M SMERUJE FILMOVÁ KR
[0. SRDCE, MOZEK, PERO A PĚST
P/R/CKÉ POZNÁMKY PŘED DEŠTIVOU KOMNATOU
ÍR BLAŽEJOVSKÝ
): na plátně Stalker od Andreje Tarkovského, tři poutníci před komnatou, do níž třetí řadě tři návštěvníci. První vnímá plynutí času, jiskření vody a vybavuje se mu /o podobenství o jeskyni. To je kritik organický. Druhý se ošívá, že je záběr zby-ouhý a mět by se zkrátit. To je recenzent dramaturgický. Třetí myslí na potrubí, išťuje čeření vody. Je inženýr a není kritikem.
ká versus dramaturgická kritika
32i kritikou, které říkám organická, a kritikou drama-je prostý; dramaturgický kritik přistupuje k hotové-ako by se na něm ještě dalo něco zlepšit. Píše, jak oadai, kdyby ho vytvořil on. „Chtělo by to nůžky!" spanéjší výkřik dramaturgického kritika, Organický oti tomu respektuje dílo v jeho časovém toku coby í organismus. Uvažuje, jak film funguje, co sděluje polečnost znamená. Pozoruji, že organičtí kritici častěji z filozofických fakult, zatímco dramaturgičtí olventy uměleckých škol.
iý příklad konfrontace dramaturgické a organické kytli Irena Hejdová (studovala scenártstiku a dra-í FAMU) a Kamil Fila (absolvoval filmovou vědu kově univerzitě), když 10. září 2008 na Aktuálně. ta\\ „recenzentský dueľ o válečném filmu Václava robruk.n Irena Hejdová napsala: „Zmateně působi ipaa dramaturgická nevyrovnanost. Úvodní asáž by si zasloužila značné zkráceni, navíc právě xela selhává, protože neotvírá nosné konflikty po-
stav. (...) Při všem tom očekávání je scéna první (a jediné) bitvy příliš krátká, nato film poněkud nepochopitelně odbočí k dezer-térovu příběhu a polé se i s ním znovu vrací ke zbytku skupiny." Její text má odtažitý sportovní název „Marhoul u Tobruku vyválčil čestnou remizu".
Recenze Kamila Fily se jmenuje „Tobruk tepe biologickým rytmem vojáka v zákopech", je prožitková a vůči dílu vstřícnější: „Hrdinové Tobruku čelí prázdnotě horizontu pouště, která se před nimi rozprostírá do nekonečna, a utkávaji se s tím, co se jim mele ve střevech a koluje v krvi. Film má skutečně zvláštní rytmus, který kopíruje fyziologické a mentální pochody vojáků. Rutinu, stereotyp a apatii střídá vzrušené očekáváni a pokaždé má subjektivní vnímání Času jinou povahu, přestože diváci oboji vnimají jako natažené." Nakonec Fila přejde do subjektivního tónu a zvýší hlas: „Na Tobruku mi v žádném případě nevadí, že nemá pevný děj, rychlý spád a postavy s jasně rozlišitelnými charaktery." S Hejdovou polemizuje: „Udivuje mě, kolik rádoby střihačů si mysli, že by z filmu měla zmizet ta či ona scéna a že by tím vzniklo skvělé dílo. Tobruk se v pravém slova smyslu skví sám o sobě právě v té podobě, v jaké nyní je."
