1
Vaidas Šeferis
Starší litevské písemnictví ve stylistické perspektivě
V dějinách Evropy se baltské národy a jazyky objevují jako jedny z posledních.1
Nejstarší historické zmínky o různých baltských kmenech se datují do 10.-11. století; první
známý text v litevštině vznikl na přelomu 15.-16. století, první litevská kniha vyšla tiskem
roku 1547. Někteří historici hledají teoretický počátek písemné litevštiny buď ve 13. století (v
souvislosti se křtem prvního litevského krále Mindauga v roce 1253) nebo v posledních
desetiletích 14. století (křest Jagelonců a celé Litvy v letech 1386-1387): předpokládá se, že
křest panovníka a celého státu se nemohl uskutečnit bez toho, aby byly do litevštiny
přeloženy hlavní křesťanské texty. Takové překlady však zatím nejsou známé.
Opožděný nástup litevštiny na jeviště evropské kultury se vysvětluje skutečností, že
litevský stát nikdy nebyl monoetnický a pro písemné účely dlouhá staletí užíval ruténštinu,
latinu a polštinu. Myšlenka o „návratu“ k litevštině jakožto k jazyku státnímu se objevuje až
v 19. století.2
Od 16. století počet litevských písemných památek plynule vzrůstá. V 18. století bylo
jenom v tiskárně Vilniuské akademie vydáno 8263 litevských tisků.3
Písemnictví dále
rozkvétalo v 19. století s počátkem evropských národněobrozeneckých hnutí a v plné kulturní
a institucionální šíři se rozvinulo po vyhlášení nezávislé Litevské republiky roku 1918.
Od středověku až do konce druhé světové války se litevsky mluvilo a psalo nejen na
území Litvy, ale také v Prusku.4
Zde teritorium rozšíření litevštiny víceméně odpovídalo
hranicím dnešní kaliningradské enklávy. Tu větev litevské kultury, která se rozvíjela v
Litevském velkoknížectví, nazýváme „velkolitevskou“, kdežto pro větev pruskou se ustálil
název „kultura malolitevská“.5
Obě větve se paralelně vyvíjely a soupeřily mezi sebou až do
roku 1945 do zániku samotných Prus, přičemž do 19. století měly kulturní a jazykové
iniciativy vycházející z území Prus větší vliv na obecný vývoj litevského písemnictví a
spisovné litevštiny.
1
K dějinám Pobaltí viz L. Švec, V. Macura, P. Štol, Dějiny pobaltských zemí, Praha 1996.
2
Stručný přehled kulturních dějin Litvy viz T. Hoskovec, Litva jako příklad středoevropského osudu, „Střední
Evropa“ 1994 č. 40.
3
Viz XVIII a. antrosios pus÷s-XIX a. pradžios lietuviškoji religin÷ proza. Chrestomatija, Vilnius 2003, s. 9.
4
Jméno Prusy je baltského původu, území tzv. německých Prus (Ostpreussen) bylo kdysi obýváno baltskými
kmeny. Více o jejich dějinách viz T. Hoskovec, Prusové – pruština – Prusko. Stěhování jména, zánik jazyka,
zmizení lidí i země, in: T. Janíček, P. Zima (red.), Komunita a komunikace, Praha 1999, s. 103-130.
5
Tato jména navazují buď na tradici starších názvů latinských (Magnvm Dvcatvm Litvaniae) nebo německých
(Kleinlittauen).
2
Církevní literatura a církevní styl
Drtivou většinu starších litevských písemných památek tvoří církevní texty psané a
tištěné – překlady Bible, zpěvníky, sbírky kázání. Tento druh textů dominoval až do 18.
století, kdy došlo k aktivizaci beletristického křídla písemnictví. Vzhledem k této skutečnosti
mluví badatelé o církevním slohu.6
Nejstarší známý souvislý text v litevštině je rukopis s překladem tří modliteb Otčenáš;
Zdrávas, Krédo do východního litevského nářečí. Text byl roku 1962 objeven v knihovně
Vilniuské univerzity na poslední stránce knihy Tractatus sacerdotalis (1503). Překlad se
datuje do doby mezi lety 1500-1525.7
Z hlediska stylistického je však mnohem významnější
druhá nejstarší písemná památka litevštiny a zároveň první tištěná litevská kniha,
Katechismusa prasti žadei (Jednoduchá slova katechismu) Martyna Mažvyda. Katechismus
vyšel tiskem roku 1547 v Královci za finanční podpory prvního pruského velkoknížete
Albrechta Braniborského. Vydávání litevských spisů bylo částí Albrechtova programu
rozšiřování luteránského náboženství mimo území Prus. Kniha má následující části: 1)
epigram Ad Magnvm Dvcatvm Litvaniae; 2) latinskou předmluvu; 3) litevskou veršovanou
předmluvu; 4) slabikář; 5) katechismus; 6) „Připomnění čtenáři“; 7) zpěvník. Mažvydas
napsal epigram, obě předmluvy a „Připomnění“. Slabikář, katechismus a zpěvník jsou
přeloženy z různých pramenů.8
Mažvydův katechismus je pro litevskou kulturu unikátní
památkou. Touto knihou začínají dějiny litevského písemného jazyka, a proto byla mnohokrát
zkoumána v nejrůznějších aspektech. Z hlediska stylistického je katechismus důležitý tím, že
zde poprvé můžeme v dostatečném rozsahu vidět aplikaci celé řady stylistických prostředků.
Epigram Ad Magnvm Dvcatvm Litvaniae je prvním příkladem tohoto žánru litevského
autorství. Má čtyři verše:
Fausta ducum magnorum altrix, Litvania clara,
Haec mandata Dei, suscipe menta pia,
Ne te, cum dederis rationes ante tribunal
Augustum, magni iudicis ira premat.9
Tato invokace a adhortace je napsána elegickým distichem. Je zřejmé, že autor dobře
ovládal antickou poetiku. Stejný dojem vzbuzuje také Mažvydova latinská předmluva,
6
Srov. J. Palionis, Lietuvių rašomosios kalbos istorija, Vilnius 1995, s. 21-22. (Dále citováno jako „Palionis“.)
7
J. Lebedys, J. Palionis, Seniausias lietuviškas rankraštinis tekstas, in: „Bibliotekininkyst÷s ir bibliografijos
klausimai“ 1963 č. 3, s. 109-135. Viz transliterovanou verzi: www.istorija.net/lituanistica/tevemusu1503.htm
8
Ch. Stang, Die Sprache des litauischen Katechismus von Mažvydas, Oslo 1929; G. Michelini, Martyno
Mažvydo raštai ir jų šaltiniai, Vilnius 2000, s. 19-31.
9
Citováno podle: M. Mažvydas, Pirmoji lietuviška knyga, Vilnius, 1974.
