IV. ARCHEOLOGICKÝ POPIS 205 v ,- 1.ARCHEOlOGIE A DEJINY IDEJI Celý postup můžeme nyní obrátit; můžeme se znovu pustit do práce a můžeme přes jednou prošlé diskursivní formace a výpovědi, přes jejich kdysi načrtnutou obecnou teorii postoupit k možným oblastem aplikace. Můžeme se zabývat i tím, k čemu je tato analýza, kterou jsem možná poněkud vznešeně pokřtil "archeologie", dobrá. Bude to ostatně nutné: neboť, upřímně řečeno, stav, v němž se tyto věci nyní nacházejí, je značně znepokojující. Vyšel jsem z relativně jednoduchého problému, z rozčlenění samotného diskursu na velké jednotky, které nebudou mít nic společnéhos díly, autory, knihami anebo tématy. A jedině za účelem ustavení těchto jednotek jsem vypracoval celou řadu pojmů (diskursivní formace, pozitivita. archiv), definoval jsem oblast (výpovědi, pole vypovídání, diskursivní praktiky), snažil jsem se odhalit specifičnost metody, která by nebyla ani formalizující, ani interpretační; zkrátka využil jsem celý aparát, jehož masivnost a bezesporu i bizarní ustrojení vzbuzují rozpaky. Ze dvou či ze tří důvodů: existuje již takové množství metod schopných popisovat a analyzovat řeč, že by bylo velmi domýšlivé chtít k nim přidat další. A co víc, "knihu" či "dílo" MICHEL FOUCAULT jako jednotky diskursu jsem zpochybnil kvůli podezření, že nejsou tak bezprostřednía samozřejmé, jak se jeví: je ale rozumné nahradit je jednotkami, jež vznikly tak namáhavě, po tolikerém tápání a podle principů natolik temných, že bylo třeba stovek stran k jejich objasnění? A je to, co tyto nástroje nakonec vymezily, ty pověstné "diskursy", jejichž identitu odhalily, skutečně shodné s oněmi útvary (nazývanými "psychiatrie", "politická ekonomie" nebo "historie přírody"), z nichž jsem empiricky vycházel a které mi sloužily jako záminka k uplatnění celého tohoto podivného arzenálu? Je nezbytně nutné, abych nyní změřildeskriptivníúčinnostpojmů, jež jsem se tu pokusil definovat. Musím vědět, zda stroj funguje a co může vyprodukovat. Co je "archeologie", na rozdíl od ostatních popisů, schopná nabídnout jiného? Jaká je odměnaza tento tak obtížný podnik? Aokamžitě se mě zmocňujeprvnípodezření.Choval jsem se tak, jako bych objevoval novou oblast, a jako bych kvůli její inventarizaci potřeboval nová měřítka a nová označení. Nenacházel jsem se ale ve skutečnosti v prostoru, který je po dlouhou dobu dobře znám pod jménem "dějiny idejí"? Neodkazoval jsem implicitně právě do tohoto prostoru, i když jsem se ve dvou či třech případech pokoušel získat od něj odstup? A kdybych se nesnažil odvrátit od něj svoji pozornost, nenalezl bych tam vše, co jsem hledal, již piipravené, již analyzované? Možná, že jsem pouhý historik idejí. Ovšem ostýchavý či domýšlivý, jak chcete. Historik idejí, který chtěl od základu renovovat svou disciplínu; který zcela jistě toužil do- 206 207 ARCHEOLOGICKÝ POPIS sáhnout u ní stejné přísnosti, jaké nedávno dosáhly podobné, poměrně blízké formy popisu; který však, neschopen tuto starou formu analýzy skutečně modifikovat, neschopen dovést ji k překročení jejího prahu věděckosti (ať proto, že se taková metamorfóza ukázala jako nikdy neuskutečnitelná, nebo proto, že neměl sílu sám tuto operaci provést) tvrdí- abyvytvořil jistou iluzi -, že vždy dělal a chtěl dělat něco jiného. Vše je jen nová mlha, jež má zakrýt, že zůstáváme v původní krajině, spjati se starou půdou, obdělávanou až k jejímu vyčerpání. Nebudu mít právo na klid, dokud se neodpoutám od "dějin idejí", dokud neukážu, v čem se archeologická analýza liší od jejich popisů. Není snadné charakterizovat takovou disciplínu, jako jsou dějinyidejí: předmět je