Historická mluvnice – Adjektiva - 1 -
1
DEKLINACE ADJEKTIV A ADJEKTIVÁLIÍ
Adjektiva se původně (v ide. fázi) skloňovala jako podstatná jména. Baltské a slovanské
jazyky však vyvinuly vlastní specifickou deklinaci, jejíž pádové formy byly tvořeny formami
jmenné deklinace a postponovanými tvary ukazovacího zájmena *jь, ja, je (proto se tato
deklinace nazývá deklinací složenou). Obě deklinace adjektiv existovaly vedle sebe ‒
zpravidla se předpokládá, že v psl. byly složené formy exponenty kategorie určenosti.
Zbytky tohoto původního stavu shledáváme také ve stč., v níž se adjektiva mohou skloňovat
jak podle jmenné, tak podle složené deklinace:
Klasifikace adjektivních deklinací ve staré češtině:
jmenná deklinace ‒ jako substantiva, tj.
podle kmenového principu
adjektiva
složená deklinace ‒ svébytná deklinace
adjektiv
Kontrakce a mladší hláskové změny umožnily emancipaci složené deklinace a její následnou
reinterpretaci na deklinaci adjektiv, kterou je v nč. (více viz níže).
V souladu s tímto procesem jsou formy jmenné deklinace nahrazovány formami deklinace
složené – tento vývoj akceleroval v 15. stol. Historická doba zachycuje tuto deklinaci
neúplnou, zdá se, že již ve 14. stol. byla jmenná deklinace adjektiv neproduktivní, o čemž
svědčí následující vlastnosti:
1. ne všechna adjektiva tvoří jmenné formy,
2. paradigmata jmenných deklinací adjektiv jsou neúplná (zejména schází nepřímé pády
plurálové a duálové),
3. jmenné formy se zpravidla užívají v predikativní funkci adjektiv, v atributivní funkci se
objevují výjimečně, a to zpravidla v adverbializovaných nebo frazeologizovaných případech
(nom. velika noc, gen. veliky noci, dat. velicě noci, nov měsiec, do súdna dne, k živu bohu,
Such+dol, Kněž+most, Kněžě+ves),
Historická mluvnice – Adjektiva - 2 -
2
4. absence některých inovací, které jsou známy z deklinace substantiv, např. schází
u-kmenová dat. koncovka m. -ovi (k stáru – *k stárovi × pánu – pánovi) nebo rovněž
u-kmenová koncovka -ove v nom. pl. m. (stáři – *stárove × páni – pánove).
Od 15. stol. disponují formami jmennými jen některá adjektiva, např. nč. měkká adjektiva
jmenné formy nemají (jarní – *járň, pěší – *píš, boží – *bóž). Jmenné formy mají zpravidla
neodvozená adjektiva: bosý – bos, mladý – mlád, zdravý – zdráv × kulatý – *kulat, měděný –
*měděn, prdlavý – *prdlav. Jmenné formy adjektiv se užívají jen v predikativní funkci, tj. ve
funkci přísudku nebo doplňku: Petr je zdravý – Petr je zdráv × Zdravý člověk nemocnému
nevěří – *Zdráv člověk nemocnému nevěří. Jmenné formy mají v nč. zpravidla příznak
stylově vyšší dublety (na rozdíl od složených forem), výjimečně mohou sloužit
k významovému odlišení: Petr je hodný × Petr je hoden odměny.
JMENNÉ SKLOŇOVÁNÍ ADJEKTIV (ADJEKTIVÁLIÍ)
Podobně jako v psl. lze za základní typy jmenné deklinace adjektiv (a adjektiválií) považovat:
 tvrdou deklinaci o- a a-kmenovou;
 měkkou deklinaci
a) jo- a ja-kmenovou,
b) ijo- a ija-kmenovou.
