ČÁST IV Vězení KAPITOLA I DOKONALÉ A PŘÍSNÉ INSTITUCE Vězení není tak nedávné, neboť o něm nelze říci, že se zrodiIOi1ž s novými zákoníky. Vězení jako forma předcházísvému systematickému využití v trestních zákonech. KjJnstituuje se vně soudního aparátu ve chvíli, kdy vznikají, procházejíce celým sociálním polem, procedury určené k oddělení jednot" livců, k jejich prostorovému rozmístěnía ustálení, jejich utřídění, k využití maxima jejich času a jejich sil, k drezuře jejich těl, kódování celého jejich chování, kdy jsou drženi v prostoru viditelnosti bez možnosti skrytí, kdy se formuje veškerý áparát pozorování, registrace a notace okolo nich, ustanovuje určité vědění okolo nich, které se akumuluje a centralizuje. Obecná forma aparátu, který vede jednotlivce k poslušnosti a užitečnosti pomocí přesného opracování jejich těl, dala vzniknout instituci vězení dříve, nežli ji právo definovalo jako trest par excellence.Je pravda, že n~J)řelomu18.a19. století dochází k přechodu od trestání .~. věznění; a to bylo něco n"óvěho-YeskutečnostivšakŠ!o ofo,Ž~t~está;í~e otevřelo ~~h;nismůmdonucení, vypracovaným již jinde. "Modely" trestajícího věznění - Gand, Gloucester, Walnut Street - znaměnaly spíše první viditelné body tohoto přechodu než nějaké inovace či nová východiska. Vězení, podstatná část vězeňské panoplie, značí zajisté významný moment v trestní justici: její přístup k "humanitě". Značí však rovněž důležitý moment v historii disciplinárních mechanismů, které nová třídní moc právě rozvíjela: ten, v němž kolonizují právní in- 319 stituce. Na přelomu dvou století definovala nová legislativa moc trestat jako obecnou funkci společnosti, která je praktikována stejným zpúsobem na všech jejích členech a v niž je každý člen společnosti stejně zastoupen; ale tím, že učinila věznění trestem nejvýznačnějším,zavedla procedury ovládání, charakteristické pro zcela určitý typ moci. Justice, která vyhlašuje "rovnost", právnický aparát, který se prohlašuje za "autonomní", jenž je však dosazen nesouměřitelnostmidonucovacích disciplín - takové spojení stojí při zrodu vězení, "trestu civilizovaných společností".]) To zahrnuje charakteristický rys, že vězení jakožto trest se ujalo příliš brzy. Od prvních let 19. století ještě existovalo povědomí o jeho novosti; přesto se ukázalo natolik a do takové hloubky spojeno se samotným fungováním společnosti, že odsunulo do zapomnění všechny ostatní druhy trestání, které si reformátoři 18. století dokázali představit. Zdálo se být bez alternativy a neseno samým pohybem dějin: "Není toná~ hoda, není to ani rozmar zákonodárců, že učinili uvěznění základem i budovou téměř celé naší současné stupnice trestů: znamená to pokrok idejí a zjemnění mravů."2l A tak ačkoli se v prllběhu jednoho století atmosféra samozřejmostiproměnila, nezmizela docela. Jsou známy všechny nevýhody vězení i to, že je nebezpečné, ne-li zbytečné. A přesto není "vidět" nic, co by jej nahradilo. Je to hanebné řešení, které nelze převést na ekonomii. Tato "samozřejmost" vězení, od které se tak těžko odvracíme; je založena především na jednoduché formě "zbavenosti svobody". Jak by vězení nebylo nejv)Tznačnějším trestem ve společnosti, ve které je svoboda dobrem, jež náleží všem stejným zpúsobem a s nímž je každ)T spojen "univerzál- 1) 1'. Rossi, Ji·tli"; de dr"i! 1'''1117/,11\29. část III, s. 169. 2) VJn Meenl'll, Kongres o \'ězeI1ství v Brusl'lu, v 111711l7les de Itl Clltlril<'. 11\47, s. 529-530. 320 ním a věčným." citem?ll Její ztráta má proto stejnou cenu pro všechny; lépe než pokuta je trestem pro všechny "stejným". Je to určitá právnická jasnost vězení. Nadto umožňuje vězení přesně kvantifikovat trest proměnlivou délkou ČaSLI. Existuje rovněž určitá forma vězení jako mzdy, která v průmyslově rozvinutých společnostech konstituuje jeho ekonomickou "samozřejmost". Umožňuje mu také ukazovat se jako určitá forma nápravy člověka. Tím, že odsouzenému odebírá jeho čas, se vězení ukazuje jako konkrétní vyjádřenímyšlenky, že trestný čin poškodíl kromě oběti i celou společnost. Ekonomicko-morální samozřejmosttrestání tak rozmělňujetělesný trest na dny, měsíce, roky a ustavuje kvantitativní ekvivalence deliktů a trvání. Odtud pochází výraz tak frekventovaný a tak shodný s fungováním vězení, i když rozporný vzhledem k striktní teorii trestního práva, že člověk je ve vězení, aby "splatil dluh". Vězení je "přirozené", tak jako je v naší společnosti "přirozené"užívat čas k měření změny.4l Ale samozřejmostvězení se zakládá rovněž na jeho předpokládané či požadované roli aparátu na přeměnu jedincú. Jak by vězení nebylo bezprostředněpřijímané,když uzavíráním, napravováním, přiváděním k poslušnosti pouze reprodukuje, i když poněkud zesíleně, všechny mechanismy, které nacházíme v rámci celé společnosti? Vězení: poněkud přísnější kasárna, škola zbavená shovívavosti, ponurá dílna - to vše jsou nicméně pouze kvantitativní rozdíly. Toto dvojí zaloŽení na jedné straně právně-ekonomické, na straně 3) A. Duport, Řeč \' KOllstituJntč, Arc/lipes I'llr/('/lIel7!ll;res, 22. prosince 1789, sv. X a XXI. 4) Tato slovní hra me/j dvojí "přirozeností" vězení je stále přítomnJ. Není to tJk dávno (l974), co prezident připoll1llčl "princip", podle něhož \'čznční nl'll1ľ1že b)ít ničím jiným než "zbavením svobody" čistou esencí U\'bnční, osvobozenou od skutečnosti včzení; dodejme, že včzení mllže být osprJvedlněno jen svými "korektivními" a readaptačními účinkv. 321 druhé technicko-disciplinární - umožnilo vězení jevit se jako nejbezprostřednějšía nejcivi!izovanější forma trestání. A tato dvojí funkce mu ihned dodává na solidnosti. Ve skutečnosti je jasná jedna věc: vězení nebylo především zbaveností svobody, k níž byla později přidána technická funkce korekce; bylo od počátku "legálním zadržením" spojeným s korektivním doplúkem, či spíše podnikem určeným k modifikování jedincú, jemuž zbavenost svobody umožnila fungovat v právním systému. Uvěznění za účelem potrestání zkrátka pokrývalo od počátku 19. století zároveú zbavenost svobody i techniku transformování jedincú. Připomeúme si několik faktú. V zákonících let 1808 a 1810, a v poměrech, které jim bezprostředně předcházely či je následovaly, není uvěznění nikdy zaměúováno s prostou zbaveností svobody. Je to, nebo by to v každém případě být měl, diferencovaný a finalizovaný mechanismus. Diferencovaný, protože by neměl mít stejnou formu v případě, že se jedná o obviněného nebo o odsouzeného, o chovance v polepšovně nebo o zločince: vězení pro osoby ve vyšetřovací vazbě, nápravně výchovný ústav i ústřední věznice musí v principu alespoú zčásti odpovídat těmto diferencím a zajišťovat trest nejen stupúovaný ve své intenzitě, ale též odlišný ve svých záměrech. Neboť vězení má svúj cíl stanovený hned na počátku: "Právo, ukládající jedněm těžší tresty než druhým, nemúže dovolit, aby se jedinec odsouzený k lehčímu trestu nacházel uzavřený v jednom místě spolu se zločincem odsouzeným k trestu těžšímu; ...jestliže ze zákona uložený trest má za principiální cíl nápravu zločinu, touží také proměnit viníka."S) A tuto transformaci je třeba vyžadovat od vnitřníchúčinkú uvěznění. Vězení-trest,vězení-aparát:"Řád, jenž musí vládnout v káznicích, múže mocně přispět k obro- 5) Moli!, de Codc d'il1slrucliol1 crilllil1cllc, Zpráva G. A. Reala, s. 244. 322 dě odsouzeného; nedostatky ve výchově, nákaza, špatné příklady, zahálka... zrodily zločiny. Pokusme se tedy uzavřít všechny tyto prameny korupce; nechť jsou v káznicích uplatúována pravidla zdravé morálky; nechť, nuceni k práci, kterou dokončí s radostí, když sklidí její plody, osvojí si odsouzení při této příležitosti návyk, chuť a potřebu být něčím zaneprázdněni;nechť jsou si vzájemně příkladem pracovitého života; ten se brzy stane životem čistým; a oni začnou brzy pociťovatlítost nad svou minulostí, první předzvěst lásky k povinnostem."!» Techniky korekce tvoří okamžitě součást institucionálního základu trestního vězení. Je třeba též připomenout, že hnutí za reformu vězení, za kontrolu jejich fungování není nějakým pozdějšímjevem. Nezdá se dokonce ani, že by se zrodilo ze zjištění patřičně prokázaného selhání. "Reforma" vězení se dostavuje téměř současně se vznikem vězení samého. Je to něco jako jeho program. Vězení je již od počátku zapojené do řady doplúujících mechanismú, které je mají zdánlivě korigovat, jež však vzbuzují dojem, že tvoří součást samotného jeho fungování, nakolik byly svázány s jeho existencí po celou dobu jeho historie. Hned od počátku existovala výmluvná technologie vězení. Vyšetřování: ta, která prováděl Chaptal již v roce 1801 6) Tamléž, Zpráva Treilhardova, s. 8-9. I v předcházejících letech nacházíme toto téma poměrně často: "Trest uvěznění, vyhlášený zákonem, má především za úkol napravovat jedince, to jest učinit je lepšími, připravit je pomocí více či méně dlouhých zkoušek na to, aby znovu zaujali své místo ve společnosti, aniž by je dále zneužívali. .. Nejjistějšími prostředky, jak učinit jedince lepšími, jsou práce a vzdělání." To nespočívá pouze v osvojení si čtení a počítání, ale rovněž v usmíření odsouzených "s myšlenkami pořádku, morálky, úcty k sobě samému a k druhým". (Beugnot, prefekt ze Seine-Inférieure, výnos z frimairu roku X) Ve zprávách, které Chaptal vyžadoval na generální radě, je více než tucet žádostí o vězení, kde by bylo umožněno zadrženým pracovat. 323 (při nichž šlo o to, co by mohlo být použito při zavedení systému věznic ve Francij), ta, která prováděl Decazes v roce 1819, Villerméova kniha publikovaná v roce 1820, zpráva o ústředních věznicích sestavená Martignacem v roce 1829, vyšetřování vedená ve Spojených státech amerických Beaumontem a de Tocquevillem v roce 1831, Demetzem a Blouetem v roce 1835, dotazníky adresované Montalivetem ředitelům ústředních věznic a generálním radám uprostřed debaty o izolování zadržených. Společnosti pro kontrolu fungování vězení navrhující jejich zlepšení: v roce 1818 je to velmi oficiální Společnost pro zlepšení vhení, o něco později Spulcčnost U(~zcní a rozličné filantropické skupiny. Nespočet opatření - V)ínosů, nařízení či zákonú: od reformy, kterou předvídala první Restaurace v září 1814 a která nebyla nikdy realizována, až po zi\kon z roku 1844, připravený Tocquevillem, který načas uzaVJ'd dlouhou debatu o prostředcích, jež by učinilyvězeníefektivnějším. Programy pro zajištění fungování stroje-vězení:7) progr,uny pro nakládání s vězněnými, modely materiálního uspl1J'ádání, z nichž některé, jako Danjouův, Blouetúv či Harou-Romainův, zůstaly čirými projekty, jiné byly ztělesněny v instrukcích (jako oběžník z 9. srpna 18410 zřízení vězení pro osoby ve vyšetřovací vazbě), a další se staly zcela skutečnými budovami, jako například vězení Petite Roquette, v němž bylo ve Francii poprvé uvěznění organizováno po celách. Je k tomu třeba ještě připojit publikace, které vyšly více či méně přímo z vězení a byly redigovány buď filantropy, jako byl Appert, nebo o něco později "specialisty" (tak jako Annales de la Charite},Hl či dokonce bývalými vězni; Pal/vre Jacques 7) Nejdůležitější byly bezpochyby programy navržené Ch. Lucasem, Marquetem Wasse\otem, Faucherem, Bonnevillem a o něco později Ferrusem. Stojí za to poznamenat, že většina z nich nebyli filantropové, kritizujíCÍ zvnějšku vězeňské instituce, nýbrž že byli tím či oním způsobem spjati se správou věznic. Byli to spíše odborní úředníci. R) V Německu řídil Julius fallrbiicller [iir Straf~-und Bessenmgs Ansta/ten. 324 na konci Res.taurace či Gazette de Sainte-Pélagie na počátku červencovémonarchie.9) Neměli bychom vidět vězení jako inertní instituci, kterou čas od času otřásala reformní hnutí. "Teorie vězení" byla spíše jeho konstantním návodem k užívání než příležitostnou kritikou - jednou z jeho podmínek fungování. Vězení tvořilo vždy součást aktivního pole, které bylo bohaté na projekty, nová uspořádání, experimenty, teoretická pojednání, svědectví a šetření. Okolo vězení bylo vždy plno řečí a zápalu. Že bylo vězení temnou a opomíjenou oblastí? Nedokazuje samotný fakt, že se o něm nepřestávalo po téměř dvě století hovořit, pravý opak? S příchodem legálního trestání zatížilo onu starou právnicko-politickou otázku práva trestat všemi těmi problémy, vším tím rozruchem, který se točil okolo technik nápravy jednotlivce. * Baltard mluví o "dokonalých a přísných institucích".1IJl Vězení musí být vyČerpávajícím disciplinárním aparátem, 9) Ačkoli byly tyto deníky př.edevším orgány obrany vězněnýchdlužníků a několikrát se opakovaně distancovaly od delikventů v pravém slova smyslu, lze v nich najít i tvrzení, že "řádky deníku Pauvre Jacques nejsou zasvěceny jen výjimečné specialitě. Strašlivý zákon o osobní exekuci a jeho neblahé uplatňovánínejsou jediným terčem útoků vězňů žurnalistů... Pal/vre Jacques zavede pozornost svých čtenářů do míst uvěznění,zadržení, do káznic, do útulků, nebude zachovávat mlčení o místech, kde jsou viníci vystavováni mučení, ačkoli zákon je odsoudil pouze k práci. .." (Pal/vre Jacques, roč. 1., č. 7) Stejně tak Gazette de Sainte-Pélagie bojuje za trestní systém, jehož cílem je "zlepšení případu", neboť jakýkoli jiný systém je "výrazem společnosti stále ještě barbarské" (21. března 1833). 10) L. Baltard, Architectollographie des prisolls, lR29. 325 a to v několika ohledech: musí brát v potaz všechny rysy jedince, jeho tělesný výcvik, jeho pracovní způsobilost, jeho každodenní vedení, jeho morální postoj, jeho nadání; vězení je, daleko víc než škola, dílna či armáda, jež vždy implikují jistou specializaci, "vše-disciplinární". Vězení navíc nemá žádný vnějšek ani žádnou mezeru; nepřestává v činnosti, dokud není jeho úkol dokonale naplněn; jeho působení na jedince musí být nepřetržité: je to ustavičná disciplína. Vězení má konečně nad vězněnými téměř naprostou moc; má své vnitřní mechanismy represe a trestu: je to despotická disciplína. Dovádí do krajnosti všechny procedury, které nacházíme v ostatních disciplinárních zařízeních. Je třeba, aby bylo tím nejmocnějšímsoustrojím pro vnucení nové formy zkaženému jedinci: jeho způsob jednání je vnucení totální výchovy: "Ve vězení může vláda disponovat osobní svobodou a časem vězněného; odtud lze chápat moc výchovy, která, nejen v jednom dni, nýbrž v následnosti dní a dokonce roků může člověku určovat dobu bdění a spánku, aktivity a odpočinku, počet jídel a dobu jejich trvání, kvalitu a množství stravy, povahu a produkt jeho práce, čas modlitby, užívání řeči a takřka samotného myšlení, této výchovy, která na jednoduchých a krátkých cestách z jídelny do dílny, z dílny do cely určuje pohyby těla a i ve chvílích odpočinku řídí využití času, této výchovy, jež se zkrátka zmocňuje naprosto celého člověka, všech fyzických i morálních schopností, které v něm jsou, a času, v němž je on sám. "11) Tato celková "náprava" předepiSUje překódování existence dosti odlišné od čirého právního zbavení svobody a také dosti odlišné od jednoduchého mechanismu reprezentací, o jakém snili reformátoři v dobách Ideologie. 11) Ch. Lucas, De III réforme des prisol1s, 1838, část II, s. 123-124. 326 1. Prvním. principem byla izolace. Izolac~ odsouzeného od vnějšího světa, od všeho toho, co motivovalo jeho čin, od všech okolností, které mu jej usnadnily. Izolace vězněných jednoho od druhého. Trest musí být nejen individuální, ale také individualizující, a to dvojím způsobem. Vězení musí být předevšímpojato tak, aby samo o sobě vylučovalo neblahé následky, které s sebou nese soustředěnítolika rozličných odsouzenců na jednom místě: potlačit spiknutí a vzpoury, jež by se mohly zformovat, zabránit tomu, aby se tvořila nová spolčení či aby se zrodily možnosti vydírání (až se uvěznění znovu ocitnou na svobodě), klást překážky nemorálnosti takovému počtu "mysteriózních spojení". Aby zkrátka vězení nevytvářelo ze zločinců, které soustřeďuje, homogenní a solidární populaci: "V tuto chvíli existuje mezi námi organizovaná společnost zločinců... Tvoří malý národ uprostředvelkého. Téměř všichni tito lidé se seznámili ve vězení, případně se tam znovu potkávají. Dnes je třeba členy této společnosti rozptýlit."12) Mimoto musí být samota pozitivním nástrojem nápravy. Působí skrze zamyšlení nad sebou, které vyvolává, a skrze výčitky svědomí, jež se nevyhnutelně objeví: "Uvržen v samotu zamýšlí se odsouzený nad sebou. Ponechán o samotě se svým zločinem, učí se jej nenávidět, a není-li jeho duše ještě otupena zlem, pak právě v izolaci jej přepadnou výčitky svědomí. "13) Samota působí rovněž díky tomu, že zajišťuje jistý druh_autoregulace trestu a umožňuje jakousi spontánní individualizaci trestání: čím víc je odsouzený schopen zamyslet se nad sebou, tím v"čtší 12) A. de Tocqueville, Rllpport ií la Chambre des Députés, citováno v E. de Beaurnont a A. de TocqueviIle, Le Systeme pél1itentiaire IIUX États-Ul1is, 3. vyd. 1845, s. 392~393. 