Univerzita Karlova v Praze Fakulta sociálních věd Institut komunikačních studií a žurnalistiky Katedra mediálních studií Jak se dělá rozhovor – ukázková hodina mediální výchovy Seminární práce Mediální gramotnost a mediální výchova Autor práce: Zbyněk Vlasák, 1. ročník, 1. semestr Praha, 4. února 2008 Úvod Jedním ze způsobů, jak poznat algoritmy fungování médií, je také praktická zkušenost s výrobou mediálních obsahů. Zejména americká škola dává na tuto stránku mediální výchovy zvýšený důraz. Má ukázková hodina má za cíl seznámit studenty a studentky s tím, jak ze strany novináře či novinářky vypadá příprava, průběh a zpracování rozhovoru, jako jednoho z klíčových žurnalistických žánrů. Sekundárním cílem je pak nalákat poslouchající, aby si rozhovor vyzkoušeli v praxi. Tato hodina by měla pomáhat naplňovat zejména tyto body z Rámcového vzdělávacího programu: * přispívat ke schopnosti úspěšně a samostatně se zapojit do mediální komunikace * vést k osvojení si základních principů vzniku významných mediálních obsahů * rozvíjet komunikační schopnost, zvláště při veřejném vystupování a stylizaci psaného a mluveného textu * přispívat k využívání vlastních schopností v týmové práci i v redakčním kolektivu Na toto setkání může navázat jiné, které se bude rozhovory zabývat z teoretičtějšího pohledu a hledat odpovědi na otázky jako Co motivuje novináře při výběru zpovídaného? Jak moc média zasahují do výroků zpovídaného? apod… Má práce se seskládá z teoretické části, která obsahuje podrobný výklad, dále z několika cvičení a doporučené literatury. Teoretická část Proč právě rozhovory? V současné době se jedná o jeden z nejatraktivnějších žánrů (v novinách vedle článku nejpoužívanější. Jedním z důvodů je i to, že jsou pro čtenáře snadněji konzumovatelné. Novináři se tím však také zbavují odpovědnosti. Často se ptají tak, aby dostali odpovědi, které chtějí napsat, ale sami by si na to netroufli. O atraktivnosti svědčí mimo jiné to, že v jednom čísle Reflexu se objevuje až sedm rozhovorů, v Lidových novinách čtyři, často je forma rozhovoru používaná pro jiný žánr (například různé porady v lifestylových časopisech jako Elle nebo Marianne). Fáze číslo 1: Příprava Jaké jsou základní poučky pro přípravu rozhovorů? Klíčové pravidlo pro přípravu rozhovoru: Musíte vědět jménem jakého média resp. jakých čtenářů se chcete ptát. (viz cvičení Rozhovory se zpěvačkou, herečkou a scenáristkou Natálií Kocábovou) A také k jakým účelům chcete rozhovor použít. Jaké jsou typy rozhovorů? · Podle budoucího použití - Informační – rozhovor backgroundový tzn. takový, který nebude publikován jako rozhovor, ale jehož útržky se mohou dostat do článku. - Krátký tematický - zpravidla pouze doplněk většího celku. - Velký profilový § Tematický (rozhovor na jedno dané téma) § Životopisný (rozhovor, který shrnuje život zpovídaného) * Podle způsobu vedení - Osobní – vedený tváří v tvář - Telefonický – hlavní nevýhoda - z gest toho jde hodně poznat, také lze jednodušeji rozhovor ukončit. - Korespondenční – delší čas na výrobu, většinou se zpovídající vyjadřuje písemnou formou jinak než naživo. Je opatrnější ve formulacích. - Mailový - On-line Příprava rozhovoru je klíčovou fází Základem je domluva se zpovídajícím předem! * Obě strany musí vědět, k čemu rozhovor bude, jak s ním, médium hodlá naložit * Bude-li na místě fotograf nebo ne. * Kolik času bude k dispozici Předem musí být domluvena i případná autorizace – tj. rámce a rozsah toho, co s výsledným rozhovorem bude moci zpovídající udělat ještě před zveřejněním. Je potřeba domluvit základní pravidla včetně časového harmonogramu autorizace. Důležité je i detailní seznámení se s