Dokončeni prací ale bylo jen dočasné, protože po schválení se objevily návrhy na další úpravy. Největší požadovanou úpravou byl dodatečný návrh tvůrčí skupiny na doplnění mezititulků, které by uváděly jednotlivé kapitoly. Dnes se zdá až neuvěřitelné, že idea mezititulků se objevila až v době, kdy byla schválena první kompletní kopie filmu a jeho výroba prakticky uzavřena. Nikdy předtím se s nimi nepočítalo, nejsou obsaženy v žádné verzi scénáře. Až u hotového filmu se ovšem ukázalo, že by mohl být pro diváky nesrozumitelný. Jednoznačně to vyplývá z dopisu tvůrčí skupiny řediteli Harnachovi z 11. dubna, kde píše Švabík o dalších nezbytných úpravách, „které přispějí ke srozumitelnosti filmu a upřesní jeho rytmus". Podle názoru tvůrců i skupiny bude nutné do filmu vložit mezititulky „ohlašující klasickou formou kapitoly a stručně informující o obsahu". Divákovi se tak má umožnit, „aby se mohl orientovat v ději a získal jakýsi odstup od proudu děje".'30 S tím se mělo nést i drobné krácení obrazu, aby se pro mezititulky získalo místo a nenavyšovala se metráž. Protože už byl ale film po všech stránkách hotov, nešlo v něm bezhlavě krátit, především s ohledem na smíchanou zukovou stopu. Proto Švabík stanovil zásadu provést krácení především tam, kde „neovlivní zvukovou stránku filmu a lze je provést bez míchaček". Krácení v místech, kde by byly důsledkem nové míchačky zvuku, připustí „jen v krajním případě a po dohodě se skladatelem Liškou".731 Pozoruhodné je, že o vkládání mezititulků a jiných případných úpravách se nedochovala žádná provozní dokumentace. Vysvětlit to lze tím, že v té době byla veškerá dokumentace výroby uzavřena (především denní zprávy) a film byl už i oficiálně schválen (podepsáním výrobního listu) a předán distribuci. Z toho všeho lze dedukovat, že následující kroky byly činěny sice s vědomím vedení studia, ale tak trochu „mimo protokol", neoficiálně: bylo nutné stáhnout z ÚPF schválenou kopii, provést výrobu mezititulků, jejich vložení do filmu včetně případné úpravy zvukové stopy a z toho možná i plynoucí střihové úpravy obrazu. Všechny tyto práce trvaly až někdy do července. Možným vodítkem o jejich délce může být žádost ze 17. července, v níž distributor (ÚPF) „trvá na svém původním požadavku, který vyslovil f... ] již při prvním předvedení filmu [...], aby všechny cizojazyčné dialogy ve filmu byly opatřeny příslušnými podtitulky v české řeči". Následně až 5. září došlo na ředitelské poradě ke schválení termínu první kopie a k uvolnění zadržené částí honorářů.™ Dnes nevíme, v jaké míře a zdali vůbec při těchto úpravách proběhlo nějaké krácení filmu a jak dodatečné vložení mezititulků ovlivnilo jeho délku. Mnoho toho nenapoví ani poněkud chaotické údaje o délce výsledného sestřihu. Zatímco negativ uchovávaný
730 Podle pomocného režiséra Aleše Dospivy se o dodatečném vložení mezititulků začalo ve skupině uvažovat pravé ve chvíli, kdy byl k dispozici celý sestřih. Z něj bylo zřejmé, že divák by mohl být některými těžko vysvětlitelnými přechody mezi obrazy zmaten. Podle rozhovoru Aleäe Dospivy s autorem ze dne 17.8.2015.
731 BSA, SCE-PD, Markéta Lazarová, dopis vedoucího Švabíka z 11. 4.1967.
732 Jako termín schválení I. kopie byl potvrzen JI. březen 1967. BSA, SCE-PD, Markéta Lazarová, dopis ÚPF ze 17. 7.1967, návrh pro poradu ředitele z 1. 9. 1967, výpis z porady ředitele z 5.9.1967. Z filmu víme, že žádosti o české titulky u zahraničních dialogů tvůrci nevyhověli.
I
v NFA má délku 4 523,2 m,733 výrobní list z 31. března Í967 (tedy ještě před vložením mezititulků souhrnné délky asi 98 m)734 uvádí délku obou dílů 4 930 m,735 tedy o 407 metrů víc! To není zanedbatelný údaj, jde asi o 14 minut filmu, které by proti dnešnímu stavu (4 523,2 m) jakoby z filmu „zmizely". Protože dostupná dokumentace ani vzpomínky pamětníků nenaznačují, že by se chváleným sestřihem bylo kromě vložení mezititulků (a z toho plynoucích případných drobných úprav) ještě nějak manipulováno, musíme tento rozdíl vysvětlit omylem v údajích výrobního listu.736 Dobové distribuční podklady (tedy už s vloženými mezititulky) uvádějí délku 4 522 m737 a odpovídají skutečné délce negativu. Pro tuzemskou distribuci byl film ještě lehce krácen, což už se v žádné dokumentaci neodrazilo.738 Distribuce počítala s uvedením na festivalu v Cannes (27.4. až 12. 5.1967), kvůli němuž byl už v únoru 1967 angažován francouzský filmový kritik a spolupracovník revue Cinéma Pierre Philippe, který studoval u Jiřího Trnky, Adolfa HofFmeistera a Břetislava Pojara. V překladech českých filmů byl zběhlý, již dříve pracoval na francouzských titulcích k filmům Procesí k panence (1961, r. Vojtěch Jasný), Až přijde kocour (1963, r. Vojtěch Jasný), Baron Prášil nebo Křik (1963, r. Jaromil Jireš).739 1 přes preference vedení Čs. filmu se ale Markéta Lazarová
733 Tento údaj přebírám z posledního přeměření negativu, provedeného pro potřeby digitalizace filmu v roce 2011. Podle stejného měření má negativ zvuku délku 4 529,7 m a duplikátní pozitiv 4 522,6 m (I.díl 2 123,3 m, II. díl 2 399,3 ni). Podle údajů poskytnutých NFA v emailu autorovi ze dne 17.8.2015. Ka'talog Český hraný film IV. 1961-1970 (Praha, NFA 2004, s. 258) uvádí délku 4 567,7 m, kterou přebírají i materiály výběrového řízení na digitalizaci filmu, vypsaného v NFA 29. března 2011, tedy ještě před novým přeměřením. Další zmatek do celé věci vnesla ještě dříve vydaná edice scénáře, kde je uvedena nereálná délka 5 422 m, která vznikla tiskovou chybou (4 522 m vs. 5 422 m). Pavlíček, František -Vláčil, František: Markéta Lazarová. Praha, Sdružení přátel odborného filmového tisku 1998, s. 22. Vzhledem k nastíněnému rozdílnému uvádění délky filmu se tak lze v literatuře setkat s různými údaji.
734 Údaje o mezititulcích přebírám z Vláčilova textového návrhu mezititulků, kde je jejich metráž rozepsána. NFA, OPA, Vláčil František, inv. č. 269, návrhy titulků.
735 BSA, SCE-PD, Markéta Lazarová, Výrobní list z 31. 3. 1967, Výrobní zpráva z 20. 8. 1967. Delší metráž 4 930 m uvádí i oficiální barrandovská statistika. Jelínek, Jaroslav - Saska, František: Přehledy a srovnání nejdůlezitéjškh výrobních dat filmů roku 1967. Praha, FSB 1968, s. 114-115. Poslední denní zpráva z 31. 3. 1967 uvádí délku 5 090 m. BSA, SCE-PD, Markéta Lazarová, D2 č. 411.
736 Podle Aleše Dospivy je rozdíl 407 metrů buďjen chybou měření, nebo důsledkem určité manipulace s čísly, k níž byli v plánovaném systému výroby filmů tvůrci někdy nuceni, aby plnili plán a kvóty a zdůvodnili spotřebu suroviny. Aleš Dospiva rozhodně vyloučil tak výrazné krácení filmu. Z rozhovoru Aleše Dospivy s autorem ze dne 17. 8. 2015.
737 BK [Luboš Bartošek]: Markéta Lazarová. Filmový přehled, 1967, č. 40-41 (23. 10.), nestr,
738 V tuzemské distribuční kopii byly vystřiženy některé krátké pasáže či záběry, největší změnou bylo vyřazení celé scény u Kristiánova hrobu. Současně byl film překopírován do užších formátů (1:1,85 a 1:1,66) a v této podobě se v tuzemských kinech promítal celá desetiletí. Původní cinemascopický formát se do českých kin dostal jen výjimečně prostřednictvím kopie Fihnexportu určené pro zahraniční prezentaci. Až v roce 1992 byla zhotovena nová kopie z negativu v originálním formátu 1:2,35, která obsahovala i dříve vystřižené scény. Viz dále pozn. č. 871, k formátu též pozn. č. 860 a 882.
739 BSA, SCE-PD, Markéta Lazarová, dopis vedoucího Švabíka ze 17. 1. 1967; Francouzské titulky k „Markétě Lazarové". Filmové informace 18, 1967, č. 5 (1.2.), s. 3. Dochoval se i návrh francouzských úvodních titulků k filmu. NFA, OPA, Vláčil František, inv. č. 269, návrhy titulků.
190
191
fifl
do Cannes v roce 1967 nedostala. Důvodem byl odmítavý postoj vedení festivalu, jehož ředitel Robert Favre Le Bret při jarní návštěvě Prahy viděl první díl filmu, ale do soutěže si vybral Mášův Hotel pro cizince (1966), který možná více odpovídal představě o díle vyjadřujícím se k současnosti, ale v zahraniční konkurenci na festivalu přirozeně propadl.740 Vedení československé kinematografie bylo za svůj liknavý přístup v prosazování Vláčilova filmu silně kritizováno. Důvodem byla především skutečnost, že festival v Cannes nemá výběrovou koncepci, jeho ředitel nemá právo veta a při důrazném trvání na Markétě Lazarové bylo možné film do soutěže dostat. „Ukázalo se však, že pan Favre Le Bret prý filmu neporozuměl. I to se stává. Když jsem to vyprávěl v Cannes svým francouzským přátelům, dost se zlobili a netajili se tím, že to ještě neznamená, že by filmu nerozuměli oni. [...] Jiné kinematografie si zřejmě nedaly foukat do vlastní polévky," napsal v Kulturní tvorbě Jan Kliment, který Marketu Lazarovou viděl krátce předtím a označil ji za „špičkový film, který by znamenal chloubu kteréhokoli mezinárodního festivalu".741 Vláčilův film nebyl následně vyslán ani na několik dalších zahraničních festivalů, kde se už předem počítalo s účastí jiných filmů nebo se jejich vedení rozhodlo pro jiné dílo (zvažovala se i účast na festivalu v Benátkách 26. srpna až 8. září, kam byl nakonec vybrán snímek Noc nevěsty režiséra Karla Kachyni). Situaci s „utajovanou" Markétou Lazarovou trošku smutně ironicky komentoval úvodník Filmových a televizních novin ze září 1967: „Markéta už trochu zestárla, uzavřená do plechové krabice. Ale je pořád stejná, podle českého přísloví se jako panenka posadila do kouta a čeká a čeká, až ji najdou. [...] S lítostí se dívala, jak probíhají Cannes, Moskva, Benátky... a teď jí asi ještě ke všemu uteče zářijový festival v New Yorku a potom i Londýn [...] Nic jí nepomohla ženská marnivost, chtěla přijet se slávou... a objeví se doma bez ní, až v podzimní části festivalu pracujících."742
S vědomím výše napsaného můžeme říct, že neuvedení filmu v Cannes musíme přičíst především jeho dodatečným úpravám, na kterých se pracovalo ještě po dokončení v rozmezí dubna až července 1967 a velká kritika za to, že film se nepodařilo na tento festival prosadit, byla směrem k vedení Čs. filmu trošku nespravedlivá. Nejstarší doložená projekce Markety Lazarové pro širší publikum se tak odehrála v rámci pražského symposia socialistických kinematografií s názvem Duch revoluce v socialistickém filmovém umění, které proběhlo v kině Praha ve dnech 24.-30. září. Z této akce se nám zachovaly i zmínky o reakci zahra-
740 Druhým československým titulem pro Cannes byly Ostře sledované vlaky, uvedené ale pouze mimo soutěž, spíš jako propagace pro zahajovanou francouzskou distribuci. XX. MFF v Cannes a čs. účast. Filmové informace 1$, 1967, č. 14 (5. 4.), s. 19; Menzel, Jiří: Rozmarná léta. Praha, Slovart 2013, s. 169-170.
741 Liehm, A. J. [Antonín Jaroslav]: V Cannes bez nás. Literární noviny 16, 1967, č. 20 (20. 5.), s. 8-9; Kliment, Jan: Proč jsme prohráli v Cannes. Kulturní tvorba 5,1967, í. 21 (25. 5.), s. 14-15. Na festival v Cannes se Markéta Lazarová nakonec dostala až v roce 1969, viz dále v textu kapitoly o filmu Adelheid.
742 [Markéta už trochu zestárla...]. FTN 1,1967, č. 5 (6. 9.), s. 1.
ničních hostů na dílo, do značné míry ovlivněné očekáváním projekcí filmů proslavených v zahraničí, jež ale sami zatím neměli možnost vidět - Lásky jedné plavovlásky (1965, r. Miloš Forman), Ostře sledované vlaky, O slavnosti a hostech aj. Předvedená novinka Markéta Lazarová u nich vyvolala rozpaky. „Uznávali sice Marketu Lazarovou jako prvotřídní dílo, perlu výtvarného ztvárnění skutečnosti, film, na který se nezapomíná. Zároveň však se ozývaly hlasy, zdali nejde o útěk do historie, zdali nehledáme ,duch revoluce' přece jenom bezbřeze."743 Pomineme-li několik dalších příležitostných projekcí,744 publikum se dočkalo Markety Lazarové až během podzimní části XVIII. filmového festivalu pracujících (FFP), který probíhal v československých kinech od 6. října do 14. prosince. Během této doby byl film také 24. listopadu 1967 oficiálně uveden do distribuce.745 Bylo to v době, kdy už měl Vláčil téměř hotový svůj další film Údolí včel.
Ohlas na Marketu Lazarovou byl přirozeně velký. O filmu se psalo už měsíce před jeho uvedením a s ohledem na průběžné zprávy o natáčení se očekávalo mimořádné dílo, deklarované předem jako nejdražší film dosavadní historie české kinematografie. Česká filmová kritika přijala film většinou s nadšením, někdy
743 Pacovský, Ludvík: Variace na jedné struně. Kino 22, 1967, č. 21 (19. 10.), s. 5. O akci dále psali vbr [Vladimír Bor]: Sympozium socialistických filmařů. Práce 23, 1967, č. 274 (4. 10.), s. 5; Čálková, Marie: Symposium socialistických kinematografií. Filmové informace 18, 1967, č. 42 (18. 10.), s. 14-15; Havelka, Jiří: Čs. filmové hospodářství 1966-1970. Praha, ČFÚ 1976, s. 59.
:.44 Například na přelomu září a října byl film uveden na semináři filmů vybraných pro FFP v Ostí nad Labem (29. 9. až 2. 10. 1967), 20. října bylo uspořádáno představení a beseda v Československém . kulturním středisku v Berlíně, o kterém referoval vedení studia Frantiäek Goldscheider. Mezi jeho postřehy zaujme na jedné straně plný sál diváků, kteří vydrželi až do konce filmu, ale v následné besedě i jejich podivné přirovnávání filmu k Brechtově knize Matka Kuráž a její děti (příběh kurtizány z časů třicetileté války), v němž jim u Vláčilova filmu chyběl větaí protiválečný apel. [!] U filmu ocenili výtvarné pojetí, působivost, v obsahu se jim ale zdál složitý a nejednoznačný, což Goldscheider ve zprávě komentuje: „Je to příznačné pro diskusi s diváky v NDR, kteří si vždy přimo žádají, aby idea vlála nad dílem jako prapor nad davy, aby se vědělo, oč jde." BSA, SCE-PD, Markéta Lazarová, zpráva F. Gold-scheidera z 10.11.1967; Informace o II. části XVIII. Filmového festivalu pracujících. Filmové informace 18,1967, č. 39 (27. 9.), s. 16-17.
745 24. listopad 1967 je označován jako den premiéry (v dobovém tisku nazývané někdy jako „světová"), ve skutečnosti jde ale jen o úřední termín, vyplývající z plánu nasazování nových filmových titulů do distribuce. Skutečnou premiérou bylo uvedení filmu v rámci FFP, který začínal v pátek 6. října v Uherském Hradišti slavnostním otevřením novostavby kina Hvězda právě Markétou Lazarovou. Z toho také plyne, že tisíce diváků mělo možnost vidět film už několik týdnů před listopadovou „premiérou". V Praze byl v rámci FFP poprvé promítán 20.-21. října v kině Světozor. V běžné distribuci se pak objevil v řadě měst v průběhu prosince, v Praze např. od 1. prosince v Kině 64 U hradeb nebo od 29. prosince : v kině Blaník. BSA, SCE-PD, Markéta Lazarová, dopis MěNV Uh. Hradiště z 26. 9. 1967; XVIII. FFP -podzimní část. Filmový přehled, 1967, č. 34-35 (18. 9.), nestr.; Informace o II. části XVIII. Filmového festivalu pracujících. Filmové informace 18,1967, č. 39 (27.9.), s. 16-17; Předpoklad celostátních premiér na měsíc listopad 1967. Filmové informace 18, 1967, č. 40 (4. 10.), s. 21; Tunys, Ladislav: Osmnáctý podruhé. Kino 22, 1967, č. 20 (5. 10.), s. 2-3; Předpoklad pražských premiér na měsíc prosinec 1967. Filmové informace 18, 1967, č. 48 (29. 11.), s. 22; Korvas, Josef (ed.): 40 let kina Hvězda a historie filmu a promítání v Uherském Hradišti. Uherské Hradiště, Městská kina Uherské Hradiště, Spolek přátel literatury a knihovny Bedřicha Beneše Buchlovana 2007. Film s obrazem ořízlým na klasický formát mel samostatnou „premiéru" (neboli uvedení do distribuce) 15. března 1968. Předpoklad celostátních premiér na měsíc březen 1968. Filmové informace 19,1968, č. 5 (31. 1.), s. 15.
193
až s úžasem. Objevily se samozřejmě i výhrady, ovšem v kontextu napsaného byly dílčího charakteru. Nelze se zde zabývat všemi dobovými texty, které o Markétě vznikly. V pohledech recenzentů lze ale vysledovat několik okruhů, jimž se každý z nich v různé míře věnuje.
Už během natáčení se objevovaly úvahy, zda a jak se (ne)podaří Vláčilovi zvládnout osobitý Vančurův jazyk a styl. Rozpoznat osobitost přístupu k literární předloze dokázal poprvé Boris Adamec, který Vančurovu knihu porovnal s tehdy ještě nenatočeným scénářem. V něm rozeznal posuny a změny, nově vložené motivy, postavy i změnu charakteru některých z nich. Všímá si rozdílného pojetí postavy Markety u Vančury a ve scénáři („Markétin přerod je ve scénáři daleko vznosnější a delší než v knize. Scenáristé zde využívají fantastických vidění Markéty a tlumí živočišnost filmové hrdinky, aby mohli ještě větším živočišným naturelem obdařit Mikolášovu sestru Alexandru"), upozorňuje na některé scény a jejich propracování (zajetí Kristiána aj.). Adamec cituje scenáristy v jejich záměru zachovat spíše věrnost „duchu a obsahu předlohy než doslovnému lpění na její liteře", ale současně udržet Vančurův vypravěčský sloh, aby nedošlo k pozměnění atmosféry, která spoluurčuje výraz díla.746
Po uvedení filmu do kin byla otázka (ne)věrnosti Vančurovi asi tou nej-diskutovanější. Většinu kritiků spojuje obdiv v přístupu k Vančurově předloze, jíž se Vláčil s Pavlíčkem chopili tvůrčím způsobem tím, že zamítli ilustrativní přepis a vydali se nesnadnou a nevyšlapanou cestou přebásnění. Například pro Václava Faladu jsou kniha a film dva svébytné celky, přičemž ten druhý je sice vystavěn z cihel toho prvního, ale má jiný styl, ducha i cíl. Ve filmu je podle něj zřetelný posun ve výkladu postav, u nichž Vančura objevoval plnost a velikost života, zatímco Vláčil, jda stejnou cestou, otevřel Vančurův niterný svět do epické šíře a ke zhmotnění figur, přičemž hrozící nebezpečí naturalismu dokázal překlenout básnivým pohledem. Film je velkolepou básní, jejíž síla si podrobila všechny, kteří na filmu pracovali už v procesu jeho vzniku. A ani divákovi Vláčil nic neulehčuje, protože od něj vyžaduje aktivní spoluúčast.™ Také Miloš Fiala obdivuje přeskupení prvků Vančurovy předlohy do nového tvaru, proměnu poezie literární ve filmovou, vlastně ryzí přebásnění. Jednotlivé bloky, z nichž je film vystavěn, jsou spojeny jemným předivem vazeb, asociací a významů, které činí z filmu epické dílo. Není to epika vedoucí diváka za ručičku, ale má svůj řád a zákon, epika, v níž se divák musí poddat svébytnému způsobu vyprávění, které je, řečeno po šaldovsku, „až nedovoleně krásné a omamné".748 Tomuto výroku z Šaldova textu o moderním českém románu749 neodolal ani Jan Kliment ve svém vyloženě oslavném textu
746 Adamec, Boris: Markéta Lazarová. Kniha a filmový scénář. Knižní kultura 2, 1965, č. 7 {30. 7.), s. 294-298.
747 V. F. [Václav Falada]: Filmová „Markéta Lazarová". Svobodné slovo 23,1967, í. 324 (24.11.), s. 3.
748 Fiala, Miloš: Z potřeby básně. Rudé právo 48 (70), 1967, i. 330 (30. 11.), s. 5.
749 Šalda, František Xaver: Průřez částí dnešního románu českého. Šaldův zápisník 5, 1933, č. 1-2, s. 34-37.
