Náboženství antického Říma
● Jedná se o původní náboženství antického Říma s velmi
dlouhým vývojem od založení Města (753 př.n.l.) až do
postupného úpadku pod tlakem oficiálně převládajícího
křesťanství během 5. a 6. stol. n. l.
● Během této dlouhé doby samozřejmě římské náboženství
nezůstalo neměnné, ale postupně se vyvíjelo z náboženství
malého městského státu až po státní náboženství obrovské
říše, které pod sebe zahrnovalo velké množství jednotlivých
kultů a bohatství různých náboženských a kulturních tradic.
● Tato přednáška má za účel ve stručnosti seznámit s římským
náboženstvím a jeho fungováním hlavně v dobách římské
republiky (cca do pol. 1. stol. př. n. l.), jeho další vývoj v době
císařské až po jeho potlačení křesťanstvím.
Náboženství antického Říma
● Římské náboženství jako celek se dělilo na dva hlavní velké
celky:
– Kult veřejný (cultus publicus), neboli souhrn všeho
náboženského života na úrovni obce a státu.
– Kult domácí/soukromý (cultus privatus), neboli veškeré
náboženské úkony na úrovni domácnosti a rodiny.
Náboženství antického Říma
● Římské starověké náboženství bylo polyteistické, nebylo
zjevené (nemělo vlastní posvátný text jako např. Bible), jednalo
se o kult (lat. cultus od latinského slovesa colere – uctívat, ctít;
termín kult s původním významem, který nebyl spíše negativní
jako dnes je vhodnější než pojem náboženství (lat. religio, což
původně znamenalo ne náboženství, ale pověru, něco
negativního, nového, cizího) kolektivní v rámci rodiny, obce či
státu. Osobní náboženský fanatismus a nějaký přehnaný
osobní vztah k bohům byl vnímán spíše negativně.
● Cílem tohoto kultu bylo náležitým a správným konáním obřadů
a náboženských svátků a slavností dosáhnout symbiotického
vztahu s římskými bohy, tzv. Míru s bohy – pax deorum – stavu,
kdy jsou bohové Římu popřípadě jednotlivé rodině nakloněni a
poskytují svou přízeň, blahobyt, bezpečí, zdraví, dobrou úrodu
atd.
Domácí kult
● Domácí kult zahrnoval náboženstký život v rámci rodiny. Každá
domácnost měla svůj krb, ve kterém se neustále udržoval oheň
(v Římě bohyní rodinného/státního krbu a ohně v tomto krbu
byla Vesta; podobné božstvo bylo běžné v rámci
indoevropských původních náboženstvích – mimojiné v
indickém prastarém náboženství Véd, kde podobným božstvem
spojeným s ohněm, který přenáší obětiny od lidí k bohům byl
Agni). Domácí krb měl důležitý náboženský význam a v jeho
blízkosti či přímo na něm byl umístěný domácí oltář a různé
sošky rodinných bůžků, popřípadě voskové masky předků.
Domácí kult
● V rámci domácího kultu se uctívalo množství ochranných
božstev:
– Larové (Lares) – ochranní bůžci rodiny a domu, kde
přebývá, popřípadě i půdy, která k domu patří. Jednalo se o
ochranné bůžky hranic, křižovatek, dveří, krbu, polí. Mohlo
se jednat i o duchy zemřelých předků, kteří chrání rodinný
dům. Podle larů se rodinný oltář nazýval lararium – jednalo
se o malý model průčelí chrámu, který ohraničoval
vyobrazení tančících larů (lidských postav) držících rohy
hojnosti nebo obětní koláče. Larové jsou spojeni s domem
nebo určitým místem.
– Penáti (Penates) – ochranní bůžci rodinné spižírny (lat.
Penus).
– Genius (ochranný osobní duch) otce rodiny (pater familias).
– Vesta – jako božská strážkyně rodinného/státního krbu.
