Raymond Chandler Prosté umění vraždy ESEJ.. vydaná jako předmluva ke sbírce povídek Poslední útočiště, Klub čtenářů Odeon, 1976 Překlad Tomáš Korbař Beletrie všech forem se odjakživa snažila být realistická. Sta- romódní romány, které nám dnes připadají nabubřelé a vy- umělkované až k směšnosti, nepůsobily tímto způsobem na první čtenáře. Spisovatelé jako Fielding a Smollett by mohli jakžtakž platit za realisty i v moderním slova smyslu, protože líčí převážně postavy bez skrupulí; z nichž mnohé mají v pa- tách policii, a osudy velmi skrupulózních postav Jane Auste- nové, vylíčené na pozadí prostředí drobnévenkovské šlechty, působí z psychologického hlediska dostatečně realisticky. S tímto druhem společenského a citového pokrytectví se čas- to setkáváme i dnes. Přidejme k němu značnou dávku inte- lektuální domýšlivosti a vyjde nám z toho tón literárních kri- tik našich deníků a vážně se tvářící nejapná atmosféra, ovlá- dající debatní kroužky malých klubů. Právě tihle lidé vytváře- jí bestsellery, které ve skutečnosti jsou ovšem výsledkem publicitních akcí nepřímo zamířených na snoby, pečlivě pod- porovaných drezírovanými tuleni literárně kritického bratr- stva a láskyplně hýčkaných a zalévaných jistými přespříliš vlivnými zájmovými skupinami, které se zabývají prodejem knih, ačkoli by veřejnost rády přesvědčily o tom, že šíří kultu- ru. Stačí se trochu opozdit s placením, a hned vyjde najevo, jaké mají ideály! Detektivce je však z několika důvodů jen zřídka možno dělat publicitu. Většinou totiž pojednává o vraždě, a proto jí chybí povznášející prvky. Z vraždy, tohoto výrazu životního zklamání jedince a tím životního zklamání celého lidstva, může vyplývat řada sociologických závěrů, a ve skutečnosti také vyplývá. Jenže vražda už existuje příliš dlouho, takže není ničím novým. Pokud je detektivka skutečně úplně realis- tická (ve vzácných případech), stejně je napsána s určitým vnitřním odstupem, jinak by ji snad chtěl psát nebo číst je- nom psychopat. Na románech o vraždách' je ovšem deprimu- jící, že se zabývají výlučně svým syžetem, řeší vlastní problé- my a odpovídají na vlastní otázky. Nic nezůstává otevřené, není o čem diskutovat, leda o tom, zda je román napsán nato- lik dobře, aby byl dobrou prózou -, a lidé, kteří vyženou náklad na půl miliónu, to stejně nepoznají. Zjistit kvalitu spi- sovatelské práce je ostatně obtížné i pro samotné profesio- nální kritiky, a jim otázka zvyšování odbytu ani neleží na srdci. Detektivka (asi bych měl spíše používat tohoto anglického označení, které stále ještě ovládá trh) (Autor používá anglického výrazu "detective story" a nikoli amerického "mystery". (Pozn. překl.) musí nalézat své čtenáře procesem pomalé destilace. Že tak i činí a pak se dosaženého úspěchu velmi houževnatě drží, je fakt; příčiny toho nechť jsou předmětem studia pro povahy mnohem trpělivější, než mám já. Rovněž nepatří k mé tezi, že detektivka patří mezi živé a významné umělecké žánry. Žádné živé a významné umělecké žánry neexistují; existuje pouze umění, a je ho vzácně málo. Vzrůst obyvatelstva jeho počet nijak nezvýšil; zvýšila se pouze přizpůsobivost, s jakou se vyrábějí a rozšiřují náhražky. Přesto je těžké napsat dobrou detektivku, třeba i v její nejkonvenčnější formě. Dobrých knih detektivního žánru je mnohem míň než dobrých vážných románů. Přitom i druho- řadé detektivky přežívají většinu napínavých románů a velká část těch, které nikdy neměly spatřit světlo světa, prostě odmítá zemřít. Jsou stejně trvalé jako sochy ve veřejných parcích a asi stejně fádní. Tato skutečnost je nemilá lidem, kterým je dán takzvaný dar rozumu. Neradi vidí, že nekonvenční a významné romá- ny, vydané teprve před několika málo lety a umístěné ve zvláštním oddíle veřejné knihovny pod označením "Nedávné bestsellery" či nějak podobně, lákají k sobě leda příležitost- ného krátkozrakého zákazníka, který se shýbne, rychle je přejede očima a spěchá pryč; zatímco ve stejnou dobu se před oddílem detektivek vzájemně odstrkují staré dámy a rvou si vzájemně z rukou některou z také nedávno vyšlých knih s názvy jako "Trojí vražda v petúniích" či "Inspektor Ochmelka spěchá na pomoc". Pranic se jim nezamlouvá, že nabídky na nová vydání "opravdu významných knih" (a ně- které z nich svým způsobem opravdu významné jsou) se se- tkávají s mrazivým odmítnutím, zatímco "Smrt má žluté pod- vazky" se vydává v padesátitisícových nebo stotisícových ná- kladech a prodává se ve všech novinových kioscích země, a zřejmě tak brzo neupadne v zapomnění. Abych řekl pravdu, ani mně se to příliš nezamlouvá. Ve chvílích, kdy se cítím sám sebou, píši i já detektivky a všechny tyhle nesmrtelné trvalky tvoří snad až příliš velkou