listopad 386 pobyt v Cassicíaku, kam jsou situovány filozofické dialogy, četba žalmů březen 387 návrat do Milána noc z 24. na 25. dubna 387 pokřtěn o velikonoční noci společně s Adeodatem podzim 387 extáze v Ostii, Monika umírá konec 387-388 pobyt v Římě podzim 388 odplouvá do Afriky 391 Valerianus jej v Hipponě světí na kněze 395 stává se Valerianovým koadjutorem 397 Valerianus umírá, Augustin hipponským biskupem 28. srpna 430 v Hipponě obležené Vandaly umírá 28 PŘEHLED ZÁKLADNÍCH DAT AUGUSTÍNOVA ŽfVOTA 23,4. Ži 118,34. ■ ■ . 73.144 žu7,2;95,4; 1.1. Veliký jsi, Hospodine, a veškeré chvály hodný, tyá in.; • zi m,b moc je yeiii^ a moudrost bez míry. A tebe chce chválit človek, částečka tvého stvoření, člověk, který vleče bře-2Kof4,io meno své smrtelnosti, svědectví hříchu a svědectví toho, i potí s,s že se stavíš proti pyšným. A přece tě chce člověk, částečka tvého stvoření, chválit. Ty ho povzbuzuješ, aby tě s radostí chválil, neboť jsi nás stvořil pro sebe a nepokojné je naše hol En>j, ví y, srdce, dokud nespočine v tobě. Dej mi, Pane, poznat a pochopit, jestli tě má člověk dříve vzývat než chválit a jestli tě má dříve poznat než vzývat. Ale kdo tě může vzývat, jestliže tě nezná? Když tě nezná, mohl by vzývat místo tebe někoho jiného. Nebo je třeba tě nejdříve vzývat, aby tě mohl člověk poznat? Jak však mohou vzývat, když v něho neuvěřili? Anebo jak mohou Řím io,u uvěřit, když jim nebyl ještě hlásán? Kdo hledají Hospodina, 2121,27 budou ho chválit, neboť ti, kdo hledají, ho nalézají, a když Mt7,/n, naleznou, budou ho chválit. Budu tě, Pane, hledat a záro-u 1'10 veň vzývat, a vzývat tě s vírou, neboť jsi nám už byl hlásán. Řím io,i4 Vzývá tě, Pane, má víra, kterou jsi mi dal, kterous mi vdechl skrze lidství svého Syna, skrze službu svého hlasatele.1 2. 2. Ale jak budu vzývat svého Boha? Vždyť je mým Bohem a Pánem, a když ho budu vzývat, budu ho zvát k sobě. A je ve mně nějaké místo, kam může přijít můj Bůh? Jak Gni,i; ke mně může přijít Bůh, ten Bůh, který učinil nebe i zemi? 2Kr=a2,i2 jg gnaťj yfi panej muj gQ^e, něco, co by tě obsáhlo? Copak tě mohou skutečně obsáhnout nebe a země, které jsi stvořil a v nichž jsi mě stvořil? Anebo tě obsahuje všechno, co existuje, protože bez tebe by nebylo nic z toho, co tu je? I já však jsem. Proč tě tedy prosím, abys přišel do mě, když bych neexistoval, kdybys ve mně nebyl ty? Neboť ješ- Má zde Augustin na mysli Ambrože Milánského, jak tvrdí někteří, nebo přímo Krista? Autor měl dost důvodů tohoto „hlasatele" blíže nespecifikovat. tě nejsem v podsvětí, a ty už tam jsi, a i kdybych sestoupil pí 9.1 s do podsvětí, i tady jsi. Nebyl bych tedy, můj Bože, vůbec bych nebyl, kdybys ty nebyl ve mně. A není to spíš tak, že bych nebyl, kdybych nebyl v tobě, od něhož, skrze něhož a pro něhož je všecko? Ano, Pane, tak to skutečně je. Kam Řím n,36; tě tedy zvu, když jsem v tobě? Nebo odkud máš ke mně 1Kor8'6 přijít? Kam mimo nebe a zemi mám odejít, a odkud má ke mně přijít můj Bůh, který řekl: Já naplňuji nebe i zemi? ^23.24 3. 3. Obsáhnou tě tedy nebe a země, protože je naplňuješ? Nebo je naplňuješ a ještě zůstává zbytek, který už obsáhnout nemohou? A kam vyléváš to, co z tebe po naplnění nebe a země zůstává? Nebo snad ty, jenž vše obsahuješ, nepotřebuješ, abys byl v něčem obsažen, protože všecko, co naplňuješ, naplňuješ už tím, že to obsahuješ v sobě? Nejsou to totiž nádoby, naplněné tebou, které ti dávají oporu a stálost: i když se rozbijí, ty se nerozíiješ. A když se vyléváš na nás, nepadáš dolů, ale nás pozvedáš nahoru; ty sám ji2,2sn; se nerozléváŠ, ale nás shromažďuješ.2 Když ale vše napl- skz'i;n ňuješ, naplňuješ to všechno sebou celým? Nebo obsahují všechny věci jen část tebe, protože tě nemohou obsáhnout celého? A obsahují všechny věci zároveň tutéž část? Nebo je to tak, že jednotlivé věci obsahují jednotlivé části—větší věci části větší a menší věci části menší? Je tedy snad v tobě některá část větší a některá menší? Anebo jsi všude celý, ale žádná věc tebe celého neobsáhne? pio--t-nn.v5,9 4.4. Co tedy jsi, můj Bože? Co jiného jsi ^- ptám se ^— než Bůh a Pán? Neboť kdo je Bohem kromě Hospodina, kdo je Bůh kromě našeho Boha? Nejvyšší, Nejdokonalejší, Nej- ?; 17.32 Setkává se tu více představ: shromáždění Božího lidu ze všech národů {Iz ll.ln a jinde), novoplatónská představa návratu množství do Jednoho {Plotinos, Enn. VI7,9,1,1-14), a také — zřejmě nejsilněji — odkaz na manichejské učení o rozptýlení božských zárodků ve vesmíru a naději na znovunastolení celistvosti (Ep. 236,2)..-. . 