Referens, jméno 47 Jak lze realitu referens podřídit uplatnění verifikačních procedur nebo alespoň instrukcím, které umožní komukoli tyto procedury uplatnit? Intuitivně máme opačnou představu o realitě: Domníváme se, že je věc skutečná, jestliže existuje, i když tu není nikdo, kdo by mohl její existenci verifikovat; tak nazýváme např. skutečným stůl, jestliže je stále tady, i když se na odpovídajícím místě nezdržují žádní svědkové. - Nebo si představte štafetový běh. Realitou by byl předmět nazývaný "štafetový kolík", který si běžci navzájem předávají. Skutečnost tohoto předmětu není důsledkem běhu účastníků štafety. Stejně tak mluvčí nevytvářejí realitu toho, o čem hovoří, svým argumentováním. Existence není předmětem logického závěru. Ontologický argument je klamný. O skutečnosti nelze říci nic, co by ji už nepředpokládalo. 48 Vyvrácení běžné představy o skutečnosti (č. 47) formálně odpovídá dilematu vyloženému pod č. 8. Likvidace reality plynových komor je totožná s likvidací reality referens ve verifikačních procedurách. Historik nazývá Faurissona "papírovým Eíchmannem": pokusil se O "vyhlazení na papíře, které by vystřídalo vyhlazení skutečné" (Vidal-Naquet, 1981: 226). Protože existuje pouze realita doložená "černé na bílém". Rosset by řekl: existuje jen díky určitému duplikátu této reality (Rosset, 1976). Vidal-Naquet poznamenává, že "revizionisté" (konečného řešení) používají ke svému zkoumání otázky plynových komor "neontologický důkaz". Přinejmenším v tom však postupují zcela jednoduše jako 70 Referens, jméno vy nebo já, když máme vyvrátit nějakou tezi o realitě. Což dělá západ od dob Parmenida a Gorgia. 49 "Byl jsem tam, mohu o tom mluvit." To je právě princip, kterým se řídí Faurissonův argument: "vidět skutečně a vlastníma očima" (č. 2). Veškerá autorita svědka by tedy vyplývala z toho, čemu historik říká autopsie (Hartog, 1980: 271-316). Faurissonovi lze odpovědět, že nikdo nemůže vidět svou vlastní smrt. Zrovna tak lze namítnout proti každému realismu, že nikdo nemůže vidět "skutečnost" ve vlastním slova smyslu. To předpokládá, že má určité vlastní jméno, a vlastní jméno není něčím, co lze vidět (Kripke, 1980: 24). Pojmenovat není ukázat. Jan říká Jakubovi: Ujišťuji tě, že Ludvík tam byl. Jakub se ptá, kde. Jan mu řekne: No přece na koncertě, o kterém hovořím! Předpokládá se, že Jakub dovede onen koncertní sál pojmenovat příslušným jménem. Ale kde v tom koncertním sále a který den? Jan musí ono tam a kdy, o nichž hovoří, situovat do vztažného systému, který je nezávislý na časoprostoru prezentovaném v jeho první větě, chce-li, aby realita Ludvíkovy přítomnosti byla uznána. Říká: Vzadu vpravo, když jsme obráceni směrem ke scéně, a: V sobotu před vánocemi. Tím, že použije určitého chronologického, topografického, toponyrnického a antroponyrnického systému, Jan poskytuje Jakubovi prostředky, jak verifikovat skutečnost referens této věty, prostředky, které nezávisí na předpokladu, že on, Jan, "tam byl". 50 Deiktické indikátory vztahují instance univerza prezentovaného větou, v níž jsou situovány, k "přítomnému" prostorově-časovému počátku souřadnic, označovanému také "já-zde-teď". Tyto deiktické výrazy jsou designátory skutečnosti. Označují svůj předmět jako něco, co se vyznačuje rnimolingvistickou trvalostí, jako "danost". Ale tento "počátek" nejenže sám o sobě nepřed- 71 ROZEPŘE stavuje nic trvalého, nýbrž je prezentován nebo spoluprezentován právě univerzem oné věty, v níž jsou tyto indikátory vyznačeny. Objevuje se a mizí spolu s tímto univerzem, tedy s touto větou (Hegel, Fenomenologie ducha, A. I. Smyslová jistota čili "toto" a mínění; Gardies, 1975: 88). Jsem na řadě = na řadě (aby udělal něco, co tu není blíže určeno) je ten, kdo je v situaci adresanta (já), když je tato věta "pronášena". Cos to měl za představu? = ten, kdo je v situaci adresáta (ty), když věta "vyvstává", je tázán, jaký neskutečný význam dával (nějakému referens, které tu není blíže určeno) v určité době, která předcházela pronesení této otázky. "Subjektem výpovědního aktu" je instance adresanta v univerzu prezentovaném přítomnou větou. Tato instance je vyznačena (vlastním jménem nebo zájmenem, Já ti to přísahám, Co já vím) nebo není vyznačena (Řešení je chybné, Stát!). Podléhá stejnému osudu jako jiné instance, které jsou vyznačoványjinými deiktickými výrazy. Sl čtenáři těchto řádků vysvětluji, že se zde, teď, já vztahují k určitému "počátku", který je v univerzu prezentovaném určitou "přítomnou" větou. Můj čtenář chápe, že slova zde, teď, já nesmějí být chápána v jejich "přítomné" deiktické hodnotě Uako např. ve větě: já ti to vysvětlím, nebo: tyto řádky, právě ty předchozí), nýbrž v jejich významu (to znamená v jejich použití) jako deiktické indikátory obecně v kterékoli větě. čtenář rozlišuje mezi teď a teď (nebo teď vzatým obecně). Když říkám: "Ted'" je autoreferenční, pak je "ted'" pojímáno v autonymické platnosti jako obraz sebe sama. Jinak je tomu, jestliže na otázku: Kdy odjíždíte? odpovím: Teď. Ve větě" Ted'" je autoreferenčnínení teď autoreferenční, protože je situováno v instanci referens univerza prezentovaného touto větou, je "podmětem výpovědi". Ve větě Teď odjíždím vyznačuje teď situaci referens (mého odjezdu) ve vztahu k časovému okamžiku, v němž je věta "pronášena". Není zde, jako v předchozí větě, samotným referens věty. 72 Referens, jméno 52 Když hovořím o "subjektu výpovědního aktu" nějaké věty (č. Sl), pak instance adresanta této věty zaujímá situaci instance referens věty přítomné (mnou pronášené). Obě mají totéž vlastní jméno (pokud jsou pojmenovány). Přesto se obě větná univerza neshodují. Konstatuji například, že Kant píše o Francouzské revoluci, že vzbudila nadšení diváků. "Kant" je "subjektem výpovědního aktu" věty: Francouzská revoluce vzbudila nadšení divákzl, ale je referens (nebo "subjektem výpovědi") mé věty (u níž "subjektem výpovědního aktu" jsem "já"): Kant prohlašuje, že Francouzská revoluce (atd.). Kdyby Kant nebyl subjektem výpovědi "mé" věty (té druhé), jak bych pak mohl tvrdit, že je subjektem výpovědního aktu první věty? Jméno, jímž je označen, je přejato (nikoli nutně od nějakého "já") a je možná nutné, aby něčím přejatým bylo každé vlastní jméno. 53 Přesun vlastního jména z pozice "subjektu výpovědního aktu" do pozice "subjektu výpovědi" se rovná jeho posunu ze situace adresanta v univerzu nějaké přítomné věty p do situace referens v univerzu nějaké přítomné věty q. V univerzu p píše "Kant" o Francouzské revoluci, a někdo jiný ("já") píše o "Kantovi" v univerzu q. Tento přechod vyžaduje nejméně dvě věty a zdá se, že tyto věty musejí na sebe navazovat. Onen jiný může mít stejné jméno. Autor Sporu s právnickou fakultou například podepíše větu o Francouzské revoluci jménem "Kant". Věta (1) zní: Francouzská revoluce vzbudila nadšení národzl; věta s podpisem, tedy věta (2) zní: Kant prohlašuje, že Francouzská revoluce (atd.). Je nápadné, že adresant věty (2) zůstává nepojmenovaný: Kdo zde mluví? Snad "Kant" nebo někdo jiný; k jeho pojmenování by však byla potřebná věta (3) (např. věta typu: Kant Inebo xl prohlašuje, že Kant prohlašuje, že Francouzská revoluce atd.). Ať už je tomu jakkoli, zdá se, že podstatné je tu to, že se navázáním spojí alespoň dvě věty tak, že druhá připisuje první adresanta, 73 ROZEPŘE který v první zůstal nepojmenován a který v druhé větě zaujímá situaci referens. 54 Přesun "subjektu výpovědního aktu", když je pojmenován a stane se subjektem výpovědi, nemá v sobě nic zvlášť záhadného, je to případ transformace nějaké přítomné věty ve větu citovanou, tak jak ji Frege studoval v souvislosti se smyslem, ale zde se změna týká adresanta (Frege, 1892: 41-42; Descombes, 1977: 175-178). Stejně jako se ze "smyslu" věty p stává referens věty q, zrovna tak se z adresanta věty p, když je pojmenován, stává referens věty q. - Russell chce, aby "pojmy" (concepts, Fregeho Sinne) byly neměnné jako platónské ideje, a tím i nezávislé na svém místě ve větě. Znepokojuje jej transformace spjatá s citováním, která staví "pojem" věty p do pozice "termínu" (referens) ve větě q, a tím z něj dělá určitý "objekt" a zbavuje ho jeho univerzální povahy. Spatřuje v tom nebezpečí hegelovské dialektiky (1903: § 49). Smysl věty je však pro Fregeho tím, čím je, nezávisle na kontextu a na mluvčím. Transformace věty (1) ve větu (2) nemění smysl věty (1), zahrnuje ho do smyslu věty (2) a modifikuje jeho referenční platnost (Bedeutung). Postupy validace věty, které zjišťují realitu prezentovatelnou ostenzivní větou (např. Toto je příslušný případ), nebudou již použity na smysl věty (I), ale pouze na smysl věty (2). Nemusí být dokazováno, že Francouzská revoluce vzbudila nadšení národů, ale že Kant si myslel, že tomu tak bylo. Ale smysl věty (1) zůstává jako takový identický, ať už jej Kant myslel či nikoli. - Jméno adresanta rovněž zůstává uvnitř citací (vřazení do jiného celku) a při transformacích referens, které je doprovázejí, identické, ale zůstává identickým z jiného důvodu. Nemůže jít o to stvrdit pravdivost nějakého jména, jméno není vlastností, která by byla referens přisuzována pomocí deskripce (kognitivní věty). Je pouze indexem, který např. když jde o antroponymum, označuje určitou a jen jednu jedinou lidskou bytost. Dokazovat se dají vlastnosti, které jsou připsány lidské bytosti, jež je označena tímto jménem, nikoli její jméno. Toto jméno jí 74 Referens, jméno nepřidává žádnou vlastnost navíc. I když mnohá jména původně mají nějaký smysl, ztrácejí ho a musejí ho ztrácet. Pojmenovávající věta - jako třeba: Tomuto dávám jméno x (křest), Toto se nazývá y (při učení) - není kognitivní větou a není ani větou ostenzivní (č. 62, 63). Antisthenés Antisthenés, Gorgiův žák, obdivovatel a přítel Sókrata, z něhož doxografie dělá spolu s "psem" Diogenem (Caizzi) zakladatele kynismu, zastává dva paradoxy, o nichž nás zpravuje Aristotelés. První se týká omylu a sporu. Aristotelés se pokouší vytyčit pravidla pro dialektiku. Dialektickou tezí nazývá tvrzení, které je v protikladu k mínění (paradoxos), jež bylo zastáváno nějakým významným filosofem. Dává za příklad Antisthenovu tezi, "že není možný spor" (Topiky, 104 b 21). Ve čtvrté knize Metafyziky sestavuje katalog pojmů a přitom zkoumá pojem nesprávného: "Nepravdivá věta (logos) je věta, která se vztahuje k věcem, které nejsou právě proto, že je nepravdivá. Takto je nepravdivá každá věta, která se vztahuje k něčemu jinému než k tomu, k čemu se vztahuje věta pravdivá, naph1dad věta, která se vztahuje ke kruhu, je nepravdivá o trojúhelníku" (Aubenque, 1966: 462). Aristotelés (v překl. A. Kříže): ,,Mylný pojem (logos, výpověď) je však ten, který, pokud je mylný, vztahuje se k něčemu, co není. Proto každý pojem jest mylný, který je utvořen o jiné věci než o té, vzhledem k níž je pravdivý, například nesprávný je pojem trojhranného kruhu. O každé věci (referens) jest sice v tomto jednom smyslu jenom jeden pojem, jenž vyjadřuje její bytnost, v jiném smyslu jest jich však mnoho, ježto v jistém smyslu jest věc sama o sobě, ale sama o sobě i s určitými vlastnostmi (totéž referens), např. Sókratés a vzdělaný S6kratés. Nesprávný pojem jest však prostě pojmem o ničem. Proto byla prostoduchá domněnka Antisthenova, když měl za to, že se o každé věci nemá vypovídat nic jiného než její vlastní pojem (oikeió logo), o jedné jenom jedno. Z toho by vyplývalo, že by nebyl možný žádný spor, ba ani žádné mylné tvrzení" (Metafyzika, 1024 b). Platón vkládá podobný argument do úst Euthydémovi, takže z Ktésippova partnera v rozhovoru činí Antisthenova dvojníka. Uvidíme, že 75 ROZEPŘE se nedorozumění (nebo pohrdání), s kterým se tento argument setkává v doxografii až dodnes, zakládá na mnohoznačnosti řeckého slova legein: něco říci, o něčem mluvit, něco pojmenovat. "Jak to, Ktésippe, řekl Euthydémos, což se ti zdá, že je možno, aby člověk lha]') - Při Diovi, ano, jestliže nešílím. - Zdalipak když mluví věc, o které je řeč, či když nemluví? - Když mluví. - Jestliže ji tedy mluví, nemluví patrně jinou z věcí, které jsou, než právě onu, kterou mIL~ví? _ Jak by také mluviJ'7 řekl Ktésippos. - Jistě i ta věc, kterou mluvl, Je jedna z těch, které jsou, odděleně od ostatních. - Ovšemže. - Tedy kdo JI mluví, mluví to, co jest, že ano? - Ano. - Ale kdo mluví to, co jest, a věci jsoucí, jistě mluví pravdu; takže jestliže Dionysodóros mluví věci, které jsou, mluví pravdu a nic na tebe nelže" (Euthydé11l0s, 283 e-284 a; překl. Fr. Novotný). Výraz ti legein tu má podle interpretace, pro niž jsem se rozhodl, referenční platnost "o něčem mluvit, k něčemu se vztahovat" a pomíjím jeho význam "něco říci, mínit". Oba významy jsou možné. Zdá se však, že zvolené pojetí se vnucuje na základě faktu, že první Euthydémova otázka jednoznačně zní: to prágma peri hú an ho logos é, tedy "věc ..., o které je řeč". K nemožnosti sporu teď uveďme následující argument, kterým Dionysodóros, jenž vystřídal Euthydéma, donutí partnera rozhovoru k mlčení: "Ale když ani jeden ani druhý nemluví řeč náležící té věci, tehdy bychom si odporovali? Či takto by žádný z nás tu věc vůbec ani neměl na mysli? - I s tím souhlasil. - Ale tedy snad si odporujeme tehdy, když já mluvím řeč náležící té věci a ty jinou, náležící některé jiné? Či já mluvím o věci, a ty vůbec ani nemluvíš? Avšak kdo nemluví, jak by mohl mluvícímu odporovat?" (Euthydé11l0s, 286 a-b). K rozptýlení paradoxu postačí, abychom tu ti legein (o něčem mluvit) chápali pouze ve smyslu "něco pojmenovat", což legein dovoluje. Pro každou věc, o které se mluví, existuje určité vlastní pojmenování, jedno jediné. A naopak každému pojmenování odpovídá jedno jediné referens. Jestliže tedy v domnění, že s někým mluvíte o téže věci, nejste s ním nicméně ve shodě, znamená to, že vy a on mluvíte o věcech různých. Protože kdyby byla jednou a toutéž věcí, dali byste jí stejné jméno, a pak byste říkali totéž. Ren ef' henos Uedno o jednom), které Antisthenovi připsal Aristotelés, je třeba chápat jako: jedno jméno na každé po- 76 Referens, jméno jmenované a naopak. A jestliže neexistuje omyl, je tomu tak proto, že neexistuje nebytí: referens chybné věty, chybného výroku není něčím. co není, je to jiný předmět než ten. k němuž se věta vztahuje. Oba sofisté z EuthydémG procházejí průrvou mezi bytím a mluvením v Parmenidově básni, onou hlubokou průrvou, kterou široce rozevřela již Gorgiova dialektika, pokud jde o to. že to, o čem se hovoří, není ..ani jsoucí, ani nejsoucí" (exkurs Gorgiás). Co lze říci o referens'7 "Dříve" než víme, zda to, co o něm říkáme nebo řekneme, je pravdivé nebo chybné, musíme vědět, o čem se mluví. Jak ale můžeme vědět, o kterém referens se mluví, aniž bychom mu připsali vlastnosti, tedy aniž bychom již o něm něco řekli? Antisthenés, podobně jako někteří megarští a později stoikové, klade otázku, zda význam předchází označení nebo naopak. Z kruhu se dostává pomocí teze o pojmenování. Je třeba pevně stanovit referens; jméno je, jak říká Kripke (Na11ling and Necessity, 1980: 48), rigidní designátor, který pevně stanoví referens. Označení naprosto není - a ani nemůže být - přizpůsobením logu bytí jsoucího. Antisthenés nemá žádný důvod zastávat tezi o motivaci či odvození jména od pojmenovaného, kterou Platón připisuje Kratylovi, ačkoli autor Kratyla takřka s potěšením zamíchává karty (Kratylos, 429 c-430 a). Ve skutečnosti nemůže být tato motivace popsána, jestliže už neznáme podstatu pojmenovaného nezávisle na jeho jménu, což je absurdní. Tato koncepce napodobování pojmenovaného jeho jménem, tato mimologie, které Genette říká "eponymie jména" (1976: 11-37) je přímým opakem Antisthenova nominalismu. Pojmenování je aktivní označování, poiein (Euthydémos: 284 c), které izoluje určité jednotlivosti v tom, co je neurčité "ani bytí, ani nebytí" (exkurs Gorgiás). Druhý Aristotelem citovaný paradox, který se týká určení, se zakládá na stejné představě logu jakožto designátoru. Aristotelés ukazuje, že pod jménem dům nemůžeme rozumět pouze cihly, jeho látku, a nezahrnovat pod ně zároveň i účelnou formu jejich uspořádání, která z nich činí obydlí. Zůstaneme-li u pozorování prvků, nepostihujeme podstatu (úsiá) domu. Jak se pak ale dá určit samotný prvek? Aporie, "na kterou poukázali přívrženci Antisthenovi a ti, kdo nemají dostatečného vzdělání", má něco do sebe, říká Aristotelés; "tvrdili totiž, že není možno vymeziti, co jest věc čili bytost (to ti esti horisasthai); neboť výměr prý jest mnoho slov (makros logos). Ale může prý se vy- 77 ROZEPŘE meziti spíše jenom to a je možno poučiti o tom, jaké něco jest; tak například nedá prý se říci, co jest stříbro, ale jenom, že je něco podobného jako cín. O některých podstatách (úsiá) je tedy možný výměr a pojem (horon kai logon), to jest o složených, ať jsou předmětem smyslového vnímání nebo myšlení; ale nedají se vymezovati jejich původní složky, ježto pojmové určení (ho logos ho horistikos) vypovídá něco o něčem, přičemž jedno musí býti jako látka, druhé jako tvar" (Metafyzika VIII: 1043 b 23-32). Ústupek, který se činí tezi o pojmenování, je navzdory opovržení dávanému najevo značný. Jednoduché prvky se nedefinují, ty pojmenováváme. Takto se ozřejmuje smysl, jaký je třeba dát výrazu oikeió logó. Není to definice, která představuje "mnoho slov", protože ta se skládá přinejmenším ze dvou složek, podmětu a predikátu, podle Aristotela z látky a formy. Je to krátká řeč, věta ojediném místě, tedy slovo. Jestliže je "vlastní", není tomu tak proto, že odpovídá podstatě svého referens (což je, aby se tak řeklo, problém logicky pozdější), nýbrž proto, že označuje výhradně jedno referens "v odlišení od ostatních", jak h1cá "Euthydémos". Toto slovo, ať je jeho gramatická povaha jakákoli, má tedy platnost jména. Problém vytyčený Antisthenem, jestliže ho vyjádříme aristotelskými termíny, by byl tedy tento: lze možná vypovědět, v čem je "bytnost" nějakého referens, ale bylo napřed nutno ještě "před" jakoukoli predikací o něm ho pojmenovat. To, co je jednoduché, elementární, není nějaká složka předmětu, je to jeho jméno, které zaujme místo jakožto referens v univerzu definující věty. Je to logický prvek, tedy něco prelogického, co samo o sobě není ve vztahu k pravidlům pravdy (Wittgenstein, FZ: § 49). 55 Požadavek a iluze metafyziky: je nutné, aby jména byla vlastní, aby se určitý předmět ve světě shodoval bez možného omylu se svým znakem (pojmenováním) v jazyce. Pokud by tomu tak nebylo, říká dogmatismus, jak by bylo možné nějaké pravdivé poznání? Wittgenstein označuje jako "předměty"jednoduché prvky (TLP: 2.02), jejichž spojení tvoří stavy věcí (2.01). Stavy věcí jsou "konfiguracemi předmětů" (2.0272), konfigurace jsou pro- 78 Referens, jméno měnlivé, zatímco "předměty" jsou "pevné", "trvalé" (2.0271). Těmto předmětům odpovídají v "obrazu" (Bild), tj. zde v kognitivním jazyce, jeho "prvky" (2.13). Tyto prvky jsou jednoduché znaky (3.201), které se - použity ve větách - nazývají "jmény" (3.202). "Předmět" je Bedeutung ve fregeovském smyslu, referens jména (3.203). Symetricky k tomu "jméno zastupuje ve větě předmět" (3.22). Takže předměty můžeme pouze jmenovat (3.221), ale ne poznávat. Mezi jednoduchými předměty a prvky obrazu jsou jakási tykadla (Fiihler) (2.1515). Jejich neměnnost umožňuje poznávání toho, co je nestálé, toho, co je z předmětů složeno. - Poznávání nicméně vyžaduje víc než jen lexikální shodu mezi jazykem prvků a světem jednoduchých předmětů. Je dále nutné, aby pravidla skládání prvků v řeči a skládání jednoduchých předmětů ve světě byla "společná" (2.17 a 2.18). Forma obrazu, tedy v případě, že jde o logický obraz, forma větná, představuje jakési měřítko (Maj3stab), které je přikládáno (angelegt) na skutečnost (2.1512). Může tomu takto být jen tehdy, je-li skutečnost zformována tak, jako je zformován obraz. Jak lze ale tuto shodnost či společnou formu dokázat? Nelze znázornit nebo zobrazit samu formu znázornění (Form der Darstellung) nebo zobrazení (der Abbildung) (2.173), aniž bychom ji už předpokládali (petitio principii). Ovšem takový předpoklad charakterizuje také lexikální teorii: museli bychom tu mít jakousi vzájemnějednoznačnou "shodu" (prostřednictvímtykadel) mezi jmény a jednoduchými předměty. Protože ale jednoduchý předmět není předmětem poznání, nelze poznat, je-li pojmenování nějakéhojednoduchého předmětu správné nebo nesprávné. 