpokládal čtyři kroky: (i) stimuly (to, co teď nazyvam Měsíc o sobe!; (11) transformace
(práce spočívajícív kresbě); (iii) perceptuální model; (iv) sémantický model. Ve svede toho, ~o
jsem doposud řekl v této knize, by teď kognitivní ~yp vykonával dvojí .f~?kci obou "mo~elů",~~rcept~~lního
i sémantického. Popř. kdybychom chtěli uvazovat o sofistikovanéjším stadiu (ale zaroven I chudším
než kognitivní typ a jeho obohacení pocházející z encykloped,ícké interpretac.e), ~a~ to, co Jsem tehd!
nazýval sémantickým modelem, by se rovnalo velmi abstraktní reprezen,t,:'CI,;lz~alne d~stl styliz~:ane:
anebo jen verbálně-kategoriální,jako "planeta slunečnísoustavy, okolo ruz obíhají plynne prst~nc.~ .Je-li
v tomto bodě jasno, zdá se mi přesto, že už na onom místě jsem uvádělpříkladvelmi podobny pnkladu
448
23
26
27
Galileovu, když jsem říkal, že ten, kdo kresli "perceptuální model víceméněobchází a ponořuje se přímo
do až dosud beztvarého perceptuálního kontinua, promítá svou percepci tak, jak ji organizuje" (Eco,
1975,3.6.8; citován český překlad Teorie sémiotiky). To, že pak na těch stránkách jsou téměř všechny příklady
radikální invence umělecké povahy, nemělo nijak podsouvat představu,že by existovala radikálni
invence jen v oblasti umění: a Galileův příklad je toho teď důkazem,jak se mi zdá. Podívejme se znovu
na obr. 4.4. na s. 318 [na s. 285 v českém překladu], kde (jak věřím) se už pokouším ukázat, jak by asi
postupoval cestovatel, kdyby poprvé spatřil ptakopyska a kdyby měl nějaké kreslířskénadání. Jelikož by
nebyl schopen pochopit to, co před sebou vidí, a zkoordinovat fakta, která žádná kategorie nebo pojem
existujících druhů nedokázaly kontrolovat, musel by se pustit do kresby rysů, které zkusmo rozeznával,
takže teprve až by kresbu dokončil,jevil by se mu ptakopysk jako organismus, jenž má alespoň morfologicky
vzato nějakou existenciální legalitu. A kdyby pak tímto cestovatelem navzdory veškeré chronologické
pravděpodobnosti byl Leonardo, mohli bychom se stát svědky spojení mezi Estetikou jakožto
gnoseologia inferior a Estetikou jakožto teorií umění.
Valentina Pisantyová se mě (v rozpačitém osobním rozhovoru) zeptala, co bych uviděl, kdybych namířil
svým "očnim" ukazováčkem na své.oči (ty, které mám na hlavě). Zdá se dost obtížné představitsi oba
obrazy současně,možná by bylo třeba zavřít obě normální oči, kdybychom měli použít třetí oko, ale ne.
vím, zda by to stačilo. Nejrozumnější závěr zní, že by bylo zapotřebí přeprogramovat náš mozek. Možná
je to kvůli této obtíži, že se nikdy ještě experimentálněnetestovaly implantace třetího oka na ukazováček.
Ale to je problém, který už nespadá do mé kompetence.
Vyhradil bych naopak termín nástroj pro artefakty, jako jsou nůž, nůžky, pazourek, kladivo, které dělají
nejen to, co by lidské tělo nikdy nedokázalo, ale ve srovnání s protézami, jež nám jednoduše usnadňují
interakci s tím, co tu už je, produkují něco, co tu dříve nebylo. Tyto nástroje stříhají,rozdělují,modifikují
formy. Vylepšenými nástroji jsou stroje. Ty pracují, aniž by je musel vést orgán, jehož schopnosti umocňují.
Jakmile se jednou spustí, pracují samy od sebe. Mohli bychom ale diskutovat o tom, zda lokomoční
stroje, jako je jízdní kolo nebo i automobil, které předpokládají ještě přímou spolupráci (spojenou s jistým
úsilím) rukou a nohou, nejsou zároveň i (maximálně) magnifikativními protézami; a v takovém případě
by primitivní letadlo bylo ještě zároveň strojem a magnifikativní protézou, zatímco jumbo jet by
byl jen čistým strojem, jako je tkalcovský stav. Substitutivní, extenzivní a magnifikativní protézy, nástroje
a stroje jsou však abstraktní typy, pod něž můžeme zařadit různé předmětypodle toho, jak se používají,
a podle stupně jejich složitosti.
V osmdesátých letech jsem napsal esej o zrcadlech (nyní v Eco, 1985). Vycházel z některých postřehů Teorie
sémiotiky, ale směřoval k zásadní revizi pojmu ikony a hypoikony. Proto se na tomto místě vracím
k základním aspektům této otázky.
Co znamená "virtuální" v protikladu k "reálnému"? Maltese (1976) "se chytá" jedné mé pasáže (Eco, 1975,
s. 256; [ve skutečnosti jde o s. 267; v českém překladu Teorie sémiotiky, 3.5.5, s. 230]), kde říkám, že virtuální
obraz není materiálním výrazem (samozřejměv tom smyslu, že není obrázkem nebo zarámovaným
obrazem a že mizí, jakmile se zrcadlený předmět vytratí), a obviňuje mě z idealistického antimaterialismu
- ale jen klid, taková byla dobová rétorika. Rozdíl mezi virtuálním a reálným obrazem nezavádím
já, ale optika, která považuje za reálné čínské stíny nebo filmové snímky, a dokonce i obrazy konkávních
zrcadel, které lze zachytit na obrazovce, a za virtuální považuje obrazy zrcadlové (spekulární) (srov.
např. Gibson, 1966, s. 227). Virtuální zrcadlový obraz je virtuální, protože divák ho vnímá, jako by sám
byl uvnitř zrcadla, zatímco zrcadlo nemá "vnitřek".
Člověkaopravdu zaráží, když vidí, že se vědec, který je s okem tak důkladněobeznámen (Gregory, 1986),
nadále nad tímto jevem (a nad tím, že zrcadla nepřevracejí hořejšek s dolejškem) podivuje. Gregory si
je vědom toho, že musí jít o kognitivní fakt (my si sami sebe představujemev zrcadle, jak už jsem o tom
mluvil), ale nezdá se, že by ho odpověď uspokojovala, neboť má za to, že kdyby tomu tak bylo, byli bychom
vybaveni "mimořádnou" mentální schopností, jako bychom neměli žádné jiné, které se přece jen
jeví jako podobně mimořádné. Gregory cituje i Gardnera (1964), který také říká naprosto zřejmou věc,
že zrcadlo nepřevrací vůbec nic. Ale ani to ho nijak neuklidňuje a dodává ještě jeden důvod k podivu,
totiž že zrcadla převracejí i hloubku, tedy to, že když se od nich vzdalujeme řekněme směrem na sever,
obraz se od nás vzdaluje směrem na jih a také se zmenšuje (a ještě by tak scházelo, dodal bych, aby se
proti nám rozběhl);ale že nepřevracejí konkávní s konvexním. Stačí považovat zrcadlo za protézu nebo
si představit oko na ukazováčku, a hned uvidím to, co bych viděl, kdyby byl někdo přede mnou: kdyby
449
se ten někdo vzdaloval, jeho obraz by se zmenšoval, ale pokud bude mít vystouplé břicho, zůstane takové,
jaké je, a nebude se vtahovat dovnitř.
28 I kdyby si stopař udělal na botách pana X nějaký rozpoznávací zářez, měl by jen velmi silnou indicii, že
ony boty patří panu X. Ve skutečnosti by totiž vnímal jen otisk bot (obecně), které mají nějaký (obecný)
zářez podobný tomu, který si udělal na jedné konkrétní boté.
29 Z praktického hlediska by bylo dost zvláštní, kdybych někomu ukazoval svoje sako v zrcadle proto, abych
mu řekl, že slovem sako míním věc, která vypadá tak a tak, ale připusťme přece jen, že díky intruzivně
protilehlým zrcadlům je sako, na které ukazuju, ve vedlejší místnosti a že můj divák ho může vidět jen
v zrcadle: zrcadlová protéza by mu umožnila vnímat předmět,který je ve druhé instanci povýšen na ostenzivní
znak.
JO Bacchini (1995) napsal důmyslnýesej, v němž sice vychází z mých textů, ale snaží se dokázat, že zrcadlový
obraz je znak. Na základě toho všeho, co jsem doposud opakovaně tvrdil, by mělo být už jasné,
že lze zastávat různé teze, avšak jen pod podmínkou, že nepřijmeme mou premisu: já mluvím o zkušenosti
osoby, která se vidí v zrcadle a která ví, že před sebou má zrcadlo. Bacchini považuje tuto premisu
za "ideologickou" a za něco, co je v "příliš nízké rovině" (dává totiž přednost složitým zrcadlovým inscenacím,
jako je ta ve filmu Orsona Wellese). Pro mě je však tato nízká rovina naprosto zásadní, a je-li
tato premisa ideologická, pak taková je i každá jiná. Jakmile se přes tuto nízkou rovinu Bacchini přenese,
všechny příklady,které uvádí, se týkají lží, omylů, triků, katoptrických divadel, o nichž jsem už pojednal
v Eco, 1985. Bacchini říká, že je potřeba pěstovat pragmatiku zrcadla (a s tím souhlasím - už jen proto, že
tak zněl i název jedné z podkapitol mého eseje) a že je třeba brát v úvahu různé "epistemické modality".
Jsem pro a myslím, že tento návrh jde ruku v ruce s už zmiňovaným Fabbrího návrhem, podle něhož teorie
výpovědi hraje ústřední roli i ve vizuální sémiotice a v percepci obecně.Já si však v tomto kontextu
všímám jen jedné epistemické modality (té, kterou zastává ten, kdo vědomě stojí před zrcadlem) a ostatní
mě nezajímají. Mám za to, že je povoleno činit jistá rozhodnutí a vybírat si evidentní případy,abychom
mohli ukázat, že tak evidentní zas nejsou. Nechávám stranou otázku otisků,ke kterým jsem se vrátil na
těchto stránkách. Bacchini říká, že otisk je oddělen od otiskujícího předmětu časově, ale ne prostorově,
neboť je "shodný" s tímto předmětem,kterému odpovídá bod po bodu. Mám dojem, že se tu směšuje
časový souběh, prostorová sounáležitost a vztah shody (jenž je čistě formální a přetrvává i v případě posmrtné
masky patřící osobě,která už na tomto světě delší dobu není).
"Pravděpodobně se nikdy nedozvíme, jak vypadala fylogenetická trasa, která nám umožnila přejít od
percepce odráženého obrazu k vývoji technologických postupů,kterými vyrábíme umělé obrazy" (Maldonado,
1992, s. 40).
32 Naprosto souhlasím s Maldonadem (1992, s. 59 a násl.): nové typy ikonických konstruktůaž po virtuální
realitu - a tedy nikoli statické, ale dynamické ikonické konstrukty - nás staví před nové problémy, které
vyžadují nové konceptuální nástroje. Až na to, že rozvoj těchto nástrojů stojí teď na nejasné křižovatce
mezi různýmikognitivními vědami.Myslím, že obecná sémiotika by měla vysvětlovat to,že tyto jevy tu
jsou (a kladou nám otázky), a ne to,jak kognitivně fungují.
33 Argumentem ve prospěch síly náhradních podnětů by mohlo být i to, že lidé obvykle zažívají (opravdové)
sexuální reakce, když před sebou vidí obrázky lidských těl, jako tomu je v případě herců, modelů/
modelek v pornografických časopisech.Nestačí namítnout, že se pak často stává, že když ten, kdo je těmito
obrázky tak okouzlen, náhodou potká zobrazovanou osobu ve skutečnosti, uvědomí si, že tato osoba
není zas tak přitažlivá: fotografie byla prostě zinscenována (make-up, úhel pohledu a důmyslná hra světel)
nebo přímo sofistikovaněupravená. Tohle by jednoduše byl důkaz, že nás hypoikony díky náhradnim
podnětům mohou přimět,abychom vnímali něco, co v přirodě neexistuje. A nestači ani namítnout,
že v dějinách se lidé sexuálně vzrušovali pohledem na obrázky, které my vůbec nepovažujeme za realistické,
jako jsou všelijaké africké Venuše nebo prchavé xylografie, které zobrazovaly Evu v některé z biblí
chudých (Biblia Pauperum). Bylo by snadné říci, že v takových excitačníchprocesech má obrázek jen
sekundární roli, zatímco primární roli měla fantazie a síla touhy. Kdyby to bylo pouze tak, nebylo by
možné vysvětlit,proč se používaly jako erotická stimulace vždycky hypoikony - nebo proč by někomu,
když má touha takovou sílu, nemohl stačit obrázek kosočtverce.Takže jakkoli některé náhradní podněty
mají jen nízké rozlišení, v různých dobách a kulturách hypoikony přesto vzbuzovaly sexuálni vzrušení.
