III. VýpovĚĎ A ARCHIV 121 1. DEFINOVÁNí VÝPOVĚDI Věřím, že nym Jsme připraveni riskovat; že jsme ochotni kvůli artikulaci velikého povrchu diskursu předpokládat ony poněkud podivné, poněkud vzdálené figury, jež jsem nazval diskursivní formace; že jsme nechali stranou, nikoliv definitivně, nýbrž pro tuto chvíli a kvůli metodě, tradiční jednotky knihy a díla; že přestaneme považovat pravidla stavby diskursu (spolu s formální organizací, která z nich vyplývá) či situaci mluvícího subjektu (spolu s kontextem a s psychologickým jádrem, ježjej charakterizujO za sjednocující princip; že už nebudeme vztahovat diskurs k původní půdě zkušenosti ani k apriorní instanci poznání, nýbrž že jej budeme zkoumat sám o sobě na základě jeho pravidel formování. Předpokládám, že bude možné přistoupitk provedení těchto dlouhodobých šetření týkajících se systému výskytu objektů, objevování a rozmístění způsobů vypovídání, umístění a rozptýlení pojmů, rozvinutí strategických výběrů. Předpokládám, že se nám podařívytvořit tyto tak abstraktní a problematické jednotky, místo přijetí těch, jež byly dány ne-li ve své nepochybné samozřejmosti,tedy přinejmenšímve zdánlivé důvěrnosti vnímání. MICHEL FOUCAULT o čem jsem však dosud mluvil? Co bylo předmětem mého zkoumáni? A co jsem hodlal popisovat? "Výpovědi" - jednak v diskontinuitě, která je osvobozuje od všech forem, jež obvykle považujeme za jejich věznitele, a zároveň v obecném, neohraničeném poli diskursu zdánlivě bez formy. Vyhýbal jsem se však tomu, podat předběžnou definici výpovědi. Nesnažil jsem se ani nějakou postupně zkonstruovat, abych ospravedlnil naivitu svého východiska. Navíc - a to je bezpochyby odplata za přílišnou bezstarostnost - se sám sebe ptám, zda jsem během cesty nezměnil orientaci; zda jsem nenahradil původní horizont jiným výzkumem; zda jsem při analýze "objektů" či "pojmů", a ze všeho nejvíc "strategií" stále ještě mluvil o výpovědích; zda byly skupiny výpovědí skutečně definovány čtyřmi soubory pravidel, kterými jsem charakterizoval diskursivní formaci. A nakonec, jak pevně věřím, namísto postupného upevňovánívýznamu tak nestálého slova, jako je "diskurs", jsem jeho významy spíš rozmnožil: ~dnou to bylaobecnádoména vše<:Q_yýpov_~í,jednou ind1VTduauzovat.elná skupina~povědf, jindy stanovenapraxe,-zahrnUjící určiiy-počet·výpovědí; ale neobměňovaljsem toto slovo diskurs,Jcteré mělo sloužit jako hranic:eafa](ooTlaltermínu výpověď, podletoho, jak se posouvala moje analýza či její moment aplikace, podle toho, jak jsem ztrácel ze zřetele výpověď samotnou. Nyní tedy bude úkolem uchopit definici výpovědi v jejím samotném kořeni. Zjistit, zda je v předcházejících popisech skutečně přítomná; zjistit, zda to, 122 123 VýpovĚĎ A ARCHIV oč jde v analýze diskursivních formací, je skutečně výpověď. Pojem výpověď jsem používal tehdy, když jsem mluvil (jako kdyby šlo o individua nebo o jedinečné události) o "populaci výpovědí" nebo když jsem výpověď (jako část odlišující se od celku) kladl do protikladu k souborům nazývaným "diskursy". Na první pohled sevýpověďt:dálaposledním, nerozložltelným prvkem, který lze izolovata který může hrát roli ve hře vztahů s podobnými prvky. Bod bez povrchu, který však lze vyznačit v rovinách rozmís-tě.J}ía ve specifických formách seskupování. Zrnko objevujf<:íse na povrchu tkaniva, jehož konstitutivní složku tvoří..