ji ii
Pražs
orgie
Intelektuálové v kleštích totality
Mladá fronta
Philip Roth PRAŽSKÉ ORGIE
Intelektuálové v kleštích totalUy
M LADÁ FRONTA
,z Zuckerrnanových zápisků
PŘELOŽILI JlftlNA A KAREL KYNCLOV1
New York, II. ledna 1976
hlozcíickfl íakulta ij&lfedni nnihwr*	
Pfirč.	n$w - fy
i ign	
Sysi.Ě.	fwns
THE PRAGUE ORÜY C'LipyTi^hi Q 1915. Philip R«h All rights reserved
Translation C-Jirina a Kauri Kjnekni L9SR, 2014
Fpilüguc Q Helena Klimova. Ivan Rlinia. 2014 ISUN T8-RD-204.23«-!
„Vái román," ŕíká+ ,je skutečné jednou z pčti nebo šesti knih, které na mě mely rozhodující vliv."
..Musíte ujistit pana Sisovského," obracím se na jeho společnici,. 1tže už toho lichocení bylo dost.*'
„Už toho lichocení bylo dost," řekne mu ona. Asi tak čtyřicetiletá žena, která má svetlé oči, široké lícni kosti, tmavé vlasy rozdelené pěšinkou - přitažlivou tvář plnou neklidu. Sedí zcela nehybně na kraji pohovky a na spánku jí nebezpečné prudce lepe modrá žilka. Celá v černém jako princ Hamlet. Černá sametová sukně jejího smutečního oblečení je od sezení značně prošoupaná. Používá pronikavý parfém. Tečou jí nervy i oka na punčoše,
On je mladší, možná o celých deset let; podsaditý pořízek s malým nosem zasazeným do široké tváře, která jako by v sobě koncentrovala zlovestnou silu pěsti navlečené do boxerské rukavice, Dokážu si představit, jak vraští obočí a proráží s ni dveře. Naproti tomu jeho poněkud delší vlasy
-7-
jsou vlasy milouše - kudrnaté, hedvábné, skoro orientální černé a leskle. Má na sobé sedý oblek z matné se lesknoucí látky, sako příliš volně přes prsa a tísné v ramenou, Noha-viec mu obepínají nepřiměřené mohutnou dolní část těla-fotbalista v dlouhých kalhotách. Jeho špičaté bíle boty volají po oprave; má obnosenou bílou kořili s rozepnutými dvěma horními knoflíčky. Trochu světák, trochu gangster, a laky trochu maminčin mazánek. Zatímco jeho společnice mluví anglicky se silným ptízvukem, Siscvský mluví téměř bezvadně. Jeho výslovnost je tak sebejistá má podivne elegantní oxfordské samohlásky - ie syntaktické chyby, kterých se tu a tam dopouští, mi připadají jako zámer, jako hravé ironická připomínka hostiteli, že host je koneckonců jenom utečenec, jenom o málo víc než úplný začátečník v jazyce, který už tak plynné a šarmantne zvládl. Přes veškerou úctu, kterou mi projevuje, ho pokládám za tvrdého chlapíka, za hřebce, který- dokáže pékné kopat kolem sebe.
povězte mu, ať mi vypráví o své knížce," řeknu ženě. Jak se jmenovala?"
Jenže Sisovský pokračuje dál o mojí.
„Když jsme dorazili z Říma do Kanady, byla vaše kniha první, kterou jsem si koupil. Včdčl jsem už, že tady v Americe vyvolala skandál. Když jste byl tak laská v a souhlasil, že vás mohu přijít navštívit, zasel jsem si do knihovny vyhledat články o tom, jak Američané vaši knihu přijali. Zajímá mé to, protože moje kniha v Čechách taky vyvolala skandál."
Jaký""
„Prosím vás," říká, ,já vůbec nemám v úmyslu ty dvě knihy srovnávat. Vaše je dílem génia, kdežto moje nesluji za řeč. Když jsem studoval Kafku, připadal mi osud jeho knih v rukou kafkologů jeätč mnohem grotesknejší než Ub.ud Josefa K. Mám pocit, že ve vašem připadč jde o něco podobného. Ten poprask dodal vaši knize další dimenzi, která k ni už teď patři stejně jako kafkologické žvásty ke Kafkovi, Dokonce i mou vlastni knížku obohatil její zákaz o nový rozmer, na který jsem původně vůbec nepomyslel."
„Průč tu vaši knížku zakázal i?4*
„Tíha tuposti, kterou Člověk musí unést, je vetší než tíha zákazů."
j,To neni pravda."
„Obávám se, že je, cher makře. Připadá mi. jako byste podceňoval důležitost svého životního posláni. Jako byste nevěřil, že existuje literární kultura, která má význam. Působí to na mč dojmem jistého existenciálního oslabení vašich postojů. A to je politováníhodné, protože jste skutečné napsal mistrovské dílo."
Jeátč ale zatim neřekl, ľ o se mu na mé knize tak líbí. Možná, že sc mu ve skutečnosti moc nelíbí. Možná, Že ji ani nečetl. Je jaksi příliš subtilní na tu svou tvrdošíjnost. Zkřísnutý exulant by sotva odolal příležitosti přiživit n na americkém úspechu.
Co vlastne chce?
„Ale jste to přece vy," připomínám mu, „komu upřeli právo na jeho profesi, 1 když byl ten poprask kolem mč sebene-příj emnčj sí, dostal o se mi za nej štčdré   a bi zanií odniény.
-9-
Od možnosti mít nóbl adresu na homí East S ide až po příležitost pomáhat počestným vrahům, aby se dostali na podmínku z kriminálu. Takovou moc dává v téhle zemi člověku skandál. Ale vás potrestali tím nejhroznějSím způsobem. Zakázali vaši knihu, zakázali vám publikovat, vyhnali vás ze země - copak může být něco horšího a stupidnějšího? Jsem rád, že se vám můj román líbí, ale pokud jde o situaci, ve které je cher matirt, nepřehánějte to,, mon cher unii. Co mi lé vaši knize bylo tak skandálního?"
„Povez mu to, Zdeňku," ozve se zena,
„Co je tu na povídáni?1 řekne on. .,Oni berou satiru hůř nez vyložený ideologický fanatismus. Já jsem satirik. Oni jsou ideologové. A já ideology nesnáším. V tom je kámen úrazu. A z toho pramení i moje pochyby."
Žádám ho, aby mi o svých pochybách něco pověděl.
„V sedmašedesátém roce jsem v Praze publikoval neškodnou malou satir ku. V osmašedesátém k nám přišli na návštěvu Rusové a od té doby mně už nesmělo nic vyjít. To je vše, co k tornu mohu říct. Mne jde o ty hloupé kritiky vaší knihy, které jsem si pfeCetl v knihovne. Nejen že jsou hloupé, s lim sc musí počítat, Horší je, že se mezi nimi nenajde jediná, která by byla napsaná duchaplně. Když se s tím Člověk setká v Americe, zmocní se ho strach o budoucnost, o svět, o všechno."
„Strach o budoucnost a třeba i o svčt, to chápu. Ale proč o všechno? Postavte se za autora proti kritikům, kteří to /trhali, a získáte v něm doživotního přítele, Sisovský, Ale teď, když se vám to podařilo, bych rád slyšel, o čem vlastně pochybujete."
„Vysvětli mu, o ěem pochybuješ, Zdeňku!"
,Jak múru? Upřímně řečeno, už ani těm svým pochybnostem nevěřím. Myslím si, že vlastně o ničem nepochybujú. Ale měl bych,"
„ProcT1 ptám se.
„Vzpomínám na před in vazní Prahu," fiká. „Přísahám, že ani jediná z těch kritik vašeho díla by nemohla být otištěna v Praze šedesátých let - jejich úroveň je příliš nízká. Navzdory faktu, že podle zjednodušených představ jsme byli stalinistická země a Spojené státy země intelektuální svobody."
^Zdeňku, on nechce, abys mu vykládal o těch kritikách, ale o čem pochybuješ!" „Uklidni se," řekne jí. „Ten Člověk se tč na nčco ptá.1' „Já mu odpovídám."
„Tak mluv k věci! Odpověz mu koneěně! Už ti řekl, žes mu polichotil dost!" J tálie, kanada, a teď New York - dčlá se jí z něho spatně stejně jako z jejich vandrování. Zatímco Sisovský mluví, ona na chvilku zavře oči ,s dol kil e se naběhlé žilky na svém spánku - jako kdyby si náhle vzpomněla na další nenahraditelnou ztrátu. Sisovský popíjí whisky, ona odmítla dokonce i šálek čaje. Ráda by odtud vypadla, nejspíš raději zpátky do Československa a nejspíš bez něho.
Vložím se do rozhovoru - dřív než začne ječet a položím Sisovskčmu otázku: „Mohl jste dál zůstat v Československu, když vám zakázali knížku?"
- 10-
-11-
„Mohl. Jenže kdybych tam zůstal, obávám se, že bych se byl dal cestou rezignace. Nemohl jsem psát. nemohl jsem veřejná mluvit, nemohl jsem se dokonce ani setkávat se svými přáteli, abych potom nebyl předvolán k výslechu. Pokoušet se nčco dělat, cokoli, znamená ohrožovat sebe, svou ženu. děti a rodiče. Mám tam ženu. Mám tam dítě a starou mámu, která už v životě vytrpela dost. Člověk si tedy zvolí rezignaci, protože pochopi, že se nic jiného dělat nedá. U nás neexistuje hnutí odporu proti ponišťbváni. Samotná skutečnost, že okupaci každý nenávidí, neni perspektivné žádná obrana. Vy Američané uvažujete v rozměrech jednoho nebo dvou let; Rusové uvažují v rozměrech století. Instinktivně si uvědomuji, že Čas hraje pro ně, že jsou jeho pány, Jsou o tom hluboce přesvědčeni a mají pravdu. Jak plyne čas, lidé se skutečně smiřuji se svým údělem. Uběhlo osm let. Dál pokračuje už jenom pronásledováni spisovatelů a intelektuálů, potlaěuje se jenom psáni a myšleni; ostatni lidé jsou spokojeni, spokojeni dokonce i se svou nenávistí vůči Rusům, a žije se jim větSinou lip než kdy předtím. Je věcí slušnosti nechat je na pokoji. Nemůžete se pořád hlasitě domáhat, abyste směl publikovat, aniž si položíte otázku, jestli z vás nemluví marnivost. Já nejsem génius jako vy. Lidé mohou Cist Musila, Prousta, Marina a Nathana Zuckermana, tak proč by měli číst mě? Kolem mé knižky byl poprask nejen proto, že šlo o satiru, ale taky proto, že v sedmašedesátém roce. kdy vyšla, mi bylo teprve pětadvacet let. Patřil jsem k nové generaci, a té patřila budoucnost. Jenže moje generace budoucnosti se vyrovnala
s Rusy snadněji než kterákoli jiná. Zůstat v Československu a hádat se s Rusy o své knižky k čemu? Copak jsou moje knížky tak důležité?"
„Solženieyn to takhle nevidí."
„Tím lip pro něho. Proč bych se mčl za každou cenu pokoušet vydat další satiru? Čeho bych docílil, kdybych proti nim bojoval a ohrozil tím sebe i svoje okolí? Ovíem i když se mi příčí cesta bezohledně marnivosti, rezignace je mi bohužel proti srsti ještě víc. Nc u jiných - ti ať si dělaji. co považuji za nutné - ale u mě. Nejsem žádný hrdina, ale zas nedokážu být úplný zbabělec."
„A co když tohle je také jenom marnivost?"
„Práve- nevím si s tím vůbec rudy. Kdybvi.li /u-ul v československu, našel bych si tam samozřejmě nejakou práci, ale byl doma, To by mi dávalo jistou sílu. Tam bych mohl zůstat aspoň Čechem - když už ne spisovatelem. A na Západě zase mohu být spisovatel, ale už ne Čech. A jako spisovatel jsem tady totálně zanedbatelná veličina, stává se ze mě pouhý spisovatel. Protože mi chybí všechno ostatní, co dává životu smysl - vlast, materský jazyk, přátelé, rodina, vzpomínky a podobně - literami tvorba tady pro mě znamená všechno. Ale jediné, o ěcm jsem schopny psát. je tolik svázáno se životem doma. že jenom tam může mít ohlas, o který mi jde."
„Takže ještč hůř než tíhu zákazů nesete pochybnosti, které z nich vyplývají,"
„Pro mě. Jenom pro mě, Eva žádné pochybnosti nemá. Ta je jenom plná nenávisti."
- 12-
- 13 -
Evě to vyrazí dech: „Nenávistí ke komu'?"
„Ke každému, kdo té podvedl/1 odpoví Sisovský. „Ke každému, kdo lě opustil. Ty je nenávidíš a přeješ jim, aby je klepla pepka."
„Já si na ně už ani nevzpomenu."
„Přeješ jim. aby se Škvařili v pekle/1
„Dokonale jsem na ně zapomněla."
„Měl bych vám nčco povědět o Evě Kalinové," obrátil se Sisovský ke mně. „Postavit vás takhle před hotovou vec neni pfiliá slušné, ale nebylo by správne, kdybyste o bvé nic nevčdél. Pro mí osobné je pokořující na vás chtít, abyste mél trpčiivost s velkým dramatem mých pochybností, zatímco ona tu sedí jako úplný nýmand."
„Mné je dobře, když tu sedím jako úplný nýmand." řekne Eva. „Na tom přece nezáleží."
„Eva," pokračuje on, ,je nej lepší čechovovská herečka v Praze. Zajeďte si tam a zeptejte se. Nikdo jí to neupře, ani režim ne. Taková Nina tam prosté neni. Ani Irina, ani Masa."
„Já o tohle nestojím," ozve se Eva.
„Kdyby nastoupila v Praze do tramvaje, lidi by jí pořad ještě tleskali. Od jejích osmnáctí let je do ní celá Praha zamilovaná."
„A proto o mne psali na zeď .židovská kurva'? Ze samé lásky? Nebuď praštený, to už je pryč."
„Brzo znovu začne hrát,*4 ujišťuje me Sisovský.
1ŤAbych mohla v Americe hrát, musela bych anglicky mluvit tak, aby z toho lidi nerozbolela hlava!"
„Evo, sedni si."
Jenomže Evina kariéra skončila. Nedokáže sedět.
„Nemůžete vylézt na jeviště, když mluvíte anglicky tak, že vám nikdo nerozumí! Na to vás nikdo nepřijme. A já už nechci hrál žádné divadlo - už bych konečné chtéla být sama sebou. Leze mi krkem pořád imitovat ty dojemne Iriny a Niny a Máši a Sáši. Mám z nich v hlavě zmatek a ostatní lidi taky. My zkrátka moc fantazírujeme. Moc čteme, moc všechno prožíváme, fantazírujeme - ženeme se za nččim, a to se nemá. Úspěch má stejně vliv jenom na člověka, a ne na jeho herectví, Brežnčv se zasloužil o to, že je ze mě nýmand a že mám svou roli ve skutečném životě. Prodávám šaty a lidi potřebují víc šaty než pitomé dojemné čecho-vovské herečky!"
„Ale co ledy maji dělat Čechovovské herečky?" ptám
se.
„Hrát svou roli v životč ostatních lidi, a ne ve hře, kterou by chtěly ostatním lidem přisoudit! Zbavit se svého sobectví, citečků. zahleděnosti do sebe a do svého umění!" Začíná plakat: „Já jsem se konečně toho všeho zbavila!"
„Evo, povčz mu o svých židovských démonech. On je přece americká autorita přes židovské démony. Pane Zuc-kermane, Evu pronásleduji židovští démoni. Evo, musíš mu vyprávěl o lom náměstku Tiunislra kultury a co se stalo, když jsi utekla od manžela. Eva byla ženou člověka, o kterém jste v Americe nikdy neslyšeli, ale kterého zbožňuje celé Československo. Moc populární postava. Každý týden ho můžete vidět v televizi. Všechny stařenky jsou naměkko.
- N -
- 15-
když zpívá moravské lidové písní. Všechny mladé holky fv^Lji do mdlob, když na ně promluví tím svým příšerným hlasem. Je slyšet z hudebních automatů, slyšíte ho v rádiu, ať sc vrtnete kamkoli, pronásleduje vás jeho desný hlas rozvášněného cikána. Manželka takového člověka má na růžích ustláno. Dostává všechny hlavní role v Národním divadle. Má nadmerný byt. Múze si vyjet do ciziny, kam se jí zachce. Jstc-li manželkou takového Človéka. nechají vás oni na pokoji."
„On mě taky nechal na pokoji" řekne Eva. Zdeňku, proč mé nteís? Netoužím hrát směšnou postavu v tragiko-mickém českém příběhu. Ať se v Československu stane cokoli, lidi pokrčí rameny a řeknou .To je prosté Švejk. To je prosté Kafka.' Obou už mám pinč zuby."
„Vyprávějte mi néco o těch svých židovských démonech," žádám ji.
„Žádné nemám,11 odsekne a zuřivé se podívá na Sisov-ského.
„Eva sc zamilovala do jistého pana Poláka a kvůli nemu opustila manžela/ vypráví Sisovský. tvA chápejte, milence pana Poláka oni pokoj nedají. Pan Polák mé! spousty milenek a žádné nedali pokoj. Eva Kalinová je ženou zasloužilého umélce, ale opusti ho a začne si se sionistickým agentem a buržoázni ni nepřítelem lidu. Proto lidi píšou na zeď divadla Jidovská kurva', proto ji posílají poštou veršovánky o tom. jak je nemravná, a karikatury pana Poláka s velkým židovským nosem. Proto píšou dcnunciaétii dopisy ministru kultury a proto žádají, aby jí zakázal vystupovat na jevišti.