56 Skutečnostje "dána" v univerzu první Janovy věty (č. 49). Je tím, co je indikováno přinejmenším přítomností deiktických indikátorů, tam, tehdy. Ale takové znaky toho, že referens je "dáno" adresantovi přítomné věty, tj. deiktické indikátory, nestačí, aby z něho učinily skutečnost. Námitky: sen, halucinace, smyslový omyl, idiolekt vůbec. Realita musí být doložena, a bude doložena tím 79 ROZEPŘE lépe, čím víc nezávislých svědectví bude možno uvést. Těmi jsou věty mající totéž referens, ale nenavazující bezprostředně jedna na druhou. Jak víme, že je referens totéž? Totéž znamená přinejmenším to, že je zjistitelné na témž místě v společných a přístupných vztažných systémech. To právě umožňují jména chronologie, topografie, antroponymie atd. Jakmile je referens jednou zařazeno do těchto systémů, ztrácí znaky něčeho aktuálně "daného", tam, v onom okamžiku. Místo a okamžik, kdy bylo dáno, mohou být předmětem tolika validací, kolika jen budeme chtít. Tam a tehdy nejsou opakovatelné s týmž referens, ale v poslední řadě na pravé straně Pleyelova sálu a 23. prosince 1957, jak se zdá, opakovatelné jsou. 57 "Podstatné je navázání, které spojí alespoň dvě věty" (č. 53). Kripke vykládá svou představu navazujícího zřetězení: "Narodí se dítě; rodiče mu dají jméno. Mluví o něm se svými přáteli. Poznají ho další osoby [...]. Autor výpovědi je napojen na komunikační řetězec, na jehož konci je člověk, o němž se mluví" (1982: 79). Důležité je: "Rodiče mu dají jméno. Mluví o něm se svými přáteli." Adresant, který se podepíše "Kant", byl nejdříve adresátem věty "Budeš se jmenovat Kant" a figuroval jako referens věty "Kant tento týden pěkně přibral". Vlastní jméno je designátor, tak jako deiktický výraz, více významu než on nemá, není o nic víc než on zkráceným ekvivalentem určité deskripce, ani nějakého souboru deskripcí (tamtéž). Je pouhou značkou designující funkce. Ale na rozdíl od deiktických indikátorů je tato značka nezávislá na "aktuální" větě. V případě osobních jmen nezávislost této značky na přítomné větě plyne z toho, že se od věty k větě nemění, i když to, co označuje, je jednou v pozici adresanta, podruhé adresáta, jindy v pozici referens (někdy dokonce v pozici gramatického přísudku: "Je to hotový Kant"). Její rigidita je v této neproměnnosti. Jméno designuje tutéž věc, protože zůstává stále stejné. Jiná "možná univerza" (č. 18 a 25), kterými vlastní jméno prochází, aniž je měněno, nejsou pouze taková, v nichž 80 Referens, jméno deskripce, které k němu mohou být připojeny, by byly rúzné: Kant, autor Kritiky čistého rozumu; Kant, autor Kritiky soudnosti; Kant, o jehož posledních dnech vypráví Thomas de Quince)'... Jsou to především univerza vět, v nichž zaujímá různé pozic~ ve vztahu k jednotlivým instancím: Budeš se jmenovat Kant; MiN bratře, objímám Tě, podepsán Kant; člověk by řekl, že je to o~l Kanta; Kant tehdy psal Úvahy o kráse a vznešenu. 58 Jména přeměňují nyní v datum, zde v udání místa, já, ty, on v Jan, Petr, Ludvík. Dokonce i mlčení mohou být vztažena k určitým bohům (L. Kahn, 1978). Jména shromážděná v kalendářích, v mapách, v rodopisech, v matrikách jsou indikátory možné skutečnosti. Prezentují jejich referens - data, místa, lidské bytosti - jako dano~ti. Nějaká věta, jinak bez jakékoli deiktické značky, prezentuje Rím namísto pouhého tam. Jméno Řím funguje tak jako deiktický indikátor: referens, adresant a adresát jsou uvedeni ve vztah k určitému "jakoby zde". Toto kvazi-deiktikum, protože je jménem, zůstává v sledu různých vět stálé, což pro skutečné deiktikum neplatí (v nějaké korespondenci může "zde" věty p být "tam" věty q). Řím je "obrazem" mnohých "zde" aktualizovaných v mnoha větách ("zde", o němž mluví Titus Livius, "zde", kde bydlí naši přátelé B.). Tento stálý obraz se užitímjména stal nezávislým na univerzu prezentovaném větou, v němž má "aktuálně" své místo. 59 Neměnnostjmenných designátorů se rozšiřuje i na jejich vztahy. Mezi oním "jakoby zde", jímž je Řím, a oním "jakoby tam", jímž je Bologna, nějaká jiná věta stanoví vzdálenost, časovou nebo prostorovou. Vzdálenost múže být konstatována formou "cesty", to znamená sledu jmen různých mezilehlých míst v pozici zde a různých jmen mezilehlých okamžiků v pozici nyní. Ale míra vzdálenosti nemůže být pouze konstatována, i ta předpokládá ur- 81 ROZEPŘE čitý pevný designátor, to je jednotku míry, jako je stopa, míle, metr, jednotky času. Tento designátor prochází univerzem vět bez možné změny, protože je jménem (Wittgenstein, FZ: § 50; Kripke, 1980: 54-55). Řekne se: Toto je metr tak jako: Toto je Řím, a teprve "potom" se ptáme, co to je, a pokoušíme se pojmenované definovat. - Mohlo by být, že i logiku barev by bylo třeba zkoumat z hlediska referenční funkce jmen pro různé barvy (exkurs Gorgiás). I tato jména jsou něčím přejatým. Ani ona neposkytují žádné poznání toho, co jmenují. Je snad věta: Toto je červenézáhadnějšínež věta: Toto je Řím? 60 Sítě kvazi-deiktických indikátorů, které jsou utvořeny ze jmen "předmětů" a jmen vztahů, označují "danosti" a vztahy, které jsou mezi nimi, to znamená určitý svět. Nazývám to světem, protože se tato jména jako neměnná vztahují vždy na něco, i když toto něco tu není přítomno, a protože toto něco platí jako něco stejného pro všechny věty, které se svým jménem k tomu vztahují; a také proto, že každé z těchto jmen je nezávislé na univerzech vět, které se k tomu vztahují, zvláště na adresantech a adresátech v těchto univerzech prezentovaných (č. 56). - To neznamená, že něco, co má ve více větách stejné jméno, má také tentýž význam. Může být popsáno rozdílně a otázka po jeho poznání není jeho jménem zodpovězena, nýbrž je teprve nastolena. Poznání může vést k tomu, že se jméno zavrhne, že se nahradí jinými, že se připustí nebo vytvoří nová jména. Jména podléhají principu, který je připisován Antisthenovi: jedno jméno pro jedno referens, jedno referens pro jedno jméno. Jestliže jsou popisy "Jitřenka" a "Večernice" totožné, pak jejich referens dostane jedno jediné jméno. (A naopak je tomu v případě homonym.) - Jak si ale můžeme být jisti, že existuje jen jedno referens, když se ukazuje na rozličných místech a v různou dobu? - Protože skutečnost se nestanoví pouze ostenzí. Deskriptivně konstatované vlastnosti mohou vysvětlit, že se ostenze liší (hypotéza pohybů Země); ostenze tyto vlastnosti potvrzují ("tak tomu je"); a jestliže konečně můžeme zjistit, že 82 Referens, jméno samotné ostenze jsou různé, pak proto, že jsou deiktické indikátory nahrazovány jmény kalendářních údajů, vzdáleností od hvězd již pojmenovaných atd., tedy jmény, která ukazované situují nikoli již ve vztahu k "přítomné" ostenzivní větě, nýbrž ve vztahu k určitému světu jmen, který je na ostenzích nezávislý. 61 Kognitivní věta je stvrzována díky jiné větě, díky větě ostenzivní či ukazující. Tato věta zní: Toto je odpovídajícípřípad. V této větě odkazuje odpovídající na kognitivní větu. Jde o ukázání určité reality, která by byla případem, pro nějž je kognitivní věta pravdivá. Ostenze musí být oproštěna od deiktických indikátorů a musí prezentovat referens v systémech nezávislých na "já-zdenyní", tak aby adresát mohl pomocí orientačních poukazů těchto systémů ostenzi opakovat. Věta: Zde je červená květina se mění ve dvě věty, ve větu: "Červená odpovídá záření vlnové délky v pásmu 650 až 750 nanometrů, které vysílá předmět", což je věta kognitivní (definice); a ve větu: "Odpovídajícím případem je barva květiny, kterou máme zde", což je věta ostenzivní. Je třeba ještě odstranit deiktický výraz "zde" v poslední větě a nahradit jej poukazem daným systémy na přítomné větě nezávislými ("květina, kterou y pozoroval v botanické laboratoři ústavu x 17. dubna 1961"). 62 Jakmile vyloučíme tyto znaky autoreferenčního univerza (deiktické indikátory), pak může instanci referens ostenzivní věty obsadit kterákoli "červená květina", odlišná od té, jež byla původní větou jako referens prezentována, pokud jen může stvrdit kognitivní větu definující červeň. Podle toho mohou všechny květiny, které vysílají záření v pásmu vlnové délky 650 až 750 nanometrů, být případem validace oné kognitivní věty. Tato možnost se samozřejmě nikdy nevyčerpá, protože se týká totality, totiž totality červených květin. U reality dochází k tomuto zvratu: byla 83 ROZEPŘE daností, kterou věta popisuje, a teď se stala archivem, z něhož se čerpají doklady a příklady, které popis stvrzují. - Ale doklad nicméně zahrnuje identifikaci pomocí kvazi-deiktických indikátorů, tj. červeú v chromonymickém katalogu. A to platí i o větě deskriptivní, protože výraz nanometr patří do metronymického slovníku, který má rovněž čistě referenční charakter. Popis se nemůže oprostit od pojmenování, reference nemůže být redukována na význam (Tarski, 1923-44: 295). To, že pojmenování nemá jinou funkci než referenční, otevírá popisu (poznání) cestu nekonečného zjemňování. Ale platí to i o realitě? 63 Ale lze přece rozlišovat jméno, jehož referens je reálné, a jméno, jehož referens reálné není? Neřadíme do stejné roviny Bonaparta a Jeana Valjeana, ostrov Utopii a Terra Americana. S Jeanem Valjeanem se nesetkal nikdo kromě postav Bídníků (v systému jmen, která tvoří "svět" této knihy), nikdo nevkročil na Utopii (Rafael Hythlodeus zapomněl udat zeměpisné souřadnice tohoto ostrova). Jméno označuje v různých univerzech vět neměnným způsobem, vpisuje se do sítí jmen, které umožňují reality odhalovat, ale svému referens žádnou realitu nedává. Jsou-li flogiston a vodík jména, pak reálné referens má pouze druhé jméno, nikoli jméno první. - Ale "potkat" Valjeana a "vkročit na Utopii" není testováním reality. Řekněme to ještě jednou. Toto je Caesar není věta ostenzivní, nýbrž věta nominativní. K jejímu výskytu dochází jak v přítomnosti Caesarova portrétu, tak v přítomnosti Caesara samotného (Marin, 1981: 279-284): pojmenovat referens neznamená totiž ukázat jeho "přítomnost". Jedna věc je signifikovat, jiná věc je pojmenovat, a ukázat opět jiná. 64 Ukázat, že nějaké x je případem kognitivní věty x je P, znamená prezentovat x jako reálné. Právě proto, že ostenzivní věta prezentuje své referens jako dané, může stvrzovat popis, s nímž je spjat 84 Referens, jméno kognitivní nárok. To, že j~ něco dáno, znamená zároveň, že je tu referens tohoto popisu a že je tu i tehdy, když není ukázáno. Existovalo by, i kdyby se k němu nevztahovala žádná věta, tedy "extralingvisticky" (č. 47, 48). - Toho, kdo tvrdí realitu nějakého referens, může protivník snadno vyvrátit tím, že ho postaví před dilema: buďto je ukázané referens pouze tím, co je ukázáno, a není tedy nutně reálné (může být přeludem atd.), nebo je něčím více než jen to, co je ukázáno, a není rovněž nutně reálné (jak víme, že to, co tu není přítomno, je reálné?). Tímto dilematem jsou právě postihovány filosofie, které pojímají realitu jako to, co může být ukázáno (Descombes, 1981-a). Vesměs mu unikají tím, že se odvolávají na svědectví neomylného třetího, o němž se předpokládá, že se mu absolutním způsobem (stále) ukazuje to, co je "aktuálnímu" adresátovi ostenzivní věty skryto. Z tohoto aspektu je malý rozdíl mezi Bohem karteziánů a antepredikativním cogito fenomenologů. Jedni i druzí předpokládají entitu, která má status "kosmického exilu" (McDowell, in Bouveresse, 1980: 896). 65 Referens, skutečné nebo neskutečné, je prezentováno v univerzu určité věty, je tedy situováno ve vztahu k určitému smyslu. Například ve větě Dveře jsou otevřenyje smysl, k němuž se referens vztahuje, podřízen režimu deskriptivních vět. (Přitom je důležité mít na paměti, že smysl není vždy prezentován v tomto režimu, a že tudíž referens nezaujímá vždy místo podmětu výpovědi. Preskriptivní věta jako Otevřte dveře prezentuje určitý smysl, aniž by referens /něco jako: dveře, které v příštím okamžiku budou vámi otevřeny/ bylo předmětem popisu. Zvolací věta: Co je to za dveře! Pořád otevřené!, tázací věta: Otevřel dveře?, narativní věta: Dveře se otevřely prezentují vesměs nějaký smysl, i když jejich referens není signifikováno podle pravidel deskripce.) Ať už je režim předchozí věty jakýkoli, skutečnost referens smí být potvrzena pouze jako odpověď na otázku, která se vztahuje k této větě, jako: O které dveře běží? Běžnou odpovědí 85 ROZEPŘE je ostenzivní věta: O tyhle. Tato věta nepostačuje k stvrzení předchozí věty. Musí být umožněna lokalizace dveří nezávisle na přítomné větě. Uchylujeme se opět k systému jmen: Dveře Albertova domu, které vedou na západ. Použitím jmen jsou zaváděny stabilní a všem společné prostoročasy. Deskriptivní věta: Politickým centrem říše je hlavní město. Nominativní věta: Toto hlavní město se jmenuje Řím. Ostenzivní věta: Tady je Řím (Toto město zde je odpovídajícím případem). Jiným příkladem je: Ric Rhodus, hic salta. Salta představuje význam v režimu preskripce, Rhodus jméno, hic značí ostenzi. Skutečné je referens, které se prokazuje jako stejné ve třech pozicích, jako signifikované, pojmenované, ukázané. Tedy třeba: V internačním táboře došlo pomocí plynu cyklonu B k masovému vyhlazování; tento tábor se nazývá Osvětim; tady je. čtvrtá věta prohlásí, že signifikované, pojmenované a ukázané referens jsou týmž referens. 66 Identita referens všech tří vět není stanovena jednou provždy. Musí být "pokaždé" znovu potvrzena. Je totiž podřízena deiktickým ukazatelům ostenzivní věty, které designují to, co designují, když věta "je tady", nic víc. Toto je odpovídajícím případem v okamžiku t + 1 neukazuje nutně totéž referens jako Toto je odpovídajícím případem v okamžiku t. Abychom se o tom ujistili, uchylujeme se ke jménu: Odpovídajícím přfpadem je Řím. Nicméně tento rigidní designátor, jímž je jméno, poukazuje sice nepochybně k stabilnímu referens, ale referens pojmenování je samo o sobě na ukázání nezávislé (Caesarův portrét, toť Caesar; metr je metr nezávisle na tomto kovovém pravítku) (Kripke, 1982: 42-44). Vracíme se pak k identitě deskripcí aplikovatelných na pojmenované. Říkáme, že Řím je odpovídajícím případem v okamžiku t a Řím je odpovídajícím případem v okamžiku t + 1, jestliže v obou dvou případech Řím připouští tytéž vlastnosti. Ale pokud jde o smysl, referens v okamžiku t a referens v okamžiku t + 1 mohou být identifikovány jen prostřednictvím tautologické věty: X, je P =X, + 1 je P. Jak vědět, zda se jedná o to- 86 Referens, jméno též X, když jsou mu přisouzeny různé vlastnosti jako v těchto větách: x je město, jež je hlavním městem Říše a: X je město kde sídlí Senát (nebo abychom neuváděli jen deskriptivní věty: J~ třebav~~klíčit město X)? To je možné jen tehdy, když se předpokládá ur~lta.pod:ta.ta X vV Aristotelově smyslu nebo pojem x ve smyslu Lelv~mzove, ]~hoz definice obsahuje oba predikáty. Tato podstatav Cl tent~ ~o]~m X nachází vyjádření ve výpovědi: x je (P, Q). Predpoklada, ze X designuje totéž referens, ať mu přisoudíme P nebo Q. Tento předpoklad je spjat s pojmenováním x. To co m~že zajistit identitu obou referens, není tedy smysl, nÝbrž praz?ná "rigidita" jména. Může-li jméno působit jako spojnice meZI ostenzivní větou s jejími deiktickými ukazateli a kteroukoli v~tou s jejím smyslem nebo smysly, je to proto, že je na přítomnem ukázání nezávislé a samo beze smyslu, i když má zároveň obojí schopnost, schopnost designovat i být signifikováno. Že ale jako spojnice skutečně působí a dává svému referens určitou real~t~: toto p!inejmenším je nahodilé. Proto není realita nikdy jistá Ue]! pravdepodobnost se nikdy nerovná 1). 67 ~ealita určitého toto (čili toho, co ukazuje ostenzivní věta) je napríklad nutná pro validaci kognitivní věty, jejíž referens má totéž jméno jako dané toto. Není vlastností, kterou lze přisoudit referen~ odpovídajícímu tomuto jménu. Ontologický argument je nespravný, a to - zdá se - stačí, abychom zavrhli spekulativní cestu jež vyžaduje ekvivalenci smyslu a reality (oddíl Rezultát). Al~ realita daného toto není ani kladením (Setzung) referens kladení~, ~~eré u Ka~ta ?dpovídá p~ezentaci (Darstellung) toho, co je "dano v receptIvlll schopnosti, ve formách nazírání. Tato prezentace není čistou "recepcí" něčeho, co je dáno "subjektem" (exkurs Kant I). Je rodovým jménem ostenzivních vět: Toto tamh~e, Tamto nedá~no (tak jako preskrlpce je rodovým jménem pro v~ty ~ozkazov~c!, pro~~bné ,atd.). Uchyluje se k deiktickým operatoru~. Realita n~muze byt vyvozována ze samotného smyslu, ale am ze samotne ostenze. Nestačí vyvodit, že vyžaduje obojí 87 ROZEPŘE společně. Je třeba ukázat, jak se obě věty, ostenzivn~ Je to toto a deskriptivní Je to město, které je hlavním městem Ríše spojují v Toto je město, které je hlavním městem Říše. Jméno funguje jako spojovací článek. Jméno Řím nahradí deiktický u~azatel (To je Řím) a zaujme místo referens v deskriptivní větě (Rím je město, které je hlavním městem Říše). Může zaujímat i místo jiných instancí ve větách různého režimu: Řím, jediný předmět mé zášti!, Já (Řím) Vás prohlašuji za kacíře, atd., kterými můžeme nahradit deskriptivní větu našeho příkladu. Jméno plní tuto funkci spojnice, protože je prázdným a konstantním designátorem. Jeho deiktický dosah je nezávislý na větě, v níž aktuálně figuruje, a může mít mnoho sémantických platností, protože vylučuje jen ty, které jsou neslučitelné s jeho místem v sítích jmen (Řím není datum, Řím je v Itálii, nebo ve státě Georgia, New York, Oregon či Tennessee, ale ne v Kalifornii atd.). 68 Není funkce, kterou takto přisuzujeme jménu, totožná s funkcí, kterou přisuzuje Kant schematismu (KRV, Analytika soudu)? I ten slouží ke spojení smyslového a pojmu. - Ale za prvé, schematismus působí výlučně v rámci validace kognitivní věty, u jména tomu tak není. Za druhé, v kritické reflexi má být schematismus dedukován jakožto apriori nutné pro poznávání (v kantovském smyslu). Zde nepochybně funkci jmen dedukuj~me z tvrzení reality, ale nemůžeme vyvodit jejich singularitu: Rím, Osvětim, Hitler... Můžeme se jim jen naučit. Učit se jména znamená situovat je vůči jiným jménům pomocí vět. Osvětim je město v jižním Polsku, u něhož nacistické vedení koncentračních táborů umístilo v roce 1940 vyhlazovací tábor. Není to schéma jako třeba číslo. Systém jmen prezentuje určitý svět, a univerza, která jsou prezentována větami, jež seskupují jména, jsou signifikovanými fragmenty tohoto světa. Naučení se jménu se uskutečňuje prostřednictvím jiných jmen, k nimž je už vázán určitý smysl a u nichž víme, jak jejich referens mohou být ukázána prostřednictvím ostenzivních vět. Např. slovu bílý se učím (pokud je 88 Referens, jméno pravda, že jména barev jsou jako jména vlastní) (č. 61; exkurs Gorgiás) prostřednictvím slov sníh, prostěradlo, papír zahrnujících smysl, který je s nimi asociován (uklouznout po něm, lehnout si na ně, psát na něj), a jejich možné ostenze (Tohle je sníh, atd.), které odkazují při své validaci opět na jména (Vždyť víš, jako v Chamonix). Podobně je tomu i se jménem Aristotelés. 