POSTMODERNÍ SITUACE Úvodem Předmětem této studie j~ace-věděn.{Y!.n.~jyyvinutějšíchspolečnostech. Rozhodli jsme se označovat ji jako "postmoderní". Toto slovo je na americkém kontinentě běžně užíváno sociology a kritiky. Označuje stav kultury 20 oněch proměnách, které pro- r I dělala právidlahryj; věgj',Jitera.tUIi--a.uměnÍ()dkonce19. století. Ii ) \ ~de tyt~.Er?m~!Jy.budeme pojímat ~~t~~Q1L~~~rizin~i~., ~8P$tťP~t.... ,_ . Věda je od původu s vyprávěním v konfliktu. Když je poměřuje ---~~svýrrrrvlastními kritérii, většina z vyprávěných příběhů se jeví jako bajky. Ale pokud se neomezuje jen na výpovědi o zužitkovatelných pravidelnostech a pokud hledá to, co je pravdivé, je povinna legitimizovat svá pravidla hry. A tu se pak pro ni její vlastní statut stává předmětem určitého Iegitimizačního diskursu, kterému se dostalo označení filosofie. Když se tento metadiskurs- uchyluje -explicitně k tomu či onomu velkému příběhu, jako je dialektika f{ t Ducha, hermeneutika smyslu, emancipace rozumného subjektu či pracujícího člověka nebo rozvoj bohatství, budeme v..ědu, která hledá svoji legitimizaci v odkazu na něj, označovat jako "mQQer_.-ní". Takto například bude Qt,!v.t~lu'lm~.:raje bezpo-~ ••_••,-",. _...,~ .,- ,-<''''',... --~'e..,=--"_~_....".,.,,,>_,.,...-~-.- .. ~ 97 chyby výsledkem pokroku věd; tento pokrok ji však zároveň sám I už předpokládá. Tomu, že,meta~?.':ativní legitirnizačnídispozitiv. '" se. st(lLlll'ežitkem, odpovídá zejména krize Il1~!afy~ické filosofie a r-~kri~~ univerzitní instituce, která na ní byla závislá. Narativnf-funk.- ~ ' 'své funktory, velkébo hrdjou,_velká nebezpečí, velká putování myšlenky a v~lký cíl. ~o~Plývá se ~ ~h~~j~~k~vý~h _ A rvků, narativních, ale I denotativních, preskriptivních, deskriptivrř ř nícn atd., přičemž každý z nich je nositelem pragmatických valencí sui generis. Každý z nás žije na křižovatce mnoha z nich. Nevytváříme řečové kombinace vyznačující se nutnou stabilností a vlastnosti těch, které vytváříme, nejsou nutně sdělitelné. Takto tedy studium společnosti, k níž spějeme, je méně věcí newtonské antropologie (jako je strukturalismus nebo teorie systémů) a více věcí~agm$iky_~chprvJďb.,Existuje mnoho různých řečových her, j(;dnotlivé prvky jsou heterogenní. Připouštějí j~ll"\lstavellLgílčíchstabilit,jen determinismus .1()~~!~L, Ti, kdo..!QWoclU.jí, sepokoušejí.nicméně JÚ!i.!.lato mračna společenských konstelací podle modelů input-output, Vsouladu s lo~.__ gikou, která předpokládá souměřitelnost prvků a univerzální determinovatelnost. Náš život má podle nich směřovat k zmnožování moci. Jeho legitimizací by ve sféře sociální spravedlnosti stejně jako ve sféře vědecké pravdy mělo být to, že přispívá k optimální účinnosti systému, k výkonnosti. Aplikace tohoto pravidla na všechny naše hry se neobejde bez jistého teroru, prosazujícího se nenápadně, nebo tvrdě: Buďte operativní, to znamená ve shodě s těmito měřítky, nebo zmizte. Tato IO~~.Il1.~i~ál~!",1~onnosti,je be~pochyby po mnoha stránkách. neKonzistentní, zejména pokud Jde o rozpornost ve sféře soci~~konomické: chce zároveň méně práce (aby se snížily výrobní náklady) i více práce (aby se snížila sociální zátěž představovaná neaktivní populací). Ale nevěřícnost je nyní už taková, že se Q.,eQi;ekávážádné spásné východisko z těchto rozporů, tak jako je očekával Marx. "-. Postmoderní situaci je nicméně gizí pocit deziluzeJ'tei~~jako_ ~lepá poz' . . čem může spočívat Jegitilllnost po .. zárii u metanarativních přJběhů? Kritérium výkonnosti je krité~ riem·tech~ologickým~-neplatí pro posuzování toho, co je pravdivé a co je spravedlivé. Konsensus, k němuž se dospěje diskusí, jak soudí Habermas? Tento konsensus znásilňuje heterogennost řečo- 98 vých her. A k invenci nového dochází vždy uprostřed názorové různosti. Postmoderní vědění není pouze nástrojem moci. ZJemň..uj~naši vníl!!av0aJ?I~.JN~znosti a stupňuje našLSCl)()pnost sBáš.~t nesouměřitelné. ~i Józuniriost nenachází v homologii expertů; nýbrž vparalogii.Y}'nalézajících. Otázka; před niž jsme postaveni, je tato: může mít legitimizace společenských vazeb, může mít spravedlivá společnost za základ obdobný paradox jako vědecká aktivita? V čem by spočíval? Následující text je spiskem příležitostným. Je to Zpráva o vědění v nejvyvinutějších společnostech, která byla předložena univerzitní radě při québecké vládě na žádost jejího předsedy. Ten dal laskavě souhlas k jejímu publikování ve Francii: budiž mu za to poděkováno. Faktem je nicméně, že .zpravodajem je filosof, nikoli vědecký odborník. Odborník ví, co ví a co neví, filosof nikoli. Jeden vyvo'--zu.jezavěry, druhý klade otázky, jsou. to .dvě různé řečové hry. Zde jsollnavzájem smíšeny, takže ani jedna, ani druhá se nerealizuje plně. Filosof se alespoň může utěšit myšlenkou, že formální a pragmatická analýza určitých legitimizačních diskursů, filosofických i eticko-politických, která je předpokládaným základem této Zprávy, vznikne dodatečně. Zpráva bude takto jakýmsi úvodním krokeilli{ilCvycházej[cím z přístupu trochu sociologizujícího, který tuto analýzu zužuje, ale vymezuje její místo. Dedikujeme tuto zprávu, takovou, jaká je, Polytechnickému ústavu pro filosofii univerzity v Paříži VIII (Vincennes) ve chvíli tak typicky postmoderní, kdy je možné, že tato univerzita zanikne a tento ústav se zrodí. 99 1. POLE ZKOUMÁNÍ: VĚDĚNÍ V INFORMATIZOVANÝCH SPOLEČNOSTECH Naší pracovní hypotézou je, ž~ vědění mění svůjst~současně s tím, jak-společnosti-vstupují-do takzvaného postindustriaíníhc.,.. věku a kultury do takzvaného věku postmoderního.' Tento přechod započal přinejmenším~J~adesátýchlet,který v Evropě představuje konec období její rekonstrukce. Probíhá v jednotlivých zemích rychleji nebo pomaleji, a uvnitř těchto zemí rychleji nebo pomaleji v různých odvětvích činnosti: odtud obecná dyschronie, která celkový přehled nijak neusnadňuje? Část popisů má nevyhnutelně jen hypotetickou povahu. A jak známo, je neprozřetelné přiznávat futurologii nadměrný kredit.' Spíš než abychom se pokoušeli o přehled, který nemůže být úplný, vyjdeme z charakteristiky, která bezprostředně určuje předmět našeho zkoumání. .yědecké vědění je jistýmciruhem diskursu. Nuže lze říci, ž~ v posledních čtyřiceti letech se výzkumem řeči zabývají takzvané špičkové vědy a techniky: fonologie a lingvistické teorie," problémy komunikace a kybernetika.! moderní algebry a informatika," počítače a jejich jazyky," problémy překladů různých jazyků a zkoumání kompatibilit mezi strojovými jazyky,8 problémy ukládání v paměti a databanky," telematika a konstruování "inteligentních" terminálů,JO paradoxologie'! - toto všechno jsou evidentní svědectví, a tento výčet není přitom nijak vyčer­ pávající. Dopad těchto technologických proměn na vědění musí být, zdá se, značný. Vědění je nebo bude jimi ovlivněno ve svých dvou základních funkcích, kterými jsou výzkum a předávání znalostí. Pokud jde o první z nich, příklad přístupný laikovi tu skýtá genetika, která vděčí za své teoretické paradigma kybernetice. Existují stovky dalších příkladů. Pokud jde o druhou funkci, je známo, jak se tím, že se přístroje normalizují, miniaturizují a široce uplatňují 100 v obchodní síti, pozměňují už dnes operace získávání, třídění a používání i zužitkovávání znalostí.V Lze rozumně odhadovat že zmnohonásobení informačních aparátů ovlivňuje a bude ovlívňovat cirkulaci znalostí v stejné míře, v jaké ji ovlivnila nejprve cirkulace lidí (dopravní prostředky) a později cirkulace zvuků a obrazů (sdělovací prostředkyj.P Při této obecné proměně nezůstává povaha vědění nedotčena. Přejít do nových kanálů a stát se operativní může poznatek jen tehdy, jestliže může být převeden v informační kvanta." Lze z toho tedy vyvodit předpověď, že všechno, co v konstituovaném vědění není takto přeložitelné, bude opuštěno a že orientace .nových výzkumů se podřídí podmínce přeložitelnosti eventuálních výsledků do strojového jazyka. "Výrobci" vědění zrovna tak jako jeho uživatelé musí a budou muset mít prostředky umožňující přeložit do těchto jazyků to, co se jedni snaží vynalézt a druzí dovědět. Výzkumy týkající se těchto strojů na překládání už dost pokročily.P S hegemonií informatiky se prosazuje i určitá logika, a tedy soubor předpisů týkajících se výpovědí přijímaných jako výpovědi, jež mají povahu "vědění". Takto se lze nadít značného zvnějšnění vědění ve vztahu k vědoucímu", ať už ten v procesu poznávání zaujímá kteroukoli "pozici. Někdejší princip, podle kterého vědění je neodlučitelné od ~-ti~hoYy tBildllng) ducha, a dokonce i·od·VYchcívfosoonoštt-sestává a bude se stále víc stávat Qřežitkem. Vztah dodavatelů a uživatelů poznání k poznání samotnému má a bude mít tendenci vzít na sebe formu vztahu, jaký mají k různému zboží jeho výrobci a spotřebitelé, to znamená formu směnné hodnoty. Vědění je a bude produkováno proto, aby bylo prodáváno, a je a bude konzumováno proto, aby bylo zhodnoceno v další produkci: v obou případech proto, aby bylo směňováno. ~á. býtsamo <, sobě vlastním účelem, ztrácí svoji "užitnou hodnotu". -- ~známo;-že-~-p6s1edníchdesetiletích stalo základní výrobní silou,'? což už znatelně pozměnilo složení aktivní populace v nejvyvinutějších zemích'" a představuje hlavní brzdu pro země rozvojové. V postindustriálním a postmoderním věku si věda za~E2Yá. a bezpochyby ještě .dále. posílí svůj význam v souboru vyrobních kapacitrriódemíchstátů. Tato situace je dokonce jedním z důvodů, proč si lze myslet, že rozdíl oproti rozvojovým zemím nepřestane v budoucnosti dále vzrůstat.!? 101 Nesmíme však pro tento aspekt zapomínat na aspekt další, který ho doplňuje. Ve formě informačního zboží nepostradatelného pro stupňovánívýrobní kapacity vědění je už a bude nadále podstatným a možná nejvýznamnějším momentem ve světovém soupeření o moc. Tak jako moderní státy bojovaly mezi sebou o vládu nad jednotlivými územími a pak o vládu nad disponováním surovinami a lacinou pracovní silou, tak je myslitelné, že budou v budoucnosti spolu bojovat o vládu nad informacemi. Takto se otevírá nové pole pro průmyslové a obchodní strategie i pro strategie vojenské a politické." Perspektiva, která se takto odhaluje, není nicméně tak jednoduchá, jak jsme právě řekli. Nebude totiž možné, aby merkantilizace vědění nenarušila privilegium, které moderní státy měly a stále ještě mají, pokud jde o produkci a šíření poznatků. Představa, že tyto poznatky jsou věcí onoho "mozku" či "ducha" společnosti, kterým je stát, se bude stávat něčím překonaným v té míře, v jaké bude sílit opačný princip, podle kterého společnost existuje a progresívně se rozvíjí jen tehdy, jestliže zprávy, které v ní cirkulují, jsou bohaté na informace a snadno dekódovatelné. Pro ideologii komunikační "průhlednosti", která jde ruku v ruce s komercializací vědění, se stát začne jevit jako faktor neprůhlednosti a "šumu". Právě z tohoto úhlu může vystoupit s novou ostrostí. problém vztahů mezi instancemi ekonomickými a instancemi státními. Už v předchozích desetiletích byly ekonomické instance s to ohrozit stabilitu instancí státních dík novým formám oběhu kapitálů, kterým se dostalo druhového označení nadnárodní podniky. Tyto formy předpokládají, že rozhodování týkající se investic se alespoň zčásti vymyká z kontroly moderních států. 2l S rozvojem informační a telematické technologie se tato otázka může stát ještě ožehavější. Připusťme například, že firmě, jako je IBM, se dostane souhlasu, aby okupovala určitý pás orbitální sféry Země, kde bude moci umístit komunikační družice a/anebo databanky. Kdo k nim bude mít přístup? Kdo stanoví, které kanály a která data budou nepřístupné? Bude to stát? Anebo bude stát jen jedním uživatelem mezi jinými? Takto vyvstávají nové právní problémy a skrze ně otázka: Kdo bude tím, kdo ví? _J:»fQlTIěna .povahy.věqěnf.může tedy. mít na stávající.veřejně moci takový zpětný účinek, že je přiměje k revizi jejich právních 102 ~ i faktických vztahů k velkým podnikům a obecněji k občanské společnosti. Znovuotevření světového trhu, obnovení velmi intenzřvního ekonomického soupeření, konec výhradní hegemonie amerického kapitalismu, úpadek socialistické alternativy, pravděpodobné otevření čínského trhu výměnám se zahraničím a hodně dalších faktorů začaly už nyní na konci sedmdesátých let připravovat státy na vážnou revizi role, jakou si navykly hrát od třicátých let a která spočívala v ochraně a usměrňování, ba dokonce plánován\ investic.f V tomto kontextu mohou nové technologie tím, že činí údaje užitečné pro rozhodování (tedy prostředky kontroly) ještě mobilnějšími a vystavenými pirátskému zneužití, naléhavost takového přezkoumáníjedině zvýšit. Lze si představit, že místo aby byly šířeny kvůli své "výchovné" hodnotě nebo kvůli svému významu politickému (administrativnímu, diplomatickému, vojenskému), poznatky budou uváděny ~~Ql:J~lL~s!ejnÝGhsítích jako peníze,a ~e proti a em pro ne podstatným přestane být protiklad vědění-nevědění a bude vystří- j"v~v"-( dán tak jako u peněz protikladem mezi poznatky sloužícími! /)'f<,1AA\.k platbě a poznatky investičními, to znamená; poznatky vyměňo- )1 Ivané v rámci udržování každodenního života (obnovování pracov- , ' ní síly, udržování se ilaživu)~sj)oznatkovéúvěry sloužící optimalizaci výkonů, kterých dosáhne určitý program. V tomio případě by tomu bylo s průhledností stejně jako s liberalismem. Ten nijak nebrání tomu, aby v toku peněz jedna část sloužila k rozhodování, zatímco druhá je dobrá jen k vyrovnání pohledávek. Lze si podobně představit tok poznatků téže povahy a procházejících stejnými kanály, z nichž však jedny budou vyhrazeny pro "rozhodovatele", kdežto druhé budou sloužit k splácení permanentního dluhu každého jednotlivce vůči společenským vaz- bám. 103 2. PROBLÉM: LEGITIMIZACE Taková je tedy pracovní hypotéza, která určuje pole, v němž \ hodláme položit otázku, jaký je statut vědění. Tento scénář, pří\,buzný onomu scénáři, který je prezentován pod označením "iRwr, ~. matizace společnosti", i když je koncipován v zcela jiném duchu, \' ' si nečiní nárokna.-originálnost. ba dokonce ani naJ2L~' To, co se vyžaduje od pracovní hypotézy, to je velká rozlišovací schopnost. Scénář informatizace nejvyvinutějších společností dovoluje " ukázat v plném světle, i za cenu eventuálního přehnaného zvětše-; ní, určité aspekty proměny vědění a jejích účinků na veřejnou moc a na občanské instituce, účinků, které by při jiné perspektivě zůstaly málo zřetelné. Nemá mu tedy být přisuzozána.prognosjická hodnota ve vztahu ke skutečnosti, nýbrž ~ hodnotase vztahu k položené otázce. Jeho věrohodnost je nicméně značná, a v tomto smyslu volba této hypotézy není náhodná. Jeho popis byl už odborníky široce rozpracovaně' a usměrňuje už určitá rozhodnutí veřejných administrativních instancí i podniků, kterých se věc týká nejbezprostředněji, jako jsou podniky spravující telekomunikace. Spadá tedy už zčásti do sféry pozorovatelných skutečností. A konečně, alespoň pokud vyloučíme případ stagnace nebo všeobecné recese, která by byla vyvolána například trvalou absencí nějakého řešení světového problému energie, tento scénář má dobré vyhlídky, že se prosadí: neboť nelze vidět, jakým jiným směrem by se mohly začít orientovat současné technologie, aby tím byla dána nějaká alternativa k informatizaci společnosti. Tím je řečeno zároveň, že jde o hypotézu banální. Je však banální jen potud, že neuvádí v pochybnost obecné paradigma pokroku věd a technik, kterému odpovídá, jak se zdá, zcela přirozeně i ekonomický růst a rozvoj sociopolitické moci. Bere se jako 104 samozřejmé, že vědecké a technické vědění se hromadí, diskutuje se nanejvýš o formě této akumulace, kterou si jedni představují jako pravidelnou, stálou a jednotnou, a druzí jako periodickou, diskontinuitní a konfliktní.é" Tyto evidence klamou. Především, y~d~<;M vědění nepředsta,\'lije věděnf veškeré, bylo vždy něčím navíc, něčím, co je v soutěži a v konfliktu s jiným druhem vědění, které pro zjednodušení označíme jako vědění narativní a které bude charakterizováno později. To neznamená, že toto druhé vědění by nad ním mohlo zvítězit, ale model tohoto vědění je spjat s představami vnitřní rovnováhy a konvivialítyš a ve srovnání s nimi současné vědecké vědění působí dost chabým dojmem, zvlášť jestliže má v míře ještě větší než dříve dojít k jeho exteriorizaci ve vztahu k "vědoucímu" a jestliže se má svým uživatelům ještě víc odcizit. Demoralizace badatelů a vyučujících kádrů, která z toho vyplývá, je tak málo zanedbatelná, že se u těch, kteří se hodlali věnovat těmto povoláním, u studentů, v průběhu šedesátých let naplno projevila ve všech nejvyvinutějších společnostech a dokázala v tomto období znatelně zpomalit výkonnost laboratoří a univerzit, které nemohly být uchráněny jejího nakažlivého účinku.ř" Není a nemohla být řeč o tom, že by se od ní bylo možno nadít nějaké revoluce, jak se často soudilo, ať už tato revoluce byla předmětem nadějí nebo obav; běh věcí v postindustriální civilizaci se tím nezmění ze dne na den. Ale je nemožné nebrat v úvahu tuto hlavní složku, pochybnost vědců, když jde o to, zhodnotit současný a budoucí statut vědeckého vědění. A to tím spíš, že ta se za druhé kříží s oním základním problémem, kterým je problém legitimizace. Pojímáme tu toto slovo v širším smyslu, než jaký mu v úvahách o otázce autority dávají současní teoretikové němečtí.F Uvažujme třeba"občanský zákon;~ zní: taková .Ltak~ategorie občanů musí jednat tím a tím způ- '. ~., j, 1 o spbe~_~g~tiI1Ji~ace,) to ~u~~ces,--~~ry~z..á~~~()~~<:~;;n(lbýv~ .e/r,\/ , .:::cc~ráv~e~!}!Yhlasl~ t;nto ~~konla~.o no:mu. v A uva~uJ1J1~vedeckou ~ (t, (,'O vypoveď; ta podleba pravidlu.určltá vypoveď musi splnovat tako-- vyalakovýsouborpodmínek, aby byla akcep~()'yána ialmvěd~cká. Tady je legitimizace prOces,-krerym-"zákonodárce" posuzující, vědecký diskurs nabývá oprávnění předepsat zmíněné.podmínky, požadované k tomu, aby určitá výpověď byla součástí tohoto diskursu a mohla být brána v úvahu vědeckým společenstvím (obec- 105 ně vzato, podmínky vnitřní konsistence a experimentální verifika- ce). Toto srovnání se může zdát násilné. Uvidíme, že takovým není. Počínaje už~m, otázka l~git!!!!iz::lce vědyje ne..ozlučitelně IV () ~\~ spjata s otázkou lei1ti~~zac~ ZákO a2?árce. V teto-perspektivě y I -právo rozhodnout o tom, co Je prav l\ie: řténí nezávislé na právu rozhodovat o tom, co je spravedlivé, i když výpovědi podléhající té a oné autoritě jsou rozdílné povahy. To proto, že mezi řečovým druhem, který se označuje jako věda, a oním druhým, který se označuje jako etika a politika, je vzájemné sepětí: ten i onen vychází z téže perspektivy, nebo chcete-li, ze stejné "volby", a tato volba má jméno Západ. Když zkoumáme současný statut vědeckého vědění, lze konstatovat, že i když se toto vědění jeví víc než kdy dřív podřízené mocenským instancím a i když se vznikem nových technologií vyvstává dokonce riziko, že by se mohlo stát jedním z hlavních objektů jejich konfliktů, otázka dvojí legitimizace nejenže nezaniká, ale je nevyhnutelně s to vystoupit naopak jen s tím větší vyostřeností. Neboť se takto klade ve své nejúplnější formě, ve formě zpětné podmíněnosti, která ukazuje, že vědění a moc jsou dvě stránky téže otázky: kdo rozhoduje, co je vědění, a kdo ví, jaká rozhodnutí se patří činit? OBzka;ěděnj.ve věku-informatiky je víc než kdy dřív-2~ .,. .\ . '~"" 1"" O{ :) /'('"1 106 3. METODA: ŘEČOVÉ HRY -r:r:Z toho, co bylo právě řečeno, mohl čtenář už postřehnout, že ( C pro analýzu tohoto problému v rámci, který jsme si stanovili, jsme zvolili už určitý metodický postup: totiž oložit důraz na řečov' fakt~~_'l u~!