Jzicni využiti tu, svědčící n tato cesta ila. O důle-ne součástí nu je nutno EDIČNÍ ZÁSADY HUSITSKÝ TÁBOR 8 /1985/ ichischen K VYDÁVÁNÍ LATINSKÝCH TEXTU ČESKÉ PROVENIENCE ZE 14. A 15. STOLETÍ noch Februar 'ialt und die. brachte Eifer "ie Auslegung einer unbe-Prozess nicht sondern als se Zeit auch ie neue Sen-Der im Jahre veranstaltete gesuchtesten s des tsche-n (unter der Betonung der turpoiitischen ns Aiois-Jird-:konstruierten en Komplexe i 1950—1951 pfung an die -lus und der bedeutenden ekte leistete ig wurde am ie erneuerte erste Etappe Jahre 1959 m Karel Li-rng des Kle-i bilden. Am Anzahl von nd Plastiken Anežka Vidmanová Účastníci interní porady o dokumentaci a vydávání pramenu husitského oDdobí, konané v Tábore 21. října 1981, se shodli na tom, že by se měla vytvořit prcsvidia pro vydávání textů bohernikální provenience ze 14. a 15. století. Proto v prosinci téhož roku poiožii dr. František Šmahel v dotazníku několika historikům c všem specializovaným editorům tyto čtyři otázky: 1. Kterých zásad je vhodné se přidržet do doby, než budou k dispoiici všeobecně platné normy, a to pro a) texty středolatinské, b) staročeské, c) středohornoně-mecké? 2. Jaký postup navrhujete pro urychlené zpracování návrhu norem, a íc opět zviášť pro každý druh zmíněných textů? 3. Jaké by podle vašeho mínění mělo být jmenovité složení příslušných pracovních skupin (navrhněte i odpovědného redaktora)? 4. Do kdy by bylo možné návrh edičních norem předložit k diskusi? Pokud jde o texty středolatinské, byli o odpověď na tyto otázky a o spolupráci na edičních zásadách požádáni tito kolegové: Karel Beránek, Věra Beránková, Jaroslav Eršil, Josef Hejnic, Vilém Herold, Ivan Hlaváček, Zdeňka Hladíková, František Hoffmann, Jaroslav Kadlec, Eva Kamínková, Jiří Kejř, Božena Kopíčková, Amedeo Molnár, Jana Nechutová, Miloslav Polívka, Jiří Pražák, Jiří Spěváček, Pavel Spunor, Rudolf Ted a aréna Zachová. 2ádný z nich spolupráci neodmítl, jen sedm z nich (Eršil, Herold, Hlaváček, Hiedíková, Hoffmann, Kopičková a Nechutová) však formulovalo své názory písemně. Ostatní zřejmě čekali až na svolání příslušné komise, s kterým se počítalo, ale k němuž pro obtíže praktického rázu nedošlo. Na základě táborského usneseni a ve shodě s odpovědí dotázaných kolegů na otázku v bodu 3 mě dr. Smahel pověřil přípravou návrhu edičních pravidel pro středolatinské texty. V předkládaném elaborátu přihlížím k názorům uvedených kolegů, protože však jejich připomínky — snad i vlivem položených otázek — se týkaly jen některých stránek ediční práce, zvláště přepisu rukopisů, a nepostihovaly všechny její složky, je předkládaná úvaha založena především na mých vlastních zkušenostech. Není tedy možno na ni pohlížet jako na návrh pravidel, jde jen o podklad k diskusi. Pokládám však za nutné zdůraznit, že i tehdy, kdyby se podařilo vypracovat vyhovující pravidla pro vydáváni středolatinských textů ze 14. c 15, století, a i kdyby tato pravidla byla všeobecně přijata, neměla by nikdy být pokládána za dogmatickou normu, kterou musejí zachovávat všichni editoři, ať vydávají jakýkoli středolatinský text, ale vždy by měla být pokládána jen za směrnici, orientující v pochybnostech editory-začátečníky. /270/ /271/ Nelze totiž dát obecný návod, jak si počínat pri vydávaní středoiatinských textů, a to ani omezíme-li se na texty bohemikáini provenience, jež vznikly během 14. a 15. století. Každý text je trochu jiný, pro každý je třeba nejprve najít adekvátní způsob vydáni, Není nadarmo textová kritika pokládána nejen za vědu, aíe i za umění; i v ní platí, že komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Nelze nikomu dávat rady, jak má konstituovat vydávaný text, lze jej jen uvést do ediční techniky a seznámit ho 5 řemeslnou stránkou editorské práce. Avšak ani nejíepší znalost ediční techniky nepřivede k dobrému vydání editora, který nemá nezbytnou erudici a textově kritické nadání. Dnes už editorovi nestačí, prostuduje-li si výbornou Editionstechnik O. Stählina (2. vyd., Berlin 1914) a hutné, pro svou stručnost však namnoze těžko pochopitelné poučení o základních textově kritických metodách Paula M aase, Textkritik (4. vyd. Leipzig 1960). Obojí skripta, jež jsou však jako všechna vysokoškolská skripta těžko dostupná, Miloslava O kál a Úvod do textovej kritiky (Bratislava 1952, 2. vyd., 1966) a Josefa Češky Textová kritika ve filologické praxi (Brno 1973), se při svém zaměření na studenty nemohla zmínit ani o všech základních postupech. Ze zahraničních prací, jichž vychází mnoho a z nichž se nám dostafo do rukou jen něco, lze pro jasný výklad, zpestřovaný autorovým smyslem pro humor, doporučit práci anglického grécisty Martina L. Westa, Textuaí Criticism and Ediíorial Technique, Stuttgart 1973. Tyto práce se ovšem týkají vydávání antických řeckých a latinských textů. Pro vydávání textů středoiatinských je možno z nich vycházet, je však nutné je uzpůsobovat. Pravidla pro vydávání textů středoiatinských byla předmětem odborných diskusí od samého vzniku nejdůležítější řady středověkých pramenů Monumenta Germaniae Historíca. Tyto diskuse probíhaly v časopisech Archív der Gesellschaft für altere deutsche Geschichtskunde (1820—1374), Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde (1876—1935) a Deutsches Archiv für Erforschung des Mittelalters (od 1937 dosud), nevyústily však v přesnější směrnice. Jen obecně slonoví Statuta a plán Gesellschaft für öftere deutsche Geschichtskunde ve svém § 10: „Při zpracování jednotlivých pramenů je hlavním cíiem diplomaticky věrné podání původního textu. Maje co nejúpínější vědomostí o vzniku původního textu a o různých okolnostech s ním spojených, o životě autore, o jeho jazyce a jeho vzdělání o ovládaje pomocné prostředky pro konstituci původního textu, zhodnotí vydavatel všechny dostupné rukopisy a vydání, objasní v předmluvě jejich vztahy a prokáže správnost svého edičního postupu. Kritické poznámky přinášejí nejdůležítější odchylky různočtení, od nich oddělené věcné poznámky se zabývají jen místy méně jasnými, např. týkajícími se geografie. Po druhé světové válce dochází v ediční problematice ke zpochybňování, ověřování a pozměňování dosavadních postupů. Na začátku padesátých let zela zdánlivě nepřekonatelná propast mezi tradičně pojímanou textovou kritikou, jež zevšeobecňovala postupy editorů antických řeckých a latinských textů a byla charakterizována jmény Lachmann — Wilamowítz — Maas, a mezi textologií, opírající se o edice děl psaných v národních jazycích a představovanou zejména Lichačevem (u nás se její aplikací na edice novočeských textů zabývala výborná kolektivní práce Ústavu pro českou literaturu za redakce Rudolfa H a ví a a Břetislava Štorka Editor a text, Úvod do praktické textologie, Praha 1971). Postupem doby se však oba směry sbližují, Ukazuje se totiž, že to, co vodilo textologům na tradiční textové kritice, nebyly její principy, ale jejich mechanická aplikace na texty v národních jazycích, i; nichž na jejich neadekvátnost upozornil už Bédier. Tradiční textové kritiky nelze užívat u textů, jež nebyly jen opisovány, ale u nichž každý opis znamená novou redakci nebo dokonce přepracování. Na druhé straně byly zpochybněny názory Bédierovy i postupy Lachmannovy a došlo se k poznání, že tradiční textová kritika, tak, jak ji prezentuje např. Maos, se hodí jen pro ty texty, z iejícbž edic byla její pravidla vyabstrahovane, tj. pro díla řeckých autorů pred-helénistických a latinských autorů zlatého a stříbrného období římské iiteratury. Avšak už pro díla helenistická a ještě více pro díla pozdně římská nelze užívat klasických textově kritických pravidel beze zbytku. Tím spíše je nutno je adaptovat pro edice středolatinské. Středolatinská textová kritika stojí na pomezí mezi klasíko--filologickou textovou kritikou a moderně filologickou textologií. S první ji spojuje