69 Jak je smysl se jménem spojen, když přece jméno není určeno smyslem ani smysl jménem? Je možné pochopit sepětí jména a smyslu, aniž bychom se uchýlili k ideji zkušenosti? Zkušenost může být popsána jen pomocí fenomenologické dialektiky. Např. perceptivní zkušenost: tato věc, viděna z tohoto úhlu, je bílá, z jiného úhlu je šedá. Událost spočívá v tom, že zatímco před chvílí byla bílá, nyní je šedá. Samozřejmě není bílá i šedá současně a v témže vztahu, ale alespoň v postupném sledu. Bílé a šedé musí být vztaženy společně k témuž referens, jedno jako jeho barva aktuální, druhé jako jeho barva aktuálně možná. Konstituování prostorové existence referens (trojrozměrnost) odpovídá na straně instance vnímající časová syntéza postupných odstínění. Takto se "objekt" i "subjekt" formují současně na obou pólech perceptivního pole. - Z tohoto popisu je třeba vyzvednout jediný prvek, a sice to, že do konstituování reality zahrnuje možné. Věc, kterou vidíme, má obrácenou stranu, která už není vidět nebo ještě není vidět a viděna by mohla být. Fenomenolog řekne: zrovna tak vidění se neuskutečňuje na linii, která spojuje vidoucího a viděné, nýbrž v poli viditelnosti, které je plné pozahlédaných vedlejších možností. Při vidění oscilujeme od aktuálního k možnému v opakovaných pulzacích. Realita se tedy nedá vyjádřit větou jako: x je takové, nýbrž: xje takové a není takové (č. 81, 83). Tvrzení reality odpovídá popis nekonzistentní ve vztahu k negaci. Tato nekonzistentnost charakterizuje modalitu možného. 89 ROZEPŘE 70 Ostenzivní věta, to znamená ukázání odpovídajícího případu, je současně narážkou na to, co tímto případem není. Svědek, to znamená adresant nějaké ostenzivní věty, která je validací ?~pisu, potvrzuje touto větou realitu tohoto n~bo ji~ého vaspe~tu ve::1 (ne~ bo se alespoň domnívá, že ji potvrzuje). TIm vsak zaroven mUSI uznat i možnost jiných aspektů, které ukázat nemůže. Neviděl všechno. Jestliže tvrdí, že vše viděl, není věrohodný. Jestliže je věrohodný, pak pouze v tom, že neviděl všechno, nýbrž pouze ten a ten aspekt. Není tedy věrohodný absolutně. P:~to je post~ven před dilema (č. 8): buďto jste tam nebyl a ~emuzete VYP?~Idat; nebo jste tam byl, nemohl jste tedy vidět v~e::,h~~ a nemu:ete všechno dosvědčit. Dialektická logika, ktera ndl Ideu zkusenosti, je založena právě na této nekonzistentnosti ve vztahu k ne- gaci. 71 Idea zkušenosti předpokládá ideu Já, které se "formuje" tím, že shromažďuje vlastnosti věcí, tak jak se vynořují (události), a ~teré konstituuje realitu tím, že provádí jejich časov?u syntezu: Události jsou fenomény právě ve vztahu k tomuto Ja. ~dtud .m~ také fenomenologie svůj název. Ale idea Já a idea s mm spjate zkušenosti nejsou k popisu reality nutné. Vyplývají z podříze~í otázky pravdivosti teorii o evidenci. Tuto teorii vytvořili Augustinus a Descartes na základě zakrytí ontologie (Heidegger) nebo, jak bych spíše řekl já, na základě její logické "neutr~!izace", z níž se živí nihilismus takového Gorgia (exkurs GorgIas). Ale neutralizace reality ("ani bytí, ani nebytí") vede Gorgia k principu, že "všechno říkají důkazy", což otevírá cestu fil?~ofi~m ~rg~mentace a analýzám vět. Monoteistický a monopohtIcký pnncI~ naopak umožňuje připsat neutralizaci reality - nebo al~sp~~ omezení ostenze pravidlem možného - konečnosti charakte?Z~jl= cí svědka, který je zbaven možnosti postihovat celek. Ta zust~va vyhrazena absolutnímu svědkovi (Bohu, Cae~arovi). Idea zkuse- 90 Referens, jméno nosti propojuje relativní a absolutní. Dialektická logika udržuje zkušenost a subjekt zkušenosti v relativnu, spekulativní logika jim přisuzuje akumulativní povahu (Resultat, Erinnenmg) a vřazuje je v souvislost s finálním absolutnem (exkurs Hegel). 72 Moderní cogito (Augustinus, Descartes) je věta, která prezentuje svého aktuálního adresanta pomocí značky první osoby a dovozuje existenci tohoto adresanta. Zájmenné označení funguje jako deiktický indikátor. Já, tedy nominativ první osoby singuláru, má stejné vlastnosti jako toto, nic méně a nic více. - Deiktický výraz ale nezaručuje sám o sobě platnost toho, co označuje. Referens, které je reálné, je tady i tehdy, když "není tady" (č. 47, 48). Musí přesahovat univerzum přítomné věty. Deiktický indikátor nemá mimo univerzum věty, které aktuálně designuje, žádnou průkaznost. Takto já ve větě Já myslím a já ve větě Já jsem vyžadují určitou syntézu. Descartes skutečně také píše, že "věta ,Já jsem, já existuji' je nutně pravdivá, kdykoli ji pronáším nebo svým duchem chápu" (Meditace II: § 3). Ale v různých okamžicích není žádná záruka, že bych byl týž. V souladu s principem této filosofie vyžaduje syntéza aktuálních evidencí (ostenzí) sama rovněž aktuální evidenci, která musí být spojena s jinými v syntézu (Hume, Pojedruíní o lidsképřirozenosti, 1739). Subjekt tedy není jednotou "své" zkušenosti. Tvrzení reality se nemůže obejít bez užití alespoň jednoho jména. Jedině jím, tímto prázdným spojovacím článkem, se mohou já v okamžiku t a já v okamžiku t + 1 navzájem propojit, stejně jako se mohou propojit s větou Zde jsem já (ostenze). Možnost reality včetně možnosti subjektu je fixována v síti jmen "předtím", než je realita ukázána a signifikována ve zkušenosti. 73 Realita tedy nevyplývá ze zkušenosti. To v žádném případě nebrání tomu, aby byla z hlediska určité zkušenosti popisována. Při 91 ROZEPŘE tomto popisu je třeba se řídit pravidly spekulativní logiky (exkurs Hegel), stejně jako pravidly románové poetiky (která určují narativní osobu a modus) (Genette, 1972: 183-184; 251-252). Tento popis však nemá žádnou filosofickou platnost, protože nečiní své předpoklady (Já, pravidla spekulativní logiky) předmětem tázání. Nuže tyto předpoklady nejsou k tvrzení o realitě nějakého referens nutné. Spíše je k tomu nutné, aby referens takříkajíc profitovalo ze stálosti jména, které je označuje (stálost pojmenovaného je stínem, který vrhá stálost designátoru, jména). Tvrzení reality však stejně nutně vyžaduje i vlastnost, která je, jak se zdá, s předchozí vlastností v rozporu: pojmenované referens je skutečné, je-li také možným případem (předmětem ostenzivní věty) nějakého neznámého významu (prezentovaného větou dosud nepřítomnou). V tvrzení reality se vzájemně sloučily stálost referens (To je skutečně x, znovu jej poznáváme) a událost smyslu (Podívejme, x je ještě toto, objevujeme to). 74 Apriorně nelze určit, které významy patří k určitému reálnému referens. Je "případem" smyslů prezentovaných větami, které ještě nebyly proneseny. Pomocí popisů (které obsahují jména) jsou Aristotelovi připisovány tyto významy: filosof narozený ve Stageiře, Platónův žák, Alexandrův vychovatel. V pojmenovávajících větách mohou Aristotela kdykoli nahradit: věta Toto je Alexandrův vychovatel může nahradit větu Toto je Aristotelés, aniž by se změnila referenční platnost (rigidita nominativních sítí). Dopředu se však neví, kolik takovýchto popisů je přiměřených, a které to jsou. Pokaždé když je pronášena nějaká věta (věta historikova, filosofova, filologova), v níž je signifikován Aristotelés nebo některý z uznaných ekvivalentů, může proto za týchž logických podmínek Aristotela nebo jeho ekvivalenty nahradit nějaký nový výraz. Například: "Myslitel, jehož metafyzika nemá status vědy, jak vysvětluje Pierre Aubenque...". Tento popis (se jménem, které obsahuje) nebyl předvídatelný. A naopak se stává, že jméno je argumentacemi spojeno s větami, které na něm byly ne- 92 Referens, jméno závislé, aby ilustrovalo jejich význam. (Tak se stane, že třeba malířovo nadání k malířství a jeho vztah k barvám jsou ilustrovány jménem Oidipus.) (Kaufmann, 1967.) 75 Může počet významů spjatých s jedním pojmenovaným referens a prezentovaných větami, jež mohou nahradit jeho jméno, neomezeně narůstat? Pokuste se spočítat, s respektováním principu možných substitucí, věty, kterými mohou být nahrazena jména jako MojžíŠ. Homér, Periklés, Caesar... Nemůžeme podat důkaz úplnosti významového spektra určitého jména (že ,Je o x řečeno všechno"), nejen proto, že celost zásadně nepodléhá důkazu, nýbrž také proto, že jméno není samo o sobě designátorem reality (k tomu je zapotřebí, aby s ním byl spjat určitý význam a určité referens, na které je možné ukázat), a tudíž neomezené narůstání významů, které s ním mohou být spojeny, není omezováno "reálnými" vlastnostmi jeho referens. 76 Neomezené narůstání významů určitého jména je zajisté zmírňováno aplikací logických pravidel, která analyzoval Frege (1892: 46). Například větu Císař strádající jaterními potížemi rozhodl o nasazení své gardy do bitvy nelze nahradit větou Napoleon rozhodl o nasazení své gardy, alespoň ne salvo sensu, protože konotuje vztah (kauzální, přípustkový atd.) mezi zdravotním stavem a vojenskou strategií, o němž v oné druhé větě není řeč. (To neznamená, že by první věta byla absurdní.) Neomezené narůstání významů může být konečně brzděno i aplikací pravidel validace kognitivních vět. V tom právě spočívá, pokud jde o jména, hlavní funkce onoho diskursivního žánru, kterému se říká historická věda. Jestliže chceme Napoleona nahradit císařem strádajícím jaterními potížemi, aniž bychom porušili pravidla historického diskursivního žánru, který je narativní a kognitivní, je třeba zjednat jistotu o tom, že Napoleon strádal jaterními potížemi, to zna- 93 ROZEPŘE mená konstatovat, že je možno podat důkaz, podle obecných podmínek podávání důkazu v historii, že toto referens je skutečné. Schopnost jmen přitahovat významy (která dává vznik mythémům atd.) je takto podřízena režimům kognitivních vět, alespoň těch kognitivních vět, které se vztahují k nepřítomným referens. To se právě označuje jako historická kritika. - Toto omezení není nicméně ze dvou důvodů příliš významné: předně, jména nejsou identická se skutečnostmi, k nimž se vztahují, nýbrž jsou to prázdné designátory, které mohou plnit svou aktuální ostenzivní funkci pouze tehdy, když je jim dán určitý význam a když ostenzivní věta ukáže, že její referens je "případem" tohoto významu. Nedokazuje se věc, dokazuje se, že určitá věc je případem signifikované vlastnosti. Aby bylo možno něco dokázat, je nejprve třeba signifikovat. Samotné historické poznání takto dává vyvstat velkému počtu významů (hypotézám, výkladům), aby je pak proselo sítem podávání důkazu. 77 Druhý důvod, proč nelze inflaci významů spojených se jmény absolutně zastavit (č. 76), spočívá v tom, že věty kognitivního režimu, které podléhají protřídění podle pravdivostních podmínek, nemají monopol na význam. Jsou "dobře utvořeny". Ale věty špatně utvořené nejsou absurdní. Pro Stendhalovu generaci mělo jméno Bonaparte preskriptivní platnost: Buď lidovým hrdinou ztělesňujícím virtu jako Bonaparte. Tuto platnost je třeba zajisté zahrnout mezi významy, ačkoli věta, která ji prezentuje, není kognitivní, ani deskriptivní ne. Věta, jež spojuje se jménem nějakého člověka určitý životní ideál a z tohoto jména činí jakési heslo, je potenciálem instrukcí, etikou a strategií. Toto jméno je Ideálem praktického nebo politického rozumu v kantovském smyslu. Tato věta prezentuje to, co má být činěno, a současně prezentuje adresáta, který to má činit. Nepodléhá kritériu pravdivé/nepravdivé, protože není deskriptivní, nýbrž podléhá kritériu správné/nesprávné, protože je preskriptivní. Můžeme se zeptat, zda je, či není správná. Ale i kdyby byla nesprávná, má smysl, 94 Referens, jméno právě tak jako věta má smysl, i když je nepravdivá (Wittgenstein, TLP: 2.21, 2.22, 2.222). Ovšem smysl relevantní pro kritérium správnosti a smysl relevantní pro kritérium pravdivosti jsou heterogenní. Aplikování validačních pravidel kognitivních vět na významy, které nejsou relevantní pro kritérium pravdivosti, neumožní tedy zmírnit přitažlivost působící, že jména tyto významy na sebe napojují. To, co může znamenat jméno Bonaparte pro mladého bonapartistu, má povahu estetickou, etickou a politickou, nikoli kognitivní. 78 Věty podřízené různým režimům jsou navzájem nepřeložitelné. Rozhodněme se uvažovat jen význam daný formou (syntaxí) věty, bez ohledu na význam daný lexikem. Překlad z jazyka do jazyka předpokládá, že význam prezentovaný větou výchozího jazyka může být vyjádřen větou jazyka, do něhož se překládá. Nuže, význam daný syntaktickou formou závisí na větném režimu jemuž je věta podřízena, a na diskursivním žánru, do něhož s~ vřazuje. Tento režim a tento žánr určují soubor pravidel tvoření, navazování a validace vět, které jsou mu podřízeny. Překlad tedy předpokládá, že určitý režim a určitý žánr v jednom jazyce mají obdobu v jazyce druhém, nebo že alespoň rozdíl mezi oběma režimy a/anebo oběma žánry v jednom jazyce má obdobu v jazyce druhém. Musíme např. být s to vyjádřit v čínštině konotaci danou ve francouzštině protikladem vět deskriptivních a vět narativních (Otevírá dveře / Otevřel dveře), pokud jen chceme překládat z francouzštiny do čínštiny. Překlad tak vyžaduje od jazyků jisté "transverzální" shody. Ovšem neměnnost těchto shod je zajištěna přímo nebo nepřímo rozdíly mezi větnými režimy a mezi diskursivními žánry. Jak by tedy mohly být navzájem překládány věty, které patří k různým režimům a/anebo různým žánrům (ať už je to v tomtéž jazyce nebo mezi dvěma různými jazyky) (č.79)? 95 ROZEPŘE 79 Ve vlastním smyslu nesporně přeloženy být nemohou. Nemohou ale být transkribovány jedna v druhou? Věta Je záhodno, abyste oddel je platnou transkripcí věty Odejděte. Věta Je to krásn.Ý obraz je platnou transkripcí věty Jak.'; krásnI; obraz! Není význam požadavku nebo hodnocení, který má výchozí věta, v obou případech zachován i ve větě přetlumočené? - FilosofIcký logik to může usoudit proto, že se spokojuje s významovými identitami (definicemi) (Wittgenstein, TLP: 3.343) a pokládá za zanedbatelné, že požadavek je tu prezentován jednou jako výzva nebo i informace, a podruhé jako příkaz, anebo že hodnocení se jednou formuluje jako konstatování, podruhé jako zvolání. Jenže dítě, diplomat, podřízený či nadřízený, autor obrazu nenavazují na původní větu a na její "transkripci" stejným způsobem. Pro ně není analogie "významů" mezi oběma větami pouze analogií abstraktních pojmů, na něž mohou být redukovány, musí zahrnout i univerza prezentovaná tou a onou větou, v nichž jsou tyto pojmy samy situovány. Tato univerza jsou tvořena situacemi jednotlivých instancí (to je nejenom význam, ale i referens, adresant, adresát) a jejich vztahy. Adresant věty zvolací není v tomtéž vztahu k významu jako adresant věty deskriptivní, adresát příkazu není v tomtéž vztahu ke svému adresantovi a příslušnému referens jako adresát výzvy nebo informace (č. 80-83). 80 Věty patřící k heterogenním čeledím se mohou týkat referens téhož vlastního jména, mohou je situovat na různých instancích v univerzech, která prezentují. Jistý manželský pár se bude rozvádět. Někdo třetí (soudce, svědek) popisuje situaci takto: x a y se budou rozvádět. Věta, kterou pronáší osoba x, je hodnotícím prohlášením: Myslím, že bude lepší, abychom se rozvedli. Věta osoby y je patetickou otázkou: Co jsme spolu vlastně těch deset let dělali? Připusťme, že věty spojené se jménem x jsou v dané situaci jen ony tři citované věty. Máme-li definovat x za těchto okolností, 96 Referens, jméno je některá ze tří vět lepší definicí než ty ostatní? "Je" x spíše adresantem prohlášení, adresátem otázky nebo referens popisu? Můžeme říci pouze toto: jeho jméno zaujímá postupně každou ze tří instancí ve třech nezávislých větách. A právě to ho náležitě popisuje v dané situaci. Když to takto říkáme, uchylujeme se k větě čtvrté, která se vztahuje k prvním třem a která spadá zase pod další režim (metajazyk). V této poslední větě zaujímá jméno x jiné situace (ony tři předchozí, ale propojené a včleněné), nabývá další významový akcent Ue příkladem referens, jehož významy jsou heterogenní). 81 Referens určitého vlastního jména, Bonaparte, Osvětim, je zároveň determinováno silně, pokud jde o jeho místo v sítích jmen a vztahů mezi jmény (světy) (č. 60), i determinováno slabě, pokud jde o jeho význam, vzhledem k velkému počtu a heterogennosti univerz vět, v nichž může zaujmout místo jako instance. To však nesmí dovolit směšovat předmět historického dění, jímž je referens nějakého vlastního jména, s předmětem vnímání (č. 69). Ten je prezentován ostenzivními větami obsahujícími deiktické ukazatele (já a ty, zde, tamhle, nyní a před chvílí). Právě při analýze univerz těchto vět fenomenolog vnímání vypracovává ideje pole a zkušenosti. Referens vlastního jména (historický objekt) je designován určitým jménem, jež je kvazideiktickým, nikoli deiktickým výrazem. Jméno lokalizuje tento předmět v nominativních sítích, aniž by ho muselo situovat ve vztahu k nějakémujá, nebo k nějakému deiktickému výrazu. Předmět vnímání patří k určitému poli (které je nekonzistentním komplexem ostenzivních vět s deiktickými výrazy), historický objekt patří k určitému světu (který je spíše stabilním komplexem vět nominativních). A teprve když je historický objekt podroben navíc proceduře validace kognitivní věty (když je předmětem historické vědy), stává se z něho také referens ostenzivních vět a vřazuje se pak prostřednictvím deiktických výrazů do určitého pole. (Podívejte se na toto, tady je důkaz, který jsem hledal!) 97 ROZEPŘE 82 Realita: roj významů se usazuje do určitého pole vyznačeného určitým světem. Lze ji zároveň signifikovat, ukázat, pojmenovat. Důraz je hned na tom, hned na onom. Třeba na ukázání: Podívej, tady je ten IUlž, co ti dala Líza. Tedy v pořadí: ukázání, signifikace, pojmenování. Nebo je na pojmenování: Tohleto, to je Hektar, manžel předsedkyně. Ukázání, pojmenování, signifikace. Anebo na významu: Věc, která slouží k nahrávání hlasu? To je magnetofon, jako tenhle, koupil jsem ho v Bruselu. Signifikování, ukázání, pojmenování. 83 Referens ostenzivní věty (předmět vnímání) a referens věty nominativní (historický objekt) jsou naprosto rozdílné (č. 81). Přesto mají jeden společný rys: věty, které nejsou aktuální větou a které jsou v dané chvíli neznámé, se k nim vztahují a přisuzují jim významy odlišné od významu přítomného (č. 69). Stejně jako: Tato stránka je bílá (viděna odtud) a není bílá (viděna odtamtud: je šedá), tak i: Napoleonje stratég (v určité síti jmen) a není stratég (v jiné síti: je císař). Pole (perceptivní) a svět (historický) mají v sobě prázdný prostor tvořený negací, kterou v sobě obsahuje jak ukázané, tak pojmenované, každé jinak. Tuto "vyhloubeninu" obsazuje "roj" možných významů, co do kvantity i kvality neurčených. 84 Co znamená, že jsou tyto významy možné? Cožpak k významu zásadně nepatří, že je možný? Jestliže se omezíme na logický smysl významu, je prezentován dobře utvářenými výrazy, větami. Ty zaujímají místa v určitém "logickém prostoru" (Wittgenstein, TLP: 3.4). Místo určité věty je definováno možností její pravdivosti. Ta se vyvozuje pomocí pravdivostních tabulek, které určují všechny vztahy možné mezi dvěma elementárními větami. Onen 98 Referens, jméno "logický prostor" Wittgenstein vytyčuje stanovením pravdivostních tabulek (TLP: 5.101). Ten je ohraničen na jedné straně tautologií, na druhé straně kontradikcí. Pravdivost tautologie a nepravdivost kontradikce jsou dány jako nutné. Jestliže p, pak p, a jestliže q, pak q na straně jedné, p a non p a q a non q na straně druhé jsou "krajními případy spojování znaků, tj. zrušením (Auflosung) tohoto spojení" (TLP: 4.466). Jsou to výrazy beze smyslu (sinnlos), nic nového neříkají, a to právě proto, že jsou nutné. Výraz: Prší nebo neprší nám o počasí, které právě je, nic neřekne (TLP: 4.461). Ale jsou to věty, nejsou absurdní (unsinnig), a proto stále ještě patří do "logického prostoru" (TLP: 4.462; TB: 12. ll. 1914). 85 Logický diskursivní žánr není žánrem kognitivním. Otázka, zda nějaké reálné referens odpovídá významu nějaké věty, do logického žánru nespadá. Kognitivní otázka je otázkou, zda spojení znaků, s nímž máme co dělat (výraz, který je jedním z případů, na něž se pravdivostní podmínky aplikují), činí nebo nečiní možným, aby nějaká reálná referens tomuto výrazu odpovídala nebo nikoli. "Pravdivostní podmínky určují volný prostor, který věta ponechává faktům" (TLP: 4.463). Větu jakožto logickou však fakta nemohou ani potvrdit, ani vyvrátit (TLP: 6.122), protože ta svoji možnou pravdivost nabývá pouze svým místem "v logickém prostoru". Možné je tudíž logickou modalitou významu. Nutná věta žádný význam nemá. To, zda je o nějaké realitě pravdivá nebo nepravdivá, není otázkou logickou. Význam, smysl (Sinn) a referens (Bedeutung) musí být vždy odlišovány. Toto odlišení je nesnadné proto, že logická možnost (smysl) je pro zjištění reality příslušného referens předpokladem. Z toho vyplývá pouze, že kognitivní režim předpokládá režim logický, ne že by spolu splývaly. 