„katastr", pagar [pťrar] „zaplatit"). Jiným rysem typickým pro distribuci portugalských konsonantů je to, že se na konci slabiky prakticky nerealizuje žádná okluziva ani jiná napjatá souhláska. Objevují se tam pouze nejuvolněnější souhláskové realizace podsystému, mezi něž patří silně velarizované [1] (Brasil [brťzil] „Brazílie"), jednokmitové apikální [r] {carta ['kartc] „dopis") a tupé sykavky [f], neznělá prepalatální labializovaná frikativa, (mis ['mej] „měsíc") a [3], znělá prepalatální labializovaná frikativa, (desde ['de3di] „od"). Vlivem vyššího tempa řeči se v neprízvučných slabikách často nerealizuje poměrně slabý vokál [i], což vede ke vzniku nových souhláskových skupin: áemocrata [dmu'kratE] „demokrat", íechadura [fJYóufB] „zámek" (Mateus et al. 2003).
Z hlediska jazykové jednoty je nápadná rozmanitost dialektů7 na území Portugalska. Dialekty evropské portugalštiny bývají děleny do tří základních skupin (viz obrázek 4): dialekty galicijské, dialekty severoportugalské a portugalské dialekty středo jižní
Pro galicijštinu je charakteristické, že nemá znělou predorsoalveolár-ní frikativu orální [z]. Např. slovo rosa „růže" se realizuje buď s neznělou ne-labializovanou apikoalveolarní frikativou orální [s], nebo s neznělou nelabia-lizovanou predorsoalveolární frikativou orální [s], kdežto sloveso fazer „dělat" má buď neznělou interdentální frikativu orální [0], nebo neznělou nela-bializovanou predorsoalveolární frikativu orální [s].
V galicijštině také neexistuje znělá labializovaná koronoalveolární frikativa orální [3] (portugalské hoje „dnes"). Substantivum hoxe se vysloví s neznělou labializovanou koronoalveolární frikativou orální [f].
Severoportugalské dialekty rozlišují mezi neznělou apikoalveolarní frikativou [s] (seis „šest", passo „krok") a znělou apikoalveolarní frikativou [z] (rosa). V některých konzervativních dialektech se vedle zmíněných apikoalve-olárních frikativ uchovává neznělá i znělá predorsoalveolární frikativa orální [s], [z] (caqa „lov", cinco „péť; fazer „dělat").
Středojižní portugalské dialekty mají pouze neznělou predorsoalveolární frikativu orální [s] (seis, passo, cinco, caqa) a znělou predorsoalveolární frikativu orální [z] (rosa, fazer), obě typické pro normativní ustálenou portugalskou výslovnost. Znamená to tedy, že postrádají znělou i neznělou apikoalveolarní frikativu orální [z] a [s].
Podrobnější informace o portugalských dialektech, a to nejen na území kontinentálního Portugalska, lze získal např. v Cintra (1983), Króll (1994: 545-559) a v Mateus et al. (2003).Vzhledem k této skutečnosti se zde omezíme na uvedení pouze několika charakteristických rysů týkajících se rozdílů ve zvukovém plánu.
| | | | oalego ocldontal | | | | galago orlantal
Dlalactoa
portuguesas
aatanlrionela
Oiniacios poduguaaaa
-maridionaía
dialactoa do cantro
Limito de regISo tubdlalactal com caraclarlitlcai pac tem dltorenciacíflĚ
Obrázek 4: Rozložení hlavních dialektů na území kontinentálního Portugalska (podle Cu-nha-Cintra 1984)
34
35
Další kritéria dialektologického třídění už nejsou tak jednoznačná a naví se zdaleka nekryjí s kritérii založenými na distribuci sykavek.
(a) Ve většině dialektů severoportugalských a ve všech dialektech galicij. ských se normativní [v], znělá labiodentální frikativa orální (vinho „víno", av<j „babička"), realizuje na začátku taktu a uvnitř taktu po nazále jako [b], znělá bilabiální okluziva orální. Avšak uvnitř taktu, není-li to po nazále, se realizuje jako [p], znělá bilabiální frikativa orální.
(b) Podobně také normativní [fl, neznělá labializovaná koronoalveolární frikativa orální (chave „klíč", achar „nalézt", „myslet"), se realizuje jako pre-palatální nelabializovaná afrikáta [tfl ['tjavi], [tftjar]. Dochází k tomu ve stejných oblastech, tj. ve většině dialektů severoportugalských a ve všech dialektech galicij s kých.
V našem popisu výslovnosti evropské portugalštiny se přidržíme normy, která zhruba odpovídá výslovnosti vzdělaných vrstev obyvatel Lisabonu.8
Literatura
Barbosa(1983, 1994a, 1994c), Cintra(1983), Cunha- Cintra(1984), Holtus-Metzeltin - Schmitt (1994), Kroll (1994), Mateus et al. (2003).
Nad důvody pro volbu této varianty evropské portugalštiny se zamýšlí Barbosa (1994a: 131).
5.
HLÁSKY A JEJICH ZÁKLADNÍ TŘÍDĚNÍ
Postupným lineárním členěním mluvené řeči lze stanovit slabiky, základní (a přitom komplexní) jednotky souvislého řečového projevu. Avšak i slabiky jsou dále dělitelné. Každá slabika obsahuje prvek, jenž tvoří její jádro (nu-cleus), a někdy i prvky, které se k jádru připínají, ať před ním (praetura) nebo po něm (koda). Tyto prvky označujeme jako hlásky, základní stavební jednotky řeči. Jádro slabiky je místem největšího náboje artikulační a akustické energie.
Pálková (1994: 118) definuje hlásku takto: „Hláska jako obecná neznaková jednotka je elementární zvukový segment, který je vymezen výčtem fyzikálních vlastností zvukové matérie (artikulačních, akustických, ev. percepčních)." Dále upozorňuje na to, že hláska není konkrétní jednotlivina, tedy určitý zvuk, který by byl realizován v daném okamžiku daným mluvčím. Charakteristika hlásky se opírá o zobecněné společné zvukové vlastnosti (1994: 118). Podobně Krčmová (Karlík - Nekula - Pleskalova 2002: 169) vymezuje hlásku jako „elementární zvukový segment řeči, základní jednotku fonetického popisu jazyka. (Hláska) Je určitým stupněm zobecnění nesmírně proměnlivé zvukové reality lidské řeči."
Hlásky se v portugalštině dělí do tri základních skupin, a to na samohlásky (yogais), souhlásky (consoantes) a polosamohlásky (semivogais). Terminologie týkající se této poslední skupiny není ustálená: vedle termínu polosamohláska se setkáme s označením polosouhláska9 (semiconsoante) či s anglickými pojmy glide nebo aproximanta. Třebaže se jazyky počtem hlásek i způsobem jejich vzájemného spojování zpravidla liší, některé zásady platí obecně. Pro samohlásky je z akustického hlediska charakteristická tónová Podstata, spjatá z pohledu artikulačního s největším uvolněním průchodu hláskovacím traktem. Pokud jde o distribuci v rámci slabiky, bývá její jádro nejčastěji obsazováno právě samohláskami. Při artikulaci souhlásek, jejichž zvukovou podstatou je šum (doprovázený v některých případech větší či menší
Někd
y se dělá mezi polovokály a polokonsonanty významový rozdíl (viz níže).
36
37
přítomností tónu), se na různých místech v nadhrtanových dutinách vytvářejí překážky v podobě závěru nebo úžiny. V rámci slabiky se souhlásky připojují k samohláskám a jádro slabiky většinou netvoří, i když i zde existují výjimky např. v češtině mohou souhlásky r, /, m jádro slabiky představovat (vlk, krk sedm). Dělení hlásek na samohlásky a souhlásky patří mezi nejstarší způsoby hláskové klasifikace. Pokud jde o glidy (aproximanty, polosamohlásky), jsou původu samohláskového. Bývá poukazováno na to, že určitá artikulač-ní i akustická blízkost mezi nimi a zavřenými samohláskami v portugalštině existuje (Andrade - Viana 1996, Mateus et al. 2003, Mateus - Andrade 2002). Od vokálů se však liší jednak tím, že nikdy nemohou mít slovní přízvuk, jednak distribucí: vždy se kombinují se samohláskami, s nimiž tvoří dvojhlásky nebo trojhlásky. Navíc samy nikdy neobsazují jádro slabiky (Barbosa 1994c: 155, Andrade-Viana 1996: 175-177).
Hlásky lze podrobněji charakterizovat z hlediska akustického (zvuková skladba hlásek) a artikulačního (nastavení mluvidel a jejich pohyby při realizaci každé jednotlivé hlásky). Pro hlasovou komunikaci je rovněž nezbytné hledisko percepční.
5.1 SAMOHLÁSKY
Pro samohlásky je charakteristická tónová struktura jejich akustického spektra (totéž platí také pro souhlásky sonorní10) a rovněž to, že po dobu jejich artikulace je průchod hláskovacím traktem co nejvolnější. Pro vlastní samohláskovou artikulaci je typické vytváření soustavy rezonátorů, jíž v rámci nadhrtanových dutin fonační proud prochází. Vokály lze klasifikovat zejména z hlediska akustického a artikulačního. Do artikulačního přístupu patří kritérium postavení jazyka, labializace, kvantity, zavřenosti / otevřenosti, nazálnosti / orál-nosti a přízvučnosti / nepřízvučnosti.
5.1.1 Kritéria třídění samohlásek
5.1.1.1 Akustické hledisko
V akustickém spektru každého vokálu existuje kromě základního hlasivkového tónu (FQ) řada vyšších tónů, které vznikají v nadhrtanových rezonančních dutinách" zesílením procházejícího základního tónu. Jde o tzv. forman-
Pokud jde o postavení sonornich konsonantů v systému hlásek, viz 5.3.3.1 a 5.3.3.2.2. Problematikou vztahů mezi formanty a dutinami se podrobněji zabývá Pálková (1994: 109).
38
Obrázek 5: Spektrogramy slov paz „mír" a guis „chtěl jsem" (Andrade - Viana 1996: 167)
ty (viz výše). Při artikulaci vokálů (V) se mění vlastnost! nejen dutin r ustm, ale i hrdelní, což je vyvoláno pohyby jazyka v rovině horizontálni a vertikalm a také obměnou tvaru a velikosti retního otvoru. Zmíněné artikuláciu pohyby, mající za následek modifikaci rezonátorů tvořeného nadhrtanovym. dutinami, vyvolávají změny ve formantové struktuře složených tonových zvuku,
39
í a aj
Obrázek 6: Spektrogramy vokálu [a] ve spojeních [Ja], [aj] (Almeida 1976: 394)
m
Obrázek 7: Spektrogram nazálního vokálu [í], sim, a orálního vokálu [i], si (Almeida 1976: 391)
které odpovídají různým samohláskám. Při charakteristice vokálů se za rozhodující považuje vztah mezi prvními dvěma formanty (F F ) (Pálková 1994: 106-107).
Akustická analýza vokálů a konsonantů vede rovněž k objasnění jejich vzájemných vlivů a ke vzniku nových teorií o slabice, jejím vymezení a povaze.
Akustické spektrum konkrétní samohlásky je grafické znázornění jejího zvukového složení pomocí spektrografu. Tento přístroj rozloží zvukovou vlnu na jednotlivé tóny, které ji tvoří, a graficky je znázorní. Zleva doprava se udává frekvence tónů, svisle jejich intenzita.
Akustická struktura samohlásek nejlépe vynikne na trojrozměrných spek-trogramech. Na nich je časový průběh znázorněn vodorovně, frekvence svisle a intenzita zkoumané samohlásky různým stupněm ztmavnutí. Oblasti velké intenzity odpovídají jednotlivým formantům, tj. rezonancím v nadhrtanových dutinách (srov. obrázky 5, 6, 7). Spektrogram je tedy grafické znázornění zvukových složek jedné nebo několika po sobě jdoucích hlásek získané akustic-
kou analýzou zvoleného úseku promluvy, přičemž formanty jsou ve spektru každé jednotlivé hlásky seřazeny podle frekvence. Spektrogram rovněž zachycuje přechodová pásma mezi hláskami (tzv. tranzienty), což je pro identifikaci některých hlásek velmi důležité. Spektrogramy portugalských vokálů [e, a, 3> e, b, o, i, i, u] jsou znázorněny na obrázku 8.
Formanty každé hlásky mají svůj charakteristický kmitočet. Ten je závislý především na postavení mluvidel. To znamená, že změny pohybu jazyka ve směru svislém se projeví změnou prvního formantu. Změny pohybu jazyka ve vodorovném směru ovlivňují hodnotu druhého formantu. Zjištěné vzdálenosti mezi F, a F2 odpovídají difúznímu - kompaktnímu charakteru dané hlásky.12
Z hlediska percepce jsou pro určování vokálů závažné první dva, případně tři formanty. Formanty vyšší informují zpravidla o zabarvení hlasu mluvčího.
13 Tento
typ vztahuje dále rozpracován v části věnované fonologii.
40
41
N I V
U 2 <ui D
d
Ul
tí
i_i
100 tni
Obrázek 8.
TEMPO (ms)
Spektrogramy jednotlivých vokálu (Mateus - Andrade-Viana-Villalva 1990)
při akustické charakteristice samohlásek se uvažuje rovněž o parametrech, jakými jsou výška, síla a zabarvení.
Výskaje závislá na frekvenci. Se stoupajícím kmitočtem roste i výška daného vokálu. Tento poměr však není přímo úměrný, ale logaritmický. Znamená to, že lidské ucho zaznamenává každou dvojnásobnou frekvenci jako stejný interval. V hudbě se v této souvislosti hovoří o oktávě.
Síla (intenzita) zvuku a rozdíly v ní jsou nestejně využívány různými jazyky k účelům distinktivním nebo expresivním. Pálková v této souvislosti hovoří o tzv. větné prominenci neboli o uplatnění zvukové prominence v rovině suprasegmentální (1994: 165-168).
Zabarvení (témbr) lze charakterizovat jako akustickou vlastnost nebo soubor akustických vlastností daných zesílením, a tedy větší slyšitelností, některých harmonických tónů při průchodu zvukové vlny jednotlivými dutinami hláskovacího traktu. Např. [u] má témbr velární, kdežto [i] palatální. Pro nosové samohlásky (Vnas) je charakteristické zabarvení nazální.
5.1.1.2 Artikulační hledisko
5.1.1.2.1 Podle horizontálního posunu jazyka
V klidovém postavení spočívá jazyk uprostřed dutiny ústní. Při realizaci některých vokálů nedochází k jeho posunu ani vpřed ani vzad. Toto zjištění však není absolutní a s určitým „rozptylem" je tu třeba počítat. V portugalštině se to týká vokálů středních [a, b], přičemž jako čistě střední se realizuje [a], kdežto [e] vykazuje slabý posun vpřed. Jmenujme navíc samohlásku [i].'3 Ta se při realizaci posouvá slabě vzad (Mateus 1982: 115) a lze ji tedy charakterizovat jakostředozadní.14
Při artikulaci dalších vokálů se hmota jazyka dostává do přední části dutiny ústní, což vede ke zmenšení objemu této dutiny a zároveň ke zvětšení objemu dutiny hrdelní. Jde o vokály přední: [i, e, e].
Při artikulaci vokálů třetí skupiny se posouvá hmota jazyka do zadní části ústní dutiny. Takto se realizují samohlásky zadní: [u, o, o].
e snaze o co nejdůslednější zachycení fonetické podoby jednotlivých hlásek jsme se rozhodli nahradit - v souladu s portugalskými tendencemi - symbol [s] symbolem [i] (Andrade - Viana 1996: 127-128)
a základě některých podkladů z portugalské fonetiky a fonologie navrhujeme v tomto 2. vydání změnit klasifikaci samohlásky [i], varianty portugalského fonému Id (Delgado-Martins 1988, Ma-
"s ' 9!*2: 115, Mateus - Andrade - Viana - Villalva 1990). Nadále ji budeme pokládat za středo-Zadm' vysokou samohlásku orální.