nejistý, hranice špatně vyznačené, metodyvypůjčenézprava i zleva, koncepce postrádají jasnost i solidnost. Zdá se nicméně, že jim lze přiznat dvě role. Na jedné straně vyprávějí historii podružných a okrajových věcí. Není to historie věd, nýbrž historie oněch nedokonalých, špatně založených nauk, kterým se po celou dobu jejich houževnaté existence nepodařilozískat formu vědeckosti (jde spíš o historii alchymie než chemie, spíš o historii živočišných duší či frenologie než fyziologie, historii atomistických problémů a nikoli témat fyziky). Je to historie těch stínových filosofií, které se dotýkají literatury, umění, vědy, práva, morálky, a dokonce každodenního života člověka; historie těch sekulárních tematických soustav, jež nikdy nekrystalizovaly v jedinečný a přísný systém, avšak zformovaly spontání MICHEL FOUCAULT filosofii těch, kdo nefilosofují. Nejde o historii literatury, nýbrž toho šumu v pozadí, toho každodenního a pomíjivého psaní, jež nikdy nenabývá statutu díla, nebo jej brzy pozbývá: jde o analýzu pseudoliteratur, almanachů, revuí a žurnálů, prchavých úspěchů a skandálních autorů. Takto definovány - je však ihned zřejmé, jak nesnadné je fixovat jejich přesné hranice - obracejí se dějiny idejí ke všemu tomu křivolakému myšlení, k celé této hře představ, anonymně plujících mezi lidmi; v této mezeře mezi velkými diskursivními monumenty odhalují dějinyidejí drolivou půdu, na níž tyto monumenty spočívají. Je to disciplína přelévajícíse řeči, nezformovaných děl, nespojitých témat. Spíš než analýzou vědění je analýzou mínění, spíš než analýzou pravdy je analýzou omylů, analýzou typů mentalit, a nikoliv analýzou forem myšlení. Na druhé straně mají dějiny idejí za úkol propojovat existujícídisciplíny, zabývat sejimi a nově je interpretovat. Vytvářejí styl analýzy, určitou perspektivu spíš než nějaký okrajový obor. Berou v úvahu historické pole věd, literatur a filosofií: popisujív něm však poznatky, ježsloužilyjako empirickýa nereflektovaný základ pro pozdějšíformalizace; pokoušejí se nalézt bezprostřednízkušenost, přepsanou diskursem; sledují genezi, která na základě přijatých či vrozených reprezentací dávávzniknout systémůma dílům. Ukazují však také, jak se takto konstituované figury postupně rozkládají: jak se témata rozplétají, pokračují ve svýchizolovanýchživotech, upadajído zapomnění nebo se novým způsobem spojují. Dějiny idejí jsou 208 209 ARCHEOLOGICKÝ POPIS tedy disciplínou počátků a konců, popisem skrytých pokračováníaoklik, rekonstrukcívývoje vlineárnípodobě historie. Tím však mohou stejně tak popisovat i veškerou hru výměn a zprostředkování mezi různými oblastmi: ukazují, jak se vědecké poznání šíří, opravňujefilosofické pojmy, případně jak se formuje vliterárních dílech; ukazují, jakmohou problémy, pojetí, témata emigrovat z pole filosofie, kde bylyformu- 10vány' směrem k vědeckým či politickým diskursům; uvádějí díla do vztahu s institucemi, společenskými návyky či způsoby chování, technikami, potřebami a praktikami, které zůstaly nezaznamenány; pokoušejí se znovu oživit ty nejpropracovanějšíformy diskursu v konkrétním prostředí, v rovině víry a vývoje, která byla svědkem jejich zrození. Staly se tedy disciplínou interferencí, popisem soustředných kruhů, jež díla obklopují, zdůrazňují, navzájem spojují a zařazují mezi vše ostatní. Je zřejmé, jak jsou tyto dvě úlohy dějin idejí navzájem skloubeny. V té nejobecnější formě o nich lze říci, že neustále - a ve všech směrech, v nichž působí - popisují přechod od nefilosofie k filosofii, od nevědeckostik vědě, od neliterárnosti k dílu jako takovému. Jsou analýzou skrytých