SMERNICE PRO VYDÁVÁNI STARŠÍCH ČESKÝCH TEXTŮ Jiří  D a n h e I k a
I.  Obecné   otázky   vydávaní   starších textu
1. Vydávání starších textů a vytváření podmínek pro porozuměni jim jo nutno vidět ve dvou aspektech: jednak ie to prostíodek poznání o tím i předpoklad pro další úvahy nebo pro další bádání, jednak je to výsledek složitého ti rozsáhlého úsilí přípravného. Pio uživatele jo to zpřístupněni textu jako dokumentu a zaháleni jeho nového života jako památky své doby, pro editoia je lo puk vyvrcholení u uzovření filologického přístupu k textu. Jen tehdy, je-li u editorské práce splněna podmínko filologické odbornosti, pracovní svědomitosti a zasvěccnosli do vší problematiky s vydávaným textem spjaté, je zajištěna hodnota edice pro etapu jejího využití.
2. Aby byla usnadněna činnost editorů, zobecnil jsem formou směrnic vlastní dosavadní práci a zkušenosti s texty z různých dob. Samozřejmě jsem přitom lyužil všeho, co je dostupné jako projev již téměř stoletého úsilí o vytvořeni a zdokonaleni edičních zásad a piuvidel. Opíral jsem se o tyto materiály: Pravidla pro vydávání piamenúv ku poznáni literárního života v Čechách, na Morové a v Slezsku, jak byla dle návrhu komisse třetí třídou schválena dne 31. prosince 1892, Věstník ČA 2, č. 1, 1893, s. 41-46.
Pravidla pro vydáváni piamenu k poznání literárního života československého, jak byla podle návrhu komise třetí třídou schválena dne 31. prosince 1892 a pozměněna dne d. června 1923 — zpráva ve Věstníku ČA 32, č. 5—6, 1923, s. 19—20, změny na s. 21, upravená pravidla otištěna u Strakova vydání Řečí nedělních a svátečních Tomáše Štítného z roku 1929. v ..Pravidla pro vědecký přepis dialektických zápisů. Věstník ČA 52, č. 1, 1943, s. 1 — 5. Směrnice pro jednotnou úpravu českých textů Památek stará literatury české (z roku
1945), jen rozmnožená instrukce. A.  Dostál,   K ediční metodice staroslověnských textů, Slávia  19, č.  1—2, 1949, s. 28-53.
Transkripční pravidla, platná pro středočeské texty (z let asi 1406—1750), pro po-■ třebu Státního úslavu historického Zpracovala komise (proľ. VI. Šmilauer) kolem roku 1950 a dala k dispozici v opisech.
Směrnice pro úpiavu starších českých textů. Doplněk k směrnici pro úpravu starší., h českých textů, pořidiia redakční komise Památek staré literatury české roku 1954 a distribuovala v opisech.
Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém, Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, Praha 1957, s. 25—35.
0. Svejkovská, Jak vydáváme literární dokumenty, Sborník Národního muzea C - literární historie 7, 1962, č. 3, s. 93—102.
Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století. Výbor z české literatury husitské doby 1. Praha 1963, s. 31—41.
A. S k o r k o, Ldičně textologické zásady pro vydávání českých spisů j. A. Komenského, z roku 1964, rozmnoženo pro interní potřebu redakční rady pro vydávání spisů J. A. Komenského.
Edilor a text. Úvod do praktické textologie, Praha 1971.
3. Snud by byio možno očekávat, že si badatelské středisko zaměřené na husitství o husitské tradice vypracuje směrnice pro vydávání pramenů především z husitské doby. To by však byl nesprávný přístup k úsilí o co nejfopší zvládnutí edičního programu. Vždyť texty týkající se husitské doby, literární památky i ostatní písemné ."rameny, netvoří žádný izolovaný okruh, nejsou uzavřeny v žádnou etapu s neprostupným ohraničením, a to ani z hlediska literárního, ani / hlediska vývoje •azyko. Literatura husitské doby je přece organicky spjata se staršim literárním ťřvojem o současna tvoří odrazový můstek pro literární vývoj pozdějších e'ap. Pokud jde o český jazyk, ten i •/ době vzrnachu husitského myšleni, i v etapě doznívání husitského radikalismu plnil stále, lak jako dříve, funkci kulturního jazyka v rámci '■--voj'.? tzv. staré češtiny, jazyka už vyspělého, který pozvolna směřoval k tomu, aby re rozestoupil v dva dialekticky spjaté, leč řadou distinkčních znaků od sebe
výrazně odlišené celky, jež tvoří no jedné straně jazyk běžného denního styku a na' druhé stran" jazyk kulturního života a literární tvorby. Navíc prameny I; studiu husitských' tradic pocházejí talco z dob, kdy si; už vysloveně spisovná podoba jazyka v nových podmínkách kulturního rozmachu (renesance) i technického zdokonalování (knihtisk) zřetelně formovala a z jozyka jako celku vyčleňovalo s posláním vědomě a uvědoměle reprezentovat národní pospolitost a být nástrojem její kultury. Jistě není možno vytrhnout práci s texty různých těchto dob z plynulé řady vývoje prostředků k jazykovému ztvárňování myšlenek a nelze usiloval o časově omezené ediční směrnice jako jen výseč z obecných zásad ediční práce a její odpovědné realizace. Proto je zde předložena obecná směrnice pro vydávání starších textů vůbec.
4. Z obecných otázek' editorské problematiky je především třeba připomenout, že k tomu, co se vydává, je možno piistupovat dvojím způsobem: za prvé jako k textu — to znamená, že se respektuje jeho stav jakožto výraz doby, kdy vzniklo ta jeho realizace, kterou má editor před očima, tj. kdy byl text napsán nebo opsán;, za druhé jako k památce — to znamená, že se konkrétní ztvárnění promítá do doby, kdy vznikla daná památka, ledy kdy byl napsán archetyp, tj. předloha (autorská podoba), z níž so opisováním její text vyvíjel až k té podobě, kterou jako konkrétní zápis (nebo tisk) máme k dispozici. Možnost rozlišovat přístup k texlu a přistup k památce má také svou speciální problematiku v otázce autenticity. Jsou íexty, které jsou naprosto prvotním vyjádřením obsahu sdělení jednostranně věcné povahy — jsou to texty nolilerárního charakteru. Ale jsou texty jiné, ve kterých jde o opisy, někdy i několikáté generace; v nich je nutno předpokládat řadu posunů, ne-li v rovině obsahové: a stylistické, ledy zpravidla zcela nepochybně v rovině jazykové — to je především maximálni množství památek literární povahy. Na volbě přístupu k textu závisí také rozhodnutí o postupu při ediční přípravě.
5. Při práci s textem je dále třeba stále vycházet z nutnosti odlišovat v rámci obecného rozporu mezi obsahem a formou jeho jevy relevantní pro význam sděleni a jevy obsahově nerelevantní, týkající se jen problémů jazykového vyjádření daného obsahu, nanejvýš zasahující oblast stylu vyjádření. Uvnitř léto široké problematiky se skrývá i dílčí problém, až kam sahá oblast grafiky (jakožto jevu formálního) a odkud začíná problematika jazyka (jako/to jevu obsahového). Je to problém někdy velmi svízelný, ale zdaleka ne jediný. Je nebezpečné so domnívat, že editorská instrukce začíná a končí na jediném požadavku: aby vydávání znamenalo plnit pokyn, in!; se má co přepisovat. Takhle nelze' editorskou problematiku zjednodušoval. Bylo by io přímo její vulgarizováni. Pro každého editora je velkým sví-zeierrt to, co mu práci komplikuje a co ji často i zavádí. A to je všechno, co charakterizuje právo písemné vyjadřování, ať už jde o opisování předloh (v široké škále od mechanického opisováni až po volnou a zcela záměrně upravenou nebo aktualizovanou reprodukci), nebo je to koncipování podle formulářových vzorů či snad dokonce samostatné stylizování převzatých nebo vlastních myšlenek. Především je tu ve hře nepevnost v jazyce a neustálý, tu volnější, lu zas překotnější pohyb v" '/šech jeho plánech. Ale mimoto má tu své důsledky také nejon nedostatek normy, nýbrž někdy i nedostacek pocilu, že je pro kulturní jazyk třeba něčeho lakového, jako je normo. Dále je to tradice grafického vyjadřováni měnících se ja..yí:ových jevů a navíc — to se lýká především opisování — interference, a to i jozyka předloh a jazykového povědomí písařů, i grafiky předloh a grafických návyků opisováčú. K vyřešení těchto obecných problémů a stanoveni jejich dosahu pro ediční práci nelze dát žádný konkrétní návod — samozřejmá kromě návodu nejzákfadnějšího, že problémy je nutno řešit, nikoli obcházel nebo přenášel na někoho jiného.
6. Třeli zásado editorské práce a editorského rozhodování je nutnost orientace ve vývojových tendencích jazyka a schopnost určit postavení pazyka vydávaného textu ve vývojové řadě. Editor je samozřejmě povinen respektovat slcrv jazyka vydávaného textu, ale přitom také musí uměl rozpoznat, jakou vývojovou tendenci tento stav v sobě má. Je mnoho momentů, kleré narušovaly (a stále narušují) přímočarý vývoj. I ty je líoba respektoval, mají-li charakter tendencí, ať už jejich působením tezi směřuje k nová kvalitě vývojové, nebo naopak ať so jimi omezuje pronikáni pokrokových jevů vývoje. Takovými narušujícími tendencemi, které je třeba respektovat, jsou analogie všeho druhu, často také analogie, které propojují různé
plány jazyka. Vždy posunují vyjadřování ve smyslu nějaké tendence do nějaké vývojové roviny. Ovšem vedle analogii se uplatňují také jejich patologické formy, tzv. zvratné analogie, někdy nazývané hyperkorektnosti; jsou-li čistě formální, fiká se jim také hyperkoreklnosti písařské. Ty jsou výrazem chaosu v jazyce a zejména v myšlení o jazyce. A samy také působí, pokud docházejí uplatněni, v jazyce chaos. Jevy jimi působené není editor povinen respektovat, zejména jsou-li formálního charakteru a není-li naopak důvod je zdůraznit.
