Slovotvorba
ZDENKA RUSÍ NOVÁ (Od počátků do současnosti) MARKÉTA ZIKOVÁ (Počátek 21. století)
Od počátků do současnosti (Zdenka Rusínová)
Vývoj gramatických disciplín se jeví nejen jako nárůst informací, ale i přeskupování myšlenkových struktur, do nichž se informace zapojují. Chceme alespoň ve stručnosti sledovat rozvoj pozorování, zjištění a soudů, které vedly ke zformování slovotvorby jakožto součásti našeho mluvnictví a vědní disciplíny. Vývoji gramatického myšlení ve starších gramatikách věnoval značnou pozornost J. Vintr (1985, 1988, 1991, 1992, 1996, 1997). Zmapování samotné slovotvorby v pracích před Dobrovským podnikli především P. Hauser (1959) a D. Šlosar (1985). Hauserova přehledná práce byla napsána před publikováním teoretické práce Dokulilovy (1962), takže vycházela ze značně odlišného odborného kontextu než práce pozdější. Šlosarova stať je přínosná co do dílčí konkrétní slovotvorné tematiky, náš úkol však je odlišný. Domníváme se, že je možné nabídnout další úhly pohledu a dosavadní poznatky doplnit.
V gramatikách před Dobrovským je možno pozorovat, jak postupně narůstalo u jednotlivých autorů povědomí o významové a formální spjatosti slov, o jejich početnějších či méně početných řadách nejprve u substantiv, pak u adjektiv, u číslovek, zájmen a adverbií, o tom, co ze slovesných forem přesahuje popis konjugace a kategorií běžných v latinských gramatikách, o skládání slov, o konkurenci výrazových prostředků, o snaze formulovat pravidla pro tvoření slov. Pozornosti autorů gramatik neušlo ani formování prostředků slovotvorných a morfologických, které vedly k adaptaci přejatých slov. I když poznámky k tvoření slov, z velké části sporadické, později obsažnější, roztroušené v různých kapitolách, nepředstavovaly dlouho žádné soustavné pojednání věnované slovotvorbě, považujeme za účelné zaznamenat, jak se množily postřehy a pozorování vymykající se z tradičních kapitol o deklinaci či konjugaci.
Gramatiky češtiny se datují obecně od první z nich, náměšfské z roku 1533 autorů Petra Gzela - Beneše Optáta - Václava Philomatesa, která byla „powysvětlená, nemálo y naprawená, a porozssjřená" podle nedochovaného norimberského vydání z roku 1543 Janem Blahoslavem v roce 1571. Později byla vydána J. Jirečkem a Ignácem Hradilem ve Vídni roku 1857 jako Jana Blahoslava Gramatika česká, dokonaná l. 1571 (Králík, 1948: 253). Vycházíme z edice Mirka Čejky, Dušana Šlosara a Jany Nechutové: Grammatika česká Jana Blahoslava (1991).
K zaznamenání řady slov, k nimž je přidán jednotný prostředek jiný než ohýbací za účelem vyjádření jistého zčásti společného významu, lze-li takto zjednodušeně formulovat mechanismus tvoření slov, došlo podle našeho názoru už při pojednání
SLOVOTVORBA 249
o častém přidávání -ť a -z na konci slov. Podle Philomatesa i podle Blahoslava jde o význam „pro větší jistotu té věci". Někdy je za „tobě" (Blahoslav, 1991: 121). Podobně -z (dejtež, hleďtež), které se přidávalo k imperativu a k vyjádření prosby. Šlo zřejmě o prostředek velmi rozšířený, proto neušel pozornosti autorů, Blahoslav je proti hromadění -ž u každého slovesa. Poznámky k slovotvorbě najdeme roztroušeny v různých kapitolách jako součást výkladů většinou stylistických, v nichž jde o hodnocení vhodnosti různých forem. V kapitole O vlastnosti rozeznává Blahoslav správnost gramatickou, která ale funguje někdy proti zvyku (obvyklosti): „Jako, kdyby chtěje míti frequentativum od toho slova spasení, i řekl spasování." Záporného hodnocení se dostalo proto i přidané iterativnosti činívávalijsme, jak prý „někteří, hloupých sedláků moravských následujíce, říkají". D. Šlosar ve stati Slovotvorba v Blaho-slavově gramatice a gramatikách pozdějších (1985) vysvětluje vztah některých Blahoslavových doporučení a kritizovaného úzu. Tak například dává Blahoslav přednost názvům dějů v podobě přikázání, rozhřešení před podobami příkaz, rozhřeš. Vysvětlení toho, že úzus hledal náhrady za substantiva verbální na -níZ-tí, nachází Šlosar v jejich vysoké tvarové homonymii. Dodejme, že homonymie a také rozvoj názvů vlastností na -ost mohly být důvodem pro Blahoslavovo doporučení forem typu ne-statečnost místo nestatečenství. Pro potřeby vysokého stylu se Blahoslavovi nezamlouvala početná skupina substantiv tvořených sufixy -(n)ík a -ec vzniklých na základě jednak adjektivním a jednak univerbizačním. Některá z nich považoval za pejorativní. Podle Šlosara lze hledat vysvětlení v tom, že pro vyšší styl, jehož potřeby Blahoslav obhajoval, šlo o neologismy pocházející z neliterárního úzu. Pozitivního hodnocení se ve zmiňované stati (Šlosar, 1985: 80) dostalo Blahoslavově snaze potlačit sekundární imperfektiva, pokud obsahují jen čistě vidový prefix (jako zahynovati místo hynoutí), a také přiznání platnosti reflexiv tantum především u nových sloves intranzitivních a u sloves označujících duševní stavy (buditi se, strachovati se).
Pozornosti Blahoslavově neušla nově formovaná adjektiva na -telný vyjadřující potenciální zasažení dějem. Jejich formy prosazoval pro významovou jednoznačnost. V části věnované stupňování adjektiv doporučuje místo formy komparativu tišejšíformu tišší. Za pozornost stojí, že považuje za správné a učené vložení intenzifikačního stupně mezi komparativ a superlativ: (dobrý) > lepší > nadlepší> nejlepší (Blahoslav, 1991: 171, 176).
Na okraj budiž poznamenáno, že se Blahoslav zasloužil o zpravidelnění vztahu mezi zakončeními slov řeckého a latinského původu a zakončeními českými, tedy o adaptaci morfologickou (a potažmo slovotvornou) slov jako: Epicuros > Epicurus > Epikur, pharisaeus > farizej, comple-xio > komplexí. Blahoslav nedoporučuje vracet latinské a řecké zakončení tam, kde se už vžily počeštěné podoby: anděl, kůr, filozof atd. V této souvislosti zaznamenejme Blahoslavův povzdech: „Ale čeho lidé nezpotvoří, když se přičiní?"
V oblasti adverbií se Blahoslav stavěl proti hovorovým podobám jako hnedky, hnedka, hnedečky, neboť za dostačující považoval tvar hned.
Další sledovanou gramatikou je Grammatica Bohemica studiosis eius linguae uti-lissima od Matouše Philonoma Benešovského z roku 1577. Obsahuje přehled dekli-
250 SLOVOTVORBA
nací, konjugací, seznam předložek a hlásek. Zmiňuje komparaci, byť jen příkladem, podobně se vypořádává s deminutivy a do příkladů bez výkladu zahrnuje nejen demi-nutiva, ale i názvy mláďat: vosel - voslýk, voslýček, voslátko, vúsle. Příklady však naznačují, že si autor uvědomil existenci několikeré deminuce - u pozdějších autorů uváděné jako druhá a třetí. Deminutiva a názvy mláďat chápali i další autoři jako společnou kategorii. Tyto dnes oddělené skupiny pojmenování jsou však sémanticky prostupné, jak o tom svědčí fakt, že někdy nahrazujeme méně užívaný název mláděte deminutivem (tygřík). Deminuci přisuzuje Benešovský i adjektivům: milostný - mi-lostničký, přemilostný. Tento jev je společný také pozdějším gramatikám. Při popisu sloves se Benešovský dostal téměř k objevu slovesného vidu; srov. Vintr (1997: 221).
V mluvnici Vavřince Benedikta z Nudožer (Grammaticae Bohemicae, ad leges naturalis methodi conformatae, et notis numerisque illustratae ac distinctae, libri duo, Praha 1603) je slovotvorba zpracována podrobněji a lze souhlasit s Hauserovým tvrzením, že tu byly poprvé abstrahovány „přípony jako slovotvorné prostředky, kterými se vytvářejí slova se společným významovým znakem" (Hauser, 1959: 27). V kapitole Etymológia, podkapitole De Comparatione, si autor uvědomuje existenci společného základu adjektivního nejen u forem komparativu, adjektivního deminutiva a posesiva, ale i u deadjektivního substantiva na -o. Tím byla překročena hranice slovního druhu, v jehož mezích se doposud počátky slovotvorného myšlení pohybovaly. Příklady jsou doprovázeny pečlivým přehledem doprovodných hláskových změn včetně vynechávání a přidávání hlásek. O vědomí souvislosti tvoření slov s morfologií svědčí konstatování, že se tvoření substantívni ch deminutiv odvozuje od genitivu substantiva, a to kvůli alternaci vokálu základu: tedy stůl, stolu > stolík; kuš, koše > košík. Deminutiva jsou systemizována podle rodu. Pokus o sémanticky orientované pravidlo lze vidět v tvrzení, že ta, která rostou (rozuměj názvy rostlin a zvířat, pozn. Z.R.), se deminuují (kráva > kravička, tráva > travička). Vystihuje se jím fakt, že jazyk uvedenými prostředky zachycuje velikost. Názvy mláďat jsou charakterizovány tak, že jde o deminutiva, a to neutra od maskulin a feminin, tedy charakteristika naznačující odlišnost subkategorie od kategorie deminutiv.
Také Nudožerský počítá s deminuci adjektiv. K tomuto pohledu vede zřejmě podobnost se substantivními deminutivy tkvící v hláskovém skladu sufixů -čký, -čičky, které obsahují stejné konsonanty jako deminutivní substantiva, a podle všeho k tomuto hodnocení vedl i lexikální význam frekventovaného adjektiva malý > maličký, uváděného často jako příklad. Substantiva a adjektiva spojuje v Nudožerského pojednání i fakt, že se mohou deminuovat vícekrát, obvykle dvakrát: mužík > mužíček, maličký' > maličičký. Poznámky slovotvorné netvoří samostatné kapitoly, jsou uváděny v souvislosti s deklinací uvedených útvarů.
V kapitole Jménaposesivní způsobil převládající pohled sémantický, že nebyla respektována společná forma výrazů a k adjektivům posesivním byla zahrnuta i přivlastňovací zájmena. U adjektiv se popisuje tvoření několika prostředky: na -í/-ý (Boží, kozy), prostředek připojovaný ke jménům mužů -ovic (Pavlovic, Královic), dále -ský (Božský, panský, Janovský, zemský), -ův a -in (jiňii vznikají „personalia tantum" Davidův, mateřin). Závislost na morfologii naznačuje fakt, že je vždy společně s vý-
SL0V0TV0RBA 251
známem a formami řešeno, kolik rodových forem uvedená adjektiva mají a jak se skloňují.
Substantiva na -o tvoří kapitolu, v níž se Nudožerský vypořádává s další slovotvornou řadou. Zaznamenává její vlastnosti, a to společný odvozovací základ adjek-tivní, možnost deklinace na rozdíl od podobně utvořených adverbií, nepřítomnost vo-kativu a téměř neužívaný plurál. Zahrnuje sem nejen jména typu málo, horko, sucho, ale i Česko, Polsko, Turecko a uvádí jejich nejěastější vazby: obrátit se na Česko, mluví po česku, přeložiti na Německo, z ticha, po tichu, na tiše.
Kapitoly věnované slovesům jsou pouze popisem jejich morfologie a forem participiálních, prefigovaná slovesa považuje Nudožerský za kompozita. U adverbií konstatuje jejich dvojí základ, a to substantívni (doma, dnes) a adjektivní (turecky; dobře, vysoce atd.).
Nudožerského přínos slovotvornému myšlení je nesporný, byť jde především o substantiva a adjektiva, mluví už o derivaci, rozšiřuje části kapitol věnované tvoření slov, uvědomuje si důležitost povahy společného odvozovacího základu. Výklady o stupňování adjektiv a deminuci s přehledem hláskových změn lze sice najít v latinské mluvnici Filipa Melanchtona z roku 1597 (Grammatica Phillipi Melanchtonis latina), ta však ovlivnila podle Hauserova (1959: 29) názoru až autory pozdějši, kteří už zahrnuli stejně jako on do svých prací přechylování, třídění odvozenin podle druhu základového slova atd.
Roku 1660 vydal v Olomouci Matěj Václav Štejer dílo jezuity Jana Drachov-ského, používané na jezuitských kolejích a sepsané již roku 1624 (Vintr, 1997: 222), nazvané Grammatica Boěmica in V Libros divisa a quodam Patře Societas Jesu Jam pridem in gratiam Tyronum Boěmicae linguae composita. Další pravidelná řada slov spojených společnou povahou odvozovacího základu a společným prostředkem byla Drachovským popsána ve jménech přechýlených. Tento proces je zahrnut do rodových změn týkajících se přirozených substantiv (naturalia), která jsou v podobách maskulin a feminin (pán - paní; -ka: Bavor - Bavorka; -na: kněžna; -ně: bohyně; -ce: dlužnice; -ová: hejtmanova) a v podobě více tvarů paralelních jako: zlatnice, zlatníková, zlatnická. Příklady typu kohout - slepice se pohled na slovotvornou řadu sémanticky prohloubil, avšak slovotvorné zatemnil. Substantiva z adjektiv jsou rozšířena proti Nudožerskému o další prostředky, uvádí se -ina: čeština; -ek: mládek, tuček; -o: čerstvo; -ost: ctnost; tato slova jsou podle Drachovského tvořena tak, že se koncové -v adjektiva mění v uvedená zakončení substantívni.
Kapitola věnovaná deminuci rozlišuje jednotlivé stupně deminuce a prostředky jsou rozděleny podle rodů, ne však natolik důsledně, aby vadilo, že se u názvů mláďat zařazovaných mezi zdrobneliny rod na rozdíl od ostatních mění v neutrum. Odlišnost významů deminutivních příkladů u maskulin na -ec je nejen obrazem oslabené demi-nutivní funkce tohoto prostředku, ale i odrazem jeho homonymie: chlapec, kostelec, kozlec, poklopec, popelec, samec, válec, viselec. U příkladů ilustrujících využití prostředků -ek, -ík, -ka, -ko jsou popsány doprovodné změny (alternace konsonantů). Změny vokalické přičítá autor eufónii. Tzv. druhá deminutiva navazují na první (konvice > konvička, babka > babička), ale podle příkladů i na nezdrobnělý základ: člověk
252 SL0V0TV0RBA
> človíček. Třetí deminutiva vznikají v podání autora od druhých pomocí -ka, -ek, -ko: konvičička, chlapečiček, místečičko. Toto stupňování deminuce se nevidí jako obecný jev, ale jako záležitost řídká a nepravidelná.
Deminuce adjektiv je připojena k pojednání o jejich deklinaci: mladý > mladičký, nahý > nažičký, podobně je tomu s formami vzniklými „abstrahováním": nah z nahý, mlad z mladý, a stupňováním.
Posesivní adjektiva jsou uvedena především výčtem příkladů a jsou charakterizovány odvozovací základy, jimiž jsou osobní propria a apelativa: Petrovic, královic; Janův, Barboňn, matčin; popis adjektiv na -rod názvů zvířat je ale se zřetelem k deklinaci a ortografii spojen s adjektivy typu cyzý, domácý.
Ze sloves se vyděluje nad popis konjugace řada frekventativ, což jako slovotvorný příspěvek hodnoceno není (Hauser, 1959). Jsou rozdělena do dvou typů: vzniklá přidáním -vám: Mekávám, půjčivám, dopívávám; a ,jiná": nosím, vodím. Se slovesnou „složeností", tedy předponovými slovesy, se vypořádal Drachovský vyjmenováním předpon a konstatováním, že se žádné sloveso nepojí se všemi. Upozornil na homo-nymii předpon a počátků některých nepředponových sloves (dojit, odpočívat, ozdobuji, obětovat).
Adverbia jsou podrobně rozdělena do jedenácti významových skupin. Hledisko slovotvorné je uplatněno v dělení podle slovnědruhové povahy základu: rozeznává adverbia desubstantivní (blaze, dnes, doma, odemněi}. Z.R.), opravdu, předkem, ráno, spátkem, včera, zeytra, zjitra, zjara) a deadjektivní (hrubé, dbale). Stupňování je připomenuto jen příklady. V Drachovského přístupu ke slovotvornému uvažování je patrný vliv Nudožerského, ale i on se dostal o něco dál a ovlivnil své následovníky. Podle Vintra (1997: 223) Drachovský na své předchůdce vědomě navazoval. To, že zachytil vývojové tendence tehdejší češtiny, jak konstatuje Vintr tamtéž, se v úvahách o tvoření slov příliš neodrazilo, snad jen v příkladech svědčících o postupné ztrátě de-minutivního významu u sufixů -ec, -ce.