Kromě toho se lze setkat ještě s následujícími relikty jmenných deklinací adjektiválií:
 podle i-kmenové deklinace se skloňovaly některé číslovky (třie, tři, čtyřé, čtyři, pět a
výše);
 v deklinaci participií nt- a s-ového zbytky konsonantické deklinace (nom. pl. -e);
 v ustrnulých formách se zrcadlí některé formy u-kmenové deklinace: u adj. bliz
(o-blizu ‚blízko‘), cěl (z-cělu), mlád (za-mladu).
a) O-kmeny a a-kmeny
1. Jednotlivá adjektiva typu dobr, -a, -o:
m. n. f.
sg.
1. dobr-Ø dobr-o dobr-a
2. dobr-a (z novu) shodné s m. dobr-y
Historická mluvnice – Adjektiva - 3 -
3
3. dobr-u shodné s m. dobř-ě
4. dobr-Ø / dobr-a dobr-o dobr-u
5. milostive / shodné
s nom.
shodné s nom. shodné s nom.
6. dobř-ě (v nov-u) shodné s m. dobř-ě
7. – – –
du.
1. dobr-a dobr-ě dobř-ě
4. dobr-a dobř-ě dobř-ě
pl.
1. dobř-i dobr-a dobr-y
4. dobr-y dobr-a dobr-y
V citované tabulce je uvedeno jako vzor adjektivum dobr, i když ve stč. není ve všech
citovaných pádových formách doloženo. Ve vok. m. se ojediněle objevuje podobně jako ve
stsl. koncovka -e: milostive bože, vyborne rytieřu. V gen. sg. se vedle koncovky -a užívá
v adverbializovaných pádech koncovka -u, původem u-kmenová (z novu). Podobně se
objevuje v lok. sg. vedle formy -ě inovovaná forma dativu-lokálu s -u. Formy instr. sg. nejsou
prokazatelně doloženy, ojedinělé stč. doklady typu s nevelikem nepokojem lze podle Gebauera
interpretovat jako formy instrumetálu-lokálu složené deklinace (tj. s nevelikém – potíž činí
absentující značení kvantity ve stč. památkách). Staré instr. se ve stč. zjevují jen ve formě
adverbializovaných pádů (sg. málem, pl. královsky).
2. Individuálně posesivní adjektiva otcův, matčin
m. n. f.
sg.
1. otcóv-Ø otcov-o otcov-a
2. otcov-a shodné s m. otcov-y
3. otcov-u shodné s m. otcov-ě
4. otcóv-Ø / otcov-a otcov-o otcov-u
6. otcov-ě / otcov-u shodné s m. otcov-ě
7. Davidov-em /
otcov-ým
shodné s m. otcov-ú
du.
1. otcov-a otcov-ě otcov-ě
4. otcov-a otcov-ě otcov-ě
pl.
1. otcov-i otcov-a otcov-y
2. králóv-Ø / otcov-ým
4. otcov-y otcov-a otcov-y
7. Saulov-y / otcov-ými
Historická mluvnice – Adjektiva - 4 -
4
Z tabulky je zřejmé, že podobně jako v případě ostatních adjektiv není řada jmenných
pádových forem dochována, jelikož je podobně jako u jiných tvrdých adjektiv nahrazován
formami složenými. Na rozdíl od ostatních adjektiv se však u adjektiv posesivních drží formy
jmenné deklinace velmi dlouho, což je nejspíše zapříčiněno faktem, že individuálně posesivní
adjektiva mají velmi blízko k substantivům, neboť referují k individuálně pojatým entitám,
jako jsou typicky živé bytosti. Teprve v 16. stol. začínají pronikat formy složené deklinace i
do zbývajících forem individuálně posesivních adjektiv, jak je patrno z českých dialektů: gen.
bratrového / bratrovýho, dat. bratrovému / bratrovýmu. Vývoj v českých dialektech však
naznačuje svébytné postavení posesivních adjektiv v gramatickém systému češtiny:
v jihozápadočeské nářeční skupině se totiž konstituovaly specifické nesklonné formy,
zejména ustrnulá forma nom. či ak. sg. n. bratrovo (bratrovo kamarád, žena, auto) – na vznik
této formy mohl mít vliv tvar nesklonné zájmenného posesiva jeho (vliv zájmenných posesiv
na adjektivní posesiva se projevuje i jinde: Novákův → Novákůj podle můj).
