ROZEPŘE
216
Tento dispozitiv (č. 210-215) se jeví zcela paradoxní, jestliže
zkoumáme spojení dvou vět, z nichž každá podléhá odlišnému režimu
nebo je alespoň finalizována odlišným diskursivním žánrem.
Například spojení vět Máme konat a Mllžeme (č. 211, 212; exkurs
Kant II, § 2), které jen stěží zakrývá paralogismus příslušného
my. Nebo spojení vět V dlisledku toho... (nebo V uvážení toho,
že ...) rozhodujeme..., které zakrývá skutečnost, že věta soudu nemůže
být beze zbytku odvozena z vět s odlišnými režimy, zvláště
z vět kognitivních (exkurs Kant III). Nebo spojení normativní věty
s preskripcí, která je jí legitimizována (č. 204-205). Atd.
217
Deliberativno je "labilnější"než narativno (č. 219, 220, 230); dovoluje
postřehnout propasti, které navzájem oddělují diskursivní
žánry, a dokonce i větné režimy, a ohrožují "sociální vazbu".
Předpokládá a zaregistrovává hluboké rozpojení světů, o nichž se
vypráví. Například vědecký diskursivní žánr, jehož kanonická věta
má kognitivní povahu a jenž vyžaduje zjištění skutečností,
a tím implikuje potenciální odhalení jejich nekonzistentnosti (oddíl
Referens), v něm zaujímá postavení, jaké v narativnu nemá.
Ale hlavně, jednota diskursivních žánrů, z nichž se skládá deliberativno,
je zaručenajedině odpovědí (dá-li se to tak říci) na kanonickou
větu preskriptivního žánru: Čím máme být? Tato otázka
není v narativnu formulována (máme být tím, čím jsme, totiž Kašinavy).
Její zodpovězení v rámci deliberativna zůstává nejisté
a je podřízeno dialektice (v aristotelském nebo kantovském
smyslu) mezi tezemi a antitezemi. Tato dialektika je neuzavřená,
protože jde o ideje, ne-li o ideje "kosmologické", tedy alespoň
"antropologické"; nebo řečeno znovu s Kantem, o ideje světoobčanské
(weltbiirgerliehe). Stručně: narativno je diskursivní
žánr, deliberativno je určité uspořádání diskursivních žánrů, a to
samo stačí k tomu, aby v něm mohly vyvstat rozepře a nové udá-
losti.
242
Dějinné znamení
218
Věta, která navazuje a na kterou se má navázat, představuje vždy
pagus, jakousi hraniční zónu, v níž se diskursivní žánry dostávají
do konfliktu, pokud jde o způsob navázání. Válka a obchod. Právě
pagus je místem, kde se uzavírá pax, pakt, a kde se opět ruší.
Vieus, home, Heim (domovská sféra) je zónou, v níž je rozepře
mezi diskursivními žánry suspendována. "Vnitřní" mír za cenu
neustávajících rozepří na pomezí. (Stejně je tomu, pokud jde
o ego, o sebeidentifikaci.) Tento vnitřní mír je zajišťován vyprávěnými
příběhy, které dotvrzují společný smysl vlastních jmen
a v nich nacházejí i své vlastní stvrzení. Volk zůstává semknut na
domovské půdě, Heim, identifikuje se ve vyprávěných příbězích
spjatých s určitými jmény a zabraňujících vyvstávání nepředvídatelného
a rozepřím, které se z něho rodí. Joyce, SchOnberg, Cézanne:
pagani, vybojovávající válku mezi diskursivními žánry.
219
Vyprávěníje možná oním diskursivním žánrem, v němž na sebe
heterogenita větných režimů, a dokonce i diskursivních žánrů dokáže
dát nejlépe zapomenout. Přlběh na jedné straně vypráví
o jedné nebo o více rozepřích a dává jí nebo jim vyústit v nějaký
účel, nějaké završení, které představuje jeho vlastní zakončení.
Jeho účelovost spočívá v tom, že směřuje k nějakému konci. (Příběh
je jakoby jednou ,partií' v nějakém turnaji.) Kdekoliv se
v čase diegeze zastaví, tam jeho zakončení vytváří smysl, organizuje
zpětně vyprávěné události. Narativní funkce má sama o sobě
vykupitelskou roli. Navozuje dojem, jako kdyby vyvstávání no-
243
ROZEPŘE
vého S jeho schopností vyvolávat rozepře mohlo skončit, jako
kdyby tu mohlo být nějaké poslední slovo. Ať je toto poslední
slovo svým smyslem šťastné nebo nešťastné, díky svému umístění
je vždycky slovem dobrým. Ulti111a verba, šťastní ti, kdo působí
pokoj. Na druhé straně je nespoutaný sled nhných nyní pacifikován
návratností schématu před/po. Operátor diachronie či
sukcesivity není zpochybněn, ani tehdy když je obměněn. "Pohlcuje"
událost i rozepře, které událost nese s sebou. Vyprávěné
příběhy zapuzují událost do pomezních oblastí.
220
Mýtus by takto byl "mimetickým nástrojem par excellence", pro
společnost ohroženou rozpadem by měl "identifikační moc" (Lacoue-Labarthe,
1980: 101-116). Tak by se také dalo říci, že nacismus
převzal, přepracoval, vytvořil a reprezentoval mytologii
nordických národů proto, aby zachránil německou identitu, chorou
v důsledku svého "historického zpoždění", válečné porážky
a krize (č. 157, 158). - 1. Identifikační moc mýtu je nesporná.
Nelze ji vysvětlit samotným zrcadlovým zobrazením: nemocný
nenabude duševního zdraví tím, že se bude dívat do zrcadla.
Identifikační moc mýtu vyplývá pouze z formálních vlastností
narativní tradice zakotvené v neměnném světě jmen, kde nejen
hrdinové, ale i vypravěči a ti, jimž je vyprávěno, jsou stanoveni
a podléhají určitým pravidlům permutace, jsou tedy jednotlivě
a navzájem identifikovatelní (č. 160, exkurs Kašinavové). - 2. Jako
nástroj může být mýtus pojat pouze instancí, která není instancí
narativně mytickou. To se právě označuje jako nacistický
cynismus. Mýtus je pak takovéto monstrum: archaická moderní
politika, politika daného společenství pojatá jako politika lidstva,
politika reálného původu jako politika ideální budoucnosti. - 3.
Chápe-li se "mimetické" jako imitativní, reprezentativní, pak právě
mýtus takový není. Jestliže mimésis znamená (Lacoue-Labarthe,
1975: 242-243,245,246), že prezentace (Darstellung) sama
nemůže být nikdy prezentována (č. 119, 124-127, 131), pak
mýtus, který je spíše diskursivním žánrem, v němž jde o neutrali-
244
Dějinnéznamení
zaci "události" tím, že se o ní vypravuje, o přivlastnění si toho.
co)e absolu.tně nevlastní, o reprezentování prezentace ~ pak tedy
mytus mlmeSlS ve stejné míře zastírá, jako ji stvrzuje.
Kašinavové
I. U Kašinavů se každé vyprávění nějakého miyoi (mýtus, pohádka, legenda
nebo tradiční příběh) zahajuje pevně stanovenou formulí: ..Toto
je phběh o ..., tak jak jsem jej vždy slýchal. Nyní je řada na mně. abych
vám ho vyprávěl, poslechněte si ho!" A toto vyprávění se neměnně uzavírá
jinou formulí, která zní: "Zde končí příběh o ... Ten, kdo vám ho
vyprávěl, se jmenuje... (jméno v jazyce Kašinavů), u bílých ... (jméno
španělské nebo portugalské)" (André-Marcel d' Ans, 1978: 7). Etnolog
nám, bílým, podává zprávu o tom, jak kašinavský vypravěč kašinavským
posluchačům vypráví phběh nějakého kašinavského hrdiny.
Tento etnolog to může udělat proto, že je sám mužským kašinavským
posluchačem. Je tímto posluchačem proto, že má kašinavské jméno. Rituál
stanoví pomocí striktních pojmenování sféru jednotlivých vyprávění
a jejich rekurenci. Všechny věty obsažené v těchto phbězích jsou takh1<ajíc
přišpendleny na pojmenované nebo pojmenovatelné instance ve
světě kašinavských jmen. Každé univerzum prezentované každou
z těchto vět, ať je její režim jakýkoli, se vztahuje k tomuto světu jmen.
Hrdina nebo hrdinové i prezentovaná místa, adresát a nakonec i adresant
jsou pojmenováváni s úzkostlivou přesností.
2. Osobní jména jsou rozdělována v uzavřeném systému se třemi proměnnými,
jež představují pohlaví, generační příslušnost a "exogamní
poloviny". Dvě "poloviny" mužské, dvě "poloviny" ženské, a v každé
z nich dvě věkové třídy (stejného věku jako ego, nebo starší a mladší)
dávají dohromady osm skupin "phbuzenství". A.-M. d'Ans píše: "Uvažujeme-li
o exogamních svazcích z tohoto hlediska, je jejich explicitní
funkcí předávat dál jména, z nichž každá polovina - jak ženská, tak
mužská - má dvojí omezenou a nezměnitelnou zásobu odpovídající
dvěma střídajícím se generacím" (tamtéž: 35). Ona "příbuzenství" se
tak dají vyvodit z pouhého systému jmen, aniž se bere v úvahu pokrevní
245
ROZEPŘE
příbuzenství a manželství; vaše osobní jméno (a třebas i jméno adoptivní)
vás tedy zařazuje do jedné z osmi skupin, a začleňuje vás tak do
určitých vztahů se všemi ostatními Kašinavy podle nominativní skupiny,
k níž každý patří: věty závazné, věty dovolené, věty tolerované, věty
zakázané. Příslušné předpisy se netýkají pouze řeči, výchovy dětí a sexuality,
ale také toho, co můžete zpívat, lovit, vařit, pěstovat atd.
3. Tato reglementace má povahu principu. Ve skutečnosti není zachovávána
do písmene. Závaznost se týká rozdělování zásoby jmen a jejich
pravidelné návratnosti v průběhu generací. Jsou to právě sama jména,
která díky svému omezenému počtu, své stálosti (rigidnosti) a své distribuci
konstituují identitu společenství. Neexistuje naph1dad v pravém
smyslu slova sexuální tabu. Neregulérní sňatky a konkubináty jsou časté.
Děti, které se z nich rodí, jsou nicméně rozdělovány tak, že se aplikují
pravidla pro určování jmen v regulérních skupinách. A stane-Ii se,
že dítě z regulérního svazku může principiálně obdržet bez rozdílu jméno
otcovské nebo mateřské skupiny, pak se o konečném přidělení jména
vyjednává. Každé dítě takového páru bude například střídavě přidělováno
jedné a druhé z těchto skupin. "Když toto vyjednávání nevede k cíli,
může dojít i k potratu či dokonce k vraždě dítěte: nemá-Ii toto dítě žádné
jméno, není ničím, nemůže existovat" (tamtéž: 38). Lidé jsou pojmenováni,
nebo neexistují.
4. Aby mohl naslouchat vyprávěným příběhům, musel být člověk předtím
pojmenován. (Naslouchat mohou všichni příslušníci mužského pohlaví
a všechna děvčata před pubertou.) Aby mohl tyto phběhy vyprávět,
musel být člověk též pojmenován Gen muži je mohou vyprávět).
A aby mohl být tím, o němž je vyprávěno (referens), je to třeba také
(každý Kašinava bez výjimky může být hrdinou vyprávění). Systém
jmen však vyprávěné příběhy nezplodí, nemůže je plodit, je a-chronický
(generace v něm nejsou pojaty jinak než jako věkové třídy), a sám o sobě
je bez významu, jelikož pojmenování nejsou popisy (č. 57, 66, 74-
77,81). Tím, že vyprávění jména zasazuje do příběhů, chrání rigidní dezignátory
kolektivní identity před událostmi různých "nyní" a před nebezpečím
spjatým s navazováním. Být pojmenován znamená být vyprávěn.
Ze dvou hledisek: každý vyprávěný příběh, i zdánlivě anekdotický,
246
Dějinné znamení
reaktualizuje jména a vztahy mezi jmény. Tím, že jej společenství opakuje,
ubezpečuje se o trvalosti a legitimitě svého světa jmen prostřednictvím
návratnosti tohoto světa v jeho příbězích. A na druhé straně jistá
vyprávění explicitně vyprávějí příběhy pojmenovávání. Takto je například
samotný původ "exogamních polovin" předmětem 8. vyprávění
ve sbírce A-M. ď Ansově, a původ skupiny Roa baké, jedné z mužských
polovin, je vyprávěn v 9. příběhu. Tato vyprávění mají zvláštní
hodnotu proto, že nevyprávějí příběh, k němuž se pojí jedno nebo několik
jmen, nýbrž příběh o tom, jak se rodí jména sama.
5. Vynalezení noci (vyprávění 17): "V oné době neměli naši lidé noc,
aby si mohli odpočinout. Měli sice [...j. Ale jak víte [...]. Naši předkové
byli velice rozmrzelí, že nemohou spát [...]" (tamtéž: 185). "Současný"
vypravěč se obrací k těm, kterým je vyprávěno, hovoří k nim
o předcích. Tento příběh (ve francouzské verzi. ..) je vyprávěn v polopřímé
řeči. Použijeme-Ii Genettovy taxinomie, je promluva předků
"transponována" (1972: 192; phldad: "Vyhledal jsem svoji matku: mám
se rozhodně s Albertinou oženit"). Tato odrůda narativní "distance"
způsobuje, že přisouzení promluvy tomu či onomu adresantovi zůstává
dvojznačné: naši předkové byli hodně rozmrzelí, h1<ám vám já; nebo naši
předkové byli velice rozmrzelí, h1<ali (si) oni? Prohlášení, kterým se
vyprávění uvádí ("Toto je příběh (...j. Budu vám ho vyprávět [...]")
(stejně jako prohlášení, kterým se vyprávění uzavírá), vyznačuje velice
výrazně v každém vyprávění, které následuje (nebo předchází) instanci
"současného" vypravěče. Ale adresáti na něho bezpochyby zapomněli
(nebo co nevidět zapomenou), protože jsou do phběhu "vtaženi" (tak
právě to lze označit). A především sám vypravěč prohlásil, že tento příběh
"slýchal odjakživa". Jestliže toto vždy prohlásil každý vypravěč,
byl by tedy příběh bez přerušení vypravován dál a dál od doby nejstarších
předků, kteří byli jeho prvními vypravěči a současně i jeho hrdiny.
Mezi současným vypravěčem a předky by tedy v zásadě neexistoval
žádný rozestup, kromě rozestupu chronologického. Polopřímá řeč vystihuje
právě toto splynutí extradiegetické instance (současný vypravěč)
a instance intradiegetické (předkové), které je pro tento druh tradice
charakteristické. Ono" in illo tempore" mytického času se neliší od času,
v němž se uskutečňuje vyprávění. Jinak by právě ztratilo jakoukoli
247
ROZEPŘE
autoritu. ,.Metalepse" (exkurs Platón, ~ 5), autorizovaná stálostí vlastních
jmen, dovoluje přejít z času daného dne do noci ČaSll.
6. Jestliže si položíme otázku po původu tradice nebo autority u KašinaVll,
narazíme na paradox v těchto otázkách běžný (č. 203). Větaje autorizována
jedině tehdy, soudí se, má-li její adresant určitou autoritu. Co
se však stane, když autorita adresanta vyplývá ze smyslu samotné věty?
Tím, že věta legitimizuje adresanta, který prezentuje svoje univerzum,
legitimizuje vůči adresátovi sama sebe. Kašinavský vypravěč čerpá autoritu
pro vyprávění svých příběhů ze svého jména. Jeho jméno je však
autorizováno jeho příběhy, obzvlášť těmi, které vyprávějí genezi jmen.
Tento circulus vitiosus Je běžný (č. 203). (Marin jej odkrývá v historiografii
Ludvíka XIV: historiografie tu slouží k tomu, aby legitimizovala
královu autoritu, zatímco ta sama opět legitimizuje historii vyprávěnou
královským historiografem) (198 I: 49-107).
7. Řeklo by se: hostina drobných příběhů. A.-M, ď Ans nehovoří u Kašinavů,
které líčí spíš jako "laiky", o žádných obětech. Ale mohlo by se
snad říci, že obětováno je tu právě to, co není poživatelné ve formě
drobných příběhů a nemá své místo v univerzu narativních vět, zkrátka
zbytky oné hostiny? Tím chci říci: vyvstávání, událost, kterou pověsti
ponechávají stranou, by takto byla v přesném smyslu slova sublimována,
transformována ve vzdušný živel: v dým obětních ohňů, v těkavé
bytí šamanských duchů, Tímto způsobem by byla uznána hranice integrující
schopnosti vyprávění a pojmenovávání. A tím, co se takto proměňuje
v páru, je nedeterminovanost. Proč má tato část být částí zatracenou?
Oběť uznává rozepři, která není strávena vyprávěním, a vyrovnává
se s ní.
8. Jak chápat válku na pomezí (Clastres, 1977), vycházíme-Ii z tohoto
dispozitivu integrovaných vět? Je i tohle jakási oběť, týkající se onoho
většího zbytku nedeterminovanosti, který obklopuje svět phběhů konstitutivních
pro kulturu etnické skupiny? V tomto případě k ní však dochází
v jiné formě. Mohlo by se říci, že oběť vyvstávání vytěsňuje, že je
akceptuje a integruje, tak jako to sen může učinit s "toužebným hnutím"?
(Kašinavští muži se při neexistenci oběti oddávají kolektivnímu
248
Déjinné znamení
požívání ayahuasky, silně halucinogenní látky.) Že však na druhé straně
válka vylučuje vyvstávání na okraje onoho narativního korpusu, který
konstituuje společenskou formaci, podobně jako to dělá paranoia, ph
níž se pak "toužebné hnutí" vrací zvnějšku jako "realita"?
221
Bylo by snad moderní to, že politická otázka, otázka navazování,
je kladena v lidské rovině, aniž se přitom v zásadě lidé uchylují
k legitimizaci jmény a vyprávěnými příběhy? - Alespoň pok~d
jde o legitimizaci vyprávěnými příběhy ve smyslu mýtů, povídek
a toho, o čem se povídá. Narativní forma však trvá dál, prochází
stejnou sublimací jako hrdina příběhu: protože jím už není Kašinava,
nýbrž člověk, nevypráví už narativní forma "drobné příběhy"
(drobné historky), nýbrž Historii. Drobné ph1Jěhy v sobě
shromažďovaly jména a jména dávaly. Velká historie má za cíl
zánik jmen (partikularismů). Na konci velké historie tu bude
prostě lidstvo jako takové. Jména, která přijalo, se stanou zbytečnými,
budou označovat nanejvýš zastávky na jakési křížové cestě
(exkurs Hegel, § 3). Tento univerzalismus a tato čistá teleologie
nejsou klasické ve smyslu antiky, nýbrž moderní ve smyslu křesťanství,
"Filosofie dějin" se formují kolem vykupitelské budoucnosti.
(Dokonce i kapitalismus, který nemá žádnou filosofii dějin,
zastírá svůj "realismus" ideou emancipace od chudoby.)
222
Nekosmopolitní ("divošské") vyprávění se rozvíjí větami jako:
V této době, na tomto místě se stalo, že x, atd. Otázka kosmopolitního
vyprávěného příběhu by zněla: jestliže toto x, toto datum,
toto místo jsou vlastními jmény a podle předpokladupatří ke světům
jmen a k partikulárním, "divošským" příběhům, jak mohou
tyto věty a vyprávěné příběhy vyústit v jediný svět jmen a v určitý
univerzální příběh? - Tato otázka se může zdát absurdní: což
ona společenství nejsou lidská? - Ne, jsou to společenství"kašinavská"
a nazývají se společenstvím "pravých lidí", ne-li s vy-
249
ROZEPŘE
loučením ostatních, tedy alespoň na rozdíl od nich (d' Ans, 1978:
11-13). Vazba utkaná těmito příběhy kolem "kašinavských" jmen
zajišťuje pouze "kašinavskou" identitu. Kdyby ta byla již lidská
v kosmopolitním smyslu, nenesla by s sebou vyloučení ostatních
společenství, či alespoň rozdíl oproti nim, a univerzální historie
lidstva by spočívala v pouhém rozšíření partikulárních příběhů na
celek lidských společenství.
223
Řekne se, že vyprávěné příběhy, které utvářejí "divošské" společenství,
mají "už" a "navzdory všemu" kosmopolitní "dosah".
Stačí, přizná-li se jim určitá víceznačnost: prezentují to, co prezentují
(svět "Kašinavů"), ale prezentují zároveň i to, co neprezentují
(svět "lidský"). - To lze bez námitek připustit. Tím, oč tu
jde, je otázka navazování: který diskursivní žánr řídí způsob, jakým
na "kašinavský" příběh navazuje věta, která v něm rozpoznává
lidský svět patřící univerzálnímu příběhu? Není pochyb
o tom, že tento žánr, ať jakýkoli, má sám "už" za své referens
univerzální lidskou historii, má-li být s to navázat na "divošské"
příběhy tak, že je do této historie vřadí. Toto navázání je možné
charakterizovat jako "projekci". Raději bych je však označil jako
petitio principii. Jestliže "kašinavský" příběh spoluprezentuje
univerzální lidské dějiny, je tomu tak proto, že je prezentován
v žánru, který univerzální historii lidstva předpokládá. Tento žánr
připouští více variant. Nejexplicitnější a "nejchudší" z nich spočívá
v tom, že se kašinavský příběh umístí na instanci referens
vět historického (nebo antropologického) poznání. - Toto je
vždycky možné (na instanci referens univerza poznávací věty
může být situován jakýkoli "objekt", vyhovuje-li požadavkům
kognitivního žánru), ale nevyplývá z toho žádný důkaz, že toto
historické (nebo antropologické) poznání příběhu určitého společenství
mělo svůj vznik - uprostřed klikatého, ale souvislého
průběhu univerzální historie lidstva - v tomto příběhu pojatém
jako počátek. Takovýto "vznik" je však právě pojmem univerzální
historie vyžadován.
250
Dějinné znamení
224
V "chudé" variantě je vztah historika-antropologa ke Kašinavi'lm
(vztah Západu k "divochům") pouze "epistemologický". "Archaické"
vyprávění se stává objektem určitého diskursivního žánru, a to
žánru poznání, který se řídí svými vlastními pravidly a onen "divošský"
narativní žánr bere v úvahu pouze tehdy, když tato pravidla
vyžadují, aby byly uvedeny důkazy (případy, to znamená
příklady) pro nějaké tvrzení týkající se "divošského". Mezi kognitivním
žánrem a jeho referens, jímž je narativní žánr "divošský",
existuje nepochybná heterogennost (která nijak nebrání poznání).
Mezi obojím se rozevírá propast. Divochovi se tedy děje
křivda tím, že je tímto způsobem "poznáván", to znamená tím, že
je sám i se svými normami posuzován podle takových kritérií
a v takovém idiomu, jež nejsou těmi, které jsou vlastní jemu samotnému,
ani nejsou jejich "rezultátem" (exkurs Hegel). To, oč
jde v divošských příbězích, není totožné s tím, oč jde při popisech
těchto příběhů.