konku- renci. Ani Einstein by se nebyl dostal tak daleko, kdyby každý rok vycházelo tři sta pojednání z oboru vyšší fyziky a několik dalších tisíc, dobré úrovně, bylo v oběhu a čteno. Hemingway někde říká, že dobrý spisovatel soupeří pouze s mrtvými autory. Spisovatel dobrých detektivek (koneckon- ců jich několik existovat musí) soupeří nejen se všemi nepo- hřbenými zesnulými, nýbrž současně i s houfy živých. A to téměř za stejných podmínek, neboť jednou z vlastností toho- to druhu literatury a současně důvodem, proč ji lidé čtou, je, že nevychází nikdy z módy. Hrdinova kravata může být po- někud staromódní, hodný šedivý inspektor může přijet v bryčce místo v aerodynamické limuzíně s houkajícími siré- nami, ale když přijede na místo činu, stejně zase zkoumá časové souvislosti a prohlíží útržky zuhelnatělého papíru a zjišťuje, kdo pošlapal ten pěkný starý kvetoucí keř pod oknem knihovny. Mne ostatně tenhle problém nijak zvlášť netíží. Tak obsáh- lá produkce detektivek od spisovatelů, jejichž okamžitá odměna je malá a potřeba chvály kritiků se téměř rovná nule, by nebyla podle mého možná, kdyby vyžadovala talent. V tomto směru jsou nadzdvižená obočí kritiků a chabé odby- tové metody dokonale logické. Průměrná detektivka není pravděpodobně o nic horší než průměrný román, jenže prů- měrný román se k čtenáři nedostane. Ten se totiž nevydává. Průměrná detektivka -, anebo slabě nadprůměrná -, však se vydává. Nejen že se vydává, ale prodává se v menším množství půjčovnám knih a lidé ji čtou. Sem tam se dokonce vyskyt- nou optimisté, kteří si ji zakoupí za plnou maloobchodní cenu dvou dolarů, protože vypadá tak lákavě a nově a na přebalu je obrázek mrtvoly. A je podivné, že toto průměrné, víc než mělké a z prstu vycucané dílko zcela nerealistické a mechanické fikce se vlastně tolik neliší od takzvaných vysoce hodnotných detekti- vek. Vleče se o něco pomaleji, dialog je trochu matnější, le- penka, z níž jsou postavy vystřiženy, je o poznání tenčí a podvod na čtenáři o něco patrnější, je to však týž druh literatury. Zatímco dobrý román není vůbec týmž druhem literatury jako špatný román. Pojednává o zcela jiných věcech. Ale dobrá detektivka a špatná detektivka pojedná- vají o skoro stejných věcech a popisují je velmi podobným způsobem. I toto má své příčiny a příčiny příčin; vždycky se najdou. Domnívám se, že hlavní dilema tradiční nebo klasické nebo přímočaře deduktivní nebo logicko-deduktivní detektivky tkví v tom, že může dosáhnout dokonalosti jen tehdy, když uplatní kombinace myšlenkových kvalit, které neexistují v hlavě jediného člověka. Chladně přemýšlející konstruktér děje leckdy neví, jak se vypořádat s živými postavami, břit- kým dialogem, smyslem pro tempo a důmyslným využitím odpozorovaných detailů. Zatvrzelý logik má v sobě asi tolik vřelosti jako rýsovací prkno. Fanatik vědy popíše krásnou, novostí zářící laboratoř, ale tváře jeho postav si bohužel ne- dokážu zapamatovat. Chlapík, který dokáže sepsat živou a barvitou prózu, se zase nebude dřít jako mezek, aby vyvrá- til nevyvratitelné alibi. Ten, kdo je mistrem svého úzkého oboru, žije psychologic- ky ve věku krinolín. Ví sice všechno o keramice a o egypt- ských tkaninách, ale neví vůbec nic o policii. Ví, že bod tání platiny je 1773,5 °C, i to, že roztaje, bude-li ležet vedle tyče olova a upře-li se na ni pár temně modrých očí, ale stejně neví, jak se lidé ve dvacátém století milují. A pokud toho třeba ví o elegantní flánerii předválečné Riviéry, tolik, aby tam umístil svůj příběh, stejně neví, že dvě pilulky barbiturá- tu, natolik malé, aby se daly spolknout, nejen člověka neu- smrtí, nýbrž ho ani neuspí, bude-li se proti spánku bránit. Každý spisovatel detektivek se pochopitelně dopouští chyb a žádný nemůže nikdy mít tak široké znalosti, jaké by měl mít. Conan Doyle se dopustil chyb, které úplně znehod- notily některé z jeho příběhů, ale Doyle byl průkopník a Sherlock Holmes je v podstatě jen určitý postoj a několik desítek řádků nezapomenutelného dialogu. Do opravdového vytržení mě však uvádějí dámy a pánové období, které Ho- ward Haycraft nazývá ve své knize "Vražda pro zábavu" (Murder for Pleasure) Zlatou érou detektivky. Tato éra není od nás tak vzdálena. Podle Haycrafta začíná po první světo- vé válce a trvá asi tak do roku 1930. Jak to však vypadá, trvá dodnes. Dvě třetiny nebo tři čtvrtiny všech dodnes vydáva- ných detektivek se drží schémat, která velikáni této éry stvo- řili, zdokonalili, vypulírovali a prodali světu coby příklady logiky a dedukce. Jsou to přísná slova, ale žádný strach, jsou to jen slova. Podívejme se na jednu ze stálic této literatury, na uznávané veledílo v umění klamat čtenáře, ale přitom ho nepodvádět. Jmenuje