[Ať na stinné skráni Idy,
či v síni Východu,
v síních Slunce, jež nyní
přestaly znít dávnou melodii;
ať nebem krásné kráčíte,
či zelenými zákoutími země,
anebo modravými prostory vzduchu,
kde se zpěvné větry rodí;
ať bloudíte po křišťálových skalách,
či v klínu moře
procházíte mnoha korálovými háji, Vy, devět, sester, a zříkáte se Poezie; jak jste opustily někdejší lásku, jíž se ve Vás těšili dávní bardi! Mdlé struny se sotva zachvějí, tón zní násilně, je málo not.]
§ I. Literární druhy a seznamy spisovatelů, s. 267
§ 2. „Staří" a „moderní", s. 270
§ 3. Vytváření kánonu v církvi, s. 276
§ 4. Středověký kánon, s. 280
§ 5. Vytváření moderního kánonu, s. 284
KAPITOLA 14
Klasika
Naše pojednání o Múzách může sloužit jato příklad úkolů evropské literární vědy. Co tato disciplína je a čím se má zabývat, vyjádřil už Novalís dvěma větami: „Filologie v obecném smyslu je věda o literatuře" a „Umělecky pojednané umělecké písemnictví vytváří védu o uměleckém písemnictví (scientiam artis litterariae)". Snad může takový úhel pohledu přispět i k pochopení fenoménu, který nazýváme klasikou.
§1. LITERÁRNÍ DRUHY A SEZNAMY SPISOVATELŮ
Od doby, co existuje hudební výchova, existuje i hudební věda. Jejím základním prvkům (tóninám, taktům atd.) se učí již dítě v hodinách klavíru. Nauka o hudebních formách je nezbytná pro pochopení sonáty nebo symfonie. Hudební výuka se završuje v nauce o kompozici, zahrnuje i praktická cvičení v přísném stylu. Kdo se chce stát hudebníkem, musí umět napsat fugu. Ten, kdo se chtěl stát básníkem (diclator), musel ve středověku zvládnout ars dictandi.^ V takových paralelách bychom mohli pokračovat dál. Uvedli jsme zde z nich jen tolik, abychom pochopili jedno: tam, kde je literatura školním předmětem, existují prvky nauky o literatuře. Jde o literární vědu ve formě přístupné začátečníkům. Každý, kdo četl Homéra jako školní text, se musel dozvědět, že Ilias je báseň v mluvním verši (epos) a že verš je řeč vázaná pravidly. To patří k „rudimentům", to znamená k prvotnímu vzdělám „surových" (rudes) žáků. Cílem je „odsu-rovění" (eruditio) cestou poznání. Sofisté vyučovali vědeckou nauku o literatuře. Aristoteles k tomu připojil svou poetiku a rétoriku. Vrcholem antické literární vědy je alexandrijská filologie 3. století. Pod záštitou prvních Ptolemaiovou vznikla v Alexandrii nejvelkolepější badatelská instituce2 antického světa Museion (z něhož naše muzea převzala jen jméno): co do formy kultovní spolek řízený knězem zasvěceným Múzám, fakticky akademie učenců, spojená s knihovnou čítající více než 500 000
1 Když se chce někdo stát básníkem dnes, udělal by dobře, kdyby se učil básnickému řemeslu nácvikem pevných forem, než se začne vyjadřovat ve „volných verších".
2 Nikoli univerzita. Členové neměli povinnost přednášek pro výuku.
266
LITERÁRNÍ DRUHY
A SEZNAMY SPISOVATELŮ
267
knižních svitků. Velká moc vládců nakloněných vzdělání se musela setkat s řeckou vědou a poezií, aby vytvořila instituci, které pak byla jedním z pilířů v akvaduktu západní tradice. Ani Augustus, ani Hadrianus (jehož Athenaeum přežívá pouze jako Athenaeum-Club nebo jako název časopisu) nevytvořili nic, co by se s tím dalo srovnávat. Finanční magnáti dnešních dob zakládají literární ceny, ale žádné ústavy pro literaturu. Literatura nepřináší žádnýspočitatelný užitek.
Literární věda vyrostla pod péčí helénske filosofie a dospěla do podoby helenistické filologie. Musela klasifikovat literární materii - studio-rum matena, jak říká Quintilianus (X, 1, 128) - ve dvojím smyslu: podle druhů a podle autorů.5 Výběr autorů předpokládá rozlišení literárních druhů. Antický systém druhů neodpovídá modernímu.4 Neboť vedle básnických žánrů jako epos, komedie nebo tragédie se užívá jako klasifikačních principů i druhů veršů (jamb, elégie aj.). Jsou-li stanoveny druhy, zbývá ještě určil jejich hierarchii. Rozlišují se „velké" a „malé" druhy. Je nejvyšším druhem epos, nebo tragédie? Kolik je malých druhů? Boileau jich vypočítává devět, vylučuje ale bajku. Právem? Může se stát klasikem básník, který pěstuje jen některý „malý" druh? Nebo dokonce jen bajku? Boileauova teorie na to musela odpověděl záporně. Navzdory lomu se prosadil La Fontaine. Jsou čtenáři, kteří v něm spatřují nejkrásnější plod francouzské klasiky. Ale co dělá z básníka klasika? Odkdy existují klasikové?
To nás přivádí zpět k výběru autorů. Dochovalo se nám několik seznamů spisovatelů z helenistického období. V jednom z nich5 se uvádí pět epiků, tři jambikové, sedm zástupců „starší" komedie, dva „střední" a pět zástupců „nové" komedie, devět lyriků, deset řečníků a deset historiků. Pozorujeme zde zálibu v jistých číslech, která mají „význačnou" hodnotu. K tomuto tématu se ještě vrátíme (viz níže, exkurs XV).
Počet vzorových spisovatelů v průběhu dob klesá. Důvody a etapy tohoto procesu zde ponecháme stranou. Proces sám však měl zase historické důsledky. Počet tragiků se redukuje z pěti na tři (Aischylos, Sofokles, Euripides). Je doloženo devadesát Aischylových her a sto dvacet tři Sofoklo vých. Od každého z nich se na konci starověku dochovalo jen sedm. Seneca a Racine napsali každý pouze devět tragédií.6 Přizpůsobili se redukovanému kánonu tragédií a nízký počet jejich tragických děl se nedá vysvětlit jen z hlediska dějin divadla. Exemplární hodnotu mohou mít i sama čísla. Ilias a Odysseia mají každá čtyřiadvacet knih. Vergilius stěs-nal dějovou kostru obou eposů do dvanácti knih Aeneidy. Tuto epickou dvanáctku dodržuje Statius i Milton, kdežto Nonnos potřebuje na kypící
3 Vznik této dvojí klasifikace ještě není dostatečně prozkoumán.
4 Členění literatury na epos, lyriku a drama je moderního původu. Srov. Ikknk Behuens, Die Lehre von der Eiuleilung der Diclitung, vornehmlich vow 16. bis 10. Jahrhundert, 1940.
5 Laterculus Coislinianus.
" Odečleine-li obě biblické tragédie, které Racine po svém „obrácení" napsal na objednávku a k naučné pedagogickým cílům, pak jeho cyklus zahrnuje jen sedm her.
bohatství svých Dionysiak čtyřnásobek, tedy souhrnný počet homérskych zpěvů, a to jako vědomý protějšek.
Alexandrijští filologové byli první, kdo sestavili výbor ze starší literatury jako četbu pro gramatické školy. Terminologie děleni literatury na skupiny podle forem je rozkolísaná. Quintilianus (X, 1, 45) užívá výrazu genera lectionum, pro „seznam spisovatelů" užívá ordo a grammaticis datus (tamtéž, 54). Kolísá i termín pro „vzorové autory". U Alexandři]ců se jim říká „ti, kteří jsou zahrnuti (do seznamu)" (enkrinomenoi, enkritoi; Pol-lux 9, 15: kekrimenoi). Toto označeni se nedalo latinizovat. Nemohlo přejít do moderních jazyků, stejně jako Quintilianova genera lectionum nebo jeho komplikované opisy s ordo (auctores in ordinem redigere, I, 4, 3)7 nebo numerus (in numerům redigere, X, 1, 54). Bylo třeba najít nové, snadno použitelné slovo. Avšak až hodně pozdě a jen jedenkrát se objeví pojmenování classicus: u Aula Gellia (Noctes AtticaeXlX, 8, 15). Tento učený sběratel z antoninovské doby se zabývá množstvím sporných gramatických otázek. Má se užívat quadriga a aréna v plurálu, nebo v singuláru? V tom je třeba se držet způsobu, jehož užívá některý vzorový autor: e co-horte illa dumtaxat antiquiore vel orátorům aliquis vel poetarum, id est classicus adsiduusque aliquis scríptor, non proietarius - „některý řečník nebo básník, alespoň z oné starší skupiny, to jest spisovatel prvotřídní a platící dané, nikoliv proletársky". Podle serviovského zřízení byli občané rozděleni do pěti majetkových tříd. Občané první třídy se pak zkráceně nazývají classici. Již Cicero (Academica II, 75) užívá tohoto výrazu metaforicky, když staví Demokrita nad stoické filosofy, jež řadí do páté třídy.8 Proietarius, kterého Gellius uvádí pro srovnání, nepatří vůbec do žádné daňové třídy. Když se Sainte-Beuve v roce 1850 zabýval otázkou, co je to klasik, parafrázoval Gelliův text: un écrivain de valeur et de marque, un écrivaiu qui compte, qui a du bien au soleil, et qui n'estpas confondu dans la foule des prolétaires [spisovatel hodnotný a významný, spisovatel, který něco znamená, který je zámožný a nesplývá s masou proletářů] (Causeries du lundi III, 39). Jaká lahůdka pro marxistickou sociologii literatury!
Ta pasáž z Gellia je poučná. Vyplývá z ní, že se pojem vzorového spisovatele ve starověku řídil gramatickým kritériem jazykové správnosti. Historie moderních jazyků by měla prozkoumat, kdy a kde pronikl do moderní kultury zcela ojedinělý způsob užití tohoto pojmu, jak jsme jej našli u Gellia.9 Zjištění, že tak sporný a tolik zneužívaný základní pojem naší
7 Hieronymus, De virisilhistribus: in ordinem digerere (PL 25, 631 A). s Arnobius (Adversus uationes II, 29) užívá metafory daňových tříd ve filosofické souvislosti, ale volí jinou formulaci.
!) Ve francouzštině se loto slovo objevuje poprvé r. 1548 v Art poétique Thomase Sebil-leta: I'invention, et le jugement compris soubz eile, se conferment et enrichissent par la lecture des bons et classiques poětes Francois, comme sont entre les \ieuxAlaiu Chartiev et Jean de Meung [invence a úsudek, který je v ní obsažen, se posiluje a obohacuje četbou dobrých a klasických francouzských básníku, jako jsou mezi starými A. Ch. a J. de M.[. Zde se tedy vyskytuji klasikové ve francouzském středověku. Ronsard
268
KLASIKA
LITERÁRNÍ DRUHY
A SEZNAMY SPISOVATELŮ
269
vzdelanosti, jako je pojem klasiky, pochází od pozdněřímského autora, známého dnes už jen odborníkům, znamená vie než jen roztomilou filologickou kuriozitu. Je to názorný príklad toho, co jsme již mnohokrát konstatovali, totiž že v dějinách naší literární terminologie vládne náhoda. Co by si - nebýt Gellia - počala moderní estetika, aby uvedla na společného jmenovatele Raffaela, Racina, Mozarta a Goetha? Nikdy by nebyly vznikly impozantní systémy, vzrušující celá staletí, kdyby nebylo serviov-ských daňových tříd. Sotva bychom mohli diskutovat o klasice, kdybychom byli porozuměli slovu classicus. Ale protože se mu správně nerozumělo, bylo obklopeno tajuplným nimbem, připomínajícím hlazený mramor Apollona Belvederského. Bez pojmu klasičnosti se už neobejdeme a nemusíme se ho vzdávat. Stejně tak se však nechceme zříci práva osvětlovat své estetické kategorie z historického hlediska. Znamená to pro nás rozšířeni obzoru, za něž vděčíme historismu 19. a 20. století.