Lararium
Lararium
Lararium – domácí oltář
● Lararium byl domácí oltář v podobě napodobeného malého
průčelí chrámu na jehož pozadí byl obraz larů a penátů
(domácích ochranných bůžků a bůžků spižírny) a hada, který
byl vnímaný jako ochranné božstvo, které mělo moc odvrátit zlo
a ochránit dům a domácnost.
● V těsné blízkosti lararia bývaly sošky larů, podobizny předků,
sošky rodinných božstev, dále různé kultické předměty a
nástroje:
domácí oltář, obětiny, nástroje, atd.
● Běžnými kultickými nástroji a předměty bylo vybavení, které
sloužilo k provádění různých sakrálních úkonů, převážně
modliteb a konání obětí.
● V antickém Římě existovala široká škála různých druhů a forem
obětin, neboli toho, co se obětovávalo. Nejednalo se vždy
nezbytně o obětiny krvavé, mnohem častější byly oběti zápalné
(pálení kadidla a jiných vonných substancí) nebo oběti kapalné
(úlitba vína nebo mléka), popřípadě oběti formou položení
květin, bylin, klasů obilí, ovocných plodů (olivy, hroznové
víno...). Obecně vzato se krvavých obětí užívalo spíše při
velkých náboženských slavnostech a obřadech v rámci
veřejného a státního kultu.
Oběti zápalné – pálení kadidla a
jiných vykuřovadel
● Velmi rozšířenou a používanou formou oběti napříč všemi
kontinenty a různými dobami od pradávné minulosti do
současnosti je forma zápalné oběti neboli pálení kadidla či
jiných vykuřovadel – různých bylin, dřev, pryskyřic, rostlinných
semen či suchých plodů. V Římě a nejen v Římě se používalo
často kadidlo (pryskyřice kadidlovníku dovážená z orientálních
zemí), popřípadě lístky Myrty, Vavřínu, Tymián, Myrha atd.
● Pro pálení těchto vykuřovadel není většinou vhodný otevřený
oheň, ale spíše doutnající uhlíky. Římané ke spalování těchto
substancí používali často rodinného krbu (focus) nebo
přenosného malého ohniště na uhlíky a pálení kadidla v podobě
kované trojnožky s vodorovnou ploškou (tzv. Foculus, neboli
malý krb).
Oběti zápalné – pálení kadidla a
jiných vykuřovadel
Oběti zápalné – pálení kadidla a
jiných vykuřovadel
Oběti zápalné – pálení kadidla a
jiných vykuřovadel
● Pro uložení kadidla a vykuřovadel se používala tzv. Acerra,
zdobená zavíratelná krabička pro bezpečné uchování těchto
cenných vonných substancí.
Lararium a jeho okolí
● Pro případnou manipulaci s uhlíky se dalo použít různých
kovových pinzet či podobných nástrojů.
● Pro další formy nekrvavých obětí se v těsné blízkosti lararia
mohly vyskytovat různé misky, talíře či malé lahvičky či džbánky
na uchování obětování prvních a nejlepších kousků z rodinného
společného jídla, které se obětovávalo rodinným bůžkům. Dále
se takto mohly obětovávat různé plody (hrozny, olivy), tekutiny
(víno, mléko), které se obětovávaly úlitbou z číše.
● V rámci rodinného kultu byl veleknězem otec rodiny (pater
familias), on nebo jeho manželka, matka rodiny (mater familias)
konali různé sakrální úkony a oběti jménem celé rodiny, drobné
oběti však pravděpodobně konali i ostatní členové rodiny.
Kult veřejný
● Veřejný kult neboli náboženství v rámci celé obce či státu
zahrnovalo velké množství kněžských úřadů (spojených často s
vládnoucí třídou a politickými úřady), náboženských kolegií,
jednotlivé kulty mnoha různých bohů a bohyň, množství
veřejných náboženských svátků a slavností. Celkově byly různé
sakrální úkony neoddělitelně spjaty se všemi možnými sférami
každodenního života římských občanů či vojáků.