~t0!J1 diskursu. c ---- ~lhned se objevuje problém: je-li výpověď skutečně elementární jednotkou diskursu, v čem spočívá? Jaké jsou její distinktivní rysy? Jaké hranice jí lze přiznat? Je, či není tato jednotka identická s tím, co logikové označují termínem tvrzení, s tím, co gramatikové charakterizují jako větu, nebo s tím, co se "analytičtí filosofové" snaží označit pojmem "řečový akt" (speech act)? Jaké místo zaujímá mezi všemi jedli-otkami, které až dosud přineslo zkoumání jazyka, ale jejichž teorie je často značně nedokonalá, ať už proto, že problémy, jež klade, jsou velice obtížné, nebo proto, že je nesnadné je v tolika případech přísným způsobemvymezit? Nemyslím si, že nutnou a dostačující podmínkou pro existenci výpovědí je přítomnost definované struktury tvrzení a že o výpovědi lze mluvit pouze tehdy, když máme nějaké tvrzení. Ve skutečnosti mů- MICHEL FOUCAULT žeme mít dvě dokonale odlišné výpovědi, vztahující se ke dvěma různým diskursivním seskupením, ke kterým nalezneme pouze jedno tvrzení, schopné mít jen jednu a tutéž hodnotu, podléhající jen jednomu souboru zákonů konstrukce a připouštějící tytéž možnosti použití. výroky "Nikdo neslyšel" a "Je pravda, že nikdo neslyšel" jsou z hlediska logiky nerozlišitelné a nemohou být považoványza dvě různátvrzení. Jenže u mnoha výpovědí nejsou tyto dvě formulace ekvivalentní ani zaměnitelné. Nemohou se nacházet na stejném místě v rovině diskursu, ani se nemohou objevit ve stejné skupině výpovědí. Jestliže narazíme na formulaci "Nikdo neslyšel" na prvnířádce románu, pakvíme, že pokud nedojde ke změně řádu, jde o konstatování učiněné buď autorem, nebo postavou (nahlas či formou vnitřního monologu); narazíme-li na druhou formulaci, "Je pravda, že nikdo neslyšel", pak se ocitáme ve hře výpovědí, tvořících vnitřní monolog, mlčenlivou diskusi, spor se sebou samým, či fragment dialogu, soubor otázek a odpovědí. V jednom i druhém případě jde o tutéž strukturu tvrzení, ale o zcela odlišné způsobyvypovídání. Na druhé straně je možné, aby existovaly komplexní a zdvojené formy tvrzení, či naopak zlomkovitá a neúplná tvrzení tam, kde jejasné, že máme co dělat sjednoduchou, úplnou a autonomní výpovědí(i když sama představuječást souboru jinýchvýpovědD: napříkladvýrok "Současný král Francie je plešatý" (což nelze analyzovat z pohledu logiky jinak, než že ve formě jedné výpovědi akceptujeme dvě odlišná tvrzení, která mohou sama o sobě být pravdivá či nepravdivá) či příklad tvrzení 124 125 VýpovĚĎ A ARCHIV typu ,,Jsem lhář", které může být pravdivé pouze ve vztahu ktvrzenína nižšíúrovni. Kritéria, jež umožňují definovat identitu tvrzení, rozlišit jich několikv rámci jedné formulace, charakterizovat jejich autonomii či jejich úplnost, neplatí pro popis singulární jednotky výpovědi. Avěta? Ne.měli bychom přijmout ekvivalen<:i věty a výpovědi? Všude, kde se vyskytuje gramaticky izorovatelná věta, lze rozpoznat také existenci nezávislé výpovědi; na druhou stranu však nelze hovořit o výpovědi, když sestoupíme pod větu samotnou, na rovinu jejích konstitutivních prvků. Proti této ekvivalenciby nemělo smysl namítat, že některé výpovědi mohou být složené, že neodpovídají kanonické formě subjekt-spona-predikát, že sestávají z jednoduchého nominálního syntagmatu ("Ten člověk!") nebo z příslovce ("Naprosto."), nebo z osobního zájmena ("Vy!"). Vždyť sami gramatikové rozeznávájítyto formulace jako nezávislé věty, přestože jich bylo dosaženo řadou transformací vycházejících ze schématu subjekt-predikát. Navíc přisuzují statut "přijatelné" větyisouborům