106 Recenze
historického materiálu. Namiesto toho, aby
sa pokúšala vytvoriť ďalšiu typológiu božstiev,
pýta sa na to, ako človek k božstvu
pristupoval, čo preňho božstvo predstavovalo,
ako ho sprítomňoval a ako s ním narábal.
Nesnaží sa však hľadať v súčasných rituáloch
paralely k tým pôvodným, tu sa striktne
drží historického materiálu, a ani jej nejde
o rekonštrukciu presného rituálu. To, čím sa
inšpiruje v prípade súčasných Nahuov, sú
konkrétne výskumy týkajúce sa predovšetkým
jazyka a toho, ako sa o veciach hovorí
na úrovni gramatiky.
Na druhú stranu dôkladné pochopenie
Bassettovej myšlienok a niektorých konceptov,
z ktorých vychádza, bude pre čitateľov
hlbšie neoboznámených s aztéckym náboženstvom
pravdepodobne ťažším orieškom.
A to i napriek tomu, že jej jazyk je veľmi
príjemný a zrozumiteľný. Naopak mezoamerikanistov
určite milo prekvapí čistotou vyjadrovania,
dôkladným odhalením argumentácie
a dokonca niekedy pobaví skrytým
vtipom (napr. termín t(h)eologians používa
pre označenie bádateľov zaoberajúcich sa
štúdiom božskej podstaty teotl-u). The Fate
of Earthly Things rozhodne stojí za pozor-
nosť.
Lujza Kotryová
Daniel L. Pals,
Osm teorií náboženství,
Praha: Ex Oriente 2015, 483 s.
ISBN 978-80-905211-2-4.
Českému čtenáři se v roce 2015 dostal
do rukou překlad přepracované verze starší
knihy Sedm teorií náboženství, která byla
v anglickém originále vydána již před dvaceti
lety. Přepracovaná verze rozšiřuje původní
knihu především o dvě kapitoly: kapitolu
věnovanou přístupu Maxe Webera
a kapitolu shrnující nedávný vývoj religionistických
teorií do roku 2006.
Kniha si klade za cíl systematicky představit
stěžejní teorie, které formovaly vývoj
akademického studia náboženství od jeho
počátků až do současnosti. Kromě již zmiňovaného
velikána sociologie náboženství
se postupně věnuje rozboru teorií, které
představili E. B. Tylor a J. G. Frazer,
S. Freud, É. Durkheim, K. Marx, M. Eliade,
E. E. Evans-Pritchard a C. Geertz. Systematičnost,
kterou Pals dokázal do tohoto
díla vtělit, je jedním z jeho velkých přínosů.
Na více než čtyři sta stranách drží konzistentně
strukturu, v jejímž rámci nejdříve
zasadí život autora do historického kontextu
a představí jeho zásadní myšlenky a poté
naváže analýzou a kritikou jeho východisek,
metod a cílů a srovnáním s ostatními badateli.
Každému autorovi přitom věnuje přibližně
stejný prostor. Kromě této poctivosti
je dalším jednoznačným kladem přístupný,
čtivý a jednoduchý jazyk, který svou formou
sestupuje až na středoškolskou úroveň.
Pals tak dokazuje nejen hloubku své obeznámenosti
s jednotlivými teoriemi, ale
i schopnost přiblížit tyto teorie začátečníkům.
Pro tuto cílovou skupinu, ale i pro
pokročilejší čtenáře je další přidanou hodnotou
každé kapitoly komentovaná biblio-
grafie.
Takto koncipovaná kniha zaplňuje mezeru,
která doposud na českém trhu existovala.
Začínající studenti religionistiky tak
mají nově možnost dostat se k textu, který
velmi přístupnou, strukturovanou a přehlednou
formou netriviálním způsobem uvádí
do myšlenkových konceptů osmi autorů,
kteří měli zásadní vliv na vývoj religionisti-
ky.
Kromě těchto pozitivních aspektů má
kniha také svou problematickou stránku, na
kterou je třeba upozornit. Tím, že se tváří
jako nezávislé shrnutí a nezúčastněný rozbor
autorů minulosti, by mohla budit dojem,
že programově rezignovala na vytváření
příběhu dějin oboru. Nicméně opak je pravdou.
Už jen omezený počet diskutovaných
autorů, který je nevyhnutelným rysem jakékoli
publikace tohoto druhu, vede automaticky
k zaujetí stanoviska. Na důležitosti tak
nabývá to, které autory vybereme a představíme
jako stěžejní zástupce jednotlivých
generací badatelů a jak je v publikaci seřadíme.
