Giacomo Leopardi
TRISTAN  A  JEHO PŘÍTEL
PŘÍTEL   Přečetl jsem vaši knihu. Te melancholická, jak je vaším zvykem.
TRISTAN   Ano, jak je mým zvykem.
PŘÍTEL   Melancholická, neutěšená, zoufalá. Je vidět, že se vám tento život jeví jako ohavnost.
TRISTAN    Co vám mám říci? Pořád mi vězela v hlavě bláznivá myšlenka, že lidský život je nešťastný.
PŘÍTEL    Nešťastný, ano, snad. Ale nakonec přece jen...
TRISTAN Ne, ne, naopak, je neobyčejně šťastný. Právě jsem změnil názor. Ale jak vám říkám, když jsem tu knihu psal, nešla mi ta bláznivina z hlavy. A byl jsem o tom tak přesvědčen, že bych očekával všechno jiné, jenom ne to, že o svých pozorováních začnu pochybovat; zdálo se mi, že mi každý čtenář musí dát ve všem hned za pravdu. Předpokládal jsem, že třeba vznikne spor o užitečnosti či škodlivosti těch postřehů, ale ve snu mě nenapadlo, že hy někdo mohl popírat jejich pravdivost. Dokonce jsem si byl jist, že moje nářky, protože běží o všeobecně známá zla, rozezvučí ozvěnu v srdcích každého, kdo je vyslechne. A když jsem pak slyšel popíral ne pouze jednotlivá dílčí tvrzení, ale
celek, a říkat, že život není nešťastný, a jestliže, se. mi tak jeví, je to pouze výsledek mého chorobného stavu nebo jiného osobního trápení,2 nejprve jsem byl ohromen, zmaten, zkameněl jsem údivem a několik dní jsem měl pocit, že jsem se ocitl v jiném světě; pak jsem se sebral a trochu mě to zlobUo; pak jsem se zasmál a řekl jsem si: lidé jsou v podstatě jako manželé. Manžel, pokud chce žít v klidu, musí věřit, že jeho manželka je věrná; každý se tím řídí, i když půl světa ví, že pravda je docela jiná. Když někdo chce či musí žít v nějaké zemi, udělá dobře, když ji považuje za jednu z nejlep-ších v celém obyvatelném světě; a za takovou každý svou vlast považuje. A protože lidé chtějí žít. potřebují věřit, že je život krásný a že stojí za to; a tak tomu věří. A popudí je každý, kdo si myslí něco jiného. Protože lidé v podstatě vždycky něčemu věří: ne tomu, co je pravda, ale tomu, co se jim hodí, třeba jen zdánbvě. Už uvěřdi a uvěří tohka ldoupostem, ale nikdy neuvěří, že nic nevědí, že nic neznamenají, že nemají v co doufat.3 Fdozof, který by kázal kteroukoliv z těchto tří pravd, neudělá štěstí, ani neshromáždí sektu stoupenců, zvláště ne mezi prostým lidem; protože tyto tři zásady jsou vesměs pramálo vhod tomu, kdo chce žít: první dvě se dotýkají lidské pýchy a třetí zase vyžaduje odvahu a pevnost ducha, aby se jí dalo uvěřit. Ostatně, první dvě také. A lidé jsou zbabělí, slabí, nešlechetného a omezeného ducha; jsou vždycky ochotni doufal v dobré, protože kdykoli odevzdaně změní názor na to. co dobré je, podle toho, jaká nutnost vládne jejich životu; jak říká Petrarca,*4 rychle skládají zbraně před svým osudem, pohotově a rozhodně se smiřují s jakým koliv neštěstúu a spokojí se jakoukoliv náhradou za to. co jim bylo vzato, co ztratili, přizpůsobí se za jakýchkoliv podmínek jakémukoli těžkému a barbarskému vídělu, a když už nemají nic, co by je těšilo, jsou s to žít
pro falešnou víru, tak odolnou a zakořeněnou, jako by to byla víra nejpravdivější a nejopodstatněnější. Co mohu dělat já? Jako se v jižní Evropě smějí manželům zamdovaným do nevěrných žen, tak já se směji lidstvu zaradovanému do života: a zdá se mi pramálo mužné, že se lidé nechají dobrovolně klamat a podvádět jako hlupáci, takže nejenom trpí, ale jsou ještě přírodě a osudu jen pro posměch. Nemluvím o klamech představivosti, nýbrž o poblouzení rozumu. Tyto mé city se prý rodí z nemoci, nevím; vím jen, že ať už jsem nemocen či zdráv, cupuji hdskou zbabělost, odmítám jakoukoli