lingvistických prvků, jež nebyly utvořeny správně, jen když jsou interpretovatelné; naproti tomu statut gramatických vět přisuzujíinterpretovatelným souborům, nicméně pod podmínkou, že jsou správně utvořeny. S tak širokou - a v jistém smyslu tak uvolněnou- definicívěty lze těžko přijít na to, jak rozlišit věty, které by nebyly výpověďmi, či výpovědi, které by nebyly větami. Apřece nenítato ekvivalence ani zdaleka naprostá; a j(:)J_~lativně snadné citovat výpovědi, jež neodpoví- MICHEL FOUCAULT dajílingvistické větné struktuře. Nalezneme-li v latínské gramatice řadu slov, umístěných do sloupce: amo, amas, amat, nejde o větu, ale o výpověď o rozdílných osobních tvarech indikativu prézenta slovesa amare. Tento příklad je možná diskutabilní; můžeme říci, že jde o jednoduchý klam prezentace, že tato výpověďje eliptická, zkrácená věta, umístěná v prostoru poměrněnezvyklým způsobem, a že by se měla číst jako věta: "Prézentem indikativu slovesa amare v první osobě je amo" atd. Jiné příklady jsou v každém případě méně dvojznačné:klélsjf-}Jcačnítabulka botanických druhů je tvořena z-výpovědí, nikoliv z vět (Linného Genem Plantarum je kniha plná výpovědí, z nichž lze jen malé množství identifikovat jako věty); genealogický strom, účetní kniha, odhady obchodní 'bilance' jsou výpověďmi: kde jsou věty? A lze jít ještě dál: rovnice n-tého stupně nebo algebraický vzorec zákona lomu musí být považovány za výpověď: a i když disponují velmi přísnou gramatičností (jelikož jsou tvořeny symboly, jejichž smysl je určen pravidly používání a jejichž následnost je ovládána zákony konstrukce), nejde tu o stejná kritéria, jež v přirozeném jazyce umožňují definovat přijatelnou či interpretovatelnou větu. A k?nečně.__ křivkarůstu, pyramida věkového složení populace, libovolný shluk nějakého rozmístění tvoří výpovědi: pokud jde o věty, které je mohou doprovázet, ty jsou interpretacemi či komentáři; v žádném případě jim nejsou ekvivalentní: důkazem je to, že v mnoha případech by se pouze nekonečnýpočet vět mohl vyrovnat všem prvkům, jež jsou v tomto druhu výpovědí 126 127 VÝPOVĚĎ A ARCHIV explicitně formulovány. Zdá se tedy; že ani pomocí gramatické charakteristiky věty není možné definovat výpověď, Zbývá poslední možnost: na první pohled ta ze všech nejpravděpodobnější. Nebyl() by možné říci, že ~ověď je všude tamtXg.~-l~~m~~:?:!1él:t.~iz2Iov.at akt f~:~~~Ee,".!,~,--~~""--:)--~""~"""""'~"""" •...•... (žá .ná jina.nez tato] za přesně ur~ených'okqlpóstí. Lze tedy předpokfádat, že inmvídlúíIízace výpovědí podléhá stejným kritériím jako vyznačení aktů formulace: každý akt by se ztělesnilve výpovědi a každá výpověďby uvnitř obsahovala jeden takový akt. Exis- MICHEL FOUCAULT tovaly by jeden díky druhému, a v dokonalé recipro- citě. Přesto tento vzájemnývztah neodolázkoušce. 9!-sto je totiž k realizaci ..řečového aktu" třeba víceOež jednavýpověď:přísaha,modlitba, smlouva, slib či dokazovánívyžadují obvykle několik různých formulací či oddělených vět. Bylo by těžké upřít každé z nich statut výpovědi pod záminkou, že jimi všemi prochází jeden a tentýž ilokuční akt. Lze namítnout, že sám tento akt nezůstáváv průběhu této řadyvýpovědí jednotný; že v modlitbě je tolik omezených, následných a juxtaponovaných aktů modlitby, kolik žádostí je různými výpověďmi formulováno; že ve slibu se vyskytuje tolik závazků, kolik je v oddělených výpovědích individualizovatelných sekvencí. S touto odpovědí se přesto nelze spokojit: především