FOUCAULT. ARCHEOLOGIE VEDENí michel Foucault ARCHEOLOGIEV~D~Nf HERRMANN &: SYNOVÉ, 2002 Z francouzského originálu L'archéologie du savoir přeložil Čestmír Pelikán. © Editions Gallimard, 1969 Translation © Čestmír Pelikán, 2002 I. 9 V posledních desetiletích je pozornost historiků přitahována především dlouhými časovými úseky, jako by se pod politickými zvraty a jejich epizodami snažili odhalit stabilnía obtížně narušitelnou rovnováhu, nevratné procesy, trvalé regulace, trendy, které po sta- 1etích kontinuityvrcholí a převracejí se, pomalé posuny akumulace a nasycení, rozsáhlá nehybná a němá podloží, která spleť tradičních vyprávění zcela překryla hustou vrstvou událostí. Nástroje, jež mají historikové při takové analýze k dispozici, jsou jednak nově vytvořenéa jednakpřevzaté:modely ekonomického růstu, kvantitativníanalýza proměntrhu, profily demografického rozvoje a regrese, studium klimatu a jeho oscilací, určování sociologických konstant, popis technologických změn, jejich šíření a jejich přetrvávání. Tyto nástroje jim umožnily rozlišit v poli historie různé vrstvy sedimentů; lineární posloupnosti, které byly až dosud předmětem zkoumání, byly nahrazeny hrou přerušení, k nimž dochází hluboko pod povrchem. Mezi proměnlivostí politiky a trvanlivostí "materiální civilizace" se množí roviny analýzy: každá má své specifické zlomy, každá s sebou nese členění, která náleží pouze jí; a jak sestupujeme MICHEL FOUCAULT mezi stále hlubší podloží, jsou čím dál tím rozsáhlejší i jejich rytmy. Pod hektickými dějinami vlád, válek a hladomorů se rýsují dějiny na první pohled téměř nehybné - dějiny s nepatrným gradientem-, dějiny námořních cest, dějiny pšenice či dolování zlata, dějiny sucha a zavlažování, dějiny střídavého polního hospodářství,dějiny usilování lidského rodu o dosažení rovnováhy mezi hladem a hojností. Staré otázky tradiční analýzy (Jaké stanovit spojení mezi oddělenýmiudálostmi? Jaká je jejich nutná posloupnost? Jaká kontinuita jimi prochází, v jaký celkový význam nakonec vyústí? Je možné definovat totalitu, anebo se musíme spokojit s rekonstrukcí souvislostí?) budou napříště vystřídányzkoumáními jiného typu: Jaké vrstvy musíme izolovat? Jaké typy řad zavést? Jaká kritéria periodizace přijmoutpro každou z nich? Jaký systém vztahů (hierarchie, dominance, odstupňování, jednoznačná determinace, kruhová kauzalita) lze mezi nimi popsat? Jaké řady řad můžeme stanovit? A pomocí jaké tabulky je možné, v rámci rozsáhlejší chronologie, určovat rozdílné sledy udá- lostí? Přibližně ve stejné době se však v disciplínách nazývaných dějiny idejí, vědy, filosofie, dějiny myšlení a také dějiny literatury (jejich specifičnost můžeme zatím zanedbat), v disciplínách, které přes svůj název z velké části unikají zájmu historika a jeho metodám, obrací pozornost naopak od velkých jednotek, popisovaných jako "ep()(;hY~.nebo "věky",.JsJ~: ňóménům zlomu. Objévúje se snaha pod"velkými .. kontinuitamI myšlení, pod masivními a homogen- 10 11 ÚVOD ními manifestacemi ducha či kolektivní mentality, pod urputným vývojem vědy, která od svého založení lpi na své existenci a na svém završení, pod trvanlivostí žánru, formy, disciplíny, teoretické aktivity detekovat následky přerušení. Přerušení, jejichž statut i povaha jsou velmi rozmanité. Jsou to epistemo~ logické akty a prahy, jak je popisuje G. Bachelard, které suspendují nekonečné hromaděnívědomostí, lámou jejich pomalé zrání a zasazují je do nové doby, oddělují je od jejich empirického původu a prvotních motivací, očišťují je od jejich imaginárních vazeb; historické analýze už nepředepisují zkoumání mlčenlivých počátků ani nekonečnou pouť za prvními předky, nýbrž určovánínového typu racionality i jejích početných účinků. Jsou to posuny a transformace pojmů, pro něž mohou sloužit jako model analýzy G. Canguilhema: ukazují totiž, že dějiny pojmu nejsou vždy a zcela dějinami progresivního zjemňování, postupného růstu racionality, zvyšování abstrakce, nýbrž dějinamirozmanitých políkonstituce a platnosti, dějinami posloupností pravidel používání, dějinami množství teoretických vrstev, v nichž vypracování pojmu probíhá a završuje se. Canguilhem rovněž zavedl ~ozlišení mezi mikro- a makroskopickými měřítky historie vědy, kde jsou události a jejich důsledky rozmístěnyrůznými způsoby: objev, vývoj metody, dílo konkrétního vědce či jeho nezdaryproto nemají stejný dopad a nemohou být popisovány stejně na obou rovinách; na jedné roviněse vyprávíjiná historie než nadruhé. Dále jsouturekurentnípřerozdělování, která odhalují mnohé minulosti, mnohé formy MICHEL FOUCAULT spojitostí, mnohé hierarchie důležitosti, sítě determinací, teleologie v rámci jedné a téže vědy, tak jak se proměňuje její přítomnost: historické deskripce se tedy nutně řídí momentálním stavem vědění, jejich počet narůstá spolu s transformacemi, jimiž procházejí, a neustále se samy se sebou rozcházejí (teoretický výklad tohoto jevu na poli matematiky podal nedávno M. Serres). Také tujsou architektonickéjednotky systémů, analyzované M. Guéroultem, pro něž není relevantní popis vlivů, tradicí, kulturních kontinuit, nýbrž popis vnitřních koherencí, axiomů, deduktivních řetězců, možností slučitelnosti.Konečně, nepochybně nejradikálnějšísegmentaci představují řezy, způsobené teoretickou transformací "zakládající vědu v odtržení od ideologie její minulosti a v odhalení této minulosti jako ideologické".l K tomu je samozřejmě třeba připojit literárníanalýzu, která napříště nebude za jednotku považovat ducha či senzibilitu nějaké epochy, ani "skupiny", "školy", "generace" nebo "hnutí", ani sám fakt osobnosti autora ve hře proměn spojujících jeho život s jeho "tvorbou", nýbrž strukturu určitého díla, knihy, textu. A tak velkým problémem, kterému budou čelita kterému také čelí - tyto historické analýzy, není otázka, jakým způsobem mohly být tyto kontinuity utvořeny,jak se mohl jeden a tentýž vzor udržet a jak mohl pro tak velké množství rozdílných, v čase následujících duchů konstituovat jeden horizont, jakýzpůsob jednání a jaký podklad je implikován ve hře pře- 1L. Althusser, Pour Marx, s. 168. 12 13 ÚVOD nosů, obnovení, zapomínání a opakování, jak může počátek šířit své panování daleko za sebe sama až k završení, které není nikdy dáno, neboť problémem ittIleIl{Jradic~,sledování linie, nýbrž rozdělení, hranice; nejde tu již o založení, které přetrvává, nýbrž o transformace, které založení nahrazují a které představují jeho obnovování. Vidíme tedy, že se tu rozprostírá celé pole otázek, z nichž některé jsou dobře známé a s jejichž pomocí se tato nová forma historie, snaží vypracovat vlastní teorii: Jak specifikovat různé pojmy, jež nám umožní myslet diskontinuitu (práh, zlom, řez, mutace, transformace)?Pomocí jakých kritérií izolovat jednotky, s nimiž se tu pracuje? Co je věda? Co je dílo? Co je teorie? Co je pojem? Co je text? Jak rozlišit roviny, na nichž se můžeme situovat a z nichž každá má své vlastní členění a formu analýzy? Jaká je legitimní rovina formalizace? Jaká je legitimní rovina interpretace? Jaká je legitimní rovina strukturální analýzy? Jaká je legitimní rovina stanovení kauzality? Stručně řečeno, zdá se, že dějiny myšlení, poznání, filosofie, literatury (~~ožujízlomy aveškeré shluky diskontinuit, zatímco historieve vlastním smyslujako by naopak potlačovalavpád událostí ve prospěch zachování stabilních struktur. • Nesmíme se však tímto proplétáním nechat zmást; Navzdory zdání přesvědčivosti si nelze představovat, že některé historické disciplíny přešly od kontinua k diskontinuu, zatímco jiné od zamotané masy MICHEL FOUCAULT diskontinuit k velkým, nepřerušovaným jednotkám; nelze si představovat, že jsme v analýze politiky, institucí nebo ekonomik postupně získávali stále větší cit pro globální určení, zatímco v analýzách idejí a vědění věnujeme stále více pozornosti hře diferencí; nelze se domnívat, že se tyto dvě velké formy popisu překřížily, aniž o sobě věděly. Ve skutečnosti jde v obou případecho stejné problémy, které však na povrchu vyvolávají opačné účinky. Tyto problémy je možné shrnout jediným slovem: zproblematizování dokumentu. Je však třeba správně to pochopit: dokumenty se samozřejmě používají, zkoumají a vbuzují otázky od té doby, co existuje historie jako vědní disciplína; jsou kladeny nejen otázky, co dokumenty znamenají, ale i zda říkají pravdu a z jakého titulu lze předpokládat, zda jsou spolehlivé či lživé, zda jsou přesně informované či nevědoucí, autentické nebo manipulované. Každá z těchto otázek a všechny ty kritické výhrady však vždy směřovaly k témuž cíli: rekonstituovat na základě toho, co dokumenty říkají- a občas pouze naznačují-, minulost, z níž vyšly a jež se rozplynula daleko za nimi; dokument byl vždy považován za řeč hlasu, odsouzeného nyní k mlčení, křehkou, nicméně dešifrovatelnou stopu. Díky proměně, jež není tak docela nedávného data, třebaže ještě zdaleka není u konce, změnila historie svůj postoj k dokumentu:.. primárním (;g~m již není dokument interpretovat, u?ČíCida říkápravau-aJa.1ZájeJehovlasimvYJadiovácrhodnota, !})fu.r.žJlraC?Y.'ltl},lI1ěI11.zevnitřa rozvíjet jej; historie dokuméřit organizuje, rozděluje, distribuuje, uspo- 14 15 ÚVOD řádává, rozmisťuje jej do různých rovin, konstruuje řady, rozlišuje mezi tím, co je a co není relevantní, určuje prvky, definuje jednotky, popisuje vztahy. Dokument již tedy pro historii není netečnýmmateriálem, na jehož základě se pokouší rekonstruovat, co člověk vykonal či řekl, co minulo a po čem zůstala jen stopa; snažíse definovat jednotky, totality, řady, vztahyvtkanivu samotného dokumentárního materiálu. Je třeba oddělit historii od obrazu, který ji tak dlouhou dobu uspokojoval a v němž nacházela své antropologické ospravedlnění:od obrazu tisícileté kolektivní paměti, jež užívala materiální dokumenty k tomu, aby znovu nacházela svěžest vzpomínek; historie pracuje s dokumentární materialitou (knihy, texty, účty, registry, jednání, budovy, instituce, zákony, techniky, předměty, zvyky apod.), která představuje vždy a všude, v každé společnosti, spontání či organizované formy trvanlivosti. Dokument není příhodný nástroj historie, jež by tak byla především a zásadně pamětí~ Qlstorie je určitý způsob, jakým společnost poskytuje statu.tlTlase dbkumentůaja1cýmjizpracQvává, aniž DY še'odnrše'par()vala~ ...-.~.-.- .'. . . .Lze tedy říci, že historie ve své tradiční formě "memorovala" monumenty minulosti, transformovala je vdokumenty a nechávala promluvit stopy, které samy' o sobě jsou často neverbální či říkají mlčky něco jiného, než o čem mluví; avšak_dnes"historietransformuje dokumentyvJ!!:2numenty; tam, kde se dříve dešifrovaly stopy zanechané Člověkem,kde šlo o proniknutí k tomu, čím kdysi byly, tam dnes historie pracuje s masou prvků, které mají být izolovány, sesku- MICHEL FOUCAULT peny, vybrány z nich ty podstatné, uvedeny do vzájemnýchvztahůa uspořádány do souborů.Byly doby, kdy archeologie jako obor zasvěcenýmlčenlivýmmonumentům,netečnýmstopám, předmětůmbez kontextu a věcem minulostí opuštěnýmtíhla k historii a získávala smysl pouze restitucí historického diskursu; s mírnou nadsázkou lze říci, že dnes směřujehistorie k archeologii - k vlastnímu popisu monumentu. Plyne z toho několik důsledků. Především je tu již zmiňovaný povrchový účinek: multiplikace zlomů v dějinách idejí; fakt, že se v historii ve vlastním slova smyslu objevily dlouhé periody. Tato historie měla ve své tradiční formě definovat vztahy (jednoduchá kauzalita, určení kruhem, antagonismus, výraz) mezi fakty či datovanými událostmi: řada byla dána a bylo pouze třeba upřesnit sousedství jednotlivých prvků. Nyní je problémem samo ustavování řad: je třeba definovat prvky každé z nich, určit hranice, odhalit typ vztahů, které jsou pro ni specifické, formulovat její zákonitosti; mimo to je třeba také popsat vztahy mezi různýmiřadami, abybylo možné tvořittaké řady řad, čili "tabulky": odtud multiplikace vrstev, jejich uvolňování, specifičnost jejich času a jejich chronologií; odtud nutnost odlišit nejen důležité události (s dlouhým řetězcem následků) od podružných, ale také typy událostí na zcela jiné rovině (některékrátké, jiné středně dlouhé, jako rozšířeníurčité technologie nebo ubývání oběživa, a konečně ostatní, dlouhodobé, jako demografická rovnováha nebo vzrůstající přizpůsobováníekonomiky změně podnebO; odtud možnost odhalovat řady s dlouhými intervaly, tvo- 16 17 ÚVOD řené vzácnými či opakujícími se událostmi. To, že se v dnešní historii objevujídlouhé periody, neznamená návrat kfilosofii dějin, kvelkým světovýmepochám či obdobím, jež předepisuje osud civilizací; jde o důsledek metodologicky sladěného konstruování řad. Neboť v dějinách idejí, myšlení a vědy způsobila tatáž změna opačný účinek: rozptýlila dlouhou řadu, vytvořenou pokrokem poznání, teleologiírozumu nebo evolucí lidského myšlení; znovu zproblematizovala témata konvergence a dovršení; zpochybnila možnosti totalizace. Vedla kindividualizaci rozdílných řad juxtaponovaných, po sobě následujících, překrývajících se, křížících se, aniž by je bylo možné redukovat na lineární schéma. Namísto této chronologie rozumu, vracejícího se neustále k nedosažitelnému počátku, k zakládajícímu otevření, se objevují stupnice, často velmi krátké, vzájemně rozlišené, které se vzpírajíjedinému zákonu, které s sebou nesou vlastní typ historie a nelze je redukovat na obecný model osvojovaného, rozvíjejícího se a vzpomínajícího vědomí. Druhým důsledkem je, že klíčovou pozici v historických disciplínách zaujímá pojem diskontinuity. Pro klasickou podobu historie bylo diskontinuum zároveň dané i nemyslitelné: bylo tím, co se nabízí ve formě rozličných událostí - rozhodnutí, náhod, iniciativ, odhalení; tím, co je třeba pomocí analýzy nějak obejít, co musíbýt redukováno, vymazáno ve prospěch kontinuity událostí. Diskontinuita byla stigmatem časové roztříštěnostia úkolem historika bylo ji z historie vypudit. Dnes se stala jedním ze základních prvků historické analýzy. Má trojí roli. Zaprvé je MICHEL FOUCAULT záměrnýmvýkonem historika (a nikoliv tím, co mu vnucuje materiál, se kterým pracuje): historik totiž musí, přinejmenším na základě hypotézy systému, odlišit možné roviny analýzy, metody vlastní jednotlivým případům a periodizace, které jim přísluší. Zadruhé je výsledkem jeho popisu (a nikoliv tím, co je třeba z analýzy eliminovat): musí objevovat meze procesu, bod, v němž se křivka ohýbá, inverzi regulativního pohybu, hranice oscilace, práh funkčnosti, okamžik porušení kruhové kauzality. A konečně je to pojem, který je touto prací neustále specifikován (a není tedy přehlížen jako jednotvárné a nerozlišené bílé místo mezi dvěma pozitivními figurami); získává specifickou formu a funkci podle oblasti a vrstvy, v níž je určen: nemluvíme o stejné diskontinuitě, jestliže popisujeme epistemologický práh, místo, v němž se mění průběh populační křivky, či nahrazení jedné technologie druhou. ~ojem diskontinuity je paradoxní: je zároveň nástrojem i předmětem vyZkúmu; vymezuje pole, jehož účinek představuje; li:rríOžňu]eindividualizaci oblastí, avšak nelze jej stanovit jinak než jejich porovnáním. Možná nakonec ani není pojmem, který by se vyskytoval v historikově disklJfsu, nýbrž tím, co historik potají předpokládá: jak by Vůbec mohl mluvit, ne-li právě díky tomuto zlomu, který se mu nabízí jako předmět historie a jako jeho vlastní histori~~? Mezi nejpodstatnější rysy nové historie proto bezpochyby patří toto přesunutí diskontinua: jeho přeměnaz překážky v prostředek; jeho integrace do historikova diskursu, v němž již nehraje roli nějaké vnější osudové nutnosti, již 18 19 ÚVOD je třeba potlačit, nýbrž operativního pojmu, jejž je třeba využít; z toho vyplývá i změna polarity, takže již nerií negativem historikova čtení (jeho rubem, nezdarem, omezením jeho moci), ale pozitivním prvkem určujícím jeho předmět a zhodnocujícím jeho analýzu. Třetí důsledek: začíná mizet téma ivůbec možnost globální historie a vynořují se obrysy něčeho zcela odlišného, co bychom mohli nazva~lJše(JQgcl1ou historií. Projekt globální historie chce restituovat celkovou podobu nějaké civilizace, hledá princip - materiální či spirituální - společnosti, význam společný všem jevům určitého období, zákon, jenž zajišťuje jejich soudržnost, tedy to, co se metaforicky nazývá "tvář" epochy. Tento projekt je spjat se dvěma či třemi hypotézami: jednak se tu předpokládá,že mezi všemi událostmi v jasně definovaném časoprostorovémúseku, mezi všemi jevy, jejichž stopy nalézáme, je možné stanovit systém stejnorodých vztahů - síť kauzality, umožňující každý z nich odvodit, vztahy analogie, jež ukazují, jak jeden symbolizuje druhý, nebo jak jsou všechny výrazem jediného centrálního jádra; dalším předpoklademje, že jedna a táž forma dějinnostinese ekonomické struktury, sociální stabilitu, setrvačnost mentalit, technické návyky, politické chování a podřizuje vše jednomu typu transformace; posledním z těchto předpokladů je, že dějinysamotné lze artikulovat ve velkých jednotkách - stupních či fázích obsahujících svůj vlastní princip soudružnosti. Nová historie tyto postuláty zpochybňuje,když problematizuje řady, rozdělení. hranice, porušení rovnováhy, MICHEL FOUCAULT posuny, chronologické zvláštnosti, jedinečné formy doznívání, možné typy vztahů. Nikoli však proto, že by chtěla dospět k pluralitě dějin, které by existovaly vedle sebe a byly na sobě nezávislé: dějiny ekonomie po boku dějin institucíavedle nich dějinyvědy, náboženství či literatury; ani proto, že by chtěla ukazovat, vyznačovat koincidence v datech či analogie ve formě a smyslu mezi těmito různými dějinami. Problémem, který se tu otevírá - a který definuje úkol všeobecné historie -, je určit, jakou formu vztahu mezi těmito různými řadami lze legitimně popsat; jaký vertikální systém jsou schopny tvořit; jaká hra korelací a ovládání mezi nimi existuje; jaký účinek mohou mít posuny, rozdíly temporality, různé typy doznívání, v jakých odlišných celcích mohou určité prvky vystupovat současně; zkrátka nejen jaké řady, ale jaké "řady řad", jinými slovy, jaké "tabulky"2 je možné konstituovat. Globálnídeskripce stěsnávávšechnyjevyokolo jediného centra - principu, významu, ducha, světového názoru, celkové formy; všeobecná historie naproti tomu rozvíjí prostor jejich rozptýlení. A konečně posledním důsledkem je to, že nová historie se setkává s jistými metodologickými problémy, z nichž některé sice existovaly dávno před nt avšak jako·soubor jsou charakteristické právě pro 2Je vůbec třeba, abych posledním omezencůmještě vysvětloval, že "tableau" (ve všech významech tohoto slova, tedy jako tabulka, obraz či výjev) je formálně "řadou řad"? Vžádném případě to není nehybný obrázek, který se strká do promítacího přístroje, aby se dopustil toho největšího podvodu na dětech, jež ve svém věku dávají samozřejmě přednost živosti filmu. 