To nás vede k domněnce, že pojem stimulační"zástupnosti" nelze definovat na základě přísných kritérií,
ale že závisí na kultuře a na sklonech jednotlivců.
450
35
37
J8
JO
40
41
Z hlediska toho, o čem je tu teď řeč, není podstatné, že tyto postupy se mohou týkat oněch procesů pokročilé
pertinentizace substance obsahu, na níž je založeno mnoho uměleckýchaktivit (o nichž viz Teo-
riesémiotiky,3.7.3).
Vzhledem k tomu.že o tom, co tu teď píšu, říká některé věci, s kterými souhlasím, i Sonesson (1989), rád
bych jen upřesnil, že jsem se právě tímto problémem zabýval ve svém příspěvku na každoroční konferenci
Italskéasociace sémiotických studií (Associazione !taliana di Studi Semiotici) ve Vicenze v roce 1987
(Eco, 1987).
Srov. Simone, 1995. K rozpoznávání fonémů srov. též Innis (1994, s. 5), který přebírá a rozvíjí některé
z Biihlerových myšlenek ("Phonetik und Phonologie", 1931): identifikování zvuku jako formy (Klanggestall)a
rozpoznávání předmětu (Dinggestalt) jsou údajně identickým procesem učení. Když se odvolám
na typologii typů abdukce (Eco, 1983 a Bonfantini, 1980, 1983, 1987), mohl bych říci, že fonologické
rozpoznávání představuje abdukci prvního typu, kde je pravidlo už známé a kde je potřeba právě rozpoznat
výskyt - výsledek - jako případ onoho pravidla. Ale to, že tato abdukce je téměř automatická, nevylučuje,
že jde přece jen o abdukci, hypotézu.
Kryptografové tvrdí, že každá šifrovaná zpráva je dešifrovatelná: stačí jen vědět, že je to zpráva.
"To, co tento typ ikoníckých znaků má společného (...),je, že jejich použití jakožto ikonických znaků předpokládá,
že budou bezprostředněvnímány samy o sobě jako plnoprávné předmětysmyslového vnímání
ještě předtím, než sestanou zástupnýmí znaky za něco jiného" (Ransdell, 1979, s.58). Po téměř čtyřiceti
letech diskusí je tedy třeba dát za pravdu Barthesovi (I 964a) , když o fotografii (a nikoli o kresbách) hovořil
jako o zprávě bez kódu. Nemluvil tehdy o ničem jiném než o tom, čemu tu já říkám modalita Alfa.
V tomto smyslu mluvil o tom, že obraz jednoduše denotuje. Přechod k modalitě Beta pro něj spočíval
v momentě konotace, když je fotografie viděna jako text a také tak interpretována (za hranicemi toho,
co by mohla být percepční interpretace).
Za tímto prahem už přecházíme ke konceptuální similaritě.Lze stanovit percepčnípodobnost mezi mužem
a ženou, avšak podobnost (tj. similarita) mezi manželem a manželkou nebo mezi rodiči manželů je
čistě konceptuální.
Peirce na jednom místě říká: "Ikony jsou tak dokonalými náhražkami svých předmětů,že je obtížné je
od nich odlišit... A tak když se díváme na obraz, je tu chvíle, kdy ztrácíme ponětí o tom, že to není sám
předmět,rozdíl mezi kopií a reálným předmětemmizí, a prozatím je čistým snem - není to zvláštní existence,
a přesto ani něco obecného. V tu chvíli pozorujeme ikonu" (CP 3.362). Připustíme, že náš velký
a ctěný mistr v jednu chvíli použil jenom metaforu?
Pravidlo není zas tak jednoduché, protože tu je značné rozpětí jak ve verbální interpretaci obrázků, tak
i v tom, jak je spojujeme s nálepkami. Je tu především první sémio-syntaktícképravidlo, na základě něhož
máme-li Sjako vizuální subjekt a E jako nálepku, pak abychom je spojili v syntagma, tak obě entity mohou
být pojmenovány buď de dieto,anebo de re.To znamená, že písmeno G může být vloženo do věty buď jako
grafém (G), anebo jako ítalský foném [DŽI].Avšak to, co je důležitější pro sémantíku rébusu, je,že de dícto
nebo de remohou být pojmenovány i obrázky v tom smyslu, že předmět musí být buď rozpoznán a definován
či pojmenován verbálně,anebo vstupuje do hry jen jako něco, co nese vlastní nálepku na způsob vlastního
jména. První syntakticképravidlo říká, že sekvence se musí číst lineárně zleva doprava. Druhé pravidlo
(neboli pravidlo správného tvoření minimálních syntagmat) zní, že nálepka může následovat po definici
subjektu nebo ji předcházet. Třetí pravidlo pak říká, že když má být subjekt interpretován jako činnost, lze
libovolně použít šest různých syntaktických struktur, tedy (je-li S =subjekt, V =verbum, °=objekt) SVO,
SOV,VSO,VOS, OVS,OSy. Pokud jde o sémantickápravidla pojmenování subjektů,je třeba zvýrazňovat
jejich vlastnosti. To,že Subjekty jsou muži a ženy, může hrát roli, ale také nemusí. Podobně lze rozlišovat
i pertinence individuální(v té či oné postavě lze poznat Napoleona nebo Herkula), ikonografické (ta či ona
postava je král nebo dáma) nebo díegetické (ta či ona postava někoho zabíjí, nebo se právě žení/vdává). Jelikož
jsou Subjekty z nutnosti nebo z důmyslného autorova rozhodnutí vkládány do maximálně surreálních
scén, je občas potřeba zohlednit i Subjekty, které nálepku nemají.
451
K dodatku 1
Text je překladem (částečně aktualizovaným tak, aby působil homogenně spolu s ostatními statěmi
této knihy) článku.Denotation", který vyšel v Eco a Marmo 1989, s. 43-80. Děkuji Marii Tereze Beonio
Brocchieri Fumagalliové, Andreovi Tabarronimu, Robertu Lambertinimu a Costantinovi Marmovi za to,
že se mnou tento spis konzultovali a poskytli mi vzácné postřehy.
V komentáři k Perihermeneias,11,používá Boěthius v diskusi o tom, zda slova odkazuji k pojmům nebo
k věcem, termín designare. A v témže kontextu říká, že .vox vero conceptiones animi intellectusque signíficat"
[slovo však znamená duševní a intelektuální pojmy] a .voces vero quae intellectus designant"
[ale slova, která označuji rozumové představy],a když hovoří o litterae, voces, intelleetus, res,tvrdí, že "litterae
verba nominaque sígníficant" [písmena znamenají slova a pojmenování] a že .Jraec vero (nomina)
principaliter quidcm intellectus secundo vero loco res quoque designant. Intellectus vero ipsi nihil aliud
nisi rerum significativi sunt" [ovšem tato (pojmenováni) předně označuji rozumové představy, na druhém
místě také věci. Samy rozumové představy ovšem nejsou nic jiného než vyjádření věcí]. V Arist.
Categ. (col. 159 B4-C8) říká, že "prima igitur illa fuit nominum positio per quam vel intellectui subiecta
vel sensibus designaret" [prvotní role pojmenování tedy byla ta, jíž se označovalo to, na co se vztahoval
rozum nebo smysly]. Zdá se mi, že termíny designare a signiJieare se zde pokládají více méně za ekviva-
1enty. Avšak zásadní bod tu je, že slova především znamenají pojmy, a teprve následně mohou bezprostředně
referovat k věcem. K celé otázce srov. De Rijk, 1967,11,1, s.178 a násl. Nuchelmans (1973, s. 134)
upozorňuje, že ačkoli se zdá, že Boéthius používá také signiJicare společně s designare,denuntiare,demonstrare,enuntiare,dieeres
výrazem-předmětem, chce-li označit to, co je pravdivé či nepravdivé, když pak
užívá týchž termínů v nějaké osobě, jež vystupuje jako subjekt, chce tím říci, že někdo tímto způsobem
prezentuje mínění,že něco je, anebo není: "Definice enuntiatio nebo propositiojako výpovědi,která znamená
něco pravdivého nebo nepravdivého, odráží to, že z Aristotelova hlediska je v úzkém slova smyslu
pravdivá nebo nepravdivá myšlenka či domněnka,že něco je, anebo není. Podíváme-li se tedy na to, jak
Boěthius tuto otázku klade, zjistíme, že pravdivost a nepravdivost nejsou ve věcech, nýbrž v myšlenkách
a názorech, a teprve poté (post haec) ve slovech a ve výpovědích. (Srov. Nuchelmans, 1973, s. 134 s odkazy
na In Categ. Arist. a In Periherm.)
V Dialektice(V, 11,De Definitionibus,vyd. De Rijk, s. 594) je zřejmé, že jméno je determinativum všech
možných odlišností něčeho, a právě slyšíme-li vyslovit jedno jméno, můžeme je pochopit (intelligere)
všechna; sententia v sobě zahrnuje všechny tyto rozdíly, zatímco definitio jen některé, totiž ty, které pomáhají
určit smysl jména uvnitř věty s vyloučením všech nejednoznačností."Sic enim plures aliae sint
ipsius differentiae constitutivae quae omnes in nomine corporisintelligi dicantur, non totam corporis
sententiam haec definitío tenet, sieut enim nec hominis definitio animal rationale et mortale vel animal
gressibile bipes.Sicut enim hominis nomen omnium differentiarum suarum determinativum sit, omnes
in ipso oportet intelligi; non tamen omnes in definitione ipsius poni convenit propter vitium superfluae
locutionis... Cum autem et bipeset gressibilis et perceptibilis diseiplinae ac multae quoque formae fortasse
aliae hominis sint differentiae, quae omnes in nomine hominis determinari dicantur... apparet hornínis
sententiam in definitionem ipsius totam non claudi sed secundum quamdam partem constitutionis
suae ipsius definiri. Sufficiunt itaque ad definiendum quae non sufficiunt ad constítuendum" [Tak totiž
i když jsou určující mnohé další jeho diference, které je údajně možné pochopit z označení corpus(tělo),
tato definice v sobě nezahrnuje celý pojem těla, jako definicí člověka není "rozumný a smrtelný živočich"
nebo "chodící dvounohý živočich".Tak jako totiž označení"člověk"je determinativni ve vztahu ke všem
svým diferencím, je třeba je pod ním chápat všechny; není ale vhodné je všechny zařadit do jeho definice,
protože by vzniklo nadbytečnéjazykové vyjádření,což je chyba. Protože ale "dvounohý","chodící" a "vnimavý
k učeni" a snad í mnohé další vlastnosti patří k diferencím člověka,které jsou údajně všechny vymezeny
v označení "člověk", ... je zjevné, že pojem "člověk" není možné celý vtěsnat do jeho definice, ale
je třeba ho definovat podle nějaké části jeho vymezení. K definování tedy stačí to, co nestačí k vymezení].
De Ríjk (1967, s. 206) například tvrdí, že v Abélardovi jako by "převládalo hledisko, které se neopírá o logiku"
a že termín impositio"ve většině připadů stojí za prima inventio a zřídkakdy se s ním setkáváme
ve významu denotace nějaké skutečné ímpozice v té či oné větě pronesené nějakým skutečným mluvčím.
Když se pak dokonce voeesodděli od res,jejích vazba na intelekt vede autora do oblasti psychologie
452
JO
nebo ho odvádi do oblasti ontologie, vzhledem k tomu, že intellectusje vztahován ke skutečnosti. I teorie
predikace se zdá silně ovlivněna převahou hledisek, která nepatří do logiky." De Rijk, 1982, s. 173, také
prohlašuje, že středověcí logici "by dosáhli lepších výsledků,kdyby úplně upustili od samotného pojmu
signifikace", To by však znamenalo požadovat po středověkých filozofech (kteří nebyli čistými logiky
v moderním slova smyslu), aby napsali to, co napsat nemohli nebo nechtěli.
Ve vídeňském Komentáři k Priscianovi (srov. De Rijk, 1967, s. 245) jméno "significat proprie vel appellative
vel denotando de qua materie rerum sit aliquid", takže denotovat se ještě váže na signifikaci univerzální
povahy.
"Oblatum sensui vel intellectui" znamená, že co se smyslových vlastností znaků týče, Bacon je ve srovnání
s Augustinem méně radikálni, neboť opakovaněpřipouští existenci i intelektuálních znaků, a to ve
smyslu, že i pojmy mohou být pokládány za znaky vnímaných věcí.