to, že vydává texty zachované převážně v rukopisných opisech, resp. ve starých tiscích, u nichž není známo autorizované znění. S textologií ji spojuje to, že musí řešit otázky ai o stemmo ruko punkci, nemluv znalosti sfovníki textově kritické materiál beze 2 povídala středo Snaha o stai táborskému shr. která by udělc z nichž uvedeni Urbana—Chícat Sdílím však ná: und Interpretati dnešní stav edi příručku, Souhi iech, jež si dn€ aby se z edi č sedmdesátá lét v Neapoli 29,-Greco-Latina o; nove metody, ki starší, zároveň texty všechny. I aíterlícher und stupná akta to schungsgemeins logie, konaná v seš. 1). Nejpřír Ihre krltische A 1976 oředložíii 1982).' Jasně v jednotlivých sve von Texteditiont na to, jak má eine Edition ei das Zustandeko kationen freige eine íixie'te Mi při vydávání !a naše pokyny ho Většina latin byla vydána po pokud možno \ děním a prosti společenství sta předpokládat, 3 důkiodně prost rukopisu. Je-li systému a inte krátkého úseku rovnat příslušné pis. Volbě tohc ovlivní edici, M autora, proto editor zasahuje a velkých písm nejbližší auiog; ného textu. Zw málokdy se vyp 4 /272/ /273/ nských textů, iem 14. a 15. :vátní způsob i za umění; j dávat rady, / a seznámit 'ičn! techniky textové kri~ O, Stah-těžko pocho-i a s e , Text-'ysokoškolská / (Bratislava praxi (Brno i základních nám dostalo lem pro hu-jaí Criticism lávání antic-ložno z nich ídoíatinských řady středo-v časopisech 874}, Neues o. Deutsches : v přesnější re deutsche je hlavním 5í vědomosti ivotě autora, institucí pů-iosní v před-:é poznámky loznámky se ií, ověřování :la zdánlivě zevšeobec-:harakterízo-ítologii, opřou zejména ala výborná I a a Břeti-). Postupem gům na ira-ce na texty ier. Tradiční nichž každý straně byly poznání, ře 3ro ty texty, utorů před-á literatury, íefze užívat : adaptovat lezi klasiko-I ji spojuje ve starých to, že musí řešit otázky autorské vůle a autorského záměru, aniž se zpravidla může opřít o stemma rukopisů, a že má co činit s rozkolísanou ortografií a neexistující interpunkcí, nemluvě už o rozkolísané gramatické a sémantické normě a o neúplné znalosti slovníku. Proto středolatinský textový kritik potřebuje znát teorie a postupy textově kritické i textologické, ani jedny však nemůže aplikovat na středolatinský materiál beze zbytku, ale musí se pokoušet o takovou jejich adaptaci, která by odpovídala středověkému materiálu. Snaha o stanovení obecných pravidel pro ediční práci není vlastní jen našemu táborskému shromáždění, ale z různých stran se ozývá volání po základní příručce, která by udělala pořádek v dnešním chaosu. Proto vycházejí stále nové práce, z nichž uvedeme alespoň u nás přístupnou práci J, W i I I i s e, Latin textual criticism, Urbana—Chicago—London 1972 (Illinois Studies in Language and Literatuře, 61). Sdílím však názor vydavatelů sborníku Texte und Varianten. Probleme ihrer Edition und Interpretation, München 1971, Güntera M a rte n se a Hanse Ze Nera, že dnešní stav ediční práce, povýtce experimentální, nedovoluje vypracovat normativní příručku. Souhlasím s nimi však I v tom, že je svrchovaný čas na diskusi o cílech, jež si dnes editoři kladou, o o metodách, jimiž těchto cílů dosahují, a na to, aby se z ediční techniky stala ediční věda. Diskuse o těchto otázkách vyplnily sedmdesátá léta. Tak např, jí byl věnován mezinárodní kongres, který se konal v Neapoli 29.—31. října 1979. Jeho akta, jež vyšla pod titulem La critica testuale Greco-Latina oggi. Metodí e problemi (Roma 1981), ukazují, jak se objevují stále nové metody, které pomáhají lépe konstituovat kritický text než kanonizované metody starší, zároveň však prokazují, že žádná metoda, ani stará ani nová, se nehodí pro texty všechny. K témuž výsledku dospělo i kolokvium Probleme der Edition mittelalterlicher und neuzeitlicher lateinischer Texte roku 1973 (bohužel mi nejsou dostupná akta tohoto kolokvia, jež vyšla ve Forschungsberichte der Deutschen Forschungsgemeinschaft) i konference Aktuelle Probleme der mitteliateiníschen Philologie, konaná v Berlíně roku 1977 (její akta vyšla v časopise Phiioiogus 123, 1979, seš. 1). Nejpřsnosnější pro nás je sborník Mittelalterliche Textüberlieferungen und ihre kritische Aufarbeitung, který na 31. Deutscher Historikertag v Mannheimu roku 1976 předložili pracovníci Monumente Germaniae Historica {München 1976, přetisk 1982). Jasně v něm ukázali, jak různých edičních postupů je třeba při zpracování jednotlivých svazků. Horst Fuhrmann v úvodní studii über Ziel und Aussehen von Texteditionen (s. 12—27) opět zdůraznil, že v žádném případě nejde dát recept na to, jak má edice vypadat, že však je třeba mít především na paměti, „dass eine Edition eine Vermittierfunktion besitzen soll; sie muss den Blick ebenso auf das Zustandekommen des gebotenen Textes wie auf seine interpretatorischen Implikationen freigeben. Das Verstehen ist Ursache und Wirkung einer Edition, nicht eine fixierte Methode." Proto můžeme zde jen naznačit, jak si zpravidla počínáme při vydávání latinských textů bohemikální provenience ze 14. a 15. století, aniž se naše pokyny hodí na všechny případy. . Většina latinských textů bohemikální provenience nebyla dosud vydána nebo byla vydána podle klasicistní normy. Začíná tedy koždá naše ediční práce shiedáním pokud možno všech; rukopisů, tisků a vydání textu, který chceme vydat, a shromážděním a prostudováním sekundární literatury, O tuto stránku práce se v našem společenství starají dac. ivan Hlavaček a dr. Pavel Spunar, takže my zde můžeme předpokládat, že máme soupis rukopisů a literatury up to date a že jsme vše už důkladně prostudovali. V tomto případě bude editorova práce začínat přepisem rukopisu. Je-li rukopis jen jeden, transponujeme jej jen do dnešního grafického systému a interpungujeme ho. je-li rukopisů více, je třeba udělat zkusmý přepis krátkého úseku jedné nebo dvou stran z libovolného rukopisu, s tímto přepisem porovnat příslušné částí ostatních rukopisů a pak si zvolit rukopis pro základní přepis. Volbě tohoto rukopisu musíme věnovat velkou pozornost proto, že jeho grafika ovlivní edici. Není-li zachován autograf, není možno restituovat ortografii žádného autora, proto se v ortogrcfických věcech edice přidržuje základního rukopisu a editor zasahuje jen v případech přesně určených např. sjednocuje psaní číslic a velkých písmen. Proto se volí jako základn' rukopis pro přepis rukopis co možná nejbiižší autografu buď stářím nebo formálním uspořádáním nebo kvalitou zapsaného textu. Zvolit si jako základní rukopis rukopis nejčitelnější je sice lákavé, ale málokdy se vyplatí, není-li náhodou rukopisem autografu nejbližším. /272/ /273/ Záklodní rukopis editor přesně transkribuje. Všichni dotázaní kolegové se ve své práci přidržují — s drobnými modifikacemi — Pravidel pro transkripcí latinských rukopisných textů, jez vypracoval prof. Bohumil Ryba pro komisi pro textaci edičních pravidel pro I. třídu České akademie věd o uměni. Pokud vím, nebyla tato pravidla vydána tiskem a jsou zachována jen v opisech v majetku jednotlivých editorů. Snad by bylo dobře otisknout je v Husitském Táboře, aby se zpřístupnila všem. Pravidla pro přepis latinských, českých a německých textů, která se ostatními pracovníky Komise pro soupis a studium rukopisů připravila pro potřeby této komise všem. Pravidlo pro přepis latinských, českých a německých textů, která s ostatními dr, Srena Zochová (byla publikována jako součást Zásad popisu rukopisů, SNM-C ?8, 1983, s. 49—95, zvi. s. 81—87), musela brát zřetel na jedné straně na nehluboké znalosti latiny u archivářů o knihovníků v terénu a na druhé straně na speciální potřeby soupisů rukopisů a rejstříků k ním, o proto se jako východisko pro pravidla přepisu vydávaných textů nehodí. Ostatně i Zachová vyšla v jejich formulaci z pravidel Rybových, stejně jako prof. Jindřich Šebánek ve svém přepise