Zjišťujeme tedy, že pojem „klasického" má velmi skromný, střlzlivýpů-vod. V posledních dvou staletích byl zcela nepatřičně a nepřiměřené nafouknut. Když byl kolem roku 1800 řeckořímský starověk prohlášen en bloc za „klasický", byl to závažný, ale také problematický krok. Na celé století tím byla zahrazena cesta k historicky, ale i esteticky nezaujatému hodnocení antiky. Právě ten, kdo miluje starověk epoch a stylů (taková láska je, pravda, zřídkavější, než by se myslelo), bude jeho povýšení na „klasický" pociťovat jako jalové a falšující školometstvl,10 Idealizovaný a idealizující gymnaziální humanismus, který se ještě dnes rád staví do didakticko-' moralistní role, je protikladem pravého a smělého humanismu svobodných duchů. Toužíme po humanismu, který je očištěn od vsí pedagogiky (a politiky!) a má požitek z krásy. V něm bude místo i pro estetickou kritiku, která například objasní, co se tím myslí, když se mluví o klasice třeba u Vergilia.11
§2. „STAŘÍ" A „MODERNÍ"
Vraťme se ke Gelliovi. Aby uvedl klasického seriptora, odkazuje na cohors antíquior vel orátorům vel poetarum. Tím se dotýká podstatného bodu. Klasičtí spisovatelé jsou vždy „staří". Můžeme je uznat jako klasiky, ale také je můžeme odmítnout jako překonané. Pak tu máme querelle des an-cietís et des modernes [spor starých a moderních]. Toto je konstantní feno-
a jeho škola patrné slovo ciassique neznají. Gracián píše: gran felicidad conocerlos primeros autores en su clase [je velké štěstí poznat prvotřídní autory] (Agudeza, disc. 63). V Anglii užívá tohoto slova Pope: WIio lasts a century, can have no Baw, /1 hold lhat Wit a Classic, goodin /atv[Kdo přetrvá století, nemůže mít žádnou vadu, / považuji tohoto důvtipného muže za klasika, znalého zákona] (Imitations of Horace. The First Epislle ofthe Second Book of Horace, v. 55n.). To odpovídá horatiovskému est vetus atque probus, centům quiperficit annos [starý a dobrý je ten, sto roků kdo po smrti přežil] (Episluiae II, 1, 39).
10 Na tomto mém soudu nemůže nic změnit ani publikace Das Problém des Iilassis-chen und die Antike, acht Vorträge, vyd. Wernf.h Jam; ku, 1931.
11 T. S. Ei.in ľ to dokázal veseji TOiaí is a classic?z r. 1945.
mén dějin a sociologie literatury.12 V Alexandrii postavil Aristarchos proti Homérovi „novější" autory (neoteroi). K nim patří Kallimachos, který polemizuje proti eposu. Terentius staví ve svých prolozích do protikladu starý a moderní směr (Heautontimorumeno.% prol. 43; Eunuchus, prol. 43; Phormio, prol. 1). V 1. století př. Kr. vystupují poetae noví čili neoteroi (Ci-cero, De oratoře, 161; adAtticum VII, 2, 1) proti staršímu, enniovskému směru, a pak jsou sami vystřídáni auguslovskou poezií, která se rovněž považovala za „modernu". Za Antoninovcň se prosazuje moderní básnická škola, jejíž příslušníky pozdější gramatikové nazývají neoterici. Cicero-nem užívané neoteroi se tedy nyní latinizovalo. Čím byl starověk starší, tím víc bylo zapotřebí slova pro „moderní". Ale slovo moderntis ještě neexistovalo. Tuto mezeru nyní zaplnil výraz neotericus.15 Původně označoval stylovou polohu navazující na alexandrijské básnictví. Od 4. století znamená „novějšího spisovatele"; tak ho užívá sv. Jeroným, Sulpicius Se-verus, Salvianus, Claudianus Mamertus a Aurelius Victor. Glosátoři vysvětlují pojem neoterici jako libri novi vel recentes, nebo také novicii, mi-nores. Columbanus (t 615) rozlišuje tyto periody: evangeliorum plenitudo, apostolica doctrina, neoterica orthodoxorum auctoram doctri-íia.14 Církevní otcové se tu tedy stávají neoteriky. Pro Erasma je Tomáš Akvinský neolericorum omnium diligentissimus.i5 Toto řecké cizí slovo dělalo některým písařům potíže. Najdeme je i v podobě neutericus - tedy formálně, ale posléze i významově související s neuteť, „žádný z obou".
Rozlišování mezi „starý" a „nový" nicméně nemusí mít polemický smysl. Může vyjadřovat i následnost dvou střídajících se stylů nebo období, jako v případě „staré", „střední" a „nové" komedie nebo Starého a Nového zákona křesťanských církví. Ještě jinak je tento protiklad pojímán, když hlavní představitel neosoťistiky Filostratos kolem roku 230 prohlašuje, že „nová" sofistika se má raději nazývat „druhou", neboť je přece „stará", třebaže si klade jiné cíle než la první. Zde jde o obnovu a následov-nictví. V atielsmu císařské doby může být Arrianos (asi 95-175) nazýván „novým Xenofontem", protože jak svým životem, tak dílem je obrazem onoho starého. „Starým" se říká hoi palaioi. Tohoto značně neurčitého výrazu se užívá ještě v byzantském středověku. Soluňský arcibiskup a vykladač Homéra Eustathios (12. stol.) jím míní knihy, které má k dispozici, které však, jak ukázalo bádání, „mohou být i dosti nové".1fi Starověk ne-
12 Existoval i v arabské literatuře. Srov. např. Ibn Qolalba, Inlroduction au Livre de la Poesie et des Poětes, vyd. GaudefiiOt-Demomíitnes, Paris 1947, 4, § 6. - Předchůdcem francouzské querelle je spor mezi Salutatim a Niccolim z r. 1401; srov. R. Sabiia □jni, II metodo degli umanisti, 1920, 49, pozn. 1.
13 Násl. výklad dle: .1. on Ghellinck, Neotericus, neoterici, in: ALMA 15,1940,113-126. MGH, Epistolae III, 175, 21.
15 Cituje ho E. Gii.soN, Héloise et Abélard, 1938, 215, pozn. 1. - O pojmech antiqui a moderní ve scholastice srov. M.-D. Ciiiínu, lntroduction A 1'étude de Sainl Tliomas ďAquin, 1950, 116.
R. Lícitns, Die Pindarseholíen, 1873, 167 pozn. - O pojmu antiqui a příbuzných výrazech v právnické literatuře srov. F. Schulz, History of Roman Legal Science, 1946, 274, pozn. 9-12.
270
KLASIKA
„STAŘÍ"
271
mel historické vedomí v našem smyslu, určovaném jednotlivými epochami. A pokud z takového vědomí něco měl, nedovedl to vyjádřit, protože ještě nebyly vypracovány historické pojmy.17 Je to podobné, jako kdybychom my měli místo jasně vymezených pojmů starověk, středověk, novověk k dispozici jen slovo „dřívější doby". Zdá se, že ani mezi slovy archaios a palaios, antiquus, vetus a priscus nebyly žádné podstatné významové rozdíly.18 Cicero rozebírá relativnost pojmu antiqui: atiětí řečníci jsou z římského hlediska staří (senes), ale podle athénského měřítka času mladí (Brnliis, 39). On sám počítá Aristotela a Theoťrasta mezi antiqui (De oratoře, 218).
Ten poměr se samozřejmě od století ke století mění. Horatius si stěžuje, že publikum chce číst jen „staré" básníky. Ale kdo je „starý"? Ten, kdo je už sto let mrtev (Epistulae II, 20nn.)? Pro Quintiliana patří Cicero ke starým (antiqui). VTacitově Rozpravě o řečnících (kap. 16, 17, 25) se otázka historické periodizace na základě pojmu antiqui řeší různými způ-
17 F. Ku nc,ni; k (Römische Geisteswelt, 1943, 67) říká, že Římané byli „tradičně zaměřeni na dějiny". Opírá se o Polybiovu zprávu (VI, 53) o pohřebních obřadech velkých rodů, v nichž se podle něho projevuje těsná vazba Římana na jeho předky. „Minulost přesahuje do přítomnosti a ovlivňuje ji." To je přesvědčivé. Ale mít v sobě minulost, jako by byla přítomností, znamená jistý druh bezčasovosti a je v každém případě protikladem toho, co nazýváme historickým vědomím. Jak je tomu s římskými historiky? Livius nám nezprostředkuje „ani celkový obraz římských dějin ani poznání příčin, ani jakoukoli myšlenkovou práci" (Kl.lNi.iNER, 88), nýbrž „noblesní zbožné gesto v přítomnosti vznešených věcí" (89). Ani u Tacita se nenajde žádná historická idea (325). A. Alfoldi (DJe Kontorniaten, 1943, 58) hovoří o mizení historického vědomí ve 4. století a ukazuje, „jak nyní i nositelé klasické kultury viděli dějiny jen mlhavě". Vpostavě Dey Romy na dárkových mincích nachází republikánské vědomí, charakteristické pro pozdní Řím. Idea Říma přežívá „v abstraktně-dogmatické podobě", odloučena od císařství a politické aktuality. Symmachovy historické spisy „neznají skutečný pokrok. Kdysi dosažená velikost Říma je nyní něčím věčným, nehybným a neměnným. Běh dějin není nic jiného než střídáni odklonu od staré veli kosti a starých hodnot a příklonu k nim" (W. Hartke, Geschichte und Politik im späten Rom, 1940, 141; cituje Aj.földi, 59). Příznačná pro justinianskou kodifikaci je věta: tanta nobis antiquitatis habita est rcverentia [tak velkou úctu jsme chovali ke starým dobám] (Fiiitz Schultz, History of Roman Legal Science, 1946, 283). Je možno nacházet v krásných slokách o pomíjivosti u Sulpicia Luperka Servasia Mladšího nebo ve Phokových verších adresovaných Múze KJio výraz pozdněřímského prožívání času? Odlišuje se toto prožívání od starorímskeho? Je duševně spjato s římskou pietasl Nevylučuje právě toto pietni uchovávání minulosti historické vidění světa? Jaký vliv má kult předků na obraz dějin (u Římanů, Egypťanů nebo Číňanů)? Historie existuje u Židů. Ti cílí dobu patriarchů, Mojžíšovu, královskou a soudců jako odlišné éry, vy-hnanství jako cézuru, Mesiáše jako příslib budoucnosti. Představují pro Římany doba královská, republika, století zmatků a principát epochy v obdobném smyslu? Nebo teprve Augustinus překonal statický římský obraz dějin? - Filosofickou stránku tohoto problému osvětlil Schelling: „Jak málo lidí zná pravou minulost: žádná minulost neexistuje bez silné přítomnosti vzniknuvší tím, že sama sebe odlišila. Člověk, který není s to postavit se proti své minulosti, žádnou minulost nemá, či spiš z ní nikdy nevystoupí a žije stále v ní" (Die Weltalter, Urfassungen, vyd. M. Schröter, 1946,11). 1řl Srov. Tacitus, De oraloribus, vyd. GudemAn, 19142, 287. - Priscus, vetus, antiquus užívá paralelně Cicero, De legibus II, 7, 18. - Priscus má vedlejší přídech „úctyhodný".
