Vít Vlnas: An Intimate Portrait of Václav Vavřinec Reiner_
now we have no knowledge of a collector who specialized in this field in the Bohemia of the 17th-18th centuries. On the other hand, a scientist who moves along the frontier between "pure" history and art history can find a rich source of knowledge in the contemporary collections of old drawings in which a number of works, that can tell us a great deal about the issues on the field of the history of civilisation, still await "discovery", simply because they are not sufficiently attractive from the point of view of art history.12
In the catalogue the author of the reviewed exhibition expresses his wish that it should faithfully show the "intimate", private part of Reiner's works. The exhibition achieved this goal completely. The questions that the Reiner exhibition suggested - and it indicated ways of answering many - are much broader and reach far beyond the problems of an individual artist and one artistic discipline.13
(added by author in 1998).
340
Listy filologické CXXI, 1998, 3-4, pp. 341-346
POLEMIKA - NÁZORY
JOSEF VINTR
i Zásady transkripce českých textů
z barokní doby
Zvyšující se počet edic barokních památek zvyšuje potřebu jednotného přepisu textů barokní češtiny do podoby, která by vyhovovala nejen zájmům širší čtenářské obce, ale i odborným zájmům filologicko-historickým. Pro bádání o téměř neprozkoumané barokní češtině je např. nepoužitelná edice odstraňující kolísání v kvantitě vokálů, kolísání v grafice jsem/sem, nezachovávající dubletní nebo hyperkorektní tvary ap. Jestliže konečně svobodně vydáváme dlouho proskribované barokní památky, vydávejme je ekonomicky, totiž pro všechny zájemce, tedy jak pro široké, tak pro odborné kruhy. Vždyť kdy zase trh dovolí např. nové vydání rozebraného Bridelova Básnického díla, nebo luxusně vytištěných, ale chybami přeplněných žďárských svatojanských kázání Medotekoucí sláva na hůře Libanul Obecně uznaná transkripční pravidla českých barokních textů neexistují, proto je dosavadní ediční praxe nejednotná a nedůsledná. Dokonce i takové ediční řady, jako např. České spisy J. A. Komenského, se pro přehnané a nezdůvodněné obavy z eventuální iritace novodobého čtenáře lehkovážně vzdávají řady dobových znaků barokní češtiny. Avšak čtenář, prohlubující si svou znalost národní kultury, se zcela určitě zajímá o originál, tedy o autentický text se vší jeho dobovou jazykovou barvitostí, a ne o simplifikaci novodobé kopie nebo dokonce jazykové parafráze do dnešní češtiny: z tohoto důvodu si můžeme být jisti čtenářovou benevolencí.
Pro zde předkládané kompaktní Zásady transkripce..., jež jsou pokusem najít společného jmenovatele jak pro hledisko čtenářské, tak i odborné, bylo použito především dvou zdrojů: Směrnice pro úpravu starších českých textů řady Památky staré literatury české, a Milan Kopecký, K vydávání literárních památek 16. a 17. století, in: Studia Comeniana et historica - Musaeum Come-nii Hunno Brodense 7, 1977, 7-22 (konstruktivně v tomto svazku kritizuje Edičně textologická pravidla pro vydávání českých spisů J. A. Komenského Karel Hádek, Ktranskripci česky psaných památek 16.-17. století, 28-37, k interpunkci a kvantitě památek stejného období se zde znalecky vyjadřuje Dušan Šlosar, Poznámky ke dvěma edičním otázkám, 65-68, jako již dříve v Samohlásková kvantita v době Adama Michny z Otradovic, in: Listy filologické 92, 1969, 340-345); dále bylo přihlédnuto k důležité diskusi ediční techniky českých spisů Díla J. A. Komenského, in: Otázky současné komeniologie,
341
Josef Vintr: Zásady transkripce českých textů z barokní doby
POLEMIKA - NÁZORY
Praha, Academia 1981, 110-133, a zde zvláště v příspěvku Stanislava Králíka ke stránkám 121-127, jakož i kJiftí Daňhelka, SměnúCJ^provydávánístar-iirhj^^rhjfz^j^l HmitSk]ž33bQŤ «, 1985, 285-301; odkazujeme také na ňáTe obrazy barokní češtiny v Josef Vintr, 'Lima linguae Bohemicae - To jest Brus jazyka českého' Jiřího Konstance z roku 1667, in: Listy filologické 115, 1992 (jako Supplementum, Palaeobohemica E. Michálek oblata), 159-170, a týž, Jazyk české barokní bible Svatováclavské, in: Wiener Slavistisches Jahr-buch 38, 1992, 197-212, dále na naše příspěvky Pravidla označování kvantity vokálů v barokní češtině podle 'Brusu' Jiřího Konstance z r. 1667, in: Pocta Dušanu Šlosarovi, Boskovice 1995, 36-45, a Grammatica Boemica jesuity Jana Drachovského z r. 1660, in: Wiener Slavistisches Jahrbuch 42, 1996, 163-173. Za podnětné připomínky, které zpřesnily některé formulace Zásad, děkuje autor především D. Šlosarovi, A. Stichovi, K. Hádkovi a J. Lindovi.