7. Tímto konstatováním, které je na příslušných místech vtěleno do těchto edičních zásad, se otvírá problematika, která dosud nedocházela teoretického uvažování, ač se v ediční praxi fakticky uplatňovala, třeba jen v jisté míře. Jde o standardizaci jazyka nebo aspoň některé jeho stránky, je-li pro lo vážný důvod. Standardní podobou jazyka v tom či onom jevu se nazývá taková podoba, ke které lze dospět rozborem téhož jevu v celé vývojové řadě, přitom s přihlédnutím k etymologii slova a k původu i vývoji jeho tvaru, jakož i s respektováním u něho také způsobu jeho tvoření. Řadu desítek let, ba snad i několik století naše edice tradovaly standardní staročeskou   kvantitu   samohlásek  ve  slovech  a jejich  tvarech  podle  toho,  co se
0 této kvantitě vědělo. Nebylo možno postupovat jinak a ani nadále jinak postupovat nelze, když staré zápisy rozdíly ve vyslovované kvantitě samohlásek graficky nevyjadřovaly, popř. vyjadřovaly je jen zcela ojediněle a s výkladem tohoto vyjadřování byly a jsou přitom značné poliže. Požadavek standardizace je však třeba vnést
1 do jiných jevů, např. do transkripce souhlásek skupin, kde různý způsob psaní je ve výslovnosti realizován stejně. Při editorské práci musime mít sílu také rozhodnout, kdy a v čem je standardizace na místě a čím je zdůvodněna. Každé počínání a každé rozhodnutí tohoto druhu musí být nanejvýš racionální.
8.é Ediční práci se nelze naučit pouhým' osvojením edičních zásad a s nimi i trans-kripčnich pravidel. Každá ediční pláce a v jejím rámci každá transkripce má své ptoblémy zcela osobité. A to proto, že každý tvůrce textu měl své zvyklosti a sklony, že se ani on při psaní nebo při tiskařské činnosti neřídil předem danými jednoznačnými pravidly. Ba známe dost případů, kdy jeden písař o jeden tiskař v různé době a v různé míře ve své jazykové praxi a ve své grafické manýře kolísali. Pravopisné systémy a posuny v nich i proměny ve fonologické struktuře o v gramatické stavbě jazyka se vždy prosazovaly jako tendence, které daný písař nebo tiskař realizoval pod tlakem různých vlivů, jako bylo jeho vlastní jazykové povědomí, nepevný pisařský úzuz, různá úroveň jazykových znalosti a písařské dovednosti i technického vybavení tiskařského, různá úroveň znalostí latiny a latinské gramatiky atd. U opisů také nemalý tlak vykonávala předloha. Nutno vzít v úvahu konečně i to, že na úroveň práce původců lexlů mělo vliv pracovní prostředí, velmi často stále se měnící, nebo popřípadě spěch, někdy i osobní postoj k zapisované skutečnosti, k opisované předloze i k práci vůbec.
9. Má-li editor všechny tyto předpoklady a požadavky na mysli, přistupuje k přípravě edice, a lo podle rozhodnutí, k jakému typu edice se přikloní.
II.   Typy edic
10. Starší české texty, a to jak texty neliterární povahy, přinášející prima sdělení, většinou z denního života, tak také texty literární povahy, které podávají zobecňující a typizující sděleni obrazná nebo literárně uspořádaná, se vydávají ze dvou důvodů. Za prvé vydání jako takové slouží vědeckému bádání, a lo jak přímo, že samo o sobě je předmětem vědecké úvahy, tcík také nepřímo, že poskytuje materiálový podklad, umožňující další analýzu a interpretaci. Za druhé vydání seznamuje širší veřejnost s tou či onou památkou jakožto se součástí kulturního dědictví.
Podle toho se rozlišují edice vědecké (či věclecko-informativni) a čtenářské (nebo kulturně vzdělávací). Obojí typ edic má však společného jmenovatele: nejen vědecké, ale i populárně zaměřené čtenářské edice musí být pořízeny podle vědeckých zásad. Není-li tomj lak, není možno mluvil o vydáni (edici), ale o parafrázi, která je teoreticky na úrovni překladu, fakticky bývá něčím mezi edicí a překladem a často hluboko pod úrovní dobrého překladu. Vzhledem k lomu, že editorská práce je obtížná, a také k tomu, že poznávání pramenů nedochází vždy širokého uplatnění, je třeba doporučit, aby vydání starých textů a zejména památek v nej--vyšší možné míře sloužila oběma cílům.
Vin/ r
II. K vědeckým účelům so starší české texty a památky vydávají dvojím způsobem: bua" přepsány moderním (diakritickým]  pravopisem, nebo paleograficky.
Základní formou /pracování textu pro vydání je jeho transkripce moderním pravopisem so vším, tím, co k lakové transkripci patří. Vydáni paleografická mají cenu jen pro bádání filologické. Filologickým oborům, zejména speciálně orientované historické jazykovědo, však pinč vyhovuje především studium příslušného rukopisu nebo starého tisku. Možnost tukového studia se neustále zvětšuje a usnadňuje zdokonalováním techniky fotografování a fotografické reprodukce rukopisů, foloty-pickými vydáními najdôležitejších rukopisů základních památek a soustavným budováním archivů snímků rukopisů. Se zřetelem k tomu je třeba, aby byly s nejvělší odpovědností vybírány památky, které by měly být paleograficky vydány. Měly by ío být nanejvýš jen památky z rukopisů; tisky by neměly poskytovat materiál pro laková vydání památek, ale jde-li o tiskeřské kuriozity, je na místě reprodukce takového vzácného tisku fotografickou cestou. Čtenářská a populárně informativní vydání přinášejí vždy text transkribovaný.
\2. Pokud se texty a památky vydávají přepsány diakritickým pravopisem, platí pro laková vydání, ať jde o vydání k vědeckým účelům, nebo o vydání čtenářské, jednotné transkripci-i zásady. Zvláštní charakter vědeckého vydání se neprojevuje odlišností ani transkripce, ani ostatní úpravy jazykové stránky texty, nýbrž jen rozsahem, uspořádáním a úpravou poznámek k němu.
13. Při vydávání je třeba rozlišovat základní charakter vydávaného textu. Jdo-li
0 tí>xty neliterární povahy, je jejich charakter velmi často dán jejich autenticitou: jde v převážné mho o protografy (autografy); výjimku tvoři listy a některé jiné texty, pokud jsou dochovány v kopiářích. Jde-li o literární památky, setkáváme se u nich s autografem (protografem) zcela vzácně, zejména pokud jde o starší dobu (počítajíc v '.o i 15. století). 1 protografy i opisy je třeba před přípravou jejich vydání a pied stanovením konkrétního postupu při transkripci textu podrobit mnohostranné analýze. V této analýze je třeba postihnout i grafiku textu
1 jeho grafeinatické vlastnosti a zvláštnosti, i spolehlivost jeho zapsaných sdělení, pokud jde o pravdivost a pravděpodobnost jejich věcného obsahu vzhledem k záměru (zpravidla jen předpokládanému) jejich původce.
14. I u prolografů i u opisů je třeba především stanovit míru jejich spolehlivosti. Jinými slovy: je třeba zjistit, jak je obsah textu a jeho jazyková výstavba porušena chybami, vzniklými při psaní (u prolografú) nebo při opisování (u opisů). To má význam pro rozhodnutí, zda se porušená místa budou upravovat, či nikoli. U prótograíu s jediněíými pisárskymi chybami, které zasahují jen oblast grafiky, bude vydavatel opatrný tam, kde se kontext bude zdát porušený nějakou onomálií morfologickou nebo syntaktickou — předpoklad osobité formy vyjádření bude zde větší než v opise, který se hemží zřetelnými opisovačskými chybami a omyly. Vydavatel celkově spolehlivého zápisu nesáhne k emendování problematických míst a různě formovaných i deformovaných tvarů slov, ale spiše k upozorňováni na skutečné problémy jen formou poznámek. Naproti tomu u textu hemžícího se formálními nedostatky se vydavatel nebude rozpakovat porušená mísia upravit, ovšem se samozřejmým upozorněním v poznámce, jakou podobu daného místa má textový pramen.
Praxi v tomto případě ovlivňuje způsob, jak je vydávaný text dochován. Je-li znám jen v. jediného zápisu a jde-li přilom o neliterární text, psaný zkušeným písařem, je ..ituace zcela jiná než v připodě, že jde o literární památku s bohatým rukopisným dochováním. V tomto druhém případě může být textologická analýza podložena ještě kritikou textu a vydavatel může usilovat o to. aby jeho vydání přineslo kritický text, Ij. lakový, který jo vypracován na podkladě analýzy textových pramenů a může být proto považován za věcně (obsahově) i formálně (jazykově) nejlepšt a předpokládanému prótograíu (autografu) za nejbli/ší. Musí si být ovšem vědom toho, že úsilím o kri'.ický text dospívá jen k jeho jakémusi modelu, a to s maximální autenticitou oosahu, ale jen s přibližnou autenticitou jazykovou: Oť řeší problém dobového kolísání v jazykových jevech a v grafickém úz'.i jakkoli, přikloněním k některé variantě nebo ponecháním stavu některého zápisu jako výchozího, vždy sn — vzhledem k samému faktu kolísání v jazyce při pozvolném a plynulém přechodu od jedné jeho kvality k druhé — skutečnému stavu autorské předlohy může jen přiblížit, ale nikdy ho nemůže dosáhnout. Nutno
zdůraznit, že k vypracovaní a vydání kritického textu je u literárních památek podstatné více příležitosti (ač ani tam nejsou ojedinělá případy dochování v jediném textovém pramenu) než u textů věcného sdělení povahy neliterární. Navíc nutno zdůraznit, že účelem vypracováni kritického textu není rekonstrukce archetypu (pokouší-li se vydavatel o ni, je to tedy jen práce navíc, která tak musí být jasně označena a také podle toho hodnocena), nýbrž vědecky podložená a věcně rektifikovaná i jazykově v nutné míře cmendovaná úprava konkrétně dochovaného textu. Emendace a komparační zpracování jiných textů (zápisů), které jde za tuto hranici nutnosti, je vždy jen součástí poznámkového aparátu. Ui textu solitárně dochovaného má editor právo a povinnost (samozřejmě s užitím poznámek) usilovat o vypracování takového jeho znění, ve kterém jsou na základě věcné kritiky a filologické interpretace opraveny zjevné omyly a chyby písařovy, komolící jeho podobu a význam.
