„Můj synu!*' dí, „už nezbývá mi, když touha, po cti vás tak mámí, než zcela po vůli vám být. Z mých pokladů můžete mít zlata, stříbra dvě plné bárky, však nikdy ncskrblctc dárky, Štědrost a laskavost, ty sluší." Jinoch sc zaraduje v duši nad tčmi otcovými sliby, že s pokladem, jak se mu zlíbí, naložit káže mu a velí, ať štědře prohýří ho celý. Důvod mu řek, jejž k lomu chová: „Můj synu, dej tu na má slova, v štedrosti královnu svou našly všechny ctnosti, jež ona krášlí, což dokázati j c mi snadné. Všude sc na člověka padne, jenž bulial, mocný, pfec jen hany dojde, když je moc zazobaný. Kdo má vše — až na milost bozi .štědrosti přec svou vzácnost /.množí. Jen štědrost v Šlechtice nás mění, což nedokáže postaveni " ani dvomost či uměny, jmění Či původ vznešený, rytířskosti a síly věno nebo smělost a mocnč léno, nic, ani krása nepomůže. Vlak pravé tak, jako je růže krásnější nežli květy prosté, když mladičká a svěží vzroste, i štědrost, kde se nahodí, *" víem jiným ctnostem-vévodí. A přednosti, jdi ona vidí u zdatných, ušlechtilých Udí,
54
zveličí aspoň pětsetkrát. O Štědrosti bych povídat moh věčně na pokračování.' Jinoch už dohromady shání, co vyžádal si, vyprosil. Otec mu všeho nanosil, čeho se mu jen uráčilo. Vsak císařovně teskno bylo, když slyšela, na jakou pouť má její synek vytáhnout. A tak, ač vzbudil stesky, žaly a ač mu mládí vyčítali, ač leckdo sráží ho'a káře, jinoch káže, ať v potu tváře co nejrychlej mu přichystají lodi, že už tu v rodném kraji setrvat nechce ani chvíli. Tak lodi v noci naložili z příkazu královského syna suchary, spoustou mas a vína. Lodi už v přístavu jsou plné, nazítří s jásotem se hrne k moři Širokou písčinou Alexandr i s družinou. Myšlenka na cestuje blaží a císař sám je vyprovází i s posmutnělou císařovnou. V přístavu před útesem rovnou mužstvo už na korábech čeká. Hladina moře klidná, měkká, větřík je mírný, nebe skvělé. Před všemi Alexandr v čele, když opustil už svého otce, dal sbohem císařské své matce, již srdce krvácelo v hrudi, na člunu vyrazil k své lodi. S nim jeho druzi, bohatýři,
Jí
vždy naráz dva, tři nebo čtyři jak o závod se nalodili. Plachty napjaty v malé chvíli a ihneď vytažena kotva. Ti na pevnině, kteří sotva se z rozloučení radovali, jak jenom mohli, sledovali junáky zbystřenými zraky, a aby do největší dálky je ze svých očí neztratili, všichni vespolek vystoupili tam u moře na strmý štít, odkud se mohli nasytit pohledem, než jim zmizí z očí, a zraky po nich toužně točí. V starostech o junáky byli, aby je osud doved k cíli bez překážek a nebezpečí. Ti na moři strávili větší část dubna, značný května kus ; bez velkých nebezpečí, hrůz. Jednoho dne před slunce sklonem veplufi v přístav pod Han tonem. Spustili kotvu, přirazili. Ze velmi málo zvyklí byli na mořské strázně, utrpení, že cesta mořem zdravá není, dlouho si odpočinku hledí, vždyť byli všichni hrozně bledí, schváceni byli i ti statní, zesláblí i ti nejvíc zdatní. Však radost měli o to větší, že vyšli z mořských nebezpečí, že po obavách, úzkostech dorazili na správný břeh. Strávili pod Hantonem noc, radosti bylo všude moc.
Každý se ptal a vyzvídal, zda sídlí doma Britů král. Řekli jim, že je ve Winchestru, kdyby zvolili přímou cestu a po ránu hned vyrazili, že by tam v krátkém čase byli. Tou zprávou každý potěšen. Nazítří, jen se zrodil den, junáci s jitrem probuzeni hned dali se do vystrájení, a sotva byli v plné zbroji, už se tam zpod Hantonu rojí. Zvolili nejpřímější cestu a tak dojeli do Winchestru, kde tenkráte král přebýval. Dřív než zvon Šestou zvěstoval, Řekové vjeli do nádvoří až pod schody se svými oři a kom oně i koně vody nechali tam pod těmi schody a vzhůru stoupá reků četa před nejlepšího krále světa, jaký kdy vůbec vlád a vládne. Se zalíbením na ně padne jeho pohled, a jak ho spatří, hned sňali všichni, jak se patří, aby snad za nevychované je neměli, své pláště s ramen.