3
napsaná plynnou, elegantní latinou, ve které autor hojně využívá prostředky antické
rétoriky.10
Litevská předmluva Katechismu je zároveň první litevskou básní. Tento relativně
dlouhý text (115 řádků) je veršován ve svérázném rytmu, za pomoci kterého se Mažvydas
snažil napodobit latinské elegické distichon.11
Předmluva je pojata jako personifikovaná a
rétoricky vznešená řeč knihy, která sama promlouvá k čtenářům-Litevcům a povzbuzuje je,
aby neváhali a četli její slova:
Bratři a sestry, vezměte mě a čtěte,
a čtouce si toto připomněte –
Toto učení vaši rodiče chtěli mít
ale žádným způsobem ji nemohli dostat. (…)12
V předmluvě Mažvydas poprvé v dějinách litevštiny použil dialog, periodu,
hyperbolizaci, personifikaci a jiné stylistické prostředky. Řádky 2 až 22 tvoří akrostichon se
zašifrovaným jménem autora Martinvs Masvidivs. V dalších částech katechismu (zmíněném
„Připomnění“ a překladech zpěvů) najdeme množství tropů. Nedlouho po katechismu vydává
Mažvydas další náboženské texty – zpěvníky, příručku pro obřad křtu a jiné. Celkem se
Mažvydovi připisuje osm litevských tisků.13
Katolická církev v Litvě brzy pochopila katechizační účinnost náboženských textů
v mateřském jazyce. Vilniuský biskup Walerian Protasewicz pozval roku 1569 do Litvy
jezuity a pověřil je realizací protireformačního programu.14
Z jejich iniciativy se na konci 16.
století jako protiváha litevských luteránských textů objevují texty katolické. Kanovník jezuita
Mikalojus Daukša vydává ve Vilniusu roku 1595 litevský překlad katechismu Jakuba
Ledesmy Kathechizmas arba moksłas kiekwienam krikszczionii priwalvs (Katechismus čili
učení povinné každému křesťanovi). Toto dílo je nejstarší známou litevskou knihou vytištěnou
na území Litevského Velkoknížectví. Roku 1599 stejný překladatel vydává tiskem postilu
10
Srov. G. Gerullis, Einleitung, in: Mosvid. Die ältesten litauischen Sprachdenkmäler bis zum Jahre 1570,
herausgegeben von G. Gerullis, Heidelberg 1923, s. XII-XVII; K. Korsakas, Martynas Mažvydas (asmenyb÷ ir
gyvenimas), in: M. Mažvydas, Pirmoji lietuviška knyga, Vilnius 1974, s. 7-45.
11
Rytmus Mažvydasovy předmluvy se zakládá na syntaktických a intonačních jednotkách. Viz J. Girdzijauskas,
Lietuvių eil÷dara, Vilnius 1966, s. 52-66.
12
Pokud není uvedeno jinak, překlady do češtiny V. Šeferis.
13
Více o kulturním a historickým kontextu první litevské knihy viz Martynas Mažvydas and Old Lithuania
(collection of papers), compiled by R. Koženiauskien÷, Vilnius 1998.
14
Brzy po svém příchodu založili jezuité Vilniuskou akademii, její zakládací listinu podepsal král Bathory roku
1579.
4
rektora Vilniuské akademie Jakuba Wujeka.15
Daukšovy tisky jsou nesmírně důležité pro
vývoj litevského písemnictví. V porovnání s Mažvydovým dílem jsou jeho překlady mnohem
rozsáhlejší. Badatelé upozorňují na autenticitu a jazykovou čistotu Daukšovy litevštiny a také
na vysokou filologickou kvalitu jeho překladů.16
Daukša je prvním litevským autorem, který
litevštinu chápal nejen jako instrument pro rozšiřování víry, ale i jako fundamentální národní
hodnotu. Své myšlenky na toto téma vyjádřil v předmluvě k překladu postily. Zde čteme:
Ne velikostí země, ne růzností oděvů, ne líbezností krajů, ne silou měst a hradů
stojí národy, ale spíš pěstováním a používáním svého jazyka, který jednotu, shodu a
bratrskou lásku pomnožuje a zachovává. Jazyk je vzájemným poutem lásky, matkou
jednoty, otcem společností, stráží států.17
Daukša v předmluvě emotivně kritizoval litevskou šlechtu za to, že se snadno vzdává
mateřského jazyka ve prospěch polštiny. Podle vlastních slov viděl hlavní cíl své
překladatelské činnosti ve snaze o „pěstování, udržování a rozšiřování“ litevštiny jako
státního jazyka. Daukšova předmluva se jeví v dějinách litevské kultury jako první pokus o
pochopení sociálních funkcí jazyka a jeho emotivní snaha o „pěstování“ a „rozšiřování“
litevštiny lze chápat jako znak vyspělé národní jazykové identity.
V Malé Litvě měl vývoj náboženského písemnictví institucionální charakter, neboť
iniciativa vydávání litevských tisků byla přímo podporována vévodským dvorem. Po
Mažvydovi se toto písemnictví soustředilo na dva cíle: překlady Písma svatého a vydávání
luteránských zpěvníků.
Autorem prvního litevského překladu celé Bible je Johannes Bretke (litevsky Jonas
Bretkūnas).18
Rukopis překladu byl dokončen roku 1590, ale kvůli politickým okolnostem
nebyl jeho překlad nikdy vydán.19
Byl však dobře znám dalším autorům a překladatelům
v Prusku, kteří Bretkūnova překladu využili pro pozdější verze litevské Bible. Nový zákon se
podařilo vydat až roku 1701, celé Písmo svaté roku 1735.20
Nejpočetnější skupinu litevských náboženských textů v Prusich tvořily zpěvníky –
existuje několik desítek vydání. Po Mažvydovi nejvýznamnější sbírky zpěvů připravili Daniel
15
Viz http://postilla.mch.mii.lt/index.en.htm a také J. Palionis, Mikalojaus Daukšos „Postil÷“ ir jos šaltiniai,
Vilnius 2001.
16
Z. Zinkevičius, Lietuvių kalbos istorija, Vilnius 1984-1995, sv. III, s. 173-195. (Dále citováno jako
„Zinkevičius“.)
17
Přeloženo podle: „Postilla catholicka“ Якуба Вуйка въ литовскомъ переводе Николая Даукши
перепечатаномъ подъ наблюденіемъ Ф. О. Фортунатова Э. А. Вольтеромъ, С.-Петербургъ 1909.
18
Je také autorem litevské postily, která vyšla tiskem roku 1591. Více o něm viz Zinkevičius, III, s. 63-76.
19
Více viz V. Falkenhahn, Der Übersetzer der litauischen Bibel Johannes Bretke und seine Helfer, Königsberg
und Berlin 1941.
20
Opakované vydání roku 1727, 1735, 1740, 1755. Viz Palionis, s. 126-127.
5
Klein (1666), Friedrich Schuster (1705) a Gottfried Ostermeyer (1781).21
Jazyková stránka
zpěvů se stávala objektem veřejných diskusí, ve kterých se mimo jiné probíraly také
stylistické aspekty překladů. Jedna z těchto diskusí trvala více než deset let – vedli jí trempský
(něm. Trempen, dnes Novostrojevo) farář Gottfried Ostermeyer a kantor v Pillkallen (dnes
Dobrovolsk) Christian Mielcke; výsledkem byla celá řada zajímavých pojednání.22
V Litevském velkoknížectví tvořila největší část písemných památek rovněž
náboženská literatura. Velkolitevské církevní písemnictví 16.-17. století se dělí na katolické a
protestantské.23
Podobně jako tomu bylo v kulturních vztazích Prus a Litevského
velkoknížectví, mělo soupeření katolicizmu a reformátorských hnutí uvnitř státu za následek
zvýšení zájmu o litevštinu a aktivizaci litevského písemnictví. Na „jezuitský“ katechismus
Daukšův (1595) reagovali kalvinisté vydáním dvoujazyčného tisku Polski i Litewski
Katechism, který roku 1598 vytisknul Malcher Pietkiewicz (litevsky Merkelis Petkevičius).
Kniha kromě katechismu obsahovala malý zpěvník, modlitební knížku a agendu, z čeho je
zřejmé, že kalvinisté navazovali na tradici Mažvydova Katechismu jakožto „universální“
náboženské knihy. Na Daukšovou Postilu (1599) pak odpověděli vydáním anonymního
překladu postily Mikołaje Reje s názvem Postilla lietvwiszka (Litevská Postila, 1600).24
Typografické provedení její titulní stránky bylo téměř totožné s Daukšovou postilou,
vydavatelé se tak snažili vyhnout možné konfiskaci a spálení tisku, což bylo běžnou praxi
tehdejších náboženských konfliktů.