30 I. DĚTSTVÍ 31 Mdr7(27 Job 9,5 JI 2,28; Zacil 1,14; 8,2 • Gn 6,6n • ■Es 4,14; 212,12 Mt 25,27« Lk 10,35 mocnější, nanejvýš Všemohoucí, Nejmilosrdnější a Něj -spravedlivější, Nejskrytější a zároveň zcela Přítomný, Nej-krásnější a Nejsilnější, Stálý a Nepochopitelný. Jsi neproměnný, a přece vše proměňuješ, nikdy nejsi nový, nikdy starý, a přece vše obnovuješ a pyšné necháváš zestárnout, aniž o tom vědí. Jsi stále činný a přitom stále klidný, získáváš a přitom nic nepotřebuješ. Udržuješ, naplňuješ, ochraňuješ; tvoříš, živíš, přivádíš k dokonalosti/Hledáš, i když nic nepostrádáš. Miluješ, ale nespaluje tě vášeň, staráš se, ale jsi bezstarostný, lituješ, ale necítíš bolest. Hněváš se, a přitom jsi klidný. Měníš svá díla, rozhodnutí však neměníš. Přijímáš, co najdeš, i když jsi to nikdy neztratil. I když nikdy netrpíš nouzí, raduješ se ze zisku; nejsi nikdy lakomý, a přece vymáháš úroky. Dostáváš zaplaceno, více než požaduješ, aby ses ty sám stal dlužníkem — ale má někdo něco, co by nepatřilo tobě? Platíš dluhy, a přitom nejsi nikomu nic dlužen; promíjíš dluhy, a přece nic neztrácíš. Ale co jsem o tobě řekl, můj Bože, můj Živote, má svatá Rozkoši? A co vlastně může říci ten, kdo o tobě chce mluvit? Přesto běda těm, kdo o tobě mlčí, neboť j sou němí, i kdyby jinak oplývali slovy.3 5. 5. Kdo mi dá spočinout v tobě? Kdo mi dá, abys přišel do mého srdce a naplnil je tak, že zapomenu na své špat-jer44,9 nosti a obejmu tebe, své jediné dobro? Čím pro mě jsi? Slituj se a dej, abych to dokázal vyjádřit. A čím jsem pro tebe ži st,b já, že mi přikazuješ, abych tě miloval, a hněváš se na mě a hrozíš nesmírným neštěstím, pokud tak neučiním? Bylo by snad to, že bych tě nemiloval, malým neštěstím? Běda mi! Zjev mí pro své slitování, Pane, můj Bože, čím pro mě jsi. Řekni mé duši: Já jsem tvá spása. Řekni to tak, abych to Žl 34,3 Augustin tu patrně mluvíc několika skupinách: o pohanských filozofech. .{De dvííoíe Dei XVIII24), astrolozích {VII 6, 8) a především mani-chejcích (VIII 10,22). Srov. např. biskupa Fausta (V 6,10). ■: uslyšel. Pohleď, před tebou jsou uši mého srdce, otevři je, a řekni mé duši: Já jsem tvá spása. Poběžím za tím hlasem a dostihnu tě. Neskrývej přede mnou svou tvář, Pane: dal Dt3i.i7; 32,20 bych život za to, abych nezemřel a viděl tvou tvář. £133,23 6. Příbytek mé duše je příliš těsný pro tvůj příchod: ať se rozšíří tebou. Je na spadnutí, oprav ho. Uznávám a vím, že jsou tam věci/které urážejí tvůj zrak. Ale kdo ho vyčistí? Ke komu jinému než k tobě budu volat: Očisť mě od chyb, jež jsou mi skryty, chraň svého služebníka, Pane, před zpupností. Mám důvěru, a proto i mluvím — ty to víš, Pane. Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, můj Bože, a tys odpustil, co jsem zavinil hříchem. Nebudu se soudit s tebou, který jsi Pravda, a nechci klamat sám sebe, aby má nepravost sama sobě nelhala. Nebudu se tedy s tebou soudit — neboť budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Žll8,13n« Žl 115,10; 2 Kor 4,13« TobS,9;Jan21,15n • Ž131,5«Jer2,29 • ljan5,6«}ak . 1,22 «1126,12 • : Job 9.3 Žl 129,3 Nemluvně 6.7. Dovol mi přesto mluvit k tvému milosrdenství, i když jsem jen prach a popel, dovol mi mluvit. Vždyť oslo- en is,27;jab42,e> vuji tvé milosrdenství, a ne nějakého člověka, který by se mi vysmál.4 Možná i ty se nade mnou usměješ, ale hned se obrátíš a smiluješ se nade mnou. O čem chci tedy mluvit, můj Pane, ne-li o tom, že nevím, odkud jsem do tohoto — nevím, zda mám říct do tohoto smrtelného života nebo do této živoucí smrti — přišel? Nevím.5 Byl jsem pak jako Žl 2,4; 36,13; Mdr4,lS« Jer 12,15 Lucr. Hä 869 Augustin je velmi citlivý na výsměch, a ío i ze strany Boží, jak je vidět na mnoha stránkách Vyznání (17, II; 9,15; III 3, 6; 10,18; IV1,1; 3, 6; V10,20 aj.). Vyznává se přitom z toho, že i on se v minulosti vysmíval (IV 4,8; VI7,12; VII 6,10), a varuje: ti, kdo se posmívají, konají zlo pro samu potěchu ze zla (III 8,16). Augustin až.áo konce^ života nezaujal definitivní stanovisko ohledně původu duše (fiefr. 11, 3). Může se to jevit jako překvapivé, Augustin 32 I. DĚTSTVÍ NEMLUVNĚ 33 a 93,i5> nemluvně obdařen všemi dobrodiními, která zajistilo tvé Neh 13,22; milosrdenství. Tak jsem to slyšel od svých tělesných* ro-' širáé.i čtičů, z kterých a v kterých jsi mě utvořil v čase; já sám si na to nepamatuji. Bylo mi dáno dobrodiní mateřského mléka, ale ani má matka, ani kojné si samy nenaplnily prsa, ale jejich prostřednictvím jsi mi ty, Pane, dával pokrm, určený kojencům, podle tvého ustanovení a bohatství, které rozděluješ od nejnižších věcí. Tys také zařídil, že jsem nevyžadoval víc, než jsi dával, a že mé živitelky mi zase všechno to, cos jim dával, chtěly poskytovat. Z lásky, kterou jsi do nich vložil, mi ochotně dávaly to, co od tebe měly v hojnosti, neboť i pro ně bylo dobrem to, co jsem odnich jako dobro čerpal já; nebylo to však od nich, ale jen skrze ně. Protože všechna dobra, Bože, pocházejí od tebe 2Kräi2s,5 a od mého Boha se mi dostává veškerá spása. To jsem poznal až později, když jsi mě k sobě volal právě těmi dary, které uděluješ uvnitř i zevně. Tehdy jsem uměl jedině