~~tiL_lla-iejkltpragmatický aspekt.ř' Pro usnadnění další četby bude užitečné naznačit alespoň stručně, co pod tímto termínem rozumíme. ( _Denotativn~ výpOVěď29 jako třeba:.'pnivelZita je chorá, pronese:' há vrámci nějakého rozhovoru nebo debaty, určuje specifickým způsobem pozici svého adresanta (toho, kdo výpověď činí), svého adresáta (toho, kdo je jejím příjemcem) a svého referens (toho, čeho se výpověď týká): adresant. je situován a prezentován touto _~pl)Yědí-\l.pozici."vědo~'~í,jak tomu s univerzitou je), adresát se dostává do pozice toho, kdo má dát nebo odepřít svůj souhlas, a referens je rovněž pojímáno způsobem, který je vlastní denotativním výpovědím, jako něco, co vyžaduje, aby bylo správně identifikováno a vyjádřeno v příslušné výpovědi. Jestliže obrátíme pozornost na prohlášení jako: Univerzita zahajuje svoji činnost, pronesené děkanem nebo rektorem při každoročním zahájení univerzitní výuky, vidíme, že předchozí specifikace odpadají. Je samozřejmě třeba, aby výpovědi bylo porozuměno, ale to je obecná podmínka komunikace, která nedovoluje rozlišit navzájem výpovědi nebo jejich specifické účinky. Druhá výpověď, označovaná jako,JI81prmativnf.30 má tu zvláštní vlastnost, že její účinek na referens spaaa vjedno s jejím. vyslovením: univerzita ~íČiniíos(v-dd-siedku toho, že je to o ní za takovýchto po~~ínek prohlášeno. ~.1'!! t() .tedy předmětem diskuse nebo !iepfi}{are-zestrany adresáta, kterýj~naopak bezprostředně situován do takto vytvořeného nového kontextu. Pokud jde o adresanta, ten musí být vybaven autoritou dovolující, aby tuto výpověď 107 pronesl; ale tuto podmínku lze popsat i obráceně: je děkanem nebo rektorem, to znamená osobou vybavenou autoritou dovolující pronést tento typ výpovědi, jen potud, pokud jejím pronesením dosáhne bezprostředně zmíněného účinku jak na své referens, univerzitu, tak na svého adresáta, profesorský sbor. Odlišným případem je případ výpovědí typu: Dejte univerzitě patřičné prostředky, které jS01!,~Wjllcemi-Tymohou být různě modifikovány, jako rozkazy, povely, instrukce, doporučení, žádosti, prosby atd. Jak vidno, adresant je tu situován do-autoritatUmí-- pozice v širokém slova smyslu (který zahrnuje i autoritu, jakou má hříšník ve vztahu k bohu, jenž o sobě prohlašuje, že je milosrdný), to znamená, že,9dadresáta očeká\l~á!1LI!řfs}:~š~~ akce. Souběžnými proměnami procházejí v deskriptivní pragmatke i pozice adresáta a daného referens.'! Opět jiný je účin otázky, slibu, literárního popisu, vyprávění atd. Nebudeme věc dále rozvádět. Když ~Wittgensteitt - který přikročil k studiu řeči tak, že začal znovu od nulového bodu soustřeďuje pozornost na účinky promluv, označuje různé druhy výpovědí) které takto může rozlišit a z nichž některé jsme-právt"" Vypočítali, jako řečové hry":? Tímto termínem vyjadřuje fakt, že každou z těchtořiťz'nych kategorií výpovědí musí být možno určit pravidly, která specifikují jejich vlastnosti a způsob jejich užití, zrovna tak jakQ,seš~adefinujeskupinou~~která určují vlastnosti jednotlivých figur, to znamená patřičný způsob jejich přemísťování. Pokud jde o řečové h!1>Je na místě přičinit ještě tři poznámky. První se týkatorl-o,-žé PLřJvid1anemaj(svoji legitimitu sama_ v sobě, nýbrž že jsou předmětem výslovné n-et5ů implicitn~.AlJltu~ 'mezi hráči (což ovšem neznamená ještě, že tito hráči je sami vymýšlejí). Druhá poznámka poukazuje na to, že bez pravidel -, (~.~....ne?í h~I,33 že i minimál~í m~difikace pra;id!~pova~m~~ ~, ' \ \1 v :re-á že "tah" nebo vypoveď neodpovídající pravidlům nepatn \ ke hře těmito pravidly definované. Třetí poznámka byla právě j inaznačena: každá výpověď musí být pojímána jako určitý "tah"j v této hře. Z této poslední poznámky vyplývá první pnncrp, o který se opírá celá naše metoda: že totiž mluvit znamená.zápasit ve smyslu zápasení hráčů a že řeč_Q~~,akty.14 patří do sféry obecné agonistiky.:5 To neznamená nutně, že se hraje jen proto, aby se zvítězilo. Určitý tah lze udělat pro potěšení z vynalézání: co jiného je v oněch ustavičných půtkách, které s jazykem svádí lidová mluva nebo literatura? Neustálé vynalézání obratů, slova smyslu, které v rovině promluvy utváří právě vývoj jazyka, skýtá velkou radost. Ani toto potěšení není nicméně nezávislé na pocitu úspěchu vydobytého aspoň na jednom protivníkovi, který je však protivníkem zvlášť odolným; totiž na ustáleném jazyku, na konotací.é" Tato idea řečové agonistiky nesmí zakrýt druhý princip, který je jejím doplňkem a který orientuje naši analýzu: že. totiž společenská vazba, tak jak je. přístupna pozorování, je ut~ářena řeČmÝ,mi -=_~~tahyif- Objasněním tohoto tvrzení se dostaneme k jádru našeho tématu. 108 109 4. POVAHA SPOLEČENSKÉ VAZBY: MODERNÍ ALTERNATIVA Jestliže hodláme pojednávat o vědění v současné nejvyvinutější společnosti, předběžnou otázkou je rozhodnutí o tom, jakou metodu zvolíme pro její teoretické vyobrazení. Když věci krajní měrou zjednodušíme, můžeme říci, že alespoň v posledním půlstoletí toto schematické vystižení vycházelo v podstatě ze dvou modelů: společnost tvořící funkční celek, nebo společnost duálně rozdělená. První model lze ilustrovat jménem Talcotta Parsonse (alespoň Parsonse poválečného) a jeho školy, příkladem druhého je směr marxistický (všechny školy, které ho utvářejí, přejímají přes všechny své vzájemné rozdíly principy třídního boje a dialektiku jako dualitu působící uvnitř společenské jednotyj.'" Toto metodologické rozštěpení, které určuje dvojí hlavní typ diskursu o společnosti, má svůj původ v XIX. století. Představa, že společnost tvoří organický celek, protože jinak by přestávala být společností (a sociologie by pak už neměla žádný objekt studia), ovládala myšlení zakladatelů francouzské školy; vyhraňuje se ve funkcionalismu; a jiné podoby pak nabývá, když v padesátých letech Parsons pojímá společnost jako samoregulační systém. Teoretickým, ba přímo materiálním modelem není už živý organismus, příslušný model je převzat nyní z kybernetiky, která pro něj nachází v průběhu a na konci druhé světové války stále četnější aplikace. U Parsonse je systémový princip, lze-li se tak vyjádřit, ještě optimistický: odpovídá stabilizaci ekonomik založených na vzrůstu a společnosti nadbytku pod heslem umírněného welfare state.38 U dnešních německých teoretiků je Systemtheorie technokratická, ba přímo cynická, ne-li zoufalá: harmonie mezi potřebami a nadějemi jednotlivců nebo skupin a funkcemi, které zajišťuje systém, je už jen vedlejší složkou jeho fungování; opravdovým účelem systé- 110 mu,. tím, k. če~u sám sebe programuje jako jakýsi inteligentní stroj, Je optimalizace celkového vztahu mezi jeho inputy a outputy, to znamená jeho performativita. Dokonce i když se jeho pravidla mění a když dochází k inovacím, dokonce i když jeho dysfunkce, jako jsou stávky nebo krize nebo nezaměstnanost nebo politické revoluce, mohou vzbuzovat víru v nějakou alternativu a vyvolávat naděje, běží vždy jen o vnitřní přeorganizování a výsledkem může být jen zlepšení "života" systému, neboť jedinou alternativou k tomuto zdokonalování performancí je entropie, to znamená úpadek.ř? . I tady, aniž bychom upadali do prostoduchostí sociologické Interpretace společenské teorie, je těžké nevidět alespoň určitou paralelu mezi touto "tvrdou" technokratickou verzí společnosti a asketickým úsilím, které se požaduje, třeba i pod jménem "zdokonaleného liberalismu", od nejvyvinutějších průmyslových společností, aby zvýšilysvoje konkurenční schopnosti (a tedy optimalizovaly svoji "racionalitu") v kontextu obnovené světové ekonomické války od počátku šedesátých let. Přes nesmírný posun, který vede od myšlení takového Comta k myšlení takového Luhmanna, lze v pozadí vytušit tutéž idettsociálna: že totiž společnost je sjednocenou totalitou",jediným eelkem". Tož Parsons jasně formuluje: .Nejpodstatnějšt podmínkou pro to, aby dynamická analýza byla dobrá, je, že každý problém v ní musí být ustavičně a systematicky pojímán ve vztahu k stavu systému chápaného jako celek (...). Určitý proces nebo určitý soubor podmínek buďto ,přispívá' k uchování (nebo k rozvoji) systému, anebo je ,dysfunkční', poněvadž ohrožuje integritu a účinnost systému.,,4Q Nuže, tato představa je rovněž představou "technokrat •,,41 Od d ieií v h d v u . tu Jej vero o nost; protoze má prostředky měnit se ve skutečnost, má i prostředky produkovat pro sebe důkazy. To je právě to, co Horkheimer označoval jako "paranoiu" rozumu.f Realismus systémové autoregulace a dokonale uzavřený kruh faktů a interpretací lze ovšem posuzovat jako paranoický jen pod podmínkou, že disponujeme nebo se domníváme, že disponujeme určitým pozorovacím stanovištěm, které se zásadně vymyká jejich přitažlivému vlivu. Taková je právě funkce principu třídního boje v oné teorii společnosti, která má svůj počátek u Marxe. Jestliže "tradiční" teorie je napořád ohrožována možností, že bude vtělena do programace společenského celku jako prostý ná- 111 stroj optimalizace jeho výkonů, je tomu tak proto, že její touha po jednotné a totalizující pravdě vyhovuje jednotné a totalizující praxi těch, kdo systém řídí. "Kritická" teoríe.ť' protože je založena na principiálním dualismu a nedůvěřuje syntézám a smiřujícím koncepcím, má být s to tomuto osudu uniknout. To, čím se orientuje marxismus, je tedy jiný model společnosti (a jiná představa o funkci vědění, které v ní může vznikat a kterého je možno o ní nabýt). Tento model se rodí uprostřed zápasů, které provázejí šíření kapitalismu v tradičních občanských společnostech. Jejich peripetie, které zahrnují sociální, politickou a ideologickou historii doby delší než století, tu není možno sledovat. Omezíme se na to, že připomeneme jejich bilanci, jak ji lze dnes vidět, neboť jejich osud je dobře znám: v iemích řízených v duchu liberalismu nebo modernizovaného liberalismu se tyto zápasy a jejich orgány přeměnily v regulátory systému; v komunistických zemích dochází pod jménem marxismu samotného k návratu totalizujícího modelu a jeho totalitárních důsledků, přičemž zmíněné zápasy jsou prostě zbaveny práva na exístencí." A všude je Kritika politické ekonomie (to byl podtitul Marxova Kapitálu) a kritika odcizené společnosti, která byla jejím logickým doplňkem, tím či oním způsobem zužitkována jako určitý prvek v programování systérnu.f Kritický model se zajisté udržel a byl se zřetelem na tento proces důmyslněji propracováván v menšinových seskupeních, jako byla frankfurtská škola či skupina Socialismus nebo barbarstvi" Ale nelze zakrývat, že když společenský základ onoho principu rozdělení, třídní boj, postupně slábl, takže ztratil nakonec jakoukoli radikálnost, tento model byl posléze vystaven nebezpečí, že ztratí svoji teoretickou bázi a že se zredukuje už jen na jakousi "utopii", na jakousi "naději",47 na pouhý formální protest vznášený ve jménu člověka, nebo rozumu, nebo tvořivé schopnosti, anebo ve jménu určité sociální kategorie, na kterou byla in extremis přenesena teď už nepravděpodobná funkce kritického subjektu, jako byl třetí svět nebo studující mládež.ř" Tato schematická (či obrysová) evokace neměla jinou funkci než upřesnit problematiku, v jejímž rámci hodláme probírat otázku vědění v pokročilých industriálních společnostech. Neboť není možno poznat, jak je tomu s věděním, tj. na jaké problémy dnes jeho rozvoj a šíření naráží, nevíme-Ii nic o společnosti, v níž má 112 své místo. A dovědět se něco o této společnosti znamená dnes víc než kdy jindy zvolit především způsob, jak jí klást otázky, neboť ten je zároveň způsobem, jak od ní získat určité odpovědi. Stanovit, že hlavní rolí vědění je být nepostradatelným prvkem fungování společnosti, a zaujímat k němu v důsledku toho příslušné postoje, je možné jedině, když bylo rozhodnuto, že tato společnost je jakýmsi velkým strojem." Naopak zase počítat s jeho kritickou funkcí a hledět orientovat jeho vývoj a šíření v tomto směru je možné jenom tehdy, jestliže bylo rozhodnuto, že tato společnost netvoří integrovaný celek a že v ní zůstává živý určitý princip opozice.š" Alternativa se zdá být jasná, vnitřní homogennost, anebo vnitřní dualita společenské sféry, funkcionalismus, anebo kriticismus vědění, ale rozhodnutí se tu zdá být nesnadné nebo závislé jen na libovůli. Nasnadě je pokušení vyhnout se tomu tím, že se bude rozlišovat dvojí druh vědění, vědění pozitivistické, které snadno nachází aplikaci v technikách týkajících se lidí a materiálů a které je takto s to stát se produktivní silou pro systém nepostradatelnou, a vědění kritické nebo reflexívní nebo hermeneutické, které klade přímo nebo nepřímo otázky týkající se hodnot nebo cílů a znemožňuje takto jakékoli "vřazení".51 113 5. POVAHA SPOLEČENSKÉ VAZBY: POSTMODERNÍ PERSPEKTIVA Toto řešení ve formě protikladu neakceptujeme. Naší tezí je, že alternativa, kterou se pokouší vyřešit, ale kterou ve skutečnosti jenom reprodukuje, přestala platit pro společnosti, které nás tu zajímají, a že patří sama pořád ještě k onomu myšlení v protikladech, které nijak neodpovídá nejživotnějším formám postmoderního vědění. Nový ekonomický rozvoj v současné fázi kapitalismu, podpořený změnou technik a technologií, jde, jak jsme řekli, ruku v ruce s určitou proměnou funkce států: na základě tohoto syndromu se utváří jistý obraz společnosti, který nutí k vážn~ revizi oněch přístupů, které byly prezentovány jako alternativní. Rekněme stručně jen tolik, že regulační, a tedy i reprodukční funkce jsou a budou stále více odnímány úředníkům a svěřovány automatům. Hlavní věcí začíná být a bude disponování informacemi, které tyto automaty budou muset mít v paměti, aby se dospělo k správným rozhodnutím. Disponování informacemi je a bude. záležitostí odborníků všeho druhu. Vládnoucí třída je a bude třídou těch, kdo rozhodují. Netvoří ji už tradiční politická třída, nýbrž různorodá vrstva skládající se z ředitelů podniků, vysokých státních úředníků a představitelů velkých profesionálních, odborových, politických a konfesionálních organízací.S Novinkou je, že v tomto kontextu někdejší póly gravitace vytvářené jednotlivými státy, stranami, profesemi, institucemi a historickými tradicemi ztrácejí na přitažlivosti. A nezdá se, že by měly být něčím nahrazeny, alespoň ne v té rovině, která je jim vlastní. Trikontinentální komise není populárním gravitačním pólem. "Identifikace" se slavnými jmény, s hrdiny současné historie se stávají nesnadnějšími.P Zasvětit se "dohánění Německa", jak to francouzský prezident, zdá se, navrhuje svým spoluobčanům za životní cíl, není něčím, co by dokázalo naplňovat lidi nadšením. Také nejde 114 ani doopravdy o životní cíl. O ten se musí každý postarat sám. Každý jednotlivec je odkázán na své vlastní já.' A každý ví, že toto vlastní já mnoho neznamená.ě" Z onoho rozkladu velkých Příběhů, jak ho v dalším analyzujeme, plyne to, co někteří analytikové pojímají jako uvolnění společenské vazby a přechod společenských kolektivů do stavu masy složené z individuálních atomů podléhajících jakémusi absurdnímu Brownovu pohybu.P Tak tomu rozhodně není, jde podle našeho názoru o pohled zamlžený rajskou představou ztracené "organické" společnosti. Vlastní já mnoho neznamená, ale není něčím izolovaným, je vřazeno do přediva vztahů, které je složitější a pohyblivější než kdy dřív. Je vždycky, ať jde o mladého nebo starého, o muže nebo ženu, o bohatého nebo chudého, situováno v určitých "uzlech" komunikačních obvodů, byť i jakkoli drobných" Řekněme raději: situováno na místech, kterými procházejí sdělení různé povahy. A i když jde o člověka v nejnevýhodnější sociální situaci, není nikdy zcela bez možnosti vlivu na tato sdělení, která jím procházejí a určují tak jeho pozici, ať už jako adresanta, nebo jako adresáta, či jako referens. Neboť jeho přemístění ve vztahu k těmto efektům řečových her (čtenář pochopil, .že o ně tu běží) je tolerováno přinejmenším v jistých mezích (a tyto meze jsou navíc málo určité), a je dokonce podněcováno regulačními procesy a zejména oněmi mechanismy přeorganizovávání, kterými je systém vybaven, aby zlepšoval svoji výkonnost. Lze dokonce říci, že systém můk.a..lllUsL takovéto přemísťování povzbuzovat, protože musí bojovat proti své vlastní entropii a protože inovace . .odpovídající neočekávanérnu "tahu" a příslušnému přemístění určitého partnera nebo určité skupiny partnerů, které z něj vyplývá, může systému přinést onen přídavek performativity, jejž ne.přestává vyžadovat a konzumovat.f Nyní už lze pochopit, jaká perspektiva nás vedla k tomu, že jsme za obecnou metodu přístupu zvolili metodu řečových her. Netvrdíme, že každý společenský vztah je tohoto typu, to tu pone• Výrazem "vlastní já" tu překládáme francouzský výraz "soi" - řešení, které se nám zdá v daném kontextu nejvhodnější; pokládáme však za nutné na ně upozornit, aby nedošlo k nedorozuměním při konfrontaci s jinými kontexty. (Pozn. překl.) 115 cháme jako otevřenou otázku; ale k tomu, aby se uznalo, že řečové hry představují na jedné straně onen minimální vztah, ~ez něhož nemůže být společnosti, není zapotřebí uchylovat se k nejaké robinzonádě: lidské dítě je už před narozením, třeba i jen jménem, které se mu dá, situováno [ako.referens pří?~hu, ~terý vypráví jeho okolí58 a ve vztahu k nemuz bude později zaujímat měnící se pozice. Anebo ještě jednodušeji: ot:á&ka.s.{201i<Čenské ~y je jakožto ot.ázka.ur~!Jo~ ř~~Q~l!Jl!:ml' řečo~ou hrou tázání, která bezprostredne urcuje pOZICI toho, kdo JI klade, toho, komu je adresována, a onoho referens, kterého se otázka týká: takto je tato otázka právě už společenskou vazbou. Na druhé straně ve společnosti, kde se role komunikační složky stává každým dnem evidentnější, zároveň jako realita i jako problém", je jisté, že řečový aspekt nabývá nového významu a že by bylo povrchní redukovat tento význam na tradiční alternativu manipulátorské promluvy či jednostranného předávání sdělení na jedné straně, nebo svobodného vyjádření či dialogu na straně druhé. Pár slov k tomuto poslednímu bodu. Kdyby se problé~.~<:>rmuloval prostě jen v termínech teorie Joml1!1ik~~~.1zapomnělo by se 'na dvě věci: sdělení mají zcela ro~clíIIl~_ formy.a ÚČínk:x-"j2Q.ciJe__.... toho, jestli jsou například denotativní, preskriptivní, ?odnot~cí, r performativní atd, Je jisté, že jejich působení ?espočívá Jen v pr~li nosu informace. Redukovat je na tuto funkci by znamenalo pni jmout určitou perspektivu, která nepatřičně privileg~je hledi~~o systému a to, co je pouze v jeho zájmu. Neboť na informacije založeno fungování kybernetického stroje, ale cíle, které mu byly dány při jeho programování, například maximalizace jeho výkonů, závisí na preskriptivních a hodnotících výpovědích, které v průběhu fungování korigovat nebude. Ale jak může být zaručeno, že maximalizace výkonů představuje pro společenský systém vždy nejlepší cíl? Ve vztahu k oněm výpovědím, a zejména ve vztahu k této otázce jsou "atomy", které tvoří hmotu tohoto systému, v každém případě kompetentní. A na druhé straně teorie informace ve své triviální kybernetické verzi ponechává stranou určitý rozhodující asp~kt, j~hož význam jsme už zdůraznili, aspekt agonistický. Atomy JSou situovány na křižovatkách pragmatických vztahů, ale jsou sděleními, která jimi procházejí, také přemísťovány, jsou v neustálém pohybu. 