99 ROZEPŘE 86 Z hlediska logiky tedy možné nic smyslu nepřidává (č. 83). Když však jde o možné významy nějakého pojmenovaného a ukázaného referens, nepřísluší již tato možnost pouze "logickému prostoru", nýbrž zahrnuje vztah tohoto prostoru k referens nějaké věty, nebo spíše k referens dvou různých vět (nominativní a ostenzivní), které nejsou logickými výroky. "Logické formě" neodpovídá ani věta ukazovací, ani věta pojmenovávající. Nejsou to dobře utvořené výrazy. Když jsou navzájem přiřazeny, staví takříkajíc referens před "objektiv" logického výroku, propozice. Možnost smyslu znamená tedy, že logicky stanovený smysl může být stvrzen určitými případy, to znamená určitým pojmenovaným a ukázaným referens. O této možnosti právě pojednává Wittgenstein (třebaže ji nerozlišuje vždy dost jasně od možnosti logické), když se ptá na "volný prostor (Spielraum), který věta ponechává faktům". V době Traktátu, kdy se přidržoval obecného modelu věty jakožto obrazu (Bild), pojímá metaforicky setkání možného smyslu s realitou jako prosazení nutného zobrazovacího vztahu (ve své podstatě optického) k tomu, co může být postiženo ze světa mimojazykových faktů. Tautologie a kontradikce jsou jakoby hranicemi zobrazovacího dispozitivu, nejsou to "obrazy skutečnosti. Nepředstavují žádný možný stav věcí. Neboť první připouští každý možný stav, druhá žádný" (TLP: 4.462, 4.463). Hranice, na nichž se ruší spojení znaků (smysl), ohraničují také prezentaci reality: u tautologie je zvolena příliš veliká "clona", u kontradikce příliš malá. Přeexponovaný logický prostor zaznamenává pouze bílou, nedostatečně exponovaný pouze černou. Jestliže ponecháme stranou Uako později sám Wittgenstein) metaforu optického aparátu, který by podával obrazy stavů věcí ve formě logických vět, zůstane toto: v kognitivním režimu vyžaduje validace logické věty "realitou", abychom ukázali toto, které je případem referens odpovídajídho smyslu (Sinn) prezentovanému větou, a abychom toto pojmenovali (a tím je přeměnili v nějaké určité toto). 100 Referens, jméno 87 Má-li být možná tato dvojí operace, není třeba se uchylovat k hypotéze "jednoduchých předmětů", které jsou označovány jmény jako "tykadly", které by se jich dotýkaly (č. 55; TLP: 2.1515). Tato hypotéza hypotézou není, protože není falzifikovatelná. Zakládá se totiž na principu izomorfismu jmen a objektů, na principu nějaké "společné formy" dispozice objektů ve světě a dispozice jmen v řeči (TLP: 2.17, 2.18, 3.21). Nuže, tento princip nelze validovat, protože je právě tím principem, který validaci autorizuje: "Věta může reprezentovat celou skutečnost, nikoli však to, co musí mít se skutečností společného, aby tuto skutečnost mohla reprezentovat - logickou formu" (TLP: 4.12). "Věta nemůže reprezentovat logickou formu, ta se v ní zrcadlí. To, co se v jazyku zrcadlí, nemůže jazyk reprezentovat. [...] Věta ukazuje logickou formu skutečnosti. [...] Co lze ukázat, nelze říci" (TLP: 4.121, 4.1212). - Je-li tomu tak, pak nesmíme mluvit o nějaké logické formě, která je společná řeči a realitě. A to nemění nic na tom co je nutné ke kognitivní validaci určitého smysluplného výraz~ _ totiž ostenzivní a nominativní věta. Nejde o to konstruovat nějakou teorii, nýbrž popsat (FZ: § 109) to, co je nepostradatelné k tomu, aby se nějaké logicky signifikantní větě dostalo kognitivní validace, a aby se tak stala v kognitivním smyslu pravdivou. Postačuje, aby něco bylo ukázáno a pojmenováno (tedy aby pak mohlo být ukázáno libovolně často, protože je vřazeno do sítí jmen, sítí nezávislých na deiktických výrazech) a aby toto něco bylo až do odvolání akceptováno jako důkaz - až do odvolání, to znamená až do popření takto ilustrované kognitivní věty novou argumentací, nebo až do uvedení opačného příkladu. Tedy to, "co dnes platí za zkušenostně daný průvodhí jev jevu A, bude zítra použito k definování ,A'" (FZ: § 79), tím je dána fluktuace vědeckých definic. A tímto způsobem se to, co je dnes definicí, zítra odsune stranou jako věc vedlejší. Rušivě to působí pouze pro takové myšlení, které nejenže nepřipouští žádné "rozplývavé" pojmy (FZ: § 70 ad.), nýbrž chce, aby také skutečnosti byly artikulovány jako pojmy. Jde tu o metafyzický požadavek. 101 ROZEPŘE 88 Skutečnost není otázkou absolutního svědka, ale otázkou budoucnosti. Logik, pro něhož "není nic náhodné", vyžaduje, aby možné významy byly vepsány (prdjudiziert) v objektu, jinak by tento objekt, který je tím, čím je (teorie jednoduchých předmětů; č. 55), mohl nabýt nějakého nového významu dodatečně (nachtrdglich) a jakoby náhodně. Když je tento požadavek, který se původně týká "logického prostoru", aplikován na svět pojmenovaných skutečností, implikuje, že by např. predikát překračuje Rubikon byl předem obsažen v pojmu Caesar (Leibniz, 1686: § XIII). Takovýto pojem je věta, jejíž adresant by byl absolutním svědkem, Bohem. Tento princip, a to i v logice, platí jen tehdy, phpouštíme-li v úvahu jednoduché předměty a je-li ideálem pravdivosti tautologie (TB: 20. 11. 1914). "Jednoduché předměty" jsou však prázdná referens, která odpovídají jménům. ,,Naplní se" (skutečností) pouze prostřednictvím deskriptivních vět (alespoň v kongitivním režimu) a prostřednictvím ostenzivních vět, jejichž souvislost s nominativnírni větami je vždy problematická. Za těchto podmínek není nijak záhadné to, že by pojmenovaným referens mohly být "připsány" nové významy. Referens jménem Caesar není plně popsatelnou podstatou, dokonce ani mrtvý Caesar ne (č. 74). Substancialismus chápe referens jména jako referens nějaké definice. Referens definice je jako takové něčím pouze možným (TLP: 2.011, 2.012,2.0121). Aby se stalo skutečným, musíme být s to pojmenovat a ukázat ona referens, která nefalzifikují phjatou definici. "Předmět" je tak podřízen důkazu reality, který je pouze negativní a spočívá v řadě protikladných pokusů (č. 90), aby mohly být označeny případy, které jsou díky používání jmen dokazujícím přístupné. Během tohoto ověřování neexistuje žádný trvalý "jednoduchý předmět". Bude-li to nutné, jednoduché předměty změníme. 89 Tím, co je naproti tomu absolutně vyžadováno, je nahodilost budoucnosti. A tím je třeba rozumětnejen nahodilost "události", ale 102 Referens, jméno tak~ nah?dilost významů. V r. 1932 bylo možné, aby byl Karol WOjtyla jednoho. dne zvolen papežem a aby Neil Amrstrong jednoho vdne ,:,s~oupIl na Měsíc. Obě "události" byly logicky možné, ~rot~zeoam Je,dna ~ nic.h nebyla absurdní, jako je třeba věta: SOllcet uhlu troJuhelnzka Je Wojtyla. Pokud jde o kognitivní režim to znamená o skutečnost, významy každé z těchto "událostí': v vr. 1932 nicméně stejně možné nebyly. Měli jsme tehdy prostr~dky t~stovat pr~~t~ednictvím nominativní a ostenzivní věty k~zdou vetu vztahUjlCl se k predikátu být papežem, neměli jsme vsak p:ostřed~y, testovat žádnou větu vztahující se k predikátu vstoupll na MeSlC. Tato věta patřila k žánru narativních fikcí které směšují to, co validovat lze, a to, co validovat nelze. V' roce 1982 její platnost může být v souladu s pravidly kognitivních vět ~tvrzena ~ebo vy~rácena. "Možným významem" nějakého pojmeno~aneho. a ~k.~z~ného referens se tedy rozumí přinejmenším toto (veta ':'YjadrujlCl tento význam je označena p): Je možné, že p'. t~h~y a Jen tehdy, jestliže nyníje nebo jednoho dne bude pravdl,ve, ze Pv(~escher, 1,967: 33 ad.). Definice možného může být da~e o~rostena od sve vazby na deiktický výraz nyní a lze tak upreslllt, co se rozumí pravdivostí: Existuje časový okamžik t který je so~časnýs časovým okamžikem Opojímaným jako počá~ te~, nebo Je ve vztahu k němu pozdější, a v tomto okamžiku t je vyznam prezentovaný větou p validován. Validací významu a datováním (pojmenováním) časového okamžiku zvoleného jako počátek je pak "možné" uvedeno do řádu kognitivního diskursu. V protikladu k varování logika se již neuvažuje o "události" - sl0v~, ~teré samo. př~d~o~ládá to, oč běží (něco nového nastává) -, n~brz o ostenzlvm vete, která ukazuje pojmenovaný případ (Gardles, 85). 90 J~drem sVě~ectví !e negace. Neukazujeme význam, ukazujeme n~.~o, toto ~eco pOjmenujeme a řekneme: alespoň toto nezakazuje ~njmou! vyz~,arr~: o němž uvažujeme. "Validace" spočívá v tom, ze se predlozl príklady prozatímní ne-falzifikace. Skutečnost je 103 ROZEPŘE referens nějaké ostenzivní věty (a nějaké věty pojmenovávající) a toto referens se uvádí (například ve vědeckém sporu): 1. jako to. co vyvrací význam, který odporuje významu, o nějž běží; 2. jako to, co nezabraňuje držet se až na další tohoto posledně zmíněného významu. Příklad, který je prezentován před tribunálem poznání, nemá přísně vzato žádnou průkaznost, je permisivní: někdy (alespoň v tomto jednom případě, který vám ukážu) není zakázáno myslet, že... Neexistuje evidence, nýbrž odklad připouštějící skepsi. Nikoli: Je jisté, že ..., nýbrž Není vyloučeno, že... Tím, že pojmenováváme a ukazujeme, eliminujeme. Důkaz je negativní, ve smyslu věty popírající. Je podán v agonální, dialogické debatě, jestliže panuje shoda o metodách dokazování. Pokud však ostenzivní a pojmenovávající věta postačují k tomu, aby se vyloučilo, že například Karel Veliký byl filosof, pak z toho pouze vyplývá, že byl nefilosof. A nevypovídá to nic o tom, čím byl. Vyvrácení věty p dovoluje tvrdit, že non-p, ale non-p zůstává neurčeno. Nefilosof není císař. Tento poslední predikát se jenom ponechává jako možný. Ostenzí a pojmenováním se realita evokuje jako zákaz negovat určitý význam. Tato realita připouští, aby se všechny protikladné významy zohlednily jako možné. Nejvyšší stupeň pravděpodobnosti jednoho z nich bude dokázán vyvrácením jiných pomocí nových ostenzí a pojmenování. Takto onen "prázdný prostor" (stín, o němž hovoří Wittgenstein; TB: 9. ll. 1914, 15. II 1914), který v sobě chová pojmenované a ukázané referens, je zároveň také možností významů, které realita připouští. A protože je tato možnost modalitou zaměřenou na budoucnost, je tento "prázdný prostor" také časem jakožto podmínkou různých modalizací. 91 Tím, že si Wittgenstein představuje větu jako jakési "těleso", které zaujímá určité "místo" v "logickém prostoru", a negaci této věty jako "stín" tohoto "tělesa" v tomto "prostoru" (TB: 9., 15. a 23. ll. 1914, 9. 6. 1915), přenáší do logického řádu onen "prázdný prostor", který v poli smyslově vnímatelného obklopuje 104 ř l Referens, jméno různá referens ostenzivních vět. Připouští takto analogii mezi logickou negací a negací "perceptivní". A protože tuto perceptivní negaci chápe podle modelu smyslové zkušenosti, kterou činí určitý subjekt (oko) (TL?: 5.6 ad.), pootevírá dveře logiky fenomenologii (Tsimbidaros). Nekontrolovatelně a pod záminkou "popisu zkušenosti" pak bude tato fenomenologie určovat další zkoumání. Bude se vycházet z toho, že určité já používá "jazyk", "hraje" s ním, spolu s jiným nebo jinými já. To je úspěch antropomorfismu a porážka myšlení (č. 188). Je třeba naopak aplikovat na běžný jazyk onen princip, který Wittgenstein sám formuloval pro logický jazyk: k tomu, abychom porozuměli tomuto logickému jazyku, nepotřebujeme zkušenost, že se něco má tak a tak, nýbrž předpoklad, že něco je. "Jenže právě to není žádná zkušenost." Logika běžného jazyka je jakožto logika "před každou zkušeností", "Je před Jak, nikoli před Co" (TL?: 5.552). Pole smyslově vnímatelného, historický svět, je třeba popsat bez toho, že bychom se uchylovali ke zkušenosti. Nejistotu budoucnosti musíme chápat jako "logikové" (což neznamená praktikovat nějakou "logiku času"). Negaci implikovanou v modalitě možného, které v sobě obsahuje skutečnost, musíme pochopit, aniž bychom ji metaforizovali v zkušenosti nějakého subjektu, tedy jako určité zřetězení vět. Adresanta musíme chápat jako instanci, která je právě tak jako referens, adresát a význam situována v univerzu věty. Jazyk nepoužíváme "my" (FZ: § 569). A navíc, pokud jde o skutečnost, pak musíme pochopit, že o ni běží nejen v kognitivních větách zřetězených s větami pojmenovávajícími a ukazujícími; skutečnost funguje ve všech třech zmíněných čeledích vět, ale také ve všech ostatních (které přitom nejsou na ony první a na sebe navzájem převoditelné). 92 Skutečnost v sobě obsahuje rozepři. To je Stalin, tady ho máme. Na tom se shodneme. Ale co se míní slovem Stalin? K tomuto jménu se vážou věty, které nejenže popisují jeho různé významy (o tom se pořád ještě může v nějakém dialogu diskutovat), které 105 ROZEPŘE nejenže situují toto jméno na různé instance, ale které jsou také podřízeny režimům a/anebo diskursivním žánrům navzájem heterogenním. Protože tu není společný jazyk, tato heterogenita činí konsensus nemožným. Připojení definice k jménu Stalin činí nutně křivdu nedefiničním větám týkajícím se Stalina, které tato definice přinejmenším na nějaký čas nebere na vědomí nebo zrazuje. Kolem jmen krouží pomsta. Bude tomu tak navždy? 93 "Ne nadarmo byla Osvětim nazvána vyhlazovacím táborem" (Kremer, in Videl-Naquet, 1981: 258). Milióny lidských bytostí tam zahynuly. Zničeno bylo také mnoho prostředků, jak dokázat zločin nebo jeho rozsah. A zničena byla dokonce autorita soudu, který měl obojí stanovit; neboť ustavení Norimberského tribunálu vyžadovalo, aby spojenci vystupovali jako vítězi druhé světové války, a protože to byl jakýsi druh občanské války (Descombes, 1981 b: 741; exkurs Vyhlášení lidských práv z r. 1789, § 5), vyplývající z neexistence konsensu o zákonnosti v mezinárodních vztazích, mohl zločinec ve svém soudci vidět pouze zločince, který měl více vojenského štěstí. Rozepře, která se váže k nacistickým jménům Hitler, Osvětim, Eichmann, nemohla být přeměněna v při a urovnána rozsudkem. Stíny všech těch, které konečné řešení připravilo nejen o život, ale i o vyjádření jim způsobené křivdy, bloudí dále kolem bez určité podoby. Vytvořením státu Izrael přeměnili ti, co přežili, křivdu v újmu a rozepři v při, ukončili mlčení, ke kterému byli odsouzeni, pokud hovořili společným idiomem veřejného mezinárodního práva a autorizované politiky. Ale skutečnost křivdy, která jim byla učiněna v Osvětimi před vytvořením tohoto státu, čekala a čeká na svoje zjištění, a zjištěna být nemůže, protože pro křivdu je právě charakteristické, že nemůže být stanovena konsensem (č. 7, 9). To, co by mohla historická věda stanovit, by byla pouze kvantita zločinu. Ale doklady potřebné k stvrzení byly samy ve velké míře zničeny. Alespoň toto stanoveno být může. Z toho vyplývá, že není možné podat vyčíslený důkaz tohoto masakru a že historik, který se za- 106 Referens, jméno sazuje za revizi, bude moCi ještě dlouho vznášet námitku že zločin nebyl co do kvantity dokázán. - Ale mlčení, k něm;ž je odsouzeno poznání, nenese s sebou mlčení, které by znamenalo zapomnění, nýbrž vnuká nutně určitý pocit (č. 22). Předpokládejme, že zemětřesení zničí nejen životy, stavby, předměty, ale také nástroje, kterými je možné zemětřesení přímo nebo nepřímo měři!. Nemožnost kvantifikace nebrání těm, kdo přežili, aby měli predstavu obrovské seismické síly, nýbrž naopak tuto představu vnuká. Vědec řekne, že o tom nic neví, velká masa lidí má složitý pocit, jaký vyvolává negativní prezentace něčeho, co je neurčité. Mutatis mutandis je mlčení, ke kterému osvětimský zločin odsuzuje historika, pro normální lidi určitým znamením. Znamení (exkurs Kant III a IV) nejsou žádná referens, k nimž se vážou významy, které lze validovat v kognitivním režimu; spíše naznačují, že něco, co má být větami zformulováno, nemůže být artikulován~ v ex~stujícíc~ idi.omech (č. 23). Je-li referens situováno v nějakem umverzu vety jako znamení, pak to souvisí s tím, že je adresát ve stejném univerzu situován jako někdo, koho se to týká, a ,že význ~m je ~ituován jako nevyřešený problém, možná jako zahada, taJemstvI, paradox. - Tento pocit nespočívá ve zkušenosti zakoušené nějakým subjektem. Je ostatně možné, že zakoušen vůbec nebyl. Jak v každém případě zjistit, že zakoušen je nebo není? Narážíme přitom na nesnáze spjaté s idiolekty (č. 144, 145). Mlčení, které obklopuje větu Osvětim byla vyhlazovací tábor, není nějakým duševním stavem, je to znamení toho, že tu zůstává něco k artikulování, co artikulováno nebylo a co není určeno. Toto znamení se týká zřetězení vět. Neurčitost významů, kt~ré zůstaly neupřesněny, zničení toho, co by umožnilo je určit, ~tm ~egace vyhlo~~vajícískutečnost do té míry, že ta se vytrácí, Jedmm slovem: křIvda spáchaná na obětech, která je odsuzuje k mlčení - právě toto, a nikoli duševní stav, volá po dosud neznámých větách, které by navázaly na jméno Osvětim. "Revizionističtí" historikové chtějí na toto jméno aplikovat pouze kognitivní pravidla zjišťování historické skutečnosti a validace jeho významu. Kdyby spravedlnost spočívala v pouhém respektování těchto pravidel a historie byla jen předmětemhistorické vědy, ne- 107 ROZEPŘE mohli bychom je vinit z popření práv. Realizují ve skutečnosti jakousi konformistickou spravedlnost, přidržují se práva pozitivně daného. Jsou nadto na straně těch účastníků procesu, kteří nemusí nic dokazovat (č. 10, II), jejich rolí je negace, vyvracejí důkazy, a to je jejich právo jako obhájců. Ovšem v tom, že nejsou zneklidněni rozsahem onoho hlubokého mlčení, jímž argumentují ve své obhajobě, lze rozpoznat křivdu vůči znamení, jímž toto mlčení je, a vůči větám, po nichž toto mlčení volá. Budou říkat, že dějiny se nedělají s pocity, že je třeba zjišťovat fakta. Osvětimí se ovšem odehrálo v dějinách něco, co může být jen znamením, a nikoli faktem, to znamená, že fakta, svědectví, která uchovávala stopu o oněch zde a nyní, dokumenty, které udávaly význam nebo významy faktů, a jména, zkrátka možnost různých druhů vět, jejichž spojení vytváří skutečnost, toto vše bylo jak jen možná zničeno. Přísluší tedy historikovi, aby bral v počet nejenom škodu, nýbrž i křivdu? Nikoli realitu, nýbrž onu meta-realitu, jíž je zničení reality? Nikoli svědectví, ale to, co zbývá ze svědectví, když je zničeno (dilematem), totiž pocit? Nikoli při, nýbrž rozepři? Zjevně ano, je-li pravda, že by nebylo historie bez rozepře, že se rozepře rodí z křivdy a je signalizována mlčením, že mlčení ukazuje, že některé věty marně čekají na to, aby se staly událostí, a že pocit je právě tímto čekáním. Pak je ale třeba, aby historik skoncoval s monopolem přiznávaným kognitivnímu režimu vět týkajících se historie a aby se odvážil propůjčit sluch tomu, co není prezentovatelné v pravidlech poznávání. Tento požadavek s sebou nese každá realita v té míře, v jaké v sobě obsahuje neznámé možné významy. Osvětim je v tomto ohledu nejskutečnější ze všech skutečností. Její jméno vyznačuje hranice, na nichž končí kompetence historického poznání. Z čehož neplyne, že vstupujeme do sféry ne-smyslného. Alternativa nezní: buďto význam zjištěný vědou, nebo absurdita, včetně mystiky (White, 1982; Fackenheim, 1968). 108 Prezentace 94 Tím, co odolává zkoušce univerzálního pochybování (Apel, 1981), není myslící nebo reflexivní já, nýbrž věta a čas. Z věty Pochybuji nevyplývá, že jsem, vyplývá z ní, že se tu vyskytla nějaká věta. Nějaká jiná věta (věta, kterou jsme právě přečetli, Vyskytla se nějaká věta) navázala na první, prezentujíc se jako to, co po ní následuje. A třetí věta, kterou jsme právě přečetli"Vyskytla se nějaká věta" následuje po "Pochybuji", navázala na obě věty a prezentovala jejich zřetězení formou časově uspořádané řady (Vyskytla se..., následuje... ). 