● I samo město Řím bylo založeno na základě náležitých
sakrálních úkonů – Romulus vyoral pluhem nejprve brázdu
označující posvátnou hranici (pomerium) budoucího města
Říma. Na této hranici, obvykle stávaly hradby, které se v
případě rozšíření této posvátné hranice přestavěly v souladu s
ní. Překročit pomerium bylo dovoleno pouze branami, kde tato
hranice byla přerušena. Překročení pomeria jinými prostředky
se trestalo smrtí.
Kult veřejný - organizace
● V nejstarších dobách, kdy Římu vládli králové, byl nejvyšší
hlavou římského veřejného kultu král. Král konal oběti jménem
celého římského státu a všech jeho občanů a obyvatel.
● Po vyhnání posledního římského krále z Říma a po založení
římské republiky byl vytvořen kněžský úřad krále-obětníka (rex
sacrorum), který převzal veškeré sakrální povinnosti krále.
Nebyl již však faktickou hlavou římského státního náboženství.
● Během doby římské republiky vznikl úřad nejvyššího pontifika
(pontifex – stavitel mostů, druh kněze, který dohlížel na
fungování státního kultu a správné konání obřadů), který
předsedal kolegiu pontifiků. V případě jakékoli náboženské
krize pod jeho předsednictvím kolegium pontifiků jednalo o
správné formě nápravy krizové situace – často prostřednictvím
nějaké očistné oběti (piaculum), přijetí nějakého nového kultu
nebo zavedení nové náboženské slavnosti.
Kult veřejný - organizace
● V čele státního náboženství stál jako velekněz pontifex
maximus (nejvyšší pontifex). V organizační struktuře římského
státního kultu pak stály 4 velká kolegia.
● Vedle již zmíněného kolegia pontifiků sem patřilo kolegium
augurů (augur). Augur byl římský vykladač vůle bohů na
základě pozorování věštných znamení z letu ptáků, nebeských
jevů a dalších specifických znamení. Augurové zjišťovali z
nebes vůli nejvyššího římského boha Jova (Jupiter) a jeho
případný souhlas či nesouhlas se zamýšleným úkonem.
● Romulus a Remus založili město Řím jako první augurové.
Romulus se s bratrem utkal o vládu nad novým městem
prostřednictvím augurské disciplíny – pozorováním nebeských
jevů a věštných znamení z letu ptáků. Řím byl tedy založen se
souhlasem Jova, který tak byl jedním z božských otců města
Říma.
Kult veřejný - organizace
● Vedle kolegií pontifiků a augurů patřila mezi 4 nejvyšší kolegia
kněží kolegium epulonů (septemviri epulones) a kolegium viri
sacris faciundis (duumviri, decemviri, quindecimviri, sedecimviri
– 2, 10, 15, 16 mužů spravujících Sibylliny knihy proroctví,
později dohlíželi i na fungování cizích kultů v Římě).
● Epuloni měli na starost přípravu veřejných hostin k příležitostem
hlavních veřejných náboženských svátků a slavností.
● Viri sacris faciundis spravovali od doby vlády krále Tarquinia
Prisca knihy proroctví Sibylly Kumské, v případě náboženských
i jiných krizí do nich nahlíželi a hledali proroctví, které by jim
radilo, jak krizi zažehnat. Například během 2. punské války po
několika porážkách způsobených Římu Hannibalem bylo
nalezeno proroctví, podle kterého má Řím přijmout kult bohyně
Kybelé z Anatolie v Malé Asii. To byl první případ cizího kultu
přijatého v Římě za součást oficiálního státního kultu.
Kult veřejný - organizace
● Mezi další kněžstva státního kultu náleželi:
● Flaminové – kněží zápalné oběti, kteří byli jednotlivě zasvěceni
osobně některým konkrétním bohům. Mezi hlavní tři flaminy
(flamen, pl. Flamines) patřil flamen Dialis zasvěcený Jovovi,
dále flamen Martialis (Mars) a flamen Quirinalis (Quirinus).