zrození, dalekosáhlých příbuzností, setrvačností,jež přetrvávajípod zjevnými změnami, pomalými pochody formování, profitujících z nespočetného množství nereflektovaných spojení, globálních tvarů, jež se postupně splétají a náhle kondenzují v konečném bodě díla. Geneze, spojitost, totalizace: to jsou velká témata dějin idejí, a skrze ně tyto dějiny souvisejí s jistou, dnes MICHEL FOUCAULT tradičníformou historické analýzy. Za těchto podmínek je normální, že nikdo, kdo se zabývá historií, jejími metodami, jejími požadavky a jejími možnostmi, . což bude nadále nápad spíš odsuzovaný, nemohl pochopit, proč zavrhovat takovou disciplínu jako dějiny idejí; nebo spíš považoval každou jinou formu analýzy diskursu za zradu na historii samotné. Avšak archeologický popis znamená právě opuštění dějin idejí, systematické odmítnutí jejich postulátů a jejich procedur, je pokusem vytvořitzcela jinou historii toho, co bylo řečeno. To, že někteří lidé nepoznávají v této činnosti historii svého dětství, že v době, která už pro něj není stvořena, oplakávají onen velký stín zašlých časů a nadále se ho dovolávají, dokazuje zajisté míru jejichvěrnosti. Avšak tato konzervačníhorlivost mě utvrzuje v mém záměrua podporuje v tom, co se snažím dělat. Archeologická analýza a dějiny idejí se rozcházejí v mnoha bodech: Pokusil bych se v krátkosti stanovit čtyři rozdíly, jež se mi zdají zásadní: týkají se určování novosti, analýzy protikladů, srovnávacích popisů, a konečně vyznačování transformací. Doufám, že skrze tyto odlišnosti bude možné pochopit specifičnostiarcheologické analýzy a že bude případně možné posoudit její deskriptivní kapacitu. Vtuto chvíli by mělo stačit, když upozorním na několikprincipů. r'ArcMologie se sna~í defi,I}Qvat nikoli myšlenky, reprezentace, obrazY; témata, představy, které se skrývají nebo manifestují v diskursech, nýbrž samotné tyto diskursy, tyto diskursy jako praktiky podřizujíc;í 210 211 ARCHEOLOGICKÝ POPIS se určitým pravidlům. Archeologie nechápe diskurs jako dokument, jako znak jiné věci, jako prvek, jenž má být transparentní, u nějž je však často třeba překonávat obtížnou neprůhlednost,máme-li nakonec znovu sjednotit, tam, kde se nacházejí její rezervy, hloubku toho podstatného; zaměřuje se na diskurs v jeho vlastním obsahu, na diskurs jako monument. Není to interpretační disciplína: nehledá "jiný diskurs", který je lépe skryt. Odmítá být "alegorická". 2. Archeologie se nesnaží nalézt souvislý a nepozorovatelný přechod, který tiše spojuje diskursy s tím, co je předchází, co je obklopuje a co po nich následuje. Nechce vystopovat okamžik, kdy se na základě toho, čím dosud nebyly, stanou tím, čím jsou; ani moment, ve kterém, rozpouštějícepevnost svého tvaru, budou postupně ztrácet svou identitu. Jejím problémem je naopak definovat diskursy v jejich specifičnosti;ukázat, v jakém smyslu je soubor pravidel, která uvádějí v činnost, nepřevoditelný na jakýkoli jiný; sledovat je po celé délce jejich vnějších hran, aby byly lépe zvýrazněny. Nepostupuje pomalým pohybem vpřed od konfúzního pole mínění k singulárnímu systému či k definitivní stabilitě vědy; v žádném případě není "doxologií", ale diferenciální analýzou modalit dis- kursu. ~·.Archeologienení uspořádánapodle suverénní figury díla; nesnaží se uchopit okamžik, v němž se dílo vytrhává z anonymního horizontu. Nechce ani nalézt enigmatický bod, v němž se individuální a společen- ské převracejí jedno v druhé. Není ani psychologií, ani sociologií, a obecněji ani antropologií tvoření. Dílo pro ni není relevantním výřezem dokonce ani tehdy, jde-li o to, zasadit je do jeho globálního kontextu či do sítě