proto, že akt formulace by již nesloužil k definici výpovědi, ale musel by být naopakvýpovědídefinován - což právě způsobuje problémy a vyžaduje kritéria individualizace. Navíc některé ilokuční aktylze vjejichsingulární jednotě považovat za úplné jen tehdy, je-li na příslušném místě artikulováno několik výpovědí. TytC?,.!'l~ty jso~tedytvořenyřadouči sOl1~rnemtěchtovýpovědí, -jejícnnli'fÍloujuxtapo~TECíie1ze se domnívat, že jsou 'vsechny zcela přítomny v té nejposlednějšíz nich a že se s každou znovu obnovují. Takže ani zde nemůžeme mezi soubory výpovědía soubory ilokučních aktů stanovit vzájemnějednoznačnývztah. C~ceme-li individ~alizovatVÝP9y~(ji, n~myželll~ tedfDez~vy1iracl]51mnÍaiď#dn:)f,z. mQdelů vypůjč~ných z gramatiky, logiky či z ..analytické filosofie". 128 129 VÝPOVĚĎ A ARCHIV V těchto třech případech si uvědomíme, že předkládaná kritéria jsou příliš početná a příliš těžkopádná, že neponechávajívýpovědicelýjejírozsah, a že ikdyž někdy výpověď přijímá některé z popsaných forem a dokonale se jim přizpůsobí, může se rovněžstát, že se jim nepodrobí: nalezneme výpovědibez legitimnívýrokové struktury; nalezneme výpovědi, v nichž nelze rozeznat větu; nalezneme víc výpovědí, než kolik lze izolovat ..řečových aktů". J(l~() by byla výpověďjemnější, v menšímíře určená,slabějistrukturovaná, více všudypřítomná než všechny tyto figury; jako by bylo méně jejích charakteristika bylysnáze slučitelné;jako by ale právě tím odmítala jakoukoli možnost popisu. A to tím spíš, že je obtížné určit, v jaké rovině ji lze umístit či jakou metodou k ní přistoupit:pro všechny analýzy, které tu byly zmíněny, znamená pouze podklad či nahodilou substanci: v logické analýze je tím, co ..zbývá", když byla extrahovánaa definována struktura tvrzení; pro gramatickou analýzu je řadou lingvistických prvků, v níž lze či nelze rozeznat formu věty; pro analýzu jazykových aktů se ukazuje jako viditelné jádro, v němž se tyto akty manifestují. Ve vztahu ke všem těmto deskriptivním přístupůmhraje roli zbytkového prvku, čistého a jednoduchého faktu, nepodstatného materiálu. Je tedy nakonec nutné připustit, že výpověď nemůže mít vlastní charakter a že nelze podat její adekvátní definici, protože je pro všechny analýzy řeči vnějším materiálem, na jehož základě teprve určují vlastní předmět?Je nutné připustit,že ať jde o jakoukoli řadu znaků, figur, písma či stop- ježjsouv níjak- MICHEL FOUCAULT koli organizovány, s libovolnou pravděpodobností-, dostačujetato řada pro konstruovánívýpovědia že je na gramatice, aby posoudila, zda jde o větu či nikoli, na logice, aby řekla, zda zahrnuje formu tvrzení či nikoliv, a na analýze, aby upřesnila, který jazykový akt jí má procházet? Musíme v tomto případě připustit, že je tu výpověď, jakmile je tu několik juxtaponovaných znaků - a vlastně proč ne? -, jakmile tu je i pouze jeden jediný. Práh výpovědi by byl prahem existence znaků. Věci však přesto nejsou takjednoduché a smysL který musíme dát výrazu jako "existence znaků", žádá ještě objasnění.Co chce vlastně člověk říci, když říká, že tu jsou znaky a že stačí, že znaky jsou tu, proto, aby tu byla výpověd~ Jaký zvláštní statut máme dát onomu "být tu" (il y a)? Neboť je zřejmé, že výpovědi neexistujív tom smyslu, vjakém existuje nějakýjazyka spolu s ním soubor znaků, definovaných svými opozicemi a svými pravidly užívání; jazyk není ve skutečnosti nikdy dán jako takový a ve své celistvosti; mohl by tak být dán jen druhotně,v nepřímé formě popisu, který jej uchopí jako předmět; znaky, jež konstituují jeho prvky, jsou formami, které se prosazují ve výpovědích a které je zevnitř řídí. Kdyby tu nebyly yýpovědi.