ČÁST II Trestání KAPITOLA I ZOBECNĚNÉ TRESTÁNÍ Nechť jsou tresty přiměřené a odpovídající přestupkům, ..• I ~echť trest smrti není udělován krom viníků vraždy a nechť II JSOU veřejná mučení, jež se příčí humanitě, zrušena."1) Protes\ty proti veřejným popravám nalezneme v druhé polovině 18. ':\století všude: u filozofů a právních teoretikú; u právníkú, ,\advokátůi členú parlamentu; v soupisu požadavkůa připomínek i u zákonodárců na shromážděních. Musí se trestat jin~: zrušit fyzickou konfrontaci vládce s odsouzeným; rozplést tento boj tělo na tělo, jenž se odvíjel mezi pomstou ... vladaře a uspokojovaným hněvem davu prostřednictvím popravovaného a kata. Velice rychle se veřejná poprava stává 'nepřijatelnou.Viděno z hlediska moci, pro niž tím byla zrazo• ;ána tyranie, exces, žízeň po pomstě a ona "krutá rozkoš :z trestání'?) to bylo pobuřující. Z pohledu oběti, která byla poi nechána beznaději a od níž se přesto očekávalo, že bude blahořečit "nebi a svým soudcům,jimž se jevila býti zpustlá'?) to 'bylo zahanbující. V ~aždém případě to bylo nebezpečné pro Takto shrnulo kancléřstvív roce 1789 obecné stanovisko soupisu požadavků a připomínek generálních stavů k veřejnému mučení. Viz E. Seligman, Ln justice sous la Révolution, 1901, sv. I, a A. Oesjardin, Les Cahiers des États généraux et la justice criminelle, 1883, s. 13-20. J. Petion de Vil1eneuve, Řeč v Konstituantě, Archives parlementaires, sv. XXVI, s. 641. A. Boucher ďAgris, O/Jservations sur les lois eriminelles, 1781, s. 125. 119 * 121 Vi~ zejména~olemi~uMuyarta de Vouglans proti Beccariovi, RéfutnflOn du Trmte de~ dellt~ cf de~ I'eme~, 1766. sáhnout, chceme-li jej změnit, nýbrž co se musí nechat netknuté, aby byl vůbec respektován. Noli me tan,?ere. To znamená konec pomsty panovníka. "Člověk", jejž' reformátoři zdůrazňovali oproti despotismu popraviště, je sám o sobě rovněž člověkem-měřítkem: avšak nikoli věcí, nýbrž moci. Je tu tedy problém: jak sloužil tento člověk-měřítkocoby námitka oproti tradičním praktikám trestání? Jakým způsobem se stal hlavním morálním ospravedlněnímreformního hnutí? Proč tato tak jednomyslná hrůza z veřejných poprav a tak lyrická vytrvalost v usilování o tresty, jež by měly být "humánní"? Anebo, což se toho také týká, jak se tyto dva prvky, všudypřítomné v požadavcích na zmírnění trestů _ "měřítko" a "humanita" - artikulují jeden ve vztahu k druhému? Prvky tak nutné a přesto tak nejisté, rovněž podezřelé a navíc spojené natolik pochybným vztahem, který se objevuje i dnes a vždy, kdykoli se znovu klade problém ekonomie trestání. Zdá se, jako kdyby 18. století vyvolalo krizi této ekonomie, a aby ji vyřešilo, navrhlo fundamentální zákon, že trest musí brát "humanitu" jako "měřítko",aniž by tomuto principu, považovanému přesto za nepřekročitelný, byl dán definitivní smysl. Je tedy namístě vyložit zrod a počáteční historii této enigmatické "mírnosti". Vzdává se hold velkým reformátorum - Beccariovi, Ser.yanovi, Dupatymu či Lacretellemu, Duportovi, Pastoretovi, ;Targetovi, Bergassemu, redaktorůmCahiers nebo ústavodárnému shromáždění - za to, že uložili tuto mírnost soudnímu . parMu a "klasickým" teoretikům, kteří ji ještě ke konci 18. rtoletí odmítali přísnými argumenty.S) 4) Lacheze, Řeč v Konstituantě, 3. června 1791, Archive~ I'nrlemenfa sv. XXVI. 120 oporu, kterou zde nacházelo - i jedno proti druhému krále a násilí lidu. Jako kdyby suverénní moc neviděla v to soupeření ukrutností výzvu, která se sama předkládáa která by mohla být jednoho dne vzata na vědomí: lid, navyklý "vidět téci krev", snadno přistoupil na to, "že pomstít se lze pouze prolitím krve".') V těchto ceremoniích, které byly objektem tolika nepřátelských zájmů, můžeme pozorovat protínání přemíry ozbrojené justice a hrozícího hněvu lidu. Joseph de Maistre poznal v tomto vztahu jeden ze základních mechanismů absolutní moci: kat tvoří převodové kolo mezi vládcem a lidem; smrt, kterou přináší, je jako smrt zotročenýchrolníků, kteří budovali Sankt Petěrburg z močálů a morových ran; tato smrt je principem univerzality; z jedinečné vůle despoty činí zákon pro všechny a z každého zlikvidovaného těla stavební, kámen státu; co na tom, že sráží nevinné! V tomtéž nebezpeč-,; ném a rituálním násilí odhalovali reformátořinaopak to, co " obou stranách přesahovalolegitimní vykonávání moci: v to to mísilí se podle nich tyranie konfrontuje se vzpourou; v jemně se vyvohívají. Je tu dvojí nebezpečí. Namísto pomsty kriminální justice měla prostě jen trestat. Nezbytnost trestání bez veřejnéhomučení se formulov nejprve jako hlas srdce či pohoršené přirozenosti: i u ť nejničemnějších vrahů je třeba brát při jejich trestání v úva přinejmenším jednu věc: jejich "lidskost". V 19. století při' den, kdy se tento "člověk",odhalený i v zločinci, stane terč trestní intervence, objektem, jenž má být napravován a tra formován, oblastí celé řady věd a podivných praktik - " zeňských", "kriminologických". Nicméně v době osvícens,' tu nebyla humanita jako pozitivní téma vědění - že člověk! objektem barbarství veřejných poprav -, nýbrž jako ome práva: legitimní hranice moci trestat. Nikoli čeho je třeba 123 dly nezákonnost od přímého útoku na tělo a obrátily ji více či méně přímo k hmotným statkům;od "kriminality mas" ke "kriminalitě hranic a okraje společnosti", vyhrazené z části jen profesionálům. Může se tedy zdát, jako kdyby šlo o postupný pokles toho nejnižšího stavu - "odstraňování napětí, která ovládala lidské vztahy... lepší kontrola násilných popudů"8) - a jako kdyby samy nezákonné praktiky uvolnily své sevření těla a byly namířeny k jiným cílllm. Zmírnění zl.očinů předcházelo zmírnění zákona. Nicméně tato transformace nemůže být oddělena od několika procesů, které probíhaly pod její úrovní; především, jak poznamenává P. Chaunu, nemůže být oddělena od modifikací souboru ekonomických tlaků, od jistého obecného vzestupu životní úrovně, od prudkého demografického nárůstu, od rozmnožení bohatství a majetku a od "potřeby bezpečnosti,která je následovala".Y) Kromě toho lze v průběhu 18. století zaznamenat jisté přitvrzení justice, jejíž texty vykazují v mnoha bodech vyšší přísnost: v Anglii bylo do počátku 19. století definováno 223 závažných zločinů, z nichž plných 156 bylo zavedeno během posledního sta let;lO) ve Francii byly zákonyo potulce od počátku 17. století obnoveny a posíleny něN. W. Mogensen, Aspects de /a société augeronne aux XVII' et XVlll" siedes, 1971; strojopis dizertačnípráce. s. 326. Autor ukazuje, jak jsou v oblasti Auge násilné zločiny v předvečer Velké francouzské revoluce čtyřikrát méně časté než na konci vlády Ludvíka XlV. Obecně vzato poukazují práce vedené Pierrem Chaunuem o zločinnosti v Normandii na vzestup podvodů na úkor násilností. Viz články B. Bouteleta, J. CI. Gégota a V. Boucherona v Anna/es de Normandie z let 1962,1966 a 1971. V případě Paříže viz P. Petrovitch v Crime cl criminalil~ en Franceaux XVIIe el XVIIIe siedes, 1971. Týž jev nastal, Jak se zda, 1 v Angin; viz Ch. Hibbert, The Rools oi Puil, 1966, s. 72; , aJ. Tobias, Crime and lnduslrial Society, 1967, s. 37n. ',9) P. Chaunu, Anna/es de Normandie, 1971, s. 56. 10) T. F. Buxton, Parliamenlary Debale, 1819, s. XXXIX. 122 6) P. Chaunu, Anna/es de Normandie, 1962, s. 236, a 1966, s. 107-108. 7) E. Le Roy-Ladurie, v Conlrepoinl, 1973. Je nicméně třeba zasadit tuto reformu do procesu, I-"""Jl~-,' torici odhalili teprve nedávno studiem právnických archivů: do procesu uvolňování trestání během 18. století, či přesněji dvojího pohybu, v němž, zdá se, během tohoto období ztrácejí zločiny svůj násilný charakter, zatímco tresty se na oplátku na jedné straně zmírňují co do intenzity, avšak za cenu růstu počtu momentll, ve kterých intervenují. Od konce 17.. století vskutku zaznamenáváme značné snížení počtu vražd a obecně i fyzických napadení; zdálo se, že zločiny proti vlastnictví převážily nad násilnými činy; krádeže a podvody nad vraždami a ublíženími na těle; rozptýlená, příležitostná, ale častá delikvence těch nejchudších tříd je vystřídána delikvencí omezenou a "zručnou"; zločinci ze 17. století jsou "lidé vysílení, špatně živení, zcela impulzivní, snadno vznětliví, příležitostní zločinci"; ti z 18. století jsou "mazaní, lstiví, vypočítaví chytráci", zločinci "na okraji společnosti";6l konečně i vnitřní organizace delikvence se mění: velké ba dy zločinců (loupežníci tvořící malé ozbrojené skupiny, mu· stva pašeráků ostřelující výběrčí solné daně, propuštění zběhnuvší vojáci, kteří se potulují společně) mají tendenci s rozpadat; lehce pronásledovatelní, a tedy donuceni k vytv' ření menších skupin - často o pouhé hrstce mužů -, aby ma li nepozorovaně procházet, spokojovali se s méně nápadn mi operacemi, s menším zapojením sil ~ s menším rizike masakrů: "Fyzická likvidace anebo rozbití velkých band. uvolnily po roce 1755 pole pro delikvenci namířenou pr._ majetku, jež se od nynějška ukazuje býti individualistick která je nicméně ve skutečnosti provozována malými sk;c pinkami složenými z drobných lupičů či kapsářů: jejich s ' zřídka přesahuje počet čtyř osob. "7) Všeobecné změny od 125 P) Viz například C. Dupaty, Mémoire jllslificatif pOllr trois hOlllmes . condamnés ala roue, 1786, s. 247. .14) Jeden z prezidentů Chambre de la Tournelle v dopise adresovaném •• králi z 2. srpna 1768, citováno v A. Farge, Le Vol ďalíments aParis all . XVIII' siec/e, 1974, S, 66. 15) P. Chaunu, Annales de Normandie, 1966, s. 108. ".16) Výraz pochází z N. W. Mogensena, Aspecls de la société allgero/llle al/x .. XVII' et XVIII' Siec/e5, 1971; strojopis dizertační práce. svých rozhodnutí;13) zahrnuje to rovněž soudní úředníky, prohlašující, že jsou množstvím případů přetíženi: "lidská bída a korupce mravů znásobily počty zločinů i viníků";14) v každém případě to dosvědčovala reálná praxe tribunálů. "Éra revoluce a císařství se ohlašuje již v posledních letech ancien régíme. Zvyšování rizika v procesech v letech 1782 až 1789 je překvapivé. Vidíme přísnost ohledně chudých, smluvené odmítání svědectví, vzrůst vzájemné nedůvěry, nenávisti a strachu.I/15) Ve skutečnosti tvoří přechod od násilných zločinů ke zločinům podvodným součást celého komplexního mechanismU, v němž figuruje rozvoj výroby, zvyšování bohatství, intenzivnějšíprávní i morální posuzování vztahů k majetku, přísnější metody dohlížení, úzkostlivější členění populace, lépe přizpůsobené techniky získávání a shromažďování informací: přesouvání nezákonných praktik je souvztažné s určitým rozpětím a vytříbením praktik trestání. Byla to všeobecná proměna postoje, "proměna, která nárleží do sféry ducha a podvědomí"?16) Snad, avšak pravděpo. dobněji a bezprostředněji to bylo úsilí o přizpůsobení mecha..