Tak, když si všichni odložili, teprv před krále předstoupili. A baroni až zUchli všeci, jak se jim líbili ti reci, tak krásní, Švarní na pohled, a zřejmé bylo jim víem hned, že jde o králů, hrabat synky, což také byli bez výjimky.
S7
©
po r s
-n
A_Fjydcic_ slula panna a právem byla takto zvána, vždyť nejkrásněji! mezi ptáky přec Fénix nazývá se taky a jediný je mezi všemi. Fénicie, jak jeví se mi, nemela sobě rovnou v kráse.
10}
Zázraku, divu podobá se a Přírodě tak krásné dílo se nikdy víc už nezdařilo. Chci o tom promluvit jen krátce, líčením nechci obírat se těch paží, ruček, těla, hlavy; kdybych tu tisíc let žil zdravý a denně násobil své smysly, přec bych jen ztrácel čas a myslím, že k pravdě nedospěl bych blíže. A kdybych, v úkol ten se hřížc, všechen svůj důvtip vynaložil, přec zklamání jen bych se dožil, Skončil SVOU SllitlltJ in-y. »'ih|«':<:I"i. "Děvče přiběhlo v xamém spěchu, a jak vkročilo do paláce bez závoje a proslovlasč, tu skvoucí záře její krásy rozlila po paláci jasy skvélejlí kaibijiikiilíi záře. U svého strýce, u cís;i řr stál Cligés, proslovlasý laky. Toho dne byly hochu mraky, však oba byli tolik krásní a on i ona tolik jasní, že z jejich krásy výtrysk blesk a celý sál byl jeden lesk, jako když z jitra slunce vzplane v červánků záři rozjásané. f*Ted však půvaby Cligésovy chci popsat několika slovy, jenom pár zcela krátkých vět. Prožíval právě mládí květ, měl bezmála už patnáct let a krásnějaí byl na pohled než Narcis, který pod jívou uzřel svou krásu márnivou
104
v studánce. Touhou po té kráse se trápil, zemřel v krátkém Čase, že nemohl jí dosáhnout. ' Byl arci krásný, byl však bloud. Leč Cligés, ten měl krásy více, jak ryzí zlato nad měd skví se, tolik, že neumím to říci, vlas měl jak zlato sálající, tváře jak mladých růží květ, půvabný nos a krásný ret. Postavou byl tak ztepilý, jak Příroda jen docílí, když přednosti, jež jinak dělí na mnohé, v jednom všechny /.celí. A u něho lak štědrá byla, že všechny mu je nadchla. Dala tnu všeho z plných sil, takový tedy Cligés byl: moudrost a krása, Štědrost, síla, nejen slupka, i dřeň ťu byla, v šermu a střelbě dospěl dále itež Tiislan, punoŠ Marka krále, i psů a sokolů měl víc; nechybělo inu vůbec nic.
A tak tu Cligés v plné kráse před strýcem vztyčen nalézá se. Ti, kdož ho dosud neviděli, jak oslněni na něj zřeli a dívkou byli oslněni zas ti, jimž dosud známa není. V úžasu po ní pohled točí. Však Cligés veden láskou oči J otáčí po ní jenom kradí, odvrací je a zpět je svádí. Z pohledů prchavých jak plamen nepoznat, že je láskou zmámen.
„O chůvo, jak bych byla ráda, však císař za choť si mě žádá a to mě rozčiluje, drásá, synovcem ten, jenž je má spása, je toho, jehož si mám vzít, a jestli on mě touží mít, mé roztoužení marné je a nezbývá mi naděje. Spíš kolem ať jsem lámána než Isoldu a Tristana snad připomínat láskou naší. Ta jejich hanebnost mě straší, až slydno je mi vyprávět. Nechtěla bych za celý svět vésl život, jaký ona vedla. Láska ji k hanebnosti svedla, jednoho pána srdce mělo, ale dva pány její tělo. A tak svůj celý život vlekla, >.c žádného se neodrekia. Byla to láska nebezpečná, však láska máje slálá, věčná, iné tělo a mé srdce není naprosto schopno rozdělení. „ Nczhanobfm své tělo vlastní, dva muže nikdy ncobšťastní. Kdo srdce, ten i těla pán a jiný bude odehnán. Však to bych věru vědět chtěla, jak bude pánem mého těla ten, jemuž se mé srdce vzdává, když otec jinému mě dává.. Na odpor nejsem dosti smělá, budc-li pánem mého těla a naloží s ním po své vůli, bude jen správné, odmítnu-li milence. Alis na ženění
"j
jenž žalem hyne, žalem šílí,
hlasitě vzkřikne! „Pane milý,
císaři, zanech naříkání,
bezpečně vidím, že tvá paní
nikterak ještě mrtva není,
vzmuž se a zanech roztesknění,
za chvíli ti ji vrátím zdravou,
za to ti ručím hrdlem, hlavou."