42
43
5.1.1.2.2 Podle vertikálního posunu jazyka
Vertikální posun jazyka bývá spojen s posunem horizontálním. Při nejvýš, ším postavení jazyka se realizují vokály vysoké: vysoké přední [i], vysoké zadní [u] a vysoké středozadní [i] (Barroso 1999, Mateus 1982).
Posun jazyčné hmoty dolů do spodiny ústní je charakteristický pro realizaci vokálů nízkých: nízkého středního [a]. Při setrvání jazyka v dolní části úst se tvoří též polonízké samohlásky: polonízké přední [e] a polonízké zadní [o].
Zůstává-li hmota jazyka přibližně ve střední výšce (v klidové poloze), artikulují se vokály středové: střední středové [«].
Zaujme-li hmota jazyka postavení mezi polohou středovou a vysokou, tvoří se vokály polovysoké: polovysoké přední [e] a polovysoké zadní [o].
5.1.1.2.3 Podle labializace
Činnost rtů není při artikulaci portugalských vokálů zanedbatelná. Naopak. Upravuje akustické vlastnosti ústního rezonátoru. Podle účasti rtů lze portugalské samohlásky rozdělit do dvou skupin, a to na samohlásky labializované [u,o,o] anelabializované [i, e, e, i, b, a].
5.1.1.2.4 Podle trvání (kvantity)
V češtině se vokály liší ve všech pozicích také trváním, kvantitou. Dlouhá samohláska má dobu trvání zhruba dvojnásobnou než samohláska krátká ve stejné pozici. Délka vokálu je v češtině nezávislá na umístění slovního prízvuku. Naopak v portugalštině kritérium kvantity u vokálů neexistuje, i když akustické výzkumy na tomto poli ukazují, že větší délka (dá-li se o ní hovořit) je vázána pouze na prízvučnou slabiku (Delgado-Martins 1975). Pozdější výzkumy evropské portugalštiny zjišťují, že výraznější kvantitu mají prízvučné vokály zejména v koncovém postavení věty (Falé 1998).
5.1.1.2.5 Podle zavřenosti / otevřenosti samohlásek
Zatímco v češtině jsou vokály považovány za hlásky středního stupně otevřenosti, v portugalštině (ale např. i ve francouzštině) je nutno rozlišovat samohlásky otevřené a zavřené. Z hlediska artikulačního je míra otevřenosti dána čelistním úhlem. V rámci vokalického systému portugalštiny bývají rozlišovány čtyři stupně otevřenosti: (1) zavřené: [i, i, u], (2) polozavřené [e, o], (3) polootevřené [z, o], (4) otevřené [a]. Domníváme se však, že existuje ještě jeden stupeň otevřenosti. Zaujímá jej vokál [«], který se realizuje jako polo-polozavřený.
c 1.1.2.6 Podle nosovosti
V polštině, francouzštině a portugalštině má velký význam rozlišování fnezi samohláskami orálními a nazálními. Zatímco při realizaci ústních samohlásek prochází výdechový proud vzduchu pouze dutinou ústní, při artikulaci samohlásek nosových prochází zároveň dutinou ústní i nosní. To je umožněno tím, že se měkké patro při artikulaci nosových vokálů oddálí a zapojí tak dutinu nosní (jako tzv. pobočný rezonátor), která podstatně ovlivní výsledný akustický obraz daného vokálu.
V současné evropské portugalštině lze tedy stanovit tyto nazální vokály (Vnas): [T, ě, ě, i/ä, 5, ô, u] a následující vokály orální (Vor): [i, e, e, a, b, i, o, o, u].
Zvláštní skupinu vokálů představují tzv. vokály nazalizované, které vznikají působením nazálních konsonantů v intervokálním postavení na předcházející vokál (Barbosa 1994c: 55). Tento jev - nazalita-je nápadný zejména v brazilské variantě portugalštiny, kdežto ve variantě evropské je značně omezen (Mateus 1982: 92, Silva 2002: 93). Porovnáme-li portugalské a francouzské nosové samohlásky z hlediska kvality, zjišťujeme, že francouzské Vnas jsou otevřené, kdežto portugalské zavřené nebo polozavřené. (Nesmíme však zapomenout na to, že tu jde o stupeň zavřenosti / otevřenosti v rámci dvou odlišných vokalických systémů.)
5.1.1.2.7 Podle přízvučnosti a nepřízvučnosti
V evropské portugalštině, podobně jako v ruštině, existuje nápadný rozdíl mezi realizacemi vokálů ve slabikách prízvučných a neprízvučných. Ve slabikách prízvučných se vokály artikulují vždy plně, kdežto ve slabikách neprízvučných je jejich artikulace oslabena a mnohdy redukována. V četných případech může mít tempo promluvy za následek to, že se vokál nerealizuje vůbec, což lze ilustrovat výrazy dente ['děnti] nebo ['dě"t] „zub" a desacordo [dizB'kordu] nebo [dzB'kordu] „nesouhlas". Tyto obměny se týkají především reprezentací fonému Id.
Ve slabice prízvučné se vyskytují tyto Vor: [i, e, e, a, b, o, o, u] a tyto Vnas: P. ě, e, B/ä, 5, ô, u].
Pokud jde o realizace samohlásek, existuje však mezi neprízvučnými slabikami nápadná nerovnováha.
Co se týče orálních samohlásek, z těch se mohou podle okolností ve slabice protonické realizovat [i, e, e, a, b, i, o, o, u].
Ve slabice posttonické finální (na absolutním konci a před realizacemi archifonému /S/, tj. před [f], [3], [z]) najdeme samohlásky [b, i, u], kdežto ve slabice posttonické nefinální se realizují vokály [b, i, i, u].
Nosové samohlásky se - kromě již zmíněné slabiky prízvučné - realizují Pouze ve slabice protonické, a to formou vokálů [T, ě, b, 5, u].
5.1.2 Charakteristika systému orálních vokálů
Současná evropská portugalština obsahuje následující orální samohlásky [i, i, e, e, a, b, o, o, u], které lze charakterizovat podle těchto základních artiku-lačních kritérií: horizontální posun jazyka ve směru předozadním, vertikální posun jazyka a účast rtů. Kritérium nazálnost / orálnost umožní vymezit subsystém nazálních vokálů vůči vokálům orálním. Aplikací uvedených hledisek stanovíme tyto řady samohlásek:
přední [i, e, e] vysoké [i, i, u] polovysoké [e, o] nelabializované [i, e, e, i, u, a] ústní [i, e, e, i, e, a, u, o, o]
střední [i, e, a]  zadní [u, o, o] nízké [a]
středové [e]     polonízké [e, o]
labializované [u, o, o] nosové [T, ě, ě, č/ä, ü, ö, 5]
Pokud jde o kritéria, která slouží k vymezení jednotlivých hlásek, přihlíží se zejména k jejich distribuci a k jejich artikulační a akustické charakteristice. Co se distribuce týče, bereme v úvahu typ slabiky (prízvučná, neprízvučná, zavřená, otevřená), v němž se daná hláska realizuje, její bezprostřední hláskové okolí a také její případný podíl na morfologii konkrétního slova (jeho tvary, koncovky a afixy).
Pomocí moderních fonetických metod lze určit akustickou strukturu samohlásek: stanovit hodnoty formantů (tabulka 1), intenzitu a trvání dané hlásky.
V	F,	F2
[i]	293,58	2343,36
[e]	403,19	2083,94
[s]	501,10	1893,21
[B]	511,13	1602,07
[a]	626,04	1325,77
M	530,70	993,91
[o]	425,53	863,59
[u]	315,00	677,80
Tabulka 1: Hodnoty formantů F, a F2 v Hz zjištěné pro realizace vokálů v přízvučné slabice (Delgado-Martins 1973: 311)
_—i
Obrázek 9: Akustický trojúhelník portugalských ústních samohlásek (podle Delgado-Martins 1988)
Na základě vztahů mezi hodnotami prvního a druhého formantu lze pro portugalské orální samohlásky (v přízvučné slabice) sestrojit tzv. akustický trojúhelník, označovaný rovněž jako trojúhelník Hellwagův.15
vokály orální trvání v ms
[i]
68
tu]
69
[e]
80
[o]
96
106
96
68
[a]
93
[i]
49
Tabulka 2: Průměrné hodnoty trvání jednotlivých vokálů"1 (Delgado-Martins 1975: 5)
Již výše jsme se zmínili o tom, že existence velmi silného slovního prízvuku v portugalštině má za následek nápadnou nerovnováhu mezi realizacemi vokálů ve slabikách prízvučných a neprízvučných. Vokály realizované ve slabice
První popis systému samohlásek pomocí trojúhelníku navrhl v roce 1781 německý badatel Ch. F. Hell-16 *ag (Pálková 1994: 71).
odrobnou analýzu trvání samohlásek v kontextu podává Falé (1998).
46
47
prízvučné jsou plné, syté, jasné a relativně delší, kdežto samohlásky vyskytující se ve slabikách neprízvučných jsou nápadné krátkou dobou trvání a nízkou intenzitou. Jejich existence mnohdy závisí na rychlosti promluvy a na stylu řeči. Při velmi rychlé mluvě dochází k tomu, že se některé vokály nerealizují a odpadají.17 Mezi ně patří zejména hláska [i], vyskytující se pouze v neprízvučných slabikách: cemitério [simi'terju] - [smi'tErju] „hřbitov", demorar [dimu'rar] -[dmu'rar] „trvat", metafórico [mite'foriku] - [mtB'foriku] „metaforický". Velmi oslabená může též být realizace samohlásky [u], a to zejména v neprízvučné finální slabice. V tomto postavení se její přítomnost někdy projeví pouze v podobě labializace předchozího konsonantu. Ale i ta postačí k tomu, aby rodilý posluchač správně identifikoval daný výraz (Barbosa 1983: 13). Oslabenost neprízvučných slabik se projevuje i nižším výskytem vokálů [e, e, a, o, o] (Barbosa 1983).
Dalším charakteristickým rysem portugalského vokalismu je existence orálních a nazálních diftongů a triftongů, s nimiž je úzce spjata distribuce glid. Zatímco existence dvojhlásek sestupných, složených z plnohodnotného vokálu a glidy (např. seu [seu] „jeho", pai ['pai] „otec"), nikterak zpochybňována není, názory na existenci a jednoznačnou interpretaci dvojhlásek vzestupných jsou nejednotné (Barbosa 1983, Cunha - Cintra 1984, Drenska 1987, Freitas 2001, Mata da Silva 1988). Je pravda, že tyto dvojhlásky jsou méně soudržné a že jsou mnohdy vyslovovány dvěma způsoby, a to jako diftong dueto ['dwetu] „dueto" nebo jako hiát, tj. spojení dvou plnohodnotných vokálů, [du'etu]. Příkladem trojhlásky, tj. spojení glida + vokál + glida, jefiei ['fjra] „důvěřoval jsem".
5.1.2.1 Klasifikace orálních samohlásek
Vokály jsou rozděleny podle postavení jazyka při jejich realizaci do tří základních skupin: přední [i, e, e], střední [i, u, a] a zadní [u, o, o].
5.1.2.1.1 Orální samohlásky přední
[i], přední vysoká samohláska orální (nelabializovaná)
Distribuce
Tato samohláska se realizuje ve slabice prízvučné otevřené i zavřené, jakož i ve slabikách neprízvučných. Před laterálami [1] a [1] se velarizuje podobne jako další ústní samohlásky.
Problematikou elize neprízvučných koncových vokálů v postavení po jiné samohlásce se zaby Drenska (1989).
vá
Distribuce s přihlédnutím k slabičnému typu
Samohláska [i] se vyskytuje ve slabice
_ prízvučné otevřené: vida [Viós] „život", fico ['fiku] „zůstávám", vi [Vi] „viděl jsem";
- prízvučné zavřené před jiným konsonantem než [}]: lista ['lijte] „seznam", partír [pBf'tir] „odjet".
Shodně se tato hláska realizuje i ve slabice neprízvučné™ protonické a posttonické, a to především pokud nenásleduje palatála či laterála.
- protonické: direccäo [dirťsěufri)] „vedení", „směr", „řízení", ironia [iru'nie] „ironie", situar [situ'ar] „situovat", „umístit". Poněkud oslabenou podobu má [i] na absolutním počátku slova před souhláskou jinou než [X, ji, j", 3]: elegante [ili'gĚnti] „elegantní"; podobně též ve skupině ex- před vokálem: exame [i'zemt] „zkouška".
- posttonické: dúvida ['duviÔB] „pochybnost", música ['muziku] „hudba", pálido ['palióu] „bledý".
Velarizace
Barbosa (1983: 51-52, 1994c: 54-55) poukazuje na to, že v postavení před laterálami [1] a [1] se [i] realizuje jako velarizované [j].19 Zmíněná velarizace je patrnější ve slabice zavřené filtro ['filtru] „filtr", funil [fu'nil] „trychtýř", silvi-cultura [silvikuľtufB] „lesnictví" než ve slabice otevřené silo ['silu] „silo", vila [Vile] „městečko".
Artikulační charakteristika
Při realizaci hlásky [i] se špička jazyka opírá o dolní řezáky, hmota jazyka se posouvá vpřed a vzhůru směrem k tvrdému patru. Mezi hřbetem jazyka a tvrdým patrem vzniká mezera, která je v případě [i] nejužší ze všech voka-lických realizací. Pohyb jazyka vpřed vede k nápadnému zvětšení objemu dutiny hrdelní a současně ke zmenšení objemu dutiny ústní. Při výslovnosti samohlásky [i] vzniká nejmenší čelistní úhel.
Vázquez Cuesta - Mendes da Luz (1983: 297) upozorňují na to, že [i] se neopakuje ve slabikách PO sobě jdoucích. Realizuje se pouze ve slabice poslední bez ohledu na místo prízvuku. V ostatních •na podobu [i]: ministra [nďniftru] „ministr", dividir [divi'ôir] „rozdělit", militar [mili'tar] „vojensky . Výjimkou z pravidla však je kondicionál jednoduchý, kde u sloves 3. třídy zůstává tematic-[i]- seguiria [síyíYíb] „sledoval by", „pokračoval by", dividiríamos [divkH'riímufl „rozdělili by-m" Podobně také u slov odvozených tam, kde původně bylo [i]: difícil - dificílimo [difi'silimu] »nesnadný" - „velmi nesnadný". mt° symbolem je značeno pouze ve slabice zavřené před laterálou [1].
48
49
Akustická charakteristika
Tento vokál lze charakterizovat velkým rozdílem mezi průměrnou hodnotou formantu F, (kolem 294 Hz) a průměrnou hodnotou F2 (kolem 2343 Hz). Poměr F2: F,= 8 je značný. Jako průměrná hodnota trvání této samohlásky se uvádí 68 ms (Delgado-Martins 1973,1975).
[e], přední polovysoká samohláska orální (nelabializovaná)
Distribuce
Samohláska [e] se zpravidla realizuje ve slabikách prízvučných otevřených i zavřených. Její výskyt je poněkud omezenější ve slabikách neprízvučných. Jako u ostatních orálních samohlásek, také v tomto případě dochází před laterálami [1] nebo [1] k velarizaci. Taje výraznější ve slabice zavřené, tedy před [1].
Distribuce s přihlédnutím k slabičnému typu
Samohláska [e] se realizuje ve slabice
- prízvučné otevřené: cabeca [ke'Pese] „hlava", dedo ['deóu] „prst", seco ['seku] „suchý";
- prízvučné zavřené: mesmo ['me3mu] „tentýž", dinamarqués [dinBmer'kej'] „dánský", fazer [fťzer] „dělat";
- protonické na absolutním začátku slova před polosamohláskou [u]: Európa [eu'ropB] „Evropa", eucalipto [eukE'liptu] „eukalyptus";
- protonické po konsonantu: feudál [feu'dal] „feudálni", neutralizar [neutfrii'zar] „neutralizovat".
Distribuce s přihlédnutím k morfologii daného slova
Samohláska [e] se vyskytuje ve tvarech některých sloves, jmen, adjektiv a zájmen.
