AGAMEMNON OSOBY AGAMEMNON, král v Argu KLYTAIMESTRA, jeho choť AIGISTHOS, její milenec KASSANDPA, trojská veštkyne HLÍDAČ, sluha Agamemnonův HLASATEL Agamemnonův SBOR STARCŮ Průvodci, sluhové a služky Koná se v Argu za doby mythické před palácem Agamemnonovým V pozadí palác s hlavním vchodem uprostřed a dvěma vchody postranními. Podél zdi kamenné lavice. Před palácem několik oltářů a soch bohů, mezi nimi socha Apollonova. Na střeše paláce leží hlídač. Je noc, schyluje se k ránu HLÍDAČ Zbavte mne, prosím, bozi, útrap mých, té celoroční stráže! Jako pes tu léhám lokty opřen na domě svých pánů Atreovců, dobře znám sbor nočních souhvězdí, i hvězdy znám, jež svými východy a západy nám lidem nosí léta žár i mráz, ty jasné vládce, nebes okrasu. Teď čekám zas, až svitne znamení, zář ohně, z Troje zprávu nesoucí a zvěst, že padla. Tak to poroučí duch ženy, plný očekávání a vůle, rovné vůli mužově — A když tak na tom loži spočívám, jež trýzní rosa s nočním povětřím " a na něž nikdy nezavítá sen — vždyť místo spánku stojí u mne strach, by spánek pevně víčka nesevřel — a chce-li se mi zapět, zapískat a kouzlem písně spánek zaplašit, 76 já sténám, nad neštěstím domu lkám, v němž není skvělé kázně bývalé — Kéž se již zbavím šťastně útrap svých a temnem svitne blahá ohně zvěst! Zmlkne a vyhlíží. Poněkud se rozední. Pojednou se hlídal vzchopí O vítej, světlo, které zvěstuješ nám v Argu z nočních temnot denní jas a hojné tance, slavící ten zdar! Juch hej, juch hej! Vstane Chci k Agamemnonově choti jít a vše jí říci, aby vstala hned a dala v domě zbožným jásotem tu záři vítat, je-li dobyto už Troje, jakož jasně zvěstuje ten plápol ohně. A já úvodem se první pustím s chutí do tance! Chci za to mít, že páni vyhráli, když přinesl ten plápol trefu mně. Kéž jenom mohu stisknout pánovi tu drahou ruku, až se navrátí! A jinak — mlčím; zámek veliký mi tiskne ústa. Tento dům by sám, ach, pověděl vše nejzřetelněji, jen nabýt hlasu! Znalým jasná jsou 77 má slova; pro neznalé — nevím nic. Sestoupí střechou do domu Pausa. Svítá. V paláci se začne ozývati ruch. Po chvíli Z něho vyjde několik sluhů s planoucími pochodněmi; nesou obětní nářadí a oběti. Za jásavých výkřiků se rozejdou na různé strany. Zanedlouho vchází na scénu sbor star-c ů. Jsou ozbrojeni dýkami a meči NÁČELNÍK SBORU Již deset to let, co Menelaos a Agamemnon, dva Atreovci, dvé bratrů, jimž Zeus dal dvojí trůn a dvojí dal moc, ti velcí sokové Priamovi, zde ze země vyslali hellenský voj, — sta korábů měl —, aby válkou urážku pomstil. Zněl z prsou jim hněvný válečný ryk jak supů skřek, když divoce žalostní pro dorost svůj. Ti krouží kol hnízda kdes ve výši hor a veslují vesly perutí svých, když zmařen byl trud, s nímž hlídali mláďata v hnízdě. Však nějaký bůh — ať Foibos, či Pan, 78 či Zeus — tam ve výši slyší ten skřek a nářek věštců a chráněnců svých a za zlý ten čin, byť později, sesílá pomstu. Tak seslal mocný Hostinný Zeus též na Parida dvé Atreovců a pro onu zalétnou ženštinu chtěl tak přivodit Řekům i Trojanům boj, jenž zápasů, krušících údy, je pln: v něm kolena k zemi se sklánějí v prach, a oštěpu hrot se láme, když bitva se začne. Ať jakkoli stojí však nyní ten boj, co souzeno plní se. Kadidla dým, ni úlitby, čistých ni obětí žár, nic osudu hněv svést nemůže s přímé cesty. Však my, kdož neslavně pro stáří těl jsme zůstali doma, když odplouval voj, my čekáme zde, co dětské síly nám podpírá hůl. Jet5 starobě podobno dětství, kdy hruď je kypících šťáv sic plna, vsak Ares nesídlí v ní. A letitý kmet — co života strom 79 již usýchá — po třech se může jen brát, když kráčí cestou, jak dítě je sláb a bloudí, jsa přízrakem za dne. Z paláce vychází Klytaimestra s četným průvodem obojího pohlaví. Někteří jeho členové nesou obětní nářadí a oběti, zapalují ohně na oltářích a přisluhují královně, když postupně na všech oltářích obětuje NÁČELNÍK SBORU obrácen ke Klytaimestře Ó Klytaimestro, ctná Tyndareovno, královno, mluv, oč jde, co nového? Jakou to zvěst jsi zaslechla, rci, že posíláš oběti chrámům? Všech bohů výšin i podsvětní tmy, co nad městem bdí, co na nebi sídlí a chrání nám trh, všech oltáře obětmi planou. A stoupá až k nebesům ohnivý sloup — tam onen, zde ten — a svatého oleje útěšný proud jej napájí, něžného, prostého lsti, dar z komory králova domu. Nuž z toho nám, královno, pověz, co lze, 80 co prozradit smíš, a nynější starosti naše tak zhoj! Hned ony nás plní tušením zlým, a hned zase z plápolu obětí tvých svit naděje plaší nezkojný trud a úzkost, jež stravuje duši. Pausa Klytaimestra obětuje dále, sboru si nevšímajíc NÁČELNÍK SBORU seskupiv sbor u sebe Znamení zdaru jsem zmocněn opěvat, bojovným mužům na cestu dané. Věk stařecký ještě nám vnuká od bohů lahodu zpěvu: ta síla nám zbývá. Dvou trůnů moc, Hellady vládce, dva vévody svorné řeckého mužstva vypravil s kopím a mstící pravicí do trojské země bojovný úkaz. Králům loďstva dva králové pernatců, orlové — černý, a na hřbetě bílý — se zjevili u domu po ruce, kopím jež mává, na místě každému zřejmém. Hltali zaječí plod, jenž nadouval matčino lůno a k cíli své dráhy nedospěl. 81 SBOR Žel, žel! Nakonec však ať zvítězí dobro! NÁČELNÍK SBORU Kalchas, vážený věštec té výpravy, na Atreovce pohlédl, dvojici dvojité povahy, poznal vévody loďstva v těch bojovných zajíců škůdcích a prorocky děl: „Kořistí Priamův hrad té výpravy stane se časem, osud pak rozchvátí mocí vše bohatství trojského lidu, chované v hradbách. Jenom ať boží nevole nezmaří mocnou tu uzdu, jíž vojsko je Tróji! Neb Artemis ctná z lítosti nevrazí na okřídlené ohaře svého otce, kterým paď za oběť zajíc nebohý s mláďaty v lůně. Jí protiví se těch orlů kvas!" SBOR Žel, žel! Nakonec však ať zvítězí dobro! NÁČELNÍK SBORU „Ó krásná, laskavá bohyně, jež vlídně chráníš ssající mláďata zvěře žijící v lesích a polích, ba chráníš 6 82 bezmocná štěňata zuřivé lvice, vyplň, ó prosím, to příznivé znamení, je-li však neblahé, odvrať je od nás! A volám tebe, Paiane, ochránce božský: dej, ať tvá sestra nám větrem protivným, bránícím v plavbě, nepoutá loďstvo, nechať nás nenutí k nějaké oběti, hříšné a hrozné, strůjkyni krevního sváru, jenž ničí k manželu úctu. Cekáť a strašně se zdvihne bdělý vždy hněv, ten lítý hospodář, dítěte mstitel" Takové královu domu kněz Kalchas osudy hlásal společně s velkým zdarem z těch orlů na cestu vzlétlých. Shodně s tím zapěj — SBOR vpadá Žel, žel! Nakonec však ať zvítězí dobro! Krátká pausa, za níž Klytaimetstra pokračuje v obětech. Sbor se poněkud rozestoupí a vzhlédne k nebi SBOR Die, Die! Ať jsi kterýkoli bůh, takto tě chci jmenovat, je-li ti to příjemné. Vážím-li vše ve světe, nemohu s tebou srovnat nic — 83 leda jen Dia! — ač mám-li opravdu svrhnout břímě pochyb nicotné. Zapomenut bude onen mocný bůh, který vládl před věky, hýře silou bojovnou. I kdo po něm panoval, zmizel, zdolán vítězem. Ale kdo vítězství Diovo ochotně hlásá, dojde cíle moudrosti. Lidem on k moudrosti ukázal cestu, výsostný zákon dav, utrpením se učiti. Úzkost, pamětlivá zla, se místo snu vlévá do hrudi, a tak se mimoděk dostavuje rozvaha: bohů to milost, tvrdě třímajících svaté světa kormidlo. Proto též starší Atreův syn, řeckému vojsku velící, nehaněl tenkrát věštců um: poddával se vlnám těžkého osudu, když byl řecký zástup tísněn větrem zlým, stravujícím zásoby, na bouřných březích aulidských jsa poután přímo naproti Chalkidě. 6* 84 85 Kdes od Strymonu přilétl mocný vichr, zlý kotvitel, strůjce odkladů a hladu, jenž zneklidnil muže, nešetřil provazů ani lodí a dvakrát dlouhým Činil čas a mořil tím strastným otálením výkvět Řeků. Když pak věštec oznámil od oné kruté bouře odpomoc ještě krutší, vznášeje vinu na Artemidu, Atreovici zděšeně žezlem bušili o zem, nemohli zdržet slzy, jež tryskly z očí. A tehdy se ozval takto starší vládce: „Ach, těžký to osud neposlechnout božstva, a těžký své dítě utratit, ozdobu svého domu, krev panenské dcery prolít u oltáře a otcovské ruce zbrotit jejím proudem! Cože tu není zločinem? Mohu já opustit loďstvo, mohu své spojence zradit? Přejí si přísně panenské krve, oběti kruté, tišící větry, a mají právo žádat tu oběť. Budiž to ke zdaru vojska!" A když se pak sklonil pod nutnosti jařmo, když nastal v jeho duši hříšný obrat, tak bezbožný a zločinný, byl odhodlán v mysli odvážit se všeho. Nám vnuká smělost bídná, slepá vášeň, zlo osnující, hlavní pramen strastí. I neváhal za zdar výpravy, konané ze msty za ženu, na smírnou oběť loďstva usmrtit vlastní dceru. Ni proseb ni nářků, vysílaných k otci, ni panenského věku nehleděla ta bojechtivá knížata. Hned po modlitbě kázal otec sluhům v plášť dívku zahalit a odhodlaně ji do výše jak obětní kůzle zdvihnout a nakloniti nad oltář; aby pak z jejích spanilých úst nevyšla kletba na dům, kázal je zatarasit tlumičem hlasu, mocným, pevným roubíkem. I splývá k zemi šafránová říza, zrak stíhá jako střelami obětníky, o soucit je prosí; jak na obraze krásná jest, a nemůže je oslovit. 