soby. Vládne však shoda o tom, že mužové, kteří žili před sto nebo sto dvaceti lety, se nesmí nazývat antiqui; sto dvacet let totiž představuje „jeden lidský věk".1 B Zdá se, že slovo noví - „novější" - nebylo použitelné jako kontrastní pojem k antiqui. Macrobius (koiem r. 400) označuje „staré" jako bibliothecae veteris autores (SaturnaiiaYl, 1, 3), pro „novější" však nemá žádné označení. Teprve v 6. století se objevuje šťastný novotvar moder-mis (od modo - „právě teď, nedávno"; podobně jako hodiernus - „dnešní" - od hodie), a tak může Cassiodorus se zvučnou eufónií oslavovat jednoho autora jako antiquorum diligentissimus imitátor, modernorum nobilissi-mus institutor [nejsvědomitější napodobíte) starých, nejslavnější učitel moderních | (Variae IV, 51). Slovo „moderní" (nemající nic společného s „módou") je jedním z posledních odkazů pozdnělatinského jazyka nové-
l!) U Tacita (Dialogus de oratoríbtis, kap. 16) stanoví Aper - s odvoláním na Cicerono-va' ztraceného Hortensia - za základ letopočtu platónský světový rok (= 12 954 roků) a pal; (kap. 17) vypočítává, že od Ciceronovy smrti uplynulo 120 let, tedy ubi'ľs hoini-uis aelas [jeden lidský věk]. - Arnobius (Adversus nationes II, 71) vyvrací tezi, že pohanství je pro své větší stáří silnější než křesťanství. Nova res esf quam gerimus, quan-doque et ipsa liet: vetus quam vos agitis, sed temporibus quibus coepit nova fuil ac repentina. [Je to nová věc, co pěstujeme; jednou zestárne i ona; stará věc, co činíte vy, ale v dobách, kdy začala, byla také nová a nenadálá.] Při propočítávání římské prehistorie zjišťujeme, že od Pika k Latinovi uplynuly tři stupně (gradus), ut indicat series. Vultis Faunus, Latinus et Picuš annis vixerint vicenis atque centenis? Ultra enim ne-gaturpos.se hominis vita produci [jak ukazuje posloupnost. Chcete, aby Faunus, Latinus a Picus žili sto dvacet let? Říká se přece, že lidský život se nedá prodloužit za hranice možnosti]. Přejímá Arnobius určeni lidského věku na 120 let od Tacita, nebo se oba přidržují starší tradice? Počítáni času na lidské věky se, jak známo, najde už u Homéra (genee, fylon). Saeculum znamená původně totéž co genee. Podle Wissowv je to nejdelší trvání lidského života vtom smyslu, že saeculum, začínající určitého dne, končí smrtí posledního z lidí, kteří žili v den, jímž letopočet začíná. Varro (De lingua latina VI, 11) stanoví saeculum na sto let. Jako sakrální a státní perioda bylo saeculum určeno za Augusta na 110 let, ale to číslo se nebralo tak přesně. Domitianus slavil stoleté jubileum roku 88 místo 94. Římské slavnosti století se křížily s řadou oslav založení města, které jsou doloženy pro roky 47, 147 a 248 (s posunem jednoho roku). Platily tedy současně dva vzájemně nesladené stoleté letopočty. - Naprostý zmatek vládne u Isidora (EtymologiaeV, 38): Saecula generationibus constanl; e.l inde saecu-la, quod se sequantur: abeuntibus enim aliis alia succedunt. Hune (sic Lindsay) qui-dam quinquagesimum annum dieunt, quem Hebraei íubileum vocant... Aetas ple-rumque dicitur et pro uno anno, ut iu annalibus, et pro septem, ut hominis, et pro centům, et pro quovis tempore... Aevum est aetas perpetua, cuius neque initium ne-que extrémům noscitur, quod Graeci vocant aiones; quod aliquando apud eos pro saeeuio, aliquando pro aelerno ponítur. [Saecula sestávají z pokolení, a saecula se jim říká proto, že následují jedno za druhým; místo jedněch odcházejících nastupují další. Někteří jej (tak Lindsay) nazývají padesátý1 rok; ten je u Židů nazýván jubilejní... výrazu aetas (věk) se většinou užívá jak pro jeden rok, jako v análech, tak pro sedm, jako u člověka, tak pro sto let a pro jakoukoli dobu ... Aenírn je věčný věk, u něhož není znám ani počátek, ani konec; Řekové tomu říkají aiones; někdy se toho výrazu u nich užívá pro století, někdy pro věčnost. ] - Servius (komentář k Aeneidě 8, 508) vy-početl saeculum na 30 let. - V pohanském i křesťanském starověku tedy převládá mlhavé a neurčité vnímání času. Proto není možná žádná pevná periodizace. R pojmům saeculum a aion srov, G. Stadtmuli.hu in: Saeculum 2, 1951, 152 a 315.
272
„STAŘÍ"
A „MODERNÍ"
273
rnu světu. Předěl epoch za Karla Velikého se pak v 9. století může nazývat saeculum modemům?® Ale pozor: hranice mezi starověkem a novověkem se nyní neklade až na počátek křesťanské éry. Základní náboženské spisy církve i církevní otcové naopak patři ještě ke starověku.21 Toto pojetí možná dnešního čtenáře udiví. Když mluvíme o „starých" my, myslíme tím pohanské autory. Pohanství a křesťanství jsou v našich představách dvě oddělené oblasti, pro které neexistuje žádný společný jmenovatel. Středověk myslí jinak. Veteres se nazývají stejně křesťanšti jako pohanští autoři starších dob.22 Protiklad mezi „moderní" přítomností a pohansko-
-"'Walahfrid in: foefaell, 271; XI, 518, 453.
21 V dedikační básni jistého Bruna císaři (PoeřaeV, 378, 21nn.), kterou Stuecker zařazuje do 10.—11. století, čteme: Decíderat studium veterum / et vígílancia pene patním / cecaque secula barbaries / seva premebat et erroriners. [Snaha starých a pilnost otců téměř upadla a slepá staletí ovládlo divoké barbarství a netečný blud.] Podle mého názoru jsou veteres a patres církevní otcové, které Notker Balhulus kolem r. 890 nazývá nntiqui patres (E. DOmhleh, Das Formelbuch des Bischofs Snlomo..., 1857, 64, 17). Cuu. Eiuimaw upozornil v dopise na Gerbertovu báseň o Boěthiovi (otištěnou u Beesonä, A Příměr of Medieval Latin, 1925. 547) a předpokládal, že Brunova báseň vznikla v Gerbertově okruhu, takže osloveným by byl Oto III. Srov. nyní Eitn-m i\n, Forschungen zur politischen Ideemvelt des Fruhmittelalters, z pozůstalosti yi'd. F. Baethgen, 1951, 109nn.
22 V elégii o nemravnosti své dony říká Gualter ze Chátillonu (vyd. 1929, 97, 2):
Nescimus vestigia veterum modenu,
regni nos etemitas nou trahit superni,
ardentis sed nitimurper viam inferni. To znamená: „My moderní nejdeme ve stopách starých, nepřitahuje nás už věčnost nebeského království, nýbrž míříme do výhně pekelné." Když však týž básník chce říci: „Proč bych to nedělal jako pohanští básníci a neskládal básně pro peníze?", užívá opět obrazu „stop starých" (tamtéž 83, 4):
Cursequi vestigia veterum refutem,
adipisci rimulis corporis salutem,
impleri dnítiis et curare cutem?
Quod decuit maguos, eur mini twpe putem?
[Proč mám odmítnout kráčet ve stopách starých,
veršíky si získávat obživu,
obklopit se bohatstvím a starat se o tělesné blaho?
Proč mám pokládat za hanebné pro sebe, co se slušelo velikánům?) Stueckeh to srovnává s Persiovým Prologem 10: Magister artis ingenique largitor / veuter | Učitel umění a dárce talentu / břicho]. - LangoSCH se mýlí, když ve svém vydání Registru Hugona z Trinibergu chápe veteres jako „antické autory" v našem smyslu. Z toho mu vyplývá, že Hugonovo rozdělení auctorň nesouhlasí. Hugo své dílo rozdělil na tři distineeiones a každou z nich na dvě particule. Podle Langosche (s. 14) mají být „vždy v první partikuli antičtí autoři a ve druhé středověcí", avšak na s. 245 musí u verše 645 přiznat, že z 18 autorů, kteří by měli být „antičtí", to jsou „jen tři až čtyři"; tento rozpor jde na vrub interpreta, nikoli autora. - Hugo z Trimbergu učí: hodnotné pohanské autory je třeba ctít stejně jako biblické spisovatele (hagio-gntphi; srov. Isidor. EtvmologiaeVl, 1, 7). Zůstali věrni „své vire", a napsali dokonce mnoho „teologického": Forsan dicet aliquis, quod multi gentiles / multos libros scripserinl claros et subtíles, / qui pwpter ineredulos auctores non damnantur, / ve-rum a Christicolis adhue usítantur. / Satis probabiliter tales excusantur, / ut cum agiographis quodaminodo ponantw: / Si fidem catholicam hi non didicerunt, / ta-men fortes in sua ťide persistentní / tantisque virtutibus seribendo floruerunt, /
-křesťanským starověkem nepociťovalo žádné století tak silně jako století dvanácté. Pojem „renesance 12. století", který se ujal zásluhou Hasiu nso-vou, je oprávněný.23 To se však ukáže zřetelně teprve tehdy, když si položíme otázku po historickém sebechápání oné epochy, a to se dosud nedělalo.
V předchozích kapitolách jsme se zabývali změnami ve vědě 12. století (kapitola 3, § 6) a paralelností nové poetiky, právnictví, logiky, metafyziky a etiky (kapitola 8, § 3). Oba tyto jevy nyní můžeme spojit. Jsou to dva aspekty téhož pohybu v kultuře. Zmíněná paralelita se, jak jsme viděli, terminologicky opírala o biblické pojetí slov „starý" a „nový", která jsme sledovali v průběhu dějin ducha. Dvanácté století se nemohlo samo nazývat „renesancí": tento výraz má svůj zdroj v tom, jak se odzrcadlilo vrcholné období italské kultury v historickém uvažování 19. století. v renesanci 12. století nenajdeme nic z oněch filosoficko-náboženských spekulací o vita nova, v nichž Burdach viděl zárodek italské renesance. Najdeme tam však zcela jasné vědomí přelomu epoch. Nebo ještě přesněji: nástupu té nové doby, ve srovnání s níž je „staré" všechno, co jí předcházelo: horati-ovská poetika, digesta i filosofie - a je to staré v témž smyslu jako Starý zákon. Je to poprvé, co severský Západ prožívá nástup nové duchovní éry a sám o něm vypovídá. Je to ideový průlom, provázený průlomem toho, co jsme již (srov. s. 128) identifikovali jako bios. Tím se obraz oné epochy zaokrouhluje a prohlubuje.24
quod et theoloyce multociens seripserunt. / Si fidem catholicam plene cognovissent, / credo quod finetenus buic adhesissent. [Snad někdo řekne, že mnoho pohanil napsalo mnoho jasných a přehledných knih, které nejsou kvůli nevěřícím autorům zatracovány, nýbrž dodnes křesťany užívány. Je velmi pravděpodobné, že takové knihy docházejí ospravedlnění, aby byly jaksi kladeny naroveň hagiografům: Jestliže si tito autoři neosvojili katolickou viru, přece vytrvali pevně ve víře své a jako spisovatelé osvědčili tak veliké ctnosti, že mnohdy psali i teologicky. Kdyby byli dospěli k plnému poznání katolické víry, věřím, že by k ní lnuli do krajnosti. ]
23 Existují samozřejmé pádné důvody proti rozšiřování počtu „renesancí" (theodosi-ovská, karolínska, otonská renesance atd.). Haskins však právem použil zavedeného pojmu, protože musel zviditelnit něco, co ještě nikdo neviděl jako jednotu. - K posouzení renesance 12. století odkazuji ještě na W. A. NlTZEHO, The so-called twelflh-cen-turyRenaissance, in: Speculum 23, 1948, 464n.