• nf'mů moci, které ohraničují existenci jednotlivců; adaptace : a tříbení aparátů, jež mají na starosti a pod dohledem jejich :. k~ždodenní chování, jejich identitu, jejich aktivitu, jejich zdánlivě nevýznamná gesta; je to jiná politika ohledně toho.to množství těl a sil, která konstituuje populaci. To, co se zde 124 11) E. Le Roy-Ladurie, v ConlrepoilJl, 1973. Studie A. Fargeho o krádež( potravin v Paříži v 18. století (Le Vol ďalil1lelJls aParis all XVIII' siť 1974) potvrzuje tuto tendenci: mezi lety 1750 až 1755 posil 5 % rozsudků tyto zloděje potravin na galeje, ale v letech 1775 1790 to bylo již 15 '70: "Přísnost tribunálů se č~sem.~ystupň~v~la ohrožením užitečnýchhodnot společnosti,ktera SI prala byt VUČI jetku sp'ořádaná a uctivá." (S. 130-142.) 12) G. Le Trosne, Mél1loires sllr les vaglllJOlJds, 1764, s. 4. kolikrát za sebou; stále těsnější a úzkostlivější vykonáván spravedlnosti vedlo k tomu, že byla věnována pozornost Veš. keré drobné delikvenci, kterou by bylo jinak možné nechat. lehce unikat: "spravedlnost se v průběhu 18. století stávala stále pomalejší, tíživější a přísnější ke krádežím, jejichž čet. nost relativně vzrústala a vúči nimž nyní vstoupilo do hry buržoazni pojetí třídní spravedlnosti";llJ rostl také, zvláště ve Francii a ze všeho nejvíce v Paříži, policejní aparát, který za· braňoval rozvoji organizované a veřejně se projevující krimi. nality a odsouval ji směrem k diskrétnějším formám. A k tomuto souboru opatření musíme ještě připojit poměrně všeobecně rozšířené přesvědčení o neutuchajícím a nebezpečném nárústu zločinnosti. Zatímco dnešní historikOvé konstatují úbytek velkých band záškodníků,Le Trosne je vi· děl, jak se jako mračna kobylek vrhají na francouzský ven· kov: "Je to tento nenasytný hmyz, který dennodenněpusto obživu malých rolníků. Jsou to, abychom se vyjádřili pří vojska nepřátel, roztroušená po celém teritoriu, jež tam • vskrytu jako na dobytém území a vybírají opravdové dávk ve jménu almužen;" ti nejchudší venkované platí víc než n daních; ti, jejichž daň je vyšší, platí přinejmenším třetin svých příjmů.12l Většina pozorovatelů tvrdí, že delikven roste; v to spadají též zastánci větší přísnostia také ti, kteří domnívají, že kdyby spravedlnost více omezila své násilí, b la by účinnější a méně náchylná ustupovat před násled 127 I když ponecháme stranou církevní jurisdikci, musíme vzít v úvahu diskontinuity, překrývánía konflikty mezi různými právními systémy: jednak práva šlechty, jež byla stále ještě důležitá zejména při potlačování drobných deliktů; práva krále, jež byla sama o sobě velmi početná a špatně koordinovaná (soudy panovníků se často dostávaly do konfliktu s rychtářskými soudy, a především se soudy odvolacími, které byly vytvářenypozději jako zprostředkující instance); jednak práva, která jsou ať de facto nebo de jure zajišťována administrativními instancemi (jako je intendant) nebo policejními instancemi (jako je velitel četnictva či policejní úředníci); k tomu je též třeba připojit právo krále nebo jeho zástupce na rozhodnutí o uvěznění nebo vyhoštění, které stojí mimo veškerou regulérní proceduru. Tyto nesčetné instituce se svým přebytkem neutralizují a jsou neschopné pokrýt těleso společnosti v celém jeho rozsahu. Jejich propletenost způsobuje trestní justici paradoxně jisté mezery. Je nesouvislá díky různosti zvyků a procedur, jež přetrvává navzdory všeobecnému nařízení z roku 1670; je nesouvislá díky vnitřním konfliktům o kompetence; je nesouvislá díky partikulárním zájmům - politickým a ekonomickým -, jež Sf každá instance pokouší hájit; a konečně je ,nesouvislá i kvůli intervencím královské moci, které mo' hou prostřednictvím udílení milosti, zmírnění trestů, převedení trestu k vyšší instanci královského soudu nebo přímým tlakem na soudní úředníky zabránit regulérnímu a přísnému fungování justice. Kritika reformátorů je spíš než proti slabosti či krutosti ;nam{fena proti špatné ekonomii moci. Příliš mnoho moci bylo v rukou nižších zastupitelů jurisdikce, takže mohli - za 'pomoci ignorance a bídy odsouzených - přehlížet odvolávání se na právo a vynášet bez kontroly svévolné rozsudky; příliš mnoho moci bylo na straně žalobce, jemuž byly dány téměř neomezené prostředkyk usvědčování, zatímco obža- 126 rýsuje, není nepochybně ani tak nový ohled na lidskost souzených - veřejná mučení jsou stále ještě častá, a to i Za leh. čí zločiny -, jako spíše tendence k jemnější a detailnějši justi.· ci, k užšímu trestnímu rozčlenění tělesa společnosti. V kruhovém procesu se zdvíhá práh, po jehož překročenídochází k násilným činLun, kontroly jsou mnohem častější,trest. ní intervence vyspělejší a zároveň početnější. Porovn,ímc-li tento proces s kritickým diskurzem refor. máton:'!, všimneme si značné strategické souvislosti. Před. tím než ustanovili principy nového trestání, vytýkali tradič' ní justici právě excesivní povahu trestů; avšak spíš exces, který je spjat s neregulérností, než ten, jenž plyne ze zneuži. tí moci trestat. 24. března 1790 otevírá Thouret v Konsti. tuantě diskusi o nové organizaci soudní moci. Moci, jež je podle něj ve Francii "zbavena své přirozenosti",a to trojím způsobem. Soukromým přivlastněním: místa úředníků s~ kupují; dědí se z otce na syna; mají směnnou hodnotu, a . tedy ve skutečnosti možné je získat za úplatu. Konfuzí dv typů moci: té, která vykonává spravedlnost a vynáší r sudky v souladu se zákony, a té, která vytváří samotnézá,~.%. kony. A konečně existencí celé řady privilegií, která činí vy,';f' konávání spravedlnosti nevěrohodným: existují tribunál procesy, obhájci, a dokonce přestupky, které jsou "privileg vané" a které spadají mimo rámec obecného práva.J7l To j jen jedna z bezpočtu formulací kritik starých již přinejme ším půl století, které všechny odsuzují v této nepřirozeno princip neregulérní justice. Trestní justice je neregulérní p devším pro množství instancí, jež jsou pověřeny ji zajišť vat, aniž by někdy tvořily jednotnou a spojitou pyramidu. 17) Archivcs I'arlcmcntaircs, sv. XII, s. 344. 18) O této otázce se lze mimo jiné dočíst v S. Linguet, Néccssité ďl/ne formc dans I'administration dc 11/ justicc, 1764, nebo A. Boucher ďArg Cahicr ďUI1/l1agistrat, 1789. 129 Kritizována však nebyla tolik, či nejen, privilegia justice, její svévole, její starodávná arogance, její nekontrolovatelná práva; spíše to byla směs slabosti a excesu, směs přemrštěnosti a mezer, a především sám princip tohoto smísení, monarchická nadmoc. Pravým cílem reformy, a dokonce i v jejích nejobecnějších formulacích, nebylo ani tak založit nové právo trestat postavené na principech větší rovnosti, ale ustavit noVou "ekonomii" moci trestat, zajistit její lepší distribuci, tak, aby nebyla ani příliš koncentrovaná na několikaprivilegovaných místech, ani příliš rozdělenámezi proti sobě stojícími instancemi; aby byla rozdělená v homogenních kruzích, schopných působit všude, spojitě a až do nejjemnějšího zrnka sociálního tělesa.2 0) Reforma trestního práva musí být chápána jako strategie nového uspořádánímoci trestat podle modalit, které ji učiní více pravidelnou, více účinnou, více konstantní a méně detailní ve svých účincích; které zkrátka zvýší , její efektivitu při snížení jejích ekonomických nákladů (to znamená, že ji oddělí od systému vlastnictví, kupování a prodávání, od podplácení nejen při získávání úřadů, ale samotných rozhodnutO a jejích nákladů politických (jejím oddělením od svévole monarchické moci). Nová právní teorie trestání odpovídá ve skutečnosti nové "politické ekonomii" 19) K této kritice "přebytku moci" a jeho špatné distribuce v soudním aparátu viz zejména C. Dupaty, Lettres sur la proeédure erimme/le, 1788; p. L. de Lacretelle, Dissertation sur le ministere publie v Diseollrs sur le préjugé ~es leines infamantes, 1784; G. Target, L'Esprit des eahiers présentés aux Etats généraux, 1789. :20) Viz N. Bergasse o soudní moci: "Je nutné, aby zabraňujíckaždému druhu činnosti proti politickému zřízenía jakémukoli vlivu na vůli t~ch, kdo se účastní formování takového zřízenínebo jeho udržováni, proto, aby chránila všechna individua a všechna práva, disponova~a t~to moc,silou, která by byla všemocná při obraně a při zabezpecem a ktera by se stala naprosto bezmocnou, jestliže by změnila své určení a směřovala k jakémukoli zneužití při utlačování." (Rapport ala Constituante sur le pol/voir judiciaire, 1789, s. 11-12.) lovaný stál vůči němu bezbranný, což vedlo soudce k tornu, že byli někdy přehnaně přísní a někdy naopak, v reakci na to, příliš shovívaví; příliš mnoho moci bylo v rukou soudcl!, kteří se mohli spokojit s malichernými důkazy, pokud byly "Ie. gální", a kteří disponovali značnou svobodou ve volbě trestU; příliš mnoho moci bylo přisuzováno i "královým mUŽl!rn" nejen ve vztahu k obžalovaným, ale i vzhledem k. ostatním. soudním úředníkům; a konečně, příliš mnoho moCi bylo vykonáváno samotným králem, protože mohl pozastavit běh soudního procesu, měnit jeho rozhodnutí, sesazovat soudní úředníky, odvolávat je nebo je posílat do vyhnanství, nahrazovat je soudci s královským pověřením. Ochromení justice bylo mnohem méně spjato s oslabením n~ž se Šp~.t~ě regu!ovanou distribucí moci, s její koncentracI na urCltem poctu míst a s konflikty, diskontinuitami, jež z toho vyplynuly. Tato dysfunkce moci odkazuje k centrálnímu excesu: k tomu, co by bylo možné nazvat monarchická "nadrnoc [surpouvoir], která ztotožňuje právo trestat s osobní rn· panovníka. Tato teoretická identifikace činí z krále tans justi~ tiae, ale její praktické důsledky lze dešifrovat až do momen7 tů, které vypadají jako opozice vůči králi a které omezují je; ho absolutismus. Proto měl král, který si udělil právo pr potřeby státní pokladny prodávat úřady j,ustice, ~:er~ m "patřily", před sebou úředníky, držitele svych poverem, n jen neposlušné, ale přímo zaujaté, náchy~n~_ke k~~p:omi sům. Proto také bez ustání vytvářel nove urady, clmz r množoval konflikty moci a kompetence. Proto vykoná příliš úzce moc nad svými "muži" a u~ěloval Jim .m~_c tém naprostou, což ještě zesilovalo konfhk~ v :amcI uredn~ aparátu. Proto justici konkuroval mnozstvll~.ukv~p~n~c procesů (vykonávaných velit~li. četnivctv~ ~I "po~lceJm úředníky) nebo administrativmml opatremml, clmz paral zoval justici pravidelnou, jež se pak stávala někdy shovív vou a nejistou, jindy však uspěchanoua přísnou. 