Další gramatikou, jíž chceme věnovat pozornost, je Jiřího Konstance Lima lin-guae Boemicae seu commentariolus de restauratione idiomatis boemici. Brus jazyka českého, který vyšel roku 1667 v Praze. Slovotvorné výklady nacházíme v kapitole O zostření a rozšíření české řeči prostředkem composicí a derivací jmen substantiva řečených. Podrobně si všímá adjektiv, sloves a deverbálních útvarů (Šlosar, 1985: 80-81). O slovotvorné potenci češtiny mají čtenáře přesvědčit především dlouhé řady příkladů - slov se společným základem (Bůh, božství, božský, boží, zbožný, Bohu-chval...). K už tradičnímu pojednání o deminutivech jsou opět připojeny názvy mláďat, ale s poznámkou, že jde o slova deminutivům podobná. Kompozice se zastává jako významného zdroje obohacení češtiny (do kompozit však zařazuje i dvojslovné názvy jako Hradec Králové).
Nově se objevuje stanovisko k individuálnímu vymýšlení slov: neodsuzuje novo-taření, ale má se dít šetrně a střídmě. Sám navrhuje řadu překladů z latiny, např.: con-templatio - myslopatření, modestia - mravopočestnost, infirmarium (tj. „nemocných pokoj") by prý neškodilo nazvat nemocnicí. Nebyl, jak vidno, slovotvůrcem neúspěšným. K řadě slov s latinskými koncovkami hledá zakončení, která vedou k jejich po-
SL0V0TV0RBA 253
zdejší adaptaci slovotvorné a deklinační. Nevadí mu počeštění typu kontemplacý, me-ditacý ani slovesa od cizích základů s příponou -ovati: temperovati, moderovati. U sloves na -uji (-ovati) konstatuje jejich obvyklý původ desubstantivní (regule - reguluji, abeceda - abeceduji) a navrhuje je nazývat verba nominalia. Jde tu o náznak potřeby slovotvorné terminologie.
Prostředky stupňování adjektiv jsou rozšířeny o „adverbia" před pozitivem, což jsou jak předpony (přepěkný), tak skutečná adverbia (dobře líbezná), a o formy, které podle Konstance „stvrzují" základní význam: jedinký, jediničký. Sémantika adjektiv tak byla zpřesněna, když autor nad klasické stupňování dospěl ke stupňování tzv. slovotvornému, k absolutnímu určení kvality a k významové intenzifikaci. Mezi obligátními přivlastňovacími adjektivy na -ův, -in jsou uvedeny i nesklonné formy: Filipovic, Janovic. K adjektivům na jsou vedle posesivních přidružena podle deklinace i jiná adjektiva a adjektiva tvořená z participií: domácý, řemeslničí, všemohoucý.
Protože Konstancovi šlo o vylepšení češtiny, rozhojnění slovní zásoby, uvádí slova k tomuto účelu sebraná, vzniklá podle něho derivací z adjektiv, a považuje je za „tovaryšstvo" neboli slova příbuzná (slovní hnízdo): chytrý, chytrák, chytráček, chy-trnně, chytrost, zchytralost, zchytralý, zchytřiti, chytře, s chytrostí, přechytře, přechyt-ňl... Příbuznost slov je vyjádřena v některých případech jako fakt, že mnohá slova „plodí" z sebe jiných částek vocabula. Autor si uvědomuje příbuznost, ne však směr odvozování (plození). Je pravděpodobné, že jde jednak o aktualizování slov méně běžných a jednak o autorovy výtvory.
Z deverbálních útvarů došly svého zaznamenání názvy činitelské (u autora pouze jména na -k, -č, -c, -ř, která „plodí" slovesa na -m: šlapák, měřič, chodec, kovář, a dále jména z infinitivu, kde místo -/ je -el: ctíti - ctitel. Podobnou „výměnou" posledních hlásek je vyloženo tvoření neživotných deverbativ na -dlo: prádlo, bydlo. Od tvaru préterita byla zaznamenána adjektiva padlýl/padlej a od složených forem adjektiv formy jmenné: prázdný - prázden.
O stálé podřízenosti slovotvorby morfologii svědčí fakt, že jsou deverbální útvary probírány podle slovesné konjugace, což vedlo k tomu, že je zanedbána rozdílná významová struktura derivátů (chodec, holenec, prašivec, šedivec, spasenec). V rámci frekventativ je zaznamenán pokrok v tom, že autor rozlišuje frekventativa (stávám, procýtívám) a semifrekventativa (čítám, procyťuji). O slovesných prepozicích (prefixech) se mluví jako o nástrojích, kterými se tvoří jeden z typů futura, což je ve skutečnosti, jak poznamenává Šlosar (1985: 81), rozpoznaný protiklad dokonavosti a ne-dokonavosti. Konstanc rozlišuje opravdové „prepozice" a podobný útvar po-, který je ve slovesech povleku, půjdu. Ocitl se tak na stopě gramatického prefixu u sloves pohybu. Konstancovo dílo nepochybně rostlo na pracích předchůdců, nejen Nudožer-ského a Drachovského, ale souvislost lze podle Hausera (1959: 32) vysledovat až k Blahoslavovi.
Po uvedených dílčích slovotvorných postřezích představuje skutečný přelom dílo Václava Jana Rosy Čechořečnost seu Grammatica linguae bohemicae, vydaná v Praze roku 1672. Tvoření slov je obsaženo převážně ve třetí kapitole - De syntaxi. Slovotvorné poznatky je však třeba hledat i v druhé kapitole, nazvané De etymológia.
254 SLOVOTVORBA
V části o jménech (substantivum a adjektivum) je řečeno, že jména podléhají moci, deminuci, komparaci a mají rod a číslo, „figuru, pád, deklinaci a specie". O moci je pojednáno odděleně u proprií, apelativ, názvů národnostních a názvů zvířat pomocí prostředků: -ka, -ovna, -na, -vně, -ice. Substantiva typu soudce podle Rosy moci nepodléhají.
K deminutivům jsou přiřazeny už tradičně názvy mláďat, navíc k nim Rosa zařazuje i augmentativa (Češi mají i jiná deminutiva končící na -sko, kterých užívají pro označení věcí velkých: chlapisko, psisko, kurvisko, žensko, babsko) a hypokoristika: Káča, Lída. Po vysloveném pravidlu (uvedení prostředku, uvedení doprovodných hláskových změn) přicházejí vždy „pozorování", což jsou poznámky o větší či menší uzuálnosti nebo častosti forem. Deminuce je probírána stejně jako moce podle sémantických skupin slov, a to u proprií, apelativ, názvů zvířat a neživotných. Deminutiva podle Rosy podléhají tvorbě druhých, třetích a někdy i čtvrtých stupňů (Jakubí-ček, Jakubíčíček) a životná deminutiva podléhají dále moci (písařík - písaříkova, písaříčka). Mezi prostředky deminuce se už neuvádějí přípony -ec, -ce. Přínosem této kapitoly je kromě podrobnějších pozorování a pokusu o systemizaci i vykročení ke kontextové sémantice deminutiv, které lze vidět ve zjištění, že se deminutiv třetích a čtvrtých užívá zřídka a v žertu: mužíček, mužičíček. Podobně je možno hodnotit autorovu charakteristiku deadjektivních substantiv tvořených pomocí -útko (ubožát-ko, nebožátko, nemluvňátko, straceňátko, nekřtěňátko) jako deminutiv vyjadřujících soucit.
Kapitola o stupňování adjektiv se těší větší systematičnosti a novum je fakt, že se autor pokusil vymezit adjektiva, která se stupňují: jsou to ta, která vyjadřují kvalitu věci a mají stupeň, který říká, jaká věc je. Nemožnost stupňování však přisuzuje adjektivům podle formy: jde o adjektiva na -cý, -zý, -sý, -ší.
Ve slovotvorbě sloves uvádí slovesa odvozená (deducta) od jmen: zlatím, hodinařím tarmarčím... Přínos slovotvorbě slovesa vystihuje Šlosar (1985: 81): Rosa si všímá „v bohaté míře slovotvorné diferenciace slovesa: rozlišuje význam singulární, frekven-tativní, dokonavý a nedokonavý. Postihuje tedy poprvé v historii českého mluvnictví oba vidové protiklady."
U adverbií se zaznamenává jejich vznik z adjektiv, doprovodné změny konsonan-tů, uvádějí se i adverbia s předložkou a adverbia na -mo. Novinkou je popis tvoření číslovek na -erý, -duchý, -erní, -násobní, -krát a číslovkového adjektiva na -krátery.
Část výkladu věnovaná systematicky tvoření, tedy tvárnosti jmen, je součástí kapitoly De syntaxi. Autor probírá řadu zakončení (sufixů), celkem 45, a to v první části tvoření substantiv ze substantiv, v další z adjektiv. Emancipace od deklinace ještě není dokonalá, některé výklady slovotvorné jsou doplněny poznámkami o skloňování. Směr tvoření nebývá vždy vystižen dobře a o postižení jeho mechanismu autorovi ani nejde (císařství > císařský). Sufix je často stanoven nepřesně a ne vždy jde u řady slov o společnou povahu odvozovacího základu, tudíž ani o společný slovotvorný význam (příklady na -ina: sedláčina, šelmovina, čeština, shnilina, sekanina). Navíc měl autor za to, že od uvedených jmen lze tvořit další útvary typu stuchlinost, sekani-nost. Tvoření jmen od adjektiv zahrnuje abstrakta na -osí, -ota, -oba, konkréta na -ec,
SLOVOTVORBA 255
-ík, -och, -átko, -ota, -osta. Byť je výčet prostředků bohatý, autorovi uchází rozdíl mezi odvozeninami z adjektiv a sloves, tak jsou např. u -och zahrnuty formace lenoch, vrtoch,prdoch. Zato vystihl rozdíl v odvozování deadjektivních sloves: rozeznává de-adjektivní aktiva (mladím, sladím, hustím) a pasiva: mládnu, sládnu, hustnu. Rosa se snažil postihnout distribuci některých prostředků jako -ství, -stvo; -ec, -ík. Podle Šlo-sarova (1985: 81) názoru dospěl Rosa až ke konstatování komplementární povahy jejich distribuce, což bylo až do druhé poloviny 20. století zapomenuto.
Substantiva tvořená od verbálních základů představují především nomina actionis na -ní, -tí. Pochybnost vzbuzují útvary na -tnost podle majetnost i milujetnost, vola-jetnost, stejně jako adjektiva z nich pocházející: volajetný... Takovými formacemi chtěl podle Šlosara Rosa zaplnit domnělé mezery ve slovotvorbě. Za pozoruhodné považujeme zpracování činitelských jmen (nomina actoris/actricsis, sic! pozn. Z.R.), kde jsou vedle alternativního názvu kategorie uvedeny prostředky mužské a ženské jako paralelní: -el, -kýně, -ka. Přechýlená feminina řadí do stejné významové kategorie jako maskulina. Rosa upozorňuje ovšem i na „motio nominum", tj. na tvoření z maskulin. U dalších deverbálních jmen se hledá nejbližší základ formální, nikoli sémantický, takže autor považuje např. učitedlník za odvozené od infinitivu, kdy je místo koncového -i dáno -edlník, nebo za utvořené od adjektiva na -edlný a koncové -ý je zaměněno za -ík. Pro substantiva skok, plat, běh, plavba, orba ze stejné příčiny viděl Rosa základ v imperativu, pro trhač, žebrák, tesař, řezník, nosyč, hřmot, dusot v préteritu. Ke zcela modernímu pohledu směřuje Rosovo zařazení substantivizovaných adjektiv do slovotvorného procesu (jde o řadu na -né: dáti přívozného, postelného) a vědomí překročitelnosti hranice slova při tvoření pojmenování (pře lýčení) a výslovně poznamenává, že jsou i dvoj slovná jména nástrojů jako: psacý pero, krycý cy-hla, vítacý píseň.
Ve slovotvorbě adjektiv jsou popsána látková (kamenný), adjektiva odvozená od jmen živočichů (husí, člověčí), od jmen stromů, bylin, kamenů pomocí -ový: dubový', rozmarýnový... Toto členění podle významů základových slov se jevilo autorovi pro popis jako výstižnější zřejmě proto, že adjektivní prostředky jsou nepočetné a víceznačné. U posesivních adjektiv si uvědomuje rozdíl mezi přivlastňovacími útvary Davidova role a davidovská role (pole patřící dříve Davidovi). Adjektiva od sloves představují u Rosy především participia na -icý, -ný, -tý. Od forem participia aktivního se údajně tvořily formy na -čný: pospíchající > pospichajíčný. Byly však zřejmě řídké. Rosa odlišuje od sebe adjektiva na -telný („aktiva", např. potěšitelný, spasitelný „quod salvat") a „futura passiva", což vystihuje dnešní název „potenciální zasažení dějem", na -tedlný: potěšitedlný, spasitedlný „habent potestatem passivam".
V kapitole o jménech složených a zkrácených jsou jména složená systematicky rozdělena podle slovních druhů svých členů. Poprvé byla věnována pozornost „složeným" slovům s předložkou, a to nejen slovesům, ale i substantivům, a tak byly zmíněny, řečeno dnešním termínem, názvy okolností: zástolí, podhoří. Za zkrácená slova považuje autor hypokoristika: Alexius - Lexa, Šebestyán - Sebesta.
Rosa nepochybně podal ve své mluvnici do té doby nej kvalitnější pohled na slo-votvorbu a nejen na ni. Ovlivnil své současníky i následovníky. Doba však přála tomu.
že některé z nich inspiroval před která neměla šanci v jazyce obst
Na Rosu navazují mluvnice z matica linguae Boěmicae (Praha Rosovi velmi závislá. Jak poznai ticky Rosový neologismy, ale dal dě mezi zdrobnelinami a charakT Dodejme, že jde o předchůdce cl
Další titul, který se zapsal do ca Slavico-Bohemica, slovotvorb tiplicandi vocabula per derivaúc je poprvé pamatováno už v nadp naci. Na rozdíl od Rosy se Dole-v nich posloupnost a užil k tom postup něčím odlišný od ostatm nepovažuje za deminutiva, ale z větší systematičnost, popisuje je ní druh základového slova, u de u Rosy) jeho bližší významové z Pak je charakterizován i výsledný a adjektivům, daleko méně slove ti Rosovi Doležalova kapitola o s členu, skupiny se rozrůstají o up Hauser(1959: 38,39).
Obdobného zaměření je dai> Pohla Grammatica linguae bolier V oddíle věnovaném tvoření slov lování pojatém jako střídání rodí ka - lišák. Podobně bylo pojato jící se deklinace, jako substanti o stupňování, ostatní výklady j s diska slovotvorného základem d za deriváty od participií: volen c čekanče. Pohl je znám předevšir odsuzován Dobrovským.
Mluvnice Jandytovu, Doleza školní a tiskárenské příručky nec
Naše pozornost bude dál p Sprachlehre, vydané v roce 1~SJ ských popisů začíná s Pohlovo ortoepii a ortografii následuje tr První část je věnována odvozen) uvnitř skupin pak podle slovního
256 SL0V0TV0RBA
x>hatý. autorovi uchází rozdíl me-u -och zahrnuty formace lenoch, idjektivních sloves: rozeznává de-: mládnu, sládnu, hustnu. Rosa se iko -sni, -stvo; -ec, -ík. Podle Šlo-tování komplementární povahy je-.toletí zapomenuto. sta\Tijí především nomina actionis adie majetnost i milujetnost, vola-Yolajetný... Takovými formacemi e slovotvorbě. Za pozoruhodné po-actoris/actricsis, sic! pozn. Z.R.), rděny prostředky mužské a ženské i radí do stejné významové katego-i .jnotio nominum", tj. na tvoření aejbližší základ formální, nikoli sé-odvozené od infinitivu, kdy je mís-adjektiva na -edlný a koncové -ý je vlavba. orba ze stejné příčiny viděl ': řezník, nosyč, hřmot, dusot v pré-»sovo zařazení substantivizovaných a -ne: dáti přívozného, postelného) eni pojmenování (pře lýčení) a vý-nástrojú jako: psacýpero, krycý cy-
i (kamenný), adjektiva odvozená od jylin. kamenů pomocí -ový: dubový, ladowch slov se jevilo autorovi pro li prostředky jsou nepočetné a více-líl mezi přivlastňovacími útvary Da-Da\ idovi). Adjektiva od sloves před--n. Od forem participia aktivního se ipichajíčný. Byly však zřejmě řídké, r. např. potěšitelný, spasitelný „quod název ..potenciální zasažení dějem", estatem passivam". ch jsou jména složená systematicky >rvé byla věnována pozornost „slože-l ale i substantivům, a tak byly zrnití: zástolí, podhoří. Za zkrácená slova ebesnán - Šebesta. té doby nejkvalitnější pohled na slo-i následovníky. Doba však přála tomu.
že některé z nich inspiroval především k neústrojnému tvoření nových pojmenování, která neměla šanci v jazyce obstát.
