Dalibor Papoušek Masarykova Univerzita, Ústav religionistiky vRabínsko-synagogální paradigma náboženského života. vŽidovská vzdělanost založena na výkladech Bible a Talmudu. vRabínské akademie (budoucí ješivot), důraz na náboženské právo (halacha). Utváření raně středověkého judaismu Rav Aši (371-424) vyučující na akademii v babylonské Súře. vRozvoj v rámci islámské civilizace (v 7.-13. století ca 90% Židů ve sféře islámu, více styčných prvků s islámem než s křesťanstvím). Židé v době muslimské expanze (7.-8. století) Rané šíření islámu, v jehož civilizačním rámci se utvářel sefardský judaismus. Centra židovské vzdělanosti v 8.-11. století Vliv palestinských a babylonských center na vývoj sefardského judaismu. Mojžíšův chvalozpěv (Dt 32) Stránka z Bible babylonské nebo perské provenience, 11. či 12. století. V hebrejských rukopisech tohoto období se začíná objevovat, napřed v muslimských zemích a pak ve Španělsku a Německu, šesticípá hvězda zvaná „Šalomounova pečeť“ nebo „štít Davidův“ (magen David). Zdroj: Barnavi 1995, s. 86, obr. 1. Jeruzalémský talmud (Talmud Jerušalmi) Babylonský talmud (Talmud Bavli) Mišna palestinská gemara babylonská gemara Základní struktura Talmudu Palestinský či Jeruzalémský talmud byl uzavřen již koncem 5. století (kratší a méně uspořádaný). Má pouze poradní platnost. Babylonský talmud byl ukončen na přelomu 6. a 7. století (úplnější a uspořádanější). Stal se závazným textem pro náboženskou praxi. 001-Judaismus-SLovnik.jpg Stránka Talmudu (Megila 25a) (1)číslo folia (25a) (2)název traktátu, číslo a název kapitoly (Megila, 3. kap., Ha-kore omed) (3)vlastní text Talmudu (4)označení Gemary zkratkou Gm (4a) a Mišny zkratkou Matni (4b) (5)Rašiho komentář (6)Dodatky k Rašimu (Tosafot) Sefardští Židé (Sfaradim) vSefarad – původně místní jméno v Bibli (Abd 1,20), ve středověku ztotožněno se Španělskem. vŽidé začleněni do muslimské společnosti jako ahl al-dhimma – „chráněnci“ (tj. jinověrci, spolu s křesťany a zoroastrovci) , kterým chalífát poskytuje „ochranu“, za níž platí daň z hlavy (džizja). vNesměli sloužit v muslimském vojsku a nosit zbraň. vByla jim garantována svoboda vyznání a provozování kultu, nedotknutelnost osoby a majetku, určitá míra administrativní autonomie. vŽili v oddělených městských čtvrtích (nikoli však v ghettech). vPodléhali vlastní jurisdikci (halacha) a náboženským autoritám. Navenek reprezentoval židovské komunity nagid („kníže“). vSpíše jen výjimečně byli nuceni ke konverzi. „Zlatý věk“ (10.-12. století) vObdobí Córdobského chalífátu (929-1031), za dynastie Umajjovců. vRozkvět židovské kultury pěstované úzkou elitou (talmudisté, básníci, filozofové, lékaři), často vydržovanou mecenáši. vJazykem židovských učenců arabština. Hovorovým jazykem ladino (směs kastilské španělštiny s hebrejštinou a aramejštinou). vŽidovští představitelé zastávali i vysoké funkce ve správě chalífátu: Chasdaj ibn Šaprut (915-970), Šmu’el ha-Nagid (993-1055). Čtení kantora v synagoze Pesachová hagada, Barcelona, pol. 14. století. Zdroj: Barnavi 1995, s. 92, obr. 1. Po dobytí Toleda křesťany (1085) pronikly na Iberský poloostrov bojovné berberské dynastie Almorávidů (1061-1147) a Almohádů (1121-1269). Část Židů před nimi ustoupila na území nově dobytá křesťany, část již v této době opustila Španělsko a vydala se do severní Afriky a na Přední