15. V transkribovaných vědeckých vydáních i ve vydáních čtenářských, která mají současně sloužit k vědecké práci, se zpravidla nepřipouští normalizace textu, odstraňu|ící mluvnické odchylky cr kolísání. Památka se tedy v zásado vydává jako dochovaný rukopis. Výjimku mohou tvořit lakové případy, kdy se z pozdního rukopisu vydává památka s bohatým rukopisným dochováním nebo když jsou jiné objektivní okolnosti vydat památku jakožto památku, a nikoli jako rukopis. V takovém případě je možnost rekonstrukce a normalizace jazykových jevů se zřetelem k době vzniku památky, ale vždy jen v souhlase s tendencemi, které vyplývají z rukopisů. Ve vydáních vědeckých a ve vydáních, která mohou sloužit vědecké práci, je vždy ovšem nutno zásady případné rekonstrukce a normalizace přesně a podrobné objasnil. Tento způsob vydáváni je také přípustný v literárních chrestomaliích a v takových podobných příručkách jazykových, kdo může být na závadu dochování starobylá památky v pozdním opise.
16. Čistě vědecká vydání se doporučuje opatřovat snímky některých charakteristických partií rukopisu. Pokud se v nich texty vydávají v přepise diakritickým pravopisem, doporučuje se připojit v úvodu, který je věnován problémům ediční techniky, nebo ve zvláštní příloze ukázku v původním pravopise. V úvodu k odici se přehledně vyznačí, kterými ekvivalentními znaky dnešního pravopisu diakritického jsou pravidelně nahrazovány znaky pravopisu původního; závažné odchylky od pravidelnosti nebo zvláštní případy transkripce jsou vyznačovány v poznámkách k textu.
Ve vydáních smíšených jsou tyto údaje, v stručnejší podobě, zahrnuty do ediční poznámky nebo do úvodu k poznámkám k textu apocl.
V edicích populárního zaměřeni neboli čtenářských (v nich není podrobný textověkritický poznámkový aparát vůbec nebo je jen v omezeném rozsahu) by měl vydavatel vždy, .aspoň v stručné ediční poznámce objasnit své základní ediční zásady. Jestliže je v čtenářské edici vydávána památka, která nebyla jinak vydána, a jestliže text vydání je zpracován podle jednotných edičních zásad a řídí se jednotlivými zásadami Iranskripčními, doporučuje se vydavateli, aby v některém odborném časopise otiskl podrobné objasnění své aplikace těchto zásad, jakož i textové poznámky k jednotlivým místům.
17. U památek s bohatým dochováním v textových pramenech (v rukopisech a tiscích) si editor všestrannou textologickou analýzou stanoví, který z pramenů je se zřetelem I: typu edice pro vydání nejvýhodněji!. Ten je pak základem edice a z něho se vychází při zpracováni textu kritického. Ostatní slouží jako materiál, který pomáhá řešit mislo v základním pramenu zkomolená (někdy je také pomáhá objevit) a který formulačními obměnami ukazuje, jak se rozumělo textu v různých dobách (vcelku bližších době vzniku díla, než je doba přípravy edice).
Motivem pro výběr základního rukopisu nemusí být jen texlologická výhodnost vzhledem V. edici, ale také zřetele jiné, např. stáří rukopisu, jeho význam pro poznání života vydávaného díla apod. Pochopitelně může být editorovi také uloženo vydání konkrétního stanoveného pramene.
Textového materiálu ostatních textových pramenů (tj. mimo vybraný základní rukopis edice) se užívá jako objasňovacích nebo argumentačních prostředků v poznámkách k textu. Lze jich laké použít k objasnění, jak se text díla měnil — to se děje soupisem různočtení. Soupisy různočtení mohou být úplné nebo
výberové. U výberových soupisu je viiodne, když sc editor drží objektivních kriterií výberu a ty uživatelům edice objasní.
Ediční poznámky mají zpravidla slandordní charakter: jsou dvoudílné a obé rásti jsou od sebe výrazně graficky odděleny (nejčastěji skobou |). V první části je forma daného člení, jak jo v edici, upravená editorem; u léto formy je údaj, oč se úprava opírá (jiný text téhož díla, paralelní místo z jiné formulace y témž textu, ii prokladů a citátů odkaz na předlohu apod.). V druhé části poznámky je ta podoba toho místa (v paleografickom opisu), jaká je v základním pramenu. Doporučuje se, aby úpravy, které vycházejí jen z úvahy edjtorovy, byly označeny zkratkou jeho jména (objasněnou mezi zkratkami a značkami); je to praktičtější a poctivější ne? tichý předpoklad, že úpravy ničím neoznačené jsou automaticky úpravy editorovy. Jménem jsou označeny také ty úpravy, které vycházejí z odborných studií jiných autorů.
Poznámkový aparát, jeho rozsah a úprava se řídí typem edice a možnostmi, ktefé jsou editorovi dány k dispozici. Ediční poznámky mají vždy svou cenu, i když jo to trnba jen sumární poznámka v úvodu. Zejména u edice k vědeckým účelům je třeba mít na mysli, že poznámkový aparát k textu jednak má objasňovat  metodu  editorovy práce a  jednak  má  umožňovat  kritiku  této práce.
18. Poznámky k textu vznikají při zpracovávání textu. Základní součástí loholo -pracováni je transkripce. I ta má své zásady a' svá pravidla.
III.   T ran S k r i p Č n J   pravidla   pro   edice   vědecké   i čtenářské
IP. Přepisem do diakritického pravopisu, užívaného v nové češtině, odstraňujeme starou grafiku se vší její primitívností, neusláleností a nedůsledností. Píšeme Jednotně za „s" s tečkou, vysoké (gotické) „s", „sz", popřípadě i za jiný způsob psaní vydávaného pramene, jestliže to odpovídá poměrům v jazyce doby vzniku vydávaného loxtu a vyplývá i o z rozboru grafiky daného písaře. So zřetelem ,': stejným nfcoiuo.-tem rozlišujeme stejně psané „c" a „č" (např. „cztuoze" v transkribovala podobě „čtúcc"). Zavádíme i moderní pravopis v užším smyslu slova (psaní velkých písmen, interpunkce). Přitom se zásadně n c n o r m o I i z u-je hlásková stránka jazyka a neodstraňuje hláskové kolísání (mimo zdůvodněné případy •-- viz v č, Ib), neodstraňuj! so zvláštnosti jazykové, ať už dobové, nebo nároční, popřípadě taková, jež za ty nebo ony mohou být považovány.
20. U každého jednotlivého jevu je třeba pečlivě uvážit, jde-li o záležitost grafickou, či jazykovou, tj. hláskovou (zvukovou) nebo mluvnickou.
Možnost lakové úvahy předpokládá bezpečné znalosti z historické mluvnice, rozhled po dějinách jaz.yí;a a zkušenosti se starými textovými prameny (rukopisy a tisky). Jen tyto znalosti a o ně se opírající komplexní analýza grafiky každého jednotlivého zápisu může dospět k takovým rozhodnutím při transkripci, jež mají právo na io, aby byla považována za odpovědná, a jež mohou být hodnocena jako správná. Nelze dát nikomu žádný návod lo tomu, jak má jednou pro vždy transkriboval ten či onen znrk. Vždy je nutno se rozhodovat jednotlivě podle zvyklostí i nahodilého úzu písaře konkrétního textu. Nikdy nelze např. říci, že spřežku dvou vysokých „s" je třeba přepisovat důsledně „š". Nelze přece trunskribovot mechanicky „maso, spašiti, 'ipašítel". Ha, je-li důsledně nebo často psáno „spassiti, spassitel", nelze ani psané „spasson, spassenie" transkriboval jako „spasen, spasenie", protože zcela bezpečně dvě vysoká „s" jsou tu vyvolána tlakom písařské analogie a je na místě je tedy hodnotil: jako jev formální. Na konci 15. století a v první polovině 16. století se u řady slov prosadila grafika se zdvojeným „ss" (i vysokým) jako odraz zvláštní výslovnosti hlásky /s/ (dlouhá souhláska). Označuje se to jako nová geminace. I tuto grafiku je těžké respektovat, třebas jo někdy důsledná. V tom případě je vhodné na ni upozornit v ediční poznámce, popřípadě vyložil, oč může jít. Někdy ovšem jo problém, zda jde už o novou geminaci, či je to pozůstatek ještě staré grafiky s tradičně gomino-vanou souhláskou. Tak, jako se tlakem analogie psalo „spassen", „spassenie" i „spassiti", „spassitel", tak se zase tlakem celé čeledi slov a tvarů slov kolem slovesa „spasili" oslré „s" prosazovalo a prosadilo (jak vidíme i z dnešního stavu jazyka) tam, kdo padlo pravidel morfologie by mělo být tupé „š", tak jako je např.   od   „prošiti,   hasiti"   náležité   „prošen,   hašen".   V   takových   případech je
/290}
transkripce „spasen, spasenie" zcela odpovědná, i když ji snad někdo může prohlašovat za nesprávnou nebo problematickou. Je rozhodně zodpovědnější než mechanická transkripce „spasili, spasitel".