[V překladu Martina Pokorného. R. Bacon, O znacích/ De signis.Praha, OlKOYMENH 2010, s. 289.]
[Tamtéž.]
Jsou tu pak i jiní, kteří přiznávají jisté rozpaky. Boehner (1958, s. 219) říká, že .Scotus se již s touto aristotelskou
interpretací rozešel, když tvrdí, že v obecné rovině významem slov není pojem, ale věc". V poznámce
29 však dodává: "O problému přímé signifikace vécí podle Scota byla pod naším vedením sepsána
dizertačni práce, jejímž autorem je Fr. John B.Vogel, O. F.M., který poukázal na značný rozpor
mezi tím, jak je problém traktován v Oxoniense a v Quaestionesperihermeneias opus primum et secundum."
(K intenzionalistické interpretaci viz Marmo in Eco et al., 1989.)
Existuje přinejmenším jeden příklad termínu denotare v aktivní formě, jejž Maierů cituje (1972, s. 98)
z Elementarium logicae, kde Ockham rozlišuje dva významy slova appellare. První je Anselmův, zato o druhém
Ockham píše: .Alíter accipítur appellare pro termino exígere vel denotare seipsum debere suam
propriam forrnam", Zdálo by se, že denotarezde znamená "řídit" (nebo vyžadovat) nebo postulovat určitou
koreferenci v rámci jazykového kontextu.
Pro podobné použití denotari viz Questionem in librosphysicorum 3 (vyd. Corvino, Rivista critieadi storia
delIafitosofia. X, 3-4, květen-srpen1955).
Maieru (1972) cituje Petra z Mantovy: "Verba significantia actum mentis ut .scio', .cognosco', .intelligo'
etc. denotant cognitionem rerum significatarum a terminis sequentibus ipsa verba per conceptum" [Slov(es)a
znamenající mentální akty, jako "vím"",poznávám",,,chápu", označují poznání věcí označenýchtermíny,
jež následuji sama slova prostřednictvímpojmu.] Vzápětípo této větě uvádí Petrus příklad:"Vnde
ista proposítio .tu cognoscís Socratern' significat quod tu cognoscis Socratem per hunc conceptum .Socratem'
ín recto vel obliquo" ([proto výrok "znáš Sókrata" znamená, že znáš Sókrata prostřednictvím
pojmu .Sókratés" přímo anebo nepřímo],Logica19vb-20ra). Je jasné, že denotarea signiJicare jsou víceméně
ekvivalentní a že oba termíny se používají, hovoří-li se o větných perspektivách - což je intenzionální
téma par excellence.
K dodatku 2
Přepracovaná verze recenze, která byla sepsána pro La Rivista dei Libri (17.1991) a která vyšla u příležítosti
reedice Croceho Estetiky v nakladatelství Adelphi. Text jsem vložil í do této knihy, protože anticipuje
některé úvahy o smyslovém názoru, pojmu a schématu v kapítole 2 a ukazuje, jakým způsobemkantovské
rozpaky nad schematismem a obtíže spojené s vjemovými soudy, které se týkají předmětů v přírodě,
ovlivnily následující idealistické myšlení. [Existuje český překlad dr. Emila Franka z r.1907 Aesthetika vědou
výrazu a obecnou linguistikou, 2 sv., Praha, J. Otto 1907, který vychází z druhého vydání Croceho Estetiky.Tam,
kde to je možné, uvádíme citace převzaté z tohoto překladua mírně je přizpůsobujeme úzu
současné češtiny.]
[Božská komedie, Očistec, Zpěv 1,v. 117; v překladu Vladimira Mikeše. Praha, Academia 2009, s. 182.]
[Božská komedie, Ráj,Zpěv Xlii, v. 78; v překladu Vladimíra Mikeše. Praha, Academia 2009, s. 409.]
[V překladu Jiřího Pelána.1n Vittoria Colonna, Sladká hořkost, Praha, Odeon 1976, s. 9.]
[Božská komedie, Očistec, Zpěv 1,v. 13; v překladu Jaroslava Vrchlického.]
453
1975
1995
BIBLIOGRAFIE
Alac, Morana
1997 Cli schemi concettuali nelpensiero di Donald Davidson.Tesi di Laurea in Semiotica.
Universita di Bologna. Facoltá di Lettere e Filosofia.A.A. 1995-1996.
Albrecht, Erhard
1975 Sprache und Phi/osophie. Berlin, Deutscher Verlag der Wissenschaften.
Apel, Karl-Otto
1972 .Prom Kant to Peirce: The Semiotical TransformationofTranscendental Logic",In
Beck,L.w., ed. Proceedings oj the 7hirdKant Congress. Dordrecht, Rei-
del:90-105.
DerDenkweg von Charles S.Peirce. Frankfurt, Suhrkamp.
"Transcendental Semiotics and Hypothetical Metaphysics of evolution: A Peircean
or quasi-Peircean Answer to a Recurrent Problem of post-Kantian Philosophy"
In Ketner 1995:366-397.
Arnheim, Rudolf
1969 Visual7hinking.Berkeley, University of California Press (it. překl. IIpensiero
visivo. Torino, Einaudi 1974).
Aubenque, Pierre
1962 Leprobléme de I'ětre chezAristote.Paris, P.U'E
Bacchini, Fabio
1995 .Sugli specchi",II Cannocchiale 3: 211-224.
Barlow, Horace, Blakemore Colin a Weston-Smith, Miranda, eds.
1990 Images and understanding. Cambridge, Cambridge u.P.
Barthes, Roland
1964a .Rhétorique de l'image". Communications 4: 40-51.
1964b .Ěléments de sémiologie". Communications4 (it, překl. Elementidi semiologia,
Torino, Einaudi 1966).
Baudry, Léon
1958 Lexiquephilosophique de GuillaumeďOckham. Étude des notionsjondamentales.
Paris,Lethielleux.
455
Brandt, Per Aage
1989 .The dynamics of modality". Recherches sémiotiques-Semiotic Inquiry
9, 1/3: 3-16.
Bruner, Jerome
1986 Actual Minds and Possible Worlds. Cambridge, Harvard U. P.(it. překl. La mente
a piů dimensioni. Bari, Laterza 1997).
1990 Acts ojMeaning. Cambridge, Harvard U. P.(it, překl. La ricerca del significato.
Torino, Boringhieri).
Bruner, Jerome, et al.
1956 A Study oj Thinking. New York, Science Edition (it. překl. Jl pensiero. Roma,
Armando 1969).
Burrell, Harry
1927 The Platypus. Its discovery, zoological position,form and characteristics, habits,
life history, etc. Sydney, Angus & Robertson.
-Cacciarí, Cristina
1995 Preface to Cacciari, ed. 1995.
Cacciari, Cristina, ed.
1991 Esperienza percettiva e linguaggio. Numero speciale di VS 59/60.
1995 Similarity. Sl., Brepols.
Calabrese, Omar
1981 "La sintassi della vertigine. Sguardi, specchi, ritratti." VS 29: 3-32.
1985 Illinguaggio dell'arte. Milano, Bompiani.
Caramazza, A., Hillis, A. E., Rapp, B. C. a Romani, C.
1990 .The multiple semantic hypothesis: Multiple confusíonř" Cognitive Neuropsychology
7.
Carnap, Rudolf
1955 "Meaning and Synonymy in Natural Languages".Philosophical Studies 7: 33-47
(it. překl. "Significato e sinonimia nelle lingue naturali". In Bonami, A. ed.,
1973: 117-133).
Casati, Roberto a Varzi, Achille C.
1994 Holes and other superficialities. Cambridge, MIT Press (it. překl. Buchi e altre
superficialitá. Milano, Garzanti 1996).
Cassirer, Ernst
Benelli, Beatrice
1991 "Categorizzazione, rappresentazione e Hnguaggio:aspetti e tendenze dello sviluppo
del pensiero concettuale", In Cacciari, ed. 1991: 5-46.
Beonio-Brocchieri FumagaUi, Maria Teresa
1969 La Logica di Abelardo. Firenze, La Nuova Italia,
BerseUi Bersani, Gabriele
1995 Riferimento ed interpretazione nominale. Milano, Angeli.
BertucceUi Papi, Marcella
1993 Che cos'e la pragmatica. Milano, Bompiani.
Bettetini, Gianfranco
1971 Eindice del realismo. Milano, Bompiani.
1975 Produzione del senso e messa in scena. Milano, Bompiani.
1991 La simulazione visiva. Milano, Bompiani.
1996 L'audiovisivo. Milano, Bompiani.
Bickerton, Derek
1981 The Roots oj Language. Ann Arbor, Karoma.
Boehner, Philothetus
1958 "Ockham's theory of signífication", In Buytaert, E., ed., Collected Articles on
Ockham. St. Bonaventure, New York-Louvain -Paderborn, The Franciscan Institute:
201-232.
Bonfantini, Massimo A.
1976 I: esistenza della realtá. Milano, Bompiani.
1987 La semiosi e ľabduzione. Milano, Bompiani.
Bonfantini, Massimo A. a Grazia, Roberto
1976 "Teoria della conoscenza e funzione dell'icona in Peirce", VS 15: 1-15.
Bonfantini, Massimo A. a Proni, Giampaolo
1983 "To guess ar not to guess",Scienze umane 6. Nyní in Eco a Sebeock 1983.
Bonomi, Andrea
1975 Le vie del riferimento. Milano, Bompiani.
1994 Lo spirito della narrazione. Milano, Bompiani.
Bonomi, Andrea, ed.
1973 La struttura logica dellinguaggio. Milano, Bompiani.
Bouissac, Paul, Herzfeld, Michael a Posner, Roland, eds.
1986 Iconicity. Tiibingen, Stauffenburg.
456
1918 Kants Leben und Lehre, 1918 (it. překl. Vita e dottrina di Kant. Firenze, La
Nuova Italia 1977).
457
Donnellan, Keith
1966 "Reference and definite descriptions" The Philosophical Review 75: 281-304
(it. překl. in Bonomi, ed., 1973).
Ducrot, Oswald a Schefer, [ean-Louis
1995 Nouveau DictionnaireEncyclopédique desSciences du Langage. Paris, Seuil.
Dummett, Michael
1973 Frege. Phi/osophy oj language. London, Duckworth (it, překl. Fi/osofia de! linguaggio.
Saggio su Frege. Casale Monferrato, Marietti 1983).
1986 "A Nice Derangement of Epitaphs: Some Comments on Davidson and Hacking",
In Lepore, E. ed., Truth and lnterpretation. On the Philosophy oj Donald
Davidson. Oxford, Blackwel1 (it. překl. .Dna graziosa confusione di epítaffi"
In Perissinotto, L.,ed., Linguaggio e interpretazione. Unadisputafilosofica. Milano,
Unicopli 1993).
Eco Umberto
Corcoran, John, ed.
1974 Ancient Logic and its Modern lnterpretations. Dordrecht, Reidel.
Corvino, Francesco et al.
1983 Linguistica Medievale. Bari, Adriatica.
Dalla Chiara, Maria Luisa a Toraldo di Francia, Giuliano
1985 "Individuals, Kinds and Names in Physics", VS 40: 29-50.
Davidson, Donald
1984 "On the Very Idea of Conceptual Scherne", In lnquiriesinto Truth and Interpretation.Oxford,
Oxford u.P., 183-198. (it. překl. Verita e interpretazione. Bologna,
il Mulino 1994: 263-282).
1986 "A Nice Derangement of Epitaphs", In Lepore, E. a McLaughlin, B., eds. Actions
and Events. Perspectives on the Phi/osophy oj Donald Davidson. Oxford,
Blackwel1: 433-446.
Deleuze, Gilles
1963 La phi/osophie critique de Kant. Paris, PUF (it. překl. La filosofia critica di
Kant.Bologna, Cappel1i 1979).
De Mauro, Tullio
1965 lntroduzioneallasemantica. Bari, Laterza.
Dennett, Daniel
1978 Brainstorms.Montgornery, Bradford Books (it. překl. Brainstorms.Milano,
Adelphi 1991).
1991 Consciousness Explained. New York, Little Brown (it. překl. La coscienza. Che
cos'ě. Milano, Rizzoli 1993).
De Rijk, Lambert
1962-67 Logica Modernorum. A Contribution to theHistoryoj Early Terminist Logic. Assen,
Van Gorcum.
1975 "La signification de la proposition (dictum propositionis) chez Abélard". Studia
Mediewistyczne 16.
1982 "The Origins of the Theory of the Property of Terms", In Kretzmann et al.
1982.
Dionigi, Roberto
1994 NomiJormecose. Bologna, Fuori Thema.
Doležel, Lubomír
1989 .Possible Worlds and Literary Fiction". In Allen, S.,ed., Possible Worlds in Humanities,
Arts and Sciences. Berlin, De Gruyter: 221-242.