Proto šiji zavolá na kobereček náměstek ministra kultury. Jestliže kvůli Židovi a příživníkovi, jako je Pavel Polák, opustila velkého zasloužilého umělce a nudného sentimentálního egomamaka Petra Kalinu, nemůže být samozřejmě sama o nic lepši."
„Přestaň, prosim té," řekne Eva. „Spousta lidí trpí za ideály a zakázané knížky, za ztracenou demokracii, za své principy, za své lidství, za svou nenávist k Rusům, a já v téhle hrozné historii trpím jenom za lásku!"
„Jestlipak víte/ řekne jí náš osvícený náméstek kultury, jestlipak víte, paní Kalinová,*" pokračuje Sisovský, „Tže dobrá polovina našich spoluobčanů vfifí, že jste opravdu Židovka? Původem f A Ľva mu suie odpoví - neboť Lva umí být úžasně ironická, půvabná, inteligentní, když zrovna neni vzteklá nebo vyděšená až k nepř(četnosti - velice suše mu odpoví: ,Vážený pane náměstku, moje rodina byla v šestnáctém století v Čeehách pronásledována za svoje protestantství.' Jenže pana náměstka to nevyvede z rovnováhy, protože to už dávno ví, Řekne: ,Tak mi tedy vysvětlete, jak to přijde, že už ve svých devatenácti letech jste hrála na jevišti roli Židovky Anny Frankové?' A Eva řekne: .Protože z desíti mladých hereček vybrali mé. A všechny jsme o tu roli stály víc než o cokoli jiného na světě.' .Šlo o mladé herečky,' zeptá sejí pan náměstek, .nebo o mladé Židovky?'"
„Prosím tě, Zdeňku, já tuhle idiotskou historii nesnáším! Nemohu poslouchat už ani tu tvoji idiotskou historii! Z obou se mi dělá spatné, délá se mi špatné z toho, že jsme
je zažili! To byla Evropa, tohle je Amerika! Běhá mi mráz po zádech, když si uvědomím, že se to týkalo mě!"
„.Šlo o mladě herečky.* ptá seji on, ,nebo o mladé Židovky?' A Eva nato: Jaký je v tom rozdíl? Některé z nich Židovky mohly být, Ale já nejsem/ Jak proč tedy,' řekne pan náměstek, ,se vám chtělo hrát tu Židovku na jevišti celé dva roky, když jste - aspoň tenkrát jestě - nesympatizovala se sionismem?' A Eva řekne:,Hrála jsem Židovku v Ivano-\>ovi od Antona Čechova. Hrála jsem Židovku v Kupci benátském od Shakespeara* Jenže pro pana náměstka to není žádný argument. Že se Evě chtělo hrál Židovku dokonce i ve hře od Antona Čechova, kde máte co dělat, abyste nějakou našli, to v očích pana náměstka Evino postaveni nijak neposiluje. ,Každému j c přece jasné,* vysvětluje tnu Eva, ,že jde jenom o herecké role! I když si bude polovina země myslet, že jsem Židovka, tak se ze mě kvůli tomu ještě Židovka nestane. Kdysi se o mně říkalo, že jsem poloviční cikánka; a možná je spousta lidi, kteří tomu dodnes věfí-diky jednomu špatnému filmu, ve kterém jsem účinkovala s Petrem. Jenže, pane náměstku/ povídá Eva, ,co všichni opravdu vědí a o Čem skutečně nikdo nepochybuje Je to, že jsem herečka.' A pan náměstek j i doplní: Jste hcreěka, paní Kalinová, která moc ráda hraje Židovky a která je hraje mistrovsky - 10 vědí všichni, Každý ví, že v celé naši zemi nikdo nedokáže zahrál Židovku lip.* ,A kdyby lo i byla pravda, to je dneska u nás taky zločin?" Eva led* už křičí a samozřejmě taky brečí. Celá se chvěje. A pan náměstek k ní začne být najednou hodný, určitě hodnější než predtim.
Nabídne jí koňak, aby se uklidnila. Vysvětlí jí, že nemá na mysli rasové zákony. Nemluví dokonce ani za sebe. Náhodou mu v šestapadesátém mohlo srdce utrhnout, když viděl Evu hrát malou Annu Frankovou. Při tom představení bre-ěel nikdy na to nezapomene. Po tomhle přiznání je Eva dokonale zmatená. ,Tak o čem vlastně mluvíte?* zeptá se ho. .O citech našeho lidu/ odpovi pan náměstek. „O citech velkého českého národa. Skutečnost, že jste opustila zasloužilého umělce Petra Kalinu, abyste se stala milenkou sionisty Poláka, by byla otřesná již sama o sobě, ale nás lid vám to neodpusti také proto, že celý život představujete na jcviStích Židovky,4 ,To je nesmysl/ křičí Eva, ,to neni možné. Češi milovali Annu Frankovou, milovali mé za to, že j sem ji hrála!1 Načež pan náměstek vytáhne fascikl pod-vržených dopisů od dotěrných diváku - podvržených stejně jako ty nápisy na zdech divadla. A tím je případ uzavřen. Evu z Národního vyhodí. A pan náměstek ministra kultury je sám sebou tak nadšený, že sc všude vytahuje, jak s tou Polákovou kurvou zatočil a jak tomu židovskému parehanl-kovi ukázal, kdo v téhle zemi vládne. Snad si představuje, že až se tuhle novinu dovědí v Moskvě, dostane od Rusů medaili za krutost a antisemitismus. Dávají jakousi zlatou medaili právě za takovéhle věci. Jenže namísto toho musí odejít z funkce. Když jsem o něm slyšel naposledy, byl zástupcem šéfredaktora jednoho nakladatelství, které vydává náboženskou literaturu. Protože Češi skutečně milovali Annu Frankovou - a protože se někdo nahoře toho pitomc* tak jako tak potřeboval zbavit-, dostane padáka za to, jak
- IS
- 19-
jednal s Evou Kalinovou. Pro hvu by bývalo bylo samozřejmě lepši, kdyby j i místo vyhazovu pana náměstka vzali zpátky do Národního divadla. Ale tak vyvinutý náš systém spravedlnosti dosud není. Umí lip trestat než napravovat křivdy."
„Hovno umí," řekne Eva. Jsem proste padavka. Jsem úplne blbá a nedovedu se tém gauTierům postavit. Pokaždé se rozbrečím, roztřesu a sesypu. Já si všechno, co mi provedli, zasloužím. V dnešním světe takhle vyvádět kvůli mužskému! Méli mi useknout hlavu. To by bývalo bylo spravedlivé!"
„A teď," řekne Sisovský, „si začala s dalším Židem. V jejím věku. Teď se zničila dokonale."
Eva na něho vyjede česky, on odpovídá anglicky, „Co chceš dělat doma v neděli," tíkají. „Napij se, Evičko. Dej si kapku whisky. Pokus se radovat ze života,"
Znovu ho zaplaví češtinou, domlouvá mu nebo ho zahrnuje výčitkami, či snad cosi vyčítá sama sobě. Sisovský zase odpoví v angličtině, neobyčejně laskavě: „Chápu. Ale Zucktrmana to zajímá."
„Jdu pryě!" oznámí mi Eva. „Musím!" A vyběhne z pokoje.
„No, já zůstanu..." zamumlá Sisovský a dopije sklenku. Než stačím vstát, abych Evu doprovodil ke dveřím bytu, slyším, jak se otevřou a zas prudce zavřou.
„Pokud vás to zajímá,11 povídá Sisovský, když mu znovu nalévám, „řekla mi, že jde domů, já sejí zeptal, co tam bude dělat, a ona odpověděla: ,Márn tč plny zuby a sebe taky.
A z tčeh starých otravných historii je mi na bliti.1"
„Chtěla by patrně slyšet něco nového."
„Chtěla by slyšet nového mužského. Dnes je naštvaná proto, že prý jsem vám ji chtěl jenom předvést. Co mám dělat - nechávat ji doma samotnou, aby se oběsila? V neděli? Ať jdeme v New Yorku kamkoli a je tam třeba jenom jediný mužský, pokaždé mě začne obviňovat. fK čemu tohohle chlapa potřebuješ?' vyptává se mě. Dělá mi scény a nadává mi, že jsem pasák. Jsem pasák, protože by mě ráda opustila, ale bojí se to udělat, poněvadž v New Yorku nic neznamená a je tu sama.**
„A do Prahy se vrátit nemůže?"
„Jc pro ni lepší nebýt Eva Kalinová lady než nebýt Eva Kalinová tam, V Praze by zešílela, kdyby zjistila, kdo tam dnes hraje madam Arkadinu,"
„Ale tady zešílí proto, že prodává šaty."
„Ne," vrtí hlavou Sisovský, „šaty nejsou problém. Pro blém je neděle. Neděle není pro emigranta zrovna nejlepši den."
,.Jak je možné, že vás dva pustili ven?"
„To je ted1 poslední linie, nechají odejit každého, kdo odejit chce. Ten, kdo nechce, musí být zticha. A téru kdo nechce ani odejít, ani být zticha, skončí v kriminále."
„Ani jsem si neuvědomil, Sisovský, že vy jste ještě k tomu ke všemu Žid."
Jsem podobný své matce, která není Židovka. Měl jsem židovského olee. To ale nebyl jen tak lecjaký Žid - lo byl, podobně jako vy. Žid, který psal o Židech. Stejně jako vy
-20-
-21 -
byl také celý život posedlý židovstvím. Napsal o Židech stovky povídek, jenomže žádnou nevydal. Byl introvert. Učil matematiku na střední škole v provinčním mestečku. Psal jen pro sebe. Umíte jidiš?"
.Já jsem Žid, jehož mateřským jazykem je angličtina" „Povídky mého otee jsou v jidis. Naučil jsem se ten jazyk, abych šije mohl přečíst, ale mluvit neumím. Otce jsem také nikdy neslyšel mluvit jidiš. Umřel v jedenactyŕicátém roce. Dokonce ještě předtím, než začali Židy deponovat. Jeden nacista přisel k nám domů a zastřelil ho/1 „Proč právo jeho?"
„Když už tu Eva není, tak mohu vyprávět. Je to další z otravných historek mého evropského repertoáru. Patři k mým nejoblíbenějším. V našem městečku byl jeden důstojník gestapa, který1 hrál děsně rád šachy. Na samém počátku okupace zjistil, že můj otec býval šachovým přeborníkem kraje, a začal ho každý večer zvát do svého domu. Otec byl mezi lidmi hrozně plachý, dokonce i před svými žáky. Ale doufal, že když gestapákovi neodmítne, bude snad nad matkou a bratrem držet ochrannou ruku, a tak pozvání vždycky přijal. A skutečné se jim ochrany dostalo. Všechny Židy ve městě nahnali do ghetta, všichni na tom byli den ode dne hůř, jenom naše rodina ne. Víc než rok je nechávali na pokoji. Otec už na gymnáziu učit nesměl, ale dovolili mu dávat soukromé hodiny a tak si vydělat nějaké peníze. Večer, po večeři, odcházel z ghetta hrál šachy s tím gesta-pákem. Jenomže ve městě byl další důstojník gestapa, a ten zase držel ochrannou ruku nad jedním židovským zubařem.
Za to, že mu dobře spravoval zuby. Zubařovu rodinu taky nikdo neobtěžoval a on sám mohl dokonce dál provozovat svou praxi. Jednou v neděli, byla lo asi neděle hodné podobná té dnešní, si ti dva geslapáci vyrazili spolu na flám a opili sc podobně jako se to díky vaší pohostinnosti krásně daří ted1 nám. A došlo mezi nimi k hádce. Byli to velcí kamarádi, takže se museli opravdu hodně pohádat, protože ten šachista se tak rozzlobil, že se sebral, zasel do domu židovského zubaře, vytáhl ho z postele a na místě zastřelil. To zase rozběsnilo druhého nacistu natolik, že ráno přisel k nám a zastřelil otce a mého osmiletého bratra. Když byli oba důstojníci předvoláni na kobereček k německému veliteli, vysvětlil to vrah mého otce takto: ,On zastřelil mého Žida, tak já na oplátku zase toho jeho.' ,Ale proč jsi střílel i kluka?1 ,Měl jsem zkrátka silený vztek.' Dostali důtku a napomenutí, aby to víckrát nedělali. Tim věc skončila. Ale i ta důtka byla něco výjimečného. Tenkrát neexistoval žádný zákon proti stříleni Židů, ať doma Či na ulici." „Co se stalo s vaší matkou?**
„Maminka se schovávala na jednom statku. Tam mě dva měsiee nato porodila. Ani ona, ani já jsme nevypadali židovsky. Můj bratr taky ne, ale měl prostě smůlu, My s maminkou jsme přežili.**
,.A proč vlastně vás otec, který měl árijskou ženu, psal povídky v jidis? Proč nepsal česky? Musel přece česky umět, když učil na gymnáziu."
„Byl toho názoru, že česky maji psát Češi. S mou matkou sc oženil, ale za skutečného Čecha sc nikdy nepovažoval.
-23-
Žid, který si vezme Židovku, může doma zapomenout, že je Žid. Žid, který si vezme árijku, jako byla moje matka, má pořád na očích tvář. která mu nedá zapomenout jeho původ." „Německy nepsal nikdy?"
„Nebyli jsme sudetšti Němci, chápejte, ani pražští Židi. K němčině měl otec samozřejmě blíž, právě kvůli jidiš. Trval na tom, aby se můj bratr naučil nemecky pořádně. Sám četl Lessinga, Herdera, Goetha a Schillera, ale jeho vlastní táta, můj dědeček, nebyl ani městský Žid jako on, byl Žid z venkova, vesnický obchodníček. Takoví Židi mluvili s Cechy česky, ale doma se dorozumívali jenom v jidiš. To všechno je v otcových povídkách: bezdomoví a vykořeněni. Jedna z nich se jmenuje .Mateřština". Je jenom tři stránky dlouhá, o malém židovském chlapci, který mluví knižní němčinou, jeho čeština nemá šťávu, a v jidiš se dorozumívá jazykem lidi, kteří jsou ještě prostší než on. Kafkovo vykořeněni nebylo nic ve srovnáni s otcovým, smim-li se tak vyjádřit. Kafka měl aspoň V krvi devatenácté století - to měli všichni pražští Židé. Kafka patřil literatuře, když už ničemu jinému. Kdyby byl otec přežil, asi bych si byl vůči němu vypěstoval nepřekonatelný antagonismus. Myslel bych si: ,Kvúli čemu je tenhle člověk lak osamělý? Proč je stále tak smutný a zahleděný do scbe'ř Měl by se přidat k revoluci - pak by neseděl s hlavou v dlaních a nedumal o tom. kam vlastně patří.'"
„Synové jsou na celém světě proslavení tím, jak jsou ke svým otcům velkorysí."
„Když jsem přijel do New Yorku a psal jsem vám, řekl jsem Evě: .S tímhle velkým člověkem mč něeo spojuje.'
-24-
Myslel jsem přitom na otce a jeho povídky. Od našeho příjezdu ĺ tvropy jsem přečetl už padesát amerických románů o Židech. V Praze jsem netušil, že tenhle neuvěřitelný fenomén vůbec existuje a že je tak rozšířený. V předválečném Československu platil můj olec za podivína. I kdyby bylchlčl své povídky publikoval, kdo by mu je byl vydal? A i kdyby jich miskl všech d%rč stě, nikdo byjim nevěnoval pozornost takovému tématu rozhodně nc. Ale v Americe mohl být můj otec slavný spisovatel. Kdyby byl emigroval ještě před mým narozením, přijel by do New Yorku jako třicetiletý, nějaký dobrák ho mohl objevit - a publikoval by v rej lepších magazínech. Byl by něco vie než jenom jeden ze zavražděných Židů. Celá léta jsem si na otce nevzpomněl, ale teď mám pořád plnou hlavu toho, co by si on myslel o Americe, kterou právě poznávám. A co by si asi Amerika myslela o něm. Letos by mu bylo dvaasedmdesát. Jsem jako posedlý, když si představím, jak velkým židovským spisovatelem mohl být."
, Jeho povídky jsou opravdu tak dobré?" Skutečně nepřeháním. Byl to veliký a skvělý autor."
„Jako kdo? Jako Šolom Alejchem? Jako Isaac Babel?"
„Mohu vám jenom říct, že při psaní byl úsporný, pokorný, plachý, ale vždycky jedinečně svůj. Uměl být také vášnivý, květnatý, intelektuální - dokázal všechno. Ne. jeho jidiš neni jidiš Soloma Alejchema. Je to rlaubcrtovské jidiš. Jeho poslední práce, deset krátkých povídek o nacistech a Židech, je ncjsmutnéjší záznam, jaký jsem kdy četl o hrůzách, které mohou člověka v živote potkat. Líčí v nich rodinu gestapáka, s nímž hrával večer šachy, návštěvy v jejich
-25-
domě. a jak šaramantně se k němu všichni chovali. Dal jim název tŠaehové povídky'." „Co se s nimi stalo'?"
„Zůstaly v Praze se všemi mými knižkami. A knižky zůstaly u mé ženy. A moje žena mě už nemiluje. Dala se kvůli mně na pití. Naše dcera kvůli mně začala vysilovat a žije u své tety. Policie kvůli mné nedává manželce pokoj. Bojím se, že otcovy povídky už asi v životě neuvidím. Kdykoli maminka o ně přijde moji ženu požádat, ona jenom podrobně vyprávi Jak jsem ji zahýbal. A ukazuje jí fotografie všech mých milenek, nahatých. Ty jsem taky bohužel nechal doma, spolu s knížkami."