se "Tajemství Červeného domu" (The Red House Mystery), jeho autorem je A. A. Milne, a Alexandr Woollcott (muž, který celkem nešetří superlativy) je označil za "jednu ze tří nejlepších detektivek všech dob". Jsou to závažná slova, jakých se nemá používat lehkovážně. Kniha byla vydána v roce 1922 (český překlad v roce 1924, edice Proud), ale je nadčasová a mohla by být právě tak snadno vydána v červen- ci 1939 nebo s několika nepatrnými změnami minulý týden. Vyšla ve třinácti vydáních a drží se na trhu v původní úpravě už dobrých šestnáct let. Tohle se podaří jen málokteré knize kteréhokoli žánru. Je to milé dílko, svěží, zábavné ve stylu Punche a napsané klamavě hladkým stylem, který není pro autora tak snadný, jak se zdá. Líčí příběh Marka Abletta, vydávajícího se za svého bratra Roberta, aby si vystřelil z přátel. Mark je majitel Červeného domu, typického anglického panského sídla s čilimníkem a bránou s domkem vrátného. Jeho tajemník ho k této perzo- nifikaci povzbuzuje a navádí, a jakmile ji uskuteční, zavraždí ho. Roberta, který už patnáct let žije v Austrálii a nemá dob- rou pověst, nikdo z Červeného domu neviděl. Hovoří se o do- pisu, oznamujícím Robertův příjezd (ten dopis však nikdo neviděl), a Mark naznačí, že to nebude příjemná událost. Jed- noho odpoledne pak údajný Robert přijede, představí se slu- žebnictvu a je uveden do pracovny. Mark tam podle korone- rova šetření za ním zajde, Roberta pak najdou mrtvého na podlaze s prostřeleným obličejem a Mark se samozřejmě vy- pařil. Dostaví se policie, která pochopitelně podezírá z vraž- dy Marka, odstraní mrtvolu, pustí se do pátrání a krátce nato zahájí koroner šetření. Milne je si vědom jedné značně obtížné překážky, a seč může, snaží se ji překonat. Jelikož tajemník se chystá zavraž- dit Marka, až se začne vydávat za Roberta, musí se postarat o důkladnou změnu Markova vzhledu, aby byla policie okla- mána. A protože všichni z Červeného domu znají Marka, musí si Mark oholit plnovous, zdrsnit ruce ("nikoli pěstěné ruce gentlemana" -, svědectví) a používat hrubého hlasu a neomalených způsobů. To ovšem nestačí. Policie bude mít v rukou mrtvolu, šat- stvo i všechno, co je v kapsách. Nic z toho proto nesmí připo- mínat Marka. Milne proto přehodí výhybku, aby přesvědčil čtenáře, že Mark je tak důkladný v umění převleku, že si vezme i jiné spodní prádlo a ponožky (ze všeho tajemník odstranil výrobní značky), asi jako amatér, který si natře celé tělo načerno, protože hraje Othella. Pokud bude čtenář ocho- ten tohle spolknout (a výše nákladů nasvědčuje, že ano), je Milne přesvědčen, že všechno sedí. Dějová konstrukce tedy není právě věrohodná, ale přesto se příběh předkládá jako problém logiky a dedukce. Jakmile ovšem tento problém není v příběhu obsažen, je po příběhu. Nemá už totiž důvod k existenci. Je-li základní situace falešná, nemůžete ji akceptovat ani ve formě zábav- ného románu, protože tu není dost děje, který by na zábavný román stačil. Zápletka, která neobsahuje prvky pravdy a vě- rohodnosti, není zápletkou; je-li logika iluzorní, není co dedu- kovat. Jestliže se vydávání za jinou osobu stává nemožným v okamžiku, kdy se čtenář dozví podmínky, které ta přeměna musí splňovat, pak je to celé podvod. Nikoli ovšem záměrný podvod, protože Milne by ten příběh nebyl sepsal, kdyby byl tušil, s čím se musí vyrovnat. Měl se totiž vyrovnat s řadou závažných věcí, ale místo toho nebral ohled ani na jednu. Ostatně tak nečiní ani běžný čtenář, který chce, aby se mu příběh líbil, a proto ho přijímá takový, jaký se mu jeví na povrchu. Na čtenáři ovšem nelze chtít, aby znal životní prav- dy, jestliže je nezná ani sám autor. Autor je znalcem věci. Hle, co všechno autor opomenul: 1. Koroner (Podle anglosaského práva vyšetřující soudce, který u případů násilné smrti stanoví při tzv. inquestu, tj. předběžném šetření, příčinu smrti. (Pozn. překl.) zavede předběžné šetření před porotou ve věci mrtvoly, která nebyla řádným zákonným způsobem identifikována. Koroner občas zavádí -, obvykle ve velkém městě -, předběžné šetření i tehdy, když mrtvola nemůže být identifikována, pokud z protokolu takového vyšetřování lze hned nebo v budoucnu vyvodit určité závěry (požár, přírodní katastrofu, evidentní vraždu). Zde takové důvody neexistova- ly a mrtvolu nemohl nikdo identifikovat. Svědkové tvrdili, že muž o sobě prohlašoval, že je Robert Ablett. To je ovšem pouhá presumpce a má význam jenom tehdy, jestli jí nic ne- odporuje. Identifikace je předpokladem předběžného šetření. Tak to stanoví zákon. I ve smrti má člověk právo na vlastní totožnost. Toto právo musí koroner v mezích možnosti pro- sadit. Jestliže tak neučiní, porušuje zákon. 