225
Historik lidstva namítne, že epistemologické navazování není se
způsobem navazování v žánru univerzální historie totožné. Odvolá
se přitom na "bohatší" variantu navázání. Dvojznačnost předpokládaná
v onom světě, který prezentuje "kašinavské" vyprávění,
říká historik, je bytostným rysem tohoto vyprávění samotného.
Poznatelnou se ovšem stává teprve tehdy, když je rozvinuta.
Teprve tehdy onen pojem, který obsahovala a který je nyní plně
odhalen, umožňuje, aby byla zpětně poznána. Ale tento pojem,
dodá historik, v ní byl obsažen, "tak jako je forma dubu skrytě
obsažena v žaludu". Symbol není pojmem, nýbrž podněcuje
"myšlení". - Opět zde rozpoznáme spekulativní žánr nebo tu či
onu z jeho odrůd (zejména odrůdu hermeneutickou). Tento žánr
vyžaduje, aby bylo předpokládánourčité Selbst, které není Kašinavou
a není už ani historikem, nýbrž pohybem určité entity, jejímiž
podobami oba jsou. Tyto podoby nesmějí být izolované. Člo-
251
ROZEPŘE
věk je entitou, která se identifikuje pouze v odkazování těchto
momentů na jeho účel (podobně jako smysl filmového záběru závisí
na jeho začlenění do sekvence a smysl sekvence na uspořádání
záběrů). - Pravidly tohoto "bohatého" způsobu navazování
jsou pravidla spekulativního žánru (exkurs Hegel), aplikovaná na
historicko-politické reality.
226
Univerzální historie lidstva by měla být vyprávěna v narativním
žánru. Jako každý příběh by užívala vět jako: V této době, na
tomto místě se stalo, že x, atd. Na rozdíl od divošského vyprávění
by však bylo třeba, aby onomastika osob, míst a časů, zrovna tak
jako význam přisouzený vyprávěné události, byly akceptovány
všemi adresáty univerzálního příběhu (a aby se dokonce i oni sami
mohli pak zase stát jeho adresanty, jestliže právě o toto u narativního
žánru běží: o rekurenci příběhu), a to bez ohledu na
společenství, k němuž tito adresáti příslušejí. Bylo by tedy třeba,
aby sami adresáti byli "univerzální". Má-li být možné, aby historie
lidstva byla vyprávěna, a má-li se přitom uniknout oné zmíněné
petitio principii (č. 223), jež v této formě znovu vyvstává, bylo
by tedy třeba, aby univerzální "lidský" adresant a adresát vyprávění
se mohl vyvinout z "divošských" ("národních") adresantů
a adresátů, kteří jsou partikulární a kterých je vícero.
227
Univerzalizace narativních instancí se nemuze uskutečnit bez
konfliktů. Tradice jsou pro sebe navzájem neprůhledné. Kontakt
mezi dvěma společenstvími je bezprostředněkonfliktem, protože
jména a vyprávěné phběhy jednoho společenství vylučují jména
a příběhy společenství druhého (princip výjimečnosti, pýchy
a žárlivosti jmen) (č. 93, 151). Tento konflikt nevyplývá z nějakého
problému jazykového, přeložitelný je každý jazyk (což nebrání
tomu, že jazykové rozdíly příležitostně přispívají k zesílení
konfliktu). Není také ani rozepří, protože diskursivní žánr je na
252
Dějinné znamení
obou stranách stejný, je jím vyprávění. Je to tedy pře, v níž jde
o časová, místní a osobní jména, o významy a o jednotlivá referens,
která se k těmto jménům pojí. (Toto místo, tato žena, toto
dítě ti nepatří.) Pro takovouto při tu však není žádný tribunál,
před kterým by mohla být prezentována, vyargumentována a rozhodnuta.
Neboť tento tribunál by již musel být "univerzální", všelidský,
musel by disponovat určitým právem (mezinárodním právem)
atd. (A řekneme-li v tomto okamžiku, že tímto tribunálem
je univerzální historie, neřekneme tím nic, leda snad to, že soud
představuje realita ve svém "průběhu"; neboť očekává-li se konec
časů, nebude. tu už čas pro žádný další soud) (exkurs Prótagorás;
č. 17, 150). Ríká se, že tím, co rozhoduje, je síla. Ale čím je síla,
když jde o to, rozhodnout mezi větami? Existují nějaké věty či
žánry silné, ajiné slabé (č. 231)?
228
Tvrdíte (č. 227), že mezi dvěma zvláštními příběhy neexistuje rozepře,
nýbrž pře, protože oba patří ke stejnému diskursivnímu
žánru a oba jsou řízeny stejným zacílením. Abyste mohl pronést
takovýto soud, pominul jste tedy partikulární příběhy (diegeze)
vyprávěné v těchto vyprávěních, a izoloval jste narativní formu,
kterou tady i tam prohlašujete za identickou. Toto rozlišení je dílem
diskursivního žánru, totiž "kritického" zkoumání, které není
žánrem narativním. Když jste prohlásil, že tu jde o při, usuzoval
jste již z "univerzálního" hlediska, z hlediska analýzy diskursivních
žánrů. To, co je předmětemzájmu z tohoto hlediska, není
jím v případech vyprávění. Takže ani vy specifičnosti oněch vyprávění
nejste práv. To, oč v nich jde, není jako u vás to, aby jazyk
poznal sám sebe, nýbrž aby to, co vyvstává, bylo podřízeno
určitému navazování (č. 219). - Zkoumání vět je skutečně pouze
určitým žánrem, nemůže hrát roli politiky. Aby vládu nad větami
měl filosof, by bylo stejně nespravedlivé, jako když nad nimi
vládne právník, kněz, řečník, vypravěč (epický básník) nebo
technik. Neexistuje žánr, jehož hegemonie nad ostatními by byla
spravedlivá. Filosofický žánr, který budí zdání jakéhosi metajazy-
253
ROZEPŘE
ka, je sám sebou (to je žánrem, který hledá svá vlastní pravidla),
jenom jestliže ví, že žádný metajazyk neexistuje. Takto právě zůstává
lidovým, humoristickým (č. 208).
229
Je jistě správné, že větami vládne "lid", je-li pravda, že "lid" je
úhrnem všech adresantů, adresátů a veškerých referens prózy,
což není diskursivní žánr, a dokonce ani žádný druh jazyka,
nýbrž proud vět patřících k nejrůznějším režimům a navazujících
na sebe podle pravidel všech možných žánrů (včetně poezie). Tento
způsob vlády je nicméně označován jako demagogie; je
možné pozorovat, že lid si protiřečí, že se navzájem potírá, že je
lehkovážný a závislý na různých míněních. - Tím, co je vrtkavé,
není ovšem lid, nýbrž "jazyk". Při každém novém vyvstávání je
ohrožena souvislost věty, která má následovat, s větami předcházejícími
a rozpoutává se válka žánrů o následnictví. Próza je
možná něčím nemožným. Na jedné straně je vystavena svodům
despotismu, na druhé straně svodům anarchie. Pokušení despotismu
podléhá tehdy, když se vydává za žánr všech žánrů (próza lidového
císařství), a pokušení anarchie tehdy, když se snaží být
pouze úhrnem všech vět seskupeným bez jakéhokoliv pravidla
(tulácká próza, Gertruda Steinová?). Ale jednota žánrů nebo jejich
nulový stupeň je něčím nemožným. Próza nemůže být ničím
jiným než jejich pluralitou, a pluralitou jejich rozepří.
230
Pluralita větných režimů se může stmelit v jednotu a rozepře
neutralizovat dík vyprávěným příběhům (č. 220). Pokud jde
o sloučení různorodého, má narativní žánr určité výsadní postavení.
Je to žánr, který je s to, zdá se, přijmout do sebe i všechny
žánry ostatní (všechno má, říká Marx, nějakou historii). Mezi lidem
a vyprávěním existuje jistá spřízněnost. Lidovým způsobem
bytí ,Jazyka" je drobná, deritualizovaná historka. Drobná proto,
že zůstává věrna větným režimům a rozepřím, které se lidová vy-
254
Dějinnéznamení
právění nepokoušejí odstranit, nýbrž pouze neutralizovat. Lidová
vyprávění si protiřečí. Vyúsťují v maximy, přísloví a morality, jež
si navzájem protiřečí. Moudrost národů nespočívá jen v jejich
skepticismu, nýbrž i ve "svobodném životě" vět a žánrů. Právě
ten tvoří překážku, s níž se nakonec střetá utlačovatel (klerikální,
politický, vojenský, ekonomický, informatorický). Próza představuje
lid drobných historek.
231
Co v,sobě má více "síly" (č. 227), věta narativní, nebo věta kritická?
Arijský mýtus, nebo kantovská filosofie? Přímá odpověď předpokládá,
že "jazyk" by tvořil jednotu, existoval by v něm jediný
zájem, síla žánru by se měřila podle toho, zda to, o co v něm jde, je
více či méně blízké zájmům jazyka jako takového. Jenže žánry
jsou nesouměřitelné, každý z nich má svůj vlastní "zájem", a "síla"
nějaké věty se posuzuje podle pravidel daného žánru; tatáž věta je
slabá nebo silná podle toho, oč v něm jde. Právě proto je zcela legitimním
faktem, že nejslabší argument se může stát argumentem
nejsilnějším: pravidla žánru, do něhož je situován, se změnila, to,
oč jde, není už totožné. Aristofanés nevidí, že to, oč jde u sofistů
a u Sókrata, není tím, oč jde v jeho lidové tradici. "Ironická" věta
je v rámci tradice slabá, a naopak (exkurs Platón, § 1). Jazyk nemá
jedinou finalitu, nebo jestliže ji má, je něčím, co zůstává neznámé.
Všechno se má tak, jako kdyby žádný "jazyk" neexistoval.
232
Přinejmenším v případě dvou vyprávěných phběhů, které patří
k témuž žánru, může být jeden oprávněně považován za silnější
než druhý, blíží-li se více tomu, co je cílem jednotlivých vyprávění:
navázat na vyvstávání jako takové tím, že je signifikováno a že
sev z něho stává referens promluvy. Křesťanský příběh zvítězil
v Rímě nad příběhy ostatními proto, že když do jednotlivých příběhů
a do vyprávění těchto phběhů uvedl lásku k nepředvídanému,
označil tím, oč jde v onom žánru samotném. Milovat to, co
255
ROZEPŘE
vyvstává, jako dar, a milovat dokonce i samu otázku: Vyvstane?
jako příslib dobré zvěsti - to dovoluje navázat na všechno, co vyvstane,
včetně ostatních vyprávění (a později dokonce i včetně
ostatních žánrli). Láska jakožto hlavní operátor příkladných vyprávění
a diegezí je prostředkemplisobícím proti onomu principu
výjimečnosti, jímž jsou omezeny tradiční příběhy. Oprávnění vyprávět,
naslouchat či být tím, o němž Je vyprávěno, nevyplývá ze
společné příslušnosti k určitému světu jmen, která sama vzešla
z prvopočátečních vyprávěných příběhli. nýbrž vyplývá z příkazu
univerzální příchylnosti: Milujte se navzájem, adresovaného všem
hrdinlim, všem vypravěčlim a všem, jimž je vyprávěno. Tento příkaz
je autorizován zjevením (láskyplným zjevením) určitého prvopočátečního
příběhu, v němž se člověk dovídá, že Bůh lásky
byl svými dětmi nedostatečně milován a jaká neštěstí z toho vyplynula.
Tato autorizace si uchovává formu cyklického střídání,
která je příběhům vlastní, rozšiřuje se však na všechny příběhy.
Závaznost lásky je vyhlášena božským absolutnem, týká se všech
tvorů (kteří nejsou ničím jiným než adresáty tohoto příkazu) a stává
se tranzitivní (a to ve smyslu vlastního prospěchu, protože jde
o závaznost podmíněnou): jestliže jsi milován, máš milovat; a budeš
milován jen tehdy, jestliže budeš milovat.
233
Díky přikázání lásky mohou být veškeré události vyprávěné už
v příbězích nevěřících a jinověrců převyprávěny jako sama znamení
ohlašující nové přikázání (synopse obou Zákonů). A nejenže
se univerzalizuje narativní instance, ale také vyvstávání se problematizuje.
Křesťanské vyprávění nevypráví jen to, co se událo,
aby tak fixovalo určitou tradici, ale předepisuje caritas ve vztahu
ke všemu tomu, co se může udát, ať je to cokoli. Tento příkaz nařizuje
vypravěčům a těm, jimž je vyprávěno, aby šli události
vstříc a aby vyprávěli a realizovali její příběh tak, jako kdyby vyprávěl
historii daru lásky. Každé referens bude moci být pojato
jako znamení dobré zvěsti, která ohlašuje, že "my", bytosti stvořené,
jsme milováni.
256
Dějinné znamení
234
Pokud jde o etiku, závazek nicméně nevyžaduje autoritu nějakého
adresanta, nýbrž právě něco opačného. Tím, oč v ní jde, je
otázka: mám konat toto? Tomu, koho se povinnost týká, se odpovídá,
že to tak chce Bůh. A on se ptá: Je to opravdu jeho vlile?
Odpoví se mu, že Bůh ji vyhlásil na samém počátku. Subjekt povinnosti:
Já to ale nyní necítím, nerozumím tomu, co předepisují
autorizovaní interpreti Písem, pociťuji povinnost jednat jinak
(proces s Janou z Arku). Podezření vůči idiolektům nevytváří jen
motivaci pro procesy s čarodějnicemi, ale už i způsob, jakým je
přijímán profetismus, a později ještě i odpor, s nímž se setká reformace.
Podezřelý sám však zase podezřívá autoritu tradice.
Proti víře v příběhy lásky staví víru ve znamení povinnosti. Tato
povinnost se aktualizuje jedině jakožto cit toho, koho se týká
(hlas svědomí, úcta k mravnímu zákonu). Autorita příkazu lásky
není nevyhnutelně zpochybněna, nýbrž zpochybněn je narativní,
repetitivní způsob její legitimizace. Soudit, že se toto musí udělat,
protože to bylo už předepsáno, znamená odmítat to, co vyvstává,
a odpovědnost adresáta vůči tomu. Čas, jehož se dovolává
svobodné zpytování svědomí, není už charakterizován jakožto
před/po, nýbrž jakožto nyní. Je otřesena narativní politika, způsob,
jakým přijímá a neutra1izuje událost, je otřesena vzájemná
zaměnitelnost adresantů, adresátů a hrdinů (příslušných referens),
která je pro společenství konstitutivní, atd. Deliberativní dispozitiv,
který do svého rámce včleňuje soupeření rozmanitých diskursivních
žánru, aby signifikoval událost, a který dává přednost
soudu před tradicí, má víc příbuznosti s povinností než s vyprávěním
(které dostává statut fiktivního scénáře) (č. 210,217).
235
Povinnost nemůže zrodit univerzální historii, ba ani určité konkrétní
společenství. Láska, opírající se o svůj autorizující příběh,
může naproti tomu zrodit univerzální historii jakožto pokrok
směřující k vykoupení lidských tvorů. I když je odpoutána od
257
ROZEPŘE
zjevení (vyprávěný příběh o autorizaci, k níž došlo na počátku,
a stanovící konečný cíl), přetrvává v laické univerzální historii ve
formě republikánského bratrství nebo komunistické solidarity.
Lidstvo není tvořeno bytostmi směřujícími k svému vykoupení,
nýbrž vůlemi směřujícími ke své emancipaci. Autorizace nespočívá
v mýtu o počátku, nýbrž v ideji, která uplatňuje vůči větám
svoji finalitu a která má dovolit, aby se rozhodly rozepře mezi
žánry. Ale překážka, kterou idea svobody staví této finalizaci do
cesty, tu zůstává ve formě "národních" jmen a tradic, které jsou
vetkány do lidové prózy. Národy netvoří jeden národ, ani národ
boží, ani svrchovaný národ světoobčanů. Nikdy neexistuje jediný
svět, nýbrž světy (světy různých jmen a různých příběhů). Internacionalismus
nemůže národní světy překonat, protože nemůže
do svých epopejí zahrnout drobné lidové příběhy, zůstává "abstraktní":
musí vlastní jména vymazat (tak jako se Marx pokoušel
vyloučit jméno Alsaska-Lotrinska ze sporu mezi francouzskými
a německými socialisty v roce 1870). I komunistická epopej
o osvobození dělníků se štěpí v komunistické epopeje národní.
Mezi národními příběhy rozepře neexistuje (ledaže jeden z nich
v sobě skrývá hegemonii jiného diskursivního žánru: první francouzská
republika v konfrontaci s rakouským císařstvím); rozepře
je však nevyhnutelná mezi ideou svobody a legitimizačními
příběhy.
Kant IV
1. Historická věda
Tak jako jinde, i v historicko-politické oblasti to, co je realitou, je objekt,
pro jehož pojem lze prezentovat odpovídající nazírání, jev. Jako
podmíněné a podmiňující, jevy tvoří navíc diachronickou řadu, která
představuje historii lidstva. Tato řada není dána nazírání, je objektem
Ideje, a vztahuje se na ni stejná antitetika jako na kosmologickou řadu
obecně. Pro ty sekvence řady, pro které mohou existovat prezentace
v nazírání, je poznání prostřednictvím intelektu - to znamená deskriptivní
věta patřící k vědeckému diskursivnímu žánru - zajisté vždy mož-
258
Dějinné znamení
né. Ale tyto sekvence podmiňujícího a podmíněného musí být na základě
samotné definice pravidelné, tedy musí se opakovat, a nebylo by
možné odvodit z nich nějaké dění, ať už by jím měl být pokrok, regrese
nebo stagnace věčného návratu (Der Streit der Fakultdten, *3). Věta
signifikující opakování v řadě, ať jde o objekt syntézy vzestupné nebo
sestupné, je tedy legitimní pod podmínkou, že objekty jí odpovídající
jsou prezentovány v jevu. "Člověk je živočich, který má zapotřebí pána
[...]. Jenže tento pán je sám také živočichem, který má zapotřebí pána"
(Idee zu einer allgemeinen Geschichte in weltbiirgerlicher Absicht: Věta
6). "Člověk nenávidí otroctví, ale aby se jedno otroctví zrušilo, je zapotřebí
otroctví jiného" (Poznámky, in Vlachos: 92). Anebo také, aby
vyvrátil naději v pokrok, kterého by bylo dosaženo výchovou: "Protože
jsou to lidé, kdo má tuto výchovu uskutečnit, a protože k tomu, aby to
dělali, musí být sami vychováni... (Der Streit der Fakultdten, § lO).
Ony pravidelnosti nejsou zákony pouze empirickými: lze je stanovit na
základě statistik (Idee zu einer allgemeinen Geschichte in weltbiirgerlicher
Absicht: Úvod), které činí zřejmou apriorní povahu kategorií, jež
slouží k syntetizování daností v řady, kategorií kauzality a vzájemného
působení.
Kognitivní věta, se svým dvojím kritériem rozhodnutelnosti ve vztahu
k negaci (princip sporu) a prezentovatelnosti nazíráním, je u Kanta
zpravidla vyzdvihována v protikladu k planým nadějím, falešným příslibům
a proroctvím. Právě jí využívá k popření práva na vzpouru a k odsouzení
násilného nastolení nové autority namísto autority předchozí.
Argument zní takto: existence společenského bytí (das gemeine Wesen)
je referens věty kognitivní (věty intelektu), nebo v nejlepším případě věty
objektivně teleologické (účelnost v organických bytostech). To, jak
se toto společenské bytí blíží Dobru, se posuzuje ve větě subjektivně teleologické
(mravní účelnost v rozumných bytostech). Revoluce znamená
přerušení (Abbruch) existujícího společenského bytí; nemůže je nenahradit
nějaké jiné (přírodní zákon). Heterogennost obou větných čeledí
není modifikována. Revoluční politika se zakládá na transcendentální
iluzi v politické oblasti: směšuje to, co je prezentovatelné jako objekt
pro kognitivní větu, s tím, co je prezentovatelné jako objekt pro větu
spekulativní a/anebo etickou; to znamená schémata nebo příklady s analogy
(exkurs Kant III). Pokrok společenského bytí k lepšímu se neposu-
259
ROZEPŘE
zuje na základě empirických předmětů nazírání, nýbrž na základě znamení
(Theorie und Praxis; ZWll ewigen Frieden; atd.).
K nesnázi, na kterou narážíme při syntéze vzestupné řady (její celost
a počátek nejsou přístupné nazírání), se v případě řady sestupné přidává
obtížnost napojování účinků, které zde ještě nejsou a které nelze doložit
dokumenty, tak jako je tomu v případě příčin. Ba je to dokonce horší:
lze připustit, že syntéza sestupných řad (to znamená jevů, které teprve
mají přijít) nevyžaduje ani spekulativní transcendentální Ideu. Antinomie
neurčeného klade problém počátku kosmologických řad, ale nikoli
problém jejich konce. Kant píše v první Kritice: "Vytvoříme-li si představu
úplné řady budoucích změn světa, je to pouze myšlenkový výtvor
(ens rationis), jehož pojetí je libovolné a jenž není něčím, co by rozum
nutně předpokládal" (KRV: 394). Nerozebíráme zde, jakkoli i to je důležité,
vztah mezi ideou (jakožto pojmem bez názoru) a myšlenkovým výtvorem,
který je prázdným pojmem bez předmětu, tak jak je zkoumán
v první Kritice na poslední stránce Analytiky (KRV: 3<'9). Spekulativně
vzato před námi není, alespoň v kosmologickém čase, nic, ani jako
předmět, a dokonce ani jako myslitelný pojem.
K těmto omezením, na která naráží prezentace teoretické věty týkající
se lidské kosmologické řady, se připojuje navíc ještě omezení další, které
Kant s jistým slavnostním tónem zdůrazňuje v článku ,,0 použití teleologických
principů ve filosofii" (1788), a to v souvislosti s přírodou. Je třeba,
jak o1cá, rozlišovat popis přírody a její historii, "fyziografii" a "fyziogonii".
Tyto dvě sféry ,jsou zcela heterogennt', deskripce přírody se
ukazuje v celé velkoleposti velkého systému, historie přírody "může
v dané chvíli předvést jen fragmenty nebo nejisté hypotézy", "náčrt vědy",
ve kterém by u většiny otázek mohla zůstat prázdná místa. (Následuje
dlouhá obhajoba Kanta Kantem /proti Forsterovi/ na následující téma:
co nejpečlivěji jsem se snažil zabránit tomu, aby vědy navzájem překračovaly
své hranice) (1788 b: 143-150). Zde jde nicméně o syntézu regresivní,
směrem k počátkům historie světa. Mají-li tu zůstat prázdná místa,
lze zajisté pochopit proč: musela by tu totiž být možnost prezentovat
u fyziogonické věty příslušné nazírání pro všechny jednotlivé existence
v řadě zahrnuté. Zde po1clad nestačí, a tím méně schéma. Požadavek prezentace
se těsně přidržuje samotného vjemu (je třeba vše doložit), a tato
řadaje přitom pouhou ideou! °totéž by šlo v případě antropogonie.