„Myslíte, že povídky vašeho otce zničí?*
„Ne, ne, to by neudělala. Olga laky píše. V Československu je proslavená tím, že piše, pije a kdekomu ukazuje přirození. Asi by se vám líbila. Kdysi to byla krasavice s božskýma dlouhýma nohama a šedýma kočičíma očima, a ty její knížky bývaly také velmi pěkné. Nikomu nedokáže nic odříct. Jenom vůči mně sc staví na zadní. Ať na ni chce jiný mužský cokoli, Olga to udčlá. A udčlá to dobře. Kdybyste zajel do Prahy; kdybyste se s Olgou setkal a ona sc do vás zamilovala, dala by vám dokonce i povídky mého otce, pokud byste jí o nč řekl správným způsobem. Miluje lásku. Pro lásku udčlá všechno. Americký spisovatel, slavný, přitažlivý americký génius, který nepřehání do nemožnosti americkou naivitu - kdyby takový člověk Olgu požádal o povídky mého otce, jsem si naprosto jistý', že by mu je dala. Jenom by ji nesměl povalit na záda příliš brzo."
Praha, 4. února 1976
Každé úterý se koná u Klenka báječný mejdan, ať je Klenek doma. nebo ne. Ted' právě režíruje nějaký film vc Francii. Protože je technicky vzato pořád ještě manželem jedné německé baronky, může podle československých zákonů trávit rok co rok šest měsíců za hranicemi, naoko s ní. Dveře Československého státního filmu jsou pro něj zavřené, ale žije si dál vc svém paláci a smí se stýkat se starými přáteli, z nichž mnohé d nesni režim pokládá za své úhlavní nepřátele. Nikomu není jasné, proč taková privilegia má možná proto, že režimu slouži k propagandistickým účelům: mohou ho předhazovat svým kritikům ze Západu jako doklad toho. že si u nás umělci mohou žít, jak je jim libo. A navic, když mu povolují pracovat v zahraničí, mohou mu nadále zdaňovat jeho vysoké příjmy v tvrdých valutách. Bolotka fiká, že Klenek může být docela dobře i íízl. „Pravděpodobně jim chodí dávat rozumy" Říká Bolotka. „Nc že by na tom záleželo. Nikdo se mu s ničím nesvěřuje, on to ví a oni taky."
„K čemu je to tedy dobré?"
„U Klerika jde o to, že Uzluje v oblasti sexu, nikoli politiky. Darák má prošpikovaný mikrofony. Estébáci si přehrávají magnetofonové záznamy z (Členkových mejdanů. Potloukají se kolem a nakukuji do oken. Dčlaji svou práci, Někdy dokonce i něco zahlidnou a jsou z. toho celí na větvi. Je to pro ně příjemné rozptýlení z obvyklé rutiny, která je plná naschválů a zlomyslností. Dělá jim to dobře. Každému to dčlá dobře. Ke Klenkovi chodí mlade holky, patnáctky Oblékají se jako prostitutky a sjíždějí se sem z okruhu sta kilometrů. Každý se chce nějak pobavit, i děti školou povinné. Jestli máte rád orgie, pojďte se mnou. Co přiSii Kusové, nej lepši orgie v Evropě se pořádají v Československu. Čím méně svobody, tím vic se souloží. Ľ Klcnka můžete mít, na co si vzpomenete. Drogy ne, ale spoustu whisky. Můžete souložit, masturbovat, prohlížet si porno nebo sám sebe v zrcadle, a taky nemusíte dělat vůbec nic. Scházejí se tam sami lepší lidi. A taky horší. My jsme teď väichni revolucionáři. Pojďte na orgie, Zucker-manc - budete svčdkcm posledního stadia revoluce,"
Klenek žije v malém paláci ze sedmnáctého století na Kampě, na malém ostrůvku, kam se dá sestoupit po dlouhých vlhkých schodech z Karlova mostu. Stojím na koěi-iích hlavách náměstíčka před Klcnkovým sídlem a poslouchám, jak se pod vysokým kamenným nábřežím pění Vltava. Vydali jsme se s Bolotkou od mého hotelu bludištěm uliček bývalého ghetta, kolem hřbitova s různč povalenými náhrobními kameny, podle Bolotkovy informace nej staršího židovského hřbitova, který se v Evropě zachoval. Za
železným mřížovím vypadá ta směsice pokřivených omšelých kamenných desek spis jako pozůstatky po niíivém cyklonu než jako místo věěného odpoiinku. Dvanáct tisíc Židů je pohřbeno v několika vrstvách na ploše, na niž by se veslo malé newyorské parkoviště- Náhrobni kameny smáči drobný déšť, na stromech posedávají havrani.
U Klenka: Objemné starší ženy v tmavých pláštích do deltě z umčlčho hedvábí, hezké mladé ženy ověšené Šperky a v dlouhých toaletách, obtloustli pánové středního věku v plandavých oblecích, kteří vypadají jako poštovní pod úředníci, starší muži s bílými vlasy, pár štíhlých mladíků v amerických džínsech - ale žádné patnáctky. Bolotka sc patrně baví tím, že před návštěvnikem z ciziny přehání hloubku pražské hříšnosti - trošku studené sprchy n u fanta-zírování svobodného světa o ctnostném politickém utrpěni.
Sedí vedle mě na pohovce a vysvětluje, kdo je kdo a co má rád.
„Támhleten byl novinář, než ho vyhodili. Miluje porno. Na vlastní oči jsem vidél, jak obdělává holku zezadu a čle si přitom sprosťámičky. Támhleten - to je abstraktní malíř. Příšerný. Nej lepší abstraktní malby vytvořil v den, kdy přišli Rusové. Šel do ulic a přemalovával všechny orientační cedule, aby vnesl zmatek mezi tanky. Má nejdelSÍ ocas v Praze, Ten úředniček tamhle je pan Vodička. Moc dobrý spisovatel, vynikající spisovatel, ale hrozně podělaný. Jak vidí petici, omdlívá. Když ho vzkřísíte, řekne, že podepíše: má osmadevadesát procent důvodů podepsat a jenom dvě procenta nepodepsat. Na rozhodnutí mu zbývají jenom
-28-
-29 ■
dvé procenta - tak ledy podepíše. Jenže druhý deti sc ta dvě procenta rozmnoží na rovnou stovku. Zrovna tenhle týden se pan Vodiěka nechal na nejvyšších místech slyšet, že jeho názory byly pomýlené a že toho moc lituje. Doufá, že si takhle vykoleduje zelenou, aby zas moh psát ty svoje perveriitky."
„A dovolí mu to?"
„Ovšemže ne. Řeknou mu. že leďmusí napsat historický román o plzeňském pivu."
Připojí se k nám vysoká štíhlá žena, která je nápadná houštinou vlasů, obarvených do odstínu nové měděné mince o hodnotě jedné penny, Natočené lokny jí padají do cela. Její tvář s ostře řezanými ptačími rysy je nabalzamovaná vrstvou bílého líčidla. Má šedivé koči či oči a svůdně se usmívá. „Já vím, kdo jste," pošeptá mi,
„A kdo jste vy?"
„Nevím. Mám pocit, že vůbec neexistujú." Obrátí se na Bolotku: 5>Existiiju?"
„To je Olga," odpoví Bolotka. „Má ncjhczči nohy v Praze. Právě vám je ukazuje. Jinak neexistuje."
K Olze se přiblíží pan Vodička, dvorně se ukloní a vezme ji za ruku. Je to malý. nenápadný, asi šedesátiletý človíček, pěkně oblečený, s tlustými brýlemi. Olga si ho nevšímá.
„Míij milenec mé chce zabít," říká mi.
Pan Vodička ji cosi Šeptá do ucha. Ona ho pohybem ruky odhání, ale on si vášnivě přitiskne její ruku k tváři.
„Zajímá ho, jestli má pro něj nějakého chlapečka," vysvětluje mi Bolotka.
„Co je to za ženu?"
„Patřila k nej s la vnějším ženským v zemi. Olga psávala České romány o lásce. Stalo se, že na rande do hospody nedorazil jeden jeji mužský, Olga o tom napsala milostnou povídku, a v celé zemi se diskutovalo, proč se na ni vybod. Měla potrat, řekla doktorovi. >c paehaielem by mohl byt jeden z jedenácti mužů, a v celé zemi se debatovalo, jestli j ich byl opravdu lolik. Vlezla do postele se ženskou, a eelá země si o tom přečetla povídku a začala se dohadovat, so kterou to bylo. V sedmnácti napsala bestseller. Touha. Naše Olga nejvíc miluje všechno, co ztratila. Miluje český venkov. Miluje své dětství. Pořád po něčem touží. Pokaždé, když o něco přijde, šili. A to sejí stávalo i předtím, než dorazili Kusové. Klenek ji zahlédl v kavárně, vysokou venkovskou holku se srdcem plným touhy, a přivedl ji sem. To už je víc jak dvacet let. Potom byla sedm let vdaná. Měla dítě. Chudinka dítě. Ted* ji manžel utekl s jinou tuzemskou hvězdou, s krásnou Českou herečkou, kterou v Americe zni-či. A o Olgu se zase stará Klenek."
„ProČ potřebuje, aby se o ni někdo staral?"
„Proč potřebuješ, aby se o tebe někdo staral?" zeptá se Bolotka Olgy.
„Protože jsem celá roztřesená. Sáhni si, jak se třesu. Nemůžu se toho zbavit. Všeho se bojím." Ukáže na mne: Jeho se taky bojím"
Zhroutí se na pohovku, vměstná se mezi Bolotku a mě. Cítím, jak se ke mne tisknou nejhezčí nohy v Praze. Zdá se mi, že i já začínám podléhat touze.
-30-
-31 -
„Vůbec se nechováte, jako byste měla strach," povídám.
„Protože se bojím všeho, tak už mi vlastně na ničem nesejde. Jestli se zřítím do moc velkého pruseru. vy zkráLka přijedete, ve/mete si mě a odvezete do Ameriky. Poslu vám telegram a vy mé přijedete zachránit." Obrátí se k Bolotko-vi: „Víš, co chce pan Vodička? Má jednoho chlapečka, co ještě nikdy nevidčl ženskou. Chce. abych se mu ukázala. Šel pro něj někam ven," Obrátí se ke mné: „Proč jste přijel do Prahy? Hledat Kafku? Všichni intelektuálové sem jezdí hledat Kafku. Kafka je mrtvý. Měli by hledat Olgu. Máte v plánu se v Praze s nčkým vyspat? Jestli jo, dejte mi včdčt." K Bolotkovi: „Kouba. Tamhle j c Kouba! Nesnesu být v jednom domě s Koubou!" Ke mně: „Chcete vědět, proč potrebujú, aby se o mě někdo staral? Kvůli blbejnt komunistům, jako je Kouba!" Ukáže na upilovaného plešatého muže, který- cosi živč vypráví kroužku přátel uprostřed hemžícího se davu, ,.Kouba věděl za nás za všechny, jak se má šťastní žit. Těmhle Koubům trvá dvacet let, než se poučí, a stejně zůstanou blbí. Samá véda a žádná inteligence. Vůbec žádná. Kouba je náš velký komunistický hrdina. Překvapuje mč, že je v Praze. Všichni naši velcí komunističtí hrdinové, co byli v dobé invaze s milenkami v Itálii, se neobtěžovali vrátit z dovolené. Víte proč? Protože když Rusové okupovali Prahu, osvobodili jc konečné od jejich manželek. Nejvčtši z našich komunistických hrdinu jsou dnes se svými milenkami v New Yorku a uči tam marxismus-leninismus. Mrzí je jenom to, žc revoluce padla do nesprávných rukou. Jinak
32
jsou jako náš Kouba - pořád stoprocentně přesvědčení, že mají pravdu. Tak proč jste vlastně přijel do Prahy? Kafku nehledáte, nikdo z našich hrdinů v New Yorku vás neposlal a souložit nechcete. Nechcete fakovat. Fak! Já tohle slovo milujú. Proč my takové slovo nemáme, Rudolfe?" Zase ke mně: „Naučte mě správně zaeházeise slovescm/úc?*,'Tohle je báječnej faking mejdan. Ti mé opravdu zfakovali. Nádherné slovo! Naučte mé to!" „Shulthe fuck up!"
..Bezvadné slovo. Shut thefuckup. Ješlč nčco!" ..ľuck i t alt Fuck everything,"
„Správné, fuck it all! Fuck everything and everybody. Zŕ ako vat všechno a všechny. Fakovat svět tak dlouho, až svět nebude moct fakovat mč. Vidíte, jak se rychle učím. V Americe by ze mě byla slavná spisovatelka. Slavná jako vy. Vy se mě bojíte fakovat. Proč? Jak to, že jste napsal knižku o fakováni, co vám vynesla slávu, když se sám fakovat bojíte? Odmítáte fakovat každého, nebo jenom mé?"
„Každého."
Je k tobě hrozně ohleduplný, Olgo," řekne Bolotka „Je to džentlmen, a tak ti neříká pravdu, protože jsi úplně beznádejná."
„Proč jsem beznadějná?"
„Protože žádná ženská v Americe by s ním takhle nemluvila."
Jak mluví ženské v Americe? Vyškolte mč na americkou ženskou!"
„Především byste musela dát ruku z mého poklopce."
33
„Aha. Prima. Co dál?"
„Pak bychom si spolu povídal i, Nejdřív bychom se snažili jeden druhého poznat."
„Proč? Tomu nerozumím. Povídat si o čem? O Indiánech?"
„Ano. Nejdřív bychom hodné dlouho mluvili o Indiánech "
„A teprve pak bych vám dala ruku na poklopec." „Správné."
„A pak byste mě fakoval." „Asi tak nějak by to probíhalo, ano." „Amerika je strašne zvláštní země." „Jedna z nejzvlášlnějsích "
Pan Vodička, zrůžovělý vzrušením, k nám vleče pokojem chlapečka. Pana Vodičku vzrušuje všechno: že se k nému Olga chová jako k otravnému ditéti, že Bolotka s ním mluví jako se spráskaným psem, že chlapeček je evidentne už předem otrávený z jeho horoucí touhy. Jevištní nádhera Klerikova salónu - tmavě rudé sametové závesy, masivní, bohatě vyřezávaný starý nábytek, prošlapané perské koberce, řady ponurých romantických krajinek zavěšených na stěnách vykládaných dubovým dřevem - nevyvolává na chlapečkově tváři nic víc než arogantní úšklebek. Byl už přece všude, už ve svých dvanácti letech viděl nej-lepši bordely.
Pan Vodička představuje chlapečka vybranými slovy. Bolotka překládá. „Ŕiká Olze, že tenhle chlapeček ještě neviděl ženskou. Jenom proto prý1 ho sem dostal. Slíbil mu, že
mu nějakou ukáže. Tvrdí, že Olga se musi předvést, jinak prý1 chlapeček odejde."
„Co budete dělat?" ptám se Olgy.
„Co bych dělala'.1 Ukážu mu ji. Já mám na lakováni vás. Pan Vodička má na fakování jenom své sny. Bojí se všeho ještě mnohem víc než já."
„Takže to uděláte z lásky k bližnímu."
Olga si položí mé ruce na ňadra a řekne: „Kdyby nebylo lásky k bližnímu, Zuekcrmane, Člověk by druhému nepodal ani sklenici vody."
Výměna několika českých slov. Bolotka překládá.
Olga povídá panu Vodičkovi: „Nejdřív bych ale já chtěla vidět ten jeho aparátek."
Chlapeček o tom nechce ani slyšet. Je buclatý, hlaďouěký, má tmavou tvář a kruté rysy: krém karamel se šlehačkou,
Olga mávne rukou: tak si ho strč do prdele a vypadni.
„Proě ho chcete vidět?** ptám se ji.
„Já po tom netoužim. Už jsem jich v životě viděla dost. Vidět ho chce pan Vodička."
Pět minut chlapečkovi domlouvá v nejmékči, ncjmazli-vější češtině, než se koneěně jako trucovité rozmazlené dítě přiblíží k pohovce, vzhledne zamračeně ke stropu a otevře zip. Olga mu nafídi, aby přistoupil ještě o krok bliž, a jemně, dvěma prsty a palcem, mu zajede do kalhot Chlapeček zívne. Olga mu vytáhne z poklopce penis. Pan Vodička se dívá. Všichni se díváme. Společenská zábava v okupované Praze.
„Teď," povídá Olga, „dají do televize mou fotku, jak ho držím za ocas. V tomhle baráku jsou kamery všude. Na ulici
-14*
-.15-
I
mě porád fotografují. Polovina tehle země fízlujc druhou polovinu. Jsem prý sprostá degenerovaná buržoázni negativistická pseudoumělkyně - a tímhle to dokážou. Tímhle mé zničí."
„Proč to tedy děláte?"
„Protože bych byla blbá, kdybych to neudělala." Anglicky řekne panu Vodičkovi: „Pojď, teď mu ji ukážu já." Zavře chlapečkovi zip a odvádí ho pryč. Pan Vodička dychtivč cupitá za nimi.
„Jsou tu opravdu skryté kamery?" ptám se Bolotky.
„Klenek tvrdi. že ne, že jenom mikrofony. Kamery jsou možná v ložnicích, kvůli Soustáni, Jenže člověk si může lehnout na podlahu a zhasnout. Jen klid. Nemějte obavy. Jestli ji chcete přeříznout, tak ji obdčlejte na zemi. Tam vás nikdo nenafilmujc."
„Kdo je ten milenec, co ji chce zabít?"