východ. Sefardští Židé v době reconquisty Zdroj: Barnavi 1995, s. 95. Maimonides vMoše ben Majmon (RaMBaM, 1135-1204) – talmudista, filozof a lékař. vPocházel z Córdoby, po jejím obsazení Almohády (1148) odešel do marockého Fezu, poté do Fustátu v Egyptě. vHalachické dílo Mišne tora (Opakování zákona, 1170-1180) vFilozofický spis Dalálát al-ha’írín (Průvodce zbloudilých, 1190; hebr. More nevuchin, lat. Dux neutrorum) vOvlivnil vrcholnou scholastiku (Albert Veliký, Tomáš Akvinský) Komentáře k Mišně Maimonidův komentář k Mišně, napsaný arabsky hebrejským písmem. Autograf, Maroko nebo Egypt, 1161-1168. vPádem Granady 2. ledna 1492 byla završena reconquista. vFerdinand II. Aragonský a Isabela I. Kastilská podepsali 31. března 1492 dekret o vypovězení Židů ze Španělska, který byl zveřejněn 29. dubna 1492. vBěhem srpna 1492 opustili poslední Židé Španělsko. Zdroj: Barnavi 1995, s. 121. v3. srpna 1492 vyplul Kryštof Kolumbus a 12. října 1492 objevil Ameriku. Španělsko v roce 1492 Aškenázští Židé (Aškenazim) vAškenáz – původně jméno biblické postavy, jednoho z Noemových pravnuků (Gn 10,3; 1Pa 1,6); Jeremjáš tak označuje jedno z nežidovských království (Jr 51,27). Ve středověku ztotožněno s Německem a posléze i se severní Francií. vPůvod frankoporýnských židovských center 10. století legendárně spojován s rodinou Kalonymů z toskánské Luccy. vVývoj aškenázské kultury utvářen interakcí se západní křesťanskou civilizací. vVlivem vyhánění (1290 z Anglie, 1306 z Francie) a masových pogromů (první křížová výprava 1096, mor v Německu 1348-1349) se aškenázské osídlení postupně posouvalo do střední a východní Evropy. vZ Německa si Aškenázové přinášeli i svůj hovorový jazyk jidiš (směs střední horní němčiny, hebrejštiny, aramejštiny a lokálních jazyků oblastí, do nichž Aškenázové přicházeli). Zdroj: Barnavi 1995, s. 123. Šíření aškenázské kultury Z původních oblastí se aškenázská kultura postupně rozšířila směrem na východ – do českých zemí, Uher, Polsko-litevského soustátí a Ruska. V 19. století tvořili Aškenázové 90% světové židovské populace. Raši vPřední rabínem formativního období Geršom ben Jehuda, zvaný Světlo exilu (Me’or ha-gola, ca 960-1028) a činný v Mohuči. Proslul zejména zákazem mnohoženství a nařízeními na ochranu žen. vNejvýznamnějším učencem Šlomo ben Jicchak (RaŠI, 1040-1105) . Po studiích v Mohuči a Wormsu, založil ve svém rodišti Troyes významnou akademii. Sepsal rozsáhlé komentáře k Bibli i Talmudu, dodnes největší autoritou. vRašiho žáci opatřili jeho talmudický komentář dalšími dodatky (tosafot), odtud tosafisté. „Rašiho kaple“ Tzv. „Rašiho kaple“, přistavěná k západní zdi mužské části synagogy ve Wormsu v letech 1623-1624. V době vzniku sloužila jako talmudická škola. Zdroj: Barnavi 1995, s. 98, obr. 1. Centra aškenázské kultury v 11.-13. století Severofrancouzská a německá oblast aškenázské kultury s vyznačením působnosti Rašiho. Chasidej Aškenaz vJako určitý protiklad francouzských tosafistů vzniklo v německé oblasti (Špýr, Worms, Kolín, Mohuč) pietistické hnutí chasidej Aškenaz („zbožní z Aškenazu“). vDůraz na mystiku modlitby, askezi a horlivost ve víře, ochotu k mučednictví (kiduš ha-Šem). vZákladní spisem hnutí Sefer chasidim (Kniha zbožných). vHlavní představitelé Jehuda ben Šmu’el he-Chasid z Řezna (ca 1150-1217) a Ele’azar ben Jehuda z Wormsu (ca 1165-1230). Rituální