260
Dějinné Z11amení
Pro kognitivní větu tedy platí, stručně řečeno, následující: o historii
nemá mnoho co říci, co by mohlo být kritickým posuzovatelem stvrzeno.
Skutečně také kognitivní věta historicko-politickou oblast nezná.
protože neopouští pravidla prezentace nazíránÍ. Zbývá mnoho dalších
čeledí možných vět. Pravidla jejich prezentace jsou n'hná. Lze očekávat,
že se tu uplatní analogie, nebo obecněji ..přechod".
2. Vodítko
Idea k všeobecn)'m dějinám ve světoobčallSkém ohledu (Idee zu eil1er
allgemeínen Geschichte in lveltbiirgerlicher Absicht, 1784) zdůvodňuje
povahu diskursu o historicko-politické oblasti takto: Držíme-li se bezprostřední
názorové danosti, je politická historie chaos. Vzbuzuje nevoli
(Unwillen), protože vyvolává dojem, že toto žalostné představení je dúsledkem
"bezúčelné hry přírody" (zwecklos spie1ende Natur), takže "namísto
vodítka rozumu nastupuje bezútěšná přibližnost" (das trastlose
Ungefiihr) (Věta 1). Zústat u této tristní libovúle, to znamená u konstatování
nesmyslnosti, není tedy ve smyslu kritiky správné. Proč? Zklamání,
které takové zjištění provází, je samo o sobě znamením. Rozum je
schopnost Idejí, zejména ideje svobody. Ta je něčím, co se má realizovat
(jinak zústává morální zákon bez účinku). Na druhé straně je dovoleno
předpokládat, že příroda obdařila lidský rod vlohami, které se vyznačují
jistou příbuzností s užíváním rozumu. Kdyby historie lidstva
představovala jen povykující běsnění, bylo by pak třeba připustit, že táž
příroda, která do člověka vložila "zárodek" rozvíjejícího se rozumu, mu
svou neuspořádaností znemožňuje, aby jeho účinky reálně rozvinul. Což
si protiřečí. Jinak řečeno, nebyl by tak možný žádný přechod mezi
kognitivní větou o dějinách, která v nich konstatuje chaos, a větou spekulativní,
která od nich očekává pokrok svobody.
Tomuto protestu, založenému na citu, je kritický strážce přístupný.
Předvolává obě strany, tu, která říká, že lidská historie je pouhým zmatkem,
i tu, podle které je historie řízena prozřetelnou přírodou. Té první
vytýká: budete-Ii se držet kognitivních vět, a budete-li s to ke každé větě
z této čeledi předložit příklady i protipříklady, budete pak sice oprávněni
mluvit o zmatku, ale pouze v předem určených mezích, tak jak jsou
vlastní čeledi kognitivních vět týkajících se historie. A to vám dovolí
provádět pouze pragmatickou politiku, politiku opatrnosti, která se, jak
261
ROZEPŘE
říká spisek K věčnému míru, opírá o fakt. že "pro každou vládní formu
(Regierungsart) existují v historii pří'klady, které sí navzájem protiřečí",
Budete pouhým "politickým moralistou", a nikoli morálním politikem
(Zll/Jl ewigen Frieden: 233, 239-240), A dťllhé straně říká: Předpokládáte
ideu určité finality přírody, která se uplatňuje především v historii lidstva
a vede k jistému poslednímu cíli, jehož naplněním může být jedině
svoboda (KUK: ~ 84). Vytváříte pak své věty nikoli podle pravidla přímé
prezentace, které je vlastní větám kognitivním, nýbrž podle volné
analogické prezentace, která je obecně vlastní větám diaíektickým. Můžete
se tedy odvolávat na určité jevy dané v nazírání, ty však ve vaší argumentaci
nemohou mít platnost příkladů nebo schémat. Jejich spojením
nezískáte nějaký zákon mechanického, ba ani organického vývoje,
nýbrž pouze určité vodítko. Jak vysvětluje Kritika soudnosti, toto vodítko,
které je vodítkem reflexivním, není nijak závislé na subsumpci názorů
pod pojmy, to znamená na pravidle kognitivní věty, Jsou to dvě heterogenní
a kompatibilní čeledi vět. Totéž referens, tj, jistý jev z oblasti
historie lidstva, bude moci jakožto příklad sloužit k prezentaci objektu
odpovídajícího diskursu beznaděje, ale jakožto součást vodítka zároveň
k prezentaci objektu diskursu emancipačního, opírající se o princip analogie.
A s tímto vodítkem bude možno dělat republikánskou politiku
a být morálním politikem (Der Streit der Fakultiiten: § 8; KUK: § 79,
83; Idee ZUl' allgemeinen Geschichte: Úvod, Věta 1,9),
3, Událost
Výraz dějinné znamení užitý v § 5 Sporu fakult (1795) doplňuje komplexitu
"přechodů" o další stupeň, kterého musí být dosaženo, má-li být
možné formulování vět týkajících se historicko-politické sféry. Klade se
otázka (a to proti právnické fakultě), zda lze tvrdit, že lidský druh neustále
spěje k lepší budoucnosti, a jestliže ano, jak je takové tvrzení
o pokroku možné, Obtíže se množí: lepší budoucnost, pokrok, lidský
druh jsou objekty idejí, bez možné přímé prezentace. Kromě toho se
jedná o větu, která má za své referens část lidské historie, jež má teprve
přijít, tedy větu anticipační, prognostickou (Vorhersagung), Kant ji odlišuje
od věty věštce (Weissager), když připomíná, že nelze (podle kognitivních
pravidel) přímo prezentovat předmět této věty, protože se vztahuje
k budoucnosti.
262
Dějinné znamení
K vyžadovanému důkazu bude třeba změnit čeleď vět. Bude třeba
hledat v antropologické oblasti, a to nikoli snad nazíranou danost (das
Gegebene), která může učinit platnou vždy pouze větu omezující se na
pouhý jeJÍ popis, nýbrž to, co Kant nazývá Begebenheit, událost, při níž
to, co se udá, je zároveň jakýmsi rozdáním karet (krakovský rukopis,
který byl přípravou k Ideji k všeobecnún dějinám ve světoobčanském
ohledu, používá výrazu Ereignis) (KF: 169, 172, 173), událost, která by
nedokazovala (beweisen), nýbrž pouze naznačovala (himveisen), že lidstvo
je schopno být jak příčinou (Ursache), tak původcem (Urheber)
svého pokroku. Přesněji řečeno, je třeba, jak vysvětluje Kant, aby tato
Begebenheit, která se naskýtá v lidské historii, poukazovala na takovou
příčinu, že vyvstávání jejího následku zůstává vzhledem k času neurčené
(unbestimmt in Ansehung der Zeit): kauzalita skrze svobodu nemůže
být podřízena diachronním řadám mechanického světa (exkurs Kant II,
§ 4). A právě proto může kdykoli (irgendwann, jak opakuje krakovský
rukopis) (KF: 169, 170, 173) zasáhnout do sledu událostí (Der Streit der
Fakultiiten: § 5).
A to není všechno: tato Begebenheit nemá být sama příčinou pokroku,
nýbrž jenom poukazem na něj (hindeutend), určitým dějinným znamením
(Geschichtszeichen), Kant toto dějinné znamení charakterizuje
jako signum rememorativum, demonstrativum, prognosticon, znamení,
které připomíná, ukazuje, anticipuje. Hledaná Begebenheit má "prezentovat"
kauzalitu skrze svobodu ve třech časových směrech, minulosti,
přítomnosti, budoucnosti. V čem spočívá tento tajuplný, ne-li protikladný
poukaz?
Dalo by se očekávat, že hledaným poukazem, stvrzujícím moc svobodné
kauzality, bude nějaký významný čin, Přitom velký čin je také
jen určitou daností, dovolující zajisté více různých interpretací (větu deskriptivní,
nebo větu dialektickou), a tak je jen jakýmsi dvojznačným
předmětem, který může být uchopen stejně tak jednou jako druhou větou,
Požadavek kritického posuzovatele zde jde dále než k pouhému
usmíření, takže se může zdát paradoxní. Nestačí mu upokojit zastánce
determinismu a zastánce svobody nebo finality díky vyrovnání, které by
vyhovělo oběma: donutí je, aby se ujali společné vlády nad hledanou
událostí. Begebenheit, která je ne-Ii daností zkušenosti, tak alespoň něčím,
co je dáno ve zkušenosti, co se "naskýtá", musí být průkazným po-
263
ROZEPŘE
ukazem na Ideu svobodné kauzality. Díky Begebenheit se téměř uzavírá
propast oddělující mechanismus a svobodu či finalitu, oblast smyslového
světa a sféru nadsmyslna, aniž přitom tuto propast likviduje; právě
ten nepatrný rozestup stačí k určení statutu historicko-politického, který
je možná nekonzistentní, neurčitý, ale vyslovitelný, a dokonce "průkaznf'.
Tak bude možno dokázat, že přirozená schopnost lidstva užívat
spekulativního rozumu se může vskutku realizovat a že lze bez obav
z omylu anticipovat v historii lidstva ustavičný pokrok k lepšímu.
Máme nějakou událost, píše Kant, která vyhovuje zadání problému.
Není to nijak významný fakt, nejsou to revoluce, "je to prostě způsob
my.šlení (Denkungsart) diváků (Zuschauer), který se veřejně (offentlich)
prozrazuje (sich verdit), když jde o hru velkých revolučních zvratů
(Ul1lwandlungen jako revoluce); neboť v něm ve prospěch hráčů strany
jedné proti hráčům strany druhé dochází k zaujetí stanoviska (Teilnehl1lung)
tak univerzálního a přitom tak oproštěného od osobního zájmu
- i s rizikem, že toto stranění jim (těmto divákům) může být ke škodě
-, že dosvědčuje (beweist), alespoň jakožto dispozici (Anlage), určitý
rys celému lidskému rodu společný (kvůli jeho univerzalitě), a to rys
morální (l1loralisch) (kvůli jeho nezištnosti); a tento rys nedovoluje jenom
doufat v pokrok k lepšímu, nýbrž tímto pokrokem již je, a to v mezích,
jaké schopnosti pokroku vytyčuje přítomnost." Nedávná revoluce
národa vynikajícího duchem (geistreich) může zajisté ztroskotat nebo
uspět, kupit bídu a ukrutnosti, a "přesto se setkává," píše Kant, "v srdci
(in den Gemiltern) všech diváků (kteří nejsou do této hry přímo vtaženi)
se sympatizující účastí (eine Teilnehmung dem Wunsche llach), hraničící
téměř s nadšením (Enthusiasm), a která, protože ani její projevení nebylo
bez nebezpečí, nemůže mít žádnou jinou příčinu než morální dispozici
v lidském rodu" (Der Streit der Fakultiitell: § 6).
4. Entuziasmus
Entuziasmus je určitou modalitou pocitu vznešena. Představivost se pokouší
poskytnout přímou, smyslovou prezentaci pro ideu rozumu (neboť
celek je předmětem ideje, např. souhrn všech praktických rozumných
bytostí), nedaří se jí to, cítí takto svou bezmocnost, ale objevuje zároveň
své určení, které spočívá v tom, uskutečnit vhodnou prezentací svoji
shodu s idejemi rozumu. Výsledkem tohoto vztahu, který naráží na pře-
264
Dějinné znamení
kážky, je to, že se namísto citu vztaženého k předmětu zakouší v souvislosti
s tímto předmětem cit "pro Ideu lidství v nás jako subjektech"
(KUK: *27). Cit, který Kant komentuje v tomto textu, je cit úcty, Ale
tato analýza platí pro každý vznešený cit, pokud obsahuje "subrepcí··. to
znamená substituci, při níž sladění vztahu mezi objektem a subjektem je
nahrazeno sladěním vztahu mezi jednotlivými schopnostmi v subjektu
samém.
V případě vznešena je toto ,.vnitřní" sladění nesladěností. Na rozdll
od vkusu je sladění odpovídající vznešenému dobré tehdy, když je špatné.
Vznešeno obsahuje finalitu jakési ne-finality a libost plynoucí z jisté
nelibosti. "Nacházíme jistou finalitu v nelibosti zakoušené v souvislosti
s nutným rozšířením představivosti, které je nutné, má-li činit zadost tomu,
co je ve schopnosti našeho rozumu neomezené, to znamená idejí
absolutního celku, a tudíž v oné ne-finalitě (Unzweckmiissigkeit, nesouměřitelnosti
co do cíle) představivosti ve vztahu k Idejím rozumu a k jejich
probuzení (Erweckung). {...JObjekt je vnímán jako vznešený s určitou
libostí, která je možná jen skrze jistou nelibost" (KUK: § 27).
I sebevíce rozšířená představivost není s to prezentovat objekt, který
by mohl validovat, "realizovat" Ideu. Odtud ona nelibost: neschopnost
prezentovat. V čem spočívá ale ona libost, která je nicméně na tuto nelibost
naroubována? V odhalení určité phbuznosti v tomto nesouladu: dokonce
to, co se prezentuje v přírodě jako nezměrně veliké (a to včetně
přírody lidské v přírodních dějinách člověka, jako v jisté velké revoluci),
je stále ještě a vždy bude "mizivě malé ve srovnání s Idejemi rozumu"
(§ 26). To, co se odhaluje, je nejenom nekonečný dosah Idejí, nesouměřitelný
sjakoukoliv prezentací, nýbrž i určení subjektu, "naše" určení,
spočívající v tom, že musí být určitým způsobem prezentováno
neprezentovatelné, a že je nutné, když jde o Ideje, přesáhnout všechno.
co se může prezentovat. .
Entuziasmus je krajní modalitou vznešena: Pokus o prezentaci nejen
ztroskotává, přičemž vyvolává zmíněné napětí, ale dochází také, aby se
tak řeklo, k jeho převrácení, aby tak poskytl jakousi prezentaci nanejvýš
paradoxní, kterou Kant označuje jako "prezentaci pouze negativní", jakousi
"abstrakci", a kterou charakterizuje odvážně jako "prezentaci nekonečna"
(KUK: Obecná poznámka k expozici estetických reflektujících
soudů). Máme tu "přechod" jak jen možná problematický, přechod,
265
ROZEPŘE
který je tvořen slepou uličkou. Kant si dokonce troufá uvést na to příklady:
"Není možná ve Starém zákonu vznešenější pasáž (Stelle) než
přikázání: Neuděláš si žádný rytý obraz, ani jakékoliv zpodobení věcí,
které jsou na nebesích, na zemi a pod zemí... Jedině toto přikázání je
s to vysvětlit entuziasmus, který v době svého mravního rozmachu židovský
národ pociťoval pro své náboženství, když se srovnával s jinými
národy, nebo onu hrdost, která se u mohamedánů váže k jejich náboženství."
A Kant pokračuje: "Stejně je tomu s představou morálního zákona
a s dispozicí k morálnosti v nás" (tamtéž). Pro tuto abstrakní prezentaci,
která prezentuje to, co je za hranicemi prezentovatelného, se od představivosti
vyžaduje, aby "se stala neohraničenou" (unbegrenzt).
Tato krajní strastná radost, jíž je entuziasmus, je silným afektem
(Affekt), a jako taková je zaslepená, a nemůže tedy, píše Kant, "přinést
rozumu uspokojení" (tamtéž). Představuje dokonce jakousi dementia,
jakýsi Wahnsinn, při němž se představivost stává "bezuzdnou". Ale
i tak je mu zajisté třeba dát přednost před "Schwiinnerei", před zmatenou
exaltací. Ta představuje jakýsi Wahnwitz, "insanitas", "poruchu"
představivosti, "hluboce v duši zakořeněnou nemoc", zatímco entuziasmus
je "přechodný incident, který může postihnout nejzdravější intelekt".
Schwiirmerei je doprovázena iluzí: "vidět něco za všemi hranicemi
smyslovosti", to znamená věřit, že jde o přímou prezentaci, když žádná
neexistuje; spočívá v nekritickém přechodu, srovnatelném s transcendentální
iluzí (poznávat něco za všemi hranicemi poznání). Pokud jde
o entuziasmus, ten nevidí nic, anebo spíše vidí, že to, co lze vidět, není
ničím, a vztahuje to k neprezentovatelnému. Ačkoliv je entuziasmus jako
"patologický" eticky zavržitelný, "esteticky je vznešený, poněvadž je
napětím sil vyvolaným idejemi, které dávají duši elán, působící mnohem
mocněji a trvaleji než to, co je podníceno smyslovými představami"
(tamtéž).
Historicko-politický entuziasmus je tedy na hranici šílenství, je to
"patologický" záchvat, a jako takový nemá sám o sobě etickou platnost,
protože etika vyžaduje oproštění od jakéhokoliv motivujícího patosu;
připouští jenom úctu, onen apatický patos, který doprovází povinnost.
Nadšený patos si nicméně ve svých epizodických záchvatech uchovává
jistou estetickou platnost, je energetickým znamením, tenzorem přání
(Wunsch). Nekonečno ideje přitahuje k sobě všechny ostatní síly, to
266
Dějinné znamení
znamená všechny ostatní duševní schopnosti a vytváří afekt "energického
rodu", charakteristický pro vznešeno. Přechod, jak je vidět, se nekoná,
je to "přechod" odehrávající se sám v sobě, a jeho chod, jeho pohyb,
je jakýmsi pohybem na místě, ve slepé uličce nesouměřitelnosti, nad
propastí, je jakýmsi "otřesem", píše Kant, to znamená "rychle se střídajícím
odpuzováním a přitahováním týmž předmětem" (KUK: *27). Takový
je stav mysli, Gemut, diváků Francouzské revoluce.
5. Neurčená norma a lidské společenství
Velké změny, jako Francouzská revoluce, nejsou v zásadě vznešené samy
o sobě. Jako předmět jsou podobné těm úkazům (fyzické) přírody,
při pohledu na něž pozorovatel vznešeno zakouší: "Nejvíce vzbuzuje
příroda ideu vznešena spíše ve svém chaosu nebo ve svém nejdivočejším
a nejneuspořádanějším nepořádku zpustošení, pokud jen v nich
je patrná velikost a síla" (KUK: § 23). To, co nejlépe určuje vznešeno,
je neurčenost, Fonnlosigkeit (§ 24): "Vznešenost přírody [...] může být
jakoby beztvará a bez formy" (§ 30); "žádná zvláštní forma přírody v ní
není představena" (§ 23). Takto tomu je nutně s revolucí a se všemi velkými
historickými zvraty: v lidské historické přírodě jsou tím, co je beztvaré
a bez formy. Eticky jim nemůže být přisouzena žádná hodnota,
spadají naopak pod verdikt kritického soudu, vyplývají ze záměny která
představuje politickou iluzi samu - směšující přímou prezentaci
fenoménu společenského bytí, Gemeinwesen, a analogickou prezentaci
Ideje republikánské smlouvy.
Událost, Begebenheit, která má být historickým znamením, může být
objevena pouze z hlediště, odkud se naskýtá pohled na převratné změny.
Na jevišti, u aktérů samých, jsou obvyklé zájmy a vášně, veškerý patos
empirické kauzality (psychické, sociologické) provždy neoddělitelně
smíšeny se zájmem čistého morálního rozumu a s apelem Ideje republikánského
práva. Diváci nacházející se na odlišných národních scénách,
které představují hlediště daného výjevu, a kde obecně vládne absolutismus,
nemohou být naproti tomu podezíráni, že mají nějaký empirický
zájem na tom, aby veřejně (jjffentlich) projevili svoji sympatii, vystavují
se tak dokonce riziku represe ze strany svých vlád. To samo zajišťuje
hodnotu jejich citu, přinejmenším hodnotu estetickou. O jejich nadšení je
třeba říci, že je estetickým analogem čistého republikánského zanícení.
267
ROZEPŘE
K tomu přistupuje ještě druhý argument ve prospěch hlediště. Je
možné, že to, k čemu jednání revolucionářú směřuje, není jen politická
ústava Francie pod autoritou jediného legitimního vládce, lidu, nýbrž
dokonce federace států v rámci mírového projektu, který se tedy týká
lidstva celého. Jejich jednání nicméně zllstává lokalizováno na francouzskou
scénu, ajak píše Kant cizí diváci je pozorují ,.bez nejmenšího
úmyslu se jej aktivné zúčastnit" (ohne die mindeste Absicht der
MitwirkzlIlg; Der Streit der Fakultdten: ~ 6).
Participace (Teilnehmwlg) spočívající v touze není participace činem.
Ale je něčím hodnotnějším. Vznešený cit je totiž ve skutečnosti rozšířen
na všech národních scénách, je univerzální, přinejmenším potenciálně.
Není univerzální tak, jako může být univerzální správně vytvořená
a stvrzená kognitivní věta; poznávací soud má svá určující pravidla, která
mu předcházejí, zatímco vznešený cit soudí bez pravidla. Má však
přesto, stejně jako cit krásna, jisté a priori, které není pravidlem už univerzálně
uznaným, ale pravidlem, které je na univerzální uznání zaměřeno.
Tato dosud nerealizovaná a očekávaná obecnost je právě tím, na
co je orientován estetický soud. Kant ji označuje jako sensus communis,
to znamená, jak píše, jako "ideu společenského smyslu (gemeinschaftlicher
5inn)" (KUK: § 20-22,40). Upřesňuje: "V myšlence (a priori) bere
posuzovací schopnost zřetel na způsob představování každého druhého
člověka" (KUK: § 40). Tento společný nebo společenský smysl nezaručuje,
že "každý s naším soudem bude souhlasit, nýbrž že s ním souhlasit
má" (§ 22). Je to pouze "norma ideální", "norma neurčená" (tamtéž).
Je-li nadšení diváků událost (Begebenheit), která potvrzuje větu, podle
níž se lidstvo vyvíjí k lepšímu, pak proto, že jako čistý estetický cit vyžaduje
společenský smysl, apeluje na konsensus, který nepředstavuje
nic víc než sensus sice neurčený, ale ve svém nároku oprávněný; nadšení
je citovou anticipací republiky.
Neurčenost této obecnosti, a priori očekávané v estetickém soudu, je
rysem, díky kterému je v Dialektice estetické soudnosti (KUK: § 56 ad.)
překonána antinomie vkusu. Tento soud se nesmí opírat o pojmy, neboť
jinak by o něm bylo možné diskutovat - upozorňuje teze. O pojmy se
opírat musí - odpovídá antiteze -, protože jinak by nebylo možné diskutovat
ani o tom, zda může vznášet nárok na obecnost. Tato antinomie je
překonánapojetím zavádějícím pojem, který je "o sobě neurčený a záro-
268
Dějinné znamen(
veň neurčitelný" (§ 57). Kognitivní věta vyžaduje prezentaci odpovídajícího
názoru: pojem je tedy určen prezentací, která mu odpovídá a kterou
představuje schéma. Věta estetické soudnosti naopak "nemůže být
určena žádným názorem", "nedává nic poznat", a "tedy ani nedovoluje
pro soud vkusu pFedložit jak);koli dllkaz" (tamtéž).
V estetické větě existuje, tak jako ve větě spekulativní, transcendentální
zdání (Schein) a odpovídající iluze, která je nevyhnutelná, ale nikoli
neřešitelná. V teoretickém použití spočívá iluze v rozšíření platnosti
kognitivní sféry za hranice určení věty prezentováním příslušného nazírání.