útěchu a jakýkoli dětinský sebeklam a mám odvahu snést ztrátu všech nadějí, bez zachvění pohlédnout na pustotu života, neskrývat si žádné bdské neštěstí a přijmout všechny důsledky bolestné, ale pravdivé filozofie. Vždyť není-li k ničemu jinému, alespoň poskytuje sd-ným hrdé potěšení strhnout pláštík ze zahalené a tajemné krutosti lidského osudu. Tohle všechno jsem si říkal, neboť když jsem viděl, jak mé názory všichni odmítají, jako se odmítají věci nové a neslýchané, měl jsem dojem, že jsem si tu bolestnou ídozofii snad vymyslel sám. - Ale jakmile jsem si všechno znovu rozvážd, vzpomněl jsem si, že je asi tak nová jako Šalamoun a Homér a ti nej starší básníci a filozofové, které vůbec známe; na každé jejich stránce najdeš podobenství, příběhy a sentence, které mluví o propastech Kdského neštěstí; jedni tvrdí, že člověk je nejbídnější ze všech živočichů; jiný říká, že by bylo nejlépe vůbec se nenarodit, a kdo se už narodil, měl by raději zemřít v kolébce; třetí, že kdo je bohům mdý, umírá ndád,5 a jinde ůajdeš další podobné průpovídky.* A také jsem si vzpomněl, že od oněch časů až do včerejška všichni básníci, všichni filozofové a velcí i mah' spisovatelé tak či onak opakovali a dokazovali totéž. A tak jsem nad tím znovu kroutil hlavou: v údivu, rozhořčení a smíchu jsem trávil dlouhý čas: až jsem si konečně všechno promyslel do větší hloubky a poznal jsem, že neblahv osud člověka je jeden z nejzakořeněnějších bludů rozumu, kdežto popření tohoto omylu a zjištění, že život je šťastný, to jsou největší objevy devatenáctého století. Konečně jsem prohlédl a přiznávám teď, že jsem se mýlil, když jsem myslel, jak jsem myslel.
PŘÍTEL    A změnil jste názor?
TRISTAN Jistě. Snad nechcete, abych odporoval pravdám, které mi zjevilo devatenácté století?
PŘÍTEL    A věříte všemu, čemu věří naše století?
TRISTAN    Ovšem. A co je na tom divného?
PŘÍTEL Vy věříte, že zdokonalitelnost člověka nemá hranic?
TRISTAN Zajisté.
PŘÍTEL Věříte, že lidský rod se skutečně den ze dne vyvíjí k lepšímu?
TRISTAN Ano, jistě. Pravda, někdy si myslím, že pokud jde o tělesnou sílu, ve starověku vydal jeden člověk za čtyři našince. A tělo je člověk: protože (nehledě k ostatnímu) velkodušnost, odvaha, vášně, schopnost činu i rozkoše, všechno, co dává životu cenu a proč stojí za to žít, závisí na zdatnosti těla, a bez těla není nic takového myslitelné. Kdo má slabé tělo, není muž,
ale dítě; ba ještě hůř, jemu je souzeno stát a přihlížet, jak ostatní žijí, on může nanejvýš klábosit, ale život není pro něho. Proto kdysi tělesná slabost znamenala hanbu i v nejkultivovanějších staletích. Ale u nás již odedávna výchova nepovažuje za nutné myslit na tělo, na něco tak nízkého a přezíratelného, myslí na ducha: a aby pěstovala ducha, ničí tělo; nedbá, že ničí-li je, ničí také ducha. 1 když připustíme, že by se ve výchově dalo něco napravit, žádnou nápravu nelze zjednat, dokud se od kořene nezmění moderní uspořádání společnosti, aby byly uvedeny do souladu ostatní stránky soukromého a veřejného života, které dříve každá svým dílem napomáhaly zdokonalení a uchování těla si nyní napomáhají k jeho zkáze. A následek je ten, že ve srovnání se starověkem jsme o málo více než děti, ve srovnání s námi byli lidé starověku skuteční muži. Když to říkám, srovnávám individuality a individuality, masy (abych užil přepůvabného moderního slova) srovnávám s masami. A dodávám, že staří byli nesrovnatelně životnější než my i v systémech morálních a metafyzických. Takovými malichernými výhradami se samozřejmě nedám zviklat a pevně věřím, že lidský rod je stále na vzestupu.