lázeň Rituální lázeň (mikve) ve Wormsu, postavená 1185/1186. Postavení Židů v křesťanské středověké společnosti vŽidé trvale v pozici diskriminované menšiny. Často podřízeni přímo panovníkovi. vPapežská bula Sicut Judeis (Kalixt II., 1122) zaručovala Židům právo na život a praktikování vlastního náboženství, současně však zákaz nových synagog. vŽidé postupně nesměli vlastnit půdu, vykonávat řemesla, v zásadě pouze obchod a půjčování peněz na úrok. vIV. lateránský koncil (Innocenc III., 1215) zdůraznil přísnější segregaci (ghetta, zvláštní oděv, zákaz veřejných úřadů). Středověká sociální hierarchie Židé, odlišení oděvem, jsou na nejnižším stupni sociální hierarchie. Ilustrace z německé právnické knihy z 12. století. Polská židovská centra ve 14.-16. století Zatímco ve 14. století šířili do Polska židovskou vzdělanost hlavně němečtí rabíni, v 15.-16. století vyzařoval rabínský vliv zpět do střední Evropy. Polský vliv v Mikulově a Praze reprezentoval na přelomu 16. a 17. století především Jehuda Leva ben Becalel (1512-1609), který v obou městech zastával funkci vrchního a zemského rabína. Zdroj Barnavi 1995, s. 143. Jehuda Leva ben Becalel (Rabi Löw, MaHaRaL, 1512-1609) Ladislav Šaloun, Pomník rabiho Löwa na Nové radnici v Praze, pískovec, 1911-1913. Magistrát hlavního města Prahy. Zdroj: Wittlich 2009, s. 384, obr. 9; 374, obr. 1. vRenesanční osobnost zasahující do řady oblastí tradiční židovské vzdělanosti i soudobé vědy. vVrcholné dílo Be’er ha-gola (Studna exilu, 1600). vVypracoval směrnice pro pražské Pohřební bratrstvo (Chevra kadiša). vDruhotně spojen s legendou o golemovi. Doba počátečního šíření chasidismu, který se většinou rozčlenil podle příslušnosti k jednotlivým dynastiím chasidských vůdců (cadikim). Šíření chasidismu v 18.-19. století Šneur Zalman z Ljady (1745-1813) Zakladatel hnutí lubavičských chasidů, tzv. hnutí Chabad. Dnes patří k světově nejrozšířenějším podobám chasidismu. Martin Buber (1878-1965) Německý židovský filozof, který uplatnil chasidské podněty ve vlastní filozofii založené na dialogickém principu. Z jeho chasidských prací jsou nejvýznamnější Erzählungen der Chassidim (Chasidská vyprávění, 1949). Kontroverze mezi „otcem“ židovského osvícenství Mosesem Mendelssohnem (vlevo) a luteránským pastorem Johannem Kasparem Lavaterem (1741-1801). Nad dvojicí stojí Gotthold Ephraim Lessing (1729-1781), německý osvícenec a blízký Mendelssohnův přítel, který nelibě nese Lavaterovo naléhání, aby Mendelssohn konvertoval ke křesťanství. Moses Mendelssohn (1729-1786) Moritz Daniel Oppenheim, Lavater a Lessing na návštěvě u Mosese Mendelssohna. Olej, 1856. Dvojakost židovského osvícenství (haskala) ukazuje četnost konverzí v samotné Mendelssohnově rodině. Křesťanem byl i jeho patrně nejznámější potomek, hudební skladatel Felix Mendelssohn Bartholdy (1809-1847). Zdroj:Barnavi 1995, s. 173. Šíření haskaly ve východní Evropě Na šíření haskaly měly vliv nejen aktivity židovských osvícenců (maskilim), ale také reformní kroky vlád. V Rusku šlo především o reformy cara Alexandra II., které zahájil krátce po nástupu na trůn v roce 1855. Zdroj: Barnavi 1995, s. 176, obr. 3. Israel Jacobson (1768-1828) V roce 1810 založil první reformovanou synagogu (Tempel) v německém Seesenu. Abraham Geiger (1810-1874) Obhájce reformního judaismu a významný představitel vědy