20 21 ÚVOD ni. Uveďme několik příkladů: vytvářeníkoherentního a homogenního korpusu dokumentů (otevřeného či uzavřeného,konečného či neukončeného);stanovení principu výběru (podle toho, zda chceme podat masu dokumentů vyčerpávajícímzpůsobem, či vy_ brat jistý vzorek statistickou metodou, nebo zda se pokusíme předemurčit nejreprezentativnějšíprvky); definování roviny analýzy a odpovídajících prvků (ze studovaného materiálu můžemevytknout číselné údaje, explicitní či skryté odkazy k událostem, institucím, praktikám, důležitá slova spolu s pravidly jejich užívání a sémantická pole, která označují, nebo třeba formální strukturu tvrzenía typy zřetězení, jež je propojujO; specifikování metody analýzy (kvantitativní zpracování dat, rozklad podle jistého počtu stanovitelných rysů, jejichž korelace lze studovat, interpretativnídešifrování, analýza četnosti a rozmístěnO; vy_ mezení souborů a podsouborů, které rozčleňujístudovaný materiál (oblasti, periody, sjednocující procesy); určení vztahů, s jejichž pomocí je možné charakterizovat soubor (může se jednat o vztahy numerické či logické, funkční, kauzální, analogické; může jít o vztah označujícíhoa označovaného). Všechny tyto problémy tvořínyní součástmetodologického pole historie. Toto pole si zasluhuje pozornost ze dvou důvodů. Jednak abychom mohli pozorovat, nakolik se osvobodilo od toho, co ještě donedávna tvořilo filosofii dějin, a od otázek, které kladla (otázky racionality či teleologie dění, relativity historického vědění, možnosti odkrývat či konstituovat smysl v netečné minulosti a v nezavršeném celku MICHEL FOUCAULT přítomnosti).Dále proto, že se v některých z těchto momentů střetáváme s problémy, jež nacházíme jinde - v oblastech jako lingvistika, etnologie, ekonomie, literární analýza či mytologie. K těmto problémům lze, chcete-li, připojit nálepku strukturalismus. Avšakpouze zajistých podmínek: tyto problémysamy o sobě zdaleka nepokrývají celé metodologické pole historie, zaujímají jen část, jejíž důležitost se mění podle oblastí a rovin analýzy; vyjma jistého počtu relativně omezených případů nebyly přejaty z lingvistiky či z etnologie (jak je dnes obvyklé), nýbrž zrodily se v poli samotné historie, speciálně v oblasti hospodářských dějin, a to jako důsledek otázek, které tento obor kladl; a koneckonců nás neopravňujímluvit o nějaké strukturalizaci dějin, dokonce ani o pokusu překonat "konflikt" či "protiklad" mezi strukturou a nastáváním: historikové již dosti dlouho odkrývají a popisují struktury, aniž by měli důvod položit si někdy otázku, zda jim přitom neunikají živé, křehké, rozechvělé "dějiny". Protiklad struktury a nastávání je nevhodný jak pro definici pole historie, tak pro definici strukturální metody. • Tato epistemologická proměna historie není ještě zdaleka u konce. Není ovšem ani nedávného data, neboť její prvotní projevy lze jistě hledat už u Marxe. Trvalo však dlouho, než se projevily její účinky. Dokonce i dnes, a především v dějinách myšlení, zůstává bez povšimnutí a nereflektovaná, na rozdíl od jiných nedávných změn, které zaznamenány byly- 22 23 ÚVOD napříkladzměnyv lingvistice. Jako kdyby v dějinách, v nichž si lidstvo připomíná vlastní ideje a poznatky, bylo obzvlášť obtížné formulovat obecnou teorii diskontinuity, řad, mezí, jednotek, specifických řádů a diferencovaných autonomií a závislostí. Jako bychom pociťovali zvláštní odpor k tomu, abychom tam, kde jsme si zvykli hledat počátky. neustále se vracet v linii předchůdců, obnovovat tradice, sledovat evoluční křivky, projektovat teleologie a ustavičně se odvolávat na metafory života, mysleli nyní diferenci, popisovali odchylky a rozptýlení, a rozkládali uklidňující formu identického. Nebo přesněji, jako by se z těchto pojmů prahů, mutací, nezávislých systémů, ohraničených řad - jak je ve skutečnosti historikové používají dala jen obtížně vytvořit teorie, jako by se z nich obtížně vyvozovaly obecné důsledky, a vůbec odvozovaly možné implikace. Jako bychom měli strach mysletiínév okamžiku svého vlastního myšlení. Má to svůj důvod. Kdyby mohly dějiny myšlení zaujmout místo mezi nepřerušenými kontinuitami, kdyby ustavičně navazovaly spojení, která by žádná analýza nebyla schopná bez abstrahování rozložit, kdyby okolo toho, co lidé říkají či dělají, spřádaly tajemné syntézy, které by toto vše předjímaly, připravovaly a vedly k dokončení v budoucnosti - pak by byly privilegovaným útočištěm suverenityvědomí. Kontinuální dějinyjsou nepostradatelným korelátem kzakládajícífunkci subjektu: poskytujízáruku, že vše, co mu uniklo, mu bude vráceno; poskytují jistotu, že čas nic nerozpustí, aniž by to obnovil v nově složené jednotce; poskytují příslib, že vše, co diference udr- MICHEL FOUCAULT žuje V jisté vzdálenosti, si subjekt bude moci jednou opět přivlastnit- ve formě dějinnéhovědomí-, že bude moci obnovit své panovánía nalézt zde něco, co může nazvat svým příbytkem. Převádět historickou analýzu do diskursu kontinuity a činit lidské vědomí původním zdrojem všeho dění a vší praxe, jsou dvě tváře téhož způsobu myšlení. Čas se tu chápe jako totalizace, a revoluce nejsou nic jiného než okamžiky uvědomění. Od 19. století hrálo toto téma v různých formách vždy stejnou roli: bránit suverenitu subjektu a přidružené projevy antropologie a humanismu před všemi způsoby decentrace. Před decentrací, kterou vyvolal Marx - historickou analýzou výrobních vzahů, ekonomických určení a třídního boje -, byla koncem 19. století dávána přednostzkoumání globální historie, v níž by bylo možné převéstvšechny společenské diference na jedinou formu, uspořádat ji podle jediného světonázoru,etablovat v ní nějaký systém hodnot, nějakýkoherentnítyp civilizace. Proti decentraci, vyvolané nietzscheovskou genealogií, se kladlo hledání původníhozaložení, jež by z racionality učinilo telos lidstva a celé dějiny myšlení by spojilo s obranou této racionality, s udržováním této teleologie a s nutností vždy se k tomuto základu vracet. A konečně celkem nedávno - když se díky výzkumům v psychoanalýze, lingvistice, etnologii subjekt decentroval ve vztahu k zákonům touhy, k formám jazyka, k pravidlům jednání či ke hře mytických nebo fabulačních diskursů - se ukázalo, že sám člověk, zkoumaný z hlediska toho, čím je, není schopen skládat 24 25 ÚVOD účty ze své sexuality a ze svého nevědomí, ze systematických forem svého jazykači z pravidelnosti svých výmyslů, znovu došlo k oživení tématu kontinuity dějin: nyní jde o dějiny, jež by nebyly frázováním, ale nastáváním; jež by nebyly hrou vztahů, ale vnitřní dynamikou; jež by nebyly systémem, nýbrž těžkou prací svobody; jež by nebyly formou, ale neutuchajícím úsilím vědomí o sebeuchopení, pokusem o proniknutí až k posledním podmínkám sebe sama. Jde o dějiny, které by byly dlouho a nepřetržitě trpělivé a zároveň měly živost pohybu, který nakonec prolomí všechny hranice. Aby se toto téma, které proti "nehybnosti" struktur, jejich "uzavřenému" systému, jejich nutné "synchronii" klade živou otevřenost dějin, prosadilo, je zjevně třeba popřít v historických analýzách užívání diskontinuit, definování vrstev a jejich hranic, popisování specifických řad, odkrývání celé hry diferencí. TopakvedekantropologizováníMarxe, ktomu, že je pokládán za historika celků, aje v něm znovu objevován hlas humanismu; k interpretaci Nietzscheho ve smyslu transcendentální filosofie a k omezování jeho genealogie na rovinu hledánípočátků;a konečně ktomu, že se nechává stranou celé pole metodologických problémů, které nám dnes nová historie předkládá, jako kdyby se nikdy neobjevily. Neboť jestliže se ukazuje, že se otázka diskontinuit systémů a transformací, řad a prahů nabízíve všech historických disciplínách (v těch, které se zabývají idejemi či vědami, tak jako v těch, které se zabývají ekonomikou či společnostD, jak by pak bylo možné stavět proti sobě v nějakém legitimním ohledu "nastávání" a "systém", MICHEL FOUCAULT pohyb a kruhovou regulaci, nebo, jak se dnes tak lehkovážně říká, "dějiny" a "strukturu"? Stejná konzervativní funkce působí v tématu kulturních celků - za něž byl kritizován a posléze pomocí nich překrucovánMarx - či v tématu hledání počátků - jímž se oponovalo Nietzschemu, než se objevila tendence jej do tohoto tématu transponovat - i v tématu živých, kontinuálních a otevřených dějin. Kdykoliv někdo v historické analýze - a obzvlášť jde-li o dějiny myšlení, idejí či vědění - použije až příliš nápadně kategorie diskontinuity a diference, pojmy prahu, zlomu a transformace, popisy řad a hranic, zvedne se pokřik, že vraždí dějiny. Bude nařčen z útoku na nedotknutelná práva dějin a na základ každé možné dějinnosti. Nedejme se však oklamat: bude se tu srdceryvněoplakávat nikoli zánik dějin, nýbrž mizení té jejich formy, která sice skrytě, zato však zcela a úplně odkazovala k syntetizující aktivitě subjektu; bude se oplakávat toto nastávání, které mělo suverenitě vědomí skýtat útočiště, jistější a méně exponované než to, které jí dávají mýty, příbuzenské systémy, jazyky, sexualita či touha; bude se oplakávat možnost prostřednictvímprojektu, práce smyslu či pohybu totalizace, možnost znovu oživit hru materiálních určení, praktických pravidel, systémů nevědomí, přísných, ačkoli nereflektovaných vztahů, korelací, jež se vymykají každé životní zkušenosti; bude se oplakávat ideologické využití dějin, které se snaží navrátit člověku to, co mu již více než století neustále uniká. Ve starobylé baště této historie se nastřádaly všechny dávné poklady: věřilo se 26 27 ÚVOD v její odolnost; byla posvěcena; byla považována za místo spočinutí antropologického myšlení; dokonce se věřilo, že je možné zde uvěznit ty, kdo na ni zuřivě útočí; věřilo se, že je možné z nich vychovat její bdělé strážce. Avšak historici tuto starobylou baštu již dávno opustili a odešli pracovat jinam; ukázalo se, že ani Marx, ani Nietzsche neplní úlohu strážců, jež jim byla svěřena. Nedá se s nimi již počítat při obraně těchto privilegií; ani při snaze ještě jednou potvrdita bůhví, že by to bylo v dnešníbídě potřeba-, že alespoň dějiny jsou stále živé a že si udržely kontinuitu, že jsou pro zpochybňovaný subjekt místem odpočinku, jistoty, smíření, místem uklidňujícíhospánku. Vtomto bodě se ocitám před úkolem, jehožvelmi nedokonalý náčrt jsem podal již v Dějinách šílenství, Zrození kliniky a Slovech a věcech. Bude to práce, v níž se pokusím zachytit proměnu, jež se odehrála obecně na poli historie; práce, v níž jsou problematizovány metody, hranice či témata vlastní dějinám idejí; práce, která by nás měla zbavit posledních antropologických omezení; práce, jež by měla naopak ukázat, jak mohla tato omezenívzniknout. Tyto úkoly byly načrtnuty poněkud neuspořádaným způsobem a aniž by byla jasně definována jejich obecná artikulace. Nadešel tedy čas vtisknout jim určitou soudružnost - nebo se o to alespoň pokusit. Výsledkem takového pokusu je tato kniha. Než začneme, uvedu několik poznámek, abych předešel nedorozuměním. MICHEL FOUCAULT - Cílem není přenéstna pole historie, a zvláště na pole historie vědění, strukturalistickou metodu, která se osvědčila v jiných oblastech analýzy, nýbrž rozvinout principy a důsledky autochtonní transformace, která postupně probíhá v oblasti historického vědění. Je možné, že tato transformace, problémy, které klade, nástroje, které používá, pojmy, které ji definují, výsledky, kterých dosahuje, nejsou tak docela cizí tomu, co se nazývá strukturálníanalýza. Není to však případ specifického užití této analýzy. - Tím spíš tu nejde o použití kategorie kulturních celků (ať už to jsou světové názory, ideální typy nebo jedinečný duch epochy), aby bylo možné vnutit historii proti její vůli formy strukturální analýzy. Popisované řady, pevně vytčené hranice, zjištěná srovnání a korelace se neopírají o staré filosofie dějin, jejich cílem je znovu problematizovat teleologie a totalizace. - Protože tu jde o definování metody historické analýzy, jež má být oproštěna od tématu antropologie, je zřejmé, že teorie, která se tu bude postupně tvořit, bude mít k předchozím zkoumáním dvojí vztah. Pokouší se popsat zcela obecně (což samozřejmě vyžaduje mnoho upřesněnía další práce) nástroje, které tato zkoumání průběžně užívala nebo které byly pro potřeby jednotlivých případů přizpůsobeny. Na druhé straně se však zaštiťuje dosaženými výsledky, aby tak definovala analytickou metodu, zhavenou všech pozůstatků antropologismu. Půda, o niž se opírá, je půdou, již sama objevila. Zkoumání šílenstvía vzniku psychologie, zkoumání nemoci a zrodu lékařské kliniky, věd o životě, jazyce a ekonomii byla do jisté míry tápáním ve tmě: postupně se vyjasňovala nejen proto, že krok za krokem zpřesňovala svou metodu, nýbrž i díky tomu, že v tomto sporu o humanismus a antropologii objevila místo své historické možnosti. Stručně řečeno, tato kniha, stejně jako knihy, které jí předcházely, nevstupuje - alespoň nikoliv přímo či 28 29 ÚVOD především- do sporu o strukturu (jako protiklad ke genezi, dějinám, nastávání); vstupuje do pole, v němž se manifestují, kříží, proplétají se a specifikují otázky lidského bytí, vědomí, původu a subjektu. Rozhodně byvšak nebylo chybné tvrzení, že také zde se problém struktury objevuje. Tato práce není opakováním ani přesným popisem toho, co bylo možné číst v Dějinách šílenství, ve Zrození kliniky či ve Slovech a věcech. V mnoha ohledech se od těchto knih značně liší. Přináší rovněž celou řadu oprava vnitřní kritiky. Obecně řečeno se Dějiny šílenství věnovaly na jedné straně příliš důrazně a na straně druhé značně enigmaticky tomu, co jsem se pokusil označit jako "zkušenost", přičemž se ukázalo, jak málo mne tu ještě děliio od akceptování anonymního a obecného subjektu dějin; při častém odkazování na strukturální analýzu ve Zrození kliniky hrozilo, že bude opuštěna specifičnost daného problému i vlastní rovina archeologie; a konečně ve Slovech a věcech chyběla jakákoliv metodologická opora, a tak bylo možné tyto analýzy chápat ve smyslu nějaké kulturní totality. Mrzí mne, že jsem se těmto nebezpečím nedokázal vyhnout: utěšuji se ale tím, že podobná nebezpečíjsou takovému úkolu vlastní, neboť aby dostál svým vlastním nárokům, musíse oprostit od oněchrozmanitých metod a forem historie; bez otázek, jež mi byly položeny,3 bez 30bzvláštěprvní stránky tohoto textu se jen nepatrněformálně odlišují od odpovědína otázky formulované Epistemologickým kroužkem na E. N. S. (srov. Cahiers pour ['analyse, Č. 9: Génealo- MICHEL FOUCAULT obtíží, které se ukázaly, bez různých námitek bych určitě nebyl schopen vidět tak zřetelně úkol, s nímž jsem od této chvíle chtě nechtě spjat. Odtud pramení i opatrný, klopotný styl tohoto textu: v každém okamžiku zachovává odstup, bilancuje své možnosti na jedné i druhé straně, tápavě hledá své meze, potýká se s tím, co nechce říct, hloubí příkopy, aby vymezil svou vlastní cestu. V každém okamžiku odhaluje potenciální nejasnosti. Odmítá svou identitu, aniž by předběžně tvrdil: nejsem to, ani ono. Většinou se nejedná o kritiku; rozhodně to není způsob, jak říci, že vpravo i vlevo se všichni mýlí. Je to způsob, jak definovat singulární místo pomocí exteriority jeho okolí; je to pokus definovat onen prázdný prostor, odkud mluvím a který se pomalu formuje v diskursu, který ještě pociťuji jako velice křehký, velice nejistý - a nikoli snaha umlčet ostatní tvrzením, že to, co říkají, je bezpředmětné. • - Vy si nejste jist tím, co říkáte? Chystáte se znovu k proměně, chcete zaujmout opět jiný postoj k otázkám, které jsou vám kladeny, zase budete říkat, že námitky ve skutečnosti nemíří na pozici, z níž promlouváte? Hodláte znovu tvrdit, že jste nikdy nebyl tím, co se vám vytýká? Připravujete si již opět únikogie des sciences, léto 1968, s. 9-40); též Dits et écrits I, s. 696-731. Jiný, zkrácený nástin těchto myšlenek byl předložen jako odpověďčtenářůmEspritu (č. 371, květen 1968, s. 850-874); též Dits et écrits J, s. 673-695. 