1Y ) 128 * 131 Situace, ze které se zrodila reforma, tedy nebyla situací nové senzibility; byla to situace jiné politiky vzhledem k ne- zákonnostem. Obecně lze říci, že za ancien régime měly různé sociální vrstvy své rozpětítolerovaných nezákonností: nedodržování jistého pravidla, zanedbávání početných výnosů či nařízení patřilo k podmí.nkárn politického a ekonomického fungování společnosti. Ze je to rys, který není pro ancien régime jedinečný? Bezpochyby. Avšak tato nezákonnost byla natolik hluboce zakotvena a byla tak nezbytná pro život každé sociální vrstvy, že měla v jistém smyslu i svou soudržnost a svou vlastní ekonomii. Někdy přijala formu naprosto sta,tutární - což z ní činilo spíš pravidelné zproštění než nezá,konnost: byla to privilegia přiznaná jednotlivcůmnebo spoilečenstvím. Někdy měla formu masivního a všeobecného /nedodržování, což způsobovalo, že v průběhu desetiletí, někdy i staletí, mohla být nařízení bezpočtukrát vydávána obnovována, aniž by to kdy vedlo k jejich plnění. Někdy šlo o postupné zastarávání zákonů,jež poskytovalo prostor pro jejich náhlé znovuoživení. Někdy to byl tichý souhlas moci, přehlížení či prostě neschopnost účinně prosazovat zákon astíhat jeho narušitele. Nejméně zvýhodněnévrstvy populace neměly v principu žádná privilegia: získávaly však prof(tat. A "ref~rma",ta~jak s~form~l~jev teoriích práva či jak ,L je schematIcky podana v Jednothvych projektech, je, řečeno • jasně, politickým nebo filozofickým obnovením této strategie s prvotními cíli: učinit trestání a potlačení nezákonností pravidelnou funkcí, koextenzivní se společností;trestat nikoli méně, nýbrž lépe; trestat možná s menší přísností, avšak proto, aby se trestalo s větší univerzálností a nutností; vpravit moc trestat hlouběji do těla společnosti. 130 moci trestat. Je tedy zřejmé, proč tato "reforma" neměla žád. ný jedinečný moment vzniku. Na počátku této reformy nesto-' jí ani nejosvícenější občané podléhající soudu, ani filozofové, . ti nepřátelé despotismu a přátelé human~ty, dokonce ani sociální skupiny oponující zákonodárcúm. Ci přesněji, nejsou to pouze oni; v tomto globálním projektu nové distribuce moci trestat a nového rozdělení jejích účinkú se protnulo mnoho různých zájmů. Reforma nebyla připravena vně soudního aparátu a proti všem jeho představitelům; byla z podstatné části připravena uvnitř něj, velkým počtem soudních úředníků a na základě cílů, které jim byly společné, a konfliktů mo. ci, které je stavěly proti sobě. Reformátoři jistě netvořili mezi úředníky většinu; byli to však přece muži práva, kteří načrtli všeobecné principy reformy: moc soudit by neměla být zatížena bezprostředním vykonáváním suverénní moci vladaře; měla by být osvobozena od nároků vydávat zákony; měla by být zbavena majetkových vztahů; a neměla by mít jinou fun . ci než soudit, plně vykonávat svou moc. Zkrátka aby m soudit již nespočívala na množství nespojitých, někdy si i p~, tiřečících privilegií, udělovaných suverénní mocí, nýbrž na spojitě distribuovaných účincích svrchované státní moci. Ten;; to obecný princip definuje celkovou strategii, která zahrnova la celou řadu různých bojů. Bojů filozofů jako Voltaire a noVÍ nářů jako Brissot či Marat; ale také bojů soudních úředník jejichž zájmy však byly velmi rozmanité: Le Trosne, rada so du první instance v Orléansu, a Lacretelle, generální advo v parlamentu; Target, který se spolu s členy parlamentu sta proti Maupeouověreformě; ale také J. N. Moreau, jenž pod roval královskou moc proti parlamentářům;též Servan a paty, oba soudní úředníci, kteří však byli v konfliktu se sv' kolegy, atd. 'Po celé 18. století uvnitř i vně soudního aparátu, v každ denních trestních praktikách, stejně jako v kritice institucí I sledovat, že se formuje nová strategie vykonávání moci tre spěch v rámci okraje toho, co jim bylo uloženo zákony a zvy_ ky, z prostoru tolerance, získ<1ného ať silou či zatvrzelostí; a tento prostor byl pro ně natolik neodmyslitelnou podmín, kou existence, že byly vždy připraveny vzbouřit se, aby jej brilnily; opakovaně prováděné pokusy omezit tento prostor uplatúováním starých pravidel nebo tříbením represivních procedur vyprovokovaly ve všech případech lidové bouře, tak jako pokusy o omezení jistých privilegií pobuřovaly šlechtu, klerus i buržoazii. Tato nezbytná nezákonnost, jejíž specifické formy si každá společenská vrstva nesla s sebou, byla zachycena v celé řadě paradoxů. V nižších oblastech byla spojována s kriminalitou, od níž ji bylo těžké odlišit alespoú právně, ne-li morálně: od fiskální nezákonnosti k nezákonnosti celní, k pašování, loupení, ozbrojenému boji proti výběrčím daní a později i proti samotným vojákům,a konečně až ke vzpouře vedla spojitá souvislost, v níž bylo těžké vyznačit hranice;' nebo dále potulka (přísně trestaná ve smyslu nařízení, jet však nebyla téměř nikdy naplúována) s loupením: kvalifikovanými krádežemi, někdy i s vraždami sloužila jako přívětivé prostředí pro nezaměstnané,pro dělníky, kteří neopráv. něně opustili své zaměstnavatele, pro služebnictvo, kte z jakéhokoli důvodu uprchlo od svých pánů, pro učedník}\ s nimiž bylo zle zacházeno, pro dezertéry, pro všechny, kte chtěli uniknout nucenému verbování. Takže kriminalita opírala o mnohem širší nezákonnost, k níž byly lidové vrs vy připoutányjako ke svým existenčním podmínkám; a n opak, tato nezákonnost byla trvalým faktorem růstu kri nality. Odtud ona nejasnost v postojích veřejnosti: na jedn straně měl zločinec - zejména pokud šlo o pašeráka nebo rol níka, stíhaného pro vymáhání dluhů od svého pána - p spěch ze spontánní solidarity: v jeho násilnostech byla spa řována přímá souvislost s dávnými boji; avšak na drn straně ten, kdo pod ochranou nezákonnosti přijímané urči 132 tOU populac;í spáchal zločiny na úkor této populace, například žebravý tulák, který kradl a vraždil, se snadno stával objektem zvláštní nenávisti: obrátil proti těm nejméně zvýhodněným nezákonnost, která byla integrována do jejich podmínek existence. Takto se okolo zločinů splétaly sláva i ostouzení; účinná pomoc i strach se střídaly vzhledem k této pohyblivé populaci, o níž se vědělo, že je tak blízko, která však byla pociťována jako místo, kde se může zrodit zločin. Lidová nezákonnost zahrnovala celé jádro kriminality, jež zde měla krajní formu a současně představovala vnitřní nebezpečí. Mezi nezákonností spodiny a tou, která náležela jiným $polečenskýmkastám, neexistovala ani přímá konvergence, ani podstatná protikladnost. V obecném smyslu udržovaly tyto různé nezákonnosti, vlastní jednotlivým skupinám, vzájemné vztahy, které byly zároveň vztahy rivality, konkurence, střetu zájmů, ale i vzájemné podpory, napomáhání: sedláky odmítnuté placení jistých státních či církevních dávek nebylo nutně pokládáno pozemkovými vlastníky za špatné; nedodržování některých továrních nařízení řemeslníky bylo často některými novými podnikateli podporováno; pašování - příběh Mandrina, vítaného celou populací, přijímaného na zámcích a bráněného dokonce členy parlamentu, to dokazuje - se těšilo široké podpoře. Nakonec bylo v 17. století možné spatřit, jak se rozličná fiskální odmítání sdružovala v mohutných vzpourách, jichž se účastnily vrstvy populace, které si byly jinak zcela vzdálené. Vzájemná souhra nezákonností byla zkrátka součástí politického a ekonomického života společnosti. Nebo ještě přesněji: ;y trhlině, která se každodenně rozšiřovala lidovými nezákonnostmi, se odehrálo jisté množství transformací (například zastaralost Colbertových nařízení, nedodržování celních omezení uvnitř království, rozpuštění cechovních "praktik); vždyť buržoazie tyto transformace potřebovala; 133 částečně na nich založila ekonomický růst. Tolerance bylatedy podporována. V druhé polovině 18. století měl proces tendenci se převrátit. Nejprve s všeobecným zvyšováním bohatství, ale rovněž s masivním demografickým nárůstem, se terčem lidOVé nezákonnosti stávají v první řadě již nikoli práva, nýbrž majetek; chmatáctví a krádeže postupně nahrazují paŠOVání a ozbrojený boj proti daňovým agentům. V tomto ohledu se sedláci, statkáři, řemeslníci často cítí být jejími hlavními oběťmi. Le Trosne nepochybně pouze zveličujeskutečnou tenden_ ci, když popisuje sedláky trpící vydíráním od tuláků ještě více než dřívějším vymáháním feudálních dávek: zloději se na ně dnes vrhají jako mračno zhoubného hmyzu, pleníce sýpky a požírajíce jejich úrodu.21) Lze říci, že v 18. století se postupně projevuje krize lidové nezákonnosti; a ani hnutí z počátku Velké francouzské revoluce (týkající se odmítnutí panských " práv), ani ta pozdější hnutí, v nichž se spojovaly boj proti pr' vům pozemkových vlastníků, politické a náboženské protes. ty či odmítání majetkových odvodů, ji ve skutečnosti neupevnila v její staré a vlídné formě. Navíc ji buržoazie, aČkoli její značná část přijala bez velkých problémů nezá. konnost týkající se některých práv, příliš nepodporovala v případech, kdy šlo o to, co považovala za práva týkající s vlastnictví. Nic není v této věci charakterističtější než pr blém venkovské delikvence z konce 18. století a zejména o vypuknutí Revoluce.22l Přechod k intenzivnímu zeměděls vykonával na užívací práva, na tolerance, na obecně přijím né drobné nezákonnosti stále větší vynucený tlak. Nadto vlastnictví pozemků, dosahované nyní částečně i buržoazl a zbavené tak feudálních břemen, která je zatěžovala, stáv 21) G. Le Trosne, Méll10ire !'ur les vagabonds, 1764, s. 4. 22) Y.-M. Bercé, Croquanls el 111I-pieds, 1974, s. 161. 