diplomatických textů. Je však třeba zdůraznit, že se v Rybových pravidlech má vidět pouhý návod, že nemají být pokládána za závaznou normu. Je je totiž třeba zpravidla modifikovat podle povahy vydávaného textu. U latinských textů jsme ve výhodě, že u nich není transkripce příliš vzdálena od transliterace. Rozdíl je jen v tom, že při transkripci rukopisné zkratky rozvádíme bez jakýchkoli závorek a že bez závorek rozepisujeme i citované texty, např. biblické, třebaže jsou zkráceny až na první písmeno slova (samozřejmě si pracovně označíme místa, kde si nejsme s rozvedením zkratky zcela jisti). Při této první transkripci ponecháváme přesně podobu opisovaného textu i tam, kde se nám zdá, že tam musí být chyba. Řada takových chyb je totiž domnělých a tají se v nich středola-tinská výslovnost nebo předpisy středolatinských gramatiků nebo anomáini autorovo vyjadřování, které se může týkat jak slovníku, tak tvarosloví a syntaxe. Ponecháváme tedy každé agit místo ait a naopak, magestas místo rnaiestas, porriit místo porrigit, ligwa místo lingwa, lingnum místo lignum, sompnus místo somnus, hii místo hi, i všechny anomálie ve vlastních jménech, např. AgelSius místo A. Gellius, Ysiodorus místo Isidorus, i všechny nadbytečné gemináty nebo naopak nesprávné zjednodušené gemináty. Při rozváděni zkratek pro con a in dáváme přednost tvarům neasimilovaným, pokud rukopis neužívá na místech, kdy jsou tyto předpony vypsány, důsledně tvarů asimilovaných; píšeme tedy inpetus, ne impetus, congnovit, ne cognovit. Zpravidla se vyplatí přepisovat při prvním přepisu přesně i číslovky, tj. ponechávat je v podobě arabské, římské i smíšené. U českých a německých slov, jež jsou součástí latinského textu, zvláště u vlastních jmen, užíváme transliterace, tj. píšeme např. Raczek, protože zatím nevíme, bude-li znít přepis Racek nebo RáČek. Protože v rukopisech 14. a 15. stoietí není interpunkce (jen v některých bývají občas oddělováno šikmými čárkami kála), interpungujeme při tomto prvním přepise rukopis nanečisto, jen zkusmo, nebo jej raději ponecháme zatím bez interpunkce. K tomuto přepisu základního rukopisu kolacionujeme ostatní rukopisy, resp. vydání. Zachycujeme všechna různočtení vyjma věcí ortografických. Kdybychom registrovali i je, zbytečně bychom kolační text zatěžovali; právě proto se dosud nevyplácí kotacionovat latinské texty pomocí počítače, protože ten neumí rozeznat věci ortografické od těch ostatních a nikdo zatím nepřišel na způsob, jak tuto rozlišovací schopnost väožit počítači do paměti. Kdybychom při kolaci zachycovali i grafické varianty, mizela by nám v jejich záplavě důležitá různočtení a práce by se velmi zpomalovala. Samozřejmě může-li být ortografická varianta nositelem jiného významu, musíme ji do kolačniho textu poznamenat. Kromě nevýznamných ortografických věcí všechna různočtení, i ta, jež se týkají jen změněného pořádku slov, registrujeme. Na speciálních podmínkách záleží, zaznamenáváme-li i chyby písařem samým hned opravené, např. opravil-li neúmyslně přehozená slova pomocí uvozovek. Většinou je registrování takových věcí zbytečné, stává se však důležitým, potvrzuje-li např. pozorování, že jeden rukopis je opisem jiného rukopisu, který toké máme mezi koiacionovanými texty. V tomto případě se mladší z těchto dvou rukopisů z další kolace i z dalšího zpracování vyloučí, pokud ovšem nemá nějaké důležité dodatky. Pokud jde o dodatečné marginálie a vpisky, musíme z rukopisů přepsat všechny, jež se skutečně vztahují k našemu textu. U přípisků jiného rázu, jež se jen náhodou ocitly u našeho textu, záleží na editorovi, chce-li je zachycovat či nikoli. Zpravidla jeho mělkou léčného jme nebo nehlu při konstttuc vém aparáti místech zókl autorů a jehi Máme-li tf rozhodnout, toto rozhodn text vyjít. Tal řadu, kde ve kiasicizovanó 14. a 15. sto nezbývá edi* užívání velkýc rátu (např, p takže editor volby předsta řádkování vyc jedné stránky na příslušné toíy. Tiskárny preferují hlad technické věc označit formoL k a textová, a věcná, a podl textové a zvl< je-li edice u pochválilo by by nás proklin ké jej editor l> poznámky něk text, jehož ka: oči o čtenáře nejen které n a už předem na jedné stror — a ještě jen při začátku p nejlépe označí nými např. čei poznámky (po od 1 do 1000, kládové pozná v papíru, je ví mozřejmě se c snadno a bez tiskárny. Stává se, že mi, že však r textového apa zkušený editor v zásuvce. Zpracování 1 dle účelu, jak editor bezpodr Zatímco věcné /274/ 12.151 oiegové se ve své nskripci latinských pro textaci edič- vím, nebyla toto ijetku jednotlivých by se zpřístupnila která se ostatními itřeby této komise která s ostatními i rukopisů, SNM-C □ ně na nebluboké aně no speciální liško pro pravidla formulaci z prose diplomatických dět pouhý návod, ividla modifikovat iříliš vzdálena od ky rozvódime bez y, např. biblické, pracovně aznači- první transkripci ám zdá, ze tam v nich středola-íomální autorovo roto se dosud neumí rozeznat b, jak tuto roz-aci zachycovali sní a práce by a nositelem ji-nevýznamnýcb ěného pořádku 5me-li i chyby i síova pomocí však důležitým, rukopisu, který adši z těchto šem nemá nedusíme z ruko-ořípisku jiného chce-lí je za- Zpravidla už při kolaci poznáme, které rukopisy přinášejí opis díla, které jsou jeho mělkou redakcí o které jsou spíše přepracováním než opisem. Uvést na společného jmenovatele, tj. na kritický text, můžeme jen rukopisy, které jsou opisem nebo nehlubokou redakcí. K přepracováním nebo hlubokým redakcím přihlížíme při konstituci textu jen jako k testimoniím, tj. neuvádíme jejich různočtení v textovém aparátu a užíváme jích jako zdroje emendací a konjektur na porušených místech základního textu, stejně jako užíváme citací z vydávaného díSa u jiných autorů a jeho překladů. Máme-li text vydávaného díla bezpečně přepsán a zkolacionován, je třeba se rozhodnout, pokud jsme to už neudělali dříve, jakým způsobem jej vydáme. Čosto toto rozhodnutí nezáleží na editorovi, ale je dáno podobou ediční řady, v níž má text vyjít. Tak např. je-li vydávaný text určen pro řadu filozofických textů nebo pro řadu, kde vedle textů středověkých vycházejí i texty humanistické, bývá předepsána klasicizovaná ortografie. Třebaže je to zásadně nesprávné, neboť v Čechách se ve 14. a 15. století klasickou ortografií nepsalo, takže jejím dosazením autora měníme, nezbývá editorovi, než se podřídit. Tiak edičních řad předpisuje např. i určité užívání velkých písmen a občas i uspořádání a podobu textového a výkäadového aparátu {např. přesné o přísné předpisy má v tomto ohledu Bibíiotheca Teubneriano, takže editor chtě nechtě musí sledovat její Richtíinien). Další omezení editorovy volby představují typografické možnosti. Dnes se už u nás muselo rezignovat na řádkování vydávaného textu a na uspořádání aparátů podle čísel řádků v rámci jedné stránky a jen s největšími obtížemi se dosahuje toho, aby byiy oba aparáty na příslušné dvoustránce otevřené knihy, přičemž se text řádkuje v rámci celé kapitoly. Tiskárny — a v důsledku toho i nakladatelství — dávají přednost fotosazbě, preferují hladký text o brání se každému složitějšímu lámání stránek. 