tématem rozhovoru a s interviewovanou osobou! Jak na to? * Rozhovory a články, které o něm již vyšly (knihovna, archív, internetový archív Newton) * jeho sebeprezentace (internetové stránky) * jeho díla, nebo díla, na kterých spolupracoval Je potřeba mít dopředu připraveny okruhy, o kterých se budete bavit (pro začátečníky raději i konkrétní otázky) Je dobré mít časový plán – např. si u otázek dělat poznámku v jakém čase byste se k ní měli dostat, abyste mohli případně při rozhovoru zrychlit či zpomalit, pokud to bude potřeba. Je dobré nastavit i prioritu otázek, abyste v časové tísni mohli některé přeskočit. Na požádání není nevhodné předat zpovídanému okruhy, o kterých se budete bavit, předem. Otázky nikoliv, protože pak odpadá výhoda rozhovoru tváří v tvář. Fáze č. 2: Vedení rozhovoru Základní princip: oba děláte svou práci, takže pryč se zbytečným ostychem před autoritou dotazovaného. Toho využil například George W. Bush před volbami v roce 2004, kdy poskytoval rozhovory výhradně regionálním médiím, nezkušení novináři před ním měli ostych a Bush z toho těžil. Na straně druhé nejste gladiátor, který si jde pohrávat se šelmou. Vaším úkolem není interviewovanou osobu ztrapňovat. To sice lze dokázat, ale většinou je to beze smyslu (leda si tím novinář zvyšuje své ego). Nikdy nepřijít pozdě! Dostáváte se tím do defenzívy. Je to trapné. Být vhodně oblečený Diktafon (zkušení novináři nosí raději dva ) - a v něm nové baterky - zkusit si předem, jak nahrává Znovu ještě před rozhovorem zopakovat hlavní pravidla autorizace. Důsledné a přesné nastavení pravidel je znakem férového přístupu. Je potřeba se dohodnout na nepublikovaných otázkách, případně o doplňkových otázkách později. Během rozhovoru je dobré vytvořit atmosféru důvěry (Ten s kým vedete rozhovor, není váš nepřítel! Chcete znát jeho názory.). Je potřeba vycítit, kdy se zeptat na nepříjemné věci. Nenechat se zatlačit do defenzívy. Pozor na různé psychologické triky ze strany zpovídaného. Přesně a stručně formulovat otázky (čtenáře zajímají odpovědi dotazovaného, ne vaše názory na věc obsažené v otázkách). Buďte důslední! Ptejte se dokud vám neodpoví. Třeba i desetkrát. Nenechte ho utéct od tématu. Držte se plánu otázek, ale ne dogmaticky, často vás napadne otázka impulsivně, a tyto otázky bývají zpravidla nejlepší. Je potřeba dodržovat rytmus rozhovoru. Ne dlouhým otázkám a ne příliš dlouhým odpovědím. Vždycky můžete slušně, ale důrazně skočit do řeči Hlídejte čas! A pár minut před koncem na čas upozorněte.. Fáze č. 3: zpracování rozhovoru Rozhovor je záznamem toho, v jaké formě jste byli vy oba! Základní pravidlo: Rozhovor je o zpovídaném, nikoli o vás. Vy čtenáře nezajímáte. Při zpracování rozhovoru se nemusíte a dokonce nesmíte dogmaticky držet přepisování mluvené řeči. Kromě vynechání různých vycpávek (ehm…), se nebojte věty přeformulovávat, ale pokud možno se zachováním smyslu. Nebojte se škrtat věci, které nejsou pro určitý příběh rozhovoru podstatné (různé odbočky apod.). Co se týká případných vulgarit, záleží opět na tom, pro koho píšete. Snažte se rozhovoru dát nějakou nit, nebojte se využívat některých kompozičních postupů (kompozice kruhu, kdy skončíte tam, kde jste začali) apod. Někdy stojí za to popsat okolnosti, za kterých rozhovor vznikal. Zpracování vychází z pravidel, která jste si dohodli. Zejména hraje roli autorizace a možnost dodatečných otázek. Rozhovory nejsou pro zpovídané honorované! Je etické přiznat při zpracování, když jde o rozhovor korespondenční a když jde o rozhovor pro více médií (často se tak neděje u sportovních rozhovorů, které jsou často jen záznamy z tiskových konferencí). (viz cvičení Rozhovor