134 vlastnictvím absolutním: všechny tolerance, jichž sedláci dosáhli nebo které si zachovali (opuštění starých povinností či upevnění neregulérních praktik: právo volné pastvy na strništi, sbírání klestí atd.), jsou nyní stíhány novými vlastníky, kteří jim dali jasný a jednoznačný status trestného činu (podněcujícetak v populaci řadu řetězových reakcí čím dál nezákonnějšíchnebo, chcete-li, čím dál zločinnějších: rozbití ohrady, krádež či zabíjení dobytka, zakládání požárů, násilnosti, vraždy).23) Právní nezákonnost, jež často zajišťovala přežití těch nejchudších, se postupně s novým statusem vlastnictví stala nezákonností majetkovou. Tu však bude třeba trestat. A tato nezákonnost, ačkoli byla buržoazií spíš potlačována, pokud šlo o pozemkové vlastnictví, byla v případě obchodního a průmyslového vlastnictví zcela nepřijatelná: rozvoj přístavů, vznik velkých obchodních center, kde se shromažďujezboží, organizování dílen obrovských rozměrů (s odpovídající masou materiálu, nástrojů a výrobků, které patřily podnikateli a nad nimiž bylo těžké udržovat dohled), to vše nutně vyžadovalo také přísné potlačenínezákonnosti. Způsob, jímž má být bohatství podle zcela no\\ých kvantitativních měřítek investováno ve zboží a ve strojích, předpokládá systematickou a ozbrojenou netoleranci vůči nezákonnosti. Fenomén je naprosto nejviditelnější tam, kde je nejvyšší ekonomický rozvoj. Kvůli této naléhavé potřebě potlačit nesčetné nezákonné praktiky hodlal Colquhoun podat jen pro město Londýn vyčíslené důkazy: podle odhadů podnikatelů a pojišťovacích společností vzrůstaly krádeže zboží dováženého z Ameriky a přechodně uskladněného na březíchTemže rok co rok o 250 000 liber; jen v samotném londýnském pří- 23) Viz O. Festy, Les Délits ruraux ef leur répression SOll5 la Révolution ef le Con5ulaf, 1956; M. Agulhon, La vie sociale en Provence, 1970. 135 137 Bylo tedy nutné kontrolovat a zaznamenávat všechny nedovolené praktiky. Bylo třeba, aby byly přestupky přesně definovány a s jistotou trestány, aby se v tomto množství nezákonností, střídavě tolerovaných a trestaných se zcela neadekvátním pobouřením, určilo, co je nepřípustný přestupek, jehož původce by byl podroben trestu, před nímž není úniku. S novými formami akumulace kapitálu, výrobních vztahů a právního statusu vlastnictví se lidové nezákonné praktiky, ať už se odvíjely v tiché, každodenní tolerované formě nebo ve formě násilností, změnily z právních nezákonností na nezákonnosti týkající se majetku. Krádež se postupně stala jednou z hlavních výmluv legality na její cestě vedoucí od společnosti právně-politických dávek ke společnosti přivlastnění sí výrobních prostředků a produktů. Nebo řečeno jinak: ekonomie nezákonností se restrukturovala spolu s rozvojem kapitalístické společnosti. Majetková nezákonnost byla' oddělena od nezákonnosti právní. Toto rozlišení v sobě skrývá opozici mezi třídami, protože ty nezákonnosti, které byly lidovým vrstvám nejpřístupnější, byly nezákonnosti majetkové - násilné převody majetku; a protože si na druhé straně buržoazie rezervuje právní" nezákonnosti pro sebe: možnost obcházet svá vlastní nařízení a své vlastní zákony, , zajistit si pro sebe celou ohromnou oblast ekonomického ~•• oběhu hrou, kterou rozvíjí na pomezí zákonů - na pomezí, :jež bylo předjímáno jejím mlčením nebo uvolněno faktickou .tolerancí. A toto přerozdělení nezákonností se promítlo do:konce ve specializaci soudních obvodů: pro majetkové nezá.konnosti - pro krádeže - byly řádné a trestní soudy; pro 'právní nezákonnosti - podvody, daňové úniky, nezákonné ,obchodní operace - byly speciální právní instituce, jejichž jednání končj!a smírem, vyrovnáním, mírnými pokutami ;atd. Buržoazie si vyhradila plodnou oblast právních nezá;konností. Současně s vytvořením této diferenciace se ukazu'je nutnost nepřetržitéhopolicejního rozčleňování, které míří 136 24) P. Colquhoun, Trnité our 111 police de Londres, fr. překlad, 1807: s~. I. stranách 153-182 a 292-339 podává Colquhoun velice detaI1m po těchto postupú. 25) Tllmtéž, s. 297-298. stavu (když nepočítámečásti přístavu patřící vojenskému námořnictvu) bylo každý rok ukradeno zboží za přibližně 500 000 liber; k tomu je třeba připočíst 700 000 liber ve vlast. ním městě. Při tomto nepřetržitém loupení je podle Colqu· houna třeba povšimnout si tří jevú: jednak napomáhání a často i aktivního podílnictví úředníkú, dozorcú, předáků a dělníkú: "když se na jednom místě shromáždí velké množ~ ství dělníků, nutně se mezi nimi nachází mnoho špatných charakterů"; jednak existence celé organizace nedovoleného obchodu, která začíná v dílnách nebo v docích, pokračujedá· le přes přechovávače - přechovávače ve velkém, kteří se spe· cializovali na určité typy zboží, a přechovávače v malém, jejichž výkladní regály nabízely jen "staré kusy rezavého železa, hadry a obnošené šaty", zatímco v zadních místnostech obchodu se skrývala "námořnímunice nejvyšší ceny, měděné hřebíky a šrouby, kusy litiny a vzácných kovů, výrobky ze Západní Indie, nábytek a hromada zboží nakoupeného ott dělníků všeho druhu" - až po překupníkya kolportéry, kteří ukradené zboží rozváželi daleko na venkov;24) a konečně výroba falešných peněz (po celé Anglii bylo roztroušeno 40 až 50 penězokazeckých dílen, které nepřetržitě pracovaly). Tento' ohromný podnik, zahrnující současně rozkrádání i konkuren. ci, totiž usnadňoval celÝ soubor tolerancí: některé platily té~: měř jako nabytá práva (například právo shromažďovatz lad kusy železa či odřezky lana nebo znovu prodávat zlomk cukru); jiné jsou řádu morálního akceptování: analogie, s se toto loupení spojovalo v duchu svých vykonavatelů,jak pašování, "familiárněs těmi druhy přestupků,které vůbecn pociťovali jako něco nesprávného".25) 139 26) C. L" Tro511l', M,'lIlO;rc Slil' /I'S "lIgll/>tlllds, 1764, s. Ii, 'iO, 'i4, hl-62. C. Ll' TrllSnl', VIII'.< Slil' /11 illsticl' crilllillcl/I', 1777, s. JI. J7,11lJ-'jOh, se, aby tito neužitečnía nebezpeční lidé "byli osvojeni státem a náleželi mu jako otroci svým pánúm"; a v případě potl-eby by se měly organizovat kolektivní hony v lesích, aby odtud byli vyštváni, a každý, kdo by nějakého chytil, by byl náležitě odměněn: "Dává se odměna 10 liber za hlavu vlka. Tulák je pro společnost nekonečněkrát nebezpečnější."2ó) Roku 1.777 tentýž Le Trosne ve Vues SUl' liJ justice cl'ill7inelle [Pohledy na trestní právo] požaduje, aby byly omezeny výsady veřejného žalobce tak, aby obžalovaní byli považováni za nevinné až do jejich případného odsouzení, aby soudce byl pouhým arbitrem mezi nimi a společností, aby práva byla "pevná, stálá, určená co nejpřesnějším způsobem", takže by souzení věděli, "čemu jsou vystaveni", a soudní úředníci nebyli ničím více než "nástrojem zákona".27l U Le Trosneho, jako u mnoha jiných v jeho době, se boj za delimitaci moci trestat artikuluje přímo v potl-ebě podl-ídit lidovou nezákonnost přímějšía trvalejší kontrole. Je pochopitelné, že kritika veřejných poprav měla v trestní reformě takovou dúležitost: neboť veřejná poprava byla projevem, v němž se viditelným způsobem spojovala neohraničenámoc suverénního panovníka a vždy připravená lidová nezákonnost. Humánnost : trestů byla pravidlem, jež bylo kladeno režimu trestání proto, aby fixovalo jeho meze v jednom i v druhém. "Člověk", ikterý musí být v trestech respektován, je právní a morální ]formou, která klade toto dvojí vymezení. :.. Avšak ačkoli je pravda, že reforma jako trestní teorie a ja::ko strategie trestní moci byla narýsována v bodě překrytí ;těchto dvou dlú, její stabilita pro budoucnost byla zpúsobena faktem, že ten druhý zaujal na dlouhou dobu přednostní místo. A to proto, že tlak na lidové nezákonnosti se stal ,v epoše Revoluce, později za dsai'ství a ještě později i během 138 výslovně proti těmto majetkovým nezákonn~s,tem.Uka.zWt., se, že je nutné opustit starou ekonomII trestaJICl mOCI, J~J1miž principy byly konfuzní a proděravělá mnohost ~ns,tanCl, pře. rozdělení a koncentraci moci, jež byly souvztazne s nehyb. ností a nevyhnutelnou tolerancí, s tresty budí~ím~ pozornost svou manifestací a nahodilými při svém uplatnoval1l. Ukazu_ je se, že je nutné definovat strategii a tech:liky trestání, k~é:ekonomie kontinuity a permanence nahradl ekonomII spotreby a excesu. Trestní reforma se zkrátka zrodila v průs~číku boje proti "nadbytečnémoci" panovmka a:, podprah.ove moci" získaných a tolerovaných nezákonnostI. A byla-h tato reforma něčím více než pouhým přechodným výsledkem souhry nahodilých okolností, bylo tomu tak pro:o, že ~ez,i,touto nadbytečnou a podprahovou mocí byla utkana cela Slt vztahů. Forma monarchické suverenity, která na stranu panovnV ka umisťovala přívažek zjevné, neomezené, osobní, nekon trolované a nespojité moci, ponechávala na stra podřízených subjektů svobodný prostor trvalé n~zákonnos té\.,.byla jakoby korelátem onoho typu mocl. Tak J3k se s~al vala vina na různá panovnická privilegia, tak se ve steJne d bě útočilo proti fungování těchto nezákonností. Oba cíle sp lu souviselv. A podle okolností či partikulárních taktik dáv reformátoři přednost tornu nebo onomu. Le Tr~sne, f ziokrat, který byl radou prezidiálního soudu v Orlea.nsu" múže sloužit jako příklad. V roce 176: pubh~,o:~~ pOJedn o potulce: je to líheú zlodějŮ a vrahu, "kten Zlj! upros!' společnosti, aniž by byli jejími členy", kteřf ve~,ou "sku nou válku proti všem občanúm" a kteří eXistuJ! mezI n . , . d kl'd" d byl před ustaveve stavu, o nemz se pre po a a, ze z e ~bčanské společnosti". Vyžaduje pro ně co nej~řísnějšít tv (a je příznačné, že vyjadl-uje své pl-ekVélpel:1 nad sta:: kdy je s nimi zacházeno shovívavěji než nilph~I:,d s pas~.; ky); žádá, aby byla posílena policie, aby Je j!zdm cetl1lc~vo~~ h~lo za pomoci popuhlCe, jež trpí jejich krádežemi; dozad 141 ,,28) J.-J. ~ousseau, Společenská smlouva, kniha II, kap. V. Nutno poznamenat, ze trto ~~ussea,uovy ideje byly využity v Konstituantě Určitými p~~~ancI, .kt~n Sl přal~udržet systém velmi přísných trestů. Kuriózne JIm pnnClpy Spolecenské smlouvy sloužily k podpoře staré korespondence mezi krutostí zločinů a trestů. "Ochrana občanů vyžaduJe, ab~ tresty byly vyměřovány podle krutosti zločinů a aby nebyla ve Jmenu,hum.a11lty tato humanita obětována."(Mougins de Roquef?rt, ktery CItUJe tuto pasáž ze Společenskésmlouvy, Řeč v Konstituante, Arch/ves parlementaires, sv. XXVI, s. 637.) funkcí, koex.tenzivní s celkem společnostia s každým z jejích prvků. Zde se objevuje problém "měřítka" a ekonomie trestající moci. Ve svém důsledku staví takový přestupek jedince do opozice proti celku společnosti;aby jej potrestala, má společnost právo postavit se proti němu rovněž ve své celkovosti. Je to nerovný boj: na jedné straně jsou všechny síly, všechna moC, všechna práva. A tak to má být, neboť je zde zahrnuta i obrana každého jedince. Velkolepé právo trestat se tak ustavuje proto, že zločinecse stává obecným nepřítelem. Dokonce víc než nepřítelem, neboť jeho činy vycházejí ze středu společnosti- je zrádcem. "Zrůdou". Proč by tedy společnost nad ním neměla mít absolutní právo? Proč by nemohla vyžadovat, prostě a jednoduše, jeho vyhlazení? A je-li pravda, že principy trestání musí být stvrzeny společenskousmlouvou, pak je zcela logické, že občané souhlasí s nejvyšším trestem pro ty z nich, kteří je jako celek napadají. "Každý zločinec, který útočí na společenskápráva, stává se skrze své činy rebelem a zrádcem své vlasti; v takovém případě je ochrana státu neslučitelná s jeho vlastní ochranou; je nutné, aby jeden ,padl, a zahyne-li ten, kdo je vinen, je zabit nikoli občim, nýb • ř't I "28) P ," rz nep 1 e . ravo trestat se proměnilo z odplaty panov;níka na obranu společnosti. Nachází se však nyní v novém spojení s tak silnými prvky, že se stává ještě obávanější. Zlo.