Ai nedovoleně krásné, v němž charakterizuje Vláčilův film jako čin, který „snad lze srovnat s Prokofjevovými hudbami filmů Ejzenštejnových. Co ho na filmu fascinuje, je plnokrevný obraz života, který „pulzuje celým filmem a pulzuje tak současně, že se až zapomíná, že tu jde o třinácté století [... ] mráz jakoby přímo pálil z plátna. Láska tu je láskou, vášeň vášní, boj bojem, odvaha odvahou, i surovost surovostí". Film je umělecky odvážný v tom, že si Vláčil s Pavlíčkem troufli obejít Vančurovo slovo, nezalekli se složitosti předlohy, protože složitost ještě neznamená nesrozumitelnost. „Filmová Markéta Lazarová nezašifrovává své scény do samo-znaků či symbolů, do narážek, které lze vykládat libovolně [...] Je to filmová rapsodie. Otevřme jí vnímavé srdce, dejme se jí okouzlit a podmanit jako hudbou. Markéta Lazarová je báseň, její bohatství je z rodu nepřeberných. Proč se divit tomu, že se nedává lacino?"750
Různými slovy vyjadřované uhranutí, okouzlení až ohromení z Vláčílova díla je vůbec společným znakem velké části recenzí. Václav Šašek ve svém textu konstatuje: „Častým opakováním ztrácejí slova kus původního smyslu. A tak když čteme, že ten či onen režisér přebásnil to či ono dílo, neznamená to zpravidla víc, než že vznikl film [...] Když se pak stane, že někdo přebásnění skutečně udělá, zjišťujeme, že nemáme dost neopotřebovaných slov, kterými bychom výjimečnost takového počinu zaznamenali."751 Obdobně nadšeně se vyjadřuje Gustav Franci: „Nejvhodnější by bylo zhostit se úkolu mlčením [...] Jděte a obdivujte se kráse, kterou tvůrci filmu dokázali vyrvat ze zajetí slov a vtělit do obrazů! Neboť je absurdní opisovat a popisovat krásu." Podle něj nejde o přepis, ale o evokaci, která má s knihou málo společného a svým způsobem ji neguje. Film dává lekci všem, kdo se pokoušejí přetlumočit literární díla doslovností, protože ta se v takovém případě rovná degradaci. U Markety Lazarové spatřuje určitou nespravedlnost v tom, že „je ve své kráse příliš samozřejmá, že za ní není cítit onu nevyslovitelnou dřinu".752 Jan Žalman jednoznačně oceňuje, že autoři postavili proti Vančurovu tvaru vlastní variantu: „Takřečená pieta je svérázným druhem hypnózy: je to eufemisticky výraz pro uměleckou ustrašenost a nemohoucnost; svazuje filmovému autorovi ruce, dělá z něj toliko lepšího nebo horšího ilustrátora."733 Vladimír So-lecký oceňuje, jakými způsoby „povýšil" tvůrce „příběh sestavený málem zbůh-darma", jakousi historickou gangsterku na čaromocnou rapsodii, v níž hraje jazyk prvořadou roli. V dramaturgii díla mu trošku vadí, že Vláčil dotahuje „drsnýmy tahy" erotický příběh Alexandry, ale Marketin osud ustupuje do pozadí a stane se jen jedním z praménků, z nichž je upleteno lano příběhu.754
5 Kliment, Jan: Až nedovoleně krásné. Kulturní tvorba 5,1967, č. 49 (7.12.), s. 13.
51 (a) [Vádavšašek]:Premiérynašíchkin.MarketaLazarová,Zen!áíflsfórtovrnv23,1967,č,281 (23.11.), s.2
752 Franci, Gustav: Slovo v obraz proměněné. FTN1,1967, č. 11 (29. 11.), s.2.
Žalman, Jan: Umlčený film. Kapitoly z boji o lidskou tvář československého filmu. Praha, NFA 1993, : s. 243.
754 Solecký, Vladimír: Markéta Lazarová. Literární noviny 16, 1967, č. 45 (11. 11.), s. 7.
195
Ultimativnímu srovnání s předlohou se vyhýbá Miroslav Stoniš, který sice chápe snahu autorů o jistou nezávislost, ale ta se mu zdá místy až přiliš veliká. Podle něj jsou všechny postavy ve filmu zjednodušeny, „všechny přišly o svá .mateřská znamínka', až snad na pana Lazara; jeho tvář je u Vláčila mnohem živější než u Vančury". Současně také spatřuje posun v akcentu na obsah látky, kde Vančura klade důraz na lásku „uprostřed smrti", tam má Vláčil milostné scény nejméně intenzivní. „Převaha smrti je u něho brutální, jeho naděje je těžká."755 Podle recenzenta časopisu Voják a kultura sice Vláčil v zápase s Vančurou „nakonec přece jen prosadil svou představu - ovšem za cenu přílišné umelosti".756
Vláčila větší či menší věrnost Vančurovi asi tolik nezajímala, byť snahu zachovat „ducha předlohy" ve scénáři deklaruje. Již v přístupu k psaní scénáře i později z rozhovorů je zřejmé, že se soustředil ňa konstrukci příběhu, evokaci doby a filmové prostředky víc než na Vančuru. V rozhovoru těsně před dokončením filmu řekl: „...začali jsme v roce 1961 společně psát scénář a na filmování došlo v roce 1965. Myslel jsem, že to bude snadná věc. Když jsem začal realizovat film, poznal jsem, že se to vlastně filmovat vůbec nedá. Nakonec jsem se do toho pustil. Ale opravdu nevím, jak jsem daleko - nebo blízko - duchu literárního díla."757
Dobové recenze se při hodnocení vztahu předlohy a výsledného filmu vyjadřovaly spíš esejistickou formou. Věcný a analytický rozbor použitých filmových prostředků, upozornění na skutečné stavební kameny, jimiž chtěl Vláčil evokovat vančurovskou poetiku a jimiž došel „od renesanční rozvernosti k rapsodickému patosu" to vše přišlo až později. Prvním zásadním krokem byl v tomto směru rozbor Luboše Bartoška Filmová tvář Markety Lazarové, publikovaný v roce 1973.758 Především v kapitolách Jazyk Vančurův a Jazyk Vláčilův autor poukazuje na rozdíly mezi předlohou a scénářem, na snahu udržet ve filmu vančurovské dialogy, byť v redukované podobě a současně prosadit takové postupy, které by na úrovni filmových prostředků - obrazu, střihu, hudby - vyjadřovaly adekvátně Vančurovu poetiku. Na několika příkladech ukazuje, jak Vláčil dosahuje promyšlenou volbou velikosti a délky záběrů, způsobem montáže nebo využíváním kontrapunktu obrazu a zvuku podobných účinků jako Vančura, jak vytváří „sugestivní polyfonní dojem [...] navozující těmito čistě uměleckými prostředky silný dojem bezprostřednosti a autenticity celé scény".759
Asi nejdetailněji (a zatím asi nejpodrobněji) se Vláčilovu filmu věnovala Zdena Škapová.760 Rozborem Vančurova literárního jazyka nejdříve předjímá slo-
755 Stoniš, Miroslav: Markéta Lazarová. Nová svoboda 23, 1967, č. 258 (27.10.), s. 5.
756 -ip-: Markéta Lazarová Františka Vláčila. Voják a kultura 1967, i. 12 (prosinec), nestr.
757 (jštch): O nejdražším českém filmu Markéta Lazarová. Průbo; (Ostí n. Labem) 19,1967, č. 32 (5.2.), s. 5.
758 Bartošek, Luboš: Filmová tvář Markety Lazarové. In: Bartošek, Luboš: Desátá múza Vladislava Vančury. Praha, ČFÚ 1973, s. 147-169.
755 Bartošek, Luboš: Filmová tvář Markety Lazarové. In: Bartošek, Luboš: Desátá múza Vladislava Vančury. Praha, ČFÚ 1973, s. 164-165.
760 Hahnová [Škapová], Zdena: František Vláčil. Monografická studie. Diplomová práce, Univerzita Karlova Praha, Filozofická fakulta, Katedra hudební a divadelní vědy, 1976, s. 107-222. Autorka své
žitost celého úkolu, který si Vláčil předsevzal, a upozorňuje na odlišnost poetického přístupu u předchozí Ďáblovy pasti, kde byla „stylizace obrazu plně podřízena lyríčnosti motivu", tedy jej „pouze dokreslovala". U Markety Lazarové se _ podle ní Vláčilův přistup zcela změnil. Tím, že Vláčil poukázal ještě během natáčení na to, že Vančurovu předlohu není možné ilustrativně přepsat („...mnoho z románu nejde absolutně filmem zachytit, proto si jeho ilustrativní přepis nedovedu představit.")761 podle Škapové tím nepřímo řekl, že „je nutné ve filmu její strukturu znovu vybudovat [... j vytvořit ekvivalenty pro Vančurovo zacházení se systémem jazyka".762 Otázka věrnosti předloze tak netkví v míře převzetí stylových postupů a motivů z románu, ale ve volbě specificky filmových vyjadřovacích prostředků, jimiž by dosáhl obdobného účinku, jak to naznačil už Bartošek. ledním ze zásadních invenčních kroků, z něhož následně vyplývaly četné další radikální proměny klasického narativního vzorce, bylo podle Škapové nahrazení zaujatého všudypřítomného vypravěče, který má v předloze zcela dominantní postavení. Namísto jeho perspektivy je filmový příběh líčen skrze subjektivní perspektivy několika výrazných postav, přímých aktérů událostí. Vzhledem k angažovanému pohledu každé z nich je divák sugestivně vtahován do děje, přičemž zprostředkovat, jak postava prožívá danou situaci, bylo pro autory dokonce někde důležitější, než srozumitelnost líčení. „Intenzita na místě přehlednosti, vzedmuté emoce namísto rozumového úsudku, zahlcující barvitost tam, kde by měla vévodit střídmost [...] Volba subjektivní perspektivy postav byla pro naplnění tohoto poetického záměru rozhodující."763 S tím souzní i Vláčilovo dobové vyjádření o spíše intuitivní než systematické práci: „Skládal jsem ten příběh emotivně, bez rozumářství, tak jak komponujeme hudební báseň."764 (Tady ovšem nesmíme zapomenout na spoluscenáristu Pavlíčka, který byl v tvůrčím tandemu „hlasem rozumu". Jak Škapová připomíná, Vláčil má „schopnosti básníka", který „dokáže najít nový význam a vytvořit dynamiku a vnitřní napětí na malé ploše (...], avšak nestačí na komplikovanou a přesnou, v jistém slova smyslu přísně logickou" architekturu epicky pojatého dramatu.)765
závěry nově shrnula ve studil tvořící úvod k edici scénáře. Škapová, Zdena: Literární a filmová podoba Markety Lazarové. In: Pavlíček, František - Vláčil, František: Markéta Lazarová. Praha, Sdružení přátel odborného filmového tisku 1998, s. 7-21.
761 Beránek, Jindřich: Kníže české prózy na stříbrném plátně. Prťiboj (Ústí n. Labem) 18,1966, č. 187 (5.8.),s. 3.
762 Hahnová [Škapová), Zdena: František Vláčil. Monografická studie. Diplomová práce, Univerzita Karlova Praha, Filozofická fakulta, Katedra hudební a divadelní védy, 1976, s. 117.
763 Škapová, Zdena: Literární a filmová podoba Markety Lazarové. In: Pavlíček, František - Vláčil, František: Markéta Lazarová. Praha, Sdružení přátel odborného filmového tisku 1998, s. 12, 15.
764 Tunys, Ladislav: Proutkařův proutek a spodní vody. Československý voják 15, 1966, č. 10 (7. 5.), s. 26-29.
765 Hahnová (Škapová], Zdena: František Vláčil. Monografická studie. Diplomová práce, Univerzita Karlova Praha, Filozo-fická fakulta, Katedra hudební a divadelní vědy, 1976, s. 119.
197
S tím souvisí i plán postav, který Škapová podrobně rozebírá postavu po postavě. I přes změny v charakteristikách, případně i u postav nově vytvořených podle Škapové platí, že „vždy zůstávají postavami - vančurovskými. Toho Vláčil docílil nejen tím, jak využil Vančurův jazyk pro filmový dialog [...], ale tím, že výrazovými prostředky filmu [...] tyto postavy znovustvořil." Způsob, jakým toho dosáhl, souvisí s tím, jak rozvrhl plán postav, jaké vybral herecké představitele (typy), jaký zvolil kostým, maskování a hlavně jak různorodě zacházel s hereckým projevem, od expresivního výrazu až ke zpředmětnění herce v obrazovém kontextu, kdy nic nenapovídá, co se v nitru postavy odehrává. Tím vším totiž kopíroval Vančurovu metodu „utajené psychologické motivace", v níž spisovatel „činy svých postav stavěl před diváka nepřipraveného předcházejícím psychologickým výkladem [...], aby vymklo sošné gesto, krása činu [...] tím, že před námi zatajil pohnutky a ukázal nahý čin, dosáhl poetického účinku".740 Také Vláčil v souladu s Vančurou „utajuje to, co prožívají jeho hrdinové, co motivuje jejich skutky [...], [postavy] nechává jednat, aniž by divákovi zjevil příčiny", někdy jsou motivace jednání divákovi osvětleny až později.767 Dále se podle ní vyprávění subjektivizuje prostřednictvím toho, že jsou do něj zakomponovány vzpomínky a vize postav, časově a prostorově vybočující z přítomného času líčení, přičemž opakovaně dochází k tomu, že film nabídne jednu událost nahlíženou více postavami, z různých úhlů pohledu. „Jak se střídají různá subjektivní hlediska, jak někdy dochází ke zdvojení pohledu na tutéž událost anebo k vykročení do oblasti pravzorů lidských vlastností, pocitů a vztahů [...], dochází navíc k čemusi zásadnějšímu: významová rovina filmu se zvrstvuje, obohacuje o nové rozměry, smysl výpovědi se proměňuje a posouvá. Svět je v Markete Lazarové představován jako dynamický celek a ne jako skládačka z prefabrikovaných segmentů fixních tvarů."768
V proplétám osudů postav, jejich vizí nebo vzpomínek, hraje velkou roli scéna bitvy pod lesní šancí. Je to jediné místo filmu, kde se osudy všech hrdinů protnou na jednom místě a v jednom čase (vyjma starého Lazara, který po svém zmrzačení zůstal na Obořišti, a snad převorky, žijící za zdmi kláštera „mimo tento svět"), aby se po bitvě vydaly novými, mnohdy nepředpokládanými cestami. Z hlavních postav jsou zabiti jen Jednoručka a Drahuše, Kozlík je zajat, pobitá část rodu je pro příběh „anonymní".769 Jak připomíná Luboš Ptáček, příznačné je, že velkou
766 Hahnová [Škapová], Zdena: František Vláčil. Monografická studie. Diplomová práce, Univerzita Karlova Praha, Filozofická fakulta, Katedra hudební a divadelní vědy, 1976, s. 168.
767 Halmová [Škapová], Zdena: František Vláčil. Monografická studie. Diplomová práce, Univerzita Karlova Praha, Filozofická fakulta, Katedra hudební a divadelní védy, 1976, s. 168-170.
768 Škapová, Zdena: Literární a filmová podoba Markety Lazarové. In: Pavlíček, František - Vláčil, František: Markéta Lazarová. Praha, Sdružení přátel odborného filmového tisku 1998, s. 17. Výstižný přehled odlišností mezi románem a filmovou adaptací podává také Kopecká, Radka: Filmové adaptace podle vybraných literárních děl Vladislava Vančury. Magisterská práce, Masarykova univerzita Brno, Filozofická fakulta, 2006, s. 10-23.
769 Doplňme ale, že ve Vláčilových rukopisných poznámkách se dochoval náčrt scény, v níž dochází k zabíjena Drahuše. NFA, OPA, Vláčil František, inv. č. 269, režijní poznámky, fol. 259. Scéna buď
část bitvy Vláčil odvypráví v retrospektivách, bitva zde nepůsobí jako vyvrcholení, ale jako katalyzátor dalšího děje, všechny další obrazy jsou jí ovlivněny.770
Typy a činy postav organicky souvisejí s další rovinou filmu, Škapovou označovanou jako plán prostředí. Zjev, myšlenky a činy hrdinů jsou pevně vsazeny a souznějí s prostředím, v němž se pohybují, jsou organicky propojeny, prostředí je do velké míry determinuje. Nejde pouze o výběr sugestivních archetypálních krajin (bažiny, staré mohutné stromy, hluboké hvozdy), ale o jejich souznění s činy těch, kdo v nich žijí. Divoká prastará krajina je vlastní hlavně scénám, v nichž se pohybuje rod Kozlíků, už vzhled Kozlíka jako by z krajiny vyrůstal, je divoký, zvířecí a tento výraz přechází na celou rodinu (především Mikoláše, Adama Jednoručku a Alexandru), které tak vládne víc řád přírody. Obdobně pak Lazar s Markétou jsou komponováni především ve zkulturněné krajině, prostředí selského stavení nebo kláštere. Samotný Lazar se svou kolébavou chůzí je úplným opakem svého divokého souseda.771 Výmluvná je v tomto směru scéna, v níž je zabit rytíř Sovička: Pivo a jeho vojáci rozložení na Lazarově statku pokřikují na neviditelné a vysmívající se Kozlíky ukryté v temném neproniknutelném lese. Představitelé civilizovanější části tehdejší společnosti zde stojí v bázni před temnou stěnou stromů, v níž cítí nebezpečí, jemuž neumějí čelit.
Ač Vláčil považoval po vypuštění královských obrazů film za neúplný, intelektuální rovina tehdejší společnosti je ve filmu i tak věrohodně zastoupena, a to jak zduchovnělým prostředím kláštera, charakterizovaným nejen klášterní stavbou, ale i převorkou, jejím lehkým pohybem, mírnými gesty, milosrdným úsměvem, tak, a to především, postavou Kristiána. Škapová upozorňuje nejen na jeho „andělskou tvář", drahý oděv a jiné vnější atributy, ale zejména na jeho ušlechtilé jednání, které se nezmění ani v podmínkách těžkého zajetí. 1 přes drsnost a surovost prostředí, do něhož se dostal, „Kristián už není schopen brát za přirozené smrt a násilí", bojovat s přírodou, a proto nakonec „rozpolcen svou přecitlivělostí, pozbývá rozumu". Výmluvné je, že pokud ve filmu Kristián někdy aktivně vystoupí, obvykle formou proslovu, vždy je to ze soucitu k jiným lidem (proslov k Mikolášovi „na řetěze", obrana znásilněné Markety před hněvem Kozlíkovým).772 Z těchto všech uvedených příkladů je zřejmé, že jednotlivé plány jsou
nebyla natočena, nebo byla vystřižena a tušený masakr je zobrazen v sugestivní symbolické kompozici hromady nahých těl v bráně šance. K té Vláčila inspiroval obraz Henri Rousseaua Válka (Jízda svárů) (asi 1894, Musée d'Orsay, Paříž), který vznikl jako vzpomínka na malířovu účast v prusko-francouzské válce 1870-1871. V září 2016 až lednu 2017 byl obraz vystaven na souborné výstavě Henri Rousseaua v Paláci Kinských v Praze.