86 Kolikrát jim zpívala v otcově mužské síni, tak pohostinné! Z cudných úst čisté panny hlaholil vždy při úlitbě milý zpěv, jímž prosila o štěstí pro milého otce... Co bylo dále, nezřel jsem a nepovím; um Kalchantův se neukázal planým. Však vážky práva způsobí, aby člověk utrpením zmoudřel. Co přijíti má, to stačí znát, až to tu jest; dřív nech to být, nechtěj předem naříkat! Přijde to, záříc jak jitro. Nuž ať se aspoň zdaří to, co si přeje královna, zde přítomná, ta jediná a bdělá záštita argejské naší vlasti! Klytaimestra, skončivši oběti, postoupí směrem ke sboru; náčelník jí vychází uctivě vstříc. Je bílý den NÁČELNÍK SBORU O Klytaimestro, s úctou blížím se k tvé vznešenosti; neboť slušno je ctít ženu vládce, je-li opuštěn trůn mužův. Zaslechla jsi dobrou zvěst, či čekáš blahověstné poselství, že obětuješ? Zvěděl bych to rád; chceš-li však mlčet, nehorším se nic. KLYTAIMESTRA Kéž se nám zrodí podle přísloví z líbezné noci jitro blahostné! Zvíš o radosti větší, než je vše, co z nás kdo očekával. Dobyli již Priamova města Řekové! Pohnutí ve sboru NÁČELNÍK SBORU překvapeně Co pravíš? Nechápu — toť k nevíře KLYTAIMESTRA Naše je Trója! Mluvím zřetelně? NÁČELNÍK SBORU dojatě Mne jímá radost, loudí z oka slzu! KLYTAIMESTRA Tvé oko svědčí, jak jsi upřímný. NÁČELNÍK SBORU po krátké chvíli, věcně Máš spolehlivý důkaz pro tu věc? KLYTAIMESTRA Mám, ovšem! —■ ačli mne bůh nezklamal. NÁČELNÍK SBORU stále kritičtěji Dbáš o svůdná snad ve snu vidění? KLYTAIMESTRA Sny dřímající duše odmítám. NÁČELNÍK SBORU Gi tě snad strhla neurčitá zvěst? KLYTAIMESTRA Jsem dítě, že mě takto peskuješ? NÁČELNÍK SBORU A kdyže bylo města dobyto? KLYTAIMESTRA Té noci, z které vzešel tento den. Překvapení ve sboru NÁČELNÍK SBORU Kdo by to moh' tak rychle zvěstovat? KLYTAIMESTRA Bůh ohně vyslal s Idy jasnou zář, a k hlídce od hlídky se ubíral ten pochodňový posel. Na Lemnos jej Ide na tes Hermův poslala, a z ostrova tu mocnou pochodeň zas převzal Athos, Diův strmý vrch, a pocestného ohně mocný sloup, tak vysoký, že pokryl mořský hřbet, tam ničil celé bory zvesela, a svit jak slunce zlatě zářící dal na Makistu hlídkám znamení. Ten neváhal a neopominul své povinnosti posla, podlehnuv snad nerozvážně spánku: ohně zář hned létla v dálku k proudům Euripu a Messapia strážcům nesla zvěst. Ti odvětili ohněm: zažehše suchého vřesu kupy, podali tu zprávu dále. A ta mocná zář, až dosud plná sil, jak luny jas se kmitla přes asopskou rovinu až k horám kithaironským, další zas tam budíc požár, jenž ji na pouti měl vystřídat. I uposlechla stráž té dálkozvěstné záře, zažehla též oheň, větší, než byl nařízen. Ten šlehl přes Gorgopské jezero, a hory Aigiplanktu dostihnuv, vybídl strážce, aby nemeškali a vyplnili příkaz o ohni. 90 I vznítí vrchovatou hranici a vyšlou mocný jazyk ohnivý, že převýšil i strmé pobřeží, jež leží nad Saronským zálivem, ä zářil přes něj dále, stále dále, až dospěl k arachnajským skalinám, k hlídce, jež s naším městem sousedí. Pak domu Atreovců dostihl ten plápol, pravnuk ohně na Idě. Nuž takový jsem závod pochodní já zařídila: jeden přejímal ji od druhého, a byl vítězem jak první běžec, tak i poslední. A takový ti důkaz podávám a svědectví dle zprávy, kterou mi můj manžel právě z Troje oznámil. Podiv a rozpaky ve sboru NÁČELNÍK SBORU Až později se k bohům pomodlím, ó paní; teď bych si přál obšírně ten výklad znovu slyšet, který jsi nám podala, a diviti se mu. KLYTAIMESTRA Dnes už je Trója v moci Achajů! Dnes městem zní as nesouladný křik. Vlij olej s octem v tutéž nádobu, a shledáš, že se nebratrsky sváří. A tak jsou různé hlasy vítězů a poražených na poslech dle toho, jak různý los je stihl. Jedni z nich tu u těl mužů, onde bratrů svých, tam děti u těl otců letitých zas leží, poroba všem tiskne krk a lkají nad osudem drahých svých. A zatím druzí, po všech lopotách té noční bitvy lačni, snídani si strojí z toho, co kde v městě jest, a pořádku ni kázně nedbají: jak padl na koho los náhody, tak bydlí v trojských domech dobytých, jsou prosti rosy, prosti chladu též, jenž pod širým je nebem sužoval, a jako velcí páni, bez hlídek si budou ve snu hovět celou noc. A ctí-li bohy, kteří dobytou tu chrání zem, i jejich příbytky, nebude zbaven vítěz vítězství. Jen ať se vojsko střeží ze zisku chtít plenit, co je zločin pleniti! Jeť třeba vrátiti se šťastně domů. A vydá-li se vojsko na cestu, jsouc hříchem proti bohům netknuto, 92 je možné, že se mu snad podaří urazit zpětnou dráhu dvoj běhu, ač nezpůsobí-li mu novou strast vždy bdělé hoře těch, kdo zhynuli. Jsem žena, ale tos měl slyšeti Z mých ÚSt. Významně: Kéž zvítězí však bezpečně a jasně dobro! Stane-li se ták, mám za sta vzácných statků požitek. NÁČELNÍK SBORU Rozvážně mluvíš jako moudrý muž, ó ženo! Já se po tvých důkazech tak spolehlivých, chystám slavný dík vzdát bohům. Dosáhli jsme milosti, jež zasluhuje této námahy. Klytaimestra s průvodem odchází do paláce NÁČELNÍK SBORU se vztaženýma rukama u jednoho z oltářů Die králi a přátelská Noci, měj dík, ty zdobená všelikou krásou, jež na trojské hradby tak hustou síť jsi vrhla, že nemůže dospělý muž ni jinoch zdolat těch tenat moc — zlé poroby síť a zhouby, jež trestem vše stíhá. Nuž před Diem, ochráncem hostinných práv, se skláním, že Parida ztrestal tak zle. On dlouho naň mířil a napínal luk, aby nevyslal nadarmo s tětivy šíp buď předčasně anebo do hvězd. Pozadí scény se ponoří do tmy; sbor postoupí do popředí SBOR Lze říci a lze jasně vystopovat, že Diova rána stihla provinilce. Jak rozhodl, tak jednal. Leckdo myslí, že božstvo nepokládá za hodno dbát těch, kdo šlapou všechno svaté v prach. Kdo myslí tak, je bezbožník. Toť jasné potomkům všech těch, kdož planou hříšnou chtivostí mít to, nač nemá jejich smělost sahat, když nadměrným zdarem kypí jejich palác. Tak maří vlastní blaho. Skromný pouze los, avšak prostý pohrom si přej každý, kdo zdravý má rozum. Neboť kdo opojen štěstím vznešený oltář práva rozmetá, toho ni poklady před zkázou neuchrání. Moc svůdné choutky neblahá jej zdolá, ta strašná dcera bludu, zlého rádce. 94 A všechen lék je marný. Zhoubný skutek se neutají, září děsným plamenem. Jak špatný peníz kovový se narážením otírá a černá, tak též ztrácí lesk ten muž, když soud ho postihne. Jak chlapec ptáče přelétavé honí a na obec vkládá skvrnu strašné hanby; ni jediný z bohů jeho proseb neslyší. Toho pak, kdo se ho ujímá, toho bůh, hříšníka, ničí. Tak tedy přišel i Paris do domu Atreovců, zhanobil hostinný jejich stůl tím, že unesl ženu. Ta žena zanechala spoluobčanům zlo námořního zbrojení, kopí shluk a štítů, a vezla věnem do Troje los záhuby: tak vyšla z brány ruče ta smělkyně zlá. A ti, kdož domu věštili, tak promlouvali, žalně bědujíce: „Ó běda, běda domu, běda knížatům a běda loži, na němž mužnost hledala! Hle, bídně opuštěný muž mlčí v němé hanbě, nespila a nekáře. Ne vládcem: stínem se bude zdát ve stesku po té, jež přes moře mu prchá. Soch a obrazů krásných půvab se protiví králi; vše, co je vnadné pro lidský zrak, zašlo, když zmizela ona. V snách krásné se mu zjevují sic vidiny, však strastné; rozkoš působí, ale jen planou, ach, planou. Neb vidí-li kdo za spánku co líbezného ve snách, zmizí mu ihned z náručí to vidění a po druhé už nepřilétá na perutích spánku." — Nuž takové je hoře uvnitř paláce, a jest i jiné, ještě trpčí nad toto. Lid řecké země se vypravil pospolu ze své vlasti, usedavý nářek a pláč se v každém domě rozléhá: věru, ach, přemnoho strastí bodá srdce! Koho tam vyslal, ví každý: do každého však domu vrací se místo hrdinů chladná urna a popel. 