Na Rosu navazují mluvnice z 18. století. První z nich od Václava Jandyta Gram-matica linguae Boěmicae (Praha 1704, později vydávaná Kašparem Vusínem), je na Rosoví velmi závislá. Jak poznamenává Häuser (1959: 38), Jandyt nepřebíral nekriticky Rosový neologismy, ale dále než Rosa se dostává jen ojediněle: neuvádí typ hádě mezi zdrobnelinami a charakteristiku přípony -ák obohacuje o význam opovržení. Dodejme, že jde o předchůdce obecnějšího rysu pejorativnost.
Další titul, který se zapsal do dějin slovotvorby, je od Pavla Doležala: Grammati-ca Slavico-Bohemica, slovotvorba v dodatku nazvaném Appendix sistens modům mul-tiplicandi vocabula per derivationem compositionemque z roku 1746. Na slovotvorbu je poprvé pamatováno už v nadpisu a tvoří kompaktní kapitolu nepodřizovanou deklinaci. Na rozdíl od Rosy se Doležal snaží vnést řád do skupin příbuzných slov, hledá v nich posloupnost a užil k tomu pojmu kořen. Také jemu se jeví přechylování jako postup něčím odlišný od ostatní derivace, proto ji vyčleňuje zvlášť. Slova na -sko už nepovažuje za deminutiva, ale za slova zveličelá. Do popisu utvořených slov vnáší větší systematičnost, popisuje je jednotným způsobem, základem členění je mu slovní druh základového slova, u deverbativ i tvar slovesa, z něhož se tvoří (tedy jako u Rosy) jeho bližší významové zařazení a prostředek (sufix), jímž je slovo odvozeno. Pak je charakterizován i výsledný význam. Pozornosti se dostává hlavně substantivům a adjektivům, daleko méně slovesům a číslovkám. Zpřesnění a rozšíření doznala proti Rosovi Doležalova kapitola o složeninách. Záleží na slovnědruhové povaze prvního členu, skupiny se rozrůstají o útvary s první částí příslovečnou a předponovou; srov. Häuser (1959: 38, 39).
Obdobného zaměření je další mluvnice z tohoto období, a to od Jana Václava Pohla Grammatica linguae bohemicae oder Die Böhmische Sprach-Kunst z roku 1756. V oddíle věnovaném tvoření slov představuje kompaktnější celek pojednání o přechylování pojatém jako střídání rodu u substantiv, což vedlo k zařazování dvojic typu liška - lišák. Podobně bylo pojato i číslo, kam se řadí hromadná jména i výjimky týkající se deklinace, jako substantiva s duálovými formami. U adjektiv lze mluvit jen o stupňování, ostatní výklady jsou podřízeny morfologii a syntaxi. Sloveso je z hlediska slovotvorného základem dějových jmen (trhání, vzetí) a útvarů považovaných za deriváty od participií: volenec, vyhnánce, ožralec, poběhlec, poběhlík; vyhnánče, čekanče. Pohl je znám především pro své neústrojné novotaření, za něž byl později odsuzován Dobrovským.
Mluvnice Jandytovu, Doležalovu a Pohlovu považuje Vintr (1997: 227) spíše za školní a tiskárenské příručky nedosahující úrovně Rosový Čechořečnosti.
Naše pozornost bude dál platit mluvnici Františka Jana Tomsy Böhmische Sprachlehre, vydané v roce 1782 jako učebnice pro německy mluvící. Po řadě latinských popisů začíná s Pohlovou příručkou sérii mluvnic napsaných německy. Po ortoepii a ortografii následuje třetí díl nazvaný Die Etymologie oder Wortforschung. První část je věnována odvozeným substantivům podle přípon seřazených abecedně, uvnitř skupin pak podle slovního druhu základu (např. na -ač od sloves, na -áč od sub-
SL0V0TV0RBA 257
stantiv). U deverbálních substantiv je kmenotvorná přípona slovesná považována za součást přípony substantiva, takže jsou přípony o ně rozmnoženy (-adlo, -edlo, -idlo). Další část je věnována moci, a to tvoření ženských podob příjmení, lidových podob příjmení na -ka (Musyl - Musylka), -ice (Bárta ~ Bártice), jmen příslušnic národů, obyvatelských a od apelativ mužských. (Od maskulin na -tel uvádí podoby na -kyne: vykladatelkyně, učitelkyně.) Kapitoly jsou postaveny zejména na množství příkladů. Obdobným způsobem jsou popsána deminutiva. Kapitola o českých ekvivalentech německých složenin je přizpůsobena hledisku německého čtenáře. Vesměs jde o české dvouslovné názvy: východní vítr - der Ostwind, řidčeji víceslovné: vražda nad otcem spáchaná - der Vatermord. Druhá část pojednává o českých složeninách a je roztříděna podle povahy prvního členu, podle jeho zakončení.
Podstatnou část Etymologie tvoří deklinace substantiv a adjektiv. K té je připojen popis stupňování, a to se zmínkou o stupňování lexikálním a slovotvorném (nadmíru veliký, preveliký'), a jako protipól stupňování je uvedena deminuce adjektiv (maličký, maličičký).
V části Etymologie věnované konjugaci je obsaženo pojednání o frekventativech prvních a druhých a o slovesech jednoduchých úplných (udělat) a neúplných (dělat), tedy o vidových párech. V popisu konjugace úplných jednoduchých sloves (dokonavých) jsou slovesa řazena podle předpon.
Adverbia jsou uvedena především roztříděním příkladů a stručným uvedením o druhu základu: deadjektivní, desubstantivní, s předložkou i z pádů bez předložky. Stupňování je ilustrováno řadou příkladů bez výkladů, pouze s hodnocením pravidelné/nepravidelné. Tomsa si povšiml adverbiální funkce některých předložek: vedle, okolo, vůkol.
Do kapitoly o předložkách je zakomponováno spojování předložek se slovesy, adjektivy a substantivy, tedy popis prefixace (bez pojmu prefix), autora však zajímá, jen pokud jde o doprovodné hláskové změny (po > půjdu, na > návod). Pod vlivem němčiny jsou prohlášeny za „neoddělitelné předložky" ob-, pře-, roz-, vy-. Všechny příklady jsou přeloženy do němčiny a mluvnici uzavírá kapitola o překládání. Celá práce je vedena zřetelem k německému čtenáři a do jisté míry jde (především v syntaxi) o srovnávací popis.
Skutečným průlomem v českém nejen slovotvorném, ale gramatickém myšlení vůbec se staly práce o j azyce Josefa Dobrovského. Po úspěchu Dějin české řeči a Dějin české řeči a literatuiy (1791, 1792) si Dobrovský vytkl úkol „odhalit ... podstatu struktury českého jazyka, a to jednak shrnutím jeho slovního bohatství, zejména však analýzou vnitřních zákonitostí tvoření a ohýbání slov v češtině" (Machovec, 2004: 130). V těchto souvislostech se obvykle mluví - zaslouženě - o Německo-českém slovníku (Deutsch-böhmisches Worterbuch I - 1802, II - 1821) a o Podrobné mluvnici jazyka českého (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache, vyd. 1809, druhá verze 1819). Dobrovský odhalil základy vnitřní struktury slov, vysvětlil nesprávnost svévolného tvoření českých slov zejména překladem německých kompozit, poukázal na nutnost vycházet při tvoření nových slov z přirozených vlastností češtiny, z vědeckého popisu a znalosti stavby soudobých slov, a to i slov z hovorového jazyka
258 SL0V0TV0RBA
přípona slovesná povazována za rozmnoženy (-adlo, -edlo, -idlo). podob příjmení, lidových podob Baráce), jmen příslušnic národů, in na -tel uvádí podoby na -kyně: iv zejména na množství příkladů, kapitola o českých ekvivalentech íckého čtenáře. Vesměs jde o čestí, řidčeji víceslovné: vražda nad dnává o českých složeninách a je zakončení.
stantiv a adjektiv. K té je připojen ikálním a slovotvorném (nadmíru ídena deminuce adjektiv (maličký,
aženo pojednání o frekventativech Iných (udělat) a neúplných (dělat), ch jednoduchých sloves (dokonaní přikladu a stručným uvedením )ŕedložkou i z pádů bez předložky, adú. pouze s hodnocením pravidel-onkce některých předložek: vedle,
spojování předložek se slovesy, ad-imu prefix), autora však zajímá, jen du. na > návod). Pod vlivem něm-* ob-, pře-, roz-, vy-. Všechny pří-rá kapitola o překládání. Celá prašte míry jde (především v syntaxi)
orném, ale gramatickém myšlení Po úspěchu Dějin české řeči a Dě-ký vytkl úkol „odhalit ... podstatu ío slovního bohatství, zejména však slov v češtině" (Machovec, 2004: zaslouženě - o Německo-českém 2. II - 1821) a o Podrobnémluvni-er böhmischen Sprache, vyd. 1809, vnitrní struktury slov, vysvětlil ne-na překladem německých kompozit, lov z přirozených vlastností češtiny, lov a to i slov z hovorového jazyka
(tuto znalost čerpal z bohaté korespondence s lidmi vzdělanými i prostými, především z okruhu své matky a přátel), ze znalosti jejich historie a znalosti slov v příbuzných jazycích a na těchto základech postavit teprve použitelnou analogii a využít jí ke slovotvorbě nové (Machovec, 2004: I3l).
Tvoření slov věnoval Dobrovský dvě stati, první z nich Über den Ursprung der Bildung der slawischen und insbesondere der böhmischen Sprache byla původně připojena k Tomsovu slovníku z roku 1791 (Häuser, 1959: 42). Tvoření slov se zde stává samostatnou disciplínou s novou koncepcí, v níž je východiskem teorie kořen slova, a to jako formální celek, který je zároveň nositelem významu. Kořeny jsou rozděleny do tří skupin, a to jednohláskové a obsahující konsonant a vokál, kořeny se dvěma konsonanty a vokálem uprostřed a kořeny se třemi konsonanty a vokálem po druhém konsonantu. Při jejich soupisu neušlo Dobrovského pozornosti, že kořeny mají jisté kombinační schopnosti charakteristické pro jednotlivé slovní druhy. Teoretické výklady v práci se týkají i problematiky sufixů a adaptace přejatých slov do češtiny. Tato studie se stala pod názvem Bildung der Hßrter součástí prvního vydání Dobrovského mluvnice (Häuser, 1959: 43). Tímto krokem byly definitivně ukončeny rozpaky, kam a zda zařadit poznatky o tvoření slov do mluvnic češtiny. Kapitola obsahuje tabulku kořenů, nahrazenou později seznamem kořenných slov. Jde o materiálově bohatou stať zahrnující tvoření substantiv, adjektiv, zájmen, číslovek a sloves. O složitosti slovesné problematiky a o síle tradice připojovat slovotvorné poznatky k morfologii svědci fakt, že tvoření sloves a tvoření slovesných tvarů není chápáno jako dva rozdílné pochody a je zahrnuto do tvoření slov.
Druhá studie Die Bildsamkeit der slawischen Sprache an der Bildung der Substantive und Adjektive in der böhmischen Sprache dargestellt vyšla roku 1799 (Hauser, 1959: 42).
Bildsamkeit - „Tvořivost" - byla analyzována ve sborníku vydaném ke stému výročí Dobrovského úmrtí v roce 1929 Václavem Flajšhansem (1929), ve sborníku k dvoustému výročí narození Antonínem Dostálem (1953) a Františkem Trávníčkem (1953). Tyto studie byly hodnoceny o několik let později Přemyslem Hauserem (l959, tam další literatura) jako příliš akcentující Dobrovského ovlivnění německými jazykovědci, např. Adelungem, a nechávající téměř bez povšimnutí souvislost Dobrovského prací s domácí mluvnickou tradicí.
Bildsamkeit - „Tvorivosť' - je dílo, které vychází bezprostředně z autorova postoje k jazykovému materiálu i k promyšlené teorii. Jak napovídá název, jde především o snahu poznat zákonitosti slovní tvořivosti. Dva rozdílné názvy „Tvoření" a „Tvořivost" signalizují citlivost k rozdílu mezi statickými pravidly slovotvorby a mezi materiálem roztříděným tak, že odráží potenci, tvořivost jednotlivých sufixů a základů, zvláště při znalosti soudobého úzu, častosti jednotlivých útvarů, což dohromady představuje předstupeň pojmu synchronní produktivity. (Takováto dynamičnost byla na rozdíl od statického popisu reflektována ve slovotvorbě až daleko později.) Dobrovský rozeznával odvozování a skládání, do něhož zahrnul i tvoření prefixy. Řazení materiálu představuje retrográdní postup, nikoli však mechanický, ale postup kriticky analytický, kde znalosti především etymologie znamenají, že jsou respektovány celky,
SL0V0TV0RBA 259
které se z mechanicky retrográdního řazení vymykají (např. v rovině přípon -s, -sko, -st, -šť). V rovině kořenuje respektován konsonant a skupiny konsonantů v kombinaci s vokály, které mohly být z hlediska etymologického základem slova. Tato metoda představuje síto, kterým nemohl propadnout téměř žádný slovotvorný typ. Základní skupinu vždy tvoří substantiva jednoduchá, sestávající z kořenného (jednoslabičného) morfu a koncovky břich-o, mas-o, či přípony (čiti > če-lo, platiti > plát-no). Přípony jsou rozmnoženy o útvary, u nichž není jasné, zda jde ještě o součást kořene, či už
0 příponu. Důležitější však je, že v nich Dobrovský rozeznal původ z částic a z de-monstrativ a že mezi nimi rozeznal útvary produktivní a neproduktivní, jednoduché a složené.
Substantiva mající základ společný se slovesem představují pro Dobrovského problém, který obsahuje řadu otázek dodnes, totiž jak stanovit směr odvozování (např. déšť- dštíti), tedy to, zda jde o deverbativa, či zda jsou příslušná slovesa naopak de-substantivy. Někdy nejde jen o vztahy ve dvojici slov, ale o vztah složitější. Tak např. zvon se považuje v Bildsamkeit za původní vzhledem ke zvonit, nikoli však ke vznítí, zníti. Dobrovský se domnívá, že většinu základů lze vztahovat ke kořenům slovesným
1 jmenným. Za vodítko pro směr derivace považuje zcela v pozdějších intencích slo-votvorby alternaci konsonantů. Ve dvojicích typu pláč'— plakali, křik - křičeti, váha -vážiti, prach -prášiti považuje tedy útvary sč,ž,š za odvozené. Propracovanost typů alternací pak mohla posloužit jako třídicí kritérium pro slovní základy. Popisy změn hlásek při tvoření slov byly už u Dobrovského předchůdců velmi podrobné, avšak Dobrovský popis střídání vokálů i konsonantů doplnil o znalosti historie jazyka.
Do skupin slov podle zakončení jsou zahrnuta i mnohá slova cizí, u nichž se konstatuje míra počeštění, obvykle pravopisného a hláskového.
U substantiv zakončených na vokál jsou uvedeny i četné příklady pocházející z moravských nářečí: roba, láva, haluza; nářeční původ příkladů vedl Dobrovského k uvádění paralel: slezs. přídek, mor. přadlák, čes. prádelník. Ani v této kapitole nejde o mechanický retrográd, ale o třídění podle předpokládaných strukturních celků. U velké skupiny derivátů odvozených od slovesných základů Dobrovský postřehl, že nejde jen o abstraktní názvy dějů, nýbrž že záleží na jejich použití, při němž mohou mít význam konkrét: brániti - brána; vaření, vězení, znamení. Útvary typu obluda, nestyda, ostuda hodnotí jako slova použitelná v predikátu pro muže i ženy, tedy obou-rodá. Stranou zájmu nezůstávají ani osobní propria, jednak hypokoristika Jirka, Kuba, Vávra, jednak příjmení: Kučera, Svoboda... Ve skupině substantiv zakončených na -e se uvádí skupina derivátů ze sloves: prati -práce. Dobrovský tu rozlišil tvoření koncovkové pitati - píce, svítili - svíce od sufixálního -ce: ovce, lžíce. Do této skupiny přiřazuje substantiva, která koncové -e během vývoje ztratila (chvoj, sluj) a zmiňuje jména pomnožná: pomyje, okuje. Útvary tvořené skupinou vokál + y jsou interpretovány jako tvoření dvojhláskou: rataj, kročej, nápoj, lůj < loj < liti. Podobně jako u maskulin pokračuje v popisu dalších zakončení, tedy na -le, -mě... -že. U řady prostředků uvádí charakteristiku „zastaralé" a uvádí novější, obecně užívaný prostředek, např. učba - učení, dlažba - dláždění, zvonec - zvonek; konstatuje přechod starších typů přadlí, komisí k typům pradlena, komise. Stylistická hodnocení stojí na přívlast-
260 SL0V0TV0RBA
ají (např. v rovině přípon -s, -sko, a skupiny konsonantů v kombina-kého základem slova. Tato metoda ŕ žádný slovotvorný typ. Základní jící z kořenného (jednoslabičného) > če-lo, platiti > plát-no). Přípony a jde ještě o součást kořene, či už ký rozeznal původ z částic a z de-ítivní a neproduktivní, jednoduché
představují pro Dobrovského pro-tc stanovit směr odvozování (např. jsou příslušná slovesa naopak de-lov. ale o vztah složitější. Tak např. iem ke zvonit, nikoli však ke vzníti, ze vztahovat ke kořenům slovesným ; zcela v pozdějších intencích slo-láč - plakati, křik — křičeti, váha -za odvozené. Propracovanost typů im pro slovní základy. Popisy změn předchůdců velmi podrobné, avšak plnil o znalosti historie jazyka, i mnohá slova cizí, u nichž se kon-Jáskového.
edeny i četné příklady pocházející původ příkladů vedl Dobrovského . prádelník. Ani v této kapitole ne-■edpokládaných strukturních celků, "ch základů Dobrovský postřehl, že na jejich použití, při němž mohou íní. znamení. Útvary typu obluda, predikátu pro muže i ženy, tedy obou-i. jednak hypokoristika Jirka, Kuba, kupině substantiv zakončených na . Dobrovský tu rozlišil tvoření kon-10 -ce: ovce, lžíce. Do této skupiny voje ztratila (chvoj, sluj) a zmiňuje skupinou vokál + j jsou interpreto-poj. lúj < loj < liti. Podobně jako . tedy na -le, -mě... -že. U řady pro-novější, obecně užívaný prostředek, z\onek; konstatuje přechod starších lištička hodnocení stojí na přívlast-
cích „vznešenější" (pražan X pražák), používané „u novějších spisovatelů" (námestník), na rozdíl užívané „u nejlepších (dobrých) spisovatelů" (náměstek).