3. Zpodstatnělá jmenná adjektiva teplo, Německo
Některá zpodstatnělá adjektiva si zachovávají plné jmenné tvary: a) apelativa – maskulina líb
‚miláček‘, leden, březen, duben…, bezden ‚propast‘, neutra parno, ráno, sucho, teplo, b)
propria – antroponyma: Bláh, Mlád, Ščedr, toponyma: Polska / Polsko, Německo, Opočen /
Opočno.
4. Druhové číslovky derivované sufixem -er (čtver, pater, šester…)
m. n. f.
sg.
1. čtver-Ø čtver-o čtver-a
2. čtver-a shodné s m. čtver-y
3. čtver-u shodné s m. čtveř-ě
4. čtver-Ø čtver-o čtver-u
6. čtveř-ě / čtver-u shodné s m. –
7. čtver-em shodné s m. čtver-ú
pl.
1. čtveř-i čtver-a čtver-y
4. čtver-y čtver-a čtver-y
Ostatní formy jsou ve stč. složené. Do nč. přešla tato deklinace až na nom. sg. a pl. k
deklinaci složené (jmenné formy si drží substantivizované adjektivum typu devatero
Historická mluvnice – Adjektiva - 5 -
5
/řemesel/). Jmenné tvary měly také neurčité formy typu koliker, několiker, toliker užívané ve
spojení s neutrálními nebo plurálovými formami substantiv (kniehy několikery, několikero
spřežení).
5. Tvrdá participia
Podle jmenné o- a a-kmenové deklinace se tvoří pádové formy tvrdých participií: a) l-ového –
nesl, -a, -o (tzv. minulého činného), b) n-ového a t-ového (tzv. minulého trpného): nesen, -a,
-o / bit, -a, -o. Formy l-ové participia se vyskytují jen v nom. (figurují v neurčitých formách
plnovýznamových sloves, které jsou součástí analytických slovesných forem (préterita nesl,
-a, -o jsem, kondicionálu nesl… bych, futura exacta budu nesl…, antepréterita byl jsem / biech
nesl…).
Podobným způsobem se tvořily pádové formy pasivního n-ového a t-ového participia, jestliže
byly součástí opisného pasiva (ve stč. nepříliš obvyklého typu súzěn jest), přísudku jmenného
se sponou anebo doplňku. Vzhledem k tomu, že se tato participia mohla vyskytovat v doplňku
(učiň mě spasena; tomuť bude nelzě zbýti, vždyť mu jest pohnánu býti; nalezne je spaseny),
jsou ve stč. doložena v sg. v nom., gen., dat. a ak., v pl. nom. a ak., jak svědčí následující
tabulka:
m. n. f.
sg.
1. nesen-Ø nesen-o nesen-a
2. nesen-a shodné s m. nesen-y
3. nesen-u shodné s m. –
4. nesen-a nesen-o nesen-u
du.
1. nesen-a nesen-ě nesen-ě
pl.
1. nesen-i nesen-a nesen-y
4. nesen-y nesen-a nesen-y
Ústup jmenné deklinace napovídá porušování plurálové shody ve stč. památkách, tj. na místě,
kde je na místo očekávané shodné plurálové formy forma singulárová: Nedaj jim býti
obmeškánu. V dialektech se prosadily složené formy také na místě pasivních participií (byl
pochválenej / pochválený, je rozbitej / rozbitý), ustrnulá jmenná forma se zachovala v tzv.
slovanském perfektu v českých dialektech v užším smyslu: máme otevřeno / otevříno /
otevříto.
Historická mluvnice – Adjektiva - 6 -
6
b) Jo- a ja-kmeny
Podle této deklinace tvořila jen některé pádové formy nemnohá měkká adjektiva (jak ukazuje
následující tabulka): léň, léně, léně ‚líný‘, nic, nicě, nice ‚skloněný, pokořený, zničený‘,
pozdň, pozdně, pozdně, příchoz, *příchozě, *příchozě ‚příchozí‘), rúč, rúčě, rúče ‚rychlý‘,
vlášč, *vláščě, *vlášče ‚zvláštní‘. Tímto způsobem se také původně skloňovaly formy
individuálně posesivních adj. páň, páně, páně:
m. n. f.
sg.