24 Z vědomí epochy ve 12. století lze vysvětlit formulace Gualtera Mapa k pojmu mo-dernitas v jeho díle De nugis curialium (sepsaném mezi roky 1180 a 1192; vyd. M. R. James, Oxford 1914): Nostra dico lempora modernitatem hanc, Iwrum scilicet centum annorum curriculum, cuius adhuc nunc ultime partes extant, cuius tocius in his que notabilia sunt satis est recens et manifesta memoria, cum adhuc aliqui su-persint centennes, et inBniti filii qui ex patrum et arorum relacionibus certissime te-neant que non viderunt. Centum annos qui effluxerunt diconostram modernitatem, et non qui veniunt, cum eiusdem tauten shit racionis secundum propinquitatem; quoniam ad narracionem pertinent préterita, ad divinacionem futura. Hoc tempore huius cenlennii primum invaluerunl ad summum rohur Templarii... (s. 59, 17nn.) [Naší dobou nazývám tuto současnost, totiž období těchto sto roků, jehož poslední úsek ještě trvá a jehož pozoruhodné události jsou ještě v čerstvé a jasné paměti, protože ještě přežívají někteří století lidé, a spousta synů je na základě zpráv otců a dědů velmi dobře informována o tom, co neviděli. Naši současností nazývám sto roků, které
274
KtASIKA
„STAŘÍ"
A „MODERNÍ"
275
3. VYTVÁŘENI KANÓNU V CÍRKVI
Vytváření kánonu25 stabilizuje tradici. Existuje literární tradice školy, právní tradice státu, náboženská tradice církve: toto jsou tři mocnosti středověkého světa - studium, impérium, sacerdotium. „Klasické" období římského právnictví zahrnuje dobu od Augusta po Diocletiana. Po něm následuje „byrokratická" perioda, završená Justlnianovým zákoníkem (r. 534). Kánon právníků, kterým přísluší váha „autority", je vypracován již od roku 426.2íi Církev přijala - ne bez odporu z vlastních řad - židovské svaté spisy do svého kánonu jako „Starý zákon". Židovský kánon tvoří „Zákon" (pět knih Mojžíšových), „Proroci" (knimž se počítají i starší dějepravné knihy jako „ranější" proroci) a „Knihy" (Ketubim), jež sv. Jeroným v Opřílbeném prologu (ľrologus galeatus) k Vulgátě nazývá podle vzoru Septuaginty hagi-ographa („svaté spisy"). V židovské i starokřesťanské kultuře však existovaly i četné knihy, které byly vyloučeny z liturgického čteni, a proto se nazývaly „skrytými" (apokiyfoi). Na Tridentském koncilu byl dogmaticky ustanoven starozákonní kánon, ale tři apokryfní knihy byly přiřazeny k Vulgátě, protože se uváděly ve spisech církevních otců. Luther nazývá apokryfy knihami, „jež nelze stavět naroveň Písmu svatému, a přece je prospěšné a dobré je číst". Hranice pojmu kánon se musely podstatně rozšířit už ve staré církvi, protože ta byla právní institucí. Všechna právní ustanovení církevních orgánů se nazývají canones v protikladu ke světským zákonům (leges). V průběhu staletí se canones proměnily v rozpornou a spletitou soustavu. V Itálii, kde duch římského práva nikdy nevymizel a kde je obnovil Irnerius z Bolo-
uplymily, ne těch, které přicházejí, i když jsou řádově stejně blízké; vyprávět se totiž dá o minulosti, o budoucnosti se lze dohadovat. V této době tohoto století se nejprve vze-pjali k vrcholně moci templáři...] Zde se tedy pojem saeculum jako „doba života" (Ta-citus, Arnobius) kombinuje s moderním počítáním na staletí. Století se ale nazývá centennium, nikoli saeculum. K tomu srov, tamtéž (s. 158, 15nn.) autorovu úvahu o tom, že jeden jeho spis bude doceněn až po jeho smrti: Scio quid fíet post me. Cum enim putuerim, tum primo sul accipiet, totusque sibi supplehitur decessu meo defec-tus. et in remotissima posteritate milú faciet auctoritatem antiquitas, quod tunc ut mme vetustum cuprum preferetur auro norello. Simiarum tempus erit, ut nunc, non hominum; quod presencia sibi deridebunt, nou habentes ad bouos pacienciam. Omnibus seculiš sua dísplicuit modernitas, et qurvis etas a prima preteritam sibi prefu-lit, [Vím, co bude po mé smrti. Až totiž zpráchnivim, tehdy teprve mé dílo nabude hodnoty a veškeré nedostatky budou mým odchodem odstraněny, a dávná doba mi u íiejvzdálenéjšfho potomstva zjedná vážnost, protože tehdy jako nyní se staré mědi bude dávat přednost před zbrusu novým zlatem. Bude to doba opic, jak teď, ne lidí, protože se budou vysmívat přítomnosti a nesnesou dobré lidi. Všem věkům se nelíbila jejich současnost a každá doba, počínajíc první, dávala přednost té předešlé sama před sebou.) Pozoruhodné zde je, že se starověk hodnotí jako měď a novověk jako zlato; je tu tedy obrácena škála kovů, kterou pro světová období používal Hesiodos. K pojmu simiarum tempore srov. níže, exkurs XDÍ.
2S Doposud jsem se tomuto slovu vyhýbal, protože se ve významu „seznam spisovatelů" objevuje poprvé ve 4. století po Kr., a to ve vztahu ke Křesťanské literatuře. Pojem kánonu zavedl do filologie vynikající zástupce tohoto oboru David Ruhnken (1723--1798) z Pomořanska, od r. 1744 žijící v Holandsku. Srov. H. Orpr.l, Kanón, 1937, 70n. 2,'Fuitz Schulz, Histor\ of Roman Legal Science.
276
ni (t 1130), vytvořil Gratianus kolem roku 1140 Concordia discordantium canonum |Souhlas nesouhlasných nařízení], která se spolu s pozdějšími církevněprávními prameny stala základem pro Corpus iuris canonici, nazývaný tak od roku 1580.27 Gratianovo dílo se označovalo také titulem Deere tum. Po Gratianovi se pak dekretály {epistulae decretales) stávají obecným názvem pro sbírky církevního práva. Dante kárá zesvětštění církve těmito slovy (Ráj 9, 133nn.):
Per questo l'Evangeiio e i dottor magni Son dereJitii; e solo ai Decretali Si studia si che pare ai lor vivagni. [Proto se Evangelium ani církevní otcové nečtou; a studují se pouze dekretály, jak o tom svědčí jejich okraje.]
Ale mezi blaženými slunečného nebe se objevuje i Gratianus (Ráj 10, 103nn.) vedle postav, jako jsou Dominicus, Albertus Magnus, Tomáš Akvinský, Šalomoun, Dionysius Areopagita, Orosius, Boěthius, Isidor, Běda, Richard a Sancto Victore nebo Siger z Brabantu:
Quell'altro fíainmeggiar esce dalriso
Di Grazian che ľuno e ľaltro foro
Aiutô si che piacque in Paradiso.
[Ten druhý plamen vychází z úsměvu
Gratianova, jenž obojímu právu
pomohl tak, že se to v ráji setkalo s pochvalou.]
Neměnná část mše se od Řehoře Velikého nazývá canon missae. Kanovníci byli původně duchovní dosazení podle církevního práva, později ti, kteří byli sdruženi v chrámové kapitule a scházeli se ke společným modlitbám. Svatořečení předchází kanonizační proces (jediný proces, který není možno prohrát28) a je ukončeno zařazením do seznamu (kánonu) svatých (kanonizací). Církevní právo stanoví i kanonické věkové kategorie pro církevní úřady. Jen u farních kuchařek není věková hranice určena. Zde stačí „pokročilý věk", provectior aeías. Veškerý církevní život je prostoupen právnickým duchem: ecclesia vivit lege romana.29 Znalci římského práva se podíleli i na rozpracování liturgie.30
27 Další rozpracování církevního práva po r. 1580 si vynutilo novou kodifikaci, která vyšla r. 1917 jako Codex iuris canonici.
2K Může však být přerušen. Filip IV. zahájil r. 1630 a 1655 proces kanonizace kardinála Jiméneze, který dosud nebyl ukončen.
2!) Lex Ribuaria LVIII, 1 o propuštění z církve: epúicopus archidiaconos iubeat, ut ei labulas secundum legem Romanám, quam ecclesia vivit, seribere faciant [biskup ať přikáže arcijáhnům, aby dávali psát písemnosti podle římského práva, podle něhož církev žije]. Římské právo platilo pro právní záležitosti církve, nikoli jednotlivých duchovních. Později se stává římské právo osobním právem i pro jednotlivého duchovního (MG Leges IV, 539: ut omnis ordo ecciesiarum secumlum legem Romanám vivat [aby celá církevní hierarchie žila podle římského práva)). H. BrunNer, Deutsche
VYTVÁŘENÍ KÁNONU V CÍRKVI
277
Křesťanství se stalo knižním náboženstvím, ale nebylo jím - na rozdíl od islámu - ve svých počátcích. Listy apoštola Pavla jsou starší než evangelia. Starší než tyto listy jsou zasvěcovací slova při večeři Páně, která Pavel „odevzdává" Korintským, jak je sám „přijal" (1 Jí 11, 23nn.), starší je i vyznání (1 Ä 15, 3nn.), jehož původ sahá do dob prvotní obce v Jeruzalémě. Sakramentální formule a konfese jsou tedy nejstaršími základními texty Zjevení, které se dají zjistit. Nepsaná slova Páně (agrafa) se předávala dál ústně a fryžský biskup Papias (asi 65-asi 155)31 se ještě na začátku druhého století pídil mezi presbytery po slovech Kristových žáků, neboť věřil, že ze „živého hlasu" bude mít více užitku nežli z knih. Kolem kanonických textů Nového zákona se shlukovalo množství apokryfních evangelii, apoštolských „skutků", různých listů a apokalyptických spisů. Jedním z nich je i Hermův „Pastýř", sepsaný nedlouho před rokem 150 a později velmi ceněný.32 Ve 2. století přišli „řečtí apologeti", jak jim dnes říkáme, pak spisy „kacířů", gnostiků i jejich odpůrců a mnoho jiných textů, jež patří ke sta-rokresťanským dějinám literatury. V systému katolické teologie tyto literární dějiny spravuje teologická disciplína patrologie,33 jež zkoumá hodnotu svědectví starokřesťanských autorů o víře a dnes se postupně stává historickou vědou. Její hlavní zájem se soustřeďuje na „církevní otce". Ale odkdy je rozlišujeme? Viděli jsme, že Columbanus je ještě nezná a hierarchizuje evangelia, učení apoštolů (to jest epištoly Nového zákona) a učení moderních pravoverných autorů. Sidonius rozlišuje ve starokřesťanském písemnictví authenticP* (tj. biblické autory) a disputatores (autory „pojednání"), kdežto Cassiodorus introductores (uvaděče), expositores (vykladače), magistri a patres. Tím se zde nemusíme blíže zabývat.35 Uvádím tyto doklady jen proto, abych ukázal, jak církev musela po biblickém kánonu vypracovávat i kánon teologický a jak tápavé byly i zde první kroky. Autorem první Patrologie byl protestant Johann Gerhard.3(i Ještě v 19. sto-
Rechtsgeschichtel, 19062, 395. - MuRATOM, ScríptoresIIb, 1002, z r. 1086: sicutinle-ge seriptum est, omnis ordo ecclesiarum secundum legem romanům vivant et faci-nnl, ego ... sic facio [jak stojí psáno y zákoně, aby celá hierarchie žila a konala podle římského práva, tak ... konára i jáj.
311 Mm\i Gonzaua Haesslv, Rlietoric in the Sundav Collects ofthe Roman Missal, Cleveland, Ohio, 1958.
31 O Papioví srov. Aimí: PuECH, Histoire de la littérature grecque chrélicnneU, 1928, 96. 3a Notker Balbulus jej přiřazuje k tzv. passiones sanctorum |utrpení světců] - je to nouzový výklad,
33 B. Altánek, Patrologie, 1938; 2., rozšířené vyd. 1950. - Týž, Der Stand der patrolo-gischen Wissenscliaft und das Problém einer altchrístlichen Literaturgeschiclite, in: Misceilanea Giovanni Mercati, 1946,1. 483.
