nimi heroldy této pře. Širší dosah má literárni kritika a literární politika reprezentovaná od roku 1920 T. S. Eliotem: „Tri nebo čtyři velcí romanopisci ještě nedělají literaturu, jakkoli Vojna a mír je mimořádně velký román. Kdybychom odvrhli veškeré historické působeni Říma - všechno to, čeho se nám dostalo přímými i nepřímými cestami od normansko-fran-couzské společnosti, od církve, od humanismu -, co by nám zbylo? Pár teutonských kořenů a slupek. Anglie je ,latinská' země, a nikterak nemá zapotřebí odvozovat své latinství od Francie."51 Od Romanie a jejího vyzařováni se dostalo Západu latinského školení. .Ie načase posoudit jeho formy a jeho plody. Znamená to přejít od všeobecností ke konkrétnímu bohatství historické látky. Znamená to jít do detailů. Mějme přitom na paměti, co říkal My VťAiuiimu svým žákům: „Pánbůh se skrývá v detailu." § i. Svobodná uměni, s. 47 § 2. Artes ve středověkém pojetí, s. 50 § 3. Gramatika, s. 53 § 4. Anglosaské a karolinské studium, s. 56 § 5. Školní autoři, s. 60 § 6. Univerzity, s. 6S § 7. Sentence a exempla, s. 68 KAPITOLA 3 Literatura a vzdělání sl The Criteňon, říjen 1923,104. Literatura je součásti „vzdělání". Proč a odkdy? Protože již Řekové nalezli v díle jednoho básníka ideální odraz svého dávnověku, svých životních způsobů, svého bájesloví. Neměli žádné posvátné knihy a žádnou kněžskou kastu, a tak se pro ně „tradicí" stal Homér. Od 6. století fungoval jako školní příručka. Od této chvíle je z literatury školní předmět a kontinuita evropské literatury je vázána na školu. Vzdělání zprostředkované školou se stává nositelem literární tradice: tato skutečnost je pro Evropu charakteristická, nikterak však netkvl v povaze věci. Teprve Homér a jeho vliv zakládají důstojnost, autonomii a výchovnou funkci poezie. Mohlo tomu být také úplně jinak. V židovském prostředí se žák učí „zákonu", a Mojžíšovy knihy nejsou žádná báseň. Římané se však vydali cestou, kterou jim ukázali Bekové. Na počátku římského básnictví stojí Livius Andro-nicus (druhá pol. 3. stol.). Andronicus přeložil pro školu Odysseiu. Jeho současnici Naevius a Ennius vytvořili národní eposy, které nahradily [Hadu. Avšak teprve Vergilius zbásnil římský národní epos univerzální platnosti. Jak obsahem, tak formou se v něm přihlásil k Homérovi. A také z Aeneidy se stala školní kniha. Od antiky převzal toto tradiční spojení eposu a školy středověk. Podržel Aeneidu a postavil jí po bok biblické eposy, které formálně napodobovaly Vergilia, ale nedokázaly ho zastínit. Když je dnes čteme, je to utrpení. Páteři studia latiny zůstal Vergilius. Postupem času se stali školní četbou i klasici moderních národů, byť se k tomuto účelu hodili tak málo, jak je tomu v případě Shakespearové nebo v případě Goethova Fausta. Pro literární vědu je tedy nezbytné znát alespoň v obrysech, co se v Evropě rozumělo pod pojmem vzdělání.1 S 1. SVOJiODNÁ UMĚNÍ Základní rysy středověkého vzdělávacího systému sahají až k řeckému starověku. Pro antiku byl zakladatelem výuky opírající se o svobodná umění sofista Hippias z Elidy, současník Sokratův. Řecky byla nazývána enkyklios 1 R antickým pravidlům vzdelávaní nyní srov. H.-I. Majuiou, Histoire de 1'ĚducaUon ilans 1'Anliquilé, Paris 1948. 46 latinský středověk svobodna uměni 47 paideia: to znamená „obvyklé, běžné vzděláni".2 Platón, jak známo, uznával jako jediného prostředníka vzdělanosti filosofii. Brojil proti Homérovi, vyhnal básníky ze svého státu, zavrhl však také „všeobecné vzdělání". Nikdo se nebil tak vášnivě a tak neústupně za totalitaristické aspirace, které žijí v lůně každé filosofie, jako tento nejvétší řecký myslilel. Ztroskotal však se svou pedagogikou stejně jako se svou politikou. Zprostředkovatelem ve sporu mezi filosofií a všeobecným vzděláním se stal Platónův současník řečník Isokrates, který uznal legitimitu obou pedagogických směrů. Určil jim hierarchii, v jejímž rámci měly obory všeobecného vzdělání