1
JOHN KESSEL
BUFFALO
JOHN KESSEL se narodil roku 1950 v New Yorku a žije v
Raleigh ve státu Severní Karolína, kde působí jako profesor
americké literatury na státní univerzitě. Jako autor erudovaných
kratších prací často využívá různých odkazů – nebo přímo
pastiše – na všeobecně známá kulturní díla. První povídku se
mu podařilo prodat v roce 1975 a z jeho raných věcí jsou
nejznámější tituly Jiný sirotek (Another Orphan 1982, česky
F&SF CZ 3/96) a Buffalo (Buffalo 1991, česky zde poprvé).
Nadále pokračuje v publikování působivých kratších prací,
počítaje v to několik bláznivých komedií s neustále se
vracejícím detektivem Detlevem Gruberem – z poslední doby
sem patří povídka To vše je pravda (Iťs All True 2003) – a cyklus
povídek odehrávajících se ve stejném světě jako na Pamětní
cenu Theodora Sturgeona nominovaná povídka Jalovec (The
Juniper Tree 2000). Kesselova povídková tvorba byla shrnuta
do dvou knih: Setkáme se v nekonečnu (Meet Me In Infinity
1992) a Opravdový Američan (The Pure Product 1997),
publikoval rovněž čtyři romány – Pláž svobody (Freedom
Beach 1985, ve spolupráci s Jamesem Patrickem Kellym),
Dobré zprávy ze vzdáleného vesmíru (Good News from
Outer Space 1989), Zkorumpování doktora Hodného
(Corrupting Dr. Nice 1996) a Devadesát procent čehokoli
(Ninety Percent of Everything 2001, ve spolupráci s Jamesem
Patrickem Kellym a Jonathanem Lethemem).
2
Kritik John Clute o Kesselově psaní prohlásil, že „se zdá být
jedním z autorů schopných namířit nástroje science fiction
žánru do lidské duše“ – něco podobného dělá rovněž v
následujícím autobiografickém příběhu.
V lednu roku 1934 odcestoval H. G. Wells do
Spojených států, kde navštívil Washington a setkal se s
prezidentem Franklinem De lano Rooseveltem. Wells,
kterému bylo šedesát osm let, doufal, že Nový úděl bude
znamenat revoluční změnu americké ekonomiky, krok
kupředu pro „Veřejné spiknutí“ racionálních myslitelů, jež
vyústí ve vznik celosvětového socialistického státu.
Celých čtyřicet let podřizo val veškeré své umělecké
ambice propagaci této vize. Ale v roce 1934 už Wellsův
optimismus spolu s energií na zachraňování světa
vyhasínal. Když byl ve Washingtonu, chtěl vidět nějaké
programy sociální péče, a Harold Ickes, Rooseveltův
tajemník pro vnitřní záležitosti, mu zařídil návštěvu v
táboře Sboru ochránců přírody ve Fort Huntu ve Virginii.
Stalo se, že v tom táboře byl tehdy můj otec. Od malička
četl dobrodružné příběhy; byl velkým fanouškem Edgara
Rice Burroughse a H. G. Wellse. Tohle je příběh jejich
setkání, k němuž nikdy nedošlo.
V Buffalu je zima, ale tady kvetou stromy, ráno zpívají
drozdi a pot, jenž teče z mužů, kteří čistí houštiny, sázejí
stromy a opravu jí cesty, vysušuje teplý větřík. V barácích
ve Fort Huntu v lesíku na virginské straně Potomaku jich
žijí dvě stovky. Nosí uniformy z ar mádních přebytků.
Ráno posnídají krupicovou kaši, seržant Sauter je
shromáždí na nástupišti, vyšplhají na auta a lesáci je vezou
tam, kde je dnes potřeba pracovat.
3
Kesselova četa už několik týdnů pracovala poblíž cesty
u řeky, čistila odpočívadla a zatáčky. Vysoké borovice
mají mělké kořeny a jarní déšť smyl zeminu až do té míry,
že vítr neustále kácel stromy na silnici. Zatímco většina
mužů pracuje na zemi, pár jich má za úkol ořezat vršky
borovic u silnice tak, aby ji v případě pádu nezablokovaly.
Většina mužů tvrdí, že se bojí výšek. Kessel se nebojí. Asi
tak před rokem nebo dvěma pracoval doma v Michiganu
jako dřevorubec. Je to tvrdá práce, ale on je na tvrdou práci
zvyklý. Aspoň vypadl z Buffala.
Náklaďák rachotí a nadskakuje na silnici, která bude za
naší současnosti pamětní alejí George Washingtona,
jakmile Výbor pro pracovní projekty odstartuje její
budování. Vlhký vzduch je zatím chladný, ale dnes bude
zase horko, kolem třicítky. Pár chlapců se začne bavit o
tom, jestli federálové někdy chytí Dillingera. Jiní mluví o
ženách. Chtějí o víkendu vyrazit do Washingtonu a
podívat se do tančíren. Kessel rád tancuje; je dobrý
tanečník. Foxtrot, lindyhop. Když se opije, rád zpívá, a je
pohotový. Hodně toho namluví, škádlí děvčata.
Když dorazí na místo, předák pošle většinu kluků čistit
terén u silnice, kde bude vyhlídka. Kessel si navlékne
šplhací postroj, chopí se sekery a vyleze na první strom.
Prvních šest metrů je bez větví, dál už se šplhá hůř. Jen
krátce mrkne dolů, aby se přesvědčil, jestli je dost vysoko.
Zapře se, oporka se mu zadírá do ramene, a začne sekat do
kmene na straně přivrácené k silnici. Musí se to umět, aby
vršek spadl na správnou stranu. Když je připravený, křikne
dolů a varuje ostatní. Pár rychlých úderů sekerou na
druhou stranu, zatlačit, ozve se zapraskání a koruna padá.
Zapře se nohama, skloní hlavu a sevře kmen. Vršek stromu
spadne a zbytek se těžkopádně kývá s i Kesselem, který
4
nahoře kmitá jako mravenec na metronomu. Jakmile se
borovice přestane kymácet, sjede dolů a vyleze na další
strom.