ä+ Tento termín („vlastnoruční", „zaručený"), převzatý z právní vědy, později přejde do scholastiky, podobně jako sententiae („právoplatná rozhodnutí"). 35 K tomu podrobněji viz níže, exkurs VI.
38 Gerhard (1582-1637) byl „architheologus, mistra vůdčí dogmatik luteránské orto-doxie, snad nejvýznamnější z hrdinských postav ortodoxního luteránstvi" (Allgemeine Deutsche Biographie 8, 767). - Jeho "hlavní díla: Loc.i theologici (1610-1622); Doctri-nn catholica et evnngelica (1633-1637), kde je evangelická církev charakterizována jako ta pravá katolická. Posthumně vyšla v r. 1653 jeho Patrologia.
letí zahrnoval pojem patrologie všechnu církevně teologickou literaturu až do doby kolem roku 1200, někdy až do reformace.
Čtenář této knihy narážel tak často na zkratku PL, že nesmíme pominout nejzasloužilejšího palrologa 19. století, jemuž tento přívlastek ovšem přísluší nikoli za badatelskou činnost, nýbrž za popularizaci církevních otců. Je jím abbé Jacques Paul Migne (1800-1875), „spisovatel průměrného ducha a nakladatel ohromující čilosti", jak jej, poněkud sladkokysele, charakterizuje jedna církevní příručka. Proč taková charakteristika? „Pro své nekanonické (zase kánon!) obchodní aktivity, jimiž chtěl opět oživit svůj podnik, těžce poškozený požárem r. 1868, byl M. r. 1874 pařížským arcibiskupem suspendován."37 Patrohgiae cursus completus zahrnuje v řadě Senes latina (naše PL) 221 svazků (1844-1855), v řadě SerieS graeca (PG) 162 svazků (1857-1866). Je to edice nepostradatelná pro filologa stejně jako historika, pro filosofa stejně jako teologa. Tento obrovský korpus, v němž se podivně snoubí církevní věda s iniciativou kapitalistického soukromého podnikatele, si přes všechny nedostatky zaslouží náš největší dík.
Sestavování jakéhokoli literárního kánonu musí vést k výběru klasiků. Církevní otcové jsou klasici mezi církevními spisovateli. A současně jsou antiqui. Mezi nimi se však konal ještě užší výběr. Začala s ním východní církev, když vyzvedla Basilia Velikého (t 579), Řehoře Naziánského (t 389/90) a Jana Zlatoústého (t 407) jako tři „velké ekumenické učitele". Západ k nim přiřadil ještě Athanasia (t 373). Za čtyři velké latinské církevní učitele platí od 8. století Ambrož, Jeroným, Augustin a Řehoř Veliký.38 Kolosální nástavec Berniniho Svatopetrského stolce v apsidě chrámu sv. Petra nesou v extatickém vzepětí svatí Ambrož a Augustin, Athanasios a Jan Zlatoústý. Jsou zde sdruženi čtyři největší církevní učitelé Východu a Západu. Ale církevní učitelé jsou zase elitou mezi církevními otci. Ba dokonce ani nemu sejí být církevními otci. K definici církevního otce totiž kromě pravovérnos-ti, svatosti a církevního uznání patří ještě antiquitas. Kánon otců je uzavřený. Ale ve středověku se patristice postavila po bok scholastika, v níž vrcholí teologie. S Tridentským koncilem se církev začíná znovu konsolidovat a šířit svou moc. Tím dochází k nárůstu elity, při němž jsou velké osobnosti novější doby povyšovány na církevní učitele: Tomáš, Anselm, Bernard z Clairvaux, Alfons z Liguori a František Saleský (oba za Pia IX.), Jan z Kříže, Bellarmin a Albertus Magnus za Pia XI. Doctores ecclesiae tvoří svaté společenství, v němž vedle sebe v míru koexistují antiqui i moderní. Staří se v něm pravděpodobně mají lecčemus naučit od moderních. V roce 1722 povýšil na církevního učitele i nám dobře známý Isidor. Španělská monarchie do té doby postrádala svého církevního učitele.
37 Buchberüer, Lexikon für Theologie und Kirche. - Migne měl již v r. 1833 potíže s církevními úřady kvůli brožuře De la Uberte, par un přetře. Další podrobnosti viz Pii;mu: Lahoiisse, Grand Dictiormaire Universel du 10"siěcle, sv. 11, 1874. Výtečnou charakteristiku Migne podává G. G. Coiilton ve své autobiografii Fourscore Years, 1944, 351nn. - Srov. též P. oe Laiuuoi.i.e, 2. vyd., úvod. 3S Počet čtyř je .asi zvolen podle evangelií.
278
VYTVÁŘENI KÁNONU V CÍRKVI
279
Biblickým a patristickým kánonem není křesťanská literatura zdaleka vyčerpána. Bible i liturgické knihy byly věřícím málo přístupné, spisy církevních otců znala jen duchovní elita laického a řádového kléru. Ale církevní život produkoval nové literární žánry. Z potřeb bohoslužby vznikla -teprve ve 4. století - písňová poezie. Pronásledování křesťanů vyvolalo v život spisy o skutcích a utrpení mučedníků. Po nich přišly životopisy svatých. Tylo nové žánry mohly být přeneseny do systému forem pohanské literatury. Tak vznikají biblické příběhy a životy svatých ve formě latinského eposu. Sledovali jsme již (viz s. 169) fenomén středověkého křížení stylů. Křížily se však i žánry, a to současně znamená i zkřížení pohanského a křesťanského kánonu.
14. STŘEDOVĚKÝ KÁNON
Na počátku našeho zkoumání (viz s. 60) jsme uvedli několik seznamů autorů, aby čtenář získal první představu o výuce ve středověkých školách. Nyní jsme dospěli k bodu, z něhož lze proniknout k hlubšímu pochopení věci. Kolem roku 890 odmítá Notker Balbulus pohanské básníky a doporučuje křesťanské básníky Prudentia, Avita, luverika a Sedulia. Ó sto let později se však na škole při špýrském dómu četl „Homerus", Martianus Ca-pella, Horatius, Persius, Iuvenalis, Statius, Terentius, Lucanus; z křesťanů jen Boěthius. Pokročíme-li o další století, narazíme na učitele katedrální školy vTrevíru Winricha (kolem r. 1075). Ten byl ke svému zármutku přeložen ze školy do kuchyně. Stýská si nad tím v básni, která obsahuje i katalog autorů. Z pohanů se tu vyskytuje Cato, Camillus (?), Tullius, Boěthius, Lucanus, Vergilius, Statius, Sallustius, Terentius. Této devítce odpovídá devítka křesťanská: Augustinus, Řehoř, Jeroným, Prosper, Arator, Pruden-tius, Sedulius, Iuvencus a Eusebius. Křesťanšti autoři uctívaní v Sankt Gallenu a pomíjení ve Špýru jsou zde tedy pojati do kánonu (enkrinome-noí). Najdeme je také u Konráda z Hirsau, který k nim ale ještě přidává Theoduiovu eklogu. Prohlédneme-li si Konrádův katalog autorů pozorně, vidíme, že čísla 1-4 tvoří zvláštní třídu, totiž četbu pro začátečníky. Čísla 5-10 jsou křesťanští básníci. Následuji tři prozaici, mezi nimi křesťan Boěthius, pak pohanští básníci, jen Terentia tu nahradil Ovidius. Odečte-me-li od jedenadvaceti autorů ony čtyři elementární, zůstane jich sedmnáct; šest křesťanských a osm pohanských básníků, jeden křesťanský a dva pohanští prozaici. Zřejmá je snaha o rovnováhu mezi křesťany a pohany. Je to promyšlený studijní plán: z nejlepších autorů pohanského a křesťanského kánonu je sestaven středověký školský kánon. Ten bude představovat kostru značně rozšířených katalogů 13. století.
Nejpozoruhodnějším přírůstkem Konrádova seznamu je duchovní ek-loga Tbeodulova.5t> Forma vergiliovské eklogy byla pro rozebírání křesťanských témat40 využita už ve 4. století ve vergiliovském centonu pocházeji-
3t) Jméno Theodulus bylo dřív vyklíídáno jako překlad Godescalka (805-866 nebo 869). Stueckeb prokázal, že to je mylnývýklad, a posunul dataci díla do 12. století. 40 Srov. k tomu níže, s. 494, pozn. 37.
cím od jinak neznámého Pomponia, který tu dialog vkládá do úst vergili-ovským pastýřům Tityrovi a Meliboeovi. Theodulus měl výborný nápad, že tuto dvojici nahradil alegorickými postavami se jmény Pseustis („Lhář") a Alithia („Pravda"). Alithia zastupuje křesťanství, Pseustis pohanství. Za soudkyni v poetickém souboji je určena Fronesis („Rozum") - personifikace, kterou zavedl Martianus Capella a se kterou se setkáváme ještě ve 12. století. Pseustis pochází z Athén a přednáší mytologické příběhy, Alithia pochází z rodu Davidova a odpovídá v polemice příklady ze Starého zákona. Vítězí samozřejmě Alithia. Domnívám se, že toto dílo sepsal učitel pro pedagogické účely. Výtečně se hodilo k zapamatování látky i k tomu, aby zneškodnilo jed mytologie. Ve středověkém kánonu stáli pohanští a křesťanští autoři proti sobě bez jakéhokoli zprostředkování. Chyběla křesťanská korektura. Tu nabídl náš pseudonymus v rouše půvabné fikce. Takového školního autora by si někdo musel vymyslet, kdyby se byl sám v pravý čas neobjevil. Proto se stal kmenovou součástí středověkého kánonu a přežil jeho rozpad.41
Tento rozpad je druhou stránkou periody vědeckého rozmachu, která otevřela věk univerzit. Ještě kolem roku 1150 je jedinou nepřítelkyní studia autorů dialektika. Ale již před rokem 1200 se jí staví po bok právní věda, medicína a teologie; od roku 1250 aristotelismus ve filosofii a přírodovědě. V první polovině 13. století ještě působí v Paříži Iohannes de Garlandia, ale zdá se, že už tam neměl žádné následovníky. Vyskytují se ještě učitelé literatury-říká se jim teď auktoristé -, ale vystupují již velmi skromně. Jako auctorista*2 se sám představuje bamberský učitel Hugo z Trimbergu ve svém spise Registrum multorum auctorum. Ale svůj obor staví nenáročně až na poslední příčku:
Qui perfectus fieri nequeat artisla vel propterpenuriain rcrum decretista, sakem illud appetat ut sit auctorista! Sicque rum inglorius erit latinisla.
Sibique grammatica si nota regularis, in qua Studem sedulo proficiat scolaris, ut prodesse valeat pJuribus igiiarís; lamen se non preferat doctóribus claris!
41 Theodulus ve starofrancouzské literatuře: Gřobeii, Gruudríss II, 755 a 1067. Pojednaní G. L. Hamiltona o Theodulovl ve středověku (Modem Philologyl, 1909, 169) jsem neměl k dispozici. U Rabelaise (Gargantua, kap. 14) se Theodulus objevuje jako Tlicodolel. Dílo tvořilo Jednu část souboru Auctores octo morales, školního textu, který se používal až do poloviny 16. století a který představuje redukovaný stupeň středo vékého autorského kánonu. - Diminutivní forma (Theodolet) je ve středověku u autorů elementární četby běžná, např. Catunculus pro Catona.
*ä K pojmům íiuctorishi, theólogus, decretista, logicus viz H. Denifle, Die Vuivcrsi-taten des Mitteralters I, 475, pozn. - Následující citát dle Langoschova vydání, verš 43im. Tamtéž verš 822 o artes lucrativae jako protikladu k literatuře. Auctorista se objevuje ve formě autoristre u Henriho d'Andeli (13. stol.).
280
STREDOVEKY KÁNON
281
[Kdo by se nemohl stát dokonalým filosofem nebo právníkem pro chudobu, ať se aspoň snaží stát auktoristou! Tak bude nikoli neslavným latiníkem.
Ať je mu známa normativní mluvnice, v níž ať pilně studující scholár dělá pokroky, aby byl s to prospívat mnoha nevědomým, ale ať se nestaví před slavné učence!]