1. pěš-Ø pěš-e pěš-ě
2. pěš-ě shodné s m. –
3. pěš-u – pěš-i
du.
1. pěš-ě – –
pl.
1. pěš-i – pěš-ě
4. – pěš-ě –
V současné č. se vyskytují jen některé, z pozice mluvčího nč. neinterpretovatelné, relikty
měkké deklinace adjektiv: neshodné posesivum Páně (Anděl / Slovo Páně) a adverbium
z-vláště (*z-vlášča).
Tímto způsobem se tvořily také pádové formy a) komparativu a superlativu (viz níže), b)
participií nt- a s-ového (viz níže).
c) Stažené ijo- a ija-kmeny
Podle této deklinace se v psl. skloňovala a) posesivní adjektiva typu babí, boží, pastuší,
holubí, ovčí, psí…, b) číslovka řadová třetí, c) adjektiva diví a velí. Již v době předhistorické
však ijo- a ija-kmenové formy ustoupily formám měkké deklinace složené (to bylo
nepochybně umožněno pádovými formami obsahujícími -í- anebo -ie- v obou deklinacích).
Adjektiva velí a diví se rozšířila o sufix, který umožnil jejich přechod k deklinaci tvrdé
složené: div-ok-ý, vel-ik-ý.
SLOŽENÉ SKLOŇOVÁNÍ ADJEKTIV (ADJEKTIVÁLIÍ)
Historická mluvnice – Adjektiva - 7 -
7
Podobně jako jmenná deklinace se také složená deklinace uplatňovala nejen ve skloňování
adjektiv, ale i jiných slovních druhů majících syntaktickou funkci adjektiv (především
zájmen, číslovek a participií). Jak již bylo řečeno výše, složená deklinace (dělící se na tvrdý a
měkký typ) byla v rámci ide. jazyků morfologickou inovací, která je známa jen z baltských a
slovanských jazyků. Vznikla složením jmenné formy adjektiva a postponovaného tvaru
ukazovacího zájmena (patrně exponentu kategorie determinovanosti). V psl. byla tato původní
struktura pádových forem ještě zřetelná, jak ukazují pády citované v následující tabulky:
maskulinum
o-kmen zájmenná
forma
forma psl. složeného
tvrdého adjektiva
sg.
1. *rabъ *jь *dobrъ-jь
2. *raba *jego *dobra-jego
3. *rabu *jemu *dobru-jemu
4. *rabъ *jь *dobrъ-jь
Takový způsob ohýbání se vyznačuje projevy podobnými introflexi: svou vlastní formu mají
oba komponenty složeného adjektiva. Nicméně již v psl. byly takové případy „introflexe“
odstraňovány. Např. pádové formy, v nichž by koncovka jmenné deklinace měla mít dvě
slabiky, obsahovaly redukovanou formu -ъ- (event. -y-, které se vyvinulo sekundárně
z tvrdého jeru v poloze napjaté), což demonstruje následující tabulka:
maskulinum
o-kmen zájmeno psl. forma adjektiva
sg.
7. *rab-ъmь *j-imь *dobr-y-jimь
pl.
3. *rab-ъmъ *j-imъ *dobr-y-jimъ
6. *rab-ěchъ *j-ichъ *dobr-y-jichъ
Na flexi složené deklinace měla fatální vliv kontrakce. Po jejím provedení se setřela hranice
mezi jmennou formou a formou ukazovacího zájmena:
Historická mluvnice – Adjektiva - 8 -
8
kontrakce pádových forem maskulina
forma psl. složeného
tvrdého adjektiva
pračeská forma
sg.