/ Micřielangelo Antonioni / 1961
V praxi se organický i dramaturgický přístup přirozené doplňují: dramaturgický kritik se nevyhne otázce, co dílo sděluje, i nejorganičtější kritik se občas uchýlí k dramaturgickému argumentu. Dramaturgická kritika bývá ovšem užitečnější v divadle, kde se inscenace může v reprízách vytříbit a herecké podání dozraje. Na filmu se po premiére nic nezmění, pokud nevznikne režisérský sestřih. Filmaře prolo dramaturgická kritika orientuje až k příštímu dílu: upozorňuje, na CO si maji v dalším projektu dát pozor. Mimochodem, požadavkům na takzvanou řemeslnou kritiku, filmařům údajné potřebnou, se už před lety vysmál Boleslaw Michalek, když podotkl, že kritik k rozpravě o remesle nemá kompetencí; špatné nastavenou clonu nebo chybný střih má odhalit producent Či šéfdrama-turg, kteří jsou za to náležitě placeni.'2
B ri c ho mluvci a inženýři
Dramaturgické i organické recenzování maji své místo v síni umelecké kritiky, zatímco „inženýrská" reflexe do naší disciplíny nespadá. Omlouvám se inženýrům, kteří jsou skvělými znalci uměleckých děl; od několika takových jsem se hodně naučil. Zde používám adjektivum „inženýrský" k označeni omezeně technicistniho pohledu na film. Toto inženýrské psaní zřejmě reprezentuje jistý, poměrně rozšířený názorový proud, jaký se vyskytuje u běžného publika. Z dálky se usmívá Andrej Tarkovskij, jenž v úvodu své knihy Zapečetěný čas citoval z několika dopisů, které mu po zhlédnutí jeho Zrcadla napsali údajná inženýrka z Leningradu („už během první půlhodiny mě začala silně bolet hlava"), krajně rozhořčený inženýr z Kalininu („takovéto filmy nepotřebujeme"), inženýr ze Sverdlovska („Jak otřepané, takový šmejd! Fuj, bylo to protivné!") a inženýr odsuzující činitele, kteří povolili „takový propadák".'3
Před čtyřiceti roky bývalo kritikovou trofeji, objevil-li například v Tarkovského scí-fi Solaris souvislosti s Kantem nebo Cervantesem. V módě byla „mobilizace komplikovaného terminologického aparátu k analýzám poměrné prostých jevů", což tehdy Krzysztof Teodor Toeplitz označil za „invazi pseudointelektuálního bříchomluvectví11/'' Dnes se pod vlivem internetu a fanouškovských databázi rozpiemenilo inženýrské psaní. Na webu Františka Fuky proběhla diskuse o Gravitaci Alfonsa Cuaróna jako (doslova) „fyzikální rozbor"/5 Ten je bezpochyby zajímavý (také mne baví představa, že by Sandra Bullock poletovala vesmírem v plíně), ale nevšímá si myšlenkového poselství filmu.
Jistě je možné namítnout (a nebude to pravda), že zrovna v Gravitaci takové poselství není. Podstatné však je, že se změnilo vzdelanostní zázemí filmových publicistů. Dříve se kritického pera chápali nepraktičtí humanitní intelektuálové, kteří měli prostudovanou literární klasiku a zhlédli vybrané umělecké filmy. Nyní do klávesnice buší technicky erudovaní fanoušci, kteří se hbitě orientuji v počítačových technologiích a nakoukali kdejaký (s)hit. Jak rádi říkávají propagátoři digitalizace, tento trend je nezvratný. Kdo dnes nesleduje filmy na computeru? A koho ještě baví obracet stránky v knize a louskat Dostojevského?
Je ovšem banální pravdou, že sledování filmů na počítači přináší slabší vjemy, než jaké poskytoval biograf. Plátno bývávalo o hodné větší nežli divák, zážitek pohlcující, dílo mívalo nad publikem převahu. Obrazovka počítače je malá, stahovač má nad snímkem kontrolu, může scénu kdykoli zastavit, vynechat, vrátit, vypnout. Typickou recepcí není pohlcení, ale
ironická distance. Předpoklady k tomu vytvořila už postmoderna. Možná i proto se jak invence filmařů, tak pozornost kritiky v posledních letech odklonily od tekutých temporálních, emočních a atmosférových kvalit a přesunuly se k narativním strukturám. O filmech se pak mysli a píše, jako by jejich nejob-jevnější kvalitou byly syžet a fabule.