P ŘÍTEL   Věříte také, jakpak by ne, že vědění, či jak se říká, osvícenost, neustále spěje dál.
TRISTAN   Zajisté. I když vidím, že sice roste žízeň po vědění, ale vytrácí se vůle studovat. A je to s podivem, když spočítáte, kolik vzdělanců, ale skutečných vzdělanců, žilo současně vedle sebe tak před sto padesáti lety a ještě později, a když vidíte, že jich bylo nesrovnatelně více než nyní. Ať mi nikdo neříká, že vzdělaných je málo, protože znalosti se už nesoustřeďují v několika individualitách, ale jsou rozděleny mezi mnoho lidí; a že nadbytek druhých vynahrazuje ojedinělost prvních. Znalosti nejsou jako bohatsbí, které lze dělit či shromáždit, aie suma je stále stejná. Kde všichni vědí málo, tam se málo ví; protože vědění jde za věděním a nerozptyluje se. Povrchní vzdělání není rozdělení znalostí mezi mnohé, ale zbožíčko společné všem málo vzdělaným. Ostatek vědění patří pouze vzdělaným a jeho největší část těm najvzdelanejším. A až na náhodné případy jenom ten, kdo je neobyčejně vzdělaný, individuálně vybavený nesmírným kapitálem poznatků, jen ten je s to solidně rozmnožovat a dále rozvíjet lidské vědění. Nyní, výjimku tvoří snad Německo/' odkud se ještě nepodařilo učenost vypudit, je den ze dne vzácnější vidět vyrůslat takové vzdělané bdi, nezdá se vám? Rozvíjím tyhle úvahy jen tak, abychom měli o čem diskutovat a* abychom si trochu zafilozofovali, je to spíše jen sofistika, ne že bych nebyl přesvědčen o tom, co říkáte. Naopak, i kdybych viděl, že je svět zaplaven šarlatánsky tni ignoranty na jedné straně a nafoukanými ignoranty na druhé, přesto bych věřil, jak věřím, že vědění a osvěta jsou neustále na vzestupu.
PŘÍTEL Potom tedy věříte, že toto století předčí všechna předcházející?
TRISTAN Jistě. Tak o sobě soudí každý věk, i ten nej-barbarštější; a tak věří i moje století a já s ním. A kdybyste se mě zeptal, v čem jiná století předčí, zda v tom, co souvisí s tělem, či v tom, co se týká ducha, odkázal bych vás k tomu, co jsem již řekl.
TRISTAN    Zkrátka, abychom to rekh dvžmj^lovy myslíte st o přirozenost! a osudu človeka a sveta (led nemluvíme o literatuře ani o politice) totez, co st mysh noviny?.
TRISTAN Právě. Věřím a sdílím hlubokou filozofii novin, které vyhubily každou jinou literaturu a všechno obtížné a nepříjemné studium. To jsou učitelé a světla přítomnosti. Nemám pravdu?
PŘÍTEL   Naprostou pravdu. Jestliže to všechno říkáte vážně, a ne jako vtip, jdete s námi.
TRISTAN    Ano, jistě, jdu s vámi.
PŘÍTEL Ale eo teď provedete se svou knihou? Chcete, aby se dostala do rukou potomků se všemi těmi pocity, které tak protiřečí vašim dnešním názorům?