Ve stručných hodnoceních materiálu, ve způsobu jeho řazení, v poznámkách
0 souvislostech s řečtinou či latinou, či jen implicite se projevuje Dobrovského uvažování etymologické. Významové charakteristiky substantiv se opírají o rod, o perso-ničnost či věcnost, vydělují se zdrobneliny a přechýlená substantiva, názvy mláďat, dále skupiny slov označujících nástroje a pak subjekty z dnešního hlediska nesourodé.
V charakteristikách utvořených adjektiv je uplatněn kořen, z něhož se tvoří, jakožto nositel významu, pak slovní druh, z něhož adjektivum vzniklo: substantivum, participium slovesné, adverbium včetně spojení předložkového a složenina adjektiva se substantivem. Tento popis je přínosem především svou štruktúrovaností. Významové skupiny však příliš nedisponují oporou ve formě a ani snaha postihnout co nej-větší počet významů tím, že jsou zahrnuty do velmi obecného prostého vztahu, nebo jsou naopak od sebe odlišeny skupiny s evidentním zastřešujícím významem - adjektiva znamenající vlastnictví (panský) a přivlastňovací (dceřin) - k vyváženosti popisu nevedla. Tradičně byla pozornost věnována také adjektivům zdrobnělým.
Dobrovský postavil svou slovotvorbu převážně na poznání struktury formy. Význam celku je pak výsledkem dílčích významů složek ve slovotvorném modelu, bez vlivu na něj není ani kontext. Otázka vhodného principu pro třídění odvozenin však zůstává stálým problémem. Dobrovského potřebě systematičnosti a smyslu pro historickou i současnou fakticitu vyhovovalo třídění podle přípony, ty ale mohou být ho-monymní a příklady pak jsou významově různorodé. Jde však o kritérium konkrétní, uchopitelné, na rozdíl od obtížně strukturovatelných obecných významů a významových skupin.
Při popisu kompozit vychází Dobrovský především z Doležalových principů dělení (podle slovního druhu prvního členu), hlubší je však zjištění, že dva výrazy po spojení označují jeden pojem, a určení determinujícího vztahu mezi prvním a druhým členem. Předponová kompozice se netýká u Dobrovského jen sloves, ale je vztažena
1 na substantiva. Potíže dělá konekt o, který je vykládán v souvislosti s pádovými koncovkami prvního členu. U prvního členu adjektivního je vykládán jako koncovka, která dělá z adjektiva adverbium. Kompozice je popsána ve vztahu k německým kompozitům, je kritizováno mechanické napodobování německých složenin a dbá se o zkvalitnění soudobého úzu.
Dobrovský poznal vnitřní strukturu slov, její zákonitosti. Proto mohl jako autorita stavící na důkladné znalosti jazykového materiálu vysvětlit nesprávnost náhodného tvoření českých slov: jen znalec těchto zákonitostí a jazykových analogií může tvořit nová slova, i tak je třeba však uvážit, zdaje tvoření nutné (Bildsamkeit, 8-9). Bild-samkeit - tvořivost ukazuje bohatství výrazových prostředků pomocí předložení faktů a jejich zasvěcených charakteristik. Proto platí, že Dobrovský položil základy naší vědecké slovotvorby a že od něho vede přímá spojnice k pozitivistům a strukturalistům.
Dílo Jana Gebauera bývá považováno v mnoha ohledech za vyvrcholení snah Dobrovského. On sám se k Dobrovskému hlásí a z jeho díla čerpá. Problémy jazyka chápe Gebauer však už v těsné souvislosti s českým národním obrozením kulturním
SLOVOTVORBA 261
i společenským (Jedlička, 1992). Metodologická a filozofická východiska jeho vztahu k jazyku jsou dána jednak vírou v nevyhnutelnost fonetických zákonů a zákonitostí v jazyce vůbec, jednak úctou k jazykovému faktu a jednak přesvědčením, že zdrojem změn v jazyce je psychická činnost člověka. Tato východiska platila i pro Ge-bauerův vztah ke slovní zásobě. Byl to nejen zájem lexikografa, ale zájem o konstrukci slova, především z hlediska významového. Jak cituje Igor Němec ve stati Ge-bauerův pohled na vývoj slovní zásoby (1992: 14): „Ve svých Etymologických počátcích řeči (1869) a zčásti již i dříve... chápe (Gebauer, pozn. Z.R.) rozvoj jazyka jako stupňovitý přechod od citoslovcí přes výrazy onomatopoické k pojmenováním smyslových vjemů a k jejich obrazným derivátům, k slovům abstraktním." Znalost sémantických vývojových souvislostí mu dovolila rozpoznat změny a posuny u různých staročeských slov téhož slovotvorného typu. Gebauer byl přesvědčen, že o volbě po-jmenovacího příznaku rozhoduje při tvoření slov „jazykotvorný duch" národa a potřeba nového pojmenování je podmíněna mimojazykově, přičemž je jednou z příčin lexikálních změn dosahování „žádoucí zřetelnosti", např. při změně pradlí -> pradlena (Němec, 1992).
Sama kapitola věnovaná slovotvorbě, v Mluvnici české pro školy střední a ústavy učitelské (Gebauer, 1901) nazvaná Kmenosloví, je co do rozsahu (15 stran) kapitolou vedlejší. Kmen může mít v Gebauerově pojetí jednu až čtyři kmenotvorné přípony (dob-ro-t-ivo-st) a po jejich odepnutí zbývá kořenná slabika. Ta se stává vlastním kořenem, je-li v podobě nestupňované (míní se stupeň ablautu). Koncovky mohou být připnuty přímo ke kořenné slabice, kmenotvorná přípona pak chybí a kmen je totožný s kořenem. Na rozdíl od kmenů jednoduchých mohou mít kmeny složené předponu nebo se skládají ze dvou slov (po-nese, hromo-vládce). Tento lineární strukturní rozbor slova nerespektuje synchronní proces slovotvorný, jak j e nahlížen dnes, je však věrnější historické analýze. Stejně jako Dobrovský rozeznává Gebauer kořeny a kmeny podle slovních druhů, a to jmenné pro substantiva a adjektiva, dále zájmenné a slovesné, o příslovcích se mluví jen v souvislosti se stupňováním, tedy společně s adjektivy. Tento povýtce formalistní popis a rozbor je doplněn o podrobnější charakteristiky významové jen ve třech případech: přechylování, tvoření jmen zdrobnělých, a to i ad-jektivních, a tvoření komparativu a superlativu. Dále je dělení formální, podle kme-notvorných přípon, za něž jsou považovány co do stáří i podoby až praslovanské (log-jo > ložo > lože). Přípona definována není, je stanoven jen její konsonantický základ, takže se probírají v jednom oddílu např. zakončení na -n, -na, -no, -ň, -seň, -zeň, -ně, -an, -ina, -izna společně s adjektivními sufixy -in, -ina, -ino a -ěný. V tomto smyslu probíhá i výklad ostatních přípon. Pojednání o složených substantivech je přehledné a stručné, rozhojněné jen o některé charakteristiky.
Další přínos pro rozvoj slovotvorby na sebe dal čekat až do doby poválečné, kdy vyšla v roce 1948 Mluvnice spisovné češtiny od Františka Trávníčka. Historizující zřetel Gebauerův byl vystřídán pohledem synchronním, živým soudobým jazykovým materiálem a na scénu se po kmenosloví dostává tvoření slov jakožto součást prvního dílu dvoudílné gramatiky, umístěná mezi hláskosloví a tvarosloví. Zachycuje všechny způsoby tvoření slov a výstižně ustanovuje jejich významové skupiny. Ač Trávníček
262 SL0V0TV0RBA
nebyl vyznavačem strukturalismu, lze vypozorovat úsilí po vytvoření pevných hierar-chizovaných struktur v celé jeho mluvnici, i ve tvoření slov. Tohoto typuje i snaha ne-odtrhnout nauku o tvoření slov od nauky o slově vůbec. Jakožto autor statí o slovní zásobě viděl těsnou spojitost slovotvorby především s lexikológií. Proto jeho úvod do tvoření slov zahrnuje charakteristiku slova, charakteristiku věcných významů jakožto nositelů vztahu slova k pojmu, vymezení významů mluvnických a citových. Pro tvoření slov počítá především s významy věcnými, významy mluvnické se účastní jen daností slovního druhu a citové jen při tvorbě slov domáckých, zdrobnelín a zveliče-lin. K známým postupům slovotvorným přibyla u Trávníčka hybridizace, která odráží nejen existenci těchto typů z doby obrození, ale i jejich vzestup, jímž byla doprovázena modernizace a internacionalizace jazyka v období meziválečném. Předponové tvoření je ještě zahrnuto do skládání. Systematického popisu se dostává tzv. slovotvorným prvkům, což jsou kořen, kmen a přípony. Z přípon kmenotvorných, ohýbacích a slovotvorných považuje jen poslední za náležející do tvoření slov, protože obměňují význam tkvící v kořeni, ve kmeni nebo v jiném základě. Trávníček vysvětluje, proč nepovažuje na rozdíl od Gebauera (a potažmo i Dobrovského) tvoření kmenů a kme-nosloví za jádro slovotvorného procesu: proces, o nějž jde, je tvoření slov, nikoli kmenů, a pro kompozici kmen není podstatný. Návaznosti na Dobrovského a Gebauerův etymologický zřetel ke kořenům slov Trávníček využil v odlišování slov etymologicky příbuzných, ale na sobě nezávislých (tzv. slovní čeledi) od slov, která na sobě závisejí (slova odvozená a základní), a slov etymologicky osamocených, prvotních.
Se složitou štruktúrovaností významových změn se Trávníček vypořádává tak, že dělí nově vzniklé věcné významy na základní (vlastnost, její nositel, děj, výrobek, místo, nástroj...) a podružné (zdrobňování, zveličování, zesilování významu, různost pohlaví, hromadnost). U posledně jmenovaných mu jde jen o odstín, obměnu významu základního. Absenci změny věcného významu chápe pň vzniku nového slova jako změnu slovního druhu. Rýsují se tu tedy již pozdější tři základní významové pochody: mutace, modifikace a transpozice. Jako prostředek slovotvorný je uváděna i tvaroslovná přípona skloňovací. Podoba kmene i kořene se vlivem odvozovacích přípon hláskově proměňuje, na rozdíl od dřívějších snah postihnout všechny alternace je tu zobecnění, které navazuje už na konstatování Dobrovského, že alternované hlásky jsou znakem odvozenin. Trávníček si všímá případů, kde pro alternace nejsou fonetické podmínky, odůvodňuje vznik takových střídání napodobením, což je pro slovo tvorbu důležitý jev, lze tu podle našeho názoru mluvit o uvědomělém uvedení analogie do slovotvorby. Novum představuje historicko-synchronní pohled na splývání přípon, který stručně vysvětluje historický proces, charakterizuje současnou funkci a registruje možnosti pohledů z různých rovin. Součástí synchronního popisuje uznání nehistorické, obvykle zkrácené cesty k derivátu, totiž napodobením, jímž vznikají skupiny a řady v povědomí mluvčích odpovídající především společnému významu a převažujícímu odvozova-címu prostředku. Pod vliv nápodoby je zahrnut i vznik přípon připojením kmenové hlásky k příponě, tedy přerozdělení (perintegrace). Přípony byly podrobeny ještě pohledu z hlediska živosti/neživosti, je-li domácí, či přejatá, synonymní, či homonymní. Před přehledem slovotvorných prostředků dává Trávníček přednost výkladu vycházej í-
SLOVOTVORBA 263
čímu ze způsobu, jímž je odvozování, a slovního druhu (substantiva, adjektiva, číslovky, příslovce, slovesa). Základním kritériem ve slovotvorbě substantiv je věcný význam, nepočítá se s kritériem povahy slovního základu: do jedné skupiny pak splynou jména činitelská a dnešním názvem označovaná jako konatelská (učitel, kamnář). Kapitola o přechylování zahrnuje problematiku apelativ, křestních jmen i příjmení, domácích i cizích. Další kapitoly uvádějí hypokoristika a pojednání o křestních jménech a příjmeních, což zahrnuje slovotvorbu v podstatě hotovou, historickou. U zdrobnelín je zaznamenána i ztráta deminutivního významu. Do kapitoly Názvy vlastností, povolání, zaměstnáníJsou zahrnuty nejen abstraktní názvy vlastností typu krása, chytrost, ale i obtížněji zařaditelné výrazy s významem konkrétním nebo zúženým jako bohatství, ředitelství, křesťanství, krejčovství. Obsaženy jsou i formace odvozené ze sousloví, tedy vzniklé univerbizací. Kapitola věnovaná názvům nositelů vlastností pojednává o útvarech odvozených nejen z adjektiv, ale i substantiv a adverbií. Další významy jsou sdruženy do skupiny Osobní jména podle zaměstnání, povolání, společenské třídy. Základ je většinou nedějový, ale jsou sem zařazena i činitelská jména. Sémantická skupina sdružující osobní a živočišná jména označující původ a příslušenství zahrnují jména obyvatelská, jména označující rodinný původ i se jmény na -ovic (Novákovic), tedy patronymika a jména čelední, podle formy a historického původu k nim zařazuje Trávníček i místní jména na -ice, -ovice: Biskupice, Vršovice, zahrnuje sem jména obyva-telská z cizích jmen a poslední podskupinu tvoří názvy mláďat. Obecná jména místní jsou vyložena s ohledem na sémantickou pestrost motivační sjednocenou poměrně výrazně odlišenými a nepříliš početnými příponami (hřiště x herna). Svými významy k nim přiléhají názvy nositelů vlastnosti, názvy hromadné, názvy živností aj. Kapitola věnovaná vlastním jménům osadním představuje spíše toponomastickou studii o původu názvů osad s přihlédnutím k jejich tvoření. Jména prostředků, nástrojů, zařízení a ústrojů otevírají skupiny významů odvozených převážně od dějů, prostředky, jimiž se tvoří, jsou jak produktivní a živé, tak historické, zmíněny jsou významové přesahy ke jménům dějovým, nositelům vlastností aj. Poslední skupinu tvoří názvy výsledků činnosti, výrobků a přípravků, jména činitelská a dějová jména s jejich četnými přesahy do konkrét s různými významy.
Zpracování slovotvorby adjektiv je analogické v tom smyslu, že se vychází od adjektiv sémanticky nejvyhraněnějších, tedy od přivlastňovacích zahrnujících i přivlastňování nazývané dnes druhové. Pozornost je věnována také významům jiným než po-sesivním. Trávníček je přesvědčen, že význam dávají adjektivům především významy základů, od nichž jsou tvořena, proto stanoví skupiny látkových adjektiv, místních a časových odvozených nejen ze substantiv, ale i z adverbií. Významové hledisko vedlo dále k vydělení adjektiv jakosti (bradatý), adjektiv označujících mocenství prvků, podobnostních, široce vztahových, zesilujících a zeslabujících, pojednává o stupňování. Všechna adjektiva deverbální vedená jako adjektiva s dějovým významem jsou rozdělena na aktivní, pasivní a odvozená od různých tvarů slovesných.
U číslovek a příslovcí je hlavním dělidlem slovní základ.
Slovesa jsou tříděna podle odvozovacího základu a uvnitř dále na typy vyjadřující vztah děje a substance (devět podtypů), u deadjektivních vztah děje a vlastnosti. U de-
264 SLOVOTVORBA
verbálních sloves jsou vyložena faktitiva typu mořiti, iterativa, frekventativa a slovesa zčeštěná (adaptovaná). Jsou zachycena slovesa z příslovcí a citoslovcí.
V kapitole o skládání se pojednává o spřežkách a složeninách vlastních. Spřežky jsou pojaty jako útvary vzniklé spojením ohebných i neohebných slov bez změny formy a významu. Ke složeninám vlastním se podle tradice připojují útvary předponové, a to jmenné a slovesné (praotec, dopsati s výkladem a materiálem předponových sloves), a předložkové (nábřeží, dočasný). Proto se pak počítá se složeninami tzv. kmenovými (chlebodárce) a tvarovými, s první částí opatřenou pádovou koncovkou (bohabojný, dvouhaléř).