Umí svou práci dělat dobře, je výkonný a opatrný. Není
příliš silný – je štíhlý, ne urostlý – ale už v mládí se u něj
projevoval smysl pro detail, jehož jsem si jako kluk všiml,
když stavěl náš dům.
Četa pracuje celé dopoledne, potom jde na oběd k
pojízdné kantýně. Muži si pořád stěžují na jídlo a na to, že
je ho málo, ale donedávna mnozí z nich žili ve městech z
chatrčí a k jídlu neměli nic. Zatímco jedí, dva chlapci
popichují Kessela, že prý pracuje moc rychle. „Co čekáš
od yankeeho?“ řekne jeden z jižanských kluků.
„To není žádný yankee, ale polský přivandrovalec.“
Kessel se je snaží ignorovat.
„Co kdybys ho nechal být, Turkele?“ ozve se Cole,
jeden z Kesselových kamarádů.
Turkel je velký blonďák z Chicaga. Někteří tvrdí, že se
přihlásil do tábora, aby se vyhnul stíhání pro ozbrojenou
loupež. „Pracuje moc poctivě,“ ohradí se. „Vypadáme
vedle něj špatně.“
„Na to není potřeba moc pracovat, abys vypadal špatně,
Lou,“ odsekne Cole. Ostatní se zasmějí a Kessel je rád, že
se ho kamarád zastal. „Jack si zaslouží uznání.
Přinejmenším měl dost rozumu, aby odešel z Buffala.“
Zase smích.
„Na Buffalu není nic špatného,“ řekne Kessel.
„Kromě padesáti tisíc nezaměstnaných
přivandrovalců,“ nedá se Turkel.
„Hádám, že v Chicagu nezaměstnané nemáte,“ opáčí
Kessel. „Přišel jsi, jen aby sis trochu zacvičil.“
5
„Až na to, že moc necvičí, když vyloženě nemusí!“
píchne si Cole.
Přichází předák a žene je zpátky do práce. Kessel,
popuzený Turkelovým výpadem, vyleze na další strom.
Co je to za člověka, že si stěžuje, když někdo tvrdě
pracuje? Jen to ukazuje, že se i slušní kluci musejí potýkat
s pitomci, kteří je stahují dolů.
Ale to není nic nového. Už to zažil v Buffalu.
Buffalo ve státě New York je symbolickým domovem
tohoto příběhu. V letech předcházejících první světové
válce vyrostlo v jednu z největších průmyslových
metropolí Spojených států. Nachází se na místě, kde z
jezera Erie vytéká řeka Niagara, strategicky blízko levné
elektřině z Niagarských vodopádů a levné lodní dopravě
po jezerech ze středního západu, a je centrem ocelářství,
automobilového a chemického průmyslu, mele se tu obilí
a vaří pivo. Hlavní zaměstnavatelé – Bethlehem Steel,
Ford, Pierce Arrow, Gold Medal Flour, National Biscuit
Company, Ralston Purina, Quaker Oats, National Aniline
– přitáhli tisícovky imigrantů, jako je Kesselova rodina.
Na Delaware Avenue stála panovačná, stylizovaná sídla,
reprezentace stávajícího kapitálu města, pseudorenesanční
domy navržené Stanfordem Whitem, obrovské
protestantské kostely a byzantská synagoga. Město se
chlubilo prvním moderním mrakodrapem, projektovaným
Louisem Sullivanem v devadesátých letech devatenáctého
století. Díky výnosným továrnám, několikajazyčné směsi
pracovních sil, třídnímu systému a rychlému rozvoji bylo
Buffalo ztělesněním moderního industriálního
kapitalismu. Je to místo, odkud přišel Kessel – takřka
vyjádření jeho vlastní osobnosti – a také místo, odkud, jak
se obává, možná nikdy neuteče. Studené, špinavé město
6
ovládané církví a rodinou, úzkoprsé a přecpané lidmi,
navždy odsouzené hrát druhé housle Chicagu, New Yorku
a Bostonu. Nabízí přistěhovalcům stálou práci v nějaké
továrně nebo zpracovatelském závodě, ale přestože Kessel
by to tak říct nedokázal, také nad ně staví strop. Ztělesňuje
všechna zklamaná očekávání, lidské meze, okázalé
kompromisy, nevyhnutelnou nutnost volit účelné před
krásným, americký ekonomický systém, který ze všeho
dělá zboží a hodnotí lidi podle jejich bankovních kont. Je
to domov průmyslového proletariátu.
Není ojedinělý. Mohl by to stejně dobře být
Youngstown, Akron, Detroit. Je to město, kde jsme já a
můj otec vyrostli.
Odpoledne je horké a nehybné; během přestávky se
Kessel svlékne do půl těla. Kolem druhé přijíždí velké
černé auto a zastaví na krajnici. Zezadu vystoupí dva muži
v oblecích a jeden si promluví s předákem lesáků, který
uctivě přikyvuje. Pak svolá své dělníky.
„Chlapci, tohle je pan Pike z ministerstva pro vnitřní
záležitosti. Přivezl hosta, který se na nás chtěl podívat,
spisovatele, pana H. G. Wellse z Anglie.“
Většině mužů je to naprosto jedno, ale v Kesselovi to
jméno zažehne jiskru. Zadívá se na nevysokého,
břichatého muže v tmavém obleku. Ten se potí a otírá si
knír.
Předák vyšle Kessela, aby jim předvedl, jak zkracují
vršky stromů. Ukazuje návštěvníkům, jak ostatní s
hráběmi a lopatami zarovnávají zem na místě, kde bude
vyhlídka. Další stavějí z usekaných vršků kůlový plot.
Kessel shora mezi údery sekery slyší jejich hlasy. H. G.
Wells. Vzpomíná si, jak četl v magazínu Amazing Stories
spisovatelovu Válku světů. Četl i Dějiny světa. Ty příběhy,
7
dějiny, jsou tak obsáhlé, až se zdá nemožné, že jejich autor
stojí ani ne devět metrů pod ním. Snaží se soustředit na
sekeru a na strom.