„Nemusite se ho bát, ten nezabije ani ji, ani vás. Už by ji nejradši neviděl. Jednou v noci se Olga ožrala, dostala vztek, že s ní nechce nic mít. a kd> > zjistila. 2e si nasel novou holko, zatelefonovala policajtům, že seji chystá zamordovat. Policajti přijedou, jenže mezitím už sranda skončila, on je svlečený a moc se omlouvá, žc si s tou novou holkou začal. Jenže policajti jsou taky ožrali a odvedou ho. Celá země jc ožralä. Nás pan prezident mu si na obrazovce v tři hodinovém projevu lidem kázat, ab\ přestali chlastat a vrátili se do práce. Vlezte si večer do tramvaje, když se naše slavná dělnická třida vrací domů. Naše slavná dělnická třída smrdí jako pivovar."
„Co se stalo s tím milencem Olgy?"
„Má v kapse lékařské vysvědčení, žc jc psychiatrický případ,"
„Nosí ho s sebou, aby mu dali pokoj, Nechají člověka na pokoji, když může dokázat, zeje cvok. Je to docela rozumný mužský: zajímá se o šoustání a o psaní básniček, ne o pitomou politiku. Což dokazuje, že neni blázen. Jenže policajti přišli, přečetli si potvrzení a odvezli ho do blázince. Ještě tam je. Olga si myslí, že ji ted' zabije za to, co mu provedla. Ale on je tam šťastný. V blázinci nemusí celý den pracovat jako v nádražní pokladně, Má konečné zase víc klidu a času na psaní. Může celý den psát jenom básničky a nemusí vypisovat železniční jízdenky."
Jak takhle můžete všichni žít?"
..Lidská přizpůsobivost je obrovské požehnání.-1
Olga se vráti a sedne si mi na klin.
„Kde je pan Vodička?" ptám se.
„Zavřel se s chlapečkem na hajzlu."
„Cos jim provedla, Olgo?" ptá se Bolotka.
„Vůbec nic. Když jsem ji klukovi ukázala, zařval. Svlékla jsem si kalhotky a on křičí: ,To je hroznýš Ale pan Vodička se naklonil, opřel si ruce o kolena a začal mou kun-dičku přes ty svoje tlusté brejle studovat. Možná chce napsat něco, co tu ještě nebylo. Brejli mi na rú a pak klukovi povídá: ,Nevím, nevím, příteli - naše gusto to není, ale z estetického hlediska to není tak hrozné/"
Půl jedenácté. V jedenáct mám v jedné vinárně schůzku s Hosem a Hoffmanem. Každý předpokládá, že jsem přijel
-36-
- 37 -
do Prahy politovat zakázané spisovatele, zatímco ve skutečnosti jsem přijel uzavřít jistou dohodu se ženou plnou touhy, která mi sed i na klíně.
„Budete sc muset zvednout, Olgo. Odcházím.**
„Půjdu s vámi.**
„Musíte mít trpělivost,'* povídá mi Bolotka. „My jsme malá země. U nás neseženete tolik miliónů patnáctek. Ale když budete mil trpěl K qs(. ona se nějaká ubjevi. A bude stát za to. Nějaká malá česká cuchtička k sežrání. Nač ten spěch? Čeho se bojíte? Vidíte přece - nic se neděje. V Praze můžete vyvádět, jak chcete, nikdo ani nemrkne. Takovou svobodu v New Yorku nemáte."
„On žádnou patnáctku nechce," řekne Olga. „7. těchhle holčiěek jsou teď už samé staré kurvy. On chce čtyřicítku.**
Sesunu Olgu z klína a vstávám k odchodu.
„Co je tohle za chování'.'" zeptá se Olga. „Přijedete do Československa, jedete takovou dálku, a pak se chováte takhle. Už vás nikdy neuvidím.*'
„Uvidíte."
„Lžete. Vrátíte se ke svým Amaičankárn, budete j im vyprávět o Indiánech a fákovat je. Pří ste mi dejte vědět předem, já si prostuduj u indiánské kmeny a pak budeme fakovat spolu.1'
„Zvu vás zítra na oběd, Olgo, Vyzvednu si vás tu."
„Ale co dnes večer? Proč mě nechcete fakovat teď? Proč mě opouštíte, když se vám libím? Já tyhle americké spisovatele nechápu."
Nepochopili by mě ani moji američtí čtenáři, kdyby mě mohli vidět. Nefakuju kdekoho, lépe řečeno spíš nikoho:
sedím pokojně na pohovce a chovám sc zdvořile. Jsem důstojný, dobře vychovaný tichý pozorovatel, je na mě spolehnuti, jsem přívětivý, vyrovnaný, slušný a počestný Člověk, ve společnosti si nesvlékám kalhoty. Nebezpečni spisovatelé jsou oni. Všech lahůdek života, všeho luxusu, co člověka kazí, si užívám já - a přitom jak vtipnou módní komedii mravů dokážou rozpoutat tihle pražští páni z Ne-manic ze svých nesnesitelných podmínek, z drtivého faktu, že přišli o všechno a že jsou zapraženi do žentuuru svého pokořeni! Oni jsou umlčeni a řvou. jsou samá ústa. A já jen jedno ucho a samé plány. Džentlmen z Ameriky v cizině, který' si zakládá na tom, že podle staromódních představ hraje záslužnou, důstojnou a ctihodnou roli.
tiolotka nabídne Olze útěšné vysvětlení, proč už není na mém klíně: Je to maloměšťák. Vykašli se na něj."
„Ale tohle je beztřidní společnost," řekne Olga. „Tohle je socialismus. K čemu je vlastne socialismus dobrý1, když já potrebujú a nikdo mě nechce fakovat? Kdejaká velká mezinárodni osobnost jezdi do Prahy podívat se, jak nás utlačujou, ale nikdy mě žádná nefakuje. Jak je to možné? Přijede Sartre a nechce mě lakovat. Simone de Beauvoir přijede 5 ním a nechce me fakovat. Heinrich Bull, Carlos ľuentes, Graham Greene - a žádný mě nefakuje. A teď vy -a dopadá to stejně. Vy si myslíte, že Československo zachrání podpis nějaké petice, jenomže tuhle zem by mohlo zachránit jedině fakování Olgy.11
„Olga je ožralá," povídá Bolotka.
„A taky pláie;* upozorním ho.
-33-
-39-
Jen se o ni nebojte," říká Bolotka, „To je celá Olga,"
„A teď," říká Olga, „mě budou kvůli vám vyslýchat. Šest hodin se mé na vás budou vyptávat, a já jim ani nebudu moct říct. že jsme spolu lakovali."
„Opravdu ji budou vyslýchat'?" ptám se Bolotky.
„Výslechy není nutné dramatizovat," říká- „To j c rutina. Kdykoli češti policajti někoho vyslýchají, ptají se na všechno, naě se vůbec můžou ptát. Zajímaje všechno. Teď je zajímáte vy, ale tím neni řečeno, že styk s vámi by musel někoho kompromitovat, že by ho za to museli z něčeho obvinit. Oni nic takového na ob\ inění neputřebujou. Když vás obvinit chtějí, obviní vás a nic k tomu nepotřebujou, Jestli se mě budou ptát, proč jste přijel do Československa, prostě jim to povím,"
„Ano? A co jim řeknete?"
„Řeknu jim, že jste sem přijel lovil patnáctky. ,Přeétěle si jeho knížku/ řeknu jim. ,a pochopíte, proč přijel." A Olga bude určitě v pořádku. Za pár neděl se Klenek vrátí domů a Olga přijde k sobě. S tim, kdo ji dneska v noci okláti, si nemusíte dělat starosti. On se někdo najde, kdo vás zastoupí."
„Nebudu v pořádku," vzlyká Olga. „Ožeňte se se mnou a odvezte mř odtud. Zuekcrmanc, jestli si mě vezmete za ženu. budou mě muset pustit. Je na to zákon, a tím se řídí i oni. Nebudete mě musel fakovat. Klidně budete moct dál fakovat americký holky. Milovat mě taky nemusitc. Dokonce ani prachy na vás nebudu chtít."
„Drhla by vám podlahy," povi dá Bolotka. „A žehlila by vám ty vaše krásné košile. Viď, Olgo?*1
„Ano! Ano! Žehlila bych vám košile od rána do večera!"
„První týden," řekne Bolotka. „A pak by nadešel druhý a s ním vzrušující zážitky pro pana manžela."
„To není pravda," vykřikne Olga. „Nechala bych ho na pokoji!"
„Potom by přišla na řadu vodka," pokraěuje Bolotka. „A to by byl teprv začátek dobrodružství." „V Americe ne," pláče Olga.
„Nepovídej," řekne Bolotka, „copak tobě by se v New Yorku nestýskalo po Praze?" „Ne!"
„Olgo! V Americe by ses zastřelila." ,Já se zastřelím tady!" „Čímpak?1' zeptá se Bolotka..
„Tankem! Dnes v noci! Ukradnu rusky tank a dnes v nocí to do sebe naperu!"
Bolotka bydli v zatuchlé místnosti na samém vrcholu ponuré schod istní šachty v ulici činžovních domů na předměstí Prahy. Navštívil jsem ho po ránu. Když vidí, jak smutně se rozhlížím kolem sebe, ujišťuje mě, že si nemusím dělat starosti s jeho životní úrovní, tady se schovával před manželkou už dávno předtím, než mu zavřeli divadlo a zakázali uvádět „dekadentní" revue. Pro člověka s jeho sklony je to prý opravdu nejlepší bejvák na světě. „Mladé holky strašně vzrušuje," informuje mě, „souložit v takovém doupěti." Je fascinován mým tvídovým oblekem a ptá se, zda by si ho mohl obléct, aby si vyzkoušel, jaký pocit je být zazobaným
-41 -
americkým spisovatelem. Bolotka je shrbený robustní muž se širokým mongolským obličejem. Má oškliví poďobanou tvár a jako žiletky ostré přimhouřené zelené očí, které vypadají jako pukliny v lebeční kosti. Jeho pohled dává jasně najevo: „Zblbnout se hned tak nenechám!" Někde má ženu a dokonce i děti; nedávno jeho manželce policajti zlomili ruku, když se jim snažila zabránit, aby vlezli do jejich bytu a zabavili nepřítomnému manželovi na tisíc knížek.
„Proč jí na vás tolik záleží?'
„Jí na mně nezáleží - ona mé nenávidí. Ale je nenávidí ještě víc. Dneska mohou v Praze staré manželské páry nenávidět něco ještě mnohem víc než jeden druhého."
Před měsícem přišli policajti ke dveřím téhle Bolotko-vy díry v podkroví, aby mu sdělili, že lidem, kteří dělají režimu nej větší potíže, dávají vystěhovalecké papíry. Má osmačtyřicet hodin na vystěhování.
„Řekl jsem jim: „Aproč se nevystěhujete vy? Vyšlo by to nastejno, víte? Dávám vám na to osmačtyřicet hodin/"
Ale nebylo by mu opravdu Hp v Paříži nebo kousek za hranicemi ve Vídni, kde ho znají jako dívadclniho novátora a kde by si mohl znovu vybudovat kariéru?
„Mám v Praze šestnáct ženských," odpoví. „Jak bych mohl odejet?"
Podá mi svůj župan, aby mi nebyla zima, a sám se svlékne a vsouká se do mého obleku. „Vypadáte v tom ještě víc jako gorila." povídám, když se přede mnou projde krokem modelky.
„A vy dokonce i v tom mém ostudném županu vypadáte jako šťastný, zdravý a bezstarostný podvodník," odpoví. Bolotkův příběh.
„Bylo mi devatenáct, studoval jsem na univerzitě. Chtěl jsem být právníkem jako můj táta. Jenže po roce jsem došel k závěru, že toho nechám, a chtěl jsem přestoupit na Akademii múzických umění. Nejdřív mě samozřejmě čekal přijímači pohovor, To bylo v roce 1950. Asi by mě bylo čekalo ještě dalších padesát pohovoru, ale dostal jsem se jenom k prvnímu. Vlezl jsem do místnosti a oni se vytasili s mým kádrovým materiálem. Uyl skoro půl metru tlustý. Řekl jsem jim: Jak to, že toho o mnč máte tolik, vzdyťjsem přece ještě nezačal žít. Nic jsem neprožil - jak o mě můžete mít tolik informaci?' Nevysvětlili mi to. Sedím tam, oni v tom listuji, a pak mi sdělí, že to nejde - nechat práv. Moje vzděláni stoji dělnické peníze. Dělnici investovali už jeden rok do mé právnické budoucnosti. Dělníci se nerozhodli k téhle investici proto, abych si to pak rozmyslel a přesedlal na múzické uměni. Na Akademii nesmím a na žádnou jinou vysokou školu taky ne. Tak jsem řekl dobrá, a Sel jsem domů. Tolik jsem o to zase nestál. Nebyl jsem na tom tak zle. Práva jsem k ničemu nepotřeboval. Měl jsem toni holek, měl jsem svůj sexuální inštrument, měl jsem knížky - a popovídat jsem si vždycky mohl s jistým Blechou, to byl můj kamarád z dětství. Jenže oni si s nim popovídali taky. Blecha se už tenkrát hodlal stát slavným básníkem, slavným prozaikem a slavným dramatikem. Jednou večer se ožral a přiznal se, že mé fízluje. Věděli, že je můj starý
-42 -
-4í -
přítel, věděli, že píše a že mě chodí navštevoval, a tak si ho najali jako fízla a or o mně jednou týdně psal hlásení. Byl ale hrozně spatný spisovatel, a dodnes je. Řekli mu. že když ětou jeho hlášení, nemohou se v nich vyznat. Nemá to prý' ani hlavu, ani patu. Tak mu povídám: ,Neklesej na mysli, Blecho, ukaž mi la hlášení. Jisté nejsou tak spatná, jak oni ivrdi. Copak tomu rozumějí?* Jenže ty jeho ilzloviny byly opravdu hrozné. Když mé citoval, vždycky mu unikl smysl, když vypisoval, kdy a kam jsem šel, vznikl z toho naprostý zmaiek, a styl měl pod psa. Blecha se bál, že ho vyhodí -bál se. že ho navíc budou podezřívat, že z přátelství ke mně s nimi hraje betla. Kdyby se něco takového dostalo do jeho kádrového materiálu, byl by nadosmrti zničený člověk. A kromě toho všechen čas, který chtěl věnovat psaní básniček, povídek a divadelních her, musel trávit se mnou. Nestihl jinak nic udělat. Byl z toho náramně smutný. Dumal, jak každý den urvat aspoň pár hodin pro sebe a konečnč začít pracovat na své kariéře nositele státního vyznamenání Za vynikající práci, zasloužilého, a konečně národního umělce. Řešeni bylo nasnadě. .Blecho.' řekl jsem mu, ,já se budu fizlovat za tebe. Já vim lip než ty, co celý den dělám, a jinak nemám nic na práci. Budu na sebe psát hlášeni, a ty jim je budeš dávat. Budou zírat, jak se tvůj väivej styl ze dne na den zdokonalil, ale ty jim prostě řekneš, žes byl předtím nemocný. Tím pádem nebudeš mít v kádrovém materiálu žádný škraloup, a já se zase zbavím tvé společnosti, ty srá-ěi.' Blechu to nadchlo. Dával mi polovičku z toho, co mu platili, a všechno bylo v pořádku. Až do doby, kdy dospěli
k názoru, že tak báječného fízla a spisovatele musí povýšit, Blecha se zděsil Přišel za mnou, že když jsem ho do toho dostal, ať mu teď z bryndy pomůžu. Chtěli ho nasadit jako fízla na větší esa, než jsem byl já. Jeho hlášení dokonce po-užívali na ministerstvu vnitra jako učební materiál při školení nových fízlů. Řekl mi: ,Ty to báječné ovládáš, Rudolfe, pro tebe je to jenom otázka techniky. Já mám na tenhle druh psaní moc imaginace. Ale kdybych jim spolupráci odřekl, dali by to do kádrového posudku a později by mi to uškodilo. A ted" by mi mohlo sakramentsky přitížit, kdyhy se dověděli, že jsi hlášení na sebe psal sám.'
Takhle jsem si tedy vydělával, když jsem byl mladý. I 'čil jsem našeho oslavovaného zasloužilého umělce a nositele státního vyznamenáni Za vynikající práci, jak psát srozumitelně česky a jak popisovat život. Nebylo to lehké. Ten člověk nedokázal pořádně popsat ani tkaničku od bot. Chyběla mu slova. A nic kolem sebe neviděl. Rikal jsem mu: ,Poslyš, Blecho, byl ten tvůj přítel smutný, nebo veselý? Neohrabaný, nebo mrštný? Byl kuřák? Málomluvnější, nebo ukecaný? Blecho, jak z tebe může být někdy velký spisovatel, když jsi tak mizerný ťizl?1 Moc se na mě kvůli tomu zlobíval. Moje řeči ho urážely a nesnášel je. Říkal, že z Uzlování se mu dělá Špatně a že je tím pádem jako spisovatel zablokovaný. Říkal, že nemůže používat svého tvůrčího talentu, když je duševně takhle rozpolcený. Se mnou že je to něco jiného. Ano, říkal tni, že u mě je to nčco docela jiného, protože nemám vysoké umělecké ideály. Že
-44-
-45-
nemám vlastně vůbec žádné ideály. Kdybych je měl, nikdy bych nebyl souhlasil, že budu fizlovat sám sebe, A už vůbec bych za to nemohl přijímat finanční odmčiui. Zdá sc mu prý, že ke mně začíná ztrácet úctu. Jc v tom kus smutné ironie, poněvadž když jsem opustil univerzitu, byla to pravé moje poctivost a naše přátelství, co pro něho tolik znamenalo.