V užití estetickém kritický strážce prohlašuje: estetická věta je
větou schopnosti prezentace par excellence, ale nemá žádný pojem, pro
nějž by bylo možno prezentovat příslušný smyslový nebo představový
názor, nemůže tedy určovat nějakou oblast, ale pouze jisté pole. Navíc
určení tohoto pole je určením takří'kajíc druhého stupně, reflexivním:
nezakládá se na souměřitelnosti určité prezentace a určitého pojmu, nýbrž
na neurčené souměřitelnosti schopnosti prezentovat a schopnosti pojmů.
Tato souměřitelnost je sama Ideou, její předmět není přímo prezentovatelný.
Z toho vyplývá, že obecnost, jakou vyžaduje krásno
a vznešené, je pouze Ideou společenství, pro kterou nikdy nelze najít
důkaz, to znamená přímou prezentaci, ale pouze prezentace nepřímé.
V řešení dynamických antinomií, které jsou rozepřemi par excellence,
není ve hře jen platnost vět stojících proti sobě, nýbrž také situace adresantů
a adresátů prezentovaných těmito větami. Když se jedná o estetický
cit, vyžaduje zastánce univerzality krásy souhlas totožný s tím, jaký
lze obdržet v otázce pravdivosti, a jeho protivník, jak se zdá, popírá jakoukoli
obecnost, když ukazuje, že takový souhlas je nemožný (protože
neexistuje pojem odpovídající estetické prezentaci). Kantovské řešení se
odvolává na samotný cit, který oba protivníci nutně zakoušejí, jinak by
se nemohli shodnout ani na tom, že jsou v neshodě. Tento cit ukazuje, že
je mezi nimi vztah "sdělitelnosti" (Mitteilbarkeit, KUK: § 40). Spojení
zajišťované citem se nemůže stát předmětem pojmu, jak chce jeden, ale
cit není ani nepřítomností spojení, jak tvrdí druhý. Toto spojení si musí
uchovávat statut citu, ale současně směřuje k tomu, aby se změnilo vexplicitní
konsensus o tom, co je motivuje, o Ideji krásna. Věta vkusu je
větou suspendovanou či větou v tenzi (č. 22), na kterou každý z mluvčích
navazuje heterogenním způsobem, přičemž však jeden i druhý musí
269
ROZEPŘE
usilovat o úplnou formulaci jejího smyslu. Sdělitelnost je takto vyžadována
"takřka jako povinnost", a vkus je schopností, která o tom soudí
a priOl"i (tamtéž).
Sensus c011ll11unis má tak v estetice stejné postavení jako celek prakticky
rozumných bytostí v etice. Odkazuje na společenství, které se
ustavuje a priori a které se posuzuje bez pravidla přímé prezentace; jenomže
v morální povinnosti je požadavek obecné vzájemnosti zprostředkován
určitým pojmem rozumu, Ideou svobody, zatímco věta
o kráse se ke společenství adresantů a adresátů vztahuje bezprostředně,
a nikoli prostřednictvím nějakého pojmu, pouze skrze cit jakožto skrze
něco, co je sdíleno a priori. Toto společenství je vždy už zde jako vkus,
avšak není zde jako rozumový konsensus.
Nadšení jako "událost naší doby" podléhá tedy pravidlu estetické
antinomie. A je to nejkontradiktoričtější estetika, estetika nejzazšího
vznešena. Především proto, že vznešeno je nejenom zalíbení bez osobního
zájmu (interesseloses Wohlgefallen) a všeobecno bez pojmu, jako
je vkus, ale i proto, že obsahuje jakousi finalitu antifinality a libost vyplývající
z nelibosti, v protikladu k citu krásna, jehož finalita je pouze
bez účelu a jehož libost spočívá ve svobodné souhře schopností mezi sebou.
Svým pojetím vznešena jde Kant velmi daleko v uznání heterogenity,
takže řešení estetické antinomie se jeví nesnadnější v případě vznešena
než v případě krásy.
6. Kultura
Tím spíše to platí pro nadšení, které patří ke krajním příkladům vznešena.
Kant uznává, že "naladění ducha předpokládané citem vznešena vyžaduje
jeho vnímavost (Empfiinglichkeit) pro Ideje" (KUK: § 29). A dále:
"soud o vznešenosti přírody [a rovněž přírody lidské] vyžaduje jistou
kulturu" (tamtéž), což nemá znamenat, že je jejím produktem, neboť
"svůj základ má v lidské přirozenosti". Tato narážka na kulturu je blíže
vysvětlena v paragrafu o kritice teleologické soudnosti, který se týká
posledního účelu přírody. Kant stejně jako v mnohých malých politických
spisech odmítá tezi, že tímto účelem by mohlo být štěstí lidského
rodu, a dokazuje, že takovým účelem může být pouze jeho kultura.
"Vytvářet v rozumné bytosti obecnou způsobilost k libovolným účelům
(tudíž při uchování její svobody) je kultura" (KUK: § 83). Kultura je po-
270
Dějinné znamení
slední účel, který příroda sleduje v lidském rodě, protože právě ona činí
lidi "vnímavější k Idejím", je podmínkou, která myšlení otevírá tomu,
co je nepodmíněné.
V tomtéž paragrafu Kant rozlišuje kulturu dovednosti a kulturu vůle
a v té první pak materiální a formální kulturu dovednosti. Tento formální
rozvoj kultury dovednosti vyžaduje neutralizaci konfliktů mezi svobodami
v rovině individuí díky "zákonné moci příslušející určitému celku,
který se nazývá občanská společnost (biirgerliche Gesellschaft)";
a jestliže se lidem podaří vycházet vstříc plánu přírodní prozřetelnosti,
rozvoj kultury dovednosti vyžaduje tutéž neutralizaci, ale tentokrát
i v rovině států díky "světoobčanskému celku (ein weltbiirgerliche
Ganzes)", kterým by byla federace států (§ 83). A protože nadšení, které
se veřejně projevuje u příležitosti Francouzské revoluce, je krajně
vznešeným citem, a protože dále tento cit vyžaduje už určitou formální
kulturu dovednosti, a konečně také proto, že tato kultura má za svůj horizont
občanský a možná mezinárodní mír - je toto nadšení samo o sobě
tím, co "nejen dovoluje doufat v pokrok, ale už jím samo je, a to v mezích,
které přítomnost určuje schopnosti pokroku" (Der Streit der Fakultiiten:
§ 6).
Není to tedy libovolná estetická věta, nýbrž estetická věta vyjadřující
nejvyšší vznešeno, která může dokázat (beweisen), že lidstvo neustále postupuje
k lepší budoucnosti. Krásno tu nestačí, je pouze symbolem dobra.
Ale protože vznešený cit je afektivním paradoxem, spočívajícím v tom,
že se veřejně a společně zakouší, že něco, co je "bez formy", odkazuje na
cosi mimozkušenostního, tak tento cit představuje "kvazi-prezentaci"
Ideje občanské, a dokonce kosmopolitní společnosti, tedy Ideje morality,
a to tam, kde nemůže být prezentována, totiž ve zkušenosti. Právě v tomto
smyslu je vznešeno znamením. Toto znamení je pouze ukazatelem
svobodné kauzality, ale přesto má hodnotu důkazu pro větu, která tvrdí
pokrok, protože je třeba, aby přihlížející lidstvo už samo pokročilo v kultivovanosti,
má-li být s to dávat toto znamení svým "způsobem myšlení"
vztahujícího se k Revoluci. Toto znamení je pokrok ve svém přítomném
stavu, tak jak je to vůbec možné, dokud občanské společnosti mají ještě
daleko k republikánskému zřízení a státy ke své světové federaci.
Soudnost, tak jak se uplatňuje v kritické filosofii (u Kanta píšícího
Spor fakult), vidí znamení historie v nadšení národů pro Revoluci, pro-
271
ROZEPŘE
tože toto znamení je důkazem pokroku soudnosti veškerého lidstva pojatého
jako piirodní druh. Toto znamení je pouze indikativní, když je
poměřujeme mírou pravidla prezentace vět v historickém poznání, je
pouze určitou událostí mezi nazíratelnými historickými danostmi. V čeledi
zvláštních vět soudnosti je však důkazem pro kantovskou větu, která
soudí, že existuje pokrok, protože je sám touto větou (lidovou větou),
která zajisté "není vyřčena", ale je veřejně vyjádřena jako cit, který
v zásadě může být sdílen, a to ve vztahu k určité "abstraktní" danosti.
Kantovo "Existuje pokrok" obráží pouze ono "Existuje pokrok", které
je nutně obsaženo v nadšení národů.
Tak může Kant s jistým slavnostním tónem navázat "Tvrdím nyní,
že lze bez jakéhokoli vizionářství lidskému rodu předpovídat (vorhersagen),
a to podle předjímajících aspektů a znamení (Vorzeichen) naší doby,
dosažení (Erreichung) tohoto účelu a spolu s ním současně i pokrok
tohoto lidstva k lepší budoucnosti, pokrok, který od této chvíle už nemůže
být zcela reverzibilní. Neboť takový jev v historii lidstva se už nezapomíná
(vergisst sich nicht mehr)," dodává Kant (Der Streit der Fakultiiten:
§ 7). Žádný politik (politik politiky, ten kterého Kant nazývá
"politickým moralistou") by byl nedokázal být "dostatečně důvtipný,
aby z předcházejícího průběhu věcí vyabstrahoval" tuto schopnost
k lepšímu v lidské povaze, kterou odhalil entuziasmus. K jejímu příslibu
(verheissen) bylo třeba, dodává Kant, "aby přirozenost a svoboda byly
v lidském rodu spojeny podle vnitřních principů práva, ale pouze neurčeným
způsobem, co se času týče, a pouze jako událost (Begebenheit)
vzešlá z náhody". Nečasovost a náhodnost připomínají onu nutně a determinovaně
neurčitou povahu "přechodu" mezi přírodou (revoluce
a patologický aspekt citu, který vyvolává) a svobodou (tenze k morální
Ideji absolutního Dobra, která je jiným, univerzálním a nezištným
aspektem téhož citu).
Větu "Existuje pokrok" může kritický strážce legitimizovat pokaždé,
když je schopen prezentovat znamení, které by sloužilo jako referens tomuto
tvrzení. Ale není schopen říci, kdy se takové "objekty" vyskytnou,
neboť historické sekvence, které vytvářejí řadu, skýtají historikovi pouze
danosti (v nejlepším případě vykazující statistickou pravidelnost), nikdy
však žádná znamení. Historicko-politická sféra prezentuje pro toto tvrzení
jen případy, které nefungují jako příKlady a tím spíše ne jako schéma-
272
Dějinné znamení
ta, nýbrž jako složité hypotypózy, přičemž nejjistější jsou právě ty, které
jsou nejsložitější. Lidové nadšení Revolucí je případ, který činí historicko-politickou
větu velmi věrohodnou, a dovoluje tedy hypotypózu velmi
spolehlivou. A to z jednoduchého důvodu: je samo hypotypózou velmi
nepravděpodobnou (rozpoznat Ideu republiky v "beztvaré" empirické danosti).
Co se týče filosofie dějin, o níž v kritickém myšlení nemůže být
řeč, je to iluze zrozená ze zdání, že znamení jsou příKlady či schémata.
236
Marxismus neskončil, ale jakým způsobem pokračuje? Marx v roce
1843 píše o "vytvoření třídy s radikálními okovy, třídy občanské
společnosti, která není třídou občanské společnosti, stavu, který
je rozkladem všech stavů, sféry, která pro své univerzální utrpení
má univerzální charakter a nedělá si nárok na žádné partikulárníprávo,
protože se na ní nepáše žádné partikulární bezpráví, nýbrž
bezpráví vůbec [...J" (Ke kritice Hegelovy filosofie práva, český
překl. 1956: 413). Křivda (Marxovo bezpráví) nachází výraz
v mlčení citu, v utrpení. Tato křivda vyplývá ze skutečnosti, že
všechna větná univerza a všechna jejich navázání jsou, nebo mohou
být, podřízena samotné finalitě kapitálu (představuje ale kapitál
nějaký diskursivní žánr?) a posuzována podle ní. Tato finalita si
činí nároky na univerzálnost, protože se zmocňuje, nebo se může
zmocnit, všech vět. Křivda, kterou způsobuje kapitál větám, by tedy
byla křivdou univerzální. Dokonce i když univerzální není Uak
to dokázat?, jde o Ideu), je třeba onomu mlčenlivému citu, který
signalizuje rozepři, naslouchat. Zodpovědnost vůči myšlení to vyžaduje.
Právě takto, jakožto cit rozepře, marxismus neskončil.
237
Marx se pokouší najít idiom, jaký si vyžaduje utrpení způsobované
kapitálem. Domnívá se, že v utrpení a v třídním boji, který je
referens kognitivních vět (vět historika, sociologa, ekonoma),
slyší požadavek proletariátu, který je objektem ideje, ideálem rozumu,
jakožto pracující emancipované lidstvo. Proletariát poža-
273
ROZEPŘE
duje komunismus, volné zřetězení vět, zničení diskursivních žánrů,
zespolečenštěné bytí (gemeines Wesen). Toto cílové určení se
ohlašuje prostřednictvím dějinných znamení, prostřednictvím
nadšení, které mohou vyvolávat boje dělnictva: "Neexistuje třída
buržoazní společnosti, která by mohla hrát tuto roli [roli osvobozovací],
pokud v sobě a v mase nedá vzniknout prvku nadšení,
v němž se bratří a splývá se společností obecně, ztotožňuje se
s ní a je pociťována a uznávána jako obecná představitelka této
společnosti" (tamtéž: 181-182). Marx, který je v zajetí logiky rezultátu
(exkurs Hegel), jež předpokládá určité Selbst, chápe cit
nadšení jako požadavek, který vychází právě z takovéhoto kolektivního
Selbst (ideálního, osvobozeného). Referens ideje komunismu
je přepsáno v subjekt (v adresanta), který předepisuje komunismus.
Společné bytí chce sebe samo. To může být formulováno
pouze ve spekulativním diskursivním žánru.
238
Tomuto subjektu musí být v historicko-politické skutečnosti "dáno
slovo". - Nejsou jeho větami ona znamení, o nichž je řeč
(č. 236), totiž utrpení, hněv a třídní nenávist, nadšení a solidarita?
A nejsou jimi pouze tato znamení? - Ale tato znamení, jestliže
mají obecnou hodnotu, jsou na straně hlediště (exkurs Kant IV,
§ 5), mají hodnotu estetickou, a nikoli "praktickou". Jsou očekávána,
přicházejí, aniž lze předvídat kdy, jsou to hodnocení, nikoli
jednání, ohrožují stálost onoho zřetězení, které představuje kapitál,
pouze náhodně, a toto zřetězení se po přestálé bouři znovu
obnoví. "Dát slovo" proletariátu bude znamenat zajistit mu určitou
historicko-politickou reálnost. Marx vytváří Mezinárodní
asociaci dělníků. Interpretuje ono znamení, jímž je nadšení vyvolané
Komunou, jako kdyby ohlašovalo politický projekt reálné
třídy a jako kdyby v náznaku rýsovalo organizaci reálné strany.
Toto je druhý iluzorní "přechod": první (č. 237) je přechodemod
znamení, jímž je nadšení solidarity, k ideálu revolučního subjektu,
proletariátu. Druhý vede od tohoto ideálu k reálné politické
organizaci reálné dělnické třídy.
274
Dějinné znamení
239
Strana má podat důkaz, že proletariát je reálný, a to může učinit
zrovna tak málo, jako nelze podat důkaz nějakého ideálu rozumu.
Může jako důkaz prezentovat právě jen sebe samu a provádět realistickou
politiku (politiku machiavelistickou, politiku, která zůstává
vázána na vlastní jména a na příběhy reálných společenství).
Referens jejího diskursu zůstává bez možné přímé prezentace,
je něčím, nač nelze ukázat. Projevuje se pouze znameními.
Strana je nucena směšovat proletariát, referens dialektického
diskursivního žánru (v kantovském smyslu), ideální objekt (možná
i subjekt) ideje osvobozeného pracujícího lidstva, s reálnými
d~~nickýrni třídami, představujícími mnohonásobná referens "pozltIvních"
kognitivních vět. Aby se zastřela rozepře mezi
diskursivnírni žánry, které se přou o význam připadající příslušn~mu
referens (přičemž ve vědeckém diskursivním žánru jde
o Jeho dotvrditelnou definici, v žánru "dialektickém" o úplné rozvinutí
jeho pojmu, aniž by se cítila potřeba podat pro něj smyslově
vnímatelné důkazy), strana si osobuje monopol na metody stanovování
historicko-politické reality. Uplatňuje hrozbu dilematu
proti tomu, co tento monopol popírá (č. 4). Potlačená rozepře se
zn?,v~ vynořuje ?vnitř ,dělnického hnutí, zejména ve formě opakUJlc~ch
se sporu o otazku organizace (to znamená monopolu).
Ale I sama rozepře mezi centralismem a spontánností je tu
maskována v podobu řešitelné pře (neboť hlásání spontánnosti
nechce být o nic méně realistické než centralismus, pokládá samo
sebe za realističtější). A tato pře je vždy rozhodnuta ve prospěch
centralismu, to znamená monopolu, protože právě on je tím, od
něhož soud (politbyro), který při rozsuzuje, odvozuje svou autoritu.
Ale toto rozhodnutí jen znovu plodí rozepři v pomezních
sférách organizace (vně i uvnitř).
240
Věta 1: x (adresant) přepouští y (adresátovi) referens a, tedy toto
(něco, co může být ukázáno). Věta 2: y (adresant) přepouš-
275
ROZEPŘE
tí x (adresátovi) referens b, něco, co rovněž může být ukázáno.
Ekonomický diskursivní žánr: přepuštění druhého má anulovat
přepuštění prvého. Věty 1 a 2 na sebe navazují se zřetelem na to
(finalita příslušného diskursivního žánru), aby obě strany byly
vyvázány, aby byly "svobodné". To, čím je toto a čím je ono, jejich
význam, má smysl jen pro nějakou větu, která se pokouší to
a ono správně popsat (pro větu antropologovu, ekonomovu, sociologovu,
psychoanalytikovu). Ve větě ekonomické (která není
větou ekonomovou) význam není významem směňovaných objektů,
je jím směna sama. Větou 1 je x bezprostředně situováno
do pozice věřitele a y do pozice dlužníka. Věta 2 tyto situace anuluje
a v ekonomickém diskursivním žánru je právě ona přivolávána
větou 1. Navázání věty 2 na větu 1 konstituuje směnu samu.
Jestliže věta 2 chybí, věta 1 se nerealizuje. Takto je čas t + 1 (výskyt
věty 2) podmínkou pro čas t (výskyt věty 1). Didaktická věta
"očekává" výraz souhlasu, to znamená jinou větu, ta však není
podmínkou věty první. Preskriptivní věta očekává splnění, ale to
není její podmínkou. Atd. Ekonomická věta realizující přepuštění
něčeho větu vyrovnání (přepuštění něčeho jiného) neočekává, nýbrž
předpokládá ji.
241
Ekonomický diskursivní žánr je řízen pravidly parity příslušných
referens a zaměnitelnosti adresantů a adresátů. Po jednom kole
(věty 1 + 2) se součet směnných aktů rovná nule. Pokud se nule
nerovná, je aktivní nebo pasivní saldo pro další kolo převedeno
na účet x nebo na účet y, dokud nedojde k vyrovnání. Když je
saldo vyrovnáno, může začít jiná partie, ale není to nutné. Nutné
by to bylo, kdyby něčím nutným byl ekonomický diskursivní
žánr jakožto návaznost nikoli jednotlivých vět, ale uskutečňujících
se partií. Jak však dokázat, že nějaký diskursivní žánr je nutný?
Odkazuje se na společenskouvazbu atd., rozvíjejí se všelijaké
robinsonády. Toto všechno představuje jen planý antropomor-
fismus.
276
Dějinné znamení
242
Odkud víme. že dluh y vúči x je odčiněn tím, když mu místo a.
které má, postoupí b? Kdy mají a a b stejnou hodnotu? První hypotéza:
když x hodnotí b stejně vysoko jako y hodnotí a. Užitná
hodnota, potřeba, marginální užitečnost, symbolická hodnota atd.
Ale tato antropologická hypotéza předpokládá debatu o paritách
a konsensus o měřítku hodnot, kde se znovu vrací stejná otázka:
Jak může y vědět, že x hodnotí b stejně jako on sám hodnotí a?
Takto položená otázka se týká nemožnosti komunikace mezi idiolekty
(potřeby, tužby, zvyklosti atd.; č. 56). Odkaz na cenu (na
ohodnocení v množství peněz) tuto otázku neřeší. Ceny jsou
k hodnotám ve stejném vztahu jako stupně teploty k teplu. Marxova
odpověď zní, že společná míra spočívá v průměrné společenské
pracovní době obsažené v a a v b. Pak se musí předpokládat, že
a a b jsou "produkty". Riziko metafyziky produkce, energeia, doplňované
metafyzikou produkční schopnosti (dynamis, pracovní
síla), kterou Marx, jak sám přiznává (v Grundrisse), převzal
z Aristotelovy metafyziky a připsal na konto lidskému subjektu.
Zvažování samotného času je naopak pertinentní proto, že čas je
zahrnut do utváření ekonomické věty, která vyžaduje, aby byla
podřízena výskytu pozdější věty, která ji anuluje (č. 240). (Jde
o aritmetický čas, který je podle Kanta implikován jako schéma
v utváření přirozené - nebo lépe: algebraické - číselné řady,
a o Wittgensteinovo A tak pořáddále.) (č. 95. Počítatelný čas.)
243
Práce sama o sobě nepatří ke směně, k ekonomickému diskursivnímu
žánru. Je určitým uspořádaným seskupením diskursivních
žánrů. Je předpokládáno, že nějaký adresant (ať už jakékoli povahy:
lidské, božské, zvířecí) požaduje určitý předmět: idea představivosti,
jež je jednou z vět, které jsou pro produkční žánr nezbytné.
Jinou je hledání předmětů a jejich přeformování podle
požadovaného modelu. Předměty jsou pojímány jako materiály,
to znamená popřeny ve své dané finalitě a obráceny k jinému
277
ROZEPŘE
účelu, k účelu danému modelem. Tato věta je "metaforická", přenáší
referens od jednoho zacílení k druhému. Ale metafora musí
splňovat podmínku, že je možné rezultát ukázat: toto je předmět
požadovaný výchozím adresantem. Techniky zlepšují věty transformace
vzhledem k tomu, oč v nich jde; kultury (7), genialita (7)
zlepšují věty představivosti vzhledem k tomu, oč zase jde v těchto
větách. Rezultát těchto druhých může pak být, jestliže je něčím,
nač lze ukázat, referens směny (patent).
244
Výrobní doba nějakého zboží není totožná s ekonomickým časem,
je-li pravda, že ekonomický diskursivní žánr se řídí pravidly směny.