Flamen Dialis byl nejvýznamější z flaminů, měl speciální úbor,
který spolu s jeho způsobem života i jeho speciálními
náboženskými úkoly byl podřízen velkému množství
náboženských zákazů a zápovědí – např. Nesměl pohlédnout
na mrtvolu, nesměl být v přítomnosti mrtvého (tedy ani
umírajícího), nesměl se dotknout ničeho železného (železo je
materiálem, ze kterého jsou vyrobené meče – přináší smrt),
nesmí se dotknout koně, automaticky byl členem římského
senátu, ale nesměl se ucházet o žádné politické úřady.
Kult veřejný - organizace
● Mezi další kněžstva státního kultu náleželi:
● Saliové – kolegium 12 kněží zasvěcených Martovi (plus 2.
kolegium Saliů zasvěcených Quirinovi), kněží, kteří při svátcích
zahajujících a ukončujících období válečných tažení
tančili/poskakovali po ulicích Říma v rituální archaické zbroji s
archaickými štíty (dvanáct štítů, jeden originál seslaný Martem,
11 kopií nerozpoznatelných, kvůli možné krádeži) a zbraněmi za
zpěvu písní.
● Luperkové – mladí kněží, kteří během svátků Lupercalií v
očistném měsíci únoru (februarius) běhali Římem oděni pouze v
kožešinách a šlehali kolem sebe svázanými kusy kůže –
šlehnutí těmito „důtkami“ mělo mít blahodárné účinky.
Kult veřejný - organizace
● Mezi další kněžstva státního kultu náleželi:
● Fetiálové – kněží, kteří hráli v archaických dobách roli
diplomatů, znalců božského práva, kteří dohlíželi nad
uzavíráním, posvěcováním, dodržováním a uchováváním smluv
mezi Římem a sousedními státy/kmeny. Dohlíželi i na to, aby
Řím nevešel do války proti svému spojenci. V případě, že byla
Římu spáchána nějaká újma (napadení, poplenění...), měli
pravomoc na základě usnesení senátu jít jako poselstvo k
dotyčnému kmeni a požadovat náhradu škody. Pokud tato
náhrada nebyla do 30 dnů provedena/vydána, mohli být
následně senátem pověřeni vyhlásit podle božského práva se
souhlasem bohů posvátnou, čistou a spravedlivou válku.
Kult veřejný - bohové
● Římané, ať už v rámci veřejného či soukromého/domácího
kultu, věřili ve velké množství bohů. Podobně jako Řekové měli
dvanáct nejvyšších bohů –
● Dii Consentes - Iuppiter, Iuno, Minerva, Vesta, Ceres, Diana,
Venus, Mars, Mercurius, Neptunus, Vulcanus, Apollo – 6 bohů,
6 bohyň
● Další významní bohové: Ianus, Saturnus, Quirinus...
● Dii Indigetes – skupina bohů složená z prastarých ochranných
božstev, božstev významných řek, zbožštěných hrdinů – patří
sem: zbožštěný Aeneas, Roma, Tiberinus, Bellona, Liber;
abstraktní božstva jako: Fortuna, Concordia, Pax, Iustitia,
Honos et Virtus...
Kult veřejný - bohové
● Dii Novensiles – božstva cizího původu přijatá do římského
pantheonu: Bacchus, Isis, Sarapis, Sol Invictus, Mithras,
Kybelé, Attis...
● Dii Inferi – bohové podsvětí: Dis (Pluto, řec. Hádés), Orcus
(podsvětí), Proserpina (řec. Persephone, manželka vládce
podsvětí a dcera Cerery/Démétér).
Kult domácí - bohové
● Božstva rodiny: Lar Familiaris (rodinný lar), během 1. stol. n. l.
Začali být uctíváni dva larové (dvě tančící postavy na larariu).
Lares Loci (Larové místa, na kterém je postavený dům),
symbolizováni hady na larariu. Penáti – ochranní bohové
spižírny, stěhovali se s rodinou. Každý muž měl svého Genia
(Genius/Iuno), každá žena svou Iuno – ochranný osobní duch
člověka, tvořivá síla, která člověku dává jeho osobnost,
vzdělání, morálku. Je s člověkem až do jeho smrti. V rámci
rodiny se uctíval především genius otce rodiny, který je na
larariu vyobrazen oděný do bílé togy s hlavou zakrytou capite
velato. Mánové - Manes – duchové zemřelých předků, kterým
patřičnými poctami bylo umožněno se povznést z podsvětí a
stát se ochranným božstvem rodiny – oproti tomu Larvae a
Lemures – duchové zemřelých, kterým podsvětní bohové
zamítli přístup do podsvětí, takže putují a škodí, kde mohou.