sát mléko, spokojeně odpočívat v tělesném uspokojení a plakat, když mé tělo něčím trpělo — a víc už nic. 8. Potom jsem se začal i usmívat, nejdříve ve spánku, pak vetg. Ed. 4.60 i při bdění.6 Aspoň tak mi to později vyprávěli a já tomu věřím, protože to vidíme i u jiných nemluvňat. U sebe si na to ovsem nepamatuji. Postupně jsem si také uvědomoval, kde se nacházím, a snažil jsem se projevit svá přání těm, kdo je mohli vyplnit. Ale nedařilo se mi to, protože ta přání byla v mém nitru a oni byli vně a žádným svým smyslem nedo-kázali vniknout do mé duše. Proto jsem sebou házel a kři- .. vskutku nepředkládá ucelený filozofický systém, ale následuje učení svého Boha, který nevyjevil všechno zcela jasně. Důležitější je však ■ skutečnost, že Augustin si věk „nemluvněte" nemůže pamatovat, není s to si jednotlivé skutečností vybavit sám z paměti, ale spoléhá se na vyprávění druhých a na.obecně lidskou zkušenosts nemluvňaty (110,12}. 6 Člověk byl ve starověku, považován za jediného živočicha, který je schopen smíchu. 34 I. DĚTSTVÍ cel jsem, abych dal najevo svá přání nějakými znameními, která by se těm přáním podobala — avšak znamení, která jsem dovedl, nebylo mnoho, a tomu, co měla skutečně vyjadřovat, neodpovídala. Když mi nevyhověli — buď proto, že mé přání nepochopili, nebo že by mi jeho vyplnění mohlo uškodit —, dával jsem těm dospělým, kteří se mi nepodřizovali, svobodným lidem, kteří mi neotročili, najevo svou nespokojenost a mstil jsem se jim pláčem.7 Že se takto nemluvňata chovají, jsem se poučil na těch, jež jsem mohl pozorovat: ta mě o tom, jaký jsem byl, poučila ve své nevědomosti lépe než moji vychovatelé se všemi svými vědomostmi. 9 Mé rané dětství vzalo dávno za své a já jsem naživu. Ale iy, Pane, žiješ stále a nic v tobě nezaniká: před počátkem věků, přede vším, o čem se dá říci, že něčemu předcházelo, jsi ty a jsi Bůh a Pán všeho, co jsi stvořil. Vtobě jsou příčiny všech nestálých věcí a v tobě trvají nezměnitelné počátky všech proměnlivých věcí, v tobě žijí věčné důvody všech věcí, které jsou nevypočitatelně a závislé na čase. Řekni mi, když tě prosím, odpověz, milosrdný Bože, mně ubohému: Následovalo mé rané dětství až po nějakém jiném zaniklém období? Nebo to byla ta doba, kterou jsem strávil v lůně své matky? I o tom přece něco vím, vždyť jsem sám viděl těhotné ženy. čím jsem tedy byl ještě předtím, má Sladkosti, můj Bože? Byl jsem už někde, byl jsem už někým? Není nikdo, kdo by mi to mohl sdělit — ani otec, ani matka, ani zkušenost jiných lidí, ani moje vlastní paměť. Možná se nad těmi mými otázkami usmíváš a přikazuješ mi, abych tě chválil a velebil jen za to, co jsem poznal. 10. Velebím tě, Pane nebe a země, a vzdávám ti chválu za svůj počátek a nejranější dětství, i když si na ně nepama- 7 Augustin zde obšírným způsobem vysvětluje význam slova infans, „nemluvně", dosl. člověk „neschopný mluvit". NEMLUVNĚ tuji. Dals člověku, aby o sobě soudil podle jiných, a v mnohém, co se ho týká, se má spoléhat na svědectví křehkých žen. Byl jsem a žil jsem už tehdy, a tak jsem, když jsem přestával být nemluvně, hledal znaky, jimiž bych druhým sdělil své pocity. Odkud, Pane, pochází taková živá bytost, ne-li od tebe? Může být někdo takovým tvůrcem, že by učinil sám sebe? Nebo snad vede nějaká tepna, kterou k nám proudí bytí a život,* odjinud než od tebe, Pane, kte-ži99,3 rý jsi nás stvořil a u něhož není rozdílu mezi bytím a žitím, protože nejvyšší stupeň bytí a nejvyšší stupeň života ■Tiot.ain.in6, je totéž? Jsi nejvyšší a neproměnný; dnešní den v tobě ne-Řím 11,36 pomine, a přece v tobe uplývá, protože všechny veci jsou v tobě. Nenašly by cestu, jak přecházet a plynout, kdybys žijoi,2s; je v sobě neobsahoval. A protože bez konce jsou tvoje léta, Zid 112 jsou tvá léta jako dnešní den. A kolik našich dní a dní našich předků už přešlo přes tvé „dnes": přijaly z něho své vymezení i existenci, a stejně tak přes něj přejdou a přijmou to i další dny. Ale ty jsi stále týž a vše zítřejší a budoucí, vše včerejší a minulé, činíš dnes a dnes jsi učinil. Můžu snad za to, že tomu někdo nerozumí? Ať se raduje ex i3,]4; i6,is; i ten, kdo se ptá: „Co to je?" Ať se raduje a je šťastný ten, s.r?9,26 ^o j^.jmjg^ aniž pochopil, spíše než chápající, který tě nenalezl. ,in,4 7. 