s Janem Budařem) Cvičení Rozhovory se zpěvačkou, herečkou a scenáristkou Natálií Kocábovou. Zadání Pokuste se pomocí výběru z otázek přiřadit ke každému rozhovoru list, ve kterém vyšel. Byly to měsíčník ELLE, příloha Mladé fronty ONA Dnes, literární časopis Tvar a Lidové noviny. Rozhovor číslo 1: * Proč Natálie Kocábová píše? Nemyslím, co chce říct, ale co jí samé to dává. Nebo bere. * Dcera Michaela Kocába to má jako literární debutantka těžké Každý si rýpne. To určitě vyvolává potřebu se bránit, ale stejně: když se podíváte na to, co jste psala před rokem nebo před dvěma, je to vážně vždycky dobré? Třeba to, co vyšlo v Slyšíš mě... ? * To beru, ale nebojíte se někdy pouštět ty věci do světa? Když je každý nový text lepší než starý? Je tolik důležité mít čtenáře? * Kdybyste měla napsat recenzi na vlastní texty, jak by vypadala? Rozhovor číslo 2: * Vnímáte, že vás okolí nebere jako sympaťačku, ale spratka? Zbohatlického spratka, kterému vycházejí desky a knížky díky příjmení a který už roupama nevěděl co by, a tak si pořídil mimino? * Někteří lidé mohou být trochu mrzutí, že jste se narodila do vily a oni do paneláku... * Když jste otěhotněla, národ se na účet vaší rodiny škodolibě bavil. Dědeček – evangelický farář, otec – zastánce patriarchálních pořádků. * Jako chudá studentka FAMU se budíte vedle chudého studenta VŠMIE. Co peníze? Rozhovor číslo 3: * Jak dlouho už pracujete na snímku o Miladě Horákové? * Jaký přístup k historické látce jste zvolili? * Víte i o jiných „konkurenčních“ projektech? Rozhovor číslo 4: * Řeknete mi něco o své nové desce? * Chci jen vědět, jaký je denní režim matky, studentky a umělkyně v jedné osobě. * Co vám doma řekli, když jste v osmnácti přišla s outěžkem? * Nevadí vašim, že jste de iure svobodná matka? Otázka k diskusi: Proč vybrané listy volí zrovna tenhle typ otázek? Řešení Rozhovor č. 1 – literární časopis Tvar Rozhovor je primárně o díle. Čtenáři jsou spíše starší intelektuálové se zájmem o literaturu. (Tvar, 2003, č. 17, str. 8) Rozhovor č. 2 – ONA Dnes Nejde tolik o dílo, ale především o soukromí, poznat tu hvězdu z obálky. Připomínají se životní karamboly, zajímavosti, hra na základní lidské vlastnosti - závist i soucit. (ONA Dnes, 13. 11. 2006, str. 8) Rozhovor č. 3 – Lidové noviny Informativní rozhovor do deníku. Žádná diskuse, jen fakta. (Lidové noviny, 15. 3. 2007, str. 3) Rozhovor č. 4 – Elle Proč Elle? O desku jde víceméně až na posledním místě. Orientace na zobecňování, tradiční témata: Mladá svobodná matka, denní režim apod. (Elle, 24. 4. 2006, str. 62) Cvičení lze doplnit: Zkuste vymyslet čtyři otázky pro Natálii Kocábovou, napište si je na papír. Ten si prohoďte se sousedem, zkuste určit, do kterého periodika by tyto otázky šly zařadit. Rozhovor s Janem Budařem Zadání Přečtěte si rozhovor s Janem Budaře z MF Plus z 30. 11. 2007. Po zhlédnutí snímku Václav mne napadlo, že v řadě českých filmů z poslední doby je postava mentálně retardovaného nebo opožděného člověka... V kterých filmech to takhle je? Třeba role Kláry Issové v Medvídkovi, vaše postava v Nudě v Brně nebo Richard Krajčo ve filmu Hrubeš a Mareš... Mareš není mentálně retardovaný. Tak opožděný. Není opožděný, on je jen trošku hloupý, jednodušší... Které další filmy vás napadají? Teď zrovna žádný. To jsou tři, s Václavem čtyři. Mně to nepřijde zas tak moc. Čili o tom nemůžu polemizovat, protože se s tím názorem neztotožňuji... Tak nevím, co teď s tím. To já tedy taky nevím. Tak mi řekněte vy svůj názor na ten problém... Anebo můžeme jít dál. Radši dál, ale aby to nedopadlo stejně. Dobře, dovolím si vás citovat... Určitě, citujte. Toho jsem se právě lekla, když jsem si v rozhovoru s vámi přečetla větu: „Mě baví narušovat novinářskou jistotu typu: Vím o vás to a to, mohl byste mi o sobě říct pár slov?