Výroba zabírá určitý čas, a tento čas se směně vymyká. Během
výroby se čas hromadí a je uložen ve výrobcích, až do momentu,
kdy jsou nabídnuty k směně. Aby se ohodnotila kvalifikace prodejce
určitých služeb, měří se čas příslušného výcviku. Stejně tak
při stanovení ceny nějakého zboží. Samotný fakt, že je skladováno,
jeho pořizovací cenu zvyšuje. Stejně tak v národním hospodářství:
jeho rozvoj je úměrný času akumulovanému v základním vybavení
a ve výrobních prostředcích (investovaný fixní kapitál). Práce nespočívá
ve výdeji energie, nýbrž ve výdeji času. Není něčím, co
oddaluje od užívání (v ekonomickém žánru je užívání ne-podstatné,
je zničením objektů mezi dvěma "partiemi", zcela podřízeným
směně). Tím, co oddaluje užívání, je směna. Ale výroba směnu
zpožďuje. Hodně času spotřebovaného na výrobu, hodně zpoždění,
které je třeba dohonit, hodně uloženého (ztraceného) času, který je
třeba anulovat, hodně hodnoty, která má být realizována.
245
Věty představivosti na jedné straně, věty technické realizace na
straně druhé a konečně věty řídící se pravidly ekonomického žánru,
jsou navzájem různorodé. Kapitál podřizuje oba první větné
režimy režimu třetímu. Z hlediska spojení věta I - věta 2 jsou
vynalézání a realizace s jejich příslušnými cíli pojímány jako
278
Dějinné znamení
ztracený čas. Tato časová ztráta bude muset být při směně výrobků
anulována. Zrychlení rytmů a obecně přesycení časového rozvrhu
určitých společenství vyplývají právě z rozšíření ekonomického
žánru na věty, které pod pravidlo směny nespadají: podřízení
aktuální věty I větě 2, která bude anulovat postoupení předmětu
a účastníky směny "osvobodí". Všechny dluhy (v lásce, v díle,
v samotném životě) jsou pokládány za umořitelné. Například x ve
chvíli, kdy umírá, zanechá směnné cykly neukončené, ještě než
došlo k anulování všech postoupení, v nichž hraje roli. Po]išťovna
tím, že s ním uzavře životní pojistku, přejímá jeho schopnost
vyrovnání na sebe. Za svůj život nevděčí ani bohům, ani členům
své rodiny, nýbrž pojišťovně, to znamená směně.
246
Peníze nejsou obecným ekvivalentem příslušných referens směnných
aktů (a, b, příslušná zboží). Nemohou být tak jako jednotlivá
zboží z oběhu staženy (spotřebovány). A nominální hodnota
peněz je nezávislá na čase obsaženém v jejich "výrobě" (je stejný
pro dolarovou i dvacetidolarovou bankovku). Ale musí být (více
či méně věrným) ekvivalentem času vtěleného ve zbožích a ztraceného
během jejich výroby, dokud nejsou směňována. Při postoupení
něčeho za něco nebo při koupi (věta 2) mohou peníze
nahradit každé b. Splácejí čas, který x ztratil při výrobě a. Činí
zřejmou skutečnost, že užívání předmětů nebo jejich vlastnění
jsou nepodstatné, ale že směna je obchodováním s časem. Monetární
znak, ať už jakýkoli co do své povahy, je akumulovaný "abstraktní"
čas. Je odpoután od "aktuálních" směn konkrétních zboží
(hic et nunc) a může takto ono kvantum času, jehož je znakem,
přenést na kterýkoli moment těchto směnných aktů.
247
Člověk je majetný v té míře, v níž má k dispozici více minulého
času než ostatní partneři směn. Má určitý kapitál v té míře, v jaké
tento čas směnou znovu uvádí do oběhu. Vložit určitý čas do ča-
279
ROZEPŘE
su směnného aktu, do toho, který odděluje větu 1 v okamžiku
t od věty 2 v okamžiku t + 1, znamená nejen to, že takový člověk
mi'1že k~upit zboží, které samo obsahuje více času, nýbrž také to,
že může interval mezi oběma časovými okamžiky prodloužit. Existují
lide, kteří mají na prodej jen "svůj" čas (hic et /Ume),
a takoví, kteří disponují dostatečným množstvím akumulovaného
času a mohou jej proto přepustit. A mezi těmi i oněmi jsou takoví,
kteří ho mají trochu v záloze, ale nikoli dost na to, aby ...
248
Peníze mohou představovat časové zálohy, protože jsou uloženým
časem. Spotřební kredit (určený kupujícímu) dovoluje anticipovat
čas užívání, oběhový kredit (určený obchodníkovi) umožní anticipovat
čas platby, investiční kredit (určený podnikateli) dovoluje
anticipovat čas výroby, kredit určený bankéři umožňuje anticipovat
čas umoření dlužníkova dluhu. Půjčovatel dává čas, likviduje
pro dlužníka časovou lhůtu potřebnou pro realizování operace.
Peníze, to znamená čas, jsou takto pojímány samy jako "kvazi-zboží".
Podle pravidla směny předpokládá postoupení peněz jako
vždy jisté proti-postoupení. To, co je tu postoupeno věřitelem,
je určitá časová záloha; proti-postoupení, úhrada této zálohy, je
v jednotlivých případech odloženo na dobu několika směnných
cyklů (při krátkodobém, střednědobém nebo dlouhodobém tenllÍnu).
Jinak by o žádné zálohování nešlo. Avšak čas směn, během
něhož jsou peníze takto blokovány ve formě kreditu, je časem
ztraceným vzhledem k faktickým směnám (hic el nunc), podobně
jako když jsou blokovány ve výrobě. Tento ztracený čas musí být
do té doby, než kredit vyprší, dohnán a anulován. Tento odklad,
čas půjčovatelem ztracený, je vyrovnáván úrokem.
249
Je-li práce považována pro směnu za ztracený čas, je třeba ji co
možná nejvíce redukovat. Vykořisťování v Marxově smyslu (přisvojování
si relativní nadhodnoty, která jediná je pro ekonomický
280
Dějinné znamení
žánr pertinentní) je jedním z prostředkú, jak této redukce dosáhnout.
Existují i další. Avšak vidíme ideál tohoto žánru: okamžitě
dohonit ztracený čas, např. anticipovat čas ztracený v kreditu. Dát
si ihned proplatit úrok z půjčky, jako kdyby cykly, kterými se má
pro~ít do jejího vyrovnání, již proběhly. Totéž se realizuje napI-.
take samofinancováním podniku: diskont zisků z prodeje zboží se
vtělí do ceny, s níž je výrobek uváděn na trh. Mohou být znovu
uvedeny do dalšího oběhu směny ještě předtím, než je předchozí
oběh ukončen. Usiluje se tedy o co nejmenší rozestup mezi větou
1 a větou 2, ale tak, že a přitom bude zaplaceno, jako kdyby tento
rozestup byl velký, jako kdyby pro zaplacení a musel být zálohován
jistý mrtvý čas a jako kdyby y měl uhradit nejenom čas obsažený
va, ale také čas ztracený při tomto úvěrování.
250
Práce podléhá pravidlu směny ve dvojím ohledu. Podmínky práce
v kapitalistickém systému vesměs vyplývají z hegemonie ekonomického
žánru, v němž jde o získání času. U práce jako takové
toto zacílení nehraje roli (č. 243, 244). Mezi prací a získáváním
času existuje neřešitelná rozepře. City (smutek, hněv, nenávist,
odcizení, frustrace, pokoření), které doprovázejí uvedené pracovní
podmínky, se rodí právě z této rozepře a signalizují ji. _ Podřízení
práce směně se také označuje jako práce námezdní. Tu ekonomický
diskursivní žánr prezentuje jako smlouvu mezi tím, kdo
prodává, a tím, kdo kupuje jisté "služby". Ale existuje tu rozdíl,
který se týká "reálného" času (oddíl Referens). Okamžik se označuje
jako reálný, když je teď a když múže dostat určité jméno
v chrononyrnii (den, hodina, minuta). Při směně zboží/peníze je
reálný pouze okamžik směny: předměty, které představují určitý
abstraktní čas, jsou směňoványnyní, v ten a ten den, v tu a tu hodinu.
V "pracovní smlouvě" je "služba", která je v podstatě směňovaným
předmětem, definována nejen v abstraktním čase (čas,
~terý vyžadovala kvalifikace získaná námezdním pracovníkem,
cas potřebný k jeho příštímu živobytí), nýbrž i v čase reálném.
Pracovník bude zde (na svém místě) a ted' (v každém okamžiku
281
ROZEPŘE
mezi tou a tou hodinou, tolik a tolik dní v týdnu, tolik a tolik týdnů
v roce). Směňující mohou doufat, že získají čas, jeden prodejem,
druhý koupí, protože směňují čas abstraktní, který je v "reálné"
chronologii posouvatelný a může být směněn ve vhodný
okamžik. Pracovník však tím, že přepouští reálný čas, zůstává vázán
na deiktické indikátory věty zaměstnavatele (Ano, je tady)
a na časový pořádek (Ano, přišel v osm hodin). Reálný čas posouvatelný
není. Dokonce i za předpokladu, že by pracovník získal
více abstraktního času (v penězích), než kolik na jeho získání
vydá času reálného (je to možné?), zdá se nepravděpodobné, že
by měl čas (reálný), aby akumulovaný čas využil. Problém se zdá
být analogický problému vyprávění v románu Tristram Shandy
a v Butorově románu L'emploi du temps. Vyprávět život vypravěče
(jakožto hrdiny příběhu) zabere více času, než kolik tento
život zabral reálně. Můžeme pouze doufat, že čas uložený v díle
není ztracen pro všechny.
251
U kapitálu neexistuje žádný čas pro směnu. Směna je směnou času,
směnou co nejvíce možného času (času "abstraktního" či ztraceného)
v co nejkratším možném čase (čase "reálném"). Směňovat
se může cokoli, pod podmínkou, že jak čas, který je v referens
obsažen, tak ten, který vyžaduje směnou, je spočítatelný.
Teorie komunikace určuje jednotku počítatelnou pro věty obecně
v Booleově algebře, bit informace. Pod touto podmínkou mohou
být věty zbožím. Heterogenita jejich režimů stejně jako diskursivních
žánrů (toho, oč jde) tak nachází univerzální idiom, ekonomický
diskursivní žánr, i univerzální kritérium, úspěch, to že
se získal čas, a univerzálního soudce, jímž je nejtvrdší měna, to
znamená měna nejspolehlivější, nejschopnější čas poskytovat,
a tedy nejschopnější jej přijímat. Spekulace se směnnými kurzy,
která zkratuje výrobu, je takovou metodou akumulace času směnou,
která se ukazuje jako nejrychlejší: v pátek se nakoupí slabá
měna, prodá se v úterý, kdy posílila, anebo alespoň unikla poklesu
hodnoty.
282
Dějinné znamení
252
Rozepře mezi větnými režimy nebo mezi diskursivními žánry považuje
tribunál kapitalismu za zanedbatelné. Ekonomický diskursivní
žánr se svým způsobem nutného navazování věty na větu
(č. 240, 241) vyřazuje vyvstávání, událost, neredukovatelný div,
očekávání určitého společenství citů. "Nebralo by to konce".
kdyby se měla brát v úvahu nesouměřitelnost věcí, o něž jde,
a prázdno, které tato nesouměřitelnost otevírá mezi větami. U kapitálu
se čas naplno uplatňuje. Jestliže ale verdikt ukončuje pře
tím, že je vždy vynášen ve prospěch získaného času, může právě
tím rozepře zostřovat.
253
Nadvláda ekonomického žánru nad ostatními žánry může ovšem
na sebe vzít podobu jisté emancipační filosofie dějin. Více bohatství,
více bezpečnosti, více dobrodružství atd., to je naše odpověď
na kanonickou větu politické etiky: Čím máme být? (č. 210; exkurs
Kant IV, § 2). Ale tato etická otázka se v ekonomickém žánru neklade.
V tomto žánru se vyhrává (toho, oč v něm běží, se člověk
zmocňuje) nikoli proto, že byl slyšen a přijat závazek, ale proto, že
byl získán čas a že ho lze získat ještě více. Ekonomický žánr kapitálu
takto nijak nevyžaduje deliberativní politické uspořádání, které
připouští různorodost diskursivních žánrů. Spíše naopak: vyžaduje
jeho potlačení. Toleruje toto uspořádání jen do té míry, v níž sociální
vazba není (ještě) zcela přizpůsobena výhradně ekonomické
větě (postoupení a proti-postoupení). Jestliže by tomu tak jednou
bylo, stane se politická instituce zbytečnou, jako již jsou zbytečné
národní příběhy a tradice. Ovšem jak by se mohla bez deliberativního
uspořádání, v němž může v zásadě najít výraz mnohost
žánrů a jejich příslušných účelů, udržet Idea lidství, které není pánem
"svých" účelů (metafyzická iluze), ale je vnímavé pro různorodé
účely obsažené v rozličných známých a neznámých diskursivních
žánrech a je schopné je sledovat tak, jak je to jen možné?
Ajak by bez této Ideje byla možná univerzální historie lidstva?
283
ROZEPŘE
254
Při směně je třeba dluh anulovat, a to rychle. Při vyprávění je třeba
ho uznat, osvědčit ho a jeho vyrovnání odložit. Při rokování,
deliberaci, je třeba podrobit ho různým otázkám, a tedy ho rovněž
odložit (a právě takto se rozepře v deliberaci, a dokonce i ve
vyprávění nebo kolem něho odhaluje). Společenství spřádaná
vyprávěními mají být kapitálem zničena: "zaostalá mentalita".
A otázky, které si jiná společenství (společenství "rozvinutá")
kladou prostřednictvím deliberativních institucí, mají být zkráceny
("žvanění", "vysezení problému", antiparlamentarismus)
a převedeny na kanonickou otázku směny: jaké a musí x ("my",
Francie, Evropa, řidiči metra, atd.) postoupit y ("jim", Německu,
Spojeným státům, rezortnímu ministerstvu), aby od něj dostalo
b? Nevyslovená problematika: aniž bychom se "my" nenapravitelně
zadlužili, aniž bychom se museli poděkovat, abychom mohli
začít další partii v dobrém postavení, atd. Může být takto směňováním
vyrovnána rozepře, ono A dál? (č. 100), ona nicota, která
nechává nerozhodnutým a riskantním navazování věty na větu?
Může ono Vrať se obsažené v pravidle parity postoupení
a proti-postoupení neutralizovat otázku Vyvstává? (č. 131, 132),
a to tak, aby již nevyvstalo nic jiného než to, co může být předmětem
směňování?
255
Kapitalismus nevytváří univerzální dějiny, pokouší se vytvořit jeden
světový trh a zároveň ho diferencuje, neboť potřebuje také
rozdíly mezi národními společenstvími. Pokud by existovalo něco
jako univerzální dějiny, ohlašovalo by se to dějinnými znameními.
Tato znamení by byla pocity, které mohou být obecně sdíleny,
jsou nezištné a "bouřlivé" (sturmisch), a projevovaly by se při
jistých událostech veřejně (exkurs Kant IV). Kant uvádí jako příklad
dějinného znamení entuziasmus vyvolaný Velkou francouzskou
revolucí. Součástí naší historie jsou nyní jiná jména. Vyvstává
otázka: pojí se k těmto jménům nebo k některým z nich
284
Dějinné znamení
pocity totožné, ne-li svým obsahem, tedy alespoň oněmi formálními
rysy, s těmi pocity, které jsme právě připomněli? (Ale předběžná
otázka by zněla: Můžeme "my" vůbec ještě dnes přiznat
platnost pojmu dějinného znamení?)
256
Kant podobně jako Burke uznává i jiné vznešené pocity, než je
entuziasmus. K "bouřlivým emocím" patří zajisté kromě tlety
a obdivu také hoře, der Kummer, jestliže má svůj základ v morálních
idejích. Zoufalství nad tím, že se v realitě nedá nikdy prezentovat
něco, co by bylo souměřitelné s Ideou, převažuje v tomto
případě nad radostí, že jsme k této prezentaci nicméně vyzýváni.
Jsme více deprimováni propastí, která odděluje různorodé diskursivní
žánry, než povzbuzováni poukazem na možnost přechodu
z jednoho žánru k druhému. - Stačilo by takto výrazně melancholické
lidstvo k podání důkazu, že toto lidstvo "prodělává pokrok
k lepšímu"?
257
"Filosofie dějin", které inspirovaly 19. a 20. století, si činily nárok
na to, že jsou s to zajistit přechody přes propast různorodosti
či události. Jména, která jsou jmény "naší historie", staví proti jejich
nároku proti-příklady. - Všechno, co je skutečné, je rozumné,
všechno, co je rozumné, je skutečné: "Osvětim"toto spekulativní
učení vyvrací. Přinejmenším právě tento zločin, který je
skutečný (oddíly Rozepře a Referens), rozumný není. Vše, co je
proletářské,je komunistické, vše, co je komunistické, je proletářské:
Berlín 1953, Budapešť 1956, Československo 1968, Polsko
1980 - a ledacos vynechávám - vyvracejí učení historického materialismu:
pracující povstávají proti straně. - Vše, co je demokratické,
vychází z lidu a děje se pro něj, a naopak: francouzský
Květen 1968 vyvrací učení parlamentárního liberalismu; každodenní
sociální realita předvádí selhání zastupitelské instituce.
Vše, co je svobodnou hrou nabídky a poptávky, prospívá obecné-
285
ROZEPŘE
mu zbohatnutí, a naopak: "krize 1911, 1929" vyvracejí učení
ekonomického liberalismu. A "krize 1974-1979" vyvrací postkeynesiánskou
úpravu tohoto učení. Přechody slibované velkými
teoretickými syntézami končí v krvavých slepých uličkách. Odtud
hoře diváků na tomto konci 20. století.
258
Horší než hoře, které je sice citem negativním, ale které může dospívat
k vznešenému a dosvědčovat různorodost Idejí a skutečností,
je cit zklamání (resentiment?). Reformismus přijímá zacílení
ekonomického žánru (kapitalismus), a zároveň se pyšní tím,
že mu jde o to, přerozdělit spravedlivěji výsledek směny. Chce,
aby se získával čas, avšak pro všechny. Aby ti, kteří ho mají hodně,
ho přenechali bez náhrady těm, kteří ho mají málo. Jenže tento
projekt je za prvé nekonzistentní, pokud jde o žánr: buď jde
o žánr směny (č. 241) a každé postoupení předpokládá příslušnou
náhradu, anebo pokud k žádné náhradě nedochází, o žánr směny
se nejedná, a tak se revolučně ruší nadvláda ekonomického žánru
nad ostatními. Neběží tedy o žádné vyděračství, když bankéř
v souladu s tím, oč v jeho žánru jde, nesmělý reformistický pokus
odmítá: jestliže ti přenechám čas (úvěr), musíš mi ho vrátit (s
úrokem); jestliže mi ho nevrátíš, žádný ti nepřenechám, vydám
ho sám (tím, že "svůj" získaný čas spotřebuji - a úpadek ekonomického
žánru na sebe nenechá čekat). Za druhé, reformistický
projekt je sporný eticky: sociální společenství není v zásadě totožné
se souborem partnerů situovaných ekonomickou větou; přisoudit
mu jakožto cíl štěstí, to jest rovné disponování získaným
časem, znamená oboje směšovat, přemístit ty závazku do situace
já užívání (oddíl Povinnost). - Reformismus nemůže uspokojit
v zásadě nikoho. Avšak právě tak jako není naděje provázející jeho
zrození nijak bouřlivá, ani zklamání spojené s jeho zanikáním
není vznešeným pocitem. S rozpačitým neuspokojením se vracíme
ke směně.
286
Dějinné znamení
259
K~y?y existo~~:,po~rok lidstva k lepšímu, nebylo by to proto, že
"veCl JSou lepsl a ze by bylo možno realitu tohoto zlepšení stvrdIt
procedurami zjišťování reality, nýbrž proto, že by se lidé stali
~ak ~ultivo~~~ými, schopnými tak jemného vnímání Ideje, která
Je pntom neClm neprezentovatelným, že by zakoušeli odpovídající
napětí v souvislosti s fakty, které mají zdánlivě s touto Ideou
nejméně co dělat, a že už by touto svojí vnímavostí podávali důk~z
určitého pokroku. Ten by mohl být slučitelný s obecným poCItem,
že "věci jsou horší". Rozestup mezi pozorovatelnou histo~.cko-politickou
realitou a Idejemi by tím, že se zvětšuje, nesvědcll
pouze proti této realitě, nýbrž dosvědčoval by i tyto Ideje.
260
!aká je tu však záruka, že se lidé stanou kultivovanějšími, než
JSo.u?..Jestliže,kultivování (přinejmenším kultivování ducha) vyžadUJe
Jistou praci, a tedy zabírá čas, a jestliže ekonomický žánr vnucuje
to, oč v něm jde, získávání času, většině větných režimů
a diskursivních žánrů, pak by kultura jakožto to, co čas spotřebovává,
měla být vyloučena. Pak lidé nebudou už ani zakoušet žádné
?oře ~ nesouměřitelnosti realit a Idejí, protože ztratí schopnost IdeJe
vmmat. Budou stále kompetentnější ve strategiích směny, avšak
výlučně v nich. Slovo kultura znamená už dnes spíše uvádění infonnací
do oběhu nežli práci, kterou je třeba udělat, aby se dospělo
k prezentování toho, co není prezentovatelné v tom, co vyvstává.
261
Je je.ště vůbec možné předpokládat, že v lidských dějinách, pokud
Je ekonomický žánr ještě nezlikvidoval, jakási prozřetelnost
(č. 255) pod jménem Přírody nadále dává znamení, různorodá
znamení, a rýsuje linie, které mohou být vodítky? Prozřetelnost
toť finalita, a finalita znamená naplnění odkládané, čekání, sus~
pendování. Jaká finalita by se mohla uchovat, kdyby nadvládu
287
ROZEPŘE
měla trvale směna, při níž se musí zkracovat čas, v němž dochází
k vyrovnání? A v níž se rozumí samo sebou, že od jiného než od
seb~ sama tu není nic k očekávání, žádné znamení?
262
Spoléhá se na to, že překážkou nadvládě kapitálu může být rezi-stence
společenství seskupených kolem svých jmen a svých
příběhů. To je omyl. Především, tato rezistence onu nadvládu
(č. 255) udržuje v téže míře, v jaké se jí staví do cesty. A pak, odsouvá
Ideu kosmopolitní historie a zavdává příčinu k obavě, že se
bude chtít vystačit s legitimizací tradicí, ba dokonce s mýtem,
i když se v ní ztělesňuje také rezistence lidových společenství
proti jejich likvidaci. Hrdé boje za nezávislost dávají vznik mladým
reakcionářskýmstátům.
263
Jedinou nepřekonatelnoupřekážkou, na niž naráží nadvláda ekonomického
žánru, je různorodostvětných režimů a diskursivních
žánrů, a to proto, že tu není "řeč" a "bytí", nýbrž vyvstávání. Překážka
netkví ve "vůli" lidí zaměřené tím či oním směrem, nýbrž
v rozepři. Ta se rodí vždy znovu i z urovnání domnělých pří. Vyzývá
lidské bytosti, aby se situovaly v neznámých větných univerzech,
i kdyby nezakoušely pocit, že je tu něco k formulování.