30 31 ÚVOD vou cestu, která vám dovolí vynořit se ve vaší příští knize jinde a posmívat se, jak to právě teď činíte: ne, ne, nejsem tam, kde na mě číháte, ale tady, odkud vás s úsměvem pozoruji. - Cože? Myslíte si snad, že bych zakoušel při psaní tolik útrap a tolik radostí, domníváte se, že bych byl takzatvrzelý, taknerozvážný a nepřipravil si přitommírně se třesoucírukou-labyrint, do něhož se mohu vydat, přemístit tam svou řeč, otevřít ji podzemním prostorům,vzdálitji od ní samé, nacházet přesahy,labyrint redukující a deformujícíjejícesty, kde se mohu ztratit a koneckonců i objevit před očima, s nimiž se už nikdy potom patrně nesetkám. Určitě nejsem jediný, kdo píše, aby ztratil tvář. Neptejte se, kdo jsem, a nechtějte po mně, abych zůstával stejný: to je morálka občanů; nutí nás mít v pořádku doklady. Ať nám ale při psaní ponechá naše svobody. II. DISKURSIVNí REGULARITY 35 1. JEDNOTKY DISKURSU Zavádění pojmů diskontinuity, zlomu, prahu, hranice, řady a transformace staví před každou historickou analýzu nejen procedurální otázky, ale i teoretické problémy. Právě tyto problémy budou zkoumány v této knize (budu-li mít příležitost, touhu a odvahu se do nich pustit, prozkoumám procedurální otázky v následujících empirických studiích). Budu je však analyzovat pouze v určitém poli: a to v těch disciplínách - tak nejistých svými hranicemi a tak vágních svým obsahem -, které nazýváme dějiny idejí, myšlení, vědy či poznání. Nejprve ale musíme odvést jistou zápornou práci: musíme se zbavit celé masy pojmů, z nichž každý svým vlastním způsobem obměňuje téma kontinuity. Tyto pojmy sice nemají příliš přísnou pojmovou strukturu, majívšak velmi přesnoufunkci. Tak například pojem tradice: jeho účelemje dát specifický časový statut skupině jevů, které jsou jak následné, tak identické (nebo alespoň podobné); umožňuje znovu myslet rozptýlení historie ve formě stejnosti; dovoluje redukovat rozdíl vlastní každému začátku, aby bylo možné bez přerušení sledovat nekonečné hledání původu;tradice nám umožňujeizolovat nové na MICHEL FOUCAULT 36 37 DISKURSIVNí REGULARITY pozadítrvalého a převádět jeho přednostina originalitu, na genialitu, na rozhodnutí jednotlivců. Potom je tu pojem vlivu, který poskytuje oporu - příliš magickou na to, aby ji vůbec bylo možné analyzovatjevům přenosua komunikace; který odkazuje, aniž by byl přísně ohraničen a teoreticky definován, ke zdánlivě kauzálnímu průběhu jevů podobnosti či opakování; který na velkou vzdálenost a skrze čas - jakoby prostřednictvím nějakého média přenosu- spojuje uzavřené jednotky, jako jsou individua, díla, pojmy nebo teorie. Dále jsou tu pojmy rozvoje a vývoje: ty umožňují přeskupit následnost rozptýlených událostí, připojit je k jednomu a témuž organizačnímu principu, podřídit je příkladné moci života (s jeho adaptacemi, jeho schopností inovace, s neustálými korelacemi jeho jednotlivých prvků, s jeho systémy asimilace a výměny), objevit to, co vždy již působí v každém začátku, totiž princip koherence a zárodek budoucí jednotky, ovládnout čas setrvale reverzibilním vztahem mezi počátkem a současným stavem, který není nikdy dán, ale je vždy v činnosti. Ještě je tu pojem "ducha", který nám dovoluje ustavit mezi simultánními a následnými jevy daného období totožnost významu, symbolická spojení, hru podobností a zrcadlení či který umožňuje, aby se jako jednotící a vysvětlující princip objevila suverenita kolektivního vědomí. Musíme zpochybnit tyto už vypracované syntézy, seskupení, která obvykle přijímáme před každým zkoumáním, jejichž platnost se již předem uznává; musíme vyloučit tyto formy a tajemné síly, pomocí nichž navzájem propojujeme lidské diskursy; je třeba vymanit je z příšeří, v němž vládnou. Místo abychom spoléhali na jejich spontánní platnost, musíme ve jménu metodologické přísnostipředevším uznat, že tu jde jen o shluk rozptýlených udá- lostí. Rovněž se nesmíme spokojit s rozděleními a seskupeními, jež se pro nás stala tak samozřejmá. Lze bez dalšího prozkoumánípřijmoutrozlišeníhlavních typů diskursů, anebo rozlišení forem či žánrů, která proti sobě staví vědu, literaturu, filosofii, nábožen~tVí, historii, fikci atd. a která z nich vytvářejí cosi Jako velké historické individuality? Dokonce ani my sami si nejsme jisti, jak používat tato rozlišení v našem vlastním světě diskursu, tím spíše, je-li třeba analyzovat soubory výpovědí, které v době, kdy byly formulovány; byly utříděny, organizovány a charakterizovány zcela odlišným způsobem: "literatura" a "politika" jsou ostatně nedávné kategorie, které můžeme aplikovat na středověkounebo dokonce klasickou kulturu pouze na základě retrospektivní hypotézy a díky hře formálních analogií či sémantických podobností; avšak ani literatura, ani politika, ani filosofie a věda neartikulovaly v 17. nebo 18. století pole diskursu tak, jako tomu bylo v 19. století. V každém případě jsou sama tato rozdělení- ať naše vlastní nebo ta, která jsou soudobá zkoumanému diskursu - vždy kategoriemi reflexe, principy klasifikace, normativními pravidly, institucionalizovanými typy: ~o, co si mezi jinými naopak zasloužíbýt analyzováno, JSou fakta diskursu; i ona jsou samozřejmě navzájem propojena složitými vztahy, ale ty nejsou jejich MICHEL FOUCAULT vnitřními,autochtonními a univerzálně identifikovatelnými rysy. Zejména je však nezbytné eliminovat prozatím ty jednotky, které se nám vnucují jako naprosté samozřejmosti: jednotky knihy a díla. Zdá se, že těmto jednotkám se můžeme vyhnout pouze zcela umělým způsobem. Copak to nejsou zcela nepochybné danosti? Například materiální individualizace knihy, která zaujímá vymezenýprostor, která má ekonomickou hodnotu a která sama určitým množstvím znaků vymezuje hranice svého začátku a konce; instituce díla, kterou uznáváme a určujeme tím, že jistý počet textů připisujemenějakému autorovi. Jakmile se však podíváme detailněji, začínají nesnáze. Materiální jednota knihy? Znamená to totéž v případě básnické antologie, sbírky posmrtných zlomků, Desarguesova Pojednánío kuželosečkách nebo Micheletova souboru DějinyFrancie? Je to totéž v případě Mallarméova Vrhu kostek, procesu Gillesa de Rais, Butorova San Marco nebo katolického misálu? Jinými slovy, není materiální jednotka svazku slabou, druhotnou jednotkou ve srovnání s jednotkou diskursu, kterou vytváří? Ale je tato jednotka diskursu sama homogenní a uniformně aplikovatelná? Stendhalův román a román Dostojevského nemají tutéž individualitu jako dva romány Balzakovy Lidské komedie; a vztah mezi Balzakovými romány se liší od vztahu mezi Joyceovým Odysseem a Homérovou Odysseou. Hranice knihy nikdy nejsou jasně rozlišeny: mimo titul, první řádky a poslední tečku, mimo svou vnitřní konfiguraci a svou autonomní formu je kniha zapuštěna do 38 39 DISKURSIVNí REGULARITY systému odkazů k jiným knihám, jiným textům, jiným větám: Je.llzlem y rámc;isftě. A tato síť odkazů není stejná v případě matematického pojednání, teXtového komentáře, historického záznamu či epizody románového cyklu; ani tehdy, chápeme-li jednotku knihy jako soubor vztahů, ji nelze v žádném z těchto případů pokládat za identickou. Kniha není jednoduše objektem, který držíme v ruce; nemůže být ani omezena na malý rovnoběžnostěn,ve kterém je obsažena: jejíjednota je relativní a variabilní. Jakmile je tato jednota uvedena v pochybnost, ztrácí svou samozřejmost; prokazuje se jako taková, konstruuje se jako taková pouze na základě komplexního pole dis- kursu. Obtíže, které se vynořují v souvislosti s problematikou díla, jsou dokonce ještě složitější. A přitom co by na první pohled mohlo být jednodušší? Soubor textů, k němuž lze odkazovat znakem vlastního jména. Ale toto označení(dokonce i když ponecháme stranou problémys atribucO neníhomogennífunkcí: označuje jméno autora stejným způsobemtext, který byl publikován pod jeho jménem, text, který se objevil pod pseudonymem, další, který se vynořil po jeho smrti ve formě nedokončených náčrtů, aještě jiný' který se zachoval pouze jako soubor poznámek a zápisků? Uspořádání kompletního díla předpokládá určité množství rozhodnutí, které je obtížné ospravedlnit či vůbec formulovat: stačí připojit k textům, které autor publikoval, ty, které publikovat hodlal, ale které zůstaly po jeho smrti nedokončené?Můžeme sem též zahrnout jeho první náčrty a skici se všemi MICHEL FOUCAULT úpravami a škrty? Můžeme přidat i ty náčrty, které autor sám vyloučil?A jaký statut by měl být dán dopisům, poznámkám, záznamůmrozhovorů,zápisům toho, co řekl, jak to zaznamenali posluchači, zkrátka celé té obrovské mase verbálních stop, které individuum zanechalo po své smrti a které hovořív nekonečnémzmatku mnoha různýchřečí?Jméno "Mal1armé" rozhodně neodkazuje vždy stejným způsobem k jeho anglickým cvičením, kjeho překladůmEdgara Al1ana Poea, k jeho básním, k jeho odpovědímv anketách; podobně neexistuje tentýž vztah mezi jménem Nietzsche najedné straněa mladickými autobiografiemi, školními pojednáními, filologickými články, Zarathustrou, Ecce Horno, dopisy, posledními pohlednicemi podepsanými "Dionysos" nebo "Kaiser Nietzsche" a nesčetnými sešity se změtí účtů z prádelnya náčrtů aforismů. Mluvíme-li tak nekriticky a bezmyšlenkovitě o autorově díle, je to vlastně proto, že si ho představujemejako cosi definovaného určitou funkcí výrazu. Považujeme za samozřejmé, že tu musí být určitá úroveň (v takové hloubce, kterou je nezbytné předpokládat), na níž se dílo objevuje ve všech, i nejmenších a nejnepodstatnějších fragmentech jako výraz myšlení, zkušenosti, představivostiči nevědomí autora, případně historických určení, kterým podléhá. Vzápětíje však zřejmé, že tato jednota, která není bezprostřednědána, je výsledkem určité operace; že je to výkon interpretace (protože v textu dešifruje transkripci něčeho, co tento text jak skrývá, tak manifestuje); a že výkon, který určuje opus v jeho jednotě a pak i dílo samé, nebude shodný v případě 40 41 DISKURSIVNí REGULARITY autora textu Divadlo a jeho dvojenec (Artaud) a autora Traktátu (Wittgenstein), a proto mluvíme-li o díle, užíváme toto slovo v každém jednotlivém případě v odlišném smyslu. Dílo nemůžeme chápat ani jako samozřejmou jednotku, ani jako určitou jednotku, ani jako jednotku homogenní. A konečně je třeba učinit ještě jeden předběžný krok a vyřadit nereflektované kontinuity, jimiž už předem organizujeme analyzovaný diskurs: zříci se dvou spojených, ale protikladných témat. To první chce, aby v řádu diskursu nikdy nebylo možné zaznamenat vpád skutečné události; aby za zřejmým počátkem vždy ležel skryt nějaký tajemný původ - tak tajemný a tak původní, že sám o sobě nebude nikdy zcela uchopitelný. Díky naivitě chronologií jsme tak nevyhnutelněvedeni k nekonečně unikajícímu bodu, který sám není nikdy přítomenv žádné historii; tento bodJepouze svou vlastníprázdnotou; vzhledem ktomuto bodu nemůže být žádný začátek ničím víc než opakovaným začátkem čili zastřením (to i ono v jednom a témže gestu). K tomuto tématu se připojuje další, Q9_cHe něhož. celý manifestní diskurs tajemně spočíváIl:Ci"již-řečeném", a toto "již-řečené" není pouze promluvou, která už byla vyřčena, ani textem, který už byl napsán, ale "nikdy-řečeným", netělesným diskursem, hlasem tak tichým jako dech, písmem, které je pouze prázdnotou své vlastní stopy. Předpokládá se proto, že vše, co je formulováno v diskursu, bylo již artikulováno v tomto polotichu, které ho předchází, které pod ním neustále krouží, které , vŠakdTSkurs zakrývá a umlčuje. tManifestrií(Hskt.ir·~l MICHEL FOUCAULT není ničím jiným než potlačenou přítomnostítoho, co neříká; a toto "ne-řečené" je prázdnotou, která 'zvnitřkupodkopává vše, co je řečeno. První téma považuje historickou analýzu diskursu za hledání a opakování počátku, který se vzpírá každé historické determinaci; to druhé vidí historickou analýzu jako interpretaci či naslouchání "již-řečenému",jež je zároveň "ne-řečené". Musíme se zříci všech těchto témat, jejichž funkcí je zaručit nekonečnou kontinuitu diskursu a jeho tajemnou přítomnostpro sebe ve hře neustále se navracející absence. Musíme být připraveni přijmout každý moment diskursu v jeho nenadálém vpádu; v punktualitě, v níž se objevuje, a v časové rozptýlenosti, která umožňujejeho opakování, poznání, zapomnění,transformování, úplné vymazání a skrytí před všemi pohledyv prachu knih. Diskurs nesmí být odkazován kvzdálené přítomnostipočátku, ale musí být vnímán tak, jak a kdy se objeví. Tyto preexistující formy kontinuity, všechny tyto syntézy, které jsou bez otázek přijaty, je nezbytné suspendovat. Nesmí být samozřejmě definitivně odmítnuty, ale je třeba narušit klid, se kterým jsou přijímány; musíme ukázat, že nejsou samozřejmé, ale že jsou vždy účinkem takové konstrukce, jejíž pravidla musí být známa a jejíž oprávnění musí být prozkoumána: musíme definovat, za jakých podmínek a vzhledem k jaké analýze jsou některé z nich legitimní; a musíme ukázat, které z nich nemohou být nikdy a za žádných okolností akceptovány. Je docela dobře možné, že například pojmy "vliv" nebo "evoluce" vyvolají kritiku, jež je - na určitý čas - vyřadí 42 43 DISKURSIVNí REGULARITY z používání. Můžeme se ale provždy obejít bez "díla" nebo "knihy" nebo dokonce bez takových jednotek jako "věda" či "literatura"? Máme na ně pohlížet jako na iluze, jako na nelegitimní konstrukce nebo chybně získané výsledky? Máme se snad navždy zříci jejich použití, byť i jen jako dočasné opory, a nikdy je nedefinovat? Ve skutečnosti je musíme vytrhnout z jejich zdánlivé samozřejmostia otevřít problémy, které nastolují; rozpoznat, že nejsou klidným neotřesitelným místem, na jehož základě mohou být kladeny další otázky (týkající se struktury, koherence, systematičnosti, transformacD, ale že samy kladou celou řadu otázek (Co jsou? Jak mohou být vymezeny či definovány? Jakými různými zákony se řídí? Jaké artikulace jsou schopny? Jakým podsouborům dávají vyvstat? Jaké specifické jevy na poli diskursu odkrývají?). Musíme uznat, že v poslední instanci nemohou být tím, čím se na první pohled zdály. Že zkrátka vyžadují jistou teorii a že tato teorie nemůže být konstruována, aniž by se ve své ne-syntetické čistotě objevilo pole faktů diskursu, na jehož základějsou tato fakta budo- vána. Mým záměrem není nic jiného: vyjdu zprvu ze všech daných jednotek (jako je psychopatologie, medicína či politická ekonomie), nebudu se však přesouvat do nitra těchto pochybných jednotek, abych zkoumal jejichvnitřníkonfiguraci anebo skrytá protiřečení. Budu se o ně opírat právě jen potud, pokud se budu sám sebe ptát, jaké jednotky tvoří; jakým právem se mohou dožadovat pole, které je specifikuje v prostoru, a kontinuity, která je individuali- MICHEL FOUCAULT zuje v čase; podle jakých zákonů se formují; na pozadí jakých diskursivních událostí se artikulují; a zda nakonec nejsou ve své akceptované a kvaziinstitucianální individualitěpovrchovým účinkemjednotek mnohem soudržnějších.Budu přijímat jen soubory, které mi dává do rukou historie, pouze proto, abych je vzápětí zproblematizoval; abych je obnažil a poznal, zda je možné je legitimně znovu složit; abych poznal, není-li třeba z nich vytvořitjiné; abych je přemístil do prostoru mnohem obecnějšího,kterýtím, že rozptyluje jejich zdánlivou samozřejmost, umožňuje vytvořit jejich teorii. Jakmile jsou tyto bezprostřední formy kontinuity suspendovány, otevírá se určité pole. Ohromné pole, které nicménělze definovat: toto pole je tvořenosouhrnem všech skutečnýchvýpovědí (ať už vyslovených nebo napsaných) v jejich rozptýlení jako událostí a v jejich naléhavosti, jež