1 na tyto ryze technické věci musíme myslet při volbě způsobu, jakým iext vydáme. Nejsnazší je označit formou postupujícího indexového čísla každé slovo, k němuž patří poznámka textová, a formou postupující indexové abecedy slova, k nimž patří poznámka věcná, a podle těchto indexů připojit na konec vydávaného textu zvlášť poznámky textové a zvlášť poznámky výkladové. To se však hodí jen pro krátké texty, zvláště je-li edice určena do časopisu. Užili-lí bychom tohoto způsobu při knižní edici, pochválilo by nos sice nakladatelství, ochotnějši by byic i tiskárna, ale uživatelé by nás proklínali po každé, když by jím k práci nestačil holý text v té podobě, v jaké jej editor konstituoval, takže by museii k textu v první části knihy hledat textové poznámky někde za její poiovicí a výkladové poznámky na jejím konci. Kromě toho text, jehož každé třetí či páté slovo je opatřeno indexem, působí ohovně, unavuje oči o čtenáře přimo odpuzuje. Nejlépe je, ví-ti editor už před začátkem práce, nejen které nakladatelství jeho edici vydá, ale zná-íi i možnosti příslušné tiskárny, a už předem se s nimi dohodne na způsobu přijatelném pra editora a uživatele na jedné straně a pro nakladatelství a tiskárnu na straně druhé. To je však možné — a ještě jen výjimečně — u zavedených edičních řad. Ěditor-začátečník zpravidla při začátku práce neví, kdo — a zda vůbec někdo — mu edicí vydá, Proto je nejlépe označovat v pracovním exempláři postupnými čisíicemi od 1 do 1000, psanými např. červeně nebo danými do červených rámečků, sfova. k nimž jsou textové poznámky (po 1000 se začíná zase od 1), a další sadou postupných číslic, rovněž od 1 do 1000. ale psaných např. zeleně, označovat slova, k nimž budou patřit výkladové poznámky. Aparáty, pokud nejsou tak rozsáhlé, že bychom se přitom utopili v papíru, je výhodné psát tak, že se každá poznámka píše na zvláštní řádek, o samozřejmě se obojí poznámky nemíchají dohromady. Pak máme možnost se poměrně snadno a bez dalšího opisování přizpůsobit požadavkům nakladatelství a možnostem tiskárny. Stává se, že máme možnost vydat text edice, případně í s výkladovými poznámkami, že však nakiadatel nechce otisknout textový aparát. Bez souběžné formulace textového aparátu se však editorovi stěží podaří konstituovat kriticirý texí, a proto zkušený editor vypracovává textový aparát i tehdy, když předem ví, že mu zůstane v zásuvce. Zpracování textu se liší podle povahy vydávaného textu, podíe typu edice a podle účelu, jakému má vydávoný text sloužit. Všem typům je však společné to, že editor bezpodmínečně musí vydávanému textu rozumět po jazykové i věcné stránce. Zatímco věcné porozumění ie pro každého scmozřejmým požadavkem a většina 12141 j275/ editorů se mu snaží všemožně dostát, hřeší se proti filologickému porozumění stále více a častěji. Je nutné stále znovu a znovu opakovat, že přibližné porozumění vydávanému středólatinskému textu nestačí, že editor mu opravdu musí rozumět slovo od slova. Nejlépe si editor, zvláště začátečník, ověří, že textu opravdu rozumí, když si ho — byť neliterárně — přeloží. Můžete oprávněně namítnout, že takový překlad je nesnadný, není-li dosud k dispozici celý Slovník středověké latiny y českých zemích. Avšak v 99 procentech lze vyvodit středověký význam latinského slovo bud' z jeho klasického základního významu nebo z románských jazyků nebo z tzv. internacionalismů. Toto vyvozováni středověkých významů vyžaduje ovšem soíidni filologické Školení a určité nadání pro filologickou práci, bez toho však vydávat jakýkoli latinský text opravdu nejde. Ani nejiepší paleograf nerozezná ve většině rukopisů z přelomu 14. o 15. století, zda písař napsal samelicus nebo famelicus, tu musí vědět nebo si ve slovníku klasické latiny najít, že existuje jen slovo famelicus a znamená hladový. Ostatně slušnou znalost latiny předpokládá už sám přepis rukopisu základního a kolace rukopisů ostatních, abychom např. místo obyčejného slova lucerna nestvořili slovo lucrina, protože v našich textech sotva půjde o něco, co by náleželo k vnitřní části Bajského zálivu, zvané Lucrinus lacus — Lukrinské jezero. Podobně se místo adjektiva lubrica s významem kluzká, nejistá, nebezpečná, objeví neexistující slovo luberca apod. Nelze přepisovat text žádného rukopisu, vyznáme-!; se sice v paleografii, ale činili nám latina potíže. Dokazují to zvláště případy, kdy transkripční chyby zůstaly v textu, i když prošel filologickou revizí. Stalo se to např. při přepisu literárního textu z přelomu 14. a 15. století, kde na 33 řádkách textu je osm chyb, které vážně narušují smysl: viribus m. auribus, facili me rn. facilime, super m. semper, ter m. tibi (dvakrát), pausulum m. paululum, cu-piditatem m. cupidítate; rukopisné sompnis bylo přepsáno bez poznámky, ačkoliv jde o zřejmou pisárskou chybu v počtu nožiček, takže správné znění je bez vší pochyby sompnus. Chyby tohoto typu se objevují i v renomovaných edicích, a to zcela zbytečně, protože by stačilo nahlédnout do kteréhokoliv slovníku klasické latiny. Stejně je třeba znát normativní íatinskou mluvnici, i když se ve středoiatin-skýcb textech setkáváme s jejím zanedbáváním — proto neopravujeme to, co je ve vydávaném textu s normativní mluvnicí v rozporu, je-li to jinak dobře odůvodněno — nesmíme středověké anomálie rozmnožovat vlastními chybami, plynoucími z nedostatečné znaiostí normativní miuvnice. Proto nemůžeme souhlasit s editorem, který dativ nulli opatřil vykřičníkem, protože se nejspíše domníval, že má znít nullo. Editorské chyby tohoto typu by bylo možno opět dlouho vypočítávat; samozřejmě jsou také naprosto zbytečné. Už snaha po základním porozumění vydávanému textu podmiňuje interpunkci. Dnes editor interpunguje středolatinský text podle zvyklostí svého mateřského jazyka. Tzn. český editor interpunguje středolatinský text stejně, jako by byl psán v moderní češtině, jen s tou výjimkou, že akusativ a nominativ s infinitivem neod-děluje od hlavní věty čárkou. Současná česká interpunkce je logická, v dlouhých středolatinských větách s množstvím ablativů absolutních a s rozvinutými přístavky se však občas vyplatí přibrat na pomoc i interpunkci rétorickou. Vůbec je interpunkce, třebaže je základním prostředkem pro interpretaci textu, značně osobní, týž odstavec mohou tři editoři i jedné národnosti interpungovat trojím různým způsobem, neboť mu každý z nich rozumí jinak, a z rukopisných zápisů nepoznáme, jak by větu interpungoval autor sám. Dobrá interpunkce objeví zasuté myšlenky nebo stylistické ozdoby v temném autorovi nebo dopomůže k porozumění textu, zachovanému jen v rozpracovaném konceptu, naproti tomu vfivem špatné interpunkce může ztratit smysl i věta nejlepšího' stylisty. Opět záleží nejen na editorových jazykových znalostech, ale i na jeho jazykovém citu a logickém myšlení. Podobně je tomu se členěním vydávaného textu na odstavce. I to dělá editor sám většinou bez opory v rukopisech a opět tu záleží na jeho chápání díla. Rovněž verše, jež bývají v rukopisech podtrženy nebo nejsou nijak vyznačeny, editor osamostatňuje na zvláštních řádcích. Neřídí se přitom uspořádáním veršů v rukopisech, ale dbá na zavedený úzus v podání jednotlivých typů veršů, Proto např. pentametr tiskne o tři misia víc vpravo' než hexametr, v leoninském hexametru a pentametru vyznačuje cézuru mezerou, u rýmovaných strof napomáhá jejich přehlednosti nejen tím, že příslušné verše do těchto strof seskupuje, ale i tím, že odsazením určitých veršů upozorňuje na rýmy; např. ve strofě s rýmy aabccb odsadí třetí a šestý verš opod. Zpúsoi Jde-li o punkci -me v ki nebo o: a rukop tehdy, j tzv, aute styiizovc ně sám vovat či znění a chyba a U lite i na tor pravil p nému tt neobjev; mysl en k-covanos iepšuje, mi, avšt slovo, k známce, vydáván připadn víme nc kopista korektur způsob jako hc s vynec úseku t náhrad> vysvětlii túrách omylný, spokoju stituova ceným rukopisr liší v Ol Způsc znaku, záleži r textovoi riváty j Hůře j: nejsou daněmi nejen i kolace, z níž ru klauzuli autora, místa u metod, norrato Nelze ( kritik I 12761 12111 rozuměn! státe jorozumění vyrozumět slovo u rozumí, když takový překlad v českých ze~ ého slova buď íebo 2 tzv, in-'šem solidní fi-3 však vydávat izná ve většině oo famelícus, tu ituje jen slovo sgkiádá už sám íapř. místo oby-ech sotva půjde jcrinus lacus — . kluzko, nejistá, jat text žácinébo potíže. Dokazují ďošel filologickou 15. století, kde na m. auribus, faciíi m. paululum, cu-poznámky, ačkoliv znění je bez vši ých edicích, a to sfovníku klasické se ve středolatin-jjeme to, co je ve dobře odůvodněno , plynoucími z ne-it s editorem, který má znít nullo. Edi-t; samozřejmě jsou minuje interpunkci. 