K. Marx se například objevuje až po
kapitolách o E. B. Tylorovi a J. G. Frazerovi,
S. Freudovi a É. Durkheimovi, jakkoliv by
jim měl striktně chronologicky předcházet
107 Recenze
(s. 161). Pals má navzdory zdánlivé neutralitě
knihy velmi silnou a striktně vyhraněnou
koncepci dějin religionistiky, která se
projevuje nejenom v tomto výběru a uspořádání
autorů, ale prosakuje do všech vrstev
knihy. Tato koncepce by se dala zkratkovitě
vyjádřit tak, že zjednodušující reduktivní,
funkcionalistické, vysvětlující přístupy jsou
v průběhu 20. století postupně nahrazovány
přesnějšími nereduktivními, humanistickými,
rozumějícími přístupy, které Pals zastává
a obhajuje (pro podrobnější rozvedení
Palsova stanoviska viz Daniel L. Pals,
„Reductionism and Belief“, Journal of
Religion 66/1, 1986, 18-36; id., „Autonomy,
Legitimacy, and the Study of Religion“,
Religion 20/1, 1990, 1-14; nebo id.,
„Explaining, Endorsing, and Reducing
Religion“, in: Thomas Idinopulos – Edward
A. Yonan (eds.), Religion and Reductionism:
Essays on Eliade, Segal, and the Challenge
of the Social Sciences for the Study of
Religion, Leiden: Brill 1994, 183-197).
Jakkoliv s autorovým pojetím nesouhlasím,
nechci ho kritizovat za to, že má vlastní
koncepci, která se projevuje ve výběru autorů
a teorií, taková skutečnost mi přijde nevyhnutelná.
Pals si ale kritiku zasluhuje za
to, že svou koncepci nečiní v knize náležitě
zjevnou a neupozorňuje čtenáře například
na to, že jí kromě výběru autorů podřizuje
i jejich pořadí, a především pak za to, že
vlastní koncepci dovolí tak silně ovlivňovat
analýzu, kritiku a srovnání, u kterých by
bylo možné poměrně snadno dosáhnout daleko
větší nezaujatosti. Mějme na paměti, že
hlavní cílovou skupinou jsou čtenáři v tématu
nezkušení.
Jak se takové ovlivnění projevuje?
Například v nadužívání slova „kontroverzní“,
které Pals uplatňuje s chutí u jakéhokoliv
autora, jenž podle něj spadá mezi autory
využívající redukcionistickou metodu (K.
Marx, S. Freud či É. Durkheim). S tímto
slovem se přitom nesetkáme při hodnocení
autorů „humanistického“ ražení, jakkoliv by
jako kontroverzní hodnoceni být mohli
(např. teologizující přístup M. Eliada).
U těchto autorů se také nelítostná kritika
z předchozích kapitol proměňuje často až
v apologetiku. Například v případě M.
Eliada Pals přiznává, že byl mlhavý, vágní
a vyhýbavý jak při práci s pojmy, tak v metodě
či v otázkách vlastního náboženského
přesvědčení. Hned na to nicméně dodává:
„… přestože je možná pravda, že Eliade
dovoluje svým vlastním náboženským sklonům,
aby ovlivňovaly jeho vědu, žádný
z jeho kritiků tuto věc dosud neprokázal
k obecné spokojenosti“ (s. 296), jako kdyby
bylo možné k obecné spokojenosti v takovéto
otázce při Eliadově mlžení dospět či by
snad obecná spokojenost měla být v této
otázce soudcem.
Přinejmenším redundantně a repetitivně,
když už ne směšně, začne po čase působit
opakování pojmu „redukcionismus“, který
už není používán jako typologický termín,
ale jako kritizující nálepka, aniž by Pals
představil argument, co je na redukcionismu
špatného. Dozvídáme se pouze to, že se
s redukcionistickým vysvětlením věřící
špatně ztotožňují (s. 158), popřípadě že redukuje
náboženství na něco jiného, než čím
se zdá být (s. 157). Jediný kritický prvek,
který se dá považovat při Palsových výčitkách
vůči redukcionismu za nosný, je ten,
že redukcionistické teorie nechápou náboženství
jako příčinu, ale vždy jako důsledek
jiných příčin. Taková kritika by mohla mít
svou omezenou platnost, a to pro ty autory,
kteří by nikdy nebyli ochotni vidět náboženství
jako příčinně působící, ale vždy pouze
jako následek. Takoví badatelé by pro jakýkoliv
vysvětlovaný jev vždy vyhledávali jiné
příčiny než příčiny pramenící z náboženství,
jejichž reálnost by tak nebyli nikdy
ochotni připustit. Takoví autoři však, obávám
se, neexistují (minimálně jím není jediný
z hodnocených teoretiků). Pals svou kritiku
ale vztahuje i na ty vědce, pro které je
náboženství prostě jen častěji tím, co chtějí
vysvětlit, než tím, čím vysvětlují (skrze co
vysvětlují), a to je zcela jiná otázka. Palsovu
výtku tedy nelze vztáhnout na redukcionismus,
tak jak je běžně ve vědecké metodologii
chápán. Pro redukcionistické autory zároveň
není nijak typické, že by nedokázali
vidět v jistých chvílích náboženství jako
příčinně působící. Ba právě naopak, a to je
také důvod, proč mu vůbec začnou věnovat
pozornost.