činec je uchráněn před hrozbou, ve své podstatě excesivní, 140 Změnit cíl a zvolit jiné měřítko. Definovat novou taktiku,: k dosažení tohoto cíle, který je nyní mnohem subtilnější,a také šířeji rozprostřenv sociálním poli. Nalézt nové technik které přizpúsobítrestání tomuto cíli a změní jeho účinky. St novit nové principy regulace, zpřesnění a univerzalizac umění trestat. Homogenizovat jeho aplikace. Snížit jeho ek . nomické a politické náklady pomocí zvýšení jeho efektivno ti a rozmnožením oblastí aplikace. Zkrátka konstituovat n vou ekonomii a novou technologii trestající moci: to js bezpochyby základní raisons ďetre reformy trestního prá v 18. s t o l e t í . Na úrovni principú se tato nová strategie formuluje sna no v rámci teorie společenské smlouvy. U občana se předp kládá, že jednou provždy přijal zákony společnosti,na jeji základě může být potrestán. Zločinec se tak zjevuje jako tost z právního hlediska paradoxní. Porušil smlouvu, a je dy nepřítelemspolečnosti jako celku, avšak podílí se na t tání, kterému je podroben. I ten nejmenší zločin atakuje cel společnost; a celá společnost- včetně tohoto zločince- j:p tomna i v tom nejmenším trestu. Trestání je tedy zobecnen * 19. století základním imperativem, jejž reforma byla s to převést ze stavu projektu do stavu institucionalizace a souboru. praktik. Tedy ačkoli lze novou trestní legislativu zjevně charakterizovat zmírněním trestů, jasnější kodifikací, význam_ ným snížením libovůle, lépe ustaveným konsenzem ohledně moci trestat (na úkor reálnějšího rozdělení jejího vykonává_ ní), stojí v pozadí této nové legislativy rozvrat tradiční ekonomie nezákonností a přísný nátlak při dosahování jejich nového přizpúsobení. Trestní systém je třeba chápat jako aparát diferencovaného spravování nezákonnosti, v žádném případě jako aparát jejich potlačování. ale je vystaven trestu, jenž se zdá být ničím neohraničený.Je to návrat k hrozivé nadmoci. To s sebou přináší nutnost stanovit pro trestající moc princip moderace. "Kdo by se netřásl hrůzou při nahlédnutí do historie tolika strašných a zbytečných mučení, vynalézaných a chladně ukládaných zrůdami, které samy sebe nazývaly mudrci?"29) Či ještě: "Zákony mne vybízejí k potrestání těch nejstrašněj~ ších zločinů. Přistupuji k tomu se vší zuřivostí, ke které mne tyto zločiny inspirují. Ale co to? Straš!ivosti zločinů trest stále přesahují. .. Bože, který jsi vložil do našich srdcí odpor k bolesti naší i nám podobných, jsou to tytéž bytosti, které jsi stvořil velice slabé a citlivé, kdo vynalezl tak barbarská, tak rafinovaná mučení a zabíjení?"301 Princip moderace trestů, dokonce i když jde o potrestání nepřítele celku společnosti,je artikulován nejprve jako diskurz srdce. Či přesněji, vytryskne jako výkřik těla, které se bouří při pohledu na tolik krutosti nebo při její představě. Formulace principu, že trestání musí zůstat "humánní", je u reformátorů vyjádřeno první osobou. Jako kdyby se senzibilita vyjadřovalapřímo tím, kdo mluví; jako kdyby tělo filozofa či teoretika vstoupilo mezi náruživost kata a popravovaného, aby prosazovalo vlastní zákon a vnutilo jej nakonec celé ekonomii trestání. Nalézá se v lyrismu, který manifestuje bezmocnost, racionální fundament pro trestní kalkul? Kde lze mezi principem smlouvy, který odsouvá zločince mimo společnost, a obrazem zrůdy, "vyvržené" přírodou, nalézt hranici, ne-li v přirozenostičlověka, jež se manifestuje - nikoli v přísnosti zákona či v krutosti delikventa, nýbrž v senzibilitě racionálního člověka,který vytváří zákony a nepáchá zločiny? 29) C. Beccaria, Des délits ct dcs pcíl1es, vydání z roku 1856, s. 87. 30) P.. L. de Lacretelle, Discollrs Slil' Ic préjugé des pcíl1CS .íl1fal11al1tes, 1784, s.129. 142 Toto uchýlení se k "senzibilitě" však přesně nevyjadřuje teoretickou nemožnost. Přináší s sebou fakticky princip kalkulu. Tělo, představivost, bolest, srdce, jež má být respektováno - to vše ve skutečnosti náleží nikoli zločinci, jenž má být trestán, ale lidem, kteří poté, co podepsali pakt, mají právo praktikovat na něm moc, k níž se sjednotili. Bolest, kterou má zmírnění trestů vyloučit, je bolest soudců či diváků se vším tím, co může přivodit zatvrzelost, krutost způsobená zvykem anebo naopak mylně zakotvené pocity lítosti, shovívavosti: "Milost mírným a citlivým duším, na nichž tyto strašlivé tresty vykonávají jistý způsob mučení."31) To, co se má připravita vypočítat, jsou zpětné účinky trestu na trestající instanci a na moc, na niž si činí nárok. Zde leží kořeny principu, podle něhož by nikdy neměl být použit "nehumánní" trest, byť by zločinec mohl docela dobře být zrádcem či zrůdou. Jestliže dnes zákon musí zacházet "humánně" s jedincem, který se nachází "mimo přirozenost" (zatímco dřívější justice nakládala nehumánním způsobem s těmi, kdo byli "mimo zákon"), důvod neleží v nějaké hluboké humanitě,kterou v sobě zločinec skryl, nýbrž v nezbytné regulaci účinků moci. Právě tato "ekonomická" racionalita musí vyměřovat trest a přitom předepisovat náležité techniky. "Humanita" je respektované jméno, udělené této ekonomii a jejímu pečlivému kalkulu. "Pokud jde o trestání, jen minimum je při něm podřízeno humanitě a do- poručovánopolitikou."32) 31) Tamtéž, s. 131. 32) A. Duport, Řeč v Konstituantě, 22. prosince 1789, Archives parlcmel1taircs, sv. X, s. 744. V témže smyslu by bylo možné citovat rozličné příspěvkyz konce 18. století, předkládané vědeckými společnostmi a akademiemi: jak dosáhnout toho, "aby určitá mírnost vyšetřovánía trestání byla v souladu s jistotou, že potrestání bude pohotové a exemplární a že zde občanská společnost nalezne nejvyšší možnou míru zabezpečenísvé svobody a humanity" (Société 143 Vezměme si tedy, abychom porozuměli této techno-politice trestání, krajní případ, zločin ze všech zločinů nejtěžší: enormní zločin, který porušuje celek těch nejvíce respektovaných zá. koná Je spáchán za natolik výjimečných okolností, v prostředí tak důkladně utajeném, s takovou pečlivostí a jakoby na nejzazších hranicích možného, že může být jen jediným a v každém případě krajním činem svého druhu: nikdo jej nikdy nemllže napodobit; nikdo jej nemůže brát za příklad, ani se vůbec pohoršovat nad tím, že byl spáchán. Je odsouzen k to· mu, aby se ztratil beze stopy. Tato bajka:1:1) o "krajnosti zločinu" je pro nový princip trestání tím, čím byl pro stará trestání prvotní hřích: čistou formou, v níž se zjevil důvod pro trestání. Měl by být takový zločin potrestán? Podle jakých měřítek? Jaký užitek by jeho potrestání přineslo v ekonomii moci trestat? Bylo by užitečné do té míry, do jaké by mohlo napravit "zlo spáchané na společnosti".:14) Neboť pokud necháme stranou škodu čistě materiální - která, i když je nenapravitelná jako v případě vraždy, má malou platnost v žebříčku hodnot společnosti jako celku -, škoda, kterou způsobí takový zločin celku společnosti, spočívá v narušení řádu, které do ní zavádí: pohoršení, jež vzbuzuje, příklad, který nabízí, podnět k zopakování, není-li potrestán, možnost obecného rozšíření, již v sobě nese. Aby tedy bylo potrestání užitečné, musí mít za cíl konsekvence écollolllique de Bemc, 1777). Marat odpovědělsvým Plall de Législalioll Cl"IIllillCI/C. Jaké jsou "pmstředky pro zmírnění přísnosti trestních ziÍ· koni'! ve Francii, které by neuškodily veřejné bezpečnosti" (!lmdél1lic de CIlii/olls-sul"·MaJ"J1c, 17RO; č!L'ny akademie byli I3rissot a l3ernardil; "vede e"trL'mní přbnost zákonll ke snižení počtu a ziÍva;i.nosti trest· n}'ch činll u zvnícené populace"? (!lclldémie de Mal"seil/e, 17R6; é1enem se St,l! EvmM). ~~) C. T,ugl:l, Oh."'}"i'lIli"Il.' .'Ul" Ic l'I"ojel dli (ode 1"'11111, \' Locré, La Ugi'!Il' li'"1 de la FI"/1I1Ce, S\·. XXIX, S. 7~S. Totéž lze nalézt \' il1\'LTZní formě u Kanta. :J~) C. E. lil- I'dstmL't, Dcs loi.' 1't'lIalc~, 1790, sv. ll, s. 21. 144 zločinu, chápané jako řadu nanlšení pOl'ádku, ktt'rá bv mohl způsobit. "Poměr mezi trestem a kvalitou zločinu je l:rčován vlivem, který má narušení smlouvy způsobené zločinem, na I , k" 'd "1') 'r spo ecens y ra . ," lento vliv zločinu však není nutně v phmém poměru k jeho ukrutnosti; zločin, který naplúuje vědomí hn'lZou, má často menší důsledky než skutek, který je všemi tolerován a pociťován jako vhodný k vlastnímu napodobení. Velké zločiny jsou zřídkavé; nebezpečí naopak spočívá v každodenních drobných přečinech, které se mohou rozmnožit. Mezi zločinem a trestem proto nelze hledat kvalitativní vztah ekvivalencí na základě hrůzy: "Může křik nešťastníkůpři mu~ čení navrátit z hlubin minulosti, která se znovu nevrátí, čin, jenž už byl spáchán7 ":161 Trest je třeba vypočítat nikoli z funkce zločinu, nýbrž z možnosti jeho opakování. Nezaměřovatse na minulý přestupek, ale na budoucí porušení pořádku. Působit tak, aby zločinec nemohl mít ani chuť zločin opakovat, ani možnost, že by jej někdo následovaI.37l Umění trestat tak bude uměním účinků; spíš než stavět proti přemíře zločinu přemíru tr~:tu b~de :řebapřizpůsobitnavzájem obě řady, které provázeJl zlocll1: radu Jeho vlastních účinků a řadu účinků trestu. Zločin bez dynastie nevolá po potrestání. Ne více, než měla _ podle jiné verze téže bajky - stará společnost,v předvečer svého rozkladu a zániku, právo vztyčovat šibenice. Nejzazší zločin nemůže než zůstat nepotrestán. Byla to stará koncepce. Nebylo třeba čekat na reformu z 18. století, aby byla uvolněna tato exemplární funkce tres- 35) G. Filangieri, Ll Scimcc de lalégislaliOIl, fr. překlad, 17S6, sv. IV, s. 214. 36) C. de l3eccari~a, Trailé dcs dt'lils ťI des I'eilles, 11>56, s. 87. 37) A. ~arnave, RL'č v Konstituant0: "Společlluqnevidí v trL'stech, kleré ~'dl'luJe,~barbarskéPotěšL'níz toho, že Ilutí lrpC't lidskou bytost; spatn~Jl' vnem nl'zbytny předpoklad, jak přL'dch;íZl't pudubn\'m zloči~ num, pk chramt společnust před zlem, jímž ji uhrožuje vraždění." (;lrcl1li'eS l'tlr1CIIICllltlII"CS, sv. XXVII. 6. {L'rvlla 1791, s. 9). 