2. Protože se Mark Ablett, který je pohřešován a podezí- rán z vraždy, sám hájit nemůže, mají všechna svědectví o jeho jednání před vraždou i po ní neobyčejný význam (na- příklad také, zda měl peníze na útěk); avšak jediné takové svědectví pochází od člověka, který je spjat s vraždou, a není ničím podepřeno. Je proto automaticky podezřelé, dokud se nepotvrdí jeho pravdivost. 3. Policie zjistí přímým vyšetřováním, že Robert Ablett ne- měl v rodné vesnici nejlepší pověst. Někdo ho tam tedy mu- sel znát. Nikdo takový nebyl k předběžnému šetření předvo- lán. (Celý příběh by se tím zhroutil.) 4. Policie ví, že údajná Robertova návštěva obsahuje něja- kou skrytou hrozbu, a musí jí být jasné, že vražda s tím má nezbytně něco společného. Přesto nepodnikne jediný pokus, aby si v Austrálii opatřila zprávy o Robertovi nebo zjistila, jakou tam měl pověst nebo s kým se stýkal, popřípadě zda vůbec přijel do Evropy a s kým. (Kdyby tak byla učinila, byla by zjistila, že je už tři roky po smrti.) 5. Policejní lékař prohlédne mrtvolu s čerstvě vyholenou bradou (přičemž vynikne neopálená pokožka) a uměle zdrs- něnýma rukama, jenže je to tělo zámožného muže, žijícího v pohodlí a dlouhá léta v chladném podnebí. Robert je drsný chlapík a žil patnáct let v Austrálii. Tyto informace lékař znal. Je vyloučeno, že si nebyl všiml něčeho, co tomu odporo- valo. 6. Šatstvo je neosobní, kapsy prázdné, všechny etikety odstraněny. Přesto měl člověk, který je v nich oblečen, urči- tou totožnost. Presumpce, že není tím, za koho se vydával, je nabíledni. Přesto se v této věci nic nepodnikne. Dokonce se ani nikdo nezmíní, že je to divné. 7. Pohřešuje se velmi známý místní občan a v márnici leží mrtvola, která se mu velice podobá. Je nemyslitelné, že by policie ihned bez dalšího vyloučila možnost, že pohřešovaný muž je oním mrtvým. Nebylo nic lehčího než to dokázat. Je neuvěřitelné, že by na to policie ani nepomyslila. Policisté se tu ocejchují na hlupáky, aby nějaký ukvapený amatér mohl ohromit svět falešným rozuzlením. Detektivem je zde bezstarostný amatér jménem Anthony Gillingham, milý mládenec s veselýma očima, hezkým byteč- kem v Londýně a lehkomyslným vystupováním. Na tomto případě nevydělá ani haléř, ale je vždycky k dispozici, když místní četnictvo ztratí notýsek. Anglická policie ho snáší s vrozeným stoicismem, ale třesu se hrůzou při pomyšlení, jak by s ním asi zatočili hoši z oddělení pro vraždy v mém městě. Existují však ještě nevěrohodnější příklady tohoto druhu literatury. V "Trentově posledním případě" (Trent's Last Case), často nazývaném ,dokonalý detektivní příběh', musíte počítat s premisou, že mezinárodní finanční magnát, jehož sebemenší zamračení roztřese Wall Street jako osiku, naplá- nuje vlastní smrt s cílem přivést svého tajemníka na šibenici, a že tajemník, když ho zatknou, se zahalí do aristokratického mlčení -, asi to odpovídá tradici Etonu, kde studoval. Znám poměrně málo finančníků, ale připadá mi, že autor tohoto románu jich znal (pokud to je možné) ještě méně. V jiném díle Freemana Willse Crofta (nejvěcnějšího fabu- látora ze všech, pokud příliš nepovolí uzdu fantazii) se vrah pomocí líčidla, akcí načasovaných na zlomek vteřiny a něko- lika roztomilých úhybných manévrů vydává za muže, jehož právě zabil, a tím se dostane se zdravou kůží daleko od místa zločinu. V jednom příběhu Dorothy Sayersové je muž, který je v noci zcela sám v domě, zavražděn mechanicky uvolně- ným závažím, protože vždy ve stejnou dobu zaujme před radiopřijímačem stejný postoj a skloní se k němu stejným způsobem. Stačilo by uhnout o pár centimetrů doleva či do- prava a čtenáři by vyšli naprázdno. Tomu se u nás lidově říká "mít pánaboha v hrsti"; ale vrah, který potřebuje tolik pomoci od Prozřetelnosti, se zřejmě spletl v řemesle. V jedné zápletce Agathy Christiové usoudí Monsieur Her- cule Poirot, ten geniální Belgičan, jehož mluva je doslovným překladem středoškolské francouzštiny, po řádném prošťourá- ní svých šedých buněk mozkových, že vraždu v jistém rychlí- kovém spacím voze nemohl spáchat jen jeden člověk a že ji tedy spáchali všichni společně, neboť rozložili celý proces v řadu jednoduchých operací, asi jako když se smontovává šlehač sněhu. Před něčím takovým musí kapitulovat i ten nej- bystřejší rozum. Uhodnout by to mohl jenom poloidiot. Tito a rovněž i jiní spisovatelé jejich školy ovšem napsali i mnohem lepší zápletky. Některá z nich by možná vydržela i důkladnější rozbor. Možná že by bylo i zábavné znovu si ji přečíst, i kdybych musel zalistovat zpátky na stranu 47 a při- pomenout si přesnou dobu, kdy zasadil druhý zahradník oce- něnou čajovou begónii do kořenáče. Na příbězích tohoto druhu není ani nic nového, ani nic