Situace protestantů v Litvě se v průběhu 17. století postupně komplikovala. Jejich
posledním vlivným mecenášem byl velký litevský hejtman Janusz Radziwiłł (litevsky Jonušas
Radvila). Poté co katolíci zbořili a spálili kalvínskou tiskárnu ve Vilniusu, založil Radziwiłł
nové kalvínské centrum ve své rezidenci v K÷dainiai. Zde roku 1653 za jeho finanční podpory
vyšla jedna z nejdůležitějších litevských knih 17. století, Kniga nobažnistes krikščioniszkos
(Kniha křesťanské zbožnosti). Tento rozsáhlý tisk, na kterém se podílelo několik překladatelů,
se skládá ze tří částí – zpěvníku, postily a modlitební knížky. Z hlediska stylistického je
nejzajímavější zpěvník. Obsahuje překlady polské církevní poezie Jana Kochanowského a
Mikołaje Reje a také několik originálních zpěvů překladatele Štěpána Jaugelise-Telegy
21
Více o dějinách litevských luteránských zpěvníků viz D. Pociūt÷, XVI-XVII a. Prūsų Lietuvos bažnytinių
giesmių kilm÷ ir pobūdis, in: Senoji Lietuvos literatūra, 1: Senosios literatūros žanrai, Vilnius 1992, s. 9-40.
22
Palionis, s. 128-130.
23
Termín „protestantské písemnictví“ zde používáme pro náboženské texty všech reformovaných církví –
kalvínské, reformátorské a luteránské.
24
Zinkevičius, III, s. 195-204.
6
(litevsky Steponas Jaugelis-Telega). Jak překlady, tak originální texty Jaugelise v kontextu
jiných sbírek zpěvů vynikají svým stylistickým provedením a literární přesvědčivostí.25
Jednu z nejdramatičtějších kapitol kalvínského písemnictví v Litvě tvoří neúspěšný
pokus o vydání tak zvané Bible Chylińského. Mladý a ambiciózní kalvinista Bohusław
Chyliński v Londýně v letech 1657-1660 z vlastní iniciativy přeložil celou Bibli do litevštiny
a za anglické státní finanční podpory zahájil její tisk.26
Avšak kvůli nepříznivé reakci
litevského kalvínského synodu byl tisk přerušen a již vytištěná část byla později prodaná jako
makulatura.27
Zachovaly se pouze malé fragmenty této nedotištěné Bible. Roku 1932 se v
Anglii náhodou část rukopisu Chylińského našla, roku 1958 byla vydána v Polsku.
S výjimkou Kniga nobažnistes krikščioniszkos vzbuzují kalvínské tisky dojem
uspěchané, nepříliš kvalitní práce. To platí zejména pro stylistické a typografické provedení
překladů katechismu z roku 1598 a postily z roku 1600. Zde se autorům nepodařilo vyhnout
přímému vlivu polštiny, a proto působí litevský text ztrnulým, nepřirozeným dojmem,
stylistické bohatství originálu, zejména Rejovy postily, se bohužel v překladu nepodařilo
zachovat.28
V porovnání s reformátorskými texty bylo provedení litevských katolických
církevních tisků v 17. století pečlivější. Proto také jejich vliv na vývoj církevního stylu byl
podstatnější. Významnou osobností katolického písemnictví byl jezuita Konstantinas
Sirvydas, autor prvního litevského slovníku a sbírky originálních kázání Punkty kazan (Body
kázání). První vydání Sirvydova polsko-latinsko-litevského Dictionarium trium linguarum se
objevilo před rokem 1620, později byl slovník mnohokrát opakovaně vydáván.29
Jeho litevská
část obsahovala kolem 10 000 slov, autor často uváděl několik litevských ekvivalentů
latinských a polských výrazů:
Bytność rzeczy. Existentia, subsistentia. Buytis, butibe, essibe, sunčius, gen.
ćiaus, Bukle
Filozof. Philosophus, physicus. Iszminties, nuomuonios miletoias,
protomeylis30
25
Zinkevičius, III, s. 213-218.
26
V Litvě v té době probíhaly těžké války s Ruskem a Švédskem, proto žil a pracoval Chyliński v Anglii, která
podporovala litevské kalvinisty. Více viz I. Lukšait÷, Samuelio Boguslavo Chilinskio „Biblijos vertimo į lietuvių
kalbą pagrindimas“, „Knygotyra“ 2000 č. 36; http://www.leidykla.vu.lt/inetleid/knygot/36/luksaite.pdf
27
Více viz S. Kot, Geneza i tło historyczne Biblii litewskiej Chylińskiego, in: Biblia Litewska Chylińskiego.
Nowy Testament, wydali Cz. Kudzinowski, J. Otrębski, Poznaň 1958.
28
Srov. Zinkevičius, III, s. 195-204.
29
Podle některých názorů může být nejstarší edice považována za samostatný slovník, nikoli za „první vydání“
Sirvydasova lexikonu. Více viz K. Pakalka, Iš K. Širvydo „Dictionarium trium linguarum“ žodyno istorijos,
„Lietuvių kalbotyros klausimai“ 1960 č. 3.
30
Citováno podle: Palionis, s. 107.
7
Vzhledem k tomu, že tento slovník byl až do 19. století jediným slovníkem litevštiny
vydaným na území Litevského Velkoknížectví, byl jeho vliv na vývoj litevského písemnictví
velmi výrazný. Pro potřeby několika generací sloužil nejen jako bohatý zásobník synonym,
ale zároveň jako vzor „čisté“, správné derivace výrazů a tvoření neologismů. V tehdejší době
byl Sirvydův slovník hlavní příručkou, ze které se učilo litevštině.
Punkty kazan vyšly tiskem roku 1629 (první část) a roku 1644 (druhá část) ve
Vilniusu.31
Bylo to dvoujazyčné litevsko-polské vydání originálních Sirvydových kázání,
zajímavé tím, že autor psal texty v litevštině a pak je překládal do polštiny. Je to první známý
literární překlad z litevštiny. Sirvydovy Punktai sakymų sloužily nejen pro církevní potřeby,
ale i jako příručka homiletiky v jezuitské akademii ve Vilniusu. Stejně jako Sirvydův slovník
byla tato sbírka kázání jednou z nejdůležitějších a nejlépe zpracovaných písemných památek
17. století a dlouhá léta ovlivňovala styl litevské homiletiky.
Nejčastěji vydávaným katolickým textem 17.-18. století byla tak zvaná Jaknavičova
Evangelia, dvoujazyčné polsko-litevské vydání evangelií, pojmenované podle překladatele
Jana Jaknaviče. Poprvé byla vydána roku 164732
; v 17.-18. století vyšlo více než 30
filologicky pečlivě zpracovaných vydání. Je zřejmé, že Jaknavičova Evangelia byla tou
knihou, která rozhodujícím způsobem ovlivňovala církevní litevštinu.33
Z dalších katolických tisků stojí za zmínku katolický zpěvník Salomona
Sławoczyńského (litevsky Saliamonas Slavočinskis) Giesmes tikieimvy katholickam
pridiarancias (Zpěvy, náležící katolické víře) z roku 1646 a anonymní překlad Bellarminova
katechismu Trumpas mokslo krikscioniszko surinkimas (Krátká sbírka křesťanské nauky) z
roku 1677.34
Oba překlady byly v pozdějších redakcích v oběhu až do 19. století.
Soupeření reformace a protireformace velice příznivě ovlivnilo vývoj litevského
písemnictví. Bez ohledu na konfesionální provenienci konkrétních textů se litevština už ve
svých nejstarších projevech objevuje ve stylisticky vyspělém tvaru a přirozeně zapadá do
kontextu humanistické kultury 16. století. Intensivní snaha o rozšiřování náboženských
myšlenek měla za následek, že starší litevské písemnictví tvoří pečlivě filologicky zpracované
tisky a dobře promyšlené překlady, ve kterých se autoři snažili aplikovat pravidla neolatinské
rétoriky a poetiky.