Obřady
● Veřejné náboženské obřady se konaly tradičně jedním ze dvou
důvodů. V několika výjimečných případech, převážně u řeckých kultů,
se používal řecký způsob – ritus graecus (konaly se graeco ritu),
kněží měli na hlavě vavřínový věnec.
● Ve zbytku případů se používal římský způsob – ritus romanus
(romano ritu) kdy měli kněz a další přímí aktivní účastníci oběti hlavy
zahaleny togou (byli capite velato). Obřady se konaly před chrámem,
pod širým nebem, římské chrámy obvykle měly na schodišti
vedoucím k chrámu samotnému oltářní kamenný podstavec/stůl.
Lidové náboženské zvyklosti
● Mezi lidové zvyklosti patřily např. tzv. votivní oběti – oběti ex voto (ze
slibu) Jednalo se o drobné dary chrámu, předměty, které
představovaly budoucí oběť, slíbenou oběť, která bude uskutečněna
s případným darem či podle slíbených parametrů pokud božstvo splní
prosbu darujícího. Jednalo se o způsob řešení možných či reálných
krizí v běžném životě – prosby za uzdravení, za šťastnou plavbu přes
moře, šťastný návrat ve zdraví z cest.
● Co se týče proseb za uzdravení, dochovalo se velké množství
různých votivních předmětů, které zahrnovaly malé modely různých
částí těla či celé lidské nebo zvířecí sošky.
● Od bohatších a vzdělanějších se zachovaly votivní nápisy vytesané
do kamene či olova nebo napsané na keramické střepy
zaznamenávající splnění slibu po vyplnění žádaného výsledku
(návrat z cesty, uzdravení, vítězství v bitvě, přežití vojenské služby).
U bohatých lidí se mohlo jednat o postavení a zasvěcení oltáře,
chrámu, případně vytvoření sochy božstva. Obvykle nápis obsahuje
zkratku VSLM – votum solvit libens merito (po zásluze dodržel slib).
Ex votos
Ex votos
Ex votos
Ex votos
Ex votos
Lidové náboženské zvyklosti
● Další poměrně rozšířenou lidovou zvyklostí v antice byly defixe
(defixiones) neboli proklínací tabulky. Jednalo se o většinou olověné
tabulky, do kterých byly vyryté proklínací napísy v řečtině či latině,
případně tam byla nakreslena lidská postava či části těla a v textu
bylo popsáno, které části těla mají prokleté osobě selhat či vypovědět
službu.
● Proklínací tabulky se používaly např. proti sokovi v lásce, proti
vozatajovi jiného týmu (u závodů koňských spřežení), proti
protivníkům ve volbách do politického úřadu atp.
● Doposud se našlo asi 1500 proklínacích tabulek v latině a řečtině.
● Několikrát byla tato lidová praxe oficiálně zakázána.
Doba císařská a další vývoj
● V době císařské (od r. 31 př. n. l.) se rozšiřuje římský kult o kult
císařů – uctívání genia císaře, osobního ochranného ducha. Císařové
jsou po smrti obvykle zbožštěni na základě usnesení senátu a
vykonání patřičných ceremonií kněžskými kolegii. Císařskému kultu
jsou přiděleni kněží a jsou zasvěcovány i chrámy zemřelým císařům.
● Za vlády prvního římského císaře Augusta je velká snaha o reformu
náboženství a obnovu tradičních římských ctností a pozapomenutých
či upadajících kultů, kněžských kolegií a obřadů. Obnova
zanedbaných chrámů, stavba nových chrámů. Augustus přebírá titul
pontifika maxima a římský císař je od té doby v jedné osobě vládce
státu i nejvyšší autorita ve věcech náboženských. Tento titul zůstává
v rukách císařů až do doby kolem r. 380 n. l., kdy byl tento titul jedním
z křesťanských císařů odmítnut a stal se jedním z titulů římského
biskupa – papeže. Jeden z reliktů římského polyteismu v rámci
křesťanství.