145 jmout; nikoli však již ve staré formě, kde se veřejné mučení stávalo rovnocenným zločinu co do intenzity, s dodatkem, který značil "nadbytek moci" na straně panovníka uskutečňujícího svou legitimní mstu; je tu určitá kvaziekvivalence na rovině zájmů: mírný přebytek zájmu spíš se trestu vyhnout než riskovat zločin. Prnvidlo dostlltečné identity. Jestliže motivem zločinu je očekávaná výhoda, kterou má jeho vykonání přinést, pak účinnost trestu spočívá v nevýhodě, která je očekávána od něj. Tyto "útrapy", jež jsou jádrem trestání, pocházejí nikoli z pociťování utrpení, nýbrž z předstilvy bolesti, nelibosti, nepříjemnosti - "útrapy trestu" jsou nahrazeny představou "útrap trestu". Trestání tedy již nepracuje s tělem, ale s reprezentací. Či přesněji, pokud pracuje s tělem, pak v tom smyslu, že není ani tak subjektem utrpení, jako spíš objektem reprezentace: vzpomínka na bolest může zabránit recidivě stejně, jako může představa fyzického trestu, jakkoli umělá, sloužit jako prevence před nakažlivostí zločinu. Avšak není to již bolest sama o sobě, co se stává nástrojem trestní techniky. Je tedy zbytečné stavět na odiv, dokud je to jen možné a vyjma případů, kdy je třeba vyvolat pů.sobivou reprezentaci, podívanou popraviM. Jde o elizi těla jako subjektu trestu, avšak nikoli nutně jako prvku v představení. Odmítnutí veřejných poprav, jemuž se na prahu teorie dostávalo pouze lyrické formulace, se nyní setkává s možností formulace zcela racionální: maximalizována má být reprezentace trestu, nikoli jeho tělesná realita_ PI/I},ilflo<'clllejšÍcli ríčin/o!. Trest musí púsobit svými nejintenzivnějšími účinky na ty, kteří žádný špatný skutek nespáchali; v krajním případě lze říci: kdyby bylo jisté, že viník nezačne znovu páchat zločiny, stačilo by nechat ostatní včht, že byl potrestán. Je to centrifug-1. Vi/ I'. Coubert <1 M. Dl'ni<.;, Le.' tmllpli, "lit /,1 P'll'll/C, llJh4, s. 20:l. V onl'dl Cllhicr,; rm'nčz n<1!l'/nl'Il1l' po'l<1ci,l\'kv, "lov byly udr:i.ov~nv v,vl'bní vč/nicl', kten; bv 1l111hII' u'lívat cek rodiny. 180 li reformátoři, a tak se uvolnil prostor pro seriózní realitu věznění. Nelze pochybovat o tom, že dúležitost těchto modelů byla veliká, Avšak jsou to právě tyto modely, jež, dokonce dříve než předloží i-ešení, kladou problémy: problém jejich existence a jejich rozptýlení. Jak se mohly vúbec zrodit, a především jak se mohly stát tak obecně přijatelnými? Neboťje snadné ukázat, že ačkoli vykazují určité množství shod s obecnými principy trestní reformy, jsou vzhledem k nim v mnoha bodech naprosto ruznorodé a leckdy s nimi dokonce neslučitelné, Nejstarší z těchto modell1, který je obecně považován za bližší či vzdálenější inspiraci ostatních, byl amsterodamský Rasphuis otevřený v roce 1596441 Pl1vodně byl určen pro žebráky či mladé zločince. Jeho fungování se řídilo třemi hlavními principy: délka trvání trestu mohla být, přinejmenšímv jistých mezích, určována samotnou správou věznice podle chování vězněného (tato volnost mohla být ostatně předpokládána v rozsudku: v roce 1597 byl jeden vězeú odsouzen ke dvanácti letům vězení, jež mohla být zkrácena na osm, ukáželi se jeho chování jako uspokojivé). Práce byla povinná, vykonávala se společně (individuální cela byla totiž využívána pouze jako dodatečný trest; věznění spali po 2 či po 3 v jedné posteli na celách obsahujících 4 až 12 osob); za vykonanou 44) Viz Thorsten Sellin, l'iollecrillS ill PCI10/OSY, 1Y44, který podává vyčerpávající studii o Rasphuisll a Spinhuisu v Amsterodamu. Stranou můžeme ponechat jiný "modl'!" často cituvaný v 18. stuldí. Je tu model navrhovaný Mabillonem \' jl'ho IU/)ex;lIl1'; Slil' les pri"olls des lIrdrc.' relisiellx, vyd. z r, l1i4S. Zd,i ."l" 'll' toto dílo bvlo l'xhun1llviÍno V 19. století v moml'ntč, kd YSl' katolíkovi' přeli s pJ:otl'stantv o místo, které zaujímali vc filantropickém hnutí a v uréit\;ch adn~inistrativních obl,lstcch. Mabilllln(1\'O dílo, ktl'rl; p,llrn<' /úst:,I" rl'l,ltivnč nezn,imé a bl'z většího vli\'u, ukazoval", 'll' .. pú\'lldni nl\'šicnka americki'hll trl'stnih" systému" byla ,,/C('la kl,i"ll'rní ,1 fr,lncllll/,kou mvšicnkllll, ať "i kdokoli říká cokllli o 'll'IlL'vsk,'m l'j pl'nsvlvánském "plív"du" , (L. Fauchl'r). 181 práci dostávali vězni plat. A konečně, přísný časový rozvrh, systém zákazů a příkazů, neustálý dohled, napomínání, náboženská čtení, celý soubor prostředků pro "vedení k dobru" a "odvracení od zla", to vše obklopovalo vězněné den co den. Můžeme ledy brát amsterodamský Rasphuis jako základní tvar. Historicky vzato utváří spojení mezi teorií pedagogické a spirituální transformace jedinců neustálým výcvikem, charakteristickou pro 16. století, a trestními technikami vynalezenými v druhé poloviné 18. století. Dal vzniknout třem institucím, které umožnily ustavení základních principů, jež se poté vyvinuly každý svým vlastním směrem. Káznice v Gandu organizovala trestní práci předevšímpodle ekonomických imperativů. Daným důvodem bylo to, že obecnou příčinou většiny zločinů byla lenost. Vyšetřování nepochybně jedno z prvních vyšetřování vůbec - prováděné mezi odsouzenými jurisdikcí v Alostu v roce 1749 ukázalo, že zločinci nebyli "řemeslníciči pracující (dělníci myslí jedině na práci, která je živi), nýbrž povaleči odkázaní na žebrotu".45) Odtud myšlenka ústavu, který by zajišťoval jistý druh univerzální pedagogiky práce pro ty, kteří se ukázali jako jí odporující. Mělo to čtyři výhody: snížil se počet trestních stíhání, jež byla pro stát nákladná (ve Flandrech tak bylo možné ušetřit více než 100 000 liber); nebylo již nutné navracet zaplacené 45) Vilan XIV, MélllOire sur les moyel1s de corrigcr les malfaitcurs, 1773, s. 64; tyto paměti, jež jsou spjaty se založením věznice v Gandu, zůstaly v rukopise až do roku 1841. Frekvence trestů vyhoštění ještě zesilovala vztah mezi zločinem a tuláctvím. V roce 1771 země Flander konstatovaly, že "tresty vyhnanství ukládané žebrákům se míjejí účinkem z toho hlediska, že země posílají jedna do druhé subjekty, které považují u sebe doma za nebezpečné. Výsledkem je, že žebrák takto pronásledovaný z místa na místo se nakonec oběsí, ačkoli kdyby měl možnost navyknout si na práci, nesáhl by opět k této zlé cestě." (L. Stoobant, v Al1l1l1les de III Société ďllistoire de Cal1d, 1898, sv. III, s. 228.) Viz též obr. č. 15. 182 daně vlastníkům lesů, které byly zničeny tuláky; vytvořila se masa nových dělníků, kteří"působením konkurence přispívali ke snížení ceny pracovní síly"; a konečně těm opravdu chudým bylo bez rozdílu umožněno mít prospěch z nezbytné charity.46) Tato užitečná pedagogika měla u líného subjektu znovu oživit chuť do práce, znovu jej zařadit do systému zájmů, kde by práce byla výhodnější než lenost, zformovat okolo něj malou ohraničenou a zjednodušenou donucovací společnost, v níž by se jasně vyjevila maxima: kdo chce žít, musí pracovat. Povinnost pracovat, ale také odměna, která vězněnému d?voluje, aby si během věznění i po něm vylepšoval život. "Clověk, který za žádných okolností nenalézá živobytí, se musí zcela oddat touze opatřovat si je prací; ta je mu nabídnuta policií a disciplínou; je v jistém smyslu nucen se jí věnovat; poté jej povzbudí vnadidlo zisku; usměrněn ve svých mravech, navyklý pracovat, zaopatřenýbez znepokojení nějakým nadbytkem, který si šetří pro dobu odchodu", dosáhl zručnosti, "jež mu zajistí živobytí bez nebezpečí".47l Tato rekonstrukce lwmo oeconomicus vylučuje užití trestů, které jsou příliš krátké - ty by bránily osvojení si zručnostía chuti k práci - nebo doživotní, příliš dlouhé - ty by činily celou výchovu zbytečnou."Doba šesti měsíců je příliš krátká k napravení zločincůa k tomu, aby je uvedla do ducha práce"; naproti tomu "odsouzení na doživotí je zbavuje naděje; jsou lhostejní k nápravě mravů a k duchu práce; zaměstnávajíse pouze plány na útěk či na vzpouru; a jelikož tedy nejsou odsouzeni ke zbavení života, proč bychom měli usilovat o to učinit jim tento život nesnesitelným"?48) Délka trvání trestu má smysl jen ve vztahu k možné nápravě a k ekonomickému využití napravovaného zločince. 46) Vilan XIV, Mémoire, s. 68. 47) Tamtéž, S. 107. 48) Tamtéž, s. 102-103. 183 Anglický model připojuje k principu práce jako podmínku nutnou k nápravě ještě izolaci. Schéma tohoto modelu předložil v roce 1775 Hanway, který je ospravedlňoval nejprve negativními důvody: promiskuita ve věznici poskytovala špatné příklady a bezprostřední možnosti útěku, vydírání nebo spolčení do budoucnosti. Vězení se až příliš podobalo manufaktuře, pokud byli vězni ponecháni, aby pracovali společně. Poté následovaly důvody pozitivní: izolace přináší "hrozný šok", po kterém se mohl odsouzený, když unikl špatným vlivům, navrátit k sobě samému a znovu odhalit na dně svého vědomí hlas dobra; osamělá práce by se tedy stala daleko spíš cvičením konverze než jen výchovou; nereformoval by se tím jen celý soubor zájmů vlastních/wmo oeconomicus, ale rovněž imperativy morálního subjektu. Cela, tato technika křesťanského mnišství, která přežila pouze v katolických zemích, se stala v této protestantské společnosti nástrojem, jímž lze současně rekonstituovat homo oeconomicus a náboženské vědomí. Mezi zločinem a návratem k právu a k ctnosti by vězení mělo ustavovat "prostor mezi dvěma světy", místo pro individuální transformace, jež by navrátily státu subjekty, které ztratil. Zařízení na modifikování jedinců, které Hanway nazývá "nápravné".4~)To jsou obecné principy, které Howard a Blackstone uvedli v činnost v roce 1779, když nezávislost Spojených států zabránila deportacím a připravoval se zákon pozměňujícísystém trestů. Uvězněníza účelem transformace duše a chování vstoupilo do systému občanských zákonů. Preambule zákona sepsaná Blackstonem a How~rdem popisuje individuální uvěznění v jeho trojí funkci odstrašujícího příkladu, nástroje konverze a podmínky pro vyučení se: podrobeni "izolovanému uvěznění, pravidelné práci a vlivu náboženské výchovy" by někteří zločinci mohli 49) J. Hanway, The Defects of Police, 1775. 