1. *dobrъjь > dobrý
2. *dobrajego > *dobrégo > dobrého
3. *dobrujemu > dobrému
4. *dobrъjь > dobrý
Na základě kontrakce a morfologických změn se složená deklinace na prahu historické doby
definitivně emancipovala jako samostatná deklinace, která si vytvořila novou morfologickou
strukturu, jež je podobná měkkým a tvrdým rodovým zájmenům. Tato deklinace se vyznačuje
kmenovým principem: obsahuje kmenotvornou příponu a specifické pádové koncovky
(podobně jako v deklinaci zájmen jsou poněkud izolovány formy nom. a ak.). V tvrdé
deklinaci to jsou kmenotvorné sufixy -é- ~ -ý-, v měkké -ie- ~ -í-:
morfologická struktura složené deklinace
m. tvrdých
zájmen
m. složeného
tvrdého adjektiva
m. složeného
měkkého adjektiva
sg.
1. ten dobr-ý-Ø pěš-í-Ø
2. t-o-ho dobr-é-ho pěš-ie-ho
3. t-o-mu dobr-é-mu pěš-ie-mu
4. ten dobr-ý-Ø pěš-í-Ø
Na další vývoj složené deklinace měly vliv hláskové změny, které z velké části podpořily
reinterpretaci morfematické struktury složené deklinace. V měkké deklinaci to byly zejména
diftongizace ě̅ > ie a následná monoftongizace i̯ e > í, které v měkké složené deklinaci
způsobily definitivní emancipaci kmenotvorné přípony -í-:
Historická mluvnice – Adjektiva - 9 -
9
kontrakce pádových forem maskulina
pč. stč. nč.
sg.
1. *pěší pěš-í-Ø
2. *pěšě̅ go > pěšieho > pěš-í-ho
3. *pěšě̅ mu > pěšiemu > pěš-í-mu
TVRDÁ SLOŽENÁ DEKLINACE
m. n. f.
sg.
1. dobr-ý dobr-é dobr-á
2. dobr-ého / dobr-éh shodné s m. dobr-é / dobř-iej / dobr-éj
3. dobr-ému / dobr-ém shodné s m. dobř-iej /dobr-éj / dobr-é
4. dobr-ý / dobr-ého dobr-é dobr-ú
6. o dobř-iem / dobr-ém /
dobr-ým
shodné s m. o dobř-iej / dobr-éj /
dobr-é
7. dobr-ým shodné s m. dobr-ú
du.
1. dobr-á dobř-iej / dobřie / dobréj shodné s n.
2. ˀdobr-ú
3. ˀdobr-ýma
4. dobr-á dobř-iej / dobř-ie /
dobr-éj
shodné s n.
6. ˀo dobr-ú
7. ˀdobr-ýma
pl.
1. dobř-í / dobr-é dobr-á dobr-é
2. ˀdobr-ých
3. ˀdobr-ým
4. dobr-é dobr-á ˀdobr-é
6. ˀo dobr-ých
7. ˀdobr-ými
Původní formy navazující ve stč. na pč. stav jsou odlišeny tučným řezem písma. Podoba dat. a
lok. sg. je jediná forma, která nepodlehla kontrakci: vyvinula se z podoby *dobrěji, a to na
základě apokopy finálního -i a zdloužení -ě-, které se následně diftongizovalo. Stč. forma gen.
sg. m. a n. dobréh je podoba známá i ze zájmenných deklinací, která vznikla apokopou
koncového -o. Dat. sg. m. a n. dobrém je přejat z lokálu (tzv. lokál-dativ), což je forma známá
ze střední části současných východomoravských dialektů. Do ak. sg. m. pronikla stejně jako u
substantiv forma genitivu a stala se prostředkem odlišení kategorie životnosti (tzv.
genitiv-akuzativ). Podobně pronikla u neživ. subst. do nom. pl. forma ak. (tzv.