31
Viz Šyrwids Punktai sakimu (Punkty kazań), herausgegeben von F. Specht, Göttingen 1929.
32
Ewangelie polskie y litewskie tak niedŜielne iáko y wszytkich swiąt, ktore w Kośćiele Katholickim, według
Rzymskiego porządku przez cały rok czytaią, Wilno 1647.
33
Srov. Zinkevičius, III, s. 266-270.
34
Lietuvių kalbos enciklopedija, Vilnius 1999, s. 591 (dále citováno jako „LKE“); Zinkevičius, III, s. 270-273.
8
Přesnější charakteristika litevského církevního stylu souvisí především s jeho
tematickým omezením. Hlavní vlastností tohoto stylu je četné používání náboženských
termínů a biblických vlastních jmen. Jednalo se o zcela novou vrstvu slovní zásoby, která byla
zčásti vypůjčena a zčásti nově vytvořena. Typické pro církevní sloh bylo také používání
knižních, většinou z němčiny nebo polštiny převzatých syntaktických konstrukcí. V Malé
Litvě náboženské texty tradičně vznikaly jako kolektivní překlady, z čehož pramenila jejich
stylová nesourodost v rámci jednotlivých tisků. Ze zřejmých důvodů se tento církevní styl lišil
od velkolitevské verze větším počtem germanismů.
V církevním stylu můžeme rozlišit tři menší stylistické okruhy: evangelijní,
homiletický a styl náboženských zpěvů. Styl překladů evangelií je jednoduchý, málo užívá
slov a konstrukcí v přeneseném smyslu, typické jsou krátké věty a jejich parataktické
spojování. V homiletice naopak dominují dlouhé věty, rétorické periody a hypotaxe. Najdeme
zde hodně biblických a lidových přirovnání, metafor, epitet, alegorií a jiných stylistických
prostředků. Styl náboženských zpěvů je svou emotivitou, způsobem zobrazování a hojným
používáním deminutiv bližší stylistice lidových písní. Od textů evangelijních a homiletických
se liší především jazykovou rytmikou a melodikou.35
Úřední styl
Nejstarší písemné památky litevského původu jsou latinsky sepsané úřední texty.
Jedná se o dokument krále Mindauga z roku 1254, kterým daruje pozemky katolické církví, a
relativně obšírnou diplomatickou korespondenci velkoknížete Gedimina z let 1322-1323.
Tyto památky svědčí o tom, že v dobách vzniku litevského státu působila na jeho území
centra latinského písemnictví, díky nimž v Litvě již zcela jistě existovala elementární znalost
středověké scholastiky, včetně tehdejší poetiky a rétoriky.36
Jako většina tehdejších panovníků
zaměstnávala litevská velkoknížata na svém dvoře příslušníky církevních řádů, kteří jim
pomáhali vést zahraniční korespondenci v latině.
Nejstarší litevské písemné památky jsou prvními projevy úředního stylu v litevském
písemnictví. Je samozřejmé, že jsou sepsány podle tehdejších stylistických pravidel; zmíněný
dokument krále Mindauga je typickým příkladem středověkých donačních aktů, marně
bychom v něm hledali znaky jazykové či osobní individuality. Gediminovy dopisy jsou stejně
tak typickými příklady středověké epistolografie, avšak v jeho korespondenci již nacházíme
35
Palionis, s. 90-94.
36
Gediminas zmiňuje ve svých dopisech jím založené kláštery dominikánů ve Vilniusu a františkánů ve Vilniusu
a Novgorodu.
9
stopy jazykové autenticity. Některé obrazové figury v dopisech velkoknížete Gedimina jsou
netypické pro středověký epistolární sloh. Je pravděpodobné, že překladatel v těchto místech
věrně přeložil slova litevského panovníka. Tak ve svém dopisu pro hansovní města z roku
1323 vytýká litevský velkokníže jejich obyvatelům, že nereagovali na dřívější dopisy
litevských panovníků, ve kterých nabízeli svou ochranu a ekonomické svobody každému, kdo
přesídlí na jejich území: „Ale nikdo z vás nepřijel, ani pes se z vaší strany neozval s vděkem
na tyto návrhy.“37
V jiném dopisu ze stejného roku, určeném dominikánským klášterům v
Německu, Gediminas přemlouvá bratry, aby neváhali s misionářskými výpravami do Litvy a
ujišťuje je ve své upřímosti: „Dřív se železo promění ve vosk a voda se stane ocelí, než my
odvoláme naše slovo“.38
Podobně je zakončen i Gediminův dopis pro řád františkánů: „Naše
slovo zůstane tvrdé jako ocel.“39
Pokud se zde skutečně jedná o „citáty“ litevského
velkoknížete, můžeme v nich vidět nejstarší příklady použití stylistických figur v dějinách
litevské písemnosti: je to hyperbola („ani pes se neozval“) a rétorické přirovnání („dřív se
železo promění ve vosk, než…“).
Z pozdějších století se zachoval již větší počet písemných památek litevského původu.
Nejdůležitější vrstvu tohoto písemnictví tvoří tak zvaná Litevská metrika – archiv dokumentů
velkoknížecího dvora psaný převážně v ruténštině a latině a tři kodexy litevských letopisů z
15.-16. století v ruténštině. V těchto zápisech se objevuje řada litevských slov a glos, která
jsou důležitá pro historii litevštiny, zde se jim však již nemůžeme věnovat podrobněji.
Úřední texty sepsané litevsky se objevují až v 16. století a nejsou četné. Ze 16.-17.
století se zachovalo několik památek tohoto druhu v Prusich a 12 textů z Litevského
velkoknížectví. Nejstarším litevským úředním textem je rukopis přísahy z roku 1572, v němž
se Litevci z okolí Tilsitu (litevsky Tilž÷, dnes Sovetsk), Ragnitu (litevsky Ragain÷, dnes
Neman) a Memelu (lit. Klaip÷da) zavazují věrností pruskému vévodovi Albrechtu
Fridrichovi.40
Z 18. století se zachovalo více než 100 úředních litevských textů, většinou
pruského původu.41
Byly to vládní dopisy, příkazy a poučení litevskému obyvatelstvu Prus.
Úřední styl z pochopitelných důvodů nevyniká obrazovostí a barevností, zde dominují
suché, automatizované, neutrální jazykové prvky. Texty jsou sepsané ve velmi dlouhých,
37
„Miserunt progenitores nostri vobis suos nuncios et litteras, aperuerunt vobis terram, nullus vestrorum veniens,
aut canis ex parte eorum referens grates de preceptis.“ Citováno podle: S.C. Rowell, Chartularium Lithuaniae
res gestas magni ducis Gedeminne illustrans. Gedimino laiškai, Vilnius 2003.
38
„[…] Quam prius ferrum in ceram transit et aqua in calibem commutatur, quam verbum a nobis progressum
retrahamus.”
39
„Hec scripta servabimus rata, quia verbum nostrum ut calibis manebit duraturum.“
40
Text viz Senieji lietuvių skaitymai, Kaunas 1927, s. 38-39.
41
Viz jejich sbírku: P. Pakarklis, Prūsijos valdžios gromatos, pagraudenimai ir apsakymai lietuviams
valstiečiams, Vilnius 1960.
10
nejčastěji hypotaktických větách s predikátem na konci. Pro všechny druhy úředních textů
jsou stereotypní určité syntaktické konstrukce cizího původu, například prisiekti ant (přísahati
na), abydą daryti (urážku činiti), provos ieškoti (pravdu hledati). Jedná se o syntaktické
výpůjčky z němčiny a polštiny, které, ačkoliv jsou v rozporu s litevskou skladbou, přetrvávaly
v úředním stylu až do konce 19. století.
Nejtypičtějším příznakem úředního stylu jsou šablonovité výrazy a konstrukce.