Je někdy jediné východisko pro transkripci problematických grafických tlumočení některých fonémů (zejména' lil a W, lil a lil, jel a Ičl, /ň/, /ř/) a skupin ťonémů (např. /sšV, /cs/ nebo lis/, /čšs/ apod.), totiž přidržet se standardních transkribo-vaných forem, vycházejících z etymologie a respektujících způsoby tvoření slova. Např. nezbývá nic jiného, než konstatovat, že grafickou podobu adjektiv na "—*sty' ^vě vysoká „s") je správnější transkriboval jako .,—šský", protože podoba „—šký" by byla značně podivná i problematická a v podobě „ — ský" by prakticky grafiko vůbec nebyla respektována. Za standardní se považují takové podoby slov a tvnrú slov, které v době vzniku textu (nikoli v době vzniku památky) byly podle poučení historické mluvnice výsledkem vývoje předchozího a východiskem dalších  změn   v systému zvukových  prostředků  a  gramatických  forem jazyko.
21. Texty se přepisují latinkou. Jsou-li latinské citáty nebo cizojazyčná slova psána odchylným písmem, uvede se to jen v poznámkách, popř. při popisu rukopisu (tisku) v úvodu k edici. Střídání různých velikostí typů v originále se zanedbává (mimo nadpisy). Je-li drobnějšími typy vyznačen citát nebo přímá řeč, užívá se misto toho uvozovek. Uvozovkami se označuje zpravidla přímá řeč. V edicích, kde je vhodné vyznačit citáty z autorit, činí sc tak uvozovkami; v těch se pak přímá řeč uvozovkami nevyznačuje.
Římské číslice se nahrazují arabskými, kde jsou obvyklé i v nové češtině (pfi udávání množství, peněžních částek atp.), naopak tam, kde jsou v nové češtině obvyklé jen římské číslice (označení panovníků, papežů apod.), užívá se římských číslic i v transkripci.
Vydávaný text se opatři interpunkcí. Je to interpunkci: v podstatě obvyklá v nové češtině, ale je třeba ji adaptovat tak, aby respektovalo j«l< zvláštnosti výstavby projevu v starším jazyce, tak členěni textu, které se často objevuje, byť jen v náznacích a třebas motivováno jiným principem, ve vydávaném textovém pramenu (znaménko různě motivovaného čienění, funkční užívání velkých písmen, různé prvky písařské nebo iluminátorské výzdoby opad.). Mechanickí- členení textu interpunkčními znaménky jen podle zásad nové češtiny je vzhledem k vlastnostem staré syntaxe stejně nemístné jako důsledné lpění jen na značkách členění textu v starém zápise. Je třeba najít takové řešení, aby se moderními grafickými prostředky (tečkami, čárkami, středníky, dvojtečkami, pomlčkami) vystihly zvláštnosti starších větných a sou-včtných útvarů. Starší způsob vyjadřování využíval nejen bohatě rozvinutých vět a souvětí, ale také polovětných vazeb, parentetických vložek, přímé i polopřímé řeči apod., a všechny tyto prostředky kombinoval, vrstvil a kupil někdy až k nepřehlednosti. Úkolem doplněno interpunkce je, aby se text slal přehledným a srozumitelným. Interpunkce tedy vychází z interpretace o interpretaci umožňuje.
22. Tištěný text je podle uzavřených celků (kapitol, hlav, knih apod. -- podle povahy textu nebo památky) na okraji očíslován po pěti řádcích nebo verších. Podle_ tohoto číslování jsou uspořádány poznámky (a také vysvětlivky), ať jsou umístěny kdokoli. Text tedy není rozbíjen odkazovými číslicemi  nebo značkami.
Paginování je vyznačeno rovněž na okraji. Čísla nu okraji se vztahují k svisli-círtí uvnitř řádku, označujícím konec listu, stránky nebo sloupce rukopisu (tisku). Pro označeni listů foliovaných rukopisů se užívá arabských číslic, pro označení slránek těchto listů se užívá malých písmen (a, b) a pro označení sloupců také arabských číslic — typ lal. U rukopisů s číslovanými stranami (paginovaných) se arabskou číslicí udává strano a velkým písmenem sloupec — typ 1A. Pokud je v textu vložka z jiného rukopisu (mimo ernendovaná jednotlivá slovo), je na okraji značkou rukopisu a číslem příslušné strany v něm udáno, odkud z kterého rukopisu je piijaté misto vzato. U foliace tisků se užívá systému příslušného tisku
!— nejčastěji to bývá písmeno složky, číslo listu ve složce (číslování je dotaženo i v druhé části složky, kde čísla nebývají v tiscích uvedena) a přední nebo zadní strana malým písmenem — typ A1a.
Pokud je třeba v textu nebo v poznámkách označit konec řádku, označuje se svislicí |. V poznámkách se užívá svislice s číselným označením v případech, kdy je třeba vyjádřit, že se nějaký jev nebo problém objevuje na přechodu ze sírany
/291/
•■a stronu (např. ,,boha|(X7b)hulý" pro označen1' tolio, že písnř na rubu listu napsal ještě jednou slabiku „ha", na líci tóhož listu již jednou zapsanou).
23. V poznámkách k textu se k veškerému výkladu užívá kurzívy. Citovaná slova textu se tisknou antikvou, a cituje-li se přím n textový pramen, cituje sc v podobe netranskribovoné. O složení poznámek k textu viz zde v č. 17.
2-i. Dochované stcirší české texty a památky j'Ou psány čtverým pravopisem:
cl Pravopis jednoduchý — uživaný pro zápis českých siov a později i souvislého textu před koncem 13. století (částečně tal é později). Je to využití písmen latinské abecedy, kterých jo však méně než českých hlásek, písaři si pomáhali tím, že pro české hlásky, pro které není v la'inské abecedě zvláštní písmeno, používali písmen pro hlásky příbuzné bez jakéhokoli označení. Při transkripci těchto textu dostává text v maximální míře standardní podobu.
Pravopis spřežkový — užívaný od sklonku 13. století (náznaky jsou UŽ : "2. století). Pro hlásky, pro které nemá latins:á abeceda zvláštní znaky, užívá se spřežek, tj. spojení znaku pro hlásku příbuznou s jiným znakem, který v pod-siaíě signalizuje odchylnou výslovnost. Spřežkový systém nebyl v průběhu svého užíváni nikterak ustálený. Lze rozlišovat zhruba dva jeho vývojové typy: starší víc? usiloval o rozlišeni ostrých a tupých sykavek, mladší pak, mnohem méně jednoznačný, respektoval hlavně rozdíly mezi souhláskami znělými a neznělými. Jednotliví písaři 5' tento pravopis individuálně upravovali. Je dost textů, u kterých se lze po odpovědné analýze grafiky a jazyka značně přiblížit pravděpodobné do sové (nebo krajově, popř. i osobní) výslovnosti, avšak v mnoha případech se trenskribovaný tr-xt musí omezit jen na standardní vyjádření zvukových prostředků.
.) Pravopis I lusuv (diakritický) — místo psaní spřežek je snaha uvést v sou-;-;;vj ojedinelou praxi některých písaiů a užívat diakritických znamének, ■nabodeníček". Jsou to bud tečky (punctus rotundus) pro označení souhlásek palatálních (popř. i palatalizovaných), tupých sykavek a tvrdého /I/, nebo čárky (virrjula) r>r: označení délky samohlásek. Někdy čárky od teček nejsou k rozeznání a časem se místo tečky psal (a tiskl) také háček. Tento pravopis nebyl vlastně v starší co.:é (v 15. století) nikdy dodržován důsledně. Buďto se psalo dál pravopisem Spřežfcovým, nebo se oba systémy kombinovaly. Existuje mnoho zápisů z 15. století, ve kterých se v užívání diakritických znamének projevuje silná inflace a tato znaménka nemají prakticky žádnou platnost. Dokonce je nutno dát pozor na rukopisy, kde jsou diakritická znaménka dodělávána dodatečně a často mnohem p >zděii. U rukopisů, psaných poměrně solidní modifikací pravopisu spřežkového, j" dospeje I: relativně věrné podobě jazyka, častěji je nutno počítat s tím, že se výsledek bude bíc blížit standardní podobě dobového jazyka.
.i) Pravopis bratrský — užívaný od konce 1o. století až do 18. století. Je to v pedstetě pravopis Husův s některými ustálenými tradičními jevy spřežkového pravopisu. Ryla od něho zavedena určitá pravidla o psaní ,,i" a ,,y" (v starších pravopisných systémech se znaků „i" a ,,y" u)ívalo nejčastěji bez rozlišení platnosti, postupem 15. století lze pozorovat vytváření úzu již pravidelného, a ten byl pak pravopisem bratrským doveden k noru ě, jež v podstato přetrvala až do Opravy v době obrozenské). Bratrský pravopis :e ustálil zásluhou námčšťské Gramatiky české z roku 1533 a pro upevnění jeho užívání měly velký význam kralické tisky. Byl to pravopis především tisků, do rukopisů pronikl až jejich vlivem (s výjimkou označování kvantity samohlásek — ta v rukopisech vlastně nezevšeobec-r:ola nikdy). Transkripcí, respektující úzus textu a schopnou tento úzus interpretovat a vyvodit z něho konkrétní pravidla přepisu daného textu, lze u tohoto systému dospět k relativně věrně podobě dobového jazyka.