13) E. de Beaurnont a A. de TocqueviIle, Le Systeme pél1itel1tillire tll/X États-Ul1is, 3. vyd. 1845, s. 109. 327 bylo provinění, jehož se dopustil při spáchání zločinu; ale o to živější budou také jeho výčitky a o to bolestnějšíbude jeho samota; když se naproti tomu bude dostatečně kát a napravovat bez sebemenší přetvářky,samota ho již tížit nebude. "Tak podle této obdivuhodné disciplíny nese každá inteligence a každá morálka v sobě samé princip a míru represe, jejichž jistotu a neproměnnou spravedlnost nedokáže narušit lidská chyba či omylnost... Není to vskutku jakési zpečetění spravedlnosti boží a spravedlnosti vycházející z prozřetelnosti?"14) Konečně, a možná především,izolace odsouzených zaručuje, že na nich může být praktikována v maximální míře moc, která nebude vyvažována žádným jiným vlivem; samota je první podmínkou naprostého podřízení:"Jen si představme," řekl Charles Lucas, odvolávaje se na roli ředitele, učitele, katechety a "dobrotivých osob" ve vztahu k izolovanému vězni, "jen si představme moc lidského slova vstupujícího do prostředí hrozivé disciplíny ticha, aby promluvilo k srdci, k duší, k člověku. "151 Izolace zajišťuje důvěrné setkání vězně a moci, která je vůči němu uplatňována. To je bod, kolem kterého se rozpoutala diskuse o dvou systémech amerického vězeňství, o systému auburnském a systému filadelfském. Ve skutečnosti se tato diskuse, jež se rozrostla do takové šíře,lh) týkala pouze způsobu zajišťování izolace, který by byl přijatelný pro všechny. 14) S. Aylies, Dll systeme pénitentiaire, 1837, s. 132-133. 15) Ch. Lucas, De la réforme des prisons, 1836, díl I, s. 167. 16) Diskuse, která začala ve Francii okolo roku 1830, nebyla ukončena ještě v roce 1850; Charles Lucas, obránce auburnského modelu, inspiroval nařízení z roku 1839 o režimu v Ústředních věznicích (společná práce a naprosté ticho). Vlna vzpoury, která následovala, a snad rovněž všeobecná agitace v zemi v letech 1842-1843 vedly v roce 1844 k upřednostnění pensyIvánského režimu naprosté izola- 328 Auburnský model předepisovalindividuální celu během noci, práci a 'stravování společné, ale pod podmínkou naprostého ticha, vězni směli mluvit pouze s dozorci, s jejich svolením a potichu. To byl zřejmý odkaz ke klášternímu modelu a také odkaz k disciplíně dílny. Vězení musí být mikrokosmem dokonalé společnosti, kde jsou jedinci izolováni ve své morální existenci, kde se však uskutečňuje jejich znovuspojení v přísně hierarchickém rámci, bez vedlejších vztahů, a kde je možná komunikace jen ve vertikálním směru. Výhoda auburnského systému podle jeho obránců spočívala v tom, že byl reprodukcí samotné společnosti. Donucení je zde zajišťováno materiálními prostředky,ale především pravidlem, které bylo třeba se naučit respektovat a které je zaručováno dohledem a tresty. Spíše než držet odsouzené "pod zámkem jak divoká zvířata v jejich kleci", je třeba sloučit je s ostatními, "nechat je podílet se společně na užitečnýchčinnostech, přimět je společně k dobrým návykům, předcházet morální nákaze aktivním dohledem, udržovat jejich soustředění pravidlem ticha"; toto pravidlo navykne vězně "považovat zákon za svaté přikázání, jehož porušení má za následek spravedlivé a zákonité zlo".17) Tato souhra izolace, sloučení bez možnosti komunikovat a zákona zajišťovaného nepřetržitoukontrolou tedy musí rekvalifikovat zločince jako společenskéindividuum: cvičí jej k "užitečné a odevzdané činnosti";IHlobnovuje v něm "návyky společenskosti".IY1 ce, který vychvalovali Demetz, Blouet, TocquevilIe. Avšak Druhý kongres o vězeňství v roce 1847 rozhodl proti této metodě. 17) K. Mitlermaier, v Revue fram;:aise et étrangere de législation, 1836. 18) A. E. de Gasparin, Rapport au ministre de l'lntériellr sur la réfOr/ne des prisons. 19) E. de Beaumont a A. de TocqueviIle, Dll systeme pénal allx Étllts-llnis, 3. vydání, 1845, s. 112. 329 Při naprosté izolaci - jako ve Filadelfii - není rekvalifikace zločince vyžadována od působeníobecného zákona, nýbrž od vztahu jedince ke svému vlastnímu svědomí a k tomu, co může osvítit jeho nitro.2(1)"Osamocen ve své cele je vězeň vydán sobě samému; v tichu svých vášní i světa, který ho obklopuje, sestupuje do svého svědomí, zpytuje jej a pociťuje, že se v něm probouzí mravní cit, který v srdci člověka nikdy zcela nezanikne."21) Není to tedy vnější ohled na zákon ani pouhý strach z trestu, co bude na vězně působit, nýbrž sama práce jeho svědomí. Spíše hluboká odevzdanost než povrchní výcvik; změna morálky, nikoli postoje. V pensylvánském vězení jsou jedinými prostředky nápravy svědomí a němá architektura, na kterou naráží. Na Cherry Hill "jsou zdi trestem za zločin; cela staví vězně tváří v tvář sobě samému; je nucen naslouchat svému svědomí". Z toho vyplývá, že pdce je zde spíše útěchou než povinností, že dozorci nemusejí vyvíjet nějaký nátlak, neboť ten je zajištěn materialitou věcí, a že následkem toho je akceptována jejich autoríta: "Při každé návštěvě splyne z těch počestných rtů několik laskavých slov a snesou se do srdce vězně s uznáním, nadějí a útěchou; vězeň miluje svého dozorce; a miluje ho proto, že je mírný a soucitný. Zdi jsou strašné a člověk je dobrý. "22) V této uzavřené cele, provizorním hrobě, nabývají mýty o znovuzrození snadno konkrétní podoby. Po noci a tichu se obnovuje život. Auburn, to byla společnost sama, dovedená ke svým základním principům. Cherry Hill, to byl život vyhlazený a znovu započatý. Katolicismus hbitě včlenil tuto kvakerskou 20) "Každý člověk," řekl Fox, "je osvícen světlem božím a já to světlo vidím zářit skrze každého člověka." Právě v duchu kvakerů a Walnut Street byla organizována pensylvánská vězení v Pittsburgu, a později v Cherry Hill po roce 1820. 21) JOllrnal des éC01Wlllistcs, II, 1842. 22) Abel B1ouet, Projet de prisons ce/llllaires, 1843. 330 techniku do E;vých diskurzů. "Nevidím ve vaší cele nic než děsivý hrob, v němž namísto červů jen výčitky svědomí a beznaděj postupují, aby vás rozežraly a učinily vaši existenci předstupněm pekla. Avšak... co je pro bezbožného vězně pouhým hrobem, odpornou kostnicí, stane se pro upřímně věřícího křesťana samotnou kolébkou blažené ne- smrtelnosti."23) Z opozice těchto dvou systémů vyrůstala celá řada různých konfliktů: náboženských (musí být konverze principiálním bodem nápravy?), medicínských (vede naprostá izolace k šílenství?), ekonomických (kde jsou nejnižší náklady?), architektonických a administrativních (která forma zaručuje nejlepší dohled?). Proto, nepochybně, tak rozsáhlá polemika. Ale v srdci těchto diskusí a tím, co je vlastně umožňovalo, byl původní cíl vězeňské činnosti: donucovací individualizace prostřednictvímpřerušeníjakéhokoli vztahu, který není kontrolován mocí nebo nařízen podle hierarchie. 2. "Práce, střídající se s přestávkami k jídlu, doprovází vězhě až~k večerní modlitbě; nový spánek mu tedy poskytuje přívětivý odpočinek, který nebude rušen nespoutanou fantazií. Tak uplyne šest dní v týdnu. Po nich následuje den zasvěcený výhradně modlitbě, vyučování a blahodárným meditacím. Tak následují jeden po druhém týdny, měsíce, roky; tak se vězeň, jenž byl při nástupu do zařízení člověkem nestálým či s přesvědčením zaměřeným pouze na svou nezpůsobilost, toužící zničit svou existenci pomocí svých rozmanitých neřestí stává postupně sílou zvyku nej- 23) Abbé Petigny, A/locution adressée aux prisonnicrs, ill'occasion de l'inauguration des biitiments celllllaires de la prison de Versailles. Viz o několik let později v Hraběti Monte Cristo zcela zřetelně kristologickou verzi znovuzrození následujícího po uvěznění; zde však nejde o to učit se ve vězení poslušnosti zákonu, nýbrž nabýt skrze tajné vědění moc k dosažení spravedlnosti navzdory nespravedlnosti úředníků. 331 prve sobě zcela cizím, avšak brzy při této proměně získiÍviÍ novou povahu, jež mu bude natolik blízká díky pr,íci a radostem z ní odvozeným, že pokud byla jeho duše alespOll trochu přivedena moudrým ponaučením k lítosti, mllže být s větší dúvěrou vystaven pokušením, která ho pomalu připraví na návrat na svobodu."24) Práce je spolu s izolací definována jako činitel vězeňské proměny. To nacházíme již v zákoníku z roku 1808: "Ačkoli trest uložený zákonem má za cíl napravení zločinu, usiluje rovněž o polepšení viníka, a tento dvojí cíl se podaří splnit, jestliže je zločinec vytržen ze své zhoubné zahálčivosti, která uvrhnuvši jej do vězení, znovu jej zde dostihuje a zmocňuje se jej, aby ho dovedla až k poslednímu stupni zkaženosti. "2» Práce není ani přídavkem ani korektivem režimu uvěznění: ať se jedná o nucené práce, odloučení či uvěznění, je práce považována samotným zákonodárcem za naprosto nutný doprovodný jev. Nejde ovšem vúbec o nutnost, o níž hovořili reformátoři v 18. století, když chtěli učinit vězení jednak příkladempro veřejnost, jednak účinnou nápravou v zájmu společnosti. Ve vězeňském režimu je spojení mezi prací a trestáním zcela jiného druhu. 24) N. H. Julius, Le[olls slIr/es prisolls, fr. překlad, 1831, díl I, s. 417-4111. 25) G. A. Real, Moti!s dll Codc d'illstmctillll crilllil7e//c, 1808. Již předtím několik nařízení ministra vnitra zdůrazúovalo potřebu zajistit práci pro uvězněné: nařízení z 5. fructidoru Roku VI, 3. messidoru Roku VIII, II. pluvióse a 28. venti\se Roku IX, 7. brumairu Roku X. Ihned po vydání Zákoníkú v letech 111011 a 1810 nacházíme ještě další nařízení: z 20. října 1811,8. prosince 11112; a znovu rozsáhlé nařízeníz TOku 1816: "Největší dúraz je třeba klást na to, aby byli věznění co nejvíce zaměstnáni. Je nutne vzbud it v nich touhu pracovat tím, Žl' budou odlišeni ti, kdo pracují, od tl'ch vezúú, kteří budou chtít dále zahálel. Ti první budou lepe živeni a budou mít lépe ustláno než ti druzí." V('znicl' Ml'lun a Clairvaux byly vdmi brzy organizovány jako velké dílnv. 332 Několik polemik, jež se objevily za restaurace či za červencové monarchie, vyjasnilo funkci, která byla přisuzována trestní práci. Nejprve to byla diskuse o platu. Práce vězňú byla ve Francii odměňována. To s sebou přinášelo problém: jestliže je za práci ve vězení vyplácena odměna, pak tato práce není skutečnou součástí trestu; vězeň ji tedy mllže odmítnout. Výše odměny se navíc odvíjela od zručnosti dělníka, nikoli od polepšení viníka: "Nejtěžší případy jsou téměř všude nejzručnějšími pracovníky; jsou nejlépe odměňováni, v důsledku toho jsou nejvíce neukáznění a nejméně schopni lítosti. "2(,) Diskuse, která nikdy zcela neutichla, byla obnovena, a to se značn)'m zápalem, v letech 1840-1845: bylo to období ekonomické krize, období bouří mezi dělnictvem, a také období, kdy již začínala krystalizovat protikladnost dělníka a delikventa.271 Organizovaly se stávky protestující proti dílmím ve vězení: když se rukavičkáři z Chaumontu podařilo zorganizovat dílnu v Clairvaux, jeho dělníci proteslovali prohlašujíce, že je tím zneuctěna jejich práce, obsadili manufakturu a donutili majitele od jeho projektu ustoupit.28l Byla lu rovněž rozsáhlá lisková kampaň v dělnických denících: o tom, že vláda upřednostňuje trestní práci proto, aby dosáhla snížení "svobodných" platů; o tom, že nevýhody těchto vězeňskýchdílen jsou ještě Silněji pociťoványženami, jež tato konkurence zbavuje práce, nutí je tím k prostituci, následkem níž se ocitnou ve vězení, kde se tyto ženy, které již nemohly dále pracovat na svobodě; stávají další konkurencí pro ty, které jsou stále ještě zaměstnány;2Y)o t0111, že vězňúm je poskytována práce nejlépe zajištěná - "zloději 26) J. J. MarLjucl-Wasselot, Lil Vi/k dll rcfllge, 11132, díl III, s. 171. 27) Viz níže, s. 3%. 21') Vii' J. P. Aguct, Les Gn\'c, SOli.' ItllllOllllrchic de /lIi/lcl, 1l )54, s. 30-3l. 29) L'IItclia, prosinec 1R42, roé. 3, é. 4. 333 provádějí v teple a pod střechou kloboučnickéa nábytkářské práce" -, zatímco nezaměstnaný kloboučník musí docházet "na lidská jatka vyrábět olovnatou bělobu za dva franky denně";3°) o tom, že filantropie se nejvíce stará o podmínky práce vězněných, ale opomíjí podmínky dělníkú pracujících na svobodě. "Jsme si jisti, že kdyby vězňové pracovali například se rtutí, věda by byla zajisté mnohem pohotovější, než je, ve vynalézání prostředkú pro ochranu pracujících před nebezpečím jejích výparú: ,Ti ubozí vězni!' říkali by ti, kteří sotvakdy promluví o dělnících v zlatnictví. Je třeba nejprve krást nebo zabíjet, aby na sebe člověk upoutal pozornost či vzbudil soucit." Především však o tom, že směřuje-li vězení k tomu stát se dílnou, budou tam brzy odesláni žebráci a nezaměstnaní, a budou tak obnoveny ve Francii staré všeobecné špitály nebo v Anglii workhouses.:1J) Navíc zde byly, především po schválení zákona z roku 1844, petice a dopisy - jedna petice, jež byla odmítnuta Chambre de Paris, "shledávala nelidským, že se navrhuje, aby násilníci, vrazi a zloději byli používáni pro práce, jež jsou dnes údělem několika tisícú dělníkú"; "La Chambre dala před námi přednost Barabášovi";:121 typografičtí dělníci odeslali dopis ministrovi, když se dozvěděli, že jedna tiskárna byla umístěna do věznice v Melunu: "Musíte rozhodnout mezi zatracenci, spravedlivě postiženými zákonem, a mezi občany, kteří obětují své dny v počestnosti a odříkání pro zajištění existence svých rodin jakož i bohatství své vlasti. ":1:1) Odpovědi, kterými se proti celé této kampani ohrazovaly vláda a úřady, byly zcela neměnné. Trestní práce nemúže být 30) L'Atclíer, listopad 1845, roč. 6, č. 2. 3I) Tamtéž. 32) L'AleTíer, červen 1844, roč. 4, č. 9 a duben 1845, roč. 5, č. 7; viz z této doby rovněž La Délllocmlíe pacífique. 33) L'AIe1íer, březen 1845, roč. 5, č. 6. 334 kritizována za to, že podporuje nezaměstnanost: pro SVU) omezený rozs'ah a malou produktivitu nemůže mít obecnější vliv na ekonomiku. Není jako aktivita výroby užitečná sama sebou, nýbrž svými dúsledky, které vnáší do lidského mechanismu. Je principem řádu a pravidelnosti; skrze požadavky, které jsou jí vlastní, šíří nezachytitelným zpúsobem formy přísné moci; podřizuje těla pravidelným pohybům, vylučuje rozčilení a neklid, zavádí hierarchii a dozor, které - jelikož tvoří součást její logiky - jsou mnohem lépe přijímány a které jsou mnohem hlouběji vtištěny do chování odsouzených. Spolu s prací"vstupuje do vězení pravidelnost, která tu vládne bez námahy a bez užití jakéhokoli represivního či násilného prostředku. Tím, že je odsouzený zaměstnán, jsou mu vštěpovány návyky řádu a poslušnosti; z lenocha, kterým byl, se stává pilný a pracovitý člověk... postupem času nachází v pravidelné činnosti ve vězení, v manuálních pracích, ke kterým byl donucován..., jistý lék proti výstřelkúm své fantazie. ":14) Trestní práce musí být považována za mašinerii, která sama o sobě transformuje násilnického, neklidného, ukvapeného vězně ve svou součást, která hraje svou roli s dokonalou pravidelností. Vězení není dílna; je, musí být samo o sobě strojem, jehož jsou vězňové-dělnícizároveň soukolími i výrobky; tento stroj je "zaměstnává", a to "nepřetržitě, maje za jediný cíl vyplnit každý jejich okamžik. Když se tělo pohybuje, když se duch zaměstnává jedním určitým předmětem, dotěrné myšlenky se vzdálí a v duši se obrodí klid."35) .rY1á-li koneckonců práce ve vězení ekonomický efekt, pak ten, 'že produkuje mechanická individua podle obecných norem průmy:slovéspolečnosti: "Práce je ochránkyní moderních lidí; nallrazuje morálku, vyplňuje prázdnotu vzniklou nepří- 34) A. Bérenger, Rappart ií rAcadémíe des scíellces mamTes, červen 1836. 35) E. Danjou, Des prísons, 1821, s. 180. 