Například královské příkazy začínaly tradičním pluralis maiestatis: „Mes, Wladislaus
Ketvirtasis, iš Dievo malon÷s Karalius…“ (My, Vladislav Čtvrtý, z Boží vůle král…); soudní
dokumenty byly tradičně zakončeny přísahou „Kaip spraviedlyvai prisiekiu, teip man Pone
Dieve pad÷k, o jei nespraviedlyvai, Pone Dieve užmušk“ (Jestli zde spravedlivě přisahám,
pak mi Pane Bože pomož, a pokud nespravedlivě, pak mě Pane Bože zabij.)42
Specifikem úředního stylu je administrativní a právní terminologie. Drtivou většinu
této lexiky tvořily přímé výpůjčky z němčiny a polštiny (například hercikis < něm. Herzog;
peč÷tis < pol. pieczęć; sūdžia < pol. sędzia). Překladatelé se však snažili vytvořit také litevské
právní pojmy. Některé z těchto termínů přetrvávají dodnes, například bylin÷tis (soudit se),
įstatymas (zákon), vietininkas (zástupce) a jiné.
V porovnání s církevním a beletristickým stylem byl vliv cizích jazyků na úřední styl
největší. Tato situace se zásadně změnila až ve 20. století, kdy v nezávislém litevském státu
vznikla novodobá právní a administrativní terminologie.
Beletristický styl
Literární prvky se objevovaly již v církevních textech, například Mažvydova
předmluva v jeho katechismu (1574) se považuje za první litevskou báseň. Některé překlady
nebo originální verze zpěvů rovněž vynikaly po estetické stránce.
Počátek litevské originální tvorby je spojen s řadou malých literárních forem,
rozptýlených v rukopisech a tiscích. Těmi jsou panegyriky, epitafy a dedikace. Nejstarší
známá litevská panegyrika a zároveň nejstarší příklad literárního slohu je pozdravení krále
Zikmunda III. Vazy u příležitosti jeho příjezdu do Vilniusu (devět hexametrických veršů),
vydané ve Vilniuské akademii spolu s podobnými texty v jiných jazycích roku 1589.43
První
litevský epitaf je věnován francouzskému vědci Peresciovi a byl vytištěn v knize
42
Citováno podle: Palionis, s. 96.
43
Gratvlationes Serenissimo Ac Potentissimo Principi Sigismvndo III (…), Vilnae MDLXXXIX. Viz také
Lietuvių literatūros enciklopedija, Vilnius 2001, s. 369. (Dále citováno jako „LLE“.)
11
Monumentvm Romanvm v Římě roku 1638.44
Z doby před rokem 1700 známe jedinou
litevskou dedikaci, věnování velkému litevskému hejtmanovi Januszi Radziwiłłovi (litevsky
Jonušas Radvila) v dříve zmíněném kalvínském tisku Kniga nobažnistes krikščioniszkos
(K÷dainiai, 1653), autorem je Štěpán Jaugelis-Telega.45
Pro zmíněné texty je typický patos,
hyperbolické vychvalování dotyčných osob, snaha o expresivní epitety a přirovnání.
V 18. století se krásná litevská literatura vyvíjela zejména v Prusich. Roku 1706
vychází v Královci první kniha s nenáboženským obsahem, Ezopovy bajky v překladu
Johannesa Schultze (litevsky Jonas Šulcas) Die Fabuln Aesopi.46
Několik menších
rukopisných literárních děl (veršovaný dopis, dva epigramy a pozdrav příteli k svatbě) napsal
farář v Papelken (dnes Vysokoje) Adam Friedrich Schimmelpfennig mladší.47
Kantor v
Pilkalnech (dnes Dobrovolsk) Christian Gottlieb Mielcke je autorem malé litevské poémy
Pilkainis na téma minulosti Prus a Litvy.48
Texty uvedených autorů mají veškeré
charakteristické rysy prvních pokusů o beletristickou tvorbu v litevštině – poněkud omezený
stylistický registr, nepřirozenou, strnulou skladbu, jednoduché tropy. Ne vždy se autorům
podařilo zvládnout rytmickou a metrickou stránku textů.
Prvním velkým litevským spisovatelem je Kristijonas Donelaitis. V polovině 18.
století napsal své hlavní poetické dílo, rozsáhlý čtyřdílný epos Metai. Zde představil život lidí
a přírody v jednotlivých ročních dobách. Autor pojmenoval pouze jednotlivé části svého díla
– Pavasario balsai (Jarní radovánky), Vasaros darbai (Letní práce), Rudenio g÷ryb÷s
(Podzimní dary) a Žiemos rūpesčiai (Zimní starosti). Název celku Metai (Roční doby) navrhl
vydavatel Donelaitisova díla Ludwig Rhesa. Nevíme přesně, kdy Donelaitis dílo napsal,
datum vzniku rukopisu se klade mezi léta 1765-1775.49
Autor nezamýšlel své texty
publikovat a jeho tvorba byla dlouho známa jen úzkému okruhu jeho přátel. První knižní
vydání jeho poezie se objevuje v Královci až roku 1818 z iniciativy Liudwiga Rhezy. Kromě
eposu Metai je Donelaitis také autorem šesti originálních bajek.50
Epos Metai je napsán v hexametru, který představuje kompromis mezi sylabickým a
sylabotonickým veršem. V porovnání s Mažvydovou předmluvou katechismu je provedení
Donelaitisova díla nesrovnatelně dokonalejší – autorovi se podařilo sjednotit požadavky
antické metriky se specifiky litevské prozodie. Díky své jazykové, stylistické a technické
44
Palionis, s. 100; LLE, s. 132.
45
LKE, s. 325.
46
LLE s. 496
47
LLE s. 487-488.
48
LLE, s. 335.
49
Viz L. Gineitis, Įvadas, in: Kristijonas Donelaitis, Raštai, Vilnius 1977, s. 7-12.
50
Více o Donelaitisovi viz Slovník pobaltských spisovatelů, Praha 2003, s. 75. (Dále citováno jako „SPS“.)
12
dokonalosti je epos Metai doposud jedním z nejvýznamnějších literárních děl litevské
literatury.
Ze stylistického hlediska vyniká epos především pestrostí a přesností použitých
jazykových prostředků. Donelaitis je velkým novátorem litevské lexiky a frazeologie,
překvapuje svou schopností využívat inherentní a adherentní obrazovosti slov. Bohatstvím
stylistických odstínů vyniká zejména Donelaitisovo sloveso a participium, s kterými přímo
souvisí dynamika a expresivita vyprávění.51
Před Donelaitisem byla litevská skladba nejvíce
ze všech jazykových vrstev ovlivňována němčinou a polštinou. Epos Metai je však
nesrovnatelným vzorem živé, gramaticky správné litevské syntaxe, a proto se stal jedním z
nejvíce citovaných pramenů v syntaktických příručkách litevštiny.52
Donelaitis dokázal lépe
než jiní spisovatelé využít bohatství lidových synonym a metafor. Ze všech druhů metafor
jsou četností a originalitou nejzajímavější jeho personifikace. Metai vynikají také
individualitou metonymií, epitet a hyperbol.53
Donelaitis tvoří samostatnou kapitolu v dějinách litevské literatury. Vzhledem k tomu,
že silou talentu byl nesrovnatelně lepší než ostatní autoři tehdejší literární produkce, měl jeho
epos rozhodující vliv na další vývoj literárního stylu, zejména na přelomu 19. a 20. století,
doby aktivní literární recepce Donelaitisova díla. Byl prvním litevským autorem, známým
také mimo Litvu, jeho tvorba byla přeložena do němčiny, angličtiny, polštiny, češtiny a
dalších jazyků.54
Skutečný rozkvět litevské beletrie následoval v 19. století. Těžiště jejího vývoje se
z Prus přeneslo do mezitím již zaniklého Litevského Velkoknížectví.55
V posledních
desetiletích 19. století se definitivně zformovaly klasické druhy literatury a žánry. Za
zakladatele litevské literární prózy se považuje žemaitský biskup Motiejus Valančius, který v
letech 1868-1869 vydává svou literárně-didaktickou prózu.56
Malé žánry prózy, zejména
povídku, kanonizoval na přelomu 19. a 20. století Jonas Biliūnas. První litevský román
Algimantas od Vince Pietarise vyšel roku 1904. Nejvýznamnější postavou novodobé litevské
lyriky byl Jonas Mačiulis-Maironis. Svými verši, vydanými ve sbírce Pavasario balsai (Jarní
hlasy, 1895), ustálil kánon litevské sylabotonické poezie a započal řadu žánrů – poému, sonet,
51
Srov. T. Buch, UŜycie particypiów w utworach Ch. Donełaytisa, in: „Biuletyn polskiego towarzystwa
językoznawczego“, z. 12, Wrocław-Warszawa-Kraków 1962, s. 147; J. Kabelka, Donelaičio raštų leksika,
Vilnius 1964, s. 12.