sloužil jako průprava (propedeutika) filosofie. Až na ojedinělé teoretické námitky zůstalo Isokratovo stanovisko směrodatné prakticky pro celou antiku. Klasické svědectví o tomto systému vydává Senekův list 88, pojednávající o artes hberales a o studia liberalia. Jsou to taková studia, která nepřinášejí finanční zisk. Říká se jim „svobodná", liberalia, jelikož jsou důstojná svobodného muže. Proto sem nepatří malířství, sochařství a ostatní řemeslné dovednosti (aríes mechanicae),5 zatímco hudba jakožto matematický obor má mezi svobodnými uměními pevné místo. V pozdní antice zásada - sdílená ještě Senekou -, že svobodná umění představují filosofickou propedeutiku, ztrácí na síle. Filosofie přestává být vědní disciplínou a pedagogickou institucí. To znamená, že na sklonku starověku svobodná umění opanovala pole jako jediný předmět studia. Jejich počet se mezitím ustálil na sedmi a bylo jim určeno poradí, které se po celý středověk nezměnilo: gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, hudba, astronomie. Pozdní středověk vtělil úkoly jednotlivých artes do mnemotechnického dvojverší, v němž se jejich pořadí muselo podřídit požadavkům metra: Gram. loquilur; Dia. vera dočet; Rhe. verba ministrat; Mus. canit;Ar. numerat; Geo. ponderat; As. colit astra. \ Gramatika hovoří; dialektika učí pravdě; rétorika poskytuje slova; hudba zpívá; aritmetika počítá; geometrie měří; astronomie zkoumá hvězdy.) Boěthius spojil čtyři poslední (matematické) artes v tzv. quadruviunr (čtverocestí), prvním třem se od počátku 9. století říkalo trivium (trojces-tí). Pojem ars je třeba přísně odlišit od „umění" v moderním slova smyslu. Znamená „nauku": gramatika je „naukou o jazyce". Stará etymologie 48 2 Tak Nohdun, Kunstprosa, 670nn. Podle Wii.la Richtera, LuciusAimaeusSeneca, dis., Munclien 1939, 16, pozn., znamená eukyklios naopak „obsáhlé, ukončené". 3 Isidor, Etymologiae TV, 2 odvozuje Hberales z liber (kniha). - Ve Florencii 15. stol. procitá u uměleň nové sebevědomí. Nechtějí už být zaměňováni s řemeslníky. Odtud vychází dlouhá řada uměnovědných pojednání, jež jsou sepisována až do 17. století. Srov. níže, exkurs XXIII. - Aíeccamco dostává v italštině význam „nevzdělaný, hrubý"; la turba meccanica znamená „lůzu". 4 Pio Rajna in: Studí medievali I, 1928, 4-36. - Vedle qiiadruvjum je později častější forma quadrivhim. literatura a vzdělaní dávala toto slovo do souvislosti se slovem artus (úzký): aríes stanovují pro všechno úzce vymezená pravidla.5 Pro celý středověk vtiskl svobodným uměním závaznou podobu Martia-nus Capella, pohanský autor ze severní Afriky, který vytvořil své dílo v letech 410-439. Notker Labeo (t 1022) přeložil Martiana do staré horní němčiny, mladý Hugo Grotius si vysloužil filologické ostruhy jeho novým vydáním (1599) a ještě Leibniz zamýšlel pořídit další.fl Na Martianovy stopy narážíme dokonce v slavnostech pořádaných na sklonku 16. století.7 Martianus Capella oděl své dílo do románového hávu, o čemž hovoří už jeho titul: De nuptiis Philologiae et Mercurii (Sňatek Filologie a Merku-ra). Formálně jde o směsici prózy a veršovaných vložek, přičemž próza zdaleka převažuje. Je to tlustá kniha, v dnešní tištěné podobě má přes pět set stran a je pro současného čtenáře téměř nestravitelná. Přesto do ní musíme nahlédnout. První dvě knihy jsou věnovány románovému ději.8 Jejich postavy a motivy budou ve středověku opakovaně aktualizovány, zvláště vc filosofické epice 12. století. Dílo zahajuje báseň na Hymenaea, jenž je apostrofován jako usmiřovatel živlů a pohlaví ve službách Přírody (Nátura) a jako námluvčí bohů a bohyní. Jeden z bohů, Merkur, je dosud svobodným mládencem. Vybídnut Ctností (Virtus), žádá Apollona o radu. Ten mu doporučí veleučenou pannu Filologii, která je doma nejen na Parnasu, ale vyzná se i v tajemstvích hvězdné oblohy a podzemní říše - je jí tedy známo veškeré věděni. Virtus, Merkur a Apollon se v doprovodu