Podobných přešlapů je v knize mnoho,
očerňující spojnici mezi funkcionalistickým
redukcionismem a ateismem nevyjímaje (s.
334). U ateismu se pak setkáme i s přídav-
108 Recenze
ným jménem „militantní“ (s. 417), zatímco
u opačného tábora (např. M. Eliada) bychom
podobné impertinence hledali jen
marně. U toho se naopak s jistým překvapením
dozvíme: „A protože jeho vlastní náboženské
sympatie byly potlačované, nebyl
navíc jeho silný antiredukcionistický postoj
nikdy viditelně spjat s osobním náboženským
přesvědčením (jako tomu naopak bylo
u Rudolfa Otta), takže nesváděl kritiky
k tomu, aby ho o to snadněji odmítli jako
konfesijní přístup v theologickém slova
smyslu, a nikoliv jako nezávislý teoretický
postoj (kterým jistě je)“ (s. 418). Na té nejobecnější
úrovni pak Pals hodnotí výzkumný
program, který se snaží „vysvětlit fenomén
náboženství jako celek – nikoliv pouze
daný rituál či přesvědčení, nikoli pouze náboženství
konkrétní doby či místa …“, jako
„troufalý a ctižádostivý“ (s. 26), což by
mohlo leckterého vědce překvapit. Dovedeno
do důsledku, editoři nejprestižnějších
vědeckých časopisů či hodnotitelé Nobelových
cen by měli upustit od svých postupů
a přestat svoji pozornost věnovat těm nejpřevratnějším,
nejnáročnějším a nejzásadnějším
výzkumům řešícím „velké otázky“.
Palsova teoretická pozice tímto způsobem
poznamenává také vlastní výklad zvolených
teorií. I autoři, kteří dostávají slovo,
tak občas zaznívají mírně přidušeným či
překrouceným způsobem. Považuji za velmi
profesionální a korektní, že se odborný redaktor
českého vydání Radek Chlup rozhodl
opatřit knihu poměrně detailním, kvalitním
doslovem, ve kterém na tuto skutečnost
upozorňuje a zaujímá k ní kritické stanovisko,
a to i přes to, že s Palsovou koncepcí, na
rozdíl ode mě, v hlavních obrysech souhlasí.
O to zajímavější je, že ačkoliv se s Radkem
Chlupem neshodneme v konkrétních bodech
toho, proč Pals některým autorům
křivdí, shodujeme se jak v hlavním kritériu
hodnocení přínosu autorů, který Pals nekriticky
umenšuje, tak i v hlavních jménech,
kterých se Palsovo překroucení/nedocenění
týká. Hlavním (a snad i jediným) kritériem
pro posouzení významu a vlivu by měla být
inspirativnost, s jakou jejich dílo působí na
výzkumy následujících generací badatelů,
včetně těch současných. A zde podle mého
názoru Pals chybuje především při hodnocení
odkazu É. Durkheima a S. Freuda. Jako
ukázku míry inspirativnosti díla É. Durkheima
na současný religionistický výzkum
lze uvést meta-analytický článek o náboženském
primingu a prosocialitě, který zpracovává
devadesát tři nedávných studií z celého
světa (Azim F. Shariff – Aiyana K. Willard
– Teresa Andersen – Ara Noren­zayan,
„Religious Priming: A Meta-Ana­ly­sis With
a Focus on Prosociality“, Perso­na­li­ty and
Social Psychology Review 20/1, 2015, 1-
22). Pro ilustraci inspirativnosti díla S.
Freuda lze odkázat na článek zabývající se
vztahem úzkosti a spontánní ritualizace
(Martin Lang – Jan Krátký – John H. Shaver
– Danijela Jerotijević – Dimitris Xygalatas,
„Effects of Anxiety on Spontaneous
Ritualized Behavior“, Current Biology
25/14, 2015, 1892-1897).
Posledním bodem, ke kterému se v recenzi
této knihy nelze nevyjádřit, je český
překlad Lucie Valentinové. Ten má dle mého
názoru vše, co by kvalitní odborný překlad
mít měl. Je přesný i tvořivý, ve specializovaných
podrobnostech konzultuje s odborníky,
kde je to možné, tam se drží
ustáleného pojmosloví, a v problematických
místech je rozhodný, kritický a trans-
parentní.
Radek Kundt