Vedle odvozování a skládání se za slovotvorný proces považuje zkracování, do něhož je zahrnuto tvoření hypokoristik a příjmení z křestních jmen, krácení apelativ se zřetelem na prostředí, kde je podobný postup častý (studentské a další prostředí) a krácení sousloví. Kapitolu o slovotvorbě uzavírá tvoření slov hybridizací, tj. připojováním cizích přípon a předpon k českým základům. Jako cizí sufixy připojované k domácím základům se hodnotí i počeštěné podoby jako -íř, -era, -ace. Cizí prostředek může podle Trávníčka zdomácnět a o hybridnost pak nejde: arcipastýř, arcidílo.
Trávníčkova slovotvorba je cenná množstvím příkladů z živého jazyka i literárních dokladů, důrazem na jejich synchronní fungování a strukturaci jejich skupin s nej-nutnějším historickým exkursem pro pochopení klíčových jevů. V tom je patrná návaznost na Gebauera i snaha nezůstat nic dlužen modernímu synchronnímu pohledu. Většina kapitol má charakter podrobných a zasvěcených materiálových studií.
Dílo české slovotvorby bylo zajímavě doplněno Novočeským tvořením slov Vladimíra Šmilauera. Toto dílo bylo napsáno v letech 1937-1938 a mělo být součástí mluvnice připravované Milošem Weingartem, kvůli jehož úmrtí však z plánu sešlo. Autor zamýšlel nové vydání zároveň s Novočeskou skladbou jako součást Novočeské mluvnice. To však zhatily události roku 1948. Vydání Šmilauerovy slovotvorby bylo umožněno teprve devět let po vyjití Dokulilova Tvoření slov v češtině I (Šmilauer, 1971: 5-6). Během let příprav autor doplňoval materiál, jeho cílem však bylo vytvořit nikoli další monografii, nýbrž vysokoškolskou příručku. Místo této slovotvorby je podle našeho názoru mezi dílem Trávníčkovým a Dokulilovým, a to bez ohledu na skutečnost roku vydání, pomineme-li Českou mluvnici B. Havránka - A. Jedličky (1960), která ani po přepracování a rozšíření původního vydání z roku 1951 v tvoření slov nic nového nepřinesla. Na rozdíl od Trávníčka nepodává Šmilauer historické výklady, proti systematické registraci forem a prostředků zařazených do sémanticky příbuzných skupin u Trávníčka zdůrazňuje Šmilauer důležitý aspekt vznikový, tedy snaží se mapovat cestu, kterou procházejí mluvčí, chtějí-li pojmenovat nový jev. Myšlenkový základ tohoto jevu a jeho vyjádření ve slovním základu jsou podle Šmilauera první kroky při vzniku nového pojmenování. Dále je nutno určit, do které významové skupiny patří představa, která má být vyjádřena, a použije se formální prostředek, který vyjadřuje formální příslušnost k významové skupině (např. prostředek odstraňující laděním rušení sousedních stanic: odlaďovat + č > odlaďovač); Šmilauer (1971: 8-9). Do slovotvorby zahrnuje nejen tvoření jednotlivých slov, ale i tvoření sousloví. Nejvágnější charakteristiku má tzv. myšlenkový základ. Většinou jde o pří-
SL0V0TV0RBA 265
znaky, podle nichž má být jev pojmenován (živočich podle pohybu a činnosti: lenochod, skákač). Významové skupiny jsou dány slovními druhy (substantiva, adjektiva, slovesa, příslovce). Tvoření zájmen a číslovek se za záležitost slovotvorby nepovažuje, pojednává se o nich v tvarosloví, o citoslovcích ve skladbě. Ke kategoriálním přesunům mezi slovními druhy (tedy k transpozici, pozn. Z.R.) dochází podle Smilauera z důvodů syntaktických. Další významové skupiny se považují za patrné podle užívaných slovotvorných prostředků. Protože přípony jsou buď velmi obecné, nebo se naopak vztahují k úzkým skupinám jmen, považuje Šmilauer za nutné významové síto doplnit a učinit pravidelnějším. Proto dělí substantiva na jména lidí, zvířat, prostředků, míst, jiných věcí, abstrakt vlastností a abstrakt dějů. Bez přesunu základního významu se odehrává obměna významu rodová, mláděcí, hromadná, zdrobnělá a zhrubělá. Tato kritéria dělení platí jen pro substantiva, adjektiva a slovesa jsou tříděna podle formy, tj. podle slovního druhu základu. U sloves je zahrnuto do slovotvorby tvoření vidových dvojic. Pokud jde o formální prostředky slovotvorby, eliminuje Smilauer ze synchronního pohledu kořen jakožto pojem historický, pracuje s kmenem, slovním základem, který je společný celé slovní čeledi. Je obměňován hláskovými změnami, a tak jednotlivá slova v čeledi mají různá východiska. Tvořit slovo lze i z předložkového pádu, ze sousloví i volného slovního spojení (meziměstský, svatováclavský, ledoborec). Předponové tvoření nepovažuje Šmilauer za skládání, mezi formální prostředky (předpony a přípony) se mohou dostat jak předložky, tak i jiná původně plnovýznamová slova (místokrál, vzdoropapež, zeměpis). Přípony se dělí na slovotvorné a kmenotvorné. Stává-li se novým slovem pouhý slovní základ s hláskovými změnami bez koncovky (u maskulin) nebo s koncovkami (u feminin a neuter), jde o bezpříponové tvoření.
Skládání je jako slovotvorný způsob charakterizováno v hlavních rysech jako u Trávníčka, dělení se děje podle povahy větného vztahu mezi komponenty, doplněny jsou jen drobnější poznatky. Zvláštní postupy jsou rozšířeny o mechanické krácení a nastavování, o překrucování a křížení slov a pojmenování podle prvních slov (otčenáš). Definice slovního základu jako tvaru beroucího na sebe různé podoby vedla autora k nutnosti tyto podoby typizovat, a to jak u odvozování příponami, tak u skládání. Jde o změny ve kmeni, o druhotné přípony vzniklé analogií, o odsouvání přípon apod. Hláskové alternace nesou v části vokalické historické charakteristiky: dloužení, stupňování (ablaut), stahování, přesmyknutí, přehláska, úžení, diftongizace. Ve Šmi-lauerově slovotvorbě se dostává pozornosti fenoménu produktivnosti a neproduktiv-nosti. Vytvořil sedmičlennou škálu od prostředků naprosto produktivních, „takže se blíží tvoření tvaroslovnému" (Šmilauer, 1971: 22), jako podstatná jména slovesná, přídavná jména slovesná, komparativy a superlativy, přivlastňovací adjektiva na -ův a -in. Pro další stupně se používají charakteristiky: zcela pravidelné, tvoření velmi hojné, hojné, dnes už jen ojedinělé (umělé), neproduktivní, ale živé (zřetelné), neproduktivní a už jen částečně průhledné. Pojem slovní čeleď se stal Smilauerovi východiskem pro vytvoření sítě všech možných odvozených slov z jednoho základu, tedy maximálního obsazení slovní čeledi. Sám autor poznamenává, že se taková soustava v úzu nikdy nerealizuje úplně. Pokus o systemizaci a hierarchizaci utvořených slov,
266 SLOVOTVORBA
jejich formy a významu je formalizován složitě proto, že se podrobná sémantická struktura prolíná se strukturou formální, aniž se vytvářejí kompaktní celky s typickými formálními prostředky. Sémantické dělení je provedeno s malým ohledem na typická spojení, kde produktivní formy vymezují jistý význam.
Ambicí vysokoškolské příručky je charakterizována i Česká mluvnice Bohuslava Havránka -Aloise Jedličky (1951). Ta si klade dva cíle, za prvé být mluvnicí současné češtiny a sloužit širší veřejnosti jako základní příručka obsahující poučení o češtině po všech stránkách, za druhé být vysokoškolskou učebnicí. Obsahuje kromě klasické gramatické triády i kapitoly o pravopise, o nářečích a ve třech dodatcích i kapitoly O slovní zásobě a významu slov, O slohu a O vývoji českého jazyka. Slovotvorba je tu obsažena jen ve stručných poznámkách ilustrujících řád a strukturaci v českém lexiku.
Přelomovým datem v dějinách české slovotvorby se stal rok 1962. Vyšla Teorie odvozování oá Miloše Dokulila jakožto první díl kolektivního díla Tvoření slov v češtině pracovníků Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd. Teorie odvozování vychází z rozsáhlé materiálové základny Příručního slovníku jazyka českého a části Slovníku spisovného jazyka českého. Autorovým cílem bylo nejen popsat a utřídit bohatý materiál, ale především vysledovat proces tvoření slov, jak je vnímán a realizován v soudobé češtině. Kladl si za úkol rozvíjet metodologii slovotvorného bádání, odhalovat zákonitosti slovotvorného dění a slovotvorných vztahů v současném jazyce, „kde se nejen podává slovotvorný materiál v relativní úplnosti, ale kde je také tento materiál přístupný analýze z hlediska jazykového povědomí" (Dokulil, 1962: 7). Přitom mu nešlo jen o češtinu, byl si vědom univerzálnosti své metodologie a teorie, které mohly být aplikovány i na ostatní slovanské jazyky. Jejich mluvnice přinášely do té doby většinou jen inventář slovotvorných postupů a prostředků. Dokulil spojuje tvoření slov především s otázkami lexika a nauky o slově.
J. Vachek (1962: 205) uvítal Dokulilovu teorii jako funkční přístup k problematice, který spojuje tvoření slov s onomaziologií a je ryze synchronní. Přitom je však přítomen i aspekt genetický, vznikový. Funkční přístup zařazuje utvořené slovo do systému slov utvořených a posléze i do systému lexika, genetický zkoumá proces tvoření.
Přínos Dokulilovy teorie je mnohostranný. Zároveň s procesem odborného formování slovotvorby jakožto dalšího vědního oboru jazykovědy - tuto nutnost opřenou o funkční hledisko postuloval už V Mathesius (1947: 175-184) - se vyjevují společné oblasti zájmu i hranice s lexikológií. Společná oblast tkví ve faktu vzniku nového slova, slovotvorbě však nejde o tvoření sémantické, tedy o změnu významu cestou metafory či metonymie, ale o cestu slovotvornou. Dokulilova teorie znamenala konec dosavadního zjednodušování vztahu slova a pojmu. Za výrazový ekvivalent pojmu je považováno nikoli výlučně slovo, nýbrž pojmenování; Dokulil tak navazuje na Ma-thesiovo (1947: 175-184) chápání pojmenování a prohlubuje ho. Tím se otevřela cesta k teorii pojmenování, k onomaziologií.
Vztah k morfologii je dán flektivním typem češtiny, faktem, že derivace stejně jako flexe se odehrávají převážně na konci slova, prostředky jsou jednak pevně spojené (k sufixu je připojena morfologická charakteristika), jednak společné (koncovkové tvoření); množství slovotvorných procesů se odehrává za doprovodu stejných hlásko-
SL0V0TV0RBA 267
vých alternací jako u flexe. Nové hranice byly vytyčeny i mezi slovotvorbou a etymologií; nejsou dány jen odlišností cíle a protikladem pohledu synchronního a diachron-ního, ale i odlišným pohledem na utvářenost struktury významové i formální. („Je však třeba se vším důrazem podtrhnout, že synchronní analýza nemůže být prostou reprodukcí skutečného etymologického vzniku slova, nýbrž že odráží i rozmanité proměny jeho „osmyslení"." Dokulil, 1962: 10)
Analýza pojmového obsahu slova vedla k novému pohledu na strukturu utvořeného slova i na jeho genezi. Pojmová struktura slova obsahuje pojmovou bázi, tj. obecnou významovou třídu, a pojmový příznak. Zatímco bází je udáván především slovní druh utvořeného slova, příznak říká, čím se liší pojmenovávaný objekt od jedinců téže třídy. Je tedy motivujícím významem nového slova. Pevná struktura těchto vztahů je založena na kombinatorice významů substance, vlastnosti, děje a okolnosti. Pojmenování je založeno na výrazu označujícím příznak, zatímco báze se v utvořeném výrazu projeví slovním druhem, typem sufixu a koncovkou. Ze struktury vztahů mezi věcnými významy báze a příznaku vyplývají jednotlivé onomaziologické kategorie (třídy). Od intuitivně vymezovaných významů v předchozích slovotvorných popisech jde o značný krok kupředu ke stanovení jejich systémové hierarchie, s níž korespondují na výrazové rovině odpovídající třídy prostředků. Díky takto obecně formulovaným onomaziologickým kategoriím bylo možno vypracovat typologii významových změn mezi slovem utvořeným a jeho základem a vyhnout se nástrahám složitých sémantických vztahů na nižších úrovních analýzy slovních významů. Dokulil stanovil tři typy těchto změn. Jde o pojmenování těch jevů, které již byly do jisté míry známy a v poznámkách jeho předchůdců se objevovaly u charakteristik různých skupin derivátů, jako u zdrobnělin, přechýlených jmen nebo u substantivizovaných adjektiv, ale pevné kontury byly dány až jejich definováním a vzájemným vymezením. Jde o významové změny mutační, transpoziční a modifikační. Významová změna mutační se týká většiny onomaziologických kategorií a záleží v tom, že substance, vlastnosti, děje a okolnosti jsou pojmenovány podle svého přímého nebo zprostředkovaného vztahu k prvku téže nebo jiné pojmové kategorie. Změna transpoziční se týká několika druhů abstrakcí a tkví pouze ve změně slovního druhu, tj. ve změně pojmové báze. Abstrahuje od všech jevů dalších a zobecňuje například jako samostatně existující substance označující a) vlastnost (rychlost), b) děj (běh, kreslení) a představuje také změnu okolnostního příznaku ve vlastnost (adjektivizace adverbia: včerejší); Dokulil (1962: 43-45). Modifikace je pak chápána jako jev, kdy se k obsahu daného pojmu (zpravidla substančního) přidává určitý obohacující znak. Ten je různé povahy, proto se rozlišují kategorie deminutivní, augmentativní, přechýlení (mocní), kategorie mláďat, hromadnosti a významů dodávaných prefixy. Ač vypadá postup stanovení onomaziologických kategorií jako čistě deduktivní, autor vychází ze znalosti pojmenova-cí soustavy češtiny a kombinuje tak jazykovou empirii a její zobecnění s následnou dedukcí.
Pokud jde o výrazové prostředky slovotvorby, dostává se jim zpřesnění a systemi-zace. Slovo odvozené od jiného slova musí s ním být spojeno společným významem - motivací a společnou formou - fundací. Odvozovací základ může mít tři podoby:
268 SL0V0TV0RBA
úplné slovo (pra-člověk, nad-hodnotiť), slovotvorný kmen (uči-tel), slovní tvar (píšíc -píšící, na stěně- nástěnný). Se základními postupy slovotvorby, sufixací a prefixa-cí souvisejí jako jejich výrazové prostředky sufix a prefix. Vedlejší postupy odvozo-vací kmen nerozšiřují, ale naopak redukují, jde o tzv. inverzní postupy: desufixace, deprefixace, nebo o častější postupy smíšené, kdy na redukční postup navazuje postup základní, resufixace a reprefixace. Jasné definice se dostalo dalšímu důležitému prostředku derivačnímu, a to koncovkovému tvoření neboli konverzi. Podle Dokulila jde o bezafixální tvoření, při němž se pomocí morfologických prostředků převádí základové slovo do jiného paradigmatu (zlý - zle, zlý - zlo), mění se jeho morfologická charakteristika, a to bez kmenotvorné přestavby. Zvláštním druhem konverze je přechod slova do jiného slovního druhu beze změny formy (např. substantivizace adjektiv). Kromě uvedených slovotvorných postupů jsou definovány postupy z nich smíšené (např. prefixálně sufixální, prefixálně konverzní). Protože doprovodným jevem především sufixace a konverze jsou hláskové změny základu, konsonantické i voka-lické, jsou Dokulilem podrobně uvedeny a dokumentovány. Spolu se všemi uvedenými postupy patří k prostředkům derivace.
Obraz slovotvorných postupů je doplněn o postup kompozičně derivační, jehož systemizace ve slovotvorbě představuje novum.
Propracovaná strukturace sémantiky a formálních prostředků vedla autora k vytvoření třídicích kritérií pro stanovení základních skupin utvořených slov, a to slovotvorného typu a slovotvorné kategorie. První z nich zahrnuje a) co je třeba pojmenovat, b) jaká je třída pojmenovávaného jevu (např. člověk, věc atd. v rámci substancí), c) jaký je jeho příznak v rámci třídy, do níž patří, d) jakou formou se vymezená ono-maziologická struktura realizuje, tedy jakým slovotvorným způsobem, od jakého základu a jakým formantem. Kritéria a) až c) spojují slova do tzv. slovotvorné kategorie. Při zavedení těchto pojmů se Dokulil vyrovnal s teorií Jána Horeckého, který ve své Slovotvorné sústave slovenčiny (1959: 22) akcentuje složku vznikovou a užívá pojmu slovotvorný model, podle něhož se tvoří nová slova. Dokulil však hájí celostnejší pohled funkční strukturní lingvistiky, v níž jde především o typologii motivovaných slov. Pojem model chápe nejen v jeho štruktúrovanosti jako Horečky, ale i v jeho nahodilosti, v níž slovotvorná struktura nehraje roli (např. podle silnice vzniklo slovo dálnice).