Múz vydávají nebeskými sférami vzhůru k Jovovu paláci. Shromáždění bohů, v němž se objevují i další alegorické postavy, schválí Merkurovo přání a rozhodne, aby byla Filologie povýšena na bohyni a spolu s ní i všichni zasloužilí smrtelnici (Dick 40, 20nn.B). Filologie je vystrojena svou matkou Fronesis (47, 21) a pozdravena čtyřmi kardinálními ctnostmi a třemi Gráciemi. Na příkaz Athanasiin musí vyvrhnout mnoho knih (59, 5), aby se stala hodnou nesmrtelnosti. Nato vystoupí na nebe v nosítkách, jež nesou chlapci Labor a Amor a dívky Epimelia (Péče) a Agrypnia (Noční duševní práce, jdoucí na úkor spánku). V nebi jí vyjde v ústrety Juno jako strážkyne manželství (Pronuba) a poučí ji o obyvatelích Olympu, který se ovšem značné liší od Olympu helénskeho. Přebývají tu nejrozmanitější démoni a bůžci, ale i antičtí básníci a filosofové. Nevěstiným svatebním da- 5 Seirius u Kem.a IV, 405, 3n. - Podobně Cassiodorus, vyd. MynorS, 91, 12, a Isidor, Etymologiae I, 1, 2. 6 V roce 1670 byl liossuetovi, tehdejšímu vychovateli královského prince, přidělen jako pomocník Pierre-Daniel Huet (1630-1721), pozdější biskup v Avranches. Měl řídit vydání latinských klasiků pro dauphina (ad usům Delpbiní). Vydání Martiana Capelly svěřil Leibnizovi, který hodlal tohoto autora „znovu přivést ke cti" (G. Hess, Leibniz korrespondiert mit Paris, 1940, 22). - Vletech 1499-1599 byl Martianus Capella vydán osmkrát. 7 A. Waururo, GesammelteSchriften !, 1932, 264, pozn. 3. 8Vzorem je tu Apuleius, Metamorphoscs VI, 2inn. (sňatekAmora a Psyche, k němuž dává souhlas shromáždění bohů atd.). 9Takto se dostalo nesmrtelnosti i Psyche. (Apuleius, Metamorphoses, vyd. Hiílm, 146, 9nn.). svobodná uměni 49 rem je sedm svobodných umění. Každému z nich je věnována jedna kniha Marlianova díla. Jednotlivá umění jsou, jak to vyžaduje vkus doby, personifikována do ženských bytostí, které se navzájem liší šatem, účesem a nástroji, jimiž jsou vybaveny. Tak se Gramatika představuje jako kopuletá stařena, která se pyšni tím, že pochází z egyptského krále Osirida. Pobývala potom dlouho v Alice, nyní vsak přichází v římském šatě. Ve skřínce ze slonoviny si nese nůž a pilník, aby chirurgicky ošetřila jazykové chyby, jichž se dopouštějí děti. Rétorika je krásná žena vysoké a vznešené postavy, je oděna do roucha zdobeného všemi řečnickými figurami a třímá zbraně, jimiž zraňuje své odpůrce atd. Tyto alegorické postavy se svými a-tributy byly posléze neustále zobrazovány středověkým výtvarným uměním a básnictvím.10 Objevují se na fasádách katedrál v Chartres a v Lao-nu, v Auxerre, na pařížské Notre-Dame, ale také ještě u Botticelliho.'1 Co .středověk v Ntipliae lákalo, nebyl jen učený obsah, ale právě i bohaté užití alegorických postav, jež v téže době uvedl - tentokrát z křesťanského stanoviska - také Prudenlius do své Psychomachie; a vedle toho i motiv vystoupení na nebesa.12 §2. ARTES VE STŘEDOVĚKÉM POJETÍ" Ve středověkém chápání vzdělanosti lze rozlišit dva teoretické pohledy na artes: jeden vychází z patristiky, druhý je laický a uzpůsobený školskému provozu.14 Příležitostně se sice stýkají, jejich východiska jsou však rozdílná. Už alexandrijské židovství, jehož nejvlivnějšťm představitelem je Filon (zemřel patrně za Claudia), anektovalo řeckou vědu a filosofii, přičemž ovšem prohlásilo helénske mudrce za žáky Mojžíšovy. Křesťanští apologeti 2. století, především Iustinos, toto pojetí převzali a předali je velkým teologiím alexandrijské školy. Klemens z Alexandrie (asi 150 až asi 215) z toho vyvozuje závěr, že řecké vědění bylo ustanoveno Bohem. Křesťanský učitel je potřebuje, chce-li porozumět Písmu. Pozice latinských Otců není jednotná. Ambrož Milánský (333-396) je sice znalec, ale také odpůrce řecké filosofie. Naproti tomu Jeroným (asi 340-420), tento „křesťanský Aristar- 111 Básně o snes, převážné se odvolávající na Nuptias. Poetue I, 408-4-10; tamtéž, 544 a 629nn.; III, 247, 149nn.; IV, 599nn, - Carmma Cantabrigienses, s. 115n.; Godefridus z Breteiril, Fons philosophiae; Rhythmiis Stephana z Tournai; Gualter ze Chíitillonu. 