Sloveso
Samohláska [e] se realizuje
- v koncovce -emos ['emuj] 4. osoby konjunktivu přítomného času sloves 1. třídy: cantemos [kBn'temufi „(ať) zazpíváme",/a/emas [fu'lemuj] „(ať) promluvíme";
- v koncovce -er u infinitivu sloves 2. třídy; a to i tehdy, když se finální -r nerealizuje: ver ['ver] „vidět", dizer [di'zer] „říkat", deve-la [di'vele] „dlužit ji";
u sloves 2. třídy je kmenové -e- zavřené, pokud se ve finální slabice realizuje [b] nebo [u]: verto [Vertu] „liji", devo ['devu] „musím", „dlužím", devas ['devBľJ „(abys) musel";
v koncovce -emos ['emufl 4. osoby indikativu prézentu a indikativu perfekta pravidelných sloves 2. třídy: vendemos [věn'demuj'] „prodáváme", „prodali jsme"; též ve 4. osobě indikativu prézentu nepravidelných sloves: dizemos [di'zemuj] „říkáme", temos ['temuj] „máme", sabemos [sB'Pemuj"] „víme", podemos [pu'ôemuj] „můžeme".
ALE: Ve 4. osobě indikativu perfekta nepravidelných sloves se realizuje otevřené [e]: dissemos [di'semuj] „řekli jsme", tivemos [ďvemuf] „měli jsme", soubemos [so'Pemujl „dozvěděli jsme se", pudemos [pu'óemuf] „mohli jsme".
- v koncovce konjunktivu futura pravidelných sloves 2. třídy (resp. těch, která tvoří konjunktiv futura od pravidelného základu): dever [di'ver].
ALE: Realizuje se jako otevřené [e] tam, kde se konjunktiv futura tvoří od nepravidelného kmene minulého: houver [o'ver], úver [ti'vsr],^-zer [fi'zsr].
- v koncovce -esse (-esses, -éssemos, -essem) konjunktivu imperfekta sloves 2. třídy: devesse [di'vesi] a v koncovce -era (-eras, etc.) indikativu předminulého času jednoduchého sloves 2. třídy: devera [di'verB].
ALE: Vyslovuje se jako otevřené [s] tam, kde se tyto koncovky připínají k nepravidelnému kmeni perfektnímu: tivessem [ti'vesBifji)], tivera [ú'ven],fizéssemos [fi'zesimuj*], quiseram [ki'zefBu(ri)].
Substantivum a adjektivum
Samohláska [e] se realizuje
- v kmeni slovních tvarů zakončených na [u] nebo na [b]: (o) encerro [ěn'seRu] „uzavření", seco ['seku] „suchý", seca ['sekB] „suchá"; u podobných slovesných tvarů se realizuje otevřené [e]: (eu) encerro [ěn'seRu] „končím", „uzavírám", (eu) seco ['seku] „suším", (elé) seca ['seks] „on suší";
- v koncovkách -es, -esa, -eza, -essa: portugués [purtuVef] „portugalský", portuguesa [purtuVezB] „portugalská", avareza [bvbVczb] „lakota", condessa [kôn'desB] „hraběnka".
50
51
Samohláska [e] se realizuje
- u ukazovacích zájmen rodu mužského: este ['ejti] „tento", esse ['esj] „ten", aquele [E'keli] „onen", estes ['ejtif] „tito".
Velarizace
V postavení před [1] dochází k velarizaci všech orálních samohlásek. V pří. padě [e] může realizace kolísat mezi touto hláskou a vokálem [e]: felpado [feľpaôu] - [M'paôu] „ochmýřený", „plyšový",ýeIpudo [feľpuóu] - [fcťpuôu] „huňatý", „plstnatý" (Barbosa 1983).
Historická poznámka
Z latinského krátkého e a ae se v portugalštině vyvinulo otevřené [e]. To se však vlivem metafonického působení finálního [u] změnilo v některých slovech v současné [e] (medo ['meóu] „strach"). Tato realizace se postupně rozšířila i na tvary feminina (avesso [c'vesu] „obrácený", avessa [ťvesE] „obrácená") a plurálu (capelo [kc'pelu] „kapuce", capelos [kťpeluf] „kapuce").
Z latinských samohlásek ě, krátkého i a oe se u substantiv a adjektiv vyvinulo zavřené [e]: cěram > cera ['sere] „vosk", nigru > negro ['nevru] „černý", cito > cedo ['seóu] „brzy", poena > pena ['penis] „námaha".
ALE:    Ve slovesných tvarech se realizuje [e] otevřené: (ele) pena ['pene] „on trpí".
Artikulační charakteristika
Při realizaci samohlásky [e] se jazyk posouvá kupředu, hřbet se lehce zvedá, špička směřuje k dolním řezákům. Vzniklá mezera mezi hřbetem jazyka a tvrdým patrem je větší než při artikulaci [i]. Zvětšuje se také čelistní úhel. Velkému rozdílu mezi horizontální a vertikální částí nadhrtanových dutin odpovídá i vztah mezi Fl a Fr
Akustická charakteristika
Průměrná hodnota formantu F2 (kolem 2084 Hz) je poměrně vysoká, kdežto průměrná hodnota F,, kolem 403 Hz, patří v portugalštině mezi nejnižší-Poměr F2: Fj = 5,2 je velký, což svědčí o značné vzdálenosti obou formantu. Hodnotou Fj se [e] nejvíce blíží zavřenému portugalskému [o]. Průměrná hodnota trvání je 80 ms.
I přední polonízká samohláska orální (nelabializovaná) Distribuce
Tato samohláska se realizuje ve slabice prízvučné otevřené i zavřené, v neprízvučné slabice protonické i posttonické. Uplatní se rovněž v morfologii slova a slovních tvarů. Před laterálami [1] a [1] se velarizuje podobně jako další Vor.
Distribuce s přihlédnutím k slabičnému typu
Samohláska [e] se realizuje ve slabice
_ prízvučné otevřené: pé ['pe] „noha", vela ['velu] „plachta". V této souvislosti připomeňme její výskyt v některých slovech před intervokálním nosovým konsonantem a polokonsonantem, kde nedochází k nazalizaci: arsénico [Br'seniku] „arzenik", milénio [mi'knju] „tisíciletí".
- prízvučné zavřené: erva ['erve] „tráva", esta ['eftB] „tato", colher [ku'/íer] „lžíce";
- prízvučné zavřené před polovokálem: céu fseu] „nebe",
- protonické otevřené v některých slovech (viz níže historická poznámka): pregar [preVar] „kázat";
- protonické (synchronně otevřené) před skupinami grafémů (cc, cg, ct, gn, pc, pc, pt): afectivo [efe'tivu] „citový", acepgäo [ese'sču(r|)] „význam slova", susceptível [sujss'tivei] „přecitlivělý";
- protonické zavřené: ervoso [er'vozu] „travnatý", hebdomadário [ebdunre'ôarju] „týdeník";
- protonické zavřené před x [ks]: flexäo [flEk'seu(rt)] „ohýbání";
- posttonické finální zavřené před [r]: carácter [kťrater] „charakter" (Barbosa 1983), líder ['liôer] „politický vůdce" a před [n] v latinských výpůjčkách: hífen ['ifen] „spojovací čárka", abdómen [ub'dDmsn] „břicho", gérmen ['3efmsn] „zárodek".
Distribuce s přihlédnutím k morfologii daného slova
Samohláska [e] se vyskytuje ve tvarech některých sloves a zájmen.
Sloveso
Samohláska [e] se realizuje
vždy u sloves 1. třídy: nego ['neru] „popírám", espera [ifperB] „doufá".
52
53
ALE: Výjimku tvoří ta slovesa, která mají po kmenovém e souhlásku [m] nebo [n]. V takovém případě se předchozí vokál realizuje jako [e]-rema ['Reirre] „on vesluje", ordenas [or'denBJ"] „nařizuješ".
- u sloves 2. třídy, je-li v koncové slabice grafém e: verte ['verti] „lije", de-vem ['devĚI(n)] „oni musí", temes ['temij"] „obáváš se".
Zájmeno
Metafonickým vlivem finálního [b] se prízvučné e v ukazovacích zájmenech rodu ženského realizuje jako otevřené: esta ['ejtB] „tato", essa ['ess] „tamta", aquela [e'kelB] „ona".
Velarizace
Pro samohlásku [e] platí, že se ve všech typech slabik zavřených laterá-lou [1] velarizuje, a to ve slabice prízvučné: fiel [fi'd] „věrný", belga ['belge] „belgický", mel fmd] „med" i neprízvučné: arável [b'ravEi] „orný", amável [e'mavd] „laskavý", móvel ['movd] „pohyblivý", selvoso [seľvozu] „lesnatý", relvar [Rďvar] „zatravnit".
Samohláska [e] se velarizuje též ve slabice otevřené, a to ve slovech končících na -ela: cadela [Tcb'ôeIb] „fenka". Ovšem tato velarizace je podstatně slabší.
Historická poznámka
Samohláska [e] se realizuje
- ve slabice prízvučné tam, kde v latině původně bylo ae nebo krátké e: ferrum >ferw ['feRu] „železo", herbam > erva ['ervB] „tráva", ccelum > céu ['seu] „nebe", pedem > pé fpe] „noha";
- v postavení, kde vzniklo kontrakcí samohlásek po vypadnutí souhlásky: praedicäre >preegar > pregar [preVar] „kázat";
- v některých substantivech, i když je to v rozporu s etymologií (v latině bylo dlouhé e): tělam > tela ['tels] „plátno", vělam > vela [VeIb] „plachta".
Artikulační charakteristika
Při realizaci [e] se jazyk nachází mezi klidovým postavením [a] a vysunutým postavením [e]. Vzdálenost mezi hřbetem jazyka a tvrdým patrem je vetší než při artikulaci [e]. Čelistní úhel se oproti [e] zvětšuje. Relativně nízké postavení jazyka vede ke zvětšení objemu dutiny ústní, jeho postavení ve střední části úst však zároveň zmenšuje dutinu hrdelní.
akustická charakteristika
průměrné hodnoty formantů se pohybují v těchto oblastech: F, = 501 Hz p =1890 Hz. Vztah mezi F2 a F, je 3,8, což dokazuje dosti velkou vzdálenost obou formantů. Hodnotami formantů i jejich vzájemným poměrem se [e] blíží středovému [b]. Pokud jde o hodnoty trvání, jejich průměr se rovná 106 ms.
5.1.2.1 -2 Orální samohlásky střední
[i], vysoká středozadní samohláska orální (nelabializovaná)20
Distribuce
Tato orální samohláska se vyskytuje pouze ve slabikách neprízvučných. Její podoba je výsledkem vokalické redukce, která v případě rychlé mluvy může vést až k úplnému potlačení této hlásky. Samohláska [i] se realizuje ve slabice posttonické finální i nefinální a také ve slabice protonické.
Distribuce s přihlédnutím k slabičnému typu
Samohláska [i] se realizuje ve slabice
- posttonické finální otevřené: come ['komi] „on jí", fale ['fali] „mluv";
- posttonické finální zavřené před souhláskou [J]: mares ['marij*] „moře" (pl.), sabes ['sa|3ij] „víš";
- posttonické nefinální: hipótese [i'potizi] „hypotéza", Angela ['b"3Í1b], quadrúpede [kwB'ôrupióí] „čtyrnožec";
- protonické ne na absolutním počátku21: delatar [dilB'tar] „prozradit", berrar [bi'Rar] „řvát", pecar [pi'kar] „hřešit", pecador [pikB'ôor] „hříšný", remar [RÍ'mar] „veslovat", legar [UVar] „odkázat", terei [ti'fBi] „budu mít", verei [vi'ra] „uvidím", corretor [kiuďtor] „makléř"; před konsonanty [A, ji, j", 3] v otevřené slabice: telhado [ti'Aaóu] „střecha",/e-char [fi'far] „zavřít", nenhum [ni'jiú(ii)] „žádný".
běžném mluveném jazyce se tato hláska velmi často vyslovuje po finálním -/ a -r. Působí tu však Podpůrný prvek, nikoli jako realizace vokálu Id: par ['pari] „pár", mal ['mali] „špatně", cal a'*] „vápno". Dodejme jen, že souhláska / v tomto postavení ztrácí svou nápadnou velarizaci, kte-™u má v zavřené slabice.
mnoha případech se však v tomto postavení [i] nevyslovuje. Je to dáno rychlostí promluvy a indi-gjt«       ' zvyWostmi. Jedním z důsledků je změna slabičné stavby slova, např. pecar ['pkar] „hře-'Perigo ['privu] „nebezpečí".
54
55
- protonické na absolutním počátku slova; ve slabice zavřené konso-nantem [j-] se skupina es- realizuje v podobě dvou individuálních variant, a to [ifl nebo [iji: espléndido [ij'plěndióu] / [ij'plě"di9u] „skvostný".
- protonické na absolutním počátku slova; ve slabice zavřené konso-nantem [TJ uvádí Barbosa (1983: 141) tři možné individuální varianty [i] / [i] / [bí]; předpona ex- se tak realizuje jako OjT], [if] nebo [iľ]: expirar [Bjjpi'raf], [ijpi'rar], [ijpi'rar] „vydechnout".
Distribuce s přihlédnutím k morfologii daného slova
Samohláska [i] se vyskytuje ve tvarech některých sloves a zájmen.
Sloveso
Samohláska [i] se realizuje
- ve slabice posttonické nefinální: např. v koncovce -íssemos 4. osoby konjunktivu imperfekta slovesa partir („odjet", „odejít"): partíssemos [pEr'tisimuj"].
Zájmeno
Samohláska [i] se realizuje
- ve finální posttonické slabice, kde se mohou vyskytnout neprízvučná osobní zájmena: me, te, se, Ihe, Ihes apod.: diz-me ['di3mi] „říká mi", diz-lhes [*dÍ3Xijl „říká jim", diz-te ['dijti] „říká ti".
Syntaktická fonetika
Při běžném mluvním tempu se vokál [i] ve finální pozici zpravidla před neprízvučnou samohláskou na začátku následujícího slova nerealizuje: feche a porta [TrajVportE] „zavřete dveře", este irmäo ['eftir'mBu(rO] „tento bratr".
Artikulační charakteristika
Při realizaci vokálu [i] se přední část hřbetu jazyka těsně přiblíží ke střední části klenby dutiny ústní. Zároveň se zmenší čelistní úhel. Výsledná hláska je tedy vysoká střední (s menším posunem vzad) a zavřená.
Jelikož při artikulaci
nedochází k zaokrouhlení rtů, je též nelabializovaná.
Akustická charakteristika
Vzhledem k výše uvedeným tendencím realizovat samohlásku [i] v závislosti na tempu promluvy velmi oslabeně, ba elidovat ji, není snadné stanoví
eií akustickou podobu. Pokud jde o formanty, byly pro F, zjištěny průměrné hodnoty 416 Hz a pro F21115 Hz (Mateus - Delgado-Martins 1982).
[e] střední středová samohláska orální (nelabializovaná)
Distribuce
Tato samohláska se vyskytuje nejen ve slabice prízvučné otevřené a zavřené ale též ve slabice neprízvučné, a to protonické i posttonické. Podobně jako další vokály je v postavení před laterálou [1] slabě velarizována, kdežto před laterálou [1] se nevyskytuje vůbec.
Distribuce s přihlédnutím k slabičnému typu
Samohláska [b] se realizuje ve slabice
- prízvučné otevřené: před Cnas cama ['kurns] „postel", dano ['dunu] „škoda" a spíše výjimečně před konsonantem jiným než nosovým, např. ve slově para, když je ho užito v emfázi, ačkoli běžně jde o výraz proklitický bez vlastního prízvuku: ['pBfB] „pro" nebo ve slově cada [Tcbôb] „každý";
- prízvučné zavřené : pasta ['pBJtB] „aktovka", „těsto"; před polovokálem [i]: sei ['sbí] „vím", dei ['dBi] „dal jsem",/a/ei [fB'lBi] „promluvil jsem";
- protonické otevřené: v této slabice má samohláska [b] vysokou frekvenci na začátku slov atar [Vtar] „připevnit", assar [B'sar] „péci", aque-le [b'keli] „onen"; častá je rovněž po konsonantu datar [dB'tar] „pocházet (z nějaké áoby)"; falador [fBlB'ôor] „mluvka";
- protonické zavřené na začátku slova: armar [Bf'mar] „vyzbrojit", as-pecto [BJ"'petu] „hledisko", eirado [Bi'raóu] „terasa"; po souhlásce gastar [gBj^tar] „utrácet", peixeiro [pBi'JEiru] „prodavač ryb".