A utišil tím nenadále
nářek, jejž bylo slyšet v sále,
a císař lékaři pak řek,
že dá na jeho úradek,
že si s ní může nakládá ti
jak chce, jen když jí život vrátí,
že jeho otrokem chce být,
však jako lotra pověsit
ho dá, když lhal mu v nejmenším.
On odpověděl: „Souhlasím,
nemějte se mnou slitování,
když nepřiměji vaši paní,
že promluví k vám, prosím, sál
však vyklidit abyste dal,
ať tady noha nezůstane.
Nemoc, jíž dáma hyne, pane,
jen v soukromí se vyšetří,
jen my lékaři všichni tři
tu zůstaneme pohromadě,
ty dva tu s sebou chci mít k radě,
ostatní všichni ať jdou ven."
Tři proti tomu byli jen,
to Cligés, Thesala a Jan,
však zle by moh být vykládán
od těch, kteří tam s nimi byli,
jejich odpor, i povolili
a mlčky k tomu souhlas dali,
co všichni druzí schvalovali,
a odešli pryč z paláce.
190
Lékaři chutě do práce
sc dali bez nůžek, hned sami
roztrhli silou rubáš dámy
a řekli: „Paní, jenom klid,
žádný strach nemusíte mít,
jen mluvte, my vám rozumíme
a zcela bezpeční též víme,
že zdráva jste a nic vám není.
Jenom klid, žádné rozčilení
a hlavně vůbec nezoufat,
a dbát-li chcete našich rad,
my tři, rád bych vás ujistil,
pomůžeme vám ze všech sil,
ať o dobro či o zlo běží.
Vězte, žc každý z nás se střeží
vás prozradit a skoupat snad,
jen nenechte nás naléhat!
Vždyť upřímně vám nabízíme
své služby, vSe, co známe, víme,
neměla byste odmítat."
Tak se ji snaží nalákat
a oklamat, vše marná snaha,
ani na chvíli nazaváhá,
lhostejné jsou jí jejich sliby,
kéž raděj všeho nechali by.
A když tak vidí lékaři,
že se jim u ní nedaří
s prosbami ani domluvami,
tu z rakve vytáhli ji sami
a zuřivě ji bijí, mlátí.
Je hloupost se tak namáhati,
nepřiměli ji ani k slovu,
s hrozbou udeří na ni znovu,
že prohlásí ji za Sílenou,
když z ní mlčení nevyženou,
a že s ní bude naloženo
hůř než kdykoliv s kterou ženou,
LS kafr 2:*e
která posedlá ďáblem bývá. „My dobře víme, že jste živá, jen mluvit s námi neráčíte, my víme, že se přetváříte, císaře chcete oklamat, však nás se nemusíte bát. A jestli vás kdo rozhněval, než zraňovat vás začnem dál, odložte svoje předstírání, toť pošetilé počínání, my pomůžem vám, na svou čest, ať uŽ jde o pravdu či lest." _Mlčí, není to předstírání.
Oni sc znovu vrhnou na ni,
do zad ji bijí řemeny,
až roztřepeny, zbroceny jsou krví, která stříká z masa
něžného, jak je řemen drásá.
Když řemeny ji zbičovali,
že jí až maso rozdrásali
a z její kůže rozdrásané
potůčkem krev až na zem kane, |
přec ani tak nic nedokáží, )
slůvko, vzdech to z ní nevyrazí,
nepohne se a nezachvěje,
tu říkají, že nezbytné je
olovem, ohněm jíti na ni,
žhavěje lít do jejích dlaní,
jen tak že vynutí z ní Jovo.
Jdou pro oheň a pro olovo,
v ohni olovo rozžhaví.
Tak ti tři lotři krvaví
vraždí dámu jak šelmy dravé,
olovo, že až teklo, žhavé,
jak v ohni žíří se a svíjí, _ tekuté do dlaní jí Ují.
Nemají ani na tom dosti,
191
že olovo skrz maso, kosti,
jež propálí, se na zem lije,
říkají, padoušské ty zmije,
že jestli nepromluví záhy,
na rošt ji dají,— hledme vrahy!
až bude celá upečena.
Ona mlčí a nezasténá,
nemůže bránit v trýznění.
Už chystali se k pečení
a žhavý roSt byl připraven,
když jistě víc než tisíc žen,
jež lačně před palácem slídí,
ke dveřím sálu přijdou, vidí,
co strašného se s chudinkou
děje, maličkou skulinkou,
jaké na dámu mučení
ve žhavém uhlí, plameni
uchystali ti lotři děsní,
a nápor zuřivý už běsní
a do dveří se opírá,
jež tříští mnohá sekyra,
kterou si přines zástup žen.