Pojmy užívané před Dokulilem spíše nesoustavně dostávají pevnou odborně fundovanou náplň. Je to především pojem slovotvorný formant, produktivita a morfologická analýza. Slovotvorný formant je pojat jako úhrn formálních rysů, jimiž se liší odvozené slovo od slova základového. Jeho součástí tedy jsou prefix, sufix, sufix/koncovka, morfologická (u neohebných slovních druhů slovnědruhová) charakteristika, hláskové alternace. Tento pojem se ukázal použitelný i pro kompozici a byl následujícími badateli přijat a dále rozvinut: Ivana Bozděchová (2002) považuje za slovotvorný formant v kompozici povahu spojovacího vokálu, juxtapozici, pádovou koncovku komponentů, pořadí členů složeniny, psaní dohromady, jediný hlavní prízvuk a případné alternace. Pojem produktivita slovotvorných prostředků a typů byl rozčleněním zbaven své dosavadní vágnosti. Rozlišuje se v něm několik rysů: početní zastoupení jednotlivých způsobů, typů i prostředků, frekvence těchto způsobů a prostředků v řeči
SL0V0TV0RBA 269
a vlastní produktivnost neboli schopnost slovotvorného formantu účastnit se vytváření nových slov. Složitější situace nastává u produktivnosti slovotvorného typu. V podstatě platí, že jednotlivý formant je produktivní obvykle jakožto součást jednoho slovotvorného typu; vyskytuje-li se i u dalších, jeho produktivita je omezená (např. formant -ařl-ář u konatelských jmen vysoce produktivní, ale téměř neproduktivní u jmen činitelských). Dokulil považuje za důležité vztahovat produktivitu k procesu, nikoli ke statickému stavu a vidět posuzované prostředky a typy ve vztahu k prostředkům konkurenčním (produktivní formant -ka vytlačil při tvorbě ženských názvů osobních formanty -kyne, -yne). Slovotvorné typy mohou být neomezeně produktivní (proto na ně bývá nahlíženo jako na součást paradigmatiky základového slova), např. adjektiva přivlastňovací, podstatné jméno slovesné atd. Omezená produktivnost zahrnuje typy velmi až málo produktivní. Různé druhy omezení produktivity a roli jejího historického vývoje objasnil v pozdější stati Slosar (1984).
Morfologická analýza nemá zjišťovat jen jednotlivé morfémy ve slově a jejich funkci, je třeba rozlišit analýzu tvaru slova, tj. jeho stavbu tvarotvornou, a analýzu le-xému, tj. stavbu slovotvornou. Obě se skládají ze dvou základních částí, tvarotvorná z tvarotvorného kmene a tvarotvorného formantu, slovotvorná stavba ze slovotvorného kmene a slovotvorného formantu, vždy podle vztahu mezi slovem fundujícím a fundovaným. (U slov konvertovaných se tyto dvě analýzy v podstatě shodují.) Takto pojímaná slovotvorná analýza zrcadlí slovotvornou stavbu jako odraz živé slovotvorné formy slova. Nejde však jen o živé procesy; takto chápaná analýza umožňuje vidět morfémy i v uskupeních vy dělitelných jen analogicky (na základě ostruž-ina, brus(l)-ina lze interpretovat obdobný sufix i ve slově mal-ina, u něhož stanovení slova fundujícího není možné). Morfém je tedy složkou se vztahem k významu, a to nejen přímým, ale i nepřímým. Za bezprostřední a podstatné složky slovotvorné analýzy z hlediska vznikového i popisného považuje Dokulil základové slovo a formant, nikoli tedy kořen či primární kmen a afix/afixy.
Základem slovotvorné analýzy je zjištění, zdaje analyzované slovo motivované, zdaje fundováno jedním, nebo dvěma slovy, jde-li tedy o slovo odvozené, nebo složené. (V rámci dvouzákladových slov bylo pamatováno na slova utvořená od složenin derivací (hrubozmý - hrubozrnost), a to v souladu s uplatněním zásady bezprostředních složek tvoření, jako je tomu při analýze slov derivovaných.) Odvozené slovo může obsahovat lexém nebo tvar slova. Obsahuje-li slovo jako celek, tj. lexém, nikoli slovní tvar, pak se vyčlení jako bezprostřední složky prefix a základové slovo: pra-babička. Ze srovnání tvarotvorného kmene odvozeného slova a slova základového plyne buď jejich shodnost zvuková, nebo shoda co do rozsahu, pak jde o konverzi buď bez hláskových alternací (usedlý ~ usedle), nebo s hláskovými alternacemi (slon - slůně). Je-li kmen odvozeného slova rozšířen na rozdíl od slova základového, jde buď o prefixaci, nebo sufixaci, nebo o postup kombinovaný, tj. prefixálně sufi-xální (bezvěrec). Častější je kombinace prefixu a tvaroslovné charakteristiky (postup prefixálně konverzní). Je-li kmen odvozeného slova naopak redukován, nejčastěji o sufix, bývá redukce doprovázena změnou morfologické charakteristiky (darebný -dareba). Podobně, byť ne tak podrobně, byl stanoven postup rozboru kompozit, a to
270 SLOVOTVORBA
ho formantu účastnit se vytváře-nosti slovotvorného typu. V podiele jakožto součást jednoho slo-produktivita je omezená (např. íktivní. ale téměř neproduktivní -ztahovat produktivitu k procesu, edky a typy ve vztahu k prostřed-ačil při tvorbě ženských názvů ohou být neomezeně produktivní matiky základového slova), např. atd. Omezená produktivnost za-omezení produktivity a roli její->anl984). silné morfémy ve slově a jejich stavbu tvarotvornou, a analýzu le-ou základních částí, tvarotvorná .ovorvorná stavba ze slovotvorné-vztahu mezi slovem fundujícím analýzy v podstatě shodují.) Takto stavbu jako odraz živé slovotvorné ipaná analýza umožňuje vidět moria základě ostruž-ina, brus(l)-ina něhož stanovení slova fundující-n k významu, a to nejen přímým, y slovotvorné analýzy z hlediska ; slovo a formant, nikoli tedy ko-
e analyzované slovo motivované, tedy o slovo odvozené, nebo slo-váno na slova utvořená od slože-adu s uplatněním zásady bezpro-e slov derivovaných.) Odvozené iuje-li slovo jako celek, tj. lexém, ' složky prefix a základové slovo: ozeného slova a slova základové-co do rozsahu, pak jde o konver-. nebo s hláskovými alternacemi :n na rozdíl od slova základového, kombinovaný, tj. prefixálně sufi-aroslovné charakteristiky (postup >va naopak redukován, nejčastěji ogické charakteristiky (darebný -en postup rozboru kompozit, a to
jako útvarů založených na několikaslovném pojmenování, nebo na více pojmenováních souřadných.
Pro uvedenou analýzu poskytl Dokulil přesné charakteristiky slovotvorných složek slova, především slovotvorného základu a slovotvorného formantu. Pro slovotvornou analýzu se jeví jako zásadní ten fakt, že základovým výrazem odvozeného slova může být i tvar slova (zemřel > zemřelý) a spojení předložky s příslušným tvarem jména (na břehu > nábřeží). Může jím být i složené slovo (maloměsto > maloměstský'). Případy tzv. vázaných slovotvorných základů, tj. existujících jen ve spojení s afixem (zamknout, odemknout...) umožňují uvažovat o záměně slova fundujícího a fundovaného, tedy o vzájemné odvoditelnosti (jabloň - jablko). Jde v podstatě o vypracovaný algoritmus slovotvorného rozboru, který spolu s charakteristikami slovotvorných postupů zaručuje jednotnou strukturu popisu utvořených slov.
Dokulilova Teorie odvozování slov je svou hloubkou a podrobností zpracování fundovaným vhledem nejen do slovotvorné problematiky, ale svými závěry sahá dál do otázek obecně lexikologických a stala se ve své době nejpřesvědčivějším obrazem systému ve slovní zásobě. Poukazuje na souvislosti mezi jednotlivými členy slovní zásoby, vzájemnou spjatost formy a významu, ale i na rozhodující roli významu tam, kde forma rozlišuje nedostatečně, nebo jsou její specifické útvary odňaty (při zpětné derivaci).
Tvoření slov v češtině 2. Odvozování podstatných jmen (1967) přináší prohloubené teoretické výklady k tvoření substantiv. Jde o rozpracováni teorie odvozování a její aplikaci na materiál z Příručního slovníku jazyka českého (1935-1957), prvního dílu SSJČ (A-M 1960) a lexikum známé z běžného úzu. Základním kritériem třídění je slovotvorný způsob; slovotvorné kategorie, které tvoří osnovu práce, jsou dány společnou onomaziologickou strukturou a jednotou lexikálně sémantického obsahu. Na popisu a výkladu jednotlivých slovotvorných kategorií se kromě Miloše Dokulila podílela řada autorů: Jaroslav Kuchař, Miroslav Roudný, Karel Hausenblas, František Daneš, Lubomír Doležel, Zdeňka Hrušková, Milan Jelínek, František Váhala, Marie Těšitelova. V rámci jednotlivých popisů je dodržena hierarchie slovotvorná kategorie - slovotvorný typ, v něm pak následují formanty představované především domácími sufixy řazenými podle četnosti výskytu a produktivity, pak prostředky konverzní a su-fixy přejaté. Přehled je doplněn o hláskové alternace. Tyto přehledy a výklady jsou ilustrovány úplným materiálem z výše zmíněných zdrojů, proto jsou tu slova nejen spisovná (s odlišením běžných slov od řídkých a zastaralých), ale nesoucí i charakteristiky jako knižní, expresivní, lidová, familiární, slangová, terminologická, částečně též nářeční. Byť zařazení posledních dvou skupin obraz slovotvorné kategorie i slovotvorných typů nutně zkresluje, protože jde o skupiny specifické, je jasné, že tak úplný obraz o tvoření substantiv je podán poprvé. Autoři některých kapitol uvádějí statistická data o proporcích typů dané slovotvorné kategorie, Dokulil ve svých kapitolách pak navíc uvádí početní srovnání materiálu s obdobným materiálem v Jungmannově slovníku. Tabulky k jednotlivým kapitolám i tabulka podávající přehled využití všech formantů jsou cenným doplňkem výkladového i materiálového textu. Slovotvorné kategorie s pokročilou unifikací prostředků bylo možno zpracovat metodologicky odliš-
SL0V0TV0RBA 271
ně, jak dokazuje aplikace kvantitativního rozboru při zpracování deminutiv. Statistická a jiná kvantitativní hodnocení však nepřinášejí informace o některých aspektech fungování deminutiv, jako informace o menšinových typech, o ztrátě deminutivního významu, o jejich různých významech apod. Ukazuje se, že všestrannou informaci o slovotvorné kategorii by představovala kombinace popisu strukturního a kvantitativního. Dokulilův přístup k tvoření pojmenování se široce uplatnil i na mezinárodním fóru (Dokulil, 1994).
Práce Tvoření slov v češtině 1. Teorie odvozování i Tvoření slov v češtině 2. Odvozování podstatných jmen jsou pojaty na rozdíl od většiny předchozích pokusů o popis slovotvorby čistě synchronně. Podávají zasvěcený a podrobný popis slovotvorných struktur, systémových vztahů mezi jejich jednotlivými rovinami a jsou doposud naším nejucelenějším dílem o tvoření slov. Živé procesy ve slovní zásobě představované však především posuny ve významech slov a povaha novějších slovotvorných kategorií (tříd) tkvící hlavně v přeskupování slovotvorných typů navozují už při dnešním časovém odstupu od tohoto synchronního popisu nutnost prověřovat neustále jeho platnost a provádět potřebné doplňování materiálové, ale i potřebu teoretických revizí (jde například o obecnejazykové pojetí konverze, o přechylování jakožto o rodovou variantu jmen v příslušných slovotvorných kategoriích, jak se stále častěji jejich motivace cítí, nikoli jako přechýlení nejčastěji mužského pojmenování v ženské, jak napovídá forma, dále o přerozdělení některých kategorií a nové vymezení hranic mezi nimi (názvy mláďat aj.), o dopracování pojetí názvů okolností a jejich oddělení od názvů nositelů okolnostních příznaků atd.). Jednou z příčin je ten fakt, že jediným kritériem pro určení motivačních vztahuje povědomí uživatele jazyka, a to se, jak se zdá, v jistých případech spokojuje s polymotivací, tím i s větší vágností, zato s příklonem k většinovým slovotvorným typům jakožto modelům, jak o tom svědčí novější studie z neologie od Olgy Martincové (1983, 1987, 1998). Motivace nepříliš pevně spojená s formou je příčinou existence přechodných pásem mezi jednotlivými slovotvornými kategoriemi, například mezi činitelskými a konatelskými jmény, mezi konatelskými a názvy nositelů vlastností, mezi výsledky a prostředky děje, a jinde. (O novějším pojetí slovotvorby viz dále.)
Plánované pokračování představující rozpracování Dokulilovy koncepce na slo-votvorbu adjektiv, sloves a adverbií a podrobně zpracovanou kompozici se jako další díly Tvoření slov v češtině nerealizovalo. Uskutečnilo se však v podobě statí popisujících historickou slovotvorbu, a to adjektiv (Rusínová - Šlosar, 1967) a substantiv (Rusínová - Šlosar, 1971; Šlosar, 1979, 1981, 1982). Ze zahraničních autorů přispěla nemálo k poznání historické slovotvorby Galina Parfen'jevna Neščimenko (1968, 1980). Dušan Šlosar v monografii Slovotvorný vývoj českého slovesa (1981) tvořivě aplikoval Dokulilovu teorii na slovotvorbu sloves ve staré češtině, Zdenka Rusínová se v monografii Tvoření staročeských adverbií (1984) o totéž pokusila v aplikaci na staročeská adverbia. O vztažení Dokulilovy teorie na všechny slovní druhy v současném tvoření slov se pokusila Z. Rusínová v učebním textu Tvoření slov v současné češtině (1978). Šlo o vyzkoušení nosnosti typů významových změn mutačních, modi-fikačních i transpozičních na slovní druh adjektiv, sloves a adverbií. Aplikace přines-
272 SLOVOTVORBA
ly později zajímavé paralely i rozdíly mezi slovními druhy, např. místo deminuce bylo třeba vidět u adjektiv i adverbií spíše pohyb v míře vlastnosti, tj. v intenzifikaci či zeslabování. Sporným bodem zůstává např. stupňování. Kompozice byla sice zpracována již dříve Milošem Helclem v knize Podstata kompozice a její podíl na rozhojňování slovní zásoby jazyka českého (1957), ale jako rozvíjení Dokulilovy teorie především Ivanou Bozděchovou v práci Tvoření slov skládáním (1994). Z hlediska historického přispěl k teorii kompozit zcela zásadně D. Šlosar monografií Česká kompozita diachrónne (1999).
Teoretického dopracování slovotvorby ostatních slovních druhů se dočkala odborná veřejnost v prvním dílu tzv. akademické Mluvnice češtiny (1986), v Příruční mluvnici češtiny (1995) (slovotvorba byla zpracována na modernizované materiálové základně a s novými poznatky D. Šlosarem) a v mluvnici od Marie Čechové a kol. Čeština - řeč, jazyk (1996), opět z pera Dokulilova. Nověji je tvoření slov zpracováno také v jednotlivých heslech Encyklopedického slovníku češtiny (Z. Rusínová - derivace a obecná hesla o tvoření slov, Ivana Bozděchová - kompozice). Nosnost Dokulilovy vědecké koncepce nebyla těmito různými aplikacemi, doplněními a částečnými revizemi ve své komplexnosti dotčena a zůstává stále nejhlubší a nejúplnější analýzou slovotvorné struktury slovní zásoby češtiny.
Cílem našeho příspěvku bylo vysledovat v mluvnicích a příručkách počátky slovotvorné teorie, její postupné formování v samostatnou součást gramatiky, vznikání vlastního pojmosloví vystihujícího slovotvorné pochody. Můžeme konstatovat, že to nebyly jen řady formálně podobných útvarů, které vedly k úvahám o jejich podstatě, ale že jejich popis byl vždy doprovázen snahou o formulaci společného významu. Ve formálních i významových strukturách bylo možno sledovat počátky jejich systemi-zace a hierarchizace od počátečních poznámek a pozorování až po složité systémy vzájemně propojené a spolupracující, vyjadřující dynamiku vztahů v potřebě pojmenování a odpovídajících výrazových prostředků.
Počátek 21. století (Markéta Ziková)
Dokulilova onomaziologická teorie se až do konce 20. stol. stala základním a také jediným nástrojem, pomocí něhož byla v českém prostředí analyzována vnitřní struktura slov. Jak již bylo řečeno výše, všechny synchronní gramatiky češtiny vydané od konce padesátých let pracují se slovotvorbou jako samostatným oddílem gramatiky a v intencích štrukturalistické jazykovědy předpokládají v systému jazyka existenci samostatného slovotvorného plánu (vedle plánů fonologického - oddíl fonologie, morfologického - oddíl morfologie, tj. flexe, syntaktického - oddíl syntax, sémantického - oddíl lexikológie). Jednotky této slovotvorné roviny a vztahy mezi nimi jsou pak v těchto gramatikách popisovány výhradně pomocí Dokulilovy teorie.