184 "nejen vzbuzovat zděšeníu těch, kteří by měli sklon je napodobovat, nýbrž ještě i sami sebe napravovat a získávat návyk k práci".50) Odtud rozhodnutí zkonstruovat dvě vězeňské soustavy, jednu pro muže, druhou pro ženy, kde by byli izolovaní vězni nuceni vykonávat "ty nejotročtější práce, nejlépe slučitelnés nevzdělaností, nedbalostí a svéhlavostí zločinců": pochodovat v kole a pohánět tím stroj, obsluhovat rumpál, leštit mramor, zpracovávat konopí, drtit kampeškové dřevo, cupovat hadry, plést šňůry a lepit pytlíky. Ve skutečnosti bylo postaveno jen jedno vězeňské zařízení v Gloucestru, a to jen částečně odpovídalo původnímu schématu: naprosté uzavření pro nejnebezpečnějšízločince, pro ostatní ve dne společná práce a v noci separace. Nakonec zůstává model z Philadelphie. Je nepochybně nejslavnější, protože se objevil ve spojitosti s politickými inovacemi amerického systému a také proto, že nebyl tak jako ostatní odsouzen k okamžitému nezdaru a zapomnění; byl neustále přezkoumávána transformován až do velkých debat o vězeňské reformě v třicátých letech 19. století. Vězení Walnut Street, otevřené v roce 1790 na přímý popud z prostředí kvakerů, v mnoha ohledech přejímalo model Gandu a Gloucestru.5J) Byla tu povinná práce v dílnách, vězněníbyli trvale něčím zaměstnáváni,vězení bylo financováno touto prací, avšak vězňové byli rovněž odměňovániindividuálně, aby bylo zajištěno jejich morální a materiální znovuzapojení se do striktního světa ekonomie; věznění byli tedy "konstantně zaměstnáváni produktivní prací, jíž zajišťovali 50) Preambule zákona z roku 1779, citováno v N. H. Julius, Lerolls sur les prisons, fr. překlad, 1831, sv. I, s. 299. 51) Kvakeři jistě také znali Rasphuis a Spinhuis v Amsterodamu. Viz T. Sellin, Pioneering in Pellology, 1944, s. 109-110. V každém případě byla .věznice na Walnut Street pokračováním Almhouse, otevřené v roce 1767, a trestní legislativy, kterou kvakeři přijali navzdory anglickým úřadům. 185 pokrytí nákladú věznice, díky které nebyli ponecháni v nečinnosti a kterou si rovněž opatřili jisté prostředky pro dobu, kdy budou propuštěni ze svého uvěznění".52) Život je tedy naprosto přesně rozčleněn podle časového rozvrhu a je pod nepřetržitýmdohledem; každý okamžik dne dostává své určení a nese s sebou své povinnosti a své zákazy: "Všichni vězni vstávají za rozbřesku, a to tak, že poté, co ustelou své postele, očistí se a umyjí a vykonají další potřeby, začínají obecně svou práci za východu slunce. Od této chvíle nesmí nikdo z nich odejít do pokojú nebo jiných místností, jež by nebyly součástí dílen a míst určených jim k práci. .. Na skl~nku dne zazní zvon, který je upozorní, že mají zanechat prace... Je jim ponechána púlhodina na přípravu lúžek, po jejímž uplynutí již není dovoleno mluvit nahlas či púsobit sebemenší hluk."53) Tak jako v Gloucestru nebylo uvěznění na samotce všeobecné; bylo určeno jen některým vězňúm, těm, kteří by byli dříve odsouzeni k trestu smrti, a těm, kteří si v rámci věznice vysloužili mimořádný trest: "tam, bez zaměstnání, bez čehokoli,co by jej zabavilo, v nejistotě očekávání okamžiku, kdy bude vysvobozen", tráví vězeň "dlouhé úzkostné hodiny, ponechán v myšlenkách o sobě, jež jsou přítomny v mysli každého viníka".54) Navíc se tak jako v Gandu mohla doba trvání uvěznění měnit podle chování vězněného: vězeňští inspektořimohli po ověřeníspisú dosáhnout - a to bez velkých obtíží až do dvacátých let 19. století - udělení milosti pro vězně, kteří vykazovali dobré chování. Mimoto vykazovala věznice Walnut Street určitý počet charakteristických rysú, které pro ni byly specifické nebo kte- 52) G. de La Rochefoucauld-Liancourt, Deo prisono de Philadelphie, 1796, s.9. 53) J. Turnbull, Vioite tl/a I'risol1 de Phi/adelphie, fr. překlad, 1797, s. 15-16. 54) C. Lownes v N. K. Teeters, The Crad/e of Penitel1tiary, 1935, s. 49. 186 ré přinejmenMm rozvinuly to, co bylo jen potenciálně přítomno i v ostatních modelech. Zaprvé princip neveřejnosti trestu. Ačkoli rozsudek a jeho odúvodněnímusejí být známy všem, vykonání trestu musí být naopak uchováno v tajnosti; veřejnost zde nesmí intervenovat ani jako svědek, ani jako ručitel trestu; jistota, že za oněmi zdmi vykonává vězněný svúj trest, musí stačit k tomu, aby stanovovala příklad: již žádná pouliční představení, jimž dal prostor zákon z roku 1786, který ukládal některým odsouzeným veřejné práce, jež měly být vykonávány ve městech a podél silnic.55l Trest a náprava, kterou má přinést, jsou procesy, jež se odehrávají mezi vězněm a těmi, kteří na něj dohlížejí. Procesy, které usilují o celkovou přeměnujedince - jeho těla a jeho návykú ke každodenní práci, k níž je nucen, jeho ducha a jeho vůle skrze duchovní péči, jejímž je předmětem: "Bible a další knihy náboženské praxe jsou k dispozici; kněží různých vyznání, jež lze ve městě a na předměstíchnalézt, zajišťují bohoslužbu jedenkrát týdně a kterákoli jiná mravně příkladná osoba má kdykoli umožněn přístup k vězněným. "5h) Ale i sama správa vězení má svou roli při provádění této transformace. Samota a sebezpytování nedostačují;o nic více nedostačujíani čistě náboženská kázání. Práce s duší vězněného musí být vykonávána tak často, jak je to jen možné. Vězení, jeho administrativní aparát bude současně i strojem na přeměnu mys- 55) O bouřích vyprovokovaných tímto zákonem viz B. Rush, AI1 El1qlliry into the Effects of PlIblic Punishments upall Criminals and upon Society, 1787, s. 5-9, a R. Vaux, Notices, 1826, s. 45. Je třeba poznamenat, že ve zprávě J.-L. Siegela, která byla inspirována Rasphuisem v Amsterodamu, bylo předesláno, aby tresty nebyly vyhlašovány veřejně, aby byli vězni přiváděni do věznice v noci, aby dozorci byli pod přísahou zavázáni neprozradit jejich totožnost a aby byly zakázány veškeré návštěvy (T. Sellin, Pioneering in Penology, 1944, s. 27-28). 56) První zpráva inspektorů z Walnut Street, citováno v N. K. Teeters, The Cradle of Pel1itentiary, 1935, s. 53-54. 187 li. Při vstupu vězně do vězení jsou mu předčítána nařízení; "současně se inspektoři snaží posílit v něm morální závazky, které ještě má; znovu mu zpřítomúují přestupek, který spáchal, viděný z jejich hlediska, zlo, které z toho následně vyplývá pro společnost, jež jej chrán( a nutnost poskytnout jí náhradu svým příkladem a svým polepšením. Poté jej vyzvou, aby vykonával svoje povinnosti s radostí, aby se choval mírně, slibujíce mu či nechávajíce jej doufat, že bude-Ii se dobře chovat, mohl by před vypršením doby trvání trestu dosáhnout propuštěnína svobodu... Čas od času plní inspektoři svou povinnost pohovořitsi se zločinci jednotlivě, vykonávajíce tak svou službu jako lidé a jako členové společnosti.":;7) Avšak bezpochyby nejdúležitějšívěcí bylo, že tato kontrola a tato přeměna chování se pOjily - jak pokud jde o podmínky, tak pokud jde o dúsledky - s formováním vědění o jedincích. Současně s odsouzeným obdržela správa věznice Walnut Street zprávu o jeho zločinu, o okolnostech, za nichž byl spáchán, resumé z výslechu obviněného,poznámky týkající se jeho chování před odsouzením a po něm. To byly právě ty nepostradatelné prvky, mělo-Ii se "určit, jaká bude péče nutná k tomu, aby byly odstraněny jeho staré návyky".:illl A v prllběhu celého období uvěznění bude pozorován; bude zaznamenáváno jeho chování den po dni a inspektoři - dvanáct městských hodnostářú jmenovaných v roce 1795 -, kteří navštěvujívěznici po dvou každý týden, budou informováni. o všem, co se zde děje, seznámeni s chováním každého jed- 57) J. Turnbul1, Visite ala prisol1 de Philadelphie, fr. překlad, 1797, s. 27. 58) B. Rush. který byl jedním z inspektorů, poznamenává po jedné návštěvě Walnut Street: "Morální péče: kázání, čtení dobrých knih, uklízení pokojů a péče o čistotu šatů, umývání; nezvyšovat hlas, málo vína, také co nejméně tabáku, omezit obscénní či profánní konverzaci. Nepřetržitá práce; pečovat o zahradu; je to krása: 1200 hlávek zelL" Citováno z N. K. Teeters, The Cradle of Pel1itentiary. 1935, s. 50. 188 notlivého vězně a budou rozhodovat o tom, který z nich si zaslouží omilostnění. Toto poznání jednotlivcú, neustále prohlubované, je umožňuje rozdělit nikoli v závislosti na jejich zločinech, nýbrž podle dispozic, které musejí prokázat. Vězení se stává jistým druhem nepřetržitého pozorování, které dovoluje distribuovat proměnné neřesti či slabosti. Od roku 1797 byli věznění rozděleni do čtyř tříd: první byla určena těm, kteří byli výslovně odsouzeni k uvěznění o samotě nebo kteří spáchali závažná provinění ve vězení; druhá byla určena těm, kteří "jsou dobře známi jako staří delikventi. .. nebo jejichž zvrácená morálka, nebezpečná povaha, neodpovídající dispozice nebo chování narušující pořádek" se projevily v prúběhu doby, kdy byli uvězněni; další byla určena těm, "u nichž povaha a okolnosti před odsouzením a po odsouzení umožňujívěřit, že se nejedná o navyklé delikventy". Nakonec tu existovala speciální sekce, zkušební třída pro ty, jejichž povaha není ještě známa, nebo ty, kteří ačkoli jsou již dostatečně známi, se nehodí pro zařazeníani do jedné z předcházejících kategoriP~) Organizuje se zde celek individualizujícího vědění, které si za svou referenčníoblast bere ani ne tak spáchaný zločin (přinejmenšímv jeho izolovanosti), nýbrž možnost nebezpečí, která v sobě jedinec skrývá a která se manifestují v jeho každodenně pozorovaném chování. Zde fungUje vězení jako aparát vědění. * Mezi tímto aparátem trestání, který předpokládá vlámský, anglický a americký model 2 mezi těmito"reformatorii" a vším tím trestáním, jak si je představovali reformátoři, lze stanovit body konvergence a rozdílnosti. 59) "Minutes of the Board", 16. června 1797, citováno v N. K. Teeters, tamtéž, s. 59. 189 Nejprve body konvergence. Na prvním místě je tu obrat temporality trestání. "Reformatoria" se vydávala za zařízení, jejichž funkcí je rovněž nikoli vyhladit zločin, ale zabránit jeho opakování. Jsou to dispozitivy obrácené k budoucnosti a zařízené tak, aby zablokovaly opakování přečinú. "Předmětem trestů není odpykání zločinu; jeho určení je třeba ponechat na nejvyšší bytosti; avšak účelem je zde prevence činů téhož druhu."hO) A v Pensylvánii prohlašoval Buxton, že Montesquieuovy a Beccariovy principy musejí mít nyní "sílu axiomů", že "prevence zločinu je jediným cílem trestání".!']) Netrestá se tedy proto, aby byl zahlazen zločin, nýbrž aby byl transformován (skutečný či potenciální) viník; trestání s sebou musí nést určitou nápravnou techniku. Také Rush je zde velice blízko reformistickým právníkům- není-li to, co užívá, ovšem pouze metafora -, když říká: byly vyvinuty stroje, které usnadňují práci; jak musí být nadto pochválen ten, kdo vynalezl "nejrychlejší a nejúčinnější metody jak obrátit k ctnosti a k dobrotě tu nejzkaženějšíčást lidského pokolení a vymýtit jeden díl neřesti, která na světě existuje".62l A konečně anglosaské modely, jako projekty zákonodárcůa teoretiků, se dovolávají procedur pro singularizaci trestu: ve svém trvání, v povaze, ve své intenzitě,ve způsobu,jímž se odvíjí, musí být trest přizpůsobenindividuálnímu charakteru a to- 60) W. B1ackstone:Commcntllirc slIr Ic Code eriminel ďAngleterre, fr. překlad, 1776, s. 19. 