335 tomností víry a platí za princip všeho dobra. Práce se musí stát náboženstvím věznic. Pro společnost-stroj je třeba, aby prostředky nápravy byly čistě mechanické. "Oh) Výroba individuí-strojů je ovšem také výrobou proletářů; v důsledku toho, že máme jen "dvě ruce dobré pro všechno", dá se žít jen "z výsledku naší práce, vykonáváním nějakého povolání, nebo z výsledku práce jiných, prováděním krádeží"; nuže, pokud by vězení nenutilo zločince k práci, zavádělo by z fiskálního hlediska znovu do samotné své instituce situaci, kdy si jedni vybírají dávky z práce druhých. "Otázka zahálčivosti je zde stejná jako v samotné společnosti; pokud nejsou vězni schopni existovat ze své práce, jsou živi z práce druhých."l?) Práce, kterou odsouzený přispívá k naplňování svých vlastních potřeb, přetváří zloděje na poslušného dělníka. A právě zde vstupuje do hry otázka užitečnosti odměny za trestní práci; ukládá vězněnému "morální" formu platu jakožto podmínky jeho existence. Mzda vštěpuje"lásku a návyk" k práci;08J ukazuje těmto zlosynům, kteří ignorují rozdíl mezi mým a tvým, smysl vlastnictví - smysl "toho, co je dobýváno v potu tváře";o~) naučí také ty, kteří žili marnotratně, co je to prozíravost, šetrnost, co to znamená myslet na budoucnost;40l konečně tím, že předkládá měřítko vykonané práce, umožňuje kvantitativně vyjádřit píli vězně a pokrok v jeho polepšení.41J Mzda za 36) L. Faucher, De la réforme des prisons, 1838, s. 64. V Anglii zajišťovaly "šlapací mlýn" (tread-mill) a pumpa disciplinární mechanizaci bez jakéhokoli cílového produktu. 37) Ch. Lucas, De la réforml' des prisons, 1838, dílU, s. 313-314. 38) Trlll1léž, s. 243. 39) E. Danjou, Des prisons, 1821, s. 210-211; viz také L'Atelier, listopad 1845, roč. 6, Č. 2. 4U) Ch. Lucas, tamtéž. 1řetina denního platu byla každému vězněnému dávána stranou pro dobu, kdy bude propuštěn. 41) E. Ducpétiaux, Dll systeme de ľemprisonnement cellulnire, 1857, s.30-31. 336 trestní práci neodměňuje produkci; slouží jako pobídka k proměně jedince a měřítko jejího uskutečňování: je to právní fikce, neboť nereprezentuje "svobodné" poskytování pracovní síly, ale úskok, u něhož se předpokládá,že bude účinný při technikách nápravy. Co je tedy užitkem trestní práce? V žádném pf'ípadě to není zisk; dokonce ani formování užitečnýchdovedností; jde o ustavení vztahu moci, prázdné ekonomické formy, schématu podřízeníjedince a jeho přizpůsobeníaparátu výroby. Dokonalým obrazem práce ve vězení byla ženská dílna v Clairvaux; tichá přesnost lidského soustrojí se zde spojovala s předepsanou přísností kláštera: "V křesle, nad kterým visel kmcifix, sedí jedna ze sester; před ní vykonávají vězeňkyně, sedící ve dvou řadách, úkol, jenž jim byl uložen, a poněvadž jako práce převládá téměř výhradně šití, vládne zde neustále nejpřísnější ticho... Zdá se, že v těchto sálech vše dýše pokáním a usmířením. Vracíme se tu jakoby přirozeně do dob ctihodných zvyklostí tohoto starého místa; připomínají se nám ty dobrovolné kajícnice, které se zde uzavíraly proto, aby daly sbohem okolnímu světu."42) 3. Vězení ovšem přesahuje prosté zbavení svobody ještě důležitějším způsobem. Směřuje k tomu stát se nástrojem modulace trestu: aparátem, který by skrze vykonávání rozsudku, jimž je pověřen, měl právo převzít, přinejmenším zčásti, jeho princip. Toto "právo" nebylo samozřejměinstituci vězení přiznáno v 19. a ani ve 20. století jinak než v zlomkovité podobě (v komplikované formě podmínečného pro- 42) Srovnejme to s následujícím textem Faucherovým: "Vstupte do přádelny; poslechnětesi, jak spolu rozmlouvají dělníci, a hvízdání strojů. Existuje ve světě truchlivější kontrast než srovnání pravidelnosti a předpověditelnosti těchto mechanických pohybů s nepořádkem myšlenek a mravů způsobeným kontaktem takového množství mužů, žen a dětí?" Dc la réforme des prisons, 1838, s. 20. 337 puštění, částečného osvobození či organizování center reformy). Je však třeba poznamenat, že bylo velmi záhy požadováno těmi, kdo byli odpovědni za správu věznic, jako sama podmínka dobrého fungování vězení a jeho účinnosti v onom úkolu napravování, jež mu sama justice svěřila. Tak tomu je i v případě trvání trestu: dovoluje přesně kvantifikovat tresty, stupúovat je podle okolností a dodávat legálnímu trestání více či méně explicitní formu mzdy; riskuje ale, že zústane bez nápravné hodnoty, pokud setrvá jednou provždy na rovině rozsudku. Délka trestu nesmí být měřítkem pro "směnnou hodnotu" přestupku; musí se přizpúsobovat "užitečné" přeměně vězněného po dobu, na niž je odsouzen. Nikoli čas jako měřítko, nýbrž čas finalizovaný. Spíš ve formě operace než ve formě mzdy. "Tak jako moudrý lékař zastaví léčení nebo v něm pokračuje podle toho, jestli nemocný již dospěl do stavu uzdravení, tak by v první z těchto dvou hypotéz mělo odpykání trestu skončit ve chvíli úplného napravení odsouzence; neboť v takovém případě se všechno 'další věznění stává neužitečným, a proto i nehumánním vúči napravovanému, jenž by jen marně zatěžoval stát. "43) Spravedlivá délka trvání trestu se tedy musí měnit nejen podle spáchaného činu a jeho okolností, ale i podle trestu samého, podle toho, jak se bude konkrétně odvíjet. To se ukazuje ve vyjádření,že musí-Ii být trest individualizovaný, pak nikoliv vzhledem k individuu-zločinci, právnímu subjektu zloči- 43) A. Bonneville, Des libémlions prépllmloires, lR46, s. 6. Bonnevil\e navrhoval zavést měřítka "předběžnéhopropuštěnína svobodu", ale také "osobních doplňkovýchpostihů" nebo navýšení trestu, jestliže se ukáže, že "trestní předpis, stanovený aproximativněpodle předpokládaného stupně delikventovy zatvrzelosti, nedostačuje k tomu, aby dosáhl očekávanéhoúčinku". Tento doplněk neměl přesahovat osminu trestu; předběžné propuštěnína svobodu mohlo být uplatněno po uplynutí tří čtvrtin trestu. (Tmilé des di<'erses inslillllions complémenlllires, s. 251n.) 338 nu, původci zodpovědnému za přestupek, ale vzhledem k trestanému individuu, předmětu řízené transformace, individuu uvězněnému, vsazenému do vězeňského aparátu, modifikovanému jím nebo reagujícímu na něj. "Jde pouze o reformování zločince. Jakmile je tato reforma provedena, kriminálník se musí navrátit do společnosti."44) Kvalita a obsah uvěznění již nesmí být určovány samotnou povahou přestupku. Právní závažnost zločinu nemá v žádném případě hodnotu znaku, který by jednoznačně určoval, je-li odsouzený povahy napravitelné či nikoli. Zejména distinkce zločin - delikt, kterou zákoník vystihoval v rozlišení mezi vězením a káznicí, případně nucenými pracemi, není funkčnív případě polepšování. To byl téměř obecně rozšířený názor, vyjádřený řediteli věznic v anketě pořádané ministerstvem v roce 1836: "Drobní delikventi obecně jsou nejzkaženější... Mezi zločinci se lze setkat s mnoha muži, kteří podlehli nátlaku svých vášní a potřebám početné rodiny. Chování zločinců je mnohem lepší než chování drobných delikventů;ti první jsou poddajnější,pracovitější než ti druzí, což jsou obecně darebáci, podvodníci a lenoši."4S) Odtud tedy myšlenka, že přísnost trestu nemusí být v přímém poměru k trestní závažnosti spáchaného zločinu, ani definitivně stanovená pro všechny stejně; Jako nápravná operace má uvěznění své nároky a své vlastní obtíže. Jsou jimi jeho účinky, které musí určovat jeho etapy, jeho dočasná zostření, jeho následná ulehčení; to, co Charles Lucas nazval "mobilní klasifikace mravů". Progre- 44) Ch. Lucas, citováno v Gllzelle des Iribunllllx, 6. dubna 1837. 45) V Gazetle des Iribllnaux. Viz také J. J. Marquet-Wasselot, Lil Ville dll refllge, 1832, s. 74-76. Ch. Lucas poznamenává, že "drobní delikventi pocházejí převážně z městského prostředí" a že "většina trestanců odsouzených za těžké zločiny je z venkovské populace". Dc III ,.éforme des prisons, 1R36, díl I, s. 46-50. 339 sivní systém, užívaný v Ženevě od roku 1825,46) byl často vyžadován i ve Francii. Například ve formě tří areálů: zkušební areál pro většinu vězněných, areál trestání a areál odměn pro ty, kteří jsou na cestě k nápravě. 471 Nebo ve formé čtyř fází: perioda zastrašování (zbavení práce a všech vnitřních i vnějších vztahů); perioda práce (izolace, ale s prací, která bude po fázi nucené nečinnosti působit jako dobrodiní); režim umravnění (více či méně éasté "pohovory" s řediteli nebo oficiálními návštěvami); a perioda společné práce4~) Ačkoli princip trestu byl spíše rozhodnutím justice, jeho spravování, jeho kvalita a jeho přísnost musí vyzdvihovat autonomní mechn.nísmus, který řídí účinky trestání v samém vnitřku aparátu, jenž je produkuje. Je to celý režim trestů a odměn, který není pouze cestou, jak si vynutit respektování pravidel vězení, ale také jak dosáhnout toho, aby vězení působilo efektivně na uvězněné. Došlo k tomu, že to uznala i sama právní autorita: "Neměli bychom být překvapeni, tvrdil kasační soud, když projednával návrh zákona o vězeních, myšlenkou udělování odměn, které může představovat z velké části úložné ze mzdy nebo zlepšení stravování, nebo dokonce zkrácení doby trestu. Múže-li něco probudit v duších odsouzených pojmy dobra a zla, přivést je k morálnímu uvědoměnía povznést je trochu výše v jejich vlastních očích, pak je to možnost dosíci určité odměny."4Yl Je nutné připustit, že vzhledem ke všem těm procedurám, které opravují trest podle toho, jak probíhá, nemohou mít právní instance bezprostřední autoritu. Je to ve skutečností 46) R. Frc>snel, COII.'idémliolls Slil" les I//Iliso".' dl' I"ef//:{e, 1R2'1, s. 2'1-31. 47) Ch. Lucas, De Itl réforl/lc des I'I";so//s, 1H3R, díl II, s. 440. 4R) L Dur~s, čl3) Bylo navrhováno a zkoušeno i množství jiných, mnohem 62) Ducatel, lmtmetioll paur /11 cOllstmetion dcs IIlllisOIlS ďllrrN, 1841, s. 9. 63) E. Ducpétiaux, Dll systemc dc I'cl/1priSOnllCI/1Cllt ccl/u/llirc, 1857, s.56-57. 346 úplnějších systémů registrace.Ml V každém případě jde o to, aby bylo z vězení učiněno místo, kde se konstituuje vědění, jež musí sloužit regulativnímu principu vykonávání vězeňské praxe. Vězení nemá pouze znát rozhodnutí soudců a aplikovat je ve fungování etablovaných předpiSŮ: musí z vězně neustále získávat vědění, které dovolí transformovat trestní měřítka ve vězeí'tskouoperaci; které učiní z trestu, nezbytně odpovídajícího určitému přestupku, přeměnu vězněného užitečnou pro společnost. Autonomie vězeí'tského režimu a vědění, které ji umožňuje, dovolují rozmnožovat tuto užitečnost trestu, kterou učinil zákoník principem své trestní filozofie: "Pokud jde o ředitele, tento nesmí ztratit z dohledu žádného vězně. Ať se vězeň nachází v kterékoli části věznice, ať už do ní vstupuje, ať z ní vychází či ať odpočívá, ředitel je stejnou měrou povinován prokázat motivy jeho setrvání v dané třídě či jeho přechodu z jedné do druhé, Je vpravdě účetním. Každý vězeň je pro něj, ve sféře individuální výchovy, kapitálem investovaným v trestním zájmu.'%l Vězeňská praxe, tato důmyslná technologie, zužitkovává kapitál investovaný do trestního systému a do výstavby těžkých věznic. Souběžně s tím se delikvent stává poznávaným individuem. Tento požadavek poznání neleží, v prvním stadiu, v samotném soudním procesu, aby sloužil k lepšímu odůvodnění rozsudku a k určení pravdy o míře viny. Teprve jako odsouzený, a z titulu jednoho z prvků aplikace trestních mechanismů,se zločinec konstituuje jako předmět možného vědění. To však implikuje fakt, že vězeňský aparát, se vším tím technologickým programem, jenž je s ním spojen, uskuteč- 64) Viz např. G. de Gregory, Projct dc Codc péllllllll1ivcrscl, 1832, s. 199n.; Grellet-Wammy, Mllnucl dcs prisons, 1839, díl II, s. 23-25 a s. 199-203. 65) Ch. Lucas, Dc /11 réformc dcs prisons, 1838, díl II, s. 449-450. 347 i1uje kuriózní substituci: z rukou justice dostává odsouzeného člověka; avšak předmětem, na nějž má působit, není samozřejmě přečin, a dokonce přesně vzato ani zločinec, nýbrž objekt poněkud odlišný, definovaný proměnnými, které přinejmenším zpočátku nebyly obsaženy v rozsudku, neboť byly podstatné pouze pro technologii korekce. Touto jinou osobou, kterou vězei1ský aparát dosazuje za odsouzeného zločince, je dcliktJťllt. Delikvent se odlišuje od zločince tím, že pro jeho charakterizaci je relevantní spíše jeho život než jeho čin. Vězei1ská operace, chce-li být skutečnou převýchovou,musí totalizovat existenci delikventa, učinit z vězení jistý druh umělého a donucovacího divadla, v němž je třeba jeho existenci od základú obnovit. Právní trest proběhne v určitém aktu; trestní technika pi'tsobí na život; následkem toho jí připadá úkol rekonstituovat malost a strach ve formě vědění, modifikovat jeho účinky či zaplňovat jeho mezery donucovací praxí. Je to znalost biografie a technika vycvičení lidské existence. Pozorování delikventa "se musí vracet nejen k okolnostem, nýbrž i k příčinám jeho zločinu; musí je vyhledávat v běhu jeho života podle trojího hlediska organizovanosti, společenského postavení a vzdělání, aby poznalo a zjistilo nebezpečné sklony toho prvního, nepříjemné· predispozice toho druhého a špatnou minulost toho třetího. Tento biografický Výzkum je podstatnou součástí soudního vyšetřování,jež vede k roztřídění trestů dříve, než se stanou podmínkou vězeňskéhosystému pro třídění morálky. Musí vězně doprovázet od soudu do vězení, kde povinností ředitele není pouze jej převzít, ale i doplnit, zkontrolovat a zpřesnit jeho prvky během doby věznění."f,f,) Za zločincem,jemuž vyšetřovánífaktů může připsat odpovědnostza zločin, se rýsuje osobnost delikventa, je- 66) Ch. Lucas, De ln ré/orme des prisons, 1838, díl II, s. 440-442. 348 jíž pomalé formování ukazuje biografický výzkum. Zavedení "biografického" prvku je pro historii trestání důležité. Nechává totiž existovat "zločince" před zločinem a v krajním případě dokonce mimo zločin. Právě odtud vychází psychologická kauzalita, která zdvojuje přiřknuti odpovědnosti soudem a tak směšuje jeho účinky. Vstupujeme tak do "kriminologického" bludiště, ze kterého jsme dosud ještě nevystoupili: každá rozhodUjící příčina, jež slouží pouze ke snižování odpOVědnosti,vede k poznamenání pachatele zločinu kriminalizací o to pochybnější, vyžadující o to přísnější měřítka trestání. Tak jako biografie zločince zdvojuje v trestní praxi analýzu okolností, když jde o posouzení zločinu, vidíme, že trestní a psychologický diskurz vzájemněprostupují své hranice; a tady, v jejich průsečíku, se formuje onen pojem "nebezpečného"individua, který dovoluje ustavit síť kauzálních souvislostí v celém biografickém vývoji a stanovit trestně-nápravný verdikt.f,7) Delikvent se odlišuje od zločince také tím, že není pouze pachatelem svého činu (pachatelem odpovědnýmve smyslu určitých podmínek svobodné a vědomé vůle), nýbrž že je se svým činem spojen celým svazkem složitých nitek (instinkty, pudy, sklony, charakter). Technika vězeňského trestání 67) Bylo by třeba studovat, jak se biografická praxe rozšířila od chvíle konstituováI1.í delikventa jako individua v rámci trestního mechanismu: biografie nebo autobiografie vězňů u Apperta; formování biografických sešitů po vzoru psychiatrie; využití biografie při obhajobě obžalovaných. V posledním bodě lze srovnávat rozsáhlé memoáry z konce 18. století, ospravedlňující tři muže odsouzené k lámání v kole či týkajícfse Jeanne Salmonové, a řeči na obhajobu zločinců z doby Ludvíka Filipa. Chaix d'Este-Ange hájil La Ronciera: "Půjdete-li hluboko před zločin, daleko před moment obvinění, můžete zkoumat život obviněného, proniknout jeho srdce, ohledat jeho nejskrytější zákoutí, obnažit veškeré jeho myšlenky, celou jeho duši..." (Discollrs el plnidoyers, díl III, s. 166) 349 směřuje nikoli ke vztahu pachatele a činu, nýbrž ke spřízněnosti delikventa s jeho zločinem. Delikvent, konkrétní manifestace obecného fenoménu kriminality, se dělí na kvazipřirozené třídy, jež jsou vybaveny každá svými definitivními charakteristikami, vyžadujícími určitý způsob léčby, což nazval Marquet-Wasselot v roce 1841 Etnografií vězení: "Odsouzenci, to jsou ... jiní lidé uvnitř týchž lidí: mají své zvláštní zvyky, své instinkty, své mravy."6~) Zde jsme stále ještě velice blízko "pitoreskním" popisům světa zlosynů - staré tradici, která sahá daleko a která nabývá nové síly v první polovině 19. století, ve chvíli, kdy se nad vnímáním jiné třídy a jiného lidského druhu začíná artikulovat vnímání jiné formy života. Zoologie společenskýchpoddruhů,etnologie civilizací zlosynů, s jejich rituály a s jejich jazykem, se načrtávají ve formě parodie. Avšak přesto se tu manifestuje i úsilí o ustavení nové objektivity, kde kriminálník náleží typologii zároveň přirozené i deviantní. Delikvence, patologická odchylka lidského druhu, může být analyzována jako chorobné syndromy nebo jako velké teratologické formy. Ve Ferrusově klasifikaci máme nepochybně jednu z prvních proměn staré "etnografie" zločinu v systematickou typologii delikventů.Analýza je zajisté chybná, ale zcela jasně zde vidíme působení principu stanovujícího, že delikvence se musí specifikovat spíše podle normy než podle zákona. Existují tři typy odsouzených: ti, kteří jsou nadáni "intelektuálními schopnostmi, jež převyšují průměrnou inteligenci, kterou jsme stanovili", avšak kteří se stali zvrácenými jednak "tendencemi ve své konstituci" či "vrozenými sklony", jednak "zhoubnou logikou", "nespravedlivou morálkou" nebo "nebezpečnýmposuzováním společenských povinností". Odsouzenci tohoto typu vyžadují izolaci ve dne v noci, osamocené procházky, a je-li nezbytné 68) J. J. Marquet-Wasselot, L'Ethnogmphie de~ pri~on~, 1841, s. 9. 