116 ~aždéhořečovéhopartnera dochází při "tazích", které se ho týkají; k určitému "přemístění", k určité změně, ať už jakéhokoli druhu, a tyto změny prodělává nejen jako adresát a referens, nýbrž také jako adresant, Jednotlivé "tahy" nemohou nevyvolávat určité "protitahy"; nuže, každý ze zkušenosti ví, že takovéto proti-tahy nejsou "dobré", jestliže jsou pouze reaktivní. Neboť v tom případě představují jen účinky naprogramované v protivníkově strategii, realizují tuto strategii, a jejich zaměření je právě protichůdné eventuální změně ve vzájemném poměru sil. Proto .k..... důležité, aby člověk hleděl toto přemístěníještě zvětšit, a dokonce změnífjeho směr, aby tak udělal "tah" (novou výpověď), který bud~Q~9Čekávaný. K tomu, aby společenské vztahy, jak se uplatňují v nejrůznějších rovinách, mohly být chápány tímto způsobem, je zapotřebí nejen teorie komunikace, nýbrž i teorie her, která zahrnuje mezi své předpoklady také agonistiku. A tady lze už vytušit, že požadovaný nový přístup nepředstavuje v tomto kontextu pouhou "inovaci". Podklady pro něj se najdou u řady sociologů současné generace,60 nemluvě o lingvistech nebo o těch, kdo se zabývají filosofií řeči. Tato "atomizace" socJill!1a, chápaného jako pružné sítě-řeěových her, se může zdát hodně vzdálená moderní skutečnosti, která - bývá popisována spíš jako něco, co je blokované byrokratickou artrózou.?' Bude poukazováno přinejmenším na vliv institucí, které kladou hrám určité meze a limitují tedy vynalézavost partnerů' pokud jde o jednotlivé tahy. Nezdá se nám nicméně, že toto by představovalo nějakou obzvláštní nesnáz. Při běžné diskursívní praxi, například při diskusi mezi dvěma přáteli, hovořící využívají všeho možného, mění hru od jedné výpovědi k druhé: otázka, prosba, tvrzení, vyprávění se různě střídají, aby byly nasazeny v tomto zápase. Ten není sice bez pravidla.V ale jeho pravidlo dovoluje maximální proměnlivost výpovědí a vybízí k ní. Nuže, z tohoto hlediska sej!ls~ituce liší od diskuse vždy tím, Ž~l f _ provýpovědi, které mají být uvnitř ní uznány za přípl.lstné, platí . ješ!~_l!rčitáda1ší omezení. Tato omezení působí na síly projevující se v diskursu jako jakésifiltrx. přerušují v komunikačních sítích '''r.)\~~7; jisté možné spoje: jsou věci, které se o. říkat_._~es~. A privilegují ~. určité třídy výpovědí,'někdy jedinou takovou třídu, jejíž převaha 117 \ \ charakterizuje právě diskurs dané instituce: jsou věci, které je namístě říkat, a existují způsoby, jak se mají říkat. Tak třeba: rozkazující výpovědi v armádě, prosebné výpovědi v kostelích, denotační výpovědi ve školách, narativní výpovědi ve školách, narativní výpovědi v rodinách, tázací výpovědi ve filosofii, performativní výpovědi v podnicích ... Byrokratizace je právě krajním vyústěním této tendence. Nicméně tato hypotéza, pokud jde o instituce, je pořád ještě příliš "rigidní": vychází z určitého "zvěcňujícího" pohledu. Dnes víme, že mez, kterou instituce vytyčuje potencialitám řeči, pokud jde o různé "tahy", není nikdy pevně stanovena (i v případě, že formálně stanovena je).63 Je spíše sama provizorním výsledkem a objektem řečových strategií rozvíjených uvnitř instituce i mimo ni. Příklady; Má experimentující hra S jazykem (poetika) místo na univerzitě? Je možno vyprávět příběhy v ministerské radě? Vznášet požadavky v kasárnách? Odpovědi jsou jasné: ano, jestliže univerzita zřídí tvůrčí ateliéry; ano, jestliže ministerská rada pracuje s prospektivními scénáři; ano, jestliže představení akceptují diskusi s vojáky. Jinak řečeno: ~j~~,~~~.~Ill~~~g~!.~"!I1~~it~ce,se ---.,_. posunou/" Opačně lze říci také, že ~tX!0__'!1~~e se staQlu~Uen v te míře,'v jaké přestávají být předmětem zápasu. \; tomto duchu právě je třeba, domníváme se, přistupovat k současným institucím vztahujícím se k vědění. 118 6. PRAGMATIKA NARATIVNÍHO VĚDĚNÍ Proti tomu, aby instrumentální koncepce vědění v nejvyvinutějších společnostech byla bez bližšího zkoumání akceptována, jsme v předchozích úvahách (kap. 1) vznesli dvě námitky. Vědění není věda, zvláště ne v její současné formě; a věda sama nejenže nemůže zakrývat problém své legitimity, ale musí ho naopak položit v celé jeho šíři, jako problém, který je zrovna 'tak sociopolitický jako epistemologický. Upřesněme nejprve, jaká je povaha "narativního" vědění; toto zkoumání dovolí porovnáním lépe rozlišit alespoň některé rysy oné formy, jakou na sebe bere vědecké vědění v současné společnosti; pomůže také pochopit, jak se dnes klade otázka jeho legitimity, a jak nikoli. Vědění se obecně neredukuje na vědu, ba ani ne na poznání. Poznání by bylo takto souborem výpovědí denotujících nebo popisujících objekty,65 s vyloučením všech jiných výpovědí, a dovolujících, aby se o nich prohlásilo, že jsou pravdivé nebo nepravdivé. Věda by pak byla podtřídou poznání. Je rovněž tvořena denotativními výpověďmi, ale vyžadovala by navíc ještě dvě další podmínky jejich akceptability: aby objekty, k nimž se vztahují, byly rekurzivně přístupné, a tedy aby podmínky jejich pozorování byly výslovně stanoveny; a aby bylo možno u každé z těchto výpovědí rozhodnout, jestli patří nebo nepatří k řeči, jakou odborníci uznávají za přiměřenou.ř' Ale výrazem vědění se zdaleka nerozumí jen soubor denotativních výpovědí, mísí se tu s nimi i představy dovednosti, správného chování, umění naslouchat atd. Jde tedy o kompetenci, která přesahuje stanovení a aplikaci samotného kritéria pravdivosti a jež zahrnuje i stanovení a aplikaci kritérií výkonnosti (technická kvalifikace), spravedlnosti a/anebo štěstí (etická moudrost), zvukové a barevné krásy (auditivní a vizuální vnímavost) atd. Takto 119 chápáno, vědění je tím, co činí někoho schopným pronášet "dobré" denotativní výpovědi, ale také "dobré" výpovědi preskriptivní, "dobré" výpovědi hodnotící... Nespočívá v kompetenci týkající se jednoho určitého druhu výpovědí, například výpovědíkognitivních, s vyloučením ostatních. Dovoluje naopak "dobré" výkony v souvislosti s různými předměty diskursu: v souvislosti s poznáním, s rozhodováním, hodnocením, přetvářením... Z toho vyplývá jeden z jeho základních rysů: spadá vjedno s široce pojatým "vypěstováním" různých kompetencí, představuje jednotnou formu ztělesňovanou určitým subjektem a skládající se z různých druhů kompetencí, které ho konstituují. Jiným charakteristickým rysem, který je třeba zdůraznit, je příbuznost takovéhoto vědění se zvyklostmi. Co je to totiž preskriptivní nebo hodnotící výpověď, "dobrý" výkon ve sféře denotativní nebo technické? Ty i ony jsou posuzovány jako "dobré" proto, že odpovídají příslušným kritériím (pokud jde o spravedlnost, o krásu, o pravdivost a výkonnost), která platí v prostředí tvořeném diskursívními partnery "vědoucího". První filosofové'" označovali tento způsob legitimizace výpovědí jako obecné mínění. Konsen, sus, který dovoluje vymezit takovéto vědění a rozlišit toho, kdo ví, od toho, kdo neví (cizinec, dítě), je tím, co tvoří kulturu určitého národa/" Toto krátké připomenutí toho, čím vědění může být jakožto vzdělání a jakožto kultura, se může opřít o etnologické popisy/" Ale i antropologie a literatura zaměřená na společnosti s rychlým tempem vývoje odhalují JJ nich přetrvávání takovéhoto vě<:tění přinejmenším v některých oblastech.I" Sama představa vývoje předpokládá horizont toho, co se nevyvíjí a kde různé kompetence by byly zahrnuty v jednotě určité tradice a nerozpadají se v kvalifikace, které jsou předmětem inovační aktivity, debat a specifického zkoumání. Tato opozice neimplikuje nutně představu jakési bytostné změny, pokud jde o stav vědění u "primitivů" a "civilizovaných lidí",71 je slučitelná s tezí o formální identitě "myšlení přírodních národů" a myšlení vědeckého,72 a dokonce i s tezí, která je s ní zdánlivě v protikladu a která zvykové vědění hodnotí výš než současnou roztříštěnost na různé kompetence." Lze říci, že VškbI!.Lpozorovatelé, ať už se jakkoli různí scénáře, které předkládají,aby dranfaltzovali aučinili pochopitelným rozdíl mezi tímto zvykovým stavem vědění a oním stavem, který je vědě- 120 ní vlastní ve věku věd, se shodují vjedné věci, v tom, že při formulaci tradičního vědění převládá forma narativní. Jedni studují tuto formu samu o sobě,74jiní v ní vidí diachronicky aranžované prezentování strukturálních operátorů, jež podle nich představují pravou podstatu onoho vědění, které je tu ve hře,75 jiní konečně podávají jeho "ekonomickou" interpretaci ve freudovském smyslu slova." Zde stačí soustředit se jen na samotný fakt narativní formy. Vyprávění je veskrze charakteristickou formou tohoto vědění, a to v několikerém smyslu. Především, tyto lid~)V~ historky přímo vyprávějí o to01,co lze označit jako pozitivní nebo negativní formy vzdělání (Bi/dungen) , ... to znamena-'o'-ííspešíC1r'nebo neiOare'ch,'v·· které 'Vyúsťuje úsilí hrdinů, a tyto úspěchy nebo tyto nezdary buďto dávají příslušnou legitimitu institucím dané společnosti (funkce mýtů), anebo představují pozitivní nebo negativní modely (šťastné nebo nešťastné hrdiny) integrace do existujících institucí (legendy, pohádky). Tyto příběhy dovolují tedy na jedné straně definovat kritéria kompetence, která jsou vlastní společnosti, v níž jsou vyprávěny, a na druhé straně hodnotit díky těmto kritériím výkony, které jsou v ní realizovány nebo které v ní realizovány mohou být. Za druhé, ~Ia.1ivní furma na rozdíl od vyvinutých forem diskursu vědění připo\lš!ípltu:a]itu řečových hep ve vyprávění snad~no nacházejí nilsto výpovědi dellotiifiVřiltýkající se například toho, jak se věci mají s oblohou, s ročními obdobími, s flórou a faunou, výpovědi mravně normativní, předepisující, co se má dělat v souvislosti s těmito referens nebo v souvislosti s příbuzenstvím, s rozdílem pohlaví, s dětmi, se sousedy, s cizinci atd., výpovědi tázací, které jsou obsaženy například v epizodách, kdy je hrdina konfrontován s nějakým úkolem (odpovědět na otázku, vybrat určitý prvek z nějakého souboru), výpovědi hodnotící atd. Kompetence, jejichž kritéria příběh prezentuje nebo aplikuje, jsou tu tedy navzájem smíšeny v hustou tkáň, která je právě tkání příběhu, a uspořádány z hlediska celkové perspektivy, která charakterizuje tento druh vědění. Třetí vlastnosti, která se týká způsobu tradování těchto příběhů, musíme věnovat pozornost trochu zevrubnější. Jejich vyprávění se řídí zpravidla určitými pravidly, která ustalují jejich pragmatiku. Tím nemáme na mysli, že určitá společnost institucionálně přiřkne roli vypravěče určité kategorii definované věkem, pohlavím 121 nebo příslušností k určité rodinné či profesionální skupině. Chceme tu hovořit o pragmatice, která patří k samotné podstatě lidových vyprávění. Tak například nějaký vypravěč z kmene Kašina- va77 začíná svoje vyprávění vždycky ustálenou formulí: "Toto je příběh o tom a tom, tak jak jsem ho vždycky slýchal. Budu vám ho teď sám také vyprávět, poslechněte si ho." A uzavírá jinou formulí, která je zrovna tak neměnná: "Tady končí příběh o Ten, kdo vám ho vyprávěl, je ... (jméno Kašinava), u Bílých ... (španělské nebo portugalské jméno).,,78 Zběžná analýza tohoto dvojího pragmatického pravidla ukazuje toto: vypravěč opírá svoji kompetenci k vyprávění příběhu jen o fakt, že byl sám předtím jeho posluchačem. O příběhu se prohlašuje, že je pouze reprodukován (i tehdy, když narativní výkon má ve značné míře povahu invenční) a že je takto reprodukován "odevždy": jeho hrdina, který je Kašinava, byl tedy sám také posluchačem a možná i vypravěčem téhož příběhu. V důsledku této podobné situace může i současný vypravěč být hrdinou určitého příběhu, jako jím byl onen dávný předek. Je jím ve skutečnosti zcela nutně, protože je nositelem jména, které uvádí na konci svého vyprávění a které mu bylo přiděleno ve shodě s kanonickým příběhem, jenž legitimizuje u kmene Kašinava přidělování patronym. Pragmatické. pravidlo ilustrované tímto příkladem nemůže evidentně být pojímáno jako něco univerzálně platného.I" Je v něm nicméně poukaz na určitou vlastnost, která je obecně uznávána za charakteristickou pro tradiční věděn.t.nl!oUlliynL,R.~ce"(adresant, adresát, hrdina) 1~()1l rozd~l()\,ány~tak, že .práv(). :l;alljmoutjl;:.douz nich, pozici adresanta, se zakládá na dvojím faktu, jednak že předtím zaujímal jinou pozici, pozici adresáta, a jednak že byl prostřednictvím jména, které mu bylo dáno, sám také už předmětem vyprávění v jistém příběhu, to znamená že byl v pozici diegetického" referens jiných narativních sítuacř.'" Vědění, které se předává prostřednictvím takovýchto vyprávění, se zdaleka netýká jen samotných výpovědních funkcí, nýbrž určuje takto zároveň i to, co je třeba říci, aby člověk byl slyšen, i to, čemu je * Diegeze, diegetický - termíny současné naratologie, značící děj, o němž se vypráví, a jeho "objektivní" složky. (Pozn. překl.) 122 třeba naslouchat, aby člověk mohl mluvit, i to, co je třeba hrát (na scéně diegetické reality), aby se člověk mohl stát předmětem nějakého příběhu. .. Řečové akty,81 které jsou charakteristické pro toto vědění nejsou realizovány jenom mluvčím samotným, ale i tím, ke komu se mluví, a také oním třetím, o kterém je řeč. Vědění, které je založeno ~a takovémto dispozitivu, se může jevit jako "kompaktní" v protikladu k onomu vědění, které označujeme jako "rozvinuté". Dovoluje jasně vidět, jak tradice vyprávěných příběhů je zároveň '-~ i_tradicí kritérií, která definuTftrojí kompetenci, vědění o tom, co ~§~. má říci, ja~ ~.e ?!á naslo~c~at, a co se má správně dělat, tedy tři dovednostI, jmuz se realizují vztahy společenství k sobě samému a k jeho okolí. To, co se předává spolu s vyprávěnými příběhy, to je soubor pragmatických pravidel, který vytváří společenskou vazbu. Pečlivé zkoumání by si zasloužil čtvrtý aspekt tohoto narativního vědění, totiž jeho důsjedky, pokud jde o pojetí času. Narativní forma je podřízena jistému rytmu, je syntézou určitého metra členícího čas v pravidelné periody a akcentu modifikujícího délku nebo amplitudu některých z nich.82 Tento vibrační a hudební charakter je zcela evidentní při rituálním přednesu některých pohádek Kašinava: tradovány v podmínkách iniciačních obřadů v podobě absolutně ustálené, v jazyce, který lexikální a syntaktické odchylky činí nejasným, jsou předzpěvovány jako nekonečná melodická pásma. s3 Podivné vědění, namítne někdo, když se ani nepočítá s tím, že je ti mladíci, kterým je adresováno, budou chá- pat! Je to nicméně hodně rozšířený druh vědění, ten, s kterým se setkáváme u dětských rozpočítadel a který se za našich dní různé typy repetitivní hudby pokusily obnovit, nebo alespoň se k němu přiblížit. Má určitou překvapivou vlastnost: v té míře, v jaké při zvukových realizacích, ať už jsou mluvené, nebo nikoli, metrum převáží nad akcentem, čas přestává být podkladem procesu, kterým se věci ukládají v paměti, a stává se jakýmsi odvěkým rytmickým tepotem, který nedovoluje počítat jednotlivé periody, když mezi nimi neexistují žádné výrazné rozdíly, a dává jim zapadnout v zapomnění.'" Stačí všimnout si blíže formy oněch průpovídek, přísloví a maxim, které představujíjakoby drobné střípky možných příběhů nebo kadluby příběhů někdejších a které stále ještě obí- 123 hají v některých rovinách současné společenské struktury, a snadno se rozpozná, jak se v její prozodii obráží ona bizarní temporalizace, která je v tak křiklavém rozporu se základním pravidlem našeho vědění: nezapomínat. Nuže, musí tu existovat určitá spojitost mezi touto letální funkcí narativního vědění na jedné straně a oněmi funkcemi formování kritérií, sjednocování kompetencí a společenské regulace, o nichž jsme se zmiňovali výše, na straně druhé. Chceme-li si věci představit trochu zjednodušujícím způsobem, lze předpokládat, že společenství, pro které vyprávění reprezentuje základní formu kompetence, nemá v protikladu k tomu, co by se dalo čekat, nijak zapotřebí vzpomínat si na svoji minulost. Materiál své společenské vazby nachází nejenom ve významu oněch příběhů, které vypráví, ale i v aktu jejich přednášení. Může se zdát, že tyto příběhy se vztahují k minulosti, ale ve skutečnosti je jejich reference vždy něčím, co je s tímto aktem současné. To tento přítomný akt rozvíjí pokaždé onu krátkodobou časovost, která se rozprostírá mezi Slyšel jsem, že a Uslyšíte. Na pragmatických pravidlech, kterými se řídí. tento-.dr~--­ ~~,Jě závažné to, že určujf 'principiální ť~tožnostvšech případů ~ vyprávění daného příběhu. Ve skutečnosti to vůbec nernus] odpovídat pravdě, tak tomu také často je, a nebylo by správné zakrývat si, kolik humoru nebo úzkosti je v respektování této etikety. Zů\ f~ stáv,á nicmévn~ fakt~m,. žeVÝ~~~I11!ie ~řlkl~dám~trjckémU.2fakofi \ 'K tj" ~~-'qprávem,a nikoli WZcrrlu akcentu u jednotlivých vypravecic \_~ úkonů. Takto lze říci, že tato časovost.je zároveň rycj:lJe pomíjjvá ,) \ i odvěká.s5 ~ , - . ,ť :~~~./. Konečně p~k, ~k jako ,si kultura, .~ter~ preferuje narativní \\ formu, nepotřebuje vzpomínat na SVOJI minulost, nemá bezpo) chyby zapotřebí ani žádných zvláštních procedur, kterými by se J d jejím příběhům dostávalo stvrzení. Lze si především těžko před)J stavit, že by izolovala vypravěčskou instanci od ostatních, aby jí přiřkla privilegovanou roli v pragmatice vyprávění, dále pak, že by si kladla otázku, co opravňuje vypravěče, odděleného takto od adresáta vyprávění a od diegeze, aby vyprávěl to, co vypráví, a konečně, že by se pokoušela o analýzu nebo anamnézu své vlastní legitimity. Ještě méně si lze představit, že by mohla autoritu ve věci příběhů přisuzovat nějakému nepochopitelnému subjektu vyprávění. Tuto~toritu_Il}ajípříbě_hy_~amY_()9~eb_e~_Lid je v jis- 124 t~m ~myslu jen tím, kdo je aktualizuje, a to přitom nedělá jen tím, ze Je ;'Ypráví, ale také tím, že jim naslouchá a že jimi nechá~á ~pr~vet sama sebe, to znamená tím, že je "hraje" ve svých mstl!~clch: te?y tím, že se zrovna tak jako do pozice vypravěče stavl I do pOZIC adresáta vyprávění a diegeze. Existuje takto jistá nesouměřitelnost mezi lidovou narativní pragm?tik~~, která je'bézprostřednělegitimizující, a onou'řečovou ~u:-J~k !I zná Západ a kterou je otázka legitimity, nebo spíš l~gltl~lI.~a Ja~o~eferens interogativní. hl)'; P~~jak jsme vidě-' / h, u~cllg_!> , I 'porlce_ildresanta_výpovědi. Neexistuje žádná zvláš~,U!-ko,mp,et~nce )' pro adresáta"Vie)i p.OŽ~?ov~tjen ve výuce: studujl~1 ma byt inte-- ligentní). A neexistuje zadna kOIl1~~n.f~.Ql~!!.ci-lde? r~ferens. Dokonce i pokud jde o vědy o člověku, referens, kterym je v takovém případě určitý aspekt lidského chování,. je ~rinci~iál?ě pojímáno jako něco zevního ve vztahu k partnerum vedecke dia- 128 711--" r ť/VUn/ /júv rr-cc.; ) lektiky. Není tu tomu jako n narativnfho vědění, kde j:::-1o::<-vL.,.., ~ v ěk dovedl být tím, čím podle tohoto vědění je. / 4. ~ověď vědy aečerpa.žadnouplatnost z toho, že je tradová- !Jn. okonce i v pedagogice je součástí výukY jen potud, pokud je ~ přítomnosti verifikovatelná argumentací a důkazem. Sama o sobě není nikdy chráněna před "falzifikací".93 Takto tedy může být vědění nahromaděné v dříve přijatých výpovědích vždycky vyvráceno. Ale naopak zase každá nová výpověď, jestliže je v rozporu s výpovědí, která byla předtím přijata a týká se stejného referens, bude moci být akceptována jako platná, jen jestliže rací tuto předchozí výpověď argumenty a důkazy. 5. Hra vědy implikuie tedy temporalitu diachronickou, to znaá určitou Qa~(a_1!!