je každé z nich vlastní. Ještě než s nějakým stupněm určitosti přistoupíme k vědě, krománu, kbásnickým projevům, kdílu nějakého autora, či dokonce knějaké knize, je materiál, s nímž budeme pracovat, ve svém surovém, neutrálním stavu, nakupením událostívprostoru diskursu vůbec. Takse rýsuje projekt popisu diskursivních udáJqstíjako horizont zkoumání jednotek, které se uvnitř něho formují. Tento popis je snadno odlišitelný od analýzy jazyka. Lingvistický systém může být sice stanoven pouze užitím souboru výpovědínebo shromážděním diskursivních faktů (ledaže by byl uměle zkonstruován), pak ale musíme na základě tohoto shromáždění, které tu má hodnotu příkladu, definovat pra- 44 45 DISKURSIVNí REGULARITY vidla, jež umožňují konstruovat jiné než právě tyto výpovědi: dokonce i když už určitý jazyk dávno zmizel, dokonce i když se jím dávno nemluví a může být rekonstruován pouze na základěojedinělýchfragmentů, zůstává systémem možných výpovědí,konečným souborem pravidel, která autorizují nekonečné množství promluv. Pole diskursivních událostí je naopak souborem, který je vždy konečný a v každém okamžiku omezený lingvistickými sekvencemi, které už bylyformulovány; mohou být nevyčíslitelné,svým množstvím mohou překračovat kapacitu záznamu, paměti či četby: přesto tvoří konečnýsoubor. Otázka, kterou klade analýza jazyka a která se týká faktů libovolného diskursu, je stále stejná: podle jakých pravidel je výpověď vytvořena, a tudíž podle jakých pravidel mohou být vytvořeny další podobné výpovědi? Popis diskursivní události klade otázku zcela odliš- , nou: jak se stalo, že se na tomto místě objevila právě tato, a ne nějakájiná výpověď? Je zřejmé, že tento popis diskursu je protikladem dějin myšlení. Zde ještě může být systém myšlení rekonstruován pouze na základě určitého diskursivního celku. Tento celek je však pojímán tak, že za výpověďmi samými se hledá znovu intence hovořícího subjektu, jeho vědomá aktivita, to, co chtěl říci, anebo nevědomáaktivita, která se bez ohledu na něj odehrála v tom, co řekl, v bezmála nepostřehnutelném zlomu jeho manifestních promluv; vždy je tedy třeba rekonstituovat jiný diskurs, znovu objevit tichý šepot, nevyčerpatelnou řeč, která zvnitřku oživuje hlas, jejž slyšíme, znovu ustavit drobný, nevidi- MICHEL FOUCAULT telný text, který pobíhá mezerou mezi řádky písma a .. občas je převrací.Analýza myšlení je ve vztahu k diskursu, který používá, vždy alegorická. Její otázka nevyhnutelně zní: Co se tedy říká tím, co bylo vyřčeno? b Analýza diskursivního pole je orientována zcela jiným směrem;jde o to, uchopit onu výpověďvpřesné specifičnostijejího výskytu; určit podmínky její existence a zachytit přinejmenšímjejí hranice, ustavit její vztahy kjiným výpovědím, které s ní mohou být spojeny, a ukázat, které jiné formy vypovídání vylučuje. Nehledáme pod tím, co je zřejmé, polohlasný šepot jiného diskursu; musíme ukázat, proč výpověď nemůže být jiná, než jaká je, v jakém ohledu je výlučná vzhledem k jiným, jak se, mezi ostatními a vzhledem k ostatním, zmocňujemísta, které žádná jiná nemůže zaujmout. Otázka vlastní takové analýze může být formulována tímto způsobem:Jaká je tato singulární existence, která vychází najevo v tom, co se říká, a v ničem jiném? Musíme si klást otázku, čemu může nakonec sloužit toto vyřazení všech přijatých jednotek, nejde-li nakonec o nalezení jednotek, které jsme na počátku zdánlivě problematizovali. Systematické vymazá. nívšech daných jednotektotiž zprvu umožňujevrátit výpovědijejí singularitu události a ukázat, že diskontinuitajejednou z oněch velkých nahodilostí, ježzpůsobují zlom nejen v geologii dějin, nýbrž i v prostém faktu výpovědi; necháváme ji objevit se v jejím historickém vpádu; pokoušíme se ukázat onen zářez, jejž vytvoří, toto neredukovatelné - a velice často nepatrné - vynoření. Ať je výpověď jakkoli banální, ať 46 47 DISKURSIVNí REGUlARITY jsou její výsledky jakkoli bezvýznamné, ať může být jakkoli snadno zapomenuta ihned poté, co se objevila, jakkoli špatně může být slyšena či dešifrována, je to vždy událost, kterou nemohou ani jazyk, ani smysl zcela vyčerpat. Je to jistě událost zvláštní: především proto, že je na jedné straně svázána s gestem psaní či s artikulací promluvy a na straně druhé si pro sebe otevírá setrvalou existenci na poli paměti či v materialitě rukopisů, knih nebo v jakékoli jiné formě záznamu; dále proto, že jejedinečnájako každá událost, ale je otevřená opakování, transformaci a znovuoživení; a konečně proto, že je nejen spojena se situacemi, které ji vyvolaly, a s důsledky, které podnítila, nýbrž je současně a v souladu s naprosto odlišnou modalitou svázána s výpověďmi, které jí předcházely a které ji následují. Avšak izolujeme-li ve vztahu k jazyku a k myšlení výskyt výpovědní události, nechceme jen rozptýlit prach faktů. Děláme to proto, abychom se ujistili, že tento výskyt není svázán se syntetizujícími operacemi čistě psychologického typu (intence autora, stav jeho duše, přísnost jeho myšlení, témata, kterými je pronásledován, projekt, který prochází jeho existencí a dává jí význam), a abychom byli schopni • uchopit jiné formy regularity, jiné typyvztahů.Vztahů mezi výpověďmi (dokonce i když si jich autor sám není vědom; dokonce i když tyto výpovědi nemají stejného autora; dokonce i když se autoři navzájem neznajO; vztahů mezi takto stanovenými skupinami výpovědí(dokonce ikdyž se tyto skupiny netýkajístejných, a dokonce ani přilehlýchoborů;dokonce i když MICHEL FOUCAULT ani nezaujímají stejnou formální úroveň; dokonce i když nejsou místem zaznamenatelných komunikacO; vztahů mezi výpověďmi či skupinami výpo, vědí a událostmi zcela jiného řádu (technickými, ekonomickými, sociálními, politickými). Odkrýt v celé čistotě prostor, ve kterém jsou diskursivní události rozvinuty, neznamená znovu jej ustavit v jeho odloučenosti, kterou nic nemůže porušit; neznamená to uzavřít jej v něm samém; znamená to uvolnit si ruce, abychom mohli popsat hru vztahů uvnitř něj i vně. Třetím záměrem takového popisu faktů diskursu je ukázat, že osvobozením těchto faktů od všech seskupení, která mají za cíl vypadat jako přirozené, bezprostřední, univerzální jednotky, budeme schopni popsat jiné jednotky, ale tentokrát pomocísouboru kontrolovaných rozhodnutí. Za předpokladu, že jsou jasně definovány podmínky, bychom mohli na základě správně popsaných vztahů legitimněkonstituovat diskursivní skupiny, které nejsou arbitrérní, a přesto zůstávají nepostřehnuty. Tyto vztahy by samozřejmě nikdy nebyly formulovány jako takové ve výpovědích, které zkoumáme (na rozdíl od těch explicitních vztahů, které jsou kladeny a pronášenyv diskursu samotném, pokud se nabízí například ve formě románu nebo v řadě matematických teorémů).Vžádném případě by ale netvořily jakýsi tajemný diskurs, který by zvnitřku oživoval di5kurs manifestní; není to proto nějakáinterpretace faktů výpovědí,která by je mohla odhalovat, ale analýza jejich koexistence, jejich následnosti, jejich společného působení, jejich vzájem- 48 49 DISKURSIVNí REGULARITY né determinace a jejich nezávislé či korelativní trans- formace. Je nicméně vyloučeno, že bychom mohli popsat všechny vztahy, které se takto mohou objevit, bez nějakého kritéria. V prvotním přiblížení musíme přijmout jisté provizorní rozdělení: výchozí oblast, kterou analýza posléze rozruší a reorganizuje, bude-li to třeba. Jak ale tuto oblast-popsat? Na jedné straně je třeba empiricky zvolit nějaké pole, kde jsou vztahy velmi četné, husté a lze je relativně snadno popsata v jaké jiné oblasti se zdají být diskursivní události spolu lépe svázané a v souladu se vztahy, které lze snadno dešifrovat, než v oblasti, kterou obecně označujeme jako vědu? Jak si ale na druhé straně otevřít co možná nejvíce možností, abychom mohli ve výpovědi uchopit nikoli moment její formální struktury a zákonů její konstrukce, nýbrž moment její existence a pravidla jejího objevování, ne-li tak, že se obrátíme k diskursivním seskupením, která jsou méně formalizovaná a v nichž se výpovědi netvoří nutně podle pravidel čisté syntaxe? Jak si můžeme být jisti, že se vyhneme ohraničením, která jsou dána hranicemi díla, anebo kategoriím, jako jsou kategorie vlivu, ne-li tak, že od samého začátku zvolíme oblasti dostatečně široké a časová měřítka co možná nejrozsáhlejší? Akonečně, jak můžeme získat jistotu, že se nenecháme strhnout všemi těmi jednotkami či syntézami, které nejsou zcela reflektované a které poukazují k promlouvajícímu individuu, k subjektu diskursu či k autorovi textu, zkrátka všemi těmito antropologickými kategoriemi? Patrně pouze tak, že vezmeme v úvahu soubor výpovědí,prostřednictvím kterých se tyto kategorie konstituovaly, soubor výpovědí, které si za "objekt" zvolily subjekt diskursu (tedy svůj vlastní subjekt) a pokusily se ho rozvinout jako pole poznatků. . ' , . Tímto způsobemlze tedyvysvětlItono faktlcke pnvilegium, které jsem přisoudiltěm diskursům,o nichž lze velmi schematicky říci, že definují "vědy o člověku". Toto privilegium je však jen provizorní. Neustále musíme mít na zřeteli dva fakty: že analýza diskursivních událostí není žádným způsobemomezena na toto pole a že vymezení tohoto pole samého nemůžebýt považováno ani za definitivní, ani za absolutně platné; jde o počáteční přiblížení, které musí umožnit, aby se objevily vztahy, jež pravděpodobně hranice tohoto prvotního náčrtu zruší. 50 51 2. DISKURSIVNí FORMACE Pokusil jsem se tedy popsat vztahy mezi výpověďmi. Dbal jsem přitom, abych nepřijal jako platnou žádnou z těch jednotek, které by mi mohly být nabídnuty a které mi předkládázvyk. Rozhodl jsemse neopomenout žádnou formu diskontinuity, zlomu, prahu nebo hranice. Rozhodl jsem se popisovat výpovědi v poli diskursu a vztahy, jichž jsou tyto výpovědi schopny. Podle mne se hned na začátku objevují dvě řady problémů: první, kterou nechám na chvíli stranou a vrátím se k ní později, se týká uvolněnosti, se kterou se užívá termínů výpověď, událost a diskurs; druhá 'se týká vztahu, které mohou být legitimně popsány mezi výpověďmi,pokud je ponecháme vjejich provizorním a viditelném seskupení. Existují například výpovědi, které se tváří- a to od data, jež se dá snadno určit -, jako by patřily k politické ekonomii, biologii či psychopatologii; existují i jiné, jež se tváří, jako by patřily k těm tisíciletým (téměř věčným) kontinuitám, nazývaným gramatika nebo medicína. Co však tyto jednotkypředstavují?Jak můžeme tvrdit, že analýza nemocí hlavy, kterou provedl WiIlis a Charcotova klinika, náleží k témuž řádu diskursu? Že Pettyho objevy souvisí s Neumannovou 53MICHEL FOUCAULT ekonometrií? Že analýza úsudku, odvozená gramatiky Port-Royalu, patří do stejné oblasti jako stanovení samohláskových změn v indoevropských jazycích? Čím vlastně jsou medicína, gramatika či politická ekonomie? Jsou pouhým retrospektivním seskupením' jímžsi současné vědy vytvářejí iluzi své vlastní minulosti? Jsou to formy nastolené jednou provždy, které se neomezeně rozvíjejív čase? Zakrývajíjinéjednotky? Ajaký druh spojení můžemezjistit mezi všemi těmito výpověďmi, které formují současně známým inevyhnutelným způsobemjakousi záhadnou masu? Hypotéza první - a zároveň ta, která mě na první pohled upoutala jako nejpravděpodobnějšía nejsnáze prokazatelná: výpovědi, různé ve své formě a rozptýlené v čase, tvoří celek, jestliže odkazují kjednomu a témuž objektu. Všechny výpovědi, náležející k psychopatologii, se tak zdajívypovídat o předmětu, který se různými způsoby rýsuje v individuální nebo sociální zkušenosti a který můžeme nazvat šílenstvím. Brzy jsem však poznal, že jednota objektu "šílenství" neumožňuje individualizovat skupinu výpovědía ustavit mezi nimi vztah, který by byl zároveň popsatelný a konstantní. Ze dvou důvodů. Byla by jistě chyba snažit se zjistit, co mohlo být v daném okamžiku o šílenství řečeno, zkoumáním existence šílenství jako takového, jeho utajovaného obsahu, jeho tiché, do sebe uzavřené pravdy; duševní nemoc se konstituovala souhrnem toho, co bylo řečeno v celé skupině výpovědí, jež ji pojmenovávaly, rozdělovaly, popisovaly, vysvětlovaly, sledovalyjejívývoj, zaznamenávaly její rozličné korelace, posuzovaly ji, a propůjčovaly jí 52 DISKURSIVNí REGULARITY řeč tak, že jejím jménem artikulovaly diskursy, které měly být považovány za její vlastní. Je tu však ještě něco: tento soubor výpovědízdaleka neodkazuje kjedinému objektu zformovanému jednou provždy, ani jej donekonečna nezachovává jako svůj horizont nevyčerpatelné ideality; objekt, který jako svůj korelát postulujívýpovědi lékařské vědy 17. nebo 18. století, neníidentický s předmětem, jenž se rýsuje v právních rozsudcích nebo v policejních opatřeních; stejně tak se od Pinela anebo Esquirola až k Bleulerovi modifikovaly všechny objekty psychopatologických pojednání: v těchto případech nejde o tytéž choroby; nejde o tytéž šílence. Z této mnohosti předmětů bychom mohli a snad i měli vyvodit, že "diskurs týkající se šílenství" nelze přijmout jako platnou jednotku pro formování souboru výpovědí. Možná bychom spíš měli omezit pozornost na ty skupiny výpovědí, které mají jeden a tentýž. ()~jekt: například diskursy o melancholii nebo o neuróze. Brzy bychom všakpoznali, že každý z těchto diskursů naopak konstituoval svůj vlastní objekt a pracoval na něm, až jej zcela proměnil. Nabízí se tedy _otázka, zda není jednota diskursu založena spíš n~ pr?storu, v němž se různé obJekty vyskytují a neustáletransformuji, než na stálósti a jedinečnosti jednoho objektu. Nebyl by potom charakteristický vztah, umožňující individualizovat celek výpovědí, jež se týkají šílenství, pravidlem současného nebo následného vynoření různých objektů, které jsou v takovém vztahu pojmenovávány, popisovány, analyzovány, hodnoceny či posuzovány? Jednota diskursu o ší- MICHEL FOUCAULT lenství by pak nebyla založena na existenci objektu "šílenství" anebo na ustaveníjediného horizontu objektivity; byla by systémem pravidel umožňujících vyjevování předmětů v daném časovémrozmezí: objektů izolovaných měřítky diskriminace a represe, objektů diferencovaných v denní praxi, v judikatuře, v náboženské kazuistice, v lékařské diagnostice, objektů, jež se projevují v patologických popisech, objektů vymezených zákoníky či lékařskými předpisy, metodami ošetřování a nemocniční péčí. Navíc by jednota diskursůo šílenství byla hrou pravidel, která definují transformace těchto různých objektů, jejich neidentitu v čase, zlom, který se v nich rodí, vnitřní diskontinuitu, která ruší jejich stálost. Definovat soubor výpovědíve smyslu jejich individuality by paradoxně znamenalo definovat rozptýlení jejich předmětů, uchopitvšechnymezery, kteréje oddělují, změřit distance, které mezi n~mi vládnou - jinými slovy formulovat jejich zákon rozmístění. Druhá hypotéza se týká definovánískupinyvztahů mezi výpověďmi:jejich formy a typu jejich zřetězení. Domníval jsem se, že například od 19. století nebyla lékařská věda charakterizována svými předměty či pojmy, nýbrž jistým stylem, jistým trvalým způsobem vypovídání. Poprvé tak nebyla lékařská věda tvořena souborem tradic, pozorování a heterogenních předpisů, nýbrž korpusem poznatků, jenž předpokládal stejný pohled na věci, stejné členění pole vnímání, stejnou analýzu patologického faktu v souladu s viditelným prostorem těla, stejný systém transkripce toho, co je vnímáno, do toho, co se říká (stejný slov- 54 55 DISKURSIVNí REGULARITY ník, stejná metaforika); zdálo se mi zkrátka, že lékařská věda se organizovala jako řada deskriptivních výpovědí. I tuto hypotézu jsem však byl nucen hned na počátku zavrhnout a připustit, že klinický diskurs byl kromě souboru popisů i souborem hypotéz o životě a smrti, o etických volbách, terapeutických rozhodnutích, institucionálních pravidlech, modelech vyučování; že by tedy nebylo možné oddělovat popisy od hypotéz a že deskriptivní vypovídání bylo pouze jednou z formulací přítomnýchv diskursu lékařské vědy. Musel jsem vzít rovněž na vědomí, že tento popis se stále posouval: jednak proto, že od Bichata k buněčné patologii došlo k posunu měřítek a východisek; jednak proto, že od diagnostiky pohledem, poslechem a poklepem k používání mikroskopu a biologickým testům se proměnil informační systém; jednak proto, že od jednoduchých anatomicko-klinických korelací k jemným analýzám fyziopatologických procesů se ustavil zcela nový slovník znaků a jejich dešifrování; a konečně proto, že lékař postupně přestával být centrem, v němž se registrují a interpretují informace, a protože se vedle něj a mimo něj ustanovilo množství dokumentace, nástroje porovnávánía analytické techniky, které lékař samozřejmě používá, které však zároveň mění jeho pozici pozorujícího subjektu ve vztahu k pacientovi. Všechny tyto změny, které nás dnes patrně přivádějí až na práh