Nadešla správná chvíle. Křikne dolů. Muži se podívají
nahoru. Wells si sundá klobouk a zastíní si oči rukou.
Řídnou mu vlasy a shora vypadá ještě menší. Je zvláštní,
jak mohou velké myšlenky vznikat v tak malém člověku.
Je to svým způsobem zklamání. Wells se nakloní k
Pikeovi a něco říká. Koruna stromu padá. Borovice skáče
jako splašený mustang a Kessel se drží zuby nehty.
Sleze dolů a má v úmyslu Wellsovi něco říct, sdělit mu,
jak ho obdivuje, ale jakmile stojí na zemi, pohled na ty dva
muže v oblecích a vědomí, jak je zpocený, ho od toho
odradí. Zamíří k dalšímu stromu. Po dalších deseti
minutách muži nastoupí do auta a odjedou. Kessel
proklíná sám sebe, že nevyužil příležitosti.
Toho večera sedí Wells v hotelu New Willard se starými
kamarády Clarencem Darrowem a Charlesem Russellem.
Darrow a Russell přijeli do Washingtonu svědčit před
kongresovou komisí ve věci zprávy o monopolistických
dopadech zákona o národní obnově, kterou právě zaslali
vládě. Pravé křídlo se snaží podkopat Rooseveltův
program správy průmyslu a Darrowova zpráva jim
nahrává přímo do rukou. Wells se marně snaží přesvědčit
Darrowa, že je to krátkozraké.
„Roosevelt chce obětovat malého člověka velkým
korporacím,“ tvrdí rozvášněně Darrow.
„Malého člověka? Ten tvůj malý člověk je jen
romantická fantazie,“ odvětí Wells. „Neutlačuje ho Nový
úděl, ale rozvoj průmyslu. Dvacáté století. Nemůžeš
uzákonit návrat do roku 1870.“
8
„Ale co se stane s jednotlivcem?“ ptá se Russell.
Wells si odfrkne. „Běž se podívat na ulici. Jednotlivec
stojí na rohu a prodává jablka. Zachránit ho může jedině
spojené úsilí inteligentních, nesobeckých lidí. Ne tvůj
volný trh.“
Darrow potáhne z doutníku, vydechne, usměje se.
„Nerozčiluj se, H. G. Nepracujeme pro Standard Oil. Ale
kdybych si musel vybrat mezi byrokratem a chlapem,
který u čerpací stanice pumpuje benzín, vyberu si
pumpaře.“
Wells vidí, že proti americkému mýtu prostého člověka
nemá šanci. „Ten tvůj pumpař pracuje pro Standard Oil. A
když jsem se naposledy díval, volný trh nevěnoval jeho
zájmům moc pozornosti.“
„Dej si ještě víno,“ vybídne ho Russell.
Russell jim dolije sklenice výborným bordeaux. Jídlo
bylo prvotřídní. Wells pokládá debatu za podnětnou, i
když nemůže zvítězit; kdysi by mu to stačilo, ale s
postupem let v něm touha zvítězit sílí. Doba je vymknuta
z kloubů a kdykoli se rozhlédne, vidí sílící zoufalství.
Nový světový řád je nezbytný – je to tak jasné, že to musí
vidět i hlupák – ale jestli nedokáže přesvědčit ani radikály,
jako je Darrow, jakou má naději, že získá souhlas
podílníků veřejných fondů?
Odpověď je jasná, změny budou muset proběhnout i
přes jejich nesouhlas. Jak je to zřejmě připravený udělat
Roosevelt. Wellse večeře u prezidenta povzbudila natolik,
že ho tahle debata nemohla rozházet.
Wells nadhodí téma, které vyčetl ve Washington Postu.
Přednášejícímu z komunistické strany – mladému
černochovi – zakázali mluvit na Virginské univerzitě.
9
Wells se ptá: zakázali ho, protože je komunista, nebo
protože je černý?
„Ve Virginii je osudné obojí,“ odpoví Darrow
sardonicky.
„Ale studenti poukazují na to, že univerzita už dříve
dovolila promluvit komunistům, a také povolila
černochům hudební vystoupení.“
„Mohou hrát, ale nesmějí mluvit,“ praví Russell. „To
není nic neobvyklého. Běž se podívat do tančírny
Paradise, je to něco přes kilometr odsud. Mají tam
černošskou kapelu, ale černoši dovnitř nesmějí.“
„Měl by sis je jít poslechnout,“ vybízí Wellse Darrow.
„Hraje tam Duke Ellington. Slyšel jsi o něm?“
„Ten hraje džez, ne?“
„Takový džez jsi ještě neslyšel,“ odpoví Darrow. „Je to
něco úplně nového. Měl bys o tom napsat v některé ze
svých utopií.“
Všichni tři jsou pro pomoc barevným. Darrow
obhajoval černochy obviněné z těžkých zločinů. Wells se
na své první návštěvě v Americe před téměř třiceti lety
setkal s Bookerem T. Washingtonem a ten na něj udělal
dojem, nicméně mírumilovné soužití bílé rasy s barevnými
stále pokládá za problematické.
„Na čem teď pracuješ, Wellsi?“ zeptá se Russell. „Jakou
další nepravděpodobnou představu nám předhodíš?
Rovnost ras? Sexuální svobodu?“
„Píšu filmovou verzi Světa za sto let,“ odpoví Wells.
Vypráví jim o svém scénáři, popisuje jim budoucnost,
jakou vymyslel. Apokalyptickou válku, nesmírně brutální,
která v jeho filmu začne v roce 1939. V této válce budou
vědecké vynálezy sloužit k ničení způsoby, vedle nichž
vyblednou i hrůzy první světové války. Celé lidské
10
populace budou zničeny. Ale z ruin potom povstane nový
svět. Orgie násilí vyčistí z lidské rasy poslední zbytky
kmenového myšlení. Inteligentní a cílevědomí pak začnou
řídit bezcílné a slabé. Noví lidé. Čistší, silnější,
racionálnější. Wells to má před očima. Mluví dál, plynule,
jistě, až do noci. Jeho mysl je plná nápadů. Vidí, že
Darrowa a Russella i přes jejich seveřanský
individualismus vize chytla.