-cne.exi.sillYal. b~)ét~1~LJl,y1i1Uá,dQ&Í=~~QIllsr~!'UL"ÝJ.?,20~ci;..p~~~'postradatelná pro existenci jazy~a (a vzdy muzeme narri.ist'ě'1<'fěfeI_()~()JD~~t>j~Kwc:ianévnímání (ačkOTIEy'~dy~y,~DJ.lU,[QtOIl mate.riélJitou.a14~jivždy sitll()v,it,podle.čas9pr2.s,!~E9YÝE!l_s.~~y,teqI1ic) . ~-'Né'ňíj~Šiě chvíle pro odpověďna obecnou otázku výpovědi, ale můžeme tento problém napříštěupřesnit: výpověď není jednotka téhož druhu jako věta, tvrzenrčfřecovýakt; neodkazuje tedy k stejným k{itériím; není to však~arii taRovájeduótka, jakou by mohl být hmotny objekt, jenž má své hranice a svou nezávislost. v~ svém jedinečném způsobu existence (ani zcela lingviSTIcká, ánivýll1čně'Il1ateriálnO je nezbYtná k tomu, abychom mohli říci, zda tu je či není vět(l, tvrzení,.řečovýakt;aabychom mohli říci, zda je věta správně utvořená(nebo přijatelnáči interpre- 132 133 VÝPOVĚĎ A ARCHIV tovatelná), zda j~ tvrzení lt~gitimnLaJ;PIáYněutvořerfé;zaa-rečóVý'akt splňuje požadavky a zda byl opravdu vykonán. Nesmíme ve výpovědi hledat jednotku, jež je dlouhá či krátká, silně či slabě strukturovaná, nicméně tak jako ostatní zapojená v logickém, gramatickém nebo řečovém řetězci. Spíš než o jeden prvek mezi jinými, o oddělení, jež může být vyznačeno na určité rovině analýzy, jde o funkci, která působí ve vztahu k těmto rozmanitým jednotkám vertikálně a která dovoluje o nějaké řadě znaků říci, zda jsou v ní přítomnéči nikoILVtpO\Těďt~d)'nenístruktll~a (toj~stsou1:>.orvztahů mezi různymiprvky,ježdovolují patrně nekonečnýpočetkonkrétníchmodelů); je tofunkce existence, jež patří k vlastnictví znaků a .naj:cikléld~kterélze následně rozhodovat, analýzou či intuicí,jes~i-,,_~~:y~jís.m)'sl"čirlikoli, podle jakého pravidla následují jeden za druhým nebo leží vedle sebe, c~označuj~ aJ~l<ý9mhjy,dnánJjevyvolY32'se liší od jakékoli řady lingvistických prvkii'Také tím,~v~tu:pújedo zvlašti1moyzfáhtik subjektu. Povahu tohotovztáhu musíme nyní upřesnita :p'fe'aevším vyzdvihnout tyvztahy. s nimiž by mohl být zaměňován. Ve skutečnosti nemůžeme redukovat subjekt výpovědi na gramatické prvky první osoby, přítomné ve větě. Za prvé proto. že subjekt věty se nenalézá uvnitř lingvistického syntagmatu; dále proto, že i výpověď, která nezahrnuje první osobu, má nicméně svůj subjekt; nakonec a především proto, že všechy výpovědi, které mají pevnou gramatickou formu (ať jeto prvníči druhá osoba), nemajíjedinýa totožnýtyp 140 141 výpovĚĎ A ARCH IV vztahu k subjektu. Je snadné pochopit, že tento vztah není shodný ve výpovědi typu "Stmívá se" a "Každý následek má svou příčinu"; v případě výpovědi typu "Dlouho jsem chodil brzy spát" je vztah k vypovídajícímu subjektu různý, je-li vyslovena v průběhu konverzace, nebo čteme-li ji na začátku Proustova Hledání ztraceného času. Není tím subjektem, jenž existuje mimo tuto větu, prostějedinec, který tato slovavyslovil či napsal? Žádný znak. jak známo, nemůže existovat bez někoho, kdo jej vyšle; přinejměnším je v každém případě třeba nějaký materiální nosič. Aby mohla existovat řada znaků, musí tu být - v souladu se systémem kauzality - nějaký "autor" či jiná tvořivá instituce. Tento "autor" však není identický se subjektem výpovědi; a vzfantvorhy, do něhož vstupuje při formulaci výpovědi, se nekryje se vztahem, jenž sjednocuje