.770 Ptáček, Luboš: O struktuře filmových bitev. In: Kontext(y) II. Literaria-theatralia-cinematographica. Univerzita Palackého Olomouc 2000, s. 49-68; Ptáček, Luboš: Filmová bitva jako mýtus, historie a příběh. In: Petr Kopal (ed.): Film a dějiny. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005, s. 129-139,
..pozn. s. 374.
.771 Srovnej Hahnová [Škapová], Zdena: František Vláčil. Monografická studie. Diplomová práce, Univerzita Karlova Praha, Filozofická fakulta, Katedra hudební a divadelní vědy, 1976, s. 170-172. 772 Hahnová (Škapová], Zdena: František Vláčil. Monografická studie. Diplomová práce, Univerzita Karlova Praha, Filozofická fakulta, Katedra hudební a divadelní vědy, 1976, s. 172-173.
199
navzájem pečlivě a nerozdělitelně provázány, navzájem se významově doplňují a vytvářejí plastický, životný (živočišný) obraz doby.7" Důležitější je účinek, emoce, někdy možná až podprahová sugesce než objektivní přesné sdělení. Expresivní kvalita převažuje nad informativní. Literární historik a teoretik Jiří Holý ve shodě s tímto konstatuje, že Vláčilovy vyjadřovací prostředky, jimiž jsou postavy představovány fragmentárne a děje jsou časově i prostorově znepřehledňovány vzpomínkami, přispívají, obdobně jako u Vančury, ke zvýšení autenticity dojmu z díla. Holý rovněž upozorňuje na významový posun filmu oproti románu, na vyhrocení protikladů, naturalismus, pochmurné tóny, na „nečistou moc světa", která prostupuje celým dílem. To vše je podle něj proti předloze výrazná změna: „Filmová podoba Markéty Lazarové směřuje k jiným horizontům než Vančurovo dílo."774
K úvahám nad adaptací vančurovské^předlohy dodejme závěrem krátkou poznámku. V době uvedení Markety Lazarové dokončil Jiří Menzel filmový přepis Vančurovy novely Rozmarné léto (prem. 24. května 1968). Existence dvou adaptací dříve „nezfilmovatelného" autora byla samozřejmě pro některé kritiky příležitostí ke srovnání. Gustav Franci si všímá dvou rozdílných přístupů k těžkému úkolu, z nichž ten Vláčilův pokládal za komplikovanější a složitější, Menzelův zase označuje za nevděčnější, neboť „v prvém případě slovo látku povyšuje, v druhém ji záměrně ponižuje. Slovo Rozmarného léta dostává dutý patos, přičemž prázdnota, kterou zní, nesvědčí o marnivosti slova, ale o marnivosti předmětu, jemuž prokazuje danajskou službu." Z toho pak podle Francia plynula pro Menzela nutnost slovem šetřit a v dramaturgii filmu je přesné umístit, aby vyznělo jeho „parodický kontrapunkt".775 Asi nejméně vstřícnou dobovou kritikou Vláčilova filmu je text Andreje Stankoviče v měsíčníku Tvář. Autor se v něm kriticky věnuje právě druhé vančurovské adaptaci, Menzelovu Rozmarnému létu, které se podle něj duchu Vančurovy předlohy velmi vzdálilo. Vláčilův film je zde spíš jen připomenut konstatováním, že i Vláčil se s Vančurovým textem vůbec nepotkal a film je úplně o něčem jiném. Podle něj jde o „historický obrázek, který se někam beznadějně zatoulal" a Vláčilovo „umělectví" je pouhou pózou.776
773 Stanislav Ulver v této souvislosti užívá pojem polyfonní struktura díla, která „objektivní fakta prezentuje jakoby .mimochodem' v proudu dalších informací". Ulver, Stanislav: O polyfonní struktuře Markety Lazarové a o tom, jak číst její partituru. In: Pavlíček, František - Vláčil, František: Markéta Lazarová. Praha, Sdružení přátel odborného filmového tisku 1998, s. 286-289.
774 Holý, fiří: Vančurova Markéta Lazarová. Literární archív, 1987, č. 19/20, s. 77-100; Holý, Jiří: Markéta Lazarová: literární předlohy filmu, jazyk literární a filmový. In: Gajdošík, Petr (ed.): Markéta Lazarová. Studie a dokumenty. Praha, Casablanca 2010, s. 79-106. Podobně jiní autoři psali, že „Vláčilův příběh je zbaven doteku Vančurova světla" nebo je „barbarštější a starobylejší". Slobodová, Zuzana: Is That the Best You Can Do? Online na Central Europe Review, 4.12. 2000, http://www.ce-review.org/ 00/42/kinoeve42 slobodova.html [ver. 4. 9. 2018], citace podle Kopal, Petr: Za časů Markéty Lazarové...? Filmové obrazy středověku. In.: Kopal, Petr {ed.): Film a dejiny. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005, s. 58; Boček, Jaroslav: Na okraj Markety Lazarové. Film a doba 13,1967, č. 11, s. 577.
775 Srovnej viz Franci, Gustav: Prostor pro umění. K filmovému přepisu Vančurova Rozmarného léta. Film a doba 14,1968, č. 5, s. 259-262.
774 Stankovič, Andrej: Dvakrát o nové vlně. Tvář 1969, č. 1, s. 59-63. Článek je publikován s datací červenec 1968, protože byl obsažen už v 1.1,1968 (s. 54-58), jehož náklad byl ale po srpnové okupaci
Jinou zmiňovanou hodnotou Markety Lazarové je její redefinice žánru historického filmu. V tomto směru se upozorňovalo už na Vláčilův předchozí snímek, který nekonvenční přístup k historické látce předznamenal. Ve srovnání s Ďáblovou pastí ale Vláčil udělal ve zobrazení historie značný pokrok. Podle Zdeny Škapové předchozí film narušil kánon tradičního přístupu k našim dějinám „spíše intenzitou sdělení, stylistickými postupy než v rovině významové",777 ale Marketu Lazarovou mohl Jan Dvořák už opravdu vnímat jako osvobození z dosavadního nahlížení na tento žánr, jako film, jemuž byl předchozí Vláčilův snímek jakousi generálkou. Markéta Lazarová je pro něj první historický film, v němž nevidí do kostýmů navlečené manekýny, ale skutečné lidi z masa a krve. Vláčil podle něj zrušil hranice mezi přítomností a minulostí, snem a skutečností. Největším překvapením je mu subjektivizace, potlačující plynulý děj, namáhající diváka, jemuž je ale odměnou mimořádný zážitek. Vláčil, nezatížen literárními . popisy, učinil odvážný pokus o „průnik do mentality člověka dávných věků, pokus obsáhnout jeho vědomí".778 Gustav Franci obdivuje tvůrčí zápal autorů, kteří se podle něj „tak dlouho sživají se světem minulosti a tak daleko postupují nazpět, až se jim podaří splynout s lidmi, kteří tu dobu žili, cítit jejich vášněmi a vidět jejich očima. Není to opis, je to evokace, není to epika, nýbrž lyrika".779 Jiný recenzent se vyznává z toho, že člověk se často setkává s filmy, které ilustrují minulost, zcela výjimečně se ale setká s filmem, který mu dá nahlédnout do myslí a citů Udí minulosti a otevře se „před námi jako mohutná freska zápasů lidských vášní vzkypěných a otevřených; není ilustrací převzaté myšlenky [...] aktualizací ani popisem", kde je poezie „jeho obrazů místy neúprosně syrová a drsná, jako byla doba, o níž vypráví, ale vždy a všude má zdvih oné poetické plastiky [...] Je to dílo jakoby tesané z velkých kvádrů, které obehrává v jejich složitých vztazích a souhře, aby se dobralo k osobité, nezvyklé a mohutné celkové stavbě neobyčejné krásy".'80 Pro Otakara Váňu je film „sponou nejen mezi naší dnešní, včerejší a zítřejší kulturou a uměním, jejich tradicemi a perspektivami, ale i mezi dneškem, včerejškem a zítřkem národa [.. .]".7SI Vladimír Solecký uznává Vláčilův smysl pro autentičnost a přesnost kresby prostředí v jeho představách o 13. století, i když se podle něj napětí v některých scénách bortí (např. matčina promluva v bažinách a klášterní scény). Domnívá se, že Vláčila přitahuje spíš samotný svět minulosti než vlastní adaptace a že film je spíš příspěvek k tomu, z čeho se rodil tento národ
kompletně zničen. Reedice In; Stankovič, Andrej: Co dělat, když Kolja vítízí. Praha, Triáda, Revolver revue 2008, s. 9-19.
Halinová [Skapová], Zdena: FrantiSek Vláčil. Monografická studie. Diplomová práce, Univerzita : Karlova Praha, Filozofická fakulta, Katedra hudební a divadelní vědy, 1976, s. 107. 778 Dvořák, Jan: Markéta Lazarová. Pochodeň (Hradec Králové) 56, 1967, č. 290 (7. 12.), s. 4; jad [Jan Dvořák): Vančurovy podněty. Pochodeň (Hradec Králové) 59,1970, č. 150 (27. 6.), s. 8. : 779 (an) [Gustav Franci]: Vláčilova Markéta Lazarová. Lidová demokracie 23,1967, č. 323 (23.11.), s. 5.
' mfa: Čin. Večerní Praha 13, 1967, č. 275 (22. 11.), s. 3. 1 Váňa, Otakar: Markéta Lazarová. Kino 22,1967, č. 23 (16.11.), s. 10.
201
než milostným příběhem, který se sem jaksi nehodí. I Soleckému je bližší poznávací náboj Markety Lazarové, její útok proti stereotypním představám o naší minulosti, v nichž mu film připomíná skálu ukrytou v houštinách, vyvřelinu, k níž se budeme prodírat z různých stran, stále znovu, a těžko ji budeme vždy znát dokonale, ani za dvacet let nebude potřebovat chápající shovívavost, s kterou se dnes díváme na dobové retrospektivy některých filmařů.732
Přelomovým dílem žánru byla Markéta Lazarová i pro Jaroslava Bočka: „Konec obrození, pánové a dámy. Přišel čas býti dospělými. Na národních dějinách už nás nemůže zajímat jen to či ono, co se právě teď hodí (neboť to lze převyprávět jako poučku pro okamžitou potřebu dne), nýbrž splétání toku dějin ze sil a vůli jedinců, tu se podporujících, tu zase rušících. Prostě dramata a zápasy lidí a jejich stále věčně se obrazující a věčně nová podoba. To není méně. To je více."783 Svůj údiv z filmu neskrýval ani barrandovský dramaturg Vladimír Bor: „Nicméně jenom zřídkakdy potkáte zážitek tak veliký jako při zhlédnutí Markety Lazarové. Nejen pro velkorysý rozmach a formát, pro vnější účinnost těchto nevídaných letopisů, vůbec už nejen proto, že stojíme před dosud nejnákladnějším a nejdelším českým filmem. Především jsme vzrušeni novou kvalitou Vláčilova díla, které je z rodu poezie a strhuje lidskostí živelně vášnivou. Novost je v odvrhnutí všech rekvizit historického filmu, které nám, lidem dnešním, vlastně bránily ztotožňovat se v jiných filmech s postavami dávných dějů a dob. Vláčil se vyhnul tradiční historii, vrátil se až ke kořenům či k pramenům a našel tam momenty nechtěně aktuální, ale platné hlouběji, týkající se odvěkých hnutí v člověku [... ] ve jménu Vladislava Vančury popřel tradiční pojem národní historie a vytvořil zcela nový, konvencemi nezatížený obraz minulosti (...) Vidíte syrové, rvavé výjevy - ale tušíte: ano, tak nějak to asi opravdu bylo." Podle Bora stál Vláčil před těžkou úlohou dát Vančurovu slovu konkrétní hmotnou podobu, „vytvořit celý ten vzdálený, neznámý svět od poslední škorně až ke starým dvorcům a hradům. A ovšem, hlavně svět lidských vztahů a způsobu myšlení!" A Vláčil v tomto úkolu podle autora obstál.784
O maximální snaze Vláčila a jeho spolupracovníků vytvořit nikoliv iluzi, ale historickou realitu, vypovídá již výše popsaný rozsah příprav. Podívejme se, jak historickou náplň komentoval režisér. „Vančura umístil Marketu nejspíš do vladislavské doby, tenkrát se už o pohanství nedalo mluvit, proto moji hrdinové vlastně žijí dříve než jeho." I přes časový posun do dávnějších (a tedy méně známých) dějin šlo Vláčilovi ve filmu o jedno: „...vypovědět o lidech před šesti, sedmi sty lety, jako by šlo o naše současníky."785 Podle Vláčila byli „lidé tehdy mnohem pudovější,
782 Solecký, Vladimír: Markéta Lazarová. Literární noviny 16,1967, č. 45 (11. 11.), s.7. 785 Boček, Jaroslav: Na okraj Markety Lazarové. Film a doba 13,1967, t. 11, s. 580.
784 Bor, Vladimír: Vančura konečně vrácen filmu. Vláčilova Markéta Lazarová. Práce 23,1967, č. 330 (30. U.), s.7.
785 AJL [Antonín Jaroslav Liehm]: František Vláčil je slavný. FTN 3,1969, č. 14-15 (9.7.), s. 1,8. Stejná, patrně opsaná slova nalezneme i v podstatně pozdějším rozhovoru, srovnej Vláčil, František - Zvoníček, Petr: O filmu, historii a fantazii. Práce 36,1980, č. 163 (12. 7.), příloha PSO, č. 28, s. 3.
a tudíž důslednější. Co si člověk umanul, to také provedl. Ovládal ho prakticky jenom strach, který na něho doléhal zvlášť tíživě v noci. Proto také tak dlouho dožívaly některé pohanské zvyky. Pohanství primitivnímu člověku lépe vysvětlilo, co nedokázal pochopit rozumem."786 Svůj přístup charakterizoval slovy: „Pokusil jsem se [...] vynaložit peníze na vyjádření doby takovým způsobem, aby se divák skutečně mohl propadnout zpátky o určitý počet staletí. Hlavní problém byl analyzovat, vmyslet se do myšlení tehdejších lidí, které nepochybně bylo jiné než myšlení lidí dnešních. Vyjádřit ducha doby stejnou intenzitou, s jakou se točí současné dokumenty. Je to dost obtížné, a člověk to vždycky trochu odskáče. Při práci na Markétě jsem ani tak nestudoval historii, kterou jsem znal, jako jsem si spíš hledal materiály, obrazové či literární, o určitých skupinách lidí, žijících dodnes na úrovni starověku nebo dokonce doby kamenné [...] Tady jsem pak nacházel analogie se světem lidí, o nichž jsem vyprávěl a kteří kdysi žili u nás."787 V otázce přístupu k látce si stanovil nejvyšší meze: „Nikdo nezasvěcený si neuvědomí množství lidské práce vynaložené na Marketu. [...] Roky příprav, vlastně dva roky natáčení, polorozpadlé tvrze daleko od civilizace, štáb uprostřed bahenních sopek, zničení herci ve zmrzlé, zasněžené krajině. Nesnesl jsem sebemenší klam, filmařskou iluzi, jindy a jinde zcela běžnou."788 Jak se maximalistický přístup odrazil ve výsledku? Výše uvedené recenze ukazují, že v autentické evokaci doby je film velmi sugestivní a že námaha a péče se zúročily. To vše v době, kdy vědecké poznatky o středověké každodennosti byly mizivé a experimentální archeologie byla v plenkách. Vedle toho ale Vláčil usiloval i o průnik do myslí lidí, a jak ukázal předchozí text, díky skloubení filmových vyprávěcích prostředků se mu podařilo i to.789
Přesto kvůli vypuštění královských obrazů pokládal film za torzo původního záměru: „Marketu Lazarovou považuji za neúplnou, protože konflikt v ní je jenom dvourozměrný: zůstává na sporu mezi dvěma rody sousedů [...) Kozlík ještě drží rodinu pohromadě pohanskou rukou, zatímco Lazar se už cele přimkl ke křesťanství. Zároveň se u Lazara začínají projevovat určité negativní rysy... (...) - jisté kupčení s křesťanstvím a s novým ideálem. Ale schází tam třetí rozměr konfliktu, řekněme intelektuální, který je zastupován jenom královskou mocí v postavě hejtmana (...) Ale není zastupován králem a šlechtou, která se podřizovala křesťanství v jeho jisté noblesní podobě..."790 Obsah královských obrazů
726 AJL (Antonín Jaroslav Liehm]-. František Vláčil je slavný. FTN 3,1969, č. 14-15 (9.7.), s. 1, 8. Dále siovnej Vláčil, František - Zvoníček, Petr: O filmu, historii a fantazii. Práce 36, 1980, č. 163 (12. 7.), příloha PSO, i. 28, s. 3.
.787 AJL [Antonín Jaroslav Liehm): František Vláčil je slavný. FTN 3,1969, č. 14-15 (9. 7.), s. 1, 8. Dále srovnej Vláčil, František - Zvoníček, Petr: O filmu, historii a fantazii. Práce 36, 1980, č. 163 (12. 7.), příloha PSO, i. 28, s. 3.
788 Vláčil, František: Byla mým očistcem. FTN 1,1967, č. 5 (6.9.), s. 1.
789 „Snažil jsem si například intenzivně představit, co se děje, když takoví lapkové ve 12. století zapadnou sněhem, jak tráví den a noc..." Melounek, Pavel: František Vláčil I. Film a doba 27,1981, č. 7, s. 401. 750 Zaoral, Zdenek: Rozhovor s Františkem Vláčilem o filmové specifice a obrazu historie. Film a doba 25, 1979, č, 6, s. 317. V jiném rozhovoru k tomu Vláčil poznamenal: „Očekával jsem od Markety víc.
203
se nám dochoval ve scénáři (obraz Král v I. dílu a obraz Královská milost před závěrečným finále) a několika náznakových Vláčilových kresbách, v nichž si ujasňoval kompozici. Byť se drtivá většina recenzentů shodne na tom, že konečný film je celistvý, podrobné čtení scénáře ukazuje, že snaha natočit královské obrazy nebyl pouze nějaký režisérův vrtoch. Jejich konstrukce totiž má pevný řád, nejde v nich jen o určení konkrétní doby děje příběhu (vláda Václava I.)> historických událostí (vzpoura kralevice Přemysla zařazená formou flashbacků), případně o zobrazení dvorské vrstvy společnosti (prostředí, zábavy, intriky), ale jsou propojeny s dalším dějem filmu. Královské obrazy přinášejí svůj „vlastní" mikropříběh, jehož leit-motivem je konflikt otce a zavrženého syna, který měl být akcentován příchodem německého knížete Kristiána, oddaného otce, prosícího i přes prvotní výsměch (scéna házení oštěpů na dřevěný kůl s orlem) o záchranu svého syna. (Ve flash-backových scénách s dvěma malými kralevici lze rovněž cítit jistou spojitost s Kozlíkovým vztahem k jeho dvěma synům, nadějeplnému Mikolášovi a zavrženému Jednoručkovi, sám Kozlík dokonce podobně zakusí synovskou vzpouru.) Synova vzpoura a hlavně dvorské intriky krále znechutí („Kdybych mohl směnit... tvůj jazyk pane Vítku... za ty dva otrhané lapky ze silnice...")751 a jeho rozhodnutí nad osudem zajaté Alexandry se nakonec stane vedlejší záležitostí, protože se do něj začne promítat spor se synem o koncepci vlády.™2
Dodejme, že i když byla celá královská „noblesní" linie z příběhu vypreparována, zůstaly po ní ve filmu nepatrné stopy. Jedna souvisí s ne úplným dotažením osudu postavy Alexandry, na což upozornil Jiří Dufek: „Jako jediná z obou mileneckých párů se z filmu po (poněkud chvatně zaranžovaném) zabití Kristiána vytratí." Podle Dufka to vysvětluje četba scénáře: Alexandřin osud měl totiž vrcholit až v královském obraze, kdy ji spoutanou předvedou před mladého kralevice. Toto „nedohráni postavy" tak lze podle Dufka vnímat jako jizvu na tváři filmu, jizvu po chybějících královských obrazech.793 Vláčil si asi byl této „mezery" vědom a snažil se ji zacelit způsobem, kterého si Jiří Dufek nevšiml, minimálně
Bohužel však šlo o látku, jejíž výsledek byl v přímé souvislosti s vynaloženými financemi. Nemohl jsem už natočit královské obrazy, které pokládám za velmi důležité, byt' si kritika myslí opak." Kapek, Ladislav - Vláčil, František: O filmu k nenatočení. Hovoříme s Františkem Vláčilem. Kulturní tvorba 6, 1968, č. 9 (29. 2.), s, 4. Vedle Vláčila lituje zrušení královských obrazů také Theodor Pištěk, který měl pro tyto scény již vymyšlené kostýmy, vybrané materiály pro jejich výrobu. Rozpočet filmu sice obsahuje náklady na výrobu všech kostýmů a rekvizit pro královské obrazy, ve skutečnosti se podle Pištěka nic z toho nezačalo délat. Z rozhovoru Theodora Pištěka s autorem ze dne 20. 5. 2014; Dufek, Jiří: Rozhovor s Theodorem Pištěkem z 15. 9. 2009. In: Gajdošík, Petr (ed.): Markéta Lazarová. Studie a dokumenty. Praha, Casablanca 2010, s. 338-339.