Budoucnost je možná v ohrožení, ale není zcela
uzavřená.
V pátek večer, v barácích ve Fort Huntu, leží Kessel na
kavalci a čte si ohmatané Wonder Stories. Je někde v půlce
povídky o vědci, který vynalezl evoluční komoru, jež
posune během hodiny jeho vývoj o 50 000 let do
budoucnosti a promění ho v telepatické monstrum s
obrovským mozkem. Vědec není schopen žádných emocí
a chce ovládnout svět. Ale jeho tělo zakrnělo. Podaří se
hrdinovi, mladému inženýrovi, šílence zastavit?
U prkenného stolu v uličce hraje parta poker o cigarety.
Povídají si o ženách a psech. Cole složí karty a jde si
sednout na vedlejší postel. „Pořád to čteš, Jacku?“
„Nesuď, dokud to nezkusíš.“
„Jedeš s námi zítra do Washingtonu? Seržant Sauter
říkal, že se můžeme svézt na některém náklaďáku.“
Kessel se nad tím zamyslí. Cole si nejspíš chce půjčit
peníze. Dva dny po výplatě je švorc. Neumí si nic odříct.
Kessel utrácí nenápadněji; obvykle jde do Alexandrie – je
to asi deset kilometrů – a navštíví kino nebo jen tak chodí
po městě. Ale rád by se podíval do Washingtonu. „Tak jo.“
Cole se zadívá na skicák vykukující zpod Kesselova
polštáře. „Máš zas nějaké pěkné obrázky?“
11
Kessel okamžitě lituje, že Coleovi důvěřoval. Nemůže
však nic namítat – skicák je plný obrázků filmových
hvězd, jež nakreslil. „Učím se kreslit. A aspoň nemarním
čas jako vy ostatní.“
Cole se zatváří vážně. „Poslouchej, nejsi lepší než my,“
řekne bez hněvu. „Jsi prostě další přivandrovalec. Nebuď
náfuka.“
„Jen proto, že se chci zlepšovat, ještě nejsem náfuka.“
„Hej, Cole, hraješ nebo ne?“ křikne Turkel od stolu.
„Sni dál, Jacku,“ uzavře Cole a vrátí se ke hře.
Kessel se snaží číst, ale už ho to nezajímá. Je mu jasné,
že hrdina nakonec šíleného vědce porazí. Založí si ruce za
hlavou a zadívá se na suky v trámech.
Je to pravda, tráví hodně času sněním. Ale chce toho
hodně dokázat a nebude marnit život popíjením a
proháněním děvčat jako ostatní.
Byl odjakživa jiný. Tišší, chytřejší. Bylo jasné, že z něj
bude něco lepšího než z ostatních; je sečtělý a umí mluvit.
I když nedodělal střední školu, čte kdeco: Amazing,
Astounding, Wonder Stories. Věří v budoucnost. Nechce
skončit na celý život někde v továrně.
Kesselovi rodiče odešli z Polska v roce 1913. Jmenovali
se Kisielovi, ale jeho jméno poněmčili v německé
katolické škole. Deset let se rodina stěhovala z jednoho
středně velkého průmyslového města do druhého a Joe
Kisiel střídal zaměstnání. Springfield. Utica. Syrakusy.
Rochester. Vzpomíná, jak o půlnoci nakládali na vůz
všechen svůj majetek, aby nemuseli platit další nájemné
za zchátralý dům v Syrakusách. Pamatuje si, jak táhl vozík
do pivovaru v Utice a v ruce držel niklák na soudek piva
pro otce. Vzpomíná si, jak se konečně usadili ve čtvrti First
Ward v Buffalu. First Ward se rozkládala u ústí Erijského
12
kanálu a odjakživa tu bydleli Irové, Kisielovi byli jediní
Poláci v okolí. Tady získal chameleonskou schopnost
zapadnout mezi ostatní, ačkoli ve skutečnosti se odsud
chtěl dostat. Jenže musel chránit matku, sestru a malé
bratry před otcovými opileckými útoky. Když Joe Kisiel v
roce 1924 zemřel, všem se ulevilo, i když jeho syn tím
pádem musel začít vydělávat, aby uživil rodinu.
Deset let se snažil z pout odpovědnosti uniknout. Toužil
po svobodě a bezstarostnosti cestování, po místech jiných
než to, na němž vyrostl, po romantickém místě, kde svítí
slunce a kde by ze sebe mohl udělat něco stoprocentně
amerického.
Přestože měl spoustu ambicí, nikdy nedosáhl ničeho
významného. Stal se z něj flákač, který neustále měnil
zaměstnání. Začal jako stavěč kuželek v kuželkárně, pak
odešel do mlýna. Tam by zůstal, jenže se u něj objevila
alergie na moučný prach, stal se tedy elektrikářem. Zůstal
by elektrikářem, ale nepohodl se s šéfem a dostal se na
černou listinu. Kvůli otci odešel z Buffala; kvůli matce se
tam vracel. Když udeřila hospodářská krize, pokusil se
sehnat práci v automobilce v Detroitu, to však byla v
kolabujícím systému jednoduše pitomost a tak skončil na
farmě na poloostrově jako nádeník a potom jako
dřevorubec. Byla to sezónní práce a když sezóna skončila,
neměl co dělat. V zimě roku 1933 se přihlásil do
pracovního programu, aby nemusel mrznout v severním
Michiganu. Teď posílá dvacet pět ze třiceti dolarů výplaty
matce a sestře do Buffala. A představuje si budoucnost.