* * *
HLAVNÍ ZÁSADA: Přepisem do novočeského pravopisu odstraňujeme barokní grafiku, nesmíme však přitom odstraňovat jazykové zvláštnosti, ať už dobové nebo nářeční.
Grafika
Digrafy transkribujeme: cz na c nebo č,ff z-fs na š, občasné qu na kv, řídké rz na ř; podobně také - v některých tiscích se vyskytující - digrafy namísto velkých písmen s háčkem, zvi. Cž na C, Rž na R.
Zdvojená písmena transkribujeme jedním písmenem: ^zjednodušujeme na/, ss na s, tt na t ap. Ponecháváme je však, pokud mají morfologickou funkci, jako např. -nn- v kamenný; dále ponecháváme důsledné psaní -nn- u derivátů s -ný, -nik ap., např. dřevinný, plátenný, denník, bubenník aj., ponecháváme také zdvojené -ss-, -tt- a -nn-, -ňň-, pokud by mohlo být jevem nářečním, např. vých.mor. masso, zlattý, vých.čes. polenne, sev.čes. raňňí ap. V časomerných verších zdvojená písmena ponecháváme, neboť označují poziční délku.
Zvláštní znaky transkribujeme: / na s, dále š a í na š, řídké l na ľ (jen pokud má funkci měkkého /; jinak ponecháváme), c v platnosti k přepisujeme k (Comenský na Komenský), th v domácích slovech zjednodušujeme na t (letha na leta), ti před samohláskou na ť (např. křeftian na křesťan), w měníme na v, písmena g (ve funkci hlásky f) a y (po samohlásce) transkribujeme na j, koncové -j na -/' (v. níže), začáteční v- na u-, označení au pro dvojhlásku přepisujeme ou.
Slova cizího původu - ve vžitých slovech latinského původu odstraňujeme latinský pravopis, píšeme tedy premonstrát (z prae-), paciencí(z pati-) ap.
- ve slovech německého původu uchováváme specificky české ekvivalenty hláskových skupin, např. retuňk, krumfešt, a také o zdomácnění svědčící české -ry- (místo něm. -ri-), např. ve Frydrych, herynk,fryst; skupinu -gk, -ck, -gck zjednodušujeme na -k, např. Sternbergk na Šternberk.
- citátová slova (často tištěna antikvou uvnitř českého textu vysázeného frakturou) ponecháváme v originálním pravopise.
Velká písmena píšeme jako v nové češtině; u jmen obecných pouze tehdy, zastupují-li jména vlastní, např. Apoštol za sv. Pavel, Zákon za Nový/Starý zákon, dále je píšeme u oslovení a výrazů úcty v dopisech, věnováních ap. (Vaše Jasnost, Tvůj, Vy), a také v nejnutnějších případech pro zdůraznění pojmů (Kristus Pán s nebe v Svátost sstoupí; křesťanská ctnost Naděje).