kauzálních souvislostí, které jej podepírají. Archeologie definuje typy a pravidla diskursivních praktik, které jdou napříčindividuálními díly, které je někdy zcela řídí a vládnou jim do té míry, že jim nic neunikne; které však někdy ovládají pouze určité části. Instance subjektu tvůrce jako raison ďetre díla a principu jeho jednoty je jí cizí. 4. Archeologie se konečně nesnaží rekonstruovat, co si mohli lidé myslet, chtít, zakoušet, o co usilovali, po čem toužili přesně v té chvíli, kdy jimi byl diskurs vysloven; nemá v úmyslu poskládat ono prchavé jádro, v němž autor a dílo směňují svou identitu; kde myšlení ještě zůstává samo sobě nejblíž, v doposud nezměněnéformě téhož, a kde jazykještě není rozvinut v prostorovém a následném rozptýlení diskursu. Jinými slovy, archeologie se nepokouší opakovat, co již bylo řečeno, aby dospěla k samotné jeho identitě. Nemá v úmyslu uhýbat do dvojznačné skromnosti čtení, které by navrátilo vzdálené, nejisté, téměř vymazané světlo počátku v jeho čistotě. Není ničím více a ničím jiným než přepisováním:to jest řízenou transformací toho, co jiŽ bylo napsáno, při zachování formy exteriority. Neníto návrat k samotnému tajemství počátku; je to systematická des!qip<:l:l91§!s-IJ.I.§Jk -objektu. ---------...- ..,'-~. . , 212 213 o . . .. 2. PUVODNI A PRAVIDElNE Dějiny idejízpravidla zacházejís polem diskursu jako s oblastí o dvou hodnotách; každý zde určený prvek může být charakterizován jako starý, či nový; nezveřejněný, či opakovaný; tradiční, nebo původní; odpovídající buď průměru, či odchylce. Lze tedy rozlišit dvě kategorie formulací; ty oceňovanéa relativně nepočetné, jež se objevují poprvé, jež nemají sobě podobné předchůdce,jež budou případně sloužit jako modely pro ostatní a v tomto smyslu si zasluhují, aby byly považovány za vytvořené; a ty banální, každodenní, početné, které za sebe samy nezodpovídají a pocházejí, často jako doslovné kopie, z toho, co již bylo řečeno. Dějiny idejí přisoudily každé této skupině jistý statut; nepodrobují je také stejné analýze: při popisování té první líčí dějiny vynálezů, změn a metamorfóz, ukazují, jak se pravda osvobodila od omylu, jakse vědomíprobudilo ze svých snů, navazujících jeden na druhý, jak byly postupně stavěny nové formy, aby nám poskytly krajinu, která je dnes tou naší; je na historikovi, aby mezi těmito izolovanými body, těmito po sobě jdoucími zlomy, nalezl souvislou linii evoluce. Druhá skupina naopak ukazuje dějiny jako netečnost a tíhu, jako pomalou akumulaci MICHEL FOUCAULT minulého a tichou sedimentaci vyřčeného;výpovědi je tu třeba brát hromadně a z hlediska toho, co mají společné; jejich singularita události má být neutralizována; stejně tak ztrácí význam identita jejich autora, okamžik a místo jejich objevení se; měří se naopak jejich rozsah: na jakých místech a jak dlouho se opakují, jakými cestami se šíří, v jakých skupinách obíhají; jaký obecný horizont lidského myšlení načrtávají; jaké hranice mu ukládají; a jak umožňují odlišit jednu epochu, tím že ji charakterizují. od ostatních: je zde tedy popisována řada globálních figur. V prvním případě popisují dějiny idejí následnost událostí v myšlení; v druhém případě souvislou plochu účinků;v prvním případě se rekonstituuje výskyt pravd či forem; v druhém případě se obnovují zapomenuté vzájemnosti a diskursy jsou odkazovány zpět ke své relativitě. Je pravda, že dějiny idejí stále nalézají souvislosti mezi těmito dvěma instancemi; nikdy tu nemáme analýzu jednoho z nich v čistém stavu: popisují konflikty mezi starým a novým, rezistenci dosaženého, represi. kterou toto dosažené postihuje to, co dosud nebylo řečeno, zakrývání, kterým je maskuje, odsouzení k zapomnění, jehož u něj někdy dosáhne; popisují však také prostředky, které tajemně a zpovzdálí připravují budoucí diskursy; popisují ohlas objevů, rychlost a rozsah jejich rozšíření, pomalé procesy nahrazovál'l.