Nčco podobného mi Blecha řekl ješté jednou, docela nedávno. Obědval s panem Knapcm, jiným našim zasloužilým umělcem a nositelem státního vyznamenání Za vynikající práci, tajemníkem toho jejich svazu spisovatelů. Blecha byl pěkně ožralý, a on vždycky, když je pěkně ožralý. podléhá emocím a musí říkat lidem pravdu. Přišel za mnou ke stolu a zeptal se, jestli je se mnou všechno v pořádku. Prohlásil, že by skutečně moc rád pomohl starému kamarádovi, který je v průseru, a pak mi pošeptal: .Možná za pár měsíců... Jim se nelíbi, žc jsi tak odcizený, Rudolfe. Ti nahoře odcizení neschvalují. Ale stejně pro tebe udělám všechno, co bude možné...' Pak si najednou ke mně přisedl a povídá: ^Nesmíš chodit po Praze a vykládat o mně lži, Rudolfe. Stejné ti nikdo nevěří. Moje knížky jsou všude. Děti ve škole se učí moje básničky, desetitisíce lidí čtou mé romány a v televizi vysílají moje hry. Když vykládáš tu svou historku, jenom ze sebe dčláš nezodpovědného člověka, který podléhá pocitům hořkosti. A jestli dovolíš, taky tak trochu blázna.*
,Ale Blecho.' odpověděl jsem. Já o tom nikde nemluvím. Neřekl jsem to živé duši.'
46
A on: ,Ale jdít ty můj starý dobrý kamaráde - jak na to tedy mohli všichni přijít?'
Tak jsem mu to vysvětlil: .Protože se jejich děti učí tvé básničky, oni sami čtou tvé romány a když si pustí televizi, vidi tvé hry.""
■ 47
Praha, 5. února 19?'6
Ve čtvrt na osm m Č probudí telefon.
„Tady je vaše nastávající manželka. Dobré jitro. Přišla jsem vás navštívit. Jsem v hale hotelu. Za chviličku budu u vás v pokoji."
„Nc, nc. Přijdu za vámi dolů. Ale zval jsem vás na oběd. ne na snídani."
„Proč mále před mou návštěvou takovou hrůzu, když vás milujú?41 ptá se Olga.
„V mém pokoji to není nej vhodnejší. To přece víte,"
>tJdu nahoru."
„Budete mít nepříjemnosti." Jé ne."
Teprve si dopínám kalhoty, když se objeví ve dveřích. Má na sobě dlouhý semišový plášť, který' jako by s ni prosel zákopovou válkou, a vysoké kožené holinky celé od bláta, jako by v nich dělala na poli. Na pozadí těch odřených a zašpiněných zvířecích kůží působí jej i bílý krk a bílá tvář velice zranitelně - člověk chápe, proč se k ní lidé chovají
tak, že z toho není štěstím bez sebe: je neupravená, drzá a bezmocná tou hlubokou ne vy kořeni telnou sexuální bezmocností, jež kdysi vyvolávala u buržoazních manželů pýchu v obývacím pokoji a suverenitu v posteli. Protože se bojím všeho, tak mi vlastně na ničem nesejde. Jenže sejde, a sešla už i ona: je vtělené lehkomyslné zoufalství.
Rychle ji vpouštím do pokoje a zavírám dveře. „Opatrnost není zrovna vaší silnou stránkou."
„To mi ještě nikdo neřekl. Proě mi to povídáte?" ptá se.
Ukazujú prstem na mosazný lustr, který- visí nad postelí - což prý1 bývá oblíbené místo pro instalaci odposlouchávacího zařízeni, jak mi sdělil v New Yorku Sisovský.
„Dejte si pozor," varoval mě, „co říkáte ve svém pokoji. Je tam spousta odposlouchávacích zařízení, A do telefonu je nej lepší neříkat vůbec nie. Jestli s ní budete mluvit telefonicky, rozhodne se o tom rukopisu nezmiňujte."
Olga se zhroutí do křesla u okna, zatímco já dokončuji svou garderóbu.
„Musíte pochopit," řekne hodně nahlas, „že si vás neberu pro peníze. Beru si vás," pokračuje a gestikuluje směrem k lustru, „protože tvrdíte, že jste se do mě zamiloval na první pohled, protože jsem tomu uvěřila, a protože jsem se do vás taky zamilovala na první pohled.4'
„Vy jste na dnešek nespala."
,Jak můžu spát? Mám plnou hlavu toho, jak vás milujú, a jsem z toho celá šťastná a zároveň smutná. Když uvažujú o našem manželství a o našich dětech, nemám na spaní ani pomyšlení."
„Pojďte se nékam nasnídat. Pojďte odtud." „Nejdřív mi řekni, že mě miluješ;* ,.Mihiju tě "
„A proto si mě chceš vzít? Z lásky?" Jaký jiný důvod bych mohl mít?" „Pověz mi, co na mě miluješ nejvíc?" „Tvůj smysl pro realitu."
„Nesmíš mě milovat kvůli tomu, že mám smysl pro realitu. Musíš mě miloval proto, jaká jsem. Vypočítej mi všechny důvody, proč mě miluješ."
„Až u snídané."
„Ne. Teď hned. Nemůžu si přece vzít člověka, kterého solva znám" - zatímco mluví, čmárá cosi na kousek papíru - „a riskovat své štěstí, kdybych se rozhodla špatně. Musím mít jistotu. Jsem tím povinovaná sama sobě, A svým starým rodičům."
Podá mi papírek a já čtu: Nepočítejte s /im, že St B bude všemu ROZUMĚT, i kdybychom se bavili česky, Musíte mluvit ZŘETELNĚ, POMALU A NAHLAS.
„Milujú tvou duchaplnost," řeknu.
„Mou krasu?"
„Milujú tvou krásu."
„Moje tělo?"
„Milujú tvé lělo."
„Miluješ to, jak se milujeme?"
„Nepopsatelně."
Olga ukáže na lustr, „Co to znamená nepopsatelně4, miláčku?"
„Vie než mohu popsat slovy."
Je se mnou lakování mnohem lepsi nez s americkými holkami?*1
„Úplně nejlepší."
Když sjíždíme dolů výtahem s uniformovanou obsluhou (kterýžto muž je podle Bolotky jenom další fízl) spolu se třemi japonskými ranními ptáčaty, zeptá se mě Olga: „Fa-koval jsi už někoho v Československu?"
„Ne, Olgo, nefakoval. Aleje docela klidně možné, že pár lidí v Československu třeba zfakuje mě."
„Kolik stoji pokoj v tomhle hotelu?"
„Nemám potuchy."
„No ovsem. Jsi tak bohatý, žc je ti to jedno. Jestlipak víš, že v těchhle velikých hotelech jsou odposlouchávací zařízeni, a vždycky nad postelí?"
„Proč?"
„Oni chtějí slyšet, jak cizinci ve svých pokojích ťakujou, Zajímá je, jak je ženská v různých jazycích hotová. Zuc-kermane, jak dá taková Američanka najevo, žc je hotová? Nauč mč, co se přitom říká."
Dole se od pultu odlepí recepční a přes celou halu zamíří k nám Mně se zdvořile omluví a Olze říká cosi česky.
„Mluvte anglickyI" vyzve ho Olga. „Chci, aby tomu rozuměl! Chci, aby [u neomalenost slyšel na vlastní uši!"
Keeepčni je statný šedovlasý muz s hranatým vážným obličejem a po formální stránce se chová bezvadně. Na Ol-žin výbuch vzteku nereaguje a mluví klidně dál česky.
„Co se děje?*4 ptám se Olgy.
„Povezte mu to!" Křičí na recepčního. „Řekněte mu, co na mnč chcete!"
„Sir, dáma mi musí ukázat svou občanskou legitimaci. To je předpis."
„Co je to za předpis?" křičí Olga. „Povězte mu toľ*
„Hosté z ciziny se musí prokázat cestovním pasem. Českoslovenští občané, kteří jdou navštívit nékoho na pokoj, musí předložit občanskou legitimaci."
„Pokud ovšem ten československý občan není prostitutka. U ní stačí, když vyplázne jenom prachy. Tak prima -jsem tedy prostitutka. Tady máte padesát korun a dejte nám pokoj."
Recepční couvne před bankovkou, kterou mu strká pod nos.
Mnč Olga vysvetlí: „Promiňte. Mister měla jsem vám to říct. Bičování dámy je v civilizovaných zemích protizákonné, i když dáma dostane zaplaceno, že se nechala zbičovat. Ale všechno se urovná, když zaplatíte pasákovi. Helcďte," zařve znova na recepčního, „tady je kilo! Nechci vás urazit: tady je půldruhého kila!"
„Potřebuji od madam občanskou legitimaci., prosim."
„Vy dobře víte, kdo jsem," odsekne Olga. „Každý v téhle zemi ví, kdo jsem."
„Musím zapsat číslo vaší občanské legitimace do knihy, madam,"
„Povězte mi, prosím, proč mé takhle shazujete před očima mého budoucího manžela? Proč se mé pokoušíte donutit, abych se styděla za svou národnost před mužem, kterého
milujú'.' Podívejte se na něj! Podívejte, jak je oblečený! Na plášti má sametový límec! Na kalhotách má knoflíky a ne zip jako vy! Proč děláte všechno pro to. aby si takový člověk rozmyslel oženit se s českou ženskou?"
„Potřebuji se jenom podívat do jejího občanského průkazu. Sir. Okamžitě ho vrátím."
„Olgo," říkám tiše, „nechte toho."
„Vidíte?" křičí na recepčního. „Pán je zdisgustovaný. A vite proč"' Protože si klade otázku, kam se poděly staré vybrané evropské způsoby. Co je to za zemi, kde je možné takhle porušovat etiketu vůči dámě v hale mezinárodního hotelu?"
„Madam, musím vás požádat, abyste tu počkala. Ohlásím, že jste mi odepřela ukázat občanskou legitimaci."
„Ohlaste. A já ohlásím, že jste se nechoval jaksepatří k dámě v hale mezinárodního hotelu v civilizované evropské zemi. Uvidíme, koho z nás zavřou. Uvidíte, který z nás se dostane do tábora nucených prací,"
„Ukažte mu tu legitimaci," šeptám.
„Tak jděte!" řve Olga na recepčního. „Poslužte si a zavolejte policii! Muž, který nesmekl klobouk ve výtahu hotelu Jalta v přítomnosti dámy, za to teď sedí na deset let v uranových dolech. Vrátný hotelu Esplanade, který se zapomněl uklonit dámě, je teď na samotce. kde chybí dokonce i toaleta. Za to, co jste provedl vy. už vaše děti porostou v hanbě a budou sc stydět za jméno svého otce. Tak jděte, Jděte! Chci, aby můj budoucí manžel viděl, co v této zemi potká lidí, kteří se neumějí chovat. Chci, aby se přesvědčil, že
-52-
-53-
hrubián siví k české žcnč u nás nepřecházíme s ůsmévem! Zavolejte na nejvyšší místa - okamžite! My se zatím nasnídáme. Pojď. drahý. Pojď, miláčku."
Vezme mě za ruku a táhne pTyě. Recepční rychle řekne: „Máte tu dopis, Sir/* A dá mi obálku, Vzkaz je napsaný na dopisním papíře s hlavičkou hotel li.
Vážený pane Zuckermane, jsem český student, který se velice zajímá o americkou literaturu. Napsal jsem studii o Vašem románu, o které bych s Vámi rád mluvit. „Luxus sebeanalýzy ve vztahu k americkým ekonomickým podmínkám ". Budete-Ii ochoten mě přijmout, přijdu kdykoli do ho-telu. Nechte mir prvsim, vzkaz na recepci.
S hlubokou úctou Váš
OldHch Hmbek
Hosté, kteří už snídají, sleduji přes okraje svých šálků s kávou, jak si Olga rozhodné odmítá sednout k rohovému stolku, kam nás chce usadit pan vrchní. Ukazuje na stolek vedle dveří do hotelové haly. Vrchní mi anglicky vysvětluje, že onen stolek je rezervovaný.
„Na snídani?" odsekne mu Olga. „To je fakovaná lež."
Sedíme tedy u stolku vedle dveří do haly.
„Co teď, Olgo'.'" řeknu. „Co se stane teďľ*
„Na tohle se mě, prosím vás, neptejte. To jsou blbosti. Dala bych si vajíčka, prosím. Ztracená vejce. V životě není nic tak ušlechtilého jako ztracená vejce. Jestli se hned něčeho nenajím, omdlím."
„Povezte mí, co bylo na tom prvním stolku špatného?"
„Odposlouchávací zarizeni. Tady je pravděpodobně taky.
Je pravděpodobně väude. Fuck st, jsem už moc slabá, Fuck the whole thing. Fuck it att. Naučte mé jestč nějakou podobnou frázi. Dnes ráno bych potřebovala nejakou zvlášť dobrou,"
„Kde jste byla celou noe?"
„Vy jste mě nechtěl, tak jsem si našla lidi, kteří mě chtěli. Zavolejte vrchního, prosim vás, nebo omdlím. Asi omdlim. Je mi nanic. Musím na záchod."
Vyběhne od stolku a já jdu za ní, ale když dojdu ke dveřím jídelny, zastoupí mi cestu mladík s řídkým vousem na bradě; je navlečen do lodenového kabátu a v ruce drží naditou aktovku. „Prosím vás." šeptne mi do ucha s panicky napjatou a nesmírně vážnou tváří, „zrovna jsem se pokoušel dovolat do vašeho pokoje. Já jsem Oldřich Hrobek. Dostal jste můj vzkaz?'
„Před malou chvilkou." říkám a přitom sleduji Olgu, jak utíká halou na dámský záchod.
„Musíte co nejrychleji zmizet z Prahy. Nesmite tu zůstat. Jestli hned neodjedete, oni vám ublíží,4*
„MnČ? Jak to víte?"
„Protože se vás chystají do něčeho namočil. Sluduju na Karlově univerzitě. Vyslýchali mého profesora, vyslýchali mě"
„Ale já přece teprve přijel. Namočit? Do čeho?"
„Říkali mi, že jste sem přijel se špionážním posláním a abych si s vámi nic nezačínal. Říkali, že vás zavřou za to, co tu děláte,"
„Za špionáž?"
„Za přípravu spiknutí proti československému lidu. Prý jste se spojil s protistátními živly proti socialistickému systému. Jste prý ideologický sabotér - musíte odjet ještě dnes."
„Jsem americký občan." Dotknu se náprsní tašky, kde mám vedle cestovního pasu také členskou legitimaci amerického PEN klubu, kterou podepsal předseda Jerzy Kosinski.
„Nedávno v Bratislavě vystoupil z vlaku jeden Američan a rovnou ho zavřeli na dva měsíce, protože si ho s né-kým spletli. Nepustili ho, ani když /jistili, že šlo o omyl. Před týdnem odvezli jednoho Rakušana do vezeni přímo z hotelu. Má být postaven před soud kvůli protistátní činnosti. Jednoho západoněmeckého novináře utopili v řece. Pak tvrdili, že byl na rybách a přitom spadl do vody. Jsou to tvrdí hoši a chtějí, aby se to o nich všude vědělo. To mi sami naznačili. Bude se hodně zatýkat."
Až moc jasně se mi začíná vybavovat zvuk říční vody, narážející na vysoké kamenné nábřeží u K len ková paláce.
„Kvůli mní."
„Včetně vás."
„Možná vás jenom straší," říkám a srdce mi tančí kvapík, div se neroztrhne.
„Pane Zuckermane, já bych tady neměl být. Vlastně ani nesmím - ale bál jsem se, že bych vás nezastihl. Mám toho ještě víc. Kdybyste mohl přijít na nádraží, za pět minut bychom se tam mohli setkat. Na konci hlavni ulice - přímo doleva. Je vidét už z dálky. Budu dělat, jako že jsem do vás náhodou vrazil před nádražní restaurací. Prosím vás, mé
dívce říkali totéž. Vyslýchali ji v zamestnaní - vyptávali se
„Na mě? Jste si tim všim opravdu jistý?"
Student mě chytne za ruku a začne mi s ní s přehnaným nadšením lomcovat. „Je pro mě ctí setkat se s vámi!" Mluví tak hlasité, že každý v jídelně, kdo o to stoji, ho může slyšet. „Promiňte, že jsem vás obtěžoval, ale musel jsem vás vidět. Nemohu si pomoct, ale patřím k vašim nadšeným obdivovatelům. Goodbye, Sir!"
Olga se vrací a vypadá ještě hůř, než když odběhla. Je také nepříjemné cítit, „roje tohle za zemi?" Těžce dosedne na židli. „Ani blít nemůžete, aby o tom nčkdo nenapsal hlášení. Před hajzlcm stál chlap a čekal, až vylezu. Celou dobu dával bacha, aby mu nic neu.šlo. ,Neehala jste to po sobé či stý? zeptal se mč. ,Ano,4 říkám, ,áno, nechala jsem to po sobě čistý.' ,Hlavně že tady povykujete, hulákáte a chováte se. jako by vám bylo všechno jedno,1 říká mi. ,Někdo tam vleze po vás, najde to poblitý, a já si to odnesu.4 ,Tak si běžte ten váš hajzl zkontrolovat,4 řekla jsem mu. A on sel. Slušné oblečený člověk, o kterém byste řekl, že je schopný použi vat svého mozku. Sel dovnitř na inspekci."
..Obtěžoval vás ještč nčkdo?"
„Ne. Toho oni se neodváži. Rozhodné ne, když jsem s vámi na snídani. Vy jste slavný spisovatel. Nechtějí dělat potíže v přítomnosti slavného spisovatele."
„Proč tedy otravoval ten člověk s vaší občanskou legitimací?"