V tomto postavení může tvořit jádro diftongu [bí], který před souhláskou [ľ] konkuruje - jako volná varianta - realizacím [i] nebo [i]: exterior [Bjjtiri'or], Wtiri'or], [ijtiri'or] „vnější". ~ posttonické otevřené nefinální: pétala ['petBlB] „okvětní lístek", más-cara ['maJkBfB] „maska", hipóstase [i'pojtEzí] „zvěčnění", též ve skupině -va-: amávamos [B'mavEmufJ „milovali jsme"; posttonické otevřené finální; zde je realizace poměrně značně oslabená a uvolněná: fala ['falB] „on mluví", gata ['gatB] „kočka"; Posttonické zavřené finální před [j*]: cantas ['kBntBf] „zpíváš", mesas ťmezBľ] „stoly".
56
57
Připomeňme, že Barbosa (1983) i Vázquez Cuesta - Mendes da Luz (1983) upozorňují na to, že realizace hlásky [b] jsou ve slabikách neprízvučných méně napjaté a kratší nežli ve slabikách prízvučných.
Distribuce s přihlédnutím k morfologii daného slova
Samohláska [b] se vyskytuje ve tvarech některých sloves, jmen a zájmen.
Sloveso
V prízvučné slabice se samohláska [b] realizuje před nosovými souhláskami ve slovesných tvarech 4. osoby: vamos ['vEmuj"] „jdeme", amamos [ťmBmuf] „máme rádi". Tento výskyt je dosti vysoký, neboť se týká nejen tvarů 4. osoby indikativu prézentu sloves 1. třídy: cantamos [kBn'tBmujj „zpíváme", ale také tvarů 4. osoby konjunktivu prézentu sloves 2. a 3. třídy: vendamos [věn'dEmuJ] „ať prodáme", partamos [pBf'tBmuj-] „ať odejdeme".
Vokál [b] se vyskytuje u sloves 1. třídy v prízvučné kmenové slabice otevřené před [/C, ji, j", 3]: ajoelhas [b3u'bAbj"] „klekáš si", desenhas [di'zEjiBľ] „kreslíš", fecho [TbJu] „zavírám", desejo [di'zB3u] „přeji si".
U sloves 2. třídy dochází v prízvučné kmenové slabice otevřené před souhláskami [Á., ji, J, 3] k alternaci [b / bí]: mexo fnreju] / ['mBifu] „míchám", tenko ['tBjíu] / ['tBinu] „mám", vejo ['vb3u] / ['vBjgu] „vidím".
Substantivum
Také u substantiv se v prízvučné slabice před souhláskami [X, ji, J, 3] projevuje alternace [b/ bí]: (o) fecho [TbJu] / ['feifu] „závěr", espelho [ifpBÁu] / [ifpBÍXu] „zrcadlo", lenho ['Ibjiu] / ['Ibíjiu] „dříví".
Zájmeno
Samohláska [b] se vyskytuje v neprízvučné finální slabice tvořené enklitic-kým zájmenem: vé-as ['veefj „vidí je", dá-ma fdamB] „dává mi ji" apod.
Artikulační charakteristika
Při realizaci samohlásky [b] se hřbet jazyka nepatrně vysouvá směrem k rozhraní měkkého a tvrdého patra. Špička jazyka zůstává za dásňovými výběžky dolních řezáků, ústní dutina se zvětšuje a zároveň dochází ke zmenšeni objemu dutiny hrdelní.
^„stická charakteristika
pohyb jazyka v dutině ústní ovlivní změny v hodnotách formantů. Ty se pro p pohybují kolem 511 Hz a pro F2 kolem 1602 Hz. Vzájemný poměr ukazuje, ^ P je 3,lx vyšší než F,. Vzdálenost mezi pásmy obou F je citelná. Průměrná doba trvání je 68 ms a blíží se hodnotám vlastním realizaci hlásky [i].
[a]> střední nízká samohláska orální (nelabializovaná)
Distribuce
Tato samohláska se realizuje ve slabice prízvučné otevřené i zavřené, v neprízvučné slabice protonické i posttonické. Uplatní se rovněž v morfologii slova a slovních tvarů. Před laterálami [1] a [t] se velarizuje podobně jako další Vor. Zpravidla platí, že realizace samohlásky [a] jsou ve slabikách prízvučných otevřenější nežli ve slabikách neprízvučných.
Distribuce s přihlédnutím k slabičnému typu
Samohláska [a] se realizuje ve slabice
- prízvučné otevřené: pá ['pa] „lopata", hábito ['a(3itu] „zvyk";
- prízvučné zavřené: faz ['faj] „on dělá", paz ťpajl „mír", pais ['paij] „rodiče";
- protonické otevřené: na začátku slova vznikla hláska [a] splynutím dvou totožných samohlásek [b] + [e], např. ve spojení předložky a se členem určitým feminina a(s): [b] + [b] > [a], [b] + Oj"] > [aj"]; jindy jde o splynutí předložky a se zájmenem ukazovacím typu aquele > áquele: [b] + [B'keli] > [a'keli] „tam tomu"; podobným případem, kdy splyne neprízvučné finální [b] s neprízvučným počátečním [b] následujícího slova, je spojení da America [dv] + [VmerikB] > [da'mEfikB] „z Ameriky";
- protonické (synchronně otevřené) před skupinami grafémů (cc, cg, ct, pc,pg,pť), např.: accionista [asju'niftB] „akcionář", actor [a'tor] „herec", tracqäo [tra'sBuírťJ] „pohon", baptismo [ba'ti3mu] „křest";
- protonické zavřené: na počátku slova před [t]: armáda [ar'maÓB] „válečné loďstvo", před [i]: airoso [aťrozu] „štíhlý"; před [u] a před [i] má podobu velarizovaného [a]: autor [au'tor] „autor", altura [aľturB] „výška";
~ posttonické zavřené finální před [r]: acúcar [B'sukar] „cukr".
distribuce s přihlédnutím k morfologii daného slova
Samohláska [a] se vyskytuje v některých slovesných tvarech, kde plní dis-tlnktivní funkci.
58
59
Sloveso
Samohláska [a] se realizuje před souhláskou [m] ve 4. osobě indikativu per fekta sloves 1. třídy22: falámos [fe'lamuf] „mluvili jsme".
Velarizace
Pro vokál [a] platí, že se ve všech typech zavřených slabik před laterálou [i] a před polovokálem [u] velarizuje. Ve slabikách otevřených je před laterá lou [1] velarizace slabá: bala ['bale] „střela", fala ['falB] „(on) mluví", kdežto ve slabikách zavřených - tedy před [1] a před polovokálem [u] - je výraznej-sí:falta ['falte] „nedostatek", Aníbal [e'ni|3ai] „Hanibal", mau ['mau] „špatný" auto ['autu] „auto".
Historická poznámka
Samohláska [a] se realizuje v počáteční protonické slabice tam, kde po vypadnutí intervokalického konsonantu došlo ke splynutí samohlásek: pantanärium > paadeiro > padeiro [pa'óeiru] „pekař", calavariam > caaveira > caveira [ka'veire] „umrlčí lebka".
Artikulační charakteristika
Při realizaci hlásky [a] leží jazyk za dolními zuby, nejblíže klidovému postavení, asi uprostřed ústní dutiny. Jeho hmota je poněkud posunuta dozadu, což vede ke zmenšení dutiny hrdelní a zvětšení dutiny ústní. Retní otvor je široce otevřen. Připomeňme, že se při realizaci vokálu [a] vytváří největší čelistní úhel.
Akustická charakteristika
V porovnání se samohláskou [e] zde dochází k dalšímu přiblížení hodnot obou formantů. Zmenšené vertikální části soustavy nadhrtanových dutin odpovídá zvýšený F, (626 Hz) a zvětšené části horizontální odpovídá snížený F2 (1325,8 Hz). Poměr R,: F, = 2,1. Pokud jde o dobu trvání, její průměrná hodnota je 93 ms.
22 K výslovnosti slovesných tvarů ve 4. osobě indikativu prézentu sloves 1. třídy viz níže foném Id-
51 2.1 -3 Orälní samohlásky zadní
[U] zadní vysoká samohláska orální (labializovaná)
Distribuce
Tato samohláska se vyskytuje ve slabice prízvučné otevřené i zavřené, v ne-fízvučné slabice protonické i posttonické. Uplatní se rovněž v morfologii slova a slovních tvarů. Před laterálami [1] a [1] se velarizuje podobně jako další ústní samohlásky.
Distribuce s přihlédnutím k slabičnému typu
Samohláska [u] se realizuje ve slabice
_ prízvučné otevřené: tu ['tu] „ty", muro ['múru] „zeď", tudo ['tuôu] „všechno", punha ['pujre] „pokládal";
- prízvučné zavřené před souhláskou: curso ['kursu] „kurs", custo ['kujtu] „náklad" (cena);
- prízvučné zavřené před polovokálem [i]: fui ['fui] „šel jsem";
- protonické otevřené po souhlásce: lugar [lu'var] „místo", murar [mu'rar] „obehnat hradbami";
- protonické zavřené po souhlásce: cortar [kur'tar] „krájet", custar [kuptar] „stát";
- protonické zavřené před polovokálem [i]: cuidar [kui'dar] „pečovat";
- protonické otevřené na absolutním počátku slova: urrar [u'Rar] „řvát", unha ['une] „nehet", utilizar [utili'zar] „používat";
- protonické zavřené na absolutním počátku slova: urtiga [ur'thre] „kopřiva";
- posttonické finální otevřené: (o) livro ['livru] „kniha", (o) carro ['kaRu] „vůz", chamo ['Jemu] „volám";
- posttonické finální zavřené před souhláskou [T]: (os) amigos [e'miruj] „přátelé", caros ['káruj*] „drazí";
- posttonické finální zavřené před souhláskou [c]:fémur ['femur] „kost " stehenní";
- posttonické nefinální: músculo ['mujkulu] „sval", ängulo ['ě^gulu] „úhel", póstumo ['pojtumu] „posmrtný".
Distribuce s přihlédnutím k morfologii daného slova
Jako příklad uveďme výskyt této samohlásky v některých tvarech sloves, substantiv a adjektiv.
60
61
Sloveso
Samohláska [u] se realizuje
- v posttonické slabice finálni otevřené u většiny sloves v 1. osobě singuláru indikativu prézentu: canto ['kěntu] „zpívám", trago ['traru] „přináším", parto ['partu] „odcházím";
- v posttonické slabice finální zavřené v 1. osobě plurálu indikativu prézentu i indikativu perfekta: falamos [fťlemuf] „mluvíme", falámos [fťlamuf] „mluvili jsme"; dále např. v 1. osobě plurálu konjunktivu prézentu: (Desejam que) partamos. [pBr'tBmuj"] „(Přejí si,) abychom odjeli."
Substantivum a adjektivum
Samohláska [u] se realizuje
- v posttonické slabice finální otevřené u některých substantiv a adjektiv rodu mužského v singuláru: (o) livro ['livru] „kniha", (o) árbitro ['arbitru] „rozhodčí"; puro ['puru] „čistý", artístico [Br'tijtiku] „umělecký";
- v posttonické slabice finální zavřené u některých substantiv a adjektiv rodu mužského v plurálu: (os) livros ['livruj] ,,knihy", (os) árbitros ['arbitruJ] „rozhodčí"; puros ['puruf] „čistí", artísticos [Br'tijtikuJ"] „umělečtí".
Velarizace
Pro samohlásku [u] platí, že se ve všech typech zavřených slabik velarizu-je před laterálou [1]:
- slabika prízvučná: azul [b'zuI] „modrý", último ['ultimu] „poslední";
- slabika protonická : ultimar [ulti'mar] „ukončit", multar [muľtar] „uložit pokutu";
- slabika posttonická: cônsul ['kônsut] „konzul".
Artikulační charakteristika
Při artikulaci samohlásky [u] se hmota jazyka posune vzhůru dozadu, těsně proti měkkému patru. Vzniklá mezera mezi hřbetem jazyka a měkkým patrem je velmi úzká. Zvednutí jazyka v zadní části úst citelně ovlivňuje prodlouženi hrdelní dutiny. Prodlouží se také dutina ústní: rty se vysunou více než při realizaci [o]. Štěrbina rtů je velmi malá a také čelisti svírají malý úhel.
Akustická charakteristika
Oba formanty jsou blízko sebe. Dalším prodloužením nadhrtanové soustavy i jinými úpravami rezonančních dutin (např. artikulace při nejmenširfl
ústním otvoru) klesly hodnoty obou formantů tak, že se F, pohybuje kolem 315 Hz a F2 v oblasti 678 Hz. Poměr F2: F, = 2,2 je srovnatelný s poměrem zjištěným pro [a]. Hodnota F2 (678 Hz) je nejnižší ze všech F2 a hodnota F, (315 Hz) je po hodnotě pro [i] (264 Hz) druhá nejnižší. Pokud jde o trvání tohoto vokálu, jeho průměrná hodnota odpovídá 69 ms.
[o], zadní polovysoká samohláska orální (labializovaná)
Distribuce
Tato samohláska se vyskytuje ve slabice prízvučné otevřené i zavřené a v neprízvučné slabice protonické. Uplatní se rovněž v morfologii slova a slovních tvarů.
Distribuce s přihlédnutím k slabičnému typu
Samohláska [o] se realizuje ve slabice
- prízvučné otevřené: doze ['dozi] „dvanáct", povo ['povu] „lid", rolha ['roáb] „zátka";
- prízvučné otevřené před dalším vokálem, s nímž tvoří hiát: coroa [ku'roB] „koruna", boa ["dob] „dobrá", Lisboa [lÍ3'boB] „Lisabon";
- prízvučné zavřené nefinální: corpo ['korpu] „tělo", dorso ['dorsu] „záda", gosto ['gojtu] „chuť", „vkus";
- prízvučné zavřené finální před -or (z latinského -ôrem): amor [B'mor] „láska", dor ['dor] „bolest",/a/arfor [fBlB'óor] „mluvka", cor ['kor] „barva";
ALE-
Jako otevřené [o] v komparativech adjektiv: maior [mBi'or] „větší", menor [mi'nor] „menší", melhor [mí'Áor] „lepší".
- protonické otevřené na absolutním začátku slova: ouvir [o'vir] „slyšet", Outubro [o'tu|3ru] „říjen", oferta [o'fertB] „nabídka"; v tomto postavení však realizace mnohdy kolísá mezi polovysokým [o] a vysokým [u]: oferta [u'fertB]; dochází rovněž ke kolísání typu [o] / [ou]: ouvir [ou'vir], Outubro [ou'tu|3ru];
~ protonické otevřené po souhlásce: sobremesa [sofki'mezB] „moučník"; i zde konstatujeme tendenci ke kolísání typu [o] / [ou]: dourar [do'rar] / [dou'rar] „pozlatit", doutrina [do'trinB] / [dou'trinB] „doktrína"; protonické zavřené před polovokálem [i]: poisar [poi'zar] „položit", loirar [loi'rar] „žloutnout", „zesvětlat", toupeira [to'pBÍrB] „krtek".
62
63
Distribuce s přihlédnutím k morfologii daného slova
Samohláska [o] se uplatní zejména v některých tvarech sloves a substantiv.
Sloveso
Samohláska [o] se realizuje
- v prízvučné kmenové slabice sloves 1. třídy na -oar. coroo [ku'rou] „korunuji", magoas [nreVoBf] „ubližuješ";
- u pravidelných slovesných tvarů 2. třídy, je-li v poslední slabice realizováno [e] nebo [u]: mova ['movs] „ať se pohybuje", como ['komu] „jím".
Substantivum
Samohláska [o] se realizuje
- u substantiv rodu mužského, která se od slovesných tvarů liší právě jen zavřeným [o]: (o) olho ['oAu] „oko", (o) rogo ['royu] „prosba", (o) al-mogo [aťmosu] „oběd".
ALE:       Otevřené [o] se realizuje ve femininu a v plurálu: (a) rolha ['roáb] „zátka", (as)forgas ['forsuľ] „síly".