í či náhlé otřesy, jež rozvracejí běžnou řeč; popisují integraci nového v již strukturovaném poli dosaženého. postupné upadání původního do tradičního, či ještě znovuobjeveníjiž řečeného a znovu- 214 215 ARCHEOLOGICKÝ POPIS odhalenípůvodního.Tato překřížení nebránídržet se vždy analýzy starého a nového. Analýzy, která do empirického prvku dějin, a do každého jeho momentu, znovu zasazuje problematiku původu:v každém díle, v každé knize, i v tom nejnepatrnějšímtextu jde tedy o to. najít bod zlomu, co možná nejpřesnějistanovit oddělenímezi implicitní vrstvou již řečeného, patrně nedobrovolnou věrnostípřijatémumínění, zákonem diskursivních nevyhnutelností, a živostí tvoření, skokem do neredukovatelné diference. Tento popis původnosti, jakkoli se může zdát samozřejmý, představuje dva velmi závažné metodologické problémy: problém podobnosti a problém dlouhé řady. Ve skutečnosti přepokládá, že lze sestavit jistou jedinečnou rozsáhlou řadu, v níž by každá formulace stanovovala své datum podle homogenních chronologických značek. Podíváme-li se na to ale pozorněji - předchází skutečněstejným způsobema ve stejné časové linii Grimm se svým zákonem hláskové změnyBoppa (který jej citoval, používal, aplikoval a upřesňoval); a předjímali Creurdoux a Anquetil-Duperron (když konstatovali podobnost mezi sanskrtem a řečtinou) definici indoevropských jazyků a předcházeli zakladatele komparativnígramatiky? Lze chápat jako Saussurovy "předchůdce" v rámci téže řady a podle stejného modu předchůdnostiPierce a jeho sémiotiku, Arnaulda a Lancelota s klasickou analýzou znaku, stoiky a teorii označujícího? Předchůdnost není prvotní a neredukovatelná danost; nemůže hrát roli absolutního měřítka, jež dovoluje posuzovat jakýkoli diskurs a odlišit původníod opakujícího se. Stanovení MICHEL FOUCAULT předchůdcůsamo o sobě nestačí k určení řádu diskursu: je naopak podřízenoanalyzovanému diskursu na rovině, kterou si vybereme, a v měřítku, jaké si určíme. Rozvinout diskurs podle kalendářea poskytnout každému jeho prvku nějaké datum neznamená získat finální hierarchii předchůdnostía původností; taková hierarchie je vždy pouze relativní vzhledem k systémům diskursu, jejž se snaží zhodnotit. Pokud jde o podobnost mezi dvěmači více po sobě jdoucími formulacemi, i zde máme opět celou řadu problémů.Vjakém smyslu a podle jakých kritérií lze tvrdit: "toto již bylo řečeno"; "totéžlze najít jižvtomto textu"; "toto tvrzeníje užvelmi blízko tamtomu" atd.? Co je to identita, částečná či úplná, v řádu diskursu? To, že jsou dva případy vypovídání zcela totožné, že jsou vytvářenystejnými slovy, použitými ve stejném smyslu, nás, jak víme, neopravňuje k tomu, abychom je absolutně ztotožnili. I když nalezneme u Diderota a Lamarcka či u Benoila de Maillet a Darwina stejné formulace evolučníhoprincipu, nemůžemese domnívat, že u jedněch i u druhých se setkáváme s jednou a toutéž diskursivní událostí, která prošla řadou opakovánív čase. Ani vyčerpávající identita není kritériem; tím spíš je-li částečná, nejsou-li již slova používána ve stejném smyslu nebo je-li totéž významové jádro vyjádřeno různými slovy: podle jakého měřítkamůžemepotvrdit, že téma orgánů,jež se objevovalo wtak odlišných diskursech a slovnících Buffona, Jussieua a Cuviera, bylo skutečně stejné? A naopak lze říci, že totéž slovo organizace nabývalo stejného smyslu u Daubentona, Blumenbacha