52
Palionis, s. 150.
53
Odbornou analýzu Donelaitisova stylu s četnými příklady viz L. Gineitis, Kristijonas Donelaitis ir jo epocha,
Vilnius 1990; Zinkevičius, III, s. 278-281.
54
Český překlad – Kristijonas Donelaitis, Roční doby, přeložila Hana Jechová, Praha 1960.
55
O klíčových textech a autorech viz R. Parolek, Litevská literatura, Praha 1996, s. 41-54.
56
Valančius byl jednou z nejvýznamnějších osobností národního obrození. Více o něm viz SPS, s. 260.
13
elegii. Litevské drama vzniká koncem 19. století, za jeho zakladatele jsou považování
Aleksandras Fromas-Gužutis a Robertas Keturakis. Se vznikem litevských periodik v 80.-90.
letech 19. století se začal intensivně rozvíjet také publicistický styl. Plného žánrového a
stylistického objemu dosáhla litevská krásná literatura ve 20. letech minulého století.57
Počátky stylistické teorie před rokem 1900
Samostatnou vědeckou disciplínou se litevská stylistika stává až ve 20. století. Jejímu
vzniku předcházel obecný vývoj litevské gramatiky v 17.-19. století. První deskriptivní
mluvnici litevštiny Compendium Grammaticae Lithvanicae napsal kolem roku 1643
Christoph Sappun (litevsky Kristupas Sapūnas), byla však vydána až roku 1673. Proto se za
první litevskou gramatiku považuje Grammatica Litvanica Daniela Kleina, která vyšla tiskem
roku 1653 v Královci. V 18. století byly v Prusich napsány a vydány ještě přinejmenším čtyři
gramatiky litevštiny.58
První známou litevskou gramatikou, vydanou na území Litvy, byla
anonymní Universitas lingvarum Litvaniae, která vyšla tiskem ve Vilniusu roku 1737.59
Mezi pozdějšími studiemi o litevštině patří důležité místo gramatikám Augusta Schleichera
Litauische Grammatik (Praha 1856) a Friedricha Kurschata Grammatik der littauischen
Sprache (Halle 1876). Schleicher je zakladatelem litevské srovnávací gramatiky, Kurschat
poprvé přesně popsal systém přízvuku litevštiny.
Stylistická problematika starších litevských textů souvisí především se snahou o
vytvoření a stabilizaci norem spisovné litevštiny. Do 20. století se litevská stylistika
projevovala především v praktickém aspektu: překladatelé a autoři se snažili, aby jejich texty
byly srozumitelné, přesně vyjadřovaly autorovu myšlenku, byly přesvědčivé, gramaticky
správné. Jsou to tradiční charakteristiky dobrého stylu, zformulované v antické a novodobé
normativní rétorice. Na těchto kritériích byly položeny základy obecných a stylistických
norem litevštiny.
Filologické a textologické bádání o nejstarších litevských památkách ukazuje, že její
autoři věnovali stylistickým aspektům svých textů velkou pozornost. Mažvydův katechismus
(překlady zpěvů) prošel několika redakcemi, přičemž autor využíval také verze jiných
překladatelů.60
V Daukšově postile v dodatku errata se zachovaly komentáře některých
57
K uvedeným autorům viz odpovídající hesla v SPS a LLE.
58
Palionis, s. 101-106.
59
LKE, s. 224-228.
60
G. Michelini, op. cit., s. 19-31.
14
používaných jazykových tvarů, které obsahují nejen zajímavý dialektologický materiál, ale
také ukazují Daukšovy stylistické korektury.61
Litevská jazykověda se až do 19. století intensivněji vyvíjela v Prusich, kde měla
výuka litevštiny a vydávání litevských tisků institucionální charakter: existovala síť farních
litevských škol, vláda poskytovala stipendia litevským studentům, v univerzitách v Královci
(od roku 1723) a v Halle (od roku 1727) fungovaly semináře litevštiny, působily zde četné
redakční komise pro vydávání litevské náboženské literatury. Tyto iniciativy vycházely
především z vládního úsilí o efektivnější katechizaci, která často neměla účinek zejména kvůli
jazykovým problémům. Do 18. století byla totiž jazyková kvalita většiny malolitevských
textů neuspokojující.62
Gramatické chyby nebyly časté, potíže ale spočívaly v neschopnosti
překladatelů transformovat vysoký sloh latinského nebo německého originálu na stylistickou
úroveň lidové litevštiny, v zavádění zbytečných neologismů a ve snaze o přesné dodržování
syntaktických konstrukcí originálu.
Na začátku 18. století se tento ve své podstatě stylistický problém stal předmětem
odborné diskuse. Roku 1706 vydal gumbinský (něm. Gumbinnen, lit. Gumbin÷, dnes Gusevo)
farář Michael Mörlin polemický traktát Principium primarium in lingva Lithvanica. Zde
upozorňoval na to, že na mnoha místech pruského knížectví faráři neovládají litevštinu v
dostatečným rozsahu a lid se jim posmívá kvůli chybám nebo vůbec nechodí do kostela.
Mörlin navrhl projekt jazykové reformy, který se považuje za první pokus o zformulování
norem spisovné litevštiny:
1) S lidem má farář hovořit jednoduše (vulgariter, populariter, vocabulis domesticis),
nepoužívat literární, vznešená slova.
2) Je nutno dbát na jazykovou čistotu, protože Litevci nerozumějí cizím slovům
(peregrina vocabula). Pokud neexistuje nějaký pojem v litevštině, měl by řečník popsat věc
jinými slovy (circumscribere).
3) Je nutno se vyvarovat neologismů (ficta aut nova vocabula) a málo používaných
dialektismů.63
Mörlinovy myšlenky vyvolaly živou reakci. Začala diskuse o tom, jak se má správně
litevsky mluvit a psát. Ačkoli se především týkala principů překládání náboženských textů,
výsledkem byl zvýšený obecný zájem veřejnosti o litevštinu a řada vědeckých příspěvků.64
61
Viz „Postilla catholicka“ Якуба Вуйка (…), op. cit., s. VII.
62
Například vizitace v okolí Tilsitu roku 1704 ukázala, že lidé nerozuměli litevskému překladu Nového zákonu
(1701). Viz Zinkevičius, IV, s. 230-233.
63
P. Jonikas, Mažosios Lietuvos bažnytin÷s kalbos reformos projektas 18 a. pradžioje, „Archivum
Philologicum“ 1937 č. 6.
15
Ve své předmluvě k již zmíněnému překladu Ezopových bajek Die Fabuln Aesopi
(1706) zdůrazňoval Schultz, že přímým podnětem k této práci mu byly myšlenky Mörlinovy.