0 mateřského jazy-jako by by! psán s infinitivem neod- logická, v dlouhých vinutými přístavky se ůbec je interpunkce, čně osobní, týž od- « n různým způsobem, nepoznáme, jak by isuté myšlenky nebo zuměm textu, zacho- 1 špatné interpunkce na editorových jazy-myšlení. Podobně je itor sám většinou bez >vněž verše, jež bývají or osamostatňuje na kopisech, ale dbá na pentametr tiskne o tři pentametru vyznačuje losti nejen tím, že pří-azením určitých veršů a šestý verš apod. Způsob, jakým konstituujeme kritický text, záleží na povaze vydávaného textu. Jde-li o dokument zachovaný v origináSe, nezasahujeme do textu. — vyjma interpunkci — vůbec a na případné chyby nebo na místa hůře srozumitelná upozorníme v komentáři. Jde-ii o dokument zachovaný v opise, můžeme volit týž způsob nebo opravujeme to, co pokládáme za pisárskou chybu, přímo v textu edice 0 rukopisné znění odkážeme do poznámky. Tento druhý způsob volíme zpravidla tehdy, je-li dokument zcrefcován ve více opisech. Ožehavou otázkou jsou přitom tzv. autorské chyby, jakými jsou např. myiná data nebo nepatřičná jména či chybně stylizované věty, jež takto chybně napsal pravděpodobně nebo dokonce prokazatelně sám autor, Tady se názory editorů, zda se tyto chyby mají v textu edice opravovat či ne, rozcházejí; sama se přikláním k tomu ponechat v textu edice chybné znění a správné uvést v poznámce, kam patří i případné vysvětlení, jak se ona chybo autorovi přihodila. U literárního textu záleží při konstitucí textu nejen na způsobu zachování, ale 1 na tom, zda jde o text zcela vypracovaný — dnes bychom řekli, že jej autor připravil pro tisk — nebo zda jde o koncept, resp. o poznámky nebo vysvětlivky k jinému textu. Nejsnazší práce je s texty prvního druhu, neboť v nich se zpravidla neobjevují anakotuty, nedokončené věty nebo neúplně nebo špatně formulovane myšlenky, s nimiž se musí počítat u konceptů, ať jsou v jakémkoli stadiu rozpracovanosti. Zásadně platí, že editor vydávaného autora ani nedopisuje ani nevylepšuje. Nedokončil-li autor větu, upozorni editor na její neúplnost několika tečkami, avšak nedopíňuje ji, i kdyby by! sebevíc přesvědčen, že ve větě chybí právě slovo, které má na mysli, UdělaMi autor anakolut, upozorní na to editor v poznámce, v textu edice však nechá špatně stylizované části beze změny. je-Sí text vydávaného díla zachován v autografu, je editorova práce snadná, neboť kcždó případná chyba je autorská. Je-li literární dílo zachováno v opise nebo v opisech, víme napřed, že jsou v něm opisovačské chyby. Co svět světem stojí, nikdy žádný kopista neopsal delší text úpiné přesně. Vzpomeňme si na naše vlastní opisy a na korektury. Dnešní sazeče odlišuje od středověkých písařů jiný způsob psáni, ofe způsob vnímání textu v předloze a jeho reprodukování je v podstatě totožné, Chyby jako haplografie, tj. skok z jednoho slova na druhé stejné nebo stejně zakončené s vynecháním všech slabik nebo slov mezi nimi, dittografie, tj. opakování jednoho úseku textu dvakrát, různé synonymní náhrady, záměny slov psychicky spojených, náhrady siov neobvyklých obvyklejšími i chyby, jejichž vznik nemůžeme racionálně vysvětlit a jež jsou většinou způsobeny únavou písaře, se objevují v našich korekturách stejně, jako se jich dopouštěli středověcí písaři. Člověk je zkratko tvor omylný. Proto se editor vydávající středolattnský text nezachovaný v autografu nespokojuje s přetištěním textu žádného konkrétního rukopisu, ale pokouší se konstituovat tzv. kritický text, tj. text, který by se v ideálním případě shodoval se ztraceným autografem; v praktickém případě je autorskému textu bližší než konkrétní rukopisný zápis, není s ním však ve všech podrobnostech totožný; minimálně se liší v ortografii některých slov. Způsoby, jakými editor ke kritickému textu dospívá, nelze vypočítat ani v náznaku, je jich mnoho a jejich užití záleží no konkrétní situaci v textu. Především záleží na typu textové tradice. Lépe se konstituuje kritický text u díla s uzavřenou textovou tradicí, tj. takovou, kdy všechny rukopisy jsou bližší nebo vzdálenější deriváty jediného archetypu, který vzešel z autorova autografu nebo přímého diktátu. Hůře jsme na tom u děl s textovou tradicí otevřenou, u níž zachované rukopisy nejsou deriváty jednoho archetypu, ale archetypů několika, takže se k předpokládanému autorskému textu dostáváme nesnadněji. Při konstituci textu přihlíží editor nejen ke smysiu textu a k jeho podobě v jednotlivých rukopisech, jak ji zachytila kolace, ale bere v potaz pisárskou psychologii, písařské a ortografické zvyklosti doby, z níž rukopisy (a tisky) pocházejí, materiální stránku kodexů a písem, dbá na metrum, klauzule, všímá si paralelních míst v témž spise nebo v jiných spisech vydávaného autora, studuje autorovy vzory a jeho napodobovatele, neopomíjí ani citáty daného místa v jiných autorů a jeho překlady, užívá i různých statistických a stySometrických metod, postupů a výsledků různých vědních oborů, i zcela moderních, jako je např. narratoSogie, v některých případech se uchyluje o pomoc k počítačům atd. atd. Nelze dát obecný návod, jak neomylně dojit ke správnému kritickému textu. Textový kritik je tu velmi závislý na výsledcích různých vědních oborů, a proto každé /276/ /277/ F" kritické vydaní je provizórni. Odróží úroveň poznání autora, jeho díla a jeho doby v dobé vzniku edice, shrnuje tyto poznatky, pokud slouží k interpretaci vydávaného díla, zároveň je však úrovní znalostí editorovy doby limitováno a jeho platnost končí v okamžiku, kdy se podstatněji změní nazírání no dané dílo napr. nálezem dosud neznámých rukopisů nebo novými výsledky jednotlivých vědních disciplín. I když v takovémto případě pak dojde k úpravám některých míst kritického textu, mél by zůstávat v platnosti jeho aparát, který zachycuje podobu textu v jednotlivých zkola-cionovaných rukopisech a registruje všechny autorovy zásahy do textu. Občas se totiž stává, že editor při konstituci kritického textu nedospěje k jednoznačnému výsledku, oie že podle některého kritéria by mě! zvolit, čtení jedno, podSe jiného druhé. Editor se však musí rozhodnout pro jediné řešení, byť bylo konec konců subjektivní. Právě kvůli takovýmto místům, kde objektivní řešení není možné a konstituce textu záleží konec konců na editorově představě o autorovi, se žádá, aby editor udělal svůj stín viditelný, tzn. aby jasně odlišil své zásahy od textu, který se opírá o rukopisné podání. Proto všechna místa, kde se od tradovoného znění odchýlil, musí editor označit v textovém aparáte svou šifrou. Také tehdy, když do kritického textu příjme znění některého dřívějšího editoro, které pokládá za správ-nějši než znění rukopisně tradované, musí toto znění označit v textovém aparáte šifrou tohoto editoro. Proto je důležité, aby bezprostředně před textem edice by! soupis všech značek a šifer, jichž editor užívá. Jednotlivé zachované rukopisy se označují velkými písmeny iatínky, pokud jich není více než písmen v latinské obe-cedě, tj. 26 (majuskulí s diakritickými znaménky se neužívá); je-li rukopisů více, značí se i majuskulemi alfabety, pokud se liší od latinky, velkými písmeny cszbuky, švabachu apod. nebo se vymýšlí zvláštní označení; je pravidlem, že velká písmena, která přiděli! jednotlivým rukopisům dřívější editor, se podržují a nemění se. Pokud se podaří sestavit rukopisy do stemmatu, označují se rukopisy, mající společného předka, ve společných chybách jedinou siglou; je jí zpravidla minuskuäe řecké alfabety. Editoři se označují šifrou o dvou nebo třech písmenech, jejíž první písmeno je velké a ostatní jsou malá; tato šifra se tvoří z příjmení editorova nebo 2 jeho křestního jména a příjmení; někdy se editor značí piným jménem, má-li příjmení krátké nebo vyskytne-li se v aparáte jen jednou nebo dvakrát. V