Kdykoli na ni myslí, vidí dvě budoucnosti. Ta první je
budoucnost z časopisů a knih. Jasná, srozumitelná,
jednoduchá. My, když se díváme do minulosti, ji vidíme
jako patnácticentový utopismus z Vědy a vynálezů Huga
13
Gernsbacka, který kvetl za hospodářské krize. Degradace
zázračných vynálezů, na kterých Wells na začátku postavil
svou reputaci, minus teoretizování o společnosti, které
pohánělo Wellsovy technologické spekulace. Odvaha pro
prostého člověka. Na vyprávění o úžasném světě
budoucnosti lidem, jako je Jack Kessel, se dají vydělávat
peníze.
Druhá budoucnost je vlastní. Není tak zřetelná. Je v ní
práce. Dobré zaměstnání, dělá něco, co ho baví, používá
své schopnosti. Nepracuje pro někoho jiného, dělá něco,
co bude užitečné ostatním. Buduje něco pro budoucnost.
A také žena, slušná žena, kterou bude mít za manželku. Ne
nějakou lacinou královnu tanečního parketu.
Když tedy spatřil na vlastní oči H. G. Wellse, něco to
pro něj znamenalo. Měl své pochybnosti. Je mu dvacet
devět let, už není dítě. Jestli se má někam dostat, musí k
tomu dojít co nejdřív. Má pocit, že se mu přihodí něco
významného. Wells je člověk, který vidí do budoucnosti.
Pohybuje se v tom jasném světě, kde všechno dává smysl.
Reprezentuje to, po čem Kessel touží.
A on nechce skončit zpátky v Buffalu.
Vytáhne zpod polštáře skicák, tentýž, který mi bude za
dvacet let ukazovat. Obrací listy s obrázky filmových
hvězd: Jean Harlowová, Mae Westová, Carole
Lombardová – krásná, nedosažitelná tvář, po níž touží – a
přírodních scenérií: řeky, lesy, ptáci – až se dostane na
prázdnou stránku. Stránka je prázdná jako budoucnost,
čeká, co na ni nakreslí. Nechá se unášet představivostí.
Vidí orla, letícího vysoko nad horami na západě, jež nikdy
neviděl, ale ví, že je jednoho dne navštíví. Orel je
Amerika; v jeho vlastních snech. Začíná kreslit.
14
Kessel netušil, že Wellsovi nevyšel život tak, jak si
představoval. V té době Wells opět touží po ruské
emigrantce Mouře Budbergové, bývalé sekretářce
Maxima Gorkého, s níž se od roku 1920 střídavě rozcházel
a zase dával dohromady. Jeho žena, s níž žil třicet let, Amy
Catherine „Jane“ Wellsová, zemřela v roce 1927. Od její
smrti byl jako utržený, chvíli zuřivě spisoval letáky a
vzápětí propadal depresím a sebevražedným náladám.
Mezitím si celý Londýn povídá o nedávném útoku,
zveřejněném v Time and Tide jeho pomstychtivou bývalou
milenkou Odettou Keunovou. Měly ho jeho chyby
pronásledovat až za Atlantik a zhatit mu plány? Myslí si o
něm Darrow, že je namyšlený Londýňan? Přepadají ho
pochybnosti. Nakonec budoucnost závisí nejen na
reorganizaci společnosti, ale i na nepředpojatosti lidí, jako
je Darrow. K čemu je cech samurajů, když to nikdo nechce
dělat?
Wellsovi se nelíbí, kam tyhle myšlenky míří. Jestli ho
zklame lidská povaha, pak promarnil celý život.
Ale setkal se s prezidentem. Viděl ty dělníky na silnici.
Muži, kteří šplhají na stromy, bez řečí riskují životy za
minimální plat. Je snadné pokládat je za hloupé, zoufalé
nebo prostě mladé, ale také si zaslouží uznání za oddanost
práci. Nezdá se, že by je poháněla touha hledat a hromadit,
kterou vyžaduje kapitalismus; když se na to pořádně
podíváte, mohl by to být důvod, proč skončili jako
chráněnci státu. A je Wells lepší než oni? Kdyby se mu
nedostalo vzdělání, pracoval by teď jako pomocník v
obchodě s textilem a byl by chudý.
V neděli má odjet do New Yorku. V sobotu večer sedí
v pokojí, snaží se psát, večeřel sám v New Willardu. Další
láhev vína v něm cosi probudila, nebo to možná byl jeho
15
věk, a přestože se snaží uvažovat racionálně, nemá daleko
k zoufalství. Moura ho odmítla. Potřebuje měkké,
povzbudivé objetí milenky, ale místo toho sedí v dusném
hotelovém pokoji.
Vzpomíná, jak psal Stroj času, žili s Jane a její
nemocnou matkou v pronajatém bytě v Sevenoaks, měli
málo peněz a báli se, kdy je bytná vyhodí. V zásuvce
prádelníku leželo rozhodnutí soudu, kterým byla
zamítnuta žádost o rozvod s manželkou Isabel. Vzpomíná
si na teplou noc na konci srpna – podobnou této – kdy
dlouho poté, co Jane a její matka odešly spát, seděl ve
světle parafínové lampy u kulatého stolku u otevřeného
okna a psal. Část jeho mysli byla stržena tvořivým
proudem, hořela, sledovala cestovatele časem,
pronásledovaného Morloky, zpátky ke sfinze, aby vzápětí
zjistil, že stroj je pryč a on se ocitl v pasti a nemůže
uniknout. Zároveň slyšel paní domácí venku na zahradě,
jak si stěžuje sousedovi na jeho a Janiny skandální zvyky
a přitom dobře ví, že ji slyší. Na jedné straně malicherné
konvence zahořklého světa, na druhé, v jeho mysli –
budoucnost, nebezpečí a naděje. Oknem létají dovnitř
můry, narážejí do stínítka a padají na rukopis; nepřítomně
je smetl a pokračoval, rozpálený do běla. Cestovatel v
čase, vyčerpaný a hladový, se vrací z budoucnosti, přiváží
varování a květinu.
Wells otevírá okno hotelového pokoje, ale záclonami
nepohne jediný závan vzduchu. Dole na ulici slyší hluk
dopravy a hudbu. Rozhodne se, že pošle Mouře telegram,
ale pak se několikrát pokusí začít a zjistí, že nemá co říct.