Z pedagogické praxe vím, že studenti, kteří fífm zhlédnou napoprvé v kině, nikoli na počítači, si povšimnou vícera detailů a lépe mu porozumí. A to nejen díky velkému plátnu, ale i reakcím ostatních diváků v sále. Naplno se film sleduje nejen mozkem, očima a ušima, ale i břichem, srdcem, pohlavím, a to je možné jedině v biografu. Bohužel i tam diváky, kteří ještě do kina chodí, dostihuje stupidní výzva „nezapomeňte tento film ohodnotit na ČSFD", aby jim pokazila zážitek z doznívající projekce, A jako cholera nakazilo deníkové recenze nutkavé procentováni. „Deset procent za kostýmy: nápadné, bohaté, hýřivé, křiklavě karnevalové. A deset za dřinu je nosit. Více procent se při nejlepší vůli Sněhurce přidělit nedá," píše Mirka Spáčilová.'6
Recenze a kritika jsou jedna disciplína
František Fuka v glose „Proč nemám rád filmovou kritiku" hrdě tvrdí, že není kritik, ale recenzent, k čemuž prý nemusí „nikdy nic vidět od Tarkovského nebo AntonionihoV7 Hlásí se tím k názoru, že máme rozlišovat mezi recenzí a kritikou. Komické na tomto bludu je, že někdo považuje za vznešenější formu recenzi, jiný kritiku. Například dramaturgyně Markéta Dočekalová se ve své strašidelné příručce Tvůrci psaní pro každého (jež se, dle jejích vlastních slov, „stala hitem mezi českými učebnicemi")'8 domnívá: „Zatímco kritika kritizuje čili pouze hledá chyby, recenze opravdu solidně hodnotí, chváli i kritizuje." Doporučuje pak adeptům řemesla recenze „královny mezi recenzenty" Mirky Spáčilové, „pro jejich vysokou kvalitu".'9 V anglosaském světe se někdy diferencuje mezi pojmy „re-view" a „criticism", z nichž ovšem druhý má širší význam nežli naše „kritika" a blíží se akademickému diskursu."0 Literární časopis Hosf rozděluje svou rubriku „Kritiky a recenze" na „Kritiky" a „Recenze". To je však jen redakční strategie k rozlišení kratších a delších kritických textů a zároveň knih, které si jedno či druhé zaslouží,
V každodenní publicistické praxi označují pojmy recenze a kritika jedno a totéž. Kdo je piše, je kritik neboli recenzent. František Fuka tedy, pokud opravdu je recenzentem a nikoli jen „inženýrem", je zároveň, ač nechce, také kritikem. Ovšem kritikem, který (jak se nás snaží přesvědčit) neviděl nic od Tarkovského nebo Antonioniho! To ale nevadí, neboť kritik nemůže za svůj život zhlédnout všechno. Je mi to trapné, ale já jsem zase nikdy neviděl celé Hvězdné války, jelikož mne při nich vždy přepadla dřímota. Podstatné je, že jsme zhlédli od začátku do konce alespoň ty filmy, o kterých publikujeme recenze.
Praktické je rozlišovat kritické žánry, definované rozsahem, uplatněním, cílovou skupinou. Kritická glosa, deníková recenze, recenze pro týdeník, recenze v rozhlase, kritický esej, analytická recenze pro odborný časopis se liší stylem pojednání, ne však tolik metodou a už vůbec ne etikou kritické práce. Přičemž kritikou se psaní nevyčerpáva. Je spousta zajímavých poznatků, které se dají o filmech říci, aniž bychom se nutili do explicitních hodnotových soudů. Známe ovšem kolegy, kteří považují za svou povinnost zrecenzovat i popelnici, pokud na ni při noční cestě domů na chodníku narazí.