tomto soupisu značek se také uvede, jakého systému závorek editor užívá. Optimální by bylo používat tzv, íeydenského způsobu, který byl dohodnut na orientalistickém kongresu v Leydenu roku 1931 pro edice antických textů všeho druhu, ať jsou zachovány v rukopisech, na papyrech nebo na kameni nebo jiném archeoiogickérrt předmětu (úplný přehled íeydenského systému podali J. Bidez^ — A. B. Drachmann, L'empioi des signes critiques, Bruxeiles 1938). Podle něho se nejčastější editorovy zásahy do textu značí takto; iuifíusj liii(ius) dopínění mezer vzniklých mechanickým poškozením psací látky, např. udroíením okraje folia !ul(i)us rozvedení zkratky luiiiujus písmeno nebo slovo, které písař zapomněl napsat, editor doplňuje [ [ iuiius] ] přebytečné písmeno nebo slovo, které písař napsal omylem, editor odstraňuje (athetuje) iuiius slova nebo písmeno, odstraněná v rukopise (hlavně rasury) písmena nejistá, jejichž čtení není nesporné . . . mezera s přesně zjistitelným počtem písmen ----- mezera s nezjistitelným počtem písmen v nevyplněná mezera (vacat) v šířce jednoho písmena Avšak pro naše středoiatinské texty ze 14, a 15, století, jež jsou takřka výhradně zachovány v rukopisech, je leydenský systém zbytečně komplikovaný. Nadto je nevýhodný typograficky, protože naše tiskárny nemají všechny typy závorek nebo jsou ochotny jich užívat jen u textů matematických nebo technických. Při vydávání stře-dolotinských textů vystačíme zpravidla se závorkami špičatými na označení editorových doplňků a s jednoduchými hranatými závorkami na označení athetesí. Kulatých závorek užíváme jen tenkrát jako značek kritických, patřebujeme-li značit rozvedení zkratek. Jinak jsou — zvláště v literárních textech — součástí interpunkčního systému; užíváme jich — podobně jako pomlček — pro různé autorovy vložky; nemělo by se jich však užívat, jak se to často děje, na doplňování čísel bibiic- papyrů i literatur /278/ /279/ a a jeho doby Ki vydávaného piatnast končí nálezem dosud sciplin. I když textu, měl by lotlivých zkola-xtu. Občas se označnému vý-podie jiného i konec konců možné a kon-žáció, aby edi-texiu, který se ého zněn: od-y, když do kri-ídó za správ-tovém aparáte tem edice byl ié rukopisy se ■ latinské abe- rukopisů více, smeny azbuky, velká písmena, a nemění se. ;y, mající spo-idta rninuskule ich, jejíž první není editorova líným jménem, nebo dvakrát. editor užívá. dohodnut na h textů všeho nj nebo jiném J. E i d e z — i), Podle něho látky, např. >r doplňuje >myfem, editor křka výhradně Nadto je ne-rek nebo jsou vydávání stře-ínačení edito-athetesí, Kula-jeme-!i značit stí interpunkč-utorovy vložky; ií čísel biblic- kých veršů, aby se odlehčil výkladový aparát. Pak nám už stačí jen křížek — crux philologorum, jímž opatřujeme slova, která neumíme vyložit, a nanejvýš u špatně čitelných nebo otřelých textů tečka pod písmenem, jehož čtením si nemůžeme být jistí; tuto podepsanou tečku pokládám za vhodnější než obvyklý otazník v závorce. Někdy se slovo nebo písmeno, jehož se editorův zásah týká, sází kurzívou, takové vydání však vypadá ošklivě, trhá oči, velice komplikuje korektury a zdražuje sazbu. Jistě si však vzpomínáte na edice, v nichž bylo závorek užito opačně nebo jinak. Jestliže svou edicí pokračujeme v ediční řadě, musíme samozřejmě používat takových kritických znamének, jaká jsou v dané řadě ,zavedena. Proto je vždy nutné uvést v seznamu sigel před začátkem vydávaného textu názorně na jednoduchých příkladech, jak editor závorek a edičních značek používá. Také uživatelům edic se vyplatí, zjistí-li se nejprve, co v konkrétní edici která značka znamená. Vyhnou se tím trapným nedorozuměním, k nimž dochází, když se z editorova doplňku vyvozují v domnění, že jde o autentický text, dalekosáhlé, nicméně falešné historické závěry, Ať- se však editor rozhodne pro jakékoli označování svých zásahů, musí je zachovávat v celé edicí jednotně a nesmí užívat téhož typu závorek pro zásahy různé. Bohužel nejsou dosud výjimkou edice, v nichž se téhož typu závorek užívá pro siova a písmena, o nichž je editor přesvědčen, že vypadla v textové tradici, že však byla v autografu, a proto je do kritického textu přidává, i pro athetese tam, kdy je přesvědčen, že v textové tradici bylo něco myině přidáno, a posléze i pro různé doplňky, např. čísel biblických veršů, a pro vysvětlivky, že rukopis Je na daném místě porušen nebo že autor větu nedopsal. Zmínili jsme se už o tom, že autor při konstituci kritického textu užívá najrôznejších metod. Rozhodné se nemůže spokojit s pouhou registrací čtení, jež se v jednotlivých rukopisech liší od kritického textu, aniž zaznamená návrhy svých předchůdců na jeho opravu, a to i tenkrát, když s nimi nesouhlasí, Právem označil při vzpomenuté konferenci A. Salvátore takový kritický aparát jako dýchavičný. Textový kritik pak pracuje jako v temné komoře, Konjektura je světlem, je výdechem textové kritiky, a Salvátore v. úvaze příznačné nazvané Tra innovatori et conservatori: Rlflessioni metodologiche se staví proti hypokritice, která je už téměř půlstoletí vládnoucím směrem v latinské textové kritice. Vznikla jako reakce na hyperkriticismus minulého století a začátku našeho století. Oba směry můžeme spojit s vývojem vědy samé. Devatenácté století byio přesvědčeno o všemohoucností vědy. Tomu odpovídá hyperkriticismus. I klasičtí filologové, hlásící se k novoklasicismu, se domnívali, že už všechno o antickém světě vědí, že na všechno stačí svým Thesaurem Mngttae Latinae, mnoha svazky Handbuchu der Altertumswissenschaft i monumentální Pauly-Wissowovou Realencyciopädie der klassischen Altertumswissenschaft, byť první z těchto děl má stále ještě daleko do dokončení a i k druhým dvěma dílům, ostatně dokončeným také až po druhé světové válce, stále vycházejí doplňky. Hy-perkritičtí editoři věřili na všeplatnost normativní gramatiky a na závaznost a neměnnost Ciceronova jazyka. Proto vše, co nebylo ve shodě s touto normou, opravovali. Pokud hyperkritíkové vydávali středolatinské texty, samozřejmě je kiasicizo-vali, o to nejen v ortografii, ale dosazovali např. v účelových větách za indikativy rukopisů řádné konjunktivy a doplňovali lakuny. Často pokládali své zásahy za tak samozřejmé, že je ani nevyznačovali. Příkladem takovýchto edic jsou u našich děl ze 14. a 15. století edice Palackého. Běžně se jich užívá v domnění, že jejich text je autentický. Srovnáme-li však kteroukoli edici Palackého s rukopisy, vidíme, jak mnoho Palacký naše autory vylepšoval, jak pokládal téměř každou středověkou anomálii za pisárskou chybu, a proto ji mlčky opravoval. Stoupencem hyperkriticismu, nedoprovázeného však už klasicizováním ortografie, byl i prof. Ryba, Proto v jeho vydáních nebo ve vydáních cizích, na jejichž přípravě se podílel, píší naši autoři lepší iatinou než v našich vydáních současných. Hypokritika, která odpovídá tomu, že věda si ve 20. století uvědomila své hranice a už zdaleka se nemá za všemocnou, se osvědčila při vydávání textů helenistických a pozdně latinských, I na vzpomenutém zasedání postavila většina účastníků proti Salvátorovu požadavku konjektur velké množství příkladů, vybraných z celé řecké a římské literatury všech období, a ukázala na nich, jak mnoho konjektur, pokládaných kdysi za brilantní, dobře odůvodněné a nezbytné, se ukazuje zbytečnými díky novým nálezům papyrů i díky hlubším znalostem různých stránek antického života, zvyků, jazyků, literatur atd. Zvláště podnětné tu bylo upozornění na to, že se v některých /278/ (279/ obdobích a v některých textech odráží tzv. Umgangssprache, pro niž platí jiná pravidla než pro jazyk literární. Neméně důležité bylo i upozornění, že textová kritika není jen disciplínou filologickou nebo historickou či spíše fšlologicko-histo-riekou, ale že je disciplínou komplexní, která vstřebává výsledky ostatních odvětví věd a užívá všech