Proč si ho odmítla vzít? Možná je už vážně moc starý a
síla mužnosti, moci či intelektu, která k němu po čtyřicet
16
let přitahovala ženy, už nepůsobí. Vyhlídky na zbývající
léta života strávená o samotě ho naplňují hrůzou.
Zapne rádio, najde hudební pořady: Morton Downey,
Fats Waller. Džez. Listuje novinami, narazí na inzerát
Ellingtonovy kapely, o níž se zmínil Darrow: hrají v
tančírně jen kousek odsud. Ale pomyšlení na zakouřenou
místnost se mu moc nelíbí. Přemýšlí, že by šel do kina. Na
filmy nikdy moc nebyl. Přestože podle něj mají obrovský
vzdělávací potenciál, nikdo ho zatím plně nevyužil –
doufá, že se Světem za sto let se mu to podaří. Výběr v
novinách není moc povzbudivý: muzikál Dvacet milionů
zlatíček v Earle, Černá kočka s Borisem Karloffem a
Belou Lugosim v Rialtu a Tarzan a jeho družka v Palace.
Pro tyhle Američany je ekvivalentem toho pisálka, Edgara
Rice Burroughse. Knihy, které jsem četl jako dítě, které
povzbuzovaly moji a otcovu představivost, považuje
Wells za práci svého pošetilého učně. Jeho seriózním
knihám nikdo nevěnuje pozornost. Jeho myšlenky nic
neznamenají.
Wells se rozhodne zajít na Tarzana. Oblékne se do
horkého počasí – washingtonské jaro je jako vrchol léta v
Londýně – a jde dolů do haly. Podívá se do mapy a odjede
tramvají do kina Palace, kde si koupí za dvacet pět centů
sedadlo v přední řadě a jde na Tarzana a jeho družku.
Film nestojí za nic, romantická fantazie s prvky
melodramatu, plná sexuálních narážek. Herci v hlavních
rolích hrají jako dřeva, ale jejich idiocii překonává pitomý
scénář. Wellse přitahuje atraktivní mladá hrdinka Maureen
O’Sullivanová, ale filmu chybí jakýkoli myšlenkově
náročný obsah. Přemýšlí o obecenstvu, které má o takové
slátaniny zájem, a upadá z toho do deprese. Umění
degradované na krmivo. Přesto je kino plné a lidé pozorně
17
sledují plátno. Wellsovy chmury to jen zhoršuje. Jestliže
jsou tihle lidé budoucností Ameriky, pak je budoucnost
Ameriky temná. Po hodině přicházejí kousky veselého
šimpanze, průhledně blbá scéna, nicméně publikum se válí
smíchy a Wells opouští kino. Ještě pořád je teprve večer.
Kráčí po třídě lemované biografy, restauracemi a kluby.
Na chodníku sedí žebráci, nikdo si jich však nevšímá. V
uličce za hotelem Wells zahlédne ženu s dítětem, jak
přebírají popelnice u kuchyně.
Nečekaně narazí na ceduli hlásající „Duke Ellington a
jeho orchestr“. Z otevřených dveří tančírny zní džez.
Wells si impulzivně kupuje vstupenku a vstupuje dovnitř.
Kessel a jeho kumpáni strávili den v nákupním areálu,
který Výbor pro pracovní projekty přestavuje. Viděli
Lincolnův památník, Kapitol, Washingtonský monument,
Smithsonův institut, Bílý dům. Kessel se nechal vyfotit
před sochou vojáka – fotku mám na stole. Mnohokrát jsem
si ji prohlížel. Dívá se přímo do objektivu a slabě se
usmívá. Jeho tvář je sebevědomá, bez jediné vrásky.
Když přijde noc, vyrazí po barech. Prohibice skončila
teprve vloni a alkohol má ještě pořád příchuť senzace.
Mladší kluci se okamžitě zpijí pod obraz, ale Kessel se
nehodlá opíjet. Dvěma se zachce děvčat a vyrazí do
šantánu; Cole, Kessel a Turkel zakotví v Paradise a
poslouchají Duka Ellingtona.
Dají si pár skleniček, zatancují si s holkama. Kessel
tančí s malým děvčetem s jižanským přízvukem, které se
mu nechce podívat do očí. Pak jí poděkuje a vrátí se k
ostatním k baru. Upije pivo. „Spatná volba, Jacku?“ zeptá
se Cole.
„Nemá ráda vysoké chlapy,“ řekne Turkel.
18
Kessel přemýšlí, proč s nimi Turkel šel. Turkel si pořád
stěžuje na „negry“ a o Ellingtonově kapele zatím řekl jen
to, že nechápe, jak si banda vrzalů může vydělávat hraním
muziky z džungle, zatímco bílí muži spí v barácích a
třikrát denně jedí kaši. Kessel proti barevným nic nemá a
hudba se mu líbí, přestože je zvyklý na jiný džez. Tenhle
nepřipomíná dixieland. Je temnější, mohutnější,
nebezpečnější. Ellington ve fraku sedí za pianem a
vypadá, že si to užívá, chrlí malá sóla, zatímco orchestr
hraje klidně a chladně.
Kessel se rozhlédne a spatří malého muže, který sedí
osamoceně u parketu a dívá se na páry pohupující se v
rytmu. Ke svému úžasu poznává Wellse. Dostal druhou
šanci. Zaváhá jen na okamžik a vzápětí opustí kamarády,
jde k Wellsovi a představí se.
„Promiňte, pane Wellsi. Asi si na mě nevzpomínáte, ale
včera jste mě viděl ve Virginii při práci u silnice. Tábor
veřejně prospěšných prací?“
Wells zvedne zrak k vytáhlému mladíkovi v khaki
uniformě, s olivově zelenou vázankou spořádaně
zavázanou a zastrčenou mezi druhý a třetí knoflík na
košili. Vlasy má ulíznuté, uprostřed pěšinku. Wells si ho
nepamatuje. „Ano?“
„Totiž – léta čtu vaše povídky a knihy. Obdivuji vaši
práci.“
Mladíkova dychtivost na Wellse udělá dojem.