TRISTAN    Potomkům? To je k smíchu, žertujete: a kdybyste to snad nemyslel jako vtip, musel bych se smát ještě víc. Nemluvím o sobě, ale myslím na jednotlivce a všechno osobité v našem devatenáctém století: chápejte, o potomky se nemusíte bát, ti na tom budou zrovna tak jako předkové. Individualitu ustoupila před masami, říkají elegantně moderní mysUtelé. Čímž má být řečeno, že je zbytečné, aby jedinec o něco usiloval, poněvadž ať jsou jeho zásluhy jakékobv, nemůže si už v bdělém stavu ani ve snu dělat naději ani na tak ubohou odměnu, jako je sláva. Nechte to na masách. Co si masy počnou bez jedinců, když se z jedinců skládají? Mohu jen čekat a doufat, že mi to vysvětlí znalci individuí a mas, ti dnešní světlonoši.7 Ale abych se vrátil ke knize a k potomkům; jak víte, stačí dnes k napsání knihy většinou méně času, než potřebujete, abyste ji přečetl. Cena odpovídá tomu, zač dílo stojí, a trvání je úměrné ceně. Osobně si myslím, že příští století udělá přes obrovskou bibliografii devatenáctého století nádherný škrt, nebo si řekne: Mám celé knihovny knih, které stály dvacet třicet let dřiny, a třeba i méně. ale ve všech je uložena velká práce. Ty si přečteme nejdříve, protože je pravděpodobné, že se v nich najde něco kloudného; a teprve až nebudu míl eo číst, sáhnu po těch improvizovaných produktech Příteli, naše století je století kloučků, zbyla jen hrstka mužů a ti aby se krčili hanbou jako ten, kdo mezi kulhavými chodí zpříma. A tihle bodni chlapečkovi1 st kasají, že svedou ve všem všudy to, co v jiných dobách dokázali muži, a pouštějí se do toho opravdu jako kluci, zbrkle, bez poctivé přípravy. Dokonce doufají, že úroveň, k níž civilizace dospěla, že přítomnost a budoucnost jednou provždy osvobodí je i jejich pokračovatele od nezbytnosti v potu tváře léta dřít, aby byb k něčemu. Před několika dny mi jeden můj přítel, obratný a pracovitý člověk, řekl, že i průměrnost je dnes vzácná: jako by všichni byli neschopní, jako by všichni byli nezpůsobilí pro úřady a úkoly, k nimž byli povoláni z nutnosti, štěstím či volbou. Ztlá se mi, že v tom je hlavní rozdíl mezi naším stoletím a jinými věky. Vehkost byla vždycky něčím ojedinělým, stejně jako dnes, ale v jiných stoletích ovládala pole průměrnost, v našem věku nicotnost. Proto se nadělá tobk hluku a zmatku, každý se do všeho hrne, nikdo si ani nevšimne těch několika velikánů, kteří - jak věřím — jistě někde jsou; ale v obrovském množství konkurentů si nemohou prorazit cestu.
A tak zatímco
se ti nejpodvadnější považují za vyvolené, tuctovosl a nicotnost výsledků se staly společným údělem nej-podřadnějších i nejznamemtějších. Ale ať žije statistika! Ať žijí ekonomické, etické a politické vědy, kapesní encyklopedie, příručky a tolik jiných krásných vymožeností našeho století! Ať žije navěky devatenácté století! Je možná věcně chudé, ale je bohaté a štědré, pokud jde o slova; a to bylo vždycky dobré znamení, jak sám víte. A utěšujme se, že ještě dalších šedesát let bude mít slovo a bude vykládat, své rozumy jen toto století.
PŘÍTEL   Jak se mi zdá, mluvíte poněkud ironicky. Ale neberete v úvahu, že naše století je století přechodu.
TKISTAN Och, co z toho vyvozovat? Všechna století víceméně byla či budou období přechodu, protože lidská společnost nikdy nezůstane stát na místě a nikdy nepřijde století, v němž by dosáhla stavu, který by měl trvat. Takže toto nádherné slovo buď není pro devatenácté století žádnou omluvou, nebo ta omluva platí pro všechna století. Zbývá jen prozkoumat, kam vede eesta, kterou se dnes společnost ubírá, zda probíhá přechod od dobrého k lepšímu, nebo od špatného k horšímu. Chcete mi možná říci, že je to přechod jako takový, to jest prudká změna jednoho civilizačního stupně v jiný, od předcházejícího zcela odbšný. V tom případě mi dovolte, aby mi ta prudká změna byla jen k smíchu, a povím vám, že každý přechod musí probíhat pomalu: protože jestUže proběhne jedním rázem, zakrátko bude zase všechno jako dřív a bude se muset začít od začátku krok za krokem. Tak se to dělo vždycky. A má to svůj důvod, protože příroda se nevyvíjí skoky, a když přírodu popoháníme, nevede to k trvalým výsledkům. Nebo, abych se vyjádřil lépe, takové překotné přechody jsou jen zdánlivé, nikoli skutečné.
PŘÍTEL   Prosím vás, nerozvíjejte takovéhle úvahy ve společnosti, nadělal byste si spousty nepřátel.
TRISTAN   Na tom nezáleží. Teď už mi nepřátelé ani jřátelé nemohou nijak ubbžit.
ľRlSTAN A ještě pravděpodobnější je, že vámi budou (ohrdat, protože se nevyznáte v moderní filozofii a pře-tlížíte pokrok civilizace a osvěty.
TRISTAN Velice mě to mrzí, ale co se dá dělat V Když mnou budou pohrdat, budu se s tím musel nějak smířit.
PŘÍTEL Ale jak vlastně, změnil jste názor, nebo ne? A co uděláte se svou knihou?
TRISTAN Nejlepší by bylo ji spálit. A když ne spálit, schovat ji jako knihu básnických snů, výmyslů a melancholických vrtochu, nebo jako výraz autorova smutku:8 protože mezí námi, můj drahý příteli, věřím, že vy a všichni ostatní jste šťastní; ale pokud jde o mne, s vaším dovolením a s dovolením tohoto století, já jsem velice nešťastný: vím, jak na tom jsem, a všechny noviny obou světadílů mě nepřesvědčí o opaku.
PŘÍTEL Já neznám příčiny neštěstí, o němž mluvíte. Ale jestli je někdo šťastný nebo nešťastný, to je jeho osobní věc, to může posoudit jenom on sám a jeho soud nemůže být mylný.
TRISTAN Naprosto správně. A navíc vám upřímně prozradím, že. já se nesmiřuji se svým neštěstím, ne-skláiůhi hlavu před osudem, ani s ním nesmlouvám, jak to dovedou jiní bdé: a mám odvahu čekat toužebně na smrt a toužit po ní nevýslovně, vroucně a upřímně jako málokdo. Nemluvil bych tak s vámi, kdybych si nebyl jist, že až přijde má hodina, skutečnost neusvědčí má slova ze lži; dosud sice nevidím konec svého života, ale přece jen v hloubi duše cítím, ba mám skoro jistotu, že ta hodina není daleká. Jsem příliš zralý pro smrt, zdá se mi příliš absurdní a neuvěřitelné, jsem-li v duši mrtvý a svůj životní příběh jsem už jednou uzavřel, že bych měl ještě trvat čtyřicet nebo padesát let, jak mi příroda vyhrožuje. Už při té myšlence mi běhá mráz po zádech. Ale jako se to stává s kaž,dým zlem, které je silnější než naše představivost, tak mně i tahle hrozba
připadá jako sen a neuskutečnitelná iluze. A když mi někdo vykládá o daleké budoucnosti jako o něčem, co mě čeká, nemohu se ubránit úsměvu; mám důvěru, že cesta, kterou mi zbývá urazit, nebude už dlouhá. A mohu říci, že právě tato myšlenka mi dodává sílu. Knihy a studium, které jsem tak nuloval, až se tomu častokrát divím, plány velkých věcí, naděje, na slávu a nesmrtelnost, to vše mí už dávno není ani k smíchu. Neposmívám se nadějnn a plánům tohoto století; z celé duše toužím, aby měly co největší úspěch, a chválím, obdivuji, hluboce upřímně ctím dobrou vůli: ale nezávidím příštímu pokalení, ani těm, kteří před sebou mají ještě dlouhý život. Dříve jsem záviděl hlupákům, pošetilcům a všem, kteří o sobě mají vysoké mínění; a rád bych si byl s někým z nich vyměnil místo. Dnes už nezávidím bláznům ani mudrcům, velkým ani malým, slabým ani mocným. Závidím mrtvým, jen a jen s nimi bych chtěl měnit. Všechny příjemné představy, každé pomyšlení na budoucnost, které se mi občas v samotě vynoří a s nímž si krátím čas, krouží kolem smrti a nemůže se s ní rozloučit. Vzpomínky na sny mládí, ani pomyšlení, že jsem žil nadarmo,'-' neprehluší už tuto touhu jako kdysi. Jestliže mě smrt potká, budu umírat tak klidně a spokojeně, jako kdybych býval nikdy po ničem jiném na světě netoužd. To je jediné dobrodiní, které mě může smířit s osudem. Kdyby mi někdo nabízel štěstí a slávu Caesarovu či Alexandrovu, ale čistou a bez poskvrny, nebo možnost zemřít ještě dnes, a kdybych si měl vybrat, řekl bych, chci zemřít teď hned a ani bych nežádal čas na rozmyšlenou.
]\ A   IV A li II O B N 1 I K P \ S N É D VYTESANOU DO .1 E J)' H O
O Tf o r. I Z N v
k M Y , K A M E N K U R O B U
.S A M   S O B E
Už jsi jen byla: nadále pod zemí PiHixe kostra a prach. Na kostech v blátě. Mam? stabczpečena nehybností. Němá, sledující let včkfl, Jen paměť bdí ■\ žal hlídá přelud
Ztraceno krásy. Ten sladký pohled. Jenž rozee.hvíval. jako dnes, ty. na nichž Spočinul; ryto rty, jimž /. nitra, lak jako z naplněné urny,
Vyvěrala radost; toto hrdlo, které ještě nedávno Hylo vášnivě objímáno: tato milovaná nika. Je/., nehoněna, často
('ocitovala stoupat chlad /, prstů, které ji tiskly, A ňadra, pro něž Muži bledli před oěima ostatních, Už dotvořil řas: nadále bláto V kosti: jejichž hanbu a smutek Ukrývá pohledu zde tento kámen.
Navždy tedy spočineš, Mé unavené srdce. Je mrtev poslední klaní. Jenž zdál se mi verným. LihťcJ. Ui cítím. Jak v nás, spolu s iluzemi Nejenom naděje, nýbrž i přání hasne. Spi navždy. Dost Chvění. Nic zde nestojí Za znepokojováni a vzdechli je nehodná Země. Horkostí a nudou Je život, ničím jiným. Bahnem je svět. Uklidni, se. Zoufáš zde [Naposledy. Nám podobným dáno je Pouze zemřít. Pohrdá nyní tebou Přírodo, brutální moc, Jež v skrytu vládne, obecnému zlu 1 nekončené matnosti všeho.
Tak mění osmi Tvářnost lolio, co pro nás nejživěji ztělesňovalo Božský obvaz. Věčné tajemství Našeho bytí. Každodenní pramen Nevyslovitelného, plna nespočetných významu. Krása tudy stoupá a připadá nám.
Ze tryskajíc ve své nádheře.
Uprostřed arény, z nesmrtelnosti,
7, nadlidských život ft,
Ze štastnýeh království zlatého s vet a.
Přináší takto smrtelným
Znániki naděje.
Zítra \ šuk. obratem.
Stane se hrůzným, ohavným a hnusným
I o, co v sobě neslo
Obrus anděla,
A vše společně, spolu s duší. Co vyzařovalo esenci
Podiv uhodného, uniká.
Nekonečná přání \ hrdé vize tvoří V nitru toho. jenž sní. Hudba svými tóny. plnými harmonie: Nesen neznámými proudy, slastí Bloudí lidský duch, Bestížnou radostí.
Jako odvážný plavce vodami Oceánu. Slačí však disonanee, Zraňující sluch, a náhle Vše mizí v nicotě.
L U N Ě
]VIá líbezná luno, vzpomínám si, Ze přeci rokem, na tomto návrší, Hleděl jsem na tebe pln úzkosti. Ty, tehdy zavěšena tady nad lesem, Ozařovala jsi kraj stejně jako dnes. Chvějící se a v mlhách, pod závojem slz. Jež se mi zachytily na řasách, mým očím Jevila se tenkrát tvoje tvář, a mukou Bvl pro mne život: od té chvíle nic Se nezměnilo, má luno. Přesto však mě těší Se rozpomínat. Počítám zde. veky Svojí bolesti. Ach, jak je příjemné, Ve chvílích mládí, kdy naše naděje Je krátkou sumou vzpomínek, Si připomínat vše, co pominulo. Zatím co trápení a smutky trvají!
Lidská přírodo, Křehká a plná mrzkosti,
Jsi-li jen stín a prach, jak můžeš dýchat lady nahoře? \ je-li v tobě vznešenost. Jak je možné, že tvňj elán a tvoje myšlenky Mohou tak rychle.
Uprostřed nízkosti, procitnout a zemřít?