95 Pochybuji není první větou o nic víc než Myslím nebo Es denkt nebo Cogitatur nebo Fradzetai. A to ze dvou důvodů. První důvod: Pochybuji předpokládá já a pochybuji, nebo já a myslím, a tak pořád dále. A každý z těchto "termínů" předpokládá opět další věty: definice, příklady "užití". Předpokládá řeč, jež by byla totalitou vět možných v určitém jazyce. Jako všechny celky je řeč referens nějaké deskriptivní věty, referens, jehož realita nemůže být stvrzena, protože chybí ostenzivní věta (deskriptivní věta vztahující se k celku je větou týkající se Ideje v kantovském smyslu). Lze totiž popsat: Řeč je toto a toto, ale nemůžeme ukázat: A toto je řeč. Totalita se nedá ukázat. Druhý důvod: k verifikaci toho, že věta Pochybuji nebo jakákoli jiná údajně první věta skutečně první je, je přinejmenším nutné předpokládat pořadí událostí, z něhož predikát první čerpá svůj význam. Nuže, tato řada sama vyplývá, jak vysvětluje Wittgenstein v případě výroků, 109 ROZEPŘE z "obecné formy přechodu (Obergang) od jedné věty k druhé" (TLP: 6.01). Tato forma je operací, pomocí níž se realizuje řada celých čísel (TLP: 6.02). Tato operace musí být vždy aplikovatelná na svůj výsledek. Ovšem spolu s oním vždy, které konotuje princip rekursivity aplikování operace na její výsledek, je už předpokládán sled sám. To je operátor řady: A tak pořád dále (TLP: 5.2523). Takže potvrzení, že nějaká věta je první, předpokládá časovou řadu vět, v níž se tato věta prezentuje jako první. 96 Bylo by třeba dodat: věta Pochybuji předpokládá nejenom řeč a operátor řady (sled), ale též předchozí větu, na niž navazuje a transformuje tak režim, podle něhož předchozí věta prezentovala své univerzum. "Totéž" univerzum, jež bylo tvrzeno, je nyní problematické. Kromě této předpokládané předchozí věty je tu v pozadí (Ducrot, 1977: 33-43) i otázka k ní vztažená: Co není pochybné? 97 Ale věta, která formuluje obecnou operační formu přechodu od jedné věty k druhé, může sice být předpokládána jako něco, co je vzhledem k utváření řad apriorní, vyskytuje se nicméně až po větě, která formuluje samotný přechod. Alespoň v č. 94 je tomu tak, neboť věta, která formuluje formu přechodu od první věty k druhé, v tomto případě řadu, přichází na třetím místě. Jak to, co se předpokládá, může přijít později? Není třeba rozlišovat logickou nebo transcendentální předchůdnost a předchůdnost časovou? - To je vždy možné a nepochybně nutné, jestliže to, oč běží, je, aby se přechod od jedné věty k druhé uskutečnil v rámci logického nebo kognitivního režimu (zvláště když jde o implikaci). Pravidlo tohoto režimu pak předepisuje nebrat na zřetel fakt, že apriorní logické věty nebo definice a axiomy jsou samy prezentovány větami běžného jazyka, které jim časově předcházejí. Pravidlem je, že se nebere zřetel ani na časový řád - i kdyby to byl 110 Prezentace řád metachronický -, jenž zůstává v představě logické předchůdnosti (např. v operaci jestliže, pak) nedotázán. Na rozdíl od logika, nebo od teoretického lingvisty platí však pro filosofa pravidlo, že nesmí ztrácet ze zřetele následující skutečnost: že totiž věta, která formuluje obecnou operační formu přechodu od jedné věty k druhé, sama podléhá této operační formě přechodu. Kantovsky řečeno: že syntéza řady je sama prvkem této řady (KRY, Kritické řešení kosmologického sporu: 525 ad.). V prótagorovské formulaci: že debata o řadě debat sama patří k této řadě (exkurs Prótagorás). A ve formulaci wittgensteinovské: že "svět je celkem faktů"; že "obraz je faktem" a že "logický obraz může zobrazovat svět" (TLP: 1.1, 2.141, 2.19). (Větu však nesmíme nazývat "obrazem". Wittgenstein se toho později vzdal; č. 133.) 98 Pravidlem filosofického diskursu je odhalení pravidla, kterým se řídí: tím, oč v něm běží, je jeho apriori. Jde o formulování tohoto pravidla, může být formulováno až na konci, pokud tu nějaký konec je. Z tohoto diskursu tedy nelze vyloučit čas, aniž by přestal být filosofickým. Čas je naopak zásadně vyloučen z logického diskursu. Kant požaduje, aby se výraz současně vyloučil z formulace zákona sporu: validita zákona sporu není podřízena podmínce možnosti zkušenosti, protože princip se vztahuje na každý možný (inteligibilní) objekt, ať je dán nebo nikoli (KRV, O nejvyšším principu všech analytických soudů: 189 ad.). Heidegger naproti tomu poznamenává, že tento výraz je třeba ponechat, protože jak říká, nejde o identitu objektu (jsoucna) v čase (o identitu vnitročasovou), nýbrž o samu možnost identifikace nějakého objektu. Ať už je tímto objektem cokoli, jeho identifikace jako objektu vyžaduje syntézu čistého znovupoznání (Heidegger, 1929, Kant und das Problem der Metaphysik: § 33 c, 34), která zaručuje, že se jednalo a bude jednat o stejný objekt. Heidegger tak zařazuje zákon sporu do logiky transcendentální, a nikoli formální. Problém transcendentální logiky je konstituce objektu identického sobě samému při všech jeho různých aspektech v různých 111 ROZEPŘE "nyní". Proto Heidegger ztotožňuje konstituující čas se schopností vůbec mít nějaké předměty, s transcendentální (produktivní) představivostí nebo schopností prezentace (Darstellung). Je však možné připustit nějaké schopnosti, když jejich idea předpokládá určitý subjekt, jehož jsou orgány? Kant I Metafyzická iluze by spočívala v tom, pojímat prezentaci jako určitou situaci (č. 115, 117). K tomu právě směřuje filosofie subjektu. Idea danosti (bezprostřední danosti) je způsobem,jak ideu prezentace přijmout a cenzurovat. Nejde o to, že prezentace by univerzum prezentovala někomu; je událostí své (nepostižitelné) přítomnosti. Danost naproti tomu je dána subjektu, který ji přijímá a zachází s ní. Zacházet s ní znamená situovat ji, umístit ji do univerza věty. S touto operací se setkáváme na začátku transcendentální estetiky (KRV: § I). Nazírání je bezprostřednívztah poznání k předmětům. Tento vztah se utváří pouze tehdy, když jsou "nám" předměty dány. K tomuto bezprostřednímu dání dochází, jen když objekt "určitým způsobem afikuje naši mysl". A tímto způsobem je vnímání (Empfindung). Pouze prostřednictvím vnímání jsou předměty dány mysli. V logice filosofie subjektu se tedy u subjektu musí předpokládat "schopnost přijímat představy" (neboli receptivita), což je schopnost být afikován objekty prostřednictvím smyslovosti. Tímto způsobem je v univerzu prezentovaném onou kvazi-větou, jíž je smyslová danost, zavedena určitá instance adresáta. Zavedena tu znamená: situována do nitra subjektu poznání, který je na druhé straně jako intelekt (Verstand), soudnost (Urteilskraft) a rozum (Vernunft) prezentován kantovskou větou jako kategoriální, schematická a ideotvomá aktivita. Aktivitou se subjekt situuje jako instance adresanta významu. Aktivita se tedy uplatňuje už na rovině Estetiky ve formách nazírání. Vnímání poskytuje pouze materii jevu. Jev dává pouze to, co je rozmanité, jednotlivé, protože není ničím jiným než afekcí, působením (Wirkung) objektu na představivost. Pokud jde o pouhé vnímání, není žádná šance na obecnou platnost. O chutích a barvách se nediskutuje. 112 Prezentace A když zůstaneme pouze při něm, nedostaneme ani něco daného ve vlastním slova smyslu, nýbrž prchavé smyslové dojmy nevztažené k objektům. Pouhé stavy ,.mysli" (Gemut), idiolekty. Hrozba empirismu, jako vždy, když jde o receptivitu (ženskost?). Pokud se přesněji podíváme na Kantův text, konstituce daného prostřednictvím smyslovosti skutečně nevyžaduje jednu větu (nebo kvazi-větu), nýbrž věty dvě. Také ve smyslovosti existuje "činný" subjekt, tentokrát v pozici adresanta, jeho aktivita vtiskuje počitkům formy, prostor a čas, které nejsou danostmi. Díky tomuto prostoročasovému přefiltrování materie sama dostává určitý smysl, který by nemohla sama vyprodukovat a který z ní činí jev. Formy prostoru a času získává od instance adresanta, aktivního subjektu smyslovosti. Obě první stránky transcendentální estetiky je tedy třeba analyzovat tak, že rozlišíme dva momenty. Každý z nich je strukturován jako větné univerzum. První moment: neznámý adresant mluví materií (tak jako se řekne: mluví anglicky) k adresátovi, který je schopen tento idiom vnímat, který ho tedy chápe alespoň v tom smyslu, jak je jím afikován. O čem hovoří věta-materie, co je jejím referens? Žádné ještě nemá, je to věta citová, referenční funkce je u ní podřadná, podstatná je její funkce konativní, jak by řekl Jakobson. Věta-materie se vztahuje pouze k adresátovi, k receptivnímu subjektu. Druhý moment: tento subjekt teď přechází do situace instance adresanta; adresuje neznámému adresantovi první věty, který se tedy v tomto okamžiku stává adresátem, větu prostor-čas, větu-formu, a tato věta je na rozdíl od věty-materie vybavena referenční funkcí. Její referens se nazývá jev. Smyslový vjem je, jak píše Kant, "vztažen k nějakému objektu", který je nazýván jev. Referenční funkce, která v tomto okamžiku nastupuje, je výsledkem aktivní schopnosti subjektu ukázat čas a místo toho, co svou materií vyvolává účinek (Wirkung) nebo smyslový vjem u adresáta první věty. To označujeme jako ostenzivní schopnost: Tam je to, Bylo to teď. Tato druhá věta, která aplikuje na smyslov~ vjemy deiktické značky, se v Kantově slovníku nazývá nazírání. "Bezprostřednost" daného, jak vidíme, není bezprostřední. Konstituce daného naopak vyžaduje výměnu v instancích adresanta a adresáta,' vyžaduje tedy dvě věty nebo kvazi-věty, z nichž v jedné jde o impresi a v druhé o vtisknutí formy (formy prostorové a časové). Tato permuta- 113 ROZEPŘE ce se týká dvou partnerů, kteří jsou střídavě adresantem a adresátem, a právě díky tomuto dialogickému nebo dialektickému propojení se konstituuje určité referens: jev. Avšak "první" adresant, ten, který afikuje subjekt smyslovým vnímáním, zůstává subjektu neznámý. To znamená, že idiom-materie, když je vnímán, není subjektem pochopen, a sice v tom smyslu, že tento subjekt neví, a podle Kanta nikdy vědět nebude, k čemu se vztahoval smyslový vjem, který zakouší ve větě prvního (noumenálního) adresanta. Aby věta-materie dostala "objektivní" referenční platnost, musí se doplnit nějakou druhou kvazi-větou, větou-formou, která ji převezme a vrátí prvnímu adresantovi. Tato věta hovoří v idiomu prostor-čas. Rozumí první adresant, z něhož je teď adresát, jazyku forem nazírání, jímž k němu hovoří subjekt? Mají prostor a čas nějakou platnost o sobě? Subjekt se to nikdy nedozví, a proto objekt, který jeho kvazi-věta umísťuje na instanci referens, je nakonec jevem, jehož skutečnostní platnost zůstane ne-li navždy pochybná, tedy alespoň závislá na určitých validačních operacích (analytika pojmu a souzení). Kdyby existovalo "intelektuální nazírání", jak Kant píše, byl by celý systém kritiky zcela zbytečný. Subjekt by znal jazyk prvního adresanta a bezprostředně (alespoň prostřednictvím jedné jediné věty, která by byla pronesena v určitém jazyce známém oběma partnerům komunikace) by chápal referenční hodnotu první věty. Z toho vyplývá několik implikací. Nejprve tu máme rozchůdnost idiomů mezi prvním adresantem a subjektem. Subjekt zná svůj idiom prostor a čas - a referenční hodnotu může přiznat pouze té větě, která je pronesena v tomto idiomu. Jako smyslově afikovaný adresát, jako receptivita, však ví, že něco, nějaký význam, hledá na straně druhého svoje vyjádření a nemůže je najít v idiomu prostoru a času. Proto je nezformovaný vjem modem pocitu, to znamená větou, která čeká na své vyjádření, pohnutým mlčením. Toto očekávání se nikdy nenaplní, k vyjádření dochází jen v jazyce prostorových a časových forem, jímž "mluví" subjekt a o němž neví, zda je jazykem toho druhého. Tato rozchůdnost idiomů, tato "rozepře" odpovídá ztrátě pojmu přírody. V druhé části Kritiky soudnosti bude tento pojem akceptován, ale pouze jako Idea, aniž by mohl být ukázán jakýkoli přiklad, který by podal důkaz vyvozený ze zkušenosti, že druhý (bytí o sobě) "formuluje" ony znaky, které 114 Prezentace vysílá k subjektu, v jeho vl~stním idiomu (v idiomu teleologickém). Toto předpokládat není zakázáno. Není však dovoleno o tom vědět, nechceme-li propadnout transcendentální iluzi. Rozepře s tím, co je o sobě - to ukazuje analýza vět transcendentální estetiky - se přesto nerozvíjí až k bodu, v němž by brala v počet jeho ne-smyslnost. To, co se bere v počet, to je jeho mlčení, ale mlčení jako působivá afektivní věta, tedy již jako znamení. K roztržce s empirismem nedochází, pokud se empirismus přidržuje principu, podle něhož je subjekt nejprve adresátem. Roztržka je tu jen ve zdvojení oné věty, která konstituuje předmět, neboť prostoro-časové zformování materie, jímž vzniká jev, nevděčí u Kanta (na rozdíl od Huma) za nic prvnímu adresantovi. Asociace smyslových vjemů na základě zvyku nebo kontiguity předpokládá určitá pravidla uspořádávání, která nejsou dána, a nenáleží tedy idiomu prvního adresanta. Tím, že je věta-forma, věta aktivního subjektu jakožto adresanta, napojena na větu-materii, v jejímž univerzu je subjekt adresantem, transcendentální idealismus překryje empirický realismus. Nepotlačí jej. Je tu jistá první věta, a ta nepochází od subjektu. Proto toto překrytí zůstává nestálé. Za třetí, jestliže zkoumáme výstavbu transcendentální estetiky, dospíváme přinejmenším k tomu, že je nutno znovu zvážit pojem prezentace (Darstellung) u Kanta. V teoretické oblasti je požadována prezentace předmětu (který je již v rovině estetiky konstituován), má-li být stvrzen určující soud, to znamená věta poznání. Právě tato prezentace odlišuje to, co je kognitivní, od obecně teoretického, jež v sobě zahrnuje Ideu, u níž prezentace není možná. Ať už je nazírání spojeno s pojmem apriorně (a pojem je pak prohlášen za konstruovaný), nebo ať je s ním spojeno prostřednictvím zkušenosti jako pouhý příklad pojmu, "aktivita, jež nazírání spojuje s pojmem, se v obou případech nazývá Darstellung (exhibitio) objektu, bez níž (ať už je zprostředkovanánebo bezprostřední) nemůže existovat žádné poznání" (1791, dodatek I, druhá část). Prezentace tedy není prostou ostenzí, nýbrž doplněním pojmu nazíráním. Kantovo Darstellung, navzdory svému jménu, naprosto není prezentací nějakého větného univerza. Je to spojení dvou vět různých režimů. Například spojení nějaké ostenzivní věty s větou kognitivní, spojení, které je vyžadováno režimem poznání: něco se tvrdí o nějakém referens a předkládá se příklad, který tento význam "verifikuje". Je právě "funk- 115 ROZEPŘE ci soudnosti" uskutečnit exhibitio tím, že se k pojmu přiřadí odpovídající nazírání (KUK, Úvod, VIII). Obecněji pak prezentace předpokládá schopnost nalézt příklad nebo případ, který odpovídá určitému pravidlu, a najít jej bez pravidla (1798 a, Anthropologie il1 pragmatischer Hil1sicht abgefaj3t: ~ 44). Tato schopnost soudit nedeterminujícím způsobem se uplatňuje mimo oblast poznání, v mravnosti, kde správné jednání musí být určeno bez jakéhokoli jiného návodu, než je mravní zákon, který je musí nechat neurčené; nebo v estetickém citu, který prohlašuje nějaký předmět za krásný nebo vznešený, na základě libosti nebo nelibosti, které vyplývají ze shody nebo z nemožnosti shody mezi schopností pojmového myšlení a schopností mít předměty. (Bylo by zde třeba ještě vzít v této souvislosti v úvahu jisté kolísání v kantovském slovníku: schopnost mít předměty, představivost, je nazývána také "schopností prezentace (Darstellung)" (KUK: § 17 a 23). Darstellung je obecně připojení, spojení, přiřazení určitého zavedeného nebo neznámého pravidla a určitého nazírání (nebo toho, co je zastupuje; exkurs Kant III). Subjekt prezentuje určitý objekt k určitému pravidlu - určenému nebo neurčenému, aby tak toto pravidlo bylo validováno nebo objeveno, nebo aby se dospělo k posouzení objektu. Prezentace ostatně vychází jen ze subjektu, je konfrontací úkonů subjektu s jinými úkony subjektu, až na to, že jejich spojení, ať už dané pravidlem nebo nikoli, se uskutečňuje mezi různorodými schopnostmi, to znamená mezi větami různých režimů nebo různých diskursivních žánrů. Tento dispozitiv přechodu se uplatňuje už v transcendentální estetice: schopnost přijímat smyslové vjemy je propojena se schopností koordinovat je a objektivovat je formami prostoru a času. Z tohoto hlediska toto zdvojení, týkající se už i smyslového vnímání, ohlašuje, že subjekt nemůže mít prezentace, nýbrž pouze "reprezentace", nikoli snad v divadelním smyslu, kde reprezentace zastupují nepřítomný objekt, ale spíše v právnickém smyslu výhrad nebo námitek, které si "schopnosti" navzájem předkládají, to znamená: kritizují se navzájem tím, že konfrontují svoje objekty. Jsou takto vůči sobě navzájem střídavě v pozici adresanta a adresáta. Vnímání (Empfindung) by bylo jen nepřenosnýmidiolektem, kdyby nebylo konfrontováno s čistým nazíráním. A to zase by zůstávalo ovšem jen bodovou ostenzivní větou, kdyby nebylo podřízeno požadav- 116 Prezentace kům představivosti a pojmu, a tyto schopnosti zase by zůstávaly bez jakéhokoli tvořivého nebo kognitivního významu, pokud by nebyly kontrolovány smyslovým vnímáním atd. Subjekt tedy není aktivní nebo pasivní, je obojí zároveň, ale tím či oním je jen potud, že když zůstává v určitém větném režimu, namítá sám sobě určitou větu jiného režimu a hledá, ne-li jejich smíření, tedy alespoň pravidla jejich konfliktu, to znamená svou stále ohroženou jednotu. Jedinou výjimkou zdá se být smyslová receptivita, v níž ,.subjekt" se zdá být afikován skrze materii něčím, co nepochází z něho samého. Viděli jsme však, že toto něco je ihned situováno jako instance v dialektice větných univerz a že se s ním zachází jako s jakýmsi prvním adresantem a zároveň i druhým adresátem, takže to, co je jím "dáno", je přeměněno v moment určité vzájemné výměny. Kantovo Darstellung není vlastně prezentací, je to situování (č. 114, 115, 116). Potlačení prezentace reprezentací (situací) je umožněno a povzbuzováno naukou o schopnostech a v poslední instanci metafyzikou "subjektu". Konkrétní případy nejsou událostmi, nýbrž něčím jako předváděnímsvědectví. Otázka toho, že něco je, na okamžik evokovaná v ~odobě smyslové danosti, je rychle zapomenuta ve prospěch otázky, co Je. 99 Po~hybnostise vymyká to, že je alespoňjedna věta, ať už je jakákoho To nelze negovat, aniž by to zároveň ideo facto nebylo verifikováno. Neexistuje věta je věta, Lžu je věta, i když to není dobře utvořený výraz (Koyré, 1947; Wittgenstein, Zetlel: § 691 a 692). C~ vím? je věta. Věta v tomto okamžiku vyslovená neexistuje je veta (Bumyeat, 1976; Salanskis, 1977). Věta posuzovaná jako událost se vymyká logickým paradoxům, které se vážou k autoreferenčním výrokům. Tyto paradoxy vycházejí najevo, když je podrobujeme režimu, kterému jsou podřízeny dobře utvořené výrazy, zvláště pravidlu konzistence ve vztahu k negaci (či principu kontradikce). Tento režim nedovoluje, aby sama výroková funkce mohla být současně svým vlastním argumentem (TLP: 3.332, 3.333). Věty však nejsou výroky. výroky jsou věty podřízené 10- 117 ROZEPŘE gickému režimu a kognitivnímu režimu. Jejich utváření a jejic.h zřetězení je podřízeno tomu, že v nich běží o to, říci něco pravdIvého. Logicky pravdivý výrok "je beze smyslu" (sinnlos) (TLP: 4.461, 6.1, 6.11, 6.113), kognitivně pravdivý výrok smysl má (podléhá pravidlům ostenze uskutečňované předvedením: Toto je odpovídajícípřípad). Autoreferenčnost negativní věty nepřipouští, aby se rozhodlo o její pravdivosti nebo nepravdivosti (Russell, 1959: 92-106); a autoreferenčnost afirmativní věty dovoluje dokázat jakoukoli výpověď (Curry; in Schneider, 1980). Věty však mohou podléhat jiným režimům než logickému nebo kognitivnímu. Může v nich jít o něco jiného než o pravdivost. To, co znemožňuje nějaké větě, aby byla výrokem, neznemožňuje, aby byla větou. To, že tu jsou výroky, má za předpoklad, že existují věty. Když se podivujeme nad tím, že je spíše něco nežli nic, podivujeme se nad tím, že existuje jedna nebo více vět spíše než žádná věta. A právem. "Logika je... před Jak, nikoli před Co" (TLP: 5.552). Věta je určité Co. 100 Věta, která vyjadřuje operátor přechodu, používá spojku a (et cetera, a tak dále). Tento výraz signalizuje jednoduchou adjunkci, připojení něčeho dalšího, nic víc. Auerbach (1946, Mimesis, kap. 2 a 3) v tom vidí znamení "moderního" stylu, parataxe v protikladu ke klasické syntaxi. Věty nebo události následují po sobě spojeny spojkou a, ale jejich sled nepodléhá nějakému kategoriálnímu řádu (protože; jestliže, pak; aby; ačkoli ...). Věta vystupuje z nicoty a navazuje na předchozí větu, připojena k ní spojkou a. Parataxe tedy konotuje propast nebytí, která se rozestupuje mezi větami, zdůrazňuje div toho, že něco začíná, když to, co se řekne, se řekne. A je spojka, která dovoluje diskontinuitě (nebo zapomnění), jež je konstitutivní pro čas, aby vystoupily co nejhrozivěji, ale současně proti ní staví kontinuitu (nebo retenci), která je právě tak konstitutivní. To právě také je signalizováno výrazem alespoň jedna věta (č. 99). Ale na místo a tu může být a zajišťovat tutéž parataktickou funkci také čárka, nebo i nic. 118 Prezentace 101 "Věta odolává zkoušce univerzálního pochybování." Ale co z věty? Její skutečnost, její význam? A pokud jde o větu, je to tato, "aktuální" věta, nebo věta obecně? Poznamenávám, že skutečnost, význam, aktuální, obecně jsou instance nebo kvantity, které vystupují jako referens v univerzech vět představovaných těmito otázkami. Věta se dovolává jiné věty, ať už bude jakákoli. Právě toto, přechod, věta a čas (čas ve větě, věta v čase), se vymyká zkoušce pochybování. Nezpochybnitelný není ani význam nějaké věty, ani její skutečnost. Její význam proto, že je závislý na zřetězení s nějakou jinou větou, která ho objasní. Její skutečnost proto, že potvrzení skutečnosti podléhá pravidlům zjišťování skutečnosti, jehož součástí je zkouška pochybnosti (oddíl Referens). Je však nemožné, aby neexistovala žádná věta. 102 To, aby nebyla žádná věta, je nemožné; to, aby bylo: A nějaká věta, je nutné. Je třeba navazovat. Není to povinnost, "Sollen", nýbrž nutnost "Mtissen". Navazování je nutné, to, jak navázat, nikoli (č. 135). 