Doba císařská
● V době císařské taky postupně vzniká povinnost poskytování
božských poct císaři – jednak uctívání genia žijícího císaře, jednak
uctívání zemřelých císařů. Odmítnutí uznání/prokázání těchto
božských poct = vlastizrada = trest smrti.
● V rámci veřejného kultu dochází od přelomu 3. a 2. stol. př. n. l. K
růstu popularity mysterijních kultů, které nabízely svým zasvěceným
věřícím nějaké tajné vědění a hlavně lepší posmrtný život. Jako první
byl přijat kult Kybelé r. 204 př. n. l. Po dobytí Řecka v polovině 2.
století př. n. l. Řekové rozšířili možnost účasti na eleusinských
mystérií (kult Démétér/Ceres) i na Římany, které uznali za
civilizovaný národ. Během 1. stol. př. n. l. roste v Římě popularita
helenizovaného kultu původně egyptské bohyně Isidy a jejího
manžela Osirida/Sarapida (Osiris/Sarapis). I přes jistý odpor
římského senátu byl tento kult nakonec přijat. Během 1. století n. l.
přichází do Říma kult původně indoíránského boha Mithry, který
dosáhl velké obliby především u vojáků (byl vyhrazen mužům).
Doba císařská
● Vedle mysterijních kultů pak v 1. století n. l. vzniká a rozvíjí se nové
velké náboženství – křesťanství.
● Křesťanství podle dochovaných zmínek u římských autorů (nejstarší
zmínky od římských autorů ze začátku 2. stol. n. l.: Tacita, Suetonia a
Plinia mladšího) bylo vnímáno Římany negativně – Římané obecně
neměli rádi nové věci, nové pořádky. Vznikající křesťanství bylo
označováno pojmem religio – pověra. Tacitus popisuje první
pronásledování křesťanů za císaře Nerona (64 n. l.), který je obvinil
jako původce velkého požáru Říma. Tacitus je objektivní a uvádí, že
se pravděpodobně jednalo o obětní beránky, že velký požár
pravděpodobně založil sám Nero, aby mohl opěvovat hořící Řím, jako
Homér opěvoval hořící Tróju.
● Plinius píše ve svém dopise císaři Trajánovi během svého
správcovství ve východní provincii Pontu v Malé Asii dotaz, jak má
soudit usvědčené křesťany (za to, že jsou křesťané a že odmítli
obětovat obrazům císaře a římských bohů).
Doba císařská
● Postupně vzniká během druhého a třetího století první křesťanská
literární díla, autoři jsou apologeti víry – brání v dílech křesťanství.
Celkem došlo ke čtyřem velkým pronásledováním křesťanů: r. 64 za
císaře Nerona, r. 250/1 za císaře Decia, r. 257-260 za císaře
Valeriana, r. 303-313 za císaře Diocletiana.
● Roku 311 bylo v části říše pronásledování ukončeno a císař Galerius
před svou smrtí vydal Toleranční edikt, kterým ukončil pronásledování
křesťanů ve své části říše a dal křesťanství status povoleného
náboženství (religio licita).
● Roku 313 vydali císaři Konstantin Veliký a Licinius v Mediolanu
(Milano) tzv. Milánský edikt, kterým bylo definitivně ukončeno
pronásledování křesťanů a křesťanství bylo zrovnoprávněno. Nebylo
však začleněno do státního/veřejného kultu.
● Konstantin Veliký velmi pomohl křesťanství se postavit po
pronásledování na nohy. Křesťanští biskupové u dvora vychovávají
jeho syny v křesťanské víře.