Chtěl dokázat jejich správnost tím, že přeloží bajky do litevštiny v čistých, pravých a dobrých
slovech, kterým rozumí každý Litevec: „mit puren, echten und guten Littauischen Worten, die
auch ein gemeiner Littau verstehet.“65
Diskuse o litevštině se zúčastnil také farář v Walterkehmen (litevsky Valtarkiemis,
dnes Olchovatka) Philipp Ruhig (litevsky Pilypas Ruigys), který roku 1708 začal psát traktát
Betrachtung der littauischen Sprache in ihrem Ursprunge, Wesen und Eigenschaften; dílo
dokončil a vydal až roku 1747. Ruhig zdůrazňoval, že litevština není pouze z různých jazyků
slepená koiné bez jasného vnitřního systému a pravidel, jak se tehdy běžně soudilo v Prusku,
ale samostatným a starým jazykem. Upozorňoval proto na její gramatická specifika,
porovnával ji s jinými jazyky a dokazoval její „příbuznost“ s antickou řečtinou. Kritizoval
myšlenku o primitivitě litevštiny (oproti vyspělosti němčiny). Mluvil o jejím bohatství a
dokonalosti („Reichtum und Vollständigkeit“) – například německý grau má v litevštině pět
ekvivalentů: pilkas, širmas, rainas, žilas, būras; waschen je možno litevsky přeložit jako
mazgoti (umívat ruce), prausti (umívat obličej), skalbti (prát). O lehkosti a příjemnosti
litevštiny („Zierlichkeit und Annehmlichkeit“) svědčí časté používaní deminutiv.66
Pasáže Ruhigova traktátu, ve kterých se věnoval litevským synonymům a frazeologii,
můžeme považovat za první pokus o stylistickou charakteristiku litevštiny jako jazykového
celku. Tento pokus samozřejmě odpovídal tehdejší úrovni vědy o jazyku, nicméně Ruhigovo
Betrachtung se dlouhou dobu těšil popularitě a významně přispěl k legitimizaci litevštiny jako
předmětu jazykovědy a filologie.
Diskuse o litevštině se o něco později přenesla na území Litevského Velkoknížectví.
Roku 1806 kněz a člen polského Sdružení přátel vědy (Towarzystwo przyjaciół nauk) Xawery
Bohusz přednesl ve Varšavě referát O počátcích národu a jazyka litevského,67
ve kterém se
odvolával na myšlenky Mörlinovy a Ruhigovy a probíral ty aspekty litevštiny, které bychom
dnes nazvali stylistickými: bohatý rejistřík synonym, jemnost a hudebnost řeči, stručnost a
přesnost výrazů.68
Liudwig Rhesa (litevsky Liudvikas R÷za), filolog, folklorista, profesor královecké
univerzity a vydavatel Donelaitisova díla, napsal dějiny litevské Bible (Geschichte der
64
S Mörlinem polemizovali J. Perkuhn a J. Keimel. S podporou jeho myšlenek vystoupili J. Schultz, Ph. Ruhig a
J. Brodowski.
65
V. Maciūnas, Šulco Ezopas, „Archivum Philologicum“ 1935 č. 5.
66
Palionis, s. 141. Viz také fragmenty traktátu na http://www.istorija.net/kleinlitauen/ruhig.htm
67
O początkach języka i narodu litewskiego. Knižní vydání 1808 Varšava.
68
LLE, s. 71-72.
16
litthauischen Bibel, Královec 1816), v nichž poskytl nejen přehled jemu známých překladů
Písma svatého, ale taky jejich stručnou stylistickou charakteristiku.69
Za jazykovou čistotu,
přesnost a jasnost překladu obzvlášť chválil Bretkūna. Rhesa byl koordinátorem autorského
kolektivu, který připravil litevská vydání Bible z let 1816 a 1824. Ve svých Filologickokritických
poznámkách k litevské Bibli (Philologisch-kritische Anmerkungen zur litthauischen
Bibel, 1-2, Královec 1816, 1824) komentoval tyto překlady a zdůrazňoval stylistické principy
nové redakce – snahu o jazykovou čistotu, správnost, jasnost a obrazovost.70
V 19. století spolu s vývojem jazykovědy vzrůstá počet odborných lingvistických textů
týkajících se litevštiny, která se stává předmětem zájmu mnoha známých vědců. Různým
jejím aspektům se věnovali August Schleicher, August Leskien, Karl Brugmann, Adalbert
Bezzenberger, Ferdinand de Saussure, Antoine Meillet a jiní. Mezi největší autority patří také
Josef Zubatý, etymolog, autor řady článku o historické mluvnici litevštiny.
V první polovině 19. století se litevština v evropském akademickém prostředí
definitivně stabilizuje jako „legitimní“ jazyk a předmět zkoumání jazykovědy. Ve stylistické
perspektivě však zásadní změny nepozorujeme: stylistický aspekt jazyka zůstal v pozadí
oproti diachronnímu a synchronnímu zkoumání litevštiny a projevoval se pouze
zprostředkovaně jako praktické aplikování obecných pravidel stylistické organizace textů.
Situace se změnila s počátkem národního obrození a s nástupem první generace litevských
vzdělanců v druhé polovině 19. století.
69
LLE, s. 528-529.
70
Zinkevičius, IV, s. 286.
17
LITERATURA
ABARAVIČIUS, J.: Skyrybos stilistika, Vilnius 2002
AMBRAZEVIČIUS, J.: Literatūros teorija, Kaunas 1930
BITINIENö, A.: Mokslinis stilius, Vilnius 1983
BITINIENö, A.: Publicistinio stiliaus ypatyb÷s, „Gimtasis žodis“ 1995 č. 12
BITINIENö, A.: Funkciniai stiliai: sakinio ilgis ir struktūra, Vilnius 1997
BIZAUSKAS, K.: Raštijos bei literatūros teorija, Kaunas 1918
BRAŽöNIENö, N.: Skaičiaus stilistika lietuvių ir anglų kalbose, „Kalbotyra“ 1979 č. 30(1-5)
BUCH, T.: UŜycie particypiów w utworach Ch. Donełaytisa, in: „Biuletyn polskiego
towarzystwa językoznawczego“, z. 12, Wrocław-Warszawa-Kraków 1962
DAUKŠA, M.: „Postilla catholicka“ Якуба Вуйка въ литовскомъ переводе Николая
Даукши перепечатаномъ подъ наблюденіемъ Ф. О. Фортунатова Э. А. Вольтеромъ,
С.-Петербургъ 1909
DONELAITIS, K.: Roční doby, přeložila H. Jechová, Praha 1960
DONELAITIS, K.: Raštai, red. K. Korsakas, Vilnius 1977
FALKENHAHN, V.: Der Übersetzer der litauischen Bibel Johannes Bretke und seine Helfer,
Königsberg und Berlin 1941
GINEITIS, L.: Kristijonas Donelaitis ir jo epocha, Vilnius 1990
GIRDZIJAUSKAS, J.: Lietuvių eil÷dara, Vilnius 1966
GUSTAITIS, M.: Stilistika, Marijampol÷ 1923
HOSKOVEC, T.: Litva jako příklad středoevropského osudu, „Střední Evropa“ 1994 č. 40
HOSKOVEC, T.: Prusové – pruština – Prusko. Stěhování jména, zánik jazyka, zmizení lidí i