103 Nutnost, aby bylo A nějaká věta, není logické povahy (otázka: lak?), nýbrž povahy ontologické (otázka: Co?). Není nicméně založena na žádné evidenci (Apel). Ta by vyžadovala, aby mohl subjekt jako svědek zcela nezávislý na zřetězení vět potvrdit, že k navazování neustále dochází. Trojí aporie: 1) evidence nějakého předmětu pro určitého svědka (tedy ostenzivní věta Toto je odpovídající případ, jejímž je adresantem) nestačí jako dostatečný důkaz reality předmětu (č. 61-64); 2) představa "absolutního svědka nějaké skutečnosti" je nekonzistentní (č. 70); 3) A věta není předmětem, který by bylo možné dosvědčit, spíše je předpokladem pro "předměty", pro jejich "svědky" a všechno ostatní. 119 ROZEPŘE 104 Výrazem Věta rozumím větu, která je "případem" (der Fall), větu-token, větu-událost. Věta-typ je referens nějaké věty-události. To, že se věta vymyká zkoušce univerzálního pochybování, není dáno ani její reálností, ani její pravdivostí (č. 101), nýbrž tím, že je pouze tím, co se děje, what is occurring, "das Fallende". Nelze zpochybňovatto, že se něco děje, když se pochybuje: děje se to, že se pochybuje. A jestliže Děje se to, že se pochybuje je jiná věta nežli Pochybuje se, znamená to, že tu vyvstává jiná věta. A jestliže se konstatuje, že tato věta není něčím, co se děje, nýbrž něčím, co se událo, pak se děje právě to, že toto konstatujeme. A na to, aby se mohlo pochybovat o Co jako takovém, je už vždycky příliš pozdě. Otázka má už svou odpověď, jinou otázku. Gertrude Steinová "Věta není emociální paragraf (tj. odstavec) ano." (G. Steinová, 1931 a, b) (Protože cit je navazování, přechod. Může to vyvstat, nebo co? Nebo nic, ale nic by bylo příliš. Nějaká věta a a.) "Jestliže dvě věty tvoří paragraf je vhodný malý kousek protože jsou lépe odděleny." "Paragraf je něco jakoby idiotského." "Když je to tu je to vně. Je to cit nikoli nějaká věta. II A je to něco co nemá být myšleno ale spojováno." "Jsem velmi nešťastná kvůli větám. Mohu plakat kvůli větám nikoli kvůli lístkům v kartotéce." "Je velmi nesnadné zachránit větu." "Toto je tak lehké je to nějaká emoce a tedy paragraf. Ano tedy paragraf." "Věty působí že vzdycháte." "Použila bych nějakou větu kdybych mohla." "Určitá věta je zachráněnanikoli jakákoli věta jakákoli věta ještě ne." (Když Určitá věta bude zachráněno, znamená to, že bude zachráněno A nějaká věta, a mohlo by být, že bude vyhráno.) "Nikdy se nikoho neptej co věta je nebo byla." "Cítíme že jestli řekneme odejdeme. II Toto je prostý význam. Věta která je prostým zkřížením s nějakým významem. II Nějaká věta h1<á víš co chci říci." "Můžeš vidět že věta nemá nikdy tajemství. Tajemství by bylo něčím přijímaným. Nepřijímají nikdy nic." "Kdo ví 120 Prezentace jak byli obezřetní." "Děláme věty obdivuhodně vždy jednu na jeden ráz. Kd~,~e dělá'vNivkd~ j~ nemůže dělat protože nikdo nemůže cokoli co ony vl,dl. v"To vse cml vety tak Jasnými že vidím jak je miluji. II Co je nějaka veta hlavně co je nějaká věta. Pro ně nějaká věta je s námi o nás vš~chno co se nás týká budeme zajisté chtít všechno co je věta. Věta je to ze nemohou být obezřetně v tomto ohledu J'e tu pochybnost" Hl '. " avnl otázka je lze myslet nějakou větu. Co je to věta. Myslel větu. Kdo ho volá říká mu aby přišel což učinil." Žádný komentář. Již výběr citací je něčím nedůstojným.Jednu či dvě poznámky ještě. Za prvé. Paragrafje ve francouzštině dělení v psaném textu Ca/anebo jeho znak). Odděluje to, co sjednocuje. Toto řecké slovo znamená něco co j_~ n~psáno, po straně. Paragramma je dodatečná klauzule připOjen~ kv~eJakem~ ~akonu nebo smlouvě. Paragrafé je výhrada obhájce proti pnJatelnostI zaloby. Paragrafein: přidat nějakou klausuli, zvláště podvodně (Liddell-Scott). Za druhé. Dělat paragrafy znamená psát A, A ostatně, A nicméně... Rozepře je znovu vnesena přímo dovnitř toho, co má urovnat při, mezi zákon a inkriminovaný případ. Za třetí. "Je to vně. Je to cit. Není to něco co má být myšleno ale spojováno." Navázání podléhá pochybnosti, je něčím idiotským, co není myšleno, je bez pravidla. Za čtvrté. Věta není tajemná, je jasná. Říká to, co chce říci. A žádný "subjekt" se nestává jejím příjemcem, aby ji interpretoval. Právě tak jako ji nedělá žádný "subjekt" (aby něco řekl). Povolává svého adresáta a adresanta, a ti zaujmou místo vjejím univerzu. Za p~té. "Obdivuhodně vždy jedna na jeden ráz." Obdivuhodným je onen raz, fakt vynoření. Latinské vice, anglické weak, německé weichen, Wechsel (?). Věta je událost, něco spíše než nic, a něco, co přenechává své místo: slabost. V textu "Zachraňování věty" (1931 a): "Nějaká věta má svá přání jako událost." Její přání jsou: přenechat své místo nějaké jiné, invice. Za šesté. Zachránit větu: vyjmout ji z diskursů, v nichž je ujařmena ~ při~~žovánapravidly navazování, obalena jejich hlušinou, svedena jeJIch ucelovostí. Nechat ji být. Tak, jak to Cage píše o zvucích. V textu "Věty a odstavce" (tamtéž): "Nic není hlučící." Jako v Tichu. 121 ROZEPŘE Za sedmé. Nedůstojnost vybírání vět z textu Gertrudy Steinové: "já" je používám, dávám jim sloužit určité argumentaci, určitému diskursu, který si věty podřizuje, který vyplňuje propasti v "mém" textu, odděluje je a na dálku je sjednocuje. V textu Steinové je věta něčím, co je tu na jeden ráz, něčím, co se udá, vyvstává. Úzkost, že to už nezačne, že bytí se zastaví, působí rozpětí paragrafů. Za osmé. "Ženský styl psaní": vepsat do textu, že od věty k větě není možné vyplnění? Že by to byl určitý žánr? Za deváté. Jsou to zrovna tak věty obyčejné jako věty metajazyka: "To je velmi dobré dělají to s máslem. Já to raději bez másla." A jejich paragrafie: "Co je to věta se slzami. Zdalipak používá červenou ve své tapisérii červenou ve své tapisérii." 105 To, že A nějaká věta je nutné, znamená, že nepřítomnost věty (mlčení atd.), nebo nepřítomnost navázání (začátek, konec, narušení řádu, nic atd.) jsou rovněž větami. Co odlišuje tyto věty od jiných? Mnohoznačnost, cit, "přání" (zvolání) atd. (č. 22, 23 a exkurs Gertruda Steinová). 106 Definujte, co rozumíte větou. - Takovýmto požadavkem předpokládáte předmět pojmenovaný věta, větu-typ. Předpokládáte také, že musí být popsána úplně, máme-li být s to začít s dokazováním a dospět k nějaké shodě o povaze tohoto předmětu, že ano? Dovolte mi upozornit vás, že: 1) nahrazení nějaké věty-události větou-typem (nebo předmětem věta) je vyžadováno určitým větným režimem, režimem definičním (v diskursu figurují jen výrazy pojímané jako objekty určitého metajazyka, pro něž byly zavedeny určité popisy) a určitým diskursivním žánrem, žánrem dialogickým. Váš požadavek je jedním z pravidel tohoto režimu a tohoto diskursivního žánru. Přísluší mu nějaká význačná autorita (exkurs Platón)? 2) Nezdá se, že by diskursivní žánr (pokud nějaký takový existuje), jímž se řídí věty této knihy, privilegoval definiční režim. Otázka 122 Prezentace zní: Jak definovat definici? Pokud sami nějak nerozhodujeme nebo poku~ s: neuchýlíme k nějaké konvenci, v logickém řádu je tu nekonecny regres. Nekonečné pokračování v sledu vět-událostí, a tady neexistuje výjimka, do hry vstupuje čas (Descombes, 1981-b). 107 Definujte, co rozumíte větou. - Definice je věta, která se řídí 10~ickýrni a kognitivními pravidly. Ale například vaše Definujte ... Je věta preskriptivní, která se těmito pravidly neřídí. - Budiž. To nijak nebrání tomu, abyste tuto preskriptivní větu definoval. Není nutné, aby definované a definice náležely stejnému větnému režin:u. - vSkuteč,?ě. ~Je j~ ~evyhnutelné, že platnost věty, která je pre~~et?~neJ~ke d~fl~lce ~která figuruje jako referens nějaké defImcm vety), Je zmenena uz jen tím, že se z ní stává referens jiné věty, věty definiční, jejíž povaha je metajazyková (č. 42, 45, 46). Stvrzením příkazu Definujte větu je to, že tato věta bude de~nována..Jest~iže se odpoví tím, že se poukáže na to, že tento po~ad~vek Je ~et~:)U, ~terá nepodléhá režimu logických a kognitlv~l~h vet, Cl?lme tI~ z tohoto příkazu referens "aktuální věty", uvadlme ho Jako príklad toho, co není větou logickou nebo kognitivní. Tento příkaz není stvrzen, nýbrž slouží jakožto refer~~s oste?zivní ~ěty (~oto je případ nekognitivní věty) stvrzující neJakou Jmou vetu, vetu deskriptivní (Některé věty se řídí nekognitivním režimem; exkurs Kant II, § 1). Tutéž metajazykovou operaci provádíte s výrazem Nějakávěta. Berete tento výraz jako větu. Zbavujete jej jeho "aktuálnosti" (neříkám: jeho kontextu' srv. Č. 141), jeho referenčnía "pragmatické" funkce jakožto udá~ losti,. která odkazuje na mnoho různých druhů možných vět. PřikaZUJete, abych na něj navázal definiční metajazykovou větou. Máte na to právo. Ale mějte na zřeteli, že je to příkaz. 108 Jestliže tu není definice věty, nebudeme nikdy vědět, o čem se mluví a zda se mluví o téže věci. A vy sám, když mluvíte o vě- 123 ROZEPŘE tách užíváte také metajazyka? - Není snadné zjistit, o čem se fon~ulují věty (exkurs Antisthenés), ale je nezpochybnitel~.é,.ž~ " věty jsou formulovány", třeba ~ž jen proto, ~b~~h~n; to zJlstlh. A pokud jde o metajazyk, o ktery tu Jde v "mych vet~ch, ten v~emá žádný logický status, jeho funkcí není st~novit vyznarr;vn~Jakého výrazu. Odkazuje jen na autoreferenčlll schopnost bezneho jazyka: Už mám dost tvých /snad/; /Marie/je vlastníjméno; Jeho /Miluji Vás/ byla pouhá komedie (Rey-Debove). 109 Věty jsou tohle všechno (pro tentokrát nepoužijeme ~ v~značení jejich autonymické povahy kurzívu): Je den; Podej llll zapalovač; Byla tu?; Bojovali do posledního náboje; Kdyb~ t~k byl ušetřen nepohody!; Je věta /Existuje věta! větou de~otatlvm!; ax2 + bx + c =O; Au!; Ale chtěl jsem právě...; Myslel SIS snad, ze já....?; Existuje nějaká věta; Toto není věta; Tohle vše jsou věty. 110 Mladí Skytové dostali příkaz udělat děti Amazonkám, dobrým bojovnicím. Jeden z nich překvapí jednu bojovnici právě v okamžiku, kdy se vzdálí, aby vykonala svou potřebu. "Ona ho od sebe neodstrčila, ale strpěla, aby se jí zmocnil." A žádá ho, aby nazítří přišel zase: Fónésai men úk eiche, té de cheiri ef:aze (Hér~~ dotos, Dějiny, IV, 113): Protože se nemohla vdomluvlt (nehovon stejným jazykem), vyjádřila se gestem ruky. Ceské Au, fr~nvcou~ské Me italské Eh, americké Whoops jsou věty. Větou muze byt mrknutí, pokrčení rameny, dupnutí, prchavé uzardění, roz~uš:~í srdce. - A psí vrtění ocasem, nastražené uši kočky? - A prehan~ ka, ženoucí se od západu přes moře? - Mlčení (č. 24. 26)? - El. d'axynémón usa mé dechei logon/ sy ďantifónésfradze,karbanol cheiri (Aischylos, Agamemnón, 1055-1061). Agamemnon, vracející se z Tróje, právě vstoupil do Átreova pal~ce,a Ka~~r:~ru: svou zajatkyni, nechal nehybnou na voze. Klytmmestra Jl za~a, .~b~ rovněž vstoupila. Kasandra, zcela stržena vidinou nadchazeJlcl- 124 Prezentace ho zločinu, neslyší a neodpovídá: "Je jako zvíře čerstvě lapené" (1063). Královna ztrácí trpělivost: "Jestliže nevnímáš mé důvody, protože neznáš náš jazyk, tak místo hlasu k nám promluv (phradze) barbarskými gesty!" - Mlčení jakožto věta. Očekávání - Přijde něco? - jakožto mlčení. Cit jakožto věta o tom, co nyní nemůže být formulováno. Bezprostřední nesdělitelnost touhy, nesdělitelnost vraždy. Věta lásky, věta smrti. "Ženskost" nebo "zvířeckost" jako mezera v řeči (logos, fone} Pozastavené navázání. Komické: Amazonka na záchodě, zrovna tak jako tragické: královna, která se chystá zabíjet. 111 Věta prezentuje alespoň jedno univerzum (č. 18, 25). Ať už se řídí jakýmkoli režimem, obsahuje určité Je. Je to, co je signifikováno, to, o čem, komu a kým je to signifikováno: určité univerzum. Alespoň jedno univerzum, protože význam, referens, adresant, adresát mohou být nejednoznačné(č. 137-140). 112 Výraz: Je by byl známkou prezentace v nějaké větě. Existují ještě i jiné známky prezentace? 113 Bylo by možné prezentaci obsaženou v nějaké větě nazvat bytím? Ale věta je určitou prezentací, nebo: tím, co v nějaké větě-případu je právě oním případem. Bytí by bylo případem, "faktem", že se to "přihodí", že se to "udá" (Fal!, occurence). Nikoli bytí vůbec, nýbrž určité bytí ve svém jednotlivém výskytu. 114 Určitá prezentace může být prezentována jako instance v univerzu nějaké věty. Bytí tedy může být prezentováno jako určité 125 ROZEPŘE jsoucno. Ale věta, která je prezentuje, obsahuje prezentaci, kterou neprezentuje. Lze snad říci dokonce, že prezentace je něčím, co uniká, nebo že je diferována? To by znamenalo předpokládat, že je táž ve více větách. Užije-li se ve francouzštině určitého členu - la présentation, prezentace vzatá obecně -, vzbuzuje se tak právě dojem identity jednotlivých prezentací. 115 Prezentace znamená, že je tu alespoň jedno univerzum. Situace naproti tomu spočívá v tom, že uvnitř univerza prezentovaného větou určité vztahy vyznačené formou vět, které na ni navazují (režimem oné věty, který vyžaduje určitá navázání), uvádějí instance navzájem v jistý vztah. Viděl jsem ho je věta, která situuje tři instance (instance adresáta není větou udána) a tato situace spočívá zejména v určení času. Viděl jsem ho právě tam určuje výslovně časo-prostor, v němž jsou právě tyto tři instance situovány. Říkám ti, že jsem ho viděl právě tam ~ituuje výslovně pozici adresanta a sice díky konstativnímu: Ríkám ti, že ... (Habermas, 1971, 111 ad.) Forma vět vyznačuje situace instancí vůči sobě navzájem. Souhrn těchto situací tvoří prezentované uni- verzum. 116 Prezentace obsažená ve větě-případu není prezentována v univerzu, které tato věta prezentuje. Není situovaná. Ale může ji prezentovat nějaká jiná věta-případ v nějakém jiném univerzu, a tedy ji situovat. 117 Kategorie Aristotelovy, Kantovy a jiných jsou čeledi nebo druhy situací to znamená čeledi nebo druhy vztahů mezi instancemi prezen~ovanými v univerzu vět. Nazývat je rody nebo způsoby prezentace (či bytí) by bylo nesprávné (Aubenque: 176-180). 126 Prezentace Prezentace věty připouští, aby byla určena rody, jen tehdy, pokud je situována v univerzu nějaké jiné věty, tj. jako prezentace prezentovaná. Právě proto rody prezentace, pokud nějaké existují, jsou prezentovatelné jen jako rody situací. 118 Vezměme pro jednoduchost dvě věty (1) a (2) spojené spolu takto: věta (1) prezentuje určité univerzum, nese v sobě určitou prezentaci; věta (2) signifikuje něco, co se týká prezentace věty (1); prezentuje univerzum, v němž prezentace věty (1) je v situaci třeba referens. Prezentace (1), která je prezentována, není něčím, co je větou (2) neseno; prezentace (2), kterou věta (2) v sobě nese, v ní prezentována není. Prezentace prezentovaná a prezentace nesená tedy netvoří dvě prezentace. Souhrn dvou prezentací je tvořen dvěma prezentacemi prezentovanými touž větou, kterou je věta (3). Prezentace obsažená v této třetí není součástí souhrnu prezentací (1) a (2), který prezentuje, čili: syntéza řady prezentací prezentovaných větou-případem nese v sobě prezentaci, která není součástí řady prezentované touto větou-případem. Je však prezentovatelná v nějaké jiné větě-případu. A tak dále. 119 Univerzum, které nějaká věta prezentuje, není prezentováno něčemu nebo někomu jakožto "subjektu". Univerzum je tady, pokud je tu věta. "Subjekt" je situován v univerzu prezentovaném určitou větou. I když je subjekt pojímán jako něco, co je mimo svět, jakožto adresát nebo adresant prezentace - Descartovo myslící Já, Husserlovo transcendentální ego, zdroj morálního zákona u Kanta, subjekt u Wittgensteina (TLP: 5.632; TB: 7.8.1916 ad.) -, tento subjekt zůstává nicméně situován uvnitř univerza, které prezentuje ona filosofická věta, jež o něm prohlašuje, že je mimo svět. V tom spočívá rozdíl mezi univerzem a "světem". To, co je mimo "svět", subjekt, je prezentováno ve větném univerzu, 127 ROZEPŘE v němž je situováno jako transcendentní. Ale transcendence je situací, která je imanentní univerzu prezentovanému větou, která ji tvrdí. Aristotelés I. Před a po Sofista nebo eristik mohou vyvrátit protivníkovo tvrzení pohráváním si se slovními významy na povrchu jazyka, pomocí amfibolií, homonymií, rozdělování atd., ale také tím, že si pohrávají se samotnými kategoriemi logu, a pak jde o paralogismy (Sofistické důkazy: 166 b 20). Parachronismy (tohoto slova Aristotelés nepoužívá) by byly paralogismy, u nichž jde o kategorii času (exkurs Prótagorás). Kategorie jsou regulátory, které umožňují v dialektice vymezit způsob, jak je referens signifikováno. Např. br1é může být chápáno jako atribut, jako substance, jako kvalita: Růže je br1á, Může být br1á průhledná?, Rozpaluje to do běla. Postpredikamenty (Kategorie, kapitoly 10-15) uvádějí dva operátory regulující čas v argumentaci: to proteron a to hama, předtím a současně. Hama je součástí formulace principu kontradikce. Protože tentýž "objekt", táž substance v Aristotelově smyslu mohou přijmout protikladné atributy, může jedna věta říkat o objektu, který má za referens, že má takovou a takovou vlastnost, jiná věta o něm může říci, že má vlastnost opačnou, a přitom jsou pravdivé obě dvě. Nelze ovšem, aby byly pravdivé současně. Např.: Sókratés sedí a Sókratés stojí. Musí se říci kdy (Kategorie, 4 a 10 ad.). Pokud se neuvede kdy, může dojít k paralogismu ve vztahu k času: "Tentýž člověk sedí a stojí", neboť abychom stáli, zvedáme se, "vstává však ten, kdo sedí (ho kathémenos)" (Sofistické důkazy, 165 b 38). Sofisma Sedícího má paralelní verzi týkající se dvojice nemocný/zdravý. Aristotelés je vyvrací pomocí operátoru proteron. Věta, podle níž sedící něco dělá nebo se s ním něco děje, nemá jediný smysl, jednou běží o toho, kdo sedí nyní (nyn), jindy o toho, kdo seděl předtím (proteron) (tamtéž: 166 a 4). Stejně tak člověk, který se uzdravil, není nemocen nyní, je sice nemocným, ale dřívějším nemocným. Toto vyvrácení předpokládá, že jsme schopni rozlišit pozice pohybujícího se tělesa na orientované ose podle opozice (dyády) dřívější/pozdější. 