Doba císařská
● Po smrti Konstantina Velikého (337) si vládu nad římskou říší
rozdělují mezi sebe jeho tři synové Konstantinus II., Konstantius II.,
Konstans (západ, střed a východ). Během jejich vlády křesťanství
podporováno, staré kulty upadají.
● r. 355 jmenován caesarem (nižším císařem) po boku posledního
žijícího z Konstantinových synů Konstantia II. Julianus zvaný
Apostata (neboli odpadlík od víry; synovec Konstantina Velikého, syn
Konstantinova bratra). Julianus se tajně vrátil k původnímu
náboženství, když se r. 359 po smrti Konstantia II. stal jediným
císařem římské říše, snažil se velkými reformami obnovit slávu
starého náboženství a oslabit moc křesťanství.
Doba císařská
● Julianus zakázal křesťanům se navzájem pronásledovat (od
Nikájského koncilu r. 325 bylo křesťanství rozděleno na Nikájce
(následující křesťanské vyznání přijaté na Nikájském koncilu) a
Ariány (příznivce učení Alexandrijského presbytera Areia, který tvrdil,
že Ježíš nemůže být stejné podstaty jako bůh otec) – spor o podstatu
Krista, navzájem se pronásledovali), zakázal křesťanům učit
pohanskou literaturu na školách a snažil se vytvořit pohanskou církev
a reformovat původní státní kult říše.
● Císař Julianus zemřel během tažení do Persie na následky poranění
kopím v bitvě. Je možné, že byl zasažen kopím „spřáteleného“
křesťanského vojáka. Zemřel roku 363 n. l.
● Po jeho smrti ještě přežívá nějakou dobu jistá náboženská tolerance.
Doba císařská
● Roku 380 se císař Theodosius přiklonil ke křesťanství a 27. února
toho roku císařové Theodosius, Gratianus a Valentinianus vydali tzv.
Thessalonský edikt, kterým vyzývají všechny obyvatele a občany říše
k následování nikájského vyznání a aby přijali jméno katoličtí
křesťané. Všichni ostatní jsou prohlášeni za kacíře a mají čelit
věčnému zatracení a všemožným světským trestům, které císaři v
souladu s vůlí boží vydají v dalších ediktech.
● Od roku 381 dochází k vydávání dalších ediktů proti pohanství.
● Roku 382 císař Gratianus nechal definitivně odstranit oltář vítězství
(bohyně Victoria) z budovy římského senátu. Stejný císař odmítl
božské pocty spojené s císařstvím a odmítl titul pontifika maxima.
● Ariánství, které do té doby přežívalo hlavně ve východní části říše, je
na 2. ekumenickém koncilu, konaném roku 381 v Konstantinopoli,
definitivně odmítnuto jako heretické učení. V římské říši tato odnož
křesťanství postupně vymýcena. Ariánství přežilo do sedmého století
jako náboženství Vizigótů, kteří založili svůj stát v Hispanii.
Doba císařská
● Od roku 382 jsou zakázany pohanské oběti v chrámech, chrámy
nicméně zůstávají otevřeny jako místa uměleckých děl. Od roku 385
je zakázáno věštění z jater a vnitřností zvířat pod trestem krutého
mučení. Roku 391 bylo zakázáno vykonávat veškeré pohanské oběti,
uctívání pohanských model a uctívání v chrámech. Od roku 392 je
zakázáno obětování obrazu (i obrazu císaře) včetně pálení kadidla.
● Roku 399 jeden z ediktů nařizoval stržení venkovských pohanských
chrámů, další povoloval konání veřejných slavností a svátků, ale bez
pohanských symbolů a obětí.
Doba císařská
● Na konci 4. století dochází k náboženským nepokojům ve východní
části říše, především v Egyptě a severní Africe. Roku 391 nepokoje a
násilí v Alexandrii – podle Hermia Sozomena (Hist. Eccl. 7.15)
Alexandrijský biskup dostal pod svou správu od císaře Dionýsův
chrám a změnil jej na kostel. Křesťané prý měli posvátné předměty
vynést ven a nést je v posměšném průvodu. Pohané, naštváni tou
svatokrádeží, se vrhli s meči na členy průvodu a mnoho jich pobili.