„Protože se bál neotravovat. Všichni se boji. Ráda bych se ted* se svým slavným spisovatelem nasnídala. Mám hlad
„Co kdybychom šli někam jinam? Chci si s vámi promluvit o něčem velmi závažném."
„Chcete se se mnou oženit. Kdy?**
„Zatím ještě ne. Pojďte, půjdeme."
„Ne, odtud se nesmíme hnout. Jim musíte pořád dokazovat, že se nebojíte." Vezme do ruky jídelní lístek a vidím, že se chvěje. „Nesmíte odejít," říká. „Musíte zůstal sedět, pořádně se nasnídat, vypít spoustu šálků kávy, a potom vykouřit cigáro, Jak uvidí, že kouříte cigáro, dají vám pokoj."
„Vy přikládáte cigáru opravdu veliký význam."
Já tyhle české policajty znám - vyfouknete jim kouř z cigára do ksichtu a poznáte, jak jsou stateční. Minulou noc jsem byla ve vinárně, protože jste mě nechtěl fa kovat, povídám si s barmanem o hokeji, a najednou přijdou dva chlapi, přisednou si a začnou mi kupovat drinky. Venku vidím zaparkovanou služební limuzínu. Popíjíme, oni vtipkují s barmanem, a pak mi ukážou ten bourák. A řeknou mi: ,Co kdybychom se trošku projeli? Ne na výslech. Jen tak, pobavit se. Urazíme ještě nějakou vodku, a bude nám prima,' Pomyslela jsem si: *Neboj se, nesmíš jim ukázat, že más strach.' Tak mě tedy zavezou k jedné velké budově, vejdeme dovnitř, a všude je tma. Říkám, že nevidím na cestu, a jeden z nich mi vysvitli, že nemohou rozsvítit. ,Všude, kde je rozsvíceno,1 povídá, .je sledovaěka.' Vida ho, on se bojí. Teď vidím, že i on sc boji. I bourák měli
asi načerno, možná patří jejich šéfovi tady něco neklape. Otevřou jedny dveře, sedneme si v tmavé místnosti, oni mi nalejou vodku, ale nemůžou se ani dočkat, až se napijú. Jeden z nich vytasí ocas a snaží se mě na něj posadil. Sáhnu si a povídám: ,Ale s tímhle je to přece technicky nemožný. S takovou měkolinou se nedá nic dělat. Jak je na tom pan kolega? Ne, ten ho má ještě technicky nemožnějšího. Já jdu pryč. Tady není vůbec žádná sranda a nic k vidění. Chci pryě!4 Začnu křičet..."4
Vrchní si přijde pro objednávku. Ztracená vejce pro dva - to nejušlechtilejší, co člověku může život nabídnout.
Po třech šálcích kávy mi Olga objedná kubánský doutník a já, který- kouřím doutník jednou za uherský rok a vždycky se potom divím proč, si ho o půl deváté ráno středoevropského času poslušně zapaluji.
„To cigáro musíte dokouřit, Zuckermane. Až se do Československa vrátí svoboda, udělíme vám za dokouřeni toho cigára čestné občanství. Na /di hotelu bude visel pamětní deska o Zuckermanovi a jeho cigáru."
„Dokouřím," říkám tiše, „když mi dáte povídky, co napsal otec Sisovského. Ty povídky v jidiš, které tu Sisovský nechat. Setkal jsem sc s vašim manželem v New Yorku. Požádal mě, abych sem zajel a rukopis od vás získal."
„Ta svině! To prase!"
„Olgo, nechtěl jsem vám to vyklopit takhle zčistajasna, ale bylo mi doporučeno, abych se v téhle zemi už raději nezdržoval."
„Vy jste se s tou zrůdou setkal v New Yorku?"
- 5X -
-59-
„Ano."
„A s tou stárnoucí naivkou? S tou taky? Vyprávěla ván% jak trpí vinou všech těch mužských, co ji leží u nohou? A vyprávěl vám on, že pomilovat se s ní není nikdy nuda -že mu to vždycky znovu připadá jako znásilnení? Tak proto jste tady. Ne kvůli Kafkovi, ale kvůli němu"
„Nemluvte tak hlasitě. Chci odvézt ty povídky do Ameriky/'
„Aby mohl n a svém mrtvém tátov i vyděl at prachy  v N ew Yorku? Aby ji teď i v Nevy Yorku mohl kupovat šperky?" „Chce povídky svého otce vydat v Americe anglicky." „Ano? Ze samé I ás k y ? Z oddanosti? " „Nevím."
„Ale já to vím! Já to vím! Ze stejného důvodu přece opustil svou mámu. proto opustil mě, proto přece opustil své dítě - jenom z oddané lásky, kterou přetéká. Všechny nás opustil kvůli té kurvé, které každý ubližuje. Copak delá v New Yorku ona? Pořád ještě hraje Ninu v Rackovi?"
„Pokud vím, tak ne."
„Proč ne? Tady ji hrála. Naše vynikající ěeská herečka, která sice stárne, ale dospělá nebude nikdy. Chudinka hvězdička, která má pořád slzy na krajíěku. Jak dlouho vám lezl do zadku, než vás presvedčil, že je plný lásky a oddanosti a že mu leží na srdci jenom památka milovaného otec? Jak dlouho musel chválit vaše knížky, než jste jim oběma naletěl? Kvůli němu jste tedy přijel do Československa kvůli němu? Protože se vám zželelo dvou Čechů bez domova? Proč vám není lito mě'.5 Já j%em doma, a to je horšíc
„To vidím."
„A samozřejmě vám vykládal historku o smrti svého otce."
,atv), vykládal."
,„On zasLrelil mého Žida, tak já na oplátku zase toho jeho.1" 1TAno."
„Další lež. To se stalo jinému spisovateli, ale ten vůbec nepsal v jidiš. Neměl ženu ani déti. Sisovského otec se zabil při havárii autobusu. Sisovského otec se skrýval v koupelně u jednoho árijského přítele, schovával se tam před nacisty celou válku, a ten přitel mu nosil cigarety u vodil kuny."
„To se mi nechce véht."
„Pochopitelně - protože tahle historka nepůsobí lak otřesně! Kdekdo o svém otci tvrdí, že ho oddělali nacisti. Teď už dokonce každá šestnáctiletá holka ví, že lomu nesmi věřil. Věří tomu jenom lidi, jako jste vy, jenom nějaký naivní, sentimentálni, idiotský Žid z Ameriky, který si myslí, že utrpení je ctnost."
„Tak to jste si vybrala nesprávného Žida - já si nic takového nemyslím. Dejte mi ty rukopisy. K čemu by bylo dobré, kdyby zůstaly tady?"
„Tady jsou dobré k tomu, že nejsou tam. Že nepomůžou ani jemu, ani té příšerné herečce. Když člověk seděl v desáté řadě. vůbec neslyšel, co si na jevišti drmoli. Nikdy ji nebyrlo rozuměl. Je to holka od šmiry, která v Praze posledních sto let ničila Čechova svými zasranými citovými pauzami, a ted1 bude ničil Čechova v New Yorku. Ninu? Firse
by mela hral! A on by si chtěl udělat živobytí ze svého táty? Ať jde do prdele! Ať ho živí ta jeho hereěka! Jestli tomu jejimu kuňkáni bude v divadle někdo rozumět!"
Sedim na dlouhé lavici v hale před nádražní restaurací a vyhlížím Hrobka. Po studentovi není ani památky; možná dlouho čekal, pak usoudil, že už nepřijdu, a Sel domů, nebo ho zatkli, nebo to třeba vůbec nebyl student, ale provokatér, který se maskoval chomáčkem vousů na bradě a obnoseným lodenovým kabátem.
Napadne mč, jestli se nerozhodl čekat uvnitř, aby se dostal z dohledu policejních agentů v civilu, kteří maji službu v nádražní hale. Vstoupím tedy do restaurace a rozhlížím se: velká omšelá místnost, špinavá rátej na s nedý-chatelnou a tíživou atmosférou, kde na člověka všechno padá. Pokecané zaprané ubrusy a na nich zástupy půllitrů, kterých se drží nakrátko ostříhaní chlapi, Maji na sobě tmavošedé pracovní obleky, jsou zahalení do cigaretového kouře a moc toho nenamluví. Přijeli odkudsi z noční šichty nebo možná tankují na cestě do práce. Na jejich tvářích není znát, že by si vzali k srdci něco z prezidentova tříhodinového televizního projevu, v němž vyzýval spoluobčany, aby tolik nepili.
Dva číšníci v ušmudlaných bílých kazajkách obsluhují přibližné padesát stolů, oba jsou už starší a vůbec nemají naspěch. Jestliže se podle Olgy polovina země zabývá tim, že ílzlujc druhou polovinu, pak je podle počtu pravděpodobnosti aspoň jeden / nich spolupracovníkem policie.
(Stávám se silně paranoídním, nebo se už začínám vživat do situace?) Německy si objednám šálek kávy.
Dělnická třída u piva mi připomene Bolotku, který' teď, když ho vyhodili z divadla, dělá domovníka a údržbáře v muzeu. „Takhle my to teď vedeme." říká. „Manuální práci vykonávají spisovatelé, učitelé a stavební inženýři, kdežto výstavbu řídí otrapové a gauneři. Půl miliónu lidi vyhodili ze zaměstnáni. Všechno teď řídi otrapové a gauneři. Lip vycházejí s Rusy." Představuji si Štyrom, jak myje sklenice u výčepu na newyorském Pensylvánském nádraží, Susan Sontagovou, jak prodává housky v pekárně na Broadwayi, Gore Vídala, jak na kole rozváži uzeniny do školnic h jídelen v Queensu - zírám na špinavou podlahu a vidím se, jak ji zametám.
Zatímco uvažuji o podlaze a nepředvídatelných důsledcích, které z toho vyplývají pro umční, od vedlejšího stolu se na mě kdosi upřeně divá. Vzpomenu si na herečku Evu Kalinovou. Jak v jejím případě použili Anny Frankové jako biče, kterým ji vypráskali z jeviště, jak se duch židovské světice vrátil a pronásleduje ji coby démon. Anna franková jako prokletí a stigma! Neexistuje skutečné nic, k čemu by nebylo možné zneužit knížky, neexistuje myšlenková konstrukce, do které by nebylo možné zapřáhnout i tu nej ne vinnější z knih. A nepodílejí se na tom jenom oni, svůj podíl můžeme mít i my, vy a já. Kdyby se Eva Kalinová narodila v New Jersey, parmě by si také přála, aby Anna Franková nemusela umřít, jak umřela: podobně jako Anna Franková se vsak narodila na nesprávném kontinentu V nesprávný
-62-
čas. Proto si teď muže jenom přát, aby tahle židovská holčička a jcji denik nebyly vůbec existovaly.
Mocnejší než meč? Tato země je důkazem, že kniha nemá větší moc než její nejhloupější čtenář.
Když vstanu a odcházím, mladý dělník, který mě upřeně pozoroval, vstane také a jde za mnou.
U řeky nastoupím do tramvaje a v polovině cesty k muzeu, kde na mě čeká Bolotka, z ní vyskočím. Dál jdu pěšky a s pomocí plánu Prahy se mi podaří zabloudit, ale také setřást sledovatele. Když konečně dorazím k muzeu, připadá mi Praha jako město, které odjakživa důvěrně znám. Starodávné tramvaje, pusté obchody, mosty zčernalé od sazí, podloubí a středověké uličky, lidé odolávající tlaku, s vážným upjatým výrazem ve tvářích, které jako by stávkovaly proti životu - tohle je přece ono město, které jsem si představoval v nejhoršich letech války, když jsem jako devítiletý žák hebrejské školy vždycky po večeři obrážel sousedy s modrobílou kasičkou a sbíral příspěvky na Židovský národní fond. Tohle je město, jaké si v mých představách jednou měli Židi koupit, až si našetři dost peněz na svou vlast. Věděl jsem sice o Palestině a o tamních odvážných mladých lidech, co zavodňují poušť a odvodňuji močály, ale podle mlhavého rodinného podání jsem si tenkrát uměl představit také těsné uličky plné stínů, ve kterých hospodšii a dělníci z lihovarů, naši předkové ze Starého světa, museli žít jako cizinci, odděleně od smutně proslulých Poláků. A tak jsem si říkal, že za ty nikláky a deseticentové mince, které jsem
posbíral, si Židi budou moct dovolit koupit jenom nějaké starší rozpadávající sc město, město tak sešlé a ponuré, že by za něj nikdo jiný nedal ani zlámanou grešli. Bylo by za babku, majitelé by byli štěstím bez sebe. že se ho zbaví, než se úplně rozpadne. V tomhle městě z druhé ruky by pak člověk mohl naslouchat spoustě nekonečných historek - na lavičkách v parku, při nočním posezení v kuchyni, ve frontě v koloniálu, na dvorku mezi prádelními šňůrami - zneklidňujících historek o utrpení a úniku, historek o fantastické odolnosti a žalostném zhroucení. Jaká měla být vysněná židovská vlast podle vnímavého, citově založeného devítiletého dítěte, silně podléhajícího patetickým symbolům? Především v ní mělo být plno starých domů - po celá staletí chátrajících zubem času. jehož zásluhou byly k máni tak lacino- popraskané potrubí, plesnivé zdi, trouchnivějieí krovy, kouřící kamna a nakyslý pach vařeného zeli na tmavých schodištích. Za druhé - tato budoucí židovská vlast měla být zaplavena historkami. Lidé by tam měli stále co vyprávět a co poslouchat, projevovat svůj nekonečný zájem o vlastní existenci, své okouzlení děsivým životním údělem. Tčžba a rafinace celých tun takových historek - to měl byt národní průmysl židovské vlasti, ne-li dokonce jediný zdroj bohatství. (Nc-li dokonce jediný zdroj uspokojení.) Konstruování příběhů z úsilí o holé přežití. Za třetí tu měly být vtipy - protože pod věčnou melancholií a strašlivou námahou snahy přežít se vždycky někde skľývá vtip, směšný obrázek, sžíravá poznámka; vtip, který' s jemnou sebe ironií směřuje k hlučné pointě: „A tohle dělá z člověka utrpení!"
-64-
-65-
Co cítíte, to jsou staletí, co slyšíte, to jsou hlasy, a co vidíte, jsou Židi, divoce bcdujiei a prohýbající se smíchem, jejich hlasy sc chvěji hořkostí a vibruji bolestí, chór, který vášnivé provolává: „Věřili byste tomu? Umíte si to představit?" A stvrzuje všemi mazanými triky, co jen existují, tisícerým akustickým kolísánim tempa, tónu, modulace a naléhavosti: „Ale přesně tak to bylo!" Morálka příběhu je v tom, že sc takové věci mohou dít, že se něco takového může přihodit mně. jemu. jí, vám, nám. To je národní hymna židovské vlasti. Skutečně - když tam někoho zaslechnete, jak začíná vyprávět, když se podíváte do židovských tváří mistrně vyjadřujících úzkost, předstírajících nevinnost a dávajících najevo úžas nad vlastní odvahou - měli byste na jejich počest stát v pozoru.
V zemi, do které jsem přijel, se literatura dostala za mříže jako rukojmí a vypravěčské uměni vzkvétá ústním podáním. V Praze nejsou historky pouhými historkami; lidé je prožívají jako náhražku života. Sami se jimi stávají, protože jim nic jiného nezbývá. Vypravěčství je formou, kterou na sebe vzalo jejich hnutí odporu proti násilí moci,
Uolotkovi neřeknu nic o pocitech, které ve mně vzbudila moje okružní úniková cesta Prahou, ani o asociacích mezi Polskem mých předků, jeho pražským bytem a židovskou Atlantidou jednoho amerického dětského snu. Vysvětlím mu jenom, proč jsem přišel pozdě: Jeden člověk mě sledoval z nádraží do tramvaje, ale cestou jsem mu utekl. Doufám, že jsem neudělal chybu, když jsem přesto přišel." Vyprávím Bolotkovi o studentu Hrobkoví a ukážu mu jeho
písemný vzkaz: „Tohle mi v hotelu dal recepční. Mám dojem, že je fízL"
Bolotka si vzkaz dvakrát přečte a pak řekne: „Nebojte se, chtěli jenom oběma, studentovi i profesorovi, nahnat strach."
Jestli jim šlo o to, tak se jim to povedlo. A mně nahnali strach taky."
J\ť je k tomu vede cokolL určitě z vás nechtějí dělat žádný případ, Tohle jc u nich běžné. Síření všeobecné nedůvěry je jednim ze zákonů moci. Patří k několika základním způsobům, jak ovládat lidi. Ale na vás si netroufnou. To by byl dokonce i podle pražských norem nesmysl. Režim si může dovolit blbnout jenom do určité míry, protože musí brát v úvahu taky druhou stranu. V tomto případě se spíš oni bojí vás. Vysokoškolákovi by to mělo být jasné. Zřejmě nechodí na správné přednášky."
„Jestli máte pravdu, pak udělal hloupost, že za mnou přišel do hotelu. Sobě neposloužil, a svému profesorovi taky ne."
„Těžko říci. S lim chlapcem to asi bude složitější. Je pravděpodobně zajímá víc on a ten profesor než vy. A za jeho špatný odhad situace nenesete žádnou odpovědnost."
Jc mladý. Chtěl mi pomoct."
.Jenom si ten mučednický komplex tak neberte. A es-tébé zase tolik nepřeceňujte. Recepční jc samozřejmě řízl. Samosebou, že každý zaměstnanec v tom hotelu je fízl. Jenže policie je jako literami kritika - to málo. co zaznamená, stejné většinou pochopí špatně. Oni jsou vlastně
-66 •
-67-
literární kritikové. A naše literami kritika je policejní kritika. A pokud jde o kluka, ten je už doma v pokoji, má zrovna svlečené kalhoty a vytahuje se před svou holkou, že vám zachránil život."