Hláska
Přehled   problematických   Znaki,   v   t*A    ,<■ ■ , --_ ala'   v   Jednotlivých systémech
i/y
jednoduchém
Užívané znaky v pravopise
pravopisu:
ie, ye; iee, yee; yie, ije, íjo
y
>. Y. (často) í (s vlasovou čárkou)
i. y, r, y, i, ý";
V.  i i,  íí,  ij, yy,
y>- yj. yg
re. íé; ýe, ýé; Jé, yé
'. y, í
iy (rozlišuje s»
ale ..y" jako spojka a po ,, ,.t", ..s")
li U'
y
ev, se zvi. fot* realizací:
er. re, ri, ur, ru,
ro        ■-■ •
I
ev. se zvi. fon. realizací:
!»■ i', lu, ul, lo
r, rs
rz, rs, rzs/rzss; zr. sr, zrs; rzz, li, xr, rsz; rzy (po zániku jo-' face)
r s tečkou,
I. I
(rozlišeno)
r, r
ny. ni (po zániku ň jotace)
n, nh; yn; ng
(ně. ňe, ni)
ď
th: f*S t s tečkou,
'y, ti (po zániku      ť; t
jotace); tg____
d s tečkou, ď; d
(té, te, ti)
d, dh, dd; dy, di (po zániku
jotace); dg
(dě, de, di)
'"oo;
v	v, u	1.1, U U, v, vv, W, WU	w, v, u	w
f	f	í, ff, ph, pf	f, ff, pli	f
k	c, ch	k, c, ch, ck	k	k
cli	h	h, ch	ch	ch
s	s, z	z, zz, vysoké s; s, sz, szz, ss	s, vysoké s	s, vysoké s
z	z, s	z, s, zs, ss	z	z
c	c	ch, cc, cz, cs; Is	c	c
š	r., z vysoké s	s, z; ss, vysoké s, dvě vysoká ■;	i, š, vysoké s	—š dvč vysoká s
ž	Z, vysoké s	z, s, zz vysoké s	ž, ž	ž, ž
č	C, 5 vysoké s	cs, sc, zs, sz; ch, chz, seli; cz	č, č	č, č
j	í. y	i, y. g; gh gi, gy (po zániku jotace)	g. y	g, ale ya
	g	g	g	g s háčkom
26. Označování délky samohlásek zdvojením znaku se objevuje v textech velmi starobylých. Její označování diakritickým znaménkem neni záležitostí až diakritického pravopisu, ale objevuje se už v řadě zápisů, psaných pravopisem spici-kovým. Ani texty, psané Husovým pravopisem, neoznačují však délku samohlásek pravidlem a důsledné. Totéž platí i o rukopisech a tiscích (ve značné míře), pokud užívají piovopisu bratrského.
Pokud textový pramen neoznačuje dlouhé samohlásky a grafickými prostředky neodlišuje dlouhé samohlásky od krátkých a naopak, užívá se v transkribova-ném textu standardní staročeské kvantity, resp. té její modifikace, která se považuje za typickou pro donou vývojovou etapu, tj. pro dobu vzniku textu. Jestliže rukopis nebo starý tisk označuje dlouhé samohlásky, je třeba dodržovat jeho kvantitu, alo systémově. Vychází se přitom z předpokladu, že naznačení délky svědčí o délce, hiavně je-li označena čárkou (virgula), neužívání znaménka pro délku nesvědčí o ničom, ani o délce, ani o krátkosti. Kuriózní naznačování délky (zejména v některých zahraničních tiscích — Benátky, Norimberk — z první poloviny 16. století) se nemusí a někdy ani nemůže respektovat, je však třeba zmínit so o existenci takových případů v sumární ediční poznámce.
U cizích, hlavně biblických jmen vlastních jo nutno opatrně rozhodoval, kdy zdvojené samohlásky naznačují délku a kdy odpovídají zdvojené výslovnosti, popřípadě jsou jen výrazem grafické tradice; důležitým kritériem je tu psaní těchto jmen v souvěkých textových pramenech latinských. V takových případech bývá na místě ponechat v iranskribovaném textu zdvojenou samohlásku.
V některých rukopisech, hlavně z první poloviny 15. století, téměř pravidelně je každé „i" opatřeno vlasovou čárkou. Jde o grafickou manýru, která nemá žádný význam pro řešení kvality hlásky lil, ani její kvantity.
27. V transkribovoných textech ne zásadně užívá velkých písmen jen na začátku vět   po   tečce   a   u   s k u t o č n ý C fi    vlastních  jmen.   Přídomky   a   přezdívky ještě
/294/
za vlastni jména vždy považovat nelze: zpravidla se v nich ještě udržuje sémantický obsah slov. Také pojmenování bylostí a institucí, požívajících úctu (bůh, bůh otec, výsost, království, země atp.) byla ještě po celý středověk výrazně spjata s významem užitých výrazů — je proto správné je psát s malými písmeny na začátku. Jestliže se však v pozdějších textech užívá velkých písmen podle vyhraněné zásady (např. v oslovování), lze tuto zásadu přenést i do edice textu. Rozhodně však např. psaní každého podstatného jména s velkým písmenem na začátku takovou zásadou není.
28.  Poznámky k  jednotlivým  hláskám  a  k  jejich  grafickému vyjadřování. A — Není-li provedena přehláska la! v lěl popř. v lei, nelze to v žádném případě pbvažovat za  záležitost grafickou. Jde  buď o analogii  podle jiných tvaru téhož slova   nebo   podle   slov  příbuzných,   kde   podmínky   pro   přehlásku   nebyly, anebo o   regionální   odchylku.  Při   transkripci   se  tu   musí   respektoval   textový proměn.
V slovech cizího původu se někdy objevuje dvojznak ,,ae". Ten se transkribuje „e", jde-li o slovo přejaté nebo o zčeštěnou podobu (např. „premonstrátský"). V citátových slovech latinských se transkripce řídí zásadami, platnými pro vydávání textů latinských.
V slovech německého původu, zejména ve vlastních jménech, se rukopisné ,,aj" ponechává, i když je místo původní německé dvojhlásky ,,eu" (např. „Najštat"), protože nepochybně odpovídá zdejší (i nakonec německé) výslovnosti těchto slov.
Dvojhláska /oj/ se od konce 15. století objevuje v podobě změněné v lejl. Toto /ej/ si písaři spojovali také s novým „ej", vzniklým diílonogizací z dlouhého /ý/ popř. lil. Vznikaly tak různé tvary, které asi v podobě, jak byly zapsány, neodpovídaly dobové výslovnosti. Tato situace se řeší lak, jak se zachází se zvrat-nými analogiemi u nástupnických fonémú /ie/ a lil a jak je zásada zacházet sc zvratnými analogiemi. V transkripci se užívá podoby, která odpovídá jazykové tendenci té doby, ale nerespektuje se vybočení z vývojové řady zvratnou analogií. Rukopisné „mlýn" nebo „mlejn" se ponechává tak, jak je psáno (tištěno) v textovém pramenu, liyperkoroklní „mlajn" se transkribuje „mlejn". Stejně se respektuje podle pramenu koncovka „dobrý" i „dobrej", avšak „dohraj" so transkribuje jako „dobrej". Podle pramenů se přepisuje „vejvoda, hejtman", alo upravuje se na tuto podobu zvratnou analogií vzniklé „vojvoda, hajtman", a tím spiše také eventuální „vývoda, hýlman". Respektujeme rukopisné „tajný" i „tejný", protože nejde o zásah zvratné analogie, nýbrž o ústup regulérní změny hláskové působením analogie podle „tajiti™ apod.
Rukopisné i v tiscích se pravidlem vyskytující „au" (na místě staršího a původního ,,ú") se podle svědectví mluvnic vyslovovalo (asi od samého začátku pronikající diftongizace, jak se to dá také teoreticky podle zákonitostí přestavby systému dlouhých samohlásek předpokládat) jako loni. Proto je také jednotné bez poznámky jako .„ou" transkribujeme. Samozřejmě v slovech a zejména ve vlastních jménech německého původu se ponechává „au" (např. „Maulvic, Granauer"), protože nejde o střídnici starého Id/.
B — V českém materiálu není problémů. V slovech (i vlastních jménech) německého původu se někdy střídá „b" a ,,p". Vydavatel přepisuje v těch případech jednotně podle toho, která podoba se v daném textu vyskytuje častěji. C — V slovech latinského původu, avšak zdomácnělých, se eventuální „c" (ostatně vyslovované jako /k/) přepisuje jako „k" (např. „kontrakt, kontribucí"). Pokud takové slovo zcela podržuje původní cizí tvar (objevuje se v textu jako citátové slovo latinské), píše se podle zásad transkripce latinských textů (srov. např, „contrac-tus" proti „kontrakt", „conversio" proti „konversí" nebo „konverzí").
V slabice .,cy" se při transkripci píše jen „i", kromě ovšem těch případů, kdy ,,cy" Pokud se v textech, zejména starších (ze 14, a 15. století) objevuje „c" místo
je vžité (např. „Cyril, cylindr").
„t" (vyslovovaného A7) (např, „cis'úc, cělestný"), je třeba v transkripci zachovat jako projev tendence k asibilaci. Jde-li však o výrazné materií znaků „t" a „c" a o zvratnou pisárskou analogii, nelze psaní „t" místo „c" a naopak respektovat.
Velké množství textů nerozlišuje dobře Icl a lil. Kde je dobré rozlišení těchlo dvou hlásek, přepisuje so podlo pramene a eventuální (ojedinělé) nepochybné odchylky  se  upravují  podle  naprosté  většiny   (s   poznámkou).  Kde  grafické rozli-
7295/
šoni není nebo k ie kolísání jo zcela běžné a nelze z něho nic vyčíst, přepisuje se k standerdní p -dobč slov a tvarů.
Znak „c", užitý v českých slovce i, kde není pochybnosti o výslovnosti . k/, se prepisuje jako ,,k" (např. „erag" jako „kraj", „Colda" jako „Kolda").