11. Vyslyš mě, Bože. Běda nám pro naše hříchy! Tak mluví člověk, a ty se nad ním smilováváŠ: neboť jsi ho stvořil, ale hřích jsi vněm nestvořil. Kdo mi připomene hříchy mého raného dětství? Před tebou totiž není nikdo bez hří-job H.4D chu, ani nemluvně, i kdyby žilo na zemi teprve jediný den. Kdo mi je tedy připomene? Každé z těch malinkých dětí, u nichž teď vidím to, nač si sám u sebe nepamatuji? Čím jsem tehdy hřešil? Tím, že jsem se s pláčem dožadoval prsu, který mi poskytoval potravu? Vždyť kdybych se dnes tak dychtivě dožadoval ne prsu, ale potravy přiměřené svému věku, právem by se mi dostalo výsměchu a pokárání. I tehdy jsem se dopouštěl něčeho, co si zasloužilo pokárání, ale protože jsem ještě nebyl schopen takové pokárání chápat, xvyk ani rozum nedovolovaly mě kárat. S přibývajícím věkem však takové chyby odstraňujeme a zbavujeme se jich. Nikdy jsem se ale nesetkal s tím, aby se rozumný člověk při nápravě něčeho zbavoval toho, co je dobré. Bylo snad dobré s ohledem na onen věk vynucovat si pláčem něco, co by mohlo být podáno jen ke škodě? Nebo se vztekle zlobit na svobodné dospělé, kteří se mi nechtěli podrobit, na vlastní rodiče a na mnohé jiné rozumné hxh\ že mi na každý pokyn nebyli hned po vůli? Nebo se pokoušet, nakolik je toho dítě schopné, dospělým ublížit ranami za to, že neposlouchají jeho rozkazy, neboť jejich splnění by vedlo k jeho záhubě? s že jsem se tak asi choval tehdy i já (ostatně tento můj úsudek je dost spolehlivý) — tedy tento věk se mi nechce počítat k životu, který prožívám nyní. Temnoty zapomnění obklopují rané období mého života stejně jako předchozí dobu, kterou jsem prožil v mateřském lůně. A jestli jsem se zrodil v nepravosti a v hříchu mě počala má matka, kde prosím tě, můj Bože, kde nebo kdy, Pane, jsem byl já, tvůj síužebník> bez viny? Ale aťsi: už to období pouštím ze zřetele. Proč bych se měl znovu zabývat dobou, po níž není v mé paměti ani stopy? Augustin se učí mluvit 8.13. Nedospěl jsem postupně do chlapeckého věku z věku nemluvněte?10 Nebo nepřišel spíše chlapecký věk do mne a nenastoupil po věku nemluvněte? Tento věk ovšem ne- 9 Jedna z mnoha triád ve Vyznáních, s jejichž pomocí Augustin oslovuje Trojjediného Boha, nebo stvořeni či lidskou přirozenost, které odrážejí podobu svého Stvořitele. Zde je Bůh vzýván jako Nejkrásnější, od něhož pochází každý způsob bytí (modus), každá podoba (forma) čilí to, cp každé stvoření odlišuje od ostatních jako samostatné individuum, a řád (ordo), tedy vzájemné vztahy ve stvořeném světě. O Bohu jako zdroji veškeré krásy hovoří též Plotinos, £nn. 16, 6. 30 Knihy I-V1I jsou rozvrženy podle šesti období lidského života, iakidi chápala antika: období nemluvněte (in/imtia), chlapecký věk (pueritj^ dospívání (adulescentia), mládí (iuventus), dospělost ígmvitas) a stíjK ký věk (senectus). Srov. De vera religione 26,48. ísdešd — vždyť kam by vlastně odcházel? A přece tu naivinou nebyl: už jsem nebyl nemluvnětem, které neumí vrčívat řeč, a stal jsem se chlapcem schopným mluvit a to si uí pamatuji. To, jak jsem se naučil mluvit, jsem pochopil $i později. Nenaučili mě to totiž dospělí tak, že by mi podle urfitého učebního plánu předříkávali jednotlivá slova — tak jako o něco později předkládali písmena —, ale já sám jsem se díky rozumu, jímž mě obdařil můj Bůh, snažil výkřiky, různými zvuky a pohyby těla dát najevo pocity svého srdce, aby byla splněna má přání. Nebyl jsem však chopen sdělit vše, co jsem chtěl, ani všem těm, na které jsem se obracel. Zapamatoval jsem si, jak oni sami pojmenovávali nějakou věc, a když jsem viděl, že se při tom zvuku tělem obraceli směrem k nějakému předmětu, pochopil jsem, že zvukem, který vydávali, označovali tu věc, když na ni chtěli ukázat. Že chtěli právě to, bylo patrné % pohybu těla, z té přirozené řeči všech lidí, která promlouvá výrazem tváře, pohledem očí, pohyby ostatních ŕástí těla a především tónem hlasu, který vyjadřuje náš duševní stav, když nějakou věc žádáme, když na ni dosáhneme, zavrhujeme ji nebo před ní prcháme. Tak jsem postupně poznával, jaké věci označují slova, která se objevují na svém místě v různých větách. Zvládl jsem výslovnost těchto slov a s jejich pomocí začal vyjadřovat svá vlastní přání a sdílet se o jejich významy s lidmi, s nimiž jsem žil. A tak jsem vstoupil hlouběji do neklidného života lidské společnosti, byl jsem ale stále závislý aa vlivu rodičů a vůli dospělých. Škola 9.14. Bože, můj Bože, kolik strastí a posměchu jsem zakusil, když mně, malému chlapci, jako zásadu pro řádný život doporučovali poslouchat ty, kteří mě pobízeli k tomu, ĚTSTVÍ ŠKOLA abych se v tomto světě proslavil a vynikl v řečnickém umění, jež člověku dopomůže k lidské chvále a klamnému bohatství. A tak mě poslali do školy, abych se naučil psát a Číst, ale já chudák jsem nevěděl, k čemu by mi to bylo dobré. Kdykoli jsem pak v učení polevil, dostal jsem výprask. Dospělí to schvalovali: mnozí, kdo prošli tímto životem před námi, nám připravili tyto strastiplné cesty,11 po kterých jsme my, synové Adamovi, museli kráčet s daleko větší námahou a bolestí. Setkali jsme se však, Pane, i s těmi, kdo se k tobě modlili, a od nich jsme se naučili v míře, v jaké jsme to byli schopní chápat, že jsi někdo veliký, kdo nás může vyslyšet a pomoci nám, byť je skrytý našim smyslům. A tak jsem se už jako malý chlapec k tobě, má Pomoci a mé Útočiště, začal modlit. Roztrhl jsem pouta, jež svazovala můj jazyk, abych tě mohl vzývat A i když jsem byl malý, prosil jsem tě s nemalou vroucností o to, abych ve škole nebyl bit. A když jsi mě nevyslyšel a nevšímal si mé pošetilosti, dospělí, dokonce i moji rodiče, kteří mi určitě nepřáli nic zlého, se smáli mým ranám, ač to pro mě bylo velké a bolestivé utrpení. 