Literatura již nic nevynáší, nepatří mezi artes Iucrativae jako teologie, právní věda nebo medicína.
Dante, jak jsme viděli, vyzvedl z množství autorů pět největšlch antických básníků jako bella scuola. Tato pětice však představuje pouze elitu mezi elitou, podobně jako církevní učitelé mezi církevními otci. Mezi obyvateli svého „skvělého zámku" (nobile castello) jmenuje Dante ještě Aristotela, Sokrata, Platóna, Demokrita, Anaxogoru, Thaleta, Empedokla, He-rakleita, Zenona, Dioscurida, Orfea, Cicerona, Lina, Seneku Mladšího, Euklida, Ptolemaia, Hippokrata, Avicennu, Galena i Averroa. Filosofové, přírodovědci, geometri a lékaři jsou zde sdruženi s mytickými předhomé-rovskými básníky (Peklo 4, 131n.). Později využívá Dante setkání Statia s Vergiliem (Očistec 22) k tomu, aby do výčtu schválených autorů zařadil Iuvenala, Terentia, Caecilia, Plauta, Varia, Persia, Euripida, Antifona, Si-monida a Agathona. Vedle latinských autorů najdeme u Danta Araby a Řeky. On sám ani jeho současníci je samozřejmě nemohli číst. Ale jejich jména figurovala v tradici.45 Chaucer uvádí dva autorské katalogy. V domě Fámy jsou - po pravém středověkém způsobu - nejslavnější spisovatelé rozestaveni na sloupech (verš 1419nn.). Přitom básník míchá dohromady dva nebo tři rozlišovací principy, ale nedrží se důsledně žádného. Iose-phus Flavius stojí jako zástupce Židovstva stranou sám. Roztodivně sestavenou sedmičku autorit pro trojskou válku tvoří Statius (jako autor Achil-leidy), Homér, Dares, Diktys, Lollius,44 Guido delle Colonne a Galfred z Monmouthu. Ti všichni stojí na sloupech ze železa (= Mars) nebo ze železa a olova (olovo = Saturn). Vergilius stojí sám na sloupu ze světlého pozinkovaného železa, Ovidius na měděném, Lucanus na železném, ale Claudianus na sírovém (protože básnil o Plutonovi, Proserpině a peklu). Máme tu tedy dělení podle historické látky - které však není uplatněno pro Vergilia, Ovidia a Claudiana; děleni podle hodnotové stupnice kovů -přičemž ale chybí stříbro a zlato;43 přiřazování kovů k planetám a psychickým typům - ale jen pro železo a olovo. Básník tu nepracoval pečlivě:
45 Isidor zná Simonida a Euripida. - Ke znalostí arabštiny viz Ltao Moxxeret de Vii. lahd, Lo studio delí Islam in Európa nel XII e nel XIII secolo, 1944 (= Studí e Testi J10).
44 Tento Lolfius by mohl pocházet z Horatia, Epislulae I, 2, 1 (Troiaui scriptorem, Maxime Lolli).
43 Kp stupnici kovů srov. níže, exkurs VI.
282
je to a ful confus matere (verš 1517). Daleko uspokojivější je závěr Twila, v němž se básník loučí se svým dílem (kn. V, v. 1789nn.):
Bul litel boolí, no making tnou n 'envye,
But subgit be to alle poesye;
And kis the steppes, wher-as thou seestpace
Virgile, Ovyde, Omer, Lucan and Stače.
[Jen malá knížka, kterou mi nemusíš závidět,
jen výraz oddanosti vší poezii;
a líbej šlépěje, kdekoli uvidíš kráčet
Vergilia, Ovidia, Homéra, Lucana a Statia.]
Chaucer se zde rozpomněl na závěr Thebaidy (XII, 816nn.):
V/ve, precor; nec tu divinám Aeneida tempta,
sed longe sequere et vestigia semper adora.
[Žij prosím, a nesnaž se napodobovat božskou Aeneidu,
nýbrž vždy zdáli s úctou kráčej v jejích stopách.]
Z temné a ponuré síně Fámy vystoupil Chaucer pod slunečné nebe Itálie. Učitel Francis Meres uvádí ve svém spise Palladis Tamia (1598), jemuž vděčíme za první soupis Shakespearových děl, jako největší latinské spisovatele Vergilia, Ovidia, Horatia, Lucana, Lucretia, Ausonia, Claudiana a -Silia llalika!46To nebyla šťastná inovace. Ale alžbětinci zřejmě měli poněkud zmatené ponětí o antické literatuře. William Webbe uvádí v roce 1586 (A Discourse of English Poetríe), že Homér je mladší než Pindaros. V dlouhém seznamu autorů vyzdvihuje Silia a Lucana jako Hystoricall Po-ets, no lesse profitable then deliglitsome to bee read [historické básníky, které číst je stejně užitečné jako příjemné], jmenuje však i Boěthia, Lucretia, Statia, Valéria Flakka, Manilia, Ausonia, Claudiana, Iohanna Baptistu Mantuana a jiné novolatinské autory. Silius byl ve středověku sotva znám. Objevil ho Poggio teprve roku 1417 a do Anglie byl zprostředkován italským humanismem. Bylo by užitečné, kdyby literární věda zjistila, jak se kánon antických autorů od roku 1500 do současnosti měnil, tj. jak se zmenšoval.47 Na vrcholu francouzské klasiky byli ještě doporučováni k četbě autoři, které dnes zná už jen odborník. Pierre Daniel Huet tenkrát dal pro výuku francouzského následníka trůnu (in usům Delphini) tisknout knihovnu klasiků, z níž v letech 1674-1691 vyšlo dvaadvacet svazků. Jsou mezi nimi Manilius, Florus, Aurelius Victor, Eutropius, Diktys a jiní. Zmínili jsme již (viz s. 49, pozn. 7), že Leibniz měl pořídit i vydání Martiana
*" Macaui.ay ve svém deníku zaznamenal s ulehčením den, kdy dočetl tohoto nudného epika. Ri:mí Piuion ho nazývá un écrívain toul á fail classique dam le mauvajs seus du mot [spisovatel rozhodně klasický ve špatném smyslu toho slova] (Histoire de la littérature latine, 1898).
47 K hodnocení autorů kolem r. 1500 srov. B. Botfield, Praefationes et epístolae edi-tionibus príncipibus auctorum veterum praepositae, Cambridge 1861.
STREDOVEKY KÁNON
283
Capelly. Všechny tyto autory považoval Huet za reprezentanty „čisté latinity".48 To je jen jiný výraz pro skutečnost, že se vzdělanci ještě kolem roku 1680 - tedy na vrcholu francouzské klasiky - drželi autorského kánonu, který se v podstatě kryl s kánonem Hugona z Trimbergu (1280). Zdá se, že „stříbrnou41 latinitu vyloučil a zavrhl teprve německý neohumanismus kolem roku 1800.4,1 Ještě Bedřich Veliký si přál, aby se na školách četl Quintilianus. Odkdy se na německých, francouzských a anglických školách přestala čísl Vergiliova Bucolica a Georgica, Persius, Lucanus, Statníš, Martialis, luvenalis nebo Quintilianus?50
§5.VYTVÁŘENÍ MODERNÍHO KÁNONU
Z moderních literatur si vytvořila kánon jako první italská literatura. To se dá vysvětlit z kulturní situace Itálie kolem roku 1500. Studium starých a novolatinské básnictví tam byly v takovém rozkvětu, že představovaly vážnou konkurenci pro poezii v národním jazyce. Jestliže národní poezie měla prospívat, musela se vykázat vzorovými autory, kteří by mohli být podobným měřítkem italské umělecké tvorby, jaké představoval Vergilius pro tvorbu latinskou. Situace byla o to komplikovanější, že v Itálii neexistoval žádný jednotný literární jazyk. Tento problém zaměstnával už Danta (De mlgari eloquentia) a představuje (jako takzvaná questione della língua) konstantu italské duchovní historie až po Manzoniho, ba ještě dále. Něco podobného nezná žádný jiný z velkých moderních národů. Tento fakt by mohla rozpracovat diferencující charakteristika moderních literatur. Je zásluhou Pietra Bemba, že vytvořil italskou teorii jazyka, která měla být normou pro literaturu v národním jazyce. Jako jazykové vzory byli vyzvednuti tři velcí Toskánci 14, století (Dante nicméně jen se značnými výhradami). Klasicistické tendence cinquecenta uvízly ve slepé uličce roz-vleklých diskusí o Aristotelově poetice. Nikdo snad nemůže tvrdit, že přinesly italské poezii nějaký užitek. Jistý ohlas našly ve Francii v Ronsardově škole, kterou Sainte-Beuve nazval notre premiére poesie classique avortée [naší první, nedonosenou klasickou poezií].
Pro celkový obraz moderní evropské literatury měly klasicistické tendence italského cinquecenta jen nepřímý význam: svým vlivem na francouzskou teorii 16. a 17. století. Neexistuje žádný uzavřený, „klasický" systém italské literatury. Dante, Petrarca, Boccaccio, Ariosto nebo Tasso jsou velcí autoři, pro něž nelze najít společného jmenovatele. Vztah k antice je u každého z této pětice jiný.
Klasický literární systém v pravém smyslu tohoto slova má jen Francie.-Vůle k systematickému uspořádání je vskutku charakteristickým znakem
4S Memoirs oť the Life of Peter Daniel Huet, wrilten by himseif aud translated by John Aikin, M. D., London 1810, II, 168.
4il Klasicistickou reakci však najdeme v Itálii již v první polovině 18. století, napr. v latinských školních řecích Jacopa Facciolatiho (1682-1769).
50 Mohu zde jen odkázat na Horace Walpola, Catalogue ofRoyal and Noblc Authors, Strawbeny Hill 1758.
francouzského 17. století. Boileau staví Malherba vysoko nad Villona a Ronsarda, protože údajně jako první psal správné verše
et réduisit la Muse aux rěgles du devoir
[a podrobil Múzu pravidlům toho, co je nutné].
Chudák Múza; sám Boileau, tento omezený simplifikátor,31 se mohl pasovat na zákonodárce Parnasu. Coby francouzský Horác sepsal vlastní Ars poetica, produkoval satiry, listy - a ódy. Doporučoval zdravý úsudek (tout doit tendre au bon sens! [vše má směřovat ke zdravému úsudku!]) a „rozum", degradoval básnictví na korektní veršotepectví, a tragédii spoutal pomyslnými „pravidly" italského aristotelismu. Systém by se byl neprosadil, kdyby neodpovídal tendencím francouzského ducha, který právě tehdy za Ludvika XIV. dozrál k mohutnému sebevyjádření, opírajícímu se o převahu, již měl francouzský národ nad Evropou. Francouzská klasika není umělým napodobováním antických vzorů (na které se ohlíží spíš jen proto, aby se ujistila sama o sobě), nýbrž zformováním vlastního národního obsahu, v němž převládá základní racionální rys francouzského ducha. Fakt, že se Francie tehdy a po další generace snažila prezentovat národní duchovni formu jako něco univerzálně závazného, odpovídá charakteristickému rysu, který nacházíme v celých francouzských dějinách.
Nemůžeme zde sledovat, jaký smysl byl kdy vkládán do pojmu klasiky ve Francii během uplynulých dvou staletí. Jeden mezník představuje Fé-nelonova definice v jeho řeči před Akademií v roce 1.693: on a enfín com-pris, Messieurs, qu'il faut écrire comme les Raphael, les Carrache et les Poussin ontpeint [konečně jsme, pánové, pochopili, že je třeba psát tak, jak malovali Raffaelové, Carracciové a Poussinové]. Klasický ideál je zde poprvé pojat jako společný pro všechna umění a navázáním na malířství renesance vymaněn z malicherných hádek učenců, estetických teoretiků a přívrženců nebo odpůrců „starých". Tímto ideálem je „velký" styl moderního umění, zrozený v Římě Julia II. a Lva X.