128 Prezentace Taková je definice času, jak Ji podává Fyzika: "Neboť právě toto jest čas, počítané číslo pohybu vzhledem k předtím a později" (219 b 1-2). Jako referens figuruje v uvažované větě pohybující se těleso. Běží v ní o pravdivost, její režim je logický nebo kognitivní. Nelze rozhodnout o pravdivosti přisouzení nějakého predikátu pohybujícímu se tělesu, jestliže neudáme přesně pozici, v níž je ve chvíli, kdy přisuzující věta je proná- šena. Tato pozice musí být vyjádřena jako to, co je "počítáno"(arithmLÍmenon). Aby se tomuto parachronismu předešlo, stačí pomocí dyády stanovit pořadí obou pozic. Číslo pohybu nemusí být číslicí, jako je tomu např. v chronologii nebo v chronometrii. K tomu, aby protikladné atributy mohly být přiřazeny k různým pozicím, postačí aplikovat na kontinuum pohybu dvoumístný operátor předtím/potom. Pomocí tohoto operátom je kontinuum uspořádáno jakožto soubor pozic pohybujícího se tělesa. Jedna z těchto libovolně zvolených pozic (a spolu s tím i onen sporný atribut) je vždy situována ve vztahu ke kterékoli jiné pozici jako to, co je před ní nebo po ní. "Jakmile [... j duše rozhodne, že okamžiky jsou dva, jeden dřívější, druhý pozdější, pak mluvíme o čase [...]" (Fyzika, 219 a 28-29). Jestliže si klademe otázku: dříve nebo později vzhledem k čemu?, jestliže hledáme nějaký počátek, vůči němuž je možno se orientovat, pak odpověď v tomto stadiu analýzy zní, že srovnání má imanentní povahu: dříve vzhledem k pozdějšímu a naopak. Operátor, který konstituuje řadu stavů daného referens, operuje uvnitř této řady. Z toho vyplývá, že referens (pohybující se těleso) není pouze tím, co je v určitém bodo. vém stavu pojímaném jako přítomný, nýbrž že předpokládá vztažení tohoto stavu k jiným stavům, dřívějším nebo pozdějším. A nejen to, samotný pojem určitého bodového stavu referens, stavu, který je mu přisuzován nyní, předpokládá možnost jiných stavů, které byly nebo budou jeho stavem. Imanentním způsobem se navzájem předpokládají nejen Předtím a Potom, nýbrž také Předtím/Potom a Nyní, aniž se přitom kdykoli vystoupí z univerza prezentovaného větou, která se vztahuje k pohybujícímu se tělesu. Při tom všem jde o situaci (č. 115). Referens je nějaké pohybující se těleso; jestliže je věta, jejímž je referens, prezentuje z hlediska jeho pohyblivosti, to znamená, jestliže prezentuje, že je nejprve nějakým 129 ROZEPŘE a a potom nějakým b, pak početně vyznačuje jeho pozice nebo atributy (o tom právě svědčí provedené rozlišení mezi nejprve a potom) a toto vyznačení (nebo "číslo") vyžaduje přinejmenším dyádu pl"edtí111/potom. Ta je zajisté "číslem" pohybu, "spočítaným" pohybem referens v univerzu prezentovaném touto větou. Číslo jakožto kvantita není v referens, které je pokládáno za reálné (mimo univerzum věty), nýbrž ve větě, a to v podobě časových pííslovcí, které uspořádávají vždy po dvou protikladné pozice nebo atributy pohybujícího se tělesa. A nezdá se, že by v tomto seřazování mělo Nyní jakékoli privilegium. nedtím představuje určité nyní, které ještě není, potom určité nyní, které už není, nyní pak určité nyní, které je mezi nimi oběma, to znamená to, co přechází od jednoho k druhému. Opět jde o umístění v univerzu prezentovaném větou, tedy o situaci, nikoli o prezentaci. 2. Nyní Nesnáz pramení z této imanence, kvůli níž Aristotelés váhá, jaký statut přisoudit tomuto nyní. Není nyní také samotným počátkem diachronické orientace? ,,[...] to, co je skrze nyní určeno, je, jak se zdá, čas" (Fyzika, 219 a 29). Tato formule jako by přisuzovala temporalizující funkci píítomnému okamžiku. Ale ono "zdá se", následované nanejvýš zdrženlivým h)pokeisthó ("připusťme"), vyznačuje právě jistou nesnáz, pokud by se nyní měla přisoudit tato funkce. Nejistotu zesiluje další formulace: ,,[...] jestliže nyní měří čas, měří ho jako to, co je dřívější a pozdější" (tamtéž: 219 b 11-12). Lze tomu rozumět tak, že nyní je permanentním výchozím bodem časové extáze. To bude "moderní" verze temporalizace, která převládá u Augustina a Husserla: konstituující čas, "živoucí přítomnost", jehož nositelem je transcendentální subjekt, a konstituovaný, diachronický čas na straně objektu, diegetického referens. Ale v jakém čase se uskuteční syntéza transcendentálního a empirického času? Musí se však uskutečnit, jestliže je pravdou, že se nyní nevymyká diachronii. Aristotelés, který nic neví o filosofii subjektu, se tímto fenomenologickým směrem rozhodně neorientuje. Charakterizuje příslušnou nesnáz takto: "Není snadné vidět, jestli nyní, které se zdá vymezovat minulost a budoucnost, trvá stále jako jedno a totéž, nebo jestli se stává pokaždé jiným" (218 a 8), Vraťme se k hypotéze imanence. Na rozlišující hranici 130 Prezentace mezi předtím/potom anebo na oblast styku toho, co je dřívější, s tím, co Je pozdější, se rovněž vztahuje předtím/potom: nyní jako takové není nyní, buďto ještě není, nebo už není, nyní nelze řfkat nyní, je na to příliš b~zy (před) nebo příliš pozdě (po). To, co bylo budoucím, je nyní minulym, to znamená časem nějaké věty. Hranice není bodová nebo lineární to, co je pozdější, nepřestává přecházet do toho, co je dřívější. Nmí j~ právě to, co nezůstává jako takové. Nezdá se, že by mohlo sloužÚ jako počátek rozdělování poloh pohybLUícího se tělesa na předtím/potom. Tato ~el~e~ "v~~dní" ko.nstatování stačí k tomu, aby konstituce času vychazej1cl z ~ntomnostl byla diskvalifikována: neboť bud'to je tato přítomnost vnorena do diachronie, anebo je vůči ní transcendentní. V obou případech nemůže sloužit k jejímu počítání. ~ri:totelés.otevírá jinou cestu. Klade otázku: Zůstává nyní jedním ~ tymz, nebo Je nyní pokaždé jiné? A odpovídá: Musí se pojímat jednak Jako "to, co je stále totéž", jednak jako to, co není totéž (219 b 12). Ať už je nazřeno jako "jsoucí tím, čím je tentokrát" (homen pote on, 219 bl:, 219 b 26; ho pote on, 219 a 20; ho pot'én, 219 bll; 223 a 27) nebo Jako to, "co je pokaždé" (Aubenque: 436), je tím, čím je. Ale nazřeno tó ~ogó (219.b 20, 22~ a 8), "ve větě", nebo, chceme-Ii raději (oba výra~y JS~u v Anstotelove textu zaměnitelné) to einai, jako "určité jsoucno", Jako mstance prezentovaná touto větou (219 a 21, 219 bll, 219 b 27) je n~čí~,ji~ým.nežsebou samým. Jako "jsoucí tí~, čím je tentokrát" j~ nym pOJlmano Jako to, co vyvstává, jako událost. Rekl bych: jako věta~událost. Což potvrzuje tato formulace: "Jakožto hranice nyní nepatří do casu, nýbrž děje se ..." (symbebéken, 220 a 21). Máme tu samo Je větu pojímanou jako vyvstávání, jako určité Co, které ve skutečnosti ne~í nyní j~o urč~n~, ~ýbrž!e tím, co je nyní. Jakmile je však výskyt pojat ': umverzu Jme vety (to logó), která se k němu vztahuje jako k nějakému Jsoucnu (to einai), pak z toho, co je nyní, se stává nyníjako určené a nemůže být pojato jako onen okamžik, kdy se událo; podléhá nevyhnutelné proměně účinkem diachronie, závisí na režimu vět. Aristotelés tak rozlišuje mezi časem, který v univerzech prezentovan~:~ vět~mi vsitu~je instance, které tato univerza konstituují, navzájem VUCI, ~o~e (predtnn/potom, určené nyní) a mezi událostí - prezentací, ktera Je Jako taková absolutní (nyní jako takové). Jakmile toto absolutní nyní vyslovujeme, vřazujeme je do relací větných univerz. V tomto pří- 131 ROZEPŘE padě jde o prezentaci prezentovanou. Abychom vyjádřili prezentaci nesenou nějakou větou, potřebujeme nějakou jinou větu, v níž bude tato prezentace prezentována. "Přítomná" prezentace není vyslovitelná nyní, nýbrž pouze jako situace (předtím/potom) v univerZll, které je prezentováno nějakou jinou větou: je prezentací určitého tehdy. Aristotelés odděluje diachronické operátory fungující ve větných univerzech a událost věty (větu jako vyvstávání). "Aktuální" prezentace je neprezentovatelná, událost jako taková propadá zapomnění, ať už se uchovává (potom), ať se předjímá (pFedtím) nebo aťje tu (n)'lU). 3. Několik poznámek 3.1. - Derrida by řekl, že jde stále ještě o interpretaci, která zůstává metafyzická, která je stále ještě podřízena hegemonii přítomnosti (1968 b: 73), - Skutečně by tomu tak bylo, pokud je pravda, že čas jako otázka už patří metafyzice. Chtěl bych nicméně na jednu věc upozornit. Vyvstávání, věta jakožto co události, nemá co dělat s otázkou času, nýbrž s otázkou bytí/nebytí. Tato otázka vyplývá z pocitu, že také může nepřijít nic. Mlčení nikoli jako očekávaná věta, nýbrž jako ne-věta, žádné co. Tento pocit je úzkost nebo údiv, že je spíše něco než nic. Sotvaže je tento pocit vysloven, vyvstávání je vřazeno do souvislosti, zaznamenáno a zapomenuto ve vyvstávání té věty, která prohlášením je to a to váže vyvstávání tím, že ho srovnává s jeho nepřítomností. Čas se objevuje spolu s určitým předtím/potom obsaženým v univerzech vět jakožto uspořádané seřazení instancí. Toto uspořádání je těmto univerzům imanentní. Čas je právě kategorií jsoucího. Bytí není čas. Prezentace není aktem donace (vycházejícím z nějakého Es, z nějakého On, a určeným nám, lidem - zejména toto ne). Prezentací (každý výraz je tu iluzorní, iluzionistický, řekl jsem již proč) nerozumím ani akt jakési dynamis, síly nebo vůle k této síle, jakousi touhu řeči po uskutečnění. Nýbrž rozumím tím pouze to, že něco vyvstává. Toto něco je nepochybněnějaká věta (č. 99). Protože věta prezentuje určité univerzum, tak tomu, že věta se vynořila, říkám prezentace. 3.2. - Zdá se, že vaše interpretace není nepodobná úvaze, která se v díle Zeit und Sein a dílech z tohoto období týká Ereignis (Heidegger, 1962: 57-69). - Až na to, že pro onu úvahu je "člověk" stále ještě adresátem donace, která dává a dává se tak, že zároveň v Ereignis zůstává 132 Prezentace sch:áněn~, a že :ej~én~ tím, kdo tuto donaci přijimá, je pro ni člověk, J~nz napl~uJe svuJ lIdsky osud tím, že chápe autenticitu času. Adresováfil, adresat, adresant, člověk jsou pro nás instancemi nebo relace . . h ' ml v unIve.rze~v-prezentovaných větami, patří k situaci, jsou tó logó. Samo ono Je Je neclm, co se udá (Ereignis), ale nikomu nic neprezentuje, není sebepr~zent.aCí a není přítomnem ani přítomností. Prezentace jakožto vyslovltelna (myslItelná) zůstává nepostižena jakožto vyvstávání. 3.3. - Zde je otázka času kladena v rámci problematiky věty. Dávání Gebe:l (?) n~dává.(?) jsoucna, dává (?) věty, které jsou distributory jsou~ cen ~mstan_c_I.v unIverzech). Věty samy se stávají jsoucny pro jiné věty. Ale}.s~u neclm, co "se událo", jak to Aristotelés říká o nyní. Prezentace SPO~IV~ v tom, že nějaká věta se udá. Ale ,jako taková", jako určité co nem v case. "Vulgární" čas je v univerzu prezentovaném větou. Ale vulgární čas neexistuje, Derrida má pravdu (tamtéž: 59), anebo není nic než právě to, neboť věta je také "vulgární". 3:~..~ Co vá~ dovoluje mluvit o něčem jako o prezentaci, když nikdo n~m JeJlm adresatem a nikdo ji nemůže pojmout jako referens, aniž by ji mm~l. :y te~y ~ovněž zastáváte hypotézu jakési stopy (tamtéž: 75 ad.)? JakehoSl mlcem nebo prázdného místa, které smazává událost? Je Ereig~s ~Heidegger, 1953-1954: 125) skutečně zábleskem, který něčemu (vetnemu_uni.verzu) dává zjevit se, ale který oslepuje a oslepuje se v tom, co osvetluJe? Je toto skrytí se do pozadí samo rovněž určitou větou (č. ~2, IlO)? O který z oněch čtyř druhů mlčení tu jde (č. 24, 26)? ~neboJde o ~~j,aké j!né,mlčení?- O jiné mlčení. Které se netýká nějaké l~stance v urCltem vetnem univerzu, nýbrž vyvstávání nějaké věty. žádna prezentace by tu už nebyla. - Ale píšete přece "Aby nebyla žádná věta: je ~emožné" (~. 102)! - O ~o právě jde: o pocit, že nemožné je možn~m'vZe nutnost Je nahodilá. Ze je třeba navazovat, ale že by se mohlo stat, z~ nebude čím. Spojka "a" by neměla co zachytit. Tedy nejenom na~odIlo~t t~'kající se onoho ,jak" navazování, ale závrať poslední věty. EVldentne neco absurdního. Ale záblesk se udál - svítí, zazáří v nicotě noci, mračen, modrého nebe. 120 Prostor a čas by neexistoval nezávisle na nějaké větě. 133 ROZEPŘE 121 Na otázku: "odkud máte to, že prostor a čas tu jsou jako druhy situace?" lze odpovědět: z vět jako Markýza vyšla Z domu v pět hodin, Přišel, Odejdi, Už?, atd, Ale především z věty Odkud máte .. ,?, jež předpokládá prostor a čas. A lze dodat: nejsem to já, kdo by tu něco měl, to s větami tomu může takto být, mohou takto situovat své instance a takto se situovat k sobě navzájem. Prostor a čas jsou označení, která seskupují pomocí výrazů jako vzadu, o hodně později, právě pod tím, narodil se, na počátku, atd. (a rovněž: atd.) situační efekty vytvářené v univerzech vět. Existují věty, jejichž režim tato vyznačení vyžaduje (např. věty narativní), jiné věty je principiálněvylučují (věty matematické, logické, i když existuje určitá logika času). 122 Je tolik univerz, kolik je vět. A tolik situací instancí, kolik je univerz. - Vy ale říkáte, že existují čeledi situací instancí jako třeba prostor a čas (č. 121)? Existují tedy přinejmenším navzájem analogická větná univerza? - Určitá metajazyková věta má za referens více těchto různých vět a tvrdí jejich vzájemnou podobnost. Tato podobnost nijak neredukuje jejich nestejnorodost (Bambrough, 1961: 198-199). Prostor nebo čas či prostoročas jsou rodová jména dávaná těmto situacím. Žádný prvek není společný jim všem. - Jste nominalista? - Nikoli, podobnost lze zjistit procedurou zjišťování skutečnosti určitého referens (č, 63 ad.), a nikoli "územ", jak se domnívá Wittgenstein, který je tu obětí antropologického empirismu. - Ale mezi všemi druhy vět, které tento proces vyžaduje, existuje ostenzivní věta, která používá prostoročasové deiktické indikátory tam, tehdy atd.! - Toto pouze ukazuje, že je metajazyk součástí běžného jazyka (Descles a Guentcheva-Desclesová, 1977: 7). 134 Prezentace 123 Nenf va,še vymez~vá~í vě:ných univerz (č. 18, 25) antropocentncke, pragmatlcke? Z ceho USUZlijete, že obsahují čtyři instance? ~ Zve způsob? nav,azování. Například věta: Au! Navazujeme na Dl vetou: Udelal SIS něco?, pokud jde o adresanta' větou' Nem.0hu ti p01~oci, pokud jde o adresáta; Bolí to?, pokud jd~ o vyznam; a vetou: Dásně jsou vždycky velmi citlivé, pokud jde o referens. Instance JSou valencemi navazování. - V lidské řeči' a~e co, třeba kočičí ocas? - Na zdvižený ocas kočky lze naváza~ veta~: C~ chceš?; Otravuješ mě; Ještě máš hlad?; Mají ocas, ktery ~okaze h.o~ně vyjádřit. Záměrně volím věty, v nichž nejsou vyznaceny am mstance, ani jejich situace. Vymezování není ?ragmvatick~, p~kudv~ř~dpoklademnebo předsudkempragmatiky Je to, ze sdelem smeruJe od adresanta k adresátovi kteří existují" ~ez něho. A není humanistické: uveďte mim~lidské'entity, ktere by nemohly obsadit tu či onu z těchto instancí! Stává se možná jen zřídka, aby byly vyznačeny všechny instance. Mnoho mode,~ích lit:rámích technik je spjato s tím, že vyznačení instancI Je potlaceno: adresant Proustova Hledání ztraceného času adresát ButorovY,Proměny, oba dva v Derridově La carte posta~ le, referens v SImonových Georgikách, význam v Pingetově Apo~ryfu, ~byc~om uvedli jen novější francouzské příklady. ~ predpokladany autor (Puech, 1982). To, že je vyznačeníinstan~I pot~ačeno, zp~sob~je, že se věty objevují sponte sua: jako kric tlka predsudku, ze tlm, kdo tu mluví, je "člověk". "Láska k větám, ,niko~i, k li~em." "To, že vždycky miloval věty, nesvědčí v mych oClch v Jeho prospěch, ale svůj názor nepovažuji za neomylný" (Pinget, 1980: 149,57). 124 ~rezentaceob~až~ná v určité větě je touto větou zapomenuta, non s,e do vl~v~et~e (Deti~~~e, 1967: 126-135). Nějakájiná věta ji z ruch ,vynasI, veta, ktera Jl prezentuje a současně i zapomíná prezentacI, kterou sama nese. Paměť je provázena zapomněním.Me- 135 ROZEPŘE tafyzika bojuje proti zapomnění, jak se nazývá to, co bojuje v jeho prospěch? 125 Augustinův Bůh nebo Husserlova živoucí přítomnost jsou prezentovány jako jméno instance, která syntetizuje jednotlivá nyní. Ale děje se tak pomocí vět, v nichž jsou prezentována a příslušné nyní každé z těchto vět musí být s ostatními syntetizováno jedině v nějaké větě další. Bůh tu bude později, "za okamžik"; živoucí přítomnost je něčím, co přijde. Přicházejí je12 tím způsobem, že nepřicházejí. Což právě vyjadřuje Becket. Cas není něčím, co chybí vědo11Ú, je tím, co způsobuje, že vědo11Ú chybí sobě samému. 126 Prezentaci nesenou nějakou větou kvalifikujete jako absolutní. Tím, že ji takto kvalifikujete, prezentujete ji. Její kvalita absolutnosti je situována v univerzu prezentovaném vaší větou a je k ní relativní. Proto právě absolutno není prezentovatelné. S pojmem vznešeného (a pod pod11Únkou, že Darstellung bude chápáno tak, jako je chápáno zde) Kant bude 11Út vždycky pravdu proti Hegelovi. Vznešené (das Erhabene) trvá nikoli v tom, co následuje po tom, co je aufgehoben, nýbrž v něm samém. 127 To, co není prezentováno, není. Prezentace obsažená v nějaké větě není prezentována, a tudíž není. Nebo: bytí jako takové není. Můžeme říci: Když je nesená prezentace prezentována, je prezentací, která není nesena, nýbrž situována. Nebo: bytí chápané jako jsoucno je nebytí. Tímto způsobem je třeba rozumět první kapitole Hegelovy Wissenschaft der Logik. To, co Hegel nazývá určováním, a co je hnací silou přechodu z bytí do nebytí, je situace bytí (nebo prezentace) v určitém větném univerzu, to znamená přechod od 136 Prezentace prezentace nesené první větou k prezentaci (první věty) prezentované druhou větou. Toto "zrušení" (přechod od bytí k jsoucnu nebo ne-bytí) však platí pouze tehdy, jde-li ve druhé větě o prezentování prezentace; to znamená, když to, oč běží v této druhé větě, je to, oč běží v žánru ontologického diskursu. To právě je jedno z konstitutivních pravidel tohoto žánru, který předepisuje navazování tohoto druhu, přechod a disoluci, která z toho vyplývá: pravidlo rezultátu (exkurs Hegel). Je však mnoho diskursivních žánrů, v nichž to, oč podle jejich pravidel má běžet, není prezentování prezentace, a v nichž tudíž tato "disoluce" není nutná. 128 Právě proto je k tomu, aby byla prezentována nesená prezentace, zapotřebí negace. Je prezentovatelná pouze jako jsoucno, tedy jako ne-bytí. Toť to, co je 11Úněno slovem Léthé. 129 o neznámém se něco ví, protože ,,0 neznámém se ví, že je neznámé" (Epistéton to agnóston, esti gar epistéton to agnóston hoti agnóston). Tento argument zahrnutý Aristotelem (Rétorika, 1402 a) mezi zdánlivá enthymémata, je - jak Ď'ká - paralogismem: je zde zaměňováno absolutní a relativní (a sice na základě omylu nebo triku, který připisuje Antisthenovi). Argument se totiž uchyluje ke zdůraznění prezentace (absolutně pojaté "ví se") i v samotném tvrzení neprezentovaného (nesignifikovaného, "neznámého"), které je prezentováno větou" Ví se... ", tedy relativně k ní. Označení tohoto navázání jako paralogismu je však rozhodnutím konstituujícím žánr logického diskursu: ten se nestará o quod (č. 91). 130 Schopnost prezentovat, v případě téhož referens, jeho význam i opak (negaci) jeho významu (v případě nepoznaného tedy význam nepoznaného i význam něčeho poznaného; v případě bytí 137 ROZEPŘE význam bytí a význam nebytí) nemůže být označena jako "ungeheure Macht des Negativen" ("nesmírná moc negativního"), tak jak to činí Hegel (Fenomenologie ducha, Předmluva). Jde-Y tu o moc, v čem spočívá? V tom, že věta může prezentovat urCltoU vlastnost jako to, co nějakému referens chybí? Právě toto (pouze...) je "tajemství negace" (Wittgenstein, TB: 9, 15. ll. 1914; č. 90). - Nebo spočívá v tom, že věta může prezentovat nějakou vlastnost zároveň jako přítomnou i nepřítomnou? To však není tento případ: jedna věta ji prezentuje jako přítomnou, druhá ja~o nepřítomnou. Neděje se to "současně". - Anebo snad v tom, ze dvě věty vztahující se k témuž referens o něm fík,ají určito~.