350 připustit jejich styk s jinými, pak musí mít "lehkou masku z drátěného pÍetiva ve stylu těch, jež se užívají při tesání kamene nebo při šermu". Druhá kategorie se skládá z odsouzenců "zkažených, omezených, otupělých či pasivních, kteří jsou vedeni ke zlu svou lhostejností k hanbě stejně jako ke cti, svou zbabělostí, dalo by se skoro říci leností a nedostatkem odporu k špatným podnětům"; spíš než režim represe je pro ně vhodný režim vzdělávánía výchovy, a je-li to možné, tak výchovy vzájemné: izolace v noci, společná práce ve dne, konverzace pod podmínkou, že probíhá nahlas, společná četba následovaná vzájemným kladením otázek, což může být dokonce odměňováno. Nakonec jsou zde "neschopní a nezpůsobilí" odsouzení, které "jejich neúplná konstituce činí nevhodnými pro jakékoli zaměstnání, jež vyžaduje uvážlivé úsilí a souvislou vůli, a pro něž je tudíž nemožné snášet konkurenci při práci s inteligentními dělníky a kteří, nemajíce ani dostatek vzdělání, aby poznali své společenské povinnosti, ani dostatek inteligence, aby svým osobním instinktům porozuměli či aby proti nim bojovali, jsou vedeni ke zlu samotnou svou nedostatečností. Pro ně by samota znamenala jen posílení jejich netečnosti; musejí proto žít společně, nicméně tak, aby formovali nepočetné skupinky, neustále stimulované kolektivním zaměstnáním a podřízené přísnému dohledu."ÓYl Tak se postupně ustavuje "pozitivní" vědění o delikventech a o jejich druzích, silně odlišné od soudní klasifikace zločinů a jejich okolností; odlišné však také od lékařskéhovědění, které dovoluje prosadit šílenství jedince a v důsledku toho vymazat trestný charakter činu. Ferrus vyslovuje tento princip zcela jasně: "Pojímánijako celek nejsou delikventi nic menšího než šílenci; bylo by však vůči těm druhým nespravedlivé srovnávat je s vědomě 69) G. Ferrus, De~ pri~0Il11ier~, 1850, s. 182n., s. 278n. 351 zvrácenými lidmi." V torhto novém vědění jde o to kvalifikovat "vědecky" čin jakožto trestný čin, a především jedince jakožto delikventa. Zde se otevírá možnost kriminologie. Korelativem trestní justice je nepochybně zločinec, ale korelativem vězeňského aparátu je někdo jiný; je to delikvent, biografická jednotka, jádro "nebezpečnosti",reprezentant jistého typu anomálie. A jestliže k zadržení, jež zbavuje svobody, jak je definováno právem, připojilo vězení vězeňský "doplněk", tento doplněk zavedl naopak nadbytečnou osobu, která se vkradla mezi toho, koho zákon soudí, a toho, kdo tento zákon vykonává. Tam, kde zmizelo označené, rozčtvrcené, pálené, mučením vyhlazované tělo, objevilo se tělo vězně, zdvojené o individualitu "delikventa", o tu malou.duši zločince, kterou vyrobil sám trestní aparát jako místo aplikace trestní moci a jako předmět toho, co se ještě dnes nazývá věda o vězeňství. Říká se, že vězení produkuje delikventy; pravdou je, že téměř nevyhnutelněpřivádí zpět před tribunály ty, kteří mu byli svěřeni. Avšak produkuje je i v tom smyslu, že uvádí do hry mezi zákonem a přestupkem, mezi soudcem a zločincem, mezi odsouzencem a katem netělesnou realitu delikvence, která jedny s druhými spojuje a která je, všechny pohromadě, drží již jeden a půl století ve stejné pasti. * Vězeňská technika a delikvent jsou v určitém smyslu dvojčata. Nevěřte tomu, že to, co přivolalo do starých věznic rafinovanost vězeňských technik, bylo odhalení delikventa vědeckou racionalitou. Nevěřte ani tomu, že interní vypracování vězeňských metod skončilo, když byla ukázána "objektivní" existence delikvence, kterou soudcovská abstraktnost a neústupnost nemohla zahlédnout. Vězeňská technika a delikvence se objevily obě společně a v návaznosti jedna na druhou jako technologický celek, jenž tvaruje a rozčleňuje objekt, 352 na který aplikuje své nástroje. A tato delikvence, jež se zformovala v podzemí soudního aparátu, na úrovni "nízkých činů", od nichž justice odvrací oči v hanbě, kterou zakouší při trestání těch, jež odsoudila, tato delikvence nyní přichází, aby pronásledovala bezstarostné tribunály a vznešenost zákonů; tuto delikvenci je třeba poznat, posoudit, změřit, diagnostikovat a zpracovat, jakmile jsou vyneseny rozsudky; tuto delikvenci, tuto anomálii, tuto deviaci, toto neurčité nebezpečí, tuto chorobu, tuto formu existence je nyní třeba vzít v úvahu při přepisovánízákoníků. Delikvence, to je msta vězení na justici. Pomsta dostatečně hrozná na to, aby nechala soudce ztichnout. Vystupuje tedy hlas kriminologů. Je však třeba mít na paměti, že vězení, tento koncentrovaný a přísný obraz všech disciplín, není endogenním prvkem v trestním systému, tak jak je definován na přelomu 18. a 19. století. Univerzální použití vězení nebylo vyvoláno tématem trestní společnosti či tématem obecné sémio-techniky trestání, jež stálo v pozadí "ideologických" zákoníků, beccariovského nebo benthamovského. Toto vězení vzešlo odjinud- z mechanismů vlastních disciplinární moci. Vždyť navzdory této heterogenitě jsou mechanismy a účinky vězení rozptýleny po celé moderní kriminální justici; delikvence a delikventi na ní skrz naskrz parazitovali. Bude třeba hledat důvod této ohromné "účinnosti"vězení. Jednu věc však můžeme poznamenat již nyní: trestní justice definovaná reformátory v 18. století vytyčila dvě možné, ale divergentní linie objektivace zločince - první byla sérií morálních a politických "zrůd", které upadly za hranice společenskésmlouvy; druhá byla linií právnického subjektu, rekvalifikovaného trestáním. Právě "delikvent" dovolil sloučit tyto dvě linie a ustanovit pod zárukou medicíny, psychologie nebo kriminologie individuum, v němž se porušitel zákona a objekt vědecké techniky - téměř - překrývají. To, že naroubování vězení na trestní systém nebylo doprovázeno násilnou odmí- 353 tavou reakcí, muselo mít nepochybně mnoho důvodů. Jedním z nich je ten, že produkováním delikvence dodalo vězení trestní justici unitární pole objektů, ověřené "vědami",a že jí tak umožnilo fungovat v obecném horizontu "pravdy". Vězení, ta nejtemnější oblast v aparátu justice, je místem, kde moc trestat, kter,l si již netroufá púsobit s otevřeností a viditelně, tiše organizuje pole objektivity, kde bude trestání moci fungovat na denním světle jako terapie a rozsudek se zapíše do diskurzu vědění. Je pochopitelné, že justice tak snadno adoptovala vězení, ačkoli vůbec nebylo dítětem jejích myšlenek. Určitě mu toto uznání dlužila. 354 KAPITOLA II NEZÁKONNOSTI A DELIKVENCE Z hlediska zákona múže být zadržení docela dobře zbavením svobody. Uvěznění, které jej zajišťuje, však vždy zahrnuje technický projekt. Přechod od veřejných mučení s jejich zjevnými rituály, s jejich uměním, smíšeným s ceremoniemi bolesti k trestům vězením, jež jsou ukryty v masivních architekturách a střeženy tajemstvím administrací, není přechodem k nediferencovanému, abstraktnímu a zmatenému trestání; je to přechod od jednoho umění trestat k jinému, které není o nic méně zručné než to první. Je to proměna techniky. Z tohoto přechodu vzešel její symptom a zároveň shrnutí: nahrazení průvodu trestanců v řetězech v roce 1837 uzavřeným vozem. Prúvod trestanců v řetězech - tradice, která odkazovala zpět až k časům galejí - se udržel až do červencové monarchie. Zdá se, že význam, který mu byl na počátku 19. století jako představenípřikládán,byl spjat s faktem, že v jedné manifestaci slučoval dva zpúsoby trestání: cesta k uvěznění se odvíjela jako ceremoniál veřejného mučení.I) Líčení "posledního~rúvod~ trestanců" - líčení, která se šířila po Francii v létě fB36':'::' as ním spojených skandálů dovolují poznat toto jeho fungování, tak cizí pravidlům "vězeňské vědy". Na 1) Faucher poznamenal, že trestanci v řetězech byli populární podívanou, "zejména v době, kdy popraviště byla již téměř zrušena". 355 počátku je rituál popraviště: nasazování řetězů a okovů kolem krku na dvoře v Bicetre; trestancova šíje byla přiložena ke kovadlině jako k popravčímu špalku, avšak v tomto případě katovo umění vésti úder nespočívalo v utětí hlavy - byla to zručnost opačná, jež dokázala nezabít. "Velký dvůr v Bicetre vystavoval na odiv mučicí nástroje: několik řad řetězú s jejich železnými obojky. Artoupnns [vrchní strážcové], sloužící i jako dočasní kováři, připraví kovadlinu a kladivo. Za mříží ochozu jsou vsazeny všechny ty hlavy se zasmušilým či sveřepým výrazem, které má vykonavatel vsadit do okovú. O něco výše, na každém poschodí věznice, lze pozorovat údy a paže míhající se mezi mřížemi cel, znázorií.ující bazar s lidskými těly; to jsou vězni, kteří přišli asistovat úpravě svých bývalých kamarádů... Nyní jsou tu v postavení obětí. Sedí na zemi, spárováni náhodně a podle velikosti; okovy vážící 8 liber, jež musí každý z nich nést, je tíží na kolenou. Vykonavatel je prohlédne, poměřuje jejich hlavy a přizpúsobuje masivní okovy o tloušťce jednoho palce. Pro přikování obojku je třeba přispění tří katll; první podpírá kovadlinu, druhý přidržuje dva okraje obojku u sebe a svými pažemi chrání hlavu postiženého a třetí opakovanými údery obrovitým kladivem roztlouká spojovací šroub. Každá rána otřásá hlavou i tělem ... Nepřemítá se ostatně o nebezpečí, jež by mohlo stihnout oběť, kdyby se kladivo odchýlilo ze své dráhy; takový dojem zmizí, či je spíš potlačen dojmem otřesné hrúzy, kterou zakoušíme při pomyšlení na boží stvoření nacházející se ve stavu takového pokoření."2) Dále je tu dimenze veřejné podívané; podle Gazette des tribunaux sledovalo 2) Revue de Paris, 7. června 1836. Ta část, kdy šlo o podívanou, nebyla již v roce 1836 veřejná; přístup byl povolen jen několika privilegovaným divákům. Příběh o přikování vězňů, jak jej nacházíme v RevlIe de Poris, přesně odpovídá - dokonce doslovně- tomu, co je uvedeno v knize Le Del'llier jOllr d'ul1 COl1dl1l1mé, 1829. 356 prúvod vycházející z Paříže 19. července přes 100 000 lidí: "Sestup od Courtille k Mardi Gras... " Pořádek a bohatství přišly zdálky pozorovat, jak zde prochází velký kmen nomádů, kteří byli spoutáni v řetězech, toho jiného druhu, "odlišné rasy, jež měla privilegium zalidnit galeje a věznice".3) Diváci z řad nižších vrstev, tak jako za časů veřejných mučení, pokračovali s odsouzenými ve svých dvojznačných výměnách urážek, hrozeb, povzbuzení, ran, projevů nenávisti či přízně. Něco násilného se vzbouřilo a nepřestávalo prúvod následovat po celou dobu: hněv na příliš přísnou nebo příliš shovívavou justici; pokřikování na nenáviděné zločince; iniciativy ve prospěch vězií.ú, kteří byli známí a uctívaní; konfrontace s policií: "Po celou dobu, než průvod urazil cestu od brány ve Fontainebleau, vyrážely skupinky rozvášněných divákú rozhořčené výkřiky proti Delacollongovi: Pryč s velebným pánem, křičeli, pryč s tím hanebným člověkem; měl dostat, co mu patřilo. Bez energie a tvrdosti městské gardy mohlo dojít k vážným nepokojům. Ve Vaugirardu byly těmi nejvzteklejšími přihlížejícími ženy. Křičely: Pryč s tím hříšným knězem! Pryč s tou zrúdou zvanou Delacollonge! Policejní komisaři z Montrouge, z Vaugirardu a několik starostů a zástupců starostů přispěchali s rozvinutými šerpami, aby dopomohli respektování rozsudku soudu. Nedaleko před lssy, spatřiv M. Allarda a četníky jeho brigády, vrhl po nich Fran<;ois svou dřevěnoujídelní misku. Tak si připomněli, že rodiny některých z dřívějších kamarádů odsouzeného žijí v lvry. Od té chvíle se policejní inspektoři seřadili podél cesty a sledovali z těsné blízkosti káru s trestanci. Ti z pařížského kordonu, všichni bez výjimky, házeli každý svou dřevěnou jídelní misku po hlavách četníkú, z nichž někteří byli zasaženi. V tu chvíli davem proniklo horečnaté vzrušenÍ. 3) Gazette des fribunallx, 20. července 1836. 357 Vrhli se jedni na druhé."4} Během pochodu trestanců v řetězech mezi Bicetre a Sevres bylo vypleněno povážlivé množství domt'P} V této slavnosti odcházejících odsouzenců bylo něco z rituálu obětního kozla, jenž je zabit během rituálního lovu, něco ze svátku bláznů, kdy dochází k převrácení rolí, část starého ceremoniálu popraviště, kde pravda musí zazářit na denním světle, a také část z těch lidových představení, za nichž docházelo k uznání oslavovaných osobností nebo tradičních postav: hra pravdy a ponížení, defilé slávy a hanby, útoky proti viníkllm, kteří byli odhaleni, a na druhé straně radostná přiznání zločinů. Byla to snaha objevit tvář zločinců, kteří měli svou slávu; deníky přinášely již předem jejich jméno a líčily jejich život; někdy podávaly i jejich popis, popisovaly jejich oblečení, aby jejich totožnost nikomu nemohla uniknout: jako by to byly programy pro diváky.h} Uvažovalo se také o typech zločinců, lidé se pokoušeli podle šatů či podle vzezření tváře rozeznat "specializaci" odsouzeného, je-li to vrah nebo zloděj: hra maškar a loutek, do níž se však, pro vzdělanějšípohledy, vplížila jakási empirická etnografie zločinu. Od představenína pódiu po Gallovu frenologii, podle toho, ke kterému prostředíkdo náležel, užívala se taková sémiologie zločinu, pro jakou měl kdo předpoklady:"Fyziognomie jsou stejn~' rozmanité jako šaty: tu hlava vznešená, jako jsou 4) Tillllléž. 5) Lil I'/III/Illlge, 1. srpna 1836. 6) Gllzel!e des IrilJlIJIIIIIX publikovaly pravidelně tyto seznamy a tyto "kriminální" noticky. Zde je příklad popisu, v němž lze snadno rozpoznat Delacollonge: "Staré soukenné kalhoty, jež zakrývají pár holínek, čapka se štítkem z téže látky a šedá halena... kabát z modrého sukna." (6. června 1836) O něco později bylo rozhodnuto Delacollonge přestrojit, aby byl ochráněn před násilím davu. Gllzelle des IribulllllIX signalizuje i toto přestrojení: "Pruhované kalhoty, halena z modrého plátna, slaměný klobouk." (20. července) 35R výrazy tváře Murillovy; tam tvář neřestná, zarámovaná hustým obočím, která vypovídá o energii odhodlaného ničemníka ... Jindy se tvář Araba rýsuje nad tělem uličníka. Tady máme zženštilé a líbezné rysy kompliců, tam si povšimněte lesklých tváří zhýralců, to jsou učitelé."?) Sami odsouzení odpovídali na tuto hru tím, že vystavovali své zločiny na odiv a zpřítomňovali své špatné skutky: to je jedna z funkcí tetování, známky jejich činů nebo jejich osudu. "Nesou na sobě své insignie, ať gilotinu vytetovanou na levé paži, nebo dýku na prsou, vraženou do krvácejícího srdce." Za pochodu napodobují scénu svého zločinu, vysmívají se soudcům či policii, vychloubají se svými špatnostmi, které ještě nebyly odhaleny. Franc;:ois, bývalý Lacenairův komplic, vykládal, že objevil metodu, jak zabít člověka, aniž by vykřikl a aniž by byla prolita kapka krve. Velký kočovný jarmark zločinu měl své kejklíře a své maškary, v nichž komická afirmace pravdy odpovídala zvědavosti a urážkám. Celá série takových scén se v onom létě 1836 objevila okolo Delacollonge: na jeho zločinu (rozsekal na kusy svou těhotnou paní domácí) přispívalo k pobouření především to, že byl knězem; to mu také pomohlo uniknout popravišti. Zdá se, že mezi lidmi vzbudil silnou zášť. Již v káře, kterou byl převážen do Paříže v červnu 1836, byl urážen a nebyl schopen zadržet slzy; ohrazoval se nicméně proti tomu, aby byl vezen v uzavřeném voze, neboť se domníval, že ponižování je součástí jeho trestu. Při odjezdu z Paříže "nebylo možné si představit, kolik počestného rozhořčení, mravního hněvu a nízkosti si dav vybije na tom člověku; kameny jej zasypávaly spolu s nadávkami rozzuřeného publika... Byl to výbuch neslýchané zuřivosti; především ženy, opravdové fúrie, předváděly neuvěřitelné vzky- 7) Revue de Paris, červen 1836. Srov. Claude Guellx: "Vezměte si lebku každého z oněch lidí, skrývající uvnitř svúj druh bestie... Zde máme rysa, zdl' !--()čku, tady opici, tam supa, tady hyenu." 