nové lékařské vědy, se pomalu ukládaly v diskursu medicíny v průběhu celého 18. století. Kdybychom chtěli definovat tento diskurs nějakým kodifikovaným a normativním systémem vy- MICHEL FOUCAULT povídání, museli bychom připustit, že se tato lékařská věda rozpadla ve chvíli, kdy se objevila, a že ve skutečnosti čerpala své formulace pouze z Bichata a Laenneca. Jestliže tu je nějaká jednota, pak jejím principem není určitá forma výpovědí; nebyl by jím spíš soubor pravidel, který umožňoval provádět naráz či postupně čistě vjemové popisy, ale také pozorování zprostředkovanápřístroji, postupy užívanými při laboratorních experimentech, statistickými výpočty, epidemiologickými či demografickými pozorováními, institucionálními nařízeními či různými terapeutickými předpisy?Bylo by třeba charakterizovat a individualizovat koexistenci těchto rozptýlených a heterogenních výpovědí, systém, který vládne jejich rozčlenění, podporu, již přijímají jedny od druhých, způsob, jakým sevzájemněpředpokládajínebo vylučují, transformace, jež podstupují, a hrujejich záměn, uspořádánía přemístění. Jiný směr bádání nabízí jinou hypotézu: nebylo by možné ustavit skupiny výpovědí tak, abychom určili systém trvalých a soudružných pojmů, jež se v nich objevují? Nespočívají například klasické analýzy jazyka a gramatických faktů (od Lancelota až po konec 18. stoletD na určitém počtu pojmů, jejichž obsah a použití byly jednou provždy určeny: pojem úsudek definovaný jako všeobecná, normativní forma jakékolivvěty, pojmy subjekt a predikát, spojené do obecnější kategorie jména, pojem sloveso používaný jako ekvivalent pojmu logická spona, pojem slovo definovaný jako znak reprezentace atd.? Tak by bylo možné rekonstruovat pojmovou architekturu klasické gra- 56 57 DISKURSIVNí REGULARITY matiky. Ale i zde bychom záhy narazili na omezení: pomocítakových prvků bychomjen stěžídokázali popsat analýzy autorů zPort-Royalu; velice brzybychom byli nuceni konstatovat, že se tu objevují nové pojmy; některé z nich jsou možná odvozeny z předchozích, ale jiné jsou vůči nim heterogenní, a některé jsou dokonce s předchozími neslučitelné. Pojetípřirozeného či inverzního syntaktického pořádku či pojem doplňku (zavedenýv 18. století Beauzéem) by stále ještě bylo možné do pojmového systému gramatiky Port-Royalu integrovat. Ale se souborem pojmů užívaných Lancelotem a Duclosem již není slučitelnámyšlenka původní vyjadřovací hodnoty zvuků ani myšlenka primitivního vědění, zahaleného ve slovech, jež tato slova temným způsobem tradují, ani myšlenka pravidelnosti v mutacích souhlásek, ani koncepce slovesa jako jednoduchého jména, schopného označovat nějaké jednání nebo činnost. Musíme za těchto podmínek souhlasit s tím, že gramatika tvoří pouze zdánlivě koherentní figuru, že skupina výpovědí, analýz, deskripcí, principů a konsekvencí, dedukcí, která kolovala pod tímto jménem po více než jedno století, je pouze falešnou jednotkou? Nicméně, snad bychom mohli objevit jednotu diskursu, pokud ji budeme hledat nikoliv v koherenci pojmů, nýbrž v jejich současném či následném vynořování, v jejich odchylování, v distanci, jež je odděluje, případně v jejich neslučitelnosti. Pak bychom již nehledali nějakou architekturu pojmů, dostatečně obecných a abstraktních, aby obsáhly všechny ostatní pojmya uvedlyje do stejné deduktivní struktury; snažili MICHEL FOUCAULT bychom se analyzovat souhru jejich objevovánía roz- ptýlení. Poslední, čtvrtá hypotéza se týká seskupování výpovědí, popisu jejich zřetězení a vysvětlení sjednocujících formem, v nichž se prezentují: tedy identity a trvalosti témat. Ve "vědách", jako jsou ekonomie či biologie, které mají tak polemický charakter, které jsou do takové míry přístupné filosofickým či etickým rozhodnutím, a v některých případech tolik náchylné k politické manipulaci, je na prvním místě oprávněné očekávat, že určitá tematika je schopna spojovat, oživovat celek diskursu jako organismus s jeho vlastními potřebami, vlastní vnitřní silou a vlastní schopností přežít. Nemohli bychom například stanovit jako jednotku vše, co konstituovalo téma evoluce od Buffona po Darwina? Téma, které bylo především filosofičtější, bližší kosmologii než biologii; téma, které spíš zpovzdálí řídilo výzkum, než pojmenovávalo, seskupovalo a vysvětlovalo výsledky; téma, které vždy předpokládalo více, než se v daném diskursu vědělo, které však na základě svého fundamentálního výběru nutilo navrhovanou hypotézu či požadavek transformovat se do diskursivního vědění. Nemohli bychom stejným způsobem hovořit i o fyziokratickém tématu? O ideji, která bez jakýchkoli důkazů a přede všemi analýzami postulovala přirozený charakter tří pozemkových rent; která následněpředpokládala ekonomické a politické prvenství agrárního vlastnictví; kterávyloučilajakoukoli analýzu mechanismů průmyslové výroby; která na druhé straně zahrnovala popis oběhupenězv rámci státu, popisje- 58 59 DISKURSIVNí REGULARITY jich přerozdělenímezi různé společenské skupiny a kanálů, kterými se vracely zpět do výroby; která vedla nakonec Ricarda ke zkoumání případů, v nichž se tato trojí renta neobjevovala, podmínek, za nichž se mohla formovat, a nakonec k odmítnutí fyziokratického tématu jako něčeho zcela arbitrérního? Ovšem na základě takového pokusu jsme nuceni vyslovit dvě opačná a doplňující se konstatování. V jednom případě se tatáž tematika artikuluje podle dvou systémůpojmů, dvou typů analýz, dvou naprosto odlišných polí předmětů: ve své nejobecnější formulaci zůstává evolucionistická idea patrně stejná jak u Benoi"ta de Maillet, Bordeua či Diderota, tak u Darwina; jenže to, co tuto ideu činí možnou a koherentní, neníve skutečnosti v jednom a druhém případě zdaleka stejného řádu. V 18. století se evolucionistická idea definuje na základě příbuznosti druhů tvořících kontinuum od počátku předepsané (přerušované pouze přírodními katastrofami) nebo postupně ustavované plynutím času. V 19. století se ovšem evolucionistické téma netýká ustavení nějaké spojité tabulky druhů, nýbrž popisu nespojitých skupin a analýzy způsobů interakce mezi organismem, jehož prvky jsou na sobě navzájem závislé, a prostředím, které mu poskytuje skutečné podmínky kživotu. Jedno téma, avšak založené na dvou typech diskursu. Naopak v případě fyziokracie spočívá Quesnayova volba na stejném systému pojmůjako opačné názory, zastávané těmi, které bychom mohli nazvat utilitaristy. V této době zahrnovala analýza bohatství relativně omezený systém pojmů, které všichni ak- MICHEL FOUCAULT ceptovali (existovala stejná definice peněz, stejné vysvětlení cen a ustálil se způsob počítání pracovních nákladů).Ale na základětohoto jedinečnéhosouboru pojmů existovaly dva způsoby, jak vysvětlit vytváření hodnoty, lišící se podle toho, zda byla analyzována na základě směny nebo odměny za pracovní den. Tyto dvě možnosti, vepsané v ekonomické teorii a v pravidlech fungování jejího pojmového systému, nabízely na základě stejných prvků dvě možnosti volby. Bylo by tedy bezesporu chybou hledat v existenci těchto témat principy individualizace diskursu. Neměli bychom je tedy hledat spíš v rozptýlení momentů volby, kterým diskurs ponechává volnost? Nejsou to spíš různé možnosti, které diskurs otevírá, aby znovu oživil již existující témata, aby podněcoval opoziční strategie, poskytoval prostor nesmiřitelnýmzájmům, umožňoval hru určitých pojmů a zapojoval do ní různé strany? Neměli bychom pro individualizování skupin výpovědí místo zkoumání stálosti témat, obrazů a názorů v čase, místo stopování dialektikyjejich konfliktů spíš vyznačit rozptýlenímomentů volby a definovat před každým názorem, před každou tematickou preferencí pole strategických mož- ností? Měl jsem tedy před sebou čtyři pokusy, čtyři neúspěchy - a čtyři z poho plynoucí hypotézy. Ty je teď třeba ověřit. Položil jsem si otázku, v čem by se mohla zakládat jednota v~lkýchskupin výpovědí,jež se nám ze zvyku vnucují - a které nazýváme medicína, ekonomie či gramatika. V nějaké plné, neprodyšně uzavřené,spojité, geograficky přesně artikulo- 60 61 DISKURSIVNí REGULARITY vané oblasti předmětů? Přede mnou se však objevovaly spíš řady plné mezer, vzájemně propletené, hry diferencí, odchylek, substitucí, transformací. V určitém normativním typu vypovídání? Nalezl jsem však formulace na příliš rozdílných úrovních, formulace příliš heterogenních funkcí, než aby je bylo možné spojit dohromady a sestavit z nich jediný útvar anebo simulovat napříč časem, za individuálními díly, jakýsi velkolepý, nepřerušovaný text. V jasně definované abecedě pojmů? Ale před námi vystupují pojmy, které se liší strukturou a pravidly, řídícími jejich užívání, které se vzájemně ignorují či vylučují a které nemohou být součástíjednotkyslogickou architekturou. Vtrvanlivosti určitého tematického oboru?Avšak tady nacházíme spíš různé strategické možnosti, jež umožňují aktivovat neslučitelná témata nebo zasadit jedno téma do rozdílných souborů vypovídání. Odtud vyplývá myšlenka popsat tato rozptýlení jako taková; zkoumat, zda by mezi těmito prvky, které jistě nejsou organizovány jako progresivně deduktivní konstrukce, ani jako ohromná kniha, jež se krok za krokem píše napříč časem, ani jako dílo nějakého kolektivního subjektu, nebylo možné odhalit nějakou pravidelnost: řád v jejich následném objevování se, korelace v jejich simultánnosti, pozice, které by jim bylo možné přidělitve společném prostoru, reciproční fungování, propojené a hierarchizované transformace. Taková analýza by se nepokoušela izolovat ostrůvky koherence, aby mohla popsat jejich vnitřní strukturu; nesnažila by se vytušit a odhalit latentní konflikty; studovala byformy rozmístění.Anebo: mís- MICHEL FOUCAULT to aby rekonstituovala logické řetězce vyplývání (což často d~lají dějiny vědy či filosofie), místo aby sestavovala-tabulky diferencí (jako v lingVistice), popisovala ~ytato analýza systémy rozptýlení. V případě, že by bylo možné popsat mezi určitým počtem výpovědístejný systém rozptýlení, že by bylo možné mezi objekty, mezi typy výpovědí,mezi pojmy či volbami tématu definovat nějakou pravidelnostJřád, korelace, pozice a způsoby fungování, transformace), řekneme- dohodněme se na tom-, že se jedná odiskUrsivníformace/tím se vyhneme slovůmjako "věda";-;,ideologiě;', "teorie" či "sféra objektivity", která jsou příliš zatížená nejrůznějšími podmínkami a důsledky, aby mohla označovat totožná rozptýlení. Podmínky, jimž podléhají prvky tohoto rozmístění(objekty, modalita VYPovítiání, pojmy, výběr tematiky), pak nazveme)pravidlaformování,jPravidla formování jsou podmínkami existence (avšak takéc koexistence, zachování, modifikace a zmizenD v daném diskursivním rozmístění. Takové je tedy pole, kterým je nyní třeba projít; takové jsou pojmy. které je třeba podrobit zkoušce, a analýzy, které je třeba provést. Jsem si dobře vědom toho, že rizika jsou nemalá. Pro prvotní vyznačení jsem použil některá značně neurčitá, nicméně dobře známá seskupení; nic mi nezaručuje,že je znovu naleznu na konci analýzy, ani že objevím princip jejich vymezení a individualizace; nejsem si jist, zda diskursivní formace, které izoluji, budou definovat medicínu vjejívšeobecné jednotě, či ekonomii a gramatiku v celkové křivce jejich historického směřování; 62 63 D I S KU R S IVN í REGU LA RIT Y může se stát, že mne dokonce přivedou k neočekávaným rozčleněním.Stejně tak mi nic nezaručuje. že takový popis bude vysvětlovatvědeckost(či nevědeckost) diskursivních souborů, na něž jsem se soustředil. a jež se od počátku nabízejí s jistým nárokem na vědeckou racionalitu; a nic mi také nezaručuje, že se moje analýza neocitne na zcela jiné úrovnÍ, že neustaví popis neredukovatelný na epistemologii či historii vědy. A může se dokonce stát. že na konci takového podniku už nezískáme zpět ty jednotky, které jsme na počátku metodickým postupem suspendovali: že možná budeme nuceni rozložit díla, ignorovat vlivy a tradice, definitivně zavrhnout otázku po původu, nechat zaniknout panovačnoupřítomnostautorů; a že tedy zmizí z očí vše, co bylo považováno za vlastní dějiny idejí. Nebezpečí spočívá zkrátka v tom. že místo abychom poskytovalizáklad něčemu již existujícímu, místo abychom doplňovali načrtnuté linie do plných tvarů. místo abychom se uklidňovali tímto návratem a konečným potvrzením, místo abychom završovali tento šťastný kruh. který nám po bezpočtu úskoků a po tolika probdělých nocích dává na vědomí, že vše je zachráněno,budeme se muset odvážit za hranice důvěrně známých krajin, vzdát se navyklých záruk, vstoupit na ještě nezmapované území a jít vstříc cíli, který není snadné předvídat. Nehrozí přitom, že vše, co dosud střežilo práci historika a co jej doprovázelo od rozbřeskudo soumraku (osud racionality a teleologie věd, dlouhá, nepřetržitá práce myšlení postupující navzdory času, procitnutí a pokrok vědomí, jeho opakované obnovování sebou sa- mým, neukončený, nicméně nepřerušovaný pohyb totalizace, návrat ke vždy otevřenému počátku, a konečně historicko-transcendentální tematika) - nehrozí nyní, že toto vše zmizía před analýzou se otevře prázdný, neurčitý prostor, který je prost jak vnitřku, tak i příslibu? 64 65 / / o 3. FORMOVANI OBJEKTU Musíme si nyní zrekapitulovat směry postupu, které zůstávají otevřené, a zjistit, zda můžemepojmu "pravidla formování", který jsme již částečně naznačili, dát nějakýobsah. Abychom si analýzu usnadnili, vezměme si za příklad diskurs psychopatologie od 19. století. Na první pohled jde o vcelku přijatelný časový řez. Je vyznačen dostatečným množstvím znaků. Budeme se věnovat pouze dvěmaz nich: tomu, jak se na počátku století objevuje nový způsob vylučování šílenců a jejich umisťování do psychiatrického špitálu; a možnosti vysledovat filiaci některých soudobých pojmů až k Esquirolovi, Heinrothovi či Pinelovi (od paranoie tak můžemesestupovat až k monomanii, od inteligenčního koeficientu k prvnímu pojmu imbecility, od celkové paralýzy k chronické encefalitidě, od neurózy osobnosti zpět k nedelirantnímu šílenstvD; pokud však chceme postupovat dále v proudu času, stopy brzy ztrácíme, nit času se zamotává a promítnutí Du Laurense či dokonce Van Swietena do patologie Kraepelinovy nebo Bleulerovyvede jen k nahodilým shodám. Objekty, jimiž se psychopatologie po této cézuře zabývala, jsou sice četné, většinou zcela nové, avšak také dosti nejisté, proměnlivé a některé MICHEL FOUCAULT 66 67 DISKURSIVNf REGULARITY z nich rychle zanikající: vedle motorického vzrušení, halucinací a deviantních promluv (které se již považovaly za projev šílenství, ačkoli byly rozpoznány, vymezeny, popsány a analyzovány jiným způsobem) zde již vyvstává něco, co spadá do seznamůaž dosud nevyužívaných: lehké poruchy chování, sexuální potíže a úchylky, náchylnost k sugesci a hypnóze, poruchy centrálního nervového systému, nedostatky v intelektuálním či motorickém přizpůsobení, kriminalita. Av každém z těchto seznamů bylo pojmenováno, popsáno, analyzováno, a později opraveno, znovu definováno, uváděno v pochybnost i vymazáno množství objektů. Je možné stanovit pravidlo, jímž se jejich objevovánířídilo? Je možné zjistit, podle jakého nededuktivního systému se tyto objekty mohly klást vedle sebe a za sebou, aby tvořily členité pole - v různých bodech lakunární či pletorické - psychopatologie? Jaký byl režim jejich existence jako objektů diskursu? a) Nejprve je třeba vyznačit J?rvotnfpollrch.l'jeji~!:J._Y.J::'noř§]Jí: ukázat, kde se mohou objevit, aby pak mohly být označeny a analyzovány, ty individuální rozdíly, které, podle stupňů racionalizace, pojmových kódů a typů teorie obdrží statut nemoci, odcizení, anomálie, demence, neurózy nebo psychózy, degenerace atd. Tyto povrchy vynoření nejsou v různých společnostech, v různých dobách a při různých formách diskursu stejné. Omezíme-li se na psychopatologii 19. století, je pravděpodobné, že tyto povrchy byly konstituovány rodinou, společensky blízkou skupinou, pracovním prostředim či náboženským společenstvím (jež jsou všechny normativní, jež jsou všechny citlivé na úchylky, jež všechny majijistou oblast tolerance a určitý práh, za nímž následuje vyloučení,ježvšechny majísvůj způsob pojmenování a odmítnutí šílenství a jež všechny připisují medicíně ne-li odpovědnost za vyléčení a uzdraveni. pak přinejmenším funkci vysvětlovánO; třebaže jsou tyto povrchy vynořeníorganizoványspecifickým způsobem, nejsou v 19. století ničím novým. Právě naopak - v této epoše již nepochybně začínají fungovat nové povrchy vynoření: umění s jeho vlastní normativitou, sexualita (jejíž deviace vzhledem k obvyklým zákazům se pro psychiatrickýdiskurs poprvé stalyobjektem označování' popisu a analýzy), trestání (zatímco v předcházejících epochách bylo šílenství pečlivě oddělené od zločinného chování a platilo za omluvu, sama kriminalita se nyní