známých metod, aby ostatním oborům připravila spolehlivé texty, které by byly co; nejblíže ztraceným originálům. A tak je dnes ještě stále hypokritíka přínosnější než hyperkritika, protože lépe odpovídá dnešnímu stavu poznání. Zvláště u středolatinských textů, pro něž nemáme gramatiku ani slovník, nadělá se méně škody hypokritikou než hyperkritikou. Ani hypokritíka se však nesmí přehánět. Je na místě tam, kde si editor není jist, zda má do textu zasáhnout, tedy v případech, kdy se mu sice zdá tradovaný text nesprávný, přesto však souhlas většiny nebo dokonce všech rukopisů ho před zásahem varuje, Hypokritíka však není na místě, je-li editor přesvědčen, že se do textové tradice vloudila chyba a dovede-fi vznik této chyby vysvětlit. Je však lépe, vede-li si editor-začátečník hypokriticky než hyperkriticky, zvláště nens-ii právě dobrým znalcem latiny, neboř zkušené oko hypokritické chyby pozná v kritickém textu snáze než hyperkritické zásahy. Nicméně nikdy nesmí editor ponechat v textu podezřelé slovo jen proto, že mu nerozumí; neví-li si s nim rady, měl by u něho udělat crux phitologorum. Ovšem editor by měl každé slovo, jež by mohlo vzbudit čtenářovu pochybnost, v textovém aparáte vyložit. To se dělává jen málokdy, a tak se občas stává, že slovo, které editor úmyslně neopravil a nechal je v tradovaném znění, protože je přesvědčen, že je v daném spise možné, je pokiá-dáno za editorovu chybu. Dovolte mi, abych tuto věc osvětlila na příkladě z vlastní ediční praxe. V edici Husových Collect (Praha 1959, s. 386, ř. 11) jsem ve větě Quemadmodum spina vel tribulus, ex quacunque parte iliam correxeris, habet acu-leos . , . nahradila tvar correxeris, který se mi v dané souvislosti nelíbil, tvarem correpseris, který smyslem výborně vyhovoval, ačkoliv šest rukopisů mělo shodně correxeris a tak zněla i glosa, nadepsaná v dalším rukopise nad zřejmě syrso-nymním tetigeris. Vedla jsem si tehdy způsobem hyperkritickým a byla jsem za tento zásah dokonce pochválena. A přece to byl zásah zbytečný a bylo by bývalo lépe nechat v kritickém textu podle většiny rukopisů correxeris, vést si tedy hypokriticky. Touž větu s totožným correxeris má totiž Hus i v Leccionariu bipartitu. V jeho vydání už samozřejmě correxeris v kritickém textu ponechávám. To, že Hus vnímal obě slova, byť neprávem, jako synonyma, je potvrzeno jeho vyjádřením na jiném místě Leccionaria, kde napsal ad correccionem vel correpcionem, ut corrigamur, V témž Leccionariu bipartitu se čte na konci 26. kapitoly zimní části: Iniciatum in fide, postquam anima Dei sponsa efficitur. Annulo fidei subarrata est, de qua !er. 2°: „Numquid obliviscitur virgo ornamenti sui . , . " Zde je podezřelé slovo subarrata, stojí však shodně ve všech sedmi rukopisech. Hyperkritik by neváhal s opravou subaurata, protože anulus subouratus ve významu lehce pozlacený prsten zná z Petronia (32,3), a není pochyby o tom, že Hus musel mít na mysli tento význam; proto by hyperkritik pokládal všech sedm zápisů tvaru subarrata místo subaurata za pisárskou chybu (třebaže Leccionarium bípartitum má otevřenou testovou tradicí a jeho rukopisy nelze uvést na jediný archetyp) a s plným přesvědčením o nutnosti svého zásahu by athetovai i jedno n ve slově annulo, neboť i ono je nesmyslné. Víme-li však, že si Hus pletl slova graficky podobná, byť významem odlišná, jako už uvedené correxeris a correpseris, verrere a vertere, de-mentacio a demeacio, palpitent a balbutent, confusus a canfisus, ponecháme v kritickém aparáte ve shodě se všemi rukopisnými zápisy annulo . . . subarrata est. Abychom však čtenáři usnadnili porozumění, přidáme do textového aparátu poznámku subarrata pro (místo) subaurata. Tím zabráníme nebezpečí, že čtenář bude v anomálním výraze spatřovat tiskovou chybu. Těch totiž v latinských^ edicích, af vycházejí kdekoli na světě, velice přibývá, takže dochází k absurdnímu rozporu mezi editorovým úsilím o co nejpřesnějši text a mezi podobou textu, v jakém jej vinou neopravených tiskových chyb, o jejichž odstranění v tiskárně editor marně usiluje, dostává čtenář do rukou. Uvedený příklad ilustruje jedinou ediční zásadu, jež platí absolutně: vydávaného autora je třeba vždy vykládat především jím samým. Tato zásada platí už od dob alexandrijských filologů, kdy Aristarchos ze Samothráky stanovil pravidlo Homéron ex Horném safénidzein (vykládat Homéra Homérem), a bude platit vždycky. Proto čím lépe a úplněji zná editor autora, jehož spis vydává, tím lepší edice dělá. Text edice schopností -ostatní má | U knižnic a zvlášť vy) textový apai uživatel se do rukopisů různé edičn chybnostem, rámci stran hned různo kde textový matu slovo nočtení rúz nebo jen r pomlčkou r se číslo řá< v daném ři číslicí, oby vnější pode Vlastně jeho textov kolaci zach šených, zví ze 14. a závorkou ( podobě, v rukopisů n' z jedné ci logicky, u V případě to editorov lemmatu j emendace ještě do I součást le se shodují Tiší už jes (zpravidla Zabírá ' p roto k normálnícl s nejrůzni nich zápi rukopisů, negativnír nutné. Pc tivního a různočten všech mí a vydání I když u — a u n I skovat ú se zacho formulací příliš ob však mus mólním j /280/ /281/ niž platí jiná ní, že textová ologicko-histo-:atních odvětví 'Ha spolehlivé ies ještě stále lesnímu stavu :u ani slovník, 'itika se však do textu za-právný, přesto varuje. Hypo-sxtové tradice pe, vede-li si irávě dobrým :riiickém textu schat v textu iě( by u něho mohlo vzbudit jen márokdy, nechal je v íné, je pokiá-dadě z vlastní jsem ve větě is, habet acu-lelíbi!, tvarem mělo shodně zřejmě syno-jsem zo tento y bývalo lépe y hypokriticky. artitu. V jeho e Hus vnímal ním na jiném Jt corrigamur, íisíi: fniciatum 3 est, de qua ídezřeíé slovo k by neváhal ice pozlacený mít no mysli aru subarrata má otevřenou Iným přesvěd-snnuío, neboť podobná, byť 3 vertere, de-echáme v křísu barrata est. 'ého aparátu e čtenář bude h edicích, ať nímu rozporu i v jakém jej editor marně : vydávaného í už od dob dlo Homéron . Prota e dělá. Text edice přináší tedy kriticky text vydávaného díla, který je — podle editorových schopností — co nejbiižší autorovu textu. Nic jiného do textu edice nepatří, všechno ostatní má přijít do poznámek. U knižních edic literárních textů se zpravidla publikují zvlášť poznámky textové a zvlášť výkladové. Opět jsou různé způsoby, jak textový aparát upravit. Zásadně textový aparát je v edici proto, aby umožňoval kontrolu editorovy práce, aby každý uživatel se mohl na jeho základě pokusit o opravu editorova znění bez nahlížení do rukopisů. Na vnějším uspořádání textového aparátu přitom tak mnoho nezáleží, různé ediční řady mají různý způsob, důležité však je, aby nemohlo dojít k pochybnostem, kterého slova textu se textová poznámka týká. Edice, řádkované v rámci stránky, šetří někdy místa v edičním aparátu tím, že k číslu řádky uvádějí hned různočíeni, neopakují tedy v lemmatu slovo z kritického textu; tam však kde textový aparát není s kritickým textem v jednom zorném poli, je lépe v lemmatu slovo z kritického textu opakovat. Toto slovo v lemmatu oddělujeme od různočtení různým způsobem, napr. druhou půlkou hranaté závorky nebo dvojtečkou nebo jen mezerou, jednotlivé textové poznámky jsou od sebe odděleny mezerou,, pomlčkou nebo středníkem. Patří-Si k témuž řádku dvě textové poznámky, nemusí se číslo řádku opakovat. Jestliže se však slovo, k němuž patří poznámka, objevuje v daném řádku vícekrát než jednou, je dobře, opatříme-li je v lemmatu indexovou Číslicí, aby se poznalo, ke kterému ze shodných slov textová poznámka patří. V této vnější podobě textového aparátu se opět editor řídí územ řady, Vlostně už před začátkem kolace rukopisů se musí editor rozhodnout, bude-li jeho textový aparát pozitivní nebo negativní. Pro pozitivní aparát by totiž měl při kolaci zachycovat i ortografické rozdíly. Pozitivní aparát se volí u textů těžce porušených, zvláště jsou-li zachovány jen ve fragmentech. U naších latinských textů ze 14. a 15. století, vystačíme zpravidla s aparátem negativním. V něm je před závorkou (nebo dvojtečkou, mezerou apod.) lemma, tj. příslušné slovo přesně v té podobě, v jaké je v kritickém textu, a za závorkou (apod.) různočtení jednotlivých rukopisů nebo jejich skupin, resp. čteni vydavatelů, seřazená logicky, tj. tak, jak se z jedné chyby mohla.1 vyvinout další chyba; není-li editor s to různočtení seřadit logicky, udělá nejlépe, bude-!