359 pění nenávisti."H) Aby jej ochránili, vyměnili mu šaty. Někteří oklamaní diváci uvěřili, že jej poznali ve Fran<;oisovi. Ten přistoupil na hru a přijal tuto roli; avšak ke komedii zločinu, který nespáchal, přidal ještě komedii kněze, jímž nebyl; líčení "svého" zločinu prokládal modlitbami a velkolepými gesty požehnání adresovanými davu, jenž ho urážel a jenž se mu smál. Několik krokl'! stranou podstupoval skutečný Delacollonge, "který se podobal mučedníkovi",dvojí potupu urážek, jež se sice nesnášely na jeho hlavu, ale ve skutečnosti byly určeny jemu, a posměchu, jenž způsobil, že se znovu objevil kněz v postavě jiného zločince, jímž byl a jehož by rád skryl. Jeho utrpení bylo před jeho očima předváděno tím vrahem komediantem, k němuž byl připoután. Do všech měst, jimiž procházel, přinášel průvod trestanců v řetězech svou slavnost; byly to saturnálie trestání; trest se zde proměnil v privilegium. A díky velice podivné tradici, která, jako by se vymkla obvyklým rituálúm veřejného mučení, vyžadovala od odsouzených nikoli obligátní známky lítosti, nýbrž předváděnítéto bláznivé hry, která trestání popírala. K ozdobě okovú a řetězú si trestanci sami připojovali jako okrasu stužku, pletenou slámu, květinu nebo ozdobnou šúúrku. Prúvod v řetězech, to je kruh a tanec; to je také zpárování, vynucená svatba zakázané lásky. Svatební veselí, slavnost a posvícení v řetězech: "Přiběhli před pruvod s kyticemi, se stuhami či se slaměnými střapci zdobícími jejich čepice a ti nejšikovnější měli nasazeny přílby s chocholem... Jiní na sobě měli obvyklé punčochy v dřevácích či módní vestu pod nádenickou halenou."~) A během celého večera, který následoval 8) La Phalallxe, 1. srpna 1836. 9) Revue de Paris, 7. června 1836. Podle Gaze((e des trilJllllaux si kapitán Thorez, který velel prťívodu z 19. července, přál tyto okrasy odstranit: "Je nevhodné, aby vám, jdete-Ii na galeje odpykat své zločiny, byla dovolena taková nestydatost, jako je upravování vlasů. Jako by šlo o svatbu." 360 po přikování, se trestanci v řetězech bez přestání točili dokola ve veliké fárandole na dvoře v Bicetre: "Běda dozorcúm, jestliže je dav trestanců poznal; obklopili je a zasypali svými okovy; trestanci zůstali pány bitevního pole až do sklonku dne."lOl Sabat odsouzených odpovídal soudnímu ceremoniálu okázalostmi, jež vynalézal. Převracel nádheru, řád moci a jeho znaky formou zábavy. Ovšem bylo tu už něco z politického sabatu. Člověk by musel být hluchý, aby zde nezaslechl jisté nové akcenty. Trestanci zpívali pochodové písně, jejichž proslulost se rychle šířila a které se ještě dlouho a všude opakovaly. Bezpochyby tu lze nalézt ozvěnu žalozpěvů, kterými volně šířené letáky opěvovalyzločince- potvrzení pravdivosti zločinú, temná heroizace, evokace hrúzných trestů a všeobecná nenávist, která je obklopovala: "Pro dobrou pověst nechte nám trumpety hrát... Odvahu, děti, podrobme se bez zachvění strašnému osudu, jenž se vznáší nad našimi hlavami... Naše okovy jsou těžké, ale my je uneseme. Trestancl'!m nezbývá nic než hlas, jenž se za nimi vznáší: ulehčete jim." Přesto zaznívá v těchto kolektivních písních jiný podtón; morální kód, jímž se řídila většina starých žalozpěvú, se převrátil. Veřejné popravy namísto toho, aby přinášely výčitky, vyostřovaly hrdost; justice, jež vynesla rozsudek, byla zavrhována a odsuzována davem, který se přišel obdivovat tomu, co pokládal za projevy lítosti či ponížení: "Tolik vzdáleni od našich domovů někdy naří~áme. Naše tváře, vždy vážné, budou soudcllm nahánět strach... Chtiví neštěstíobracíte k nám své pohledy, abyste se setkali se sklíčeným,plačícíma ponižujícím se lidským plemenem. Avšak naše pohledy jsou hrdé." 10) Revue de Paris, 7. června 1836. K tomuto datu byl průvod zkrácen, aby se zabránilo farandole, a vojáci byli pověřeni udržováním pořádku až do odchodu průvodu. Sabat trestancťí je popsán v Le Dernier jour [rUIl cOlldamné. "Společnost tu byla zastoupena dozorci a vyděšenými zvědavci; zločinci jí poněkud pohrdali a udělali z toho hrůzyplného potrestání rodinnou slavnost." 361 Nalézáme zde i potvrzení toho, že životu galejníka a jeho druhů jsou vyhrazeny radosti, které svobodný život nezná: "Časem si podmaníme své radosti. I pod okovy se zrodí dny slavností. " Radosti se stanou zběhy. Uniknou katům, jsou tam, kam je vedou písně." A především nebude dnešní stav trvat věčně; nejenže budou vězni osvobozeni a budou jim navrácena jejich práva, ale ti, co je obviií.ovali, zaujmou jejich místa. Mezi zločinci a jejich soudci nadejde den velkého soudu, kdy se jejich role obrátí: "Nám trestancůmje určeno lidské opovržení. Nám patří také všechno zlato, které lidé zbožií.ují. Toto zlato přejde jednoho dne do našich rukou. Vykupujeme jej cenou našich životů. Jiní se chopí těchto řetězů, které nás dnes necháváte nést; stanou se otroky. Až zpřetrháme svá pouta, zazáří pro nás hvězda svobody... Sbohem, neboť my se vzepřemejak vašim okovům, tak vašim zákoni'tm."ll) Zbožné divadlo, jak si je představovaly ony letáky, při němž by odsouzený bedlivě nabádal dav k tomu"aby jej nikdy nenapodobil, se změnil v hrozivou scénu, v níž je dav vyzýván, aby volil mezi barbarstvím katů, nespravedlností soudců a neštěstím odsouzených, kteří, ač dnes poraženi, jednoho dne zvítězí. Velkolepé představení průvodu v řetězech odpovídalo starobylé tradici veřejných poprav; odpovídalo rovněž mnohonásobné reprezentaci zločinu, již přinesla doba žurnálů, pochybných plátků, šarlatánůa bulvárních divadel;12) ale odpovídalo i střetnutím a boji'tm, jejichž první zaburácení s se- 11) Píseň téhož druhu je citována v Gllzeffe des fribul1llUX z 10. dubna 1836. Zpívala se na nápěv Marseillaisy. PatriOtická válečná píseň se stala očividně písní války společenské: "Co nám chce tento pitomý lid, jde se nám posmívat.v našem neštěstí? Zírají na nás chladným pohledem. Naši kati jim hrůzu nenahánějí." 12) Existuje třída spisovatelů, kteří "se přiklonili k tomu, že oslavují zločiny bídáků nadaných udivující zručností, nechávají je hrát hlavní roli a dodávají jejich výstřelkům, jejich posměchu a jejich nezastírané uštěpačnosti zastánce autority." Kdokoli, kdo viděl představeníAu- 362 bou přinášelo; dodávalo jim jakési symbolické vyústění: armáda rozvratu, ač poražena zákonem, slibuje návrat; to, co bylo vypuzeno násilím řádu, přinese při svém návratu osvobozující zvrat. "Byl jsem zděšen, když jsem viděl, kolik jisker se znovu objevuje v tomto popelu."D) Rozčilení, které vždy obklopovalo veřejné popravy, se nyní setkalo s ohlasem v konkrétních hrozbách. Je zřejmé, že červencová monarchie se rozhodla pro potlačení průvodů trestanci't v řetězech ze stejných důvodi't - jež však působily naléhavěji-, které vyžadovaly zrušení veřejných poprav v 18. století: "Neslučuje se s našimi mravy vést lid tímto zpi'tsobem; je nutné vyhnout se tomu, aby v městech, jimiž konvoj prochází, bylo konáno takové ohyzdné představení,které nadto nepřinášílidu žádné ponaučení."14)Bylo proto nutné skoncovat s těmito veřejnými ritUály; podrobit přepravu odsouzených stejné proměně, jakou prošlo samo trestání; a umístit i je pod znamení úřed­ nickézdrženlivosti. JenŽe to, co bylo v červnu roku 1837 přijato, aby nahradilo průvod trestanců v řetězech, nebyl pouze uzavřený vůz, o němž se tehdy hovořilo, nýbrž celý stroj, jenž byl velice pečlivě připraven. Byl to vůz, pochopený jako pohyblivé vězení, jako mobilní ekvivalent Panoptikonu. Centrální chodba jej rozdělovala po celé délce: na obou stranách bylo šest cel, v nichž seděli vězni čelem k sobě. Na kotníky jim byly navlečeny.okovy, zvnitřku obložené vlnou a spojené mezi sebou osmnáctipalcovým řetězem; nohy byly sevřeny bage des Adrefs či Robert MllCllire, drama oslavované mezi lidem, rozpozná bez obtíží správnost mých pozorování. To je triumf, apoteóza opovážlivosti a zločinu. Čestní lidé a síly veřejnosti jsou tu mystifikováni od začátku do konce. (H. A. Fregier, Les classes dlll1gereuses, 1840, díl II, s. 187-188). 13) Le Demier jour ďUI1 COl1dlll11l1é, 1829. 14) Gazetfe des fribulllluX, 19. července 1836. 363 v kovových nákolenicích. Odsouzený seděl na "svého druhu trychtýři ze zinku a dubového dřeva, jenž se vyprazdňoval na veřejnou cestu". Cela neměla žádné okno směrem ven; byla zcela oplechovaná; jedině špehýrka, rovněž z plátu (proděravěného) plechu nechávala průchod "přiměřenému proudu vzduchu". Na straně směřující do chodby byly v každé cele dveře opatřené okénkem se dvěma přihrádkami: jedna sloužila pod,'ivání stravy, druhá, zamřížovaná,dohledu. "Otevírání a šikmé nasměrování okének jsou kombinovány tak, aby měl dozorce zrak bez přestání upřený na vězně a zaslechl každé jejich slovo, aniž by oni mohli zahlédnout nebo zaslechnout jeden druhého." Vše je uspořádáno takovým zpúsobem, že "totéž vozidlo pojme bez nejmenších potíží zároveň trestance a pouhého zadrženého, muže a ženy, děti a dospělé. Ať je převoz jakkoli dlouhý, všichni budou dopraveni na míslo určení, aniž by měli možnost jeden druhého si povšimnout či spolu promluvit." Konečně neustálý dohled dvou dozorců, kteří jsou vyzbrojeni krátkou dubovou holí "se silnými, otupenými diamantovými hroty", umožňuje rozehrát celý systém trestú v souladu s interními nařízeními vozu: stravovací režim o chlebu a vodě, palečnice, žádné polštáře, jež by dovolovaly spát, spoutání řetězem na obou rukou. "Je zakázáno jakékoli čtení vyjma knih o morálce." I kdyby jen pro svou mírnost a rychlost "dělal tento stroj čest vnímavosti svého tvúrce"; jeho přednost však spočívá v tom, že byl vozidlem opravdu vězeňským. Svými vnějšími účinky dosahoval naprosté benthamovské dokonalosti: "V rychlém prújezdu tohoto pojízdného vězení, které na svých tichých a temných bocích nenese jiný nápis kromě slov ,Přeprava vězňtľ, je něco tajemného a pochmurného, co Benth,?m požaduje při vykonávání kriminálních rozsudkú a co zanechává v duši přihlížejících prospěšnějšía trvalejší dojem než pohled na ty cynické a rozesmáté cestovate- 364 le. "1:;) Má také vnitřní účinky; již po několika dnech přepravy (během'nichž nejsou věznění ani na okamžik osvobozeni od pout) začíná fungovat jako nápravné zařízení. Vycházejí z něj překvapivě umoudření: "Z hlediska morálního je tento druh přepravy, která netrvá déle než sedmdesát dvě hodiny, strašlivým mučením, jehož dúsledky se na tom, kdo jej podstoupil, tedy na vězni, projevují dlouhodobě." Dosvědčují to i sami trestanci: "Pokud v celulárním voze nespíte, múžete pouze přemýšlet. A když jsem tak přemýšlel, připadalo mi, že musím litoval toho, čeho jsem se dopustil; víte, po čase bych ještě mohl mít strach polepšil se, a to nechci. "16) Historie panoptického vozu byla poměrně skromná. Přesto je ve způsobu, jakým nahradil prúvod trestanců v řetězech, a v příčinách této proměny zhuštěn celý proces, při němž během osmdesáti let trestní věznění nastoupilo na místo veřejného mučení jakožto promyšlená technika modifikování jednotlivců. Celulární vůz je nástroj reformy. Veřejná mučení nenahradilo masivní uvěznění, nýbrž pečlivě artikulovaný disciplinární mechanismus. Přinejmenším v principu. * Neboť vězení, ve své realitě a v svých vidilelných účincích, bylo ihned odsouzeno jako největší omyl trestní justice. Jistým, poměrně podivným způsobem se historie vězeňství nepodřizovalachronologii, podle níž, jak by se dalo soudit, 15) Gtlzette des trilnll1tlllx, 15. června 1837. 16) Gtlzette des tri/nmtlllx, 23. července 1837. 9. srpna Gtlzette informuje, že vůz se převrhl na předměstí Guingampu: vězňové namísto toho, aby se vzbouřili,"pomohli svým strážcůmobrátit jejich společné vozidlo zpět na kola". Přesto je 30. října hlášen jeden útěk ve Valence. 365 miÍ vše rozumně niÍsledovat: stanovení trestnosti věznem a niÍsledné uzniÍní jeho chybnosti; poté pomalý vzestup reformních projektú, které by vyústily ve více či méně koherentní definici vězeňské techniky; dále uskutečněnítakového projektu; nakonec konstatování jeho úspěchu či omylu. Ve skutečnosti došlo k určité srážce, anebo v každém případě k jiné distribuci těchto prvkú. A tak jako se projekt niÍpravné techniky přidružil k principu trestního věznění, kritika vězení a jeho metod se objevila příliš brzy, v těchže letech 1820-1845; mimoto ustrnula v jistém počtu formulací, které jsou - až na čísla - i dnes opakoviÍny téměř beze změny: - Věznice nesnižují míru kriminality: je dost dobře možné je rozšiřovat, násobit jejich počet nebo je transformovat, a množství zločinú a z]očincú zllstane stejné či se, což je ještě horší, zvýší. "Ve Francii se odhaduje, že počet jedincú, kteří se nacházejí ve stavu očividného nepřátelství vúči společnosti, je asi 108 000. Represivní prostředky, jež máme k dispozici, jsou: popraviště, železný obojek, 3 galejní vězení, 19 centrálních věznic, 86 soudních vězení, 362 věznic pro vyšetřovací vazbu, 2800 kantonálnkh vězení, 2238 cel pro zajištění na četnických stanicích. Navzdory celé řadě těchto prostředkú podržuje si nectnost svou troufalost. Počet zločinú se nesnižuje; ... počel recidiv spíš VZrllstiÍ, místo aby klesal. "17l - Věznění vyvolává recidivu; po propuštění z vězení má člověk více šancí než předtím, že se do něj vrátí; odsouzení jsoll ve značné míře bývalí vězni; 38 % z těch, kteří opustí centrální věznice, a 33 % galejníkú je znovu odsouzeno;IK) od roku 1828 do roku 1834 bylo z téměř 35 000 lidí odsouzených za zločin pi-ibližně 7400 recidivistú (tj. 1 z 4,7 odsouzených); 17) La Fmtcmi/,', únt1r 1M2, Č. 10. Hi) ['t1čet citl1\',lI1Ý C. de 1,1 R'Khdt1uc,llddem v prúběhu diskuSl' II rdllrmi' trestl1íht1 /,ikt1níku / 2. prosince IKI1, /\rclli,'cs l'0r/cll/"lItoircs, s\'. LXXII, s. 2(}lJ-21O. 366 z necelých 200 000 drobných delikventú bylo skoro 35 ODD rovněž recidivisty (tj. 1 ze 6); vcelku tedy jeden recidivista z 5,8 odsouzených;lYJ v roce 1831 bylo z 2174 odsouzených pro recidivu 350 těch, kteří byli propuštěni z galejních vězení, 1682 z centrálních věznic, 142 ze čtyř niÍpravných zařízení, která podléhala stejnému režimu jako centrální věznice2(1) A diagnostika se stávala čím dál tím přísnější po celou dobu trvání červencové monarchie: v roce 1835 bylo napočítáno 1486 recidivistů z 7223 odsouzených zločinců; v roce 1839 to bylo 1749 z 785S; v roce 1844 již 1821 z 7195. V Loosu bylo 7 980 vězňů 570 recidivistú a v Melunu 745 z 1088 vězněných.21l V dúsledku toho vězení, místo aby propouštělo na svobodu napravené jedince, rozšiřovalo ve společnosti nebezpečné delikventy: "Každoročněse navrací do společnosti 7000 osob....je to 7000 zárodků zločinu nebo korupce rozesetých po těle společnosti.A když pomyslíme na to, že tato populace neustále roste, že žije a pohybuje se okolo nás, připravena chopit se každé příležitosti k narušení pořádku a využít všech zločinů ve společnosti jako zkoušku jejích sil, múžeme zústat chladní při této podívané?"22J - Vězení nemúže selhat při produkování delikventú. Vytváří je určitým zpúsobem existování, který nutí vězněné vést: když je izoluje v celách nebo když jim ukládá zbytečnou práci, pro niž nenajdou žádné využití, v žádném případě přitom "nemyslí na člověka ve společnosti;vytváří nepřir«zenou,neužitečnou a nebezpečnou existenci"; vězení by mělo vězně vychovávat, avšak ml'1že mít systém vzděliÍní, který se obrací k člověku, odl'1vodněně za svl'1j předmět jednání proti vúli lY) E. Ducpétiaux, Dc /0 n'f(lI'IlIl' 1"'lIitclltltllrc, Hn7, díl III, s. 276n. 20) E. Dllcpétiallx, /'lIl1t<'2. 21) C. fcrrlls, Dcs pri"ollllicr.<, tR50, s. 363..367. 22) E. dl' Ikalll1wl1t a A. de TOC'lllcvillc, N"tc "111'11' "y"t"/I/(' 1,,'lIitclltioir(', t R3l, s. 22-23. 367 přírody?23) Vězení produkuje delikventy také tím, že jim vnucuje násilná omezení; je určeno k aplikování zákonů a k učení se je respektovat; jenže veškeré jeho fungování probíhá díky zneužívání moci. Zneužívání svévolné moci administrativy: "Pocit nespravedlnosti, který vězněný zakouší, je jednou z příčin, jež nejvíce přispívá k nezkrotnosti jeho charakteru. Když pozoruje, jak je zde vystaven utrpením, která zákon nejen nenařizuje, nýbrž dokonce ani nepředpokládá,dostává se do obvyklého stavu, kdy má vztek na vše, co ho obklopuje; vidí ve všech zástupcích moci pouze své katy; nevěří již, že byl vinen: obviňuje samu justici."21) Zneužívání korupce, strachu a neschopnosti strážců: ,,1000 až 1500 odsouzených žije pod dohledem 30 či 40 strážcl'j, kteří udržují nějakou bezpečnost pouze tak, že se spoléhají na donášení, tedy na korupci, kterou pečlivě rozeseli mezi sebou. Kdo jsou tito strážci? Propuštění vojáci, lidé bez vzdělání, bez porozumění, jež je nutné pro jejich funkci, kteří jen provozují řemeslný dohled nad zločinci."25) Zneužívání vykořisťovánítrestní práce, která za těchto podmínek nemůže mít výchovný charakter: "Horlí se proti obchodu s černochy. Nejsou však vězni tak jako otroci prodáváni podnikateli a nakupováni výrobci... Dostávají snad věznění v tomto ohledu lekce z poctivosti? Nejsou nadto těmito hanebnými příklady vykořisťovánídemoralizováni?"2h) 23) Ch. Lucas, Oe /11 réforll1e des prisolls, 183ó, díl I, s. 127 a 130. 24) F. Bigot Préameneu, Rllpporlllll cOllsei/ génél'll/ de 10 sociélé des prisol1s, 1819. 