Historická poznámka
Samohláska [o] se realizuje v prízvučné slabice tam, kde vznikla z původního latinského dlouhého 5 nebo krátkého u: tótum > todo ['toóu] „všechno", lupům > lobo ['lo(3u] „vlk", turrem > torre ftORÍ] „věž".
ALE: Vlivem analogie se slovy, kde prízvučné portugalské o vzniklo z krátkého latinského o a které se vlivem metafonie realizuje jako [o] v maskulinu singuláru a jako [o] ve femininu a v plurálu, některá slova s původním zavřeným [o] (z latinského ô, u) toto o ve femininu a v plurálu otevírají: furnum >forno ['fornu] „pec", fornos ['fornujl „pece", puteum > pogo ['posu] „studna", pogos ['posuj] „studny", puteam > poga ['poss] „kaluž".
Artikulační charakteristika
Při realizaci samohlásky [o] se jazyk posouvá dozadu směrem k měkkému patru, což má za následek prodloužení dutiny hrdelní. Čelistní úhel je menší nez při artikulaci vokálu [o]. Rty jsou vysunuty více než při realizaci [o] a prodlužuji tak dutinu ústní a současně zmenšují ústní otvor proti této polonízké samohlásce.
\kustická charakteristika
Pokud jde o formanty, F, má hodnoty 426 Hz a F2 hodnoty 863 Hz. Poměr p . F = 2 a blíží se vztahu hodnot formantů při realizaci vokálů [a] i [o] (stojí jnezi nimi). Je zde patrná tendence snižovat F, i F2, což odpovídá prodloužení vertikální i horizontální části celkové soustavy nadhrtanových dutin. Průměrná doba trvání vokálu [o] je 96 ms.
[z], zadní polonízká samohláska orální (labializovaná)
Distribuce
Tato samohláska se realizuje ve slabice prízvučné otevřené i zavřené, v neprízvučné slabice protonické i posttonické. Uplatní se rovněž v morfologii slova a slovních tvarů. Před laterálami [1] a [1] se velarizuje podobně jako další ústní samohlásky.
Distribuce s přihlédnutím k slabičnému typu
Samohláska [o] se vyskytuje ve slabice
- prízvučné otevřené: avó [ťvo] „babička", molho ['moÁu] „omáčka", pode ['poôi] „on může";
- prízvučné zavřené: sorte ['sorti] „úděl", órfäo ['orfiu(rt)] „sirotek";
- protonické otevřené po konsonantu: corar [ko'rar] „červenat se", coqueiro [ko'keifu] „kokosovník";
- protonické (synchronicky otevřené) před skupinami grafémů (cc, cg, ct, pc,pg,pt), např.: adopgäo [EÓD'sĚu(nJ] „osvojení", optimisme [oti'mÍ3mu] „optimismus";
- protonické zavřené na absolutním začátku slova: opgäo [op'sču(rO] „volba", ortopédia [ortopi'óii?] „ortopedie", hortelôo [orti'lÍ!u(nJ] „zelinář", hospedar [ojpi'óar] „ubytovat", orquestra [or'keJtfB] „orchestr";
- protonické zavřené po souhlásce: dogmático [dog'matiku] „dogmatický", normál [nor'mai] „normální";
- posttonické finální zavřené před [r]: Vítor [Vitor] „Viktor", fluor ['fluor] „fluór".
"istribuce s přihlédnutím k morfologii daného slova
Samohláska [o] se realizuje ve tvarech některých sloves, substantiv a adjektiv.
64
65
Sloveso
U sloves 1. třídy23 je prízvučné kmenové o vždy otevřené: gosto ['gojtu] „mám rád", corta ['kortB] „stříhá".
ALE:    Před Cnas se o realizuje jako zavřené [o]: abono [B'|3onu] „ručím".
Ovšem i zde jsou výjimky, a to u sloves domar „krotit", somár „sčítat" a tomar „brát", kde se vždy vyslovuje [o] otevřené: domo ['domu], somo ['somu], tomo ['tomu].
Slovesa 2. a 3. třídy mají v kmeni otevřené [o], je-li ve finální slabice některá z těchto realizací [i]"], [bTJ, [i]: mover: moves ['movif] „pohybuješ se", correr. cor-rem ['koRBi(p)] „oni běží", comer: come ['komi] „on jí", dormir: dorme ['dormi] „on spí", sumir. somem ['somĚIfji)], „oni mizí", cobrir: cobres ['kofkij"] „kryješ".
Substantivum a adjektivum
U některých substantiv a adjektiv je ve femininu singuláru a plurálu a v plurálu maskulina otevřené [o]: nova ['novB] „nová", novas ['novBJ"] „nové", no-vos ['novuj] „noví", kdežto působením finálního [u] (případ tzv. metafonie) se v singuláru maskulina realizuje [o] zavřené: novo ['novu] „nový".
Velarizace
Pro samohlásku [o] platí, že se ve všech typech zavřených slabik velarizu-
je před laterálou [1]:
- slabika prízvučná: sol ['sol] „slunce", caracol [kBrB'kol] „hlemýžď", revolta [ríVoUb] „povstání";
- slabika neprízvučná protonická: olfacto [oťfatu] „čich";
- slabika neprízvučná posttonická finální: álcool ['atkuol] „alkohol".
Historická poznámka
V prízvučné slabice jde zpravidla o hlásku vzniklou z krátkého latinského o: sortem > sorte ['sorti] „úděl", rotám > roda ['roób] „kolo", orphanum > or-fäo ['orfĚu(r|)] „sirotek".
ALE: Působením metafonie, tj. vlivem koncového [u], se prízvučné kmenové o realizuje jako zavřené [o]: socrum > sogro ['sorru] „tchán . a nikoli jako [o] otevřené.
a Ke zvukové realizaci substantiv shodné grafické podoby viz výše pojednání o samohlásce [OJ-
V prízvučné slabice se v některých případech samohláska [o] realizuje jako výsledek splynutí dvou vokálů po odpadnutí intervokalického konsonantu: sólům > só ['so] „sám", pulvum > pó ['po] „prach".
Artikulační charakteristika
Vzhledem k neutrálnímu postavení jazyka při [a] se při realizaci [o] jazyčná hmota posouvá dozadu vzhůru k měkkému patru. Menší je rovněž čelistní úhel stejně jako štěrbina tvořená zaokrouhlenými rty. Zaokrouhlenost retního otvoru ovlivňuje velikost dutiny ústní, která se částečně protáhne.
Akustická charakteristika
Vzdálenost mezi oběma formanty je relativně malá a zjištěný poměr F,: Fj = = 1,87 je nejtěsnější v rámci vokalismu evropské portugalštiny. Hodnoty F, se pohybují v oblasti 531 Hz a hodnoty F2 kolem 994 Hz. Porovnáme-li tyto hodnoty s hodnotami vokálu bezprostředně nižšího, tj. [a], vidíme, že dochází k poklesu hodnot obou F. Průměrná doba trvání hlásky [o] se pohybuje kolem 96 ms.
Literatura
Andrade-Viana(1996), Barbosa(1983,1988,1994a, 1994c), Barroso(1999), Silva (2002), Cunha - Cintra (1984), Delgado-Martins (1973, 1975, 1988), Drenska (1987, 1989), Falé (1998), Freitas (2001), Mata da Silva (1988), Ma-teus (1982), Mateus - Delgado-Martins (1982), Mateus - Andrade - Viana -Villalva (1990), Pálková (1994).
5.1.3 Charakteristika systému nazálních vokálů
Z hlediska čistě fonetického není pochyb o tom, že nazální vokály (Vnas) skutečně existují. Jejich realizace lze spolehlivě zjistit jednak auditívne, jednak pomocí moderních fonetických metod. Otázkou však zůstává nejen jejich interpretace z hlediska systémového (viz dále v oddíle věnovaném fonolo-gn portugalského vokalického systému24), ale i popis jejich realizací v rovině fonetické.25 Považujeme však za vhodné pojednat o nosových samohláskách
ozborem a klasifikací jednotlivých názorů na problematiku nosových samohlásek, a to z pohledu ^netického i fonologického, se zabývá např. Barbosa (1994a), Mateus (1982), Parkinson (1983). y et0 Problematice viz níže část věnovaná fonologii evropské portugalštiny.
svém příspěvku ke zvukové charakteristice nosových samohlásek se Drenska (1989) opírá o vý-sle*y čistě experimentálního přístupu.
66
67
jako o zvláštním hláskovém subsystému. Je to důležité tím spíše, že všechny tyto vokály mají řadu společných rysů, a to zejména pokud jde o jejich distribuci vzhledem k hláskovému okolí. V současné evropské portugalštině lze stanovit následující nosové samohlásky: [í, ě, ě, b, ä, 5, ô, u], přičemž [b] a [ä] jsou považovány za individuální varianty (Almeida 1976: 359). Třebaže nazál-ní vokály byly zjištěny naprosto spolehlivě, je s nimi spojen určitý problém. Vokalická realizace je totiž často provázena různě silnou přítomností nazální-ho konsonantu (Barbosa 1983). Tyto souhláskové realizace budeme považovat za tzv. nazální skluzy. Almeida o nich hovoří jako o souhláskových nazál-ních segmentech (1976 : 354). Přihlédneme-li k této skutečnosti, nabízí se následující klasifikace nosových vokálů.
(1) Na konci slova před pauzou se vyskytují čisté Vnas bez nazálního skluzu: lä ['li] „vlna", vim ['ví] „přišel jsem", som ['sô] „zvuk". Ovšem Almeida (1976: 354) upozorňuje na to, že sám v tomto postavení zjistil také případy slabého nazálního skluzu, který se po předních vokálech realizuje jako [p]: sim ['sí(n)], a po středních a zadních [nj: lä ['rě(n)], som ['sô(n)], um [u(nj]. Domníváme se, že tuto přítomnost nazálního skluzu lze hodnotit jako fakultativní.
(2) Před frikativou se po Vnas realizuje velmi slabý nazální skluz, který označíme povýšeným nazálním konsonantem: tránsito ['trčnzitu] „provoz", lanqar [lěn'sar] „házet". O tom, že je nazální skluz v tomto postavení vnímán jako velmi slabý, svědčí i to, že Barbosa (1983) jej často ani neuvádí a mluví o „čistých Vnas".
(3) Před okluzivou se po Vnas vyskytuje poměrně nevýrazný nazální skluz, který se asimiluje k následující souhlásce (regresivní asimilace). Znázorníme jej pomocí povýšeného nazálního konsonantu. Před [p, b] se realizuje jako [m]: campo ['kčmpu] „pole", před [t, d] jako ["]: canto ['kěntu] „zpěv" a před [k, g] jako f1]: frango ['frě^gu] „kuře".
(4) Zmiňme se také o případu nazalizace. Někteří mluvčí mají tendenci realizovat vokál před nosovou souhláskou v otevřené slabice nazalizova-ně. Existují však nápadné individuální rozdíly (Barbosa 1983: 91). K nazaliza-ci dochází častěji ve slabice prízvučné: cama ['kemB] / ['kĚmB] „postel". Tato tendence však platí zejména pro brazilskou variantu, kdežto ve variantě evropské je silně oslabena (Barroso 1999: 73, Mateus 1982: 58, 92, Silva 2002: 93). Také v tomto pojednání s ní nebudeme dále pracovat, ale považovali jsme za nutné na tento jev upozornit.
Pokud jde o distribuci, nosové samohlásky se nevyskytují v posttonických slabikách. Co se samohlásky [ě] týče, ta se nikdy nerealizuje ve slabice finá -ní prízvučné ani neprízvučné.
Společným rysem všech nosových samohlásek je to, že jejich realizace mají stejnou kvalitu jako jejich orální protějšky. Tvoří se však při spuštěném měkkém patru, což umožňuje výdechovému proudu vzduchu procházet nejen dutinou ústní, ale zároveň i dutinou nosní.
5.1.3.1 Klasifikace n a zá lnic h samohlásek
5.1.3.1.1 Nazální samohlásky přední
[í], přední vysoká samohláska nazální (nelabializovaná)
Distribuce
Tato samohláska se realizuje ve slabice prízvučné a ve slabice neprízvučné protonické.
Distribuce s přihlédnutím k slabičnému typu
Samohláska [T] se vyskytuje ve slabice
- prízvučné na absolutním konci: fim ['fí(ji)] „konec", sim ['sí(p)] „ano", assim [b'suji)] „tak";
- prízvučné před frikativou: pinca ['pr"sB] „pinzeta", jardins [3Br'di"f] „zahrady";
- prízvučné před okluzivou:
[p, b]: simples ['sr^plif] „prostý", carimbo [ke'ri™bu] „razítko", [t, d]: sinto ['sí"tu] „lituji", vinda ['víMb] „příchod", [k, g]: cinco ['sľMcu] „pět", língua ['lí^gwB] „jazyk";
- protonické: simpatia [si^pťtiB] „sympatie", indirecto [ľWretu] „nepřímý", incapaz [ľ'-kB'paJ] „neschopný", pincel ['pí"sd] „štětec", informar [í"fur'mar] „informovat".
Artikulační charakteristika
Při realizaci hlásky [í] se špička jazyka opírá o dolní řezáky, hmota jazyka se podobně jako při artikulaci orálního [i] posouvá vpřed a vzhůru směrem k tvrdému patru. Mezera vzniklá mezi hřbetem jazyka a tvrdým patrem je jako u ti] nejužší ze všech vokalických realizací. Uvedený pohyb jazyka vede k nápadnému zvětšení objemu dutiny hrdelní a současně ke zmenšení objemu du-til»y ústní. Čelistní úhel je nejmenší ze všech realizací nosových samohlásek, samohláska [í] se tvoří při spuštěném měkkém patru, což umožňuje výdecho-Vernu proudu vzduchu procházet nejen dutinou ústní, ale i dutinou nosní.
68
69
Akustická charakteristika
Průměrná hodnota trvání odpovídá 87 ms.
[ej, přední polovysoká samohláska nazální (nelabializovaná) Distribuce
Tato samohláska se realizuje ve slabice prízvučné - s výjimkou slabiky finálni - a ve slabice neprízvučné protonické.
Distribuce s přihlédnutím k slabičnému typu
Samohláska [ě] se vyskytuje ve slabice
- prízvučné před frikativou: lenqo ['lěnsu] „kapesník", penso ['pěnsu] „myslím";
- prízvučné před okluzivou:
[p, b]: tempo ['tč^u] „čas", membro ['měmbru] „člen",
[t, d]: entre ['ěntr»] „mezi", venda ['věndi?] „prodej",
[k, g]: elenco [ťlě^ku] „divadelní soubor", flamengo [fiVmě^gu] „vlám-
ština";
- protonické: semblante [sěm'blěnti] „tvář", „vzezření", entrada [en'traÔE] „vchod", engano [e^'gmu] „omyť, pensar [pěn'sar] „myslet", embrulho [ěm'bruÁu] „balíček".
Artikulační charakteristika
Při realizaci této samohlásky se jazyk posouvá kupředu, hřbet se lehce zvedá, špička směřuje k dolním řezákům. Vzniklá mezera mezi hřbetem jazyka a tvrdým patrem je větší než při artikulaci [í]. Zvětšuje se také čelistní úhel. Samohláska [ě] se tvoří při spuštěném měkkém patru, což umožňuje výdechovému proudu vzduchu procházet nejen dutinou ústní, ale paralelně i dutinou nosní.
Akustická charakteristika
Průměrná hodnota trvání je 78 ms.
[ě], přední polonízká samohláska nazální (nelabializovaná) Distribuce
Tato samohláska má velmi omezenou distribuci a realizuje se pouze ve slabice prízvučné. Uplatní se v morfologii slova a slovních tvarů.
70
Distribuce s přihlédnutím k slabičnému typu
Samohláska [ě] se vyskytuje ve slabice
- prízvučné před okluzivou: vendes ['věndif] „prodáváš".
Distribuce s přihlédnutím k morfologii daného slova
Samohláska [ě] se vyskytuje v některých slovesných tvarech.