63
TÉMA / KAM SMĚRUJE FILMOVÁ KRITIKA
OKO. SRDCE. MOZEK. PERO A PĚSJ
EMPIRICKÉ POZNÁMKY PŘED DEŠTIVOU KOMNATOU
JAROMÍR BLAŽEJOVSKÝ
Znáte to: na plátně Staiker od Andreje Tarkovského, tři poutníci před komnatou, do níž prší, ve třetí řadě tři návštěvníci. První vnímá plynutí času, jiskření vody a vybavuje se mu Platónovo podobenství o jeskyni. To je kritik organický. Druhý se ošívá, že je záběr zbytečně dlouhý a měl by se zkrátit. To je recenzent dramaturgický. Třetí myslí na potrubí, které zajišťuje čeření vody. Je inženýr a není kritikem.
Organická versus dramaturgická kritika
Roždí! mezi kritikou, které říkám organická, a kritikou dramaturgickou je prostý: dramaturgický kritik přistupuje k hotovému dílu, jako by se na ném ještě dalo něco zlepšit. Píše, jak by film vypadal, kdyby ho vytvořil on. „Chtělo by to nůžky!" zní nejotřepanější výkřik dramaturgického kritika. Organický kritik naproti tornu respektuje dílo v jeho časovém toku coby autonomní organismus. Uvažuje, jak film funguje, co sděluje a co pro společnost znamená. Pozoruji, že organičtí kritici vycházejí častěji z filozofických fakult, zatímco dramaturgičtí bývají absolventy uměleckých škol.
Názorný příklad konfrontace dramaturgické a organické kritiky poskytli Irena Hejdová (studovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU) a Kamil Fila (absolvoval filmovou védu na Masarykově univerzitě), když 10. září 2008 na Aktuálně, cz publikovali „recenzentský duel" o válečném filmu Václava Marhoula Tobruk/' Irena Hejdová napsala: „Zmatené působí i změny tempa a dramaturgická nevyrovnanost. Úvodní expoziční pasáž by si zasloužila značné zkrácení, navíc právě expozičně zcela selhává, protože neotvírá nosné konflikty po-
stav. (...) Při všem tom očekávání je scéna první (a jediné) bitvy příliš krátká, nato fiím poněkud nepochopitelně odbočí k dezer-térovu příběhu a poté se i s nim znovu vrací ke zbytku skupiny." Její text má odtažitý sportovní název „Marhoul u Tobruku vyválčil čestnou remízu".
Recenze Kamila Fily se jmenuje „Tbbruk tepe biologickým rytmem vojáka v zákopech", je prožitková a vůči dílu vstřícnější: „Hrdinové Tobruku Čelí prázdnotě horizontu pouště, která se před nimi rozprostírá do nekonečna, a utkávají se s tím, co se jim mele ve střevech a koluje v krvi. Film má skutečně zvláštní rytmus, který kopíruje fyziologické a mentální pochody vojáků. Rutinu, stereotyp a apatii střídá vzrušené očekávání a pokaždé má subjektivní vnímání času jinou povahu, přestože diváci obojí vnímají jako natažené." Nakonec Fila přejde do subjektivního tónu a zvýší hlas: „Na Tobruku mi v žádném případě nevadí, že nemá pevný děj, rychlý spád a postavy s jasně rozlišitelnými charaktery." S Hejdovou polemizuje: „Udivuje mé, kolik rádoby střihačů si myslí, že by z filmu měla zmizet ta či ona scéna a žě by tím vzniklo skvělé dílo. Tobruk se v pravém slova smyslu skví sám o sobě právě v té podobě, v jaké nyní je."