starého. Ty, o nichž jsem se zmínil, jsou všechny od anglických autorů, protože autority, jak je jim podobné, jsou zřejmě názoru, že Angličané mají v této nudné rutinérské práci jistý předstih a že Američané, dokonce i tvůrce Phila Vance (pravděpodobně největšího osla mezi hrdiny detektivek), absolvovali jen jakžtakž střední školu. Klasická detektivka si tedy nic nového neosvojila a taky nic nevynechává. Naleznete ji téměř týden co týden ve vel- kých časopisech s lesklými obálkami, pěkně ilustrovanou a splácející dluh panenské lásce i patřičně přepychovému prostředí. Snad jenom tempo se trochu zrychlilo a dialog uhladil. Vyskytuje se v ní víc skleniček daiquiri s ledem a tvr- dého alkoholu a méně sklenic vyzrálého starého portského, víc šatů podle Vogue a nábytku podle House Beautiful, víc elegance, ale nikoli víc pravdy. Trávíme víc času v hotelech v Miami a letoviscích na Cape Codu a neprocházíme se již tak často kolem starých šedivých slunečních hodin v alžbětin- ské zahradě. V podstatě jde ovšem stále o stejně pečlivě vybranou sku- pinu podezřelých, o stejný, absolutně nepochopitelný trik, jak někdo zapíchl pořádnou platinovou dýkou paní Pottington Postlethwaitovou III. ve chvíli, kdy ze sebe vymáčkla nejvyšší notu "Písně o zvonu" z Lakmé před patnácti nesourodými hosty. Je tam stejná naivka v pyžamu lemovaném labutěn- kou, jejíž výkřik vyláká v noci všechny hosty z pokojů a zase je tam zažene nazpátek, aby se dokonale popletl celý časový plán. Je tam stejně mrzuté mlčení, když příštího rána sedí všichni kolem stolu, usrkávají singapurský koktejl a častují se jedovatými poznámkami, zatímco pod peršany prolézají čmuchalové s tvrďáky na hlavě. Osobně se mi anglický styl zamlouvá víc. Není sice tak jiskřivý a lidé jsou normálně oblečeni a něco popíjejí. Je v něm víc smyslu pro prostředí, jako by "Šlehačková reziden- ce" opravdu existovala, a ne pouze ta její část, kterou zachytí oko kamery; je tam víc dlouhých procházek po lukách a vše- chny postavy se nepokoušejí chovat pořád tak, jako by právě měly za sebou herecké zkoušky před kamerou u Metro- Goldwyn-Mayer. Angličané nebývají vždycky nejlepšími spi- sovateli světa, ale rozhodně jsou těmi nejlepšími nudnými spisovateli na světě. Pro všechny tyto detektivní příběhy je typické jedno: z hle- diska intelektuálního nestavějí žádné problémy a z umělecké- ho to nejsou literární díla. Jsou zahleděny příliš do sebe a pří- liš málo jsou si vědomy toho, co se děje ve světě. Snaží se o poctivost, leč poctivost je uměním. Špatný spisovatel je nepoctivý, aniž si to uvědomuje, a poměrně dobrý spisovatel může být nepoctivý, protože neví, čeho se má jeho poctivost týkat. Domnívá se, že případ komplikované vraždy, který zmate líného čtenáře, neochotného šťourat se v podrobno- stech, zmate i policii, která se má zabývat i podrobnostmi. Mládenci s nohama na psacím stole vědí, že nejsnáze lze rozlousknout takovou vraždu, při které si pachatel chtěl počí- nat co nejrafinovaněji. Nejvíc zabrat jim dá vražda, ke které se pachatel rozhodl teprve dvě minuty před provedením. Po- kud ovšem spisovatelé detektivek píší o vraždách, ke kterým skutečně dochází, měli by rovněž umět vystihnout život tako- vý, jaký ve skutečnosti je. A protože to neumějí, předstírají, že to, co dělají, je to, co by se mělo dělat. Tím se ovšem vyhýbají jádru problému a nejlepší z nich si to uvědomují. Dorothy Sayersová napsala v předmluvě k svému prvnímu výboru detektivních povídek (Omnibus of Crime): "(Detektiv- ka) nedosahuje nejvyšších literárních met a podle všech před- pokladů jich nikdy dosáhnout nemůže". A to podle jejího jinde vysloveného názoru proto, že detektivka je "úniková literatura" a nikoli "literatura, která chce něco říci". Nevím, co jsou to nejvyšší literární mety; nevěděl to ani Aischylos, ani Shakespeare; neví to ostatně ani Dorothy Sayersová. Za stej- ných okolností -, ale ty nejsou nikdy stejné -, by dokonalej- ší zápletka jistě vedla k dokonalejšímu podání. Přitom ovšem byla napsána celá řada pořádně nudných knih o Bohu a hez- ká řádka výborných o tom, jak si vydělat na slušné živobytí a zůstat při tom celkem poctivý. Otázka je vždy táž: kdo píše a z čeho v sobě čerpá látku, o níž píše. "Úniková literatura" a "literatura, která chce něco říci" jsou pojmy literárně kritického žargonu, kde se používá abstrakt- ních slov, jako by měla absolutní význam. Ze všeho, co je napsáno s vitalitou, vyzařuje vitalita; neexistují mělká témata, existují pouze mělké mozky. Každý člověk, který čte, uniká do sfér, rozprostírajících se za potištěnou stránkou; lze vést spory o ceně snu, ale jeho existence se stala funkční nezbyt- ností. Každý musí čas od času uniknout vražednému rytmu