458
"1968
1971
1975
1975b
1979
1983
1984
1985
1987
1990
1992
1993
La strutturaassente. Milano, Bompiani (2. vyd., 1980).
LeJorme del contenuto.Milano, Bompiani.
Trattato di semioticagenerale. Milano, Bompiani [čes. překl. Teorie sémiotiky,
přel. Marek Sedláček. Brno, Janáčkova akademie múzických umění 2004.
2. vyd. Praha, Argo 2009].
"Chi ha paura del cannocchiale?" Op. Cit. 32: 5-32.
Lector inJabula.Miláno, Bompiani [čes. překl. Rolečtenáře, přel. Zdeněk Prýbort.
Praha, Academia 2010].
"Corna, zoccoli, scarpe: tre tipi di abduzione", In Eco a Sebeok 1993: 228-255.
Semiotica efilosofia de!linguaggio. Torino, Einaudi.
Sugli specchi. Milano, Bornpiani, 1985 [čes. překl. O zrcadlech ajiné eseje, přel.
Vladimír Mikeš a Veronika Valentová, Praha, Mladá fronta 2002].
.Jntroduzíone" al XV Convegno dell' A.I.S., Vicenza 1987, su.Jl signíficante",
Carte Semiotiche 7,1990: 11-16.
I limiti dell'interpretazione.Milano, Bompiani [čes. překl. Meze interpretace,
přel. Ladislav Nagy. Praha, Karolinum 2004].
lnterpretation and Overinterpretation. Cambridge, Cambridge U'P (it. překl.
lnterpretazione e sovrainterpretazione, Milano, Bompiani 1995)
Laricerca dellalinguaperJetta. Bari, Laterza [čes. překl. Hledánídokonalého jazyka,přel.
Zora Jandová. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2001].
459
1994 Six walks in the Fictional Woods. Cambridge, Harvard U P.(it. překl. Sei passeggiate
nei boschi narrativi. Milano, Bompiani 1994) [čes. překl. Šest procházek
literárními lesy:přednášky na Harvardově univerzitě, přel. Bronislava Grygová.
Olomouc, Votobia 1997].
1997 "On meaning, logic and verballanguage". In Dalla Chiara, M. L. et al., eds.,
Structures and Norms in Science. Dordrecht, Kluwer: 431-448.
Eco, Umberto a Marmo, Costantino, eds.
1989 On the Medieval 7heory of Signs. Amsterdam, Benjamins.
Eco, Umberto, Santambrogio, Marco a Violi, Patrizia, eds.
1986 Meaning and Mental Representations. Special issue of VS 44/45 (nyní Bloomington,
Indiana U P. 1988).
Eco, Umberto a Sebeok, Thomas A., eds.
1983 7he Sign of7hree. Bloomington, Indiana UP. (it. překl. II segno dei tre. Milano,
Bompiani 1983).
Eco, Umberto a Violi, Patrizia
1987 "Instructional Semantics for Presuppositions". Semiotica 64, 1/2: 1-39 (pozměněnýit.
překl. in Eco 1990).·
Edelman, Gerald M.
1992 "The science of recognition". In Bright Ah; Brilliant Fire.New York, Basic Books:
73-80.
Eichmann, Klaus
1988 "The control of T lymphocyte activity may involve elements of semíosís", In
Sercarz et al. 1988: 163-168.
Ellis, Ralph D.
1995 "The imagist approach to inferential thought patterns: The crucial role of
rhythm pattern recognition", Pragmatics & Cognition 3, 1: 75-109.
Evans, Gareth
1982 7he Varieties ofReference. Oxford, Clarendon.
Fabbrichesi Leo, Rossella
1981 "Liconismo e l'interpretazione fenomenologica del concetto di somiglianza
in es. Peirce", ACME, Annali della Facoltá di Lettere e Fi/osofia dell'Universita
degli Studi di Mi/ano, xxxiv, III: 467-498 (nyní v rozšířené verzi in Fabbrichesi
1986).
1983 La polemica sull'iconismo. Napoli, Edizioni Scientifiche ltaliane.
460
1986 Sulle traccedel segno. Firenze, Nuova ltalia.
Fillmore, Charles
1982 .Towards a Descriptive Framework for Spatial Deixis", In [arvella, R. J. and
Klein,W., eds., Speech, Pian and Action. London, Wiley: 31-59.
Fisette, Iean
1995 "A la recherche des limites de ľ ínterprétation", Recherches sémiotiques-SemioticInquiry
15, 112: 91-120.
Fodor, Ierry A.
1975 The Language of 7hought. New York, Crowell.
Fodor, Jerry A. a Lepore, Ernest, eds.
1992 Holism. Oxford, Blackwell.
Fellesdal, Dagfinn
1997 "Semantics and Serniotics", In Dalla Chiara, M. L. et al., eds., Structures and
Norms in Science. Dordrecht, Kluwer: 431-448.
Fredborg, K. M., Nielsen, 1. a Pinborg, J.
1978 "An Unedited Part of Roger Bacon's Opus Maius: De signis", Traditio, 34:
75-136.
Fumagalli, Armando
1995 II reale nellinguaggio. Indicalitá e realismo nella semiotica di Peirce. Milano,
Vita e Pensiero.
Gardner, Howard
1985 1he Mind's New Science. New York, Basic Books (it. překl. La nuova scienza
della mente. Milano, Feltrinelli 1988).
Gardner, Martin
1964 1he Ambidextrous Universe. New York, Penguin.
Gargani, Aldo G.
1971 Hobbes e la scienza. Torino, Einaudi.
Garroni, Emilio
1968 Semiotica ed estetica. Bari, Laterza.
1972 Progetto di semiotica. Bari, Laterza.
1977 Ricognizione della semiotica. Roma, Officina.
1986 Senso e paradosso. Bari, Laterza.
Geach, Peter
1962 Referenceand Generality. Ithaca, Cornell U P.
461
1971
1978
1929
1973
1950
1990 "Pictures in the mind?". In Barlow et aL 1990: 358 _ 364.
Gould, Stephen Iay
1991 Bully for Brontosaurus. London, Hutchinson Radius.
Gregory, Richard
1981 Mind in Science. Cambridge-London, Cambridge U. P.
1986 Old perceptions. London, Methuen (it, překl. Curiose percezioni. Bologna, Mulíno
1989).
1990 "How do we interpret images?" In Barlow et aL 1990: 310-330.
Greimas, AIgirdas Iulien
1983 "De la colěre", Du sens 2. Paris, Seuil (it. překl. Dei senso 2. Milano, Bompiani
1985).
463
1984 "Sémiotique figurative et sémiotique plastique." Actes Sémiotiques VI, 60.
Greimas, Algirdas J. a Courtés, Ioseph
1979 Sémiotique. Dictionnaire raisonné de la théorie du langage. Paris, Hachette (it,
překl. Semiotica. Dizionario ragionato della teoria de!linguaggio. Firenze, La
Casa Usher 1986).
Groupe fl
1992 Traité du signe visuel. Paris, SeuiL
lIabermas, Jurgen
1995 .Peirce and Communication". In Ketner 1995: 243-266.
Hausman, Carl R.
1990 "In and Out in Peirces percepts." Transactions ofCharles Sanders Peirce Society,xxvi,
3: 271-308.
lIeidegger, Martin
1915 "Die Kategorien und Bedeutungslehre des Duns Scotus", Fruhe Schriften,
Frankfurt/M, Klostermann 1972 (it. překl. La teoria delle categorie e de! significato
in Duns Scoto. Bari, Laterza 1974).
Was ist Metaphysik? Bonn, Cohen (it, překl. "Che cos' ela metafisica?" In Segnavia.
Milano, Adelphi: 59-78) [čes. překl. Co je metafyzika?, přeL Ivan Chvatík.
Praha, OIKOYMENH 1993].
Holzwege.Frankfurt, Klostermann (it. překl. Sentieri interrotti. Firenze, Nuova
Italía1984).
Kant und das Problem der Metaphysik. Frankfurt/M., Klostermann, 4. vyd. 1973
(it.překl. Kant e il problema della metafisica. Barí, Laterza 1981) [čes. překl. Kant
a problém metafyziky, přel, Jiří Pech ar a koL Praha, OIKOYMENH 2004].
Gibson, James J.
1950 The Perception of the Visual World. Boston, Houghton-Mifflin.
1966 The Senses Considered as Perceptual Systems. Boston, Houghton-Mífflin (London,Allen
and Unwin 1968).
"Tbe information available in pictures", Leonardo 4/2: 197-199.
"Tbe ecological approach to visual perception of pictures", Leonardo 11/3:
Gentner, Dedre a Markman, Arthur B.
1995 .Símílaríty is like analogy: Structural alignment in comparison", In Cacciari,
ed., 1995: 11-148.
Gerlach, Peter
1977 .Probleme einer semiotischen Kunstwissenschaft." In Posner, R.a Reinecke, H. P.,
eds., Zeichenprozessen. Wiesbaden, Athenaion: 262-292.
Geyer,B.
1927 Peter Abaelards philosophische Schriften. Můnster, Aschendorff.
Ghisalberti, Alessandro
1981 "La semiotica medievale: i terministí", In Lendinara-Ruta 1981: 53-68.
227-235.
Gilson, Étienne
1948 L ětre et tessence. Paris, Vrin, 2. rozšířené vyd. 1981.
Gombrich, Ernst
1956 Art and illusion. The A. W.Mellon Lectures in Fine Arts (nyní New York, Bollingen
1961; it. překl. Arte e illusione. Torino, Einaudi 1965) [čes. překL Umění
a iluze: studie o psychologii obrazového znázorňování, přeL Miroslava Tůmová.
Praha, Odeon 1985].
1982 The Image and the Eye. Further Studies in the Psychology ofPictorial Representation.
Oxford, Phaidon (it. překl. L immagine e I'occhio.Torino, Einaudi 1985).
1990 "Pictorial instructions", In Barlow et aL 1990: 26-45.
Goodman, Nelson
1951 The Structure ofAppearance. Cambridge, Harvard U. P.
1968 Languages ofArt. Indianapolis-New York, Bobbs-Merrill (it. překL I linguaggi
del/'arte, Milano, il Saggiatore 1976).
1970 .Seven Structures on Similarity", In Swanson, ed., Experience and Theory. Boston,
University of Massachusetts Press (nyní in Goodman, N. Problems and
Projects. Indianapolis, Bobbs-Merrill1972).
462
Henry, Desmond P.
1964 The De Grammatico ojSt. Anselm. The Theory ojParonymy. Notre Dame, University
of Notre Dame Press.
Hilpinen, Risto
1995 "Peirce on language and reference". In Ketner 1995:303.
HjelmsIev, Louis
1943 Prolegomena to a Theory oj Language. Madison, Wisconsin University Press
(it. překI. I jondamenti della teoria dellinguaggio. Torino, Einaudi 1968) [čes.
překI. Jazyk, přeL Miloš Dokulil, Praha, Academia 1971].
Hochberg, [ulian
1972 "The representation of things and people", In Gombrich, E. et al., Art, perception
and reality. Baltimore, [ohns Hopkins U. P.(it, překI. Arte, percezione e reaitá.Torino,
Einaudi 1978).
Hofstadter, Douglas
1979 Godel, Escher,Bach. New York,Basic Books (it. překL Godel, Escher,Bach. Milano,
Adelphi 1984).
Hogrebe, Wolfram
1974 Kant und das Probleme einer traszendentalen Semantik. Preiburg/Můnchen,AIber
(it. překI. Per una semantica trascendentale. Roma, Officina 1979).
Hookway, Christopher
1988 .Pragmaticism and ,Kantian Realísmř'", In VS 49: 103-112.
Houser, Nathan
1992 Introduction. In Kloesel,C. a Houser, N., eds. The Essential Peirce.Selected Philosophical
Writings. Bloornington, Indiana U. P.
Hubel, David H.
1982 "Explorations of the primary visual cortex, 1955-1978 (a review)",Nature 299,
5883: 515-524.
Hubel, David H. a Wiesel, Torsten N.
1959 .Receptive fields of single neurons in the caťs striate cortex", lournal oj Physiology
148: 105-154.
Humphreys, GIyn W. a Riddoch, M. Jane
1995 "The old town no longer looks the same: Computation of visual simi!arity
after brain damage". In Cacciari ed., 1995: 15-40.
Hungerland, I. C. a Vick, G. R.
1981 .Hobbes' theory of language, speech and reasoning", In Hobbes, Th., Computatio
sive logica. New York,Abaris Books.
Husserl, Edmund
1922 LogischeUntersuchungen (3. vyd.). Halle, Niemayer (it. překL Ricerche logiche.
Milano, i!Saggiatore 1969) [čes. překI. Logická zkoumání I, přeL K. S.Montagova
a Filip Karfík. Praha, OlKOMENH 2009].