i"
62 | CINEPUR 100
TÉMA / KAM SMĚŘUJE FILMOVÁ KRITIKA
Hygiena kritikovy práce
Tří přínosy očekáváme od každé recenze neboli kritiky: informaci, interpretaci, hodnocení. Měli bychom se stručně dozvědět, jaký film před námi je, jak mu kritik porozuměl a co si myslí o jeho umělecké a společenské hodnotě. Na počátku svého soudu měl by být recenzent spontánním divákem. To se neobejde bez péče o hygienu diváckého zážitku. Měl by zhlédnout film v nejvyšší technické kvalitě, jaká je dostupná, tedy v kině, nikoli na DVD nebo na internetu. Pokud byl film vydán ve 3D, tak ve 3D. Pokud se hraje v IMAXu, tak v IMAXu. Kritik si nesmí dovolit bytí unaven, neměl by při sledování Hvězdných válek upadat do spánku (jakkoli i ten patří k divácké zkušenosti), neměl by se nechat rozptylovat partnerkou či partnerem, měl by pracovat sám, neměl by být součástí kritického houfu, ale sledovat dílo s běžným publikem. Někdy to věru zabezpečit nejde: koupím si lístek do multikina na nový český snímek, ale kromě mne v sále už nikdo další nesedí. Většina recenzí se u nás bohužel píše na základě novinářských projekcí, které, obávám se, kritickou odezvu unifikují; Mirka mrkne na Věrku, Věrka na Jarku, a je zrecenzováno.
Přestože kritik, jako kterýkoli divák, nemusí vše, co ve filmu je, na první zhlédnutí postřehnout a pochopit, první dojem je skoro vždycky správný. Už napoprvé totiž zažijeme to nejdůležitější: atmosféru filmu, jeho tempo a rytmus, náladu, emoce. Až poté následuje analýza prožitého a spatřeného. K dodatečnému ověření vztahů, dialogů a podrobností můžeme na film zavítat znovu nebo si ho opatřit ke studiu na obrazovce.
Kritik někdy kráčí stejným směrem jako umělec, vždycky ale po opačném chodníku. Přestože se s tvůrci zná (neboť musí docházet na tiskovky a krmit své periodikum rozhovory), nemůže se s nimi kamarádit a vycházet z jejich pozice. Jednou z funkci kritiky totiž je sdělit autorovi, co vlastně vytvořil, jak jeho dílo působí a co všechno může znamenat. A to bez osobního odstupu splnit nelze. Objektivitu kritiky garantuje pluralita, tedy fakt, že o jednom díle nevyjde jen jedna recenze, ale několik, od různých kritiků, v různých médiích. Hodnotou kritické scény je její generační a názorová diverzita.
K plnohodnotné kritické komunikaci patří, že si publikovanou recenzí může přečíst také autor filmu. To je snazší, píšeme-ii o kinematografii domácí nebo blízké. Je ale malá pravděpodobnost, že si dejme tomu Steven Spielberg, na jehož film vyšlo několik set recenzí v angličtině, přečte kritiku v českém časopise. Recenzování zaoceánských filmů v našich médiích mívá tedy omezený význam, neboť oslovuje výhradné zdejší publikum. Jedná se často o jiný druh reflexe (popularizaci, tříbení intelektu či fanouškovské, byť velmi znalecké a leckdy inženýrské psaní) nežli o kritickou komunikaci v plném rozsahu svého smyslu. Skutečným kritikem se stává až ten, kdo se nebojí nést kůži na trh recenzováním domácí produkce.
Kritika je publicistická disciplina. Kritik je na prvním místě novinář, toť jeho kvalifikace číslo jedna. Nemusí kvůli tomu studovat žurnalistiku; dokonce se zdá, že se dnes na katedrách mediálních studii vyžaduje všechno možné, jenom ne jazyková gramotnost a umění psát. Jak víme, sféra publicistická a sféra akademická sebou odedávna navzájem (a právem) opovrhují. Neboť akademici často nedovedou se-smolit stručný a čtivý článek do novin, natož k němu vymyslet
titulek, a soubor jejich poznatků (někdy jen kmenových rituálů) bývá adresován zase jen akademické, tedy ohraničené obci fakultních kamrlíků a vědeckých konferenci. Zároveň akademici pronásledují sebemenší projev intuitivního myšlení či žurnalismu v seminárkách a diplomkách svých studentů. Málokterý ze slavných esejů, které se na humanitních oborech tak často citují, by obstál před zkušebními komisemi českých univerzit.