Zkratky rozepisujeme, např. třetf na třetího, VMti na Vaší Milosti ap.
Hranice slov - v zásadě podle novočeského pravopisu (tedy předložky psané dohromady, zvi. u zájmenných tvarů jako Jemnou, oddělujeme). U příslovečných spřežek však píšeme podle originálu, tj. převážně odděleně, např. v tom, z rána, nad to, a však ap.
Interpunkce - užíváme sice novodobá znaménka, nemodernizujeme však za
. každou cenu, nýbrž snažíme se uchovat členění originálu: dvojtečky užíváme podle dnešního úzu, jinak je nahrazujeme středníky nebo čárkami (v dlouhých souvětích by se měl respektovat hierarchický poměr mezi dvojtečkou, středníkem a čárkou); pouze v textech, které jsou členěny pau-zově na výdechové celky (často např. kázáni"), nás intonační hledisko někdy vede k zavedení vykřičníku nebo otazníku místo čárky nebo dvojtečky originálu, nemusíme však v těchto textech s intencí uměleckou doplňovat chybějící čárky, např. před vztažnými větami (užité řešení uvedeme v ediční poznámce). Vykřičník nebo otazník uprostřed delšího souvětí (nebo po citoslovcích) zachováváme, následující slovo však nepíšeme velkým písmenem.
Střídání druhů písma, např. antikva pro citáty v textu vysázeném frakturou, odstraňujeme přepisem celého textu latinkou (antikvou).
Hlásky
Samohlásky krátké:
- upravujeme odchylnou grafiku i y na novodobou normu: nejčastěji měníme y/ý po c z s (v některých památkách i po š) na i/í, neupravujeme však tam, kde by mohlo jít o morfologicky motivované chápání y/ý, např. cizý s tvary cizého atd.; grafiku originálu ponecháváme v těch případech, kde by mohlo jít o tvar dobově nebo náf ečně odchylně řazený k tvrdému-nebo měkkému paradigmatu, např. s přátely ap.;
- nedoplňujeme chybějící háček u ě zvláště po labiálních hláskách (s výjimkou zřejmých chyb), neboť může jít o nářeční jev;
342
343
Josef Vintr: Zásady transkripce českých textů z barokní doby
POLEMIKA - NÁZORY
- ponecháváme odchylné krátké samohlásky místo dnešních dlouhých: u odvozenin na -ač, -dníod sloves s dlouhým kořenným -í-, např. hlídač, lítání; -i- bývá často kráceno i jinde, např. stihali, střihali, zitra, nesčíslný, trpíte, s nim ap.; u nářečních variant jako zůstali, kamen aj. S rov. také o kvantitě u dlouhých samohlásek.
Samohlásky dlouhé i krátké:
-dvojtvar je častý zvi. u adverbií dokavad/dokavad, odevšad/odevšad, pokavád/pokavad, pomalu/pomalu; hojněji také u adjektiva bližní/ bližní, u substantiv břečtán/břečtan, vtip/vtip a u sloves biji/biji, mizeti/ mizeti;
-dvě obecná pravidla:
1. Deminutiva mají v prvních slabikách opačnou kvantitu než základní slovo (např. pivo - pivko, kniha - knížka).
2. Předpony u sloves jsou krátké, u odvozenin od těchto sloves zdloužené (např. vystřelili - výstřelek).
Samohlásky dlouhé:
Odchylné délky v zásadě ponecháváme (Slezsko, nom. pl. stolaří ap.). Editor se však musí před transkribováním seznámit s označováním délky v celém textu (někteří tiskaři např. neoznačovali kvantitu velkých písmen): je-li kvantita pravidelně označována, může dobově a nářečně nepodmíněné odchylky považovat za chyby a opravit je; pokud zjistí kolísání, musí kvantitu v dubletních podobách uchovat přesně. Délky od dnešních  odchylné je třeba uchovat zvláště u těchto častějších jevů:
- téměř pravidelné dloužení před -j ve tvarech imperativu sloves na -ovati: pamatuj, kupujte (občas i u jiných, např. poznáj, bij) ap.;
- občasné sekundární dloužení před -j, např. vojsko, pokoj, najlepší ap.;
- zdloužené -ŕ (psáno -j) v nom. pí. životných substantiv, např. mniší, lidí, tesaři, vyznavači, občas i zájmen mojí, tvojí, naší ap.;
- zdloužené -í (psáno -j) v komparativu adverbií, např. lehčeji, raději;
- zdloužené -í- u slov na -íště, např. chvostíště, pastviště, tržiště;
- dlouhý kmenový vokál u dvouslabičných feminin, zvi. bájka, jizba, jizva, křivda, lvice, piha, pila, pléna, pléva, štika, židle;
- délka v gen. pl. číslovek: bez čtyř, pěti, šestí...;
- délka (u náš váš) v nom. sg. fem. a neutr., akuz. pl. náše váše, nom. pl. náši váši náše váše;
- u jednotlivých slov: dobrodince, dvéře, kázaní, přikázaní, libost, nerád, někdy, nikdy, obličej, obuv, pergamen, plívali, plésati, přidrželi, přisahali, sáhati, sličný, slíčnost, podlé, vedle.
Zachováváme zvláště pečlivě označování délky (i poziční, tj. zdvojené souhlásky) u časomerných básní.
Zachováváme samozřejmě ztížené ý a diftongizované ej (vyjasněný povětří, tejden).
Souhlásky:
- zachováváme protetické v- (vokno, vosel);
- zachováváme protetické a hiátové h-/-h- (Holomouc, Danihel);
- zachováváme hiátové -j- (Floriján);
- zachováváme psaní souhláskových skupin podle originálu, tedy např. ouředlník, vzáctný, třevícjabko, řeben, i s ev. dvojtvary jměl/měl, jdem/ dem;
- zachováváme zvláště důsledně rozdílné psaní sem sou sme/jsem jsou jsme (srov. níže odstavec "Tvary");
- odstraňujeme psaní podle výslovnosti při regresivní asimilaci souhláskových skupin, tedy převádíme hlatký na hladký, vkhký na vlhký, níský na nízký atp. (rozsah uvedeme v ediční poznámce), ale
- zachováváme psaní originálu u předložek a předpon s, z, s-, z- (i dublety jako spívati - zpívati);
- zachováváme rozdíl n-/ň- zvi. u neurčitých zájmen, např. některý - ne-kerý, nějaký - nejaký.
Viz také výše oddíl "Grafika".
Tvary
Všechny tvaroslovné odchylky a kolísání uchováváme, včetně hyperkorekt-ních tvarů (např. í housličky, řícti ap.).
Skloňování - zachováváme rozdíly jako do sklepa - ze sklepu, na tvarech -na tvářích, akuz. sg, beránek - beránka ap.
Časování - zachováváme rozdíly jako táží se - tážou se, bolí- bolejí ap. Důležité je zachovat všude rozdílné psaní js-/s- ve tvarech slovesa být i: rozlišovalo totiž v řadě památek existenciální a sponové tvary sejs- (prézens) od tvarů složených s morfémem/"pomocným slovesem" s- (préteritum), např. vy jste ti, kteří ste se mnou zůstali; chudý jsem já,... neboť sem k tobě volal; rozdíly v psaní js-/s- však zachováváme i v jiných tvarech.