~~c i její opak? Ale to, že jde o stejné referens, mUSl byt teprv~ ZJlsteno (č. 68, 80). V tomto posledním případě neplyne p~dl,v~hodnost z negativna, nýbrž z "Ereignis". Neboť by bylo mozn~, ~e by tu žádná "druhá" věta nebyla. Nemožné, nic, by bylo mozne. Podivuhodnost je v tom, že tomu tak není. 131 "Každá věta je." Je všechno, co je, větou? Je neznamená to, co je. Je neznamená ani je skutečné. Nelze říci: Každá věta jevskutečná. Tím spíše nelze říci: Vše rozumné je skutečné. Skutecnos~ je vlastností referens, která má být zjištěna (oddíl Referens), nem něčím, co je. To platí i o skutečnosti nějaké věty. Ano, všechno skutečné je rozumné, pokud rozumné znamená: v souladu s pro~ cedurou zjišťování skutečnosti určitého referens. - Ve formulacI Každá věta je znamená každá věta: všechno, co vyvstává; a je znamená: vyvstává (il y a, il arrive). Ovšem vyvstává není to: c.o vyvstává, v tom smyslu, že quod není quid (že prezentace n~m SItuace). Takže tedy jest neznamená je tady, tím spíš pak ne Je skutečné. Je neznamená nic, označovalo by vyvstávání "před" významem (obsahem) vyvstávání. Označovalo by je, ale neoznačuje, protože označováním je situuje ("před': signi?kací), a tedy skrývá nýn v hysteron proteron (exkurs Anstoteles). Je by zna~ menalo spíše: Vyvstává? (a podmětem je tu prázdné místo, ktere má zaujmout nějaké referens). 138 Prezentace 132 Celkem vzato, jsou události: něco vyvstává, což není tautologické s tím, co vyvstalo. Označíte to, co vyvstává, s Wittgensteinem jako případ? - Případ, der Fal!, by bylo to, že něco vyvstává, quod, spíš než to, co vyvstává, quid. - Řekl byste pak, že "svět je vše, co je případ" (al!es, was der Fal! ist)? - To lze říci, pokud rozlišujeme případ a to, co je případ. To, co je případ, Wittgenstein označuje také jako fakt (Tatsache, TLP: 2). Může tedy napsat, že "svět je celkem (die Gesamtheit) faktů" (1.1) nebo že "skutečnost ve svém celku (die gesamte Wirklichkeit) je svět" (2.063). Celek, vše samy případy nejsou. Jsou to referens Idejí v Kantově smyslu. Anebo logické kvantifikátory. U celku nemůžeme provést průkaz skutečnosti. - Ale případ není to, co je případ. Případ je: Je, vyvstává. To znamená (č. 131): Vyvstane? 133 Neexistuje "obraz světa", který "my" bychom si "dělali" (TLP: 2.1). Ale svět jako celek skutečnosti může být situován jako určitá instance v univerzu prezentovaném nějakou větou (kosmologickou). Vede pak k antinomiím, jak je popsal Kant. Ty odhalují, že referens svět není předmětem poznání, vymyká se důkazu skutečnosti. Pojem obrazu (Bild, eikon) faktů v sobě soustřeďuje metafyzickou iluzi, převrácení sledu, předsudek, že věty přicházejí po faktech. V tomto smyslu, jako reprezentace, představa neexistuje. - Světem (č. 60) rozumím síť vlastních jmen. Žádná věta ji nemůže vyčerpat. Žádná nemůže každé z těchto jmen nahradit úplným popisem: ,,zdá se totiž - pokud alespoň nyní mohu dohlédnout -, že nahrazování jmen definicemi nemá konce" (TB: 13.5.1915). 134 "Nelze říci všechno" (Descombes, 1977). - Jste zklamáni? Toužili jste po tom? Nebo tu bylo alespoň něco, co to chtělo, chtěla to "řeč"? Chtěla rozvinout svoji moc? Určitá vůle? "Život"? Ně- 139 ROZEPŘE jaká touha, nějaké manko? Různé teleologie naplnění, melancholie nenaplněného. - Ale připouštíte přece (č. 23), že je tu "něco, co si žádá, aby bylo zformulováno ve větách"? - To ovšem neimplikuje, že všechno musí nebo chce být řečeno. Implikuje to očekávání nějakého vyvstání, toho úžasného "divu", že všechno právě řečeno nebylo (č. 130). Očekávající bdělost. Toto očekávání je ve větném univerzu. Je to specifické "napětí", kterým každý větný režim působí na instance. 135 ,,0 čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet" (TLP: 7). Obrací se toto musí se (muss man) k člověku, k duchu? Smlčet to, o čem nemohou mluvit, není v jejich moci. To už našlo svůj výraz jakožto nevyjádřitelné ve známých idiomech, jakožto pocit. Toto přiznání je již učiněno. Bdělé očekávání vyvstávání, úzkost a radost nějakého neznámého idiomu již započaly. Navazování není povinností, které bychom se "my" mohli zprostit, nebo na níž bychom si mohli zakládat. Nemůžeme jinak. Nezaměňujme nutnost s povinností. Jestliže tu je nějaké musí se, není to nicméně Vy musíte (č. 102). 136 Navazovat je nutné, určité navázání nutné není. Může však být prohlášeno za patřičné, věta, která to prohlašuje, je pak pravidlem navazování. Je konstitutivní částí nějakého diskursivního žánru: po takovém a takovém druhu vět jsou dovoleny pouze tyto věty. Analytiky takto vymezují způsob navazování v klasické logice, Wissenschaft der Logik způsob navazování v moderní dialektice, Vorlesungen uber neuere Geometrie moderní axiomatiku (Pasch, in Blanché: 22-26). Je mnoho diskursivních žánrů, jejichž pravidla navazování nebyla formulována. 140 Prezentace 137 Věta múže být utvořena tak, že prezentuje současně více univerz. Může být mnohoznačná, nejen pokud jde o význam, nýbrž také pokud jde o referens, adresanta a adresáta. Například: Mohu se u tebe zastavit? Mnohoznačnost se mllže týkat já, zastavit se, u tebe. Tak třeba modální sloveso mohu spoluprezentuje několik univerz: 1.1 Je to v mých možnostech. 1.2 Mám na to čas. 1.3 Někde bydlíš a já tu adresu znám. 2 Je možné, že to udělám. 3.1 Rád bych to udělal. 3.2 Byl bych rád, kdybys mi řekl, abych to udělal. 4 Mám k tomu svolení. Možnosti (1), eventualita (2), přání (3), právo (4). Popis (1, 2, 4); reprezentace (3.1) ve smyslu "reprezentativních vět" Habermasových (1971: 112): chci, obávám se, přeji si, aby...; regulace chování (3.2) jako ve větách: přikazuji vám, prosím vás, slibuji vám, že ... Mnohoznačnýje nejen význam výrazu mohu, nýbrž mnohoznačnost se přenáší i na ostatní instance: ty nezůstává totéž, jestliže je součástí popisovaného referens, nebo jestliže je adresátem preskripce; totéž platí pro výraz já. 138 Navázání může odhalit mnohoznačnostpředešlé věty. Věta Dveře jsou zavřeny dává příležitost k těmto větám: Samozřejmě; k čemu, myslíš, že dveře jsou?, nebo: Já vím, pokoušejí se mě držet pod zámkem, nebo: Tím lépe, musím s tebou mluvit, atd. V těchto navázáních už zavřené dveře přestávají být stavem věcí, o němž by se mělo diskutovat nebo jenž by se měl potvrdit. Verifikují funkcionalistickou definici, jakou má pro dveře obsedantní neurotik, stvrzují román, jaký o nich vypráví sám sobě nějaký para- 141 ROZEPŘE noik atd. Jde o stejné dveře, o téhož adresáta atd.? Předpokládejte dva partnery rozhovoru; hovoří o zavřených dveřích, jeden říká: Samozřejmě ... , druhý Já Fím ... : to je příklad rozchůdnosti idiomů, rozepře. Logik. který by chtěl do jejich zmateného dohadování vnést ř'ád tím, že řekne: Jde tu o pouhý popis, by rozepři jen ještě zmnožil. Náčrt těchto zmateností máme v La Fontainových Bajkách s tím, nač poukazují v rovině právně-politické. Které navázání je patřičné? 139 Předpokládejme,že adresant pozdější věty je "totožný" s adresátem věty předchozí. Nedalo by se říci, že navázání je patřičné alespoň tehdy, jestliže univerzum druhé věty znovu prezentuje nebo spoluprezentuje, tedy re-prezentuje jedno z univerz spoluprezentovaných první větou? Když se například na větu Mohu se u tebe zastavit (č. 137) ve verzi (1.1) naváže větou: Můžeš chodit? Tvoje auto je opravené? Myslíš? (= Máš opravdu schopnost pohybu?). Ve verzi (1.2) větou: Ne, nebudeš mít čas; Ano, je to od tebe docela blízko; Myslíš? (= Máš na to opravdu dost času?). Ve verzi (1.3) větou: Ale dali mi výpověď. Ve verzi (2) větou: To bych se divil; Myslíš? (= Je to vůbec možné?). Ve verzi (3.1) větou: To říkáš ty (= Nevěřím, že opravdu toužíš to udělat); Myslíš? (= Opravdu to chceš?). Ve verzi (3.2) větou: To není nutné (= Není to mé přání), Jak chceš (= Co se tohohle týče, nemám žádné zvláštní přánO, Myslíš? (= Chceš opravdu vědět, co bych rád?). Ve verzi (4) větou: Dobrá! Myslíš? (= Skutečně se ti toho svolení dostalo?). To je celá řada patřičných možností. 140 Adresát první věty může na větu Mohu se u tebe zastavit dále navázat Jak se má Chantal? Řekneme, že toto navázání není patřičné? Ducrot (1977) by řekl: Není, jestliže se držíme jen oněch předpokladů, které jsme právě zkoumali, ale může být, jestliže navíc předpokládáme zamlčené: Mohu se u tebe zastavit, Chantal 142 Prezentace tady není. Patřičnost předpokládá "dobré" pravidlo navazování. Pro navazování na nějakou mnohoznačnou větu existuje více dobrých pravidel. V tomto bodě si klade pragmatik (Engel, 1981) otázku, jaké jsou záměry mluvčích, aby se tak pokusil zachránit komunikaci před ztroskotáním. Ale metafyzika vědomí ztroskotává na aporii druhého: pátá z Karteziánsk)ích meditací. Adresant navazující věty je - ať už říká cokoli - v u;1iverzu prezentovaném "jeho" větou situován způsobem, který ve vztahu k větě "druhého" není jakýkoli. Dokonce i věta Myslíš? je způsobem navázání který mnohoznačnost neodstraňuje: je to otázka hodící se k~ všem interpretacím první věty. Tento· způsob navázání není zcela libovolný, jde tu přinejmenším o použití tázací věty. 141 ~le přinejmenším kontext musí dovolit, aby se rozhodlo, co míml adresant první věty a jak by jí mohl právem porozumět její adresát, který je adresantem věty druhé '" - Bude třeba prezentovat kontext, a to pomocí vět. Což jsem naznačil tím, že jsem pr~zentovalona spoluprezentovaná univerza. Anebo je to tak, že svym odkazem na kontext vás vaše věta situuje jako adresáta do určitého kognitivního univerza, v němž kontext by byl adresantem a dal by vám poznat, jak se to s ním má. Proč považujete tohoto adresanta za hodnověrnějšíhonež adresanta první věty? 142 ~apř. věta Zasedání je zahájeno není performativní proto, že jeJIm adresantem je předsedající.Předsedajícíje adresantem potud, pokud dotyčná věta je performativní. Rovnice předsednictví-performativnost je nezávislá na kontextu. Jestliže je věta perfor~ativ~í, ačko~iv adresant není předsedajícím, stává se jím; a jestlIze ~eta ~elll, ~erf~rmativní, i když adresant předsedajícím je, pak JIm prestava byt. - Není ale alespoň tato alternativa závislá na kontextu? - Kontext sám je tvořen větami navazujícími na dotyčnou větu. Na větu Zasedání je zahájeno mohou navázat věty 143 ROZEPŘE jako: Platí, jste předsedou v prvním případě; anebo v druhém případě: Vůbec ne nebo Jakým právem? - Nezávisí pak ale vyvstání těchto vět samo zase na kontextu? - Co nazýváte kontextem, je samo jen referens kognitivních vět, např. vět sociologových. Kontext není adresantem. V zaměňování kontextu jakožto referens a kontextu jakožto adresanta spočívá pozitivismus, zejména pozitivismus společenských věd obecně. Odkazem na kontext se pak přenechává slovo objektu mimostojícího "vědce", jako by toto referens bylo adresantem. 143 Ale v následujícím budeme přece jen vědět, jaké bylo univerzum skutečně prezentované výchozí větou? Pozdější řada vět rozhodne o režimu věty první? - Následující řada vět nerozhodne nic (zrovna tak jako "dějiny neřeknou, zda..."). Pokud tu nějaké rozhodnutí je, vychází z diskursivního žánru, v němž tato řada je "vedena". Představte si dva krajní póly, mezi nirrůž by byly rozloženy všechny žánry. V jednom, tj. v poznávacím diskursu, by šlo o to vést řadu k rozptýlení výchozí nejednoznačnosti. U druhého, u diskursu nevědomí, by šlo o to, tuto nejednoznačnost co možná nejvíce zachovat. Nelze říci, že je jeden z nich více nebo méně věrný "podstatě" řeči, ani že je jeden "původní" a druhý sekundární. V řádu diskursů by byly tím, čím jsou v řádu výroků tautologie a kontradikce: racionální věta prezentuje ono univerzum, které je jí prezentováno, věta vyjadřující vášně spolu-prezentuje univerza inkomposibilní. 144 Označujetetato univerza jako inkomposibilní (č. 143), protože jejich význam charakterizujete ve vztahu k poznávacímu diskursu. Podívejte se na Freudovu analýzu ženské fantazie v sta~ nadepsané větou: "Dítě je bito" (Ein Kind wird geschlagen). Zena, totiž její jméno, je v univerzu prezentovaném touto větou adresátem (adresát je emočně rozrušený: když se věta pronáší, dochází 144 Prezentace k masturbaci). Žena je ovšem též jeho referens: to ona je tím bitým dítětem. Nicméně instance referens je obsazena zároveň i "jiným dítětem", jež je bito otcem. Pokud jde o otce, ten zaujímá instanci referens, ale zůstává současně i mimo jakoukoli instanci (je vymazán). A jaký je onen adresant, který je prezentován v těchto smíšených univerzech? Ve větě nebo ve větách není nikdy vyznačen. Je to onen velký Druhý ve smyslu lacanovské metafyziky? Vidíte, že inkomposibilní univerza spolu znamenitě koexistují. _ Ano, ale vytvářejí symptom. - Představují idiolekt, řečeno Wittgensteinovým jazykem. - A co masturbace? - Je způsobem simultánního výskytu inkomposibilního, jako jím je sen, zrudnutí, křeč, nějaké opomenutí, nemoc, mlčení, cit, alkohol, droga. To znamená onen pohyb, kterým se v témže okamžiku přeskakuje od jednoho pojetí k druhému: Guyotatova Prostituce (1975). 145 Ale tělo je něco reálného? - "Vlastní" tělo je jménem čeledi idiolektů. Navíc je to referens vět podřízených různým režimům. Bolí mě zuby: to je deskriptivní věta doprovázená spoluprezentovanou žádostí Pomozte mi od toho. Zubař činí z vaší bolesti případ, který verifikuje určitou větu kognitivní (pomocí sledu tří vět: je to tady, "tady" znamená krček, je velká pravděpodobnost, že je to kaz na krčku). A v odpověď na vaši žádost vám v tomto případě předepíše jednání, které je s to zdraví obnovit (toto zdraví samo je přitom objektem Ideje). Totéž platí mutatis mutandis pro všechny ostatní odborníky pečující o "tělo": pro sportovního trenéra, erotického rádce, kulinářského umělce, učitele tance nebo zpěvu, vojenského instruktora je tělo souborem symptomů, jejichž interpretace a ošetřování vychází z Ideje dobrého těla. - Ale bolest zubů je právě bolestí, je to něco prožívaného, atd.! - Jak ověřit, že je to prožíváno? Výhradním adresátem této bolesti jste vy. Je něčím jako hlas boží: "Nemůžeš slyšet Boha, jak mluví k druhému; slyšíš ho, jen když se obrací k tobě" (Zettel: § 717). Wittgenstein dodává: "To je poznámka gramatická." Poznámka vymezující, co je to idiolekt: jediný, kdo ho slyší, jsem "já". Idio- 145 ROZEPŘE lekt snadno propadá dilematu (č. 8): jestliže váš prožitek není sdělitelný, nemůžete svědčit o tom, že existuje, jestliže s~ělitel~ ný je, nemllžete říci, že jste jediný, kdo je s to o jeho eXistencI svědčit. 146 Uznejte alespoň toto: běžné věty jazyka jsou víceznačné, ale je vznešeným úkolem vyhledávat jednoznačnost, a nepodporovat víceznačnost. - Je to přinejmenším platónské. Dáváte přednost dialogu před rozepří. A předpokládáte, že jednoznačnost j: za pr: vé možná, a za druhé že představuje zdraví vět. A co kdyz to, oc myšlení (7) běží, je spíše rozepře než konsensus? A to j~~ ve vznešeném, tak i v obyčejném diskursivním žánru. A to pn plném "zdraví", při veškeré bdělosti? To neznamená, že človv~k víceznačnost podporuje. Ale na konci jednoznačnosti se ohlasuJe něco (prostřednictvím citu), co tento jednoznačný, "jednotný hlas" není s to formulovat. 147 Pokud jde o přechod od jednoho větného režimu (deskriptivníh~, kognitivního, preskriptivního, hodnotícího, tázacího ...) k druhemu, určité navázání může nebýt patřičné. Není patřičné navázat na Otevřte dveře větou Vyslovil jste určitoupreskripci nebo Takové krásné dveře! Tato nepatřičnost však může být v určitém diskursivním žánru zcela na místě. Diskursivní žánr stanoví, oč má při navazování věty jít (č. 178 ad.). Napřík.la? o přemloovuván~, přesvědčování, vítězství, rozesmátí, rozplakam atd. Muze b~~ vhodné navazovat nepatřičným způsobem, aby se vyvolal ten Cl onen Ztěchto účinků. Teleologie začíná u diskursivních žánrů, nikoli u vět. Ale jakožto navzájem zřetězené patří věty vždy k nějakému diskursivnímu žánru (alespoň k jednomu). 146 Prezentace 148 To, oč při určitém diskursivním žánru běží, je s to určovat navazování mezi větami. Ale pouze tak, jak může účel určovat prostředky: vyloučením těch, které nejsou vhodné. Na větu Do zbraně! se nenaváže větou Právě jste formuloval preskripci, jestliže je třeba, aby se okamžitě jednalo. Udělá se to, jde-li o to vyvolat smích. Ale je mnoho jiných prostředků k dosažení daného účelu. Bylo by třeba rozšířit pojem svůdnosti. Určitý diskursivní žánr působí svůdně na větné univerzum. Pllsobí, že instance, které tato věta prezentuje, inklinují k určitým způsobům navazování, anebo že se alespoň vyhýbají jiným způsobům navazování, které nejsou vhodné vzhledem k cíli sledovanému tímto diskursivním žánrem. Tato inklinace není něčím, čím by adresant sváděl adresáta. Adresant, referens a význam nepodléhají přitažlivosti vyvolávané tím, oč v daném diskursivním žánru běží, o nic méně než adresát. 149 Prohřešek není nepatřičností, tak jako křivda není újmou (č. 41). Je nadvládou nějakého větného režimu nad jiným, je uzurpovanou autoritou. Otevřte dveře. - Řekl jste, že se mají otevřít dveře, formuloval jste tedy preskripci. Diskutujeme proto, abychom zjistili, jestli je tomu tak a tak (definice preskripce, shoda příkazu s touto definicí atd.). Předpokládejme, že tomu tak je. Věta Formuloval jste preskripci je pak větou stvrzenou. Připisuje větě Otevřte dveře určitou vlastnost, totiž tu, že je příkazem. Nepatřičnost spočívá v tom, že se na rozkaz naváže komentářem rozkazu a nikoli jeho provedením. Prohřeškem by bylo, kdyby komentá~ tor rozkazu, který je zároveň jeho adresátem, řekl: "Pochopil jsem, které čeledi vět přísluší věta Otevřte dveře, a tím jsem tomuto rozkazu učinil zadost." Toto je prohřešek spekulativní, obecně metajazykový (č. 45). 147 ROZEPŘE 150 Křivda obsažená v soudu, který má být poslední: Po tom, co jsem právě řekl, už není co dál říkat. - Ale vy to přece ří~áte! C? do: dáváte k tomu, co bylo řečeno dříve, když prohlasuJete, ze uz k tomu není co dodat? Dodáváte buď to, že předchozí věta byla větou poslední, nebo to, že věty následující po vaší "po~l.ední" větě budou tautologiemi předchozích vět. První vysvětlem J~ ne-, smyslné Ue tím, co přichází po poslední větě), druhé vysvetl~m vyžaduje důkaz, že už žádná nová věta p~ijít ne~ůže: Pokud Jde o tento důkaz, platí jedno z dvojího: budto nem ť;ore~,taut?logiemi předchozích vět, nebo jimi tvořen je. V, prv~~ pr!pade ~e facto vyvrací to, co de jure dokazuje; ve dru?em ~np~de ~yl dukaz podán už předtím, než podáván je. - A Jak, vlte: ze uz, n,eb~1 podán? - Vím jen, že to, co ještě nebylo vykonano, Je podam dukazu, že už podán byl. A tento důkaz defacto vyvrátí to, co bude de jure dokazovat. 151 Jak může nějaká věta být prohřeškem proti jiné větě, jak jí může způsobitkřivdu? Cožpak věty mají nějakou ~es:, něJak~u hrdost? Nepropadáte i vy antropomorfismu? - Proste: clovekv~lkdy ne~~, co je Ereignis. Věta jakého idiomu, jakého režimu?, ~l~?a SPOClvá vždy v tom, že událost předjímáme, to znamema, ze Jl zakazu- jeme. 148 Rezultát 152. MODEL Soudí, že nediskutujeme, jen věříme, že diskutujeme. Spor patří k určitému diskursivnímu žánru, dialektiké - teze, argumenty, námitky, vyvrácení, které Topiky a Sofistické dllkazy analyzují a pokoušejí se normovat. "Velká" dialektika, dialektika spekulativní odsouvá tento žánr jako povrchní: "Námitky, pokud alespoň se reálně vážou k věci, proti níž jsou zaměřeny, představujíjednostranná určení [...J. Tato jednostranná určení, v té míře, v jaké se vážou k dané věci, jsou momenty jejího pojmu; vyvstávají tedy při jeho expozici na svém momentálním místě a jejich negace musí být odhalena imanentní dialektikou pojmu [...J," Proto pokud jde o souhrn námitek, jak ho sestavil Goschel (Hegel tu komentuje autora Aforismů), řľká, že "věda by mohla požadovat, aby se taková práce stala zbytečnou, protože podnětem k ní je jen nedostatek myšlenkové kultury a netrpělivost vlastní marnivosti nedostatečně vzdělaného myšlení" (Hegel, in Lebrun, 1972: 221-222). Věda v hegelovském smyslu nenechává dialektiké vedle sebe, jako to činila aristotelská didaktika. Zahrnuje ji do svého diskursivního žánru, do žánru spekulativního. V tomto žánru ona podvojnost dialektiké, která dává vyvstat paralogismům a aporiím, je dána do služeb oné jednosti, která je didaktickým cílem. Pravé diskuse ne- existují. Tady máme ale určitou větu (spekulativní pravidlo), která zůstává nicméně diskutabilní. Aby se takovou ukázala, to je právě veskrze "naší" věcí, jde o navazování vět. Je jednost cílem, a tedy zákonem navazování vět? Nevděčí člověk, ono "my" obsažené v označt