Sloveso
Samohláska [ě] se realizuje
- u sloves 2. (-er) a 3. (-ir) třídy ve 2., 3. a 6. osobě indikativu prézentu: vendes ['v£ndir] „prodáváš", vende ['věndi] „prodává", vendem ['v£ndčT(n)] „prodávají".
Artikulační charakteristika
Při realizaci samohlásky [ě] se jazyk nachází mezi klidovým postavením [ä] a vysunutým postavením [ě]. Vzdálenost mezi hřbetem jazyka a tvrdým patrem je větší než při artikulaci [ě]. Relativně nízké postavení jazyka vede ke zvětšení objemu dutiny ústní, jeho postavení ve střední části úst však zároveň zmenšuje dutinu hrdelní. Tato samohláska se tvoří při spuštěném měkkém patru, což umožňuje výdechovému proudu vzduchu procházet nejen dutinou ústní, ale paralelně i dutinou nosní.
Akustická charakteristika
Hodnoty trvání nebyly zjišťovány.
5.1.3.1.2 Nazální samohlásky střední
tě], střední středová samohláska nazální (nelabializovaná)
Distribuce
Tato samohláska se realizuje ve slabice prízvučné a ve slabice neprízvučné Protonické i posttonické.
Distribuce s přihlédnutím k slabičnému typu
Samohláska [š] se vyskytuje ve slabice
prízvučné na absolutním konci slova: lä ['lě(n)] „vlna", irmä [ir'mě(iO]
„sestra", amanhä [Emťjii(nj] „zítra"; ~ prízvučné před frikativou: läs ['!§"[] „vlny", anjo ['Bn3u] „anděl";
- prízvučné před okluzivou:
[p, b]: ambos ['čmbuj] „oba", rampa ['RBmpB] „rampa", [t, d]: mando ['mBndu] „posílám", manto ['mBntu] „plášť", [k, g]: branco ['brejku] „bílý", manga ['mB^gB] „rukáv";
- prízvučné, kde tvoří součást klesavých diftongů: mäo ['mBu(n)] „ruka", mäe ['mBi(n)] „matka", vem ['vbI(ji)] „(on) přichází";
- protonické: andar [Ěn'dar] „chodit", mandato [mBn'datu] „mandát", lamber [lBm'ber] „lízat", rancoroso [RB^ku'rozu] „záštiplný";
- posttonické, kde tvoří součást klesavých diftongů: falam ['falBÚ(n)] „(oni) mluví", vendem [VěndBi(n)] „(oni) prodávají".
Artikulační charakteristika
Při realizaci samohlásky [b] se hřbet jazyka nepatrně vysouvá směrem k rozhraní měkkého a tvrdého patra. Špička jazyka zůstává za dásňovými výběžky dolních řezáků, ústní dutina se zvětšuje a zároveň dochází ke zmenšení objemu dutiny hrdelní. Tato samohláska se tvoří při spuštěném měkkém patru, což umožňuje výdechovému proudu vzduchu procházet nejen dutinou ústní, ale paralelně i dutinou nosní.
Akustická charakteristika
Pokud jde o hodnoty trvání, odpovídají 73 ms.
[ä], střední nízká samohláska nazální (nelabializovaná) Distribuce
Výskyt této samohlásky, která se realizuje pouze ve slabice neprízvučné protonické, je velmi omezený.
Objevuje se pouze jako fakultativní varianta vokálu [b] vzniklá splynutím samohlásek [b] + [b]: a andar [än'dar] „při chůzi".
Artikulační charakteristika
Podobně jako při realizaci orální samohlásky [a] leží i v případě [ä] jazyk za dolními zuby, nejblíže klidovému postavení, asi uprostřed ústní dutiny. Jeho hmota je poněkud posunuta dozadu, což vede ke zmenšení dutiny hrdelní a zvětšení dutiny ústní. Tato samohláska se tvoří při spuštěném měkkém pa" tru, což umožňuje výdechovému proudu vzduchu procházet nejen dutinou ústní, ale současně i dutinou nosní.
72
Akustická charakteristika
Hodnota trvání nebyla zjišťována.
5.1.3.1.3 Nazální samohlásky zadní
[ú], zadní vysoká samohláska nazální (labializovaná)
Distribuce
Tato samohláska se realizuje ve slabice prízvučné a ve slabice neprízvučné protonické.
Distribuce s přihlédnutím k slabičnému typu
Samohláska [ú] se vyskytuje ve slabice
- prízvučné na absolutním konci: atum [b'tu(r\)] „tuňák",ye/um [3í'3Ú(r()] „půst", um [ú(r0] „jeden";
- prízvučné před frikativou: alguns [al'gunfj „nějací", comuns [ku'múnJ] „společní";
- prízvučné před okluzivou [p, b]: tumba ['tumbB] „hrob", cúmplice ['kumplisi] „spoluviník", [t, d]: mundo ['mú"du] „svět", defunto [di'fíTtu] „zesnulý", [k, g]: junco [^ú^ku] „rákos", fungo ['funguj „houba";
- prízvučné a je součástí klesavého diftongů [úí]: muito ['múíř^tu]„hodně";
- protonické: zumbido [zum'bióu] „hukot", afundar [Bfun'dar] „potopit", untar [un'tar] „mazat".
Artikulační charakteristika
Při artikulaci samohlásky [ů] se hmota jazyka posune vzhůru dozadu, těsně proti měkkému patru. Vzniklá mezera mezi hřbetem jazyka a měkkým patrem je velmi úzká. Zvednutí jazyka v zadní části úst citelně ovlivňuje prodloužení hrdelní dutiny. Prodlužuje se také dutina ústní. Štěrbina vytvořená rty je velmi malá a čelisti rovněž svírají malý úhel. Tento vokál se podobně jako ostatní nosové samohlásky tvoří při spuštěném měkkém patru, což umožňuje výdechovému proudu vzduchu procházet nejen dutinou ústní, ale zároveň i dutinou nosní.
Akustická charakteristika Trvání má hodnotu 65 ms.
73
[ô], zadní polovysoká samohláska nazální (labializovaná) Distribuce
Tato samohláska se realizuje ve slabice prízvučné a ve slabice neprízvučné protonické.
Distribuce s přihlédnutím k slabičnému typu
Samohláska [ô] se vyskytuje ve slabice
- prízvučné na absolutním konci slova: bom ['bô(n)] „dobrý", som ['sô(rO] „hláska", „zvuk";
- prízvučné před frikativou: tons ['tônfl „tóny", longe [*lôn3*] „daleko";
- prízvučné před okluzivou
[p, b]: pombo ['pômbu] „holub", rompo ['Rômpu] „lámu", [t, d]: onda ['ônde] „vlna (mořská)", fonte ['fô'ti] „pramen", [k, g]: longo [lô^gu] „dlouhý", ronco ['RÔ^ku] „pochrupování";
- prízvučné, kde je součástí klesavého diftongu [61]: pôe ['pôi(ri)] „pokládá", ligôes [li'sôf J] „lekce" (pl.).
- protonické: montículo [môn'tikulu] „pahorek", monstmoso [mônjtru'ozu] „příšerný", ondulacäo [5nduh'sĚu(rO] „vlnění".
Artikulační charakteristika
Při realizaci samohlásky [ô] se jazyk posouvá dozadu směrem k měkkému patru, což má za následek prodloužení dutiny hrdelní. Čelistní úhel je menší než při artikulaci vokálu [5]. Rty jsou vysunuty více než při realizaci této samohlásky. Prodlužují tak dutinu ústní a současně zmenšují ústní otvor. Také samohláska [5] se tvoří při spuštěném měkkém patru, což umožňuje výdechovému proudu vzduchu procházet nejen dutinou ústní, ale paralelně i dutinou nosní.
Akustická charakteristika
Trvání této samohlásky, odpovídá hodnotě 61 ms.
[5], zadní polonízká samohláska nazální26 (labializovaná)
Distribuce
Tato samohláska se realizuje ve slabice prízvučné. Uplatní se především v morfologii slovních tvarů.
26  Identifikace této samohlásky není ovšem zcela jednoznačná (Almeida 1976: 358-359, Barb° 1983:98-99).
Distribuce s přihlédnutím k slabičnému typu
Samohláska [5] se vyskytuje ve slabice
- prízvučné: rompe ['RÔmpi] „láme", rompes ['R5mpiJ] „lámeš", rompem ['R5mpěí(ji)] „lámou".
Distribuce s přihlédnutím k morfologii daného slova
Samohláska [5] se uplatní v některých slovesných tvarech.
Sloveso
Samohláska [5] se realizuje
- v prízvučné slabice u sloves 2. třídy typu romper „lámat", a to ve 2., 3. a 6. osobě indikativu prézentu např.: rompe ['RĎmpi] „láme", rompes ['RompiJ] „lámeš", rompem ['R5mpěí(ji)] „lámou".
Artikulační charakteristika
Při realizaci [5] se jazyčná hmota posouvá poněkud dozadu vzhůru k měkkému patru. Menší než při realizaci nízkého [ä] je rovněž čelistní úhel stejně jako štěrbina tvořená zaokrouhlenými rty. Zaokrouhlenost retního otvoru ovlivňuje velikost dutiny ústní, která se částečně protáhne. Tato samohláska se tvoří při spuštěném měkkém patru, což umožňuje výdechovému proudu vzduchu procházet nejen dutinou ústní, ale současně i dutinou nosní.
Akustická charakteristika
Hodnota trvání nebyla zjišťována.
Literatura
Almeida (1976), Barbosa (1983, 1994a), Barroso (1999), Silva (2002), Del-gado-Martins (1975), Drenska (1989), Hammarstróm (1954), Liidtke (1953), Mateus (1982), Mateus et al. (2003), Parkinson (1983), Tláskal (1980).
5.2 POLOSAMOHLÁSKY A POLOSOUHLÁSKY
Jedním z pozoruhodných rysů zvukové stránky portugalštiny je poměrně vy-joká frekvence dvojhlásek (např. [eu] seu ['seu] „jeho", [bí] seis ['smT] „šest", W&päo ['piu(n)] „chléb") atrojhlásek (např. [wai] Paraguai [pBre'gwai] „Pa-ragUav")- Porovnáme-li substantiva pai ['pai] „otec" a piada ['pjaôe] „vtip",
74
75
zjišťujeme, že v prízvučných slabikách obou slov se vyskytují struktury tvořené spojením plnohodnotného vokálu a velmi krátké a samohlásce blízké hlásky. Zmíněné hlásky bývají zpravidla označovány jako polosamohlásky (Cunha -Cintra 1984, Fonseca 1984, Mata da Silva 1988, Mateus 1982). Z hlediska fonetického se někdy hovoří o polosamohláskach a polosouhláskách (např. Andra-de - Viana 1996: 145). Přesné označení závisí na tom, zda samohláska je první hláskou diftongu (následuje polovokál: pai), či hláskou druhou (následuje po po-lokonsonantu: piada) (např. Mateus 1982: 23). Avšak z pohledu fonologického, systémového, se tento rozdíl nečiní. Pod vlivem angličtiny bývají v portugalských pracích fonetického i fonologického zaměření označovány tyto hlásky jako glidy, případnějako aproximanty (Andrade 1998, Barroso 1999, Mateus 1982, Mateus et aL 2003). V portugalské odborné litaratuře neexistuje jednotné pojetí dvojhlásek. Některé prameny (Barbosa 1994a) považují za skutečné dvojhlásky pouze ty, které odpovídají struktuře V + polovokál (diftongy sestupné). Další (Mata da Silva 1988, Mateus - Andrade - Viana - Villalva 1990, Cunha - Cintra 1984) v této souvislosti uvádějí, že realizace sestupných dvojhlásek nepodléhá jevům, jako je např. tempo promluvy, což svědčí o jejich vnitřní soudržnosti.
Zatímco interpretace diftongů sestupných nečiní žádné problémy, jsou názory na pojetí diftongů vzestupných (polokonsonant + vokál) nejednotné (Mateus - Andrade - Viana - Villalva 1990: 53). Ve prospěch existence těchto dvojhlásek je nutno uvést, že jejich výskyt v neprízvučné finální slabice byl potvrzen pomocí spektrografické analýzy (Drenska 1987, Mata da Silva 1988).
5.2.1 Charakteristika systému polosamohlásek a polosouhlásek
V portugalštině existují dva polovokály orální [i]: seis ['sbíTJ: „šest" a [u]: mau ['mau] „špatný", dva polovokály nazální [í]: mäe ['měí(n)] „matka" a [u]: cantam ['kB^čutn)] „zpívají", dva polokonsonanty orální 0]: prédio [•predju] „budova" a [w]: tábua ['tabwB] „deska" a dva polokonsonanty nazální [j]: piáo ['pjBu(r\)] „káča" (hračka) a [w]: tabuôes [tB'bwôfrj „velká prkna". Polosouhláska se realizuje po konsonantu a před vokálem, kdežto polosamohláska se vyskytuje po vokálu. Připomeňme, že se při důsledné transkripci činí mezi oběma typy hlásek rozdíl (Barbosa 1983). Polovokály bývají značeny [i], [u], kdežto polokonsonanty ľj], [w].
Uvedené rozlišení mezi polosamohláskami a polosouhláskami úzce souvisí s postavením dané hlásky vůči samohlásce. Polosouhláska, tj. hláska následující po souhlásce před samohláskou (piada ['pjaÔB] „vtip", sueco ['sweku] „švédský"), zajišťuje přechod mezi zavřenější realizací konsonantickou a otevřenější realizací vokalickou, kdežto polosamohláska, tj. hláska v postaveni
postvokahckém (sei ['sbí] „vím", véu ['vey] „závoj"), slouží k usnadnění přechodu od otevřené realizace samohláskové k zavřenější realizaci souhláskové (pais ťpaij] „rodiče", dois ['dojj] „dva") nebo funguje jako určitá opora vokálu (pau ['pay] ,,klacek",/oj' ['foi] „šel"). To znamená, že z fonetického hlediska má terminologické rozlišení mezi oběma pojmy své oprávnění. Výjimečně se polosamohlásky mohou objevit i v intervokalickém postavení (passeio [pB'sBiu] „procházka", areia [bYbíb] „písek"), což lze vysvětlit jako výsledek působení pravidla diftongace, které slouží k odstranění hiátů (Mateus 1982: 23).27 V této pozici stojí polovokál vždy na konci slabiky ([pB'sBÍ-u], [eVbí-b]).
Shrneme-li charakteristiku polosamohlásek a polosouhlásek, konstatujeme tyto společné rysy.
- Jejich distribuce je omezena na sousedství samohlásek, s nimiž tvoří sestupné či vzestupné dvojhlásky, případně trojhlásky.
- S jejich distribucí souvisí i to, že vliv na jejich akustickou podobu má právě orální / nazální charakter samohlásky, s níž se kombinují.
- Pokud jde o jejich artikulaci, je blízká vokálům [i] a [u], avšak doba jejich realizace je výrazně kratší (Mateus 2003: 993).
- Na rozdíl od samohlásek nikdy nemohou být nositeli prízvuku ani tvořit jádro slabiky.
5.2.1.1 Klasifikace polosamohlásek a polosouhlásek
5.2.1.1.1 Polosamohlásky a polosouhlásky orální [i], vysoká přední polosamohláska orální Distribuce
Polosamohláska [i] tvoří součást diftongů klesavých a několika triftongů. Podílí se též na morfologické podobě slova.
Distribuce s přihlédnutím k slabičnému typu
Polosamohláska [i] se jako součást diftongů vyskytuje ve slabice prízvučné:
- [bí] papéis [pB'pEiľ] „papíry", sei ['sbí], „vím",
- [ai] pai ['pai] „otec",
Jiné řešení navrhuje Barbosa, který v této souvislosti hovoří o spojení vokálu + konsonantu (1983: 185,1994a: 136-137). K této problematice viz níže.
76
77
- [ui] azuis [b'zuiT] „modří",
- [oi] boi [boj} „vůl",
- [ai] herói [i'roi] „hrdina"; protonické:
- [bí] paisagem [pBÍ'za3Bi(ji)] „krajina",
- [ai] paixäo [pai'Jěu(r\)] „vášeň",
- [oi] coitado [koi'taóu] „chudák",
- [ui] cuidar [kui'dar] „pečovat".