Bolotka je pod montérkami naditý do ošoupané vesty z odporně nazrzlých chlupů, které by mohly docela dobře být z té jeho hroši kůže. V práci působí ještě víc jako barbar a divoch než ve společnosti. V této špeluňce připomíná nějakou větší potvoru ze zoologické zahrady, bizona nebo medvěda. Sedíme v příšerně studeném skladišti, které je asi dvakrát lak velké jako skříň na šaty a jenom asi jako třetina jeho obývacího pokoje. Oba upíjíme z jednoho hrnku čaj, obohacený slivovicí; já abych se uklidnil a Bolotka aby se zahřál. V kartónových krabicích vyrovnaných až ke stropu jsou čisticí prostředky, role toaletního papíru, pasty na podlahu, louh; u stěny stoji leštička na podlahu, žebřík a sada košťat. V jednom rohu místnůstky, kterou Bolotka označuje za svou „kancelář**, je nízká stolička, posouvací lampa a elektrická konvička, ve které vaří vodu a pak do ní hází sáčky s čajem a leje slivovici. Tady Bolotka čte, píše, skrývá se, spí, tady se na kousku koberec mezi košťaty a leštičkou miluje se šestnácti dívkami. Vzhledem k velikosti místnosti ovíem - jak mě informuje - nikdy ne se všemi najednou. „Kdyby sem přišly najednou víc než dvě, nezbylo by tady už dost místa na můj sexuální instrument."
„Takže z varování toho chlapa si nemám nic dělat? Spoléhám na vás, Rudolfe. Až přijedete do New Yorku, poradím vám. abyste nechodil ve tři hodiny ráno močit do Central
parku, protože by vás tam mohl někdo přepadnout. Tady od vás očekávám stejnou službu. Hrozí mi nějaké nebezpečí?* ,Jednou jsem se dostal nakrátko do kriminálu, protože mě chtěli postavit před soud, Nathane. Jenže než k němu došlo, propustili mě, Bylo to i pro ně příliš absurdní. Říkali, že jsem se dopustil protistátního zločinu: u mě v divadle se hrdinové vždycky smáli, když se slušelo, aby brečeli, a to byl zločin. Byl jsem prý ideologický sabotér, Stalinistická kritika, která v téhle zemi existovala, než si z ní každý začal dělat srandu, pokaždé odsuzovala literární hrdiny, když byli amorální a nemohli sloužit lidu jako vzor. Když na jevišti umřela manželka hrdiny, což se u nás v divadle stávalo často, hrdina měl správně hrozné naříkat, aby udělal Stalinovi radost. Stalin samozřejmě věděl moc dobře, jaký je to pocit, když člověku umře žena. Sám zabil tři manželky, a vždycky přitom naříkal. No, zkrátka v kriminále tam se ráno probudíte, uvědomíte si. kde jste, a začnete proklínat kdeco. Z okolních cel slyšíte nadávat staré profesionálni kriminálníky, všechny pasáky, vrahy a zloděje. Tenkrát jsem byl ještě mladý, ale nadával jsem taky. Pochopil jsem, jak člověku nadávání pomáhá; nikdy se nesmí přestat nadávat, v kriminále rozhodně ne. Na ten vzkaz se vykašlete. Aťjdou všichni tihle lidé i se svým varováním do prdele. Svěřte se mi, eo chcete v Praze dělat, co chcete v Praze viděl, koho eheete v Praze ošoustal, a já to zařídím. Vc střední Evropě si cizinec pořád ještě může přijít na své. Nehodlám tvrdit, že by Praha byla k popukání, ale sem tam někdy tady ještě pořád může být dost srandy."
-68
-69-
Odpoledne. Oliin podkrovní pokoj v Klenkově paláci. Malými okenními tabulkami jsou vidět rozplizlé vrcholky věži Pražského hradu. Olgu v župami nu posteli. Rozcuchaná,, bledá, dokonce ještě nenaličená. Přecházím v kabátě po místnosti a přemýšlím, proč vlastně ty povídky musím získal. Proč mi na nich tolik záletí? Jaké motivy zde hraji roli ? Svádím vášnivý boj za skvělé povídky, nebo se znovu chci utkat sám se sebou až k sebezkarikováni? Je ve mně pořád ještě onen syn, pořád ještě dítě, které se houževnatě snaží docílit otcovy pochvaly? (1 když jde o oice Sisovského?) Dejme tomu, že povídky nakonec ani tak skvělé nejsou, že toužím jenom po pochvale-žeje to forma, kterou na sebe vzala má touha. Ptvč si v duchu říkám: „Nenech se odradil?" Proč za tím jdu tvrdošíjné dál, tim tvrdohlavěji, oč větší jsou překážky? Chci napsat knížku - no prosím, to je v pořádku, ale copak by bylo nemožně sám sebe přesvědčit, že jsem blázen, když přikládám těm povídkám důležitost, kterou sotva mohou mít? Jaký' mohou mít význam? Kdyby byly skutečně tak geniální, už dávno by sept'-ece musely nějak vynořit Autor je beztak nenapsal proto, aby je někdo četl, ale z vlastni potřeby Proč raději nerespektovat jeho záměr, než co chci já a Sisovský? Pomysli icn. íV/j'j všeho budou jeho povídky ušetřeny, když místo abys je mermomocí rval z propasti zapomnění, prosté se obrájíi a odjedeš... Navzdory lomu zůstávám. Ve starých podobenstvích o duchovním životě hrdina hledává cosí posvátného, svatou věc nebo transcendenci, spoléhá na všechna možná kouzla při honbě za svým vyšším já, dostává se mu pomoci od různých stařenek a věštců, bere
na sebe různé převleky. Takže tohle je paskvil oněch podobenství, ona podobenství jsou idealizaci této ýřašky. Duše klesá na dno směšnosd, zatímco se snaží ze všech sil, aby byla spasena. Na scénu vstupuje Zuckerman, vážnost sama.
O: Vy se bojíte vzít si alkoholičku? Milovala bych vás tak, že bych přesílila pit.
Z: A vene m byste mi přinesla ly povídky.
O: Třeba.
Z: Kde jsou?
0: Já nevím, kde jsou.
Z: Nechal je u vás - tak to vědět musíte. Jeho matka za vámi chodila a chtěla je na vás, ale vy jste ji misto toho prý ukazovala fotografie jeho milenek. To mi řekl Sisovský.
O: Nebudete sentimentální. Byly to fotografie jej ich kund. Myslíte, že se tak moc lišily od moji'! Myslite. A1 ty jejich byly hezčí? Račte se podívat. (Odhalí se.) No? A jejich byly zrovna lakové.
Z: Máte všechny své věci lady'.'
O: Já nemám žádné věci V tom smyslu, v jakém vy Američani máte vití, já nemám nic. Z: Ty povídky jsou tady?
O: Pojd'mc na americkou ambasádu a vezmeme se. Z: A pak mi dáte ty povídky.
O: To jc velice pravděpodobné. Povězte mi, co z toho máte vy?
Z: Boleni hlavy. Strašlivé boleni hlavy a možnost podívat sc na vaše přirození. To je asi tak všechno.
O: Aha. Tak vy to tedy děláte z idealismu. Pro dobro literatury. Z altruismu. Jste veliký Američan, velký humanista a veliký Žid.
Z: Dám vám za nč deset tisíc dolaru.
O: Deset tisíc dolarů? Ty byeh mohla potřebovat. Ale cenu, jakou pro mč ty povídky mají, mi nikdy nabídnout nemůžete. Penězi se zaplatit nedají.
Z: O literaturu vám vůbec nejde.
O: O literaturu mi jde. Milujú literaturu. Ale nemám z ni zas takové potěšeni jako z toho, že Sisovský se ode mě těch povídek nedočká. A ona laky ne. Vy si vážně myslite, že vám je dám, aby jí mohl kupovat šperky'.1, \ \ -i v a/ně myslíte, že by je v New Yorku vydal pod jménem svého táty?
Z: A proč ne?
O: A proč jo? Co by z toho mčl? Otiskne je pod svým jménem. Jeho milovaný tatík je mrtvý, už to má dávno za sebou. Povídky vydá pod svým jménem a bude v Americe slavný jako všichni vy Židi.
Z: Nevěděl jsem, že jste antisemitka.
O: Jenom kvůli Sisovskému. Když si mč vezmete, změním se. To se vám tak protivím, že si mč nechcete vzít? Jeho stárnoucí naivka je pro vás přitažlivější než já?
Z: Nechce se mi doopravdy věřit, že tohle všechno můžete myslet vážné. Jste moc zvláštni člověk. Olgo. O svůj život bojujete osobitým způsobem.
O: Tak se se mnou ožeňte, když vám můj boj o život připadá tak zajímavý. Nejste přece ještč ženatý. Čeho se bojíte - že vás připravím o vaše milióny?
Z: Poslyšte, vám jde o propustku z Československa? O: Možná, že mi jde o vás.
Z: Co kdybych vám sehnal nějakého ženicha? Přijel by sem, odvezl by vás do Ameriky, a jakmile byste se s ním rozvedla, dal bych vám deset ti si c dolarů.
O: Copak jsem tak odporná, že by si mč mohl vzít už jenom nějaký váS přihřátý' kamarád?
U: Olgo, jak byeh z vás ty povídky mohl vydolovat? Prozraďte mi to,
O: Zuckermane, kdybyste měl tak idealistický vztah k literatuře, jaký žádáte po mně, kdybyste byl schopný přinášet na oltář literatury tak velké o běli, jaké očekáváte ode mne, byli bychom už dvacet minut svoji.
Z: Ať vám Sisovský provedl cokoli - bylo to opravdu tak hrozné, že to musí odnést i jeho mrtvý otec?
O: Kdyby ty povídky vyšly v New Yorku bez jeho jména, mrtvý otec by to odnesl ještě víc, věřte mi.
Z: Řekněme, že k tomu nedojde. Dejme tomu, že to nepřipustím.
O: Vy že byste převezl Zdeňka?
Z: Spojím se s New York Times. Ještě než se uvidím se Zdeňkem, všechno jim povím. Uveřejní o tom článek. Dejme tomu. že bych za nimi zašel, hned jak se vrátím.
O: Tak tohle z toho kápne vám! Tohle je ten váš idealismus! Obdivuhodný Zuckerman dopravil zpoza železné opony dvě >io\kv dosud nepublikovaných povídek v jidiš. které napsala občť nacistické kulky. Pro Židy a pro celý svobodný svět budete hrdina. K tčm vašim miliónům dolaru
a děVek dostanete jeStě Americkou Cenu za Literárni Idealismus. A co bude se mnou? Mě pošlou do kriminálu za pašování rukopisů na Západ.
Z: Nebudou přece vědět, že mám povídky od vás.
O: Že jsou u mé, vědí už teď. Védí o všem, co mám. Mají přehled o všem, co kdo má. Vy dostanete ecnu za idealismus, on dostane honorář, ona šperky a já sedm let. Pro blaho literatury?
Olga vstane z postele, jde k prádelníku a z horní zásuvky vytáhne hlubokou krabici od bonbónu. Já rozvážu stuhu, kterou je převázaná. Uvnitř jsou stovky stránek neobyčejně silného papíru, který vypadá spíš jako voskovaný papír, do něhož se v obchodech balívaly mastné potraviny. Inkoust je černý, úprava perfektní, písmo výrazne a úhledné, Zdá se, že žádná z povídek není delší než pět nebo šest stránek. Škoda, že jim nerozumím.
O: (Opět v posteli.) Prachy mi dávat nemusíte. Nemusíte mi hledat žádného teplajzníka za manžela. (Začínáplakat.) Ncmusile mč ani f okovat, když jsem tak odporná ženská. Jenom při /okování se Človék v téhle zemi může citit svobodný, ľakovat a nechat se Jakovat je asi tak všechno, co nám zbylo a co nám nemohou vzít, ale vy mě fakovat nemusíte, když jsem v porovnáni s americkými ženskými tak nežádoucí. Ať si vás kamarád Sisovský klidné otiskne ty povídky pod svým jménem. Ať j de do prdele. Na všechno se už yyseru, ] když vás okouzlil svým Šarmem, i když svým
■74-
šarmem dokáže okouzlit každého, dovede být zatracené tvrdý - jestlipak o tom víte? Ten váš Sisovský dokáže být pěkná bestie. Vykládal vám o svých pochybách - o tragických pochybnostech, co má? Hovno má! Než Zdenčk vypadl z Prahy, méřila se tady osobni namyšlenost na sisometry. Zdeněk se v Americe neztratí. Je člověk skrz naskrz lidský v nej horším smyslu toho slova. Díky nebožtíku tátovi se mu bude dařit báječné. A jí taky. Já nechci nic. Jenom až se vás zeptá, co jste mi za to musel dát, kolik vás to stálo a kolikrát jste mě musel ťakovat, udělejte mi jednu laskavost: povezte mu, že jste mi nemusel dát vůbec nic A povezte to i ji.
Dva tajní v civilu přijdou do mého hotelového pokoje a zabavi krabici plnou rukopisů v jidiä necelou čtvrthodinu poté, co jsem se vrátil. Doprovází je recepčni, klerý mi ráno odevzdal Hrobkův vzkaz. „Přejí si prohledat vaše zavazadla. Sir'" hlásí mi - „říkají, že kdosi něco odložil a vy jste to prý1 třeba mohl omylem sebrat." „Po mých zavazadlech jim nic není. To není jejich věc.1' „Obávám se, že se mýlíte. Právě že je," Když policajti začnou s prohlídkou, zeptám se ho: „A co vy - co je vlastně vaše věc?'4 „Já prostě dělám v recepci. Být poslán do dolů - nčco takového nehrozí jenom intelektuálovi, který nechce mít nic společného s dneš-ním režimem. Do takové situace se může dostat i hotelový re „v pěn J..k I.'i-ľ. jeden z našich známých disidentů, člověk, který' říká pravdu: .Pod nohama každého občana jsou vždycky ještě nižší příčky státního žebříčku.'" Žádám, abyeh si mohl zatelefonovat na americké velvyslanectví,
75
a ne zrovna proto, abych lam dojednal svatební obřad. Řeknou mi, abych si radši koukal sbalit kufry. Odvezou mé prý na letiště a posadí do prvního letadla, které poletí z Prahy. Nejsem prý' už nadále jako návštěvník Československa vítaný. „Chci mluvit s americkým velvyslancem. Nemají přece právo konfiskoval moje věci. A pro vypovězení ze země nemají žádné důvody." JRr, ačkoliv vám může připadal, že horlivých stoupenců zdejšího režimu je málo a vyskytují se jenom tu a tam, existují zde rovněž lidé jako tito dva pánové, kterým nepůsobí žádné potíže věřit, že co dělají, je dobré, správné a nutné. Ukrutně nutné. Obávám se, že každý další odklad je přiměje k tomu, že budou méně shovívaví, než byste si přál" „V té krabici je jenom rukopis -povídky, které napsal člověk už třicet let mrtvý, vyprávění o světě, který už neexistuje. Něco takového přece nemůže nikoho ohrozit."* „Jsem povděčen, Str, že v těchto dobách mohu nadále živil svoji rodinu. Neni v muci hotelového recepčního udělat cokoli pro jakéhokoli spisovatele, ať už je živýt či mrtvý." Když žádám potřetí, abych mohl zavolat na velvyslanectví, pohrozí mi policisté, že jestli si okamžitě nesbalitn kufry a nepřipravím se k odchodu, budu zatčen a dopraven do vězení. „Jak si vůbec mohu být jistý,'- zeptáni se, „že mě do vězení neod vezou tak jako tak?" „Patrně vám nezbývá než těm pánům důvěřovat," odpoví recepční.
Buď si to Olga rozmyslela a zašla za policajty, nebo oni zašli za ní. Klenkův palác je prošpikován odposlouchávacím zařízením, každý to říká. Nechce se mi věřit, že by Olga a recepční pracovali pro jednoho zaměstnavatele, ale
možná tomu nemohu uvěřit jenom proto, že opravdu jsem naivní, sentimentálni, idiotský Žid z Ameriky.
V recepci policajti počkají, až převedu svůj účet na Di-ners Club, a pak rnc doprovodí do černé limuzíny. Jeden si sedne dopředu vedle Šoféra a krabici od bonbónů si položí n a klin, druhý sc posadí vedle mě a otylého staršího muže s brýlemi, který se mi odměřeně představí jako Novák. Má jemné bílé vlasy jako chmýří odkvetlé pampelišky. Jinak na tom člověku není nic než maso. Narozdíl od recepčního není žádný šarmér.
Vyjedeme ze středu města přecpaného auty, ale nejsem si jist. jestli mě opravd.i vcau; nu letiště. Je možné, že by mě odváželi do kriminálu v limuzíně? Jako by pro mě vždycky všechno končilo v těchto velikých černých autech. Na palubní desce čtu: Tatra 603.
„Sie sprechen deutsch, nichf wahr?" zeptá se mě Novák.
„Etwta."
„Kennen Sie Frúulein Betty MacDonaid? " Pokračujeme německy. „Neznám." řeknu. „Vyji neznáte? " „Ne."
„Vy opravdu neznáte Miss Betty MacDcnaldovou?"
Nemohu přestat myslet na to, jak zle může všechno ještě dopadnout a jak jsem měl přece příležitost čestně upustit od svého poslání, když. jsem se přesvědčil, že nebezpečí je reálné. Sisovský sice tvrdil, že je můj protějšek ze světa, jemuž moje rodina Šťastně unikla, ale to přece ještě neznamenalo.