Tím byla ukázána cesta historickému pojetí. Ve své práci Le siěcle de Louis A7V(1751) se Voltaire zabývá klasickou literaturou v kapitole Des beaux arts, v niž čteme: le siěcle de Louis XIV a done en tout la destinée des siěcles de Leon X, d'Auguste, ďAlexandre52 [éra Ludvíka XIV. má ve-
31 Francouzská literární historie a kritika setrvává dodnes na mínění, že Boileau byl velký kritik. Odkazuji naproti tomu na Geobůe Saintsisuhyiio, jenž ve své Historyof Criticism (1902, II, 280nn.) pečlivě analyzuje Boileauovo dílo a závěrem (s. 300) prohlašuje: lam not conscious of anyuufairness oromission ... in thissurvey, andaflerit I tliink we maygo back to the generálquestion, mayask, Is this agreat oreven a good eritie? and may answer it in the negative. [Nejsem si vědom, že bych se byl v tomto přehledu dopustil nějaké nespravedlnosti nebo přehlédnutí; myslím, že se nyní můžeme vrátit k obecné otázce, zeptat se: Je toto velký, nebo alespoň dobrý kritik? - a naše odpověď bude negativní.]
52 O Voltairově hodnocení francouzské klasiky pojednává Raymond Navěs, Le gout de Voltaire, Paris b. r. - Srov. k tomu kapitolu Les Idées et les Lettres, in: Paul Hazard, La pensée européenne au XiflF siěcle, 1946,1, 293nn.
284
klasika
vytvářeni
moderního kánonu
285
skrze stejný úděl jako éra Lva X., Augustova nebo Alexandrova]. Periklov-ská klasika se tu - poněkud násilné - zahrnuje do století Alexandra Velikého. Periody rozkvětu uměni se přiřazují k velkým panovníkům. Tím se zavádějí nové historické pojmy, nezávislé na slově klasický. Angličané stavějí proti Augustovi nebo Ludviku XIV. své královny: Alžbětu, Annu, Viktorii. Vytvořili pojem Augustan Age - Goldsmith tak pokřtil dobu královny Anny ve svém eseji The Augustan Age in England.55 Myslí se tím většinou časový úsek od roku 1700 do roku 1740. Ale klasický vkus, představovaný Dr. Johnsonem (t 1784) a Gibbonem (t 1794), vládne i následujícím desítiletím. Osmnácté století je jedna z epoch, v nichž propuká „latinská" sub-slance Anglie (viz s. 46).
Národně-státní kořeny francouzské klasiky měl na mysli Goethe, když v roce 1795 formuloval své významné výroky o podstatě klasiky, kterou považoval v Německu za neuskutečnitelnou.34 Pro francouzskou kulturní tradici znamená klasický systém dodnes nejpevnější oporu. To, že proti němu od roku 1820 útočila romantika, bylo z tohoto hlediska velkou výhodou. Teprve v těchto debatách se ujalo slovo ciassicisme, které Stendhal ještě v roce 1823 (Racine et Shakespeare) pociťoval jako novotvar.53 Od té doby se stalo paladiem francouzského duchovního života i kulturní politiky. Podslata klasického se ve stále nových formulacích definuje, destiluje a modernizuje. I u tak subtilního ducha, jako je Paul Valéry, vyúsťuje ideologický koncept Francie nakonec do tohoto konformismu. Můžeme si dovolit otázku, jak dlouho se ještě bude zdát přesvědčivým pro jiné národy a kultury. Francie své klasice vděčí za hodně, ale zaplatila za to i vysokou cenu: je jl svázanost s formami vědomí, které jsou pro evropského ducha již příliš těsné. Gide tu je sublimní výjimkou.
I Španělsko se z hlediska vytváření kánonu a označování epoch odchyluje od ostatní Evropy. Španělská literární historie má především tu zvláštnost, že zaznamenává romantiku, ale ne klasiku.56 Ještě pozoruhod-
55 Francouzská kritika (např. Hazahd v uvedené knize o 18. století) neuznává anglickou klasiku za plnohodnotnou. Zábavné je, když na druhé straně zjistíme, že Cole-ridge (Biographia literari.% kap. 1) charakterizuje Popeovu školu jako that schoot of Frcnch poetry, condensed and invigorated by English understanding [školu francouzské poezie, zhutnělou a posílenou anglickým pojetím]. 54 V článku Literaríscher Sansculottismus (jubilejní vydání sv. 36, 140n.). 35 „Romantice-! Pro Italy podivné slovo, v Neapoli a ve šťastné Campanii ještě neznámé, v Římě ovšem mezi německými umělci běžné, budí v Lombardii, zejména v Miláně, od jisté doby značný rozruch. Publikum se rozděluje na dvě strany: stojí bojovně proti sobě, a jestliže my Němci adjektiva romantický občas zcela klidně užíváme, jsou tam výrazy romanticismus a kriticismus označovány dvě nesmiřitelné sekty ... ú nás Němců byl obrat k romantickému, k němuž dochází uprostřed vzdělanosti čerpané nejprve z antiky a pak od Francouzů, zahájen kresťanským náboženským smýšlením a podporován a posilován ponurými nordickými hrdinskými ságami." Goethe 1820 (jubilejní vyd. sv. 37, 118 n.). - Stendhalův Jíaciíie et Shakespeare navazuje na italské spory.
5Í' Některé dějiny literatury uvádějí 18. století jako „klasickou" nebo „neoklasickou" periodu. Je to však epocha úpadku. Španělsko nemělo žádného Addisona, Popea, Dr. Johnsona ani Gihbona. ,
nějši je, že se k národní literatuře počítají iberští autoři císařské doby. Oba Senekové, Lucanus, Martialis, Ouintilianus, Pomponius Mela, Iuven-cus, Prudentius, Merobaudes, Orosius, Isidor a další se objevují v nejrozší-řenějších moderních učebnicích, které tím věrně pokračují v praxi středověku a renesance. Marqués de Santillana (15. století) vychází ve své poetice z Isidora a Cassiodora. V rekviem na Enriqua de Villena (t 1433) uvádí katalog autorů obsahující tato jména: Livius, Vergilius, Macrobius, Valerius Flaccus, Sallustius, Seneca, Tullius, Cassalianus (?), Alan, Boě-thius, Petrarca, Fulgentius, Dante, Galfredus de Vino Salvo, Terentius, Iu-venalis, Statius, Quintilianus. Co z toho vyplývá? Santillana reprezentuje první vlnu italianismu ve Španělsku, ale současně konzervuje středověké chápání pojmu auclores: všichni jsou stejně dobří, všichni existují mimo čas a dějiny. Přesně tak ale uvažuje ještě Baltasar Gracián, když na začátku románu El Criticón (1651) sděluje, že ve svém díle napodobuje přednosti těchto autores de huen genio: Homéra (alegorie), Ezopa (fikce), Seneku (naučnost), Lukiana (soudnost), Apuleia (popisy), Plutarcha (moralizování), Heliodora (zápletky), Ariosta (napínavé přerušení děje), Boccaliniho (literární kritika), Barclaye37 (kousavá polemika). Gracián píše v době, kdy se španělský zlatý věk již chýlí ke konci. Ale nazírá světovou literaturu od Homéra až do současnosti s týmž nadčasovým univerza-lismem jako Calderón světové dějiny od Semiramidy po obléhání Bredy. Pro poddané posledních Habsburků neznamenají humanismus ani renesance, antika ani středověk žádné předěly v totální literární tradici. Španělsko má své vlastní vnímání času, podobně jako má vlastní národní vědomí. Vizigótští králové, třeba Wamba, tam jsou oslavováni stejně jako imperátori hispánského původu: Traianus, Hadrianus nebo Theodosius. Všechno, co se kdy odehrálo na španělské půdě, se přičítá španělské velikosti, v poslední době i islámská kultura na jihu. Univerzální perspektiva se kryje s nacionálni. Pro Graciána (El Discreto, kap. 25) jsou latina a španělština „dvě univerzální řeči, klíče ke světu", zatímco řečtina, italština, francouzština, angličtina a němčina jsou „zvláštní jazyky" a stojí na stejné úrovni.
Španělsko své období literárního rozkvětu neoznačuje za klasiku, ale neupína je ani na jméno nějakého monarchy, nýbrž nazývá je „zlatým věkem" (el siglo de oro). Na jeho počátku stojí Garcilaso de la Vega (t 1536), na jeho konci Calderón (t 1681). Toto období zahrnuje všechny protiklady: lidový tón romancera i Góngorův hermetismus; sžíravý realismus pikareskních románů i výšiny spekulativní mystiky; klasickou vyváženost Luise de Leon i extravagance konceptismu; největší, nejmoudřejší a nej-humornější román moderní literatury i tisíce her divadla-svěla.58 Lyrika zlatého věku je, jak řekl Valery Larbaud, la seule, de toute la Romania, qui nous rapproche un peu du paradis perdu de la lyríque latine [v celém ro-
57 Latinský román Argenis Johna Barclaye (1582-1621) byl jednou z úspěšných knih 17. století.
58 Z více než 2000 her Lope de Vegy se dochovalo 468; ze 400 her Tirsa de Moliny jen asi osmdesát. Tytéž počty platí pro Véleze de Guevaru. Od Calderóna máme 200 her.
2b6
vytváření
moderního kánonu
287
manském světe jediná, která nás trochu přibližuje ke ztracenému ráji lyriky latinské). Po bok se jí může postavit jen anglická lyrika z let 1590-1650. Bohatství a originalita zlatého věku by byly historicky nepochopitelné, kdybychom si neuvědomili, že do této éry konkvistadorů a transatlantického impéria proudily síly a šťávy celého středověku, včetně latinského a islámského. Rozpory její „zlaté" literatury se obvykle vysvětlují jako rozpory španělského národního charakteru. Ale s psychologickým vysvětlením nevystačíme. Španělský literární systém si uchovává míšení stylů, žánrů a tradic, v němž jsme shledali znak latinského středověku. Itálie neměla středověk v tom smyslu jako nordické národy,59 Francie se se svým středověkem rozešla kolem roku 1550. Španělsko si svůj středověk uchovalo a vtělilo jej do své národní tradice. Vlny italianismu, které se v 15. a 16. století přelévaly do Španělska, přinášely formální podněty, ale nikdy se nedotkly španělské substance. Literární teoretikové italského cinquecenta se pozastavovali nad absencí „klasické" španělské literatury,'10 ale naštěstí nedokázali nic změnit na běhu věcí. Obdobu k nepřerušovanému vývoji španělské literatury představuje nejspíš anglické kontinuita od Chaucera po Spensera - ovšem s tou závažnou výhradou, že oba básníci byli italianismem ovlivněni daleko silněji než Spanělé v letech 1400 až 1650. Španělskou literaturu nemůžeme poměřovat „klasickými" (chtělo by se říci: „evropskými") měřítky. Její překypující bohatství a rozmanitost jsou jedinečné a dosud nevyčerpané. Její budoucnost spočívá na kulturním rozvoji a světovém uplatnění španělsky mluvících národů.
„Zlatý věk" - to je latinský pojem;61 zrcadlí se v něm augustovský věk Říma. V tomto smyslu jej pochopil Friedrich Schlegel: „Moderní v tom následovali Římany, to, co se událo za Augusta a Maecenata, bylo předznamenáním italských cinquecentistů.1'2 Ludvík XW. se pokoušel ve Francii vynutit totéž jaro ducha, také Angličané se shodli na tom, že nejlepší vkus vládl za královny Anny, a žádný národ už pak nechtěl zůstat bez svého zlatého věku; každá následující doba byla prázdnější a horší než předešlá, a popisovat blíže to, co nakonec za zlaté začali považovat Němci, by bylo pod důstojnost tohoto pojednání" (Gespräch iiber die Poesie, 1800). Co
5U Její podíl na „latinském středověku" je až do r. 1200 velmi skrovný. (i" .1. F. Moxtesinos ve svém vydání díla Juana de Valdés Diálogo de la iengua (Clási-cos de „La Leetura ", 1928), s. LXIV, pozn. 1, s odkazem na Croceiio, La Spagna nella vita itatisaa durante la Rinascenza, 19222, 170n. - Ve Valdésové traktátu se uvádějí jako autoři, které stojí za to číst, Juan de Mena, Jorge Manrique, Juan del Encina, Boě-thius a Erasmus, Kateřina ze Sieny, loannes Klimakos (asi 579-asi 649), Livius, Caesar, Valerius Maximus, Quintus Curtius a - rytířské romány (Amadis, Palmerín, PrimaleÓB). Toto je jen výběr!