1970 "Zur Logik der Zeichen (Semiotik)", in H. L. van Breda, ed., Husserliana,
sv.XII. Den Haag, Nijhoff: 340-373 (it. překl. Semiotica. Milano, Spirali
1984).
Innis, Robert E.
1994 Consciousness and the Play ojSigns. Bloomington, Indiana U. P.
Jackendoff, Ray
1983 Semantics and Cognition. Cambridge, MIT Press (it. překI. Semantica e cognizione.
Bologna, Mulino 1986).
1987 Consciousness and the Computational Mind. Cambridge (Mass.),MIT Press (it,
překI. Coscienza e mente computazionale. Bologna, i! Mulino1990).
Iakobson, Roman
1970 .Da i net v mimike", Jazyk i čelovek (angl. překI. "Motor Signs for ,Yes'and
.No", Language in Society I; it. překI. "Gesti motori per i!,si' e i!.no", VS 1, 1971:
1-20).
Job, Remo
1991 "Relazione tra fattori visivi e fattori sernantici nell'identificazione di oggetti:
alcuni dati neuropsícologícř; In Cacciari, ed., 1991: 197-206.
Johnson, Mark
1989 "Image. Schematic Bases of Meaning". Recherches sémiotiques - Semiotic inquiry
9,1/3: 109-118.
Iohnson-Laírd, Philip
1983 Mental models. Cambridge, Cambridge U. P.(it. překI. Modelli mentali. Bologna,
Mulino 1988).
1988 7he Computer and the Mind. Cambridge, Harvard U. P. (it. překl. La mente
e il computer. Bologna, Mulino 1990).
Kalkhofen, Hermann
464
1972 .Pictorial stirnuli considered as iconic signs",Ulm, mimeo.
465
Kant, Immanuel
1781-87 Kritikder reinen Vernunft. In Kantsgesammelte Schriften, III- IV.Berlin-Leipzig
1903-04 (it, překl. Giorgia Colliho Critica della ragion pura. Milano, Adelphi
1976) [čes. překl. Kritika čistého rozumu, přel. Jaromír Loužil. Praha, OIKOYMENH
2001].
1783 Prolegomena zu einerjeden kiinftigen Metaphysik. In Kantsgesammelte Schriften,LX.Berlin-Leipzig
1911 (it, překl. Giorgia Fana Prolegomena. Miláno,Istituto
Editoriale Italiano 1948) [čes. překl. Prologomena ke každépříští metajyzice,jež se
budemocistátvědou, přel. Jaroslav Kohout a Jiří Navrátil. Praha, Svoboda 1992].
1790 Kritik der Urteilkskraft. In Kantsgesammelte Schriften, V. Berlin-Leipzig 1908
až 1913 (it. překl. Leonarda Amorosa Critica della capacitá digiudizio.Milano,
BUR 1995) [čes. překl. Kritikasoudnosti,přel. Vladimír Špalek a Walter Hansel.
Praha, Odeon 1975].
1800 Logik.In Kantsgesammelte Schriften, IX. Berlin-Leipzig 1923 (it. překl. Leonarda
Amorosa Logica. Bari, Laterza 1984).
1936-1938 Opus Postumum.In Kantsgesammelte Schriften, XXI e XXI. Berlin-Leipzig
1936-38 (it, překl. Vittoria Mathieua Opus Postumum.Bari, Laterza 1984).
Katz, Ierry a Fodor, Jerrold
1963 "The structure of a semantic theory", Language 39: 170-210.
Kelemen, Iános
1991 "La comunicazione estetica nella Critica delGiudizio. Appunti per la ricostruzione
della semiotica di Kant". II cannocchiale 3: 33-50.
Kennedy, John M.
1974 A psychology oj pictureperception. San Francisco, [ossey-Bas.
Ketner, Kenneth L. ed,
1995 Peirce and Contemporary 'Ihought. NewYork, Fordham UP.
Kjerup, Seren
1978 "leonic codes and pictorial speech acts", Orbislitterarum4. Copenhagen,
Munksgaard: 101-122.
Kosslyn, Stephen M.
1983 Ghosts in theMinďs Machine. Creating and Using Images in theBrain. New York,
Norton.
Krampen, Martin
1983 lcons oj the Road.Special issue of Semiotica 43,1/2.
Kretzmann, Norman
1974 .Aristotle on spoken sound significant by conventíon", In Corcoran 1974:3-21.
Kretzmann, Norman et al.
1982 The Cambridge History oj Later MedievalPhilosophy. Prom the rediscovery oj
Aristotle to the Disintegration oj Scholasticism, 1100-1600. Cambridge, Cambridge
University Press.
Kripke, Sanl
1971 "Identity and Necessíty", in Munitz, M. K., ed., Identityand Individuation. New
York, New York U P. (it, překl. in Bonomi, ed. 1973: 257-294).
1972 "Naming and Necessity", In Davidson, D. a Harman, G., eds., Semantics oj
Natural Languages. Dordrecht, Reidel (2. vyd. Oxford, Blackwell, ital. překlad
Nome e necessitá. Torino, Boringhieri 1982).
1979 "A Puzzle about Belief", In Margalit, A., ed., Meaningnad Use. Dordrecht, Reidel:
239-283.
Kubovy, Michael
1995 .Slmmetry and Similarity". In Cacciari, ed. 1995: 41-60.
Kuhn, Thomas
1989 .Possíble worlds in history of sciences", In Allen, S.,ed., Possible Worlds in Humanities,
Arts and Sciences. Berlin: De Gruyter: 9-31.
Lakoff, George
1978 "Cognitive models and prototype theory". In Neisser, ed., 1978: 63-99.
1987 Women, Pireand Dangerous Things. Chicago, Chicago U P. [čes. překl. Ženy,
oheň a nebezpečné věci, přel. Dominik Lukeš. Praha, Triáda 2006].
Lambertini, Roberto
1989 .Sicut tabernarius vinum significat per circulum: Directions in contemporary
interpretations of Modistae", In Eco a Marmo, eds., 1989: 107-142.
Leech, Geoffrey
1974 Semantics. Harmondsworth, Penguin.
Lendinara, P.a Ruta, M. c.,eds.
1981 Peruna storia dellasemiotica: teoriee metodi. Palermo, Quaderni del Circolo
Semiologico Siciliano, 15-16.
Leonardi, Paolo a Santambrogio, Marco, eds.
1995 On Quine. New Essays. Cambridge, Cambridge U P.
Lewis, David K.
466
1973 Counterjactuals. Oxford, Blackwell.
467
1978b .Representatlon and recognition of the spatial organization of three-dimensional
shapes", Proceedings oj the Royal Society oj London 200 CB):
269-294.
Marr, David a Vaina, Lucia
1982 .Representation and recognítion of the movements of shapes", Proceedings oj
theRoyalSociety ojLondon 214 CB): 501-524.
Martinetti, Piero
1946 Kant.Milano, Bocca 1946 Cit. překl. Milano, Feltrinelli 1968).
Mathieu, Vittorio
1984 .Jntroduzione'' [Úvod] k I. Kant, Opus Postumum. Bari, Laterza.
Maturana, Humberto
1970 "Neurophysiology ofcognítion", In Garvin, Paul, ed. Cognition: A multipleview.
New York,Spartan Books.
May, Michael a Stjernfelt, Frederik
1996 "Measurement, diagram, art". In Michelsen, A. a Stjernfelt, F., eds., BillederJra
detJJerne / ImagesJrom afar. Sl: Kulturby 1996 (Universitetsforlaget i Oslo):
191-204.
McCawley, James D.
1971 "Where do noun phrases come from?". In Steinberg, D. D. a [akobovits,
L. A., eds., Semantics. London, Cambridge U. P.:217-231.
1981 Ever~thing that Linguists have Always Wanted to Know about Logic. Chicago,
University of Chicago Press.
Medin, Douglas L. a Goldstone, Robert L.
1995 .The predicates of símilarity", In Cacciari, ed. 1995.,83-110.
Merleau-Ponty, Maurice
1945 Phénoménologie de laperception. Paris, Gallimard.
Merrell, Floyd
1981 "On understanding the logic of .understanding': A reincarnation of some
Peircean thought." Ars SemeioticaIV,2: 161-186.
1991 "The tenuous .reality' of signs",Signs becoming signs. Bloomington: Indiana U. P.
Metz, Christian
Lynch, Kevin
1966 A ViewJrom the Road.Cambridge, MIT Press.
Lyons, John
1968 Introduction to Structural Linguistics. Cambridge, Cambridge U. P.
1977 Semantics I-II, Cambridge, Cambridge University Press Cit. překl. Manuale
di Semantica.Bari, Laterza 1980).
Maieru, Alfonso
1972 Terminologia logica della tarda scolastica. Roma, Ateneo.
Maldonado, Tomás
1974 "Appunti sull'iconicitá", In Avanguardia e razionalitá. Torino, Einaudi: 254-298.
1992 "Appunti sull'iconícíta". In Realee virtuale. Milano, Feltrinelli: 119-144.
Maloney, Thomas S.
1983 "The Semiotics of Roger Bacon", Medieval Studies45: 120-154.
Maltese, Corrado
1978 "Iconismo e esperienza" In Aspetti dell'iconismo. Atti del IV convegnodella
A.I.S.S., settembre1976 (Mimeo): 55-71.
Mameli, Matteo
1997 Synechism. Aspetti delpensierodi C. S. Peirce. Tesi di Laurea in Semiotica. Universita
di Bologna, Facoltá di Lettere e Filosofia. A.A. 1995-96.
Marconi, Diego
1986 Dizionari e enciclopedie. 2. vyd. Torino, Giappichelli.
1995 "On the structure of lexical competence", Aristotelian Society Proceedings:
131-150.
1997 Lexicalcompetence. Cambridge, MIT Press.
Marconi, Diego a Vattimo, Gianni
1986 "Nota introduttiva" k překladu Rortyho 1979.
Marmo, Costantino
1984 "Guglielmo di Ockham e il significato delle proposizioni" In VS 38/39: 115-148.
Marr,David
1987 "Understanding Vision from Images to Shapes", In Vaina, L., ed., Matters oj
Intelligence. Dordrecht, Reidel: 7-58.
Marr, David a Nishishara, H. Keith
1978a .Vísual Information Processing, Artificial Intelligence and the Sensorium of
Sight." Technology Review 81, 1: 2-23.
468
1964
1968a
1968b
.Le cinéma: langue ou langage?" Communications 4: 52-90.
"La grande syntagmatique du film narratíf", Communications 8: 120-124.
Essais surla significationau cinéma.Paris, Klincksieck 1968.
469
Mill, John Stuart
1843 A System oj Logic.London, Routledge 1898 (it. překl. Sistema di logica deduttiva
e induttiva. Torino, UTET 1988).
Minsky, Marvin
1985 The society oj mind. New York, Simon & Schuster (it. překl. La societá della
mente. Milano, Adelphi 1989).
Moody, Ernest A.
1935 The Logic ojWilliam oj Ockham. New York, Shed & Ward.
Morris, Charles
1946 Signs, Language, and Behavior. New York, Prentice Hall (it, překl. Segni, linguaggio
e comportamento. Milano, Longanesi 1963).
Neisser, Ulrich
1976 Cognition and Reality. San Francisco, Freeman.
1978 .Prom direct perception to conceptual structure", In Neisser, ed., 1978: 11-24.
Neisser, Ulrich, ed.
1978 Concepts and conceptual development: Ecologicaland intellectual jactors in categorization.
Cambridge - London, Cambridge U. P. (it. překl. Concetti e sviluppo
concettuale. Roma, Nuova Cittá 1989).
Nergaard, Siri, ed.
1995 Teorie contemporanee della traduzione. Milano, Bompiani.
Nesher,Dan
1984 "Are there grounds for identifying .Grounď with .Interpretant'řIn Peirce's
Theory oj Meaning. Transactions oj Charles Sanders Peirce Society, 20,1984:
303-324.
Neubauer, Fritz a Petěfi, [ános S.
1981 "Word Semantics, Lexicon Systems, and Text Interpretation", In Eikmeyer, H.
J. a Rieser, H., eds., Words, Worlds, and Contexts. Berlin, De Gruyter: 344-377.
Nida, Eugene
1975 Componential Analysis ojMeaning. The Hague, Mouton.
Nietzsche, Friedrich
1873 "UeberWahrheit und Lůge im aussermoralischen Sinne", In Grossoktav-Ausgabe.
Leipzig 1895 (it, překl. "Su veritá e menzogna in senso extrarnorale", In
Opere, III, 2. Milano, Adelphi, 1973) [čes. překl. O pravdě a lži nikoliv ve smyslu
morálním, přel. Věra Koubová, Praha, OIKOYMENH 2007).