vypovídajícísubjekt s tím, co vypovídá. Nechme stranou pří­ lišzjednodušujícípřípadsouboruznaků.ježbylyzformovány a vyznačeny materiálně: jejich tvorba předpokládá autora, a přesto tu nenajdeme ani výpověď. ani subjekt výpovědi.Abychom ukázali odloučenípůvodce znaků a subjeku výpovědi, mohli bychom rovněž připomenout případ textu čteného třetí osobou nebo herce přednášejícího svou roli. To jsou ovšem krajní případy. Obecně se spíš zdá, přinejmenším na první pohled, že subjekt výpovědi je právě ten, kdo vytvořil její různé prvky se snahou vyjádřit smysl. Nicméně věci nejsou tak jednoduché. Víme, že v případě románu je autorem jeho formulace skutečný jednotlivec, jehož jmého figuruje na titulní straně MICHEL FOUCAULT knihy (ještě je tu ale problém dialogu a vět, snažících se vyjádřit myšlenky postavy; rovněž problém textu. uveřejněnéhopod pseudonymem: a známe všechny obtíže, které tato rozdvojení přinášejízastáncům interpretativní analýzy. když chtějí vztáhnout všechny tyto formulace en bloc k autorovi textu, k tomu, co chtěl říci, ktomu, co si myslel, zkrátka ktomuvelkému tichému, skrytému a uniformnímu diskursu. na němž budují celou tu pyramidu rozmanitých rovin); ale ani pomineme-li tyto případy formulace, jež nejsou identické s jednotlivcem-autorem, nemají románové výpovědi románu tentýž subjekt tehdy, když poskytují, jakobyzvnějšku, historické a prostorové znakyvyprávěného příběhu. tehdy, když popisují věci. jak by je viděl anonymní, neviditelný. neutrální jedinec, smíšený s fiktivními postavami, nebo tehdy. když podávají jakoby v niterném a bezprostředním dekódování verbální verzi toho, co postava tiše zakouší. Ačkoliv autor zůstává ve všech těchto případech stejný, ačkoliv nepřisuzuje výpovědi nikomu jinému než sobě samému, ačkolivnevymýšlížádnou dodatečnousouvislost mezi sebou a textem, který je čten. nepředpokládajítyto výp...Qvědi pro vypovídajícísubjekt tytéž charakteristiky; neimplikujítotožnýyztahmezi tímto subjektem a tím, co-vypovwa.-- -Byloby moznenamítnout, že často citovaný příklad románového textu nemá žádnou průkaznou hodnotu; či spíš že zpochybňuje samu podstatu literatury, a nikoliv obecně statut subjektu výpovědi. Bylo by pak charakteristickou vlastností literatury, že v ní je autor absentní, že se v ní skrývá, deleguje na 142 143 VýpovĚĎ A ARCHIV ni svou autoritu, nebo se v ní rozděluje; a z tohoto rozděleníby nebylo možné vyvozovat obecný závěr, že subjekt výpovědi se ve všech ohledech - ve své podstatě, statutu, funkci i identitě - liší od autora formulace. Nicméně tento rozpor není omezen jen na literaturu. Je zcela obecný, pokud je subjekt výpovědi určitou funkcí, která však není nuYně stejňii"v rúZriych vypoveď1di;pejlcudlťn6práidri<Í funkce. která může být ve skutečnosti vyplněna (v určitých mezích) jakýmkoli jedincem, který formuluje výpověď; a pokud může jeden a tentýž jedinec ve stejné řadě výpovědí zaujímat postupně různé pozice a přijímat role různých subjektů. Vezměme si například matematické pojednání. Vúvodnívětě, vníž se vysvětluje, proč bylo toto pojednání napsáno, za jakých okolností, na jaké dosud nevyřešené problémy odpovídá nebo jakým pedagogickým cílům se pokouší vyhovět, pomocí jakých metod. po jakých pokusech a omylech, může pozici vypovídajícího subjektu zaujmout pouze autor této formulace, nebo kolektiv autorů: podmínky individualizace subjektu jsou tu ve skutečnosti velmi striktní. početné a autorizují v tomto případě pouze jediný