(Neboť je to nutnost, ne povinnost.) Vyvstává? je pro jakoukoli
vůli získat čas něčím nepřemožitelným.
264
Ale vyvstávání nevytváří historii? - Skutečně není znamením. Ale
musí být předmětem soudu, dokonce i ve své nesrovnatelnosti.
Nějaký politický "program" se na jeho základě vytvořit nedá.
Lze však o něm podávat svědectví. - A jestliže nikdo toto svědectví
neslyší, atd. (č. 1)? - Chcete předem soudit o možnosti toho,
co vyvstane?
288
Poznámky k překladu
KČ.4:
"ibanská společnost" - pod označením Ibanie Zinovjev popisuje v knize
Zej(d v)"šiIlY (Zijajuščije vysoty) model totalitního společenského zří­
zení.
Exkurs Prótagorás:
K Lyotardovu hodnocení sofistiky připomeňme i Patočkovo resumé
současných názorů na tuto etapu řecké filosofie; v souvislosti s kritikou
Platónovou a jiných Patočka konstatuje, že tato kritika podává obraz,
který "není ve všem všudy správný, pomíjí zejména historické oprávnění
zjevu sofistiky a jeho hluboký účinek vzdělavatelský, kulturní."
A svůj podrobný výklad o Prótagorovi uzaVírá hodnocením, které oproti
rozdílům mezi Sókratem a Prótagorou, jak je ve svém dialogu vykreslil
Platón, ukazuje i na souvislost mezi nimi: "Ze všech těchto důvodů nevidím,
proč by původ dialektiky ... nemohl hrát svou úlohu také v sofistice
a musel čekat na Sókrata jako na svůj zrod. že ovšem teprve
Sókratés pochopil, co tato metoda znamená, že to není toliko jeden
z druhů logu vedle jiných, jedna virtuosita vedle jiných virtuosit, nýbrž
že zde jde o logos vůbec, o jeho vlastní povahu a roli, nelze zajisté popírati
že teprve v sókratovských školách, kde tyto metody zpracovávány
výhradně jako účel sám pro sebe, leží vznik většiny oněch elenchů a kliček,
které podle jména pak přičítány sofistům, nemíníme zde nikterak
brát v pochybnost." (Patočka, Sókratés, SPN 1990, str. 36 a 53.54.) _
Lyotard se Ovšem neomezuje jen na konstatování historické oprávněnosti
sofistiky, nýbrž vyzvedává ji právě v protikladu k platónským
a aristotelským požadavkům pravého vědění, o nichž v jednom dřívějším
textu h'ká: "Namísto rafinované a apatické obezřetnosti různících se
řečí nastupuje hrubý nárok na jedinou a totální teorii." (Les transformateurs
Duchamp, 1977.)
289
Poznámky k pl~ekladu
*2: Modus a dictum: termíny středověké logiky. Modus označuje zpravidla
modální operátor (,je možné, že", "je nutné, že", zde pak "deklarativní
prefix" označující větu za výrok druhého, ,,říká, že"), dictum je
označení pro výrok podléhající těmto modifikacím.
Russellova teorie typů: jako různé "logické typy" rozlišuje Russell
jednotlivinu, třídu jednotlivin, třídu tříd atd. O~y~" na něr~ž !SOU z~ložena
některá sofismata, spočívá v tom, že se napr. tnda pOJlma steJne Jako
jednotlivina.
*4: Zmíněná pasáž Kritiky čistého rozumu tvoří sO~lčást :. knihy Transcendentální
dialektiky (2. HauptstUck, 9. Abschmtt). Presnou obdobu
Lyotardovy formulace tu nenajdeme, ale v úvodu celého tohoto úseku
Kant h1<á: "Protože jak jsme už opětovně ukázali, u čistých pojmů intelektu
(Verstandesbegriffen) žádné transcendentální užití neexistuje o nic
víc než u pojmů rozumu, neboť absolutní totalita řad podmínek v smys~
lovém světě se zakládá pouze na transcendentálním užití rozumu, ktery
požaduje bezpodmínečnou úplnost toho, co předpokládá jako .věc samu
o sobě; protože však smyslový svět takovou úplnost neobsahuJe: tak nemůže
už nikdy být řeč o absolutní velikosti řad v něm, o tom, zda mohou
být omezené nebo o sobě neomezené, nýbrž jen o tom, jak daleko
máme jít nazpět v empirickém regresu při odvozování zkušenosti z jejích
podmínek, pokud se podle pravidla rozumu nemáme zastavit u žádného
jiného zodpovězení otázek, než je to, které je danému předmětu
přiměřené."
Kant nicméně činí rozdíl mezi kategoriemi "matematickými" a kategoriemi
"dynamickými"; tyto druhé, a tedy pojmy příčinnosti a nutnosti,
připouštějí také "syntézu nestejnorodého". Tí~ !e dána i ner?:p~rnost
"transcendentních idejí" inteligibilní svobodne vule a nepodmmene nutné
bytosti mimo řadu jevů smyslového světa; v případě "dynamických"
kate<Torií je možné, aby platila zároveň teze i antiteze příslušných antinom~í.
K těmto aspektům Kantova pojetí Lyotard přihlíží při rozborech
věnovaných Kantovi v oddíle Povinnost (exkurs Kant III).
290
Poznámky k překladu
Kč. 10:
Na uvedeném místě Aristotelés řI1<á (překlad A. Kříže, 1948): Proto býváme
vždy ve větší výhodě jako žalobci ... žalobce totiž provádí důkaz
pomocí pravděpodobnosti, ale není totéž něco vyvraceti tak, že se ukáže,
že to není pravděpodobné, než že se ukáže, že to není nutné ...
Kč. 14:
Na uvedeném místě spisu O v)jadFovánÍ (Peri herméneiás) Aristotelés
říká: Neboť je-li možné, že je něco krájeno, nebo jde, je také možné, že
nejde a že není krájeno. Důvod toho je v tom, že všechno, co je takto
možné, není vždy ve skutečnosti, takže mu bude náležet také zápor; neboť
to, co je schopno chůze, může nejít, a to, co je schopno vidění, může
nebýt viděno. Avšak je věru nemožné, aby se o témž vypovídaly protikladné
soudy; tedy záporem soudu "Je možné, že je" není "Je možné, že
není".... záporem soudu "Je možné, že je" je soud "Není možné, že je".
V odkazu na Metafyziku je zřejmě mylně uvedena kniha IV místo
knihy V, kde nacházíme na uvedeném místě vysvětlení pojmu zbave-
nost.
Kč.19:
"... vědy o člověku, které se zabývají řečí, jsou jako soudy řešící pracovně-právní
spory" - ve francouzském textu se tu hovoří o "jurys des
conseils de pruďhommes", což je instituce speciálně francouzská, sloužící
právě k řešení pracovně-právních sporů. Podobně upravujeme odpovídající
formulace v Č. 20 a v Č. 21.
Exkurs Gorgiás:
"Anonym říká" - pokud jde o předsókratovskou filosofii, Lyotard cituje
vedle klasické sbírky Dielsovy v Kranzově zpracování, která byla také
základem českého výboru Zlomky předsókratovských myslitelů K. Svobody,
také ze spisu O Melissovi ..., který je tu uváděn pod označením
Anonym (byl kdysi neprávem připisován Aristotelovi); K. Svoboda
291
Poznámky k p"ekladu
o něm I-íká: "Někdy zachovává věrněji Gorgiovy myšlenky, ale jinde je
jen heslovitý a jeho znění je porušeno." Tatáž myšlenka je ovšem reprodukována
i na začátku Zl. B 3 ze Sexta, jak ho uvádí Svobodův výbor.
Anekdotu uváděnou Freudem, kterou zde Lyotard zmiňuje, najdeme ve
Freudově práci Vtip a jeho vztah k nevědomému: jak je z narážek patrno,
jde o navzájem rozporné odpovědi na obvinění, že zapůjčený kotlík byl
vrácen poškozený.
"Toto pravidlo předpokládá finalitu Selbst Uakéhosi aristotelského boha),
která není s to odolat gorgiovskému vyvrácení." Hegelův pojem Selbst
Lyotard na tomto místě překládá výrazem Soi, třebaže jinde ponechává
ve svém textu německý výraz. Protože čeština nemá slovo, které by mohlo
vystihnout Hegelovo pojetí substance chápané jako subjekt, ponecháváme
i na tomto místě citaci výrazu německého. K objasnění jeho smyslu
ocitujme několik formulací z Předmluvy Hegelovy Fenomenologie ducha
(v Patočkově překladu; zvýrazňujeme přitom slova, která odpovídají zmíněnému
výrazu): "... absolutno je skutečnost, subjekt či vznikání sebe
sama" (str. 62), slovem Bůh "se označujeprávě, že se neklade nějaké bytí
nebo bytnost vůbec nebo vůbec nějaká obecnina, nýbrž něco v sebe
reflektovaného, nějaký subjekt" (str. 63), "Toto jsoucno o sobě se musí
vyjádřit a stát se jsoucnem pro sebe, což neznamená nic jiného, než že se
má sebevědomíztotožnit se sebou samým" (str. 66, první dva výrazy zvýraznil
ve svém textu Hegel sám). Patočka sám v Poznámkách svého překladu
tento výraz komentuje slovy: ,,oas Selbst. Osoba, subjektivno, reflexe,
v Hegelově teleologické dialektice je moment pohybu, uskutečňování,
tedy skutečnosti." (Pozn. 29 k Předmluvě.) V jeho překladu se tedy
setkáváme na místě tohoto výrazu také s výrazem "osoba".
,,Logos, argument, ničí ve svém zformování daimonskou větu, ono zjevení,
z něhož vychází Parmenidova báseň ... " - tuto souvislost
s eleatskou školou konstatuje při svém hodnocení starší sofistiky i 1. Patočka:
"Ve své pretenzi učit všeobecné duševní zdatnosti s ohledem na
politickou dráhu opírala se sofistika ovšem též o výsledky staršího filosofování,
zejména o paradoxní teze a jeho myšlenkové, formální rafinovanosti.
Není divu, když Gorgias se opře v některých svých tezích
292
Poznámky k překladu
o eleatskou dialektiku a přežene ji v naprostÝ nihi!ismus, pro ktťíÝ nic
neexistuje." (Patočka, Sókratés, str. 36.) Právě pro tuto sOUVi'slosr
s parmenidovským myšlením dáváme ovšem ph reprodukci Gorgiových
myšlenek přednost výrazu ,.být", před výrazem ,.existovat...
"Ontologie nestrpí dualitu cest. která ... autonzuje negmivní dialektiku"
- k pojmu "negativní dialektiky" viz č. 152.
Kč.34:
"Generální štáb v tom nezaváhal" - poznámka vztahující se zřejmě
k Dreyfusově aféře.
Exkurs Platón:
§ 2: "Řeč je znakem toho, že člověk nezná bytí jsoucfho" - Platónův
sedmý dopis v zmíněné pasáži ň1<.á mimo jiné o vědění, rozumovém poznání
a pravdivém mínění, že "toto není obsaženo ani ve zvucích, ani
v prostorových tvarech, nýbrž v duších". V 343 a pak čteme, že "se žádný
rozumný člověk nikdy neodváží ukládati do slov své rozumové nálezy,
a to do slov nezměnitelných, jako je tomu při písmu."
§ 3: V 8. Kap. spisu O sofistických důkazech Aristotelés říká: "Sofistickým
důkazem a sylogismem nazývám nejen zdánlivý sylogismus
nebo vyvrácení, tj. to, co jimi ve skutečnosti není, ale i to, co je jimi
skutečně, ale jen zdánlivě je věci vlastní. Takové jsou sylogismy, jimiž
se nevyvracf z hlediska věci, ale dokazuje se neznalost druhých lidí _
právě to je věcí peirastiky."
Pojem "práce truchlení" (Trauerarbeit) je pojmem, kterým Freud vystihuje
onu "psychickou práci", kterou musí realizovat ten, kdo ztratil milovanou
osobu, aby duševní energii, která byla investována ve vztahu
k ní, znovu uvolnil k novému využití; a stejnou psychickou práci musí
vykonat i ten, kdo se loučí s nějakou pro něho významnou iluzí, s ideou,
které se musí vzdát apod. Jde o pojem v současné době hojně užívaný
i mimo psychoanalytický kontext.
293
Poznámky k překladu
~ 4: "metalepse" - jako metalepsi označuje Genette pronikání vypravěče
nebo toho, k němuž se vyprávění obrací, do světa vyprávěného
děje.
KČ.37:
Citovaná věta "Na všech vrcholcích/je mír" je větou známé Goethovy
básně (Auf allen Gipfeln/ist Ruh) aje tu tedy uvedena jako příklad věty,
v níž jde o umělecký účinek, o sdílení určitého dojmu, nikoli o popis
reality. Následující matematická rovnice se vztahuje zase na čísla jako
na předměty ideální, nikoli reálné. Atd.
Kč. 54:
Výraz "sens", "smysl" je u Lyotarda pOJlman stejně jako Fregeho
"Sinn"; z čistě stylistických důvodů užíváme v překladu někde (zejména
při užití v plurálu) v synonymní platnosti i výraz "význam". Fregeho
"Bedeutung" je u Lyotarda označováno jako "referenční platnost" nebo
pouze "referens".
Exkurs Antisthenés:
"Uvidíme, že se nedorozumění ... zakládá na mnohoznačnostiřeckého
slova legein" - Novotného překlad Euthydéma, který je tu citován, zmíněnou
mnohoznačnost slova legein uchovává i v češtině, a to tím způsobem,
že je "násilně napodobena řecká vazba slovesa ,mluviti' s akuzativem
věci, o které se mluví", jak je konstatováno v poznámkách k českému
znění dialogu.
Kč. 114:
"Lze snad říci dokonce, že prezentace je něčím, co uniká, nebo že je diferována"
- zde Lyotard konfrontuje svůj způsob myšlení s myšlením
Derridovým, na něž poukazuje právě pojem diferování; tato konfrontace
pak pokračuje v exkursu Aristotelés, § 3.
294
PoznámkY k pJ'ekladu
Kč. 127:
"pravidlo rezultátu" - zde se poprvé setkáváme s výrazem, který bude
tvořit název následujícího oddílu. Rezultátem je "výsledek dialektické.
ho pohybu". Patočkův překlad Fenomenologie ducha používá jak výrazu
"rezultát", tak výrazu "výsledek". Tak na str. 99: "skepticismus .. ,
ve výsledku spatřuje vždycky čisté nic a odhlíží od toho, že toto nic je
nicotou toho, z čeho rezultuje. Nic však je vskutku pravdivým resultátem
jen vzato jako nicota toho, z čeho pochází; je následkem toho samo
něčím určitým a má obsah." Str. 103: " ... výsledek, dostavující se u nepravdivého
vědění, nesmí se rozplynouti v ryzí nicotu, nýbrž musí bÝt
pojat jako nicota toho, čeho je výsledkem". .
Kč. 129:
Na uvedeném místě Rétoriky Aristotelés hovoří O zdánlivém sylogismu,
"užije-li se výrazu jednou prostě a po druhé ne prostě, nýbrž v určitém
vztahu"; citovaný příklad bezprostředně následuje po této charakteristice,
zmínka o Antisthenovi však chybí.
Exkurs Aristotelés
§ 1: "Sofista nebo eristik mohou vyvrátit protivníkovo tvrzení '" také
tím, že si pohrávají se samotnými kategoriemi logu, a pak jde o paralogismy."
- V Sofistických důkazech je pojem paralogismu pojat
poněkud šíře: "Paralogismů, které mají svůj základ mimo slovní vyjádření
je sedm druhů," řI1<á Aristotelés. "Jeden se opírá o případek,
druhý záleží v tom, že se výrazu užije neoprávněně buď ve smyslu
naprostém anebo ve smyslu, při němž se míní něco nikoli naprosto,
nýbrž se zřetelem k určitému způsobu, času nebo vztahu, třetí se opírá
o neznalost vyvrácení, čtvrtý o důsledek, při pátém se požaduje
souhlas s tím, co má být teprve dokázáno, při šestém se uvádí za příčinu
to, co příčinou není, při sedmém se pak z více otázek činí jedna."
(166 h.)
"Postpredikamenty" - tímto výrazem se označují pojmy, o nichž Aristo-
295
Poznámky,' ! .':;::/'2:;"
telés pojednává poté, co probral "predikamenty", ~j. kategorie. Jsou to:
protiklady, dřIvější (proteron), zároveň (hama), pohyb a "mír'.
Citace z Aristotelovy Fvzikv bylo nutno překládat s použitím překladu,
o který se opírá Lyotard, takže se citované formulace liší od českého
překladu A. Kříže. Pro srovnání uvádíme citovaná místa v Křížově pře­
kladu:
2i 9 b 1-2: ,. .. , neboť to právě je čas, počet pohybu dřívějšího a pozděj­
šího."'
2:9 a 28-29: "KdYKOli totiž pomyslíme na krajní okamžiky různé od
středního a naše duše vysloví dva okamžiky (ta nýn), Jeden dříve, druhý
později. tehdy a o tomto říkáme, že jest časem ..."
219 a 29: .,neboť, jak se zdá, čas jest to, co se určuje přítomným okamžikem..."
Ude o pokračování věty citované v předchozí poznámce).
219 b 11-12: "Přítomný okamžik však měří čas, pokud jest dNve a po-
zději."
218 a 8: "Mimoto nelze snadno poznat, zda přítomný okamžik, který,
jak se zdá, rozhraničuje minulost a budoucnost, stále trvá jako jedno
a totéž, či jest jiný a jiný."
219 b 12: "... přítomný okamžik je tentýž, co jednou byl, ale ve své bytnosti
je různý."
K odkazům na jednotlivé řecké výrazy pochopitelně příslušné ekvivalenty
Křížova překladu neuvádíme.
220 a 22: "Pokud tedy přítomný okamžik jest hranicí, není časem, nýbrž
případkem ..."
§ 3: "Prezentací ... nerozumím ani akt jakési dynamis, síly nebo vůle
k této síle" - poslední výraz, ve francouzštině "volonté de cette puissance",
připomíná tu ovšem - a zřejmě záměrně - i Nietzschův pojem
"vůle k moci" (francouzsky "volonté de puissance").
296
Poznámky k překladu
Kč. 132:
Interpretace, kterou Lyotard podává, vyžaduje, abychom tu Wittgensteinův
výraz der Fal! překládali jako pHpad. Formulace "To, co je phpad.
Wittgenstein označuje také jako fakt' ukazuje ovšem, že tu není Žádný
rozpor se způsobem, jakým byly v českém překladu Traktálll přcklcldány
věty, v nichž se tento výraz vyskytuje.
Kč. 144:
Studii "Je bito dítě" najdeme v českém překladu ve Freudových Vvbraných
spisech III, v oddíle Práce k sexuální teorii. Freud se v ní zabývá
fantazií o bití, kterou "přiznávají překvapivě často osoby, které vyhledaly
analytické léčení kvůli hysterii nebo nutkavé neuróze" a která bývá
provázena masturbací.
"velký Druhý ve smyslu lacanovské metafyziky" - tento pojem má
u Lacana podobnou funkci jako u Freuda pojem Ono (Es); jak patrno,
Lyotard zaujímá nicméně k Lacanově interpretaci psychoanalýzy kritické
stanovisko.
Oddíl Rezultát:
Rezultátem je tu mmen výsledek dialektického pohybu v Hegelově
smyslu - viz poznámku k Č. 127. Pod tímto názvem je v tomto oddílu
analyzován "spekulativní diskursivní žánr", tedy Hegelova filosofie.
"Soudí, že nediskutujeme, jen věříme, že diskutujeme" - podmětem této
věty je, jak z dalšího patrno, Hegel. Na výklad "spekulativního pravidla"
tu navazuje résumé způsobu, jakým proti spekulativní dialektice Hegelově
vůdčí představitel "frankfurtské školy", Th. A. Adomo, staví
svoje pojetí "negativní dialektiky".
Kč. 152:
Nadpis "Model" reprodukuje, jak dále Lyotard říká, název třetí části
Adomovy knihy Negativní dialektika.
297
Poznámky k pPekladu
"Jestliže se diskutuje ... o spekulativnu, není tomu tak z netrpělivosti,
z povrchnosti a z nedostatku kultury?" - tato otázka reprodukuje stanovisko
Hegelovo.
Kč. 153:
"Věda o zkušenosti vědomí" je původní název Hegelovy Fenomenologie
ducha.
"díky tomu, čemu Hegel říká ,Aufheben'" - smysl oné spekulativní operace,
kterou Hegel označuje tímto slovem, vystihuje následující věta;
k výrazu Selbst viz naši poznámku k exkursu Gorgiás.
Exkurs Hegel:
V § 1: ",Radost myšlení' ... spočívá právě v tom, najít pro slova přirozeného
jazyka mnohonásobné významy." Hegelovu formulaci
z Wissenschaft der Logik, na kterou tu Lyotard naráží, lze najít v Předmluvě
k druhému vydání této knihy a zní takto (v našem překladu): některá
slova německého jazyka mají tu "zvláštnost, že mají nejenom různé
významy, ale významy protikladné" a "myšlení může skýtat radost,
když naráží na taková slova a když spojení protikladných významů, které
je výsledkem spekulace, ale pro rozvažovací schopnost (Verstand) je
protismyslné, nachází před sebou naivním způsobem už lexikálně jako
jedno slovo". V § 96 Encyklopedie Z r. 1830 nenacházíme naproti tomu
nic, co by této myšlence odpovídalo.
Kč. 159:
"Zákonodárce je vázán průzračností čisté vůle stejně tak jako druzí, je
tedy stejně podezřelý jako oni." - Srovnání vyhlazovací politiky s terorem
za Velké revoluce vychází z analýzy revolučního teroru, tak jak ji
Hegel podává ve Fenomenologii ducha v kap. Absolutní svoboda a teror
(překl. 1. Patočky, str. 368).
298
Poznámky k překladu
Kč. 160:
"Epideiktický diskurs" - chvalořeč.
Čas jednotlivých aktů vyprávění navíc není odlišný od času diegezí - jako
diegeze je v naratologické analýze označován děj, o němž je vyprá-
věno.
Kč. 164:
"požadavek dotírající na soudního předsedu Schrebera" - analýzu pamětí,
v nichž zmíněný Schreber zveřejnil historii svého psychického
onemocnění, ale prezentoval zároveň i své bludné představy, podal
Freud ve známé studii Psychoanalytické poznámky k autobiograficky
popsanému případu paranoii (Dementia paranoides), G.W. 8. Flechsig
bylo jméno Schreberova lékaře.
Charcot (Jean Martin) - francouzský lékař, který se zabýval studiem
hysterie; na jeho klinice pobyl v Paříži určitý čas i Freud.