470
Nuchelmans, Gabriel
1973 Theories oj Propositions. Ancient and Medieval Conceptions oj the Bearers oj
Truth and Falsity. Amsterdam, North Holland.
Oehler, Klaus
1979 .Peírces foundation of a semiotic theory of cognitíon", Peirce studies 1: 67-66.
1995 "A response to Habermas", In Ketner 1995: 267-271.
Ogden, C. K. a Richards, I. A.
1923 TheMeaning ojMeaning. London, Routledge (it, překl. II significato del significato.Milano,
il Saggiatore 1966).
Osrnond-Smith, David
1972 .The iconic process in musical communication", VS 3: 31-42.
1973 .Pormal iconism in music", VS 5: 43-54.
Ouellet, Pierre
1992 .Sígnificatlon et sensation", Nouveaux Actes Sémiotiques 20. Limoges, Pulim.
.Paci, Enzo
1957 .Relazionísmo e schematismotrascendentale", In DalI'esistenzialismo al relazionismo.
Messína, D'Anna,
Palmer, Stephen
1978 .Pundamental aspects of cognitive representation", In Rosch a Lloyd, eds.,
1978.
Pareyson, Luigi
1954 Estetica. Torino, Edizioni di.Pilosofia' (Milano, Bompiani 1988).
1989 Fi/osofia della libertá.Genova, Melangolo.
Pasolini, Pier Paolo
1966 "La lingua scritta della realtá", In Empirismo eretico. Milano, Garzanti 1972:
198-226.
1967a .Díscorso sul piano sequenza ovvero il cinema come semiologia della realtá",
In Linguaggio e ideologia nelfilm (Atti della Tavola Rotonda alla III Mostra lnternazionale
del Nuovo Cinema; Pesaro, maggio 1967). Novara, Cafieri 1968:
135-150.
1967b "ll codice dei codici", In Empirismo eretico. Milano, Garzanti 1972: 277-284.
Pavel, Thomas G.
1986 FictionalWorlds. Cambridge, Harvard U'P (it, překl. Mondi di invenzione. Torino,
Einaudi 1992).
471
Peirce, Charles S.
1934-48 Collected Papers. Cambridge, Harvard U. P.(částečný it. překl. in Peirce 1980,
1984,1992).
1980 Semiotica. Torino, Einaudi.
1982-83 Writings of Charles S. Peirce. Bloomington, Indiana U. P. (částečný it. překl.
in Peirce 1980, 1984, 1992).
1984 Le leggi dell'ipotesi. Milano, Bompiani.
1992 Categorie. Bari, Laterza.
Pérez Carreiio, Francisca
1988 Losplaceres de!parecido. Jeono y representación. Madrid, Visor.
Perri, Antonio
1996a Scrittura azteca, semiosi, interpretazione. Tesiper il Dottorato di Ricerca in Semiotica,
8°Cido, Universita degli Studi di Bologna (stručnější verze viz Perri 1996b).
1996b .Verso una semiotica della scrittura azteca", In De Finis, G., Galarza, J., Perri,
A., La parolafiorita. Perun'antropologia delle scritture mesoamericane. Roma,
nMondo 3 Edizioni: 141-286.
Petitot-Cocorda, [ean
1983 .Paradígmc catastrophique et perception catégorielle", Recherches sémiotiques-
Semioticinquiry 3, 3: 207-247.
1985a Lescatastrophes de laparole. Paris, Maloine.
1985b Morphogéněse du sens,vol. 1. Paris, PUF (it. překl. Morfogenesi de!senso. Milano,
Bompiani 1990).
1989 "Modeles morphodynamiques pour la grammaire cognitive et sémiotique
modale", Recherches sémiotiques - Semioticinquiry9,1-3: 17-51.
1995 "La réorientation naturaliste de la phénomenologie". Archives de philosophie
58,4: 631-658.
Philipe, M.-D.
1975 Unephilosophie de ťětre est-elle encore possible? III. Leprobléme de l'Ens et de
l'Esse.Paris, Téqui.
Piaget, Jean
1955 La représentationdumonde chezl'enfant.Paris, PUF (it. překl. La rappresentazione
de!mondo ne!fanciullo. Torino, Einaudi 1955).
Piattelli Pa1marini, Massimo
1995 Earte dipersuadere. Milano, Mondadori.
472
Picardi, Eva
1992 Linguaggio e analisifilosofica. Bologna, Patron.
Pierantoni, Ruggero
1981 Fisiologia e storia dellavisione. Torino, Boringhieri.
Pinborg, Jan
1972 Logik undSemantik im Mitte!alter. Ein Úberblick. Stuttgart-Bad Cannstatt, Fromann-Holzboog
(it. překl. Logica e semanticane!Medioevo. Torino, Boringhieri
1984).
Pisanty, Va1entina
1993 Leggere lafiaba. Milana, Bompiani.
Ponzio, Augusto
1983 "La semantica di Pietro Ispano", In Corvino et al. 1983: 123-156.
1990 Man asa sign.Berlin, De Gruyter.
1993 "Aspetti e problemi della filosofia dellinguaggio e della semiotica in Italia",
In Calabrese, O. et al., eds. La ricerca semiotica. Bologna, Progetto Leonardo:
65-140.
Popper, Kari
1969 Conjectures and refutations. London, Routledge (it, překl. Congetture e refutazioni.Bologna,
Mulino 1972).
Posner, Roland
1986 .Jconicity in syntax". In Bouissac et al., eds. 1986 : 305-338.
Prieto, Luis
1975 Pertinence et pratique.Paris, Minuit (it, překl. Pertinenzaepratica. Milano, Feltrinelli
1976)
Prodi, Giorgio
1977 Le basimateriali dellasignificazione. Milano, Bompiani.
1988 .Sígns and codes in immunology." In Sercarz et al., 1988: 53-64.
Proni, Giampaolo
1990 lntroduzione a Peirce. Milano, Bompiani.
1992 Lafondazione dellasemiotica in Ch. S. Peirce. Tesi per il Dottorato di Ricerca
in Semiotica, 2° Ciclo, Universita degli Studi di Bologna, A.A. 1991-92.
Putnam, Hilary
1975 "The Meaning of Meaning", In Gunderson, K., ed., Language, Mind and Knowledge.
University of Minnesota Press. Nyní in Putnam, H., Mind,Language and
473
1987b
1988
Reality. London, Cambridge UP., 215-271 (it. překl. Mente,linguaggio e realtá.
Milano, Adelphi 1987).
1981 Reason, Truth and History. Cambridge, Cambridge U P.(it, překl. Ragione, veritá
e storia. Milano, Saggiatore 1985).
1987 TheMany Faces of Realism. LaSalle, Open Court.
1992 Jlpragmatismo: una questione aperta. Bari, Laterza.
Pylyshyn, Zenon W.
1973 "What the Minďs Eye Tells the Minďs Brain: A Critique ofMental Imagery",
Psychological Bulletin8: 1-14.
Quine, Willard V.O.
1951 "Two Dogmas of Empiricism", In From a Logical Pointof View. Cambridge,
Harvard U P.1953 (it. překl. Jlproblema delsignificato. Roma, Ubaldini 1966)
[čes. překl. Dvě dogmataempirismu, přel. Prokop Sousedík. In Co je analytický
výrok.Praha, OIKOYMENH 1995, s. 79-99).
1960 Word and Object. Cambridge: MIT Press (ít, překl. Parola e oggetto. Milano,
Saggiatore 1970).
1995 From Stimulus to Science. Cambridge, Harvard U P. [čes. překl. Od stimulu
k vědě, přel. Jaroslav Peregrin. Praha, Filosofia 2002].
Ransdell, Ioseph
1979 "The epistemie function of iconicity in perception." Peirce Studies 1,1979:51-66.
Rastier, Francois
1994 "La microsémantíque", In Rastier, F.et al., Sémantique pour l'analyse. Paris,
Masson.
Reed, Stephen K.
1988 Cognition. Theory andApplication. Pacifie Grove, Brooks/Cole (it. překl. Psicologia
cognitiva. Bologna, Mulino 1989,2. vyd. 1994).
Roberts, Don D.
1973 Theexistentialgraphs of Charles S. Peirce. The Hague, Mouton.
Rorty, Richard
1979 Philosophy and the Mirror of Nature. Princeton U P. (it. překl. La filosofia
e 10 specchio della natura.Milano, Bompiani 1986).
Rosch, Eleanor
1978 .Principles of categorization", In Roseh a Lloyd, eds., Conditionedcategorization.Erlbaum:
15-35 (it, překl. in Anolli, L. a Ciceri, R., eds. Elementidipsicologia
della comunicazione. Milano, LED 1995: 161-191).
474
Rosch, Eleanor a Lloyd, B. B., eds.
1978 Cognition and Categorization. Hillsdale, Erlbaum.
Rosch, Eleanor a Mervis, Caroline B.
1975 .Family resemblanees: Studies in the internal strueture of categories", CognitivePsychology
7: 573-605.
Rosch, Eleanor et al,
1976 .Basic objeets in natural categories", Cognitive Psychology 8: 382-440.
Rossi, Paolo
1997 La nascita dellascienza moderna.Bari, Laterza.
Russell, Bertrand
1905 "On denoting", Mind, 14: 479-493 (it. překl. .Sulla denotazione", In Bonomi
ed., 1973: 179-195).
1940 "The object-language", In An inquiry into meaningand truth, London, AlIen
& Unwin, 1940.
Sacks, Oliver
1985 The Manwho MistookhisWifefor a Hat.London, Duekworth (it. překl. r;uomo
chescambio sua moglieper un cappello. Miláno, Adelphi 1986) [čes. překl. Muž,
který sipletl manželku s kloboukem, přel. Alena Čechová (dědicové). Praha,
Dybbuk 2008].
Saint-Martin, Fernande
1987a .Pour une reformulation du modele visuel de Umberto Eco", Protée, automne
1987: 104-114.
Sémiologie du langage visuel. Sillery, Presses de l' Université du Québec.
"De la fonction perceptive dans la eonstitution du champ visuel", Protée 16,
112: 202-213.
Salmon, Nathan U.
1981 Reference and Essence. Prineeton, Princeton U P.
SantaD1brogio,Marco,ed.
1992 Introduzione allafilosofia analitica dellinguaggio. Bari, Laterza.
Schank, Roger a Abelson, R. P.
1977 Scripts, Plans, Goalsand Understanding. Hillsdale, Erlbaum.
Searle, John
1979 .Líteral meaning", In Expression and meaning.Cambridge, Cambridge UP.:
116-136.
475
1989
1994
1972
1976
1985 The construction ojsocial reality. New York, Free Press (it. překl. La costruzione
della realtá sociale.Milano, Comunitá 1996).
Sebeok, Thomas A.
Perspectives in Zoosemiotics. The Hague, Mouton.
"Six Species of Signs", In Contribution to the Doctrine oj Signs. Bloorníngton,
Indiana U. P.:117-142.
1979 "lconicity". In The Sign & its Masters. Austin, University of Texas Press:
107-127 (it, překl. Jl segno e i suoi maestri. Bari, Adriatica 1985).
1991 A Sign isjust a Sign. Bloomington, Indiana U. P.
1994 An Introduction to Semiotics. Toronto, Toronto U. P.
Sebeok, Thomas A., ed.
1978 Animal communication. Bloomington, Indiana U. P. (it. překl. Zoosemiotica.
Milano, Bompiani 1973).
Sellars, Wilfrid
1978 "The Role of Imagination in Kanťs Theory of Experíence", In Henry W.
Iohnstone Ir., ed., Categories: A Colloquium. Pennsylvania State University
1978.
Semprini, Valentina
1997 La rappresentazione del confiitto nella letteratura a jumetti. Tesi di Laurea
in Semiotica. Universita di Bologna, Facoltá di Lettere e Filosofia. A.A.
1995-96.
Sercarz, Eli, Celada, Franco, Mitchison, Avron a tado, Tomio, eds.
1988The semiotics ojcellularcommunication in the immune system. Berlin, Springer.
Sherzer, Ioel
1974 "rindicazione tra i Cuna di San Blas",VS 7: 57-72.
Simone, Raffaele
1995 "The search for similarity in the linguisťs cognition", In Cacciari, ed. 1995:
149-157.
Sonesson, Gěran
Pictorial Concepts. Malmo, Lund University Press.
.Pictoríal semiotics, Gestalt theory, and the ecology of perception", Semiotica
99,3/4: 319-400.
Spade, Paul V.
1982 "The semantics of terms", In Kretzmann et al. 1982: 188-196.
476
Sperber, Dan a Wilson, Deirdre
1986 Relevance.Cambridge, Harvard U. P.(it, překl. La pertinenza. Milano, Anabasi
1992).
Strawson, Peter F.
1950 "On Referring", Mind 59: 320-344. (it. překl. in Bonorni, ed. 1973: 197-224).
