Seminář 7.


TVÁŘ

(František Halas)

Františku, vás jediného smím oslovit: Františku. A budu koktat, skřípat, zadrhovat se, mnohonásobně
vyšinut: tvář pevninou pevnina mysem ve vykolíkovaných pláních myšlení vždy nakonec přikryla
odlidštěnou a zděšenou tvář průvan života van smrti zmar i rozmar stín trýzně blesk pochybování tak
dlouho za cejch tvář ačkoli v něm přece - nedořeknu – dávno před příchodem eskader zla tvář tápání
schoulení do ulity bezmála jediné tvář ale veliká slova ohlušovala ticho v nás a tvář hlouběji
hlouběji bez pomíjivého pozlátka laciných útěch rozumím čím dál míň kdežto jiné slynou jepičí
vševědoucnosti tvář a viděla dál nestydíc se za smrt bez papírové masky sebejistoty častokrát
dokrvava zapálená dorůstajíc dorůstala k darování rozkmotřena s krasocity uhlazovatele
zahlazovatele pravd posílajíc do háje zlatý věk dětství hledajíc v železném věku ptaní, nedůvěřujíc
v mocnost básnění, do výšky padajíc, vás jediného smím oslovit: Františku.