a Geof- 216 217 ARCHEOLOGICKÝ POPIS froye Saint-Hilaira? Existuje obecně mezi Cuvierem a Darwinem stejný typ podobnosti jako mezi Cuvierem a Linnéem (či Aristotelem)? Mezi formulacemi není žádná bezprostředněrozpoznatelná podobnost o sobě: jejich analogie je účinkemdiskursivního pole, v němž je vyznačna. Není tedy legitimní vyžadovat přímo na studovaných textech jejich označení původnosti a dotazovat se na jejich atributy urozenosti, které se zde poměřují absencí předků. Otázka může mít smysl pouze ve velmi přesně definovaných řadách, v souborech, jejichž hranice a oblasti jsou jasně stanoveny, mezi značkami,jež vymezují dostatečněhomogenní diskursivní pole.1 Hledat však v tom ohromném nakupení již řečeného text, který se "předem" podobá nějakému textu pozdějšímu, pátrat v dějinách po hře anticipací či ozvěn, vracet se k prvotním zárodkůmči postupovat až k posledním stopám, nechávat postupně v případě nějakého díla vyniknout jeho věrnosti tradicím nebo jeho podílu na neredukovatelné jedinečnosti,vyzdvihovat či snižovat míru původnosti,tvrdit že gramatikové Port-Royalu nevynalezli vůbec nic, nebo odhalit, že Cuvier měl více předchůdců než bychom si pomysleli, to vše jsou milé, i když zpozdilé radosti historiků,kteřínevyrostli z krátkých kalhot. Archeologický popis se zabývá těmi diskursivními praktikáml,j!mžlfíTlsíOýfpřiiříana"s1Cuiečriánaslťd- 1Tímto způsobemstanovil G. Canguilhem posloupnost tvrzení vedoucí od Willise k Prochaskovi, jež umožnila definici reflexe. MICHEL FOUCAULT nost, nechceme-li je stanovit jen zhruba a naivním 'způsobem,to jest ve smyslu prospěšnosti. Na rovině, na níž se nalézá, tedy není protiklad originalita-banalita podstatný: tento popis neustavuje žádnou hodnotovou hierarchii mezi původní formulací a větou, která ji o roky či staletí později více či méně přesně zopakuje; nečiní mezi nimi žádný radikální rozdíl. Snaží se jen stanovit pravidelnost výpovědí. Pravidelnost tu nestojí v opozici proti nepravidelnosti, jež by v rámci běžného názoru či nejběžnějšíchtextů charakterizovala deviantní výpověď (nenormální, prorockou, zaostalou, geniální či patologickou); pro každou verbální performanci (výjimečnou či banální, ve svém žánru jedinečnou nebo tisíckrát opakovanou) označuje soubor podmínek, za nichž se uplatňuje funkce vypovídání, jež zajišťuje a určuje jejíexistenci. Takto chápaná pravidelnost neoznačuje nějakou střední hodnotu v mezích statistické křivky nemůže tedy platit jako index frekvence či pravděpodobnosti; specifikuje účinné pole vynoření.Každávýpověď je nositelem určité pravidelnosti a nemůže od ní být oddělena. Nelze tedy vůči pravidelnosti jedné výpovědi stavět do protikladu nepravidelnost výpovědi druhé (méně očekávané, jedinečnější, bohatší na inovaci), nýbrž jiné pravidelnosti, jež charakterizují ostatní výpovědi. Archeologie nespočíváv pátránípo objevech; a zůstává n~ečná k onomu momentu (dojemnému, to přiznávám),kdy se někdo poprvé přesvědčilo nějaké pravdě; nesnaží se o navrácení světla těchto slavnostních úsvitů. Nikoli však proto, aby se zabývala 218 219 ARCHEOLOGICKÝ POPIS průměrnýmifenomény mínění a šedí toho, co mohl v nějaké době kdokoli na světě opakovat. Zkoumá texty Linného či Buffona, Pettyho či Ricarda, Pinela či Bichata nikoli proto, aby sestavila seznam svatých zakladatelů; ukazuje pravidelnost diskursivní praxe. Praxe, jež se stejným způsobem projevuje u všech jejich sebeméně originálních následovníků, či u podobně originálních předchůdců; praxe, která v samotném jejich díle vyjadřuje nejen ta nejpůvodnější tvrzení (a ta, o kterých se nikomu před nimi ani nesnilo) ale také ta, jež