~itýprolekt. U současného adresanta nějaké vědecké výpovědi se předpokládá, že má znalost předchozích výpovědí vztahujících se k jejímu referens (bibliografie) a že předkládá výpověď o téže věci, jen pokud se od těchto předchozích výpovědí odlišuje. To, co jsme označili jako "akcent" každého úkonu, tu má přednost před "metrem", a zároveň s tím se dostává do popředí i polemická funkce této hry. Tato diachronie předpokládající ukládání v paměti a vyhledávání nového vyznačuje v zásadě určitý kumulativní proces. Jeho "rytmus", což je vztah akcentu k metru, je proměnlivý.'" Tyto vlastnosti jsou známé. Ze dvou důvodů si nicméně zaslouží, aby tu byly připomenuty. Především srovnávací konfrontace vědeckého vědění s věděním nevědeckým (narativním) dává pochopit, nebo alespoň vycítit, že existence prvního nerná v sobě o nic víc nutnosti než existence druhého, a také o nic méně. To i ono je tvořeno soubory výpovědí; ty představují určité "tahy" realizované hráči v rámci obecných pravidel; tato pravidla jsou pro každé vědění specifická a "tahy", které jsou v jednom a v druhém uznávány za správné, nemohou být téhož typu, leda zcela náhodně. Nelze tedy vynášet soudy o existenci a o platnosti narativního vědění na základě vědění vědeckého, ani naopak: příslušná kritéria nejsou v tom a onom případě stejná. Mohli bychom se koneckonců spokojit jen s tím, že bychom obdivovali tuto rozmanitost diskursívních druhů, tak jako obdivujeme rozmanitost druhů rostlinných nebo živočišných. Naříkat nad "ztrátou smyslu" v postmoderním období znamená litovat, že vědění tu už není převážně 129 \ -, \ narativní. To je jistá nedůslednost. O nic menší není jiná nedůslednost, spočívající ve snaze odvodit nebo generovat (pomocí operátorů, jako je vývoj atd.) vědecké vědění z vědění narativního, jako kdyby první z nich bylo v druhém obsaženo v ernbryonál\ /IJ '" ním stavu. (IJ'V Nicméně druhy řeči mají k sobě navzájem tak jako druhy biologické určité vztahy, a ty zdaleka nejsou harmonické. Druhý ~ "důvod, proč bylo užitečné připomenout stručně vlastnosti ře~ové , . ('hry vědy, má co dělat rávě s .., vztahem k vědění narativní.i\1 .~u. Řekli jsme, že. llarativní y~ v '. nek:@!i~QláZku svéo vlastní \ _ legitimizace, nabývá potřebného kreditu samo od sebe v dusledku )~afíky řídící jeho předávánf,'-aniZse musí uchylovat k .argů/'-"mentaci a k podávání důkazů. Proto také se jeho nepochopení problémů vědeckého diskursu pojí s jistou tolerancí vůči němu: pojímá ho především jako určitou odrůdu v čeledi narativních kultur." Obrátit toto tvrzení nelz~ta"d~_p.tá_zk:uplatnosti. narativních výpovědí a konstatuje, že nejsou nikdy podrobeny' 'argumentaci a dokazuvánf;96·Přiřazuje je jiné mentalitě: divošské, primitivní, vývojově opožděné, zaostalé, zcizené, utvářené míněními, zvyklostmi, autoritou, předsudky, nevědomostí a ideologiemi. Vyprávěné příběhy jsou bajky, mýty a legendy, dobré leda pro ženy a děti. V nejlepším případě se budepo1.\,J_ Ale je tu víc: už v samotné své formě, ktl?t:QloLisuu-dialogy na ~ rl' . '\ 'pS,an,é Plato',nem,~,itimizační úsiIí,'podřizuje Předm,',ětu vyprá- 1_~ě_l1f: neboť každý z těchto dialogů bere vžd formu vy, právění o ně~~t vě t. Tato fantazie se opírá o princip, podle něhož fyzikální systémy, včetně onoho systému systémů, kterým je vesmír, se řídí ve svém fungování určitými pravidelnostmi, takže jejich vývoj odpovídá předvídatelné dráze a může být vystižen "normálními" spojitými funkcemi (a prognózami futurologie ...). Vznikem kvantové mechaniky a atomové fyziky se platnost tohoto principu nutně omezuje. A to dvěma způsoby, jejichž příslušné implikace si nejsou co do závažnosti rovny. Především, definování výchozího stavu nějakého systému, to znamená všech nezávisle proměnných, by vyžadovalo, pokud by mělo být efektivní, energetický výdaj přinejmenším ekvivalentní tomu, jaký spotřebovává sám systém, který má být definován. Laicky srozumitelnou verzi této faktické nemožnosti uskutečnit úplné změření určitého stavu systému podává jedna pasáž Borgesova: Jistý císař chce sestavit dokonale přesnou mapu své říše. Výsledkem je zruinování země: veškeré obyvatelstvo věnuje všechnu svoji energii kartogra- fii.l91 Z Brillouenova argumentu'P vyplývá, že idea (či ideologie) dokonalé kontroly určitého systému, která má umožnit zlepšování jeho výkonů, se jeví jako nekonsistentní vůči protikladu: snižuje výkonnost, kterou má zvyšovat. Tato nekonsistentnost vysvětluje zejména slabost státních a socioekonomických byrokracií: dusí ony systémy nebo podsystémy, které kontrolují, a propadají stagnaci současně s nimi (negativní feedback). Zajímavost takovéhoto vysvětlení je v tom, že se nepotřebuje uchylovat k jiné legitimizaci, než je sama legitimizace systému, například k legitimizaci vycházející ze svobody lidských činitelů, která je má k tomu, aby se vzepřeli proti nadměrné autoritě. Připustí-li se, že. společnost je vf ~ >r ( určitý systém, jeho kontrola, která předpokládá.e!esné~finováQL_ ~ ieh~-cho~bostavu, nemůže být efektivní, protože toto definová- níie neprovedite~. Toto omezení však problematizuje pořád ještě jen efektivitu přesného vědění a z něho plynoucí moci. Jejich principiální možnost zůstává nedotčena. Klasický determinismus i nadále představuje limitní stav znalosti systému, nedostižný pro svoji nákladnost, ale myslitelný.l'" Kvantová teorie a mikrofyzika nutí k mnohem radikálnější revizi oné představy spojité a předvídatelné dráhy. Snaha o přesnost f 164 \' nenaráží na mez danou její nákladností, nýbrž na samu povahu hmoty. Není pravda, že nejistota, to znamená neexistence kontroly, se zmenšuje tou měrou, jak se přesnost zvyšuje: zvětšuje se spolu s ní. Jean Perrin uvádí jako příklad měření skutečné hustoty vzduchu (kvocient hmota/objem) uvnitř vymezené koule. Tato hustota se značně mění, když objem koule se z 1000 m3 snižuje na 1 crrr'; mění se velice málo, když se z 1 crrr' snižuje na 1/1000 mm", ale v tomto intervalu lze pozorovat zároveň, jak se nepravidelně objevují určité variace hustoty, které jsou řádu jedné miliardiny. Tou měrou, jak se objem koule dále zmenšuje, význam těchto variací roste: při objemu řádu 1/10 mikronu kubického variace představují řádově tisíciny; při 1/100 mikronu kubického .představují řádově pětiny. Když objem ještě dále zmenšujeme, docházíme k řádu molekulového poloměru. Jestliže koule je v prázdném prostoru mezi dvěma molekulami vzduchu, skutečná hustota je nulová. Asi v jednom z tisíce případů nicméně střed koule "padne" dovnitř nějaké molekuly, a průměrná hustota v tomto bodě je pak srovnatelná s tím, co se označuje jako skutečná hustota plynu. Sestupuje-li se až k rozměrům mikroatomovým, je svrchovaně pravděpodobné, že koule se ocitne v prázdnu, s hustotou opět nulovou. V jednom z miliónu případů nicméně její střed může být v nějaké částici nebo v jádru atomu, a tu pak hustota bude miliónkrát vyšší, než je hustota vody. "Jestliže se kulička zmenšuje ještě dál ( ...), průměrná hustota se brzy stane a zůstane nulovou, stejně jako skutečná hustota, kromě určitých velmi vzácných pozic, kdy dosáhne hodnot kolosálně vyšších, než byly hodnoty předchozí.v'?" Poznání týkající se hustoty vzduchu se tedy rozkládá v řadu výpovědí, které brány absolutně jsou navzájem neslučitelné, a slučitelnými se stávají, jen když jsou relativizovány, když jsou vztaženy k měřítku zvolenému tím, kdo je vypovídá. Na druhé straně při určitém měřítku výpověď o tomto měření nepředstavuje prosté tvrzení, nýbrž tvrzení modalizované, typu: je pravděpodobné, že hustota je rovna nule, ale není vyloučeno, že je řádu 10°, přičemž n je velice vysoké. Tady vztah vědcovy výpovědi k tomu, "co říká příroda", má povahu hry s neúplnou informací. Modalizace této výpovědi vyjadřuje fakt, že skutečná, jednotlivá výpověď (token) , kterou příroda poskytne, není předvídatelná. To, co je vypočítatelné, to je 165 pravděpodobnost, že tato výpověď bude říkat spíše to než ono. Na úrovni mikrofyziky se "lepší", to znamená efektivnější informace dosáhnout nemůže. Nejde o to, znát, čím protivník ("příroda") je, nýbrž vědět, jakou hru hraje. Einstein se vzpěčoval představě, že "Bůh hází kostky".195 Je to nicméně hra, která dovoluje stanovit "postačující" statistické pravidelnosti (tím hůř pro obraz, který lidé měli o nejvyšším Determinátorovi). Kdyby hrál bridž, pak "prvotní náhody", s kterými se setkává věda, by musely být přisuzovány nikoli lhostejnosti kostky vůči jednotlivým jejím stranám, nýbrž lsti, to znamená volbě mezi několika možnými strategiemi, která sama by byla náhodná.l'" Obecně se připouští, že příroda je protivník lhostejný, ale nikoli lstivý, a na základě tohoto rozdílu se rozlišují vědy přírodní a vědy o člověku."? To v pragmatických pojmech znamená, že v prvním případě "příroda" je referens němé, ale stejně stálé jako kostka při velkém počtu vrhů, referens, o němž si vědci vyměňují denotativní výpovědi představující tahy, které provádějí vůči sobě navzájem, kdežto v druhém případě referens, kterým je člověk, je zároveň partnerem, jenž jako mluvící partner rozvíjí oproti strategii vědcově určitou vlastní strategii, včetně strategie smíšené: náhoda, na kterou pak vědec naráží, není náhodou objektivní nebo vyplývající z lhostejnosti, nýbrž je to náhoda daná způsoby chování či strategiemi, to znamená agonístícka.ř" Namítne se, že tyto problémy se týkají mikrofyziky a že dovolují stanovit spojité funkce s dostatečnou aproximací, aby dovolovaly dobré pravděpodobnostnípředpovědi vývoje systémů. Takto teoretikové systému, kteří jsou také teoretiky legitimizace výkonností, mohou být přesvědčeni, že jejich práva jsou obhájena. Vidíme nicméně, jak se v současné matematice rýsuje určitý směr, který zpochybňuje i přesné měření a předpovědi chování některých objektů odpovídajících lidskému měřítku. Mandelbrot se při svých výzkumech odvolává na Perrinův text, který jsme komentovali. Rozšiřuje však jeho dosah v neočekávaném směru. "Funkce, které mají derivaci," píše, "jsou nejjednodušší a nejsnadněji se s nimi zachází, ale jsou nicméně jen výjimkou; nebo máme-li to raději vyjádřit geometricky, křivky, které nemají tangentu, jsou nejběžnější, kdežto křivky dostatečně pravidelné, jako je kružnice, představují zajímavé, ale velice speciální případy."l99 166 Toto konstatování nevyzdvihuje jen jakousi abstraktní kuriozitu, platí pro většinu experimentálních údajů: kontury vločky slané mýdlové vody se vyznačují takovými nepravidelnostmi, že je pro zrak nemožné stanovit tangentu v kterémkoli bodě jejího povrchu. Model je tu dán Brownovým pohybem, jehož vlastností je, jak známo, že vektor částice z určitého bodu je izotropní, to znamená, že všechny možné směry jsou stejně pravděpodobné. S týmž problémem se však setkáváme i v běžných situacích, například jestliže chceme přesně změřit pobřeží Bretaně, povrch Měsíce pokrytý krátery, distribuci hvězdné hmoty nebo "nárazů" šumu při telefonické komunikaci, obecně všechny jevy turbulenční, tvar mraků, zkrátka většinu obrysů a distribucí u věcí, které nebyly regularizovány lidskou rukou. Mandelbrot ukazuje, že tento druh údajů má podobu příbuznou křivkám, jež odpovídají spojitým funkcím, které nemají derivaci. Jejich zjednodušený model představuje křivka von Kochova;200 ta má vnitřní homothetii, a lze dokázat, že dimenze homothetie, podle níž je konstruována, není dána celým číslem, nýbrž je to log 4/log 3. Jsme oprávněni říci, že takováto křivka se situuje v prostoru, jehož počet dimenzí je mezi 1 a 2, a že je tedy intuitivně vzato čímsi mezi linií a plochou. Právě proto, že dimenze homothetie je u těchto objektů vyjádřena zlomkem, nazývá je Mandelbrot fraktálními objekty. Práce René Thomaě" se ubírají podobným směrem. Vztahují se přímo k pojmu stabilního systému, který je předpokládán v laplaceovském determinismu i v determinismu pravděpodobnost­ ním. Thom zavádí matematický jazyk, který dovoluje popsat, jak v určitých jevech mohou vznikat formálně diskontinuity, což vede pak k neočekávaným formám: tento jazyk představuje takzvanou teorii katastrof. Tak třeba agresivita jako proměnná charakterizující stav určitého psa; ta vzrůstá jako přímá funkce jeho vzteku, který je tu proměnnou kontrolní.202 Za předpokladu, že ten je měřitelný, pak dosáhne-li určitého prahu, projeví se útokem. Strach, druhá kontrolní proměnná, bude mít účinek opačný, a jestliže se dosáhne určitého prahu, projeví se útěkem. Pokud tu není ani vztek, ani strach, chování psa je neutrální (vrchol Gaussovy křivky). Jestliže se však obě kontrolní proměnné navzájem kříží, k oběma 167 prahům se dospívá současně: chování psa se stává nepředvídatelným, může přecházet náhle z útoku v útěk a naopak. Systém je označován jako nestabilní: kontrolní proměnné se mění spojitě, stavové proměnné nespojitě. Thom ukazuje, že je možno napsat rovnici této nestability a konstruovat graf (trojrozměrný, protože jsou tu dvě kontrolní proměnné a jedna proměnná stavová), který určuje všechny pohyby bodu představujícího chování psa, a mezi nimi i náhlý přechod z jednoho způsobu chování v druhý. Tato rovnice charakterizuje jeden typ katastrofy, určený počtem kontrolních proměnných a počtem proměnných stavových (zde 2 + 1). Diskuse o stabilních nebo nestabilních systémech, o determinismu nebo indeterminismu tu nachází vyústění, které Thom formuluje určitým postulátem: "Více či méně determinovaný charakter nějakého procesu je determinován lokálním stavem tohoto proceSU."W3 Determinismus je určitým druhem fungování, který je sám determinován: příroda realizuje v každé situaci nejméně složitou lokální morfologii, která musí být nicméně slučitelná s výchozími lokálními danostmi.ě" Je však možné, a to je dokonce nejčastější případ, že tyto danosti nedovolují stabilizaci nějaké formy. Neboť jsou zpravidla navzájem v konfliktu: "Model katastrof redukuje všechny kauzativní procesy na proces jediný, jehož intuitivní průkaz nečiní problém: na konflikt, který je podle Herakleita otcem všech věcf."W5 Je větší pravděpodobnost, že kontrolní proměnné budou neslučitelné než naopak. Existují tedy jen "ostrůvky determinismu". Katastrofický antagonismus je v pravém slova smyslu pravidlem: existují pravidla obecné agonistiky řad, která jsou definována počtem uplatňujících se proměnných. Jakousi ozvěnu Thomových prací (po pravdě řečeno ozvěnu oslabenou) lze vidět ve výzkumech školy z Palo Alto, zejména v aplikaci paradoxologie na studium schizofrenie, aplikaci, která je známa pod označením Double Bind Theory.Z06 Zde se spokojíme jen s poukazem na tuto příbuznost. Dovoluje pochopit rozsah těchto výzkumů soustřeďujících se na singularity a "nesouměřitelnosti" i v oblasti pragmatiky nejběžnějších nesnází, Myšlenka, kterou lze vyvodit z těchto výzkumů (a z mnoha dalších) je ta, že svrchovaná role spojité funkce s derivací jako paradigmatu poznání a předvídání pomalu zaniká. Když se postmoderní věda zajímá o to, co je nerozhodnutelné, o to, jak je 168 přesnost kontroly limitována, o kvanta, o konflikty s neúplnou informací, o "frakta", o katastrofy, o pragmatické paradoxy, vytváří tak teorii svého vlastního výVoje jako výVoje nespojitého, katastrofického, nerektifikovatelného, paradoxního. Mění smysl slova vědění, a říká, jak k této změně může docházet. Produkuje nikoli poznané, nýbrž to, co je neznámé. A umožňuje koncipovat určitý model legitimizace, který naprosto není modelem nejl~ší výkonnosti, nýbrž modelem diference chápané jako paralogie. 7 Jak říká velice výstižně jeden odborník na teorii her, jehož práce se ubírají týmž směrem: "V čem je tedy užitečnost této teorie? Myslíme, že teorie her, tak jako každá propracovaná teorie, je užitečná v tom smyslu, že dává zrodit se určitým myšlenkám.,,208 P.B. Medawa~ říkal zase, že "mít myšlenky je pro vědce největším úspěchem", že neexistuje žádná "vědecká metoda"Z10 a že vědec je především někdo, kdo "vypráví příběhy", jedině že se je pak také cítí povinen ověřovat. 169 14. LEGITIMIZACE PARALOGIÍ Předpokládejme nyní, že fakta, která se týkají problému legitimizace vědění v současnosti, jsou pro náš účel dostatečně vyjasněna. Uchylovat se k velkým příběhům je vyloučeno; stvrzení platnosti postmoderního vědeckého diskursu není tedy možno hledat ani v dialektice Ducha, ani v emancipaci lidstva. Ale jak jsme právě viděli, "drobný příběh" zůstává prioritní formou, kterou na sebe bere imaginativní vynalézavost, a právě ve vědě především.211 Na druhé straně princip konsensu jako kritérium platnosti se rovněž zdá nepostačujícím. Buďto je vzájemným souhlasem lidí jakožto poznávajících inteligencí a svobodných vůlí, kterého se dosahuje prostřednictvím dialogu. V této podobě nacházíme tuto koncepci vypracovanou u Habermase. Ta však spočívá na platnosti emancipačního příběhu. Anebo s ním systém manipuluje jako s jednou ze svých složek, aby uchoval a zlepšil svoje výkony.212 Je objektem administrativních procedur v Luhmannově smyslu. Má potom hodnotu jen jako prostředek k dosažení pravého cíle, toho, který systém legitimizuje, totiž moci. Problém je tedy v tom, jestli je možná legitimizace, která by se opírala jedině o paralogii samotnou. Je třeba odlišit to, co je paralogie ve vlastním slova smyslu, od inovace: ta je požadována, nebo v každém případě zužitkovávána systémem, aby zlepšovala jeho efektivitu; paralogie naproti tomu představuje určitý tah v pragmatice vědění, tah, jehož význam bývá často zprvu nedoceněn. To, že se ve skutečnosti jedno přeměňuje v druhé, je častým, ale nikoli nutným faktem, a není to nutně námitkou proti dané hypotéze. Jestliže vyjdeme opět od popisu vědecké pragmatiky (kapitola 7), důraz musí nyní být položen na různost názorů. Konsensus je horizontem, není ho nikdy definitivně dosaženo. Výzkumy 170 prováděné pod záštitou paradigmaur'P směřují k jeho stabilizaci; představují jakoby exploataci určité technologické, ekonomické nebo umělecké "ideje". To není něco bezvýznamného. Je však nápadné, že se vždycky vyskytne někdo, kdo řád "rozumu" naruší. Je třeba předpokládat určitou sílu, která destabilizuje schopnosti podávat vysvětlení a která se projevuje formulováním nových norem inteligence, nebo chcete-li, navržením nových pravidel hry vědeckého jazyka, která vymezují nové pole výzkumu. Je to u vědeckého chování týž proces, jaký Thom označuje výrazem morfogeneze. Ani on není bez pravidel (existují třídy katastrof), ale jeho determinace je vždy lokální. Aplikována na vědeckou diskusi a vřazena do časové perspektivy, tato charakteristika implikuje nepředvídatelnost "objevů". Oproti ideálu průhlednosti je to faktor vytvářející neprůhlednosti, který odsouvá okamžik konsensu na pozdější dobu.214 Z tohoto upřesnění jasně vyplývá, že teorie systémů a onen typ legitimizace, který předkládá, nemají žádný vědecký základ: ani věda sama nefunguje ve své pragmatice podle onoho paradigmatu systému, jaké tato teorie postuluje, a ani společnost nemůže být v pojmech současné vědy popsána podle tohoto paradigmatu. Všimněme si z tohoto hlediska dvou závažných bodů Luhmannovy argumentace. Systém může na jedné straně fungovat jen tím způsobem, že redukuje složitost; a na druhé straně musí podněcovat přizpůsobení individuálních aspirací (expectations) svým vlastním účelům.215 Redukci složitosti vyžaduje kompetence systému, pokud jde o moc. Kdyby všechna sdělení mohla volně cirkulovat mezi všemi jednotlivci, množství informací, které by se musely brát v úvahu, aby se zvolila přiměřená rozhodnutí, by značně prodlužovalo lhůtu rozhodování, a tedy performativitu. Rychlost je totiž jednou složkou moci takového celku. Namítne se, že je nicméně třeba brát v úvahu ona molekulární mínění, jestliže se nemají riskovat vážné poruchy. Luhmann odpovídá, a to je druhý bod, že je možné individuální aspirace usměrňovat procesem "kvazi-učení", procesem "zcela bezporuchovým", aby se staly slučitelné s rozhodnutími systému. Tato rozhodnutí