stala - i následkem slavných "homicidních monomanií" - formou deviace více či méně spřízněné s šílenstvím). Tady, v těchto polích prvotní diferenciace, v distancích, diskontinuitách a v prazích, jež se tu manifestují, nachází psychiatrický diskurs možnost ohraničit svou oblast, definovat to, o čem hovoří, a dát tomu statut objektu - tedy docílit jeho objevení, učinit to pojmenovatelným a popsatelným. b) Dáleje třebapopsat instance lIymezollání:v 19. stoletíse medicína (jako instituce svlastnímipravidJY,-j~ko skupina jednotlivců tvořícílékařskýsbor, jako věděnía praxe, jako kompetence uznávaná veřejným míněním, justicí i úřady) stala hlavní instancí, která ve společnosti vymezuje, vyznačuje, pojmenovává a zavádíšílenstvíjako objekt; nebylavšakvtéto roli sama: bvla tu justice, a zejména trestníjustice (s definicemi omluvy, nez~dpovědnosti, polehčujících okolností a užívající pojmů jako zločin z vášně, dědičnost či společenské nebezpečO, byla tu náboženská autorita (v tom smyslu, v němž se ustavila jako rozhodující instance oddělujícímystické od patologického, duchovní od tělesného, nadpřirozenéod nenormálního a praktikovala řízení vědomíspíš kvůli poznáníjednotlivcůnež pro kazuistickou klasifikaci jednání a okolnostO, literární a umělecká kritika (která během 19. století pojednávala o díle čím dál tím méně jako o objektu vkusu, jejž je třeba posuzovat, a čím dál tím více jako MICHEL FOUCAULT o řeči, kterou je třeba interpretovat a v níž je třeba rozeznat převlekyautorova výrazu). c) Nakonec je třeba analyzovat mfížky specifikace: jedná se o systémy, podle nichŽseoddělújf,st~Víprótisob(sdružují, přeskupují, klasifikují a navzájem odvozují různá "šílenství" jako objekty psychiatrického diskursu (takovými mřížkami diferenciace byly v 19. století: duše jako skupina hierarchizovaných, sousedících a více či méně se prostupujících schopností; tělo jako trojrozměrný svazek orgánů, jež jsou spolu spojeny schématy závislosti a komunikace; život a historie jednotlivců jako lineární sled fází, změť stop, soubor virtuálních znovuoživení, cyklických opakování; sítě neuropsychologických korelací jako systémy vzájemných projekcí a pole cirkulární kauzality). Tento popis je sám o sobě stále ještě nedostačující, a to ze dvou důvodů. Roviny vynořování, které jsme identifikovali, ani instance vymezení anebo formy specifikace totiž neposkytují zcela dotvořené a plně vyzbrojené objekty, které by pak diskurs psychopatologie pouze inventarizoval, klasifikoval a pojmenoval, aby je vybíral a nakonec pokrýval sítí slova promluv: nejsou to rodiny - se svými normami, se svými zákazy a se svými prahy citlivosti -, kdo určuje, že někdo je blázen, a kdo předává "nemocné" k analýze nebo k posouzení psychiatrům; není to právní řád sám od sebe, kdo ukazuje psychiatriiv pozadíté či oné vraždy paranoidní delirium nebo kdo tuší neurózu v sexuálním deliktu. Diskurs není v žádném případě místem, kde se budou ukládat předempřipravenéobjektya stavět se jeden na druhý jako v jednoduchém povrchu zápisu. Avšak onen výčet je nedostatečný ještě z jednoho důvodu. Vyznačil postupně několi- 68 / 69 DISKURSIVNí REGULARITY keré roviny diferenciace. na nichž se mohou objekty diskursu objevovat. Ale jaké jsou mezi nimi vztahy? Proč právě tento výčet, a ne nějakýjiný? Jaký konečný a uzavřený soubor by se měl tímto způsobem popisovat? A jak můžeme mluvit o nějakém "systému formování", když známe jen jednu sérii rozdílných a heterogenních určení. aniž bychom jim mohli připsat nějaké souvislosti či vztahy? Ve skutečnosti tyto dvě řady otázek odkazují ke stejnému bodu. Abychom jej dosáhli, předcházející příklad ještě omezíme. V oblasti, která se týká psychopatologie 19. století, se velmi brzy (již u Esquirola) objevuje celá řada objektů náležejících do seznamu delikvence: zabití Ca sebevražda), zločiny z vášně, sexuální delikty, jisté formy krádeže, potulka, a pak napříč jimi vedoucí dědičnost, prostředí způsobující neurózy, agresivní anebo sebezraňujícíchování, perverze, sklony k zločinu, ovlivnitelnost, atd. Nebylo by adekvátní tvrdit, že se zde jedná o důsledky nějakého objevu, jako by nějaký psychiatr najednou děšifroval podobnosti mezi kriminálním a patologickým chováním; jako by objevil přítomnost klasických znaků pomatení u určitých delikventů. To jsou fakta ležící mimo obzor našeho zkoumání: úkolem je totiž zjistit, co je umožnilo, jak mohly po těchto "objevech" přicházet jiné, jež je opakovaly, opravovaly, modifikovaly či případně anulovaly. Stejně tak by nebylo správné připisovatobjevení se těchto nových objektů normám buržoazní společnosti 19. století, správně-policejní reorganizaci okrsků působnosti a posílenípolicie a trestání, stanovení nového trestního MICHEL FOUCAULT řádu, zavedenía užívání instance polehčujícíchokolností či rozmachu zločinnosti.Všechny tyto postupy se nepochybně účinně rozvinuly; samy o sobě však nemohly vytvořit objekty psychiatrického diskursu; kdybychom pokračovaliv popisu na této úrovni, ocitli bychom se daleko za tím, co hledáme. Jestliže byl v naší společnostiv přesně určené době delikvent psychologizován a patologizován, jestliže transgresivní chování mohlo zaujmout místo v celé jedné sérii objektů vědění, bylo tomu tak proto, že v psychiatrickém diskursu začal působitcelek přesně určených vztahů: vztah mezi rovinami specifikace, jako jsou kategorie trestního práva či stupně snížené odpovědnosti,a rovinami psychologické charakterizace (schopnosti. vlohy, stupně rozvoje nebo involuce, způsoby reagování na prostředí. získané, vrozené či zděděnétypy charakteru); vztah mezi instancemi lékařského rozhodnutí a rozhodnutí soudního (vpravdě komplexní vztah, neboť ve věci definování zločinu, stanoveníjeho okolností a vyměření odpovídajícího trestu uznává lékařskérozhodnutí absolutně instanci soudní; vyhrazuje si však analýzu jeho původu a posouzenís ním spojené odpovědnosti);vztah mezi filtrem tvořeným soudním výslechem, informacemi shromážděnýmipolicií, vyšetřováním a celým juristickým informačním aparátem a filtrem tvořeným lékařskýmdotazníkem, klinickými vyšetřeními, zkoumáními předků a životopisy. Vztah mezi rodinnými, sexuálními a trestními normami chování jednotlivců a tabulkou patologických symptomů a onemocnění, jejichž příznaky představují. Vztah mezi 70 71 D I S K U R S I V Ní REGU LA RIT Y terapeutickým omezením v rámci prostředí nemocnice (s jeho specifickými prahy, kritérii léčby a způsobem rozlišení normálního a patologického) a trestním omezením ve vězení (s jeho systémem trestání a výchovy, kritérii dobrého chování, pozměňujícími návrhy a omilostněním). To vše jsou vztahy působící v psychiatrickém diskursu, které vedly k tomu, že se vytvořil celek rozmanitých objektů. Zobecněmetedy: psychiatrický diskurs v 19. století jecharakteristický nikoli privilegovanými objekty, nýbrž způsobem,jakýmsvé silně rozptýlené objektyformuje. Toto formování je zajištěno souborem vztahů ustavených mezi instancemi vynoření, vymezení a specifikace. Lze tedy říci, že diskursivní formace je definována (přinejmenším pokud jde o její objekty), můžeme-li určit takový soubor; můžeme-liukázat, že libovolný objekt diskursu v něm má své místo a svůj zákon, v souladu s nímž se objevuje; můžeme-li ukázat, že tento soubor může současně anebo následně zrodit vzájemněse vylučující objekty, aniŽ by se sáIl1 modifikoval. Ještě několik poznámek a důsledků. 1. Podmínek objevení nějakéhoobjektu diskursu, historických podmínek, za nichž je možné o něm "něco říci" a za nichž o něm mohou různé osoby říkat různé věci, podmínek, díky nimž se objekt zapisuje v oblasti příbuznosti s jinými objekty, díky nimž s nimi může vstupovat do vztahů podobnosti, sousedství, vzdálenosti, rozdílu, transformace - těchto podmínek je, jak vidno, mnoho a jsou závažné. Chceme tím MICHEL FOUCAULT říci, že není možné mluvit kdykoli o čemkoli; není snadné říci něco nového; nestačí otevřít oči, obrátit k něčemu pozornost nebo si něco uvědomit, aby se nové objekty ihned rozzářilya těsně nad zemí vystoupil jejich prvotní jas. Tato obtíž však není pouze negativní; neměla by být spojována s překážkami, jež by byly schopné výhradnězaslepovat, překážet, bránit objevu, zakrývat jasnost samozřejmostiči němou neústupnost věcí samých;<2!?j~ktneočekává v temnotě řád, který jej osvobodí ~ dovolí mu vtělit se do viditelné a upovídané objektivity; nepředchází svou existenci v sobě samém, zadržován nějakými překážkami na okrajích světla. Existuje, jsou-li dány pozitivní podmínky komplexního svazku vztahů. 2. Tyto vztahy se ustavují mezi institucemi, ekonomickými a společenskými procesy, formami chování, systémy norem, technikami, typy 14asifikace a způsoby charakterizace; tyto vztahy nejsou přítomny v objektu; analýza objektu je nero~víjí; nenačrtávají jeho osnovu, imanentní racionalitu! onu ideální tkáň, jež se znovu zcela anebo zčásti opjeví. jakmile objekt myslíme v pravdě jeho pojmy. Nedefi.nují ~eh~ vnitřní konstituci, nýbrž to, co mu dovolUje ObjeVIt se, stanout vedle jiných objektu;-sítuovatse'v~vztahu k nim, definovat svou odlišnost, svou neredJiÍkovatelnost a případně svou heterogenitu, zkrátkalÍJmístit se v poli exteriority.-------- .. 3. Tyto vztahy se odlišují především od vztahů, jež bychom mohli nazvat "primárními" a které lze ne- 72 73 DISKURSIVNí REGULARITY závisle na jakémkoli diskursu či objektech diskursu popsat mezi institucemi, technikami, společenskými formámi atd. Je vcelku zřejmé, že mezi buržoazní rodinou a fungováním soudních instancí a kategorií v 19. století existují vztahy, které lze analyzovat jako takové. Avšak ne vždy se překrývají se vztahy, jež jsou podstatné při formování objektu: vztahy závislosti, které lze na této primární rovině určit, se neprojevují nutně tak, že by vstupovaly do vztahů, jež umožňují existenci objektů diskursu. Je ale také třeba rozlišovat druhotné vztahy, které jsou formulovány v diskursu samotném: co například psychiatři v 19. století mohli říci o vztazích mezi rodinou a kriminalitou, nereprodukuje, jak dobře víme, systém skutečnýchzávislostí; nereprodukuje to však ani systém vztahů, jež umožňují a podporují objekty psychiatrického diskursu. Tak se otevírá celý prostor artikulovaný možnými popisy: systémem primárních či reálnýchvztahů, systémemdruhotťlýchČi reflexivních vztahů a systémem íiiitihá, které mů'žeme v pravém slovasmyslu nazý- ·vat diskursivní. Cílem je ukázat specifičnost naposled uvedených a jejich souhru s dvěma zbývajícími dvěma. 4. Vidíme tedy, že _di_s,~llrsivní vztatlyI}~j~Q)l__~J:litřními vztahy diskursu:nesr;ójují mezi sebou pojmy neDo' slova; neouaují nějakou deduktivní či rétoriekou architekturu mezi větami nebo tvrzeními. Přesto to nejsou ani vztahy vů~iclt~19-l-J:S.lJ-ccy~l§J!~které by ho ohraničovaly,které by mu vnucovaly určité formy anebo mu zabraňovalyvyslovovat za určitých okol- MICHEL FOUCAULT ností určité věci. JSOU V jistéms~YJ>!:y'nahranici diskursu: poskytují mu objektY, '0 'nichž mluví, či sPtše (neboť tento obraz poskytování předpokládá,že jekty se formují někde jinde než v rámci diskursu). rčují svazek vztahů, jež musídiskurs uvádět v činnost, aby mohl mluvit o patřičných objektech, aby o nich mohl pojednávat, aby je mohl pojmenovat, analyzovat, klasifikovat, aby je mohl vysvětlitatd. Tyto vztahy necharakterizují jazyk, který diskurs používá, okolnosti, za nichž se rozvíjí, nýbrž diskurs samotný jako praxi. Můžeme nyní analýzu uzavřít a posoudit, do jaké míry naplnila a do jaké míry rovněž pozměnila původní projekt. Pokud jde o tyto souborné útvary, které tak naléhavým, avšak konfúzním způsobem vystupují jako psychopatologie, ekonomie, gramatika a medicína, ptali jsme se, jaký druh jednoty je mohl ustavit: byly pouhou pozdější rekonstrukcí, provedenou na základě specifických děl, po sobějdoucích teorií, pojmů anebo témat, z nichž jedny byly zapomenuty, druhé udržovány tradicí, ještě další skryté v zapomnění a později znovu odhalené? Bylyjen řadou propojených podniků? Hledalijsme jednotu diskursu v objektech samých, v jejich rozmístění, ve hře jejich rozdílů, v jejich blízkosti a v jejich vzdálenosti - zkrátka na straně toho, co je dáno mluvícímu subjektu: a byli jsme nakonec přivedenik tvořenívztahů, jež charakterizuje diskursivní praxi samu; tak jsme objevili nikoli konfiguraci 74 75 DISKURSIVNí REGULARITY anebo formu, nýbrž soubor pravidel, která jsou imanentníurčitépraxi akterá definujíjejíspecifičnost. Na druhé straně nám jistá "jednotka", např. psychopatologie, sloužila jako orientační měřítko: jestliže jsme chtěli určit datum jejího zrodu a její přesné ohraničení, museli jsme nepochybněvyhledat, kdy se toto slovo objevilo, definovat, při jakém druhu analýzy jej bylo možné aplikovat a jak se uskutečnilo jeho oddělení od neurologie na jedné a psychologie na druhé straně.Objevilasejednotkajiného typu, která pravděpodobně nemá stejná data ani stejný povrch či stejné artikulace, která však poukazuje ke skupině objektů, pro něž je termín psychopatologie jen reflexivní, druhotnou a klasifikující kolonkou. Nakonec se psychopatologie představuje jako disciplína, jež se neustále obnovuje, je neustále poznamenávána objevy, kritikami, opravováním omylů; systém formování, který jsme definovali, zůstává stabilní. Rozumějme tomu dobře: nejsou to objekty, co zůstává konstantní, není to ani oblast, kterou vytvářejí; nejsou to dokonce ani body jejich vynořování či způsoby jejich charakterizáce;je to vztah mezi povrchy, na nichž se mohou oojevl(ná"rilchž se mohou vymezit, na nichž je lze analYzovat a specifikovat. Je zřejmé, že u popisů, jejichž teorii jsem se pokusil vypracovat, nejde o interpretování diskursu takovým způsobem, aby jím procházela historie nějakého referentu. Ve zvoleném příkladu nezjišťujeme,kdo byl v určité době šílencem, v čem spočívalo jeho šílenství, ani zda byly jeho potíže identické s těmi, ježjsou nám známydnes. Neklademe si otázku, zda byly čaro- MICHEL FOUCAULT dějnice přehlíženýmia pronásledovanými blázny či zdavjiné době nebyla mystická nebo estetickázkušenost nepatřičnýmzpůsobemklasifikována jako cosi, co patří do medicíny. Naším záměrem není rekonstruovat, čím mohlo být šílenství o sobě, takové, jaké by se zprvu nabízelo v nějaké primitivní, základní, neurčité, sotva artikulované zkušenosti,l a jaké by potom bylo organizováno (přeložené. deformované. maskované, případně potlačené) diskursem a nepřímou, často překroucenou, soustavou jeho operací. Taková historie referentu je nepochybně možná; od počátku není vyloučenasnaha vyprostit a osvobodit tyto "prediskursivní" zkušenosti z textu. Avšak zde se nejedná o to, neutralizovat diskurs, učinit jej znakem něčehojiného a proniknout jeho tloušťkou,abychom dospěli k tomu, co tiše spočívá mimo něj, ale naopak o zachování jeho soudržnosti, o to, aby se sám vynořil v úplnosti jemu vlastní.-Stručněřečeno, chceme se prostě obejít bez "věcí". "Znepřítomnit"je. Zavrhnout jejich bohatou, závažnou a bezprostřední hojnost, jež bývá obvykle považována za prvotní zákon diskursu. jenž se od něj odchyluje jen díky omylu. opomenutí. iluzi, nevědomosti či netečnosti mínění a tradic, nebo dokonce touhy. možná neuvědomované,nevidět a nemluvit. Nahradit bohatství "věcí" předcházejících diskurs řízenyrii Vy1:yářeníri}objéktu,které se ukazují pouze v dlSkllrsu.-Definovat tyto objekty nikoli odlTo je v přímém rozporu s tématem explicitně uvedeným a několikrát opakovaně přítomným v Dějinách šílenství, zejména v předmluvě. 76 77 DISKURSIVNí REGULARITY kazováním k základu věcí, nýbrž tak, že je budeme vztanoviú fso-l.Iborupravtdet která jim dovolují, aby se formovaly jako objekty diskursu, a stanovují tak podmínky jejich historického vyjevování. Psát historii diskursivních objektů, která by je nezatlačovala do společné hloubky původní půdy. ale která by rozvinula logickou návaznost regularit. jež vládne jejich rozptýlení. Nicméně potlačení momentu "věcí samých" není nutně odkazem k lingvistické analýze významu. Při popisu formování objektů diskursu se pokoušíme vyznačit vztahy, které charakterizují diskursivní praxi. a neurčujeme ani lexikální organizaci, ani členění sémantického pole: nezkoumáme smysl daný v určité době slovům jako "melancholie" či "nedelirantní šílenství" ani opozici obsahu mezi "psychózou" a "neurózou". Podobné analýzy, opakuji znovu. nepovažuji za nelegitimní či nemožné; nejsou však relevantní v případě, kdy zjišťujeme, jak se například kriminalita mohla stát objektem lékařské expertízy nebo jak se sexuální úchylka mohla vyhranit jako objekt psychiatrického diskursu. Analýza slovního obsahu definuje jednak prvky významu, jimiž disponují mluvící subjekty v dané době, jednak sémantickou strukturu, která se objevila na povrchu již vysloveného diskursu; netýká se diskursivní praxe jako místa, v němž se formuje a deformuje, objevuje a mizí smíšená zároveň překrývající se i lakunární - pluralita ob- jektů. Důvtipnost komentátorů zde neminula cíl: v takové analýze, jakou provádím, jsou slova záměrně MICHEL FOUCAULT nepřítomná stejně jako samotné věci; není tu ani deskripce slovníku, ani odkaz k bohatství žité zkušenosti. Nevracíme se tu k něčemu před diskursem tam, kde ještě není nic řečeno a kde věci teprve vystupují z šedého přítmí; nepokoušíme se jít za diskurs, abychom tam objevili formy, které vytvořil a nechal za sebou; držíme se, pokoušíme se udržet na rovině diskursu samého. A poněvadž je tu a tam i u těch nejmanifestnějších absencí třeba vyznačit tečky nad všemi "i", řekl bych, že ve všech těch výzkumech, v nichž jsem zatím tak málo pokročil, chci ukázat, že "diskursy", jak mohou být slyšeny, jak mohou být čteny ve formě textů, nejsou, jak by se dalo očekávat, jasnými a jednoduchými průsečíky slova věcí: jsou temným předivem věcí a manifestním, viditelným a barvitým řetězcem slov; chtěl bych ukázat, že diskurs není tenkým povrchem dotyku či střeitávání mezi skutečností a jazykem, propletením lexika a zkušenosti; chtěl bych na přesnýchpříkladech ukázat, že!n~J~i~rt:l~:ILQLs..k1!.E~l'.s~!11.