Distribuce s přihlédnutím k morfologii daného slova
Polosamohláska [i] se jako součást diftongů vyskytuje např. v některých tvarech sloves.
Sloveso
Polosamohláska [i] se realizuje
- v diftongu [ei] u sloves 1. třídy v 1. osobě singuláru indikativu perfekta jednoduchého: amei [ťnvei] „měl jsem rád";
- v diftongu [ai] u sloves 1. třídy v 5. osobě imperativu: cantai [kBn'tai] „zazpívejte".
Jako součást triftongů (polokonsonant + V + polovokál) se polosamohláska [i] vyskytuje ve slabice prízvučné:
- [wai] Uruguai [uru'gwai] „Uruguay",
- [wEJTJ: enxaguei [ěnjVgwBÍ] „opláchl jsem".
Artikulační a akustická charakteristika
Při artikulaci vzniká mezi hřbetem jazyka a tvrdým patrem ještě těsnější průchod než při realizaci vysokého vokálu [i]. Polovokál [i] vytváří přechod od větší samohláskové otevřenosti (následuje pouze po V). Doba jeho trvání je velmi krátká a nedá se prodloužit.
[j], vysoká přední polosouhláska orální
Distribuce
Polosouhláska [j] tvoří součást diftongů stoupávych a také několika triftongů.
Distribuce s přihlédnutím k slabičnému typu
Polosouhláska [j] se realizuje jako součást diftongů vzestupných28 (stoupávych) a vyskytuje se ve slabice prízvučné:
- [ja] piada ['pjaÓB] „vtip",
- [ju] miúdo ['mjuóu] „dítě",
- [je] quieto ['kjetu] „klidný"; posttonické finální:
- [jb] comédia [ku'medJB] „komedie",
- [ji] espécie [ifpesji] „druh", „odrůda",
- ľju] prédio ['predju] „budova"; protonické:
- [je] quietude [kjťtuôi] „klid",
- [Jb] pianista [pjťniftu] „pianista",
- [ju] miudeza [mju'ôezB] „drobotina", violento [vju'lěntu] „prudký".
Distribuce z hlediska syntaktické fonetiky
V pečlivé výslovnosti se polokonsonant [j] vyskytuje před prízvučnou samohláskou následujícího slova: que é? ['kje] „co je?", sete homens ['seťjomBJj™fl „sedm mužů".
Menší vnitřní stabilita stoupavých diftongů vysvětluje také to, že slova, která na ně končí a mají prízvuk na jiné slabice než na slabice poslední, se chovají jako proparoxytona. Pro stanovení počtu slabik v daném slově tak stoupavý diftong funguje jako dvojslabičné spojení (Vázquez Cuesta - Mendes da Luz 1983: 355).
Jako součást triftongů se polosouhláska [j] vyskytuje ve slabice prízvučné:
~ HaÍ]fiai ['fjai] „důvěřujte",
~ [jbí]^Tei ['fJBJ] „důvěřoval jsem".
Artikulační a akustická charakteristika
Při artikulaci polokonsonantu [j] v rámci diftongu nebo triftongů jde realizační pohyb opačným směrem než při artikulaci polovokálu, a to od zavře-
fro spojení polokonsonant + V bývá uváděna dvojí možná realizace: (a) jako skutečný diftong stou-Pavý, (b) jako hiát (Azevedo 1981, Vázquez Cuesta - Mendes da Luz 1983).
78
79
ných konsonantů k otevřeným vokálům. Ovšem co se realizace této hlásky týče, portugalské prameny zpravidla nečiní rozdílu mezi polosamohláskou a polosouhláskou (Mateus - Andrade - Viana - Villalva 1996, Mateus et al. 2003).
Průchod výdechovému proudu vzduchu je otevřen a bez překážek. Jazyk, který se nachází v přední části dutiny ústní, se - podobně jako při artikulaci samohlásky [i] - zvedá k tvrdému patru a vytváří tak poměrně úzkou štěrbinu. Realizace polokonsonantu je kratší nežli realizace vokálu.
[u], vysoká zadní polosamohláska orální
Distribuce
Polosamohláska [u] tvoří součást klesavých diftongů. Vyskytuje se ve slabice prízvučné a neprízvučné protonické a podílí se na morfologické charakteristice slovních tvarů.
Distribuce s přihlédnutím k slabičnému typu
Polosamohláska [u] se jako součást diftongů realizuje ve slabice prízvučné:
- [iu] viu ['viu] „viděl",
- [eu] meu ['meu] „můj",
- [eu] céu ['seu] „nebe",
- [au] mau ['mau] „špatný"; protonické:
- [eu]fieumático [fleu'matiku] „flegmatický",
- [bu] saudade [sBu'daói] „stesk".
T.
Distribuce s přihlédnutím k morfologii daného slova
Polosamohláska [u] se vyskytuje v diftongů [iu] ve 3. osobě ****** jednoduchého některých sloves: např. ver „vidět": viu ['viu] „videi , porn „odejet": partiu [pBf'tiu] „odejel".
Artikuláciu a akustická charakteristika . k
Při artikulaci polovokálu [u] se zadní část hřbetu jazyka zvedá proti rn kému patru. Vzniklým průchodem může volně procházet výdechový pr Doba trvání této hlásky je nápadně kratší nežli u samohlásky [u].
80
[w], vysoká zadní polosouhláska orální Distribuce
Polosouhláska [w] tvoří součást diftongů stoupavých a triftongů. V rámci diftongů se vyskytuje ve slabice prízvučné a neprízvučné posttonické. Rovněž se podílí na morfologické charakteristice slovních tvarů.
Distribuce s přihlédnutím k slabičnému typu
Polosouhláska [w] se jako součást diftongů realizuje ve slabice prízvučné:
- [wb] mágoa ['magwB] „hoře", tábua ['tabwB] „deska",
- [wi] te'nue ['tenwi] „tenký",
- [wu] tríduo ['tridwu] „trojdenní".
Distribuce z hlediska syntaktické fonetiky
Z hlediska syntaktické fonetiky připomeňme, že se finální neprízvučné [u] realizuje před následujícím prízvučným vokálem jako [w]: como homem ['ko'mwom§I(ji)] „jako člověk".
Distribuce s přihlédnutím k slabičnému typu
Polosouhláska [w] se jako součást triftongů realizuje ve slabice prízvučné:
- [wiu] ruiu ['rwíu] „zřítil se", delinquiu [dill^'kwiu] „prohřešil se",
- [wbí] enxaguei [ě"rB'gwBÍ] „opláchl jsem",
- [wai] Uruguai [uru'gwai] „Uruguay".
Distribuce s přihlédnutím k morfologii daného slova Polosouhláska [w] se vyskytuje v triftongů
- [wbí] v 1. osobě sg. jednoduchého perfekta: enxaguei [ěnre'gwBÍ] „opláchl
jsem
de-
- [wiu] v 3. osobě sg. jednoduchého perfekta: ruiu ['rwíu] „zřítil se" linquiu [dili^'kwiu] „prohřešil se".
Artikulační a akustická charakteristika
Hřbet jazyka se zvedá v zadní části úst podobně jako při artikulaci samohlásky [u]. Vznikající poměrně těsný průchod mezi zadní částí hřbetu jazyka a měkkým patrem nepřekáží výdechovému proudu. Porovnáme-li dobu trvání °bou hlásek, zjišťujeme, že je kratší u polokonsonantu [w] nežli u vokálu [u].
81
5.2.1.1.2 Polosamohlásky a polosouhlásky nazální
Nazální dvojhlásky jsou pouze sestupné (Almeida 1976). To znamená, že polosouhlásky se mohou vyskytovat pouze na první pozici v rámci nosových trojhlásek.
[I], vysoká přední polosamohláska nazální Distribuce
Nazální polosamohláska [í] tvoří součást diftongů sestupných [ůjj, [ôTJ, [vľ\ a triftongů [wěi] a [w5í]. Uplatní se rovněž při morfologické charakteristice některých slovních tvarů.
Distribuce s přihlédnutím k slabičnému typu
Nazální polosamohláska [T] se jako součást diftongů vyskytuje ve slabice prízvučné:
- [úí] muito ['muTtu] „mnoho",
- [ôí] pôe ['pôí(ri)] „pokládá", limôes [li'môTj] „citróny",
- [bí] vem ['viírji)] „on přichází", bem ['bt>í(n)] „dobře"; prízvučné finální:
- [bí] também [tBm'bĚí(n)] „také", desdém [di3'dii(n)] „pohrdání", mäes ['miT/J] „matky";
posttonické finální:
- [Ěí] homem ['oměí(n)] „muž", viagem ['vja3ÍT(n)] „cesta".
Distribuce s přihlédnutím k morfologii daného slova
Polosamohláska [í] se vyskytuje
- v diftongů [óí] v prízvučné slabice u nepravidelného slovesa pór „položit" a jeho složenin (propor „navrhnout", supor „předpokládat") v 2. a 3. osobě singuláru indikativu prézentu: pôe ['pôT(n)] „pokládá", pôes ['pôrj] „pokládáš", supóe [su'pôi(n)] „předpokládá", supôes [su'pôTf] „předpokládáš", propôe [pru'pôi(n)] „navrhuje", propôes [pni'pôrj] „navrhuješ";
- v diftongů [bí] v prízvučné slabice ve 3. osobě plurálu nepravidelných sloves vir „přicházet" a ter „mít" a jeho složenin (např. manter „udržovat"): vem ['v§T(ji)fí(n)] „oni přicházejí", tém ['tBT(ji)BT(ji)] „oni mají'j mantém [měn'těl(ji)ěi(ji)] „oni udržují"; také ve 3. osobě singuláru týchž sloves: tem ['tBi(n)] „on má", vem ['vĚi(n)]i „on přichází";
82
- v diftongů [bí] v neprízvučné slabice posttonické: ve 3. osobě plurálu indikativu prézentu sloves 2. a 3. třídy: comem ['komm(n)] „oni jedí", partem ['partěi(n.)], „oni odjíždějí";
- v diftongů [bí] v neprízvučné slabice posttonické: ve 3. osobě plurálu konjunktivu prézentu sloves 1. třídy: cantem ['kĚntĚí(n)] „ať zazpívají".
Distribuce s přihlédnutím k slabičnému typu
Polovokál [TJ se jako součást triftongů realizuje ve slabice prízvučné:
- [wóí] saguôes [sa'gwôPj-] „vnitřní dvory", tabuôes [tťbwóT/r] „velká prkna";
posttonické:
- [wbí] delinquem [di'lí^kwET^)] „prohřešují se".
Artikulační charakteristika
Při realizaci této nosové polosamohlásky je postavení mluvidel shodné s ar-tikulací odpovídajícího polovokálu orálního. Navíc je otevřen průchod do dutiny nosní.
[ú], vysoká zadní polosamohláska nazální Distribuce
Nazální polosamohláska [u] tvoří součást sestupného diftongů [ču] a triftongů [jěu] a [wěu]. Uplatní se rovněž při morfologické charakteristice některých slovních tvarů.
Distribuce s přihlédnutím k slabičnému typu
Nazální polosamohláska [u] se jako součást diftongů vyskytuje ve slabice prízvučné:
- [bú] mäo ['mĚu(n)] „ruka", tubaräo [tupe'fBu(r|)] „žralok"; neprízvučné posttonické finální:
- [bú] sótäo ['sotiu(ri)] „podkroví".
Distribuce s přihlédnutím k morfologii da? iho slova
Polosamohláska [u] se vyskytuje
- v diftongů [bú] v prízvučné slabice sloves, a to ve 3. osobě plurálu indikativu futura: falaráo [Mťfču(r\)] „(oni) promluví", teräo [ti'raKrfj] „budou mít";
83
- v diftongů [bu] v neprízvučné slabice posttonické sloves 1. třídy, a to ve 3. osobě plurálu indikativu présentu: cantam ['kBntBu(ri)] „zpívají" a perfekta jednoduchého: cantaram [kBn'tarĚu(r\)] „zazpívali";
- v diftongů [bu] v neprízvučné slabice posttonické sloves 2. a 3. třídy, a to ve 3. osobě plurálu konjuntivu prézentu, např. (qué) batam ['batěu(nj] „ať bijí", (qué) partám ['partBu(ii)] „ať odjedou".
Distribuce s přihlédnutím k slabičnému typu
Polovokál [u] se jako součást triftongů realizuje ve slabice prízvučné:
- [jBÚ] piäo ['pJĚu(i\)] „káča" (hračka),
- [wbú] saguäo [sa'gvvihiťjO] „vnitřní dvůr", tabuäo [tťbwču(ii)] „velké prkno", truáo ['trwBu(ri)] „šašek".
Artikulační charakteristika
Při realizaci této nosové polosamohlásky je postavení mluvidel shodné s ar-tikulací odpovídajícího polovokálu orálního. Navíc je otevřen průchod do dutiny nosní.
fj], vysoká přední polosouhláska nazální Distribuce
Distribuce je velmi omezena. Tento polokonsonant se vyskytuje pouze v trojhlásce [jbů], kde obsazuje pozici před nosovým vokálem [i]: - [jbu] piäo ['pjBÚ(ri)] „káča" (hračka).
Artikulační charakteristika
Při realizaci této nosové polosouhlásky je postavení mluvidel shodné s ar-tikulací odpovídajícího polokonsonantu orálního. Navíc je otevřen průchod do dutiny nosní.
[w], vysoká zadní polosouhláska nazální Distribuce
Distribuce je omezena na dvě nazální trojhlásky [wbú] a [wôí], v nic se tato polosouhláska vyskytuje před vrcholem tvořeným buď nosovou samo hláskou [i], nebo nosovou samohláskou [5]:
84
- [wbí] delinquem [dil^kwBTfji)] „prohřešují se",
- [wôí] saguôes [sa'gwôTnJ'] „vnitřní dvory", tabuôes [tB'bwôľ1]"] „velká prkna".
Artikulační charakteristika
Při realizaci nosové polosouhlásky [wj je postavení mluvidel shodné s ar-tikulací odpovídajícího polokonsonantu orálního. Navíc je otevřen průchod do dutiny nosní.
Literatura
Andrade (1998), Andrade - Viana (1996), Barbosa (1983, 1994a, 1994c), Cu-nha - Cintra (1984), Drenska (1987), Freitas (2001), Mata da Silva (1988), Mateus (1982), Mateus et al. (2003), Mateus - Andrade - Viana - Villalva (1996), Vázquez Cuesta - Mendes da Luz (1983: 355).
5.2.2 Dvojhlásky a trojhlásky
V pojednání o polovokálech a polokonsonantech jsme viděli, že jejich distribuce je vázána na bezprostřední sousedství samohlásek. V této části se stručně zmíníme o dvojhláskách a trojhláskách, které vzhledem ke své rozmanitosti i vysoké frekvenci tvoří v portugalštině určitý systém.
5.2.2.1 Dvojhlásky
Jako dvojhláska (diftong) je označováno spojení dvou původně vokalic-kých prvků v jedné slabice (např. [ai], [oi], [eu], [jb], [jo], [we]). Jádro dvojhlásky (vrchol diftongů) je tvořeno plnohodnotným vokálem, který se v zásobě portugalských samohlásek vyskytuje jako samostatný vokál. Co se týče realizace, samohláska je zpravidla nižší a otevřenější nežli druhá složka dvojhlásky, polosamohláska nebo polosouhláska.
I když má důsledné rozlišování mezi polosamohláskami a polosouhlás-kami určitý význam29, stále častěji se v portugalské odborné literatuře razí pro obě hlásky společné označení glidy, hlásky přechodové, či aproximanty. Jak bylo výše řečeno, základní výhodou tohoto termínu je to, že dané hlásky nepojmenovává, ale pouze je řadí do příslušné kategorie.
Podle toho, zda se vrchol diftongů nat'iází v jeho počáteční fázi nebo ve fá-
K transkripci některých výrazů viz např. Barbosa (1988, 1994a) a Delgado-Martins (1988).
85
zi koncové, rozlišujeme dvojhlásky klesavé (vrchol je na počátku a polosamohláska následuje) a dvojhlásky stoupavé (polosouhláska předchází před vrcholem).