„Posaď se,“ vybídne ho.
Kessel si sedne. „Děkuji.“ Má zřetelný přízvuk. Nejistě
se posadí, jako by židle byla zatížená hypotékou, a zdá se,
že mu došla slova.
„Jak se jmenuješ?“
„John Kessel. Kamarádi mi říkají Jack.“
19
Orchestr dohraje písničku, tanečníci se zastaví a tleskají.
Ellington se na pódiu nakloní k mikrofonu. „Mood
Indigo,“ oznámí a okamžitě začnou swingovat: klarinet
sténá v nízké poloze unisono s přidušenou trumpetou a
pozounem do stabilního rytmu udávaného kytarou a
metličkou v ruce bubeníka. Melancholická skladba
vyhovuje Wellsově náladě.
„Jsi z Virginie?“
„Moje rodina žije v Buffalu. To je ve státě New York.“
„Aha. Před lety jsem byl u Niagarských vodopádů a jel
jsem vlakem přes Buffalo.“ Wells si vzpomíná, jak jel
kolem jezera lemovaného továrnami, jež chrlily do vody
odpad, kolem hromad uhlí, mraků oranžového a černého
dýmu z vysokých pecí. Odrané keře před špinavými
řadovými domky bojovaly o život v zakouřeném vzduchu.
Kraj laissez faire. „Hádám, že krize Buffalo hodně
zasáhla.“
„Ano, pane Wellsi.“
„Co jsi tam dělal za práci?“
Kessel znervózní, ale trochu se otevře. „Spoustu věcí.
Býval jsem elektrikářem, než jsem se dostal na černou
listinu.“
„Na černou listinu?“
„Něco jsem dělal a šéf mi přikázal, abych dráty zapojil
špatně. Hádal jsem se s ním, ale řekl mi, ať to prostě
udělám. Čekal jsem, až odejde, potom jsem se vplížil do
jeho boudy a podíval jsem se na plány. Netušil, že umím
číst plány, ale já vím jak na to. Zjistil jsem, že mám pravdu
a on ne. Vrátil jsem se a opravil jsem to. Druhý den to ten
parchant zjistil, vyhodil mě a ještě mě dal na černou
listinu.“
20
Wells sice neví, nakolik může mladíkově verzi věřit, ale
soucítí s ním. Takové věci se musejí stávat pořád. Poznává
v Kesselovi ten druh přistěhovalců, s nimiž se setkal při
své návštěvě USA v roce 1906 a měl kvůli nim
pochybnosti o budoucnosti Ameriky. Dospěl k závěru, že
tihle Italové a Slované ze zemí, kde demokracie nemá
tradici, kteří navíc neumějí anglicky, dorazí už tak zkažené
politické dění. Nebudou z nich dobří občané; nebudou
pracovat dobře, pokud budou moct pracovat špatně, a když
uvážíme, jak je ekonomika nastavená proti nim, nikdy se
jim nepodaří vyšvihnout se k lepšímu životu.
Ale Kessel je upravený, má sice přízvuk, ale mluví
spisovně a chová se uctivě. Wellsovi dojde, že tohle je
jeden z těch mladíků, kteří u cesty řezali vršky stromů.
Kessel si mezitím všimne, že Wells vypadá smutně.
Nenapadlo ho, že by Wells mohl být smutný, a vzbudí to
v něm soucit. Napadne ho, a sám je tím překvapen, že by
mohl Wellsovi spravit náladu. „Co si myslíte o naší
zemi?“ zeptá se.
„Zdá se, že se tu dějí dobré věci. Váš prezident
Roosevelt na mě udělal dojem.“
„Roosevelt je nejlepší přítel, jakého kdy dělníci měli.“
Kessel jméno vyslovuje „růzvelt“. „On není…“ chvíli
hledá slova „…není pro minulost. Je pro budoucnost.“
Wellsovi dojde, že Kessel není reprezentace třídy nebo
sociologická studie, je to člověk jako on, má rozum,
názory, sny. Přemýšlí o vlastním mládí, kdy bojoval s
přísně rozdělenou společností. Nakloní se přes stůl. „Ty
věříš v budoucnost? Myslíš, že můžeme žít jinak?“
„Myslím, že musíme, pane Wellsi.“
Wells se zase opře. „To je dobře. Já také.“
21
Kessela spisovatelova důvěra zaskočí. V něco takového
ani nedoufal, ale neví, co říct. Chce Wellsovi vykládat o
svých snech a zároveň mu položit tisíc otázek. Má nutkání
položit mu tisíc otázek. Chtěl by mu povědět o všem, co
viděl, a pak od něj slyšet totéž. Hledá, jak by začal.
„Mám moc rád vaše díla. Rád čtu vědeckou fantastiku.“
„Vědeckou fantastiku?“
Kessel zašoupe dlouhýma nohama. „Příběhy o
budoucnosti, víte. O příšerách z vesmíru. O Marťanech.
Stroj času. Jste nejlepší vědeckofantastický spisovatel,
jakého jsem kdy četl, hned po Edgaru Rice Burroughsovi.“
„Edgar“ vyslovuje jako „ídgr“.
„Edgar Rice Burroughs?“
„Ano.“
„Tobě se líbí Burroughs?“
Kessel si všimne nelibosti ve Wellsově hlasu. „No – ne
tolik, jako, jako Stroj času,“ vykoktá. „Burroughs nikdy
nevymyslel tak dobré nestvůry, jako jsou vaši
Morlockové.“
Wells žasne. „Nestvůry.“
„Ano.“ Kessel cítí, že se něco bortí, ale neví, jak z toho
ven. „Ale jeho příběhy jsou romantičtější. Ta princezna –
Dejah Thoris?“
Wells nedokáže vypudit z hlavy myšlenku na Tarzana v
bederní roušce na filmovém plátně a pitomé obecenstvo.