nemusí brát na jednotlivé aspirace žádný zřetel: je třeba, aby se aspirace samy zaměřovaly na tato rozhodnutí, přinejmenším na jejich výsledky. Administrativní procedury povedou k tomu, že jednotlivci budou "chtít" to, co systém potřebuje, aby byl perfor- 171 mativní.216 Je vidět, k čemu v této perspektivě mohou a budou moci sloužit telematické techniky. Myšlence, že kontrola a ovládnutí kontextu jsou samy o sobě lepší než jejich neexistence, nelze upírat veškerou přesvědčivost. Kritérium výkonnosti má své "výhody". Vylučuje v zásadě příklon k nějakému metafyzickému diskursu, nutí vzdát se báchorek, vyžaduje jasně myslící hlavy a chladné vůle, nahrazuje definování podstat kalkulem interakcí, má "hráče" k tomu, aby na sebe vzali odpovědnost nejen za výpovědi, které předkládají, ale i za pravidla, kterými se při nich řídí, aby je učinili přijatelnými. Staví do plného světla pragmatické funkce vědění, pokud se zdají spadat pod kritérium efektivity: pragmatiky argumentace, předkládání důkazu, předávání poznaného, výcviku v představivosti. Přispívá také k tomu, aby všechny řečové hry, dokonce i jestliže nespadají do sféry kanonického vědění, dospěly k poznání svého vlastního fungování, působí, že se každodenní diskurs přeměňuje v jakýsi metadiskurs: běžné výpovědi mají sklon měnit se v jakési autocitace a různé pragmatické pozice mají tendenci vztahovat se k sdělení, které se jich týká, nepřímým způsobem, i když jde o sdělení aktuální.217 Může vnukat myšlenku, že problémy interní komunikace, s nimiž se vědecké společenství setkává ve své práci, když musí dekonstruovat a nově konstruovat své jazyky, jsou svou povahou srovnatelné s problémy společenského kolektivu, když tento kolektiv má bez opory naratívní kultury ověřovat svoji komunikaci sám se sebou, a dotazovat se takto na legitimnost rozhodnutí učiněných jeho jménem. Ať je to jakkoli pohoršující, systém může započítat mezi své výhody i svoji tvrdost. V rámci kritéria moci nějaký požadavek (to znamená určitá forma preskripce) nenabývá žádné legitimnosti na základě samotného faktu, že vyplývá z utrpení vyvolávaného neuspokojenou potřebou. Právo není dáno utrpením, je dáno tím, že odstranění těchto utrpení činí systém performativnějším. Potřeby těch, kdo jsou na tom nejhůř, nemají zásadně sloužit systému jako regulátor, protože způsob, jak je uspokojit, je už známý, a jejich uspokojení nemůže tedy jeho výkony zlepšit, nýbrž může pouze zvýšit jeho výdaje. Jedinou kontraindikací je to, že neuspokojení může celek destabilizovat. Povaze síly odporuje, aby se řídila podle slabosti. Ale je s ní zato v souladu vyvolávat nové požadavky, o nichž se soudí, že povedou k předefinování norem "živo- 172 ta".218 V tomto smyslu se systém prezentuje jako avantgardní stroj, který strhuje lidstvo za sebou tím, že je odlidšťuje, aby je pak znovu zlidštil na jiné úrovni normativní kapacity. Technokraté prohlašují, že nemohou spoléhat na to, co společnost označuje za své potřeby, "vědí", že je sama znát nemůže, protože to nejsou proměnné nezávislé na nových technologiích.ě'? Taková je pýcha rozhodovatelů a jejich zaslepenost. Tato pýcha znamená, že se ztotožňují se společenským systémem pojímaným jako celek hledající co možná nejperformativnější formu své jednoty. Jestliže obrátíme pozornost k vědecké pragmatice, poznáváme z ní právě, že toto ztotožnění je nemožné: principiálně žádný vědec není ztělesněním vědění samého a nepomíjí "potřeby" nějakého výzkumu nebo aspirace nějakého badatele pod záminkou, že nepřispívají k performativitě "vědy" jako celku. Normální odpovědí badatele na požadavky je spíše: uvidíme, vyprávějte svoji "story".220 Principiálně také předem neusoudí, že nějaký případ je už vyřízený, ani že "věda" by utrpěla ve své moci, jestliže se znovu přezkoumá. Je tomu dokonce právě opačně. Samozřejmě, že ve skutečnosti to tak vždycky nechodí. Je nespočet vědců, jejichž "tah" byl pominut nebo potlačen, někdy na celá desetiletí, protože příliš destabilizoval hotové pozice, nejen v univerzitní a vědecké hierarchii, ale v problematice samot- né.221 Čím je nějaký "tah" silnější, tím snazší je odepřít mu minimální konsensus právě proto, že mění pravidla hry, o nichž tu konsensus existoval. Ale když vědecká instituce funguje tímto způsobem, chová se jako normální moc, jejíž chování je regulováno homeostází. Toto chování j.e. t.eroristick~',)ak.íako je~orjstjckéchování systému popisovane LUh.manne .. Tero e.m..r.o.zumíme efektivitu, kte:..) L ~ ré je dosahováno vyloučením p . níka z řečové hry, jež se s ním . -", V hrála, nebo hrozbou, že z ní bude vyloučen. Buděmlčet nebo dá svůj souhlas nikoli proto, že jeho názor je vyvrácen, ale proto, žeI '\.-f{ c. mu hrozí, že mu bude znemožněno hrát Oe mnoho druhů takovéi,/G2-.,., nemožnosti). Pýcha rozhodovatelů, která ve vědách nemá princi-fo .. piálně žádný ekvivalent, znamená v podstatě uplatňování tohoto j teroru. Říká: Přizpůsobíte své aspirace našim účelům, jinak ...222 I sama tolerance vůči různým hrám je tu podmíněna performativitou. Nové definování životních norem je v podstatě zlepšením 173 kompetence systému, pokud jde o moc. To je obzvlášť zřejmé při zavádění telematických technologií: technokraté v něm vidí příslib liberalizace a obohacení interakcí mezi mluvčími, ale výsledek, který je přitom zajímá, je vznik nových tenzí uvnitř systému, které zlepší jeho výkony.223 Právě protože vede k diferenciaci, věda představuje ve své pragmatice antimodel stabilního systému. Každá výpověď musí být vzata v počet, jakmile jen obsahuje něco odlišného od toho, co se ví, a jakmile jen lze pro ni uvést argumenty a důkazy. Je to model "otevřeného systému,,224, v němž patřičnost výpovědi je dána tím, že "podněcuje zrod myšlenek", to znamená dalších výpovědí a dalších pravidel hry. Ve vědě neexistuje žádný obecný metajazyk, do něhož by všechny ostatní jazyky mohly být přeloženy a v něm hodnoceny. Což právě nepřipouští ztotožnění se systémem, a v posledním důsledku s terorem. Rozdělení na ty, kdo rozhodují, a na ty, kdo provádějí, pokud ve vědeckém společenství existuje (a existuje skutečně), patří k socioekonomickému systému, nikoli k vědecké pragmatice. Je jednou z hlavních překážek vývoje představivosti v oblasti vědění. Otázka .le.gitimizace ve své zobecnělé formě pak zní: J~~ \ vztah m~i antLJ!lQ9~leIIl,-kte~-Pfedsta\IUjevědecká_I!@~_l!tik~ a společností? Dá se tento antimodel aplikovat na ta obrovská ~-mracna"řečové matérie, která tvoří společnosti? Anebo zůstává omezen jen na hru poznání? A jakou roli hraje v tomto případě ve vztahu k sociální vazbě? Jako nedostupný ideál otevřeného společenství? Jako nepostradatelná komponenta podmnožiny rozhodovatelů,kteří přijímají pro společnost kritérium performativity, jež pro sebe samy odmítají? Nebo naopak jako odmítnutí spolupracovat s mocí a přechod k antikultuře, s rizikem, že veškerá možnost výzkumu zanikne pro nedostatek poskytovaných finančních prostředků?225 Zdůraznili jsme hned na začátku této studie rozdíl - ne pouze formální, ale pragmatický -, kterým se od sebe odlišují různé řečové hry, zejména hry denotativní, zaměřené na poznání, a hry preskriptivní, zaměřené na jednání. ~decká pragmatika se týká výpovědí denotativních, proto právě vede k formováiiiIiistitucí ----za1)'yVajíCích se poznáním (instituty, střediska, univerzity atd.). Její postmoderní vývoj vyzvedává však do popředí jeden rozhodující fakt": že totiž i diskutování denotativních výpovědí vyžaduje urči" (---- ~_------- ~ 174 ~ ( 7 I .' n 1 ~ a. Nuže pravidla nepředstavují výpovědi denotativní, nýbrž préškriptivní, které je lépe označovat, abychom se vyhnuli konfúzím, jako metapreskriptivní (předpisující, čím mají být tahy řečových her, mají-li být přípustné). Funkcí diferencující, či imaginativní, či paralogické aktivity v současné vědecké pragmatice je právě odhalovat tyto JDetapreskriptivnLvýp()yědi ("nevyslovené #) -,___předpoklady''P'') a žádat, aby partneři přijali i jiné. Jediná legi-· ~r:' '~yt:i timizace, která koneckonců činí takový požadavek akce ptovatel-l ~t~ -. Dým, je:~dá to vzniknout myšlenkám.L-tQ...zna1J!enLIlQYÝ1'J!~~vě-/vf)e,/;;t.~ . dím. 1/ '" --==SJ?olečenská pr~'!1~!i~~~emá "jednoduc~ost" pragmatiky věd:_ Je to nestvůrný komplex tvářený· vzájemným proplétáním sítí různých tříd heteromorfních výpovědí (denotativních, preskriptivních, performativních, technických, hodnotících atd.). Neexistuje žádný důvod myslet si, že by bylo možno formulovat metapreskripce společné všem těmto řečovým hrám a že nějaký revidovatelný konsensus, jako ten, který vládne v určitou chvíli ve vědeckém společenství, by mohl zahrnout celý soubor metapreskripcí řídících celek oněch výpovědí, jež ve společenském kolektivu cirkulují. Dnešní devalorizace legitimizačních příběhů, ať už tradičních nebo "moderních" (emancipace lidstva, realizace ideje), je spjata právě se zánikem takové víry. A ztráta této víry je také tím, co ideologie "systému" přichází zaplnit svým totalizujícím nárokem a vyjádřit cynismem svého kritéria performativity. Z tohoto důvodu se nezdá možným ani dost rozvážným, zaměřit vypracovávání problému legitimizace, tak jak to dělá Habermas, na hledání univerzálního konsensu227 pomocí toho, co označuje jako Diskurs, to znamená dialogu argumentací.ě" To předpokládá totiž dvě věci. První z nich je, že všichni mluvčí se mohou shodnout na pravidlech či metapreskripcích platných univerzálně pro všechny řečové hry, zatímco je jasné, že tyto hry jsou heteromorfní a podléhají různorodým pragmatickým pravi- dlům. Druhým předpokladem je, že finalitou dialogu je konsensus. Ale když jsme analyzovali vědeckou pragmatiku, ukázali jsme, že konsensus představuje pouze určitý stav diskusí, ne jejich cíl. Tím je spíš paralogie. To, co se tímto dvojím konstatováním (různorodost pravidel, vyhledávání názorové různosti) rozplývá, je právě určitá víra, která je pořád ještě hybnou silou Habermasova myšlenko- 175 vého úsilí, totiž víra, že lidstvo jakožto kolektivní (univerzální) subjekt usiluje o svoji společnou emancipaci pomocí regularizace "tahů" dovolených ve všech řečových hrách a že legitimnost kterékoli výpovědi spočívá v jejím příspěvku k této emancípaci.ě" Chápeme zajisté, jakou funkci má v Habermasově argumentaci proti Luhmannovi to, že se uchyluje k této víře. Diskurs tu je poslední bariérou proti teorii stabilního systému. Pře je dobrá, ale argumenty dobré nejsou.230 Konsensus se stal hodnotou zastaralou a podezřelou. To, co takové není, to je spravedlnost. Je tedy třeba dospět k určité ideji a praxi spravedlnosti, která by nebyla spjata s idejí a praxí konsensu. Uznání heteromorfnosti řečových her je prvním krokem v tomto směru. Předpokládá samozřejmě vzdát se teroru, který postuluje a pokouší se realizovat jejich izomorfnost. Druhým krokem je pak zásada, že pokud tu je konsensus o pravidlech definujících každou hru a "tahy", které se v ní dělají, tento konsensus musí být lokální, to znamená dosažený aktuálními partnery a nevylučující případné odvolání. Tím je dána orientace na mnohost metaargumentací konečné povahy, jinak řečeno: na časoprostorově omezené argumentace týkající se metapreskripcí. Tato orientace odpovídá vývoji společenských interakcí, při němž v profesionálních, afektivních, sexuálních, kulturních, rodinných i mezinárodních otázkách stejně jako v záležitostech politických dočasná úmluva fakticky nahrazuje trvalou instituci. Je to zajisté vývoj dvojznačný: dočasná úmluva je systémem podporována pro svoji větší pružnost, menší nákladnost a zintenzívnění motivací, které ji provází, což jsou vesměs faktory přispívající k lepší operativnosti. V každém případě však nemůže jít o to, navrhnout nějakou "čistou" alternativu systému: v těchto končících sedmdesátých letech všichni víme, že se mu bude podobat. Je třeba těšit se z toho, že tendence k dočasné úmluvě je dvojznačná: neslouží pouze účelům systému, ale systém ji toleruje, a tato tendence vyznačuje uvnitř něho jinou finalitu, finalitu spočívající v poznání řečových her jako takových a v rozhodnutí vzít na sebe zodpovědnost za jejich pravidla a za jejich výsledky, přičemž hlavní z těchto výsledků je to, co právě zdůvodňuje přijetí oněch pravidel, totiž vyhledávání paralogie. Pokud jde o informatizaci společností, vidíme konečně, jakým způsobem ovlivňuje tuto problematiku. Může se stát "vysněným" 176 nástrojem kontroly a regulace tržního systému, rozšířeného i na vědění samotné a řízeného výhradně principem performativity. V tom případě nese s sebou nevyhnutelně teror. Může také sloužit skupinám podrobujídm metapreskripce diskusi, a to tím, že jim bude dávat informace, které jim často chybějí, aby mohly rozhodovat se znalostí věci. Linie, kterou je třeba sledovat, aby byla obrácena tímto druhým směrem, je v zásadě velice prostá: jde o to, aby veřejnost měla volný přístup k pamětem a databan- kám. 23t Řečové hry budou pak hrami s úplnou informací z hlediska dané chvíle. Budou však také hrami s nenulovým součtem, a nebude tudíž riziko, že by se někdy následkem vyčerpání "sázek" ustálily na pozicích minimaxové rovnováhy. Neboť "sázky" budou v takovém případě tvořit poznatky (nebo chceme-Ii informace), a zásoba poznatků, která je zásobou možných výpovědí jazyka, je nevyčerpatelná. Rýsuje se tak určitá politika, při níž bude stejnou měrou respektována touha po spravedlnosti i touha po neznámém. 177 Poznámky 1/ A Touraine, La société postindustrielle, Denoěl, 1969; D. Bell, The Com ing of Post-Industrial Society, New York, 1973; Ihab Hassan, The Dismemberment of Orpheus: Toward a Post Modem Literature, New York, Oxford Ll.P; 1971; M. Benamou a Ch. Caramello ed., Performance in Postmodem Culture, Wisconsin, Center for the XXth Century Studies and Coda Press, 1977; M. Kčhler, "Postmodernismus: ein begriffgeschichtlicher Ůberblick", Amerikastudien 22, 1 (1977). 2/ Její literární obraz, který se stal už klasickým, podává M. Butor v knize Mobile. Etude pour une représentation des Etats-Unis, Gallimard 1962. 3/ Jif Fowles ed., Handbook ol Futures Research, Westport, Conn., Greenwood Press, 1978. 4/ N. S. Troubetzkoy, Grundzůge der Phonologie, Praha, T. C. L.P., VII, 1939; franc. př. Cantineau, Principes de phonologie, Paříž, Klincksieck, 1949. 5/ N. Wiener, Cybemetics and Society. The Human Use of Human Beings, Boston, Hougton Mifflin, 1949; franc. př. Cybemétique et société, Deux Rives, 1949, 10/18, 1960. W. R. Ashby, An lntroduction to Cybemetics, Londýn, Chapman and Hall, 1956. 6/ Viz dílo Johannesa von Neumanna (1903-1957). 7/ S. Bellert, "La formalisation des systěmes cybernétiques", in Le concept d'infonnation dans la science contemporaine, Minuit, 1965. 8/ G. Mounin, Les problěmes théoriques de la traduction, Gallimard, 1963. Počátek revoluce v počítacích strojích bývá datován rokem 1965, kdy se objevuje nová generace computerů 360 I.B.M.: R. Moch, "Le tournant informatique", Documents contributifs, annexe IV, L'infomuuisation de la société, La Documentation francaise, 1978. R. M. Ashby, "La seconde génération de la micro-électronique", La Recherche 2 (červen 1927), 127 ad. 9/ C. L. Gaudfernan a A Tařb, "Glossaire", in P. Nora a A Mine, L'informatisation de la société, La Documentation francaise, 1978. R. Beca, "Les banques de données", Nouvelle informatique et nouvelle croissance, annexe I, L'Informatisation..., loc. cit. 10/ L. Joyeux, "Les applications avancěes de l'Inforrnatique", Documents contributifs, loc. cit. Domácí terminály (Integrated Video Terminals) se dosta- 178 nou do komerčni sítě před r. 1984, při ceně, která má činit asi 1400 dolarů, podle zprávy International Resource Development, The Home Tenninal, Conn., I.R.D. Press, 1979. 11/ P. Watzlawick, J. Helmick-Beavin, D. Jackson, Pragmatics of Human Communication. A Study of lnteractional Pattems, Pathologies, and Paradoxes, N. Y., Northorn, 1967; franc. př. J. Mosche, Une logique de la communication Seuil, 1972. ' 12/ J. M. Treille ze Skupiny pro analýzu a prospektivní studium ekonomických a technologických systémů (G.A.P.S.E.T.) prohlašuje: "Nehovoří se dost o nových možnostech rozšiřování paměti, za něž vděčíme polovodičům a laserům ( ...) Každý bude brzy mít možnost lacino uchovávat kdekoli informaci v zásobě a disponovat navíc nezávislými možnostmi jejího zpracování" (La semaine media 16, 15. února 1979). Podle ankety, kterou uspořádala Nation Scientific Foundation, víc než každý druhý žák high school využívá běžně služeb počítače; vlastní počítač budou mít všechna školní zařízení od počátku osmdesátých let (La semaine media 13,25. ledna 1979). 13/ J. Brunel, Des machines et des hommes, Montréal, Ouěbec Science, 1978. J. L. Missika a D. Wolton, Les réseaux pensants, Librairie technique et doc., 1978. Praxe videokonferencí mezi Québecem a Francií se stává už zvykem: v listopadu a prosinci 1978 se uskutečnil čtvrtý cyklus videokonferencí v přímém přenosu (pomocí družice Symphonie) mezi Ouébecern a Montréalern na jedné straně a Paříží (univerzita Paris Nord a Centre Beaubourg) na straně druhé (La semaine media 5, 30. listopadu 1978). Jiným příkladem je elektronická žurnalistika. Tři hlavní americké sítě AB.C., N.B.C. a C.B.S. natolik zm~ožily svá produkčni studia po celém světě, že skoro všechny události, k rumž dochází, mohou nyni být zpracovávány elektronicky a přenášeny do Spojených Států pomocí družice. Jedině moskevské kanceláře pracují stále ještě s filmem, který odesílají z Frankfurtu, aby byl přenášen pomocí družice odtamtud. Londýn se stal hlavním packing point (La semaine media 20, 15. března 1979). 14/ Jednotkou informace je bit. Pokud jde o její definice, viz Gaudfernan a Tařb, "Glossaire", loc. cit. Diskuse in: R. Thom, "Un protée de la sémantique: l'inforrnation" (1973), in Moděles mathématiques de la morphogeněse, 10/18, 1974. Přepis sdělení do digitálního kódu dovoluje zejména eliminovat dvojznačnosti: viz Watzlawick aj. op. cit., 98. 15/ Firmy Craig a Lexicon ohlašují, že uvádějí na trh kapesní aparáty na překládáni: čtyři moduly v různých jázycích, z nichž každý zahrnuje 1500 slov, spolu s pamětí. Weidmer Communication Systems Inc. vyrábí Multilingual Word Processing, který umožňuje zvýšit kapacitu průměrného překladatele ze 600 na 2400 slov za hodinu. Patří k němu trojí paměť: dvojjazyčný slovník, slovník synonym a gramatický index (La semaine media 6, 6. prosince 1978,5). 179 16/ J. Habermas, Erkenntnis und Interesse, Frankfurt am Main, 1968, franc. př. Brohm a Clérnencon, Connaissance et intérét,Gallimard, 1976. 26/ Pokud jde o tuto "demoralizaci", viz A. Jaubert a J.-M. Lévy-Leblond ed., (Auto)critique de la science, Seuil, 1973, část I. 27/ J. Habermas, Legitimationsprobleme im Spiitkapitalismus, Frankfurt am Main, Suhrkamp, 1973; franc. př. Lacoste, Raison et légitimité, Payot, 1978 (bibliog. ). 28/ V návaznosti na sémiotiku Ch. A. Peirce rozlišil syntaktickou, sémantickou a pragmatickou sféru Ch. W. Morris, "Foundations of the Theory of Sígns", in O. Neurath, R. Carnap and Ch. Morris ed., Intemational Encyclopedia of Unified Science, I, 2 (1938), 77-137. Pokud jde o uvedený termín, vycházíme především z těchto prací: L. Wittgenstein, Philosophical Investigations, 1945 (čes. př. J. Pechar, Filosofickd zkoumání, Filosofický ústav AV éR, 1993); J. L. Austin, How to Do Things with Wonll-, Oxford, 1962 (franc. př. Lane, Quand dire c'estfaire, Seuil, 1970); J. R. Searle, Speech Acts, Cambridge U. P., 1969 (franc. př. Pauchard, Les actes de langage, Hermann, 1972); J. Habermas, "Unbereitende Bemerkungen Zll einer Theorie der kommunikativen Kompetenz", in Habermas a Luhmann, Theorie der Gesellschaft oder Sozialtechnologie, Stuttgart, Suhrkamp, 1971; O. Ducrot, Dire et ne pas dire, Hermann 1972; J. Poulain, "Vers une pragmatique nuciéaire de la comrnunication", strojopis, Université de Montréal, 1977. Viz také Watzlawick aj., op. cit. 24/ B. P. Lécuyer, "Bilan et perspectives de la sociologie des sciences dans les pays occidentaux", Archives européennes de sociologie XIX (1978) (bibliog.), 257-336. Dobrá informace o anglosaských směrech: hegemonie Mertonovy školy až do začátku sedmdesátých let, současná roztříštěnost, zejména jako důsledek Kuhnova vlivu; málo informací o německé sociologii vědy. 25/ Tento termín uvedl v užívání Ivan Il1ich, Tools for Conviviality, N.Y., Harper and Row, 1973; franc. př, La convivialité, Seuil, 1974. 1971 51,4 % 14,2 34 1950 62,5 % 7,5 30 Dělníci v továrnách, v službách a zemědělství Liberální profese a technici Zaměstnanci (Statistical Abstracts, 1971) 19/ V důsledku dlouhé doby, kterou vyžaduje "výroba" vyššího technika nebo průměrnéhovědeckéhopracovníka ve srovnání s dobou, jakou vyžaduje těžba surovin a převod peněžního kapitálu. Mattick odhadoval na konci šedesátých let čistou výši investic (taux ďinvestissement net) v nevyvinutých zemích na 3 až 5 % hrubého národního důchodu, ve vyvinutých zemích na 10 až 15 % (op. cit. franc. př., 287). 17/ "Základem (Grundpfeiler) produkce a bohatství ( ...) se stává v životě člověka jakožto společenského útvaru inteligence a ovládání přírody", takže "obecné společenskévědění, knowledge, se stává bezprostřednívýrobní silou," píše Marx v Grundrisse der Kritik der politischen Okanomie (1857-1858), Berlín, Dietz Ver1ag 1953, 594. Marx nicméně připouští, že vědění se stává silou nikoli "ve formě vědění, nýbrž jako bezprostřední orgán společenské praxe", to znamená jako stroje: ty představují "orgány lidského mozku vytvořené rukou člověka, objektivizovanou sílu vědění". Viz P. Mattick, Marx and Keynes, The Limits of the Mixed Economy, Boston, Sargent, 1969; franc. př. Bricianier, Marx et Keynes. Les limites de ťéconomie mixte, Gallimard, 1972. Diskutováno v studii 1. F. Lyotarda "La place de l'aliénation dans le retoumement marxisté" (1969), in Dérive tl partir de Marx et Freud, 10/18, 1973. 18/ Složení kategorie pracujících (laborforce) ve Spojených státech se během dvaceti let (1950-1971) změnilo takto: 20/ Nora a Mine, L'informatisation de la société, loc. cit., zejména první část: "Les défis", Y. Stourdzé, "Les Etats-Unis et la guerre des communications", Le Monde, 13.-15. prosince 1978. Hodnota světového trhu telekomunikačních zařízení v r. 1979: 30 bilionů dolarů; odhaduje se, že během deseti let dosáhne částky 68 bilionů (La semaine media 19, 8. března 1979, 9). 21/ F. de Combret, "Le redéploiernent industriel", Le Monde, březen 1978; H. Lepage, Demain le capitalisme, Paříž, 1978; Alain Cotta, La France et l'impératif mondial, P.U.F., 1978. 22/ Jde o to "snížit administrativu", dospět k "minimálnímu státu". To je postupný zánik Welfare State, souběžný s "krizí", která započala v roce 1974. 23/ La nouvelle informatique et ses utilisateurs, annexe III, "L'informatisation atd. ", loc. cit. 29/ Denotace tu odpovídá deskripci ve smyslu klasického úzu logiků. Quine nahrazuje denotaci výrazem true of. Viz W. V. Quine, franc. př. Dopp a Gochet, Le mot et la chose, Flammarion, 1977, 140, n. 2. Austin, op. cit., 39, dává před označením deskriptivní přednost výrazu konstativní. 30/ V teorii řeči výraz performativní nabyl přesného významu počínaje Austinem (op. cit., 39 a passim). V dalším se k němu budou vázat také termíny performance a performativita (zejména určitého systému), v dnes běžném smyslu výkonnosti měřitelné jako vztah input/output. Oba významy si nejsou navzájem cizí. Austinovo performativní realizuje optimální performanci. 31/ V nedávné době analyzoval tyto kategorie Habermas, "Unbereitende Bemerkungen... ", a jeho analýzu podrobil diskusi J. Poulain, cit. čl. 32/ Filosofická zkoumání, loc. cit., § 23. 180 181 33/ J. von Neumann a O. Morgenstern, Theory of Games and Economic Behavior, Princeton U.P., 1944, 3. vyd., 1954; 49: "Hra spočívá v souboru pravidel, kterými je popsána." Formulace cizí duchu Wittgensteinova myšlení, pro které pojem hry nemůže být zvládnut definicí, protože ta sama už je určitou řečovou hrou (op. cit., zejména § 65-84). 34/ Termín pochází od J. H. Sear!a: "Řečové akty jsou minimální základní jednotky lingvistické komunikace" (op. cit., franc. př. 52). Pro nás jejich fungování určuje spíše agon (zápas) než komunikace. 35/ Agonistika tvoří základ ontologie Herakleitovy a dialektiky sofistů, nemluvě o prvních tragicích. Aristoteles jí vyhrazuje značnou část svých úvah o dialektice v Topikách a v knize O sofistických klamných důkazech. Viz F. Nietzsche, "Zápas u Homéra", in "Pět předmluv k pěti knihám, které nebyly napsány" (1872), Ecrits posthumes 1870-1873, franc. př. Backěs, Haar a de Launay, Gallimard, 1975, 192-200. 36/ Ve smyslu definovaném L. Hjelmslevem, Prolegomena to a Theory of Language, angl. př. Whitfield, Madison, U. Wisconsin Press, 1963; franc. př. Una Canger, Prolégoměnes tl une théorie du langage, Minuit, 1968. Ten je přejat R. Barthesem, Eléments de sémiologie (1964), Seuil, 1966, § IV. 1. 37/ Viz zejména Talcott Parsons, The Social System, Glencoe, Free P., 1967; id., Sociological Theory and Modem Society, N.Y., Free P., 1967. Bibliografie marxistické teorie současné společnosti by zabrala víc než padesát stran. Lze použít užitečného přehledu (základní materiál a kritická bibliografie), který podává P. Souyri, Le marxisme aprěs Marx, Flammarion, 1970. Zajímavý pohled na konflikt mezi těmito dvěma směry společenské teorie a na jejich míšení podává A. W. Gouldner, The Coming Crisis of Western Sociology (1970), Londýn, Heineman, 2. vyd., 1972.Tento konflikt zaujímá závažné místo v myšlení J. Habermase, který vychází z dědictví frankfurtské školy a polemizuje zároveň s německou teorií společenského systému, zejména s teorií Luhmannovou. 38/ Tento optimismus se zřetelně projevuje v závěrech R. Lynda, Knowledge for What'l, Princeton UP, 1939, 239, které cituje M. Horkheimer, Eclipse of Reason, Oxford UiP; 1947; franc. př. Laizé, Eclipse de la raison, Payot, 1974, 191: v moderní společnosti má být náboženství, "opotřebované do poslední nitě", nahrazeno při "definování životních cílů" vědou. 39/ H. Schelsky, Der Menscn in der wissenschaftlichen Zivilisation, Kolín a Opladen, 1961,24 ad.: "Suverenita státu se už neprojevuje pouze tím, že monopolizuje užíváni násilí (Max Weber) nebo že rozhoduje o výjimečném stavu (Car! Schmidt), ale především tím, že rozhoduje o stupni účinnosti všech technických prostředků existujících uvnitř něho, že si vyhrazuje pro sebe ty, jejichž účinnost je nejvyšší, a že sám může zůstat mimo sféru aplikace těch technických prostředků, jimž druzí jsou podřízeni." Lze namítnout, že toto je 182 teorie státu, nikoli systému. Ale Schelsky dodává: "Stát sám podléhá určité podřízenosti,která je dána samotnou průmyslovou civilizací: tím totiž, že účelyjsou determinovány prostředky, nebo spíš že technické možnosti si vynucují určitý způsob využití." Haberrnas namítá proti tomuto zákonu, že soubory technických prostředků a systémy finalizované racionální činnosti se nevyvíjejí nikdy autonomně: "Praktické důsledky vědeckého a technického prokroku" (1968), in Theorie und Praxis, Neuwied, Luchterhand, 1963; franc. př. Raulet, Théorie et praxis, Payot, II, 115-136. Viz také J. Ellul, La technique et ľenjeu du slěcle, Paříž, Armand Colin, 1954; id., Le systeme technicien, Paříž, Calmann-Lévy, Že stávky a obecně silný tlak vyvíjený mocnými organizacemi pracujících vytvářejí napětí, které je nakonec pro performativitu systému prospěšné, prohlašuje jasně i odborový předák Ch. Levinson; vysvětluje tímto napětím předstih amerického průmyslu po stránce techniky a řízení (cituje ho H.-F. de Virieu, Le Matin, prosinec 1978, speciál. čís. "Que veut Giscard?"). 40/ T. Parsons, Essays in Sociological Theory Pure and Applied, Glencoe, Free P., 1957 (reed.), 46-47. 41/ Toto slovo je tu chápáno ve významu, který J. K. Galbraith dal termínu technostruktura v knize Le nouvel Etat industriel. Essai sur le systeme économique améticain, GaIlimard, 1968, nebo jaký R. Aron dává termínu technicko-byrokratická struktura ve svých Dix-huit lecons sur la société industrielle, Gallimard, 1962, spíše než ve smyslu evokovaném termínem byrokracie. Tento poslední termín je mnohem "tvrdší", protože je nejen ekonomický, ale i sociopolitický a protože má svůj původ v kritice, s kterou vystupovala proti bolševické vládě Dělnická opozice (Kollontaj) a pak trockistická opozice proti stalinismu. Viz k tomu Cl. Lefort, Eléments ďune critique de la bureaucratie, Ženeva, Droz, 1971, kde se kritika rozšiřuje na byrokratickou společnost v jejím celku. 42/ Eclipse de la raison, loc. cit., 183. 43/ M. Horkheimer, "Traditionelle und kritische Theorie" (1937), franc. př. Mailard a Muller, Thěorie traditionnelle et théorie critique, Gallimard, 1974. Viz také: franc. př. kolektivu Collěge de philosophie, Théorie critique, Payot, 1978. A komentovanou bibliografii frankfurtské školy (do roku 1978, francouzsky) in Esprit 5 (květen 1978), kterou sestavil Hoehn a Raulet. 44/ Viz Cl. Lefort, op. cit.; id., Vn homme en trop, Seuil, 1976; C. Castoriadis, La société bureaucratique, 10/18, 1973. 45/ Viz například J.P. Garnier, Le marxisme lénifiant, Le Sycomore, 1979. 46/ To je název, který měl "kritický a revolučně orientovaný orgán" vydávaný v letech 1949 až 1965 skupinou, jejímiž hlavními redaktory byli (pod různými pseudonymy): C. de Beaumont, D. Blanchard, C. Castoriadis, S. de Diesbach, Cl. Lefort, J.-F. Lyotard, A. Maso, D. Mothé, B. Sarrel, P. Simon, P. Souyri. 183 47/ E. Bloch, Dus Prinzip Hoffnung (1954-1959), Frankfurt am Main, 1967. Viz G. Raulet ed., Utopie-Marxisme selon E. Bloch, Payot, 1976. 48/ To je narážka na narychlo spíchnuté teoretické koncepce, které vznikaly jako odezva na války v Alžíru a ve Vietnamu a na studentské hnutí šedesátých let. Historický přehled podává A. Schnapp a Vidal-Naquet, Joumal de la Commune étudiante, Seuil, 1969. Présentation. 49/ Lewis Murnford, The Myth ofthe Machine. Technics and Human Development, Londýn, Secker and Warburg, 1967;franc. př. Le mythe de la machine, Fayard, 1974. 50/ Kolísáním mezi těmito dvěma hypotézami se vyznačuje i výzva, jejímž cílem je nicméně dosáhnout participace intelektuálů na fungování systému: Ph. Nemo, "La nouvelle responsabilité des clercs", Le Monde, 8. září 1978. 51/ Teoretická opozice mezi Naturwissenschaft a Geisteswissenschaft má svůj původ u W. Diltheye (1863-1911), franc. př, Rémy, Le monde de l'esprit, Aubier-Montaigne, 1947. 52/ M. Albert z Francouzského plánovacího úřadu píše: "Plánovací úřad je vládní studijní centrum (...). Je to také velká křižovatka národa, křižovatka, kde se konfrontují ideje, kde se střetají různá hlediska a kde se připravují změny ( ...). Nesmíme být sami. Je třeba, aby nás i jiní informovali ( ...)" (L'Expansion, listopad 1978). Pokud jde o problematiku rozhodování, viz G. Gafgen, Theorie der wissenschaftlichen Entscheidung, Tiibingen, 1963; L. Sfez, Critique de la décision (1973), Presses de la Fondation nationale des sciences politiques, 1976. 53/ Stačí sledovat, jakou degradaci prodělala během posledních dvaceti let jména jako Stalin, Mao, Castro jakožto eponyma revoluce. Připomeňme, jak se narušil obraz prezidenta Spojených států po aféře Watergaie. 54/ To je ústřední téma Musilova Muže bez vlastností: R. Musil, Der Mann ohne Eigenschaften, 1930-1933, Hamburk, Rowohlt (čes. př. A. Siebenscheinová, Odeon 1980). J. Bouveresse ve volném komentáři zdůrazňuje příbuznost tohoto tématu "osamocenosti", v níž se.ocítá "já" člověka, s "krizí" věd na počátku XX. století a s epistemologií E. Macha; uvádí pro to takovéto doklady: "Při daném stavu vědy člověk je utvářen jen tím, co se o něm říká, že je, a co se dělá s tím, co je ( ...). Je to svět, v němž se prožívané události staly na člověku nezávislými (...). Je to svět toho, co se jen přihází, svět toho, co se udá, aniž se to k někomu osobně vztahuje, a aniž kdokolije zodpovědný" ("La problématique du sujet dans L'homme sans qualités", Noroit (Arras) 234 a 235 (prosinec 1978-leden 1979); publikovaný text nebyl autorem revidován). 184 55/ J. Baudrillard, A l'ombre des majorités silencieuses, ou la fin du social, Utopie, 1978. 56/ To je slovník teorie systémů; například Ph. Nerno, loc. cit.: "Představme si společnost jako systém ve smyslukybernetiky. Tento systém je komunikační sítí s křižovatkami, v nichž se komunikace sbíhá a odkud je přerozdělována (...)." 57/ Příklad, kterýuvádí J.-P. Garnier, op. cu., 93: "Středisko informací o společenské inovaci, řízené H. Dougierem a F. Bloch-Lainéem, má za úkol sbírat, analyzovat a rozšiřovat informace o nových zkušenostech ze sféry každodenního života (výchova, zdravotnictví, soudnictví, kulturní aktivity, urbanismus a architektura atd.). Tato databanka shromažďující údaje o ,praktických alternativách' poskytuje své službystátním orgánům, jejichž úkolem je počínat si tak, aby občanská, ,civilní' společnost zůstala společností civilizovanou: plánovacímu úřadu, Sekretariátu pro sociální akci, D.A.T.A.R., atd." 58( S. Freud na tuto formu "předurčení" položil obzvláštní důraz. Viz Marthe Robert, Roman des origines, origine du roman, Grasset, 1972. 59/ Viz dílo M. Serresa, zejména Hermés I-IV, Minuit, 1969-1977. 60/ Například E. Goffman, The Presentation of Self in Everyday Life, Edinburgh, U. of Edinburgh P., 1956,franc. př. Accardo, La mise en scěne de la vie quotidienne (1. La présentation de soi), Minuit, 1973; A. W. Gouldner, op. cit., kap. 10; A. Touraine, La voix et le regard, Seuil, 1978; id. aj., Lutte étudiante, Seuil, 1978; M. Callon, "Sociologie des techniques?", Pandore 2 (únor 1979),28-32; P. Watzlawick aj., op. cit. 61/ Viz výše poznámku 41. Téma obecné byrokratizace jakožto budoucnosti moderních společností je rozvinuto především u B. Rizziho, La bureaucratisation du monde, Paříž 1939. 62/ Viz H.P. Grice, "Logic and Conversation", in P. Cole and J,J. Morgan ed., Speech Acts III, Syntax and Semantics, N.Y., Academie P., 1975,59-82. 63/ Pokud jde o fenomenologický přístup k tomuto problému, viz M. Merleau-Ponty (vyd. Cl. Lefort), Résumés de cours, Gallimard, 1968, přednášky z let 1954-1955. Pokud jde o přístup psychosociologický, viz R. Loureau, L 'analyse institutionnelle, Minuit, 1970. 64/ M. Callon, loc. cit., 30: "Sociologično je pohyb, kterým aktéři vytvářejí a zavádějí diference, hranice mezi tím, co je společenské a co není, co je technické a co není, co je imaginární a co je reálné: vytyčení těchto hranic je předmětem zápasu a kromě případu totální dominace se žádný konsensus nemůže uskutečnit." Srovnej s tím, co A. Touraine označuje jako "permanentní sociologii",La voix et le regard, loc. cit. 185 65/ Aristoteles pevně vymezuje objekt vědění svou definicí toho, co označuje jako výpovědi apofantické: "Každá promluva něco znamená (sémantikos), ale každá promluva není denotativní (apofantikos): je jí jen ta, které přísluší říkat, co je pravdivé a co ne. Nuže, k tomu nedochází ve všech případech: modlitba napříkladje promluvou, ale není ani pravdivá, ani nepravdivá" (Péri herméněias 4, 17 a). 66/ Viz K. Popper, Logik der Forschung, Vídeň, Springer, 1935; franc. př. Thyssen-Rutten a Devaux, La logique de la découverte scientijique, Payot, 1973; id., "Normal Science and its Dangers", in I. Lakatos a A. Musgrave ed., Criticism and the Growth oj Knowledge, Cambridge (G.B.) U.P., 1, 1970. 67/ Viz Jean Beaufret, Le poěme de Pannénide, P.U.F., 1955. 68/ Kulturu pojímanou ve smyslu Bildung (anglicky culture), tak jak byl tento pojem ražen kulturalismem. Je to termín preromantický a romantický; srv. Hegelův Volksgeist. 69/ Viz americkou kulturalistickou školu: C. DuBois, A. Kardiner, R. Linton, M. Mead. 70/ Viz instituci evropských folklórů, od konce XVIII.století ve vztahu s romantismem: studie bratří Grimmů, Vuka Karadžiče (srbské lidové pohádky), atd. 71/ Taková byla zhruba teze L. Lévy-Bruhla, La mentalité primitive, Alcan, 1922. 72/ Cl. Lěvi-Strauss, La pensée sauvage, Plon, 1962; čes. př, J. Pechar, Myšlení přírodních národů, Československý spisovatel, 1971. 73/ R. Jaulin, La pai.x blanche, Seuil, 1970. 74/ Vl. Propp, "Morphology of the Folktale", Intemational Joumal ojLinguistics 24, 4 (říjen 1958); ruský originál: Morfologija skazki, II. vyd., Leningrad, Nauka, 1969. 75/ Cl. Lěvi-Strauss, "La structure des mythes" (1955), in Anthropologie structurale, Plon, 1958; id., "La structure et la forme. Rěflexíons sur un ouvrage de Vladimir Propp", Cahiers de l'Institut de science économique appliquée 99, série M, 7 (březen 1960). 76/ Geza Roheim, Psychoanalysis and Anthropology, N.Y., 1950, franc. př, Psychanalyse et anthropologie, Paříž, 1967. . 77/ André M. d'Ans, Le dit des vrais hommes, tO/18, 1978. 78/ Ibid., 7. 186 79/ Věnovalijsme mu pozornost kvůli pragmatické "etiketě", kterou je obklopeno tradování příběhů a o níž nás tu antropolog pečlivě informuje. Viz P. Clastres, Le grand Parler. Mythes et chants sacrés des Indiens Guarani, Seuil, 1974. . 80/ Pokud jde o naratologii, která přihlíží k dimenzi pragmatické, viz G. Genette, FiguresIII, Seuil, 1972. 81/ Srv. poznámku 34. 82/ Vztah metrum/akcent, kterým je rytmus utvářen a zase rušen, je v centru hegelovské reflexe týkající se spekulativního myšlení. Viz Fenomenologii ducha, předmluva, § IV. 83/ Za tyto informace vděčíme laskavosti A. M. D'Anse; budiž mu za to vysloven dík. 84/ Viz analýzy, které podává D. Charles, Le temps de la voi.x, Delarge, 1978. A Dominique Avron, L'appareil musical, tO/18, 1978. 85/ Viz Mircea Eliade, Le mythe de l'étemel retour: Archétypes et répétitions, Gallimard, 1949. 86/ Příklad je převzat z Fregeho, "Uber Sinn und Bedeutung" (1892); angl. př, "On Sense and Reference", Philosophical Writings, Oxford, Blackwell, 1960. 87/ Br. Latour, "La rhétorique du discours scientifique", Actes de la recherche en sciences sociales 13 (březen 1977). 88/ G. Bachelard, Le nouvel esprit scientijique, P.U.F., 1934. 89/ Descartes, Méditations métaphysiques, 1641, Méditation IV. 90/ Viz např. K. Hempel, Philosophy oj Natural Science, Englewood Cliffs (N.J.), Prentice Hall, 1966; franc. př. Saint-Sernin, Eléments d'épistémologie, Armand Colin, 1972. 91/ Nesnázemi, které vyvolává tento dvojí předpoklad, se tu nemůžerne zabývat. Viz Vincent Descombes, L'inconscient malgré lui, Minuit, 1977. 92/ Toto konstatování maskuje určitou závažnou nesnáz, která by se objevila zrovna tak i při rozboru vyprávění: nesnáz týkající se rozlišení mezi řečovými hrami a diskursívnírni žánry. Zde se jí zabývat nebudeme. 93/ Ve smyslu, který jsme charakterizovali v poznámce 90. 187 94/ Th. Kuhn, The Structure of Scientific Revolutions, Chicago UP., 1962; franc. př. La structure des révolutions scientifiques, Flammarion, 1972. 95/ Srv. postoj dětí při prvních lekcích, v nichž jsou seznamovány s poznatky vědy, nebo způsob, jakým domorodci interpretují vysvětlení etnologů (viz Lěvi-Strauss, La pensée sauvage, loc. cit., kap. I, "Věda konkrétního"). 96/ Tak například Métraux říká Clastresovi: "Abychom mohli studovat nějakou primitivní společnost, je třeba, aby už byla trochu rozložená." Je totiž zapotřebí, aby domorodý informátor ji mohl pozorovat očima etnologa, klást si otázku fungování jejích institucí, a tedy jejich legitimity. Při úvahách o svém nezdaru u kmene Achě Clastres říká nakonec: "A proto právě v jednom a témž hnutí přijímali dárky, které nijak nepožadovali, a odmítali pokusy o dialog, protože byli dost silní, aby ho neměli zapotřebí: budeme s nimi moci začít hovořit, až budou nemocní" (cituje M. Cartry, "Pierre Clastres", Libre 4 (1978». 97/ K scientistní ideologii viz Survivre 9 (srpen-září 1971), přejímá také Jaubert et Lévy-Leblond ed., op. cit., 51 ad. Na konci této sbírky lze najít bibliografii periodik a skupin bojujících proti různým formám podřízení vědy systému. 98/ V. Goldschmidt, Les Dialogues de Platon, P.UF., 1947. 99/ Termíny přejaté od G. Genetta, Figureslll, loc. cit. 100/ P. Valéry, Introduction tl la méthode de Léonard de Vinci (1894), Gallímard, 1957 (obsahuje také "Marginalia" (1930), "Note et digression" (1919), "Uonard et les philosophes" (1929». 101/ P. Aubenque, Le probléme de l'Etre chez Aristote, P.UF., 1962. 102/ P. Duhem, Essai sur la notion de théoriephysique de Platon tl Galilée, Hermann, 1908; A. Koyré, Etudes galiléennes (1940), Hermann, 1966; Th. Kuhn, op. cit. 103/ M. de Certeau, D. Julia a J. Revel, Une politique de la langue. La Révolution francaise et les patois, Gallimard, 1975. 104/ Pokud jde o rozlišení mezi předpisy a normami, viz G. Kalinowski, "Du mětalangage en logique. Réflexions sur la logique déontique et son rapport avec la logique des normes", Documents de travail48 (listopad 1975), Universita di Urbino. 105/ Stopou této politiky je zavedení třídy filosofie na konci středoškolského studia. A také projekt Skupiny pro výzkum výuky filosofie, podle kterého má být "filosofie" součástí výuky už v prvním cyklu středoškolského studia: G.R.E.P.H., "La philosophie déclassěe", Qui a peur de la philosophie?, Paříž, 188 Flammarion, 1977. Totéž směřováníorientuje, jak se zdá, i strukturu programů C.E.G.E.P. v Ouěbecu, a zejména programů filosofie (viz například Cahiers de l'enseignement collégial1975-1976 pro filosofii). 106/ Viz H. Janne, "L'Université et les besoins de la société contemporaine", Cahiers de l'Association intemationale des universités 10 (1970), 5; citováno in Commission d'étude sur les universités, Document de consultation, Montréal, 1978. 107/ "Tvrdý" (skoro mysticko-vojenský) výraz tohoto postoje prezentuje Julio de Mesquita Filho, Discorso de Paraninfo da primeiro turma de licenciados pela Faculdade de Filosofia, Ciěncas e Letras da Universidade de saO Paulo (25. ledna 1937); a výraz přizpůsobený moderním poměrům vývoje v Brazílii lze najít v Relatorio do Grupo de Trabalho, Reforma Universitaria, Brasilia, Ministerstva výchovy a kultury, plánování atd., srpen 1968. Tyto dokumenty jsou součástí dokumentace vztahující se k brazilské univerzitě, kterou mi laskavě daly k dispozici Helena C. Charnlian a Martha Ramos de Carvalho, z univerzity v Sao Paulu; budiž jim za to vysloven dík. 108/ Příslušná dokumentace je frankofonnímu čtenáři přístupná dík péči Miguela Abensoura z Collěge de philosophie: Philosophies de l'Université. L'idéalismeallemand et la question de l'université (texty Schellingovy, Fichtovy, Schleiermacherovy, Humboldtovy, Hegelovy), Payot, 1979. 109/ ,,0 vnitřní a vnější organizaci vyšších vědeckých ústavů v Berlíně" (1810), in Philosophies de l'Université, loc. cit., 321. 110/ Ibid., 323. 111/ F. Schleiermacher, "Příležitostné myšlenky o univerzitách v německém pojetí" (1808), ibid., 270-271. 112/ "Filosofická výuka je obecně uznávána za základ veškeré univerzitní aktivity" (ibid., 272). 113/ A. Touraine analyzuje rozpory této transplantace v Université et société aux Euus-Unis, Seuil 1972, 32-40. 114/ Je znatelná jestě i v závěrech takového R. Nisbeta, The Degradation of the Academic Dogma: the University in America, 1945-1970, Londýn, Heinemann, 1971. Autor je profesorem na kalifornské univerzitě, Riverside. 115/ Viz G.W.F. Hegel, Philosophie des Rechts (1821), čes. př. V. Špalek, Základy filosofie práva, Academia, 1992. 116/ Viz P. Ricoeur, Le conflit des iruetprétaiions. Essais ďherméneutique, Paříž, Seuil, 1969. H. Gadamer, Wahrheit und Methode, Tiibingen, Mohr, 2. vyd., 1965, franc. př. Vérité et méthode, Seuil, 1976. 189 117/ Uvažujme dvojici výpovědí: (1) Vyšel měsíc; (2) Výpověď"Vyšel měsíc" je výpovědí denotativní. Rekne se pak, že ve výpovědi (2) syntagma "Vyšel měsíc" je autonymem výpovědi (1). Viz J. Rey-Debove, Le métalangage, Le Robert, 1978, část IV. 118/ Její princip je kantovský, alespoň pokud jde o transcendentální etiku: viz Kritiku praktického rozumu. Pokud jde o politiku a o etiku empirickou, Kant je opatrný: protože s transcendentálním normativním subjektem se nikdo nemůže ztotožnit, je teoreticky správnější vyjít s existujícími autoritami. Viz například: Antwort auf die Frage: "Was ist .Aufklarung'?" (1784), franc. př. Piobetta, "Qu'est-ce que les Lumiěres?", in I. Kant, La philosophie de l'histoire, Aubier, 1943. 119/ Viz I. Kant, cit. stať; J. Habermas, Strukturwandel der Ďjfentlichkeit, Frankfurt am Main, Luchterhand, 1962;franc. př. de Launey, L 'espace public. Archéologie de la publicité comme dimension constitutive de la société bourgeoise, Payot, 1978. Výrazy veřejný a veřejnost se tu chápou jako ve výrazech "zveřejnit soukromou korespondenci", "veřejná debata" atd. Tento princip veřejnosti (Offentlichkeit) řídil akci mnoha vědeckých skupin na konci šedesátých let, zejména hnutí "Survivre", skupiny "Scientists and Engineers for Social and Political Action" (USA) a skupiny "British Society for Social Responsability in Science" (Velká Británie). 120/ Její francouzský překlad podal G. Granel: Annales de l'université de Toulouse-Le Mirail, Toulouse (leden 1977). 121/ Viz poznámku 1. Některé vědecké aspekty postmodernismu shrnuje I. Hassan, "Culture, Indeterminacy, and Immanence: Margins of the (Postmodem) Age", Humanities in Society 1 (zima 1978), 51-85. 122/ CI. Mueller používá výrazu "a process of delegitimation", in The Politics oj Communication, loc. cit., 164. 12~/ "Cesta pochybování ( ... ), cesta zoufalství (.,,), skepticismus," píše Hegel v Uvodu k Fenomenologii ducha, když popisuje účinek, jaký má spekulativní tendence na přirozené poznání. 124/ Abychom výklad přespříliš nezatěžovali, ponecháváme zkoumání této skupiny pravidel na pozdější dobu jako téma jiné studie. 125/ F. Nietzsche, "Der europáische Nihilismus" (ms N VII 3); "der Nihilism, ein normaler Zustand" (ms WIll); "Kritik der Nihilismen" (ms W VII 3); "Zum Plane" (ms WIll), in Nietzsches Werke. Kritische Gesamtausgabe, VII, 1 a 2 (1887-1889), Berlín, de Gruyter, 1970. Tyto texty komentuje K. Ryjik, Nietzsche, le manuscrit de Lenzer Heide, strojopis, Département de philosophie, Université de Paris VIII (Vincennes). 190 126/ ,,0 budoucnosti našich vyučovacích zařízení" (1872), franc. př. Backěs, .Sur l'avenir de nos établissements d'enseignement" (1872), in F. Nietzsche, Ecrits posthumes 1870-1873, Gallimard, 1975. 127/ M. Buber, Je et Tu, Aubier, 1938; id., Dialogisches Leben, Curych, MiiIler, 1947. E. Lévinas, Totalité et infini, La Have, Nijhoff, 1961;id., "Martin Buber und die Erkenntnistheorie" (1958), in Divers, Philosophen des 20. Iahrhunderts, Stuttgart, Kohlhammer, 1963; franc. př. "Martin Buber et la théorie de la connaissance", Noms propres, Montpellier, Fata Morgana, 1976. 128/ Filosofická zkoumání, loc. cit., § 18. 129/ Ibid 130/ Ibid. 131/ Viz například stať "La taylorisation de la recherche", in (Auto)critique de la science, loc. cit., 291-293. A zejména: D.J. Solla Price, Little Science, Big Science, N.Y., Columbia u.P., 1963, kde se zdůrazňuje přehrada existující mezi malým počtem badatelů s vysokou produktivitou (posuzovanou podle počtu publikací) a velkou masou badatelů s nízkou produktivitou. Počet těchto druhých vzrůstá s čtvercem počtu prvních, takže počet badatelů s vysokou produktivitou se doopravdy zvyšuje přibližně vždycky za dvacet let. Price dospívá k závěru, že věda pojímaná jako společenská entita je undemocratic (59) a že the eminent scientist (59) je o sto let napřed před the minimal one (56). 132/ Viz. J.T. Desanti, "Sur le rapport traditionnel des sciences et de la philosophie", La philosophie silencieuse, ou critique des philosophies de la science, Seuil, 1975. 133/ Vřazení univerzitní filosofie do souboru věd o člověku má po této stránce význam, který značně přesahuje hledisko pouze profesionální. Nedomníváme se, že filosofie jakožto legitirnizační aktivita je odbytou věcí; je však možné, že filosofie může tento úkol plnit, nebo alespoň pokročit v tomto směru vpřed, jedině když zreviduje svoje vazby s univerzitní institucí. Viz v této souvislostipreambuli k Projektu polytechnického institutu pro filosofii, Projet d'un institut polytechnique de philosophie, Département de philosophie, Université de Paris VIII (Vincennes), 1979. 134/ Viz A. Janik a St. Toulrnin, Wittgenstein's Vienna, N.Y., Simon and Schuster, 1973. J. Piel ed., "Vienne début d'un siěcle", Critique, 339-340 (srpen-září 1975). 135/ Viz J. Habermas, "Dogmatisme, raison et décision: théorie et pratique dans une civilisation scientifisée" (1963), Théorie et pratique II, loc. cit., 95. 191 136/ "Věda se usmívá do vousů" je nadpis jedné kapitoly Musilova Muže bez vlastností; citovaný a komentovaný J. Bouveressem, "La problématique du sujet. ..", loc. cit. 137/ Aristoteles v Analytikách (přibližně 330 př, n.l.), Descartes ve svých Regulae ad directionem ingenii (asi 1628) a v Principech filosofie (1644), Stuart Mill v Systému induktivní a deduktivní logiky (1843). 138/ G. Bachelard, Le rationalisme appliqué, P.u.P., 1949; M. Serres, "La réforme et les sept péchěs", L'Are 42 (speciální číslo Bachelard), 1970. 139/ D. Hilbert, Grundlagen der Geometrie, 1899; N. Bourbaki, "L'architecture des mathématiques", in Le Lionnais ed., Les grands courants de la pensée mathématique, Hermann, 1948; R Blanché, L'axiomatique, P.U.P., 1955. 140/ Viz Blanché, op. cit., kap. V. 141/ Opíráme se tu o R Martina, Logique contemporaine et fonnalisation, P.U.P., 1964,33-41 a 122 ad. 142/ K. Gědel, "Úber formal unentscheidbare Satze der Principia Mathematica und verwandter Systeme", Monatschrift fUr Mathematik und Physik 38 (1931). Pokud jde o výklad Gědelova teorématu, který by byl přístupný laikovi, viz D. Lacombe, "Les idées actuelles sur la structure des mathématiques", in Divers, Notion de structure et structure de la connaissance, Albin Michel, 1957, 39-160. 143/ J. Ladriěre, Les limitations intemes des fonnalismes, Louvain a Paříž, 1957. 144/ A. Tarski, Logique, sémantique, métamathématique I, Armand-Colin, 1972, J.P. Desclěs a Z. Guentcheva-Desclěs, "Métalangue, métalangage, métalínguístique", Documents de travail 60-61, Universita di Urbino (leden-únor 1977). 145/ Les éléments des mathématiques, Hermann, 1940 ad. Vzdálená východiska této práce jsou v prvních pokusech o dokázání určitých "postulátů" eukleidovské geometrie. Viz L. Brunschvicg, Les étapes de la philosophie mathématique, P.u.P., 3. vyd., 1947. 146/ Th. Kuhn, The Strueture..., loc. cit. 147/ Klasifikaci logicko-matematických paradoxů lze najít v díle: P. P. Ramsey, The Foundations of Mathematics and Other Logical Essays, N.Y., Harcourt, Brace and Co., 1931. 148/ Viz Aristoteles, Rétorika II, 1393 ad. 192 149/ To je i problém historického svědectví a pramene: je fakt sám znám z doslechu, nebo de visu? Tento rozdíl se objevuje u Herodota. Viz Fr, Hartog, "Hérodote rapsode et arpenteur", Hérodote 9 (prosinec 1977), 56-65. 150/ A Gehlen, "Die Technik in der Sichtweise der Anthropologie", Anthropologische Forschung, Hamburk, 1961. 151/ A Leroi-Gourhan, "Milieu et techniques", Albin-Michel, 1945; id., Le geste et la parole J. Technique et langage, Albin-Michel, 1964. 152/ J.P. Vernant, Mythe et pensée chez les Grecs, Maspero, 1965, zejména oddíl 4: "Le travail et la pensée technique." 153/ J. Baltrusaitis, Anamorphoses, ou magie artificielle des effets merveilleux, O. Perrin, 1969. 154/ L. Mumford, Technics and civlliuuion, N.Y., 1934; franc. př. Montanier, Technique et civilisation, Seuil, 1950. B. Gille, Histoire des techniques, Gal1imard (Pléiade), 1978. 155/ Nápadný příklad studuje MJ. Mulkay and D.O. Edge, "Cognitive, Technical and Social Pactors in the Growth of Radio-astronomy", Social Science Information (1973), 25-61: využití amatérských rádiových přístrojů k ověření některých implikací teorie relativity. 156/ Mulkay konstruuje pružný model relativní nezávislosti technik a vědeckého vědění: "The Model of Branching", The Sociological Review XXXIII (1976), 509-526. H. Brooks, prezident Science and Public Committee v National Academy of Sciences, spoluautor "Brooksovy zprávy" (O.C.D.E., červen 1971) kritizuje způsob investování v Rand D. v průběhu šedesátých let a prohlašuje: "Jedním z důsledků letu na Měsíc bylo zvýšení výdajů na technologickou inovaci natolik, že to prostě začíná být přespříliš drahé ( ... ). výzkum je v pravém slova smyslu aktivita vyžadující dlouhé lhůty: prudké zrychlení nebo zpomalení s sebou nese nepřiznané výdaje a častou nekompetentnost. Intelektuální produkce má určitý rytmus, který nelze předběhnout" ("Les Etats-Unis ont-ils une politique de la science?", La recherche 14, červenec 1971,611). V březnu 1972 RE. David Jr., vědecký poradce Bílého domu, který razil ideu Research Applied to National Needs (RAN.N.), docházel k závěrům vyznívajícím v témž smyslu: široká a pružná strategie pro výzkum, striktněji formulovaná taktika pro vývoj (La recherehe 21, březen 1972,211). 157/ To byla jedna z podmínek, kterými Lazarsfeld podmínil svoje přijetí úkolu vytvořit v roce 1937 Mass Communication Research Center v Princetonu. Neobešlo se to bez různých napětí. Rádiový průmysl odmítl investovat do tohoto projektu. O Lazarsfeldovi se prohlašovalo, že má ve zvyku věci rozběhnout, ale nic nedokončit. On sám říkal Morrisonovi: ,,I usually put thinks together and hoped they worked," Citováno D. Morrisonem, "The Beginning of 193 Modem Mass Communication Research", Archives européennes de sociologie XIX, 2 (1978), 347-359. 158/ Ve Spojených státech výše fondů vynakládaných federálním státem na' R. and D. se rovná výši soukromých kapitálů v průběhu roku 1956; od té doby ji převyšuje (O.C.D.E., 1965). 159/ Nisbet, op. cit., kap. 5, podává trpce zabarvený obraz toho, jak higher capitalism proniká na univerzitu formou vytváření výzkumných středisek nezávislých na univerzitních departmentech. Sociální vztahy v těchto střediscích podlamují akademickou tradici. Viz také v knize (Auto)critique de la science, loc. cit., kapitoly: "Vědecký proletariát", "Badatelé", "Krize mandarí- nů". 160/ N. Luhmann, Legitimation durch Vetfahren; Neuwied, Luchterhand, 1969. 161/ Cl. Mueller komentuje Luhmanna takto: "Ve vyvinutých industriálních společnostech je legálně-racionální legitimizace nahrazována legitimizací technokratickou, která nepřipisuje žádný význam (significance) přesvědčením občanů, ani mravnosti samotné" (The Politics of Communication, loc. cit., 135). Německou bibliografii k otázce technokracie najdeme v Habermasově Théorie et pratique II, loc. cit., 135-136. 162/ Lingvistickou analýzu kontroly pravdivosti podává G. Fauconnier, "Com· ment contróler la vérité? Remarques illustrées par des assertions dangereuses et pernicieuses en tout genre", Actes de la recherche en sciences sociales 25 (leden 1979), 1-22. 163/ Takto byl roku 1970 vznesen na britské University Grants Committee požadavek, aby "hrálo pozitivnější roli v oblasti produktivity, specializace, koncentrace jednotlivých složek a kontroly budov, tak aby se výdaje na tyto budovy snížily" (The Politics of Education: E. Boyle et A. Crosland parlent cl M. Kogan, Penguin Education Special, 1971). To se může zdát v rozporu s prohlášeními, jako jsou ony výše citované formulace Brooksovy (poznámka 156). Ale 1. "strategie" může být liberální a "taktika" autoritativní, což ostatně říká Edwards; 2. odpovědnost uvnitř hierarchie administrativních instan~í je často chápána v nejužším smyslu, tedy jako schopnost odpovídat za vyčíslitelnou performativitu určitého projektu; 3. administrativní instance nejsou uchráněny tlaků soukromých skupin, jejichž kritérium performativity má povahu bezprostředně závaznou. Jestliže vyhlídky na inovaci výzkumu se výpočtu vymykají, zdá se, že veřejným zájmem je podporovat každý výzkum, a to podle jiných podmínek, než jaké představuje účinnost odhadnutelná v určité lhůtě. 164/ V průběhu seminářů, které pořádalo Princeton Radio Research Center a které byly řízeny Lazarsfeldem v letech 1939-1940, Laswell definoval pro- 194 ces komunikace formulí: Who says what to whom in what channel with what effect? Viz D. Morrison, cit. stať. 165/ Což Parsons definuje jako "instrumentální aktivismus", jejž do té míry velebí, že pro něho splývá s "racionálním poznáním": "Orientace na racionální poznání je v obecné kultuře instrumentálního aktivismu implicitní, ale více méně explicitni se stává a nejvýš ceněna je jedině v nejvzdělanějších sociálních kategoriích, které tento přístup viditelněji uplatňují ve svých profesionálních aktivitách" (T. Parsons and G. M. Platt, "Considerations on the American Academie Systems", Minerva VI (léto 1968), 507; cituje A. Touraine, Université et société..., loc. cit., 146). 166/ To Mueller označuje jako professional intelligentsia v protikladu k technical intelligentsia. Ve stopách J. K. Galbraithe popisuje zmatek a rezistenci oné první, když se střetává s technokratickou legitimizací (op. cit., 172-177). 167/ Na počátku let 1968-1971 činil ve věkové třídě 191etých podíl těch, kdo byli zapsáni na vysokých školách v Kanadě, Spojených státech, Sovětském svazu a Jugoslávii 30 až 40 %, v Německu, Francii, Velké Británii, Japonsku a Nizozemí kolem 20 %. Ve všech těchto zemích se oproti roku 1959 zdvojnásobil nebo ztrojnásobil. Podle téhož pramene (M. Devěze, Histoire contemporaine de l'université, Paříž, SEDES, 1976, 439-440) poměr studující populace k celkové populaci stoupl v západní Evropě asi z 4 % v letech 1950-1970 asi na 10 %, v Kanadě z 6,1 na 21,3 a ve Spojených státech z 15,1 na 32,5. 168/ Ve Francii v letech 1968 až 1975 úhrnný rozpočet vysokého školství (bez C.N.R.S.) stoupl (v tisících franků) z 3075 na 5454, přičemž představoval v prvním případě 0,55 %, v druhém 0,39 % hrubého národního důchodu. Vzestup výdajů v absolutních číslech se týká rubrik: platy, provoz, stipendia; rubrika subvence pro výzkum zůstala relativně na stejné úrovni (Devěze, op. cit.,447-450). Pro léta sedmdesátá E.E. David prohlašoval, že není zapotřebí o mnoho víc Ph.D. než pro předchozí desetiletí (cit. stať, 212). 169/ Podle terminologie Cl. Muellera, op. cit. 170/ Což M. Rioux a J. Dofny zahrnují do rubriky "Kulturní formování": J. Dofny a M. Rioux, "Inventaire et bilan de quelques expériences ďintervention de l'uníversité", in L'université dans son milieu: action et responsabilité (kolokvium AU.P.E.L.F.), univerzita v Montréalu, 1971, 155-162. Autoři podrobují kritice to, co označují jako dva severoamerické typy univerzit: liberal art colleges, kde vyučování a bádání jsou zcela bez spojitosti se společenskou poptávkou, a multiversity, připravená poskytovat jakoukoli výuku, jejíž výlohy je společnost ochotna hradit. Pokud jde o tento druhý typ výuky, viz C. Kerr, The Uses ofthe University. With a Postscript 1972 - Cambridge (Ma), Harvard U.P., 1972. V podobném smyslu, ale bez onoho intervencionismu univerzity ve vztahu ke společnosti, jak ho hlásají Dofny a Rioux, podává 195 v rámci téhož kolokvia popis budoucí univerzity M. Alliot, "Structures optimales de l'institution universitaire", ibid., 141-154. M. Alliot uzavírá: "Věříme ve struktury, zatímco struktur by v podstatě mělo být co možná nejméně." Takové poslání má Centre expérimental a potom Universitě de Paris VIII (Vincennes), jak to bylo vyhlášeno při jejím založení v roce 1968. K tomu viz soubor akt Vincennes ou le désirďapprendre, Alain Moreau, 1979. 171/ Autor tu podává svědectví zahrnující zkušenost velkého počtu vincenneských studijních sekcí. 172/ Zákon z 12. listopadu 1968, vymezující orientaci vysokoškolské výuky, zahrnuje mezi její úkoly i permanentní vzdělávání (chápané ve smyslu profesionalismu): vysokoškolská výuka má být otevřena bývalým studentům stejně jako i osobám, které možnost studovat nerněly, aby se jim podle jejich schopností umožňovalo zlepšovat své vyhlídky na vyšší pracovní zařazení nebo změnit dosavadní profesionální aktivitu. 173/ V interview pro Télé-sept-jours 981 (17. března 1979) francouzský ministr výchovy oficiálně doporučil pořady Holocauste, vysílané na druhém kanálu, žákům veřejných škol (iniciativa, která nemá precedens); prohlašuje v něm, že pokus školského sektoru vytvořit si autonomní audiovizuální nástroj ztroskotal a že "prvním z výchovných úkolů je naučit děti vybírat si svůj 'Program" ve vysílání. 174/ Ve Velké Británii, kde u výdajů na investice a na fungování univerzit podíl státu stoupl mezi rokem 1920 a 1960 z 30 % na 80 %, rozdělí mezi univerzity po prostudování jimi předložených potřeb a plánů roční subvenci University Grants Committee, přičleněné k ministerstvu pro vědu a univerzity. Ve Spojených státech jsou všemocné trusty. 175/ To znamená ve Francii mezi jednotlivé obory, k úhradě výdajů na fungování a na vybavení. Odměňování do jejich kompetence nespadá, kromě proplácení externistů. Prostředky na financování nových projektů apod. jsou čerpány z částky přidělené univerzitě na pedagogickou aktivitu. 176/ M. McLuhan, D'oeil ti oreille, Denoěl-Gonthíer, 1977; P. Antoine, "Comment s'informer?", Projet 124 (duben 1978),395-413. 177/ Je známo, že v Japonsku se žactvo škol učí užívat inteligentní terminály. V Kanadě jich běžně užívají izolovaná univerzitní a kolejní střediska. 178/ Takovou politiku praktikovala americká výzkumná střediska už od doby před druhou světovou válkou. 179/ Nora a Mine píší (op. cit., 16): "Hlavní problém, s kterým se budou muset v nadcházejících desetiletích potýkat nejpokročilejší póly lidstva, se už neváže ke schopnosti ovládat hmotu. Tato schopnost je hotovou věcí. Nyní 196 půjde o nesnadný úkol zkonstruovat síť vazeb, které by umožňovaly, aby docházelo k pokroku zároveň v informaci i v organizaci." 180/ A Rapoport, Fights, Games and Debates, Ann Arbor, Un, of Michigan Press, 1960; franc. př. Lathébeaudiěre, Combats, débatset jeux, Dunod, 1967. 181/ To je Mulkayův Branching Model (viz poznámku 156). G. De~eu~e analyzoval událost v pojmech křížení řad v práci Logique du sens, Minuit, 1968, a v Différertce et répétition, P.U.F., 1968. 182/ Čas je proměnná, která se spolupodílí na určení jednotky síly v dynamice. Viz také P. Virilio, Vitesse et politique,Galilée, 1976. 183/ J.L. Moreno, Who shall Survive? (1934), N.Y., Beacon, 2. vy~. 1?5~; franc. př, Maucorps a Lesage, in J.L. Moreno, Fondements de la sociometne, sv. V, "Perspectives de l'avenir: qui survivra?", P.U.F., 1954. 184/ The Mass Communication Research Center (Princeton), The Mental Research Institute (Palo Alto), The Massachussett InstituteofTechnology (Boston), Institut jUr Sozialforschung (Frankfurt am Main), abychom jmenov~li nejslavnější z nich. Část argumentace C. Kerra ve prospěch toho, co označuje slovem Ideopolis, je založena na principu větší inventivity dosahované kolektivní výzkumnou prací (op. cit., 91 ad.). 185/ DJ. Solla Price (Little Science, BigScience, loc. cit.) se pokouší ustavit vědu o vědě. Stanoví zákony (statistické) vědy pojímané jako společenský objekt. V poznámce 131 jsme se zmínili o zákonu nedemokratického rozštěpení. Jiný zákon, zákon "neviditel?ých, kolegií", popis~je důslede,k plyno?~í ze samotného znásobení počtu publikací a ze saturace informačních kanalu ve vědeckých institucích: "aristokraté" vědění mají v reakci na to sklon vytvářet stabilní sítě interpersonálních kontaktů, seskupující maximálně stovku vybraných členů. D. Crane podal sociometrickou interpret~ci těchto "kolegi~" v Invisible Colleges, Chicago a Londýn, The Un, of Chicago P., 1972. VIZ Lécuyer, cit. stať. 186/ B. Mandelbrot (Les objetsfractals. Fonne, hasardet dimension, Flammarion, 1975) podává ve svém Dodatku (172-183) "biografické náčrty" matematických a fyzikálních badatelů, kterým se dostalo uznání pozdě nebo kteří zůstali zneuznaní pro zvláštnosti svých zájmů a přes plodnost svých objevů. 187/ Slavný příklad představuje diskuse o d~terminismu vyvolaná ~ant?vou mechanikou. Viz např. korespondenci mezi M. Bornem a A. Einsteinem (1916-1955), jak ji prezentuje J.M. Lévy-Leblond, "Le grand d~bat.de vla . mécanique quantique", La recherche 20 (únor 1972), 137-144. H.lstone v~d o člověku za poslední století je plná těchto přechodů antropologického dISkursu do roviny metajazyka. 197 188/ I. Hassan podává "obraz" toho, co označuje jako imanenci v "Culture, Indeterminacy, and Immanence", loc. cit. 189/ Viz poznámku 142. 190/ P.S. Laplace, Exposition du systeme du monde, I a II, 1796. 191/ O důslednosti vědy, čes. př. V. Urban, in: Obecné dějiny hanebnosti, Práce, 1990, podle špan. vyd. Emecé Editores, Buenos Aires, 1966. Zmíněnou poznámku Borges připisuje Suarezovi Mirandovi, Viajes de Varones Prudentes IV, 14, Lerida, 1658. Resumé, které tu podáváme, je zčásti pozmě­ něné. 192/ Informace sama stojí energii, negentropie, kterou představuje, vede k jisté entropii. M. Serres se na tento argument často odvolává, např. v Hermes III. La traduction, Minuit, 1974, 92. 193/ Vycházíme tu z práce: I. Prigogine a I. Stengers, "La dynamique, de Leibniz á Lucréce", Critique 380 (speciální č, Serres) (leden 1979), 49. 194/ J. Perrin, Les atomes (1913), P.U.F., 1970, 14-22. Mandelbrot zařazuje tento text jako úvod k Objets fracta/s, loc. cit. 195/ Citováno W. Heisenbergem, Physis and beyond, N.Y., 1971. 196/ V sdělení předneseném v Akademii věd (prosinec 1921) Borel nadhodil, že "u her, kde neexistuje nejlepší způsob hraní" (hry s neúplnou informací), "lze položit otázku, jestli není možné, když tu není k6d zvolený jednou provždy, hrát s výhodou tím způsobem, že člověk svoji hru mění". Z tohoto rozlišení vychází i von Neumann, když ukazuje, že tato probabilizace rozhodnutí je za určitých podmínek sama právě "nejlepším způsobem hraní". Viz G. Th, Guilbaud, E/éments de /a théorie mathématique des jeu.x, Dunod, 1968, 17-21. A J.P. Sěris, La théorie des jeu.x, P.U.F., 1974 (soubor textů). "Postmoderní" umělci běžně užívají těchto konceptů; viz například J. Cage, Silence, aA Year from Monday, Middletown (Conn.), Wesleyan UP., 1961 a 1967. 197/ I. Epstein, "Jogos", Ciěncia e Filosofia, Revista Interdisciplinar, universidade de Sao Paulo, 1 (1979). 198/ "Pravděpodobnostse tu znovuvynořila nikoli už jako konstitutivní princip určité objektní struktury, ale jako regulativní princip určité struktury chování" (G.G. Granger, Pensée fonne/le et sciences de /'homme, AubierMontaigne, 1960, 142). Představa, že bohové hrají řekněme bridž, by byla spíš řeckou hypotézou předplat6nskou. 199/ Op. cit., 4. 198 200/ Spojitá nerektifikovatelná křivka s Vnitřní homothetií. Je popsána u Mandelbrota, op. cit., 30. Byla definována H. von Kochem roku 1904. Viz Objets fractals, bibliografie. 201/ Moděles mathématiques de /a morphogeněse, 10/18, 1974. Výklad teorie katastrof, který je přístupný laikovi, podává K. Pomian, "Catastrophes et déterminisme", Libre 4 (1978), Payot, 115-136. 202/ Pomian přejímá tento příklad od E. C. Zeemana, "The Geometry of Catastrophe", Times Literary Supp/ement (10. prosince 1971). 203/ R. Thom, Stabilité structurelle et morphogeněse, Essai ďune théorie généra/e des mode/es, Reading (Mass.), Benjamin, 1972,25. Citováno Pomianem, loc. cit., 134. 204/ R. Thom, Mode/es mathématiques ..., loc. cit., 24. 205/ Ibid., 25. 206/ Viz zejména Watzlawick ad., op. cit., kapitola VI. 207/ "Je třeba rozlišovat podmínky produkce vědeckého vědění od vědění, jež je produkováno ( ...). Existují dvě základní etapy vědeckého postupu, učinit známé neznámým, a pak reorganizovat tuto neznalost v nezávislém symbolickém metasystému (...). Specifičnost vědy spočívá v její nepředvídatelnosti" (Ph. Breton, Pandore 3, duben 1979, 10). 208/ A. Rapoport, Théorie des jeu.x cl deu.x personnes, franc. př. Renard, Dunod, 1969, 159. 209/ P.B. Medawar, The art of the So/ub/e, Londýn, Methuen, 6. vyd., 1967, zejména kapitoly nazvané"Two Conceptions of Sciences" a "Hypothesis and Imagination", 210/ P. Feyerabend, Against Method, Londýn, N.L.B., 1975, vysvětluje toto stanovisko odkazy na příklad Galilea, a staví je jako epistemologický "anarchismus" nebo "dadaismus" proti Popperovi a Lakatosovi. 211/ V rámci této studie nebylo možno analyzovat formu, jakou na sebe bere vyprávění příběhu v takových legitimizačních diskursech, jako je: otevřená systematičnost, lokálnost, antimetoda, a obecně všechno, co tu shrnujeme pod označením paralogie. 212/ Nora a Mine připisují například "intenzitě společenského konsensu", která je podle nich vlastní japonské společnosti, úspěchy, kterých tato země dosahuje v oblasti informatiky (op. cit; 4). V závěru píší: "Společnost, k níž (dynamika rozsáhlé společenské informatizace) vede, je labilní: je utvářena tak, aby napomáhala vypracování konsensu, existenci konsensu předpokládá, 199 a je blokována, jestliže se jí ho nepodaří dosáhnout" (op. cit., 125). Y. Stourdzé, cit. stať, zdůrazňuje fakt, že současná tendence k deregulaci, destabilizaci a k oslabení administrativy má svůj zdroj v ztrátě důvěry společnosti v performativitu státu. . 213/ Ve smyslu Kuhnově, op. cit. 214/ Pomian, cit. stať, ukazuje, že tento typ fungování (formou katastrof) nemá nic společného s hegelovskou dialektikou. 215/ "Legitimizace jednotlivých rozhodnutí má za základní předpoklad afektivní proces učení se, který musí být zcela bezporuchový. To je jeden aspekt obecné otázky: Jak se aspirace proměňují, jak může politický a administrativní podsystém dík určitým rozhodnutím přestrukturovávat aspirace společnosti, když je sám jen jejím podsystémem? Tento úsek bude účinně působit jen tehdy, jestliže bude s to vytvářet nové aspirace v ostatních existujících systémech, ať jde o osoby nebo o společenské systémy" (Legitimation durch Verfahren, loc. cit., 35). 216/ Učleněnou formulaci této hypotézy lze najít v starších studiích: D. Riesman, The Lonely Crowd, Cambridge (Mass.), Yale U.P., 1950, franc. př. La foule solitaire, Arthaud, 1964; W.H. Whyte, The Organization Man, N.Y., Simon and Schuster, 1956, franc. př, L'homme de l'organisation, Plon, 1959; H. Marcuse, One Dimensional Man, Boston, Beacon, 1966, fr. př, Wittig, L'homme unidimensionnel, Minuit, 1968. . 217/ J. Rey-Debove (op. cit., 228 a násl.) konstatuje, že v současném každodenním jazyce se množí znaky nepřímé řeči nebo autonymické konotace. A jak připomíná, "nepřímá řeč nemá v sobě záruku spolehlivosti". 218/ Nuže jak říká G. Canguihem, "člověk je opravdu zdravý, jen když je schopen řídit se několikerou normou zároveň, kdyžje víc než normální" ("Le normal et le pathologique" (1951), La connaissance de la vie, Hachette, 1952, 210). 219/ E.E. David (cit. stať) poznamenává, že společnost může znát jen potřeby, které pociťuje při současném stavu svého technologického prostředí. Základnímu vědeckému výzkumu je vlastní odhalovat neznámé vlastnosti, které technické prostředí přetvoří a dají vznik potřebám předtím nepředvídatelným. Jako příklad uvádí využití pevného materiálu jako zesilovače a rozmach fyziky pevných látek. Kritiku této "negativní regulace" společenských interakcí a potřeb soudobým technickým objektem podává R. Jaulin, "Le mythe technologique", Revue de l'entreprise 26 (speciální č. .L'ethnotechnologie", březen 1979), 49-55. Autor přihlíží k práci A.G. Haudricourta, "La technologie culturelle, essai de rnéthodologie", in B. Gille, Histoire des techniques, loc. cit. 200 220/ Medawar (op. cit., 151-152) vyzdvihuje protiklad mezi písemným a ústním stylem vědců. První musí být "induktivní", jinak by nebyl brán v úvahu; u druhého podává seznam výrazů běžně slýchaných v laboratořích, mezi nimi také: My results don't make a story yet. Uzavírá: "Scientists are building explanatory structures, telling stories ( ...)." 221/ Slavný příklad uvádí L.S. Feuer, The Conflict of Generations (1969), franc. př. Alexandre, Einstein et le conflit des générations, Brusel, Complexe, 1979. Jak ve své předmluvě k francouzskému překladu zdůrazňuje Moscovici, "teorie relativity se zrodila v improvizované ,akademii', tvořené přáteli, z nichž žádný nebyl fyzik, vesměs jen inženýři a amatérští filosofové". 222/ To je paradox Orwellův. Byrokrat promlouvá: "Nespokojíme se jen s negativní poslušností, ani s nejpodlejší povolností. Až se nám nakonec poddáte, musí to být z vaší vlastní vůle" (1984, N.Y., Harcourt and Brace, 1949; franc. př. Gallimard, 1950, 368). Tento paradox by se v řečové hře vyjádřil formulací: BUĎ svobodný, nebo také: Chtěj to, co chceš. Je analyzován u Watzlawicka ad., op. cit., 203-207. Pokud jde o tyto paradoxy, viz J.M. Salanskis, "Geneses .actuelles' et geněses .sérielles' de l'inconsistant et de l'hětérogěne", Critique 379 (prosinec 1978), 1155-1173. 223/ Viz popis tenzí, které nevyhnutelně vytvoří masová informatizace ve francouzské společnosti, jak soudí Nora a Minc (op. cit., Présentation), 224/ Viz poznámku 181. Srv. rozbor otevřených systémů u Watzlawicka ad., op. cit., 117-148. Koncept otevřené systematičnostije předmětem studie J.M. Salanskise, Le systématique ouvert, 1978. 225/ Po odluce církve od státu Feyerabend (op. cit.) požaduje v témž "laickém" duchu odluku vědy od státu. Ale jak je tomu s odlukou vědy a peněz? 226/ Takový je alespoň jeden způsob, jak chápat tento termín, patřící do oblasti problematiky, kterou studuje O. Ducrot, op. cit. 227/ Raison et légitimité, loc. cit., passim, zejména 23-24: "Řeč funguje jako transformátor: ( ...) osobní znalosti se přeměňují ve výpovědi, potřeby a city v normativní očekávání (příkazy nebo hodnoty). Tato transformace vytváří závažný rozdíl, který odlišuje na jedné straně subjektivitu intence, chtění, požitku a bolesti a na druhé straně výrazy a normy, které si činí nárok na univerzálnost. Univerzálnost znamená objektivitu poznání a legitimnost uplatňovaných norem. Tato objektivita a tato legitimita zajišťují pospolitost (Oemeinsamkeit), která je podstatná pro utváření prožívaného společenského světa." Jak vidno, problematika takto vymezená, připouštějící pro otázku legitimity jediný typ odpovědi - univerzálnost -, předpokládá na jedné straně totožnou legitimizaci pro subjekt poznání i pro subjekt jednání, v protikladu ke kantovské kritice, která odlišovala pojmovou univerzálnost, jež je přiměřená prvnímu z nich, od univerzálnosti idejí ("nadsmyslné přirozenos- 201 ti"), jež tvoří horizont druhého; a na druhé straně pojímá nadále konsensus (Gemeinschaft) jako jediný možný horizont života lidstva. 228/ Ibid., 22, a poznámka překladatele. To, že metapreskriptivní výpovědi, vztahující se na preskripci, to znamená na normalizaci zákonů, jsou podřizovány Diskursu, je explicitně formulováno např. na str. 146: "Normativní nárok na platnost je sám rovněž kognitivní v tom smyslu, že vždy předpokládá, že by mohl být uznán v racionální diskusi." 229/ G. Kortian, in Métacritique, Minuit, 1979, část V, podává kritický rozbor tohoto osvícenského aspektu Habermasova myšlení. Viz také od téhož autora .Le discours philosophique et son objet", Critique, 1979. 230/ Viz J. Poulain, cit. stať, zde v poznámce 28; a k obecnější diskusi pragmatiky Searlovy a Gehlenovy: J. Poulain, "Pragmatique de la parole et pragmatique de la vie", Phi zéro 7, 1 (září 1978), Universitě de Montrěal, 5-50. 231/ Viz Tricot ad., lnformatique et libenés, Rapport au gouvernement, La Documentation francaíse, 1975. L. Joinet, "Les .piěges Iiberticides' de I'informatique", Le Monde diplomatique 300 (březen 1979): pastmi, o nichž je tu řeč, jsou "aplikace ,sociálních profilů' na masové řízení obyvatelstva a bezpečnostní logika, která je plodem automatizace společnosti". Viz také akta a analýzy sebrané v lnterférences 1 a 2 (zima 1974, jaro 1975), jejichž tématem je vytvoření lidových komunikačních sítí s použitím různých sdělovacích prostředků: jde o amatérské vysfiačky (a zejména o jejich roli v Québecu během aféry F.L.Q. v říjnu 1970 a "Společné fronty" v květnu 1972); o obecní rozhlasové vysílače ve Spojených státech a Kanadě; o vliv informatiky na podmínky redakční práce v tisku; o pirátské vysílačky (před jejich rozvojem v Itálii); o administrativní kartotéky, monopol lB.M. a o informatické sabotáže. Iverdonská městská rada (vaudský kanton), poté co odhlasovala zakoupení počítače (použitelného v roce 1981), stanovila také určitý počet pravidel: výhradní kompetence městské rady při rozhodování o tom, jaké údaje jsou shromažďovány a komu a za jakých podmínek jsou sdělovány; zpřístupnění všech údajů kterémukoli občanovi na jeho žádost (za určitý poplatek); právo každého občana obeznámit se s údaji na svém záznamu Oe jich asi padesát), opravit je, obrátit se v souvislosti s nimi na městskou radu a případně na státní radu s reklamací; právo každého občana dovědět se (na požádání), jaké údaje týkající se jeho osoby jsou sdělovány a komu (La semainemedia, 18, 1. březen 1979, 9). 202 OBSAH o postmodernismu, smyslu umění a právu na vlastní příběh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 (úvodní studie J. Pechara) Postmoderno vysvětlované dětem Upozornění 15 1. Odpověď na otázku: co je postmoderno? 17 2. Přípisek k phběhům .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. 29 3. List k otázce univerzálních dějin . . . . . . . . . . . . . . . . .. 33 4. Memorandum o legitimitě 44 5. Depeše ke konfúzi racionalit 60 6. Postskriptum k teroru a k pojmu vznešeného 64 7. Poznámka o různých významech slůvka "post-" 69 8. Listek k nové jevištní dekoraci. . . . . . . . . . . . . . . . . .. 73 9. Glosa o rezistenci 76 10. Adresa k běhu filosofování 85 Poznámka 92 Postmoderní situace Úvodem 97 1. Pole zkoumání: vědění v informatizovaných společnostech 100 2. Problém: legitimizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. 104 3. Metoda: řečové hry 107 4. Povaha společenské vazby: moderní alternativa .. 110 5. Povaha společenské vazby: postmoderní perspektiva. . . .. 114 6. Pragmatika narativního vědění 119 7. Pragmatika vědeckého myšlení . . . . . . . . . . . . . . .. 126 8. Narativní funkce a legitimizace vědění . . . . . . . . . . . . .. 131 9. Příběhy legitimizující vědění 136 205 10. Delegitimizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. 143 ll. Bádání a jeho legitimizace perfonnativitou . . . . . . . . . .. 148 12. Výuka a její legitimizace perfonnativitou ... . . . . . . . .. 155 13. Postmoderní věda jako vyhledávání nestabilit 162 14. Legitimizace paralogií . .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. 170 Poznámky 178 206