Angnstns Caesar, Dhigenus, aurea condet/ saecula ... [Caesar Augustus, božského píivodu, zavede zlatý věk...] (^lenejsVI, 792n.).
62 Z doby Lva X. se zde stalo cinquecento. Italská periodizace podle staletí asi vznikla v dějepise umění a byla přenesena na literaturu. Moderní literatura se nazývá jiove-cento. Tato periodizace má velké přednosti, např. v tom, že automaticky pokračuje dál a neobsahuje hodnocení.
288
Schlegel v poslední větě přechází mlčením, to formuloval roku 1812 ve svých vídeňských přednáškách Dejiny staré a nové literatury. „Jak relativ ní je pojem zlatého věku, alespoň co se týká naší literatury, jak mají lidé sklon posouvat jej vždy jen zpátky, lze potvrdit na příkladu jednoho spisovatele. Gottsched v jedné básni posouvá tuto šťastnou zlatou dobu až do epochy Bedřicha, prvního pruského krále. Spisovatelé, které vychvaluje jako klasické autory této doby jsou především Besser, Neukirch a Ketsch.° Gottschedovi tanula před očima Boileauova Francie, podobně jako Opitzovi Francie Ronsardova, a příliš ukvapeně otevřel německé oddělení Parnasu s nevhodnými kandidáty. Musel se ještě dožít toho, jak se jeho konstrukce zhroutila pod útoky Curyšanů [Bodmera a Breitingera] a Lessinga. Ve Schlegelových výrocích ještě doznívá ohlas těchto bojů. Jeho slova jsou odpovědí romantické kritiky na plytké rozumářství německého osvícenství.
Klasika a romantika! Spor o tato slova a jim podkládané „podstaty" je jednou z posledních forem protikladu mezi „starými" a „moderními". ChcemeTi jej patřičně zhodnotit, připomeneme si alespoň následující prostá fakta.
Francouzská literatura má jasně definovanou a kodifikovanou klasiku a stejně určenou romantiku. Francouzská romantika se ode všech jiných odlišuje tím, že je vědomou antiklasikou. Romantika a klasika stojí ve Francii proti sobě jako revoluce a ancien regime. Španělsko a Anglie mají romantiku, ale žádnou klasiku. Německo má obojí, ale s jednou velmi významnou odchylkou: romantika i klasika žijí v téže době a do jisté míry i na stejném místě. Jenská romantika z roku 1798 je zrcadlovou reflexí, vědomým zpracováním a částečně i kritikou výmarské klasiky z roku 1795. Na druhé straně lze u pozdního Goetha vycítit leckterou romantickou esenci. Jsou však i velcí autoři naší klasické epochy - Jean Paul, Hölderlin, Kleist -, kteří se nedají přiřadit ani k jednomu, ani k druhému táboru. Německá doba rozkvětu v letech 1750-1832 není dělitelná opozicí „klasika-romantika". Jak je tomu v Itálii? Má dnes ještě smysl stavět „klasického" Leopardiho proti „romantickému" Manzonimu?63 Školské protiklady, které něco znamenaly kolem roku 1830, se po jednom století vyprázdnily na pouhý zvuk. Jedinou moderní literaturou a literární historií, v níž jsou tyto protiklady dodnes přísné konzervovány, jako by se jednalo o metafyzické podstaty, je francouzská. Psychologicky je to vysvětlitelné ze znehybnení a petrifikace klasického systému ve Francii - procesu, na němž pracovaly generace doktrinářských kritiků od La Harpa přes Nisar-da až po Brunetiěra. Tento proces byl posilován smísením s politickými ideologiemi (například v Action ťrancaise). V této konstelaci musela romantika přijmout podobu revolty, která sváděla „bitvy" {la bataille d'Her-nani) se stávajícím řádem jako Napoleon s reakční Evropou.
Novější francouzská kritika tento černobílý obraz nuancovala potud, že ve velkých autorech 18. století (Rousseau, Diderot aj.) objevovala
M Srov. výstižné poznámky Guiua MazzOniho, ĽOttocento, 19343,1, 566.
vytváření
moderního kánonu
289
predznamenaní romantické revoluce. To si vynutilo lehké pozmenení li-terárněhislorické periodizace: mezi klasiku a romantiku byla vsunula epocha „preromantismu"."4 Z obdobných úvah zavedla italská kritika v poslední době pojem „předhurnanismu" (preumanesimo) pro 13. stole tí. Poznávací hodnota takových retušovaných názvů pro epochy je nepatrná. Někdy mohou posloužil jako pomocné konstrukce pro praktické účely. Jsou však škodlivé a zavádějící, jestliže jsou zneužity jako pojmové hypostá-ze. Přímo hrubé zkreslení obrazu dějin vzniká tehdy, když se do takového chatrného schématu, vyabstrahovaného jen z rytmu francouzské literatury, vtěsná vývoj všech evropských literatur od roku 1500. Tuto chybu bohužel vyzvedla francouzská literární komparatistika na oficiální doktrínu.
Paul van Ti egu ilm, který si získal tak velké zásluhy svými výzkumy o prcromantismu 18, století, buduje svou Histoire littéraire de l'Europe et de 1'Amérique de la Renaissance ä nos jours (1941) na základním schématu: renesance, klasika, romantika, realismus, současnost. Preroman-tismus je tu přiřazen ke klasice. To vede k řadě nesrovnalostí. Protože je španělské divadlo neklasické, patří k renesanci. Ta tedy ve Španělsku trvá až do roku 1681, do smrti Calderónovy. Re klasice patří mimo jiné Bro-ckes, brazilský epos Caramurů (1781) od Santa Rita Durao, Hölderlin i abbé Delille (t 1813). Goethe a Schiller jsou „preromantici", stejně jako Bil-derdijk, Csokonai Vitez a Niemcewicz. Takto je rozmístěno asi 1400 autoru patřících k 35 jazykům a 37 národům. Mnohé z těchto národů ovšem vznikly teprve po roce 1800 (Brazílie a jiné jihoamerické státy), nebo dokonce až v roce 1919. Taková literární věda se naivně pokouší vnutit evropské literatuře vývojové schéma platící pro Francii, ale jen pro ni (17. století = klasika, 18. století = klasika a preromantismus, 19. století = romantika ald.), a kombinuje je s politickou mapou mírových smluv uzavřených po první světové válce. Je demokratická potud, že všechny literatury jsou rovnoprávné. V ženevské Společnosti národů takové nebyly. Sotva se však lze vyhnout tomu, abychom mezi 35 nebo 37 literaturami rozlišovali velké a malé.
Francouzský literární systém byl narušen objevením Anglie (Voltaire 1734), Německa (Madame de Slaěl 1813) a Asie (Burnouf, Renan). V roce 1850 prohlásil Sainte-Beuve, že se chrám vkusu musí přestavět na Pantheon de touš les nobles liumains [Panteon všech vznešených postav lidstva]. Přijal do něj Válmíkiho a Vjásu (což nestálo mnoho), et pourquoi pas Confucius lui-měme? [a proč ne i samého Konfucia?). Shakespeare byl připuštěn (en-krinomenos) jako le plus grand des classiques sans le saroir [největší z klasiků, aniž o tom věděl], Goethe nikoli. To bylo napraveno až v roce 1858, kdy Sainte-Beuve prohlásil: Goethe agrandit le Parnasse, il ľétage, il lepeuple A chaque station, ň chaque sommet (Parnas má dva vrcholky), ä chaqtie angíe de rocher; il le fait pareil, trop pareil peutétre, au MonlSerrat de Calalogne (ce mont plus deutele qu'arrondi); il ne le délruit pas. [Goethe přispívá
04 D. Mou n kt, Le Romantisme en France au 18e siěcle, 1912. - P. van Tieohem, Le Préŕomantisme. Études d'histoire littéraire européenne I, 1924; II, 1950; III, 1947.
k velikosti Parnasu a jeho odstupňování, zalidňuje jej na každé zastávce, na každém vrcholku, na každém skalním výčnělku; diky jemu se Parnas podobá, možná až příliš, katalánskému Monserratu (té hoře, která je spíš rozeklaná než oblá); Goethe jej neruší.] Ve svých zápiscích, jež byly uveřejněny postupně, nicméně Sainte-Beuve říká: Je ne tne úgure pas qu'on dise: les classiques allemands. [Nemyslím si, že by někdo řekl: němečtí klasici.]
Pojem světové literatury musel francouzský kánon rozbit. Sainte-Beuve to dilema vycítil. A nedokázal se s nim vyrovnat. Od něho až po van Tiegiíe-ma se francouzská vazba na klasiku 17. století projevuje jako urputně hájená bojová pozice proti evropanství. Dnes však už působí jen anachronicky. Tato vazba byla přetržena francouzskými spisovateli posledních desítiletí, kteří hluboce prožili šíři a rozmanitost evropského (a amerického) ducha. Žádný z nich nevěnoval literárnímu kosmopolitismu tak jemné a zasvěcené úvahy jako VALEM Larhauii, jehož význam plně docení až budoucí generace^5 Právě on odmítá přenášení politických pojmů na literaturu (které jsme našli ještě u van Tieghema): Ilya une grande différence entre la carte politique et la carte intellectuelle du monde. La premiére change ďaspect tous les cinquante ans; elle est couverte de dwisions arbitraires et incertaines, et ses centresprépondérants sout trěs mobiles. Au contraire, la carte intellectuelle se modifie trěs lentement et ses divisions préseutent une grande stabilite, car ce sont les memes qui fígurent sur la carte que connaissent les philologues et oú H n 'est question ni de nations ni de puis-sances, mais seuiement de domaines linguistiques ... II existe un triple do-tnaine centrál: francais-allemand-italien, et une ceinture de domaines ex-térieurs, de „marches": scandinaves, slaves, rovmain, grec, espagnol, catahn, portugais et anglais, dont les plus importants, par leur antiquité et á cause de leurs immenses rallonges ďotitre-Atlantique, sont les domaines espagnols et anglais.65 [Je velký rozdíl mezi politickou a intelektuální mapou světa. Ta první mění svůj vzhled každých padesát let; její povrch se skládá z libovolných a nestabilních dílců a její rozhodující centra jsou velmi pohyblivá. Intelektuální mapa se naopak mění jen velmi pomalu a její dílce vykazují značnou stabilitu, protože to jsou stejné dílce jako na mapách, jež znají filologové a na nichž nejde o národy ani o mocnosti, nýbrž pouze o jazykové oblasti ... Existuje trojdomá centrální oblast: francouzsko-némecko italská, a pás vnějších oblastí, „marek": marky skandinávské, slovanské, marka rumunská, řecká, španělská, katalánská, portugalská a anglická; z nich nejdůležitější - vzhledem ke své starobylosti a v důsledku svého obrovského rozšíření za Atlantik - jsou oblasti španělské a anglické.] Larbaud z této perspektivy dospívá k programu jakési duchovní politiky, která odmítá jakékoli hegemoniélní nároky'7 a usiluje pouze o usnadnění a urychlení výměny duchovních statků.
M V knize Frauzosischer Geist im 20. Jahrhundert (1952) jsem mu věnoval jednu studii. mVai.ehv larbaud, Ce vice impuni, la Lecture..., 1925, 46n.
fi7 ...une politique qui, avec la Fm de la donúnation du „goút francais", a dépassé la pliase tles accaparements, de ľ imperialisme [politika, která s koncem nadvlády „francouzského vkusu" překročila fázi dobývání, fázi imperialismu].
290
klasika
vytváření
moderního kánonu
291