Historická mluvnice – Adjektiva - 10 -
10
akuzativ-nominativ). Některé pádové formy způsobovaly palatalizace, např. lok. sg. m. a n.
dobřiem nebo dat. a lok. sg. f. dobřiej: jak už jsme to měli možnost pozorovat mnohokrát u
jiných deklinací, čeština se takovým alternacím (pokud nebyly funkčně využity) bránila. A
tak byly formy působící palatalizaci nahrazeny formami nepalatalizujícími, které pronikly do
deklinace složené z deklinace posesivních zájmen mého a méj. Forma dobřiem byla
odstraněna v 15. stol.
V lok. sg. m. a n. dochází k unifikaci pádových forem instr. a lok., a to ve prospěch
instrumentálu (dobrém → dobrým). Tato změna není motivována úžením é > í, jak by se na
první pohled mohlo zdát, neboť je doložena v slezskočeských dialektech, v nichž úžení
neproběhlo (o dobrym); na její vznik mohla mít vliv podobná koncovka měkké deklinace
jarn-ím. V gen., dat. a lok. f. proběhla unifikace pádových forem: ve sp. č. ve prospěch gen.
(gen., dat. a lok. f. dobré), v moravských dialektech ve prospěch dat. a lok. (gen., dat. a lok. f.
dobréj).
V nom. a ak. pl. se objevují výsledky působení jiné unifikační tendence, a to tendence ke
stírání rodových rozdílů: již od 16. stol. jsou formy neutra dobrá děvčata nahrazována
formami feminina dobré děvčata (i když jsou tyto podoby současnou kodifikací příkře
odmítány jsou přirozené v běžně mluveném jazyce). Po provedení této změny se tedy v pl.
odlišují jen formy mužské životné (dobří chlapci × dobré hrady, ženy, děvčata). V českých
dialektech v užším smyslu pokročila tato tendence tak daleko, že se unifikovaly také formy
mužské životné (s patřičnými výsledky úžení é > í): [dobrí chlapci, hrady, ženy, děvčata].
V nářeční skupině středočeské nastal ještě jeden případ morfologické změny a to převzetí
koncovek měkké zájmenné deklinace do gen. a dat. sg. m. s n. (dobrého → dobreho /podle
našeho/, dobrému → dobremu /podle našemu/), podobně se na menším areálu těchto dialektů
vyskytuje forma o dobrom (podle o tom).
Historická mluvnice – Adjektiva - 11 -
11
MĚKKÁ SLOŽENÁ DEKLINACE
m. n. f.
sg.
1. pěš-í pěš-ie pěš-ie
2. pěš-ieho / pěšieh shodné s m. pěš-ie / pěš-iej
3. pěš-iemu / pěš-iem shodné s m. pěš-iej / pěš-ie
4. pěš-í / pěš-ieho pěš-ie pěš-ú
6. o pěš-iem / pěš-ím shodné s m. o pěš-iej / pěš-ie
7. pěš-ím shodné s m. pěš-ú
du.
1. pěš-ie pěš-í / pěš-iej shodné s n.
2. ˀpěš-ú
3. ˀpěš-íma
4. pěš-ie pěš-í / pěš-iej shodné s n.
6. ˀo pěš-ú
7. ˀpěš-íma
pl.
1. pěš-í pěš-ie pěš-ie
2. ˀpěš-ích
3. ˀpěš-ím
4. ˀpěš-ie
6. ˀo pěš-ích
7. ˀpěš-ími
Jak již bylo řečeno výše, hláskové změny v této deklinaci utvořily nealternující kmenotvornou
příponu -í-. V sg. f. se následkem hláskových změn vytvořila jedna polyhomonymní pádová
forma pěší. V deklinaci měkké složené proběhly podobné procesy jako v deklinaci tvrdé:
genitiv-akuzativ v sg. m. (pěšieho), akuzativ-nominativ v pl. m. (pěšie). Z deklinace tvrdé
složené pronikaly do deklinace měkké dat. a lok. sg. f. (a odsud následně do gen.), do nom. a
ak. sg. f. a do n. formy pěšiej.
V některých dialektech lze sledovat přechod skloňování adjektiva cizí od měkké deklinace
k deklinaci tvrdé, což souvisí s historickou depalatalizací, tj. se ztvrdnutím ź > z: gen. sg.
cizého.