Utekli pak do Sarapidova chrámu, kde se uzavřeli (chrámový okrsek
byl opevněný, byly v něm uloženy zbývající přeživší svitky z
Alexandrijské knihovny). Velitel místní vojenské posádky Romanus a
prefekt Evagrius vyzvali vzbouřence, aby složili zbraně a opustili
Sarapeum – odmítli. Císař pak nabídl amnestii a nařídil zbořit chrámy,
které považoval za příčinu povstání. Povstalci následně Sarapeum
opustili.
● Roku 396 Alarich a jeho Gotové pod vedením mnichů vypálili
posvátný okrsek Démétér v Eleusis v Řecku. Nejposvátnější místo
antického světa. Roku 415 umučena v Alexandrii filozofka Hypatia.
Konec pohanství v římské říši
● I přes všechny edikty a zákazy pohanství ještě během 5. století
přežívá ve městech ve skrytu jednotlivých domácností potomků
původní senátorské šlechty a mezi tradicionalistickými Římany.
Přežívá pak především na venkově, což je doloženo i pozdně
antickým pojmem pro pohanství (od lat. paganus - původně
venkovan, obyvatel venkova, prosťáček).
● Edikty proti pohanství vycházeli ještě během 5. století. Stejně tak sv.
Augustin (Augustinus Aurelianus) psal ve svých některých dílech
polemiky proti pohanům ve své době; také popisoval dobytí a
vyplenění Říma Alarichem a jeho Góty roku 410. Křesťané byli
ušetřeni ve svých kostelech a bazilikách, pohani byli pobíjeni ve
svých chrámech.
● Dá se předpokládat, že ještě během 5. století přežívá původní kult v
některých římských rodinách v Římě. Na venkově pohanské zvyky
přežívaly déle, mnoho původních zvyklostí přešlo do křesťanství a je
přítomno dodnes.
Snahy o obnovu
● V moderní době existují snahy o obnovu římského způsobu života
včetně tradic, zvyklostí a náboženství. V posledních desetiletích
obecně nabývá na popularitě novopohanství a jeho různé odnože
(severské, slovanské, keltské, germánské, indiánské, řecké, římské,
egyptské (kemetismus) atd.)
● Co se týče římského způsobu života a všech jeho možných aspektů,
snaží se o rekonstrukci včetně náboženství celosvětová organizace
Nova Roma, která má po celém světě přes 16 tisíc členů. V jejím
rámci je celý svět rozdělen do provincií s latinskými jmény (i
ahistorickými). V jejím rámci je možné se za určitých podmínek stát
členem některého z obnovených římských kněžských kolegií. Je
možné kandidovat do římských úřadů, každý člen může volit v
každoročních volbách. V některých provinciích se konají
rekonstruované římské svátky a slavností (bez krvavých obětí).
Snahy o obnovu
● Vedle organizace Nova Roma v menším měřítku existuje projekt
TEMPLVM.ORG, v jehož rámci byl na soukromém pozemku na
Ukrajině v rámci místní římské enklávy postaven chrám v antickém
stylu zasvěcený synkretickému římsko-slovanskému bohu Jovovi
Perunovi (Iuppiter Perunus).
● Chrám ještě nemá hotovou kompletní výzdobu (např. sloupy), ale byl
již ve spolupráci s organizací Nova Roma vysvěcen a inaugurován
podle římských náboženských zvyklostí. Vedoucí tohoto projektu byl
pontifikem a augurem z organizace Nova Roma jmenován augurem,
jako velekněz chrámu koná každodenní obřady (kromě dies atri v
římském kalendáři, dnů, kdy se obřady konat nesměly). Je možné
zdarma přes facebook či přes jiné sociální sítě poslat modlitbu, která
bude pronesena spolu s patřičnými obřady.
● Projekt Templvm spolupracuje s malým obchodem Arx Mercatura,
kde lze objednat lararia, nově i kovové repliky římských sošek larů,
římské kalendáře apod.
Templum Iovis Peruni –
TEMPLVM.ORG