15. Existuje, Pane, člověk tak silného ducha, který by k tobě lnul tak nesmírnou láskou, existuje tedy někdo (působí to někdy i jistá tupost), kdo by se k tobě zbožně přimkl a povznesl se natolik, že by pohrdal koly, háky a jinými mučícími nástroji (o to, aby jim unikli, tě s velkým strachem prosí lidé na celém světě), že by se vysmíval těm, kdo se před nimi třesou strachy, tak jako se vysmívali naši rodiče metlám/kterými jsme my chlapci byli biti od učitelů? Nebáli jsme se toho výprasku o nic méně, ani jsme tě neprosili s menší naléhavostí, abychom mu unikli, a přece n Tělesné tresty tvořily nedílnou součást antického vzdělávání, kritizovanou již současníky (Quintilianus.Irjsfc orat. 13,13-17). Za pozornost stojí, že Augustin nikdy o svých učitelích nepíše s obdivem ani s vděčností. jsme se prohřešovali tím, že jsme psali, četli nebo přemýšleli o učení méně, než se od nás žádalo. Vždyť paměť nebo nadání nám, Pane, nechyběly, ty jsme mélí z tvé vůle v dostatečné míře odpovídající věku, ale rádi jsme si hráli, a byli jsme trestáni od těch, kteří se sami chovali podobně. Ale „hry dospělých se nazývají zaměstnáním": když se však hrou zaměstnávají chlapci, dospělí je trestají. A nikdo nemá soucit ani s chlapcem, ani s dospělým, ani s jedním z nich. Leda by snad něj aký spravedlivý soudce schvaloval výprask za to, že jsem si jako chlapec hrál s míčem, a to jen proto, že tato hra způsobila, že jsem méně rychle získal vědomosti, díky kterým bych si pak jako dospělý hrál mnohem ošklivějším způsobem. Vždyť i ten, který mě bil, dělal totéž. Když ho při jakési bezvýznamné disputaci přemohl jiný učený kolega, trápil se větší zlostí a závistí než já, poté co mě při hře s míčem porazil můj spoluhráč. 10.16. A přece jsem hřešil, Pane Bože, který všem přirozeným věcem dáváš řádatvoříš je, ale hříchy jen uspořádáváš — Pane, můj Bože, přece jsem hřešil tím, že jsem jednal v rozporu s příkazy rodičů a učitelů. Mohl jsem přece znalosti, které chtěli, abych získal, později využít k dobrému, ať už se mnou měli jakékoliv úmysly. A důvodem mé neposlušnosti nebylo to, že jsem si snad vybíral nějakou lepší činnost, ale touha bavit se. Miloval jsem pyšná vítězství v závodech a rád jsem si nechával šimrat uši smyšlenými příběhy, které mě silně vzrušovaly, stejně jako se mé oči leskly stále víc a víc zvědavostí na veřejné hry.12 Ti, kdo je pořádají, mají vysoké postavení a těší se takové vážnosti, 12 "Veřejnými hrami (spectacula), konanými u příležitosti státních svát-ků.k poctě božstev, se míní závody spřežení v cirku, gladiátorské hry . a souboje se šelmami v amfiteátru, divadlo a hudební představení. Můžeme zde nalézt trojici neřestí, o níž autor.na základě 1 Jan 2,16 pojedná obsáhle v X 30,41: zalíbení ve hrách jako projev žádostivosti .■■ : těla, pyšná vítězství jako projev pýchy a zvědavost jako žádostivost očí. i. dítství ŠKOLA že skoro všichni rodiče přejí svým dětem takové povolání. A pak klidně strpí, aby děti byly bity, jestliže je taková podívaná odvádí od učení, které má podle přání rodičů dětem umožnit, aby jednou samy takové divadlo pořádaly, piář 1,9.11. Shlédni na to, Pane, ve svém slitování a vysvoboď nás, ''■ Mt.*■ sebou? Oplakává Didoninu smrt, kterou způsobilo to, že příliš milovala Aenea, ale nepláče nad svou vlastní smrtí, kterou způsobilo to, že nemiloval tebe, Bože, Světlo mého srdce, Chlebe mé ne j vnitřnější duše, Sílo oživující mou mysl a zá- ,-«16,35.48.59 t- uity mého myšlení. Nemiloval jsem tě, odpadl jsem od tebe, a když jsem takto smilnil, zaznívalo ze všech stran: „Výborné1 Výborně!" Přátelství s tímto světem znamená odpadnutí 2172,27. ;xl Boha a pochvalné „výborně" se ozývá proto, aby člověk, ^344,ai;39'16: který se tak nechová, byl zahanben. Nad tím jsem neplakal, ai 0 plakal jsem nad Didonou, která skončila mečem život, ná- verg. Am. ví 457 bodujíc poslední věci. I já, když jsem tě opustil, jsem následoval nejposlednější věci jako prach ze země, který se do země c-113,19 navrací. A kdyby mi bránili v četbě takových věcí, byl bych zarmoucen, že nesmím číst to, co ve mně vyvolává zármutek. A takovéhle bláznovství se pokládá za vyšší a prospěš-•iřjší vyučování než to, díky němuž jsem se naučil číst a psát. 2. Teď však ať mi v duši zakřičí můj Bůh a tvá pravda ať ují řekne: „Tak to není. Tak to není!" Lepší je to první vyučování, vždyť dnes jsem spíše ochoten vymazat z paměti Aeneova bloudění a všechny tyto věci než čtení a psaní. Ve dveřích gramatických škol jsou závěsy: ne