Objcvujc-li se v cizích vlastních iménech nebo i v cizích slovech vůbec „—c" misío ,, -z" (nap., „ľranc" místo ,,Tranz"), přepisuje se podlo většiny v daném textu.
Ve skupině „es" je třeba značné opatrnosti. V textech ze H. a 15. století, kdo není jasno graficky rozlišeno ,,c" a ,,č", je správné se držet standardní podoby slov (nepř. „dédičstvie"}; rózlišuje-ii pramen ,,c" a „č", jo možno — zejména v textech z kaňce 15. o ze 16. století — transkiibovcit podle rukopisu „cs" (např. „důdieství"). Samozřejmě se nerckonstruujc lalc skupina ani v tó, ani v oné podobí.', je-li podle výslovnosti zjednodušena v „z" (např. „dědictví"); zjednodušení v ,.č" i; ^n: piavfi.'-podobnó a svědectví grafiky nebývá průkazné (souvisí s celkovým kolísáním při 'ižívání znaků pro hlásky jel a Ičl).
V pramenech z 15. a 16. století., kde se v koncovce „—ice" někdy píše „ieze", se v transkripci užírá ion podoby ,.- ice" (např. „Bratronice").
Č — O rozlišováni hlásek /£/ a lei podle jejich grafiky je pojednáno v předchozím odstavci.
Pokud prameny zaznamenávají změny v původních skupinách „šč" a ,.tč", ponechává se stav nebo kolísáni podle předloh/ (např. „ščastný" i „šťastný", ,,nc-bcžčík" i „nebožtík", „větší" i „vělčí" nebo ,věčí"); je třeba ovšem dát pozor na blízkost znaků ,.c" a „t" a na opisovačské matení jich.
D- — V některých slovech se dlouho a tradicí psalo „d" zdvojené (např. „radda"); transkribuje m s jednoduchým „d" („rada").
Pokud jde o slabiku psanou „dia" a „lia" nebo „dya" a ,,tya", je třeba rozborom grafiky posoudit, zela v slovech ciziho původu jde ještě o dvojslabičnou výslovnost ( ái-á-be!. křěs-li-an/) a její grafické vyjádření, nebo zda už tato výslovnost '.plynula . výslovností domácích slov (např. /mlá-ďát-ko/). Podle toho je nutno transkriboval. Pro 15. století je transkripce „diabol" a „křestian" už zcela bezpečně anachronismus.
E — Hlavním problémem u hlásky lei je její historické střídání s dvojhláskou 'é . Na místo této dvojhlásky nastoupila samonláska postupně ve všech pozicích (nejprve po ji a ň/, dále po /cf7, /(/ — tu Je i dnes píše tradičně ,,ě", ač se po ď , tV a ň vyslovuje samohláska, ne dvojhláska — pak postupně po lil, /Šľ. /& o konečně po /z', lij, /c/ a /ř/. Zůstala a vyslovuje se .podnes po retni-c'.rli /b/', lpi, /m/, hl a také /(/; ovšem i tu v některých krajích pronikla výslovnost samohlásková (např. ,'pekný, mesto, veďet/). U textů, vzniklých do první poloviny 1b. století, so ponechává znak pro dvojhlásku /ě/ tam, kde je jotace naznačena v rukopise. Od poloviny 15. století lze nedbal na joloci, zejména zjistí-li se při rozboru grafiky, že psáni znaků ,,ie" a ,,ye'' jo buď ojedinělé, nebo se neřídí žádnými pravidly, že jo to tedy jev grafický, nikoli jazykový. Grafickou tradicí se nejdéle rlrželo psaní dvojhlásky ve zvratném zájnenu „sě", ač se tam nepochybně už dávno dvojhláska nevyslovovala.
V dobe zanikání jolace a v době kolísání výslovnosti samohláskové i dvojhláskové pronikalo někdy psaní znaků ,,ic" nebo „yc" (zpravidla bez rozlišení rnezi nimi) na místa, kdo nikdy dvojhláska nebyla; mluví se o nenáležité jotaci. Ta se při transkripci nerespektuje, nezaznamenáva a na těch místech se transkiibuje „o" (podle povahy edice, buď bez poznámky, nebo s paušálním konstatováním, u vedeckých edic V účelům filologickým s upozorněním na jednotlivé případy).
Jestliže se v rukopisech objevují stopy zaniklé jotace po rolnicích, transkribují se tuková místa se samohláskou (může jít o nářečni jev ve shodě s tendencí vývoje jazyka).
Dvojhláska 'oj síj v souvislosti s přestavbou systému dlouhých samohlásek v češtino objevuje od konče 15. století místo lýl a lil, např. „bejti, celej, dotejčo so, cojíit". Při transkripci se to respektuje. I když ide o jev, který nepronikl do spisovné podoby nové češtiny, je v souladu s vývojovou tendencí jazyka.
Při   transkripä ponechává   také   střídání   „é"   a   „i"   podle   pramene (např.
„myšlénka" popí. ,,myšlenka' i „myšlínka" popi. „myšlinka"). Ponechává so také ,,e" Vložené na mislech, kdo to není dnes obvyklé (např. „dotekl se").
12961
F — V přejatých slovech se píše jednoduché „f" tam, kde staré lukopisy maji zdvojené ,,(f"  („offiera" se přepisuje „ofěra"). Totéž se týká českého „ufoti".
Jako ,,f" se transkribuje v domácích a zdomácnělých slovech i psané „ph". G •— V českých slovech se vyskytujici znak „g" transkribuje jako „j". V cizich slovech je třeba při transkripci přihlédnout k přizpůsobeni podoby slova českému jazyku a jeho prostředkům, k pravděpodobné starší výslovnosti i k dosvědčené výslovnosti pozdější. Grafika ukazuje na pravděpodobnou staročeskou výslovnost /F.jipť, rukopisné „gindrzich" se bez rozpaků přepisuje „Jindřich", v 15. a 16. století není představitelná výslovnost /relijion/, a pioto se přepisuje „religion", Tisky pak ukazují na pozdější (a snad knižnější) výslovnost /Egypt/ tim, že se důsledně i tiskne „gy"; v takových případech se grafika respektuje.
U slova „evangelium" se užívci podoby s „g" všude, kde n en i důvod pro jiné psaní, závislé na výslovnosti. Takový důvod může být prechod k zaznamenávání výslovnosti /evandělium/; jestliže se taková výslovnost vyskytuje, pak muže jít jen o střídání /evandělium/' a /evanjelium/. Také v případech, že je výslovnost lg/ v ostatních slovech vyjádřena znakem „g" s háčkem a u „evangelium" nikoli, je nutno přepisovat „evanjelium".
Ide-li o záměnu (vlivem výslovnosti) „k" a ,,g", nechává se psaní podle pra-menei nejen „kde" i „gdo" a „kto", „kdo" i „gdo", ale i později „krunt" i „grunt", „markrabství" i „ margrabství" apod. Nemůže-li mít (zejména na konci slov) psané (tištěné) „g" oporu ve výslovnosti, přepisuje se jako ,,k": nopř. „retuňg" se přepíše „retuňk".
H — Aspirované „th" se v českých i v zdomácnělých cizích slovech nerespektuje, rukopisné „dorotha" se přepisuje „Dorota". U slov německého původu, zejména vlastních jmen so při kolísáni („Purkhart" a „Pnrkait" i „Puikaith") v přepise tíživá jednotné podoby, a to té, která má v daném prameni většinu. I — Rozlišováni znaků „i" a „y" (jde o jednu hlásku 'i;') se řídí etymologii a gramatickou analogii, ledy zásadami, platnými v nové češtině.
V cizích slovech a v cizích vlastních jménech so transkribuje podle dnešního ůzu, ale s přihlédnutím k možné odchylné výslovnosti (vedle „Augustin" je možná i podoba „Augustýn", svédčí-li pro ni grafika pramene). Při kolísání se voli jedna podoba, zpravidla která má většinu.
Dlouhé lil se střídá s dvojhláskou /ie/, výchozí je přitom historicky původní dvojhláska lir. . Znak „ie" nebo ,,ye" už ve starobylých rukopisech bývá nahrazován prostým znakem „i" nebo ,,y", tedy znakem pro prostou samohlásku. Až do konce
14. století to lze považovat za grafickou odchylku, popřípadě za pisárskou chybu.. Při transkripci je třeba na takových  místech psát ,,ie"  (s poznámkou). V průběhu
15. století a spíš v jeho druhé polovině je nutno respektovat pronikající zrněna původního /ie/' v lil. Ani v starších textech (ze 14. století), ani v mladších (z 15. století a pozdějších) nelze respektovat, jestliže se zvratnou analogií objevuje nenáležité ,,ic" na místě původního „í". V těch případech so přepisuje zásadně ,,í", a to buď s paušální poznámkou, nebo (zejména ve vědeckých edicich k filologickým účelům) s poznámkami k jednotlivým místům. Jestliže pramen ukazuje na to, že je znak „ie" nebo „ye" jedním ze znaků pro vyslovované dlouhé lil, přepisuje so důsledně jen s ,,í". Pozornosti zaslouží ty případy nenáležitého „ie" v koncovkách, kde je morfologickou variantou vedle „ — iej": pak tu (v rukopisech,, kde se /lil a /ie/ rozlišuje) je třeba takové tvary s redukovaným ,, — ie" respektovat.
V zdomácnělých vlastních jménech cizího původu se „ei" přepisuje jako „ej" (např. „Valdštejn").
J - Problém je hláska 1)1 na začátku slov před souhláskou, kde toto l\l tvořilo tzv. pobočnou slabiku. Často odpadalo. Ponechává se nebo není zaznamenáno podle stavu pramene. Transkribuje se také na místech, kam bylo vyloženo (zpravidla ve shodě s výslovností a závisle na ní), např. „nejni",
V textech ze 16. století a později se objevuje „j" u zvratného zájmena ,,se" („jso"). Je lo věc čistě grafická a není vhodné ji respektovat.