Tabarroni, Andrea
1989 "Mental signs and the theory of representation in Ockham", In Eco a Marmo,
eds., 1989: 195-224.
Tarski, Alfred
1944 "The Semantic Conception of Truth", Philosophy and Phenomenological Research,4,
1944: 341-376 (it, překI. in Linsky, 1., ed., Semantica e filosofia del
linguaggio. Milano, Saggiatore 1969).
Todorov, Tzvetan
1982 La conquěte de ľAmérique. Paris, Seuil (it, překl. La conquista delľAmerica. Torino,
Einaudi 1984) [čes. překl. DobytíAmeriky: problém druhého, přel. Kateřina
Lukešová. Praha, Mladá fronta 1996].
Tversky, Amos
1977 .Peatures of similarity". PsychologicalReview 81: 327-352.
Vaina, Lucia
1983 .Prom shapes and movements to objects and actions", Synthese 54: 3-36.
Varela, Francisco et al.
1992 The embodied mind. Cambridge, MIT Press.
Vattimo, Gianni
1980 Le avventure della differenza. Milano, Garzanti.
1983 "Dialettica, differenza, pensiero debole", In Vattimo, G. a Rovatti, P.A., eds.,
IIpensiero debole. Milano, Feltrinelli.
1994 Oltre ľinterpretazione. Bari, Laterza.
Violi, Patrizia
1991 .Linguaggio, percezione, esperienza: il caso della spazialitá", In Cacciari, ed.
1991: 59-106.
1997 Significatoed esperienza. Miláno, Bompiani.
Volli, Ugo
1972 .Some possible developments of the concept of iconism", VS 3: 14-29.
Wierzbicka, Anna
1996 Semantics. Primes and Universals. Oxford, Oxford University Press.
477
Wittgenstein, Ludwig
1922 Traetatus Logico-Philosophicus. London,Routledge (it, překl. Tractatus Logico-Philosophicus.
Torino,Einaudi 1964) [čes. překl. Tractatus Zogico-philosophicus,přel.
Jiří Pechar. Praha,OIKOYMENH 1993].
1953 Philosophische Untersuchungen. Oxford, Blackwell (it. překl. Ricerche filosofiche.Torino,Einaudi
1973) [čes. překl. Filozofická zkoumání, přel. Jiří Pechar.
Praha, Filosofia 1996].
Zijno, Alessandro
1997 Fortunatamente capitadifraintendersi. Intersezioni tra Za concezione di lingua
di Donald Davidsone Za Teoria della Pertinenza. Tesidi Dottorato di Ricerca
in Semiotica,VIII Ciclo, Universitadi Bologna, A.A. 1995-96.
478
POZNÁMKA PŘEKLADATELE
Překlad byl pořízen z 1. vydání knihy z r. 1997 s přihlédnutím k druhému dotisku
z r. 1999, který obsahuje jen minimální změny. Snažili jsme se zohlednit
existující překlady ostatních Ecových knih a použít jejich terminologii tam, kde
se jevila poměrně stabilní. V některých případech jsme zvolili jiná řešení, jejichž
důvody obvykle uvádíme v hranatých závorkách v poznámkovém aparátu
k jednotlivým kapitolám.
Dodatek 1, O denotaci, je téměř shodný s kapitolou 9, K historii denotace,
z knihy Od stromu k labyrintu (Praha, Argo 2011), a proto jej zde s některými
.změnami přebíráme v překladu Heleny Giordanové (včetně překladů latinských
citátů, které pořídil Martin Bažil). Jmenný rejstřík je převzat z originálu knihy.
Rád bych na tomto místě poděkoval těm, kdo mi s překladem výrazně
pomohli. Jsou to: Jindřich Vacek, Jiří Pelán, Alice Flemrová, Josef Fulka, Jakub
Čapek, JaroslavPeregrin, Jaroslav Štichauer a last but not least má žena Andrea.
P.Š.
479
JMENNÝ REJSTŘÍK
Abélard 387-390,393, Bach, Johann Sebastian Blasi, Bruno 13
397,452 203,205,207-209, Blumenbach, Johann 233
Abelson, R. P.435 310,315 Boehner, Philothetus
Alac, Morana 441 Barbieri, Daniele 13 401,403,453
Albrecht, Erhard 429 Bartezzaghi, Stefano 12 Boéthius 385-387, 393,
Anceschi, Luciano 423 Barthes, Roland 328, 381, 399,401,404,452
Andronicus 428 447,451 Bonerba, Giuseppina 13
Anselm z Aosty 22, 385, Bassi, Bruno 13 Bonfantini, Massimo A.
387,453 Baumgarten, Alexander 13,95,430,441,447,
Apel, Kari-Otto 67, 431 G.36 451
Aristotelés 15-16, 21-22, Beethoven, Ludwig van Bonomi, Andrea 444, 445 .
25-28,32,43,67-68, 63,66,201,207,438, Borges, Iorge Luis 7,
70,88,140-142,273, 442 11-12
281,384-385,391-392, Benelli, Beatrice 436 Bouissac, Paul 447
399,427-428,452 Beonio-Brocchieri Brandt, Per-Aage 14
Arnheim, Rudolf 155, Fumagalli, Maria Bruner, Jerome 140,152,
160 Teresa 388, 452 434,439,442
Aubenque, Pierre 21, 29, Bernardelli, Andrea 13 Buffon, Georges-Louis
428 Berselli Bersani, 232
Augustin 386,390, 396, Gabriele 445 Biihler, Kari 160, 432, 451
453 Bertuccelli Papi, Bulgari, Simona 13
Averroes 271 Marcella 318 Burrell, Harry 238, 440
Avicenna 23,444 Bettetini, Gianfranco
357,447,448 Cacciari, Cristina 371
Bacchini, Fabio 450 Bewick, Thomas 233 Caesar, Michael 14
Bacon, Roger 193,385, Bickerton, Derek 152 Calabrese, amar 13,434,
395-401,403-404, Blainville, Henri-Marie 447
408-409,453 235 Caldwell, W. H. 238, 271
481
Calvino, Italo 444 Descartes 23, 219 Fisette, [ean 448 Gombrich, Ernst 328, Hofstadter, Douglas Kalkhofen, Hermann 336
Caramazza, A. 436 Dewey, John 96,218, Fodor, Ierry A. 439 335,447-448 374-375 Kant, Immanuel 7, 12-13,
Carnap, Rudolf 441 423,432 Pellesdal, Dagfinn 445 Goodman, Nelson 145, Hochberg, [ulian 335, 21,32,63,66-95,98,
Casati, Roberto 107 Diderot, Denis 341-342, Formaggio, Dino 423 202,326,433-434, 340 108-109,113-117,
Cassirer, Ernst 83, 430 448 Fredborg, K. M. 395 447-448 Hólderlín, Friedrich 35 119-120,140-142,
Cavicchioli, Sandra 13 Dionigi, Roberto 448 Frege, Gottlob 129,261, Gould, Stephen Iay11, Home, Everard 233-234, 151,156,163,171,
Celli, Giorgio 11 Doležel, Lubomír 312, 277,381-382 90-91,231,440 440 195,200,242,245,
Cioran, Émile 22 445 Fresnault Deruelle, Grandi, Roberto 13 Hookway, Christopher 350,412,429-432,439
Corti, Maria 438 Donnellan, Keith Pierre 447 Grazia, Roberto 95 431 Katz, Jerrold 439
Corvino, Francesco 453 297-300 Fumagalli, Armando Gregory, Richard 7, 336, Hubel, David H. Kelemen, [ános 67,429
Cosenza, Giovanna 13 Dorfles, Gillo 423 96-97,431,444 447,449 337-338 Kennedy, John M. 335
Costantini, Michel447 Ducrot, Oswald 274,443, Fusco, Mario 14 Greimas, Algirdas [ulien Humphreys, Glyn W Kepler, Iohannes 244,416
Courtés, Ioseph 151, 163, 446 151,163,246-247, 185 Ketner, Kenneth L.431
246,333,433 Dumas, Alexandre 316- Galasso, Giuseppe 411 333,368,433,435,447 Hungerland, Isabel C. Kierup, Seren 447
Croce, Benedetto 317,425 Galilei, Galileo 244, Grimm, Iakob a Wilhelm 406-408 Kosslyn, Stephen M. 129
411-425,439,453 Dummett, Michael 382, 256,273,344-347, 315-316 Husserl, Edmund 70, 86, Krampen, Martin 447
442 448-449 Groupe fl 326,447 119-120,382,433 Kripke, Saul 174,272,
Da Verona, Guido 425 Duns Scotus, Jan 172, Gardner, Howard 433 Guenthner, Franz 445 281,291,301
Dalgarno, George 71 400 Gardner, Martin 449 Churchman, West 244 Kroeber, Burkhart 14
Dalla Chiara, Maria Gargani, Aldo G. 405, Haberrnas, Iiirgen 56, Kubovy, Michael 373
Luisa 444 Edelman, Gerald M. 104, 407 431 Illiger, T.234 Kuhn, Thomas 440-441
Davidson, Donald 245, 436 Garin, Eugenio 424 Hamann, Johann G. 67 Innis, Robert E. 432, 447,
260,440,441 Eichmann, Klaus 104 Garroni, Emilio 429-431 Heidegger, Martin 10, 16, 451 Lacan, Jacques 352
De Marinis, Marco 13 Ellis, Ralph D. 207 Gaunilon 22 21,31-35,38,53,67, Lakoff, George 157-158,
De Mauro, Tullio 411, Epikúros 18,325 Geach, Peter 381 69,80,400,427-428 Iackendofř,Ray 196,435 188,191,436-437
430 Escudero, Lucrecia 13 Gentner, Dedre 369 Helmholtz, Hermann [akobson, Roman 333 Lamarck, [ean-Baptiste
De Rijk, Lambert M. Evans, Gareth 197 Gerlach, Peter 447 von 433 James, William 244 234,440
387-388,393-395, Geyer, B.388, 390 Herder, Johann G.67 Jan ze Salisbury 383 Lambert, Johann
452-453 Fabbri, Paolo 13-14,448, Gibson, James J. 101, 154, Herzfeld, Michael 447 Job, Remo 436 Heinrich 429
Deleuze, Gilles 84 450 194,336,340,365, Hjelmslev, Louis 18,42, [ohnson-Laird, Philip Lambertini, Roberto 400,
Della Volpe, Galvano 423 Fabbrichesi Leo, Rossella 436,447,449 55,240,247,333,381, 155,338,433,436 452
Dennett, Daniel C. 98, 97,431,447 Gilson, Étienne 16,427 440-441 Iurado Cid Tenoch, Laumonier, Alexandre 14
113,447, Feyerabend, Paul K. 47 Goldstone, Robert 448 Hobbes, Thomas 308, Alfredo 433 Le Goff, Jacques 14
Derrida, Jacques 300, 344 Fillmore, Charles 436 Golino, Enzo 14 405-408 Leech, Geoffrey 381
482 483
Leibniz, Gottfried W. 18, Marconi, Diego 163-164, Minsky, Marvin 150,435 Osolsobě, Ivo 447 Petitot-Cocorda, Iean 14, Quine, Willard V.0.19,
21,107 223,260,429-430, Miranda, Claudia 13 Ouellet, Pierre 14,433 148,366,433 157,249,256,270,
Leonardi, Paolo441 432,434,439,442 Mizzau, Marina 13 Owen, Richard 234-235, Petofi, [ános 193 440-441,446-447
Leopardi, Giacomo 58 Marconi, Luca 13 Moody, Ernest A. 403 237-238,243 Petr z Mantovy 453
Lesson, René-Primevere Markman, Arthur B.369 Morpurgo Tagliabue, Petrus Hispanus 385, Ransdell, Ioseph 106,
240 Marrno, Costantino 13, Guido 423 Paci, Enzo 95 394,407 358,431, 451
Lewis, David K. 17, 312 401,403-404,441, Morris, Charles 382 Palmer, Stephen 332 Peyo 264 Rastier, Francois 434
Linné, Carl 71, 221-222, 452-453 Musarra-Schroeder, Ulla Pareyson, Luigi 415, 423, Pezzini, Isabella 13-14 Rector, Monica 447
232 Marr, David 84, 133, 155, 14 427-428,433 Philippe, M.-D. 24, 427 Reed, Stephen K. 436Locke,
John 68-70, 74- 338,341,435 Parmenidés 13,16-17, Piaget, Iean 433-434 437