možný subjekt. Naproti tomu, jestliže v hlavní části pojednánínalezneme tvrzenítypu "Dvě kvantity rovnající se třetí kvantitě jsou si navzájem rovny", je subjektem výpovědi absolutně neutrální pozice. neměnnávčase, prostoru a zavšech okolností, identická v jakémkoliv lingvistickém systému a v jakémkoliv kódu psaníči symbolizace, již může zaujmout jakýkolivjednotlivec, který takové tvrzenízastává. Na druhé straně věty typu "Bylo již dokázáno, že... " vyžadují, MrCHEL FOUCAULT aby mohly být vysloveny, přesné kontextuální podmínky, jež nebyly implikovány předchozíformulací: pozice je pak fixována uvnitř oblasti, konstituované kon.ečnýmsouborem výpověYJlgQ.YýpQYěď, je nutné uvést ji do vztahu s celým přidruženým polem. Ci přesriějI;'piČllože-fu nejde o doplňující vztah, jenž by se přetiskl přes ostatní, nemůžeme vyslovit větu, nemůžeme ji přimět, aby vedla k existenci nějaké výpovědi, aniž by přitom byl uveden v činnost přidružený prostor.9~ajevýp()Yěqtj~pQ.y~gY,_2:.~BIněny jinými výpověO'mi. Tyto okraj,e se liší ogtCll1S>'_.- __ ~ ., ..,", .. -, ._,'" .. '," .. .. .. - .. ',.,e<. _'_'~'j...,....,.,.,:. ....~,,;.__•..'." MICHEl FOUCAULT co běžně chápeme pod pojmem "kontext" - skutečný či verbální-, to jest od souboru prvku situace či jazyka, jež nějakou formulaci motivují a určují její smysl. Lišíse od něj právěv té míře, ve které ho umožňují: kontextový vztah mezi větou a jinými větami, které ji obklopují, není stejný v případě, jde-li o román či o pojednání z fyziky; nebyl by stejný ani mezi formulací a objektivním prostředím v případě, když by šlo o konverzaci či o záznam nějakého pokusu. Účinek kontextu lze stanovit jen na pozadí obecnějšího vztahu mezi formulacemi, na pozadí celé verbální sítě. Tyto okraje nejsou stejné ani v různých textech, v různých větách, které může mít subjekt na mysli, když hovoří; i zde platí, že jsou mnohem rozsáhlejší než toto psychologické okolí; a do jisté míry toto okolíurčují, neboť podle postavení, statutu a role nějaké formulace mezivšemi ostatními- podle toho, zdajevepsánado polelitemturynebo se rozplývájako lhostejná poznámka. zda tvoří součást nějakého vyprávění nebo je momentem nějakého dokazovánízpůsob přítomnostijiných výpovědíve vědomí subjektu nebude stejný: v jednotlivých případech se neuplatňujeani tatáž rovina, ani tatáž forma lingvistické zkušenosti, verbální paměti či evokace již řečeného. Psychologická aureola formulace je řízena zpovzdálí uspořádánímpole vypovídání. Přidružené pole, jež činí z věty či řady znaků výpověď (} jež jim poskytuje jasně určený kontext, specifický reprezentativní obsah, vytváří komplexní síť. J.e l;ániku, j akrnHese, 'Výfioř{ďNejenževýpověďtuto materialitu potřebuje; "ne"iiíTídána jako doplněks tím, že všechna jejíurčení jsou již pevně stanovena: částečně je výpověď kon- MICHEL FOUCAULT stituována touto materialitou. Věta, ačkoli složena ze stejných slov, obdařena naprosto stejným smyslem, zachovávajícísvou syntaktickou isémantickou totožnost, nekonstituuje tutéž výpověď, je-li artikulována někým v průběhu konverzace či vytištěna v románu; byla-li napsána jednoho dne před několikastaletími a objevuje-li se nyní ve formě ústní formulace. Souřadnice a materiální status výpověditvoří součástjejích vnitřních charakteristik. To je samozřejmé. Nebo alespoň téměř samozřejmé. Protože jakmile zaměříme trochu víc pozornost, věci se zamotávají a množí se problémy. Svádí nás to jistě k tvrzení, že je-li výpověď