Osud lékařů zpečetěn,
ted to, co chtěli provádět,
s úroky vrátí se jim zpět.
Zeny se vrhly do sálu
v jediném divém návalu.
V davu byla i Thesala,
která o pomstu nestála,
chtěla jen mít svou paní drahou,
našla ji u ohniště nahou,
samá krev, hrůza na pohled,
do rakve odnesla ji zpět
a do rubáše halí ji.
A ženy jak dav fúrií
se vrhly ihned na lékaře,
čekat na soudce, na císaře
'93
nechtějí, rychle došli vrazi odplaty, už je z oken hází doprostřed dvora na dláždění. Všichni tři byli rozdrceni, zlámali paže, nohy, vaz. Ženy, pochválit nutno vás! Co hanebně si vysloužili ti tři lékaři, zaplatily jim s úrokem ty dobré ženy. Ale Cligés byl poděšený, truchlil, když slyšel vyprávění o utrpení, o mučení, jež podstoupila jeho milá. Div, že ho mdloba nesklátila, boji se právem, že ta žena je mrtva nebo zmrzačená mučením, jež jí způsobili ti, co už smrtí zaplatili. Jaká to pro něj hrozná strast. Vtom Thesala však nese mast, která má účin nevídaný. Jí opatrně potře rány a nanáší jí na tělo, jež uloží, kde leželo předtím, a v rubáš ze Sýrie dámy poznovu zahalí je. Nechaly ji tvář odhalenou, celou noc silou neztenčenou lkají a hrozným nářkem kvílí, po celém městě žalem šílí, rab, Šlechtic, boháč, chudák, zdá že každý jenom namáhá se ostatní v žalu překonat a tak nemůže přestat lkát. Nocí zněl nářek ze všech stran. Nazítří k dvoru přišel Jan a císař ho hned povolal
'94
když vtom tu z Řecka poselstvo jc a zdrží odeplutí voje a všichni čekají i s králem. V onom poselství nenadálém byl Jan, jenž důvěryhodnosti poselství dodal vlc než dosti. Jan rozhodně nebyl ten pravý, jenž přines by jim klamné zprávy. S poselstvem vydala se z Rccka Cligése hledat Šlechta všecka, tak hledali ho neustále, až našli ho u dvora krále, řekli mu s pěkným pozdravem: „Všci-.licu lid, celá vaše xcui nad Řeckem svěřuje vám vládu, -de klíče jsou od Carihradu, ("vždyť právo pro vás mluví samo, ] zemřel — což není vám snad známo ; váš strýc, kterého schvátil žel, UcJikdaí vás íi iKAftlrJ. /.alem .se jeho rozum zmát, potom už nejed, nepil, chřad a zemřel jako Silence. Ô pane, vraíte se nám přec, žádají si vás všichni maní, chtějí vás, mají jedno přání, abyste vy byl jejich vládce."' Bylo zřít mnohé radovat se a byli také takoví, kdož opustili domovy a těšili se nadšeni do Rccka na to tažení. \ Tak od tažení upuštěno ! a vojsko králem rozpuštěno ' a každý k domovu se vrací. Ä Cligés měl ted pilnou práci, na cestu do Řecka už shání
vše nutné, nemá déle stání.
Přichystán na cestu se dává,
s králem, druhy se rozžehnává,
Fénicii si vede, píli
a v krátkém čase v Řecku byli,
kde vítají je za ovaci,
jaké přísluší právem vládci.
S voli li k jejich sňatku rádi,
korunu na hlavu mu vsadí.
Když milou za ženu mu dají,
on císařovnou nazývá ji,
však ničeho tím neztratila
i nadále je jeho milá.
I ona pro něj láskou šili,
i on je dále její milý.
Den ze dne mají se víc rádi,
aniž snad on ji někdy zradí
a hádek mezi nimi není,
nedržel ji jak ve vězení,
kam často byly uvrženy jnnohých pozdějších vládců ženy. ' Však nebyl pozděj císař snad, ' jenž nemusel se strachovat,
že též ho zradí vlastní žena,
když zvěst mu byla vyprávěna,
jak Fénicie oklamala
Alise, když mu nápoj dala
a dovršila pak svou zradu.
Proto v budoucnu v Carihradu
císařovny tak mocné není,
jež nežila jak ve vězení,
protože císař nevěří ji. Když vzpomene na Fénicii, potom svou ženu dává stříd, ne před úžehem ve světnici, ale ze strachu, že ho zradí.
Jen muži, vykleštění v mládl,
"i
ke službě u nich stanoveni, u kterých naprosto strach není, že dali by se lásce v plen. Zde skončil dílo Chrétien.