soukromých myšlenek. Je to součást životního procesu myslí- cích tvorů, jedna z věcí, které je odlišují od lenochoda tříprs- tého; ten totiž -, člověk si ovšem nikdy nemůže být zcela jist -, je dokonale spokojen, když visí hlavou dolů z větve, a ne- čte dokonce ani Waltera Lippmana. Osobně nepokládám de- tektivku za nějak zvlášť ideální únik. Pouze tvrdím, že každá četba pro zábavu je únik, ať už je to řečtina, matematika, astronomie, Benedetto Croce nebo "Deník zapomenutého člověka" (The Diary of the Forgotten Man). Kdo tvrdí něco jiného, je intelektuálský snob a nezralý člověk, neumějící do- sud užívat života. Nedomnívám se, že takové úvahy podnítily Dorothy Sayersovou k jejímu eseji o kritické nicotnosti. Domnívám se, že ve skutečnosti hryzlo Dorothy Sayerso- vou jedno: pozvolna si uvědomovala, že její žánr detektivky je vyprahlá forma, která nedokáže realizovat ani to, co sama implikuje. Že je to druhořadá literatura, protože nepojedná- vá o věcech, z nichž se dá vytvořit prvořadá literatura. I když někdy uvedla do děje lidi z masa a kostí (psát o nich uměla -, dokazují to její vedlejší postavy), musejí poměrně brzy dělat věci nereálné, aby mohlo dojít k událostem za vlasy přitaže- ným, ale požadovaným zápletkou. A jakmile dělají nereálné věci, přestávají být lidmi z masa a kostí. Stávají se z nich loutky a papíroví milenci a zlosyni z hadroviny a nemožně laskaví a šviháčtí detektivové. Jediný druh spisovatele, který se s takovými okolnostmi spokojí, je ten, který nezná skutečnost. Příběhy Dorothy Say- ersové dokazují, že i jí šel tento rozpor na nervy; nejslabším článkem jejích příběhů jsou právě ty partie, které z nich vy- tvářejí detektivky, zatímco nejsilnějšími ty, které by se daly vypustit, aniž by to ovlivnilo "problém logiky a dedukce". Přesto nemohla nebo nechtěla připustit, aby její postavy jed- naly podle vlastního rozumu a samy rozvíjely nit spletitých záhad. Něco takového dokázal vytvořit teprve intelekt mno- hem jednodušší a bezprostřednější než její. Robert Graves a Alan Hodge věnovali v "Dlouhém víken- du" (The Long Week End), v tom drasticky přiléhavém líčení anglického života a anglických mravů v desetiletí následují- cím po první světové válce, určitou pozornost i detektivce. Byli stejně tradičně angličtí jako rekvizity Zlaté éry a psali o době, kdy autoři detektivek byli téměř tak dobře známí jako každý jiný spisovatel na světě. Jejich knihy se v té či oné formě prodávaly v miliónech výtisků a desítce překladů. To oni určili formu, stanovili pravidla a založili slavný "Detection club", který se stal Parnasem anglických autorů-detektivkářů. V seznamu jeho členů nalezneme prakticky každého vý- znamného spisovatele tohoto žánru od dob Conana Doyla. Ale Graves a Hodge usoudili, že v celém tomto období psal detektivky pouze jediný výborný spisovatel: Američan Dashiell Hammett. Ať už byli Graves a Hodge tradicionalisté nebo nebyli,, rozhodně nepatřili k staromódním zastáncům druhořadé literatury; dobře viděli, co se děje ve světě a co detektivky jejich doby neviděly, a současně si uvědomovali, že spisovatelé, nadaní představivostí a schopností psát realis- tické romány, nepíší nereálné příběhy. Dnes, i kdyby na tom záleželo, lze už jen obtížně soudit, jak originálním spisovatelem Hammett opravdu byl. Patřil do skupiny autorů -, jediné, která dosáhla uznání kritiků -,, jež psala anebo se pokoušela psát realistickou detektivní prózu. U všech literárních hnutí dochází k témuž: vybere se jedinec, aby reprezentoval celé hnutí, a bývá obvykle jeho vyvrchole- ním. Hammett se stal hvězdou, ale v jeho díle nenajdeme nic, co by se už nevyskytovalo v raných románech a povídkách Hemingwayových. Nevylučuji ovšem, že se i Hemingway třeba lecčemu při- učil jak od Hammetta, tak od autorů, jako byli Dreiser, Ring Lardner, Carl Sandburg, Sherwood Anderson nebo on sám. Již delší dobu docházelo k značně revolučnímu očišťování jazyka i románového syžetu od zbytečných nánosů. Začalo to pravděpodobně u poezie; tam ostatně začíná skoro všechno. Budete-li chtít, můžete to celkem jasně vystopovat až k Waltu Whitmanovi. Avšak Hammett přenesl tuto očistu na detektiv- ku, a protože byla zasuta tlustým krunýřem anglické uhlaze- nosti a americké pseudouhlazenosti, trvalo pěkně dlouho, než se jeho příklad ujal. Pochybuji, že Hammett měl vůbec nějaké umělecké cíle; snažil se vydělat na živobytí psaním o věcech, o nichž měl informace z první ruky. Leccos si vymýšlel, jako ostatně všichni spisovatelé, ale vycházel z fakt a vymýšlel si na pod- kladě opravdových událostí. Jedinou realitu, kterou znal ang- lický autor detektivek, byl dialekt, jakým se mluví v Surbito- nu či v Bognor Regis. Jakmile