K — V cizích slovech počeštěných se transkribuje tak. jak bylo vyslovována: ,,sc-qucslr" se přepisuje „sekvestr", „inkvizicí" so píše za „inquizicii". L  —  Někdy se „I"  střídá s „r" — transkribuje so  podle pramene (nopř. „alkýř", „pulkrobský", ale také „arkýř", „purkrabský", podle toho, jak je psáno v rukopise). Slabičné   (slabikotvorné) /I/  a  ,-r/  bývá  ve  staročeských   rukopisech   psáno bud"
I201J
proitým ,,1" a „r", nebo S průvodními vokály, umístěnými před souhláskou nebo za ní. Jde " zvláštni způsoby fonetické ren'izace těchto slabičných hlásek. Při transkripci se tyto průvodní vokály zachovávaj' o umísťují se ve shodě s rukopisným způsobem psaní. Např. „posskwernyenye" se transkribuje „poškvei něnie", „nolezel" — „naiezel", „wurba" = vurba", „wlytawa" ~ „Vlitava".) Nerozlišuje se však původní psaní „i" c „vy" („ssridcze" i „ssrydcze" = „sridce"), zejména v těch rukopisech, ve kterých se jedné nebo druhé litery užívá bez. rozlišení. V čistě čtenářských edicích, kde se průvodní vokály objevuji' zcela ojediněle, lze na jejich zcznam?nóváni ri zignovat.
Některé tisky c zřídka i rukopisy z 16. stoleií důsledné užívají tvrdého „I" k odlišeni od netvrdého „I". V kralických tiscích je toto rozlišení opřeno o vý.<.lovnost (bezpochyby krajovou). Někteří auloři (Rosa) i tiskaři si vytvořili vlastní systém rozlišování obou znaků. Rozlišení dvojího ,,l" v transkripci je žádoucí jen u edicí speciálně filologicky orientovaných.
M a M — Někdy se navzájem zaměňují — ponechává se podle pramene (např, „hamfešt" i „hanfešt").
U slov cizího původu na ,,—unk" (z „—ung") se objevují varianty s „ň". Přepisuje r.o tak, jak dosvědčuje pramen  (např. ,,retuňk" i „retuňk"), a to jednotně
podle většiny.
0 - V textech ze 14, století není podstatných problémů. Jakmile se diftongizuje lóí v iuoi (to so pak dál monoítongizovalo v /ů/), dochází k přesahování této monottengizace i ko krátkému /o/; tyto přesahy se jakožto analogie respektují (např. „buoha, buožf"),
Tam, kdo je lóí plně diľtongizaváno, je třeba dobře zvážit transkripci slov a tvarů, kde se vyskytovalo dříve dlouhé /ó/, jež so zkrátilo v krátké /o/. Je vhodné dávat píednost krátkým variantám (např. nevyskytuje-li se v daném textu, který jinak ,,uo" má, podobe „siuovc", „chlapuom", je lépe přepisovat „slove", „chlapom").
Tzv. přehláska /oj v /ě/ (např. „oráčěvi") a v /ie/ (např. „oráčiom") se respektuje.
Je-li v textech     15. a 16. století na začátku slov diftong „ou—" (zpravidla psaný — např. „autory") místo staršího a pak zachovávaného /ú—/, nechává se v ťanskribovaném textu (ledy: „outerý").
R a H — Někdy může být velmi obtížné tylo dvě hlásky rozlišit — grafika není jednoznačná. Noní-li rozlišení možné podle jejich grafiky nebo je-li grafika v zřejmém rozporu s nepochybnou výslovností, je třeba sáhnout k standardní podobě, podle potřeby s poznámkou. Pozornosti je třeba tam, kde uvnitř skupiny „rz" probíhá nějaký šev (např. „drz-núti", „dr-žěti" — dvojí — vedle „dřieti" — vše psáno „drzyety"). Povětšině se ovšem „rz" přepisuje jako „ř".
V slabice „ry" se v cizích slovech podržuje psaní s „y" (např. „frystung"), ale ve vlastních jménech je lépe se přidržet ázu, k;erý se vžil a udržel do nové češtiny (např. „Fridrich").
O slabičném ,,r" viz u „I". S — V psaní hlásky Isl existuje mnoho pestrosti, proto je třeba věnovat rozlišení hiásek lil a lil důkladnou úvahu, opírající se o podrobný rozbor rukopisu (a někdy
1 tisku). Také rozlišení mezi /s/ a lil nebývá, a to zvláště v starších rukopisech, zcela snadné.
V textech zejména z 15. století i pozdějších bývá původní hláska Isl na začátku slov, dále jako předložko (nevokalizovaná) a předpona velmi často zaměňována s hláskou /z/, a to i ve výslovnosti, i v písmu. Příčinou toho vedle nevyhraněnosti grafiky je také s podobo znělosti v souhláskových skupinách. Časem se však toto zaměňování vymklo všem. zákonitostem a pravidlům. Při transkripci je proto, zejména pokud jde o texty z 15. století a pozdější, vhodné se přidržet původu tohoto isl a /z/i respektováním původu se texl činí aspoň srozumitelným. Je to zvláštní případ standardizace. Samozřejmě se přitom musí dbát všeho, co mělo vliv na vývoj takové íormy, tedy i původu předpony: podle významu se mezi sebou musí dobře rozeznávat původní ,,s—", „z—" (jež navíc je buď původní „z—", nebo zjednodušením souhláskové skupiny vzniklo ze „ jz—"). Jak bude formulována ediční poznámka, popřípadě do jaké míry budou zaznamenány jednotlivé úpravy proti prameni, lo záleží na stavu pramene i na účelu a dosahu edice.
Podoba zvraíného zájmena „jse" v textech ze 16. staletí a později je z vratná analogie formální a není vhodné ji respektovat.
Š — O rozlišování hlásek ls/ a /i/ a o jejich grafice bylo mnohé řečeno výše (srov. v předchozím odstavci a v č. 20). Vodítkem rozlišení musí býl podrobná analýza grafiky. V sporných a nerozhodných případech je nutná sáhnout k standardní podobě textu. U cizích slov a jmen záleží také na stupni počeštění.
Pokud se v některých slovech střídá „š" a „č", při transkripci se to respektuje (např. „čtvrtek" i „štvrtek").
T — V předložce a předponě „ot" se ponechává ,,t" nebo „d" podle pramene, a to i lam, kde je nové „od" jako výraz provedené spodoby znělosti při výslovnosti, i tam, kde se tato změna prosadila analogií (prolo ,.ote" i „ode").
V slovech latinského původu, ale včleněných do slovní zásoby češtiny, se původní latinské „t" přepisuje podle výslovnosti jako ,,c" (např. „designací"). Je-li latinského slova užito jako citátového, řídí se psaní „t" a „c" směrnicemi pro vydáváni texlů latinských.
Záměnu znaku „t" a ,,c" je nutno respektovat, jde-li o výraz změn ve výslovnosti („cis'úc" jako projev asibilace, „František" vedle „Francišek" jako vítězství nové výslovnosti, bezpečně doložené a potvrzené přetrváním). Avšak zřetelné matení znaků „t" a ,,c", zejména pisárskou zvratnou analogií („t" místo „c") patří jen do poznámek, popřípadě do obecné charakteristiky grafiky pramene.
U — Pro znak „u" a pro hlásku /u/ je třeba vždy předchozího rozboru, co znak znamená a jak se hláska lul vyjadřuje.
Řada zvláštností je u znaku „w" Může znamenat kromě „li" a ,,v" také „vu" a „vú" (např. „zwk" ■» „zvuk", „dw" ■= ,,dvú") nebo dokonce i „v + o" (např. „wbraziech" — „v obraziech", „when" — „v oheň" nebo „v oheň" — je Iřeba přitom respektovat stav mezi —ó— a —ú— v daném textu; může loíiž jít o možnost čtení „vůheň" apod.). Přepisuje se podle fonetické analýzy znaku ,,\v" a ve vědeckých edicích so způsob psaní poznamenává, buď sumární poznámkou v úvodu k edici, jde-li o manýru rukopisu, nebo v jednotlivých poznámkách, jde-li o ojedinělé případy výskytu.
Na počátku slov označuje znak „v—" stejně ,,u —" jako „ú—", a to i v textech, které kvantitu označují (např. „vpaliti" = „upáliti", „vmyssl" = „úmysl"). Dosazuje se standardní kvantita; přitom je si třeba uvědomit, že nemusí být vždy přesně zachycena dobová výslovnost.
Jako krátké „u" se přepisuje znak „v" v platnosti předložky (a předpony) před rptnicemi (např. „u městě"), ale jen tehdy, jestliže v prameni má „v" platnost „u" na začátku slov.
V — Pro rozlišení od „u" platí, co bylo řečeno při „u".
Prothelické „v—" před „o" se v přepise zachovává (např. „vokno", ,,von").
Splývání předložky „v" s „v" na začátku slova se upravuje. Ukazuje-li rukopis na čteni ,.býti vězení", upravuje se na „byli v vězení", nikoli však na „býti u vězení".
Y — Srov. poznámky k hlásce /i/.
V textech psaných bratrským pravopisem se samozřejmě upravuje psaní spojky ,,y" na „i" ti znaku iota so užívá také po „š" a podle zásad rozlišení (se zřetelem k etymologii a gramatické analogii) též po „c", „z" a ,,s". Nelze měnit pramenné „y" v „i", jde-li o morfologické rozdíly staršího jazyka proti jazyku dnešnímu, např. např. adj. „ryzý, ryzá, ryzé" (s tvrdým skloňováním), přežívající staročeský akuzativ a instrumentaI plurálu „přátely, nepřátely", nebo o rozdíly nářečni. Z — O rozlišeni hlásek /z/, lil a /sl, popřípadě i lil platí lo, co řečeno v poznámkách k hláskám isl i lil.