* * *
Specifika transkripce rukopisných textů
Jinak než v barokním tiskařském úzu tomu bylo v písařském úzu s užíváním diakritických znamének: v rukopisných textech doby baroka - podobně jako v textech ze starší doby - se diakritický pravopis nevžil, užíval se jen velmi zřídka a nedůsledně (nešlo-li o předlohy pro tisk, které se řídily pravopisnými pravidly pro tiskaře). Transkripce barokních rukopisných textů by se měla řídit stejnými zásadami jako transkripce tištěných textů. Ovšem s tím rozdílem, že bude nutno mnohem častěji rekonstruovat diakritická znaménka. V oblasti samohlásek je pak třeba citlivě posoudit míru rekonstrukce barok-
344
I
Josef Vinte: Zásady transkripce řeskvch textů z barokní doby-
ního stavu kvantity přihlížením k časové, lokální a společenské provenienci textu.____
V kritické edici uvedeme každou odchylku od uvedených zásad v kri-ÍSÍpS v čtenářské edici obecněji formulovaným poukazem v ediční poznámce.______.__
Listy filologické CXXI, 1998, 3-4
ZPRÁVY
346
I
ZPRÁVY
Oslavy 650. výročí založení Nového Města pražského
Na jaře roku 1998 vyvrcholily oslavy 650. výročí založení Nového Města pražského. Jednalo se o řadu společenských a kulturních akcí pořádaných hlavním městem Prahou a městskými částmi, na jejichž území se dnes historická část Nové Město nalézá. Odbornou část oslav představovaly především tři akce - dvě výstavy a konference, na jejichž organizaci se podílely hlavně dvě instituce: Muzeum a Archiv hlavního města Prahy.
Výstava Nové Město pražské 1348-1784 (12. 3. - 17. 5. 1998), představila v prostorách Novoměstské radnice vývoj tohoto města snad ze všech možných pohledů - od archeologických výzkumů přes politický a správní vývoj, stavební podobu, ekonomický rozvoj až po zachycení každodenního života měšťanů. Především velmi precizně zpracovaný správní vývoj Nového Města i zmíněný pokus o zachycení městské "každodennosti" hlavně v období "zlaté" doby českých měst zaslouží zvláštní pozornosti. Lze jen doufat, že práce kolektívu autorů, který pod vedením Jaroslavy Mendelové a Pavly Státníkové výstavu připravil, zůstane zdokumentována i v doprovodné publikaci, která měla být původně vydána již u příležitosti zahájení výstavy.
Jistým doplňkem této akce se stala další výstava, tentokrát přímo v prostoru městského muzea, kterou jej í autorka Kateřina Bečková nazvala Zmizelé Nové Město (26.3.-31.12.1998). Ta navázala na dokumentování stavebního vývoje Nového Města, které zde bylo zachyceno na fotografiích, vedutách a plánech. Tě-
žištěm se samozřejmé stal vývoj v 19. a v první polovině 20. století.
Závěr oslav obstarala třídenní konference 650 let dějin Nového Města pražského uspořádaná opět Archivem a Muzeem hlavního města Prahy, za spolupráce Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, v prostorách radniční síně historické budovy Novoměstské radnice. Konference se uskutečnila rovněž v rámci tradičního cyklu archivních sympozií, které organizuje Archiv hlavního města obvykle v podzimních termínech. Nutno dodat, že menší konferenční sál v Clam-Gallasově paláci svědčí konferenční atmosféře, především diskusím, mnohem více. Letošní "novoměstská" konference udržela standard přednesených příspěvků a dokonce ve srovnání s předchozími léty bylo možné zaznamenat vyšší kvalitu i počet příspěvků spojených s nejnovějším obdobím 19. a 20. století.
Konference byla koncipována do jednotlivých bloků, které obsáhly vždy určitou historickou etapu vývoje Nového Města. V úvodních příspěvcích nastínili Václav Ledvinka a Jiří Pešek základní témata pro bádání a případnou diskusi. Nutno dodat, že příspěvky reflektovaly naznačená témata pouze pro období raného novověku, to byla otázka měšťanských elit, a období 19. a počátku 20. století, to se týkalo problematiky městských investic a specifické funkce Nového Města v rámci pražské aglomerace. Příspěvky na tato témata zazněly druhý a třetí den konference.
První den jednání zahájila vystoupení archeologů, vztahující se k předlokač-nímu i celému středověkému období novoměstského osídlení. Z dalších referátů, které zachytily celek středověké etapy vývoje Nového Města, zaslouží zmínku hlavně vystoupení Jaroslavy Mendelové, která nastínila vývoj novoměstské
347