“ Tomu jsem se chtěla vyhnout. Proto říkám, že se mnou je těžké dělat rozhovor. Mě vůbec nebaví se svěřovat s tím, co doma vařím. Rozhovory vlastně dělám jen pro filmy a akce, na kterých se podílím. Takže se pojďme třeba bavit o Václavovi, protože tomu filmu budu rád dělat reklamu nebo se můžeme bavit o mojí kapele a o muzice nebo o videoklipech, kterých mám doma dvanáct a nikdo o nich moc neví. Ale rozebírat výskyt mentálně postižených v českých filmech, to mě nebaví, jestli vám to nevadí. Naopak, jsem ráda, že jsme si to ujasnili. … Na tiskové konferenci mi nějaká kolegyně ukradla otázku, jaké pro vás bylo řídit traktor... Chcete se zeptat na totéž? Ne, jednou to stačilo. Co chtějí scenáristé ve filmech říct prostřednictvím mentálně retardovaných postav, po vás také vědět nechci... Tak klasická otázka: Proč jste vzal roli zrovna v tomhle filmu? Protože ten scénář je skvělý. A když je skvělý scénář, tak to vždycky beru. … Byla ve filmu Václav nějaká scénka, kterou jste vymyslel sám? Hm, to je dobrá otázka... Jakože vám ji dávají všichni? Hm. To nevadí. No... Já nevím, musel bych si vzpomínat, ale to bych stejně vymyslel jednu větu, kterou bysme nakonec třeba změnili. A to je zbytečný... Jestli se vás na tohle ptá každý, mohl byste mít už připravenou odpověď. No, mně přijde také zbytečné řešit to, že si odpověď nikdy nepřipravím. Návrat idiota! Teď jsem si vzpomněla na další z filmů s mentálně retardovaným. Ono jich bude určitě víc. Ano, je! … V čem je rozdíl, když hrajete ve filmu, ke kterému jste napsal scénář a... Co? Taky častá otázka? Taky, taky... Ono to je těžké pořád vymýšlet nové otázky. Já navíc o sobě nic neříkám a když řeknu, tak svoje webové stránky. Tak to je jedno, nechme to. Tak odpověď zní JE, rozdíl to je. V čem? Na to si umíte sama snadno odpovědět, ne?! Já chci, abyste mi na to odpověděl vy. Rozdíl je, že když to i píšu, tak to i píšu, a když v tom jen hraju, tak v tom jen hraju. … Proč si všechny scénáře nepíšete sám? Já bych samozřejmě velice rád, ale je to hrozně náročné. Napsat scénář a natočit film trvá několik let, také to stojí spoustu peněz, a ty musí někdo sehnat... Vám se asi líp píše, než mluví, že jo?! Já mám zkušenost, že když novináři přepíšou věty, které jsem řekl, vůbec nezní, jako bych je řekl já. Jsem na to citlivý, asi jak píšu ty scénáře. Při autorizaci tak čtu něco, z čeho mám pocit, že to neříkám já. Takže celý rozhovor většinou přepisuji, abych odpovědi zase říkal já. Ale jinak je mi to vlastně jedno. Ale je pravda, že to... Ne, není to tak, že bych rozhovory radši psal... I když pak už jsem si říkal, že je lepší dělat je po mailu... Já hlavně žádný rozhovor dlouho nedělal, tak si teď vzpomínám, jaké to vlastně je, jestli byl dobrý nápad se na to trošku vykašlat, nebo ne. Doufám, že jsem vás neznechutila. Ne, vůbec ne. Doufám, že já neznechutil vás. … Otázka do diskuse: Jak udělat rozhovor s Janem Budařem? Řešení Není univerzální řešení. Jednou z možností je rozhovor korespondenční, kde se Jan Budař bude pravděpodobně vyjadřovat jiným způsobem. Další možností je udělat rozhovor s více osobami najednou (z nichž jeden bude právě Budař). V reakci na ostatní, by tento glosátor měl více možností se projevit. Domácí úkol Zadání Najděte ve svém okolí zajímavou osobnost a udělejte s ní velký profilový rozhovor. Doporučená literatura * ROTH, Jiří. Mediální výchova v Čechách. Praha : Tutor, 2005. 136 s. ISBN 80-86700-25-9. * DOLANSKÁ, Nora. Jak se stát Hemingwayem. Praha : Univerzita Karlova, 1994. 106 s. ISBN 80-7066-891-1.