96 Bůh Ares, s těly kupčící, ten směnárník, třímá váhy v boji lítých oštěpů a těžký, ne však zlatý prach, prach z hranic, budící hořký pláč, posílá od Troje přátelům, do lehkých uren vkládaje popel statných, mužných těl. I lkají a chválí: jednoho, že uměl dobře bojovat, a jiného, že čestně paď v zápase — pro ženu jiného. Leckdo pak reptá potichu: z bolu je jímá nepřízeň k mstitelům, Atreovcům! Jiní však — rekové světlí — leží pohřbeni v Tróji; cizí a nepřátelská zem vítěze skryla svou prstí. Hlas občanů s hněvem sdružený je těžkým zlem, kletbou lidu, jež si žádá odplaty. I čekáme plni úzkosti, že uslyšíme chmurnou zvěst. Vraždí-li kdo národy, neujde oku božímu! Černé Lítice čekají, an žije v štěstí nekalém, i zvrátí mu šťastný žití běh 97 a uvrhnou ho v temnotu. V neznámu žije pak bez moci. Nadměrná sláva je osudná: do strmých štítů nejspíše Diovy blesky bijí! Chválím štěstí jen skromné; nechci být dobyvatelem, také však nechci zakusit poroby u cizích lidí. Pozadí scény se rozjasňuje PRVNÍ ÖLEN SBORU Z té záře blaho věštící se rychle pověst rozlétla mezi lid. Je pravdivá? Kdož ví! Toť věru zázrak — není-li to klam. DRUHÝ ČLEN SBORU Kdo je tak dětinský či padlý na hlavu, že by své srdce rozehřál tou zvláštní ohně zvěstí, a pak zklamán byl, když se nepotvrdí ta zvěst? TŘETÍ ČLEN SBORU Kde vládne žena, sluší se dřív díky připouštět, než se co vyplní. ČTVRTÝ ČLEN SBORU Hlas ženy dojde lehko víry, šíří se 7 98 jak vítr; jako vítr však zas zanikají zvěsti vyšlé z ženských úst. Za řeči se poněkud uvolnilo semknutí sboru, sbor ustoupil zvolna do pozadí scény ■ NÁČELNÍK SBORU vyhlížeje doleva ukazuje . Hned zvíme, zda ty zářné pochodně a světla, řada hlídek ohnivých nám hlásá pravdu, ěi zda přilétl jak sen ten luzný svit a ošálil nám smysly. Vidím tamto od břehu jít hlasatele. Snítka olivy mu stíní hlavu, prach pak žíznivý, ten soudruh bláta, je mi svědectvím, že není němým poslem, nepodá nám zprávu dýmem ohně, který by snad nítil v horských lesích, nikoli: bud' utvrdí nás řečí v radosti, anebo---opak nevyjde z mých úst! Kéž k tomu, co se dobrým zjevilo, se přidá nové dobro! Kdokoli snad přeje obci něco jiného, ať plody svého bludu klidí sám! Zleva přikvapí s hlasatelskou berlou zaprášený a ověnčený HLASATEL Otcovská půdo vlasti argejské, dnes po deseti letech vracím se zas k tobě: když tak mnoho nadějí se ztroskotalo, ta se jediná mi vyplnila! Nebylť jsem si jist, že jednou zemru v zemi argejské a dojdu v ní kdy hrobu milého. Obraceje se k zemi, nebi a oltářům Nuž vítej, vlasti, vítej, sluneční ty světlo, vítej, Die, králi země, a vládce Apollone, který nás už luku svého šípy nestíháš! Dost zla jsi u Troje nám způsobil, teď nám buď lékařem a zachráncem, ó vládce Foibe! Bohy družnosti též zdravím všechny, Herma především, svou záštitu a posla milého, jenž od poslů je ctěn, a heroy, kteří nás vyslali kdys do boje: nechť přijmou k sobě milostivě zas to vojsko, které mečům uniklo! Obraceje se k paláci Ó krove králů, drahý příbytku, vznešené stolce, božstva, stojící tu v slunci u vrat, vládce přijměte dnes po tak dlouhé době slavnostně a s jasným zrakem, jako dosud nikdy! Král Agamemnon přichází a vám i temtO —■ obrací se ke sboru — 100 101 nese světlo v noční tmě. Nuž přivítejte řádně vladaře, jak se to sluší, neboť motykou mstitele Dia Tróju rozbořil a všechnu její půdu rozvrátil: ty tam jsou chrámy bohů, oltáře, a vyhlazeno všechno símě země! Tím jařmem spoutav Tróju, vrací se teď starší Atreovec, šťastný muž, jenž z dnešních lidí svrchované cti je hoden. Paris ani jeho lid, s ním pykající, nemůže se chlubit, že výše viny nedosáhl trest. Vždyť se přec únosem a loupeží dal vinen, pozbyl však své kořisti a vrhl do úplné zkázy vlast i dům svých otců. Takto dvojnásob své viny odpykal rod Priamův. NÁČELNÍK SBORU Buď zdráv a šťasten, posle řeckých vojsk! HLASATEL Jsem šťasten: rád už zemru, chce-li bůh. NÁČELNÍK SBORU Což, trýznila tě touha po vlasti? HLASATEL přisvědčuje Tak, že až slzím samou radostí. NÁČELNÍK SBORU Ta vaše bolest byla sladká však! HLASATEL Jak to? Já nerozumím, pouč mne! NÁČELNÍK SBORU Stesk po těch, kteří po vás toužili! HLASATEL Stesk vlasti po nás míníš a náš po ní? NÁČELNÍK SBORU přisvědčuje Jak často jsem, ach, vzdychal z chmurné hrudi HLASATEL Čím to, že vás tak hořký tížil trud? NÁČELNÍK SBORU odmítavě Dávno se střehu škody tím, že mlčím. HLASATEL Jak, bál ses někoho, když pán byl pryč? 102 103 NÁČELNÍK SBORU přisvídcuje Tak, že bych — dle tvých slov — teď umřel rád! HLASATEL pokyvuje hlavou Ba, dopadlo to dobře. Z toho však, co trvá dlouho, něco příznivým lze nazvat, něco hodným hany zas. Kdopak je kromě bohů po celý svůj život strastí prost a bolestí? Vždyť — kdybych tak chtěl líčit útrapy, ty bídné noclehy, když na moři jsme pluli, tvrdá lůžka, přecpané ty těsné chodby, žádná sedadla a co vše ještě —! Ale na souši to bylo pro nás ještě trapnější. Tam pod hradbami nepřátelskými jsme měli lůžka; s nebe promáčel nás déšť a luční rosa ze země, což ničilo nám oděv napořád a látky, houně hmyzem plnilo. A kdyby chtěl kdo mluvit o zimě, jež s idského se sněhu snášela, té kruté zimě, ptáky smrtící, a o vedru, když moře, prosté vln a větrů, polednímu oddalo se spánku — -— ale nač tak naříkat? Je konec naší bídě, je jí konec i pro mrtvé. Ty jistě nebolí už hlava, že už nikdy nevstanou. Nač války daň by vypočítávat měl živý, nač by bolest cítiti měl nad nezmarnou zlobou osudu? Ba, soudím, že je správné nadobro dát sbohem smutku nad pohromami. My, kdo jsme zbyli z vojska řeckého, víc získáváme, než jsme ztratili. I můžeme se takto chlubiti zde před tou jasnou září sluneční, jež létá nad mořem i nad zemí: „Voj řecký, dobyv Troje, zavěsil zde tuto kořist bohům hellenským jak staroslavnou chrámů ozdobu!" Kdo uslyší tu zvěst, ať velebí jak město, tak i jeho vévody a přízni Diově vzdá úctu, zdar jež přivodila. Skončil jsem svou řeč. NÁČELNÍK SBORU Jsem překonán tvou řečí, přiznávám: poučit se, je stařec vždy dost mlád. Z paláce vychází s průvodem Klytaimestra; náčelník ukazuje na ni Snad nejvíce však na tom záleží 104 105 zde domu vládcovu, zvlášť Klytaimestře, ač ovšem blaží také nás ta zvěst. KLYTAIMESTRA Já zajásala dávno radostí, jakmile v noci první ohně zvěst se zjevila a prozradila nám, že Trója padla, že je rozbořena. A tu mě leckdo káral: „Pochodním jsi uvěřila a z nich se ti zdá, že je už Trója nyní zničena. Jak se dá srdce žen hned uchvátit!" Ta řeč mě, jak se zdálo, zmýlila, však přesto konala jsem oběti a občané dle zvyku ženského — zde ten, tam onen — zbožně výskali a na oltářích bohů po městě dík vzdávali a plamen obětní, tak vonný, konejšili modlitbou. A teď — k hlasateli — nač bys mi ty měl říkat více? Zvím od samého krále vbrzku vše. Až se můj vzácný manžel navrátí, já ihned pospíším ho přivítat co nejkrásněji. Neboť který den by uviděla žena raději než ten, kdy choť se vrací z výpravy, jsa bohy zachráněn, a ona mu má otevřití brány? Nuže jdi a ohlas choti: Nechať přijde jen co nejrychleji, vítán národu, a najde doma věrnou manželku, jak ji tu nechal, psa, jenž hlídačem byl jemu dobrým, odpůrcům však zlým, a ve všem rovnou choti dřívější, jež ani jednu pečeť s pokladnic mu nezlomila za ten dlouhý čas. A milkování, špatná pověst je mi neznáma jak znalost barvit kov. Tu chválu plnou pravdy beze studu smí pronést žena, je-li šlechetná. Odejde s průvodem do paláce NÁČELNÍK SBORU k hlasateli Hle, promluvila, a ty zajisté ta slova chápeš, jakož sluší těm, kdo něčí slova jasně tlumočí. Hlasatel se má k odchodu Však pověz, hlasateli, nač se ptám: vrací se Menelaos živ a zdráv, jde s vámi, naší země milý pán? HLASATEL odmítavě Nemohu pronést lživou dobrou zvěst, z níž by se přítel dlouho těšit moh'. 106 NÁČELNÍK SBORU Nuž dobrou říci hleď i pravdivou! Těch věcí neshodu lze těžko skrýt. HLASATEL On zmizel z vojska řeckého, on sám i jeho koráb. Podiv ve sboru Nepovídám lež. NÁČELNÍK SBORU Zdaž odplul zjevně z Troje, či ho snad zanesla z loďstva bouře, zhouba všech? HLASATEL Jak dobrý střelec trefils do cíle a vyřkls krátce velkou pohromu. NÁČELNÍK SBORU Což jiní plavci, nepodali vám zvěst o tom, žije-li či zahynul? HLASATEL Ne, určitého neví nikdo nic krom slunce, které živí celý svět. NÁČELNÍK SBORU A jakže z hněvu bohů postihla ta bouře loďstvo a jak skončila? HLASATEL Zlou zprávou znesvěcovat blahý den se nesluší a nelze současně ctít bohy nebeské i podsvětní. Když nese posel s chmurným pohledem zvěst obci o neblahé pohromě, porážce vojska, obci zvěstuje tu jednu ránu celek stihnuvší a mnohým domům mnoha mužů smrt, daň dvojitému biči, který má bůh Ares rád — to s dvěma ostřími je zlo a zkáza, dvojspřež vražedná: kdo nese tedy břímě takých ran, ten musí zpívat Lític chvalozpěv! Však přináším-li obci radostné a šťastné blahou zprávu o zdaru, čím to. že mísiti mám s dobrým zlé a líčit bouři, která postihla ne bez božího hněvu řecký voj? Dva živly, oheň s vodou, úhlavní dřív sokové, se spikly za noci a věrnost spolku osvědčily tím, že nešťastný voj řecký hubily. Zlé vlny pozdvihly se divoce. Loď o loď thrácké větry tříštily, a jak se lodi prudce srážely, vír vichřice a příval bouřlivý 108 109 a prudký způsobil, že zmizely jak stádo, zlý jež pastýř rozprášil. Když vzešlo jasné světlo sluneční, my zříme, že je moře Egejské jak poseto, ach, lodí troskami a mrtvolami mužů hellenských. Nás ovšem s naší lodí, jejíž trup byl neporušen, kdosi vyprostil — kýs bůh, ne člověk! — buďto důmyslem neb kouzlem, uchopiv se kormidla. A