V portugalštině existují oba typy dvojhlásek. Zatímco dvojhlásky klesavé (např. [iu]: rio ['ríu] „řeka" nebo [oi]: noite ['noiti] „noc") jsou stálé, stálost diftongů stoupavých (např. [jb]: mobília [mu'pilJB] „nábytek" nebo [ju] lábio ['labju] „ret") je poměrně nízká, neboť konkrétní realizace těchto struktur kolísají mezi diftongy a hiáty, tj. spojeními dvou plnohodnotných vokálů (např. cópia ['kopJB] / ['kopis] „kopie", toalha ['twaXB] / [tu'aXB] „ručník", ale též mobília [mu'PiliB] a lábio flapiu]). Jiným kritériem třídění diftongů je přítomnost / nepřítomnost nazality (sei ['sbí] „vím", sem ['sĚTrji)] „bez").
O dvojhláskách jako o zvláštním systému je vhodné hovořit také z toho důvodu, že v mnoha případech reprezentují gramatické formanty. To bude ilustrováno zejména v oddíle věnovaném dvojhláskám nosovým.
5.2.2.2 Trojhlásky
Trojhlásky (triftongy) jsou taková spojení hlásek, v nichž se v jedné slabice realizuje plnohodnotný vokál mezi polokonsonantem a polovokálem. Podobně jako dvojhlásky také trojhlásky jsou v portugalštině orální: [wiu], [wai], [wbí], [jal], [jbí] anazální: [wbu], [wbi], [wôi].
5.2.2.3 Dvojhlásky a trojhlásky orální
5.2.2.3.1 Dvojhlásky orální
Uvedli jsme, že v portugalštině existují dva typy diftongů, diftongy klesavé a diftongy stoupavé. Jejich realizační stabilita však není stejná. Zatímco soudržnost diftongů sestupných je stálá, stabilita diftongů vzestupných je silně závislá na stylu a tempu projevu. V této souvislosti budiž řečeno, že kombinace typu -ia, -io, kde ani jeden ze segmentů nenese přízvuk, se může realizovat buď jako dvojhláska (vitória [vi'torJB] „vítězství") nebo jako hiát (vitória [vi'toriB]).
Klesavé diftongy (označované těž jako sestupné) se vždy vyslovují jako dvojhlásky v rámci jedné slabiky a nikdy se nemohou realizovat jako hiát. Evropská portugalština má tyto klesavé diftongy:
[ei] papéis [pB'pdf] „papíry", réis ['reíj"] „králové",
[bí] sei ['sbí] „vím", lei ['Ibí] „zákon",
[ai] pai ['pai] „otec", vais ['vajj-] „jdeš",
[ui] azuis [b'zuíJ] „modří", Rui ['ruí],
[ofl/oi ['foi] „byl", boi ['boj] „vůl","
[ai] herói [i'roi] „hrdina", dói ['doi] „bolí to",
[iu] tardio [tBf'diu] „pozdní", navio [neViu] „loď",
[eu] liceu [li'seu] ,,gy mnéamm" ,plebeu [pli'Peu] „plebejský", seu ['seu], jeho",
[eu] céu ['seu] „obloha", véu ['veu] „závoj",
[bu] saudade [sBu'daói] „stesk", saudável [sBu'davet] „zdravý",
[au] mau ['mau] „špatný", pau ['pai] „klacek".
Stoupavé diftongy (označované též jako vzestupné) mají podobu těchto hláskových spojení:
[wi] tranquilo [trB^'kwilu] „klidný",
[we] lingueta [lľ^'gwetB] „jazýček (vah)",
[we] equestre [ťkweftri] „jezdecký",
[wi] ténue ['tenwi] „slabý",
[wb] qualidade [kwBli'ôaói] „jakost",
[wa] igual [i'gwal] „stejný", «
[wo] quotidiano [kwoti'djtmu}-„denní", ■
[wo] quota ['kwotB] „podíl", *
[je] piegas ['pjeybJ*] „hebký",
[jb] piadinha [pJB'óijiB] „vtípek",
[ja] piada ['pjaÓB] „anekdota",
[ju] miúdo ['mjuóu] „drobný",
[jo] idiota [i'djotB] „idiot",
[ja] piolho ['pjoXu] „veš".
Z hlediska fonetické realizace jsou jako nejstálejší stoupavé dvojhlásky uváděny ty, v nichž před hláskou [w] předchází velára [k] nebo [g] (Freitas 2001), [wa]: quase ['kwazi] „skoro", igual [i'gwal] „stejný"; [we]: equestre [i'kwejtri] „jezdecký", goela ['gwelB] „hltan"; [we]: lingueta [ľFgwetB] .jazýček (vah)"; [wo]: quota ['kwotB] „podíl"; [wi]: tranquilo [triP-'kwilu] „klidný".
V ostatních případech se tyto kombinace hlásek realizují dvěma možnými způsoby: buď jako vzestupné dvojhlásky, nebo jako hiáty, tj. spojení dvou vokálů tvořících jádra dvou sousedních slabik (Mateus - Andrade - Viana -Villalva 1990: 53). Přehled možných alternací, závislých na stylu a tempu promluvy, je uveden v následující tabulce, která byla pro evropskou portugalštinu upravena podle Azeveda (1981: 20).
86
87
Tabulka 3: Přehled alternací mezi vzestupnými dvojhláskami a hiáty
možné		loklady	
realizace			
		labika prízvučná s	labika neprízvučná
[wi] -	[ui] J	uízo ['3wizu] / [3u'izu] « .úsudek"	ijuizado [E3wi'zaôu] / [B3ui'zaóu] ,rozumný"
[we] -	[ue]	dueto ['dwetu] / [du'etu]	iuetista [dwe'tiJtB] / [due'tiJtB]
		„duet"	.zpěvák duetu"
[we] ~	[ue]	sueco ['swEku] / [su'eku]	
		„švédský"	
[wa] -	[ua]	suave ['swavi] / [su'avi]	
		„jemný"	suavidade [swBvi'ôaôi] / [suBvi'ôaói]
[wb]	[ub]		
			.jemnost"
[wo] -	[uo]	tempestuoso [těmpif twozu] / [těmp»rtu'ozu] „bouřlivý"	duodécimo [dwo'ôesimu] / [duo'ôesimu] „dvanáctý"
[wd] ~	[ud]		duodeno [dwo'óenu] / [duo'ôenu]
			„dvanácterník"
íju] -	[iu]	miúdo ['mjuôu] / [mi'uóu]	miudeza [mju'ôezB] / [miu'ôeze]
		„drobný"	„drobotina"
[je] ~	[ie]	piegas ['pjensf] / [pi'eYBÍ]	piedade [pJE'óaôi] / [pis'óaôi]
		„hebký"	„zbožnost"
fja] -	[ia]	piada ['pjaÔB] / [pi'aÓB] „anekdota"	
[jb] ■	[íb]		piadinha [PJe'ôíjib] / [piB'ôijiB]
			„vtípek"
[jo] -	■ [io]	idiota [i'djotB] / [iôi'otE] „idiot"	
03] •	" [io]	piolho ['pjoXu] / [pi'oXu]	piolhento [pJ3'lěntu] / [pio'léntu]
		„veš"	„zavšivený" __
Jako hiáty30 se mohou rovněž realizovat spojení -ia, -ie, -io, -oa, -ua, -ue, -uo představující v neprízvučné finální slabice vzestupné diftongy. To vede k alternacím typu: gloria ['glorJB] / ['glorie] „sláva", cárie ['karji] / ['kari*]
30 Systematickou analýzu problému vzestupných diftongů na konci slova a jejich vztah k hiátu podá vají Drenska (1987: 53-74) a Mata da Silva (1988: 379^100).
„zubní kaz", vário fvarju] / fvariu] „rozličný", mágoa ['magwc] / ['marus] „podlitina", ténue ['tenwi] / ftenui] „slabý", árduo ['ardwu] / ['arduu] „strmý" (Cunha - Cintra 1984: 50). K podobným alternacím a kolísání dochází i před osobním zájmenem typu o, a, os, as: ame-os ['Bmiuf] / ['Emjuj"] „měj je rád".
5.2.2.3.2 Trojhlásky orální
Realizace trojhlásek j sou někdy interpretovány jako kombinace vokálu a diftongů sestupného (Mateus et al. 2003: 1045-1046). Také zde platí, že po ve-lárních konsonantech jsou trojhlásky stabilnější31: [wai]: Uruguai [uru'gwai], [weí]: enxaguei [ěnJVgwBÍ] „opláchl jsem", [wiu]: delinquiu [dilf-'kwiu] „prohřešil se". V následující tabulce, upravené pro evropskou portugalštinu podle Azeveda (1981: 20), uvádíme možné realizace a alternace orálních triftongů.
Tabulka 4: Realizace a alternace orálních triftongů (viz Azevedo 1981: 20) i--1-1
	možné realizace		doklady
	[wai]	[uai]	suais ['swajXJ / [su'aij] „potíte se"
	[wbí]	[UBľJ	suei ['swbí] / [su'bí] „potil jsem se"
	[wiu]	[uiu]	ruiu ['rwíu] / [ru'íu] „zřítil se"
	[jay	~ [iai]	fiais ['fjaiT] / [fi'aif] „důvěřovali jste"
	[jej]		fiei ['fJBÍ] / [fi'Bi] „důvěřoval jsem"
5.2.2.4 Dvojhlásky a trojhlásky nazálnf
5.2.2.4.1 Dvojhlásky nazální
Almeida (1976: 360) s odvoláním na Lacerdu a Heada uvádí, že nosovost se u dvojhlásek projevuje v jejich střední a finální části, průběh prý je ve směru orální - nazální. My se tu však přidržíme názoru, podle něhož rys nosovos-ti přísluší oběma komponentům, tj. samohlásce i polosamohlásce (Faria - Pe-dro - Duarte - Gouveia 1996, Mateus 1982, Mateus et al. 2003). Dvojhlásky nazální jsou pouze sestupné (Almeida 1976).
Dvojhláska [úí] se realizuje ve slabice
- prízvučné, a to pouze ve dvou slovech: muito (-a, -os, -as) ['muFtu] „mnoho", ruim ['ruTíji)] nebo [ruTíji)] „zlý" (Almeida 1976).
Viz výše otázka stability stoupavých diftongů.
88
89
Dvojhláska [ôí] se vyskytuje ve slabice
- prízvučné ve 3. osobě singuláru indikativu prézentu slovesa pôr a složenin supor, propor. pôe ['pôí(n)] „pokládá", supôe [su'pôi(n)] „předpokládá", propôe [pru'pôí(n)] „navrhuje".
Před finálním [J] se, podobně jako po nosových samohláskách, realizuje velmi slabé [n], což platí pro všechny nosové diftongy a triftongy (Almeida 1976: 361). Lze to doložit jednak příklady 2. osoby singuláru indikativu prézentu slovesapôr a jeho složenin: pôes ['poTfJ „pokládáš", propôes [pru'pôfj] „navrhuješ", jednak plurálem řady jmen na -äo: ladrôes [lB'órôTfJ „zloději", limôes [li'môrrj „citróny", nagóes [nB'sôf.fl „národy".
Dvojhláska [tší] se realizuje
- ve slabice prízvučné uprostřed slova ve tvarech 3. osoby plurálu některých nepravidelných sloves, např. ter a jeho složeniny montér: těm ['tči(ji)iT(ji)] „oni mají", mantim [měn'těí(p)bí(ji)] „oni udržují", vir a jeho složeniny convir. vem ['vbi(ji)bi(ti)] „přicházejí", convém [kô'vBÍ(p)BT(ji)] „vyhovují";
- ve slabice prízvučné finální: também [tBm'bm(p.)] „také", desdém [di3'dm(ji)] „pohrdání";
- ve slabice prízvučné finální v plurálu některých substantiv a adjektiv na -äo: alemäes [B^mBi"]"] „Němci / němečtí", cataläes [kBtB'lBfr] „Katalánci / katalánští", capitäes [kBpi'tEí"]*] „kapitáni";
- v jednoslabičných slovech a tvarech slov: bem ['bBÍ(ri)] „dobře", mäe ['mfl(ji)] „matka", mäes ['mBfJ] „matky", päes Ppgfj] „chleby"; tem ['tmíji)] „on má", tens ['tif ľ] „máš", vem ['vbiíji)] „on přichází" apod.;
- ve slabice posttonické ve 3. osobě plurálu sloves 2. a 3. třídy: comem ['konvěí(ji)] „jedí", partem ['partěl(n)] „odjíždějí";
- ve slabice posttonické u substantiv: homem [bmBÍ(n)] „muž", viagem ['vja3m(p)] „cesta"; homens ['omě7nfl „muži", viagens ['vjasBTfl „cesty" apod.
Dvojhláska [Ěu] se realizuje
- ve slabice prízvučné finální u substantiv: tubaráo [tupVrmKri)]I w2**-lok", capitäo [kBpi'tBu(rO] „kapitán", cidadäos [siÓB'dBÚnJ] »občan^ '
- ve slabice prízvučné finální u sloves ve 3. osobě plurálu indikativu futura: mandarao [mBndB'rBÚ(rO] „pošlou", darao [dB'rBu(i\)] „dají", verao [vi'rBÚ(rO] „uvidí";
90
- v jednoslabičných slovech a slovních tvarech: täo ['tBÚ(r|)] „tolik", säo ['sbu(i\)] „zdravý", mäo ['mBu(ri)] „ruka"; před |JJ: säos ['sBunJ] „zdraví", máos ['mBÚnJ] „ruce";
- ve slabice posttonické ve 3. osobě plurálu indikativu prézentu: ficam ['fikBÚ(i\)] „zůstávají", pagam ['pagBÚ(i\)] „platí" a ve 3. osobě plurálu indikativu perfekta jednoduchého: ficaram [n'karim(r()] „zůstali", paga-ram [pBVariíuřri)] „zaplatili";
- ve slabice posttonické u substantiv: sótäo ['sotBu(q)] „podkroví", órgäo ['orgBu(rO] „orgán", órfäo ['orfBu(r\)] „sirotek".
Viděli jsme, že po nosových dvojhláskách se realizuje nazální skluz, a to ve velmi oslabené podobě (["]) na konci slova před frikativou [TJ a fakultativně na úplném konci slova. V tomto postavení má podobu palatály [n] po předních samohláskách a veláry [iťj po samohláskách zadních.
Syntaktická fonetika
Před samohláskou následujícího slova může dojít, podobně jako v případě nosové samohlásky [í], ke kolísání mezi realizací čistých nazál (nazálních polovokálů) a těchto hlásek doprovázených nazálním skluzem: fim horrível ['fPo'Rivd] / ['fío'RivEt] „strašný konec", tem isso ['tBF'isu] / ['íbTísu] „má to", nem um ['nfF'uíiťJ] / ['nB7ú(n)] „ani jeden".
5.2.2.4.2 Trojhlásky nazální
V evropské portugalštině existují tyto trojhlásky nazální: ľjÉfl] piäo ['pjBu(rťj] „káča" (hračka),
[wbú] saguäo [sa'gwBÚ(ri)] „vnitřní dvůr", tabuáo [tB'bwBu(rOj „velké prkno", truäo ['trwBu(rO] „šašek", [wbí] delinquem [di'li^-kwBifji)] „prohřešují se",
[wôí] saguôes [sa'gwôTj'] „vnitřní dvory", tabuôes [tB'bwôi11]"] „velká prkna".
Také v tomto případě se uvedená hlásková spojení mohou realizovat ve dvou variantách závislých m tempu promluvy. Při rychlé promluvě je hlásková skupina vyslovena jako triftong, avšak při pomalé se vysloví dvojslabičně sPojením orálního vokálu a sestupného nazálního diftongu. Jako příklady lze "vest: piäo ['pJbu(iO] / [pi'Bu(rO], saguäo [sa'gwBu(rt)] / [saru'Bu(rO], tabuäo UBT)vvBu(rO] / [tBpVBu(rO], truäo ['trwBu(q)] / [tru'Bu(r0]; saguôes [sa'gwôTfl / IsaYu'ôff], tabuôes [tB'bwôfJ] / [tt^u'ôFfl, truôes\lŕňô?S] I [tru'ôff]. "
91