791 Pavlíček, František - Vláčil, František: Markéta Lazarová. Praha, Sdružení přátel odborného filmového tisku 1998, s. 70.
792 Téma komplikovaného vztahu krále Václava a jeho syna Přemysla Otakara II. se přesto dočkalo dramatizace v televizním filmu Královské usínání, který v roce 1974 natočila Marie Poledňákovi podle scénáře Vladimíra Kornera.
793 Dufek, ]iří: Královské obrazy ve scénáři Markety Lazarové. In: Gajdošík, Petr (ed.): Markéta Lazarová. Studie a dokumenty. Praha, Casablanca 2010, s. 317-318.
se o něm nezmiňuje: ve scéně svatby proložil příchod Markety třemi záběry na skupinu hlavních postav příběhu v čele s hejtmanem a zbrojnoši držícími zajatého Kozlíka a zkrvaveného Mikoláše, dále paní Kateřinu s malým Václavem a v levé části záběrů pak spoutanou Alexandru.794 Alexandra je tedy „dohrána" statickým obrazem a její osud poté také „dopovězen" v epilogickém monologu vypravěče, kde se dozvíme, že po narození jejího a Kristiánova syna byla sťatá a Markéta kojila obě děti. Jako druhou připomínku královských obrazů lze chápat záběry nočního přepadu boleslavského vězení, propojené paralelní montáží s Marketiným pokáním. Ve scénáři jsou totiž tyto záběry zařazeny právě do královské epizody, kde v podobné paralelní montáži ve vzpomínce hejtmana Piva doprovází králův proslov v soudu nad Alexandrou. S jistou mírou nadsázky tak můžeme říct, že z královských kapitol scénáře byly natočeny alespoň tyto záběry.795
Propojení filmu s historií se nejdetailněji věnoval Petr Kopal.'96 Na konkrétních příkladech historických pramenů ukazuje, jak film souzní se skutečnými fakty v detailech (např. odívání, strava, mluva), vjednání lidí v krizových situacích, společenských zvyklostech, jak i vymyšlená báj o Strabovi variuje středověké vzory a archetypy.797 V otázce větší či menší věrnosti historii je u Markety Lazarové ovšem podstatnější Vláčilem proklamované označení za dobový film. Tvůrce se tím vymezoval proti běžnému pojetí historických filmů, v nichž viděl „dnešní lidi v kostýmech", zatímco on chtěl stvořit lidi minulostí, „vidět je očima jejich životů, tužeb, prostě propadnout se o těch sedm staletí nazpátek". Chtěl stvořit „dobové postavy, které žily, myslely, jednaly, cítily v určitém věku". Historické filmy pro něj byly víc výpravné než historické, on se naopak snažil „proniknout do myšlení tehdejších lidí", „vyjádřit ducha doby stejnou intenzitou, s jakou se točí dnešní dokumenty".798 Vláčilův dobový film tedy zvolenou dobu intenzivně zkoumal,
. . Zajímavé je, že v téchto třech statických záběrech jsou postavy rozmístěny vždy lehce odlišně. 795 Pavlíček, František - Vláčil, František: Markéta Lazarová. Praha, Sdružení přátel odborného filmového tisku 1998, s. 270.
96 Kopal, Petr: Hra o Marketu Lazarovou? Filmové obrazy středověku. Kudij 5, 2003, č. 2, s. 42-67; Kopal, Petr: Za časů Markéty Lazarové...? Filmové obrazy středověku. In: Kopal, Petr (ed.): Film a dějiny. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005, s. 57-83, pozn. s. 353-359; Kopal, Petr: Filmová krajina středověku. In: Gajdošík, Petr (ed.): Markéta Lazarová. Studie a dokumenty. Praha, Casablanca 2010, s. 213-246; Kopal, Petr: Královské obrazy. In: Gajdošík, Petr (ed.): Markéta Lazarová. Studie a dokumenty. Praha, Casablanca 2010, s. 281-290.
797 Kopal odkazuje mj. na některé zmínky o vlcích u pokračovatelů Kosmovy kroniky, kdy např. v roce 1268 král rozkázal „kopat jámy proti vlkům". Kopal, Petr: Za časů Markéty Lazarové... ? Filmové obrazy středověku. In: Kopal, Petr (ed.): Film a déjiny. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005, s. 59-65. K až mytickému zobrazení vlků ve filmu můžeme také připomenout záznam z Kroniky české Václava Hájka z Libočan, vydané poprvé v roce 1541. Jde o poslední odstavec z kapitoly k roku 1276: „Roku toho divný zázrak byl v České zemi. Množství veliké vlkův bylo tak, že lidé, a zvláště ženy, po cestách neb po polích choditi nesměli [neodvažovali se], muži zbrojně a houfně choditi musili, časem nočním veliké množství Jich jednak [skoro] každou noc před brány hradu Pražského přicházeli a tu vejli tak hrozně, že se lidé strašili [báli]." Hájek z Libočan, Václav: Kronika česká. Editor Jan Linka, Praha, Academia 2013, s. 602. :.798 V jednom rozhovoru dokonce Vláčil zmínil: „a to víte, že původně jsem chtěl Markétu natáčet v jedné zapadlé slovenské osadě s tamějšími lidmi? Jenomže pak jsem si uvědomil, že těm lidem nelze
205
chtěl do ni diváka přenést a podle Petra Kopala tak fungoval jako jistý stroj času.7*9 Především tomu mělo sloužit pečlivé studium látky, historické rešerše, spolupráce s historiky či etnografické sondy. Později to shrnul slovy: „Celá ta příprava vedla k tomu, abych se pohyboval v minulosti s jistotou dokumentaristy,"800 Petr Kopal hodnotí Vláčilův přístup takto: „Jeho přípravné a realizační metody můžeme směle označit za vědecké (antropologie, sociologie, etnológie, experimentální archeologie ad.). Vytvářel .dobový film', .dokument doby'. Snažil se jím vystihnout .ducha doby', mentalitu tehdejších lidí. Tím vlastně vznikala kulturní historie v obrazech (husitská trilogie představovala marxistické politické dějiny), skutečná imaginace středověku."801
Jako film historický se Markéta Lazarová nemohla vyhnout ideologickým úvahám. Hlavním ideovým konfliktem filmu je spor pohanského světa s nastupujícím křesťanstvím, do něhož se druhotně promítá i národnostní rozměr -rozpor českého a německého živlu. Ve scénáři byly tyto polohy vyhroceny ještě více, ať už ve vypuštěných královských obrazech (král litoval, že nemá kolem sebe spíš Kozlíky), nebo v zobrazení kláštera a jeptišek (byl vypuštěn např. symbolický obraz převorky kácející pohanský obětní strom). Přestože jsou tyto akcenty ve filmu zmírněny, vnímali někteří diváci i kritici děj v zažitých stereotypech, v nichž panují jisté sympatie ke staršímu pohanskému světu. Historik Dušan Třeštík to nazýval ambivalentním vnímáním historických epoch: „Naše sympatie jsou jednoznačné na straně lidu a pohanství, přitom však nemůžeme a nechceme popřít, že pokrok je na straně utlačovatelského státu a křesťanství."802 Jiný střet se stereotypními představami vyjádřil Kamil Pixa, ředitel Krátkého filmu, ale také člen Ideově umělecké rady studia Barrandov: „Již ve filmu Fr. Vláčila Markéta Lazarová jsem mé] pocit, že se začínám stydět, že lidi, které tam Vláčil ukazuje, jsou naši
dát do úst složitou Vančurovu včtu. Bylo by to nepřirozené. Ovšem poznání života lidí, jak žili kdysi třeba v kopcích Vsetínska, mělo určitý vliv na vytvoření filmové podoby života před staletími [...) A protože i fantazie musí vycházet z pevné půdy, vedle zevrubného studia historie jsem analogicky vycházel z uvedených podmínek." (jur): Po Markétě Údolí. Rozhovor s Františkem Vláčilem. Ostravský kulturní zpravodaj 11,1968, č. 2, s. 8.
799 Kopal, Petr: Za časů Markéty Lazarové...? Filmové obrazy středověku. In.: Kopal, Petr (ed.): Film a dějiny. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005, s. 69-74. Petr Kopal se také více zamýšlí nad poměrem mezi věrohodností a rekonstrukcí, v němž musí ve filmech častěji převažovat umělecká stylizace, snaha zachytit specifickou atmosféru. Kopal, Petr: Hra o Marketu Lazarovou? Filmové obrazy středověku. Kuděj 5, 2003, č. 2, s. 48-49.
800 Strusková, Eva: O věcech trvalých a pomíjivých hovoří František Vláčil. Fiím a doba 43,1997. č. 4 (zima), s. 172. Ve stejném rozhovoru Vláčil nabídl i schematičtější definici dobového filmu: „Dobový film se odehrává v nějaké minulé době, postavy jsou tu smyšlené. Historický film je takový, kde vystupuje nějaká historická postava či postavy, které dobu určují přesně. Markéta je dobový film." Je otázka, jak by k této věci přistupoval, pokud by byly natočeny královské obrazy, obsahující skutečné historické postavy a částečně vycházející i z historických událostí.
801 Kopal, Petr: Za časů Markéty Lazarové...? Filmové obrazy středověku. In.: Kopal, Petr (ed.): Film a dějiny. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005, s. 83.
802 Citováno podle Kopal, Petr: Velká Morava - pokus o slovenský národní velkofilm. In: Kopal, Petr (ed.): Film a dějiny 4. Normalizace. Praha, Casablanca, Ostav pro studium totalitních režimů 2014, s. 212
předkové."™31 někteří pozdější recenzenti upozorňovali na příliš negativní obraz jeptišek ve scénáři, na (snad záměrnou) odpudivost obou mnichů, označovali film za anticírkevní dílo za komunistické peníze nebo kritizovali umně skrytý nacionálni náboj.804 Obecně lze ale říci, že nic z toho nevyplývá z filmu samotného a ve většině případů jde spíš o osobitý (zaujatý) pohled na historické filmy, které v naší kinematografii plnily často roli „nositelů myšlenek".805
Historické filmy nepatřily mezi dobovou většinovou produkci. Ztvárnění Markety Lazarové přesto podněcovalo ke srovnávání a k úvahám o žánru samotném. Jan Dvořák napsal: „Vnějšková charakterizující znakovost ústící v historických podívaných až do naprosté nepřesnosti, přibližnosti, podřízené především efektu, je pryč. Ornamentalistické rekvizity jsou vystřídány snahou po přesné stylovosti. [...] Jakkoli Vláčil nevytváří většinou plnokrevné charaktery, daří se mu prohloubená charakterizace především tím, že nechá člověka reagovat na věrohodně připravovanou a rozpracovanou akci. Způsob této reakce je přesně zaznamenán, takže jde o těsné splynutí všech dobových momentů." Vedle toho pak staví Daňkovy historické snímky Spanilá jízda a Královský omyl, které jdou jinou cestou. Daněk podle něj spíš syntetizuje, než aby se rozptyloval podružnostmi, jeho principy zůstávají myšlenkovými kostrami, absolutizace tlumí moment jedinečnosti a neopakovatelnosti a tím se snímky blíží k nezávazným podobenstvím, která ovšem „lze odvodit téměř z každé konkrétní situace". V jiném výrazném snímku, Čest a sláva režiséra Hynka Bočana, spatřuje sarkastickou úvahu nad národní mentalitou, aplikaci metody „obnažování našich slabostí prostřednictvím krutého fyziologismu". To vše jsou pro Dvořáka cenné koncepce vyhrazené doposud jen literatuře. Film se učí tyto věci a děje pojmenovávat, ne je pouze rekonstruovat - „oživit prostě ,živy obraz".806 Přesto se z budoucího vývoje tuzemské kinematografie nedá říct, že by v žánru historického filmu došlo díky těmto dílům k nějakému výraznému posunu.
803 Citováno podle Kopal, Petr: Velká Morava - pokus o slovenský národní velkofilm. In: Kopal, Petr (ed.): Film a dějiny 4. Normalizace. Praha, Casablanca, Ústav pro studium totalitních režimů 2014,
. s. 214. Dodejme, že z podobných pozic se nesla například i část kritiky filmu Andreje Tarkovského Andrej Rublev (1966) v tehdejším Sovětském svazu. Film byl mj. shledáván hanebným pro zobrazení primitívnosti ruského lidu a podlosti vládnoucích knížat. Slavným se v této souvislosti stalo odsouzení filmu spisovatelem Alexandrem Solženícynem v roce 1983. Solženicyn, Alexandr Isajevič: Film o Rub-levovi. Online na Nostalghia.cz, 29. 8.2005, přel. Miloš Fryš. http://nostalghia.cz/webs/andrej/clanky/ 2005/solzenicvn rublev.ntvp fver. 4.9.20181
804 Slobodová, Zuzana: Is That the Best You Can Do? Online na Central Europe Review, 4. 12. 2000, http://www.ce-review.org/00/42/kinoeye42 slohodova.htiril [ver. 4. 9.2018); Baldýnský, Tomáš: Causa František Vláčil. Reflex 10, 1999, č. 5 (4. 2.), s. 56-59; Holý, Zdeněk: Nacionálni náboj v historické trilogii Františka Vláčila. In: Ptáček, Luboš (ed.): Nacionalismus a jilm. Morava ve jilmu. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, 2002, s. 103-108.
805 O všem detailněji Kopal, Petr: Za časů Markéty Lazarové... ? Filmové obrazy středověku. In.: Kopal, Petr (ed.): Film a dějiny. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005, s. 69-74; Kopal, Petr: Hra o Marketu Lazarovou? Filmové obrazy středověku. Kuděj 5, 2003, č. 2, s. 42-67.
806 Dvořák, Jan: Mrtvé a živé obrazy. Texty 2,1970, č. 6 (červen), s. 8-10.
207
Jan Žalman vidí v Markétě Lazarové možnost, ne spásu, dokonce se snaží problematizovat její jednoznačné přiřazování k historickému žánru, protože děj se sice odehrává ve vzdálené minulosti, ale v jakémsi nedefinovaném období, které ještě samo o sobě nedělá historický film. Historický je zde podle něj kolorit, vnější děj, atmosféra, fasáda, vše ostatní je fantazie, sugesce, poezie a zaklínání -„pojmenujme to jakkoliv, vždy to bude něco, co v tak mohutném uskupení nenajdeme v žádném románu s podtitulem .historický'; něco, co je příkrým opakem ilustrace, pro co nebyl po ruce žádný kánon ani recept, co se... vymykalo všemu, s čím se český divák v této oblasti běžně setkával. [... ] Byť oděna do svůdného hávu historického filmu, byla Markéta Lazarová spíše polemikou s ním; polemikou nejenom s jeho ,přesným' realismem, ale především s jeho politicko-ideovou rétorikou." Otázku, je-li Vláčilův film důkazem překonanosti historického filmu, nedokáže zodpovědět: „Jisto je, že směřovala proti jeho nejčastějšímu, tradičnímu pojetí, stejně jisto však je, že na to, aby se dalo mluvit o .soumraku historického filmu', jak jsme to kdesi četli, pouhý jeden film nestačil."807
Zmínkou o soumraku historického filmu Jan Žalman odkazuje na větší do-bovou úvahu Jana Kučery o historickém filmu, v níž se konstatuje, že 60. léta jsou uměleckému historismu nepříznivá, převládá v nich zájem spíš o současnost, a pokud dojde na historické látky, jsou vnímány jako revize myšlení současné doby. A do současností okouzlené filmové tvorby přichází náhle Markéta Lazarová se svými nedořečenostmi, nejasnými motivy činů postav, rozbíjením divákova vnímání, zpřetrháváním časových a prostorových souvislostí, se všemi „poryvy lidského bytí", které vyžadují „divákovo souznění". „Všemi výrazovými prostředky a postupy - stavbou dějů, světelným a optickým pojednáním, formulací zvuků i důmyslnou skladbou usiluje Vláčil o to, aby zmarňoval přirozený divácký pud identifikovat reálie, které mu film přináší. V básnické rezonanci s dílem se divák odlučuje od vymezenosti věcí. Pod vlivem tohoto básnického vytržení přesahuje lidské konání obzor individua, ztrácí časový rozměr. Rodí se mýtus,"308
V zaměření kritiků na historický žánr se poněkud vytrácí několik Vláči-lových zmínek, v nichž připomíná i univerzálnější myšlenky, které se ve filmu snažil zdůraznit. „Velice bych si přál, aby si lidé uvědomili ryzost citu, o němž se v našem filmu vypráví. Aby si uvědomili všechny ty čisté vášně, čistý a ničím nezastrašený pohled na život, onu skutečnou lidskost [...] Mohl bych vám něco konkrétně říci o své generaci (je stár 33 roky). Pokládám ji vůbec za nejhorší že všech generací, které jsou v této chvíli kolem nás. Trpí sentimentalitou a tím si vlastně zastírá a zastírala správný pohled na svět. Žijeme zastíněni událostmi, věcmi. Všechno je nad námi a my pod tím. A to je hlavní rozdíl mezi mojí generací a lidmi z doby, kdy žila Markéta Lazarová, kteří si byli vědomi sami sebe."809
807 Žalman, Jan: Umlčený film. Kapitoly z boju o lidskou tvář československého filmu. Praha, nfa 1993, s. 244-246.
808 Kučera, Jan: Krize historického filmu? Film a doba 15,1969, č. 8, s. 430-436.
809 (jŠtch): O nejdražším českém filmu Markéta Lazarová. Průbo) (Ústí n. Labem) 19,1967, i. 32 (5. 2.), s. 5. Kritička Jana Valčanovová ve své recenzi v sofijském magazínu Narodna kultura z doby po uvedení
Třetí oblastí, která stála v centru zájmu recenzentů, jsou filmařské kvality, formální podoba díla, která vyniká bohatostí zvolených postupů, jejich dovedným kombinováním a prolínáním. Většina kritiků oceňovala, jak jednotlivé složky filmu (obraz, zvuk, hudba, střih atd.) do sebe přesně zapadají, doplňují se a tvoří velký jednolitý celek. Shodují se na divácké náročnosti, ale také souhlasí s tím, že je dobře, že Vláčil neslevil, protože jen tak mohlo vzniknout dílo, které je nesrovnatelné s čímkoli jiným z tuzemské filmové produkce. Pro Otakara Váňu „poměřovat Marketu obvyklými měřítky nelze, do žádného šuplíčku se nevejde, ze všeho přesahuje, ani sám její žánr není s ničím srovnatelný. Markéta stoji mimo řadu: je výlučná." Film je podle něj složitý a hutný, náročný už od svého vzniku.810 Vladimír Solecký oceňuje, jak Vláčil zvládá a používá poslední výboje filmové řeči (subjektivní kameru, vnitřní představy hrdinů) a to i za cenu, že nezkušený divák bude zmaten. Občasná nejasnost a mnohoznačnost ale burcuje divákovu aktivitu a apeluje na jeho tvůrčí spoluúčast. Strhující je podle něj obrazová kompozice, hudební složka, bezchybný je výběr herců, u nichž není divák nikde rušen úvahou „jak to skvěle hraje".8" Podle Svatoslava Svobody pracuje Vláčil funkčně se všemi složkami filmového obrazu, ba dokonce přímo se „zalyká rozkoší z možnosti básnit obrazem!" a sám v tom vidí něco neskonale blízkého Vančurovi,8'2 Jan Dvořák upozorňuje, že pro účinek filmu má zásadní roli důraz na postižení pocitů hrdinů, protože jen tak lze vyjádřit jejich způsob chápání reality a dát tvář dávno minulé době. Další komponenty (kostýmy, kulisy) to jen doplňují, zatímco ve většině historických filmů je tomu naopak. Připomíná, že nutným základem je literární předloha, ale nezávislý vztah k ní je až důsledkem určitého kvalitativního stupně vývoje filmové řeči. Asociativní montáže v Markétě Lazarové mohly přijít až po předchozích pokusech o subjektivizaci filmového vyprávění.813
V předchozím textu již byly některé Vláčilovy postupy zmíněny. Prolínání časových a prostorových rovin, kontrapunkt obrazu s hudbou, nedořečené či naznačené motivy. Jedním ze zmíněných charakteristických rysů filmu je rychlý a ostrý střih. Ve filmu není jediná prolínačka a podle střihače Hájka je střih tak dynamický proto, že jde o „rychlý film a rytmický, jen na některých místech zpomalí do balady".814 Ve velikosti záběrů převažují polocelky a polodetaily, velký celek a velký detail je výjimečný. Ve filmu prakticky nenajdeme filmový trik, jediný „trikový" moment je letící šíp v Kristiánově vizi, který je v důsledku ale
filmu do bulharské distribuce v roce 1977 zdůrazňuje složitý vývoj postavy Markety, prožívající „hlubokou neromantickou lásku" a její cestu od náboženského fanatismu k renesančnímu pojetí života. Oceňuje důraz autorů na „ohrožující sílu lásky", která je postavena „do protikladu k moci lidských pudli". Markéta Lazarová. Filmový monitor, 1977, č. 19, s. 15-16.
■ 810 Váňa, Otakar: Markéta Lazarová. Kino 22,1967, č. 23 (16. 11.), s. 10. 811 Solecký, Vladimír: Markéta Lazarová. Literární noviny 16,1967, č. 45 (11.11.), s. 7.
<■ 812 Svoboda, Svatoslav: Markéta Lazarová. Mladá fronta 23,1967, č. 323 (23.11.), s. 2.
813 Dvořák, Jan: Literární inspirace. Film a doba 14,1968, i. 4, s. 202-204.
814 Bartošek, Luboš: Filmová tvár Markety Lazarové. In: Bartošek, Luboš: Desátá múza Vladislava Vančury. :. Praha, ČFÚ 1973, s. 163, 184, 272.
ono
l/l r.
jen sledem rychle za sebou jdoucích střihů. Byť byl Vláčil o generaci starší tvůrce než nastupující generace nové vlny, označuje Bartošek jeho práci se střihem za zcela moderní, ve spojení s historickým filmem navíc velmi sugestivní.815
Často užívaný kontrapunkt obrazu a zvuku je patrný především v asynchronním užití řeči (například ve scéně s Kozlíkem v místnosti na Obořišti je slyšet jeho vzrušený rozhovor s hejtmanem v Boleslavi), ale i v mixu ruchů a hudby, která vysloveně asociuje postavy, místa či děje předchozí či následné.8'6 Zásadní role zde připadla hudebnímu skladateli Zdeňku Liškovi, byť nelze opomenout Vláčilovu prvotní režijní představu, s kterou se Liška bezpochyby plně ztotožnil.817 Zdeněk Liška patřil k nejvytíženějším skladatelům, jen během Vláčilova natáčení složil hudbu k více než dvaceti jiným filmům.818 Hudba k Markétě Lazarové patří k jeho nejpůsobivějším hudebním kompozicím vůbec. Antonín Matzner ji charakterizuje jako oproštěnou od popisnosti, s minimální vazbou na historickou hudbu, přesto souznící v dokonalém kontrapunktu s vizuální i akustickou složkou filmu. Liška rezignoval na zvuk velkého orchestru, spolehl se jen na lidské hlasy a bicí nástroje. Jedinou vokální historickou skladbou je Veni, Sancte Spiritus (Přijď, ó Duchu přesvatý) z 12. století, zvolené tempo a dynamika ji ale řadí do nadreálné roviny filmové stylizace, kdy sólová sopránová vokalíza personifikuje vlastní hrdinku. Jiným rytmizovaným nápěvem je tenorové sólo Smiluj se nade mnou na slova 3.-7. verše žalmu 51 v kombinaci s bicími nástroji (doprovázející
815 Bartošek, Luboš: Filmová tvář Markety Lazarové. In: Bartošek, Luboš: Desátá múza Vladislava Vančury. Praha, ČFÚ 1973, s. 147-169. Bartoškem zmíněný generační rozdíl ale nebyl tak dramatický, Věra Chytilová byla mladší o 5 let, Miloš Forman o 8 let, Evald Schorm a Pavel Juráček o 11 let, Jan Némec o 12 let, Jiří Menzel o 14 let.
816 Macurová, Alena - Mareš, Petr: Text a komunikace, Jazyk v literárním díle a ve jilmu. Praha, Univerzita Karlova 1993, s. 118,136,140; Císař, Jan: Slovo obrazem učiněno jest. Divadlo 19,1968, č. 3, s. 56-60; Bartošek, Luboš: Filmová tvář Markety Lazarové. In: Bartošek, Luboš: Desátá múza Vladislava Vančury. Praha, ČFU 1973, s. 155; Halinová IŠkapová], Zdena: František Vláčil. Monografická studie. Diplomová práce, Univerzita Karlova Praha, Filozofická fakulta, Katedra hudební a divadelní vědy, 1976, s. 203-204.
817 Ve scénáři Vláčil několikrát poznamenává, co by mělo v tom kterém záběru být slyšet apod., pro hudbu ale žádné poznámky nemá. Na jednom místě zmiňuje skladbu Fresky Piera della Francesca (Andante poco moderato, Adagio a Poco allegro) od Bohuslava Martinů. Poznámky zachycují asi jeho momentální impresi a Zdeněk Liška si podle nich mohl utvořit představu o požadavcích režiséra. Pavlíček, František - Vláčil, František: Markéta Lazarová. Praha, Sdružení přátel odborného filmového tisku 1998, s. 60; Černíček, Jan: Hudba k filmu Markéta Lazarová. In: Gajdošík, Petr (ed.): Markéta Lazarová. Studie a dokumenty. Praha, Casablanca 2010, s. 128. Pro úplnost uveďme i další osoby, které se o zvukovou stopu zasloužily: hlavním dirigentem orchestru byl František Belfín, někdy jej zastupoval Štěpán Koníček, hudební režii měl zpočátku krátce Josef Zavadil (dílčí hudební vstup natáčený už v roce 1965, viz výše pozn, č. 569), režisérem hlavního nahrávání v roce 1967 byl Jiří Zobač, asistenta mu dělal Karel Jakl, režii závěrečného mixu měl zvukař František Fabián.
818 Zdeněk Liška byl díky svému univerzálnímu hudebnímu talentu schopen vyhovět jakýmkoliv nárokům a požadavkům. Z Liškou ozvučených filmů z období natáčení Markety Lazarové připomíná Antonín Matzner například originální hudební atmosféru povídky Smrt na jehle (r. Ivo Novák) z filmu Zločin v dívčí škole (1965), četné historické snímky, dětské filmy i komedie. Matzner, Antonín - Pilka, Jiří: Česká filmová hudba. Praha, Dauphin 2002, s. 289.
ML*
převoz mrtvého Sovičky). Výhradně instrumentální hudba bez vokálů zní pouze na jednom místě filmu, a to v Rajské sonátě, kde je výsledný účinek i dílem přepečlivého mixu a kombinace různých vrstev zvukového materiálu.819
Analyticky se Liškově hudbě věnovala také Zdena Škapová, která postihla především způsoby propojení zvukové stopy s obrazem. Zvuk filmu (hudba, ruchy, dialogy) je složen podobně jako jeho obraz, je mnohovrstevnatý, prolínají se v něm různé motivy, navzájem do sebe přecházejí nebo se předznamenávají, upomínají na věci minulé či následné. Vedle toho ukazuje na zapojení reálných zvuků, či případně jejich imitaci pomocí hudebních motivů, na způsob práce s lidským hlasem, s echem nebo i s tichem.820 Nejdetailnější rozbor zvukové složky filmu podal Jan Černíček, který ji podrobil hluboké analýze a díky studiu originální Liškovy partitury dokázal detailně popsat způsob kompozice a skládání jednotlivých zvukových vrstev.821 Zmiňuje také až „podprahový" účinek některých míst, v nichž si divák mnohdy ani neuvědomuje sugesci vyvolanou zvukovou stopou. Významně to ukazuje například rozbor pasáže, v níž se Kozlík vrací nočním zasněženým lesem z Boleslavi. Prvoplánově slyšíme ruchy spojené s Kozlíkovou cestou lesem, jeho málo srozumitelné „brblání" nebo vzpomínky na rozepři s hejtmanem na Boleslavi. Hudební složka v tomto místě přináší slabý nejasný sborový motiv v pozadí, v němž jsou skoro až pod úroveň slyšitelnosti nahrány šeptané věty: „Kozlík nechť je sťat sekerou," „Jeho syn Mikoláš, který upadl do rukou vojska, bude pověšen na provaze," nebo „Král nám káže pokoj a mír."822 Černíček ve své •práci také reaguje na některé tradované omyly, např. že se při nahrávání používaly dobové nástroje nebo že část hudby vznikla až při závěrečném mixu. Byť jsou zprávy o nahrávání kusé,823 je z dochované partitury zřejmé, že i ty nejsložitější pasáže s vícevrstvými hudebními a zvukovými plochami jsou v ní přesně rozepsány a odpovídají filmu. Nejde tedy o výsledek pokusnického mixování, ale o detailně promyšlený záměr. Vše bylo takto napsáno, vyzkoušeno a přesně nahráno, včetně
819 Matzner, Antonín - Pilka, Jiří: Česká filmová hudba. Praha, Dauphin 2002, s. 293-295. Žalm 51 je ve filmu užit v kralickém překladu. Jeho latinskou verzi později Vláčil s Liškou široce využili ve filmu : Odolí včel (viz dále v textu).
: 820 Hahnová [Škapová], Zdena: František Vláčil Monografická studie. Diplomová práce, Univerzita KarJova Praha, Filozofická fakulta, Katedra hudební a divadelní védy, 1976, s. 191-201.
821 Černíček, Jan: Hudba k filmu Markéta Lazarová. In: Gajdošík, Petr (ed.): Markéta Lazarová. Studie a dokumenty. Praha, Casablanca 2010, s. 107-149.
822 Černíček, Jan: Hudba k filmu Markéta Lazarová. In: Gajdošík, Petr (ed.): Markéta Lazarová. Studie . a dokumenty. Praha, Casablanca 2010, s. 143. Pozoruhodné je, že i v tomto případě jde o předznamenání
dějů budoucích, protože v tomto místě filmu ještě ani Kozlík ani Mikoláš nejsou zajati. Když jsou posléze ve finále filmu odváděni na popraviště, všimneme si v záběru sekery („sťat sekerou") a provazu („pověšen na provaze").
823 V Liškově partituře je období nahrávání vyznačeno daty 24. ledna až 3. března 1967, studiová produkční dokumentace z Barrandova toto rozmezí rozšiřuje ještě o dva nahrávací dny 12.-13. prosince 1966. Černíček, Jan: Hudba k filmu Markéta Lazarová. In: Gajdošík, Petr (ed.): Markéta Lazarová. Studie a dokumenty. Praha, Casablanca 2010, s. 113; BSA, SCE-PD, Markéta Lazarová, DZ č. 387, 389, 395-408.
211
efektů, které byly nahrávány v reálném čase. Liškova partitura obsahuje 316 stran (259 základní partitura a 47 skic a nevyužitých pasáží) a odpovídá všem pasážím ve filmu. Role závěrečného mixu tak byla menší, než by se mohlo zdát.824
Kompozice k Markétě Lazarové se řadí k nejlepším Liškovým dílům a její přínos k účinku filmu je mimořádný.825 Doboví filmoví publicisté jeho vklad zmiňovali, ale vždy zůstával poněkud ve stínu jiných vyzdvihovaných kvalit díla. Dnes se Liškův přínos k filmu již bere jako rovnocenný k Vláčilově režii. Jednou z událostí, které k tomu přispěly, bylo vydání soundtracku hudby z filmu na CD v roce 1996.826 Protože se nedochovaly původní hudební mixy na magnetickém pásu, musel být pro vydání CD zvuk sejmut přímo z filmového pásu a soundtrack tak obsahuje nejen ruchy, ale i některé dialogy z filmu. Toto nouzové řešení se ale obratem ukázalo jako mimořádná příležitost, jak se zaposlouchat do bohaté struktury zvukové stopy bez „rušení" obrazem. Podle Mikuláše Beka nabízí soundtrack zážitek blízký „konceptům konkrétní hudby, hudby pracující se zvuky, nikoli jen s tóny".827
A jaké kritické připomnky a námitky byly k filmu vzneseny? Vysloveně záporným kritikám Markéta Lazarová vystavena nebyla. Jako celek film obstál, kritické připomínky byly spíš dílčí, věnující se buď výše zmiňované (ne)věrnosti duchu Vančurova díla, přílišné složitosti děje nebo některým hereckým výkonům, Jozef Bobok přes všechnu chválu spatřuje nedostatky v hereckém obsazení: podle
824 Čemiček, Jan: Hudba k filmu Markéta Lazarová. In: Gajdošík, Petr (ed.): Markéta Lazarová. Studie a dokumenty. Praha, Casablanca 2010, s. 112. Je velmi pravděpodobné, že Liška s Vláčilem měli víc nerealizova(tel)ných nápadů (viz Liškova partitura obsahující několik desítek stran skic a nevyužitých motivů). Zajímavou zkušenost měl režisér Jan Schmidt, jenž v roce 1977 natočil trilogii filmů podle knih Eduarda Štorcha Osada Havranů, Na veliké řece a Volání rodu, na které spolupracoval i Zdeněk Liška. Jeho hudba pro tyto filmy je v některých pasážích vystavěna na obdobných principech jako v Markétě Lazarově, „pravěké" hudební motivy někdy Vláčiíúv film i vzdáleně evokují. Režisér Schmidt vzpomínal, že Vláčil se tu a tam objevoval na projekcích denních prací, byť na filmu nijak nespolupracoval (ve stejné době dokončoval Stíny horkého léta), „většinou jen seděl někde stranou a občas se zeptal, kde jsme točili tu či onu scénu". Když probíhaly kontrolní projekce s nasazenými zvukovými stopami, byl samozřejmě přítomen i skladatel Liška. Ten se po jedné takové projekci otočil dozadu na Vláčila a řekl mu: „Tak jsme právě dodělali Marketu Lazarovou." Režisér Schmidt to později komentoval slovy: „Cítil jsem se hrozně. Až tehdy jsem pochopil, že ti dva si na mém filmu zkoušeli nějaké své dluhy z minulosti." Z rozhovoru Jana Schmidta s autorem z prosince 2007. Obdobně na tutéž událost vzpomínal Jan Schmidt v dokumentu Zdeněk Liška (2000, r. Petr Ruttner): „On teprve až tehdy přišel na něco, co potřebovali s tím Frantou před deseti lety."
825 26. května 1968 byly vyhlášeny výsledky V. ročníku soutěže o nejlepší hudební dílo pro Čs. film a Čs. televizi. Zdeněk Liška získal za hudbu k Markétě Lazarové hlavní cenu, současně získal i cenu za hudbu k televizní inscenaci Krotká (1967, r. Stanislav Barabáš) a cenu za hudbu k animovanému filmu História naturae (1967, r. Jan Švankmajer). V. ročník soutěže o nejlepší hudební dílo vytvořené pro Čs. film a Čs. televizi v roce 1967. Filmový přehled, 1968, č. 27 (10.7.), nestr.; č. 49-50 (18.12.), nestr.
826 Markéta Lazarová. Soundtrack (CD), Zóna, Bonton 1996,73 min.
827 Bek, Mikuláš: Hudební portrét Markety Lazarové. Literární noviny 8, 1997, č. 7 (19. 2.), s. 14. Z dalších recenzi Hartman, Ivan: Osudové dívčí jméno. Lidové noviny 9, 1996, č. 180 (3. 8.), příloha Národní 9, s. XV; Beránek, Vlastimil: Vláčilova Markéta Lazarová na kompaktním disku. Zemské noviny 6, 1996, č. 270(18.11.), s. 5.
něj nepřesvědčil herecky Velecký, který je mužný, tvrdý, atraktivní, ale v lyrických scénách nepřesvědčivý. Stejný dojem má z role Markety: Vášáryová má půvabný zjev, je fotogenická, ale herecky nezkušená.328 Gustav Franci je názoru, že Vláčil je ...nejsilnější tam, kde se jedná o prapodstatu lidství, o syrovost blízkou prapodstate světa, ale pokulhává v částech, kde se musí vyrovnávat s drsnou polohou gotické reality, s kultivovaným zduchovnělým světem, který ve filmu reprezentuje Kristián nebo prostředí kláštera. Zde se mu zdá vazba s dobou mnohem volnější a pociťuje v ní stylizační prvek. Vzápětí si i sám odpovídá: „Ve skutečnosti je to proto, že tu máme co dělat s lidmi, kteří netvoří organickou jednotu s prostředím a které autoři nedokázali tak bezprostředně spojit s druhou modifikací gotického světa. Zůstává kontrast, ale je to kontrast spíše ilustrační, vnějškový." Vedle toho je podle něj pro diváka naprostým požitkem prodlévat na plátně s kozlíkovskými postavami. Postava Markety je podle něj pro svou subtilnost ve stínu jiných postav a netvoří tak plnohodnotný protipól Alexandře, která stojí výrazem nad ní.829 Obdobně se i Vladimíru Soleckému z polohy filmu vymyká aranžmá a choreografie scén z kláštera, jež podle něj působí rušivě, stejně jako obsazení líbezné Karly Chadimové, která v jinak drsném příběhu roli neunesla.830 Tomu oponuje Jan Kliment a cítí potřebu se Karly Chadimové zastat. Podle něj právě díky svému půvabu vypadá v prostředí Kozlíků a Lazarů jako z jiného světa a právě ona je tónem, potřebným k „harmonii celého akordu".831 Jaroslav Boček, jinak velký ctitel Markety Lazarové, měl zásadní výhradu k pojetí dynamické úvodní scény: „Nelye Vláčilovi odpustit - při vší úctě k celku díla - začátek filmu. Příběh tak náročný na vnímání souvislostí prostě není možné exponovat scénou viděnou v subjektivních záběrech, které sice okamžitě uvedou diváka do atmosféry, ale na dobrých patnáct minut mu zkomplikují možnost orientovat se v ději. To je hrubé řemeslné nedopatření..."832 Jako příliš syrový a přepoetizovaný vnímal film také
28 Bobok, Jozef: Vančura prebásnený. Film a divadlo 11, 1967, č. 24 (21. II.), s. 8. Mnohem později ; .opakoval stejný názor Petr Kopal, podle něhož jsou postavy Markety a Mikoláše „esteticky aktualizo-.. vány". Mikoláš mu dokonce v některých scénách připadá skoro jako „westernový hrdina, ukrývající : sve emoce pod bezvýraznou a mlčenlivou maskou". Kopal, Petr: Za časů Markéty Lazarové...? Filmové obrazy středověku. In.: Kopal, Petr (ed.): Film a dějiny. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005, s. 67. Připomeňme, že po uvedení filmu v USA možná právě Mikolášův „westernový" zjev inicioval žádost amerického žurnalisty Robina Paxtona o herecký profil Františka Veleckého, na kterou odpovídal tajemník barrandovského studia Vladimír Bystrov. BSA, BH, 1968 B 8, Korespondence, žádost Robina Paxtona z 12. 4. 1968, odpověď Vladimíra Bystrova, nedat. K westernu přirovnal film i kameraman v .Bedřich Batka: „Šlo o to udělat opak romantických historických velkofilmů, kterými procházejí krásné 'hrdinky. Chtěl jsem, aby náš film byl - mohu-li to tak říci - dokumentem oné doby. Markéta Lazarová ■je svým způsobem vlastně trochu western. Je v něm prostota, která je vlastní právě westernu." (jítch): O nejdražším českém filmu Markéta Lazarová. Průboj (Ostí n. Labem) 19,1967, č. 32 (5.2.), s. 5.
829 Franci, Gustav: Slovo v obraz proměněné. FTN1, 1967, č. 11 (29, 11.), s. 2. Dodejme, že v románu se Alexandra popisuje mj. jako „nejsličnější z dívek a přísluší jí mnohá výhoda". Vančura, Vladislav: Markéta Lazarová. Praha, Sfinx B. Janda 1931, s. 71.
830 Solecký, Vladimír: Markéta Lazarová. Literární noviny 16,1967, č. 45 (11.11), s. 7. . 831 Kliment, Jan: Až nedovoleně krásné. Kulturní tvorba 5, 1967, č. 49 (7. 12.), s. 13.
v832 Boček, Jaroslav: Na okraj Markety Lazarové. Film a doba 13,1967, č. 11, s. 580.
212
A. J. Liehm, který později v exilu shrnul své výhrady do názoru, podle něhož „Vláčil bohužel ztratil uměleckou kontrolu nad množstvím materiálu, který nakonec postrádá disciplinovanou strukturu a uspořádanost poetického originálu".833
Prvních tuzemských ocenění se Markéta Lazarová dočkala už v rámci FFP, v němž získala několik regionálních cen v místech pořádání festivalu (Cheb, Litvínov, Most, Olomouc, Opava aj.). První místo pak obsadila v anketě měsíčníku Film a doba o nejlepší tuzemské filmy roku 1967,834 obdobně si film vedl i v hodnocení filmových novinek Literárních listů, kde získal od sedmi kritiků (Gold-scheider, Liehm, Novák, Novotná, Oliva, Svoboda, Váňa) nejlepší hodnocení335 a mnoho dotazovaných uvedlo Marketu Lazarovou jako výjimečné dílo roku 1967 i v anketě Filmových a televizních novin.536 Vedle zmíněného uznání Zdeňku Liškovi získal z domácích ocenění ještě Vláčil cenu Trilobit za režii (cenu přebíral z rukou tehdejšího předsedy FITESu, režiséra Martina Frice), stejnou cenou byl za svůj vklad oceněn také architekt Oldřich Okáč. Vláčil s Pavlíčkem získali také odměnu vedení Československého filmu a za scénář jim byla 1. května 1967 společně udělena Státní cena Klementa Gottwalda.837
Na skutečný festival se film dostal až v březnu 1968, když byl zařazen do soutěže IX. MFF v Mar del Plata (6.-16. března), nejvýznamnějšího filmového festivalu v Jižní Americe. Vedle Vláčila jela na festival v delegaci také Magda Vášá-ryová a oběma se dostalo velkého přijetí. Vláčil byl překvapen dvojnásob, když zjistil, jak zde lidé znají a stále si pamatují jeho Holubici.838 Pro soutěžní uvedení
833 [Český překlad Petr Gajdošík.) „But in the last stages, Vláčil unfortunately lost artistic control ol the large amount of material, which ultimately lacked the disciplined structure and the orderliness of the poetic original," Liehm, Mira - Liehm, Antonín j. [Jaroslav]: The Most Important Art. Soviet and Eastern European Film After 1945. Berkeley, Los Angeles, London 1977, s. 294. Pripomeňme, co bylo již v předchozím textu zmíněno: A. J. Liehm jako jeden z posuzovatelů scénáře vytýkal zpracování přílišnou poetizaci námětu už od počátku, považoval za zbytečné např. Lazarovo vidění, ale i Vančurovu stylizovanou řeč.
8341. Markéta Lazarová (344 bodů), 2. Hoří, má panenko (1967, r. Miloš Forman) a Sedmikrásky (1966, r. Věra Chytilová) (324 bodů), 3. Návrat ztraceného stína (1966, r. Evald Schorm) (199 bodů). Nejlepší filmy 1967. Film a doba 14,1968, č. 2, s. 64-65.
835 Filmové premiéry v březnu. Literární listy 1,1968, c. S (28. 3.), s. 13.
836 Novoroční anketa. FTN1,1967, í. 13 (28.12.), s. 1, 5, 10. Pro Vláčilův film hlasovali: Míro Bernát, Hynek Bočan, Jaroslav Boček, Vladimír Bor, Adolf Branald, Pavol Branko, Jiří Brdečka, Vlastimil Brodský, Oldřich Daněk, Jaroslav Dietl, Miloš Fiala, Ladislav Fikar, Miloš Forman, Vlasta Chramostová, Petr Kabeš, Ján Kadár, Václav Krška, Břetislav Kunc, Antonín Máša (společně s Údolím včel), Josef Nesvadba, Jiří Papoušek, Ivan Sviták, Miloslav Šebek a Ota Šik.
837 Naopak na Marketv Lazarovou se „nedostalo" u Cen čs. filmové kritiky, které za rok 1967 získal z domácích snímků film Kristove roky (1967, r. Juraj Jakubisko) a ze zahraničních Červená pustina (1964, r. Michelangelo Antonioni). Hodnocení produkce Filmového studia Barrandov za rok 1967. Filmové informace 19, 1968, č. 2 (10. 1). s. 17. Totéž ln: Filmový přehled, 1968, č. 3 (22. I.), nestr.; Československé vyznamenané filmy za rok 1968. Filmový přehled, 1968, č. 49-50 (18.12.), nestr.; Cena čs. filmové kritiky udělena. Filmové informace 19, 1968, č. 13 (27. 3.), s. 18.
838 Např. argentinská básnířka Marta Beatriz Souto (* 1930) věnovala na festivalu Vláčilovi báseň Elegie na Bílou holubici. Sůssová, Marta: S Markétou Lazarovou v Mar del Plata. Lidová demokracie 24,1968, i. 96 (6..4.), s. 5; Tarantová, Lydie: Markéta v Mar del Plata. Zábér 1, 1968, č. 8 (20. 4.), s. 4; Čs. účast
byla Markéta Lazarová po konzultaci s Vláčilem upravena vystřižením podstatné části Rajské sonáty, jejíž explicitní ženský akt byl pro argentinské úřady príliš odvážný („...stříhal jsem v Rajské sonátě s ohledem na vkus tamnějších diváků").835 V českém tisku tuto zmiňovanou festivalovou cenzuru později Vláčil komentoval: „V Mar del Plata mi doporučili, abych zkrátil ještě před promítáním jednu scénu [...] u nás se o tom psalo jako o cenzurním zásahu [...] ale filmu to prospělo."840 Festivalovou soutěž nakonec vyhrál americký film Bonnie a Clyde (1967, r. Arthur Penn), ale Zvláštní cena poroty Malý kondor (někdy uváděná jako Stříbrný kondor) byla udělena Markétě Lazarové „za vynikající umělecké kvality a objevné vyjádření historické látky".841
Úplně první zahraniční recenze vyšly pochopitelně v jihoamerickém tisku. La Nación označil ještě před koncem festivalu film za vážného kandidáta na hlavní cenu, uruguayský deníkBlPopular popsal jeho soutěžní projekci za „skvělý zážitek" a připomněl cenzurní zásah vedení festivalu. Antonio Cucturullo, člen novinářské poroty, napsal v La Prensa: „Monumentální, působivé dílo velkého významu [...] Filmová řeč Markety Lazarové je zázrak. Kamera v neustálém pohybu dynamicky vrhá obrazy nezapomenutelné krásy. Posuzovány odděleně, vzbuzují tyto obrazy vzpomínku na velké Ejzenštejnovy filmy [...] Ale zde se jedná o rozvoj úplně nového stylu, který spočívá ve formě, jakou na sebe jednotlivé obrazy navazují."842
V evropském tisku byl film hodnocen různorodě, našel si zastánce i zaryté odpůrce. Dá se říci, že polarita jeho hodnocení byla větší než u domácí kritiky. •Willmar Andersson ve Svenska Dagbladet vnímá Marketu Lazarovou jako „velkofilm, který se zdařile vyhnul obvyklé nástraze techniky a formátu a nestal se jejich otrokem, ani nesklouzl k povrchnímu přehánění. Je to tvrdý a zvládnutý film, v němž neustálý a ukrutný boj je líčen v těžkých, drsně zvládnutých obrazech." K podobnému hodnocení směřuje i Thomas Rothschild, který v Süddeutsche Zeitung dodává, že „není zatěžko ve Vláčilově monumentálním zfilmování románu [...] vidět parabolu o krutosti našeho století". Za strhující dílo považuje film i Aniela Krupinská v deníku Trybuna Ludu: „Režisér vědomě rezignoval na jakoukoliv formu, která by dnešnímu průměrnému divákovi ulehčila pochopení,
na IX. MFF v Mar del Plata (6.-16.3. 1968). Filmové informace 19, 1968, č. 5 (31. l.),s. 16; Čs. filmová delegace na IX. MFF v Mař del Plata. Filmové informace 19, 1968, č. 7 (14. 2.),s. 11.
: 839 Tarantová, Lydie: Markéta v Mar del Plata. Záběr 1,1968, č. 8 (20.4.), s. 4.
. 840 Fuksa, Karel: Vláčilův Adelheid. Rovnost 84,1969, č. 92 (19.4.), s. 6. 841 Druhou zvláštní cenou poroty byla oceněna herečka Fay Dunawayová za roli Bonnie ve snímku Bonnie a Clyde, který si odnesl také Cenu kritiky. Cenu za režii získal překvapivě maďarský film Tri noci jedné lásky (1967, r. Gyórgy Révész), skandálem byl neúspěch favorizované Vzpoury (1967) Masaki Kobajašiho. Z jiných časem proslulých snímků byly v soutěži filmy Žít a užít (1967, r. Claude Lelouch, cena za ženský herecký výkon pro Annie Girardotovou), mimo soutěž byl uveden film Oroi-pus král (1967, r. Pier Paolo Pasolini). Po návratu z festivalu proběhlo 26. března setkáni Vláčila s novináři v prostorách Filmového klubu v paláci Adria. BSA, BH, 1968 A 1, Korespondence, Pozvánka redakcím na setkání s Vláčilem 26.3.1968.
843 Několik ohlasů k uvedení filmu „Markéta Lazarová". Filmové informace 19,1968, č. 15 (10.4.), s. 13-14.
215
a ruší jakékoliv představy o historii. Svět XIII. století je vykreslen bez jakékoliv stylizace, v celé své drsné brutálnosti a vulgárnosti, která však nevylučuje silné city ani velké oběti." Jerzy Ptažewski v jiném čísle téhož listu píše: „Vláčil je filmař velmi individuální [...] gotické Čechy s loupeživými rytíři považuje jen za rámec pro překvapivě svobodné vlastní názory na dobu, kterou popisuje. Lépe řečeno -na dobu, kterou nově vytváří. Nevím, jestli byl středověk opravdu tak divoký a málomluvný ale jsem ochoten Vláčilovi věřit, že vypadal právě tak." Současně ale Plažewskému na filmu vadí roztrhaná kontinuita vyprávění, „podceňování plynulosti akce; pro režiséra je prudkost obrazu a vyjádření primitivních citů důležitější než akce". Marcel Martin v Les lettres franqaises popisuje drsnost řady scén, ale „lyrická hudba, barokní nádhera obrazů (černobílé široké plátno), intimní spojitost skutečnosti s fantazií včetně rriohutného epického proudu dělají z filmu divoké a nádherné dílo". Michel Ciment v magazínu Positifi přes ocenění výtvarných hodnot postrádá ve filmu přesně ty charakteristiky, jimž se Vláčil vědomě vyhýbá: „Vláčil si libuje ve vyumělkovaném stylu, který vylučuje především jednoduchost. [...] Je tu brutální realita, drsný povrch, ale nejasný vlastní příběh, nadbytek podružných postav, které jsou nejasně definovány [...] Tato legenda
0 „lásce a smrti" [... ] vyhlíží často jen jako monotónní litánie, kterou občas osvětluje prudké vzplanutí inspirace. Místo úchvatné básně - kterou většina diváků a kritiků považuje za dokonalou, musím to říci - máme jen zajímavý pokus."8*3 Sovětský kritik Michail Makljarskij v kkusstvo kino oceňuje film po obsahové
1 formální stránce, vadí mu „nadměrná a občas nesmyslná krutost jednotlivých scén, záliba v násilí, zjevný naturalismus, jenž je na překážku uměleckému vnímání".8'"1 K silným dojmům z filmu se přiznávají američtí kritici Emory Menefee a Ernest Callenbach: „Film se zpočátku může jevit jako nesrozumitelný, jako bychom se právě ocitli v takové cizí a vzdálené kultuře. Zprvu nemáme nejmenší tušení, co jsou ti lidé zač [... ], nicméně působí tak silným a čistým dojmem, z něhož je zřejmé, že onen primitivní svět, v němž žijí, dává smysl, že je životný, skutečný, plný nebezpečí." Oba mají porozumění pro výtvarnou stránku díla, které označují za „best historical film ever made anywhere", připomínají těžkosti natáčení, ale také přílišnou délku.*'15 Z českého pohledu spíš bizarní pohled měl na film kritik Abd al-Mun'am Salím z káhirského magazínu Al-masrh wa'1-sínamá (Divadlo a kino). Jeho recenze uvádí čtenáře spíše do širších souvislostí čs. kinematografie, u Markety Lazarové připomíná udělení ceny Klementa Gottwalda [!] autorům
843 Československý film v zrcadle světové kritiky II. - Markéta Lazarová. Film a doba 14, 1968, č. 12, s. 652.
8,4 Makljarskij, Michail: Z československého zápisníku. FTN 3, 1969, č. 3 (6. 2,), s. 5. Originální článek vyäel v časopisu Iskusslvo kino (Makljarskij, Michail: W.3 lexocnOBairKOíi TeTpaflH. 3aMeTKH kmho-npaMatypra. [Z československého zápisníku. Poznámky filmového dramaturga.) kkusstvo kino 1968, č. 12, s. 135-136), u nás jej anotovali též bv: [O třech českých filmech...]. Film a doba 15, 1969, č. 4, s. 169; (f): Jiný hlas. Rudé právo 49 (72), 1969, i. 15 (18. 1.), s. 6.
845 Srovnej viz Menefee, Emory - Callenbach, Ernest: Markéta Lazarová. Film Quarteriy 22, 1969, č. 4 (léto), s. 35-37.
a u vlastního filmu popisuje jen stručně postavy a děj, v němž je Markéta líčena jako křesťanská dívka, která se „nezříká křesťanství", ale - jak poněkud záhadně podotýká - „ani židovství a islámu".846
Zmíněné recenze vznikly téměř ve všech případech po uvedení filmu na "festivalech nebo reprezentativních přehlídkách tvorby čs. kinematografie. Po festivalu v Mar del Plata byla Markéta Lazarová uvedena ještě na XXII. MFF vEdinburgu(18. 8. - 1.9. 1968) a na MFF v San Franciscu (24.10. až 2.11.1968).847 Film byl zařazen v propagační kolekci čs. filmů uváděné ve Finsku (6.-12. 2.1968), v Uruguayi (únor 1969), v Los Angeles (20. 3. - 30. 4. 1969), v marockém Rabatu (28. 4. - 3. 5. 1970) aj.94S Zvláštním případem je uvedení Markety Lazarové v Cannes v květnu 1969. Když nebyl v roce 1967 snímek na tento festival vybrán, setkalo se to s kritikou u nás i v zahraničí, jak bylo uvedeno výše. V roce 1969 si jej však pro galaprojekci vyžádalo francouzské Sdružení filmových režisérů (Société des réalisateurs de films, SRF), založené po bouřlivých událostech na festivalu v roce 1968 na „obranu uměleckých svobod" a podporu nezávislé tvorby. (V květnu 1968 musel být kvůli obstrukcím skupiny režisérů podporujících studentské bouře v Paříži festival v Cannes předčasně ukončen.)849 Od roku 1969 pořádá SRF v termínu canneského festivalu jako alternativu oficiálního programu nesoutěžní přehlídku Quinzaine des réalisateurs (tzv. Director's Fortnight), v jehož prvním ročníku byla v roce 1969 uvedena Markéta Lazarová společně např. s filmy Níížná (1969, r. Robert Bresson), Košikei (Smrt oběšením, 1968, r. Nagisa Ošima), Pari-ner (II sosia, 1968, r. Bernardo Bertolucci), The Trip (Trip, 1967, r. Roger Corman), Calcutta (Kalkata, 1969, Louis Maile) aj., včetně dalších dvou českých filmů Nejkrásnější věk (1968, r. Jaroslav Papoušek) a Pět holek na krku (1967, i: r. Evald Schorm). Na projekci filmu 18. května 1969 přijel do Cannes i František Vláčil, který musel na pár dní přerušit natáčení Adelheid.850
Do zahraniční distribuce byla Markéta Lazarová v tomto období zaku-pována málo. V roce 1967 byla koupena do Jugoslávie, distribuce však byla odložena v Sovětském svazu, Polsku, Rumunsku i Bulharsku, s uvedením se váhalo také
*** Abd al-Munam Salím (joj Ufótt *rJŕf): Alámát fí taríka sínama (jjifio    hj^i tWjfij (Milníky ; y dějinách kinematografie], Markít Lázárúfá (f^o Jijijjkii.) [Markéta Lazarováj. Al-masrh wa 1 ~ sínamá (uro-jc s u^j jf i) [Divadlo a kino] (Káhira), 1968, č. 51 (březen), s. 94-100. Za přepis a překlad děkun ThLic. Jaroslavu Francovi, Th.D. z Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého : Olomouc.
: 847 Československé vyznamenané filmy za rok 1968. Filmový přehled, 1968, č. 49-50 (18. 12.), nestr.
848 Týden československých filmů ve Finsku. ČsKZT, 1968, č. 5, s. 23; Přehlídka čs. filmů v Punta del Este Filmové informace 20, 1969, č. 2 (15. 1.), s. 21; Úspěch Týdne čs. filmů v Uruguayi. Filmové informace 20,1969, č. 7 (19.2.), s. 4; BSA, BH, 1968 B9, Výbory, zápis ze 78. porady Komise pro obesílání zahraničních filmových akcí 11.12. 1968; Týden československých filmů v Rabatu (Maroko). ČsKZT, 1970, č 7-8, s. 17; K týdnu čs. filmů v Rumunsku, květen 1970. ČsKZT, 1970, č. 6, s. 42.
849 Československo mělo v přerušené soutěži filmy Hoří, má panenko Miloše Formana, O slavnosti a hostech Jana Němce a Rozmarné léto Jiřího Menzela.
850 Doplnění zprávy o účasti čs. filmů na XXII. MFF v Cannes. Filmové informace 20, 1969, č. 18 (8.5.), s 12. Viz též dále kapitola o filmu Adelheid.
91a
217
v NDR a Maďarsku.851 Obdobný přístup distributorů převládal i v západních zemích, kde se těšily mimořádnému zájmu především filmy čs. nové vlny, obracející pozornost k současnosti. Ve větší míře se tak Markéta Lazarová do zahraničních distribucí dostávala až ve druhé polovině 70. let.852
Důvodů nezájmu distributorů by se našlo několik. Jedním z nich, zdá se, byl národní charakter látky. Už samotný odkaz na Vančurovu předlohu, která byla za hranicemi známá jen bohemistům, neplnil roli poutače jako v Čechách. Mnohem podstatnější ale bylo společenské ovzduší druhé poloviny 60. let, které žilo vyhrocenou kritikou politicko-společenských poměrů. Různé varianty „existen-ciální krize" byly opakovaně tematizovány ve filmových výpovědích nastupující tvůrčí generace. Za prototyp uměleckého a oceňovaného filmu se považovalo dílo kriticky se orientující na současnost a zrcadlící pohled tehdejší mladé generace. Tomu odpovídal model autorského filmu, vyznačující se subjektivitou pohledu a v důsledku toho novátorskými stylovými postupy. V této konstelaci bylo prakticky vyloučeno, aby pohled do dávné historie jakkoliv výrazněji vzbudil zájem.
Preferenci určitých autorských stylů definovala především skupina kritiků z okruhu vlivného francouzského magazínu Cahiers du cinéma. „Škola ,Cahiers' označovala jako autory ty filmaře, na nichž jí záleželo, a tak razila bojovný termín, který se hodil k prosazení uměleckých kvalit hollywoodských režisérů navzdory všem průmyslovým danostem. Tento termín však rychle zevšedněl a byl použitelný na jakéhokoli režiséra za jediné podmínky, a to že předvede zdání .osobního' světa - což není nic těžkého. Tak se představa autora a umělce stále více vzdalovaly; ten první byl stále častěji spojován se světem a tématy fikce, zatímco z druhého se stala ryze konvenční figura, byl pouze důsledkem toho, že ho umělecká instituce uznala za výrobce umění."853 Šlo tedy o jakýsi dobový (dis)kurz, o zaměření distributorů, publika a především kritiků na filmy určité generace tvůrců, reprezentující „moderní" evropskou kinematografií. Z dobových českých filmů proto u zahraniční kritiky a distributorů uspěly filmy Miloše Formana, Věry Chytilové a Jiřího Menzela, o něco méně pak už snímky Evalda Schorma, Jana Němce, Pavla Juráčka či Jaromila Jireše, a ještě méně prostoru se dostalo tvůrcům, „kteří vyzráli v předcházejícím desetiletí a kteří často vytvořili svá nejlepší díla právě v tomto období - Ladislav Helge, Vojtěch Jasný nebo právě František Vláčil."854
851 Seyček, Evžen: Z obchodní činnosti Čs. Filmexportu v květnu 1967. Filmové informace 18,1967, č. 24 (14. 6.), s. 13; Prodej? Zprávy Svazu československých a filmových umělců FITES 1968, č. 4 (30. 3.), s. 4.
852 Například v roce 1976 zakoupilo film Bulharsko, v roce 1979 Finsko, v roce 1980 byl prodán pro televizní uvedení do USA ap. Filmová kronika 1976. Praha, ČFU 1977, s. 62; Filmová kronika 1977. Praha, ČFÚ 1979, s. 62; Filmová kronika 1979. Praha, ČFÚ 1981, s. 77; Filmová kronika 1980. Prahat ČFÚ 1982, s. 131,137.
85í Aumont, Jacques: Modeme? Comment le cinéma est devenu le plus singulier des arts. Paris 2007. Citováno z italského překladu Moderno? Come il cínema ě díventato la piú singolare delle artí. Torino 2008, s. 58. Český překlad převzat z Pitassio, Francesco: Markéta Lazarová: vize a figura. In: Gajdošík, Petr (ed.): Markéta Lazarová. Studie a dokumenty. Praha, Casablanca 2010, s. 26. 854 Pitassio, Francesco: Markéta Lazarová: vize a figura. In: Gajdošík, Petr (ed.): Markéta Lazarová. Studie a dokumenty. Praha, Casablanca 2010, s. 19. Tamtéž Pitassio také doplňuje: „Kritické paradigma
Jako další důvod se může nabízet formální podoba Markety Lazarové, z uvedených recenzí je však zřejmé, že ta byla kritikou ceněna vysoce. Navíc, jak poukázal Francesco Pitassio, už v roce 1964 popsal André Techiné v rozboru Formanova filmu Černý Petr (1963) typické znaky moderního filmu: „Stavba se neopírá nikdy o pevnou konstrukci. Struktura se neustále točí v kruhu a vztahy nejsou nikdy dořešeny, zrcadlí se, přecházejí z jedné sekvence do druhé. Vyprávění tak nabývá tázací formu a vylučuje jakýkoli jasný závěr nebo definici."855 Pitassio dodává, že podle tohoto hlediska Markéta Lazarová jasně naplňuje všechny parametry moderního filmu. Ke stejnému závěru dochází i Zdena Škapová ve své obsáhlé studii české filmové poetiky 60. let, kde přináší na řadě míst jasné argumenty, že jak po stránce formálních výrazových prostředků, tak způsobem výstavby dramatu se Markéta Lazarová pevně přimyká k nové vlně 60. let. Na jedné straně stojí jako osamělý monument, na druhé ale v sobě koncentruje veškeré výboje tehdy moderní filmové poetiky, v několika směrech dokonce realizované nebývale experimentálním způsobem. Jde tak o dílo, které alespoň v českém kontextu obsáhlo v maximální míře veškeré postupy moderní filmové narace, a to takřka ve všech ohledech, nikoliv na úrovni pokusnictví, ale v jejich vyspělé a rozvinuté podobě.856
Z uvedených zlomků reakcí je zřejmé, že ať už byla Markéta Lazarová obdivována, či ne, šlo o dílo, které se stalo předmětem nebývalé polemiky. Mnohé už napovídalo stručné, ale výstižné hodnocení filmu ve výroční zprávě o činnosti Barrandova za rok 1967: „Výsledný tvar není přepisem literární práce Vladislava Vančury, ale jeho výkladem, autonomním filmovým dílem, které je důstojným přepisem klasické předlohy. Markety si ovšem vážíme nejen pro její filmově estetické přednosti. Je pro nás cenná i jako myslitelský čin, jako přehodnocení pohledu na celý jeden žánr, na historický film. Odmítnutí mýtu .zušlechťujícího' dějiny, pseudovlasteneckých tezí, učesávajících historii do barvotiskových představ minulosti národa [... ] Historický film se tu mění z ilustrace dějepisu v důležitý nástroj sebepoznání."857
Že Vláčilův film zaměstná i kritiky budoucích generací, předznamenal ve své krátké recenzi už Karel Holý, když ho označil za filmové dílo, které přesahuje zeměpisné hranice i dobu, za film, který „předběhl formou vyprávění naše dnešní
časopisu na přelomu 50. a 60. let prosadilo postavu autora v hollywoodském systému a přehodnotilo způsob chápání filmového umění poplatný předválečné a poválečné době; to však na úkor citlivé pozornosti vůči světové filmové produkci, která byla znevýhodněna ve srovnání s americkými, francouzskými a částečně italskými díly."
855 Techiné, André: Le Sourire de Prague. Cahiers du cinéma 19, 1966, č. 174, s. 60-62. Český překlad převzat z Pitassio, Francesco: Markéta Lazarová: vize a figura. In: Gajdošík, Petr (ed.): Markéta Lazarová. Studie a dokumenty. Praha, Casablanca 2010, s. 20.
856 Srovnej viz Škapová, Zdena: Cesty k moderní filmové poetice..In: Přádná, Stanislava - Škapová, Zdena - Cieslar, Jiří: Démanty všednosti: Český a slovenský film 60. let. Kapitoly o nové vlně. Praha, Pražska scéna 2002, s. 11-147.
57 BSA, BH, 1967 A 2, Výsledky hospodaření, Zhodnocení výsledků hospodaření FSB za rok 1967, s. 8.
218
možnosti v chápání, což není jeho vina".858 V tomto směru je jedním z nejcito-vanějších textů úvaha Jaroslava Bočka, který si byl vědom nepostižitelnosti filmu, který působí „jako zjevení, jako obrovitý balvan, který tu vyrostl a náhle pohnul nikoliv našimi měřítky filmovými a estetickými, ale naším uvažováním o životě.... a vnímáním života. Mnohé, co bylo před ním, jeví se menším, a mnohé, co bude po něm, bude se muset mnohem usilovněji dobírat hodnot opravdovosti. Neboť dílo [...] lze jistě kritizovat z mnoha stran, ale až poté, kdy jsi konstatoval, že vpoválečné evropské filmové kultuře vzniklo sotva pět šest snímků, jejichž hutnotu můžeš porovnávat s jeho vnitřní specifickou vahou." Pro Bočka je Vláčil básník plastiky a charakterů a filmová Markéta Lazarová je příběh, který stvořila jeho barokně exaltovaná duše. „Právě odtud, z jiného duchovního ustrojení, pramení všechny ty barbarizující prvky filmové Markety Lazarové, ta překypělá dynamika představ, pohanských rituálů, ten tok obrazů, syrových i surových. [...] Cítíte tu rozdílnost temperamentu? Vidíte ten rozdíl v práci s gestem, valérem i konturou? To není Giotto, ani Mistr lucemburského rodokmenu. To je Rubens. To je dech baroku." A jedním dechem dodává, že baroko u nás není jen protireformace, ale i výdobytky jako „Komenský, také Jan Jesenius, také Pavel Stránský, to není jen podřízení se autoritám, to je i exaltovaná vzpoura proti nim. A právě prvky tohoto exaltovaného vzbouřenectví je Vláčilova Markéta Lazarová nabita". Bez zaváhání řadí film po bok nejlepší dobové světové produkce: „Jen si přiřadťe k Markétě Lazarové třeba už zmiňovaný Sladký život, a třeba i Antonioniho Dobrodružství a Bergmanovu Sedmou pečeť a Wajdovy Popely a třeba i Resnaisův film Válka skončila, přečtěte si scénář Tarkovského Andreje Rubleva - a máte tu průřez vším dobrým, co v posledních letech v Evropě vzniklo a vzniká [...] a ve všem najdete kus toho .barokního ducha a barokního konfliktu'!-..] Vysvětlení? Neznám." I když Boček ve filmu nachází dílčí nedostatky, jeho celku se obdivuje: „Ostatně, krása toho díla je místy až drtívá."859
Ačkoliv po nástupu normalizace nepostihlo Marketu Lazarovou žádné omezení, případně rovnou trezor jako velkou část produkce 60. let, vzhledem k minimálnímu uvádění zůstal film časem v povědomi jen užší skupiny filmových odborníků a klubových diváků.860 Jaromír Blažejovský klade do tohoto období počátek vzestupu filmu do kategorie duchovních děl: „Generace narozená přibližně
858 Holý, Karel: Markéta Lazarová. Novinky na platné kin. Pravda (Plzeň) 48,1967, č. 281 (23.11.), s. 4.
859 Boček, Jaroslav: Na okraj Markety Lazarové. Film a doba 13, 1967, í. 11, s. 574-581.
860 Na konci 70. let byla distribuční filmová kopie již tak ohraná, že byla stažena z obéhu. V březnu 1984 byl film obnovenou premiérou znovu uveden do distribuce. Distribuční materiály uvádějí, že je k dispozici širokoúhlá kopie (pravdepodobné myšlen formát 1:1,85) i verze na formátu 1:1,66. FFP -zima '84. Zpravodaj Československého filmu [10], 1984, č. 3-4 (5.1.), s. 11; Přehled celostátních premiér za březen a duben 1984. Zpravodaj Československého filmu [10], 1984, č. 7-8 (26.1.), s. 14; Distribuční premiéry. Markéta Lazarová. Zpravodaj Československého filmu [10], 1984, č. 10 (17. 2.), s. 6; Seznam obnovených premiér 1980-1987II. Markéta Lazarová. Filmový přehled, 1988, č. 6, nestr. Pravděpodobně kombinace několika různých faktorů (délka filmu, širokoúhlý formát, komplikovaná struktura) stojí za tím, že Marketu Lazarovou opomíjela dlouhá desetiletí televize. ČsT zařadila film do svého vysílání poprvé až 26. ledna 1990, kdy odvysílala oba dva díly.
v letech 1955-1970 už neměla šanci poznávat kompletní kolekci vrcholných českých a slovenských filmů 60. let; přilnula tedy k nejlepším z těch, které zůstaly v oběhu. Po roce 1989 se u nás Markéta stále samozřejměji stává součástí dříve nepředstavitelného ,duchovního diskursu'." Blažejovský stopuje vlivy, kterými začal být epický dobový film vnímán jako vrcholné duchovní dílo, srovnávané s nejvýznamnějšími filmy své doby, jako byly filmy Andrej Rublev, Evangelium sv. Matouše, Sedmá pečeť, Pramen panny, Stíny zapomenutých předků (1964, r. Sergej Paradžanov) aj.861 Mezi principy, které k takovému srovnávání vedou, řadí např. naléhavou „konkrétnost předmětného světa a zvláště živlů", dále pak způsob Vláčilova přístupu, který „pracuje s tím, co jsme u Tarkovského metaforicky pojmenovali jako obrácenou narativní perspektivu: vyprávění se člení na kapitoly, nevyjasňuje všechny motivace a nedává odpovědi na všechny otázky; kamera pak rámuje akci v šokujících .výřezech' z prostoru a času příběhu, který se tak jeví jako otevřený do transcendentního času. ... Komplexnost těchto modernistických, ne-li avantgardních výrazových postupů legitimizuje Vláčilovu kreaci jako dílo .vysokého umění'. Zároveň vysvětluje, proč se film, pro jehož spirituální intenci nemáme mnoho argumentů, těší důvěře jako objekt spirituální recepce."862 Krajním spirituálním náhledem na Marketu Lazarovou pak je interpretace Vladimíra Suchánka, který rozkrýva v celém filmu řetězec obrazů, jejichž úbéžným středobodem je biblický motiv piety (Stabat mater dolorosa), Mikolášova cesta k Bohu a Markéta, která se stává „nevěstou toho, kterému byla předurčena".863
Se zmíněným přirovnáním k Andreji Rublevovi bylo možné se setkat už v době vzniku filmu, i když zde působilo spíš nejasné „tušení souvislostí" než přesná znalost Tarkovského filmu, který v té době skoro nikdo neviděl.864 Např. v hodnocení výsledků studia Barrandov za rok 1967 se uvádí, že film Markéta Lazarová „koresponduje s podobnými snahami světovými, vyjádřenými například v sovětském filmu o Rublevovi".855 Více se o příbuznosti obou děl rozepsal maďarský autor András Bálint Kovács, který uvádí Tarkovského a Vláčila jako příklad souběžnosti a Vláčilovo dílo řadí mezi filmy založené na kolektivní tradiční mytologii, obdobně jako např. filmy Evangelium sv. Matouše, Stíny
8S! Blažejovský, Jaromír: Mráz pálí z plátna. Na okraj dobové recepce Markety Lazarové. In: Gajdošík, Petr (ed.): Markéta Lazarová. Studie a dokumenty. Praha, Casablanca 2010, s. 44-45.
862 Blažejovský, Jaromír: Spiritualita ve filmu. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2007, s 226-227.
863 Suchánek, Vladimír: Topografie transcendentních souřadnic filmového obrazu. Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci 2002, s. 142-150.
864 Tarkovského film byl sice mimořádně uveden v Cannes v roce 1969 (Cena F1PRESCI) a krátce -uváděn v Paříži, do domáci i zahraniční distribuce byl uvolněn až v roce 1971, do našich kin se dostal
v roce 1973.
865 BSA, BH, 1967 A 2, Výsledky hospodaření, Zhodnocení výsledků hospodaření FSB za rok 1967, s. 8. Vedle Markety Lazarové označuje text za špičkové filmy studia aktuálního roku snímky Stud (r. Ladislav Helge), Rozmarné léto (r. Jiří Menze)) a Hoří, má panenko.
221
zapomenutých předků nebo Barva granátovího jablka (1968, r. Sergej Pa-radžanov).866 Britský autor Peter Hames, dlouhodobě se zajímající o českoii poválečnou kinematografii, věnoval srovnání obou filmů studii, v níž vedle mnoha podobných, povícero formálních znaků nalézá také řadu odlišností pramenících nejen ze specifik námětů, ale i rozdílných záměrů obou tvůrců. Přesto v závěru konstatuje, že nejvíce blízké si oba filmy jsou v tom, že odmítají kontinuitu běžných vypravěčských postupů a v podstatě povyšují vnímání a interpretaci na aktivní principy, podporují zapojení publika a kompletní porozumění v kontrastu k jakémukoli zjednodušenému morálnímu čí politickému programu."867 Pozoruhodné je, že vnímání a interpretaci jako aktivní princip „dotvoření" díla předjímal už František Pavlíček, který v něm cítil i možné úskalí: „Nesnažili jsme se převádět souvisle vančurovské pasáže do filmové řeči^spíš jsme se pokoušeli (v době práce na scénáři) vyslovit asociace, pocity a představy, které v nás Vančurova nádherná próza vyvolávala a oživovala. [...] Z toho jsme při práci vycházeli a trošku nás strašilo vědomí (Vláčila jistě víc), že tento film bude jednou konfrontován s individuálním .filmem' každého čtenáře Markety Lazarové, který přijde na Marketu do biografu. Na jedné straně je tato okolnost cosi jako pocit hrozné konkurence, nad níž nelze mít vrch, na druhé straně se ozývá vědomí, že ani my sami už nebudeme Marketu umět číst jinak než pod dojmem podoby, kterou bude mít na filmovém plátně."868 Tento „dojem z filmové podoby" stál jistě např. v pozadí dvou divadelních adaptací látky, které se na Vláčilův film přímo odvolávaly: 14. dubna 1980 měla v brněnském Divadle na provázku premiéru hra Evy Tálské Markéta Lazarová*69 a 19. září 2003 uvedlo Městské divadlo Most hru Markéta Lazarová v režii Zbyňka Srby.870
866 Kovács, András Bálint: A modem film irányzatai. Az európaí můvészfilm 1950-1980, Budapest 2005, s. 228, 396. Citováno podle Blažejovský, Jaromír: Mráz pálí z plátna. Na okraj dobové recepce Markety Lazarové. In: Gajdošík, Petr (ed.): Markéta Lazarová. Studie a dokumenty. Praha, Casablanca 2010, s. 44-45. Viz též novější vydání Kovácsovy knihy v angličtině Kovács, András Bálint: Screening Moder-nism. European Art Cinema 1950-1980. University of Chicago Press 2007, s. 213,377.
867 Hames, Peter: Středověké kronik)': Markéta Lazarová a Andrej Rublev. In: Gajdošík, Petr (ed.): Markéta Lazarová. Studie a dokumenty. Praha, Casablanca 2010, s. 247-257. Bibliografie textů Petera Hamese týkajících se československé kinematografie viz Hames, Peter: Československá nová vlna. Praha, KMa 2008, s. 311-312.
868 Mezi divadlem a filmem. Divadlo 18,1967, č. 3 (březen), s. 35-36.
869 Scénář se přímo k filmu odkazuje slovy „Na motivy románu Vladislava Vančury a filmu Fr. Vláčila". Ještě v dubnu 1981 divadlo řešilo s Vláčilem autorskoprávní záležitosti. NFA, OPA, Vláčil František, inv. č. 269, scénář divadelní hry Markéta Lazarová z Divadla na provázku z roku 1980, žádost o souhlas s použitím několika motivů z filmu z 23. 4. 1981. - K práci Evy Tálské v Divadle Husa na provázku viz např. Indrová, Dagmar: Od poezie na jevišti k poezii jeviště v režii Evy Tálské. Diplomová práce, Masarykova univerzita Brno, Filozofická fakulta, Ústav pro studium divadla a interaktivních studií, 2006.
870 Paterová, Jana: Jmenovala se Markéta Lazarová. Divadelní noviny 12, 2003, č. 18 (29. 10.), s. 7. Jevištních adaptací Vančurova románu vzniklo více, žádná už se ale neodvolávala na Vláčilův film. Poprvé byl příběh inscenován v roce 1976 v Hanáckém divadle v Prostějově, více adaptací se objevilo od 80. let: Divadlo Vítězslava Nezvala v Kartových Varech (1981), Naivní divadlo Liberec (1983), Národní divadlo Brno (1988), Divadlo ABC, Městská divadla pražská (1988), Východočeské divadlo v Pardubicích (1989), Divadlo v Řeznické, Praha (1995), Divadlo DAMU (1996), Jihočeské divadlo
Významnou událostí v „životě" Markety Lazarové bylo zhotovení nové distribuční kopie v roce 1992 z původních zdrojových materiálů v původním obrazovém formátu 1:2,35. Velká část diváků tak s největší pravděpodobností až nyní
.měla možnost vidět úplnou nekrácenou verzi filmu v širokém cinemascopickém formátu. Obnovená premiéra proběhla na XXVIII. MFF v Karlových Varech za účasti Františka Vláčila a Magdy Vášáryové.871 V roce 1995 byl film zařazen do 1. roč-
<■ niku putovní kolekce slavných filmů domácí i světové kinematografie Projekt 100. V roce 1997 proběhla na XXXII. MFF v Karlových Varech anketa kritiků a historiků ke 100. výročí české kinematografie o nejvýznamnější český (československý) film a v hlasování se na prvním místě umístila Markéta Lazarová.872 Ti, kdo pro film hlasovali, se shodovali v tom, že jde o mimořádně komplexní dílo, v němž se projevuje harmonie všech složek, jaká se nepodařila nikomu jinému, oceňovali nový přístup k historické látce, k adaptaci předlohy, „překonání" a „pozdvižení" českého (filmového) ducha a v neposlední řadě zápas, s jakým musel být film vybojován.873 Při vší problematičnosti podobného soutěžení a žebříčkování (výsledek je vlastně aritmetický průměr hlasů 56 respondentů,874 přímo pro Marketu Lazarovou hlasovalo „jen" 21 respondentů, 14 jiných ji neuvedlo mezi prvními deseti filmy) znamenal tento výsledek pro film počátek „nového života". V tisku se Markéta začala označovat podtitulkem „nejlepší český film" (nakolik je to vlastně nepřesné, protože anketa hovořila o „nejvýznamnějším" filmu) a stal se z ní svým způsobem kult. To vše v době, kdy bylo možné film v úplnosti vidět jen na občasné kinoprojekci.875
České Budějovice (1997), Národní divadlo Praha (2002), Městské divadlo Brno (2007, muzikál), .Jorácké divadlo Jihlava (2008), Východočeské divadlo Pardubice (2009), Divadlo DISK Praha (2010), Moravské divadlo Olomouc (2011, muzikál), Divadlo ABC, Městská divadla pražská (2013). ^-Markéta Lazarová. In: [Nágel, Peter (ed.)]: XXVH. (28.) Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary 1992, Katalog festi-valu, Praha, 1992, s. 22; Soukup, Petr: František Vláčil a jeho Markéta Lazarová. In: [Nágel, Peter (ed.)]: XXVIII. (28.) Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary 1992. Katalog festivalu, Praha, 1992, s. 93-98.
72 Karlovarská anketa ke 100. výročí české kinematografie. Film a doba 44, 1998, č. 3, s. 134-140; č. 4, s.;168-173. Kompletní výsledky i s pořadím na dalších místech Lukešová, Ivana - Lukeš, Jan: Top 10
esko-slovenského hraného filmu. In: Filmové listy. Zvláštní vydání k Projektu 100- Zima 199$, Praha 1998, s. 70-84. Pořadí dalších: 2. Obchod na korze, 3. Všichni dobří rodáci, 4. Hoří, má panenko a 5. Intimní osvětlení. Další Vláčilovy filmy v anketě: 24. Adelheid, 28. Údolí včel, 32. Holubice.
73 '/. kritiků ankety uveďme např. názor Andreje Stankoviče, podle něhož jde u vítězných snímků o-utuly „osvědčující spíše virtuozitu než uměleckou objevnost a zhusta se odchylující od historické rravdy, hrubě poznamenané dobou svého vzniku". Vláčil je podle něj v anketě přeceňovaný. Stankovič, Andrej: Oznámeni. Kritická příloha Revolver Revue 10, 1998, s. 147-149. Později vydáno v knižním
ýboru Stankovič, Andrej: Co dělat, kdyžKolja vítězí?. Praha, Triáda - Revolver revue 2008, s. 305-310. 874 Osloveno bylo celkem 100 osob, své hlasy odevzdalo 55, jeden přišel po uzávěrce. (Spoluautor ankety Jan Lukeš zmiňuje v sumarizaci 54 odevzdaných hlasů, v následném výčtu hlasujících je ale uvedeno 55 jmen a jedno navíc po uzávěrce.) Lukešová, Ivana - Lukeš, Jan: Top 10 česko-slovenského hraného filmu. In: Filmové listy. Zvláštní vydání k Projektu 100 - Zima 1998, Praha 1998, s. 70-84.
'5 Pro úplnost zahraniční „anketní" pohled: v roce 2002 se v tradiční anketě magazínu Sight & Sound c nejlepší filmy všech dob (anketa kritiků a režisérů, pořádaná od roku 1962 vždy jednou za deset
222
Dalším mezníkem byl rok 1998, kdy vyšla tiskem edice scénáře.876 Ta nabídla širší veřejnosti poprvé vhled do Vláčilovy „tvůrčí kuchyně", protože zachycuje plánovanou podobu díla i s vypuštěnými královskými obrazy nebo jinými ve filmu nepoužitými scénami. Vydání je navíc doplněno ukázkami Vláčilových kreseb,._ fotografiemi z filmu, úvodní studií a také závěrečnou analýzou.877 Podle Stanislavy Přádné tento velkorysý ediční počin ukazuje, že scénář není jen technickou pomůckou, ale svébytným kreativním dílem, jehož četba sice vyžaduje znalost filmu (a ještě lépe i knižní předlohy), ale takto vybavený čtenář je odměněn poznáním toho, jak „obrazotvornost literárního jazyka kongeniálně předjímá řeč filmového obrazu", jistě i díky přiloženým fotografiím z natáčení (z velké části publikovaných vůbec poprvé) či přímo z filmového pásu v příslušných místech textu, při jehož četbě „oko střídavě těká od litery k fotografiím" a „dochází k vzrušující konfrontaci, neboť text protkaný předběžnými režisérovými nápady [...] modeluje ve čtenářském vjemu i filmovou reminiscenci. Tedy zdvojený prožitek."878 Vydání scénáře tak přispělo k detailnějšímu poznání autorských záměrů i k odhalení mi-nuciózních souvislost! komponent filmového díla.
Od roku 1996 by 1 film zpřístupněn na videokazetě, bylo to ovšem v oříznutém obrazovém formátu.875 Nová éra digitálních nosičů přinesla zájem o jeho vydání na DVD v původním cinemascope a s restaurovaným obrazem a zvukem. V červnu 2005 byla na internetových stránkách Nostalghia.cz vyvěšena petice za důstojné vydání filmu, jíž během dvou let (do června 2007) podepsalo celkem 1 539 lidí. Váhavost tuzemských vydavatelů však vedla k tomu, že prvního vydání se film dočkal v zahraničí, nejdříve ve Velké Británii a potom ve Francii.880 Tato vydání se
let v roce končícím dvojkou) objevily z českých snímků filmy Ostře sledované vlaky, Hoří, má panenko, Sedmikrásky a Markéta Lazarová. Všechny však získaly jen po jednom hlasu (hlasovali dvakrát režisér Ken Loach, po jednom kritička Anneke Smelik a historik Peter Hames). Sight & Sound Top Ten Poli 2002. Sight & Sound 12, 2002, č. 9 (září), s. 31. Po deseti letech, v roce 2012, se v téže anketě z českých filmů objevily tytéž snímky, přičemž žádný se nedostal do první stovky. Nejlépe se umístila Markéta Lazarová, pro kterou hlasovalo 11 kritiků a 2 režiséři (mj, Agnieszka Holland), což ji zařadilo na 154. místo v žebříčku kritiků a 322. místo v žebříčku režisérů („nejbhže" za ní se umístily Sedmikrásky - 202. místo v žebříčku kritiků, mezi režiséry film nebodoval). Sight & Sound Top Ten Poli 2002. Sight & Sound 22,2012, č. 9 (září). Ješté předtím, v roce 2007, zařadil Sight & Sound Vláčilův film mezi 75 neprávem opomíjených klenotů světové kinematiografie, James, Nick [et al]: 75 Hidden Gems of Cinema. Sight & Sound 17,2007, č. 8 (srpen), s. 26.
876 Pavlíček, František - Vláčil, František: Markéta Lazarova. Praha, Sdružení přátel odborného filmového tisku 1998. - Fragmenty scénáře byly publikovány už v době vzniku filmu. Adamec, Boi is; . Markéta Lazarová. Kniha a filmový scénář. Knižní kultura 2, 1965, č. 7 (30. 7.), s. 294-298; Markéta Lazarová. Kulturní tvorba 4,1966, č. 24 (16. 6.), s. 8-10.
877 Škapová, Zdena: Literárni a filmová podoba Markety Lazarové (s. 7-21); Ulver, Stanislav: Místo ediční poznámky (O polyfonní struktuře Markety Lazarové a o tom, jak číst její partituru) (s. 286-289).
878 Přádná, Stanislava: Návrat Markety Lazarové. Ke knižnímu vydání obrazového scénáře významného českého filmu. Respekt 9,1998, č. 49 (30.11.), s. 19.
875 Markéta Lazarová. VHS, Centrum českého videa 1996. Film je na kazetě ve formátu 1:1,85.
880 Šlo o vydání britské společnosti Second Run (2007), kde byl ovšem vydavatelem zcenzurován záběr
probodnuti zmije v Rajské sonátě (podle sdělení vydavatele odporoval stávající legislativě, protože
v zahraničí dočkala recenzí, čímž se Vláčilův film po desetiletích zapomnění začal opět dostávat do širšího povědomí.881 V tuzemských poměrech se k oddalování vydání přidala nejasná situace kolem financování přepisu ve vysokém rozlišení a následně i diskuse o tom, jak by se měly vlastně restaurovat archivní filmy, do jaké míry lze zasahovat do autorského díla bez znalosti některých dobových technických limitů, jaký postup k restauracím použít apod.882 Výsledkem bylo, že k digitalizaci a zpřístupnění Markety Lazarové na tuzemském digitálním nosiči došlo až v roce 2011. Pro tyto účely byl pečlivě naskenován originální negativ a celý film byl pečlivě restaurován podle dochovaných referenčních kopií. Vydán byl nejen na DVD, ale i na modernějším nosiči Blu-ray883 a současně byl ve vysokém rozlišení uveden do digitální kinodistribuce na nosičích DCP.884 Tento restauro-
zobrazoval přímé usmrcení zvířete; pro zachování zvukové stopy byl vystřižený záběr nahrazen jiným 'záběrem z filmu), a francouzský disk společnosti Malavida (2009), který přinesl film v úplné podobě. Následně ale byly zaznamenány také pirátské edice (vzniklé patrně z evropských disků) vydané v ČLR a v Brazílii (oboje 2009).
881 Brooke, Michael: Brave old world. Sight & Sound 18, 2008, č.l (leden), s. 11; Capes, Richard: Dark ages. Sight & Sound 18,2008, č. 3 (březen), s. 104. V kontrastu s tím byla v českém tisku naopak komentována liknavost českých vydavatelů. Křivánková, Darina: Až se bude na Marketu prášit. Lidové noviny 21, 2008, č. 79 (3. 4.), Kulturní premiéry, s. I.; Rynda, Vojtěch: Národ sobě aneb sbírka na Lazarovou. Lidové noviny 21, 2008, č. 284 (4. 12.), s. XXI; Spáčilová, Mirka: Jak zachránit Marketu Lazarovou. Mladá fronta Dnes 19,2008, č. 242 (14.10.), s. C9; Zemanová, Irena: Markéta Lazarovi bude 'digitální. Hospodářské noviny 54,2010, č. 78 (22.4.), s. 13; Spáčilová, Mirka: Markéta Lazarová zase jako nová. Za dva miliony korun. Mladá fronta Dnes 22,2011, č. 109 (10. 5.), s. D7; Rynda, Vojtěch: Markéta .Lazarová digitálně prokoukne. Týden 18,2011, č. 20 (16. 5.), s. 60.
882 Diskuse a rozdílné názory na digitalizaci přetrvávají dodnes. V souvislosti s Vláčilem se (zatím?) naposledy rozhořela debata po uvedení digitálně restaurovaného filmu Adelheid v lednu 2016, viz dále v textu. K tématu kvality obrazu a zvuku při dobových projekcích, přeneseně i k tématu péče o pre-zentaci íilmů, cituji reakci tajemníka studia Vladimíra Bystrova, kterou po návštěvě projekce filmu
^ v lednu 1968 adresoval řediteli studia Harnachovi. Bystrov byl nemile překvapen špatnou kvalitou kopie, která byla „nesmírně tmavá, šeré scény byly úplně černé a navíc nepříliš ostré." Přitom jím navštívené kino Praha mělo jedny z nejlepších technických podmínek v hlavním městě. „Zároveň, samozřejmě, byla kopie značně opotřebována. Především všechny vysoké tóny ženských sborů nebo hudby silně disonančně kolísaly. A na konec filmu byl obraz nesmírně poškrábaný, prostě Jiustě pršelo'." Připojuje názor, že „je páchána křivda na Vláčilově významném díle a (...) příčinou je prostá nedbalost". V závěru ředitele studia upozorňuje, že „ani my nemáme v našem archivu nepoškozenou ;kopn Markety Lazarové". BSA, BH, 1968 B 8, Korespondence, dopis V. Bystrova z 22. 1. 1968. V podobném duchu vyznívá jiná dobová kritika, týkající se projekce Markety Lazarové na zúženém .filmovém formátu (nazvaném „švindlformáť): „Co se Vláčil natrápil, aby našel filmově výtvarný ekvivalent Vančurova patetického vyprávění. A to všechno na draka [... ] Divák je tak o značnou část svého prožitku ochuzen, je vlastně nucen, aby přijímal jen tu základní dějovou informaci [...] Avšak má Markéta Lazarová jako film .dějový' nějakou hodnotu?" zsl: Markéta kondenzovaná. Rovnost 83,1968, č 215 (21. 8.), s. 4, Srovnej též výše pozn. č. 738 a 860.
853 Markéta Lazarová. DVD/BD, NFA 2011. Edice vyšla jako dvoudisková, buď v kombinaci blu-ray sbonusovým DVD nebo 2 DVD. Vedle filmu obsahuje i bonusové materiály: dokument V síti času (1989, r. František Uldrich, 18 min.), rozhovory (Zdena Škapová, Jan Royt), dokument o digitalizaci, ^ fotogalerie, filmografie a biografie. Česká televize uvedla restaurovaný film poprvé 4. května 2013. m Premiéra restaurovaného snímku proběhla 2, července 2011 na 46. MFF v Karlových Varech za účasti Magdy Vážáryové. Misková, Věra: Restaurovaná Markéta Lazarová ve Varech. Právo 21,2011, č. 109
vaný přepis převzal v roce 2013 i přední světový vydavatel klasických snímků, americká společnost Criterion Collectíon.885
Digitalizace přispěla nejen ke znovuuvedení filmu na plátna kin (nebo do domácích sbírek DVD a BD), ale současně přinesla i řadu poznatků. Skenování originálního negativu například ukázalo, do jak velkých podrobností šla příprava v práci na kostýmech, které je nyní možné spatřit se všemi detaily, jak pečlivě se pracovalo na dekoracích, s kompozicí obrazu, s jeho nasvětlením apod. Detailní restaurace odhalila i dříve nepostřehnuta chyby, jako třeba nechtěné artefakty moderní doby v něko-lika záběrech nebo od uvedení digitalizované verze slavný záběr jelena, na jehož okraji je na zlomek vteřiny (doslova pár filmových políček) zachycen sám František Vláčil.
V roce 2009 vyšel sborník Markéta Lazarová. Studie a dokumenty, věnovaný Vláčilovu filmu.886 V devatenácti studiích, analýzách nebo přepisech rozhovorů s pamětníky zde čtrnáct autorů (z toho dva zahraniční) učinilo ojenidělý pokus o jakousi „revizi" pohledu na film a pokus o rozbor témat s ním spojených. Snahou sestavovatele sborníku bylo oslovit autory různých generací, nahlížet film bez zažitých klišé, patosu, přinést nové pohledy a výsledky historických bádání. A tak se do sborníku dostaly nově napsané studie, hodnotící dobovou i současnou recepci filmu u nás i v zahraničí, texty o Vančurově literární předloze, obrazovém zpracování filmu nebo o jeho hudební a zvukové složce. Nechybí analýzy díla z pohledu historika, genderový pohled, komparativní text o Markétě Lazarové a Andreji Rublevovi, zvláštní prostor je věnován tomu, co se do filmu nikdy nedostalo, tedy královským obrazům, jejich historické relevanci i zapojení do vlastního příběhu filmu. Sborník přináší také několik nových a nikdy nepubli-
kovaných dokumentů, výpisů a citací z barrandovského archivu a také několik doposud nezveřejněných rozhovorů s těmi, kdo fiím spoluvytvářeli.887
Markéta Lazarová je nepochybně výjimečný film. Ne proto, že šlo o nej-.nákladnější a co do rozsahu příprav nejnáročnější film tehdejší tuzemské kinematografie, ale proto, že jde o film, o kterém se napsalo víc než o kterémkoliv jiném tuzemském filmu a polemiky a hodnocení dnes reprezentují široké spektrum názorů. Až prorocky zní slova Pavly Poláškové, představitelky Alexandry, když ještě před uvedením filmu odhadovala jeho budoucnost: „Možná, že z počátku nepůjde na Markétu Lazarovou nikdo, ale nakonec ji uvidí každý. "S8S Pro samotného Vláčila byl film životním opusem. Prožil s ním od počátků práce na scénáři až po jeho dokončení pět let života (z toho skoro dva roky trvající natáčení). „Za tu strašnou spoustu měsíců, ale co říkám, let, mám pocit, že se pro mne film o Markétě Lazarové stal jakýmsi svébytným zaměstnáním. Mám pocit úlevy, že práce na něm skončila. Dříve, před Markétou - vidíte, dělím život na „před" a „po" - jsem točil filmy s radostí, Markéta byla pro mě očistcem. [... ] A mám pocit člověka, kterému zemřel blízký příbuzný, vedle kterého žil a kterého, pravda, někdy nenáviděl."889
(10.5.), s. 8; Vlasák, Zbyněk: Jak ten uměl vyprávět. Festivalový deník (Karlovy Vary) 2011, č. 3 (3. 7.), s. 4; spa [Mirka Spáčilová]: Z Markety Lazarové jsme zbyli jen tři, říká Vašáryová. Mladá fronta Dnes 22, 2011, č. 156 (4. 7.), s. CIO; Vlasák, Zbyněk Váíáryová: Vláčil byl báječný, i když z něj táhl alkohol. Právo 21, 2011, č. 156 (4. 7.), s. 1 a 3; Podskalská, Jana: Dívejte se beze mě, řekla Magda Vášáryová. Praíský deník 6, 2011, č. 156 (4. 7.), s. 7; ska: Digitální Markéta Lazarová jde do kin. Pražský deník 6, 2011, č. 238(11.10.), s. 17.
885 Markéta Lazarová. DVD/BD, Criterion Collection 2013. Vydáno na samostatném Blu-ray nebo jako 2 DVD. Bonusové materiály: dokument V síti času (1989, r. František Uldrich, 18 min.), rozhovory s pamětníky (Magda Vášáryová, Ivan Palach, Vlastimil Harapes, Theodor Pištěk) a s filmovými historiky (Peter Hames, Antonín Jaroslav Liehm), dokument o digitalizaci a restauraci, galerie z obrázkového scénáře, dobový trailer, booklet. V prestižní anketě Blu-ray and DVD of the Year serveru DVDBeaver. com se criterionský disk v umístil na 10. místě ze stovky hodnocených, http://www.dvdbeaver.rom/ Blu-ray and DVD of the Year 2013.htm [ver. 4. 9. 2018] Ze zahraničních recenzí disku např. Lane, Anthony: Getting Medieval. New Yorker 86, 2011, č. 47 (7.2.), s. 10.
886 Gajdošík, Petr (ed.): Markéta Lazarová. Studie a dokumenty. Praha, Casablanca 2010. Slavnostní představeni sborníku proběhlo v pražském kině Ponrepo 5. února 2010 pod názvem „Pocta Františku Vláčilovi". Vedle uvedení sborníku byl přítomným promítnut videozáznam posledního rozhovoru s Frantiäkem Vláčilem (1998, k. Jiří Dufek, 6 min.) natočený 27. listopadu 1998, dva měsíce před Viáčilovým úmrtím, dokumenty Hledání (1979, r. Drahomíra Víhanová) a V srn času a pravděpodobně poprvé po mnoha desetiletích také dobové upoutávky (reklamní snímky) na Marketu Lazarovou. Pocta Františku Vláčilovi. Program kina Ponrepo, 2010, únor, s. 25-26.
i  887 Recenze a polemiky ke sborníku např. Čechová, Briana: Shoří? Neshoří? Nad kolektivní monografií i?na téma Markéta Lazarová. Iluminace 22,2010, č. 4, s. 176-181; Škapová, Zdena: Markéta Lazarová jako stáli výzva ke kritické reflexi. Film a doba 56, 2010, č, 2-3, s. 172-173; Skabraha, Martin: Markéta je jediná, kdo v těchto válkách zvítězí! A2 6, 2010, č. 6 (17. 3.), s. 18, 23.'
388 (jštch): O nejdražšim českém filmu Markéta Lazarová. Průboj (Ostí n. Labem) 19,1967, č. 32 (5.2.), s. 5. 889 Vláčil, František: Byla mým očistcem. FTN1, 1967, č. 5 (6. 9.), s. 1.
227