Alternativu k onomaziologickému pohledu na vnitřní strukturu slova nabízejí analýzy pohybující se v teoretickém rámci valenční a generativní syntaxe. V centru
SLOVOTVORBA 273
jejich pozornosti nestojí slovo, které je výsledkem pojmenovacího (onomaziologic-kého) procesu, jako u Dokulila a jeho následovníků, ale slovo, které je výsledkem derivace, gramatického procesu, jenž determinuje jeho syntaktické chování.
V anglosaském prostředí se syntakticky orientované analýzy vnitřní struktury slov objevují od počátku sedmdesátých let 20. stol. V rámci generativismu jsou za průkopnické považovány tyto tři studie: Noam Chomsky: Remarks on nominaliza-tion (1970), Morris Halle: Prolegomena to a Theory ofWord-formation (1973) a Mark Aronoff: WordFormation in Generative Grammar (1976). V českém prostředí začala vážná diskuse o vztahu mezi vnitřní strukturou slov a jejich syntaktickými vlastnostmi až na přelomu 20. a 21. stol. Jednou z jejích platforem se staly konference Čeština - univerzália a specifika, pořádané v letech 1999-2003 Ústavem českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Z těchto konferencí vyšlo také pět sborníků, kde jsou publikovány jak přednesené příspěvky, tak i diskuse k nim.
Pokud jde o vztah mezi vnitřní strukturou slov a jejich fonologickou formou, žádná z vlivných teorií konce 20. stol., ať už generativní Lexical Phonology nebo Prosodic Phonology nebo v současné době jednoznačně vládnoucí negenerativní Optimality Theory, nebyla v českém prostředí reflektována. Přitom čeština se svými palatalizacemi nebo alternacemi krátkých a dlouhých vokálů, jak uvnitř kořenů, tak i v afixech, které jsou v tradičním slova smyslu alternacemi morfonologickými, poskytuje (nejen) pro tyto teorie velmi zajímavý materiál. Jedinými pokusy o koherentní analýzu fonologické struktury českých slov ve vztahu k jejich morfologické struktuře mimo rámec štrukturalistické morfonologie tak prozatím zůstávají studie Tobiáše Scheera (působícího na univerzitě v Nice) a jeho žákyně Markéty Zikové (působící na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně) v teoretickém rámci generativní Government Phonology, přesněji její odnože, modelu CVCV (fonologické studie Zikové jsou dostupné na internetu).
Valenční analýzy vnitřní struktury slov se zaměřují na to, jakým způsobem se valenční rámce (označované jako sémantické participanty/aktanty/argumenty/...) syntakticky realizují v okolí slov derivovaných z téhož kořene, především v okolí verba a v okolí příslušného deverbálního jména/deverbálních jmen. Tento aspekt odvozených slov - to, do jaké míry se při jejich derivaci mění jejich syntaktické vlastnosti - nebyl v rámci Dokulilovy koncepce systematicky zkoumán.
Jednak existuje řada studií zabývajících se valencí deverbativ z hlediska valenční teorie zformulované Jarmilou Panevovou v rámci funkčně generativního popisu (např. Panevová, 2000; Kolářová, 2004, 2005). Tyto studie vznikají v okruhu výzkumného pracoviště, které je domovským pracovištěm autorky zmíněné teorie (ÚFAL na MFF v Praze), a využívají data ze zde vytvářeného syntakticky anotova-ného korpusu (Pražský závislostní korpus). Je třeba poznamenat, že jde o práce primárně syntaktické, a to dependenčně syntaktické - odpověď na otázku, jak se proces derivace zviditelňuje na formě derivátů, nestojí v centru jejich pozornosti. To, že v okolí jmen derivovaných ze sloves se stejným valenčním rámcem se tento rámec může realizovat různě - realizují se všechny jeho aktanty nebo jen jejich část, reali-
274 SL0V0TV0RBA
i pojmenovacího (onomaziologic-ků. ale slovo, které je výsledkem jeho syntaktické chování, jtované analýzy vnitřní struktury íl. \" rámci generativismu jsou za homsky: Remarks on nominaliza-■ o/Uord-jormation (1973) a Mark < 1976). V českém prostředí zača-slov a jejich syntaktickými vlast-jích platforem se staly konference ech 1999-2003 Ústavem českého v v Brně. Z těchto konferencí vy-řednesené příspěvky, tak i diskuse
lov a jejich fonologickou formou, nerativní Lexical Phonology nebo noznačně vládnoucí negenerativní lektována. Přitom čeština se svými hyen vokálů, jak uvnitř kořenů, tak dtemacemi morfonologickými, po-materiál. Jedinými pokusy o kohe-ov ve vztahu k jejich morfologické )logie tak prozatím zůstávají studie cel a jeho žákyně Markéty Zikové ' erzitv v Brně) v teoretickém rám-eji odnože, modelu CVCV (fonolo-
aměřují na to, jakým způsobem se participanty/aktanty/argumenty/...) z téhož kořene, především v okolí deverbálních jmen. Tento aspekt od-vaci mění jejich syntaktické vlast-tematicky zkoumán, •alencí deverbativ z hlediska valenč-námci funkčně generativního popisu T\to studie vznikají v okruhu vý-raeovištěm autorky zmíněné teorie \yt\ ářeného syntakticky anotova-ba poznamenat, že jde o práce pri-; - odpověď na otázku, jak se pro->ji v centru jejich pozornosti. To, že valenčním rámcem se tento rámec aktanty nebo jen jejich část, reali-
zují se různými formami - je zpravidla interpretováno jako výsledek dvou rozdílných derivačních procesů (dérivation lexicale a dérivation syntaxique), jak je definoval Kurylowicz (1936). Například Panevová (2000) ve svých Poznámkách k valenci podstatných jmen rozlišuje dva základní typy deverbativ podle toho, zda zachovávají valenční rámec bázových sloves („u derivace syntaktické se obecně vychází z toho, že sloveso a jeho derivát sdílejí valenční rámec, avšak při derivaci nastávají příslušné „systémové" formální změny") nebo zda realizují jen některou jeho část („třída lexikálních derivátů sloves"). Jako syntaktické deriváty pak interpretuje ta deverbativa, která jsou v Dokulilově koncepci výsledkem transpozice děje v substanci (nerozlišuje přitom mezi tzv. verbálními substantivy, která se derivují z nefinitního kmene sufixy -n(í)/-t(í), a těmi jmény, která ve své struktuře verbální kmen nezahrnují, tj. deriváty s Á>ovými sufixy jako sáz-k(a), odpočin-ek, s nulovým sufixem jako oddech, snaha aj.). Do skupiny lexikálních derivátů pak zařazuje ta deverbativa, která jsou v Dokulilově koncepci označena jako mutační: činitelskd jména (prodavač, učitel) a výsledky dějů (dopis).
Odlišný pohled na valenci deverbálních jmen (a obecně na vztah mezi vnitřní strukturou slova a tím, jak vypadá jeho syntaktický kontext) nabízí Petr Karlík v rámci své modifikované valenční teorie, jejíž základní principy definoval ve svém článku Hypotéza modifikované valenční teorie (2000). V sérii následných studií aplikoval svoji teorii prozatím na analýzu vnitřní struktury deverbálních jmen (2002, 2004), participií (2003), komparativů (2004, spolu se Z. Hladkou), posesiv-ních adjektiv (2005), tedy právě těch struktur, které se mnohdy považují za hraniční případy derivace mezi slovotvorbou a morfologií v tradičním slova smyslu. Karlík (2000) sice používá pojem valence, hovoří o makrovalenci (aktanty jsou realizovány „ve valenčních syntaktických pozicích") a mikrovalenci (tytéž aktanty jsou realizovány přímo ve vnitřní struktuře slova), ale jeho model komunikace mezi vnitřní a vnější strukturou slov je postaven na základních axiomech teorie generativní gramatiky.
V anglosaském prostředí je generativní gramatika jednou z vůdčích teorií formální lingvistiky, a to už od poloviny šedesátých let 20. stol. Je pravda, že v době svého vzniku našla ohlas i v českém prostředí, nicméně její pozdější fáze zůstaly až do přelomu 20. a 21. stol. bez odezvy. Diskuse o ní byla obnovena až na půdě zmíněných konferencí Čeština - univerzália a specifika, a to zásluhou anglistky Ludmily Veselovské. Díky ní vzniklo na brněnské filozofické fakultě něco, co by snad bylo lze nazvat centrem generativní gramatiky.
Vraťme se ale ke zmíněným Karlíkovým studiím. Všechny se hlásí k tzv. lexika-listickému generativnímu modelu jazyka (podle tzv. lexikalistické hypotézy, kterou zformuloval Chomsky (1970) v Remarks on nominalization; k její podstatě viz Ve-selovská, 2001). Ten předpokládá, zjednodušeně řečeno, že vnitřní strukturu slova tvoří morfémy (kořeny a afixy), jejichž hierarchické uspořádání je výsledkem derivace. Derivování vnitřní struktury slov přitom může probíhat v obou základních oddílech jazyka - v lexikonu i v gramatice, konkrétně v jejím generativním modulu, syntaxi. Podstata derivace je v obou případech stejná - morfémy se jakožto základ-
SL0V0TV0RBA 275
ní jednotky lexikonu slučují ve slova. Rozdíl spočívá v tom, že zatímco při lexikální derivaci se morfémy slučují ve slova na základě svých gramatických a formálních vlastností, které mají definované ve slovníku (např. činitelský sufix -tel bude definován jako jméno, které je slučitelné s verbálními kořeny s aktantem Agens; k tomu viz dále), při syntaktické derivaci je jejich uspořádání determinováno nejen jejich gramatickými vlastnostmi, ale také syntaktickými pravidly (pohyb morfému do různých pozic ve frázové struktuře). Derivace té části vnitřní struktury slova, která je determinována jen vlastnostmi morfémů, se ve většině lexikalistických koncepcí označuje jako derivační morfologie, derivace té části vnitřní struktury slova, která je navíc řízena syntaktickými pravidly, jako flexivní morfologie.
Pokud jde o deverbální jména, Karlík (2004) ve své studii Mikrosyntax českých deverbálních substantiv rozlišuje ta, u nichž část jejich struktury vznikla derivací v lexikonu, a ta, jejichž struktura je kompletně derivována syntakticky. Z rozdílného způsobu derivace pak odvozuje jejich různé syntaktické chování, tedy i jejich různou valenci. (V tom se v podstatě shoduje s Panevovou (2000), viz výše.) Mezi deverbální jména derivovaná v lexikonu řadí nomina agentis (učitel), nomina patientis (zajatec), nomina loci (loviště), nomina instrumenti (padák) a tzv. result nominals (dopis), mezi ta derivovaná syntakticky tzv. process nominals (zabalení). Pokud j de
0 valenci, syntakticky derivovaná procesuálni jména dědí všechny aktanty bázového verba, zatímco lexikálně derivovaná jména dědí jen některý z nich nebo žádný. To lze ilustrovat na příkladech čtyř jmen derivovaných od téhož tranzitivního verbálního kořene lov-: lovec, loviště, lov a lovení.
Vnitřní struktura jmen lov-ec a lov-išt(ě) je sice na první pohled analogická: [[kořen v] derivační sufix N], ale jmenný sufix realizuje pokaždé jinou její část. U či-nitelských jmen typu lovec je sufix mikrovalenční realizací jednoho z aktantů bázového slovesa, konkrétně aktantu se sémantickou rolí Agens (přesněji tzv. externího argumentu). To mj. vysvětluje, proč se činitelská jména nederivují od sloves, která nevážou Agens (tj. od tzv. ne-akuzativ; srov. rabovat (tranz.) - rabovačvs. kolabovat (ne-akuz.) - *kolabovač). Je-li bázové verbum tranzitivní, pak se druhý aktant (tradičně označovaný jako Patiens) realizuje makrovalenčně jako jmenná fráze v Gen: lov-ec(Ag) ryb(?&i). U jmen míst typu loviště nerealizuje jmenný sufix žádný z aktantů bázového verba, ale adjunkt se sémantickou rolí Místo. Jména míst na rozdíl od činitelských jmen ani nedědí žádný z aktantů - genitívni jmennou frázi v okolí jména loviště: loviště ryb lze interpretovat jako Agens („místo, kde ryby loví něco")
1 jako Patiens („místo, kde někdo loví ryby"). To je možné právě proto, že tato genitívni fráze není makrovalenční realizací žádného z aktantů bázového slovesa.
Deverbativa lov a lovení mají v Dokulilově koncepci totožnou vnitřní strukturu, tzn. že patří do stejné slovotvorné kategorie, označované jako názvy dějů. To, že se v syntaxi chovají různě, je z hlediska této primárně onomaziologické teorie irelevantní. (Stejnou vnitřní strukturu u nich ovšem předpokládá i primárně syntaktická analýza Panevové, viz výše.) Z pohledu modifikované valenční teorie jde nutně o jednotky s rozdílnými strukturami, protože: *lov ryb námořníky vs. lovení ryb námořníky. Z uvedených příkladů je zřejmé, že pouze v okolí tzv. verbálního substan-
276 SL0V0TV0RBA
ívá v tom, že zatímco při lexikál-svých gramatických a formálních pr. činitelský sufix -tel bude defi-koŕeny s aktantem Agens; k tomu ädaní determinováno nejen jejich pravidly (pohyb morfému do růz-sti vnitrní struktury slova, která je většině lexikalistických koncepcí isti vnitřní struktury slova, která je morfologie. ve své studii Mikrosyntax českých n jejich struktury vznikla derivací ■rivována syntakticky. Z rozdílného taktické chování, tedy i jejich růz-~vovou (2000), viz výše.) Mezi de-j agentis (učitel), nomina patientis en ti (padák) a tzv. result nominals ess nominals (zabalení). Pokud jde néna dědí všechny aktanty bázové-iedi jen některý z nich nebo žádný, aných od téhož tranzitivního ver-
sice na první pohled analogická: alizuje pokaždé jinou její část. U činí realizací jednoho z aktantů bázo-rolí Agens (přesněji tzv. externího jména nederivují od sloves, která a t (tranz.) - rabovač vs. kolabovat tranzitivní, pak se druhý aktant (tra-alenčně jako jmenná fráze v Gen: realizuje jmenný sufix žádný z ak-u rolí Místo. Jména míst na rozdíl - genitívni jmennou frázi v okolí gens („místo, kde ryby loví něco") je možné právě proto, že tato geni-z aktantů bázového slovesa, koncepci totožnou vnitřní strukturu, mačované jako názvy dějů. To, že se nárně onomaziologické teorie irele-předpokládá i primárně syntaktická fikované valenční teorie jde nutně lov ryb námořníky vs. lovení ryb ná-tuze v okolí tzv. verbálního substan-
tiva lovení mohou být zároveň vyjádřeny oba z aktantů základového slovesa, a to prediktabilním způsobem: Patiens genitívni frází, Agens instrumentálovou fází. Z toho vyplývá, že pouze u tohoto jména je jeho vnitřní struktura výsledkem syntaktické derivace (je to příklad procesuálního jména), kdežto jméno lov je derivováno lexikálně (je to příklad rezultativního jména).
Nejen Karlík, ale i Ludmila Veselovská (2001) ve svém článku K analýze českých deverbálních substantiv, uvádějí různé testy, pomocí nichž ukazují, že verbální substantiva typu balení, psaní mohou mít jednak procesuálni význam, pak jsou derivována syntakticky, jednak mohou mít různé věcné významy (prostředek: krmení, místo: propadání, ...), pak jsou derivována lexikálně. Slova derivovaná týmiž formami tedy mohou mít rozdílnou vnitřní strukturu, a proto mají i rozdílné gramatické vlastnosti a syntaktické chování, podle toho, zda týž derivační morfém je sloučen s příslušným lexikálním morfémem ve slovníku nebo až v průběhu syntaktické derivace. (V Dokulilově koncepci jsou různé vlastnosti verbálních substantiv interpretovány jako výsledek meronymie, srov. MČ I (1986: 294): „K základnímu významu dějovému získávají tato slova metonymickým přenesením různé významy konkrétní...")
Alternativní interpretaci v češtině běžného jevu, kdy tytéž afixy derivují slova s rozdílnou vnitřní strukturou, nabízí v teoretickém rámci generativní gramatiky model tzv. distribuované morfologie (Distributed Morphology, Halle - Kayser 1993). Jeho východiskem je dekompozice morfémů, které jsou tradičně považovány za atomické jednotky, základní stavební kameny slov. Strukturu slova tvoří gramatické rysy (jako např. [Plurál] nebo [Kauzativnost]), které jsou hierarchicky uspořádány syntaktickými pravidly. Po skončení derivace v syntaktickém komponentu (tzv. Spell out) jsou pak do uzlů syntaktické struktury vkládány příslušné formy, tzv. Vocabulary Items. Morfologické formy tak jen realizují určité části syntaktické struktury, proto se hovoří o distribuované morfologii - jednotlivé části morfologické struktury, forma a význam, jsou do struktury distribuovány odděleně. Z toho mj. vyplývá, že neexistuje žádný principiální rozdíl mezi derivačními a flexivními afixy - oba typy afixů jsou jen formy, které realizují určité syntaktické rysy.