~,.yidíIDe,j!:l~ se uvolňuje zci~nlivě Q.~Yn~~eYřeni ~l()Yél věcLayycÍ1áií najevo souhrn pravideLv.l?HnJ<::I1<.liskursivní prMi, Tato pravidla nedefinují žádnou němou eXi~- r tenci skutečnosti ani kanonické užití slovní zásoby, nýbrž režim objektů. "Slova a věci", to je seriózní název určitého problému; ironický název práce, která modifikuje svou formu, přesouvá své danosti a odkrývá nakonec zcela jiný úkol. Úkol, který spočívá v pojímání diskursu už ne jako souboru znaků (ozna\-ČÍJ.j{cfChPřVktí,Te{dpkazují k obsahům anebo k re\prezentacím), nýbrž~~~.E~~"~t!~,_k~,e~~~)'~!~IIl~"t~~5Y 78 79 DISKURSIVNí REGULARITY ~ť~~ejíobjekty,o nichž mluví. Diskursy jsou samozřejmětvoFeny"inaky;"avšak to, jakpracují, je víc než. jeh uŽíVá.iJTfěchtoznaků pro označovánívěcí. Právě toto více je činí neredukovatelnými na jazyk a mluvu. loto "vice" je tedy třeba odkrýta popsat. 4. fORMOVÁNí MODALIT .. .. .. VYPOVl DANI V diskursu lékařů 19. století lze nalézt kvalitativní popisy, životopisná líčení, označování, interpretaci a porovnáváníznaků, dokazování pomocíanalogie, dedukci, statistické odhady, experimentálníověřovánía mnoho dalších forem výpovědí. Co však jedno s druhým spojuje, jaká nutnost? Proč právě tyto výpovědi, a ne jiné? Bylo by třeba nalézt zákon všech těchto rozmanitých způsobů výpovídání a místo, z něhož vycházejí. a) Prvníotázka:~~Kdo ze souboru mluvících jedinců je oprávněn promlouvat tímto druhem jazyka? Kdo je jeho držitelem? Kdo z něj odvozuje svou jedinečnost, prestiž, a komu naopak poskytuje ne-li záruku, tedy alespoň předpoklad pravdy? Jaký je statut jednotlivců, kteří - a jedině oni - mají předepsané či tradované právo, právně definované nebo spontáně přijímané, pronášet tento diskurs? Statut lékaře zahrnuje kritéria kompetence a vědění; instituce, systémy, pedagogické normy; legální podmínky, jež mu dávají právo - a spolu s tím stanovují meze - praktikovat vědění a experimentovat s ním. Zahrnuje také systém diferenciace a vztahů (rozdělení atributů, hierarchickou subordinaci, funkčíkomplementárnost,požadování, poskytování a výměnu informací) k ostatním jedincům či skupinám, které mají svůj vlastní statut (s politickou mocí a jejími reprezentanty, s mocí soudní, s různými profesními or- 80 81 ganizacemi, s náboženskými skupinami, případně s kněžími). Stejně tak zahrnuje i jistý počet charakteristik, jež definují jeho fungování ve vztahu k celku společnosti (role, která připadá lékaři, pokud se na něj obrací soukromá osoba, nebo která je od něj vyžadována více či méně vynuceným způsobemspolečností podle toho, zda vykonává své povolání, nebo je pověřený nějakoufunkcí; práva intervenovat a rozhodovat, která jsou mu přiznávána v různých případech; požadavek být dohližitelem, strážcem a garantem zdraví populace, skupiny, rodiny, individua; podíl, který odebírá z veřejného, popřípadě soukromého bohatství; forma explicitní či implicitnísmlouvy, kterou uzavírá buďse skupinou, vníž působí, nebo s mocí, která mu svěřilanějaký úkol, či s klientem, který od něho žádá radu, terapii, léčbu). Tento statut lékaře je obecně značně specifický ve všech formách společnosti a civilizace: jen stěží je osobou indiferentní či zaměnitelnou. Řeč medicíny nemůže vycházet od kohokoli; její hodnotu, její účinnost, samy její terapeutické schopnosti a obecně její existenci jako řeči medicíny nelze oddělovat od statutárně definované osoby, která má právo ji artikulovat a vy_ žadovat pro ni moc zažehnávat utrpení a smrt. Víme však také, že tento statut prošel v západní civilizaci na konci 18. a začátku 19. století hlubokou proměnou, jelikož zdraví obyvatelstva se stalo jednou z ekonomických norem, vyžadovaných industriálními společnostmi. b) Je také třeba popsat institucionální umístění, z nichž lékař pronáší svůj diskurs a kde má tento diskurs svůj legitimní půvódúnÍsto své aplikace (své specifické objekty a nástroje veri~v naší společnostijsou těmito umístěními:nemocnice, místo soustavného, kódovaného, systematického pozorování, zajišťovaného diferencovaným a hierarchizovaným lékařským personálem, které tak může tvořit kvantifikovatelné pole četnostívýskytu; soukromá praxe, jež nabízí místo pro nahodiIejší, mezerovitější, daleko méně početná pozorování, která však někdy umožňujíshromáždit řadu zjištěnís mnohem větším časo- MICHEL FOUCAULT vým rozsahem, s lepší znalostí předků zkoumaných pacientůa jejich životního prostředí; laboratoř, autonomní místo, dlouho od nemocnice oddělené, kde se etablují určité obecné pravdy o lidském těle, životě, nemoci, poruchách, jež poskytují jisté prvky diagnózy, jistéznakyvývoje, jistákritéria léčbya umožňují terapeutické experimenty; a nakonec něco, co můžeme nazvat "knihovna" nebo dokumentární pole, což neznamená pouze knihy a pojednání, jež jsou tradičně považovány za platné, nýbrž také masu statistických informací (týkajících se sociálního prostředí, klimatu, epidemií, úmrtnosti, četnosti výskytu nemocí, center nákazy, nemocí z povolánO, jimiž mohou lékaře zásobit úřady, jiní lékaři, sociologové, geografové. Tato rozmanitá "umístění" lékařského diskursu opět prošla v 19. století hlubokou proměnou: význam dokumentu neustále roste (zatímco stejnou měrou klesá autorita knihy či tradice); nemocnice, jež měla být jen místem dodatečněpřipojenýmk diskursu o nemocích a která toto místo, pokud jde o význam a hodnotu, přenechala soukromým praxím (kde se v 18. století nemoci, ponechané ve svém přirozeném prostředí, ukazovaly ve své pravdě, interpretované modelem rostliny), se tehdy stávají místem systematických a homogenních pozorování, konfrontací ve velkém měřítku, stanovování četnosti a pravděpodobnosti výskytu, anulováníindividuálních variant, zkrátka místem objevení se choroby nikoliv již jakojedinečného druhu, rozvíjejícího své podstatné rysy před pohledem lékaře, nýbrž jako průměrného procesu s jeho významnými znaky, s jeho hranicemi a možnostmi vývoje. Stejně tak do sebe integruje každodenní lékařskápraxe v 19. stoletílaboratoř jako místo diskursu, ve kterém platí stejné experimentální normy jako ve fyzice, chemii či biologii. c) Pozice subjektu se rovněž definují situací, v níž se může ocitnout vzhledeI11J(JůznÝIll oblastem nebo skupinám objektů: -podle urČité ~řížkyotázek, expIici11}Í~~činikoli\', je subjektem dotazovanym a podle iúčitéhoinformačnfl1oprogramu je sub- 82 83 DISKURSIVNí REGULARITY jektem naslouchajícím; je subjektem rozlišujícím podle tabulky charakteristických rysů a zaznamenávajícím podle deskriptivního typu; je situován v optimální vzdálenosti pro vnímání, jejíž hranice vymezují minimální míru podstatné informace; používá instrumentálních prostředků, jež mění měřítko informace, jež přemisťují subjekt vzhledem k průměrné či bezprostřední rovině vnímání, jež zajišťují jeho přechod z povrchové úrovně na rovinu hloubkovou, nechávají jej obíhat ve vnitřním prostoru těla - od manifestních symptomů k orgánům, od orgánů ke tkáním a nakonec od tkání k buňkám. K těmto perceptivním situacím je ještě třeba připojit pozice, které může subjekt zaujmout v informační síti (v teoretické výuce nebo v pedagogickém působení v nemocnicích; v systému orální komunikace či psané dokumentace: jako původce i příjemce pozorování, posudků, statistických dat, obecných teoretických návrhů, projektů a rozhodnutO. Různé situace, v nichž se může subjekt lékařského diskursu ocitnout, byly nově definovány na počátku19. stoletíspolu s organizacípolevnímání (umístěného v hloubce, vyjadřujícího se novým instrumentálním propojením, rozvinutého chirurgickými technikami nebo metodami autopsie, soustředěnéhookolo center poranění) a s umístěním nových systémů registrování, záznamu, popisu, třídění, integrace do číselných a statistických řad, se zavedením nových forem vyučování, oběhu informací, vztahů s jinými teoretickými oblastmi (vědami či filosofiO a s dalšími institucemi (ať už administrativního, politického či ekonomického typu). Stává-li se v klinickém diskursu lékař postupně svrchovaným a bezprostředním tazatelem, okem, které hledí, rukou, jež se dotýká, nástrojem dekódujícím znaky, bodem integrace již vypracovaných popisů, laboratorním technikem, je tomu tak proto, že do hryvstupuje celýsouborvztahů.Vztahů mezi prostorem nemocnice jako místem asistence, očištěného a MICHEL FOUCAULT systematizovaného pozorování, částečně osvědčené, částečně experimentální terapie, a celou skupinou technik a kódů vnímání lidského těla - skupinou, ježje definována patologickou anatomií; vztahů mezi polem bezprostředníchpozorování a oblastí již získaných informací; vztahů mezi rolí lékaře jako terapeuta, pedagoga, rolí, kterou má jako zprostředkovatel při šíření lékařského vědění, a rolí toho, kdo je v sociálním prostoru odpovědnýza zdravíveřejnosti. Klinická medicína, chápaná jako obnovování hledisek, obsahů, forem a samotného stylu popisu, jako používání induktivních a pravděpodobnostních postupů v myšlení, typů označování kauzality, zkrátka jako obnovování modalit vypovídání, nemůže být považována za důsledeknové techniky pozorování, autopsie, která se praktíkovala již poměrně dávno před 19. stoletím; ani za \iůsledekzkoumání patogenních příčin v hlubinách drganismu - Morgagni se takovým výzkumem zab~\al již v polovině 18. století; ani za důsledek nové insť\tuce klinikyl - ta existovala v Itálii a v Rakousku Jiiž po několik desetiletí; ani za důsledek zavedení p\pjmu tkáně v Bichatově Pojednání o membránách.\rvr.ěla by být spíš ~hápána v rámci diskursu medicíny jako uvedení d-o vztahu jistého počtu různých prvků, z nichž některé se týkají statutu lékařů, jiné místa v rámci instituce či 1Foucault užívá termín "la clinique" v obojím smyslu, který ve francouzštině má: znamená jednak lékařskou praxi studentů medicíny a jednak nemocnici či obecně místo, kde je tato praxe vykonávána, či obecněji jakoukoli specializovanou kliniku. (pozn. překl.) 84 85 DISKURSIVNí REGULARITY odbornosti, z něhož promlouvají. další jejich pozice jako vnímajících, pozorujících, popisujících a vyučujících subjektů. Lze říci, že toto ustavení vztahu mezi různými prvky (z nichž některé jsou nové a jiné dřívějšD se uskutečňuje klinickým diskursem: ten, jako určitá praxe. ustavuje mezi všemi těmito prvky systém vztahů, jenž není "reálně" daný, ani předem vy_ tvořený; a má-li nějakou jednot\" nejsou-li modality vypovídání, jež používá či umožňuje, jen juxtaponovány díky řadě historických nahodilostí, pak proto, že soustavným způsobemuvádí v činnost tento soubor vztahů. K tomu ještě jedna poznámka. Poté, co jsme konstatovali rozdílnost typů vypovídání v klinickém diskursu, nesnažili jsme se tuto rozdílnost redukovat odkrýváním formálních struktur, kategorií, způsobů logického zřetězení, typů usuzování a indukce. forem analýzy a syntézy, které mohly být do diskursu zapojeny; nechtěli jsme odkrýt nějakou racionální organizaci, jež by byla s to přisuzovatvýpovědím, například výpovědím medicíny, nějakou vnitřní nutnost. Právě tak jsme se nepokoušeli odkazovat obecný horizont racionality, od něhož se vývoj medicíny postupně odpoutával, její snahy vyrovnat se exaktním vědám, upevnit metody pozorování, její snahy o pomalé, obtížné vytěsňováníobrazů či fantasmat, jež se v ní zabydlela, snahy o očišťování jejího systému uvažování. k nějakému zakládajícímu aktu nebo ke konstituujícímu vědomí. A konečně, nepokoušeli jsme se ani popisovat empirickou genezi či různé složky medicínské mentality: jak se posouval zájem lékařů, MICHEL FOUCAULT 86 87 D I S KU RS IVN í R EGULARITY jakým teoretickým nebo experimentálním modelem byli ovlivňováni, jaká filosofie či jaká morální tematika definovala klima jejich reflexí, na jaké otázky, na jaké požadavky odpovídali, jaké úsilí museli vyvinout, aby se osvobodili od tradičních předsudků, jakými cestami byli vedeni ke sjednocení a koherenci, jež nejsou nikdy úplné a jsou pro jejich vědění nedosažitelné. Nejde zkrátka o to, vztahovat různé modality vypovídání k jednotě nějakého subjektu - ať už by šlo o subjekt chápaný jako čistá zakládající instance myšlení, nebo jako empirická funkce syntézy. Nejde ani o "poznání", ani o "poznatky". Místo aby odkazovaly k syntéze nebo k jednotící funkcí subjektu, manifestují různé modality vypovíp.ání v této analýze jeho rozptýlení.z Rozptýlení do různých postaven~, do různých umístění, do různých pozic, jež může dbsadit či získat v rámci působení ~ diskursu. Do dhkontinuity rovin, z nichž mluví. Ajsou-li tyto roviny spojeny systémem vztahů, není tento systém nastolen syntetickou aktivitou vědomí identického se sebou samÝ!)n, mlčícího a předcházejícího každou promluvu, Inýl)[ž specifičností diskursivní praxe. Je třeba zbavlt se pohledu na diskurs jako na fenomén výrazu - verbální překlad syntézy, provedené jinak; budeme hledat spíš pole pravidel',inosti pr()!l1zné IJ()zice subjektivhy:=Takto-chápany--- .dišKUřs' není velkolepěseůdvíjejfcímanifestací myslícího, poznávajícího a mluvícího subjektu: je naopak Zv tomto smyslu nebyl termín "lékařskýpohled", užitý ve Zrození kliniky, právě nejšťastnější. souborem, v němž lze určovat rozptýlení subjektu a jeho nespojitost se sebou samým. Je prostorem exteriority, ve kterém se rozvíjí síť oddělených umístění. Již dříve jsme ukázali, že k definování režimu objektů vlastních diskursivníformaci nejsou třebaani "slova", ani "věci"; stejně je nyní třeba uznat, že pro definování režimu jeho výpovědí není třeba ani návrat k transcendentálnímu subjektu, ani návrat k psychologické subjektivitě. ; ; o 5. FORMOVANI POJMU Je možné, žerodinu pojmů, která se objevuje v díle Linného (ale též v díle Ricardově a v gramatice Port-Royalu), lze organizovat v koherentní celek. Bylo by snad možné obnovit deduktivní architekturu, která ji vytvořila. V každém případě stojí za to takový pokus učinit - což se také několikrát stalo. Rozšíříme-li však měřítko a zvolíme-li si jako vodítko disciplíny, jako je gramatika nebo ekonomie nebo studium živých organismů, pak soubor pojmů, který pozorujeme, takto přísným podmínkám neodpovídá; jejich dějiny nejsou konstrukcí nějaké stavby kámen po kameni. Mělo by se toto rozptýlení nechat ve svém zdánlivém nepořádku? Mělo by být nahlíženo jako posloupnost konceptuálních systémů, z nichž každý má svou vlastní organizaci a artikuluje se pouze ve stálosti problémů, v kontinuitě tradice nebo v mechanismu vlivů? Nebylo by možné nalézt zákon, který by vysvětloval postupné anebo současné vynořování disparátních pojmů?Anebylo by možné objevit mezi těmito pojmy nějaký systém výskytu, který by se vůbec nezakládal na logické systematičnosti? Namísto snahy zasazovatpojl1lyzp~tdo nějil!<éyirllI~lníČ:[{l: (fulctlvnrsravbY,'-bybyló spífiřeba popsat organi,~~ci",~,_~_"""",.__ ""~_"_",,,,,,_,,,,, '_,.. ". , ... ,_ .•__ .__,.,~, ',_ •• "_' . __ • , ..•.__ .".... • .. '," -C·_;_'~·1 MICHEL FOUCAULT 92 93 D IS KU RS IVN í REGU LARITY ~11.J?!:-oz.~píaJ2r.QXimace.v.ý,p.oy.ědiatříbeníjejich přesnosti (strukturálníanalýza podle formy, počtu, uspořádání a rozsahu prvků, které umožnily, počínaje Tournefortem, dosahovat vyšší a především mnohem soustavnějšíaproximace deskriptivních výpovědí);?Y~o3E,~sobu,jakým je nově delimitován - rozšiřováním či omezováním -@§~P~~osti'yýpC2YfSií (vypovídání o strukturálních charakteristl ac ylo v období mezi Tournefortem a Linném omezeno, později, v období mezi Buffonem a Jussieuem, se zase rozšířilo); ve způsobu p!.f!r!:g!.!.