-76-
-77-
že jsem mu musel dát za pravdu a honem si s ním vyměnit místo. Převzít jeho osud a přenechat mu svůj - neměl snad něco lakového na mysli od samého počátku? JCdyž jsem přijel do New Yorku, rekt jsem Evé: ,S tímhle velkým člověkem mě něco spojuje. "'
Asi mě obviňují, že jsem se spikl proti Československu s někým, kdo se jmenuje Betty MacDonaldová. To je závěr mého pokání.
„Lituji," řeknu, „ale opravdu ji neznám.'* „Ale ona přece napsala knihu Vejce a já!" řekne Novák „Aha. O té farmě, že ano? Od svých školních let jsem to nečetl."
Novák neverí svým uším: „Ale vždyť je to mistrovské dílo!"
„No, nemohu říct, že by se tahle kniha považovala v Americe za mistrovské dílo. Překvapilo by mě, kdyby nějaký Ameriěan pod třicet let o knize Vejce a já vůbec někdy slyšel "
„To se mi nechce věřit."
„Opravdu. Ve čtyřicátých letech byla populární, byl to bestseller, zfilmovali to. ale takovéhle knížky přicházejí a odcházejí. Jistě máte něco podobného i tady."
„To je ovšem tragédie. A co se stalo se slečnou Betty MacDonaldovou?"
„Nemám tušeni."
.Jak se něco takového může v Americe stál spisovatelce, jako je slečna MacDonaldová?"
„Myslím, že ani slečna MacDonaldová neočekávala, že její knížka přetrvá věky,"
„Vy jste neodpověděl na mou otázku. Vyhýbáte se odpovědi. Jak to, že se v Ameriee něco takového může stál?"
„Já nevim."
Mamě vyhlížím nějaké ukazatele, které by označovaly cestu na leiislé.
Novák se na mě zničehonic utrhne: ..'lady ke spisovatelům nemáme vůbec paranoidní vztah!"
„Nie lakového jsem netvrdil."
„Sám jsem spisovatel. Úspěšný spisovatel. Ke mně se nikdo paranoidné nechová, Jsme nej vzdělanější zemí v Evropě. Náš lid miluje knihy. Ve Svazu spisovatelů máme desítky autoru, básníků, romanopisců, dramatiků, a nikdo k nim nemá paranoidní vzíah. Ne, my v Československu se na spisov atc-le nedíváme s nedůvěrou. V naši malé zemi musí spisovatelé nesl těžké břemeno: musí nejen aktivně vytvářet národní literaturu, ale zároveň musí být nosnými pilíři, podle nichž se profiluje obecná morálka a občanské svedomí. Zaujímají v životě našeho národa přední místo, protože jsou to lidé, kterým nelze nic vytknout. Čtenáři naše spisovatele milují. Celá země na ně klade vysoké mravní nároky. A naopak nechceme mít nic společného s těmi, kdo se aktivně na životě společnosti nepodílejí. Od nich se právem distancujeme."
Dovedu si představit, čim asi tenhle člověk přispívá k literatuře své země: Další humorně nováčkovské vyprávění
-79
o kfivofakých uličkách staré Prahy, povídky, které si berou na mušku občany všech společenských vrstev a jsou plné jadrného lidového humoru a čtverácké fantazie. Nepostradatelná četbo na dovolenou pw každého vnímavého čtenáře.
„Vy jste ve Svazu spisovatelů?' zeptám se.
Moje ignorance mi vynese pohled plný opovržení. Jak se odvažujú považovat za vzdělance, když nechápu smysl Tatry 603? „ leh biu der Kulturminister. " řekne Novák,
To je tedy ten Člověk, co hospodaří s československou kulturou, jehož úkolem je přizpůsobovat cíle literatury cílům společnosti, pečovat, aby literatura mčla ze společenského hlediska „větší dopad". V této zemi se píše. pokud se vůbec psát dá, navzdory tomuto pánovi.
„Hm,*1 řeknu, ,je od vás laskavé, že mě vyprovázíte osobně, pane ministře. Vede tahle cesta na letiště? Upřímné řečeno ji nepoznávám."
„Měl jste si udělat čas a zajít za mnou hned po svém příjezdu. Bylo by se vám to vyplatilo. Otevřel bych vám oči stran skutečného života v Československu. Pochopil byste, že nás prostý občan neuvažuje jako onen druh lidi. s kterými jste se rozhodl setkat. Nechová sc jako oni a vůbec je neobdivuje. Prostého občana takoví lidé odpuzují. Co jsou vlastně zač'? Sexuálni zvrhlici. Odcizeni neurotikové. Za-hořklí egomaniaci. Zdají se vám odvážní? Dojímá vás, jakou cenu musi platit za své velké umění? Tak tedy prostého, těžce pracujícího Čecha, který touží po lepším životě pro sebe a svou rodinu, vůbec nedojímaji. Vidí v nich jenom věčné nespokojence, přízi vniky a kazí míry. Jejich velebený
Kafka aspoň, věděl, že je monstrum, uznával, že je ztracená existence, že se nikdy nedokáže přizpůsobit svému okolí a vést zdravý a spořádaný život po boku svých krajanů. Ale tihle? Nepolepäitelní ůchylkáři, kteří vymáhají, aby se z jejich mravních názorů stala norma. A co horšího: kdybychom je nechali na pokoji, kdybychom jim dovolili, aby si žili po svém, zruinovali by celou zem. A to ani nemluvím o jejich morální zvrácenosti. Tou jenom přivádějí do neštěstí sebe i své rodiny a ničí životy svých dětí. Mám na mysli jejich politickou stupiditu- Víte, co fekl Brežněv Dubčekovi, když dal v osmašedesátém toho našeho velkého reformátora odvézt do Sovětského svazu? Brežněv poslal do Prahy pár set tisíc vojáků, aby se pan Dubček ze svého ohromného reformního programu vzpamatoval. Ale aby s tím géniem prcce jen nic neriskoval, nechal si ho jednou večer rovnou z kanceláře dopravit letadlem do Sovětského svazu na menší pohovor."
Do Sovětského svazu! Dej tne lomu, že mč naloží do letadla Aeroflotu, dejme tomu, že to bude první letadlo, které poletí z Prahy. Nebo řekněme, že si mě nechají tady. Když se Nathan Zttckerman jednoho rána probral ze zmatených snů, zjistil, že se ve své posteli proměnil vzametače podlahy v nádražní restauraci, Může podepisovat či nepodepisovat petice, může odpovídat či neodpovídat na otázky vyšetřovatelů, má nepřátele, jimiž může opovrhovat, má přátele, s kterými se může navzájem utěšovat, pošta tnu nedochází, telefon mu vzali, všude kolem něho jsou fízlove, zrada, duševní zhrouceni, výhružky, těší se dokonce podivnému
-80-
-81 -
druhu svobody, kterou mu úřady ustavičně narušuji - je nadbytečným člověkem bez jakékoli odpovědnosti, nemá co dělat, svým způsobem si žije docela dobře, asi tak. jak se žije v Dantově Pekle: a nakonec, aby ho skutečně dorazili na skřipci téhle frašky se najednou objeví nějaký Novák, co dřepí na ksichtu kultuře. Když se ráno probudí, uvědomí si, kdo je. a rozpomene sť, v koho se proměnil, začne proklínat kdeco - a nadávat nepřestane.
Nahlas řeknu: Já jsem americký občan, pane ministře. Chci vědět, co se děje. Proč jsou tu tihle policisté? Nedopustil jsem se žádného zločinu."
..Dopustil jste se hned několika zločinů najednou, a každý z nich se trestá až dvaceti lety odnětí svobody."
„Žádám, abych byl dopraven na americké velvyslanectví.1
„Poslechněte si, co Brežnčv řekl Dubčekovi. Pan Bolotka vám to zapomněl říct, když vám objasňoval délku svého pohlavního údu. 2a prvé mu sdělil, že hodia hromadné deponovat československou inteligenci na Sibiř; za druhé, že chce vyhlásit Československo sovětskou republikou; za třetí, že vyučovacím jazykem na školách bude ruština. Za dvacet let by nikdo ani nevzdechl, žc nějaké Československo vůbec kdy existovalo. Tohle nejsou Spojené státy severoamerické, kde se každý zrůdný nápad může stát vhodným literárnim námětem, kde neexistuje nic takového jako zdvořilost, slušné chováni nebo stud, natož aby tam existovala úcta k mravnosti prostého, těžce pracujícího občana. Tohle je malá země, jc nás patnáct miliónů a jsme
závislí - a vždycky jsme byli - na dobré vůli mocnějšího souseda. Češi, kteří podněcují odpor vůči našemu mocnému sousedu, nejsou žádni vlastenci - to jsou nepřátelé. Za nic, co dělají, si nezaslouží chválu. Chválu si v této zemi zaslouží lidé, jako je můj tatínek. Chtěl byste mít k někomu v Československu úctu? Pak si važte mého otce! Já svého starého tátu zbožňuji a mám k tomu dobré důvody. Jsem na toho prostého člověka pyšný* "
A co tvůj táta, je on pySný na tebe a myslí si, že jsi přesně takový, jaký bys mel být? Novák jc sám se sebou docela určitě na výsost spokojený - perfektně ztělesňuje svou představu, jak by měl vypadat každy>. Jedno zřejmě vyplývá z druhého,
„Můj táta je prostý tovární dělník, teď už dlouho v důchodu, a přesto, jestlipak víte, jakou měl zásluhu na přežití české kultury, českého národa, českého jazyka - a dokonce i České literatury? Neporovnatelně větší než vaše lesbická kurva, která je pro jistého amerického spisovatele výrazem pravého češství, když před ním roztáhne nohy. Jestlipak víte, jak můj otec celý život vyjadřoval svou lásku k vlasti? V roce 1937 ctil Masaryka a republiku, vzhližel k Masarykovi jako k národnímu hrdinovi a spasiteli. Když přišel Hitler, ctil Hitlera. Po válec ctil Beneše, protože byl prezidentem. Když Stalin Beneše vyhodil, ctil Stalina a našeho velkého vůdce Gottwalda. Dokonce když nastoupil Dubček, ctil chvilku i jeho. Ale teď, když je Dubčekovi a jeho reformám konec, už ho to ani ve snu nenapadne. Víte, co mi říká teď? Chcete slyšet uvědomělou politickou filozofii
-82-
• 83-
skutečného českého vlastence, který prožil v téhle zemičce šestaosmdesát let, který pro svou ženu a čtyři děti postavil pekný pohodlný baráček a který teď žije na zaslouženém odpočinku a tčši se ze své dýmky, ze svých vnoučat, z půllitru piva a ze společnosti starých dobrých kamarádů? Říká mi: ,Hochu, kdyby někdo prohlásil Jana Husa za špinavého žida, budu s ním souhlasit.' Toto jsou lidé, kteři skutečně představuji českého ducha - to jsou naši realisté! Lidé, kteří chápou příkaz dne. Lidé, kteří se neposmívajt pořádku a nevidi na všem jenom to nejhorši. Lidé, kteři dovedou rozlišovat mezi lim, co je v malé zemi, jako je naše, možné, a co jsou jenom pitomé iluze maniaků lidé, kteří se ve vší slušnosti dovedou podřídit dějinné smůle! Toto jsou lidé, kterým vděčíme za to, že naše milovaná země dosud všechno přežila. Ne nějakým odcizeným, degenerovaným, egomaniackým umělcům!"
Celní prohlídka je rychlá - všechny věci mi prohlédli už tolikrát, když ještě byly v hotelu ve skříni, že moje kufry hodí rovnou na váhu, a tajní policisté mě vedou přímo k pasové kontrole. Nebyl jsem zatčen, nebudu souzen, odsouzen a uvězněn; mým osudem není osud Dubčeka, ale ani Bolotky, Olgy nebo Zdeňka Sisovského. Naloží mě do letadla Swissairu, které letí do Ženevy, a tam stihnu letadlo do New Yorku.
Swissair. Ncjkrásnější slovo v anglickém jazyce.
Jak ze mč začíná opadávat strach, čím dál víc mě štve, že mě jen tak beze všeho vyhodí. „Co jiného mě mohlo
přivábit do této skličující země," říká K., „než přání tu zůstat?" - tady, kde se nevedou zbůhdarma řeči o čistotě a dobru, kde není snadné rozeznat hrdinství od zvuk ľ nosí i. kde ka?dá represe vyvolává v život parodii svobody - kde utrpení, jež prameni 7 dějinné smůly, plodí ve svých představivostí obdařených obětech ony klaunské formy lidského zoufalství - kde si dávají záležet, aby svým občanům čas od času připomněli (pro případ, že by se zabývali nějakými nepři stoj nými myšlenkami}, že .jev odcizeni ti nahoře neschvalují1'. Teprve jsem začal naslouchal příběhům tohoto národa vypravěčů; teprve jsem začínal mil pocit, že se zbavuji vlastního příběhu, co možná nejdiskrétněji jsem unikal jeho sevření. A co horšího, připravili mč o úžasnou krabici od bonbónů napěchovanou povídkami, které jsem z Prahy mčl odvézt. Další slibný židovský spisovatel se nekoná; jeho fantazie po sobč nezanechá ani nejprchavější stopu a neotiskne se ani do fantazie jiných - do fantazie policajtů, kteří se zabývají literární kritikou, či do fantazie student ů-k ni ho molů. kteří žijí jenom pro umčni.
Moje teatrální přítelkyně Olga, v jejímž kuse jsem sebral roli kladného hrdiny, nemusela nutné kout žádné pražské pikle, když na spisovatele, co psal v jidiš. prozradila, že trávil válku v koupelné, že přežival za pomoci cigaret a kurev a nakonec skončil pod autobusem. A možná, že Sisovský skutečně plánoval, že si v Americe povídky svého otce přivlastní. Ale i kdyby Sisovského výpověď, vše, co mi vyprávěl v New Yorku, bylo střiženo na mim mé sentimentalitě, i kdyby všechno byla takticky vymyšlená fikce, jež mě měla
přimět k ěinu, stejné to nijak nezmírňuje ohromující pocit uhnuty který prožívám. Další útok na můj svét významů, který zdegeneroval v osobni fiasko, tentokrát v rekordním řase osmačtyřiceti hodin! Ne, z vlastního příběhu se člověk jen tak nevyvlékne, není před ním úniku, je jeho tělem a krví. Chrlite ho až do smrti, ten příběh je protkaný nitkami vašeho života, stále se vrací, je zároveň vaší obrazotvorností i vaším obrazem. Nezdá se, že je mi souzeno, abych získal kulturní věhlas svými literárními výkony, čtytícetirni-nutový projev na rozloučenou, v nčmž mně ministr kultury sdělil své názory na umelecké úchylkářství a na synovskou
úctu. to je vse, co si smím odvézt domů. Museli mě mít už předem prokouknutého,
Neni mi ani jasné, zda Novákův monolog byl ménč vybásnený než monolog Sisovského. Skutečný ěeský vlastenec, jemuž země vděčí za své přežití, může být docela dobře další postava z falešné autobiografie, další vymyšlený otec, který byl stvořen jenom za tím účelem, aby posloužil synovi-vypravěČi, Jako by život sáni nebyl už tak dost neuvěřitelný, dopřejme si ještě víc fabulace, abychom ho vyšperkovali.
/a prepážkou pasové kontroly, vedle důstojníka, jehož životním posláním je z moci úřední propouštět cizince ze země, stoji zarputile se tvářící, stihlý, ulízaný a pěkně upravený tmavooký muž orientální původu, asi lak \ mé:n ^éku. Jeho modrý oblek, probraný v pase, vypadá na to, že mu ho ušili na míru v Paříži nebo v Římě - ničím nepřipomíná obleky, které jsem tady kolem sebe viděl na ulici nebo
-k6-
při nočních orgiích. Světák evropského formátu, určitě miláček dam, řekl bych, že o nic méně než Bolotka, podle Nováka kurevník nad kurevniky. Okázale anglicky požádá pána o dokumenty. Podám jc vojákovi, který1 je zase předá jemu. Pročítá si životopisné údaje pochopte, musí si přece ověřit, jsem-li fikce nebo skutečnost -, pak si mě posmčšnč změří, jako by mě teď už měli úplně přečteného, a přistoupí blíž, takže cítím jeho pomádu na vlasy a pronikavou vůni kolínské, kterou používá po holení, „Vida," řekne a vyjádří svou nadřazenost mimo jiné i úsměvem, jehož posláním je člověka znejistil, úsměvem dobrotivé moci. „Sionistický agent Zuckerman," řekne a vrátí mi americký pas. „Bylo nám cti," sdělí mí, „že jsme se vám tu mohli postarat o zábavu, Sír. A teď hezky zpátky do toho vašeho světa omezených možnosti."
Philip Roth
PRAŽSKÉ ORGIE
Z anglického <>TÍKÍilÍ]u The Pritom- Orxy
preložili Jifina a Karel Kjnclovi. Dxxsbv Helma * Ivan Klintovi Obálka René Decastelo Knr^kliind Zu/Jiía hfliiil Odpovědná redaktorta Ivana Mcnuerová Technický redaktor Pavel KoHn Šuba Jana Vysoká Vydala Mladá rrontu u.s íak^ svtm 7h>4 ruiMikiWi. Tisk F-1'ROPRrNTfl.s., 104 stiHii, diuhč vydáni, prvni v Mladé Ironie. Pruha 2014
ISBN 978-S0-2O4-2552-2
Knihy Mladé fronty ii můžete objednal nu udrese M bd;i íninui a s.   div use Knihy Mczi Vodami 1952.'9.143 00 Prahu 4 e-rnail- prodej@mí.tz, tel. 225 27* ws na internetu: v. v, w mf.cj! www.tniha.cz