25) Lil Fl'Illemilé, březen 1842. 26) Text adresovaný L'Alclicr, říjen 1842, roč. 3., Č. 3, od dělníka uvězněného za členství v dělnickém sdružení. Tento protest bylo možné zaznamenat v době, kdy tytéž noviny vedly kampaň proti konkurenci trestní práce. V tomto čísle lze najít i dopis od jiného dělníka na stejné téma. Srov. rovněž La Fl'Illernilé, březen 1842, roč. 1., Č. 10. 368 - Vězení umožřmje - či přesněji napomáhá - organizování prostředí delikventů, solidarizujících spolu, hierarchizovaných, připravených ke všem budoucím spolčením: "Společnost zakazuje spolčování více než 20 osob... a sama ustavuje spolky 200, 500, 1200 odsouzených v centrálních věznicích,jež jsou pro ně budovány ad hoc, a rozděluje je pro jejich větší pohodlí do dílen, do dvorú, do společnýchložnic, do společných jídelen... A rozmnožuje je po celém území Francie tak, že kde je věznice, tam je spolek... a stejně tolik antisociálních klubů."2?) Právě v těchtQ klubech se odehrává výchova mladého delikventa, který si zde odpykává svůj první trest: "První touhou, jež se v něm zrodí, bude naučit se od těch obratných, jak uniknout krutostem zákona;. první lekci bude čerpat z této strohé logiky zlodějů, jež jim velí považovat společnost za nepřítele; první moralitou mu bude donášení - špehování dodává v našich věznicích vážnosti; první vášní, která se v něm roznítí, bude děsit svou mladou mysl těmi ohavnostmi, jež se musely zrodit v kobkách a jež pero odmítá jmenovat... Od nynějška se rozešel se vším, co ho poutalo ke společnosti."28) Faucher hovořilo "kasárnách zločinu". - Podmínky, jimž jsou vystaveni propuštění vězni, je nevyhnutelně odsuzují k recidivě: protože jsou pod dohledem policie; protože byli přiděleni na nějaké místo pobytu, nebo jim byl pobyt na určitých místech zakázán; protože"vycházejí z vězení jen s průkazem, který musejí předkládatvšude, kam přijdou, a který připomíná odsouzení, jež nad nimi bylo vyneseno".2Y) Porušení zákazu pobytu, nemožnost najít 27) 1. Moreau-Christophe, Oe 10 morllllilé el de la folie dans le régime péni. lenliaire, 1839, s. 7. 28) L'Almanach populaire de la France, 1839, podepsáno D., s. 49-56. 29) F. Barbé-Marbois, Rapporl SUl' I'éllll des prisons de Calvados, de I'Eure, /11 Mllnche el/a Seine-Illférieure, 1823, s. 17. 369 práci a potulka jsou nejčastějšíčinitele při recidivě. Gazette des trilJ1l11aux, ale také dělnické deníky referovaly pravidelně o takových osudech, jako byl případ dělníka odsouzeného za krádež, umístěného pod dohled do Rouenu a opětovně chyceného při krádeži, kterého advokáti odmítali obhajovat; sám tedy předstoupilpřed tribunál se svou obhajobou, stal se dějepiscem svého života, vysvětlil, jak - když byl propuštěn z vězení a bylo mu vymezeno místo pobytu - se nemohl vrátit ke své práci zlatiče, neboť jako propuštěnec byl všude odmítnut; policie mu upřela právo hledat si práci jinde: byl tedy připoután k Rouenu, aby tu zemřel hlady a bídou v důsledku onoho úmorného dohledu. Ucházel se o práci na radnici; osm dní byl zaměstnán na hřbitově za 14 sou na den: "Ale, řekl, jsem mladý, mám chuť k jídlu a sním více než dvě libry chleba, 5 sou stojí jedna libra; co mohu dělat se 14 sou, abych se najedl, vypral si a měl střechu nad hlavou? Byl jsem v beznadějné situaci, chtěl jsem se opět stát řádným člověkem; policejní dohled mne znovu uvrhl do neštěstí. Všechno jsem si zošklivil; tak jsem se tedy seznámil s Lemaltrem, který žil rovněž v bídě; chtělo se nám žít a hanebná myšlenka na krádež se nám vrátila.":1()) . _ Nakonec produkuje vězení delikventy nepřímo tím, že uvrhuje rodinu vězněného do bídy: "Tentýž rozsudek, který posílá do vězení hlavu rodiny, odsuzuje matku ke každodennímu nedostatku, děti k opuštěnosti, celou rodinu pak k potulce a žebrání. Z tohoto hlediska tedy hrozí, že zločin zde zapustí kořeny.":1II Nutno podotknout, že tato monotónní kritika vězení se neustále odvíjela ve dvou směrech: proti tomu, že vězení ne- 30) Gllzette des Irillul1l1/1x, 3. prosince 1829. Srov. v témže smyslu Gllzette des IrilJlllwllX, 19. července 1839; Lil Ruchc popu/llire, srpen 1840; Ltl Fmlernilé, červenec-srpen 1847. 31) Ch. Lucas, Dc Itl réfol'lllc des I'risol1s, 1838, dílU, s. 64. 370 vedlo účinně k nápravě, že vězeňská technika zde ustrnula v zárodečném stavu; a proti tomu, že ve snaze působit nápravu ztratilo vězení svou moc trestat,:12) že pravou vězeňskou technikou má být přísnost:1:1) a že vězení je dvojnásobným ekonomickým omylem - přímým, pro náklady na jeho vnitřní organizaci, a nepřímým, pro škody způsobované delikvencí, kterou nepotlačuje.:14)Nicméně odpověďna tyto kritiky byla beze změny tatáž: pokračování podle neměnných principů vězeňské techniky. Již jeden a půl století je vězení vždy podáváno jako svůj vlastní lék; obnovování vězeňských technik je předkládáno jako jediný prostředek nápravy jejich vytrvalé chyby; realizace projektu korekce jako jediná metoda pro překonánínemožnosti uvést jej v skutek. 32) Tato diskuse byla velmi živá před novým nařízenímupravujícím postavení věznic z roku 1839 i po něm. Nařízeníbyla přísná (ticho, zákaz vína a tabáku, snížení přídělú jídla) a byla doprovázena vzpourami. Monilc/lr z 3. října 1840 píše: "Bylo skandální sledovat vězně, jak se nalévají vínem, cpou se masem, zvěřinou, pamlsky všeho druhu a jak považují vězení za pohodlný hostinec, kde si mohou opatřit všechny příjemnosti, které jim život na svobodě často odpírá." 33) V roce 1826 množství Rad distriktli požadovalo, aby bylo stálé a neefektivní věznění nahrazeno deportacemi. V roce 1842 požadovala Rada distriktu Hautes-Alpes, aby se vězení stala místy "opravdového pykání"; v podobném duchu se vyjádřily i distrikty Dróme, l'Eure-et-Loir, Niěvre, Rhóne a Seine-et-Oise. 34) Podle ankety uspořádané v roce 1839 mezi řediteli věznic. Ředitel věznice v Embrunu podotkl: "Přemrštěnépohodlí věznic pravděpodobně velmi přispívá k hrozivému nárústu počtu recidivistú." Ředitel z Eysses: "Současný režim není dostatečně přísný, a je-li něco jisté, pak to, že pro mnoho vězňú má vězení svúj púvab a že zde nacházejí zvrácené rozkoše, které jsou zcela v jejich duchu." Ředitel z Limoges: "Současný režim ve věznicích, jež se pro recidivisty ve skutečnosti ničím neliší od obvyklých penzionátů, není v žádném směru represivní." (Srov. L. Moreau-Christophe, Polémiq/les l'él1ilenfillires, 1840, s. 86.) Srovnej s prohlášeními učiněnými v červenci 1974 představiteli Syndikátu zaměstnancúve vězeňství, jež se týkají účinkú liberalizace ve věznicích. 371 Přesvědčivým dokladem toho byly vzpoury vězňů, jež se odehrály v uplynulých týdnech'} a jež, byly připisovány faktu, že reforma definovaná v roce 1945 neměla nikdy skutečný efekt; bylo tedy nutné vrátil se k základním principům vězeňství. Avšak tyto principy, od nichž jsou ještě dnes očekávány tak báječné výsledky, jsou dostatečně známy: již před 150 lety ustavily sedm univerzálních maxim dobrého "stavu vězeňství". 1. Trestní věznění musí mít jako svou základní funkci transformaci chování jedince: "Polepšení odsouzeného jako principiální úkol trestu - to je posvátný princip, jehož formální proniknutí do oblasti vědy, a zejména do vědy o legislativě, je záležitostí zcela nedávnou." (Congn~s pénitentiaire de Bmxelles, 1847) A komise Amor v květnu 1945 věrně opakuje: "Trest zbavení svobody má za základní cíl polepšení odsouzeného a jeho opětovné zařazení do společnosti." Princip korekce. 2. Věznění musí být izolováni či přinejmenšímroztříděni podle trestní závažnosti svých činů, avšak především podle věku, podle dispozic, podle techniky nápravy, jejíž užití se předpokládá s ohledem na ně, podle fáze své transformace. "Při zapojení prostředků pozměňujícíchvelké fyzické i morální rozdíly, jež s sebou přinášejí konstituce vězněných, je třeba mít stále na mysli míru jejich zkaženosti, jejich rozdílné možnosti nápravy, které mohou nabídnout." (únor 1850) Roku 1945: "Rozdělení jednotlivců ve vězeňských zařízeních s mírným trestem do jednoho roku má za základ pohlaví, osobnost'a stupeň zkaženosti delikventa." Princip klasifikace. 3. Tresty, jejichž průběh musí být možné modifikovat podle individuality vězněných, podle dosažených výsledků, zlepšení či zhoršení. ,,Jelikož základním cílem trestu je reforma vězněného, bylo by žádoucí propustit na svobodu všech*) Mezi Idy 1972-1974. Pozn. překl. 372 ny vězně, u nichž je dostatečně zaručeno jejich morální obrození." (Ch, Lucas, 1836) Roku 1945: ,,Je aplikován progresivní režim ... z hlediska přizpůsobeníjednání s vězněm podle jeho postoje a podle stupně jeho polepšení. Tento režim sahá od umístění na samotce až k podmíněnému propuštění. .. Výsada podmíněného propuštění je rozšířena na všechny dočasné tresty." Princip modll/ace trest/I. 4.Práce musí být jednou z podstatných součástí transformace a postupné socializace vězně. Trestní práce "nesmí být chápána jako doplněk, a takřka jako zesílení trestu, nýbrž spíš jako zmírnění, jež by již nemělo být možné vězni upřít". Je nutné umožnit vězněnému naučit se a provozovat určité řemeslo a poskytnout jemu i jeho rodině prostředky obživy. (Ducpétiaux, 1857) Roku 1945: "Každý odsouzený podle obecného práva je povinen pracovat... Nikdo nesmí být přinucen zllstat bez zaměstnání." Princip práce jako povinnosti aig~o práva. . 5. Výchova vězněného je ze strany veřejné moci zároveň nevyhnutelnou opatrností v zájmu společnosti a povinností vzhledem k vězněnému. "Sama výchova může sloužit jako nástroj trestání. Otázka trestního uvězněníje otázkou výchovy." (Ch. Lucas, 1838) Roku 1945: "Zacházení, jemuž je vězeň vystaven krom veškeré té korumpující promiskuity... musí principiálně směřovat k jeho obecnému a profesionálnímu vzdělávánía k jeho zlepšování." Princip vězdiské výchovy. 6. Režim ve vězení musí být, přinejmenším zčásti, kontrolovaný a musí se o něj starat kvalifikovaná osoba, mající morální a technickou způsobilostbdít nad správným formováním individuí. Ferrus píše v roce 1850 o lékaři ve vězení: "Jeho pomoc je prospěšná u všech forem uvěznění.. , nikdo se nemůže těšit intimnějšídůvěře vězňů než lékař, nikdo nemůže znát lépe jejich povahu, působit účinněji na jejich cítění tím, že ulevuje jejich fyzickým potížím a využívá těchto prostředků vlivu na to, aby je přesvědčil přísnými slovy ne- 373 bo vhodným povzbuzením." Roku 1945: "V každém vězeňském zařízení pracuje sociální a lékařsko-psychologická služba." Princip kontroly techniky věznčllí. 7. Uvěznění musí být doprovázeno nástroji dohledu a pomoci, až dokud nedojde k definitivní readaptaci bývalého vězně. Nemělo by jít jen o to, aby nad ním byl ustaven ochranný dohled při odchodu z vězení, "nýbrž aby mu byla zajištěna pomoc a podpora". (Boulet a Benquot v Chambre de Paris) Roku 1945: "V prúběhu trestu i po jeho ukončení je vězňúm poskytována pomoc pro usnadnění jejich opětovného začleněnído společnosti." Princip dopliíkových institucí. Od jednoho století k druhému se slovo za slovem opakují tytéž základní propozice. A vydávají se pokaždé za definitivně získanou, konečně přijatelnou formulaci reformy, jež byla až do té chvíle postrádána. Stejné, či téměř stejné fráze by si bylo možné vypújčit i z jiné "plodné" periody reformy: z konce 19. století, od "hnutí za obranu společnosti"; anebo ještě z let zcela nedávných s jejich vězeňskými vzpourami. Není proto nutné považovat vězení, jeho "nezdar" a jeho více či méně úspěšně provedenou reformu za tři po sobě jdoucí momenty. Spíš je třeba přemýšlet o simultánním systému, který se historicky překrývá s právním zbavením svobody; systém čtyř prvků, který obsahuje: disciplinární "suplement" vězení - prvek nad-moci [surpouvoír]; produkci objektivity, techniky, vězeňské "racionality" - prvek s tím souvisejícího vědění; faktické zachování, ne-Ii vystupňování kriminality, které mělo vězení zamezit - prvek inverzní účinnosti; a konečně opakování jakési "reformy" disciplinární funkce vězení, která je izomorfní navzdory své ,,idealitě" prvek utopického zdvojování. Tento komplexní soubor konstituuje "systém vězeňství" [systeme carcéral] a nikoli jen instituci vězení s jeho zdmi, s jeho zaměstnanci, s jeho nařízeními a s jeho násilím. Systém vězeňství spojuje v téže figuře diskurzy a architektury, donucovací nařízení a vědecká tvr- 374 zení, reálné společenské účinky a nepřekonatelné utopie, programy pro korekci delikventú a mechanismy, které delikvenci upevňují. Netvoří potom předpokládaný neúspěch součást fungování vězení? Neměl by být zahrnut v těch účincích moci, které disciplína a připojené techniky uvěznění zavedly do aparátu justice, či obecněji do celé společnosti a jež je možné shrnout pod pojmenování "systém vězeňství"? Jestliže se instituce vězení udržela tak dlouhou dobu a nehybně stejná, jestliže princip trestního věznění nebyl nikdy vážně zpochybněn, tedy zajisté proto, že tento systém vězeňství zakořenil do hloubky a vykonával přesné funkce. Vezměme si za svědky této odolnosti nedávné skutečnosti; model věznice, která byla otevřena v Fleury-Mérogis v roce 1969, pouze převzal do svého rozvrhu tvar hvězdice, který dodával lesk již v roce 1836 vězení Petite-Roquette. Je to stejná mašinerie moci, jež se tu zmocňuje skutečného těla a symbolické formy. Jakou však má hrát úlohu? * Připusťme, že zákon je určen k tomu, aby definoval přestupky, že funkcí trestního aparátu je tyto přestupky potlačit a že vězení je nástrojem tohoto potlačení; pak by bylo nutné konstatovat jeho selhání. Avšak spíš - neboť aby bylo toto selhání stanoveno v termínech historie, bylo by třeba mít možnost měřit dopad trestání vězněním na globální rovině kriminality - bychom se měli podivovat tomu, že po 150 let bylo vyhlášení selhání vězení vždy spojeno se snahou o jeho zachování. Jedinou skutečně zamýšlenou alternativou byla deportace, od které Anglie upustila na počátku 19. století a kterou Francie obnovila za druhého císařství, i když spíše jako přísnou a odlehlou formu uvěznění. Ale snad bychom měli problém obrátit a ptát se, čemu slouž-í úpadek vězení; čemu jsou prospěšné tyto rozličné je- 375 vy, které kritika neustále pranýřuje: udržování delikvence, indukování recidivy, proměna příležitostných pachatelú v navyklé delikventy, organizování uzavřenéhoprostředí delikvence. Snad by bylo třeba hledat to, co se skrývá pod zjevným cynismem trestní instituce, která odsouzené poté, co je donutila odpykat si své tresty, pronásleduje celou řadou znamení (dohled, který byl kdysi právem a dnes je skutečností; prúvodní listy galejníkú tehdy a trestní rejstřík nyní) a která také stíhá jako "delikventa" každého, kdo se jednou zhostil trestu jako pachatel. Neměli bychom zde vidět raději konsekvenci než kontradikci? Bylo by pak třeba předpokládat, že vězení a nepochybně i trest v obecném smyslu slova nejsou určeny k tomu, aby pachatele napravovaly, ale spíš k tomu, aby je odlišily, rozmístily, využily; že tolik neusilují o to učinit poslušnými ty, kdo mají blízko k překročení zákonú, nýbrž že směřují k tomu uzpúsobit překračování zákonú pro všeobecnou taktiku podrobení. Trestání by pak bylo prostředkem k ovládání nezákonností, k vytyčení hranic tolerance, k poskytnutí volného pole některým,k potlačování jiných, k vylučov,'iní určité skupiny, k získávání prospěchupro jinou, k neutralizování těch a využívání oněch. Zkrátka trestání prostě a jednoduše nezákonnosti "nestíhá"; "diferencuje" je, zajišťuje jejich obecnou "ekonomii". A je-Ii možné mluvit o třídní spravedlnosti, není to jen proto, že zákon sám či zpúsob jeho užití slouží zájmúm jedné třídy, nýbrž proto, že celé rozmanité spravování nezákonností prostřednictvímtrestání tvoří součást tohoto mechanismu ovládání. V globální strategii byly legální tresty nahrazeny nezákonnostmi. Odtud lze jistě porozumět "selhání" vězení. Obecné schéma reformy trestání se na konci 18. století ohlásilo v boji proti nezákonnostem: zhroutila se celá rovnováha tolerance, vzájemné podpory a oboustranného zájmu, jež za starého režimu udržovala nezákonnosti různých společenských vrstev jedny vedle druhých. Zformovala se tedy 376 utopie společnosti trestající univerzálně a veřejně, kde by vždy aktivní trestní mechanismy pracovaly bez zpoždění, zprostředkování či nejistoty; kde by byl zákon ve dvojím smyslu ideální, protože dokonalý ve svých kalkulacích a vrytý v představách každého občana, který by blokoval veškeré nezákonné praktiky v jejich počátku. Avšak na přelomu 18. a 19. století a navzdory novým zákoníktim se zde náhle vynořilo nebezpečí nových lidových nezákonností. Či