o židovství (Wissenschaft des Judentums). Působil ve Vratislavi, Frankfurtu nad Mohanem a v Berlíně. Ortodoxní a reformovaná synagoga Nahoře: Ortodoxní synagoga s podiem (bima) uprostřed a sedadly po stranách. Dole: V reformované synagoze je podium posunuto před svatostánek (aron ha-kodeš) a sedadla umístěna jako v křesťanském kostele. Nad vstupem je v obou synagogách znázorněna ženská galerie na sloupech. V reformní synagoze na ní mohou být umístěny varhany. Zdroj Fiedler 1992, s. 33. Ruský car Alexandr II. (1818-1881) Atentát v roce 1881, kterému Alexandr II. podlehl, vyvolal vlnu pogromů, jež urychlily nejen emigraci ruských Židů do USA, ale také podnítily formování sionismu. Theodor Herzl (1860-1904) Zakladatel politického sionismu a Světové sionistické organizace. Pod bezprostředním vlivem Dreyfusovy aféry ve Francii (1895) vydal knihu Der Judenstaat (Židovský stát, 1896). Rothschild Rothschild, francouzská antisemitská karikatura od C. Leandrea, 1898. Zdroj: Barnavi 1995, s. 186, obr. 1. Marx Karel Marx – moderní Mojžíš, sestupující z hory Proletariát s „novými deskami zákona“ (Kapitálem a Komunistickým manifestem). Pohlednice, Paříž, 1918. Vyhlášení nezávislosti Státu Izrael Vyhlášení nezávislosti Státu Izrael 14. května 1948. Uprostřed stojí David Ben-Gurion (1886-1973), který se stal prvním ministerským předsedou nového státu. Nad předsednickým stolem je vedle Davidovy hvězdy umístěn obraz zakladatele sionismu Theodora Herzla. Zdroj: Kochav 1995, s. 93. Moderní židovská demografie Zásadní proměny světové populace Židů v důsledku historických událostí, které vedly k mimořádným migracím mezi kontinenty: pogromy v Rusku (1881), holocaust (1939), vznik Izraele (1948) a rozpad východního bloku (1991). Zdroj: Barnavi 1995, s. 194. Bund (Všeobecný židovský dělnický svaz Litvy, Polska a Ruska): autonomistická židovská strana založená 1897 jako první socialistická dělnická strana v Rusku. „Trotzjuden“: Židé, jejichž identita je založena na vzdoru vůči antisemitismu a solidaritě s utiskovanými. Tešuva: hnutí americké kontrakultury sdružující nadšené navrátilce, kteří vyrostli v sekulárních rodinách a na protest se obracejí k ortodoxnímu judaismu. Hlavní typy židovských identit Zdroj: Hamar 2008, s. 84. Bibliografie Doporučená literatura: §Brenner, Michael (2014): Malé dějiny Židů, Praha – Litomyšl: Paseka. Použité zdroje: §Barnavi, Eli, ed. (1995): Atlas univerzálních dějin židovského národa od časů biblických praotců do současnosti, Praha: Victoria Publishing. §Fiedler, Jiří (1992): Židovské památky v Čechách a na Moravě, Praha: Sefer. §Hamar, Eleonóra (2008): Vyprávěná židovství: O narativní konstrukci druhogeneračních židovských identit, Praha: Sociologické nakladatelství. §Kochav, Sara (1995): Izrael, Praha: Rebo Productions. §Lange, Nicholas de (1996): Svět Židů: Kulturní atlas, Praha: Knižní klub. §Nosek, Bedřich (2003): „Talmud“, in: Helena Pavlincová – Břetislav Horyna (eds.), Judaismus, křesťanství, islám, Olomouc: Nakladatelství Olomouc, s. 202-204. §Pavlát, Leo, ed. (2007): Židé: Dějiny a kultura, Praha: Židovské muzeum. §Wehr, Gerhard (1995): Buber, Olomouc: Votobia. §Wittlich, Petr (2009): „Šalounův pomník Maharalovi“, in: Alexandr Putík (ed.), Cesta života: Rabi Jehuda Leva ben Becalel (kol. 1525-1609), Praha: Academia – Židovské muzeum v Praze, s. 376-385.