61) W. Bradford, An inqllíry how fllr the pllníshmcnt for dCllth ís necessary in Pennsylvanía, 1793, s. 3. . ' . . 62) B. Rush, An Enqlliry into thc Effcets of PllbllC PlIl1lshmcnts upon Cnmlnals and lipan Society, 1787, s. 14. Tato idea aparátu na transformování se nalézá už u Hanwaye v jeho projektu jakéhosi "reformatoria": "Představynemocnice a ústavu pro zločincejsou neslučitelné;avšak pokusme se vytvořitz vězení autentické a účinné reformatorium5reformlltory) namísto toho, aby bylo jako jiná vězení jen školou nerestL" (The Dcfccts of Police, 1775, s. 52.) 190 mu; co s sebou nese jako nebezpečí pro ostatní. Systém trestů musí být otevřen individuálním proměnným. V jejich obecném schématu nejsou modely více či méně odvozené od amsterodamského Rasphuisu v rozporu s tím, co navrhovali reformátoři. Na první pohled bychom si dokonce mohli myslet, že jsou jen jejich rozvinutím - nebo náčrtem - na rovině konkrétních institucí. A přece se objevují dostatečně zřetelné rozdíly, pokud jde o definování technik této individualizující nápravy. Diference lze nalézt v proceduře přístupu k jedinci, ve zpúsobu, jímž se jej trestající moc zmocňuje, v nástrojích, které uvádí v činnost při jeho přeměně; jde tu tedy o technologii trestání, nikoli o jeho teoretické založení; o vztahy, které tato procedura ustavuje s tělem a s duší, a nikoli o způsob, jímž vstupuje do právního systému. Tolik tedy metoda reformátorů.I).de VŠilk leží přesně onen bod,y.němžseilplikuje trest, místo, kde působí na jednotlivc;:e? Tím jsou reprezenta,ce: reprezentace jeho zájmů, reprezentace jeho výhod, jeho nevýhod, jeho radostí a jeho nepříjemností; a jestliže se trestání zmocňuje těla a užívá přitom techniky, které si v ničem nezadají s technikami mučení, je to potud, pokud chápe tělo - z hlediska odsouzeného i z hlediska přihlížejícího - jako objekt reprezentace. Jakým nástrojem lz~působitna reprezentace? Jinými reprezentacemi či ještě lépe sdružením idejí (zločin - trest, vysněné výhody ze zločinu - nevýhody pociťované při trestu). TYi()p;iry nemohou fungova.tjinak r:ež v živluveřejnosti: scény trestání, které je ustavují nebo které je posílují v očích všech, diskurz, který je nechává cirkulovat a který v každém okamžiku znovu zhodllocuje hru znaků. Rolí zločince při trestání je zavést, oproti zákoníku a zločinům, skutečnou přítomnost označovaného - to znamená takového trestu, který podle znění zákoníku musí být nevyhnutelněspojen s přestupkem. Produkovat nadbytečně a evidentně toto označované, oživovat tak 191 označující systém zákoníku, nechat pra~o;at ideu zloč,i~u jako znak trestání, to je mince, kterou splacl pachatel svuJ dluh společnosti.Individuální náprava tedy musí :ajist~t p~oces r~kvalifikace jedince jako subjektu práva, prostredmctvlm POSIlení systémů znaků a reprezentací, které uvádějído oběhu. Aparát nápravného trestání pracuje zcela yna~. M.omentem aplikace trestu není reprezentace, Je to telo, ~as',Jsou .to každodenní gesta a činy; také duše, avšak jen v te ml~e,.v Jaké je sídlem návyků. Tělo a duše jako princ~~y chovam fo~: mují prvek, který je nyní předkládánk trestm mt~r:enCl.SpIS než v umění reprezentace spočívá tato trestm mtervence v kontrolované manipulaci s jedincem: "na každý zločin existuje lék ve fyzickém a morálním vli:,u':; je .pro;o třeba, a~~ bylo možné stanovit tresty, "znát pnnclp vJe~1U a sY_r:'~at~l, které produkuje nervový systém".h3) Pokud Jde o UZlte nastroje, nejde již o hru reprezentací, které jsou po:ilovány a které se nechávají kolovat, nýbrž o formy donucem, aplIkovaná a opakovaná schémata nátlaku. Jde o cvičení, nikoli o znaky: hodinový denní řád, rozvrh času, povinné pohyby, pravidelné aktivity, meditace o samotě, společná p~áC~, ticho, píle, respekt, dobré návyky. Konečně to, co zde ma byt technikou nápravy znovu ustaveno, není ani tak onen subJek~ práva, který je zachycen v základních zájmech spol:če~ske smlouvy; je to poslušný subjekt, jedinec pO,d~obeny na~ykům, pravidlům, pořádkům, autoritě, k~ere JSou, neustale okolo něho a na něm praktikovány a ktere on mUSI automaticky nechat na sebe působit. Jsou zde tedy dva na~rost~o,dlišné způsoby, jak se reaguje na přečin: rekonstItuov~n~m právního subjektu společenskésmlouvy - nebo vforn:ova~.lI~ poslušného subjektu podřízenéhoobecné a soucasne pechve formě něčí moci. 63) B. Rush, AI1 El1quiry il1to the Effects of Public Punishl11ents upan Crill1il1als al1d upan Society, 1787, s. 13. 192 fI To vše by tvořilo ovšem pouze jistou spekulativní diferenci - protože celkově jde v obou případech o formování podřízených individuí -, kdyby s sebou trestání "donucením" nepřinášelo určité zásadní konsekvence. Výcvik chování skrze úplný časový rozvrh, přijetí návyků, tělesná donucování, která implikují mezi těmi, kdo jsou trestáni, a těmi, kdo je trestají, vznik naprosto specifického vztahu. Tento vztah nejenže činí dimenzi představení jednoduše zbytečnou: přímo ji vylučuje. Ml Trestající činitel musí vykonávat totální moc, do které nesmí nikdo třetí zasahovat; napravovaný jedinec musí být zcela obklopen mocí, která na něj působí. Existuje tu imperativ utajení, a tedy také přinejmenším relativní autonomie této trestní techniky: bude mít svůj vlastní způsob fungování, svá pravidla, své techniky, své vědění; bude stanovovat svoje normy, rozhodovat o svých výsledcích: je tu nespojitost, či v každém případě specifičnost ve vztahu k soudní moci, která vyhlašuje vinu a stanovuje obecné hranice trestání. Avšak tyto dva důsledky - utajení a autonomie při vykonávání moci trestat - jsou nepřijatelné pro teorii i pro politiku trestání, jež si kladou dva cíle: zapojit všechny občany do potrestání společenského nepřítele; učinit vykonávání moci trestat zcela odpovídající a transparentní vzhledem k zákonům, jež je veřejně vymezují. Tresty, které jsou utajené a které nejsou definovány v trestním zákoníku, vykonává trestající moc ve stínu podle kritérií a pomocí nástrojů, jež unikají kontrole - což vše dostačuje k tomu, aby se tím kompromitovala celá strategie reformy. Po vynesení rozsudku se zde konstituovala moc, která vyvolává reminiscence na moc praktikovanou starým systémem. Moc, která tresty vykonává, hrozí, že 64) Viz kritiky, jež Rush adresoval trestním podívaným, jmenovitě těm, které si představoval Dufriche de Valazé, vAn El1quiry il1to the EffeC!f; of Public PUl1ishl11el1ts upon Crill1ina/s al1d UpOI1 Society, 1787, s. 5-9. 193 bude stejně arbitrérní, stejně despotická jako ta, která o nich dříve rozhodovala. Divergence je zhruba taková: město trestání, nebo donucovací instituce? Na jedné straně fungování trestní moci, rozmístěné po celém společenském prostoru; přítomné všude jako scéna, představení, znak, diskurz; čitelné jako otevřená kniha; vykonávajicí nepřetržitě rekodifikaci ducha občanů; zajišťující potlačení zločinu překážkami umístěnými před ideu zločinu; púsobící neviditelně a bez přímého užitku "na jemná vlákna mozku", jak řekl Servan. Moc trestat, která by probíhala skrze celou společenskou síť a púsobila v každém jejím bodě a která by nakonec nebyla pociťovánajako moc jedněchnad druhými, nýbrž jako bezprostřední reakce všech ve vztahu k jednotlivci. Na druhé straně celistvé fungování moci trestat: detailní převzetí starostlivosti o tělo a o čas odsouzeného, začlenění jeho gest, jeho chování do systému autority a vědění; sladěná ortopedagogika, jež se aplikuje na provinilé, aby byli individuálně převychováni;autonomní správa této moci, která se izoluje jak od celku společnosti, tak od soudní moci ve vlastním smyslu. Při objevení se vězení se projevuje institucionalizace moci trestat, či přesněji otázka: Bude moc trestat (spolu se strategickým cílem, který je dán na konci 18. století omezením lidových nezákonností) lépe zajištěna, když se skryje pod obecnou společenskou funkcí v "městě trestání", nebo když ji pohltí donucovací instituce na uzavřenémmístě "reformatoria"? V každém případě lze říci,. že na konci 18. století jsme P9,staveni před tři způsoby organizování moci trestat. První je ten, který stále ještě funguje a který se opírá o staré monarchické právo. Druhé dva se hlásí k preventivní, utilitární, nápravné koncepci práva trestat, jež náleží ke společnostijako celku, velmi se však odlišují jeden od druhého na rovin~_ dispozitivů,kterým dávají vyniknout. Velice schematicky můžeme říci, že v monarchickém právu je trestání ceremonií vladařské suverenity; využívá rituálních znamení odplaty, která 194 aplikuje na tělo odsouzeného; před očima diváků rozehrává účinek hrůzy o to intenzivnější, protože nespojitý, nepravidelný a vždy nad svými vlastními zákony, z přítomnosti panovníka a jeho moci. V projektu reformistických právníků je trestání jednou z procedur pro rekvalifikaci jedinců jako subjektů práva; trestání již neužívá znamení, ale znaků, kódovaných souború reprezentací, jimž má scéna trestání zajistit co nejrychlejší oběh a co možná nejobecnější přijetí. Konečně v projektu vězeňské instituce, jak se posléze vyvinul, je trestání technikou donucování jedinců; uvádí v činnost procedury výcviku těla - nikoli znaky - pomocí stop, které zanechává, ve formě návykú, v jeho chování; předpokládá ustavení specifické moci pro spravování trestu. Je tu tedy panovník a jeho moc, společenské těleso, administrativní aparát. Znamení, znak, stopa. Ceremonie, reprezentace, výcvik. Poražený nepřítel, právní subjekt v procesu rekvalifikace, jednotlivec podrobený bezprostřednímu donucení. Mučené tělo, dyšemanipllJ()va.ná reprezentacemi, tělo podrobené výcviku: máme tu tři řady prvků, které charakterizují tři dispozitivy stojící proti sobě v druhé polovině 18. století. Nelze je redukovat ani na teorie práva (ačkoli se s nimi překrývají),ani je ztotožňovat s aparáty či institucemi (ačkoli se o ně opírají), ani je odvozovat z morálních rozhodnutí (ačkoli v nich nacházejí své ospravedlnění).Jsou to modality, podle nichž se vykonává moc trestat. Jsou to tři technologie moci. ~Qtázka tedy nyní zní: jak se stalo, že byl nakonec přijat třetí model? Jak to, že tento donucovací, tělesný, samotářský, utajeIiý móděl moci trestat nahradil model reprezentativní, scénický, označující, veřejný, kolektivní? Proč fyzické provádění trestání (které však není veřejným mučením)spolu s vězením, jež je jeho institucionální oporou, nahradilo společenskou hru znaků trestání a upovídaný festival, který ji uváděl do oběhu? 195