Exkurs Lévinas:
§ 1: "Je třeba, aby interiorita ..." - tento citát zní v českém překladu Lévinasova
díla Totalita a nekonečno takto: "Interiorita zajišťující oddělení
(...) musí produkovat bytí absolutně uzavřené do sebe, aniž by tuto
jeho izolaci dialekticky vyvozovala z jeho protikladu k druhému. A máli
tato exteriorita moci mluvit, odhalovat se sobě v nepředvídatelném
pohybu (...), pak tato uzavřenost nesmí zapovídat vycházení z interiority."
(Str. 129.)
" .. , aby druhý byl druhým, to znamená zjevením a ,divem'" - jako
"div" označuje Lévinas exterioritu jakožto vyvstání Druhého: "Exteriorita
není popření, nýbrž ,div'." (V čes. překladu na str. 260.)
"Důraz je kladen na asymetrii vztahu já/ty" - viz str. 190 čes. překladu.
299
Poznámky k překladu
"selhání páté Karteziánské meditace" - jde o poslední z Karteziánsk)ích
meditací Husserlových, která zkoumá, jak transcendentální Ego konstituuje
druhé Jájako "alter ego".
~ 3: "kdo nevéří, současně věří" - celá Aristotelova věta zní v Křížově
překladu: "a ten, kdo nevěf'í, současně něco věří, ale nikoli naprosto, nýbrž
jen něčemu."
Kč. 171:
"Ale i za předpokladu, že by analýza spočívala v této substituci, platí
v každém případě, že je nekonečná" - narážka na Freudovu stať Konečná
a nekonečná anal)íza (česky in S. Freud, Vybrané spisy II-III, 2. vyd.
1993). Přesvědčení, že principiálně je psychoanalýza nekonečná, jak je
v ní Freudem formulováno, vylučuje ovšem, aby Já definitivně a beze
zbytku do sebe včlenilo oblast Ono.
Kč. 177:
Lyotard zde opomněl uvést Aristotelův spis, z kterého pochází uvedená
formulace; podle číslování i podle obsahu jde zřejmě o spis O vyjadřování.
V Křížově překladu tu čteme:
"Tedy každá řeč má význam, ale ne jako přirozený nástroj, nýbrž, jak
bylo řečeno, podle dohody. Každá řeč však není soudem, nýbrž pouze
ta, v které je skutečně nepravda. Tak tomu však není všude; např. prosbaje
sice řečí, ale není pravdivá, ani nepravdivá."
Exkurs Kant II:
Podobně jako u citací z Kritiky soudnosti, a ze stejných důvodu, ponecháváme
i u citací z Kritiky praktického rozumu znění, které vzniklo
konfrontací Lyotardových citátů s německým originálem a které se od
českého překladu Jaromíra Loužila (Svoboda 1996) liší jen nepodstatnými
stylizačními rozdíly. V Loužilově překladu jim odpovídají tyto
formulace:
300
Poznámky k překladu
KPV: 46, čes. překl.: 79 - ... praktickým principem, "nesmíme očekávat,
že budeme postupovat tak snadno jako v případě zásad čistého teoretického
rozumu".
KPV: 47, čes. překl.: 80 - ... uspokojením: "Objektivní realita morálního
zákona nemůže tedy být dokázána žádnou dedukcí, sebevětším úsilím
teoretického, spekulativního nebo empiricky podporovaného rozumu,
a tedy - i kdybychom byli ochotni zříci se apodiktické jistoty - potvrzena
zkušeností, a tak dokázána a posteriori, a přesto", jak Kant
ihned dodává, "tu stojí pevně sama pro sebe."
KPV: 47, čes. překl.: 80 - '" se převrátí její směr: "Něco jiného a zcela
protismyslného (ganz Widersinniges) však nastupuje na místo této marně
hledané dedukce morálního principu."
Tamtéž: ... převrácení dedukce: Tento morální princip "slouží naopak
sám jako princip dedukce nevyzpytatelné (unerforschlichen) mohutnosti
(...), totiž mohutnosti svobody (. ..)".
KPV: 31, čes. překl.: 52 - ... doporučuje"vědomítohoto základního zákona
... nazývat faktem (Faktum) rozumu".
KPV: 43, čes. překl.: 71 - ... V tomto faktu "se v nás čistý rozum skutečně
prokazuje jako praktický". Jenomže tento "naprosto nevysvětlitelný"
fakt je spíše ...
KPV: 56, čes. překl.: 94 - ... vysvětluje Kant, "je v morálním zákonu
apriori dána jakoby skrze nějaký fakt (Faktum)".
KPV: 43, čes. překl.: 74 - ... k určité ideji: "Neboť morální zákon nás _
co do ideje - skutečně přesazuje do přírody, v níž by čistý rozum, kdyby
byl doprovázen přiměřenou mu fyzickou mohutností, vytvořil nejvyšší
dobro."
Tamtéž: ... ale "nadsmyslová příroda", jejíž "idea je jako jakési předznamenání
skutečně vzorem určením naší vůle".
301
Poznámky k překladu
KPV: 48, čes. překl.: 82 - ... dostačující důkaz o "objektivní realitě"
svobodné kauzality. "Transcendentní užívání [rozumu] proměňuje
v imanentní (aby byl na poli zkušenosti příčinou působení skrze ideje
samy)."
KPV: 70, čes. překl.: 119 - ... musí maxima vůle "vůbec obstát ve
zkoušce s formou přírodního zákona", jinak je "mravně nemožná".
Proč? "Tak soudí i nejprostší rozvažování," píše Kant, "neboť přírodní
zákon leží vždycky v základech všech jeho nejobyčejnějších, dokonce
i zkušenostních soudů." Když je třeba posoudit čin, který byl vykonán
nebo se má vykonat, "rozvažování ho [přírodní zákon] proto má vždy
po ruce, jenže v případech, kdy má být posouzena kauzalita svobody,
dělá z onoho přírodního zákona pouze typus zákona svobody."
Tamtéž: ... ale proč je vyžadován? Protože rozvažování, jak píše Kant,
"by nebylo s to zjednat čistému praktickému rozumu použití v aplikaci".
KPV: 69, čes. překl.: 117-118 - ... schéma neexistuje. "Zákonu svobody
(jako kauzalitě, která není vůbec smyslově podmíněná), tudíž ani pojmu
nepodmíněného dobra nemůže být podložen žádný názor, tudíž
žádné schéma za účelem jeho použití in concreto."
KPV: 69, čes. překl.: 118 - ... o daném případu: "Ptej se sebe sama, zda
by ses mohl opravdu dívat na jednání, které zamýšlíš, kdyby mělo proběhnout
podle zákona přírody, jejíž částí bys ty sám byl, jako na možné
z tvé vůle."
§ 6, Etický čas. "Ale toto společenství se nikdy neutvoří! zvolal rabL" v
čes. překladu knihy Gog a Magog čteme na str. 84: ",Jistě, jistě, hezké
to není,' řekl Naftalí, ,ale jak by se mohlo mezi tak rozdílnými bytostmi
jinak vytvořit společenství?' ,To se vůbec nevytvoří!' zvolal rabL" Jde
o rozhovor, který alegorickou formou (oněmi rozdílnými bytostmi jsou
vrány a orlové) komentuje události Francouzské revoluce.
302
Poznámky k překladu
Kč.181:
"Když Jákob Jicchak z Lublinu přiznává Ješajovi, že ,jednáme možná
spravedlivě tehdy, když svým jednáním nechceme ničeho dosáhnout. .. '"
- narážka na pasáž rozhovoru, která zní v českém překladu takto:
"Chceme-li ji (tj. spásu světa) přivodit, už jsme pochybili. Ale možná
působíme právě tehdy, když nechceme přivodit vůbec nic." (Str. 91.)
Kč. 182:
"práce truchlení" - viz naši vysvětlující poznámku k exkursu Platón.
"velké příběhy" - u Lyotarda v podstatě označení pro různé filosofie dějin,
až je to "přlběh" postupného osvobozování lidstva dík šíření vzdělanosti
- osvícenská filosofie dějin, nebo pojetí dějin jako realizace Ducha
- ve filosofii Hegelově, anebo třeba křesťanské pojetí lidských dějin jako
dějství, které bude uzavřeno Posledním soudem. V práci La condition
postmoderne (Postmoderní situace, český překlad v knize Lyotard,
O postmodernismu) charakterizuje současnou situaci právě delegitimizací
těchto velkých přJběhů. Tato pasáž je ovšem jistou kritikou postojů,
které jsou pod označením postmodemismus z této skutečnosti vyvozo-
vány.
Kč. 189:
"Russellova aporie" - spočívá v rozporech, na které se naráží v souvislosti
s otázkou, jestli prvkem určité množiny množin je i tato množina
množin sama.
Kč. 198:
"byť to bylo univerzum, které prezentuje ocas kočky" - to je zdvižení
tohoto ocasu, kterým kočka dává něco najevo, viz Č. 110.
303
Poznámky k pl'ekladu
Kč. 202:
"Nazývat tento zůstatek ,prokletou částí' je zbytečně patetické" - jako
"prokletou část" života označuje Oeorges BataiHe v knize, jejíž název
tvoří právě toto slovní spojení (La Part maudite, 1949), všechno, co vyjadřuje
postoj "suverenity", při němž se člověk vystavuje riziku bez
ohledu na budoucnost a hře se smrtí. Celá tato pasáž je kritikou role, jakou
Oeorges Bataille přisuzoval obětním rituálům: ty dosvědčují podle
jeho názoru bytostný lidský požadavek "včlenit do života, tak aby byl
přitom co možná nejméně poškozen, největší možný úhrn prvků stavících
se proti němu". Úzkostí provázející uvolnění oné destruktivity,
v níž spočívá obětní akt, a jejím překonáním se "dospívá k oněm stavům
splynutí, jejichž speciálními případy jsou smích nebo slzy". (O. Bataille,
La littérature et le mal, 1957.)
" ,Intelektuál' napomáhá tomu, aby se na ně zapomnělo" - výrazem intelektuál
Lyotard označuje určitou roli, kterou v knize Tombeau de l'intellectuel
et autres papiers (Hrob intelektuála a jiné texty, 1984) charakterizuje
slovy: ",Intelektuálové' ... jsou duchové, kteří se situují na místo
člověka, lidstva, národa, lidu, proletariátu, tvorstva nebo nějaké entity
tohoto druhu, to znamená identifikují se s nějakým subjektem obdařeným
univerzální hodnotou, a z tohoto hlediska popisují, analyzují nějakou
situaci a předepisují, co se má dělat, aby se tento subjekt realizoval,
nebo alespoň aby v jeho realizaci docházelo k určitému pokroku."
A ukazuje, že v současné době je tato role věcí minulosti, jak ukazují
omyly těch, kdo se ji pokoušeli plnit (Sartre, Foucault); to pro něho neznamená
ovšem, že inteligence přestane hájit ty, kdo jsou obětí křivd,
nýbrž vyžaduje to, aby si uvědomila vzájemnou nezávislost, případně
i neslučitelnost svých četných zodpovědností, a aby si osvojila tomu odpovídající
pružnost a toleranci.
Kč. 205:
"Termín performance je tedy tak rozsáhlý, že ztrácí schopnost označovat
nějaký specifický větný režim" - tomu odpovídá právě i vývoj koncepce
J. L. Austina, který od analýzy performativních vět dospívá poslé-
304
Poznámky k překladu
ze k analýze té složky, kterou s nimi mají společnou i věty jiného druhu
(kniha How to do Things with Words).
Kč. 208:
Zmíněné fragmenty, které jsou součástí Pascalových Myšlenek, formulují
ovšem názor, že lid má sklon věřit, že autorita zákonů je založena
v jejich spravedlnosti. Tak ve fragmentu 326 čteme: "Je nebezpečné říkat
lidu, že zákony nejsou spravedlivé, neboť je jich poslušen, jen protože
je za spravedlivé pokládá. Právě proto je třeba říci mu současně, že je
třeba být jich poslušen proto, že jsou to zákony, tak jako je třeba poslouchat
nadřízené, nikoli proto, že jsou spravedliví, ale protože jsou nadřízení.
Tím se předejde jakékoli vzpouře, jestliže bude možno dát pochopit
toto, a co je v pravém smyslu definice spravedlnosti."
"což dělala druhá kniha Poetiky" - tj. nedochovaná část Poetiky Aristotelovy,
o níž víme jen, že se zabývala komedií.
Kč. 213:
"Aristotelés jej označoval jako ,poradní' rétoriku" - Aristotelés rozeznává
na uvedeném místě své Rétoriky "tři druhy řečí, ... druh poradní,
soudní a slavnostní". Poradou přitom míní "poradu v obci", jejímiž
předměty jsou příjmy obce, válka a mír, obrana země, vývoz a dovoz
a zákonodárství - jde tedy o politické záležitosti, jež se v moderním demokratickém
státě stávají předmětem parlamentního projednávání.
KČ.218:
"Volk" - toto německé slovo označuje "lid" ve smyslu národního společenství
definovaného především svou vazbou na domovinu, Heim, a je
charakteristické pro určitý typ ideologie typické právě pro někdejší Ně­
mecko.
"pagani" - výraz označující pohany byl původně výrazem pro venkovany
žijící na pomezí oné městské civilizace, která už přijala křesťanství.
305
Poznámky k překladu
V tomto smyslu jej Lyotard mohl v knize Rudiments pafens (Pohanské
základy, 1977) a ve svých lnstructions pai'ennes (Pohanské instrukce,
1977) použít i k označení postoje, který odmítá hlásit se k jakýmkoli
"uznávaným hodnotám",
Kč. 220:
"Nelze ji vysvětlit samotným zrcadlovým zobrazením ..." - zřejmě narážka
na Lacanovu koncepci stadia zrcadla, podle níž se já dítěte v době,
kdy nemůže bezprostředně pociťovat jednotu vlastního těla, protože
ještě neovládá dostatečně jeho motoriku, utváří identifikací se zrcadlovým
obrazem vlastní bytosti, jak ho pro ně představuje především mat-
ka.
Exkurs Kašinavové:
Analýzu způsobu, jakým pravidla vyprávění příběhů zajišťují společenskou
vazbu kašinavského společenství, tak jak ji podal A.- M. ď Ans,
využil Lyotard už ve své knize La condition postmoderne (čes. překlad
v knize Lyotard, O postmodernismu).
"Vyhledal jsem svoji matku: mám se rozhodně s Albertinou oženit" příklad
je vybrán z Prousta a věta následující po dvojtečce je polopřímou
řečí, protože reprodukuje stanovisko formulované vypravěčovou
matkou.
"splynutí extradiegetické instance ... a instance intradiegetické" - viz
pozn. k č. 160: Extradiegetickou instancí je vypravěčjako osoba stojící
mimo vyprávěný děj, intradiegetickou instancí jsou ti, kdo vystupují ve
vyprávěném ději.
Exkurs Kant IV:
Citace z Kantovy Kritiky soudnosti byly sice srovnávány s českým překladem,
ale jejich překlad vycházel z německého originálu Kantova díla
a ponecháváme některé drobné odchylky v slovním znění, pokud nebu-
306
Poznámky k plekladu
dou na překážku tomu, aby čtenář byl s to v českém překladu Kritiky
odpovídající pasáže vyhledat; Lyotard sám vychází sice z překladů d;stupných
frankofonnímu čtenáři, ale jak říká, tyto překlady také reviduje
a někdy modifikuje. Nám nešlo zpravidla o korigování, ale o to, aby citace
zůstaly sladěny s textem, do něhož jsou vklíněny.
*6: "Historicko-politická sféra prezentuje pro toto tvrzení jen případy,
které nefungují jako phldady a tím spíše ne jako schémata, nýbrž jako
složité hypotypózy ..." - výrazem "hypotypóza" Kant označuje "smyslové
znázornění" pojmů. U kategorií, pojmů čistého intelektu (Verstand),
jsou takovými znázorněními schémata (tak naphldad schématem
kvantity je číslo, schématem příčiny reálno, po němž, kdykoli je kladeno,
následuje vždy určité jiné reálno, apod.), u pojmů, které může myslet
jen rozum a kterým není přiměřený žádný smyslový názor, padá
v úvahu jen znázornění symbolické. Phldad takového symbolického
znázornění uvádí Lyotard v exkursu Kant III, § 2, Přechody, přičemž
jde o phldad, který Kant sám rozbírá v § 56 KUK (oduševnělé tělo
a ruční mlýnek jako symboly dvou forem státu).
307
Seznam literatury
AISCHYLOS
Agamemnón. Přel. V. Špalek. Praha 1946.
ADORNO, THEODOR W.
1966 Negative Dialektik. Frankfurt a.M., Suhrkamp.
APEL, KARL-OTIO
1981 "La question d'une fondation ultime de la raison".
Critique 413.
ARISTOTELÉS
- O v)jadFování. Přel. A. Kříž. Praha, ČSAV 1959.
-Metafyzika. Přel. A. Kříž. Praha, Jan Laichter 1964.
- Fyzika. Přel. A. Kříž. Praha, Rezek 1996.
- O sofistických důkazech. Přel. A. Kříž. Upravil a k vyd. připravil
M. Mráz, Praha, Academia 1978.
- Rétorika. Přel. A. Kříž. Praha, Jan Laichter 1948.
- Topiky. Přel. A. Kříž. Upravil a k vyd. připravil M. Mráz, Praha,
Academia 1975.
AUBENQUE, PIERRE
1966 Le probleme de I'etre chez Aristote. Paris, Presses
Universitaires de France.
AUERBACH, ERICH
1946 Mimesis. Darstellende Wirklichkeit in der abendliindischen
Literatur. BernlMtinchen, Francke 21959, 31964.
Český překlad: Mimesis. Přel. V. Kafka, M. Žilina, R. Preisner.
Praha, Mladá fronta 1968.
BAMBROUGH, RENFORD
1961 "Universals and Family Resemblances". In: Pitcher, G. (vyd.),
Wittgenstein. The Philosophical /nvestigations. New York 1966.
BLANCHÉ, ROBERT
1953 L'Axiomatique. Paris, Presses Universitaires de France.
BERNARD BOURGEOIS
1970 Hegel aFrancfort, ou Judaisme, Christianisme. Hegelianisme.
Paris, Vrin.
309
Seznam literatury
BOUYERESSE, JACQUES
1980 "Frege, Wittgenstein, Dummett et la nouvelle ,querelle du
réalisme"'. Critique, 399-400.
BUBER, MARTIN
1923 leh und Du. Leipzig, lnsel.
Český překlad: Já a ty. Přel. J. Navrátil. Praha, Votobia 1995.
1949 Gog und Magog. Heidelberg, L. Schneider 31978.
Český překlad: Gog a Magog. Přel. Z. Jančařík. Praha. Mladá fronta
1996.
BURNYEAT, M. F.
1976 "Protagoras and Self Refutation in Later Greek Philosophy".
The Philosophical Review LXXXV, 1.
CIAZZI, F. D.
1964 Antistene. Studi Urbinati. N.S.B., 1-2.
1966 Antisthenis Fragl1lenta. Milan.
CAPIZZI, A.
1955 Protagora. Le Testil1lonianze e i jrammenti. Florence,
Sansoni.
CLASTRES, PIERRE
1977 "Archéologie de la violence", Libre, 1.
D' ANS, ANDRÉ-MARCEL
1978 Le dit des Vrais Hommes. Paris.
DERRIDA, JACQUES
1968 a "Le puits et la pyramide. lntroduction ll. la sémiologie de
Hegel". In: Marges de la philosophie, Paris 1972.
1968 b "Ousia et gramme. Note sur une note de Sein und Zeit".
In: Marges de la philosophie. Paris 1972.
DESCARTES, RENÉ
1641 Méditations touchant la philosophie premiere. In: Bridoux,
(Euvres et lettres, Paris 1952.
Český překlad: Úvahy o prvnífilosofii. Přel. Z. Gabriel. Praha,
Svoboda 1970.
DESCLES, J.-P.I GUENTCHEYA-DESCLES, Z.
1977 "Métalanque, métalangage, métalinquistique". Documents de
travail, 60-61, Urbino.
310
Seznam literatury
DESCOMBES, VINCENT
1977 L'inconscient l1lalgré lui. Paris, de Minuit.
1981 a "La philosophie comme science rigoureusement descriptive".
Critique,407.
1981 b "La guerre prochaine". Critique, 411-412.
DES PLACES, EnouARD
1970 Lexique platonicien. 2 v. Paris, Les Belles Lettres.
DETlENNE, MARCEL
1963 La notion de Daiinón dans le pythagorisme ancien. Paris, Les
Belles Lettres.
1967 Les Maftres des vérité dam la Grece archai'que. Paris,
Maspero.
DIELS, HERMANN I KRANZ, WALTHER
1952 Die Fragmente der Vorsokratiker. Vol. I a II, Berlin,
Weidmann.
DUCROT, OSWALD
1977 "Présupposés et sous-entendus". In: Stratégies discursives.
Lyon.
ENGEL, PASCAL
1981 "Davidson en perspective". Critique, 409-410.
FABBRI, PAOLO
1980 Conversations privées.
FABBRI, PAOLO I SBISA, MARINA
1980 "Models (?) for a pragmatic analysis". Joumal oj
Pragmatics,4.
FACKENHEIM, EMIL
1968 God's presence in history. Jewish affirmations and
philosophieal reflections. New York, New York Univ. Press.
FEYERABEND, PAUL
1975 Against Method. London, NLB.
FREGE, GOTILOB
1892 "Uber Sinn und Bedeutung". Zeitschriftfiir Philosophie
und philosophische Kritik, 100: 25-50; viz také Kleine
Schriften.1. Angelelli (Hrsg.), Hildesheim, G. Olms, 1967:
143-162.
311
Seznam literatury
FREUD, SIGMUND
1905 Der Witz und seine Beziehung wm UmbewuBten. In:
Gesammelte Werke. Bd. VI. Frankfurt a.M., S. Fischer 1961.
Český překlad (neúplný): Vtip a jeho vztah k nevědomí.
Přel. L. Hošek. In: Totem a tabu. Vtip a jeho vztah k nevědomí.
2. vyd. Praha, Práh 1991.
GARDlES, JEAN-LoUIS
1975 La logique du temps. Paris, Presses Universitaires
de Frances.
GENETTE, GÉRARD
1972 Figures III. Paris, du Seuil.
1975 Mimologiques. Paris, du Seuil.
GORGlÁS
Du non-étant, Péri tou me ontos, in: 1. Anonyme, "De Melisso,
Xenophane et Gorgia". In: Barbara Cassin, Si Parménide, Lille
1980; 2. Sextus Empiricus, "Adversus Mathematicos", 65 Janacek.
In: Diels-Kranz, 82 B 3.
GUYOTAT, PIERRE
1975 Prostitution. Paris, Gallimard.
HABERMAS, JORGEN (SPOLU S N. LUHMANNEM)
1971 Theorie der Gesellschaft oder Sozialtechnologie - Was leistet
die Systemforschung? Frankfurt a.M., Suhrkamp.
HARTOG, FRAN<;:OlS
1980 Le miroirďHérodote. Paris, Gallimard.
HEGEL, GEORG W. F.
1802 Verhliltnis des Skeptizismus zur Philosophie. In: Siimtliche
Werke. Jubilliumsausgabe in 20 Bdn. H. Glockner (Hrsg.). Stuttgart,
Frommann 1927-1939. Bd. I.