Po celoživotní námaze, po stovkách knih, jež napsal, aby
změnil svět, ve službách takovýchhle lidí, se dočkal
tohohle? Je srovnáván s autorem brakového odpadu? S
„Ídgrem“ Ricem Burroughsem? Zasměje se nahlas.
Kessel zmlkne. Ví, že se dopustil nějakého omylu, ale
neví jakého.
22
Wellsovi zase na ramenou sedí únava jako železný
plášť. „Mladíku – běž pryč,“ praví. „Nevíš, co říkáš. Vrať
se do Buffala.“
Kessel zrudne. Odvrávorá od stolu. Místnost je plná
hluku a smíchu. Zase narazil na zeď. Je opravdu jen
hloupý přivandrovalec; má ten idiotský přízvuk, šaty. Měl
mluvit o něčem jiném – o Dějinách světa, o politice. Jak
ho však vůbec napadlo, že by s Wellsem mohl mluvit jako
rovný s rovným? Wells žije v jiném světě. Budoucnost
patří lidem jako on. Kessel se cítí jako oběť fantazií. Je to
hořký vtip.
Chytí se barového pultu, objedná si další pivo. Jeho
odraz v zrcadle za seřazenými láhvemi je malý a šeredný.
„Co je, Jacku?“ zeptá se ho Turkel. „Taky nechtěl
tancovat?“
A to je v kostce příběh, který se nikdy nestal.
Nedlouho poté se Kessel vrátil do Buffala. Během druhé
světové války pracoval jako jeřábník ve válcovně
metrového plechu v Bethlehem Steel. Za války se
seznámil se svou budoucí ženou Angelou Giorlandinovou
a v červnu 1945 se vzali. Po válce z válcovny odešel a stal
se tesařem. Jejich první dítě, holčička, zemřelo ještě jako
malé. Druhé, chlapec, se narodilo v roce 1950. Tehdy
začal stavět dům, který, stejně jako mnoho jiných věcí v
životě, nikdy úplně nedokončil. Pracoval tvrdě, zplodil
další dvě děti. Prožil dobrá léta a špatná léta. Vystřídal
mnoho zaměstnání. Hospodářská recese v roce 1958 ho
zničila; rodina žila ze sociálních dávek. Pak se to zlepšilo,
ale dobré to nikdy nebylo. Po konci padesátých let Buffalo
pomalu upadalo, stejně jako všechna americká
průmyslová města zaskočená přechodem k
23
postindustriálnímu věku. Kessel nikdy nepracoval na sebe
a ve stáří se mu nedařilo o nic lépe, než když byl mladý.
V roce 1946, rok před smrtí, čekala Wellse další
deziluze. Snaha vytvořit příčetný svět ústila jen v sílící
pocity marnosti. Zahořkl, zuřil. Moura Budbergová si ho
nikdy nevzala a tak žil sám. Přišla válka a byla svým
způsobem ještě horší, než předpokládal. Dál propagoval
socialistický celosvětový stát, ale mělo to stále menší
smysl. Noví levičáci jako Orwell ho považovali za
dinosaura, který se pohybuje mimo realitu světové
politiky, prostoduchého technokrata, jenž nerozumí
temnotě v lidském srdci. Wellsova poslední kniha, Rozum
v koncích, tvrdila, že lidský druh dospěl k evoluční krizi,
která povede k vymření, pokud se lidstvo nevzepne k
vyššímu stavu vědomí; sám v to příliš nedoufal a nebyl
přesvědčen, že k tomu dojde.
V roce 1934, když seděl ve Washingtonu v tančírně,
mohl Wells pochopit, že ačkoli neustále přemýšlí o
budoucnosti, ta mu dávno ne odvolatelně utekla.
Ale příběh ještě nekončí. Wells sedí ponížen ve
Washingtonské tančírně a cítí se trochu provinile, že
Kessela tak příkře vyhnal. Kessel zády k parketu pokořeně
kouká do piva. Oba postupně vytáhne z dumání nad vlastní
neschopností Ellingtonův orchestr.
Ellington stojí před velkým klavírem a za ním jeho
kapela: tři saxofony, klarinet, dvě trubky, pozouny,
bubeník, kytarista, basista. „Creole Love Call,“ zašeptá
Ellington do mikrofonu a zase se posadí ke klavíru. Mávne
rukou, jednou, podruhé, a klarinet spustí pomalou,
kolísavou melodii. Přidušená trumpeta ji následuje jako
ozvěna. Basa a kytara vyrážejí rozvážným krokem,
24
rytmickým, erotickým, bluesovým. Kessel a Wells, každý
na jiné straně místnosti, aniž by si všímali jeden druhého,
jsou vtaženi do melodie. Trubka zabručí chraplavé sólo.
Následuje kvílící klarinet. Hudba je plná bolesti a touhy –
ale bolesti ovládané, spořádané, zdrženlivé. Touhy
nenaplněné, ale ne neodolatelné.
Píšu a poslouchám tu skladbu na své aparatuře. Jestliže
má někdo právo na zahořklost ze zmařených snů, pak je to
černoch v roce 1934. Že i takoví lidé dokázali za takových
podmínek skládat tuhle hudbu, otevírá celý svět možností.
V hudbě promlouvá pravda o umění, jíž Wells
nerozumí, ale ve kterou já doufáni: že umění nemusí
předávat nějaké sdělení, aby řeklo něco důležitého. Že
umění není vždycky prostředek, jak dosáhnout konce, ale
někdy je samo o sobě koncem. Že nemusí být schopné
změnit | svět, přesto však může změnit okamžik.
Z hudby promlouvá pravda o životě, které Kessel,
šestnáct let před mým narozením, nemůže rozumět, ale v
niž já doufám: že omezený život není promarněný život.
Navzdory nesplněným snům lze dosáhnout míru.
Wells poslouchá a cítí, jak se mu do duše vkrádá mír.
Kessel to cítí také.
A tak čekají, klidní a vyrovnaní, než se vydají vstříc
svým budoucnostem, do naší současnosti. Do světa plného
omezení a ztrát. Do Buffala.
Věnováno otci.
přeložila Adéla Bartlová