proto, aby zahalovaly nějaké úctyhodné tajemství, ale spíše aby přikrývaly omyly a chyby.17 Ať mě neokřikují lidé, z nichž už i?. Závěsy před vchodem byly znamením důstojnosti člověka, který v domě -sídlil: čím vyšší postavení, tím víc závěsů. V Miláně si Augustin vydržo- 44 i. DĚTSTVÍ ATiNA A ŘEČTiMA 45 nemám strach, když ti vyznávám, po čem touží má duše, ■aii8,ioi; můj Bože, a nacházím klid v odsouzení svých špatných jeri8,ii,26,3 j-gg^ abych si zamiloval tvé dobré cesty. Ať už mě tedy ne-okřikují ti prodavači a kupci literatury. Když se jich totiž zeptám, jestli je pravda, jak tvrdí básník, že Aeneas někdy přišel do Kartága, ti méně vzdělaní odpoví, že nevědí, a ti vzdělanější řeknou, že to pravda není. Zeptám-li se však, jakými písmeny se píše jméno „Aeneas", všichni, kdo se to naučili, mi odpoví správně podle toho, jak se mezi sebou lidé dohodli a stanovili význam těchto znaků. A kdybych se pak zeptal, co by bylo pro náš život větší škoda— jestli zapomenout číst a psát, anebo si už nepamatovat ty básnické výmysly —, nikdo není na pochybách, jak odpoví ten, kdo ještě neztratil zdravý rozum. Hřešil jsem tedy v chlapeckém věku, když jsem dával přednost zbytečným marnostem před věcmi užitečnějšími, nebo spíše, když jsem nenáviděl užitečné a miloval marné, jak jsem nesnášel odříkávat „jedna a jedna jsou dvě" „dvě a dvě jsou čtyři".. A jak rozkošné, ale bezduché .verjAsu ii772 bylo představovat si dřevěného koně naplněného bojovníky, požár Tróje či stín Kreusy... 14. 23. Proč jsem však nenáviděl i řeckou literaturu, která opěvuje totéž? I Homér je přece ve vymýšlení takových bájných příběhů obratný a kouzelně povrchní, a přece mi byl jako chlapci protivný. Myslím, že stejně protivný je řeckým chlapcům Vergilius, když jsou nuceni učit se ho tak jako já Homéra. Tato obtížnost — obtížnost naučit se cizí jazyk — jako by přimíchávala žluč do veškerého půvabu řeckých bájí. Neznal jsem jediné slovo, ale přísnými hrozbami a strašlivými tresty jsem byl nucen k tomu, abych jim porozuměl. Přitom jako nemluvně jsem kdysi val dokonce uvaděče. Zde se vymezuje proti učitelům rétoriky poté, co sám na svůj úřad rezignoval. kjJíú neznal jediné latinské slovo. Latinsky jsem se bez -a'lwienšího strachu a trápení naučil díky prostému m« si čuchání, když se se mnou mazlily chůvy, když se na mí druzí smáli, žertovali a vesele se se mnou bavili. Nenaučil jsem se tedy latinsky tak, že by mě k tomu někdo nulíl a hrozil mi tresty, ale mé vlastní srdce mě nutilo, Ahwh vyjádřil svá přání. A ta bych býval nemohl vyjádřit, kdybych se nenaučil nějakým slovům: ne od učitelů, ale od těch, kteří na mě mluvili a jejichž uším jsem svěřoval své myšlenky. Z toho jasně plyne, že taková svobodná zvídavost dosahuje při učení jazyka většího úspěchu než ustrašená povinnost a donucování. Ale toto donucování díky tvým zákonům omezuje rozlet naší zvídavosti, Bože; díky tvým zákonům, od holí učitelů po utrpení mučedníků, Tvé zákony mají moc do zhoubného potěšení, jež nás od tebe odvedlo, přimísit léčivou hořkost, jež nás přivede /novu k tobě. 15; 24. Vyslyš, Bože, mou prosbu o to, aby má duše neum- ži 60,2. ži «3,3; diévala pod tvou kázní, aby mě nikdy neunavilo hlásat 118,81 tvé milosrdenství, s nímž jsi mě zachránil ze všech mých ži 106,8.15.21.31 tak špatných cest. A prosím také, aby ses mi stal sladším Nehi7,i3; nad všechno, co mě svádělo a co jsem následoval, abych tě 2 K™ 7,14 miloval ze všech sil a z celého srdce se poddával tvé ruce a abys mě zachránil z každého pokušení až do konce. Po- ži 17,30 -hleď, Pane, ty jsi můj Pán a Král, tobě ať slouží vše užiteč- f^fj'7'. né, co jsem se naučil v dětství. Tobě ať slouží vše, co říkám, žl s>3; 435 píšuv Čtu a počítám. Kárals a trestals mě, když jsem se učil zbytečným marnostem, a odpustíls mi, že jsem v nich měl mí 9m, Mk hříšnou zálibu. Naučil jsem se přitom i řadě užitečných 2,5;9n;Lk5'23 slov, ale těm se lze naučit i z věcí méně bezcenných; taková cesta je bezpečná a po ní by měli chlapci kráčet. 16; 2 5. Ale běda tobě, proude lidských zvyků! Kdo ti odolá? Kdy konečně vyschneš? A jak dlouho ještě budeš uná- žt7s,s 46 i. DĚTSTVÍ I ATfNA A ŘEČTINA 47 šet Eviny syny do širého a nebezpečného moře, kterým stěží proplují i ti, kdo se chytili dřeva?18 Když jsi mě strhl, nečetl jsem i já o Jovovi hromovládei a cizoložníkovi? Jistě nemohl být obojím, ale bylo to zosnováno tak, aby ti, kdo ho napodobovali ve skutečném cizoložství, se mohli dovolávat jeho autority podpořené vybájeným hromobitím. Který z těch učitelů oděných v pláštích1? s klidem výslechem, ruse. i es ne slova muže volajícího ze stejného prachu: „To si vymyslel Homér, když přenesl lidské vlastnosti na bohy. Kéž by raději přenesl ty božské na nás!" Správnější je ale říci: Ano, Homér to vymyslel, ale nemravným lidem přiřkl božské vlastnosti proto, aby se nemravnosti nepokládaly za nemravnosti, nýbrž aby se zdálo, že ten, kdo se jich dopouští, napodobuje ne zkažené lidi, ale nebeské bohy. 26. Přesto do tebe, pekelný proude, lidé házejí své děti spolu s penězi, aby se učily těmto věcem. A dělá se z toho velká věc, když se veřejně provozuje na náměstí a podle zákona se učitelům kromě zmíněného platu povoluje zvláštní odměna. Ty pak narážíš do svých balvanů a voláš: „Tady se člověk naučí řečnit, získá výmluvnost/nezbytné k přesvědčování druhých a vysvětlování vlastního názoru." Asi bychom nikdy neporozuměli slovům jako „zlatý déšť", „klín", „oklamat", „nebeská klenba" a dalším, která se na tom místě vyskytují, kdyby nám Terentius nepředvedl mladého zhýralce, který si bere za vzor jovovo cizoložství a na stěně si prohlíží malbu, na níž Jupiter vlévá do Danaina klína zlatý déšť, jímž ji svedl. A hle, jak se sám povzbuzuje k neřesti příkladem toho nebeského učitele: 18 Dřevo {Ugmm) v patristické teologii asociuje Noemovu.archu, kříž, strom života i církev {DetivitateDeiXV.26)..Augustin nejvíc zdůrazňuje význam dřeva kříže, které umožňuje záchranu před potopou hří-chu a doplutí do přístavu pravdy a spásy (io. tr. II2 aj.). 19; Plášť, paemila, byl původně přiléhavý oděv s kapuci, používaný na ces-tách a při nepřízni počasí, později též jako formální oděv. \ >.iký bůh! Bůh, který hřměním hromu otřásá klenbou tm am sb*-59i i "li's. A já nepatrný člověk bych neměl dělat totéž? Ano, -liť-iani to, a rád." ■h*cíté se pomocí této hanebnosti nenaučíme snadněji ti,» slova, ale pomocí těchto slov tyto hanebnosti pácháme - ví-íší opovážlivostí. Žaluji nikoli slova, jež jsou jako vy- s*%i5 h\:mé, drahocenné nádoby, ale víno bludu, jež nám v nich ?f ?.o, i b ro 7. Dovol mi, Bože, říci něco i o svém nadání, tvém *\,\v\x, a jakými pošetilostmi jsem je promarňoval. Dostal ts*>m třeba úkol, který velmi vzrušoval mou mysl: byla ním totiž spojena pochvala jako odměna nebo ostuda ,i slrach před trestem. Měl jsem přednést řeč Junony, rozhněvané a zarmoucené tím, že nemohla vyhnat z Itálie vag Am i3s i rojského krále. Neslyšel jsem přitom, že by kdy takovou iVč Juno pronesla. My jsme však museli s pokulháváním kráčet ve stopách těchto básnických výmyslů a to, co básník napsal ve verších, přednést prózou.20 Větší pochvaly •?ť přitom dostalo tomu, kdo podle charakteru popisované osoby oděl vhodně svou řeč do takových slov, že v ní vy-ttikly city hněvu a bolesti. K čemu mi bylo to, můj Bože, skutečný Živote, že právě mě, když jsem přednášel, kama- 11,7.5,1« rádi a spolužáci odměňovali větším potleskem než mnohé jiné? Není to všechno jen pára a vzduch? Nemohly se mé vlohy a můj jazyk procvičovat v něčem jiném? Tvé chvalozpěvy, Pane, tvé chvalozpěvy v tvém Písmu by bývaly podpořily ratolest mého srdce, jež by se pak kvůli marným po- .ao Tuto pedagogickou metodu doporučuje Quintíllianus (Inst. X 5,2). 48 .1. DĚTSTVÍ ,ÄT! N A.A ŘEČTINA 49 šetilostem nestalo hanebnou kořistí okřídlenců. Padlým andělům se totiž neobětuje jen jedním způsobem.21 18. 28. Je tedy něco divného na tom, že jsem se tak hnal za marnostmi a od tebe, můj Bože, se vzdaloval, jestliže mi byli dáváni za vzor lidé, kteří při výtce, že ve vyprávění o svých — vůbec ne špatných — činech užili nějaký chybný či nespisovný výraz, se propadali studem, ale když popisovali svou svévolnost bezchybně uspořádanou řečí, cic. tu*. 17 vyšperkovanou hojnými řečnickými ozdobami, pyšnili ■ži 102,8 se chválou? Ty to vidíš, Pane, a mlčíš—shovívavý, nad-ži8s,i5. míru dobrotivý a pravdivý. Budeš však mlčet stále? Nyní ŽI8S.13 vytrháváš z této nesmírné propastí duši, která tě hledá ži is.i^4!A aprahne po tvé lásce — duši toho, jehož srdce k tobě volá: 62,2. 26,8 H{e(jaj jsem tvou tvář a toužím po tvé tváři, Pane, neboť jsem byl daleko od tvé tváře v temné náruživosti. To, zda se od tebe člověk vzdaluje nebo se k tobě vrací, nezáleží ik iMi-32 na chůzi či na vzdáleností místa. Gož si tamten tvůj mladší syn vyžádal koně, vůz či loď nebo snad odletěl na viditelných křídlech?22 Nebo odešel pěšky, aby pak v dalekých krajích marnotratně promrhal podíl, který jsi mu dal? Byls mu laskavým otcem na jeho odchodu, když jsi mu odevzdával ten podíl, a s ještě větší laskavostí jsi ho přijal jako navracejícího se ubožáka. Být daleko od tvé tváře tedy znamená setrvávat v nevázané náruživosti, která zatemňuje. 29. Pohleď, Pane Bože, se shovívavostí, s jakou se obvykle díváš, pohleď, jak pečlivě zachovávají lidské děti pravidla o písmenech a slabikách, přijatá od dřívějších řečníků — 21 Augustín — podobně jako někteří jiné církevní otcové — označuje pohanská božstva za padlé anděly, démony (De dvítateDeilX 19; XII 1-9). 22 Augustin propojuje obrazy z Lukášova podobenství o marnotratném synu s obrazy z HpmérovyOdyssey a s aluzí na Plotinovy Enn. 16,8. n věčná pravidla trvalé spásy, přijatá od tebe, se nesta-i ,s ji. Kdyby ten, kdo zachovává nebo vyučuje stará pravidla výslovnosti, vyslovil v rozporu s mluvnickými pravidly první slabiku slova homo (člověk) bez přídechu h —- tedy i.Mip —, vzbudil by u lidí mnohem větší nelibost, než kdyby v rozporu s tvým zákonem, ač sám Člověk, člověka nená-yidť'3. Jako kdyby pokládal člověka, který se k němu staví iwpřátelsky, za větší zhoubu než samu tuto nenávist, která hi> proti druhému člověku popouzí. Nebo jako kdyby se domníval, že když někdo pronásleduje druhého, může ho tím poškodit vážněji, než poškodí své vlastní srdce, chová-H k á ruhému člověku takovou nenávist. Znalost písmen jistě pí. Gnj. *69 sifní vepsána v našem nitru tak hluboko jako svědomí, jež ftfm2,is. okazuje dělat jinému to, co nechceme, aby se dělo nám. j^7*i"' Jak tajemný jsi, jediný velký Bože, který v mlčení sídlíš Lk6-31 na výsostech, a podle neúnavně působícího zákona rozlé- rZ33,s váš zaslepenost jako trest na nezřízené žádostivosti. Když někdo, kdo usiluje o řečnickou slávu, stojí před lidským soudcem obklopen davem lidí a stíhá svého protivníka ne-7. měrnou nenávistí, s nej větší pečlivostí se snaží vyhnout chybnému spojení „mezi lidech" (inter hominibus),23 ale vůbec se nestará o to, aby ve své zuřivosti nevyloučil člověka z lidské společnosti.24 Dětské hříchy 19. 30. Na prahu takových zlořádů jsem tedy já, ubohý chlapec, postával a kolbištěm, na kterém jsem sváděl zápas, byla škola, kde jsem měl větší strach z toho, abych v řeči nepoužil barbarismus nebo chybnou vazbu, než s Správně by mělo být interhomines (akuz.) nebo in hominibus (abl.). . wDosL„aby člověka neodstraňoval z liáí". Mluví se tu o vraždě a hrdelnímtrestu, který Augustin podobně jako jinícírkevní otcové odmítá. 50 i. DĚTSTVÍ DĚTSKÉ .HŘÍCHY 51 abych se v případě, že jsem chybu udělal, staral o to, abych nezáviděl těm, kdo se podobné chyby nedopustili. Říkám a vyznávám ti, můj Bože, tyto věci, za které mě chválili ti, jejichž uznání bylo tehdy pro mě důkazem, že vedu úctyhodný život. Neviděl jsem totiž propast hanebnosti, a 30,23 do které jsem byl zapuzen od tvých očí. Co tehdy mohlo být v tvých očích hanebnějšího než já? Tehdy jsem se znelíbil i těm, o nichž byla řeč výše — vychovatelům, učitelům a rodičům —, neboť jsem je nesčetněkrát podvedl a obelhal, protože jsem miloval zábavu, toužil po divadle a nedočkavě chtěl ty hry napodobit. Také jsem leccos vzal tajně rodičům ze spíže či ze stolu: jednak proto, že mě poháněla mlsnost, jednak abych měl co dát chlapcům, aby si se mnou hráli. A i když měli ze hry stejný požitek, nechávali si za ni ode mě zaplatit. Také jsem při hře — veden marnivou touhou vyniknout — často podváděl, abych dosáhl vítězství. Proč jsem si to však nechtěl nechat líbit a tvrdě obviňoval ostatní, pokud jsem přistihl někoho, že dělá totéž, co jsem já sám dělával jim? A když jsem byl dopaden a obviněn, spíš jsem zuřil, než abych ustoupil. Tohle že je ta dětská nevinnost? Ne, není, Pane, volám k tobě, můj Bože. Jde o totéž, co přechází na pozdější věk, kdy u vychovatelů a učitelů jde o ořechy, míče a vrabce a kdy u správců a králů jde o zlato, statky, otroky, dobytek. Toto všechno s postupujícím věkem pře-sen.&nrtant. chází dál, stejně jako místo metly následují těžší tresty. 12,1 V postavě dítěte jsi tedy, náš Králi, uznal symbol pokory, mm 9, u když jsi řekl: Takovým patň nebeské království. • vhdy jsem existoval a žil, vnímal jsem a pečoval o za-- hování svého zdraví, což bylo stopou té tajemné jedno-; v. /, níž jsem povstal.25 Vnitřním citem jsem kontroloval neporušenost svých vnějších smyslů a i při všedních úva-'s.ich o nepatrných věcech jsem měl radost z pravdy a ne-s hiol jsem se mýlit. Měl jsem dobrou paměť, vzdělával jm.hu se v jazyce a ve vyjadřování, měl jsem radost z přá-f-'Lsiví, vyhýbal se bolesti, ponížení, nevědomosti. t'.ii u takového tvora iterií hodno obdivu a chvály? Ale to vše jsou dary mého Boha: 3-i ííám jsem si je nedal, jsou to dobré dary a to vše dohromady jsem já. k tedy dobrý ten, kdo mě učinil, on je mé dobro a já bo oslavuji všemi dobry, jimiž mě obdařil už v chlapeckém věku. Hrešil jsem tím, že jsem všechny radosti, slávu a pravdu nehledal v něm, ale v jeho tvorech, v sobě a v jiných, a tak jsem upadal do trápení, zmatků a chyb. iiSíky tobě, můj Bože, má Rozkoši, má Chválo a má Důvěro, díky za tvé dary. Zachovej mi je, neboť tak zachováš i mě, íí to, cos mi daroval, vzroste a zdokonalí se. A já sám budu s tebou, meboť i to, že existuji, je tvůj dar. Díkůvzdání 20. 31. A přece, Pane, tobě, našemu Bohu, nejvyššímu 2 Koř 2,i4; a nejlepšímu Stvořiteli a Vládci celého světa, patří díky — S16; 915 i kdybych se podle tvé vůle dožil jen dětského věku. Neboť Augustin často uvádí platónský axióm, že existence je dobrem sama o sobě.; 52 I. DĚTSTVÍ díkuvzdaní