spasná Štěstěna si laskavě nám sedla na loď, takže v přístavu ji nezachvátil prudký příboj vln a nenajela na skalnatý břeh. Tak unikli jsme smrti ve vlnách, leč svému štěstí nevěřili jsme ni za bílého dne a v myšlenkách jsme o té nové ráně hloubali: co stihlo vojsko! jak je rozprášeno! Však dýchá-li z nich ještě někdo dnes, má za ztraceny nás — nu, jakby ne? — a my si to zas o nich myslíme. Než ať se skončí vše co nejlépe! Menelaos se vrátí nejspíše a nejdříve, to můžeš čekati! Neb může-li ho slunce paprsek kde vypátrati, an je živ a zdráv, je naděje, že přijde domů zas: sám Zeus mu k tomu jistě přispěje, jenž nechce dosud vyhladit ten rod. Slyšel jsi vše a věz, že slyšíš pravdu! Odchází vlevo Pozadí scény se ponoří do tmy, sbor postoupí do popředí Helena! Kdo ji as označil jménem tak pravdivým — pohromou? Či to snad démon, kterého my nezříme, tušící osud budoucí, vnukl je vhodně jazyku? Nevěsta, pro niž se lámala kopí a zuřily divé boje, měst, lodí a mužů pohroma! Z měkkého lůžka prchla a odplula v širou dáli, jsouc mocným zefyrem hnána, a za ní se pustil roj ozbrojených honců, jda v zaniklých stopách vesel; na břehy bujně zelené dopluli u Simoěntu za sporem, plným krve. ^ Tróji však proměnil sňatku slast bohů pamětlivý hněv ve strast: neb za to, že byl znectěn vlídný stůl I 110 s Diem, jeho ochráncem, za to pak stíhal pokutou všechny, kdo ke cti nevěsty zpívali jásavou, hlučnou píseň, zpěv svatební, kterým byl slaven ten den od ženichových bratrů. Hrad Priamův starobylý se jiné naučil písni; teď žalozpěv zní a město hořce sténá, zve Parida neblahým chotěm, pláče nad zkázou otčiny, nad hroby občanů drahých, nad žalnou prolitou krví. Ovčák vychoval v dome svém lvíče od prsu zahnané, mládě, dychtivé mléka, na prahu života krotké, hravého soudruha dětí, radost a potěchu starců. Často je do náručí bral, choval jak útlé nemluvně: s jasným pohledem, cítíc hlad, k jeho se lísalo ruce. Ale když dospělo starších let, zděděný pud se projevil v něm. Odplatou za vychování ve vášni vražditi ovce bez výzvy hody si zchystá! Dům byl potřísněn krví, čeleď zachvátil nezdolný žal nad hrozným vražděním netvora. Božím řízením zkázy to žrec vyrostl v pokojném domě! Tak přišla, řekl bych, i ona do Troje, ten duch jak moře klidného hladina usměvavá a něžná zdoba bohatství a blaha, měkkých zraků líbezný šíp, lásky květ, jenž zraňuje srdce. Pak obrátila a k trpkému tak ten sňatek dovedla konci! S ní hovor a styk se prokletím stal! To Hostinný Zeus ji do Troje veď a potrestal Priamův rod Líticí — nevěstou žalnou! Z dob dávných mezi lidmi koluje ta starobylá průpověď, velký že blahobyt rodí vždy potomstvo a bezdětek neumírá: nezměrný trud je prý dědicem rodu, z velkého štěstí vzešlým. Já docela odlišné mínění mám. 112 113 Jen bezbožný" čin, jak soudím, jich plodí vždy víc, těch dědiců svých, vždy podobných tomu, jenž vydal ten rod; však dům, kde právo se ctí, krásné vždy vydává plody. Neb novou a novou zpupnost vždy v srdcích smrtelníků zlých stará zpupnost plodívá, buď dnes či zítra, v onen den, jejž k porodu určí vyšší moc: tu zrodí se démon bezbožný a bojem a válkou nezdolný, běs černé viny smělý se zjeví v domě, ve všem rodičce rovný. Pozadí scény se rozjasňuje Však Spravedlnost — ta se skví v začazených příbytcích, vzdávajíc poctivosti čest, a od křesel zlatě vytkaných, kde vládnou ruce špinavé, svůj odvrací zrak a prchá pryč. Jen k zbožným spěje a nedbá nic ni moci ni bohatství klamně chváleného. Všecko pak přivádí k cíli. Zleva se ozývá hluk, což upoutá pozornost sboru; ten pak, když se naplní scéna, ustoupí poněkud stranou. Přijede na voze Agamemnon v královském oděvu. Vedle něho sedí Kassandra v bílé říze, na hlavě s vavřínovým vínkem a vlněnými splývajícími stuhami a s berlou v ruce. Vůz řídí vozataj; zastaviv sestoupí ke koním. Za vozem ozbrojenci NÁČELNÍK SBORU přiblíživ se k Agamemnonovi Nuž králi, jenž rozbořils trojský hrad, jak vítat tě mám, ó Atreův synu, jak poctu ti vzdát, aniž chybím anebo přestřelím zas tvé oslavy cíl? Neb přemnozí, zavrhše právo a čest, spíš zdání si hledí než pravdy. Jeť ledaskdo ochoten sténati s tím, kdo nezdarem stižen, však bolesti hrot mu žádný nebodá srdce; a s jiným se těší, než vypadá tak, jak nutil by úsměvu neschopnou tvář. Leč zkušený pastýř stádo své zná a jistě ho nezklame něčí zrak, jenž upřímný cit se jeviti zdá, ač nepravou láskouse lísá. Když ty ses však s vojskem do vá|ky bral mstít Helenu — nechci ti zakrývat nic —, byls zapsán jak muž, jenž nešťastně zná a nevhodně kormidlem rozumu vlast 114 115 a pro svolný chtíč chce nasadit životy mužů. Ale teď, když zdárně byl ukončen boj, jsem vroucně a hluboce oddán ti dnes. Ty zkoumat však budeš a po čase zvíš, kdo z občanů poctivě ostříhal stát a kdo mu byl špatným strážcem. AGAMEMNON jako by neposlouchal, hledí na palác, oltáře a sochy bohů Nejprve zdravím, jak se sluší, Argos a bohy země. Jejich zásluhou je právo, jež jsem na Priamově si městě vymohl, i návrat můj. Ne podle řečí bozi soudili a vražedné a Tróji záhubné své losy s myslí svornou vložili v tu urnu smrti, krví zbrocenou; k opačné urně přistupovala jen naděje, že ruka vhodí los, však žádný do tě urny nepadl. A ještě dnes je město dobyté dle dýmu poznat; zkázy vichřice v něm řádí, a v ní popel zkomírá, kouř hustý vydávaje z pokladů, jež hoří. Za to třeba vzdávati dík nehynoucí bohům: nesmírnou jsme pokutu si za pych vymohli, neb kvůli ženě město zdrtila až na prach dravá šelma hellenská, plod koně, štítem ozbrojený lid, když při západu Plejád vyskočil a přes hradby se skokem přemetl ten krvelačný lev a dosyta se krve trojských knížat nalokal. Nuž tolik jako první pozdrav bohům. Obrací se k náčelníkovi sboru A co se týče tebe, slyšel jsem, jak smýšlíš, mám to všecko v paměti a souhlasím a stojím při tobě. Jeť málo lidí schopno přítele, jenž kvete štěstím, bez závisti ctít. Jed nepřízně jim sedá na srdce a břímě choroby jim zdvojuje: jeť každý tížen svými bolestmi, a trpí, zří-li štěstí u jiných. To věda — lidských styků zrcadlo znám dobře! —, stínu pouhým přeludem bych nazval velkou přízeň, která se mi, jak se zdálo, projevovala. Jen Odysseus, ač vyplul nerad jen, mi býval druhem povždy ochotným jak připojený ke jhu boční>kůň — ať už je mrtev nebo ještě živ ten, o němž mluvím--O všem ostatním 8* 116 stran obce i stran bohů společně se všichni poradíme ve sněmu, jenž bude svolán. Třeba uvážit, jak možno, co je dobré, udržet i nadále, však tam, kde zákroku je třeba lékařského, šetrně se pokusíme zažehnati zlo bud' řezem nebo pálením. A teď — ukazuje na palác — už vejdu tam, kde je můj krov a krb, a k bohům, kteří vyslali mě pryč i domů přivedli, se pomodlím. Buď nadále mi věrno Vítězství! Chystá se sejiti s vozu, ale zarazí se. Z paláce vyjde K l y-taimestra, postoupí mezi vůz a sbor. Za královnou v pozadí s l u%k y, z nichž některé nesou svinuté červeně koberce KLYTAIMESTRA se pokloní před vozem a oslovuje sbor Ctihodní města Argu občané, já nestydím se vyznat před vámi svou lásku k muži. S časem pomíjí cit nesmelosti v lidech. Od jiných jsem neslyšela, co chci říci teď, to mé jsou strasti, jimiž celý čas jsem zkoušela, co muž byl u Troje. Je předně pro manželku hrozné zlo i dlít doma opuštěna, bez muže; a dále to, že chodí k ní hned ten, hned onen se špatnými zprávami, a rána novým poslem hlášená vždy bývá hroznější než předešlá. Ba, kdyby tento muž — ukazuje na Agamemnona — byl Utržil ran tolik, co jich pověst pršela nám do domu, ah, měl by na počet děr mnohem více nežli řešeto! A kdyby už byl mrtev tolikrát, co chtěla pověst, byl by trojtělý ten druhý Geryon a mohl by se chlubit, že ho trojí země prsť svým pláštěm pokryla, jak z jeho těl kdy které jednou smrti propadlo! Já pro ty zvěsti, stále nepřejné, jsem kolikrát si smyčku zadrhla kol šíje, z níž mě jiní násilím jen vyprostili. Pro ně nestojí tu u mne, jak se slušelo, můj syn — obrací se k Ägamemnonovi — jenž svazku našeho je zárukou, náš Orestes. Tím nebuď překvapen! Strofios focký má ho u sebe, náš vlídný spojenec. Ten dvojí věc mi povážlivou jasně předložil: 118 11 že ty jsi v nebezpečí u Troje a že by vzpoura lidu poplašná snad mohla — ukazuje na sbor — svrhnout radu. Padlého bít ještě víc je lidem vrozeno. Ty důvody jsou jistě upřímné. A mně zdroj pláče z očí proudící už vyschl, nemám už ni krůpěje; můj zrak se pozdním bděním zakalil a pláčem, že se ohně znamení ti stále nezjevuje; ze snů pak mě budíval již lehký mušky let, jež tiše bzučela, a vídala jsem více pohrom kol tvé osoby, než kolik pojal čas, můj spoluspáč. Ke sboru To vytrpěvši, s myslí zproštěnou vší strasti zdravím toho muže teď — ukazuje na Agamemnona — jak strážného psa stáda, korábu jak spasnou kotvu, střechy vysoké podpěrný sloup, jak dítě jediné, jež zplodil otec, zemi zjevivší se plavcům netušene ve vlnách, den vzešlý v plné kráse po bouři, zdroj zvoucí žíznivého poutníka — vše radostné, co bídy zprošťuje! Nuž těmi pozdravy mu vzdávám čest, a ať mne proto závist nestíhá: já předtím vytrpěla mnoho zla! K Agamemnonovi, uklánějíc se hluboce A teď mi sestup s vozu, předrahá ty hlavo, na zem, vládce, neklaď však svou nohu, která Tróju zdrtila! Horlivě k služkám Co otálíte, služky, s úkolem vám uloženým v domě ode mne, tu půdu cesty prostřít koberci? Hned ať je přechod — ukazuje na prostor mezi vozem a domem — pokryt purpurem, — významně, ukazujíc na krále — aby tak proti očekávání v dům kýžený ho Právo uvedlo! Vše ostatní pak, co je určeno a jak se sluší, spánku neznalá má péče zchystá s boží pomocí. Za její řeči prostírají služky koberce od vozu ke vchodu do paláce AGAMEMNON Tvá řeč, ty mého domu strážkyne, Ledina dcero, byla úměrná mé nepřítomnosti — tak široces 120 ji rozpředla. Však chválit případně — ta čest mi musí přijít od jiných. A též mne rozmařile nehýčkej jak ženu, s pokornými neklaň se mi projevy, jak činí barbaři, neklaď mi v cestu roucha, nepřízeň tak budíc! Tak se sluší bohy ctít, já jsem však smrtelník a nemohu tu pestrou krásu šlapat bez bázně. Jak člověk, ne jak bůh chci býti ctěn! I bez těch pestrých utěradel nohou má sláva dobrý zvuk; a rozvážnost je nej větší dar bohů. Velebit se sluší teprv toho, v pohodě kdo blahé život svůj už dokonal. Vést si tak ve všem — mohu býti klidný. KLYTAIMESTRA Ne, neodpírej, buď mi po vůli! AGAMEMNON Svou vůli — tím buď jista — nezměním. KLYTAIMESTRA Dals bohům z bázně slib tak jednati? AGAMEMNON Vím jako nikdo, proč tomu tak chci. 1 I KLYTAIMESTRA Jak by as jednal vítěz Priamos? AGAMEMNON Jistě by vstoupil na ten pestrý nach! KLYTAIMESTRA Nuž nedělej si z lidské hany nic! AGAMEMNON Ne, lidu hlas má přec jen velkou moc! KLYTAIMESTRA Kdo závisti prost, jest jí nehoden. AGAMEMNON Je neženské chtít vyhledávat boj. KLYTAIMESTRA A vítěz má se někdy poddat zas. AGAMEMNON nerozhodné Což tak si ceníš vítězství v té při? > KLYTAIMESTRA naléhavé Tys pán, však to mi dopřej, poslechni! 122 123 AGAMEMNON Nuž chceš-li tomu, ať mi rozváže a sejme někdo rychle obuv mou, mých nohou průvodkyni služebnou! Jedna ze služek snímá Agamemnonovi obuv Až budu stoupati však na boží ten purpur, kéž mne přitom nestihne zrak závisti! Jen s velkým ostychem si troufám kazit nohou koberce a třísnit drahou tkanou nádheru. Chystá se sestoupit s vozu; Kassandra zůstane bez hnutí sedět. Agamemnon na ni ukazuje Než o tom dosti! Tuto cizinku vem vlídně do domu! Vždyť na toho, kdo vládne mírně, v lásce hledí bůh; a kdo by nesl otrocké jho rád? Šla se mnou jako vojska čestný dar, skvost vybraný mi z hojné kořisti. Než podroben jsa v tom tvým rozkazům, jdu do domu a šlapu po nachu. Sestoupí s vozu a kráčí zvolna k paláci; Klytaimestra ho následuje stranou, nekráěejíc po koberci. Ten služky za králem zase svinují KLYTAIMESTRA za chůze Hle, moře — kdo je může vysušit? — to chová věčně svěží, bohatý zdroj nachu, jímž se barví tkaniny, té šťávy cenu stříbra mající; a palác, pane, bohudíky dost má toho, neví, co je chudoba. Co rouch bych byla dala pošlapat, a ráda, kdyby to byl oznámil bůh domu věštbou, když jsem pátrala, čím bych tvůj život mohla uchovat! Agamemnon se blíží k paláci S kořenem přišlo listí do domu a rozestřelo proti žáru stín: 4 tys přišel ke krbu a zvěstuješ nám jaro přikvapivší v zimních dnech. A za veder, kdy v tvrdých bobulích Zeus vaří víno, hned je v domě chlad, když v něm dlí muž, ta domu koruna. Agamemnon vstoupí do paláce; Klytaimestra se na prahu Zastaví, obrátí se a vzpínajíc ruce k nebi Ó Die, Die plniteli, splň mé přání! Pomni, co máš plniti! Vstoupí rychle do domu, služebné za ní. Ozbrojenci odejdou se scény vpravo SBOR Proč mi jen stále oblétá přízrak bránu duše mé, plné předtuch? Nač ta věštná píseň, zpívaná beze vší výzvy a naděje na mzdu? Nemůže pevná důvěra na srdce trůn si usednout, nemůže zaplašit ten děs jako pomatené sny. Jak dávno tomu již, co písek břehů zněl rachotem odpoutaných lan, když se k Tróji vydalo námořní vojsko hellenské! Očitý svědek, na vlastní zrak vidím teď návrat od Troje, ale z mých ňader tryská bolnou notou žalozpěv Lítice, jemuž mne neučil nikdo, a má duše necítí milé, radostné důvěry. V nitru mám předzvěst neklamnou: srdce, jež krouží vířivě až v hloubi prsou, pravdy a práva milovných. Modlím se, aby se v mam a klam změnila ta předtucha zlá, aniž kdy došla splnění. Když kypí mocné zdraví rozkvětem všech sil, má k smrti jen krůček: neb choroba zlá, jeho sousedka, dotírá na ně; tělo však zachrání lék. Zpříma kdos osudu loď řídí a naráží na skrytý útes; když však, chráně svůj majetek, rozvážným vrhem odhodí opatrně část nákladu, třebas je zle dům porouchán, neponorí se docela, nepohltí moře loď. Štědré Diovy dary a úroda, bohatě plynoucí každý rok z brázdy, zdolají krutý hladomor. Však smrtonosnou krev, jež z člověka vytryskne a na zem padne — kdo černou tu krev zas do těla uvede kouzly? Nebyl by k výstraze Zeus potrestal toho, jenž znal vyvádět zesnulé z říše mrtvých! Kdyby jeden boží řád druhému řádu nebránil míti nějaké výhody, srdce by jazyk předběhlo, vylévajíc svůj stesk a žal. Takto však reptá v úkrytu, bolu jsouc plno a nemajíc naděje, že by kdy vzešlo co vhodného z hrudi, žárem citů vznícené. Z paláce vystoupí kvapně KLYTAIMESTRA Vstup také do domu — slyš, Kassandro! —, 126 když ti Zeus dopřál s četnou čeledí si stoupnout u oltáře pánů svých a o vodu se sdílet svěcenou! Kassandra sedí nehnute se sklopenou hlavou, nedbajíc ničeho, co se děje na scéně Nuž vystup z vozu! A svou pýchu zkroť! I Herakles prý kdysi prodán byl a otrocký byl nucen jídat chléb. Však komu připadne tak trpký los, je šťasten, má-li pány zámožné už odedávna. Ti, kdo sklidili žeň krásnou, aniž to kdy čekali, jsou nevlídní a drsní k občanům a k sluhům krutí. Od nás dostaneš vše, co si žádá zvyk, ba ještě víc. Krátká pausa NÁČELNÍK SBORU ke Kassandře Toť jasná řeč, a tobě platila! V síť sudby lapena, snad poslechneš — ač poslechneš-li — snad též neposlechneš — KLYTAIMESTRA Nu, nezná-li jen řeč svou barbarskou, tak zmatenou jak štěbot vlaštovky, co říkám, rozumí a poslechne. Obrací se k paláci t 127 NÁČELNÍK SBORU ke Kassandře V tvém stavu radí ti to nejlepší; běž za ní, poslechni a opusť vůz! KLYTAIMESTRA ke sboru Já nemám kdy zde venku prodlévat. Jsouť uvnitř před oltářem na dvoře už připraveny ovce k oběti — ta radost! nikdo se jí nenadál! Ke Kassandře^ Nuž chceš-li poslechnouti, nemeškej! Či neznáš řeč a nechápeš? Nuž mlč a dej mi pokyn rukou barbarskou! Zve ji posunky do paláce. Kassandra počíná jevit plachý neklid, ale Klytaimestřy nedbá NÁČELNÍK SBORU ke Klytaimestře, ukazuje na Kassandru, mírně Té chybí, zdá se, jasný tlumočník; je jako zvíře čerstvě lapené. KLYTAIMESTRA tvrdě Spíš běsní a zlé vášně poslouchá! Jde z města čerstvě dobytého k nám a uzdu ještě snášet neumí, než se z ní krví vzteklost vypění. Už si s ní ani slovem nezadám. Vejde rychle do paláce 128 NÁČELNÍK SBORU Já mám s ní soucit, nepojmu k ní hněv. Ke Kassanáfe vlídné Pojď, opusť vůz, ber v dobrém, ubohá, tu nutnost, přijmi nezvyklé to j ho! KAS SANDRA zdvihne hlavu, a těkajíc zrakem před sebou, zhlédne sochu Foiba Apollona u domu; zprudka povstane Ohó, ohohó! O Foibe, ó Foibe! NÁČELNÍK SBORU Co to, že k Foibovi tak běduješ? Ten nemá v tónech žalu účasti! KASSANDRA Ohó, ohohó! Ó Foibe, ó Foibe! Sestoupí s vozu, vůz odjede stranou NÁČELNÍK SBORU ke sboru Ta opět volá Foiba rouhavě; vždyť nesluší mu v nářku přispívat. KAS SANDRA blížíc se k soše Apollonově O Foibe, ó Foibe, 129 cest ochránce, zkázo však má! Tys po druhé mě těžkou zkázou postihl. NÁČELNÍK SBORU Snad bude věštit o svých útrapách; bůh zůstává i v duši otrocké. KASSANDRA Ó Foibe, ó Foibe, cest ochránce, zhoubo však má! Ach, kam jsi mě to zavedl, ach, v jaký dům? NÁČELNÍK SBORU ke Kassandře V dům Atreovců. Nevíš-li to ty, já ti to pravím. Nehledej v toni lež. KASSANDRA odvracejíc se s hrůzou od paláce Á, á! Je odporný bohům ten dům, ten svědek četných vražd a zutínaných spřízněných hlav, ty lidské jatky, krví potřísněná zem! NÁČELNÍK SBORU ke sboru Má, zdá se, bystrý Čich, ta cizinka jak pes: jde za krví a najde ji! Kassandru přepadají vidění. Nejprve vidí v duchu zavražděné děti Atreova bratra Thyesta 130 KASSANDRA ukazujíc do neurčitá Hle, tam jsou svědkové, ti ztvrzují víru mou, ty děti plačící pro svou smrt a pro pečené maso, otcem požité! NÁČELNÍK SBORU Znám z doslechu tvou slávu věšteckou, však na to není třeba proroků! KASSANDRA vidouc v duchu, jak se Klytaimestra chystá v domě zavraždit Agamemnona Ó hrůza, óh! Ta žena — co zamýšlí? Jaký nový velký žal a ránu tomu domu osnuje, jak příšerné zlo, jež nezhojí lék? A pomoc je daleko! NÁČELNÍK SBORU Té věštby nechápu; to předešlé jsem poznal — mluví o tom celé město. KASSANDRA Ty neblahá, ó! Chceš provésti ten svůj čin? Chotě osvěžila jsi dřív koupelí a--jak to dopovím? 