Formy jsou specifikovány pro to, kam mohou být do struktury vloženy, tj. jaké rysy mohou realizovat a také v jakém kontextu. Tak lze interpretovat různé případy synkretismu (jedna forma je specifikována pro rys, který je společný více syntaktickým uzlům) a alomorfie (více forem je specifikováno pro tentýž rys, ale pro různý kontext). Analýzu vybraných sufixů v teoretickém rámci distribuované morfologie nabízejí Pavel Caha - Petr Karlík (2005) - struktura možnostních adjektiv typu vymahatelný, Markéta Ziková - Pavel Caha (2005) - struktura pádových forem jmenné deklinace.
SL0V0TV0RBA 277
LITERATURA
Benešovský, M. R: Grammatica Bohemica, studiosis eius linguae utilissima. Grammatyka
Česká: Milovníkům téhož jazyka velmi užitečná. Praha 1577. Bozděchová, I.: Tvoření slov skládáním. Institut sociálních vztahů, Praha 1994. Bozděchová, I.: hesla ke skládání (kompozici). In: Karlík, P. - Nekula, M. - Pleskalova, I
(eds.): Encyklopedický slovník češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002. Caha, P. - Karlík, R: Where does modality come from? In: Hansen, B. - Karlík, P. (eds.):
Modality in Slavonie Languages. New Perspectives. Otto Sagner, München 2005, s. 61-73. Čejka, M. - Šlosar, D. - Nechuťová, J. (eds.): Grammatika česká Jana Blahoslava. MU,
Brno 1991.
Čechová, M. a kol.: Čeština - řeč, jazyk. Institut sociálních vztahů, Praha 1996. Dobrovský, J.: Die Bildsamkeit der slawischen Sprache an der Bildung der Substantive und
Adjektive in der böhmischen Sprache dargestellt. Praha 1799. Daneš, F. - Dokulil, M. - Kuchař, J. (eds.): Tvoření slov v češtině 2. Odvozování podstatných
jmen. Academia, Praha 1967. Dokulil, M.: Tvoření slov v češtině 1. Teorie odvozování slov. ČSAV Praha 1962. Dokulil, M.: The Prague Schooľs theoretical and methodological contribution to "word
formation" (derivology). In: Luelsdorff, P. (ed.): 77je Prague School of structural and
functional Unguistics -A short introduction. Amsterdam/Philadelphia: Benjamins 1994,
's. 123-161.
Doležal, R: Grammatica Slavico-Bohemica in qua Praeter Aha, Ratio Accuratae Scriptionis & Flexionis, quae in hac Lingua magnis difficultatibus laborat, ex genuinis fundamentis, demonstratio, ut et diserimen inter dialectum Bohemorum & cultiorum Slavorum in Hun-garia insinuatur; cum Appendice, quae tum modům multiplicandi vocabula per Motionem, Derivationem Compositionemque; tum quaedam ad elegantiam sermonis spectantia, cum Catonis dystichis... Paulus Doleschalius, Szakolcza - Hung., Praefatus est Mathias Belius. Posonii: Typis Royerianis, An. 1746.
Dostál, A.: Práce Josefa Dobrovského o tvoření slov. In: Havránek, B. - Dolanský, J. (eds.): Josef Dobrovský 1753-1829. Nakladatelství ČSAV, Praha 1953, s.130-155.
DrachovskÝ, J.: Grammatica Boěmica in V. Libros divisa a quodam Patře Societas Jesu Jam pridem in gratiam Tyronum Boěmicae linguae composita. Apud Vitum Henricum Tetel, Olomouc 1660. Ed. Matěj Václav Šteyer.
Flajšhans, V: Josef Dobrovský a české tvoření slov. In: Horák, J. - Můrko, M. - Weingart, M. (eds.): Josef Dobrovský 1753-1829. Sborník statí k stému výročí smrti Josefa Dobrovského. Slovanský seminář University Karlovy v Praze, Praha 1929, s. 81-88.
Gebauer, X: Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské. Vydání třetí, nově vzdělané. Dva díly v jednom svazku. Praha, Vídeň 1901.
Häuser, R: Dobrovského práce o tvoření slov a domácí mluvnická tradice. Studie o jazyce a literatuře národního obrození. Sborník VŠP v Praze. Praha 1959, s. 25-54.
Havránek, B. - Jedlička, A.: Česká mluvnice. SPN, Praha 1951.
Helcl, M.: Podstata kompozice a její podíl na rozhojňování slovní zásoby jazyka českého. Nakladatelství ČSAV, Praha 1957.
Horečky, J.: Slovotvorná sústava slovenčiny. Vydavatelstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava 1959.
Jedlička, A.: Diachronie a synchronie v mluvnickém díle Jana Gebauera. In: Jan Gebauer. Sborník ke 150. výročí narození. Acta Universitatis Carolinae, Philologica 1-2, UK, Praha 1992, s. 31^13.
Karlík, R: Hypotéza modifikované valenční teorie. SaS 61, 2000, s. 170-189. Karlík, R: Valence substantiv v modifikované valenční teorii. In: Hladká, Z. - Karlík, R (eds.): Čeština - univerzália a specifika 2. MU, Brno 2000, s. 181-192.
278 SL0V0TV0RBA
Karlík, R: Ještě jednou k česky: Čeština - univerzália a speL Karlík, R: K vnitřní struktuře č Karlík, R: Mikrosyntax českyc: Karlík, R: Slovník a jednotky -a kověda. Sborník k 65. narozé Karlík, R: Mají dějová substan: univerzália a specifika 5. Na Karlík, R - Nekula, M. - Rus:
dové noviny, Praha 1995. Karlík, P. - Hladká, Z.: Kam s vá, J. (eds.): Život s morfém: s. 73-94. Kolářová, V: Valence deverbalr. lizacích participantů. In: Kar s. 113-127. Kolářová, V: Valence deverbari: Kolářová, V: Valence vybraný c Příspěvek na konferenci Gra* Konstanc, J.: Lima linguae Boe» Brus jazyka českého. Spis o r Králík, O.: Humanismus a poča ku Wollmanovi. Komenium. E Kurylowicz, L: Dérivation lexiea
de Paris 37, 1936, s. 79-92. Machovec, M.: Josef 'Dobrovský. Martincová, O.: Problematika >: Martincová, O. - Savický. N:
1987, s. 124-139. Martincová, O.: Nová slova v de Mathesius, V: Příspěvek k strux kozpyt. Melantrich, Praha 13-i Mluvnice češtiny 1. Red. Dokul:!
Academia, Praha 1986. NešČIMENKO, G. R: Istorija ime>:' XVII-XXvv. Nauka, Mosk\a NešČIMENKO, G. R: Očerk demi>::, jazyka. Academia, Praha 13v! Němec, I.: Gebauerův pohled na -narození. Acta Universitatis C z Nudožer, M. Vavřinec Beneď.k: matae, etnotis numerisqiic ... N. S., Ostravská univerzita. F: Panevová, J.: Poznámky k valer.c na - univerzália a specifika 1 Panevová, J.: Stupňování adjek:r.
ha, 23. 11.-25. 11.2005. isr-:: Pohl, J. V: Grammatica !ii:g:,^-:
Ethymologi - oder Worrfon-Poldauf, I.: Tvoření slov. In: O • slovenské akademie věd Pra-.
Karlík, R: Ještě jednou k českým deverbálním substantivům. In: Hladká, Z. - Karlík, P. (eds.): Čeština - univerzália a specifika 4. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002, s. 13-24.
Karlík, P.: K vnitřní struktuře českých ľparticipií. SPFFBU A 51, 2003, s. 133-147.
Karlík, P.: Mikrosyntax českých deverbálních jmen. SPFFBU A 52, 2004, s. 71-81.
Karlík, P.: Slovník a jednotky jazyka v něm. In: Blatná, R. - Petkevič, V (eds.): Jazyky a jazykověda. Sborník k 65. narozeninám prof. Františka Čermáka. UK, Praha 2004, s. 123-139.
Karlík, R: Mají dějová substantiva slovesný rod? In: Hladká, Z. - Karlík, P. (eds.): Čeština -univerzália a specifika 5. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004, s. 33^16.
Karlík, P. - Nekula, M. - Rusínová, Z. (eds.): Příruční mluvnice češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1995.
Karlík, P. - Hladká, Z.: Kam s ním? (problém stupňování adjektiv). In: Karlík, P. - Pleskalova, J. (eds.): Život s morfémy. Sborník studií na počest Zdenky Rusínové. MU, Brno 2004, s. 73-94.
Kolářová. V: Valence deverbálních substantiv: některé specifické posuny v povrchových realizacích participantů. In: Karlík, P. (ed.): Korpus jako zdroj dat o češtině. MU, Brno 2004, s. 113-127.
Kolářová, V: Valence deverbativních substantiv v češtině. Dokt. dis. na MFF UK, Praha 2005.
Kolářová, V: Valence vybraných skupin verbálních a dějových substantiv z pohledu čísel. Příspěvek na konferenci Gramatika a korpus, Praha, 23. 11 -25. 11. 2005. (sborník v tisku)
Konstanc. J.: Lima linguae Boemicae seu commentariolus de restauratione idiomatis boemici. Brus jazyka českého. Spis o popravení a naostření řeči české. Praha 1667.
Králík, O.: Humanismus a počátky českého mluvnictví. Pocta Františku Trávníčkovi a Franku Wollmanovi. Komenium, Brno 1948, s. 253-274.
Kurylowicz, J.: Dérivation lexicale et dérivation syntaxique. Bulletin de la Societě linguistique de Paris 37, 1936, s. 79-92.
Machovec, M.: Josef Dobrovský. Akropolis, Praha 2004.
Martincová, O.: Problematika neologismů v současné spisovné češtině. UK, Praha 1983. Martincová, O. - Savický, N: Hybridní slova a některé obecné otázky neologie. SaS 48, 1987, s. 124-139.
Martincová, O.: Nová slova v češtině. Slovník neologizmů. Academia, Praha 1998. Mathesius, V: Příspěvek k strukturálnímu rozboru zásoby slovní. In: Čeština a obecný jazy-
kozpyt. Melantrich, Praha 1947, s. 175-184. Mluvnice češtiny 1. Red. Dokulil, M. - Horálek, K. - Hůrková, J. - Knappová, M. - Petr, J.
Academia, Praha 1986.
NeŠČimenko, G. P.: Istorija imennogo slovoobrazovanija v češskom literaturnom jazyke konca XVII-XXw. Nauka, Moskva 1968.
NeŠČimenko, G. R: Očerk deminutivnoj derivacionnoj sistemy v istorii češskogo literaturnogo jazyka. Academia, Praha 1980.
Němec, I.: Gebauerův pohled na vývoj slovní zásoby. In: Jan Gebauer. Sborník ke 150. výročí narození. Acta Universitatis Carolinae, Philologica 1-2. UK, Praha 1992. s. 13-20.
z Nudožer, M. Vavřinec Benedikt: Gramaticae Bohemicae, ad leges naturalis methodi confor-matae, et notis numerisque illustratae ac distinctae, libri duo. Praha 1603. V edici Smith, N. S., Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, nakl. Tilia 1999.
Panevová, J.: Poznámky k valenci podstatných jmen. In: Hladká, Z. - Karlík, R (eds.): Čeština - univerzália a specifika 2. MU, Brno 2000, s. 173-181.
Panevová, J.: Stupňování adjektiv a valence. Příspěvek na konferenci Gramatika a korpus, Praha, 23. 11.-25. 11. 2005. (sborník v tisku)
Pohl, J. V: Grammatica linguae bohemicae oder Die Böhmische Sprach-Kunst. 2. díl Der Ethymologi - oder Wortforschung. Wien - Prag - Triest 1756.
Poldauf, L: Tvoření slov. In: O vědeckém poznání soudobých jazyků. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1958, s. 143-153.
SL0V0TV0RBA 279
Rosa, V J.: Čechořečnost seil Grammatica linguae bohemicae. Praha 1672. Rusínová, Z. - Šlosar, D.: Průřez vývojem slovotvorné soustavy adjektiv v češtině. SPFFBU A 15, 1967. s. 37-64.
Rusínová, Z. - Šlosar, D.: Tvoření slov v češtině 2. Odvozování podstatných jmen. SPFFBU
A 16, 1968, s. 140-147. Rusínová, Z. - Šlosar, D.: Slovotvorná produktivita abstrakt ve vývoji češtiny. In: Miscellanea
linguistica. Ostrava 1971, s. 83-90. Rusínová, Z.: Tvoření slov v současné češtině. Univerzita J. E. Purkyně, Brno 1978. Rusínová, Z.: Tvoření staročeských adverbií. Univerzita. J. E. Purkyně, Brno 1984 (1982 rkp.
kandidátské dis.).
Rusínová, Z.: hesla k tvoření slov obecně a k derivaci. In: Karlík, P. - Nekula, M. - Pleskalova, J. (eds.): Encyklopedický slovník češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002.
Šlosar, D.: Historický vývoj dějových jmen v češtině. SPFFBU A 27, 1979, s. 141-148.
Šlosar, D.: Slovotvorný vývoj deadjektivních substantiv v češtině. LF 104, 1981, s. 167-175.
Šlosar, D.: Slovotvorný vývoj českého slovesa. Univerzita J. E. Purkyně, Brno 1981.
Šlosar, D.: Vývoj deverbálních konkrét v češtině. SPFFBU A 30, 1982, s. 131-135.
Šlosar, D.: Produktivita slovotvorného typu - pojem synchronní, či diachrónni? SPFFBU A 32, 1984, s. 97-101.
Šlosar, D.: Slovotvorba v Blahoslavově gramatice a gramatikách pozdějších. Práce z dějin
slavistiky X. UK, Praha 1985, s. 77-82. Šlosar, D.: Slovotvorba. In: Karlík, P. - Nekula, M. - Rusínová, Z. (eds.): Příruční mluvnice
češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1995, s. 109-224. Šlosar, D.: Česká kompozita diachrónne. MU, Brno 1999. Šmilauer, V: Novočeské tvoření slov. SPN, Praha 1971.
Tomsa, F. J.: Böhmische Sprachlehre. Verlag der k.k. Normalschule, Praha 1782. Trávníček, F.: Mluvnice spisovné češtiny I. Slovanské nakladatelství, Praha 19513. Trávníček, F.: Význam Josefa Dobrovského pro český národní jazyk. In: Havránek, B. -
Dolanský, J. (eds.): Josef Dobrovský 1753-1829. Nakladatelství ČSAV, Praha 1953,
s. 89-96.
Vachek, J.: První česká teorie odvozování slov. SaS 23, 1962, s. 205-211.
Veselovská, L.: K analýze českých deverbálních substantiv. In: Hladká. Z. - Karlík, P. (eds.):
Čeština - univerzália a specifika 3. MU, Brno 2001, s. 11-27. Vintr, J.: Česká gramatická terminologie do r. 1620. WslJb 31, 1985, s. 151-185. Vintr, X: Grammatica Bohemica Matouše Philonoma Benešovského z roku 1577. In: Christa,
B. - Gesemann, W. - Schaller, H. W. (eds.): Slavic Themes - Papers from two Hemispheres.
Neuriedl 988, s. 387-396. Vintr, X: Václav Jan Rosa und die ältere tschechische Grammatographie. WslJb 37, 1991,
Vintr, X: Lima linguae Bohemicae - Tj. Brus jazyka českého Jiřího Konstance z roku 1667.
LF 115, 1992, s. 159-170. Vintr, X: Grammatica Boěmica jesuity Jana Drachovského z roku 1660. WslJb 42, 1996,
s. 173-183.
Vintr, X: České gramatické myšlení v 17. století. WslJb 43, 1997, s. 219-231. Ziková, M. - Caha, P.: The Czech Declension and Syncretism Principle. Příspěvek na konferenci FDSL 6, Potsdam, 29. 11. 2005.
280 SLOVOTVORBA
I
Fonetika
ONDŘEJ ŠEFČÍK
0. Predvedecké pozn
Tak jako ve vývoji světové středí vydělit několik fází v
První, predvedecká fáze ství a končí na konci 18. sto autorit na jazyk a postupuje dobí je jen s obtížemi možn názorů raných českých grarr, postantického gramatismu i -vé češtiny (o pochopení dia. to stav se ovšem nijak nehž pravoslavného kulturního ok zyce považovat za přinejme sující běžnou evropskou non
Důležité bylo, že čeština zachycována latinkou, tedy koušelo graficky interpreKn cem tohoto písma bylo pism zdaru pokoušela o totéž s d razníkovým prostorem, ve k došlo.
Celá věc je tradicí spoje1. grafia bohemica (který" podl označen jménem autora. Ko Palackého) budeme i my au" Orthografia bohemica jako ně nezavrhujeme).
Je patrně možné, že Pseu systém slovanských jazyku která se používala v Pseudo: teře na Emauzích, ve které překladu bible (a možná se r. dohusův systém pravopisné: