TÉMA / KAM SMĚŘUJE FILMOVÁ KRITIKA
OKO, SRDCf, MOZEK, PFRO A PÍST
EMP/RICKĚ POZNÁMKY PŘÍD DEŠTIVOU KOMNATOU
JAROMÍR BLAŽEJOVSKÝ
Znáte to: na plátně Stalker od Andreje Tarkovského, tři poutníci před komnatou, do níž prší, ve třetí řadě tři návštěvníci. První vnímá plynutí času, jiskření vody a vybavuje se mu Platónovo podobenství o jeskyni. To je kritik organický. Druhý se ošívá, že je záběr zby tečně dlouhý a měl by se zkrátit. To je recenzent dramaturgický. Třetí myslí na potrubí, které zajišťuje čeření vody. Je inženýr a není kritikem.
Organická versus dramaturgická kritika
Rozdíl mezi kritikou, které říkám organická, a kritikou dramaturgickou je prostý: dramaturgický kritik přistupuje k hotovému dílu, jako by se na něm ještě dalo něco zlepšit. Píše, jak by film vypadal, kdyby ho vytvořil on „Chtělo by to nůžky1" zní nejotřepanějií výkřik dramaturgického krrtika. Organický kritik naproti tomu respektuje dílo v jeho časovém toku coby autonomní organismus. Uvažuje, jak film funguje, co sděluje a co pro společnost znamená Pozoruji, že organičtí knttci vycházejí častěji z filozofických fakult, zatímco dramaturgičtí bývají absolventy uměleckých škol.
Názorný příklad konfrontace dramaturgické a organické kritiky poskytli Irena Hejdová (studovala scenánstiku a dramaturgu na FAMU) a Kamil Fila (absolvoval filmovou vědu na Masarykově univerzitě), když 10. září 2008 na Aktuálně cz publikovali „recenzentský duel" o válečném filmu Václava Marhoula Tohruk.n Irena Hejdová napsala: „Zmateně působí i změny tempa a dramaturgická nevyrovnanost. Úvodní expoziční pasáž by si zasloužila značné zkrácení, navíc právě expozičně zcela selhává, protože neotvírá nosné konflikty po-
stav. (...) Při všem tom očekáváni je scéna první (a jediné) bitvy příliš krátká, nato film poněkud nepochopitelně odbočí k dezer-térovu příběhu a polé se i s ním znovu vrací ke zbytku skupiny" Její text má odtažitý sportovní název „Marhoul u Tobruku vyváičil čestnou remízu".
Recenze Kamila Fily se jmenuje „Tabruk tepe biologickým rytmem vojáka v zákopech", je prožitková a vůči dílu vstřícnější' „Hrdinové Tobruku čell prázdnotě horizontu pouště, která se před nimi rozprostírá do nekonečna, a utkávají se 5 tím, co se jim mele ve střevech a koluje v krvi. Film má skutečně zvláštní rytmus, který kopíruje fyziologické a mentální pochody vojáků. Rutinu, stereotyp a apatii střídá vzrušené očekávání a pokaždé má subjektivní vnímání času jinou povahu, přestože diváci obojí vnímají jako natažené." Nakonec Fila přejde do subjektivního tónu a zvýší hlas: „Na Tobruku mi v žádném případě nevadí, že nemá pevný děj, rychlý spád a postavy s jasné rozlišitelnými charaktery." S Hejdovou polemizuje: „Udivuje mě, kolik rádoby střihačů si mysli, že by z filmu měla zmizet ta Či ona scéna a že by tlm vzniklo skvělé dílo. Tobruk se v pravém slova smyslu skví sám o sobě právě v té podobě, v jaké nyní je."
Michelangelo Aníonioni / 1961
62 I CIMEPUR 100
V praxi se organický i dramaturgický přístup přirozeně doplňují: dramaturgický kritik se nevyhne otázce, co dílo sděluje, i nejorganičtějŠí kntik se občas uchýli k dramaturgickému argumentu. Dramaturgická kritika bývá ovšem užitečnější v divadle, kde se inscenace může v reprízách vytříbit a herecké podáni dozraje. Na filmu se po premiéře nic nezmění, pokud nevznikne režisérský sestřin. Filmaře proto dramaturgická kritika orientuje až k příštímu dílu: upozorňuje, na co si mají v dalším projektu dát pozor. Mimochodem, požadavkům na takzvanou řemeslnou kntrku, filmařům údajně potřebnou, se už před lety vysmál Boteslaw Michalek, když podotkl, Že kritik k rozpravě o řemesle nemá kompetenci; špatné nastavenou clonu nebo chybný střih má odhalit producent Či šéfdrama-turg, kteří jsou za to náležitě placeni.'2
Bříchomluvci a inženýři
Dramaturgické i organické recenzování maji své místo v síni umělecké kritiky, zatímco „inženýrská" reflexe do naší discipliny nespadá. Omlouvám se inženýrům, kteří jsou skvělými znalci uměleckých děl; od několika takových jsem se hodně naučil. Zde používám adjektivum „inženýrský" k označení omezeně technicistnJho pohledu na film. Toto inženýrské psaní zřejmě reprezentuje jistý, poměrně rozéiřený názorový proud, jaký se vyskytuje u běžného publika Z dálky se usmívá Andrej Tarkovskij, jenž v úvodu své knihy Zapečetěný čas citoval z několika dopisů, které mu po zhlédnuti jeho Zrcadla napsali údajná inženýrka z Leningradu („už během první půlhodiny mě začala silně bolet hlava"), krajně rozhořčený inženýr z Kalminu („takovéto filmy nepotřebujeme"), inženýr ze Sverdlovska („Jak otřepané, takový šmejdi Fuj, bylo to protivné'") a inženýr odsuzující činitele, kteří povolili „takový propadák".'3
Před Čtyřiceti roky bývalo kritikovou trofejí, objevil-íi například v Tarkovského sci-fi Solarts souvislosti s Kantem nebo Cervantesem V módě byla „mobilizace komplikovaného terminologického aparátu k analýzám poměrně prostých jevů", což tehdy Krzysztof Teodor Toeplrtz označil za „invazi pseudointelektuálního bľichomluvectví\M Dnes se pod vlivem internetu a fanouškovských databázi rozplemenilo inženýrské psaní. Na webu Františka Fuky proběhla diskuse o Gravitaci Alfonsa Cuaróna jako (doslova) „fyztkálni rozbor".'5 Ten je bezpochyby zajímavý (také mne baví představa, že by Sandra Bullock poletovala vesmírem v plíně), ale nevšímá si myšlenkového poselství filmu.
listě je možné namítnout (a nebude to pravda), že zrovna v Gravitaci takové poselství není Podstatné však je, že se změnilo vzdelanostní zázemí filmových publicistů. Dříve se kritického pera chápali nepraktičtí humanitní intelektuálové, kteří měli prostudovanou literární klasiku a zhlédli vybrané umělecké filmy. Nyní do klávesnice buší technicky erudovaní fanoušci, kteří se hbitě orientují v počítačových technologiích a nakoukati kdejaký (s)hit. Jak rádi říkávají propagátoři digitalizace, tento trend je nezvratný. Kdo dnes nesleduje filmy na computeru9 A koho ještě baví obracet stránky v knize a louskat Dostojevskébo'?
Je ovšem banální pravdou, že sledování filmů na počítači přináší slabší vjemy, než jaké poskytovat biograf Plátno bývávalo o hodně větší nežli divák, zážitek pohlcující, dilo mívalo nad pubíikem převahu. Obrazovka počítače je malá, stahovač má nad snímkem kontrolu, může scénu kdykoli zastavit, vynechat, vrátit, vypnout Typickou recepci není pohlcení, ale
ironická distance. Předpoklady k tomu vytvořila už postmoderna. Možná i proto se jak invence filmařů, tak pozornost kritiky v posledních letech odklonily od tekutých temporálních, emočních a atmosférových kvalit a přesunuly se k narativním strukturám O filmech se pak myslí a píše, jako by jejiGh nejob-jevnějši kvalitou byly syžet a fabule.
Z pedagogické praxe vtm, Že studenti, kteří film zhlédnou napoprvé v kině, nikoli na počítači, st povšimnou vícera detailů a lépe mu porozumí. A to nejen díky velkému plátnu, ale i reakcím ostatních diváků v sále. Naplno se film sleduje nejen mozkem, očima a ušima, ale i břichem, srdcem, pohlavím, a to je možné jedině v biografu Bohužel i tam diváky, kteří ještě do kina chodí, dostihuje stupidní výzva „nezapomeňte tento film ohodnotit na ČSFD", aby jim pokazila zážitek z doznívající projekce. A jako cholera nakazilo deníkové recenze nutkavé procentová™-. „Deset procent za kostýmy: nápadné, bohaté, hýřivé, křiklavě karnevalové. A deset za dřinu je nosit. Více procent se při nejlepšf vůli Sněhurce přidělit nedá," píše Mirka Spáčilová/3
Recenze a kritika jsou jedna disciplína
František Fuka v glose „Proč nemám rád filmovou kritiku" hrdě tvrdí, že není kritik, ale recenzent, k čemuž prý nemusí „nikdy nic vidět od Tarkovského nebo Antonioniho"''7 Hlási se tím k názoru, že máme rozlišovat mezi recenzí a kritikou. Komické na tomto bludu je, že někdo považuje za vznešenější formu recenzi, jiný kritiku. Například dramaturgyně Markéta Dočekalová se ve své strašidelné příručce Tvůrčí psaní pro každého (jež se, dle jejích vlastních slov, „stala hitem mezi českými učebnicemi")'8 domnívá: „Zatímco kritika kritizuje čili pouze hledá chyby, recenze opravdu solidně hodnotí, chválí i kritizuje." Doporučuje pak adeptům řemesla recenze „královny mezi recenzenty" Mirky Spáčilové, „pro jejich vysokou kvalitu".'0 V anglosaském světě se někdy diferencuje mezi pojmy „re-view" a „crrticism", z nichž ovšem druhý má širší význam nežli naše „kritika" a bliží se akademickému diskursu/10 Literární časopis Host rozděluje svou rubriku „Kritiky a recenze" na „Kritiky" a „Recenze". To je však jen redakční strategie k rozlišení kratších a delších kritických textů a zároveň knih, které si jedno Či druhé zaslouží.
V každodenní publicistické praxi označují pojmy recenze a kritika jedno a totéž. Kdo je píše, je kritik neboli recenzent. František Fuka tedy, pokud opravdu je recenzentem a nikoli jen „inženýrem", je zároveň, ač nechce, také kritikem- Ovšem kritikem, který (jak se nás snaží přesvědčit) neviděl nic od Tarkovského nebo Antonioniho* To ale nevadí, neboť kritik nemůže za svůj život zhlédnout všechno. Je mi to trapné, ale já jsem zase nikdy neviděl celé Hvězdné války, jelikož mne při nich vždy přepadla dřímota Podstatné je, že jsme zhlédli od začátku do konce alespoň ty filmy, o kterých publikujeme recenze.
Praktické je rozlišovat kritické žánry, definované rozsahem, uplatněním, cílovou skupinou. Kritická glosa, deníkové recenze, recenze pro týdeník, recenze v rozhlase, kntickýesej, analytická recenze pro odborný Časopis se liší stylem pojednání, ne však tolik metodou a už vůbec ne etikou kritické práce. Přičemž kritikou se psaní nevyčerpáva. Je spousta zajímavých poznatků, které se dají o filmech říci, aniž bychom se nutili do explicitních hodnotových soudů. Známe ovšem kolegy, kteří považují za svou povinnost zrecenzovat i popelnici, pokud na ni při noční cestě domů na chodníku narazí
TÉMA / KAM SMĚRUJE FILMOVÁ KRITIKA
Hygiena kritikovy práce
Tři přínosy očekáváme od každé recenze neboli kritiky, informaci, interpretaci, hodnocení. Měli bychom se stručně dozvědět, jaký film před námi je, jak mu kritik porozuměl a co si mysli o jeho umělecké a společenské hodnotě. Na počátku svého soudu měl by být recenzent spontánním divákem. To se neobejde bez péče o hygienu diváckého zážitku. Měl by zhlédnout film v nejvyěší technické kvalitě, jaká je dostupná, tedy v kině, nikoli na DVD nebo na internetu. Pokud byl film vydán ve 3D, tak ve 3D. Pokud se hraje v IMAXu, tak v IMAXu. Kritik st nesmí dovolit býtí unaven, neměl by při sledování Hvězdných válek upadat do spánku (jakkoli i ten patři k divácké zkušenosti), neměl by se nechat rozptylovat partnerkou či partnerem, měl by pracovat sám, neměl by být součásti kritického houfu, ale sledovat dílo s běžným publikem Někdy to věru zabezpečit nejde: koupím si lístek do multikina na nový Český snímek, ale kromě mne v sále už nikdo další nesedí. Většina recenzí se u nás bohužel píše na základě novinářských projekci, které, obávám se, kritickou odezvu unifikuji: Mirka mrkne na Věrku, Věrka na Jarku, a je zrecenzováno.
Přestože kritik, jako kterýkoli divák, nemusí vše, co ve filmu je, na první zhlédnutí postřehnout a pochopit, první dojem je skoro vždycky správný. Už napoprvé totiž zažijeme to nejdůležitější: atmosféru filmu, jeho tempo a rytmus, náladu, emoce. Až poté následuje analýza prožitého a spatřeného. K dodatečnému ověření vztahů, dialogů a podrobnosti můžeme na film zavítat znovu nebo si ho opatřit ke studiu na obrazovce.
Kritik někdy kráčí stejným směrem jako umělec, vždycky ale po opačném chodníku. Přestože se s tvůrci zná (neboť musí docházet na tiskovky a krmit své periodikum rozhovory), nemůže se s nimi kamarádit a vycházet z jejich pozice. Jednou z funkcí kritiky totiž je sdělit autorovi, co vlastně vytvořil, jak jeho dílo působí a co všechno může znamenat. A to bez osobního odstupu splnit nelze. Objektivitu kritiky garantuje pluralita, tedy fakt, že o jednom díle nevyjde jen jedna recenze, ale několik, od různých kritiků, v různých médiích. Hodnotou kritické scény je její generační a názorová diverzita
K plnohodnotné kritické komunikaci patři, že si publikovanou recenzi může přečíst také autor filmu. To je snazší, plěeme-li o kinematografu domácí nebo blízké. Je ale malá pravděpodobnost, že si dejme tomu Steven Spielberg, na jehož film vyšlo několik set recenzí v angličtině, přečte kritiku v českém časopise. Recenzování zaoceánských filmů v našich médiích mívá tedy omezený význam, nebof oslovuje výhradně zdejší publikum. Jedná se často o jiný druh reflexe (popularizaci, tříbeni intelektu či fanouškovské, byť velmi znalecké a leckdy inženýrské psaní) nežli o kritickou komunikaci v plném rozsahu svého smyslu. Skutečným kritikem se stává až ten, kdo se nebojí nést kůži na trh recenzováním domácí produkce.
Kritika je publicistická disciplína. Kritik je na prvním místě novinář, toť jeho kvalifikace čfslo jedna. Nemusí kvůli tomu studovat žurnalistiku; dokonce se zdá, že se dnes na katedrách mediálních studii vyžaduje všechno možné, jenom ne jazyková gramotnost a umění psát. Jak víme, sféra publicistická a sféra akademická sebou odedávna navzájem (a právem) opovrhují. Neboť akademici Často nedovedou se-smolit stručný a čtivý článek do novin, natož k němu vymyslet
64 I CINEPUR 100
titulek, a soubor jejich poznatků {někdy jen kmenových rituálů) bývá adresován zase jen akademické, tedy ohraničené obci fakultních kamrlíků a vědeckých konferencí. Zároveň akademici pronásledují sebemenší projev intuitivního myšleni či žurnalismu v seminárkách a diplomkách svých studentů. Málokterý ze slavných esejů, které se na humanitních oborech tak často cituji, by obstál před zkušebními komisemi českých univerzit.
Jako v některých hlavách přežívá feudální hierarchie uměleckých oborů (vážná hudba a divadlo si pyšně myslí, že jsou šlechetnějšího rodu nežli film), přetrvává představa, že deníková kritika nedosahuje úrovně statí ve specializovaných časopisech. Deníková kritika je ale tvrdá práce, vyžadující každodenní rozhodování, širší rozhled a vlce dovedností nežli sváteční psaní o tom, co má kritik rád.
Rozdíly mezi profesionální a amatérskou publicistikou smývá internet. Každý si už může veřejné vést svůj filmový deníček a udělovat hvězdičky. Profesionální kritiku však nadále odlišuje od amatérštiny existence redakce. Jen v nejvzácnějším případě může být autorem recenzi a jediným redaktorem táž osoba (Šaldůvzápisník). Blogera považujme za profesionála, pokud je angažován redakcí, pokud na svém blogu publikuje převážně své texty zveřejněné jinde, nebo pokud recenzentské renomé získal v předchozím svém působeni.
Osamělý poutník stojí před kinem, v němž prší, a odhodláva se vstoupit do profese filmového kritika. Potřebuje oko, srdce, mozek, pěst a pero, tedy schopnost vidět film a prožít jeho emoce, znalosti z teorie a dějin filmu, orientaci ve světě a společnosti, analytické schopnosti, také neúplatnost, odvahu, sílu kritického gesta a schopnost psát. Ě
Autor v letech 1977-1997 publikoval recenze v deníku, od roku 1985 pak v měsíčníku a čtvrtletníku. Vyučuje mimo pně seminář filmové kritiky na Ústavu filmu a audiovizuální kuítury Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
Poznámky:
1/ Vrz http//magazín, aktuálne cz/kultura/film/filmovy-tabruk-neni-navoneny--ttnavornodry-svet/r--!:article:616126/ Celý článek Ireny Hejdové na původní adrese je již nedostupný, recenzi Kamila Fiiy viz: http://m zena.centrum.cz/ articlephtml?(d=ei6172&s=2008
2/ Michaíek, Baleslaw (1976) Ówiozema z anatomu kina. Warszawa WAiF, s 177
3/ Tarkovskij, Andrej Arseňjevič (2009): Zapečetěný Čas Příbram, Svata Hora. Camera obscura, s 13 a 14
4/ Tdepfitz, Krzysztoí Teodor (1974) Próba sensu czyli notalmk lennvego kmomana Warszawa. WAfF, s 325
5/ Fuka, František: Recenze (a fyzikální rozbor): Gravitace [Gravity] - 90%. Viz http'//www fífilm.name/2013/10/recenze-fyzikalni-rozbor-8favitace html 6/ Spáčilová, Mirka: Očima Mirky Spáčilové: Na Sněhurku s Robert-sovou postačí 20 procent Viz http //kultura Klnes cz/mirka-spacilova--hodnoti-film-snehurka-kraíouna-je-julia-robertsova-1p4-/filmvideo. aspx?c=At20404J 83655_filmvideo_jaz
7/ Fuka, František: Proč nemám rád filmovou kritiku Viz http //www.ffřilm
name/2007/11/pro-nemm-rd-filmovou-kntiku-html
8/ Viz http 7/www.tvuroipsani cz/index.phprrkat=1
9/ Dočekalová, Markéta (200a) Tvůrci psáni pro k&Jdého ^sk psát pro
noviny a časopisy, jak vymyslet dobrý příběh, praktická cvičení Praha
Grada, s. 81
10/ Viz např http //researehguides uvm edu/contentp hp^pid=93855-sid=61657.
PROČ SE NEMAM RÁDI?
ÚVAHA NAD AKTUÁLNÍMI VZTAHY ČESKÝCH FILMAŘŮ A KRITIKŮ
JANA BÉBAROVA
Ken Loach kdysi přirovnal vztah umělců a kritiků ke vztahu mezi patníkem a psem: kritici jsou psi, kteří se k umělcům chovají jako psi k patníku. Příhodně tím vystihl pocit, který má z kritiků zřejmě mnoho filmařů. Problematické vztahy obou skupin se nevyhýbají ani českému prostředí - dokladem mohou být časté nevybíravé a po-hrdlivé výroky filmařů na adresu filmových žurnalistů. V čem přesně však tento svár spočívá a jaké by mohlo být jeho řešení?
65