psali o vévodech či benátských vázách, nevěděli o nich z vlastní zkušenosti o nic víc, než ví hollywoodský zbohatlík o francouzských moderních malířích, kteří visí v jeho bel-airském paláci, či o polostarožitném chippendaleském ševcovském verpánku, jehož používá jako kávového stolku. Hammett vytáhl vraždu z benátské vázy a hodil ji do postranní uličky; nemusí tam zůstat navždycky, ale byl to dobrý nápad, dostat ji co nejdál od představy Emily Postové o tom, jak má dobře vychovaná debutantka okuso- vat kuřecí křidélko. Hammett psal zprvu (a téměř až do konce) pro lidi s dra- vým, agresivním postojem k životu. Neměli strach před stin- nými stránkami věcí; žili uprostřed nich. Násilí je nelekalo; znali je z ulice, v níž bydleli. Hammett vrátil vraždu těm li- dem, kteří vraždí z nějaké příčiny, nikoli jen proto, aby dodali mrtvolu, a vraždí běžnými zbraněmi, nikoli ručně kovanými soubojovými pistolemi, jedem curare či tropickými rybami. Dal tyhle lidi na papír takové, jací jsou, a nechal je mluvit a myslet jazykem, jakého obvykle používají. Měl styl, ale jeho čtenáři to nevěděli, protože psal jazy- kem, jemuž se nepřisuzovala schopnost jemných nuancí. Do- mnívali se, že se jim dostává dobrého šťavnatého melodramu, napsaného v hantýrce, jíž se podle svého názoru sami vyja- dřují. Do jisté míry to byla pravda, ale bylo v tom víc. Na začátku každého jazyka je mluvená řeč, zejména pak mluve- ná řeč prostého člověka, jenže jakmile se tato řeč vyvine do té míry, že se stane literárním prostředkem, pak už jako řeč pouze vypadá. Nejhorší projevy Hammettova stylu byly stej- ně těžkopádné jako stránka z "Maria Epikurejce" (Marius the Epicurean); těmi nejlepšími dokázal vyjádřit téměř všechno. Věřím, že tento styl, který není svébytným projevem ani Hammettovým, ani kohokoli jiného, nýbrž je vlastní americ- kému jazyku (teď ovšem už nejen jemu), dokáže vyjádřit věci, které Hammett ani neuměl vyjádřit, anebo necítil potře- bu vyjádřit. V jeho rukou neměl žádné podtóny, nezanechá- val žádný ohlas, nepřivolával žádné vzdálené představy. O Hammettovi se říká, že mu chybělo srdce; ale příběh, jehož si sám vážil nejvíce, líčí oddanost muže k příteli. Byl strohý, úsporný, drsný, ale přesto znovu a znovu dokazoval, co dokáží jedině nejlepší spisovatelé. Psal scény, které jako by snad nebyly ještě nikdy před ním napsány. Přesto však nerozbil původní formu detektivky. To ostatně nemůže nikdo; tvorba vyžaduje formu, kterou lze vytvářet. Realismus si nárokuje příliš mnoho talentu, příliš mnoho zna- lostí, příliš mnoho sebekázně. Hammett ho možná místy tro- chu uvolnil a místy zase trochu sevřel. Dnes už si určitě všich- ni spisovatelé kromě těch nejhloupějších a nejnafoukanějších uvědomují strojenost tohoto stylu mnohem víc než dříve. A Hammett dokázal, že detektivka může být významným li- terárním dílem. Názory, zda "Maltézský sokol" (The Maltose Falcon) je geniální dílo, se mohou různit, ale umění, které ho dokázalo vytvořit, by nepochybně dokázalo vytvořit i jaké- koli jiné dílo. Když už je jednou detektivka tak dobrá jako tato, budou jen pedanti popírat, že by nemohla být lepší. Hammett dokázal ještě něco dalšího: způsobil, že psaní detektivek je zábava a ne vyčerpávající zamotávání a zakrý- vání bezvýznamných stop. Bez něho by asi nikdy nevznikly tak chytrá regionální detektivka jako "Soudní vyšetřování" (Inquest) Percivala Wilda, tak dokonale ironická studie jako "Výrok poroty" (Verdict of Twelve) Raymonda Postgatea, tak brutální ukázka duchaplných dvojsmyslů jako "Dýka mysli" (Dagger of the Mind) Kennethe Fearinga, či tragikomická idealizace vraha, jako je "Pan Bowling jde pro noviny" (Mr. Bowling Buys a Newspaper) Donalda Hendersona, nebo do- konce veselá hollywoodská taškařice jako "Lazar č. 7" (Laza- rus No. 7) Richarda Salea. Realistický styl se dá lehce rozmělnit: ze spěchu, z nedo- statku znalostí, z neschopnosti překlenout propast mezi tím, co by spisovatel rád řekl, a tím, jak to ve skutečnosti umí říci. Podvádět je snadné; brutalita není síla, vtipkování nemusí být vtipné, rádoby napínavý děj může být stejně nudný jako zdlouhavé popisy; laškování s blondýnkou bez předsudků může být pěkně nudná četba, jestli je popisují mladíci s kozí bradkou, kteří nemají jiný cíl než popsat laškování s blondýn- kami bez předsudků. Takových věcí už bylo napsáno tolik, že postačí, aby postava v detektivce utrousila: "Jo," a autor je automaticky ocejchován jako napodobitel Hammetta. A přesto existují ještě lidé, kteří tvrdí, že Hammett vůbec nepsal detektivní příběhy, nýbrž pouze drsné kroniky bíd- ných ulic, do nichž jen tak přihodil nějakou tu záhadu jako olivu do martini. Jsou to popudlivé staré dámy -, obou