jsou opakována, dokonce kopírována od jejich předchůdců. Z hlediska vypovídání není objevméně pravidelný než text, kterýjej opakuje a rozšiřuje; pravidelnost není méně účinná, méně působivá a aktivní v banalitě než v neobvyklé formaci. V takovém popisu nelze připustit nějaký podstatný rozdíl mezi tvořivými výpověďmi (které odkrývají něco nového, uvádějí do oběhu dosud neznámou informaci a jsou v jistém smyslu "aktivní") a výpověďmi napodobujícími (které tuto informaci přijímají, opakují, a tak zůstávajíve skutečnosti "pasivní"). Polevýpovědínenísouborem netečnýchplání tu a tam přerušovanýchúrodnými momenty; je oblastí veskrze aktivní. Tato analýza pravidelnostívypovídání se rozvíjí do několika směrů, které snad jednou budou prozkoumány s větší péčí. 1. Soubor výpovědí je tedy charakterizován určitou formou pravidelnosti, aniž by bylo nutné čiÍlložné rozlišovat mezi tím, co je nové, a tím, co nové není. MICHEL FOUCAULT Avšak tyto pravidelnosti - vrátíme se k nim později - nejsou dány jednou provždy; v dílech Tourneforta a Darwina, či Lancelota a Saussura, Pettyho a Keynese nejde o tutéž pravidelnost. Máme tu proto homogenní pole pravidelností vypovídání (jež charakterizují diskursivní formaci), avšak tato pole se od sebe liší. Není však nutné, aby pohyb směrem k novému poli pravidelností vypovídání doprovázely odpovídající změny na všech ostatních rovinách diskursu. Jsou tu verbální performance, jež jsou z hlediska gramatiky (slovníku, syntaxe a jazyka obecně) identické; stejně tak jsou identické z hlediska logiky (z hlediska struktury tvrzení či z hlediska deduktivního systému, v němž se nacházejO; jsou nicméně odlišné ve smyslu vypovídání. Formulace kvantitativního vztahu mezi cenami a množstvím penězvoběhu tak může být vyjádřenatýmiž slovy- či synonymya lze k ní dospět stejnou úvahou; není však identická ve smyslu vypovídání u Greshama či Locka a u marginalistů v 19. století; v každém z těchto případů odkazuje k jinému systému formování objektů a pojmů. Musíme tedy rozlišovat mezi lingvistickou analogií (čili přeložitelnostO, logickou identitou (čili ěI<:'ivalel1cO.. a výpovědn~homogenitou. Archeologie šé"zaI>yvá těmito homogenitami a pouze jimi. Může tak sledovat, jak se nová diskursivnípraktika objevuje prostřednictvím verbálních formulací, jež zůstávají lingvisticky analogické či logicky ekvivalentní (tím, že převzali, místy doslovně, starou teorii věty-atribuce a slovesa-spony, iniciovali gramatikové Port-Royalu pravidelnost vypovídání, jejíž specifičnost musí ar- 220 221 ARCHEOLOGICKÝ POPIS cheologie popsat). Může naopak zanedbávat rozdíly ve slovníku, může překračovat sémantická pole či různé deduktivní struktury, je-li schopna rozeznávat všude a navzdory oné různorodostijistou pravidelnost vypovídání (teorie řeči jako jednání, zkoumání původujazyků, zjišťováníprvotních kořenů, s nimiž se setkáváme v 18. století, nejsou z tohoto hlediska "nové" vzhledem k Lancelotovým "logickým" analý- zám). Lze tu tedy pozorovat obrysy určitého počtu rozpojení a rozčlenění. Nelze nadále tvrdit, že nějaký objev, formulace obecného principu či definice projektu otevírají novou etapu v historii diskursu. Nehledáme už moment absolutního počátku či totální revoluce, vzhledem ke kterému se vše organizuje, vše se stává možným a nutným, vše se ruší, aby znovu začalo. Pracujeme s událostmi různých typů a rovin, zachycených v rozličných osnovách dějin; nastolená výpovědní homogenita žádným způsobem neimplikuje, že odnynějškabudou lidé po desetiletí či staletí říkat a myslettotéž; neimplikuje ani definici, ať explicitníči implicitní, několikaprincipů, z nichž