Jako v některých hlavách přežívá feudální hierarchie uměleckých oborů (vážná hudba a divadlo si pyšně myslí, že jsou šlechetnějšího rodu nežli film), přetrvává představa, že deníková kritika nedosahuje úrovně statí ve specializovaných časopisech. Deníková kritika je ale tvrdá práce, vyžadující každodenní rozhodování, širší rozhled a více dovedností nežli sváteční psaní o tom, co má kritik rád.
Rozdíly mezí profesionální a amatérskou publicistikou smývá internet. Každý si už může veřejně vést svůj filmový deníček a udělovat hvězdičky. Profesionální kritiku však nadále odlišuje od amatérštiny existence redakce. Jen v nejvzácnějším případě může být autorem recenzí a jediným redaktorem táž osoba (Šaldův zápisník). Blogera považujme za profesionála, pokud je angažován redakcí, pokud na svém blogu publikuje převážně své texty zveřejněné jinde, nebo pokud recenzentské renomé získal v předchozím svém působení.
Osamělý poutník stoji před kinem, v němž prší, a odhodláva se vstoupit do profese filmového kritika. Potřebuje oko, srdce, mozek, pěst a pero; tedy schopnost vidět film a prožít jeho emoce, znalosti z teorie a dějin filmu, orientaci ve světě a společnosti, analytické schopnosti, také neúplatnost, odvahu, sílu kritického gesta a schopnost psát. Ě
Autor v letech 1977-1997 publikoval recenze v deníku, od roku 1985 pak v měsíčníku a Čtvrtletníku. Vyučuje mimo jiné seminář filmové kritiky na Ústavu filmu a audiovizuální kultury Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
Poznámky:
1/ Viz httpy/magarin.aktualne.cz/kijItura/film/fJIrnovy-tobruk-neni-nsTOneny--tmavomodry-svet/r-i:artfcle:6t6126/. Celý článek Ireny Hejdové na původní adrese je již nedostupný, recenzi Kamila Fity viz: http://rn.zena.centrum.cz/ article.ph1mľ?id=616172&s=2006.
2/ Michalek, Bolestaw (1976): Čwiczenia z anatomii kina. Warszawa: WAíF, s. 177.
3/ Tarkovskij, Andrej Arseňjevič (2009): Zapečetěný čas. Příbram, Svatá Hora: Camera obscura, s. 13 a 14.
4/ Toeplitz, Krzysstof Teodor (1974): Próba sensu czyli notaínik leniwego kinomana. Warszawa: WAiF, s. 325.
5/ Fuka, František: Recenze (a fyzikální rozbor): Gravitace (Gravily) - 90%. Viz hMp://www,f))ilrn.name/2013/10/recenze-fyzikalni-rozbor-gravitace.htrnl. 6/ Spáčilová, Mirka: Očima Mirky Spáčilové: Na Sněhurku s Robert-sovou postači 20 procent. Viz http://kul1ura.idnes.cz/mirka-5pacilova-•hodnoti-film-snehurka-kralovna-je-julia-robeftsova-1p4-/filmvideo. aspx?c=A120404_183655_fiímvideo_jaz.
11 Fuka, Franliěek: Proč nemám rád filmovou kritiku. Viz ht1p://www.fffilm.
name/2007/11/pro-nemm-rd-iilmovou-kritiku.h1rni,
8/ Viz http://www.tvurcipsani.cz/mdex.php?kat = 1.
9/ Dočekalová, Markéta (2006): Tvůrčí psáni pro každého: jak psát pro
noviny a časopisy, jak vymyslet dobrý příběh, praktická cvičení. Praha:
Grada, s. 81.
10/ Viz např. http://researchguides.uvm.edu/content.php7pid = 9385&-sid = 61657.
64 | CINEPUR 100