29. Tyto poznámky lze shrnout do několika obočných zásad:
a) Opatrně a zásadně se posuzují a rozlišují rozdíly jazykové, týkající se hláskové stavby jazyka i morfologie, a rozdíly grafické čisté formálního charakteru, bez dosahu významového (af jde o význam gramatický nebo lexikální).
b) Variabilita se při transkripci textů připouští lam, kde je výrazem zákonitého pohybu v jazyce a odráží přechod systému zvukových prvků i gramatických prostředků do jedné kvality k druhé. Za zákonitost se přitom  považuje i analogie.
c) Za dublety so nepovažují formy vyplývající z působení zvratné analogie, vybočující ze systému a ze systémového charakteru změn, dokládající nejistotu a působící chaos v jazyce.
d) Registrování dublet při transkripci textů je sevřenější u textů starších, naopak
olevreneiíi Bp'ŕcwém je u toxtú mladších (počínajíc 15. stoletím, zejména jeho druhou polovinou).
a) Čím lep-.í a pečlivější byla práce písaře i ebo tiskaře vydávaného textu, lim ir.óně přcbíémú í'.'í editor a tím méně jeho zás-ihů je třeba. Edice lakových textů, pečlivé pořízených a odpovědně opracovaných, se také co nejvíce přibližuji objektivnímu obrazu i i?yka dané doby.
:) při kpiísán: v jevech, které jsou v souvislosti s včleňováním cizích lexikálních pivku  dc   českého  jazyka,   může   být  kritéři&m  výberu   také   početnost  jejich vy
skytu. ...
g) No !o, }cik r-, do jaké míry bude aplikare obecných zásad transkripce na konkrétní to."-: doprovozena a objasnená poznámkami, má vliv také charakter edice.
30. Vydavatel je novinen obezřetně postupovat na základě zevrubné analýzy gia-fiky při řešení probiémů transkripce, a také při zyjadřování zvukové podoby jazyka vydávaného textu. Ale daleko více jo povinen dbát obezřetnosti při řešení těch vydavatelských problémů, které se týkají jevů gramatických, a to jak morfologických, tak syntaktických.
V řádném případě nelze gramatické formy upravovat, a to ani ve smyslu archaizoce se zřetelem k době vzniku pomátly nebo ss zřeielem k predstave ideální podoby staré češtiny, ani směrem modernizace, ba ani vyrovnáváním kolísáni v témž tvaru. Lze a jo nutno cmendovat jen zřetelné chyby písařské (u proío-araíu) nebo opisovačské (u opisu). Nelze zapomínat na to, že i bizarní [vary vznikaly různými analogiemi, vyrovnáváním morfo ogických typů, někdy naopak snahou o jejich, různě motivované rozlišení. Editor musí být natolik znalý historické mluvnice n zákonitostí i tendencí ve vývoji jo.-.yka, oby dovedl rozhodnout, kdy lij daný tvqr, danou konstrukci nebo daný větný útvar nelze vyložit jinak nez jako chybu - jen pak má právo sáhnout k emendaci, a io k takové, kierá vychází I povahy chyby písařovy nebo opisovačovy. Např. vynecháni písmena lze opravil jen jeho doplněním, chybnou koncovku lze opravil jen loti koncovkou, s níž mohla být užitá zieíelně chybná koncovka zaměněna atp.
Také posouzeni nlázek, týkajících se slovní zásoby, význam síov, jejich vazebních vlastností jejich spojitclnosti s jinými slovy atd., to vše vyžaduje -mocno zku-s^osti s jazykem jednotlivých etap jeho vývoje. V lexikální oblasti je třeba jesie ví"" osobní zkušenosti editorovy, protože se nemůže opírat o žádné úplne a zevrubné zpracování dovní zásoby, jaké pro obk st historické mluvnice predstavuje dílo Jana Gebauera, doplněné dnes už modem mi pracemi Fr. Trávníčka, M. Ko-mčľrka, V. Vúžnělv, A. Dostála, A. Lnmprcchla. D. Slosoro, ): Bauera, J. Poiaka c dalších. . .■ ,,
I V .
Úprava
■ e t r o n s k r i b o v a n ý c h vydaní
31. U textů, r. vážných důvodů vybraných pro vydání paleografická, se zachováva zo'Jsob psaní' rukopisu, pokud je možno jej tiskem vystihnout. Pritom se dodržují tvto zásady: ' , '
o) Nedbá se individuálních návyku písařových, pokud nemají zaany vyznám pro text (ozdobné vyplňování konců řádků, užívaní různých variant písmen bez významové platnosti, vyznačovaní písmen barevně apod.), je však třeba se o nich zmínit obecně v úvodu při popisu rukopisu.
b) Zkratky se rozvádějí. A to i tehdy, když jde o ustálené, přesné grafické vyjádřeni (např. v případě trojhlósek „pro", „pra", „pri" apod.), i -tehdy/ kdy jde o skutečnou zkratku, která někdy může být při plném vyjádření pravopisně nebo hláskoslovné nejednoznačná („capla" = „kapitola" nebo „kapitula" nebo i lat. „capitola"). Rozvedení zkratky je nutno v textu graficky vyznačit: vše, co není vyjádřeno písmeny, dává se do kulatých závorek, např. ,,p(ro)", \,p(ri)", ,,p(ra)", cap(ito)la" nebo ,,cap(itu)la" atp. Pokud se rozvádění zkratek leodchyluje od této zásady nebo pokud se drží v mezích, stanovených — pro individuální případy — v úvodu k edici, neobjasňujc se rozvádění jednotlivých zkratek v poznámkách k textu.
c) Číslice  se vzhledem  k nejednoznačnosti nechávají v původní graiice.
d) Samostatná slova se píší odděleně ve smysiu základních tendencí jozyka díla, i když rukopis oi.e některá samostatná slova dohromady (předložky se jmény apod.). V  případech, kdy není jasno, zda jde j^ště o předložku se jménem nebo
(3001
o příslovečnou spřežku (kritérium je především význam), dává se přednost psaní zvlášť.
e) Do textu se vkládá interpunkce, odpovídající členěni vět a souvětí, a to podle zásad, obvyklých v moderní češtině. Výjimky tvoří případy, kdy rukopis (zpravidla texty a památky pozdější) má interpunkci podle vlastního systému; pak se ovšem respektuje tato interpunkce a užívá se jejích znaků (kolmic, teček na dolní nebo horní úrovni řádek, různých ozdobných pomfček apod,, moderní interpunkce se pak
nedoplňuje).   Uvozovek   se   v   netranskri bovemých   edicích   zpravidla nepoužívá. _
Interpunkce se nedoplňuje, jestliže je ve vydání také text transkribovaný s interpunkcí.
f) Velká a malá písmena se ve vydáni nechávají podle stavu v rukopise.
32. Všechny emendcice no místech porušených vinou písaře nebo pokažených vlivem špatného dochování rukopisu, pokud se jich editor v paleografické edici odvažuje (srov. č. 14), musí být na první pohled palmy. Čásli textu, převzaté do vydání odjinud než ze základního rukopisu, jsou tištěny kurzívou. Opravy v jednotlivých slovech jsou vyznačeny stejným způsobem: opravené slovo (nikoli jen jeho jednotlivé písmeno) je tištěno kurzívou. V případech, kdy je emendace vyspekulo-ivřna a nemá opory v jiném rukopise, je emendované 'slovo (kteié je fakticky dodáno editorem) tištěno diakritickým pravopisem (mimo případy, kdy emendace vyplývá přímo z opravy špatně čteného příbuzného znaku — tu užívá se translile-roce, a to včetně písmena, které se dodává náhradou), je tištěno rovněž kurzívou ■a dáno do špičatých závorek {>. Ke každému emendovanému místu jo podáno vysvětlení v poznámkách k textu. Pokud emendace záleží v tom, že ze zápisu u rukopise editor doporučuje něco vypustit (slovo nebo skupiny slov jsou psány dve krát. písař omylem opsal místo, které do textu nepatři, apod.), vypuštěná část se do textu nedává, ale je zaznamenána v poznámce a tom je její vypuštěni podle potřeby zdůvodněno. Nechává-li z nějakého důvodu vydavatel v textu nadbytečné prvky, dává je do hranatých závorek | | (tzv. ethetačních).
33. Rozčlenění textu, označení řádek a vyznačení íoliace (paginace) pramene je stejné jako u edic transkribovariých a řídí se stejnými zásadami (srov. v č. 22).
V. Závěr
34. Ve vydání starých textů nelze vidět jen pomocný prostředek k získávání materiálu ^pio další odborné studium různého zaměření, afc také velmi odpovědnou a poměrně obtížnou činnost, která je vyvicholenim mnohostranně Filologické práce a přípravy. Současně však nelze v potřebě a ve vědomí potřeby dořešit všechny otázky, s kterýmj je editorské zpracováni textu spjato, viděl překážku rozvíjeni ediční práce. Dořešil leckteré otázky a dál dovést názory na četné filologické problémy umožňuje právě vydávání pramenů a využívání jich k studiu jazyka jednotlivých vývojových etap. Ovšem v každém případě musí" být edice, má-li plnit svůj ■aktuálni úkol i své další poslání, na úrovni veškerého soudobého vědění o jazyku a o době, které se vydávaný text nebo vydávaná památka týká.
35. Tyto směrnice byly připraveny k projednání na lil. husiloiogickém sympozia v Tábore. Tam jsem 13. září 1983 přednes! referát o zásadách, na kterých byly zpracovány. K textu zpracovaných směrnic se vyjádřili zkušení ediloir dr. M. Nedvědová, dr. K, Hádek a doc. dr. J. Porák. Jejich připomínky, za něž je jim třeba vyslovit dik. byly včleněny do této relativně konečné verze. Ta byla dokončena v říjnu 1984.
/301/