bude vše ostatní vyplývatjako jejich důsledek.Výpovědníhomogenity (a heterogenity) se kříží s lingvistickými kontinuitami (avýměnami) slogickýmiidentitami (a rozdílnostmi), aniž by jedny či druhé postupovaly stejným tempem nebo se nutně navzájem řídily. Musí však mezi nimi existovat určitýpočet vztahů a vzájemných závislostí, jejichž nepochybněvelice komplexnípole bude třeba inventarizovat. MICHEL FOUCAULT 2. Další směr výzkumu: vnitřníhierarchie těchto pravidelností vypovídání. Viděli jsme, že každá výpověď "iávÍsCria'jlsté pravidelnosti - že tedy žádná nemůže být považována za akt čistého a jednoduchého stvoření nebo za projev zázračného nepořádku génia. Avšak viděli jsme také, že žádná výpověďnemůžebýt považována za nečinnou a posuzována jako stín či sotva reálný otisk výpovědi původní. Celé pole vypovídání je zároveň pravidelné a pohotově nastražené: je beze spánku; nejmenší výpověď- nejskrytější či nejbanálnější- uvádído pohybu celou soustavu pravideI, podle nichž se formuje její objekt, její modalita, pojmy, které užívá, a strategie, jichž se účastní. Tato pravidla nejsou nikdy formulována, procházejí formulacemi a utvářejí prostor jejich koexistence; není tu tedy zvláštní výpověď, která by je samotné rozčlánkovala. Nicméně určité skupinyvýpovědíuvádějí v činnost tato pravidla v jejich nejobecnějšía co nejšířeji aplikovatelné formě; na jejich základě lze pozorovat, jak se mohou jiné objekty, jiné pojmy, jiné modality vypovídání či jiné strategické volby formovat podle méně obecných pravidel a ve specifičtější oblasti aplikace. Tak lze popsat strom výpovědních derivací: vjeho základujsouvýpovědi,uvádějícív čin'nost pravidla formovánívjejich co nejširším rozsahu; na.vrcholku, po několika.rozvětveních,jsouvýpovědi, 'uvádějícív činnosttutéž pravidelnost, avšakmnohem přesneTrčláňkóvaIlou,lépe vymezenou a přesněji 10rmTIzovanouv'"jěj{m rozŠíření. ' Archeologie tak může- a to je jedno z jejích hlavních témat - stanovit strom derivací diskursu.,l"Ja- 222 223 ARCHEOLOGICKÝ POPIS příklad strom historie přírody. Jako kořen, tedy jako řídící výpovědi umístí ty, jež se týkají definice pozorovatelných struktur a pole možných objektů, ty, jež předepisujíformy popisu a použitelné kódy vnímání, ty, jež odhalují nejobecnějšímožnosti charakterizace, a tak otevírají celou oblast možné konstrukce pojmů, a konečně ty, jež tvoří strategické možnosti volby, přičemž ponechávají místo velkému množství pozdějších rozhodnutí. Zcela na konci větví či porůznu v rámci celého stromoví nachází "objevy" (například řady zkamenělin), transformace pojmů (například novou definici rodu), vynořovánídosud neznámých termínů (napříkladsavec či organismus), upřesnění technik (například principy organizace sbírek, metoda třídění a pojmenovánD. Tuto derivaci na základě řídících výpovědí nelze zaměnit s dedukcí probíhající na základě axiomů; ani nesmí být přirovnávána ke zrodu obecné ideje či filosofického jádra, jehož významy se postupně rozvíjejí ve zkušenostech či v přesnějších stupních pochopení; nemůže být nakonec ani převzata jako psychologická geneze, založená na objevu, který postupně rozvíjí své důsledky a rozvrhuje možnosti. Liší se od všech těchto průběhů a musí být popisována ve své autonomii. Tak lze popisovat archeologické derivace historie přírody, aniž bychom začínalijejími neprokazatelnými axiomy či jejími základními tématy (například kontinuita přírody) a aniž bychom za výchozí bod a hlavní směr brali první objevy či první přístupy (spíš tyTournefortovynež tyLinného, spíš Jonstonovy než Tournefortovy). Archeologický řád není ani řá- MICHEL FOUCAULT ~,~y~te.IIlé}.ti~,