1804 La premiere philosophie de l'esprit
1806 Phlinomenologie des Geistes. Ibid., Bd. II.
Český překlad: Fenomenologie ducha. Přel. J. Patočka. Praha,
Nakladatelství ČSAV 1960.
1809 Philosophische Propiideutik. Ibid., Bd. III.
1816 Wissenschaft der Logik. Ibid., Bd. IV, V.
1830 Enzyklopiidie der philosophischen Wissenschaften. Ibid.,
Bd. VIII-X.
312
Seznam literatury
1835 Vorlesungen aber die Asthetik. Ibid., Bd. XII-XIV.
Český překlad: Estetika. Přel. J. Patočka. Praha, Odeon
1966.
HEIDEGGER, MARTIN
1929 Kant und das Problem der Metaphysik. Bonn, Cohen;
Frankfurt a.M., Klostermann 41973
1933 Die Selbstbehauptung der deutschen Universitiit. Rede,
gehalten hei der Feierlichen Ubernahme des Rektorats
der Universitiit Freiburg am 27. 5. 1933. Breslau, Kom.
1953-1954 "Aus einem Gesprlich von der Sprache". In:
Gesamtausgabe. Frankfurt a.M., Klostermann 1985. I. Abteil,
Bd. XII, S. 79-146.
1962 Zeit und Sein. Zur Sache des Denkens. Ttibingen, Niemeyer,
1969, S. 1-25.
HÉRODOTOS
1972 Dějiny. Přel. J. Šonka. Praha, Odeon 1972.
HOTTOlS, GILBERT
1981 "Logique déontique et logique de l'action chez von Wright".
Revue lntemationale de philosophie, 135.
HUME, DAVID
1739-1740 A Treatise ofHuman Nature.
CHÁTELET, FRAN<;:OIS
1982 L'Etat savant, ex. dact., Paris.
JONAS, HANS
1934 (1958) Gnosis und spiitantiker Geist. Gottingen, Vandenhoeck
& Ruprecht.
KAHN, LAURENCE
1978 Hermes passe ou Les ambiguités de la communications. Paris,
Maspero.
KAUNowSKI, G.
1972 La logique des normes. Paris, Mouton.
KANT, IMMANUEL
1764 ,,Beobachtungen liber das Gefiihl des Schonen und Erhabenen".
ln: W. Weischedel (Hrsg.), Werke. XII Bde. Wiesbaden, lnsel
1960-1964; dotisk Frankfurt a.M., Suhrkamp (Werkausgabe) 1968.
Bd. II, S. 821-884.
313
Seznam literatury
1781 (1787) KRV: Kritik der reinen Vernunft. Ibid., Bd. III, IV.
Český překlad v tisku.
1784 a "Idee zu einer allgemeinen Geschichte in weltbUrgerlicher
Absicht". Ibid., Bd. XI, S. 31-50.
1784 b "Beantwortung der Frage: Was ist Autkliirung?". lbid.,
Bd. XI, S. 51-62.
1785 Grundlegung zur Metaphysik der Sitten. Bd. VII, S. 7-102.
Český překlad Základy metafyziky mravů. Přel. L. Menzel. Praha,
Svoboda 1990.
1788 a KPV: Kritik der praktischen Vernunft. Ibid., Bd. VII,
S. 103-302.
Český překlad: Kritika praktického rozumu. Přel. 1. Loužil. Praha,
Svoboda-Libertas 1996.
1788 b "Uber den Gebrauch teleologischer Prinzipien in der
Philosophie". Ibid., Bd. IX, S. 137-170.
1790 KUK: Kritik der Urteilskraft. Ibid., Bd. IX, X, S. 233-620.
Český překlad: Kritika soudnosti. Přel. V. Špalek a W. Hansel.
Praha, Odeon 1975.
1791 "Welches sind die wirklichen Fortschritte, die die Metaphysik
seit Leibnizens und Wolfs Zeiten in Deutschland gemacht hat?"
Ibid., Bd. VI, S. 583-676.
1793 "Uber den Gemeinspruch: Das mag in der Theorie richtig sein,
taugt aber nicht fur die Praxis". Ibid., Bd. XI, S. 125-172.
1795 "Zum ewigen Frieden. Ein philosophischer Entwurf". Ibid.,
Bd. XII, S. 395-690.
1796 "VerkUndigung des nahen Abschlusses eines Tractats
zum ewigen Frieden in der Philosophie". Ibid., Bd. VI,
S.403-416.
1789 a Anthropologie in pragmatischer Hinsicht abgefaBt. Ibid.,
Bd. XII, S. 395-690.
1798 b ,,Emeuerte Frage: Ob das menschliche Geschlecht im
bestllndigen Fortschreiten zum Besseren sei?" (Streit der
Fakultiiten, 2. Abschnitt). Ibid., Bd. XI, S. 351-370.
1959 O. H. v.d. Gabalentz (Hrsg.), "Krakauer Fragment zum Streit
der Fakultiiten". In: Politische Schriften. KOlnlOpladen,
Westdeutscher Verlag 1965, S. 167-174.
314
Seznam literatury
KAUFMANN, PIERRE
1967 L'Expérience émotionnelle de l'espace. Paris, Vrin.
KESSEL, PATRICK
1969 Les gauchistes de 89, Paris, Plon.
KJERKEGAARD,S0REN
Bázel) a chvění. Nemoc k smrti. Přel. M. Mikulová-Thulstrupová.
Praha, Svoboda-Libertas 1990.
KRIPKE, SAUL
1980 Naming and Necessity. Cambridge, Mass., Harvard University
Press.
LACOUE-LABARTHE, PHlLlPPE
1975 "Typographie". In: (col.) Mimesis. Des articulations. Paris,
Aubier-Flammarion.
1980 "Le Mythe nazi" (spolu s 1.-L. Nancy). In: Les mécanismes du
fascisme. Colloque de Schiltigheim.
LATOUR, BRUNO
1981 lrréductions. Tractatus scientifico-politicus (ex. dact.). Paris.
LAWLER, JOHN
1977 "Quelques problemes de référence". Langages, 48.
LEBRUN, GÉRARD
1972 La Patience du concept. Essai sur le Discours hégélien. Paris,
Gallimard.
LEIBNIZ, GOTTFRIED W.
1686, Petit Discours de métaphysique. Berlin 1839 (in: Opera
philosophica).
1714, Principes de la nature et de la gril.ce fondés en raison. In:
(Euvres choisies. L. Prenant (vyd.), Paris 1940.
LÉVINAS, EMMANUEL
19~1 Totalité et infini. Den Haag, Nijhoff.
Ceský překlad: Totalita a nekonečno. Praha, Oikúmené 1997.
1968 a Quatre lectures talmudiques. Paris, de Minuit.
1968 b "Humanisme et anarchie". In: Humanisme de l'autre homme.
Montpellier, Fata Morgana 1972.
1974 Autrement qu'etre, ou au-deM de l'essence. Den Haag, Nijhoff.
1976 a Noms propres. Montpellier, Fata Morgana.
1976 b Difficiie liberté. Paris, Michel.
315
Seznam literatury
1977 Du sacré au saint. Cinq nouvelles lectures talmudiques. Paris,
de Minuit.
LORAUX, NICOLE
1974 "Socrate contrepoison de I'oraison funebre. Enjeu et signification
du Ménexene". L'Antiquité classique, 43.
1981 L'invention ďAthenes. Paris-Den Haag-New York.
MACKIE, JOHN L.
1964 "Self Refutation, a Formal Analysis". Philosophical Quarterly,
XIV.
MARIN, LouIs
1981 Le Portrait du roi. Paris, de Minuit.
MARX, KARL
1843 "Zur Kritik der Hegelschen Rechtsphilosophie. Einleitung". In:
K. MarxlF. Engels, Gesamtausgabe (MEGA). Berlin, Dietz 1982.
1. Abteil, Bd. II, S. 3-138,170-183.
Český překlad: Ke kritice Hegelovy filosofie práva. Přel. B. Franěk
a 1. Bílý. In: Marx, K., Engels, B., Spisy. Sv. 1. Praha 1956.
NANCY, JEAN-Luc
1983 L'impératifcatégorique. Paris, Flammarion.
PASCAL, BLAISE
1670 Pensées. L. Brunschvicg (vyd.). Paris, Hachette 1946.
Český překlad: Myšlenky. Výbor. Přel. M. Žilina. Praha,
Odeon 1973.
PINGET, ROBERT
1980 L'apocryphe. Paris, de Minuit.
PLATÓN
- Obrana Sókratova. Přel. K. Ludvíkovský. Praha, Odeon 1971.
- Kratylos. Přel. F. Novotný. 2. upr. vyd. Praha, Oikúmené 1994.
_ Euthydémos. Přel. F. Novotný. In: Euthydémos. Menón. 2. upr. vyd.
Praha, Oikúmené 1992.
- Gorgias. Přel. F. Novotný. 3. upr. vyd. Praha, Oikúmené 1992.
- Listy. Přel. F. Novotný. 2. vyd. Praha, Jan Laichter 1945.
-Menexenos. Přel. F. Novotný. 2. vyd. Praha, Jan Laichter 1945.
_ Faidros. Přel. F. Novotný. In: Hippias větší, Hippias menší, Ion,
Menexenos. Praha, Jan Laichter 1941.
- Politikos. Přel. F. Novotný. 2. vyd. Praha, Oikúmené 1995.
316
Seznam literatury
- Ústava. Přel. F. Novotný. 2. vyd. Praha, Oikúmené 1996.
- Sofistés. Přel. F. Novotný. 2. vyd. Praha, Oikúmené 1995.
- Theaitétos. Přel. F. Novotný. 2. vyd. Praha, Oikúmené 1995.
-Zákony. Přel. F. Novotný. 2. vyd. Praha, Oikúmené 1997.
PUECH, JEAN-BENOLT
1982 L'Auteur supposé (ex. dact.). Paris.
RESCHER, NICHOLAS
1967 Temporal Modalities in Arabic Logic. Dordrecht, Reidel.
REY-DEBOVE, JOSETTE
1978 Le métalangage. ParislDen Haag, Mouton.
ROSSET, CLÉMENT
1976 Le réel et son double. Paris, Gal1imard.
ROUSSET, DAVID
1948 Le pitre ne rit pas. Paris, du Pavios 1979.
RUSSELL, BERTRAND
1903 The Principles ojMathematics. Cambridge University
Press.
1959 My Philosophical Development. London, Allen & Unwin.
SALANKIS, JEAN-MICHEL
1977 "Paradoxes, singu1arités, systemes". Critique, str. 361-362.
SCHNEIDER, JEAN
1980 "La logique self-référentielle de la temporalité" (ex. dact.).
Paris.
STEIN, GERTRUDE
1931 a Sentences and Paragraphes. In: How to write. Paris 1931.
1931 b Saving the Sentence. Ibid., str. 11-21.
STERNE, LAWRENCE
1759 The Live and Opinions oJTristram Shandy Gentleman. York.
Český překlad: Život a ndzory blahorodého Tristrama Shandyho.
Přel. A. Skoumal. Praha, Odeon 1971.
T ARSKI, ALFRED
1944 ,,La conception sémantique de la vérité". In: Logique,
sémantique. métamathématique (tf Granger). Paris, A. Colin 1972,
vol. 2.
THION, SERGE
1980 Vérité historique ou vérité politique? Paris, La vieille Taupe.
317
Uváděná čísla jsou čísly označujícímipříslušné paragrafy.
Jmenný rej střík
Seznam literatury
TSIMBIDAROS, ELlAS
1981 "La logique du signe. Commentaire sur les aphorismes du
Tractatus de Wittgenstein et textes connexes" (ex. dact.). Paris.
VIDAL-NAQUET, PIERRE
1981 Les juifs, Za mémoire, Ze présent. Paris, Maspero.
VLACHOS, GEORGES
1962 La pensée poZitique de Kant. Paris, Presses Universitaires de
France.
WHITE, HAYDEN
1982 "The Politics of Historical Interpretation: Discipline and
De-Sublimation". CriticaZlnquiry 9 (September 1982).
WITTGENSTEIN, LUDWIG
1914-1916 TB: Tagebiicher. G. E. M. Anscombe (vyd.). In:
Schriften I, Frankfurt a.M., Suhrkamp 1960. Bd. I, S. 85-278.
1921 TLP: Tractatus logico-philosophicus. Ibid. Bd. 1. 1960,
S.5-83.
Český překlad: Tractatus Zogico-philosophicus. Přel. 1. Fiala. Praha,
Oikúmené 1993.
1929 Lecture on Ethics. PhilosophicaZ Review, LXXIV, 1965,
S.3-12.
1945 FZ: Philosophischen Untersuchungen. In: Schriften I, viz výše
1960, S. 279-544.
Český překlad: Filosofická zkoumání. Přel. J. Pechar. Praha,
Filosofický ústav AV ČR 1993.
1945-1948 Zettel. G. E. M. Anscombe/ G. H. von Wright (Hrsg.) In:
Schriften, viz výše, Bd. V, 1970, S. 285-429.
1950-1951 Remarks on Colour. G. E. M. Anscombe (vyd.), Oxford,
Basil Blackwelll977.
VON WRIGHT, G. H.
1967 "Deontic Logics". American Philosophical QuarterZy, 4, 2.
ZINOVJEV, ALEXANDR
1976 Zijajuščije vysoty (Zející výšiny). Lausanne, L'Age ďhomme.
318
Abraham: 162,164, 166, 168,206
Adomo: 152, 154
Agamemnón: 110
Agar: 167
Aischylos: IlO
Alexandr Veliký: 74
Alsasko-Lotrinsko: 235
Amazonky: 110
Amerika: 63
Ammónios: exkurs Prótagorás
Antisthenés: 108; exkurs
Antisthenés
Apel: 94, 103
Apuleius: exkurs Prótagorás
Árijci: 160,231
Aristofanés: 231; exkurs Platón
Aristotelés: 10, 14,68, 74, 129,
131,152,160,177,213,217,
242; exkurs Prótagorás,
Gorgiás, Platón, Antisthenés,
Aristotelés, Hegel, Lévinas
Armstrong: 89
Athéňané: 160; exkurs Platón
Átreův palác: 110
Aubenque:74, 117, 185; exkurs
Antisthenés
Auerbach: 100
Augustinus: 71, 72, 125; exkurs
Aristotelés
Aulus-Gellius: exkurs
Prótagorás
Balzac: exkurs Platón
Bambrough: 122
Bataille: 202
Becket: 125
Berlín: 257
Blanché: 136
Bonaparte: 63, 77,81
Bourgeois: exkurs Lévinas
Bouveresse: 64
Buber: 181; exkurs Lévinas,
Kant II
Budapešť: 257
Burke: 256
Bumyeat: 99, exkurs
Prótagorás
Butor: 250
Caesar: 63, 71, 75, 88
Cage: 180; exkurs Gertrude
Steinová
Caizzi: exkurs Antisthenés
Capizzi: exkurs Prótagorás
Cassinová: exkurs Gorgiás
Cézanne: 192,218
Cicero: exkurs Platón
Clastres: 160; exkurs
Kašinavové
Curry: 99
Cyrano: 31
Československo: 257
319
Jmenný rejstřík
ď Ans: 160, 222; exkurs
Kašinavové
Descartes: 71, 72, 119
Descles, Guentcheva-Descles: 122
Descombes: 54, 64, 93, 106, 134
Derrida: exkurs Aristotelés, Hegel
Detienne: 124; exkurs Platón
Diderot: exkurs Platón
Diels: exkurs Prótagorás
Diogenés Laěrtios: exkurs
Prótagorás, Platón
Diogenés: exkurs Antisthenés
Dionysodóros: exkurs Antisthenés
Dreyfus: 33
Ducrot: 96, 140
Eichmann: 48, 93
Engel: 140
Eukleidés: exkurs Platón
Eusebios: exkurs Platón
Euthydémos: exkurs Antisthenés
Euathlos: exkurs Prótagorás
Evropa: 254
Fabbri: 25,30, 180
Fackenheim: 93
Faurisson:2,26,27,33,48,49
Febvre: 31
Feyerabend: 29
Filostratos: exkurs Platón
Flechsig: 164
Forster: exkurs Kant IV
Francie: 254
Frege: 54, 76
Freud: 144, 171,212; exkurs
Gorgiás
320
Gardies: 50, 89; exkurs Prótagorás
Genet: exkurs Platón
Genette: 73; exkurs Platón,
Antisthenés
Georgia: 67
Gorgiás: 28,48,71; exkurs
Gorgiás, Antisthenés
Goschel: 152
Guyotat: 144
Habermas: 115, 137
Hartog: 49
Hegel: 45, 50,71,73, 126, 127,
130, 152-154, 157, 167, 180,
189,189,224,225,237;
exkurs Gorgiás, Hegel,
Lévinas, Kašinavové
Heidegger: 71,98, 173,200,202;
exkurs Aristotelés
Hérodotos: 110
Hesychios: exkurs Platón
Hitler: 68,93, 167
Homér: 75
Hottois: 177
Hume: 72; exkurs Kant II
Husserl: 117, 125; exkurs
Aristotelés, Lévinas
Chamonix: 68
Charcot: 164
Chateaubriand: 35
Chiitelet: 4
Ibanie: 4; exkurs Prótagorás
Izmael: 167
ltálie:67
Izák: 162, 168
Izrael: 93, 167, 168
Jana z Arku: 234
Jena: exkurs Hegel
Ješaj: 181
Jicchak: 181
Jonas: 171
Joyce: 192, 218
Kábul: 213
Kahn:58
Kalifornie: 67
Kalinowski: 155, exkurs Hegel
Kant: 5, 36, 52-55, 67, 68, 93, 95,
97,98,107,117,119,126,
133, 152, 155, 178, 206, 212,
216,217,231,238,239,253,
255; exkurs Prótagorás, Kant
I, Hegel, Kant II, Kant III,
Vyhlášení z r. 1789, Kant IV
Kasandra: 110
Kaufmann: 74
Kašinavové: 198, 200, 202, 208,
210, 212, 222-225; exkurs
Kašinavové
Kessel: exkurs Vyhlášení
z r. 1789
Kierkegaard: 161
Kleinias: exkurs Platón
Klytaiméstra: 110
Komunardi: 156
Korax: exkurs Platón
Kratylos: exkurs Antisthenés
Kripke: 57, 59; exkurs
Antisthenés
Jmenný rejstřík
Ktésippos: exkurs
Antisthenés
Lacan: 144
Lacoue-Labarthe: 220
La Fontaine: 138
Latour: 29
Lawler: 18
Lebmn: 152
Leibniz: 10, 88
Lévinas: 167,171,173; exkurs
Lévinas, Kant II
Liddell-Scott: exkurs Gertmde
Steinová
Loraux: exkurs Platón
Lublin: 181
Ludvík XIV: exkurs
Kašinavové
Lúkiános: exkurs Prótagorás
Mackie: exkurs Prótagorás
Marin: 63; exkurs Kašinavové
Markión: 171
Marx: 12, 191, 230, 235-238, 242
McDowell: 64
Megil1os: exkurs Platón
Menexenos: exkurs Platón
Melétos: exkurs Platón
Mojžíš: 75
Moskva: 213
nacisté: 158, 159
Nancy: 174
Napoleon: 76, 83
Německo: 254
New York: 182
321
Jmenný rejstřík
Nietzsche: 182
Norimberk: 93
Oidipus: 74
Osvětim: 31, 65, 68, 81, 93,
152-160,168,169,257
Oregon: 67
Parmenidés: 48; exkurs Gorgiás,
Platón, Antisthenés
Pascal: 178, 208
Pasch: 136
Periklés: 75
Pinget: 123
Pirandello: exkurs Platón
Platón: 74, 106, 152, 160,231;
exkurs Platón, Anthisthenés,
Kašinavové
Pleyel: 56
plukovník Henry: 33
Polsko: 68, 257
Polos: exkurs Platón
Prótagorás: 97, 227; exkurs
Prótagorás, Aristotelés, Hegel
Proust: exkurs Platón
Puech: 123
Quincey: 57
Rescher: 89
revoluce francouzská: 52-54;
exkurs Kant IV
Rey-Debove: 108
Rhodus: 65
Robespierre: 159; exkurs
Vyhlášení r. 1789
322
Rosset: 48
Rousset: 161
Rubikon: 88
Russell: 54,99, 189; exkurs
Prótagorás
Řím: 58, 59, 66-68, 232
Salanskis: 99
Salvador: 213
Satan: exkurs Lévinas
Saturn: 31
Sbisa: 25
Sextus Empiricus: exkurs
Gorgiás, Platón
Schlosser: exkurs Kant III
Schneider: 99; exkurs Prótagorás
Schonberg: 192,218
Schreber: 164, 206
Skytové: 110
Sókratés: 156, 160,231; exkurs
Platón, Antisthenés,
Aristotelés
Spojené státy americké: 254
SS: 157-159
Stageira: 74
Stalin: 92
Stalingrad: 156, 160
Steinová (Gertrude): 105, 180,
229; exkurs Gertrude
Steinová
Steme: 250; exkurs Platón
Tarski: 62
Tennessee: 67
Terpsión: exkurs Platón
Theaitétos: exkurs Platón
Theodóros: exkurs Platón
Thermopyly: 156
Thrasymachos: exkurs Platón
Tibeťané: exkurs Hegel
Titus Livius: 58
Trója: IlO
Tsimbidaros: 91
Utopie: 63
Valjean: 63
Vidal-Naquet: 2, 31, 33, 35, 48
Jmenný rejstřík
Vlachos: exkurs Kant IV
Voyager II: 31
Washington: 213
White: 35, 93
Wittgenstein: 43, 55, 59, 77, 79,
84,86-88,90,91,95,97,99,
119, 122, 130, 132, 133, 135,
145,177,178,185,242;
exkurs Gorgiás, Antisthenés
Wojtyla: 89
Zinovjev: 4
323
FILOSOFIA -epll\OZOeplA
nakladatelství Filosofického ústavu AV ČR
296 stran, cca 160 Kč
K dostání u knihkupců.
Další informace a objednávky:
FILOSOFIA, nakladatelství Filosofického ústavu AV ČR,
11000 Praha 1, Jilská 1, tel. 02/2311492, fax 02/ 24220257.
ROZEPŘE
Jean-Fran~ois Lyotard
Z francouzského originálu Jean-Fran~ois Lyotard Le Différend,
Les Éditions de Minuit, Paris ]983, přeložili
pod vedením Jiřího Pechara
Alena Bakešová, Přemysl Maydl,
Marcela Sedláčková, Petra Stehlíková a Ota Vochoč.
Předmluvu napsal Jiří Pechar.
Odpovědná redaktorka Marta Landová.
Obálku navrhl Václav Tomek.
Typografie a sazba Martin Pokorný.
Technická redaktorka Marie Vučková.
Vydal Filosofický ústav AV ČR, Jilská ], Praha I,
ve svém nakladatelství
FlLOSOFIA-CPI/\020epIA
jako svou 98. publikaci
v ediční řadě Základnífilosofické texty (svazek 4)
Vytiskl Aldis a.s., Eliščino nábřeží 375,
Hradec Králové.
Vydání první
Praha 1998
Stran 328