země, in: T. Janíček, P. Zima (red.), Komunita a komunikace, Praha 1999
JABLONSKIS, J.: Raštai, red. J. Balčikonis, sv. 1.–5., Kaunas 1932–1936
JABLONSKIS, J.: Rinktiniai raštai, sudar÷ J. Palionis, sv. 1.–2., Vilnius 1957–1959
PAKARKLIS P.: Prūsijos valdžios gromatos, pagraudenimai ir apsakymai lietuviams
valstiečiams, Vilnius 1960
JONIKAS, P.: Mažosios Lietuvos bažnytin÷s kalbos reformos projektas 18 a. pradžioje,
„Archivum Philologicum“ 1937 č. 6
JONIKAS, P.: Mūsų bendrin÷s rašomosios kalbos kultūros problema, „Židinys“ 1937 č. 12
KABELKA, J.: Donelaičio raštų leksika, Vilnius 1964
KITKAUSKIENö, L.: Lietuvių ir anglų kalbų frazeologizmai stilisto akimis, „Mūsų kalba“ 1976
č. 2
KNABIKAITö, V.: Lingvistin÷s lietuvių stilistikos raida XX amžiuje, disertační práce, Vilnius
2003
KOT, S.: Geneza i tło historyczne Biblii litewskiej Chylińskiego, in: Biblia Litewska
Chylińskiego. Nowy Testament, wydali Cz. Kudzinowski, J. Otrębski, Poznaň 1958
KOŽENIAUSKIENö, R.: Retorika. Iškalbos stilistika. Vilnius 1999; druhé vydání 2001
KOŽEVNIKOVÁ, K.: Problematika provnávací stylistyky, „Slovo a Slovesnost“ 1979 č. 4
KURSCHAT, F.: Grammatik der littauischen Sprache, Halle 1876
LEBEDYS, J., PALIONIS, J.: Seniausias lietuviškas rankraštinis tekstas, „Bibliotekininkyst÷s ir
bibliografijos klausimai“ 1963 č. 3
LUKŠAITö, I.: Samuelio Boguslavo Chilinskio „Biblijos vertimo į lietuvių kalbą pagrindimas“,
„Knygotyra“ 2000 č. 36
MACIŪNAS, V.: Šulco Ezopas, „Archivum Philologicum“ 1935 č. 5
MARCINKEVIČIENö, R.: Lietuvių kalbos slinkties veiksmažodžių semantika ir stilistika
(gretinama su anglų kalba), disertační práce, Vilnius 1990
MAŽVYDAS, M.: Pirmoji lietuviška knyga, red. K. Korsakas, Vilnius, 1974
18
GERULLIS, G.: Einleitung, in: Mosvid. Die ältesten litauischen Sprachdenkmäler bis zum
Jahre 1570, herausgegeben von G. Gerullis, Heidelberg 1923
MICHELINI, G.: Martyno Mažvydo raštai ir jų šaltiniai, Vilnius 2000
MILIŪNAITö, R.: Lietuvių kalbos gramatikos norminimo pagrindai, Vilnius 2003
PAKALKA, K.: Iš K. Širvydo „Dictionarium trium linguarum“ žodyno istorijos, „Lietuvių
kalbotyros klausimai“, sv. 3., Vilnius 1960
PALIONIS, J.: Lietuvių rašomosios kalbos istorija, Vilnius 1995
PALIONIS, J.: Mikalojaus Daukšos „Postil÷“ ir jos šaltiniai, Vilnius 2001
PAROLEK, R.: Litevská literatura, Praha 1996
PIKČILINGIS, J.: Kas yra stilius, Vilnius 1971
PIKČILINGIS, J.: Lietuvių kalbos stilistika, sv. 1. Vilnius 1971
PIKČILINGIS, J.: Lietuvių kalbos stilistika, sv. 2. Vilnius 1975
PIROČKINAS, A.: Jablonskis ir kalbos stiliai, „Mūsų kalba“ 1975 č. 6
POCIŪTö, D.: XVI-XVII a. Prūsų Lietuvos bažnytinių giesmių kilm÷ ir pobūdis, in: Senoji
Lietuvos literatūra, 1: Senosios literatūros žanrai, Vilnius 1992
PUPKIS, A.: Kalbos kultūros pagrindai, Vilnius 1980
ROWELL, S. C.: Chartularium Lithuaniae res gestas magni ducis Gedeminne illustrans.
Gedimino laiškai, Vilnius 2003
SCHLEICHER, A.: Litauische Grammatik, Praha 1856
SIRVYDAS, K.: Šyrwids Punktai sakimu (Punkty kazań), herausgegeben von F. Specht,
Göttingen 1929
SKARDŽIUS, P.: Gramatika ir stilistika, „Naujoji Romuva“ 1938 č. 51/52
SKARDŽIUS, P.: Rinktiniai raštai, sudar÷ A. Rosinas, Vilnius 1997
SMETONIENö, I.: Garsin÷s reklamos stilius, disertační práce, Vilnius 2001
STANG, CH.: Die Sprache des litauischen Katechismus von Mažvydas, Oslo 1929
STEPONAVIČIŪTö, I.: Functional Equivalents of the Lithuanian Past Indefinite Tense in the
English Language, “Kalbotyra“ 1977 č. XXVIII (3)
ŠVEC, L., MACURA, V., ŠTOL, P.: Dějiny pobaltských zemí, Praha 1996
VLADARSKIENö, R.: Sintaksinių priemonių ypatyb÷s valstyb÷s dokumentų kalboje, disertační
práce, Vilnius 1999
ZINKEVIČIUS, Z.: Lietuvių kalbos istorija, sv. 1.–6., Vilnius 1984-1994
ŽILINSKIENö, V.: Lietuvių publicistikos morfologijos statistin÷ analiz÷, „Kalbotyra“ 1985 č.
36(1)
ŽUKAS, V.: Gyvenimas gimtajai kalbai. Juozas Pikčilingis, Vilnius 2001
ŽUPERKA, K.: Praktin÷ stilistika. Sinonimai, Vilnius 1978
ŽUPERKA, K.: Lietuvių kalbos stilistika, Vilnius 1983, druhé vydání Šiauliai 2001
ŽUPERKA, K.: Stilių normų atspindys metakalbiniuose komentaruose, „Lietuvių kalbotyros
klausimai“, 1987 č. 26
ŽUPERKA, K.: Kalbos priemonių konkurencija kaip lietuvių kalbos stilistikos objektas,
habilitační práce, Šiauliai 1995
ŽUPERKA, K.: Raiškos paieškų metakalbiniai kometarai, „Filologija ir metodika“ 1995 č. 2
ŽUPERKA, K.: Competition of language means as the object of lithuanian stylistics, abstract of
the habilitation work, Šiauliai 1995
ŽUPERKA, K.: D÷l gretinamosios latvių ir lietuvių kalbų stilistikos, „Linguistica Lettica“ 1999
č. 4
19
Slovníková literatura
XVIII a. antrosios pus÷s – XIX a. pradžios lietuviškoji religin÷ proza. Chrestomatija, pareng÷
R. Bleizgien÷, N. Gaižiūt÷, R. Pilkauskait÷, V. Šeferis, Vilnius 2003
Lietuvių kalbos enciklopedija, pareng÷ K. Morkūnas, redagavo V. Ambrazas, Vilnius 1999
Lietuvių literatūros enciklopedija, redagavo V. Kubilius, V.Rakauskas, V. Vanagas, Vilnius
2001
Martynas Mažvydas and Old Lithuania (collection of papers), compiled by R. Koženiauskien÷,
Vilnius 1998
Senieji lietuvių skaitymai, sutais÷ J. Gerulis, Kaunas 1927
SLABIHOUDOVÁ, N., VLČKOVÁ, A., ŠTOLL, P.: Slovník pobaltských spisovatelů. Estonská,
litevská a lotyšská literatura, Praha 2003
Internetové zdroje
www.istorija.net/lituanistica/tevemusu1503.htms
http://www.istorija.net/kleinlitauen/ruhig.htm
http://postilla.mch.mii.lt/index.en.htm
http://pirmojiknyga.mch.mii.lt/index.en.htm
http://www.leidykla.vu.lt/inetleid/knygot/36/luksaite.pdf
http://www.mb.vu.lt/unesco/knygos/eknyg.htm
http://anthology.lms.lt
http://www.spaudos.lt/Istorija/J_Jablonskis.en.htm
http://www.uki.vu.lt/file/cv/steponaviciute_en.doc
http://www.uki.vu.lt/file/cv/brazeniene_en.doc