po- hlaví (nebo bezpohlavní) a skoro každého věku -,, které rády vidí své vraždy navoněné magnóliovými květy a nestojí o to, aby se jim připomínalo, že vražda je akt nesmírné surovosti, i když pachatelé někdy vypadají jako playboyové nebo uni- versitní profesoři či miloučké mateřské ženy s hebkými pro- šedivělými vlasy. Existuje taky několik zle vystrašených zastánců formálně dokonalé čili klasické detektivky, kteří si myslí, že právo na- zývat se detektivním má jen příběh, který obsahuje výslovně definovaný a exaktní problém, kolem něhož se seskupí vše- chny stopy a důkazy a ty se opatří úhlednými nálepkami. Takový čtenář by například při četbě "Maltézského sokola" autorovi vytkl, že se nikdo nezabývá otázkou, kdo zabil Spa- deova partnera Archera (což je jediný výslovně definovaný problém příběhu), protože čtenářova pozornost je neustále odváděna jinam. Zato ve "Skleněném klíči" (The Glass Key) se čtenáři pořád připomíná, že otázkou je, kdo zabil Taylora Henryho, a přitom se dosahuje zcela stejného účinku -, čte- nář má pocit neustálého pohybu, je maten, klamán a postup- ně se mu objasňují povahy jednotlivých postav, což je mimo- chodem právě to, co má detektivka právo líčit Všechno ostatní jsou salonní řečičky. Jenže mně osobně tohle všechno (včetně Hammetta) ne- stačí. Realistický spisovatel, zabývající se vraždami, popisuje svět, v němž gangsteři mohou vládnout národům a téměř vládnou městům; v němž jsou hotely, činžáky a proslulé re- staurace majetkem lidí, kteří si nadělali jmění z bordelů; v němž filmová hvězda může být volavkou gangu a slušný pán bydlící na konci chodby je šéf nezákonné sázkové kance- láře. Popisuje svět, v němž soudce se sklepem plným pašova- ných lihovin může poslat člověka do vězení za láhev kořalky v kapse; v němž starosta vašeho města schvaluje vraždu jako nástroj na vydělávání peněz; v němž nikdo nemůže bezpečně projít temnou ulicí, protože zákon a pořádek jsou věci, o kte- rých sice mluvíme, ale které raději nepraktikujeme; svět, v němž můžete být svědkem přepadení za bílého dne a vidět pachatele, ale raději se rychle vmísíte zpátky do davu, než byste o tom někomu cokoli řekl, protože lupiči mohou mít přátele s dlouhými pistolemi, anebo protože policii se nemusí vaše svědectví zamlouvat a protože advokát obhajoby vás bude určitě smět špinit a zesměšňovat před soudem a poro- tou vybraných pitomců, aniž by mu v tom politicky ovlivněný soudce bránil, leda jen pro formu. Není to svět, který voní, nýbrž svět, ve kterém žijeme, a někteří spisovatelé s neúprosným intelektem a chladným nezaujatým postojem dokáží o něm psát velmi zajímavé a dokonce zábavné příběhy. Není nic komického na tom, když někdo někoho zabije, ale někdy je komické, že ho zabi- je kvůli úplné maličkosti a že jeho smrt má být výrazem toho, co nazýváme civilizací. Jenže to všechno pořád ještě nestačí. Všechno, co se dá nazývat uměním, má v sobě prvek jaké- hosi vykoupení. Může jím být samotná tragédie, jde-li o kla- sickou tragédii, ale rovněž soucit a ironie, a třeba i hrdinův hrubý smích. Ale těmi bídnými ulicemi musí kráčet muž, který sám není bídák a nemá ani špinavé ruce, ani strach. Detektiv těchto příběhů musí být právě takový muž. Je hrdinou, je prostě vším. Musí být skrz naskrz mužem, musí být mužem prostým, ale i výjimečným. Musí to být, abych užil celkem otřepané fráze, muž cti -, instinktivně, nevyhnutelně, aniž si to uvědomuje, a rozhodně aniž o tom mluví. Musí to být ten nejlepší muž ve svém světě a musí být dost dobrý pro vše- chny ostatní světy. Jeho soukromý život mě celkem nezajímá; není ani eunuch, ani satyr. Jistě by dokázal svést vévodkyni a jsem přesvědčen, že by neublížil panně. Jestli je čestný v jednom, je čestný ve všem. Je poměrně chudý, jinak by vůbec nebyl detektivem. Je prostý, jinak by nemohl chodit mezi prosté lidi. Dokáže roz- poznat povahu druhých, jinak by se nevyznal ve svém řemes- le. Od nikoho nepřijme nepoctivé peníze a od nikoho se nedá urážet, aniž by se patřičně chladně neohradil. Je vlk samotář a jeho hrdost tkví v tom, že s ním jednáte jako s hrdým člověkem, neboť víte, že by vás jinak mrzelo, že jste se s ním kdy setkali. Mluví jako člověk své doby -, s drsným humo- rem, s živým smyslem pro komiku, s odporem k přetvářce a s pohrdáním malichernostmi. Naše příběhy jsou dobrodružství tohoto muže při hledání skryté pravdy, a nebyla by dobrodružstvím, kdyby nepotká- vala muže stvořeného pro dobrodružství. Je to muž překva- pivě jasnozřivý, ale právem, protože tato vlastnost přináleží světu, v němž žije. Kdyby bylo dost takových lidí jako on, byl by svět velmi bezpečným místem k životu, a nebyl by přitom příliš nudný, takže by stálo za to v něm žít. (1944)