přesněji, lidové nezákonnosti se patrně rozvinuly podle nových dimenzí: těch, které s sebou přinesla všechna hnutí, jež od osmdesátých let 18. století až do revoluce v roce 1848 proplétala společenskékonflikty, odpor vúči pohybu industrializace a dúsledky ekonomických krizí. Schematicky lze vyznačit tři charakteristické procesy. Nejprve rozvinutí politické dimenze lidových nezákonností, a to ve dvou směrech: praktiky až do té doby lokalizovatelné a v jistém smyslu omezené na sebe samé (jako odmítání platit daně, odvody, nájemné dávky, úřední poplatky; násilná konfiskace zboží, s nímž se spekulovalo; drancování obchodú a nucený prodej výrobků za "spravedlivou cenu"; střety s reprezentanty moci) mohly v průběhu revoluce vyústit v přímé politické boje, jejichž cílem bylo dosáhnout nejen ustoupení moci či odvolání nepřijatelného opatření, ale i změny vlády a celé strukturý moci. Na druhé straně měla některá politická hnutí zcela zjevně oporu v existujících formách nezákonností (jako například royalistická agitace v západní a střední Francii, jež využívala toho, že venkované odmítali nové zákony o vlastnictví, církvi a o odvodech); tato politická dimenze nezákonností se stala současně komplexnějšía vyhraněnější ve vztazích mezi dělnickým hnutím a republikánskými stranami v 19. století, v přechodu od dělnickýchbojů (stávky, zákazy spolčování,ilegální sdruženO k politické revolucí. V každém případěse na horizontu těchto nezákonných praktik - jejichž počet se násobil se stále restriktivnější legislativou - rýsují 377 konflikty ve vlastním smyslu politické; případný zvrat politické situace je neprovází ani zdaleka všechny, nicméně podstatná část z nich se múže nashromáždit a být pak využita ve všeobecných politických bojích, a někdy k nim mohou dokonce přímo vést. Na druhé straně lze v odmítání zákona a nařízení snadno rozeznat boj proti těm, kteří je vyhlašují v souladu se svými zájmy: nebojuje se již proti nájemcúm daní, finančníkúm,královským zastupitelúm, úředníkúm zneužívajícím svou moc nebo špatným ministrLlm, proti všem těmto zástupcúm nespravedlivosti; bojuje se proti samotnému zákonu a proti justici, která je pověřena zákon naplúovat, proti nejbližším pozemkovým vlastníkúm, kteří prosazují nová práva, proti zaměstnavatelúm, kteří se spolu domlouvají, ale zakazují spolčování dělníkú, proti podnikatelúm, kteří zvyšují počet strojů, snižují platy, prodlužují pracovní dobu, zavádějído továren čím dál přísnější řád. Bojovalo se také proti novému systému pozemkového vlastnictví - nastolenému buržoazií těžící z revoluce -, když se rozvi~ulo celé hnutí nezákonností na venkově, jež doznaly svých nejnásilnějších forem nepochybně mezi Thermidorem a konzulátem, avšak nezmizelo ani potom; proti novému režimu legálního vykořisťovánípráce, když se rozvinuly dělnické nezákonnosti na počátku 19. století: od těch nejnásilnějších,jako bylo rozbíjení strojů, anebo nejtrvanlívějších,jako bylo zakládání sdružení, až k těm každodenním, jako absence, vyhýbání se práci, potulka, šizení na surovinách, podvádění jak v množství, tak v úrovni vykonané práce. Celá řada nezákonností se zapsala do bojů, v nichž je zřejmé, že je tu napadán současně zákon i třída, která tento zákon prosadila. A konečně bylo-Ii v průběhu 18. století možno sledovat,35l jak kriminalita směřuje k specializovaným formám, jak stále 35) Srov. výše, s. 122n. 378 silněji inklinuje k obratnějším krádežím a jak se stává do jisté míry záležitostí lidí stojících na okraji společnosti, izolovaných od populace, jež jim byla nepřátelská - bylo v posledních letech 18. století možné pozorovat znovunavázání některých spojení či ustavení nových vztahů; nikoli proto, jak tvrdili někteří současníci,že by vůdcové populární agitace byli zločinci, avšak proto, že nové fortny práva, přísnost pracovních nařízení, požadavky jak státu, tak velkých vlastníků půdy či zaměstnavatelů a těsnější techniky dohlížení rozmnožovaly příležitosti k přečinům a nechávaly sklouznout na druhou stranu zákona množství jedinců, kteří by za jiných okolností nepřešli k specializované kriminalitě; na základě nových zákonů o vlastnictví a také na základě odmítání placení odvodů se rozvinuly nezákonnosti venkovanů v posledních letech revoluce, rozmnožily se násilnosti, útoky, krádeže, drancování, a dokonce i velké formy "politického lupičství"; rovněž na základě legislativy nebo příliš tíživých nařízení (týkajících se pracovních knížek, nájmú, hodinov'é mzdy, absence) se rozvinula potulka dělníků, jež se často křížila i s přímou delikvencí. Zdá se, že celá řada nezákonných praktik, které měly po celé uplynulé století tendenci se vytříbit a navzájem izolovat, obnovuje nyní mezi sebou svazky, aby tak zformovala novou hrozbu. V průběhu dvou století (tedy bez ohledu na kvantitativní rozměr, jenž je problematický a jejž ještě zbývá prozkoumat) tak proběhlo celkem trojí zevšeobecnění lidových nezákonností: šlo o jejich zařazení do obecného politického horizontu, o jejich explicitní artikulaci v sociálních bojích a o komunikaci mezi rozdílnými formami a rovinami trestných činů. Tyto procesy se ovšem plně nerozvinuly; na počátku 19. století se jistě nezformovalo masivní hnutí nezákonností, politické a zároveň i sociální. Avšak ve své zvolna se rýsující formě a navzdory svému rozptýlení byly dostatečněvyhraněné k tomu, aby sloužily jako podpora velkého strachu z plebsu, 379 o němž ~e věřilo, že jako celek je naprosto zločinnýa podvratný, mýtu o barbarské, nemorální a mimo zákon stojící třídě, kterou od císařství po červencovou monarchii pronásledoval diskurz zákonodárCI:'!, filantropů anebo vyšetřovatelú, zkoumajících dělnický život. Právě tyto procesy lze nalézt v pozadí celé série prohlášení, tak cizích trestní teorii 18. století: že zločin není možností, kterou zájem nebo vášeií. vkládají do srdcí všech lidí, nýbrž že je to záležitost téměř výlučně jedné sociální třídy; že zločinci, s nimiž bylo dříve možné se setkat ve všech ~ociálních třídách, pocházejí nyní "téměř všichni z nejnižší příčky spoll'čenského žebříčku";;!» že "devět desetin vrahů, násilníků, zlodějŮ a ničemů je ukázkou toho, co j~me nazvali společenskouzákladnou";·17) že to není zločin, co odcizuje člověka společnosti, nýbrž že spíš zločin sám je zaviněn faktem, že člověk existuje ve společnosti jako cizinec, že přísluší k té "zrůdné rase", o níž hovoří Target, k té "třídě degradované bídou, jejíž neřesti stojí jako nepřemožitelná překážka bránící ušlechtilým záměrům proti ní bojovat";3~)že by v této situaci bylo pokrytectvím nebo naivitou věřit, že zákon je vytvořen pro všechny ve jménu všech; že je rozumnější uznat, že je vytvořen pro některé a že doléhá na ostatní; že v principu zákon zavazuje všechny občany, že je však namířen zejména protí nejpočetnějším a nejméně osvíceným třídám; že na rozdíl od toho, co se považuje za politické či občanské zákony, se jejich aplikace nevztahuje stejnou měrou na všechny,3'Jl že společnost jako celek, prostřednictvím soudních tribunálů, nesoudí jednoho ze svých členů, nýbrž že je to 36) Ch. Comte, Trailé de légis/ntion, lR33, s. 49. 37) H. Liluvergm', Les Forrats, lR41, s. 337. 3R) E. l3uré, Oe la II/is<'re des classes ll//mric!lscs Cll Anglctcrrc cl en Fmnce, 1R40, díl II, s. 391. 39) I'. Rossi, Trai/(; de drnit I'énal, IR29, díl 1, s. 32. 380 jedna sociální kategorie určená k dodržování řádu, která zde soudí jinou, jež se oddává nepořádku:"Projdětesi místa, kde jsou lidé souzeni, kde jsou uvězněni, kde jsou popravováni. .. Všude se vás dotkne jedna věc; všude uvidíte dvě jasně odlišené třídy lidí, z nichž s jedněmi se setkáte vždy v křeslech žalobců a SOUdCt"l, a s druhými vždy na lavicích obžalovaných a obviněných", což se vysvětluje skutečností, že ti druzí, kvůli nedostatku prostředkú či vzdělání "neumějí setrvat v rámci mezí počestné zákonnosti";411) takže řeč zákona, jež se považuje za univerzální, je v tomto ohledu neadekvátní; má-li být účinná, pak musí být diskurzem jedné třídy namířeným proti třídě druhé, jež nemá s tou první ani stejné myšlenky, ani shodná slova: "Vždyť jak by pro nás, s našimi prudérními, opovrženíhodnými jazyky, jež jsou zcela zatemněny etiketou, bylo možné porozumět těm, kteří nikdy neslyšeli nic než hrubý, nebohý, nepravidelný dialekt, tento přesto živý, svobodný, pitoreskní jazyk tržiště, kabaretu či jarmarku... Který jazyk, která metoda by měla být použita při redakci zákonů, aby se tím dosáhlo účinného působení na nevzdělaného ducha těch, kteří nejménědokážou vzdorovat svodúm zločinu?"4l)Zákon a justice tedy neváhaly s vyhlašováním nutnosti třídní nesouměřitelnosti. Je-li tomu tak, potom se vězení ve zdánlivém "neúspěchu" svým cílem nemíjí; naopak, dosahuje jej v té míře, v jaké podněcuje, uprostřed dalších, určitou formu nezákonností, jež je vězení schopno izolovat, vyvést na světlo a organízovat jako relativně uzavřené, nicméně proniknutelné prostředí. Přispívá k ustavení viditelné, označitelné nezákonnosti, neredukovatelné na jistou úroveií. a tajně užitečné - nezákonnosti zároveň vzpurné i poslušné; vězení na- 40) Ch. Lucils,De ln réforme des prísons, IR38, díl II, s. 82. 41) P. Rossi, Traité de drail pénnl, 1829, díl I, s. 33. 381 črtává, izoluje a vyzdvihuje formu nezákonnosti, která jako by symbolicky resumovala všechny ostatní, která však dovoluje nechat ve stínu ty, jež společnost hodlá nebo musí tolerovat. Touto formou je, přesně řečeno, delikvence. Není třeba vidět v ní tu nejsilnější a nejškodlivější formu nezákonnosti, kterou se trestní aparát musí snažit pomocí vězení vyhladit pro nebezpečí, jež představuje; je spíš důsledkem způsobu trestání (a to trestání vězněním), jež dovoluje nezákonnosti diferencovat, uspořádávata kontrolovat. Není pochyb o tom, že delikvence je jednou z forem nezákonnosti; v každém případě zde má své kořeny; je však právě tou nezákonností, kterou "vězeňský systém" se všemi svými odvětvími obstoupil, rozdělil, izoloval, pronikl, zorganizoval, uzavřel v ohraničeném prostředí a jíž dal, s ohledem na jiné nezákonnosti, roli nástroje. Zkrátka, jestliže z právního hlediska existuje protiklad mezi legalitou a nezákonnými praktikami, ze strategického hlediska stojí protiklad mezi nezákonnostmi a de- likvencí. Konstatování, že vězení neuspělo při potlačovánízločinu, by tedy bylo asi třeba nahradit hypotézou, že vězení velice dobře uspělo při produkování delikvence specifického typu, politicky či ekonomicky méně nebezpečné- v krajním případě i užitečné - formy nezákonnosti; při produkování delikventú ve zdánlivě marginalizovaném, nicméně centrálně kontrolovaném prostředí; při produkování delikventů jako patologizovaných subjektů. Úspěchem vězení v zápasech okolo zákona a nezákonností bylo, že se specifikovala "delikvence". Viděli jsme, jak vězeňský systém nahradil pachatele "delikventem" a také k juristické praxi přišpendlil celý horizont možného vědění. Nuže, tento proces, který ustanovil delikvenci jako objekt vědění, vytvořil celek s politickou operací, která odděluje nezákonnosti a v rámci toho izoluje delikvenci. Vězení je svorníkem těchto dvou mechanismů: umožňujejim, aby jeden druhý neustále posilovaly, dovoluje 382 jim objektivovat delikvenci v pozadí trestných činů, utužit delikvenci v hnutí nezákonností. Byl to takový úspěch, že i po jednom a půl století "nezdarů" vězení dále existuje a produkuje tytéž výsledky a že při jeho odvrhování se projevují ty největší rozpaky. * Jako by trestní uvěznění produkovalo - odtud nepochybně pramení jeho životnost - uzavřenou, oddělenou a užitečnou nezákonnost. Okruh delikvence by nebyl podproduktem vězení, které by při trestání nedosahovalo cíle, jímž je napravování; byl by spíš přímým dpsledkem trestání, jež proto, aby ovládlo nezákonné praktiky, zavádí některé z nich do mechanismu "trestání-reprodukce", u něhož tvoří uvěznění jednu ze základních částí. Avšak proč a jak by bylo vězení povoláno k tomu, aby se podílelo na produkování delikvence, když se předpokládá,že proti ní bude bojovat? Vznik delikvence, která představuje něco jako uzavřenou nezákonnost, přináší ve skutečnostijistý počet výhod. Především je možné ji kontrolovat (označovánímjedinců, infiltrováníl1l skupiny, organizováním vzájemného donašečství):nejasně se hemžící populace praktikující příležitostnou nezákonnost, která je vždy náchylná se rozmnožovat, nebo dále neurčité tlupy tuláků, mezi něž se rekrutují podle toho, kudy se tyto tlupy přesouvají, a podle okolností nezaměstnaní, žebráci, vojenští zběhové, a které někdy nabývají takového rozsahu - jak lze vidět ke konci 18. století -, až formují obávané síly, p~)dněcující drancování a vzpoury, jsou nahrazeny re1;:ltivně omezenou a uzavřenou skupinou jedinců, nad nimiž je možné dodržovat neustálý dohled. Kromě toho je možné orientovat tuto delikvenci zavinutou v sobě samé směrem k formám nezákonnosti, jež jsou nejméně nebezpečné:udržováni tlakem neustálé kontroly na okraji společnosti, omezeni 383 na podmínky nejisté existence, bez spojení se společností,která by je mohla podpořit(jako tomu bylo v nedávné době v případě pašeráků či určitých forem lupičství),421 se delikventi nevyhnutelně spokojili s lokalizovanou kriminalitou, bez možnosti upoutat pozornost, bez politické nebezpečnosti a bez ekonomických následků. A tato koncentrovaná, kontrolovaná a odzbrojená nezákonnost je přímo užitečná. Může být užitečm1 ve vztahu k jiným nezákonnostem: izolována na jejich okraji, uzavřena do své vlastní interní organizace, odsouzena k násilné kriminalitě, jejímiž prvními oběťmi jsou často nejchudší vrstvy společnosti,obklíčena ze všech stran policií, vystavena dlouhodobým trestům ve vězení, poté doživotně "specializována", delikvence, tento jiný, nebezpečný a často nepřátelský svět, blokuje či přinejmenšímudržuje na dostatečně nízké úrovni běžné nezákonné praktiky (drobné krádeže, drobné násilnosti, každodenní nedodržování nebo obcházení zákona), brání jim v tom, aby se uvolnily v rozsáhlejších a viditelnějších formách, tak troelU! jako účinkem příkladu, který byl dříve vyžadován od zjevnosti veřejného mučení, a nyní je nacházen nikoli v přísnosti trestání, nýbrž ve viditelné, označitelné existenci samotné delikvence: delikvence, tím že se odlišuje od ostatních lidových nezákonností, je potlačuje. Avšak delikvence je nadto vhodná i k přímému využití. Jako příklad přicházív úvahu kolonizace. Přesto to není příklad nejpřesvědčivější:ve skutečnosti,ačkoli byla deportace zločinců požadována několikrát při r(J.zných příležitostech během restaurace, ať už Sněmovnou poslanců nebo Generálními stavy, bylo tomu tak v zásadě proto, aby se ulehčilofinančnímnákladům, které vyžadoval vězeňský trestní aparát; a navzdory všem projektům, které mohly být uskutečněnyza červencové monarchie, v nichž měli delikventi, nedisciplinovaní vojáci, 42) Srov. E. J. Hobsbawm, Les Bal1dits, fr. překlad, 1972. 384 prostitutky a opuštěné děti možnost podílet se na kolonizaci Alžíru, byla tato kolonizace formálně znemožněna zákonem z roku 1854, který zřizoval galeje v zámořských koloniích; popravdě řečeno, deportace na Guyanu nebo o něco později na Novou Kaledonii neměly žádný skutečný ekonomický význam, navzdory povinnosti, ukládané odsouzencům,setrvat v koloniích, kde si měli odpykat svůj trest, po dobu rovnající . se přinejmenším počtu let, po která měli být uvězněni (v některých případechbyli dokonce donuceni strávit tam celý zbytek života).431 Využívání delikvence jako zároveň odděleného a manipulovatelného prostředí se fakticky uskutečňovalo především na okrajích zákonnosti. To tedy znamená, že v 19. století se tu objevil jistý druh podřízené nezákonnosti a že jeho organizace v rámci delikvence, se všemi způsoby dohlížení, které to implikovalo, byla zárukou jeho poslušnosti. Delikvence, tato řízená nezákonnost, je agentem nezákonnosti vládnoucích skupin. V tomto smyslu je charakteristický vznik sítě prostituce v 19. století:44l policejní a lékařské kontroly prostitu- 43) O problému deportací srov. F. de Barbé-Marbois (OIJserul1tiol1s slIr les votes de 41 col1seils gélJérallx) a diskuse mezi Blossevillem a La Pi!orgeriem (týkající se Botany Bay). Buré, plukovník Marengo a L. de Carné vypracovali, stejně jako mnoho dalších, plány na kolonizaci Alžíru delikventy. 