131 Vše skončí se vráz: zřím za věcí věc, jak z ruky jde do ruky! NÁČELNÍK SBORU Nechápu dosud; je mi hádankou ta slepá věštba, nevím si s ní rady. KASSANDRA ve vzrůstajícím rozčilení Aj, bože, bože, co zřím, co vstupuje před můj zrak? Ach, není to síť smrti? Toť léčka manželčina, spoluvinnice té vraždy! Hoj, ať krvelačný sbor teď zahrne jásotem rod nad kletou obětí! NÁČELNÍK SBORU Proč kážeš Líticím zde nad domem tím jásat? Slova tvá mne netěší. SBOR Mně pronikl do srdce, ach, bledé smrti mráz, jenž končí pozemskou pouť i tomu, kdo kopím kles', když jasný života svit zhasne a zapadne. Tak rychlá je zkáza a smrt! 9* 132 KASSANDRA Ó zadrž, zadrž ji! Hleď, ať se ten statný býk k té kravce nepřiblíží! — Už lapila ho v černorohou řízy leč — teď bodá ho — on do vany padá zpět-- Hle, koupele vražedné, Istné úklady ti vyprávím! NÁČELNÍK SBORU Já nechlubím se věšteb znalostí, však v tomto tuším něco hrozného. SBOR Ach, jaká dobrá zvěst nám lidem smrtelným kdy z věšteb přichází? Má tisíce výroků to věštecké umění, hlásají však jen zlo a v srdci nám budí strach. KASSANDRA ke sboru Ó žel, já nebohá, jak bídný mám los! Co hlásáš? Tys přimísil v ten kalich i moji strast! K soše Apollonově, ukazujíc na palác Kams mne to nebohou sem přivedl? Ne proto, abych spolu zemřela? SBOR Jsi, dívko, šílená a bůh tě uchvátil! 133 Ty sama si pěješ tak osudu žalostnou píseň. Tak hnědý slavík též lká, v nářku, ach, nemírný: vždyť po celý strastný svůj věk on želí, ubohý pták, jen Itya, Itya! KASSANDRA Ó žel, jak šťastný los má zpěvný ten pták! Vždyť hávem perutným mu tělo oděl bůh a dal mu sladký život: nezná slz! Mne čeká rána mečem dvojbřitkým. SBOR Ach, kde se ti vzala ta strast, jež od bohů seslána se přihnala — není to klam? Pěješ tu příšerným hlasem a nápěvem zvučným, však zlým o věcech děsivých. Ach, pověz, odkudže máš ty zlověstné nápěvy svých písní věšteckých? KASSANDRA hledíc do neurčitá Ach, ach, ty sňatku Paridův, ó sňatku, dals přátelům smrt! Ó Skamandře, jenž napájíš otčinu! 134 Ach, kdysi já nebohá jsem rostla a sílila tam na březích vody tvé; teď budu brzy u Kokytu as a břehů acherontských věštiti. SBOR Cos vyřkla to za výrok tak příliš zřetelný? I dítě by jej chápalo. Jsem raněn v duši své jak hadím uštknutím, když pro svůj bolestný los tak žalně naříkáš. Jsem zdrcen, slyše tvůj hlas. KASSANDRA Ach, ach, vy strasti otčiny, ó strasti, mé otčiny hrob! O žertvy, vy, jež u hradeb otec můj kdys porážel za svou vlast, ty zástupy tučných stád! Ten lék však neměl tu moc, by nestihlo vlast, čím je stižena. A já — já brzy zkropím krví zem. SBOR Cos vyřkla, je shodné s tím, co dřív jsi hlásala. Kýs démon zloduchy tě zprudka přepadá a pudí tě opěvat tvé žalné útrapy, jež hrozí přivolat smrt. A o konci — nevím nic. KASSANDRA uklidnivši se Však nebude už zírat závojem má věštba jako mladá nevěsta: jak východ slunce jasná, jak se zdá, k nám vpadne bouřlivě a příbojem sem bude hnáti hroznou pohromu, v tom světle větší, nežli je ta má. Chci vás už bez hádanek poučit. Já budu stopy dávných zločinů zde bystře větřit; vy mi buďte svědky! V tom domě zde dlí stále divný sbor a jeho souzvuk není lahodný: zní kletbou. Lidské krve napil se a nabyl smělosti, i zůstává tu v domě ona hlučná družina, ti hosté, kterých nelze odbyti, sbor Lític, s tímto rodem sdružených Tu v domě sedí, píseň zpívají o dávném hříchu, prvním hříchu zde. Ukazuje na palác A pořadím jich kletba nemine to lože bratra, jež se pomstilo, ach, tomu, kdo je nectně pošlapal — K náčelníkovi sboru Je šíp můj v cíli, či jsem chybila? Jsem lživá věštka, žvanda žebrácká? 136 Přísahej, popři, že vis o starých těch vinách toho domu z lidských úst! NÁČELNÍK SBORU Co by tu mohla prospět přísaha, ať sebe upřímnější! Je však div, žes dcera cizích krajů za mořem, a líčíš vše jak svědek očitý. KASSANDRA V to zasvětil mě věštec Apollon. NÁČELNÍK SBORU Snad nebyl k tobě láskou raněn bůh? KASSANDRA pfisvědčujic Dřív jsem se o tom mluvit styděla. NÁČELNÍK SBORU Ba, v štěstí bývá každý citlivý. KASSANDRA Pln přízně mocně si mne dobýval. NÁČELNÍK SBORU A sešli jste se v lásky objetí? KASSANDRA Já odmítla, ač jsem to slíbila. NÁČELNÍK SBORU A to už jata božským nadšením? KASSANDRA pfisvědčujic Vše strasti jsem už Tróji věštila! NÁČELNÍK SBORU Čím to, že Foibův hněv tě neztrestal? KASSANDRA Ba ztrestal: nikdo mi pak nevěřil. NÁČELNÍK SBORU Nám zdají se tvé věštby pravdivé. KASSANDRA jsouc zachvácena extasi Hohó, ohohó, ach, jaký bol! Ta strašná trýzeň síly prorocké mnou opět lomcuje a nitro mé se chvěje, chystajíc se věštiti. Ukazuje na vchod do paláce Vidíte tam ty hochy, u domu jak sedí, zjevům ze sna podobni? Ty děti — jakby je byl zavraždil kdos krví blízký — nesou, jak se zdá, v svých rukou plno masa — z jejich těl to vzatý pokrm! — droby se střevy 138 — jak příšerný to náklad! — drží tam jichž vlastní jejich otec okusil! A proto tuším strojí pomstu kdos — lev zbabělý, jenž doma v pelechu se líně válí — tomu, který se teď navrátil — trpce — ach, mému pánovi; jeť nutno snášet jařmo otrocké. A vůdce lodí, vyvratitel Troje, ten neví, jakou k jeho neštěstí mu zchystá tajnou zkázu jazyk té, jež jako psice kletá lízala mu ruce, uši klopíc radostně! Ó jaké smělství: žena — mužův vrah! Jeť ona — jakou stvůrou ohavnou ji nazvat? Zmijí, Skyllou, ve skalách jež bydlí, dávíc plavce z korábů? Tu matku duchem Hadu běsnící, soptící na přátele krutou smrt!? Jak zajásala, žena troufalá, jak ve vítězné bitvě! Jak se zdá teď šťastna, že se vrátil živ a zdráv! O věřte tomu nebo nevěřte, co na tom! Přijde, co má při jiti. 1 K náčelníkovi, sboru A ty, až zvíš, mě vbrzku s lítostí věštkyní nazveš příliš pravdivou. NÁČELNÍK SBORU Kvas Thyestův z těl dětí zchystaný jsem pochopil a trnu hrůzou, jak to líčíš bez obalu, pravdivě. Stran dalšího — krčí rameny — jsem běžec zbloudilý. KASSANDRA Dím: uzříš Agamemnonovu smrt. Zděšení ve sboru NÁČELNÍK SBORU Ztiš jazyk rouhavý, ty neblahá! KASSANDRA Však neřídí má slova spásy bůh! NÁČELNÍK SBORU Ne, máš-li pravdu; bůh však uchovej! KASSANDRA ' To ty bys Chtěl; tam — ukazuje na dům — myslí na vraždu. 140 NÁČELNÍK SBORU A který muž ten zločin osnuje? KAS SANDRA Ach, jak ses chybil smyslu věštby mé! NÁČELNÍK SBORU Já nechápu, kdo úklad provede. KASSANDRA A znám přec vaši řeč až příliš dobře! NÁČELNÍK SBORU I věštby z Delf jsou řecké, a přec temné. KASSANDRA jsouc zachvácena znovu extasi O hrůza, jaký žár mě napadá! Ach, jasný Foibe, běda, běda mi! Hle, lvice dvounohá, jež s vlkem Istným se peleší, co ušlechtilý lev je pryč! Ta usmrtí mne ubohou, ta vmísí také za mne odplatu v ten lektvar, který chystá choťovi! Meč na hrdinu brousíc, chlubí se, že ztrestá krví, že mě přiveď sem. Proč tedy držím k svému posměchu tu berlu, věštné stuhy na šíji? 141 Vás zničím dřív, než osud stihne mne! Zničí a pohodí berlu a vínek se stuhami Zmar vám! Zde ležet — dobrýxpro vás dík. Teď zkázou dařte jinou místo mne! Svléká Hzu Hle, Foibos sám teď svléká věštecký můj oděv: sám už dávno přihlížel, jak se mi svorně přítel nepřítel i v této zdobě smával, neprávem; a jako světoběžnou hadačku mne nešťastnici zvali žebráckou, jež hlady mře, a já to snášela; a teď si vymohl mne věštkyni ten věštec za obet a odvedl mě k takovému smrti údělu, kde místo otcovského oltáře mě čeká špalek, jenž — až pod ranou se skácím — zrudne teplou krví mou. Však nepomstěni bohy nezemřem! Kdos za nás odplatu zas přijde vzít, syn, mstitel otcův, vlastní matky vrah: prost vlasti, bludný štvanec, vrátí se, by dovršil tu zkázu v rodině; pád otce mrtvého jej přivolá! Nuž proč já takto sténám, naříkám? Já viděla, jak osud postihl 142 143 tak trojské mesto, jak je postihl, a takto — ukazuje na palác — ti, kdo město přemohli, zas propadají soudu božímu; i skončím, půjdu odhodlaně na smrt: tak žádá velká bohů přísaha. Jsouc obrácena k domu Jak brány Hadu zdravím tento vchod a o jistou jen ránu modlím se, bych bez křečí své oči zavřela, až tryskne krev a lehkou dá mi smrt. NÁČELNÍK SBORU Tys, ženo moudrá, ženo nešťastná, řeč dlouhou vedla. Znáš-li vskutku však svůj osud, cože jdeš tak troufale jak žertva hnaná bohem k oltáři? KASSANDRA Už není zbytí — čas se naplnil. NÁČELNÍK SBORU Je cenné získat chvilku života! KASSANDRA JDen přišel. Málo získám útěkem. NÁČELNÍK SBORU Nuž věz: jsi v neštěstí svém zmužilá^ KASSANDRA Člověka těší slavně zemříti. \ NÁČELNÍK SBORU Ach, na to šťastný člověk neslyší! KASSANDRA vzpínajíc ruce k nebi Můj otče, bratři moji hrdinní! Jde pevným krokem k paláci. Před vraty se náhle zastaví, s hrůzou se odvrátí a ustupuje od domu NÁČELNÍK SBORU Co je ti? Proč se s bázní odvracíš? KASSANDRA vztahujíc ruce jako na obranu Ó, ó! NÁČELNÍK SBORU Co běduješ? Snad hrůzou v nitru svém? KASSANDRA Pach čerstvé krve vane z paláce. NÁČELNÍK SBORU Jak to? Toť vůně z krbů obětních. 