přinejmenším zčásti charakterizována svým materiálním statutem a je-li její totožnost citlivá na modifikace tohoto statutu, platí totéž i o větách a tvrzeních: materialita znaků není ve skutečnosti zcela bezvýznamná pro gramatiku a dokonce ani pro logiku. Známe teoretické problémy, jež v logice otevírá materiální stálost užívaných symbolů (Jak definovat identitu symbolu napříč rozmanitými substancemi, v niž se ztělesňuje, a variacemi forem, jež připouští? Jak jej rozeznat a ujistit se, že je to tentýž symbol, je-li třeba jej definovat jako "konkrétní fyzické těleso"?); dobře také známe problémy, jež pro ni představuje samotné pojetí následnosti symbolů (Co znamená "předcházet" a "následovat"? Nastávat "předtím" a "potom~'? Vjakém prostoru se situuje takové uspořádání?). Ještě daleko lépe jsou známé vztahy materiality a jazyka - role písma a abecedy, skutečnost, že v psaném textu a v konverzaci, v deníku a vknize, v do- 154 155 VýpovĚĎ A ARCHIV pise a na plakátě se neprojevuje ani tatáž syntaxe, ani tatáž slovní zásoba; navíc existují posloupnosti slov, ježkonstituujíjasněindividualizované a naprosto přijatelné věty v hlavních novinových titulcích, a které by přesto v průběhu konverzace nikdy neplatily za smysluplné věty. Nicméně ve výpovědi hraje materialita mnohem významnějšíroli: není pouhým principem variace, modifikace rozeznávacích kritérií či určením lingvistických podsouborů. Je konstitutivní složkou výpovědi samé:je nutné, aby výpověď měla nějakou substanci, podklad, umístěnía dataci. Akdyž se tyto rekvizity změní, změní se i identita samotné výpovědi.Ihned se vynořujezáplava otázek: Je-li tatáž věta vyslovena velmi hlasitě a zcela šeptem, formuje to jednu výpověďnebo několik? Když se někdo naučí text nazpaměť, je potom každá recitace novou výpovědí, nebo to máme chápat jako jednu výpověď, jež se opakuje? A věta, věrně přeložená do cizího jazyka: jsou to dvě různé výpovědi nebo jen jedna? Apři kolektivní recitaci - modlitbě či přednášce - s kolika máme počítatvýpověďmi?Ajak můžeme stanovit totožnost výpovědi v průběhu všech těchto rozmanitých výskytů, opakování a přepisování? Problém nepochybně zatemňuje to, že jsou zde často směšoványrůzné roviny. Nejprve je třeba oddělit mnohost vypovídání. Řekněme, že tu máme vypovídání pokaždé, když dojde k vyslání souboru znaků. Každá z těchto artikulací má svou časoprostorovou individualitu. Dvě osoby sice mohou říci vtémže okamžiku totéž, ale protože to jsou dvě osoby, máme tu dvojí odlišné vypovídání. Tentýž subjekt může sice MICHEL FOUCAULT několikrát opakovat tutéž větu, budou to ovšem vypovídání odlišená v čase. Vypovídáníje událost, která se neopakuje; má svou jedinečnost, umístěnouv prostoru a čase, která je neredukovateJtlá. Tato jedinečnost přesto dovoluje vystoupit určitému počtu konstant - gramatických, sémantických, logických -, díky kterým lze, při neutralizování momentu vypovídání a souřadnic, jež jej individualizují, rozeznat ve výpovědi obecnou formu věty, významu či tvrzení. Čas a místo vypovídání, materiální podklad, jejž využívá, se potom stávají přinejmenším ze značné části bezvýznamnými: a to, co se tu odděluje, je forma, která je donekonečna opakovatelná a jež může poskytnout prostor těm nejrozptýlenějšímpřípadům vypovídání. Výpověďjako takovou totiž nelze redukovat na tuto čirou událost vypovídání, neboť se může, .navzdory své maťeti1}ef,e?nosti a na okamžik znovu získat čá§tjehoztracené vitality. Smyslem an