í je radit podle abecedního pořadí jejich siget. V případě, že slovo v kritickém textu nemá oporu v rukopisné tradici, ale že je to editorova emendace, ať už vychází z jeho vlastní nebo cizí konjektury, přijde do jemmatu ještě před závorku (apod.) i šifra autora konjektury; podobně vychází-li emendace např, z jiného díla vydávaného autora, přijde odkaz na toto dílo také ještě do lemmatu před závorku. Při pozitivním aparáte jsou před závorkou jakožto součást lemmatu uvedeny i všechny rukopisy, resp. všichni vydavatelé, jejichž čtení se shoduje se zněním kritického textu, Za závorkou se negativní o pozitivní aparát fíší už jen tím, že pozitivní aparát by měl registrovat i ortografické různočtení {zpravidla to dělá). Zabírá tedy pozitivní aparát při stejné vypovídací ceně víc místa než negativní, proto k němu saháme jen u textů fra g menta mích nebo jazykově značně nenormálních, u nás nejčastěji, tehdy, je-li ve vydávaném textu mnoho vlastních jmen s nejrůznější grafikou nebo konstituujeme-li kritický text na základě fragmentár-ních zápisů, jež se různě překrývají, takže např, první odstavec se opírá a pět rukopisů, druhý o jeden, třetí o tří apod. Ve většině případů vystačíme s aparátem negativním. Pozitivně zpracujeme jen místa, zvlášť nejasná, pokud to pokládáme za nutné. Pozitivní aparát se publikuje vždy úplně, bez jakéhokoli krácení, U negativního aparátu máme v zásadě dvojí možnost: bud' publikovat úplně všechna různočtení rukopisů, resp. vydavatelů, s jejich příslušnými siglami a šiframi na všech místech, kde není kritický text identický se zápisem ve všech rukopisech a vydáních (vyjma věci ortografické), nebo publikovat z různočtení jen výběr, ! když u tzv. editio princeps, tj. v prvním vydání daného textu tiskem vůbec — au našich textů jde velmi často o editiones principes — by bylo žádoucí publikovat úplný negativní textový aparát, bývá ta u čtenějších autorů, jejichž dílo se zachovalo ve větším množství rukopisů, nemožné, neboť by i při nejúspornější formulaci textový aparát rozsahem přerostl kritický text. Je tedy nutno takovýto příliš obšírný aparát zmenšit. Dá se toho dosáhnout různými způsoby, vždy se však- musí především hledět na to, aby při redukcí neztratil smysl. Tzn. i při maximálním jeho omezení musí v něm zůstat všechna různočtení ke všem místům, jež /280/ /281/ jakýmkoli způsobem mohou vzbudit čtenářovy pochyby o správností kritického textu. Např. můžeme textový aparát vydatně omezit tak, že na rmstech, kde o správnosti kritického textu nemohou vzniknout pochyby, neuvádíme ojedinělé různočtení jediného rukopisu. Další redukce aparátu dosáhneme, nezachycujeme-li v aparátu vypuštěné nebo přidané výrazy typu etc, supple, scilicet, a ío ani tehdy, vyskytují-li se na daném místě jako různočtení v několika rukopisech, protože takovéto výrazy přidává nebo vypouští značná část písařů rukopisů mechanicky; mnozí z nich např, užívají etc. ve funkci naší tečky; proto registrování různočtení nemá v těchto případech pro spolehlivost kritického textu žádný smysl. Takovýmto způsobem zredukujeme textový aparát asi na třetinu (samozřejmě vydatnost redukce záleží na počtu rukopisů a na povaze textu), tedy na míru už přijatelnou, a aparát přitom neztratí smysl, bude nadále umožňovat uživateli kontrolu spolehlivosti kritického textu a vést ho při eventuálních opravách. Redukci aparátu je třeba vždy dělat podle pevných zásad, jež se uvedou v předmluvě, nikdy ji však nefze provádět mechanicky. Nelze hotový úplný textový oparát podle stanovených zásad jen proškrtat, ale vždy je třeba přihlížet ke stavu kritického textu na daném místě. Kde by mohla vzniknout jakákoíi pochybnost o správnosti kritického textu, musí bezpodmínečně být i redukovaný negativní textový aparát úplný; dokonce, mohia-li by různá ortografie rukopisů přispět k výkladu takovéhoto pochybného místa, jsme povinni uvést i různočtení ortografická. Ve výkladovém aparáte panuje různost největšř, neboť tam zvláště záleží na povaze vydávaného textu. Někdy — u vydání tzv. textových — chybí vůbec, jindy zase přeroste v komentář a; bývá publikován zvlášť bez textu, Omezíme-li se na střední druh, na výkladové poznámky, jaké doprovázejí kritická vydání literárních textů, jsme přesvědčení, že v nich má být objasněno vše, co v textu objasnění potřebuje, že však do nich nepatří nic, co se přímo netýká daného místa textu. Ani ve čtenářském vydání nemají vůbec žádnou cenu výkladové poznámky, v nichž např. citát z Pseudo-Boethiovy Disciplina scholarium je objasňován takto; „Anicius Manlius Torquatus Severinus Boethius {asi 480—524), římský státník a filozof, oblíbený u středověkých studentů, autor spisu De consolatione philosophiae (O útěše z filozofie, ví českém překladu z roku 1942 s názvem Filozofie utěšiteíka)." Výkladová poznámka musí vykládat to, co je v textu, a musí být zaměřena přesně. Ve výkladovém aparátu se určují výslovné i zamlčené autorovy citáty, uvádějí se (zpravidla jen odkazem, ne in extenso) paraleíy k danému místu z jiných míst vydávaného spisu nebo z jiných děl vydávaného autora, zaznamenávají se autorovy prameny, pokud už byly v literatuře zjištěny (správnost tohoto zjištění musí editor ověřit) nebo pokud je odkryl editor sám, připomínají se testimonia, tj. kdo a jak ze současníků a následovníků daného místa užil, upozorňuje se na přepracování a překlady, pokud se" týkají jen daného místa (týkají-li se celého vydávaného spisu, pojedná se o nich v předmluvě nebo se uvedou ukázky v dodatcích), vysvětlují se autorovy narážky nejruzrtějšiho druhu atd. Výkíadové poznámky je třeba formulovat co nejúsporněji. Pokládám za úplně zbytečné uvádět např. podle Patrologia Latina plné znění citovaného místa nebo poukazovat na různočtení v daném citátu podle dnešních edic. Naši autoři ze 14. a 15. století nejen samozřejmě neměli k dispozici naše nynější vydání, ole hlavně jim bylo úplně cizí přesné citování. Ve většině případů není jejich odchylka v citáte úmyslná, proto o ničem nevypovídá a je zbytečné ji registrovat. Ovšem na místech, kde se editor domnívá, že'vydávaný autor úmyslně pozměnil znění citátu např. z ideových důvodů, by měi na to ve výkladovém aparáte upozornit. Nutnou součástí kritického vydávání je editorova předmluva, která — na rozdíl od většiny předmluv — by se číst měla. Má v ní býi totiž shrnut stav dosavadního bádání o vydávaném textu, má přinášet soupis všech jeho rukopisů (včetně nepoužitých), roztřídění rukopisů, eventuálně jejich stemma, odůvodnění roztřídění rukopisů, zhodnocení předcházejících vydání, jsou-li jaká. Předmluva by měla přinášet i souborné shrnutí výkladových poznámek, pokud jde o autorovy prameny, testimonia, zpracování a překlady, a měla by upozorňovat i na anomálnosti nebo soloecísmy autorova vyjadřování apod. Je-li editor s to, je dobře, urči-li v předmluvě i místo vydávaného spisu v celku autorovy tvorby a pokusí-li se stanovit význam, jaký měl spis v době svého vzniku a v době, kdy byl opisován, přepracováván a překládán. Celková podobo předmluvy je samozřejmě opět dána povahou vydávaného textu a otázkami, které si nad ním klade editor. /282/ našti kritického místech, kde o ojedinělé růz-ezachycujeme-li a to ani tehdy, pisech, protože iů mechanicky; vání různočtení iysl. Takovýmto vydatnost re-už přijatelnou, ntrolu spolehlí-