~ ur~ítého typu výpovědí z jednoho polc aplikace do jiného (jako při přechodu od charakterizace rostlin k taxonomii živočichů nebo od popisu povrchových charakteristik k vnitřím prvkům organismů); a v metodách systematizace tvrzení, která jíž existují, protože byla formulována předběž-~ě:aÍe~dděleně; nebo opět v metodách redistribucfvýpovědí,které už byly vzájemně propojeny, ale kterčlsotÍ-p'festavěnydo nového systematického celku (například Adanson shromáždil přirozené charakteristiky, které již bylyvytvořeny, ať užjím samým nebo jinými, a umístil je do skupiny umělých popisů, do schématu, které předtím vypracoval na základě určité abstraktní kombinatoriky). ,Tyto prvky, jež zde předkládámek analýze, jsou značně nesourodé. Některéutvářejípravidla formálníkonstrukce, jiné rétorické praktiky; některé definujívnitřní konfiguraci textu, jiné mody vztahů a interference mezi různými texty; některé jsou charakteristikami jednotlivých období, jiné mají dávný původ a značně velký časový dopad. Ale to, co ve vlastním smyslu náleží diskursivní formaci a 'co jí umoŽňujevyřřleZit sKupinu navz~oryVšém1l:.r:u.-[fJQf2~X,~]l29JID.1tJn.W~ je pro ň1š~?'B.~q,!?Jjakýmjsou tyt~~~~~orO.9~j)·~kY:~~t.~~gyá..~J,y,g~pJ< d.w.,~ll:o.například "-_''způsob, jímž se řazení popisů nebo výčtů spojuje s technikami přepisování; způsob, jímž se pole paměti spojuje s formami hierarchie a podřízení, které vládnou výpovědímv jistém textu; způsob, jakým se mody aproximace a rozvoje výpovědí spojují s mody kritiky, komentáře a interpretace výpovědí již dříve formulovaných atd. Systém utváření pojmů formuje právě tato síť vztahů. Popis takového systému není totéž co přímý, bezprostřední popis pojmů samých. Mým záměrem není provádětjejich vyčerpávajícívýzkum, zjišťovat jejich . charakteristiky, které mohou mít společné, vytvářet jejich klasifikaci, zkoumat jejich vnitřní koherenci či prověřovatjejich vzájemnou kompatibilitu; předmětem analýzy tu není pojmová architektura jednoho izolovaného textu, individuálního díla nebo vědyvjediném okamžiku. Zaujímáme jistý odstup vzhledem i k tomuto manifestnímu souboru pojmů a j!O.kQ.u~ \1 ~~~I::riri{~~'s~ffH~2~~~f:e:~~:d~~~~~~~ín~~~~~• fikace}.I,~~.ti.Egv~LJ1.i!.Y~á~km l'lWj,it. \;'.Jl.!šj!.~r:2..~YIJll.. diskursy; pokoušíme se tímto způsobem určit, jak se' 'rekurefliilíprvky výpovědí mohou znovu objevit, rozpustit, opětovně skládat dohromady. nabývat na rozsahu či na míře určitosti, být přijaty v rámci nových logických struktur, a na druhé straně nabývat nové sémantické obsahy a vytvářet mezi nimi parciální organizace. ~2:.to.sché~~~",,~fIlofi1~\.a~gi~~~~ni~oli zákony vmtrm Konstrukce P. Jmu, mkoh Jejich postupnou a individuální genez v mysli člověka, nýbrž jejich anonymní rozptýlení textech, knihách....'l.9il~s_pJoipty em, Jez c ~a terizuje typdisT<ú'řr:uá lež' definuje formy dedukce, odvozování a soudržnosti MICHEL FOUCAULT 94 95 D I S KU R S IV Ní R EGU LA RITY mezi pojmy, ale také jejich neslučitelnost, proplétání, substituci, vyloučení, vzájemnou deformaci. přesuny atd.J'akov<íilngm-a..~zab~"~:~~_tlr~lSf eřed:...... pojmovérovině,polem, v němž mohou pojmy koexis-, tovaCápravú11ý, jimž je t6to pole podřízeno. ~. Abychpře~;nějidefinovar;co míním slovem "předpojmový", vezmu si za příklad čtyři "teoretická schémata" studovaná ve Slovech a věcech, která charakterizují všeobecnou gramatiku v 17. a 18. století. Tato čtyři schémata - atribuce, artikulace, označování a derivace - neoznačují pojmy, které byly klasickými gramatiky skutečně používány; neumožňují rekonstituovat nad a za rozličnýmigramatickými díly jakýsi obecnější, abstraktnější, oslabenější systém, avšak právě proto odhalují hlubokou kompatibilitu těchto odlišných, zdánlivě protikladných systémů. Umožňují popisovat: 1. Jak mohou být uspořádány a jak mohou probíhat různé gramatické analýzy a jaké formy následnosti jsou možné mezi analýzami obecného jména, slovesa a analýzami adjektiv. analýzami, jež se zabývají fonetikou. a těmi, které se zabývají syntaxí. těmi, které se týkají původního jazyka, a těmi, které projektují jazyk umělý. Tato různá možná uspořádáníjsou předepsánavztahy závislosti, jež lze pozorovat mezi teoriemi atribuce, artikulace; označovánía derivace. 2. Jak se všeobecná gramatika definuje jako olast platnosti (podle jakých kritérií je možno určovat pravdivost či nepravdivost tvrzenD; jak se konstituuje jako oblast normativity (podle jakých kritériíje možno určité výpovědi vyloučit jako nepatřičné pro daný diskurs, jako nepodstatné nebo okrajové nebo jako nevědecké); jak se konstituuje jako oblast aktuality (zpracovánídosažených řešení, definování stávajících problémů, určení pojmů a tvrzení, které upadly v zapo- menutO. 3. Jaký je vztah všeobecné gramatiky k mathesis (ke karteziánské a postkarteziánské algebře, k projektu obecné vědy o řádu), k filosofické analýze reprezentace a teorie znaků, k historii přírody, jejím problémům charakterizace a taxonomie, kanalýze bohatství a jejím problémůmarbitrérních znaků míry a směny: jakmile vezmeme tyto vztahy jako vodítko, můžeme určit, jakými cestami vedou možné cirkulace, přesuny a modifikace pojmů, záměna jejich formy nebo změny v poli jejich aplikace mezi jednotlivými oblastmi. Síť, formovaná čtyřmi teoretickými segmenty, nedefinuje logickou architekturu všech pojmů, které používali gramatikové; rýsuje však pravidelný prostor jejich formování. 4. Jak jsou (ve formě alternativního výběru, modifikace nebo substituce) současně nebo následovně možná různá pojetí slovesa "být", spony, slovesného kmene a ohebných koncovek (díky teoretickému schématu atribuce); jak jsou možná různá pojetí fonetických prvků, abecedy, vlastního. podstatného a přídavného jména (díky teoretickému schématu artikulace); jak jsou možné různé pojmy pro vlastní MICHEL FOUCAULT a obecné jméno, ukazovací zájmeno. jmenný kořen, slabiku či zvukové vyjádření (díky teoretickému segmentu označování);jak jsou možné různé pojmy pro původní a odvozený jazyk. pro metaforu a tropus, pro básnický jazyk (díky teoretickému segmentu de- rivace). 'lPředpojmová" rovina, kterou jsme tak uvolnili, neodkazúleanr I< horIzontu ideality, ani k empirické genezi abstrakcí. Není, na jedné straně, horizontem ideality, kladeným, odkrývaným či ustavoveným nějakým zakládajícím gestem - a natolik originálním, že by unikala všem časovýmzařazením; není to nevyčerpatelné a priori na pom~zí historie, v odstupu, vyhýbající se každému počátlcu, každému genetickému nároku. a zároveň na ústupu, protože nemůže být nikdy současné samo se sebou v nějaké zjevné totalitě. Otázka se ve skutečností klade na rovině samotného diskursu, který již není vrějším překladem, nýbrž místem vynořování pojmů;~eEřipojuiLs.e.-.t!l .konstant)'~~~~ll~?~~id~I~~I11S!E~~!IJ.Xá!12.Eojrllu'fl~brž popisujesekonc~uálnísíť, nél základě vnitr- níchprávr(felnóstrdi';ku~u;nepodfIWTěsetii-mnohotvárnost výpovědíkohe'řenci pojmů. a tato koherence pak tichému soustředěnímetahistorické ideality; ustavuje se opačně orientovaná řada: namísto čistého úsilí o bezrozpornost nastupuje spletitá síť pojmové kompatibility a nekompatibility; a tato spleť je pakvztaženakpravidlům charakterizujícím diskursivní praxi. Právě proto již není nutné dovolávat se témat nekonečně unikajícího počátku a nevyčerpa- 96 97 DI S KU RSIVN í R EGU LAR ITY telného horizontu: jakkoli organizace souboru pravidel v diskursivní praxi sama netvoří událost, kterou by bylo možné situovat stejně snadno jako nějakou formulaci či objev, přece ji nelze v živlu historie určit; a je-li nevyčerpatelná, je tomu tak díky faktu, že dokonale popsatelný systém. který tvoří, vysvětluje velmi významná hra pojmů a velmi důležité množství transformací, které ovlivňujíjak tyto pojmy, tak jejich vztahy. Takto popsaná "předpojmová" rovina nevymezuje nějaký horizont. vznikající v historii a udržující se napříč historií, nýbrž je, na "nejpovrchnější" rovině (rovině diskursu), naopak souborem pravidel, která jsou v něm účinně aplikována. Je tedy zřejmé, že nejde ani o genezi abstrakcí, jež by se pokoušela opětovně nalézt řadu operací, které umožnily jejich utvoření: globální intuice, objevy konkrétních případů. vyřazení okruhu imaginárních témat. rozpoznání technických nebo teoretických překážek, postupné výpůjčky z tradičních modelů, definice adekvátní formální struktury atd. Vanalýze, kterou zde navrhujeme, se pravidla formování nenacházejí v "mentalitě" nebo ve vědomí jednotlivců, nýbrž v diskursu samém; uplatňujíse tedy formou jakési uniformní anonymity u všech individuí. která promlouvajív diskursivním poli. Na druhé straně nepředpokládáme.že jsou univerzálněplatná pro všechny libovolné oblasti; popisujeme je vždy v určitém diskursivním poli a od počátkujim nejsou přisuzovány nekonečné možnosti extenze. Nanejvýš je možné systematickým 'porovnáváním konfrontovat pravidla formování pojmů v jednotlivých oblas- tech: tak jsme se pokusili odkrýt identity a diference, jež mohlyv klasické době tyto soubory pravidel představovat ve všeobecné gramatice, historii přírody a v analýze bohatství. Tyto soubory pravidel jsou v každé této oblasti dostatečně specifické, aby bylo možné charakterizovat jedinečnou a poměrně individualizovanou diskursivní formaci; představují však též analogie, díky nimž je možné vidět různé formace tvořené rozsáhlejším diskursivním seskupením, jež zasahuje vyšší roviny. Vkaždém případě nejsou pravidla formování pojmů, ať už jsou tyto pojmy jakkoliv všeobecné, výsledkem uloženým v historii a usazeným v mase kolektivních zvyklostí, operací uskutečňovanýchjednotlivci; netvoří bezkrevné schéma vší temné práce, během které by se skrze iluze, předsudky, chyby, tradice vynořovalypojmy. Předpojmové pole vyjevuje pravidelnosti a omezenídiskursu, které byly umožněny heterogenní multiplicitou pojmů, a kromě toho i zmnožování těch témat, přesvědčení, reprezentací, kterými se člověk zabývá, píše-li dějiny i~í. , , --- Viděli jsme, že máme-li analyzovat formovam objektů, nesmíme ani hledat jejich kořeny ve věcech, 'i,ani je vztahovat ke sféře slov; abychom mohli anailyzQ.x.':l.V.9.E..f!1_ov~!)í ty2f1._"Y2.~Yí.ciá~í~l2.eměli jsme j~ uvádět do vztahu ani k poznávajícímu subjektu, am k nějaké psychologické individualitě. Apokud máme analyzovat formování pojmů, nelze je vztahovat ani khorizontu ideality, ani kempirickému postupu idejí. 98 99 6. FORMOVÁNí STRATEGií Diskursy jako ekonomie, medicína, gramatika, věda o živých bytosteéh, dávají podnět k určitému organizování pojmů, k určItým přeskllpenírriobJekf{í,f<-iii~ 'čitýmtypůn~ vypovídání, jež po~leštupněsvé koherence, přesnosti i-stabIlity fórÍnuj(témata nebo teoríe:~v grarÍúlÍ:icé' i8~' století tém'a původního jazyka, 'z něhož se všechny ostatní odvozují a nesou na něj v sobě vzpomínku, jež je někdy dešifrovatelná; ve filologii 19. století teorii o příbuznosti - synchronní či diachronní- mezi všemi inpoevropskými jazyky a teorii archaického idiomu, ktefý jim sloužil jako společné východisko; v 18. stoled téma evoluce druhů, rozvíjejícíkontinuitu přírodyv~asea vysvětlující momentální mezery v taxonomiqké tabulce; fyziokraty zastávanou teorii cirkulace bo}-1atství na základě zemědělsképrodukce. ~!_Ilž bl'!~.l~j,iEbfqr'?á.ln!~E~y'~ň jakákqIiv, .ryazvěme, KOI)y.~nčně~_lato téma.ti!-il;·J~o!ie -;:strátegieiiU\PrQ.~I~;;erili~iy'rlfzfisiit,i~k se vd~;' . nácJ:L~2~I:sTuj!' Existuje nějaká nutnost, kteráje spoJUJe,která je činí nevyhnutelnými, která tyto diskursy postupně uvádí přesně na jejich místo, jako by byly ve skutečnostiřešenímtéhož problému? Nebo jsou to nahodilá setkáníidejí různého původu, vlivů, objevů, MICHEL FOUCAULT 100 101 DISKURSIVNí REGULARITY spekulativní atmosféry, teoretických modelů, jež trpělivost či genialita jednotlivcůuspořádala do více či méně konstituovaných celků? Přinejmenšímby bylo možné nalézt mezi nimi určitou pravidelnost, ne-li přímo definovat společný systém jejich formování. Při analýze takových strategií lze stěží dosáhnout detailnějšíhopřiblížení.Důvodje prostý: v těchto rozmanitých diskursivních oblastech, o jejichž soupis jsem se poněkud tápavě a zejména na začátkubez dostatečné metodické kontroly pokoušel, jde především o popis diskursivníformace ve všech jejích dimenzích a podle jejíchvlastních charakteristik: bylo tedy nutné pokaždé definovat pravidla formování objektů, modalit vypovídání, pojmů, teoretických výběrů. Ukázalo se však, že obtížná místa analýzy a místa, která vyžadovala zvýšenou pozornost, nebyla ve všech případech shodná. V Dějinách šílenství jsem se věnoval diskursivní formaci, u níž bylo snadné vyznačitbody teoretického výběru, v nichž byly pojmové systémy relativně méně početné a ne příliš komplexní, v nichž byl režim vypovídání nakonec poměrněhomogenní a monotónní; naopak skutečným problémem bylo to, že se objevil celý soubor komplexních a vzájemně propojených objektů; pro vyznačení celku psychiatrického diskursu vjeho specifičnostipak bylo především nutné popsat jejich formování. Ve Zrození kliniky byl klíčovým bodem zkoumánízpůsob,jakým se na konci 18. a na začátku 19. stoletízměnilyformyvypovídánívdiskursu medicíny; analýza bylatedyméně zaměřenana formování systémů pojmů nebo teoretických výběrů, a více na statut, základní umístění, situaci a způsoby vkládání promlouvajícího subjektu do diskursu. Akonečně ve Slovech a věcech směřoval výzkum v podstatné míře k síti pojmů a k pravidlům jejich formování (identickým či odlišným), tak jak se vyskytují ve všeobecné gramatice, historii přírody a v analýze bohatství. Pokud jde o strategické volby, jejich umístěnía jejich důsledky byly alespoň naznačeny (například u Linného a Buffona, nebo u fyziokratů a utilitarisů); jejich vyznačení však zůstalo na obecné rovině a analýza se příliš nezabývala jejich formováním. Můžeme říci, že analýza jejich teoretického výběrubyla ponechána pro pozdějšístudii, vníž by bylo možné věnovatjim plnou pozornost. Jediné, co můžeme pro tuto chvíli učinit, je naznačit další směry výzkumu. Lze je shrnout následovně: CT)]rč~t~.ožn~~~i~.!<2ii0Tytobody se především ~zna:u~1 ]ako~~q!!7;ee!!:~ility: dva objekty nebo dva typy vypovedl nebo dva pOJmy mohou v jedné diskursivní formaci zdánlivě postrádat schopnost vstoupit - pod hrozbou zjevné kontradikce či nekonsekvence- do jedné a téže řadyvýpovědí. Dále ~e vyznačují jako}!t2~K",~~~ÍJJ,gJ!/1&f.~dva nekompatibilní p.rvk~JSou f~rm~v~.nyste!I1~'Il1.zP~sob::~capodle ste)n~'ch pr,a\>ideI, podmmky]e]Ich ob]evem se]sou Identické; jsoj'! situovány na též~ ro~ně ~ namísto čiré a prosté nekoherenc~!formujíal~ernatIvu: Ikdyz se z pohledu chronologie neobjevily současně, IKdyž neměly stejnou důležitosta ikdyž nebyly vpopulaci účinných výpovědí reprezentovány stejným způsobem, prezentují ~e ~e!ormě: "buď.. '. anebo". Konečně se vyznačují jako.e~2~.]~l!c;!!!'~1:>;!E.!!;.matlzacf!.: odk"8;Ž.t:ljhcu;lA<;l:IJQsouČasně.~lv níž se objevuje. Ve skutečnosti' může hrát roli formálního systému, kde ostatní diskursy jsou jeho aplikacemi v různých sémantických polích; může jít naopak o roli konkrétního modelu, který musí být k ostatním diskursům připojen na vyšší rovině abstrakce (tak se zdála všeobecná gramatika v 17. a lB. století zvláštním modelem teorie znaků a reprezentace). Studovaný diskurs může také být k různým jiným diskursům ve vztahu 102 103 DISKURSIVNí REGULARITY analogie, opozice anebo komplementárnosti (vztah analogie existuje například v klasické době mezi analýzou bohatství a historií přírody; první se má k reprezentaci potřeby a touhy jako druhá k reprezentaci vjemů a úsudků; a lze též zaznamenat, že si historie přírodya všeobecná gramatika oponovalyjako teorie přirozenýchcharakterůa teorie konvenčních znaků; obě pak oponovaly analýze bohatství, jako oponuje studium kvalitativních znaků studiu kvantitativních znaků měření; každá ve skutečnosti rozvinula jednu ze tří komplementárních rolí reprezentujícího znaku: označování, klasifikace, směna). Lze konečně popsat i další vztahy mezi množstvím různých diskursů, vztahy vzájemného vymezování, kdy jeden druhému poskytují rozlišující znaky jedinečnosti prostřednictvím diferenciací svých oblastí, metod, nástrojů, své sféry využití (jako v případě psychiatrie a organické medicíny, které byly až do konce lB. století prakticky vzájemně nerozlišitelné a které tímto okamžikem ustavily rozdíl, jenž je charakterizuje). Celá tato hra vztahů tvoří princip určení, který v rámci daného diskursu dovolllfečivylu· čuje jistý počet výpovědí: jsou tu pojmové systematizace, zřetězení výpovědí, skupiny a organizace objektů, které jsou po· tenciálně možné (a jejichž absenci na rovině jejich vlastních pravidel formování nemůže nic ospravedlnit), které jsou však vyloučeny diskursivní konstelací na vyšší úrovni a širšího roz· sahu. Diskursivní formace tedy nezabírá celý možný objem, který jí po právu otevírá systémy formování jejích objektů, jejích výpovědí, jejích pojmů; je ve sVépodstatěn:l!~.:Z;!'IQYitÝ>.