75,78,119,404,429, Marrone, Gianfranco 14 Neckam, Alexander 217 27,32-33 Picardi, Eva 441 Rey,Alain 439
433,437 Marsciani, Francesco 13 Neisser, Ulrich 172,174, Parret, Hermann 14 Piccini, Gianni II Riddoch, M. Jane 185
Lozano Mirailles, Helena Martinetti, Piero 430 183,194-195,433,436 Pascal, Blaise 15,50,219 Pierantoni, Ruggero 448 Richards, 1.A. 382
14 Mathieu, Vittorio 94, Nergaard, Siri 439 Pasolini, Pier Paolo 331 Pisanty, Valentina 315, Rimbaud, Arthur 49,
Lucretius 325,350 430-431 Nesher, Dan 115,432 Pavel, Thomas G. 312 449 428
Lynch, Kevin 210 Maturana, Humberto Neubauer, Fritz 193 Peirce, Charles S.8, 12, Pitton de Tournefort 221 Robbe-Grillet, Alain
Lyons, John 382, 385 102 Nida, Eugene 153 16-17,19,37-39,56, Platón 7,36,68,86,129, 445
May, Michael 332 Nietzsche, Friedrich 10, 59-67,71,78,88,90, 219,273,384-385 Roberts, Don D. 432
Maggi, Michele 411 McCawley, James D. 249, 47-51 95-103,106-114, Ponzio, Augusto 394, Rorty, Richard 52, 69-70,
Magli, Patrizia 13 445 Nishishara, H. Keith 84, 116,119-120,129, 433,444 247,344,429
Maieru, Alfonso 385, 453 Meckel, Johann F.235, 341 147-148,151,173, Popper, Karl129, 431 Rosch, Eleanor 176,
Malaparte, Curzio 372 243 N6th, Winfried 14,447 208,239-240,260, Porfyrios 28, 430 188-189,436
Maldonado, Tomás Medin, Douglas 448 Nuchelmans, Gabriel 296-297,327,330, Porzio, Domenico 12 Russell, Bertrand 159,
325-327,344,354, Merleau-Ponty, Maurice 388,400,452 332,337,366,375, Pozzato, Maria Pia 13-14 382,406
363,434,447,450 342,432-433 382-383,394,428- Prieto, Luis 154, 436
Maloney, Thomas S. 408 Merrell, Floyd 307,438, Ockham, Vilém 172, 253, 429,431-432,444, Prodi, Giorgio 99,104- Sacks, Oliver 200-201
Maltese, Corrado 449 447 363-364,385,393, 447,451 105,447 Saint -Hilaire, Étienne
Mameli, Matteo 431 Metz, Christian 329, 400-404,405-408, Pellerey, Roberto 13 Proni, Giampaolo 13, Geoffrey de 234-237,
Manetti, Giovanni 13 447-448 453 Pérez Carreňo, Francisca 64-66,430, 447 440
Manzoni, Alessandro Michelangelo Oehler, Klaus 109, 431 447 Putnam, Hilary 136, 176, Saint -Martin, Fernande
201,303-304,414, Buonarrotti 212, 421, Ogden, C. K. 382 Perrault, Charles 185-186,244,256, 362,447
424-425 423 Olender, Maurice 14 315-316 285-286,301,319,445 Salgari, Emilio 177,
Marco Polo 59':'63, 113, Mill, John Stuart 142, Osmond-Smith, David Perri, Antonio 432,447 Pylyshyn, Zenon W. 113, 280-282
123,186,230,238,429 382-384,404-408 447 Pertwee, Boscoe 7 129 Salmon, Nathan U. 445
484 485
Santambrogio, Marco
13-14,302,433,441,
443,445
Saussure, Ferdinand de
441,443
Searle, John 228,296
Sebeok, Thomas A. 431,
444,447
Sellars, Wilfrid 70, 79
Seneca, Lucius Annaeus
427
Sextus Empiricus 429
Shaw, George 232-234,
239
Sherzer, [oel 446
Schank, Roger 435
Schott, Gaspar 292
Simone, Raffaele 451
Singer, A. E. 244
Sókratés 271, 398, 453
Sonesson, Góran 328,
354,362,447,451
Spade, Paul V.390
Sperber, Dan 441-442
Stauder, Thomas 14
StendhaI313-314
Stjernfelt, Frederik 332
Strawson, Peter F.269
Tabarroni, Andrea 401-
402,452
Tadini, Emilio 14
Tarski, Alfred 248-249,
409,441
486
Thalés 81
Todorov, Tzvetan 433
Tomáš Akvinský 22-23,
25-26,57,142,172,
271,391-393,434,444
Tomáš z Erfurtu 400
Toraldo di Francia,
Giuliano 444
Tversky, Amos 373
Vaina, Lucia 435-436,
448
Valéry, Paul 21, 427
Varela, Francisco 433
Varzi, Achille C. 107
Vattimo, Gianni 10,47,
50-51,428-429
Vick, G. R.406-408
Vico, Giambattista
416-417
Vilém Ockham, viz
Ockham
Vilém z Conches 393
Vilém ze Sherwoodu 395
Violi, Patrizia 13-14, 143,
155,225-226,231,
432,435-437,444
Vogel, John B. 453
Volli, Ugo 13, 105, 328,
429
Wada, Tadaiko 14
Wierzbicka, Anna
144-147,170,434,436
Wiesel, Torsten N.
337-338
Wilkins, John 71, 145,
218,439
Wilson, Deirdre 441-442
Wittgenstein, Ludwig
188,204-205,247,
265,277,327,334,
371,438,447
Wolf, Mauro 13
Wolff, Christian 17
Zenón z Eleje 339
Zijno, Alessandro
441-442,445
Zinna, Alessandro 13-14
Znepolski,Ivailo 14
OBSAH
ÚVOD
1. O BYTÍ
Ll. Sémiotika a Něco
1.2. Nepřirozený problém
1.3. Proč je tu bytí?
1.4.Jak se o bytí mluví
1.5.Aporie aristotelského bytí
1.6.Rozdvojení bytí
1.7.Tázání básníků
1.8.Jeden model poznání světa
1.9.O možném vymizení bytí
1.10.Mantinely bytí
1.11.Smysl ckontinua"
1.12.Pozitivní závěry
2. KANT, PEIRCE A PTAKOPYSK
2.1. Marco Polo a jednorožec
2.2. Peirce a černý inkoust
2.3. Kant, stromy, kameny a koně
2.4.Vjemové soudy
2.5. Schéma
2.6.A co pes?
2.7. Ptakopysk
2.8. Zpět k Peirceovi
2.8.1.Ground,,,qualia" a primární ikonismus
2.8.2.Spodní práh primárního ikonismu
2.8.3.Vjemový soud
2.9. Mantinely
7
15
18
20
22
25
29
31
36
39
46
53
54
57
59
59
60
67
75
80
83
87
96
97
103
108
116
3. KOGNITIVNÍ TYPY A JÁDROVÝ OBSAH
3.1. Od Kanta ke kognitivismu
3.2. Percepce a semióza
3.3. Montezuma a koně
3.3.1. Kognitivní typ (KT)
3.3.1.1. Rozpoznávání výskytů
3.3.1.2. Pojmenování a zdařilá reference
3.3.1.3. KT a černá skříňka
3.3.2. KT na cestě k Jádrovému obsahu (JO)
3.3.2.1. Návod k identifikaci
3.3.2.2. Návod k lokalizaci
3.3.3. Molární obsah (MO)
3.3.4. JO, MO a pojmy
3.3.5. Reference
3.4. Sémiozické prvotiny
3.4.1. Sémiozické prvotiny a interpretace
3.4.2. Pár slov ke kategoriím
3.4.3. Sémiozické prvotiny a verbalizace
3.4.4."Qualia" a interpretace
3.4.5. KT a obrázek jakožto "schéma"
3.4.6."Affordances"
3.5. Empirické případy a kulturní případy
3.5.1. Příběh archanděla Gabriela
3.5.2. KT a JO jako oblasti sdílené kompetence
3.6. Od typu k výskytu, anebo naopak?
3.7. Souostroví KT
3.7.1. Typy versus bázové kategorie
3.7.2. Příběh malého Pinca
3.7.3. Čtyřnohé ústřice
3.7.4. KT a prototypy
3.7.4.1. Stereotypy a prototypy
3.7.4.2. Některá nedorozumění v souvislosti s prototypy
3.7.4.3. Tajemní Dyirbalové
3.7.5. Další typy
119
119
120
123
125
126
127
128
131
134
134
135
136
137
138
138
140
144
147
149
154
156
165
169
171
174
174
178
183
186
186
188
190
192
3.7.6.Kdyžjedné zimní noci řidič...
3.7.7.Fyziognomické typy pro individua
3.7.8.KT pro formálníindividua
3.7.9.Jak poznat SV2
3.7.10.Některé otevřené otázky
3.7.11.Mezi KT veřejným a uměleckým
4. PTAKOPYSK MEZI SLOVNÍKEM A ENCYKLOPEDIÍ
4.1. Hory a HORY
4.2."Soubory" a "složky" .
4.3. Primitivní kategorizace
4.4. Stálé a nestálé vlastnosti
4.5. Pravdivý příběh ptakopyska
4.5.1."Watermole" či "duckbilled platypus"
4.5.2. Mléčné žlázy bez bradavek
4.5.3.Hledání ztraceného vejce
4.6. Smlouvání
4.6.1.Osmdesát let vyjednávání
4.6.2. Hjelmslev versus Peirce
4.6.3.Kde je amorfní kontinuum?
4.6.4.Vanville
4.7. Smlouva a význam
4.7.1.Význam termínů a smysl textu
4.7.2.Význam a text
5. POZNÁMKY KE SMLUVNÍMU POJETÍ REFERENCE
Můžeme odkazovat ke všem kočkám?
Odkazování ke koním
Pravdivý příběh Sarchiapona
Existují zavřené krabice?
Božská Mysljako "e-mail"
Od Božské Mysli k Intenci Společenství
"Qui pro quo" avyjednávání
Podivný případ doktora [ekylla a bratří Hydových
193
196
201
203
209
211
215
215
219
222
225
231
231
234
236
238
238
240
243
246
258
260
263
269
270
274
278
279
285
288
290
293
A co když je blázen Ionesř
Co chce Nancy?
Kdo zemřel 5. května?
Nemožné předměty
Identita lodi Vasa
O Achabově druhé noze
.Jch liebe Dich"
6. IKONISMUS A HYPOIKONY
6.1. Diskuse o ikonismu
6.2. Nebyla to diskuse mezi pomatenci
6.3. Důvody šedesátých let
6.4. Slepé uličky
6.5. Podobnost a similarita
6.6. Obrysy
6.7. Náhradní podněty
6.8. Vraťme se k tomu, o čem byla řeč
6.9. Vidět a nakreslit Saturn
6.10. Protézy
6.11. Ještě jednou o zrcadlech
6.12. Řetězce zrcadel a televize
6.13. Nové úvahy o kresbách
6.14. Rozpoznávání
6.15. Modalita Alfa a Beta: existuje bod zlomu?
6.16. Od percepční podobnosti ke konceptuálním similaritám
6.17. Mexičan na kole
6.18. Rodina v pekle
DODATEK 1. O DENOTACI
Aristotelés
Boéthius
Anselmova "appellatio"
Abélard
Tomáš Akvinský
297 Zrod teorie supozice 393
299 Roger BacOTI 395
303 Duns Scotus a modisté 400
304 Ockham 400
308 Hobbes a Mill 405
312 Závěry 408
317
DODATEK 2. CROCE, INTUICE A MAZANINA 411
325
325 POZNÁMKY KE KAPITOLÁM 427
328 Ke kapitole 1 427
328 Ke kapitole 2 429
331 Ke kapitole 3 432
332 Ke kapitole 4 439
335 Ke kapitole 5 443
340 Ke kapitole 6 447
343 K dodatku 1 452
344 K dodatku 2 453
347
349 BIBLIOGRAFIE 455
356
360 POZNÁMKA PŘEKLADATELE 479
364
367 JMENNÝ REJSTŘÍK 481
371
376
377
381
384
386
387
388
391
Umberto Eco
Kant a ptakopysk
Z italského originálu Kant e ľ ornitorinco,
vydaného nakladatelstvím RCS Libri S.p. A. - Bompiani,
Milano 1997 (s přihlédnutím k dotisku z roku 1999),
přeložil Pavel Štichauer.
Přebal, grafická úprava a sazba Pavel Růt.
Odpovědný redaktor Jindřich Vacek.
Technický redaktor Milan Dorazil.
Vydalo nakladatelství Argo,
Milíčova 13, 130 00 Praha 3,
argo@argo.cz,www.argo.cz.
roku 2011 jako svoji 1482. publikaci.
Vytiskla tiskárna PBtisk, Příbram.
Vydání první.
ISBN 978-80-257-0377-9
Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS,
sklad: Za Halami 877, 25262 Horoměřice,
tel: 226 519 383,fax: 226 519 387,
e-mail: odbyt@kosmas.cz, www.firma.kosmas.cz
Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz.