MLADÁ FRONTA David Grossman VÍZ LÁSKA PRELOŽIL ÍINDŔ1CH VACEK Vychází s prispením Ľsiuvu pro přťkljiláiií hebrejské literatury, Hanwt Gan, Imcl M o m i k FILOZOFICKÉ; FAtULTT H^Ut\J£OV\ UN1TLBZIT1 ■ 1*0 SEE UNDER: LOVE Copyright O 1989 by David Grossman All rights reiicrvťtl Translation and epilogue O Jindřich Vacek, I W(> ISBN «0-204-0557-7 4iV To bylo tak, že pár měsíců po tom, co babická Heny umřela a uložili ji do země, dostal Momik nového dědečka. Tenhle dědeček k nim přisel v měsíci ševatu roku 5719. tedy tisíc devět sel padesát devět, jak fikají ti, co nejsou Židé, ale nepomohlo mu k nim to vysílání, oo v něm vyřizuji pozdravy od nových přistěhovalců a které musel Momik poslouchat každý den mezi třinácti dvaceti a pul druhou, když obědval, a dávat moc dobrý pozor, jestli v rádiu nebudou hlásit některé z těch jmen, která mu tatínek napsal na kus papíru; ne, tenhle dědeček k nim přijel modrou sanitkou Hvězdy Davidovy, která zastavila to odpoledne uprostřed průtrže mračen před krámkem Belly Markusové a z níž vystoupil tlustý snědý člověk, ale nejako ti, co jim říkají černi ZidiT našinec, a zeptal se Belly, jestli tady v ulici zná Neumanovy, a Bella se polekala, rychle si utřela ruce do zástěry a řekla, znám, jakpak bych neznala, stalo se snad nedej Bože něco? A ten člověk povídal, že se nemusí lekal, nic prý se nestalo, co by se mělo stát, jen jsme jim tuhle přivezli nějakého příbuzného, a ukázal palcem dozadu k sanitce, která vypadala úplné tiše a prázdně, a Bella - a ta, jak každý ví, se nebojí ničeho na světe - vám najednou zbledla jak stěna, ani k té sanitce nešla, dokonce od ni ještě drobt i poodstoupila takhle k Momikovi, který tam seděl u jednoho stolku a dělal si úlohu z náboženství, a udělala: Vej iz mir, jakýho zas příbuznýho? A ten člověk povídá, paní, my nemáme čas, jestli je znáte, tak byste mi snad mohla ŕict, kde jsou, protože u nich doma je vůbec nikdo. Přestože vypadal na starousedlíka, hebrejsky mluvil sparně, a Bella honem povídá, samozřejmě, že u nich teď není nikdo doma, to totiž nejsou žádní príživníci, to jsou lidé, kteří si na chleba těžce vydělávají, od rána do večera jsou tamhle v té druhé ulici, ve stánku s losy, a tenhle, ten mrňous. ten je jej ich, tak tady, pane, moment počkejte, já je hned zavolám, A Bella utíkala, ani tu zástěru si nesundala, a ten člověk se na Momika chvilku díval a pak na něj zamrkal, a když na to Momik nic, protože moc dobre vi, jak se má chovat k cizím lidem, pokrčil rameny a začal si cist noviny, které tam Bella nechala rozevřené, a jen tak jakoby pro sebe poznamenal, že i když led' prší, budeme mít suchý roka tohle že nám lak akorát chybělo. Ale Momik, přestože je obvykle zdvořilý, ho už neposlouchal a vyšel ven do deště k té sanitce, vylezl si na zadní stupátko, v. kulatého okénka setřel kapky deště, zadíval se dovnitř a tam uviděl toho nejstaršího člověka na světě, jak si tam uvnitř plave, jako ryba v akváriu. Měl na sobě modře proužkované pyžamo a byl celý scvrklý jako babička Heny, než umřela. Pleť měl žlutohnědou jako želva a visela mu z krku a ze strašně hubených rukou, byl úplně plešatý a oči mél modré a v nich prázdný pohled. Plaval si rázně vzduchem uvnitř sanitky sem a tam a Momik si vzpomněl na toho smutného švýcarského sedláka, kterého teta ltka a strýc Šimik přivezli jako dárek v malé skleněné kouli, kde padal sníh a kterou Momik nešťast- iu J nou náhodou rozbil, a Momik bez dlouhého rozmýšlení otevřel dveře a polekal se. protože uslyšel, jak si ten člověk sám se sebou povídá takovým divným hlasem, který sloupal a hned zase klesal, tu zaníceně a tu jako kdyby trochu naříkal, jako kdyby hrál na divadle nebo nckomu vyprávěl nějaký neuvěřitelný příběh, a najednou a tohle se dá opravdu těžko pochopil si byl Momik na tisíc procent jist, že ten stařík je Anšcl. mladší bratr babičky Heny, maminčin strýc, o kterém vždycky říkali, že je mu Momik podobný, zvlášť prý že má jeho bradu a jeho čelo a nos, a který psal v cizině do časopisů příběhy pro malé děti, jenže ten umřel za těch zatracených nacistu, kdežto tenhle vypadal, že je živý: Momik doufal, že rodiče budou souhlasit s tím, že si ho nechají, protože když umřela babička Heny. řekla maminka, že teď už chce jenom jedno, totiž dožit zbytek života v klidu, a právě v tom momentě maminka přišla byla to vážně škoda, že Momik zroviiíi nemyslel na Mesiáše a za ní utíkala Bella, natahovala ty své nemocné nohy. co jim Marilyn Monroeová vděčila za své štěstí, a křičela na maminku v jidiš, že se nemá lekat a že nemá polekat to dité, a za maminkou a Bellou šel pomalu jeho velikánský tatínek, ztěžka oddechoval a obličej mél celý červený a Momik si pomyslel, že to je tedy opravdu vážné, když ze stánku s losy odešli oba zároveň, No a šofér sanitky pomaloučku složil noviny a zeptal se, jestli jsou Neumanovi a jestli jsou příbuzní nebožky Heny Minzové, a maminka řekla takovým cizím hlasem, ano. to byla maminka, co se stalo, a ten tlustý řidič roztáhl v úsměvu své tlusté rty a povídá, že se nic nestalo, co by se mělo stát, všichni prý pořad čekají, že se něco stane, a my vám jen tuhle přivezli dědečka, tak vám k němu blahopřeju. A všichni šli k zadním dvířkám sanitky, řidič vlezl dovnitř a jako nic vzal staříka na ruce a maminka řekla. Bože můj, to je Anšel, a začala se vám ! I lak potácet, že Bella běžela do kavárničky a ještě včas jí přinesla židli; řidič ještě jednou řekl, že neni proč se lekat, ze jim přece nedej Bože nepřivezl nic zlého, a když staříka postavil na zem, přátelsky ho uhodil do scvrklých zad, která byla navíc celá sehnuta, a povídal mu, tak tady máte rodinku, pane Wasserman, tatínkovi a mamince řekl, už deset let ho máme v blázinci v Bat Jam a jaktěživ se mu nedalo rozumět, pořád si jen zpívá a povídá si sám se sebou jako nýčko, snad se Trůnili či co, a vůbec neslyší, co mu říkáte, jako hluchej, chudák... Tady máte rodinku! zařval mu do ucha, aby všem dokázal, zeje opravdu hluchý. Bože můj. jako poleno, kdo ví, co tam s nim ti lumpové dělali, vždyť ani nevíme, kde vůbec byl, ve kterém lágru či kde, k nám už přivezli lidi i v horším stavu, Pánbůh s námi a zlý pryč, ale před nějakým měsícem či tak nějak se vám mu najednou rozvázal jazyk a začal jmenovat různý lidi a taky paní Heny Minzovou, a tak náš ředitel se do toho drobet pustil jako nejakej detektiv a zjistil, že všichni ti lidi, co říkal, jsou už nebožtíci a že paní Heny Minzová byla přihlášená tady, v Bejt Mazmilu v Jeruzalémě, a že už taky, dej ji Pánbůh nebe, umřela a vy že jste její jediní příbuzní, no a pan Wasserman už na tom se zdravím zřejmě lip nebude, jíst umí skoro sám, ty vošklivý věci s prominutím dělá taky sám. no a stát je na tom s firtancema špatně a doktoři u nás říkali, že i v tomhle stavu ho můžete mít doma, jste konečně jeho rodina, no ne? Tuhle máte taštičku se všema jeho věcma, šaty a nemocenské průkazy a papíry a recepty na léky, co mu u nás dávali, oni s ním opravdu nejsou problémy, je takovej tichej, až na to, jak se pořád hejbe a mluví, ale to opravdu nic není, u nás ho všichni měli rádi, říkali mu Malavských, to jako že pořád zpívá, ale to jen tak z legrace... Tak se přece pozdravte s dětmi! zakřičel dědovi do ucha. ale ten nic, jako poleno, tak prý' mi, pane Neuman, tuhle a ještě tuhle podepiš- te, že jste ho ode mě převzali, nějakou legitimaci byste pi i ruce neměl? Ne? No to nic, já vám věřím i tak. Jo. tak In nlně štěstí, řek bych, že to musí být radost, vždyť je to hnedle, jako když se vám narodí dítě, jo, pomaloučku si ii,i uej zvyknete... No lak my abysme se už vrátili do Bat Jam, máme tam ještě zaplať Pánbůh spoustu práce, tak na shledanou, pane Wasserman, a nezapomeňte na nás! A zasmál se dědí-1.. přímo do obličeje, jenže ten si ho ani nevšiml, a honem nastoupil do sanitky a byl ten tam. Bella odběhla pro plátek citrónu, aby se maminka drobet posílila. Tatínek stál be2 hnuti a díval se k zemi, |.ik déšť vleká do prázdné jámy. k.im měla městská rada zasadit borovici. Mamince, sedící se zavřenýma očima na židli v dešti, stékala voda po tván. Byla tak malá, že jí tlusté nohy ani nesahaly na zem. Momik se ke starému muži přiblížil, jemně ho vzal za hubenou ruku a táhl ho pod stříšku Bellina krámku. Byli skoro stejně vysocí, Momik i stameh. protože staroch byl celý sehnutý a navíc měl pod krkem menší hrb. V tu chvíli Momik taky uvidel, že nový dědeček má na ruce číslo, jaké měl na ruce taky tatínek a teta Itka a Bella. jenže Momik st hned všiml, že je to číslo jiné, a okamžitě se ho začal učit nazpaměť; zatím se vrátila Bella s citrónem a začata třít mamince čelo a spánky, až to kolem hezky vonělo, ale Momik čekal, protože věděl, že maminka se hned tak neprobudí. Ulici pravě procházeli Max a Morítz, co se správně jmenovali Gin/burg a Seidman, jenže to si až na Momi-ka, který si pamatoval všechno, nikdo nepamatoval. Byli to dva stařici, kteří se drželi věčné spolu. Bydleli ve ^kkidišn \ čísle dvanáct, vyplnili si to tam hadry a všemožným neřádstvem, které sbírali, kudy chodili. K.dyžjc z mestské rady přišli vyhodit, Bella na ně křičela tak, že je tam nechali a zase šli. S lidmi Max a Moritz nikdy nemluvili, jen sami se sebou. Ginzburg, špinavý a pách- 11 nouci, pořád jen chodil a říkal, kdo jsem, kdo jenom jsem, to proto, že za tamtěch stvůr ztratil paméf, a ten malý, Seidman, se na všechny smál a říkalo se o něm, že je uvnitř dutý. Jeden bez druhého neudělali krok - první chodil černý Ginzburg a za nim Seidman, v ruce četnou tašku, která páchla na dobrý kilometr, a jen tak pro sebe se usmíval. Když Momikova maminka viděla, že přicházejí, pokaždé si tiše, rychle říkala, ojfulť pusfe felder, o±f ale vixie velder, na všechna pustá pole a všechny pusté lesy aby to neštěstí padlo, a Momikovi samozřejmě říkávala, že k nim nemá chodit moc blízko, ale ten věděl, že je s nimi všechno v pořádku, a taky to. že Bella byla proti tomu, aby je vyháněli z té komory, i když ona sama na ně se smíchem volávala všelijaká jména jako Prcek a Kolohnát a Pat a Patachon a že prý jsou jako dva myšáci Mickeyové, jako bývali v časopisech v té zemi, odkud všichni přišli. Ti dva tedy pomaloučku přicházeli, ale bylo to divné, protože tentokrát jako by se lidí nebáli a dokonce šli blíž a vážně si vám stoupli vedle dědečka, moc dobře se na něj zadívali, a Momik se na dědečka taky tak pozorné zadíval, a viděl, že se mu drobet pohnul nos, jako by je byl zvětřil, což nebylo vůbec těžké, protože Ginzburga ucítí i ten, kdo žádný nos nemá, jenže teď to bylo něco jiného, protože dědeček najednou s tím svým pobrukováním přestal, zadíval se na ty dva hermaírodity. jak jím maminka taky říkávala, a Momik ucítil, jak se ti tři starci najednou rázem vypjali, jako kdyby všichni zároveň něco ucítili, a nový dědeček se od nich odvrátil strašně rozčilený, jako kdyby byl zbytečně promarnil čas, který promarnit nesměl, a honem se vrátil k té své melodii, která šla lidem tak na nervy, jako by už zase nic neviděl, jen mocně hýbal pažemi, jako by plaval ve vzduchu nebo , mluvit s někým nepřítomným, a Max a Morítz se na něj pozorně dívali a ten malý, Seidman, se začal pohybovat h pobrukovat si jako dědeček, on totiž po lidech, které ili, dělá všechno, a Ginzburg na něj tak nějak nazlobeně zavrčel a měl se k odchodu a Seidman se p louži! za nim. Ti dva jsou spolu pořád, i když je Momik maluje na známky svého krátov st ví. No a zatím sc maminka zvedla, bledá jako stěna, vrá-vorala celá zesláblá a Bella ji podepřela a řekla, opři se o mne, Gizelo, a maminka se na nového dědečka ani nepodívala a povídá Belle, tohle bude má smrt. pamatuj si, co ti říkám, proč nás Pánbůh aspoň chvíli nenechá na pokoji, a Bella řekla, fuj, jak to mluvíš, Gizelo, vždyť to není žádnej kocour, je to žívej člověk, to od tebe není hezký, ale maminka řekla, ono není dost na tom, že je ze mne sirotek, nestačí, co jsme v poslední době zkusili s maminkou, led to zas všechno začíná znova, vždyť se na něj podívej, jak vypadá, ten ke mně přišel umřít, tak je to, a Bella ji řekla, pst, pst, vzala ji za ruku a i-bO ! k dědečkovi, ale maminka se na něj ani nepodívala, a pak si tatínek odkašlal, prý no, co tady budeme takhle stát, a šel a statečně položil dědečkovi ruku na rameno, tak trochu stydlivě se podíval na Momika a pomalu odtamtud staříka odváděl, a Momik, který se už rozhodl, že bude staříkovi říkat dědečku, i když to vlastně jeho opravdový dědeček nebyl, si řekl, tak vida, on ten děda neumřel, když se ho tatínek dotkl, ale to vlastně bylo jasné, protože tomu, kdo přišel ODTAMTUD, se nemůže nic stát. Ještě ten den sešel do skladiště pod jejich domem a důkladně to tam prozkoumal. Chodit tam dolů se bál, to kvůli tmě a špíně, jenže tentokrát lam musel. Mezi velkými železnými postelemi a matracemi, z nichž lezla sláma, a hromadami šatů a bot tam byl taky kifat babičky Heny, taková veliká, pevně převázaná truhlice, kde byly všechny šaty a věci, které si přivezla ODTAMTUD, a knížka Taje chumeš, co sejí taky říká Cemm 14 13 rena, velký vál, na kterém připravovala těsto, a taky tři pytlíky plné husího peří, které babička I leny vláčela přes půlku světa loděmi a vlaky a strašnými nebezpečími, jen aby si z něj v Palestině mohla udělat prošívanou deku, aby ji nebylo zima na nohy, jenže když se sem dostala, tak co se neukázalo, jako že teta Itka a Šimik, co přijeli před ni a rychle tu zbohatli, jí už koupili prošívanou deku dvojitou, a tak peří zůstalo ve sklepě a brzy chytilo plíseň a jiná svinstva, jenže něco takového se u nás nevy-hazuje; ale hlavní bylo, že v tom kifatu byl vespod sešit s všelijakými babiččinými zápisky v jidiš, takové její vzpomínky z doby, kdy ještě měla paměť. Ale Momik si taky pamatoval, že jednou, ještě než se vůbec naučil číst a než se z něj stal alter kop čili stará moudrá hlava, mu babička ukázala stránku ze strašně starého časopisu a na té stránce byl příběh, který' před nějakými (asi tak) sto lety napsal bratr babičky Heny, tenhle Anšel, a maminka se tenkrát na babičku zlobila, že plete dítěti hlavu věcmi, které jsou už dávno pryč a na které není proč vzpomínat. Ta stránka z toho časopisu tam v tom sešitě ještě opravdu byla, ale když ji Momik vzal do ruky. začala se rychle drolit, a tak ji Momik držel mezi listy sešitu a srdce mu divoce bušilo: potom si sedl na kifat, aby ho převázal těmi provazy, jenže na to byl moc lehký, a tak nechal kifat otevřený a už chtěl utíkat ze skladiště pryč, když vtom ho napadlo něco tak podivného, že se zastavil a úplně zapomněl, co že to chtěl udělat, ale jeho ptáček mu to hleděl připomenout, takže se Momik jen tak tak dostal ven a už u schodů se musel vyéurat, tak je to s ním totiž pokaždé, když jde dolů, do sklepa. No a tak si ten sešit šťastně přinesl domů, aniž si toho kdo všiml, rychle vešel do svého pokoje, sešit otevřel a viděl, že se ta stránka po cestě ještě trochu rozdrolita a nahoře už byla vážně celá roztrhaná, takže Momik hned věděl, že nejdřív ze všeho musí opsat to, co na tom listu stoji, na jiný list papíru, protože jinak je po listu i s příběhem. /pod matrace vytáhl svůj vyzvědačský zápisník a rychle, vzrušené začal slovo za slovem opisovat celý příběh t loho roztrhaného časopisu: „ Děti srdce " pomáhají rudokož Přibéh v padesáti kapitolách, napsal oblib autor dětských příběhů Anšel Wasserman - Šeherez Hlava dvacátá sednut. Ach, milý můj čtenáři! Vposledním čísle opustili jsme společnost „Děti srdce", any vydávaly se bleskurychle na cestu na křídlech „Časoskoku'\ míříce k nevelkému tomu tělesu nebeskému, jež zove Měsíc. Stroj ten byl plodem důmyslu důvtipného hocha Sergeje, před nimž technika ni proudy elektrické nemají nižádných tajův (důmyslný ten stroj dostatečně byl již ozřejměn v hlavě předchozí, věrný nás čtenář tam ony věci nalezne, pakliže mu snad byly z paměti vypadly/, Zároveň se členy naši družiny nalézali se na palubě přístroje těž příslušnici rudošského plemene Navajuv v čele s hrdvm svvm králem, jenž se byl honosil slavným jménem C en'ená punčocha (laskavý náš čtenář zajisté se upamatuje na zálibu rudokožcův ve vzletných jménech, jakým bylo ku-přikfadu toto, při jehož zaslechnuti dáme se možná do smíchu!), všichni prchajíce před násilnosti zloduchův, kteří chtěli jim zem jejich předkův uloupiti, v čele se zločincem a krwlačným člověkem Johnem Lee Stewartem, rodákem to anglickým. Tak vydali se tedy všichni ku Měsíci, bv našli tam útočiště i útěchu v svém neštěstí a začli tam no\ý list v knize ubohého žiti svého, lile! Divotvorný jejich stroj míjí již hvězdy kol Saturna, vniká již do Saturnova prstence, blyští se v provázcích bleskuv a rychlost jeho, toť rychlost světla! Dobrý Otto Brig. 16 17 z .. Dětí srdce " nejpřednějši, ještě za letu hleděl všemožně upokojiti ducha rudokožcův, kteří právě zachráněni z rukou nepřítelových a nyni unášeni byli v ohnivém voze na nebesa, vyprávěje jim všechny divůplné příhody „Děti srdce", jež věrný náš čtenář dopatlrobna již zná a jimiž ho nyní unavovat nemíníme. Mladší sestra Ottová, usměvavá zlatovláska Paula, chystala hostům krmi, aby tak utrápenou jejich duši povzbudila a ducha jejich potěšila. Albert Fried, onen mlčenlivý htKh, seděl tím časem ve skrytu kormidelný. roz\>ažuje v soukromí závažnou onu otázku, \yskytuji-li se na pudě Měsíce živé by-tosfi. neboť jak jest ti, milý můj čtenáři, známo, vynikal Albert Fried ve znalosti ohyčejův nejruznějšich živočichův, od vajíček vší až po divoké býky rohaté, a jako kdys král Šalamoun ion znal s jedním každvrn z nich jeho řeči rozmlouvat; i připravil spěšně nevelký esničanúv zachráněn (celou tuto historii vypsali jsme důkladní' věrným našim čtenářiim v povídce ..Děti srdce spěchají ku pomoci Arménciim i chápal předobře mladý Herotjon rozpoložení nových oněch za-chráněncův. A jak hudl. snesl se pojednou těžkv mrak k Sergejovi, jenž co hlídku stál na svém stanovisku, v ru-Ct divotvorný roh. jenž každou věc tisíc a dvěstěkrát zve-(n/nal, a Sergej zvolal: „Běda, jsme v tisni! Pohleďte! lom. ku Měsíci!" I pohlédli tam. a strašlivý úlek se jich zmocnil. Vůdce jejich Otto též hbitě pohlédl do divotvor-n, 'ho rohu, a srdce se v něm zastavilo a líce jeho zhledly fako smrr. Paula chopila se jeho paže a zvolala: „Probůh, Otto, cos to spatřil?" Leč Ottovi jazyk v ústech zdřevěněl a on nebyl s to dáti jí odpověď, toliko tvář jeho nade vše výmluvně svědčila o zlu. jež bylo je postihlo, a smrti, jež - nedej Bůh f - snad blížila se již k oknům. Pokračováni příběhu v následujícím sešitu „Sx'étý'lek" v příštím týdnu! Tenhle příběh tedy Momik v časopisu nasel a už ve divih, kdy jej začal opisovat do svého vyzvědačského zápisníku, věděl, že je to ten nejnapínavějši příběh, jaký kdy kdo napsal: ten list voněl, jako kdyby mu bylo už dobrých tisíc let, vypadal zrovna tak jako stránky z Písma a taky slova na něm byla jako z Písma a Momik už věděl, že i kdyby si jej přečetl tisíckrát, doopravdy všemu neporozumí, protože k tomu, aby člověk pochopil takovéhle příběhy, potřebuje komentáre jako třeba Raši-ho a někoho, kdo tomuhle jazyku skutečné rozumí, pro-u>žc dneska tak už nemluv i nikdo, zrejme až na samotného ilědLvka AnŠL-la. ale i když mu doopravdy nerozuměl, Momik věděl, že tenhle list je vlastně počátkem všech věcí a všech knih na světě a že všechno, co všichni spisovatele napsali ve svých knihách po tomhle, jsou jen uhohc napodobeniny téhle stránky, kterou měl Momik to iltěstí najít jako poklad, a bylo mu naprosto jasné, že když ji bude znát, bude znát všechno, ani do školy že už 19 nebude musel chtxlit, a tak hned od toho okamžiku se začal učit ten príbeh nazpaměť, a že hlavu zaplaťpánbůh má. v polovině týdne jej už znal dokonale, a když chodil spát. říkal si pro sebe „Herotjon. malý hoch arménský, veliký čaroděj a všech divův a kouzel znalec, hudl tam" a tak dále, a to dělal i ve škole, až mu ten príbeh pomaloučku přešel do duse a on myslel bez ustání na to, co strašného asi tím divotvorným rohem na Měsíci viděli, a někdy se pokoušel vymyslet sám k tomu příběhu nějaký konec, ale věděl, že konce doopravdy biblický může vymyslet jen samotný dědeček Anšel, jenže dědeček A n šel se k tomu neměl. Momikův tatínek s maminkou rozhodli, že dědeček bude bydlet v pokojíku, který patřival babičce Heny, ale kromě tohohle sejí dědeček vůbec nepodobal. Ani chviličku nevydržel klidné sedět, a dokonce i když spal, pořád se převracel ze strany na stranu a ze spaní mluvil a šermoval rukama. Velice brzy se ukázalo, že není možné zavřít ho doma. protože to se hned dával do pláče a spouštěl křik, a tak ho nechával i venku, jak dlouho sám chtěl. Ráno, když šli tatínek s maminkou do stánku s losy a Momik do školy, dědeček Anšcl bez ustání přecházel ulici, a když se unavil, šel se posadit na zelenou lavičku naproti Bellinu krámku a povídal si sám se sebou. U Momika a jeho rodičů bydlel přesně pět měsíců a potom zmizel, Další týden ho začal Momik malovat na známky království a pod jeho obrázek psal {to aby dědečka uctil) tato slova: „Anšel Wasserman. Hebrejský spisovatel, který zahynul zatoho holocaustu." Helia dědečkovi nosívala ven sklenici slabého čaje a také mu jemně připomínala, že medajpišn, pane Wasserman, a vodila ho jako dítě k sobě na záchod. Bella je vážně anděl. Její muž. Chezkel Markus, umřel už před mnoha lety a nechal ji samotnou s Jchošuou, problematickým dítětem a napůl cvokem, a ona sama, jen těmahle dvěma ruka- ma, z něj udělala vysokého armádního důstojníka a akademika k tomu. Kromě Jehnšuyjí Chezkel odkázal ještě svého otce, pana Aharona Markuse staršího, a ten je -sol er iajn gezunt un štark, aby tak byl zdráv a silný -nemocný a slabý, už ani neví, co se s ním děje, skoro ani / tě postele nevstane, a Bella. přestože si. když byl Chezkel naživu, žila jako královna i.v dome ii muž nedovolil na nic sáhnout), nezůstala, když umřel, samozřejmě sedět doma s rukama v kline, ale hned šla pracovat do jejich potravinářského krámku, aby udržela aspoň stálé zákazníky, a krámek dokonce rozšířila a přidala ještě tři stolky a taky zařízeni na sodovku a na espresso, od rána do noci tam byla na nohou a dřela jako kat, jen její polštář ví, kolik slz proplakala, ale Jehošua nešel ani jednou spát o hladu a na těžkou práci ještě nikdo neumřel. V té své kavárničce Bella podávala výtečné lehké snídaně a taky obědy - domácí stravu pro labužníky. Momik si tahle slina pamatoval přesně, protože Belle napsal třikrát jídelníček (byly tam totiž tři stolky) a taky na něj namaloval tlusté lidi, kteří se usmívali, jak dobře se u Belly najedli. V téhle kavárničce byly samozřejmě k dostání taky menši zákusky domácí výroby, čerstvější ne/ Helia sama. jak říkávala každému, kdo seji ptal. jenže potíž byla v tom, že se na to ptalo rotíc málo lidí. protože do té kavárničky lidi skoro nechodili. Jen ma-roětí dělníci, kteří stavěli nové čtvrti v Bejt Mazmilu. lam v deset dopoledne chodívali pro láhev mléka, trošku chleba a kefíry a taky tam chodilo pár stálých zákazníků / ulice a samozrejme taky Momik, Jenže ten chodil bez peněz. Jiní lidé tam nenakupovali, protože tenkrát už Otevřeli v obchodním centru nový supermarket, a kdo tunt nakoupil za třicet izraelských liber, dostal jako dá-tek korkové tácky pod čaj, jako by lidé celý život popíjeli u Princezny čaj na táccích, a všichni tam utíkali, jako kdyby tam dávali zlato, a ne uzené ryby a ředkvičku, to 20 21 také proio, že tam každý dostane takový železný vozík. Jen ať si je tam všechny v tom vozíku vozí, říkávala Bella, ale ve skutečnosti se ne/l obila, a pokaždé když o supermarketu mluvila. Momik zrudl a diva! se jinam, protože se tam občas chodíval dívat na všechna ta svetla a věci, co jsou tam k dostání, a na to. jak pokladny cinkají a jak v nádrži s rybami zabíjejí kapry, alejí nevadilo to, že ji opustili všichni zákazníci (to aspoň říká Bella i, ani to, že už z ni žádná bohačka nebude, vždyť co má byt. cožpak snad Rockefellcr obědvá dvakrát'' či snad Rothschild spi na dvou postelích? Ne. ji dělalo starosti to nicnedělání a nuda, a když prý to půjde takhle dál. půjde pracovat třeba do čistírny, jen nesedět takhle, vždyť co má dělat, do Hollywoodu už letos nepojede, to nejspíš kvůli tém svým nohám. Mařily n Monroeová může s tím svým novým židovským mužem klidné spát dál. Celý den Bella sedávala u jednoho z těch prázdných stolků, četla si Ženské ítsty a Jediot achronot a kouřila savjonky jednu za druhou. Ničeho na světe se nebála a každému říkala, co si o něm mysli. Tak tomu bylo s témi inspektory z městské rady, kteří přišli vyhodit ze skladiště Maxe a Moritze a s nimiž Bella mluvila lak, že jim to bude do smrti stačit, ale nebála se ani Ben Guriona, a když 0 něm mluvila, říkávala mu „ten diktátúrek z Plonska". Jenže ne o všem mluvívala takhle, protože nesmíme zapomínat, že jako všichni dospělí lidé, které Momik znal, 1 ona přišla ze země, které se říkalo TAM a o níž se nesmělo nikdy zbytečně moc mluvit, smělo se na ni jen v duchu myslet a dlouze vzdychat, takhle to totiž dělali všichni, ale Bella byla přes to všechno trochu jiná, od ní Momik o té zemi slyšel pár opravdu důležitých vécí, ■ přestože i ona měla samozřejmé zakázáno vyprávět mu ta tajemství, prozradila mu alespoň něco o domé, který TAM měli její rodiče, a od Belly Momik také poprvé slyšel o nacistických bestiích. Tedy po pravdě řečeni) si napřed Momik myslel, že Bella opravdu mluví o nějakých fantastických obludách nebo o obrovských dinosaurech, kteří na světě kdysi opravdu byli a všichni se jich báli. Ale co a jak, na to se jen tak zeptat neodvážil. To až když přišel ten nový dědeček a Momikovi rodiče byli ještě nešťastnější a trápili se ještě vie a v noe i křičeli, že už se to nedalo vydržet, rozhodl se Momik. že se Belly zeptá ještě jednou. Kiižc Bella mu kysele odpověděla, že na světe je pár \Lvi. které on ještě v devíti letech díkybohu nemusí vědět, a třesoucími se prsty mu jako obvykle rozepnula horní knoflík u košile a povídala, že se dusí. jen jak ho takhle vidi. Ale Momik si umínil, že se jen tak nedá. a jasně se ji zeptal, co to bylo zač. ty nacistické bestie u noe dobře už totiž věděl, že žádné fantastické příšery nejsou a dinosauři teprve ne), a Bella dlouze vypustila kouř z cigarety, potom ji vši silou rozmačkala v popelníku, vzdychla si, podívala se na něj a potom /křivila rty. říct mu to nechtěla, ale přestojí uklouzlo, že nacistická bestie může být vlastné z kteréhokoliv zvířete, jen když bude mít patřičnou péči a patřičnou stravu, a pak si honem zapálila další cigaretu a prsty se ji drobet třásly u Momik věděl.že víc z ní už tentokrát nedostane. Vyšel ledy na ulici, hlavu plnou myšlenek, táhl svou brašnu po Mokrém chodníku, mechanicky si zapínal horní knoflík .i potom se zastavil a zadíval se na dědečka Anšela, který jako vždycky seděl na zelené lavičce na druhé Hraně úzké vozovky, byl pohroužen sám do sebe ii rozhazoval rukama, jak rozmlouval s kýmsi nevidi-iťlnym, kdo mu ani na chvíli nedával pokoj. Nejzají-iiuvější na tom ale bylo, že dědeček už na té lavičce neseděl sám. V posledních dnech, aniž si toho sám všiml, vám k sobe začal dědeček přitahovat nejrůznější lidi, a zrovna Inkové ty starce, jichž si do té doby v ulici skoro nevší- 22 23 mali, a pokud ano, tak se o nich snažili nemluvit, jako třeba Ginzburga a Seidmana. kteří k němu chodili a dívali se na néj zblízka a Seidman honem napodoboval dědečkovy pohyby, protože on dělá vždycky to. co lidé. které vidi, a přišel taky Jedidja Munin, co bydli a taky přespává v prázdné synagóze se všemi umučenými světci. Ten Jedidja Munin, co chodi kvůli kýle s nohama od sebe a nosí dvoje brýle, jedny pres druhé, jedny proti slunci a jedny ne+ a děti mají rozhodně zakázáno chodit k němu blíž, protože prý je to nestyda, ale Momik ví, že Munin je vlastně hodný člověk, že všechno, co v životě chce, je milovat dívku z fajnové lepši rodiny a přivádět s ni na svět děti tak, jak to umí jen on; Momik mu proto každý pálek potají vystřihuje z Belliných novin nabídky vyhlášené moderní dohazovačky pani Fster Levinové, naší přední odbornice na svazky se zahraničními návštěvníky Izraele, ale o tomhle nesmi nedej Bože nikdo vědět. No, a potom vyšel na ulici taky pan Aharon Mar-kus,otce BellinaChezkela. kterého lidé neviděli už deset let a všichni u nás se za něj už pomodlili modlitbu za mrtvé, a on vám tady byl najednou živý a pěkné, elegantně oblečený (přece ho Bella nenechá vyjit na ulici jako šupáka, to dá rozum), jenom ten obličej měl takový. Pánbůh s námi a zlé pryč... Pořád poskakoval, cukal se a stahoval v tisíc a jednu divnou tvář, které radši nevidět. A přišla taky pani Chána Citrinová, co od ní její muž krejčí utekl, čert aby ho vzal, a nechal ji tu jako živou vdovu, takhle 10 totiž pořád hlasité vykřikovala: ještě štěstí, že přišly ty reparace, protože jinak by tu byla nedej Bože umřela hlady, protože ten zatracenej krejčí jim nenechal, ani co by se za nehet vešlo, vzal s sebou všechno, darebák. Paní Citrinová je vážně hodná ženská, ale taky je do luftu a dělá to s těmi privandrovalci z východu, a šva/c jór o/f ir, aby se jí tak smůla na paty lepila, jak říká maminka, pokaždé když jde Chána ko- , lem; pani Citrinová to opravdu dělá se Sasonem Saso-nem, hekem jeruzalemského Ha-poelu, s Viktorem Arusim, taxikářem, a taky s Azurou, co má v obchodním centru řeznický krámek a vlasy plné peří a vypadá jako slušný člověk, a ne jako nějaký děvkař, jenže všichni vědí, že děvkař je. Momik Chánu napřed strašně nenáviděl a zapřísahal se, že se ožení jen s dívkou z fajnové lepši rodiny, jako jsou ty z inzerátů Ester Levinové, s lakovou, co tu) bude milovat pro jeho krásu, moudrost a stud a roz-hodně nebude do luftu, ale když jednou o Cháně Citrinová něco řekl Belle. Bella se na něj rozzlobila a spustila, jaká je Chána chudák ženská, že s ni musí mít soucit právě tak jako s jinými, že Momik vůbec neví, co Chánu potkalo TAM. a že když se Chána narodila, určitě nesnila 0 tom, že skončí takhle - oni totiž na začátku mají všichni spoustu snů a naděje, řekla Bella, no a pak se tedy Momik začal na Chánu dívat trošku jinak a viděl, že jeto vlastně moc hezká ženská, že má velkou paruku, blond jako vlasy Marilyn Monroeové, velký červený obličej s hezounkým knírkem, opuchlé nohy, ovinuté spoustou obvazů, a že je vlastně docela fajn, akorát že nenávidí své lělo a pořád si ho škrabe nehty a říká mu ,.ta moje výheň" a „to moje neštěstí". To Munin Momikovi vysvětlil, že Chána tak křičí proto, že to pořád musí . chlapama dělat, protože jinak by prý někam přišla či ťo. io proto, že prý od ni krejčí ulekl, poněvadž nebyl ze železa a taky prý měl potíže s nějakými parohy, na tohle Ne laky musí přeptat Belly; tohle všechno Momika trochu zneklidňovalo, protože co se stane, jestli jí jednou .■.uhni ti její šamstri dají kvinde a ona nedopatřením uvidí na ulicí Momika? Jenže to se dikybohu nestalo. 1 tok už jen musíme dodat, žc paní Citrinová se kromě ivého těla zlobi taky na Pánaboha, dělá na néj všelijaké ošklivé posunky, křičí na něj a proklíná ho polsky, což In ještě nebylo takové neštěstí, ale taky v jidiš, a tomu 24 25 on určité rozumí. A pořád jen chce. aby se jednou odvážil přijít a stanout před obyčejnou ženskou z Dynowa, jenže to on se zatím neodvážil; pokaždé když Chána začne takhle křičet a pobíhat ulicí, utíká se Momik honem podívat z okna, aby to setkáni nepropásl, vždyť jak dlouho se ještě pň všech těchhle urážkách může Pánbůh ovládat, zvlášť když to slyší všichni v okolí - copak je snad ze železa.' A teď vám i ta pani Citrinová začala chodit k té lavičce a sedat si k dědečkovi, pěkné zlehounka, jako hodná holčička, dál si nehty rozdírala celé tělo, ale potichu, bez křiku a bez hádáni, protože i ona rychle vycítila, že dědeček je v podstatě velice jemný člověk. Momik sc trochu styděl jen tak přijít a zastavit se přímo u nich - jen se tak pomaloučku blížil, po chodníku táhl brašnu, a najednou stál náhodou přímo u lavičky a slyšel, co si povídají v jidiš. Tohle bylo trošku jiné jidiš, než jakým mluvili jeho nnliče. ale on rozuměl každému slovu: Náš rabíček, šeptal malý Seidman, byl tak chytrý1, že i ti největší doktoři o něm říkali, že má dva mozky! A Jedidja Munin povídá: C-c! (To je takový zvuk, co vydávají pořád.) To náš rabíček v Najštotu, Děťátko mu říkali, ten tam šel chudák taky, ten nechtěl své nové výklady Písma sepsat do knížky, vždyť prý co má být, to někdy nechtěli ani velcí chasidšti mudrci, jenže co se vám nestalo? Ony se vám staly tři věci, ve kterých už nás rabíček. dej mu Pánbůh nebe. musel vidět znamení shůry! Slyšíte, pane Wasserman? Shwy! To u nás v Dynowé, povídala pani Citrinová jen tak, jakoby pro sebe, to u nás Jagellův pomník na náměstí měřil dobrých padesát metnu a všecko pravý mramor. A ještě k tomu z dovozu! Momik samým vzrušením zapomínal zavřít pusu. Bylo totiž jasné, že tady úplné volně mluvili o zemi TAM! Bylo to sice trochu nebezpečné, že si o ní dovolovali takhle mluvit, ale on musel využit príležitosti, všecko všecičko si zapamatovat a potom si běžet všechno zaznamenat do sešitu a taky to nakreslit, protože jsou věci, které je lépe kreslit. Tak to bylo. třeba když mluvili o nejrůznějších místech v zemi TAM, ta mohl Momik namalovat do tajného atlasu, na kterém pracoval. Už do něho mohl zanést tu horu, jak o ní vyprávěl pan Markus, že v zemi TAM byla velikánská hora, možná druhá největší na světě, křesťané ji říkali Židovská hora, a byla to hora opravdu záznična. čestne slovo, když jste tam něco našel, tak to zmizelo, ještě než jste došel domů - byl to opravdu strašný pohled! Sreklich! A když jste si na té hoře nasbíral dřiví, tak ono vám neshořelo! Hoří, ale oheň je nestrávi! Takhle to pan Markus říká a v obličeji ■ve nití strašně rychle střídají všechny ty jeho tváře, Pánbůh s námi a zlé pryč, ale pan Munin dědečka Anšela zatahá za kabát, tak jako tahají děti maminku, a povídá, tohle ještě vůbec nic není. pane Wasserman, to u nás v Najštotu jsme měli nějakého Weintrauba, Saja Wein-traub tnu říkali. Mladej kluk, ještě mu mlíko po bradě teklo, ale jakej to vám byl génius! Dokonce až ve Varšavě o nem slyšeli! Dostal zvláštní stipendium od ministra vyučování! Představte si, že mu i ti Poláci dali stipendium! A teď dobře poslouchejte, povídá pan Munin a nika mu jako vždycky zajíždí strašně hluboko do kapsy (hledá tam holt poklad, kterej tam najde každej chudák, říkávala o něm Bella). lenhle Weintraub. když jsie .se ho kupříkladu y měsici tamuzu zeptal - řikal jsem v tamu-zu, ano? Šajo. řekni mi prosím tě z hlavy, kolik minut nám, dá-li Pánbůh, zbývá odteďka do příštích velikonoc, minut! Ne dnů nebo týdnů, ano?, odpověděl vám oka-mžitě, čestne slovo, pane Wasserman, a odpověděl přesně, jako nejakej počítací stroj! A paní Citrinová se na okamžik přestane škrábat, nadzvedávat si šaty a rozškra-bávat si nahé nohy až nahoru, výsměšné se na Mumna 26 27 podívá a zeptá se, jestli je to ten Weintraub, co měl Pánbůh s námi a zlý prvé! - takovou dlouhou hlavu jako paličku kukuřice? Ten, co pak odešel do Krakova'.' A pan Munin najedttou vypadá drobet nervózně a povídá už tišeji, ano, to je ten chlapec, génius, že mu nebylo rovno... Načež Chána Citrinová zvráti hlavu dozadu, rozesměje se tak skřípavě, že to zní. jako když si nehty drásá tělt), a povídá: Tak abyste věděl, tak se tam z něj stal spekulant na burze a přišel úplně cugrunt. A že prej génius! Takový my známe! A tak mluvili dál, bez přestáni, ani sc navzájem pořádně neposlouchali, ta jejich melodie připadá Momikovi známá, jenže si nevzpomíná odkud, a bez sebemenší opatrnosti tak říkají všechna ta slova země TAM, ta nejtajnější hesla, jako třeba Ivovská gubernie, brzozow-ský okres, starý dobytčí trh, len velký požár v templu, vojenská služba, žádosti, které měly úspěch, zlomyslný renegát, Fajge Lea Červená a Fajge Lea Černá, Goldn Bergl, zlatý kopec za Scidmanovým městečkem, kde byly v zemi zahrabané soudky zlata, které tam schoval švédský král, když utíkal před vojskem Rusu, ach, a Mo-mik polyká sliny a všechno si pamatuje, na tyhle věci on má hlavu, opravdový alter kop, na toho Saju Weintrau-ba, co byl jako počítací stroj, možná ještě nestačí, ale Momik vám taky určitě kdykoliv řekne, kolik hodin tělocviku zbývá do příštích velkých prázdnin a kolik hodin ve škole vůbec {a to i v minutách, prosím), nemluvě už o jiných věcech, které umí. jako třeba ty jeho věštby, protože Momik je skoro opravdový věštec, takový pohádkový kouzelník - dokáže třeba uhodnout, kdy je překvapí prověrkou z počtů, a opravdu, paní učitelka Alízová vejde do třídy a řekne, schovejte si sešity do tašek a vezměte si kousek papíru, a děti se na Momika dívají celé ohromené, a tahle věštba byla ještě jednoduchá, protože už před třemi týdny, když šel tatínek na kontrolu se srdcem do nemocnice Bikur Cholim, měli lakovou prověrku, a Momik bývá pokaždé drobet nervózni, když j de tatínek na tuhle kontrolu, proto si to zapamatoval, a taky příště, když tam tatínek šel, jim dali prověrku, takže pak už Momik dokázal uhodnout, že jim pani učitelka dá prověrku v pondéli za čtyři týdny, jenže ostatní děti nejsou vůbec s to něco takového pochopit, pro ně jsou čtyři týdny doba moc dlouhá na to, aby s ní počítaly, a doopravdy si mysli, že Momik caruje. Ale kdo má vyzvédačský sešit a zapisuje si do něj všechno, co se stane, len taky ví, že co se už jednou stalo, to se stane znovu, a tak Momik přivádí děti přímo k šílenství přesnou předpovědí (tentokrát opravdu hodnou vyzvě-dače) o koloně obrněných transportérů, která projíždí kolem školy po silnici do Malchy přesně jednou za tři týdny v deset ráno. a taky ví (a tohle trochu leká i jeho samotného), kdy paní učitelce Netaové zas vyrazí v obličeji ty ošklivé divne boláky, ale tohle všechno jsou samozřejmě jen věštby malé a hloupé, hokus-pokusy dobré leda tak k tomu, aby si ho děti trošku vážily, a ne se mu jen posmívaly, protože ty opravdové, osudové veštby jsou jen pru Momika samotného, o těch by nemohl vyprávět nikomu na světě. To je třeba všechno to vyzvídáni o jeho rodičích a všechno to pátrání, s jehož pomocí by jako v těch dětských skládačkách znova sestavil zemi TAM, kterou všichni ztratili. V téhle věci má spoustu práce a je jediný na světě, kdo to může udělat, protože jenom on může zachránit své rodiče před jejich strachem, před jejich mlčením, vzdechy a kletbou lohle \sechno bylo totiž ještě horší od te doby. co k nim dědeček Anšel přišel a nechtěné jim všechno to, co se lolik snažili zapomenout a o čem hleděli mlčet, připomněl. Dědečka Anšela samotného Momik samozřejmé zachrání taky, jenomže ještě přesně neví, jak to provede. 29 Vyzkoušel už několik metod, ale zatím to nevedlo k ničemu. Zpočátku, když seděl v poledne s dědečkem sám a krmil ho, zaťukal Momik jakoby náhodou na stůl naproti dědečkovi, jako to dělali Rafael Blitz a Nachman Karkaš. když chtěli utéct z vězení. Neměl sice tušení, zdali to ťukáni něco znamená, ale měl pocit, či spise doufal, že někdo tam uvnitř v dědečkovi mu na ťukáni odpoví. Ale nestalo se vůbec nic. Potom se Momik pokúsil rozluštit ten tajný kód na dědečkově ruce. Už jednou se o to pokusil s kódy tatínka, Belly a tety Itky. ale ani tenkrát se mu to nepovedlo. Tahle čísla ho doháněla málem k šílenství, protože nebyla napsána perem a nepouštěla ve vodě. ani když jste je naslinili. Momik. když myl dědečkovi ruce, vyzkoušel všechno, ale číslo tam zůstalo, a tak si Momik začal myslet, že tohle číslo možná nebylo napsáno zvenčí, ale zevnitř, a proto si byl ještě jistější, že uvnitř v dědečkovi doopravdy někdo je, a možná i uvnitř ostatních, a ti uvnitř že takhle volají o pomoc. Momik si lámal hlavu, co by za tím asi mohlo být; zapsal si dědečkovo číslo do sešitu vedle čísel tatínka. Belly a Itky a dělal s nimi nejrůznéjší pokusy. Potom se naštěstí ve škole náhodou zrovna učili o číselných hodnotách písmen - Momik byl samozřejmě ze všech dětí první, kdo to pochopil . a když se vrátil domú. Momik honem zkoušel všelijak převádět čísla v písmena, ale ani takhle to nevedlo k ničemu, vyšla mu jen nejrůznéjší podivná slova, jímž nerozumel. Ale Momik si nezoufal, vždyť co má být. A jednou uprostřed noci dostal nápad hodný skoro Einsteina. Vzpomněl si totiž, že existuji takové věci. kterým se říká sejfy, a do těch sejfů že si bohatí lidé schovávají peníze a drahokamy: takový sejf se otevře, jenom když se v něm sedm zámků otočí v určitém tajném pořadí, a můžete mi věřit, že Momik dobrou polovinu noci strávil výpočty a zkouškami, a nazítří, hned jak se vrátil ze školy, přivedl dědečka z lavičky a dal mu oběd. se posadil naproti němu a vážně a důležitě mu začal odříkávat nejrůznéjší kombinace čísel, která měl dědeček na ruce. Říkal to tak, že to trochu připomínalo hlasatele, kteří v rádiu oznamovali, který' los vyhrává třicet tisíc liber, a hrozně moc mu přitom připadalo, že se dědeček na okamžik úplně otevře, rozevře se uprostřed po celé délce jako žlutý hrášek, pukne a rozpůlí se a nejaký dědeček drobounký jako kuřátko, malý usměvavý hodný dědeček, co bude míl rád děti. vyskočí ven. To se sice nestalo, ale najednou padla na Momika podivná tíseň a on vstal, přistoupil ke svému dědečkovi a pevně ho objal; ucítil, jak moc je teplý, hotová kamna, a dědeček v tu chvíli přestal mluvil sám se sebou, možná půl minuty mlčel, jeho obličej i ruce odpočívaly, jako by pozorné naslouchal ncjrů/.nčjším slovům v sobe samém, jenže měl jak známo zakázáno toho svého mluvení na delší dobu nechat. Pak začal Momik pátrat svědomité a metodicky, tak, I a k uz to on umí, Když byl s dědečkem doma sám, začal za ním chodit se sešitem a perem a s neskonalou trpčli-u.isti zapisoval hebrejskými písmeny do sešitu dědečkovo tlachání. Nepsal samozřejmě všechno, proč taky, ale psal véci. které mu připadaly ncjdůlcžitčjší, všelijaké zvuky, které dědeček vydal mockrát, a už po několika dnech si ujasnil něco podivného, totiž že dědeček neříká jen tak nějaké hlouposti, ale že někomu opravdu vypráví příběh, jak si to vlastné Momik myslel hned od začátku. Pokoušel se rozpomenout na to, co mu o Anšelovi vyprávěla babička Heny (to už bylo dávno, když ještě Momik pořádně nechápal a nebyl ještě alter kop, takže se mu o zemi TAM mohlo ledacos poodhalit), ale vzpomněl si jenom na to, že říkala, že dědeček psal taky básně pro dospěle a že měl ženu a holčičku a ty obě že TAM Uhynuly za tamtěch; Momik se taky pokusil něco se 30 31 dovtípit i různých náznaků v tom úryvku, který našel ve starém časopisu, ale nevedlo to k ničemu. Sel tedy do školní knihovny a zeptal se knihovnice, pani Govrinové, jestli má nějakou knihu od spisovatele Anšela Wasser-mana, ale ona sc na něj koukla takhle přes brýle a povídala, že o takovém spisovateli jaktěživa neslyšela, a ona zná přece všechny. Nu, Momik na to neřekl nic, jen se tak sám pro sebe v duchu usmál. Sel o svém objevu (totiž o tom, že dědeček vypráví příběh) povědět Belle, ale ta se na něj podívala tak, jak on to nemá rád, tak trochu soucitně, pokývala hlavou sem a tam, rozepnula mu homi knoflík a povídá, sport, hošícku, musíš se taky drobet starat o tělo, ptxiivej, jaký jsi bledý a slabý a hubený, úplnej vrabce, jak tě jen vernou na vojnu'.', jenže Momik trval umíněně na svém, že dědeček Anšel vypráví nějaký příběh. Babička Heny, když ještě měla rozum, vyprávěla taky nejrůznější příběhy a Momik měl ještě v živé paměti ten její zvláštní hlas, když vyprávěla, a slova, která nekonečně protahovala, i to, jak sc mu zároveň s těmi slovy protahovalo bříško a jak mu na dlaních a vzadu na nohou vyrážel podivný pot - přesné tohle cítí i teď, když mluví dědeček. A jak to Belle vysvětloval, rázem pochopil, že ten jeho chudák dědeček je teď v tom příběhu zavřený jako ten sedlák se smutným obličejem a pusou otevřenou ke křiku, kterého teta Itka a Šimik přivezli ze Švýcarska; ten sedlák prožil celý svůj život v malé skleněné kouli, kde padal sníh, když se s ní zatřáslo, a tatínek s maminkou ji postavili na kredenc v obvýváku, jenže Momik nemohl tu otevřenou pusu vystát, takže nakonec kouli náhodou rozbil a sedláka vysvobodil. A tak Momik zatím zapisoval dál do vyzvědaěského sešitu, nadepsaného lstivé „Vlastivěda", dědečkova zmatená slova a pomaloučku z nich začal vybírat ta jasná, jako kupříkladu her-najgl nebo šeherezáda, a Bella se zaradovala, že se už přestal věčně zabývat zemí TAM, a šla a zjednala si jasno u svého Jehošuy, toho vysokého důstojníka. Za dva dny Momikovi řekla, že Šeherezáda byla arabská princezna a že žila v Bagdádu, eož znělo dost divné, protože každý, kdo četl noviny, dobře věděl, že v Bagdádu nemají žádnou princeznu, jen prince Kásima, co nás nenávidí právě tak jako všichni ostatní zatracení cizáci. Ale Momik neznal zoufalství, měl sloní trpělivost a věděl, že všechno, co nám dnes připadá tajemné, strašné a nejasné, sc dá nakonec objasnit, protože všechno je věcí logiky a všechno se dá vysvětlit, takhle je to v matematice a ve všem, ale než vyjde pravda najevo, musí člověk dělat jakoby nic, každé ráno jít do školy, celé vyučováni tam sedět a moc si to nebrat, když o něm déti fikají, že chodí jako velbloud a že při chůzi podivné poskakuje, vždyť čemu oni rozumějí, a taky se necítit dotčeně, když mu fikají Helena Kellerová, to kvůli brýlím a rovnátkům v puse, kvůli kterým někdy radši moc nemluví, a taky jim moc nevěřit, když chodí podlézat, aby jim pověděl, kdy bude prověrka z počtů, a taky musí pokračovat ta dohoda s Lajzrem Lumpem, co na něm každé ráno vymáhá sendvič, a každý den se taky musí zvládnout cesta ze školy domů, což je jak známo možné jen tak, že si to člověk přesně vypočítá, protože přesně sedm set sedmdesát sedm kroků, ne miň a ne víc. je to od brány školy až ke stánku s losy, kde sedí jeho rodiče přitištěni k sobě S celý den slovo nepromluví; ti ho vidí, když přichází na konec ulice, zdaleka, na tohle mají smysly bystré jak iicliny, a když k nim dojde, maminka k němu vyjde a dá mu klič od domu. Maminka je hrozně malá a tlustá, vypadá tak trochu jako kilový pytlík mouky. Nasliní si prsty, učeše mu vlasy, které má Momik úplné jako Motl Pcjsi, aby nebyl tak rozcuchaný, a setře mu taky smítko t tváře a z rukávu. Momik sice dobré ví, že tam žádné tmiitko nemá, ale ona se ho ráda dotýká a on, chudák 32 33 sirotek, trpělivě a nehnutě sloji před jejími nehty a prsty, znepokojeně se jí divá do oěí, protože když vyjde najevo, že je má nemocné, tak nám možná nedají povolení ke vstupu do Ameriky, a maminka, která nemá tušení, že je teď maminkou Motlovou. mu rychle šeptá, že s tím jeho tatínkem už to dál nejde, že už ho není možné vystát s lim jeho zdychánim, jako kdyby to byl nějaký devadesátiletý- stařec, rychle se na tatínka, který se ani nehne a jen tak jakoby nic se divá, ohlédne a řekne Momikovi, že se už tatínek týden nemyl, že to kvůli tomu smradu sem lidi nechodí kupovat losy, dva dny až na ty tři stálé zákazníky že nepřišel vůbec nikdo, tak proč prý by tu loterie nechávala stánek, když tu nemají zákazníky, a plám se tě. kde vezmeme peníze na jídlo? Celý den tu s ním zůstává jak v krabičce sardinek jenom proto, že ve véci peněz na něj neni spolehnuti, on by snad byl schopen prodat los se slevou, a aby ho taky nedej Bože nera-nila mrtvice z těch sígrů proč mě jen Pánbůh takhle trestá a nezabije mě hned místo takhle, kouxiček po kousíčku, zeptá se. zmlkne a rysy obličeje ji zcela ochabnou. Ale pak k Momikovi na okamžik pozvedne oči a ty jeji oči jsou mladé a hezké, strach ani hněv na nikoho na světě v nich není, naopak, jako by Momika vyzývala, aby se na ni usmál, aby seji dostalo něčeho /\ láštniho. v očích jí svitne, ale to trvá jen kratičko, už je zase taková jako předtím, Momik vidí, jak sejí oči mění, a Mot! ji v duchu hlasem bratra Eliáše šeptá, tak už dost. maminko, už neplačte, pan doktor říkal, že nesmiie plakat, kvůli nám všem, maminko, a Momik v duchu přísahá, že ji najde zelený kámen, který uzdravuje nemocné oči a nejspíš i jiné ošklivé nemoci, ar umře v Hitlerově černém hrobě, když to neudělá! A diky těmhle myšlenkám, kterými se Momik v duchu usilovně obírá, skoro neslyší ty sígry ze sedmičky, kteří stoji v bezpečné vzdálenosti od jeho tlustého tatínka a vykřikuji: „Když chceš chodit bos. 34 MtČi koupit los!" To mají takovou básničku, ale Momik n jeho maminka nic neslyší a Momik vidi, že i jeho tatínek, obrovský smutný císař, zabořil oči do svých velikú li rukou a nikdo z nich tří neslyší tu sebranku, jsou totiž připraveni vnímat jen slova v jejich tajném jazyce, \ |uliš (brzy s nimi bude moct mluvit i krasavice Mari-lyn Monroeová, protože si vzala Žida, pana Millera, ,i každý clen se učí tří slova v jidiš), a všichni ostatní ať ni puknou, tak. Maminka se Momika ještě tu a tam do-11 m a on už zatím řekl v duchu sedmkrát kouzelné slovo ■ htijmova, které musíte říct neobřezancům v krčme na In,inici, tak to totiž stoji v Motlu ben Pejsim, protože kd\ž jim řeknete chajtnova. okamžitě zapomenou na i ko, e o zrovna dělají, a poslechnou všecko, co jim řeknete, zvlášť když je požádáte, aby vám pomohli proklouznout do Ameriky, nemluvě už o věcech jednoduš-Uch, jako třeba postarat se o ty syčáky ze sedmičky, pi i ii i kterým Momik neobřezance ještě neposlal jen pro-i e mu to jeho dobré srdce nedovolilo. „V ledničce máš kuřecí stehýnko pro sebe i pro něj,41 řekne maminka, „a dávej pozor na kosti, abys snad nedej Bože nějakou nepolkl. A on taky ne, dávej pozor!" „Ano. maminko.*' „A dávej pozor na plyn, Slejmele. Okumžité ho vypni, abysme nedej Bože nevyhořeli.*' I h>bre." „A nakonec se taky pořádně podívej, jestli jsi d N|>i>r,iku zavřel kohoutek, a laky ten kohoutek vzadu, ľan vzadu je ncjdůlcžitéjší." „Ano.1' „A nepij sodovku t lednice, včera jsem viděla, že jí v láhvi chyběla dobře i h nice. Tos vypil ty, a teď je zima. A okamžitě, jak v i iiIch dovnitř, zamkni na dva zámky, nahoře i dole. Jen [edunu lo nestačí!" „Dobře..." „A dohlédni na to, ať si idc hned po jídle lehnout, af se mi netoulá venku v deští. Vniku nemá co dělat. Beztak už o nás všichni říkají, že ho necháváme toulat se venku jako vandráka." „Dobra, ." Ještě chvilku mluví jen tak pro sebe, zkusí jazy- 35 kem, jestli ji ještě nějaké to slovo nezůstalo v puse, protože to dá rozum, že když něco zapomněla, třeba jen jediné slovíčko, tak všechno, co mu řekla, bylo zbytečné, ale oba si myslí, že je všechno v pořádku, že na nic nezapomněla, a že se tedy Momikovi nedej Bože nic zlého nestane, takže už maminka může říct to, co říkává nakonec, totiž tohle: „Nikomu neotvírej, nečekáme žádné hosty. Tatínek a já se vrátíme jako vždycky v sedm, nedělej si starosti, Udělej si úkoly. Nero/dělávej oheň v kamnech, ani když bude zima. Až budeš mít úkoly hotové, můžeš si trochu hrát, ale žádné divočení, a taky moc necti, nebo si zkazíš oči. S nikým se nehádej. A když ti někdo natluče, okamžitě sem přijď." Hlas ji pomaloučku slábne a vzdaluje se. „Sbohem, Šlejmele, a rozluč se taky s tatínkem. Sbohem, Slej-mc. A buď opatrný!" Takhle sc s nim určité loučila i tenkrát naposled, když byl ještě malé děťátko v královské kolébce. Jeho tatínek, který byl tehdy ještě císařem a bojovníkem commandos, tenkrát zavolal hlavního lovčího království a přidušeným hlasem mu přikázal, aby vzal dítě do lesa a nechal je tam napospas nebeským ptákům. Na všechny dětiT co se tam narodily, byla uvalena taková kletba, tomuhle Momik ještě tak úplně nerozumí. Ale ten lovčí se nad ním naštěstí smiloval, potají ho u sebe vychovával a po letech se Momik jako neznámý mladík vrátil do zámku a rázem se tam stal tajným rádcem krále a královny a taky královským tlumočníkem, lakže mohl zblízka, aniž o tom kdo věděl, dával pozor na chudáka krále a na královnu, které zbavili moci; tohle všechno jsou samozřejmé jen výplody jeho fantazie, Momik je chlapec založený velice vědecky a má vyvinutý smysl pro matematiku, ve všech čtvrtých třídách není na počty nikdo jako on, ale zatím, než vyjde pravda najevo, si musí trochu pomáhat fantazii, dohady a taky šepotem, který utichá ve chvíli. kdy on vejde do pokoje, jako třeba když rodíce seděli 41 mluvili s Itkou a Si mi kem o reparacích a tatínek na-icdnou promluví a hněvivě povídá, a co třeba člověk jati' ji, který1 tam přišel o dítě, takže Momik si není tak docela jist, že ty jeho fantazie jsou opravdu jen pouhé l.inta/ie, a nékd\. kdy/ je nu: h ml ne /L\ se muže těšíc lim ze mysli na to, jak se budou všichni radovat, až bude moci konečně rodičům prozradit, že to on je to dítě, které dali lovcimu bude to jako Josef a jeho bratři, Ale někdy *i myslí něco úplně jiného, totiž že to ztracené dítě bylo |tho dvojče, Momik totiž jasně mši. že měl kdysi siam-llri dvojce, a když se narodili, zeje oddělili jako v té knize Neuvěřitelná vyprávění aneb tri sta úžasných príhod, jež otřásly světem, a že se jednou možná zase setkali a |wk se zas budou moct spojit, když budou chtíc. I >d stánku s losy jde dál přesné a vědecky, oni říkají. |g l hodí jako velbloud, jenže nechápou, že si prostě dává pozor na kroky, když jde pres všechny své tajné přechody a všemi zkratkami, o nichž \i jen on sám, ostatně mále laky všelijaké stromy, kterých se jakoby náhodou imisi dotknout, protože je mu jich líto, možná totiž musí někomu tam uvnitř ukázat, že na něho nezapomněli, pak projde opuštěným dvorem zapomenuté synagógy, kde bydli jen starý Munin - tamtudy musí projít strašně rychli, to kvůli sobě i kvůli všem těm umučeným světcům, I in t už nemají trpělivost čekal, až je někdo konečně z té ľ |i< li svatosti a mučednictvi vysvobodí - a to už je vidět Jejich dům, takový betonový čtverec, který stoji vysoko IM Čtyřech tenkých a třesoucích se nohách a dole je malé lltUdiště, Po pravdě řečeno měli v tomhle domě dostat ľ ľ leden byt, a ne dva, jenže oni zapsali babičku Heny litkn další rodinu, to strýc Šimik jim řekl, že to tak maji mlfl.il, a lak pro sebe dostali celý dúm; v té druhé polovině sice nikdo nebydlí a taky tam nikdo nechodí, aleje .....I ich, TAM už si vytrpěli dost a podvádět tuhle zatra- 36 37 cenou vládu je pňmo svatá povinnost. Na dvore stojí obrovská stará borovice a ta tam nepouští slunce, tatínek vzal už dvakrát sekeru a šcl strom porazit, ale pokaždé se sám sebe polekal a mlčky se vrátil domu; maminka byla vzteky celá bez sebe. že prý je mu líto stromu, a ne toho dítěte, které vyrůstá ve tmě bez slunečních vitamínů. Momik má svůj vlastní pokoj a v tom visi obraz našeho premiéra Davida Ben Guriona a taky obrázek letounů Vautour, jejichž roztažená křidla jako křídla ocelových ptáků směle hájí naši oblohu; škoda jenom, že tatínek s maminkou nedovolí, aby si tam pověsil další obrázky, protože prý hřebíky zničí omítku, ale až na ty obrazy, které tu omítku opravdu drobet ničí, je jeho pokoj čistý a uklizeny, každá věc je na svém místě, takže z toho pokoje by si rozhodně mohly vzít příklad i ostatní děti, kdyby tam ovšem chodily. Jejich ulice je tichá, vlastně je to docela matá ulička. Jen šest čísel a pořád je tu klid. až na ty chvíle, kdy Chána Citrinová uráží Pánaboha, I dům, kde bydlí Momik, je dost lichý. Jeho tatínek a maminka moc přátel nemají. Přátele vlastně nemají vůbec, samozřejmě až na Bellu, ke které chodí maminka v sobotu odpoledne, když latinek sedí v košili u okna a dívá se ven, a samozřejmě letu Itku .1 strýce Šimika. li přiji/děií dvakrát do roka na celý týden, a to se pak všechno změní. Jsou to jiní lidé, podobnější Belle. A i když Itka má na ruce číslo, oba chodí do restaurace, do divadla a taky ke Giganovi a Schumacherovi a pořád se hlasité směji, že maminka odvrací hlavu a honem se dotkne rty konečku prsiů a :\ si položí na čelo a Itka říká, co je. Gizelo, na tom, když se člověk trochu zasměje, a maminka se hloupé usměje, jako by ji při něčem přistihli, a řekne: Ne. to nic. jen se smějte, to já jen tak, to neuškodí. Itka a Šimik také hraji karty a jezdi k moři. Simik dokonce umí plavat. Jednou se na celý mésíc vydali po moři na luxusní lodi Jeruzalém, protože Šimik má v Nataniji velikou garáž a taky dokáže bezvadně podvádět při placení daně z příjmů; maji jen jediný menší problém, totiž že nemají dčli, protože na Itce. když byla TAM. dělali všelijaké vědecké pokusy. Momik ú v tatínek s maminkou nikam nejezdi, dokonce ani po Izraeli ne. jen jednou za rok, pár dní po veliko- i n" ich. jezdi na tři dny do malého penziónu v Tiberiadé, ľo ic fakt drobet divné, protože na ry dny Momika dokonce uvolňují ze školy. V Tiberiadé se trochu /mění, nc lak úplně, ale drobet přece. Sednou si třeba do kavárny ii pret všechny tři objednají sodovku a zákusky. O každých takovýchhle prázdninách jdou jedno ráno na pláž, ..di pod maminčiným žlutým deštníkem, který rozhodné můžete mít za slunečník, a všichni na sobě mají velice lehké šaty. Nohy si natrou, aby se jim nespálily, a na ttOfC mají všichni tri malý bílý kšilt z umělé hmoty. Plav-l , Momik nemá. protože je přece hloupé vyhazovat peníze za něco, co člověk použij e jen jednou v roce, krátké k Mihoty rozhodně stačí. Po břehu smi běhat jen k vode, nie můžete se spolehnout, že ví lip než všichni ti uličnici, oo si v té vodé plavou, jak přesně hluboké je Genazaret-kké jezero, jak je dlouhé a široké a které druhy ryb v něm h\\. Po všechna ta minulá léta, co Momik a jeho rodiče jezdili do Tiberiady, přijížděla teta Itka sama do Jeruza-Iniia. aby dávala pozor na babičku Heny. Z Natanije r sebou vozila kupu polských novin, a když se vracela domů, nechávala je Belle. Momik si z nich (hlavně / Pneglqdu) vystřihoval obrázky fotbalistů polského národního mužstva, hlavně jeho brankáře Szymkowia-ku, co skákal jako kočka, ale ten rok, co k nim přišel il ili ŕek Anšel. s nim Itka odmítla zůstat sama, protopí' ■■ nim je to prý tčž.ké. a tak si jeli rodiče samí a Momik zůstal s tetou a s dědečkem, protože jen Momik si * mm umi poradu, ^ 39 Tenkrát, tedy toho roku, Momik poprvé přišel na to. že jeht) rodiče utikají z domova a z města kvůli Dni holocaustu. To už mu bylo devět a čtvrt. Bella mu říkala Benjamínek z naší uličky, ale ve skutečnosti tam byl Momik dítě jediné. Tak to bylo od té doby,co tam v dětském kočárku přijel poprvé a sousedky se nad nim s k Li něly a radostně říkaly, oj, pani Neumanová, lpi far a mjauskejl, ten je ale ošklivej, a ty, které vědí ještě lip. co se patři, odvracely obličej a třikrát si odplivovaly, to aby ho uchránily před tím, co mají v těle jako nemoc; od té doby už devět a čtvrt roku chodi Momik jejich ulicí a pořád má v uších tahle požehnáni a to odplivování. Momik byl vždycky chlapec hodný a dobře vychovaný a dobře věděl, co si ti v uličce mysli o ostatních dětech, které v okolí bydli, totiž že jsou drzé, divoké a že jsou lo privandrovalci z Východu; Momik měl za dospělé, kteří v jejich uličce bydleli, rozhodné velkou zodpovědnost. Je třeba také říci, že jeho celé jméno znělo Slomo Etraim Neuman, to na památku tamtěch Kdyby to bylo možné, byli by mu dali jmen sto, ostatně babička Heny to dělala pořád - říkala mu Mordechaj, Lej bele, Sepsele, Mendl, Anšel a Šulem a Chumak a Slomo Chajim a Momik se tak naučil znát je úplné všechny, Mendla, který odjel do Ruska, aby se stal chudák komunistou, a zmizel lam, Sutana, horlivého obhájce jazyka jidiš, co jel lodi do Ameriky, jenže ta loď se potopila, Isera, co hrál na housle a přišel o život za těch lumpů, maličkého Lejbe-leho a Šepseleho, co už na ně nezbylo místo u stolu, tak byla tenkrát rodina veliká, a tak jim tatínek babičky Heny řekl, že maji jist jako šlechta, a oni tedy jedli na podlaze pod stolem a věřili mu, Slomo Chajima, co se stal sportovním přeborníkem, a Anšela-Efrairna, co psal tak hezké smutné básně a pak se odstěhoval do Varšavy a stal se tam chudák velkým Židovským spisovatelem; ti všichni za těch proklel ý e h nacistů přišli o život. Jednoho slunného dne městečko napadli, všechny, co tam byli, shromáždili na jednom dvoře u řeky a aiiiii.,. A tak Lej-bele a Šepsele zůstanou navěky docela maličcí a budou se smát pod stolem, Slomo Chajim. co byl na polovinu těla ochrnutý a zázrakem se uzdravil a stal se z ného opravdový Samson, bude pořád s napjatými svaly na olympiádě židovských městeček a vzadu bude řeka Prut. a malý Anšel, který byl vždycky z nich všech nejslabší, lakže si kvůli němu dělali starosti, že nepřečká zimu, a pod postel mu dávali horké cihly, aby nezmrzi, tu na obrázku sedí v námořnickém oblečku, legrační pěšinku uprostřed hlavy, na vážných ocích veliké brýle na mou věru, spráskne rukama babička, jsi mu hrozně podobný! Před mnoha lety mu o nich vyprávěla, to když ona ještě měla paměť a o něm si všichni mysleli, že ještě nedosáhl veku, kdy děti začínají rozumět, ale jakmile mu maminka na očích poznala, že už se nedivá jen tak, okamžité babičce řekla, aby toho nechala, a schovala taky album s těmi krásnými obrázky (zřejmě je tlala tetě ltee). Momik se teď ze všech sil snažil rozpomenout, co přesně na těch obrázcích bylo a o čem byly ty příběhy. Každou novou věc, na kterou si vzpomněl, si okamžitě zapisoval, dokonce i maličkosti., které se nezdály být důležité, protože tohle byla válka a ve válce se musí užívat všeho, co je po ruce, Tak to dělá i Izrael, když bojuje proti těm zatraceným Arabům, Pravda, Bella mu občas pomohla, jenže to dělala bez velkého nadšení, to hlavní musel Momik udělat sám. Nezlobil se na ni, proč taky, bylo mu přece jasné, že kdo byl TAM. nesmí mu nic napověděl a taky od něho nemůže přímo a jednoduše žádat pomoc. V tom státě zřejmě měli všelijaké zákony a utajováni Ale Momik se všech tec h těžkostí a problémů nepolekal, protože prosiě neměl na vybranou a jednou provždy se s tím beztak muselo skoncovat. Za poslední týdny přibyla v jeho vyzvédačském sešité spousta křivých řádek. 40 41 napsaných potmě pod pokrývkou, um nu Lo neviděl. Ne vždy věděl přesné,jak má hebrejsky napsal lo. en latinek každou noc vykřikoval /e spáni. Během posledních Jet se tatínek začal trochu uklidňovat a jeho noční můry skoro zmizely, ale co k nim přišel dědeček, všechno to zas začalo znova. Ty jeho výkřiky byly opravdu divné, ale k čemu jsou logika, rozum a Bella? Když človek tyhle výkřiky /koumal za denního světla, všechno bylo rázem mnohem jasnejší a jednodušší: v té říši byla válka a tatínek tam byl císařem, ale taky předním bojovníkem, příslušníkem commandos. Jeden jeho přítel (nebo dokonce jeho pobočník) se jmenoval Sonda r - to je divné jméno, možná konšpirační, jako ta za časů Ecelu a Le-chi. Všichni byli ve velikém táboře, který měl kompilované jméno. Tam se cvičili a odtamtud laky vyráželi na odvážné akce, které byly tak tajné, že ani dneska se o nich nesmí nic rikat, V okolí byly také vlaky, ale to už neni tak jasne, možná něco jako ty, co mu o nich vypráví jeho bratr Bili, o kterém nemá nikdo ani tušení. Takové, jak na ně útočili indiánští divoši. Všechno je to strašné zamotané. Za jeho latinka v lé říši samozřejmě laky pořádali veliké skvělé podniky, kterým se říkalo ukcum. a někdy (to asi aby posílili hrdost obyvatel říše) i nádherné vojenské přehlídky jako ty na Den nezávislosti. Levá pravá, levá pravá, křičí Momikův tatínek ze spaní, links rechts. křičí německy a Bella mu to kategoricky odmítá přeložit, a teprve když. na ni Moitiik už skoro křičí, rozzlobené řekne, že loje levá pravá, vlevo vpravo, loje všechno? diví se Momik, a proč mu to tedy lak umíněně odmítala přeložit? Maminka se tatínkovými výkřiky probouzí, začne do něj strkat, třást jim a plakat, no tak, to už stačí, Tovje, ía, Štii vždyť to uslyší to dítě, tam už je po všem, on mi tu uprostřed noci takhle křičí, a klog zoi im trefn, hrom do něj, ještě mi vzbudíš díte. Tovje! Potom začne tatínek dlouze vzdychat, probudí se a poleká, je jako žhavá pánev, když ji strčíte pod vodovod, a Momik ve svém pokoji už může pod pokrývkou zavřít sešit., už jenom slysi tatínka, jak sténá do dlaní, a pokouši se /odpovědět přesně jako Amos Chacham nesmírně zajímavou LrtázklL totiž když se ted? tatínkovy ruce dotknou jeho oči a ty oči dál uvidí normálně, zdali už v těch rukou není smrt. Někdy se totiž stane, že se dotkne i maminky, to když jsou k sobé přimknuti ve stánku s losy. A babičku Heny bral vždycky na rukou ke stolu a zpátky do postele a dědečka Anšela myje každý čtvrtek sám s pomocí hadru a vědra, protože mamince se prý1 dělá špatně- Všichni tihle lidé ovšem přišli také ODTAMTUD, jim už možná nemůže uškodit. Za povšimnutí stojí jedna velice důležitá věc, totiž že když prodává losy, tak má na každém prstu takový malý gumový náprstek. Nemluvě už o důkazu nej vědečtějším, totiž o tom. co se stalo pija-vicím paní Miraudy Bardugové. co chodila tatínka ošetřovat, když se mu vyrážka na prsiee h najednou objevila. Momik probírá strašně dlouho všechny možnosti, jak to musí dělat každý rádný badatel: jsou třeba jako vařící kotlík? Je totiž pravda, že když se někdo divá jen tak a nic neví, může si myslet, že ty ruce jsou docela obyčejné, Nebo jsou kupříkladu jako smirkový papír? Nebo jako ježci bodliny? Sotva usnul. Už nějakou dobu, to co k nim přišel dědeček Anšel, nemůže Momik v noci usnout. Nebo jsou jako suchý led? Jako injekce? Ráno před jídlem (tatínek s maminkou vždycky odcházeli z domu před nim) si honem zapisoval ještě jeden nápad: „Naši směli hrdinové vyrazili frontálním útokem 7 tábora a překvapili divoké Indiány v čele s Červenou punčochou, kteří přepadli poštovní vlak. Císař cválal v čele na svém věrném koni, pohled na něho byl nádherný, a střílel z puškv na všechny strany. Sondísr / icho oddílu ho kryl zezadu. Obrovsky císař křičel dozadu a jeho energický křik zněl celou zmrzlou říši." Momik 42 43 dopsal a přečetl si, co napsal. Bylo to zdařilejší než obvykle, ale ještě to nestačilo, ledacos chybělo, A Momik měl někdy pocit, že chybí to hlavní. Musel psát tak, aby to mělo větší sílu a biblický vzlet, jako ta stránka, kterou napsal dědeček Anšel. Jenže jak... Jeho fantazie musí být smělejší, protože věci, které se staly TAM, byly zřejmě něco mimořádného, když o nich všichni tolik hledí mlčet. Momik si tedy začal pomáhat i tim, co se ve škole učili o Ordu Wingatovi a nočních oddílech a taky o letadlech Supermystěre, která snad od Francouzů, našich přátel a věcných spojenců, dostaneme, a dokonce se utekl i k představám o prvním izraelském atomovém reaktoru, který teď fakticky stavíme v píscích Nachal Ru-vin - minulý týden vyšel senzační článek s obrázky „bazénu", kde :u ;immo\o.i \ čc dělají! Momik cítil, že se blíží řešení celé té záhady. Vždy měl na paměti onen výrok Sherlocka Holmese v „Tančících figurkách", že nač jeden člověk přijde, to může druhý odhalit, a proto věděl, že se mu to podaří. Bojoval za své rodiče i za ostatní. Oni o Lom neměli ani tušeni, proč taky Bojoval jako partyzán v podzemí, liplně sám. Jen proto, aby oni všichni mohli konečné trochu zapomenout, trochu si odpočinout nebo se na okamžik přestat bát. A Momik už ví. jak na to. Sice to je dost nebezpečné, ale Momik se nebojí. Totiž on se boji. ale už nemá na vybranou. Bel la, aniž si toho všimla, mu naznačila to nejduležítějši, když mluvila o nacistické bestii. Bylo to už strašně dávno a on lomu moc dobře nerozuměl, ale toho dne, co k nim přišel dčdeěek a Momik sešel dolů do skladiště vyhledat ten posvátný časopis s povídkou, tu narážku přesně pochopil. A dá se říci, že právě v tu chvíli se Momik rozhodl, že si jedno takové zvíře ehytí. aby je zkrotil a přiměl je, aby se změnilo a přestalo všechny ty lidi tak trápit a aby mu konečně taky prozradilo, co se to v zemi TAM stalo a co jim to udělalo. Momika to už plně zaměstnávalo skoro měsíc, skoro od toho dne, co k nim dědeček Anšel přišel - v noci v nejpřísnéjší tajnosti, v malém lemném skladišti pod domem choval nacistickou bestii. Tu zimu si lidé pamatovali ještě řadu let. Ne kvůli dešti, ono totiž ze začátku vůbec nepršelo, ale kvůli větru. Ta zima v devělapadesáiém, říkali starousedlici v Bejt Mazmihi. ani doříct už to nemuseli. Momikův tatínek chodil večer domů v kalhotách, z nichž dole vykukovaly žluté spodky, v každém uchu měl obrovský chomáč bavlny a do klíčových dírek strkal kousky novinového papíru, aby tak zastavil vítr, který dovnitř vnikal dokonce i tudy. Momikova maminka šila po nocích na stroji, který jí koupili Hka a Šimik, Bella to zařídila tak, že všelijaké paní si chodily dát u maminky vyspravit povlaky a přišít záplaty na stará prostěradla: takhle se do domu dostal ještě nějaký ten halíř. Byla to singrovka z druhé ruky, a když na ni maminka šila a kolo sc točilo, Momikovi připadalo, jako kdyby to maminka snovala počasí venku. Tatínek byl z rámusu, který stroj dělal, strašně nervózni, ale řikat nemohl nic. protože těch pár halířů potřeboval taky, navíc si nechtěl pohněvat maminku a její ostrý jazyk, a proto jen přecházel po domě sem a tam, vzdychal, zapínal a zase vypínal rádio a pořád říkal, že za tenhle vítr a vůbec za celou situaci může tahle zatracená vláda. Vždycky volil stranu ortodoxních židů. ne že by snad byl ortodoxní, proč taky, ale nenáviděl Ben Guriona, protože byl u moci, všeobecné sionisty. protože byli v opozici, a Jaariho, protože patřil k těm zatraceným komunistům, Říkal, že od té doby, co ortodoxové vystoupili z koalice, nás potrefila tahle zima a vitr a sucho, což prý je všechno znamení, že se Pánubohu nelíbí, co se tady děje, říkal tatínek a přitom pokukoval směle i opatrně po mamince; ta ani nepřestávala šit a jen si tak pro sebe nahlas říkala, ojch mír u politikaker. Dag Hammarskjold. . 44 45 Momik byl ale dost ustaraný, protože si všiml, že tenhle vítr nej různějším lidem, s nimiž se Momik spřátelil až poslední dobou, tak nějak zamotává hlavu; měl takový pocit, i když nevěřil, že se něco takového opravdu může stát, jenže všechno bylo najednou divné a trochu to až člověku nahánělo strach. Vezměte si třeba Chánu Citrinovou, Dostala dalši část odškodného za krejčovskou dílnu, kterou rodina krejčího měla v Gdaňsku, a místo aby si nakoupila jídlo nebo to strčila do starého střevice v komoře, hned všechno rozházela /.a šaty - aza jar ojfmir, to si dám líbit, jak se to la ženská zas vymódila, povídala maminka Belle a oči ji hněvivě planuly. A jak prý se ta dévka tou ulicí špacíru je. nosí se jak ten parník Jeruzalém, to bych ráda věděla, co tam ztratila'' A Rclla. která je učiněné zlato a i té Cháně dá vždycky zadarmo sklenici čaje, se zasměje a řekne, eo se kvůli ní rozčiluješ, Gizelo, při vedl as ji snad na svět v se-dumdesáti, že si s ni děláš tolik starostí? Cožpak nevíš, že ženská si kupuje kožich, aby sebe zahrála a sousedky dohřála? A Momik je poslouchá a ví, že Bella s maminkou vůbec nechápou, oč tady jdet protože Chána chce být ve skutečnosti hezká ne proto, aby dopálila maminku, ani kvůli těm svým šamstrům, ale proto, že přišla na něco nového, a jen on o tom ví, protože vždycky pozorně poslouchá, co si Chána sama pro sebe říká, když sedí na lavičce s těmi staříky a škrábe se. Ale nejen Chána Citrinová to najednou přehání. Najednou i pan Munin byl divnější než obyčejně, U něj to sice začalo ještě dřív, než k nim přišel dědeček, ale poslední dobou tomu propadl úplně, Počátkem roku vám pan Munin slyšel, že Rusové poslali na Měsíc Lunik 1, a hned se začal zajímat o vesmír, od té doby skoro ztratil všechnu trpělivost a Momika přímo nutil, aby mu ještě za tepla přišel říct každou novinku, kterou o sputnicích uslyší, a dokonce mu slíbil, že pokaždé, kdy bude Momik místo něj poslouchat 4m Vloniik hlava se mu porad ještě točila uskočil, klopýtl o kámen a upadl; v tu chvíli vám na vlastni oči uviděl, jak se černý, páchnoucí, rozesmálý Munin s mohutným závanem větru lak trochu šejdrem vznáší přímo na nebesa, jako třeba prorok Kliáš s tím svým povozem. V tom okamžiku - a Momik věděl, že na něj jaktěživ nezapomene - se konečně dovtípil, že Munin je doopravdy takový ten kouzelník, co se o nich nesmí vědět, jako iřeba íarned-wawové, u tajní světci, co na nich stoji svět, a taky že Chána Citrinová není prosté jen tak nějaká žena, nýbrž čarodejka, žc jeho dědeček Anšcl je jakýsi prorok, který ale předpovídá pozpátku a pořád vypráví o lom, co už bylo, a že možná i Max a Moritz a pan Mar-kus maji nějaké lajné úkoly a ti všichni že taky nejsou náhodou, ale proto, aby Momikovi pomohli, protože předtím, než začal bojovat za své rodiče a pěstovat bestii, si ani nevšiml, žc oni tu bydlí. Tedy to možná trochu přehání, všimnoul si jich všiml, ale nikdy s nimi vyjma Munina sítivo nepromluvil, vždycky se od nich hleděl držet co nejdál, a teď jc s nimi najednou poŕáď a když s nimi není, tak na nč aspoň myslí, na to, co vyprávějí, a na zemi TAM. Jak byl hloupý, když to prve nepochopil! On jimi upřímně řečeno taky trošku pohrdal kvůli tomu, jak vypadali, jak páchli a jaci byli vůbec; ted jenom doufal, že mu ještě stihnou ledacos tajného naznačil li jemu že se lo podaří rozluštit, než jim ten bláznivý vítr něco udělá. Když se Momik s dědečkem v poledne vraceli domu. museli se proti větru pořádně Opřít; stěží viděli na cestu a lekali se všelijakých podivných hlasů, promlouvajících všemi možnými jazyky, o nichž si byl Momik jist, že se ukryly ve skulinách stromů a puklinách popraskaných chodníků - zřejmé tam byly už strašné dlouho, až 48 49 je odtamtud vymetl ten vítr. Momik si rá/ně strkal ruce do kapes a nepřestával litovat, že v létě nejedl vie a že trochu nepřibral. a dědeček proti větru postupoval těmi svými rozháranými pohyby, jenže najednou třeba úplně zapomněl, kam vlastně jde, zastavil se, rozhlédl se kolem, natáhl ruku jako malé dítě a cekal, že někdo přijde a vezme ho za ni; taková chvíle byla opravdu dost nebezpečná, protože právě teď mohl vítr využit příležitosti a odnést si ho, jenže Momik měl reflexy, no úplný Cho-dorov, takže pokaždé přišel včas, aby dědečka dohonil, pevně mu sevřel ruku, která vám byla uvnitř tak měkká, a šel s nim dál. To už toho měl vítr pochopitelné právě tak dost, řítil se na ně z údolí fijn Keřem i / údolí Malcha a vrhal na ně mokré stránky novin a staré volební plakáty ze zdi. Vítr vyl jako šakal a cypřiše z toho vyti úplné sílely, začínaly se naklánět a svíjet na všechny strany, jako by je někdo lechtal na břiše, trvalo strašně dlouho, ne/ se Momik s dědečkem dostali domů, Momik odemkl oba zámky a okamžitě zas zamkl, i na ten dolní. Teprve potom přestával ten vítr v uších a člověk konečně něco slyšel. Pak mohl Momik nechat brašnu brašnou, sundat dědečkovi tatínkův veliký starý kabát, honem si k němu trochu přivonét, posadit dědečka ke stolu a oběma ohřát jídlo. Babičce Heny se v poledne muselo jídlo nosit do jejího pokoje, sama totiž z postele nevstávala, ale dědeček ji s nim, a to je Motnikovi milé, je to. jako by to byl opravdový dědeček, se kterým se dá mluvit a tak. Babičku Heny měl Momik moc rád. Dodneška ho zabolí, kdykoliv si na ni vzpomene. A když si člověk pomysli, v jakých mukách umřela! Nu, babička Heny měla rozhodné svůj vlastni jazyk, který se u ni objevil, když už jí bylo sedmdesát devět, poté. co zapomněla polštinu, jidiš a tu trošku hebrejštiny, co se naučila tady. Když se Momik vracel ze školy, hned se běžel podívat. jak seji daří, a ona byla radostí celá vzrušená, celá zčervenala a mluvila na něho tím svým jazykem. Nosíval jí jídlo, sedal si a díval se na ni. Zobala z talíře jako ptáče. V drobném obličeji měla svůj obvyklý úsměv, takový vzdálený, a s tím úsměvem na Momika mluvila. Vždycky to začínalo tím. že se na něj jako na Mendla zlobila, že takhle opustil rodinu a odjel jako nějaký chudák pracovat do místa, které se jmenovalo Horislav, a odtamtud se zatoulal do Ruska, kde zmizel, a jak prý jen mohl udělat něco lakového a zarmoutit matku a sourozence; pak po něm jako po Šolemovi chtěla, aby i když přijede do té Ameriky, kde se zlato válí na ulici, nezapomněl, že je Žid a aby si nasazoval tefilin a každý den se modlil v synagóze, a pak ho jako lsara prosila, aby ji na housle zahnil Štralc. a zavírala oči a bylo vidět, že ty housle opravdu slyší, a tak se na ni Momik díval a neodvažoval seji vyrušit. Bylo to hezčí a dojimavějši než nějaký film nebo kniha, někdy mu z toho vážně až. vyhrkly slzy, a rodiče se ho pokaždé ptali, co má co tolik vysedávat v pokoj i babičky Heny a poslouchat ty její řeči v jazyce, kterému beztak nikdo nerozumí, na což Momik říkal, že on rozumí všemu. Fakt. Momik totiž takové nadáni měl. Na nejrúznejši jazyky, kterým mkdo nerozuměl, a rozuměl dokonce, i když lidé mlčeli nebo když za celý život řekli jen dvě slova jako ten (hnzburg, co pořád říkal, kdo jsem. kdo jenom jsem: Momik už věděl, že Ginzhurg utratil paměť a teď že se všude snaží zjistit, kdo je, do-kouee i v popelnicích, a už mu chtěl navrhnout (teď spolu na té lavičce tráví celkem dost času), aby napjal do Itiho pořadu, co v něm vyřizuji pozdravy od čerstvých přistěhovalců, že ho třeba někdo bude znát a připomene inu. kdo je a kde se ztratil. Vážně, Momik uměl přeložit VJÍcchno, byl přece královský tlumočník. Uměl přeložit i nic v něco, to proto, že věděl, že něco takového nic vůbec neexistuje, žc vždycky je něco, no a přesně tak to 50 bylo s dědečkem Anšelem, který taky jídal jako ptáče, zobal a potom polykal, jenže o něco bojácněji než babička, TAM určité museli jist vždycky strašné rychle, jako Židé v F.gyptč za velikonoční noci. Momik přijde nakonec na kloub i dědečkovu příběhu, už teď věděl, že ho dědeček vypráví nějakému muži či dítěti jménem Hernajgl, k tomuhle slovu se totiž pořád vracel a vyslovoval je přitom všelijak - jednou se zlobil, jindy zas lichotil, potom zas hyl smutný, ale před třemi dny Momik dědečka, když ve svém pokoji mluvil sám se sebou, pozorně poslouchal a zřetelné slyšel, jak dědeček říká „Fried", a tohle jméno přece Momik znal už z toho posvátného časopisu. Vzrušením se mu roztřásly ruce. ale hned si řekl, no co, tohle jsou přece staré záležitosti, proč by to dědeček pořád takhle vyprávěl, a ještě k tomu takhle vzrušeně? Ale pochopitelně se rozhodl, že zkusí i tohle, a tak ted*, když dědečka přivedl z té zelené lavičky domů a posadil ho ke stolu, najednou řekl, nečekaně a bez předchozího upozorněni: „Kried! Paula! Otto! Herotjonľ'Tedy trochu nebezpečné to bylo. Najednou měl pocit, žc mu dědeček udělá něco ošklivého. Dědeček se na néj opravdu strašně vylekané zadíval, ale nic mu neudělal, a poté co možná celou minutu mlčel, řekl klidné a naprosto zřetelné: „Hemajgľ. křivým palcem si ukázal přes rameno, jako kdyby tam nějaký Hernajgl. malý či velký, opravdu stál, potom šeptem, který až naháněl strach, pronesl: „Nacikaput", a najednou se na Momika doopravdy usmál, jako někdo, kdo je schopen chápat, naklonil se nad talířem, až se jeho obličej přiblížil obličeji Momíkovu. a řekl mu něžné ,-K.aziku!", tak něžně, jako by Momikovi dával dárek, a ruce držel chviličku tak, že znázorňovaly drobného človíčka, skřítka či malé dítě, maličko jej pohnupal v náručí, jak se to opravdu dělá s dítětem, a dál se na Momika tak hezky usmíval. Najednou Momik viděl, jak moc je dědeček Anšel podobný babičce Heny, což ovšem nebyl žádný div, když přece byli bratr a sestra, jenže pak se stalo něco, co se už stalo jednou - dědečkův obličej rázem znepřístupněn jako kdyby nékdo uvnitř dědečka zavolal, aby tam venku všeho nechal a rychle se vrátil dovnitř, protože časuje málo. a on tedy zas začal se vším znova, se vším tím mumláním, pobrukováním, pohyby a bílými slinami, které mu při řeči nepřestávaly vytékat z koutků úst. Momik se na židli opřel a byl velice pyšný, že dokázal takhle jako ti lommandos prorazit přímo do dědečkova příběhu jako nějaký ulier kop Meir Har-Cijon, a přestože toho věděl velice málo, byl si už jist, že mezi dědečkem Anšelem .1 Hernajglem na straně jedné a válkou, kterou Momik proti nacistické bestii už nějaký čas vede, na straně druhé existuje velice úzká souvislost a že je docela dobře možné, že dědeček, přestože přichází ODTAMTUD, není Ochoten vzdát to a zanechat boje, že je ze země TAM zřejmě jediný, kdo je ochoten bojovat dál, a prott> že on u Momik jsou tajní spojenci. Momik seděl a díval se na dědečka očima plnýma úcty. Dědeček mu teď připadal úplné jako nějaký dávný prorok, třeba Izaiáš nebo Mojžíš, a rázem mu bylo jasné, že všeehy jeho dosavadní plány, čím bude, až vyroste, byly jedinou velikou chybou a že jen jediná věc stoji za to, totiž být spisovatelem jako dědeček. Při té myšlence m najednou připadal tak lehký, že začal málem poletovat pokojemjakobalón.a tak honem utíkal na záchod, jenže lam zjistil, že se mu čurat vůbec nechce, tentokrát žc je lo zřejmě něco jiného, a tak celý zmatený utíkal do svého pokoje, vytáhl z úkrytu sešit, o jehož existenci neměl nikdo ani tušeni a který1 mu sloužil jako deník, záznamník o průběhu pátrání i jako ta nejvděčnější sbírka všeho loho, CO v zemi TAM bylo, císařů a králů, bojovníků d průkopníků užívání jazyka j idiš, účastníků židovských olympiád, známek a bankovek a taky podrobných kreseb 52 53 všech zvířat a rostl m té zemé. Velkými písmeny si tam zapsal: „Důležité rozhodnutí!!!" Pod 10 si napsal to rozhodnutí, totiž že bude spisovatelem jako dědeček, potom se na ta písmena důkladné zadíval, viděl, jak strašně moc jsou krásná, mnohem hezčí než ta, co píše obyčejné, a pocítil, že musí najit nějaký slavnostní závěr, který by se k tomu velkému rozhodnutí hodil Pomýšlel na to, že napíše Chazak, chazak wemtchazek, jak to stává na konci knih Písma, ale jeho ruka rozhodla za něho, najednou se sama od sebe vznesla ke stránce a vmžiku napsala dávný smělý výkřik Nechemiji ben Avrahama: „Naši chlapci ze sebe vydají všecko!*'; hned jak to napsal, začal ho naplňovat pocit zodpovědnosti a on se pomalu a vážné vrátil do kuchyně, setřel dědečkovi jemně z brady mastnotu z kuřecího stehýnka, odvedl ho £S ruku do jeho pokoje, pomohl mu svléci se tamto uviděl, i když se snažil nedívat a polom se vrátil do kuchyně a řekl si, neni času nazbyt. Nejdřív zapnul velké rádio, co má na skleněné stupnici všechna hlavni města světa, počkal, až se /clené oko zahřeje, a vzápětí uslyšel, že začátek poradu, co v něm vysílaji pozdravy txi nových přistěhovalců a pátrají po příbuzných, už zmeškal; moc doufal, žc ta jeho jména zatím nehlásili. Vzal z ledničky kousek papíru, na který tatínek velkými písmeny, jako píší prvňáčci, napsal několik jmen, a četl zároveň s hlasatelkou v rádiu; říkala právě: Rochale, dcera Pauly a Avrahama Seligsonových z Przemyšlu, hledá svou mladší sestru Leale. která se zdržovala ve Varšavě v letech... Elijahu Frumkin, syn Jocheced a Heršla ľrumkina ze Stryje, hledá manželku Eliševu rozenou Eichlerovou a syny Jaakova a Metra... Momik se na papír ani nemusí dívat, všechna ta svá jména zná přece nazpaměť. Paní Ester Neumanová rozená Sapirova, dité Mordechaj Neuman. C vi-Hirš Neuman a Sara-Bella Neumanová, spousta ztracených Neumanů, kteři se potloukají někde v zemi TAM... Momik už rádio neposlouchá tak pozorně, místo toho si sám čte hlasem té ženy v rádiu, smutným, pravidelným a tak trochu zoufalým, který slyší vždycky při obědě od té doby, co se naučil cist a co mu dali ten papír se jmény; Jicchak ben Avraham Neuman, Arje-Lejb Neuman, Gitl, dcera Hiréla Neumana, všichni jsou to Neumanové, všichni jsou 10 příbuzní jeho tatínka, tedy příbuzní, ale strašné moc vzdáleni tak mu to vysvětlili už mockrát. Jeho prst kresli na papír, zašpiněný mastnotou tisíce a jednoho oběda, kroužky, v každém z nich je jedno jméno, ale vtom si Momik vzpomene: ano, přesně tohle je ta melodie, co se ozýva v řeči těch starých lidí, když si na lavičce vyprávěj i historky o zemi TAM. Bylo už pul druhé, musel si pospíšit. Důkladné vyčistil stůl a svou zvláštní metodou umyl nádobí (to se odmasti saponátem, opláchne a potom sc ještě jednou vezme saponát a opláchne), až se vidličky a talíře blýskaly, že bylo radost pohledět; oni totiž moc dobře vědí, žc Momik nestrpí, aby se v dřezu válelo špinavé nádobí. Potom strčil do sáčku svou čtvrtinu kuřete, které se ani nedotkl, a důkladné prohlédl ledničku, co by tam pro hestii mohl vzít. Slídil mezi láhvemi s novými i staršími medicínami, zavařovacími sklenicemi se zeleninou, táli řem s huspeninou z telecích nožiček, která zůstala ještě i>d soboty, a mezi hrnci s jídlem přichystaným k večeři, uk navýsost důležité, už potisicí sc zahleděl na láhev s růžovým vínem, co je před několika lety dostali od jakéhosi neznámého člověka, který si u nich koupil los a ten vyhrál tisíc liber. Byla to ta největší cena. kterou u nich vůbec někdo vyhrál, a tak Momik napsal na kus ivrdého papíru velikými písmeny: „U tohoto stánku vyhrál tento týden los číslo to a to 1000 izraelských liber!!!" Že ten člověk věděl, co se sluší a patři, přišel jim poděkovat a přinesl tu láhev, to od něj bylo opravdu 54 55 hezké, jenomže kdo by u nás prosím vás néco takového pil? Jenže na druhé straně se nesluší to vyhodit,.. Mo-mik vzal lahvičku jogurtu (mamince muže vždycky říct, že ho snědl), okurku a vajíčko, a poté eo chvíli pozorně poslouchal za dědečkovými dveřmi a slyšel, že dědeček spí a ze spaní si sám se sebou povídá, vysel z bytu. zamkl (i na ten dolní zámek), seběhl ze schodu, vstoupil pod tenké betonové sloupy, přímo doprostřed větru, a vší silou sejal tlačit těžké skřípající dveře sklípku. Zhluboka si povzdechl nad osudem smrtelníku, vešel a v tu chvíli mu na zádech i v obličeji vyrazil studený pot. Tiskl se těsné ke zdi, pěst v ústech, aby nekřičel, utíkej, utíkej, křičí v duchu sám na sebe, utíkej, vždyť tě sežere, ale neutekl, on přece musí, on vede válku... Páchne to tu ošklivé, zatuchle, páchne to tu vlhkostí a plísní, zvířaty a zvířecími hovínky, a ještě k tomu ty strašidelné zvuky tam ve tmě, to šustění a šeptáni a steny, o stěnu klece zavadí veliký dráp, pomaloučku se roztahuje křidlo a skřípavé se otevírá zobák, běž, utíkej, ale on neuteče. Dovnitř proniká maličkým okénkem, také zakrytým kusem tvrdého papíru, jen troška světla a diky té začínají oči tmě pomaloučku přivykat a pak se dá jakž takž rozeznat, že podél stěny stojí na podlaze několik uzavřených dřevěných beden; pravda, ne všechny jsou plné, ale to proto, že lov ještě pokračuje. Zatím si nemůže naříkat, úlovek je rozhodně nadějný. Má velikého ježka, kterého našel na dvoře, ježka s černým špičatým smutným obličejem jako obličej drobného člověka, želvu, kterou Momik našel v údolí Ejn Keřem a která ještě spala zimním spánkem, ropuchu, ta chtěla přejit silnici a Momik ji zachránil a přinesl sem, a taky ještěrku, která se v okamžiku, kdy ji chytil, sama zbavila ocasu; Momik neodolal pokušení, sebral ocas do papíru {žaludek se mu při tom zvedal), dal jej do zvláštni klícky a na lístek na klícce napsal: „Zatím neznámý ži- vočich. Možná jedovatý.11 Pak mu ale jeho svědomí vědce nedalo a nápis korektně poopravil: „(kas, možná jedovatý." Protože člověk vážně nikdy neví. Momik má i kotě, které se v té tmě v kleci zřejmě drobet pomátlo, a taky a loje zlatý hřeb jeho sbírky - mladého havrana, který vypadl z hnízda na borovici přímo na pavlač. Rodiče tohohle havrana Momika moc podezírají, střemhlav se na něj vrhají, když jde sám přes dvůr, před několika týdny ho dokonce párkrát klovli do /ad a do niky, že mu až tekla krev, byla to tedy vážně psina, jenže dokázat mu nemůžou nic. Mladý havran dostává každý den kuřecí stehýnko, drápy a zahnutým zobákem je trhá na kousky u Momik se na něj divá a mysli si, jak strašné krutý len havran je a jestli to on je ta bestie, jenže zatím se nedá říct, ze kterého zvířete se bestie vyklube, to sc uvidí, až když se těmhle všem dostane té správné stravy a péče. Před několika dny zahlédl taň. Když sestupoval po pěšině v Ejn Keřem, najednou se proti němu mihla světle hnědá skvrna na skalách. Náhle se zastavila, otočila hlavu, půvabně, plaše, divoce. Laň. Natáhla hlavu kupředu, aby ho zvětřila. Momik zatajil dech. Přál si, aby jeho pach byl příjemný, aby lo byl pach přítele. Laň pokrčila ve vzduchu nohu a pach zkoumala. Pojednou uskočila, široce rozevřenýma očima, v nichž nebyla ani troška zalíbeni, se na něho podívala, podívala se na něj se strachem a rychle utekla. Momik ji potom hledal mezi skalami ještě dobrou hodinu, ale už ji nenašel. Zlobil se, ani nevěděl proč. Kladl si otázku, jestli i z ni by se mohla stal nacistická bestie, vždyť přece Bella řekla jasně: Z každého zvířete. Jenže opravdu z každého? Měl by se na to Belly ještě jednou přeptat. Bedny s nápisy Tertuva a Osvěžující soda Tempo vzal Momik vzadu za Belliným krámkem. Důkladné je vystlal hadry a starými novinami a opatřil malými zámečky z drátu. Všechny ostatní věci. které ve sklepě byly, 56 57 dal stranou - kifai babičky Heny; velké postele Židovské agentury, slamníky páchnoucí močí, kufry, které až praskaly, jak byly přecpané hadry, převázané provazy, aby se neotevřely, dva veliké pytle plné nej ráznejších bot (staré boty přece člověk nczahodí, kdo šel jednou bos dvacet kilometrů sněhem, ten to v i moc dobře, tak to říkal tatínek - to laky bylo to jediné, co mu tatínek naznačil, a Vlomik si to honem zapsal: sníh se mu právě hodil k té Sněhové královně, kteří tam všechny nechala zmrznout). Z kuchynské kredence ukradl pár starých talířů a napůl rozbitých šálků, aby v nich dával do klecí jídlo; maminka si toho samozřejmé hned všimla, ale on křičel, že to on nejenže viděl, že mu nevěří, a lak sebou praštil na zem a tloukl rukama a nohama, a dokonce jí řekl něco strašného, řekl ji, aby ho nechala na pokoji a nepletla se do jeho záležitosti (tedy po pravdě řečeno, než začal bojovat s bestii, jaktěživ takhle nemluvil, s ní ani s nikým jiným); maminka se doopravdy polekala, okamžitě zmlkla, ruka prhislčivi k uMiifii seji třásla a oči seji rozevřely tak. až se Momik bál, že sejí v tu chvíli roztrhnou, jenže co teď mohl détat, prosté mu to uklouzlo, no. Vůbec netušil, zeje schopen takhle mluvil. Prostě mu neměla překážet. Ze mu nepomáhají, když nesmějí, prosím, ale takhle mu bránit? Víckrát už z domu nic nevzal. Vzít odtamtud něco je vážné nebezpečné, maminka má přece oči i vzadu a s otevřenýma očima taky spí, vždycky vidí, nač on mysli, to už se párkrát ukázalo. V domě ví úplně o všem. Když po večeři utírá vidličky, lžíce a nože, s brumlavým prozpěvováním je potichu přepočítává. Ví. kolik střapců má koberec v obýváku, a úplně vždycky ví naprosto přesně, kolik je hodin, přestože nemá hodinky. Prorocký dar je zřejmé věc, která se dědí. začalo to totiž dědečkem Anšelem. zdědila to maminka a teď Momik, jako se dědí nemoci Musíme ale řici, že Momik věštbami čas nikdy neztrácel, spíš se snažil být génius jako ten Saja Weiniraub, co počítal minuty zbývající do velikonoc. Poslední dny si totiž i Momik věcné hraje s čísly, tedy není to nie závažného, ale zajímávej e to dost počítá na prstech písmena různých slov, co lidé říkají, Momik Neuman z Bejt Maz-milu v Jeruzalémě vám tak objevil zvláštní metodu, jak počítat na prstech, rychlou jako počítací stroj, a kdo o tom nic neví, nic neuhodne; na pohled to totiž vypadá, že Momik člověka, který na něho mluví - třeba pani učitelku nebo maminku - pozorné poslouchá, ale v duchu a taky na prstech se mu dějí věci, o kterých nikdo nemá ani tušení. Neděje se to s každým slovem, proč taky, není přece blázen, ale jsou slova, která mají takový zvláštní zvuk, která znějí tak, že když Momik takové slovo slyší, prsty se mu pu něm :ined rn/ebčhnou po cele jeho délce, hrají na ně jako na klavír a rychlosti super-mysté™. jako by měly zadní trysku a její pomoci prorážely zvukovou bariéru, počítají. To třeba když v rádiu řeknou ..diverzanti", prsty se mu rychle samy od sebe rozběhnou, jedna ruka, tedy pět prstů, a ještě jedna, celkem deset písmen. Nebo když řeknou „trenér reprezentačního týmu", dají se prsty do počítání, a hned tu máme pětadvacet písmen, nebo to kouzelné slovo „uran1', což je ta nejdůležitějši věc v celém atomovém reaktoru. Ujmi. -Momik je už tak vytrénovaný, že takhle může v duchu počítat na prstech celé věty, které se mu libí, jako třeba „naše jednotky se vrátily beze ztrať1 - rovných šest rukou; jc to doopravdy hezká, zajímavá a uklidňující hra, a navíc samozřejmé posiluje svaly na rukou a na prstech, což je pro Momika hrozné důležité, protože je míchu menší a spiš než malý je ještě hubený, ale: I) i menši lidé mohou být silni, důkazem čehož je Eniie Tyler, len trpaslici anglický hráč (tedy skrček), co zachránit Manchester United a letos ho postoupili Sunderlandu, aby ho 5í taky zachránil, a 2) když bude cvičil prsty a vůli jako Rafael Halperin. velice brzy snad bude právě tak silný jako ten slavný židovský zápasník ze země TAM Ziša Breitbart, kterého se báli i ti zatraceni nevčrci a při pohledu na něho každému zašla chuť něco si s nim začít. Jedno pravidlo Momikovy nové hry mimochodem říká, že slova, která konči na prostředníku, přinášejí štěstí, a proto se někdy vyplatí přidat ke slovu určitý člen, aby to vyšlo přesné na ten prst. Na tom přece nic není. užívat lsti se smi. Ve válce jsou lsti dovoleny. Ještě chvilku v temném skladišti vyčkává. Bestii to možná není dost dlouho, ale pro něj je zatím těžké zůstat tak dlouho, jak by opravdu měl, aby ji přiměl, aby vylezla. I tak se mu nepodaří ovládnout se, počurá se jako malé děcko a musi se domů rychle běžet převléknout. Proti tomuhle ještě nic nevymyslel. Stačí, aby havran trochu rozepjal svá černá křídla a zamával jimi, a už má Momik celé kalhoty mokré. Mokrá je i košile, páchne potem jako po dvou hodinách tělocviku, a ten kocour ustavičné zle, táhle vyje, oči přimhouřené. První noc ho slyšeli až nahoře v domě. tatínek ho chtěl jít hledat a poslat ho ke všem čertům, ale maminka mu nedovolila, aby chodil samotný do tmy; pak si na něj zvykli a prostě ho už neslyšeli, ono i to vyti už bylo mnohem tišši, jako kdyby se ozývalo někde uvnitř kocourova břicha. Momik kocoura upřímné řečeno lituje, dokonce už pomýšlel na to, že ho pustí, jenže je tu jedna potíž, totiž že se mu Momik bojí otevřít klec, protože kocour se na něj určité vrhne, takže to zatím dopadlo tak, že kocour zůstal, ale Momik si tak trošku připadá, jako kdyby to on byl zajatcem kocourovým, a ne naopak. Potom se přinutí zůstat tam stál se zavřenýma očima, celé tělo mu svírá křeč bojové bdělosti, dvě ruce tři prsty, to pro případ, že by se nedej Bože něco stalo; havran a kocour se na něj pořád upřené dívají a najednou havran otevře zobák a vydá chraptivý, výhružný šeplavý zvuk. . Momik, aniž ví jak, je už venku, nohu odshora až dolů mokrou. Vyběhne nahoru po schodech, otevře, zavře a zamkne (i na ten dolní zámek), zakřičí „Dědečku, jsem tu!", převlékne si kalhoty, pořádně si umyje počuranou nohu. ze které se člověku zvedá žaludek, sedne si, aby si udělal úkoly, jenže napřed musí počkat, až se mu ruce přestanou třást. V pořádku. Teď už může nakreslil rovnostranný trojúhelník, v úloze z biblické dějepravy odpovědět na otázky, co kdy kdo komu řekl, a tak. To má hotovo dost rychle, protože s úkoly on těžkosti nemá nikdy; ostatně neMiáši, když se úkoly odkládají, a pokaždé je připravuje týž den, vždyť proč by na ně měl pořád myslet. Potom si sedl a vlastními hodinkami Iopravdu-vými hodinkami, které kdysi patřily Šimikoví) si změřil délku dechu; trochu se v dýchání pocvičil, aby mohl jednou ve zpěvu na výdrž soupeřit s Lee Gamesem, černošským zpěvákem z kapely Delta Rhythm Boys, co u nás teď provozuje novou hudbu, které se říká džez, jenže vtom si vzpomněl, že se jako obyčejně zapomněl Belly zeptat na recepi, jak se dají připravit kostky cukru pro Blackieho, koně jeho bratra Billa, o jehož existenci nemá nikdo tušení. Rozhodl se, že si teď udělá úkoly, které jiní učitel přírodopisu dá až za tří další hodiny, protože otázky má přece v knize na konci každé kapitoly, a on má vždycky rád připraveny tři kapitoly dopředu (kdyby tohle tak mohl dělat i v ostatních předmětech...) a když skončil, vstal a procházel se po domě sem a tam Co to jen zapomněl teď... Aha, čím se krmí ježčí mláďa 1 ci. on totiž ježek v posledních dnech nějak ztloustl, a tře ba je to vlastně ježčice; člověk musí počítat se vším protože bestie je schopna vylézt odkudkoliv. Honem přejel prsty po obrovských svazcích Židovské encyklopedie, kterou si tatínek se slevou a na zvláštní r.| splátky pro zaměstnance loterie předplatil. Byly to jediné knihy, které koupili, protože knížky, které se jen tak čtou. jsou přece v knihovnách. Momik hy si rád knížky kupoval za našetřené peníze, ale jsou drahé, maminka mu to nedovolí, i když jsou peníze jeho - z knížek prý se práší. Jenže Momik knihy potřebuje, a tak když má ve skrýši dost peněz ušetřených z toho, co mu dali nebo co občas dostane od pany Muninn, hned běží do Lifsicova krámu v obchodním centru, nějakou knížku si tam koupi a cestou domů do ni napíše krouceným, schválné změněným rukopisem: „Milémupříteli Momikovi Uri," Nebo tam vyvede ráznými písmeny dospělého, která jako by napsala paní Govrinová; „Majetek knihovny statni školy Bejt Mazmil - Kirjat Hajuval." A tak kdyby si maminka náhodou všimla, že má mezi školními učehni-cemi novou knížku, bude mit výmluvu. Jenže encyklopedie ho tentokrát zklamala, svazek s písmenem M. kde by našel MLÁĎATA, ještě nevyšel, a o JF7.C1CH se tam vůbec nepíše. Ze spousty veď se hledí encyklopedie vykroutit, jako kdyby vůbec nebyly, a přitom jsou to právě ty nej zajímavější, jako třeba to, o čem teď pan Munin mluví stále častěji, totiž štěstí - to encyklopedie nezná, jenže k tomu má možná dobrý důvod, protože obyčejně je přece tak strašné chytrá. Momik rád drží v ruce její tlusté svazky, celé tělo mu zaplaví prijemný pocit, když prstem přejíždí po velkých hladkých stránkách^ na kterých jako kdyby bylo neco, co prst od stránky neustále odděluje, aby se k ni příliš nepřiblížil (vždyť co je vůbec člověk ve srovnání s takovou encyklopedii?), a pak jsou tu všechna ta malá hustá písmena, rovné dlouhé sloupce a tajemné zkratky, znějící jako tajná hesla velké silné tiché armády, která s neochvějnou jistotou postupuje vpřed a bez bázně zvitezi nade všemi, která všechno ví a vždycky má pravdu; Momik si před několika lety slihil, že si každý den v encyklopedii přečte pěkně po pořádku jedno heslo, má totiž smysl pro metodu a je vůbec pořádný. A opravdu, zatím nepromamil jediný den, až na teti. kdy k nim přišel dědeček Anšel. ale nazítří si zato přečetl hesla dvě Ne vždycky sice rozumí tomu, co tam stojí, ale jc tak příjemné se encyklopedie dotýkat a cítit až v útrobách tu její sílu a klid. tu solidnost veškerého jejího vědeckého ducha, diky němuž je vše jasné a snadné. Nejradši má šestý svazek, který je celý o Izraeli. K.do se na tomhle svazku divá jen na přebal, ten by si myslel, že je to svazek docela obyčejný jako všechny ostatní, vypadá přece právě tak vážně a vědecky a chytře, jenže z tohohle svazku vám najednou kousek před koncem v záplavě nádherných barev vyvstanou před očima dvě úžasné stránky s obrázky všech izraelských poštovních známek, které vyšly až dodneška, a Momik přestává vzrušením dýchat, pokaždé když v tomhle svazku pomaloučku listuje a najednou se před ním jakoby naprosto nečekané objeví všechny ty krásné barvy, připomínající kresbami a odstíny a frenezí spoustu kytic nebo taky ocas páva. když se vám rozevře přímo před obličejem. Tenhle pocit mu připomíná jen jediná věc na světě, totiž když vidí podšívku uvnitř maminčiny sváteční černc tašky, červenou jako oheň. Ještě jedno tajemství bychom teď mohli prozradit, totiž že to tyhle známky Momika inspirovaly, když začal malovat známky země TAM. Poslední dobou se mu díky všemu tomu, co se o té zemi postupne dozvídá od svých stařiků, podařilo sestavil už skoro celé album. Dřív musel samozřejmě vystačit s tím. co znal, a toho bylo dost málo a taky to nebylo tak zajímavé, teď už to můžeme přiznal, vždyť tenkrát maloval třeba tatínka tak. jak je namalován Chaim Weizman, náš první prezident, na té modré známce za třicet prulot, maminku zas. jak drží v ruce holubici mim (dvě ruce dva prsty) a je oblečená celá v bílém jako na té známce se svátečními pozdravy 62 63 na rok 57! 2 (čili 1952). a Bellu jako barona Edmonda de Rothschild (je přece taky známa svou štědrosti), s vinným hroznem po straně, jako na opravdové známce. Tenkrát neměl, co by ještě kreslil, ale teď je všechno úplně jinak. Momik už nakreslil spoustu známek s dědečkem Anšelem Wasscnnanem, zpodobeným jako doktor Herzl, když na 23, sionistickém kongresu prorokuje ten svůj stát (dědeček Wasserman je přece taky takový prorok), malého Aharona Markuse jako Maimonida s růžencem a takovým tím legračním kloboukem, jak je na té hnědé známce, a Maxe a Moritze namaloval jako ty dva, co na té hnědé známce nesou tyč s hrozny, Ginzburg jde první, hlavu svěšenou, a z pusy mu v malém obláčku vycházejí ta dvé slova, co pořád opakuje, a vzadu jde Seidman, malý, růžovoučký a zdvořilý, v ruce drží tu svou páchnoucí tašku a také jemu z úst vycházejí ta dvě slova, která pořád opakuje Ginzburg. on totiž vždycky dělá to. co ten, koho zrovna vidi. Ale ten nejkrásnějši nápad měl. když kreslil Munina. Na známkách se svátečními pozdravy na rok 5713 je bílá holubice, která se plavně vznáší, a stoji tam: „Má holubice v propastech"; Momik sedel tři dny a udělal dobrých dvacet náčrtků, dokud neměl přesně to, co chtěl, totiž obrázek pana Munina. jak letí vzduchem provázen spoustou malých ptáčků, kteří za ním pořád létají, aby dostali ten chleba, co jim Munin drobí. Nakreslil Munina přesné takového, jaký byl ve skutečnosti, s černým kloboukem a velikým červeným nosem připomínajícím brambor, až na to, že na té kresbě měl Munin ještě bílá křídla jako holubice, a na okraj známky Momik ještě přimaloval malou bílou hvězdu a drobnými písmeny do ni napsal „Štěstí*', protože tam to přece Munina tolik táhne, no ne? Ve sbirce měl ještě hodně hezkých a zajimavých známek, jako třeba tu s Marilyn Monroeovou s těmi jejími blond vlasy, krásnými jako paruka Chány Citrinové; na ru známku vespod připsal (Bella mu to pomohla přeložit) Mariím Monrou réditj jidiš, protože to přece slíbila, ale tu Marilyn nakreslil jen tak, protože se mu chtělo, nejdůležitéjší část sbírky tvořily nové známky země TAM se všemi jejími zeměpisnými a historickými pozoruhodnostmi, jako byla třeba stará synagóga (nakreslil ji jako nový palác kultury), jarmark v Najštotu, o kterém se říkalo, že na něj v přestrojeni za chudého venkovana chodil sám prorok Eliáš, šibenice v Plonsku, na níž visel strašný zločinec Bobo, Nakresli] taky židovskou olympiádu a dokonce i lakomce Elijahu Lejba z města, kde bydlívala Chána Citrinová, o němž se vyprávělo, že své ženě nedává v poledne najíst (to ze samé lakoty) - na známce bylo zřetelně vidět, jak lakomec kreslí nožem na bochník chleba šesticipou hvězdu, aby si z něho nikdo ne ukrojil, až on nebude doma, a pak ještě Momik nakreslil moc hezkou a podařenou sérii se všemi zvířaty, co žila v zemi TAM. V tomhle měl vážně obrovské štěstí, protože figurky všech těch zvířat našel ve skleněné vitríně u Belly v obýváku. Snad tisíckrát tam byl, a nedovtipil sc, co to je, až teprve když k nim přišel dědeček a Momik začal vést ten svůj boj, najednou si domyslel, že ty maličké figurky z barevného skla jsou přesně jako zvířata, co byla kdysi v zemi TAM, protože odtamtud je přece Bella přivezla! V její vitríně byly modré laňky a zelení sloni, Haloví orli a spousta ryb s dlouhými jemnými barevnými ploutvemi a klokan a lvi, všichni jemni, maličcí, průsvitní a zavření v tom svém skle a nesmělo se na ně sahat, aby se hned nerozbili; byli celí jakoby zmrazení uprostřed běhu. jak se to konečně stalo každému, kdo ODTAMTUD přišel. Téhož dne odpoledne stihl Momik nakreslit Šaju VVcin-trauba s hlavou protáhlou jako kukuřice, jak sedí s čelem zkra baceným přemýšlením, po straně nahoře přimaloval láhev s vínem a maces, a potom nakreslil svého kamará- 64 SS da Motla jako toho výsadkáře na známce věnované desátému výročí židovských výsadkářů, vystřihal těmhle novým známkám zoubky a nalepil šije do sešitu se známkami; pak se podíval na hodinky a viděl, že už je šest. a tak pustil rádio, protože vysílali Dětský koutek, vyprávěli v něm o králi Mattovi I. Momik sice poslouchal pozorně, ale každou chvíli vstával, protože si vzpomněl, že něco zapomněl udělal - ořezat všechny tužky, až by byly krásně špičaté, na kusu novin vycidit všechny své. tatínkovy a maminčiny boty, až by se blýskaly tak. že by na ně bylo radost se podívat, a do svého tajného sešitu na vlastivědu zapsat, co četl včera v novinách, totiž že r.v klisny, co na židovské zemědělské výstavě v Bej t Damanu získaly první dvě ceny, už budou mít hříbata a že na to už všichni čekají, a potom pořad skončil a on vypnul rádio, vzal si Emila a detektivy* které čte rád jak proto, že je to napínavé, tak i proto, zeje v té knize pět tiskových chyb; pokaždé lio potěší, když je najde, takže se muže jit podíval, jestli už je má v notýsku, kam si zapisuje chyby tisku, které najde v knihách a časopisech (už jich má skoro sto sedmdesát), přestože ví, že tyhle chyby v Emilovi a detektivech jsou tam zapsány už dávno. Už bude půl sedmé a tři minuty. Momik se šel natáhnout na pohovku v obýváku pod len obraz, který rodiče dostali od Itky a Simika; je to veliká olejomalba a na ni je les, sníh, potok a most (takhle určité vypadal Najštot nebo Dynów, jak tam jeho přátelé staříci kdysi bydleli); když člověk zaujme na pohovce určitou polohu, tak trochu šejdrem, tak vidí, že mezi větvemi stromu v horním rohu je obličej (nebo aspoň něco, co obličej připomíná) chlapce. O tom chlapci ví jen Momik, možná je to to jeho siamské dvojče, ale to není tak docela jisté; Momik na něj pozomě hledí, ale dneska se na to upřímně řečeno moc nesoustředí, protože ho už několik dni hrozně bolí hlava a taky oči, jenže on únavě nesmí podlehnout, pro- tože ta nejdú leží těj š i bitva ještě ani nezačala. Najednou si Momik vzpomněl, že od okamžiku, kdy se rozhodl byt spisovatelem, už uplynulo několik hodin, a on ještě nic nenapsal, a to jen proto, že nepřišel na nic, o čem by se dalo psal. On pŕeee neví nic o nebezpečných zločincích, jako byli ti v Emilovi a detektivech, ani o ponorkách jako Jules Verne, jeho život je obyčejný, nudný, je prosté jen chlapec, kterému je devět a čtvrt, tak co o tom má člověk psát... Ještě jednou se podíval na své velké žluté hodinky, vstal z pohovky, ještě se chvíli procházel sem a tam a se smíchem si řekl, stačí tě vidět, Tovje, jak tady chodíš kolem toho tvýho zdychání, a človeka z toho hned bolí hlava, jako kdyby v bytě někdo mluvil na někoho jiného, jenže ani to ho nerozveselilo; když se na hodinky podíval příště, bylo aspoň už za šest minut tři čtvrtě na sednu a tak si v duchu představil poslední minuty onoho rozhodujícího zápasu, který v polské Wroclawi in.dlouho vybojuje náš reprezentační tým s týmem Polska, nechal nad námi Poláky zvítězit rozdílem čtyř branek a pět minut před koncem, když už stav vypadá beznadějné, zvedne náš trenér Gyula Mandy zoufalé oči k tribunám, plným řvoucích polských fanoušků, a co lam najednou nevidí? Chlapce, na kterého se stačí jen podívat, a člověk hned vidí, že je to rozený hráč. hráč, který- od malíčka zachraňuje ztracené zápasy (kdyby ho byli nechali hrát ve třídě, byl by to býval ukázal i jim, ale iifsi! I, a (iyula Mandy hru přeruší, pošeptá něco soudci a len souhlasí, celé publikum utichne, a Momik jde pomaloučku ze schodů, vstoupí na hřiště, uspořádá naši obranu i útok.jak maji být (má s tím přece zkušenosti od te doby, co trénoval Alexe Tucrmera), a za pouhé čtyři minuty úplně zvrátí poměr, takže naše mužstvo s pomoci lioži zvítězí 5:4. To už bylo tři čtvrte na sedm a jedna minuta, no. už se to blíží. Momik šel do koupelny u opláchl si teplou vodou obličej, přičemž si stoupl tak. 66 67 že se mu odrážel přesně po obou stranách té dlouhé pukliny uprostřed zrcadla, Uslyšel, jak venku začalo pršet, a taky policejní vůz, který začal honem jezdit a ampliónem řidiče upozorňovat, aby jezdili pomalu, a najednou si vzpomněl, že ve čtyři zapomněl dát dědečkovi čaj a pilulky proti zácpě a všem těm jeho ošklivým nemocem, trochu ho kvůli tomu trápilo svědomí, protože tomuhle dědečkovi může člověk udělat cokoliv a on si toho nevšimne, je totiž vážně jako malé dítě a má veliké štěstí, že má Momik dobre srdce, jiné děli by už dávno využily toho, že dědeček je ťululum. a prováděly by mu nejrůznější špatnosti. Momik vystrčil hlavu z koupelny a uslyšel, že se dědeček konečně ze svého spánku probouzí a jako obyčejně mluví dál sám se sebou. Zbylo ještě devět minut, a tak si Momik vyndá z pusy rovnátka a čistí si zuby tou zubní pastou, co se dělá ze speciálních slonů, které chovají na středisku; mezitím si řekl spoustu slov, ve kterých je písmeno protože když si člověk nasazuje rovnátka, to j mu nějak nejde a člověk si musí dávat dobrý pozor, aby o ně nepřišel. Pak konečně velké hodiny \ obýváku sedmkrát odbily a odněkud zdálky, snad z Bellina domu. bylo slyšet štěbetání zpráv; Momi-kovi se rozbušilo srdce, začal za rodiče odpočítávat kroky od stánku s losy až k domu, ale pomaleji, oni přece sotva chodí; vzadu na nohou a taky na rukou mu vyrazil pot a skoro přesně v okamžiku, kdy to v duchu předpověděl, uslyšel venku vrznout kliku od branky na dvůr a tatínkovo kašlání: no chvíli sc dveře otevřely a tatínek s maminkou tam stáli a tiše pozdravili; byli stejní jako pokaždé, v kabátech a rukavicích a botách, do kterých si nastrkali po nákupní lašce z umělé hmoty, stáli a hltali ho očima a Momik. i když měl pocit, jako kdyby ho doopravdy uchvacovali, tiše stál a nechal je, af sc jen dívají, protože věděl, že to potřebují. Pak vyšel zc svého pokoje dědeček Anšel, strašně zmatený, na sobě měl velikánský kabal a na nohou (obrácené) tatínkovy staré boty a chtěl jít v pyžamu ven, ale tatínek ho jemně zadržel a řekl, teď budeme jíst, tatínku (on je vždycky strašně hodný na všechny chudáky, i na Maxe a Moritze je hodný a lituje je), jenže dědeček nepochopil, co ho zastavuje, a tak se s ním chvíli pral a stavěl se na odpor, ale nakonec se podvolil a souhlasil s tím. aby ho posadili ke stolu, jen ten kabát si odmítl sundat. Večeře. Probíhá to takhle: nejdřív upraví maminka s Momi-kem v rychlosti stůl, pak maminka ohřeje veliké hrnce, co byly v ledničce, a potom nese na stůl. Od tohohle okamžiku vlastně začíná nebezpečí. Tatínek a maminka usilovně jedí. Začnou se potit a potom jim začnou oči vystupovat z důlků. Momik dělá, jako by jedl, ale po celou tu dobu se na ně pozorné dívá a uvažuje, kde se jen z babičky Heny vzala žena tak tlustá jako maminka a jak vůbec oni dva přišli k tak příšernému, malému dítěti, jako je on. Ochutnává jen tolik, co se vejde na konec vidličky, ale jídlo mu samým napětím v krku vázne -jeho rodiče musí každý večer snist spoustu jídla, aby byli silni. Jednou už se jim smrtí utéct podařilo, a podruhé se jich už určitě nevzdá. Momik dělá z chleba malé kuličky a rovnaje do čtverce. Potom si z těsta udělá kuličku ještě větší, rozřízne ji přesně napůl a pak ješiě jednou napůl, A ještě, Aby to člověk dokázal, musí mít ruce jako chirurg, co lidem operuje srdce, A ještě jednou. Ví, že při večeři se na něho kvůli něčemu takovému nikdo zlobit nebude, protože si ho nikdo nevšímá. Dědeček ve velikém kabátě z vlny vypráví sám sobě a Hernajglovi a žmoulá krajíček chleba. Maminka už je námahou celá červená. Krk jí ani není vidět, jak moc se jí pusa činí. Tatínkovi se na čele perlí pot. Oba čistí ty velké hrnce \elkymi kusy chleba a ty pak polykají. Momik polyká 6S 69 sliny a brýle má čim dál víc zamžené. Tatínek s maminkou mizí a ješté jednou vy kouknou zpoza hromad hmců a pekáčů. Jejich stín tančí po zdi za jejich zády, Momi-kovi najednou připadá, jako kdyby se lam ve vzduchu nadnášeli na teplých výparech z polévky, a strachy skoro vykřikne, pomoz jim. Bože, říká si v duchu hebrejsky a honem to překládá do jidiš, aby tomu Pánbůh rozuměl, mir zol zajn far dajne bejndelech, ar to radši potká mne, jak vždycky říkává maminka, když něco hrozí jemu. Nakonec přijde chvíle, kdy tatínek položí vidličku stranou, dlouze si vzdychne, rozhlédne se kolem, jako by si teprve teď všiml, že je u sebe doma. že má dité a žiľ k tam nějaký dědeček. Bitva skončila. Získali další den. Momik pak přiskočí ke kohoutku a pije a pije. Teď přijdou ty otravné řeči a otázky, jenže jak by se člověk mohl zlobit na někoho, kdo se právě zázrakem zachránili A tak jim Momik vypráví, že si připravil úkoly, že zítra se začne chystat na prověrku z biblické dějepravy a že se učitel znova ptal. proč prý mu rodiče nedovolí, aby jel s ostatními na výlet na Tábor (je to nový učitel a ješté to neví), a tatínek zatím vstane a sedne si v obýváku ke stolu, rozepne si pásek a najednou se mu odtamtud vyvalí tělo, jako když se rozvodní řeka, zaplní celý pokoj, Momika prostě smete až do kuchyně, a tatínek natáhne ruku a začne na rádiu hledat stanice. Takhle to dělá pokaždé. Počká, až se rádio zahřeje, a pak začne otáčet knoflíkem, kterým se stanice vyla-d\ijí. Varšava Berlin Praha Londýn Moskva, skoro ani neposlouchá, stačí mu jen slovo dvě, a honem přejede dál, dál, Paříž Bukurešť Budapešf, ne, nemá vůbec trpělivost, pod jeho rukou země střídá zemi a město střídá město, rychle, ještě rychleji... Jen Momik uhodne, že tatínek čeká každou chvíli zprávu ze země TAM, která by ho konečně povolala zpátky z vyhnanství a latinek by tam zase byl císařem, jak mu to přísluší, a ne aby byl jako tady. jenomže zatím ho pořád ješté nevolají. Nakonec 10 tatínek vzdá a pomaloučku zas vyladí H las Izraele a poslouchá pořad „7 parlamentu a jeho výborů". Zavře oči a člověk by myslel, že spí, ale on slyší dobře, na to se spolehněte, a ke všemu, co tam říkají, utrousí jedovatou poznámku, politika z něho totiž dělá vůbec strašné divokého a nebezpečného člověka, Momik stojí u dveří do kuchyně, slyší maminku, jak s obvyklým pobrukováním počítá vidličky a nože, jak je utírá, a potají pozoruje tatínkovy ruce, visící po obou stranách křesla. Prsty má trochu napuchlé, na každém má šedé chloupky a člověk netuší, jaké to je, když se ho dotknou, protože ty prsty se nedotýkají nikoho. V noci Momik v posteli leží jen tak, nespí a přemýšlí. Jeho země TAM byla maličká a překrásná, kolem byly lesy a malé čisťounké kolejnice, krásné barevné vozy, a taky tam měli vojenské přehlídky a statečného císaře a královského lovčího, modlitebnu, dobytčí trh a průsvitná zvířata, která zářila na horách jako hrozinky na moučníku. Jenže potíž je v tom, že země TAM je začarovaná. A tady začínají nejasnosti. Na děti, dospělé i zvířata najednou dopadla jakási kletba a všechny je to proměnilo v led, To udělala nacistická bestie, Prošla tou zemí a její dech všechno proměnil v led. Tak to udělala v jednom příběhu, který Momik četl, Sněhová královna. Momik leží na posteli a sní s otevřenýma očima, zatím-co maminka šije na stroji. Noha sejí zvedá a zase klesá. Šimik jí dole přidělal vysoký pedál, protože jinak by na něj nohou nedosáhla. Zemi TAM od té doby pokrývá tenounká vrstvička skla, kvůli které se nemůžou hýbat a člověk se jich nemůže ani dotknout; řeklo by se, že jsou živí, jenže nejsou a na celém světě je může zachránit jen jediný člověk, a to je Momik. Momik je málem někdo jako doktor Herzl, jenže se zabývá něčím jiným. Dokonce už pro zemi TAM připravil modrobílou vlajku, 70 71 mezi dva mtKiré pruhy na ni nakreslil veliké kuře, to přivázal k zadni části supermystéru a dole připsal „Chcete-li, nebude to jen přelud", jenže přes tohle všechno zatím nemá tušeni, co by vlastné mel dělat, a to ho drobet znervózňuje. Někdy v noci přijdou a stojí mu u postele, Chodí se s ním rozloučit, než na ně přijdou jejich noční múry, To se Momik ze všech sil snaží dělat, že spí, aby viděli, že je šťastný a zdravý chlapec a že je mu strašné dobře, že se pořád usmívá, dokonce i ve spant, tralala, zdají se vám mu tak legrační sny a někdy má nápady, že by se za né nemusel stydět ani sám Einstein - jakoby ze sna třeba nka. kopru to ke mně. Jom. dneska \ yhrajem, Haní :■ podobné věci, jen aby jim udělal radost, a jednou, když měl obzvláště téžký den, protože dědeček chtěl jit po večeři ven, takže ho museli zamknout v pokoji a on tam začal křičet a maminka plakala, tedy toho těžkého dne jim Momik jakoby ze spaní zazpíval „Dooookud ještě v srmdci..a rozčilením se z toho až počural, a to všechno jenom proto, aby viděli, že kvůli němu si nemusejí dělat ty nejmenši starosti, o něho že se vůbec starat nemusejí, raději ať si šetři síly na věci opravdu důležité, na večeře, na vlastní sny a na všechno to mlčeni; když konečné usnul, ještě slyšel jakoby z veliké dálky - ale to už se mu možná zdálo - Chánu Citrinovou, jak křičí na Pánaboha, aby už konečně přišel, a taky táhlé tiché vytí toho kocoura, co mu ve skladišti zešílel, a slíbil ii, že se bude snažit ještě víc. Měl dva bratry. Ne, začněme tím, že jednou měl kamaráda. Kamarád se jmenoval Alex Tuchner. Přišel vloni z Rumunska, hebrejsky uměl jen trosku. Pani učitelka Netaová ho posadila vedle Momika, protože Momik mu mohl být dobrým příkladem, protože uměl nejlíp ze třídy hebrejsky a možná taky proto, že věděla, že Momik se Alexovi nebude smát. Když se Alex posadil vedle Momika, všichni se smáli, protože byli oba brejlovci. Alex Tuchner byl menši, ale velice silný chlapec -když psal, svaly na ruce mu jen hrály. Měl hrubé ježaté žluté vlasy, a přestože nosil brýle, bylo zřejmé, že si oči nezkazil čtením. Pořád sebou šil jako na trní a nerad mluvil. Když ale přece promluvil, ozývalo se v jeho řeči jakési podivné „r", jako to, co vyslovují starší lidé. Děti jim oběma říkali Poláci a Momik a \le\ spolu skoro nepromluvili. Ale Momik se nakonec rozhodl a při hodině přírodopisu Alexovi podstrčil lístek s otázkou, jestli by k němu nechtěl Alex zítra přijít na návštěvu. Alex pokrčil rameny a řekl, že je mu to jedno. Momik už pak celý den nevydržel klidně sedět. Po večeři se maminky a tatínka zeptal, jestli si smí přivést kamaráda; maminka s tatínkem se na sebe hned podívali a začali se ho vyptávat na spoustu věcí, jako kdo je ten kamarád, co od Momika chce, jestli je to našinec, nebo jestli patří k tamtěm, jestl i to není nějaký darebák, co něco ukradne nebo v domě aspoň všechno prosí id i, a čím prý jsou jeho rodiče. Momik jim všecko vyložil a oni nakonec řekli, že tedy dobrá, ze když st ho musí přivést, tak ar si ho tedy přivede, jen ať prý z něho nespouští oči. Tu noc Momik samým rozčilením skoro neusnul Myslel na to, jak se on a Alex spřátelí, že budou takový tým ve dvou a jak to všechno bude. Ráno byl ve škole už v půl osmé. Po škole k němu Alex přišel, V obchodním středisku si spolu koupili látafel - Alex měl falafcl rád, Momik ne, ale byl celý rozčilený z toho, že si jednou něco za vlastní peníze koupi a sni jinde než u nich doma, a nakonec svou půlku porce dal Alexovi; ten si vzal tolik omáčky, že prodavač prohlásil, že mu to bude účtovat dvakrát, Přišli domů, společně si udělali úkoly a potom hráli šachy. Hrát ve dvou bylo rozhodné zajímavější. Už v noci 72 73 se Mumik rozhodl, že bude mlčet, jak se na mužského sluší, jako Alex, jenže se neudržel, vždyť k čemu je vlastné človeku takový pŕíteľ? Aby s ním človék mlčel jako hlupák? Nepřestával se Alexe vyptávat na ného samotného, na to, jak chodil do skoty, jaké to bylo tam, odkud přišel, a Alex krátce odpovídal, ale najednou Mo-mik vycítil, že se Alex nudL a polekal se, aby mu neodešel, a tak se rozběhl do kuchyně, vylezl na židli, z maminčiny skrýše vyndal krabici čokolády, kterou jinak hostiím nedávají, jenže teď máme, jak se říká, výjimečný stav; když ji Alexovi přinesl, pověděl mu, že nedávno umřela babička Heny; Alex si kousek vzal, potom ještě a řekl, že jeho tatínek umřel taky, Momik hned vyskočil, protože zrovna v těchhle věcech se drobet vyzná, a zeptal se, jestli jeho tatínek umřel za tamtěch, jenže Alex nechápal, kdo jsou tamti, a řekl, že jeho tatínek přišel o život nešťastnou náhodou, hvl totiž, boxer a v ringu dostal ránu pěsti, takže led* je u nich mužským v domě Alex. Momik mlčel, myslel na to, jak zajímavý život ten Alex má, a Alex řekl: „Tam jsem byl v běhu nej lepší ze třídy," Momik, který znal zpaměti všechny časy olympijských běžců a všech přeborníků třídy, řekl, že aby se tady dostal do mužstva třídy, musel by uběhnout šedesát metru za osm celých pět desetin vteřiny, na což Alex řekl, žc teď určitě není tak docela ve formě, ale ze bude trénovat a do mužstva že se dostane. Rád mluvil nabubřele, ani jednou se přitom na Momika neusmál a z čokolády, která jim jindy vydržela možná celý měsíc, jedl čtvereček za čtverečkem. „Smáli se mi, že prý jsem aš-kenázBech Rechr1 povídal Alex a jeho obličej byl úplně hez výrazu, „proto se do toho jejich mužstva dostanu." Momik řekl: „Vždyť oni jsou taky askenázové. Sice ne všichni, ale někteří z těch, co se ti smáli, jsou." „Alexovi se smát nebudou.1* Byl si sám sebou tak jist. že mu Momik naprosto věřil a věděl, že se mu to podaří, ale presto byl tak nějak smutný a nechápal proč. Alex se po domě trochu prošel, beze všech zábran si na ledacos sáhl, divoce roztočil kolo šicího stroje, vyptával se na věci, na které .se hosté obyčejně neptají, a potom řekl, že už ho to v domé omrzelo, a tak Momik vyskočil a zeptal se, jestli by se nenapil trošku čaje, protože tak se to přece říká. když hosté (dejme tomu Bel la nebo Itka a Šimik) řeknou, že už půjdou, ale Alex se na něj podíval zmatené a chtěl vědět, jestli sc v téhle čtvrti dá něco dělat venku. Momik se zamyslel a pak řekl, že by mohli zajít k Belle do kavárničky, protože Bel la vždycky vypráví zajímavé věci, ale Alex se na něj podíval ještě jednou, sešpulil ret a zeptal se Momika. jestli je pořád takový; Momik mu nerozuměl, zeptal se, jaký takový, a Alex chtěl vědět, jestli v té ulici nejsou žádné děti; Momik řekl, že ne, zeje to malá ulice. Byl udivený, protože myslel, že si Alex jako nový přistěhovalec hrát s dětmi nijak zvlášť chtít nebude, proto taky Mumik Lolik doufal, žc z něho a z Alexe budou dobří kamarádi, vždyť přece Momik byl btidný chlapec, nikomu se neposmíval, nenadával a tak, ale pak si hned vzpomněl, že Alex je u nich přece nový, že přesné neví, co a jak, a že mu bude divili trvat, než pochopí, že Momik má v samotném malíčku víc chytrosti než všichni ti uličnici, co sc jen smějí a šedesátku uběhnou za osm celých pét. Vyšli tedy na ulici. Tenkrát byl podzim, stará hrušeň u Belly na dvoře byla plná už napůl shnilých plodů a Alex se na m podíval a povídá: „Prosím tě, jak se můžeš na něco takový ho dívat?" A honem se na dvůr protáhl a stopil tam pár hrušek; jednu dal taky Momikovi a ten - srdce mu bušilo jako šílené - si trochu ukousl a žvýkal, ale nepolykal, protože to přece byla krádež, a ještě k lomu u koho! Pustili sc k Hcrzlovc hoře a Alex se dal znovu slyšet, že se do toho mužstva dostane. Na- 74 75 jenou dostal Momik nápad primů geniálni a řekl Alexovi, že by mu mohl dělat trenéra; Alex na to: ,.Ty? Prosím tě, co ty tomu...", ale Momik ho nenechal domluvit a honem mu povídal, že z něj může být skvelý trenér, protože četl o všech trenérech na světe a doma má obraz -kv sportovců, které si vystřihuje ze všech časopisů (doslova řek! „z časopisů z celého světa1", a to přece nebyla žádná lež, vezme-li se v úvahu ten Przc-izlqd) a dělá si 7. nigři sbírku, může sestavit program olympijského tréninku, a žc má hodinky s vleŕinovou ruéičkoa. což je u trenéra běžců to nejdůležitějši. Alex chtěl hodinky vidět, Momik mu je ukázal a Alex řekl, tak to zkusme, já poběžím až k támhletomu sloupu a ty mi to stopneš, a Momik řekl, připravit, pozor, teď, a Alex běžel; Momik mu to stopl, řekl, deset celých devět, neměl bys tolik házet rukama, zbytečně se unavuješ, a Alex řekl. že by tedy byl pro. aby ho Momik trénoval, ale k nim domů že už chodit nebude. Tak začalo jejich velké spojenectví, ale Momik na ně vzpomíná nerad, Kromě toho měl dva bratry. Ten starší se jmenoval Bili, Jednou za mčsic přijde do Liťsicovy galanterie v obchodní čtvrti novy ^va/eček se všemi Billovými dobrodružstvími. Momik si stoupne stranou a vestoje čte; Li (sic nic neříká, pochází z téhož městečka jako jeho maminka. Ty příběhy jsou napínavé a poučné. Jeho bratr Bili je vážně tvrdý chlapík, je tak silný, že si ho Momik nesmí přivolat na pomoc, když mu někdo ve škole natluče, protože jediný Billův úder může i zabít, proto ho taky Momik přiměl, aby mu slíbil, že se kvůli němu nebude do ničeho plést, dokonce ani když začalo to s tím vyděračem Lajzrem Lumpem, Aspoň dvakrát tvdné se Momik sbíral ze země na školním dvoře celý špinavý a samá krev, ale tajemně se usmíval, protože se mu znovu podařilo nedat se unést a neposlal na ně Billa. Bili mu říká Johny a domlouvají se spolu krátkými větami se spoustou vykřičniků, jako: Prašf ho do brady, BillyKL Dobrá práce, JohnyM! atd. Bili má na prsou stříbrnou hvězdu, což znamená, že je šerif. Momik ještě žádnou hvězdu nemá. Oba dohromady maji koně. jmenuje se Blacky. Blacky rozumí každému slovu, rád divoce cválá v polích, ale nakonec se pokaždé vrátí a tře si hlavu O MomikůVU hruď, jc to takt nádherne, jen že vtom se paní učitelka Netaová zeptá, čemu se to zas směješ, Šlomo Neumane, a tak Momik Blackyho rychle schová. Potají bere z kuchyně cukr a všelijak zkouší, jak z něho vyrobtt Blackyho oblíbené kostky, jenže moc mu to nejde a Židovská encyklopedie se ke kostkám ještě nedostala a Momik si je jist, že pokud se tam vůbec někdy dostane, odkáže ho na heslo PŘÍPRAVA, jenže do té doby přece musí zjistit, jak toho koně krmit, ne? Alespoň iřikrát týdně cválají údolím Ejn Keřem, zachraňují děti, které zmizely nebo které zuatili jejich rodiče, a kladou léčky Orda Wingata na vlakové lupiče. Někdy, když tak Momik leží na břiše a číhá, vidí nad Herzlovou horou vysoký komín nové postavené budovy, která %c jmenuje tak k^gracně Jad Wa-scm, a v duchu si říká, žc je to komín lodi, která tudy pluje plná ilegálních přistěhovalců ODTAMTUD, které nechce nikdo přijmout, jako za toho zatraceného britského mandátu; ty taky s pomocí Blackyho, Billa, svých myšlenek, svých zvířat, atomového reaktoru, přiběhli dědečka Anšela a Děti srdce nebo něčeho takového nějak zachrání. Když se svých staříků zeptal, co je to ten komín, podívali se jeden na druhého a Munin nakonec řekl, že je tam takové muzeum, a Aharon Markus, který už několik let nevyšel z domu. se zeptal, jestli je to umělecké muzeum, načež se Chána Citrinová zle zasmála a povídá, jistě, umění, umění, co dokáže člověk, to tam ukazujou. Když chystají léčku, musí Momik pořád dávat pozor, zdali se Billovi neblýská hvězda, aby je zločinci nezpo- 76 77 zorovali, ale i tak se stane, že Billa aspoň dvacetkrát za den kulky a nože těch lumpů zabijí, ale on nakonec po-ka/dé /úi>c ob/ivin.' a to všechno díky Momikovi, který' se, když Bili umře, opravdu bojí; možná že právě ten strach a vlastně i zoufalství přivedou Billa znovu k životu a on vstane, usměje se a řekne: „Diky, Johny, zachrá-nils mi život." Blacky zatím žere kostky cukru slepené blátem a slinami, kostky cukru slepeně lepidlem a taky kostky cukru, které Momik zmrazil tím ledem v bedničkách mlékaře Ejzeta. Bili znovu a znovu umíral a zase ožíval a to bylo na té hře to nejpodstatnejši, jenže ona to vůbec nebyla hra, vždyť jakápak hra, prosím vás, když z toho přece Momik vůbec nic neměl.,. Ale Momik vůbec nepomyslel na to, že s ni přestane, protože v těchhle věcech se musí pocvičit, tolik lidi přece čeká na to, až se z něj v tomhle stane světová kapacita, jako všichni cekali, až profesor Jona Salk objeví to očkování proti dětské obrně. Momik moc dobře ví, že někdo musí jako dobrovolník vejit do té zmrzlé země první a svést tam boj s bestii, všechny zachránit a přivést je odtamtud zpátky, musí jen vymyslet nějakou válečnou lest, něco takového, co by udělal Meir Har-Cijon, kdyby s ní bojoval on. nějakou geniálni a odvážnou fintu, jakou možná zná jeti trenér Oyula Mandy, kterého jsme si zvlášť přivezli z Maďarska, aby ji napravil rodiče (teď i v minulosti), jenže bestie zatím odmítá vystoupit ze všech těch svých převleku a zvířata neudělala žádný zvláštní pokrok. Pokaždé když pomyslel na to, že tam všechna ta ubohá zvířata drží potmě zbytečně, dělalo se mu špatně, ale v takových okamžicích si říkal, že ve válce někdy trpí i nevinni (něco takového kdesi zaslechl), jako třeba ta fenka Lajka, jak se ve Sputniku 2 obětovala na oltář vědy. On se jen mohl ještě víc snažit, ještě míň spát a neustále si brát příklad z dědečka Anšela, který se už řadu let nevzdává a vypráví ten svůj příběh s tím. že se mu jednou n*ožna podaří nad Hernajglcm zvítězit a skoncovat s tím {někdy Momikovi připadá, že se dědeček do toho svého příběhu zamotal tak, že už i samotnému Her-najglovi s nim došla trpělivost). - Jednou pn obědě se strhl skutečný poprask. Dědeček začal hlasité vykřikovat, potom si přiložil ruku k uchu a poslouchal a obličej mu začal červenat, rty se mu začaly třást, takže Momik celý ustrašený vyskočil a postavil se ke dveřím, protože v jediném okamžiku pochopil to, co ve své hlouposti nepochopil za celou tu dobu, totiž že Hernajgl sám je ten Nacikaput, no a kaput, to znamená ztracený, jak Momik dobře věděl z hodin hebrejštiny, a Naci, to je přece ta bestie, Teď bylo jasné, že Hernajgl se na dědečka kvůli tomu příběhu zlobí, protože podle všeho nehodlá připustit, aby byl kaput, a nutí dědečka, aby příběh změnil Lak. jak ho chce mít ON, jenže Momik hned viděl, že ani dědeček není žádný trasorítka, ani nápad! Když se někdo pokusí sáhnout mu na příběh, je 7 něj rázem úplně jiný člověk. Ano, dědeček popadl kuřecí stehno, pozvedl je vysoko nad hlavu, rozčileně j íin mával a křičel tou svou starou hebrejštinou, že Hernaj-glovi nedovolí, aby se mu pletl dojeno příběhu, protože ten příběh je jediné, co na světě má, a Momik, jemuž srdce spadlo do kalhot, poznal dědečkovi na obličeji, že se Nacikaput drobet polekal a rozhodl se dědečkovi ustoupit, on totiž dědeček vypadal opravdu ohromné přesvědčivé, ale vtom se najednou dědeček obrátil od holé stěny a těma svýma prázdnýma očima se zadíval na Momika, a Momikovi bylo v tu chvíli jasné, že stač i. aby se dědečkovi zachtělo, a hned zatáhne do toho svého příběhu i Momika, jako to udělal Hernajglovi. Chtěl utéct, ale nemohl se pohnout z mista, chtěl vykřiknout, ale nevydal hlásku, ale dědeček na něho zakýval prstem, aby k němu šel Momik bliž; bylo to jako kouzlo Momik k němu vykročil a věděl, že tohle je jeho konec, že 78 79 vstoupí do příběhu a víckrát už ho nikdo nenajde, ale dědečka naštěstí ani nenapadlo provést mu něco takového (vždyf proč by to taky dělal, Momik je přece tak hodný chlapce, sice trochu trápí ta zvířata ve sklepě, ale to jen proto, žc je válka), a když už byl docela blizoučko dědečka, dědeček najednou tiše a zřetelně jako docela obyčejný člověk povídal, tak co, viděl jsi toho pohanaV Ojch mír a chuckem (což hebrejsky znamená, že je to taky pěkný chytrák>, a dědeček se na Momika docela obyčejně usmál jako chytrý a strašné starý člověk, jako opravdový dědeček mu položil ruku na rameno a šeptem řekl, že tomu pohanovi ještě ukáže, zač je toho loket. Momik chtěl té příležitosti využít a konečně se dědečka zeptal, co je to vlastně za příběh, jestli má pravdu, když si mysli, že Děti srdce teď bojují s Hemajglem, a k čemu tam vůbec potřebuji to malé dítě (Momik se přece v napínavých příbězích drobet vyzná a dobře ví. že malé děti mohou v nebezpečných situacích jen překážet), jenže vtom se stalo toT co se stává pokaždé, a dědeček ucouvl, podíval se na Momika, jako kdyby ho byl jaktěživ neviděl, strašné rychle zas začal drmolit a broukat si, a Momik zusial /novu úplně ^'uu. Potom, když oběd, kterého se ani nedotkl, zabalil zvířatům do pytlíku, začat uvažovat o tom. že by možná stálo za to jít sc poradit s jedním odbomikem, o kterém občas čítal v novinách a kíerý působil vc stejném oboru jako Momik. Jmenoval se Wiesenthal, bydlel ve Vídni a odtamtud je taky lovil. Momik doufal, že když mu napíše, tak mu ten lovec možná bude ochoten o nich pár důležitých věci prozradit, jako třeba kde se skrývají, čím se živí a jak loví konst, jestli žijí ve velkých smečkách, kde se z jediného zvířete najednou vezme celé vojsko a jestli vůbec existují kouzelná slova jako chajmovu nebo uran. která i i ni stačí říct. aby byla rázem poslušná a šla za člověkem kamkoliv, a třeba by ten lovec mél i nějaký obrázek těch bestii, ať už živých nebo mrtvých, jen ahy Momik věděl, co má vlastně čekat. Několik dnů Momik ustavičně myslel na to, co by měl lovci napsat. Pokoušel se představit si jeho dům - byly lam velké koberce z kožešin bestie, zvláštni police s puškami, luky a taky dýmkami, hlavy nacistických bestií ulovených v džungli, zasazené přímo do stěn (očí měly ze skla) - a Momik sedl a pustil se do psaní dopisu, jenže mu to nesb, zkoušel to snad dvacetkrát, ale nějak se mu to nedařilo, no a pravé ten týden se v Belliných novinách dočeíL že si lovec vyjel na další výpravu do Jižní Ameriky, dokonce tam otiskli i jeho obrázek: byt to muž s hezkýma smutnýma očima a pleší, vůbec nevypadal tak, jak st ho Momik představoval, a tak nakonec Momik zůstal zas úplně sám, neměl nikoho, kdo by mu pomohl, a tentokrát už byl drobet nervózní. Pořád si říkal, že by mu ten lovce beztak nemohl pomoct, protože to nejpodivnější na téhle válce s besrit jc práve to, že v ni musi bojovat každý sám, vždyf přece ani ti, co si tak strašné přejí, aby jim pomohl, ho o to nemůžou požádat prim o (to no^p'- k\uh r.ě|,=ké Lij ne přísaze, kterou zřejmě museli složit); Momik si neustále říkal, že se pořád ještě nesnaží dost, že na to dost nemyslí, a právě v lé době ho na jeho loveckých výpravách potkalo několik nehod. Začalo tu tím, že opuštěné šakali mládě ho kouslo dole do nohy a on musel dostal dvanáct bolestivých injekci proti vzteklině. Potom náhodou narazil na malého dikobraza* který se v údolí schovávat v houští, a jeho koleno začalo po tom setkáni připomínat cedník. Momik vždycky rád čítal o zvířatech, ate dokud nezačal bojovat s bestií, jaktěži v se zvířat nemusel dotýkat; upřímně řečeno to v něm pokaždé vyvolávalo trochu nevolnost, ale trochu taky ne. Poznal, žc má pro zvířata cit, a pomýšlel na to, že až bude po tomhle všem, pořidi st možná psa. Obyčejného, ne do válek, prostě pro si vlastni potěšeni. Jenže zatím mu holubice, kterou našel na dvoře, málem vyklovla oko, a další kocour, kterého se mezi popelnicemi pokoušel chýlit, aby za něj vyměnil svého šíleného kocoura, mu poškrábal ruku odshora až dolů. Ve své válce by] Momik opravdu odvážný. Jaktěživ nerušil, že tak odvážný je, ale moc dobře věděl, že jeho odvahu vyvolává strach. Protože se bál. Musíme se taky zmínit o havranech, totiž o rodičích havrana, kterého držel v zajetí; ted" si už. byli jisti, že to Momik jim vzal dítě, a pokaždé když vyšel z domu, se na něj vrhali jako egyptské migy; ostatně poprvé, když se to stalo, ho jeden z havranů opravdu pokloval na ruce a na krku, Momik z toho trošku propadl hysterii, rozběhl se ke stánku s losy a vyprávěl mamince a tatínkovi o tom, jak na něj zaútočili, jenže se mu nedařilo vyjádřit se a taky nevěděl, jak se v jidiš řekne havran, takže maminka to pochopila trochu nesprávné, a když viděla krev a roztrženou košili, honem s nim utíkala na středisko a tam doktorce Krdreiehové uprostřed křiku a omdléváni vysvětlila, že se stalo něco hrozného, jejího chlapce prý se pokusil unést orel; po pravdě řečeno ještě řadu let potom byli ve čtvrti Bejt Mazmil lidé, kteří si Momíka pamatovali jako toho chlapce, co se ho pokusil do hnízda unést orel. Ale všechna la snaha byla marná, Sklep byl den ode dne černější a tisnivějši, Momik se v něm neodvažoval ani pohnout prstem. Zvířata teď byla divoká a vyhladovělá, vrhala se na stěny beden, zraňovala se o ně a vyla a křičela. Poraněná holubice pošla, jenže jemu se zvedal žaludek, když měl jeji zdechlinu vynést, a tak začala páchnout a hned tu taky byli ti zatraceni mravenci. Momi-kovi připadalo, že sklep je neustále plný velikých pavučin a ty pavučiny že jsou lepkavé a studené a pokoušejí se ho chytit, sotva se pohne. V životě mu nepřipadlo, že je tak špinavý a že tolik páchne, jako v ty dny. Citil, že ta malá zvířata jsou mnohem silnější než on, to proto, že ho nenáviděla a že věděla, co je to zuřit a vrhat se na stěny klece a řvát, takže si už vážné nebyl vůbec jist, kdo jc tu čí vězeň, a napadlo ho, že je to možná znamení, že válka už začala a že bestie už nemámí čas, ale že se k nému potměšile blíži a znehybňuje mu údy obrnou, 0 jaké se doktoru Salkovi ani nesnilo, a to tedy opravdu nebylo prijemne. Je zbytečné hned říkat, že mu to nahánělo strach, ale bylo to moc, ale strašně moc nepříjemné, protože Momik nevěděl, odkud na něho vyleze, a nevěděl ani, co udělá on, až se mu bestie rozhodne ukázat (vždyť možná vyleze ze dvou zvířat najednou), a jestli jí jestc vůbec stihne říct něco jako chajmova. než se na něho vrhne a roztrhá ho na kousky. Začal sc na chodidlech mazat naftou, kterou topili \ kamnech, aby se bestii aspoň udělalo špatně z toho /ipachu, taky si do všech kapes u kalhot a košile vstrčil po kuličce naftalínu, ale cílil, že to pořad ještě nestačí, ii tuk pro ni začal sepisovat uvítací proslov. Psal ten pro-lkn aspoň týden, protože věděl, že to musí být ten nej-ttpii proslov na světě, který by na bestii zapůsobil 1 jediném okamžiku, než se na něho vrhne. Hned na .■■m iiku ji tam napsal, jak musí být člověk pořád dobrý < 111 it ohled na svého bližního, a že taky musí umět odpouštět jako v Den smířeni, ale když si to po sobě přečetl nahlas, bylo mu jasné, že bestie takovýmhle věcem ne-Mvcři. Ta potřebuje něco silnějšího. Obíral se bestii v myšlenkách a pokoušel se představit si. jak asi cítí a co ...... může doopravdy zapůsobit. Pokoušel se ji i na- kicnhl na kresbě vypadala jako osamělý lední medvěd. Mi i v se na všechny hněvá a nenávidí je, a Momik rázem pot hopil, že jeho uvitací proslov musí být takový, aby ji * liilnuni okamžiku vši té nenávisti a osamělosti doká- Im\n, protože na svčtč jsou věci, které rozieskni I n i .■ I ilm ledního medvěda, a tak napsal dlouhý pro- 82 83 slov o pevném přátelství dvou lidí. kteří se mají rádi, a taky o prostých a krásných slovech, která si říkají tatínek s maminkou a maminka se synem. Vyprávěl bestii, jak roztomilí mohou být malí sourozenci a jak je hezké vzít je do náručí nebo je dát do kočárku a jet se s nimi podívat na obchody, a ještě napsal o všelijakých dalších věcech, byly to jenom maličkosti, ale jemu připadalo, že třeba právě ty bestii získají, jako třeba o fotbalovém zápasu ve škole, při kterém dá člověk gól a všichni najednou volají jen a jen jeho jméno, nebo o sobotní ranní procházce s tatínkem d s maminkou, kdy vás oba vezmou za ruku a udělají holubičko-leeeeť'! a vyhodí vás do vzduchu, o každoročním výletě na horu Tábor, kdy celá třída jde a zpívá a večer v ubytovně vyvádí, ale když to všechno napsal, seškrtal, opravil a přečetl si to nahlas, najednou poznal, zeje to proslov tak hloupý, že se z něho člověku až dělá špatně, že je vlastně hnusný, a tak ho roztrhal na kousky a spálil v kuchyňské výlevce a rozhodl se, že už nikdy na žádný proslov radši myslet nebude a že bude prostě klidné sedět a čekat a uvidí, co mu bestie udělá, až Momik začne ztrácet nervy a zeslábne ještě víc, a přisahal si, že ať se stane cokoliv, to se jí nepodaří. Asi po dva týdny tu byla jistá šance na překvapivé vítězství, protože ke dvěma bratřím přibyl další, chaza-nův synek Motl Pejsi. Na ty dny Momik jaktěživ nezapomene. Když ve škole četli tu povídku od Šoloma Alejchema, pocítil Momik něco lak silného, že se rozhodl, že se o tom doma po večeři jakoby náhodou zmíni. No a jeho tatínek vám najednou rozvázal, on vám říkal celé věty, a Momik poslouchal a málem mu samou radosti vytryskly slzy. Tatínkovy oči - máje modré, ale celé bělmo má zalité krví - trošičku zjasněly, jako kdyby na něho bestie na okamžik zapomněla. Momik byl lstivý jako lišák (jako ten v tom příběhu o vráně a lišce)! Jako- by jen tak tatínkovi vyprávěl o bratru Eliášovi, o telátku Manim a o řece. kam vylili sudy kvasu, a v těch očích vám bylo vážně viděl, jak bestie užuž olevírá tlamu a tatínek se na Momika vrhne. Tatínek mu začal zvolna vyprávět o jednom maličkém městečku, o uličkách plných bláta, o stromech, na kterých rostly kaštany, jaké tady nejsou, o starém prodavači ryb, o tom, jak nádherně v zemi TAM chutnal chleba, o židovské škole, kam chodil, o rabím, který aby si přivydělal trošku peněz, drátoval rozbité hliněné džbány, a jak on sám, když mu byly pouhé tři roky, se za sněžných nocí vracel sám ze školy a na cestu si svítil lampičkou udělanou z řepy, do které mu strčili svíčku, a maminka najednou povídá: Tam byl opravdu chleba, kdepak, takovej tady není. Teď, když to říkáš, si na to vzpomínám taky. U nás se pekl doma. jak taky jinak, a stačil nám celý týden. Bože, kdybych ho tak ještě někdy mohla ochutnat! A tatínek řekl: To u nus. mezi našim šicí lem a Chodorovcm, byl les, Opravdový les, nc jako tahle strniště, cti je vysazuji tihle Národní kazisvěti, a tam v tom lese rostly požumkes, jaké tady neuvidíš - veliké byly jako třešně.,. Momika ohromilo, když slyšel, žc tam byl taky Chodorov jako ten brankář telavivského Ha-poelu, ale nechtěl je přerušovat, a tak mlčel, a maminka si z toho vzpomínání drobet povzdechla a povídá: Jo, jenže u nás se jim říkalo jagdes, ale tatínek řekl: Ne, jugdesjsou něco jiného, ty jsou menší. Bože, tam bylo ovoce - lahoda! A ta tráva... Vzpomínáš si na tu trávu? A maminka řekla: Jak bych si nevzpomínala, copak se na to dá zapomenout? Oj, zol ich azqj hóbm kójech cu téhm. Bože můj, jak já si na to všechno vzpomínám, byla taková zelená a silná, ne jako ta tráva tady, co pořád vypadá,jako by byla napůl uschlá.., Vždyť 10 není tráva, to je malomocenství tyhle země,A vzpomínáš. Tovje, jak se tam sbíraly klasy a stavěly na poli snopy? Ach, 85 udělá tatínek a zhluboka si povzdechne. A jak voněly! U nás se lidi báli na snopech usnout, když byly čerstvé, že by se už nedej Bože neprobudili... Mluvili jeden na druhého a oba mluvili na Momika. Proto taky vlastně začal Momik číst i další povídky So-loma Alcjehema n a dokonce i dětí malých, nemluvě už o tom, že ti Viichni tady pořád ukazovali spoustu tváří, které se neu-Ntále měnily, což bylo to nejjistějši znamení, že i Markus Ac jako tihle všichni účastní té tajné války. 98 99 Pršelo a staří lide mluvili. Nikdy se nedalo poznat, kdy všechny ty zvuky a vzdechy, které vydávají, najednou přejdou v opravdovou řeč. Vyprávěli ty své staré příběhy, které už Momik znal zpaměti, ale rád je poslouchal pořád znovu. Červená Soňa a Černá Soňa. kulhavý Chajim lěa. co hrával na všech svatbách Šerale, ten blázen, co nui říkali Jób a co nejradši ze všeho cucal I.and-rinovy bonbóny a děti u nás ho za sebou vodily jako psíka a dělaly si s ním, co chtěly, protože mu slíbily bonbóny, a la velká krásná rituální lázeň, klcrou u nás postavili, a jak ve čtvrtek večer dávali do pekárny všechen cholent všech sousedů a on se tam vařil celou noc, ai byl té vůně plný celý sietl... Tak mohl člověk poslouchat a trochu si odpočinout od té války, od bestie i od zápachu ve sklepě, mohl opravdu na všechno zapomenout a jakoby nebýí. jenže pravé v tom okamžiku se mu hlavou bůhvíproč mihlo něco rozčilujícího, co ho rázem vyrušilo, ireba vzpomínka na nějakou tlustou ruku. jak zasazuje ránu svíčce a svíčka padá a plamen v louži udělá ssss, nebo na ten obličej, který tenkrát tatínek udělal, a to slovo, které tenkrát řekl. a Momik se rázem napřímil a zvedl hlavu z ramena Chány Citrinové. o které sc prve opíral, aniž si toho všiml, a vážně a odhodlaně pronesl, že v tom rozhodujícím utkání, které se brzy sehraje ve Wroctawi, to tém Polákům nandáme desei nula, Stel-mach sám že dá pět gólů, a staříci rázem zmlkli, všichni se na něj nechápavé podívali, Chána Citrinová řekla čistým, smutným hlasem, alter kop, a Jedidja Munin, který seděl z druhé strany, k němu natáhl svou hubenou ruku plnou černých chlupů, ale tentokrát ho ani nenapadlo Momika štípnout do tváře, jenom ho jemně uchopil za bradu a zlehka ho k sobě přitáhl (kdo by si byl pomyslel, že Momik strpí, aby Munin něco takového udělal, a ještě k tomu venku), jenže Momik je teď drobet unavený, nevadí mu, že si pokládá obličej na černý plášť, který lak divně voní. a v tu chvíli si pomysli, zeje dobře, že není sám a že jsou s nim tihle skrytí bojovníci, jsou jako partyzánský oddíl, jehož příslušníci už strašně dlouho společně bojují, teď mají před sebou rozhodující bitvu, a tak si sedli v lese, aby si trochu odpočinuli, a kdo by se na ně podíval, ten by si možná myslel, že jsou to blázni, jenže co na tom sešlo, bylo příjemné ležel na Muninově plášti vedle všech přátel a poslouchat šustění vlny, tichý tikot kapesních hodinek a údery srdce, které jako by přicházely z veliké dálky, bylo to tak hezké. Té noci se přihodila ta strašná věc. Najednou vám / ulice zaslechli strašný křik, podle Momikových hodinek už bylo jedenáct hodin čtrnáct minut, lidé začali otevíral okenice a rozsvěcovat. Momik si v duchu pomyslel, tak už mi bestie vylézá ze sklepa, a schoval se ještě hlouběji pod přikrývku, jenže ty výkřiky neplatily bestii, ale ženě, a tak honem vyskočil z postele, běžel k oknu. otevřel okenici (maminka s tatínkem na něho tkt i druhého pokoje křičeli, aby zavřel, ale on už nějaký čas neslyší, co mu říkají), vyhlédl ven a uviděl tam opravdickou nahou ženu, jak uličkou běhá sem a tam a strašné vykřikuje; vůbec jí nebylo rozumět, a přestože byl měsíc skoro v úplňku, trvalo Momikovi nějakou chvilku, než poznal, zeje to Chána Citrinová, ta její hezká blond paruka ji totiž spadla a vespod měla jen pleš a laky měla obrovské prty, které ji lítaly na všechny strany, ještě štěstí, že dole, no tam. no, si oblékla něco malého, trojhranného. nějaký černý kožíšek či co. a ta Chána Citrinová, která s ním ještě odpoledne jako dobrá kamarádka seděla na lavičce, teď zvedala ruce do výšky a křičela v jidiš: Panebože, jak dlouho mám na tebe ještě čekat. Bože, a lidé začali křičet, liše, luv dormi. ly bláznivá, vždyť je pomalu půlnoc, a někdo ve druhém patře domu, co bydlí ten protivný pár, na ni I n u stě vylil plnou nádobu vody a od hlavy až k patě ji polil, ale ona nepřestávala běhat a rvát si vlasy, a když ..... 101 míjela pouliční svítilnu, všichni viděli, že všcchnv šminky, co se s nimi pořád maluje, se jí rozmazaly, ale vtom se u Belly na schodech rozsvítilo, Bella sešla dolů a Chánu zabalila do velké přikrývky a Chána stála, ani se nehnula, začal se drobet třást zimou, svěsila hlavu a Bella ji jemně odváděla, ale najednou se zastavila a výhružně vykřikla: „Vy daretéri!", a když míjela dům těch protivů, zakřičela: „Vy jste ještě horší než tamti f Ale on už vás Pánbůh potrestá!" Potom ona i Chána zmizely mezi černými cypřiši u Chanina domu: světla ve všech domech postupně zhasla a taky Momik zavřel okenici a vrátil se do postele. Ale uviděl ještě něco, co nikdo jiný kromě něho neviděl, totiž že zatímco Chána běhala nahá, ze synagógy vedle domu, kde bydlel Momik, vyšel pan Munin a zůstal tam stát. napůl ve stínu a napůl ve světle měsíce. Ryl bez brýlí a celé tělo se mu pohybovalo dopředu a dozadu, jeho oči hleděly na Chánu a leskly se. ruce měl dole ve tmě a Momik viděl, jak se mu třesou ramena a pohybuji rty, jenže Momik nerozuměl, co říká, ale vycítil, že je to určitě něco strašně důležitého a že mu teď Munin možná odhaluje veliké tajemství bestie a jak s ní bojovat, a tak na něho chtěl z okna zavolat, že ho neslyší, ze i když jsou strašné blízko, neslyší, ale najednou se Mu-ninovy oči široce rozevřely, ústa se mu otevřela zároveň s očima a tělem mu to šmyklo dopředu a dozadu, jako kdyby jím někdo vší silou zatřásl, a pak Munin roztáhl ruce do stran jako velký černý pták a začal poskakovat a vykřikovat, ale němé a jako kdyby ho někdo seshora tahal na dráni, jenže drát se najednou přetrhl a Munin se prostě složil, svalil se na zem jako cár hadru a zůstal tam strašně dlouho ležet; Momik slyšel, jak si ještě dlouho poté. co to skončilo, sám pro sebe tiše vzdychá jako ten pomatený kocour, ale ráno už tam neležel. Jenže bestie vycítila podvod a nevylezla. Všechny Momikovy válečné lsti nebyly k ničemu, bestie zřejmě * v dokázala bezpečně rozeznat OPRAVDOVÉHO Žida od Momika, který sc najednou snažil ze sebe Žida dělat; kdyby byl alespoň věděl, v čem ten rozdíl je, byl by už udělal, co bylo třeba, jenže to nevěděl. Byl už jak pára nad hrncem, když chodil, nohy za sebou vláčel a taky mél tu novou libůstku, jak říká Bella, že totiž začal vzdychal jako opravdový starce, dokonce i ve škole se mu to siavalo a všichni koleni se dávali do smíchu; ty drr) ho potkala jediná dobrá věc, totiž že v běhu na šedesát metrů byl pátý ze třídy, což se mu přece nikdy nestalo, a najednou se mu to stane právě teď, když jinak nemá na nic situ, a všichni říkali, že běhá jako Zátopek, ta česká lokomotiva, smáli se jen tomu. že prý skoro pořád běžel st zavřenýma očima a tvářil sc, jako by ho honila nějaká příšera, ale to nic. aspoň viděl, že když opravdu chce, tak to jde; dokonce i Alex Tuchner, který se s ním kdysi čtrnáct dní kamarádil a Momik ho tenkrát každý den v údolí Ejn Keřem trénoval v běhu. až Alex překonal lndni rekord a jako tlíc se dostal do družstva, dokonce i len přišel a povídal, všechna čest, Heleno Kellerová, ale ani tako váble poklona pro Momika nic neznamenala. Bili a Motl už dávno zmizeli a jemu se je nepodařilo přivést zpátky. Bylo to, jako by mu bestie ochromila mozek a všichni to teď cítili. Bella už mu odmítala odpovědět na jakoukoliv otázku, a když za ni chodil a za-prisahal ji, říkala, že i tak si ve dne v noci vyčítá, co už pitka/ila. když mu o těch věcech vyprávěla, že už má toho jeho bádáni až po krk a ať prý jc tak hodný a jde si hnit s dětmi svého věku, ale neříkala to rozzlobené, jen se soucitem, a to bylo ještě horší. 1 rodiče se na něho už začali dívat úkosem a bylo vidět, že jenom čekají na příležitost, aby kvůli Momikovi vyletěli. Začali sc vůbec ilim.ii Jív ně, především začali jako šílenci cídit dům, denně všechno (dokonce i okna a panely) myli a leštili, (jik/e v domě už nezůstalo ani zrníčko prachu, ale oni I 02 103 presto cídili dál a jednou v noci, když se sel Momik vy-čurat, viděl, že všechna světla v domě sviti a tatínek s maminkou vkleče kuchyňskými noži čistí rýhy mezi dlaždicemi; když viděli, zeje pozoruje, usmáli se jako malé děti, když je při něčem nachytají, ale Momik neřekl nic a ráno dělal, jako kdyby na to zapomněl. Několik dní nato, bylo to v sobotu, Bella mamince něco řekla, a maminka zbledla jako stěna a hned v neděli ráno Momika odvedla na středisko, aby se na něj doktorka Erdrei chová podívala, a doktorka ho důkladně prohlédla od hlavy až k paté a řekla mamince, že TA NEMOC (tak tenkrát říkali dětské obrně, kterou u nás přes všechno očkováni ještě několik děti ročně dostalo) to rozhodně není, a předepsala mu vitaminy a rybí tuk, aby je užíval dvakrát denně, ale nic to nepomohlo, jak by také mohlo, a přestože Momikovi rodiče začali každý večer jist ještě víc a teď už. i jeho nutili, aby polykal a polykal, moc dobře cítili, že se jim dítě vytrácí před očima a oni že nemůžou nic dělat - a doopravdy zkusili všechno, to se musí nechat ze čtvrti Me'a Saarim přivedli malého vousatého rabína, který Momikovi koulel po těle vajíčko uvařené na tvrdo a šeptal při tom všechno možné, zašli dokonce i za paní Mirandou Bardugo, která byla nekorunovanou královnou Bej t Mazmi lu a přikládala pijavky a léčila všechny neduhy, ale ta k nim jít odmítla kvůli tomu, co se stalo jejím píjavkám, když je přiložila na ruce tatínkovi: maminka s Bellou spolu večer vysedávaly v kuchyni, popíjely čaj a Bella říkala a lítostí nad dítětem přitom plakala, musíte něco udělat, vždyf se podívej, jak vypadá, jen ty oči z něho zůstaly, a maminka začala jako pokaždé plakat s ni a říkala, kdyby lak člověk věděl, co délat, vždyf řekni, ke kterýmu doktorovi jít, a já ho k němu vezmu, jenže já nepotrebujú doktora, abych věděla, co to je, Bello, vždyť já bychmohla sama kurýrovat lidský duše. Proti tomu, co je Slojmovi, žádnej doktor nepomůže, dej na mne, to jsme si s sebou přinesli odtamtud, máme to po celým těle a pomoct nám může jen Pánbůh, a Bella si vzdychla, rázné se vysmrkala a povídá. Bože, kdyby nám tak jen pomoh Pánbůh, dokud nám Pánbůh nepomůže. Byly to opravdu ošklivé dny. Všichni kolem Momika se báli a nevěděli, co dělat. Cekali jen, že se dá do pořádku sám, a do té doby se neodvažovali ani pohnout či dýchat. Byli na něm naprosto závislí. Když se pohnul, pohnuli se všichni s ním, a když křičel, křičeli všichni. Zdálo se, že ulice se úplně změnila, že se v ní neustále ozývají hlasy lidi, kteří už umřeli, příběhy, které si parna w ali už jenom tady. .j jména a slova, kterým jen tady ještě rozuměli a ke kterým je vázal stesk: Charta Citrino-vá teď vycházela nahá ven skoro každý večer, vyzývala Pánaboha a všichni trpělivě čekali, až Bella přijde a odvede ji, a když se člověk někdy díval nahoru, viděl mezi korunami stromů a mezi oblaky mihnout se rychlý stín, možná tam nahoře letělo něco, co se podobalo potrhanému černému plášti, a třpyt brýlí a po chvíli se vedle Momika, který se sotva vlekl, snášel Munin, opatrně se rozhlédl na všechny strany (Munin se totiž z nějakého důvodu nesměl k dětem přibližovat), položil Momikovi ruku na rameno a šel s ním tak divně, jak on už chodi (to kvůli té kýle), a šeptal mu do ucha všechno možné o hvězdách, o Bohu, o tlaku a o tom, kde nás čeká štěstí, kdepak, tady ne, zhaslá cigareta mu tančila na horním rtu, a neustále Momikovi šeptal verše z Pisma a ze synagógy a divně se usmíval jako někdo, kdo vzápětí celý svět uspořádá, ale Momik už neměl sílu ho poslouchat. Momikovo čelo bylo celý den v jednom ohni. ale na teploměru nebylo vidět nic. Cítil, jako by mu mozek trucoval a nutil ho myslet na ošklivé věci. Momik začal sám trpět nočními můrami a křičet ze spaní a maminka s tatínkem přibíhali a jejich oči ho zapřísahaly, aby s tím 1(14 10? přestal, aby byl zase tím, cim byl kdysi, ještě před několika měsíci, jenže on už nemá silu kvůli nim předstírat, jak jc i vc spánku šŕasmyT tralala, co se 10 s ním jenom děje, všechno se pokazilo, bestie nad nim vítězí, ještě dřív, než vylezla, nad ním vítězí; zasadil ránu polštáři, a ten byl úplné mokry, viděl, že má prsty celé pokřivené strachy nebo čím, a znovu a znovu do polštáře tloukl a řval na rodiče, kteří se k sobě choulili a plakali, a potom usnul, ale vzápětí ho probudila nová noční můra, najednou totiž viděl svého přítele Motla, jak jde v jakémsi neznámém městě ulicí, byl malý a hubený a šel lak nějak divně, ale Momik se zaradoval a zavolal: Metle!, ale Motl ho neslyšel, nebo se tak aspoň tvářil, a pak Momik na rohu uviděl stánek s losy a v něm seděli jeho tatínek a maminka, přitisknuti k sobě, cel i smutní, přesně na konei zlatého rohu štésii, který jc nakreslen vc znaku loterie, a polom uviděl, že to vůbec není ulice, ale řeka, možná San, ale možná taky ne, a že po ní stánek s losy pluje jako malá loďka; Momik šel směrem k té loďce, sel vodou, ale nezmáccl se, jenže se k lodičce nedostal, jak se k ni blížil, ona se vzdalovala, a najednou odněkud vyšlo několik chlapců a s nimi sel jeden dospělý člověk a začali Motla obstupovat a bez nejmen-šího důvodu k němu jeden z nich přistoupil a uhodil ho pěsti přímo do obličeje, a v lom okamžiku se na něj vrhli všichni a tloukli ho a kopali a křičeli jeden na druhého, dej mu do zubů, Emile, vraž mu jednu do břicha, Gustave, a Momik málem omdlel, když pochopil, zeje to jeho Emil a detektivové, kteří už v Německu vyrostli, a ten dospělý člověk, co je s nimi, co se na ně dívá a směje se pod vousy, to že musí být strážnik Jeschke, který občas chodíval na kávu k F mílové mamince, a Motl tam ležel celý zakrvácený a napůl mrtvý a Momik se díval a viděl> že tatínek s maminkou v tom svém stánku s losy pádluji a pluji se svou loďkou jinam, a maminka se na Momika podivala a řekla, ar mu pomůže Pánbůh, co já jsem teď platná, a Bella najednou vystoupila ze svého okna (jak se tam vůbec dostala?) a křičela na jeho rodiče, vy darebáci, kdyby s ním aspoň někdo byl odpoledne doma, vy nemáte predstavu, s kým se toulá, ale maminka pokrčila rameny a řekla, my už nemátne sílu. pani Bello, naše sílaje už dávno ta tam. tak je to. každý nakonec zůstane úplně sám, a pádlovali a zmizeli, a když se Momik na Motla podíval znovu, viděl, že řeka s vodou neni vůbec reka. ale -pousLi iidi. kteří se íiimi. p-oudem /v všech postranních ulic, a když se podíval ještě lépe, viděl, že část těch lidí a dětí zná, byly tam všechny děti z pátých, šestých a sedmých tříd té tajné školy a děti kapitána Nemá a Sherlock Holmes tam byl se svým pomocníkem Watso-nem a všichni křičeli a smáli se a radovali a kouleli před sebou podivné malé baličky, a když se k němu přiblížili, viděl, že ty balíčky, to jsou všichni jeho dobří pfátelé, kouzelník Jotam a bratr Eliáš a Anna Franková a Děti ■iid ľ e s dědečkových příběhů, bylo lam dokonce i to dité Kazik, a Momik začal hlasitě křičet a probudil se; tak to bylo tu noc ještě mockrát, a ráno, když ve své posteli, páchnoucí potem, ležel jako mrtvý, pochopil, že až do lé chvíle dělal jednu velikou chybu, žc vynakládal spoustu námahy, ale vůbec ne tak, jak měl, protože to dá rozum, že bestie ví, žc on už není dost židovský, takže teď se musi chytit opravdový Žid, některý, který byl opravdu TAM a který v jediné vteřině vydláždí bestii tak, že honem vyleze, a potom už uvidíme, co a jak, a Momik také hned věděl, kdo je k tomu ten nej vhodnější. Dědeček Anšel se vůbec nedivil, když mu Momik své tajemství odhalil a poprosil ho, aby mu pomohl. Momik ovšem védél, že dědeček nic nechápe, ale aby to bylo úplné v pořádku, řekl mu rovnou o všech potížích a nebezpečích, ale na druhé straně se zmínil také o tom, že je třeba jednou provždy zachránit rodiče před jejich stra- 106 107 chem, a když to dědečkovi fikal, cítil, že on sám si už nevěří, protože rodíce nebylo třeba zachraňovat, ostatně kdo vůbec bestii potřebuje, ať si spí dál a nechá nás na pokoji, jenže on nemel na vybranou a musel mluvit, přesvědčit a pokračovat. Na konci celé té řeci Momik dědečkovi řekl, že má tři dny na rozmyšlenou, ale to řekl pochopitelné jen tak. Dědeček sam ty tři dny nepotřeboval, rozhodl se hned. Na znamení souhlasu přikývl tak důrazně, že se Momik až bál, aby st nedej Bože neudělal něco s krkem, ostatně se zdálo, že dědeček přece jen něco chápe, že vlastně celou tu dobu jenom čekal, až za nim Momik přijde a požádá ho o pomoc, že snad právě proto k nim vůbec přišel, a Momik se hned cítil drobet lip. Když na dědečkovu první návštěvu chystal sklep, připadal si skoro slavnostně. Nejdřív shora přinesl košťátko 7. barevného peří, co s ním maminka utírá prach, a zametl jím celou špinavou podlahu. Potom vytáhl zpod hromady věcí malou stoličku, co sejí říká štokrle, postavil ji doprostřed místnosti a rozhodl, ze na to štokrle jiosadí dědečka. Kromě toho na hřebíky ve zdi pověsil talinkův veliký kabát se žlutými záplatami a roztáhl prázdné rukávy a potom z toho nepravého sešitu na vlastivědu vytrhal všechny stránky, na které předtím obkrcshl obrázky z těch knížek v knihovně, lepenkou je upevnil na stěny, potom se rozhlédl, dvakrát si řekl zejer šejn, moc pěkné, zamnul rukama a udělal pfú, jako kdyby si je byl drobet popálil, vyšel ven a vystoupil po schodech nahoru do bytu, vešel dovnitř, zamkl (i na ten dolní zámek) a uviděl, že dědeček po jídle usnul, hlava že mu leži na stole vedle ta li ŕe s kuřecím stehýnkem a z pusy se mu line tenounký proužek slin. Momik ho jemné vzbudil, vyšli 7 bytu. Momik zamkl (i na ten dolní zámek), opatrně sešli po schodech dolů, Momik otevřel dveře do sklepa, vešel první, aby se přesvědčil, že všechno je, jak má být, rychle a tiše řekl, tak tady ti ho vedu, potom poodstoupil stranou (srdce mu zběsile tlouklo) a nechal vejít dědečka a teprve potom se odvážil otevřít oči, protože slyšel, že se nic nedeje, a ono se opravdu nic nestalo. Momik dědečka odvedl za ruku doprostřed místnosti, trochu ho pootočil napravo a nalevo, aby se jeho pach rozptýlil na všechny strany, pořád se pntom díval na zvířata a viděl, že jsou drobet čilejší, ale to taky bylo všechno; dědeček si zvířat vůbec nevšiml, jenom se tam procházel jako blázeti a povídal si sám se sebou. Momik si ovšem řekl, že si přece vůbec nemyslel, že se něco tak rychle stane. Možná že bestie časem zapomněla, jak páchne opravdový Žid, a bude třeba trpělivě čekat, než se rozpomene. Dovedl dědečka ke štokrleti uprostřed místnosti a posadil ho. Pravda, dědeček se drobet vzpouzel, jenže Momik už na ty jeho hlouposti neměl čas. a tak mu prostě položil ruce na krk a pomaloučku ho tlačil dolů. až se dědeček podvolil a sedl si. Momik se posadil na podlahu před nim a řekl, led." mluv, a dědeček se na něho podíval tak di v ně. jako kdyby se ho bál či co, aie proč by se mé! bát, vždyf přece když udělá všechno, co mu Momik řekne, a nebude dělat hlouposti, tak nemá vůbec proč se bát, a Momik najednou zarval, seč mu síly stačily: Tak mluv, slyšíš? Okamžité ať mluvíš, jinak. .., ale nevěděl, proč křičí ani co se stane jinak, a dědeček opravdu začal strašně rychle mluvit a hned se mu taky v koutcích rtů objevily ty hnusné sliny, jenže to se právě hodilo k tomu, co Momik chtěl, a Momik řekl: Ještě se hejhej! A dědeček se začal pohyboval tak. jak :o měl ve zvyku, a Momik se na něho pozorně díval, jestli sc opravdu snaží a dělá. co je třeba, každou chvíli vrhl pohled ke klecím, k zavřeným kufrům a k roztrhaným slamníkům a v duchu křičel Jude, Jude, lady jsem li přivedl Jude. jaké ty ráda, opravdového Jude, jako Jude 108 vypadá a jako Jude mluví a jako Jude páchne, dědeček Jude a vnuk Jude, tak tedy... V následujících dnech si Momik počínal už naprosto zoufale. Oba vysedávali na podlaze, pojídali kousek starého cblcba, Momik septem zpíval hebrejsky i v jidiš partyzánské písně a modlil se z tatínkovy novoroční modlitební knížky, poslední stěnu sklepa dokonce pokryl stránkami vytrženými z tě knížky, co napsala Anna, jenže bestie nepřicházela. Nebohá zvířata dávala dál najevo podráždění a naříkala a vyla, kocour už byl v posledním taženi, ale Momik se zvířat přece nebál. Člověk vážně cítil, jak bestie v místnosti napíná všechny své obrovské svaly ke skoku, ale nemohl vědět, odkud k čertu skočí, a lak Momik seděl před dědečkem Anšelem a nevěděl, co si počít. Omrzel ho ten dědeček, který1 nic neuměl a jenom si ubrečeně broukal ten svůj potentoě-kovaný příběh, Někdy měl Momik chuť vstát, přistoupit k němu a zacpat mu rukama pusu, dokud se příběh neza-dusi a nebude pokoj. Jednou, když dědeček lui/načm liJ, že se mu chce čurat, už Momik nevstal, aby ho vyvedl, ale zůstal sedět, díval se mu přímo do očí a viděl, jak je dědeček zmatený a jak úpí jako šílený kocour a chytá se lam a svijí a zoufale kričí, a pak viděl, jak dědečkovi vlhnou kalhoty, a cítil, jak z nich vychází ten odporný zápach, ale už mu ho nebylo vůbec líto. naopak - když se na něj dědeček podíval, smutně a nechápavé, Momik yrnžiku vstal, odešel a nechal dědečka samotného ve tmě. Šel nahoru do bytu, zamkl se uvnitř, poslouchal rádio a slyšel, že naše národní mužstvo ve Wrocíawi prohrálo s Poláky sedm dva, před polskými diváky, kteří se našim chlapcům smáli, a zatímco Nechemija Ben Avraham popisoval, jak Janusz Achurak a Szersiňski to našemu Stel-machovi a Goldsteinovi dávali, Momik věděl, že prohrává na celé čáře. Na druhé straně ale víme, že Momik byl chlapec, kterému rozhodně nevadilo, když pro- hrával, když se mu smáli a když ho ponižovali a vydírali, v jedné věci si však prohrát nemohl dovolit, v tom neměl na vybranou, a proto ještě v tom okamžiku začal spřádat nový plán, smělejší než všechny jeho dosavadní pokusy; vycházel z toho, že dědeček Anšcl jc zřejmě moc malý na to, aby bestii probudil, ať už byla kdekoliv, a že Momik teď jako vůbec při všem musí uvažovat jako dobrý obchodník (Bella ho takové věci naučila, přestože sama byla v obchodech úplný smolař) a musí se postarat o to, aby bylo Židů víc a takové jakosti, aby to bestii stálo za námahu; až ho to trochu rozveselilo a on se trošku a tak nějak divně zasmál, ale sám sebe se polekal a honem zmlkl, a tak poslouchal dál ten zápas a po celou tu dobu nemyslel na dědečka, kterého tam dole možná pravé trhali na kusy, a mozek, který už Momtka neposlouchal, už začal plánovat, jak požádat děti ve třídě, aby mu na nějaký čas půjčily své dědečky a bahiéky. smyje vše líny najednou bestii přivedl; znovu se mimoděk zasmál tak, že to znělo jako vysoké zaštébetání rádia, umlkl a rozhlédl se kolem, jestli ho někdo neslyšel. Ani nepočkal, až zápas skončí, protože už nevěřil, že se stane zázrak a že nějaké dítě, takto zázračný fotbalista, sestoupí z tribuny, kde se diváci našim smáli, přidá se k tčm jedenáct; chlapcům, oklame protivníka, zachrání zápas a porazí nepřítele osm sedm (poslední branka by padla přesně v okamžiku, kdy by se pískal konec zápasu), vyšel z bytu. zamkl (i na teti dolní zámek), sešel po schodech dolů, než vešel, chviličku venku poslouchal, jestli odtamtud nevycházejí výkřiky člověka, kterého právě trhají na kusy. ale slyšel jen tu dědečkovu melodii, ,i tak vešel dovnitř a strašně unavené si před něho sedl; /řejme byl opravdu strašné unavený, protože za chvíli se podíval a viděl, že leží na podlaze dědečkovi u nohou, a tak si pomyslel, že bude přece jen lepši, když sem už žádní další židovští dědečkové nepřijdou, poslední do- 110 bou lotiž nesnáší lidi zrovna nejlíp, jsou nemožní s lěmi svými tajemstvími, nápady a bláznovstvími, která jim koukají z očí. Nemohl pochopit, že jsou na světě i lidé docela jini a že pro deti, které s nim chodí do školy, je zřejmě všechno strašné jednoduché; jen Mornik ví, jak těžké to je, vždyť stačí, aby jednou, ne v iekrát, jen jednou člověk pocítil, jak jc to těžké a strašné, a už nikdy nebude moci ničemu věřit, všem těm komediím, ale ani když už. úplné spal, nemohl boje zanechat, slyšel, jak na něho někdo volá, vstaň, vstaň, jestli teď usneš, bude to tvůj konec, a kvůli tomu hlasu neusnul, ne, on udělal něco jiného, je trošku těžké vzpomenout si co, možná vstal, ano, vysel ven ze sklepa, a aniž vůbec věděl, co dělá, vykročil nazdařbůh, nohy za sebou vláčel, až přišel k zelené lavičce a nějakou chvíli tam čekal, prostě tam tak seděl a čekal a na nic přitom nemyslel, jen se díval na veliký list. který už dávno spadl z nějakého stromu, a viděl, že na tom listu vystupuji žilky právě lak jako mamince na nohou a žc uprostřed má dlouhou čáru, která ho děli napůl, a zamyslel se nad tím, co by se asi stalo, kdyby ten list roztrhl vejpůl a každou polovinu hodil jinam, jestli by si rv poloviny navzájem chyběly či co, a jak tam tak seděl, začali přicházet jeho stařici, ani se na nic nemuseli ptát, věděli všechno sami, jen se mu podívali do obličeje, a věděli, že konečné přišla chvíle, aby udělali to, nač se po celou tu dobu chystali; Momik už jenom chvilku počkal, aby vydávali ten žádoucí zápach, a potom řekl. no tak, a oni vykročili za ním, Chána a Munin a Markus a Ginzburg a Seidman, šli za ním jako ovce, byl by jc mohl zavést, kam se mu zachtělo, šli tak dlouhou uličkou po pěšinkách, na kterých ležely hromady sněhu, a kolem byly černé lesy a kostely a ěersivě vonící snopy a někdo, kdo jc cestou uviděl, se Mojinka zeptal, kam že to maji namířeno, ale Momik se ani nepodíval, kdo to je. neod-pověděl a dál za sebou vedl ty své Židy, až dorazili ke 112 sklepu a uslyšeli dědečka, jak tam uvnitř mluví sám sc sebou, a pak jim Momik otevřel dveře, vešel za nimi a zavřel. Trpělivě siáli, dokud jejich oči trochu nepřivykly tmé a oni nezačali pomalu rozeznávat dědečka na štokrleti a bílé listy papíru na zdech; pan Munin se jako první odvážil přistoupit ke stěně a podívat se zblízka najeden obrázek, trvalo chvilku, než pochopil, co vidí, ale když to pochopil, najednou se celý napjal a couvl, zřejmě se polekal, protože člověk rázem vycítil, jak se jeho strach přenesl na ostatní a ti se srazili těsné k sobě, ale polom se přece jen začali pomalu rozcházet po sklepení podél stěn kolem těch obrázků jako na výstavě, a jak se na ty listy papíru dívali, začal z nich vycházet ostrý starý pach, který Momika skoro až dusil, jenže on dobře věděl, že právě tenhle pach znamená možná poslední šanci, a v duchu na ně křičel, ukažte jí, tak ukažte, buďte přece Židi, a předklonil se a dal si ruce na kolena, jako by na hřišti povzbuzoval své hráče, a v duchu na ně křičel, teď. led'buďte kouzelnici a proroci a čarodějky a vybojujte s ní tu poslední, rozhodující bitvu, buďte tak moc Židi, aby se už nemohla ovládnout, a i kdyby tu teď bestie nebyla, však ona tu bude, jenže se nestalo nic, jenom ta jeho nebohá zvířata byla ještě nervóznější, havran mával křidly a vydával ty své šeplavé zvuky a kocour vy 1 jakoby výhružně. A Momik padl na kolena a na ruce, schoval hlavu mezi ramena a pomyslel si, jaký byl hlupák, když si myslel, že jsou to doopravdy kouzelníci a čarodějky a tak. a neťhtiger tóg. jak říkává Bel la, i\? naprvi n uschne, nic takového na světě není. Co jsou vůbec zač, vždyť jsou to jen docela obyčejní ponížení blázniví Židé. kteří se na něho přilepili a všechno mu pokazili, pokazili mu celý život, jak si jen mohl myslet, že mu pomůžou, vždyť tú on může učit je, všecky do jednoho, jak si počínat za výjimečného stavu (dvě ruce tři prsty) a jak to 113 všem ukázat, jenže tyhle to vůbec nezajímá J ako by mel i radost z toho, že je tlučou a že se jim smějí a že se jim vede zle, v životě se nepokusili udělat nic, aby se postavili na odpor, plakali a modlili se a rozmlouvali spolu o těch svých hloupostech, všechny ty historky, které nikoho nezajímají, o tom, co řekl ten rabín vdově, a jak spadl do mléčné polévky kus masa, a zatím je zabíjeli a zabíjeli; ve všech těch svých vyprávěních musí být oni pokaždé ti nejspravedlivéjši a pokaždé musí mit poslední slovo, jako kdyby ten, e o promluví naposled, taky nejdéle žil, a všechno to jejich strašné přehánění, vždyť to jsou fakt lži, třeba ten génius, co o něm slyšela celá Varšava, a ten bohatý pán, co o něm Munin vyprávěl, že „sevřel mě v objeti a zulíbal nejinak, než jako kdybych mu bratrem býval", a ten ministr, co sc jednou panu Markusovi hluboce uklonil jo. to určitě! A i ta Bel-la, která si mysli, že je hezcí než Marilyn Monroeová! A dokonce i když ti jeho Židé mluví o všech těch bědách, co jim křesťané způsobili, o všech těch pogromech a vyháněni a přehmatech, vzdychají při tom jako někdo, kdo už všechno odpustil, a taky tak trochu jako někdo, kdo se sám sobě směje, jak je slabý a ubohý, a když se někdo směje sám sobě. tomu se určitě budou smát i ostatn i. to je známá věc: Momik pomaličku zvedl hlavu z podlahy a citil, jak ho celého naplňuje nenávist a vztek a touha po pomstě, hlavu měl vjednom ohni a celá místnost mu tančila před očima, ti Židé tam kolem stěn s kresbami pobíhali tak rychle, že se už skoro nedalo poznat, kdo je skutečný a kdo namalovaný, a on je chtěl zastavit, ale nevěděl jak, kdysi znal kouzelné slovo, ale už ho zapomněl, zvedl ruce a zapřísahal je. že to stačí, ať už s tím vším přestanou, zvedal ruce jako někdo, kdo se vzdává, jako jeden chlapec, kterého kdysi viděl někde na obrázku, ale najednou se mu z hrdla vydral strašný řev, řev bestie, a bylo to tak strašné, že rázem jako když ume, místnost přestala tančit a Židé se svalili tam. kde zrovna stáli, leželi na zemi a ztěžka oddechovali. Momik vstal a stoupl si nad ně, nohy sc mu třásly a v hlavě se mu všechno pletlo, a vtom uslyšel, jak si v tom tichu najednou začal jeho dědeček pobrukovat, jako si pobrukují lloupy elektrického vedení, ale tentokrát vám mu byl dědečkův příběh zcela jasný, tentokrát dědeček vyprávěl jasné, s citem a s biblickým vzletem a Momik se nehýbal, nedýchal, poslouchal fen přibčh od začátku až do konce a přísahal si, že z něho až do smrti smrťouci jediné slovo nezapomene, ale hned zapomněl všechno, protože to byl takový ten příběh, co ho lidé pokaždé zapomenou li vždycky musí ujít celou cestu od samého počátku, aby se na něj rozpomněli, takový příběh to byl. a když byl dědeček s vypravením u konce, začali vyprávět ostatní své vlastní příběhy, všichni mluvili najednou a vyprávěli věci naprosto neuvěřitelné. Momik šije navěky zapamatoval a vzápětí je zas zapomněl, někdy uprostřed slova usínali a hlava jim klesala na prsa, ale když procitli, vyprávěli dál, přičemž začínali přesně tam, kde prve přestali, a Momik šel pomaloučku k obrázkům, které nám kdysi tužkou ohkreslil z těch knih, teď si vzpomínal. /v nu každém obrázku, který obkresloval, musel nějakou drobnost změnit \>m rozumem mudrce alter kop, jemuž bylo devět a půl, pochopil, že pro něho už není nápravy. Pro vědeckou přesnost zbývá dodat už jen pár věcí. Momik se od svého skladiště nedokázal odloučil oka-mžitě, a přestože už tam dědečka ani ostatní nikdy nepřivedl, v příštích dnech tam dál na chvilku chodil a zůstával linu o samotě. Zvířata pustil na svobodu, ale jejich pach liliu /tistnl ještě dlouho a pach Židů taky. Paní učitelka Notaová k nim přišla, aby si popovídala s jeho rodiči. 116 117 a probrali spolu spoustu, různých veci. Momikovi to nevadilo, dokonce se na to ani nezeptal. Přestože Jair Pan-ti lat překonal rekord na osm set metrů v běhu, Momik si to ani nepoznamenal. Oběma klisnám. Floře i Halinec. co byly na té Židovské zemědělské výstavě v Bej t Daga-nu, se narodila hříbata a bylo rozhodnuto, že jim dají hebrejská jména Dan a Dagan. Na konci roku na Momi-kové vysvědčeni stálo, že postoupil do vyšší třídy, ale ne na naší škole, a maminka mu řekla, že napřesrok bude chodit do speciální školy blízko Nctanie a že nebude bydlet doma, ale právě to že mu moc prospěje, protože je tam čistý vzduch a dobře se tam ji, ostatně jednou týdně může chodit na návštěvu k Itce a ŠimikoviT kteří bydli hned vedle. Momik na to neřekl nic. Téhož léta, když se jel poprvé podívat lam. kde teď měl bydlet, dědeček odešel z domu a už se nevrátil. Bylo 10 přesné pět měsíců po tom, co přijel sanilkou. Policie ho krátce hledala, ale nenašla, Momik po nocích lehával ve své posteli na internátě a myslívat na to, kde je asi dědeček teď a komu asi vypráví svůj příběh. Doma o dědečkovi už nikdy nemluvili, jen jednou si na něj maminka vzpomněla a rozzlobené ílceřekla: „Kdyby mel aspoň uč ak\ hrob, aby tam člověk zašel, ale takhle zmizet...?" 118 (1) Poprvé se do vody ponořil v hlubině gdanského přístavu. Byl večer a drobně mžilo. Na nábřeží bylo jen málo lidi a ti všichni byli příliš zaměstnáni na to, aby si ho všimli. Pod plechovým přístřeškem rozdělali dělnici oheň a on ucítil vůni vařící se kávy, Bezděky polkl slinu - opravdová káva... Kráčel deštěm rychle, bez klobouku, ten totiž musil nechat v samé galerie, kde v jeho černé tašce zůstal i rukopis Mesiáše. Čtyři roky přemýšleni a psaní. Omyl, který zhoubně bujel, dokud Bruno opožděně nepochopil, žc Mesiáš nepřijde v psaném šlové* že ho nelze vzývat písmeny jazyka upícího elefantiá-zou. k tomu že je třeba vynalézt jinou gramatiku i jiné pero. S úzkosti pohlédl na budovu přístavních úřadů. V širokém vjezdu stáli dva vojáci a rozmlouvali. Bez pásky na paži si Bruno připadal jako nahý. Mimoděk sevřel pěsti pohybem, který si osvojil od chvíle, co byla zveřejněna vyhláška zakazující Židovi mít v přítomnosti mu formovaného Němce ruce v kapsách. Kráčel chvatné 121 a při chůzi se krčil, jak už to bývá zvykem nehezkých lidí, Na napjatou žlutavou kůži obličeje mu kanuly kapky vody... Tu jeho tvář znám dobře, na každé z jeho podivných groteskních maleb jsem ten obličej nasel, jak vykukuje z některého rohu. Obvykle po něm - a také po mužích zvíci trpaslíků i jiných ubožácích - šlapal střevíc hezké služebné Adély či podpatek některé jiné hrdopýšky. I Ale všímej si moře, Bruno, šedivého moře, které opodál s vervou natřásá své veliké přikrývky, než nadejde noc. Odskakuj i z nich knoflíky okrouhlých vodních řas - na okamžik se pozvednou ke světlu, aby byly vzápětí uprostřed pěny znovu pohlceny.J Ten obraz zastrčili do rohu posledního sálu galerie, tolik se báli jeho sily. Kolem něj navíc rozvěsili obrazy barevnější, snesitelnější, rovněž Munchovy, a před něj pověsili železný řetěz a polsky i německy tam připsali výstrahu: Nepřibližovat se! Nedotýkat se obrazu! Hlupáci, měli to přece provést právě naopak a před setkáním s obrazem chránit návštěvníky výstavy Ten zjev na obrazu, co jde po dřevěném mostě a otevírá ústa k výkřiku, mu pronikl do všech útrob. Když ho tam v galerii políbil, jako by se nakazil. Či vlastně to bylo tak. že ten polibek přivedl k životu mikroby, kteří v Brunovi sídlili odjakživa. Kráčel teď podél těžkých lodí, zahleděn do vlastního nitra. Rty se mu už před hodnou chvíli podivně zaokrouhlily a výkřik z obrazu si klestil cestu z jeho nitra k ústům jako plod v matčině lůně, když nadejde jeho chvíle. Pocítil mrazeni a skryrý hlas jako by mu našeptával: Bruno je slabý článek řetězu. Dávejte na něj pozor. Velká spisovatelka Zofta Natkowska jednou v dopisu přátelům napsala: „Bděte nad Brunem. Bděte nad ním kvůli němu i kvůli nám samým," Ale co tím vlastně myslela, nebylo jasné. Upadl. Klopýtl o klubko provazů pokryté chaluhami a málem sklouzl do vody. Okamžik ležel na navigaci, bolestí celý zkroucený - při tom se ukázaly díry zející v podpaždí a na loktech kabátu - ale hned se zase zvedl, protože ležet člověk nesměl, nesměl být nehybným terčem. Pořád po něm pátrají. Nejen S5 a polská policie, kteří ho pronásledují, protože utekl ze svého ghetta v Drohobyči, jel vlakem, kterým Židé jezdit nesmějí, odvážil se přijít na výstavu Munchových maleb v Gdaňsku a tam to provedl, čímž na sebe strhl značnou pozornost. Ne. policie a SS se k Brunovým pronásledovatelům přidaly teprve v posledních letech, těch už se Bruno nebojí, Žato se boji těch velkých reflektorů, které po jeho těle tápají, aby se v něm překřížily \ soustředných bolavých záblescích onoho „být jako ostatní", uboze šedivého prozaického života, který vykoupit dotykem pera nebude v jeho silách, Ve chvi li, kdy v Galerii Artuše Hopfa Bruno obraz Výkřik uviděl, pochopil, co se tam na plátně vlastně stalo: malíři se smekla ruka. Munch by se nebyl odvážil takové dokonalosti. Mohl ji jenom vytušit, mít z ní hrůzu nebo po ní toužit, ale nikoli ji vytvořit záměrné. Bruno, který sám maloval a psal, to věděl velice dobře a naplnilo jej to smutkem - vždyť přece celý život toužil po dni. kdy by se svět, jak říkal, svlékl z kůže jako kouzelná ještěrka. Geniální epocha, tak tomu dni Bruno říkal, a připomínal, že nesmíme zapomínat, že slova, která píšeme, jsou jen útržky prastarých věcných příběhů a že my všichni tak jako barbaři stavíme své domy z úlomků starodávných pohanských soch a model, z drobtů velkolepých mytologii. Byla tu ovšem otázka, zdali geniální epocha někdy opravdu přijde, ale na tu bylo těžké odpovědět, váhal i sám Bruno. Neboťjsou věci, které se nemohou stát beze zbytku, až do konce. Jsou příliš velké a znamenité, než aby se mohly smést not v události. Ony se jenom pokoušejí dit, zkoušejí základ sku- lil 123 Tečno,*;Si. zda je unese. A hned ustupují, protože se boji ztratit svou iniegrálnost vzlomkovitosti uskutečněni... a potom v našem životopise zůstávají hiíá mista, vonná stigmata., ty poztrácené stříbrné stopy bosých andělských nohou rozseté jako sedmimílové kroky po našich dnech a nocích... Tak to napsal ve své knize, ve Skořicových krámech, nakladatelství Schocken. strana devadesát pet. Umí m to nazpaměť. Slunce malé jako žloutek vajíčka pohltila kovová nebesa a jeho světlo zvolna sláblo. Bůh pomalu zavíral krabici se svými hračkami, Bruno věděl, že dokonalost jako ta, kterou našel Munch, se našim očím naskýtájen náhodou nebo omylem. Někdo někde nebyl dost Opatrný, někomu uklouzlo, co si mysli, a pravda vyšla najevo někde, kde neměla, Bruno by byl žasl. kolik obrazů musel Munch s panickou ryvhlosii namalovat, aby zahladil tíživou stopu svého vpádu do zakázané oblasti. Vždyť není pochyby, myslel si Bruno (jeho podpatek přitom šlapal v louží strojního oleje a rozbíjel v ní pestré arabesky), že Munch sám se poděsil, když se na svou malbu podiva! a uvidéL v jaké pasti to uvízl. Atomy nedělitelné pravdy, pravdy ryzí a poslední. Bruno ji hledal ve všech lidech, které potkával, v útržcích hovorů, které se nesly větrem a doléhaly k jeho uším, v náhodnvch shodách okolností, v sobě samém; v každé knize, kterou četl. se pokoušel hledal tu jedinou vetu, perlu, která spisovatele přiměla k jeho slovky stránek dlouhé pouti, ono hryznutí pravdy do jeho vlastního masa. Ve většině knih taková věta nebyla vůbec V knihách geniálních byly někdy dve či tři. Bruno si je opisoval do zápisníku; bylo mu jasné, že takhle sbírá, usilovné a vytrvale, střepy rozbitých zrcadel, z nichž může jednou znovu sestavit původní mozaiku - pravdu. A když ty vety procítal znovu, ne vždycky dokázal říci, kdo je vlastně napsal - někdy si myslel, že určitá věta je jeho vlastni, a pak se ukázalo, že se zmýlil. Byly si navzájem hrozně podobné, ale to přece nebyl, jak sám sobě připomínal, žádný div, všechny přicházely z téhož zdroje. Teď už Bruno veděl, že slabým článkem j c i Münch. Vytušil to už před časem, ve chvíli, kdy v Drohobyči uviděl v knihách o uměni reprodukce Výkriku. Musel však dojit přímo k prameni, aby si zjednal jistotu, že i Munch. Tak jako Kafka, Mann, Dürqr, Hogarth. Goya a ostatní, kteří obohatili jeho zápisník. Světem se prostírala hustá síť slabých bodů. Dávejte ledy pozor i na Muncha! Dávejte na něj pozor kvůli němu i kvůli nám samým! Milujte svého umělce, ale nespouštějte z něho oči, obklopU' ho těsně láskou, spojte kolem něho ruce. Dívejte se na jeho malby a držte své spojené ruce kolem něho, to abyste ho s jásotem vítali, jak jinak. Milujte jeho příběhy, dávejte se jimi přiměřeně vyvádět z míry, poděkujte mu za to, žc dal lak úžasný výraz všem těm bezvýznamným hloupostem, ale držte kolem něj ruce. Dejte mu pocítit teplo svých těl, ale také sama svá těla, tvrdá a neproniknutelná jak železné dveře. Když mu tleskáte, roztahujte prsly lak, aby mu připomněly mříže, a nepřestávejte ho milovat, protože v tom spočívá ta tichá transakce, kterou s nim uzavíráte, vaše láska za jeho opatrnost, Za jeho loajalitu vůči vašemu klidu. Munch zradil taky. Předsevzal si, že prorazí, a Výkřik do vás rázem vrazil svou neotesanou nohou. Ted" j e tady uje třeba rychle zalátat díru, proto milujte Muncha víc! Přistupte k němu tak blízko, aby váš horký dech cítil pimio na svých ústech, vždyť kdo klopýtl jednou, může klopýtnout znova. Sevřete kolem něj ruce! Pověste kolem něj železný řetěz a rozhlaste na červených tabulkách: Nepřibližovat sel Nedotýkat se! Pořád ještě utíkal. Prořezával vítr svými ostrými rysy. mi lovně stahovat do kruhu rty, aby tak zmírnil vlastní bul est. Ach, té hojnosti, co v sobě Bruno má! A toho 124 125 děsu z té hojnosti... Dávejte na Bruna pozor kvůli němu. především kvůli němu, nenechte ho, by podlehl své nebezpečné vášni psát bez pomoci vašich otřepaných slov, slov vám tak věrných. Nedovolte mu psát jen tak Jak mu to určuje jakýsi kód v jeho těle, v rytmu, který neměří metronom či hodiny. Nedovolujte mu probůh rozmlouvat se sebou samým slovy, která nikdo nezná, která vymysli on sám. Moc dobře víme, co jsou zač ti mazaní obchodníci, kteří ho honem popadnou za ruku a odvedou si ho do těch nej pochybnějších kumbálů lidského jazyka a tam před nim otevřou své špinavé kabely a s podlézavým úsměvem mu nabídnou zboží: kdepak, pane, všecko je tu zdarma, opravdu, pane, kompletní jazyk, nový, a celý jen vás, ještě je v původním celofánovém balení, a máte u něj i slovník, ten patří taky jenom vám. stránky jsou napohled čisté, ale ve skutečnosti jsou popsány tajným inkoustem, jaký používají vyzvedači, a když je potřete vlastní žlučí, účinným výtažkem pouze ze sebe samého, uvidíte ihned všechno, co tam stojí, vážně, pane! Ne vezmem od vás ani halíř! Sem ostatně zřídka za-blou-,., Ach promiňte! Tady se jen zřídka ukáže zákazník, tak prcce neuděláme tu hloupost, že bychom ho odháněli fádními řečmi o penězích a placení. Řekněme, můj milý, že ve vás vidíme takovou menší investici, něco jako bankovni depozitum, haha, náš první průnik na trhy, na které zatím nemáme přístup, tak prosím podepište tuhle a tuhle a ještě tady, A Munch podepsal. Podepsal i Kafka. I Marce! Proust. A zřejmé podepsal i Bruno. Už si nevzpomíná, kdy se to stalo, ale k nějakému podpisu zřejmě došlo, protože jeho pocit krachu výrazně vzrostl. Pak přišla poslední válka a Bruno si začal myslet, že sc nějakým nedopatřením zmýlil: lidé totiž začali být zlí a ukázalo se, že za kum-bály vychytralých obchodníků se ještě táhnou hluboké temné trhy, kam dosud lidská noha nevkročila. Křivola- kč ulice, kde se trosky a úlomky zdi tyčily po obou stranách jako řady krokodýlích zubů,., Proto Bruno uprchl. Z Drohobyče, kterou miloval. Z domu. kde bydlel na rohu Samburské a Trhové, z Olympu své soukromé mytologie, z místa, kde sídlili bohové a andělé, jejichž podoba byla podobou lidskou, a někdy i mnohem míň než tou.,, Jeho dům! Jak příjemné se rázem cítí, když pomysli na ten napohled vsedni dům. jakoby prostý vsi osobitosti, který však Bruno stavebním uměním vlastni představivosti proměnil v obrovský palác se sály, spletitými chodbami a zahradami, plnými života a barev. Dole v přízemí byl rodinný soukenický krámek Henrietta, pojmenovaný na počest jeho maminky, nepříliš obratně vedený Brunovým otcem Jakubem Schulzem. Ten jeho otec! Skrytý básník, umíněný člověk, osamoceně bojující s pevností nudy. Odvážný badatel, zkoumající proměnlivé bytí, který se silou vůle a vize dokázal proměnit v ptáka, ve švába, v kraba, jeho otec. věčně mrtvý i živý zároveň,.. Nad krámkem byl byt. A taky maminka Henrietta. Ospalá, vlídná, oddané pečující o Jakuba trpícího rakovinou, vizionáře, jemuž se obchody hroutily před bloudícíma, nevidoucíma očima: matka byla vlastně upjala na Bruna, toho něžného hrdinu, pozdní kvítek jejich stáří Na to přecitlivělé dítě, věčné bojujíci s nepřáteli, které ona nedokázala ani vytušit... (Jednoho fádního, melancholického večera vstoupila do jeho pokoje a našla ho, jak krmi zrničky cukni poslední mouchy, které přežily studený podzim. „Bruno?" ' „To aby mely silu na zimu...") Nemá kamarády. Ne že by nebyl dobrý žák, náš Bruno, naopak, všichni nad nim žasnou, zvlášť učitel kreslení, Adolf Arendt Už od šesti maluje s neobvyklou zralostí. 126 127 Kdo to jen pochopí. ,? To měl najednou třeba období, kdy maloval drožky rychlé bryčky se zdviženou střechou. Maloval je po desítkách - se zapraženým černým koněm, jak vyrážej i z nočního lesa, na víčkách cestujících uvnitř (a sluší se poznamenat, že v nich sedí nazí) ještě spočívá stříbrný prach lesních vidin. Znovu a znovu jc maloval, jak vyrážejí z lesa. Pak začal malovat auta. Jako každé dítě, jenže ne tak, jak jc malují děti. Potom koně. Běh. Neustále maloval pohyb. Ale ty kresby byly prosáklé stářím, smrtí a hořkosti. Přátele tedy nemá. Niedole.ga. jak mu říkají mladí. Smolař, V domě je ještě služebná Adéla. Ty její nohy. To její tělo. Ženský pach. Její hřebeny a vlasy, roztroušené po celém domě. Adéla, která zahání chiméry otce Jakuba tím, že ho ohrožuje mrzkým vzrušením, Adéla, která se nosí v laciných blýskavých střevících s vysokým podpatkem a na těch ozdobných podpatcích se natřásá coby ztělesněná provokace. Vidíš ty střevíce, Bruno? S lytmickými pohyby rtů, s tím štíhlým, spěchajícím tělem teď Bruno připomíná rybu. Jak jde po navigaci, zavře oči a v duchu se vrátí ke své příhodě v galerii -přelézá rychle železný řetěz i výstražnou tabulku a libá obraz. Na jedné z lodí stojí stará žena a dívá se na moře. Dlouhé těžké vlny ji v silném větru tančí kolem hlavy. Klimbající hlídač v galerii sebou poplašné trhl a vši silou zahvízdal na píšťalku. Přiběhl další hlídač a oba ho odvlekli ze sféry obrazu do sféry své. Potom mu začali mlčky a bez sebemenší známky hněvu zasazovat přesné mířené rány. Na obrazu zůstala nevelká skvrnka od slin. Bruno svedl ústa toho křičícího zjevu k hříchu; políbil sice j en j eden z dřevěných sloupů mostu, ale i to stačilo, bylo to prosté oživeni dechem z úst do úst. Bruno byl zachráněn. Otevřel oči a viděl, že ho nohy nesou do poloviny přístavní hráze, vybíhající obloukem do moře. Vodnatým, svalnatým jazykem zkoumalo moře úlomky stromu, které uvízly v zubech skalisek. Z otvorů v jeho vršcích sledovaly Bruna jeho nesčetné oči. Bruno si připomněl nedokončený rukopis, který zůstal v tašce v šatně galerie. Když ho odtamtud vyhodili, kráčel po Langgasse a automobily a tramvaje ho třís-níly vodou z kaluží. Natahoval ruku a potají se dotýkal velikých dřevěných sloupů pouličního osvětleni a potom ukradkem zkoušel chuť vlastního prstu. Vel icc toužil po tom. aby tak mohl uchovat chuť sloupů mostu na obraze. Myslel na vlastni život, který mu nikdy nepatřil. Doopravdy jemu. Sila zvyku mu ho pořád brala. Všichni se živili tím, že si navzájem kradli život. Před válkou to dělali s taktem a dávali přitom velký pozor, aby nezpůsobili bolest větší, než bylo třeba, dělali to dokonce i s jistým smyslem pro humor, ale jakmile přišla válka, lidé sc už nesnažili cokoliv předstíral. Teprve pozdě pochopil, že i ty dvě knihy, které napsal on sám, i tahle třetí, Mesiáš, v níž se zoufale zmítal už čtyři roky. jsou jen jakási obrovská lešení, spletitá a vychytralá, která postavil vlastnima rukama kolem jemu neznámé bytosti Dosud neznámé. Bruno si v tu chvíli uvědomil, že většinu života strávil jako odvážný akrobat na vrcholu vysokého lešení a že pořád dával pozor, aby se nepodíval dovnitř, dolů, protože když se tam podiva, zachvátí ho strach a smutek a on bude vědět, že neni akrobat, nýbrž vězeň. Že se kdesi cestou ze zvyku, únavy i nedba-losli stal spojencem těch, kteří kolem něho svírali ruce. Proto se dává na svůj poslední útěk. Ne ze strachu před Němci či Poláky, ani snad na protest proti válce, Ne. Utíká proto, že se konečně musí setkat s něčím jiným, nejen s desítkami přídavných jmen, slovesa časů, jichž dosud užíval jako spojnice. 128 129 Můj Bruno už vi, že zemře, možná už za hodinu, možná 7a den. Tolik lidí teď umírá. V ulicích drohobyč-ského ghetta v posledních měsících vládlo ucho. jaké s sebou přináší završeni. Pohroužil se do ného i Bruno. Kdoví, možná že se nakonec opravdu néčím provinil. Třeba tím, že takhle vypadá. Zeje tak židovsky. Nebo že takhle píše. Otázka spravedlnosti už přece dávno nebyla aktuální. Aleje tu jiná otázka, na kterou musím dát odpověď, myslí si Bruno, otázka života: mého života, který jsem žil, i toho, který jsem si pro svou nemohoucnost a pro svůj strach nechal uniknout. Nemám sílu ani čas čekat na zázrak, který by jej přede mnou odhalil. Bruno se sám pro sebe křivě usměje a pocítí trošku dojetí. Obličej pokrytý černými boláky se mu na okamžik rozjasní. Byl to Lenin, kdo řekl, že smrt jednoho je tragédie, ale milión úmrtí je pouhá .statistika? Bruno má dojem, že to řekl Lenin, ale teď chce ze statistiky oněch miliónu životů vykoupil tu jedinou tragičnost života vlastního a na okamžik tak pochopit, které písmeno do velké knihy života píše. Ve skrytu duše chová naději, že pokud v sobě má drobet té ryzí, poslední pravdy, možná se mu 7, ni podaří dozvědět se. co poslalo Tvůrce Nejvysšiho na jeho pout nekonečnem stránek. Bruno odkládá děravý plášť a odhazuje jej na betonový chodník- Pohled má zcela prázdný. Nač teď asi myslí? Nevím. Na chvíli jsem nit jeho myšlenek ztratil. Pokouším se to uhodnout: Bruno snad mysli na básníka Mirabeaua, který se na protest proti moci stal lupičem. Nebo snad na filozofa Thorcaua, který dal vale svému městu, práci, životnímu řádu i lidem a rozhodl se žít v naprostém osaměni u Waldenského rybníka? Bruna zamrazí. Ne. takovéhle vzpoury a protesty nejsou k ničemu, vždyť lupič olupuje lidi. poustevník se jich straní, měří svou samotu rytmem, který udávají oni, Je třeba něco víc vzpoura, která člověku odhalí jeho Vlastni nitro. Zachvěje se, jako by ho k těm temným, bohatým vlnám, které se před ním převaluji, přitahovala hypnotická sila. K tém vlnám, které v něm moc dobře cíti napětí Člověka, který sám sebe dovedl k vlastnímu konci a pomezí jeho tělesné schránky už nabylo jiné podstaty kdesi na rozhraní tělesna a teskná. Stařena na lodi se nehybně dívá. Už ví, co se vzápětí •itane. Me tak už to chodi na tomhle světě, kde smrt není jen opakem života, ale ovládá všechno naše úsilí, Dva přístavní dělnici se na něho z dálky zadívali a začali křičet Bruno shazuje košili a kalhoty. More zkoumá dlouhými vzdušnými prsty hubenost a únavu, které se zmocnily jeho těla a zničily je. Moři je to lhostejné, kapičky slin viinivého obchodníka se nesou k tváři ospalého, odevzdaného zákazníka. Moře bere všechno. Kdo v i, kdy mu přijde vhod všechno to harampádí v jeho sklepích. Hni no na chvíli otevírá zmučené oči. Někdo v něm se ■ pokouši zachránit to ubohé télo - spisovatel, který v něm taková léta přebýval, se zřejmě děsí při pomyšleni, /e bude konec i s ním, když se jeho krčmář utopí. Najednou je mu jasné, že to len uvězněný uvnitř lešení /moudřel a ma se k útěku. Ze žalářníka-arttsty se stalo rukojmí. Je zděšen. Pokouši se o ubohý žert nebo o něco přesvědčivého - aspoň si polož ty střevíce na hromádku k šatům, aby ses měl do čeho obléct, až se vrátíš. Mo- .....ni, nepospíchej tolik, stůj, promluvme si logicky. ■ i ittOVatel vidí to. co nevidí Bruno: od konce přístavu běží k vlnolamu lidé, dva z těch dělníků a ještě někdo dulši Důstojník.) Stmi moře cítí, že je třeba váhavého zákazníka pobídnout. NftM/.ujc lítostivý vyraz: se šuměním, zápalem as výra-■ m pokory k němu posila mohutnou vlnu a na okamžik invuje vlny následující. V moři vyvstala prázdnota. ', i Mim zvolna pohlcuje ticho. 7. hlubin Brunovy duše ie bolestivé oddělila vlna, aby tu prázdnotu vyplnila. 130 131 Kopne do hromádky satů, a ty se svezou do vody, okamžik plavou, zvolna se tam nadýmají a klesají pod hladinu. More se k*hce usmívá. Nechá k Brunovi sklouznout vlnu, jako když zkušený krupiér posílá starému zákazníkovi tu pravou kartu. Spisovatel s hrůzou svírá rty. Jak dobře ho chápu! S nenávistí posílá slinu za tou potřeštěnou, nevyzpytatelnou lidskou kulturou, která mu byla přístřeškem i perem. To on je ten poděšený, ten rozmazlený, ten tak logický človék, který pokládá dva své jemné prsty Brunovi na nos a zároveň se rozplyne, když se Bruno ponoří do studené vody a hned se zas vrací na hladinu, zatímco radost ho vzdouvá jak vítr plachtu. Ozve sc jakýsi nezřetelný, táhlý zvuk snad v dáli zahoukala loď nebo si to povzdechlo moře, když v jeho lůně spočinul nový bastard. Bruno plaval dlouhými pohyby. Jeho ruce před nim zvedaly oponu za oponou. První skulina mu vyvstala před očima daleko na obzoru, v místě, kde sc dotýkaly vágní, břidliěnaté tabule moře i nebes. K téhle skulině si přál uniknout, ale sily ho opouštěly příliš rychle, a když se jeho nohy dotkly vyvýšeniny na dně, zanechal plaváni a na okamžik si na ni stoupl, aby si trochu odpočinul. Ohlédl se zpátky. Viděl šedou navigaci, tlejíci střechy a budovy přístavu nesouci stopy nenasytných větrů. Viděl lodi, pohupující se na vodách a smutně pískaj i ci, oblé lodi obtéžkané dálkami, podobu staré strnulé Gor-gony na jedné z nich a lidi. kteří se teď na hrázi shlukovali a volali na něho Nebo ho snad povzbuzovali? Ať už to bylo jakkoliv, ruce už kolem něho sevřít nemohli. Ironicky se pousmál a zachvěl se ve střídavých návalech tepla a chladu. Najednou si všiml, že má na ruce ještě hodinky, ale prsty se mu třásly tak, že je nedokázal sundat U hráze se někdo pachtil s motorem loďky, ale ten se vzpouzel dát do pohybu. Bruno otočil hlavu k nebesům a zhluboka se nadechl. Poprvé po tolika letech se nccitd hvi štvancem. I kdyby ho ted* chytili, člověka, kterého hledají, v něm nepoznají. Chytí jen prázdný nástroj Na Hvété nem policejního vyšetřovatele, který by teď dokázal pochopit Brunova slova. Není spisovatele, který by >e dokázal věrně zaznamenat. Nanejvýš je budou moci nestavit jako mozaiku podle nejasných náznaků a starých útržků. .lak uboze na tom byli ti, které Bruno zanechal na břehu! Nebylo možné, aby tenkrát kdokoliv na světě v s«tci nepocítil - třebaže tam v tom okamžiku nebyl u o Brunovi jaktěživ neslyšel - slabé píchnuli ve chvíli, kdy sc Bruno ponořil do vody, Dokonce i Indiáni na řece < tinioko přestali na okamžik řezat kmeny gumovniků .1 zaposlouchali se I australšii pastýři z kmene Ohně po-icdnou umlkli a otočili hlavy za dalekým zvukem. Já to přece udělal také, a lo jsem se tenkrát ještě ani nenarodil. 1'obliž Bruna se voda najednou pohnula. Něco se tam Hipylilo. něco se tam zakomihalo. Zelenavý blesk čt .n nule oko. V závanu větru na hladině vod neviditelná ruka vyvedla brázdy a ty se zpěnily a vzápětí se ozval i innný šelest nesčetných ploutvi. Obklopilo ho množil \ i maličkých úst a ta se mu zaťala do břicha a do stehen ii zlehka se mu zakousla do zad a do hrudi, Bruno stál n všecek užasly cell na vlastním těle tetovaný nápis, kte-iv mu lani kdo--; kódované vepsal. Zplnomocněni jed i u* lénneho poselstva, které se vydává na cestu. Ryby mul tím ubohým tuhým tělem žasly, sledovaly mapu žil vystupujíc ich na jeho bílých chodidlech. Potom mlčky Hodovaly tu zářící věc klesající do propastí oceánu, aby Hun nu 11 la čas, který se stal i časem jejím. Jejich řady se prVd mm rozevřely a ryb\ nechaly I cprika. aby mezi iiliiu proplul až k Brunovi a zadíval se na něho svýma pniiiikavýmaocima. Byl to veliký losos, vyvinutější než ttWUtni, jeho tělo dosahovalo velikosti těla Brunova. Jen • hvllku kolem něho obezřetně plul, pohyboval se lehký- 132 133 mi záchvěvy ocasu - snad to byly už vlny, které k nému vysílal blížící se motorový člun, v němž seděli ti dva dělníci a důstojník přístavní policie a v šicími na nebo rozčileně křičeli, ale Lcprik rychle doplaval zpátky na své místo a obrovské hejno se zvolna uzavřelu jako obrovská měkká harmonika a Bruno s ním vyplul na moře. (2) Ano, je to jak milostný dopis. Od našeho rozchodu už uplynuly tři roky a moje rána se už začíná hojit. Jak jsi to ostatně předvídala. Někdy, když už to napěli nemůžu snést, nasednu na autobus a jedu do Tel Avivu. Za tebou. Chodím po břehu, šlapu po mušlích, mořských řasách a zdechlinách ryb, a když lidí kolem ubyde, dokonce se na tebe odvážím mluvit nahlas. Vyprávět ti, že psaní knihy pokračuje, že už celé tři roky pokračuje tenhle fumg. tenhle úporný boj mezi mnou a rybou Brunem. Ta doba vůbec nebyla bezvýznamná, stačil jsem udělat tolik věci. Rád si jen tak pro sebe opakuji jejich výčet, mám totiž výčty rád. Tak ledy konečně se mi podařilo dopsat příběh dědečka Anšela. příběh, který' vyprávěl tomu Němci, Neiglovi; a stačil jsem také napsal příběh maličkého Kazika, tu hloupost, omyl, kterému Ajala přezdila „zločin proti lidskosti". (Prosím, jak je libn i Ale podstatný je příběh Brunův, A kvůli němu se za tebou vracím skoro každý týden, abych ti přímo do velikých laloků uší přečetl další kousek, který1 jsem přidal, a samozřejmě také proto, abych se z tebe pokusil načerpat další vlhkou trošku znalosti, kterou jsi dosud schraňovala ve svých nejtemnejších propastech, abych tě přiměl k tomu, abys mi vyprávěla, abys mi ten příběh podávala po vlhkých troškách, abych vstřebával tvou vinu. tu vzpomínku rm Mim línina. kterého mas \ sobě; v mých očích vy dva už splýváte a navzájem se nerozlučné misite, proto jsi v mém příběhu o něm ty a já ti to vyprávím, i když vím. jak hrozne tě to rozčiluje. Nikdy pochopitelně nepripustiš, žes mě zpozorovala, když k tobě přijdu, ale já tě znám a vím své - slyším tvé pohrdavé chrčeni, sotva vykročím na vlno]ani. Vidím, jak natahuješ celé tělo, aby sis mé lapila. Jenže já se mám na pozoru. Sama jsi to říkala. I idé slyší, že se zajímám o Bruna, a posílají mi o ném různé materiály. Budeš asi žasnout, ale napsalo se toho n ném spousta. Hlavně polsky, ale i v jiných jazycích. A existuje taky řada teorii týkajících se obsahu Mesiáše. který zmizel dřív. než jej kdo uviděl. Někteří lidé maji za i -1 /o v tom ztraceném příběhu se Bruno pokusil přivést Mesiáše do drohobyčského ghetta a že ho vzýval kouzlem ■*\e pio/y Jiní jsou si jisti. Že \ tom ztraceném rukopisu p*iil o holocaustu a o svých posledních letech za nacistické okupace. Ale my oba víme, že to tak neni. že jeho zajímal /ivitt, obyčejný jednoduchý život, život všední; holocaust nio něj byl jen šílenou laboratoři', která stonásobné zrychlila a zvětšila všechen běh lidských věci.., Ať tiž je to jak chce, není člověka, který by si ho m \ .ml lidé píši. že patřil k největšim spisovatelům na-icho Htolcti, že svým významem v něčem předči Katku, Proun(a, Kilka laklně se distancuji od toho, co o něm pru leniiie nu iiu/ii;kii|í. ?c k tomu. co dělám, je zapo-in In -|n .m.iiH-lr nlnl.iieiiťhii pnin-iini-nšim pravě lak vel-kým tiiloiilem Ale mne nit ttitti nesejde, nepíšu o tom \\ Hunmi i VAechno, co mi ve svých dopisech píší, /dvorilť piľi'tu, pak pupu lo/trliam u.i male kousíčky, .i Rbytfk ii/ vil kdy> k lobO přijedu do Tel Avivu, i......| n uhle vlonlim, jen Vt tak procházím sem n tiMh |n» ukuliH 1« ii najednou obrátím kapsy, rychle je i , iii | m jftkoh) • li ne /li.i\os pí spiny potraceného plodu. I J4 I Vš a žbluňkl žbluňk, do vody klesá spousta drobných útržků papíru. Všiml si snad někdo něčeho? Tyje přece potřebuješ víc. A i když dlouhé učené přednášky nenávidíš, jsem si jist, že si je zase slepíš dohromady a uschováš V některé zapomenuté zásuvce svého vodního archivu. Takových dokumentů ty se nevzdáš. A t3ky ti řeknu, že jsem se znovu stal sám sebou, totiž vrátil jsem se ke svému stylu psaní. K básním, jaké jsem psal kdysi, Bruno se mi z pera pomalu vytrácí, opadává ze mne Zůstalo mi po něm jen pár sešitů, o nichž nemůže nikdo s určitostí říci, kdo je napsal, zdali on, nebo já. Ale ry i já vime, že j sem mu posloužil jen jako nástroj, jen jako pero, jako ten slabý článek řetězu, kterým vyrážela na povrch jeho zdušená síla. Zůstal i ten náš příběh, příběh, který má začátek, prostředek a břeh. Příběh milenců, který jste mi dovolili krátce zhlédnout během těch dvou týdnů v Narwii, maličkém venkovském hnízdě nedaleko Danzigu, ze kterého je Gdaňsk, v červenci roku tisíc devět set osmdesát jedna. A pakještě zůstala moje Rul. Moje Rut, která z té temné chodby (i z ní...) vyšla vítězné. Která přemohla všechny ty, kteří se mě od ní pokoušel] odvést, i ty mé duševní stavy a úzkosti, i to strašné období, na které nechci vzpomínat, kdy jsem uvízl \ pasti Zenonova paradoxu, i moji krutost k ní samé. A také Ajalu. Každých pár dni se k tobě vracím a nemůžu s tím přestat. Jsem skvělý odborník na rekonstrukci ztraceného, který jen sám sobě nedokáže pomoci, a vracím se k tobě, abych ti nevím pokolikáté vyprávěl ten příběh tak, jak se skutečně odehrál a jak se mi ho nedaří vypsat, tak. jak ho musím vyprávět tobě. totiž beze vši snahy o rozumové pochopení. Vyprávět jej tak, že se do něj vcítím. Vyprávět ho od začátku až do konce. A aspoň jednou tě prinútil, abys poslouchala i věci, které se tě přímo netýkají, abys poslouchala trpělivě a tiše (chraň Bůh, abys poslou- chala se zájmem, to po tobě chtít nebudu) mé vyprávěni 0 všem, co se mi stalo po návratu z Narwie, K čertu, ty mé přece poslouchat musíš. To Bruno v tobě musí, Dvacátého pátého května 19ÍÍU (ten den si pamaiuju presne i j>em od Ajaly dostal jako dárek na rozloučenou knihu Bruna Schulze Skořicově krámy; Sanatorium Vo věčnosti. Předtim jsem ji neznal a německý zvuk autorova jména mě dokonce odpuzoval, ale hned jsem se do ni začetl, hlavně proto, že jsem ji dostal za tak smutných okolností, a pak taky kvůli té. která mi ji dalu. Ale po deseti stránkách jsem zapomněl na okolností 1 na Ajalu a četl jsem knihu kvůli ní samé. Četl jsem ji, jako čteme dopis, kterýsi k nám hledal cestu húhvikudy, útržkovitou zprávu od bratra, kterého jsme už řadu let měli za mrtvého. Byla to první kniha v mém životě, do li i ié jsem se, sotva jsem ji dočetl, pustil htied zase znovu. A kolikrát od té doby jsem to už udělal...? Po celé měsice jsem vůbec nepotřeboval jinou. Pro mne to byla Kniha v tom slova smyslu, jak po tom toužil sám Bruno, wlky šelestící Kodex, vzbouřená bible, jejímiž stránkami j r'/ vítr a plenil ji jako obrovskou, rozpadávající se růži,.. Četl jsem ji tak, jak má po mém soudu člověk éísi v takovém dopisním nalezenci, totiž s vědomím. ie to na papíře není tak důležité jako ty další stránky, vytržené a poztrácené, jako ty, které nesměly být napsány jasně a otevřeně, z obavy, že padnou do nepravých rukou... Tenkrát jsem udělal něco, co jsem už léta neudělal, vlastně už od dětství ne - začal jsem si do sešitu opisovat jednotlivé řádky i celé úryvky, abych šije lépe zapama-loval. Abych procítil slova, která mi plynula z pera a hromadila se mi na papíře. Na první stránku jsem, jak to také bylo na místě, napsal jeho neprime vyznání, totiž že 136 137 patril k těm, jim?; Bůh, když spali, přejel rukou po tvári, takže oni teď znají to, co neznají, jsou plni inspirace a předtuch a nad jejich spuštěnými víčky se míhají odrazy dalekých světů. Jednou v noci - bylo to o několik týdnů později -jsem se najednou probudil a věděl jsem, že Bruna nezabili. V tom roce čtyřicet dva ho v drohobyčském ghettu nezabili, on odtamtud uprchl. A když říkám uprchl, nemyslím to v běžném, úzkém slova smyslu, ale řekněme v tom, v jakém by to řekl Bruno, Jako když se řekne důchodce a myslí se tím někdo, kdo už překročil onu známou přípustnou hranici, někdo, kdo dovedl sám sebe do magnetického pole jiné dimenze bytí. cestující s mimořádně lehkým zavazadlem... Opisoval jsem si do sešitu úryvky z jeho knihy, a pokaždé když jsem byl s opisováním hotov, pero mi ješté chvilku jen tak čmáralo, stáčelo se nad papírem a vrhalo na něj ješté řádku či dvě, které sice patřily mně. ale - jak bych to jen řekl -v nichž zazníval Krunův hlas, které vyvěraly z toho, jak jsem se do něho napjatě zaposlouchal, či vlastně z toho, jak jsem vycítil jeho zoufalou potřebu vyslovit se. teď když ho zbavili pera. Moc dobře se dokážu vzít do toho pocitu tísně, do toho, jak se spisovatel ve vyhnanství jako on dusí, ve vyhnanství chápaném velice konkrétné, velice široce, a tak jsem mu, jak víš. podal svou ruku i pero. Je to hrozně zvláštni a trochu to nahání strach. Byl jsem přece hebrejský básník, jenž už napsal čtyři knihy ve velice výrazném stylu, který jeden z těch literárních kritiku, co píší se zdviženým prstem, nazval .jemně úsporným", zatímco Ajala o něm prosté říkala, zeje „skrblický a ustrašený", a teď tady mám najednou v sešitě před sebou změť dýchavičných, upocených slov jako tanec páncích se pávu či pestrobarevný oblak kolibříků, která kdysi napsal Bruno. (Nebo jsem je snad napsal já?) Bruno Schulz. Žid. Možná nej významnější polský spisovatel meziválečného období. Syn podivínského obchodníka s plátnem. Učitel kreslení a rýsování na gymnáziu v Drohobyči. Osamělý člověk. BrunŮv otec, zasněný člověk s hlavou proroka, který1 se z touhy dosáhnout samých hranic lidského bytí proměnil v obrovského raka. Jeho otec, ve styku s nimž všechny věci jako by se stahovaly zpátky k samotným kořenům svého bytí, jako by se vracely ke své prvotní ideji, aby se od ni lhostejné odvrátily k těm pochybným, dvojsmyslným končinám, které Bruno nazývá velkou herezi. Strýc Edvard, který měl ve svých metafyzických zálibách Brunova otce k tomu, aby postupné odložil svou komplikovanou bytost, dokud se jaksi nezjednoduší, trapně neobnaží, až bude totožný sám se sebou až po samé hranice možného. Otec, jak napsal Bruno, ho spojil (nebo lépe řečeno spoj il puls jeho bytí) s elektrickými hodinami, důkladně upevněnými k jeho nestydatému nápadu, a od té doby strýček fungoval bezvadně a zodpovědně -dokonce ani jeho žena Tereza se nedokázala ovládnout a nemačkat každou chvíli tlačítko hodin, aby slyšela jejich mocný zvuk, ve kterém jako by poznávala jeho starý hlas, jaký míval ve chvílích tísně. Nebo bláznivá TI uje, která bydlívala na smetišti, a její mrzký, pohanský zdroj obživy, spojený s hromadami popela. Či strýc Jeroným, který se dokázal osvobodit od složitosti života a uchýlil se do ústraní nevelké ložnice s tetičkou Reticii a odtamtud vedl vleklý boj plný nenávistí s obrovským rozzuřeným lvem. beznadějné lapeným na gobelínu v jejich manželské ložnici. Všichni, všichni do jednoho. Roku tisíc devět set čtyřicet jedna vstoupili do Droho-byče Němci. Bruno musel opustit svůj dům a přesiěho-vat se do jednoho z domů v Truhlářské ulici. Na rozkaz 138 139 úřadů maloval na stěny jezdecké školy obrovské obrazy a sestavoval seznam Němci zabavených knih. Aby si vydělal na živobytí, musel taky pracovat jako „domáci Žid" (vykonával íchcí truhlářské práce, maloval vývěsní štíty, portrétoval ěleny rodiny apod.) u důstojníka SS Felixe Landaua. Felix Landau mel nepřítele - jiného důstojníka SS jménem Karl Gunther. Osmnáctého listopadu roku tisíc devět set čtyřicet dva zastřelil na rohu ulic Czackého a Mickiewiczovy Karl Günther Bruna a potom prý' šel za Landauern a řekl mu: „Tak jsem ti zabil Žida." A Landau na to: „Tak já teď zabijú tvého." Jsi tady, vim to - hladina na okamžik strnula. Dva racci se s cinknutím srazili. Jsi tu. Tak jsem ti zabil Žida. Tak já teď... Tak jednoduché to bylo. Způsobil jsem ti bolest, vim. Sobě ji taky pokaždé těmihle slovy způsobím. Ale teď poslouchej, teď budeme mluvit o něčem jiném. Změníme téma: abychom už nezpůsobili ani nepocítili víc bolesti, musím ti povídat o něčem jiném. Poslouchej. Celá léta po tom, co dědeček Anšel zmizel, jsem si nepřestával pobrukovat melodii příběhu, který dědeček vyprávěl lomu Němci. Dvakrát či trikrát předtím, než jsem se vydal do Polska, jsem se pustil do psaní, ale nedařilo se mi to. Zvolna se ve mně nahromadil pocit frustrace, vzteku na sebe samého f stesk po něm, který se už po léia pohyboval v kruhu uvnitř uzavřeného příběhu jako nepřátelské plavidlo, které vyženou z každého přístavu, zatimco já, jediný, kdo ho může zachránit a vykoupit ten příběh, se tvářím jakoby nic a ničeho se neodvážím. Začal jsem pátrat po dědečkových spisech. Prohledával jsem staré archívy, hrabal jsem se v zaprášených knihovnách odlehlých kibuců, četl jsem staré časopisy, které se mi rozpadaly pod rukou a připomínaly mi dávné tresky na stěnách jeskyň, které blednou a mizí, sotva na ně dopadne světlo svítilen badatelů. V pozůstalosti spisovatele píšícího v jidiš, který zemřel v útulku pro přestárlé na Karmelu v Haifě, jsem objevil hotový poklad -čtyři zežloutlá čísla Světýlek (vydavatel Šimon Zalman-son), vydaná roku 1912 ve Varšavě. Byly tam čtyři úplné kapitoly, v nichž se psalo o dalších dobrodružstvích Děti ardec; tentokrát družina pomáhala gladiátorovi [Antonu L úderoví), zajatci Římanu, zachránit se v aréně před lvími zuby. Četl jsem dychtivě. Tentokrát užj sem poznával meze vypravěčského talentu Anšekt Wassermann. tni však ani v nejmenším nebylo na újmu mého potěšeni či nesmírného stesku po dědečkovi, který jsem najednou pocítil, po starobylém jazyce, kterým psával, divuplném jazyce dávného proroka, a po boji, který zřejmě vedl po celý svůj život,,Jediném skutečném boji", jak říká v tom útržkovitém příběhu Otto Brig, vůdce družiny. Tak sc mi podařilo shromáždit nepatrné zlomky jeho dílek. Pár úryvků otištěných v dětském časopisu Netaim (Krakov 1920; zajímalo by mě. zdali dědečku Anšelovi vypláceli autorské honoráře za otiskováni povídek v cizích časopisech), kde se vyprávělo o zápasu, klerý vedly Děti srdce po boku Louise Pasteura proti bacilům vztekliny, polský překlad povídky, v níž členové družiny pomáhali dětem, které v prvním roce dvacátého století trpěly v Indii poviMlněmi a hladem, a dal š t útržky dobrodružných příběhů z celého sveta. Jezdil jsem všude možně po celém Izraeli a prohrabával plesnivé půdy domů, jejichž majitelé zemřeli a kde se dalo doufat, že jejich bída něco skrývá. Mělo to pro mne obrovský význam, věnoval jsem tomu všechen svůj volný čas. V téže době mi mimochodem přišlo do ruky odborné pojednání o dětských časopisech v Polsku na počátku I4N 141 století a tam jsem našel jeho jméno; Anšel Wasserman, autor píšící v jidiš. Psalo se tam. že po se kvality jeho díla a jeho významu týče. „názory se různí", stálo tam však něco v tom smyslu, že „v jeho díle nacházíme silný, někdy až zarážející vliv soudobých autorů", a také se tam s povzneseností badatelům vlasmi tvrdilo, že „literární hodnota jeho díla byla nepatrná, v podstate totiž malému čtenáři poskytovalo pouze základní informace o významných historických událostech a osobnostech", autor pojednáni ovšem musel také připustit, byť neochotné, že „tyto nenáročné povídky, známé jako příběhy Dětí srdce, se u malých čtenářů dočkaly překvapivé obliby a dokonce byly přeloženy i do polštiny, češtiny a němčiny a uveřejněny v řadě dětských ilustrovaných časopisů v několika evropských zemích". Dále badatel tvrdil - ne bez jisté výčitky - že dědeček patřil k těm ojedinělým spisovatelům, kteří „vzdor tomu, že tvořili v období obrozeni národa i jazyka (počátek dvacátého století), se zaměřovali především na všeobecná, univerzálni témata, aniž vůbec zdůraznili národní věc, ba dokonce ji úplné ignorovali. Snad právě proto se jim dostalo takového přijeti í u cizích národů a popularity, jakou lepší a svého národně-sionistického poslání si vědomí hebrejští spisovatelé nikdy nezískali." „Badatel" nadouvajicí se vlasmi důležitostí mě jaksepatří rozčilil, Anšela Wassermana neměl co zkoumat podle obvyklých omezených měřítek. Jeho ne! Jak to, že to nepochopil'.' Ale ten příběh, ten jediný příběh dědečka Anšela a jeho Herr Neigla, jsem nenapsal. Když jsem se vrátil z Narwie, pustil jsem se do psaní znovu. To kvůli Brunovi, kvůli všemu tomu, co mi řekl, a možná i navzdory tomu. To už si zvážíš sama, pokud ovšem budeš chtít poslouchat. Ten příběh jsem napsat nedokázal. Začal jsem sbírat materiál. Citáty z knih, Úryvky ze svědeckých výpovědí oběti, psychologické posudky vrahů. Poznámky z vyšetřovacich spisů. Rut na lo říkávala; „Vždyť tohle všechno přece vůbec nepotřebuješ, s tou svou uminěností si to všechno jen zbytečně komplikuješ, těch zbytečných faktů je na tebe moc. Tvůj dědeček a Neigel byli koneckonců jen dva lidé. Dva lidé, l luipeš? No a jeden z nich tomu druhému vyprávěl příběh, to je všechno ." Rut mi jako vždycky chtěla pomoci, jenže jsme oba v našem manželském životě dospěli k onomu bodu. kdy i ta sebejednodušši věta vyzněla jako provokace. Sleduješ mé? Vidím, jak lítostí nad mými zmatenými pokusy vyprávět příběh potřásáš hlavou. Vsadil bych set že si teď sama pro sebe šeptáš: Tedy jestli piše takhle, a řekla bych, že píše, tak jen af pro všechno na světě nepíše o mně. Ať se mě na těch svých stránkách nepokouší vysušit, ať mé \ těch svých sešitech nepřipraví o všechen výraz. Protože o mně se musí, můj milý, psát s temperamentem, s vášní. Inkoustem, který se získává jen z tě! těch jediných svého druhu, z těch nejprudších esencí mužství a ženstvi a životní vášně, a ne takhle, chlapečku... Ale poslouchej, jen poslouchej. Psal jsem tedy příběh Anšela Wassermana a pořád se mi to nedařilo. Psal jsem a můj život se pořád víc a víc zastavoval. Řecký filozof Zenon v jednom ze svých slavných paradoxů řekl, že předmět pohybující se v prostoru nikdy nedorazí z jednoho bodu do druhého, protože prostot mezi oněmi body se až do nekonečna nepřestává pořád dělit na polovinu, a předmět musí zdolával čím dál menší vzdálenost, než postoupí kupředu, až se nakonec nepohne z místa. Přesné to se stalo i mně. Psal jsem, a nedařilo se mi postoupit od jednoho slova k dalšímu, od myšlenky k myšlence. Pero se zabodávalo do papíru, připomínalo to jakési strašné zajíkání. V knihovně Jad 142 143 Wa-šem jsem už měl svůj stul a knihovnice mě znaly. Každý den v deset hodin ráno jsem zavíral knihy, se kterými jsem pracoval, a zasel jsem si do bufetu na housku s vajíčkem natvrdo a rajčetem. Pak jsem si dal kávu a výborný kvasnicový moučník, který' tam prodávají. Poslouchal jsem zaměstnance, jak si povídají o dětech a o poslední výplatě. Zděšeně jsem si v duchu říkal: Někde v téhle obrovské budově je prázdná bilá síň, která má stěny z velice tenké kůže, a já ji ne a ne najít. V pět večer se Rul vracela z práce a cestou si mé vyzvedla v našem Mini Mínoru. Pokaždé když jsem do auta nastupoval, na mne vrhla jediný pohled, pochopila a pevně stiskla rty, aby jí snad neuklouzlo něco, co by mi posloužilo jako záminka k hádce. Ditě jsme tenkrát ještě neměli, Jariv na světě ještě nebyl. Podrobovala se nejrůz-nějším nechutným a drahým léčebným procedurám, ale já o nich nechtěl nic věděl. Zaplatit za ně. prosím. Cokoliv. Každé ráno přesné v půl sedmé se s ní vyspat, i s tím jsem byl svolný. Ale poslouchal všechny ty nechutné podrobnosti o injekčních stříkačkách a infekcích, to tedy ne, milostivá. Stěžovat si nemohla, protože hned na začátku, ještě než jsme se vzali, se ji dostalo upozornění, že když je mě doopravdy zapotřebí, pomoct nedokážu. Ne každý ma talent na cokoliv Ale obchod uzavřela poctivý, protože já taky od nikoho pomoc nečekám, ani od ni ne, Tyhle moje řeči ji samozřejmě doháněly k nepríčetnosti. Někdy, když se vracívala z ordinace svého gynekologického idolu, který měl právě službu, vyjížděla si na mne s nenávisti, o které saina nevěděla, že v ni je. Nikdy jsem ji neviděl takhle ztrácet hlavu, všechny zábrany, kontrolu nad viastnim jednáním am tu její zdrženlivou vlídnost. Její obličej, ten její široký masivní obličej, který byl věčně kdesi na onom nepevné m rozhraní mezi krásou a drsným zdravím, ji v okamžicích, kdy její nenávist propukla, ošklivěl a nabýval zvířecího výrazu. Já si jako vždycky zachovával chladnou krev a |en jsem si dělal starosti, aby nakonec tím hysterickým výbuchem neuškodila sama sobě. Někdy, když už mi nic jiného nezbývalo, jsem ji jednu vrazil, pěkné rychle a na správné místo; to se pak pokaždé uklidnila, stáhla se do sebe a se vzlykáním usínala. Pohrdal jsem jí za všechnu lu špínu, která z ní vyrážela, když na mé ječela, ale také jsem si všiml, že takový kratší prudký výbuch ji rychle ik isti, dokonce mě potom mohla docela snadno znova milovat. Některé věci na ženách jaktěživ nepochopím. Říkávala: „Ty přece sám sobě nevěříš, když mi říkáš lakovéhle věci. Mstíš se mi za to, že nerozumíš sám sobě, a to není fér, Momiku," Snad má pravdu, nevím. Někdy se mi tolik chce ukonejšit ji. Dokážu plakat dojetím, když myslím na tu chvíli, kdy vážně onemocní a já jí zachráním život tím, že jí darujú vlaslni ledvinu. Nedokážu si představit ušlechtilejší oběť a někdy nato vázne čekám. Pak by totiž poznala pravdu, celý její život se mnou by rázem vypadal jinak n ona by pochopila a slitovala by se nade mnou: Jaké peklo jsi, miláčku, celou oj dobu prožíval! Zkusil j sem to jinak. V zimě roku 1946 se ve Varšavě, v docela obyčejné škole, konal proces s Rudolfem Hoes-sem. velitelem koncentračního tábora Osvětim. Několik týdnů jsem si pohrával s myšlenkou napsat jakousi rekonstrukci toho procesu - Anšel Wasserman versus Rudolf Hoess. Měl jsem už připraveno několik nc zrovna špatných úryvků jejich střetů. Podaří se Wasscrmanovi na Hoesse vyzrát? Na svědecké lavici se zvedl dědeček a proklel Hoesse strašnou kletbou. Následkem té kletby se Hoessúv obličej začal až neuvěřitelně podobat antisemitským karikaturám ve Stúrmeru. tfA teď," vynášel dědeček Anšel nad nacistou rozsudek, .jste volný, Herr Hoess. Choďte si světem a Pánbůh se slituj nad vaši hříšnou duší." Pracoval jsem na té povídce několik mésí- 144 145 cíi. Rozhodl jsem se, že to udělám tak. jak mi radila Rul a jak o tom žertovala Ajala. a budu odhližet od faktů. Psal jsem s horečným zaujetím a mumlání ve mně sílilo. Teď už jsem s jistotou poznával ten pravidelný, monotónni hlas, kterým mi před pětadvaceti lety dědeček vyprávěl svůj příběh, jenže zatím to byl jen ten nápěv beze slov. Někdy jsem si tak říkal, zdali ho lidé kolem slyší taky. Jenže i tenhle příběh uvízl na mrtvém bodě. Nemohl jsem Anšela Wassermana přiměl, aby se Hoessovi podíval do tváře. Na světě jsou zřejmě věci, které člověk nemůže požadovat ani od hrdinů příběhu, který' píše on sám. Když jsem psával poezii, nikdy jsem si toho nevšiml, snad proto, že ve svých básních jsem nikdy nepostavil dva lidi tvárí v tvář. Snad, řekla Rut, jenže tvůj dědeček a ten Němec jsou přece dva lidé, tak je rtech, ať se s nimi stane, co se s dvěma lidmi stává. Kdybych já věděl, co se stává s dvěma lidmi, já na to. Budu zas muset vycházet jen z konkrétních údajů, v lidech se zřejmě nevyznám. Každý přece nemá talent na všechno, ne? Hledal jsem v listopadových číslech Timexů ze šestá-čtyricátého. Náš varšavský dopisovatel píše o procesu desetiletí tohle: „Publikum sedělo ve školních lavicích, vždy po dvou za jedním stolkem. Zločinec Hoess, člověk se smutnýma, inteligentníma očima, měl na sobě svétlezelenou uniformu." Četl jsem dál a poznamenal jsem si nové slovo, které jsem se z popisu přelíčení naučil, ludobójca, slovo, které bylo v polštině vymyšleno zvlášť pro 1 loesse. Ludobójca, vrah národů. Pouhé označení vrah v souvislosti s ním pochopitelné nestačilo. Pokud někdy uskutečním svůj starý sen a sestavím první encyklopedii holocaustu, zařadím do ni i heslo LUDOBÓJCA. Na okna školy ve varšavské čtvrti Praga se snášel sníh. Sníh ve vyhlazovacích táborech měl mimochodem zvláštní pach, to kvůli napadanému popelu. Co se se mnou stane, až ve mné jednou všechna tahle fakta es plodují? Chci psát. jenže se mi nedaří překonat překážky a zábrany v sobě samém. Každý krok byl najednou nemožný kvůli lé polovině kroku, kterou člověk musí udělat napřed. Uvízl jsem v pasti Zenonova paradoxu, Žalobce Hoessovi řekl: „Obžalovaný, předčítat tady obžalobu je vzhledem k její délce naprosto nemožné. Zahrnuje pětadvacet svazků, z nichž každý obsahuje tři sta tištěných stran s popisem vašich zločinů. Proto zahájíme toto přelíčeni jednoduchou otázkou: jste obviněn, že jste zavraždil čtyři milióny lidských bytostí. Cítíte se být vinen?** Obžalovaný chvilku přemýšlí, vraští celo a pak pozvedne oči k soudcům a řekne: „Ano, slavný soude. Cílím. I když podle mýeh výpočtů jsem jich zabil jen dva a půl miliónu." „K čertu," řekla Ajala a tváře jí jen hořely, jak seji to stává, když se doopravdy rozčilí, „pomysli si, kolikrát zabil ten člověk sám sebe, než dokázal říct néco takového." „Mrtvola," řekla Rut, otřesená. „Rozdíl půl druhého miliónu... Mrtvola." „Já už nemůžu," vy plakával jsem se jim (každé z nich ovšem zvlášť), ,Já už takhle dál nemůžu.,. Tohle všechno... Všechny ty otřesy... Jak můžou lidi dál žít v tomhle světě a věřit v člověka, když vědí tohle všechno!" „Zeptej se dědečka," řekla netrpělivé Ajala, „copak ty nikdy nepochopíš, že musíš udělat právě tohle?' „Ale vždyť já o něm ani o tom jeho příběhu nic nevim,.," „Byl to starý člověk a vyprávěl příběh nacistovi. On zůstal naživu, nácek je kaput. Když trváš na tom, že potrebuješ fakta, tak tady máš všechna, která potřebuješ. Dál už musíš začít psát se zaujetím, a ne se snažit všechno pochopit rozumem." Mělo na mysli tu bílou síň, o které mi vyprávěla při iirtŇcm prvním setkáni, Povídám: „O věcech, které se 146 147 staly tam, musí člověk psát jen holá fakta. Jinak nemám nejmenší právo vůbec se té rány dotknout." Ajala na to: „Musíš psát tak. jak mluví lidé. Šlomíku. To je všechno. Musíš psát, jako kdyby to byla poezie." Vzpomínám si, že jsem se ještě pokoušel smlouvat: „Profesor Adorno řekl, že po Osvětimi je poezie nemožná.'" Jenže v Osvětimi byli lidé," odtušila Rut pomalu, ztěžka, jak to mívala ve zvyku, „a to znamená, žc poezie možná je, totiž..." „Totiž..." celá planula Ajala a na kulatých tvářích jí vyrážely rudé skvrny, „nemyslím opravdovou poezii, tu s rýmy a pravidelným rytmem, já myslim rozhovor dvou lidi, nic víc, takové to zajikání a trošku pochopení a nedorozumění, utrpení a opatrnosti. Vždyť přece stačí tak málo..." Jenže k tomu člověk potřebuje především odvahu, a já jsem pochopitelně.., Tak teď se ti to povedlo. Už pěkných pár minut se mé pokoušíš na vlnolamu najít. Všiml jsem si, jak se tam ve tmě natahuješ, jenže jsem se spletl a zadoufal, že to děláš kvůli mému příběhu, že na tebe konečně zapůsobil- A pak najednou vidím, jak na rybáře napravo i nalevo ode mne vrháš plná vědra obzvlášť slané vody, uchovávané v těch nej-chladnějších sklepeních more, a slyším, jak rybáři překvapeně kleji a volají na sebe - To ale máme dnes hnusný moře! Nevěděl jsem, co s tebou vlastně jc, dokud jsem to nepochopil. Jenže tvoje zbraně jsou tak ubohé, když je pozvedneš proti člověku na souši' Já už j sem stejně tak zmáěenv. ze už nemám co ztratit, a tak postavím proti tvé malosti svou velkodušnost a budu ti vyprávět o Brunovi a hlavně o tobě, jak to máš ráda. Jako ta malá holčička, která čeká, že v příběhu na dobrou noc uslyší své jméno. žá- Kvúli tobě přeskočím všechno, co se té netýká dosti, které jsem poslal do Varšavy, doporučení, prosby, přímluvy svého nakladatele i seznam rad mé maminky, která se mé cesty do země TAM děsila, a tak mě vybavili jedenadvaceti prázdnými obálkami opatřenými ad-lesou, abych sejí každý den určité ozval, a deseti páry nylonových ponožek, které jsem měl prodat na černém lihu („to kdyby ti došly peníze*') a které mi se svou wlarou lstivosti podstrčila do kufru; smutné loučeni s Rúty („kéž bys tam konečně nasel to, co pořád hledáš, 11 , i hom mohli začít žít"), let, kufr „ztracený" na polské Mulici a po dvou dnech zas vrácený (už bez těch nylonových ponožek), setkání s rektorem Varšavské univer-ii. / s gmuntem Rawickým, na něhožjsem se obracel se Milnými, aby mi byla umožněna návštěva Polska. Otom-hle setkáni ú povím, určitě tě bude moc zajímat. A i kdyby ne, co je mi konečné po tom? Proicsor Rawicki mě pochopitelně požádal, abych mu vytvélhl iv ů) „neobvyklý" zájem o Bruna Schulze. Řekl |ncm mu zcela otevřené, /e pod Ľ mne je Bruno jedním li i h ukutcčnych bojovníků, nakolik se ovšem proti touni, 00 MS dělo. dulo bojovat. „Je vám známo," řekl Ra-tvícki ,/e se Schul / do boje vůbec nestačil pustit? Že ve dvj.it i\ i n ,iion» byl /ubil. aniž se vůbec chopil zbraně?" „/ajhtfé," (Intel wc V kfoNle, ztěžka oddechoval a provrtával mě pohledí-ni l*i»iuiu nu' poAid.il o dovolení, aby směl při-#V»I protonům Tyluka, který na univerzite vedl katedru Ih hliOnIlky u ,,kU'irliu v ,i .r 111 ■ 1111 \ \\,\.\ prosba velice /a- Iv 11 v i- IukIiiiv ro/inloiival se dvěma uiily, kleli ni mé důkladně oťukávali, i[|oi /.i In. nln irn- In.ih vazně. V jejich rI podevŕenj. Zeptali se mě, proč ne-■ v Ih.li.H, uiuveizitni knihovně, a ne- A Jiik JNťllI pnUkvlMl IMli'1 'drtit lun ni- 148 149 přečtu si tam pohodlně všechno, co bylpo Brunovi a všem, co s nim souviselo, napsáno a zjištěno. Řekl jsem, že všechno, co se o něm napsalo, znám. Tyluk - mluvil plynou novohebrejštinou se váhavě pousmál, podíval se na svého druha a požádal mě pokud to ovšem nebudu z jeho strany povazovat za neprípustnou neomalenost -zdali by mi směl položit několik všeobecných otázek o Drohobyci. kde Bruno prožil celý život a kterou on sám, totiž Tyluk, rovněž velmi dobře zná. Není to pochopitelně žádná zkouška, chraň bůh, jen... nu. řekněme, že se chceme o něčem ujistit, prověřit si jakési.., ehm... podivné... hloupé tušeni... tedy.....K věci. Witolde," ozval se rektor netrpělivě, „pan Neuman jisté sám chápe, že se musíme důkladné přesvědčit, že svou podporu poskytujeme vhodnému člověku." Prohlásil jsem, že jsem připraven na jakoukoliv otázku. Profesor Tyluk se mě s rozpačitým úsměvem zeptal na různé části města Drohobyče a na tamni Židy, Potom zabrousil na solné doly v okolí města a na těžbu ropy. Odpovídal jsem rychle a bez váhání. Připadlo mi, že ho proud mé řeči trochu uvádí do rozpaků, a tak jsem se rozhodl, to abych zlepši) dojem, který' jsem na ně dělal, trochu zmimit tempo, Roztržitě se na mne usmál a zeptal se mě na jména předáků židovské náboženské obce za posledních sto let. Musím řict. že fakta ten člověk znal. Věděl dokonce i to, že pani Idl Kiknišová, kterou popravili za údajnou rituální vraždu a která si do nohou zarazila špendlíky, aby jí nebylo vidět nahé tělo, až ji budou koně vláčet ulicemi, byla tou ženou, o které píše J. L. Perec ve Třech Jarech. Trochu se ke mné naklonil a zeptal se mě na kavárny, které ve městě byly v době, kdy tam Bruno žil. Byla to divná otázka a trochu mě vyvedla z míry jak souviselo to, nač se teď ptal, s tím. oč jsem je žádal'.' Přesto se mi podařilo vzpomenout si na Šejnhaif kafehojz. který také fungoval jako neoficiální hir/a naftařských akcii, a na Šechterfovu kavárnu, kam chodila mládež tančit za zvuků rádia, Když jsem byl s odpovědí u konce, viděl jsem, jak se mu na čele perlí kapičky (mlu. Ja byl taky celý nervózní, a nejen kvůli té pitomé zkoušce 11 la vně protOj že to ve mně bylo všechno tak živé. Nedával si pokoj. Rekl bych, že měl nějaký postranní Úmysl. Zeptal se, zdali vím. kdo velel Němcům, kteři Drohobyč obsadili, na což jsem odsekl, že tohle najde \ každé knize pojednávající o válce, ale jestli vi on, že neiMurovějšími hrdlořezy Vídeňské divize v Drohobyci byli Jaroš a Kovařík? Že pes Josefa Petera, kterého vždycky Štval jeho syn - myslím na Židy - se jmenoval Rauf? ')& Felix Landau, Brunův chlcbodárce v ghettu, se prodlím podílel na zabiti rakouského kancléře Dollfusse? Ze \ kovářské ulici bydlely tyhle židovské rodiny; Frojlich-inunnvi, Tartakó-.., „Proboha, dost!" \ Vykřikli to oba zároveii, jakoby v ošklivém šoku. V ilmil na mne ten pohled, který už znám. Takhle je to puk u/i le, když začnu o těchhle věcech vyprávět vždycky m pi i|de ziiiéžko zastavit se. Nedělám to z naťoukanosti mil ve snaze oslnil Dělám to s fanatismem člověka in-um min zujícího svii| jediný kapitál. Oba se namnepodí-miIi .1 iliok-i i oddechli. Právě tak se na mne podívala i Kul. když iseni n leiiknit vyprávěl o těch losech, které i .1 ni «i lepil ii.i tělo, když jvein ve sklepě našeho domu p, i.l.il tu Mihu ľ. » Ur sin /bledla, upřela na mne /.děšeny pohled |iiko by nie do lé doby nebyla znala doopravdy, .i klliliuV 111 h io/hoilnc piohl.isilji, ze už. nikdy, „ale rozhodni' nikdy", nechce o „té záležitosti" slyšet, Slíbil hi'in p in i Piiloiti ftfkli i i»........ pnu NtUtnitic, ulc mumcc je... no, neni plIVl |f*ilioi|i|! Im V mezích svyili možnosti vám ovšem I............v k ion bydlo ní vlttNlné přál jet?" 150 151 Vytáhl jsem mapu a ukázal jsem jim to: „Podle mne Bruno odjel z Drohobyce vlakem do Danzigu. Ncjkratši cestou k moři." Rektor řekl: „Židé tenkrát vlakem cestovat nesměli." „Tu vyhlášku znám. Byla vydána desátého září devatenáct set čtyřicet jedna a ve městě ji vyvěsili na zdech. Jenže Bruno, jak ho vidím já. vlakem cestoval." „Obávám se, zdali se skutečně držíte faktů literárni védy, pane Neumane/* „Když dovolíte, pane profesore, tohle už není literární záležitost. Bruno musí z Drohobyce odjet" „Ovšem.*1 Jejich prsty sledovaly železniční trať na mapě. „Najděte mi prosim nějakou vesnici poblíž Danzigu, kde bych mohl bydlet. Přímo v Danzigu bydlet nechci." „V Gdaňsku. Teď se to jmenuje Gdaňsk," „Promiňte. Samozřejmě nějakou vesnici na břehu moře." Profesor Tyluk ke mně vzhlédl. „Bruno Schulz patři k nejváženějším spisovatelům u nás. Všichni vám budeme zavázáni, když k němu budete ve své práci přistupovat s náležitou objektivitou a úctou.** „Půjdu tam, kam mě povede on." .Jste snad mystik, pane Neumane?" „Ne, naopak. Jistá žena tvrdí, že kdybych byl trochu ira-... Ne, mystik nejsem. Aspoň doufám, že ne." „Mohl byste bydlet,'* řekl profesor Rawicki, „v Nar-•vvii. Tedy ne že bych vám to radil, je to jen takové hnízdo, maličká rybářská osada. V srpnu tam jezdí na pláž rekreanti, ale teď je na koupáni ještě chladno** „Výborné. Tak tedy Narwia." Zamumlal jsem to jméno jako u vytržení. K setkáni tedy melo dojít tam... „Jak si přejete. Ale abyste pak neřekl, že jsme vás nevar o valí: říkám vám, že je to tam hrozné. Obstarám vám papíry, které potřebujete, zdržet se tam můžete čtrnáct dni. Doklady na cestu dostanete už pozítří. Zatím iiiu/ete trávit čas v našich výtečných knihovnách," „Dekuji. A promiňte, pokud jsem byl trochu nezdvořilý Víte, já prostě...** „Chápeme, pane Neumane. A přejeme vám hodně ilésti. Potřebujete ho víc, než si možná myslíte" Profesor Tyluk dodal hebrejsky: „Dávejte na sebe pozor Buďte velice opatrný." Usmál jsem se na něj, to že Mk hezky vyslovoval hebrejštinu, ale setkal jsem sc jen s mírnou nervozitou. Takže sc blížím. Už jen trochu strpení... Na potřebná povoleni jsem čekal čtyři dny Toulal I iem se Varšavou. Chodil jsem sáni tím velkým tichým městem a připadalo mi, jako kdyby u obrazu někdo vylinul /Mik Viděl jsem dlouhou frontu před obchodem, kde ve výkladní skříni vystavovali na odiv jediné rajče. \ ledne kavárně jsem ochutnal francuské zákusky, ■ >ktei y cli se kdysi nostalgicky zmiňoval otec; snědl jsem \9 iw jeho počeši, přestože mi nechutnaly. Na zdech ■ I......i isein viděl kresby šašku v čepičkách a pestré mo- Ivlv. /nuky Solidarity, a také došlo ke vzrušujícímu setkáni s polským židovským spisovatelem Julianem HlryJkowfckýni, hovořícím čistou hebrejštinou a píšícím << iiiiu.iiik Ale ovšem, /krátím to, neboj! Ták tedy polom, kdvz |«is|.i |mvoleni. následovala cesta vlakem ílu (nimi ochopím vlastní život, dokud nepoznám svůj ne-p. ,itý život TAM. Řekl jsem ti, že Bruno je pro mne náznakem, výzvou i varováním, a zpaměti jsem ti cito-vul uiyvky / jeho povídek... ,,ľoslys, ty tam..." povidalas najednou nějak divně, jrtkoby nosem, rozčilené, ale vlastně upejpavě. Zvedl |«cm hlnvu, ale neviděl jsem nikoho. Břeh byl bílý, lidu-prázdny, jen moje lehátko tam osaměle postávalo a jeho puti hune plátno lehce povlávalo ve větru. Ale na oka-iii ni. mé obklopilo cosi vlhkého, strašné hladkého a hor-■ ziiľhvhniliľ iue 10 a /mizelo Za okamžik to zas in lo zp.btkv .ľowlyl,..** řeklu jsi váhavé, chladně, „ty mluvíš jako in k*l«i, koho |si'in kdysi znala." '"ii»i......li ii i in ve vodě málem začal jásat, ale pl iv ,\\ |iťin d.il uikohy nic „Mm A koho lim jako myslíš?" ľude/in ■ c i nim-pudu ala. Na okamžik jsi mezi II ,i hri linu /vedlu |,f,ně modrou zástenu, rychle < i / vMlo nliiilu JnI tni oli/lit cele tělo. výhružnější Mil »'Hu. ii.M'.hi | .i u.iit 11 ii 111 , hun a |uk. jsi zase zástenu ■|uiNnln ii , iiiim-iHi m |m.,l,. ke břehu. hut\'in ihIi i......../hodní ucu-IvMs " i 'I ......i' i \ n. iŕ uvrhni i?" zeptal jsem se zdvořile. 1 • • • n popi vi pn nul kTi| vvsměiný chrapot, vlnu d" i l...............■.....m proudem. Od té chvíle se 156 157 tenhle chrapot stal posměšným pozdravem, s nímž se ke mně blížíš. Počítám, že se ho nikdy nevzdáš - tímhle odporným zvukem děsíš plavce a rybáře i z hlubokého spánku, když jednou týdně jezdím na břeh do Tel Avi-vu. Oni to všem nevědí. „Vezmu tě tamhle, daleko," lehce jsi pohnula brvami vln k obzoru. „A přineseš mě zas zpátky?" „Čestné slovo!** „Víš, já už slyšel o lidech, kteří se z tebe nevrátili.. „Máš strach?" „Zajímavé... Ty taky mluvíš jako někdo, koho jsem znal" „Prosím tě, buď už zticha! To toho pokaždé namluvíš tolik? Pojď,..** Znovu jsi mě spěšně ochutnala a udiveně a vzteklejší zavrčela: „To není možné! On je tak jiný! Pravý opak tamtoho...! A přece oba znají věci, které nikdo jiný ne-,.. Ale co, však tomu brzy přijdeme na kloub!*' A rázem ses stáhla do svého nej vlastnějšího já, s vířivým hvizdem jsi zmizela a nechala mě tam zmateného a zklamaného. Ale jen na okamžik. Přihnala se totiž velikánská zuřivá vlna. zastavila sc s řevem přede mnou, u mých nohou se přiměla k pokleknutí a já jsem nasedl na její svalnatý hřbet, uchopil ji za uši - a vypluli j sme. Q) Nezapomněla jsem, Bruno, a taky nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsi do mne vstoupil, na to sežehnutí, které jsem pocítila ve chvíli, kdy jsi skočil z nábřeží a z tvého těla vyšla spousta tepla a ještě něco, o čem jsem tenkrát nevěděla, co to je; napřed jsem si myslela. f v je to vůně, kterou vydáváš ty a bytůstky tobě podobné v říji, a teprve pak jsem pochopila, že jc to prostě pach zoufalství, že máš v sobě takovou žlázu, jenže to jsem jelhé nemela čas přemýšlet, co a jak. Bylo to jen to sežehnuti jako strašná hrozba a dlouhá trhlina, která se mi luh la po celém těle, přesně taková, jako to bývá při po-POdtti a já se k tobě tenkrát celá stáhla, vmžiku jsem sc k tobě ze všech stran překulila a s bláznivým hněvem |wm uháněla na těch nejsilnéjších vlnách, které se mi tenkrát podarilo uchopit, od Madagaskaru - tam jsem loti} /rovna spala (jen jsem tak drobet podřimovala, ■plm většinou nerada) - nejkratší cestou k mysu Dobré iľlľje, jenže tam pode mnou ty madagaskarské vlny Di luibly, a tak jsem přesedla na nové, čerstvější, a za -,n.isne- hmnv jsem pokračovala až do Guinejského zálí-| «i i puk kolem (lihraltaru, což byla samozřejmě chyba, pmiio" zahnout vpravo jsem měla až v další úžině. La-iiiniiv.kťMi průlivu takovéhle věci sc mi stávají pořád «iv i n i) uvědomila, co jsem to provedla, a obráti-1 i '.itky, omdlely i ty slaboučké vlny, takže se mi je .....i m >ilii ľi ti m U u lei ■ i zpátky do Atlantiku, kde ochabiv n|iluA i ment. JMHII lit um Mm pih hiu .11. mhy Ótlit ľ" vhí/l-ll ■I il -i ■ i n linuly, abych sc na ně nehněvala; ili i • n iimji do Biskajskcho zálivu a tam ttné naJlu vlny. jaké mám ráda, pořádné sedm-mr klad fvtiu ,i pěni k b ani drobátko ne-"•um t i-ivl i in (ťdnou rukou popadla girlandu iilunů i i il.i i ..'m iiiíii n,i rychle, kři . i vildi- ,< ni..... .i um \ mu- vzteky svíjeli. ■ i" \ v«m nádhernými hadími hlavami ■n n k-l.i. uée«i. o čem si může člověk omylem tnynlcl, Zcjc to medúza, jenže medúza i*i nem. pioložc medúzy plavou v hejnech, zatímco otáz-i i -u '.n ne osaměle, proiti/e u nás takovéhle po-\ \ iciiľť ne u i.i tukdo rad. i mu myslím to ,,prekvapení" m nie vůbec nevšim-I I i i ii i M jaktěživi nedovn pi, co jsem já doopravdy zač, " ili \\......p cli ve uměje, co všechno o nich vím, jak ...... |MAI ' livtrá a co všechno si pamatuju - když si Mi pm nato vat chci, Ne, oni si mysli - je to jen voda, on mi Ale co mi na tom sejde...! 160 161 Kde jsme to přestali'.' Aha, tak já se na ni tedy dívala a viděla jsem, jak se třese, jak vf e horkostí a samým zoufalstvím tráví všecku vodu kolem. Byl vám to opravdu strašný pohled - svíjela se bolestmi, každou chvíli vylétla do vzduchu a zas ke mne padala. Bylo mi ji hrozně lito. Taková já už jsem - pořád je mi všech líto, jen mne nikdo nepolituje. Ale to není důležité. Tamta už zatím sežehla celou sír mých modrých nervů, mých průhledných nervů, a hledala, seč byla, odpověď, jenže ve mné žádná odpověď nebyla, vždyť prosím nezapomínejte, že to bylo už strašné dávno, před milióny let, a možná je to už dv akrát tak dlouho, já byla tenkrát dost hloupouč-ka, tak je to, byla jsem pošetilá, jako ty malé sirény, a ani jsem moc nemyslela, co to vlastně dělám, celá jsem se smrštila, stočila jsem se kolem ní a s námahou, kterou jsem málem pukla, jsem ji ze sebe vypudila tam, K NI, ke své úspěšné sestře, a tam, jak jinak, tam zřejmě ty své odpovědi našla. No pro mne za mne! Nenašla je ovšem hned, to až za nějakých padesát či sto tisíc let, já to nepočítala, beztak mě vůbec nezajímala, ale přesto jsem se pokaždé vzbudila, vzpomněla si na ni a přiblížila sc ke břehu, abych se podívala, jak si tam venku poradí, a viděla jsem, jak si modeluje podivné tvary, podobné těm ve mně, ale presto jiné, a pak jsem utrpěla ten strašný šok, když jsem viděla, jak si dává práci s tím, aby měla ruce a nohy, a pak ješté za nějaké půl druhé věčnosti vám vidím, že je z ní lidská bytost, a já se mohla jen sama na sebe vztekat, že jsem se pro vlastni roz-mazlenost a hloupost ještě trošku nenamáhala, abych ji v sobě zadržela a v sobě ji našla odpověď, jenže kdo by si to byl tenkrát pomyslel: teď, když se můj starý- služebník pomalu obrátil do vody a klidně se zas ponořil na s ve místo, zkousla jsem si rty a přisahala si. že budu silná buď statečná, děvenko, říkala jsem si. a taky buď na všechno připravená, protože podle těch bolesti a podle prenikavosti jeho žláz jsem si skoro jistá, že tvoje krásná um teď splácí dluh, a jak už ji nějaký ten pátek znáš, mk ia. . tu ti z dobré vůle jen tak něco nepřenechá: zrejmé to dělá jen proto, že už ho taky neudrží. l.ik iseiu k iviiiij tedy poslupovala, samozřejmě pěk-pjj opatrné, protože jeden musí být připraven na všechno, zvlášť když jde o někoho, s kým si dokonce i má MMtrička těžko poradí, a musím říct - a zvláště teď, když n/ t.iin ho poznala - že se nedivím, rozhodně, vůbec Inikterak sc nedivím, že ho odhodila, chudinka, protože inni, ten můj drahoušek, tak těžko strpí něco takového, mVo drobátko komplikovanějšího, než je třeba sopka lii-hu lavina, protože ona - což se ostatně všeobecně ví, iirílkiiiii tady nic. co bych ji neŕťkla přímo do oči má roal.k lediioduché věci. Moc, ale doopravdy moc si potrpí nu |hh.ulck. loutku a na 1o. n by bylo všechno pěkně na 0 miste. Mohla bych přísahat, žc ona by v žádném • ' it.li většině z těch mých bytústek nedovolila, aby na «I v lo kvůli tě juj i logice a taky „estetice" (museli 1 o slyšel, když. to říká), jako kdyby mořský koník byl mni luvU než suchozemský kůň; pravda je, že koho •...../i-l len zmnlcný život ve mné. len ode mne odešel • lei m k m, u tuky je fakt, že na ni žijí všichni ti spora- i iiii ,i kultivován lidé, zatímco ke mné zas přicházejí i. hul dubnu lni i íl um u nu. i ,i hla/nivi romantici; prestole jmiiť mi tu liikhle nikdy neurčily, jaksi samo od sebe i i luk nu-si itdiiii m/dělilo, a leď vám seji najednou i Ú divného (iikýsi lidnký tvor, lakový dro- i"i upi.....ni \ ,nn iHivNiune w začne ji soužit jako 1 m).....\ nil i n lni mimi 1 .listí-, pekné rychle i i i ..... I| in pft*ľo novndi, řekne si v duchu .......u ' i ni i ii i pokud (ívDetn nejakého ducha miIim nutí Im «l luhu oni nevšimne, n i kdyby, určitě im.lt mu Iihwu.mm.hIm a i. ulili- Bruno jc totiž přesně její 1 i......Imh mlpiividii lem icjim romantickým 162 163 snům, protože ona, přestože se narodila zhruba před čtyřmi milióny let, je tam uvnitř, v hloubi srdce, ještě puberfač-ka - a to je přece úžasné, říká moje sestřička, že ještě dokáže být taková, tak plná mládí a kouzla a-a-a,.. taková záletnice... (Museli byste ji ovšem slyšet, když vyslovuje tu „záletníci". Z té její roztomilosti naskakují i citrónům v indických hájích brada\ ice...) Tedy mám-li být upřímná, má pravdu. Má a má a má, aby to čert vzal. Já jsem vážně taková. Jakmile jsem se ten večer celá bez dechu přiřítila z Madagaskaru až ke gdaňskému břehu a poprvé uviděla toho drobného muže, jak vší silou padá do vody, jako by to byl nějaký tunový kapustňák. který roztahuje křídla, vzlétá z vody a t mocným nárazem do ni zase padá (takhle ostatně přivádějí na svět mláďata), když jsem viděla, s jakou hrůzou OD NI utíká a stále hlouběji proniká do mne, vc mně se vám tuhle něco pohnulo, na mou dušiŤ najednou se vám ve mně všechno roztané do, takhle je to se mnou v podobných případech vždycky, v Pacifiku se mi rozezněly řetězce ostrovů, v Antarktidě zaskřípěly ledovce a já si nahlas povídám - klid, neztrácej hlavu, přece si pamatuješ, jak to dopadlo s těmi ostatními, s Odyseem, s Markem Polem, s Francisem Drakem nakonec tě vždycky opustí a vrátí se tam, potřebuji tě, jenom když jsou na vrcholu zoufalství, a potom, když jim zas pomůžeš postavit se na nohy, od tebe bez jediného slovíčka diků odejdou, ani necítí, jak moc je chceš, nevědí, kdo vlastně za vší tou vodou jsi,.. Jenže na druhé straně si povídám, k čertu, k čemu je mi vlastně celý ten život, když mě tady svírají a dusí všechny ty souše, břehy a pobřeží, když se o světě dozvím jen to, co mi svým nechutné sladkým jazykem vyprávějí řeky, co na sebe nade mnou pokřikují racci nebo čím se nadchnou hloupé kapky deště, k čemu je mi tedy ten život, když ne k tomu, abych od něj dostala trošičku lAtky a někdy taky smutku, ano, k čertu, i smutku, ale • m ii l n i.tk sladkého jako tenkrát v Rudém moři, když i «e na víc než věčnost ovládla, dokud mnou neprošli h lim Židé - myslela jsem, že se tam zblázním, já se Um/ lak lile ovládám hrozně těžko, a ještě k tomu mezi iK i-rii.i náspy; já se na něj tedy dívala, na toho nevelkého MiUJtl ředěného silného muže, na jeho tak trochu tnojhran-iinii lil ivu a tenké belavé tělíčko, a už jsem věděla, že mih budu beze zbytku patřil, že kdykoliv mě bude chtít, budu |ehi», žc se mu celičká, odshora až po ty nejčernějši hlubin), bezhlavé dam. ani na okamžik jsem nepomysli In «m lo. co bude nakonec, jak se k ní vrátí zpátky, až mt celou otnámí svým jedem a poplete a až si dovolí rn/|imlimnt sť vc mne a rozložit se na všechny ty složky, k lei r inu já jenom jál - můžu nabídnout, na všechny ty dmi". i lun vv, knihy vodních brázd a běsnění vln; na-ľ'lunu \wem vám byla zároveň horká i studená, taky |m'in Mwitně /červenala, protože na mně je v lakových-Idi |ni|i.idt, h In mi všechno vidět, a v jednu chvíli se /dulo, >v |sein mnylcni celé Rude moře přelila do (idaň-*lu-lii» íAliviii poAté jiem stačila pomyslet na tu spoustu . luru o Uľiv se musím slaral, kdo teď bude mít nu tohle viochno hlavu dohlížet na teplotu a na přesný '■ 1 ."II i.1 li.> i'iinulu, ii.i pravidelný rytmus pohybu lni...............u li\ inki.ii 11 mui\■isnicí s přílivem m, m 1 1 ...... ,n jukiéziva nedokázala pochopit, mi I ii i|«ii ilii |i Ml n\m. /r im lunt všem už 1111 lak " n i' ľ kí 1 1 m icn, ře % tímhle svým mužem H# vvdiUn iiii ku/duu |< Im 1 Drtn, 1 hvxarú sum, jak říkají ......I.....* 1 11 * 1 i - ' i>\<- 1 in U IWiuitik. nejskvělejšiho 1 111 1 1........ 1 • liu iii< usliícky. jsem úplně 1 afui m lomu nebo ne, nic leprve v tu chvíli 1 ■ Mi 1 i'"i'».....-I.....1 iini| l lil.ipik není s.iin. že m l.'|"iľ 11 l il 1 • 11111111 Iii-.iimi. kleři putují ■ ii.| d..... i-l, 1 i.nh iniisim priznal, že isem si 164 165 dost dobře nevzpomínala, jak vůbec život lososů probíhá; totiž kdysi jsem to vedela, jenže jsem to zapomněla. Víte, tyhle věcí mi jdou Panamou tam a Bos-porem zas ven, vždyť jak si prosím vás může někdo pamatovat všechny ty ryby, rasy, houby, raky, korály, obludy a sirény, každého z nich i všechno, co s nim souvisí, ale v tomhle jediném případě jsem se rozhodla, že nesmím podlehnout lenosti a neznalosti, a ihned jsem poslala svá hbitá mláďata, rychlé, poddajné vlnky, své dobre přátele, bezmezné oddané otroky, a ty to hejno vmžiku obklopily, dotkly se každé ryby i ploutve, udělaly to jen jakoby náhodou a zas pluly dál. ke břehu, poněvadž... no, jak vám to mám vysvětlit... je to hrozné hloupé, vážně... Víte, já mám totiž takové menši zdravotní potíže, samozřejmé jen dočasně, no a kvůli nim zatím - tedy vlastně pořád,.. - rozumím tomu, co mi mé vlnky vyprávějí, teprve když se dotknou břehu, útesu či ostrova nebo prosté něčeho suchého, jako třeba lodi, prosté kvůli menšímu konstrukčnímu nedostatku, jsem si naprosto jistá, že se to všechno v dohledné době spraví a že si vystačím sama, jenže co na tom teď sejde, podstatné je. že ty mé milé hbité vlnky kdesi kde, na tom nezáleží - rozluštily dotek rybí kůže. ostrost ploutví a krajkoví kroužků na něm nakreslené - víte. ono porozumět rybám je mnohem snazší než porozumět lidským bytostem - a honem se ke mně vrátily, ty moje rychlé tajné vlny, a já jediným líznutím přečetla celý ten těžký a krutý úděl lososů: narodí se totiž v řece se sladkou vodou někde ve Skotsku nebo v Austrálii (tihle pocházeli z řeky Spey ve Skotsku), odtamtud táhnou mnou slanou a za nějaké tři roky se vydají na cestu zpátky, na cestu dlouhou desítky mých mil, v obrovských hejnech, rychlosti padesáti mých mil za den, skoro si ani neod-počinou. pronásledují je rybáři, dravá hejna a bouře, a nakonec se vracejí do ústí řeky, kde se narodili, a tam se pluti proti proudu, vyskakují do těch nej vyšších vodopádů, ze všech sil, které jim ještě zbyly, skáčou vzhůru, jtlté výš, slyšela jsem. že na některých místech jim lidé /řídili zvláštní stupně, takové pohodlné přechody, které i ^dopadům vyhýbají, aby se nemuseli tolik namáhat. Jenže oni ne, oni museji skákat proti silnému proudu, až se luikonoc dostanou tam, kde se narodili, přesně na to místo, r n .i- lam už nemají sílu, už jenom rychle nakladou vejce a leknou, jen jeden či dva z celého hejna se s těmi, co se iMiudi, ke milé vráti podruhé, zatímco všichni ostatní.,. leii/c já neměla čas hroužit se do myšlenek o téch ubožácích, protože TAM byl on, plaval a vylučoval svou hol kost, takže mí kolem něj naskakovala husí kůže. a tak i ■ m rychle poslala zpátky své vlny. aby se o něm bledí l\ dozvěděl všechno, co budou moci, a já. která nc-mfižu vystát čekáni, jsem se ponořila do svých nejčer-i i n li hlubin, tam. kde ryby mají oči velikánské jako IN h re. kde korály vydávají hlede světlu a dno je plné rkiiiiu'iiólých ryb, které ještě žijí, lesů zkamenělých »numu obrovských prázdných vajec bahna, a kde po-ŕádiľ i drobounkými úlomky rybích zdechlin a mračny plmikioím z vyšších vrstev; cítila jsem, že se tam • l*i .nu .i i.d. r-em rychle vyskočila nahoru, k nejmi-i. i i i. vodních vrstev, v niž vládne šerosvit .i ki. i i |. lili.'Vn hladiny, ule ne /as lak moc, kde mi v vrodily pctlir v lu/ťilhť plochy korálových uiesíi a ryby, i i n imikltf vidět, lby ni r uverili v jejich existenci (mimo lnuli m kde NA NÍ najdete luk lie/ounkého tvora, jnem bubnovala do skal n ll4|tll» v*' • lín ' h kli n pluly kolem, jako nějaká nli..... i- i i. i. ,i, ,e kc mně vlny vrátily podruhé. I66 167 jenže mi o něm ještě nedokázaly nic říct. takže se přede mnou klepaly a převalovaly a třásly se jako tulení mlá-dáta. Paní, my fakt nechápem, co se to tam děje. Pant, to st voření je fakt tak divný, že by tomu jeden nevěřil. Paní, on vám má takovou tu ostrou chuť jako kostlín a taky říká takový nějaký slova, který žádné j z nás nezná, jo a taky je horkej, že je až strach se ho dotknout, a pálí víc než sasanka. Paní, a já v tu chvíli začala řvát, vraťte se k němu, řvala jsem, leťte za tím člověkem a hleďte ho poznat zevnitř i zvenčí, žádnou opatrnost a žádný soucit, převalujte si ho, koulejte si ho, lechtejte si ho celého, ochutnejte jeho výkaly i žlué, co z něj vychází, rozluštěte kapky jeho slin. lízejte jeho moč a obkreslete mi vrásky, co má kolem očí, i maličké dírky po vypadaných vlasech .. tak už běžte, kou-kej-te letět! Ano... nádherné jsem sc s tím vztekáním předvedla, i když já... víte, já se těžko rozzlobím doopravdy, já už jsem holt taková, jenže teď jsem byla strašné zvědavá, napjatá a nervózní a taky jsem se drobet bála, a jak už sc mi to v takových případech pokaždé stává, dala jsem se vzedmout obrovskými vlnami, vymrštila jsem se do vzduchu v gejzíru velryby, vystříkla jsem se jako černý mrak inkoustu sépie, a za nějaké půl druhé věčnosti se ke mně vlnky vrátily unavené a vyčerpané, postrkovaly se a křičely, všecko je v pořádku, Pani, křičely na mne už zdálky, uz o něm víme všecko, co je třeba, on to není žádnej div. Paní, že se nám to nepovedlo hned ze začátku, protože toho by ani ve snu nenapadlo přemejšlei v lidským jazyce, on se vám furt namáhá s vymejšlenim vlastních slov. Pani, ale my určité brzo přijdeme na všecky jeho tajemství, protože všecko ostatní o něm už víceméně víme, jako třeba že patří k těm, co se jim říká Židi, poněvadž mu chybí kousíček hadičky, že sc narodil v Drohobyči a že je to člověk, kterej hodné píše, že v současný době před néčim utíká, že si říká nějaký slo- va v řeči, kterou známe, je to jako taková hudba, co se lun opakuje, tak jsem ti zabil Žida, fajn. tak já ti zabijú tvýho, vidíte. Paní, my už vime všecko, a hnedka se k m inu vrátíme, abysme se dověděly ještě spoustu dalších věci. jen abyste byla spokojená, Paní.., (lížc, spokojená? Ach. jak já vám byla šťastná! Už bvla noc a ji ležela na břiše, jak to mám ráda, jako docela maličké miminko,jakému není rovno ve všech galaxiích u vc všech slunečních soustavách, jaké musíte vidět z toho spr.is neho zorného uhlu, abyste konečně pochopili. I.ik Miašně moc malé a roztomilé je. j ako taková maličká peilicka. obličej jsem měla obrácený do propasti a vítr i n i [omne laskal zadnici, na obloze zářily hvězdy a já >, Inv uhlaxovala tak, aby se na tuně světlo odráželo mocně ■ i nsiiť .1 byla jsem krásná. i ik on m vymýšlel řeč, len můj muž. Úžasné. Chce rozmlouvat sám se sebou, aby mu nikdo na světě nerozumel. A aby on sám o ni potom nemohl nikomu vyprá-ui. piotožc iu tu nebude mít slova. Opravdu, je úžasně dui huplttý Kam asi chodi na tyhle nápady? Tojá už tady i unii umístím /dra volními potížemi, o nichž už jsem se /i.......'.iii učím celé milióny let, ale jaktěživo mě nena- pmllo. iibych si v y mile zlu vlastni řeč, kleni by byla jen 4i |en moje IWe, laka nádhera1 s.......I NiiiiK Im /,n atku mé okmi/lova! svými drob- ii V mi u.»| i.mIs . i kdy j i'.ľiii dmi dobré nechápala, k čemu oii« h«ih Im y i slíd koinplikiu i .i trápeni jsou. místo co by lomní druhci pnioiil; ano, v těchhle věcech jsem tul .....i.....i - ii I......-mk 11 lleiinelia o lé už vím »i lunt,«koiIn i i ,ii.....n kdy nesetkaly, určité by- i Iiopii »i In U bilfi i m nt/iiinély. la mu l.iks [n i rád smutně i .i i m li |rtki....... Ihuno. jako olrcr kop. i .i piioi- podpaždí proměněné na okamžik ItftOU WlctitOU džungli dokud se z ni nevymanila i......i hedvábná změť spletených řas a neplula dál voda niti vůni najednou to citiš není to ta kterou cítí člověk když Klop mi břehu moře či řeky voda má vůni a ta je jiná 1101 vAcchiiy osiaini vůně tak jako zvuky more jsou t nim lilii1 tuk jako jeho barvy tak jako myšlenky v něm jKon |inc iiki.n kur hbitými podomními obchodníky slu-Mmíkv i unie drobné k nicky moře se vracejí jako ozvě-'ii i i. u sr /nula a krouží v kypícím pěnivém sumu vodiillio rr/iMľ podobného ubrovskému voňavému jar- 172 173 marku protože voda ma -\ au v imi kterou nenasaje chripi ani nos to snad ve fázi nostalgie v rybím mozku ach vůně vody ach vůně more směsice vůni ryb skal v hlubině houbovitých rostlin pučících v temnotách vůně zdechlin velkých mořských živočichů hlen na rtech ústřic výpary stoupající ze rtů korálových útesů ztěžka oddechujících za nocí barbarských epoch hluboké tajemné zábavy dalekého dna směsice vůně stovek rek kořeni jejich toku když jsi procitl z dřímoty mdloby v mořské kolébce sem a tam pluješ Bruno v pomalém uvážlivém kolotání vodních brázd i ty víš že všichni ti co plavou kolem tebe bez váháni zcela jisté poznají tu tenkou nitku vůně kterou k nim vydechuje prítok určité řeky v určité daleké zemi kdesi tam se před lety na věky rozdělili a tam se teď vracejí aby tam zemřeli už nikdy se sem nevrátí z celé té hojnosti pachů které moře vydechuje k jejich nosu cítí každým okamžikem jen tu tenkou nitku jen záblesk volání osudu touhy pojď ke mně podstatná je cesta pojď ke mně smrt ukončí tvůj život pojď ke mné je slyšet lososy upírající k němu všechny své sily Bruno je s nimi týdny měsíce zkouši zdali uhodne naslouchá zajikání vod nepřestává lačné vdechovat cizí pachy tak to jde hodiny tak to jde celé dlouhé týdny hledá odpočinutí v tom svém přítoku vůni své cesty záblesk svého života jeho záda zatím na slunci hnědnou jeho ramena zatím sílí a jejich svaly bytnéjí poznává chuť planktónu houbovitých měkkýšů ani na okamžik jeho pozornost neochabuje tenkrát jsi Bruno nevěděl co vlastně hledáš bylo jen matné tušeni jen tesknota pro niž ses vydal na tuhle poslední cestu pojednou ses Bruno v moři zachvěl míjeli jste právě ostrov Bomholm s jeho poli cclujícími břeh a s jeho bělostným kostelem zachvěl ses protože před tebou zavanul pramének té staré vůně tvůj nos rázem procitne tenký pramínek chvíli krouží kolem a plave dál rázem ses probral z dřímoty všechny své smysly jsi zkřížiljakmečeze srdce ti do vody vytryskly jiskry vzpomínek zapraskaly ach ta drahá známá vůně chtěl ses vrátit zpátky abys ji tam hledal ale ten veliký nťng bolestivě v tobě napružený uvázaný ti nedovolil otočit se a vrátit zpátky protože lososi plavou pořád jen vpřed vpřed smrt je jim v patách najednou ses skoro rozvzlykal žalem co to bylo ta vůně 14runo co to jen bylo snad laciná voňavka služebné Adély nebo vůně nádherných svitků plátna v čaruplném krámku tv ého otce či vůně lesknoucích se třešni překypujících pod průhlednou slupkou tmavou tekutinou které domů nosívala Adéla uprostřed srpna opile se lesknoucího světlem a horkem nebo ta opojná sladká vůně tvé knihy po které tolik toužíš v jejíchž potrhaných tlejících stránkách jako v obrovské růži jejíž listy se jaly opadávat listuje vítr? Já jsem také takový, Na písečném břehu v Narwii. v klidném moři v červenci roku tisíc devět set osmdesát ledna, tatáž vůně, se kterou se pořád znovu a znovu setkávám na tak různých, tak neočekávaných místech -když třeha na ulici míjím lavičku, na niž se choulí staříci a navzájem si vyprávějí své příběhy; ve studené vlhké jeskyni, kterou jsem našel vedle naši vojenské základny na Sinaji; mezi stránkami všech exemplářů Skořicových krámů, co jich je; ve skrytu Ajalina podpaždí (když se rozhodla, že se mnou přestane spát, mela ještě tolik slušnosti, že mi dovolila přijít a přičichnout si k ní, když ja«m to potřeboval), takže byla nasnadě otázka: Je mož-m. .íbych tu vůni nosil sebou a aby ze mne na určitých místech vyrážela? Vytváří ji snad mé tělo, aby tak kompenzovalo nějakou naléhavou potřebu? Pokouším se tu loženími rozložit na její jednotlivé prvky- na ten výraz loty a klidu vyzařující z tváří babičky Heny; na hutné puiln zvířecích těl. srsti, potu; nakyslou vůni dědečka elii; vůni dětského potu ne, nemyslím ten obvyklý pni li chlapecké šatny vedle tělocvičny, myslím pach 174 175 mnohem pronikavější, který člověka přivádí na nepríjemne, trapné myšlenky, v nichž se obírá žlázami mnohem dávnějšími než ten chlapec a \7lucujicimi do něho své tekutiny... Vždycky se k tomu vrátim, K tomu blekotáni. K tomu koktání. Ajala mi jednou s výrazem hadačky z ruky řekla, že autobiografický román, který jednou určitě napíšu, bych měl nazvat M-m-m-mojek-k-k-kniha. Podle ni není divu, že mými nej pravdivějšími verši je Růženec věci> který břitce přezdila na inventář planého blábolu. Ajala měla vůbec spoustu takových připominek (takhle to definovala ona sama) a ty mi s oblibou říkávala hlasem plným důležitosti, po jehož celé délce běžely vlnky smíchu, jako když si deti hraji pod přikrývkou; pokaždé když jsem jí už chtěl vážně odpovědět a začít logickou diskusi, ji zachvátily vlny smíchu, celá se třásla, jak se bavila, a v takových chvílích se zdálo, jako by do sebe její objemný tuk vstřebával smích ve shodě s jakýmsi úžasným, komplikovaným mechanismem - napřed se v ní smích skrýval jako smrštěné klubko, pak se její radosmé zvěstování postupné uvolňovalo v široce se rozbíhajících brázdách vlnění k měkkému kulatému břichu, k mohutné hrudi, k malým, ženským nohám, k pažím pokrytým narezavělými skvrnami, které sejí začaly před trupem zmítat rychlými záchvěvy, a teprve potom začalo to veselí konečně stoupat k okrouhlému obličeji; divné bylo, že v tu chvíli v ní už nezbývalo dost smíchu na to, aby zaplnil a oživil její mírně šikmé oči -ty zůstávaly pořád strašně klidné, střízlivé a smutné... A to jsem doufal, že tady v Narwii na ni zapomenu! Spíš? Spí, V Narwii i tady. Kdykoliv začnu mluvit o sobě, využije příležitosti a okamžité usne. To nabírá sil ke chvílim, kdy budu mluvit o Brunovi. K čertu! Jak to, že té její nestydatosti, tomu jejímu povrchnímu, infantilní- 176 mil sobectví, dovoluju. aby mé tak,., tak... rozčilovalo, tak znervózňovalo, že ani nemůžu... Bože. už se tomu zase poddávám. Tak tedy poslouchej. A je mi jedno, jestli si spíš. Ten večer, kdy jsme se setkali poprvé, mi Ajala vypravila o bílé síni, kteráje v některé z podzemních chodeb ústavu Jad Wa-šem. Rekl jsem jí, že tam trávím poměrně dost času, a přesto že jsem tu sin jaktěživ neviděl a ani nikdo ze zaměstnanců že se mi o ni nezmínil. Ajala, v jejímž úsměvu bylo už tenkrát pochopeni, zahrnující zároveň i odpuštěni mé omezenosli, mi vysvětlila, že tu sin „neprojcktovali architekti, Slomiku, nestavěli ji zednici a ti, co tam pracuji, o ni opravdu nikdy neslyšeli..." ,,Aha, takže to má být taková metafora, ano?" dovtípil jsem se a připadal jsem si jako pěkný hlupák. A ona na to: „Přesně tak." Občas jí na očích vidím, jak dospívá k přesvědčeni, že se tu stala veliká chyba, že její pronikavá intuice ji tentokrát oklamala a že já rozhodně nejsem člověk, kterému můžete tohle nebo jakékoliv jiné tajemství prozradit. Bylo 10 tu první noc, kdy jsme se poikali na přednášce o „Posledních dnech lodžského ghettana kterou jsem já přišel ze zvyku a Ajala proto, že ani ona si nedá takovou přednášku nebo j inou akci ujit (jeji rodiče přežili Bergen-Belsen). Od samého počátku « iniciativy chopila ona a té noci - první za celé své manželství, co jsem se na noc nevrátil domů - se ukázalo, že navzdory všem svým nedostatkům mám překvapivý a potěšitelný dar proměnit Ajalu ve džbán, v jahodu, a dokonce - to ve chvílích naprosté exaltace v mlžnou šlehačku cukrové vaty, jaká se prodává na pouti. Tak vyšlo najevo, že přes tu mou skličující omezenost byl dotek mé ruky na jej i napjaté pokožce, snědé a teplé, s to vyslat tisíce drobounkých záchvěvů podivného mrazení, které rozechvělo její nejhlubši nitro, napjalo celé to její měkké plodné tělo v křeči, která ji vypjala a ohnula jako 177 luk, a oba nás uvolnilo z toho mrazivého očekávání, až se konečné z neznámých hlubin uvnitř ní vyprostil ostrý zvuk, lkavý a vysoký, jako kdyby tam ostrý šíp ulovil racka, a zase jsme se na nějaký čas mohli vrátit ke kultivované rozmluvě. Tak se to neustále opakovalo po celou naší první noc. „A ta bílá sin.' vysvětlovala mi Ajala v jedné ze chvil odpočinku, „vznikla zhuštěním. Vlastné to ani není síň, je to, řekněme, ano, je to macha ne, jakým se ukazuje při četbě Tóry/' Zavřela oči obdařené opuchlými, ale úžasně jemnými vičky, a zahloubala se sama do sebe. ^achawetvořené všemi kníhaná, které se zabývají holocaustem, všemi obrazy, slovy, filmy, fakty, čísly soustředěnými tam v Jad Wa-šem. k tomu, co zůstane navždycky nepochopeno a navždycky nevyřešeno, A to je přece jádro všeho, Slomiku, ne?** Nechápal jsem. Díval jsem se na ni celý okouzlený a smutný, protože už tenkrát mi bylo jasne, že naše láska je z těch mála nešťastných, kterým se říká „láska pozpátku", že teď prožíváme poslední okamžiky jejího vrcholu, ale že jakmile se Ajala probere a pochopi, jak moc se navzájem lišíme, vyžene mě ze svého kouzelného zámku. Nevěděla o mně nic. Četla jen mou první knihu básní a myslela si, že ,jako prvotina není špatná". To mě trochu podráždilo, protože lidem sc tahle kniha většinou líbila, dokonce víc než ty tři, které jsem napsal potom, a pár kritiků napsalo, že v sohé má ^sevřené vnitřní na-péti" a podobne věci, ale Ajala vykládala, jak strašně se bojím sám sebe a toho, co chci říct o životě vůbec a o tom, co se stalo TAM, zvlášť. Chtěla po mně, abych jí slíbil, že se odvážím víc, a když jsem ji to slíbil, vyprávěla mi o bílé síni. Byl jsem okouzlen jí, jejím tělem, tak volným a pružným, úplným v sobě samém, kulatícím se skutečnou rozkoší živého, chvějícího se těla; byl jsem okouzlen jejím malým bytem, její matičkou ložnici, která byla - dá-li se to tak říci - picludná. Nevím sice, proč právě přeludná. ale přeludná rozhodně byla. Nikdy předtím jsem nešel se ženou do postele tak rychle - dvě hodiny a dvacet pět minut poté, co jsme se potkali (vím to přesné, protože |scm se po celou tu dobu díval na hodinky a uvažoval, co řeknu Rut, až se vrátím}, Dvé hodiny a dvacet pět minut uplynulo od chvíle, co jsme odešli z té přednášky, zde-pnmováni a otřeseni tím, co tam přednášející vykládala, nž do okamžiku, kdy jsme se v jejím pokoji jeden druhému vrhli do náruči (přesně tohle se totiž stalo - do náručí jsme si padli s touhou, jakou jsem jaktěživ nepoznal). I'. prve když jsme se trošku uklidnili, napadlo mě. Že vlastně ještě nevím, jak se jmenuje! Připadal jsem si jako opravdový Casanova - vyspal se s ženou, ještě než vám řekne své jméno! V tu chvíli uchopila mou dlaň, donesla -,i ji k ústům a němé do ní zašeptala jméno Ajala a já jsem tou rukou slyšel. Vím, že to zní podezřele, já sám, kdyby mi někdo něco lakového vyprávěl, bych tomu nevěřil, ale s Ajalou bylo možné všechno. V jednom koutě v jejím pokoji visela ze stropu pavučina, tak spletená a zamotaná, že jsem si myslel, že je to dlouhý smolek vlasů, a když mi Ajala vysvětlila, oč tu jde (nezničí přece něčí práci jen kvůli úzkoprsým predstavám o čistotě), pomyslel jsem si, co o takovýchhle věcech říkávala moje maminka, a dal jsem se do smíchu, S ní jsem si připadal jiný a také se ve mně probouzely jiné věci; navíc musím ještě připomenout, že až do setkání s ní jsem nepoznal tu svou schopnost proměnil ženu ve džbán a tak. Podivuhodné na tom všem bylo, že právě co se našeho vztahu týče, věděl jsem dřív než ona, co nás čeká, protože jsem se dobře znal a věděl jsem, že ve skutečnosti nemám naději, že budu odpovídat tomu, co si o mně vysnila. A opravdu, už za několik týdnů jsem viděl, jak se ode mne Ajala začíná odpoutávat. 178 I7l> Ještě se na ní odzdola až nahoru rýsovaly obliny, za které ji bylo možno uchopit, velice jemné rytiny, okrouhle protáhlé ústí džbánu; ještě ji z těla - vlastně ani nevím kudy - zničehonic unikly drobné šlčbclavé výkřiky: „Vypij mě, honem mé vypij!", ale bylo jasné, že ten vlnitý pohyb cosi brzdí. Najednou jsi byla neohrabaná a tak nějak ses zajíkala. Zenonúv destruktivní duch ze mne zavanul už tenkrát. Potom bylo pryč všecko - jen s velkými časovými intervaly jsem byl schopen dál vyrašit těm zelewučkým lístečkům kolem jejího hrdla a proměnit všechnu její pleť v chvějivou plochu éerve-navých zrníček chutnajících jako plod moruše drcený mými zuby. Dívala se na mne a na mé pokusy a v očích měla soucit a smutek. Smutek za nás oba, že jsme takhle promarnili příležitost. Ty dny jsem se strašně snažil systematicky vypsat příběh, který vyprávěl dědeček Anšel Herr Neiglovi, ale čím víc jsem se snažil, tím hůř to samozřejmě dopadalo. Zas to s tím porozuměním a zápalem. Rut věděla o Ajalc a hrozné zkoušela. Nenáviděl jsem ji za to, že po mně nechce, abych se rozhodl mezi nimi dvěma, za tu její mlčeni i vou moudrost, která ji říkala, aby čekala. Snášela bolest a čekala - ani jednou si na mne během těch strašných měsíců nevyjela s nenávisti či vztekem. A přesto nebyla pokorná, přesto mi nedala pocítit, že je ponížena. Naopak, to já byl ten samec v říji zbroecný potem, který obletuje dvě samice a neví, co vlastně chce. V Rudne nehezkém obličeji jsem viděl všechnu její moudrost i silu - tenkrát se pohybovala velice pomalu. Pomaleji než obyčejné - vyzařovalo z ní tiché varováni, že je úžasně silná, že má v sobě jako vlastně každý - velikou a nebezpečnou sílu, a proto že se musí ovládat, že aby svému okolí neublížila, musí držet sama sebe na uzdě a vyčkávat, vyjadřovat se v narážkách, a ne křičet, navrhovat, ne vnucovat. Nenáviděl jsem se kvůli sobě samému i kvůli tomu iiirpeni, které jsem ji působil, a bál jsem se, že když opustim Ajalu, už nikdy nebudu schopen psát. Někdy si myslím, že Ajala tenkrát se mnou zůstala jen z podivného pocitu zodpovědnosti za příběh dědečka Anšela. a ne proto, že by milovala mne, V jejích očích jsem byl obyčejný zbabělec a snad i.., zrádce. Podle ni jsem měl veškerý materiál i veškeré podmínky potřebné k tomu, abych ten příběh napsal tak, jak napsán být měl, jen potřebná síla a odvaha mi chyběly. Ajala sama nepíše, zato si píše svůj vlastni život. O bílé síni mi tu noc řekla, že je to „místo, kde by měl podstoupit zkoušku ten, kdo chce psát o holocaustu. Něco jako Sfinx dávající hádanku. Tam, do té síně, jdeš z vlastní vůle a staneš před Sfingou. Chápeš?" Samozřejmé jsem nechápal. Povzdechla si, obrátila oči v sloup a vysvětlila mi, že spisovatelé píši o holocaustu už čtyřicet let a budou o něm psát vždycky, jenže jsou předem odsouzeni k neúspěchu, protože každá jiná křivila či neštěstí mohou být převedeny do jazyka nám známé skutečnosti; jen holocaust převést nelze, vždycky tu však bude nutkání zkoušet to pořád znovu, podstupovat zkoušku, vysmívat se ostrým bodcům, jimiž holocaust míří do těla píšícího, „a když chceš být sám k sobě upřímný," řekla vážné, „musíš se odvážit zkusit bílou síň." Tu „bílou siíí" vyslovila tiše a tak trochu zpěvavě, že jsem až na okamžik podlehl kouzlu jejího hlasu, ale pak jsem všechno to zbytečné mystično setřásl. Najednou jsem Ajalu viděl takovou, jaká opravdu byla - jako jakousi anachronickou stoupenky n i hnulí hippies, kraso-dušku z povoláni, která svůj život žije v prostoru vymezeném vlastními vágními výmysly, protože skutečnost, jednoduchá a logická skutečnost, je pro ni příliš těžká; ano, znám moc dobře tyhle typy, které třeba astrologickým spekulacím přikládají mnohem větší váhu než 180 racionálním úvahám (,tTobě ten Rak přesně sedne! Ty jsi fakt typicky Rak!*'), které věří, že za každým člověkem se skrývá ještě stovka dalších lidských bytosti a za každým přeřeknutím stovka ďáblů, které si proto, že se nedokáží vyrovnat s tvrdými nároky života, vytvářejí své vlastní rozbředlé sfinové divadlo a ve všem, co se kolem děje. vidí jen průhledný odkaz na jiné, „hlubší" věci, navzájem kdesi nějakými vlákny propojené v živoucí klubko, které ony - a jen ony - dokáží pochopit. Rázem jsem vůči ní pocítil strašný vztek: jakým právem si dovolila říct mně. člověku, kterého zná teprve dvě hodiny a padesát minut, že verše, které jsem napsal, na ni tak zapůsobily proto, že je to bezpochyby „zoufalé voláni o pomoc", a že je v mých silách „zachránit se tvorbou", protože je jasné, že bez tvorby „jsi prostě ztracený; chodil jsi někdy k pořádnému psychologovi (!), Šlomiku?' Nedal jsem jí najevo, co si o ni doopravdy myslím. Strašně moc jsem ji chtěl. Říkal jsem si, jak moc se od sebe lišíme. Pochopil jsem - a dlouho před ní - že si mě vybrala proto, že mezi lidmi, s nimiž se obvykle stýkala, ještě nenarazila na tvora tak podivného: člověka, který1 mohl být zároveň básníkem, který napsal verše, jež ona zná, i někým naprosto normálním, někým, kdo miluje svou ženu a obvykle je jí věrný. Ne, myslel jsem si tenkrát, nerozumí moc životu ani mně a raději vidi jen to, čemu věří, než by prostě věřila tomu. co vidí. Přeludná, to bylo to pravé slovo. A přece... „Do té síně soustředili to nej podstatnější z té doby," řekla, pohled pořád ztracený kdesi daleko, „aleje zvláštní, že v té místnosti nemáš připraveny odpovědi. Vůbec nic se tam neříká. Všechno je jen možné. Nebo naznačené. Jen se to chystá uskutečnit. Nebo se to uskutečnit může. A ty tím vším musíš projít znovu, Vsím. A na vlastní kůži. Bez prostředníků či dvojníků, kteří by se za tebe zhostili nebezpečných úkolů. A když Sfínze neodpovíš správně, roztrhá tě. Nebo odtamtud vyjdeš, aniž jsi pochopil, Podle mne je to totéž." Ach, Ajalo... Dokázat tak vypsat příběhy a nápady, na které ona přišla za jediný den. tak mám zajištěnou obživu na celý život. Snad by ze mne byl i jiný spisovatel. V její bílé síni není nic, je úplné prázdná. Ale všechno, co existuje za jejími zdmi z kůže, všechno, co zaplňuje veliké sály v Jad Wa-šem. se do ní promítá. „Je to jako... no, říkej si tomu třeba inspirace. Ano Na fyziku nejsem moc dobrá, ale vím, že to tak je. Že každým pohybem či myšlenkou nebo svou charakteristickou vlastností tam vytvoříš nový prvek. Jakési spojení, které patří jedině tobě: prvek z šedé hmoty mozku, z osobností, z tvé vlastni genetické výbavy, životopisu i z tvého vědomi - sc vším tím. co vyzařuje za zdi -všemi fakty o člověku. Veškerý lidský i zvířecí inventář, strach, krutost, soucit, zoufalství, velikost, lidská moudrost, malost a láska k životu, všechna ta pokulhávající poezie, Šloiniku, a ty tam sedíš jako uprostřed obrovského kaleidoskopu, jenže tentokrát ty skleněné záblesky, to jsi ty, jsou to různé částečky tebe samého a světlo k nim přichází skrz stěny..." Se zasněným pohledem vstala a procházela se po pokoji, na sobě jen mou košili, snědá, tlustá, všude zaoblená, vlasy svázané do nevelkého drdolu, a předváděla sc mi - co tu jen k čertu dělám'.' „.a ty tam v té místnosti třeba na něco myslíš, Třeba na lo, jak některé oběti kolaborovaly s Němci. A okamžité, rozumíš, okamžitě, všichni li tehdejší kolaborantu co se O nich v knihách a dokumentech píše, všichni ti Quislingové a židovské rady v ghettu, všichni ti ubožáci, všiváci a lidé bez pevného charakteru, kteří teď strnuli v knihách, svědectvích a studiích za těmi stěnami, ty všechny vmžiku pronikne tenký lascmvý paprsek, který' v tobě oddělí kolaboranta, kterým jsi ty. přesně a ostře jako plátek skla, chviiík!, zrov- 182 183 na tak, jako byla z Adama vyříznuti fcva" - rozevře oci, jakoby v údivu, co se to s ni vlastně děje, a jasným a kJid-ným hlasem, který mě až šokuje svou upřímnosti a smutkem, řekne, že takhle, cistě intuitivně, se píši knihy. Jenže já se neodvážil, Dokonce ani teď, po setkáni s Brunem i s tebou, po tom všem, co mě potkalo, se mi to nedaří udělat dobře. Ajala měla úplnou pravdu. To její dětinské, stupidní divadýlko bylo pouhou maskou k hlubokému, bezprostřednímu uchopení skutečnosti, mnohem hlubšímu, než jakého jsem byl schopen já, to že měla přesný a střízlivý instinkt na horkost života. Zase se ukázalo, že jsem se ve svých soudech zmýlil. Najednou se probouzí. Brunovo jméno, které jsem vyslovil, v ní vyvolá dlouhý záchvěv. Bílá brázda, vlnitá jak koňská hříva, se zvedne po celé její délce až k temnému obzoru. Svým příběhem ji nudím, jenže to je podmínka, moje ubohá malicherná podmínka - jednou provždy musím vyprávět! Ale teď o tom Brunovi. Poslouchej přece, zase jsem řekl Bruno. Tenhle příběh ty ráda. To od tebe jsem ho tam v Narwii slyšel poprvé. ... najednou, když už plul celé měsíce s bušícím srdcem a s vědomím zpola zastřeným přemírou štěstí a úžasu, se v něm srazila kapka lidské tesknoty a její temná barva se přimísila do vši mořské vody. Zpočátku s ní bojoval. Přitiskl ruce k tělu a vší silou zatřepal dlaněmi, to jak se v tu chvíli snažil rozeznít v sobě ozvěnu velkého ningu hejna a důsledné zachoval dolgan mezi sebou a rybami, kieré ho z obou stran obklopovaly. Už poznal, že hejno, zdánlivé lehce plující kupředu, bez ustání pracné manévruje. Nebo to snad byla jen bezstarostná hra jediného těla, zdravého a harmonického? Bruno to vycítil, když je v Malmoském zálivu přepadlo hejno ostnoploutvých ryb - ještě než stačil pochopit, co sc to vlastně děje. rozdělilo se jeho hejno na dvě poloviny, / nichž ku/da vyrazila jinam, utvořilo tak ve svém středu volný prostor, který přitahoval i paralyzoval zároveň, a zatímco překvapené ostnoploutvé ryby bojovaly se silou zrádných vod. kteráje vsávala, hejno lososu se vrátilo a rychle se uzavřelo, jako když někdo vší silou tleskne. Stlačená voda daleko odrazila ostnoploutvé, z nícliž byli rázem štvanci, kteří se chvatnými údery ocasu hleděli co nejrychleji vzdálit na sever. Bruno na lososy žárlil. Oni byli podle vlastních měřítek celiství, on byl podle těch svých rozkouskovaný. Onen pocit melodického prouděni, který míval v prvních týdnech, byl pr\č. Bylo mu jasné, že i sem, do středu oceánu, si přinesl sebe. Nořil si horké čelo do vody a nechal ji, aby ho nesla. Naslouchal moři. Poslouchal neustálé šuměni vln hladicích písek dna, znějíci, jako když se obili nepřetržitě zbavuje plev. Slyšel vzdálený, matný zvuk hráze severského prístavu, který hejno mijelo; zvuk navigace se zvuku pouhého břehu nepodobá - ozvěna navigace zní tak trochu kovem. Břehy jsou houbovité. Tak ostatně poznal, že ve vodě nemůže slyšet zvuky znějici pred nim. před jeho hlavou, ale jen ty, které zaznívají za nim nebo ze stran. Šumoi ploutví Yorickových a Napoleonových - tak v duchu pojmenoval své sousedy - znal dobře, zato zvuk, který při plavbě vydávala bezejmenná ryba před nim. z níž znal jen konec ocasu, mu zcela unikal. Bruno v tom viděl výsměšné symbolické zpřed -mětněni vlastni bezmoci - uši se mu ještě stáčely dozadu, pořád ještě naslouchal minulému. Pořád ještě na svůj život myslel těmi svými znesvěcujícími slovy, a nej větším zklamáním pro něho bylo, že v sobě dosud nenašel jedinou větu, která by patřila výlučně jemu. kterou by mu nemohl nikdo vzít a překroutit. Nebyl schopen přestat uvažovat o svém minulém životě. Znovu a znovu v myšlenkách jako růženec jantaro- 185 vých korálků probíral prožité noky otcův čarovný krám, radosti dětství, skvělý příchod geniální epochy, otcovu nemoc, ponižující zchudnuli, prodej tolik milovaného domu v Samburské ulici, počátek války, skon geniální epochy.,, Zachvátil jej smutek, pochopil, že je už v samé přirozenosti lidských bytostí, že nedokážou pochopit, že život jim byl dán. Pochopit to doopravdy, pronikavé a s prvotním vzrušením. Když jim byl život dán, nebyli ještě připraveni na to, aby ten dar pochopili. 8 pak už si s tím hlavu nelámali. Proto život vnímají jen jako cosi, co jim pomalu uniká z těla, jen jeho pomalý zánik a pozvolnou, pravidelně se od\ íjejici záhubu. \a-zývať životem tohle by byla chyba. Bylo by nespravedlivé říkat tomu život, vždyť oni tak opatrně, ustrašené a na splátky žijí vlastni smrt jako někdo, kdo se snaží zabořit prsty do země, aby mu příliš rychle nesklouzly z příkrého svahu. Brunovi unikl do vody povzdech, a hejno na okamžik zpozornělo Ztratil už i chuť k jídlu. Během g/oy, když se lososi za úsvitu nebo navečer pásli v bohatých polích moře. když trochu polevil velký ning a hejn*} odpočívalo na vodě jak vějíř obrovské ženy, syto, plul Bruno mezi tichými, nehybnými a pomalu oddechujícími rybami, které jako by se osvěžovaly po celodenní námaze, a byl celý sklíčený. Nechával si stékat planktón mezi zuby nebo se trochu ponořil a rty utrhl páchnouc i černou řasu, bez potěšení ji žvýkal a v propasti vlastního nitra mu probleskovala jediná myšlenka - že něco bylo překrouceno a zapomenuto. Ze něco se zničilo do té míry, že to přesahovalo všechnu představivost. Jednoho rána vystrčil z vody hlavu, podíval se na ryby a s hrůzou si pomyslel, že jsou silnější než on. Kam oko dohlédlo, překypovalo moře lososy, kteří začínali dospívat. Skoro všichni až na slabého Yoricka a ještě několik dalších zesláblých jedinců už byli pomalu tak velcí jako sám Bruno. Jejich zelenavé ploutve se zvedaly plné síly. Všichni vvpadali odvážně, silně a nehezky a Bruno si už potisici kladl otázku, proč vlastně tuhle cestu podnikají u jaký světoborný plán se tím byť o jediný krůček přiblíží naplněni. Převracel sc na bok a plaval jako člověk směrem ke břehu. Lososi mu lhostejně uvolňovali cestu. Běhemgjoy na doigan nikdo nedbal. Bruno hledal očima Leprika, ale nenašel ho. Na okamžik mu bleskla hlavou podivná myšlenka, že Leprik vůbec neexistuje, zeje to snad jen zhmotněné přáni toho půl miliónu lososů, co jich v hejnu bylo, aby takový Lsprik byl. Ale Brunu si velice dobře zapamatoval, jak Leprik, když ho na pobřeží u Gdaňská přijímal do svého hejna, vypadal, a kromě toho - Leprik a jeho klidný ning v sobě měli cosi, co nemohlo byt vytvořeno přáním davu. Bruno to neuměl přesni definovat. Lepríkúv ning měl v sobě autoritu plynoucí z nepohodli, ze samotařství. Během cesty Bruno ani na okamžik nepocítil nespokojenost nad tím, že někdo jiný mu udává rytmus i směr. V dálce uviděl groteskní čenich starého kladivouna, opřeného o širokou skalní desku, který1 hejno neustále sledoval a živil se jeho masem. Lososi si na něj zvykli natolik, že už v nich neprobouzel impuls orgy, oné válečné lsti spočívající v předstíráni rychlého útěku, které použili proti rybám v Malmoskétn zálivu. Bruno byl skleslý, V takových chvílích - a tady se odvažuji hádat snad zatoužil po peru. Toulal se mezí pasoucími se lososy jako posel, který přináší zlou zprávu. Obloha nad nim potemněla. Mraky byly tak husté, že se chvílemi až zdálo, že to ony stojí na místé a pod nimi se pohybuje svět. Brzy začnou listopadové bouře. V nocí cítival náhlé svíravé pocity neurčitého strachu, siřící se z jednoho konce hejna na druhý. Najednou strnul, protože v ru chvíli to dokázal vyslovit zcela jasně: bylo mu líto lososů, že nemají žádnou obranu proti vlastnímu bytí. I ST A co by tedy podle tebe méli dělat, vzpamatoval se Bruno - plul na kraji hejna a bručel si sám pro sebe - co by podle tebe měli ti lososi dělat? Vnést snad do svého svízelného života trochu uklidnění? Psát knihy, obchodovat, pořádat divadelní představeni, zakládat politické strany a nalhávat si lásky, spory, války, intriky, přátelství, vyznání a soutěže ve sportu i v poezii? Převrátil se na záda a nechal drobné proudy hejna, aby jim pohupovaly sem tam. Jsou samotným ztělesněním cesty, smrti, k níž přilnuly ploutve a z níž vyhřezly zuby. Ach, ten veliký pestrý maškarní ples smrti! Ach, ti veselí kouzelnici jeho choreografie! Bruno vyplivl doušek vody jako přípitek: Na vaše zdraví, vy hbití umělci smrti, vy dobráčtí přiopilí služebnici jediné pravdivé evoluce, připravující tak jemně, systematicky a lstivě život na smrt. Na zdraví vaší bohaté, nekonečné fantazie! Připíjím lehkosti vaší niky, třímající nůžky a jehlu a šijící všem účastníkům plesu tisíce převleků a zábavných doplňku sosáky, tesáky, kůže. rohy, kadeře, ocasy, křídla, létací blány, krunýře, bodce, nehty, drápy, šupiny a žihadla. Jak bohatá garderóba! Nikdo na ples nepřijde nahý! A kdopak je mhle? Uderte na buben! Cožpak to není geniální? Tady přichází ten nej lstivější z pozvaných, ta nej klamnější maska; maličká smrt v brýlích, s kozí bradkou a knihou v podpaždí! Jak veselé, pestré a nesmíme bohaté^jak... ach... Jen ty. Bruno, si zvolna pluješ při stěnách hlučícího sálu, jeho úzkými odvodňovacími kanály, smutně unášen zároveň s lososy, které vůbec nepozvali, protože protagonisté slavnosti je radši taktné vynechali ze seznamu hosti, aby jim nepokazili náladu; lososi, třebaže nepozvaní, jako nutkavá chladná noční můra vrhají účastníkům slavnosti stín na nejtemnější závoje jejich mozků; ti lososi, pohybující se ulicemi života jako obnažená bělostná rybí kost, které se nepostěstilo pokrýt se útěšným masem iluze a chvilkového zapomnění a která se tak toulá, proklínána ostatními... Ach ty můj Bože. řekl Bruno (který zbožností nikdy nevynikal), proč jenom necháváš tyhle milióny lososů plout v nekonečných kruzích kolem celého světa? Proč ti nestačil losos jediný? Či párek lososů? Vždyt i ti lidé, nejkrutějši z živých tvorů, si osvojili ume ni užíváni symbolů - říkáme „bůh", „člověk", „utrpení", „láska", „život" a stlačujeme tak do nevelké krabičky všechno bytí. Proč jsme toho schopni my, a ty ne? Proč nemůžeš věcem zabránit ještě ve svém tak plodném mozku? Proč jen všechny ty tvé symboly zacházejí do takových podrobností, jsou tak marnotratné a působí tolik bolesti? Je to snad proto, že my snáz než ty vycítíme utrpení a bolest v každé takové skříňce a radši ji necháme zapečetěnu? Za několik týdnu se mu zčistajasna dostalo jakési odpovědi. Tak se to v moři občas stává: otázky životní důležitosti vyšlou vodní hrazdy a ty se šíří až na konec světa, až po tu poslední skulinu těch nejtemnějších propasti, Kdesi procitne jakési bezejmenné dřímající sousto, které vodní brázdy probudily k životu a ono se vytrhlo ze změti řas svých vizí, vztyčilo se a zvolna vyplulo na hladinu. Někdy uplynou sta či tisíce let, než odpovědi potkají otázku, které vděčí za svůj život i jméno, většinou ji však nepotkají vůbec. To si pak zoufají, jejich životni sila pozvolna ochabuje a ony se potápějí a znovu se noři do náruči řas, které je uspí. Můj Bruno na své pouti narážel na útržky takových pocitů - na slupky nápadů, na zdechliny nesmírné odvahy, zpola ještě svěží a zpola už podlehlé rozkladu. Ty mu působily jen mírnou tíseň, nepochopitelnou, asi takovou, jakou pocítí člověk, když se nevědomky nadechl plynu. Ne, ty mu strach nenahnaly, vždyť i uzavřený oceán jeho psaní byl plný takových jako ony. 189 Ale on, právě on, se jakési odezvy dočkal. Machawe. Nebyla to prima odpověď na otázky, které kladl, a přesto nezůstaly tak docela bez povšimnutí. Trápí mé vágní podezření, že v tomhle výjimečném případě kdosi běh událostí uspíšil. Někdo odvedl pořádný kus práce - myslel, bádal, hledal a organizoval - práce, která se s jeho lenivou letorou vůbec neshoduje. Kdosi prostě překonal sám sebe. Jednou v podvečer v Kattegatském průlivu mezi Švédskem a Dánskem se totiž hejno najednou bez viditelné příčiny zarazilo. Na večerní gjou bylo trochu brzy. Bruno se rázem probral, poněkud zmatený a ospalý po odpoledni plavbě. Rozhlédl se. Uviděl klidné moře, na němž nebyla jediná vlna. Lehký vánek - asi jako šuměni, které proběhne záhyby divadelní opony - čeřil blankytný obzor a rozechvival jej. Ryby pohybovaly na místě rytmicky ploutvemi, lhostejné k tomu, co se dělo. Nad nimi přelétlo hejno jeřábů s nataženými krky. Jak měl ve zvyku, když byl napjatý, začal Bruno třepat dlaněmi a lehce pohybovat rty. Nedávno mu ve dvou rankách na hrudi vyrazil podivný zánět a trochu ho zneklidnil. Teď ho to začalo pálit silněji, Třel si ty divné rány a dychtivé vyčkával, V tu chvíli se hned vedle zvědů hejna moře rozdělilo a z hlubin vyrazila početná družina delfínů a jako blesk se mihla před lososy. Bruno se polekal a znervózněl, ale ryby kolem byly klidné. Delfíni, velcí a zelenaví, teď v jisté vzdálenosti kroužili v širokých polokruzích a nakonec se obrátili a čelem se postavili proti hejnu. Ploutve se ne vztyčily a ani boční linie nepřečnívaly. Obě hejna se navzájem pozorovala. Lososi nehnuté, napohled těž-ci, zasmušili a klidní, delfíni vypasenější, veselejší a plní života. Bruno byl zvědav, zdali delfíni aspoň trochu tuší, co obnáší život lososů. Na okamžik ho tváři v tvář delfínům zaplavil pocit, jak ubohý a nemístně nápadný je: ubohý ne jako mořem zocelený losos, ale ubohý jako Bruno, ten kostře podobný člověk, který před vším uniká do azylu. Snad to bylo tím, že si vzpomněl, že delfíni patří k téže třídě jako on, že rodí živá mláďata a kojí je. A v tu chvíli se to stalo: delfíny jako by prostoupil jiný duch, Rázem se v nich vypjal jejich velký nittg a srazili se těsné k sobě, jako by se radili, Potom se od sebe v širokém kruhu oddělili a zahájili představeni. Jinak to totiž nazvat nelze .jako by se pokoušeli lososům poděkovat za jejich nevděčné putováni neboje pobavit v odměnu za to. že podstupuji svou nesmyslnou oběť. Bruno žasl. Zlatá mládež more, velkorysá, moudrá, hrdá, tak mořská, na okamžik vycítila hrůzu vyprahlosti, kterou dokázala ze svého okolí tak mistrovsky zahánět, ovšem za cenu jisté námahy... Delfíni vyskakovali do vzduchu a hbitě se tam převraceli. Napřed po dvou a pak ve čtveřicích si jako zelené zářiči záblesky ohňostroje navzájem přetínali cestu; po-tom se rychle uspořádali dodlouhé řady, vmžiku se vztyčili nad vodou a vyrazili na ohebných ocasech, vláčeli zjj sebou pěnivý chvost úlomků vln, přičemž si hleděli udr zet ten nucený úsměšek, velkým ohloukem obklíčili Brunovo hejno a hned zas byli zpátky a znovu se navzájem přeskakovali jako akrobati. Lososi se na ně dívali netečné, jen ploutvemi pohybovali rychleji než obvykle. Celé Brunovo tělo překypovalo pozornosti. Srdce mu tim němým úsilím skon) přestalo bít. Přestože mu smysl té nápovědi unikl, věděl, že pŕihliži zcela mimořádnému projevu čistého umění. Všechna rozlehlost moře, všechna radost života, lítost, úžas, odpor i vědomí vlastni nemohoucnosti, to všechno tam bylo. Voda kolem Brunova těla při doteku pálila. Chtěl odejit s delfíny, ale nechápal přesné proč, Snad proto, že on by] člověk, který není tak docela člověkem. 8 oni zas ryby, které nejsou rybami. Ale snad to bylo lim, 190 1^1 že na okamžik pocítil vlasmi život, který mu byl dán. By! mu dán a náleží mu právem, je hoden toho jména. Jeřábi nahoře křičeli a stáčeli dolů krky tak. že si je málem zpřelámali Moře se prostíralo do dálky modré a krásné. Z bohatých vln vyzařovalo svetlo. LJruno se díval na delfíny, jako by v duchu prosil o slitováni. Zmizeli práve tak, jak přišli. Pohltily je vlny. Bruno cítil, že tesknota se zas vrací a vkráda se do jeho nitra. Napjatý ning hejna rázem ustal a na jeho krajích už začínala večemi gjoa. Ryby už zapomínaly, co viděly. Věčné mají jen tu svou přítomnost. Jen pár z nich - mezi nimi i malý Yorick zůstalo ještě chvíli na svých místech a očima hledalo néeo, o čem už zapomnělo, co to vlastne je, a co v nich zanechalo jen pomijivé, matné znepokojeni. V tu chvíli vypadaly hrozně uboze a Bruno, jenž na nč přenášel hnus, který1 pociťoval vůči sobě samému, jimi pohrdal pro tu jejich mechanickou tupost, pro tu jejích zbytečnou vážnost, bránici jim vyhledávat zkratky a vůbec cokoliv, co by jim cestu usnadnilo, pohrdal jejich nedostatkem inspirace, s nímž se smiřovali s osudem.., Yorick se mu otřel o bok Bruno otočil hlavu a uviděl, jak se ústa ryby usilovně otvírají a zase zavírají. Udělal směrem k němu podobný pohyb, ale bez zvláštního nadšení. Na okamžik zadoufal, že mu ryba naznačuje, že také viděla delfíny a vnímala všechno to, co se prve dělo, ale Yorick zatím jen dával najevo potěšeni z obstojné krmě večemi gjoy. Napoleon, plující vlevo - tvor uzavřený a suchopárný - už byl zabrán do nadšeného pronásledováni mračna vajíček tuňáků, které právě proplouvalo koleni. Bruno se ponořil a zlostně polykal částečky voňavého planktónu. Ve svých představách se viděl tam, kam patřil jak si bezstarostně plave s veselými delfíny, jak žije poklidným životem těch, kteří už přivykli tomu. že nic nezmění, a tak se oddávají iluzi. Když ale byla gjoa u konce a hejno se chystalo na noční cestu, pocítil najednou Bruno podivnou hrdost. ()brovský oddíl setrvával na místě a rytmicky pohyboval ploutvemi. Nad tím vším se linula ona strnulá vážnost, kterou Bruno před chvíli tolik pohrdal. Ale poprvé od okamžiku, co se ponořil do vody, začal tušit, proč zvolil právě lososy s jejich putováním. Vždyť on sám byl lososem mezi lidmi, a i kdyby byl býval delfínem, jeho místo by bylo mezi lososy. Bruno ztěžka dýchal a jeho plíce se užuž trhaly taj úplní) u radostí - tak jako člověk musí milovat jedinou ženu, ženu z masa a krve, aby tak poznal, byl nedokonale, čistou abstraktní lásku, musel se Bruno stát pinč lososem, aby poznal život. Život zcela holý. jak lososi vedli svou geometrickou čáru přes polovinu světa. Zavřel oči a napjal tělo tak, že se mu skoro až rozpadalo. Byl velice citlivý a nutil se k tomu, aby si nevšímal holestivého píchání, které mu působila infekce na prsou, nad boky; bolest ho neopouštěla a on se vztekle škrábal a hněval se na své tělo, které mělo ve zvyku kazil mu i ty řídké chvíle duchovního povznesení, které mu byly dopřány. Ještě okamžik všichni váhali, němě šeptali, vysílali nepríjemné, netrpělivé otázky i kousavé, rychlé odpovědi, Leprik pozorné naslouchal ozvěně, kterou vracela jejích těla, a oni poslouchali, jak poslouchá on, a vmži-ku, aniž pochopili, jak se to vůbec stalo, najednou všichni věděli, že vyplouvají, proskočilo tojakojiskra tětivou rtingu, vmžiku se to zaznamenalo na bočních liniích, kleré na okamžik zazářily, a ještě dřív, než si to stačili uvědomil, vypluli. 192 193 (5) Už půl druhé vecnosti, čestné slovo, si plave s těmi svými ubohými lososy a nedá si pokoj, oni rostou a on se scvrkává, pár z nich je už větších než on, než tenhle můj muž, který si neumí zoufat, který přečkal bouře Severního moře, útok hejna barrakud vůbec nechápu, co tam na pobřeží před Bergenem dělaly - i pň-šer-ný měsíc, kdy lovili islandští rybáři - skoro půlku hejna mi násilím vzali - a pořád si ještě plave s planoucíma očima a > tím hořkým úsměvem, který ho neopouští ani ve vodě, bradu den ode dne ostřejší, tělo kost a kůži. čestné slovo, a na té kůži ani vlásek a kůži tou spoustou vody celou nafouklou a houbovitou, takže někdy, když se na něj takhle podivám ve světle měsíce, mi připadá, že už se mu podařilo stát se rybou. Jenže potíž je v tom, že nepřestává myslet, a jeho myšlenky mučí jeho i mne, protože já mu nemůžu nijak pomoct, protože je mi jasné, že to, co hledá, ve mně není, ale aspoň se může těšit, že to není ani v NI. Není to nikde, jen v sobě samém to možná Bruno najde - kéž by to tak dokázal; já se mu samozřejmě snažím pomoct, nakolik to jde, ale co zmůžu já, malá a slabá? Zvednu ho, olíznu a pošeptám mu. že nejsem taková jako ONA, slepá, hluchá ani němá, že mám pořádný jazyk, oči i uši a vidím do tebe, Bruno, všechno chápu a dokážu te tak dobře prokouknout, vždyť není jediné myšlenky, kterou jsi v životě mel, neni člověka, kterého jsi potkal, není postesknutí, vzpominky. něčeho krásného či smutného, co by v tobě nezanechalo stopu kdesi v tom tvém sladkém tělíčku, a stačí jen umět číst, jenže číst můžeš, Bruno, jen ve mně, To jsem si, nedej Bože, nevymyslela, vždyť přece víš, jak jsem skromná, ale to jsem si ti tak před lety spala u Austrálie pod jednou lodi, Bvaglv se jmenovala, a najednou cítím, že měsíc zmizel, a tak se honem probudím, vyjdu ven a vidím, jak se přes zábradlí 11 kíii i ho můstku naklání obrovský obličej nějakého starce a zakrývá celou oblohu, a ten člověk se na mne podíval tak strašně láskyplně, že ti ve mně až srdce roztálo, takže to zaplavilo celé pobřeží Nového Zélandu (v Japonsku těmhle mým menším vzrušením říkají t.sunami): len muž mluvil s jiným mužem, který stál vedle něho a jehož obličej jsem neviděla, a povídá mu, vidíš, Petře, lady máš kořeny všeho, Tady máš velikánské stupně historie i všeho bytí. Nikdy nebudeme žít dost dlouho na to, abychom rozřešili všechny záhady moře. Petr se zasmál a poviťiá, to bude tím měsícem, Charlesi, a můj stařec se záhadně usmál a řekl, já nejsem básník. Petře, jsem jen přírodovědec a jako vědec ti říkám: na souši najdeme ži vut do hloubky jedné stopy, možná dvou, a do výše nanejvýš jen několika desitek, ale v moři, Petře? Tam jsou propasti hlubší než cokoliv, co si dokážeme představit! Víš, Petře, že kdybychom tu horu mezi Nepáleni a Indií pojmenovanou po proslulém siru Georgi Everestovi a pokládanou za nej vyšší horu světa ponořili do moře. dejme tomu do té prolákliny u Guamu, žc by ji voda zaplavila celou a ještě by sahala dvě mile nad ni? Odpust. Bruno, že jsem si dovolila takhle se vychloubat, to já jen abych ti vysvětlila, jaké hloubky můžu dosáhnout, dokonce i v člověku. Na celém světě zatím není znalkyné, která by se mi vyrovnala ve čtení všech těch *top, které na tvém těle zanechal každý okamžik života, všechny myšlenky a vášně, každá taková věc přece musí zanechat maličkou jizvu Či vrásku nebo záhyb, vždyť jen •e podívej na obličeje starých lidi. kteří už nemají, kam by tyhle stopy schovali, a tak mají všecko napsáno v obličeji, podívej se i na své nové přátele lososy, kterým čas a všechny těžkosti kresli na ploutve kruhy, jako jsou ty na kmenech stromů, kroužek za měsíce, co byli v řece, a velký kruh za ty, co byli ve mně. Leprik už má kruhy 194 195 druhé, ty označují jeho druhou cestu; promiň, že se do toho vůbec pletu, vždyť co já vůbec znamenám, jenže mé tak strašné mrzelo, když jsem zjistila, že ses nikdy doopravdy, bláznivě nerozesmál, až na jednu jedinou výjimku, to když si té tatínek přehnul přes koleno a nařezal ti řemenem, jenže to byl samozřejmě jiný smích a taky už po něm žádný další nepřišel, a to je podle mne přece jen trošku škoda, protože já se tak strašně ráda směju, mohli bychom se smĽu spolu, v/dyť co jiného se dá dělat než tohle, jenže ty, dokonce i když tě lechtám tam, ty jsi pořád tak vážný a celý se mračíš a já, ty se tomu budeš smát, ale já se tím, Bruno, cítím trochu... ponížena. Prosim o prominutí, že jsem vás takhle unavoval. Ale nemohl jsem odolat pokusem seznámit vás s tím bezduchým proudem výmluvnosti, kterému jsem byl v Narwň vydán napospas. Ty otřepané myšlenky I Ta mazaná hlupačka! To veliké tekuté bezbarvé zvíře! Jakými lacinými fintami se přede mnou snažila utajit věci, které pro mne byly lak důležité! Věděl jsem přece, že v sobě schraňuje všechno, i ten ztracený rukopis Mesiáše, ale mně házela jenom drobty; suché kožky z račích nohou, prázdné mušle. Zpotvorené citáty z jeho knih, které znám zpaměti Ach, ta nadšená poručnice, bránici skladiště skvostů, které není vůbec s to docenit! Jaká nezodpovědnost od Bruna, svěřit svůj poklad právě jí! Byl jsem na ni jaksepatří vzteklý, protože za týden jsem se měl vrátit do Izraele, a zatím jsem nepřišel nanic důležitého. Trávil jsem v ni celé dny, k jejímu náramnému potěšení, k její skoro zvířecí radosti jsem ji o něm vyprávěl; kůže se mi loupala jako stará tapeta, ale ona se pořád ještě neměla k tomu, cokoliv mi o něm byť jen naznačit. Po večerech jsem vysedával ve společnosti vdovy Dabrowské, která bez ustání záplatovala prostěradla a prádlo a vrhala na mne závistivé pohledy, psal jednu stránku za druhou na starodávném šicim stroji, který mi sloužil jako stůl, a hned jsem je zas trhal. Bylo mi jasné, že bez její pomoci psát nemůžu, Závisel jsem na ní a to mě ponižovalo zc všeho nejvíc. Nazítří jsem do ni celý den nestrčil ani prst, Procházel iseni se po písčitém břehu, hleděl jsem si nádherných ocúnů, které tam kvetly, a dokonce jsem si pohrával s myšlenkou, že si tady v Narwii založím skromnou sbírku perleti a mušlí a že v tom pak budu pokračovat, až ze mne bude skutečný znalec. Potom jsem šel po břehu až k majáku a po točitých schodech jsem vyšplhal do nej vyššího poschodí. Ne že bych se chtěl chlubit, ale ve vsi mi řekli, že jen málokterý turista se s obrovskou námahou a za cenu závrati dostane až tam. kde část zdiva klouže do moře a schodiště se spirálovitě točí skoro nad vodou. Pak jsem zjistil, že k tomu, aby člověk z posledního podlaží dosáhl maličké terasy, kde je instalován reflektor, musí lézt po úzkém žebříku nataženém přímo nad mořem. Bohužel už na mne bylo moc pozdě, a tak jsem se musel zlatého hřebu procházky vzdát. Vrátil jsem se tedy na břeh a po celé to nekonečné odpoledne jsem seděl v lehátku, úplně sám na pobřeží, celý zmrzlý, to jak foukal východní vítr, ale zároveň jsem taky vřel vztekem, lo kvůli NL díval jsem se přímo do ni a zlořečil jsem osudu, který mě s ni svedl dohromady. Jenže teď už i vdova zcela otevřeně reptá. Má mě buď za podivína, nebo za amerického špióna, nebo za obojí. Jsou tu teď strašně podezíraví, to kvůli demonstracím ve městě. Vdova se taky zlobí, že nechávám pozdě do noci svítit světlo (to dávám pochopitelně znamení americkým bombardérom), a kromě toho mám dojem, že mě včera viděla, jak moři házím květiny, Uznávám, že to byl hloupý nápad. Pokusil jsem seji podplatit lacino, pouhou kytičkou fialek, kterou jsem 196 197 koupil od dítěte ve vsi. Vždyť přece v ní, v těch hlubinách, květiny pokud vím nejsou, aspoň ty voňavé určitě ne. A jedna žena, kterou jsem znal, měla fialky Táda. A včera večer na břehu... působilo mi to podivné potěšení.., snad proto, že se mi po ní najednou strašně zastesklo. Házel jsem do moře květinu za květinou, žen-ská pitomá, a přece tak chytrá, tak strašné nestálá a pře-ludná, hned milující a hned zas ne... Já jsem přece jel i proto, abych na ni zapomněl, v tomhle ohledu jsem se rozhodl naprosto jasné a za svým rozhodnutím si stojím: odpoutání od ní jsem si naplánoval jako vojenskou operaci, stanovil jsem si určitý čas na vleklé deprese, pak nějakou dobu na zoufalství, o němž jsem věděl, že se dostaví, a potom na fázi postupného zotaveni a čerpáni nových sil... Všechno jsem si to tak naplánoval, jenže nakonec bylo bůhvíproč všechno jinak.,. Taková ženská... Vždyť mi vážně zničila život, mně i Rúty, tomu andělovi, vyvolala ve mně tuhle prokletou žádostivost, které se nedokážu zbavit, tohle znechucení sebou samým, svým dosavadním životem, svým psaním. Řekla, že jsem zrádce. Běž si psát pro ty opatrné, řekla, než mé nechala, jako dárek na rozloučenou mi dala knížku, poslední sladkou ránu, krutou jako ona sama a právě tak náročnou, a opustila mé, aby žila s jiným... a po něm zase s jiným... s muži, kteří si nedávali pozor, které rozsápala coby oběť nebo které nakonec opustila jako mne, nedávala nám vůbec na vybranou - a tak jsem sem přišel zapomenout. Nejspíš jsem si zdříml. Mohl za to ten os lepujíc i písek a neobyčejně nudné vlny, které ke mně zlomyslné nechávala klouzat ONA. Usnul jsem a zase se mi zdálo o Ajale. O našem prvním setkání po tom. co jsme se rozešli. Když jsem ji tak naléhavé prosil, aby souhlasila se schůzkou, abych ji mohl povědět, co mi udělala Bru- nova kniha. Poslouchala mlčky, celá jako by sestávala z dokonalých kruhů hladké snědé pokožky, černé vlasy nad čelem pevně napjaté a na temeni svázané do malého ■exy drdúlku. Byla to jedna z těch nemnoha příležitostí, kdy se tomu, co jsem říkal, nevysmívala a neměla kousavé, zlomyslné poznámky. Rázem jsem vycítil, že tentokrát možná přijde má velká chvíle, a nechal jsem se unášet vlastními slovy. Vždycky jsem ji říkával víc, než jsem zamýšlel. Pořád jsem si připadal, jako by mé zkoušela. Její oddaný výraz byl rychle ten tam, Vzdychla si, vstala, došla si pro aceton a červený lak a pustila se do ošetřování nehtů na svých tlustých nohou. Jen tak mimochodem se zeptala na Ruty a zabručela, že je to „vážné světice", když byla ochotná přijmout mě zpátky po tom, co jsem ji udělal (jako kdyby ona sama s tím neměla vůbec nic společného!). Když se sehnula k nehtům u nohou, uviděl jsem její ňadra a přísahal jsem si, že se před ni nebudu ponižovat a nebudu po ní nic chtít. Samozřejmě mě odmítla a řekla, abych se už neponižoval a nic po ni nechtěl. Chytře jsem zavedl řeč znovu na Bruna, a opravdu se mi podařilo na ní vyloudit pár mírnějších pohledů. Co víc, dosáhl jsem toho, že velká, hezká oduševnělá víčka ji pomalu zakryla oči, tak se mi Ajala moc líbí, tak totiž vypadá ještě tajemněji a vzdáleněji než obyčejné. Zeptala se mě, jak pokračuje Rutina léčba, a já řekl. že jsou s tím ještě problémy a že já se odmítám podrobit vyšetření. Ale o tomhle nemluvme, já ti chci přece vyprávěl o Brunovi. Ukázala zas oči, obdařila mě tím nej znechucenějším pohledem, a já už věděl, že všechno to hezké, co jsem jí o Brunovi vyprávěl, ji zanechá chladnou, a že bude mít zas připomínky k mému oblečeni („Tak Rut už ti zas vybirá košile...11) či účesu nebo že mi zlehka rozepne košili u krku a neodpustí si poznámku, že by se sama udusila, když mě takhle vidí uprostřed léta. Zkrátka a dobře, udělá všechno 199 pro to, abych si připadni jako veš. Ale ona jen řekla, že si je jistá, že v hloubi duše čitím k Rut odpor, a proto že nemůže mit děti. To byla ovšem nehorázna pitomost. Pravda, jsem toho názoru, že každý človek je do jisté míry zodpovědný za vlasmi slabosti a že jen on je za tié zodpovědný tím, že v sobě nenajde dost sil, aby s nimi bojoval, přičemž sám sebe vidím jako nčkoho, kdo se dokázal silou vůle vymanit vlastnímu životu a žít životem docela jiným, než jaký mu předurčila jeho osobní historie, výchova a dokonce i - a to určité - jeho charakter. Ano, podle toho. co říkala Ajala, se prý teď provádí řada vedeckých výzkumů, aby se /jistilo, jaký je vztah mezi povahou a vůlí nemocného na straně jedné a šanci, že se uzdraví, na druhé, a to dokonce i v případech ne plodností - ale říct, že cítim k Rut odpor, to je opravdu pitomost a zlomyslnost. Ajala mě trpělivě poslouchala a potom sladce, zpěvavě povídá:,.Slabosi znamená utrpení, utrpení vyžaduje účast a účast znamená sama sebe obnažovat. Jsi umělec, Šlomiku, mistr cizoty a úniku. Někdy," řekla, „mi až naháníš strach. Protože zbabělci jako ty jsou schopni všeho, když cíli, že jejich umění je ohroženo." Najednou jsem věděl, co musím udělat, abych si ji získal. Abych si ji znovu získal jediným působivým, geniálním tahem. Bez dlouhého rozmýšlení jsem ji oznámil, že se zamýšlím vydat po Brunových stopách. Znovu mě obdařila chápavým úsměvem a zdvořile mi popřála štěstí. Nevěřila mi, a proto jsem se ve svém rozhodnutí utvrdil dvojnásob. Lakovala si okrouhlý nehet a přitom mi říkala, že žasne, jak jsem si podvědomě zvolil jen dvě tak odlišná věková období a soustředil do nich svůj život: „Ty jsi vždycky buďto moc starý, nebo zase moc dětinský. Podle mne se podvědomě snažíš život ošidil a takhle prostě jen utíkáš, abys nemusel řešit problémy, které s sebou nese tvůj skutečný věk." Celý ponížený jsem řekl: „Kdysi jsi tohle spojeni protikladů ve mně mívala ráda." A ona na to: „Ty si ani nedovedeš představit, jak moc jsem ho měla ráda. Tolik jsem v ně věřila. A v tebe taky, abys věděl." Víčka sejí zachvěla. Měla v sobě rozpor, který jsem nikdy dost dobře nedokázal vysvětlit - přes všechen ten věčný shon. do něho/ se uchylovala. píe> všechen její egoceritrismus a oblaka barevného dýmu, který kolem sebe siřila, byla její schopnost rozlišovat jasná, střízlivá a poznamenaná hlubokým zoufalstvím. Dokonce i ta radost, kterou ji působila zlomyslnost a posměch, byla pouhá maska, Ženy... Ten večer mi vyprávěla o Walteru Benjaminovi, Benjamin byl německý židovský filozof u spisovatel. Celý život miloval jediné umělecké dílo, obraz Noviandělé od Paula Kleea. Zbožňoval jej, Psal o ném. Potřeboval jej. Byla to zvláštní konfigurace vztahů mezi člověkem a uměleckým výtvorem. Podařilo se mu obraz získat a ten ho od té doby provázel na všech jeho cestách. Časopis, který založil, nazval Benjamin Navi andělé. „Mimochodem," povídala Ajala, „před nějakým časem jsem ten obraz viděla v jedné galerii v Londýně a nechápala jsem, co na něm měl. Ke každému z nás existuji tajné klice, které ho odemknou, a to je přece strašné hezké, nemyslíš?" Nechápal jsem, proč mi to vypráví. Ajala je sběratelka anekdot. Spousty útržků věděni a bezvýznamných historek. Celé její vzdělání je slátané z takových historek. Jaktěživa pochopitelné nečetla Kritiku čistého rozumu, ale s mírným úsměvem vám dokáže vyprávět, že Kant pořád nosit pod kalhotami podvazky, a z jejího tónu posluchač nabyde dojmu, že právě tak intimně se seznámila i se samotným Kantovým učením. S leknutím jsem se probudil. Bylo už šest hodin večer, spal jsem na břehu celou hodinu. Pak jsem si vzpomněl na svůj sen, který byl jen přesnou rekonstrukcí toho, co se stalo ve skutečnosti. Ajala se mi smávala a říkala, že 200 201 t mé sny jsou jako taška nějakého úředníka. A tak to opravdu je. ovšem až na ty případy, kdy mě trápí noční můra, a to se pak vážně hnusím sám sobě, jenže o takových snech pochopitelně nebudu jí ani nikomu jinému vyprávět. Vstal jsem z lehátka celý podrážděný a zmatený a vzápětí jsem couvl - včerejší fialky mi ležely na hromádce u nohou... Na břehu byly drobné vlhké stopy jediné, drobné, velice hbité vlnky... Odložil jsem osušku, brýle proti slunci a štítek, kléry'1 mi chránil tiěi, a rozběhl jsem se přímo do ni, hněvem jsem celý jen hořet, ale jak jsem tak utíkal, těžko to vysvětlit, ale najednou jsem měl podivný pocit, že mi i ona běží vstříc, že je to jeden z těch okamžiku nečekaného smířeni, odpuštění a snad i sympatie, která se objevila v lom nejneočekávančjším okamžiku, jako ostatně vždycky... Jak si se mnou zahrává... Ona mě chce... Hnusím se jí... Vrhl jsem se do vody, uhodil jsem ji břichem, zasazoval jsem jí rány oběma rukama, a ona mi tiše povídá: Nebuď dítě, Neumane, já mám svoje květiny, celé lesy, krásné a barevné... To bylo od tebe vážně hloupé, myslet si, že takhle na mne uděláš dojem. Mně můžeš dát jiný dárek, kdoví, možná že právě ten mě obměkčí.,. Nebuď tak skoupý a mysli ve mně prosím na něj, vždyť přece víš, že mě samotné je to trošku zatěžko... Takové menší, pochopitelné jen přechodné zdravotní potíže... Už kvůli mně na něho mysli, třeba si i něco vymysli, klidné mu připiš i historku, která se ve skutečnosti nestala, hlavně když na něj budeš myslet, budeš říkat „Bruno" to kvůli mně, miláčku, kvůli nám oběma, má lásko... Prima, budu ti vyprávět. Však ty ještě budeš litovat, žes mě o to prosi la. Tak poslouchej. Mluvilas o tom, žes u něj nenašla smích, a já ti zas budu vyprávět o strachu. O samotě, ke které ho odsoudi- la jeho povaha a jeho nadáni. O strachu z lásky a z přá-telstvi a o s l rach u z propasti zejících mezi jednotlivými okamžiky, i z toho, co pokaždé nacházel na papíře, když se ho dotklo jeho pero. A jak z jezírka prvotní pravdy hýly z hlubin rvány kousičky, čerpány vzhůru a vlečeny všemi vrstvami obezřetnosti a zábran k jeho čarovnému peru, obdařenému magnetickou přitažlivosti, a on pak ustával v psaní, četl a děsil se, protože všechno to, co napsal, v něm předtím nebylo, a tak začínal tušit, že i on bude takovým slabým článkem řetězu a že jeho prostřednictvím pronikne na svět magično, které lidé nedokážou pochopit a tváří v tvář kterému jim srdce přestává smutkem a touhou bíL a to se pak Bruno zvedal, procházel se pokojem, nerv ozně se sám sobě vysmíval, říkal si. že trpí megalománii, že ztratil schopnost rozlišovat mezi svým životem a svými příběhy a že je rozumnější předpokládat, že prostřednic tvim člověka jako on, mcdoleg\\ nepodařeného jako on, na svět proniknou abstraktní esence absurdních omylů, směšných nesmyslů a gmLeskna... Jenže on věděl a bál se. Proto ho to občas nutkalo, aby se dopouštěl drobných podvodu přáteli I se s lidmi, psal rozcitlivélé dopisy (jejichž sentimentalitě málem sám uvěřil), mluvil s určitými lidmi s předstíranou spontánnosti a tykal jim (oslovit je tak v dopisu se skoro nikdy neodvážil, snad proto, že když psal, nedovoloval si lhát). Byl ochoten přijít lidem přednášet a někdy je dokonce nechával, aby ho vláčeli po svých večírcích a plesech, v nesmírných rozpacích se tam usmíval a dovoloval jim, aby se ho pokoušeli opit. jen proto, aby je nezklamal, a dokonce se mu dařilo náležitě se usmívat, když ho srdečně poplácávali po ubohých ramenou, a svému ironickému obličeji dodával pozorného výrazu, když mu z vlastni zkušenosti vysvětlovali, že k tomu. aby poznal zoufalství i „Zoufalství!" křičeli mu do uší a pokládali si ruku na srdce v gestu, jaké on jaktěživ nepotřeboval. 202 203 protože si i bez néj pamatoval, kde má srdce) a aby „psal doopravdy, jako skutečný spisovatel", musí se tak trošku zabít a jaksi na splátky zešílet a také v každodenním živote musí zanechat, pante Schulzi, osamělosti a vnímat „hlasy lidstva" a „lesknotu světa", a ne být takový asketa a poustevník. A on, slyšíš, se ze všech sil sám sebe pokoušel přesvědčit, pokoušel se opravdu a se vším všudy na pár prchavých okamžiků dosáhnout onoho zoufal -ství, o němž toho oni tolik napovídali, zoufalství obnošeného a hrozně přelidněného; pokoušel se k němu pozvednout z temnoty, do níž se nořil, jen aby na pár okamžiků unikl onomu chladnému, bodavému strachu, který se kolem něho ovíjel jako vlhký závoj, když se díval na to, co psal, nebo když myslel na to, co mu chystá budoucnost. Ale Bruno pro jakýsi defekt charakteru i pro svou přímou povahu nebyl schopen sebevraždy s ručením omezeným ani šílenství na splátky a nedokázat smísit svou samotu s ostatními lidmi, protože moc dobře věděl, že mu nemohou nabídnout východisko z nebezpečí, k nimž je odsouzen, a také věděl, že má určenu vlastni cestu - zůstávat sám se sebou, sedět na židli a odevzdat se vlastní břitké střízlivosti a dvěma velkým reflektorům - touze a zoufalství - snažícím se překřížit svá světla na jeho čele a vyrýt do něj Kainovo znamení, odsuzující k nekonečnému bloudění; věděl také, že jen když sedí sám ve své jednoduché světnici za svým jednoduchým stolem a píše do školního sešitu, jen v takových chvílích že může cítit, jak se celé jeho tělo pomalu napíná, jak ho svírají kleště inkvizice, jaké se co do krutosti potěšeni zatím žádná jiná nevyrovnala, až se mu kosti a mast) zploštily, protáhly a ztenčily, až se v něm každý kousíček masa dokonale rozplynul v dimenzi dálky a snu, a teprve potom, když se z. něho stala průhledná, chvěj icí se membrána, dokáže znovu vnímat údery velikého bubnu, vypjatého kdesi v základech před nim, horečné a zoufalé rozpaky divokých jazyků a tlejicich gramatik, které už nikdo na světě nezná a nedokáže jich použit, a Brunovo pero v takových chvílích běhá po papíře sem a tam jako smyslů zbavené, aby zachytilo spěšné dojmy, vyvrhované oním tajným světem na pergamen jeho těla, aby je upevnilo na konkrétním a viditelném, tak jsou rvány na světlo Brunovy příběhy, smutky i stesk po Ráji, odkud jsme přišli sem, na svět strnulý a definitivni, svět z druhé ruky, svět exaktních věd. pevně daných jazyků a ochočeného hodinového času. Podívej, jak se skláni nad stolem, zuby zakousnuty do rtů a bradu velice ostrou, a píše s elánem, zuřivě, vášnivé a radostně, úplné tak, jako během své odvážné cesty psával do tebe. Podívej se na něj, když šermuje perem proti rozsochatým, neuspořádaným vidinám, které ještě nenabyly plné podoby, když zapřísahá geniální epochy, aby sc vrátily a nastaly před námi byť jen na kratičký okamžik, a přitom si po celou tu dobu musí dávat veliký pozor, aby jelio pero neproděravélo onu tenounkou membránu a aby všechno neproniklo dovnitř, nepomíchalo sc a nezaniklo, ano, nezaniklo, protože tenhle svět přece není dosud připraven na to. co probleskuje kdesi za Brunem život tu lidem v těle ztuhl jako láva, která sotva vy vřela a rázem zas vychladla. Teprve na konci cesty, teprve když už byl v tobě, teprve potom se odvážil proděravět, odříznout a psát v tobě umíněným samotářským tancem svůj poslední, ztracený příběh. Mesiáše - no a když už jsme se k tomu příběhu takhle čirou náhodou dostali, snad by stálo za to, kdybych teď zmlkl a nechal tebe, abys mi oněm něco řekla, jen nu n něm něco málo naznačila, nic víc... - A zrovna ne! Ale budu h vyprávět o Gorokově foragu. - Gorokově? Kdo je to Ciorok? Já nechci slyšet o žádném Oorokovi, chci slyšet o geniální epoše! Chci slyšet o Mesiášovi, a hned! 204 205 -Takdost! Mlč! A po kratší odmlce dodala: - Vážně, ty jsi tak hluchý. Tak hloupý. Vyprávěl jsi mi teď samé takové vážné, správné věci. Pořád se musím sama sebe ptát, jak to přijde, že mu tak dobře rozumíš. Nenávidím tě za to, že ho tak dobře chápeš Ale však já vím, jak to děláš - díváš se na sebe a říkáš pra v v opak. Ty... -Dost. - Žádné dost! Budu mluvit, protože ty také mluvíš a nemáš špetku soucitu. Všecko musíš říct. všecko musíš vědét! Působíš mi takovou bolest, že bych umřela. Jsi takový lump i světec... Něco ti řeknu: když byl ve mné a já mu olizovala rány, zjistila jsem, že už je roztrhán na kousky. Spousta cizích tvorů, Neumane, cizích zlých drobounkých tvorů v něm plave jako ryby v kajutách potopeného korábu... - Ale on to dokázal'.' Nakonec to prcce jen dokázal? - Bože můj! Proč jsem jenom ze všech lidi. kteří maji Bruna rádi, musela potkal zrovna tebe? Teď tiše lež! Tak ty chceš slyšet o tom, co dokázal? Dobře, tak ti budu vyprávět o tom, co dokázal. Jen hezky lež a nevrť se pořád! Podle toho, jak plaveš, miláčku, bych přisahala, že ani tancovat neumíš - je to tak? Děla li radost, když mé můžeš takhle ponižovat, co? - Ach, jaký má tohle smysl! Komu to pomůže! Jen jsem se zas rozčilila. To, co jsi mi vyprávěl. . - K tobě se nehodil. - Ke všem čertům! Ty, lakový všivák.,, - Hodil se jen k sobě samému. Nezlob se, mne to přece bolí právě tak jako icbe. Možná z jiného důvodu, ale je to tatáž bolest Vyprávěj mí o něm. prosím. O všem. o čemkoliv, jen vyprávěj. - Tak už buď zticha! Buď zticha a nech mé v klidu přemýšlet. Tak ten Gorokův torag... (6) U Shetlandských ostrovů v Severním moři se hejno hrozně polekalo, Bruno to pocítil s jistým zpožděním, to proto, že pokaždé když spal, se jen těžko přizpůsoboval ningu (zvládnout ning pru něho nebylo snadné hned od začátku, přes to, co píšeš ty, Neumane, protože po celý svůj život mimo mne se přece snažil ning neslyšet - to jen abys věděl), ale v tu chvíli ho to najednou odhodilo, najednou se převrátil, ponořil a napolykal se vody. spousty vody. a tak se probral, plival, křičel děsem a tloukl rukama nohama... Prosím o prominuti. Ale no tak, přece jsem říkala, že prosím o prominutí, ne? Tak tedy ještě jednou: Promiň, Neumane. Prostě jsem se rozčilila tak, žc jsem zapomněla, že jsi tady. Už se to víckrát nestane, čestné slovo. Jistě, můžeš ji vyplivnout zpátky do mne, miláčku, ano... Je hrozně slaná... A taky drobet moc studená, vid"? Tak kde jsme to byli? Aha, v Severním moři. Tak tedy byla noc, měsíc se odrážel na vodě a Bruno honem hledal boky Yorickovy a Napoleonovy (to je zas takový tvůj hloupý nápad, milánku - Bruna by nebylo ani vc snu napadlo dávat rybám jména! Ani Leprikovi ne!); Yorick (haha!) byl na svém obvyklém místě, tedy blíž k otevřenému moři, ale Napoleon (hihi!), který vždycky plaval blíž ke břehu, zmizel, a Bruna se najednou zmocnil strach, ano, cítila jsem, jak se jeho strach line až do mých nejužších zálivů; musiš se to pokusit pochopit, Neumane, protože po té víc než věčnosti, co mezi těmi dvěma putoval, měl najednou pocit, že pobřežní stranu těla mu prostě někdo vyrval a že mu život rychle uniká a vytéká směrem ke břehu, k těm cizím rybám, které tam plavaly a které on přesto, že s nimi plul zhruba přes půl světa, skoro ani neznal! A v tu chvíli, slyšíš, v tu chvíli jím začalo proudil cosi divného, jakési otřesy, žhnutí a záchvěvy horka a zimy. 2<>6 207 a on chtěl strašně moc věci najednou, /ustat i dát se na útěk. klesnout pod vodu i létat, všechny jeho končetiny najednou začaly plavat každá jinam, skoro se roztrhl, a to prosím nezapomínej na ten strašný zánět, kterým už několik měsíců trpěl na bocích a kvůli němuž byl pořád tak trochu omámený a celý horký; za to jsem vážně sakumprásk mohla tak trochu já, jenže ještě nepřišla ta pravá chvíle, abych ti to prozradila; Bruno se podíval směrem k otevřenému moři a viděl, že celé hejno je právě tak zmateno jako on a že tisíce a tisíce ryb tam odděluje a spojuje strach a vytržení, že jim všem lezou oči z důlků a boky že se jim blýskají... Dovedeš ty si vůbec představit, jak něco takového vypadá? Bruno se přinutil ke klidu. Byl skoro jediný, kdo měl ještě silu na okamžik se ovládnout a naslouchat; rázem zjisti], že velký ningjelen tam. V tu chvíli Bruna ochromila kieč, tnamma mia, to ale byla křeč! Ze všech sil poslouchal, naléhavě a zděšeně, a teprve pak se mu podařilo strašně daleko, až na samém konci hejna směrem k otevřenému moři, objevit už strašně zesláblého Leprika, jak buši do neviditelného bubnu. Ale chudák Bruno si ještě ani nestačil pořádně oddechnout, že Leprik aspoň žije, a jeho tělo už na něj křičelo néco docela, ale docela jiného: po celé délce hejna se začal napínat a tuhnout jakýsi nový, silný sval a Bruno v něm slyšel nejníiznéjší zvuky a ozvěny, kterým nerozuměl, údery na jakýsi nový buben. Zavřel oči a všemi póry se zaposlouchal. Zvuk přicházel zezadu, směrem od moře, byl to jakýsi šepot, svíráni a hro-zi-tán-ská bolest, jako když - jak ti to jen mám vysvětlit -jako když ti dělají suezský nebo panamský řez a bez narkózy a bez slitování tě otevřou, jak jsi dlouhý; chudáci lososi se začali svíjet a rvát se, určitě si mysleli, že se vracejí islandští rybáři s těmi svými hnusnými sítěmi, s těmi. jak mají po třech zahnutých hácích na každém oku, a přísahám li, že jsem v iděla, jak par těch ryb prosté Dttklo, pok!. tím hrozným strachem a námahou, což není lidný div. protože dokonce i já, která jsem v životě takové věci už párkrát viděla, jsem byla tentokrát celá pryč, uhodneš přece sám, pnoč a kvůli komu jsem si dělala starosti, vždyť jsem viděla, že dokonce i vzdálené útesy maličkých Shetlandských ostrovů se hrozné blyští, bylo li to, jako kdyby celý svět dýchal a potil se; Bruna lo rychle strhlo dál do moře, nemohl sc postavit na odpor a ani se na odpor stavět nechtěl; Gorok Gorok, svíjeli se poděšení úhoři, kteří si libuji v pološeru. Gorok Gorok. šuměli ostrými bodlinami mořští ježci, a v těch tmách se najednou po celé šíři nebes i mé najednou rozsvítilo planoucí rudé vlákno nového ningu a v okamžiku bylo všechno jasné. Od konce hejna totiž letěla vpřed velikánská ryba. padla na jeho okraj směrem k otevřenému moři, kde voda šepotala a vřela, a Bruno rázem na svém boku obráceném k moři pod svým hezounkým ramínkem ucítil, kde přesně v hejnu vře Gorok, a tenkrát ho také poprvé uviděl - byla to ryba velká skoro jako Leprik, ale o celou jednu pouť mladší než on. čelisti se mu mohutné rozevíraly jako před bitvou; mé vlnky se konečné vzpamatovaly, rozběhly se k němu, obklopily ho a dotkly se ho a vmžiku od něho zas s křikem utíkaly a prý, utíkej odsud, jak nejrychleji můžeš, Pani, tenhle je tak horkej, že by jeden nevěřil, z takovýho by jeden udělal kamna, klerýma by vytopil jesle jeden Golfskej proud. Paní, a kolem něho, myslím kolem toho Goroka. se celé hejno převrátilo, vyskočilo jako na rozpálené pánvi, nad námi letěli kulici a otevírali své oranžové zobáky, ale nevydali ani hlásku, a obrovské ústřice se zavřely s lakovou silou, že několik z nich sc prostě rozmáčklo. Bruno sc nu Goroka díval a viděl přesnou kresbu maličkého proudu \ řece Spey.jak \ v slupujejako žily hli Gorokové blyšti- 20» 2(\9 vém svalnatém těle. přísahám ti, že já to viděla taky. takové věci se někdy stávají, zvlášť když strašně moc chceš, aby se staly; celé hejno se za Gorokem natáhlo, jako kdyby omdlévalo či co, on byl najednou hrozně houževnatý a silný jako velryba zabiják, vyskočil z vody, všechny nás přeletěl, ponořil se, zmizel a pak se vrátil úplně odjinud, a tak k sobě svým silným napjatým vláknem připoutával hejno, télo mu přitom zářilo jako nějaká nová hvězda, hlava se mu od těla úplně oddělila, ukázala směrem k těm malým Shetl andským ostrovům poblíž, a Bruno najednou pocítil, jak moc se tam musí dostat, docela přesné věděl, že tam je to nejlepší místo na světě, a v tu chvíli nenáviděl Lepríka za to. že je tak dlouho vedl zbytečně dlouhou cestou, jako kdyby je chtěl schválné týrat ci co, když teď bylo přece zcela samozřejmé, že je třeba spěchat, že se musí dát co nejvíce zkratkami, protože život je tak krátký, že se musí vznést a letět k těm zázračným ostrovům a ani na okamžik necekat, protože Gorok je všechny volá,,. Nastal skutečný torag. Nejako to bývá někdy při gjoi. když se pár ryb pohádá o potravu, ani jako když se setkají dvě nepřátelská hejna. Ne. Byl to naprosto šílený torag. Lososi se zakusovali do všeho, co se jim nacho-mýtlo pod zuby, někteří dokonce nelítostně kousali i samí sebe, protože věřili, že právě tohle po nich Gorok chce, a já byla v tu chvíli plná utrhaných kousků ryb, zaber, ploutví a očí, vzduchem poletovaly rozvášněné ryby, jako by už ve snu skákaly proti proudu těch velikých vodopádů na řece Spev, ááano, všude bylo slyšel šustění ploutví, čelisti a žbluňkání do vody; Bruno rval cizím hlasem, vysokým a chraptivým; „Všichni spolu!", tak to rval, ach, celý se kroutil ve strašné křeči, a jeho oči - méls vidět jeho oči! Byly celé podlité krví a vyboulené jako oči rybího teleskopu v mých nejtemnějšich hlubinách a hadičku měl zvednutou a těžkou jako pancíř ro- pušnice. v tu chvíli zapomněl i vlastní jméno a byl si jist, že to pravé jméno je Gorok: ano, pokud se mi vůbec musí za něco omlouval, tak jenom za tyhle chvilky, když z něj byla slupka plná krve a nenávisti; vážně jsem se strašně polekala a v duchu jsem na něj křičela Bruno Bruno, ale on neslyšel, jen se tak díval a najednou uviděl rybu, které ty říkáš Yorick, no, af je po tvém. tenhle Yonck byl o něco menši a slabší než ostatní ryby, vůbec nechápu, jak se s nimi dokázal dostat až sem, a Bruno na něj najednou začal nenávistně řvát, zuby mu skřípaly a on je vycenil a vrhl se na něho, dokážeš to pochopit? Najednou, ale na-jed-nou nesnesl Yoricka. tu ztělesněnou urážku nadšení, které je tam všechny naplnilo silou, krásou a naprostou dokonalosti {tak si to aspoň mysleli), ještě jsem se ani nestačila rozkoukat, a on už se na něho s řevem vrhl s otevřenými ústy plnými zubů. namouduši, ještě štěstí, že se najednou úplně náhodou přihnala mocná vlna, studená a strašně slaná, chovaná v těch nej-hlubšich sklepenich, a uhodila ho přímo do obličeje, ale samozřejmé ne moc silně, měla totiž přesné instrukce, odhodila ho dozadu, strašně daleko od Yoricka, a teprve pak se Bruno rázem probral, jako by si byl vzpomněl na něco, co prve zapomněl, popadl oči do hrsti a zasadil si je zpátky do obličeje, to už ke mně běžela jeho malá hbitá vlnka, taková, na jakou se člověk vždycky může spolehnout, že jako první přinese ty nejdúlcžitějši zprávy, a vůbec, když musíš vyřídit něco obzvlášť choulostivého, jako třeba vrátit někomu kytičku fialek, tak je to ta správná vlna, a ta opravdu přiběhla a jako první mi oznámí la, že se Bruno už uk li dni 1, že už se mu s val y netřesou, a za pár okamžiků už začal plavat jako člověk směrem k Yorickovi; uviděl ru malou rybu. jak plave ve vodě jako zdechlina, přesvědčená, že tohle je tedy konec, a kdo za lo může. Bruno, a Bruno před ni připlaval a já - ještě jsem si drobet dělala starosti - jsem už zdálky začínala 210 211 pro každý případ uvolňovat další studenou a notně slanou vlnu, ale toho nebylo vůbec zapotřebí, protože Bruno se před Yoriekem zastavil a začal otevírat a zase zavírat ústa, aby té malé rybě ukázal, že už se nemá čeho bátt srdce se mu už zase plnilo soucitem (využívám téhle příležitosti, abych se obyvatelům Shctland omluvila za záplavu, kterou jsem jim způsobila, ale v tu chvíli jsem se už prostě neovládla). Tak si stáli tváří v tvář, nebe nad nimi bylo plné létajících ryb, jejichž hlavy už skoro nebyly spojeny s tělem a ukazovaly k ostrovům, a Bruno do mne ponořil hlavu, díval se otevřenýma očima a viděl konvoj malých elektrických úhořů, jak pod ním pomaloučku proplouvají a ozařuji vodu klidným modrým bledým světlem, a já si teď říkám, štěstí, žc jsem to tak čirou náhodou uchystala, že jsem jc tam přivedla právě v tu chvíli, a jak měl Bruno hlavu ve vodě, už zase slyšel Leprikův mocný, klidný hlas, začal se už úplně uklidňovat a zvolna dýchat a nejspolehlivéjší známkou toho, že se zas vzpamatoval, bylo. že ho znovu zabolel zánět nad boky po obou stranách; pohnul dlaněmi jako ploutvemi směrem ke břehu a Yorick pohnul ploutvemi taky, a tak uprostřed pekla, které se tam rozpoutalo, začali mezi sebou oba ustavovat patřičný doigan a králce nato se začaly řadit i ostatní ryby; Bruno viděl, že ryba, které ty říkáš Napoleon, se nevrátila, ale místo ní tu byla jiná a plula po jeho boku obráceném ke břehu - buď prosím té tak hodný a nedávej jí žádné jméno, ty jsi přečetl až moc příběhů o zvířatech - ze tmy se začaly vracet další ryby, část z niuh vy padala hrozně obličeje mely samou krev a celé zkroucené na stranu, všechny klidné zůstávaly na místě, pohybovaly ploutvemi, uklidňovaly se a čekaly, že u nich nastane veliký ning, ale všimly si, že k ningu v nich dojde trochu jinde, jakoby stranou, vždyť skoro čtvrtina hejna se odtrhla a uháněla s Gorokem, ale možná právě proto Leprik lépe ovládl ty, kteří zůstali; cítili ho ve vodě i ve své krvi, ve všech žábrách a ve všech šupinách, a já poslouchala s nimi. dýchala jsem zhluboka a byla jsem na ně tak strašně soustředěná, že jsem nedopatřením na španělském pobřeží způsobila odliv a vůbec jsem si toho nevšimla, až když měsíc nahoře úplně zčervenal (fakt je, že ten vždycky obstará většinu téhle práce, já přece nemůžu dělat dvě věci najednou), jenže já tenkrát neměla trpělivost poslouchat rozčilený šepot toho pitomého albína, protože jsem byla strašně nervózni kvůli tomu daru, který jsem chtěla dát Brunovi - věř mi, Neumane, že kdyby se byl Yoricka dotkl třeba jen konečkem prstu, už nikdy by ho ode mne nebyl dostal; měl jsi viděl, jak malý Yorick najednou zapomněl na dolgan, obeplul Bruna, zastavil se před nim a začal strašně rychle otevírat a zavírat ústa (bylo to tak směšné, že už jsem se zase nedokázala ovládnout a prostě jsem se - promineš mi, prosím, ano? - pomočila), a Bruno začal na Yoricka dělat toléž, jenže nechápal, co po něm ryba chce, protože otevírání a zavírání úst je u nich znakem pro spoustu věcí, tihle lososi mají totiž tak chudý jazyk, takže jak má potom někdo rozumět, co chtějí; ale Yorick nebyl ochoten vrátit se na své místo r zůstal trčet před Brunem, začal ve vodě skákal nahoru dolů, dokonce i plaval zpátky, když se hejno dalo do pohybu, a teprve pak, když Bruno rázem pocítil, že on sám se vodou pohybuje kupředu rychleji než předtím, bylo i jemu najednou všechno jasné, převrátil se na záda I díval se, otevřel v úžasu ústa - dovedeš si představit, jak šťastná jsem byla... - Já budu taky rád. když mi to prozradíš, Já neumím číst myšlenky jako ty a taky nemám vlnky špiónky. Tak co tam Bruno uviděl? - Tys to nepochopil? Tys to vážné ještě nepochopil? Ale já ti to řeknu, abys to věděl a abys nemyslel, že před lebou něco skrývám. Tak poslouchej: na obou bocích se 212 mu pohybovaly dvě dokonalé maličké bočni ploutve, které na něm vypučely teprve v tom okamžiku, Čestné slovo, byla to ta nejhezčí práce, jakou jsem odvedla od té doby, co jsem se naučila dělat viry - ve vodé kolem něj se tam vznášely dvě ploutve j ako mořští motýli l zaplavovaly mého miláčka Bruna takovým pocitem štěstí, jaké ještě nikdy nepoznal... Byl tak. . Škytl Promiň... tak.,. šťastný... promiň, prosím... už jsem zase tak rozčilená,., hop! Pozdě večer mé vrátila na břeh. Podle mých hodinek (jsou vodotěsné a nikdy je neodkladám i jsem strávil tri hodiny živ a zdráv v malém vodním hnízdečku uprostřed silné bouře, která se neočekávané přihnala a zuřila v celé oblasti. Ten večer byla doopravdy strašně rozčilená; znovu a znovu s potěšením vzpomínala, jak se Bruno naučil užívat ploutvi a s jejich pomoci si volit směr cesty, tak jako díté, když se učí užívat rukou a nohou, Znovu cítil, jak v něm zběsile pulsuje život. Něco podobnólm pocítil, jen když se díval na mistrovské kousky, které mu předvedli delfíni. Od té chvíle se Bruno od Yorícka neodloučil ani při g/o/'. Pořád ho potřeboval mít ve své blízkosti. Proud její výřečnosti ne a ne se zastavit. To vzpomínání ji přinášelo bouřlivý pocit štesti. ale taky jí dodávalo značné jemnosti. Okraje pěny jí zářily a já byl zase tím cizincem, který si zaslouží leda slupky a drobty. Zbrojnošem veliké lásky, kronikářem milenců. Ano. uz zase se hněváš. Z těch mých nářků se ti dělá nanic. Vidím chudáky telavivskc rybáře na konci vlno-lamu - jejich kádě zůstaly za celý večer prázdné. Kradeš jim z udic návnadu a svazuješ jim dohromady háčky. Znám tvůj styl, to dětinské otravování. Oni to ovšem nechápou, diví se, zlobí. Vidím je, jak se na sebe užasle dívají, slyším útržky jejich kleteb, které ke mně zanáší vítr. Mnozí z nich si už zoufali a odešli. Ale ti zbyli do tebe házejí udice s čim dál větší urputností, jako by tě chtěli vyďráždit. Rozhlížej i se na všechny strany, aby íl r-, li něknho, kdo za to může; že by rnésíC?Nebo letadla, která tudy přelétávaji? Teď se dívají na mne. Nevědí, že /a tuhle bouřku můžu já... Poslouchej. Pořád ještě přece nevíš, co se mi stalo tu noc, noc ploutví... Na břehu v Narwu nu mne čekala vdova Dabrowská u vesnický strážník. Strážnik zvedal silnýma rukama svůj bicykl a vdova ve vzduchu otáčela pedály, aby z reflektoru kola vyloudila trošku elektrického světla. Svítili ní tak na rozbouřené moře a na všechny strany volali mé jméno, Když jsem se před nimi celý mokrý a rozčilený zničehonic z bouře vynořil, polekali se, pokřižovali u hned na mne začali křičet, co prý jsem jim nadělal starostí. Dal jsem každému z nich pět zlotých a požádal jsem je. aby mé nechali být. Odešli a já ještě chvíli seděl na drsném pisku ve studeném větru, hlavu v dlaních. Připadal iseni si prázdný a uhitý. Teď jsem chápal, jak ni řasně daleko mám ke skutečné odvaze a nadání. K rázným rozhodnutím,.. Unaveně jsem se oblékl a vlekl jsem se k domku. Vdova mi dala k jídlu už studenou rybu s brambory a bez ustání si vztekle bručela pod vousy. Podíval jsem se na rybu a poprvé od chvíle, co jsem do Narwie přijel, jsem ji odstrčil Potom jsem ve velké světnici při světle páchnoucí petrolejové lampy (ui zase nešel proud) stručně zaznamenal pokračování toho, cos rni vyprávěla. Už před svítáním hejno vědělo, co potkalo ty. kteří šli s Gorokem Když ti zbyli pluli ještě ve spánku s Leprikem, najednou se všichni otřásli, jako kdyby sc v nich trhaly svaly a šlachy. Na samém konci obzoru, nu východě, se v tu chvíli odpadlícký roj vrhl na skalnaté útesy Shetlandských ostrovů. Brunovo hejno se rázem ziisiavilo. uše stanulo na místě a tisícerými smysly vní- 214 215 malo to, co se tam v dálce odehrávalo. Najednou všechno změnilo tvar - po vzdálených vodách se rozlévaly úzké stružky krve. Bruno pohlédl úkosem na Yoricka. V duchu niu znovu děkoval za to, že je tim, čím je. Za lo. že utrpení, které mu způsobila jeho odlišnost, bylo dostatečně pevným základem, který mu nedovoloval, aby kolem přecházel s oním jasem, za nimž se všichni ztráceli. Když nastal den, byly vlny posety desítkami rybích zdechlin, které moře unášelo na jih a západ. Hejno mezi nimi proplouvalo. Jejich pach byl silnější než obvykle a výraz obličeje měly velice změněný, jako kdyby byly utrpěly otřes. V dálce bylo vidět malé rybářské lodě z ostrovů. Bruno za mrtvé necítil žádný žal. Ten si musel uchovat pro Yoricka nebo pro jednu čí dvě další ryby, které v tom davu trochu znal. Razně pohyboval novými ploutvemi. Byl na ně hrdý jako mladík, kterému začaly růst vousy. Matné cítil, že si je právem zasloužil, že byl na okamžik hoden života, který hledal, a dokázal se oprostit od svého věčného poraženectvi. Pořád mi ještě nic neříkáš. Pořád si mé ještě vůbec nevšímáš, přestože vím, že jsi tady, před vlnolamem, a posloucháš pozorné každé mé slovo. Mluvím s tebou, protože jinak nemám s kým. Rut a Jari v jsou v Jeruzalémě a já od nich musím každých pár dni odejít, od nich obou, dokud si neuspořádám záležitosti sám se sebou. A s tím možná nebudu hotov nikdy. Jaktěživ jsem nevěřil, že jsem jedním z nich. U mne ze začátku všechno vypadá jasné a logicky, vždycky jsem věřil, že se dá předpovědět, jak se osoba X zachová v situaci Y, pokud budeme mít o ni i o situaci všechny potřebné informace. když jsem byl malý, dokázal jsem prcce věštit, byl jsem takový malý kouzelník. Ale teď jsem vy rostl a všechno se pokazilo, všechno bylo vzhůru nohama, všechno bylo najednou nevyzpytatelné a strašně nebezpečné. A člověk ani nevi. před kým se míl na pozoru nečekaná /rada přijde dokonce i z hloubi jeho samého. Už ani s Ajalou nemůžu mluvit. Bydli o pár ulic dál s icdním hudebníkem ajájí nesmím přijít na oči, cojsem spáchal ten zločin prou lidskosti - tak totiž říká té hlouposti o Kazikovi. Existuje jen jediná možnosi, řekla a. obličej seji přitom stahoval ošklivostí, jak lo napravit - napsat jiný příběh. Něco na způsob smířlivé oběti. Než to uděláš, nechci tě tu ani vidět. Neodpovídáš. Světla na promenádě už zhasínají. V restauracích na břehu už dávaji židle na stolky. Tel Aviv na konci roku 1984. Stojím na vlnolaimi. Zbyli tu už jen tři rybáři, li ostatní propadli be/naději a šli domů, A ty jsi tak strašné tmavá a večné v pohybu. Jsi napjatá a deprimovaná. Cítím tě. Tváří v tvář tobě se město najednou sevře křečí strachu, A rázem je tak jasné, že je to skoro až ponižující, že lo město je jen ostrov, který se ostrovem být neodvážil. Narodilo se mi dítě. Deset měsíců po tom, cojsem se vrátil z Narwie. Zrovna když Rut přestala se vší tou námahou s léčením, tak ji ten zázrak potkal. Dali jsme mu jméno Jariv, jak jsem vždycky chtěl. Je takové pravé izraelské. Pokoušel jsem se mu být dobrým otcem, opravdu jsem se o 10 pokoušel, jenže od samého začátku jsem věděl, že nemám šanci. Vždycky jsem věděl, že mezi rodiči a dětmi je to těžké, ale nevěděl jsem, jak moc těžké to je. Děti se člověku vždycky buď příliš podobají, nebo se od něho příliš liší. Nejhorší ze všeho byla představa, že bude po mně. Ale ne, nic takového, ať je jako Rut, pravý opak mne. Ať je zdravý, jednoduchý, af si život moc nekomplikuje a ať je silný. Jenže on nás dočis- 216 217 la překvapit a nepodobá sc ani jednomu z nás. A pokud má néco po Rul, tak jen to špatné. Je tak pomalý, že je z toho člověku až smutno. Je moc tlustý a má hrubý a ustrašený výraz. Když přijde mezi děti, je úplně bezmocný, jako tlustý holub mezi čilými vrabci. To jen když má co dělal sc mnou. dokáže být paličák a veliký hrdina. Ze začátku byl jiný, Pak se cosi pokazilo. Podívám se na néj, jak si v jeslích hraje sám v rohu, a nejradši bych rval. Už teď vidím, jak bude vypadat za třicet let bude z něj velký rozpačitý chlapík s takovým tím trochu poníženým výrazem, jaký mívají příliš tlustí lidé, a bude zmateně a bezradně postávat mezi kamarády ze školky. Když se o svých obavách zmíním Rut. směje se. Prochá-zi prý těžkým obdobím, je to krásný chlapeček. Za půl roku ho nepoznáš. Zvykne si na jesle i na děti, a i kdyby zůstal takový jako teď a bylo z něj osamělé a samotářské dítě, budu ho mit ráda, nezapomínej přece, že tohle je můj typ. Haha. Ale i ona musí připustit, že má některé ošklivé povahové rysy. Je to mrzout, uminénec a strašpytel, Když jsem doma psal, vylézal si na mne a nenechal mě napsat jediné slovo. „Víš, co tatínek píše?" ptávala se ho Rut - celý den se nás ze všech sil pokoušela oddělit a on na to jako takový otravný malý sobec: „Táta píše Jariv.u Jako vtip to zni pěkně, jenže já vím, že on opravdu chce, abych celý den seděl a vyťukával na stroji to jeho úžasné jméno. Rut to slyší, strašně se směje a říká: Zkus se chovat jako dospělý, Momiku. A ne aby ses na něj vrhl, víš, mezi vámi dvěma je přece jen menší věkový rozdíl, asi tak rok dva. Pak začíná obvyklá debata, během níž jí vysvétluju. že tady vůbec nejde o věk. že k bojí ho musíme vychovávat už teď. Jednou, ještě než se narodil, jsem jí řekl, že když mi dá chlapce, první věc, kterou každé ráno udělám, bude to, že půjdu a dám mu facku. Prostě jen tak, aby věděl, že na světě není spravedlnost, že je jen boj. To jsem jí řekl, sotva jsme spolu začali chodit. Bylo nám tenkrát šestnáct. Pak přišla léta. kdy jsem si myslel, zeje to dětinský a hloupý nápad, ale když se Jari v narodil, najednou jsem pocítil, ze tak hloupý neni. Rut řekla: Jednoho dne ti tu facku vráti, a jak se budeš cítit pak? Řekl jsem: Skvěle, Budu cítit, že jsem své dítě připravil na život, Rut povídá: Ano, jenže on tě možná moc rád mít nebude. Mít rád? řekl jsem s nehezkým úsměvem, mně je milejší dítě živé než milující. A ona zas: Mezi živým a milujícím je občas ještě pár mezistupňů. Mstiš se mu za to. co jsi doma nedostal. Momiku, A tahle nechutná věta, kterou mi rozhodně říkat nesmí, mé přivedla k nepríčetnosti, protože mně se doma prcce dostalo moudrosti jak přežít, což je ta nej-podstatnější ze všech moudrosti, kterou vás nenaučí ve fikole a kterou neni možno vyjádřit těmi hezkými kluzkými slovy, jimiž Rut vychovávali její náramné osvícení mdiěe, kteří jaktěživi nepoznali skutečné nebezpečí, tohle je totiž moudrost, která se předávájen mlčky, jen podezíravými stahy koutků očí či rtů. Existuje jakási hutná esence, která sc předává pupeční šňůrou, kterou člověk dešifruje jen pomalu, během desítek let života, r která praví: Drž se vždycky v prostřední řadé. Neuka-nij se víc, než je nutné. Pamatuj si, že všechno je vždycky jinak, než jak se zdá. Měj se na pozoru i před přílišným štěstím. Neříkej moc snadno ,já'\ A vůbec, pukus sc i toho všeho dostat se zdravou kůží, bez zbytečných šrámů. V nic víc nedoufej. Večer. Jari v už spí a já se na něj jdu podívat. Leží na zádech. Něco jemného jako by mi šplhalo nahoru po zadech. „Taky cítíš to mrazení?" ptá se Rut tiše a její tvář příjemné naplňuje pokoj. Chci ji říct něco hezkého, co by jí udělalo radost, co by ji ukázalo, že ho mám přece jen rád, Ale najednou jako by mi néco uvízlo v krku. ,.Hobře, že usne i v tom rámusu." řeknu nakonec.,.Třeba bude jednou muset spat, až budou poulících jezdit tanky. 218 219 Možná bude muset spát na pochodu, ve sněhu. Možná v preplnených blocích s dalšími deseti na kavalci. Možná v.. .** „Dost!" řekne Rul a odchází, Pořád si ho prohlížím. Je vyšší a robustnější než ostatní děti v jeho věku, což je dobře, jenže on se jich bojí. Bojí se všeho. Musím s ním vylézt nahoru na skluzavku, protože z ní odmítá sjet sám. Slezu. Nechávám nahoře brečící děcko, které se boji pohnout, aby nespadlo. Nějaká dobrá duše mi přijde vysvětlit, že se bojí. Andělsky, ledové se na ni usměju a řeknu jí, že děti jeho veku sloužily partyzánům jako hlídky a celé hodiny vysedávaly na pozorovatelnách vysoko v korunách stromů. Zděšené a znechucené přede mnou couvne. Však uvidíme jeji dítě, až přijde hodina zkoušky1 Ostatní matky na lavičce nechají povídáni a dívají se na mne a na toho malého idiota na žebříku. Rve. jako by ho na nože bral. Zapaluju si cigaretu a zamyšlené se na něj dívám. Jestli někdy budeme trčet v krytu a budou nás hledat, nebude možné ho utišit. Nebudu mit na vybranou, říkám si. Jenom doufám, že ho dokážu vychovat tak. aby se mnou provedl totéž, pokud mu někdy budu na obtíž. Pojď, ty zbabělce, řeknu nahlas s předstíraným klidem, zašlápnu cigaretu a lezu nahoru, abych ho snesl dolů. Když se jeho vlhká ústa přitisknou k mému krku a otřásají se tam zoufalým vzlykotem, cítím, jak se balvan dětského poníženi kyvadlovým pohybem přenáší z jeho srdce do mého a málem mé z toho žebříku shodí. Odpusť mi, dítě, říkám v duchu, odpusť mi všechno, buď moudřejší a trpělivější než já, protože já nemám sílu a nenaučili mé mít rád. Buď silný, abys mě snesl, měj mě rád. A přestaň už brečet jako holčička, procedím nahlas mezi zuby. Už žádné něžné chvilky. Rut si s nim umí hrát, já ho chci hlavně učit, připravovat ho. Nepromarnit cenné roky, kdy je mozek tak vnímavý a snadno se naučí to podstatné. Rut si s ním hraje ráda. Kreslí mu autíčka n všelijaké mašinky, modeluje mu z plastelíny. Když si spolu hrají, jejich něžné hlasy se navzájem prolínají. Já ho učím číslice. Ona je celá pryč, když Jariv udělá chybu n řekne třeba „Tátovi a mámě je dobrý". Já se bavím, ale opravím ho. Na chyby není čas. Stojí na naší posteli, sleduje mouchu na okně, a najednou napřáhne ruku, náhodou ji chytí a rozmačká. Pak si udivené prohlíží ruku a chce vědět, proč moucha nelétá. Rut mu trošku nervózně řekne, že moucha spinká, a podívá se na mne. Já mu řeknu pravdu. Dokonce jdu do podrobnosti. „Zabil jsi li." opakuje po mně Jariv a jeho svěží něžná pusinka vychutnává nové slovo. Zmocňuje se mě jakýsi hloupý pocit Měl bych být přece spokojen a mít radost, jenže z čeho tu tak mohl člověk mít radost... Co tady mohl čekat... „Trochu se snaž," prosila tne pak v noci, když jsme leželi, pohled upřený na strop. „Takhle mu uškodíš na strašně moc dlouho. A to je přece škoda.** Křičím v duchu; Tak mi nedovol, abych dál něco ničil! Pošli mě pryč! Dej mi nějaké ultimátum, abych se mu musel podřídit! Ale nahlas řeknu, že na mne zřejmé strašné působí příběh, který teď píšu, ten. který dědeček Anšel vyprávěl lomu Němci Neiglovi. Ten příběh a všechno, co v souvislosti s tím čtu a co se dozvídám a taky všechno, co mě pak napadá. Rúty mě zná moc dobře na to, aby mi navrhla, abych s psaním příběhu přestal. Nikdy by mi nic takového nenavrhla -jen by takovou možnost naznačila, zmínila by se o ni jen tak mimochtKlcm jako o čemkoliv línem. Má milá Rut věří. že v každém člověku se taji obrovská síla, která je větší než jeho schopnost jí zvládnout, a proto musí být ve styku s ostatními velice opatrný, aby jim neublížil. Aby jim neuškodil tím, že by seje pokusil ovlivnit radou, protože to by je mohlo přivést do záhuby. Je tak dospělá! Ale proč všechno, co dělá, vypadá jako práce? Ležíme v posteli a povídáme si o tom. 220 221 jaký je rozdíl mezi psaním veršů a psaním románu. Verše, to je jen llirt, řekne a ve unese usmívá, ale román je jako manželství - s výplody vlasmi fantazie zůstaneš ještě dlouho po tom, co první láska a vášeň pominuly. Je divné, že řekla něco takového, k ní se to moc nehodí, V tomhle domé říkám nepříjemné věci já. Bůhvíproč se jí podařilo na okamžik mě polekat. Román, povídám tiše, to je jako manželství - dva zamilováni si navzájem působí bolest, vždyť komu by ji taky jinak působili? Potom mlčíme. Pokouším se rozpomenout, jestli zamkla dveře u vchodu i na dolní zámek. Kdybych se jí zeptal, zbyrleéné bude nervózní. Nejspíš zamkla. Lepši je myslet si, že zamkla, a přestat si s tím lámat hlavu. Někdy, řeknu, se mi chce sbalit si kufry a jít bydlet jinam. Začít se vším znova. Bez minulosti. Jen my dva. „A Jariv," připomene a pak dodá, že odsud není úniku. Tohle je naše poslední místo. Neboje to nesmysl, já na to. Nic takového jako „posledni místo" neexistuje. Člověk se k žádnému místu nesmi připoutávat tak bezvýhradně, ani k žádnému člověku. Ona: „Ať půjdeš kamkoliv, klid nenajdeš, Momiku. Ty se nebojíš míst, ty sc bojíš lidi." Ten její hlas, jindy tak příjemný a klidný, co se to s ním najednou stalo? „Bojíš sc každého. Co v nás vidíš, Momiku? Co může být strašnějšího než to, co my všichni už známe?" A já: „Nevím, Na takovéhle otázky nemám sílu." Teď jsem se ji mél zeptat, jestli zamkla i na dolní zámek. Dal jsem si ujít příležitost. Obyčejně si vzpomene, že má zamknout, když si jde lehnout, hned jak vypne plyn. Moment - plyn dnes večer vypnula? Najednou už zase mluvíme o holocaustu. Ani nevím, jak jsem se k lomu zas dostal. Dokážu se k lomu dostat od čehokoliv, jsem takový poštovní holub holocaustu. Už potisicí se ptám Rul hlasem, který už nezní moc přesvědčivě: ..Řekni mi, jak jenom můžeme žit dál. když už vime, čeho je schopen ten tvůj člověk?' „Jsou lidé, kteří miluji," řekne nakonec (konečně už trochu netrpělivě), ,jsou dokonce takoví, kteří právě od holocaustu došli k docela opačným závěrům. K oběma těm závěrům sc přece dá dojil, když vycházíš z toho, co sc lam SEalo, ne? A jsou lidé, kteří milují a slitují se" (Rul říká „slitují se") „a délaji dobré skutky bez jakékoliv spojitosti s holocaustem. Nemyslí na něj ve dne v noci. Protože kdoví, možná že zrovna v tom je ta chyba? Proč by ses na to nemohl dívat takhle, Momiku?" „Protože tomu nevěříš ani ty sama," , Ji stě. Žij u s tebou už pěkných pár let a tenhle tvůj pohled na svět má v sobě něco nakažlivého. Je snazší začít být jako ty než zůstat taková, jaká jsem. Jsem si vážné nepříjemná, když se přistihnu, že najednou uvažuiu |ako Ev. Boiuju s tebou." „Ty víš, že mám pravdu. I když mi budeš vyprávět, že jsou na světě lidé, kteří myslí jinak a v živote se s tím vyrovnají dobře, mě neutěšíš. Já patřím k těm nešťastným lidem, kteří vidí skoro jen rub života, kostry pod masem," „A co tam tedy vidíš? Co tam, ke všem čertům, vidíš, že je to tolik jiné než to, co už známe?! Co nám můžeš dát nového?* (Je čím dál rozčílenější. Jen málokdy se mi ji podaří takhle vyvést z klidu), Já nepřicházím s níčim novým, já se nemůžu vyrovnat s tím starým protože Eam se lide nepřestávají navzájem zabíjel. Jenomže celý ten proces se odvíjí velice pomalu, se spoustou přímo andělské ohleduplnosti, takže tě to tolik nešokuje. Všichni zabíjejí všechny, Vyhlazovací stroj se párkrát pootočil, stáhl se do ilegality, ale já slyšim, jak jeho motor nepřestává běžet, Ruty. Vždyť to víš." ,Jo, někdo mi to prozradíl.4i usměje se. ,Jen se směj! Přijde den, kdy zas všichni půjdeme do transportů. Ale já na rozdil od vás, od vás všech, nebudu mít šok z překvapení ani z toho poníženi. Ani nebudu trpět, až nás rozdělí. Nic, vůbec nic neopustím s kdovíjakou litostí." „To vím taky. Můj muž je 222 náhodou len básník, co napsal Růžence věci, co o něm všichni mluvili. Četls to?" „Měl jsem to v ruce," „Můj muž mi shodou okolností nikdy nedovolí, abych mu koupila dárek k narozeninám, a nenávidí všechno, co nějak souvisí s ceremoniály nebo s věcmi, které připomínají jakoukoli pravidelnost... Ano, toho člověka já znám." „Chci být volný a s ničím nechci být svázaný." „A s nikým. Momiku?" „Už jsem řekl." „Ani se mnou a s Jarivem'ľ* Teď bud" zticha, pitomče. Zalži jí a řekni, že to se týká snad ostatních, aleji ne. Tvůj život přece bez ní nemá smysl. Bez její čistoty a bez té její až zločinné viry. „Ani s tebou a s ním. Podívej, nejsem si jistý, že se mi podaří nezpůsobit vám bolest, ale doufám, že jsem na to dost silný. Strašně bych zklamal sám sebe. kdybych při loučeni cítil bolest, kterou bych nemohl přemoct." Rut mlčí. Potom jasné pronese: „Kdybych li věřila jen půlku slova, na místě bych se zvedla a odešla. Ale tohle všechno už. poslouchám skoro dvacet let, vlastně od té doby. co se známe. A občas ses taky trošku prozradil a díval ses na věci jinak. Já bych řekla, že takhle mluvíš ze strachu, lásko." „Tu ,táskul si můžeš nechat, jo? Tohle neni tureckej film.'1 Úsměv jejich bělostných zubů naplňuje tmu, V dolním zámku se klič otáčí čtyřikrát. Teď jsem si jist, že jsem ho zaslechl jen dvakrát. Cítím, jak její úsměv pluje místnosti. Usta jsou v jejím tak trochu hlízovitem obličeji to nejhezčí. Má příliš červenou pleť, věčně zanícenou kolem nosních dírek a pod očima. Když jsme spolu na střední škole začali chodit, za zády se nám smáli. Nebyli jsme zrovna ten nejhezči párek ze třídy, mám-li to říct eufemisticky. Dávali nám všelijaké urážlivé a nechutné přezdívky. Nedokázal jsem se ovládat a musel jsem jim to všelijak ošklivě oplácet, Rut nás klidně a moudře vodila tam. kde záleželo jen na nás dvou, a ne na tom, co o nás říkali druzi. Ale někdy slýchám slabou ozvěnu toho posmě- < hu A Rut řekne: „Vždyťjá už tě trochu znám. Spoustu let už spolu snášíme dobré i zlé. Clu verše, které píšeš. I ty, které jsi neuverejnil, protože ses bál, že uškodí ob-uizu básníka plného hněvu a nenávisti. Znala jsem tě už jako mladíka, který se začínal holit a na čele se mu dělaly pupinky, které už teď nemáš. Vidím té, když spíš, když se směješ, když se hněváš a když jsi tichý a smutný, i když do mne vnikáš. Už milión nocí spolu spime, tiskneme se k sobě jako dvě lžičky, a někdy taky jako dva nože. Když máš v noci žízeň, přináším ti vodu ve vlastních uhrech. Vím, jak se rád líbáš a jak strašné nesnášíš, když se do tebe na ulici, když to vidí lidé, pokouším zavěsit. Vím toho o tobě strašné moc. Ne všechno, ale moc. A to, co o tobě vím, je pro mne strašné důležité, tak jako pro tebe jsou důležité knihy a postavy, 0 kterých píšeš. Život nás dvou - teď už i Jarivův - to je lakové malé, jednoduché dílko, které si každý den a hodinu píšu já. Nic velkého ani smělého to není. Ani moc původního. Dělaly to přede mnou milióny mužů a žen a spousta z nich to dělala určité lip než já. Aleje to moje a já tím žiju s vynaložením veškeré sily i vůle. Ne, teď nech mluvit mě. Viděla jsem, jakýs byl najednou šťastný, když to začalo s Ajalou. Strašné mé to bolelo. Hrozně jsem zkusila. Ale kromě toho ponížení a nenávisti, kterou jsem k tobě cítila, jsem si občas také myslela (když jsem se dokázala sebrat natolik, abych dokázala myslet), že když někdo má ten dar lásky, jaký máš ty, tak 1 když se ho snaží pohřbít strašně hluboko do země, nakonec to vyjde najevo. A já byla připravena čekat. Ne kvůli tomu Solvegovu syndromu, jak jsi to tenkrát pojmenoval, ale z čirého sobectví." „A co když nakonec plody - promiň, že se vyjadrujú takhle - nesklidíš ty, ale jiná?"* „Možná. Možná je sklidí jiná, ale jen na chvíli. To já vím." „Co víš?" „Že my oba strašně moc potřebujeme jeden druhého. I když ty to nepřiznáš, protože 225 1 jsi mate chauviniit pig, a ještě k tomu dětinský. Dospívající kluk. Ale já to myslím vážné: my dva se od sebe strašné lišíme, ale chceme totéž. Jenom to chceme získat jinak. Jsme jako dva různé klíče k témuž sejfu. Promiň, že mluvím tak vzletně, ale můj muž je básnik a teď taky trochu spisovatel." „Ze si lak vzpomínám, zamkla jsi?4* „Klid. i na ten dolní;1 Mlčím (na plyn jsem se zeptat zapomněl!). Láska nevítézi, fikám jí v duchu. To jen v knížkách ji autoři nutí. aby nakonec stůj co stůj zvítězila, v živote to tak není. Milující se diskrétně a rychle vzdálí od lože své milé, když onemocní nakažlivou nemocí. Takových, kteří dobrovolně zemřeli se svými partnery, bylo na světě málo. Mocný prudký proud života nás nakonec rozdělí a nese nás necitelně dál, sobecky a s vitalitou. Láska nevítézi, Rut se ke mně přiblíží. Začíná mě jemně laskat, ale já se držím trochu zpátky. Potrebujú si před tím ještě trošku popovídat, ano? „No tak dobře," vzdychne Rut a usměje se, „Mela jsem si vzít toho chlapa z Kavkazu, jak se mi dvořil a chtěl mě koupit za sedm velbloudů - ten před tím nemíval tolik reci, „Víš, podle mne to nejhorsí na holocaustu je to, tam zničili lidskou individualitu. Vůbec nezáleželo na něčí jedinečnosti, na jeho myšlenkách, charakteru, životním příběhu, na jeho láskách, ncmoccch. tajcmstvíeh. Všechny postavili na týž nejnižši stupeň bytí. Jen maso a krev, a to mé přivádí k šílenství. Proto jsem taky napsal Bruna.** „A Bruno tě s těmi kazisvěty bojovat naučil?11 „Naučil. Určitým hypotetickým způsobem ano. Jenže Bruno mi nenabízí řešení v každodenním životě. Bruno je krásný jako sen. A navic mé věci, které mi ukázal, vyděsily a vzbudily ve mně strašný odpor. Teď, když jsem s příběhem Wassermana a toho Němce uvízl na mrtvém bodě. to citim. Citim, že se proti tomu, do čeho mi dal nahlédnout, musím bránit. Teď s ním vlastné tak trochu bojujú." ,.Ty bojuješ sám se sebou.*1 „Což o to, možné to je, jenže to se mi stává a já s tím nemůžu přestal. Poslouchej (a neusmívej se, já úsměvy vc tmě slyším). Chci se připravit na příště, až nás to všechny potká. Nejen na to, abych se bez zvláštní bolesti dokázal rozloučit s lidmi, ale abych se dokázal odloučil i sám od sebe. Chtěl jsem dokázat zničit všechno, co v sobě mám, abych cítil, až to ve mně všechno zničí a poníži, jen bolest bez utrpení. Já vím, že to není možné, ak- přesto to tak v duchu občas krok za krokem plánujú -jak zrušil vlastní povahové rysy, přání a vášně, nadáni... Jen si zkus představit, jak nadlidský podnik by to byl - za to bych si zasloužil Nobelovu cenu za fyziku lidské duše, nemyslíš?" ..Příšerné.'1'1 „Ne, vážné - prosté jen bez ne jmen šili o uirpeni splynu s vraždénim. Bez bolesti a bez ponížení. A bez sebemenšího zklamání. Já,.." „Prostě budeš od samého začátku mrtvý. Budeš se tolik bránit proti tomu, co by ti lidé mohli případně udělat, že se s nimi jaktěživ nedokážeš potěšit. Nenávist a podezíravost té neopustí ani na okamžik, Tvým řemeslem bude válka. Taky budeš čim dál víc přesvědčený, že i všichni ostatní jsou jako ty, protože nebudeš moct poznat něco jiného. A lidé, kteří budou myslet jako ty, se bez sebemenší výčitky pobiji navzájem, protože život i smrt jsou podle nich beztak bezcenné. Ty mi tu kreslíš svět mrtvých. Momiku." „Jako obvykle přeháníš. Ale možná bych byl ochoten jednou v takovém světě na /kousku žít. Někdy pro mne není lehké zvolil alternativu." „Myslíš žít tady? Tím obyčejným, jednoduchým životem?** Jednoduchým, jistě. Strašné jednoduchým.11 ..Copak tobě to psáni vůbec nepomáhá? Vždycky jsi říkal, že je to tvoje záchrana."* „Ne, uvázl jsem na mrtvém bodě. Wasserman mě podvedl. Uvedl do příběhu dítě." „Možná by stálo za to to dítě vypustit/* „Ne ne ne. Když už se tam jednou dostalo, tak tam zřej- 226 227 mč byt musi. Prcce víš, jak píšu. Věčné cítím, ze jenom po někom opakujú to. co psát musím. Jenže tentokrát mi chybějí síly. Nechápu, co po mně to dítě chce, já si i se svým prvnim dítětem sotva poradím. Poslední dobou se mi stávají ošklivé věci. Bojím se o tom i jen zmínit. Někdy ani nedokážu přejit od jednoho okamžiku k následujícímu. Lidé ve mně vyvolávají nenávist. Ne takovou tu nechuť, jakou obvykle cítim, nenávist. Nemám dostatek energie na to, abych sc jejich životům postavil. Jdu po ulici a cítím, jak mé mohutný proud života všech kolem strhává pod hladinu. Třeba slzy." „Prosím?" „Divám se lidem do obličeje a vím, že za tou desetinou milimetru tenké lidské kůže jsou v stznim váčku slzy," „Člověk se jen tak nerozplače." „Jenže ty slzy tam jsou. Někdy, když autobus zničehonic zastaví, představuji] si ten maličký slzni váček. Všechen ten pláč, který zůstal uvnitř. A nejen slzy, taky bolest. Strašnou křehkost všech vnitřností. A rozhodne taky rozkoš. Rozkoše, které si žádají naplnení. Tolik nebezpečného nákladu v tak malém těle! Jak si š tím jen poradit? Chápeš, o čem mluvím? Ne, neodpovídej, prosím tě. Cítím, že už nedokážu pochopit ani to, co se děje v životě jediného člověka. Kdybych nemusel psát tou prihěh dědečka Anšela, vrátil bych sc ke své poezii věcí." „Abys věděl, mám té moc ráda." „Přes tohle všechno?" zeptám se nešťastné a teskně. „Možná dokonce právě pro tohle všechno." .,Já tebe taky. I když mě občas doháníš k šílenství tou svou kristovskou naivitou." „Ty víš dobře, že to není naivita. Jak může být člověk naivní, když žije s tebouf To je volba. A navíc mé budeš vždycky moct ztrestat - až začne ten hromadný útěk. budu ni s dvěma dětmi a jedním v břiše, ty si utečeš sám. Ale nebudu si moct naříkat, žes mě nevarovaí," „Tak dost,** řeknu, „Plyn jsi zavřela?" „Myslím, že ano. Co na tom sejde. Teď pojď ke mně. Uznej, že tentokrát jsem ti to dala." Otočím se k ni a ve Imč se navzájem dotýkáme svých obličejů, jen obličejů, pomalu, smířlivé, jako když se znova čtou staré dopisy, a potom do ní vší silou vniknu a na chvíli mám klid, mám domov, mám člověka, kterého se můžu dotýkat a přitom se ho nebojím ani se před nim nemám na pozoru, a tak se opatrné, abychom té něze neublížili, pohybujeme, zvedáme a klesáme jako unavená řada vyhnanců, ale když mč Rul kousne do rtů a zachvěje sc, vracím se lam, do té země vyprahlé láskou, a na potrhaných zástenách mozku vidím ty obrazy. Člověka. Když dosáhneme orgasmu, vzpomenu si, že mám vydávat ony náležité zvuky, přestože už několik týdnů žádnou rozkoš necítím - je to naprosto nijaké, jako plivnuti. Život se pomalu zastavoval. Jako bych celý linal. Dokonce ani v těch několika málo kanálcích, kterými dřív mezi mnou a ostamími cosi proudilo, teď nebylo nic. Tenkrát jsem přestal psát příběh dědečka Anšela a pustil jsem se do něčeho nového - do shromažďováni materiálu k encyklopedii holocaustu pro mládež. Byl to originální nápad. Aby už nevyrůstaly děti, které by musely jen hádat nebo si to všechno dávat dohromady z nočních můr. Měl jsem už. seznam asi dvou set důležitých hesel: /námi vrazi a oběti, hlavni vyhlazovací tábory, názvy uměleckých děl. které byly o holocaustu napsány tenkrát i potom. Zjistil jsem, že už samotným tříděnim materiálu, pořizováním výpisků a dalšími pracemi s nimi se mi trochu ulevilo. Celý nápad ztroskotal, když sc mi nepodařilo najít nikoho, kdo by to platil. Já prostě nedokážu přesvědčoval a prodávat se. Pokaždé znervózním, začnu křičet, a lidé mě požádají, abych laskavě odešel. 1 doma jsem už byl nesnesitelný a nedokázal jsem s tím přestat, Bylo mi zle. Rut sc sešla s Ajalou a mluvily spolu cele čtyři hodiny. Zřejmě se usnesly na toni, co je pro mne dobré. To mč dopálilo, zvlášť když mi obě odmítly prozradit. 228 229 o čem byla řeč, jako bych byl malé dítě či co. Právě v té době (vždycky se přece všechno musí stát najednou) se zhoršila matčina skleróza. Nemohl jsem s ní chodit po všech těch nechutných vyšetřeních, nedokázat jsem se přinutit k tomu, abych s ní vesel do nemocnice. Šla s ní Rut. Cynicky jsem si říkal, že ani ona, myslím matka, jaktěživa nepečovala o dědečka Anšcla. a ani táty, když umíral, se nemohla dotknout - a teď přišla řada na ni. Nemoc jako bystrá šelma vydělila ze stáda nej slabší kus a rychle s ním skoncovala; ostatní zvířata poběží dál, oči upřené k obzoru. Tak už to na světě chodi, jenže tak to nebylo, ve skutečnosti jsem se bál, že sejí něco stane. Bál jsem se, co bude se mnou, až tu nebude. V posledních letech jsem s ní vůbec neměl trpělivost. Sotva jsem s ní mluvil pět minut, už jsem ztrácel nervy. Všechno, co říkala, všechny ty její paranoidní dětinské nápady mě doháněly k šílenství. Jenže teď jsem cítil, že ji ztrácím, a najednou jsem byl plný úzkosti, lítosti, pocitu hořkostí a křivdy. Doktoři matku pustili z nemocnice □ řekli, že to bude dobré, čímž chtěli říct, že už se nedá nic dělat. Navrhli, aby se přestěhovala k nám, ale tentokrát byla proti i Rut. Řekla, že my sami na tom nejsme zrovna nejlíp a ona že se teď stéží dokáže postarat o mne a o Jariva. Tak ty konečně přiznáváš, křičel jsem na ni vyděšené a se zlomyslnou radostí, že je všechno tak, jak to pořád říkám: že uvnitř rodiny existuje jen ubohé prospechárstvu opor-tunismus a sobectví a že bráníš toho, koho potřebuješ nejvíc? Ano, řekla Rut klidné, jenže my tady přece mluvíme, Momiku, o něčem, co se dá vyřešit penězi - můj otec nám pomůže, najmeme sestru a ta s ni bude. Prosím tě. Momiku. neztrácej smysl pro proporce, občas přece mezi běžným dilematem a nacistickou selekcí existují ještě mezistupně. Když ti někdo u semaforu vynadá, neznamená to hned novou Aktionl Takhle to řekla, má jemnocitná žena. Vida, najednou jsi nějak trpělivá. Konečně začínáš reagovat - začínáš ztěžka oddechovat a na všechny strany drobně soptíš. Určitě si myslíš, že se svou zbytečnou povídkou zbytečně váhám, že se z odporu k příběhu samému dávám zdržovat drobnými detaily. Neměla bys mé soudit tak přísně, jenže tobě na tom nesejde. Jsem si jist, že ne, ty se přece laky bráníš proti bolestem jiných. Možná že právě proto se podle tebe postavily vlnolamy. Jednoho dne někdo zaklepal na dveře a vešla Ajala. Vypadala letně jako vždycky, vlasy rozcuchané a kolem sebe siřila vůni moře a opálení. Rut ji přivítala s mírným, trochu nervózním úsměvem, To je hezké, že ses přišla podívat. Dotkly se jedna druhé. Šel jsem do ložnice a natáhl jsem se, hlava jako by se mi měla rozskočit. Seděly v kuchyni a mluvily šeptem. Takhle si v jidiš šeptala maminka s babičkou Heny a říkala ošklivé věci o tatínkovi. Pak jsem slyšel přicházet Ajalu, a tak jsem se převalil na břicho a zavřel oči. Ajala řekla: „Vstaň a přestaň se už litovat. Jestli se z toho chceš vazné dostat, tak se začni drobet snažit pomoct si sám. Přestaň už všechno kolem sebe otravovat. Ty si všechnu tu dobrotu vůbec nezasloužíš!11 Mluvila jako vždycky klidně, s mírným odporem, kvůli kterému jsem mohl vyletět z kůže. „Říkaly jsme si, že by stálo za to, aby sis pronajal pokoj někde jinde," řekla Rut a natočila se ve dveřích bokem (Ajala pokaždé vyplní celé dveře, když v nich stojí). „Tam budeš sám, budeš mít klid a budeš psát Psát, výmluvy přestanou. Nemůžeš přece takhle trápit sebe i ostatní. I válka trvala jenom šest let, a ty už bojuješ šestatřicet. Už je toho právě dost." Podával jsem se na ně. Těla jim jako v pasti uvízla ve dveřích, učiněné kamínky mozaiky. Doufal jsem, že ke mně půjdou a vyspi se se mnou. No a co, jiným mužům se to stalo. A co tak může člověk čekat od druhého'/ Pouhý dotek. A muž toho s pomocí ženy tolik vyřeší! 230 231 Nezáleží na tom, jaké ženy. Hlavní je mit pod sebou ženu. Proto j sou přece taky na světě, ne? Zadíval jsem se na né a trochu, jsem si s tou mozaikou pohrával - Ajali-ny těžké oblé prsy na trochu dlouhém téte Kut, Docela to ušlo. Skoda, že tojdejen v představách. Ajala nosi pořád malinkaté krajkové kalhotky, Rut takové starodávné. Před pár lety jsem vážně uvazoval o tom, že ji poprosím, aby si koupila nějaké sexy, ale véděl jsem, jaký pohled by na mne vrhla, Bylo pod její důstojnost svádět mě něčím jiným než vlastním tělem. Tohle byla vždycky slabá stránka našeho vztahu - nějak se prosté sudo, že jsme zůstali už napořád dvěma šestnáctiletými gymnq-zisty. Podle mne se s tím už nedá nic dělat. Upřel jsem na Ajalu pohled plný chtíce, ale nestalo se nic - žádny džbánek ani jahoda. Ztratit jsem všecku silu. Byl jsem odsouzen na doživotí podle Zenonova trestního zákona. A Ajala řekla: „Musíš se rozhodnout, A hned," Mají pravdu Jako ostatně vždycky. Ženy mají vyvinutější smysl pro život a pro to. co j c v životě třeba udělat. Přikrčil jsem se na posteli a přemýšlel. Měl jsem jednu z těch mála jasných chvilek. Najednoujsem pochopil, že vždycky, skoro celý život, jsem se rozhodoval tak, že jsem prostě něco odmítal. Byla to taková potměšilost -pokaždé moc dobře vím, co udělal nechci, co mě vic děsí a odpuzuje. A tak pomalu a aniž jsem si to vůbec uvědomil, ve mně ze všech těch negaci, odmítáni, odporů a bojů vznikl někdo jiný, cizí, koho jsem neměl rád. Rázem jsem všechno pochopil - byl jsem svůj vlastní vězeň, Nechápal jsem\jak se něco takového může stát člověku jako já, který se pořád hledí zkoumat a sám sobe je tím iwj přísnějším kritikem. Jak se jen mohla taková chyba stál? Odhodil jsem přikrývku. Vstal jsem, Šel jsem k telefonu a vytočil číslo domů; doufal jsem, že to vezme matka, a ne sestra. Odpověděla matka. Řekla „haló". Kdo j i neslyšel říkal ,.haló", ten nic nepochopí. Všechen ten strach v jejím Itlasu. Všechnu tu odevzdanost, která na ni padne v okamžiku, když telefon zazvoní. Haló, pojď, neštěstí, tak už se mnou skoncuj. Už na tebe čekám léta, vím, že přijdeš. Dál už čekat nemůžu. Pojď, světe, ať uz jc po všem, uhoď mé, rána sama nékdy jc lehčí než to čekáni nam. Halu. Ještě párkrát jsem si to jej i haló, čím dál jasnější a zře-iclnéjší, poslechl. Vzpomněl jsem si, jak se s latinkem septem dohadovali, kdo půjde otevřít, když u nich (jednou za rokl někdo zaklepal. Poslouchal jsem ji. Báli se dokonce i být sc mnou. Vždycky se snažili nezdržovat se zbytečně v tom úžasném a samozřejmě zcela iluzorním pásmu, kde by se jim vyplnily všechny naděje. Haló, haló, haló, maminko, to jsem já, to dítě, které jste tak moc chtěli milovat, s radosti a samozřejmé, jenže jste se k němu nedokázali vůbec přiblížil, to aby jediný prudší pohyb na vás neupozornil osud. Haló, Položil jsem sluchátko. Řekl jsem Rut a Ajale, že mají pravdu. Aby mé neopouštěly. Že udělám všechno pro to, abych se i toho nějak doslal. Ještě ten týden jsem s Rul jel a pronajal si v Tel Avivu pokojík. Bez telefonu - chtěl jsem býi daleku a /cela odpoután od všeho. V Tel Anvu mám ještě pořád šanci, že jednou v noci přece jen přijde Ajala. Nic víc si nepřeju. Jenže ona nešla. Potřetí a naposled jsem tam napsal příběh, který Anšel Wasserman vyprávěl Němci jménem Neigel. Moment, jdou ke mně, Ti tři rybáři, co byli na konci vlnolamu. Telnatí, kníratí, už zdaleka na mne šermují pěstmi. Na mě? Ľože? Že se mám klidit? A co jsem vám prosím vás udělal? Smůlu? Já?! Oni se vážně zbláznili. Obličeje maji vzteky celé zkřivené. Nechápu, co mi říkají. Ale tolik rozumím, že mají vztek, v tom nemůže být žádná mýlka. Ale ani mé nenapadne se odsud hnout. Tohle je svobodná země. jasné? Hej, nedotýkejte se mě. 232 233 vy idiote! Koukejte odprejsknout! Co to... Pomoc!!! Po-... Spokojené si mrou ruce, plivnou na mne do vody a spokojené se vracejí na své místo na konci vlnolamu. Voda kupodivu vůbec není studená. Venku mi byla mnohem vetší zima. Pohybujú se sem tam v mírných vlnách, Jsem zmárnená morská řasa. Čekám a drobet mám strach. Co jsem se Vrátil z Narwie, neodvážil jsem se do more ani na krok. Ale co to? Rybáři radostné křičí. V měsíčním světle vidím, jak se jim udice prohýbají pod něčím pořádně těžkým. Najednou cítím kolem pasu něco pŕilnavého a kluzkého. Přilnulo to ke mně a už je to zas pryč. Moře kolem mne vybuchne a za>e se uklidni, začne laskal veselé vlnky a hnát je vpřed.,. - Nazdar, Neumane. - Nazdar. - Jak je len svět malý! Jak to začalo, to Bruno nevěděl. Snad když spal, nebo při vydatnégjoi\y Severním moři poblížOrkneji. Zřejmě to bylo tam, protože když odtamtud vypluli podél pobřeží Skotska na jih, začaly už ho drobné vlny očekávání s nesmlouvavou ohleduplností přenášet z jeho místa na straně hejna obrácené ke břehu a jako mlčenli ví zřízenci s nosítky ho přemisťovaly kamsi za Yoricka, za stovky jiných ryb v jeho řade, až ho najednou položily a nechaly ho kdesi v hejnu, kde to neznal a kde slyšel, jak v něm s nebývalou silou pulsuje velký ning. Chvíli plul mlčky. Přizpůsoboval se pomalému mocnému pulsu i novému, děsivému pocitu, který v něm vyvolávaly cizi ryby i nové m isto v hejnu. Musel vyvinout značné úsilí, aby ovládl třas, který mu zachvátil ploutve, a aby dokázal zachovávat novy dotgan, který ještě dost dobře nezvládl. Teprve po několika hodinách usilovné plavby se odvážil stočit pohled k otevřenému moři a poprvé od chvíle, co se v gdaňském přístavu ponořil do vody, uvidel Leprika. By] to ten největši losos, jakého kdy Bruno spatřil. Dlouhý byl asi tak metr dvacet n vážil právě tolik co Bruno. Byl narůžovělý, mnohem růžovějši než ostatní ryby, a nad pravým okem se mu rýsovala jasná růžová skvrna. Jeho pohyby byly úsporné, a přesto plné života a síly. Na konci dolní čelisti mu jako rozhodný vykřičník vystupovala výrazná jizva, tvrdá a narudlá. Bruno bezděky polkl a plul dál. Svaly se mu začaly stahovat. Po-slouclial íri/jsj ve svých uších i uvnitř sebca cítil, že jeho intenzita trochu poklesla, navíc jako by jej teď doprovázela jakási ozvěna. Plaval rychle, myšlenky mu unikaly do moře a jen pocit, ze existuje, v něm nabýval na ostrosti jako obnažená kost v rané. Ryby kolem něho najednou začaly zpomalovat, a tak zpomalil také. Tělem hej na proud il o cosi podivného. Teď bylo zrej mé. že pul -sováni nového ningu způsobil je další ryba. Bruno si dobře pamatoval na Goroka, který za sebou u Shetlandských ostrovů odvedl vstříc zkáze čtvrtinu hejna. Polekané zvedl hlavu z vody a hledal Yoricka, ale malého nebylo vídět. Bruno očima horečné pátral na všech stranách a hledal rybu, která se chtěla vzepřít Leprikovu vůdcovství, ale údery nepřicházely od břehu a směrem k otevřenému moři teď byl jen Leprik. Co to mělo znamenat? Hejno se zastavilo a utvořilo několik kruhů. Ryby rychle dýchaly a dívaly se před sebe, jako kdyby nechtěly nic vidět. Kolem Bruna a Leprika se teď vytvořil menší kruh, kde ryby nebyly, a uvnitř tohoto prostoru zněl nový ning plnou silou. Bruno viděl tisíce list. jak se o překot otevírají a zas zavírají, a za nimi desetitisíce napjatých zelených hřbetnich ploutví. On ani Leprik se pořad ještě nehýbali z místa, zůstávali vedle sebe, tělo 235 vedle těla, a Bruno po očku pozoroval, jak se najednou boční ploutev ryby strašně vyboulila. Pocítil osten strachu - nový ning vycházel z něho! To on Leprika vyzývá! Ale proč? Vždyť si přece vůbec nemysli, že by hejno dokázal vést lépe než Leprik, ostatně o to ani nestojí! Co jc mu po tom? S úžasem se obrátil k Leprikovi, jako by ho prosil o nějaké vysvětleni, a ryba sc také pohnula směrem k němu. Kruh ryb se o vlas rozšířil. Bruno s údivem naslouchal svému ringu - byl to tlukot rychlý a jistý, nejako to nezdravé nepravidelné ťukáni, které vydával Gorok. Ponořil uši do vody a dlouze se zaposlouchal. Podobalo se to fíirtgu Lepnkovu, a přece to patřilo jemu. Byl to jeho jediný, patřičný zvuk. Cítil vůči Leprikovi vděčnost, protože bez něho by sám sebe nikdy neuslyšel. V okamžiku před bojem na život a na smrt to byl ten nejméně logický pocit, ale vždyť to přece Leprik ho s sebou vzal a udělal z něho tvůrce vlastního života. Nechápal jenom, proč spolu musí bojo-... Pak voda zavírila a cosi ji prořízlo. Ti dva se na sebe vrhli jako dva odrazy v zrcadle. Obě lebky se srazily, couvly a znovu se vztekle srazily. Hladké pružné tělo ryby se omotalo kolem Brunových prsou a pasu a mocné ostré zuby se mu zakously do ramene. S bolestivým zasténáním se potopil, setřásl ze sebe Leprika, a jak byl najednou slabý a napůl v mdlobách, potápěl se dál hloub a hloub, až se dostal tam. kde už nebylo ani světlo, kam nepronikly ani rudě zbarvené paprsky. U runo se podíval na svou ránu v rameni a s hrůzou viděl, jak mu z ní proudem vytéká krev - připadalo mu, že je zelená. Ten úlek ho zachránil. Vyrazil nahoru, uchopil nepřipraveného Leprika a vší silou rybu udeřil pažemi po obou stranách obličeje. Leprik zůstal okamžik bez pohnutí na místě, jako by se nebylo nic stalo, a pak sklouzl pod hladinu a zmizel. Bruno neklidně zakroužil kolem vlastní osy, potom šroubovitým pohybem sjel dolů, svého protivníka lam v šak nenašel. Sou li popadaje dech vystoupil na hladinu a v očích se mu zatmělo Leprik, těžký jako velryba, se na něho vrhl a vši silou mu vrazil do prsou. To Brunovi vyrazilo dech. Krev mu bušila ve spáncích a zálev -ala mu oči. Bez rozmýšlení skočil dopředu a pažemi slepé tloukl do vzduchu i do vody. Bruno jaktěživ nikoho nebil a vlna násilí, která z něho teď vytryskla a zaplavila celou jeho bytost, ho polekala. Ale ten strach patřil k Brunovi-človčku, zatímco Bruno-ry ba sc zalykal krvi, která se mísila s vodou a vysávala z něho všechnu náru-živost. Znovu a znovu se vrhal na Leprika, ovíjeli se navzájem kolem svých těl, kluzcí a vztekli, směsice ostrých zubů, šrámy působících ostrých ploutví a tiché zuřivosti, zcela tichá, protože ani Bruno neporušil ticho a bojoval mlčky,jako ryba. Neměl ponětí, jak dlouho to trvá, čas odměřoval jen rytmus jejích srážek a palčivá bolest, kterou jim působily rány. Bruno už byl cetý roztrhaný Leprikova kousnuti mu na prsou a po stranách krku vyhloubila ošklivé otvory, viděl však, že i velká ryba pomalu ochabuje, že rány. které mu zasazuje, už začínají postrádat přesnost a celá jako by začínala ztrácet cestu k prameni vlasmi životní energie. A v tu chvíli Bruno couvl. V tu chvíli se mu oči rozjasnily a mozek mu zazářil jako perla. Bojuje s Leprikem, protože nemůže žít v davu, dokonce ani v takovém, kde nebylo zlomyslnosti ani nenávisti, ani v rytmu Leprikova ningu, nechce však být ani panošem smrti. Leprik se na nčho ještě slepě snášel, bojoval, aby udržel svůj vlastní ningr vyplivl kousek masa z B runový paže. ale to už Bruno couvl. Ryby mu mezi sebou uvolňovaly cestu zvíci jeho těla. Ne, nechce je vést, nechce vést nikoho, nikdo na světě nemá pravo vést ty druhé. A jak blízko by', tomu, aby spáchal zločin! Rychle plaval pryč. Jeho ningjc dost silný na to, aby vystačil smečce o jediném člověku, Je to jeho výlučný, niterný, skrytý jazyk. Jen tak bude moci 23b 237 fikat .já", aniž v tom slově bude znít ten plechové dutý zvuk slova „my*1. Bruno se vzdálil z kruhů ryb a zastavil se vně hejna. Ztěžka oddechoval. Ryby se otočily a netečně se na něj zadívaly. V té pozici zůstali všichni dlouho. Mezitím se Leprik trochu vzpamatoval. Ozvěna jeho ningu sílila a začala doléhat až k Brunovi, už ho však neprostupovala. Hejno se pomalu pohnulo. Dalo se na cestu bez něho a Bruna na jediný, poslední okamžik zachvátil starý strach. Byla to však jen síla zvyku. Hejno plulo kolem něho. Několik hodin kolem něho pomalu proplouvaly statisíce ryb a on nehybně vyčkával. Znal mezi nimi jen Yoricka, ale brzy v nich přestal vidět jednotlivé ryby a začal je vnímat jako bunky velikého složitého těla, které se od něho oddělilo. Jeho bývalé tělo. Míjel ho všechen jeho kapitál, celý jeho život, všechny vzpomínky a útržky toho, co bylo. Vyčkával tam tak ještě asi hodinu poté, co poslední z hejna propluli kolem něho, to žc byl tak zamyšlený a smutný z loučeni se svým starým já. Od téhle chvíle všechno, co udělá, co si pomysli nebo vytvoří, bude právem jeho. Na dalekem obzoru bylo vidět napnuté ploutve. Už velice brzy doplují k velkým vodopádům na řece Spey. Budou skákat tři čtyři metry proti zuřivému proudu, padat do vody a znovu a znovu skákal. Kdo se dostane přes vodopády, ten dopluje celý zesláblý k malému potůčku, kde se před léty narodil. Pár dní budou bok po boku odpočívat, k smrti unaveni, bude jich mnohem méně než dřív a budou utyráni až po samou hranici snesitelnosti. Nad nimi už. budou kroužit dravj ptáci. Voda zčerná stíny ryb. Během několika málo dni jim vyrostou tvrdé hrbolky a dalši zuby a pak nastanou krvavé boje o samice a území. Kdo přežije, oplodní vejce, která budou nakladena, a hned nato zemře. Bruno věděl, že slabý Yorick se nedostane ani přes vodopády. Leprik se přes ně dostane. ale bude příliš oslaben na to, aby obstál v bojích s mladšími samci. Za několik hodin bude Spey plná roztrhaných, navzájem propletených zdechlin lososů. Najednou vyrazí na povrch všechna krutost cesty a poznamená jejich těla. Draví ptáci z nich vyklovou všechno zbylé maso. Bruno zůstal sám. Starý žralok, který plul za hejnem, se uprostřed cesty zastavil. Podíval se na vzdalující se davy ryb a na toho podivného tvora, který kolem sebe šířil pach krve a vypadal na obzvlášť snadnou kořist. Rozhodl se, že si dopřeje obojího. Dychtivě sc ponořil a zmizel pod vodou. Úzká rychlá přímka směrující k nic netušícímu Brunovi. Jenže ted se stalo něco podivného, něco, co se těžko vysvětluje, co vyvolá spoustu zmatku mezi kronikáři moře i mezi konzervativními archiváři tekuté historie. Zčistajasna a bez jakéhokoliv vysvětlení byl totiž žralok obrovskou silou vymrštěn vzhůru, jako kdyby to byla obrovská létající ryba, zoufale a směšně zmítal ploutvemi a supěl dvojhlasně svým groteskním čumákem, připomínajícím hlavu kladivouna, a padal strašné daleko, až na své místo za velkým hejnem. Ještě chvíli se moře pěnilo. Brunovi se zdálo, že slyší jakýsi podivný zvuk, připomínající tleskání, asi jako když shodíte otravného drzouna ze schodů; malé vlnky, které byly zrovna poblíž místa, odkud byl žralok vymrštěn do vzduchu, ke svému údivu zaslechly něco, co znělo jako vzteklá a mimořádně šťavnatá nadávka, ale raději nevěřily, že vyšla z úst jejich jemné paní. S veselou, neškodnou bujnosti do sebe vrážely, vyprávěly si různé vlastni verze akce, při niž byl žralok vyplivnut, vzrušeně si povídaly o starých parnících, o tom. jak se orientovat podle letu ptáků, o různých lécích proti mořské nemoci... Zkrátka a dobře změnily téma. - Tos vyprávěl pěkné, Neumane. 23fi 239 - Snažím se. - Až na til nadávku na konci. Víš přece, že já takové véci neříkám. - To prcce klel ten žralok! - Ten? Ten přece umí sotva pla-... No dobře, teď si vzpomínám. Žraloci kiadivouni jsou pověstní sprosťáci. A po chvilce mlčeni jsi dodala: - Jsi milý. Od té doby ses trochu změnil. - Budeš poslouchat dál můj příběh? - Aha, lak prcce ses nezměnil. -No tak, prosím... - Ale jo, tak vyprávěj. Nedělej si násilí. Já tě beztak neposlouchám,,. Moment! Tys na něco zapomněl! Nato hlavni jsi zapomněl! - Já? A co jsem za-... - Na Bruna! Na ty rány! Vzpomínáš? Moc té prosím, musíš si vzpo-... - Ovšem, jak j sem j en mohl zapomenout. Máš pravdu. Tak poslouchej: Bruno zvolna plaval vodami Severního more. Patřila mu. kam oko dohlédlo, ale on to nevěděl, Tiskla mu rány. aby nekrvácely. V jejích temných laboratořích se vážně se tvářící ryby namáhaly s vylučovaním speciálních lálek. Celé bez dechu a zpěněné přibíhaly vlny přivolané až z Kaspického jezera a z Mrtvého moře. když předtím pronikly propastmi kontinentálních jezer, hbitě proklouzly telegrafními proudy podzemních řek ■ dorazily zesláblé a unavené, ahy se na rozkaz své paní zranily a ze svých ran získaly vzácné soli. potřebné k okamžitému uzdravení. Rasy, které se během Brunovy cesty jakoby náhodou nahromadily, se kolem něho na okamžik omotaly, nanesly zázračné dezinfekční látky a pluly si dál, Šťastné, že ona má radost. Brunovi zůstaly jen dvé rány. Dvě úzké rány po obou stranách krku. vlastně ani ne opravdové rány, ale řekněme jakési vstupy, tedy - malá, široce rozevřená ústecka. Zkrátka ji dobře žábry. Bruno zvolna pluje Severním mořem, hlavu teď celou ponořenou ve vodě. Nepotřebuje dýchat vzduch, který pi icha/.i /\ enu. Di\a so do propas: i \\\-\ mu i / v v čisti ly čočky oči, takže se teď skvěle hodí k tomu, aby se jimi díval ve vodě a všechny předměty mu teď připadni i zvi něne, barvy se rozbíhají a zlehka stáčejí, odhalují vlákna tisíců jemných krajkovaných různosti tříštěných vlnami hrajícími samy na sebe jako harfa z vodních vláken hrajících v obrovské kolébce udávající rytmus mořskému času a možná i ruka zanechá otisk ve vlně tam kde už není kde nikdy nebyla a možná odnese vlna na okamžik obraz těla odnese ho a vrátí nebo taky ne a obrysy předmětů jsou tiché a měkké a poddávají se klidu vln dřímání moře dýchajícímu zvolna klouzavý spánek na rtech útesů na listech snů moře sestaví konečný účet těch kdo do něho vnikli a těch kdo prošli po jeho břehu a tam se pozvedli věčně se zvedají z vln racci jejich vie než těch kteří se potopili a ti noví jako by byli těžsi nasáklí tíhou moře jasní svými krásnými barvami pro stírají se všude možně Bruno pluje... Už neodpovídá. Vlny jsou zcela hladké a jen občas se voda zachvěje s prijemným zahučením. Podívám se dozadu a vidím, že vlno lam už osiřet. Zůstal tam už jen jeden rybář. Vysoký a silný jako maják, jeho cigareta slabě svítí ve tmě. Opatrně, stydlivě kloužu po její tváři. Brzy tu bude ráno, a tak si musíme pospíšit, abych ještě dopověděl, jak skončilo naše setkání na břehu v Narwii. a abych ti taky pověděl o daru, který isem tam od Bruna dostal, a o rozsudku, který nade mnou vynesl. 240 241 Ten povznášející pocit, Bruno... Tuším, jak seti dmulo srdce a jak ti krev bušila ve spaních, dovedu si představit, co jsi cítil, když se hejno vydalo na cestu a zanechalo tě samotného coby vítěze. Byls jediný člověk na všech prostorách oceánu. Závidím ti a jsem na tebe hrdý. Vždyť co víc může dělat slabý tvor než rozhodoval o svém osudu':1 (Dokážu to vyslovil s la*: hlubokým vnitrním přesvědčením, že to zni upřímně.) Je to zoufalé rozhodování, protože šance, že se tak něčeho dosáhne, jsou strašně malé, jenže tebe už, Bruno, šance, že se něčeho dosáhne, nezajímají, ty už spadají do jiné dimenze debaty. Do dimenze, kde sc jazyka chápe množství a odvažuje lidi na plechové váze: „mého Žida za tvého", „podle svých výpočtů j sem jich zavraždil jen dva a půl miliónu" a podobně. Dokonce i jazyk dvou je už jazykem příliš mnoha, to rozhodující se zřejmě pronáší jazykem jediného. Stal ses lososem. Oprostil ses od všeho přebytečného, co k lobé přilnulo, až se ti podařilo přiložil prst na zraněnou žílu. kudy unikal život. Jádro holé existence, skrytý životní impuls jsi svou cestou proměnil v geometrickou čáru, kterou může oko i prsi sledovat na mapě. Víš také, co k tobě cítím, protože kdybych to necítil, nebyl bych přece přišel sem, do Narwie, a nebyl bych si namáhal mozek skoro až po samou hranici šílenství... A tak tedy ve jménu všeho toho, co se tady v těch posledních vodách mezi námi vytvorilo, žádám po tobě rychlou a okamžitou odpověď - popřeni něčeho, co jsem právě slyšel z jejich úst. Vety, která ji myslím unikla nechtěně, jako pálivé říhnutí, které ji směřuje z hlubin do tváře a pak přímo do pera, kterým za tebe píšu, Zazna-mena I j sem ta slova a pak j sem šije přečetl a užasl jsem: „Bruno, smrtelný, lstivý nepřítel jazyka," A se zlomyslným smíchem dodala: „Bruno nimlista." Perem, které se ani nezaehvějc, tady pišu: Bruno Schulz. Geniálni architekt jedinečného jazykového bytí, tajemství jehož velkého kouzla spočívá v jeho plodnosti, v jeho bohatství, téměř až zahnívaj ícím přílišnou šťávou ikov, Bruno, který dokázal všechno říct deseti různými způsoby, přičemž všechny byly přesné jako střelka kompasu. Don Juan bavící se jazykem s nespoutanou, skoro nemravnou vášni, nejodvážnější cestovatel po místopisu jazyka... Je možné, že ty. Bruno, jsi kdysi dospěl až na samu hranici světa, někam, kde jsi, dokonce i ty, jako blázen pobíhal sem lam po břehu a na žádném ze všech nábřeží jsi nenacházel koráby vhodných slov, které by tě nesly dál, k mlžným obzorům? Je možné, že tím posledním břehem bylo nábřeží města Gdansk roku čtyřicet dva? Odpověz ano, nestrpím žádnou vyláčku - když jsi tam tak stál na konci hráze, ztěžka jsi dýchal, byls celý zesláblý a na rtech jsi měl pěnu. a když ses podíval zpátky na ten fantastický místopis, který jsi položil mezi sebe a ostatní živé bytosti - všechny ty točité strže a obrovská skulíska lávy, která jsi jednoduchým perem vytesal do zdi obyčejného školáckého sešitu - usmál ses tenkrát vítězně a s ulehčením, žes nás všechny svedl z cesty? Žes nás za sebou vedl bláznivě točitou zavádějící cestou a jen tak mimochodem, lsti. která nám unikla, jsi zabil sám lidský jazyk? Neodpovídáš. Ona mlčí taky. jenže tohle není to její obvyklé mlčeni spíš něco jako projev sebeovládání. Pokládám sešil a pero na břeh, zarižim je kamenem, aby je neodnesl vítr, a nořím sc do vody. Ponořím se tam celý, v pálivé soli otevřu oči li pokouším se tě vidět jinak, ve slabém komíhajícím světle, světle vod. A teď mi řekni - mám lě obvinil ze zrady, zrady svého druhu jedinečné? Smim snad napsat, žc z vřelé, voňavé slitiny tvého zoufalství a nadání pro lidský jazyk se zrodil jeden z nejúžasnéjšk-l. podvodů v dějinách kultury 11 iteratury. jenže my všichni jsme se zmýlili a nepochopili jsme to? 242 243 Píšu prstem do vody. To ve jménu téže lsti jsi zúrodnil svým semenem jazyk, že se až nadmul nad veškerou možnou míru? Nadělal mu spoustu tlustých ťaldú. zdvojnásobil počet jeho krevních občhú, stvořil mu sedm srdci, která do něho pumpovala opačné proudy krve, a rozmnožil jeho nervový systém tak, že zešílel chorobnou přecitlivělostí? S úžasem se dívám do vody: písmena se táhnou na vlnách a nemizí. Píšu dál: A když začalo tohle obrovské sloni tělo jazyka pod tíhou vlastni váhy poklepávat v kolenou, šel jsi snad ještě dál a použil jsi na m obrovskou zdechlinu svůj talent jako kvasinkový- mikrob? Dívám se na písmena ve vodě a čekám, zdali ten podezřelý nápis smaže, ale ona ne. Připíšu tedy ještě: Připouštíš, Bruno, že ses z malíře jazyka stal jeho krutým karikaturistou i ka-rikaturistou sebe sama? A proč? Proč jsi nám to udělal? „To jsou mi otázky! Chtěl přece najít bohatší svět," povídá najednou ona, a jak to má ve zvyku, zmate mé svým náhlým příchodem, přelétne očima nápis na vodě a hned ho smaže, ale nijak energicky, jen ho honem zabal i do dvou tenkých šátků průhledných vln, odnese mi ho a pak si pluje dál, celá nejistá. „S tebou se o Brunovi nedá mluvit" řeknu jí přísně, „ty o něm odmítáš vyslechnout byť jen jediné špatné slovo." „Tím chceš určitě říct, že všechno překrucuju v jeho prospěch," řekne a mrkne na mne záhybem hbité vlny, blyštici se na slunci. „V tomhle s tebou stoprocentně souhlasím, miláčku, protože já se, zlato, nehodlám vzdál práva na to, být slepě zamilovaná, až po uši, abys věděl," řekne, rozprostře závoj modrostříbrné krajkové pěny a pluje vedle mne ke břehu u vesnice, „láskou, která nevidí nedostatky a chyby, která si neklade řádné podmínky. Neumane, o které toho určitě hodně víš... z knih." A šplíchne mi do úst pořádně slanou vlnku. Spolkl jsem urážku mlčky. Musel jsem vyjasnit důležitější véci a zbývaly mi s ní už jen hodiny. Narwij-*ký starosta tu noc odjížděl ve svém starém motorovém i lunu do Gdaňská a byl ochoten vzít mě s sebou, Nazítří isctii měl být ve Varšavě, odkud jsem měl namířeno do Paříže a pak letadlem domů. Byl jsem ve značné časové tisni, ale nechtěl jsem. aby si toho všimla. Prohodil jsem k ni cosi o krajině, kterou bylo z vody vidět, o jednoduché iiiehitekluře budovy kostela v Narwii, o zajímavém stylu domků ve vsi,.. Byla neklidná. Něco ji tížilo. Trpělivé jsem čekal. Převrátil jsem se naznak a pak jsem plaval a pohvizdoval jsem si jakýsi jednoduchý nápěv, oči upřené na ni. Pak se ve vodě napnuly průhledné, přilnavé úponky, jakési podivné zbustemny, sliny hněvivých rozpaků. Potom se pode mnou najednou vyklenula velikánská vlna, vmžiku ucouvla, a já letěl vzduchem pěkné daleko, ona hned po mém boku. „Máš pravdu. Máš zatracené pravdu. Aby té čert vzal, ly mi pokaždé dokážeš způsobit takovou bolest. On totiž opravdu chtěl zabít jazyk. Chtěl, aby ja2yk páchl, aby vyvolával nevolnost svou přeslazcností... tedy..." (Chtěla ho ovšem citovat, aniž bych si toho všiml. Ta bestie! Tenhle citát jsem z jeho knih neznal, ale bylo jasné, že není s to vymyslet si takovou větu sama. A kdoví, kolik set takovýchhle vzácných, nádherných citátu přede mnou ve svých sklepích schovává.) „Tisíce," opravila mé zlomyslným pousmáním a pokračovala: „Bruno to přece chápal už jako malý chlapec, ze všeho nejvíc netoužil po jiném světě, ale po úplně jiném jazyce, v němž by si ten svět mohl představit, protože už tenkrát, dávno předtím, než přišel ke mně. tušil.., věděl, ano..." „Co tušil? Co véděir Obraci se naznak, vyplivne k nebi menši gejzír a začne kolem mě vzrůstající rychlostí kroužit. Upírám 244 245 pohled do v*>dy pod sebou, aby se mi nezatočila hlava. „V drohobyčském ghettu/' odříkává a krouží. „měl Bruno zaměstnavatele, esesáka. Jmenoval se Landau, A ten člověk měl nepřítele, laky esesáka. Ten se jmenoval Gůnther. Jednoho dne Gum her Bruna zastřelil a sel k Landauovi a řekl mu. Zabil jsem..." Krouží kolem mne, vytváří strašně hluboký vir, který mě do sebe vtahuje, všechny mé myšlenky do něho unikají a já bez naděje na záchranu klesám do propastí, jesté si stačím pomyslet, že tohle je opravdu jediné možne vysvětlení a že len tak vnímavý Bruno všechno vytušil mnoho let předtím, než se to stalo. Možná že proto i začal psát, přivykat novému jazyku a nové gramatice. Znal člověka a věděl, slyšel ten zlověstný šepot celá leia předtím, než jej zaslechli ostatní. Vždycky byl tím slabým článkem. Ano. věděl, že jazyk, v němž je možno vyřknout takové věty jako například „Tak jsem li zabil Žida tak já tedf zabij u" atd., jazyk, v němž se taková slovní spojení okamžitě neschovají a nepromění se v jed nebo v dusivou křeč v hrdle toho. kdo je vyslovil, takový jazyk že není jazykem života. Není lidský a není morální, ale je to možná jazyk, který' sem před dávnými casy podstrčili nějací zlomyslní zrádci a jehož jediným údělem je zabíjet. „Ale nejen jazyk," řiká mi chvatně, na půl úst. a já vmžiku zabrzdím uprostřed pádu, zastavím se za skřípotu vln a vyletím vzhůru prudkým studeným gejzírem. „Nejen jazyk,./' šeptá mi znovu, nechá mě, abych se chvíli zmítal a kopal do vysokého gejzíru, a pak mé s jedinečnou něhou snáší do svých plodných paží, pokrytých zrnky pisku a slunečními záblesky, „celý tenhle svět chtěl Bruno změnit, ano, všechno, co stojí na pravidlech, zvycích a konvencích, všechno, co samou svou podstatou patři ke strnulým, mrtvým sytémům.,. Kdepak Bruno a nihilista Najednou se zajíkne, s podiv- ným chvatem se ode mne vzdáli, hlavu zdviženou, a zanechává za sebou ve vodě dvě obzvlášť slané brázdy. V tu chvíli jsem vyskočil a vyřítil se za ni, popadl |sem ji za krk a vztekle jsem šeptal: „Mesiáše, okamžitě Mesiáše, sem s ním) Jinak..Vyděšeně se na ntne podívala a ustrašené se usmála. Všechna její namyšlenost byla ta tam tváři \ Ivář hněvu, kleiý ze mne přímo prýštil. ,1 >obře, dobřen koktala, „ale pamatuj si, že to ne kvůli lé hloupé scéné, ale jen a jen proto, že vím, že ho máš tuky tak strašně rád, ano," a rázem, jako když někdo rozlomí krajíc chleba, pode mnou rozevřela dlouhou úzkou propast a já do ni po celou věcnost a půl klesal, až jsem se snesl do hustého temného vodníhn doi.péie a za mračny dávného prachu, který tam vířil, jsem celý zmámený bloumal obrovskými vodními džunglemi, chvátal jsem po stále se větvicích stezkách, po obou stranách husté porostlých skličujícími keři, které nesly velké, ale vyprahlé plody myšlenek, kterých nikdo nikdy nepoužil, obrovskými kapradinami náčrtů, které strnuly na polovině cesty, živými ploty vinné révy, která dala vypučet báchorkám hajných národů, a klestil jsem si cestu průsvitným listovím, tak spletitým, že mé až dusilo, a jak jsem se kolem chvatně rozhlížel, strašným hlasem jsem do vody vzkřikl, že tohle není to důležité, tohle že není ještě ta kniha, to autentické dílo, psané ve skutečné velikosti života s jeho skutečnou hloubkou, se vší členitostí a přesnosti, ten jedinečný lesk geniální epochy, který Bruna v dětstvi jednoho rozverného jara uchvátil, strašné dlouho předtím, než celý svět začala znetvořovat strnulost smrti... Vztekle vrčela, křikla na mne „Dooost!" a odhalila přede mnou ostré zelené útesy a prý: „Přestaň už konečné slídit a takhle mé trápit!" A já zas rval; „Pravdu! Chci (o. co v tobě nechal on\ Tu vůni spáleniny! Tu jedinou včtuT kterou siačil sám sobě říci ve svém jazyce, větu, 246 247 kterou mu nikdo nemůže vzít, nebo aspoň okamžiky, které té geniální vété, kterou nikdy nepochopím, předcházely! To velké tajemství od tebe chci, a pamatuj si, že tentokrát se nespokojím s ničím jiným!" A ona naříká a odplivuje si, dělá, jako kdyby mé vyvrhovala, pokouši se mi nahnat strach přízraky celých hejn žraloků, které kolem mne vytváří tak, že vrašti pokožku, nebo úděsnými zvuky, které zas vyluzuje tak, že po celé délce Gibraltarské úžiny nechutně funí, ale já už nemám co ztratit, rukama i nohama jí zasazuj u rány a přes rvoucí vlny na ni křičím: „Tu knihu, ten konečný závěr, esencí našeho bytí!" Ona vzlyká, bije hlavou do skal a drtí je jako skořápky vajec, češe si tělo, že to až boli, o kostlivce připomínající žebra potopených lodi, strká si do krku dlouhý voďni prst a vyvrhuje na mne záplavu mrtvých ryb, úlomků zpola strávených korábů, a pak se stáhne do sebe a rázem si k tělu přitáhne všechny své vodní šaty i tisíc kalhotek a odhaluje užaslému slunci nahotu zatopených pevnin, vyprahlé pláně zkamenělého jílu, na okamžik všichni plachtíme vzduchem ryby, raci, sítě, plachetnice, ponorky, utopenci, mušle, starodávné meče pirátů a láhve skrývající poselstvi tro-sečnikii, klen na svých pustých ostrovech už dávno zemřeli, a okamžik nato vody s mohutným řevem znovu vybuchnou, zakryjí potopené souše, prach téch nejsta-rodávnějších památek smi s i v bláto, a pomalu proti mně pozvednou obrovský zelený list papíru, osaměle se vznášející v téch nejspodnějšich vodních vrstvách pode mnou, na který dopadají ojedinělé paprsky světla, které jako by přicházelo zpod něho, a zářící tisíci vzdušnými bublinkami na okraji, zamyšlený, mnicha připomínající list, zaplavující hejna prchajících ryb vágní skleslosti, a já nevím kudy kam, vznáším se nad nim, smčju se a pláču a slabikujú písmena titulu, husté spletená ze zelených řas: MESIÁŠ. ... Právě o velikonocích, koncem března či počátkem dubna, opouštěl šloma, syn Tobiášův, vězení, kam ho na stmít zaviruli po letních a podzimních výtržnostech a prostopášnostech. Toho roku, kdy se stalo to, o cem se bude vypravět dále, vyhlédl chlapec Bruno z okna domu, kde bydlel, právě v okamžiku, kdy propuštěný vězeň vycházel z holičského krámku a stanul na prahu náměstí Svaté Trojice. Pohybem ruky pozval Bruno starého přítele k sobě do domu („Nikdo tu není, Slomo!"), aby se podíval na jeho kresby, vyvěrající z geniální epochy, oné časové prázdnoty v nudě a zvyku. Během těch několika málo úžasných dnů se malému Brunovi podařilo rozbit pomoci štětce těžké železné obruče, které nás svírají, a prorazil cestu záplavě světla, první opojné předzvěsti rozkvětu... Šloma, propuštěný vězeň, se díval umytý, ostřihaný a voňavý na kresby, které mu jeho mladý vnímavý přitel předložil. „Dalo by se říci." řekl nakonec Šloma, když si je důkladně prohlédl, „že svět prošel tvýma rukama, ubyse obnovil, aby v nich zlenivěl a svlékl se z kůže jako kouzelná ještěrka. Ô. myslíš si snad." pronesl naléhavě, „že byt:h byl kradl a páchal tisíce hloupostí, kdyby se svět neopotreboval a neupadl, kdyby v něm věci nebyly ztratily své pozlátko - daleký odlesk božích rukou ? Jak nezoufat, jak neklesat na duchu, když je všechno zamčeno na sedm západů, zazděno nad svým smyslem a všude klepeš jen na cihlu jako na stěnu vězení? Ach, Bruno, měl ses narodit dřív. " ,, Tobě, Slomo, " řekl Bruno, „mohu prozradit tajem-ství těch kreseb. Již od počátku se mě zmocňovaly pochybnosti, zda jsem opravdu jejich autorem. Někdy mi připadají jako bezděčný plagiát, jako cosi, co mi bylo napovézeno, podstrčeno... Jako by něco cizího použilo mého nadšení pro vlastni, mně neznámé cíle. Musím se 248 249 U lotii přiznat, 'dodal Bruno tiše, hlcdč přitom Šlomovi do oči, „tepem našel Autcntik..." Ano, takhle ke mně promlouval ve své povídce Geniálni epocha v knize Sanatorium i\'a večnosti. Co však byl onen „Autentik", to jsem se nikdy nedozvěděl, protože Slonia, syn Tobiášův, otrok vlastnieh vášni a možná i zbabělec a zrádce, využil příležitosti, která se mu naskytla, a že byl v domě s malým Brunem sám, pohotové ukradl korále služebné Adély, její šaty 3 střevíce, ty její lakové střevíce, které mu tolik učarovaly. {.Chápeš ne-stvůrný cynismus tohoto symbolu na ženské noze, provokaci jejího prostopášného našlapováni na těch ob-myslných kramflíčcích? Jak bych té mohl ponechat pod nadvládou tohoto svmbotu! Bůh chraň, kdybych to měl učinit... ") Ten okamžik jsme ztratili všichni. Sloma, syn Tobiášův, jsem byl já. Znovu jsem jím byl. Na okamžik mě propustili z vězeni. A stál jsem „vymydlený a omlazený, s pečlivé ostříhanou hlavou, na břehu velké prázdné mušle námestí, přes niž plul nebeský' blankyt bez slunce. To velké, čisté námestí leželo onoho odpoledne jak sklenená báň. jako nový, nezačatý rok. Stál jsem na jeho hřehu celý zevšednělý a pohaslý, zasypaný blankytem, a nemohl si dovolil lámat svým rozhodnutím tu dokonalou kouli neopotřebovanéha dne." Do hebrejštiny to přeložil Joram Brunowski. Za okny jsem pozoroval malého chlapce s lebkou tak trochu ve tvaru trojúhelníku široké vysoké celo, ostrá brada. Zpočátku mi připadalo, že to já se na sebe dívám z některé skleněné tabule, ale pak jsem poznal Bruna, toho úžasného drobného chlapce, věcně zapáleného myšlenkami, které se nesrovnávaly s jeho věkem. Zavolal na mne: „Jsme teď sami na celém náměstí, já a ty. " A smutně se usmál a dodal: „Jak prázdný je dneska wčt. Mohli bychom ho znova rozdělit a pojmenovat... Pojď na chvilku ke mně, ukážu ti své výkresy. Nikdo tu není, Momiku!" \9) Sotva jsem opustil kruhový jas náměstí Svaté trojice n vešel do temného průjezdu Brunova domu, začalo se náměstí rychle plnit lidmi a mně připadalo, jako bych byl svým příchodem dal znamení, že tná začít představeni s mnoha účinkujícími. „Podívej," řekl mi Bruno, stojící u okna, ,.jsou tu všichni" A opravdu, všichni lidé z města, všichni naší známí a Brunovi příbuzní, žáci z jeho třídy, profesori z. gymnázia, mezi nimiž vynikali oba profesoři kreslení - dlouhán Chaszónstowski a nevysoký Adolf Arendt, sířící na všechny strany esoterické úsměvy a príjemnou vůni tajemství. Zahlédli jsme i bláznivou Tluji, tu Tluji, která často přebývala v zahradě plné kopřiv, kde spala na posteli, která měla jen tři nohy, mezi hromadami smetí; byl tu 1 strýc Jeroným, vysoký, s orlím nosem a hrůzu nahánějícíma očima. Strýc Jeroným, který od té doby, co mu prozřetelnost jemně vzala z rukou kormidlo lodi bytí, nevycházel z ložnice. Sedal tam, zasmušilý a nasupený, každým dnem zarůstající čím dál fantastičtější kožešinou a vedoucí mlčenlivý boj plný nenávisti s obrovským, jako patriarcha zasmušilým Ivem, skrývajícím se mezi palmami na obrovském gobelínu pokrývajícím celou stěnu v pokoji strýce a zakřiknuté tety Reticie. Byli tam úplné všichni - sousedi, jejich děti i jejich psi, vyzdobeni slavnostními stužkami, malá hlučná skupinka učňů z rodinného obchodu s látkami Henrietla, kteří se jako obvykle drželi v patách hezké služebné Adéle, vykraču- 250 251 jici si v nových lakových střevících, dřímající i v chůzi, rty lehce pootevřené ke zbloudilému polibku, blůzu po-rozhalenou... „Co se to děje?11 zeptal jsem se Bruna, „co to tu všichni slaví"?" „Mesiáše," odpověděl chlapec a naznačil chvatně rukou před okenní tabulí jakési magické znamení. Záře na náměstí sílila, už sc tam nebylo možné dívat, aniž člověk oslepl. Lidé tam venku jako by byli prozařováni zevnitř, střídavé se zalévali září a zase temněli, jako by byli všichni spojeni s jediným zdrojem síly, která dosud nebyla náležitě připravena. Když jsem se podíval na Bruna, nepochyboval jsem, že tím zdrojem sily je on - na čele, na jeho věk příliš širokém, mu vystupovaly žily jako pláty příliš rozpálených kamen. Obličej mu co chvili vzplanul silně rudým světlem a vzápětí zas silně zbledl. Avšak zároveň se změnami vynakládané energie v něm probihala i změna jiná, kterou jsem zprvu nechápal - mezi jednotlivými vzplanutími a ochabováním totiž Bruno chvátal vpřed i zpátky také v čase. Hned to by] dospělý člověk, plný energie, sálající obrovskou silou, a hned sc zas vstřebával do podoby citlivého, živého dítěte, snažícího se sevřít vlastni přitišnost ubohými obručemi té la, a potom,.. Ale co se to děje? On vám se vrací ještě dál, až k baculatým tvarům malého děcka, k hebkosti... „Bruno!" vykřikl jsem, „ovládej se přece!" Podíval se na mne, v závrati toho střídáni času celý zářil světly všech barev spektra, slabě Sc na mne usmál a pokrčil rameny na znamení, že už nemůže nic dělat. V tu chvíli vstoupil na náměstí Mesiáš. Přijížděl od Samburské ulice, nalevo od našeho okna, po úzké cestě mezi kostelem a domem, kde bydlel Bruno. Přijížděl, jak se slušelo, na malém šedém oslíku, zašpiněném nekonečným putováním. Na konci náměstí oba zastavili a Mesiáš z oslíka sestoupil. Vrhl na Bruna jediný pohled u ten mu odpověděl na souhlas lehkým pohybem hlavy. Ta výměna pohledů byla natolik intimní, že dokonce ani já, který jsem stát vedle Bruna, jsem nezahlédl Mesiášův obličej, Ale zato jsem zřetelně viděl, jak láskyplně plácl rozevřenou dlaní oslíka po hřbetě, to aby ho pobídl, aby šel dál. A v tu chvili se stalo něco podivného. Mesiáš sám ustoupil a byl ten tam. S nepředstavitelným zklamáním jsem se podíval na Bruna, ale ten se jen usmál a očima mi naznačil, abych sc díval na náměstí. Osel tam procházel mezi lidmi, ale nikdo si ho nevšímal. Osli byli na náměstí i v ulicích města zjevem příliš častým. Ale všude, kde oslík svou krátkou oháňkou zamával, se najednou začalo něco dít. Lidé jako by na okamžik strnuli na místě a pak procitli a šli dá i jeden vedle druhého a povídali si & přáteli. Ale hned bylo jasné, že vlákna, která je spojovala, se přerušila - na tváři těch. na něž oslík oháňkou zamával, se začal zračit úžas a zmatek. Užasle se dívali jeden na druhého, jako by se viděli poprvé. Jazyk se jim v ústech vzpričoval. Zdálo se, že se dusí, že si nemohou vzpomenout ani na to, jak se má dýchat. I jejich kroky byly mnohem pomalejší - všude bylo vidět klopýtající nohy a podklesávající kolena. Pohyby byly najednou strašné váhavé a tak trochu křečovité, Lidé se rozhliželi kolem, jako by prosili o pomoc, ale nedokázali pronést jediné zřetelné slovo, z hrdla jim vycházely jen nejasné zvířecí skřeky. Oslík si pomalu vykračoval dál. Polovina kulatého náměti už byla očarována kyvadlem jeho ocasu, zarimeo ta druhá ještě necítila nic. Na jedné straně bylo jen mlčení, pomalé křečovité pohyby a zmatené procitáni, na druhé život pokračoval s hlučným ve ve liru Naniesli \ vpadalo jako člověk, který1 má polovinu tváře ochrnutou, zatímco ta druhá se oddává vysilující ini-mice. 252 252 „Zapomínají," zářil Bruno, „oni vážné zapomínají!" „Co zapomínají?" zeptal jsem sc s úzkostí, ale už jsem to začínal tušit. „Všechno;* odtušil chlapec a obrovským vzrušením se v ústech kousal do tváří. „Všechno - jazyk, kterým mluvili, své lásky, chvíli, která už minula... Podívej!" Celé náměstí teď tanulo v pomalém, unaveném tanci. Osel, jehož práce byla u konce, tu zářící skleněnou nádobu opouštěl, j en na okamžik se zdržel na jejím okraji, a ještě než zmizel dál v ulici mezi dvěma řadami tísnících se domů, s podivným oslim veselím jedinkrál dlouze zahýkal. Jeho zahýkání jako by bylo znamením lidé znovu ožili a já si zhluboka oddechl. Kulaté náměstí v tu chvíli vypadalo jako dítě, které se právě narodilo, a to zahýkání jako by bylo jeho prvním výkřikem. Ale moje radost byla rázem ta tam. Díval jsem se před sebe a vědět jsem, že to, co vidím, nechápu, že se tu přede mnou odehrává scéna sáli vá, šálivá v tom nej hlubším slova smyslu. Jenže kdo ji uchystal? A proč? „latinek a maminka," pošeptal mi Bruno, „podívej se na mého tatínka a maminku." Jeho mrtvý otec a matka. Jeho otec se zachmuřenou asketickou hlavou proroka, věčné ponořený do vlastnich představ, se najednou probral a podíval se na svou ženu, kulaťoučkou Henriettu, které všichni láskyplně říkali Pončík. Něco jí chtěl říct, ale jako všichni na náměstí ani on nebyl s to pronést jediné slovo. „Ne, takhle ne," šeptal zdálky Bruno s fa>rečným vzrušením, „slovy ne, to přece.. 1 oni lo vycítili, a nejen oni. Dole na náměstí byla slova najednou zbytečná jako primitivní nástroje. Němé pocity se začaly v Brunových rodičích nebezpečně zhuš-lovat, neměly však. kudy by vyšly ven. V obličejích se jim objevit úpěnlivý výraz tísné, zapřísahání, vzájemné vášně a posléze hrůzy a zmaru. (. hopili sc za nice, na okamžik se vymanili ze zmatku na náměstí a pokusili se proklestit si cestu společně, Matčina ňadra se roztouženě /vedia a svým pohybem naznačovala nedokončený verš zapomenuté písně; z otcova mozku jakýmsi nepochopitelným způsobem vyzařovaly šílené vize, odrazy jeho zmatené duše a výkřiky žadonící o pomoc a porozumění. Ale bylo zřejmě, že tentokrát neni v llenriettiných silách, aby mu pomohla. Bezmocně se usmívala a pomalu ustupovala, přičemž omluvné kývala rukou, až zmizela v davu. Zároveň - všiml jsem si toho dobře, přestože jsem byl tak daleko - se se stenem přetrhlo neviditelné vlákno, které je kdysi zřejmě spojovalo. „Jaktěživ si navzájem doopravdy nerozuměli,'* řekl Bruno smutné a sklopil hlavu. Ale na druhé straně náměstí, vedle sochy Adama Miekicwicze, se dělo něco veselejšího. Ľdík, mladý muž, mrzák, který s mistrovskou zručností zvedal polovinu svého těla na berlích, se konečně tváří v tvář setkal se svou milovanou služebnou Adélou. Podsaditý Edík, většinu dne vězněný doma krutými rodiči, kteří mu v noci zabavovali berle; bidík, který se noc co noc jako pes vlekl k Adélinu zavřenému oknu. tiskl k okenní tabuli svou znetvořenou tvár a díval se na krásnou služebnou, jak hluboce spi, celá obnažená, nahá. a jak sc na ni vrhají zástupy štěnic, když tam tak bloumá pustinami spánku... Uviděl ji a ona. aniž otevřela oči, 11 viděla jeho. Krátce mezi nimi vzplanula jiskřička a projelo jimi spěšné zachvění, které drobet odstrčilo okolo-stojici, A oni tam stáli, divali se jeden na druhého a Adéliny oči sc na jediný okamžik otevřely - tenká belavá blanka jaku na oku papouška, kleráje věčně skrývala, se na okamžik poodhrnula a následoval světelný záblesk, který jako by způsobila hořčíková žárovka fotografického přístroje. Nahlédla mu až do hloubi duše a beze zbytku pochopila nesmirnost tragédie jeho 254 255 okleštěného bytí. Rázem pochopila, že noc co noc postává za jejím oknem, a vycítila, jak se zástupy štěnic mění v prsty jeho vášně mezi jejimi stehny. Poddala se bolestivé i příjemné křeči a dovolila mu, aby ji v myšlenkách poprvé políbil. Pronikavá, purpurová červeň jí zalila celé tělo, když si uvědomila, že se vůbec nepohnul z místa, že její rty jsou dál poodehýlené a zasněné, a presto že se jí dostalo polibku, polibku divokého a lak vášnivého, že takový už nikdy nepozná.,, „Co se to tam děje?" naléhal jsem, „co jim to děláš, Bruno?1 Podíval se na mne s lehkým zklamáním. „Copak ty to nevíš? Ty to nechápeš? Přišel Mesiáš. Můj Mesiáš, A oni zapomínají. Už jim není k ničemu nic z toho, co uspokojovalo potřeby toho žalostného podvodu jejich předchozího života. Maji jen to, co maji právě teď - a to je přece až až," řekl a zdviženým obočím naznačil lehký pohyb směrem k Edíkovi a Adéle, kteří, přestože stáli uprostřed mohutného davu, se z něho už začínali vyčleňovat, obklopeni tenkými vlákny světla. „Stávají se z nich umělci, Slomo, velicí tvůrci! Velcí jako člověk sám!" „Umělci? Já tady vidím jen ubožáky, na které sc sesypal jejich vlastni svět!" „To j en proto, že ještě přesné nechápou, co se po nich vlastné chce a čeho led" jsou schopni," uklidňoval mě Bruno a jako rybka plul místnus;;. vesele mrskal ocáskem, převracel se naznak a zase stál na nohou vedle mne: „Tvorení v tom nejplnějším slova smyslu! S veškerou jeho naléhavostí! Ach. Šlomo, geniální epocha, o které jsme pořád snili, já ve svém psaní a ty ve svém vězení, je tady! I ty záhy pochopíš, že všechny ty tisíce let existence, které mu předcházely, byly jen ubohé skici, prvotní váhavé pokusy evoluce..," Na náměstí se skupinky rozdělovaly na jednotlivé prvky, členové rodin se rozcházeli, užaslí a s chvilkovým Intenzívním pocitem litosii, aniž chápali, proč už je nic nedrží pohromadě a že je možná nikdy nic nedrželo. Dva vážení profesoři kreslení, zabraní do živého hovoru o skvělém básníku Jachimowiezovi, umlkli uprostřed věty. Jejich ruce ještě ve vzduchu črtaly spletitá schémata argumentů, ale ro už v nich pec, tavící jejich nadšeni ve slova, vyhasla. Stáli si tváři v tvář, s údivem pohlíželi na vlastní ruce, které se ještě zmítaly, a pak se bez lilosti vydali každý po svém. Přitom se pokoušeli z posledních sil myšleni rozpomenout, jak se jen mohli tolik vzrušovat všemi těmi strnulými slovy a strnulými ver£L „Nemají literaturu," zářil Bruno, „nemají vědu, náboženství, tradici, dokonce i Edík a Adéla už na sebe zapomněli..." Měl pravdu, ti dva už se od sebe vzdalovali každý na opačný konec náměstí a na jejich tváři nebyla ani troška žalu. „Není stesk po tom, co byloh" vedl si dál svou Bruno, „je jen touha po tom, co bude, neexistuji nesmrtelná díla, neexistují věcné hodnoty kromě tvořeni samotného, ale to není vůbec hodnota, ale biologický pud. právě tak silný jako kterýkoliv jiný. Podívej se na ně, Slomo - nepamatují si nic. co předcházelo tomuhle okamžiku, jenže ten okamžik ve světě tohohle náměstí se nerovná jedinému úderu kostelniho zvonu. Je to. abych tak řekl, krystal času, který obsáhne přesné jednu zkušenost, a ta může trvat rok nebo třeba jen vteřinu, ano, můj nuly Slomo..." pokračoval Bruno; teď vypadal ve všem všudy jako ryba, jak si tak s požitkem plul na zeleném listu papíru nasáklém vodou, který se pod námi vznášel v propasti. nTohle jsou lidé bez vzpomínek, duše prvotřídní, které k tomu, aby mohly dál existoval, si musí každým okamžikem znovu vytvářet jazyk, lásky i příští okamžik a s nekonečnou námahou křehkou niti spojovat v/tahy, které se vzápětí zpřetrhají..." 256 251 „Ale loje přece kruté, Umno, strašně kruté!" křičel jsem a zalykal jsem se vodou, najednou plný úzkosti. „Tohle přece nemůžeš lidem udělat! Všichni nejsou z lás-.,, z takové primitivní látky! Mezi námi je i pár takových, kteří opravdu potřebují určitý řad, zákony, pravidelno-... Bože můj, podívej se tamhle!" Na kraji náměstí vedle poštovní schránky, právě tam, kde nenasytní mravenci zapomnění rychle a účinně oddělovali poslední vlákna minulosti od právč uplývajici chvíle, stál Brunův starý strýc Jeroným. Podstupoval zřejmě hroznou zkoušku; změny, které s sebou přinášela nová doba, vystavovaly této zkoušce jeho křehké bytí. Celý se chvěl. Potil se a ztěžka dýchal. Teta Reticie se na něho zoufale dívala a neodvažovala se ho dotknout. Pod jeho elegantními šaty byly patrné podivné výstupky, které se objevovaly hned tu, hned onde. Bylo zřejmé, že nikdo nechápe, co se to děje, snad ani sám strýc ne. Ztěžka se opíral o poštovní schránku (která uvnitř taky jen vřela, to jak se v ní rozkládaly na jednotlivé prvky všechny dopisy, slova a pocity zachycené v písmu, všechny poslané ještě před touhle revolucí) a se zavřenýma očima a zmučeným obličejem naslouchal bouřlivé debatě, probíhající v něm samém, A pak se stalo něco, co náš ubohý jazyk nemůže přesně zachytit, může podat jen suchý á bezbarvý zápis té věci, Ze strýcova zkoušeného těla totiž najednou zazněl slabý zvuk exploze a hluboké oddechnutí, jako by se někomu ulehčilo, a rázem bylo nade vši pochybnost jasné, že teď jsou ze strýce (řvu. Že vleklý boj mezi nim a starým lvem vyvedeným na gobelínu teď náhle končí jakousi dohodou, necekanou, avšak výhodnou pro oba, a že se jim konečně podařilo skoncovat spojenými silami s nepřátelstvím, které j c léta dusilo, a za cenu menšího ústupku ze strýcovy strany - svolil totiž s tím, že se uvnitř tčla trochu zmenši a uvolni něco místa Ivu - mohli od teto chvíle vést oba snesitelný a možná i pří-leimty žkoi ve dvou. Ano, hned bylo zřejmé, že se k sobě dobře hodí. Ze celý ten dlouhý a zuřivý boj mezi nimi - kdy se lev chycený v gobelínu vztyčoval na zadních tlapách a z jeho hrdla sc dral lemný řev, zatímco strýc před ním propukal v řev připomínající psi štěkot - ve skutečnosti jen zakrýval silnou přitažlivost a zoufalou touhu, která spo-lovaia la dvě osamělá uvězněná srdce, příliš hrdá na to, aby to přiznala. A teta Retieie, která si při jídle vždycky hleděla sednout mezi strýce a ložnici, podléhající moci gobelínu, ta tet3 Relicie, kterou jsem měl rád a v níž každý viděl mohutnou přehradu rozumovosti oddělující dvě rozbouřená jezera šílenství, teď byla odhalena v celé své malicherné, fanatické ubohosti a všem bylo rázem laiinc, že její existence má smysl, jenom když ztělesňuje stará pojetí „pořádku", klidu v tom jeho nejubožejsím slova smyslu, a opravdu, leď když ztratila smysl živo-1a... Ne, nemohl jsem se dál dívat, co se to s ní u té červené schránky na dopisy děje,.. a teď. Bože, na dlažbě náměstí,,, „Už se můžeš díval," řekl s jistým uspokojením Bruno, „už j e s ní konec." A když jsem odmítl vzhlédnout, zašeptal mi Bruno, aby mě utěšil: „Lidé jakí) teta Relicie jsou přece. Šlomo, ty duše horší kvality, jak jsem se o nich zmiňoval, takoví, co existují jenom jako druhořadé nástroje bytí a žiji I tvůrčího napětí většiny lidí, kteří jsou určitě původní. (Iptxlstatncni jejich existence spočívá jenom v tom. že nám neprestávaj i věčně připomínat strašná nebezpečí, která nám hrozí, když oni sami tu nebudou... Ach, Slo-mo, 2 toho, jak se tváříš, vidinrL že tě tohle všechno strašně děsí... že je ti to hrozně cizí... A přece právě v tomhle je šance nás všech začít znovu žít, tak, jak to chápeme ty .1 já, protože jinak jsme jen kamenné sochy, od narození 258 259 do smrti chycené v pasti, a nemáme tu nej menší naději vymanit sc ze skály, v níž nás jen v náznacích vytvaroval moudrý, ale možná ne geniální sochař, nebo snad geniální, ale určitě ne soucitný. A Mesiáš, Slomo, nás volá ke svobodě, propouští nás z pasti kamene, nechává nás vznášet se jako nic nevážící útržky papíru prostorem náměstí, kde si co chvíli zřídíme nový život a letmým setkáním dvou napíšeme celé eposy, vždyť tobě je přece právě tak jako mně jasné, že všechny ostatní cesty vedou k fiasku, k porážce a vězeni, k té staré kultuře trpící elefant iázou..." Mlčel jsem. Byl jsem otřesen jeho úžasným sebevědomím a pýchou, s níž si myslel, že všichni uvažuji jako on. Ne že bych s nim do jisté míry nesouhlasil, ale takovéhle radikální převraty je třeba jaksepatří opatrné promyslet, naplánovat je, dal jim určitý základ a systém. Zalétl jsem pohledem k chudince tetě Reticii a znova jsem se zachvěl. Radši se nedivatl Tak krutý konec přece mohl potkat i jiné. Mimochodem, úmyslně říkám „konec" a ne „smrt", poněvadž to, co se vážené tetě stalo, bylo těžké za „smrt" označit. Vedle červené schránky na dopisy spočívala na kamenné dlažbě námestí bez ladu a skladu podivná hromádka čehosi, co připomínalo nejspíš tak piliny byla to zaručeně hmatatelná sedlina všech těch přídavných jmen. sloves a času, kterým teta sloužila za spojnici. Studená, lhostejná hromádka. „Jako byla za živa," usměje se Bruno, poslouchá totiž všechny mé myšlenky, ,.ona opravdu není mrtvá, Šlomo, protože nikdy doopravdy nežila, nežila tak, jak to chápeme... a tak dále. Jisté jsi mě ani na okamžik nepodezíral, že zabijú člověka jen proto, abych udělal jiné lidi šťasmými?' Hněvivě jsem se od něj odvrátil. Náměstí teď zachvátilo nové mrazení. Zdálo se, že ztratilo něco té hrůzy a děsu, jimiž se vyznačoval počátek nového věku. Tak jako to bývá s lesy, které shořely na prach, začaly i tady vilězit sily života a prvni zeleně lístečky už vyrážely -rodiny se skutečně úplné rozdělily a jejich průsvitné pro-vazce ležely v klubcích po celém náměstí, ale to už se zns na okamžik vytvářely rodiny nové, sestávající někdy /jediného člověka, který tak překvapivé našel štěstí, jaké nepoznal se ženou a dětmi. Nová přátelství zrála mezí lidmi, o nichž by nikoho jaktěživ nenapadlo, že maji néco společného. Tak milý Adolf Arendt, ten malý profesor kreslení, zcela propadl vztahu (podle mého soudu tNpnému) s bláznivou Tlují a nad jejich hlavami se jako rozvětvené parohy splétaly úžasné možnosti jejich představ a bláznovství. Brunů v mrtvý titec konečně uskutečnil svou dávnou velkou touhu a jako veliký pták se vznášel nad náměstím i nad celým městem. Totiž ne že by se mu byly nohy odpoutaly od země. to ne, ale všem, kdo tomu chtěli uvěřit, bylo jasné, že ten člověk je létáním přímo nabit. Nej podivuhodnej si na tom všem, co se přede mnou odehrávalo, bylo, že se to dělo v naprostém tichu, nezne-svčeeno slovy. Přesto náměstí kypělo šepotem a sluchem postřehnutelnými zhuštěninatei vjemových výparů, které tu pro zoufalou nemohoucnost našeho jazyka nemůžu vylíčit. Můžu říct jenom tolik tak jako slepec je obdařen vyvinutým sluchem, který má jeho vadu vyrovnávat, začaly nyní tyhle němé esence, postrádající jméno i slova, předvádět své nejskrytějši výrazy a lidé na nové podněty okamžitě odpověděli s dosud nepoznaným instinktem. Zřejmě docházelo i k rychlým mutacím smyslového vnímání. Všechno tanulo v těch nových úchvatných snahách. „Tak teď už chápeš?" zeptal se Bruno klidné. „Všichni jsou umělci," A opravdu, je třeba říci, že s výjimkou tety Reticie a několika dalších případů proběhlo revoluce bez obětí. Zdálo se, že lidé jsou šťastnější a plnější života než dřív. Krev jim v tepnách šuměla jako vino, slyšel jsem ji do- 260 261 konce zpíval. Pokožka lidi se leskla a jako by ji něco zevnitř mírně ozařovalo. Na každém kroku muži a ženy s úžasem i potěšením naslouchali vlastnímu ningu a souhlasně, šťastné pokyvovali hlavami. Skutečnost, že existují Jim rázem připadala jaksi hmatatelnější tak jako kdysi jejich vyčerpání a slabost. Život sám teď byl pronikavým, dráždivým potěšením. Vedle schránky na dopisy stál strýc Jeroným a hladil si dlaní svůj krásný knír. Jinde bylo vidét muže a ženy1 kteří nacházeli potěšeni v nádherné vášni, ta však ty kolem am v nejmen-ším neuváděla do rozpaků (já sám jsem se raději díval jinam), „Ale Bruno," řekl jsem zmateně, „ty nám tu nabízíš svět, kierý bude žít jen tvořivou vášní. Cožpak v lakovém světě nebude opravdu myšlenka na zabiti možná?" Drobounký chlapec ke mně pozvedá planoucí černé oči. Pluje po listu papíru mezi rasami, jako kdyby se procházel zahradou. Mali ráéci poustevníci před nim chvátají do husté spleti písmen, aby se tam uhnízdili, mořské sasanky ho vzývají pažemi Madony. „Rek-ně-me,"' protáhne Bruno zpévavé. „řekněme, že v případe nějaké deformace se laková myšlenka skutečně vyskytne, pak je ale přece nad veškerou pochybnost jasné, že se nebude moci uskutečnit ani v myšlenkách toho dotyčného. Nebude jí ani moci porozumět, nebude ji schopen pochopil, Slomo! Bude to pro něj jen vágní, pomíjivý pocit úzkosti, protože bude zcela odporovat tomu nej základnej Šímu přikázání jeho života. A nejen myšlenka na zabití, můj milý Šlomo, ne - i každá myšlenka, která má v sobě špetku hořkého koření slabosti, strnulosti, zkázy a strachu. Takovýmhle myšlenkám nebude nikdo rozumět tak jako v tom starém světě člověk nemohl doopravdy pochopit, když přišla řeč na člověka, který vstal z mrtvých, nebo na čas, který začal najednou plynout obrácené. Já tady s tebou přece, Slomo, mluvím o docela jiném životě, o příští etapě ve vývoji lidstva... Vždyť j sme se dohodli, že sl svět rozdělíme, že ho znovu pojmenujeme. Nebo toho teď snad lituješ, Slomo, a zase ní vybereš tu snadnou cestu? Díváš se na Adéliny blýskavé střevíce a zase se chceš vrátit do svého vězení?" Podíval se na mne a očima mě zapřísahal. Připomínám si v duchu rozhodující argumenty proti jeho marným myšlenkám - tak třeba jak obstojí v takovém světě právo a spravedlnost, rozvinutá systematická véda, a co politika a mezistátní smlouvy, vojska a policie, a co... Ale myšlenky mi názem ochabnou a na mne padne smutek. Všechno to přece ztroskotalo, zklamalo to tak,., lak zabijáčky, a na světě není síly, která by zabránila, aby to neposloužilo jako nástroj těch nejstrasnějších věci. Znamenali snad, ptal jsem se vztekle sám sebe, Roosevelt a Churchill „dobro"? Proti zlu jsme postavili své tanky, letadla a ponorky. Jiné zlo. Zcela jsem propadl úzkosti. Chtěl jsem vylézt z moře. jit domů a zapomenout, že jsem tu vůbec kdy byl a kladl tyhle otázky. Ale nemel jsem v sobě ani tolik síly, abych pohnul prstem. Zase mě zklamou Ponořil jsem celo do vody. Neni možné, aby tohle byl náš věčný úděl. Bruno se musí mýlit. „Řekni mi, prosím," ptám se ho a marně se snažím, aby to znělo bezstarostné a pichlavě, „proč si myslíš, že ty osamělé útržky papíru, které se vznášejí ve vzduchu, se vůbec budou chtít spojit, rozmlouvat a tvořit? Co jim brání v tom. aby se prosté snesly na dlažbu náměstí nebo si jen lak nevědomé poletovaly vzduchem? Řekni, Bruno!" .Tys mě vůbec nepochopil," povídá smutně chlapce, povídá ryba, a pomalu a se zjevným zklamáním mi vysvětluje, co jsem měl pochopit už dávno. „Jsou to všichni lidé, a tedy tvůrci. To j c jejich úděl. Je jim to dáno samou jejich podstatou, tvořit svůj vlastní život, lásku, nenávist, svobodu i poezii. Všichni jsme umělci, Slomo, 262 263 to jen několik z nás na to zapomnělo a jiní o tom radši nechtějí nic vědět, to že cítí jakýsi podivný strach, který já vúbee nechápu, Jsou takoví, kteří to chápou až na prahu smrti, a jiní - jako jistá teta, o které se z úcty k zesnulým nebudu zmiňovat jménem - kteří to nepochopí ani pak., „A co my, básnici, malíři, hudebníci a spisovatelé?" „Ach, Šlomo, ve srovnáni se skutečným, přirozeným uměním jsou literatura a hudba jen řemeslo, náhodná nápodoba, povrchní vykladačství, ncmám-li říct ubohý plagiát, postrádajici fantazii i talent..." „Když je to tak," zeptal jsem se ho velice opatrně, abych mu nezpůsobil příliš bolesti, „co tedy myslíš, jak jsme mohli v tom našem světě žit dál pojistě záležitosti, o které jsme slyšeli a která se připisuje jistému muži, kterého j esté neznáš, ale možná jsi už na něho zapomněl, který zastřelil jednoho Žida. jen aby dopálil svého soka, a řekl mu..." „Už jsem ti přece říkal," přerušil mě hned Bruno, vzrušeně mával ploutví a nechtěl mě dál poslouchat, „už třikrát jsem ti přece řikal, že takovéhle věci se v té prohnilé kultuře mohly a dokonce musely dít." Párkrát zakroužil kolem vlastní osy, ponořil se do hlubin a pak se zase přede mnou vynořil, přičemž mu ocas sloužil za kormidlo jako spermii plné života. „Teď všichni pochopí," řekl, „že ten, kdo zabije jednoho člověka, tak zničí jedinečné idiosynkratické umělecké dílo, které už nikdy nebude možno rekonstruovat.., Celou mytologii, nekonečnou geniální epochu..." Najednou se odmlčel a vrhl na mne podezíravý pohled. Snad se v duchu ptal, zdali to, co jsem vyprávěl, nějak souvisí s nim. Drobný obličej mu střídavě kolísal mezi zevnějškem chlapce a ryby. Oči mi na okamžik oslepil matoucí záblesk, blýskavá šupina střevíce ci kolem plující ryby, Adélina střevíčku či záhybu blyštivé vlny, vyslané ke mně, aby odvedla mou pozornost, a když jsem se zase podíval, viděl jsem, že Bruno má záchvat strašného chvění a třesu, během něhož se neustále smršťuje, ani ne tak co do velikosti jako spíš co do podstaty, co do bytí, které bylo najednou jaksi éteričtější, holé, tak nějak staženější, ne v obvyklém slova smyslu, ■le v tom, který jsme Bruno a já... Na okamžik zas přede mnou nabyl konkrétni podoby polovina obličeje, skulina úst, jedno oko a pulsující zábra. Se strašným úsměvem řekl: „V našem novém světě, Šlomo, bude i smrt výlučným vlastnictvím človeka, Když bude někdo chtít zemřít, postačí, když své duši zašeptá tajné heslo, které dokáže vmžiku rozložit genetický kód jeho jedinečné existence, tajemství skutečné podstaty jedince, a nebude už žádná davová smrt, Šlomo, tak jako nebude davový živott" „Počkej!" vykřikl jsem polekané, „teď mě přece nesmíš opustit! Ted\ když jsi mě nakazil takovýmihlc nesnesitelnými touhami! Teď mé přece nenecháš samotného!" „Vždycky můžeš udělat to, co já," řekl. Jit se mnou, nebo si vybrat vlastni cestu." „Bruno," zasténal jsem, ,ja jsem tě podvedl. Jsem slaboch,.. Mám povahu vězně... Já měl ta svá pouta rád... Ano, Bruno, strašně se před tebou stydím, přizná-v;im to jsem zrádce a zbabělec... Divám se na věci právě tak uboze jako Reťicie.., Teď víš všechno... Já se nenarodil pro geniální epochu... Kdyby tu byl Adélin blyštivý střevíc, využil bych příležitosti, ukradl ho a utek! od tebe jako kdysi... jako pokaždé... Pomoz mi, zůstaň se mnou... Bojím se, Bruno!" Najednou sebou mrskl, vypjal své tenké tělo tak, že nabylo určité podoby, a obrovská síla ho s hlasitým hvíz-dotem vsávala kamsi pryč. „Bruno!" křičel jsem, „počkej ještě chvilku!" Strnul na místě a svět zatajil dech. Kovově modré moře. „Bruno." povidám poníženě, „odpusť, že tě v takové chvíli zdržuji, ale tohle je pro mne 264 265 strašné důležité. Nevíš náhodou, myslím opravdu jen náhodou, co to bylo za příběh, co Anšel Wasserman vyprávěl jistému Němci jménem Ncigcl?" Bruno pohnul žábrou a soustředěné zavřel oči, „Ano, to byl báječný příběh,'* řekl a jeho podivnou tvář najednou zalilo světlo. Jenomže... K čertu! Vždyŕ já jsem ho dočista zapomněl!" A s úsměvem, jako by si byl najednou vzpomněl dodal: „Ale jistě! V tom je přece podstata toho příběhu, Slomo, že ho člověk pořád zapomíná a pokaždé se ho musí dobrat znova, vždycky znova!" „A může si na něj vzpomenout někdo, kdo ho jaktěživ neslyšel?1 .Jisté, právě tak, jako si člověk vzpomene na vlastni jíněno. Ve svém vědomí. V hloubi duše. Ne, můj milý Slomo, na světě není nikdo, kdo by tenhle příběh neznal." Jeho hlas slábl. Celé jeho tělo pozbývalo tvaru. Schoval jsem obličej v dlaních. Zaslechl jsem podivný zvuk, jako kdyby nějaké veliké těleso kdesi pohltila neviditelná ústa. Vedle mne zazněl z moře srdcervoucí sten a za okamžik už Bruno nebyl mezi námi. Teď se k ní celý skleslý obracím, ale neodpovídá mi. Polekal jsem se. Doopravdy jsem pocítil úzkost při pomyšleni, že mě teď opustí, právě teď, když ji tolik potrebujú, když mě opouštějí síly a já netoužím po návratu domů ani nemám sílu napsat jazykem trpícím elefantiá-zou tenhle příběh. Pojď. naříkám před ní slabostí a úpěnlivěji prosím, pojď, chci se do tebe zahalit, zapomenout sám na sebe. Brunova samota byla tak tíživá, tak umíněná, že se z nás všech stali samotáři a lidé bloudící... Pohrouženi do kamene, v němž nám přibližný tvar dal sochař moudrý, ale ne geniální, nebo snad geniální, ale jistě ne soucitný, hladovíme, aniž kdy budeme nasyceni, a co horšího - ztratili jsme i tu vášeň, s niž se tvorové nasycují. Jestliže náš život, šeptám jí do drobných vlnek, záhybů jejího těla, spočívá jen v postupném vyčerpávání sebe sama, pak přece všechno, co k jeho vyčerpáváni přispívá, je mazaný skrytý pomocník smrti a my sami jsme jen spoluvinici vrahů. Jsme vskutku zodpovědní vrazi, sledující vlastní dobro, zdvořili a starostliví, ale přesto vrazi. Všichni ti, kdo pod rouškou obránců našeho vlastního klidu na nás páchají ten nejohavnějši zločin, zločin proti lidskosti, všichni ti, které jsme sami povolali, aby nás bránili, a kteří nakonec pomalu zardousí naše štěstí, totiž moc, moc jakákoliv, vyzvědající jedince nad množství či množství nad jedince, soudnictví, které skoro vždycky volí kompromis mezi různými spravedlnostmi, náboženství, které spočívá na tom, že po věncích požaduje, aby se příliš neptali, naši usedlou morálku, naše poslušné stádo času, jehož minuty shánějí ručičky hodin do houfu jako ovce, strach a nenávist v nás, ty dvoje kleště připomínající paže, jimiž od sebe zaháníme sebemenši trošku porozumění a lásky, tu naši zlou bohorovnost, co všechno tohle je, ne-li zatuchlý kanál, kterým si klidné plyneme vstříc smrti a občas nalezneme trošku ubohé útěchy v závistivém milosrdenství, opatrné lásce, radosti s ručením omezeným a podezíravé vášni, ale to všechno jsou jen konzervované návnady a dokonce i já už chápu, že člověk - člověk v tom smyslu, v němž to slovo říkáme Bruno a já - je schopen větších útěch a radostí, nesrovnatelně větší škály barev... „Tak teď mluvíš," řekne klidně ona, oči mírně zarudlé tváří v tvář slunci, které nad námi zapadá. „Teď už konečně začínáš chápat.*' Rozestře trochu své vlny, posílá je líně pryč, široké a klidné, najednou celá šťastná. Mlčky plaveme kolem té polské vísky. Najednou mi voda V ústech zesládne. Ochutnám znovu a vidím, že jsem sc nemýlil. „Doslal se až do řeky?" 2Wi 267 „Jak vidíš." „A co vodopády? Jak proplul těmi vysokými vodopády? Jak plaval proti proudu?** „Tak, jak to jedině uměl." Ticho, Potom se zeptá: „A co ty? Jak se přes vodopády dostaneš ty?*' „Na to se mě teď neptej." „Tak ty už jsi zase jako dřív, Neumane? Už začináš zapomínat?*1 „Jak tě může napadnout něco takového? Teď? Po Brunovi? Po tom všem, co jsem ti řekl? Styď se!" Ale kousek od sebe se vytvořily dva víry a budily dojem, že se trošku usmívá a ve tvářích že sejí dělají dolíčky. „Zvláštní," řekne a olízne si rty, „mí malí vyzvedači mi říkají, že už teď lituješ většiny toho, cos mi ře-... A le co na tom sejde! Tohle je tvůj život, ne můj. Pokud se tomu vůbec dá říkat život. Skoda, veliká škoda. Na okamžik jsem ti uvěřila. Na chvíli jsem dokonce... Dokonce jsem věřila v tebe,** Slyšel jsem opravdu v jejím hlase nečekanou něhu? Měl jsem snad v jejích slovech vycítit vřelý tón? Neodpovídá. Trošku se ode mne vzdaluje, plave naznak. Slunce ji laská posledními paprsky. Vypadá teď jako Van Goghova kulatá paleta, když maloval širé zlaté lány Nizozemí. Tak strašně krásná, tajemná a zralá mezi závoji oblak, spojujícími se nad ní na obzoru. Všiml si Bruno její krásy, nebo byl celý pohroužen sám do sebe v tom úsilí, které ani na okamžik neustávalo? Uměl jí dávat drobné dárky, z lásky či jako projev pozornosti, ten její muž? Míči. Na čele jí najednou vyvstanou drobné modravé žilky. Člověk jako on si její krásy jisté nepovšiml, zato si ve vlastním nitru hned vytvořil své vlastni uzavřené jezero a v tom si plul. Jenže ona si lásku zaslouží. Rozhodně ano. Možná dokonce i lásku někoho méně nároč- ného než Bruno. Člověka skromnějšího a praktičtějšího, který by ale nepostrádal jistou poetickou citlivost, který by si dokázal povšimnout jejích drobných odstínů, který vc srovnání s naším vznešeným, transccndentálním, nekompromisním Brunem pochopitelné není nic, ale snad právě proto, že jc tak pohroužen do každodenní drobné existence, že je tak zřejmým výtvorem prohnilé společnosti, že je tak lidský, takový člověk, říkám si. rozhodně mo-.....Tak už přece mlč," řekne a vrhne mé jakoby náhodou na ostrou skálu, která tam před chvíli určité nebyla. „Teď mlč, Neumane," řekne znova, tentokrát o něco jemněji, a aby mé utěšila, přejede mi přes bolavý bok. „Budeš lam mít menší ranku, jako měl Bruno. Ale ta tvoje se zahojí. Ty jsi z těch, kierým se rány hojí. Ale počkat, co se lo děje'1 Někdo tě volá!" „Pane Neumane! Mister Neuman!'4 Na břehu stojí moje bytná ve smutku. Horlivě mává. Starosta už zřejmě odjíždí do Gdaňská. Musim vylézt z vody a vydat se na cestu. Pozítři už budu doma. Doma.,. Jak podivně a fádně 10 slovo najednou zní! ,,Jsi docela milý," pokračuje v naši přerušené rozmluvě a znovu mi na útěchu olizne bok. „ale ke mně se nehodíš. Ty jsi, můj milý, omezený...** trochu zaváhá, útesy na vzdáleném obzoru najednou vyprsknou smíchy, ,Jsi omezený na oblast břehů, ano, ty se ve mně sice rád občas šploucháš, ale radši to děláš blízko NI, to pro případ, že by ti najednou hrozilo nebezpečí, a taky pro případ, že bys najednou dostal chuť utéct někam strašné hluboko do mne, Ano, Neumane, jsi opatrný. Jsi asi tak něco jako poloostrov. Určitě,*1 Potlačím zasténáni. „A teď,*' zazněl její hlas radostněji a ona přede mnou roztančí vlny, „teď mi udělej poslední laskavost (nezlob se na mne kvůli té poslední prosbě) a kvůli mně mysli na 269 něho, můj milý, naposled na něj ve mně mysli, na našeho Bruna, moc tě prosím, vždyť se už za chvilku rozloučíme, ne? A já už nebudu mit nikoho, kdo by mi o něm takhle vyprávěl, o mém milém Brunovi, jak tam tak stojí sám na konci hráze v Gdansku, mysli na něho, jen abych na něho mohla myslet s tebou, vždyť víš - menši zdravotní potíže... Moc té prosím. ..lL Mrká svými dlouhými řasami z těch vodních, s mírným chvěním rozvírá chřípi. Ne, nezapůsobí na mne svými lacinými kouzly, těmihle vodními barvami žen-ství. Zrovna na něho nebudu myslet, ať si pukne í Nepodaří sejí vést mě jako náměsiěné děcko, jako 2amilovaného do přístavu, tam na konec hráze, hranici starého světa, ne! Jsem silnější než on, mne nepovede do drobného deště, kanoucího na něj jako slzy, je tak strašné hubený, vysvlečený do naha, jen hodinky mu na okamžik zůstaly, hodinky měřící ještě ten starý čas, a on v zoufalství, namáhavé a že nemá na vybranou, skáče ze špičky nosu té obrovské roztažené zdechliny, osamělý jako prvni pohan, který se od totemu pozvedl k neviditelnému Bohu. jak nádherný let. Buj n o. jaký rozlet a vzlet - A ona vedle mne propukne v přidušený smích. K čertu! 270 (1) Když se jim ho nepodařilo zabít ani potřetí, hnali Němci Anšela Wassermana do úřadovny velitele tábora. Za nim běžel mladický německý důstojník jménem Hóf-fler a poháněl ho výkřiky schnell. Dovedu si je oba představit, jak opouštějí dolní tábor, kde jsou plynové komory, a probíhají mezi dvěma ploty z ostnatých drátů, zakrytými keři. Mezi těmihle ploty vždycky ženou nové transporty - lidé procházejí mezi dvěma radami Ukrajinců, kteří je bijí obušky a štvou na ně psy. Vězňové téhle cestě říkají Schlauch, hadice, Němci zas se svým svérázným smyslem pro humor í/immelslrasse, Nebeská ulice. Anšel Wasscrman má na sobě skutečně královsky nádherný, pestrý- oděv. na prsou veliké kulaté hodinky, které ho na každém kroku udeří, je strašné hubený, ohnutý, zarostlý vousy a vzadu na krku se mu začíná rýsovat hrb. Na všech těch stovkách obrázků vězňů koncentračních táborů jsem dosud nevidět jediného, který by by I oblečen jako on. Ted' mijeji Appetptatz a zastavují 273 se před velitelovým barákem. Wasserman ztěžka oddechuje. Barák je pochmurné dvoupatrové dřevěné stavení s okny zakrytými záclonami. Na dveřích je upevněna menší kovová tabulka s nápisem VELITEL TÁBORA a na stěně větší cedule s nápisem STAVBY - FA. SCHÚNBRUNN, LIPSKO A FA. SCHMIDT, MON-STERMANN. Takovýchto podrobnosti znám nekonečné množství, jenom to podstatné mi uniká... Hofflercosi oznamuje ukrajinskému urážnému u vchodu. Teď se Anšel Wasserman otočí a podívá se směrem ke mné. Je to jen nepatrný zlomek vteřiny, ale já si připadám jako znovuzrozený, protože uprostřed té tísné a mlhy posledních měsíců j e tu najednou jeho pohled j ako mocné plácnutí, a všechny kamínky mozaiky, které až do té chvíle jako by k sobě nepatřily, se rázem ocitnou na svém místě. Dědeček Anšel mé poznal a já to vycítil. Díval se ustrašené, vždyť za dveřmi na něho čekal velitel tábora Obersturnibarmtuhrer Neigel. Pomyslel jsem si, že jsem snad neměl právo mu to udělal, že jsem ho TAM neměl brát zpátky, ale věděl jsem, že bez něho se mi to nepodaří, protože on tam byl a navíc zřejmě patří k těm nemnohým, kteří znají cestu ven. A když už jsem se konečně rozhodl, že tam vejdu, tak raději s nim. Teď se dveře otevřou a oni vstoupí, Tady máme konečné Herr Neigla... Nevypadá zrovna tak, jak jsem si ho po celá ta léta představoval, není to žádný řezník s krutým úsměškem na rtech. Statný však rozhodně je -dlouhý silný trup, mocné vyvinutá lebka. Začíná už plešatět, to je vidět, přestože má vlasy přistřiženy tak. že jsou z meh krátké černé štětiny - lysina tvoři dva výrazné kouty, Obličej má neobyčejně velký, jeho rysy jsou přímé, dlouhé a tam, kde sc neholí, je pokrývá řídký tmavý povlak, jakési strohé chmýří. Ústa má malá. rty jako by svíral s jistým úsilím a v koutcích oči má jakési útočné pohrdání. Celkově působí dojmem silného člově- ka. který' si nepřeje zbytečné upoutávat pozornost. Dědeček ho vždycky oslovoval Herr Neigel, jak je to zvykem mezi civilisty, což znamená, že se do jisté míry sblížili. (A kdoví, snad spolu dospěli i k nějaké dohodě?) Jakpak asi říkal dědečkovi Neigel? Židáku? Špinavý žide? Ne. řekl bych, že ne. Rysy jeho obličeje svědčí o takové objektivitě a suchosti, že j c ihned jasné, že „špinavý žid" nepřichází v úvahu. Zvedá hlavu od psacího stolu, na němž vládne pořádek, pohledem nedá najevo podrážděni, že byl vyrušen. „Ano, Untersrurmfúhrcre Hofflere?" Hlas má hluboký, silný a rytmický. Hoffler podá hlášení o podivné příhodě, Neigel se hojme rychle vyptávat („Zkusili jste ho taky zastřelit?'1 „Ano, pane veliteli!" „Zkusili jste nákladní auto?" „Ano, pane veliteli!"' „A plynem říkáte, že jste to zkoušeli?" „Ano, pane veliteli! Tím jsme přece začali." „A co ostatní? Třeba bylo něco s plynem?1' ,Xdepakt pane veliteli! Všichni, co s ním byli vevnitř, přece zemřeli jako vždycky. Vůbec nic zvláštního se nestalo, to jen tenhle..."). Neigel si s povzdechem, že ho takhle připravuji o čas, přejede dlaněmi po vyžehlených kalhotách, prsty mu mimoděk zabloudí k malé stříbrné ozdobě na límci. Poněkud unavené se zeptá, zdali „to má být snad žert, Obcr-sturmftihrere HorTleTe?" A když se mladý důstojník znovu [insii do zuuLsveho vysvětlování, sotva znatelným pohybem prstu ho pošle ven a nařídí mu, aby se za pár minut vrátil, jen co se tu provede menší šetření, „a odnesl tělo", když mladík odejde. Neigel se za ním ještě chvíli dívá tak, jakse lidé v jistém věku dívají za ctižádostivými mladíky, kteří ještě nic pořádné nedokážou udělat bez nás. Z pouzdra na opasku vytáhne revolver. Je to taková černá blyštivá hračka se zásob-.,, Ale počkat! Vždyť on se chystá zastřelit dědečka Anšela! Uhnu očima. Vidím, že na zdi za Neiglovým stolem visi menší vojenské plakáty s texty jako VŮDCE DAL ROZKAZ MY PO- 274 215 SLOUCHAME, ZODPOVĚDNOST VÚČ1 PODŘÍZENÝM POSLUŠNOST VŮČI NADŘÍZENÝM. Neigel vmžiku předstoupí kupředu, přitiskne dědečku Anšelovi revolver ke spánku, najednou slyším sama sebe křičet, křičet zároveň s dědečkem Anšclem strachy i ponížením, v místnosti treskne výstřel a já slyším, jak si dědeček v duchu třesoucím se hlasem říká: „Jak moucha mi to hlavou prolétlo, z jednoho ucha do druhého, a jeleni hlava z dřeva zrobená. nad dveřmi zavěšeno, upadla, chudák, a zlomila sobě roh. Dobrého dne ti přeji Slejmele, hned jsem tě poznal, třeba ses na pohled tuze změnil. Ničeho mi neříkej, neb času jest málo a práce mnoho. Musíme vyprávět příběh. " Takhle na mne začal mJuvit. Pochopitelně ne nahlas. Napsal jsem ,.v duchu", protože mi to znělo výstižněji, bylo to totiž jako jemný šelest tisíců úlomků mušlí, který jako by ještě čímsi procházel. Nebyla to promluva, ale jakési ustavičné marné prýštění slov, která neměla onu živost slov vyslovovaných, ale tu, kteráje vlasmi slovům psaným. Dědeček Anšel na mne mluvil oním jazykem, v němž jsem ho čítal. Slovy, která se odlamovala z toho prastarého zažloutlého cáru papíru z časopisu, jenž se uchoval od začátku století v bedně s věcmi babičky Heny, a vstupovala do mne. Poprvé jsem ho slyšel zřetelně promlouvat o svém příběhu. Ten příběh byl skutečně celý jeho život a on ho musel pokaždé napsal úplné znovu. Jednou, když byl tak trochu smutný a skleslý, mi řekl, že ten příběh valí tak, jako Sisyfos valil do svahu kámen. Potom se omluvil, že nemájaktěživ dost času ani síly na to, aby si poslechl příběh můj, ale pokud prý ví, všechny priběhy maji beztak původ v tom jednom příběhu, .jenomže někdy jsi tím, co valí kámen na horu, a jindy sám tím obtížným kamenem". Ale teď k tomu Němci. Neigel je otřesen. Užasle se podívá na dědečka a pak na revolver, popadne starocho- vu hlavu a násilím ji otáčí sem a tam, aby našel poraněni způsobené výstřelem. Potom se suše, dobrou polštinou (matku má Volksdeutschc a kromě toho absolvoval jazykový kurs SS) zeptá: „Děláš si ze mne blázny, parszy-wy žydzieT' Musím to vysvětlit - ta nadávka mu uklouzla jen tak. sotva přitom pohnul rty. Bylo zřejmé, že takhle zaklít musel, aby zakryl obrovský zmatek, který rozhodně nepatřil do jednoduchých tah Q jeho obličeje. Anšel Was-serman odpoví: „Ctěný pane, mně to taky není jasné. Je to už počtvrté, tak kdybyste prosím něco udělal, abych už radši umřel, já už vskutku nemám silu trpět." Neigel trochu zbledne, couvne a Anšel Wasserman tím svým huhňavým a plačtivým hlasem řekne: „Máte snad za to, pane veliteli, že mně je to příjemné?" V hlubokém tichu se opčt vypne jak vlákno ono pobrukování, které si pamatuj u z dětství - Anšel Wasserman mluví sám k sobě. Snáší důvody, píše svůj příběh. A já předávám pero, protože teď je někdo potřebuje víc než já. Někdo, kdo čekal strašně moc let, až ten příběh bude napsán. Povídá: „Ten pohan ti byl celý bez sebe, ale já mu říkal pravdu. Já si ji opravdu přál, myslím smrt, hrom aby do ní bacil. 1 to ráno. když mě odvedli do plynu, na popravu zastřelením a do toho zatraceného nákladního vozu, a i teď si ji přeju. Jenže co se neukázalo? Nu, zkrátka mám podle všeho nějakou menši potíž, snad bych měl vyhledat lékaře? Vždyť já byl opravdu celý vyčerpaný tím, jak jsem se snažil umřít. V plynové komoře ke mně Zalmanson pozvedal nevidoucí oči. Ležel už chudinka na podlaze, ale ještě se mu podařilo dát mi rukou znamení, jako by chtěl říct - tak co je s tebou, Wasserman? A já... Nu, co jsem si měl počít? Sklonil jsem se k němu a pošeptal mu do ucha - to aby ostatní neslyšeli, vždyť k čemu je dráždit - že je mi líto, ale že se ve mně něco nejspíš porouchalo. Snad je to nějaká 276 :77 vrozeni vada, Parnou vás chraň. Nu, kotem se všichni svíjeli a sténali, trpeli v branách pekla a na hranicích věčného uhne. celá ta skupina zubařů, co jsem s nimi tři měsíce bydlel, a jen Anšel Wasserman si tu stoji jak palmová haluze. A on, Zalmanson. se ti začal smát tak, že bych ho radii neslyšel! Bylo to takové chrochtání, smích i pláč zároveň, a najednou umřel. Umřel dřív než všichni ostatní. A mel bys vědět, Šlejmele. že Žid Šimon Zalmanson, můj jediný přítel, vydavatel dětského časopisu Světýlka, zemřel v plynové komoře smíchy. Řekl bych, že to byla příhodná smrt pro muže jeho ražení, který věri], že Pánbůh se lidem vyjevuje leda v humoru," Teď všichni tři mlčíme, Hledím na shrbeného židovského starce. Jeho obličej se podobá obličeji, který mám v paměti, aleje strašně hubený. Ta lysina, ta žlutohnědá pleť, ošklivé velké bradavice, cibulovitý nos, obličej, směrem k brade nabývající na ostrosti. Na mou věru, říkávala babička Heny, jsi mu tak podobný! Co to říkáš, rozčilovala se pokaždé maminka v jidiš před jediným obrázkem Anšela, když byl ještě malý chlapec, Podívej, jaký nos má on, a jaký tenhle! Němec zajde za svůj široký stůl, stojí tam a přemýšlí. Když přemýšlí, špulí mímě rty. „Ne!" prohlásí najednou, uhodí pěstí do stolu (Wasserman: „Bože. já málem vypustil duši!") a řekne znovu: ,JMet To není možnéí" A potom Wassermanovi otevřené vyčte: „My tady pracujeme v obrovském merítku! Nikdy jsme neselhali!" A dědeček se v tom svém záhadném slavnostním hávu smrští ještě trochu. (Wasserman: „V tu chvíli jsem se hrozné styděl. Nemysli, že mi tam bylo příjemně. Závist arci vzbuzuju nerad, vždyť k čemu pokoušet osud?1) Pokusí se Ncigla povzbudit a řekne: „A což se tak na to, myslím na ten můj problém, zkusit podívat, pane veliteli, eluTh čisté statisticky?" Jenže Neigel se poleká: „Statisticky?" Anšel Wasserman se poleká jeho leknutí: „Chraň Bůh, co to povídám! Jsem já to ale hlupák! Ha! To já si jen tak myslel, že máte zálibu... totiž že jste známi zálibou v číslech, to jen proto ten žertík se statistikou - já sám jsem u vás dostal takové pěkné číslo,,, Vždyť co ví o takovýchhle věcech takový jako já? Vůbec nic! Jenže to ta hlava, víte? To ta má hloupá hlava mi říká, že když zabíjíte takové milióny lidí po celém světě, je možné -ještě jednou mi račte odpustit - čistě statisticky, že jeden či dva z nich to třeba - ano, tak je to - to třeba neumi. Myslím umřít." Neigel se nakloní dopředu. Oči se mu zúží hrozným podezřením: „Cože, dva? Tak vy jste dva?!" „Ne, pane veliteli, Toto! Co bychom byli dva? To já jen uvedl Lakový příklad. Řekněme - dva,*4 Pokusí se o křivý úsměv, aby Němce uklidnil, ale už je mu jasné, že každé slovo, které řekne, situaci jen zhorší Neigel se na něho ještě chvilku zblízka divá jako vědec zkoumající pod čočkou mikroskopu nového živočicha, hněvem, údivem či pohrdáním drobátko vydechne, ohrne horní ret, že se až dotýká nosu. a odfrkne si. Sedne si a podepře hlavu rukama. Najednou si v té místnosti připadá zLracený. Vojenský telefon zabzučí a on do něho něco štěkne a prašti sluchátkem. (Wasserman: „Ten Němčour se polekal! Jen si pomysli. Šlejmele, co Pánbůh tomu pohanovi nadrohil! Žid, který neumi umřít! Jářku, jediným kývnutím hlavy byl celý jeho sen len tam a vznesl se jako kouř k nebesůml Co kdyby se, nedej Bože. i ostatní Židé nakazili uměním nesmrtelnosti? Co bude s těmihle pěknými kasárnami, plnými nástrojů zla a průmyslu smrti? A Vůdce! Jak se mu zjitří ty jeho citlivé nervy, až se k nemu donese znepokojující zpráva o Židovi, který mu kazi jeho veliké plány, na 1.1.. p, e h si tolik zakládá?") 278 279 Wasserman se odváží pozvednout hlavu a trošku se rozhlédnout. (Wasserman: „Viděl jsem, že místnost je zařízena jako pokoj nějakého tuze důležitého oficira, byly tam mapy, vyhlášky a velké skříně, jaksepatří naplněné, lejstra s obrázkem orlice, a zaradoval jsem se za Neigla, že si na něj nikdo nedovoluje, a že mu i na krk pověsili pěkný metál, pěkně na srdce, jako by byl nějaké dobytče.") Oba se polekají, když tieho poruší zaklepáni na dveře. Vchází Hoffler. „Co chcete?' zeptá se Neigel, najednou celý unavený, obličej popelavý. I lôffler pohlédne na Wassermana a chápavě Neiglovi kývne. Ale poněvadž Neigel nereaguje, jako kdyby byl zahloubán do vlastních myšlenek, připomene mu Hóffler bojácné: „Dal jste mi rozkaz, abych přišel a odnesl tělo, pane veliteli. Teď se Neigel rozhodne, že se rozzlobí. Je to rozhodnuti y pravém slova smyslu chvíli v sobě ten hněv nechá vřít, jeho hruď je tlakovým hrncem, pára proudí krkem do obličeje a zbarvuje jej brunátnou červení. (Wasserman: „Tohle jsem tedy znal moc dobře! Denně o páté odpoledne se chodíval Neigel procházet po zahradě. .. To pak míval ve zvyku přidat se k jedné ze skupin, které se do tábora vracely z prací venku, pod nějakou záminkou - copak je tak těžké najít si záminku? - si jednoho vybral a ruče zastřelil. Teprve pak měla dtišička pokoj. Jenže aby zabil, musil se rozhněvat, že mu obličej celý hořel! A jak rychle to šlo! Nu, a odtamtud jsem to znal, Teď tedy došlo i na toho mladička Hofflera. chudáčka, a já viděl, jak je otřesený, ale snad se tak rozčilil pro tu urážku, které se mu dostalo, poněvadž velitel ho urazil před Židem jako já. Pochopil jsem tedy Hófflero-vo špatné rozpoloženi, a když ho Neigel huboval, díval jsem se j inam a dělal, že jsem se najednou rozpomněl na něco úplné j mého.") Hoffler odešel celý zahanbený a Neiglovi všechen hněv z obličeje rázem zmizí. Jako by ho vyškubl a zaho- dil, a ta podívaná pochopitelné nažene Anšelu Wasser-manovi strachu ještě víc. Ještě trochu se nakloní, kosti na hrbatém hřbetě mu strašně vystupují. Neigel vstane a rozčileně se prochází po místnosti. Zastaví se za Was-sermanem a staroch. kterému se na okamžik ztratil, po něm poplašeně pátrá jako slepé ptáče, když cítí. že se k jeho hnízdu priblížil cizinec. .Jméno!" poroučí Neigel, „Anšel Wasserman, prosím." „Věk?" „Jakže, věk..,? Nu, je mi tuším šedesát roků." „Pod koho spadáš?" „Pod Keislera, Vašnosti, Velitele dolního tábora." „Co tam máš za práci?" ,Jnu, věc se má prosím tak, já bydlel celý čas se zubaři, co vytrhávali zuby nebožtíkům. Sám jsem ovšem zubařem nikdy nebyl." Neigel, všecek vyveden z míry, se nechápavě zeptá: „Nebyl?" Wasserman na to s podivným studem: „Nebyl, pane veliteli. Opravdu," „Tak čím jsi tedy ksakru byl?' „Já? I čim bych byl. dělal jsem tam hajzlpucra. Tak je to." Neigel před ním ucouvne a pokrčí nos. Dědeček potichu povídá: „Pan velitel Keisler mi dovolil mýt se loliko jednou týdně, prosím. Dokonce i sodu a mýdlo mi Keisler ve své nesmírné laskavosti povolil, takže se vám netřeba strachovat nepříjemného zápachu." Němec se krátce ironicky usměje. Směji se však jen jeho ústa, oči zůstávají studené. „Zajímavé.., Hajzlpucr, který' neumí zemřít? Něco takového jsem ještě neslyšel! Ze bychom tu objevili nějakou zázračnou vlastnost hovna?" Takže dědeček Anšel odpovídal za latríny v dolním táboře... Helia, budiž j l země lehká, tomu říkala upehtw, tedy být někdo. 280 281 Neigel má plán, ale není si jím jist. Je to patrné z jeho hlasu: !tA co když.. co když tě třeba přivážeme ke čtyřem vozům SS a každý necháme jet j inam.,. T4' Ale Žid na to se smutnou skepsi: „Moc se bojím, že takhle získáte čtyři exempláře toho mého nepodařeného druhu." ,.0 což tu pochopitelně není zájem." Řekli to oba zároveň, polsky. Se zvláštním pokývnutím hlavy. Na okamžik se jeden druhému pevně zahleděli do oči a Neigel, veden zřejmě dávným zbytkem banální dětské víry, se dotkl okraje rukávu^ vedle znaku s umrlci lebkou SS. Řekl bych, že takhle to dělali v jeho rodné vsi. aby zahnali neštěstí, které se přivolá, když dva řeknou totéž. Ale možná se chtěl uchránit před většim nebezpečím. Nevím, o Neiglovi toho vím strašné málo. Do své bílé siné jsem vešel kvůli dědečku Anselovi, na všechno ostatní už nemám silu. Neigel si ještě něco poznamená do malého černého zápisníku a Wasserman si teď všimne, že na Němcově stole stojí otočen rubem k němu zarámovaný obrázek. (Wasserman říká: „Pokusil jsem se ovšem uhádnout, co za šťastlivce je na té podobence - snad jeho Polka? Či milující rodiče? Nebo je tam snad skvělá podoba toho lineckého malíře pokojů osobné, podle kterého už dávají i jména dětem'.' Že má ten pohan děti. na to jsem tenkrát doopravdy nepomyslil.") Teď - už se to konečné stát muselo - řekne Neigel: „Povídáš, že se jmenuješ Wasserman 7" A zalistuje v zápisníku, všeeek vyveden z míry pohlédne na jméno, které je tam napsáno, a povídá: ,Jako bych už někdy viděl.,, Ale vždyť vy jste Wassermanové všichni.., Řekni mi, nebyls kdysi v... Ale to je hloupost!" Opravdu je to hloupost Jenže před Němcem najednou zazáří starochův prázdný obličej a ozáří celou místnost jako opilý oranžový měsíc, (Wasserman: „Když tohle řekl, mně ti uklouzl úsměv a vloudil se mi na rty jako divoká kočka. Už jsem věděl, co toho pohana tolik udivilo, Věděl jsem obvykle i to, jaké otázky budou následovat po mé odpovědi, ale toho bych se byl vážné nenadál, že něco takového mě potká i tady, na tomhle místě") A rádoby skromné, hlasem, který jako by byl namazán olivovým olejem, řekne: „Nikoli, prosím, osobné jsme se dosud nikdy nesetkali, přece jsme se ale už možná setkali, haha. Smím-li vám totiž, pane veliteli, něco prozradit, ehm, něco žertovného, tak jsem tedy byl slavným spisovatelem, totiž sepisoval jsem příběhy pro děti a ry příběhy se překládaly do evropských jazyků, dokonce i do líbezného a bohatého jazyka německého," A ještě něco řekl, jenže to už Neigel neslyšel: „Anšeli, Anšeli, ty starý pošetilče!" A v odpověď na to, jako kdyby byl nucen se hájit: ..Bože. jak bláhový to najednou jsem. když očekávám, že i mezi nimi. myslím mezi Němci, kteří dětem dávají jeho jméno, byly ty povídky tolik oblíbené! A očekávat ještě, že je čítal tenhle zabiják.,. Cc, Anšeli, cožpak ses pomátl? Nebo jsi snad zpychl tak. že si povoluješ víc než onu osminu osminy pýchy, která je dovolena toliko moudrému žákovi'?" A Neiglovi řekne Wasserman ponížené, se strašnou dychtivosti, která mi není tak docela cizí: „Jsem. prosím., tedy můj pseudonym,., totiž to, co jako pseudonym u těch příběhů stávalo... Možná jste jej někdy prosím viděl... Seherezáda. Anšel Wasserman--Seherezida" Opravdu Neiglovi v očích blýsklo? Opravdu se mu rozšířily zorničky úžasem, který rychle, velice rychle potlačil? Wasserman i já se nakloníme jako jeden muž dopředu, [Wasserman: „Opravdujej znal? Ach, Šlejme-le, nesuď mě nuK.- přísné! Žíznil jsem po tom uznalém pohledu, který jako by říkal: ,Cože, tos ty? Ty, jehož jsme čítali a tolik milovali, jehož příběhy jsme si vystři- 2S2 283 hovali z časopisu?' Inu nesměj set vždyť tehda mě četly tisíce, ba desetitisíce dětí! Moje Děti srdce se tiskly v dobrém tuctu dětských časopisů po celé Evropě. Ještě asi před pěti lety se tiskla nová vydání za která jsem arci nedostal ani halíř a kluci od Prahy až po Budapešť mi posílali dopisy! A povím ti něco žertovného, že totiž i v tom zatraceném vlaku, který' nás sem vezl uprostřed tísně, zoufalství, hladu i oblouzení smyslů, přitočil se ke mně najednou nemladý nestarý' Žid, červená spálenina mu zdobila polovinu obličeje, a prozradil mi. že jako klouče přečetl všechny mé povídky. Cc! A vidíš, s tímhle Židem, chudinkou, jsme řadu let v tutéž dobu večcři-vali ve Feintuchové jídelně v Úvěrní ulici. Já sedával tuhle a on tamhle, Tam si arci neměl se mnou co říct, snad se bál, že si se mnou zadá, tady ve vlaku ale začal steskem po mých příbězích naříkat. Jen si to představ! Právě na to musil v tu chvíli myslit, ale to už jsem ho nemohl utěšit...") Ncigel se opře a pohrává si s malým pravítkem. „Nevyznám se v literatuře, hajzlpucře." Načež Wasserma-novi bezděky uklouzne: „lnu, každému, co jeho jest, prosím/4 A strachem zbledne. Ale Neigel nevstane a neuhodí ho svou těžkou pěsti. Nepřivolá ani ukrajinského strážného, který postává venku, aby dal tomu drzému Židovi jaksepatří do těla, Neigel se na něho dlouze, zamyšleně zadívá. Čmárá pravítkem bachraté osmičky a nedbalé nuly, na pravé straně čelisti se mu s nezvyklou silou napíná drobný sval, a pak začne pravítko ve vzduchu črtat důrazné seď micky a nesmlouvavé čtyřky, čímž snad světu oznamuje, že v Neiglovi zraje jakési rozhodnutí. Wasserman, který před ním stojí, se ještě diví, že ho jeho drzost nepřišla draho. (Wasserman: „Snad že pro svou nemohoucnost ve mně viděl pouhého kejklíře, upustil od svých zabijáckých obyčejů, nebo že každý lev j c rád, mI\ / přijde myška a polechtá ho, takže oba okusí velikosti, zkrátka jsem sebral odvahu, on se zas usmál, a to mně stačilo.'*) Němec ho však udiví ještě víc a požádá ho, aby mu o povídkách, které psával, něco pověděl, Wasserman celý zrudne („Neměl jsem tušení, že ve mně zbylo ještě tolik krve. kolik je zapotřebí ku zbarvení jediné líce!*'), člověka až trochu vyvede z míry, když to takhle vidí. Sklopí oči, ohýbá prsty, pohrdavě se usmívá. „Nu což... byly to takové hloupůstky... Příběhy pro děti, ale ty vám je mívaly rády... a i kritici v nich nacházeli zalíbení... totiž alespoň pár z nich.., Jmenovaly se Děti srdce a v časopisech byly zveřejňovány po jed not li vých kapitolách.,. každý týden po jedné.,, byly to celé série, , A ty Děti. mam arci na mysli Děti srdce, pocházely, když dovolíte, ze všech národů, byl tam jeden našinec, dva Poláci, jeden Armén, i jeden Rus byl mezi nimi... Nuže, ti vždy bojovali se silami temnot, s temnými silami - neračte to, prosím, vztahovat na sebe! - byla to pěkná řádka nejrůznějších dobrodružství. Bojovali se všemi přírodními pohromami, chorobami, vadami, nespravedlností, nevědomosti i tmou, Tak jednou kupříkladu zachránili malého arménského chlapce, jehož vesnici přepadli Turci a shladili ji z povrchu země, to ještě před tím velkým masakrem, na sklonku minulého století... Ti malí bojovníci tam putovali ve stroji času,,, To byl lakový můj trik, haha... Jednou zas pomohli černochům, když je špatní Američani chtěli zahubit, a jednou přispěli tomu učenci, teď si nevzpomínám, jak se jmenoval, tomu, co svedl boj s mikroby vztekliny, hrome, jindy zas stáli po boku Robinu Hoodovi, který bojoval s boháči země anglické. A co ještě? Cc! lnu, byli tam ještě rudokožci, kteří už měli na kahánku, když tu mé Děti srdce přispěchaly a vzaly je tam, totiž na Měsíc, aby je tak zachránil;, před zločinci, Ony i vašemu velké mu skladateli Ludwigu van Beethovenovi pomohly, pro- 2*4 2M5 tože nedoslýchal, ale malé Deti srdce stály při něm a zvítězily nad jeho vadou. Byla ještě rada takových příběhů pro radost dětských dusí... a taky k poučeni příjemným způsobem, povídky z dějin a o významných lidech.., A to všechno jen jakoby mimochodem, aby to poučování neunavovalo, drobná historická data, zaobalená do pěkných pohádkových příběhů,.. takové bezvýznamné nicůtkv... hloupůstky, ale já je měl rád..." Neigel trpělivě poslouchá celý ten trapný výlev lítosti nad sebou samým. Špulí lehce rty a přimhouřenýma uči-ma se dívá na Wassermana, Tváře mu zbarvuje lehká červeň, a i když Wasserman konečné zmlkne. Němec se na něj divá dál, jako kdyby naslouchal vzdálené m u hlasu, který nepřestal mluvit. Najednou se probere, hněvivě si odkašle, pozvedne ruku k obličeji, „Nechtěl bys mi vysvětlit, co to máš na sobě za nesmyslný oblek?" Wasserman se trochu podiví: „Toto? Cc, ten oděv... loje takový žert pana velitele Keislera.,. Rozkázal, aby byl jeho hajzlpucr slavnostně vystrojen, dokonce se obtěžoval a vyhledal mi roucho, které nosí vrchní rabín V Den smíření... také klobouk je skvělý, dal mí ho zhotovit dokola zdobený a s osmi střapci, ten se ak pohříchu ztratil, když jsem sem utíkal..." „A ty hodinky?" naléhá Neigel, „K čemu ty hodinky?" „I to je prosím žert pana velitele Keislera. Soudil totiž, a dost možná právem, že vězňové příliš často docházejí na toaletu a zanedbávají tak práci, a tak mě vybral a udělal mě hajzlpuerem, i hodiny mně zavěsil na krk a vyměřil s dovolením čas k vykonávání potřeby - dvě minuty, ani o vteřinu déle. nám ve své neskonalé milosti vyměřil." Pak se obrátí ke mně a trpce zašeptá: ,.A co myslíš, že se nestalo, Š lej mele? Já ti hnedle dostal takové hemeroidy] Povídám ti, bolestí jsem zuby zatínal! A potom - jako za všemi ostatními - Ne za mnou vrata za\rela a dveře zapečetili! (Tím myslím tu věčnou zácpu.) Aspoň mi osud ulehčil na toaletě tím, že necítím zápach, nemám čich... Inu, moudrému napověz.,. Obávám se ale, že už nikdy nebudu moct klidně poslouchat hodiny*' „Ano," řekne Neiget s mírným posměchem, „Keisler má fantazii. Z toho mohl být klidně spisovatel. Co ty na to?' Hloupost, pomyslí si Wasserman, nahlas však řekne: „To by bylo opravdu možné, pane veliteli" Neigel klidné pokračuje: „Vsak já moc dobře vím, co si teď myslíš, hajzlpucře. V hloubi té své maličké zbabělé dušičky si říkáš: ,Z nacisty dobrý spisovatel jaktěživ nebude. Tihle nic necítí.' Hádám správne, Seherezádo?" < h šemže správně. Ani v nejmenším nepochybuji, jak dědeček odpoví, a taky ho hledím vyzbrojit fakty. Ták kupříkladu v SS-Führerschule v Dachau u Mnichova, kde se pravděpodobně připravoval i Neigel, byl na tabuli ve třídě nápis tohoto zněni: „ l, Základ všeho - stranická disciplina! 2. Sila vůle překoná strach a slabosti, jakými jsou lítost a soucit. 3. Laiku k bližnímu si uchovejme pro Němce Adolfa Hitlera!" Když vidím, že Wasserman ještě váhá, napovím mu, ťu může odpovědět Neíglovi, aniž ten může co namítnout, odpověď, kterou nám dal sám Adolf Hitler v proslovu, který měl v Berlině v roce třicet osm: „Svědomí je záležitostí Židů," Větu, kterou vysvětli! Jürgen Stroop, německý velitel Varšavy v době povstání, takto: „A tak nacisty svědomí zbavil." Tahle slova vyvedou Wassermana jaksepatří z míry. „Tak?" zeptá se mě. „Inu, notné břímě na nás svalil ten linecký malíř pokojů, hrom aby do něj!'" Neigkm však rek ne:,,( hran Bůh, abych si o vás myslil něco takového!" „Zbabělce," prohlásí Neigel s pohrdáním, které mož-iii není tak docela neopodstatnené,, jsi ubohý zbabělec. 2S6 2K7 Snad bych si tě mohl i vážit, kdybys nebyl tak zbabělý." Ironicky se pousměje: „To bych rád věděl, jaks mohl ty děti, co té ěctty, vychovávat k odvaze a hrdosti. Vždyť na lobě je zdálky vidět, co si myslíš!" A Žid na to: „Chraň Bůh. pane veliteli!" („Arciže se ho bojim! A jak taky jinak, Slejmele? Srdce mi padalo do kalhot, když jsem slyšel ten jeho sladký hlásek! Je ti tak velikánský, kosti má jak železné tyče, a já... nu. kuráž mi sluší jak kantorovi v synagóze moudrost. Mně i když uvízne prst v uchu od hrnečku, pot se ze mne fine proudem. Mám ti snad vykládat, že se mi třesou kosti?") Němec povidá zamyšlené: „Tak my tady máme žida, co neumí umřit, a on je to taky tak trochu spisovatel. Třeba se nám podaří ukázat to Stauckovi..." Wasserman nechápe: „Jak prosím?" Neígel: „Stauckovi. Mému pobočníkovi." Wasserman: „Inu, toho znám. Co je s ním?" N e igel: „Slaueke tu přece objevil Scheingolda " Wasserman: „Inu, jisté pochopíš. Šlejmele, že v tu chvíli by se byl ve mně krve nedořezall Tenhle Schein-gold - snad se ti doneslo, jak byl slavný - býval dirigentem těch nej vybranějších orchestrů ve varšavských kavárnách. Ocitl se tu taky před několika měsíci s jedním transportem, už byl svlečený a běžel šhtuchem mezi Ukrajinci s obušky, aby je cholera, už odříkával svou poslední modhthu, málem se už doslal tam dovnitř, do Svatyně nejsvětější, ale Staueke věděl, co je Scheingold zač, i vybral ho ze stáda a přikázal mu, aby tady v tábore sestavil kapelu, dokonce mu dal do ruky i jantarovou hůlku jako taktovku, a Scheingold poděkoval osudu, jako muž si přepásal bedra a sestavil tady skvělý orchestr. A nedal si pokoj, dokud nesestavil mužský a ženský sbor, nepřidal k ním pár houslistů a flétnistů - snad víš, jakou zálibu maji ti pohaní v hudbě a zpěvu, přináší jim uklidněni, hlavně když si pošpini ruce krví, maji totiž citlivou duši a občas, když měla svátek Říše nebo ten nutliř pokojů, kéž by ho Pán novou duší obdařil, dopřáli tiráku hudby i nám, a nám připadala krásná jak zvuky tiilntajc. cimbálu a varhan v chrámu Šalomounově! Ach, každý koncert začínali naši hymnou, myslím hymnou našeho tábora, jak to jen... ,Zdc práce znamená Uvol I i poslušnost a smysl pro povinnost.' až nepatrné Atest i ' la la la - tady j sem to zapomněl! .na nás jednou Usměje se...' Tak. Nu a pak zanotovali pochod polského vojska My piemsza brygada a končilo se písni, kterou napsal jeden / nás na napěl Z filmu DŠVČÉ : pralesa... lo ti byla krása!" Neigel ještě přemyslí. Teď si všimnu, že ve stavbě [eho obličeje je cosi podivného - nos a bradu má silné íi velice rozhodné, na prvni pohled na člověka zapůsobí. I jeho oči okamžitě upoutají vaši pozornost a naplní vás liikýmsi neurčitým nepokojem. Ale potom zjistíte, že v tom velkém obličeji jsou mrtvé plochy, prosté jakéhokoli výrazu. Třeba ty dlouhé tváře a velice široké čelo. Dokonce i ta plosinka pod rty. Pustiny, kde jediná výrazná povahová vlastnost nedokáže zapustit kořeny. Teď však bezesporu promlouvá nos a brada: „Poslyš, hajzl-pueře, mám takový nápad. něco. co ti možná pomůže zůstal naživu, a dokonce i žít lip. Poslouchej..." Ale Wasserman jako by ochladí a jen se hledí ukrýt ve svém pestrém hávu, odkud se přidušeně ozve: „Mám-li být prosím upřímný, tak o to nestojím." Neigel je dotčen. Oči jako by se mu na okamžik stáhly dovnitř obličeje, strnulé jako olovo. „Víš ty vůbec, co i ikaš? Já ti tu nabízím život, dokonce ještě víc - dobrý život! Tady!" Na což se Wasserman ustrašeně, ale zarytě omluví: „tisíceré diky, ale já to nedokážu, Když dovolíte, je to jen takosý můj kapřic, ale nemá prosím smysl o lom mluvit. Račte prominout," („Ach, kdybys viděl, jak po mně ten pohan koukl! Jako když šavlí sekne! Bože, ty jeho oči! Stačí, aby se na 2KK tebe podíval, a hnedle té naplní slabost a stud, poněvadž v tvém srdci bylo odhaleno sedm strašných hříchů! Jeho pohledy jako by říkaly: Moc dobře vím, 00 je člověk zač! A protože ty jsi taky člověk, docela jistě jsi zlosyn. Nezbývá ti než páchat zlo. Jářku+ Šlejmcle, on kouká jako člověk, který vi o člověku jen jedno, ale to jedno, co ví, vyváží v jeho očich všecky védy a podle toho taky všechny měří!") A právě v tom okamžiku - bylo už opravdu načase -pronese Neigel klidně (oči přitom s velkým napětím zabodává do Wassermanova obličeje jako had hypnotizující myš, kterou se chystá pozřít):, Je srdce připraveno?" A Anšel Wasserman, aniž co pochopí či o čem uvažuje, odpoví:„Je připraveno." A nastane ticho, („V tu chvíli se mi zdálo, že se mi celé tělo smršťuje a ztrácí jak papir, když ho zachvátí oheň, cítil jsem ostré pícháni a hlava mi sklesla, jako kdyby ji sťal. Ach, Slej-mele, i kdybych sedmkrát zemřel a zas ožil. i kdybych tisíckrát a jednou vyprávěl tenhle příběh hluchému světu, nikdy mi nevymizí z paměti ta chvíle, kdy ke mně Neigel pronesl tajné heslo z příběhů Děti srdce. Věru správně se říká, že nescházejí se hory s horami, ale lidé s lidmi, a já už se na světě nedivím ničemu, poněvadž neni nic, co by se nemohlo stát. a kdo tuhle moudrost pochopil, ten nepozná překvapení ani naději, zklamání dokáže překonat a cokoliv zlého n as postihne, to mu nenaiene strach.") A Neigel téměř nesrozumitelným šeptem dodává: ,.Na každou zkoušku?" A Žid s hlubokým, zcela bezmocným povzdechem odpoví: „Na každou." „A je to snad nějaký div?" pomysli si Wasserman a celý se třese, Pokouší se sám sebe přesvědčil, že není dojat: „Každé setkání dvou lidi je přec výjimečné a tajemné, vždyť i nulující muž a jeho milovaná, dokonce I muž a žena, kteří spolu žijí celá léta, se setkávají jen v okamžicích nej vzácnějších, a tady on a já.. Toť přeci velkolepé!" Ale kive by se v něm nedořezal a také Neigel jc hrozne hledy. Vypadají, jako by byli dočista prázdni, juko kdyby všechno, co v nich prve bylo, bylo vyčerpáno a vmziku vyprázdněno do tepen nového, průsvitného embrya, celého vytvořeného jen ze snažných proseb, touhy a úzkosti jich obou, kteří na sebe na jediný okamžik pohlédli přes okraje zákopů. Neiglův obličej je strnulý. V těch velkých pustinách jc jakési poraženectví a slabost; neni skoro schopen řeci. Musi si párkrát odkašlat, než dokáže s obtížemi, chraptivě vyprávět, že ve své rodné vsi Fússenu na úpati hory Zugspitze v Bavorsku čítal příběhy Anšel a Wasserma-na, že se pamatuje na většinu příběhů toho cyklu, že avému oblíbenému psu, když mu bylo osm, říkal podle velitele Dětí srdce Ono, že on a jeho bratr lleinz „dalo by se říci, že nás ty tvoje příběhy vychovávaly! V nich a V Novém zákoně jsem se začínal učit číst!" Dobrá, není vhodné přeháněl, taková shoda podob-iiívai tu působi nutně podezřele, a tak teď Neigel řekne, že „nám ovšem dávali číst i jiné věci", A honem vypráví, že, jsme četli třeba Karla Maye a ještě další, na ty si teď ale nevzpomínám. Otec velice přísně dohlížel na to, abychom četli. Býval ovšem radši, když jsme četli Nový zákon, měl s námi totiž všelijaké plány, ale fiissenský Ináŕ ho přiměl, aby nám dovolil číst i tvoje povidky. Poslyš, čítali jsme je v časopisu, který' se jmenoval Ty, otčina Vzpomínám si, jak vypadal, dokonce i na jeho vůni si pamatuju. na mou duši. Chodíval do kostela jednou týdně a farář, nějaký Knopf, ho půjčoval mně l Hcinzovi každou neděli. Řekl bych, že ho sám četl, protože jednou jsem slyšel, jak říká otci, že mu ty tvé povidky připomínají příběhy ze Starého zákona." Zrudne ještě víc, snad rozpaky nad tim, že si dovolil dát tak 290 291 najevo své city, ale zdá se, že jeho city pramení z hlubin, kde kodex důstojníka SS má podstatně menší vliv, a Neigel vybuchne s neodolatelnou silou: „Poslyš, Še-herezádo, já ti to mam najednou všechno před očima f Jako by to všechno bylo teprv včera! Vesnice, náš farář Knopf - měl dalekohled a díval se na hvězdy, ale říkalo sc, že se dívá taky někam úplně jinam - a... vážně! Poslyš, otec jednou vyřezal celou Zugspitze ze dřeva! Fůssenský hostinský to od něj koupil a ta řezba je tam dodneška - to je ale divné, co? Otec už umřel, ale ten kus dřeva ještě pořád existuje... Ano, tedy na ty tvé příběhy, na ty já si pamatuj u, vážně si na ně pamatuj u, dokážu ti..." (Ano! křičíme Wasserman i já jakoby jedněmi ústy, honem, honem! Mlčky ho zapřísaháme, teď nás musíš přesvědčit, zaplavit nás jmény, fakty, drobnými detaily. Fakta! Křičím vyprahlým hlasem, jako by mě dusil, chci fakta, Neigle! Stavba, kterou tady budujeme, teď visi na velice tenkém vlásku, je to jen ubohé mrtvé narozené dítě výmyslu, jehož modré tělíčko je třeba mocně, obětavé třít. a tak mi lži, Neigle. lži mi se znalosti věci a milosrdně, protože já jsem hotov ti věřit, jsem hotov zapomenout sám na sebe a dát se napůl podvést, chci uvěřit, že něco takového je možné, tak do toho, Herr Neigel, .\ľtinell\\ A Neigel vyvolává ducha „toho mládence, toho jejich velitele, Otto se jmenoval, já řikal Otto svému oblíbenému psu. A bylo tam taky to děvec. jak ji měl Otto rád. ta blondýnka s copem, ta se jmenovala - ne, neříkej mi to Paula? Je to tak?" A Wasserman nesměle a jako ná-mésíčný: „Úžasné, pane veliteli, a takřka přesné! Až na to, že Paulu nemiloval Otto, to byl přec...*' Neigel se udeří do čela: „Jsem já to ale hlupák! Ale ovšem! Paula přece byla Ortov a sestra! Teď už vím Paulu měl rád ten druhý, ten, jak se pořád přátelil se zvířaty. Ten, co je uměl léčit, Moment - on s nimi uměl taky mluvit, že je lo tak? Jmenoval se Alfred? Ne? Moment, já sám! Jmenoval se... Fried! Ano, Albert Fried. Ten měl rád Paulu, nic nikdy ji to neprozradil. Vidíš, Šeherezádo. všecko si pamatuju! Úplně všecko!" Obličej mu jen hoři a leskne äC potem. Wasserman - zdá se mi, že už ho začínám znát musí In záplavu srdečnosti, jemu tak prospěšnou, trochu zmírnil. „Ale ty příběhy byly prosím přec... jak bych to řekl... inu o těch rtejponiženějších..Neigel ho s úsměvem přeruši: „Ano, já vím. Byly to příběhy o vás, o Arménech, o černoších.., jenže nezapomínej, že to byla jiná doba. Vždyť to bylo před... nějakými třiceti lety? Déle? Pětatřiceti? Čtyřiceti? Ano, před čtyřiceti lety. Vážně, na začátku století. Jak ty roky rychle uběhly! Mně bylo tenkrát šest, začínal jsem se učit číst. A pár let, možná nějakých pět, možná i víc, jsem každý týden četl tvé povídky .. Představ si to..." Neigel dál s nostalgii vzpomíná na ty časy. Velká hlava se mu samým úsilím zvedá a zase klesá, jako by vzpominky čerpal z hluboké studny. Kdo by se na něj podíval teď, na toho dospělého muže planoucího nadšením jako děcko, ten rázem pochopí, že to byla opravdu j iná doba". Jenže Wasserman se bůhvíproč spěchá o radost a uspokojeni připravit („Věřil bys tomu? Bylo to Úplné jako to ,1 dal se Josef poznat bratřím svým!* Cel"), čeká, že výklad toho neuvěřitelného snu bude zlý, totiž zlý pro něho. „A co umíš dělat ještě, kromě trháni zlatých zubů a dohledu nad hajzly?" zeptá se Neigel, když první vzrušení pomine, „lnu vyprávět, prosím. Vyprávět příběhy, pane veliteli," odpoví Wasserman poníženě. „O to už se postaráme," prohodí Neigel a Wasserman se zeptá: Jak prosím?' Němec však řekne: „Buď přece chvíli zticha! Musím přemýšlet. Ano, určitě by to šlo. Je tu jen jedna potíž, totiž že jsi na seznamu čísel, se kterými jsme to už 292 293 vyřídili. Ale to se dá zařídit. Někdo, kdo sem přijede dnes, prostě nedostane číslo. To nebude opravdu žádný problém." Něco si poznamená do černého zápisníku. „A teď tohle: čím ses před válkou živil? Jen psaním?" „Psaním? Copak vy nic nevíte?*1 „A co bych měl vědět?" „Už skoro dvacet let nic nepíšu.. Nepíšu už Děti srdce. .. Na živobytí jsem si vydělával v jednom malém varšavském časopisu... Redigoval jsem články a statě druhých, připravoval jsem do tisku jejich povídky, drobnosti..." „Vaření!" vykřikne najednou Neigel. „Budeš pomáhat mé kuchařce. Tak tady budeš moct /ustat, a nikdo se nebude na nic ptát." „Račte prominout, ale vařit neumím skoro nic. [eda tak sklenici čaje a vajíčka." („Vždyť celá ta léta, co jsem byl mládencem, jsem se stravoval ve Feintuchově domácí jídelně, Šlejmele. Jako předkrm tam bývala čirá nudlová polévka, jako hlavni chod slaneček a jako dezert, inu páleni žáhy...") Jenže Neigel se nevzdává tak snadno a nabízí Židovi jedno za druhým celou řadu domácích zaměstnáni („Co šit? Žehlit? Sem tam něco opravit? Nahodil omítku?"), a já teprve po několika vteřinách pochopím, že se mu vysmívá. On se vážně vysmívá nešikovnosti knihomola, a to mé rozčilí a můj hněv jen sílí. když vidím, jak se YVasserman vzdává bez boje. Zatahuje hlavu mezi křídla svých vystupujících kosti a tiše mi vypráví, že „myslím na ni, na svou Saru. Všecky mé myšlenky patří pořád jen jí. Oba jsme si z toho přec vždycky tropili žerty, jaké že to mám ubohé ruce, vždyť to ani nejsou ruce, ale atrapy, to i Me-fiboietovy nohy byly silnější! Byl to zázrak, žc jsem ji našel, svou Saru, byla to náramná hospodyně, už v otcově domě pečovala o domácnost, dokonce i v elektřině se tak trochu vyznala, a límec ti uměla obrátit jak zkušený krejčí, ba i podrážku opravit jak mistr švec, té nebylo nic nemožné!" Neigel si už začíná zoufat, uleví si zlomyslnou urážkou. („Řekl bych, Wassermane, že to je dost ubohá 294 bilance na šedesátiletého člověka, který neumí dokonce .nu umřít!"), ale najednou si vzpomene ještě na jednu možnost a zvolá: .Zahradničení!" Ajá se jim vmísím do rozmluvy a místo překvapeného Wassermana odpovím: „Zahradničení! Ano!" Neigel se potěšené usměje. Už si spřádá svůj zelený sen („Uděláš mi tu kolem baráku nádhernou zahrádku!"), už vyrovnává skóre („Bude mnohem hezčí než ta Stauckova, vicfT"), už rozviji a vylepšuje původní pian (,, A taky tam uděláš záhon se zeleninou. Abych nemusel jist řípu, kterou polské selky zalévají osli moči!"), a já si honem poznamenávám, žc musím chudáku Wasserma-tiovi zjistit, co a jak se v takové zahradě sází (Ruly má pro takovéhle věci praktický smysl), jenže YVasserman. ten nevyzpytatelný Anšel Wasscrman, který' vás někdy dokáže překvapit tak, že byste vyletěli z kůže. řekne: „Víte, když já k tomu prosím vůbec nemám sklony," Neigla však odmítnuti nezmate. Chce Wassermana a v provedení jeho plánu mu nic nezabráni. Mazaně řeč znovu zavede na jistější půdu. totiž na Pěti srdce, připomene Wassermatiovi jednu epizodu, v níž je řeč O vzpouře skupiny černých otroků v Americe, a nakonec mu lstivě zalichotí: „Přiznej, Šeherezádo, že bys nebyl řekl. že máš mezi námi i staré ctitele!" Wasscrman Neiglovi za lichotku poděkuje lehkým pokývnutím hlavy.jedinečným množstvim výrazů, které obsahuje. To pokývnutí totiž vyjadřuje l. oddanost, 2. zdánlivou skromnost, 3. předstíranou sebeironii, a on k němu přidá ještě ten sotva postřehnutelný úsměv, který v sobě má a) téměř psí vděčnost, b) pohrdání sebou aamým, ale to jen napohled, c) nesmírnou, ubohou touhu, jakoby sevřenou železnými čelistmi, které ten úsměv jen tak mimochodem vyluzují jako jakousi opakovanou křeč. 295 (Wassermatt: ,TCc! Já už si byl jistý, že už nikdy nebudu potřeboval luhlc drobnou grimasu, ale teď, na stará kulena,.") Neigel Wassermanovi lichotí dál, svou řeč prokládá i některými drobnými zajímavostmi o sobě, o svém dětství ve Füssenu, o otci, ale najednou se stane něco divného a naprosto nepochopitelného - obličej Obersturmbannführer;! Neišla totiž najednou strašné zvážni, úplné ztvrdne, jako by byl na přehlídce, a on hbité, úředním tónem a bez jakékoliv souvislosti s tím, o čem tu právě byla řeč, spustí: „Velim zde sto dvaceti důstojníkům a vojínům, Wassermanc. A sto sedmdesát tisíc osob sem zatím dorazilo V transportech - to jest do začátku tohoto týdne." Ŕiká to. jako kdyby byl natažen, a já už zas potrebujú Wassermana. („Vidíš? Jak pyšně ten pohan mluví! Hned jsem koukl pod stůl, jestli snad při tom nesrazil podpatky, ale to neudělal.") A vysvětlí mi, žc Neigel zřejmé musel pronést tahle překvapivá slova, která pocházela „ze zřídel hlubších, nežli byly lekce, jichž se mu dostalo v chederu rabího Himmlera", a že „takovéhle věci se mi najednou stávaly, když jsem se setkával s dospělými, kteří už měli rodinu i postavení a v dětství čítali mé příběhy. Je s podivem, že každý / meh jako hy mi musil ukázat, jak dospělý a vážem teď je, jak veliký je z něho muž, učiněný knize ve věcech Písma či obchodu, že učedník překonal mistra, že je z něj zkrátka někdo. Snad mi tak chtěli všichni zdůraznit, že ve svém stáři naprosto neudělali hanbu tomu, co se v dětství naučili z mých příběhů. Podivné jsou cesty člověka, Slejmele, všichni tihle lidé se podle mne podobají žáčkům, kteří se vychloubají před svým starým učitelem, protože před učitelem jsou z nás ze všech přece zase děti. Možná žc jako s učitelem je to i se spisovatelem píšícím pro děti; když tu ale Neigel pronesl ta slova, jislě si představíš, jak mi ta slova, obvykle tak příjemná, zněla, ale já se zdrzel bláznovských odpovědi na jeho bláznovství a jen lu a tam jsem vykoktal ,Zajisté,' a on sám pochopil, že ic sebe dělá hlupáka, zabořil nos do stránek svého černého zápisníku a pak nastalo ticho." Wasserman té pomlky využije k tomu, že mi povi to málo, co ví o Neiglovi a o jeho pobočníku Stauckovi, n iiéiuž se Neigel prve zmínil. Neiglovi v táboře přezdívali Ochs, to pro jeho nezvykle velkou hlavu a pro výbuchy hněvu („Měl jsi ho vidět, když se tak rozhněval! Jako by mu z úst šlehaly pochodně a vycházely ohnivé jazyky!"). Jeho pobočníku, Ober sturmfuhrerovi Staucko-vi, říkali vězni Laika^ což doslova znamená panenka. („To pro ten obličej, obličej děťátka, co nezná hřích. Učiněný hodný synek z ha%ady\ Byl to ale ve všem všudy zabiják, kousal jak lišák a uměl uštknout jako štír") Neigel se od Staucka lišil ve všem. Staucke byl podle Wassermana i podle písemných svědectví, do nichž jsem nedávno nahlížel, chorobný sadisla. „před nimž jsou vždy otevřeny brány moudrosti, když jde o nové lsti, muka či trápeni; uchvacoval, pohlcoval a zabíjel totiž S tak divným potěšením a vášní, že jako by ani nebyly z tohohle světa", Staucke byl navíc jako voják zkažený, tu a tam nepohrdl menším úplatkem, často se v dúsioj-nickém klubu opijel a někdy také „nu, užíval si s nékte-iou ku\a\i.:i ze selských dcerek". Ne. Neigel neru Staucke a Staucke není Neigel. „Různí se od sebe a navzájem doplňuji, jako kouzelná dvojice v pohádkách. Učiněný Pat a Patachon!" Podle Wassermana byl Neigel ,Jako z jediného kusu, jako by ho vytesal jediným úderem sekyry. Nikdy jsme ho neviděli opilého a nikdy se na nás neusmál, ani zlomyslně jako Staucke. Zalmanson mu přezdíval Břichabol, a doopravdy vypadal jako někdo, kdo trpce zkouší, jako člověk, který nemá čas na žerty ani chuť na hlouposti, jenom na práci. Ale tohle je něco nevídaného, že já tu tak před nim stojim, přímo v hadím hnízdě, už je to hodina, a ještě mi ncškubal 296 297 vousy ani mé nebil pres ústa, dokonce se na mne pokaždé usměje, i o sobě a o svých rodičích mi vyprávěl Považ. Slejmele, napřed mé chtěl zabít, vystřelil na mne, ale to udělal, že ho to naučili, však já si dobře všiml, že když na mne střílel, odvrátil oči, aby mě neviděl. Celkem vzato se zdálo, že nevi. co si se mnou počít, a to ho hrozně trápilo. Občas na mne vrhl takový divný pohled a udělal hmm. Namoutě, Slejmele, nemám tušení, k čemu to hmm, doufám jen, že to není takové to ,hmm\ které člověk dělá, když je smutný, nechtěl bych ho přeci zarmoutil, bylo to prese všechno kdysi dítě, čítal to, co čítal, a mč míval rád. Kdoví, co ho potkalo a co v něm v té SS-Fuhrerschuie pokazili, člověk se přec určitě nestane vrahem, dokud pociťuje radost, a kdybych jen věděl, jak se z člověka jako Neigel stane zabiják! snad bych na něho podle svých chabých sil zapůsobil a spravil ho! Ach, nápady změknuvšího mozku. Anšeli! Na stará kolena budeš opravovat svěť.' Naposled budeš snad prorokem? Ale ve mně ti začal hlínlat červ, že jak je to možné, že po tom viem, co mí ten arcimordýř Neigel způsobil, jsem tu s nim po celou hodinu stál a viděl jeho tvář. když byl dítětem, a už jsem si začínal myslet, že to byla chyba, když celé ty měsíce, co jsem v jeho táboře strávil, jsem ani jedinkrát nepomyslel na to, že i Neigel je člověk a že má možná ženu a děti. Všechny ty myšlenky ve mně vzbudily nesmírný úžas, bylo to pro mne cosi nepochopitelného, a tak jsem to odložil s tím, že o tom ještě pouvažujú. Neiglovi jsem řekl, že tuze lituj u trápení, které jsem mu způsobil, a viděl jsem, že na něho ta slova zapůsobila, protože se n li mne upřeně zahleděl jako někdo, kdo utrpěl otřes, a já mu přiznal, že i já se cítím nepříjemně, když člověk, který mě sprovodí ze světa, nu, že ho proste tak trochu znám, a abych svá upřímná slova zdůraznil, citoval jsem nebožtíka tatínka, který byl obchodník a učil mě, že člověk nikdy nesmí směšovat své city s prací. Ale místo aby ho ta slova povzbudila, Neigel zaúpěl a podíval sc na mne nevidoucíma očima plnýma děsu, jako kdybych z úst vypustil něco nepřístojného, co on nesnese." „Tak už sakra přestaň!" zakřičí najednou Neigel. „Už mám těch tvých řeči dost! Dnes začneš pracovat tady, Wassermane! A teď už buď konečně chvíli zticha!" Wasserman na to: „Pracovat? A co tady budu mít prosím za práci?*1 A Neigeh „Už se mnou zase chytračíš? Vždyť už isem ti to přece říkal - květinové záhony. A se zeleninou. Každý večer, když lady budit hotov s prací, po poradách a hlášeních, přijdeš sem dovnitř a budeš konat svou povinnost." „Jak prosím?!" „Budeš vyprávět příběh, Wassermane. Však ty moc dobře víš. jak to myslím. Příběh! Pochopitelně ne pro děti, ale příběh zvlášť pro mněl" , Já? Chraň bůh, já už nemůžu!" „Ty nemůžeš? A kdo tedy může, snad já? Poslouchej, Šeherezádo, já ti tady dávám jedinečnou příležitost, abys dokázal, že máš tu svou přezdívku právem. Vyprávěj mi příběh, a zůstaneš naživu." Wasserman: „Ach ne. to prosím nepůjde. Já přece jaktěživ ne-... Tak je to... A tím spíš teď... nepůjde to... všecko je ve mně mrtvé... vůle... i ta představivost..," Neigel na to j ako pokušitel: „Ty máš úžasnou p ív d siav i vosi, vždycky ísi ji měl. Jen příběh o gladiátorovi v Římě, jak mu ta tvoje družina pomohla, jak ten malý, ten Fricd, přesvědčil Ivy. aby ho neroztrhali..,! Nebo když pomohli Edisonovi, když si už skoro zoufal a vzdal se myšlenky na vynález elektrického světla... Koho jiného by napadlo něco takového?" A Anšel Wasserman odtuší pochmurné jako oškubaný pták, kterému už nezbylo jediné pírko hrdosti: „To prosím dokáže každý," Zaznamenávám tu doslova, co mi tenkrát Wasserman prozradil: „Tedy, tohle jsem lomu pohanovi neřekl z přehnané skromnosti. A tobě řeknu ještě víc, protože dnes 299 se už nebojím těch zarrolených literárních kritiků, kteří mi tenkrát, když jsem psal své příběhy, ztrpčovali život, Dobře dělali, že mně tak dávali do těla! Však o mně napsali samou pravdu - že nejsem zrovna ne j chytrej ši. Že jsem si uměl jen půjčovat od druhých spisovatelů a spřahat dohromady jejich nápady. Všecky předčil ten zlý chytrák, co vynikal svými šerednými kousky, Šapiro se jmenoval, jeho pero bylo jak ostrý šíp. Ten mi dal přezdívku,Dohazovač autorů1 a to hanebné přízvisko mi už zůstalo skoro celý život. Vidíš. Šlejmele, tajím snad před tebou něco? Vždyť oni říkali pravdu. Uchvátil mě Angličan Jack London a Francouz Jules Veme. Karel May, Daniel Defoe, který vytvořil Robinsona Crusoe a jeho pomocníka Pátka, a co bych ubíral zásluhy H. G. Wellsovi a jeho zázračnému stroji času, který' jsem si od něho přátelsky vypůjčil? A Franz Hoffman, James Feni-more Cooper a Korczak, od těch všech, úplně všech, jsem si něco vzal, přes polštinu či jidiš a taky z překladů do hebrejštiny, které pořídili Grozowski. Ben Jehuda, Sperling. Andres, Kalman Schulman, dobrý Tavjov a mnoho a mnoho dalších, ale neudělal jsem to proto, že by se mi nedostávalo schopností, vždyť v mládí jsem psával věci opravdu úžasné! Psal jsem přece verše, několik básni mi dokonce otiskli v časopisech a ty vzbudily jistý rozruch. To kvůli nim si mě povšiml redaktor Zalmanson a vzal mě z archivu, kde jsem celý ubitý strávil pět let, a udělal ze mne spisovatele, jenže když moje věci začaly vycházet, stal se ze mne strašpytel a já se do nich bál dávat cokoliv skutečně vlastního. Jak jsem se dopouštěl toho mrzkého napodobování, má tvúTČi síla slábla. A nebudu před tebou. Šlejmele, tajit, že jsem měl v životě chvíli, kdy ve mně procitla všecka ta prvotní žhavá touha, vášeň živého tvoření, a já si přál napsat néco jiného, co by bylo celičké jen moje. takovou ojedinělou jiskru svého skrytého srdce, jak by řekl veliký Bjalik, jiskřičku malou, ale která by byla celá moje, kterou jsem si od nikoho nevypůjčil ani neukradl... Nu což - zkusil jsem to, před desíti lety to bylo. A ze mne ti vyšlehl takový oheň! Jenže já se polekal... hlava se mi z toho zatočila... Víš, ten příběh začínal lidmi, ale pak prišla reč na čerty, duchy, démony, pekelné psy... Byla v tom šalba, zlomyslnost, čáry a podivný odporný smích a všecko to bylo lemováno takovým zoufalstvím, že mě lo dočista ubilo a já nebyl s to se lomu postavit a vměstnat to do písmen.., A snad se mi budeš smát, ale já po celý ten čas myslil na to, co tomu řeknou v mém štetlu, to jako v Bulichowě, až to budou číst, a jak to bude mrzet maminku... Zkrátka, nenašel jsem v sobě sílu vydat se V padesáti letech novou cestou, bojovat... tys to ještě nepochopil? Já to hodil do ohně... Arci že mně to přišlo lito... a když říkám, zemi to přišlo líto,je to, jako bych neříkal nic... Teprve tady, v táboře, jsem se o lom zmínil Zalmansonovi, a jemu to přišlo lito taky. Povídal, že právě leď prý' jsem mohl napsat něco, co by mé bylo hodno.,. Že loď, když jsem dospel, abych tak řekl, na druhou stranu života, mohl bych psát s opravdovou šílenou silou... ach!" Neigel si dál vede svou: „Poslouchej, Wassermane, budu s tebou mluvit otevřené. Já tady potrebujú nějaké povyraženi. Něco, čím bych si po práci zaměstnal hlavu,'1 Wasserman chabě namítne: „Což tu není pro pány důstojníky žádný klub?" Na což Neigel s jistou hrdostí odtuší: „Před tebou stoji Němec, kterému nechutná pivo. Já nejsem Wein-Deutscher, Bier-Deutscher ani Schnapps--Deutscher. přesto ale potrebujú něco, abych se drobet rozptýlil. Proto jsem se taky tak rozhodl - totiž že se mnou každý večer chvílí posedíš, řekněme půl hodiny nebo hodinu, a budeš mi vyprávět." Wasserman už I-..'io křičí; ..Ale o čem, pane veliteli?" „To tedy opravdu nemám potuchy," usměje se Neigel prohnané, studeně. „Ale tebe už určitě něco pěkného 300 301 napadne, Já ti přece nemůžu říkat, co si máš vymyslet, ne? Vidíš, jsou věci, které ti ani já sáni nemůžu nařidit." A je zřejmé, že ho ta myšlenka docela pobavila. Anšel Wasserman. už na prahu mdloby, navrhne Nei-glovi kompromis (..Budu vám vyprávět své sfiftré příběhy."), ten je však pohrdavě odmítnut. Ve své úzkosti se pokusí Neigla oblomit návrhem jiným, ne právě chytrým <„Budu vám tedy vyprávět všecky prtbéhy Šehere-zádiny od Wiihelma Hauffa. Ach, to bude nádhera! Kalí/ Čáp a Malý Muk, ach, jak vás to potěší!*'), Neigel však těmhle vytáčkám učiní konec argumentem poněkud hrubým („Já chci jen čerstvé zboží, Wassermane"), a na chvíli nastane ticho. Oba si myslíme, že Wasserman bude s návrhem srozuměn, jenže on nás už zase překvapí a prohlásí, že „za vaši šlechetnou nabídku vám děkujn. jenže mne se nedá přikazoval u>. co Šcherezádě, už z toho prostého důvodu, že ta půvabná dívčina nesmirně toužila žit, a proto taky vyprávěla sultánovi příběhy, kdežto já nesmírně toužím po smrti." Neigel se na něho dlouze, pronikavé zahledí. Zamne si bradu a klidným, tichým hlasem mu předloží „svůj jedinečný návrh", podle něho „nejlepší, jaký v celé Říši ve své situaci dostaneš", ještě trochu zaváhá a pak vyrukuje se svým nápadem:, Jsem ochoten každý večer. Was-sermane, když mi dovyprávíš pokračování svého příběhu, pokusit se tc jednou zabit, Jednou tě stře lim do hlavy To bude tvá odmena, jasné? Jako ta Šeherezáda, jenže obráceně. Každý večer po tobě střelím. Pochopitelné jen pod podmínkou, že tvůj príbéh bude zdařilý. Jednou nám to vyjit musí, ne?" Opře se na židli, klidně se na Wasser-mana zadívá a nechává slabého spisovatele, aby se ohnul pod tíhou toho nápadu, který ostatně vzbudí můj obdiv k jeho duchaplnosti, třebaže Wasserman ve své malichernosti neni vůbec s to viděl tu kouzelnou, duchu literatury tak blízkou zlomyslnost, kterou návrh obsahuje, a přímo vybuchne: „Cc, Šlejmele, takhle lhostejné si on mluví o lidském životě, ten pohan, neznaboh! Je to přeci můj život..." Ale najde ještě dost sil k tomu, jihy zašeptal: „A co by se prosím stalo, kdyby se tak jednoho večera můj příběh nevydařil?4 Neigel na to: „Tak zůstaneš ještě jeden večer naživu." A upře na Wassermana sebejistý pohled. „A abys věděl," doda. „Lak se postarám o to, abys neměl jedinou možnost pokusit se skoncovat se sebou sám. A tiky ti slibuju, že žádný z důstojníků či vojáků v tábore se tě nepokusí zabit z vlastní iniciativy. Uu-deš tady v bezpečí jako v pelíšku." A znovu sc usměje. Wasserman, když chvatně zvážil své postaveni a vidi. že nemůže vyklouznout, si /hluboká povzdechne a po krylecky prohlásí, že „musim-li vám vyprávět příběh, abych mohl zemřit, tedy jsem připraven." Kdosi uvnitř Wassermana však křičí „Lháři! Ubohý lháři!", a spisovatel ho nechá křičet dál. (.Jen přiznej, ty ubohý lháři, že sotva Neigel vypustil z úst slovo .příběh*, všecek jsi pookřál. Nový příběh! Nové myšlenky a nápady, náčrty a pero tančící po papíru, bezesné noci vyplněné myšlenkami, uvazováním i přejeninými potěšeními ducha! Po těch desíti zmarněných letech mi bude sedmkrát príjemnejší usednout za stůl, a právě tady! Tady, uprostřed pekla!") Wasserman naznačí směrem k německému důstojníkovi souhlasný pohyb hlavou a oznámí, že je ochoten vyprávět mu pnběh, dokonce príbéh o Dětech srdce, ne ovšem takových, jak si je Neigel pamatuje z dětství, ale jako o lidech vc všem všudy dospelých A když Neigel nerozumí, vysvětli mu Wasserman s neobvyklou jistotou, j ako kdyby byl na tuto chvíli už dlouho čekal a mnohokrát to už v myšlenkách vyzkoušel, takže mu ta slova v ústech už zevšedněla: „Ta kůzlata totiž vyrostla a stali se z nich řádní kozlové, tak jako z nás, s tim arci, že na ně přikvačilo stáří rychleji nežli na nás. To už se tak v knihách stává, jim je teď asi 303 šedesát pět či dokonce sedmdesát let - jejich stáří je každopádne pokročilé." Neigel, poněkud zmaten tou komplikaci, podle jeho soudu zbytečnou, požádá: „A co kdybychom je přece jen nechali, aby zůstali mladí?" Anšel Wasserman však s trpkým úsměvem odtuší: „Na tomhle světě není nic, co by bylo mladé jako dřív. Vždyť i ta děcka přicházejí z luna matek na svčt už stará." Neigel chce vědčt, zdali členové družiny budou zase jednat společné a zdali budou podnikat ony úžasné věci; Wasser-man mu slíbí, že to bude ještě úžasnější. Neigel: „Není to doufám trochu,,, jak bych to řekl,.. dětinské?' Spisovatel se uraženě ohradí: „Ale pane!" .Jen se tak neurážej, hajzlpucře," řekne Neigel, „však jsem se tě nechtěl dotknout." Wasserman polkne a proti svým zvyklostem se mu se sklopenýma očima omluví s tím, že „v mém příběhu nebude mít pan velitel co rozkazovat, loje třeba předem upřesnit. Nc-li, pak je všemu konec." A nacistický důstojník, o němž toho víme oba tak malo, potřese svou těžkou hlavou a řekne: „Zajisté, Seherezádo, zajisté. Tomuhle se přece nějak říká, že? Vy umělci tomu tuším říkáte svoboda tvorby?" Wasserman na něho pohlédne zkoumavě, znepokojené. Mne to taky zneklidni - svoboda tvorby nezní ani jednomu z nás jako něco, co by patřilo do duchovní výzbroje nacistického důstojníka. Možná někoho citoval. Určitě se o něm dozvím víc, jakmile usoudím, že už jsem dostatečně připraven na to, abych se ocitl i v jeho kůži tak, jak se mi to tak snadno podařilo ve VYassermanově případě. Je to prcce má povinnost, Ajala říkala, v té bílé síni pochází všechno z tebe, z tvého vlastního nitra, oběť i vrah, soucit i krutost... tak tedy už brzy. Zatím se spokojím s Neiglem takovým, jaký se odráží ve Wasserma-nových očích, Jenom opatrně, „Přinesu sazenice a semena," řekne. ..Zítra začneš s rytím a pletím. Zem je tu těžká a taky je tu spousta kameni. Už byl vážné nej vyšší čas něco s ni provést." „Ano, vašnosti." „Objednám petúnie. Znáš petúnie? Doufám, že tady porostou. Moje žena je pěstuje v truhlících za oknem." „Jak je libo, pane veliteli." „A ovšem taky ředkvičky. Ty mám rád. Zvlášť takové ty malé, červené, t <> se člověku na jazyku jen rozplývají!" A jak to tak Neigel se zápalem vykládá, snaží se Wasserman zoufale rozpomenout, jestli ředkvičky rostou na stromech, nebo jestli jsou to keře. „Ach, Šlejmele. znovu jsem pomyslil na to, jak moc by mi byla mohla moje Sara přispět v té strašné záležitosti, do které mé Neigel zapletl. A jak budu moci bez jej i moudrosti a znalosti psát? Ona totiž měla neobyčejný smysl pro praktické věci. Nežli jsme se poznali, musil jsem trávit nekonečné hodiny a dny v Luteránské knihu v ně ve Varšavě, abych tam našel všecka fakta a podrobnosti, která jsem neznal z hlavy. Jsem totiž od přírody tak roztržitý, ba zapomnětlivý, že ve srovnáni se mnou je Zalmanson v takových záležitostech pedant t puntičkář jako Sammaj. ,Přesnost, Wasscrmánku, přesnost!" neustále mi připomínal, než jsem poznal Saru, H tenkou, jedovatou čarou přeškrtl svým perem kupříkladu výraz ..princeznina překrásná blůza večerní*. .Tohle poěl být princeznin šat večerní, není-liž pravda, Wasser-inánku? Blůza je jen jakýsi menši žakel, nemyslím, že by »i ta tvoje princezna vyšla na ples v blůze! Oj, majn kJejtter Wasserman, kdyby ses tak byl někdy podíval na fenu na ulici, kdybys byl někdy ženu vysvlékl ze všech Antů, pěkně kousek po kousku, pak bys nepsal jen 0 princeznách a kouzelných vilách.. Když přišla Sara. mé příběhy se tuze obohatily. Blyš-tely se tisícem nových barev! Zakrátko jsem se naučil, laky je rozdil mezi odstínem tyrkysovým a bordó, mezi lnem a bavlnou, mezi Antarktidou (která je na jižnirn |h'i1u | a Aljaškou {ta leží na severu - čije to snad naopak':' 304 305 Už mi to vypadlo / paměti!), i jaký je rozdíl mezi rozlit nými italskými jídly, čím se liší špagety od makarónů, že jedny jsou tenči, sloni že spi vstoje, příslušník bílého plemene že se v odborných knihách nazývá Kavkazan, ach, nic nezůstávalo mé Sáře utajeno, její mozek byl jak nádrž, která neztratí jedinou kapku, ona se totiž v mládí učila a vzdělávala! Mé psaní se v těch letech začalo držet víc. jak se říká, při zemi, arci v onom dobrém slova smyslu. Vzpomínám si, Šlejmele... nu, je to jen taková hloupůstka. ale když jsem si na ni vzpomněl, tak ti ji povím. Jakého uměleckého ducha mi totiž vdechla, když jsem jednou sám od sebe napsal j tuhle větu: .Robin Hood tančil oděn v maškarní kostým s Elisabeth. bohatou a sličnou markýzou, první valčík, počítaje v duchu kroky - raz dva tři, raz dva tři...' Ach, ta krása!" Potom Neigel Wassermanovi oznámí, že se už nevrátí do dolního tábora ke Keislerovi, ale od této chvíle žc bude bydlet v Neiglově baráku, ve skladišti ve druhém poschodi, Jednou denně mu Anna. polská kuchařka, připraví teplé jídlo. ,.iak abys neříkal, hajzlpucře. že se o své inteligenty nestarám!" Ještě musím vylíčit, jak oba vyjdou do zadního křidla baráku a Neigel spisovateli ukáže jeho nový příbytek -malou díru v podkroví, hned nad dřevěnými schody. Wasserman je vyzván, aby šel nahoru, což provede namáhavě, otevře nevelké dveře, ucouvne a ve tváři sc mu na okamžik objeví výraz bolesti. („Papír! Já ti ucítil vůni spousty papíru!") Zavolá na Neigla, stojícího pod ním, a požádá ho, zda by směl používat jeden z té spousty sešitů, které jsou lam zabaleny. Taky si řekne o pero. A když se Neigel podiví („Cože, copak ty by sis to jinak nepamatoval?'*), sehraje mu Wasserman scénu, kterou určité viděl ve Varšavě v nějakém filmu o gladiátorech sestoupí po vratkém schodišti, napřímí se, jak může, ,i pronese s veškerou vážností, kterou je s to dodat svému jednotvárnému, huhňavému hlasu: Jsem umělec, prosím. Umělec, a každičké písmeno tisíckrát uhlazuju a opravujú!" Jistě, jistě,** zabručí Neigel a Wasserman se pak vrátí na půdu a zas odtamtud sestoupí, v ruce hnědý sešit, na jehož obaluje vyvedena velikánská orlice a pod ni nápis Majetek zásobovacího odboru / SSf Východní divize, A Neigel mu pohybem zpočátku spíš roztržitým, ke konci však přímo velkolepým („On i ten pohan vycítil, že mě lak pasoval na rytíře veškerého písemnictví") podal ze zadní kapsy své vlastní pero, ocelové pero značky Adier, odkaz to habsburské monarchie, a po jeden dlouhý okamžik oba stojí a hledí jeden druhému do očí. (Wasserman: „Sotva jsem se chopil pera, hned jsem věděl, že nad ním zvítězím. Kdyby se mi tak podařilo nebýt jen ubohý červ jako ten muzikant Schcingold, co sc plazil před důstojníky v prachu, vrtěl před nimi ocasem, a říkalo se. že se dokonce stal jejich špehem a donášel na své spoluvězně... Mám-li však být upřímný, Šlejmele. bál jsem se. Znát' spravedlivý zviře v sobě, a já... Vždyť já podlézal i Zalmansonovi, lim jsem za to sebou pohrdal, přestat jsem s tím ale nemohl, já ubožák!")_ Neigel pohlíží na Žida, který' najednou usilovně svírá víčka, jako by sám sobě přísahal. Přestože nevím, co si Icď mysli, řekl bych, že ten starý, slabý člověk má v sobě něco, co maně děsí i energického nacistického důstojníka Ten se nakloní k Wassermanovi a důrazně procedí mezi zuby: „Bude to příběh o Ottovi a Paule, ano'/" „A také o Friedovi, Sergejovi, co mél zlaté ruce, a Heroi-jotiovi.'\,Herotjonovi? Kdo je to?" „Ten malý arménský hoch. Ten milý kouzelník, copak jste zapomněl?" „Máš pravdu, to je ten chlapec, co hrál na flétnu Beethovenovi" „To je on. A budou tam arci ještě další." „Další?! A kdo?" 306 307 Neiglovy oči se podezíravě přimhouří. Wasserman ho spěchá uklidnit; Jsou to dobří přátelé, neračte prosím zapomínat, ze tentokrát Děti srdce čeka věru těžká práce a že budou potřebovat veškerou možnou pomoc!" „A jakýpak to budou mít úkol, pokud se ovšem smím zeptat?" „Jak 10 mám prosím vědět? Vždyť ten příběh se ve mně teprve počal, ale slibuj u, že to bude neví dané dobrodružství, vždyť proč je sem taky jinak přivolávat z onoho světa?" Neigel o čemsi chvíli přemýšlí. Snad byl na okamžik jat jakýmsi podivným podezřením, ale zažene je energickým stažením rtů. Potom krátkým rutinním rozkazem pošle Wassermana pryč a jde si za vlastními záležitostmi. Wasserman: „A tak jsem tedy vláčel po schodišti pytel svých starých kosti, v tom novém ateliéru jsem si zřídil brlůžek a pomyslil jsem si, Bože, jaký je tohle dění Nejdřív všecky mé druhy, chudáky nevinné, odvedli do plynu na smrt, pak vyšlo najevo, že nejsem s to umřít, a nakonec mě postihlo tohle neštěstí jménem Neigel, Neigel s těmi svými nabídkami, sváděním a mámením. Chopil jsem se sešitu a podíval se na něj. Anšeli, Anšeli, řekl jsem si, ty tedy budeš psát příběh. Bude to arci vydání o jediném exempláři, co by ses ale staral, když je prodej zajištěn předem? A pod křídly nacistické orlice, kéž by jí tak ta pera shnila, jsem tam úhlednými písmeny hebrejsky vyvedl: Družinu Děti srdce při posledním svém dobrodružství" (2) Život Anšela Wassermana se přede mnou pozvolna odhaluje. Často vzpomíná na svou ženu, „svou Sáru", zato o dceři Tirce se nikdy nezmíní. Svou Saru miloval, ale někdy si tak říkám, zdali v hloubi duše nebyl přece jen zapřísáhlým starým mládencem. Když si ji bral, bylo i mu čtyřicet a jí třiadvacet. Když ale začal vydávat své povídky, bylo jí teprve pět. Měla je moc ráda, jako v té době spousta dětí, a ještě o mnoho let později na ně při různých příležitostech stále znovu vzpomínala. Jednoho dne náhodou narazila na jejich nové vydání v jednom varšavském časopisu a s odvahou, která pro ni nebyla právě příznačná, poslala do redakce časopisu pár kouzelných obrázků, které podle povídek nakreslila. Obrázky nějaký čas bloudily, než se dostaly do rukou Zalmanso-novi, a ten ji s ním promyšleně, lstivě svedl dohromady a potěšené si mnul ruce nad rozpačitým románkem těch dvou nesmělých... Takhle, ze zběžných poznámek, se dozvídám, jak vlastně Wasserman žil, Jak rád sedával ve vyžehlené košili a vázance, i když byl doma sám. Jak si za ta léta, co byl starým mládencem, dával úžasné, byť drobné dárky - nedělní cestu rikšou na nádhernou Maršálkovskou třídu, pomalou, příjemnou procházku po Kierbedžově mostě a odtud pěšky k Saskému parku s jeho sochami, platany a topoly. Když se setmělo, odebral se do biografu a tam se s potěšením, které mu vždycky připadalo, jako by o ně byl někoho okradl, díval na filmy, které na něj velice působily. Po téhle stránce pro něho byla Sara partnerkou přímo ideální - právě tak jako jemu i ji kino učarovalo. Nebyli příliš náročni, nadchnout je dokázal každý film, jen když v něm bylo vidět lidi plné života a vzrušující dobrodružství. Sedali v setmělém sále kina jako dvě děti - s ústy dokořán. Tak spolu viděli Doktora ľrankenstcina. King-konga či Špióna s maskou s Hankou Ordonównou; Wasserman mi s podivnou pýchou vyprávěl, že Greru Garbo v Královně Kristině viděli se Sárou čtyřikrát a Marlene Dictrichovou v Modrém u»-dělovi třikrát. Měli rádi i westerny a byli na každém filmu o kovbojích, který ve Varšavě dávali (sám před sebou tuhle zálibu Wasserman ospravedlňoval tím, že 308 309 z nich poznává život kovbojů, to pro případ, že by prý snad někdy chtěl zase psát). Neměli přátele a chozeni do kina - jednou týdně pro ně bylo malým svátkem. O filmech, které viděli, spolu hodně mluvili, Řadu týdnu po tom, co na některém byli, stačilo, aby Sara prohodila jen „To byla ale škoda, že mu věřila, viď?", a Wasserman okamžitě věděl, o ěem mluví a koho se ta slova týkají, Právě tak rádi poslouchali každé úterý populární rozhlasový pořad Hra týdne, který do jejich života vnášel nej-větsi díla dramatická a literární. Hru poslouchali v posteli, ležíce vedle sebe, oči upřené na strop; jeden druhého se ve tmě nedotýkali, ale přece si byli velice blízko. Další společnou vzrušující zábavou pro ně byla návštěva varšavské zoo. Wasserman dokázal celé dlouhé minuty postávat před klecemi s exotickými zvířaty, svezenými do zoo z Barmy a Indie, a v údivu potřásat hlavou. Ostatně Sara se narodila v den, kdy v zoologické zahradě přišlo na svět slůně Tuzinka („Tuctíček" - tak mu říkali proto, že byl dvanáctým slonem narozeným v evropské zoologické záhrade), a tak až do svých deseti let měla jednou ročně, v den svých narozenin, nárok na jednu okružní jízdu na hřbetě slona zdarma. Wasserman se z jakéhosi důvodu nemohl ubránit vzrušení a stále znovu Sáru žádal, aby mu o těch okamžicích, které jí už dávno vymizely z paměti, vyprávěla. „Jako královna ze země indické, židovská sloní princezna!" bručel si s údivem, kterého s léty neubývalo Velice si potrpěl na pravidelný denní režim. Nesčetněkrát jsem vyslechl jeho drobná, puntičkárska líčení pedantskyeh ceremoniálů čištění střevíců či úklidu v domácnosti a toho. .jak si rozumné uspořádal den". Jednou mi dlouze vyprávěl o drobných potěšeních, která mu skýtaly brýle - o drobných krouživých pohybech, jimiž je čistil, o tom, jak si je různě sundával, o příjemném pocitu, který brýle vyvolávaly, když mu visely dolů / Uši, když byl, ruku na očích, hluboce zamyšlen. (Bylo myslím na místě podotknout, že ty brýle mu sebrali hned, jak se dostal do lágru.) Dokázal mi vyprávět 11 svém oblíbeném postupu, když si vařil vajíčka na měkko, s louž vážností, s níž mi vyprávěl o své práci kc „zubaři". Jednou večer mi líčil pěkné obšírné - jak ai ve Varšavě připravoval „sklenku vroucí kávy, z niž se libé kouřilo", přičemž začal okamžikem, kdy do konvice nahl vodu, postavil sklenici nad plynový hořák, „aby se drobátko ohřála troškou teploučké páry41, a skončil tím, l»k kávu nalil do sklenice. Dozvěděl jsem se od něho, že po celých sedmnáct let nosil jediný pár střevíců, které mu vydržely přímo skvěle. Když jsem se ho celý užaslý zeptal, jak to dokázal, odpověděl s úsměvem plným skromné pýchy: „Našlapuju zlehka, Šlcjmele..." Zrovna tak neměl nikdy dost vyprávění o antikvariátech v ulici Svatého kříže, kde ho všichni prodavači znali a jediná stará kniha mu tam neunikla. Zkrátka z tohohle všeho se dá soudit, že dědeček Anšel nebyl žádný dobrodmh. Kupříkladu jeho hráčskou vášeň naprosto uspokojilo, když m vytáhl číslo z košíku pouličního prodavače klobás. Jen dvakrát za celý život takhle vyhrál zdarma uzenku, těch dvou výher si však nesmírně cenil, viděl v nich totiž známku toho. že není tak docela smolař. Pozoruji ho i ve chvílích, kdy s nasazením vlastního života kypři a pleje tři záhony před Neiglovým barákem, pak si poraněné ruce obvazuje cáry pytle a mlčky a s bolesti snáší kritiku z úst Neigla, který tu a tam vykoukne X okna („Snaž seje udělat rovné, hajzlpucře, jinak budu celému lágru pro smích."}, hněvivě popadne svůj rýč u hrábě a uloží je na jejich místo pod dřevěnými schody, Potom ho vidím, jak jí, hltavé polyká (takhle jídal vždycky, i když se nastěhoval k nám), a dělám, že nevidím maličký brambor, který stopí do kapsy, aniž si toho mrzoutská vdova všimne. 310 311 Když se setmi, jdu s nim k Neiglovi. Ten se diví, že ješté není napsána první kapitola („Podle tvých povídek, které jsem četl, bych řekl, že to sypeš z rukávu!*), na což se mu od Wasscrmana dostane odpovědi v podobě zapáleného proslovu o těžkostech tvorby. (Jvlusi se tomu dodat tvar, tvar z hloubi duše!*"}. O tom se tu zmiňuji jen proto, že na konci proslovu Wasserman, rozčilený a hluboce přesvědčený o pravdivosti vlastních slov. učiní Neiglovi nečekaný a nanejvýš šlechetný návrh („Vskutku, rád bych se radil i s vámi, myslím ve věci příběhu"). Svých unáhlených slov sice ihned lituje, ale už je příliš pozdě, protože Neiglovy rty se široce roztáhnou překvapeným úsměvem a on prohlásí: „Ale jistě, jakpak ne! To pro mne bude jen ctí, Šeherezádo!" Wasserman využije (s rychlostí trochu až zarážející) Neiglovy vděčnosti, poprvé se v jeho přítomnosti posadí na židli a řekne: „Vyložím vám své těžkosti." Neřekne to nijak zvlášť zdvořile, ale div divouci, Neigel se nezlobí, jen vstane a honem zatahuje těžké závěsy a zamyká dveře baráku, Wasserman se na něho dívá a v duchu se poprvé slabě usměje. Když Neigel odejde do zadního traktu, zřejmě aby přikázal kuchařce, že má jit domů, sebere Wasserman odvahu, rychle otočí obrázek na stole a tam spatři „Frau Neigel, Slejmele! V náruči držela dvč male děti. Ten větší je celý Neigel, každičkým rysem tváře, malá je zas celá matka. A ta žena, ptáš se? Nu, krásná nebyla. Slabá a křehká na pohled, tak tak že se neprohýbala pod vahou zdravého děcka. Nebudu ti to tajit - její ošklivost mě dráždila, ale proč, to jsem nevěděl. Snad proto, že já ani Sara jsme nikdy nebyli právě ideály krásy, Ani ostatní Židé, které jsme znali, nebyli bůhvíjak krásni. Ták to rozhodl Stvořitel. Ani děd Mendele, když nás ve svých spisech vykreslil ve vší naší ošklivosti, to neudělal proto, že by v tom snad měl zalíbení. Vždycky jsem myslel na to. že oni jsou jiní a od nás se liši. Ale tahleta - tak slaboučká, učiněná pápěrka! Srdce má sto chutí ji utěšovat, ústa, ač se vzpéčuji, by ji chtěla zahrnout láskyplnými slovy... Položil jsem si otázku, zdali vi o všech zdejších skutcích svého mužička. Inu, na pěkné věci jsem to myslil, ale ona přec patřila k nim, ona i ty její dvě boubelaté dětičky! Ale vedlo se snad všem mým drahým tak dobře, jedli snad, pili, hodovali a užívali si života, abych si mohl dovolit lítost nad tou pohankou? I toto..." Neigel se vrátí. Diskutují o tom, kde se má odehrávat děj Neigel ve své nevědomosti navrhujes aby „zas psali o Měsíci, jako v té povídce o Indiánech, jak tam utekli". Wasserman ho mírně pokárá a vysvětlí mu, že bude lépe psát o nějakém známějším místě, kde by se spisovatel cítil pohodlně, protože „budeme potřebovat všecky drobné detaily a fakta, abychom mohli vytvořit žádoucí' atmosféru. Přesnost, Herr Neigel, píes-nost!" říká a v jeho hlase je cítit jakousi podivnou pomstychtivost. Jako přiklad mu vysvětluje, že když se třeba rozhodnej!), že tentokrát budou Děti srdce zasahovat v Moskvě, očekává, že mu Neigel poskytne všechny ty stovky údajů, které potřebuje /jakého materiálu tam kupříkladu zhotovují pánské boty, jaký účes nosí ženy a zdali lam po ulicích jezdí autobusy nebo tramvaje. Když se ale dá svou smělosti příliš unést a zmíní se o tom, že bude možná potřebovat taky mapy a fotografie, Neigel se dá do hněvivého smíchu („Poslouchej, hajzlpucře, zbláznil ses? Vždyť mě zavřou pro kontakty s komunistickými agenty! Nezapomínej, že máme rok čtyřicet tři! Snaž se najit pro ten svůj příběh nějaké přijatelnější místo, jasné?"), načež Wasserman sklopí hlavu, chvilku hryže špinavý, tvrdý pramínek řídkého vousu, ale pak se zas vzmuží („Nu což, najednou jsem se rozpomněl, že mezi mnou a Neiglem to není vůbec snadné a že přec nejsem 312 313 žádný práh, aby si po mně šlapal!"}, zhluboka si povzdechne a řekne, že pro tentokrát - ale jenom pro tentokrát! - s Nciglovým požadavkem souhiasi, ale že to je také naposledy, co připouští, aby mu Neigel dával v sou-vislosti s jeho příběhem rozkazy. Němec se na něho podívá s mrazivým chladem a procedí mezi zuby: „Přestaň se nafukovat, hajzlpucře, a začni už konečně vyprávět!" Wasserman k tomu říká: „Inu, jistě se domýšlíš, Šlej-melc, jak rozhodující okamžik to byl! Já sc ale nedal! Vstal jsem, pevné jsem stanul, natáhl k pohanovi krk a povídám mu: Jak si mě zabte! Hned led" mé zabte, Herr Neigel, jen po mně nežádejte, abych zradil své uměni!'t- Na Neigla to skutečně zapůsobí. Jeho velký obličej vyjadřuje údiv, zmatek a dokonce odpor, jako by viděl něco odpudivého. (Wasserman: „Takovéhle scény sehrávala nebožka maminka, tvá prabába, pokaždé, když pan 1 .anski. náš domáci v Bulichowě, aby ho Pánbůh potrestal za to, jak z nás vysával krev, přišel pro nájemné. Cím nemístnější maminčiny výmluvy bývaly, tím víc k němu natahovala krk a tím hlasitěji křičela: Zabte!* Já se schovával pod její zástěrou a samou hanbou bych byl nejradši umřel. Kdo mohl tenkrát arci tušit, že i já budu jednou hrát takovéhle komedie, jenže tady byla v sázce čest umění!") Posadí se. Je ještě celý rozčilený jako pokaždé, když citi. že ho neprávem urazili (mám dojem, že má tenhle pocit rád), znovu vstane a třesoucím se hlasem řekne: „Jlerr Neigel! Tady přeci nejde o mne, Anšela Wasser-mana-Seherezádu! Vždyť co jsem já? Prach a popel! Pouhé nic! Urážky uměni si ale prosím zapovídám! Čistého umění, jaké je! Literatury v její očištěné, původní podobě. Chystáme tu přeci ojedinělý pokus! Považte, spisovatel, který tu sedí a píše pro publikum, které se- stává z jediného člověka! Bylo snad už někdy na světě něco takového?" Tahle myšlenka Neigla okamžitě zaujme - snad proto, že nic tolik nezalichotí tyranovi jako moc nad tajemnými cestami tvorby. To vycítí i Wrasscrman: „Jakmile bude tenhle náš pokus u konce, budete mít v ruce jediný exemplář posledního příběhu Seherezády Wassermana! A až umlknou s pomoci Boží zbraně, budete moct v klidu usednout s dětmi i se svou ctěnou družkou k praskajícim kamnům a ten příběh jim předčítat. Jsem si jist, že i ona, totiž ctěná paní, dokáže ocenit neutuchající snahu, s niž jste dbal o to, aby ani tady, na tomhle místě, a navíc uprostřed té hrozné války, neuhasly plameny tvorby. Nu, co tomu rikáie?" Němec prostě odjpovi, že doufá, že Wasserman to, co říká, myslí vážně. Cím déle prý o „naší situaci" uvažuje, tím víc si myslí, že by se měli chovat jako „civilizovaní lidé. Ano - civilizovaní lidé." (Wasserman: „Vychutnal ta dvě slova, jednou či dvakrát je převalil na jazyku, a já si v duchu pomyslil, že by měl vyslovit požehnáni jako každý, kdo poprvé okusí něco k snědku. Za okny zakrytými záclonami stoupaly nad lágr dnem i nocí tři sloupy kouře a moc dobře jsem slyšel zvuk stroje, který lidské bytosti měnil v hromady mrtvol, a hrozný skřípot jeho veliké dlaně, když je bral a kladl do plamenů. A musil jsem sebrat všechny sily k tomu, abych mohl na známe ni souhlasu kývnout těžkou hlavou.") „Místo,'1 pronese Wasserman téměř neslyšně, „potřebujeme místo, kde by se naše dnižina usadila" Nastane ticho. Oba si podeprou hlavu a přemýšlejí. Wasserman. třebaže ještě nevi, jakou podobu bude příběh mít, už vytuší, že děj se musi odehrávat na některém z mi st, kde ziiří válka. (..Tedy v Polsku či na Rusi. či dokonce ve zločinném Německu, ale já bych radši, kdyby se odehrával v místech blízkých mně. a ne jemu. Jistě se do- 114 315 myslíš, že jsem musil všecko řídit s rozumem, obezřetné a jistou rukou, poněvadž jsem měl od samého počal k u skrytý záměr, svůj příběh jsem totiž nepřišel Neiglovi vyprávět jen tak pro zábavu, a aby můj skrytý záměr uspěl, musel jsem užít veškerých zbraní, které se mi naskytly, jenže ty byly tak ubohé, že jsem mu vycházel v ústrety takřka s holýma rukama, Ale slova pro mne byla jak kameny vrhané prakem.") Dál hledají kolbiště pro svůj děj. Příběh, vysvětluje Anšel Wasserman, by se měl pokud možno odehrávat na místě osamělém, které by však nebylo tak úplné odříznuto od světa. („Snad jste si povšiml, Herr Neigel, jak velice rádi zasazuji spisovatelé děje svých příběhů na pusté ostrovy?" „A k čemu je to dobré?" „Inu, tak se přec každá malá věc stává velikou!") Bylo by rovněž záhodno, aby se příběh odehrával v lůně přírody, to aby Albert Fried mohl ukázat své pověsme schopnosti při navazování přátelství se zvířaty („Tohle přeci v mých příbězích patřilo k věcem nejsenzačnějším!"). Znovu se vrátí ke svým úvahám; Neigel si pomáhá tím, že nechává systematicky práskat klouby všech deseti prstú, Wasserman se zas tahá za řídký vous a na prst si navíjí pomyslný pejz, hned vedle ucha. Najednou se Wassermanův obličej celý rozzáři a on zvolá: „Lepek! Důl na lepek!" Neigel nevi, co to ten lepek je, a nevím to ani já. Wasserman nám to vysvětli tak znalecky, že to ve mní až vzbudí podezření, že si to všechno vymyslel. Lepek je podle nčho vedlejší produkt nafty, pro Židy kolem Borislavi ve Ivovské gubernii hospodářsky mimořádně významný - nafta se, jak známo, dopravuje potrubím z oblasti, kde se těží, do obrovských nádrží v misie uskladněni. Trubky však k sobě v mnoha případech ne-přiléhají těsné („Jedna má ústí obrovské a druhá zas malinkaté,"), neboť jsou staré a proděravělé. V takových případech jedna z trubek praskne a surová nafta, které se fiká lepek, vytéká ven. „Tyhle věci se dnes už nedějí," ulétli nám Wasserman, „to před velice mnoha lety, před třiceti či možná čtyřiceti!" Když taková hadice praskla. Židé pracující s lepkem, říkalo se jim lavakové, přispěchali se sudy, vědry a hadry, nasbírali vyteklou Mftu a se slevou ji prodali naftařské společnosti. Podle Wasscrmana si takto na skromné živobytí vydělávaly uHovky židovských rodin. Jeho bratr Mendel, než odjel do Ruska, kde zmizel, se živil tak, že s těmi ubožáky ve dne v noci postával u potrubí poblíž Tustanowic a Sehodnice a modlil se, aby některá trubka praskla. Was-lerman: „Dlouhá léta jsem si tu záležitost s lepkem ponechával pro sebe, od té doby, co nám Mendel psával 0 svých příhodách smutné dopisy, ze kterých to zavánělo hladem jak z prázdného břicha, teď ale vidím, že nadchází ta pravá chvíle, abych sc k tomu vrátil." A už Neigla vede do hustého lesa poblíž Borislavi, sestupuje s ním do dolu na lepek, vyhloubeného pod velikou alejí potrubí, vedoucího z místa těžby nedaleko města. Už třicet let stojí tento důl ve sklíčeném osamění, nikdo tam nepracuje. Po celá ta léta lepek nikdo nepotřeboval. Přišla však válka, nafta podražila, snuje svůj pri-iili Wasserman, a skupina lidí dostala příkaz jít tam 1 pustit se do práce. „A je to vskutku družina jedinečná, Herr Neigel. Je to družina osamělých, samotářských lavaků, Židé, Poláci, |eden Rus a Armén a ještě další. Jejich vůdce se jmenuje (in o, Otto Brig, jeho sestra Paula, ta se o ně stará a taky |im vaří. Nevycházejí skoro na povrch země, to z obavy ze setkáni s velikými karpatskými meoVědy, se kterými ni umí poradit jen Fried... Věru, Herr Neigel, žijí tam v naprostém odloučení, jen jednou týdně se Otto Brig vydává do nedalekého města, aby tam dopravil žeň lepku, který shromáždili, a donesl odtud svým hladovým dělníkům něco potravy, ale když dovolíte, Herr Neigel, 316 317 tak budu potřebovat další údaje o tom místě, o jeho obyvatelích i dolech, ve Varšavě přec byly v knihovnách hory učených spisů, dokonce i bohatá bibliografie, jenže tady, v těch našich kasárnách... inu, tady mám než vás. Snad byste si mohl zařídil úřední cestu do Borislavi, abyste tam prozkoumal atmosféru?'" Neigel pochopitelně zareaguje pobaveným smíchem („Víš ty vůbec, co říkáš, Wassermane? Já tady vedu vyhlazovací táborí Na východe postupujou komunisti, a ty po mné chceš, abych všeho nechat a ve tvých službách si odjel do Borislavi!"'), a také mně se zdá. že to Wasser-man přehnal, on však je klidný a sarkastický. („Počítal jsem, že trochu poznám, co je tenhle Neigel zač. Dobře jsem si všiml, že ho můj příběh velice přitahuje a že to vůbec není tak jednoduché. Taky jsem viděl, jak moc dychtí po drobných údajích - člověk jako on přec neponechá příběh, aby bloudil v moři představivosti bez železné kotvy pod lodí. Jak velice se lišil od ubohého Zalmansona, který rovněž dychtil po drobných údajích, jenže proto, že se mu protivily! I o protít, aby je zostou-zel a dováděl na samou hranici absurdity! Aby se jim mohl v duchu vysmívat, aby se ještě víc ujistil, že není Boha krom Boha smíchu, iluze a zmatku... Ach, ten šibal... Ale jak žc to na něho přišla řeč? Ať už je to jakkoliv, nastražil jsem na Neigla past, když jsem se zmínil o tom průzkumu atmosféry, to totiž měla má družina ve zvyku říkat, když chystala svá dobrodružství, a já věděl, že se Neigel na tenhle háček nevědomky chytí.**) Teď se Neigel konečné vzpamatuje a znovu položí tu nej důležitější otázku („Ale řekni mi, prosím tě, s kým to budou bojoval tentokrát? S medvědy? S mravenci? S té-žařskými společnostmi?"), Wasserman se odpovědi vyhne („Kdo to může vědět? Vždyť ten příběh ještě skoro ani nezačal."*, jenže Němec vyžaduje odpověď určitější („Nechceme přece psát nic proti Říši a Němcům Adolfa Hitlera. To je nám přece jasné, že, Wassermane?"), a spisovatel na to: „Budeme psát všecko, co se nám zachce, Herr Neigel. V tom přec tkví podstata naši situace, o níž jste prve ráčil mluvit, vždyť jen si pomyslete - jaké tajemství a div to je! Nesmíme zradit tuhle svatou povinnost, která nám přímo zázrakem připadla! Dar. že mu není rovna, privilegium být zde, pravé zde, jako lidé naprosto svobodni! Nejen já, ale i vy! Jak ptáci Fénixo-vé! Ach, Herr Neigel." řekne Wasserman a potřese hlavou, „nevím, ze které bitvy pochází ten metál, co vám zdobí blůzu..." Neigel: „Z bitvy na JImcnském jezeře. První divize Umrlčích lebek Theodora Eicka!" „Tak tak, kde jsem to přestal? Aha! Jsem si jist, ze tam jste nepotřeboval ani polovinu té odvahy, kterou teď od vás vyžadujú na cestě, kterou vykonáte za lim účelem, abyste našemu novému příběhu vdechl život. Polekáte se snad a couvnete? Budete po mně požadovat jako bázli-vec příběh planý, příběh zdušený horami popela malicherného života s jeho úzkostí a zábranami?" („Na mou věru, Šlejmele. nemám /dám, kde jsem vzal takovou odvahu, K Zalmansonovi, který mi bral mé nej lepši vety, a ani se se mnou neporadil, jsem si jaktěživ nic takového nedovolil, Přikyvoval jsem mu jak ta ovce, usmíval jsem se na něj a mlčky ho nenáviděl.") Neigel si však dál vede svou: „Ne ne. My si nemůžeme dovolit být protiněmečtí." Anšel Wasserman zas: „Nechrne příběh, aby nás sám vedl. Předem nemůžu rozhodnout vůbec nic." A Neigel: „ Takhle píšeš vždycky?" Wasserman: „Skoro vždycky. Ano." („Tedy mám-li být upřímný, vůbec tomu tak nebylo! Dokonce i má Sara, můj poklad, si ze mne tropívala šprýmy a říkala, že já i k sestavení seznamu nákupů u hokynáře potrebujú tři pokusy.") „Možná," povídá najednou Neigel, „možná bych se mohl přišli týden opravdu v Borislavi zastavit, až pojedu 11« 319 domů na dovolenou. Kdysi jsem v té oblasti pár mésiců pracoval a pár záležitosti tam musím... uzavřít. Ano, A taky jsem tam poznal pár lidi, Snad by bylo na čase, abych se s nimi pozdravil." Výraz Wassermanovy tváře se vůbec nezmění, spisovatel jen poznamená, že „by nám byla nesmírně užitečná menší mapka té oblasti i tamních naftových dolů.'1 Odolá pokušení požádal nacistu, aby při své zastávce prozkoumal také stav boristavské židovské náboženské obce, zdali z ní tou dobou vůbec ještě něco zbylo, a Neigel, důstojník příkladně pořádný, si to poznamená do zápisníku {„Teprve později, Šlcjme-le, jsem zjistil, že si pohan do tohoto zápisníku zaznamenává i požadavky tykající se smrtícího plynu a taky váhu zlatých zubů a vytrhaných vlasů, a třebaže jsem to tenkrát ještě nevěděl, pocítil jsem, jak se celý třesu, když kotvice mých představ byla poprvé vhozena na pevnou půdu jeho života.") Navzdory pokročilé hodině se spolu ještě chvíli zdrži. Zdá se, že to Neigel si to nepřímo vyžaduje. Naléhá na spisovatele, aby mu staronovou družinu „alespoň par slovy** popsal. Prý jako takový úvod k tomu. co bude následovat. „K tomu, co bude následovat," řekne a jeho obličej přitom říká: „K tomu potěšeni, co bude následovat.*' Wasserman ochotně svolí a vypráví mu o hustém lese, o hlubokém dole, o tunelech a kanálech, které v tom dole jsou, a v těch kanálech... „Bože " řekne Neigel, poněkud zmaten, „tohle připomíná partyzánskou skrýš. Dávej si pozor, Wassermane." Wasserman neodpoví, ale po délce pupeční šňůry pnoucí se mezí nim a mnou se náhle zableskne a ucítím mírné páleni. Jakási stará vzpomínka, společná jemu i mně, na okamžik pronikne do vědomí, ale hned je zas ta tam dřív, než sejí stačíme zmocnit. Wasserman tidpovi Němci, jeho slova jsou však určena mně: „Nikoli. Hcrr Neigel, to jtíst... nikoli partyzánů v obvyklém slova smyslu, nýbrž řekněme..." Neigel zavrčí néco, co zni jako bezděčný souhlas. Potom se podiva na hodinky, v obličeji se mu objeví užaslý výraz a rázem vstává. Wasserman vstane také a zůstane před ním stát. Rozloučit se jim přijde trošku zatěžko. Vypadají teď jako dva přátelé, kteří už. ukončili všechny přípravy na dalekou cestu a ještě trochu váhají a čerpají jeden z druhého navzájem jistotu. Neigel jde a zhasne velké světlo, takže svítí už jen lampa na jeho stole. V pološeru, v němž mu není vidět do obličeje, se Wassermana trochu váhavě zeptá, co soudí o jejich pokusu a zda si myslí, že se mu podaří vyprávět něco hezkého. Wasserman přizná, že má trochu obavy, ale že je také velíce zvědav. V duchu ovšem Neiglovi p*>dékuje za to, že v něm oživil louhu po tvorbě, „touhy mé nej milejší". Neigel odemkne dveře oddělující obě křidla baráku. Když je jeho obličej od Žida odvrácen, pojednou se zeptá, proč Wasserman po celá ta léta, jež od vzniku Dělí srdce uplynula, nepsal. vVasscrmaii mu odpoví, načež Neigel poznamenává: „Nevěděl jsem, že se talent může vyčerpat. Zajímavé... A... Rád bych se jenom zeptal.., Jak ti bylo bez psaní?' A Wasserman otevřeně odpoví: ..Radši se ani neptejte, Herr Neigel!" („A vskutku, Slcjmele. ani nepříteli bych něco takového nepral! Vždyť to se člověk promění v živoucí mrtvolu, v kámen na vlastním hrobě. Kluci z celičké Evropy, našinci i jejich, mi posílali dopisy plné úcty a oddané lásky. Mé příběhy četli teprve ted\ když v jejich časopisech vycházely v nových vydáních - ani halíř mi za to vydavatelé nezaplatili - a kdyby tak byli věděli, že Seherezá-da Wasserman už léta není s to psát... A já musil skřípat zuby a laskavě a mile jim odpovídat. A jak léta plynula, inu, jak už to tak v životě bývá... Prostě čím dále víc jsem byl vzdálenější tomu mladému muži, který ty historky psal. Napřed jsem mu záviděl, asi tak, jako závidíme 320 321 cizímu človeku, ty prijemné éasy, které prožil, ale nakonec jsem ho začal nenávidět za to, že se neodvážil vic. Kdyby se byl odvážil, všecko by se bylo změnilo. A nej-horší ze všeho, to byla má družka, moje Sara, Ta mě přece poznala právě jako spisovatele Šeherezádu, toho požehnaného autora, který napsal Děti srdce, a nejako Anšela Wassermana. mrzoutského korektora, kterého věčně trápily větry... Zajislé se domyslíš, že Sara, moje duše, se o tom ani slovem nezmínila, mně ale její mlčení přimo hučelo v uších... Ach, kéž bys nikdy nepoznal tak špatné časy ani myšlenky!") Doprovodil jsem ho do jeho díry. Seděl tam mezi horami papíru, železnými a dřevěnými krabicemi a šramotem pobihajícjch myší. Odložil sešit a opřel si hlavu 0 zeď. Oči mel zavřené. Malý, drobný člověk, zahalený hávem tak slavnostním, že v té ubohé díře působil až směsně. Na něco čekal, ale já nevěděl nač, a tak jsem se zeptal, dědečku, nač to čekáme, ale on neodpověděl, a tak jsem se zeptal, co teď máme dělat, a on promluvil se zavřenýma očima: „Ne, teď není třeba dělat nic, Slej-mele. Už jsem si všiml, že ty rád neustále něco děláš, Ze té děsi čekání. Teď ale musíš mít strpěni, poddat se tělem 1 duší. 1 kdyby ses polekal a utekl, já se odsud nehnu, poněvadž tentokrát nemám, kam bych utíkal, protože můj příběh je živý. je to mé poslání, znamení, které v mém těle učinil Bůh, vždyť už i ty možná začínáš něco tušit... Ale co, řekl jsem toho už příliš.,." A vzápětí jsme už nebyli sami. Ovzduší tak nějak zhoustlo a rozechvělo se. Ruka se mi roztřásla, jako kdyby žila vlastním životem. Prsty se mi svíraly a natahovaly S úžasem jsem na né pohlédl - začaly táhnout, jenže nebylo co. Nepřestá\aly se pohybovat. Tápaly. Přesvědčily vzduch, aby k nim proudil a nabýval přitom určitého tvaru, uváděly jej v pohyb uvážlivě, tvrdošíjně jej stloukaly v hutnější substanci, najednou jsem měl na konečcích prstů cosi mokrého, jakousi vodnatou vlhkost, a rázem jsem pochopil, že soukají z nicoty příběh, pocity, slova, ohromujici představy, zárodečné bytosti, ještě celé vlhké, na světle mžourající, se zbytky placenty, vzpomínek, pokoušející se postavit na nohy, třesoucí »e a padajicí jako den staré srnky, dokud jaksepatří nesešili, aby přede mnou mohly stát jakžtakž jistě, výtvory ducha dědečka Anšela, ti, jejichž příběhy jsem čítával, hledal a tak toužebně se jich dobíral, nevysoký, sporý Ono Bri^í. krátké modre kalhoty vždycky samou skvrnu, Otto s oněmi rozmáchlými nekonečně velkorysými pohyby. Tuhle máme i jeho sestru, malou Paulu Brigovou s dlouhým tlustým světlým copem a očima velice modrýma, právě tak jako oči Ottovy. Energickou Paulu, která zná vždy jen přimo sledovat cíl, Paulu, která si s ničím zbytečně neláme hlavu a o členy družiny pečuje s láskou a"rozhodně... Ale byli tu ještě další, kteří si přáli narodit se, a dědeček Anáel rychle a ztěžka dýchal, obličej měl rudy a zpocený a mé prsty vytahovaly jakousi přilnavou průhlednou kapalinu, vytáhly dlouhý chraptivý sten a za ním byl s obrovskou námahou vytažen Fried, malý Albert Fried. mlčenlivý a uzavřený, fried uvězněný ve své stydlivosti a ve svých úzkostech, který skoro nemá naději, že pozná přátelství či lásku, štěstí se však na něj usmálo a Atisel Wassemnan ho poslal k Ottovi a Paule, kteří ho přijali s takovou samozřejmostí, že se rád zřekl své podezíravosti i svých tajemství, která byla ostatně zcela zbytečná, takže se mohl otevřít jako květina. A kdopak je tu ještě? Rus Sergej, hubený dloubán, Sergej se zlatýma rukama, který dokáže sestavit jakýkoliv nástroj či přístroj, ušit stomílové boty, prorazit v každé zdi malá dvířka k dalekým světům, obzvláště pamětihodné jsou však pokusy, které v příbězích dědečka Anšela prováděl se strojem času, a jediná h u moři st ie-ká pasáž ze všech příběhů Děti srdce, jak popletl - byť .122 neúmyslně celé město, když posunul všechny hodiny zpátky. A je tu i Armén Herotjon. v ruce flétnu, a dědeček Anšel se na mne podívá, zesláblý a trochu bledý, ale presto usměvavý si lehne a řekne: „Poslyš, Slejmele, dej přikaž a zavolej sem každého, koho se ti zachce..." „Cože?" „Každého, koho se ti zachce!" Slabou rukou ukáže na nevelký brloh, který zaplňují Déti srdce. Už jsem si všiml, že jim cosi brání v tom, aby si jeden druhého všimli, jako by každý z nich byl zakryt uzavřeným skleněným zvonem. Ano. bylo to tak pohybovali se, přešlapovali na místě, dokonce se i rozhlíželi kolem, jako kdyby na něco cekali, ale navzájem byli naprosto izolováni. Bůhvíproč mě napadlo, že takhle -nebo skoro takhle stát jsem je už někdy viděl, to s nimi byli ještě další, jenže si ne a ne vzpomenout a ani dědeček mi nepomohl, ležel na zádech, ruce přes ústa a v očích takový zvláštní úsměv, šťastný a roztoužený. Vypadal jako strašné staré malé dítě. ..Tady je máš všecky před sebou," povídal dědeček něžně, jako kdyby vyprávěl vnoučeti pohádku, tak, jak měl vyprávět mně, jenže to nedokázal, „a teď je udíš lak. jak je člověk vidět má, ne tak, jak jsem o nich psal já, nýbrž takové, jací byli na obrázcích mé Sary, čárku po čárce..." Teprve v tu chvíli mé ostatně napadlo, že až když uviděl její obrázky - osmnáct let po tom. co cyklus napsal - doopravdy věděl, jak jeho hrdinové vypadali, „Její obrázky," přiznává mi s tak trochu náměsíčným úsměvem, „byly pro mé příběhy tím. ěím byla pro Beethovenovy hluché uši hra Herotjonovy flétny ty líbezné zvuky rázem pronikly za oponu jeho hluchoty..." Ale pět jich nestačilo, to jsme cítili oba. Přestože jsem lenkrát vůbec neznal pasti, které Wasserman Neiglovi chystal, aby na něho vyzrál, bylo mi jasné, že do téhle války budeme potřebovat víc bojovníků, takových par- tyzánů, jací zde ještě nikdy nebyli - slovo „partyzán" ovšem užívám ve zvláštním smyslu, v tom, ve kterém... Podívali jsme se na sebe. ,Jsme ted' sami na celém světě." řekl dědeček. ,.jen ty a já. Jak prázdný je svět! Mohli bychom ho znova rozdělit a pojmenovat.. Pojď. Šlomo, synu Tobiášův, sedni si se mnou v tom mém brlohu, krtím nás a našich přátel tu není živé duše! Příliš jsi už váhal. Slejmele! Monem sem přiveď ty své partyzány..." „Ne!" vykřikl jsem. Byl jsem trochu vylekán. Když pně posledně někdo vyzval, abych s ním znovu rozdělil a pojmenoval svět, dopadlo to špatně, to je dobře známo. „Ne, dědečku, ty ne!" křičel jsem hlasité, možná až příliš hlasité, „s tebou ne! Ta Brunova utopie mi stačila! Na velké naděje nemám dost sily!" Tehdy mi dědeček řekl - tím svým jazykem - že utopie se hodí pro anděly. Že lidé se podobají mouchám a že příběhy, které jim vyprávíme, abychom na ně zapůsobili, musejí být jako mucholapky. Utopie prý jsou papíry potřené zlatem a mucholapky je třeba potřít vším, co člověk ze svého těla i života vylučuje. Především utrpením. Nadějí, jejíž míra je mírou člověka, a odpuštěnim. „A oni, ty opravdu myslíš, že oni se budou hodit?" zeptal jsem se se značnou skepsí, „vždyť jsou to přece jen..." ..... jsou to ti nejlepsí válečníci, ovsem svým způsobem. To přece víš právě tak dobře jako já. Vždyť jsi na ně myslil už přede mnou. A třebaže v příbězích, které jsem vyprávěl prve. nebyli, bude mi mnohem příjemnější být s nimi znovu jako tehdy. V té naší uličce, v jediné válce, která stojí za to..." A tak jsme na svět přivedli i je. Všechny. Aharona Markuse, Chánu Citrinovou. Uinzburga a Seidmana. ty ubožáky Maxe a Moritze, a Jedidju Munina. Jako by ani den neuplynul od chvíle, co jsem je zavedl k bestii, I oni 324 325 tam stáli, jako kdyby je obklopovala jakási neviditelná hradba. Chána si ze všech sil škrábala stehna a sténala, A baron Markus neprestával křivit svou /mučenou tvář Nezměnilo se nic zasmušilý Ginzburg, kůži pokrytou ošklivými pupeny bílé vyrážky a v usieeh ani jediný zub, potřásal hlavou a tím tónem, který mi utkvěl v paměti, se ptal, kdojc, a jeho malý přítel Malkicl Scidman. o němž se říkalo, že byl doktorem historie, jenže se zbláznil a teď je uvnitř dočista dutý, napodoboval jako obvykle pohyby toho. kdo mu právě stál nablízku. Tentokrát to byl náhodou Jedidjn Munin, a tak ruce obou spočívaly hluboko v kapsách a hrabaly se lam, seč mohly. Všichni vzdychali a byli plni života a pohybu. Potulní Židé, kteří se ani na krok nehnuli z místa. Všichni jsme na něco čekali, ale nač, to jsme nevěděli. „Ty možná žasneš," řekl posléze Anšel Wasserman, ,jak to přijde, že jsem tak velkorysý a dovolím ti, abys do mých příběhů přimísil i své vlastní výtvory. Ale co mi na tom sejde, jestli jsou moji éi tví. hlavně že jsou to bojovníci jaksepatří kurážní. Jistě se domyslíš, že to není poprvé, co tenhle příběh někomu vyprávím, a dost možná že ještě dřív, než jsem ho vyprávěl Netglovi, jsem se toulal světem a vyprávěl ho různým lidem, takže podle něho bylo napsáno už tisíc příběhů, a ten tvůj bude tisícím prvním. Každý, kdo ho slyšel, prosil, abych do toho příběhu uvedl jeho nejmilejší, a já ti prozradím menši tajemství, totiž že i Neigel, když přišla jeho chvíle, mi do něj přispěl... Každý přináší, co zrovna má, útržky vlastního života, vzpomínky, své drahé i to, na co se zapomnělo,.. Ne, Slejniele, i kdybys mi přivedl desetitisíce lidí, v mém příběhu se pro ně místo najde, to jen ten příběh sám se přede mnou skrývá a já se ho musím svými chabými siiami chopil, ale v tom mi nemůže nikdo pomoct a já chudák byl vždycky zbabělý, však se i Lcď celý třesu, když mám naše přátele přeměnit jediným luhem pera 7 krejčíků v hrdiny řádného příběhu, a můžeš kc smát. ale b> i tu tak Zalmanson, zkřivil by výsměšně pusu a řekl by mi: JHlavní tvá bída, Wassermánku/ (tak vždycky začínal své promluvy ke mně, jednou bych měl lednout a spočítat ty hlavní chyby, které na mně našel), je. že jsi zbabělec! Zbabělec V životě i ve psaní! Snad si laskavě vzpomeneš, kol i k nit jsem ti musil mluvil do du-Ée, nežli jsi vůbec souhlasil, žc zanecháš té nudné práce v archivu a začneš doopravdy psáť? A potom, když se tenhle pokus vydařil, co námahy mě to stálo, abys přistoupil na to, že napišeš celý cyklus?! A kolík nocí jsem s tebou proseděl a přesvědčoval tě, aby ses odvážil ne-psat tak, jak psali všichni hebrejští auioři knih pro děti před tebou' Vždyť tys tuze rád chodíval po vyšlapaných cestičkách a stejně jako oni jsi zas psal o Abrahámovi kácejícím modly, o králi Šalomounovi jako pacholeti, jak nerad jídal kaši, až se vojevůdce Joav schoval pod Stolem a strašlivým křikem ho poděsil. Ne! Takových jitme už měli dost! Lásku l, Siónu, Mruvni naučeni mládeži, Zkušenost vzdělavatelskou,- Já tě měl k tomu, Wassermánku, abys psal tak, jak se psát sluší spisovateli svobodnému. Jak píší spisovatelé jejich! Liaze.' (říkával mně Zalmanson, kéž by tu tak byl!), ,nelekala mé ta vina, kterou jsem věděl, že nám budou dávat, a myslil jsem, že se sluší, aby tu byl konečně hebrejský spisovatel, který by psal pěkné, vzrušující, napínavé dobrodružné příběhy, plné lásky k člověku, a nejen k člověku židovskému" Věru. Sk-jmelc. lolik na mne naléhal, že jsem sedl n napsal své Děd srdce, a kritici na ně závistivě dštili oheň, jakoby našli bohatou kořist, smáčeli pera ve žluči a kydali na mne špínu, vinili mě z chabého talentu a dokonce i ze zlovolného úmyslu ,kazit dítka izraelská', a nedali si pokoj, dokud nepřivolali z onoho světa toho milého Avrahama-Mordechajc Piórka, který dvacet let přede mnou napsal knihu Věrně mlází, a považ, odvážil 327 se vybrat a přeložit do hebrejštiny jednoduché přibéhy o dobrotě, věrnosti, přátelství a odvaze, které našel nejen u autoru židovských, ale i u těch ostatních! A když chtěl psát o řádných lidech, nepsal zas o praotci Abrahámovi, nýbrž, pokud sc nemýlím, o anglickém kapitánovi jménem Richardson! Ach, Šlejmele, tihle mi dělali ze života peklo, a nebýt Zalmansona. který mě neopouštěl, nebyl bych napsal ani to málo, co jsem napsal. A i když jsem psal, věděl jsem, že ho rmoutím, že jsem nesplnil jeho naděje. A celých těch dvacet let. co jsem psal příběhy Dětí srdce, jsme se přeli o každé mé písmenko i čárku a on se na múj rukopis vrhal s taseným perem a opravoval, odmítal a pln nevýslovné nevole přitom křiěeh, Vrahu! Lupiči! Plagiátore! Však já vím, že umíš psát lip! Vždyť jsem četl verše, kterés psal v mládí! Takový talent sc neztrácí, ten se jen zradí a nechá! Tys to své nadání úplně opustil, Wassermane! Kdybys aspoň od druhých uměl krást jaksepatří, aby člověk nepoznal otisky těch tvých strachem upocených prstu! Ale všecky tvé představy jsou stvořeny k obrazu tvému - i když je posíláš k těm nejúžasnéjšim světům, jsou to pořád ti maličcí VVassermánci, kteří klopýtaji klikatými cestičkami přes ty tvé nadmiru dlouhé věty! Píšeš jak Halíčan! Je to dlouhé, moc dlouhé! Jen čert sám ví, proč tě vůbec ještě tisknu, a ten snad taky chápe, proč jsou děti tak dychtivé těch tvých bezbarvých povídek! Božíčku. Wassermane. trošku vic kuráže! A trošku víc humoru, v životě přec nejsi takový suchar, dokážeš druhé rozesmát, i když ne vždycky úmyslně... A proč skrblíš kořením ironie? Buď přeci drobátko šašek, Wassermane. a trošku taky šprý-mař, co rozesmává hosty na svatbách, a trochu lhář a slovní cizoložník, a piš s láskou a hlavně bláznivě, protože jinak je všecko tak nudné, ubohé a není v tom ani špetka Božiho dechu. Nu. Wassermane, co ty na to?' " (3) Ale než uslyšíme začátek príbehu, musí ještě uplynout pár dni. Především má Neigel ve svém táboře na práci i jiné věci než poslouchat pohádku o zestárlých Dětech srdce. Pravda, občas během práce, uprostřed nějaké důležité schůze nebo když se jde podívat na vlakem při-líždéjicí transporty, podlehne na chvíli pokušení a dovolí si potěšit se přeludem zvláštní, prijemné vzpomínky, ale pak se zas jme horlivé plnit povinnosti. I když se ho nijak zvlášť nesnažím poznat, jsem si jist, že jeho práce těmihle přestávkami netrpí ani v nejmenším. Kdo mu byl při práci nablízku (kupříkladu Staucke), ten se závistivým uznáním dosvědčí, že Obersrurmbannfůhrer Neigel je hotový nezmar a ještě po půldruhém roce vy-silujici práce při vedení tábora se stále drží - je nekompromisní, co se plnění povinností vlastních i povinností jeho mužů týče, zabiji, aniž dá v nejmenším najevo city, přesně podle ideálu, který' načrtl Reichsfúhrer Himmlcr (který' si na Neigla nesmírně potrpěli), a teď. v posledních dnech, jakoby do něho vlil novou silu v tábore j e ho vidět všude. Jako kdyby bylo Neiglú deset a všichm překypovali iniciativou a byli nanejvýš výkonní. Osobně vykoná rozsudek smrti nad dvěma ukrajinskými strážnými, kteří byli chyceni při braní úplatků, u vchodu do plynových komor chladnokrevně zastřeli čtyři ženy i s dětmi, protože vyvolávaly paniku a mezi strážnými způsobily zmatek, noc co noc teď svití v jeho baráku světlo ještě po půlnoci a potom, ve dvě v noci, jde kontrolovat stráže. V tábore už žádají doktora Staucka, aby veliteli poradil, aby bral něco na spaní. Ale Staucke s ironickým úsměvem odmítá pověsti o velitelově nespavosti. Staucke si myslí (to jsem se dozvěděl ze vzpomínek, které nadiktoval americkému novináři, když v šestačtyřicátém pobýval v Lodži v ústavu pro duševně choré a čekal, až *2R soud rozhodne, že není duševné zdráv, a tak tomu zřejmě opravdu bylo, až na řídké momenty příčetnosli - v jednom z nich poskytl tohle interview), tento Staucke si tedy mysli, že v celé Říši není druhého muže, jchoz osobnost by tak odpovídala Himmlerovu abstraktnímu ideálu německého důstojníka. „Ale taky tak nudného!" naříká si Staucke. „Tak omezeného a k smrti nudného! O ničem na světě se s ním nedalo promluvit vic než dvě věty, ovšem až na tu jeho bitvu na llmeňském jezeře a jeho dětství v Bavorsku - ovšemže v Bavorsku, myslel jste snad, že je z Porýní? Poslyšte, tohle tam radši nedávejte... - a koně. Ale dobrý důstojník to byl, to ano. Možná mu trošku chyběla představivost, ale zato byl přímý a vemý jako pes. On vám byl strašné vážný, tenhle Neigel, Dokonce i teď, poslední dobou, na něj po nocích myslím. Těžko tady usínám, to kvůli tomu křiku. Slyšíte je? Ne? Ale vždyť to by se člověk zbláznil..." (Následuje nezajímavá pasáž) „Ano. byl až moc vážný. Lhal život vážně. Teď jsem si ještě na něco vzpomněl -když v jeho přítomnosti někdo vyprávěl košilatý vtip, tak se smál, ale všichni viděli, že ho to uvádí do rozpaků a že vtip možná ani nepochopil. Ne, společensky nebyl, jestli rozumíte, jak to myslím. Možná měl nějaké pokrevní bratry v lom jeho hnuti, nevím, ale u nás v táboře nic. Jaktěživ se nepřišel napit do důstojnic kého klubu, a to se lidem samozřejmé nelíbilo, říkalo se, že nosí nos moc vysoko a tak. ale já," usměje se Staucke h'm svým zvláštním úsměvem, prízračným úsměvem člověka, který má zřejmé za sebou zkušenosti, jaké nelze popsat,, já myslím, že se prosté styděl a že měl jakousi zastaralou, dětinskou představu o lom. jak se má nacistický důstojník chovat, V SS byli takoví skoro všichni," (Následuje nezajímavá pasáž.) „On, myslím Neigel, vám neznal ani křestní jméno vojáka, který mu půldruhého roku dělal šoféra! Jen jednou se stalo, že drobet vylezl z ulity, mohlo 10 být začátkem dvaačtyřicátého. v únoru nebo březnu, to vám mě, když skončila schůze s důstojníky, zničehonic požádal, abych v jeho místnosti zůstal. Nechápal jsem, oč jde. Počkal, až všichni odejdou, potom šel ke skříni a vyndal z ni láhev sedmaosmdesátipro-centniho alkoholu, kterou jsme tam měli, když bylo zapotřebí uvítat nějakou vysokou šarži. Nalil do dvou skleniček a povídá: ,Mému synovi, Karlu lleinzovi, jsou dnes tři roky! Slíbil jsem mu, že jeho narozeniny oslavím, i když budu daleko! Na jeho zdravil' A rázně zdvihl skleničku, jako kdyby salutoval, napil se a málem se udávil, Chápete, nebyl na to zvyklý. Já se tenkrát málem udávil taky, jenže smíchy, on vám byl tak. no, jak bych to řekl... No prostě plnil svou povinnost! Pochopitelně jsem se pokusil využít príležitosti a zeptat se ho trochu na rodinu a lak, ale odpověděl mi tak úsečné, žc jsem hned pochopil, že přátelské setkání skončilo." Staucke amerického novináře požádá, aby mu zapálil cigaretu a vložil mu ji mezi rty, nice má totiž spoutané svěrací kazajkou, to proto, že se už třikrát pokusil O sebevraždu a vzbudil tak naprosté rozpaky v lékařích, kteří o něho pečují - jako jeden muž prohlásili, že pro Stauckeho silný sebevražedný pud není vysvětleni, protože se všichni shoduji v tom, že je to člověk s chorobným nedostatkem svědomí a že jaktěživ nedal najevo lítost nad svými činy. Také je třeba počkat, až Neigel odjede na měsični dovolenou domů, obrnit se patřičnou trpělivostí, dokud se z ní za dva dny nevrátí, a zatím sledovat Wassermana při jeho nové každodenní lopotě, a nechat ho. aby se dosyta vymluvil na téma, které ho poslední dobou velmi zaměstnává - význam náležité stravy pro tvůrčí sily . postěžoval si na potíže s trávením, věnoval se namáhavým dohadům, z čeho bude sestávat příští večeře, a vykládal si o jiných jídlech, která v živolé snědl, („Takhle 330 331 za soumraku ve Varšavě, teď mi pripadá, jako by to už byla celá staletí, ještě než jsem se začal stravoval u Nei-gla, jsem vcházel do Feintuchovy jídelny, rozložil ú noviny na ubrusu z voskovaného plátna, červené a bíle kostkovaném, a starý Feinfttch mě s rozzářeným obličejem pozdravil a na svou Polku v kuchyni zavolal: Wasserman!' Místo jídelního lístku tam měli ve zvyku zavolat strávní kovo j měno,..") Není pochyb, že představa každodenní, pravidelné, vydatné stravy po dlouhém období hladu Wasscrmana velice vzrušuje. A po všech těchhle dnech se konečné do tábora vraci Neigel, Wasscrmana, pracujicího na zahrádce, si ani nevšimne, takže Wasserman se už leká, zdali se snad něco nestalo, ale nestalo se nic a večer, když jc Neigel s prací hotov a když vyřídí všechny nahromaděné resty, zavolá si Wassermana a s pýchou, kterou se snaží nedávat naje-vo, mu podá tři stránky vytržené ze zápisníku, na kterých jsou velkým písmem vyvedeny zápisky z návštěvy dolu. Wasserman neřekne ani slov o a pustí se dočteni, t „Co ti mám říkat, Šlejmcle, v těch zápiscích nebylo ani zbla talentu f Byly psány jak vojenské vyhlášky. Vážně! Jen na jednom místě jsem si všiml, že se pohan pokusil o menší zkrášlení - snad aby zapůsobil - těmihle slovy: .Tunely jsou rozvětveny a plny podivné taj činnosti* lnu, z prasečí oháňky štrajml neuděl asi**) „Překrásné!" zalže Wasserman, když dočte, ale to už se Neigel neovládne a začne se zápalem a pyšně vyprávět, jak jel do Borislavi a potkal tam jednoho známého důstojníka, jak mu napovídal jakési výmysly o účelu své cesty, jak ho přesvědčil, aby ho vzal do opuštěného dolu na lepek, který se jim podařilo najit jen na staré mapě z počátku století, jakou fantastickou liiMorku hul tam napovídat, aby umlčel jeho nevěřícné otázky! Neigel to vypráví, jakoby se chlubil složitou vojenskou akcí, kterou úspěšné provedl uprostřed nepřátelského území, a Wrasserman mu naslouchá se sklopenými víčky a nakonec řekne: „Všechna čest, Herr Neigel, vidím, že jste se pro náš příběh zcela zapálil!" A Němce odtuší se širokým úsměvem (pochybuji, Že někdo z jeho podřízených kdy takový vidél): „Poslyš, Wassermane... v tom kraji je takové hezounké lázeňské městečko a taky minerálni prameny, a dokonce i kino! A víš, co jsem tam dělal já? Jel jsem ti hledat ten tvůj smradlavý důl na lepek!" A Wasserman na to: „Ach, Herr Neigel, já to poznat od samého počátku, hned jak jsme se setkali! Vy v sobě máte všecko potřebné k lomu, aby z vás byl skutečný umělec!" Neigel: „Teď mluvíš hlouposti, Wassermane, moc dobře vis, že já nejsem ze spisovatelského těsta! Přestože žena říká, že píšu hezké dopisy..Ale Wasserman nestydatě opakuje jakési nesmysly o jiskře, která prý je v něm, tedy v Neiglovi, skryta, jak je ji třeba uvolnit ze zajeti každodenní rutiny a pracovních povinnosti, a Neigel se znovu zasměje a znovu jeho slova popírá, ale jakási červeň, která tam prve nebyla, mu na okamžik zalije tváře a on najednou udělá rukou jistý pohyb, a v tu chvíli málem Wasserman i já nevychovaně vyprskneme smíchy, protože Němec nevědomky udělal přesně to správné gesto, to, v němž je obsažen I, zdánlivý nesouhlas, 2, známé potěšení z pochlební ctví, 3. falešná skromnost a 4. silná touha, velici: Ještě! Jesle! (Wasserman: „Nebožka maminka měla, Šlejmcle, pravdu, když říkávala, že když se hlupákovi lichotí, tak se v tom poznává..."} „Nacházíme se," řekne Wrasserman, když se oba uklidní a rozhodnou se, že se pustí do vlastního příběhu, „jak známo pod zemí." „V dolu na lepek," potvrdí Neigel se srdečným úsměvem. Ale Wasserman, aniž se na něho podiva, prohodí: „Možná že ano, a možná laky, že ne. Ještě si tím nejsem tak úplné jist." 332 333 Nato Obeistuirnbannluhrcr požádá zdvořile o vysvětlení, zdali slyšel dobře, co Žid říkal, a když se ukáže, žc si tím Wasserman vskutku „není zcela jist", rozlití se tak, že mu ai zblednou rty, a přeje si vědět, „co má tahle komedie znamenat". Ještě před okamžikem přece mluvili o dolu v Borislavi a plánovali lum děj, nemluvě ani o obrovské námaze a „nemalém riziku", které Neigel podstoupil, aby v Borislavi „prozkoumal atmosféru", o hloupých lžích, do kterých se zapletl, a o dobrém jméně, které tam dal v sázku, a to všechno proč? „Aby ses najednou, v jediném okamžiku, z bůhvíjakého rozmaru rozhodl, že důl na lepek nechceš?!" Ale Wasserman se nelekne, ještě se tak nanejvýš zamyslí a Neiglovi odpoví s podezřelým klidem. Jak už to má ve zvyku, uchlácholí ho lstí. Vysvětli mu, že takhle je to s tvorbou pořád - „Tisíckrát a jednou se staví a boří a boří a staví!" A přizná se, že takhle on píše, že si pro svůj příběh jaktěživ nic nevymyslí, že jen jakoby odkrývá příběh, který už někde na světě existuje, jen se po něm natahuje, jako se dítě natahuje po krásném motýlovi. „Jsem jenom písařem tohohle příběhu, Herr Neigel, jeho služebníkem..." Když se konečně Neigel začne uklidňovat a jen tu a tam se v něm ozve potlačovaný hněv. zajde Wasserman ještě dál a dá mu lekci, v níž jenom já vycítím pomstychtivou odvetu: „Hlavní vaší (!) bědou, Herr Neigel. je, smim-li to tak říct, že se neodvážíte překročit vlasmi stín! I představivost je třeba procvičovat, posilovat ji, jinak to s ni totiž dopadne tak. že zeslábne jako odumřelý úd!'" Vstane teď konečně Neigel a udeří Wassermana svou ocelovou pěstí? Vyžene snad Wassermana ze svého baráku zpátky k tomu odpornému Keislerovi do dolního tábora? Neigel neudělá nic. Zamysli se nad tím, co od Wassermana slyšel. Obličej má ještě rozzlobený, ale vkrádá se mu do něj i jiný výraz, nový, který je mi zátěž- 1(0 definovat, („Také sis toho všiml, Slejmele'? Máš věru dobrý' zrak! Vskutku, na okamžik vypadal jeho obličej jnkn obličej žáka. Obličej učitelského pomocníka, který oddaně hledí a pilné naslouchá všemu, co učiteli vyjde z úst, ale v duchu už spřádá plány, jak ho o všecku jeho moudrost okrást ..,**) „Vyprávěj," zavrčí Neigel, „poslouchám." „Tak tedy," řekne Wasserman. „zatím jsme pod zemí. mezi jeskyněmi a štolami, Snad byste mi mohl pomoct, Herr Neigel, a říct mi. jaké pachy tam cítíme?*" „Pachy? Řekl bych, že j ako v kterémkoliv dole Jen to tam víc páchne," „To prosím nepostačí." „Tak tedy.. je tam cítit naftu!" „A to je všechno?* „Poslouchej, Wassermane, vyprávíš ten příběh ty, nebo já?" ,Já, s vaším laskavým přispěním. Jenže chápete, může se stál, že budu potřebovat vaše schopnosti, poněvadž já - a to vám nepřeju - nemám čich a nikdy jsem neuměl jaksepatří psát o prijemných vůních, to žena mně v lom pomáhala. Takže prosím, 1 lerr Neigel.,." ,.Hm,,. Cože? Aha, říkáš pachy,.. Pachy? Snad tam bylo i.,," zavře oči, vzadu si opře hlavu a pokouší se rozpomenout. „Ano, mám dojem, že lam bylo cítit i zvěr. Snad zajíce, tím si nejsem jist. Víc si nepamatuju." „Zajíci!" řekne Wasserman radostně a poznamená si lo do sešitu. „Zajíce mám rád, Herr Neigel. Poslyšte: .... též zajíci přicházejí t!" dolu k poradám, jež konají před tažením do teplých kraju. Ba i liškv přicházet i sem [H> tisícich, aby uložily se zde k zimnímu spánku svému.' i o říkáte, pěkné, že? Rozvíjí se nám io!" A potěšené si /anine rukama. Neigel dá najevo pochybnosti o správnosti zoologických údajů, a Wasserman nelení a pověří ho, aby tedy 334 335 ony údaje ověřil. Neigel sc na něj hněvivě podívá a poznamená si to do zápisníku. Wasserman čte ze sešitu dál. Vypráví Neiglovi 0 velké síni, „Síni přátelství", k níž směruji všechny štoly, které-řekne odvážné Wasserman - .Jsou rozvětveny a plny podivné tajemnosti". Znovu musím poznamenat, že dědeček Anšel nemá zrovna příjemný hlas. Je huhňavý a jednotvárný, a když dědeček mluví, v koutcích ust se mu hromadí bílé bubliny slin, přesto se mu však v tváři zračí jakési vytržení, kvůli němuž mu Neigei naslouchá. Cosi připomínající skoro krásu rozlévá se An-šelu Wassermanovi obličejem, když popisuje Síň přátelství, vyhloubenou kolem obrovských kořenů starého duhu. a já najeden dlouhý, podivuhodný okamžik zapomínám, že rozumím slovům, vracím se zpátky k tomu pravidelnému nápěvu a cítím palčivou touhu ditéte porozumět příběhu. V Síni přátelství, vypráví Wasserman. sedá družina večer, kdyžje práce skončena. Členové družiny se opírají o prašné stěny a kořeny, s potěšením rozmlouvají či klidně mlčí, jedí dobrou polévku, kterou uvařila Paula, a uprostřed tančí plamen parafínové lampičky (..Zajisté víte, Herr Neigel. že parafinový olej získáváme z lepku!"), a když se Neigel laskavé podívá, uvidí mezi stíny všechny své dávné přátele: „Tady je náš Otto Brig. milovaný a uznávaný vůdce družiny, ale už to není, jak dobře vite, žádné děcko, ne, je mu teď asi osmašedesát let, ještě ale nosí ty krátké kalhoty, plné skvrn od lepku 1 od hlíny, a pořád se ještě usmívá tím čarovným, zářivým úsměvem...** Také Neigel, sedící naproti Wassermanovi. se mimoděk usměje („Na mou věru, Slejmele, všaks to viděl sám - sotva před vteřinou se celý kabonil, jako dravec, který' větří kořist, a teď se proti vlastní vůli usmívá") a na okamžik sc jeho nelítostné, pronikavé oči pokryji lehkým oparem dálek a časů, ruce mu spočinou nehybné, rame-iu rovněž poklesnou a Wasscrman zvedne hlavu, na okamžik si dovolím se tim pohledem potěšit, ale pak se inu v obličeji jako záblesk živé, bolestné vzpomínky napne pod dolním rtem hbitá, přímá vráska a Wasscrman mc zkřivenými rty, jen jakoby mimochodem řekne: „A je tuze nemocný, náš Otto." Neiglovi se rázem oči zjasni a obličej mu strne. Připomíná to vypouklé linie válečných lodi v řídké mlzesvítá-ni; ..Cože'.' Nemocný? A proč?" Wasscrman: „Bohužel je to tak. Náš Otto, posledně tak silný a s údy zdánlivé tak statnými, stůně. Už několik let trpí padoucnicí a v poslední dobé sc jeho stav ještě zhoršil, začal klesat (U mysli a doktoři mu nedávají velké naděje na uzdraveni. A proto budu prosím potřebovat, Herr Neigel, rychle vědeckou dokumentaci o padoucnici. Teď ale dál: v dole Je s námi také náš milý.,." „Moment!" vykřikne Neigel a nutí se ke klidu, Potom isc zeptá znovu: „Moment, prosím tě! Snad mi laskavě řekneš, ale bez chytračení, proč k čertu musi Otto začínal příběh, když jc nemocný? Co v tomhle stavu vůbec dokáže? Mysli na to. Wassermane! Nenech příběh, aby tč vedl a tys ho neplánoval! Bez organizace a plánováni sc nedá dělat nic, ani příběh, Wassermane!" Jenže Wasscrman zřejmě vůbec nemá v úmyslu nějak ■i příběh plánoval či organizovat. Přesně tak tomu bylo i před lety, když si umínil, že do příběhu uvede díté, i když já, tenkrát ještě chlapec, jsem věděl, že to dítě bude ději na škodu, že nemá smysl rozepisovat se o dítěti v příběhu, ve kterém jde hlavně o válku a akci. Už jsem si u dědečka Anšela všiml, jakési zasněné, poněkud nedbalé roztržitosti, Možná ho soudím moc přísně, ale připadá mi, že při vši jeho úzkostlivé přesnosti - a někdy až malichernosti - v záležitostech materiálních, co se jeho duchovni tvorby týče, patřil k onomu druhu lidi. kteří 336 337 spoléhají nu to, že tenhle svět má kdesi nějakou logici myslící, shovívavou redakci, která vmžiku napraví všechno, co oni svou nepořádností a nesystematičností napá chaji. A Wasserman s naprostým klidem, který' tentokrát skutečně hranicí až s drzostí, opakuje svou prosbu („vědecké informace o padoucniei"), načež mě Neigel trochu zklame a vztekle, ale poslušně si tu otravnou prosbu poznamená. („Za ním jsem arci moc dobře viděl malého chlapce, který doufá, že zničehonic se odkudsi objeví dobrá vila, a právě proto mé nechává, abych ho rmoutil, protože čím vetší je zpočátku zklamáni, tím větší je i radost, když nakonec všechno dobře skončí,") „Ale jistě vás potěší, že vyjma Otty se všichni těší dobrému zdraví." „To jsem tedy vážné šťastný, hajzlpucře!" „Samozřejmé vyjma těch, co zemřeli." „Zemřeli?*' Neigel mluví klidně, v jeho hlasu však začínají žhnout rudá vlákna hněvu. „Ach," odtuší sklíčené Wasserman, „umřelá Paula Naše dobrá Paula už není..." Ted1 se dá Neigel do hlasitého smíchu, do něhož vkládá všechno své pohrdání starým Židem: „Paula?! Vždyť jsi přece sám před chviličkou povídal... počkej, jak to bylo... Že prý nám vaří polívku. Ano, přesné tak jsi to povídal! Teplou polívku!" „Teplou a chutnou," souhlasí Wasserman a smutně pokývá hlavou, „máte úžasnou paměť a máte zcela pravdu, Paula nám připravovala teplou a chutnou polévku, každý večer ji připravovala, husti byla jak hrachová kaše, jenže Paula umřela. Věru. tuze smutné.., Je mrtvá, ale svým způsobem jako by tak nějak byla dál mezi námi. A nejen ona, my všichni. Živí i mŕtvi. Už ani nepoznáte, kdo z nás žije a kdo už odešel na věčnost..." Neigel hněvivé vybuchne: ,Já chci nějaký jednoduchý příběh, Wassermane! Něco ze života! Z mého živo- ta! Něco, co by pochopil a procítil i člověk jako já, který nechodil na univerzitu! A nikoho mi nezabíjej!" A Wasserman na to: .Jakým právem ode mne žádáte něco takového, Herr Neigel'.'" Poté se nadlouho rozhostilo ticho. Wassermanova tichá slova, pronesená nikoliv hněvivě, nýbrž s bolestným, dojemným údivem, jako by naplnila veškerý prostor. Teprve když dojem, který'' vyvolala, jakžtakž pominul, nabyl zas Neigel řeči. Prohlásil, že ví naprosto přesně, co si o něm Žid mysli („Vždyť to máš napsáno na čele!"), ale jestliže chce Wasserman presto respektovat .jakousi dohodu či projevit trošku porozumění, a to i v těchhle podmínkách", pak musí dát najevo „trochu pi užnostr. A Neigel vstane ze židle a rozčileně se prochází po místnosti Jeho veliký autoritativní obličej, obličej vyzařující takovou rozhodnost, že hraničí až s krutosti, je ted napjatý až po nejzazší možnou mez svých dlouhých rysů. ..Je nej vyšší čas promluvit si naprosto otevřené." řekne a buší do taktu pěstí do rozevřené dlaně. Jisté, i v Dětech srdce se děly věci zázračné, věci. které se vymykají logice i řádu přírody, jenže se to dělo tak nějak vlídné, a nejako u těch moderních umělců, „které mí tu tak umíněně napodobuješ" a kteří tyhle věci piši „z nenávisti k člověku. Ano, přesně tak to je! Oni mají prostě potěšení z toho, že nás matou, a co nám za to prosím dávají? Vůbec nic! Jen smutek a zklamání, to mi věř!" Wasserman se ho neptá, odkud toho o moderním uměni tolik ví, Wasserman právě tak jako já tuší, že tenhle proslov je jen úvodem k něčemu důležitějšímu. A Nei-(icl jde opravdu k jádru věci. Je to zřejmé z toho, jak Krychlí! chůzí, z toho, jak nepřestává špulit rty, i z častých úderů, které pěstí zasazuje dlani. „Tohle nám pro-lím tihle moderní umělci dávají, zato tvé staré příběhy si pumatuju moc dobře dodneška, a to přece už něco znamená, nemyslíš'.'" On sátu sice literatuře vůbec nerozumí 338 339 a nechce posuzovat „literární díla", zejména ne ta. která četl před nějakými pětatřiceti nebo čtyřiceti lety, ale jeho zena Christína, kterou během dovolené v Mnichově navštívil, tomu rozumí líp než on. A taky má lepši paměť. „Christína jaktěživa nie nezapomene, i lakoví lidé se najdou." povídá, pokyvuje přitom hlavou a Wasserman ho velice pozorně poslouchá. „Ne, nemysli si, že moje žena je snad nějak zvlášť vzdělaná" - (Wasserman: „To slovo .vzdělaná4 pohan vyslovuje takovým zvláštním způsobem, asi jako když člověk vyplivne z úst červivou půlku jablka.") - a taky jaktěživa nechodila na univerzitu. Je to prostá žena, tedy myslím obyčejná. Ale má něco nevím vlastně, jak to nazvat - nčeo jako nos. nebo čich, ano. to je ono, čich na to, co je opravdové, a co je jen podvrh" -a Neigel vypráví dál. na Wassermana se přitom ani nepodívá, a je nade vši pochybnost jasné, že mluvit o těchhle věcech ho stoji obrovské úsilí, protože dosud nikdy si tyhle myšleitky nemusel systematicky uspořádat - „má rozhodně vkus," zdůrazňuje znovu, a najednou jako by ho něco vymrštilo od šedivé plechové skříně, vedle které stál, a on musí jakoby proti své vůli kráčet vpřed, až se ocitne tváři v tvář Wassermanovi. a cosi, jakási dávná slušnost nebo snad smysl pro povinnost, ho donutí, aby se Židovi podíval zpříma do oči a chvatně řekl: „Říkal jsem jí. že ses sem dostal. Když jsem měl dovolenou, tak jsme o tobě trochu mluvili. Pamatovala si Šeherezádiny příběhy z dětství." Wassernian se napřímí a tváře mu zrudnou. („Jisté pochopíš, Šlejmele, že jsem hned nastražil uši. Toto přec nebyla žádná maličkost, dva ctitelé najednou!") „Má žena. Wassermane, říká, žes byl špatný spisovatel. Že ty tvé historky byly vlastně dost nudné, až na ty kejkle se strojem času a lety na Měsíc, ale ty jako by prý taky znala odjinud. Slyšíš, Wassermane? Říká, žes byl jen taková kuriozita, Ano. kuriozita, která se proslavila jen náhodou. To jsem ti chtěl říct." Neigel zmlkne. Troška nečekaného taktu ho přiměje, aby se teď od Wassermana, celého rozčileného, odvrátil. Divám se na malého, strašně poníženého Žida. Opravdu, měl isem ho udělat nadanějšího, úspěšnějšího.,, Neigel řekne velice tiše, obličej odvrácený stranou: „A já tě bránil, Wassermane, ve jménu těch starých vzpomínek jsem tě bránil. Vidíš, kam jsme se to dostali." Ano, tahle slova způsobí mému malému Wassermanovi víc bolesti než ta předtím. Na okamžik jako by ho osvítilo poznání, že Obersmrmbannruhrer Neigel je možná posledním člověkem na světe, který si na jeho skromné výtvory pamatuje a také si je cení, Možná, že právě v Neiglově jednoduchém myšlení, v myšleni toho Nei-gla, který o něm nečetl ty jedovaté kritiky, existuje takový Wasserman. jakým chtěl Wasserman být, Možná že jen v blízkosti tohoto Neigla se Wassermanovy nejtaj-nější sny stávají živou skutečnosti. „A teď. když už to víš," povídá Neigel, ,jsem ti chtěl říct ještě něco. Nejen v souvislosti s tvým příběhem, ale i s tímhle experimentem." Začne se opět procházet místností a mluvi do vlastní zaťaté pěsti. Člověk by řekl, že musí slova nutit, aby mu z úst vůbec vycházela. „Víš," řekne nakonec, „v posledních dnech jsem o tomhle všem trochu přemýšlel, Myslím o sobě a o tobě. To, co se mi tu stalo, je pro mne něco nového, a já jsem vždycky rád, když to, co se se mnou děje. chápu." Neigel na okamžik nechá bezcílného přecházeni po místnosti, zastaví se u stolu a jme se tam rovnat spisy a sešitky tak, aby se náležitě dotýkaly: „Ty mnou pohrdáš," povídá, otočen k Wassermanovi zády, „protože to máš tak: ty jsi spisovatel a ve mně vidíš vraha. Ne, teď mc neříkej! V tom starém světě, ve kterém jsi žil, člověku jako já ovšem říkali vrah. Jenže svět se už pár let mění. Ty sis toho možná nevšiml, Wassermane. Starý svět zemřel- A starý1 člověk zemřel s ním. Já už žij u ve světě novém. V bu- 340 341 doucnosti, kterou mi slibuje můj Vůdce a Ŕíšc. Ano. Seherezádo " řekne, poodhrne záclonu a vyhlédne ven, „to. co jsme na sebe pro Ríši vzali, se děje z důvodů* které ty jaktěživ nepochopíš. Ty s tou svou židáckou morálkou a s těmi svými představami o spravedlnosti. Já tyhle véci nedokážu tak dobře vyjádřit. Na to máme filozofy a profesory, kterým to myslí. Mne platí za to, abych jejich myšlenky uskutečňoval, A já mám svůj úkol rád. Když jsme se v důstojnické škole v Brunšviku učil i o ideologii strany, uvolnil mne z toho sám Rekhsfiihrer, abych st připravoval jezdecké cviky na závěrečnou ceremonii. Vis. já ši porad im spiš s koňmi. Ale néco mi i tak do palice vlezlo a já vím, že ty a já patříme ke dvěma úplně rozdílným druhům tvorů. Vy už tu za dva za tři roky, až dovedeme svůj plán do konce, nebudete. My tu zůstaneme. Takhle vždycky zůstávali ti silní a všechno určovali." Mluví do okna s vášnivým zaujetím, ale Was-serman se na něj ani nepodívá, jen hlavou na tenké nitce krku důrazné pokyvuje sem a tam. Neigel se k němu otočí, a když ho uvidí, zachvátí ho nevysvětlitelný vztek. Řekne: ..Tohle bude naše země, náš vzduch a naše názory na spravedlnost i na to, čemu ty říkáš mravnost. Zů-stanem tady tisíc let, a to je teprve začátek. Když přijde někdo, kdo na to bude mít jiný názor, budeme s nim bojovat. A když nad námi zvítězí, tak to bude proto, že bude spravedlivější než my. Tak je to. Vy v téhle válce patříte k těm. kdo prohrávají. My jsme vítězové. Takhle nám budou říkat v učebnicích dějepisu, ze kterých se bude učit můj syn: vítězové.** Wasserman se už neovládne. (,Já tak mít, Š lej mele, sílu kamene a tělo z ocele!") Vyskočí ze židle a stoupne si, vousy celé naježené. Tedy abych pravdu řekl, vypadá dost směšné. Podle toho. co poněkud zajikávě říká, se Neigel „trpce mýlí". Především prý jaktěživ neexistoval žádný „starý' člověk", takže nikdy nebude možné mluvit O nějakém „novém člověku". „Člověk je vždycky člověk, to jen jeho hvézdopravci se mění." Podle něho jsou on i Neigel na téže straně, straně poražených, jenže Neigel h jeho druhové jsou „hotovi sc zaprodat za tenhle nesmyslný přelud, za iluzi, že člověk může zvítězit nad slabším " jenže Wasserman už hrozně dlouho ví („Tuhle moudrost mám v duši i v těle vyrytu snad už tisíce let"), >c úplně dole na neviditelném účtu - to, kdo tenhle účet iiví, se vysvětlit nenamáhá - stojí, že k poraženým patři Wasserman i Neigel. Neigel se pousměje: „Ty máš tu drzost - vlastně možná bych spíš měl řict: to jsi tak hloupý - že tu říkáš takovéhle věci? Tady?" A Žid na to: „Tady, právě tady, co chvíli prožíváte porážku. A je strašné, Herr Neigel, že diky vám jsem zoufalejší, než jsem kdy byl. Ano, snad sám víte. že stroj duše je úžasný a že v něm probíhají rozličné procesy a pohyby, které může člověk věru provádět jen jedním iměrem,** Neigel ho požádá: „Nerozumím,.. Vysvětli mi to, prosím." Wasserman se vytáčí, zaplétá se do nej-rozličnějších výkladů, až nakonec přijde s vysvětlením, že na světě jsou věci jako například krutost. „Věru, kupříkladu krutost Jak se jednou člověk naučí být krutý, řekl bych. že mu přijde zatěžko to překonat. Zrovna tak, inko člověk nezapomene plavat v řece, když se to jednou naučil - tak mi to aspoň říkali ti, co v řece plavali - no I co se týče krutostí, zlomyslnosti nebo nedůvěry k lidem, člověk nemůže být krutý po troškách, zlý ze třetiny či snad podezírat lidi jen z jedné čtvrtiny, jako kdyby to byla věc, kterou nosi pořád s sebou, a když se mu zachce, tak ji vytáhne z kapsy a použije, a pak ji zas do té kapsy strčí a má pokoj. Jsem si jist, že i vy jste se přesvědčil, že krutost, podezíravost a zlomyslnost nás po-Niihují po celý život. A jak je člověk jednou vpusti dovnitř, nakonec se mu rozlezou po celé duši jak plíseň," 342 343 „Mluvit s tebou o tomhle je plýtvání slovy," rek ne Neigel, „ty takovéhle věci nepochopíš. Ostatně ani neočekávám, že bys je pochopil." Ale jeho výsměšný úsměv jako by byl tak nějak prázdný. („Je to než vyschlá kůže, která z úsměvu zbyla, i já si toho všiml!") Ale presto bůhvíproč cítí potřebu pokračovat v té filozofické debatě, která mě trochu nudí. „A co je to zač, ty pohyby... tedy... podle tebe jsou v... v duši nějaké pohyby, které se dají provádět oběma směry?" „Třeba soucit, Herr Neigel. A láska k lidem a taky ta úžasná, bláznivá schopnost v né věřit. Navzdory všemu jim věřit. Toho všeho je možno velice snadno pozbýt. To kdyžjste smutný. A ta operace skoro ani nezabolí." „A dá se to vrátit zpátky?"1 zeptá se Neigel a jeho pohled se přímo zabodává Wassermanovi do očí. „Doufám, že ano," odpoví mu Wasserman, ale sám k sobě - nebo snad ke mně - pronese tahle nesrozumitelná slova: „Tohle je přec mé poslaní, Slejmele, kvůli lomu tady celou tu komedii režírujú" Není čas ta slova vstřebat ani na né jakkoli zareagovat. Děj se totiž dál odvijí sám. Na tomto miste přece musí Neigel říct - to aby zareagoval na to, co Wasserman vykládal o soucitu a lásce - to, co všichni očekáváme, že řekne, totiž ty otřepané řečičky na téma „Možná tomu nebudeš věřit, Wassermane, ale my všichni, co jsme v SS, nebo skoro všichni, jsme vzorní manželé a otcové, milujeme své ženy a děti..." „Zatím," povídá Wasserman unaveně, „zatím je ještě milujete." („Bože, jak zle se mi dělalo z Keislerových srdceryvných vyznání lásky k manželce, třem deckám, andílkům ubohým, a miloučkému kanárkovi v kleci! Dělalo se mi z toho všeho věru špatně!") Ale Neigel, jako misionář vysvětlující divochovi základy nové viry, si nezoufá: „Přísahali jsme, že budeme milovat Vůdce, Ríši a rodinu. V tomhle poradí, Tyhle tři lásky nám dá- vají sílu k tomu, abychom dělali, co nám přikázali." Žid znovu vyskočí ze židle, horlivě mává rukou a zlomeným, plačtivým hlasem křičí, že prý „přijde den, kdy vaši muži povstanou každý proti své ženě a dětem a vyhladí je mečem, sotva k tomu uslyší rozkaz!" A kváká dál jako v horečce: „Rozkaz! Rozkaz!" Neigel se na něho tak trošku výsměšně podiva a trpělivě počká, až výbuch pomine. Potom mu vysvětli své stanovisko. Připouští („Nehodlám to popírat"), že ideologie „hnuti" je drsná a plná požadavků zacházejicich místy až do krajnosti, ale to prý-je také její jediná šance, jak uspět, větší než šance všech ostatních hnuti, revoluci a myšlenek, které věčně troskotaly, protože na každém kroku dělaly kompromisy „s lidskými slabostmi"! A je hotov Wassermanovi prozradit, že „i u nás jsou přece případy, že to lidi zlomí. To není žádné tajemství, Sám jsem znal jednoho našeho v ýtečného důstojníka, který spáchal sebevraždu, protože ho najednou začaly trápit představy, že musí zabít svou zenu a děti. jen si to představ! Ale dezertéri, zbabělci a zrádci jsou v každé vál-'" A na tomto místě mu na dotvrzeni jeho vlastních ce sin musím vložil do úst úryvek z projevu, který ve třiačtyřicátém pronesl v Poznani himmler „Když leží jedna vedle druhé sto, pět set nebo tisíc mrtvol, a my vzdor lomu zůstaneme - samozřejmě až na ojedinělé případy, výjimky, které jsou dílem lidské slabosti - rádnými lidmi, pravé to nás posiluje." „My všichni bojujeme v téhle válce, Wassermane," prohlásí hlasem, v némž zaznívá vojenský dril, skoro chraptivé: „Není to lak jednoduché, jak ti to připadá tady v lágru. Protože když člověk zabíjí matky s malými dětmi, musí být silný, jak to říkal Reichsfúhrer. Totiž mit silného ducha. Posílit jej. A rozhodovat se. Tak, aby o tom nevěděl nikdo kromě tebe. Je to tichá válka a vede ji každý z nás. Jsou ovšem i jini. Kupříkladu takový 344 345 Stauckc v tom nachází chorobné potěšení. Ano, jsou i takoví. Ale skutečny důstojník SS ze své práce potěšení mít nesmí. Víš, že Himmler se na nás chodí osobně dívat, když provádíme selekce, aby viděl, jestli při tom dáváme najevo city? Chodí. Je to skrytá válka, jak už jsem ti fikal. Zvítězí ten, kdo se dokáže vyhnout všem úskalím... Kdo chápe, že hnutí od něho požaduje oběť. My tady přece bojujeme v přední linii, rne/i dvěma lidskými druhy... Hrozí nám různá nebezpečí, a jak říkám, aby člověk zůstal dobrým důstojníkem, nevyhne se občas nejrůznéjším rozhodnutím, musí se třeba taky rozhodnout, že pošle na čas na dovolenou kousíček tohohle... myslím téhle mašiny", píchne se dvěma vztyčenými prsty do prsou, přimo u srdce: „Nechat ji nějaký Oas na pokoji, než válka skonči... A pak dát ten kousíček zpátky a radovat se z naši nové Říše,.. Něco ti povím, něco, co jinak neví nikdo, když to totiž řeknu tobě, je to něco úplně j iného, je to, j ako kdybych to neřekl nikomu," Wasscrman se na něho užasle podívá a právě tak jako já rázem pochopí, co se to v téhle bílé síni, kde vládnou absolutní fyzikálně-literami zákony, vlastně děje. Ani jeden z nás, Wasserman ani já, jsme totiž nedostáli prvořadé povinnosti spisovatele, která praví, že postavy maji být vykresleny jasné, a protože jsme duševní sblíženi s Neiglem zatím příliš zanedbávali nebo možná odkládali, využil on chytře a obratně našeho odstupu, aby své osobnosti co možná nejvíc rozšířil životní prostor, Lebensruum, té své omezené, ploše velkohubé existence v nás, a pridával k němu stále další a další povahové rysy, hlubinné vrstvy, životopisné údaje a logická zdůvodněni, jedním slovem život, a to mu teď dovoluje, aby Wassermanovi vyprávěl, že poslední dobou, „v posledních měsících, kvůli jisté nepříjemnosti soukromého rázu", tady vede onu neviditelnou válku a den co den v ní znovu vítězí, a zase řekne to, co po svém říká každou 346 chvíli i Wasserman: „Ono to není tak jednoduché, jak by ■i- /dálo," Wasserman si povzdechne a oběma rukama si promne unavené oči. Slabým a velice unaveným hlasem se jme Keiglovi odpovídat. Kousíčky, které se dají vyndat a po nějakém čase zas dát zpátky, podle něho existují jen ve sirojích. Zato „osobnost, Hcnr Neigel, duše, mozek a srdce, ty arci mezi stroje nepatři, kdybyste z nich ale snad kousíček vyndal, pak byste z. nich stroje udělal. Vlastníma rukama. Ale napravit takovouhle škodu je těžké. Protože k tomu je zapotřebí duše, nebo aspoň někoho, kdo duši má a kdo vás má rád/* Jenomže mezi Kiroji, vysvětluje dál, nemůže být láska. A tomu, kdo sám sebe změní ve stroj, začne velice brzy připadat, že všichni kolem jsou stejní jako on. a ty, kteří se od něho lisí, nebude vůbec schopen vnímat. Nebo se jich bude Chtít zbavit. „Arci, Herr Neigel, člověk může být nanejvýš cynický a říci, že jsme všichni pouhé stroje, automaty, které tráví, rozmnožuj í se. myslí a mluví, poněvadž je zřejmé, že dokonce i té lásce, kterou pociťujeme ke své vyvolené, té věčné lásce, která jako by ani nebyla z tohoto světa, padne s prominutím i jiný střevíc, když naši milovanou potká neštěstí. A když se nám místo ditéte, které někdy milujeme tolik, že nám až zakroutí krkem, narodí jiné, budeme ho milovat stejně, nebo aspoň podobně. Zkrátka to nádobí, kterým jsme vybaveni, naše hrnky, hrnce a misky, je stejné, to jen lidé je naplňují nejrozličnčjšimi pokrmy, takže by se dalo docela dobře říci, že jsou to stroje a automaty, jenže my v sobě máme teStě špetku něčeho, co nedokážu pojmenovat, a to je jakási snaha. Věru, je to úsilí, které zaměřujeme právě na t li kterou ženu nebo dítě. Ta pomíjivá jiskra, která pro-ukoči i mezi námi dvěma, kteří jsme právě tak pomíjiví, u nikdy ne mezi dvěma jinými bytostmi, to, co z nás vytryskne a překoná vzdálenost mezi námi a jinými. 347 Budu tomu říkat volba. Zvolit si toho můžeme tuze málo, a právě proto se volby nesmíme vzdávat.., Tohle jsem chtěl říct, jenže se to drobet zamotalo a popletlo... Víte, já taky nejsem zvykly řečnit... Budiž mi odpuštěna přílišná sentimentalita...ŕ A celý rudý se odmlčí, Byli by o tom diskutovali ještě celé hodiny, to jsem viděl. Oba byli naježeni a celí napjati, mne (ile zajímal příběh. Příběh a to. jak se mu podaří „nakazit Neigla lidskostí", nic jiného. A především jsem po Anšelu Wassermanovi chtěl, aby se pokusil přijít na to, co má byl ta ..jistá nepříjemnost soukromého rázu", o niz se Němce /minii, jenže Wassermana to doslova šoktualo podle mého k tomu neměl sebemenší' rozumný důvod - a moji prosbu kategoricky odmítl. („Přece chápeš, že něco takového si nemohu dovolit! Překročit veškeré přípustné mezel Máme přece vůči tomu příběhu povinnosti, jako by to byla živá bytost, bytost, která dýchá, která je záhadná, milá a něžná! Kterou nesmíme pokřivit, pokroutit či rozbit jen proto, aby její podoba odpovídala našim přáním a netrpělivosti! Chraň nás Pánbůh před něčím takovým, nebo se nám tu ještě vylihne nějaký zibaie. to jako plod, který matčino lůno opustí už v sedmém měsíci, protože to by z nás pak bylí vrahové, vrahové živého příběhu. „A tedf, když dovolíte," pronese Anšel Wasserman vážně, „budu vám vyprávět. Hen- Neigel, svůj příběh." Neigel zabručí, že prý už ani pořádně nevi, jestli chce vůbec ten příběh slyšet, ale pak zkříží ruce na prsou a přikáže Wassermanovi, aby začal. Spisovatel otevře sešit. Jenom já vidím, že je tam napsáno jen jedno jed i ni slovo. Ale ale, řeknu si v duchu, tak se mi zda, že s dnešním pokračováním Neigel spokojen nebude. „Račte prominout, ale dnes večer vám toho už moc nepřečtu," povídá Wasserman, a Neigel vrhne rychlý pohledná hodinky. „Ikvíak už Kuli tomu tvému chytra- čení nemám moc času!" odsekne podrážděné, pak neodolá a ještě jednou se zeptá: „A Paula opravdu umřela?' A Wasserman na to; „Arciže. Jenomže pořád ješté ic s námi. jak jsem vám už říkal:1 „A jak to, prosím," zeptá se Neigel kousavě, „hodláš udělat? Myslím, jak to hodláš vyřešit umělecky, jak je možné, aby zároveň žila i umřela?" A spisovatel: „A co mi zbývá, Herr Neigel? Možná mě pochopíte, až na tom budete jako já. Protože když umřou všichni, kdo vám byli blízcí, tak vám nezbude než se na ně spoléhal, jako kdyby tu ješté byli." „Tak?' zeptá se Neigel podezíravé, ale víc už neřekne Wasserman si nervózně odkašle a zhluboka si povzdechne. ..Pracovali jsme v lese (čte Wasserman z nepopsaných stránek sešitu), Důl byl hluboký a vlhký a tvořily jej nesčetné tunely, prostoupené zvláštním tajemném, a jejich prostory naplňoval vlhký pach a libá vůně zajíců a lišek. Všechny tunely vedly k ,Síni přátelství'. Tam jsme se po večerech po celodenní dřině s oblibou scházívali, abychom si pobesedovah a pobyli družně pospolu. Bvli tam všichni staří přátele i několik dalších druhů, kieré dobrý Otto v poslední době shromáždil, aby jim pomohl. Léta, která uplynula od našeho posledního setkání -dobrých padesát let! - změnila náš zevnějšek, do obličejů nám vepsala nedobre /věsti a do zahýbu kůže nám zasela simč stáří a smrti. To nejduležitéjší však zůstalo jako dřív, síly jí neubylo ani oko se jí nezakalilo u čas jako by nad ni neměl moci - totiž nad onou touhou. Touhou činit dobro tomu, kdo potřebuje dobro, slitovat se nad lim, kdo potřebuje slitování, a milovat toho, kdo potřebuje lásku. Byli tam s námi Otto, Paula a Albert ľried, Fried, který se už stal doktorem. Ten z nás zřejmé zestárl nejvíc Byl tam i Sergej, ten, co měl zlaté ruce, jenže se pořád držel stranou ostatních, ruce měl věčné něčím zaměstnané a porad ještě chodil tak divné, jako 349 kdyby měl krk z tenounkého sklu, a taky tam s nami byl Herotjon, Armén Herotjon. Ten se po celém světě pro* slavil svými kouzly a divuplnými kousky. Od prau^ uy nedoslýchavého Ludwiga van Beethovena až po brehy řeky Gangy v Indii. Tento Herotjon. který' se jen zázrakem zachránil, když se Turci jak hejno kobylek divoce vrhli na jeho vísku, abyji vyhladili, ach, Herc Neigel. jen se podívejte do těch smutných očí, podívejte se, co trpkosti se v nich zraěí.,. !" Ncigel jen něco zamručí. Wasserman se na něho chvilku dívá a pak pokračuje. „Ani Herotjon už není mladý. Kouzla jsou teď jeho povoláním, živi se jimi Herotjon pobýval v přemnohých krajích a nenajdete na světě místo, kde by jeho kouzla neměla úspěch. Z celé družiny byl zřejmě jediný, komu štěstí přálo a komu se podařilo nahromadit ještě před válkou něco jmění... Jenže když vypukla válka, Herotjon se náhodou zrovna zdržoval ve Varšavě, už tam musel zůstat, a teď mu nezbývalo než proklínat vlastní neštěstí, protože jeho kouzla mu tentokrát pohříchu nebyla nic platná. Musím vám totiž něco prozradit-Herotjon už před lety těch opravdu podivuhodných kouzel, těch, která v mládí prováděl společně s Dětmi srdce, zanechal, a předváděl jen kousky, ke kterým není zapotřebí takové hbitosti prstů ani při nich nemusíte nic obratně skrývat před zraky publika; měl k tomu arci své důvody, ale o tom vám povím zanedlouho. Herotjon zkrátka nedobrovolně zůstal ve Varšavě, totiž v židovském ghettu, a musil dřít na nucených pracích, a ač se mu to příčilo, přiložit ruku k dílu na stavbě hradby, která nás měla obklopit ze všech stran, přestože se nás tak stranil, a myslím, že jsme se mu i hnusili, jenže co mu zbývalo. Na obživu si Herotjon vydělával tím, že za skromnou večeři své kousky předváděl na svatbách boháčů, a dokonce se svými triky vystupoval i v elegant- ním klubu Britannia. Jisté si vzpomenete, Herr Neigel, ie v době své slávy dokázal tento Herotjon ohromit každého, kdo se na něho díval. Chtěl jste nechat zmizet pianistu i s klavírem? Od toho tu byl Herotjon! Nebo snad děvče v pytli přeříznout pilou vejpúl? I od toho tu byl Herotjon! Nebylo kouzla, které by nezvládal. Jenže v ghettu mu štěstí nepřálo. Vždyť si to vezměte, že při těchhle vystoupeních jsme ho viděli už několikrát, že jsme už měli dost jich i jeho samotného. Moc dobře jsme už znali všechny záhyby jeho purpurového hedvábného Mika i všecky lajné skrýše v jeho žluté kravatě, i ten dvojitý pytel a nepravou pilu. To všechno jsme už viděli tolikrát, že už nás to unavovalo. Jen ten nejbáječnéjší kousek, ten, co při něm zmizel klavír, aniž se ho kdo dotkl, nám Herotjon v ghettu předvádět nechtěl; zřejmě měl pravdu, když říkal, že by bylo hanba ukazovat na scéně, jak zmizí člověk, když teď každodenně mizí tolik lidi, a ani to prosím nejsou klavíristé. Jenže my jsme věděli, že je to beztak jen výmluva, protože k tomuhle triku Herotjon potřeboval pódium s dvířky, která se otvírají do propadliště, no a v ghettu byla takováhle dvířka jen v popravčí cele v Pawiaku, to jako v našem vězení." Neigel, oči přimhouřené: „Už začínám chápat, oč ti jde. Ty chceš vzbudit mou lítost, hajzlpucře! Co to má znamenat':' Chceš se mi snad tím příběhem mstít? O jakou dětinskou hru se to tu se mnou pokoušíš? V tvém vlastním zájmu, rozumíš, Wassermane. čistě v tvém vlastním zájmu doufám, že se mýlím!" Wasserman se zaiváří udiveně, neřekne na to však ani slovo. („Vénu. ten lump se nezmýlil! Jako by byl obdařen prorockým duchem a pochopil, jak spisovatele, který1 piše pro děti. zraní, když se mu předhodí slovo ,dětinský'!") „Jen tak dál." řekne Neigel, „a ztratíš i svého posledního čtenáře." Wrasserman naprázdno polkne a pokraču- 350 351 je: „A taky tam s námi v tom dole byla ta nejkrásnčjsi žena na světě, kouzelná Chána Citrinová, láskou celé nemocná, a také vážený pan Aharon Markus, který prováděl smělé pokusy plné zoufalství, a samozrejme takc pan Jedidja Munin, muž, jemuž není rovna, takový, jakých se rodí jen málo, otrok i pán vlastního téla, zapálený pro exaktní vědy, muž živé obraznosti, kterv taky létal...** „Okamžik, prosím!" zdvihne Neigel prst jako unavený žáček, který dobře neporozuměl, co říká učitel: „Ct je zač tenhle nový? A co má znamenat to .otrok vlastního těla' a vůbec všechno to ostatní, co se to tu, prosím tě, děje?" „Vy ho arci neznáte, vážený Herr Neigel. Patří vskutku k těm novým, k těm, co k nám dřív nepatřili, hi hi, buďte však ujištěn, že pan Munin si právem zasluhuje, aby k naši družině náležel. Po celý život byl totiž jen nástrojem vlastních vyšších tužeh a hlavou mu vrtala jediná myšlenka. A jak se na člověka sluši, byl to zdatný, na smrt odhodlaný bojovník." Jenže já jsem nepochopil, co... tedy co uměl? Tam v tom tvém příběhu musí být přece každý na něco odborníkem, ne'?" „Pan Munin':' Ale to byl přece člověk velikých tužeb, tak moc smělých snu, s křídly, jako maji andělé..." („Bože, Šlejmele, tady 1i jsem se zhluboka nadechl, zadívat jsem se vzhůru a představil jsem si Zalmansoua, jak se tak na mne divá z toho svého nebe, z nebe smíchu, bláznovství, lži i divů, a najednou se ti to stalo, najednou mne prostoupil nový duch, celá duše mi zesládla vydatnou šťávou té ničivé představivosti, která mnou začala pronikat, chvilku jsem vzdoroval jak strom v bouři, málem mě to až vytrhlo z kořenů, teď jsem se však v duchu uklidnil a celého mě naplnila nová, tajná radost, a já už věděl, co mám dělat.") A Anšel Wasserman dál vysvét- luje, že pan Munin je veliký požitkář, hrdina, jehož semeno se nevylije, arcismilnik, který se už léta nedotkl /my. Casanova planých sněni. Neigel se zasměje nespoutaným, osvobozujícím smíchem, který nemá daleko k zoufalství, a mocné se plácá rukama do stehen. Divám se na Wassermana a je mi ho lilo. Moc dobře chápu boj, který uvnitř svádí - na jedné straně má svůj cil, své „poslání", kterému je podřízeno každé slovo jeho příběhu, jenže na straně druhé... Ano, na druhé straně chce Wassermánek tak jako kdysi prostě vyprávět hezký příběh a zase před sebou vidět zasněné očí a ústa rozvirajíci se potěšeným úsměvem, jenže povinnost,.. 1 on má přece svou povinnost,.. „Nádherné,'1 vzdychne nakonec Neigel a setře si z oči slzy, které mu tam vehnal smich, „už dlouho jsem se takhle nezasmál," řekne, ..překvapils mě, Šeherezádo! Tak my teď máme v našem příběhu i židovskou pornografii? Takže ono je nakonec všechno to, co se o vás v naší Greuelpropagandě vypráví, zřejmě pravda!" , Je strašné," odtuší hbitě Wasserman, ,jak můžou někteří lule /ošklivět a potácet se mezi Scyllou a Charybdou, ale ujišťuji vás, pane, že /a okamžik se všechno vysvětlí u náš příběh vás přinejmenším uspokojí!" A Neigel: Já u/ si, milý hajzlpucře, nejsem jist vůbec, vůbec ničím." „Ale Herr Neigel, panel" zvedne Wasserman ruku na /lumcni protestu, snažné prosby, „můj příběh je zatím arci ubohý. To vím moc dobře sám. Možná to vím lépe než vy. poněvadž já na něm vidím vady, které vy s dovolením nevidíte. Jenže co to značí? Jsem v tísni, a musím vám tedy předložit jen hrubý náčrtek příběhu. A věřte mi, že mi srdce puká, že přicházím s něčím tak nedokonalým, ale když už na sebe člověk jako já ten úkol jednou vzal, lak přece neuteče. Jenom vás prosím o to. abyste byl shovívavý a trpělivý a můj příběh zavinul do peřinky své shovívavosti a dobroty jako něžné 352 353 dítko, křehké a slabé, a já vás ujišťuji, že napříště se dočkáte bohaté odměny." „Prima," řekne Neigel a dává si pozor, aby znova ne-vyprskl smíchy, „pro dnešek přestaneme tady. Mám ještě trochu práce, pokud ti to nevadi. Můžeš se vrátit do své světnice a psát si tam. Zítra budeme pokračovat. Pře-ju ti. abys pokračování napsal lip. V tvém vlastním zájmu. Wassermane. doufám, že se má žena mýlila." „Promiňte, prosím," špitne Wasserman, „ale zřejmě jste zapomněl na mou odměnu,.. totiž na naši úmluvu " „Dnes si ji nezasloužíš," odsekne Neigel rozhodně, „však ty to moc dobře víš." („Mám tedy ještě před sebou celou tuhle noc a zítřejší den. tolik hodin života, vyčerpávajici práci na zahradě, okopávání záhonů, čert aby je vzal! Ještě sem dorazí tři transporty ve třech vlacích, nazí lidé poběží šhuchem* a zas bude stoupat kouř, ten strašně černý kouř, jak jen tohle všecko vydržím. Šlcjmclc'.' Jak se na tohle může člověk dívat a zůstat naživu?") „Dobrou noe. Hen- Neigel." (4) „V měsíci dubnu roku tisícího devitistého čtyřicátého třetího stál u vchodu do dolu na lepek v borislavském lese jakýsi starec a se zasmušilým, umíněným výrazem v tváři ryl špičkou střevíce čáru do prachu. Tímto nanejvýš nezvyklým počínáním vyzýval Mařce život, aby si dodal odvahy, překročil čáru a konečné se mu ukázal. U vědomi toho. že není žádné nařízení, které by Židům zakazovalo malovat čáry do prachu, to lékař dr. Albert Fried, takto Žid, dělal už po tri roky ráno co ráno s touž rozhodnosti a vervou." Wasserman Neiglovi předčítá. Jen já. který mu nakukuji přes rameno, vidím, že v sešitě, ze kterého tak ply- nule cle. má pořád napsáno jen jediné slovo, to se mi vlak nedaří rozluštit. Teď ale sešit odloží a vyčkává- To čeká na mne. To po mně chce, abych mu pomohl lékaře Vypodobit. A já vzpomínám na kresby Sary Wasserma-nové z pozdějších vydání, na toho vytáhlého chlapce « rameny drobet zdviženými, s vážným a citlivým oblú eiem, a ieď i já, když si chci vzpomenout, musím zapomenout a viděl ho takového, jaký je dnes, podívat se dn obličeje, jehož výraz Wasserman označuje za „umíněný", týmž energickým pohybem plným vzdoru /novu a znovu pohybovat jeho nohou, až je mi jasné, h ta ramena musí přijít trochu výš, že je musím zakulatit do výhružného postoje, ve kterém nade vši pochybnost tuším defenzívu, a taky mu musím něco provést s obočím, aby vypadalo rozzlobeněji, a taky by bylo žádoucí mu je nad nosem spojit... Co třeba dýmku? Ne, Friedovi ne. Ale hůl. o kterou by se opíral, tu rozhodné. Takovou tu, se kterou se člověk Miiiři. teprve když už na chůzi bez ní není ani pomyšlení. I ideovou, jaká se nosí s odporem, s hrůzou, jako by to b) I trest. A ještě jedno je třeba uvážit - čemu to vlastně mi š fried říká „život"? Ale když se tak na něj člověk podívá, snad by bylo lépe zeptat se obráceně: v čem i. nt" nevidí? Na tohle můžu odpovědět snadno. Odpověď se line Iponiánne skoro ve všem tom, co ho v životě potkalo, ve vittšině lidi. které od dětství potkal, v nej různějších vztazích mezi nim a jimi. Zkrátka ve všem tom, co bylo vřdycky sotva snesitelné a co, jakmile vypukla válka, bylo najednou naprosto nesnesitelné a v čem on vždycky uděl jen úvod k čemusi, co musí začit už velice brzy, jenže.., nikdy ne dost brzy. Starý' doktor se nemohl smí-i ii s myšlenkou, že celý lidský život může uplynout, aniž «C člověku aspoň jednou dostane příležitosti „života4* ■ ^ ušit. Uvažoval tak proto, protože měl život v nesmírné 354 355 uctc a odmítal vent pouhým náčrtkům, které se mu jeho I m\ž postavíme náš nový příběh.' * A Neigel: „Vážně? vlastni /ivot neustale pokoušel podstrčit. Mne tak snadno nenapalíš! Kdvsi jsi přece psával úplně „Tos řekl hezky." povídá Wasserman a obličej mu jinak!" „Arciže." „Tenhle novv styl se mi nelibí." „Ach, doslova plane. „A teď poslouchej: ...Poněvadž byl I kež Dyste lak méi sc mnou trpělivost, pane." A Neigel si doktor zamlkly clovek. nikomu tyhle myšlenky nepro-1 unaveně, skoro jako děcko postěžuje: „Já mám rád jed- zradil, jen jednou, když v Ottové společnosti pocítil po- noduché přibéhv!" Na což spisovatel se špetkou krutosti třebu někomu se svěřit, pozvedl s údivem své obrovské I odsekne: Jednoduchá příběhy už neexistují. A teď mě ruce s dlaněmi zvíci medvědích a nazval svůj život ka- I pěkně poslouchejte a přestaňte mé už neustále přerušovat, muflazi, cimž zřejmé vyslovil všecko, všecko, co ho I Tono rana doktorovi vyrazila kolem pupku jakási ze- potkalo od chvíle, kdy po měsících utrpení uvěřil v ten I |enavá vyrážka, a když zalistoval v notýsku, kam za- uzasny a zoulalý prelud své milované Pauly." rá^l vš<:cky své choroby a příznaky - ne snad že by byl Jakýpak zoufalý?" zeptá se Neigel podezíravě. „Ne- I hypochondr, ale protože ho zvědavost pudí la. abv odha- chtel bys mi to laskavé vysvětlit?" „Později, prosím,! |ovaj všechny navzájem na sebe navazující předzvěsti pozdej i." napomene ho Wasserman. „vbrzku se všechno:! vlastní záhuby - ke svému nevýslovnému údivu si uvě- dozvite a pochopíte, musíte ale prosím trpělivé pošlou-1 dom ^ že pfcd rokem i přede dvěma lety, na den přesně, chat Kde jsme to zůstali? Jo. aha... Tak tedy už celé tfl , den VUl,, pllu|mv smrti, mu na tomtéž místě vyrašil roky. od toho dne. co se jeho milovaná Paula odebrala na | ,ý7 podivný porost. Tehdy jej ve svém notýsku pojme- misto posledního odpočinku, ryje doktor špičkou střeví-J nova! jasne zbarvená vyrážka1, vloni to bvla .zelenavá OB do prachu raznou čaru. A jen Ono Brig. který' lidem p|iseň< a letos zas nade'vši pochybnost .zelenavá akné, vidi do duse, zna všechna Fnedova tajemství a chápej připomínající mech-, /počátku se ji pokoušel odstranit důvody toho nezvyklého počínání. Jenže život, Herr Nei- I tak /c jj scškrabával pomoci boraxu, potom alkoholu gel, život skutečny, jednoduchý, důstojný a řádný jeho a nakonec se ji pokusil prostě vytrhat jen tak rukou, volaní neslyšel a doktora se začalo zmocňovat podezre-l křičel však přitom bolesti, protože to bylo, jako by mu ni, ze s mlčením jeho protivníka to není jen tak. že je to \ škubali vlasy. V tom okamžiku ho napadlo cosi podiv- vlastne verdikt plný opovrženi..." ného c0 se mu nikterak nepodobalo, totiž že to možná Wasserman cte dál, ale už začíná tušit, ze ani s Nei- I nebude jen tak. A pocítil nezvvklou radost, blížící se až glovym mlčením to není jen tak. Zvedne tedy hlavu | lehkomyslnosti nebo snad zoufalství, za kterým neni už a setká se s Němcovýma rozzuřenýma, výsměšnýma nic a doktor se v duchu prosté rozhodl, že se po celý den ocuna: „Prosím te. co nu m tu placaš. hajzlpucře? Od vyrážku nepokusí odstranil, a zatím sejí pod košilí jen kohojsi opsal všechny ty moudrosti?" Wasserman: „Bo- pokradmu dotýkal a v skrytu se jí těšil, iako by to bylo ze, kdybych ho tak mohl roztrhnoui jako hada! Ale voňavé psaníčko, které mu potají poslala milá z vězení." ovládl jsem svůj strašný hněv, počkal jsem. až mi ohry- Wasserman se zhluboka nadýchne, odmlčí se a na zek prestane jezdit sem tam, a takio jsem mu pravil něco čeká („Inu jak, Šlejmele, pěkné, co to? Starý krejči s rozzářeným výrazem v tvan: .Neopsal jsem je, Herr ie ještě umí jehlou ohánět, co?"), jenže Neigel si nevšt- Neigel, ja je psal svou vlasmi krví. Na tomhle ľriedovl ^ fmes Wassermanova stylu a zajímá se o něco úplně 356 357 jiného, zeptá se totiž, jestli Fried a Paula byli oddáni, a pozvedne přísně prst, načež /mateny Wassennan vykoktá: „Oddáni? Tedy,., ne. Oddáni nebyli. Ale jako muž a žena spolu žili. Arci. tak to bylo. Teď jsem se upamatoval." „Ve třiačtyřicátém? Nezapomínej, že ona byla Polka a on patřil k vašim! Ty sám jsi mi přece vysvětloval, že příběh musí byt přesvědčivý do všech podrobností. Povidals: .Přesnost!pamatuješ?" A Wassennan, jemuž svírá srdce mrazivý strach: „Pamatuju. A znovu vás upomínam, abyste měl supem."f.-Jenže uši mi, Šlcj-mele, hanbou přímo hořely a já zase pocítil ten starý strach, že všecko ztroskotá na mé nepozornosti. Takovéhle nepříjemnosti a omyly se mi přece tenkrát, když jsem psával Děti srdce, přiházívaly každou chvíli, a nebýt Zalmansona. který, sotva jsem dopsal, probral můj příběh do nej menších drobností, tak se mi tam staly hotové maléry. A ještě s jedním tajemstvím se ti. Šlejmele, svěřím, že i ten Armén Herotjon vděčí za své zrození a nanejvýš zázračné objeveni se v mém příběhu takovéhle chybě, ale dost už o tom. Vraťme se k našemu příběhu,*') „...Otto a Fried sedí při stěně Sině přátelství, vedle parafínové lampičky, a hniji v šachy.'* „Jako kdysi, co?" zabručí Neigel a pohled mu trochu změkne. „Arci, Hen Neigel, A Fried neustále vyhrává. Právě tak jako ten*' krát.** A Wasserman líčí, jak doktor, tedy Fried, přidává do dlouhého sloupce pod svým jménem na zamaštěném papíře další V, V Ottové sloupci není nic. To Otto, právě Otto, naléhal, aby výsledek každé hry zapisovali, a doktor, který tušil proč, se tvářil, jako by mu ta snadná vítězství, která právem sklízet, působila potěšení. Ani jeden z nich nepřipomněl výročí Paulíny smrti, přestože na ni oba nepřestávali myslet, Ale po chvíli se stalo mlčení nesnesitelným dokonce i pro lidi tak zamlklé, jako byli oni. a tak si Otto lehce odkašlal a šeptem pravil. || se Fried trápí zbytečně, že Paula ho mela ráda takového, jaký byl, že nemá čeho litoval, dočkali se přece i hezkých chvilek přátelství, a možná i lásky... Wasserman; „Fried na to neodpověděl. Ve tváři měl nepřístupný výraz a jako by vůbec neslyšel, jen jeho ruka mimoděk přemísti ía černého krále k bílé královně, na okamžik před ní znehybnela a Friedovi začal ve tváři cukat drobný svaL Tu pozvedl Otto k Friedovi své modré oči. Toto, jak známo, mělo na doktora vliv přimo čarovný, a to z onoho prostého důvodu, že Otto a Paula byli sourozenci a Oltovy očí byly právě tak modré a jasné jako oči Pauliny a Otto v nich měl týž jasný pohled, a tak doktor, když občas cítil, že smutek na duši ho užuž drtí, přistoupil k Ottovi, položil mu ruku na rameno a ze své výše mu pohlížel do očí, A pak došlo k drobnému aktu pravé milosti - Otto ze svých očí odešel. Velkoryse se odtamtud slábl 11 ponechal Frieda, aby se spojil s milovanou Paulou." „To tedy... chci říct, víš, tohle je docela dobře možné," řekne Neigel. „Můj kluk. myslím Karl, má zrovna takové oči jako já. Ale zrovna takové. A žena, když se jí po mné dřív občas... když se jí po mně zaleskne, tax ho \ e/inc do ii,iriěi R na světle M mu do meh dívá..." Teprve potom si Neigel připomene své postaveni i to, komu to vypráví, rozpačité se usměje, nakrčí nos a pak Wassermana hněvivě, i když k hněvu nemá zřejmý důvod, pobídne, aby vyprávěl dál, ,. .Doktor se ponořil do Ottových očí, a rázem bylo to tom jeho trápeni i hořkost a na okamžik jako by se zbavil hremene svých neradostných let. A pokaždé když se měl / tohoto čarovného rybníka vynořit, pociťoval nesmírný strach. Wasserman si zhluboka povzdechne a prázdný pohled jeho očí bloudí sem a tam: „Božíčku, Hen Neigel, vždyť ono by se dalo říct, že cely ten nás příběh, že všechny příběhy, co jich na světě je, maji původ právě v té modři Ottových očí..." 358 359 Fried mluvil sám k sobě. Slyšel jsem ho. I jeho hlas zněl tak zašle jako hlas Wassermanův. Jako by v nich obou bylo života stejně. Říká: „Vzpomínám na ni, když si masírujú lokty půlkou citrónu, protože takhle, jak mi vysvětlila, nebudou tuhé jako kůra stromu, vzpomínám na ni, když si ěistím zuby takovými mírně krouživými pohyby v rytmu té písničky Měla Gerty milého, tak mé to totiž učila, a vzpomínám na ni taky, když dávám růži do vázy a přidávám do vody drobet cukni, aby ta růže zůstala svěží. Ona přec dokázala hledět na jedinou květinu třeba celou hodinu. Než jsem s ni začal žít, tak jsem jaktěživ nedal květinu do vody a taky jsem nevěděl, že mám tuhé klouby. Vzpomínám na ni, když si třikrát odplivnu, když zahlídnu pavouka, říkávala, žc prý to nemůže škodit, vzpomínám na ni, když. si večer sundávám ponožky a pořádně k nim přičichnu, to jen tak kvůli ní, ona Paula totiž strašně ráda čichala k ponožkám a spodnímu prádlu. Vzpomínám na ni, když nechávám schválně — jako že jsem zapomněl - kapat kohoutky, a když odcházím, nechávám rozsvícené světlo, jen abych jí ukázal, ať už je teď kdekoliv, že i já jsem sklerotik a popleta a jak hluju toho, že jsem se na ni zlobil kvůli těmhle hloupostem - kolikrát my jsme se zbytečně pohádali kvůli takovým maličkostem! - a taky na ní vzpomínám, když..." Fried zmatené zmlkne. Wasserman se nakloní, jako kdyby mu něco šeptal, snad něco, co by ho povzbudilo, kdoví, snad to šeptá sám sobě, no tak, Friede, netřeba se stydět, vždyť my si tu přece jeden druhému vidíme až do žaludku, ale Fried se dusí dlouhým záchvatem kašle a obličej mu strašné zrudne, a proto mu malý Aharon Markus, který si uchovává elegantní zevnějšek, i když dělá dělníka v dole, přispěchá na pomoc:.....když pouštíš větry, náš milý. milý Friede. jen se nestyď.. Ticho. Využívám té chvilky k tomu, abych po sobě přečetl řádky, které jsem v rychlosti napsal. Sem tam BOOpravím nějaké to slovo, doplním kratší vysvětlivku (iná to ale spád!). A děkuju Bohu, když mé Neigel, klidný a sebejistý, jako vždy z mých strašných rozpaků zachrání a pobaveně pokárá („Myslel jsem. že jsi vzdělaný člověk, Wassermane!") tohohle strašného staříka, kterého jsem zřejmě nikdy doopravdy neznal. Wasserman na to v sak nereaguje. Čte dál a mně nezbývá než očekávat další nechutnosti, které nu nachysial. „Dokonce i když pouštíte větry, panie doktorze, pravil pan Markus. a věru, Herr Neigel, dokud Paula ještě žila, objevil Fried takový skrytý zákon, totiž žc pokaždé když měl za to, žc je sám, a dovolil si v ústraní vypustit větry, tedy lak trošku dole zaštébetat, kde se vzala, tu se vzala, najednou tu byla Paula, takže si Fried přál, aby se mžikem ocitl V hrobě, ale Paula se jen tak pro sebe usmívala a tahle nepochopitelná věc se opakovala den co den, pravidelné jak zákony nebes, jak východ slunce, takže ještě teď, tři roky po Paulíne smrti, když pouštěl náš milý doktor větry, zavíral oči a jako učiněné dítě čekal, že uslyší blížící se kročeje, a kdykoliv jej smutek a znechuceni životem zcela zmáhaly, vycházel chudák Fried / dolu, jen tak se sám procházel po lese, naplno dával zaznít své polnici a zvuk toho troubeni se ozvěnou snášel až do našich jeskyň jak horký křik divokých husí. Neigel se už zase neovládne a naplno se rozesměje. Kdo by si to byl pomyslel, že v tomhle suchém, podezíravém člověku se skrývá takový hlasitý, veselý smích? „To je dobré, Wassermane, to je tedy vážně dobré." tténá, „tomuhle tedy vážně říkám legrace. Tedy není to vůbec to. oč mi šlo, když jsem po tobě chtěl příběh, ale začíná to být zajímavé. I když pro mne není zrovna lehké," přiznává a utírá si oči i tváře, „vidět v hrdinech svého dětství bandu starých páprdů." „Doufám, že tomu uvyknete," na to Wasserman suše a v očích se mu zračí hluboké zklamáni a ponížení. („Tak CO, vidíš toho Něm- 360 361 courá? Vůbec nic neprodlí, vidi jen samotný povrch vécí! Cc! Jak se mu roztáhla ústa a ukázaly se ty jeho volské zuby. když řičel smíchy! A to jsem mu prosím vyprávěl o opravdové lásce mezi mužem a ženou. 0 lásce, která nezná hranic času! A o zoufalé touze říkat slova lásky, i když už není komu je říkat a když už nejsou ani ta slova... A on - ale co ti mám povídat... Věř mi, vola můžeš třeba do Jehupce poslal, stejné se jako vůl vrátí!") A Neigel klidné: „A já zas doufám, Šchere-zádo, že už brzy začneš s něčím vážnějším, než jsou -promiň mi ten výraz - psouky." („Cc! Vždyť já tu hážu perly sviními") Nahlas však Wasserman odpoví: ,.Ale jistěže, prosím! S něčím velice vážným! I s tím dějem, jak jste si přál!" („Jen sám Pámbů ví, kde se ve mně vzala ta drzost takhle lhát. Vždyť mne v tu chvíli, Šlej-mele, vůbec nic určitějšího nenapadalo. Nevěděl jsem. proč se má družina dala znovu dohromady, proti komu to tentokrát bojuje, ani jak Neigla nakazím tou nemocí, nemocí Chelmských, jak tomu říkám já... Ale poprvé, co pamatuju, jsem moc dobře věděl, že se mi to podaří a že ze mne možná bude velký spisovatel. A jen jsem doufal, že budu mít dost sil k tomu, abych přemohl to. co je skryto, dobral se zapomenutého a vyprávěl příběh jaksepatří, od začátku až do konce, a v mých starých kostech žhnul nový oheň a celého ti mě naplnilo takové teplo a pocit tak příjemný, že jsem se jen tak tak udržel. Jako kdyby na druhé straně toho listu papíru, co jsem držel v nice. stál někdo neznámý a postrkoval mi pero 1 duši, jako když kopou dva horníci tunel ze dvou stran jednoho kopce.") Neigel potlačí mohutné zívnuli. Prohlásí, že pokud už Wasserman skončil, tak si může jít lehnout, protože jeho ještě čeká spousta práce, a velkodušně dodává, že „pro začátek to dnes nebylo tak špatné". Wasserman zavrtá pohled do svého prázdného sešitu. Bez ustání si čte to jediné slovo, které je tam napsáno, a prohlašuje, že když I lerr Neigel chce. tak mohou přestat tady. Jemu prý je to jedno. On prý' mu může předčítat až do svítání. Chystají se rozloučil. Mně se tak naskýtá příhodná chvilka, abych v duchu provedl menši účtováni, mám totiž dojem, žc se tu děje něco podivného. Nechápu, kam An.šcl Wasserman tím svým groteskním, přisprostlým příběhem míří. Na té jeho nebývalé uvolněnosti, která jako by neznala zábran, mě něco mate. Dokonce mě to až trochu dráždi. Jako kdyby tu někdo hrubé porušoval pravidla hry: tenhle Wasserman si do příběhu, který já. jak známo, považuji za příliš vznešený, než aby se z něj dĚlala laciná komedie, vnáší spel k u nepříliš uctivé ma-zanosti. ba cosi kramářského. Jenže on, aby dosáhl svého, je ochoten užit i těch nejnižšieh prostředků. Někdy lo s ním prostě nemám lehké. Na druhé straně tu máme Neigla, který je mi taky cizí. To mě ovšem nepřekvapuje, příliš se od sebe lišíme. A přece zodpovědnost spisovatele! A taky zvědavost -odkudpak se asi můj Neigel vynoří? Lze vůbec překlenout propast mezi námi, aby bylo možno vytvořit umělecké dílo? Trpělivé vyčkávám. „Dobrou noc," řekne Neigel, hrdina mého příběhu, který sám neznám. „Prosím pěkně," ozve se Wasserman. „když dovolíte, chtěl bych vám připomenout, žc mi něco dlužíte." A když Neigel v údivu pozvedne obočí (,Já? Tobě?"), odtuší Btaroch klidně: „Naše úmluva. pro>im." Tedy já ho nechápu Prou \ iibee ještě e hec... Ale žasne i Neigel. Dokonce je celý poplašený. Ruka se mu dotkne revolveru na opasku, ale ucukne, jako by ten revolver pálil, ale když Wasserman rozhodně odmítne poslouchat jeho prosby (..Přece jste mi to. pane. sám slíbil!"}, vytáhne Neigel revolver z pouzdra. Je to zbraň dost velká, patrici k typu, který neznám (že by to byl rakouský stcyť.'), a jaksepatří vycidéná. (Zřej- 362 363 mě je to opravdu steyr. Nebo že by... ale jistě! Purabel-lum. Jak jsem se jen mohl takhle splést! Určitě je to osmiranný Lúger Parabellum, kalibr pokud si ještě dobre vzpomínám na testy, kterými jsme se jako výrostci bavili na vojně - devět milimetru.) Neigel pořád mém pozici, Levou rukou se pokouši ustálit polohu zápěstí pravačky, která zbraň svírá. (Určité, devět milimetrů. Jako německý mauser, až na to, že do mauseru může člověk pokaždé napáskovat deset nábojů,) Revolver opise Wasscnnanovi kolem spánku, na němž se perlí kapičky potu, pár váhavých kruhů. (,.Za oknem jsem viděl červenavou záři, věcné světlo nahoře na velkém komíně a taky modré záblesky svítilen strážných, hlídajících ploty. Ruka se už Neiglovi netřásla, klidná však taky nebyla, to tedy ne") (Myslím samozřejmě mauser poloautomatický, ne automatický, do kterého se vejde najednou pětadvacet /!/ nábojů a o kterém se říká, že když člověk zmáčkne spoušť, tak vám cítí. jako by náboje v šíleném rytmu vyrážely jeden za druhým přímo z něho,) Neigel se ještě jednou pokusí ten výjev ukončit („Poslyš, Wassemiane, vždyť je to tak hloupé, jsme už přece... tedy..."), jenže ten pokus vyvolá tak trochu teatrální výbuch Wassermanova hněvu (,.K čertu, Nei-gle! Dal jste mi přece slib, slib německého důstojníka!"!, a Neigel ho vztekle probodává očima: „Ale 10 je už dávno, než jsme začali vyprávět ten,,.**, jenže Wasser-man nemilosrdně namítne: „Denně tady zabíjíte tisíce. Všichni Židi, co jich na světě je, vás tu míjejí jak stádo ovci. aby umřeli na váš rozkaz, sám jsem viděl, jak těmahle rukama střílíte a kolik jich zabíjíte. Tolik, že se to ani spočítat nedá. A ani jednou jsem si nevšiml, že byste sc rozmýšlel nebo snad zaváhal! A co chci teď já PO vás? Vůbec nic! Maličkost! Jen to, abyste udělal to, co vždycky, jenomže tentokrát z vlastní vůle, na základě vědomého rozhodnuti! Nebo že byste to snad nedokázal, Herr Nei- gel? Střelte po mně. no tak, do toho! Tak už k čertu střílejte! Feitet\ Neigel, FeuerV" Neigel zavře oči, vystřelí a přitom se ozve jakýsi podivný zvuk, něco jako povzdech či potlačený výkřik dč-su. Wasserman dál stoji živ a zdráv, na tváři podivný výraz, jako kdyby poslouchal. („Mně ti to uvnitř, mezi ušima, tak povědomě zabzučelo.") Tabulka v jednom z oken za Wassermanovými zády se rozbila na kousky. Neigel na ni hledí a ruka se mu strašné třese. Ani se to nepokouší zakryt. Cely obličej se mu podivně zkřiví, jako by mu jej zevnitř někdo zhurta popadl a rozbil. A Wasserman mi řekne: Jakmile ten výstřel. Š lej mele. dozněl, najednou jako by ti do mne zapsal velice důležitou novinu - v té mé historce se objeví dítě," Tu a tam mi poví něco o své žené. Tak postupné vzniká její sice neúplný, zato však poměrně jasný obraz. Sara Ehrliehová. jak známo, vstoupila do jeho života, když tnu bylo čtyřicet a měl v úmyslu dožít jako starý mládenec. Byla dcerou Moše-Mauricc F.hrlicha. majitele malé kavárničky ve čtvrti Praga, matka ji zemřela, když jí byly tri roky. Pracovala jako prodavačka u panikáŕské lirmy Schillinger. Wasserman vyprávěl, že si později vzpomněl, jak jednou, bylo to v předvečer jakéhosi svátku a v krámě nebyl jediný zákazník, šel kolem a skrz špinavé sklo výkladu uviděl „hubenou, bezvýraznou dívku", jak hraje dvěma dalším prodavačkám na (létnu. Vzpomínal si na to naprosté zaujetí, které ji změkčovalo trošku ostřejší rysy obličeje, na kradmé úsměvy těch dvou i nato, jak jí černé vlasy padaly do tváře, Udivovalo ho. že si mohl někdy připadat tak cize tváří v tvář ženě, se kterou pak přivedl na svět dceru. Mám dojem. Že hí) to bůhvíproč strašně rozčarovalo. Dědeček Anšel Wasserman byl zřejmě vzdor svému skromnému, drobátko koženému vzezřeni v hloubi duše romantik. 364 365 Zeptal jsem se ho, jestli s ní po svatbě ui nikdy tuhle cizotu nepoznal, ale on mlčel. Řekl jsem, že mi tak připadá, že ve vztahu manžela a manželky je člověk odsouzen k tomu, aby poznal veškerou škálu citů možných mez i dvěma lidskými bytostmi. Udiveně se na mne podíval. Myslím. že ode mne takovou poznámku nečekal, Nejlépe se jeho vyprávěni o tom, jak žil dřív, poslouchá, když přijíždějí vlaky. Wasserman vlak slyší, ještě když je daleko. To začne ve své zahrádce kopat s novým elánem. Vloží do toho kopáni všechny síly. Potom vlak zdálky hvízdne jednou dlouze a dvakrát krátce. To je znamení pro ukrajinské strážné, aby se shromáždili ze všech koutů tábora a zaujali místa na střechách, na strážních věžích a po obou stranách „Nebeské ulice41- Vlak ztiši zvuk motoru a nehlučně vjede do stanice. V nezvyklém uchu klouže po kolejnicích, Jenom když strojvedoucí zatáhne za brzdu, ozve se skřípaní a létají jiskry, Teď začínají škvírami v prknech, umiž isou zatlučena okna, vykukovat čísi oči. Lidé vevnitř vidí vzorně uspořádaný tábor, nejbližší pěknou alej s lavičkami a květinovými záhony. Vidí tabulky s nápisy „K nádražiL, „Do ghetta", tabulky ve tvaru šipky, na kterých je nakreslen malý shrbený brýlatý Žid nesoucí v ruce menší kufřík. („Byt tu tak chudák Zalmanson, tak řekne, že jsme si s tím Židem podobní jako vejce vejci!"}. Teď začínají vystupovat z vagónů. V každém voze jsou stovky lidi, Ukrajinci je pobízejí křikem a ranami. Příchozí j sou ještě celí bez sebe, celt ztuhli po dlouhé jízdě i z toho, že celou cestu stáli. Ještě na sobě maji šaty, ale ve Wassemiano-vých očích jsou už nazí. Ještě jsou živí, ale Wasserman už je vidí naházené jednoho přes druhého- Už za chvilku jim něco vezmou. Povzdechne si směrem do země. Slzy už mu nezbyly. Mluví, V takovýchhle chvílích přímo dychtí po tom, aby mohl mluvit. Je upřímný a jeho zábrany jsou ty tam. Mluví rychle, skoro překotné, vlastním hlasem se pokouší přehlušit ostatní zvuky. Sáře byly dvacet tři roky, když se potkali. Wasserman: „Inu, co se dalo dělat? Vzali jsme se za étyři týdny a Zalmanson mi byl za svědka." Baldachýn jim nachystali u Zalmansona a jeho ženy Čily, kteří pozvali, jak už lo bylo jejich zvykem, spoustu vlastních přátel. „Věř mi, Šlejmele, že já ti z těch pozvaných skoro nikoho neznal. Vždyť já pomalu neznal ani nevěstu..." Ale jak sc ukazuje, oddavky se celkem vydařily. Těch čtyřicet let zatvrzelé, napohled příjemné •amoty bylo vmžiku to tam, jakmile sc do nich vloudilo poznání, že potřebuje někoho dalšího. Sani už její příbuzní považovali za starou pannu a její otec nevěřil, že se ještě za někoho provdá. Jejím dalším nedostatkem bylo to, že byla chytrá a vzdělaná. „Kdopak by se oženil se žáčkem 7, lalmudské školy?" křičival na ni otec, když viděl, že si kazí oči čtenim. Byl to člověk čilý. tlustý a přátelský, který' svou dceru miloval a litoval ji. Snad proto, že ji považoval za špatnou partii, souhlasil s tím, aby si vzala hrbatého Wassermana, kterému navíc bylo bože, jak tohle člověka mátlo! - skoro právě tolik let co jemu samému, Wasserman mi suše vypráví, že na svatební cestu jeli do Paříže, a já se domýšlím, že to pro ně bylo lii nejnepohodlnější místo na světě. Paříž jim vybral nevěstin otec. Svatební cestu jim zaplatil (zřejmě) v naději, že rozzářené město plné vzrušení nažene stydlivé, věcné příliš vážné dvojici do tváře trochu červeně. Wasserman o tom týdnu v Paříži důrazně odmítá mluvit. Já jen (uším, že občas, když bloumali bok po boku rušnými bulváry, pociťoval znenadání zoufalství a bezmoc, Že se zlobil sám na sebe, že ze sebe udělal šaška, zradil svou samotu, ticho plné porozumění, které do té doby vládlo mezi ním a jeho životem. Teď sc dávají dohromady jednotlivé rodiny. Rodiče Nvolávaji dětí. Upraví chlapci pomačkané šaty, nasliní si .Ir* 367 prsty a přičísnou dcerce neposlušnou kučeru. Ve všech je v nich cítit jakési soustředěné napětí, které se upíná i k sebemenším maličkostem. Wasserman jen tak tak že nezaboří hlavu do zkypřené půdy. Židé, vězňové z tábora patrici k partě „modrých'', na nástupišti příchozí vítají. Uklidňuji je, usmívají se na ně, I oni mají z jistých důvodů zájem na tom, aby sc celá procedura odbyla v klidu a rychle Proto taky tomu podvodu napomáhaj i. Cestující začínají ztrácet předchozí nedůvěru. To falešné nádra/i je přece jen oklame. Je tam přece všechno malá pokladna, okénko s informacemi, tabulka hlásající. Že zde se nachází „Telegrafní úřaď\ „Výpravna zboži", ,JÍ vlaku do Bialystoku", „K vlaku do Wolknwysku'<, jízdní rády, velké přesné nádražní hodiny a bulet. Wasserman mé zatahá za rukáv, Chce, abych ho poslouchal. Má něco na srdci, Teď hnu! Když se z Paříže vrátili do Varšavy, začalo sc všechno usazoval. Sara byla moudrá žena a rozuměla mu. Nezaváděla v domácnosti nové pořádky. Svou přítomnost příliš nezdůrazňovala. Vytušila skrytá vlákna jeho vžitých návyků a nenarušovala je. Ale mimo ně sc začalo domem pnout nové jemné předivo. Na stolku na malič-kém balkónku se v létě podávaly večeře, někdy hrávala na flétnu melodie, které měl rád. Pod jeho vedením četla knihy, na kterých si zakládal {Leiicnblumový iiřichy miuďť, Numbergova Fliegelmana. povídky Soloma Alejchema, Gordina, Aše a samozřejmě Tolstého, Gorkého. A zase naše - Pcrece, Mendela Mocher-Sľonm, kterého tolik miloval). Začaly ho obklopovat její malé veselé kresbičky, vyvedené velice tenkými, zpola pomysl nými čaráml. Jela s nim na návštěvu jeho rodného domu v Bulichowě a měla radost, když i něho vytryskl pramen vzpomínek. Od jeho staré matky se naučila péct rogalccb a štrůdl a její zákusky se chuď podobaly těm, které pekla jeho matka, že až začal pociťovat mime. reela nelogické podrážděni nad lim. že vaři právě lak dobře jako ona. V takovýchhle chvílích sc od něho snažím dozvědět co nejvíc. Něco nadhodím a čekám, jak zareaguje, V lirubých rysech si už jejich život představit dokážu, někdy se ale přece jen ošklivé spletu. Jako iřeba tenkrát, když jsem řekl, jako bych o tom neměl nej menši pochybnost: „Ale dobrým mužem jsem jí nebyí, Šlejme-le, to jsem tedy nebyl..." Strašně se na mne rozzlobil a teprve potom se uklidnil a opravil mě: „Dobrým mužem jsem ji byl. Udělal jsem, co jsem ji na očích vidél, a dával jsem jí všechno, co potřebovala. Jenže jsem na ní tiky trošku, drobátko skrblil. Tedy myslím v lásce..." \ po chvilce sam k sobé dodá: „Inu arci. Jenže kdo mohl tenkrát tušil, že spolu budeme tak krátce?" Jindy to trochu rozvedl: „Věru, skrblil jsem, Skudlil jsem v lásee. i. lovék přece může víc inlpouštčl a víc se lěšii, než jsem odpouštěl a těšil se já. Tedy myslím než jsem se těšil z lú. Jenže já, kéž bych tak byl jejím nehtí-kem. i když jsem ji jednou za čas přece jen chtěl dát přemíru svých citů najevo, nu, pokaždé ti mc tuhle V krku začalo něco dusit, jako krocana, když se rozzlobí, a já Buisil zůstat zticha. Musil jsem před ní svou lásku zatajit. Proč? Já nevím. Možná jsem sejí bál ukázat, jak moc ji ]intřcbuju. Poslyš, mně li Lak někdy připadalo, že bycli sc musel rozletět na tisíc kousíčků, kdybych vší té své lásce k ni dovolil, aby ze mne vystrčila byť i jen malíček." A já mu s hlubokým porozuměním pomáhám: „Snad U to mohla i dětinská zlost z toho ponížení. Hloupého ponížení, za které beztak mohla jen tvá vlastni predsta-v ivosl že totiž po těch čtvřiceti le-.eěh. po které sis vystačil sám, na ni teď tolik závisíš. Na zvuku jejího hlasu. Na její vůni, když se koupe a myje si vlasy. Na pohybu ruky. kterým si je odhrnuje z očí." A trošičku dojatý Anšel Wasserman mi dává téměř neznatelně na- jevo svůj dík, který dokážu jaksepatří ocenit jen já, kici> ho znám tak dobře, „A taky s prominutím telo, jak bych to jen řekl, Š lej mele.,. To telo, totiž..." A já mu přispěchám na pomoc: „1 to tělo, tělo ji tolik potřebuje, Tu její mladistvou pružnost, její kůži, napínající se na těle s divokou silou života a vášně. Ono naprosté, vzrušující porozumění, které dá člověku ten nový, tak trochu nezralý a pomyslný místopis jejich mladých prsů. boků. břicha, stehen a rtů, a někdy, dědečku, když skonči všechno mudrování, jak velkou útěchu si mohou dva lidé navzájem poskytnout svými těly.,," A on: „A i cestou sem, Stej-mele, aťsemtrajcen. tedy. . těžko se mi o tom mluví.,." A já mu napovím: „1 ve vlaku, který nás vezl sem, jsme přece jeli celé hodiny bok po boku, v noci, v tlačenici, a ona se ke mně tiskla jako ptáče, jenže já se nedokázal potěšit am těmi posledními chvílemi, které jsme dokázali osudu vzít, a pořád jsem se ohlížel, jestli se malá neprobudila a nedívá se, jestli se na ta zoufalá, nevinná objeti někdo nedívá. Jindy se zas dá Wasscnman slyšet: „Dneska už moc dobře vím, že jsou lidé, pro které je smyslem života práce, a žc jsou i takoví, pro které jsou bytostnou potřebou a jediným důvodem jejich existence umění či láska. Já ale zřejmé patřím ke smolařům, protože jediným smyslem a důvodem mého života byla má drahá Sara, jenomže to vím až teď. Řekl bych, že většina lidi se dokáže takovýchhle chyb vyvarovat. Přeju ti. aby ty ses toho vyvarovat dokázal. Protože ten, kdo miluje lásku samu, si vždycky najde někoho jiného, koho by mohl milovat. Já měl ale oči jen pro jednu ženu. Když odešla, neměl jsem už žádný život, a přitom ani ji jsem nedokázal milovat tak, jak si zasloužila..." Teď tedy bufet. Přichozi vidí na tom falešném nádraží bufet, Je tam všechno - housky, cigarety, cukroví i čokoládové koule v červeném staniolu. Nejdřív bufet vždycky Objeví děti a chtějí po rodičích, aby jim něco koupili. „To občerstvení oklame l nav Na okamžik jsou z nás ze všech malé děn Tomuhle velkolepému pokušeni podlehnou i ti nedůvěřivější z nás. Cc! Vzpomínáš si, Šlejmele, na toho mladičkého důstojníka Hóťflera, který mě hnal k Neiglovi? Tak ten má tenhle pult na starosti. Neprodává z toho ovšem nic. Je to přece vážený důstojník, a ne nějaký hokynář. Každodenně tam ale utírá prach i saze, které tam zanechává kouř lokomotiv a peci krematoria, myje skleněné tabulky, nahrazuje plesnivé housky novými ■ překládá hezké barevné papíry a zastrkáva je do žláb-ku, který tam k tomu je. Den co den ho sledujú a žasnu -lakový mladíček, a už tak přičinlivý a pořádný! Jak pečlivě staví tu krásnou hromadu cukroví, aby působila co nejlépe! Šťastný ten. kdo ji viděl! Poodstoupí o krok a kochá se vlastním výtvorem, asi jako malíř, když se divá na svůj obraz. Až vyroste, určitě z něj bude architekt. Nebo možná cukrář. Tenhle mladík je hotový umělec. Opravdový, skromný umělec. Teď naposledy přejíždí vlhkým ubrouskem - arci že ne tím, kterým prve cídil ty okenní tabulky - červené čokoládové koule a láhev sodovky, která je pořád plná. aby seji člověk mohl osvěžit." Wasserman hlouhí diry v zemi a mysli na své zčernalé prsty. Dvacet lei spolu žili. Přibližně sedm tisíc dní. Jen sedm tisíc dní. Wasserman: „Tisic čtvrtků, dalo by se říct... ach Bože, jak smutné to je... A tolik nám toho pokazily drobné hádky, nepříjemnosti a ta moje hloupá nervozita... Já prostě neuměl, nedokázal jsem snést to jednoduché, upřímné štěstí, které mi chtěla dát. Nenáviděl jsem tu oběť, kterou mi přinášela. Oběť jejího mládí n nadáni k lásce... Hloupé jsem si vzal do hlavy, že se za mne Sara provdala, protože si vysnila můj zidealizovaný obraz... Ideál talentovaného spisovatele, který1 nachází inspiraci v samých vznešených myšlenkách, ve všech možných ideálech a v boji dobra a zla, ona přece v dét- 370 371 stvi taky hltala moje příběhy, no a kvůli těm příběh m n ke mně taky \ Lak jsem jí jako naschvál pořád ukazovák jak moc se ve mně zmýlila. Jak slabé a zbaběle stvoření jc ten Wasserman, kterého si vzala, jak ošklivé a domýšlivé! Chápeš, já ji sledoval, kdy mě konečně bude mít dost, kdy se už přestane ovládat a vyčte mi mou hanbu, hanbu svého zklamání., * A přece: „Přesto však jsem neměl nikoho jiného a také ona mě zřejmě milovala. Rádi jsme bývali spolu, povídali si, žertovali, byla mnohem chytřejší než já, má drahá Sara. můj poklad, lisickľái chytřejší než já... Dokonce i nejrůznější práce v domácnosti jsme spolu rádi dělali, nu což, já se za to nestydím... Občas ve chvílích něhy, když jsme spolu pekli něco sladkého nebo když jsme přebírali zimní a letní šatstvo a ukládali je do skříní, nebo když jsme společně zametali podlahu a naše pohledy se najednou setkaly... Inu, však ty mi rozumíš... Pravím ti, že i vzduch hořel a linul se mezi námi skoro jako med... To jsme si pak pohlédli navzájem do očí. a jak jsme si do nich pohlédli, musili jsme... tedy... museli jsme se -s prominutím - obejmout, lnu, v takových chviličkách nám polibek poslouž i 1 j ak o bleskos vod..." O jejich dceři nemluví Wasserman nikdy. Jmenovala se Tirca a narodila se jun po devíti letech manželství. Všechno, co o ní vím, jsem se dozvěděl z toho mála, co vykládala babička Heny. když mi bylo nějakých pět či šest, a ze zlomku matčiných vzpomínek. Jen to. „A ještě jedno tajemství ti prozradím, Šlejmele," povídá Wasserman a v obličeji se mu objeví mírnější výraz, „totiž žc zpočátku jsme hodně mlčeli, myslím Sara a já. Ona byla tak trošku stydlivá a já, nu, mně to zkrátka bylo příjemné. Věru, ve svém životě jsem nenacházel nic hezkého, o čem bych ji mohl večer vyprávět. Myslil jsem si, cc, takový dočista nudný život! Cožpak si takový život zaslouží barviček, příkras či nějakých tuze pěk- ných slov? Nu a přišla ta srnka, to jako Sara, a naučila mě něco o tom, jak to má chodit mezi dvěma, a skromné, jak už to mívala ve zvyku, mi vysvětlila, že člověk neprožije ani chvilku, aniž se stane zázrak, a nepotká člověka, který by V sobě neměl ani špetku krásy, a žc dokonce i ta mýdlová bublina se na slunci třpytí spoustou barev, ona mě zkrátka takhle pěkně učila a říkala, všecko, úplně všecko ti chci říkat. Anšili (takhle totiž vyslovovala moje jméno - Anšiljako by mě laskala rty), všecko, a ty taky, když někoho potkáš a mluvíš s mm, tak mi prosím vyprávěj, co ti říkal on a cos mu řekl ty, jak měl nasazený klobouk, jak se smál a jak si povzdechl, a taky mi vyprávěla o všem, co se dělo v krámku s parukami, takže se nám pomaloučku život zaplnil a obohatil takovýmihle drobnostmi a ty drobnosti nakonec v našich očích tak nabývaly na významu, že nám připadaly strašně vzácné, Vidíš, takhle nám Sara svou moudrosti zkrášlovala šeď života..." Teď z baráku vychází Neigel. Ve své uniformě působí velkolepě, je jako ze škatulky. Mine Wrassermana a dělá, íe ho vůbec nevidi. Miří na nástupiště, jc zřejmé, že dnes má v úmyslu vybrat si pro svůj tábor padesát nových lidi. místo nynější party „modrých". Wasserman se na „modré" dívá. Dívají se na Neigla. Vědí. že když přichází na perón, bude selekce a na jejich místo že přijdou novi. Přesto pokračuji v práci a navyklými vlídnými slovy příchozí uklidňujř „Panebože," šeptá Wasserman. „dokážeš pochopit, Šlcjmele, proč se teď modří ne-vrhnou na své véznitele a nedají své životy za život aspoň jednoho z nich? Teď, když jejím všechno už dočista jasné? Ale já ti to vysvétlim..." Jenže já o žádná jeho vysvětlení nestojím. Co se těchhle „ovcí jdoucích na porážku" týče, mám na to vlastni názory. „A jednou," odvrací Wasserman oči od pohledu, který se mu naskýtá, a pokračuje ve svém příběhu, „jednou. 372 373 bylo to nejaké dva roky po tom, co jsme se vzali, zrovna jsem mé! jednu z těch svých sebelítosti výt; h nálad, se Sara sebrala a šla sama k Zalmansonovým na oslavu chanuky. Byl to jeden z téeh večírků, které jsem nesnášel, ale na které jsem pokaždé šel, protože jsem se bál, že Zalmansona urazím, jenže on si mě tam jaktěživ nevšiml - vždycky měl kolem sebe nový zástup a ten oslňoval. Ach, tenhle Zalmanson byl prostě bouřlivák.*4 „Jistě," hledím spád vyprávěni urychlit, „o Zalmansono-vi si povíme jindy. Pověz mi, eo se stalo tam." Jeti žádný spěch. Je mi při toni těžko... Zkratka Sara tam šla sama. ()ěi červené pláčem... Já byl celý dojatý, ale neběžel jsem za ni, abych ji uklidnil, já lump... A na tom večírku," zaznívá jeho hlas najednou jakoby z dálky a tak trochu tvrdě, „se stalo, že Zalmansonovi dovolila, aby ji zatlačil do šatníku a políbil ji jednou na rty. Tohle se tedy stalo. Teď už to víš taky. Živé duši jsem to neprozradil., Tak?! Takže jim se takovéhle věci stávaly taky? Už tenkrát * „A jak ses to vůbec dozvěděl, dědečku?" Určitě za ní věčně slídil a trápil ji svým podezíráním, až mu to přiznala. Možná u ní našel od Zalmansona dopis? Nebo mu to snad někdo prozradil? „Jakmile se vrátila domů, všechno mi řekla. Neprosila 0 slitování, ale ani jeho neobviňovala. Ten raubtř! Povídala, že viděla, jak prý ji potrebuje, a nemohla tomu jeho zoufalému naléhání odolat, Ten zeji potřeboval! Jak bláhová byla! Jenže jak mohla vědět, že Zalmanson je cizoložník? Napohled to byl oddaný a věrný otec rodiny, který miloval svou ženu a tri ošklivé dcery, jenže já vím, a vím to přímo od něho, že každá sukně, která se mu mihla před nosem, v něm zapálila jiskru, požár, který ho vedl k nízkostem. Pardon!" Když mu to vyprávěla, třásl se Wassenrnánek zlostí 1 ponížením. Všechny ty ohavné výmysly, které se mu usadily v skrytu duše, najednou vyrazily ven. Chtěl jenom vědět, zdali se mu Zalmanson, ,.když ji zneuctil", vysmíval. Sara se na něho podívala užasle, s rozpaky, o řekla, že mlčel, A o nějakém zneuctění prý nemohlo hýt vůbec řeči. Že se mu poddala z vlastní vůle a podruhé prý už to neudělá. Zalmanson to vi také. Řekla: „Byl smutný. Nikdy bych nebyla věřila, že člověk jako on může být tak strašně smutný." (Jeho milovaná Sara se vždycky vyjadřovala takhle .jemně".) Jenže Wassemian na to: „Ten, a smutný! Zalmanson byl zrovna tak smutný, jako že Ježíš vystoupil na nebesa a Mohamed letěl na koni!" Sara řekla, že ji Zalmanson prosil, aby o tom Wassermanovi neříkala, ale ona prý se rozhodla, že mu lo poví. protože se beztak nic nestalo, takže to podle ní nemá žádný význam, a ona nechce, aby ji a Wassennana rozdělila lež. Jenom Wassermana prosila, aby o tom už mkdy nemluvil. Dokážu si představit, že tu její prosbu splnil svým originálním způsobem. „Věru, Slejmele. , Celý rok po tom jsem nám obéiua ze života udělal takové menši tiché peklo. Ale což, to už je taky pryč, jako ten rozbitý- džbán! Ale až hodné dlouho potom jsem mohl na ně pomyslit, jak lam jsou v tom šatniku, aby se mi přitom nezpěnila krev v žilách. Co ti mám povídal. Židé jsou j \e li c e podivného těsta. ." Neigel zatím sedí na svém soudcovském stolci. Sedí m na skládací vojenské židli a mezi nově příchozími si vybírá nové dělniky. Jeho obličej je zcela bez výrazu. Himmler by na něho mohl být pyšný. Do tváře toho před Ncbou upře jediný pohled a hlava se mu mírně pohne tk>prava nebo doleva. Links rechts, tinks rechts. Wasser-man: „K čertu, ona ti se i mně hlava tak nějak sama od aebe pohybovala zároveň s nim. doleva doprava...41 Neigel si vybral nové dělníky. Předchozí „modré" už vytlačili do nádražní haly, aby se svlékli. Neigel vstal n vrací se zas do baráku ke své práci Wassemian potají 375 zkoumá Němcovu šíji. „Vidíš to? Ty pohyby hlavy mu tam nezanechaly sebemenší stopu. Ani vrásku!" Starce, děti a mrzáky vezmou do „lazaretu", kde už na ně čeká Stauckův revolver. Tlumené výstřely zaznívají ve velice krátkých intervalech, Hoffler s výrazem rozumného dítěte spoušti plechovou roletu, aby se zboží na slunci nezkazilo, než přijede další vlak. Wasserman se zas na tři hodiny rozloučí s čokoládovými koulemi. Wasserman: „Stalo se to tak, že z jednoho konce světa, z veliké dálky, přinesla moje holčička, m ti j poklad, moje Tircale, svůj čistý mladý život, a z druhého konce k ni přišla smrt. Ty dvě se setkaly, když se její ručička dotkla čokoládové koule." S hlubokým povzdechem si pomysli, že „možná už nikdy, nedej Bože. nedokážu umřít, protože tady smrt okouším až příliš často, přinejmenším třikrát denně, když přijíždějí vlaky..." A potom, když „Nebeskou ulicí" probíhají nazí lidé, zaboří obličej do řádek na záhonech. A když je běh u konce a dokonce i vztekli psi Ukrajinců přestanou štěkat tlamami rudými od krve, Wassennan vstane. Přičichne si k prstům, setře vlhkou černou hlínu, která na nich ulpéla. Z těla mu stoupá pronikavý pach potu. Wasserman: „V duchu vidím, jak mi Sara přičichává ke košilím v podpaždí a krčí nos. Má choť měla na mou věru v čichání takovou zálibu, že jí v tom nebylo rovné.' (5) Otto: „Byli jsme v lese už celý rok, když se to stalo. Vracel jsem se večer z Borislavi a u vchodu do dolu číslo jedna jsem našel to dítě, zabalené v rozedrané přikrývce. Mrňous si jen tak tiše ležel, ani nezavměl, a otevřenýma očima se na mne díval jako dospělý. Ale to jste měli teprve vidět Frieda, když jsem vešel dovnitř a ten dáreček mu podal. Ohó! Jen tak do té přikrývky nakoukl, u jeho vlídný výraz byl rázem ten tam, jako když průvan práskne dveřmi. Vypravil ze sebe jen ,Co to má být? Co Ib má prosím tě být?* Jako nějaký papoušek či co, přestože moc dobře viděl, co to je, a pak se zeptal ,Ono je to živé'.'', a já mu ten baliček samozřejmé násilím strkal do nikou a povídám: .Pořádně se na něj podívej, od toho jsi tu přece doktor, nebo snad ne?4 " Okamžik se dívali jeden na druhého. Doktor unaveně a s obavami, Otto vzrušené přešlapoval z nohy na nohu. I)r. Fried položil dítě na dřevěnou bednu, která jim sloužila jako stůl, a šel se umyl v umyvadle ruce. Mnuti rukou ve vodě v něm rozvířilo vzpomínky na dobu, kdy pečoval o spoustu nemocných, Fried byl obětavý lékař, i když by se byl určitě rozčiloval, kdyby ho tak někdo jeho přítomnosti nazval. Nikdy si nepriznal, že o lidi pečuje prou), že o ně má starost, Raději se považoval za jakéhosi bojovníka - ncpřuteli člov ěka. Teď se vrat i., rychlými pohyby ve vzduchu si osiřil ruee, nadzvedl trochu pokrývku, ve které bylo dítě zabaleno, a dlouze se na ně zadíval. Připadalo mu jako plod, který přišel na svět dlouho předtím, než přišla jeho chvíle. Bylo hrozně malé, šedé oči jako by mu pokrývala tenká blanka a svět-lounkou pleť mělo svraštělou, jako by ho byli drželi dlouho ve vodě. Jeho drobounké načervenalé pěstičky slepě plavaly ve vzduchu a malinké čelíčko se co chvíli usilovně nakrčilo. Fried: „Tedy něco takového! A ještě k tomu uprostřed lesa! Která ženská ho k čertu mohla .,." Otto: „Nějaká ubohá žena. Určitě doufala, že umře rychle a bez bolesti." Fried: „Vždyť ho hrome mohli sežrat medvědi!" Otto: „Pomůžeš mu, Friede, viď?" Iried: „Cože? Já? Co si tady s takovým mrňousem počnu* Radši ho vrať tam, kdes ho našel." Wassennan: „Jenže starý doktor mimoděk poklepal prstem na útlou hruď dítěte a ucouvl s teskným zasténáním, které mu 376 }?7 vzápětí sevřelo hrdlo. Když se podíval na své prsty, uviděl na jejich konečcích jakýsi tenounký belavý mazlavý povlak. Otto rovněž natáhl ruku a dotkl se bříška dítěte. Potom k ni přičichl a ochuuial. Otto: Je to jako motýli pel, co?1" Jenže v tu chvíli se Neigel najednou nakloní přes psací stůl a poprvé od chvíle, co mu ten večer začal Wasscr-man předčítat, promluví: „Ne. Wassermane, motýli pel určitě nc. To ti můžu, když dovolíš, říct ze své vlastní zkušenosti." Protože má Neigel dvě děti, může Wasser-manovi vysvětlit, že děti sc někdy rodí s tělem pokrytým „takovou olejnatou vrstvou, ta jim v něčem pomáhá, už st přesné nevzpomínám, v čem". Jenže Ansel Wasser-man hlasem, který' se ani nepokouši dodat si zdáni trpělivosti: „Bože, jak se mi hnusila ta jeho pohanská přesnost! Sotva se vzdálím do dalekých krajů fantazie, hned se celý poplaši. Holt si bude na omyly v tomhle příběhu muset zvyknout. Však já mu j ich nachystám, co hrdlo ráčí!" Neiglovi vysvětlí, že když on. Wasserman, rozhodne, že to je motýli pel, tak to motýlí pel taky bude. a Neigel, poněkud rozmrzelý, řekne už míméj i: ..Ale novorozeňata opravdu mají takový povlak." Wasserman zasmušile: „A co se Ottovy padoucnice týče, zjistil jste už něco'.'" Nehj.ul .,Ale jistě. A nebuď tak drzý. Stauekc mi k tomu pár věcí řekl. Vážné nechápu, co může Otto s těmi záchvaty dělat." Zalistuje v zápisníku a vytrhne odtamtud stránku pokrytou řádkami vlastního rukopisu. „Co jste mu řekl, myslím Stauekovi?" zeptá se Wasserman jakoby mimochodem, a Neigel: „Ale, napovídal., jsem mu něco o jedné nemocné tetě ve Fůssenu. Měl vážně radost, že může pomoct. A mimochodem, co sc těch zajíců a lišek týče, dopustil ses opravdu hrubých chyb. Zajíci nikam netáhnou a lišky neznají zimní spánek. Pěkná hloupost! UŽ kdyžs mi to vyprávěl, tak jsem si říkal, že se pleteš. Znám přece drobet zajíce i lišky. ale na tebe jsem spoléhal víc než na sebe. Myslel jsem si, že spisovatelé prostě vědí víc, a Stauekc se nemohl udržet. On ti se mi vážně smál, když jsem se ho zeptal. Snaž se hádat trosku lip, když jde o něco, čemu vůbec nerozumíš" „Dítě vmi," povídá Wasserman. „Cože? Co to po-vidáš?" ..V nu. Už jsme zase /patky \ našem příběhu. Kde j>mť to přestali?" (Wasserman: „V Neiglově košíku na papiry ležela namodralá obálka, která neměla pranic společného s armádou, a dokonce i hez těch svých ubohých brýlí jsem na ni rozeznal oblé tahy drobného ženského písma A ještě než jsem pochopil, co to mám před sebou, pocítil jsem mocné píchnutí: To ona! Což má tak jemné písmo':' Z obálky jako by stoupal jakýsi opar. Bože, ženské písmo...") Neigel si odkašle: „U toho tvého motýlího pelu, Šche-rezádo." Wasserman: „Motýlího pelu? To není žádný motýlí pel, jak by vám řekl učený lékař doktor Albert Fried. nýbrž olejnatá vrstva, která má ehránu plod před silnými vodami mateřského lůna." Neigel: Jdi k čertu, hajzlpucre, ty už vážné..." „Pipí! Kykyryký! Bim bam bim ham! Friede, on mě slyší! ii pilo. až nakonec vydalo spokojené „a-á*4 a vybryndalo drobet mléka doktorovi na kalhoty. Kried celý nesvůj vykřikl, že je třeba okamžité někoho zavolat nebo to oznámit úřadům, Ano, Fried byl strašně poplašen. Přecházel po síni svým velbloudím krokem sem a tam a zlostné vrčel. Otto mu trochu neohrabané na to, aby se to dalo nazvat lstí, podával nasycené dité. Fried se na ně podrážděně podívat, Moc dobře vědél, že se ho Otto pokouší vlákal do pasti, kterou na člověka lič i láska k životu. („Nebo také, chces-li, ukázat mu, zač jc toho lokel, Slejmele,") O té oba rozmlouvali beze slov od té doby. co umřela Paula, Nebo Miad od ié doby. co se ve svém dávném dětství poznali. Potom Otto znenadání strčí dítě Friedovi rozhodně do náruči. Ale kdo je ta žena, která teď nakukuje do ztemnělé síně? Na sobě má špinavý pracovní oblek, jc hubená, kůže na ní přímo visi, obličej má vrásčitý, samou špínu a podivné barevné skvrny, a na hlavě vypetichanou světlou paruku. Jen tak nakoukne do síně a řekne.,. Vlastně neřekne nic, protože v iu chvíli nám do řeči skoč i Neigel a požádá Wassermana; „Seznam mě prosím s naši novou přítelkyní, YVassermane!" A spisovatel na lo: „Ale s radostí. Hcrr Neigel. To je přece další nová přítelkyně z družiny Děti srdce, jmenuje se nejinak než Chána Ci-trinová, to ona je ta okouzluj iei Chána, churavá láskou, smělá a odhodlaná bojovnice, a takto, ehm. ta nej krásnější žena na světě.'1 Nehledí na Neiglovy protesty („Nejkrásnějši na své-...? Vždyť j si přece říkal, že má vrásky f") a znovu prohlašuje, že na světě není ženy tak krásné jako Chána Citrino-vá, jenže je to prý náramná ubožačka, stůně totiž láskou a touhou, a tak jakmile od Otta uslyší, že „tu máme dité, Chano," ucouvne, jako by ji byl udeřil, a spěchá pryč. A Herr Neigel musí pochopit, že tady mají lidé nejrúz-nějši rozmary, každý holt má, jak se říká, svou bídu, no a Chána, ta se pořád ještě nemůže podívat na dítě. Vzpomínky jsou ještě přtlii čerstvé, Herr Neigel to musi pochopil. Jenže zatímco jsme si všímali (.'hany, pokárá se Was-semian, málem nám ušlo to hlavni! Fried se totiž konečně odvážil přivinout dítě k sobě a teď pokládá váhající prsty na drobounkou hlavičku, hladí ji. na okamžik se pln úzkosti zastaví na čelíčku.., Neigel: „Tam, jak je mezi kostmi otvor? Já vím. Jaktěživ jsem se ho tam neodvážil dotknout," A bezděky se zaberou do rozhovoru o lom miste na hlavičce dítěte, kde člověk (Neigel:) „přímo cítí, jak mozek dýchá, Jak buší jako srdce." A taky (Wasscrman:) „tam člověk konečky prstů čiti pulsoval samou podstatu života." A Wasserman zde připomene i jistého ptáka, o kterém jednou četl, je to takový maličký ptáček kdesi na jižním pólu (nebo že by na severním?), tomu se stačí dotknout j en lehce prstem hrudi, a hned mu přestane tlouct srdce, „Takovéhle ptáče bych do dlaně vzít nechtěl, Herr Neigel/ „Ano," řekne Němec, „člověka to jistě trochu znervózní.** Následuje seznamování. Doktor zvedne dítě do výše vlastního obličeje, a drobné ručky se natáhnou dopředu, Pohybuji se chaoticky, jejich pohybům ještě chybí určitý aměr i souhra. Dotknou se veliké pleše, hned zas sklouznou ke krátkému stříbřitému knírku, po vojenskú při-striženému, a najednou jsou plné života a radostně se zmítají na dvou povislých tvářích, na velikém zarudlém nose. jako lis na slzy. a chvílemi zas trochu zmoudří a pomalu a zvědavě se procházejí po zahrádce doktorova života. Ano. všichni zatajili dech a dívají se - malé prsty spočinuly na velkých bledých rtech a magickou silou přivádějí k životu smyslnost, která v nich odumřela už před lety. Na zborcené hradbě opevněni - totiž na Fricdově obličeji - na okamžik vyvstane kouzelné písmo ,1 hned zase zmizí a doktor, jak to má ve zvyku, si hořce 1H4 385 povzdechne a řekne: „Chudák dítě." a Neigel: „Takhle se mu bude začínal těžko." A Otto: „Tedy něco takového,.Ale Fried tvrdě odtuší: „Takovéhle věci se stávají." Fried si totiž předsevzal, že se nikdy nebude ničemu divit. Prosté si pevně umínil, že dá údivu vale. Wasserman: „Na rozdíl od pana Markuse, kléry vždycky dělal, co mohl. aby se dobral nejrůznějších nových, zcela čerstvých pocitů, snažil se doktor po celý život ze všech sil oslabit své pocity a potlačit je." Jenomže rozhodnutí, že se vždy ubrání údivu, nepřineslo doktorovi sebemenší uspokojení ani úlevu. Naopak, čím byl starší a čím více nabýval moudrosti a zkušenosti, připadalo mu, že aby dostál svému předsevzetí, musí vynakládat čím dál víc úsilí. Teď Otto oznámí, že tuhle noe dítě zůstane u Krieda, „a zítra už se uvidí", Nevšimá si Friedových zděšených protestů, velice moudře prohlašuje, že „dité přece potřebuje lékařský dohled, ne?", a spolu s ostatními Dětmi srdce se má k odchodu, napřed ale Kriedoví poradí, aby dítěti udělal z nějakého starého prostěradla nebo košile plenky. V siní jako by bylo slyšet šílený tlukot doktorova srdce. Odešli a Fried zůstal s dítětem. Sami ale nejsou -z jednoho silného kořene dubu znenadání vzlétl velikánský bělostný motýl a začal poletovat napůl setmělou síní. Nesl se pomalu k Friedovu obličeji, jako by chtěl obdivovat jeho podobu. Prohlížel si ho tak pozorné, že to až doktora uvedlo do rozpaků. Všiml si, že křídla motýla jsou vykrojena do tvaru srdce, a rázem se mu vybavila dávná vzpomínka pokaždé, když Otto usoudil, žc družina musí vyrazit na další záchrannou akci, začal na stromy a na ploty u domů, kde členové družiny bydleli, malovat srdce. To bylo znamení. Motýl teď třepotal křidly nad očima dítěte. Kriedovi bůhvíproč připa- dulo, že mu tak předává prvni dech života. A kdoví, možná i samotnému Kriedovi. Dokud ten podivný tanec trval, neodvážil se pohnout, Motýl nad nimi ještě jednou zakroužil, jako by kolem nich kreslil kruh. a pak se vznesl a vyletěl šachtami ven. Stříbrné stopy lem jeho křídel byly na černých stěnách patrné ještě dlouhé týdny. Pojednou doktor ucítil, že dítě začíná dýchat mnohem rychleji a že se mu tělíčko neklidné vrtí. Zneklidňujíci tušení ho přimělo, aby se dítěti podíval na bříško na jeho pupku nebylo ani stopy po zaschlé krvi. Nebylo tam vlastně vůbec stop po nějakém trháni či řezáni - dítě totiž, pupek vůbec nemělo. Tu noc se toho ještě přihodilo mnoho. V příběhu Neiglově baraku, ostaině chvílemi už bylo obtížné i v obojí oddělit. Prohlížel to snad na vojenském polním lůžku v místnosti velitele vyhlazovacího tábora Fried dítě a zjistil tam, že má puls velice rychlý, skoro desetkrát rychlejší než puls normálního dítěte? Zazvonil to snad najednou v Síni přátelství telefon a následoval rozhovor s „nanejvýš významnou osobností", a co víc, neprekypoval ten z Berlína chválou na adresu činnosti, kterou Neigel v poslední době v táboře vyvíjel, tak, že se až uchýlil ke skvělým příměrům ze světa hudby a kladl „vaši práci a tvůrci elán, můj milý Neiglc" na roveň „velikým operám Wagnera i současných velkých skladatelů národně socialistických"? A když Neigel, který byl potěšením celý rudý a rukou dával Wassermanovi znamení, aby byl zticha a jen z výrazu jeho obličeje hádal, o čem je řeč, požádal Reichsfuhrera Himmlera, aby mu do tábora poslali všechno potřebné k zavedeni dalšího „pracovního zařízeni" v podobě tři plynových komor („abychom mohli zvyšovat tempo, pane veliteli, neustále j e zvyšovat!"), přislíbil Himmlcr, že bude jeho žádost posuzovat s porozuměním, zatím že mu ale nemůže nic slibovat („Jisté jste, milý Neigle. slyšel o jistých pře- 386 3 ä 7 chodných potížích na Východe?"), ještě jednou zdůraznil „skvělé tempo, jímž jsou v táboře plněny úkoly", nadhodil cosi o hodnosti Standartcnríihrera, která bode už brzy jisté milé osobě udělena, a zakončil rozmluvu v cres-ecndu liehotek, které (mimochodem - tenhle citát je právě tak jako ten prědchozi převzat z Himmlemva nočního telefonického rozhovoru s jeho chráněneem Jurgenem Stroo-pem ten večer, kdy ve varšavském ghettu proběhla Gross Aktion) uzavřel slovy: „Hrajte tak dál, maestro, a Vůdce ani já vám to nikdy nezapomeneme." Wasserman, který tu rozmluvu s úděsem poslouchal, se okamžitě napřímil, jakmile byla u konce, nedovolil Neiglovi, aby se pochlubil, nenechal ho ani, aby mu řekl, kdo byla ta vážená osoba na druhém konci, a s panickým spěchem dál vyprávěl o Friedovi, který zůstal s dítětem sám, o Friedovi, který polekaně pobíhal po maličkém domku z jednoho kouta do druhého, vsi silou se bezmyšlenkovitě popotahoval za špičku velikého zarudlého nosu a každou chvíli se zastavoval, aby se podíval na dítě spící na pohovce, pěstičky zaťaté, ,jako by v nich svíralo samo tajemství života". „Tatatata!" udělá Neigel, ještě jaksepatří namyšlený. „Co to má být, ta .pohovka1? A jaký zas ,maličký domek'? To jsem něco propásl, když jsem mluvil s Reichsŕuhrerem Himmlercm?" Wasserman si zlehka odkašle, nasadí nicneřikající úsměv a omluví se za „tu hroznou roztržitost. .Málem jsem vám zapomněl říct, že... tedy.,," Zkrátka - přemístil dčj jinam. Neigel, napůl ještě v sedmém nebi po telefonátu 2 Berlína, napůl celý ochromený náhlým nepřátelstvím vůči Wasscrmanovi, vybuchne. Výkřiky, zdušenými vztekem, připomíná to, ,.jak jsem se kvůli tobě v Bori-slavi ztrapnil... léčivé prameny... lži..,", a rozhodně nemíní poslouchat spisovatele, když ten mu znovu vysvětluje, že „takovýmto obětem se v tvůrčím procesu vyhnout nelze, neračte se urazit... To se tak někdy stává, že si spisovatel pojednou uvědomí, že se všecko zas musí obrátit a on se musí vrátit na konec, nebo se zas přenést někam daleko..." Neigel buší do stolu, prohlašuje, že „tím s touhle hrou končíme". Avšak k údivu nás obou nepošle Wassermana okamžitě ke Keislerovi do dolniho lábora, ale žádá po něm vysvětlení, proč „vy iimélci musite věčně všechno jednoduché ziišmodrchávat, dokonce i to umění jste zkazilí!" A pronese dlouhou a únavnou řeč o uměni, jehož základním úkolem prý je, pokud si na to vůbec někdo ještě vzpomene, „lidi bavit, vyvolávat v nich příjemné pocity, ano, vychovávat jeT lak je to!", a rozhodně ne „zvětšovat pochybnosti, dávat lidem pocit nejistoty a zmatku a ukazovat jen to, co je špatné, nemravné či morbidní!" A po těchto slovech -v nichž bylo bezesporu něco pravdy - se zase zaboří do židle, celý rozčilený, zpocený, zmatený a strašné roztrpčený, ale pořád ještě Wassermana nevyhání, naopak ho pohybem ruky vybízí, že má pokračovat! Wasserman je velice překvapen, pomyslí si, že „pohan poprvé v životě pmnesl lakové hlubokomyslné úvahy o povaze umění. Cc! To si musím pamatovat," Ale ani tm nedokáže uhodnout, proč Neiglovi na pokračování příběhu tolik záleží. Váhavé vypráví dál. Jak se ukazuje, přenesl příběh do varšavské zoologické zahrady. Do zoo, kde strávil hezké chvíle se svou Sárou. Neigel, jemuž zatrpklost přibrou-sila jazyk, s úsměškem hádá, že spisovatel má v úmyslu nás „se židáekou mazaností zavést do nějaké bajky o lidech, kteří se proměnili ve zvířata, co ty na to, Was-sermanc?" Wasserman to popře, odmítá souhlasit s Němcovým umíněným tvrzením, že příběh, který' se odehrává v zoologické zahradě, musí být určen dětem, vyrukuje s úlohami a jejich obsazením na nové scéně (Fried jako zvěrolékař. Otto coby ředitel zoologické zahrady, Paula má na starosti všechnu tu nesčetnou byro- kracii spojenou s vedením zahrady, stará se však také o domácnost Ottovu i Friedovu. A ostatní členové družiny1? „Samozřejmé pracují v zoo! Stáli zaměstnanci prcce narukovali, když vypukla válka!1 Neujel: „Hm!"), a už zase zavádí Neigla i mne zpátky k doktorovi, měřícímu dítěti rychlý puls. pokračuje v líčení, jako by přitom od samého počátku číhal na Neiglovu otázku, která musí nevyhnutelně přijít („Co prosím tě ví takový zvěrolékař o dětech?"), aby mohl Němci vyprávět neuvěřitelný příběh o Paule, Friedově životni družce, která se v roce tisíc devět set čtyřicet rozhodla, žc přivede na svět dítě, ano, zaplnila dům touhou po dětech, něžnými řečmi o nich, čím že se mají krmit, jestli se maji raději kojit, či zda se jim má dával pít z láhve, a dokonce nachystala hebounké plenky a vyzdobila je výšivkami malých postaviček, které tančily a vesele metaly kozelce, stala se umělkyni upnutou na jediné dítě a své tělo proměnila v bitevní pole, kde měl být sveden boj proti tyranii a krátkozra-kosti přírody, plna obrovského tvůrčího elánu, přestože ji jisti lékaři varovali a za zády seji posmívali, nepřestávala věřit ve svou silu. vlastně ve svou pravdu, a milovala se s Fncdem ve dne v noci, Otto: „Každou chvíli jsme je přistihli všude možně, vážně, v kupě sena pro slona, mezi shnilými kvélákyr ve skladu potravin, za svitu měsíce v prázdné nádrži pro krokodýly, a dokonce i u mne, v mé posteli! Prostě je posedla láska a oni s tím nemohli přestat!" Fried: .,To ona, ona!" Otlo: „Ze začátku to tedy moc příjemné nebylo, to ti tedy teď musím, můj milý Friede. když už tak na to přišla řeč, říct, vždyť1 kdo by si byl o mé sestře Paule pomyslel, že má v hlavě mužské? A ještě k tomu takhle'' A navíc skoro v sedmdesáti? Ale což, po několika týdnech jsme to už začali chápat, ano, prostě se nakazila nadšením ostatních umělců, které tu máme, celé té nové družiny, a přestože proti nim zpočátku byla právě tak jako ty, Friede, nakazila se od nich A začala zkoušet své ojedinělé nadáni v praxi. No a pak u/ to přestalt) být nepříjemné, naopak, protože všude, kde jste tentononc, mi připadalo, jako byste tam rozlévali posvátnou vodu či vymítali zle duchy, a já věděl, že naše zoo je v bezpečí." Wasserman: „Věru, Herr Ncigel, Paula a Fried měli arci štěstí, že nebyli nikdy přistiženi, když to dělali, hlídkami vašich přátel z Varšavy, poněvadž ti tenkrát vydali přísná nařízení, kterážto Židům zakazovala provádět na veřejnosti náboženské úkony, no a právě to přece Fried dělal!" Neigel mlčí. Divá se na Wasserman a, ale nereaguje. Rty má mírně pootevřeny. Wasserman toho okamžiku využívá, jak to jen jde, a cituje Ottová slova, když litoval „našeho ubohého Frieda, který se málem vyčerpal", „Ach ano," připouští Fried, „tenkrát mi bylo sedmašede-sát a Paule bylo o dva roky vie," a ti dva se takhle nejméně po dva roky ve dne V noci vášnivě („A se zjevným záměrem!") milovali. „Málem jste překonal můj rekord, pane Fried!" usmívá se pan Jedidja Munin a vypouští z úst kouř páchnoucí cigarety (cigarety si dělává ze suchého trusu zvířat v zoo) a za dvojími brýlemi se mu v očích prohnané blýs- Teprve teď se Neigel probere ze své strnulosti. Hlasitým štěknutím a rukou zdviženou na znamení nesouhlasu Wrassermana zarazí. Požaduje „vysvětleni, okamžitě všechno vysvětlit!" A Wasserman mazané nechá Mimina, aby vysvětlil, co myslel tím „svým rekordem": „Co je tady k vysvětlování, Herr Neigel?" (vysvětluje Jedidja Munin), „s láskou se to má jako s modlitbou a s modlitbou zas jako s láskou. Jak říkal už rabi Melamed z Brodů, při modlitbě je třeba myslit, jako by měl člověk před sebou ženu. a potom, jak známo, dosáhne toho pravého povznesení." Neigel: „Už zase ta židovská pornografie, hajzlpucře?" Munin: „Chraň Pámbů, nane Neigle. žádné prasárny, nýbrž očista Povzneseni. Člověk musí uctívat 391 Pána s horlivosti, která má původ v jeho zlých pudech* tak to prcce říkal Magid z Mezriěe, který možná tyhle zlé pudy znal / \ lasrní zkušenosti..." Neigel pozvedne ohě ruce, snad že si zoufá, ale možná se směje, a tak se mimochodem poprvé ukáží dvě trapné skvrny, které mu v podpaždí zanechal pot. „Jen tak dál, hajzlpucře, a nebudu té už poslouchat ani já. Mám takový dojem, že už ty své postavy nezvládáš." A když si Wasserman jeho poznámky nevšímá a líci, jak spolu Paula a Fried vášnivé laškovali vedle klece slůněte Tuzinky, protře si Neigel zarudlé oči a poznamená si něco do svého černého zápisníku. Ten večer to nedělá poprvé, vlastně to dělá každý večer, když s ním Wasserman sedává, a Wasserman už pomýšlí na to, že se jakoby urazí a upozorní ho na to („Poněvadž já nejsem žádný muzikant, co hraje hostům ve vódevilu!"}, ale ovládne se a mlčí. Líčí Nei-glovi malý půvabný oblouk Paulina břicha, které se pod povadlou kůží začalo nadouvat. Paula postávala před zrcadlem, na rtech tichý úsmev, v němž nebyla nikdy ani špetka humoru či ironie, byl to prostě jen milý úsměv, protože v to děťátko neustále věřila, i jméno mu už vybrala - bude mu říkat Kazik - a když Neigel znenadání poznamená, aniž si ovšem dělá velké naděje, že to k něčemu bude, že Wasserman nesmi zapomínat, že Paule už bylo sedmdesát, spisovatel s ním ochotně souhlasí - dc-vétašedesát jí bylo. máme-li být přesní, však i nás, povídá, všechny Ottovy umělce, všechny Otto vy bojovníky to tuze udivilo, a žádá Neigia, aby si představil, jak vzrušení všichni byli, jak o tom malém Kazikovi nepřestávali mluvit, jak doufali, že všechno, úplně všechno změní, „a že nám podá nezvratný důkaz, na který-jsme netrpělivě čekali od toho dne, co nás Otto povolal k našemu poslednímu dobrodružství'', protože tenhle Kazik měl znamenat první vítězství někoho z družiny; a Otto vzal Paulu k jednomu svému příteli, doktoru Wertzlarovi. (t Kto:) „To je chlapík, na kterého se člověk může spolehnout, že nenadělá zbytečné řeči," Váženy doktor Paulu důkladně prohlédl a polom ji poslal za závěs, aby se oblekla. (Otto:) „A pak mě za ruku odvedl k oknu, ukázal mí město, kde vládla naprostá tma, to kvůli protileteckému zatemnění, a povídá, přišly na nás ležké časy, lirigu, a jsou lidé. kteří to vydrží, ale jsou také lakoví, kteří to nesnesou. Vůbec jsem nechápal, co to říká a co chce. a on se na mne mrzutě podíval a pošeptal mi, že jisté chápu, co s chudákem Paulou je, právě tak to řekl: s chudákem Paulou." Aharon Markus: „Šťastně se za tím závěsem usmívala a potéžkávala si prsy, které sejí nalévaly " - Ono: „.. no a že já, jako jej i bratr, s ni musím vážně promluvit a upozornit ji na to, že v devěiaše-desáti už těhotenství nesnese, i kdyby to bylo jen těhotenství pomyslné, a že je mou povinností uchránit ji nejenom fyzické újmy, ale i zklamání, které se jisté brzy dostaví, jenže já to samozřejmé neudělal a nechal jsem Frieda, aby rozhodl, co dělat, mohl za to koneckonců on, za tohle pomyslné těhotenství.. Jenže ani Fried nechtěl Paule povědět, co říkal doktor Wertzlar, protože už začínal chápat a také chtěl - v naprostém protikladu k vlastni povaze i názorům - věřit, že jeji uměni lidi, jako je Wertzlar, přesahuje, a začal o ni pečoval, jak to její stav vyžadoval; Wasserman: „Každý večer s ni chodil ven na procházku uličkou Věčného mládí v zoologické zahradě, dával ji na čelo studené obklady, když ji bolela hlava, a Otto seji na černém trhu zoufale snažil obstarat všechny potraviny a pamlsky, kterých se jí zachtělo, a jednou," usměje se při té vzpomínce Wasserman, .jednou se vyskytla taková po-liž, naše milá Paula totiž zatoužila po čerstvém grapefruitu, jenže sežeňte začátkem jedenáctýřicátého ve Varšavě grapefruit! K něčemu takovému je rapolřebi nadlidské obratnosti, tentokrát si s tím nedokázaly pora- 392 393 dit ani všechny Déti srdce. Paula už málem z toho mocného rozmaru hlasité naříkala, ach. komu by se té milé ženy nezželelo..."„Okamžik," řekne suše Neigel. „Teď už vím, octi jde. Poznamenej si prosím: grapefruit Paule přinesl důstojník Neigel." „A odkud, smim-li se zeptat?" zeptá se Wasserman a jeho malá chytrá ocka se vděčně smějí. „Z baličku s jídlem, který mi poslali ze zásobováni. Velikánský grapefruit přímo ze Španělska. S pozdravem od generála 1- ranka." Chvíli oba mlčí. Baví se, ale zároveň i trochu pociťuji rozpaky nad tím tenounkým záchvěvem vzrušeni, který mezi nimi znenadání místnosti přeběhl. Mezi nimi spočívá neviditelný grapefruit a line se z něj vůně. Wasserman nechápe, jak to, že Neigel přes všechny své výbuchy vzteku nikdy nedovolí, aby se příběh byť jen na okamžik zadrhl, neztrácí však čas a vypráví dál. Fried: „A v noci jsem jí pokládal ruku na břicho a cítil jsem, jak dítě kope. Bum! Bum! Kopalo vám jako takový malý Herkules." Opět zmlknou. Potom Neigel jen j akoby mimochodem prohodí: „Ty máš určitě děti. co, Wasserma-ne?" Wasserman na okamžik sklopí oči k sešitu, v obličeji jako by se mu objevila bílá stopa po šlehnutí. („Ten pohan arci netušil, jaká muka mi tou otázkou působil") „Mám prosím holčičku," odtuší posléze. „Ptam se proto, protože tyhle věci ví jenom ten, kdo má děti." „Povídal jste, že vy máte dvě." „Ano. Karla a Lizu. Karlovi jsou tři a půl, Lisclotte dva. Oba se narodili za války." Po kratším zamyšlení dodá: „Skoro je ani nevidím." Spisovatel nejisté; „Když dovolíte, Herr Neigel. nejste už zrovna nej mladší tatínek." Neigel chce v první chvíli Židovo drzé vtíráni rázně ukončit, ale zarazí se, najednou se rozhlédne kolem, přejede pohledem světnici. Was-sermana, okna se zataženými závěsy, znovu si promne očí, nevy spáni m celé zarudlé, a pronese suše a bez nej-menší stopy útočnosti: „Nějakou dobu jsme dítě mít ne- mohli. Zkoušeli jsme to pres sedm let." Wasserman (tichounkým šeptem): „S námi to bylo taky tak, Herr Neigel, osm let jsme... nu což." A v tíživém mlčení, které na ne dolehne a zahalí je jako hustý závoj, zatíná Wasserman vší silou zuby, aby se mu pres ně nevydral výkřik. „Inu," pomyslí si potom smutné, s unaveným, poraženeckým hněvem, který se ani v nejmenším neobrací proti Neiglovi, „co k tomu dodat..." „Tedy dál" povídá nakonec s povzdechem Wasserman, jako vůdce velice unavené karavany, která se zas musí vydat na cestu. „Možná že Paula přece jenom dítě mít může," řekne Neigel se skoro dětskou bezelstností. Wasserman jemně: „Paula vskutku umře, je mi lito. Ale Kried si může v hloubi duše myslet, že to děťátko, které se zničehonic objevilo v zoologické zahradě, je pravé to dítě, které se nenarodilo ji." Neigel: „Vidím, že mi nezbývá než souhlasit." „Arci. Je mi lito." Vrátí se k příběhu. Teď ale Wasserman vypráví vel ice opatrně, s úzkostným strachem, jako někdo, kdo se prochází po tenounkém provazu. Ostatně neklidný je i Neigel. Už se ani neozve, už Wassenuana nedráždi. Vlečou dál příběh společně. Wassennan líčí, ,jak Paule tváře jen kvetly záhubou, jak seji její hezké zdravé zuby začaly drolit a viklat," jak se jí čím dál víc vysoušela a pukala kůže, jen prsy sejí nalévaly a bolely a ta bolest jí roztahovala rty drobnými úsměvy plnými námahy, úsměvy, jimiž se Friedovi omlouvala za nepříjemnosti, které mu působí, ale (Markus:) „Když se naše milá Paula ráno nahýbala nad toaletou, aby se vyzvracela, a vy, doktore Friede. jste se nakláněl, abyste jí podepřel čelo, uviděli jste v tom maličkém rybníčku pod sebou odraz svých obličejů, dva dopisy přinášející radostnou zvěst, které bloudily příliš dlouho, a vy jste to v tu chvíli věděl, Friede." Nyní Wassennan bez sebemenšího rozumného důvodu pomalu zavře sešit, usměje se a přizná se Neiglovi, že 394 395 tenhle večer, který tu s ním takto trávu mu připomíná jiné, dávné večery, ještě z doby, kdy/ byl svobodný a vždycky ten večer, když dětský časopis šel do tisku, chodíval do redakce, v ruce poslední kapitolu, a tu pak pln úzkosti dával Zalmansonovi, Společněji pak procítali, přeli se a zase se smiřovali, a k půlnoci už toho mívali dost, v místnosti to páchlo Zalmansonovými krátkými cigaretami, ale taky tu byl chvílemi „nu, prosté Lakový příjemný pocit ve všech údech, však mi rozumíte, Herr Neigel, a klábosili jsme o všem možném.,. Vskutku, bylo to příjemné " („V takových chvílích Zalmansonovi uklouzla nejedna moudrost. Mlčel jsem a pozorně naslouchal, Když chtěl, dokázal vyprávět tak krásné a hlubokomyslné věci! Bez toho svého chytračeni a vytáček, a taky bez těch zlomyslných žertů. Já mu o sobě nevyprávěl nic. Co jsem mu taky měl vyprávět? 0 tom. jak nám na dvore naříkala kočka? Jak mi doma kape kohoutek? A tady se ú najednou, a zrovna v přítomnosti tohohle pohanského kolohnáta, ukazuje, že 1 Anšei v\ 'asserman umí dat dohromady příběh...Lí) „Tenhle Zalmanson," zeptá se Neigel jen tak mimochodem, „to byl tvůj přítel?1 A Wasserman se na něho tak trochu udiveně podívá a řekne, že tomu tak vskutku je. Byl to jeho jediný přítel, A když se zdá, že Neigel podle všeho nemá s příběhem naspěch, začne Wasserman vyprávět o Zalmansonovi, zpočátku váhavě, hotov okamžitě se dát na ústup, ale když v Neiglové obličeji vidí pobavený zájem, vypráví s o to větším zaujetím. Tenhle Zalmanson, říká Wasserman, se pořád hleděl tvářit, jako kdyby zrovna vystoupil ze stránek nějaké knihy od Dostojevského. Thomase Man na či Tolstcho. A věcně vám trousil narážky na světy, ve kterých ve skutečnosti žije. Náramně důležitý člověk, řekne Wasserman a pohrdavým a mírně podrážtlěnýrn gestem pozvedne ruku. „Vkhtik\ Náramný chytrák! Jaktěživ nebyl tady s námi, kdepak!" zlobi se dál Wasserman, „tohle tady je než nepříjemná povinnost, kterou Zalmanson plní proti své vůli. jenom dočasně, jako kdyby navštěvoval mentálně opožděné příbuzné, ale tam u něho, totiž v těch jeho dalekých krajích, tam mé! prosím nebeská tělesa | tajemné sféry! Ach Bože! Ta muka duše! Tenhle Zalmanson ale co bych se led" kvůli němu rozčiloval, Herr Neigel, já nevím, vždyť jsem se ho za ta léta docela naučil mit i drobet rád,,. On vám byl samý takový moc chytrý úsměv, sebedůvěrou zrovna překypoval a byl vám to takový zkažený hejsek!" (Teď se dá Wasserman unést a dá k lepšímu když prý bylo pro Židy v ghettu vydáno nařízení, že mají nosit pásky, Zalmanson nešel jako všichni ostatní nakoupit pásky u Saji Gance, ale sedl i se svou manželkou Čilou a sobě i svým třem dcerám ušili „pásky tak náramné, že jc málem pro údajné podněcovaní ke vzpouře zastřelil polský voják".) „Tenhle Zalmanson..." pokračuje Wasserman, ,jak se mi hnusilo, jak tak nelítostně ka/dcho ponižoval, kdw se mu chudák hodil pro nějaký ten jeho žertík, a ty večírky, vyprávěl jsem vám už o jeho večírcích?" „Ne," na to Neigel. „Ach Bože, ty večírky u Zalmansona a jeho ženy Cily... Zvali tam celou Varšavu... ľúti tam teklo proudem a chudáci hostí museli poslouchal, jak paní Čila týrá piáno a její tři dcery trápi flétny a housle... On kolem sebe Zalmanson míval rád hodně lidí... A taky to byl s prominutím sukmčkář... Tedy řeknu vám po pravdě, pane, že já na ty jeho večírky chodil nerad, a moje žena taky... Pokaždé jsme si tam připadali takoví nijací.. Styděli jsme se. Nikoho jsme tam neznali a nikdo neznal nás. Všichni vám to byli lakoví světáci, kdežto my, inu, učiněné myši, nic víc. Nakonec jsem tam chodil přestal, jen moje žena tam ještě jednou zašla sama, B měla toho taky dost. Ostatně můj milý Zalmanson byl tuze pobožný člověk. Od své viry se ani o krůček neod- 396 397 chýlil, Béhem svého krátkého života arci viru párkrát zménil, a pokaždé pro to měl sto padesát důvodů tak dobrých, zeje člověk ani při nej lepši vůli nemohl vyvrátit, ale v posledních letech, od té doby, co se svět začal s prominutím převracet vzhůru nohama, věřil z celého srdce v humor. Možná vám o tom budu někdy přišté vyprávět, on na to měl celou teorii, moc dobře zdůvodněnou, jaký už to byl chytrák. Dokázal se vysmát čemu-koliv na světě, vždycky říkával: Jestli je na světě něco. čemu se nemůžu smát, tak je to j enom proto, že jsem to jaksepatří nepochopil. Ze jsem to hlouběji neprostudo-val. Ze jsem na tom, Wassermane. byl právě tak jako ten starý manžel, který si klidné leži vedle manželky a nechápe, v jak směšné situaci se to ocitl, poněvadž nevidí ty dva palce, které patří cizímu muži a vykukují zpod jejich přikrývky.' Tenhle příklad je po mém soudu spíš tragický než komický, ale už o tom nechci mluvil, poněvadž, on Zalmanson mel i pár ctnosti, lo se mu nedá upril, svým vlastním, zvláštním způsobem měl rád lidi, vždycky říkával, že nenávidí celé lidstvo, ale toho či onoho že má rád, pana toho a toho že rád má, ale ten a ten že ho zklamal, a kdybyste se na něj byl, Henr Neigel, podíval, možná byste řekl, že je to pěkný lump. Ale to to! To byste mu byl, Herr Neigel, křivdil! Moc dobře vím, že to byl upřímný člověk, tomu když jste svěřil tajemství, tak jste věděl, že u něj taky zůstane a že z toho nikdy nebudou řeči. a každému říkal do oči. co si mysli, proto si taky nadělal spoustu nepřátel... Když jsem si jednou potřeboval vypůjčit, půjčil mi hned a na nic se neptaJ, a jindy, když se mi zatočila hlava a já omdlel a potřeboval jsem transfúzi, tak šel, dal trochu své krve a tu mi daroval.,. Možná to nebyl zrovna ten nej lepši přítel na světě, ale přece-já kromě jeho neměl jiného.., Já ho,.. Zkrátka - bvl to můj přítel. Ale jak to, že o něm mluvím tolik?4 „Takže mezi vámi jsou taky takovíhle, myslím Zal-mansoni?" zeptá se váhavě Neigel, prst se mu přitom pomalu prochází po skle na stole, a Žid (,,Řekl bych, že M (en pohan neptal jen tak- To to! Tahlcta otázka byla tuze důležitá!"): ,,Mezi námi najdete všecko, Henr Neigel, všecko možné. Zlé i dobré, chytré i hlupáky. Všecko vSecičko." Znovu zavládne ticho, Neigel o něčem nespíš přemýšlí, podívá se na hodinky, užasne, když vidí, kolik je. vstane, protáhne se a široce zívne. Popřeje Wassermano-■. i dobrou noc a dělá. jako kdyby úplně zapomněl, že maji nějakou úmluvu. Ale díky bohu, dnes v noci má i Wasserman náladu tak jedinečnou, že je mu líto si ji hádkou s Němcem pokazit. Nic mu proto neřekne, ale když si navzájem pohlédnou do očí, tak vědí. že vědí Neigel cosi zabručí, poznamená, že Wasserman ještě vůbec nevyprávěl o tom dítěti a že se zatím ani neví, jaký cíl si Děti srdce zvolily tentokrát a proč vlastně provádějí všechny ty své „umělecké kousky44, a vůbec ,je ten tvůj příběh divný, nikdy bych nevěřil, že ho budu ochoten poslouchat", Wasserman se usměje a poděkuje za trpělivost, .Jdi už spát," vybídne ho Neigel. a když Wasserman ještě chvilku zůstane a dívá se na něho, jako kdyby se Neiglovi z duše uvolnil obláček dobré vůle. něčeho, nač v posledních letech zapomněl a co zradil, a Neigel naivinou povídá: JeštÉ lu mu-uii dokmléir nějakou práci u potom chci taky napsat domů, ženušce/4 Wasserman nad tou upřímnosti užasne. („Věru pěkné dárky si to lidé dávají, když nemají, co by si dali!") Neubráni se otázce: „Budete jí v tom svém dopisu vyprávět taky o mně?" Neigel se užuž chvstá něco odpovědět, ale rozmyslí si to a odtuší prosté, že „vlastně ne. Tak už běž spát a neruš mě. W'assermane." Teprve pak se rozloučí, 399 (6) Uplynulo nemálo času, než bylo možno vyprávět príbeh dál. Menší zdravotní potíže mě poněkud zdržely. K tomu, aby člověk vstoupil do bílé sině, je zapotřebí zapomnění a oběti. Jenže já pořád slyšel tajemné hlasy, které mě varovaly a hrozily mí: Jdi pryč, Bílá síň je pro lakové, jako jsi ty, příliš těsná a nebezpečná. A opravdu, příběh byl na čas odložen. Zahnal jsem jej z mysli a ze všech sil jsem se na něj snažil zapomenout. V lé době jsem začal sbírat maleriál k encyklopedii holocaustu pru mládež. Ale ani tahle myšlenka nevedla k ničemu. Zmocnila se mě skleslosl a pocit bezmoci. Nechci tady zacházel do podrobností (většinu z ruch jsem už ostatně uvedl), ale řekněme to takto: někomu jako by procházel hrdlem Zenonův paralyzující dech. Příběh ustrnul na místě a právě tak i sám život Neustále mě napadaly otázky, které měly paralyzující účinek: Proč by se měl vůbec někdo vystavovat nebezpečim bílé síně? A kdo může tušit, co se mu slané, když se rozhodne z vlastní vůle se zříci své pověstné schopnosti bránit se oněm známým nárokům, které panují v oné bílé síni, kterou se snažíme vytěsnit ze svého vědomi, schopnosti získané utrpením a zdokonalované obrovskými úsilím, která se znovu a znovu prokazovala. A k čemu je tahle oběť vůbec zapotřebí? Aby byla nějaká žena, jakási Ajala. spokojena',' Aby se prosté po vší té ubíjející a nebezpečné práci postavila na polici další kniha pojednávající o známém tématu? Kdo to k čertu potřebuje? „Arci," povídal dědeček Anšel, „aby se napsal další příběh. Velice důležité! Důležité pro tebe, Slejmele, vždyť co ti zbylo kromě tohohle jediného přiběhuV Však se na sebe podívej... moc dobře víš, že jen můj příběh, len jediný, li může ukázat cestu... Piš. prosím: V příběhu se objeví dítě. Svůj život prožije v něm." Ne. Neobjevi se tam. Anšel Wasserman se mi pokouši pomoci. O tom není pochyby: dítě. V tom spočívá pomoc, kterou mi chce wasserman poskytnout. Jenže já už na tohle dité nemám silu. Nemám už silu k lomu, abych se vyrovnal s další živou bytosti, Strašně mé tíží i to. co už je tak třeba jednou v noci zastřelil Neigel svým revolverem pětadvacet židovských vězňů. Stalo se to v polovině září třiačtyřicátého. V knize, kterou napsal jeden z vězňů tábora, se píše o tom, že se jednomu člověku podařilo utéct. Byl to první vězeň, který utekl od té doby, co velení v táboře převzal Neigel, Zřejmé se schoval v lomu, v prostoru mezi dvěma obrovskými balvany, a stráže si toho nevšimly. V noci odvedli všechny vězné, kteří v tábore byli, na Appelpkti:, naproti velitelovu baníku. Lze předpokládat, že Wasser-nian procitl z lehké dřímoty a ustrašené vykukoval ze své piidy. Viděl, jak Obersturmbaimfiihrer přechází mezi řadami vězňů a huláká. „Pane Bože," pomyslel si, „tohle je ten lov ek, kléry se mnou večer co večer sedá, poslouchá můj příběh a vypráví mi o své manželce a dětech, dokonce i bolestné a radostné tóny jsem z ného vyloudil..," Neigel vynese rozsudek. Každý desátý vězeň v řadě zemře. Dvacet pět vězňů. Staucke k němu přistoupí a něco mu šeptá. Neigel nesouhlasí. Staueke to opakuje a po-f vedne ruku, aby ho přesvědčil. Dvacet pět vězňů možná nestačí na to, aby se uklidnil. Na okamžik se zdá, že propukne skutečná hádka. Neigel se však ovládne. Staucke se vrátí na své místo. V tváři má rozčilený výraz. Tenké brejličky se zlatými obroučkami se mu ve studeném světle reflektorů hněvivé blýskají. Neigel pohybem prstu vybírá odsouzence na smrt, Mhouří oči, jako kdyby se na ně velice přísně díval. Ale někteří z vězňů byli později ochotni přísahat, že je vybíral n očima pevně zavřenýma. 41 H I 401 Ukrajinci odsouzence odděli od ostatních. Dva z nich to strachy nevydrží a omdli. Odnesou i jc. Všechno se děje v naprostém tichu. Jednou to bude v jedné knize podáno takhle: „Naprosté ticho. Shora svítil měsíc a zdola reflektory. Velitel Neigel zabíjel odsouzence. Každého / nich střelil doprostřed čela. Už po třetím byl celý od krve. Potom se sklonil a zastřelil i ty dva. kteří leželi v mdlobách. Věděli to vůbec? A ti ostatní, tj živi, kteří tam stáli v řadách, ti to věděli?' Tím všechno skončilo. Neigel zase zmizel ve svém baráku. Když míjel mansardu, viděl i Wasserman, že má ohličej celý zkřiveny a oči jakoby zavřené. Wasserman se vrátil na své misto mezi dvěma skříněmi s kancelářskými potřebami a stočil se do klubíčka. Byl by chtěl říct - alespoň v duchu - něco, aby ty mrtvé uctil. Ale cítil, že ať řekne cokoliv, vyzní to falešně. Nikoho z nich neznal, A bylo docela dobře možné, že i kdyby někoho znal, necítil by k němu nic zvláštního. Tak to bylo i tenkrát, když po tři měsíce sloužil se Zalmansonem a se zubaři. Wasserman: „Všechno, co mezi námi kdysi bylo, bylo to tam. Spojovalo nás arci přátelství, alebylojiné. Slovy to vyjádřit neumím. Neměli jsme se rádi. Ale nedá se ani říct, že bychom se nějak zvlášť nenáviděli, Možná že proto, že jakmile jsme sem přišli, byli jsme pro všechny mrtví, začali jsme i my sami považovat sebe a své přátele za mrtvé." Neigel se zatím myje v malé sprše, kterou má v baráku, pod Wassermanovou půdou. Něco si tam pro sebe vyřvává, a já se zachvěji při pomyšleni, že si snad ve sprše zpívá. Ale není to zpěv, Neigel mluví. Něco si nahlas říká, A přestože voda hlučné dopadá, vím naprosto přesně, co to říká. Mluví ke mně. Vyčítá mi mou „lhostejnost". „Myslel jsem," naříká si, „že spisovatelé skutečně pronikají postavám, o kterých píši. do hloubi duše." Jenžejá nejsem připraven. Ještě nejsem připraven na to, abych tam „skutečně pronikl", Totiž tohle Neiglo-vi říkat nemusím, stač i se přetvařovat a dát si od něj nadiktovat pár drobností z jeho života, které mají jen všeobecný ráz, aby měl pocit, že ho nezanedbávám. Jakýsi seznam údajů, společných tisícům důstojníků SS. jako je on, nic víc. Tak tedy: narodil se před čtyřiceti šesti lety v Bavorsku, ve visce Fůssen v podhůří Zugspitze. V deseti letech už dokázal vodit horolezce těmi nejnebezpeč-néjšimi stezkami v Alpách, měl jednoho bratra, Heinzc, který1 zemřel jako chlapec na tuberkulózu. Matka byla Němka původem z Polska, poměrně pozdě se přestěho-\ala do Nemecka a tam se provdala za jeho otce, který se vrátil z vojenské služby. Byla mlékařkou a Neigel vzpomínal - když si mydlil širokou hruď jak s ní jezdil na voze, brzy ráno, kolem rybníka. Byla to, jak říkal, „prostá a dobrá žena. Věděla, kde jc její misto." Jeho otce byl v mládí voják, prav é tak |:iki> Neigel l .Jenže po pravdě řečeno, císařovi vojáci byli ve srovnáni s námi hotové děti."), a když byl ze své dlouhé služby propuš-lén, stal se ve Fussenu tesařem. Jako voják sloužil ve Východní Africe a Neigel vzpomínal,,jak nám vyprávěl o Africe. Moc rádi jsme ho poslouchali. Vždycky mi připadalo, že jsou to příběhy z jiného světa." A protože Neigel nezacházi do větších podrobnosti, budu tu citovat něco podobného, co napsal ve svém deníku (Velitel Osvětimi vypovídá) Rudolf Hoess, velitel tábora Osvě-iini, když vzpomínal na napínavé historky, které mu v dětství vyprávěl otec: „Byla to líčení bitev s domorodci, kteří se vzbouřili, historky o jejich každodenním životě i temném pohanství. Se zápalem a nadšením jsem naslouchal tatínkovu vyprávění o civilizačním úsilí mi-.niriáŕú v Africe. Tatínek je ctil tak. jako by to byli an-di lé. I my isme rozhodně chtěli být misionáři, pronikat do temných koutů Afriky, do nitra pralesa." 402 403 Rudolf Hoess vlévá dál do Neiglových průsvitných /i I útržky vlastního životopisu: „Když otce navštívil některý /jeho starých přátel misionářů, byl to pro nás svátek. Byli to vousatí starci... Ani jsem se od nich nehnul, aby mi neuniklo jediné slovíčko,,. Občas mě s sebou tatínek brával a navštěvovali jsme svatá místa naší vlasti. Dostali jsme se i do Švýcarska a do Lourd... Tatínek doufal, že budu duchovním, a já sám jsem byl ve s ve x iře tak fanatický, jak jen lze od chlapce tak mladého očekávat., Zase se musím nudit několika Neiglovými promluvami o rodném domě a o výchově, které se mu dostalo: 1. Rodiče se k nám chovali poněkud tvrdě, ale to nám jen prospělo. Krupp přece taky nedělá ocel z másla, ne? 2. Už odmalička nás učili, že spoléhat můžeme jen sami na sebe. 3. Měli jsme ctít každého dospělého, byť to byl jen sloužící v našem domě. 4. Musel jsem bez rozmýšlení splnit každý požadavek a příkaz dospělých. To jest všech dospělých. Krajina, v niž Neigel vyrůstal? Byla to krajina se zelenými vršky, temnými lesy, lány ječmene, vinicemi, a nad tím vším se zvedá „kráľ*, Zugspitze, nejvyšší hora vlasti. Už v sedmi letech vystoupil s otcem poprvé na její^vrchol. Heinz to vzdal a zůstal ve vsi... Říká to všechno velice věcně. Němčina mu vyhovuje - usekává tvrdé souhlásky a na konci vět, tam. kde jsou slovesa, trochu zvyšuje hlas. To dodává každé větě, byť v ní šlo o něco velice soukromého, tónu důrazného rozkazu. Chce mluvit o koních. Prosím. Tohle téma je mi svým způsobem taky blízké. Měli ve vsi koně. se kterým jeho matka rozvážela mléko. Byla to ubohá herka, ale od té dobyje Neigel „blázen do všeho, co nějak souvisí s koňmi". Ted? Ne, teď už nejezdi. Má už ztuhlé tělo, a pak je tu také to zranění, které uir/il u Vcrdunu. Ale pořád si ještě umí „stoupnout ke koni jako pán". Trochu si o tom povídáme. Je to zajímavá a zábavná shoda okolnosti, mám totiž koně taky strašně rád. Nikdy jsem na koni doopravdy nejezdil bůhvíproč mi to nepřipadá moc pohodlné - ale jako chlapec jsem jednou o prázdninách tři čtyři dny pracoval v té jízdárně vedle mlýna v Jeruzalémě. Musel jsem té práce nechat kvůli banálním zdravotním potížím (šlo o astmatickou reakci na koňský trus), ale dodneška mám v živé paměti teplou vůni krásných koni, mužný pletenec jejich šlach, pohyb svalů pod kůží, ach, Neigle. o koních bych vám mohl vyprávět celé hodiny, o pronikavé vůni tekutiny, kterou se natírají postroje, o cvalu, o lesknoucích se bičích, zavěšených ve stájích, o tom, jak ošetřovatel poplácá koňskou šíji, o té široké, majestátní hrudi... Dodnes si pamatuji překrásný plakát, který visel v ředitelové kanceláři - byly na něm obrázky všech možných ušlechtilých koni. franckých, švábských, vestfálských, pařížských, uherských, poles-kých, detmoldských i arabských, bylo to skutečně to pravé zvíře pro muže. Neigel si směrem ke mně povzdychne, v obličeji trochu nezvyklý výraz, a najednou, poněkud netaktně se znovu ujme slova a prohlásí, že prý „taky nejsem zrovna nějaký bouřlivák, víte, jaktěživ se neopijú, a taky nemám, jak bych to jen řekl, no prostě nemám nic s jinými ženami, a vlastně.,."' Na okamžik zaváhá a nakonec řekne s jistým ulehčením: „Vlaslně ani přátel nemám tak moc. A ani to nemám zapotřebí. Člověk se beztak nemůže na nikoho doopravdy spolehnout, a mně je takhle dobře." Jenže: „Jenže já dokážu najit potěšeni v práci, a ovšem taky v rodinném životě. Celkem vzato můžete napsat, že rád ano, to je ono - že rád žiju. Ze prostě rád žiju." Po jeho posledních slovech ucítím u ucha Wasserma-nův dech. Podívám se za sebe a vidím, že zavírá oči, jako by se snažil vyrov nnt s náhlou bolesti. A k svému \ last-nimu velkému údivu rázem pochopim, že zřejmé strašně 4ÍJ4 405 trpí svými tak trochu složitými vztahy ke všemu, co slovo „život" představuje Ale Wasserman se nespokojí tím bolestným výrazem, nýbrž obráti se ke mne jako nějaký rozhodčí nebo soudce či co a žádá, aby Neiglovi, dokud se neujasní, zdali má „nezadatelné právo" používat toho slova, „nebylo dovoleno, aby jej zneužíval". Pokouším se tedy Wassermanovi vysvětlit, že ani čisté technicky vzato nemůžu některému z hrdinů svého příběhu zakázat, aby čerpal z veškeré běžné slovní zásoby, když chce vyjádřit své myšlenky, jenže Wasserman si zacpává vyhublýma rukama uši a vrtí hlavou na znameni nesouhlasu. Zkusím na něj jít chytře a zeptám se, co dělal v takovéhle situaci jako spisovatel on. a Wasserman bez sebemenšího zaváháni prohlásí: „Slanečky. Nebo třeba cibuli, jestli chceš." A když ho požádáni, aby mi to laskavě vysvětlil, odsekne netrpělivé: „Místo toho, co by říkal ,rád žiju\ bude teď pohan pokaždé říkat ,já rád slanečky'. Nebo třeba já rád cibuli1. On tím nezchudne a mně se jen uleví." Váhavě se na Neigla podívám a poznamenám si, co říká: „Jenže já dokážu najit potěšení v práci, a ovšem taky v rodinném životě. Celkem vzato můžete napsat, že mám rád - ano, to je ono - že mám rád cibuli. Ze mám prostě rád cibuli. Přesně tak." Podivám se po očku na Němce. Ani v nejmenším nezareaguje, jako kdyby si nevšiml záměny. Zvláštní. V každém případě je mi však jasné, že Anšel Wasserman na rozdíl od něho žije výlučně ve světě slova, což podle mne znamená, žc každé slovo, které pronáší nebo slyší, má pro něho určitou smyslovou hodnotu, kterou já nedokážu odhadnout. Stačí mu snad k nasyceni slovo „potrava"? Způsobí mu slovo „zranění" řeznou ránu? Udržuje ho slovo „žít" při životě? Přiznávám, že tyhle myšlenky jsou trochu nad mé chápáni. Je možné, že se dědeček Anšel utekl před lidským jazykem do smysl postrádajíc i ho mumláni, aby se tak bránil proti všem těm slovům, která zraňovala? Jenže Anšel Wasserman neni ochoten vyvést mě / rozpaků a místo toho vztekle prohlásí, že oni, totiž Němci, jsou přímo „umělci v milosrdném překladu", a tak proč ledy prý nevyužít jejich nadáni k vymýcení bolesti, kterou obsahují některá slova, a neproměnit je ve slova jiná? A když pořád ještě nechápu, jak to myslí, začnou mu najednou z úst s ošklivosti vycházet jedno za druhým německá slova a on mi je vztekle překládá: „Ab-wanderung', což znamená „vystěhování", používali pro masové deportace do táborů, za výrazem „Hilfsmittel". ..pomocný nástroj", se skrývala auta. ve kterých byli zplynováni lidé, a co třeba slovo „Anweiserin". označující za obvyklých okolnosti onu půvabnou dívku, která vám v divadelním sále ukáže místo, které se v jejich ústech změnilo v přezdívku pro ženské kápo v lágru' Uvádí stále další a další příklady, až mu nakonec selže hlas a on hněvivé šeptá: „Samý jed! Jejich jazyk je od začátku až do konce jediný smrtonosný nápoj!" „Wassermane," povídá najednou Neigel, který po celou tu dobu zůstal mimo náš rozhovor (tenhle stav bych n.i/\:i'. ..dočasné přerušení činnosti"). „Wassermane. dobře, že jsi tady. Chci, abys vyprávěl dál." „Teď. pro-ftbn 1 Je už přeci po půlnoci!" „Teď!" „Ale potom, co se dělo venku... Totiž po tom zabíjení... Chcete snad ten příběh poslouchat teď?" ..A cos myslel?" Wasserman na něho pohlédne nevidoucíma očima. („Povstaň, Anšeli, a muzicíruj před králem, na něhož přišly chmury...") Je třeba poznamenat (nesnáším, když takovéhle věci nejsou náležité vysvětleny), že všichni přecházíme z Neiglovy sprchy do jeho pracovny. Neigel «e protáhne. Ze zásuvky si vytáhne láhev a lokne si z ni. I váre mu zčervenají. Na tomto místě musím uvést, že i .•. /dory Stauckovu tvrzeni (v interview, které poskytl 407 po válce) pije jako starý alkoholik. Wasserman, který zaujal místo naproti němu. si něco bručí pod vousy, zajíždí si rukou do záhybu pláště a hledá tam sešit. V tu chvíli zpozoruje v Neiglově kosíku na papír další modrou obálku a zasmuší se. Ted' bych měl popis místnosti doplnit ještě několika nezbytnými detaily, například si opsat nápisy na malých vojenských plakátech, které jsou tu všude po stěnách rozvěšeny: „Poslušnost vojákovo potěšení", „Rozkaz je rozkaz", „Přísnost vůči podřízeným, odpovědnost vůči nadřízeným". A ještě spoustu dalších takovýchhle hloupých vojenských sloganů, u nichž lze snadno pochopit hypnotický vliv, který mají na lidi s nepevným charakterem, kteří v těchto rázných slovech cítí jakousi ozvěnu dávného volání, jež jim vychází přímo z krve, mohutné bušení pulsu, rytmické údery tisíců nohou pochodujících na přehlídce, pronikavý pach potu na stadiónech, vzpomínku na procházku, kdy tě jako malého chlapce nesl tvůj silný otec na ramenou, ten vřelý úder, který ti do ramene zasadí pažba pušky, když z ni vystřelíš, nebo onen povznášející pocit, který se zmocni všech, kdo poslouchají, když orchestr hraje pochod pro deset trubek a šest bubnů, když najednou cítíš, že každá z melodií, které hraje, by mohla být tvou vlastni hymnou. A Wassermanovi se znenadání vydere z úst trpký výkřik, jako kdyby chtěl umlčet hluk. kterého jsem si já nevšiml: „Příběh! Příběh musí pokračovat!" „No tak pokračuj." řekne Neigel a nepatrně se pousměje, „kdo ti v tom brání?" Wasserman ztěžka oddechuje a tak nějak divně se na něho dívá, „Však už jsem začal," povídá tiše. „Nastala noc, Herr Neigel," řekne nakonec. „Dítě nepřestávalo křičet a jeho hořký pláč málem přehlušoval hukot tanku, který projížděl sousední ulicí, a strašné zvuky výbuchů všude v okolních domech, kde byly ve- deny těžké boje..." Neigel znovu zvedne ruku a ocelově chladným hlasem požaduje vysvětlení. Wasserman se na ucho polekaně podiva a otáčí se k němu. („Tak teď tedy lomu pohanovi prodám, jak se říká, vůni bez ryby...") A vysvětli Neiglovi, že děj příběhu sc zas přenesl jinam, tentokrát do ulice Nalewki ve Varšavě, „v době té naší menši vzpoury proti vám, když dovolíte.'1 „Ha!" vykřikne Neigel užasle, vstane a ukazuje na Žida rukou třesoucí se hněvem, „tak ty si nedáš pokoj! Ty proti mně dál bojuješ těmi svými ubohými zbraněmi?!" A znovu jsme svědky jeho úžasného sebeo vládání - přinutí se k tomu, že se posadí a prsty obou rukou sevře lakovou silou, jako kdyby mezi nimi spočíval čísi krk. „Moc dobře vím, co všemi těmi hloupostmi sleduješ," vysvětlí mu tak vlídně, že až člověku naskakuje husí kůže. < Jak ostrá žiletka v jehněčí kůži,") „Ty si myslíš, jako ostatně všichni ti, co se zamilovali do slov a řečnění, že ostatní se dají slovy taky tak ovlivnit. Jakousi jejich kouzelnou silou. Ty si vážné myslíš, že tady můžeš slovy svádět bitvy? Bitvy se vším, co k nim patři, s d i verzemi, výpady a přesně cíleným bombardován i m? Teď mé nepřerušuj! Teď mluvím já!" A znovu vstane, popoláhne se za opasek u kalhot a začne rozčileně pře-■ házet po místnosti. „Svůj příběh jsi začal v lese v Borisi a vi, v tom smradlavém dole, a když jsi viděl, že ti začínám věřit, když jsi viděl, že si na to místo začínám zvykat, hned jsi děj přenesl jinam, do zoologické zahrady! Pak jsi počkal, až se začnu i tam cítit jakžtakž dobře, až si trochu přestanu dávat pozor, a hop! Už jsme zase jinde! A útočí se na mě tam, kde bych to nikdy nečekal! Varšava! Povstání! Ach bože! Pohybuješ s těmi svými hloupými postavami jako generál s pluky. Ty Ui proti mně vedeš slovní povstání! Zaútočíš a hned utíkáš! Léčky, znepokojování protivníka a vyhlazováni! Rád bych věděl, kam mě zavedeš z Varšavy? Do Bírkenau? I>o 408 409 Vůdcova bunkru v Berlině'.' Věr mi, Wassermane," přistoupí těsně k Židovi a mluví mu přímo do ucha, „to tvoje směšné snažení je mi k smíchu, Je mí tě líto. Doopravdy líto. Řekl bych, že kdybys měl v ruce nůž, obyčejný malý nožik, tak by to bylo mnohem přesvědčivější a účinnější než milión slov, která tu ještě naplácáš." Vytáhne z kapsy nožík, podrážděné jej otevře a položí ho na stůl vedle Wassermana. „Tu máš. No, co s ním uděláš?" Wasserman mlčí. Na nožík se ani nepodívá, Neigel vybuchne: „Tady máš nožík, Wassermane! Pěkný ostrý nožík! Podívej, odkládám revolver. Klekám si tu před tebou na zem. Nedívám se na tebe. Tak co s ním uděláš?' Wasserman se dívá jinam. Neigel ještě chvilku čeká, obličej obrácený k podlaze. Potom se ztěžka zvedne, zvedne nožík a zavře ho. Během té krátké chví lej ako by se mu do obličeje něco vloudilo a zase 10 /mizelo. Kdovíproč vypadá, jako by utrpěl porážku. „Ty sis myslel, Wassermane," řekne tiše hlasem, v némž není nenávist ani hněv, „že když budeš děj toho svého příběhu takhle přenášet sem lam, že mě to vyvede z rovnováhy? Myslel sis, že to se mnou otřese? Bože, Wassermane, tak starý jsi, a přitom tak dětinský, tak hloupý. Mohli jsme tu spolu dokázat něco úžasného. Něco, co nikdo před námi nedokázal. Jenže ty tady umíněné hraješ ty svoje žídácké hry, vlastníma rukama ničíš svůj poslední příběh, a navíc ještě ztrácíš i toho posledního člověka na světě, který je ještě ochoten věnovat čas těm tvým hloupostem, ty jedna... kuriozito!" A aby svá slova zdůraznil, znovu se zatahá za opasek a ztěžka dosedne na židli. Wasserman si upraví pocuchané peří, v duchu uzná, že Němec má pravdu, a sám pro sebe smutné prohlásí, že „ten Neigel, to je můj trest". A v tu chvíli je kdovíproč zase plný drobátko drzé sebejistoty, hlava se mu trochu zvedá, (.„lnu což, vždyť já už, jak se říká, málem ležím v zemi a peču bajgl, to znamená, že mé má bída zmohla. a taky vím, že jaktěživ předtím ncmusil ten pohan splétat slova do tak tenounkých vláken a že čím vic je budu splétat, tím víc se bude na ta tenká vlákna rozplétat Nám.") A už trochu jistěji, i když pořád ještě opatrně, se Neiglovi omluví a navrhne mu. že „pokud je s tím srozuměn", bude už dál vyprávět bez chytračeni, a zdali prý Je Hetr Neigel ochoten zapomenout na toto nepatrné nedorozumění a vrátit se do zoologické zahrady. Neigel souhlasí. Nevidím sice žádné vysvětleni, ale Mii se toho příběhu ncwdává. jako kdyby jej k něčemu potřeboval- Wasserman popírá, že by věděl, k čemu. V duchu se mírně, křivě usměje, jak to má ve zvyku, a prohlásí, že on prý se taky musí pořád rozpomínat a že má vůči tomu příběhu jistou povinnost, .jako k živé bytosti, jejíž nohy nesměji předcházet hlavu". A okamžitě se zas vráti k hořce plačícímu děcku, k Friedovi, který ho ve svém pokoji nosí v náručí sem a tam a do ouška mu brouká různé hlouposti jako na-na-na či tra-la-la nebo pí-pi-pí. Jenomže ani tohle všechno dítě neutiší a ono dál křičí doktorovi přímo do jeho velikého chlupatého ucha, které jaktěživo nepoznalo něco tak surového, a ten křik jako by mu v mozku páral předem vyznačené stehy usilovného napětí a dávných nadějí, které už dávno ustrnuly. Ne. To dítě se neobjeví. Tady naše historka skonči. Protože najednou jako by prudce propukla jakási cho-roha. která kdesi v těle dlouho sídlila a zrála, a někoho postihlo strašné ochrnutí. Naprosté, jako kdyby samoi-nou duši zahalil šedý zákal. Zároveň tu byly stále znovu vágní myšlenky a pocity, jako například: 1, Na světě není jediná věc - ať už hodnota nebo člověk - které by někdo mohl doopravdy věřit. 2. Je-li tomu tak, pak není v silách člověka vžil na sehe jakoukoliv zodpovědnost, něco zvolit ncbíi rozhodnout, ať už se to týká čehokoliv. Takto se bezesporu významně omezí všechny činnosti. 410 411 činy a vztahy, ve kterých ten nékdo uvízl, a tim i bolest, kterou snad působí nebo která je působenu jemu. 3. Všechno je ztraceno. Kdyby toliž někdo doufal, mohl by se trnce zklamat. Jenže on nedoufal. Dokonce i jeho zákonná manželka ukázala v nových podmínkách svou pravou tvář a spolu s jistou ženou jistého druhu, která s tím někým měla v minulosti poměr, mu poradila, aby „na nějaký čas" opustil společný příbytek („domov", „rodinné hnízdo"), dokud „mu nebude lépe...'", „nevyrovná se sám se sebou" atd. Dělala to samozřejmě pod pláštíkem „lásky", „starostlivosti" a „porozumění". Dal se tedy (z vlastní vůle) poslat do vyhnanství do jiného města. Po šest měsíců obýval pronajatý pokoj '. -Vil k rov i /\:ášl-ii-ii v diodem). ľn .duu m dohu se mu ve zmučené hlavě převalovala mlha. Listy papíru zůstávaly čisté. Někdo už nepatřil k ničemu a nic už nepatřilo k němu. Vždycky večer po dnech naplněných bílou září se pod šenkem v tiché uličce vedle domu vykouřily tři cigarety. Při holení se pořezala tvář a ránii se nezacelovala. Najednou ru byla podivná, znepokojující myšlenka, že jisté tělo už nemá ani tolik síly, aby si zacelilo ránu. Zavládl zmatek. Pokud se lze odvážit přílišné důvěrnosti, pak to může být řečeno i takto: ten někdo byl zmaten. Z prázdných stránek školního sešitu, do kterého měl být napsán onen příběh, na něj zazářilo tu a tam během bezesných noci jediné slovo: opatrně. Ale proč by měl být opatrný? A k čemu je vůbec ta pevnost, kterou kolem něho po celá ta léta tak umně stavěli? Máma a táta mu to nikdy nevysvětlili. Zanechali jen příkaz: bud velice opatrný, Tak přežiješ. Potom, až skonči všechny války, bude čas sednout si a s chutí si pohovořit o tom, k čemu to bytí, které jsi tak fanaticky hájil, vlastně je. Zatím se ale musíš spokojit jen s tím, Víc ti zatím prozradit nemůžeme. Nějakou dobu se soudilo, že to (tj. „Opatrně") bylo to jediné slovo, z něhož Wassennan předčítal Neiglovi svůj příběh. Potom se vyskytlo vy-Kvétlení, že tim slovem bylo „přežij!", ale ani tohle zřejmě nebylo ono. Existují jednoduché a bezprostíední způsoby, jak takovéhle věci zkoumat vbilé sini: když se iľ.vo napíše na papír a pak se musí dlouze zvažoval, zdali to je skutečně správné nebo ne, pak onen nékdo na dobre cestě není. Když ale stačí, aby se jisté oči zavřely, aby se jisté vědomí zcela uvolnilo, aby v zrcadle vnitřního zraku vyvstal naprosto zřetelný obraz a bez účasti rozumu byl přenesen na papír, pak je neobvyklým, poněkud rozmarným fyzika!ne-literárním požadavkům bíle sině vyhověno, Fried položí křičící dítě na koberec a zůstane nad nim stat. Je bezradný, Jak tak shlíží dolů, připadá mu, jako by se díval na vlastni zmenšený obraz na hladině studny. Poprvé za ten večer si dovolí trochu si povolit kravatu a vykasat rukávy. Otto: „Paula ani já jsme ho takhle laktcživi neviděli, myslím tak strašně neupraveného. On vám byl vážně zaniedhunyľ A protože dítěti tím křikem n zadržováním dechu už obličej celý zfialověl, klekne si doktor na koberec vedle ného, dvěma prsty rozevře malá usla a jen tak pro sebe si zabručí: „Ach. Otto neviděl dobře. Zubů má šest." Položí svou těžkou dlouhou dlaň dítěti na bříško a zlehka je masíruje, jako to někdy dělává malým paviánkům, když trpí nadýmáním a křičí bolesti, Dítě pod jeho rukou bylo podle Markuse ,jako Nvěži list, který vyrašil na pahýlu suchého stromu". Jak tak Fried prováděl tu příjemnou masáž, najednou slyší iFried:} „No, jak bych to řekl. to dítě beze všeho studu... totiž najednou slyším..," Wasserman: „Jakési mocné a ne zrovna příjemné zašumení, a ze zadečku nemluvněte vystříkl na koberec proud zelenavých novinek." Munin: „Jakkoliv pěkně to budete popisovat, stejně ■u: ■113 to bude jen hovno.1 Markus: „Dobrý" doktor pokrčil nos. to kvůli zápachu, který jeho host vydával, a běžel pro hadr.. " Neigel zvedne ruku. Během posledních minut si do černého zápisníku několikrát cosi poznamenal. Jak tak zvedá levačku, pravá ruka si dál dělá poznámky. Přeje si konečně vědět, kdo je to ten tajemný pan Markus a co vůbec v příběhu dělá. Wasserman se vytáčí, Řekne Němci, že Markus byl lékárník. Že byl velice muzikálni li či>tč ze záliby že upisoval partitury pro varšavskou Operu. Rovněž se velice zajímal o alchymii, avšak k Dětem srdce se přidal z důvodů, které s kamenem mudrců přímo nesouvisí. „Šlo o lidský experiment, jakému není rovno, Herr Neigel!" prohlásí Wasserman. „šlo tu o sebeobětování a sebetrýzeň v zájmu ideálu, více vám vsak zatím nemohu prozradit, jen bych vás znovu poprosil o větší trpělivost." Je třeba říci, že Fried pro dítě radši roztrhal staré prostěradlo, než. by použil vyšívaných plenek, které Paula nachystala pro nenarozeného Kazika. Zabalil dítě, jak mu to jeho chabé schopnosti dovolily, a to sebou házelo, křičelo a kopalo na všechny strany, až nakonec (Fried:) ,JJo jasnej cholery! Rovnou do nosu!" Doktor zkoušel bolesti a taky slzel - zaklel tak ošklivě, že se až sám polekal, a špatný dojem se pokusil zmírnit lim, že se jal dítě vychvalovat, lechtal je na bříšku, mrkal na ně svými velkými víčky a nakonec (Markus:) „Hurá, Friede! Tys mu taky zpíval písničku, kterou sis pamatoval z dětství!" Fried: „Ovečky se vracejí.,. bé bé bé... takhle sobě skákají... bé bé. a tak dále a tak dále," Otto: „Jenže děťátko křičet nepřestávalo, a kdo slyšel Frieda zpívat, ten to možná pochopi." Fried: „Seděl jsem vedle na koberci a byl jsem strašné zoutálý. Pořád jsem si říkal, chudák malá, co mu vůbec zbývá, nejlíp nechat ho křičet, A jak si to tak povídám, co byste řekli, že se stalo?' Otto: „Stalo se to, že se děťátko na doktora začalo usmívat." Fried: „Jaképak usmívat? Smát! Ono se vám přímo chechtalo!*1 Nemám sílu. Nemám sílu na to dítě. Nemám sílu, abych snesl dalšího člověka. Někdo prostě už nemůže dál. Autor těchto řádek už nemá dost sil ani na to, aby vdechl život sám sobě, natož ještě další živé bytosti. Dokonce ani literární postavě ne. Zavládla naprostá pasivita. Následkem toho postupné dozrávaly další myšlenky, jako kupříkladu ta, že je třeba vynalézt novou metodu, jak žit s lidmi (nebo jak s nimi smažit omelety, o loupáni cibule ani nemluvě!). Je třeba vrátit se o pár set kroků zpátky a začít se vším znova. Ale tentokrát postupovat vpřed jen velice pomalu. Aby se už nestaly tak strašné chyby. Je třeba shromáždit ty nej schopnější odborníky, aby tenhle nanejvýš důležitý a nezbytný výzkum prováděli oni. Rozřezat člověka do poslední buňky a pochopit, oč tady vlastně jde. Zmáčknout to lidské, pořádně to zarovnat, až se konečně ukáží příslušné klíče. Značka výrobce. Kombinace k otevření sejfu. Návod k použití, který jednou provždy vysvětlí, k čemu tenhle stroj vlastně je, jak se dá používat a jak vylepšit. A co si počít, když se pokazí a nedokáže si poruchu opravit sám. Jak se dá pozvat někdo zvenčí, aby jej spravil. A tady si Wasserman vypráví Neiglovi příběh. Žid, který neumí umřít, se pokouší zachránit svět pomoci Děti srdce. Odkudsi vytryskne ryzí přání, aby si W as ser-manův nevinny pokus doopravdy získal čísi důvěru, jenže ten někdo není s to věřit ani být zachráněn. Ano, člověka je třeba rozmontovat. Odpojit mu všechny údy. Rozdělat to, čemu se říká „život", na ty nejmenší součástky a položit je pod čočku mikroskopu. Takto vědecky, systematicky neutralizovat všechno to, co už nelze snášet, jako iřeba „vraždění", nebo taky „lásku", dokud si je nerozšif- 414 415 rujeme a ony nám nepřestanou působit takovou „bolest" a taková „muka". Dokud nebudou pochopeny. A do té doby všechno pozastavit - „lásku", „soucit" i „morálku". Až do té doby není žádné „má pravdu" či „nemá pravdu". Žádné „má rád" či „nemá rád", Žádná „volba" či „svoboda". Teď máme výjimečný stav, dvě pěsti a tři prsty, tohle všechno je přepych, to se hod i v „míru", pro lidi ochetoé „věřit" v „člověka" a v jeho „dobré" „srdce" a v jeho „mravní" „posláni", v „cil" jeho „života", ,Jen-že" „Wasserman" „nám" „sem" „přinese" „ditě".., Neigel si odkašle a upozorní Wassermana na mena nepřesnost - pro tohle dítě je na smich ještě drobet moc brzy. Wasserman ochotné souhlasí. Však i Fried se divil. Fried si pamatoval, že deti se doopravdy začínají usmívat, když je jim... no, řekněme.....Dva tři měsíce." přispěchá na pomoc ochotné Neigel. „U Karla to bylo drobet později. On je doopravdy vážnější... Lizička se nám usmívala už ve dvou měsících. Ta vždycky všechny ve všem předběhne. Christina říká, že ona sama byla taky taková." Wasserman: „Máte vskutku obdivuhodnou paměť. Hen- Neigel. Možná jste si to i zapisovali do nějakého sešitu?'„Cože? Ach ano. Totiž - to Christina, ta na to měla zvláštní sešit. Měl jsi vidět, jak krásně jí to šlo. Ono ti to bylo vážně jako nějaký příběh pro děti. Já takovéhle věci psát neumím. Totiž... možná, že jestli ještě budeme nějaké ditě mít, tak to risknu. S tebou jsem koneckonců dokázal pár složitějších věcí, co. Wasser-mane?" „O tom není nejmenši pochyby!" na to Wasserman a vypráví dál. Tak tedy doktor sc rozhe tak řehtalo na celé kolo, zahlédl Fried v růžových dásních šest bělostných zoubků." Neigel; „Šest? Říkal jsi přece čtyři." Kéž by to ditě umřelo. Kéž by tak umřeli všichni. Něčí sily jsou úplně v koncích. Zbývá už jen trochu síly k pohlednímu křečovitému vzepětí odporu proti Wassermanovi Jenom při výkonu psaní lze cítit ještě něco „životního elánu". Jen v konečcích prstů. Jinak je všechen cit pryč, Popsané stránky, které ruka svirá. sc podobají svěžímu listu, který vyrašil na konci suchého 416 417 pahýlu. Ale aspoň tiěco - Wassermanův pečlivě tajený zlomyslný záměr vyšel najevo a byly vykonány všechny prípravy nutné k tomu, aby byl zmařen Situace je je£tě do jisté míry pod kontrolou píšícího. Ta situace vypadá takto: Wasserman zaměřuje veškeré své úsilí na toho někoho, pokouši se ho „vyprovokovat" - prostředky neuvěřitelně lacinými - aby se znovu probudil k „životu" Jenže Wasserman bude poražen. Wasserman pocítí válku jaksepatří! Tu noc na úzké posteli v pronajatém pokoji v cizím městě se někomu zdáJ sen. V tom snu jako by tím někým byl Neigel. Účinkovaly V něm t obě Neiglovy dětt a ukázalo se, že naprosto nebudí odpor ani nenávist. Byly dokonce „milé". Neigel (který teď byl tim někým) o ně pozorné a něžně pečoval. Následkem snu se ten, komu se zdál, probudil a napadlo ho: ten někdo se ve snu objevil jako nacista, a nic se nestalo. Dostavil se mírný pocit skleslosti, ale hned pominul, jako kdyby nenašel vůbec nic, kde by se uchytil. Podivné, napadlo ho, že se pořád mluví o „tom malém nacistovi v nás" (dále pouze „TMNN") a myslí se tim to špatné, které lze tak snadno určit a definovat. Například bestialita, Nebo jakýkoliv rasismus. Xenofóbie. Zabijácké sklony. Ale to jsou přece jen vnější příznaky choroby. Židle u psacího stolu v pronajatém pokoji se najednou prohnula, jak na ní spočiň u la j istá dvojsmyslná tíže. Ruka zvedla pero a zuby \i žvýkaly. Pronajatý pokoj, který výše uvedené činnosti hostil, se nacházel v podkroví a bylo z něj částečné vidět moře. Ach, moře. Pořád se říká TMNN, a přitom je to strašný omyl. Uspává se tak bdělost. Urovnává se cesta dalšímu neštěstí. Ano, takovéhle myšlenky vyvstávaly překvapivé ostře. Byla zjištěna dokonalá bdělost a jasné chápání vlastní situace a zároveň neschopnost změnit to. co už bylo stanoveno a určeno. Na otevřených dveřich skříně se lesklo zrcadlo, puklé po celé délce. V něm se mu ukázal on sám, jak se do něj divá. Ptáci obličej. Červené, planoucí oči. Ošklivé řiznutí pod krátkými vousy. Jenže skutečná nesnáz, nemoc, je mnohem hlouběji. A třeba na ni není lék. Třeba jsme jen její mikrobi. Nic víc než mikrobi. A když se občas někde zjisti TMNN a protestuje se proti němu, je snad možné, aby to byl jen mazaný, ustrašený akt korupce, jehož cílem je dosáhnout všeobecné dohody o tom. na čem je příjemné a snadné se dohodnout? Totiž že se bude bojovat proti tomu, proti čemu se bojovat vůbec dá? Ale jaký je tedy správný postup? Smést všechno ze stolu a začít zas od začátku? A máme na to vůbec dost sil? Tu noc bylo ledacos prozkoumáno. Tak třeba: mohlo být určité dítě {nazývejme je nadále Jari v*4) - za jistých okolností - zabito kýmsi, kdo mu slouži rovněž za otce? A co zákonná manželka toho někoho, jeho matka? Ve 4.45 ráno se oblékly dlouhé kalhoty a šedivý svetr. Otevřely sc dveře na střechu. Po střeše se rychle přecházelo sem tam. Někým bylo pocítěno jisté procitnutí a zo-laveni. Mezi anténami a solárními ohřívači se prostíraly modré okraje velikánské vodní nádrže. V iu chvíli (4.49) bylo najednou nade vši pochybnost jasné, že tohle nejsou iv správ ně otázky . Ze by sc s -.ruskou smělosti dalo říci, že obvykle se mýlíme při kladení otázek. Když se došlo až sem, byly na střeše připomenuty otázky naučené jistým člověkem, j akýmsi B. Schulzem, a s politováním bylo shledáno, že na to, aby byly kladeny, prostě nahánějí příliš mnoho strachu. Vždycky jej naháněly, /novu b\ lo pripomenulo, že je třeba ptát se jinak: nikoliv „Zabil by kdosi X. Y a Z?", nýbrž „Dal by jim život? Dostávalo by se jim od něho každým okamžikem života znovu?" A - a to je zřejmě otázka rozhodující - ..Dostávalo by se tomu někomu samotnému - s týmž zápalem, vášní a láskou každým okamžikem života znovu od něho samotného?" A protože ani na tohle neni žádna odpověď, byla položena ještě jedna, poslední, znepokojivá otázka: Co nahání doopravdy tak strašný strach? Smrt, nebo snad život? Skutečný život, život bez jakéhokoliv omezeni, život v onom slova smyslu, jaký nacházíme dejme tomu... atd. 'lomu někomu bylo najednou strašně chladno. Hnalo ho to ke stolu, aby psal. Jenže pero nepsalo. Inkoustu se nechtělo téct. Ten někdo byl kopnut. Kázem vytryskl studený pot. Pero umíněné tlouklo do stolu, jako by chtělo probudit někoho pod nim. za ním. Konečně začal inkoust téct. Wasserman je tam ještě. Je tam pořád, tváři v tvář Neiglovi. Líčí zmateného, váhajícího doktora, který se neodvažuje zapsat si dítě do zápisníku (o nějž se už řadu let dělí zvířata v zoo se zaměstnanci), protože dítě zatím ještě nemá jméno: ľried: „Tohle přece není moje povinnost, dávat pacientům jména, nebo snad ano?" Fried si to zapíše takhle: „Bezejmenné dítě. Přineseno mi Ottem Bngem dne 4.5. 1943 ve 20.05 hod. Zabaleno ve vlněné přikrývce Totožnost rodičů nic neprozrazuje. Pohlaví mužské. Délka těla nemožno zjistit pro jeho odpor Odhad 51 cm, Objem lebky dtto. Odhad 34 cm, Váha dtto. Odhad 3 kg. Ve 20.20 hod. zahlédl Otto Brig v dolní čelisti 2 zuby. V c ."M. 10 hod. jsem viděl ja | A. F.) další 2 zuby v čelisti horní. Asi po dvou minutách další dva v dolní. Celkem: šest zubů." Poněvadž dítě další vědecké dokumentaci nebránilo, oplatit mu to Fried nesmime velkoryse a zapsal si: „21.20. Ditě je velice vnímavé, dokonce se hlasitě směje." Fried: „Já vám tam tak stojím, zapisujú si a nedávám pozor, a ono se zřejmě na koberci pohnulo, snad upadlo či co, a já kouknu a co nevidím! Ono vám si to najednou leží na bříšku! Chudinka. Honem jsem ho obrátil na záda a díval jsem se, a věřte si mi nebo ne. ale ono se vám na to bříško obrátilo znova!" Friedovi se hnusily podvody a tnky, jenže podvést se ho bez ustání pokoušeli všichni. Chudák Frted! Neustále n\ s intenzivním pocitem, že kdesi kdosi využil jeho chvilkové nepozornosti a změnil vzhled celého širého avéta. A ze zuřivého protestu proti lži a úpadku, které v sobě měl svět i lidé na něm vepsány, přilnu] Fried ke své řádnosti a zuby nehty seji držel. Markus: „A čím víc ho svět podváděl a předváděl mu všechny knihy klamů a ďábelských kousků, co jich má.,," Ftcrotjon: „A všechna dvojitá dna svých kufrů, padací dveře a kapsy poschovávané v záhybech svých šatů.Tak se doktor dál utvrzoval ve své víře, plné nenávisti a poníženi, v nezbytnou logiku věcí i v to. že na tomto světě existuje Jakýsi náležitý řád, jasný a jednoduchý, který jednou musí vyjít najevo, i kdyby to mělo být jen v životě jediného člověka. Neigel zvedne ruku, „V tomhle se mýlíš," řekne Anšelu Wassermanovi. „Všechno na světě se dá logicky vysvětlit." Wasserman s tím zřejmé nesouhlasí. Neigel |B může upřesnit: „1 to, co napřed vypadá nepřirozeně, m' dá nakonec logicky a jednoduše vysvětlit." Jenže Wasserman: „Herr Neigel. V našem světě má logika M itý úkol a posláni. Pouze věci a živé bytosti třídí podle druhů a navzájem je spojuje, prostě každý pták ke svému dluhu. Ale věci samotné." povídá smutně,„věci samotné |sou tak strašně nelogické! A lidé věru taky. Je to mícha-ince vášni a úzkosti, pěkný svět, a co je logika? Ta to všechno jen třidi a spojuje. Arci. Jako příklad logiky nim může posloužit váš úžasný program vlakových transportů z celé Evropy. Na ponižku. Logická je železím ni irať, natažená přímo přes nemalou část světa, i vagóny, které prý čekáním na nádražích neztratí ani chvilku. Logické je. Herr Neigel. to neviditelné vlákno, které spojuje ruku loajálniho úředníka, schvalujícího vlastnoručním podpisem příděl nafty pro lokomotivu, se 420 421 stroj vedoucím, který tu lokomotivu řídi po kolejích, a chcete-li, pak logické je i to, co ty dva. tře ha že si předem nesmluvili schůzku, svede dohromady s úplatným železničářem, ti m nejlepším člověkem na světě, který za měšec mamonu, který jsme mu podstrčili okénkem vlaku, přinesl mé holčičce, když slabosti omdlela, lahvičku vody. Ten také jednal v souladu s logikou, která tkvěla v samotné podstatě celé situace, jenomže tahle logika, pane, jen navzájem spojuje věci, které logiku postrádají, Všechny ty smotky krutosti a milosrdenství. Lidi. Život mé dcery a její smrt..," Neigel, který teď o smrti Wassermanovy dcery slyší poprvé, raději dělá jakoby mc. Nebo snad nemá dost síly na to, aby se s tou zprávou vyrovnal Jen s rozmrzelýrn povzdechem sklopí oči a tím zřejmé dává Wassermano- vi najevo, že má pokračovat. Wassemian se na něj dlouze zadívá, s bolestí a trpce, a pak se mu v obličeji objeví něco. co se podobá nejspíš nenávisti, kterou jsem tam už viděl. Pak prikývne a pokračuje. Markus: „Náš Fried si tu svou slušnost a to své zklamání světem spojil natolik, že je proměnil ve věčné svalové křeče na krku a na břiše Paula vždycky říkávala, že tímhle podivným sebetrýzněnim Fried možná páchá křivdu o nic menši, než je ta, kterou způsobí lež či podvod." Paula: „Já tedy vážně nechápu, jak to, že se všichni do jednoho pořád pokoušejí podvést mého Friedečka. který je přece tak strašně chytrý, opatrný a ke všem tak podezíravý, a mne, takovou hlupačku, která uvěří i kocourovi, nechávají na pokoji." Herotjon: „Ale to se musí našemu doktorovi nechat, že když měl volit mezi logikou a milosrdnou lží, tak si zvolil lež, A naději. To jsem moc ocenil, Friede." Fried: „Ty tak! Takový podťukář!" Markus: „Opravdu. A z naprosto nelogické lásky, Friede, z vyložené lásky k přetvářce sis dovolil věřit v dítě, které chtěla přivést na svět Paula.1* Fried: ..Trpěl jsem. Nikdo z vás nevi a taky se nikdy nedozví, jak moc jsem trpěl. Už nikdy si nedovolím tolik trpět." Otto: „Opravdu. Friede? Opravdu si to nedovolíš?" Munin: „Hej, vy Min! Co kdybyste už toho řečnění nechali? To dítě se už zns převrátilo!" Fried: „Psia krew!" Shýbl se, vztekle, hrubě obrátil dítě na záda a zakřičel, |t „takhle má ležet dítě, když je mu tolik co tobě, takhle, fWettrflíš?" Trošku poodstoupil, v obličeji celý rudý ,1 obočí naježené, jenže dítě, naše dítě,.. „Zas už se převrátilo?" zeptá se Neigel. Wasscrman: „Právě! A ubohý Fried..." Neigel: „Křičel strachy a bě-.1 l ho znovu obrátit na záda!" „A dítě se zase převrátilo!" „A zase, pořád znova!" Jat náhlým podezřením zvedl náš pečlivý doktor dítě z koberce a mlčky se s nim vznášel kolem lampy. „Dítě 10, Herr Neigel. radostné smálo a v ústech se mu lesklo..." Neigel: „Moment! Čtyři, šest, osm zubů?" Was-wrman: Jtávé tolik!" Neigel: „Poslyš! Sice si ještě nejsem jist, jestli se mi to nějak zvlášť libí, ale teď jako bych už začínal cítit opravdový příběh." A udělá si do notesu kratičkou poznámku, Fried zalistuje v německé encyklopedii lékařství, kterou si pořídil, když před padesáti lety studoval v Berlíně, Zc stránek se práší a Fried se jaksepatří rozkašle. Podivná vyrážka, která se mu ráno objevila na břiše, ho svědí, ale on si jí nevšímá, U nohou mu leze ten nalezenec a /sedavé zkoumá květinový koberec. Zpočátku se pohyboval nejisté, ale teď jeho pohyby začínají nabývat na obratnosti, Fried: „Ve čtyřech měsících se objevují první /iihy, , V osmi rnésíeich tná dítě zubů osm,.. Ve třech měsících se začíná hbité děcko převracet na záda... No n já lak koukám dolů a vidím, věřte si mi nebo ne, že už ne pokouší sednout si, a to mu bylo teprv pár hodin, řekl bych sotva dvě, a v encyklopedii stálo tohle: ,Ve čtyřech mé sít ik'h natolik ovládne svalstvo krku, že dokáže zved- 422 423 nout hlavičku. V půl roce dokáže s vynaložením jistého úsilí sedět...1 " Fried zmateně zaklel ajal se čistit zamžené brýle. Dítě sedělo a se zájmem si zkoumalo prstíky na tlusťoučkých nožkách. Na poslední chvíli nasel doktor slabou útěchu v tom, že mu občas hlavička na krčku ještě nesedí moc jistě, Dítě mělo hlad a už zase plakalo. Fried s logikou, která neměla daleko k mazanosti, usoudil, že když už jejich host umi sám sedět, pak ztratil právo všech nemluvňat na to, aby je krmili z láhve nebo lžičkou. Nalil tedy drobet Herotjonova mléka do kelímku z umělé hmoty, dal mu jej do ruky a ukázal mu, jak se pije. Díté se vmžiku naučilo pít samo. Dopilo. Doktor se ho bezmyšlenkovité zeptal: „Ještě?" Díté tón hlasu i jeho příjemný zvuk napodobilo a řeklo: Ještě?' A Fried. který se pečlivě uzavřel veškerému nadšeni, což měla být jeho poslední obrana proti údivu, si jen tak pro sebe řekl, jako kdyby si to zapisoval do deniku: „Začalo mluvit." Přinesl z kuchyně krajíc chlebžj a díté, jak se pokoušelo zvednout a postavit se na nožičky, ho hbitě sluplo. Ne. Budiž to zde řečeno. TMNN se dá ovládat, není tak nebezpečný jako ta nemoc, která hlodá v samé pod-staiť naši přirozenosti a kterou každým svým pohybem šíříme po světě. Ta, kterou nacisté jen zhruba načrtli a obdařili ji jménem, jazykem, vojskem, dělníky, svatyněmi a oběťmi. Kterou uvedli do pohybu a vlastně jí i začali podléhat. Povolili a zvolna do ní klesli. Je přece jasné, že nikdo s křivdou nezačíná, jen v ní pokračuje. Tak to říká Wasscrman, kterého jaktěživ nic nevyděsí. Ale k tomu, abychom mohli bojovat se svou přirozeností, potřebujeme sílu. A poslání. Jenže náš cíl, náš ideál, je tak strašně ubohý. Ani nestojí za to. aby se za ne| bojovalo. K čemu taky - abych se stal člověkem, jak říká Wasserman? A to je všechno? Kvůli tomu se má pořád bojovat? A tolik trpět? Budiž tu proto zcela jasné u kategoricky řečeno. Wasserman je na velikém omylu. Lidstvo se proti takovým zásadním pokusům, které si nekladou žádné meze, bráni. Příroda je moudrá a své tvory uvážlivé uzpůsobuje životním podmínkám, které sama určuje, loje darwinovský proces bytí přežiji jen ii. kteří se dokáží uvážlivě bránit. Ano, drahá paní -mazlivé! Teď, jelikož bylo řečeno shora uvedené, se rozhostilo licho a jakýsi vágni, znepokojivý pocit a samovolně -jak zvláštní to bylo! - se natáhla ruka a napsala následující řádky jako jakési reakční, anachronické gesto toho starého někoho vůči jeho zapomenulé minulosti, čtyři či pěl řádek, které měly definitivně ukončit Starou historii, svitky, které se patři uložit. Stálo tam tohle; „Hluboce |scm V TOM vězel skoro od té chvíle, co jsem se narodil. Od chvíle, kdy jsem si námahou zoufal a začal jsem ie na každého člověka dívat zcela samozřejmě. A když jsem přestal vymýšlet zvláštní jazyk a nová jména pro všechny předměty. Od chvíle, kdy jsem už nemohl říci já", aniž se v tom slově ozýval jakýsi plechové znějící zvuk, jako ozvěna dodávající ,my\ A když jsem něco podnikl, abych se chránil před utrpením jiného člověka. Před jiným člověkem. Od chvíle, kdy jsem se odmítl dát zmrzačit - přijít o oční vička a všechno vidět,"1 Tyhle řádky ten někdo napsal, než ho úplně opustily Nily. Říct si sám pru sebe tahle pěkná slova dokázal, ale už v nich necítil ani záchvěv života S touhle válkou ukončoval. Jeho přičiněním byla válka u konce. Neměl, kviili konin by bojoval. Bojoval kvůli sohé sair.crnu bylo zbytečné mrháni. On už byl mrtev. Už byl přípraven na život. 424 425 Vstal jsem a chtěl jsem z bílé síně odejít. Neměl jsem tam už to hledat. Zapomněl jsem jazyk, kterým se tam ml li ví. Jenže jsem nemohl najít dveře. Totiž dotýkal jsem se všech stěn. Chodil jsem podél nich pořád dokola, jenže dveře tam nebyly. Byly úplně hladké. A presto tam nějaké dveře být musely! Přišel Anšel Wasserman a stanul přede mnou. Jako kdysi. Schýlený, hrbatý, Kůži měl žlutou a povislou. Chce mi ukázat cestu ven. Po celý život bloudil v tomhle lese a tu a tam trousil drobné útržky slov, které by mu ukázaly cestu ven. Je tq člověk z dětských pohádek, tenhle Anšel Wassemian-Šeherezáda. „Dědečku?1 „Piš o lom dítěti. Šlejmele. Piš o tom. jak jeho život překypoval životem." „Já chci pryč. Ta bílá síň mě děsí." „Celý svět je bílá síň. Pojď se mnou." .Já se bojím." „To já taky. Piš o tom dítěti, Šlejmele." „Ne!" Vykřikl jsem a setřásl jsem ze sebe jeho jemnou, teplou ruku, ve které nepřestávaly kolotat proudy příběhu. Vrhl jsem se proti těm hladkým stěnám, proti listům v sešité, proti zrcadlu, proti duši... Cesta ven neexistovala. Všechno bylo zataraseno. „Tak piš." povídal trpělivě, jemně Anšel Wasserman, „posaď se a piš. Nic jiného dělat nemůžeš. Jsi přece jako já - tvůj život, to je ten příběh. Nic jiného než ten příběh nemáš. Tak piš." Dobrá, budiž. Takže to dítě. Proti tomu musím bojovat. Proti němu a proti tomu, kdo s nim přišel. K tomu mi ještě drobet sily zbylo. Pravda, moc ne, ale kdo se na mne pokusí vztáhnout ruku. ten za to zaplatí vlastním životem. Myslím v tom svém příběhu. Dávej si pozor, Anšel i Wassermane, tvému příběhu teď hrozí nebez- pečí! Dokonce ani to, jak jsme si blízcí, mě nepohne k tomu, abych se nad tebou slitoval, protože ve válce lícní slitováni a já jsem tobě i tvému příběhu vypověděl vniku. Fried počítá. Už je mu jasné, že každé čtyři či pět minut udělá takový pokrok, že to odpovídá třem měsí- I um života dítěte obyčejného. Takže za půl hodiny tomu diiěii bude rok a pul. Teď si Fried \ zpominá dirč začalo dýchat tak rychle, teprve když ze Síně přátelství vylétl bílý motýl. Takže jeho zvláštní chronologii je třeba počítat teprve od té chvíle, ledy asi od devíti hodin. („Asi?!"1 zachvěl se doktor, když. pochopil, jak moc důležitá je teď každá vteřina.} Wasserman: „Doktorova levice zuřivě rozmačkávala vyrážku, která mu vyrazila ráno na břiše nad pupkem. Urovnával si myšlenky - za hodinu tomu miminu budou tři roky!" Fried: Jfate máj! To není možné! Musím to ještě jednou prověřit!" Ještě jednou to v klidu prověřil. Výpočet byl správný. Fried se zuřivě kousal do prstu a pokoušel se rozpomenout. Fried: „Versus? Verblov? Jak se to jen jmenoval...?* Wasserman: „Chvatně listoval ve staré dobré encyklopedii, míjel na té spěšné cestě stovky drobných úlomků, do nichž na tomto světě vykrystalizovala holá i-sence /ká/y li /houby, hrozné epidemie, tělesné vady ii deformace těla i duše, a když nakonec skončil, udýchaný jako pes, když..." Fried: „Werner. Wernerůvsyn-drom. Proces rychlého stárnuti... Začíná ve třiceti letech,.. Degenerace všech systémů... artérioskleróza.., deprese,., rychlá smrt provázená utrpením... Viz Progeria." Neigel se vztyčí. Tváři se vážně, je trochu bledý. Kdo by to byl řekl, že bude br:it ten příběh tak osobně. Nebo je lu snad ještě něco, co nevíme? „Prosím, pane Wasser-mane, ne." řekne tiše. „Dítěti neubližujte." Ale Wasser- 426 427 man, který ta slova poslouchá, jako kdyby je už někdy, někdy hrozně dávno, slyšel, pokračuje: „A se srdcem zlomeným, protože už uhodl, se doktor vydal na cestu do země zaslíbené, kam ho kniha posílala a kterou byla.,.** Fried: „Progeria, dětská podoba Wernerova syndromu (viz), proces velmi rychlého stárnuti začínající ve třetím roce... V historii lékařství známy jen ojedinělé případy... Vývoj ustává ve třech letech a začínají se objevovat vážné příznaky degenerace, retardace a deprese.. .'* Neigel: Jíirte, Herr Wasserman, poslouchejte mé prosím vás chviličku!" A Fried: „Veliký Bože!" Ditě už totiž stálo a šťastně se na Frieda usmívalo, Frieda zaplavila vlna soucitu a rázem potopila železné loďstvo v jeho srdci. Vztyčeným prstem si ukázal na prsa a pronesl ztěžka: „Táta." A dítě řeklo také: „Táta." Markus: „Našeho dobrého Frieda jako kdyby píchl do prsou špendlíkem od nějakého metálu. Chviličku váhal a potom čert aby vzal len hnusný kousek, který mu Život ztropil řekl: Ty jsi Kazik. A dítě opakovalo své jméno. Stále znovu vychutnávalo své nové jméno. Kazik." Fried ho zoufale chtěl ochraňovat. Mávat svým mečem kolem drobného bezmocného tělíčka, aby se k němu nemoc neodvážila přiblížit. Jenže ta už v jeho těle klíčila sc vším svým groteskním elánem. Neigel nepřestává vrtět hlavou na znamení nesouhlasu. Wasserman se na něho nepřestává díval. Wasserman si je jist, že Neiglúv odpor přímo souvisí s tím, že dítě má na pravém kolínku kouzelné mateřské znaménko. Neigel husí rukou do stolu a křičí, že už té zamotané historky bylo dost, jenže Wasserman neposlechne. Přímo vře. Křičí, že nemůže pokračoval, když mu každou chvíli někdo skáče do řeči- Poprvé je tak vzrušený, že proti Neiglovi šermuje ve vzduchu rukou, a tenhle pohyb mnou otřese, protože si přesně pamatuju, kdy jsem jej viděl - bylo to picil víc než dvaceti lety, v kuchyni u rodičů v Bcjt Máznu lu Tenkrát se mu Němec taky pokoušel skákat do řeči a dědeček mával kuřetem a křičel, Jenže tenkrát Jiem ještě chtěl, aby dědeček zvítězil. „Neopovažuj se dotknout tohoditěte!" křičí Neigel, v obličeji celý rudý, n Wasserman se na ného divá s temným, strašným výraznú v obličeji a vychutnává každé slovo: „Jsou věci. které mi říkat nebudete, Herr Neigel. Mám život dost horký i bez vás. A to chudák dítě bude žít a umře, jak to bude vyžadovat příběh. Tak to bude!" Wasserman moc dobře ví, že když se tak rozčiluje, vypadá směšně. Sám o sobě pní hlasuje, že ,Jsou lidé. kterým hněv nesluší". Jenže tentokrát má v st&č něco, co na Neigla okamžitě zapůsobí, takže se odvráti a s perem v ruce čeká na pokračováni, ... Fried zhluhoka oddechuje, Tak tedy život zvedl rukavici, kterou mu každé ráno házel do tváře. Jinak se to vysvětlit nedá. Jenže život si vybral zcela nečekané bojiště, V tělíčku toho dítěte mu dá okusit muk, jaká dosud nepoznal. Wasserman: „Ach. Friede, tos přece musel uhodnout, že se zachová takhle, když jsi začal črtat do prachu ty čáry." Fried: „Jen si o mne nedělejte starosti. Však on i starý Fried zná pár fíglů." Neigel Wasscr-Btanovi kupodivu zjevně odporuje: „Hurá, Friede! Válka je válka!" Markus: „Frieda se na okamžik zmocnila laková bojovná vášeň, žc se málem postavil na zadní a zaržát. Jenže pak si pomyslel, jak chabé má šance, a zesmutněl." Prověřil znovu své výpočty, to ho mělo ochránit před druhou vlnou hrůzy, která ho už olizovala. Někde muse-Ift být chyba 1 reba to není (éžka forma progerie. Třeba je to jen moc rychlý vývoj, který se brzy zpomalí a dál bude normální. Ano. Fried v duchu počítal, pohyboval přitom ztěžka velkými bezkrevnými rty. Potom st poznamenal pár čišel a zadíval se na ně. Svědění na břiše 428 429 začínalo být citelnější a on tu hloupou vyrážku vztekle škrábal. Naposled se zuřivé vrhl na papir. Chvíli nato bylo jeho nadšení to tam a on strašně zbledl. Jeho nepatrná naděje, že se k němu život přece jen zachová soucitné, i kdyby to mělo být jen ze staré známosti, byla pryč. Mimoděk si přičichl k prstům. Odkud se bere ta vůně čerstvé rozmarýny. Stiskl zuby a užasle hleděl na list papíru. Na poslední řádce byly dole pod čarou dvě číslice. Wasserman na chvili četbu přeruší. Neigel očima visí najeho rtech. Wasserman upírá pohled do čistého sešitu. Na okamžik sc mu v očích zableskne strašný výraz divoké lásky, jako kdyby byl zvíře bránicí své mladé. A přestože nebyl zvířetem tak skvělým jako třeba lev nebo panter, ale spíš se podobal králíkovi či rozzlobené ovci, neubralo to nic z té divokosti, lásky a zvířeckosti v jeho pohledu. Konečně jsem na okamžik zahlédl jakési slovo, které si tam napsal, myslím do toho čistého sešitu, ale bál jsem se tam podívat, Wasserman nad tím jediným slovem pokýval hlavou, zhluboka si vzdychl a užuž chtěl vyprávěl dál. „Okamžik prosím, Herr Wasserman,,. Dopřejte mi jen chvilku, abych se vás pokusil přesvědčit... Přece není možné..." Ale Fried si s bezcitnou krutosti Neiglo-va žadoněni nevšímá: „Takže když se to dítě bude takhle vyvíjet dál, myslím takhle rychle, ukončí životní cyklus normálního člověka přesně za čtyřiadvacet hodin. Ano." Neigel mlčí. Celý vře horkým vztekem. Ale dokonce i teď v něm kdosi sedl na lep kouzlu stručné biologické formule 24 hodin. Začne něco říkat, ale zmlkne. Uplyne několik vteřin. Neigel se uklidni. Už vím, co musím udělal. Nic jiného mi nezbývá. Chudák Wasserman. Jenže i já mám příběh, který mé píše, a musím ho následovat, kam mě povede. Ostatně možná že moje cesta je la správná. „Ten tvůj příběh..." řekne Neigel trpce, „Já už vážné nevitu, co si o něm vlastně mám myslet." Wasserman. N obrovským ulehčením: „Však vy si na něj ještě zvyk-nele. llerr Neigel." Neigel: „Ach, ty prosté všemi těmi divnými nápady kazíš hezký příběh, Vážně, čtyřiadvacet hodin..." Wasserman: „Bude to úžasných čtyřiadvacet hodin, to vám přísahám na všecko, co je mi svaté!" A obráti se ke mně a povídá: „Vídiš? Chytil jsem ho, ,i ani jsem se ho nedotkl... Ale co se to děje?! Slejmelc! Jak se to najednou tváříš! Ale..." Dítě opatrně kráčelo po koberci a ruce zvedák) vzhůru. Oči mu šťastné, vítězně zářily. Když došlo k Friedo-vi, zastavilo se, podívalo se na něj a obličej se mu rozjasnil: „Tá-ta." řeklo vzlykajicimu doktorovi, „tá-ta." 430 431 Úplná encyklopedie Kazikova života ÚV0DI1M 1, Na následujících stránkách najde čtenář prvni pokus o sestavení encyklopedie zahrnující většinu významných udalosti v životě jediného člověka. A nejen to rovněž různé psychické a somatické procesy, vztah k okolí, touhy, sny atd. Toto všechno obvykle odolává Wrtrojůtn analýzy, tentokrát to však odhahlo svou druhou, U námou tvář a bezpodmínečné kapitulovalo před objektivními nároky seriózního výzkumu, jakmile to bylo - proti uvé vůli poprvé zaneseno do této rigorózni a (napohled!) upnlehlivé sítě nahodilé klasifikace. Snad právě tato nahodilost - např. zařazení hesel podle hebrejského alfabetického pořádku - proměnila nejrůznéjši nejasné a mnohoznačné lymboly v příhodný a užitečný materiál a pomohla snad t ml halit jednoduchost základních mechanismů oživuj í-i kb všechny příslušníky lidského rodu, 2. Následující stránky čtenáři tudíž poskytnou co nej-ubsáhlcjši životopis Kazika, hrdiny příběhu Anšela Wasscrmana, jak byl vyprávěn Obersturmbanniuhreru 435 Neiglovi během jejich pobytu v nacistickém vyhlazovacím tábore na polském území v roce 1943. 3. Ne vždy bylo možno zcela odděl: t Kazikírv životni příběh od okolností, za nichž byl vyprávěn, a tak ctená/ <:iledá. že Ve hici. W ,i>scnu;ui a ro/ličné nánosy jejich životopisů vtiskly této knize svoji pečeť. Čtenář ovšem může tato hesla přeskočit. 4. Ve snaze o zachováni autenticity postav, jež ovlivnily život předmětu našeho studia (Kazika). jsou citovány monology a útržkovité rozhovory všech poslav. Taková metoda bezesporu sľi/ujc vědeckou objektivitu projektu a dodává mu poněkud populárně naučného charakteru, zatím je to však nevyhnutelné. V příštích vydá* nich encyklopedie se budeme snažit uvedený nedostatek napravit. 5. Abychom se všude, kde to jen bude možné a žádoucí, vyhnuli literárnímu napětí a tam, kde by k tomu.i mohlo dojít, i odváděni pozornosti od věci podstatných,, bude vždy podniknuto vše nezbytné k lomu, abychom odstranili každou přebytečnou informaci, jež by toto nM pěti mohla vyvolat, onu nepatřičnou iluzi jakéhosi cíle, který jako by byl v podstatě všeho a k němuž by veškerý „živoť* proudil. V souladu s tím hned na samém počátků! oznamujeme, že Kazik zemřel v 1 H.27 hodin, dvacet jednu hodinu a dvacet sedm minut poté, co byl jako novorozeně přinesen do zoo. Podle jeho speciální chronologie muJI byly tenkrát šedesát čtyři mky a spáchal sebevraždu. Zajisté právě skutečnost, že Kazik za tak krátkou ehvili prožil plný život, ospravedlňuje a zdůvodňuje tento malý vědecký projekt, jelikož takto se nám naskytá jedinečná příležitost k plnému encyklopedickému zpracování veškerého lidského života, od narození až do smrti. 6. Se zřetelem k tomu, co bylo uvedeno v odstavci 5, je samozřejmé, že čtenář může číst hesla v této encyklopedii v poradí, jaké mu vyhovuje, a přeskakovat podle vlastního přání dopředu i dozadu, přesto však zde pře-llcm vyslovujeme dík ukázněnému čtenáři, který vykro-Ůi vznesenou cestou hebrejského alfabeiického pořádku. 7. Vydavatelův hluboký pocit zodpovědnosti vůči faktům občas nutně vedl k zařazení hesel odrážejících názory Anšela Wassermana. Jiná hesla zase nesou stopy mocného boje mezi redakci a Wassernianem. dokud Jcdtia strana nezískala převahu a své mínění nevyjádřila písemně. Zařazeni těchto pasáží rozhodné neznamená ze Itrany redakce žádný kompromis či schvalováni jejich obsahu. Moudrý čtenář si úsudek učiní sám. Závěrem několik osobních poznámek: Redakce si je vědoma toho, že jisté čtenáře odradí mima myšlenka encyklopedie. Redakce zná tyto buřiče, ■vevolné kacíře, kterým není nic svaté, dost dobřeI Kupříkladu tohle vám musím vyprávět, protože mě to dohání k šil en st \ i Když jsem iM hybená, vezmeme-li v úvahu, že když mél jednou Ginzburg po jakémsi příbuzném, trpícim vůči němu i. |iuě výčitkami svědomí, dědit, svůj podii odmítl. Lékárník Markus, považovaný za adepta mystérii jeho duše pio to. jak o ubožáka pečoval, rád Ginzburga popisoval trochu pitoreskně. Ginzburg podle něho peníze odmítl proto, že to byl svým způsobem zásadový člověk, který ■, iid, zeje lépe žít si svůj život bez majetku či rtwiinných uvnzků. Tento názor byl obvykle přijímán skepticky, Rvšak Markus nepřestával Ginzburga považovat za litmed-wawa* tajného světce, na němž spočívá svět, či i rytého filozofa. Mimochodem právě Markus, vlídný i ;imik, Ginzburgovi láskyplně přezdil „Diogenes", ale V jeho lítosti se tahle přezdívka rychle ujala bláznovi na posměch. Ginzburg vskutku nezašel tak daleko jako Diogenes, který umŕtvoval své tělo i duši tím, že se v zuně kal a objímal studenou bronzovou sochu, ale právě lak jako řecký filozof vyhledával ponižováni, provokoval lidi svým otravným způsobem, pletl se pod nohama. Vidy se naskytl v nevhodnou chvíli a na rtech měl jak m dnotvámou píseň jedinou věčnou otázku: „Kdo jsem? Kdo jenom jsem?" Když se mu někdo namáhal odpověděl, odpovědi si nevšímal, jen se znovu týmž zpěvá-vým tónem zeptal, kdo je, a když ho odehnali kopanci, i d belhal se pryč, hlavu sklopenou, paže roztažené v temže in/uvém gestu. Nebýt dobrých lidi, jako byl Aharon 45: 453 Markus, ktefi dbali na to, aby mel občas kousek chleba* byl by zaručeně umřel hlady, ale víc než potravu potřeboval Ginzburg někoho, kdo by mu naslouchal, a toho našel jen zřídka. Jak dlouho konečně může někdo snásflt otázku „Kdo jsem?*1 Sám Wasserman říkal, ze se párkrát ze soucitu rozhí)dl, ze se zastaví a bude Ilju Gtnzburga poslouchat, ale rychle propadl zoufalství. Styděl se, že se vzdal tak snadno, ne kvůli bláznovu zápachu, který Was-sermanovi, který neměl čich. nevadil, ale protože ta monotónní otázka, vypuštěná pokaždé znovu s hlubokým, napohled nesmyslným zoufalstvím, ho jaksi nejasně zneklidňovala. Aby ho udržel při životě, Aharon Markus, OmzJburgův hlavní ochránce, mu plných dvacet let poskytoval jídlo a oblečení a dovoloval mu chodit do své čistotou zářiči lékárny a dlouhé hodiny s pozoruhodnou trpělivosti poslouchal Ginzburgovu otázku. Když byli v krámě sami a Markus připravoval léky (byl prvním lékárníkem ve Varšavě, který1 prodával přírodní léčiva, která sám připravoval), Ginzburg občas utíchal a Markus mluvil, vyprávěl bláznovi o sobě, zmiňoval se o těžkém živote, který vedl se svou ženou. Jinému než Gínzburgovi by sc o tom nebyl odvážil vyprávět: právě během takovéhohle rozhovoru se zmínil o tom. že Diogenes bydlel v sudu. Nikdy by ho nebylo napadlo, že mu blázen porozuměl, ale nazítří Ginzburg opustil lavičku v městském parku, kde trávíval letní noci, a začal spát v sudu od sleďú, který dostal od hokynáře Hirše Wtno-grada. Teď už páchl vskutku nesnesitelné a Gica, Mar-kusovazlá a svárlivá žena, řekla, že její manžel si myslí, že (iinzburg je lamed-waw, ale že prý páchne spíš jako mem-tetnfk, čímž myslela devétačtyřteet stupňu nečistoty. Ale nad blázny nejspíš někdo bdi. a snad právě proto navzdory svému bláznovství a omezené inteligenci dokázal Ginzburg přežít i ty nejtéžši dny v ghettu. Nikdy nebyl chycen hlídkami a dvakrát sc jako zázrakem za- fhratiit při Aktion. Později však. když jeho činy vešly ve /i m most, začali všichni říkat, že jednal systematicky se lulivostí, která se za bláznovství jen schovávala. Ginzburg totiž dělal tohle: protože býval na ulici v noci, když nikdo nesměl vyjít z domu, viděl ze svých úkrytů příslušní l y různých židovských ilegálních skupin, jak sť kolem pohybují jako stíny a věnují se svým záležitostem. Ne-ixitftuji důkazy, že by byl přesné pochopil, co vlastně uleduji, ale něco přešlo proniklo až do jeho vědomi. Imak by bylo obtížné vysvětlit, proč jednoho velice chladného zimního dne počátkem prosince dvaačtyři-ťiitčho roku vesel Ginzburg zadním vchodem do vězení Pvwiak, a strážný, který ho měl omylem za jednoho / iilistních nádeníků, ho nezaslav il. Sestupoval zatuchlými chodbami, otvíral dveře a nakukoval dovnitř. Bylo Ifcjmé. že sleduje nějaký určitý cil. Takto bezstarostně I jnkoby nic míjel všechny stráže a hlídky, až dosel k místnosti, na jejíchž dveřích byla malá tabulka > n,ip -tem VÝSLECHY, Uvnitř právě seděl vyšetřovatel SS Fntz Orf. Byl to pohledný mladý muž, velice zatrpklý mulou. Ho Varšavy byl poslán před půl rokem na osobní /udusí von Samci na I ľjnkeiiegga, velitele policie a SS var-lavské oblasti, který měl za to, že zkušený vyšetřovatel mu bude užitečnější než prapor slabomyslných polských Vojáků patrolujícich ve dne v noci v ulicích ghetta. Ale /ulé zajatí v ghettu Orlovi nic zajímavého říct nemohli, n tak obvykle neabsolvovali výslech do konce, ale byli popraveni ještě předtím. Orf si u von Samema vyžádal slyšení a postěžoval si mu, že ve Varšavě, kde ho podle nho míněni není zapotřebi, zbytečně „rezaví", ale jeho eliiel ho pokáral za opováží ivost a nařídil mu, aby rozkazy plnil bez uvažování. Tak tedy Orf zasmušile sedat vr své pracovně, čistil nástroje a četl si. Už šest týdnů nikdo nevylezl na jeho „žehlící prkno", jediný nehet nebyl vytržen a na podlaze nebyla ani kapka krve. Na háku 454 455 za dveřmi visela jeho blyštivá gumová pracovní zástěra a Qrf se na ni styděl podívat, Jakožto zodpovědný a solidní mladý muž by nedokázal doopravdy „rezivět", ani kdyby zahálel deset let. Byl to skutečny profesionál a byl na to hrdý. Ve své práci, v pevných pravidlech výslechu, v jeho předvídatelných stadiich, ve chvílích napět i. ve chvílích bolesti a vyvrcholení nacházel krásu a byl na to hrdý. Jinými slovy, Orf ve své práci viděl UMĚNÍ (viz). Nikdy si nedovolil potěšení z utrpěni svého objektu. L>obfc věděl, co si o něm a jemu podobných jeho kolegové v annádé a u policie myslí. Když jel s vojáky vlakem, cítil jejich pohledy, plné odporu a strachu. Dokonce i vysocí důstojnici pokukovali po jeho černé uniformě a bitých náramenicích neklidně, A jeho vlastní otec si vždycky nějak zařídil, aby nebyl ve městě, když Ort přijel domů na dovolenou. Budiž, byl dost silný, aby vydržel ten skrytý odpor. Jen silni mohli vykonávat takové povoláni, jako bylo to jeho, a někdo to přece dělat musel. Orf se hájil tím, že věřil, že si své zvláštní povolání vybral z idealismu. Když se otevřely dveře a Diogenova hlava opatrně nakoukla dovnitř, byl Orf pohroužen do četby Nietzschovy Vúíe k moci. V kursu vyšetřovatelů pořádaném SS jim poradce, kterého Orf obdivoval, doporučil knihu Tak pravil Zararhusfra, a Orf, který se považoval za intelektuála, se pustil do četby a byl unesen divokým, hlubokým rytmem Nietzsehova textu, Je na místě říci, že Vôle k moci Orfa trochu zklamala, protože Nietzsche v ní popíral „objektivní pravdu", Orf v jedinou, objektivní pravdu věřil, protože když jste připnuli k vězňovu pohlaví a prsním bradavkám elektrody, tak vám potom řekl věci, které bezesporu jistou dimenzi pravdy obsahovaly. Byla to sice jen jeho pravda, ale z té strašné bolesti si nakonec výpovědi mučených byly natolik podobné, až Orfa jímalo podezření, že z nich křičí jediný strašný, zmučeny h las jeho vlastni slova. le vskutku zvláštní, že Ilja Ginzburg dospěl k velice podobným závěrům. Jinak by totiž nebyl udělal to, co udělal - jako kdysi starý1 Diogenes ani on nelitoval námahy a nebezpečí a putoval se svíčkou za pravdou, až 4oíel do sklepem', kde se odbývaly výslechy. Orf se na lpi nového Žida ve dveřích podíval a ten pohled i zápach ho i územ naplnily ošklivostí. Zhurta se ho zeptal, co tam dělá. a Ginzburg zajel rukou do své špinavé košile a vytáhl i iduiniud tři plakáty, varující Židy v ghettu před masovými transporty na „východ" za účelem „přesídleni". „Ne na východ, ale na smrti" křičely plakáty polsky. Orf vy-ukočil a obešel Ginzburga. přičemž si nos zakrýval knpesnikem. .^odezírejte každého!" učili ho ve vojenské Ikole. „Ti, kteří vypadají nevinně, jsou nej nebezpečnější f" Kázem se rozhodl. Rychle za Chnzburgem zavřel dveře I pokynem niky ho pozval dovnitř, doprostřed místnos- ii Pak zamkl dveře. Měl matný dojem, že se tu Žid ocitl innylem, ale nechtěl promarnit příležitost. Měl v úmyslu dus lat z něho pravdu o lidech, kteří plakáty kolportovali. Ho výslechu může výsledky předložil von Samemovi .i trošku si šplhnout Rychle mnul rukama jako moucha nad po travou. Pak si navlékl černou gumovou zástěru • navyklými pohyby, které mu dodávaly sebedůvěry, jí uhladil, Překvapivě jemně vzal Oinzburga za rameno A posadil ho na židli, na níž se prováděly výslechy. Pak m sedl za stůl naproti němu, založil ruce a důrazné se ho A-pul: „ lak tedy . kdo jsiV" l Ižasl, když uviděl, jak Židův obličej zalévá radostný Úsměv plný ulehčení. „Kdo jsem' kdo jsem!" přizvukoval tnu nadšeně ( íinzburg. Sázka mu vyšla - je to taky /ujímalo! Však o nich taky slyšel, že dokážou odhalit piavdu i tenkrát, když ji někdo nechce nebo nemůže probudil sám. Už dlouho měl podezření, že každý kdesi hluboko ve svém nitru ví. kdo je, proč se narodil, proč byl na tento svět poslán a co je vlastně ten život, který 456 457 žije, jenže on pro nějakou vadu tuto hlubokou pravdu nedokáže říct ani sám sobě. Někdo to možná dokáže, ale jemu, Ginzburgovi. se to ještě nepodařilo. Snad proto, že byl opravdu trochu přihlouplý Jak to o něm zpívaly děn, ale přes všechnu svou prihlouplost přece přišel na len skvělý nápad přijít sem, kde před ním sedí sympatický a tak solidní mladý muž. který očividné dychti po tom, aby mu pomohl, a hned v prvni chvíli mu také dokázal položit tu správnou otázku! „Kdo jsi?" opakoval Orf, tentokrát už bez úsměvu. Žid otázku opakoval t rozzářenou tváři jako turista, který naznačuje místnímu člověku, že při uošce úsilí se mohou domluvit, Orf si povzdechl a oie\ řel lij pracovní deník. V skrytu duše byl trochu zklamán, protože už mu bylo víceméně jasné, že Ginzburg je obyčejný blázen - sem přece nikdo nepřijde dobrovolně. A kdo sem vejde, ten už se takhle neusmívá, Ale Orf chtěl vyslýchat. Bůhvíproč v něm Žid najednou vzbudil vztek, že musí trčet a rezivět ve Varšavě, místo co by pracoval se skutečnými bojovými jednotkami. Zlobil se sám na sebe -začínat výslech s hněvem se nesmí. Vyšetřovatel musí být klidný a vyrovnaný. Položil Ginzburgovi čistě formálně ještě pár rutinních otázek. Žid. který pochopil, že tohle je jen čisté administrativní fáze, se ani nenamáhal odpovídat. Orf měl podivný dojem, jako by se s ním Žid pokoušel uzavřít jakousi dohodu, aby se rychle dostali k jádru věci. Vstal a obrátil se ke svému pracovnímu stolu. Zde si redakce dovoluje přeskočit podrobné líčení toho, co se během následující hodiny a dvaceti minut v místnosti dělo. Postačí, když řekneme, že za tu dobu byly použity tyto nástroje: kleště, menši kleštičky. zápalky, gumová hadice, bodec, plamen svíčky, hák, hřebík a cosi, čemu se v kursu říkalo škrabka na zeleninu a pro co redakce nenachází v hebrejštině vhodný název. Objekt Ginzburg teď vypadal o poznání jinak, než když. do mi ,inosti vcházel. Ale to i Orf - nejen proto, že ruce I zástěru měl zamazané krví, či snad kvůli potu, který mu nadělal skvrny na celé jeho čisté uniformě, řinul se mu potůčky po čele a oslepoval ho - v obličeji měl * ela jiný výraz než jindy. Nikdy předtím neměl co dělat » uikovýmhle případem když s vyprahlým hrdlem na Objekt křičel: „Tak kdo tedy jsi?!'1, objekt nadšeně křičel (Aroveň s nim: „Kdo jsem? Kdo'.'!" A když otázku změnil ,i křičel: „Kdo tě sem poslal?", Ginzburg křičel s nim: „Kdo mě sem poslal?!" A když Orf. kterému už vzteky povolovaly nervy, řval: „Jaké máš poslání?!", vyslýchaný otázku opakoval lak toužebně, že zkušenému vyšetřovateli běhal mráz. po zádech. Strašná muka, která /lomila i ty ncjtvrdší lak, že plakali a prosili, aby jim i> šté naposledy, než zešílí, dovolili říct pravdu, na Ginz-hurga zřejmě neměla sebemenší účinek. Naopak Orf byl hotov přísahat, že když jeden z jeho spolehlivých mi t rojů selhal, uviděl v opuchlém obličeji toho člověka výraz ne nepodobny zklamáni. Místnost už páchla potem, krví a výkaly, které z Ginzburga vytékaly. Na kluzké podlaze se válely zuby Orf na Oinzburga vylil vědro a počkal, až se probere z mdloby. Na okamžik se jclw» oči setkaly s vlastním pohledem ve velkém zrcadle fln zdi, a sám před sebou couvl. Byl neklidný a trochu v \ strašený. Měl podivný pocit, že pokud je někde na lni n to světě skryta objektivní pravda, pak ji ve svém irdci chová tenhle člověk. Chvílemi si Orf myslel, že za nim Žid přišel proto, aby mu ji pomohl objevit. A pak zakoušel ten jedinečný pocit sympatie a SOUCITU i\ i/), jako kdyby v této místnosti oba prováděli jakýsi obtížný, dosuď neznámý pokus. Orf si šel umýt studenou VihIou obličej a prsty si přičesal vlasy dozadu. Chladne w před zrcadlem pokáral za tyto změkčilé myšlenky, rychle se jako na přehlídce otočil na podpatku a vrátil se k r stolu. Z id už se probral, ležel tam a něco si mumlal 458 459 Orf zapojil k jeho ušním boltcům, prsním bradavkám a nakonec i k pohlaví maličké elektrody. Už v kursu jim v žertu vysvetlili, že zavěsit elektrické kleště na židovské pohlaví je to nej menší. Pak Ginzburga přivázal kc stolu dvěma silnými koženými řemeny a nervózně se ho zeptal, co je zač. Ginzburg neměl silu na to, aby otázka zopakoval, jen jeho oči vyjadřovaly onu prudkou touhu po tom, aby znal odpověď. Orf zapnul proud. Magnet byl uveden v činnost. Ginzburg vyletěl do vzduchu a zařval. Orf zavřel oči a otevřel je až o hodně později. Pak se sklonil nad vyslýchaným a zeptal se ho, kdo je. Ginzbur-govy rty se nepohnuly. Orf přiložil ucho k jeho hubené hrudi. Tlukot srdce přicházel jakoby z veliké dálky. Byl slabý a velice pomalý a promlouval k Orlovi slovy; ,.Kdo jsem?** Orfa se zmocnila úzkost. Vyrazil z něho jakýsi podivný zvuk, cosi jako zasténáni. Sundal Židovi kožené řemeny a vylil na něho další vědro vody. Pak si zapálil cigaretu a všiml si, že se inu chvěji prsty. „Je šílený" říkal si rychle. „Je prostě šílený. Neví vůbec nic." Ale v hloubi duše věděl, že Ginzburg je možná šílený, ale že není pravda, že nic neví. Orf uvažoval, co se Židem. Nechtěl ho předat polské policii, aby nezačala klást zbytečné otázky a nepřišla na jeho trapné selhání. Rozhodl se proto, že místo toho Ginzburga z budovy osobně vyvede zadním vchodem. Byl právě čas na večeři a šance, že cestou na nikoho nenarazí, byla velká. Zvedl Ginzburga a podpíral ho, dokud se neudržel na nohou sám. Trvalo to dost dlouho a jemu bylo hrozně zatěžko se Žida dotýkat. Ginzburgova bolest byla tak hmatatelná, že se až přelévala do Orfova těla. Připadal si sám slabý a ztracený. Když už byly Ginzburgovy nohy jistější, zamiříl s ním Orf ke dveřím. Musel ho podpírat, i když šli po chodbě, a Orf se modlil, aby je při lom nikdo nepotkal. Jeho modlitba však vyslyšena nebyla — chodbou se totiž blížila jakási postava. Byl to menší podsaditý muž. Setkali se pod žlutou svítilnou s drátě-n mi pletivem. Diky bohu, pomyslel si Orf, ten člověk je pol .ký civilista. Chodba byla příliš, úzká, aby jí mohli projit tři, a tak jim ten člověk uvolnil cestu, přičemž se n,i ní důk ladně, d louže zadíval a j ed iný pohled mu stačil. 11 >i iž Orf byl přesvědčen, že jediný pohled tomu malému n n idrookému Polákovi stačil, aby pochopil všechno, co se mezi nimi dvěma odehrálo. Muž za nimi spěšně vykročil ii zdvořile si odkašlal. Orf, podpírající těžkého Ginzburga. se hněvivé otočil. Muž spěšně řekl: „Promiňte, jmenuji se Otto Brig a mám povolení vybrat si mezi židovskými vězni dělníky." Orf nepromarnit příležitost. „Vemtc si ho!" skoro zařval „Vemte si ho a zmizte inímľ' Ale když se Orf na Ottu podíval, jak odchází u podpírá tu krvácející trosku, a když viděl, jak se vzdaluji a navzájem se přitom o sebe opírají, s úzkosti pocítil, ř,c možná vůbec nepochopil, co se prve v mučirně stalo, n že ten strašný Žid tam možná jakýmsi podivným a nepochopitelným způsobem vyjádřil tu nejhlubší pravdu d lověku. HIROTJON Bojovník proti tyranu senzorického aparátu. Povoláním kouzelník. I lerotjon se narodil v arménské vísce Faradianu v po-hledni čtvrtině minulého století. Jeho divotvorné nadám bylo objeveno čirou náhodou a vlastně proto, že nebylo 1 n Děti srdce, když odletěly ve stroji času do roku INK5, aby zachránily arménskou ves před pleněním tureckým vojskem, se schovaly v jeskyni a oddíl krutých tureckých bojovníků je oblehl a chystal se vtrhnout do-\ mír. Tak konči devátá kapitola príbehu. O týden pozdé- 460 461 ji přinesl Wasserman do redakce Zalmansonovi kapitolu desátou, která pokračovala takto: dru/i ně se na poslední chvíli podařilo uniknout dalším východem vzadu v jeskyni, a tak se děti zachránily. Takhle Wasserman obyčejně zachraňoval své hrdiny z tísně, do které je přivedl. Nová kapitola se už měla tisknout, Zalmanson a Wasser* man si ještě trochu poklábosili a pak se rozloučili a zamířili každý ke svému domovu. Krátce na to, o půlnoci, bušil Zalmanson u Wassermanových dveří a křičel tak, že by byl probudil mrtvého. Wasserman (proužkované pyžamojako vždy vyžehlené, na nohou měkouiiké papuče, řídké vlasy trochu rozcuchané a pohled strašné vyděšený) opatrné otevřel dveře a hned se stal terčem Zalmansonova vzteku: jak se ukázalo, stala se hrozná chy-ba. Zalmanson se doma v posteli najednou rozpomněl, že v jedné z předchozích kapitol Wasserman zcela jasné uvádí, že Otto Brig jeskyni pečlivé prohledl a žádný druhý východ tam nenašel! Wasserman se vyděsil. Zalmanson stál ve dveřích, přes červené hedvábné pyžamo kabát, a ječel svým trochu ženským hlasem: „Přesnost, Wasscrmane, přesnost!" Utíkali zpátky do redakce a zastavili tiskařský stroj, Wasserman byl vyděšený a zmatený. \ dine mi: uvolnili stul a tiskaři, jejichž práce byla přerušena, stáli a dívali se na něho. Věděl, že nedokáže napsat jediné slovo. Na to. aby se mu to v hlavě „uleželo", potřeboval vždycky celý týden. Místnost byla nasáklá kouřem a dusivým zápachem tiskařské barvy. Tiskaři mu připadali špinaví, nepra t cl šli .1 divocí. Zalmanson seděl naproti němu a nervózně bubnoval prsty na stůl, V tu chvíli Wasserman dokonale pochopil, jak se cítila jeho družina v obklíčené jeskyni. Zoufale si vzdychl. Brýle měl zamžené. Věděl, že zachránit ho může jen ZÁZRAK (viz). Tak se do jeho příběhů dostal Herotjon. Začalo to touto větou: „,Slyšte,' šepce Otto zděšeným svým druhům do ucha, jest to nářek nemluv- in -ir, či snad jakés robě ze vsi?1 " Zalmanson zlomyslně, tréhaze do jisté míry právem, poukázal na to, že když mohl Otto při prohlídce jeskyně přehlédnout dítě, mohl . 1.1111 skrývat i tunel vedoucí ven, ale na hádky nebyl Okamžik nato, když v ústi jeskyně se už blýskaly Ufeáky Turků, vzlétlo odtamtud nevelké hejno taje niti \. h bílých orlů a vyneslo malého arménského chlapce riuilcho kouzel vysoko nad hlavy užaslých Turků, takže ti kc s výkřiky „Alláh! Alláh!" vrhali na zem. Desátá i ipitola se setkala s tak živým ohlasem, že Zalmanson Wussermanovi o čtvrtinu zvýšil plat, třebaže výraz, který přitom v tváři měl, připravil Wassermana o všecku Milost Od toho dne už Herotjon Děti srdce nikdy neupustil a účastnil se všech jejich dobrodružství, Znal podivuhodná kouzla a uměl taky hrát na svou flétnu II n lodic, které „i těm nejpodlejším ničemům slzy do očí Uuiiély". kdy/ a Herotjon (a ani Wassennan) se výsměchu nebál. Měl cíl. který ho povznášel nad malicherné opovržení lidi (jako byl třeba Neigel). Zastavil se pod pouliční svítilnou a dlouho uvažoval. Svítilna vydávala mdlé,chorobně nažloutlé světlo a í lerotjon se sám sebe zlostné ptal, proč to světlo musi vidět právě tak jako ostatní. I v tomhle bylo pcw níženi, které mu najednou připadlo nesnesitelné. Dotkl se zmačkané papírové květiny v kapse a ohryzek se mu rychle pohyboval nahoru a dolů. Upřel oči na svítilnu a díval se na ni hrozně dlouho, dokud se ho nezmocnila závrať. Oči měl opuchlé a plné slz. Sousední ulici šla německá patrola a Herotjon couvl na setmělé schodište, iMlkml sc na svítilnu díval dál. Čtyři hodiny se odtamtud IV linul. V jednom okamžiku té podivné noci muzdřevě-nrlc mihy vypověděly službu a upadl na záda, ale divat w nepřestal. Před úsvitem se začala svítilna poddával, k I leroljonovi se z ni linuly tisice pylových zrnek voní-i i- h po pomerančích. Radostné je vdechoval. Ulici naplňovala pronikavá vůně, kterou si pamatoval z dětství rménii. Starého muže bolela hlava, kdesi uvnitř cítil i i.i in těžkých kladiv, ale byl příliš povznesen nad to, lilu si toho všímal. Podle Wassermana bylo úžasné, že od chvíle, kdy Herotjon překročil hranici neuvěřitelné-ho, všechno bylo najednou možné a jednoduché, dokon-tar svým způsobem i logické - kontroloval všech pěl i h smyslů a cítil, že požívá svého přirozeného práva, klcrc bylo lidem vzato. Wasserman ho přirovnal k vezni. Lni ý začne ze železa tyči své cely dělat úžasné sochy. i yž přejel Herotjon prsty po povrchu plotu, postaveného ze dřeva a kovu, slyšel ušima (či snad prsty?) nežnu mé zvuky, proměnlivé a melodické, které se navzájem proplétaly. Brzy se mohl plotu přestat dotýkat | uslyšel drsnost i jemnost obou materiálů a posléze i je-iii h hustotu a poréznost. Svět mu najednou začal před- i idat množství kaleidoskopických pokladů. Najednou mohl přisuzovat vůním rozl ičné chutě, mohl zastavit zvuky vpivLijíci dívky, když se vznášely kolem, na okamžik je |n mhou silou pohledu zbarvit do nachová, ouxáije jako roj pourých světlušek a nechat je dál zvučet a ztratit se, Nová mul; u n zaplnila celý jeho svět. Přestal si dělat starosti lídlem a obličej měl najednou špičatý jako obličej lišky. ily měl potrhané, ruce i nohy mu z nich vykukovaly. Ko-hmjdouci se SOUCITEM (viz) pokyvovali hlavou, ale on jejich soucit nepotřeboval. Byl šťasten. A pak se jednou v noci znenadání probudil na hromadí hadrů, která mu na jednom dvoře sloužila jako postel, ii / posledních sil se do\ lekl do ulice, kde viděl svítilnu. 466 467 Napadlo ho něco strašného. Zastavil se u zdi a díval se* Matné svetlo lampy dál ozařovalo nevelký kruh. Hero-tjon světlo nevidel - cítil jenom vůni pomerančová^ pylu vznášejícího se vzduchem. Uklidnil své nohy, roztřesené slabostí, a narovnal ramena, jak to vždycky dělal před obtížnou části vystoupení. Toto byla rozhodující zkouška - chtěl znovu zahlédnout světlo lampy. Všech* na jeho obrovská námaha nebyla k ničemu, pokud nedokáže vrátit i svou starou skutečnost péti smyslů. Dlouho sc nic nedělo a Herotjona zalil studený pot. Ale pak se k němu matné světlo svítilny vrátilo znova, jako světlomet záchranné lodi nořící se z mlhy, Teď věděl, že jeho válka skončila vítězně - mohl si „zvoliť1 svět, v němí žil, jako když někdo pro vlastní potěšení listuje ve velkém nabídkovém katalogu. Skoro úplné se vymanil z obvyklých pout smyslového vnímání. Červená barva mu patřila právem, tak jako vůně půdy, dotek kůry stromu, tóny harmoniky, kterou slyšel z jednoho okna, ěi chuť dešťových kapek. Byl. jak řekl Aharon Markus, někým, kdo „vzkřísil samozřejmé. Samoukem smyslů." A mohl být šťastný, kdyby to všechno neskončilo špatně. „Co skončilo špatně?" zarval Neigel, který posledních pár miniu poslouchal s jistým zájmem. „Válka/* vysvětlil Wasserman. „Válka to všechno pomíchala. Poslouchejte a posuďte sám." Herotjonovy první potíže začaly, když stará skutečnost, jak si ji pamatoval, začala být čím dál tíživější a nepochopitelnější. Jako by se taky začala přelévat do říše představ. Když šel po ulici, zdálo se mu, zeje tam méně lidi než obvykle Slyšel podivné řeči o lidech, kteří z ghetta mizeli kamsi, odkud nebylo návratu. Hcrotjon nevěřil vlastním uším. Myslel, že jeho nové nadám si z něho tropí žerty - lidské hlasy vykladily naprosto nelogické věci, zcela nesrovnatelné s tím sta J rým světem, který' znával. Mluvili o uzavřených komorách, z jejichž stropů se snáší podivná pára, která IfcaAdcho uvnitř zabije; jeden člověk, který' z takového Hp uprchl, stál na starém sudu od ryb na rohu ulice | \ vprávěl kolemjdoucím o tom, co se tam děje. Výpravčí o pecích, kde se za okamžik spálí stovky lidi. o po-jiujech, během kterých doktoři nakazili zdravé lidi nikovinou, prisahal, že viděl z člověka zaživa stahovat ,iby se z ní udělalo stínidlo na lampu. Řekl, že prý' lam přišli na to, jak lidi proměnit v mýdlo. Herotjon si pomyslel, že se mu nejspíš pokazil sluch, že jeho mozek /\ uky, které lidé vydávají, špatně překládá. Ale starosti m začal dělat i zrak když len muž pozvedl ruku ii přisahal, že každé slovo je pravda, Herotjon uviděl, že má na předloktí vytetovaná jakási čísla, jako by tam měl jelenou číselnou vyrážku. Herotjon utíkal, ale oči si nesl tíhou. Už strašné dlouho neviděl, co se děje kolem, a teď 1h i la podívaná přímo udeřila - lide. kieři /u.>tali v ghettu ii hladověli jako on, nabývali podivných tvaru: kůže jim ni ;ié modrala, nehty jim silily a podobaly se drápům, i lo měli opuchlé a obličeje jim tvrdly v masky. Hero-se díval a nevěřil vlastním očím: ženám začaly růst i obličeji i po těle vlasy. Některým lidem vyrážely i na očních víčkách a řasy měli tak dlouhé, že vypadaly jako i míla obrovských můr. Za to za všechno mohl hlad, i ic Herotjon lo nechápal. Byl osamělý, podezíravý li vyděšený. Jak v noci kráčel semiélými ulicemi ghetta, míhaly se mu před očima bájné bytosti - pestři mořští i ■ hici. drobni a okřídlení maličcí lesní skřítci, míhající Wř ve sporém světle. Popelky, čarodějnice, jednorožci, ^Biové i Petři Panové kolem něho spěchali po chodní-i leh. Byly to samozřejmé světélkující špendlíky, které nalezl a prodával jakýsi Žid v ghettu, aby lidem pomohl uchránit se vzájemných srážek v temných ulicích, li. Kitjonotom nic nevěděl. Maně cítil, že kdesi na světě ibjevil kouzelník větší než on a že právě tak jako on miu/ivá len nejjednodušší lidský materiál, jen s tím, že 468 469 jej podle strašného tajného receptu krizí v něco neuvěřitelně hrozného. Herotjon byl zděšen. Začal horečně listovat ve svém obrovském katalogu, ale nebyl si už jisl na které stránce je ta stará jednoduchá skutečnost, jak jí měl v paměti. Ploužil se liduprázdnými ulicemi, jako zázrakem se pokaždé zachránil před patrolami, Plakáty pronikavé křičely a naháněly mu strach. Pach poníženi, který vydávala žlutá záplata, povalující se v blátě, ho skoro dusil. ZačĺlI \/lvkat a \ duchu zanoioval nábožný žalm, který si pamatoval z dětství V tu chvíli zaslechl blížící se kroky policejní hlídky a s instinktem štvaného zvířete se schoval v jednom dvoře; v čele patroly si vykračoval menší postarší civilista, jistý Heinrich Lamberg z Kolína, povoláním voňavkář, Němci ho do ghetta přivezli, aby pomocí svého vyvinutého čichu vyhledával podzemní úkryty Židů. Odhaloval je podle slabé vůně! vaření, která z nich vycházela. Herotjon o Lom me nevěděl. Viděl mužika, jak si rázuje v čele patroly a krčí nos na všechny strany. Zastavil se před jedním domem, pozorně začichal rozšířeným chripím a krátce vykřikl, Patrola vyrazila dveře a zanedlouho se vojáci vrátili s nepočetnou rodinou-otcem, matkou a dvěma malými dětmi. Zastřelili je namístě. Patrola následovala voňav-káře s jeho citlivým nosem dál. Herotjon pochopil, že tohle znamená katastrofu: ani jeho přes všechno jeho nadáni nikdy nenapadlo, že by člověk mohl vyčenichat jiné lidi. Bylo mu jasné, že ten svůj starý svět už nikdy nenajde. Jeho odcizení bylo úplné. Ustrašeně vzlykal, jak tak kráčel pozpátku, jednu nohu nu chodníku a druhou na vozovce. Jeho slzy vydávaly nachový' světélkující třpyt a měly studenou kovovou chuť. Všechno se mu zhroutilo. Znovu byl tím vyděšeným malým chlapcem, který chce před pohromou utéct do pusté jeskyně na konci světa. A znovu, tak jako tenkrát, ho zachránil Otto Brig. vracející se pozdě v noci z marné a únavné obchůz- o židovském ghettu, kde hledal umělce, kteří „by se H|r1 mohli hodit", jak se vyjádři! Herotjon se mu s ul chren im vrhl kolem krku. Alespoň Otto se nezměnil. Ani 1.1 h padesát lei od jejich pi>sledního rozloučení a všechny i\ liruzy ve světě nemohly změnit někoho, jako byl i íiio. Oba se dlouho mlčky objímali a beze studu plakali. Hcroljon plaše ochutnal jazykem Ottovy slzy a radosti nlze! ještě víc - díky Bohu, byly slané. Právě takové, jaké i ii 111 slzy být. Tak se Herotjon vrátil k Dětem srdce, Otto lm ostatně podporoval dál, a když bylo opravdu těžko, plakal s ním. jak si to Herotjon přál, právě tak jako dovoloval Friedovi, aby užíval jeho modrých očí k tomu, Mhy v nich viděl Paulu a načerpal tak trochu sil. Kdyko-lo smrý Armén cítil, že se mu starý svět znovu hroutí pred očima, stačilo, když chvilku lizal ty slané slzy, a hned H uklidnil. Ottovi to nebylo nijak zvlášť zatěžko, protože livl z těch. kteří mají pláč vždycky na krajíčku. Win HUMOR Koncepce a zároveň povahová vlastnost, projevující se ,'ilinLi/ňovánim zábavné stránky různých jevů. 1. Podle Šimona Zalmansona, vydavatele Světylek^ ■ i > ii humor jen koncepci či povahovým rysem, ale jediným skutečným náboženstvím, „Kdybyste byl chudák Pánbůh," řek! Wassennanovi. když si povídali pozdě večer v redakci, „a chtěl byste zjevit svým věřícím všechny ty obrovské možnosti stvoření, všechny ty shody okolností, svety, rozpory, bohatství, pestrost, mnohoznačnost i klamy, klére v,i>c božské tvůrčí sily každým okamžikem do světa rozlévali, a kdyby>te chtěl řekněme hýl uctíván, jak se na božstvo sluší, tedy bez zbytečné sentimentality a podlézavých hymnů, ale zato s jasnou 470 471 hlavou, jaký způsob byste si vybral, co?" Zalmanson (který byl mimochodem zbloudilý syn velkého rabína) se k dotvrzení svého názoru dovolával dokonce i Bertol-ta Breehta, který humor definoval jako zapřísáhlého nepřítele citu. Zalmanson říkal, že humor je jediný způsoh, jak pochopit Boha a Jeho stvoření ve všech jeho podivnostech a rozporech a jak ho dál radostně uctívat. Zal-mansonův Bůh podle něho na každém kroku trousi drobná milosrdenství božské dobré vůle. „Určité si vzpomínáte, Anšeli, co nás vítalo u vchodu do Svatyně nejsvětější, do té plynové komůrky?" Wasserman si vzpomíná velice dobře - Němci přivezli oponu z jedné varšavské synagogy a zakryti ji chodbu a velnul u do plynových komor, Tak tomu ostatně bylo i u vchodu do plynových komor v Treblince. Na oponě bylo napsáno „Toto jest brána Páně, spravedliví ji vejdou," a tady se dal Zalmanson do smíchu a tím smíchem umřel, když pochopil, že dokonce i takový „suchar" jako Wasserman má své humorné stránky. Smich sám byl podle něho spontánním rituálem jeho náboženství. „Pokaždé když se směju," říkával, „moje božstvo, které arci neexistuje, ví, že jsem k němu na chvilku přilnul, ze jsem ho na okamžik dokonale pochopil. Protože dobrý Bůh, Was-sermánku, stvořil svůj svět z nicoty. Na světě byl jen chaos a jen z toho chaosu si mohl vzít příklad i stavební materiál . No, co vy na lojako Hylican'.>" Podle Zalmansona jsou ženy dojemným primitivním uctíváním tohoto Boha. „Vždyťco jinéhoje koneckonců žert než jakési podivné, mrzaéíci stvořeni? Představte si člověka, který stoji na rohu ulice a jen tak vypráví příteli historku, kterou si vymyslel, jen aby ho pobavil. Nezazpívá mu přece nějakou operní árii nebo mu nezahraje na ganmošku. Ale vtip, ten mu řekne! A když se někdy sejde pár přátel, samí vážní lidé, tak si vyprávějí vtipy celý večer!" Podle Zalmansona jsou vtipy „lžižaltáři modloslužebníků'*. Ne že by je snad bral na lehkou váhu. Bůh! Podle něho maji \ sobě vtipálci naopak skutečné louhy, cosi tuší, ,^)enže jejich nástroje jsou ubohé, béda. vskutku žalostné!" A to proto, že „většina lidi ne-■ it.i v úboč dar skutečného, pronikavého humoru, ale dokážou nanejvýš jen odříkávat své ubohé modlitby, .....dlitby z druhé či třetí ruky, aniž přitom cítí skutečné pus znesení..." Wassennanova poznámka obrací pozor- i redakce k Zalmansonovu smíchu - je to smích žen-iký. kvičivý. smích, který vyvolává postranní myšlenky, |iv potvrzuj i jeho zmatenou teorii ještě víc většina lidí Miiéie zcela jiným hlasem než lim. kterého použiva k mluvení. Jako by sc k smíchu přidávaly - dává s> pla-i liým úsměvem na uváženou Wasserman - odstíny hla-III, které jsou vlastni jen jemu a které nemohou být Utivány... nu řekneme... „k světským účelům". 2, Kazikúv humor Kazik měl podle Otty BRIGA (viz) svérázný smysl l>i 11 humor. Byla to vlastně jakási bolestná ironie, prame-iini / jeho schopnosti zároveň hluboce prožívat proces ;tu i úpadku, a kdykoliv některý z UMELCU (viz) jeho okolí mluvil o svých nadějích do vzdálenější či dokonce blízké budoucnosti nebo užíval slov „naděje", ..... . „zlepšení", „vítězství", „MODLITBA" (viz), „ideál", „víra" atd. nebo když umělci prožívali pocit ublíženi a jednoty, když pocit CIZOTY (viz) na okamžik Kculábl a vytvořilo se zdáni vzájemnosti a útěchy - v takových chvílích Kazik vydával krátké, nucené výbuchy miiicIhi, které naprosto nebyl s to ovládnout - byl to létnéř fyzický reflex, právě tak nepotlačitelný jako sykot lim ke pánve pod proudem studené vody. Tenhte násilný »mlch K.azika netěšil, vlastně ani nechápal, proč jej yy-ilavájen vnímal výraz bolesti, žalu a poníženi, který se umělcům objevoval v obličeji, sotva jej uslyšeli. Redak-,, | n uoupiia na to, že tuto Kazikovu vlastnost bude 472 473 nazýval „humor", teprve pote, co ji tak nanejvýš ušlechtile a velkoryse nazval Otto Brig. Je třeba říci. že v Ka-zikově životě bylo několik málo okamžiků, kdy tato jeho podivná vlastnost částečné zmizela. Bylo to tenkrát, I když se i on sám stal UMFLCFM (viz), Viz též MALÍŔ. HACHLATA Rozhodnutí Posouzeni něčeho a stanovení řešení na základe prozkoumání a zvážení okolnosti. V návaznosti na jejich debatu na téma ZODPOVĚDNOST (viz) a VOLBA (viz) se dal Wasserman slyšet, že se Neigel nesmi spokojit se svou původní volbou, kterou učinil před deseti lety, když vstupoval do SS, Aby mohl v přítomnosti vykonat jisté činy, jejichž charakter Wasserman taktně blíže neurčil, rozhodl se „pozastavil činnost svého svědomí a poslat je dočasně na dovolenou". Ne. Podle W'assermana je každý člověk povinen obnovovat mravní platnost svých rozhodnutí tak dlouho, dokud se jimi řídí. Jak říká. „žádné rozhodnuti, llerr Neigel, není trvale plamě, a pokud jste vskutku čestný muž, čemuž vaše slova dosud nasvědčují, je vaší povinnosti potvrzovat své rozhodnuti každý den znovu, pokaždé když ve svém lágru zabijete dalšího člověka, Věru, pane, musíte své rozhodnutí vyjádřit pokaždé znovu novými, čerstvými slovy, abyste slyšel, zdali vaše původní přání, váš hlas i podstata vás samého \ těch nových slovech zaznivají." Na což ostatně Neigel odpovědět: „To by ses divil, Wasscrmane, Tohle mé neleká. Naopak, mně se to libí. Myslím, že ten tvůj nápad při jmu za svůj." Wasserman: „Den co den, Herr Neigel. A pokaždé když \ y mřel i te ze své pistole, abyste zabil lidskou bytost. Pětadvacetkrát, když tu zabijete dvacet pět vězňů. Jedno rozhodnuti za druhým. Vydržíte to? Můžete si to slíbit, I lerr Neigel?" A Němec na to: „Nechápu, proč s tím tnhk naděláš, Už jsem ti přece řekl. že na tom nic není. i i im to posílí mou viru v Říši a můj úkol. Svou práci fádně tnlvedu. jak to řekl nás Vůdce, mit Einsatzfreudig-Htit.s radosti." Viz též VZPOURA HITLFR, ADOLF (IHK9- 1945 > Německy vůdce. Přímo zodpovědný za světovou válku, nepřímo napomohl lásce mezi Paulou a Friedem. Po celá ta léta, co byl Fried hlavním veterinářem v zoologické zahradě, miloval mléky a beznadějné - jako po •. i\ hny ty desítky let, které uplynuly od slavných dnů Děti srdce Paulu Brigovou. Paula, která řídila admini-fttrativu zoologické zahrady, pečovala o svého bratra i Mi u. a že měla dobré srdce, nezanedbávala ani opuštěného Frieda. V roce 1931 prodal Fried svůj nádherný byt v jedné ze čtvrti varšavských boháčů, který mu k ničemu nebyl, a přestěhoval se do zoologické zahrady do ma-Irlm domku se šestiúhelníkovým půdorysem vedle odděleni plazů. Každý večer chodíval do Ottová a Paulina domku vedle brány zoologické zahrady, kde všichni tři upolcčné večeřeli, hráli šachy, kouřili a plánovali si práci iui následuj íci den. Jejich životy mohly takto pokračovat, kdyby nebylo došlo k jistým mimořádným událostem, Itdyty... (Otto:) „Hitler Paulu těmi svými rasovými zákony tak nerozzuřil, ano, Paulu, která se jaktěživa nezajímala o politiku. Měli jsme ten den čirou náhodou 474 475 pustené rádio, a ona slyšela ten ohavný výčet norimberských zákonu; bylo poledne, byli jsme sami doma a ona hned vyskočila, jako hv r byl bodl, a řekla, že uium okamžitě do mesta, a prý Já myslím na Frieda, ano, na neho, jak ho to ponížení zlomí*. Vzala si z našeho prasátka všechny peníze, které jsme si zlotý ke zlotému ukládali po celá ta léta, pořád mluvila sama se sebou, .Svinstvo!' povídala a ještě ,Co si vůbec myslí, ti Němčouři všiví, vždyť oni urážejí lidi, tohle by se mohlo lidi strašné dotknout!' A byla ta tam, ani se nerozloučila, plná vzteku a zmatku, odjela tramvají do těch nejhonos-nějších krámů v Potockého ulici, kde celé dvě hodiny -cink! cink! - utrácela peníze tak jako nikdy předtím." Paula: „Koupila jsem si krásné šaty z té látky, co se jíl u nás ve vsi říkalo koronka, a hezounký brokátový klobouček velice jasné barvy, se závoj íčkem pres čelo a uši, bože, maji ale ty pařížské švadleny nápady, jen si to představte, a takovou věc, říká se tomu pláštěnka, nosí se to přes ramena, brokátovou ,entré\ jak říkala paní prodavačka, a taky s prominutím nějaké prádlo z pravého anglického umělého hedvábí! A k tomu ještě francouzské mýdlo, parížskou kolínskou vodu a příjemně vonicí krepdešín, co vám mé to stálo, mama droga1. A pak jsem večer přišla domu. vydrhla jsem ze sebe ty pachy zoologické zahrady, co mi za všechna ta léta zalezly pod kůži, oblékla jsem si ty nové šaty a tu pláštěnku, drobet jsem si nalakovala nehty a nalíčila tváře, vlasy jsem si česala dobrou hodinu, než jsem je rozčesala, měla jsem totiž vlasy až po pás, pane. Ostříhali mé jen jedinkrát v životě, za té epidemie tyfu ve dvaadvacátém! No a pak jsem sešla k rybníčku s volavkami, protože v celé zoo nebylo zrcadlo, a v té vodě jsem viděla, jak jsem krásná, možná jsem vypadala drobet legračně, když jsem byla tak vystrojená, ale rozhodně jsem vypadala žensky, i když jsem to neměla už nějakých dvacet let. a šla jsem se s Ottou jen rozloučit, protože jemu jsem určitě nemusela nic vysvětli u ,u, hned všechno pochopil." Otto: „Vydala se na cestu l nu té své svatební cestě míjela všecky klece v uličce Věčného mládí, a zvířata se na ni koukala tak. že jsem linul, aby sejí nezačala smát, jenže na ně byl tenkrát vělši spoleh než na jiné, které tady nechci jmenovat, H hylo na nich vidět, že chápou, co se to děje." Fried: „To jen já pitomec nic nepochopil, a když jsem ji otevřel dveře, úplné mé zmátla ta maškaráda a všecky ty její voňavky..." Tady Wasserman nabízí přijatelné vy-ivéllcní, že doktorovi bylo tak trochu lito nastrojené Jeny, která i tak, přes všechny ty ženské vylepšovaci prostředky, nebyla dooprav dy krásná - vypadala na svá létu a nace a nohy měla drsné a poškrábané, jen oči jí modře zářily f'ricd sc zmatené a tak trochu pokřiveně usmál, protože dost dobře nechápal či se možná neodvazoval doufat, že jeho nešťastná láska byla konečně opě-lována a že jeho samota brzy skonči. Wasserman: „Pravé tuk, jako nám někdy připadne zatěžko rozloučit k i s dávnými zklamáními a neúspěchem, kterým jsme uvykli, vždyť je známo, že i len pes uvykne blechám na ivém hřbetě." Paula Friedovi neponechala čas na to, aby ne vzpamatoval. Stoupla si na špičky a dychtivě ho políbila nu ústa. Jenomže jeho polekaná ústa. ústa uvyklá ponížení dlouhé vyprahlosti, ucukla stranou a doktor tfcitil její lehký, živý úsměv, jak se chvěje v záhybech jeho krku jako kapka vody na skalnaté půdě. ale vzápětí ti bez zbytečných slov padli do náruče s vášní, která lak dlouho čekala. Wasserman: „A starý' doktor našel radost a dovolte mi říci, Herr Neigel, že jen při takovýchto příležitostech smime slova radost užívat - ježto všecky jeho city a dokonce s prominutím i jeho chtíč se «i la mnohá léta jeho osamocenosti uchovaly daleko od nu ici ruky času, a potom, inu, však chápete, se ti staří spolu přitulem milovali, jeho levá ruka pod její hlavou. 476 477 jeho pravá paže ji objímala h oba byli napůl mŕtvi tou růzeehvívajíeí divokostí, která je málem zbavila žití." Paula: „A pak mu já blázen s tou mou pusou ukecanou musela říct o tom svinstvu, co o nem mluvili v rádiu, a Fried napred nechápal, proč o tom najednou mluvím zrovna teď a co to má co společného s námi, jaktěživ přece nepomyslel nato, že on je Žid a já Polka, vždycky říkával, já jsem Polák Friedova vyznání (to bylo takové jeho úsloví), a když konečné pochopil, proč to říkám, Je/usmarjál zbledl vám jako stěna, já hloupá napřed myslela, že se dopálil kvůli tomu svinstvu, ale pak jsem pochopila, že se cítil ponížený, že jsem k němu nepřišla z LÁSKY (viz), ale z politických důvodů, jak se říkát ano, můj Friedeček se vždycky rozčilil kvůli nesprávným věcem, a já, no samozřejmě, mě se to hrozné dotklo, protože podle mě se takhle s dámou nezachází, a tak jsem se zvedla, že odejdu a už se tam neukážu, jenže pak,.." Fried:, Jenže pak, no, najednou jsem uviděl tu krvavou skvrnu na prostěradle, ano, a pak, no, myslím, že dál už je to jasné." Pozn. redakce: Neigel samozřejmé žádal Wasser-mana, aby z příběhu vypustil všechny zmínky o Vůdci a o norimberských zákonech. Wasserman to rozhodně odmítl. Následovala ostrá výměna názorů, Viz též PAST. fllTSKTiri HIT'ABDUT Sebevražda Násilný ěin, kterého se člověk dopustí vůči svému tělu s úmyslem usmrtil se. I. Jednou večer, když Wasserman Neiglovt dovyprávěl další příhody Dětí srdce, žádal ho, jak měl ve zvyku. n ,.iihii lek, pane". Toho večera mezi nimi vlivem pfibélui došlo k jistému sblížení. Neigel byl otřesen ii n/námil Wassermanovi, že ho rozhodně nezastreli, I en večer se ostatně choval divně — s nesmírným zájmem naslouchal příběhu, pochechtával se a dokončena i m i .lušných místech hlasitě křičel, chvílemi až příliš hla-Ivychutnával vzrušující líčení, velkodušně přispíval imunními drobnostmi z vlastního života, byl to zkrátka ideální posluchač. Je zcela možné, že k jeho uvolnění l'u.|>éla nova láhev sedmaosmdesáliprocentního alkoholu na jeho stole, teď už plná jen z jedné treimy, a snad lomu napomohl i nový dopis z Mnichova v modré obálce, nebo to mohlo mít docela jinou příčinu, především ty mule černější náznaky z Berlina, podle nichž příslušni thniiclé schválili Neiglovu vlasteneckou žádost o zasláni dalšího zplynovaeího zařízení do tábora, takže už příští týden budou k táboru směřovat desetitisíce Židů nad pů-vodné stanovenou kvótu a vlaky budou přijíždět v noci a to všechno proto, že v Berlíně si byli jisti, že muž jako Neigel to dokáže, a už pro něho taky chystali „menší dárek" za jeho služby Říši a Vůdci. Je ovšem také mož-n že Neigel byl v dobrém rozmaru ze všech těchto důvodů a své rozpoložení si nechtěl pokazit lim, že Was-Ntrmana střelí do hlavy. Žid však naléhal, takže došlo ke kratší hádce, během níž Neigel rychle ztratil dobrou ná-liidu. Obličej mu zpopclavěl. jen špička nosu mu hrozné tfcrvenala, jako kdyby byl opilý. Během hádky Němec Hkutcčné spořádal tři sklenky sedm aosmdesáli procentního alkoholu, z nichž tu třetí pozvedal rukou už trochu nepstou a jeho pohled zcela ztratil svou sílu a pohrdání překypující sebejistotou a objevilo se v něm cosi, co by *c člověk mohl odvážil nazvat děsem. Zničehonic vy-ukočil. vytáhl svůj revolver a beze slova jej s hlavni na-nnieiiou na sebe podal Wassermanovi. „Tu máš revolver!" vykřikl chraptivé. „Dělej si s nim, co chceš, 47S 479 Já už na tohle všechno nemám sílu, Dělej si, co chceš,** Pak se zase posadil, náhle se rázně rozhodl, otočil židli tak, že se ocitl k Wassermanovi zády, a cizím hlasem prohlásil: „Ani se na tebe nebudu dívat, Namiř a zmáčkni spoušť. Ale rychle, prosím tě." Wasserman, Žid, ktefjj jaktěživ nedržel zbraň v ruce, téhle jedinečné příležitosti nevyužil. Nestrelil Němce do zátylku, přestože pod i s n;i, tak trochu skrčená poloha Neiglova těla jako by k takové ráně vybízela, ani se ho nezmocnil jako rukojmí, aby dostal do lágru Reichstuhrera Himmlera a zabil i jeho. nevyběhl ven, nepostřílel stráže a nevyvolal všeobecnou vzpouru vězňů. Nie z těchhle jednoduchých, samozřejmých věcí ho nenapadlo. Chviličku zbraň držel u via niho spánku, ale kolena se mu klepala tak, že málem padl na zem. Nevystřelil, Položil revolver na smi a zdvořile si odkašlal. Teprve po chvíli Ncigel židli otočil - vypadal jako mrtvola. Teď se ukázalo, že po celou tu dobu bůhvíproč svíral v ruce modrou obálku. Byla pomačkaná a vlhká, jak se ji dotýkal. „Jsi zbabělec," řekl. „Škoda. Skoda." Ale Wasserman si v duchu řekl: „Moudrý pochopí, že jsem ho nechtěl zástřelu ieu jednou, a, hotovo. Nei-glovi jsem chystal jiný osud, a krom toho. Šlejmele, jsem já snad člověk, který zkazí příběh zrovna v nejlepšim?** 2. Krakova sebevražda: viz KAZIKOVA SMRT. -n niann ,rrn:ann H1TBAGRUT, TARDHMAT HA-Spánek dospíváni Celé Kazí kovo dětství uplynulo ve znamení jeho živé, energické a trochu divoké povahy (viz DĚTSTVÍ), což vyčerpávalo Frieda, který ho věčně honil po domě, V 02.45 hod. ráno se doktor najednou dočkal několika minut ticha, ne však odpočinku, když Kazik dosáhl věku pnliližně šestnácti a půl roku a zničehonic, jak utíkal i hudbou a rty vydával mimořádně hlasité zvuky, které I ned v duchu nazýval „zcela barbarskými", rázem zanechal své klukovské honičky, jeho pohyby zmalátněly n {\ ned:) „Nu. byl jsem si jist, že je to tady. Kaput." '. matném světle lampy se doktorovi zdálo, že po celém i hl.ipcově těle vidí stříbrné záblesky. Když si nasadil bi > le, zjistil, že jsou to jemná, zpola průsvitná vlákna. Upevněná křížem krážem ke Kazikovu tělu. Aharon Miiikus se domníval, že to jsou „ojedinělé fyzické pro-tovy komplexních jevů spojených s dospíváním," ale I ned byl přesvědčen, že „Kdepak, to už začíná hnít." Ke kvému velikému úžasu však vzápětí shledal, že se dítě uvnitř obrovských vláken jen „zakuklilo" jako velikán-*ký motýl, že Friedovi přímo před očima Kazika zcela uvládly mocné, zaslepené žlázy dospíváni, společné Vilem, a že se z těch vláken zakrátko vynoří jako po VÄcch stránkách dospělý jedinec. Doktorovi to přišlo lilii, protože pro něho bylo dětství vždy obdobím výlučnosti a inspirace - takové bylo jeho vlastní dětství - na luzdil od dospělosti, která v jeho očích člověka irIsuzů-v.iln k ponižující konformitě. Dokonce i vnější tělesné pii/naky hrubnouď kůže. ochlupení, utužováni kosti, llcpě sílící pohlavní pud - mu připadaly jako tyče cely, v niž dospělý dítě vězni. Ale jak tak pozoroval spícího h Lipce, zmocnilo se Krieda také dojetí, protože poprvé /a ten večer a možná za celý svůj život pocítil úctu k mo-Iwlnému proudu života, který se zmocnil tohoto pokoje, Ink blízko Frieda, a patrně to byly i první okamžiky ve II ledově životě, kdy se Fried nacházel v čase tak, jak pudle Wassermana - „se jedině sluší dlít v proudu praotce i 11." v té lidské návaznosti, kde má člověk určeno místo „mezi svými rodiči a vlastním potomstvem", A Fried si udiveni pomyslel, ze to, čemu vždycky věřil, totiž že utec synovi život velkomyslně daruje, bylo zcela mylné. 480 481 že otec dítě strašně potřebuje, protože jen dítě může dospělého zachránit z jeho vězení a připomenout mu zapomenuté. Kried; „To je všechno hezké, jistě, ale podstatné bylo, že během těch minul, co spal. hyl Kazik mimo ca* Snad čtvrt hodiny vůbec nepovyrostl. a byly to take jediné chvíle od té doby. co ke mně přišel, kdy jsem se mohl na okamžik zamyslet nad tím. co se stalo a co se ještě stane, jenže pak se probudil, tak strašné rychle se probudil..." Kazik procitl. Malátnými pohyby roztrhal ta zvláštní vlákna a ta byla rázem pryč. Jeho ojedinělý spánek dospíváni skončil po třinácti minutách a on znovu stanul v „řece času". Byl zmatený a trochu podrážděný. Jc třeba říci. že přesto, že proces jeho fyzického dospíváni teď byl pomalu ukončen, hlava mu pořád ještě nesahala k sedátku židle. Do poslední vteřiny života zůstal kojencem - na těle mokrá plena, bříško vystupující dopředu a zadeček dozadu. Obličej měl ale tvrdý výraz a byl poznamenán úzkostí, zmatkem a divokou a jemu nepochopitelnou touhou. Kazik: „Kdo-jsem-kdo-jsem-kdo. ." Viz též VOLBA; GINZBURG, HJA. SF.1dman. VIAI KIEL Životopisec. Jeden z UMĚLCŮ (viz), které Otto začal shromažďovat z varšavského ghetta od prosince 1939 (viz NÁVRAT DĚTÍ SRDCE). Badatel, který si udělal jisté jméno prvními dvěma dokončenými svazky zevrubného životopisu Alexandra Makedonskcho. Starší, napohled citlivý muž, šmajdajicť ve starých botách, které mu dal Ono. s sebou všude nosil starou koženou brašnu, silné páchnoucí shnilým ovocem, v niž přechovával svou poslední práci. Hlavní procesy a události, které vedly k sebevraždě hodináře I tu ta Melinského z Karmelitské ulice, dílo. které ho podle Wassermana „ničilo celých devět let a bylo jeho ililoubou i neštěstím"". Wasserman se /miiiuje o jednom rozpačitém setkáni Frieda a Pauly se Seidmanem jed- ......vc tři hodiny ráno klepal životopisec u dveří domku ĺ 111 dvou. aby s veškerou svou dětskou, jemnou důraz-HPití protestoval proti tomu, co doktor den předtím říkal před kleci s papoušky Ottovi. Malkiel Seidman pracoval pnhliž a moc dobře slyšel, jak doktor na Ottu křičí, že hikhle už zoo nemohou dál vést. protože Otto tráví celé dny v židovském ghettu a přivádí odtamtud jako dělníky i n de odpad, tyhle podivíny, blázny, primitivní barbary, kteří ani nehnou prstem, aby Friedovi pomohli. Fried: „Inu, jak už to tak s blázny bývá, byli všichni tak za-imřeni sami na sebe, tak strašné sobečtí, že si sotva ioden druhého všímali! Každý z nich se zabýval jen tím, mu právě vrtalo v hlavě, svým uměním, jak tomu rikul Otto, haha! A samozřejmě nedělali nic, aby si za-knižili to jídlo, které jim tu Otto zadamto dává, i když »c zase musí nechat, že toho tak moc nesnědli, že vlastně liť|cdh skoro nic Chána Citrinová jedla jen ovoce. I......i/c na maso se nemohla ani podívat, Markus si bez- ink jaktěživ nevzpomněl, že musí jíst. chudáku Ginzbur-govi po tom výslechu na gestapu už nezbyly žádné řuhy, to jen Munin, ten maniak, ten barbar, ten toho ŕlillal za ně za všechny! Protože prý potřeboval sílu, lak lo ten smilník vždycky říkal. No a ten malý, vy-Hpcný, Seidman, ten pořád jedl akorát jídlo pro /■■ ířa-u se kterými ten den zrovna pracoval, dokonce l zrní a tak. Ne, moc toho u nás nesnědli, ale pomoct mim niky nemohli, a to jejich chování -mójBoie\ Ho-Itivn zvířata, vážně! To i zvířata jsou lepši!" A tak tedy ■ i mlý životopisec přišel k Friedovi protestovat proti označeni „primitivní barbaři". Probudil ty dva ze spánku a pěkné dlouho unavoval Frieda {který vzteky šílel) a Paulu 4n: 4S3 (celou ohromenou) lícením vlastního životního pnbéhiM Před lety prý dospěl k závěru, že jeho povinností jako životopisec i člověka je napsat obsáhlý a věrný životom] obyčejného člověka. Člověka, který nikdy nepros lul v žádné oblasti veřejné činnosti a neproslavil se ani jinak. Od chvíle, co ho ten nápad zaujal, na něj nedokázal přestat myslet - byl přesvědčen, že takový životopis by byl přinejmenším právě tak hodnotný a důležitý jako ten, který napsal o Alexandru Makedonském a jenž mu zjednal jistou vážnost mezi historiky a znalci. Seidman: „Ach, panie Fried, dva tlusté svazky jsem o tom Make* donci napsal, zpočátku jsem to shledával nanejvýš zajímavým! Prostě úžasným! Ale dopsal jsem to velice znuděn! Hrozné znuděn! To proto, že tenhle Alexandr, který' vytrhával hory, přesidloval národy a posílal svá vojska přes půlku zeměkoule, se pro mne stal něčím jako přírodní silou, bouří nebo zemětřesením, a j a ho měl dost. Ano, občas, když jsem o něm psal, tedy o Alexandrovi, jsem tak uvažoval, co by byl asi udělal se mnou ú s takovými jako já, kdyby na nás byl narazil. . Chápete? Něco takového mě napadat nemělo... Já, já byl vědec, přednášel jsem na univerzitě, ale před tím, co se dělo na světě, totiž mimo tu věž ze slonoviny, jsem nemohl zavírat oči! Ano. Tenhle Alexandr mě začal doopravdy děsit! Tak. že jsem už nemohl sednout a napsat svazek třetí a poslední! A řekl jsem si, že ze života toho Makedonce si přece člověk jako já nemůže vzít ponaučení... Snad jeden člověk za generaci, dejme tomu takový Hitler, ten ano Ten určité! Fuj! Pardon. Ale já chtěl přece psát pro male lidi jako já nebo vy, pro lidi vystrašené jako já Chápete, panie Fried (Pozn. redakce: Seidman podobně jako několik dalších umělců v zoo měl Frieda za polského kresťana.), k tomu, aby člověk dokázal napsat věrný životopis jiného člověka, musí vynaložit strašné, přímo tragické úsilí. Je to skoro nemožné, ano. vždyť vlusine ve skutečnosti nikoho neznáme. Jeden pro dru-Mio jsme naprostí cizinci (viz CIZOTA). Kazdy člověk jo lakově království samo pro sebe. opevněná tvrz sc \ \ m vlastním Bohem, vlastním ďáblem a tisícem skry-iyth tajemství, která se i jí samotné odhaluji jen pozvolna. Jsme všichni endemičií, smím-li si vypůjčit odborný i min z oboru váženého pana Frieda. Jako kdyby v každém / nás existoval jedinečný živočich a podobnost navi nami byla než optický klam, loužebné přání, plod zoufalství a samoty.., Ten Makedonec je rozhodně zají-mnvý, ale hodinář Lajzcr Melínski je taky úžasný! Věřte mil (Fried užasle listoval potrhanými, zaprášenými strán-k.inu Seidmanovy studie, psané nečitelným, ošklivým mkopisem, a četl názvy hlavních kapitol: ,3oj s bratrem < vi-Hiršem o Iwdiny, dědictví po nebožtíku otci", „Laj-urův stesk po vzorku na tapetách v ložnici jeho nebožky n nitky*', „Mírnost Sary-Bejly1", „Tajná diplomacie Avra-lu na Pesacha ,Lublinského\ který je chtěl smířit, avšak byl shledán intrikánem", „Lajzrovy naděje, že se stane ipolečnikem svého jediného přítele, Meyersona, v ob-ľtiodu .s latkami, a nemoc Sary-Bejly. která ho stála viechny úspory'1.) „Ach, jsme všichni tak osaměli" mluvil dál Malkiel Seidman k Paule, jejíž oči byly kulaté a velké a která se na něj usmívala, jako kdyby byl páže-i. m, které vylétlo z jejího snu. „A uvědomil jsem si, že .....i velký rozdíl mezi námahou, kterou musím vynaložil na to, abych se ocitl v kuzi toho Makedonce, nebo ^ kuži toho Varšavana... protože důležité je vykrást se přes hranici, a nejen přes hranici jejich, ale taky přes ivuu vlastní se musím vykrást, musím napřed utéct před šelmu samým, když mám vklouznout do nich! Tyhle sušenky s cibulí jsou výtečné, když dovolíte, okusil bych h sic jednu... hmmm! Skvělé! Kéž bych tak mohl poskyt- I m lakové potěšeni já - a... na-na-šim chu-chudým! Koleni nás přece žiji milióny lidí, a tak jsem si řekl, že přece 4S4 485 není možně, aby to takhle Sto dál a abychom souhlasili s tím. že kromě sebe nepoznáme jediného člověka! Musíme ho znát zevnitř! Ucítit na jediný krátký tajemný okamžik jeho puls hluboko uvnitř sebe. Ovšem, občas si představujeme, že toho či onoho známe, vždycky jsem sl třeba představoval, že znám svou ženu a že ji rozumím, ale později jsem se o ni dozvěděl něco jiného... Vidíte? Já mluvím, a vám se už klíží oči, protože když já začnu mluvit! Nu. jistě to chápete, mlčím už léta, už celé Iři roky! Od té doby, co si můj milý Lajzer vzal život a nechal mě m bez jakéhokoliv cíle, zabil se uprostřed pi.snô svého žalostného života, selhaly mu síly, a mně pochopitelně taky. Ach ano, to se stalo před třemi lety, když se svět začal třást strachy,,. Ach, zapomněl jsem vám říct, že v té době jsem už své nadání dovedl k takové dokonalosti, že jsem mohl jen stěží říct. jestli ovládám já je nebo ono mne, má touha byla upnuta jen k němu... Chápete, během těch let, co jsem sledoval Lajzra den za dnem a hodinu za hodinou, jsem v sobě vyvinul obrovské, vyšší síly, síly osudu, soužití s druhými. A on, dobrá duše, jaktěživ nic nenamítal, jaktěživ mě nesh< ze schodů! Naopak. Chápal to dobře, dobře viděl, že h( potřebuji... Chápete? V té době to už se mnou začalo jíl z kopce, ano, z univerzity mě jako nežádoucí element vyhodili už v pětatřicátém, žena mí utekla s jedním lumpem, a mé děti, má vlastní krev, se za mne začaly stydět, protože jsem příliš nehleděl na toaletu! Takhle mi to řekly! Mé vlastni děti, o kterých jsem si myslel, že jc znám! Kde jsem to přestal? A on, tedy Lajzer. byl chytrý, určitě chytřejší než já. já se ho přece snažil poznat, a on mi zatím nahlédl do duše a viděl všecko, co v ni je. a snad proto mé nechal, abych za ním celé dny chodil, a ochotně mi vyprávěl všechno, co ho potkalo, dokonce se mi svěřoval i s rodinnými záležitostmi, ano, nebýt jeho dobroty a dobroty chudáka jeho ženy Sary-Bejly, vit by se mi práce takhle dařila... Lidé se mu smáli, i ii v má stín, Mrňous a Habán nám říkali, a taky Jeden ||kn druhý'... ale on to chápal a dovolil mi, abyeh po-kin< oval. protože co já chtěl?" vykřikl znenadání malič-i niA-ileiw mužik a teatrálně zamával droboučkýma i 1 I yma rukama, „Chtěl jsem snad někomu ublížit? i hiěl jsem někoho rozzlobit? Ach, všechno, co jsem ikM.il, jsem dělal z lásky, Z touhy znát člověka, který přebývá vnr mne, který si chodí mimo moji kůži. Znát, >■ li mát! Roztrhnout tuhle obálku, tenounkou obálku kůže. do které se skládají všecky naše dopisy, která nás ml sebe navzájem dělí a která je silnější oceli! Silnější necli! Ajá se v niftápím celý život, či spíš trápil jsem se, prutoíe teď už jsem nad ni zvítězil! Na hlavu jsem ji I i izil! A neptejte se mě, jak! Ne, neptejte se, protože já h .un nevím - něco ve mně prasklo, něco se utrhlo jako I i dlik od košile, prásk, a hotovo! A já mohl najednou dělat, co se mi zachtělo! A vite, kdy se to stalo?" (Fried Puula s pootevřenými ústy zavrtěli hlavou.) „Tak já vám to řeknu, abyste se taky mohli radovali Stalo se to i im m \ noci, když mi Lajzer vyprávěl o knihovně V domě jeho otce, Ano, ták to bylo. Vyleštěná knihovna » dvojími skleněnými dveřmi, kde měli všecko stříbro i nemilovanější knihy jeho nebožtíka otce. Takovým- II skříním u nás říkáme .serwantka'. paní, a mohou být vyzdobeny tapetami s takovými barevnými a hrrrozně luvounkými proužky s takovými malinkými mosaznými připínáčky, vite? A v téhle knihovně jsme ukládali Vlečko své stříbro, v dolním fochu bylo všechno možné i- p i ■ itstvo, jako třeba šátky, které vyšívala maminka (Minkovi jako nevěsta, víte, takové ty plátěné šátky vytít .UK- sytě zeleným hedvábím, lemované růžemi a pou-pAtky, lístky, že by člověk řekl, že jsou živé!" (Fried se mji Sťidmana užasle dívá, skoro ho ani neposlouchá, jen M Mtuži rozpomenout, koho mu v posledních chvílích 4K6 487 Seidmanovy pohyby pripomínaj i, plavné, okouzlující pohyby, měkké úsměvy, plné odpuštění, co to má být?) „Cože? Co jsem to říkal? Promiňte! Na okamžik jsem zapomněl. Tak tedy když mi Lajzer vyprávěl o té knihovně, najednou jsem cítil, že to já sám jsem Lajzer, Lajzer se vším všudy, že znám každé jeho tajemství a všechny jeho stesky a že vím, že každou chvíli pozvedne ruku a přejede si jí po nehybném obličeji, všecko všecičko! Já vám byl po několik měsíců úplně jako on, totiž Lajzer. a cím dál jsem k němu lnul, až jsem s tím už nemohl přestat, už to nebylo v mé moci! Připadalo mi, že jsem Lajzer. Že jsem ženat se Sárou-Bejlou... a on» ten svatý muž, mi nic nevyčítal, nechal mě, abych si za ním chodil, kamkoliv šel, nechal mé, abych s ním celý den sedal v jeho hodinářské cimřičce a odpov idal lidem místo něj, ach, já totiž přesně věděl, co chce říct, ještě ani pusu neotevřel! Ve dne v noci jsem ho neopouštěl. A proto jsem za nim vykročil i k tomu provazu.., Chápete, život ho tížil a po smrti Sary-Bejly, mé ženy -promiňte, jeho ženy, dej jí Pánbůh nebe to bylo ještě horší. Chápete, oni ji zabili, byla nemocná a ležela v posteli, a oni vešli do domu a před našima očima ji zabili.., Týden jsme plakali. Před našima očima! No, a uprostřed noci mi Lajzer povídá, že přišla jeho chvíle. Vy. povídá, jste světec nad světce, lidé jako vy uz na světě nejsou, takoví milovníci lidí jako vy, ale já už to nesnesu, povídá, já už tu vaši laskavost nesnesu... Vaše laskavost mě tím svým zármutkem a soucitem zabiji... tak já teď něco provedu a prosím vás, abyste mě teď nechal.., nechal mě chvíli o samotě... (takhle to řekl). Bál se, abych nenásledoval jeho příkladu s tím provazem. Vyšel jsem z místnosti, i když jsem věděl, co chce provést, a šel jsem do sklepa a udělal jsem si taky oprátku, protože jaký měl bez něho můj život smysl? Totiž beze mne? Vždyť co mi zbylo ze starého, zapomenutého Malkiela Ncidmana? Nic, zhola nic! Jenže on umřel a mne chudáka zachránili. Sundali mě z toho provazu. Potom mé odvezli do blázince, a tam. mu. injekce, zábaly, čert aby \. il všecky doktory! Fuj. Promiňte. A když mě pustili, |0 jako když přišli ti zatracení Němci a rozehnali naši radu starších po ulicích, já byl uvnitř dočista prázdný. Mrtvý. Já nevím, to snad ve mně žije Lajzrova smrt a to proto jsem lak prázdný a nemám sílu k odporu. Chcete, abych byl rabín, prosím, budu rabín, já si nestěžuju, co bych si stěžoval? Takhle je přece život zajímavější a já teď beztak nemám na vybranou, protože já teď proudim do lidi jako voda a kradu jim, co maji uvnitř i vně, ale navenek to nem poznat. ;.i dokonce i teď. v tomhle okamžiku, běda mi! Ne! Teď ne!" (Plácne se levou rukou přes pravou.) „Aspoň tady se ovládej! Aspoň tady, ne-íťastniku! Kde jsem to přestal' Aha. tak tedy ta slabost mé úplně přemohla... Zlomila mě... Póry kůže se mi nievřely jako květiny žiznící po slunci, kosti se mi v kloubech uvolnily a všechno ve mně bylo najednou slabé, i klké a trhalo se tak, že ten druhý... že jeho podstata mi nemohla odolat, nasávalo ji to a ona do mne vtékala, aby vyplnila ten prázdný prostor, který se ve mně otevřel. , A nasávají to nepozorovaně, úplně nepozorované... Je to lakový tajný PLAGIÁT {viz); všechen jeho obsah se klidné přeléváno mne, ano, jeho touhy, jeho tajné obavy, jeho vášně a bolesti, lži, které šeptá své duši - ach, Fne-dc, Friedečku, vy byste se z toho určitě zbláznil, nevěřil byste, v jak suknem pekle to lidé žiji. Pánbůh vás před tlm chraň, a ti ďáblí v nich ve - ve všech, mama droga, ulc přestaňte už jíst ty sušenky, Friedcéku, nebo vás zase bude pálit žáha a nebudete moct spát." „Dost!" vykřikl \ i icd, vyskočil a Paula užasle řekla; „Mluví úplné jako la. viď, Friedečku?" A dutý autor životopisů se omluvil a vysvětlil, nu, že to na něj občas proste přijde s mimořádnou sílou, protože je v něm všechno vyžrané a du- té jak prázdny dům, ve kterém se usadí duchové, jaktifl prízračné hodiny, jejichž ručičky běží dál, zatímco hodi- I nár, béda, už zemřel a ozubená kolečka uvádějí do pohybu jiní... Třeba ten člověk, co prodává u vchodu do zoo „kapustu", to jídlo z hrachu a zelí. ..Stojím vedle něj jen chviličku, a on je hned ve mně, celá jeho bytost, hukot krve v žilách, vášeň v srdci, tajemství jeho smrtelné no I moci, kterou skrývá i před ženou a dětmi.. A kdyfl chvíli pracujú vedle papoušci klece, ach. najednou si | připadám, jako bych měl peří. jako bych byl pestrý a upovídaný " (Fried si v duchu s hrůzou poznamenává, že musí dohlédnout na to, aby ten malý podivín nebyl nikdy určen na prácí poblíž kleci šelem.) „Ale divné je, pane doktore, že zlí lidé nade mnou nemají žádnou moc, mys lim nad mým uměním,.. Totiž ti, co jsou jen tak zlú I snad ano. Ale ti zaslepení, ti ne. Nikdy! Mezi mnou a jimi jako by stála jakási bariéra. Tak třeba ty jejich patroly, můžu je minout - však víte, o kom mluvím stokrát, a nic se ve mně neděje. I když vám prozradím tajemství - já kolem nich přecházím rád. protože to se mi na malý okamžik ulehčí od toho mého tyranského uměni, toho mého neštěstí, a na kratičkou chvilku cítím, že jsem sám sebou, ubohým Malkielem Seidmanem...! Ti zaslepení tedy ne, Vrazi - nikdy. Proč. to nevím. To už zůstane navždy záhadou! Ale co se těch ostatních týče, s těmi se to má zcela naopak! Ti laskaví jsou pro mne hotová pohroma... Já se tak vlévám do nich a oni zas do mne a nedá se to zastavit. Dokonce i rady. v naši zoologické zahradě... no prostě s tím ne a ne přestal. To po mné chtěl Otto, Říkal, že my. co nemáme fyzickou sílu, musíme dělat všechno, co můžeme, a já dělám, jak řekl. protože Ottovi přece nemůže nikdo odmítnout, a proto si tedy dávám takovou námahu, ztrácím vlatvH duši a kradu se přes všecky hraníce. Opravdu! Jestli chcete, můžete mi říkat buřič! Co hrozí pěstí k nebesům ( ÍO každým okamžikem uniká z toho nejstřeženějšího Vezení na světě, a hned zas do něj vniká! A tak postupně překonává překážky, které mezi člověkem a jeho WiŽ-ním kdosi navršil... A zvětšuji tak, byť v malé míře, lásku a soucit mezi lidmi, protože jsou všichni tak osamělí. /éivřeni ve svých krabicích, všichni slepí, hluší a němí... N já se aspoň můžu mezi nimi volné potulovat... * '.tvhny ie pojmout poslal aspoň mlčenlivý pozdrav Jiem pro né taková hospoda, němý tlumočník spousty t in h jazyků, protože ty všechny mohou vyjádřit ta slova, nu, kupříkladu bída, muka, naděje, touha, ale jen já dobře vím, co jimi myslí, co třeba myslíte vy, pane doktore, když řeknete bolest, co tím mysli paní Paula, oboji se od sebe totiž liší, jako kdybyste oba dvě různé i navzájem cizí ženy pojmenovali ,matka\ ano, a jen ve tnně se mohou ty slepé, hluché bolesti navzájem dm k nout... Jen ve mně se navzájem představí v celé své hloubce... Stal se ze mne slovník tlumočící člověka človeku, jenže není nikdo, kdo by si v něm četl, protože já ujini nemůžu... Ne. nemůžu, mě tvoří jen stránky, a tuhle doktor si řekne primitivové, to jistě jen žertem, ale teď. když jsem to konečné řekl, tak se seberu a půjdu, ano. už i u I akou chvíli to chci udělat, jenže... Nu, něco mě tu drží, takové hryzáni hluboko v žaludku, ne, to ne po těch vašich ' dych sušenkách s cibulí, pani, ale nějak mě to nafukuje, dráždi. Bože můj. co to jenom je. pomozte mi. pomozte, paní Paulo, ach, ta bolest, cítíte to taky, dejte to pryč, zbavte mě jí, Jc přece vaše, vás všech, ne moje... prosím.,." A životopisec se před užaslýma očima Pauly a Frieda /hroutil a začal se na podlaze svíjet - Wasserman: „Oddechoval zčerstva jak žena, jejíž chvíle nadešla!" -, bojoval s neviditelnými provazy, které jako by se kolem něho ovíjely zevně i uvnitř a snažily se ho táhnout směrem k Paule, k tomu, co bylo za ni, k tomu. co ona sama v tu chvíli ještě necítila, a nakonec bylo celé jeho tělo 400 491 vymrštěno do vzduchu, stočené jako lidsky plod, u on s podivným ječivým zabečením vypadl dveřmi, jimiž pne vešel. Fried a Paula se podívali jeden na druhého a Paula najednou poprvé pocítila hryznutí ve svém lůně. pr m ZMAN Čas Jedna ze základních kategorií vědomí, kterou nelze jednoznačné definovat vzhledem k její základní a všeobecné povaze. Označuje rytmus a trvání jevů. 1. Kazikův čas Fried začal počítat Kazikův čas od 21.00 hod, toho večera, kdy k němu byl přinesen, od chvile, kdy dítěti zatřepetal přes obličej křídly bílý motýl. Doktor vycházel z toho, že pTŮměrný věk mužského jedince činí sedmdesát dva roky, a vypočítal, že jedna minuta Kazikova života odpovídá osmnácti dnům normálního člověka. Jedna vteřina Kazikova života tedy odpovídala osmi hodinám Friedovým. Jedna jeho minuta a čtyřicet vteřin měsíci. Během deseti minut měl Kazik pohltit půl roku. Za hodinu plné tri roky. Fried byl zděšen. Stojí za zmínku, že v průběhu noci podnikl Fried dva zoufalé pokusy zastavit cval Kazikova času: nejprve \ domě zhasl všechna světla, protože doufal (Markus:) „Protože byl zoufalý, ne že by byl hlupák, to chraň Bůh", že tyranie času bude ve tmě menší. Potom krátce před úsvitem, když bylo Kazikovi přibližné jednadvacet let, ho doktor ponořil do studené lázně, zase v té marné naději, že ve vodě se to všechno zpomalí. Je zbytečné říkat. Že oba postupy neměly na čas sebemenší vliv. Zesílil jen doktorův pocit, že jeho vlastního času ubývá touž děsivou rychlosti; že jakmile čas přestane Kazika trýznit, celý svět propadne loniéž šílenou rychlosti záhubě. Občas však doktor cítil 11 lo je třeba zdůraznit - že nebojuje jeti za Kazika. 2. Podoba času Podoba času byla užaslému Friedovi odhalena Mi slastnou náhodou. Když z posledních sil utíkal za li lem Kazikem (viz DĚTSTVÍ; CIZOTA), zatáhl i i ik za dečku na etažéru, a velká porcelánová mísa, na které za sebou utíkali čtyři modři jeleni, na něž se Paula uida zasněně dívala, spadla a na podlaze se rozbila na kousky. V tu chvíli Fried. aniž dost dobře chápal, co Vlastně dělá. bezděky napřáhl ruku a uhodil chlapec do drobného obličeje. Ozval se kratičký pronikavý vzlyk, niť víc. Fried: ,^ío>' Bože! Co jsem to udělal?" Kazik mimochodem na políček i na bolest, která následovala. I nnžitě zapomněl a jat se žasnout nad střepy porcelánu Udivovalo ho. že něco může zaniknout rozbitím, a ne zdlouhavou agónií. Fried zavřel oči < drása v ým i výčitkami svědomí, že to bezbranné, osudem pronásledované déčko tak trápí, ale ani nu to mu nezbylo dost času, protože Kazik stoupl bosou nohou na ostrý střep porcelánu a vykřikl. Vykřikl spíš údivem než. bolestí a honem se ■intiskl k Friedovi, který ho před chvíli uhodil. A Fried ivkrikl zároveň s nim. protože na vlastni oči viděl, jak / dítěte uniká proudem život, i to, že Kazik poznává bolest, které ho Fncd nemůže uchránit, kterou nemůže vy- ii 111 místo něho ani se s ní nějak dohodnout, ale když se 1r icd shýbl a objal ho, viděl, že z hluboké řezné rány na jeho chodidle nevytéká krev, ale že se odtamtud snáší : A93 ZARLJT Cizota Odcizení. Vzdálenost a odlišnost. Kried ji se vší pálčivostí pociťoval, když byl sám s malým Kazikem (viz DĚTSTVÍ) ve svém domku. Ke genezi zkoumaného pocitu: Kazik byl živé, divoké dítě, věcně tropící neplechy. Rozbil všechno, na co sáhl, bez sebemenšího studu kolem sebe všechno špinil a neustále ohrožoval sám sebe svými hbitými kousky. Rostl rychle, totiž nikdy neměřil ani nevážil víc než těch jedenapadesát centimetrů a tři ki logramy, na které ho Fried původně odhadl, ale bylo vidět, že je odolnější a silnější. Kolébal se na nahých nožkách jako malý dareba v plenkách. Úplně bílé vlasy albína mu zhoustly a vyrostly do délky, takže mu je Fried musel vzadu svazovat, aby mu nevadily v pohybu. Doktor opíral se přitom o hůl za ním pobíhal po domé a jemně ho odháněl od klik, vyndával' ho a lovil z umyvadel a věder, kudy se snažil utéct, a při toni pobíháni se nepřestával zlobit sám na sebe. Fried: „Že já mu nedal během těch jeho prvních, nejdú ležatějších let lepší VÝCHOVU (viz) a tolik jsem se staral o sebe, o vlastní pocity, o účtováni se sebou samým a vzpomínky na časy, kdy jsem byl dítě jako on! Ach ano, teď to dítě sotva znám. znám jen jeho útočnost, jeho energii, když běhá, padá a zase se zvedá, a tu jeho tyranskou vášeň, s níž se zmocňuje okolního světa a vítězně na něj pokládá nohu, a to mě děsí. ano/1 Vyložme to trochu obšírněji: děsilo ho, že jeho dítě je tak silné a cizí, že sám neví nic o tom, co si Kazik mysli a jestli Fricda má vůbec rád, nebo v něm vidi jen obtížného, ale nepostradatelného sluhu, jestli vyroste a bude jako Fried, ci snad jako Paula Byl by býval radši, kdyby se podobal Poule, ale nemohl to nijak ovlivnit. Rád by byl věděl, /dali sc musí dítěti postavit s veškerou svou silou a zku- i n .-.líni, aby ho připrav il na život, nebo jestli je lepší n ni o světě lhát, vždyť tu to dítě pobude beztak jen krátce Pozoroval Kazika, jak se zahrabává hluboko do veliké skříně, a říkal si, že se mu jaktěživ nebude schopen dostatečně přiblížit. Bylo to, jako když člověk pozoruje vlastni obraz v zrcadle: i když tisíckrát řekne ,Já", nikdy doopravdy nepochopí, co to znamená. Je pořád příliš blízko i příliš daleko. Tehdy poprvé záviděl doktor životo-pittei SEIDMANOVI (viz), který1 dokázal do svého bližního vstoupit a procítit jej zevnitř, jeho podivný talent. Starý doktor zavřel oči. otřesen trpkým poznáním, že tohle dítě je pro něho cizincem a že jím i zůstane. Že 11 icd ho bude mít vždycky raději, než bude moci Kazik mil i.iiI ľneda. 1 kdyby se mu to zázrakem podařilo a Kazik by byl skutečně šťasten a žil plným životem (viz MODLITBA), bude Fried vždycky trpět týmž hladem a žalem nad lim. žc prostě nemůže BYT Kazikem a překonat tak cizotu, ii 11 idděleni a vyhoštěni části sebe samého, která se po světě pohybovala sama. A říkal si, že by měl raději všechno uvážit a začít sc bránit pmti téhle zklamané lásce, jejíž bolest nemohl snést a o niž věděl, že už je v její mocí. A také věděl, že rodiče - dokonce i ti nej lepší a nejvníma-vějši z nich - v sobě mají něco. co dítě musí vždycky zabít, lby si prorazilo cestu na světlo a na vzduch, jako když V lese boju |i mladé siromky se starými. Teď doktor pochopil, že jemu a dítěti zbývá jen nesmírně malo času. který npoIu strávi, a že jejich možnost navzájem se pochopit, milovat a slitovat se nati sebou je strašně ubohá, a jak se díval do prázdna, Kazik se vynořil ze skříně, proběhl kolem ctiižéru, zatáhl přitom za decku, která na něm byla, shodil tu /cm porcelánovou mísu, na které za sebou utíkali čtyři modří jeleni, a mísa spadla a rozbila se na kousky. Viz též ČAS. -P>-3 495 -n D"mn jnn CHADAŠ, HA'ADAM HB-Nový človek Typ člověka, jaké ho chtěli vytvořit nacističtí ideologové. Nový člověk byl rovněž typem človeka, kterého Obersturmbannführer Neigel uvedl jako naprostý protiklad Wassermanovu typu, když mluvil o „nové budoucnosti", kterou mu slibují jeho Říše a Vůdce. Zde je třeba zmínit se pro přesnost o problému nového člověka obšírněji: ve své knize Mein Kampf prohlašuje Hitler nordickou rasu za nositelku veškeré kultury, a proto jeho boj proti všemu cizímu, proti Židům, Slovanům, /krátka nižším rasám, je boj svatý. Hans Günther, oficiální teoretik národně socialistické strany, provedl výzkum výběrového vzorku deseti miliónů Němců a podle nich načrtl přesnou podobu nového člověka: musí být světlovlasý, urostlý, mít protáhlou lebku, úzký obličej, dobře tvarovanou bradu, tenký nos, světlé rovné vlasy, světlé, hluboko posazené oči a bělorůžovou plef. fNcigcl měl jako většina Bavořanů tmavé vlasy a také oči.) Protože v Německu samém nebylo na to, aby byla na dalších tisíc let zajištěna převaha NČ v Říši, dostatek odpovídajících jedinců, začali vůdci německého národa hledat možnosti, jak zvětšit zdroje, odkud by NC čerpali. Tak třeba v souvislosti se zušlechtěním Bavořanů se objevil originální záměr přesídlil do Bavorska Nory a křížením a pomoci náležité diety přeměnit místní plemeno za několik málo generací v ryži Seveřany. Tato myšlenka byla pouhým začátkem mnohem rozsáhlejšího plánu. Dr. VYillíbaud Henschel v listu Der Hammer, oficiálním propagačním orgánu národních socialistů v Berlině, napsal: „Sežeňte dohromady tisíc děvčat, izolujte je v táboře, spařte je se statisícem zdravých německých mladých mužů. S pomocí sta takovýchto táborů získáte iázem pokolení sta tisíc čistokrevných německých ■jtí." 19.2,1939 promluvil vládce Bavorska Gauleiter Paul t hcsler ke studentům mnichovské univerzity. V projevu ke shromážděným posluchačům se zmínil o národně socialistickém pohledu na otázky POHLAVÍ (viz), který fflá mít za účel pouze plozeni. Zdůraznil, že povinností kiizdé ženy je dát Vůdci děti, Poté pobídl posluchačky, nby si pospíšily se zapojením do plněni tohoto poslání, Miieŕujicílio k rozmnoženi německého lidu. a řekl: „Pokud nemáte, s kým byste děti na svět přiváděly, půjčím v .tni s\ého pobočníka, Nebudete toho litova:!" Je třeba rovněž zdůraznit opakovaný zájem Reichs-liihrera Himmlera o otázku zvýšení počtu německého obyvatelstva a o zušlechtěni NČ. Právě Himmler se Vůdci zavázal, že Německo zalidní (do roku 1980) sto dvaceti milióny nordických Němců. Sám se stal kmotrem všech nemeckých dětí narozených 7. října, v den jchn narozenin. Každé takové dítě dostalo při narozeni lampu. Himmlerův osobní dar, a o každých narozeni-u,n h rok co rok jednu marku a svíčku. Prvních deset tisíc lump bylo vyrobeno vězni v Dachau. Himmler říkával: „Kdyby byla paní Anna Magdalena Bachová po pátém, devátém, ano i desátém dítěti přestala, nebyl by Bach nikdy přišel na svět!" Himmler se rovněž nesmírně zajímal o rozličné lidové zvyky, o nichž se věřilo, že zajisti narození mužského potomka. Výsledky těchto svých zkumů" rozšiřoval v oficiálních oběžnících mezi příslušníky SS. Nejednou si stěžoval, že řádné nordické dívky příslušníky SS nepřitahují, ti žc prý bůhvíproč rnají raději tlusté ženy s krátkýma nohama, baculaté | malé. V souvislosti s úsilím o zušlechtěni plemene si Mtllouži zvláštní zmínku ústavy Lebensborn, založené ■m t limmlerův podnět SS. Lebensborn je termín vynale- 49ň 497 zený za časů Tretí říše a v překladu znamená „pramen života". Jak se nazývaly porodnice zřízené Himmlerem po celé Ríši a sloužící jako sirotčince i bordely zároveň* Historická pojednáni se těmito institucemi, kterým S« pře/dívalo rovněž „lidské farmy", příliš nezabývají, Redakce chce proto vyslovit svůj dík Marku Halelovi za jeho poučnou knihu Děti SS, která vyšla v nakladatelství MiskaI v Jeruzalémě roku 1978 v překladu A. Inbara. Lebensborny byly od samého počátku určeny k tomu, aby s pomoci mužů a žen velice pečlivě vybraných podle rasových méřiiek Říše vytvořily novou nordickou „vyšší rasu", /a tímto účelem Němci statisíce dětí ozna* j čených za „rasově hodnotné" unesli a vychovávali na farmách jako stoprocentní Němce, aby je pak křížili mezi sebou navzájem i s čistokrevnými Němci. Vrchním ředitelem těchto instituci byl Max Solman (čislo legitimace nacistické struny 14528), clen SS od roku 1937. Frau lnge Wirmitz byla pověřena rozmisťováním unesených dětí do bezdětných rodin příslušníků SS. Pěstitelské farmy SS přijímaly děti ulovené ve východní a sevemi Evropě. Komanda únosců měla pokyn unášet jen ty nejhezčí. Postupovali jednoduše: vytypovali si na ulici dítě, které zřejmě odpovídalo rasovým požadavkům, nalákali je na cukroví a tak se od něho dozvěděli jeho jméno a adresu. Poznatek byl týž den předán komandům únosců. Metoda byla účinná, protože takto bylo možno unést hned několik vhodných děti z téže rodiny. Ty nevhodné byly usmrceny, Rodiče byli většinou zabiti rovněž, aby bylo možno ziskat dčti bez zbytečných komplikací. Na unesené děti byl od chvíle únosu vyvíjen mohutný psychologický nátlak, aby zapomněly na svůj původ a nenáviděly své rodiče. Neustále se jim opakovalo, že jejich rodiče byli úchylní kriminálníci. Otcové byli pokaždé opilci a vrahové, matka zas byla líčena jako „lehkomyslná ženština pochybných mravů, která zemře- l.i n.i luherkulózu a alkoholismus". Dětem bylo zakázánu mluvit svou mateřštinou. Byly trýzněny, když se od-^Hy zmínit o svém původu. Autor knihy Děti SS se i niecku setkal se ženou, které príslušní.:! SS, když ji bylo pět let. v kiistele ukázali kamenný náhrobek ja-i. lnhsi biskupa a řekli jí. zeje tam pohřbena její matka. Píp válce se matka našla (vrátila se z koncentračního tá-lnn.i), ale dívka se k ni odmítla vrátit a prohlásila: „Už i. .1...... 1-.UI1: viděla matku mrtvou a nechtěla jsem ji tak \ ii ki pikdmhé " Organizace Lebensbom se zabývala rovněž Norkami. Holanďankami a Francouzkami, které nUliotněly s německými vojáky. Himmlerovi bylo líto lúhoto kvalitního semene, které by padlo na půdu jiných národů. Tyto ženy byly - někdy proti své vůli - převezeny do ústavů organizace v Německu, kde se jim až do porodu dostalo přiměřené péče. Narozené děti, které byly ■/. hlediska rasových požadavků shledány závadnými, byly zlikvidovány. Právě tak byly kradeny vhodné déti m sirotčinců ve všech dobytých zemích a převáženy do ústavů I ebensbomu. Jen v Maďarsku a na Ukrajině bylo uneseno přes padesát tisíc dělí. V Polsku asi dvě stě tisic. I lěli okamžitě procházely rasovým vyšetřením, Změřili jim lebky, hrudníky, délku penisu (chlapcům) a obvod piinve (dívkám). Zjevným záměrem bylo spářit je okamžité, jakmile dosáhnou pohlavní zralosti. Dívky dostávaly hormonálni injekce, které měly urychlit jejich (fcvspívání. V patnácti letech měly být oplodněny příslušníky SS. Tak sc centra Lebensbomu proměnila v poloofi-eiálni bordely pro příslušníky SS, kteří jich hojně v v užíval i. Všechny unesené déti byly označovány na krt,u a na pažích. Himmler dohlížel osobně na děni v těchto institucích do nej menšíc h podrobnosti: poslal kupříkladu blahopřejný telegram uchovaný v zápisech -Frau Annie O. (plné jméno chybí), která za jediný týden pd I. do 7. ledna 1940 dodala j ako kojná v Lebensbomu 498 499 27 87(1 gramů mléka! Hirnmler rovněž podporoval porody v radách svobodných matek a sliboval jim hospodářskou podporu Říše. Obrátil se na všechny německé dívky s žádosti, aby ..nebyly v těchto válečných časech tak přemrštěně zdrženlivé a čisté11, a požadoval na nich, aby s jevil y porozumění pro požadavky našich mladých mužů. kteří odcházejí bojovat za Vůdce na frontu". Ještě dnes, desítky let po válce, se unesené děti a jejich rodiče z celé Evropy navzájem hledají. Během norimberského procesu v říjnu 1947 byli všichni ti, kteri /a l.ebcnsborn zodpovídali, obviněni pouze z členství v SS, Žádná jiná obvinení proti ním vznesena nebyla. HESin CHUFŠA Dovolená Volno, Dočasné uvolnění z práce či plnění určité povinnosti. Neiglova dovolená znamenala bezesporu obrat ve Wassermanově příběhu V předvečer odjezdu na dovolenou Neigel Žida žádal, aby mu vyprávěl dál o životě Kazika, jemuž bylo tenkrát přibližně čtyřicet let. Washerman to z jakéhosi důvodu odmítl a trval na tom, že nyní musí Neiglovi doplnit všechny chybějící podrobnosti příběhu, tj proč se Děti srdce znovu sešly ke svému poslednímu dobrodružství a proti koma tentokrát bojují (viz NÁVRAT DÉTÍ SRDCE). Tvrdil, že bez těchto údajů nebude příběh .nikdy jaksepatří propečen". Neigel zuřil. Obvinil Wassermana ze ZRADY (viz), Wasserman mu však odmítl vyhovět a vyprávět dál o Kazikově životě. Neigel se přestal ovládat a Wassermana pořádně zbil. Později, když se zhroutil a žádal Žida o odpuštění, vyšlo jeho ohavné tajemství najevo (viz Pl.ACř] AT). lak i*djel Neigel na dovolenou, aniž znal zbytek Ka-/ikova příběhu. Na konci dovolené, když se celý otřese-n\ vrátil do tábora, plný lítostí a úzkosti v souvislosti k lim, co provedl doma, se Wasserman, Fried, Otto » ostatní stali Neiglovou rodinou, jeho nejbližšími, ce-■ jeho světem. Neigel, lze-li to tak říci, se rozpustil v představivosti - v představivosti Anšela Wassermana. nStn rvHTTnbdobi lidského života od narození až po vrchol dospívání. Kazikovo dětství trvalo šest hodin, od 21.00 hod., kdy mu nad obličejem přelétl bílý motýl, přibližně do 03.00, kdy procitl ze SPÁNKU DOSPÍVANÍ (viz). Bylo to íivé, divoké a zvědavé dítě. Stále znovu vylézal na žídle a stoly a beze strachu skákal z nábytku na podlahu. Doktor ho každou chvíli vlídně žádal, aby toho nechal, ale (Fried: > „Však já moc dobře cítil, že to dítě. které má lak malo ČASU (viz), nesmím omezovat, a věřte mi 510 511 nebo ne, ta jeho umíněriost se mi i trochu líbila, on totiž pokaždé když upadl, zase vstal a vší silou se zas vrhl nahoru, hrozné odvážně a bez váhání, a pokud se smím trochu pochlubit, pak vám tedy řeknu, že tahle odvaha a sebedůvěra byly výsledkem mé VÝCHOVY (viz). Ano." Fried si rovněž všiml, že Kazik vždy po několika minutách na okamžik zavrel oči a jako kdyby se vzdálil. Doufal, že to není další projev jeho choroby, ale pak pochopil, že jsou to jen kratičké přestávky věnované spánku, protože jedna Kazikova vteřina odpovídala osmi hodinám normálního člověka a ryto chvíle dřímoty byly pro chlapce nocemi, ]>o nichž byl /novu plný energie, takže po místnosti strkal židle, vyhazoval do vzduchu tlusté knihy a vytrhával z nich zaprášené stránky, beze studu prohlížel zásuvky (Fried: „On tam sahá na mé nejsoukroméjší věci! Kde jsem jen k takovému dítěti přišel?!'*) a ze všech sil řval jen pro to potěšeni ze řvaní a pro radost z vlastního hlasu. Fried; „A věčně se na něco ptal, proč a proč a proč, a jak a co, otázky bezvýznamné i strašné důležité, a přitom jaktěživ nečekal na odpověď!" Opravdu lze s určitostí říci, že dítě povzbuzoval samotný zvuk slov s jejich zvláštním tázavým tónem, jako by se v něm stahovala bolestivá pružina ve tvaru otazníku, každým okamžikem poskočila a tak mu dopřála kratičkou chvilku úlevy. Týmiž psavými pohyby, dá-li se to tak nazvat, vyskakují lososi do vodopádů. Otto: „Chudák Fried! Napřed se ještě snažil řádné odpovídat na každou Kazikovu otázku, občas se běžel podívat do těch svých bichlí, jestli odpověděl správně a jestli dítě nemate." Paula: „Práve proto jsem se vždycky bála Frie-da na něco zeptat, dokonce 1 na ty nejjednodušši věci, protože on okamžité spustil celou přednášku..." Povrchnost dítěte začala doktora dráždit, ale potom se zamyslel, zarazil se a začal žasnout nad tímhle křečovitým způsobem myšleni. Kazikovy otázky mu touž připomínaly ituhy jednoho z těch tvorů, které za svých studentských i* i v idél v mikroskopu, z těch, kteří každým stahem dokonají jeden záchvěv života a vrhají se na další. Markus: \ musíš uznat, milý Friede, že jeho otázky byly vždycky zajímavé a plné predstavivosti a naděje, mnohem bohatší než odpovědi, které jsi mu dokázal nabídnout..." Krátce nato náhle upadl starý doktor do deprese, poněvadž cítil, jak moc je mu to dítě cizí (viz CIZOTA), beznadějně cizí, Fried; „Ale trvalo to jen krátce. Opravdu, Hned se u n 10 podařilo překonat, a nemyslel jsem už sám na sebe i |en jsem na něj byl hodný, jak si to zasluhuje každé normálni dítě." Viz též RADOSTI DĚTSTVÍ. JALDUT, MACHALO I Dětské nemoci V i loc i Kaz. tk poc i f ova I k ro mé j i n ýe h tělesných příznaků -zúnnici a střídavé návaly horka a zimy. Vydával kratičká zakňučení jako štěně, až se Friedovi svíralo xrdce. Doktor měl 2a to, že dítě svou obvyklou rychlostí postupné prodělává všechny dětské nemoci, počátek dvojité řady těch, co člověka biji (viz ŽIVOTOPIS). Před Fnedovýma očima na Kazikově drobném tělíčku vyvstávaly a hned zase mizely arabesky planých neštovic, jahodová pole spalniček i jizvy pří ušnic, připomínali v i tvář měsíce, a tak to bylo se všemi nemocemi, nechyběla ani jediná. Fried, celý ustrašený, políbil drobné čílko (to vmziku zvlhlo), napájel Kazika lžičkou, u pa-uentova lože trávil celé noci, které ve skutečnosti trvaly pouhý okamžik (jenže úzkost má svůj vlastní čas), a díky mukám dítěte - spíš než díky jeho radostem a úsměvům -cítil, jak silně je s Kazikem spjat a jak moc ho má rád. 512 513 -n "niHn .ni-b* JALDUT, MAN'AMEJ HA-Radosti détstvi I když byl Kazí k skoro nesnesitelný (viz DĚTSTVÍ), starý doktor se mu snažil život zpříjemnit. Zoufale se snažil rozpomenout, co jemu samému délávalo radost, když byl malý. Zvlášť se snažil v paměti oživit všechno to, co souviselo s jeho otcem, který' k Friedovi v prvních letech jeho života ještě nebyl tak tvrdý a nechtěl hojen připravovat na život. A tak ve 22.13 hod., když bylo Kazikovi asi tak tři a čtvrt roku, potřel si Fried obličej troškou mýdla na holeni a rychle se oholil, jen aby Kazik ucítil jeho hladký, příjemný a strach nahánějící obličej; tím se však nespokojil - zhasl ve všech místnostech světlo a nechal na podlahu upadnout pár stříbrných mincí. Fried: „Bylo to opravdu trochu hloupé a taky se o tom stydím mluvit ale měl jsem k tomu svůj důvod. Vždycky když se můj otec v noci vracíval z práce domů a sundával si kalhotyr, padaly mu z kapes mince a kutálely se po podlaze, a já na ten cinkot každou noc čekával." Markus: „A náš vážený Fried nikterak nešetřil své staré utrápené tělo a na koberci se pustil do něžného a láskyplného boje se svým kousavým mláďátkem a velice jemné mu zkroutil ručku za zády a nutil ho, aby odříkal rodinnou formuli podrobení.'' Fried: „Prohlašuji, pane. že zcela a bezpodmínečné kapituluji před svým otcem, arciknížecím rodinným lékařem,,.!" A nakonec chlapce vodil na obrovských šlachovitých nohou po místnosti sem a tam a zpíval - Fried: .Spi muleňki / zamkni oezy twoje... Spi, maličký, / zavři očka svý,.,". a když se Kazik radostné zasmál pobaveným hrdelním smíchem, fried pocir.l. že mi ad poprv é \ živote je z noho skutečný doktor. iitjp JI (IRA I vorha I Stvoření. Záměrné vytvoření něčeho nového. 2. Umělcova činnost. Během té velké hádky mezi Wassermanem a Neiglem in/ PAST), když Němec spisovatele žádal, aby příběh /měnil a vypustil z něho „protiněmecké pasáže", Was-NCrman redakci přiznal, že většinu narážek, které často během psaní tu a tam udělá, sám plné nechápe. Přísahal, že dlouho neměl ponětí, proč se tentokrát Děti srdce daly dohromady a proti komu budou bojovat. Věděl prý jen io že musí „nasadit vlastní život"(ten patetický Wasser-man!}, aby „se na ten příběh rozpomněl od samého začátku, na příběh, který mi věčně vypadává z paměti". Wasserman: „Ach, zakončení svého příběhu ještě neznám, nyní však mám v sobě jiskru, i akousi vášeň, vědoucí drive než já... Tahle jiskra ve mně poskakuje písmene na písmeno a ze slova na slovo a zapaluje příběh jak chanukový svícen.,. Zprvu jsem opravdové pisovatelské umění neznal, ta jiskra ve mně arci nebyli,,, i ta vášeň mi byla skryta... Ale nyní - hle! To s /ácné světlo! Teď vím. že i takový smolař jako já. který nikdy nie nevykonal ani neohromil svět svou velikostí, Aébyl knížetem ani ministrem či vojevůdcem, nikdy nc-řitoužil po huriskách ani neprozkoumával svět. zkrátka }«i tak jednoduchý Žid jako já má v sobě těsto na upečeni bajglu, kterým by seNeigel zadusil. Dávej si. Ncigle, náramný pozor! povídám mu v duchu. Dávej si pozor, piHiévadž já jsem. Neigle. spisovatel!" Nějaký čas nato, když Neigel prohlásil, že Wasserman „příběh niči! Já vážně nechápu, proč nemůžeš psát normálně. Proč trochu nemyslíš na čtenáře," spisovatel 514 515 s lehkým záchvěvem pýchy v hlase odpověděl: „Tenhle příběh vyprávím jen sobě... Ano. tohle je to důležité, co jsem se tu naučil, Herr Neigel, nikdy předtím jsem to za celý život nepochopil, ale teď už vim, že jakmile se člověk jednou pustí do tvoření uměleckého díla, nic jiného mu už nezbývá. Totiž díla pravdivého. Tak je to: Jen pro sebe!" rro KOAĽ H Síla Viz SPRAVEDLNOST. -n ■h1?'1 rrnn ,2i LEV, TECHIJAT JALDEJ HA-Návrat Děti srdce Není pochyb, že činnost družiny Děti srdce byla po padesáti letech obnovena jen díky OTTO BRIGOVI. Sled událostí, jež k tomu vedly, je občas nejasný pro naprostý nedostatek příslušné DOKUMENTACE (víz), za což může Ottová politováníhodná, ba hříšná neznalost nesmírného významu historické dokumentace a zvěčnění každičkého činu. Je však mo/né sestavit (hypotetický!) obrázek období, které návratu družiny předcházelo: když sc svět začal „převracet vzhůru nohama" (Wasserman), toulal se Otto celé dny ulicemi židovského ghetta a hledal dělníky; kteří by nahradili odvedené zaměstnance zoo, kteří se po skončení bojů nevrátili. Polské policejní hlídky si prohlédly Ottová povoleni a poslali ho, aby šel hledat mezi nádeníky seřazenými v Grzybowské ulici, kde byly sestavovány židovské pracovni skupiny zedníci, ševci, profesoři, učitelé hry na luHisle aul abv uklízely varšavsko ulice a záchody, i Hto však hledal jen dobrovolníky. Neměl v úmyslu nikoho k ničemu nutit. V Karmelitské, u poslední břízy v nhcttu (Židy to k ni přitahovalo jako včely k nektaru a * nes mírným steskem hleděli na její žlutavé květy plné /nota), mu jakýsi starý Žid vysvětlil, že Židé už svým udožením nemají práci se zvířaty v lásce, „a teď už je Irm lui pozdě nás měnit". Ostatní Židé před ním couvali beze slova vysvětlení. Obávali se, že jim chystá léčku. Jeden člověk, kterého Otto znal ještě z doby. kdy od něho pro zoo kupoval zbytky masa (byl to dodavatel zásobující potravinami hotely), mu poradil, aby šel do Dělicí, do Pawiaku, podplatil člověka, který zodpovídá /.ii vězné, a vyžádal si z nich dobrovolníky najeden den práce. Slovo „vězni" Ottu bůhvíproč vzrušilo, a tak si tam pospíšil, každým okamžikem sklíčenější z toho po-'. mi jistého neštěstí, který1 vyzařoval z každého na ulici. ()»tn: „Bylo to všechno opravdu zlé. Srdcervoucí, Všichni li Židé měli pohled štvané zvěře, která už nemá silu Utéct. Ano, tehdy jsem pochopil, že musím něco udělat. Pomoct. Ano bojovat! A ty prvni dny. když jsem v ghettu hledal dělníky, jsem si tak v duchu říkal, podívej, ( nio. pomůžeš trochu těmhle chudákům, dáš jim slušné lidlo a budeš s nimi zacházet jako s lidmi. Ale za pár dní už jsem začínal chápat, že to nestači. že se toho musí udělal mnohem víc. Protože do vykladu na Krakovském předměstí i di: oken \ Jeruzalémských alejích dali Němci obrovské obrazy chudáků Židů, ze kterých tam udělali strašné zabijáky a dolů napsali ŽIDO-BOL-M V1CKÝ ZLOSYN, jako bychom byli všichni tak hloupí, abychom něčemu takovému věřili, a na každou křižovatku postavili štěky, jak jsme jim říkali, a ti od luna do večera nepřestávali vyštékávat zprávy z bojiště, vykládat o vítězných bitvách a o židovské zradě, kvůli Ittcré deset tisíc polských důstojníků padlo do zajetí šlo 517 během bitvy s Rusy v Katy ni u Smolenska, a všechno to byly takové špinavé lži, že si tak t. duchu povídám, jářku, Otto Brigu, pred nějakými padesáti lety jsi byl mnohem kurážnější, to ses nebál ničeho, na světě nebylo kouta, kam by ses nebyl dostal, když někdo potřeboval pomoc - do Arménie, když tam Turci vraždili Armény, na Gangu do Indie. kdy/ umí byly záplavy, dokonce i na ten Měsíc s Indiány, a co ten staroch Beethoven, který ztratil sluch, a Galileo se všemi jeho trápeními, létal jsi se svou družinou kamkoliv, a najednou, jak jsem tak myslel na tu družinu, Bužt swiety* Krev se mi zase v těle rozproudila, jak tomu Jesse Owensovi na olympiádě, buch, buch! A klidné si povídám, něco přece udělat musíme, naše družina, protože kdo jiný než my dokáže zachránit svět před nim samým, když ten svět začíná propadat Šílenství, a kdojiný má se zachraňováním takové zkušenosti, no ne? Protože když něco nepodnikneme v takovéhle době, když je nás tolik zapotřebi. pak na mou duši nestojíme všichni ani za ten papír, co se na něm o nás píše. jsme než ubohé smyšlenky, váhavcL kteří jdou. kamkoliv je vedou, Ne, Otto Brigu! povídám si. ne! Teď se něco udělat musí! Teď všichni společně povstanete a povedete tu nej spravedlivější a nejdůležitější válku na světě! A přestože jsem tenkrát ještě nevěděl, co za válku to bude, v duchu jsem si už začínal prozpěvovat naše heslo: Je srdce připraveno?' A hned jsem si odpovídal: ,Je připraveno!1 ,Na každou zkoušku?1 A odpovídal jsem si: ,Na každou!1 Tohle bylo naše heslo před padesáti lety, tenkrát, když jsem chtěl svolat družinu k novému úkolu, jsem začal kreslit křídou na stromy a ploty srdce, a tak všichni věděli, že je třeba se shromáždit, a teď mi bylo jasné, že už je zase na čase kreslit nová srdce, a s těmihle myšlenkami jsem dorazil do Pa-wiaku. zrovna když tam otevřeli hlavní vrata a vykopli starého Žida - ten se ke mně dokutálel, úplné klidně se Ol mne zdola usmál skoro bezvládnými ústy a zeptal se. jestli nemám cigaretu." (O Ottové prvním setkání s Je-dJdjou Muninem viz MUNIN.) Fried: „Když už tak mluvíme o těch prvních dnech družiny, abych pravdu řekl. {itto se tenkrát hrozné změnil. Člověk se na něho stěží mohl podívat. Jako kdyby trpěl nějakou nemocí s vysokými horečkami. Obličej mu jen hořel. Věcně měl něco na práci a mluvil sám se sebou, věčné někam utíkal. Večnč. Všechnu péči v zoo přenechal mně a celý den se procházel v ghettu, chodil tam a zase zpátky s těmi svými zvláštními povoleními a hledal v ulicích, ve vězení, v blázincích, v Ústavu pro mladistvé trestance..." Otto: „Určité jste si, Friede, mysleli, že už to nemám tuhle v hlavě tak docela v pořádku, co?" Fried: „No a co? Měl ses tenkrát vidět! A jednou ráno jsme vstali a vidíme..." Pnula: „...obrovské srdce nakreslené křídou na dubu u našeho domu." Fried: „A na všech lavičkách v uličce Věčného mládí, i na vrásčitém těle slůněte." Paula: „Fried byl úplně zoufalý. A já taky, vážně. Mohlo mi to zlomil srdce, když jsem viděla, jak strašně divný a jiný náš milý Otto je. A nejhorši na tom všem bylo, že nám odmitiil říct. lo má na srdci. Pořád jenom říkal, že chce bojovat, a já, mama droga, jak já se strašně bála!" Otto: „Ty sis určitě myslela, že chci bojovat puškami, ne?" Paula: ..Acojtnéhosiměl člověk myslet? Ovšemže j sem si myslela tohle! Jak jsem to měla vědět',' A pak se začala zoo plnit všemi možnými cvoky, že se tam člověk prostě bál chodit, třeba ta chudák ženská, ta, jak musela každou noc chodit nahá kolem klecí šelem (viz CITRINOVA, GHANA), nebo ten malý biograf s tou páchnoucí taškou, ten byl docela mi loučky, jenže se mi nepřestával cpát pod kůži a být čim dál víc jako já (viz SEIDMAN. MA1-KIFL), a dokonce, s prominutím, i vy, pane Mar-kusi (viz CITY), vy jste zkoumal celý den naše pocity b to, co cítime, a to už ani nemluvím o tom chudákovi, 518 519 o tom, co tak di vru; páchl (viz MUNIN), v jehož blízkosti se kvůli tomu prostě nedalo vydržet!" Fricd; „Ach, by I o to nechutné! Jednou jsem si povídal, že už toho bylo dost, a tak k němu jdu a ptám se, pochopitelně jako doktor, co je to za smrad a proč tak divně chodí, a ten starý lump si vám beze studu uprostřed zoo spustí kalhoty a ukáže mi, že v nich má takový velikánský plátěný pytlík s řemínky a pře/kami a čert ví čím." Munin: „Mám uim pštrosi vejce, panie doktorze* to kvůli tomu mýmu UMKNI (viz), o kterém vám pan Ottojisté vyprávěl, a to bolí, jenže co by to nebolelo! Pro umění musí člověk trochu trpět. A pro vykoupení Páně v jediném okamžiku musíme trpět moc, tak už je to s námi Židy pořád, my neznáme žádné zkratky, dokonce ani naši proroci žádné neznali, kupříkladu prorok Ozeás musel celý život prožit - s prominutím - s kurvou a mít £ ní tři děti, aby naplnil úradek Boží, své umění, a také já prosím neúnavné třu svůj růick, třu, ale nikdy mu nedám zaznít. Ani nápad! Protože pak by bylo všechno ztraceno! Všecka má námaha by přišla nazmar! A když mi řeknete, mlč, červe, jak se odvažuješ srovnávat se s prorokem Gzeásem, tak vám řeknu tohle, že totiž Baal Šem lov nás ve svém odkazu uč i. že Pán. budiž požehnán, si přeje, abychom ho uctivab všemi možnými způsoby, jednou takhle a podruhé zas onak. a v kabale se dozvídáme, že pijáctví a obžerství je než jiskra v nás, která se hledí spojit s božskou jiskrou v potravě, jako při milováni, což znamená, že i odtamtud, totiž z údu, z toho obříznutého nezbedy, když dovolíte, zaznívá to vášnivé sténám, takže zřejmé i v někom tak nepatrném jako já může jiskra vykřesat jinou jiskru a přilnout k jiskrám vyšším, ach, kéž by se to stalo..," Fried, který z toho nepochopil nic, jen vytušil, že v každé záludné narážce toho páchnoucího staro-eha se skrývá jakýsi podivný, nechutný záměr, ho hněvivě opustil uprostřed jeho promluvy, upaloval do i Wovy kanceláře a oznámil Ottovi, že odtamtud neodešle, dokud se mu nedostane vysvětleni. Byla tam i Paula ,i ľ v la zajedno s Friedem Otto vycítil jejich vztek i úz-v.i .1. okamžik uvazoval a pak se rozhodl, že jim odhalí k i Misek >vého tajemství. Řekl jim, že má v úmyslu bojoval pluli nacistům. Fried potlačil výkřik hněvu i zoufalství ii iTiezj zuby procedil, že pokud chce Otto proti nim skutečné bojovat, tak ať tedy přinese pušky a přivede skutečné bojovníky, a pak že se Fried přidá taky. Otto ho vyslechl « polom mu jemně vysvětlil, že k tomu nemají dost sil. „Musíme být realisté," řekl Otto a Fried na něho ziral a potřásal v úžasu a \ be/mocném vzteku hlavou. Zeptal se ()tty, kde prý zas sebral toho posledního „bojovníka", který se přidal k těm darmožroutům v zoo, Seidmana, ji ()|to odpověděl, že nacisté rozpustili ústav pro duševně iiiré ve Škrobařské ulici a že lidé postávali na ulici na/.i, třásli se zimou a byli vyděšení, Fried: „No a fy sis / nich vybral jednoho obzvlášť vydařeného!" Otto radostné: „Správně! Ale... vždyť ty se mi posmíváš! Poslouchej, Friedc, takový člověk sám možná ne, ale tři takoví jako on. deset takových už možná něco zachrání, Možná něco změní." Fried chtěl vědět, co tenhle Seid-iii.m umí, a Otto jim s dojemně obdivným výrazem řekl, 4e Seidman je životopisec, který dokáže překročit hranice mezi lidmi a pochopit je zevnitř. Fried, s krajním odporem: „A třeba má taky něco proti Němcům?** Otto: „Ale proti Němcům je přece tohle. Jak je možné, že to nechápete?' Fried si v duchu s bolestí i ironicky pomyslel: .Jvlusime být realisté, ne?' Tady mimochodem Neigel Wussermana dúnizně požádal, aby okamžitě zanechal té „proiiněmecké propagandy" a vrátil se k věci. Neigel len večer odjížděl na osmačtyřiceti hodinovou DOVO-l.FNOU (viz) ke své rodině do Mnichova a neustále na WasNunuuia naléhal, aby mu dát vyprávěl Kazikův příběh. Wasserman však umíněné trval na tom, že bude 520 521 Némci vyprávět o počátcích Děti srdce. Nebyl k tomu žádný logický důvod, snad až na io, že chtěl Němce pozlobit. I když ho Neigel požádal, aby nechal těch provokaci a vyprávěl dál, požádal Wasserman: „Strpení, Herr Neigel," a slíbil, že když mu Neigel dovolí, aby dál snoval látku příběhu, bude mu o Kazikovi hned vyprávět. Neigel se nervózně podíval na hodinky a vzteklým přikývnutím dal najevo souhlas. Wasserman mu poděkoval. Vyprávěl Němci, jak mezi těmi třemi zavládlo dlouhé mlčení. Že Fried a Paula poprvé pochopili, jak hluboko pronikne válka do jejich životů a jak svým do-tekem zmrazí tenounké předivo důvěrnosti, které se mezi nimi za ta léta vytvořilo, a udělá z nich cizince, studené právě tak jako ona sama. Wasserman: „Tohle jsem poznal na vlastni kůži sám. Herr Neigel. když má drahá Sara přišila Tircale na šaty, které doslala k narozeninám, tu žlutou záplatu... ach, jak hořce vám to děcko plakalo! Chápete, Herr Neigel. ta záplata ty pěkné šatečky pokazila..." Neigel: „Wassermane! Začíná mi docházet trpělivost! Můj šofér tu bude za půl hodiny, a mně se zdá, že iy se prosté Kazikovu příběhu vyhýbáš!'4 (viz PAST). Wasserman, který pořád ještě nechápal, proč Ncigloví tolik záleží na tom, aby se dozvěděl, co se s Kazikem stalo, a proč v té věci tak strašné naléhá, se potil strachy. Moc dobře ale chápal, že Neiglova dychtí-vost je dobrým znamením a že teď za žádných okolností nesmí ustoupit, Otto proto zašeptal: „Archa Noemova." Totiž on to nezašeptal, řekl to jen s hlubokou nechutí, jako kdyby se byl rozhodl, že sc vzdá malé části svého tajemství, aby mu jeho důležitější část ponechali. Neigel se na Wassermana upřeně díval. Fried a Paula se upřeně dívali na Ottu, Otto těm třem vše vysvětlil: ,Je to jako ve Starém zákoně, jenže naopak. Tady zvířata zachrání lidi. Chápete? Je to přece strašné jednoduché, ne?*' Neigel: „Co má být jednoduché?" Otto:,.Znova tu shromáždíme celou družinu a přijmeme i další. Tentokrát budeme potřebovat spoustu bojovníků. Nebude to lehké. I o je jasné. A až nad touhle zátopou zvitězime. budeme se /as moct vrátit k normálnímu životu, ne."' Fried a Paula se ni něho podívali a cítili, jak jim srdce puká. Ottovy oči zářily nekonečnou modří. Fried vstal, bledý a vyčerpaný, stoupl si k oknu domku a vyhlédl ven. právě včas. uhy venku zahlédl bájného tvora, vpředu huňatou ovci, vzadu člověka (viz MU NIN), jak přechází s ošklivým mekotem a sténánim přes stezku. Celý zoufalý a s pocitem, že celý svět zešílel a zhroutil se zrovna jemu na ramena, vyběhl Fried chvatně ven za znásilňovaným zvířetem. Teprve když utíkal, pochopil Ottův záměr, a zesmutněl ještě víc. Starý- doktor ani v nejmenším nepochyboval, že čas dětských příběhů už navždy minul. HT/ LHJDA Porod Proces přivedeni živé bytosti na svět. Porod Paulina pomyslného dítěte. Otto si na ten porod vzpomněl, když byl ve svém domku, zatímco Kazik. Fried n \ JMĚLC1 (vizJ k němu podnikali svou cestu (viz PUTOVÁNI NÁMĚSÍČNÍKŮ). Otto se probudil, ležel v posteli a myslel na dítě, které 1 riedovi před pár hodinami přinesl. Tenkrát se mu vybavila noc, kdy on a Fried Paulu odvezli, aby porodila na oddělení dr, Warclawa v nemocnici, která tehdy sloužila i jako vojenský špitál. Otto: „Ležely tam rodičky, obyčejní Poláci i němečtí vojáci /raněni během bojů se Židy v ghettu a výkřiky mužů i žen byly naprosto stejné a každou chvíli se tam někdo narodil a někdo zemřel, na mou duši, bylo to jako nějaké výměny spřežení, lilené, a Fried s námi šel, ovšemže šel, přestože jeho pro- 522 523 pustka platila jen v 200, takže ho kvůli tomu mohli snadno zastřelit, ale on se o nic nestaral a šel a společné jsme tam tak stáli a viděli naši hezkou Paulinku, jak tam leží V čisté bilé posteli a obličej se ji poti a usmívá." Pak je lékaři poslali oba %ren a po třech hodinách čekáni je dr Warclaw zase zavolal dovnitř, ukázal jim Paulu a celý rozzlobený odešel - odpovědnost za její smrt připisoval jim oběma - a Fried vkročil dovnitř a udělal něco, co by Otto nikdy nevěřil, že udělá: zlehka vsunul niku pod bělostné prostěradlo a něžně a s odvahou přivedl na svět Paulino pomyslné dítě, položil je na její tichou hruď, a citlivý Otto se dal do pláče a skrz slzy na okamžik zahlédl zárodek výkřiku proti tomu. co provádí život snílkům, a také viděl (Otto:) Jak bylo Friedovo čelo rázem rozpol ceno po celé délce mohutnou čarou, jako by ho byl žal zevnitř jedinou ranou rozbil." A nazítří ráno, když Paulu pohřbili na hřbitově zoologické zahrady poblíž ptačích voliér, uviděl Otto poprvé i čaru. kterou to ráno ryl doktor špičkou střevíce do prachu, a byla to táž čára, V tu chvíli Otto pochopil, že si Frieda chce někdo zevnitř označit, aby ho později, až ho bude potřebovat, poznal. Otto vidět, že Fried má osud vyryt v obličeji, a proto se ho po celé dny tolik snaž i 1 při vé st zpátky k životu, aby se mohl zúčastnit nadcházející války. Fried sám o nové jizvě na svém čele nevěděl - v zoo nebylo žádné zrcadlo, až na soustavu zrcadel v PROMÉTHEOVÉ (viz) stroji, který se ovšem nedal používat, aniž člověk riskoval život. MUNIN, JEDIDJA Podle Wassermana: „Člověk velkých tužeb, j aké zřejmě nikdo vyjma něho nikdy nepocítil... Muž bujného snění, podobného okřídleným andělům.. Hrdina seme- |t, které neskane na zem, umělec v jeho zadržování, Ircismilník, který se už po léta nedotkl ženy, Casanova planého fantazírováni. Don Juan iluzí..." Podle vlastního (pochybného) svědectví pocházel Munin z rodiny meznčskýeh chasidú z Przemyšlu. (Jsem z vina vzešlý ocet," jak řekl během svého prvního setkání s Ottou před Pawiakem), už od malička však nedokázal ovládnout své mocné pudy („Sám ďábel tančil mi v pánvi!") a po nešťastném manželství utekl do Varšavy, kde se pustil do tisíce a jednoho pochybného podniku, ve všech ztroskotal a všechen svůj volný čas 1 energii zasvětil činnosti, kterou jen Otto ve své veľkodušnosti mohl nazvat vznešeným jménem „UMĚNI" {\ iz). Když se potkali, uviděl před sebou Otto starého, hubeného, vysokého shrbeného muže v usmoleném traku, který měl přes obyčejné brýle přivázány ještě tmavé sluneční. Oboje brýle byly svázány žlutou gumičkou. Malý, poněkud hejskovský knírek měl rovněž celý špinavý a žlutý. Vydával silný puch, připominajici vůni svatojánského chleba. Vyletěl ze dvora vezení, odkud ho vykopli, postavil se na nohy a se stoickým klidem Ottu požádal o cigaretu. Otto cigarety neměl, a tak mu navrhl, žc si půjdou nějakou koupit. Jak šli, povšiml si Otto poprvé Muninovy podivné chůze - stehna se mu na každém kroku prohýbala dovnitř, jako kdyby mu (Markus:) „tloukla varlata jak máslo". Otto: „Asi tak nějak. A porád si něco šeptal a pochcehtával se. všude možně se dotýkal, a já nevěděl, jak se s ním dát do řeči, říkal jsem si, že je to nějaký chudák blázen, ale hned jsem věděl, že hiideme přáteli, a tak jsem se nakonec osmělil a zeptal iscm se, jestli tam pracuje, myslím v Paw iaku." Markus: „To jsou ty Ottovy vybrané způsoby..." Jedidja Munin ,1 užasle zasta\ il, dal se do ošklivého smíchu, který byl samá slina a chrchel, a potom zabodl Ottovi do prsou fVŮj ostrý prst a povídá: „Já jsem Jedidja Munin. 524 525 Zmnožím vaše símě jak písek na břehu mořském, jak mi povinnost káže, vážený." A hrdě si vytáhl kalhoty až na prsa a tajuplně prohlásil: „Tisíc sto dvacet šest do včerejšího večera, když rně zavřeli. Oni mě vždycky večer zavřou a ráno mé zas pustí." Otto: „Nechápal jsem, o čem to mluví, ale měl jsem pocit, že bude možná lepší, když se ho nebudu ptat." V ulici Nowolipki si od podomního obchodníka koupili dvě machorky, našli si na ulici volnou lavičku a posúdi h se, aby si zakouřili- Otto: „Na ulici bylo plno lidí. Celé zástupy. Ale bylo tam taky hrozně ticho. Kdybyste byli chtěli zavolat na přítele na druhém konci ulice, stačilo jeho jménojen zašeptat. Pán, který mi dělal společnost, horlivě kouřil, a když cigaretu napůl vykouřil, dvěma prsty ji uhasil a nechal si ji jen tak viset z horního rtu. Teprve pak jsem si dovolil dát se s nim do řečí, a jakou já vám měl radost, že mi hned věří a nebojí se." Wasserman: „Po pravdě řečeno, Herr Neigel, pan Munin byl nanejvýš podezíravý a obezřetný, protože v té době mezi námi byla spousta donašečů a špiclů, ale když sc s ním Otto dal do řečí, zanechal Munin rázem podezírání, chytračení i obhroublosti a připustil, že (Munin;! „Předtím, než jsem ho potkal, jsem jaktěživ o... svém umění s nikým takhle nemluvil, vždyť kdo jiný než Otto věděl, že je to umění? Abych pravdu řekl, tam na té lavičce v ulici Nowolipki se ze mne slova rinula jak záplava a mně to drobet nahánělo strach, vždyť ten malý Polák jako kdyby měl nějakou čarovnou moc, fuj fuj fuj!" Otto: „A já se tam do tebe rázem zamiloval! Jaké já měl štěstí, že jsem tě tam to ráno potkal!" Markus: „Po Ottovi nemá smysl chtít, aby vám někoho popsal. Když se zeptáte lampy, co vidi. tak vám řekne: Všecko je tak jasné!" Během toho setkání Munin Ottovi ukázal mapu, kterou nosil v kapse ve zmuchlané hnědé obálce. Ta obálka byla Muninovým tajemstvím, které střežil jako oko v hlavě, Ottovi ji však s posvátnou ik ion ukázal. Byl to plán židovského ghetta s podivnými mačkami a stovkami maličkých šesticípých hvězd, roztroušených nazdařbůh po všech možných ulicích. Otto nul /a to. že je to tajná mapa židovských skrýší zbraní v ghettu. Munmovi sc pusa nezastavila a Otto hleděl okouzlen na uhaslou cigaretu, žijjcí si na jeho honům rtu vlastním životem. Najednou Žid umlkl, podezíravě li obezřetné se rozhlédl a pošeptal Ottovi do ucha: „Tady |miu všichni mrtví." Pak se odsunul na samý konec lavičky, rozhodně semkl rty a odmlčel se. Je treba říct, že Otto ihned pochop:;. .,v Munin nemysli jen Židy uvězněné v ghettu. Po chvíli se Munin k Ottovi zas opatrně, tajnůstkársky přiblížil a zašeptal, že odtud odejde. Munin: „Však uvidíte, panie. I vzlétnou synové plamene vysoko. A já věru odejdu. Všichni o tom uslyší. O takovém vynálezu se nesnilo ani bratřím Wrightúm. Ani těm bratřím Montgolfíerům, co vynalezli balón, ani Daidalo- vi a Ikarovi 7 báji Řeků, co nám znesvětili chrám! Jak zajisté nahlížíte, v těchto věcech jsem veliký znalce. Je-iIiim knížka mi neušla!" Otto, okouzlen tou směsicí obhroublosti a důvtipu, kterou v sobě Munin mél, mu nabídl, aby pracoval v zoo. Munin na něho užasle pohlédl, usmál se bezzubými ústy a povídal, že „Celý život jsem, panic, snil o tom, že budu uklízet lvi novinka." Poiřásli si rukama, ale teprve když se měli rozloučit, odvážil se jemný Otto zeptat, co znamená to číslo, o kterém se Munin prve zmiňoval. Zid sc na něho podíval užasle, ba dokonce trochu zklamaně, protože si byl jist, že Otto ihned všechno pochopil. Pak se začal usmívat -Otto: „Byl to takový široký úsměv od ucha k uchu" -a p rostě mu vysvětlil, že je to přece „Tisíc sto dvacet šest pohlavních aktů, cizím slovem nazývaných orgasmus, 00 jiného jste myslel?" Otto zrudl až po kořínky vlasů, podíval se na své střevíce, potom na nebe a konečné se odvážil šeptem zeptat, zdali pan Munin spal s tolika že- 526 527 nami. Munm se /novu dal do toho ošklivého smíchu a evolal: „Soulož? Cožpak je to snad něco tak zvláštního? Rabi. no jméno jsem zapomněl... aha! Rabi Dov Der v Branách cesty říká, že vášně je třeba rozjasnil a posvětit. Potom se srdce človeka obráti od lásky špatné k lásce Boží, takže si nebude žádat jisker světského ohne, nýbrž samozřejmě jen Boha. Ženy může poznávat každý školák, ale já se, ctěný pane, ovládám!" Podruhé se s Munincm setkal dr Fried. Stalo se to, když celý zoufalý postával u okna Ottová domku (viz NÁVRAT DĚTI SRDCE) a uviděl toho podivného Mí-nóiaura - napůl srstnatou ovci. napůl člověka - jak jde přes cestu. Fried za ním vyběhl, sice belhal o holi. ale celý zuřil, obešel krokodýlí nádrž, vzal to tajnou zkratkou, až se s tím príšerným stvorením srazil tvárí v tvár, Vlunin se vzpamatoval první, Vstal / trávy a zapnul si kalhoty přes tu ptačí klícku z látky, řemínků a přezek, kterou tam měl všitu Velká ovce byla s truchlivým me-kotcm rázem ta tam (Munin: „S mekolem horkého zklamání!") a Fried, dštící hromy a blesky, se těžce pozvedl z trávy, pozvedl ruku jako rozhněvaný prorok a žádal vysvětlení. Munin na svou obranu prohlásil, že prý „Co je lady k vysvětlováni? Je třeba spěchal! Časuje málo a práce j e moc. pante doktorze, a tady nej sou ženy, až na paní Chánu (viz CITRINOVA), která jak známo náleží Bohu, a paní doktor Paulu, která prosím patři vám," Kried: ,,.fak se opovažuješ, ty lumpe, brál do úsl jméno paní!" Munin: „Odpusťte, ale já říkám vždycky pravdu. Teď už to dělá tisíc sto třicet osm. Všechno to mám zaznamenáno! Možná by se pan doktor chtěl podívat na mé záznamy? Já si totiž úplné všechno zaznamenávám a taky mám mapu. Ano, můžete si být zcela jíst, pante doktarze, že Jedídja Munin provozuje své uměni jaksepatří!" Fried, který si matné vzpominal na nějaké jiné, nižší číslo, o kterém se před týdnem zmiňoval Ono, se ikorn dusil hněvem, když s odporem pomyslel na to. co Itarý satyr v jeho zoo prováděl, Fried: „Ale, proboha vás prosím, vysvětlete mi, k čemu to?" Munin: „Proč? Abych se ovládl. Jakže, cožpak pan Otto vám vůhcu nit neřekl?4' „Ne!" „A já myslel, že víte všechno, pane! Že tu s námi jste, abyste na nás dohlížel, abychom své umění provozovali jaksepatří! lak proto vy se zlobíle! Vy D tom prostě nevíte! Tak já vám tedy něco řeknu, jak říkáme my, tedy myslím Židi, totiž řeknu vám všech-00 Není na tom totiž nic, zač by se člověk musel stydět. Všechno je to pni slávu Boží. A je to velice prosté, já loiiž prosím vážím asi tak šedesát kilo, teď už možná diobet miň. ono tu totiž není moc jídla, račte prominout, že si na to dovoluje upozornit, ale..." „Co má tvá váha cu dělat s tím, co jsi tu prováděl s tou ovci?!" „Ano, ovšem,.. ta ovce... rozkošné stvoření... Poslyšte, já pokaždé, když... no.. koneckonců jste doktor a takovýchhle věcí jste už určitě slyšel spoustu, ne?'1 Fried: „Do jasnej cholery, chceš snad, abych z tebe přišel o rozum? Co jsem měl slyšet?" „No no no, tohle tedy neni hezké, pane doktore. Vit hněvu, víc žalu... Ha ha, to byl jen /en ,. Tak tedy semeno, jak jistě ráčíte vědět, semeno, la páchnoucí kapička, není jen pouhá páchnoucí kapička.. " „Není?" „Chraň Bůhí V ní je přece taky jiskra! A v lom údu. to jako ve smiciiku, tam je ji ještě víc. A ve sbírce rabího Nachmana se dozvídáme, že celý svět byl stvořen pro Israel, dokonce i pro ty nej nepatrnější v lsra-eli, jako jsem kupříkladu já, a dokonce i pro nejnepatr-nější z orgánů, a to všechno proto, aby byl Israel vykoupen a postavil svůj vítězný vůz, a snad jste ráčil slyšet o kabalistech v palestinské Safetě, kteří v Zoharu napsali, že každý pohyb, kierý élovék udělá ve sférách nižších, uvádí do pohybu sféry vyšší! Vemte si třeba lakového ševce, ano? Obyčejného ševce. Ten každým pohybem, jak tak přišívá podrážky, spojuje vyšší s niž- 528 529 šim, a což teprve já!" Fried: „Prosím vás, velice vás prosím, abyste se tam nedrbal, když se mnou mluvíte, A vyjadřujte se srozumitelně: co tady, v mé zoo, děláte?!1* Munin: „Ale vždyť už jsem vám to prosím vysvětlil! Semeno přece /. těla vyráží obrovskou rychlosti, fjúúúúú! A to prosím nemluvím jen tak nějak všeobecně! Kdepak! Já, panie. znám moc dobře nejvčdečtější časopisy! A tam jsem četl, že síla semene, když letí, se rovná sile pístu, který vynáší letadlo na oblohu! To ovšem jenom relativně -" Fried: „O-o-o-ovšem,.. A co... Tak necháte už toho drbání!" Munin: „No a já jsem přišel na takovou věc, a to jsem prosím jednoduchý člověk. Nejnepatmější z Israele. Zkyslé vino. Divoká kočka Baby Jagy, Moc jsem se toho v životě nenaučil. V otcově domě, nu, samozřejmé nazpaměť žalmy a později tak porůznu sbírky rabího Nachmana, drobátko Zohar, někdo mě taky nechal trošku nakouknout do Aiťí dela Raziela a do Knihy proměn, a neodříkal jsem se ani světského vzdělání, jak se mu u nás někdy říká nečisté, ve Varšave, v hlavním městě, jsem mél oči otevřené pro všechny zázraky stvoření a taky jsem čítal vědecké časopisy a nacházel tam divy a zázraky! Sedával jsem i v knihovnách a čítal tam poslední vědecká pojednání! O Ciolkovském jste ráčil slyšet? Neráčil. Hm, Já o něm slyšel. Ten člověk byl nej větší ruský védec a při rodopisec. Ten nejskromnější a nejpokomější z lidí! A ten pro-sim připadl na myšlenku, že by se do vesmíru dalo létat pomoci raket! No řekněte sam, není to génius'* Raket! Taky jsem arci četl spisy Američana Goddarda a Němce Oberta a z. těch jsem pochopil jisté věci, které mi dosud nebyly jasné...*' Fried: „Snad budeš tak hodný a konečné mi to vysvětlíš tak, abych tomu rozuměl?' Munin: „AJe vždyť jsem vám to už vysvětlil! Proč mé radši chvíli neposloucháte a nepřestanete se mi koukat tam dolů! Říkal jsem vám. že když vypustím semeno z těla, Ink používám tu obrovskou silu, ale možná - totiž kdybych tu silu uchoval.. Teď už to ráčíte chápat? A když .< ji neschovám jen jednou, co jednou! Jen jednou by to přece nebylo k ničemu, no ne?' Fried: „Ňe?" Munin: „Pun doktor jistě Žertuje, haha! Jednou ne, ale v několika Movkách případů! Ano, v tisícovkách! Je přece známo, člověk, dokonce i ten nejnepatrnéjši, má v těle mnoho llsic spermií, tolik jako hvězd na obloze, jak je psáno, n kdybych si je všechny ponechal a uložil je uvnitř w kdybych jednou, jen jednou jedinkrát, tomu všemu dovolil, aby to vyrazilo ven, víte, něco na způsob toho ,Nech lid můj jít!*, to by vám byl pěkně veliký lid! Velikánský národ! Protože já bych jen tou obrovskou milou reakce a možná i kvůli té své váze - šedesát kilo, a teď možná ještě míň. to je prosím, račte prominout, tou stravou tady - zkrátka mohl bych odsud odejít úplné, b?" Fried: „Odejít! Kam odejít1' Munin: „No. kamkoliv mě to ponese... I poletí synové plamene vysoko... Však už jsem si spočítal, žc moje jméno, to jako Munin, má stejnou číselnou hodnotu jako slovo ,leť, stačí si domyslet jen jedno písmenko . Počkejte, hned vám to vysvětlím..." Fried: „No ale kam? Kam to poletíš, snad k Ho hu?" VI urnu: ..Kdo ví? Když mě k sobě vezme, pů-|du. Kamkoliv mě pošle, já poletím. Snad k Bohu. podstatné je, že se vznesu vzhůru. Nad ty, co jsou tady, co si říkají lidé. A to je chyba. Já vím, že moje místo je jinde. Ne tady. Tady ne..." Fried: „Chceš snad říct, že si prostě jtn tak vyletíš nahoru? K Bohu?" Munin: Jářku, viděl svět někdy někoho tak umíněného? Už jsem vám to pieee řekl tisíckrát: On. bud:/ po/.elinail. je \ každičkém semeni. Je duši každé živé bytostí," ,j\ ty tomu opravdu věříš? Že se tam dostaneš? Ze se ti podaří vznést se byť Jen o jeden jediný centimetr7" „Naprosto, prosím. Jako len poštovní holub, co se vrací k pánovi," „Ale Bůh je přece... svatý! Máme tu to duchovní povznesení a tak, 530 531 a ty - ruj! Vždyť jc to hrúza ľ' Munin: „To se prosím jen tak zda ľ Ono se opravdu zdá, že je to hrůza, ale Boží] sláva je všude, jak se praví v Zohant, a Muninúv komentár praví - není místa, kde by nebylo Boha. On je dokonce i v tom, co se nazývá hříchem, a jiskry padající z výšin jsou nym zbaveny lesku a pošpiněny vším možným, i tou páchnoucí kapkou, a my, dítka Israele. uctíváme oddané Boha, abychom ty jiskry vrátili tam, kam patri, Bůh pověří i toho rej horšího hříšníka, vždyť kdo jiný než On, budiž požehnán, pokoušel srdce krále Davida, aby sečetl lid? V knize Samuelové stojí,Bůh4, jenže kniha Letopisů říká .Satan1! Račte tomu rozumět? Já mám sice duší hovádka. už jako dítěti mi řikali .tele*, ale i zvířecí duše někoho tak nepatrného jako já má kořeny ve světelné skořápce, a dokáže se tedy od zla obrátit k dobru, však si taky tuhle na té mapě pripisujú k růZ-j ným ulicím v hlavním městě Varšavě slovo .světlo1, to je prosím takový systém, ten jsem si vymyslel sám, v téhle té hlavě! A oni mi prosím říkají tele! Ale co bych se rozčiloval, brzy už s nimi nebudu mít nic spolčeného, mne čeká jiný svět, svět okřídlených bytosti! Andělů! Chápete to? Pojďte blíži Nestyďte se! Pojďte blíž a podívejte se na tu mapu! Vidíte, všude, kde jsem se drbal, ale pak jsem se ovládl, jsem udělal takovou malou šesticípou hvězdičku, no a tady. po celé Husí a Lubeckého mám většinu S a z Nízké a Zamcnhofovy jsem udělal skoro celé V, jen drobátko mi už chybí, ale brzy to doplním na Wolinské... To E vypadá pořád špatně, ale s pomocí Boži to br/y tlám do pořádku, něco si ovšem budete musel domyslet, jak jsem už říkal /alim mám S-V-Ě. To je zázrak, co říkáte? Teď už to chápete?44 Fried: ,Mój ty Bože! A tohle ty provádíš s mými ovcemi! Hraješ si s nimi, aby ses pak ovládl? A pro tohle si myslíš, že si tě k sobě vezme Bůh?4* Munin: „Ano prosím... No, konečně to ten pohan pochopil. To my, my Židé..." Fried: ,,1'icstaň mi tu vyprávět pohádky! Já isem přece taky Eld!" Munin; „Vy že račte být našinec? Jeden z nás? v. n lo nevěděl! Pěkně vílám! Vypadáte úplně jinak... \ paní Paula s vámi bydlí v jednom pokoji... Kdo by to bvl řekl? Našinec! No tak teď to můžu vysvětlit bez ok niku. Našinec! Tak se na to podívejte! Tak to jistě on lc vědět, že dokonce i ze světských myšlenek, když II1 nimi správně naloží, se stane jakási Archimedova peku, jakýsi orli orgán, počátek vzestupu. Četl jsem takovou zajímavou věc, stojí za to, abyste šiji poslechl, je to úžasně chytré! Judovu ženu Tamar, která se s prominut im chovala jako děvka, ovládly světské myšlenky. A co jiného znamená Tamar než ,čistá-trpká". no asvét-nk.i myšlenka je trpká, ale ve skutečnosti je čistá. Čistá-irpká! Pěkné, že? Jste trochu unavený, posaďte se tuhle tui ly dva kameny... (Tedy Žid to možná j c, ale myslí mu to jako křesťanovi, trošku toho Písma mu prospěje...) hi 1 a teď prosím chápete, co zamýšlím. Já měl už od débttví tyhle špatné sklony, hrozně jsem kvůli nim trpči. M napohied jsem byl malý a ubohý, Taková nicka. 1 ten nd isern měl malinkatý jako ta modlitba o rosu a déšť ni.de knižce modliteb. Jenže ty moje sklony! Jak oheň v kostech! Ty čisté trpké myšlenky mé rušily v modlitbách i plněni povinností, a přestože se chudáci rodiče, budiž jim země lehká, všemožně snažili, až mě oženili, iv myšlenky mi nedávaly pokoj. - Chudákovi mé ženě mí bylo moc líto, byla totiž slabá a nedokázala uspokojit ani polovinu mé touhy... Takže já nakonec utekl. Udělal i u z ní živoucí vdovu se šesti kuřaty, protože mně nrivíl hlas, Jdiž, utikej. tulákem budeš na zemi. Jistě, ii ic. už vás, pane doktore, nebudu unavovat (hned se |Hi/ná, že je to nevzdělaný Žid, ten si zaručeně jaktěživ ■nt hlavu icfiíin nepřiložill), já jenom doufám, že Bůh, budiž požehnun. shledává mé činy hodnými, protože i ten KViitý Ari ze Safety říkal, že Tóra nejenže má sedmdesát 532 533 tvárí a každá z nich se zjevuje príslušné generaci v pŕí«í slušném čase, ona má těch tváří šest set tisíc a každý syn Israele má vlasmi tajný způsob, jak Tóru číst, jak živé tělo Lnoucí k Boží promluvě, tajný způsob, zahalený kořeny jednotlivcovy duše ve vyššich světech, který zná jen on sám. ano, každý člověk uctívá Boha vlastnú]! způsobem a svým vlastním způsobem ho uctívám i já, tohle je moje modlitba, jinou neznám, a snad právě o mně bylo napsáno, že není modlitby mimo šip vystřeleny m od líc i m se k n c h esům, takže oni to zřejmě nejsou ty nízké špatné sklony, jak jsem si myslíval v mládí, ale svatý anděl, poněvadž jak praví rabi Nachman, ten, kdo poznal Boha, ten tyhle špatné sklony má, musí je překonat a zmírnit spravedlností, aby byl zcela dobrý, tak jako světlo svíce sviti a knot měnící se v oheň je ničen, světlo šechiny září na Božskou duši a ničí duši zvířecí a ta se mění z temnoty ve světlo a z hořkého ve sladké mezi spravedlivými, a nenačte si myslet (Žid! Kdo by to byl řekl!), že to. co jsem na sebe vzal. je kdovíjak lehké! Vůbec to není lehké! Někdy by tolik sebeovládaní člověka až připravilo o rozum! A jsou tu i jistá nebezpečí..." Fried: „Nebezpečí'' Munin: „Nebezpečí, vskutku velká nebezpečí! Co jste si prosím myslel? Ta zatracená Lilith na mne nepřestává číhat f Ta prokletá doufá, že se jí ze semene, které mi unikne, narodí nějaký chudáček čertík! A pokaždé když se dotknu toho svého šofárku, tak vám vyskočí, vyletí z pekla a už tu se svištěním je, ÍTííí! Ale já se, jak už račte vědět, ovládám. Koušu se do tváři! Ještě drobet a... přece se ovládám! A nemusím činil pokání, jako to dělají ti nešťastníci, kteří ve zkoušce neobstáli a semeno rozlili!" Fried: „Dost! Mlč už! Mně už z těch řečí praská hlava! Jak dlouho už se... myslím, kolik let už se takhle..." Munin: „... ovládám',' Už přes sedm let, prosím, Od té doby, co začalo být zle." MIN Pnhlnvi I Viz LASKÁ, 2. K neobvyklému rozhovoru na toto téma došlo mezi Wasserman cm a Neiglem, Bylo to y době, kdy dr. Fried 1 t ml po své zemřelé Paule (viz VÝCHOVA) a Markus doktora upozorňoval na onen „smutný a banální rozpor I o.iši povaze", totiž že prý máme „všechnu tu sílu, lásku všecku tu mohutnou silu vášně, a na koho je prosím liměřujeme? Na jediného člověka. Na úsměv, materské řiiJiincnko, na uzlíček zvyků a názorů. Na pouhý vak miisii, jak se zdá, plný rozmarů, Jak je to úžasné - člověk miluje druhého člověka. Nic víc a nic min.Lu Tady Was- ■ mian odložil sešit a pohroužil se do myšlenek. Pak /ni a IN e iglovi v y právét cosi, co se té věci vůbec netýkalo Citoval Zalmansona, svého cizoložného přítele, který M mu jednou vyznal z toho. že když chodí po varšav- 1 h ulicích, zvlášť takhle na jaře, když se ženy vyparádí a procházejí se ve střevících na vysokých podpatcích, pociťuje prý najednou hroznou vášeň. Zal-manson: „V takových chvílích bych vám zničil celý h vet! Rozdrtil! Srazil ho na zem! Já vám chodím po iiln ich a vzdychám, prostějen hlasitě a nestydatě vzdychám, a ženy... Koukají na mne a smějou se, čubky! A já si tak mezi nimi po ulici chodím jak ten satyr a ) ukových momentech - a tohle je hrozně divné! - práve tehdy vám k nim cítím nenávist, takovou divnou ne-HÉvist..." Wasserman, který Zalmansonovu zpověď poslouchal s velice smíšenými pocity („Ten netvor mi přece málem znásilnil ženu! A já tu, prosím, sedím napnu i němu v šeru redakce a začínám se usmívat... to i.iko na souhlas, fuj tajksl!"), se Zalmansona zeptal, co 534 535 přesně myslí slovem ..nenávist", a vydavatel, jehož arogance a sarkasmus se na okamžik vytratily, řekJ, že nenávist k nim nepociťuje kviili něčemu, co by mu snad ženy udělaly, chraň Bůh. s nim vždycky jednaly pékiu*, všechny, a on byl přece zapřísáhlým milovníkem žen (redakce je ochotna se vsadit, že tady se Anšel Wasser-man ehápavě usmál), to nepřátelství pociťoval kviili tomu, co z něho samou svou podstatou dělaly, Jeho podstatou. Protože on, pokud to snad někoho zajímá, dokázal milovat úplně všechno. Zalmanson: „Stejní vášnivě bych dokázal miloval celý svět i nicotu," Poznávat nové, jemné odstíny citu, které v člověku vyvolá zamilování do kvetoucího keře šeříku, bláznivého letu motýlů či do zvuku tahací harmoniky. Tahle Zalmanso-nova slova nejsou dost jasná. Můžeme předpokládat, že si připadal pokořený, protože tolik tou/i 1 po ženském těle. Pokořený, protože byl od přírody buřič a tu zoufalou potřebu milovat je chápal ve své pokřivené mysli jako omezení. Tak pokořený, jako si připadal Aharon Markus (viz CITY), když si uvědomil, že jsme uvězněni ve své omezené soustavě citů, a proto (Markus:) „Máme uši propíchané jak otroci před dveřmi bledého, ubohého sveta, který k nám promlouvá svou jedinou, tak strašně koktavou řečí!" Zalmanson, s povzdechem: Já do nich jsem, myslím do ženských, blázen, však víte, já je zbožňujú, ty jejich pohyby, jejich vůně, ta jejich nádherná těla, a přece - jsou jenom omezeným, konečným, malým a jednotvárným zhmotněním té nadlidské vááné, kterou mám v sobě já, my všichni... To ony jsou to vězení, ten úzký ubohý kanál, ten ubohý jazyk, do kterého musím překládat všechnu tu hojnost, kterou v sobě mám." Wasserman na to s neobyčejnou silou: „A řekl bych, že ony taky, myslím ženy, cítí totéž k vám... tedy k nám." A Zalmanson: „Ale ovšem! Tím jsem si jist! My i ony jsme jako vězni odsouzení ke společnému vyhnan- 536 M\ i bez trošky jiskry na pustém ostrově." A když tohle Nciglovi řekl, Wasserman na chvíli zmlkl, v obličeji se mu postupně objevovaly všechny výrazy, kterých je lid-iki bytost schopna, které rozhořčeně oznamují, že kdesi probíhá vážny spor, a najednou, veden jakýmsi nepo-hopitelným nutkáním, řekl Němci cosi velice intimního, co dokonce i redakce vyslechla s jistými rozpaky, n.iiíi/ pik Neigel. Wasserman se Němci zmínil o intímnu, li stycích se svou ženou. Je možné, že to udělal proto. h si zvykl mluvit s Neiglem tak, jako člověk mluvívá lim se sebou. Nebo to snad mělo nějakou jinou, naprosit* nepochopitelnou příčinu. Rozhodně vyjádřil úžas: „Povězte mi, Herr Neigel, vždyť jste přece chytrý člověk, jak to přijde, že mezi mužem a ženou je taková Veliká láska a taková vášeň, že jim stravuje duši i tělo. u vy přitom jenom strkáte maličký smičikel do maličké dírky, nic vie! A tohle má být všechno? Vždyť ženské telo by se pred vami mělo rozestoupit jak Rudé moře pí rd tou holí! Zuřící Sambation by tam měl proudit a vy oba byste v něm měli sedmkrát zemřít a potom z té koupele vyplavat zemdlení, bledí jak stěna, oči nevidoucí, i .isi tak rok nedokázat říci jediné slovo, jako kdybyste dtwáhli samé země lásky! Jako kdybyste zahlédli tvář búhvičcho a zázrakem se zachránili!" Neigel mlčel, jen hlavou němé kývl na souhlas. Na okamžik se zdálo, že židovi zjevně závidí, že může tohle všechno vyslovit nahlas, důvěřoval takhle někomu jinému. Markus řekl: „Slyšíte, reb Anšel? Jářku - tedy mluvím o lásce - miloval může člověk všechno, cokoliv na světě si může zami-loviiL ak doopravdy, inu doopravdy může milovat jen člověka.'' Wasserman: „Ale vždyť vy sám, pokud se není, lim, velice milujete hudbu. Někdy vám přece až vhání i lízy do očí?" „Ano, to je opravdu veliká láska Jenže je tak nějak nahá Proto to taky není opravdová láska. Něco ji chybí, Je příliš vznešená, ideálni." Fried: „Já bych, Mar- 537 kuši, to, co fikáte, radši obrátil a řekl. že člověk mi cokoliv, cokoliv na světě nenávidět, ale nic nemůže | návidět víc než člověka." MALKODKT Past Dvakrát za tu dobu, co se spolu scházeli, Neigel Was-sermana obvinil, že ho „vlákal do pasti". Poprvé se to stalo, když spisovatel zatáhl do Friedova a Paulina vztahu Hitlerovo j měno a norimberské zákony (viz Hľl'LFR. ADOLF, též /TO/ SVINSTVO), a Neigel požadoval, aby provokativní protiněmecké narážky vypustil. Je třeba říci, že Neigel se hrozně rozčilit - dlouhými zuřivými kroky chodil sem a tam po místnosti, vztekle bušil do otevřených dveří plechové skříně, na okamžik se opřel o psací stůl a vší silou se do něj zapřel všemi deseti prsty Wasserman se na něho nedíval. V duchu se proti téhle cenzuře bouřil, usmíval se na Neiglovu prázdnou židli, zlostné, nervózně se popotahoval za řídké vousy a prohlašoval, že „ten příběh nás povede s sebou". Neigel se zatvrdil - se zády obrácenými k W as se tm anovj a obličejem k oknu zataženému záclonou dli raz ně prohlásil, že ve Wassermanových slovech se skrývají jakési úmysly, které nemíní přecházet mlčky, a stěžoval si, že se Wasserman jakoby náhodou najednou rozhodl psát 0 válce, „Vždyť jsi vždycky psával o docela jiných věcech! O Indiánech, o povodních v Indu a o Beethovenovi a Galileovi. docela jiné příběhy! Jiné prostrediu O současných záležitostech jsi nikdy nepsal! tenhleten podělaný život už znám! A na ten chci na chvíli zapome* nout, když poslouchám nějaký příběh! K čemu si vůbec myslíš, že příběhy jsou?" Wasserman, naslouchající hněvivě, ale s velkým zájmem, odpověděl do dlaní vlastmi h rukou, kterými si zakrýval ústa: ,Je to pořád tatáž uilka. Pořád ta jedna, A mé příběhy jsou její psanou inioni. lak je to." Neigel se rozlítil, dupl, jako kdyby i liti I rozbít dřevěnou podlahu baraku, a s rozhořčeným křikem na spisovateli žádal „odstranit všechny ty provo-kativní narážky na Norimberk!" A několikrát hodil do jedné ze štěrbin v dřevené stěně před sebou slovem I ii '-iWasserman samozřejmé nechápal, o jaké pasti to Němec mluví, ale jak se tak jeden před druhým nadýmali ii zase smršťovali a svůj hněv v jakési směšné pantomimi obraceli proti rozličným předmětům v místnosti, ale ml na okamžik proti sobě navzájem, pochopil židovský ■pisovatel. že Neigel nemyslí past, kterou chce na něho RtHtražit on, totiž past lidskosti. Ne, Neigel ještě nebyl „nakažen lidskostí" natolik, aby to Wassermana uspokojilo, Neigel se hal néčello rnimlvm konkrétnějšího a bez-prostřednějšího, Wasserman však ne a ne při jit na to, co lo asi je. Znervóznilo ho. že Němec jeho příběh najednou bere tak smrtelně vážně. Pár dní předtím přece řekl, že pe Wasserman mýlí. co se síly slov lýce. Podruhé vykřikl Neigel „Past!" tu noc před odjezdem rui DOVOLENOU (viz). Vlak do Berlína mu odjížděl r Varšavy v šest hodin ráno. Jeho řidič už auto náležité připravil. Neigel se však odmítal vydat na cestu, dokud M Wassermana neuslyší pokračování Kazikova příběhu. Wasserman si ale velice lstivé postavil hlavu, že bude Němci celou noc vyprávět příběh návratu Dětí srdce (Viz NÁVRAT DĚTÍ SRIXľK), a jako kdysi Šeherezáda vyprávění protahoval po celou noc, Když byl konečně hotov, požádal ho Neigel, aby splnil svůj slib a vylíčil mu „aspoň v hrubých rysech, Šeherezádo, je to hrozné důležité!", co Kazika potkalo na konci života. Wasserman odmítl. Byl strachy celý bledý, ale věděl, žeodmít-nimt musí, Neigel vycítil, že byl zrazen. Zlostně vykřikl 538 539 „ZRADA!" (viz), bouchl do stolu a znovu žádal o pokračování příběhu. V tu chvíli se Wasserman dovtípil, proč Neigel musí znát pokračování (viz PLAOlÁTl, a odmítl tím důrazněji. Usmál se a řekl, že pokud Neigel chce, může si zbytek příběhu výpravě: sám. Neigel se polekané podíval na hodinky a pak se na Wassermana vrhl a začal ho bít. To bylo poprvé a naposled, co ho uhodil. Wasserman: „Popadl mé za můj ubohý chřtán a vší silou mě tloukl pěstmi, ale já nevydal ani hlásku, celý jsem se /menšil a doufal, že se blíží konec, protože takhle, zblízka, se měještě zabít nepokusili, vždycky jen zdálky, ani se mě při tom nedotkli." Jenže Neigel se najednou zhroutil, chvíli ležel vedle Wassermana, rychle oddechoval a sténal, a potom se ztěžka postavil na nohy, umyl s: ohhěej. poeLu Židovi ručník i\ řekl mu. aln se utřel. Wasserman: „Můj hajzlpucrovský hábit byl samá krev. Pár zubů se mi v ústech viklalo, a když jsem sejieh dotkl špičkou jazyka, tři mi vypadly na zem. Nu což. Aspoň budu doktoru Blumbergovi platů miň." MACPUN Svědomí 1. Viz ETIKA. 2. Když Neigel během rozmluvy Wasscrmanovi řekli že „Svědomí je židovský vynález, sám Vůdce to ve svém projevu říkal," Žid hbité odtušil: „Věru, je to veliká ZODPOVĚDNOST (viz) a těžké břímě, ale my jsme na ně nikdy nezapomněli... Někdy jsme bylí ti poslednú kteří si ještě vzpomínali, co to svědomí je, a někdy jsme byli tak osamělí, my a ono. tak opuštění, že člověk málem zapomínal, kde je tu vlastně vynálezce a kde vynález..." (Pozn. redakce: Wassermanovu poznámkuje Ifťbii posuzovat shovívavě. Od Žida jako on, „odsouzeného" po celý život k životu v souladu s absolutními mravními hodnotami a svědomím, a zvláště když se ladnou jinou zbraní zacházet neuměl, samozřejmě nelze m i kiivat, že pochopi otázku svědomí v celé její složitosti. Ic treba připomenout, že pro slabého, jenž nedisponuje pi i isiředky k obraně ani schopností projevit sílu, existuje \ idy nouze jedna možnost, jak jednat- může jen reago-vnt na situace vytvorenej inými. Nikdy nepozná onu kmínu a lak běžnou volbu mezi dvěma správnými možnostmi jednáni. Když je člověk silný a jeho síla hledá uplatněni, vytváří složité situace, v nichž se někdy musí 10/hodnout mezi dvěma relativními, nedokonalými i>i ivcdlnostmi, a nutné tak způsobit relativní nespravedlnost. Ten dobrý, nevinný Wasserman!) TIB MERED Vzpoura \ki vzbouření se proti vrchnosti, V Nciglové tábore došlo k jediné vzpouře. Stalo se to i m. >, když Wasserman pracoval na zahrádce. Z Varšavy právě přijel vlakem nový transport a lidé už byli hnáni na/i Nebeskou ulici. Byl to všední obrázek - tou dobou M to už dělo čtyřikrát denné a dvakrát za noc. Jenže i niokrát sc stalo něco neobvyklého-jakýsi mladý muž liidip. aného zevnějšku se vrhl na jednoho / ukrajinských strážných a vyrval mu z ruky zbraň. Začal střílet, hrozne řvát a utíkat naslepo zrovna k Wasscrmanovi. I Ki mu strachy vylézaly z důlků jako krabovi. Za pár vteřin se Ukrajinci vzpamatovali a začali střílet. Nastala Nlrašná panika. Zmatení Židé pobíhali sem tam a vbíhali Mlnižnym do rany Jakmile ten povyk zaslechl Neigel, 540 541 vynoril se ze svého baráku, v ruce revolver, který W serman tak dobře znal, (Pozn. redakce: Je třeba říci, že k tomu došlo po oné noci, kdy spolu rozmlouvali o ZODPOVEDNOSTI /viz/, VOLBĚ /viz/a ROZHODNUTI /viz/; Neigel Wasseimanovi slíbil, že pokaždé když bude mít zabit člověka, obnoví své původní ro* hodnuti. že bude zabíjet. Podle Neigla to prý jenom ,,utvrdí jeho vím ve Vůdce a ve vlastni práci".) Všechno se událo takto: Neigel vyrazil z baráku a vrhl se na mladého Žida ozbrojeného puškou. Uhodil ho a zbraň vyrazil z rukou, Z baráku ..lazaretu", kde vlastnoručně zabíjel staré lidi, mrzáky a děti, kteří přijeli posledním vlakem, zrovna vyšel STAUCKE(viz). Na Nebeské ulici vládlo mrtvolné ticho. Všude se válely desítky zabitých a raněných. Mladý Žid klesl na kolena, hlavu na zemi, a oddechoval ztěžka jako zvíře. Hubená žebra se mu strašné rychle zvedala a zase klesala. Strachy z něM vyrazil proud %rýkalů. Neigel na něho namířil revolver Udělal to pomalu, protože chtél, aby to všichni viděli a vzali si to k srdci. Přejel pohledem všechin přítomné. Na okamžik se jeho oči setkaly s očima nedaleko stojícího Wassermana. Z Wassermanových očí sršely jiskry. Něco na něho volaly. Něco mu připomínaly, něco po něm žádaly. Wasscrman: Jen na jedinou vteřinu Nejfl zaváhal. Jenže co je to vteřina? Celé stromy per, řtfl inkoustů atd. nepostačí na to, abych vypsal příběh té jediné vteřiny. Proto to řeknu jen v kostce, Neigel vystřelil jednou, dvakrát, desetkrát. Vyprázdnil do toho nevinného chlapce celý revolver. A střílel dál, i když to už. nemělo smysl Protože mel tukový vztek ne na toho chlapce, ale sám na sebe a možná i na mne. Protože Neigel proti své vůli splnil slib, který tni dal. Možná že kdybych tam v tu chvíli nebyl, tak na to zapomněl, jenže mé oči mu poručily u on poslechl. N:i zlomek vteřiny předtím, než začal střílet, drobet zaváhal. To viděli všichni. VAiiluu Staucke, Ukrajinci, všichni," Když střelba ukončila, otočil se Neigel nu podpatku a přibouchl za in dveře. Člověk si může jen představit hrůzu, která ho /11 cli váti la - vypadal jako někdo, jehož právě op usti 1 o vrozené nadáni, jako plavec, který uprostřed oceánu /|istif že zapomněl příslušné pohyby. Ukrajinci neztráceli čas a začali masakrovat Židy, kteří zůstali naživu. I Ive kulky zasáhly také Wassermana, ale ublížit mu nemýlily, Posadil se, hlavu mezi rameny a hrb tak vysoko, i ik to jen šlo. O deset minul později všechno ztiehlo. pini-dli ..modré", aby odklidili těla. Ten večer Neigel Wassermana ne vybídl, aby mu předčítal. MARKUS, AHARON Viz CITY. n diku ,nini NACHUT, HA'ADAM HA-Ménécenný Termín, jimž nacisté bežné označovali ty, kteří nebyli piľdušniky panské rasy. Aby pŕislušnik S S obdržel povolení k uzavření sňatku (viz POVOLENÍ K UZAVŔĽN1 SŇATKU) se svou vy-Vulcnou. musel dbát na to, aby jeho partnerka nepatřila k lidskému typu označovanému za méněcenný (dále Mť). Neigel Wassermatiovi ukázal oběžník, kde se o lom pojednával n V to m lo dokumentu, rozesílaném po Vftcch jednotkách SS, byly citovány výňatky z brožury M>/it\vitnýčloyék(vydal Nordland. Německo), kde se • i i| i ikalo: „MC se po stránce biologické podobá člově- 542 543 .1 ku normál ni mu. Má po dvou rukciu a nohou, oči, a cosi, co připomíná mozek. Avšak přestože se vzhle« dem pozoruhodně podobá člověku, je to bytost strašná. Běda tomu, kdo zapomíná, že ne vše, co se lidské bytosti podobají také musí být," NlSlľlN, 1ŠUR HA-Povoleni k uzavření sňatku Doklad, bez něhož se žádný příslušník S S nesměl se svou vyvolenou oženit. Tento doklad vešel v platnost v roce 1932, kdy byl zveřejněn,„zákon o sňatcích příslušníků SS". Vydat toto i povelení byl oprávněn pouze Reichsruhrer Himmler. Když Neigel Wassennanovi vyprávěl o svém manželství, poznamenal, že „naštěstí jsme se vzali ještě před rokem třicet dva". „Naštěstí", protože Christinina delší neplodnost na samém počátku manželství mohla uškodit Neiglovu postupu v „hnulí1*. Wasserman nechápal, o čem lo Neigel mluví. Neigel mu tedy vysvětlil, že povoleni k uzavření sňatku se vydává na zaklade dobro-zdáni lékaře, který uchazeč ku o sňatek s příslušníkem S S vyšetřil, přičemž vyšetření spočívalo především v odhadnutí uchazeččiných možností rodit Říši deti. Za tímto účelem museli žadatelé o povoleni k uzavření sňatku přiložit k žádosti fotografii uchazečky, přičemž bylo ponecháno na nich, zdali na ni bude „nahá, či oblečená v plaveckém úboru", jak praví zákon o sňatku, a němečtí rasoví experti fotografii prohlíželi zvětšovacím sklem. Wassermatu udivený a smutný, vrtěl hlavou. Neigel mu vy světlík že tito experti měli dbát hlavně na to, aby zabránili míšení s typem označovaným za MÉNĚCENNÝ (viz), a Žid si pomyslel: „Takhle už to zřejmě • lnuli, ze ten. kdo má svého bližního za ne-človčka, se /Im/i a stane se jím sám," Neigel, jemuž tato atmosféra upřímnosti svědčila, řekl: „V osmatricátém se naše situace ■Mi víc, ehm,,. zkomplikovala. Tedy... byla trošku i lionlostivá." To proto, že právě v tom roce vstoupil V Německu v platnost „zákon o rozvodu", který muži umožňoval rozvést se se ženou, když mu odmítala rodit 41ti nebo byla neplodná. A nejen to. Když bylo ženě přes i iviicet let a v mládí dala manželovi libovolný počet Mli. smě! se s ní teď z důvodu neplodnosti rozvést .....isto ní si vzít ženu mladší, Wasserman roztrpčeně: „Kii|eli potřebuje děti, co?" Neigel: „Přesně tak! Každá fcoiut je povinna dát Vůdci a Říši děli l ohle je liimmle-rovu osobní bláznovství. Ostatně on svou ženu opustil, mysl i m Margu. Znal jsem ji osobně. Pak odešel ke své milence a Marga mu poslala blahopřejný dopis. Představ m lo. Napsala mu: ,Kéž by ti Hedwig dala děti!' Co i il >vé velkorysosti říkáš, Wassermane? Vy byste snad dokázali říct něco takového','" Wasserman dělá. že otázku neslyšel: „A co jste tedy udělali, vy a vaše žena, my n lim s tím zákonem o rozvodu?" Neigel odtuší hla-wni, kierý jako by se snažil zlehčit jeho vlasmi slova: I linsiina mi pochopitelné okamžité navrhla, abychom i» m z vedli: nechtěla mi ničit vyhlídky na postup." Apo í hvilce mlčení: „Nejpodivnější na tom, Wassermane, je. ■ liiied pár měsíc u nato byla Tina těhotná. Všechno se d*ilii do pořádku. Všechno, Karl se narodil čtyři měsíce (in lom, co začala válka, v únoru čtyřicátého roku, a Li-wlolle před rokem." Wasserman: „Protože vás vaše choť ÉDJAuv" Neigel chce tuto sentimentální domněnku odmítnout, ale zarazí se. Pohrává si s tou myšlenkou a zřejmé v ní nachází zalíbeni. Rozhostí se ticho. Pak vV hsscmian hlasité řekne: „Hen Neigel Jednou, bylo to pfal mnoha lety, šla moje žena na večírek k Z^lmanso-novj, o kterém jste už tuším slyšel, a Zalmanson ji tam 544 545 vtlačil do šatníku a líbal ji na rty." Neigel se na Vv'a mana dívá, zpočátku nechápavě, a potom pochopí. Vi sama není tak důležitá jako to, že mu to Wasserman fekl Pochopil. (Wasserman: „Který rarach mi to jen nakúkal, abych mu to řekl? Pánbůh ví. Snad je to tím, že jsem syt^ hokynáře a že jsem si moc dobře zapamatoval, co říkával nebožtík tatínek, totiž že za zboží musí člověk platit. Ano, já mu to tajemství jeho ženy a jejich lásky musil zaplatit nějakým vlastním velkým tajemstvím. Cí Anšeli! Jaký je z tebe na stará kolena mluvka!") rro: NACHUT Nemohoucnost Stav tělesného postižení. Podle Wassermana je toto stav „všech bytosti stvořených k obrazu Božímu". Toto míněni vyjádřil, když se Kazik začal Frieda vyptávat, jaký vztah maji lidé k vlastnímu životu a zdali jej mají rádi (víz MLADÍ). Neigel, v té chvíli právě unavený a skleslý, proti „té tvé krutosti! Wassermane" slabě protestoval a byl ochoten přísahat, že „než jsem potkal tebe, tak se mi život líbil. Žil jsem rád. Rozumíš? Rád jsem ráno vstával a dělal svou práci I Rád jsem dýchal a jezdil na koni a trávil čas s manželkou a s malými, měl jsem to rád!" Na což Wasserman odtušil s obvyklým trpkým úsměvem: „Všichni jsme zmrzačení, Herr Neigel, mrzáci těla i ducha, učinění invalidé. A když se na věc podíváte zblízka, pochopíte, že dokonce i ti z nás, kteří se mají za šťastné, pociťuji v hloubí srdce týž hlodající smutek. Téhož červa hořké beznaděje. Moc dobře totiž víme, že o štěstí, průsvitné jak ta mýdlová bublina a zrovna tak pomíjivé, přijdeme a navždy je ztratíme. Že nám právem a zcela přirozené patřilo, jenže přišli jacísi ničemové a připravili nás o ně. A proto, rozumíte, proto se z nás stali mrzáci. Jsme mr- n i Milosti, invalidé štěstí, kleštěnci smyslu. HerrNei-■al, Jenomže jak už to bývá s údem, který byl oddělen, Ir In po něm neustále touží, a seč je s to, snaží se předsta- ll ii, že cítí jeho tep a jeho teplo, a tenhle smutek, smutek pramenící / touhy po tom, co bylo uťato a navždy ■traceno, nám drtí srdce ve svém moždíři - či se snad m' lnu, Herr Neigel?" 0) NtiS /á/rak 'i '. mimořádný z hlediska příčiny, významu a cíle. I Wasserman byl zachráněn zázrakem. Došlo k tomu •.< i h vili. kdy ztratil nit příběhu a nedokázal odpovědět nit Noiglovu logickou otázku, která mu tentokrát - už potretí - byla položena z tvrdohlavosti a také proto, aby Neigel Wassermana potrápil: Jak je možné, že Polka Pnula žila za války vzdor všem zákazům se Židem Fric-Imti? Wasserman pro to nedokázal najit vhodné výkvět lení. Napadaly ho různé chytré odpovědi, ale jednu |hi druhé je zavrhoval. Zřejmě se už zase nemohl „upa-iii iiovat na ten věčně zapomínaný příběh". Právě tenkrát |hh ml Neigel potřebu svěřit se s tím, že mu žena před nřkolika lety navrhla, aby se rozešli, aby její neplodnost i In ánila jeho služebnímu postupu v SS (viz POVOLENI K UZAVŘENÍ SŇATKU), a s novým sblížením, ke k trn nui došlo v důsledku vnějšího ohroženi jejich vztahu Wasserman: „A já už v tu chvíli věděl, CO mu na-uhyNtat! Hned j sem mu vyprávěl, jak se Paula doslechla kvh ohavných opatřeních (viz TO/ SVINSTVO), jak šla k Inedoví a jak se s ním pomilovala, ano... Snad to byl 546 547 zázrak, snad to bylo tím, že mé to nikdy předtím nenapadlo, a dost možná za to mohlo obojí. Zázraky arci musí mít štěstí, abychom v ne uvěřili, jenže my jsme zpívává li; ,Rabi dělá zázraky, / já viděl to sám. / Vylezl si na žebřík, / dolů mrtev spad. / Rabi dělá zázraky, .já vidci to sám..' Do vody sc ponořil, ,■' mokrý vvlez pak...* ** \ Viz též HITLER, ADOLF. 2. Dva dny po VZPOUŘE (viz) na Nebeské ulici, když Wasserman pozdě večer dovyprávěl Neiglovi pokračování příběhu a chystali se rozloučit, řekl si Žid o svou ránu z revolveru. Neigel ucouvl, pak vyskočil a prohlásil, že „V žádném případě!*' „Ale vždyť jste to slíbil! Slíbil jste to!" ječel Wasserman, Neigel však odsekl: „Na to dnes večer zapomeň." „Tak pro vás už slovo německého důstojníka nic neznamená?" zeptal se Wasserman, a Neigel zrudl, ohnul prsty, až mu zapraštély klouby, a najednou vztekle vybuchl: „Poslyš, Wasser-mane, ty sám jsi přece říkal, že pokaždé když střílím, se musím rozhodnout, to tys mi to nasadil do hlavy! lak jsem se tedy .rozhodl; Nezastřclím tě! Teď ani nikdy jindy! Ne a ne a ne! Je to jasné?!" Wasserman dával najevo víc hněvu, než ve skutečnosti cítil: „Vy jste to s lib d! Slíbil jste to! Proklínám vás, Neigle!" A Neigel s obličejem staženým hrůzou: „Ne! Bože! Pro tebe to nic není! Ty zřejmě nic necítíš, když na tebe střílím! Žádnou bolest! Ale se mnou je to úplně jiné! led' už tě trochu znám! Pro mne už nejsi prostě jen další Žid jako tamti!" (Ukázal na okna a na to, co bylo za zataženými závěsy.) „Ne, Wassermane. Na to zapomeň. Už to nedokážu." A odmlčel se, polekán tím, co mu právě uklouzlo. Wasserman ho pokoušel až po nejzazši možnou mez: „Ale vy jste přece německý důstojník, I lerr Neigel, chlouba Třetí říše, a já jsem než lidské smetí, pouhý Untermensch (viz MÉNĚCENNÝ). Vystřelte na mne, Neigle. protože když. to neuděláte, přestanu vám vyprávět svůj příběh!** Ni ly.el křičí: „Musíš! Musíš vyprávět!" „Tak? Pročpak m myslíte, že se tu asi před vámi každý večer tak na-HMlnm ' Snad pro vaše krásné oči?" Neigel se skoro n|ilnc zhroutí: „Protože vyprávíš rád! Máš to rád!" „Ne! ťioiožc si přeji zemřít, Neigle! Žid Shylock si žádá svou lihni masa! Feuer, Herr Neigel!" Wassermanův křik jako by Neiglovi vrátil jeho klid. Nebo snad bezprostřední i působil na tu část jeho já, která byla vycvičena, aby «' podřídila každé autoritě? Bledý jako stěna vstal, vy-tlhl revolver a natáhl jej. Přitiskl Wassermanovi revol-\n ke spánku, jenže hlaveň tnu na kůži tancovala, i v\ .issennan: .Jak ten šprýmař na svatbě před nevěs-lnu'") Wasserman Neigla drsně požádal, aby se přestal míst a hleděl se ovládat Neigel přiznal, že nemůže. Něco lakového se mu prý ještě nikdy nestalo. S úzkostí pial: „A co když mi tentokrát umřeš?" Wasserman le usmál pod vousy a tónem takřka vojenským přikazoval: „Střelte, Neigle! Vypalte kulku! Vždyť jsem jen Žid, ■tejný jako všichni ostatní!" Neiglovy třesoucí se ruce, Nvírajíci revolver, se uklidnily teprve po chvíli Němec si Odkašlal a nesměle navrhl: „Ehm, možná... Totiž... nemohl by ses dívat jinam? Třeba tamhle ke dveřím." Was-icrnian „Copak tím směrem asi leží? Snad Mekka u.ihu"" Neigel: „Ne, lo jenom... no prosté, škoda zas rozbíjet okno, ne?" Wasserman se dal do smíchu, Oka-mlík nato pochopil sméšnost svého návrhu i Neigel n i.i I se do smíchu s ním. Toto stojí za povšimnutí: smáli ne spolu. Po jeden krátký okamžik cítili, jak dobře si M, w zájem rozumějí. Člověk, jak řekl jednou Wasserman, i i vořen z poddajné hmoty. Měl pravdu; člověk zřejmě privykne zabíjení, ale přivykne i tomu, že nemůže zemi u A tak se to zkouší se zázrakem. Když smích dozněl n oba se uklidnili, řekl Wrasserman mile. přátelsky: „Tak laď, prosím. Zastřelte mě." Neigel zavřel oči a vystřelil. \\ isserman: „Ten bzukot mi prolétl hlavou, a jak tak 548 549 letěl, já zjistil, co to Neigel zapisuje, když mu vyprávím tu historku. Bože! Neigel ti upustil revolver a dal se zaaf 1 do smíchu, to proto, že jsem byl pořád ještě naživu, ale ] taky proto, že se sta Jo nčeu úžasného - kulka zasáhli rám dveří, odrazila se k oknu a rozbila okenní tabulku. Zázrak nás odmítl." 3. Jak se blížil Kazikův konec (viz KAZIKOVA SMRT) a ukazovalo se, že naděje, které do něho umělci vkládali, se nesplnily, protože Dětí srdce na své poslední misi neuspěly, Neigel a Wasserman rozmlouvali šep- j tem, v němž zaznívalo poraženectvi. Pokoušeli se příčinu neúspěchu pochopit. Wasserman byl toho názoru, Hfl spočívá v povaze zázraků Neigel se podivil. („Zázraků? Co že sis vzpomněl na zázraky'.'") Wasserman: „Nu, víte, Herr Neigel, vy i ty mé Děti srdce jste se pokusili provést takový zázrak... tak nějak přehnat lidskou povahu... vy jste to zkusili po svém, no a moje Děti srdce taky po svém. Všichni jsme se pokoušeli stvořit nového člověka... jenže z toho nevzešlo nie pěkného. Všecko se zhroutil o... vy jste tím, co jste dělali, způsobili... no, však vy už víte co, a já tím, co jsem dělal... no jt^H obyčejně - jednou v životě jsem chtěl vyprávět hezký příběh. Příběh jaksepatří, i mravní učeni jsem do mttfl chtěl vložit, chtěl jsem být něčím jako filozofem, cc! Já starý hlupák! K něčemu takovému je přece zapotřebí talentu, předpokladů rozumových i citových! Kdežto já, 1 co jsem to tady poslední týdny tropil? Jen ubohý žert. Nepodařený šprým. Přišel jsem si s nějakým Miminem, Seidmanem či s Chanou Citrinovou... Vaše žena měla pravdu, Hen Neigel, jsem jenom kuriozita. Prokoukla mě skrz naskrz! A já tady čekal zázraky! Člověka, kto '-chce vzlétnout na nebesa, ženu usilující o srdce Boži! Chtěl jsem byt takovým varšavským Mojžíšem! Kdepak, Herr Neigel. Zázraky nemají šanci. Ani ty, co mají způsobit zlo, ani ty, co maji přinést milost. Z lidského llitn zázrak neupečete! Chudák člověk aby šel dopředu .....,ik krok za krokem, vystačil si s tím nejnutnéjším N miloval a nenáviděl to, co skutečně je, věru, miluj bližního svého jako sebe samého a nenáviď bližního svého i a ■ • sebe samého, toť celé Písmo. A člověk musí tnit tuk v slilování. Se zázraky se daleko nedostanem, Herr Neujal..." NI URIM M hulí t llnlohí mezi dětstvím a dospělostí. V 113.00 hod. bylo Kazikovi asi osmnáct let. V tu chvíli procitl ze spánku, připomínajícího spánek kukly (víz DOSPÍVANÍ), a znovu stanul v proudu času. Nastalo mu lěžké období. Trýznily ho tyranské síly. Upadal do neustále se měnících nálad, které ho vyčerpávaly a pn-VÉdtly do depresí. Nedokázal je ovládnout, a to ho ponižovalo. I když se radoval, byla to radost plná neklidu. £ Jeho nahého těla, oděného jen plenkami, začalo růst in hhipeni, ľož ho uvádělo do rozpaků Hlas měl najednou nízký a trochu chraptivý. Obličej mu ztloustl. Fried, Vin ý ho nikdy neopouštěl, najednou uslyšel drobné imiskavé zvuky, následující jeden za druhým, a ve světle lumpy uvidel, jak Kazikovi vyrážejí v obličeji maličká ošklivá vimrlata a vzápětí pukají hnisem. Pod pokožkou .....klokotala životni síla. Na tvářích se mu nejasně jako mlha objevilo bělavé chmýří. Kazik byl podezíravý vůči ku/dému včetně Frieda. Když doktor odmítal vyhovět m kierému jeho rozmaru, dupal malýma nožkama a s obličeji se mu zračil tak strašný hněv a nepřátelství, že ..... Fried honem hleděl vyhovět. Fried: „Vždyť je to iihn/ák. Ještě neví, co vlastně chce. Člověk mu musí 550 551 pomoct, aby to překonal." Někdy Friedovi připadalo, jako kdyby byl v ateliéru rozhněvaného malíře, kteří maluje zároveň oběma rukama a s grimasou ve tváři vytrhává list. aby se hned vrhl na další, Fried si už ani nemohl dělat iluze, že dítě je jeho. Kazik byl plný necwW nosti a nevěděl, jak ji ovládnout. V obličeji se mu zračili nezdravá dychtivost a zoufale hledala, kudy ven. Přesni ho ale Fried ani na okamžik nepřestával mít rád, vymyl* lei si rozličné důvody, proč má chlapec byt hoden lásky a odpuštěni, a přisuzoval mu povahové rysy, úmysly a city, kterých se pak chytal jako stébla, aby svůj vztah s tím podivným chlapcem udržel. K tomu všemu byl jc&-tě Kazik obdařen deprimující vrozenou schopností: diky svému mnohoznačnému vztahu k ČASU (viz) dokázal vidět v každém předmětu i osobě zároveň proces min i úpadku. V každé živé bytosti, v každé rostlině viděl nelítostné bitevní pole nikdy nekončícího boje. Tom deprimovalo a zvětšovalo jeho násilnícke sklony, které teď vybuchovaly beze vší kontroly. A přesto, jak už se někdy stává, se z tohoto citové! zmatku vynořil chlapec, který- dokonce i doktora překva pil svou silou, rozhodností a optimismem, jenž z něh prýštil jako posilující lék, který si vytvářelo samo těl jako prostředek proti všem bolestem těžkého období i spívání. Kolem půl čtvrté ráno Kazikovo bláznox poněkud polevilo. V jeho pohybech i v samotných končetinách se teď objevil jistý soulad. Oči mu rozjasnil jakýsi nový pohled, zvědavý, plný sebedůvěry a velice jasný. Doktorovi se srdce dmulo štěstím. Kazik přišel, sedl si mu k nohám, chopil se Friedovy staré rul a zeptal se ho, zdali to, co od něho kdysi před let v dětství slyšel, je pravda. Matně si vzpomínal na jisté věci, které mu Fried kdysi vyprávěl o světě za zdmi zavřeného domku a o jiných lidech (viz VÝCHOVA). Doktorovi se sevřelo srdce, Teď tedy ztratí i toho chlapce. kd samého začátku,.. Kdyby se byl radši nikdy nenarodil... Vždyť co je těch pér hodin, kterým říkáme Jidský život1? Co si s nimi lze Bočil? Co se lze dozvědět o sobě a o světě kolem? Cc! Myslíte, že když umíral starý' Metuzalém, věděl na konci AI vola něco. co nevěděl ten večer ve čtvrt na sedm a pět minut Kazik?" Tuto otázku položil Wasscrman unaveným, zlomeným hlasem. Bylo to poslední večer, co s Neiglem sno-vnl nit příběhu. Kazikův život se chýlil ke konci. To platilo i o Obereturmbannfiihreru Neiglovi, který se / dovolené v Mnichově vrátil celý zlomený (viz KATASTROFA). Když Neigel slyšel popis Kazikových muk, zabručel: „Drobet víc soucitu, Herr Wasscrman." Hlavu nud podepřenu rukou, druhá ruka mu spočívala natažena na desce stolu. Wasserman mu vyprávěl, jak se Kazik lUfivé vrhl na zbytek života - žádal umělce, aby mu konečné řekli, kdo je, jaké má poslání a k čemu by! •tvořen. Oni však neměli, co by mu odpověděli. Každou chvíli podléhal s trapnou náruživostí náhlému nutkání. Neměl v sobě naprosto nic stálého a předvídatelného. I Imělcům připadal jeho krátký život jako pouhý sled záchvatů šílenství a protichůdných rozmarů. Wasser-iniiii: „Ty momenty nadšení a deprese, bože, to bylo né-mi strašného!" Teprve několik malo měsíců před smrti (Viz KAZIKOVA SMRT), asi tak v půl čtvrté odpoledne, se uklidnil. Mohlo to být způsobeno tělesnou sla- 558 559 bostí, nebo ho možná porazilo vědomí nesmyslnosti a beznaděje. Teprve pak se ohlédl zpátky a ke svému úžasu zjistil, že všechno to, co mu vždycky připadalo jako obyčejný život, skličující, ale stálý, byl vlastně jen sled groteskních, ubohých, pozvolna se sřetézujicích záchvěvu. Markus: „Jeho chutě se každou chvíli měnily, a jak rychle se měnily jeho viry, rázná rozhodnutí a neměnné názory...!" Celý sklíčený chápal, že v životě vlastně neshromáždil opravdové zkušenosti. Ze celý jeho život ho možná na život připravoval, ale právě teď. když konečně začal něco chápat, jej musí opustit. Markus: „Tak to chodi, milý Kaziku za životní zkušenost platíme životem. Vlastním životem... Je to, jako kdyby člověk prodával vlasmi vlasy, aby si pak za penize koupil - hřeben.1' Během posledních hodin byl nesnesitelný. Tělo se mu začalo rozkládat, ještě když žil. t 'hvilcmi překypoval výčitkami svědomí a láskou ke všem, které z něho vyzařovaly ve vlnách nenasytného, bolest působícího ohně, což připomínalo jeho záchvaty nenávisti a zla, V jednom okamžiku se k Kriedoví něžně tiskl a tvář mu pokrýval vřelými polibky, a vzápětí v něm vzplanula zlomyslná i s' to nepochopíte. Najednou jsem jí už prostě pravdu říct nemohl, i lupete?1 „Co mám chápat?" (Wasserman: „lnu, najed- .....i |sem pochopil všecko. I bez toho výstřelu a bzučení, I ukového hlupáka, jako j sem já, aby pohledal! To zvíře Neigel! Obersturmbannťuhrer Neigel! On si ten můj pří-klidné psal do dopisů té své, jako kdyby si ho vy-myslel sám! Viděl kdo někdy takovou špatnost? Já ti v tu i hvilí vzkypěl!") „Poslyšte, Neigle!" vykřikl Wasser-iiuiii, „to je přece plagiát! Ten nejstrašnějši zločin, jakého jste se tu proti mně mohl dopustit! Ach Bože!" li" il se do prsou, svíjel se v bolestech na zemi a skulu, d „To je strašnější než smrť! Uloupil jste mi můj l" il k.*h, Neigle, oloupil jste mě o život!" A Němec, stoji-VÍ vedle plechové skříně, odzátkuje novou láhev sedma-ONindesátiprocentniho alkoholu, rychle se napije, aniž wiline po sklenici, hřbetem ruky si otře ústa a řekne, zády Otočen k Wassermanovi: „Ale vždyť jsem ti řekl, zeje liti lolíto! Kolikrát to chceš ještě slyšet? Tak promiň! Ploimři! Chceš snad, abych si klekl? Musíš mi věřit, že mii nu. |iného nezbývalo! Poslyš..." Obrátí se k Židovi, r k 11 ničenému na podlaze, a nucené, poníženě se usměje. „MOžeš být se sehou spokojený, Schcrezádo, protože .1.1 ■, le ivé historce se setkáme, totiž Tina a já. Chápeš? 562 563 Napsala mi, abych si okamžite vzal dovolenou a přijel za ní. Proto taky dnes večer jedu. Totiž... už za chvíli. Napsala mi, že pro ni se najednou všechno zmenilo. UŽ dlouho jsem od ní nčco takového neslyšel. A to všechno díky tobě, Šeherezádo, Tak co, už jsi spokojen?" (Wasserman: „Všemohoucí Bože! Anšel Wasserman sjednotitelem nacistických rodin! Teď už jsem pochopil všechno. Ty poznámky, které si pohan dělal, když jsem mluvil, ty narážky na potíže, co prý tu má, a ten důvěrný incident, o kterém se mi zmínil, cc! A já zatim zachraňoval jeho hroutící se manželství!1') Ncigel Wasscrmana uchopil za ruce, jemné ho zvedl a posadil ho na polní lůžko. Wasserman se hněvivě odvrátil, Teď Neigel uchopil Wassermanův obličej a otočil jej k sobě. Pátral v Židových opuchlých potemnělých očích, zdali jimi probleskne odpuštěni (Wasserman: „Skláněl se nade mnou jako Eliáš nad synem Sulamit!"), a nepřestával přitom mluvit. Táhlo z něho pití a cosi odpudivě kyselého. Horečně vyprávěl o tom, jak se svou ženou žil od začátku války (viz KATASTROFA). Podle něhoChriH tina věděla o jeho práci jen málo, „a snad ani vědět nechtěla". Připomněl Wrassemnanovi, že od té doby, co se vzali, až do poloviny devětatřicátého měla Christina „to trápení, jak se snažila otěhotnět a léčila se, víc ti ani nebudu vykládat. Myslím, že jí stačilo, když věděla, že jsem \ SS šťastný, že po tolika letech nejrúznéjšiho podřadného zaměstnání mám v hnuti najednou stálou práci a slušný plat a že večer přijdu domů, ale do strany přesto nevstoupila, ona je tak trochu jako ta tvoje Paula - je to zvláštní, ale teď si vzpomínám, že když jsem byl mladý, vždycky jsem hledal dívky, které by se podobaly Paule z tvých příběhů, rakovou... jistě mi rozumíš - Tina politice taky nerozumí, kdepak, ta to, co se teď děje, vůbec nechápe... Představ si, Wassermane, že jsem ji jednou na poslední chvíli zarazil, když se chystala poslat obdiv- ný dopis jednomu spisovateli, o kterém jsi možná slyšel, I liomasi Mannovi. Jeho jméno jsem znal z našeho se-Hkimu. Jen si to představ - v jedenačtyřicátém mu chtěla poslat dopis, a on už byl v Americe, zrádce! Nebo jak i hodila ven ve vlněném klobouku a šále, a obojí bylo Červené! A to se prosím stalo koncem jedenačtyřicátého. Itdyž jsme u Leningradu prolévali krev v boji s Voroši-lovovými divizemi. Veliké štěstí bylo, že kvůli mně ji nikdo nepodezíral, taky to není žádná brebta, která každému všechno vyzvoní, a kromě mne nemá přátele, oba june samotáři, A potom se stalo Karlovi to s těmi prsty." S jakými prsty, Ilerr Neigel?" .Zlomil si dva prsty na pravé ruce a ona mu je dala do sádry, ona je totiž ošetřovatelka, vis, a upevnila mu je tam prosím tak, že tvořily V, .1 celý měsíc, zatímco já byl na frontě, se mi doma procházel malý Churchill. Chápeš, co dělá? Nebo ty petúnie." „Co je s petúniemi, Hcrr Neigel?" „Máme za ľkiieín truhlíky na květiny. Tina má květiny ráda. Někdy *e na jedinou dokáže dívat celé.,Podívali se na sebe n mimoděk se usmáli. ,Ano. Zrovna jako ona. Ale po tom. co tu byla na návštěvě, začala provádět věci ještě divnější. Vytrhala hnědé petúnie a zasadila si do truhlíků lluté, růžové a červené. Takže mi teď v Mnichově rostou v oknech žluté, ružové a červené vězeňské štítky. Riká, že to udělala jen proto, aby to vypadalo hezky, ale já vím, že mi to má připomínat Žuly. homouše a komunisty, které mi do lágru vozí, Ona se mi tak mstí, chápeš'.' Protože když jsem seji zeptal, proč, chápeš, proč třeba musela jít ven v tom červeném klobouku a šále, proč mi lakové věci dělá, bez nejmenšiho studu či výčitky svědomí mi řekla, že ten klobouk a šálu měla na sobě, když isme měli první schůzku. Šli jsme tenkrát na film Char-lieho Chapltna, Tina má totiž ráda komedie a já ji rád ■lysim smát se. Určitě si v jedenačtyřicátém oblékla tu bolševickou výstroj zrovna kvůli tomu večeru! A roz- 564 565 hodně mi odmítla slíbit, že už to nikdy neudělá, a jeáté mi řekla, žeje ji trochu zatěžko řídit se všemi těmi náhlými změnami módy a tím nemyslela šaty. Wasscrmane ■ . jednou prý člověk smí nosit červené věci, a jindy ne, jednou se člověku může iíbit takový spisovatel jako Mantl, a pak se to rychle zakáže. Ano, teď už víš všechno. Žije v Mnichove s dětmi sama v maličkém bvtě, který si pronajala, a se mnou nehodlá mluvit. Nanejvýš mi dovolí navštívit na pár hodin během dovolené děti, ale nepromluví se mnou ani slovo. A přitom by stačilo se 0 ní jen někomu zmínit, a byla by vyřízená!" Wasser-man posměšné: „Tak proč to neuděláte?"1 Neujel sklopí hlavu a mlčí. Wasserman se na něho podívá a mlčky přikývne. „Řekla mi," řekne nakonec Neigel, „že se mnou žije dál, ale že tim myslí někoho jiného. Toho člověka, kterým jsem býval. To pro něho prý nosí ten červený klobouk a šálu a pro něho si v ložnici pověsí Chaplinovu fotografii. Jen si to představ - Chaplinovu, po tom strašném filmu, co natočit o Vůdci! Dokonce ani nezmění účes, i když se u nás od té doby, co máme Adolfa, dávají ženy střihat úplně jinak, a vedle postele má věčně haldy knih od všelijakých spisovatelů, nechápu, kde je vůbec sehnala, jejich jména nesmím ani vyslovit. Když se na ni podívám, mám z toho šok, Wassermane, protože ona prostě svůj život nechala strnout, ano, dokonce i výraz v obličeji má úplné jiný než všichni ostatní. Má takový lenivý výraz, jestli mi rozumíš. Žije a vypadá teď přesně tak. jako žila a vypadala v roce 1930, když jsem se dal k hnuli. Moje žena mé podvádí -se mnou. Dokážeš něco takového pochopit'.'" Wasserman poslouchá a neodpovídá. Mysli na to, že někdy 1 pod silnou vrstvou sněhu kvetou květiny dál. Neigel nepřestává mluvit. Už se nedokáže zarazit. (Wasserman: „Jak ten nezkušený piják, co poprvé chutnal opojnost slov a zatočila se mu hlava!") Říká: „Ne že by byla komunistka nebo tak. Vůbec ne. Je žena, chápeš, nemá mu politiku žádné názory. Odjakživa nenáviděla noviny. Vůbec tomu nerozumí. Jen ji leká, když je pohromadě nu* lidí. A taky ji leká násilí, Je taková jemná, je..." Rozpačitě se usmál a chvíli vypadal tak hloupě ■t iK/mocné, že se od něho Wasserman odvrátit. Zabolelo ho v očích. Pak se Wasserman zeptat: .,A vy jste tako-i zenu přivezl sem?" Neigel: „Ne. To byla taková chyba. Pitomost Nachystali nám překvapení a před vá-uotcmi přivezli na návštěvu manželky všech důstojníků, Stllo se to vloni v zimě. My jsme o tom vůbec nevěděli. Zeny dorazily zároveň s jedním transportem, když Židi utíkali po llimmelstrasse, padal sníh a oni byli celí pro-modralí chladem. Tina hned omdlela. To taky bylo mé Alěsli, nestačila totiž nic říct. Omdlely ještě dvě. Dovedli si představit, že po téhle příhodě jsem muset dávat najevo ještě víc tvrdosti, to aby se o mně a o ní nezačalo mluvit" Odmlčí se a ve slabém poraženeckém gestu roztáhne prsly. „Chápete, Herr Wasserman, nikdy, ani v dopisech, jsem jí přesné nevysvětlil, jaký úkol tady mám. Nechtěl jsem ji zatahovat do... do toho všeho. Ne každý všechno vydrží, A většina civilistů ve vlasti nc-\ i 111 ľ Je to tak lepši. Tina věděla jen to, že j sem velitel I důležitým posláním. Jenže nevěděla, čemu velím. V dopisech jsem jí psal jen... prostě o lásce... Pisu hezké dopisy. Herr Wasserman. Velice procítěné. Oprav dn Vy se budete smál, ale já vám někdy psal hotové d.ľ.ne. To Tina mé přivedla na myšlenku, abych jí v dopisech napsal nějaký příběh. Víte, když jsem jí před pár Ivdny řekl, že jste sem přijel, dala se do pláče. Má pořád pláč na krajíčku.., jako ten tvůj Otto... Rekta, že je ji tě líto Byl jsi jediný Žid, jehož jméno znala a o kterém Viděla, že ke mné do lágru přijel zemřít Rekt bych, že to pro ni byl šok. laky jasně řekla, co si mysli o tvém Maní. Ona už je taková, Tina, Vždycky musí říkat všech- 5dti 567 no, co si myslí, v tom je ta potíž, prostě si s tím neláme hlavu, a když jsem se vás, Herr Wasserman, pokoušel hájit, prohlásila, že i ty dopisy, které jsem jí psával, než se ze mne stal ,vrah' - tohle prosím fiká - byly hezčí než vaše povídky. A pak jsem najednou dostal takový zvláštní nápad a řekl jsem si, že kdybych pro ni třeba napsal nějaký příběh, myslím něco, co by mohla číst Karlovi na dobrou noc, ale co by přitom bylo něco víc než příběh pro děti, protože Karl je beztak ještě moc malý na to, aby to pochopil, ale třeba začne chápat ona, ne?1 „Co začne chápat? Bože můj, Neigle, přestaňte už konečně chodit kolem horké kaše!" „Začne chápat, že... že můžu... Ne, to není ono. Ze je možné být oddaným příslušníkem hnutí, plnit rozkazy, a přesto zůstat tentononc, člověkem." Najednou vzplane a buši pěstí o pěst: „Ano! Tohle musí pochopit! Tak je to!" ztěžka oddechuje, napři m uje se a urovnává si uniformu, kterou místy prosakuje pot. Najednou jako by byl zase silný a plný bojového ducha. „Přesně tohle a těmihle slovy ji musím říct!" Ještě jednou se podíval na hodinky. Do odjezdu mu zbývalo už jen pár minut. „Poslyšte, Hen- Wasserman," řekne chvatně, nervózně, „vy nemáte potuchy, v jakém pekle j á žiju. Ona m[ nedovol í, abych se j í dotk I, Říká, že ji naháním strach. Že prý mám na rukou krev, a jiné takové ženské hlouposti... Říká, že bude úvazová o tom, jestli se ke mně vrátí, jedině když tady všeho nechám! Ona o tom bude uvažovat! Ona! Vždyť vůbec neví, co řika! Chce nemožné, jako dítě! Že tady mám všeho nechat? Teď? Uprostřed války? A co mi na světě zbyde? Jenže ona prý , Pamatuješ, co jsme si museli vytrpět, než jsme přivedli na svět Karla? Tolik námahy, U1 RPHN1 (viz), naděje a zoufalství kvůli jedinému dítěti, a ty tam denně... desítky lidí.,.4 Nedokáže si představit, kolik lidí já ve skutečnosti... každý den..." (Wasserman: „Ten velikánský nacista, to hrubé zvíře, si te mnou sedne na podlahu, duty jak prázdný měch, ii snaži se přesvědčit sam sebe, snaží se přesvědčit ji, n h mi, vysvětluje, tak slabý a tak hloupý, tak lidský, že |ii. . no zkrátka musím připustit, že v takových chvílích dokáže mé zatvrzele srdee dojmout.") Neigel; „Neob-i Iňujte mě, Herr Wasserman, Neobviňujte mě a nepohrdáte mnou. Ona a děti jsou pro mne v životě to nc|dúležitéj ší. Nemám žádné přátele, žádné příbuzné..." (Wasserman: „A teď ještě spustí: Slitujte se nade mnou, Židé, nemám tatínka ani maminku!") „A nejsem ani člověk, který se snadno spřátelí. Nejlíp mi je, když jsem s ní h s dětmi. Určité lomu nebudete věřit, ale něco takového |iko to, co jsme tady spolu dělali my, jak jsme si povídali, všechno to, co jsem vám vyprávěl, i ten příběh, který jíme spolu vymysleli, něco takového j sem snad jaktěživ nepoznal. Ne. Občas na vojně, takhle v noci, před těžkou hlivou, to občas někdo přijde a dá se s vámi do řeči a vy um ledacos řeknete... Nikdy toho není moc, protože dneska se nedá věřit nikomu, někdy se to stává, když lovék jede dlouho vlakem... Jenže tihle lidé na vás hned zapomenou a pak už je nikdy neuvidíte,.. A o Tině bych jim pochopitelně vyprávět nemohl, protože by určitě nemlčeli, a přišli by tamti a vzali by mi ji. Ale n vámi, Herr Wasserman, je to jiné. Ano." Wasserman: „Takže vy jste ji psal mou povídku, a po celou tu dobu iste jí nic neprozradil?" Zdá se, že Wasserman konečně plné pochopil, co to znamená. Snad se zlobí nejvíc proto, 0e ho Neigel připravil o slávu a „očištění" v Christini-ných očích. (Wasserman: „Bože můj, kdyby mě bylo možno zabít, Neigel by určitě přišel na to, jak - oloupil mě přec o můj příběh!") Neigel se znovu přiznává ke ivému zločinu. Vysvětluje, že když se do lágru vrátil, napsal manželce dopis. Už ve vlaku jí napsal, že by jí rád posílal povídku, kterou napíše. Poslední povídku, kterou už Šeherezáda nestačil napsat sám „Čestný dluh vůči 568 569 mrtvému spisovateli," napsal lstivě, se zlomyslným cynismem, ale prý: „Myslel jsem to dobře. Spisovateli přece m u si lichotit, když jeho přibéhy tolik působí, ne?" Wasserman chvíli uvažuje. Ten nápad se mu líbí, ale on hledí vypadat dál rozzlobeně. Neigel ženě slíbil to nej-smělejsi a nej kladnější dobrodružství Dětí srdce a ještě v tom dopisu jí začal vyprávět o tom, jak děti stárly a o jejich životě v dole na lepek. Wasserman: „A když jste se dostal až sem, já všechno změnil a obrátil naruby*'* „Ano, A pak jsi to změnil ještě jednou, jestli dovolíš, abych ti to připomněl. Přivádělo mě to k šílenstvu protože jsem byl na tobě zcela závislý. Ale Tina mi hned odepsala, že je ten příběh hezký. Ze má můj dopis u postele, na haldě těch knížek, co má ráda, vsak vy víte jakých. Ano, Herr Wasserman, tohle byl po roce první dopis, ve kterém bylo víc než jen tři řádky o Karlovi a Lise. V dalším dopisu už psala něco o mé představivosti a že by v ní snad mohla být naděje pro nás dva. Tuhle větu umím nazpaměť Asi tím myslela to, jak pořád měním místo děje." „Cože? Hra, ano. Možná." „Od té doby jsem jí napsal ještě spoustu dopisů, To byste do mne neřekl, co? Ano, když jste šel spát. seděl jsem tady ještě celé hodiny a psa! jsem jí. Trochu o sobě, trochu o ní a hodně o Dětech srdce. Věřte mi, že to nebylo snadné. Především proto, že s psaním nemám žádnou zkušenost, i když nás v Braunschweigu celé tři měsíce učili vojenskou korespondenci a mně to docela šlo, jenomže napsat povídku, to je něco docela jiného. A kromě toho -nikdy j sem nečetl. Jenom když jsem byl malý, tak jsem četl biblické příběhy, cestopisy misionářů, které nám přinesl otec, Karla Maye a ovšem taky vaše příběhy, a najednou tu sedím a píšu povídku. Ne, milý Herr Wasserman, snadné to nebylo! Mnohem jednodušší by pro mne bylo bývalo věnovat se venku své obvykle práci. Ale já se nevzdal. Bylo to mé ROZHODNUTÍ (viz)! Večer co večer jsem tu vysedával a bojoval. Pro vás to bylo těžší, protože pokud vím, vaše hlavní potíž (Pozn redakce: !!!) spočívá v tom, že si nedokážete uspořádat myšlenky, Každou chvíli přeskakujete z jedné věci na druhou, a taky je dost těžké psát příběh, když nevíte, jak ukonči, že?" „Arci, Herr Neigel, to si dovedu představit." I.i tedy nedovedete. Vy totiž ten konec moc dobře znáte. Ale pro mne to těžké je. Pro mne to bylo skoro nesnesitelné, protože uprostřed všech těch problémů, co JNem tady v lágru měl, jsem si najednou muset hledět lehle divoké, naprosto šílené věci, která by mohla nebezpečně podnítit fantazii lidí slabších než já,,. Poslyšte, vy se určitě budete smát. ale někdy jsem v noci nemohl usnout, jak jsem se pokoušel představit si, jak budete v příběhu pokračovat (viz TVORBA), Myslím, /<■ tenkrát jsem si trochu připadal... no. jako spisovatel." ^To vám věřím," „A nezapomínejte, že pro mne to bylo icště těžší než pro vás, protože všechno, co jste mi vyprávěl, jsem musel napsat tak, aby naše cenzura nepochopila, oě vlastně jde, chápete? Čtou přece všechny naše dopisy. Ano, přišel jsem na geniální metodu, Herr Wasserman. liudete na mne pyšný." (Wasserman trpce: „No. konečně drobet radosti") „Psal jsem to jako příběh pro děti, chápete? Prosté jako pohádku, jako je Malý Muk či Sněhurka. Fakta byla taková, jak jste to vyprávěl vy. pochopitelné bez těch provokací, ale psal jsem to Krylem a jazykem těch vašich povídek, které jsem čítal |uko ditě A řekl bych. Herr Wasserman, že jsem odvedl dušnou práci. Protože kdo to prostě čte jen tak, ten toho intvc nepochopí, pomyslí si, že velitel lágru Neigel se baví tím, že v dopisech píše příběh pro svého syna, ale kdo ví, že musí číst mezi řádky, jako třeba Tina, ten to pochopi moc dobře " „Skvělé, Herr Neigel. Pan Loftig Ijiky začal svou spisovatelskou kariéru dopisy synovi r. fronty" „Loftig? Kdo je to?" „Doktor Doolittle." 570 571 „O tom jsem nikdy neslyšel. Já byl věrný jen vám. Hctf Wasserman." (Wasserman: .Že mi to bylo plame!") Nei-gel se protáhne, upraví si uniformu. Znovu se napije. Ui se vzpamatoval Hrozně se mu ulevilo. Vypadá klidné. Ulehčil si a teď si muže pokračovat, jako by se nit nestalo. Zeptá se, jestli už Wasserman chápe, proč se z příběhu nesmí stát nástroj války proti Němcům. Wasserman se zatváří nechápavě a odpoví záporné. Neigel se zase rozčilí. Jeho klid je vmžiku ten tam. Vysvětlí, že to, co Wasserman napsal, je vlastně podněcováni vzpoury. Kdyby napsal takovýhle dopis a ten by byl zachycen, tak by Neigia bez meškáni popravili. Wasserman Nemci navrhne, aby si psal příběh po svém. „když je z vás teď velký spisovatel". V tu chvíli Neigel znovu zařve; „ZRADA!" (viz). Wasserman se nedokáže ubránil úsměvu a rozčileného německého důstojníka se zeptá: „Cožpak vy si vskutku myslíte, Hcrr Neigel, že když vám teď povím celý Kazikův příběh, tak si svou ženu znovu získáte? Nežijeme přece ve světe pohádek..." A Němec mu vysvětlí, že o to nejde, na pohádce samé že tolik nesejde, ale že to, že dokáže pohádku vyprávět, přiměje Christinu, aby v něho zase věřila. Podívá se na hodinky a údivem se mu široce rozevrou oči. Zbývá mu pět minut. Žadoní aspoň o náznak: „Moc vás prosím, aspoň pár slov, jen hlavni linii příběhu, abych ji mohl něco vyprávět, až se s ní dnes setkám. Musíte mi pomoct, Herr Wasserman. Prosím vás, tohle je ten nej-důležitější den mého života!" Ale spisovatel umíněně: „Už jste dnes dostal víc, než je zapotřebí, aby se k vám vrátila." „Ne, ne!" Neigel s hrůzou důrazně vrtí svou býčí hlavou. Oči má podlité krví. „Něco takového jí vyprávět nemůžu! O jejich válce s Němci, o tom ne!" „Ale proč ne? To přec přes cenzuru nepůjde, či snad ano?* „Ne, Poslyšte, nemůžu řikat nahlas to, co jste psal, To by bylo porušeni mé přísahy, mé dúštojnické přísah >. to by bylo. I lože můj!" . A což vaše přísaha lidská?4 chce vědět Was-icnnan, rty celé bledé a řídký vous najednou naježený, 1 iká přísaha, Wassermanc? Kdo prosím vás přisahal1''* \ /.id chladně a důrazně odsekává: „ZODPOVĚD- i)SI im/i' VOLBA i vizi! ROZHODNUTÍ (viz)!" A Neigel: „Pomozte mi, Herr Wasserman, pomozte. Můj život je ve vašich rukou. Vy přece taky máte někde ženu a dcerku. Vy mě musíte pochopit." Wasserman strnul jako kámen. Soíer zaklepal a Neigel nu něho křikl, aby počkal ve voze. Wasserman řekl: ..Poslouchejte mé prmím, Herr Neigel. Před dvěma a půl měsíci, před šedesáti sedmi dny, abych byl přesný, jsem lem proti své vůli přijel ranním vlakem. Se ženou a dcerou. Vystoupili jsme na perón a moje holčička vyrazila Inko šíp k tomu falešnému bufetu důstojníka Hoíílera. Mohla se utlouct po čokoládě, i když doktor Blumberg říkal, že sejí po čokoládě kazí zoubky a zeji jist nemá." Neigel: „K věci, Wassermane. můj řidič čeká." „Tohle Je ta věc sama, HetT Neigel, To je to nejdůležitějši. %:y isiť tam stál, v ruce tenhle revolver. Moje dcera doběhla k přihrádce s čokoládou a natáhla po ní ruku. A pak... |imstě takhle se to stalo, chápete... zastřelil jste ji. To Je všechno, Herr Neigel." Neigel zbledl. Obličej se mu na okamžik nepřirozeně zaleskl, jako kdyby mu v mozku explodovala hořčíková žárovka. Podlomila hc mu kolena. Opřel se o plechovou skříň. (Wasserman: „Teprve teď se mé začal bát. Teď pochopil, oč \ Listně jde.") Neigel zasténal: „A to jste celou tu dobu mlčel?' „A co jsem měl říkat'.'" Němec se oběma rukama popadl za spánky a vší silou šije tiskl. Sevřel rty, až ho zabolely. Potom vzhlédl. Oči měl rudé a vy-děšené. „Věřte mi, Wassermane," řekl, ,já mám děti rád" Zvenčí bylo slyšet zvuky startujícího automobilu. (Pozn. redakce: Redakci bylo zatím zatěžko rozhodnout 572 573 /viz ROZHODNUTÍ/, jaký vůz by měl Neigel mít. Bylo třeba volit mezi otevřeným černým horkem a masivním BMW, chloubou mnichovských Bayerische Motoren-werken. V zájmu hodnověrnosti se redakce přiklání k VOLBĚ .viz/ BMW. které bezpochyby ztělesňuje silu. Redakce neměla nikdy příležitost tímto vozem jet, ale informace uvedené výrobci v překrásném katalogu popletou hlavu dokonce i tak obezřetnému řidiči, jakým je redakce. Stačí si přečíst popis, a přimo cítíte, jak se vám pod nohou poddává váš plynový pedál, jak vyrážíte a pneumatiky kvílejí, začínáte cválat na hřbetě divokého ušlechtilého zvířete, a to s plnou zárukou ze strany výrobce a ovšem taky na jeho ZODPOVĚDNOST /viz/! Ano! Redakce proto vybrala BMW.) Neigel a Wasserman si teď stáli tváří v tvář Wassennanovi se ježily vousy a v očích se mu blýskalo. Řekl: „Teď jeďte domů, Herr Neigel. a vyprávějte ženě můj příběh. Vyprávějte jí o Ottovi, o Muninovi, o Seidmanovi, o (iinzburgovi, o Chané Citrinové a o Paule, Friedovi a Kazikoví. Vyprávějte ji o těch všech a taky o srdcích nakreslených jen tak křídou na stromy. A vyprávějte jí o té jediné válce. Myslim, že to pochopí. Řekněte jí otevřeně, že je to příběh pro dospělé. Příběh pro starý národ, mnohem starší než kterákoliv strana, církev, hnutí či stát. Vyprávějte to hezky, Herr Neigel, protože je to můj příběh a já vát žádám, abyste o něj pečoval a vzdělával jej, jako byste pečoval o křehké dítko, které jsem vám svěřil do opatrováni. Máte před sebou mnoho hodin cesty, než spatříte svou ženu, a až pojedete vlakem a svým vozem, můžete si len příběh vyprávěl pořád znovu .1 /.novu, ;iž budete vědět, jak ji přesvědčit, že je opravdu váš, že to vy jste si jej potají vymyslel, a že je pravdivý, i když tomu tak napohled není/' Neigel už byl u dveří, v ruce menší zavazadlo. Ztěžka sc otočil k Wassermanovi a chvilku vypadal jako velké osamělé zvíře hledící do ústi lovcovy 574 pusky. .,A pamatujte si, Herr Neigel, že je jen jeden /působ, jak ten příběh jaksepatří vyprávět." „Jak?" ze-pt.il se Neigel němé, a Anšel Wasserman téměř neslyšně Odvětil: „Uvěřit mu." l'RUTA.FILOSOFIJABI- Kilozoíie za zlámanou grešli Tak nazval Wasserman zmatené úvahy, které Neigel pronášel poslední dny před DOVOLENOU (viz). Bylo překvapující, a dokonce to i vyvolávalo rozpaky, slyšet Neigla, jednoduchého a nevzdělaného člověka, jak se zničehonic pouští do abstraktních planých úvah. Was-ecrman v tom viděl další předzvěst svého blížícího se úspěchu, Neigel často mluvil o „Novém věku", který prý pŕjjde po nynějším Věku krve a válek. Dokonce se pokoušel o srovnání svého syna Karla s celým lidstvem (! >, nepříliš zdařilá: „Když Karl stůně, nemoc jako by vždycky byla odrazovým můstkem jeho vývoje. Když je nemoc pryč, Karl udělá skok dopředu, a jsem si jist, že hiké německý národ udělá brzy takový skok." Wasserman: „Chcete snad říct, že teď stůněte?" „Možná, možná. Ale tahle nemoc je nutná, právě tak jako dětské nemoci. Německý charakter teď podstupuje zkoušku, liyli jsme vybráni, abychom bojovali s mikroby, které se pokoušejí napadnout tělo." „Děkuju pěkně!" Pak se Neigel zapletl do přednášky o tajemných pohnutkách, jimiž nc řídi příroda. Rekl, žc možná právě masové vyhlazováni určitého druhu lidí je naplněním vůle přírody. „Asi iko eliminační proces nebo něco takového. Sama se od vál očišťuje." Své tvrzení stavěl na nemístném argumentu: , Je nesporné, že se s tím všichni smiřují. Tolik lidí se přece nemůže mýlit, ne? Vzpomínám si na chvíle, kdy 575 jsem i já měl jisté pochyby, Bylo to před pěti lety, v listopadu osmatřicátého roku, když jsem se účastnil páleni vašich synagog a krámů. Všecko to hořelo. Všecku šlo k čertu. Chodili jsme jako zdivočelí po ulicích, bez příčiny či soudu jsme zabíjeli lidi, a ani jsme se s tím, co jsme dělali, neskrývali. Moc dobře si vzpomínám, že jsem puk celé týdny na něco čekal. Nevím, na co. Říkal jsem si, že se snad z nebes vynoří nějaká ruka a uhodí nás do tváře. Ale ty víš moc dobře, co se stalo: ani jedna církev, katolická ani protestantská, se neozvala. Jediný biskup v celém Německu si nepřipevnil žlutou hvězdu na znamení solidarity s vámi. My jsme jednoduší lidé. Wassermane. Tak co jsme si tedy měli myslet? Proto ti taky říkám -tak to chce Bůh i příroda. Svět se připravuje na Nový věk ' (Wasserman: „Pohan se pokouší svázat dvě nudle. Uvnitř je už rozdvojený. Všecky tyhle žvásty mi připadají jako brekot vyděšeného děcka- Počkej chvilku, Neigle. Jsi ztracen") Co se toho Nového věku týče, vypráví Neiglovi o ..dobrém Davidová, našem králi, kterému Pán nedovolil vystavět druhý chrám, protože měl ruce /hrocené krví". Neigel: „Ach. vy s tím vaším židovským bohem!" oirrnoriij PROMÉTHEUS 1, Postava z řecké mytologie. Jeden z titánů. Když Zeus lidi potrestal tak. že jim vzal oheň, Prométheus jej bohům ukradl a vrátil jej člověku. 2. Tak nazýval Aharon MARKUS (viz) optickou soustavu, kterou v zoo postavil ruský fyzik Semjon Jefimovíč SERGEJ (viz). Účel této soustavy nebyl nikdy dost jasný, Vynálezce sám o něm mluvil jen zřídka, a i kdyby o něm byl mlu- Vil, nikdo v /oo by mu nerozuměl. Otto od Sergeje za-llechl cosi neurčitého a to potom rozebíral s Kricdem a Markuscm; lo dalo vzniknout poněkud zvláštním dohadům. Ti tři v hrubých tysech mlhavé pochopili, že loustava má krást z času CAS (viz). Byla založena na Ij zikálně nevysvětlitelném jevu. ke kterému docházelo uvnitř prostom vymezeného Sergejem. Tento prostor byl uspořádán lakto: obklopoval jej kruh tří set šedesáti ú/kých vysokých zrcadel (každé bylo vysoké půl metru) nestavených na trávniku v dokonalém kruhu, vždy zrcadlu proti zrcadlu, přičemž každé odráželo to protější .1 další, které bylo o tři zrcadla dál. Tak vznikal v prosto-Mi uvnitř kruhu neustálý „pohyb" světelných paprsků, kleré se do nekonečna protínaly. Nelze vysvětlit, jak tento „pohyb" nabyl svých podivných vlastností. Je téměř jisté, že ani sám vynálezce tento jev nedokázal vě-decky vysvětlit. V každém případě je však zřejmé, že s daném prostoru vznikl jakýsi neznámý rozměr, který vynálezce nazval „ne-čas". Tento „ne-čas" měl úžasný lič mek na předměty, které sc dostaly do oblasti jeho působnosti. Ka/ik se o tom přesvědčil na vlastní oči, když během PUTOVÁNI NÁMĚSÍČNÍKŮ (viz) dora-ti\ k těmto podivným zrcadlům, která se v měsíčním Ivetě leskla jako veliké náhrobky z ledu. Aharon Markus Ne chlapci pokusil vysvětlit, k čemu zrcadla sloužila, ale kii/ik to dost dobře nepochopil. Malý lékárník tedy provedl menší demonstraci, která byla rekonstrukcí té pů-\oilni, kterou v zoo před více než dvěma lety provedl nám vynálezce. Onen Sergej (Wasserman: „Zapisovatel Ifljeiuna a tajemník zázračná!") tenkrát utrhl z jednoho keře ráži. Byla to svěží rudá růže, kterou pokrývala noč-"i losa, jako pokrývá pot ženský ret. Markus teď také Utrhl takovou růži. Pak ji opatrně umístil před jedno ze madel, okamžik vyčkal, než se v zrcadle vytvoří její Obraz, a hned s ni zas ucukl. Ráže se míhala v jednom 57r> 577 zrcadle za druhým, závratnou rychlostí přecházela za zrcadla do zrcadla, promítnuta jako odraz původní, po* tom jako odraz druhého stupne, pak jako přízrak odrazu, jako odraz přízraku... Nebralo to konce, rudé svetelné růže se navzájem přetínaly v půli, na okamžik vzplanuly rudým zábleskem, pak velice zbledly a rázem odumřely. Celý kruh se změnil v živoucí rudé růže a najednou všichni viděli, jak RŮŽE, tedy nikoli okvětní lístky, stonek^ červená barva ěi vůně jedné konkrétní růže, nýhiv RŮŽE sama, ještě než se oděla tvarem, barvou a vůní, střídavé plane a zase se kalí ve všech zrcadlech, hoří v nich jako ohen a podřizuje je esenci svého majestátního, rudého, holého, vlhkého bytí růží, a to všechno za jedinou dlouhou vteřinu, ne \íc, pak se znovu ukázala v prv ním zrcadle, kde putování za vlastní podstatou začala, chvíli se tam chvěla celá zrudlá, všechny její lístky ztěžka oddechovaly, a poté se rozpadla. Teprve ted* začali členové družiny znovu dýchat. Aharon Markus Ka-zikovi ukázal růži ve své ruce: byla zvadlá, drohla se a okvětní lístky jí při sebemenším doteku opadávaly na zem. Také stonek sejí drolil na prach. UMÉLCI (viz) na ni hleděli s hrůzou. Kazik řekl: ,Ale-vždyť-byla-od-za-čátku-rnrrvá." Znovu se mu to pokoušeli vysvětlit. Řekli mu, že sc Sergej pokusil ukrást pár vteřin času, aby jej uchoval v tomhle skleněném vězeni. Sergej se podle n i u h domníval, že uvnitř kruhu zrcadel se z nějakého důvodu hromadí jakýsi odlišný, opačný čas, který vysává vláhu času obyčejného. Sergej jednou Ottovi vzrušené řekl, že by strašně rád odstranil lidské utrpení i štěstí. Prý „aby už lidé tolik netrpěli" Aby byli jako kusy nábytku. Jako věci. Proto ehtél zřejmé změnit metafyzický status lidí, přeměnit je, udělat z nich jediné živoucí bytosti, které existují v prostoru, ale nikoli v času. Jen z jednorozměrných tvorů lze oddělovat jejich jednotlivé části, aniž po- , m l>olest. Židle opouští židli beze smutku. Školu bez třepeni. Vytržená stránka nepláče. Zřejmě doufal, že tato laicmilá esence, která se v kruhu hromadí, tento „ne--íus", jehož účinkem se předměty odrážející sc v zrcadle lezem droli a vadnou, nakonec dokáže vyluhovat všechno to, co živým bytostem brání v tom, aby se proměnily v jednorozměrné paměť, pocit minulého a budoucího, naděje, touhy, ideály, zkušenosti, bolest a štěstí. Sergej to zkrátka pokusil zahájit jakousi podivnou vzpouru, /bavit čas moci a tim osvobodit lidi od všeho toho, co |ťdnou nazval „doprovodnými jevy času". E>omníval se, te aby se mu to podařilo, musí „soustředit" a „zdokonalit" sergejovskou dimenzi ne-ěasu v soustavě. Za tim Účelem po mnoho měsíců vysedával u svého Prométhea | opakoval pokus s růžemi, čeretvými jablky, myšmi, kousky své vlasmi kůže, fotografiemi vystřiženými / novin, obrázky ze starých alb, vývěskami a vyhláškami, které Otto na vlastní nebezpečí strhal ze zdi v ghettu, neznámem Židů transponovaných z Umxchlagpluízu na >.inrt do Treblinky, milostnými verši Jorika Vilnera („Za leden den / se neshledáme, za jeden týden / se nepozdravíme, za jeden mésic / zapomeneme, a po jednom roce / nc už navzájem nepoznáme, a dnes s výkřikem večer na černé řece, jako kdybych nadzvedl poklop kobky, slyš mě / zachraň mě, slyš mé / miluji tě, slyšíš mě/jsem už přiliš daleko"; přeložil Moše Taube). Podobně Sergej pohyboval před zrcadly i věcmi a útržky informací ma-i iLiuh osobni, intimní hodnotu a známých jen svým vlastníkům. Wasserman: „Já jim říkal statky neznámé, liiko třebíi ten velký zvadlý žlutý list, který jsme si Sara i já přivezli z Paříže, nebo Paulino skryté mateřské znamínko, o kterém věděl jen doktor, či tajemství, které isein střežil jako oko v hlavě, totiž že se Sarc, když jsme ie milovali, lehounce chvělo pravé oční vičko... A co vy, Herr Neigel, jakýpak dárek byste našemu Sergejovi 578 579 přinesl?4* Neigla ta matoucí otázka pořádně překvapí. I Odkašle si, zamyslí se. rukou si přejede po tváři. Sotva před dvěma či třemi týdny by se byl Neigel Wasserma-nově „sentimentálni" otázce vysmál. Jenže časy se změnily, a tak mu minutu či dvě nato vypráví o tom. jak když byl ještě fussenský kluk, jeho otec vyřezával ze dřeva obrovskou Zugspilze. Radu měsíců se na ni po práci činil a vytvořil nádherný umělecký kousek. Jednou večer vy- j padl malému Neiglovi první zub a jeho otec jej upevnil najeden z vrcholků dřevené Zngspitze a slíbil mu, že tímhle byla mezi nim a horou uzavřena věčná smlouva, j Čtyři roky nato. když spolu poprvé vystupovali na vr- I cholek, Neigel uklouzl a málem spadl do propasti. Jako zázrakem se mu kalhoty zachytily o skálu, a tak se za- j chránil. Mlčky si s otcem pohlédli do oči. Věděli, co tnu zachránilo život. Ten okamžik na vrcholku hory, ten pro- ' nikavý pohled, který si s otcem v jejich osaměni vyměnil, i by Neigel dal Sergejovi. Různi umělci byli požádáni, aby takové okamžiky zaznamenali na kousek papíru, kterým potom výstřední fyzik pomalu pohyboval před zrcadly a čekal, až slov a spadnou z papíru a mrtvě se rozdrolí.u Jenže Kazik nepochopil ani tohle vysvětleni. „Čas- ' -čas," řekl. „O-jakém-čase-to-mluvite?" ptal se podrážděné, a oni si teprve teď uvědomili, že naprosto nedokáže pochopil, co je to čas, pravé tak j ako oni nemohli pochopit krev, která jím proudila v žilách, nebo kyslík, který dýchali. Kazik se podíval na umělce kolem sebe ;i /epial m.\ kterv / nich je Sergej Zavládlo roz- ] pačité ticho. Aharon Markus mu taktne řekl. že jednou v noci přišel vědec k soustavě zrcadel sám a nastavil jednomu 2 nich vlastní tělo. Nikdo neví, co se s nim stalo, ale lze si představit, že z jeho těla i duše byla odčerpána veškerá vláha času. K ránu našel Otto na trávníku jeho šaty a střevíce. Několik zrcadel bylo rozbito. Umělci si byli jisti, že zemřel, ale v následujících měsí- otch se do zoo začaly donášet podivné zvěsti, Sergej -nebo někdo, kdo se mu podobal byl viděn v Nízké ulici V aeverovýchodní části ghetta, jak velí jednotce zbrani SS, Byl také nebo jeho dvojče spatřen v uniformě polské policie, jak dohlíží na likvidaci Židů, kteří se ukrývali v Transawii. Viděli ho - či jeho dvojníka - na fotografiích ve všech novinách při hromadných popravách. Začali ho dokonce poznávat i na snímcích zhotovených před několika lety. když byl ještě v Rusku. Pokaždé byl někde jinde a měl plné ruce práce se zabi jemni toho či onoho druhu. Bylo to, jako kdyby byl získal kontrolu i nad pohybem času dopředu a dozadu, ale navěky dokázal ve všech téch proměnlivých časech plnit |cn jediný úkol. Pro všechny tyto jevy se nikdy nenašlo uspokoj ivé vysvětlení. Viz téz KAZIKOVA SMRT; VÝKŘIK. r* CEDEK Spravedlnost Viz SÍLA. i URIN, CHÁNA Citrinová, Chána Nej krásnější žena na světě. Umělkyně lásky. když výprava náměsíčníků (viz PUTOVÁNÍ NÁMI SIC NÍ klí) dorazila k Oltovu domku a Fried, Markus. Seidman a Munin se pustili do živé debaty o tom, luk nejlépe Kazika vychovávat a naučit „to nejduležitéjší v životě", jak to vyjádřil Kried, a navrhovali, aby se mu 580 581 předčítal Starý a Nový zákon, přednášely základy nauk velkých filozofů nebo přehrávala ta nej vznešenejší hudební díla (Aharon Markus okamžité navrhoval Beethovenova Fideíia), prohlásil najednou Otto klidně: ,J?otřebuje ženskou." A hned také navrhl, aby šli s chlapcem všichni k Cháně Citrinové. Chána Citrinová byla tou dobou (v 05.25 hod.) jako ostatné každou noc na své pravidelné hlídce v dlouhé uličce u kleci šelem. Paní Ci-trinová byla... Chána Citrinová: „Za bombardování Varšavy jsem prišla o nej staršího syna, Dolka." Wasserman: 1TJe to věru ta nejkrásnějši žena na svété. Pod jejími vráskami a silnými vrstvami líčidla, kterým si malovala a natírala celý obličej, pod neslušnými obrázky, které si na tělo namalovala kousky dřevěného uhli a barevné křídy, a pod šípy, kterými si sama ozdobila paže i nohy a z nichž několik bylo vyvedeno inkoustem, který ukradla z Friedovy krabičky na koření, a několik ostrým nožem, který zanechával bělavé jizvy, šípy, které by cestu k ní ukázaly s prominutím i slepému, pod všemi těmihle zástenami je naše Chána opravdu tuze moc hezká." Chána: „A mou malou, Roehku, tu sebrali jen tak v dubnu v jedenačtyrycátýmWasserman: „Pamatuju se na ni, jak pracovala v Sommerové kavárně, kam jsme Sara a já občas chodívali, když se naskytl důvod k radosti, kupříkladu svátky či narozeniny, a Chána... Inu ta se na vás vždycky uměla usmát, že vás to až hřálo u srdce. Ke každému byla milá. pravá hospodyně, a nosila podnosy plné šálků - šťastný, kdo ji viděl! Učiněná tanečnicet Potají vám pošeptala, že chudák štrůdl už nám nějak stárne, ale že když chviličku počkáte, tak ten lakomec Sommer dosmaží na sobotu hlince, to na oslavu synovy barmieve, a pár kousků určitě prodá tady v kavárně, přece se pro ty své nenažrané hosty nebude dřít zadarmo..." Chána: „A mýho muže Jehudu-Efrajima sebrali pří tom velkým akciónu v srpnu ve dvaačtyrycátým. Zůstala ^S2 )Mcm sama Bez rodičů, bez manžela, bez děti. Můj rod-iis i stetl, to jako Dynów, vyhladili už na začátku války. Nezbylo mi nic. Vůbec nic. A měsíc nato, za jedinej měsíc, jsem si řekla, že nechci, aby ze mě byla živoucí mrtvola, a vzala jsem si Jisraela Leva Bárková. Dělal pekare u Sommera, uměl hrát na tahací harmoniku u moc rad zpíval ruský písničky. Jednou, dva roky předli m, když přišel zároveň o ženu a oba syny, Nechemiju n Uen-Cijona, mi rek, že přes to všechno, co ho potkalo, pies tu válku i Němce, má život pořád tak rad, že mu nevadí, že umře, jen kdyby věděl, že život pude dál V dobrým i zlým. A že lidi jako on budou dal v srdcích I ih< tuhle radost A tu chuť do života. Tohle mi povídal l já věděla, že ho chci. Zbyla mu holčička. Avigajl. Bylo jí osum. Spolu jsme měli chlapce. Tomu jsme říkali,,, nic na tom nesejde11 Wasserman: „A oni zabili i tohle nemluvně, jeho sestře v náručí... Jednou večer se s nim vracela z kavárny domů a polská hlídka je pro vlastni libavu oba zastřelila,,. Bylo to jen pár minut předtím, než začal platit zákaz nočního vycházení... Ta čistá, nevinná stvořeni ležela celou noe na dlažbě a Chána a Ji-irael Lev Barkov ani nemohli sejít dolů a sebrat je... No u tu noc holt jí číše přetekla, naší Chaničce..." Chána: „Tu noc jsme já i Barkov byli jak hladový zvířata. Přivedli jsme na svět mýho syna. Dolka, i mou Rochku. A pak Nechemiju. Ben-Cijona. Avigajl, A naše poslední dítě. A Barkov se mnou spal pořád znova a znova, pořád jíme toho neměli dost. Škrábali jsme a kousali jeden druhýho, až nám tekla krev. Celý vědra jsme vypotili dl celý vědra jsme vypili, aby sme měli pořad dost vláhy. I ftno jsem měla jak obři nálevku, jak ten roh hojnosti, lak moře, hory, les a zemi... A děti ze mě a z Bárková plynuly a zaplňovaly ulice, ghetto a celou Varšavu. Na-\c vášeň ne a ne se nasytit. Ty děti nám venku zabíjeli. Ale my na svět přiváděli nový. A hned jsme zas venku 5!S 3 slyšeli výstřely. Tak jsme si udělali další. K ránu jsimjfl věděli, že už nemúžcm přestat. A pak jsme ucítili, jak se s námu všechnu hejbá. Postel, světnice, dům i ulice. Všechno se zvedalo a klesalo a svíjelo se a potilo a sténalo. A když se rozednilo, byl s námu celej svět. celej svět tančil ten tanec. Lidi, stromy, kocky, kameny. Tanec. Tancovali ho ve snu i ty, co zrovna spali. Sen.. Bylo už nad slunce jasný, že to Párnou vzdává. Jeho strašný tajemství vyšlo najevo. Že totiž dokáže stvořit jen jedinou věc. Že nás odsoudil k vášni. K lásce k tomuhle životu. K lásce k němu za každou cenu. Prosti k lásce, bez jakýkoliv logiky. A k důvěře k němu. A touze po něm. Pěkně ubohej umělec. To teda jo. Vyryl do nás to svý jediný dílo jako ňáký tetování. Do samý duše nám ho vyryl, Vložil ho do všeho. Do stromů i do hor. Do moři i do větrů. Vypliv ho ze sebe jako kletbu. Udělal celej tenhle svět, aby na něj naložil svý trápení. Svou vinu. Svou nemoc, Jisrael Lev se ode mne se strašnou námahou odtrh. Odvlek se k oknu a vrhnul se dolů. A já už věděla, co musím udělat, Na ulici jsem nesešla. Na ulici ne, Seděla jsem pěkně doma. Před zrcadlem. Malovala jsem se a zdobila. Moc. Celá. Svý tělo. Lidi přicházeli a mluvili na mě. Slova. Mysleli, že jsem nemocná, Mysleli, že jsem blázen. Nepochopili nic. Jenom Otto. Otto pochopil hned, jakmile mě uviděl Rozhodla jsem se. že budu krásná. Strašné krásná. Abych upoutala JEHO oěi. Našeho Pánaboha. Ty jeho hladový oči. Ty jeho věcné slídící oci. Aby mě uviděl, tak jako vidí velikánský pouště. Džungle. Oceány. Himaláje. Aby mě prostě viděl." Otto: „Přivedl jsem ji z ženského útulku, tam jsem totiž taky hledal bojovníky, a dobře jsem udělal. Dozorkyně mi potají svěřila, že než se k nim Chána dostala, potulovala prý se kolik měsíců sama po ulicích a znásilňovali ji Poláci, Židé a vůbec všichni, ale ona se jen smála a vůbec se nebránila, jako kdyby to ani necifl la Naštěstí nikdy neotěhoniěla, to kvůli chudokrevnosti n pod výživě. A tady v zoo by nikoho ani nenapadlo, aby ji ublížil, to jen pan Munin se za ni plíží, pozoruje ji skrz houštiny a tiše si provozuje to svoje uměni, ale ona si ho iini nevšimne, celou noc se prochází nahá, ať je horko nebo mráz, po cestičce vedle šelem a pokouší se HO ■vést. zabraná do své války s Bohem, a věřte mi, že ta vilka není lehká/' Wasserman: „Někdy, když bylo večer dusno, jsme cítili, jak tam nahoře bojuje sám se sebou l >N.., Nebeské opony jako by se poodhrnuly a on mezi nimi vykukoval plný studu a třásl sc vzrušením, Cc! Ce , ět byl v takových chvílích plný jeho potu a chvění li nám krev v žilách hořela, divoce klokotala a nad sedmi klenbami nebeskými, oděnými v mračné roucho a zaha-Itnými mlhou, j sme slyšeli JEHO. jak svou šedivou hlavou buši do zdí a řve bolesti.'" Markus: ..Za takových nocí ho pani Citrinová pokouší všemi svými půvaby. Obchází /oo dlouhými krouživými pohyby, čuchá si světlé kadeře paruky. Beze studu se natřásá. Ano, Bůh na nebe-sich řve jako obrovský býk, Prohýbá bolestné hřbet jako mohutný kocour. Měsic celý rudne a na povrchu mu vyvstávají šlachy jako provazy. Vítr nevane. Ne, vzduch jc tichý, plný tisíců zrnek voňavého žlutého pylu, nehýbnu li a otupujících mysl. V zoo s nesnesitelnou vášní kopuluji zvířata. Sun a zvířata, z nichž už pro hlad zbý-i ,i|i jen kuže a kosti, se na sebe najednou vášnivě vrhají. Nn kmenech uschlých stromů, padlých za bombardování před čtyřmi lety, raší fialové a rudé květy. I ta země, iď sic věděli, se třese - pohybuje se a prohýbá lidem juni nohama. A Cbaručka, ta nej krásnější ze všech žen, tančí své tance. Krouží se zavřenýma očima, s mírným, okouzlujícím úsměvem a z těla ji kane med a zanechává ni /emi tajemná znamení. Jakési milostné dopisy, a kamkoliv ten med nechá skanout, tam vyrůstají spletité houštiny jasmínu a šeříku a ON je čte celý šílený. A obávám 584 585 se, že nejenom on..." Murún: „Chacha! Spravedlivý, který uctivá Pána, budiž požehnán, svými zlými pudy je nad spravedlivého, který' pána uctivá bez zlých pudů, tak to čteme v Historii Jaakova Josefa a Magid to potvrzuje: Stvořil jsem zlé puzení a stvořil jsem k nému Tóru jako koření, podstatné pak jest maso, a nikoliv koření, uch! I iikováhle noc s paru Litri novou pro mne vydá aspoň za sedm jiných!" Markus: „Ale k ránu všechno skončí. ON se nevzdává. Bojuje se svým pudem a ovládá jej. Probouzíme se vyčerpáni, roztroušeni po celé zoo, na trávníku, ve stokách, v klecích, kde objímáme bájné bytosti, které za rozbřesku poděšené prchají, a kolem nás jsou na zemi známky strašné zkázy, stopy po skřípění Božích zubů - stromy vytržené z kořenů a puklé po celé délce, suché, drolici se větvičky z čarovných efemérnich voňavých keřů, skály, které vybuchují, protože jim tepny praskají nesmírným úsilím... A Chanička? No ovšem, pani Citrinová si spí, stočená jako nevinné děcko na kupce sena nebo někde pod stromem, a ani necítí, když ji Otto soucitně přikrývá svým pláštěm a sní dál o válce příští noci." To Aharon Markus - na Ottovu žádost (Ottu přece nikdo neodmítne!) - vzal Kazika, tou dobou zhruba pětadvacetiletého, za ruku a vedl ho po cestičkách zoo, až dospěli k uličce vedle stezek, po kterých chodily šelmy. Ostatní UMĚLCI (viz) je mlčky následovali. Už skoro svitalo. Chána právě dotančila a obličej ji naposledy zaplavil výraz očekávání a touhy a zatřepotal se na jejích zavřených víčkách. Ještě chvíli naslouchala; snad přijde dnes? Aharon Markus se k ní přiblížil, blízkost její vyzývavé nahoty ho tak trochu uváděla do rozpaků. Jemně se dotkl její paže, a ona se zachvěla a strnula. Malý lékárník zašeptal, že toho tance může nechat. A taky řekl; „Přišel, paní Citrinová. Přišel pro nás pro všechny." A do jisté míry to byla pravda. Chána oči neotevřela. i veliká slunečnice otočila ke Kazikovi rudý obličej, lemovaný žlutou parukou. Kazik měl na sobě jen plenu. Hvl lo maličký mužíček, podle jednoho odhadu měřil Bpnapadesát centimetrů. Chána pořád ještě neotvírala oči. Jen rty se jí pohnuly a tiše se zeptala: „On?" Markus přikývl a Chána se usmála, jako by uslyšela závan mírného vánku, Munin z dálky zašeptal: „No tak, chlapče, Í0 toho!" A Markus se zeptal: „Cítíte ho, paní?** Znova M usmála, jako kdyby spala. Kazikův pach se linul daleko Prijemný, svěží a dráždivý pach mohutné divoké i ně. Vášně, kterou nelze odmítnout. Dokonce i Was-■erman. který naprosto postrádal čich. ucítil cosi sotva patrného. „Já nevím, Herr Neigel, jak si po celé ty roky pani Citrinová předsunovala, že bude vypadal, myslím ten Bůh, až konečné přijde, ale jsem si jist, že Kazik věru měl tu správnou vůni" A Chána Citrinová zašeptala: „Pojď," Je poněkud obtížné popsat, co se tam mezi nimi ode-iiiilo. Čtenář nechť si laskavé přečte hesla LÁSKA l POHLAVÍ, Je samozřejmě lákavé odvážit se zde ,.poe-ih kého" popisu, jako například: „Mezi témi dvěma se vytvořilo cosi, co jako by slilo paměť, logiku i sílu před-itavivosti v jedinou mohutnou vlnu." Žvásty! Můžeme vAnk naprosto jistě říci, že 1) na okamžik se zdálo, že ti ilva se znali cely život. 2) Na okamžik vypadali jako upitu cizinci, bouřící se proti vzájemné blízkosti. To v s.ik /řejraé není všechno, je třeba upřesnit ještě jednu maličkost: Kazikovi padlo do oka zrnko písku; sehnul ne, zamžikal, a když znovu otevřel oči, omylem se podivil jinam. Chaniny oči byly pořád ještě zavřené. Začali ■e hledat. Přes měsíc chvilku plynul mrak, tma zhoustla, a oni se těsně míjeli, jak se tak sváděli k hříchu. Podle výpočtů dr. Frieda takhle ztratili čtyři měsíce lásky. Pak »c měsíc zase ukázal, a oni se našli. Teď jim nezbývalo nu líného než vrhnout na sebe navzájem hněv a nechuť 5H6 tůn rozchodu a vyvolávat tak v sobě iluzi, žc jejich opětovné setkání je zázrak, že nebylo tak nijaké a bezútešné jako ro/.chod. Nevyhnutelná hádka byla hlasitá a plná jedu a trvala celých devět minut, což podle Friedovy chronologie představovalo plného půl roku. Kazik se najednou rozzlobil, že členové družiny tam stoji a zírají na nahou Chánu, Až do té chvíle mu nepřišlo, že by se za to měla stydět. Rozehnal se proti nim a mával ručkama, aby jo zahnal. Chána se najednou Lak nějak podivné, s chuti zasmála. To ho rozzlobilo a ponížilo. Sest minut. Vrátil se k ní, ramena svěšená. Plynoucí čas poněkud zmírnil jeho vášeň. Teďji začínal vidět takovou, jaká doopravdy byla. Starší ošklivá žena. Obviňoval ji, že má opotřebované tělo. protože neměl, koho jiného by z toho obvinil. Jeho tělo už taky nebylo tak svěží a pevné, jako když byl mladý, a on tenhle svůj žal rovněž měnil v nepřátelství k ní, protože mimo ni nikoho neměl. Toužil po ní, ale už tušil, že tohle nebude ta láska, jejíž přelud mu črtala] vášeň - už pochopil, že jí nikdy nedokáže říct skutečné důležité věci. Že čím víc ji bude milovat, tím vzdálenější mu bude. Cizinka. Jsem sám, pomyslel si. Sám. Kdyby k němu tenkrát byla přišla a vzala ho do náruči, byl by v LÁSKU (viz) znovu uvěřil, jenže Chánu takc zachvátila ta hořká úzkost a v duchu naříkala nad vlastní SAMOTOU (viz). Promarnili okamžik, kdy si mohli navzájem pomoci slitovat se a projevit trochu starostlivosti. Kazik na ni hleděl nepřátelsky. Chána si povšimla zlého záblesku v jeho očích a svěsila hlavu. Ručeji klesly k bokům. Ňadra jí visela, dlouhá, zplihlá, prázdná. V tu chvíli se v něm cosi pohnulo a on k ni přistoupil a malý-] ma ručkama jí objal kolena. Rozvzlykala se, Celá se třásla. Slzy ji omývaly, stékaly jí po tele a smazávaly nestoudné obrázky, které si tam nakreslila, šípy i líčidlo. Pláč ji obnažil a dojal ho. Maně vytušil, že pláče i nad ním, nad láskou odňatou dřív, než byla dána. Chána < m inová seděla na vlhké zemi a Kazik sejí posadil mezi ■ Ir i opřel se o ni. V tom okamžiku její pach dosáhl |Hio chřípí. Rázem to vycítila. Přestala plakat. Na obloze w ukázal první pruh světla, jako kdyby někdo otevřel velikou krabici a nahlédl dovnitř. Wasserman: „A věru, II. n Neigel. zatěžko slovy vypovědět, co se tam mezi .....i odehrálo... tyhle věci lépe neříkat nahlas.., A já, já jcAté neodložil všechen stud.. Ale přesto vám to povím. 1'inlože jen já jsem zůstal, abych ten příběh vyprávěl," \ líčil, jak C hana Citrinová Kazika zvedla jako děcko. < >i lehala ho jako zvíře a zavřela oči s rozkoši, která byla ' lároveň nevinná i nespoutaná jako rozkoš děvky. Pak in i aindala vlhkou plenu a odhodila ji. Pomalu si človič-k.» začala přetahovat přes tělo (Wasserman:) „Jako kdyby ho představovala každému vlásku, údu i svalu, n my teď jasně viděli, že to, co se s ním mělo stát, se opravdu děje, totiž... inu však rozumíte... jinými slovy, mičik se mu zvedl jak palmová ratolístka a on vám začal i', i lile oddechovat, potit se a rudnout a ona, tedy pani Citrinová, ho líbala na oči a rty a pak mu zulíbala celé H|d, líbala vám ho dokonce i tam, nic se přitom nestyděla, ani na chvilku neotevřela oči, byla tak moc zamilovaná, zasněná, že se natáhla, jak dlouhá byla, v uličce na I vrdé zemi, posadila si ho na tu svou kupku sena, na své lil.idy drobátko nafouklé břicho, a Kazik, přestože ho to nikdy neučili, moc dobře věděl, co má dělat... Bože, jak vám je omývaly proudy potu. jak se vám blýskali a zářili ve světle měsíce i ve dvojích brýlích pana Jedidji Muni-ni toho Jedidji Munina, který se ani na okamžik nepremával osahávat a šeptat si oplzlosti, protože žena potom u/táhla nohy, ach, Herr Neigel, roztáhla vám je daleko ihI sebe a vší silou si ho tam zastrčila, hluboko do sebe." Mimin: „Oooch!!!" Wasserman: „Věřte mi, Herr Neigel, m>tva jsme ho už viděli. Jenom maličké prstíčky na lohou mu z ní vyčuhovaly, křečovitě napnuté, protože 588 589 v tu chvíli ho začala od počátku přivádět na svět, s raflfl kosí i mukami, viděl jsem její obličej, vypadu.1 blažené 1 a roztouženě a byl plný té nejjemnější krásy, a tam dok vsi silou zmítal nohama malý Kazik a narážel na svaly jejích stehen, až se najednou ozval jakýsi strašný, velice krátký sten, a já si poprvé v životě, Herr Neígel, u vědo*] mil, co smutku je v tom zvuku, který v takových důvěrných chvílích, v okamžicích tělesné rozkoše, vydáváme všichni, muži i ženy.., Bylo to takové zlomené zoufalé zasténání, prosycené mukami, sténáni tajemné moudrosti, které z nás v křeči vytryskne a myje okamžitě zapomeneme..," Fried; „A pak se to stalo! Ten zločin! To barbarství! Bože, ta vražedkyně!" Markus: „Paní Citri-nová najednou vytáhla nikdo neviděl odkud, snad z té světlé paruky - něco malého a velice ostrého a vsi silou začala Kazikovi s nenávistí zasazovat rány do zad,,.*! Chána Citrinová: „Tohle je za lásku. A tohle za naději, A tohle za radost ze života. A tohle za nový život. A tohle za to. že mužem tvořit. A tohle za to, že mužem zapomínat. A tohle za viru. A tohle za iluzi. A tohle za ten zatracenej optimismus, kterej si do nás zasadil. A tohle,.." Herorjon: „Já první jsem to pochopil a skočil jsem po ni a vytrhl jí nůž z ruky, Tuhle a taky tuhle mě trochu pobodala, Tady, Nic strašného. Podstatné bylo, že maličký byl v pořádku."' Otto: „Ženská nešťastná, cos to provedla'?" Malkiel Seidman: „Já! Já! Já už zas vím, kdo jsem! Co se to m stalo?!" Fried: ,,Kaziku, miláčku." Kazik hrozně plakal. Ze všech ran mu vyrážely drobné gejzíry času. Žáda měl učiněný vodotrysk. Otto Frieda požádal, aby si pospíšil a ovázal mu rány, „aby neztratil příliš mnoho času". Než si ale Fried stačil z těla zarostlého větvemi (viz EKZÉM) strhnout košili, gejzíry přestaly tryskat a rány se zacelily. Otto uchopil nožík, ktí Chána po celé měsíce ukrývala v obrovské světlé paruce. Teprve teď pochopili umělci, jak smělý a nebezpeč- Ity záměr ta silná, mlčenlivá žena pojala. Otto potěžkával ■Iv ruce. Okamžik přemýšlel a pak řekl: „Vezmi si ho, Mino, Koneckonců je tvůj." Fried: „Zbláznil ses, i Htn?" Otto: „Nebudeme se plést do tvorby skutečnému m lei, nemám pravdu, Alberte?" Fried se hrozně zají-Ibtl; „Ale... k čertu! Vždyť je nebezpečná! Viděls to pitve víku!" Otto: ..Nebezpečná je jen jednomu A ten k mim nepatří." Podal jí nůž a ona jej s podezíravým, (nkika zvířecím pohledem vmžiku schovala v paruce, t J mele i se měli k odchodu, otřesení a skleslí. Kazik ještě chvilku vzlykal, ale na svou bolest už zapomněl. Velice I raní je, že nezapomněl na svou vášeň k ni. Rukou se .....stále dotýkal údu. Začal onanovat (viz ONANIE). Vel i kost své ztráty ještě nepochopil. < A JAR Milíř 11 mé tec. který maluje. Zaměstnání, kterému se Kazik věnoval v letech násle-dujících po rozchodu s CHANOU CITR1NOVOU (viz) lato kapitola jeho života vděčí za svůj vznik pouze před-utavivosti Oberswrmbannfuhrera Neigla. Není pochyb, ftc na tom mělo rozhodující podíl to, co se mu přihodilo h hem jeho krátké DOVOLENÉ (viz) v Mnichově (viz KATASTROFA). Wasserman soudí, že Neigel poté, co lak rychle téměř úplně ztroskotal, když rázem ztratil neochvějnou víru ve svou práci a „poslání" i lásku své ženy a naději, že se k ní někdy vrátí, začal nořit veškeré své duševní sily do té jediné úzké strouhy, která se před nim bité otevírala, totiž do příběhu. Wasserman připouští, že no chvílemi až lekaly „projevy té cizí sily, které z Neigla prýštily - vždyť kdopak mohl vědět, že z té mé ubohé 590 591 historky se pro tohohle ubohého pohana najednou stane základní kámen viry? Bože, Anšeli Wassermane, vž< tys pro toho pohana vlastnoručně napsai třeti zákon!" Je třeba vysvětlit, že oba sedí jako obvykle v Neiglové světnici. Neigel však proti všem zvyklostem vzal břemeno spřádání příběhu na sebe, bez přestání mluví, kouří a taky pije. Oči má velice rudé a obličej se mu leskne potem, Není už plně panem vlastních pohybů: teď dokonce i rychle a nervózně pomrkává. Společně Kazikovi hledají vhodné UMĚNI (viz). Něco, co by trochu nasytilo ten velikánský hlad, který pociťoval od té doby, o objevil LÁSKU (viz) a díky ní - a také díky PUTO V NI NÁMĚSÍČNÍKU (viz) - hloubku vlastních Cl (viz) a sílu štěstí a žalu, které člověka halí. Něco, světluje Neigel, co by mu pomohlo rychle se zota z ran způsobených láskou, ze zklamání a vystřízliví „Coby mu pomohlo přeměnit UTRPENÍ (viz) v TVOI Bl. (viz)," zdůrazni Wasserman a řekne, že Ka/ik je te maličký mužíček na vrcholu sil, který se hlasitě vyznává z lásky k životu navzdory jeho horkosti. Život mu ještě připadá dlouhý, jistý a plný potěšeni a štěstí a Kazik je ochoten zaplatit občas bolestí, kterou s sebou život přináší. Je třeba zdůraznit, že je už půl jedenácté ráno a Kazikovi je zhruba čtyřicet. Jc krásné jasné ráno a Kazikův hlas mohutně zní. Mluví teď hodně: o své „věčné lásce", o svém dosavadním životě a naději do budoucna. V tom, jak se sám sebe pokouší přesvědčit, že život je dobrý a ze stojí za to, aby jej člověk žil. je něco strojeného a falešného. Člověka trochu uvádi do rozpaků i ta jeho nebývalá hovomost, ale třeba si takhle zaceluje rány. Neigel si rozhodně těchhle drobných rozporů v Kazikovi nevšiml ne. Poslouchá roztouženě, dychtí uvěřit. Wasserman proto ještě líčí, jak byli v pokušení Kazikovi uvěřit dokonce i staří, střízliví umělci. Jak mohutná vlna nespoutané radosti dala na Friedové těle vyrašit dalšímu 592 r voňavému listoví. Neigel přikyvuje. Ze skoro prázdné Mi r si nalévá další sklenku. Wasserman počká, až obsah sklenky s námahou spořádá, a potom přizná, že e na něj člověk podíval, už mu slzelo, a on vám chudák zrudl a slova mu uvízla V krku. Chudák," Paula: „Kdybychom byli aspoň věděli, i o ho potkalo od té doby, co jsme se před padesáti lety rn/délili, kdoví, snad bychom mu byli mohli pomoct, lenže on nic. Mlčel. Choval se jako nějaký cizinec. Učinený Fonje, Rus. Nebo snad, nedej bože, nepřítel?11 Otto: „Se mnou občas mluvíval. Nevím, proč pravé se mnou. Hrozně učeně mi vysvětloval všechny ty složité fáze .. h myšlenek." hned: „Hlasové napětí výkřiku, takhle to vždycky chudákovi Ottovi říkával, a Otto ke mně cho-dlval a ptal se, co to to nanéií je, ale já to pochopitelně taky vůbec nechápal." Markus: „Teprve později, celé měsíce po tom, co provedl ten pokus se zrcadly (viz llíOMETHEUS) a zmizel, jsme to začali chápat. Snil o obrovském napětí, které vznikne mezi neustále se zeni kujícími nárazovými vlnami stonásobně, tisícinásobně zesílených ozvěn. Nu, co vy na to?" Sergej chodíval po /oo a ve vzduchu si črtal pohyby vln výkřiků, lámajících »c vzrůstající setrvačností, nekonečné větveni srážek a střelů vrhajících se na plechové a hliníkové stěny, vra-ccjicích se a vybuchujících ozvěnami vlastních ozvěn. Kried: ...A to napětí! Nezapomínejte na to hlasové napětí! Itože, učiněný pikhotcV Otto: „A co vodík, na ten jsi zapomněl? Postavil si hlavu, že do té své soustavy musí zavést vodík, protože podle něho se ve vodíku ozvěna nese lip.., Tohle už začínalo být drobet nebezpečné, ale ji mu to dovolil..." Munin: „A co to rozštěpení? Tolik ne toho přece namluvil o nějakém .rozštěpení*. Já si myslel, že se mu tam samou námahou rozštípne koule!" Markus: „Inu, to se potom taky vysvětlilo. Ten chudák mluvil o štěpeni, ne o rozštěpení. O rozštěpeni výkřiku na zvukovou energii a lidský žal..." Vskutku, z vynálezcových zmatených zápisků, nalezených poté, co sám zmizel, vyšlo najevo, že Sergej věřil, že lidský výkřik sestává 596 597 z dvou výše uvedených prvků. Usoudil, že množství Lidského žalu ve výkřiku zvýšit nelze, a tak své úsilí soustředil na nekonečné zmnoženi jeho zvukové energie. Doufal, že dosáhne toho, že tato zbytnělá energie s sebou odnese lidský smutek, jako kdyby to byl nějaký velice výkonný stroj. Předpokládal, že rozštěpení povede k mohutnému výbuchu žlabů, kotce i celé zoo. Paula: „Jezusmarjá! A celé Varšavy! Prý': ,Tenhle výkřik se ponese náramně daleko!'" Kazik: „Proč-pak?" Mar kus: „Aby to za nějakých tisíc či dva tisíce let v jednom i těch dalekých světů některé vzdálené galaxie tam ve vesmíru někdo uslyšel a konečně si všiml toho, co se tady u nás děje, protože na nás nejspíš zapomněli... nejspíš byli trošku nedbalí.. .'* Budiž ale řečeno, že ačkoliv tato myšlenka zní nesmyslné, poněkud připomíná myšlenky podobné, které v historii lidstva došly uznám. Připomeňme kupříkladu obrovské pyramidy Inků v Jižní Americe, které prý byly postaveny proto, aby upoutaly pozornost obyvatelů dalekých světů ke světu našemu. Sergej sám neochvějně věřil, že jeho činy v budoucnu přinesou výsledky. Překvapená Paula se jednou večer vyděsila, když k ní vyskočil z křovi, v ruce list papiru husté pokrytý drobounce psanými výpočty, a předem sejí omlouval za škody, které snad jeho pokus zoo způsobí. Paula: „No a později, když se měl ten pokus doopravdy provést, to si dovedeš, chlapče, představit, že jsme už všichni do té historie patřili." Kazjk: „Co-se-sta-lo?" Je třeba zdůraznit, že Kazik příběh poslouchal s očima navrch hlavy. Přestože většinu toho, co se tu říkalo, nechápal, citil ten tichý povzdech, který UMĚLCI (viz) potlačovali. Bylo vidět, jak mu v očích pohasíná jasná záře MLADÍ (viz). Kazik: „A-co-se-staTo-co-se-sla--lo?" Markus: „Stalo se něco strašného. To nej horší, co se stát mohlo, Jednoho dne totiž pan profesor Sergej to své bludiště dostavěl a my se všichni shromáždili kolem kotce a čekali jsme. Byli jsme všichni jaksepatří rozčileni Můžeš tomu, milý Kaziku, říkat vzrušeni, Koncckon-i u nestává se přece denně, aby se něčí sen uskutečnil! I luidák profesor se vynořil z jedné ze svých skrýší, na nobě sváteční - pravda, drobet potrhaný - oblek, který lnem mu půjčil, a v klopě rudou růži. Chvilku tam tak id a díval se na nás tím svým podezíravým a ustrašeným pohledem. Možná ho napadlo, že si zaslouží lepší, vybranější obecenstvo, protože Pámbu mé netrestej, ale my vám vážně vypadali jako nějaká banda zvrhlíků,,." Sergej stál, díval se do prázdna, uši nastražené, zřejmě V naději, že uslyší fanfáry, ale pak se zachvěl, pohrdavě, netrpělivé mávl rukou, vytáhl z jedné z trubek vedoucích di> bludiště malou kovovou příklopku a s mírnou úklonou V v zval Aharona Markuse, aby do trubky vykřikl. Markus byl vybrán proto, poněvadž malý učený lékárník v posledních letech vynalezl všechny své síly na ojedinělý experiment (viz CITY), totiž na mapováni, třídění a bližší určování těch nejjemnějších odstínů lidského cítení a také na vyznačení prázdných míst v atmosféře lidského cítění. Tři měsíce před veřejným předvedením ,,výkřiku" vyhledal Sergej ostýchavě Markuse a požádal ho o pomoc. Neřekl mu pochopitelné nie o tom, k čemu měla vlastně sloužit obludná plechová stavba v prasečím kotci, a rovněž ho odmítl zasvětit do fyzikálně mechanických tajemství svého vynálezu, Chtél jen jedno: využil pro svůj experiment jeho obdivuhodného talentu V oblasti citu. Markus: „Nu, je zbytečné o tom moc mlu-v n. podstatné je. že na vynálezcovu prosbu jsem v sobě . ne zrovna malým úsilim našel len nejjemnější odstín, tu nejčistši oktávu lidského žalu, toho ncjsLrašnějšího lilu, vzlyk obnažené duše, a k tomu jsem, to také na Hdost našeho dobrého Sergeje, přidal jemný odstín vzdoru a Lehounký tón protestu a celé týdny jsem chodil a len odstín ve mně zněl jako ozvěna a já si ho pořád 598 5 u o. opakoval a učil jsem se ho nazpaměť." Aby získal potřebný tón, odvedl umělec citu práci, která se svou podstatou podobala práci sochařově, když odstraňuje jednotlivé vrstvy kamene překrývající tvar, jenž se v nich skrývá. Pomoci vlastního nadáni našel a vyňal tu ncjjcmnéjši. poslední strunu, mocně vypjatou ve všech umělcích, kteří ho obklopovali. Wasserman: „Tu strunu, ze které každý vypustí svůj jediný šíp." Potom se Mar-kus na celé čtyři týdny odebral do ústraní, aby se jako hudebník připravil na vystoupení. Markus: „A když konečně přišla ta chvíle a profesor Sergej odstranil z trubice zátku, to ti bylo vzrušení, Ka-ziku! Jak jsme se třásli! Přitiskl jsem k ústí trubice ústa - ale ne! Já tam přitiskl srdce! A pak jsem holt vykřikl." „A-co-se-stalo-co-se-stalo?* zeptá se Kazik, ale zároveň s ním se ptá i Neigel a umělci odpovídají jeden přes druhého, hned: „Co se stalo? To bylo strašné! Mně ti z toho Markusova výkřiku vstávaly vlasy na hlavě!" Paula: „Na konci zoo padla bříza rach! - jako by do ní uhodil hrom. Ráno jsme zjistili, že je uvnitř úplné spálená." Otto: „Králíci si cpali mladé zpátky do dělohy!" Munin: „A hadi, li vylétli z děr, fjúúú!" (Pozn. redakce: Nikdo z umělců se zde nezmiňuje o nesmírném zoufalství a úzkosti, které pocítili, jakmile výkřik uslyšeli,) Profesor Sergej, kterého výkřik jako by připravil o poslední zbytky zdravého rozumu, potácivě přispěchal a uzavřel ústí trubice, do kterého Markus vykřikl, kovovým uzávěrem. Potom na umělce třesoucím se hlasem zakřičel, ať se honem hledí zachránit a najdou si spolehlivý úkryt, přestože žádný neexistoval, jenom ať už konečné utíkají! Markus: „No a můj výkřik se rozběhl plechovým bludištěm. Co povídám rozběhl, uháněl tryskem! Ale jaképak uháněl, on letěl!" Otto: „Běžel jsem se schovat za svůj domek a odtamtud jsem slyšel, jak běží trubicemi." Markus: „Zmítal se ze všech sil, srážel vlastními ozvěnami, kvílel, vybuchoval." Paula: „To bylo děsné! Mně spadlo s prominutím srdce do kalhot " Munin: „Hvízdalo to jak zlý duch, jako Lilit. když . \ létá z pekla. Jako když Rachatiel pobízí koně!" Otto: „Všechno, úplně všechno, se začalo třást, klec, zoo, země." Wasserman tiše: „Svět," Zvířata začala naříkat. Otřesy země vyděsily i je a zvířata si schovala hlavy • spustila taky křik. Všechno se utíkalo schovat. Jenom '. ynálezce sám, Sergej, stál dál u té své kvílející, chvějící mc a skučící soustavy žlabů, zvedal ruce nad hlavu a mocně, t v i h I e j i m i poh y bo val j ako diri gen t zmateného orchestru 11 horkým výhružným úsměvem křičel: „Víc, víc! Silneli, ještě silněji!" Wasserman teď zmlkne a hledí k zenu Neigel Kazika lstivě vybídne, aby se ho zeptal, co se dělo pak. Wasserman a jeho umělci mlčí. Kazik: „Proč-nu-nerekncle-co-se-stalo?" Fried: „Nezlob se na nás, K a/i ku. Nemluví se nám o tom snadno." Markus: ..Věru. Ptáš se, co se stalo, milý Kaziku? lnu, stalo sc in že. 1 Paula: „Nestalo se nic. Ten výkřik si tam pobíhal sem tam a křičel a ne a ne přestat. Nebyl ladný výbuch, žádná katastrofa. Vůbec nic." Markus: „My ani pořádně křičet neumíme." Fried: „Ano, dítě. h to týž výkřik, který slyšíš i teď" Kazik: „Ale-já-•nic-neslyšim." Paula: „A co je na tom? Vždyť se do toho přece narodil, ne?" to irn-n ,p^Kp KAZIK, MOTO ŠEL Kazikova smrt I h hslo k ní v 18.27 hod., tedy když Kazikovi podle Frie-dových výpočtů byly šedesát čtyři roky a čtyři měsíce. Icji příčinou byla sebevražda. Měla rovněž za následek smrt Oberslurmbannfuhrera Ncigla. nf)l) 601 Kazikova poslední léta byla pro něho i pro jeho staré přátele léty vleklého trápení. Neígel jejich líčení poslouchal s nevýslovnou úzkostí a utrpením. Wasserman tehdy vyprávěl svůj příběh bez jakékoliv logiky či návaznosti děje. bez ohledu na posvátnou zásadu jednoty času a místa. Hrdinové jeho příběhu sc neustále pohybovali mezi varšavskou zoo a vyhlazovacím táborem. To byla politováníhodná známka toho, že příběh se vymyká jakékoliv kontrole, avšak Neígel na to nedbal a neřekl ani slovo. Na stole před ním ležela pistole se dvěma kulkami, které tam zanechal jeho pobočník Sturmbann-fuhrer STAUCKE (viz), uvnitř. Neígel jako by pistoli nevnímal. Všechen jeho zájem se teď upíral ke Kaziko-vi, který byl kdysi chlapcem vášnivě milujícím život a jen před několika málo lety prohlašoval (viz MALÍŘ), že dokonce i život plný utrpení je podle něho lepší než ne-život, a teď to byl starý zatrpklý člověk (viz MUKA). Vlastní život vnímal jako zlovolnou směsici nespravedlností, na kterých on sám nenesl vinu. Unavené a s nenávistí se pokoušel zbavit trošky té úzkosti z vlastního života a strachu z blížícího se konce. Kazik: „Jc-mi-zle--je-mi-zle-chci-aby-vám-taky-bylo-zle." Otto. jemně: „Copak bys chtěl, aby se nám stalo, chlapečku?" A Kazik: „Nevím-chci-abyste-nebyli-chci-aby-vás-za-vřeli-jako-tyhle." Fried: „Ale tojsou zvířata!" A ten maličký vzteklý ohyzdný stařík: „Chci a chci!" Otto se na něho podíval s lítosti. Fried všecek otřesen. UMĚLCI (viz) očekávali Ottův verdikt. Nikdo už neměl sílu k tomu, aby cokoliv rozhodl Chtěli jen. aby Otto ťukl prstem a celý tenhle zlý sen splaskl jako bublina. Moc dobře však věděli, že kromě toho snu nemají nic. Otto, klidně: „Pomoz mu, HEROTJONE (viz)!'1 Fried vykřikl: „Ale Otto!" A ředitel zoo: „My jsme sem to dítě přinesli a ledacos jsme ho naučili. Máme ZODPOVĚDNOST (viz) vůči jeho UMĚNÍ (viz) a on udělá všechno, co /rejmé udělat musí. Tak je to tady zvykem, Friede. To přece víš." Doktor „Já se bojím, Otto," Otto: „Ano. Já tuky, Herotjone, pomoz mu, prosím tě." Herotjon chtěl odmítnout, ale pohled Ottových modrých oči to nedovoloval. A tak tedy Herotjon provedl to, co nenáviděl ze všeho nejvíc, a s pomoci kouzelné síly, kterou ho Was-terman obdařil před padesáti lety v malé jeskyni poblíž jeho arménské vsi. vztyčil kolem umělců Otty Briga velikou kruhovou klec z pletiva. Neígel poslouchal 11 stenal. Chtěl Wasscrmanaonéeo požádat, snad o SLITOVANÍ (viz) pro umělce, ale Wassermana nebylo možno přerušit, příběh z něho vyrážel rychle, bez pře-itávky. (Wasserman: „Nepopírám, že ten příběh s ne-iťttstným koncem ze mne jen prýštil. Kdybych měl Dělem srdce vymyslet konec šťastný, to bych byl potil krev! Kdysi jsem vynakládal nesmírnou námahu, abych vymyslel všechny ty nudné historky, a teď vám to plyne jiik voda! Na jazyku vám mí tančí jako sedumasedumde-mit čarodějnic hrozná slova, která přímo nahánějí strach, ji navádějí mě: Jen buď zlý, vyprávěj dál, srdce ať máš tvrdé jak kámen, vždyť přece řikáš jen pravdu, na mou věru! Tisíckrát a jednou jsem musel žit a zemřít, než (sem zjistil, že hrůza je jen karikatura toho, nač si už Člověk zvykl, pouhá veliká nadsázka toho, co moc dobře známe, nebo taky uspišeni toho všeho...!") Kazik klec párkrát obešel a díval se na vězně uvnitř. Polom odešel a zmizel kdesi v zoo. Pokud jde o to, co Kazik v zoo prováděl, podává Wasserman popis poněkud únavný a tak trochu dětinský - otevřel prý klece, pustil na svobodu šelmy, pak prý následovalo kruté pleněni, slůně Tuzinka se potácelo jako opilec, mladé kly mělo červené a z tlamy mu čouhal kus jeleního masa... Wasserman se zkrátka dal unést Hleděl ze situace vytěžit víc, než bylo na místě. Z celé této záplavy slov stojí /a to jediná pasáž, v níž líčí zoo o hodinu později, kdy 602 603 už se všechny šelmy nasytily, takže nastala jistá ro\ váha - čilé opice se kupily kolem klece s umělci a br bentily. Několik se jich přitisklo k tyčím klece a zvědavi pokukovalo dovnitř. Nosorožci začali žvýkat růže, které Paula pěstovala celý život, Oba staří sloni, Tuzinéini rodiče, si pomalu vykračovali a opatrné přitom /koumali zem chobotem, než na ni stoupli. A celá zoo se svýr prázdnými klecemi, zvířaty, společně uvězněnými umělci a s tím starým děckem, pobíhajícím sem tam kdesi daleko ve večerní mlze, vypadala ve světle prvních hvězd jako noční tábořiště nějaké dávné karavany, které se jako prokletá toulá z místa na místo a předvádí stvořenému světu výplody fantazie - lidi, sny, zvířata, nebesa, první váhavé náčrtky ke zdařilejšímu stvoření: nebo také PLAGIÁT (viz), vzniklý z veliké, potlačené touhy, který však bezpochyby postrádal známku talentu, byl proveden s politováníhodnou nedbalostí, s obrovským úsilím, odsouzeným k věčnému fiasku, navěky vykázaný na obrovské smetiště vesmíru, obrovský lunapark myšlenek a nadějí, které zklamaly, rezivějí, ale stále znovu jsou přemalovávány a nabízeny k použití nové generaci dětí. Z této mlhoviny se vynořil Kazik. Starý shrbený muž, vzadu mu splývaly kadeře bílých vlasů albína, aniž chtěl, naháněl hrůzu, zkrátka troska. Was-serman se podíval na Frieda, hledícího na Kazika. Doktor si nepřestával vyčítat všechno, co se stalo. Tak málo stačil pobýt ve společnosti dítěte pořád ještě mu říkal dítě - ale i za tak krátkou dobu mu dokázal předat sémé zkázy. Fried; „Možná ani ne tím, co jsem mu říkal, a snad ani tím, co jsem pro néj udělal, protože jsem se tolik snažil, ale..." Markus: „Jenže ty nejzávažnější odkazy jim předáváme beze slov, milý Alberte. Ty odkazy jsou mimo čas,., k jejích předáni stačí jediný okamžik.. Munin: „Pane na nebi! Podívejte se mu na obličej! Vždyť je samá krev!" Fried; „Je zraněný." Wasserman: J'uzřel kořist." Markus tiše, smutně: „Pozři kořist, synu ' A Kazik: „Vy-tady-nebuďte-tu." Otto jemně: „Kam máme jít, Kaziku?" A Kazik; „Nebuďte-třeba-jste-k--jidlu," na což Otto: „Ne, obávám se, že ne." A starý Kazik zas; ,JSnědl-jsem-takové-maličké-s-dlouliýma-uši-ma-ne-dobré-co-bude " Zhroutil se na zem vedle klece h hlasitě sténal. Kazik: „Je-mi-zle-je-mi-zle-proč-to?" Wjisserman: „Co jsme mu měli říct, Herr Neigel? V jeho uličku nespoutané kruté řádily síly života a smrti. Kazik lluukl hlavou do plotu a hořce plakal. Potom vstal, přecházel ztěžka sem tam, mával rukama, křičel, pouštěl vélty, vyměšoval, vylučoval, žadonil, běda, nenacházel pokoje." Najednou se zastavil. Oči měl rudé a kalné a oddechoval rychle jako pes. „Chci-být-s-vámi," řekl. hni se podívali na Ottu. Otto přikývl, a Herotjon •, plotu vytrhl průchod, maličký průchod, který se zavřel a /mizel, sotva Kazik vešel. Staré děcko se namáhavě přibelhalo a stanulo mezi nimi. Stáli kolem něho jako obrovští démoni, kamenné modly sžírané smutkem ,i /klamáním. Mlék; hleděli na to stvořeníčko, které si \ vsnili, které si ve svém zoufalství vylhali. Tady se Was-wrmun na chvíli odmlčel a Neigel se zeptal, jak se to jen mohlo stát. Jak jsme jen mohli takhle selhat," ptal se ii Wasserman mu smutně přitakal (viz ZÁZRAK 3.). Kazik nehybně stál, a najednou se zhroutil, jako kdyby llo rázem opustily sily. Slabě, sotva slyšitelné opakoval, }c je mu zle, a žádal po nich. aby trpěli taky. Tohle bylo In poslední, k čemu se jeho mysl, na všechno ostatní rychle zapomínající, upnula. (Munin se trpce usmival: ,,Déli se s námi o všecko, co má! Ze by to byl komunisti '") Kazik jim před očima čím dál víc scházel a přitom m dál vedl svou: „Moc-zle-vám-je-moc-zle," a Otto, 1 Mlo. který jako kdyby musel v tom nechutném experimentu pokračovat až do konce, spolykat hořký lék proti »vé nemoci, kterou byla víra v člověka, až do poslední 604 605 kapky, ten Otto ani teď nic neskrýval: „Nám je zle ze spousty věci, Kazí ku, Ze spousty. Je nám třeba zle, kdyil zestárneme a jsme nemocní." Scidman tiše: „A když nás bijou a nechají náš hladovět." Markus: „Když nás ponižují" Chána Citrinová: „Když nám vemou naději. A když nám ji dávají." Hetotjon: „Když nám vezmou iluze" Fried: „A když jsme sami a když jsme pohromadě." Paula: „A když nás zabíjejí." Wasserman: „Nebo nás nechají naživu." Markus: „A je nám zle, když děláme něco zlého." Seidman: „A jsme tak křehcí." Mimin: „To je tedy zatracená pravda. Stačí, aby nás bolel jediný malý zoubek, a život už nestojí za nic." Fried: „Když umře někdo, koho máme rádi. tak už nejsme nikdy doopravdy šťastní." Markus: „Naše štěstí závisí na takové dokonalosti..." „Bítte, Herr Wasserman," požádal najednou Neigel a uchopil Wassennana za ruku (Wasserman: „V jeho ruce nebylo po smrti ani stopy. Byla to lidská ruka. Pět teplých prstů, trochu vlhkých, nejspíš strachy. Prstů, které se dotýkaly jeho slz, slz dítěte, kterým kdysi byl, úst nemluvněte, a dokonce, na mou věru, i ženy mezi stehny."). „Nepotřebujeme zázraky," zašeptal Wasserman, obličej těsně u obličeje Neiglova, „ale dotknout se těla živého člověka, pohlédnout do modři jeho oči a ochutnat sůl jeho slz." A Neigel, který měl obličej námahou celý zkřivený a každý sval mu tančil v křeči, spisovatele Wrassermana úpěnlivě prosil, aby Děti srdce neumíraly. Aby se Kazikovi nepodařilo je zabít. Wasserman se unaveně usmál: ,,Nezemrou. Teď už je přece trošku znáte, ne? Všichni jsou z toho mate-riálu, co neumře ani se nezkazí. Jsou to umělci, Herr Neigel. Partyzáni..." Neigel pomalu přikyvoval Pohled měl nepřílonmý. vytřeštěný. „Vyprávěj mi o něm O tom. jak umřel. Seherezádo. Rychle." Wasserman vyprávěl, jak se Kazik zhroutil na zem. Nemohl už snést vlastni život. Nakonec požádal Ottu, rtby mu pomohl uvidět svět, ve kterém žije. Život za pí. ►tem, který ani nestačil okusit. Když Otto přikývl, He-roljon udělal v tyčích klece otvor, Nenaskytl se jim tam v-.uk pohled na zoo, ale na Neiglův tábor (Pozn redak-iť Nebyl Lo žádný div. Tábor tam čekal pořád,] Kazik uviděl vysoké ponuré strážní věže, ploty z ostnatých dráni, do nichž byl puštěn elektrický proud, a nádraží, odkud nevede cesta nikam, jen na smrt. Ucítil zápach lidského masa páleného lidmi, slyšel křik a supění vězně visícího celou noc za nohy, a čísi trýznivé sténání, jís-tého Obersturmbannlúhrera Neigla, uvězněného spolu n nim. Wasserman mu vyprávěl - a jeho hlas zněl zcela neosobně - jak během prvních dnů, když v táboře spaloval mrtvoly, dávali jeho dohliž.itelé jemu a jeho druhům naftu, aby j í polévali hromady mrtvých, a potom se prá-v t .efektivní la: dohlížitelé přišli na to, že ženy hoří lépe, p lašť ty tlusté, a tak dali hrobařům pokyn, aby tlusté řcny na hranici pokládali dospodu. Takhle se ušetřila ipousta nafty, poznamenal Wasserman, Kazikovi se ši-loce rozevřely očí Sucho v nich se podařilo prorazit p dii ie slze a ta na své eestě ven zranila oko tak, že začalo krvácet. Jeho rty cosi zamumlaly a Fried se k němu skloní I, aby ho slyšel lépe. Pak se doktor se zděšeným pohledem napřímil. „On chce umřít, O L to. A hned. Už prý nemůže." Fried se podíval na hodinky podle jeho výpočtů zbývaly Kazikovi k tomu, aby svůj životni cyklus u /a vřel, ještě dvě hodiny a třicet tři minuty. Zdálo se Vfctk, že i ta krátká doba je nad jeho síly. Fried ho zapřísahal: „Počkej chvilku, Kaziku. Vždyť je to jen chvilička. Počkej. Třeba ti bude lip. Třeba se z toho dostaneš. Procházíš jen takovým nepříjemným obdobím. Prosím." Vycitil banalitu vlastních slov i ubohou lež v nich ,i rmlkl. Otto potřásl hlavou. „Když to chce, Alberte," řekl pomalu, „tak mu pomůžeme." Fried si zakryl ruka-iii;i obličej a sydal jakýsi podivný zvuk. Umělci se od- 606 607 vrátili. Potom se Fried shýbl a vzal Kazika do náruči. Z drobného telička se linul hnilobný puch Kdykoli se pohnul, vypadávaly mu z úst křivé žluté zuby. Fried -porost, který mu na těle vyrašil, se splétal a vydával příjemnou vůni rozmarýnu - vynesl Kazika v náručí na velký trávník. V hustém houští se na okamžik zaleskly dvě oči zarudlé pláčem Starý doktor se sklonil a opatrné Kazika položd do kruhu zrcadel (viz PROMĽTHHl S I který tam postavil ruský fyzik SHRGHJ (viz). Zdálo se, že doktor má v úmyslu Kazika následovat, ale Otto to včas vytušil. Uchopil ho za šos a násilím ho odvlekl. Fried se k němu otočil a rozzlobeně řekl:, JJej mi pokoj! Za to můžeme my!" Otto ale doktora pevně držel, dokud se neuklidnil. Kazik zůstal mezi zrcadly sám. Potom se mezi zrcadly strhla menši bouře. K;izik se nadýmal a zase smršťoval. Vtahovalo ho to do času a zase vyvrhovalo zpátky - bylo zjevné, že je mizejícím bytím stravován se značnými obtížemi. Jeho podoba se postupné promítala do všech zrcadel a zase mizela. Črtaly se tam nekonečné možnosti jeho osudu. Otto byl později ochoten přísahat, že několik vedlejších zrcadel vytvorilo jakoby potají -rychle se měnící variace nepopsatelné krasy. Avšak hlavní pohyb odrazů zachycoval jen úpadek a zkázu. Pár zrcadel tou neobvyklou námahou prasklo a roztříštilo se. Snad i jejich schopnost obsáhnout onu temnou hmotu, z niž je člověk utvořen, byla omezena. Umělci nehybně stáli a přihlíželi. Téměř ve všech vyvolala blížící se smrt týž intenzívní pocit, že smrt je správná. Ze celý život je jen snadná výhra, ale na jeho konci že jsme proti své vůli vráceni někam, kde vládne jakási neviditelná sila, přísná a nesmlouvavá, která nás odměňuje po zásluze, bez SLITOVÁNI (viz) či útěchy. Všem najednou připadal život, jejich vlastni život, zkažený, banální a zcela nesmyslný {viz SMYSL ŽIVOTA), a dokonce i ti, kteří nebyli nábožensky založeni, pocítili náhlou bázeň boží a hlavou |« pni honily nezvyklé myšlenky na spáchané hříchy n iui tresty, které zasluhovali. Jen Aharon Markus si imulnč pomyslel, že smrt je možná právě tak fádni, *' i hodni a nesmyslná jako život sám. A jakmile to staré >lnv zmizelo naposled a s konečnou platností, začalo u , h tři sta šedesát zrcadel jedno po druhém padat jako Ir.iky uvadlé květiny zasažené poryvem větru. Wasserman: „Ano, Šlejmele, tohle jsem mu vyprávěl pn/dě večer té kruté a nehorázné noci. Když jsem skon-ěll, začínalo už venku svítat. Pár minut nato mě Neigel opustil. Když si vpálil kulku do hlavy, vyšel jsem / místnosti, protože člověk má právo umřít o samotě. \ jakmile výstřel dozněl, uslyšel jsem, jak se dveře baráku tiše otevírají, a Staucke si zdvořile odkašlal n vešel dovnitř." rtDl-ltDCBp KATASTROFA Niihlá nehoda. Nečekané neštčsii. Tak nazval Neigel to, co ho potkalo během jeho po-uledni DOVOLKNE (viz), strávené s rodinou v Mnichové. Odjel na osmačťyřicetihodinovou dovolenou, ale \ i itil se hned den nato. Wasserman: „Pracoval jsem zrovna ve své milé zahrádce a radoval se z. prvních výhonků, luktéživ jsem ti netušil, že mám nadání sedlačit, když Vtom se najednou vrátí Neigel, obličej neštěstí samo. Inko by mu z něj koukala smrt. Jak jsem ho uviděl, krve h\ se ve mně nedořezal a napadla ti mé taková hloupost: ľ ho ženě, pomyslel jsem si, se ta má historka nelíbila, h ona ho vyhodila z domu! Bože, v tu chvíli mi bylo jako spisovateli, když mu nakladatel vrátí rukopis... Dobro-lívý liože, brumlám si pod vousy, tak ona je to pravda, It když pohřbívají smolaře, tak se zlomí rýč! Bože, vzly- 608 mim kal jsem, cokoliv, Pane, jen tohle ne, vždyť co já kromě j tohohle přihěhu mám?" Podrobnosti o té nešťastné dovolené se Wasserman dozvěděl až za dva dny, ty dva dny se mu totiž Neigel vyhýbal. Celý den nevycházel z baráku a k večeru, když přišel Wasserman, odešel Neigel na obchůzku tábora a taky vylévat si vztek na strážných. Ani na/.itrí se ti dva nesetkali. Wasserman celý den slyšel jen hněvivý křik z baráku a viděl všechny táborové důstojníky, jak j eden po druhém vcházejí a vycházejí jak zmoklé slepice. Na* zitří v jedenáct hodin večer, když už se Wasserman uloží I na pytel v podkroví a Neigel dole právě dočetl levity mladému důstojníkovi, který' žádal o mimořádnou dovolenou, uslyšel najednou Wasserman,jak ho Neigel volá. Wrasserman rychle sestoupil ze žebříku („Mladý Samuel věru neutíkal tak ruč C k veleknězi Klimu!") a stanul před Neiglem. Důstojník byl v obličeji celý popelavý a podle Wassermana vypadal ,jako vlastní živoucí náhrobek". Neigel mu přikázal, aby se posadil, odkašlal si a drsně pronesl: „Je po příběhu, Seherezádo. Aspoň s tím pro Christinu," A když Wasserman mlčel, Neigel mu týmž tónem vysvětlil: „Opustila mé. Navždycky." Židovi se Úžasem simce rozevřely oči. Probleskovala jimi otázka, kterou se neodvažoval položit. Neigel na ni odpověděl: „Ne, ne kvůli jinému. To kvůli mně. Vždyí už jsem ti to říkal. Kvůli tomu, čím jsem byl." A najednou maska tvrdosti puká, tvář se mu zkroutí bolestí, nevírou, a on z hlubin své raněné duše vykřikne; „Bože, Wassermane, všechno je kaput]" Wasserman jemně, ale ne bez jistého napětí: „PřiSI na to, že lžete?" Neigel; „Dalo by se to tak říct. Ano.' Wasserman, který1 si teď připadal jako dramatik, jehož hni propadla kvůli špatnému výkonu herce, rozzlobeně vybuchne: „Mel jste se drobet víc snažit. Herr Neigel! Snažně jsem vás prosil, abyste můj přibéh miloval a sta- dii se o něj, jako by to byl váš vlastni syn! Bože, Neigle, lohlc bude má smrt..." Zoufale lomí nikama. obrací oči V Nlwip a rve si vousy. Žalem je celý bez sebe. Vlákno, které ho pojilo k životu, jako by se rázem přetrhlo. Na-|tdnou je právě tak průzračný a prízračný jako jeho hrdinové. V duchu si vyčítá chabý talent, ale přivě tak Obvinuje Neigla - podezírá ho totiž, že dovolil německé netitimcntalitě. aby „ji nasáklo každé písmenko". „Ne!" Urve najednou jako zraněné zvíře, „takovýhle příběh ncNiní být sentimentálni. Herr Neigel! Na to jste si měl dávat pozor! Tohle je přibéh o smutných, směšných lidech, a o jejich směšných marných snahách... Proč jen |Nle musel tak přehánět?" Němec se na něj chvíli dívá ji potom rukou naznačí odmítavé gesto. „Ne, tys to nepo- < liopIL Tvůj příběh jsem jí vyprávěl jaksepatří, Přesné tuk, jak bylo třeba." „Vskutku? Tak kde jste tedy udělal l hybu?* „V tomhle," odpověděl Neigel, na rtech ozvuk trpkého smíchu, „Zkus si, Wassermane, představit, jak 10 ráno jedu vlakem / Varšavy do Berlína. Vozem první Iřidy, já a tři další vysocí důstojníci SS a taky dva správní úřednici působící v Polsku. Seděli jsme tam tak spolu piir hodin, kouřili, mluvili jsme o práci, o Vůdci, o válce. A já lam jsem s nimi, pořád s nimi mluvím, ale v duchu mluvím sám se sebou, Vracím se k tomu, cos mi vyprávěl, k Friedoví, Paule, malému Kazikovi, k srdcím namalovaným na stromech i k té krásce, co patří Bohu, přesně tak, jaks mi říkal, že to mám udělat (viz PLA- < .I VT), dokonce mé do toho tvého příběhu napadl další blézen, můj vlastní nápad (viz. RlCHTKR). Ach, ty všiváku, ty mazanej proradnej všiváku, ona mé opustila, Stalo se něco strašného. Udělal jsem chybu. Jenže nic jiného mi nezbývalo. Prosté se to stalo. Nedalo se tomu /ubránit, Co jsme to jenom za lidi, Wassermane?" Was-■ rman, znechucený tím fňukáním, Neigla s trochu kru-.....netrpělivostí přeruší: „Mám tomu snad rozumět tak. Elerr Neigel, že už můj příběh nepotřebujete?" Ticho, A potom Neigel s poraženeckým výrazem vzhlédl a řekl: „Ty... ty parchantě. Vsak ty moc dobře víš, že ho potrebujú. Co jiného mi ještě zbylo, řekni sám " (Wasserman: „Bože f Teď ti mi tváře hořely jak ohen! Po tomhle komplimentu jsem celý zčervenal, bylo to totiž poprvé, co mi nějaký Němce nadával normálně. Žádný ,všivák1 nebíi ,špinavý židák, jak to tak Němci znechu* ceně říkají, obyčejný .parchanť! Jářku, já si připadal, jako by mi na prsa připíchli metál! Takhle pyšný jsem nebyl, ani když mi poprvé řekl Herr Wasseraian!") Potom začal Neigel vyprávět, jak přijel do Berlína, zúčastnil se tam nudné pracovní schůzky a odtamtud - přímo do Mnichova. Do města přijel v pěl hodin večer, Chris-tina už na něho čekala na nádraží. Poprvé itd jej ich rozchodu mu přišla naproti a dokonce mu dovolila, aby ji políbil. (Neigel: „Ženská ústa, Wassermane. Vis, že jsem tu cely rok držel pust. Celý rok jsem se nedotkl žen. Polek, vězenkyn, našich, A věř mi, příležitostí jsem měl spoustu, ale já jí zůstal věrný, vážně," vykřikl trpce a udeřil se do prsou pěstí, která by porazila býka. „Tady ( je mužský vězněni vlastní věrnosti! Věrnosti, rozumíš?") Chrislina navrhla, aby šli domů pěšky, kolem wittelsbaš-ských vodotrysků, a Neigel souhlasil. Kráčeli vybom-bardovanými ulicemi, kolem plakátů verbujicích do wehrmachtu, kolem mladých mrzáků, kteří se toulali po ulicích s tupým výrazem v očích, a mluvili o skoro úplně nových šatech, které Tina koupila ve výprodeji porá-i daném továrnou, která zkrachovala, o tom, co se Tíné zdálo, o Marlene Dietriehové. o... Neigel: ,3yloto divné, my jsme ti vůbec nemluvili o válce. Ani slovo. Všechny ty trosky, ti chudáci invalidi, to všechno bylo jako nějaká podivná chyba, jako přelud. Všechno byla chyba, jen my dva jsme byli skuteční. My byli život. A já ji poslouchal, Tentokrát mi to vyhovovalo ještě víc, pro- lože jnk tak povídala, já zapomínal na všechno, nač jsem " litél vzpomínat." Wasserman: „Na mne, Herr Nei-licľ,'" Neiglovi se znovu objeví na rtech křivý úsměv. „Ty lomu nebudeš věřit, Wassermane, ale na tebe jsem nezapomněl. Když tak Tina mluvila, občas jsem si pomyslel, tohle mu budu vyprávět. Ať vidi, co je Tina zač, I opravdu. K čertu, Wassermane, já si na tebe tak nějak /vykl." Wasserman: „No to mám tedy přítele!" Potom, když míjch Hofgarten (Neigel: „Tam v té zahradě jsme unii a já... no prostě poprvé. Bylo to už před tolika lety)"), pocítili únavu, a tak nastoupili na autobus pétapa-desátku a jeli domů, „A tam už na mne u jedné sousedky otkaly děti a obě si na mne vylezly, Liselotte už umí říct J'upi*, ,Karľ,, M utri4 a Karl mi vyprávěl o školce, kam chodi, a taky se zeptal, co tatínek přivezl, a tak jim Tina fckla, aby zavřeli oči, a strčila mi do rukou balíčky s dir-k \, co jim koupila, a já jsem dal Karlovi dřevěné autíčko u Lise panenku, která zavírala oči a říkala ,Mutti\ a pak 1'insi povídá, pojďte, půjdeme domů, a jak řekla to ,do-mů\ takhle se na mne poočku podívala a zčervenala, ona le porád červená, a tak jsme šli k nám domů a byli jsme všichni hrozně vzrušení." Není třeba ličit zde celé setkání obšímě, Z větší části probíhalo o ni m důvémé známým způsobem - večeře byla jednoduchá, ale slavnostní, Neigel přivezl pravou krvavou klobásu, kterou mu šofér koupil na černém trhu ve Varšavě, a Tina se trošku opila čtvrtinou skleničky vina ročník '28 z láhve, kterou otevřeli v den své svatby .1 ze které pili při výjimečných příležitostech. Pak poslali děli spát, Tina šla umýt nádobí a Neigel se šel vykoupat. Když byl hotov, svlékl se, lehl si do postele a čekal na ni. (Wasserman: „Tedy mám-li být upřímný, přiváděl mě do rozpaků. On si mě s sebou vzal do postele! Bože můj, já ti se strašně styděl, že už. se chovám jako ten MAL-KIĽL SEIDMAN /viz/ a strkám nos do manželské po- 612 613 stele V ) Neigel se na Wassermana podívá a s rozpačitým omluvným úsměvem povídá: „Nemysli si, Wassermarie, že jsem býval nějaký velký donchuán, to jsem totiž nebyl. Po pravde řečeno byla Christina moje první. Teď tedy víš něco, co neví ani ona. Chápeš, vždycky jsem ji rád dával najevo, že jsem před ni měl spoustu žen..." Wasserman sebral všechny sily. aby mu dokázal odpovědět chabým úsměvem. (Wasserman: „No prosímí Ani moje Sara, můj poklad... inu, ta to taky nevěděla, a já občas dělal takové ty vychloubacné narážky. prostej sem se drobet vytahoval... Mluvil jsem jen tak všeobecně, žádné podrobnosti... Bože, co chudáků jako já na tom světě je..Potom Tina přišla, sedla si na kraj postele, osušila si ruce a natírala si je příjemně vonícím krémem a Neigel její jednoduché, vyvážené pohyby přímo hltal očima a Tina řekla, jestli li to nevadí, budeme si napřed trošku povídat, protože mi připadá, že si toho máme hodně co povědět, a Neigel, přestože „tam dole přímo hořel, já vážně hořel... ale vždyť víš, Wasserm sine,'1 povídal: , Jistě, Tino, udělám všecko, co budeš chtít," Chápal prý totiž, že ženy mají někdy trochu zábrany a hledí se vyhnout přílišným výbuchům... ehm... vášně. „A Ti-nieka, přestože se narodila v Bavorsku, se v těchhle věcech chová, jako by byla z Porýní, všechno pěkné jemně, s noblesou a pomaloučku." Neigel ji nechal vyprávět, co všechno jí leželo na srdci celé ty měsíce, a sam přitom mlčel, Přejížděla stihlým prstem po prostěradle, strašně blízko jeho těla, a ulehčovala si. Vyprávěla mu o otřesu, který utrpěla tenkrát v prosinci, když ho přijela navštívit v táboře, a jak se ho začala bát. „Bát, Wassermarie, vážné, a taky nenávidět. Dokonee prý i našeho Karla, který je mi tak strašně podobný, ji občas, v určitých chvílích, přišlo zatěžko mít ráda stejně jako dřív, a řekla, že si je jista, že to dělám jen proto, že si myslím, zeje to moje povinnost, a že to určitě nenávidím, protože i i ve skutečnosti jiný, takhle ti to povídala, a já jí v tu chvíli chtěl pochopitelné vyprávět o družině, myslím otMtově družině, a tím taky troehu změnit téma, protože nebylo lehké ji poslouchat, jak tohle všecko říká, ale I ma mi položila prst na pusu a prý, jen mé nech mluvit, v/dyť jsem na to čekala tak dlouho." A vyprávěla mu, l.ik před dvěma měsíci dospěla k závěru, že se s nim musí dát rozvést, a po jistém váhání se rozjela za rodiči ■ i" Augsburgu, oznámila jim své rozhodnuti, „a představ m, Wassermane, oni se jí zřekli. Řekli jí, aby okamžitě odešla z jejich domu. Její otec tam má prádelnu, která pucuje pro armádu, a její matka je členkou augsburské ženské ligy, a když jim to řekla, tak viděla, jak jsou Vydéšení. Nebylo to nic jiného než strach. Jako kdyby ľ n ■ I a něj akou nakíiíl i v ou nemoc. Prosté ji vy hodili z domu, aby je nenakazila, a řekli, že mně. válečnému hrdinovi, ubližuje, a že to je vlastně sabotáž... To byla tfřejmě ta nejlepší výmluva, na kterou v tu chvíli přišli, H matka za ní ještě v županu vyběhla na ulici a vyděšeně JI Šeptala, že už prý není jejich dcera, že už nikdy ji ani děti nechtějí vidět, predstav si to, samotná ženská se dvěma malými dětmi, a tak strašné osamělá. Nikdo jí nepomůže. Vždyť doma jsem vždycky všechno dělal já. vážně, já se za to nestydím. Rád jsem doma ledacos dělal. A teď to všechno padlo na ni. A musíš pochopit, || lo není žádná špinavá komunistka a že politice vůbec nerozumí," vysvětluje neklidné Neigel, prsty celé zkroucené, „a nemá nic, oč by se opřela, žádnou víru, stranu nebo heslo, dokonce ani dobrou přítelkyni, které by to pověděla, ne, taková je, úplné osamělá, ani oni nevíš, té ne všeobecné vzrušení vůbec nedotkne, povídám ti, ta lenská je, Wassermane, mnohem silnější než kdokoliv / nas. A potom ťhristina začala o jeho dopisech. O dopi-weh, které jí z tábora posílal poslední dobou Vyprávěla 614 613 mu, jak vždycky ležela v posteli, když uložila děti, četla je a pod přikrývkou se smála. „Chápeš, co to pro mne znamenalo, Wassermane? Nikdy předtím jsem ji neuměl rozesmát, nanejvýš jsem ji tak dokázal vzít na film s Charliem Chaplinem, abych slyšel, jak se směje, a ona mi teď řekne: Já to četla a dojímalo mě to, smála jsem st a plakala a věděla jsem, že nejsi žádný vrah." Hladila mu obličej (Wasserman: „Pane Bože, ta její jemná, slabounká ruka na jeho obličeji!") a říkala mu slova SOUCITU (viz) a LAŠKY (viz), můj milý, říkala, vždyť já vím, jak jsi bojoval sám se sebou, ty, který jsi byl vždycky tak jemný, to jen já vím. jak jemný doopravdy jsi. a jak něžný a láskyplný dokážeš být, a pak začala tiše plakat a po tváři jí stékaly dlouhé čiré stružky slz, člověk jako tyT říkala mu, vkročil jsi do toho PEKLA (viz VYHNÁNI Z PEKLA) a vyšel odtamtud jako vítěz, ani nezvedla ruku, aby si setřela slzy, ale dívala se na něj dál skrz ně, a on prý cítil, jako by ho těmi slzami podnuSé křtila. Nei-gel: „Tedy po pravdě řečeno, ne všecko z toho, co říkala, byla pravda, vždyť ona o mne vlastně nic neví, o tom všem, co bylo za první války, později v hnuti, ani tady, ano, protože já z pekla nevyšel, ne, já v něm vězím až po krk, s tím smradem kouře a plynem a teď už nějaký čas i se Stauckem u zadku a s těmi přiblblými Ukrajinci, s těmi vlaky, které pořad přijíždějí a zase odjíždějí, teď už í v noci, a v tomhle rámusu člověk nemůže zavřit oči, já už ani nevím, jestli tenhle lágr řídím, nebo jestli jsem tady vězeň, ale když na mne lak skrz ty slzy mluvila, já na všecko zapomněl, zapomněl jsem na práci i na Říši, ohromné jsem se uklidnil a chtěl jsem věřit lomu, že moje válka je už u konce a že se to všechno tlil smést ze stolu a že bude dobře.,.4' Wasserman: „A jak tak mluvila, Nei-gel zapomněl na svůj chtič, soucitněji objal, jako by to bylo ptáče, Bože, jak ta se ti k němu přitiskla, jak klidný byl ten její nehezký obličej, když jí začal odpovídat, dávat tu jedi- ní m odpověď, jakou dát uměl, ten jediný příběh, který1 jfiklc uměl vyprávět, o sobě ji nemohl říct jediné slovo, >l.\ si nepřipadal jako lhář, ani to já' nemohl vyslovit i vnitřního odporu, a tak jí vyprávěl o Ottovi a jeho II idrých očích a slaných slzách, o tom, jak se mu ně-kuii lidé chodili dívat do oči a ochutnávat jeho slzy, a luky jí vyprávěl o doktoru Friedovi, kterému vyrašil na Hb takový divný porost, o chudáku Iljovi Ginzburgovi, který hledal pravdu.,. Tiše a prosté, zcela ,civilnínť hlasem před ni dával vyvstat vidině mého příběhu, a jeho I iii.i pozorně poslouchala, oči lehce zamžené, je přece mámo, že když je žena připravena a táhne ji to k člověku, tak má takový zvláštní výraz." Neigel: „A v tu chvíli jsem ji chtěl tak strašně moc, už jsem se nemohl ovlád-noiil, ale ona ti vložila svou ruku do mých a povídala. Jfitě chvilku, prosím. Nech mě, ať se teď na tebe podí-viim a takhle si té pamatuju. Takovýhle jsi býval dřív. Myslím, že ses vrátil, Kurte, Vítej doma. A najednou se fičala usmívat, naklonila se ke mně, já ti cítil její vůni, málem jsem řval tím, no... a ona ti mí přitiskne pusu k uchu a začne pomalu, šeptem, s úsměvem zpívat, ,My tuk tenkrát vé-c-dčt, co Adolf udělá, / až u Brandenbur-ský brány bude vlá-á-dnouC trvalo mi to jen vteřinu, než jsem pochopil, že tohle nejsou slova lásky, že mi tu se smíchem zpívá tu písničku, jak jí v prvních letech zpívaly všechny provokatérské imperialistické bolševické u židovské elementy, ještě než poznali, jak jsme silni, u tohle mi prosím zpívala v posteli má vlasmi žena! Do uchal Já ti ztuhl. Ani pohnout jsem se nemohl. A ona to vycítila. Ona vždycky všechno vycítí. Přestala zpívat H ztuhla vedle mne taky. Obličej měla na mém krku a nehýbala se. Chvíli jsme nedýchali ani jsme se nehýbali, protože jsme věděli, co se stane, až se pohneme. Dopřáli jsme si tu chvíli a pak se Tina posadila, uviděla můj obličej, vyděsila se. přitiskla si ruku na ústa a zoufale. 616 617 takovým slabým hlasem jako malá holčička se zeptala, ty s tím vsím přece chceš vážně přestat, Kurte, viď? Pro' nás dva už to tam všechno skončilo, viď? Ty ses vrátil. Kurte, viď, že ses vrátil? A já cítil, jak to ve mne najednou všechno vybuchuje, celá ta válka i moje práce, všechen ten zmatek, který jsem poslední dobou cítil, a hlavně - strach, ano, ten zatracený strach z toho, co po mně Tina chce, co se po mně odvažuje žádat, co si myslí, co beztak nechápe, co mám na světě kromě práce a hnutí, a zač bych dnes stál, kdybych tady nechal svého úkolu... vždyť by to pro mne znamenalo rozsudek smrtí! To je přece sabotáž! Byla by to obyčejná dezerce a zrada, a tohle ona po mně prosím chtěla! Tina v m chvílí pochopila, co se mi honí hlavou, vstala, obličej plný strachu, ach bože, Wasscrmane, ona ti měla v obličeji přesně ten strach, který tu kolem sebe vidím od rana do večera, ten vyděšený výra? židaka. ze kterého se mi už chce zvracet, týž výraz, se kterým jsi sem poprvé vešel i ty, a tohle mi prosím udělá má vlastní žena! Já ti nevím, co se to se mnou stalo, najednou jako bych zešílel, ten strach v jejím obličeji mi najednou připadal jako provokace, jako nějaká kletba, a to, jak se ve mně zklamala, a pohrdání, se kterým se na mne začínala dívat, a taky si musíš uvědomit, jak strašně jsem chtěl ženskou, prosté se mi do očí nahrnula krev, najednou bylo všechno rudé a já nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem na ní ležel a trhal jsem z ní župan a všecko, poslouchej, jaktěživ jsem k ženský necítil tolik vášně a nenávisti, udělal jsem jí to jako divoch, bez trošky soucitu, katastrofa, zvedal jsem se na ni a zase jsem padal dolu jako kladivo a řval jsem, celou tu dobu jsem jí řval do ucha, ty špiónko, Jidáši, přisluhovačko bolševiků, kudlo v zádech Říše, nevím, proč jsem to říkal, v puse jsem měl celou tu dobu krev, krev z jejích úst, a celou tu dobu jsem měl pod sebou ten její ztuhlej obličej, vůbec se mi nepokoušela liiaini. |cn tam tak ležela jak malá holčička s otevřenýma ......u ,1 lhostejné se na mne dívala, a pak jsem byl hotov N hned jsem se oblékl, bylo to, jako by mi vráželi nůž do Ifdce. protože já to tak přece nechtěl, bylo po všem, a já přece vážně chtěl, aby mi odpustila, vždyť koho já mám k lomě ní a těch dětí, k čertu s touhle válkou, jak hluboko nám vnikla do života i do postelí, jenže mi už bylo jasné, /r tohle je konec. Že co se tam stalo, to už se nedá vrátit ipátky, chápeš, jsou věci, které se už zpátky vrátit nedají, ii lak jsem vzal kufr a vyšel z pokoje, nedokázal jsem se til nni jit podívat na Karla a Lisu, měl jsem pocit, zeje •. I. - r nesmím, že bych jim mohl ublížit pouhým pohledem, beze slova jsem odešel, vzal jsem to pěšky přes celé město až na Hauptbahnhof a tam jsem celou noc Otkal na lavičce na první vlak, a když šel kolem voják, /iisalutoval a řekl Heil, chtělo se mi zvracet - tak mi Ja&lé vyprávěj, Wassermane." .Prosím?" trhl sebou Wasserman. Přechod byl příliš rychlý. Bylo však zřejmé, že Neiglovi došla trpělivost - i ii m i/ná i čas na hladké obraty v kultivovaném rozho-v i n u. „Vyprávěj dál, Wassermane," šeptal dychtivě a oči um planuly. „Ještě o Kazikovi a o té ženě. co mu našel Otto (viz CITRINOVÁ, CHÁNA), a o tom hezkém ži-■■■ 'ii, co ho čeká, a buď opatrný, Wassermane, dávej nn/or na všechno, co říká a dělá, udělej z něj člověka (iiksepatří, ať to není žádný hlupák a nedělá pitomosti, Ano, udělej z něj Ottová nejlepšího umělce, jenom po-fád mluv, Wassermane, protože je tu hrozný rámus u hrozný zápach, když dýchám, můj dech smrdí kouřem, » když. do nádraží vjíždí vlak a píská, nejradši bych vstal li utíkal odsud, nejradši bych, kdyby mě hlídky u brány HWtřelily, dnes m byli nějací lidé, to jsem na ně mohl rvál. až jsem to pískáni neslyšel, ale teďjsem sám, nenechávej mé dnes v noci o samotě, vyprávěj mi, vždyť jsi mi zbyl už jen ty a ten priběh, bože, ta katastrofa!" 618 619 KARIKATURIST Karikaturista Malíř karikatur. Povoláni, které Kazikovi vybral Wasserman poté, co STAUCKĽ (viz) vpadl do baráku a „navrhl" Neiglovi, aby zvolil čestnou smrt. Staucke vyšel ven, aby tam počkal na výstřel, ale Neigel s tím, aby se zabil, neměl nijak naspěch: nemel v úmyslu udělat to dřív, než s Was-sermanem dokonči příběh. Wasserman nevěřil vlastním uším, protože Neigel mu, hlasem znějícím prosebně i úzkostlivě zároveň, připomněl, kde s vyprávěním přestali: „Kazik byl malíř. Pomáhal ostatním umělcům uskutečňovat jejich sny. Na každém vždycky dokázal najít jeho dobrou stránku. Byl šťastny." „Ubohý," opravil ho Wasserman zasmušile. „Byl tuze ubohý." Neigel se na něho podíval ustrašené, oěi se mu šíleně leskly. „Ale on musí být šťastný, Hcrr Wasserman!" „Musí?" „Musí, musí!" šeptal Neigel s poníženým, zoufalým úsměvem a hlavou ukazoval ke dveřím, kudy odešel Staucke. „Poslední milost, Hcrr Wasserman. Kazik byl šťastný Jeho život, přestože byl tak strašně krátký, měl přece smysl, nemám pravdu? Bitte, Herr Wasserman." (Wasserman: „Díval jsem se na tu trosku. Nebudu zapírat já ho přestal nenávidět. Od chvíle, kdy mi zastřelil před očima Tircale, je má nenávist mrtva. Ošklivost, úzkost, vztek byly ty tam, dokonce i ta láska tak nějak ochabla. Zůstala jen slova, prázdná, rozbitá slova, a já v jejích zříceninách hnízdím jako poslední ptáče, které uniklo velikému neštěstí. Katastrofě. Tři měsíce zdánlivého života. Pád bezduchého těla. Vytrhávání zlatých zubů mrtvým, měření času na latrínách. Nostalgie živého...") „Poslouchejte, Herr Neigel, nechci vám působit bolest, l ic ticha říci pravdu Kazik byl ubožák^Byl smutný * nevrlý a neměl nikoho, kdo by ho utěšil. Žádná z kre-Kťh, které inspirován svou mimořádnou představivostí vyvedl na nebi i na zemi. mu nepřinesla úlevu. A co In u si ho, ani ostatním umělcům se tím neulehčilo, protože ml chvíle, kdy každý z nich zpozoroval, jak se z něho ■tivá sen jeho vlastního umění a jak si osvojuje utrpení, Račnl z něho rašit rozsudek jiný, strašnější než ten před-i ho/i. jako otevřená rána hrozící, žc ho pohltí. Běda, kn/ik nás obnažoval v naší nahotě, líbilo se mu to a ne n ihl toho nechat, a kdykoliv jeho pohled ulpěl na někom z nás. u\ niěl před sebou ubohou nestvůru, které její my a vášně vyrůstaly z čela jako spletité, tlusté paro-hv Jak nelítostně slídil pohled toho starého dítěte v temnu h vodách našich duší! S jakým opovržením odtamtud vytahoval všechny myšlenky, vzletná slova I lu trošku moudrosti, které jsme za ta léta s takovou námahou nahromadili... Všecky ty koráby, které nás ikuicsly až na samý kraj obzoru, aby naše oči spatřily obzory nové, nedosažitelné, Věru, z našeho Kazika se «lal krutý, uhohý karikaturista.,. Všechny umělce kreslil vztekle, bez trošky půvabu. A oni se chudáci viděli jeho očima a byli sami sebou znechuceni, připadali si oškliví, Odpuzující, a všem jim vytryskly slzy, slzy zoufalství i žalu,.. A najednou, jak tak plakali," pokračuje Wasserman, Jako by se vám stal ZÁZRAK (vizi, a té jejich směšné ošklivosti jako by ubylo, a vzpomínám si, Herr Neigel, h se nás tenkrát pokusil utěšit ten malý lékárník, Aharon Markus, a vyprávěl nám o ošklivé kněžně Marii z Vojny t miru od velikého Tolstého, která byla hezká, jenom když plakala, jako ta japonská lucerna, která ztrácí všechen půvab, když svíce zhasne, ale když se svíce zapálí, ráří dál v celé své kráse. Víte, Herr Neigel, chudák Kazik už takovéhle hezké a strašně jemné věci nechápal. 620 621 Oči mu už zaplnila ošklivost... Už se am nedokázal slitovat... Byl strašně vzdálen životu jako ten chudák bájný Midas nač se podíval a čeho se dotkl, všechno sc blyštělo a pokrývalo se záblesky toho kovu, co přináší zlo. Věru, Herr Neigel, Kazik byl ubožák. Ubožák, ubožák, ubožák.*1 mmn REGAŠOT City^ Vnitrní subjektivní pocit, Ve snaze dozvědět se o nich víc prováděl varšavský lékárník Aharon Markus své pokusy; jejich výsledky jsou samozřejmě rovněž subjektivní a nelze z nich vyvozovat objektivní, obecně platné závěry, Aharon Markus byl samouk, sám se naučil šest jazyků (mj. arabsky a španělsky), miloval klasickou hudbu a ze záliby opisoval partitury pro varšavskou Operu. V mentf míře se rovněž zabýval alchymií. Z lidí, které Otto od počátku roku 1940 do zoo přivedl, byl Markus bezpochyby nejvzdělanéjši a také nejpřtjemnějši. Byl vdovec, otec jedno ho d itěte (C b ez kel a, B e I lina man že la), č tyricet let byl ženat se zalrpkkui semetrikou, která se následkem své žlučovitosti podivné scvrkla. On ji však zbožňoval a skoro nikdy o ni nemluvil špatně, zatímco ona se neustále vysmívala jeho neobratnosti ve finančních záležitostech, ohrnovala nos nad jeho nepraktickou učeností a kula pikle proti jeho alchymistickému náčiní, které shromáždil ve své laboratoři v lékárně. Markus, pocházej ici z malého města v Haliči, byl prvním lékárníkem ve Varšavě, který vyráběl a prodával přírodní léčiva (sám byl vegetarián z přesvědčení). Byl to jemný, elegánmi člověk, v oblékání učiněný puntičkář. Před vál- k.....h>sival v klopě karafiát. (K podšívce klopy měl při- 111 dechový náprstek, který plnil troškou vody, aby kvě-oii.i neuschla.) V roce 1930 po manželčině smrti lékárnu pmdal a přestěhoval se do menšího bytu ve čtvrti Žoli-liiuz. Svou alchymistickou výstroj (diagramy, tajemné ttnčrlky, zařízení na destilací rtuti, „Mariinu pec" k pn-|«uve siine \ od\. kteréuxiiyiniMé říkali ..božská") daro-■ il křesťanskému příteli, rosenkruciánovi, V té době -}fho pohnutky nejsou známy - začal lékárník na od- i.....nkii provádět namáhavé pokusy v oblasti lidských Litu Začal tím, že si načrtl schéma všech známých lid-ikýchcirů, rozdělil je do kategorií, vyřadil několik synonym označujících tytéž city, rozdelil seznam na city mysli" a city „srdce", city „prvotní" a city „druhotné" • puk se jal důkladně zkoumat sebe a své nemnohé přá-ptle, aby lak určil city „nejaktivnější" v duševním životě člověka. Wasserman: „Napadlo by vás, Hen Neigel, že my, lidské bytosti, koruna veškerého stvoření, užíváme /n celý svůj dlouhý život pouhých dvacet či třicet citů? A pravidelně a intenzívně jen deset či patnáct?" Neigel: „Mně to stačí. Kéž bych tak měl citů ještě míň. Poslyš, n co nás učili ve vojenské škole, měli pravdu - city jsou přepych dobrý leda pro civilisty. Pro slabochy, Zrovna (cd* by mi rozhodně stačily tak dva tři." Wasserman: „Vám možná. Jenže náš Aharon Markus se proti tomuhle ochuzování bouřil.,, Toužil po tom, aby si proklestil ceitu do neznámých končin duše. k tomu šumění, které v sobě všichni cítí, ale neodváží se ho dotknout. Bože, I len Neigel, dovedete si představit, jak by se země zatřásla v samých základech, kdyby se bylo Markusovi podařilo uskutečnit a zveřejnit objev dalšího lidského citu? Nového? Dovedete si představit, kolik bychom v sobě rázem objevili velikých bezejmenných, beztva-tvt h, mohutných věcí, které by zcela zaplnily další nádobu a staly by se neoddělitelnou součástí nás samých? 622 623 Jaká zasadni revoluce! A to prosím mluvím o jediném citu, ale pomyslete jen co kdyby byly dva? Tři?" „H it I er jeden objevil," odtuší Neigel a pustí se do vysvětlováni. „Hitler nám dal něco nového. Radost. Ano, skutečnou radost silných. Já sám jsem ji kdysi pociťoval. A není to tak dlouho. Než jsi mě začal trávit tím svým jedem. Opravdovou radost, Wasscrmane, bez žádných falešných výčitek SVĚDOMÍ (VÍZ), bez lítosti, kterou v tobě vyvolávala tvá vlastní síla, radost z nenávisti, tu určité, Wassermane, radost z toho, že nenávidíš toho, koho nenávidět máš. Něco takového se nikdo pf ed ním ani neod*4 vážil vyslovit nahlas." Wasserman: „Hm, Herr Neigel, to je ovšem jistě pravda, Jenže v jednom ohledu se mýlite - neříkejte, že to .objeviľ, ale že to ,odhalil', ,obnažiľ, A podívejte se, k čemu tu vedlo. Obrovská energie najednou získala jméno a ideologii, zbraně, vojska, žáku nodárství a novou vyl hanou historii sloužící nenávisti. Jenže vám musím říct, Herr Neigel, žc toho malého lékárníka podezírám, že kdyby byl takovýhle cit či pud odhalil, tak by si to nechal pro sebe, Když se to tak vezme, dokázal beztak úžasné věci, arci ve vší skromnosti, jak už to měl ve zvyku." Jakmile Aharon Markus tichy, pokojný člověk ŕ Wasserman: „Možná že pravé jeho srdce bylo tím kamenem mudrců, který celý život hledal, tím, co promění každý kov v ryzí zlato.'), vyhlásil válku omezeným schopnostem lidského citu, stal se nebezpečným a odhodlaným bojovníkem. Od samého počátku mu bylo jasné, že chyba spočívá v jazyce - že totiž lidé se naučili cítit jen to, co umějí pojmenovat. Že i kdyby zakusili nějaký jiný mocný, nový cit, nevěděli by, co si s nim pocit, a buďto h y jej potlačili, nebo by se ho zbavili lak, že by ho smísil] s jiným, už známým citem, který lze pojmenovat. A takto by jej z lenosti, nedbalosti a snad i strachu zbavili jeho původního významu. Markus: „A jeho výzvy k nim. Je- i.....idihání Jemných odstínů jeho rozkoše a jeho nebez- A protože znal mnoho jazyků, věděl, že lidé. kteří mluví jen jedním jazykem, vůbec neznají jisté jemné -.i lim citu, které jsou dobře známy tém, kteří mluví .i Iři n jiným. (Pozn. redakce: Na vysvětlenou uveďme luku přiklad poměrně nové hebrejské slovo tiskul, Iru-Klllltv 'loto slovo se ve slovní zásobě hebrejštiny objevilo icprvc v polovině sedmdesátých let, a než vešlo do iiIh'c ucho povědomí, lidé, kteří mluvili jenom hebrejsky. Ubyli „frustrováni", Jisté, mohli se „zlobit" nebo „být l&ljunáni", v jistých situacích pociťovali rozčarování, ule vlaslni pocit frustrace ve vši jeho intenzitě poznali Upi ve tehdy, když bylo přeloženo slovojřustratitm z ang-lu uny, jejíž uživatelé poznali frustraci dříve než uživa-i. I hebrejštiny. V této souvislosti je zajímavá poznámka českého spisovatele Milana Kundery na okraj ((".kého slova Urosí toto slovo podle něho nelze přeložil do žádného jiného jazyka, Vyjadřuje „pocit nesmírný jak roztažená harmonika", je to proces, v němž se kombinuje množství citů - smutek, soucit, sebevýčitky ii ,ie-.k záiowri. \ Kntc sr-iu f;>.t a ľapontncui Kundera uk.i „Hledám pro něho rovněž marně obdobu v jazy-i íi h, i když si neumím představu, |ak bez něho může Vůbec někdo rozumět lidské duši. "') Učený varšavský lékárník rovněž tvrdil, že vzhledem ke značnému omezeni našeho jazykového systému se musí lidé v tom kterém okamžiku „spokojit*1 s jediným citem, nanejvýš se dvěma smíšenými v těsto jediného slova. Podle noho to bylo, jako kdybychom „mluvili s druhými i se uchou samými jazykem, jehož všechna slova mají než Jednu slabiku, slova ubohá, hubená, zrádná, přihlouplí Mrázci nesmírného pokladu, kypieího desítkami a mož-11,1 stovkami bezejmenných citů, zpola anonymních po-uiu, prvotních pudů, smutků a nespoutaných ruzkoši." Neigel si povzdechl: „Ať to tak zůstane. Je to 624 tak lepší." A Markus: ..Kdepak, můj milý llenr Neigel, to je vytáčka, a možná dokonce-zbabělost, promiňte, že to říkám, Máme přece ZODPOVĚDNOST (viz)!" Lékárníkovy pokusy v oblasti citu začaty v roce 1933. Was-serman to upresňuje: ,,.31). ledna roku 1933 podle jejich kalendáře.1' Tenkrát začal zkoumat smutek. Podle Was* sermana Marku sovy poznámky z tohoto období dokazují, jak velkou obéť tomu musel přinést. Zpočátku sl myslel, že se bude moci svým výzkumem zabývat jen v určitých hodinách, které si sám stanoví. Pořád v tom ještě viděl jen jakéhosi zvláštního koníčka. Brzy však poznal, že existuje jen jediný způsob, jak výzkum délm pořádně - prožívat ho. Wasserman: .Kdybyste tak vidjfl toho optimistu, jak se pomalu a systematicky noři do smutku. Ach Rože. ten jeho milý. jemný obličej se ten* krát podobal koni, který se pomalu potápí do močálu, K smrti se usmutněl, pokud se to tak dá říct, aby naj temnou jeskyni prozkoumal zevnitř a zbavil ji plevele, aby uvolnil kanály, které se zanesly, protože je nikdo neužíval, a dal jim nová jména." Tak začal Markus sestavovat „sentimo", nový jazyk citu, který byl „plný dobré vůle, byť trochu primitivní", jak se vyjádřil Wasserman. Byla to směsice písmen, číslic a tajných kódů, které nikdo kromě lékárníka nedokázal porozumět. Wasserman: „Božíčku. Herr Neigel, moc dobře si pamatuj u to těžké období, které následovalo po té cestě za smutkem! Nt, ten sestup do nitra strachu, který lékárník podnikal pul 11 roky, mezi léty 1935 a 1938f i těch jedenáct měsíců, během nichž sestoupil do hlubin všech odstínů ponížení, od listopadu 1938 do září 1939, a za tu dobu prováděl ještě další experimenty, tak jako spisovatel, který piSo velký román a stranou si poznamenává drobné příběhy, takové literární pancharty, řekněme odrezky ŕemeufl týž strach nahánějící sestup do změti bezmoci, a jak dával v sázku život, když se vrhal do propastí ošklivosti, kde objevil kdo by si to byl pomyslil? - sedmnáct i (Mtu, do 700. co myslíš?" „Jak je libo," odtušil Wasserman. Zvenčí se zdálky ozývalo STAUCKOVO (viz) spokojené pískání, jak lam tak obcházel a čekal, až z baráku zazní výstřel. Už mu začínala docházet trpělivost, ale vejít dovnitř, dokud se Neigel nezastreli, se neodvažoval. „Co myslíš?" naléhá Neigel znovu. „Je 10 chlapec. Bude mu asi tak dvacet. A zhasil - slyšíš? - zhasil slunce. Ano, slunce! Navrhněte mi pro něj nějaké jméno, Herr Wasserman, nějaké dobré židovské jméno, a mluvte trochu hlasitěji, najednou vás není slyšet. Cože, Richter? Pěkné, lak tedy Richter. Ale zapište si to, chci, aby to bylo zapsáno, On v tom příběhu být musí, a pamatujte si, že je můj. Jestli to někdy budete někomu vyprávět, tak mu taky řekněte, že to já jsem ho vymyslel, ano? Cože? Špatně vás slyším. Už hvízdá. Přijíždí noční vlak. Co že umi? Hohohó!" směje se Neigel hlasité, afektovaně, „hoho! Co prý umí! Napiš si, Seherezádo, pěkné slovo za slovem: byl to chlapec z jednoho z těch vašich ghett, třeba z Lodže, ale ledacos tam viděl, Byla tam Aktion. Víte vy vůbec. Herr Wasserman, co je to Aktion? Aktion je... ale na tom nesejde. Zapomeňte na to. Vy to vědět nemusíte. Pro vás bude lepší, když budete žít v tom vašem světě pohádek, protože taková Aktion, to není nic příjemného, nic lehkého, nic..." Dlouze hvízdne mezi zuby, možná aby vyjádřil, jak velice nepříjemná je taková Aktion, ale možná taky aby přehlušil hvízdání píšťal Ukrajinci) na peróně, „... a viděl tam všechno možné, a od té doby se začal upřeně dívat do slunce, ano. Ano. přímo do slunce, které to všechno vidělo, a nic neudělalo. Neuhaslo ani nespálilo celý svět. A on přímo takhle do toho světla, to já na to přišel, ve vlaku do Berlina, jak jsem odsud odjel, tak mě to napadlo, a napřed to byla tvrdá zkouška, jako se to stává všem těm tvým umělcům, muži napravo, ženy na- levo! Děli a staří lidé do lazaretu, tam od našeho doktora Staueka dostanete menší injekci, to proti epidemii tyfu, která teď na východě řadí, a on se tedy díval přímo do Klunce, oči ho pálily a pořád kvůli němu plakal a víéka mu opuchla a naplnila se hnisem, ale on si přece přisahal, svléknout! Všichni svléknout! Nestydět se! Každý z vás má právě to, co jeho soused! A za pár dní se mu slunce opravdu začalo poddávat, v berlínské observatoři ní toho možná nevšimli, ale co na tom sejde. Začalo ustupovat, a teď ven! Schnelll Do dezinfekce! A tohle byly pro Richtera ty nejhorši dny, protože se začal bát, klusem, židácí! Té křivdy, které se na všech dopouští tím, že jim bere slunce, ale byl to opravdový umělec, u tak se do něj díval zpříma dál, až zhaslo úplně, prvních padesát dovnitř, do komory! Ticho! Je tojen dezinfekce! A nastala úplná, úplná tma," povzdechne si Neigel, zakoulí rudýma, šílenýma očima, rukou udělá ve vzduchu zanícené gesto a zeptá se Wassermana, co soudí o daru, kterým mu přispěl do příběhu. ..Úžasné," odtuší Žid. „Teď pokračujte vy," požádá Neigel, a Wasserman ve ivétn čistém sešitě obrátí stránku a chce číst, ale najednou slyší, jak doktor Fried říká Ottovi do ucha, že ten „dárek", totiž Richter, původní myšlence Dětí srdce moc neodpovídá. Chybí mu hloubka a vlastně je dost neohrabaný. Potom Wasserman zaslechl Ottu, jak doktorovi k lidně a rozhodné odpovídá, že mladého Richtera přijímá do zoologické zahrady hlavně ze SOUCITU (viz). Protože prý (Otto:) „I když hledáme, Alberte, ty nej-větši a nejčistší lidské myšlenky, ani na okamžik ne-imímc přestat pociťovat soucit k jedinému člověku, ani k jedinému, protože jinak bychom nebyli lepší než ONI, ta prokletá sebranka." 630 631 STAUCKE Stunribannfuhrer Siegfried Staucke, původem z Dm-seldorfu. Neiglův pobočník. Podle lékařských dobrozdá-ni. vystavených po válce krátce předtím, než se ml j podaniu -páchal sebevraždu. I/o nade v-i pochybnost říci, že jeho osobnost byla chorobně sadistická. Podle lékařů byl Staucke člověk nanejvýš inteligentní, zcell mu chybělo SVKDOMl (vi/), a nikdo z nich nedokázal vysvétlitto, co nazýval i jeho „neobyčejným sebevražeB ným pudem" - nelze totiž nijak vědecky vysvětlit, co tohoto krutého človeka, který si během pobytu v tábore počínal jako nelítostný zabiják, přimělo k tomu, že se krátce nato choval jako vyděšená troska. K událostem, v důsledku kletých se Siauckc stal velitelem vyhlazovacího tábora: po deset měsíců byl Neiglovým pobočníkem a od první chvíle zaměřil své úsilí na to, aby, jak se vyjádřil, „toho pitomého Bavoráka" dostal. Zdálo tm však, že se mu intrika nevydaří Neige! svou prácí vykonával akurátne a bylo také známo, že ho Reichsfůhrcr Himmler zahrnuje svou přízní. Tak to vypadalo až do] záři třiačtyřicátého roku, kdy Neigel ve s v ém domě ubytoval Wasserrnana jako „domácího žida". Stauckovi se to nezamlouvalo a dokonce Neiglovi řekl, že „domácí židé" nebydlí s pány, ale Neigel ho velice hněvivě přerušil. Potom začalo příznaků krize po troškách přibývat. Nejprve Staucke (který byl považován za velkého učer ce. nejspíš pro ten doktorský' titul) užasl, když z velitelových úst najednou slyšel neobvykle, zarážející otázky. Začalo to podivným vyptáváním na různá onemocní krve. Neigel se zmiňoval o jakési nemocné tetě, Staucke okamžitě poznal, že Neigel lže. („Lidé jako i totiž lhát neumějí, Člověk hned vidí, jak jim na HĚ (Mírnou nabíhat žily. Ti znají jenom pravdu, Proto jsou luk v mk stmšnč nudní." - Staucke v novinovém inter-s \iw \ šestaětyřicátém.) Potom mu Neiglův řidič vypravil o tajemné cestě do okolí Borislavi, o které Neigel '. 1h idal nikomu hlášeni. Staucke si zatelefonoval na pár mini podarilo se mu najit důstojníka, který Neigla v Bo-ii Jim provázel, a dozvěděl se od něho o svém veliteli pni zajímavých věcí. Tak se ukázalo, že Neigel najednou n i I zálibu v látce jménem „lepek", která se už dávno iiľt vt .iběla, u že lo kvůli ni občas dělal podivné narážky tut napilé vrty, které by v oblasti tábora rád zřídil, aby tak • ni měli další možnost, jak vykonávat nucené práce, '.i.nuke pozvedl jedno obočí a zapískal si úryvek z Cř-ktlmkťho barona. Ještě týž. den si ho Neigel zavolal do m ľ místnosti a jakoby mimochodem mu položil pár otázek týkajících se lišek a jejich putováni do teplých krajů a zimního spánku zajíců, přičemž se hloupě zasmál a po- Idal: „Ptám se kvůli malému, kvůli Karlovi. Najednou M vám o to začal zajímat." A nakonec došlo k tomu po-nizu licímu incidentu se židákem. který se zmocnil pušky I začal na „Nebeské ulici" střílet do strážných - všichni i' nkiát viděli, jak váhavě a změkčile se Neigel choval 1 s i/ VZPOURA). Tehdy začal Staucke věnovat větší pozornost zarážejícím pověstem, které se šířily mezi Ukrajinskými strážnými, o podivných stycích, které Nei-(Iťl po práci udržuje se svým židákem. Dagusa, Ukraji-ii. i , který obvykle hlídal velitelský barák, vyprávěl -Klučilo mu nalit trochu šnapsu - o smíchu i o jiných zvu-i n h „Je to. jako kdyby tam někdo vyprávěl pohádku miilcmu dítěti, jestli mi rozumíte, pane veliteli." - které kc odtamtud ozývaly. V té době už všichni začínali pozorovat, že Neiglův stav se povážlivě zhoršuje. Vypadal najednou nedbale, zanedbané, poddával se bouřlivým náladám, dostával záchvaty hysterického vzteku, který M obracel proti důstojníkům, německé vojáky, kteří se 632 633 dopustili nepatrných prohřešků, odsuzoval k přísným trestům, zkrátka Staucke žasl. Ten den, kdy Ncigel odjel na DOVOLENOU (viz) do Mnichova, dorazil do táboru mimořádný zmocněnce, který si přál „zcela důvěrně" se Stauekcm promluv i l. Byl to starý StandartenrTihrer od cenzury a Stauckovi předložil fotokopie sedmi dopisů poslaných z tábora, nade vši pochybnost psaných rukou velitele. Staucke se pustil do čteni a málem vyprskl smíchy - kdo by to byl řekl, že v Neiglovi, tom tlustém žoku masa, se skrývá malý básník? Staucke se tam dočetl o družine potrhlých staříků, o srdcích nakreslených na stromy, o člověku, který chtěl překonat hranice všeeli lidí a pomoci jim pochopit jejich Lásku, a o jiném, který se pokoušel vypěstoval nove CITY (viz). Rylo to všechno tak směsné, tak pochybené a hloupé, že Staucke mohl cenzora uklidnit, že tady o nějaké špiónské šifře nemůže být řeči, že tu jde jen o dětinské výplody důstojníka, který má „z té spousty práce trochu pocuchané nervy", Staucke dotyčného požádal, aby nepodnikal žádné kroky, protože to by mohlo uškodit morálce vojáků v táboře, která od té doby, co „chudák velitel trpí těmi záchvaty", už beztak dost upadla. Jakmile cenzor odjel, pospíšil Staucke k Ncigl«%u haráku, a jak předpokládal, narazil tam na jeho židáka, jak pracuje na zahrádce. (Staucke: „Ten že tam pracoval? To byla hotová sabotáž, co on tam té ubohé polské zemi dělal!") Začal se ho mazané vyptávat na jeho styky s Neiglem, jenže žid ne*«i byl o nic méně mazaný než on a ze všech jeho otázek se dokázal vykroutit. To Staucka přesvědčilo o tom, že Ú dva uzavřeli nějakou „podezřelou dohodu. Náramné podezřelou.*' (Viz PODEZŘENÍ.) Staucke se dočkal odměny, když tenkrát v noci vtrhl do Neiglova baráku právě ve chvíli, kdy byl dotyčný zabrán do líčeni Kazi-kových fantastických kreseb, plných soucitu t viz MALÍŘ). Staucke Neiglovi tkterý se vůbec nepokusil 0 odpíM l vzal zbraň a ponechal mu dva náboje - jeden něho a jeden pro žida. Potom šel počkat ven. Musel llkiit dlouho, déle, než mu bylo po chuti - skoro celou hodinu, než zazněl výstřel. Jediný výstřel. To bylo divné. lati) revolver a vešel do baráku. Neiglovo tělo leželo mu cm i, Staucke horečné pátral po židovi. Bál se, že WuANi-rniun zastřelil Neigla a teď se ozbrojen skrývá \ iiiisinosii. VVasserman se vynořil odkudsi z kuchyně 1 | n ulit. l I se na ležícího Neigla. Staucke k němu přistoupil a zhlizka ho střelil do hlavy. (Wasserman: „lnu. dou-i i i^cm, že aspoň teď se mi to poštěstí. Vždyť pro co Inom teď méI ještě žít? Staucke, ten všivák s vyholenou hlavou, popadl svůj revolver, vykládaný bilou perletí. Náramný hejsek, tenhle Staucke. Ten oči nezavíral, když tftb Ntřilel do hlavy. Ne jako chudák Neigel. Díval se kuř přímo na mne. Ucítil jsem, jak mi to zabzučelo ivou, a zčistajasna jsem si vzpomněl, že Staucke tuze miluje hudbu. V pokoji měl dokonce gramofon a z hlavy m dokázal pobrukovat celé opery. (e. Proč jsem si na to i ">r n něl, to tedy ne vím. A le kdy ž už j sem si vzpomněl, lak jsem si to hleděl zapamatovat.") Ve vojenské mapě li Wassennanovou hlavou zela ošklivá veliká díra. Miuicke se na ni užasle podíval. Potom se podíval na Wussermana a prsty svých silných rukou mu začal ohmatával hlavu Hledal zranění. Nakonec řekl: „Tak IHlo je to pravda, co se o tobě říkalo? Hóffler něco poví-il.il. že prý' neumíš umřít, a všichni se mu smáli. Takže ono je to pravda." Wasserman: „K mé nej větší lítosti to pmvdaje," Staucke se zasmál, přesné tak, jak se člověk iměje, když je v rozpacích, „Pěkné," řekl konečně, „it jakpak se tenhle fenomén jmenuje?" Wasserman už chtěl odpovědět, ale najednou si vzpomněl ještě na něco, co mu ten bzukot pošeptal, když mu lilél mozkem. Na okamžik mimoděk široce rozevřel oči Úžasem, ale to nutkání bylo silnější než on, a on jako posedlý odpověděl: „Anšel Wasserman, pane vel ale kdysi se mi říkalo ,Šehcrezáda\" Staucke obočí. Tváře mu nezvykle zčervenají: „Šeherezá K čertu, Wassermane, odkud já jen to tvoje jméno znám?'4 Wasserman zakusí v rychlém sledu řadu záhad ných pocitů. Zdá se, jako by uvnitř sváděl těžký hoj S někým se pře. Protestuje. Křičí: „Dost! Já už nemůžuI Podruhé už ne! Jakápak hudba? Co je mi po hud-,(> A jak mám vyprávět nový příběh? Zase nějaký noví příběh?" Avšak jeho neviditelný protivník je zřej nesrovnatelně silnější než on. a tak starý Žid, oděný pestrým hávem, sklopí hlavu a neochotně odpmi „O Šeherezádě složil pěkný kousek Rimskij-Korsaki ■ ale jestli se smim trochu pochlubit, pak vám tedy řeknu, že.., totiž... ano, že jsem p>aval hudebni hádanky pro děti a mládež do berlínského rozhlasu. . Vložná si vzpomenete? Každý čtvrtek odpoledne? Tak to jsem ja." I Jmlkne, celý polekaný, co že mu to uklouzlo, a zášti ipol redakce dává znamení, která zcela jasně znamenají I nechápe, co se s ním děje a proč to vůbec řekl. Ale zástupce redakce se na něho nedívá. Zástupce redakce st dívá na Staucka, Sturmbannrúhrera Staucka, který najednou v obličeji zrudl, v očích se mu krátce blýsklo a hruď se mu rozšířila vdechem hlubším než obvykle, zkrátka - Staucke byl vzrušený. Své vzrušení však dokázal rychle ovládnout Velice rychle se zahalil svým obvyklým sarkastickým výrazem: „Tak autor hádanek pro drtí, co? Možná bys někdy, až se budu moc nudit, ke mné mohl zajít a otravovat mě těmihle hloupostmi. Já tolii hudbě taky drobet rozumím, ale teď poslouchej: pra stěhuješ se ke mně. Budeš mým ,domácim Židem". Co kdybys mi tak dělal zahradníka, Seherezádo? Poslední dobou mi hrozné scházejí petúnie." Wasserman naprosto odev/dané, s nesmírnou únavou: „Budete míl i řed kvičky, pane veliteli." HHI> I klk innentace iem usnadňující uchovávání a ověřování nejrůz-IJtjAíili informací. „Ne," prohlásila Ajala, „tohle ti nepomůže. Nevyjde || |i> ( clá tahle encyklopedie nemá cenu, ani co by se za \w\w\ vešlo. Nemůže vysvětlit nic. Jen se na ni podívej -VJA, co mi připomíná? Hromadný hrob. Hrob se všemi m m končetinami, které si trčí na všechny strany, Se ■ nu těmi torzy. Ale nejen to. Šlomiku. Je to taky do-khid tvých zločinů proti lidskosti. Doufám, že teď, když |m dospěl až sem, je ti jasné, že jsi ztroskotal, že ani ■ i lé encyklopedii se ti nepodaří obsáhnout jediný den, I r 11111 v okamžik lidského života. A pokud chceš, abych ti K odpustila, jestli se chceš zachránit, tak aby se na tuhle pohromu aspoň částečně zapomnělo, napiš mi ně-i. i S- \ nový příběh. Dobrý', hezký příběh. Ale ano, já vím, h .mi přece meze tvých možnosti. Neočekávám od tebe tile veselého. Ale slib mi, že ho aspoň budeš psát sc Hi »1 ICITF.M (viz)! S LÁSKOU (viz)! Ale ne s tamtou, Md.ie viz LÁSKA. Šlomiku! MĚJ RÁD!" rVrcn TEHLA Modlitba M'v n v náboženský jev, tiché nebo hlasité vzývání boŽNlva. I i icd se modlil. Stalo se to ve 22.05 hod. večer, hodi-iiii poté, co Otto přinesl Kazika. Ditě, kterému tenkrát hvh m roky, na okamžik usnulo. Vlastni horečná akti- 636 637 vita je zřejmě vyčerpala. Fried, rovněž vyčerpán, se posadil na koberec vedle nčřio. hned: ,, Máj 8oit\ už jsou mu tři roky. Tolik času jsem promarnil, než j sem vůbeo, pochopil, co se děje/' A jak si to tak říkal, uzrálo v m ROZHODNUTÍ (viz), že bude bojovat. Poprvé od n doby, co nabral rozum, se rozhodl bojovat. V souvislosti s doktorem, který vždycky jako by byl ochoten pustil s»- do hádky, to zni možná podivně, ale podivného na t..... není nic. Podle Wassermanova svědectví čekal doktor po celý život na nějakou rozhodnou bitvu. Na něco, do čeho by se mohl bez rozmýšleni všemi silami vrhnoul a co by jeho nesmyslně plynoucímu životu dalo nějaký smysl. Proto se ostatně doktor stával snadnou a lhostej* nou oběti každého boje či konfliktu, k c kterému se v tm voté nachu mýtí. Podle jeho mínění na světě nebylo nic, co by stálo za to, aby za to člověk bojoval. Nebylo nic, o čem by mohl s určitostí rozhodnout, zdaje to špatné £i dobré. Veškeré lidské skutky mu vlastně připadaly ubú hé a bezvýznamné. Ani když byly namířeny proti němu, nedokázal se dostatečně rozhněvat a postavit se jim. Pro* to si také získal pověst člověka povýšeného a překypují-čího nenávistí ke všem. Věděl, že není takový, ale přilil pozdě pochopil, že už nikdy nebude mít příležitost pomstít se za svá promarněná léta. Bylo to tenkrát, kdy), začal žit s Paulou. Tehdy s úděsem zjistil, že jeho živol je pouhý ŽIVOTOPIS (viz), který s ním samotným flfl má vůbec nic společného, zeje to jen důsledek vleklého omylu a nepozornosti unaveného člověka. Užasl, kdyl pochopil, že i vůči samotnému živom se člověk dopouM malicherných chyb, podobných těm, které dělá hloupý, nepozorný trhovec. Proto doktor, když mu to dítě, Ka/i> ka. přinesli, už po prvních okamžicích váhání véděl, if musí bojovat. Že tohle je jeho poslední příležitost. Tenkrát si přísahal, že tomu dítěti, které spí vedle něho, dá ten nejlepši možný život, že mu bude tím ncjlcpsini u.......i nejlepši m přítelem. Že mu dá to, o co on sám byl nkimlen Otto, který v tu chvíli spal ve své posteli, se .....d: „Vždyť jsem věděl, že budeš bojovat, Alberte." Muikus: „Tohle je moc důležitá chvíle, milý Friede, i hvlle, kdy si musíš vybrat mezi pouhým přihlížením ii i nn.ni. Mezi zvykem a tvořením." Fried: „Budu bojo-\ m Dám mu smysluplný živol (viz SMYSL ŽIVOTA), li n málo lidi toho dosáhlo v životě o mnoho delším, než len jeho!" Když to Fried dořekl, uslyšeli najednou Váleli ni UMĚLCI (viz) po celé zoo po jeden dlouhý, nezapomenutelný okamžik, jak VÝKRIK (viz), uvězné-n\ \ plechovém labyrintu, sílí a mění se v krátké, proniknu- křiknuli Wasserman: „To že jim to otřáslo, nebo ■iní i lítostí, nebo to byl možná takový jeho groteskní u h iaková pomsta, kdo ví?" Ale Otto v posteli zašep-ul „Slyšels, Alberte? Tohle je tvůj výkřik. Teď ses na-Miihl " Fried: „Malý Kazik ležel na zádech, světlé vlásky H inu na hlavě trochu ježily - takové svčtlounké , I oblit ejíku se mu zračilo tolik zvídavosti a kuráže, a já If modlil, abych jen měl sílu přečkat tuhle noc a zítřek." (■odíval se na dítě se soucitem, ve kterém už byla láska, ii | il.nneiiy bolesti a potěšení už převracely suché hroudy <. Ho starém srdci a znovu, jako ostatně pokaždé, navzdory vlastni vůli, navzdory vlastním rozhodnutím 1 vAcmu lomu, co věděl o tomhle světě, o lidech na něm i n životě, který ani životem není, v něm znovu začala M Alt j věží poupata naděje. Modlil se, (Markus:) „Aby ilukázaJ v obličeji dítěte, jak si tam tak leželo na zádech, Hknu přístupné, všemu věřící, ponechat tu mocnou, i .i nikoli lásku k život u a tu u/a-rnu, ^chcji slotu." Fried: Mvch ho neotrávil vši tou nenávisti, co v sobě mám," Markus: „A vším tím, qo už vím," Otto: „Abych ho lltuhal, ať si je mužný a statečný a ať si je ochoten věřil," h led: „A aby prosím nebyl podobný mně. Ať se podobá |l Paule," A Wasserman vzhlédl k Neiglovi a řekl: 638 639 1TA všichni jsme se modlili o jedinou věc: aby prožil cel život a nepoznal válku, Rozumíte, Herr Neigel? Ta málo jsme si přáli: aby bylo možné, aby jediný člověk i tomhle svélě prožil celý život, od začátku až do konce, a neměl ani tušeni o válec/1 Červenec i 983 - prosinec 1984 Tento překlad věnuji své žene Luaně. bez jejíhož porozuměni a pomoci by nikdy nemohl vzniknout. J.V. 640