44) Jednou z prvních epizod bylo organizování veřejných domú pod policejním dohledem (1823), které dalece překračovalo nařízení zákona z 14. července 1791 o dohledu nad nevěstinci. Srov. k tomuto tématu sbírky rukopisú z Policejní prefektury (s. 20-26). Zejména tento oběžník policejního prefekta z 14. června 1823: "Zřízení nevěstincú se přirozeně setkává s nelibostí všech lidí, kteří se zajímají o veřejnou mravnost; nepřekvapuje mne ani v nejmenším, že pánové policejní komisaři se staví všemi svými silami proti zřízení těchto domú ve svých jednotlivých městských čtvrtích... Policie věřila, že se dostatečně postarala o veřejný pořádek, když dosáhla toho, že prostituce byla uzavřena ve veřejných domech, na něž múže nepřetržitěa jednotně púsobit a které nemohou uniknout dozoru." 385 tek, jejich pravidelný pobyt ve vězení, široká škála nevěstincú, pečlivě vybudovaná hierarchie, jež byla v prostředí prostituce udržována, kontrola této hierarchie prostřednictvímdelikventú-informátorú, toto vše umožúovalo usměrúovat a přivlastúovat si skrze celou řadu prostředníkúenormní zisk z pohlavní rozkoše, kterou čím dál tím naléhavější dennodenní moralizování odsoudilo do poloilegality a činilo přirozeně velmi nákladnou; při stanovování ceny za rozkoš, při vytváření zisku z potlačované sexuality a při shromažďování tohoto zisku se pmstředí delikvence spolčovalose zainteresovaným puritanismem: neoprávněnýfiskální činitel púsobící při nezákonných praktikách.4;) Podloudný obchod se zbraněmi, obchod s alkoholem v zemích, kde byla vyhlášena prohibice, či o něco později obchod s drogami ukazovaly stejným zpúsobem fungování této "užitečné nezákonnosti": existence legálního zákazu okolo něj vytváří pole ilegálních praktik, nad nimiž se dařilo vykonávat kontrolu a získávat z nich neoprávněný zisk prostřednictvímprvkú, jež jsou samy o sobě nezákonné, avšak stávají se manipulovatelnými díky jejich organizovanosti v prostředí delikvence. Ta je zde nástrojem pro spravování a vykořisťování nezákonností. Je ovšem také nástrojem nezákonnosti, která díky němu okolo sebe vyvolává skutečný výkon moci. Politické využití delikventú - jako donašečú, provokatérú - bylo skutečností, provozovanou již před devatenáctým stoletím.46 ) Avšak po re- 45) Kniha Parent-Duchateleta I'ro,lillllioll li I'ari" 1836, múže být čtena jako svědectví tohoto napojení prostředí delikventů na prostituci, jež bylo podporováno policií a trestními institucemi. Případ italské mafie, přesídlené do USA a užívané zároveň k vybírání neoprávněných výdělkli a k prosazování politických cílli, je dobrým příkladem kolonizace nezákonnosti lidového původu. 46) O této roli delikventli v policejním a zejména v politickém dohledu srov. paměti redigované Lemairem. "Donašeči" jsou lidé, kteří "očekávají pro sebe samé shovívavost"; jsou to "obvykle nebezpečné typy, 386 voluci nabyla tato činnost zcela jiných rozměrú: infiltrování politických stran a dělnických spolkú, nábor rozvracečů proti stávkujícím a proti vzbouřencúm, organizování "subpolicie" ~ spolupracující přímo s legální policií a schopné stát se v krajním případě jakousi paralelní armádou -, všechno to mimozákonné fungování moci bylo zčásti zajišťovánomasou nádeníků, jež se utvořila z delikventú: byla to tajná policie a záložní armáda v mkou moci. Zdá se, že ve Francii dosáhly tyto praktiky svého plného rozkvětu během revoluce roku 1848 a uchopení moci Ludvíkem Napoleonem47) Lze říci, že delikvence, pevně zasazená v trestním systému soustředěném okolo vězení, reprezentuje zneužití nezákonností v neoprávněných oblastech zisku a moci vládnoucí třídy. Organizování nezákonnosti, izolované a uzavřené v delikvenci, by nebylo možné bez rozvinutí policejního dozom. Všeobecný dohled nad populací, "němá, záhadná, nepostřehnutelná bdělost... to je oko vlády, neustále otevřené a bez odstupu hlídající všechny občany, aniž by je však v jakékoli míře podřizovalonějakému donucení. .. Tento dohled nepotřebuje být zapsán v zákoně."4M) Je to individuální dohled, předpokládanýzákoníkem z roku 1810, nad propuštěnými vězni a vůbec nad všemi, kteří kdy stanuli před soudem pro závažné činy a kteří tedy byli legálně podezříváni, že vytvářejí nové ohrožení klidu společnosti.Je to ovšem také dohled nad prostředími a skupinami považovanými za nebezpečné donašeče nebo nad policejními agenty, z nichž jež však slouží k odhalování těch, co jsou ještě horší. Navíc i to málo, totiž že je někdo od té chvíle zapsán v policejním registru, stačí k tomu, že se již více neztratí z očí." 47) K. Marx, Le 18-Brlllllairc de LOllis-Napoléoll BOllaparle, Éd. Sociales, fr. překlad, 1969, s. 76-78. 48) A. Bonneville, Dcs ill,lillltiol7s cOlllp/élllelltaircs du systeme péllitcllťÍer, 1847, s. 397-399. 387 téměř všichni byli bývalými delikventy a jako takoví byli kontrolováni policií: delikvence, jeden z mnoha objektů policejního dohledu, patří přitom k jednomu z privilegovaných nástrojů. Všechny tyto způsoby dohlížení předpokládajíorganizaci jisté hierarchie, částečně oficiální, částečně tajné (v případě pařížské policie to byly v podstatě" bezpečnostní složky", které zahrnovaly kromě "zjevných agentů"- inspektorů a policejních důstojníků - také "tajné agenty" a policejní informátory, kteří byli poháněni strachem z trestu či příslibem odměny).~')) Předpokládají rovněž zřízení dokumentačního systému, jehož jt'tdro tvořily určení a identifikace zločinců: povinný popis osoby spojený s příkazy k zatčení a s rozsudky porotních soudů, popisy zanesené ve vězei'lských rejstřících, kopie rejstříků porotních a trestních soudů, zasílané každé tři měsíce ministerstvúm spravedlnosti a obecného pořádku, organizované o něco později na ministerstvu vnitra v trestním rejstříku podle abecedního pořádku a používající od roku 1833 po vzoru metod "přírodovědcú, knihovníkú, velkoobchodníků,podnikatelů"systém kartiček či osobních listů, který umožnil zjednodušit zanášení nových údajů a zároveú se jménem hledaného jedince najít všechny záznamy, které zde o něm byly učiněny.So)Delikvence s tajnými agenty, které obstarává, ale rovněž s všeobecným policejním rozdělením, ke kterému opravúuje, konstituuje prostředek nepřetržitého dohlížení nad populací: aparát, který dovoluje kontrolovat skrze samotné delikventy celé pole společnosti. Delikvence funguje jako politickt't observatoř. Nicméně statistici a sociologové ji začnou využívat až mnohem později než politici. 49) Srov. H. A. Fregier, Les C/Ilsses rllll1gerellses, 1840, díl 1, s. 142-148. 50) A. Bonneville, De lil récirlive, 1844, s. 92-93. Vedle objevu kartotéčního lístku či konstituování humanitních věd jde o další vynález, který se těšil jen malé pozornosti historiků. 388 Avšak toto dohlížení mohlo fungovat pouze ve spojení s vězením. Protože vězení usnadi'luje kontrolu jedinců, když jsou propuštěni, protože umožúuje nábor policejních informátorů a znásobuje vzájemné udavačství,protože uvádí pachatele do vzájemného kontaktu, urychluje organizování prostředídelikvence uzavřenéhov sobě samém, avšak snadno kontrolovatelného; a všechny účinky nepřijetí ve společnosti (nezaměstnanost, zákaz pobytu na určitých místech, nucený pobyt, povinnost hlásit se a b),t k dispozici) otevíraly široké pole možností, jak ukládat dříve vězněným úkoly, jež pro ně byly určeny. Policie a vězení tvoří zdvojený dispozitiv; obě společně zaji$ťují v celém poli nezákonností diferenciaci, izolaci a využití delikvence. Systém policie - vězení odděluje ovladatelnou delikvenci od nezákonností. Tato delikvence, se svými zvláštnostmi, je účinkem systému; avšak stává se také jeho součástI a jeho nástrojem. Měli bychom proto mluvit spíš o celku, jehož tři části (policie - vězení _ delikvence) podporují jedna druhou a tvoří kruh, který není nikdy porušen. Policejní dohled zajišťuje pachatele pro vězení, jež je proměňuje v delikventy; ti jsou terči i pomocníky policejních kontrol, navracejících pravidelně některé z nich zpět do vězení. Neexistuje trestní justice, která by byla určena k potírání všech nezákonných praktik a která by přitom používala policii jako svého pomocníka a vězení jako nástroj trestání, i kdyby měla nepřizpůsobivýzbytek "delikvence" ponechat jeho osudu. Na trestní justici by se mělopohlížet jako na nástroj diferencované kontroly nezákonností. Kriminální justice hraje ve vztahu k ní roli legální záruky a principu přenosu. Vytváří spojení v rámci obecné ekonomie nezákonností jejímiž ostatními součástmi (ležícími nikoli pod ní, nýbrŽ vedle ní) jsou policie, vězení a delikvence. Prúnik policie do justice, setrvačná síla, kterou instituce vězení vzdoruje justici, to není nová věc, ani to není dllsledek sklerózy nebo 389 progresivního přesunutí moci; je to charakteristický rys struktury, která značí trestní mechanismy v moderních společnostech. Úředníci mluví marně; trestní justice s celým svým aparátem podívané je stvořena proto, aby odpovídala každodenním požadavkům aparátu kontroly, zpola ponořeného ve stínu, který usiluje o to, aby policie a delikvence zapadaly jedna do druhé. Soudci jsou zaměstnanci tohoto aparátu, kteří se sotva zmohou na odpor.5Jl Pokud jim to jejich prostředky dovolují, napomáhají konstituování delikvence, to znamená diferencování nezákonností, kontrole, kolonizování a využívání některých z nich prostřednictvímnezákonností vládnoucí třídy. O tomto procesu, který se odvíjí během prvních třiceti či čtyřiceti let 19. století, podávají svědectví dvě osoby. První z nich je Vidocq. Ten byl mužem starých nezákonností,52) zatímco Cil Blas z druhého konce tohoto století sklouzl brzy tím horším směrem: nezkrotnost, dobrodružství, podvody, jejichž obětí byl nejčastěji on sám, rvačky a souboje, neustále se střídající naverbování a dezerce, styky s prostředím prostituce, hazardních her, kapsářství a záhy i grandiózní loupeže. Avšak ona téměř mytická důležitost, které Vidocq nabyl v očích svých současníků,se nezakládala na této, jakkoli přikrášlené, minulosti; nezakládala se dokonce ani na skutečnosti, že po- 51) O odporu mužú zákona k zaujetí místa v této funkci máme velmi raná svědectví, již z doby restaurace (což dostatečně dokazuje, že to není jev ani reakce z doby pozdní). Zejména likvidace, či spíš opětovné využití napoleonské policie kladlo problémy. Avšak obtíže pokračovaly. Srov. proslov, jímž se Belleyme inaugumje do svých funkcí a hledá, jak by se odlišil od svých předchůdcú: "Jsou nám otevřeny legální cesty... Vyzdvihujte ve škole zákony, vychovávejte ve škole úřednictvo tak dústojné... Jsme pomocníky justice." (Srov. M. de Belleyme, Histoire de l'adl11inistration); viz rovněž velice zajímavý Molěnúv pamflet Dc la liberté. 52) Viz také jeho MélllOires, které publikoval pod vlastním jménem jako L'Histoire de Vidocq racontée par 11li-l11el11e. 390 prvé v historii se bývalý trestanec z galejí, ať podplacený či vykoupený, stal náčelníkem policie; zakládala se spíše na tom, že delikvence v jeho osobě viditelně přijala své dvojznačné postavení objektu i nástroje policejního aparátu, který pracuje proti ní i spolu s ní. Vidocq označuje moment, ve kterém byla delikvence, oddělená od ostatních nezákonností, pohlcována mocí a obracena naruby. Tehdy došlo k přímému a institucionálnímu zdvojení delikvence a policie. Byl to znepokojivý moment, kdy se kriminalita stala jedním z mecha-· nismů moci. Předcházející věky zneklidúovala jedna postava, postava strašného krále, jenž byl zdrojem vší spravedlnosti, a přece byl pošpiněn zločiny; nyní se objevuje nový postrach, jímž je temná a podezřelá úmluva mezi těmi, kteří prosazují zákon, a těmi, kteří ho porušují. Končí shakespearovská doba, kdy se moc střetávala s ohavností v jedné osobě panovníka; brzy začne každodenní melodrama policejní moci a jejího spolčení s delikventy, které svazuje zločin s mocí. Naproti Vidocqovi stojí jeho současník Lacenaire. Jeho přítomnost, zvýrazněná jednou provždy rájem estétů zločinu, je dosti překvapující: navzdory veškeré dobré vůli, navzdory svému neofytskému nadšení nebyl nikdy schopen spáchat nic jiného než několik přízemníchzločinů, a to ještě se značnou neobratností; byl tolik podezírán jako policejní špicl, že ho Úřady musely chránit před jeho spolUVězni, kteří se ho snažili zavraždit,53) a pařížská lepší společnostz doby Ludvíka Filipa mu poskytla před jeho popravou takové přivítání, vedle něhož byla jeho nespočetnáliterární vzkříšení pouhými akademickými poctami. Jeho sláva za nic nevděčila rozsahu jeho zločinů ani umění jejich osnování; to, co udivovalo, bylo jeho nesmělé tápání. Za mnohé však vděčila 53) Obvinění bylo formálně obnoveno Canlerem, MélJloires (vydání z roku 1968), s. 15. 391 viditelné partii, která se v jeho životě a v jeho projevech rozehrála mezi nezákonností a delikvencí. Podvádění, dezerce, drobné knídeže, uvěznění, obnovovaná přátelství uzavíraná v cele věznice, vzájemné vydírání, recidiva až k poslednímu, neúspěšnémupokusu o vraždu - je zřejmé, že Lacenaire je typick)ím "delikventem". Nesl s sebou ovšem, přinejmenším ve stavu možnosti, horizont nezákonností, které ještě dodnes představujíhrozbu: tento zruinovaný drobný buržoa, vzdělaný na dobré koleji, který umí řečnit i psát, by bylo generaci dříve revolucionářem,jakobínem, kralovrahem;s41 kdyby byl Robespierrovým současníkem, jeho opovržení zákony by mohlo mít bezprostřední účinek na poli historie. Jelikož se narodil roku 1800, víceméně v tutéž dobu jako Julien Sorel, nese v sobě jeho osobnost stopy těchto možností; ty se však obracejí směrem ke kradení, zabíjení a pomlouvání. Všechny ty možnosti se stávají delikvencí poměrně malého rozsahu: v tomto smyslu je Lacenaire osobností spíš uklidňující. A objeví-li se tyto možnosti přece, pak v tom, co říká ohledně teorie zločinu. V momentě své smrti demonstruje Lacenaire triumf delikvence nad nezákonností, či přesněji podobu nezákonnosti na jedné straně konfiskované delikvencí a na straně druhé posunuté směrem k estetice zločinu, to jest směrem k umění privilegovaných tříd. Existuje jistá symetrie mezi Lacenairem a Vidocqem, který v téže době nechal delikvenci spoutat jí samou tím, že se konstituovala jako uzavřenéa kontrolovatelné prostředía že posunula veškerou činnost delikvence, jež se stala povolenou nezákonností moci, směrem k policejním technikám. To, že pařížská buržoazie uvítala Lacenaira, že jeho cela byla otevřena slavným návštěvám, že byl zasypán přívaly slávy v posledních dnech živo- 54) O tom, za koho byl považován Lacenaire svými současníky, viz dokumentace shromážděná M. Lebaillym v jeho edici Lacenairových Méllloircs, 196H, s. 297-304. 392 ta, že jeho plebejští spoluvězni vyžadovali před jeho soudci, aby byl popraven, on, který učinil před soudem vše, co mohl, aby dostal svého komplice Franc;oise na šibenici, to vše mělo jediný důvod: oslavovala se tu symbolická postava nezákonnosti, podrobená delikvencí a přeměněná v diskurz to znamená nadvakrát zneškodněná; buržoazie si zde vymyslela novou rozkoš, k jejímuž vyčerpání měla tehdy ještě daleko. Nesmíme zapomenout, že ta tolik oslavovaná Lacenairova smrt zastavila odezvu Fieschiho atentátu, té téměř současné kralovraždy, jež představuje opačnou figuru k drobné kriminalitě,ústící v politické násilí. Nesmíme zapomenout ani na to, že k ní došlo jen několik měsíců před vypravením posledního průvodu trestanců v řetězech a oněmi skandálními demonstracemi, které jej provázely. Tyto dvě slavnosti se v dějinách překryly; ostatně Fran<;ois, Lacenairův komplic, patřil v průvodu trestanců z 19. července k nejnápadnějším osobám.SS) Ta první byla pokračovánímstarých rituálů veřejného mučení a popravy s rizikem, že okolo zločinců znovu oživí lidové nezákonnosti. Musí být zakázána, protože zločinec nesmí zaujmout místo jinde než v prostoru, který si přivlastnila delikvence. Ta druhá uvedla teoretickou hru nezákonnosti privilegovaných; nebo spíš označila moment, kdy se politické a ekonomické nezákonnosti, jež buržoazie ve skutečnosti prováděla, zdvojují teoretickou· 55) To je kruh let 1835-36: Fieschi, jenž spadal pod trest společný pro otcovraždy i kralovraždy, zavdal důvod pro to, aby byl otcovrah Riviere odsouzen k trestu smrti. navzdory memorandu, jehož ohromující charakter byl bezpochyby potlačen Lacenairovým výstupem, jeho procesem a jeho zápisky, které byly vydány díky řediteli Sureté (nikoli bez jistých cenzorských zásahů) na počátku roku 1836, několik měsíců předtím, než jeho komplic Fran~ois poskytne, spolu s průvodem trestanců z Brestu, jedno z posledních velkých pouťových představení zločinu. Kruh ilegalismů a delikvencí, kruh diskurzu zločinu a o zločinu. 393 a estetickou reprezentací: "Metafyzika zločinu", jak se říká v souvislosti s Lacenairem. De Quinceyho Vrnždn jnko jf.'dl1o z krriSI1.tíc/1 III1H'I1Í byla ve Fr