144 KASSANDRA Ne, z hrobu takový je cítit puch! NÁČELNÍK SBORU Dle tebe nevoní dům kadidlem! KASSANDRA si dodá odvahy a kráčí opět k domu Jdu. Nad sebou i Agamemnonem chci lkát i v dome. Dosti života! Opět se zarazí a obrátí O cizinci, ne ze strachu, jak ptáče před křovím, v zlé předtuše já trnu před domem. Já zemřu, vy však dosvědčte mi vše, až zemře žena za mne, za ženu, a za muže muž choti neblahé. Ten přátelský dar žádám, na smrt jdouc. NÁČELNÍK SBORU Bůh dal ti trpký los, ty ubohá! KASSANDRA před palácem Chci pronést ještě slova poslední — ne slova, spíš svůj nářek pohřební. Zde při posledním svitu slunečním já vznáším prosbu k příštím mstitelům: ať spolu s pány vezmou odplatu 145 i za mne, otrokyni zabitou, ach, snadnou kořist vrahů vítězných! Více k sobě Ó lidské žití! Stačí pouhý stín, a zvrtne šťastného. Však neštěstí? Ach, v nepaměti zmizí rázem vše jak malba mokrou houbou setřená. Toť trpčí než jen štěstí pozbyti! Rázně vejde do domu NÁČELNÍK SBORU Jak nenasytná je u lidí všech chuť na štěstí! Ani kdo zámožný jest a slavný, mu nebrání vstoupiti v dům a neříká: „Ke mně už nechoď!" I dopřáli bohové, aby zde ten — ukazuje na palác — vzal Priamův hrad, a vrací se domů, jsa od bohů ctěn. Však má-li teď dřívějších obětí krev on pykat, a padne-li za padlé, sám zas jinému určí trest smrti, kdo může se chlubit, že spatřil ten svět, jsa bezpečným provázen štěstím? Z paláce volá AGAMEMNON Oó! Jsem raněn ranou smrtelnou! 10 146 Poplach ve sboru NÁČELNÍK SBORU Zticha! Kdo to v domě volá, že byl raněn smrtelně? AGAMEMNON Oó, oó! Jsem raněn po druhé! NÁČELNÍK SBORU Byl to žalný výkřik králův: čin je, zdá se, vykonán. Nuže uraďme se, muži, jak teď jednat bezpečně! Rušné tempo PRVNÍ ČLEN SBORU Já navrhuji poplach způsobit a občany sem svolat na pomoc. DRUHÝ ČLEN SBORU Já myslím: vtrhnout rychle do domu a s mečem v rukou všechno vyšetřit. TŘETÍ ČLEN SBORU I já tak soudím, radím jednati; teď není vhodná chvíle váhati. ČTVRTÝ ČLEN SBORU Toť jasně vidět: čin je předehrou, jíž ohlašují obci tyranidu! PÁTÝ ČLEN SBORU Ztrácíme Čas, co oni šlapou v prach čest rozvahy a nespí rukama. ŠESTÝ ČLEN SBORU Já nevím, co bych tu měl poradit; kdo jedná, ať vše dříve rozváží! SEDMÝ ČLEN SBORU k předešlému Já smýšlím stejně. Neznám prostředku, jak nebožtíka slovy vzkřísiti. OSMÝ ČLEN SBORU Jak, na životě lpět a nadvládu těch prznitelů domu uznávat?! DEVÁTÝ ČLEN SBORU To nelze snésti! Lépe zemříti! Jeť příjemnější smrt než tyranis. DESÁTÝ ČLEN SBORU Kde je tu důkaz? Máme hádati jen z nářků, že je král už po smrti? 148 JEDENÁCTÝ ČLEN SBORU přisvědčuje Až zvíme jasně vše, pak horleme! Mít tušení a vědět není totéž. NÁČELNÍK SBORU Tak jest! VŠe svědčí pro to, zjistiti dřív zcela přesně, jak je na tom král. Všichni se hrnou s tasenými zbraněmi k paláci, ale u vchodu se zarazí a v hrůze odskočí. Vrata se rozevřela. V domě je vidět mrtvolu Agamemnonovu, ležící v mělké stříbrné vaně; přes ni je přehozeno velké třásnité nachové roucho. Nedaleko vany leží mrtvá Kassandra. Poněkud v popředí stojí Klytaimestra: v ruce drží zkrvácený meČ, obličej a šaty má postříkány krví. Krátká pausa KLYTAIMESTRA Já leccos dříve, jak co bylo vhod, jsem promlouvala; teď však beze studu chci pravý opak toho vyslovit. Kdo nepřátelům, kteří na pohled jsou přáteli, se chystá oplatit to nepřátelství, jak by jinak moh' jim nastražiti léčku záhuby tak vysokou, že zvěř jí nepřeskočí? Ten zápas dávno jsem už chystala, a třebas pozdě, zvítězila jsem. Zde stojím, kde mé rány dopadly; je dokonáno. Jak jsem provedla svůj čin, to nijak nechci zapírat. Postoupí několika pádnými kroky před vrata paláce. Sbo před ní zděšeně ucouvne Já roucho, síťkované rybářská jak síť a velké, plné nádhery, však zhoubné, jsem naň vrhla — nemohl se vyplešti, ba ani brániti. Dám mu dvě rány. Dvakrát vykřikl a zhroutil se. Když ležel, přidala jsem třetí, slíbený dík Hadovi, ochránci mrtvých, vládci podsvětí. Tak padnuv, ducha svého vyvrhne; a jak tak chrlil prudký krve proud, tou tmavou prškou rosy krvavé mě postříkal. Za řeči vše ukazuje Však mne to těší tak, jak těší setbu, z klíčků rašící, proud svěží vláhy, nebem seslané. Ctihodní města Argu občané, hle, tak se všecko stalo. Chcete-li, nuž radujte se! Já jsem na to pyšná. A kdyby bylo slušné nad mrtvým dík bohům vzdávat, nad tím mrtvým zde by moh' být právem, víc než právem vzdán Tak velkých kletých zločinů byl pln 150 zde v domě pohár, který naplnil; on přišel však a sám jej vyprázdnil. NÁČELNÍK SBORU Drzost tvých úst mě plní úžasem. Zde je tvůj muž, a ty se takto chvástáš? KLYTAIMESTRA Ah, vy mě strašíte jak ženštinu, jež nedovede myslit! Ale já vám říkám s myslí neohroženou, co víte sami. Ghválíte-li mne, či haníte, co na tom! Tento zde je muž můj Agamemnon. Mrtev je, a je to dílo této pravice, strůjkyně spravedlivé. Tak to jest! SBOR Ó ženo, jaký to jed jsi požila, vzešlý ze země, či jaký nápoj zlý, jenž vyvřel z mořských vln, žes propadla běsnění a kletbám národa? Tys odvrhla obec a lid a budeš teď bez vlasti, nenáviděný tvore! KLYTAIMESTRA Mne vyhnanství teď vydává tvůj soud a nenávisti, kletbám národa, 151 však tomuhle — ukazuje na Agamemnona — ses neprotivil dřív, ač — jako by šlo o smrt ovce jen, jež vzata ze stád, oplývajících rounatým bravem — zcela bezcitne svou dceru obětoval, nej dražší můj plod, by thrácké větry zažehnal. Což, tohos neměl hnáti ze země jak vraha, aby zločin odpykal? Však o mém činu slyše, dovedeš být přísným soudcem! Nuže slyš, co dím: jen vyhrožuj -—já stejným splatiti jsem připravena! A. až přemůžeš mě mocí, pak mi můžeš poroučet! Než určí-li bůh jinak, pozdě sic, však přece naučíš se rozvaze. SBOR Je smělý a pyšný tvůj duch a zpupně jsi mluvila: ba zřím, že vražedné úlitby zdar tě pudí k šílenství. Ta skvrna tam na čele ti sluší krvavá! A ještě ti souzeno, bys bez přátel, beze cti splatila ránu ranou. KLYTAIMESTRA Ni tucha bázně kráčet nebude mi domem, dokud bude Aigisthos 152 zde na mém krbu rozněcovat oheň, jsa jako dřív mi v srdci nakloněn! Jeř mocným štítem on mé odvahy. A poslyš též mou slavnou přísahu! Bohyní práva, která pomstila mou dceru, běsem Zkázy, Líticí, jimž jsem ho zabila, se zaklínám: zde leží hanobitel ženy své, jenž laskal Chryseovny před Trójou, a tahle zajatkyně, hadaěka a věštka, věrná jeho milenka a souložnice, jež se sdílela s ním na korábu o týž přístěnek. I došli zasloužené odměny: On taktO — ukazuje na Agamemnona — Ona — na Kassandru, výsměšně ■— když si naposled jak labuť žalně k smrti zapěla, tu leží, jeho láska. Takto zde s ním ležíc, osladila rozkoš mou. SBOR Kéž mne hned stihne Sudba, prostá bolestí, prostá choroby dlouhé, a přinese mi nekonečné slasti věčného spánku, když takto zhynul milostivý strážce můj! Pro ženu mnoho běd a strastí vytrpěl, 153 rukou ženy pozbyl také života. NÁČELNÍK SBORU Ó,ó, ty šílená Heleno, kolik jsi ty, ach, jediná ty tam u Troje zhubila duší! SBOR Tvou korunou na věčnou paměť je krev, které, ach, nelze smýt. Duch Sváru byl v domě kdys, pro Menelaa trpký základ bídy! KLYTAIMESTRA O, nepřej si smrti, jsa pohoršen tím, co před sebou zříš, a nestíhejž Helenu křivě tvůj hněv, že mužů je zkáza, že jediná v hrob tak nesčetný Řeků uvrhla dav a vznítila nezhojné hoře! SBOR vzpínaje ruce k paláci Démone zlý, jenž strašně napadáš tento dům Tantalových dvou vnuků a mocně v něm vládneš skrze ty obě ženy, silné jak muži--mně srdce to rve! 154 Vidím tě nad mrtvolou stát, slyším jak krákot protivného havrana tebe zpívat kletou píseň vítěznou. NÁČELNÍK SBORU Í Ó, o, ty šílená Heleno, kolik jsi ty, ach, jediná ty tam u Troje zhubila duší! SBOR Tvou korunou na věčnou paměť je krev, které, ach, nelze smýt. Duch Sváru byl v domě kdys, pro Menelaa trpký základ bídy! KLYTAIMESTRA Teď opravils dřívější soud svých úst, když k démonu zla jsi volal: to zbytnělý rodu je běs! Jsa vypasen, živí v lůně svém chtíč, vždy lačný krve, a nový vždy hnis, než stará se zacelí rána. SBOR Mocný to, záhubný běs, ukrutný, jehož ty vzpomínáš (achach, strašná to vzpomínka!), 155 vždy lačný hříchu a zkázy. Ó žel! To Dia dílo jest, jenž působí vše a provádí vše. Co splňuje se smrtelníkům bez Dia? I toto je všechno z vůle boží. NÁČELNÍK SBORU Ó žel, můj králi, můj králi, ó žel! Jak nad tebou lkát, jak přátelské srdce ti vylít? Ty ležíš, v tu pavouci zapleten tkáň, a smrtí bezbožnou chladneš. SBOR Ó žel, ó žel! Jak potupné lože máš, byv zdolán uskokem Istným ruky, jež dvojsečnou bodla tě zbraní! KLYTAIMESTRA Ty hlásáš, že mé je dílo ten čin: ó neklam se! Jsem já Agamemnona mrtvého choť? To starý a zuřivý mstící ten duch vzal ženy si tvář, s níž nebožtík žil, a tohoto sklál jak odplatu: za děti — muže! SBOR Kdo by ti dosvědčit chtěl 156 nevinu na této vraždě, kdo, jak, jak? Mohl ti pomáhat však ten mstitel od jeho otce. Jeť nucen vraždy černý duch vždy v proudech krve příbuzné se ztápět. Všude, kdekoli se zjeví, zas nové zločiny plodívá zločin. NÁČELNÍK SBORU Ó žel, můj králi, můj králi, ó žel! Jak nad tebou lkát, jak přátelské srdce ti vylít? Ty ležíš, v tu pavouci zapleten tkáň, a smrtí bezbožnou chladneš. SBOR Ó žel, ó žel! Jak potupné lože máš, byv zdolán uskokem lstným ruky, jež dvojsečnou bodla tě zbraní! KLYTAIMESTRA Oh, není potupná, není ta smrt, jež tohoto postihla z pravice mé, a bez práva nebyl ten úklad můj; a on, když přivodil na náš dům strast, si nevedl zrádně. Leč drahý můj květ, jím zplozený, v oběť — on otec — dal sklát, mou Ifigeneiu, zdroj přemnohých slz! 157 Jak jednal, tak se mu stalo — toť vše. Nuž nechať se v podsvětí nechlubí nic! Můj smrtící meč jej zahubil: sklidil, co zasel. SBOR Mne soudnost opouští a bystrý důvtip, nevím si v rozpacích rady: ten dům se hroutí — kam se teď mám podít? Mám hrůzu před krvavým bouřným přívalem, jenž kácí domy; prška — ukazuje na krvavé skvrny Klytaimestfiny — už jej hlásí! Už na jiném zas bruse Osud ponurý meč pomsty brousí k jinému dílu zkázy. NÁČELNÍK SBORU O země, ó země, kéž byla bys v klín mě přijala, nežli jsem uzřít ho moh' v tom lůžku stříbrné vany! Kdo pochová jej, kdo opláče jej? Či troufáš si vykonat sama tu věc, lkát nad mužem, jehož jsi zabila ty, a duši vzdát hříšně tak nečestnou čest, ach, za jeho hrdinské činy? SBOR Kdo bude zpívati pohřební oslavnou píseň 158 159 nad tím hrdinou božským, kdo v slzách truchlit z upřímného srdce? KLYTAIMESTRA Té starosti nech, to není věc tvá! On pravicí mou se skácel a zemřel — já pohřbím ho též, a bez nářku těch, jež chová náš dům. S rezavou ironií Ale Ifigeneia vyjde mu tam — ukáže na zem — as radostně vstříc až k převozu, přes který přeplouvá žal, a obejme jej a přivítá — dcera otce I SBOR Tak splácíš výčitky zas výčitkami; těžko tu rozhodnouti. Však za kořist kořist; vraždí-li kdo, pyká. A dokud sedí na svém trůně mocný Zeus, má provinilec trpět; to je zákon. Kdo může símě kletby z domu vyplenit? Ten rod — ukazuje na palác — je přikut k zločinu a zkáze. NÁČELNÍK SBORU Ó země, ó země, kéž byla bys v klín mě přijala, nežli jsem uzřít ho moh' v tom lůžku stříbrné vany! Kdo pochová jej, kdo opláče jej? Ci troufáš si vykonat sama tu věc, lkát nad mužem, jehož jsi zabila ty, a duši vzdát hříšně tak nečestnou čest, ach, za jeho hrdinské činy? SBOR Kdo bude zpívati pohřební oslavnou píseň nad tím hrdinou božským, kdo v slzách truchlit z upřímného srdce? KLYTAIMESTRA Tvůj výrok o zkáze, v domě jež dlí, má pravdivý zvuk. Nuž já s tím démonem, hubícím rod, chci uzavřít smír. Chci nynější stav vzít na sebe, třebas jej těžko lze snést. Ať z domu však zmizí a jiný zas rod jde sužovat vražděním příbuzných! Já chci malou jen část svých pokladů mít, vše stačí mi, jen když to vzájemných vražd zlé šílenství vyhostím z domu. Zprava přikvapí s ozbrojeným průvodem AI GISTHOS O milé světlo dne, jenž přináší 160 161 mi pomstu! Věřím dnes, že mstitelé nás lidí, bozi, shůry shlížejí na lidské hříchy, věřím, vidím-li, jak v rouše Líticemi utkaném ten muž zde leží — jak jsem tomu rád! — a pyká za hřích ruky otcovy. Zpola do hlediště V té zemi vládl Atreus, jeho otec. S mým otcem, se svým bratrem Thyestem — chci mluvit zřetelně — měl o trůn spor a vyhnal ho jak z domu, tak i z obce. A Thyestes se vrátil, ubohý, jak prosebník zas domů, u krbu pak došel pouze potud ochrany, že nebyl usmrcen a nezbrotil svou krví půdu otců. Bezbožný však Atreus, otec toho muže zde, slavil, jak říkal, hody veselé, a chtěje mého otce pohostit — spíš horlivě než s láskou — předložil mu k snědku — maso z jeho vlastních dětí! A prsty na nohou a na rukou jim uťal, pod pečeni schoval je a pokrm ten dal otci předložit, jenž u zvláštního stolku hodoval. Nic netuše, on vzal a pojedl ten pokrm, rodu neblahý — ke sboru — jak zříš. Však potom poznal ohavnou tu věc a zabědovav naznak upadl a dávil přitom maso zabitých, zlý osud svolávaje na náš rod, a bera ve společnou kletbu to, že zvrátil stolek, vzkřikl: „Takto ať se skácí vešker en rod Pelopův!" A proto tento padl, jak tu zříš. A já tu vraždu právem zosnoval! Ten muž mě vyhnal s otcem ubohým, mne, třináctého syna. Tehdy jsem byl malý, v plénkách. Pomsta přivedla mě zase nazpět, když jsem vyrostl, a vymysliv ten úklad zloradný, já z dálky toho muže napadl. A nyní, když jsem v pomsty osidlech ho spatřil, je mi vítána i smrt. NÁČELNÍK SBORU Aigisthu, nectím zpupnost po zlém činu. Ty pravíš, žes ho zabil vědomě a sáms tu žalnou vraždu zosnoval. A já ti pravím zas, že na soudě tvá hlava neunikne kamenům a kletbám všeho lidu: tím buď jist! AIGISTHOS Tak mluvíš ty, ty veslař nejnižší, 162 ač velí ten, kdo stojí na můstku? Jsa stařec, poznáš, jak je obtížné se učit ve věku tak vysokém, když se mu káže chovat poslušně; však žalář, trýzeň hladu výteční jsou lékaři, ti činí zázraky i u starců! Což ty to nevidíš, zde tOtO vida? Ukazuje na mrtvoly Proto nevzpouzej se biči, sic tě švihne bolestně! NÁČELNÍK SBORU Tys číhal, sketo, doma na toho, jenž přišel právě z války, mužovi jsi přitom lože hanobil a smrt jak tuto vojevůdci přichystal? AIGISTHOS I tato řeč ti slzy vynese! Tvůj jazyk Orfeova jazyka je opakem. On hlasu lahodou vše poutal, ty však budeš spoután sám, že dráždíš k hněvu planým štěkotem. Až se tě zmocním, zkrotneš, uvidíš! NÁČELNÍK SBORU Ty budeš vládnout v Argu, pravda, ty! Zchystals mu smrt, a ty sis netroufal 4 tu vraždu vlastní rukou vykonat! AIGISTHOS Lest provést bylo zřejmě na ženě, já, dávný sok, jsem budil podezření. Teď statky toho muže zaberu a pokusím se vládnout občanům. A těžkým jařmem zkruším vzpurného. Co s volným hřebcem, z ovsa zbujnělým Tma protivná a soudruh její hlad, ti dozorci ho měkkým učiní. NÁČELNÍK SBORU Proč ve své zbabělosti neskolils ho sám, proč ho ta žena zabila, té země poskvrna i jejích bohů? Vzhlížeje k nebi Zří ještě světlo slunce Orestes, aby se vrátil s přízní osudu a ty zde oba zdolal krvavě? AIGISTHOS Tak chceš jednat a tak mluvit: nuže poznáš zakrátko, že ses chybil zdravé mysli a že vládce urážíš. K svému průvodu Vzhůru, milí ozbrojenci, 164 165 přiblížil se Činu čas! Ozbrojenci se seřadí s nastavenými oštěpy NÁČELNÍK SBORU ke sboru Vzhůru, chop se každý jílce, k ráně připrav si svůj meč! Členové sboru se seřadí s tasenými meči AIGISTHOS Také já se chápu jílce, nevzpírám se zemříti. Tasí meč a postaví se v čelo ozbrojenců NÁČELNÍK SBORU Vítáme, žes hotov zemřít; jak si přeješ, tak se stan! Postaví se v čelo sboru; obě strany vykročí proti sobě KLYTAIMESTRA vstupujíc mezi ně Nikoli, můj drahý choti, nepáchejme nové zlo! Ukazujíc na mrtvoly Už zde této žně je mnoho — ach, ta sklizeň neblahá! Dosti zkázy, nezačínej nic! Už tak jsme samá krev. Ke sboru s důstojnou převahou Jděte domů, kam kdo patří, jděte, starci vážení, nez si všichni ublížíte! Co se stalo, stalo se. Kdyby bylo dost těch útrap, můžeme to vítat jen, jsouce strašně poraněni krutým spárem démona. Takto mluvím k vám já žena, dá-li kdo co na mou řeč. Při posledních slovech pohlédne na Aigistha. Obě strany couvnou, zbraně uklidí AIGISTHOS Že však tihle rozpoutali na mne drzý jazyk svůj a že vyzývali osud svými slovy strašnými! NÁČELNÍK SBORU K muži špatnému se lísat není zvykem Argejských! AIGISTHOS Však se s tebou vypořádám za to někdy později! 166 NÁČELNÍK SBORU Nikdy, přivede-li božstvo Oresta zas do vlasti! AIGISTHOS mávnuv pohrdavě rukou Vyhnanci se rádi živí nadějemi, to j á vím. NÁČELNÍK SBORU Jen se čiň, a przně právo, tučni! Možnost k tomu máš! AIGISTHOS Tu svou zpozdilost mi splatíš velmi draho, tím buď jist! Chystá se opět tasili meč. Klytaimestra ho zadrží a odvádí ho k vratům NÁČELNÍK SBORU Jen se nadýmej jak kohout směle u své slepice! KLYTAIMESTRA Nehleď na ten planý štěkot! Budeme-li já a ty pány domu, uvedeme všechno do pořádku zas. Vejde s Aigisthem do paláce. Vrata se za nimi zavírají, zatím co sbor odchází vpravo a ozbrojenci vlevo ■