1929, 41im.; Neckám, De natwis rerum, vyd. Wiucht, 498 atd. 11 E. Mále, Laň religieux du IS* siěcle en France, 76nn. - Botticelli: fresky z Villa Lemmi v Lomní. - Pozdější zobrazeni: Journal of the Warbutg Institute II, 1958-1959. 82. 12 Srov. Voyage au ciel a Voyage ďoutrc-tombc, in: F. Öumo\t, Lux perpetua, 1949, 185; Boussirr. Himmelsreise, in: Archiv für Religionswissenschaft, 1901, s. 234; E. Ce-uur.ij, Ii „Libm delia Scala" e In questioue delie ľonti arabo-spaguole delia D. C. (■ Studi e Testi 150). 1949; rec. E. Littmann in: Orientalin 20 (Roma 1951), 508-512. 13Srov. R. W. Hunt, The Introduction to the „Artes"in the Twellth Century, in: Studia Medievalia (Sborník R. J. Martinovi, 1948, 85nn). 14 M. L. W. Lvist\i;h rozlišuje čtyři teorie (Pagan Schools and Christian Teachers in Uber floridns, Sborník Paulu Lehmaunovi, 150, 49n.). chos" (Ludwic. TitAuiiii), k jehož nejvčtším ctitelům bude patřit jeho blíženec Erasmus, byl zároveň humanistou, filologem a církevním učitelem. Jako chlapci se mu dostalo školení v Římč u Aelia Donata, gramatika a komentátora Terentiova. Plautus, Terentius, Lucretius, Cicero, Sallustius, Vergilius, Horatius, Persius a Lucanus jsou mu důvěrně známi. Ještě ve stáří se bude rozpomínat na to, kolik námahy ho stálo naučit se hebrejsky, jeho, který si zvykl na „duchaplnost Quintilianovu, proudně plynoucí řeč Ciceronovu (Ciceronis fluvios), důstojnost Frontonovu a jemnost Plinio-vu" (Episttúae III, vyd. Hilbiíiíg, 131, 13nn.). V komentáři k Jeremiášovi cituje Lucana a Persia; připomíná Sirény, Skyllu a lernejskou hydru; srovnává rétorické Figury u proroků s vergiliovskými hyperbolami a apostrofami. Proslutý list Paulínovi z Noly je hutným malým pojednáním na téma „svatost a vzdělání". Jak je možno porozumět Bibli bez poučeného studia? Zásadní význam má Jeronýmův 70. list, adresovaný Magnovi. Magnus položil Jeronýmovi otázku, proč čas od času uvádí příklady ze světské literatury. Odpověď nabízí celý arzenál argumentů, jež se budou vracet po celý středověk, ba ještě v italském humanismu. Studium filosofů doporučil již Šalomoun (Pr 1, lnn.). Svatý Pavel cituje verše Epimenidovy, Menandrovy a Aratovy. Alegorickým výkladem jednoho biblického výroku nakonec Jeroným poskytl středověku argument, který bude často používán k ocenění služby, již může antická věda poskytnout křesťanství. V 5. knize Mojžíšově 22, 12 přikazuje Hospodin: chce-li sc Žid oženit s pohanskou otrokyni, nechť jí oholí hlavu a obřeže nehty. Podobně musí křesťan, který miluje světskou moudrost, očistit toto vědění od veškerého bludu.15 Pak nebude nehodné sloužit Bohu. FilosoFickou teorii artes u Jeronýma nenajdeme. U Augustina je tomu jinak. Vztah mezi scientia a sapientia, jemuž věnoval hluboké úvahy, se mu sice nepodařilo definitivně objasnit, avšak řada jeho myšlenkových konstrukcí a formulací nabyla ve středověku autoritativní váhy. Platí to například pro alegorický výklad Exodu 3, 22 a 12, 35: při odchodu z Egypta si Izraelité vzali s sebou stříbrné a zlaté nádoby. Tak má také křesťan oprostit pohanské vědění od všeho zbytečného a škodlivého a dát je poté do služeb pravdy. Významnější než Augustinovy obecné vývody byly pro raný středověk jeho úvahy o studiu Bible v De doctrína Christiana. Uveďme několik zásadních tezí: Sciant autem iillerati modis omnibus locutionis, quos grammatici graeco nomine tropos vocant, auc-tores nostros usos fuisse16 (III, 29). Později (IV, 6, 9; 7, 21) Augustin dovozuje, že co do umění výrazu si Bible nijak nezadá s pohanským písemnictvím. Její slova jsou divina mentě fusa et sapienter et eloquenter. Quid rnirum si et in istis inveniuntur, quos ille misit qui facit ingenia17 (7, 21). 15 Podrobně doložil užití této alegorie a alegorie o pohanské otrokyni J. de Ghei.-einck, Le mouvement thčologique duXIPsiécle, 19482, 94n. IB Nechť znalci literatury védí, že naši autoři (tj. sepisovatelé Bihle) používali všech řečnických figur, jež gramatikové označují řeckým slovem tropy (obrazná pojmenováni). 17... Božím duchem pronášena moudře a pádné. Jaký div, pocházejí-li od těch, jež poslal ten, kdo utváří mysli. 50 literatura a vzdělaní ANTES VE STŘEDOVĚKÉM PO|ETi S i Tyto myšlenky mohly být interpretovány jako ospravedlnění antických artes. Bylo v nich navíc naznačeno, že artes jsou Božím dílem. Pro docenění artes měl ještě větší význam Gassiodorus. Ve svých ínsti-tutiones diňnarurn et saecularum Utieraním vytvořil první křesťanskou příručku církevních věd a laických artes. Institutiones jsou napsány v tradici řeckých klášterů a východokřesťanských univerzit čili „kateehetských Skol" (Alexandrie, Edessa, Nisibis). To je patrno i z Cassiodorovy koncepce artes, odvolávající se na Klementa, Justina a alexandrijské židovství. Cassi-odorus učí, že zárodky artes jsou uloženy od prvopočátku v Boží moudrosti a ve svatčm Písmě. Odtud - jak objasnil ve svčm výkladu žaltáře (vyd. Mvnous, 6, 18nn.) - je přijali učitelé laických véd a přepracovali je v systém pravidel. Cassiodorus ve svém komentáři vskutku dokládá, že žalmista hojně používal týchž gramatických a rétorických figur, jakým se běžně vyučovalo na antických školách. Předpokládá, že mu v tomto bodě bude namítnuto, že ve svatém textu není jediná zmínka o „částech sylogismů, o jménech schémat (rétorických figur) ani o názvech disciplín". Odpověď zní: všechny tyto věci jsou nicméně v žaltáři implicite přítomny, a to jako víno v révě a strom v semeni. Je na duchovní védě, aby prokázala tuto skutečnost rélorickým rozborem biblického textu. Boží zákon se, jak známo, rozšířil po celém světě. Odkud to víme? Z žalmistova verše in om-nem terram exivit sonus eorum [po vší zemi rozchází se zpráva jejich] (Vulgáta, Ž 18, 5). U Luthera je to žalm 19, začínající slovy: „Nebesa vypravují slávu Boha ... Neníť řeči ani slov, kdež by nemohl slyšen býti hlas jejich." Verš 5 pak zni: „... jejich řeč se rozchází až na kraj světa." Luther tím míní řeč nebes, zvěstujlcí celému světu Boží majestát. Cassiodorus však cestou alegoreze vyrozumívá z žalmistova verše, že Starý zákon vešel ve známost u všech národů. Tím se také vysvětluje, jak se mohli pohané naučit řečnickému uměni a uvést je v systém (PĹ70,19-21). Vedle patristickč teorie artes se rozvíjela i teorie laická, postrádala však jednotu a často se křížila s patristickou. Názory na původ artes se velmi lišily. Jejich „vynálezcem"18 měl být Jupiter, nebo také Egypťané, neboť žákem Egypťanů byl Mojžíš (Apológia 7, 22), popřípadě Chaldejci.19 Často však jsou artes přiřazovány k sedmi sloupům moudrosti.20 Významný myslitel 12. století spatřuje původ všech svobodných uměni v přírodě.21 Posledním velkým výkladem artes před vpádem aristotelismu je netištčné Heptateuchon Theodorika z Chartres (zemřel mezi 1148 a 1153).22Theo- 18 K topu „vynálezce" srov. níže, s. 5B5nn. 19 Jupiter: napr. Gottfried z Vitcrba, Speculum rcgum, vyd. Waitz, b. 38, 19nn. - Ae-gyptus parturit artes, Bernhardus Silvestris, vyd. Barach, 16; Neckám, vyd. Wright, 508-311; Henri d'Andeli, La bataille des set a/s, v. 407. 20 Sedm sloupů: Poetae III, 439, 26 a 552, 74. - Kristus jako dárce svobodných uméní: Poetae III, 738, 8n. 21 Jan ze Salisbury, Metalogicon, vyd. Weisb, 27, 29nn. 22 Cle rval, Uenseignemcnl des arts tibérawc ň Chartres et á Paris dans la premiére moitié du l^siěcle ďaprěs PHeptateuchon de Thienydc Chartres (Congrés scienti-Fique internalional des catholiques tenu á Paris du 8 au 13 avríl 1888, Paris Í889, H, 277nn.). -AnoLK Hofmeister, JVA37, 1912, 666nn. doricus v něm chtěl podat souhrn veškeré filosofie: totius philosophiae unicum et singulare instrumentum. .Artes jsou pro středověk až do 12. století základním pořádajícím duchovním principem. Pouze ústřední událost dějin spásy - inkarnace - jím mohla, ba musela otřást. Když se Tvůrce stal stvořením (factor factus est factura2i), všechny artes byly suspendovány: in hac verbi copula stupet omnis regula [nad tímto slovním spojením žasne každé pravidlo].24Marie je zároveň pannou i matkou. „Splývají v ní tedy dvě označení, která jsou jinak v rozporu ... Zde Příroda zmlká, logika je přemožena, rétorika a rozum kolísají. Ona, dcera, počala Otce a jako Syna Ho porodila": Nata patrem natumque parens concepit ...23 V závěru Ráje (33, 1) vkládá Dante tyto paradoxy vtělení do úst svatému Bernardovi: Vergine madre, fíglia del luo fíglio. (Panenská matko, dcero svého syna.] §3. GRAMATIKA První ze sedmi arfesje gramatika: je nejprvnějším uměním, la prima arte (Dante, Ráj 12, 138). Slovo pochází z řeckého gramma, „písmeno". Ještě pro Platóna a Aristotela nebyla „literní nauka" ničím jiným než uměním číst a psát. Za helenistické doby k tomu přistupuje výklad básníků, takže Quintilianus (I, 4, 2) dělí gramatiku na dvě části: recfe loquendi scienti-am et poetarum enarrationem [nauku o správném vyjadřování a výklad básníků]. Jako překladového ekvivalentu pro výraz grammatice se začalo užívat pojmu litteratura (Quintilianus II, 1, 4): literatura je odvozena od Jířfera, jako je gramatika odvozena od gramma. Slovo litteratura proto neznamená zpočátku literaturu v našem smyslu; litteratus je znalec gramatiky a básnictví (jako ještě za našich dnů francouzský lettré), není to však nutné spisovatel. Slovo literát - dnes tak pokleslého významu - mělo tedy kdysi kladný smysl. Rozšíření pojmu gramatiky snadno vedlo k tomu, že se smazávala nebo byla překračována hranice mezi nl a rétorikou, což vytýkal už Quintilianus. Ze sedmi umění se vyučovalo mnohem důkladněji předmětům trivia než quadrivia; a nejpodrobněji se učilo gramatice. To proto, že byla základem všeho ostatního. Nerovnoměrný zřetel k sedmi artes je patrný už v Isidorově encyklopedii. Gramatice je tu věnována celá jedna kniha (58 tiskových stran), rétorice se dostává 20 stran, dialektice 21, aritmetice 10, geometrii 8, hudbě 6, astronomii 17.2R 23 Gualter ze Chatillonu, 1925, 7, strofa 4. 24 Refrén in: A. h. XX, 42. Táž myšlenka tamtéž, 43n. v č. 11, a 106 v c. 124. 25 Alan z Lilie, Aiiticlaudianus. SPII, 362. 2f> Počet stran je uváděn podle vydání W. M. Lindsaye, Oxford 1911. 52 literatura a vzdělaní gramatika 53 Středověký žák latinské školy musel v řeči někdejšího Říma nejen umět číst, ale musel se naučit touto řečí také hovořit a psát. Vyučování gramatice muselo být proto mnohem důkladnější, než tomu bylo například na německém gymnáziu v 19. století. Začátečník se musel naučit nazpaměť Donatově ars minor. Toto pojednání zprostředkovává formou otázek a odpovědí znalost osmi slovních druhů a v tištěné podobě má deset stránek. Odtud se postupovalo k ars maior téhož autora a k Priscianové Institutio grammatica.27 Toto dílo, sepsané v Byzanci na počátku 6. století (v moderním vydáni jsou to dva tlusté svazky), je vůbec nejpodrobnéjším zpracováním daného předmětu. Protože uvádělo jako příklady hojné citáty z klasických autorů, poskytovalo zároveň základní vědomosti o literatuře. Nové gramatiky, usilující o logickou a spekulativní systematizaci látky, vznikly až kolem roku 1200: Doctrinale Alexandra de Villa Dei (1199) a Graecismus Eberharda z Béthune (t 1212). Tato nová prezentace gramatiky souvisí s duchovní proměnou, jíž se dotkneme níže. Kromě Dona-ta a Prisciana byly samozřejmé čteny také gramatické kapitoly v Quintília-nově institutio oratoria. Jak se vyučovalo gramatice ve 12. století v Chartres, popsal Jan ze Salisbury (Metalogicon, vyd. Webb, 53-S9).28 Ve středověké gramatice nacházíme řadu pojmů, jež se v našich gramatikách už neobjevují a jež pocházejí až ze starověku. Sama starorímska gramatika byla poznamenána jazykovou teorií řecké stoy. Pojmy jako analogie, etymologie, barbarismus, solecismus, metaplasmus - ale i celé uspořádání výkladu, postupující od písmen a slabik ke slovním druhům -jsou řeckého původu. Převzali je spolu s příslušnými příklady všichni římští gramatikové po Donata a Prisciana. Lze to ilustrovat na nástinu, který nacházíme v první knize Isidorových Etymologií. Samotnou etymologii pokládá Isidor za součást gramatiky. „Neboť znáš-li původ slova, chápeš mnohem rychleji, jak působí. Každou věc pochopíš jasněji, znáš-li její 27 Mezi blaženými slunečního nebe se n Danta objevuje (Ráj 12, 137n.) quel Donato cli 'alla prim 'arte degnó por la mano [ onen Donatus, který se ráčil zabývat prvním uměním]. Naproti tomu Priscianus ie pro sodomii umístěn do pekla (Peklo 15, 109). Dante zde vychází z jedné ne zcela objasnené středověké priscianovské legendy. Alan (SPII, 309) Prisciana označuje za odpadlíka. Jeho spisy se prý hemží omyly, dělá dojem opilce nebo blázna. Hugo z Trirnbergu (Registrum multorum auctorum, vyd. LangoSGH, verš 195) odkazuje na Alana, počítá však Prisciana přesto k nejvělším učencům (verš 244). Na Prisciana se odvolává také Marie de France v prologu ke s\ým Lais. Zmiňuje ho i Shakespeare (Love's Labour's Losí V, 1). Povést o Priscianové odpadlictví vychází z toho, že venoval svou Institutio grammatica Patriciovi Iulianovi. Ještě Konrád z Hirsau (vyd. ScilEPSS, 48, 25) tomu rozuměl správné. Pozdější autoři však adresáta zaměnili za luliana Apostalu. - Priscianus se objevuje ještě u Jeana Paula; Přiznávám, že člověka, který horuje pro klasický piirisnms, zmíry zarmucuji doná-Knuké prohřešky, jež nesmí opravit; a tak když ten provinilec sesmolil v té nejhanebněji! uherské /afině svůj vojenský testament, pravil jsem rozjitřen ke své prime: Již piv tu svou hatmatilku zaslouží kulku z hákovnice, pomíjím synlaxin fíguratam a idi-otismy, avšak zrady na Priscianotí nechť se každý vyvaruje. (Des Rektors Florian Fäl-Itel und seiner Primaner Reise nach dem Fichtelherg.) 2S K dějinám gramatiky ve 12. a 13. stol. srov, G. Wallľmn d, Les oeuvres de Siger de Courtrai, 1913, 34nn, etymologii." Avšak poněvadž všechny věci nejsou pojmenovány podle své „přirozenosti", nýbrž k některým bylo jméno přiřazeno na základě libovůle, nelze u všech slov jejich etymologii stanovit. Při etymologickém zkoumání je třeba vycházet ze tří principů: ex causa, tj. z příčiny (rex [král] pochází 7, regere [vládnoul] a recte agere [jednat spravedlivě]); ex origine, tj. z původu (člověk se nazývá homo, protože látkou, z níž povstal, byl íiif-mus [hlína]); ex contrariis,2® tj. z protikladů - a zde nalézáme přiklad, který známe ještě i my: lucus a non lucendo [les (Vucus) dostal své jméno proto, že nevydává světlo (/ucere)] (Isidor říká méně pointovaně: quia umbra opacus parum luceat [protože ztemnělý stínem málo září]). Dále gramatika pojednávala o synonymech, latinsky: de difíerentjis. Isidor této problematice věnoval samostatné dílo (PL 83, 9nn.). Pojem barbarismus označoval jazykové chyby a chyby ve výslovnosti, které vnesly do řeči barbarské národy. Solecismus (který byl připsán na vrub obyvatel Soloi v Kilikii a který přežívá ve francouzském so/ifcisme30) je vadná vazba, například internobis místo inter nos. Metaplasmus je odchylka od gramatické normy, která se povoluje básníkům s ohledem na požadavky metra: licentia poetarum, básnická lincence (Isidor, Etymolo-giae I, 35, 1) - tedy zvláštní případ „básnické volnosti", tak často traktované anuckými autory. Do gramatiky konečné patřily také takzvané „řečnické figury". Řečnické figury jsou pro středověk tak významné a dnes jsou natolik zapomenuté, že se jim musíme věnovat podrobněji. Vyskytují se sice i v běžné řeči, už je však nepoznáváme a nedovedeme je pojmenovat. Příklady: „Nemálo" (místo „hodné") je litotes. „Ozdobit se vavříny" (místo „slávou") je metonymie. Když řeknu: „marka na hlavu" (místo „na osobu"), používám synekdochy. Takové obraty se řecky nazývají schémata („postoje"), latinsky fígurae. Ountilianus (II, 13, 9) to objasňuje následovně: rovné, vzpřímené tělo s volně visícíma rukama a kupředu upřeným pohledem není příliš půvabné. Avšak život a umění je obdarují nejrozma-nitějšími postoji a vyvolávají tak estetický dojem (Myronův Diskobolos). Řeč dosahuje téhož prostřednictvím figur. Původně se rozlišovaly slovní a významové figury. Slovní figurou je například anafora, tj. opakování téhož slova na počátku po sobě jdoucích vět. Tak je tomu třeba v Schillerově Procházce: Sei mirgegrüsst mein Berg mit dem rötlich strahlenden Gipfel! Sei mir Sonne gegrüsst, die ihn so lieblich bescheint. [Buď in i pozdravena má hora s rudě planoucím temenem! Buď mi pozdraveno slunce, jež ji tak líbezné ozařuje.] 2uTaké tato zásada, zprostředkovaná Varronem, je stoického původu. 311 Boileau, Art poétique I, 20: Mon esprit n 'admet point un pompeux harbarisme, Ni ďun vers ampovlé 1'orgueilleux solecisme. [Můj duch odmítá okázalý barbarismus stejné jako zpupný solecismus nabubřelého verše.] 54 literatura a vzděláni gramatika 55 Slovní figurou je také homoíoteleuton (totožnost koncovek), například v Ciceronové známé vétě o Catilinovi: abiit, abscessit, evasit, erupit [odešel, vzdáli] se, uprchl, odtáhl]. Významovými figurami jsou litotes, meto-nymie, alegorie a mnoho dalších. Nauka o figurách nebyla nikdy uvedena v uspokojivý systém. Kromě slovních a významových figur se rozlišovaly také figury gramatické - to jest ty, na než se naráželo pří výkladu básníků -a rétorické. Později označovaly antické a poantické učebnice některé řečnické figury jako tropoi („obraty"), tropi. Tyto rozpory, stejně jako značnou nejednotnost při uvádění počtu figur a při jejich charakteristikách, lze historicky vysvětlit křížením rozdílných školních pojetí. Do gramatiky se ve středověku zahrnovala i metrika: jak jinak, jestliže výklad básníku spadal do kompetence gramatiků. Básnictví bylo přičleňováno tu ke gramatice, tu k rétorice. V jedné básni Stephana z Tournai (t 1203), popisující vzdělávací proces na příkladu jednoho chlapce, je Poezie uváděna Gramatikou (verš 115n.): Venit ad Grammatice Poesis hortatum ut, quem primům feceratiUa litteratum, hec, novem Pyeridum trahens comitatum prosa, ríthmo, versi bus faciat ornátům. [Vyzvána Gramatikou, přichází Poezie, aby toho, jejž předtím Gramatika vybavila jazykovými znalostmi, ona, za níž kráčí průvod devíti Múz, ozdobila znalostmi prózy, rytmu a veršů. ] Do gramatiky řadí poezii také Gualter ze Chátillonu: Inter artes igitur, que dicuntur trivium, ťundatrix grammatica vendicat príncipium. Sub hac chorus militat metrice scribentium.51 [Mezi uměními, jež jsou označována za trojcestí, si činí nárok na prvé místo gramatika zakladatelka. Pod ni koná službu zástup těch, kdo píší vázanou řečí.] J4. ANGLOSASKÉ A KAROLÍNSKE STUDIUM Nebylo snadné uhájit gramatické vzdělání v průběhu „temných staletí". V merovejské říši po roce 600 jazyk i gramatika stále více upadaly. Za Karlovou se jich ujala latinsko-anglosaská kultura. Stavěla na základech, které položili Isidor a Irové, ale přijímala také podněty přicházející z Itálie a z Galie.32 Jejím zakladatelem jc Aldhelm (639-709). Dospěl do poloviny 51 Gualter ze Chätilloim, 1929,41, strofa 7. - Chorosznamenal už v pozdní aníice Skolili tritiu. Odtud franc. apprendre pnrcoeur [naučit se nazpaměť] = per chorvm. 32 Směrodatný výklad viz: Wilhki.m Levison, England and the Contincnt in Ihe Eightli Centuiy, Oxford 1946, zejména kap. 0. 56 literatura a vzdělaní života ve chvíli, kdy anglická církev dosáhla vzdelanostní úrovně keltského křesťanství a potlačila jeho církevně-politické aspirace ve prospěch Říma (synoda ve Whitby 664). Irsko se poté vydalo jak v církevním, tak v li.terár-ním ohledu vlastní cestou. Pěstovalo s artistnl samolibostí jakousi fantastickou a zamotanou latinskou kulturu. Aldhelm se též naučil této manýrované, často nesrozumitelné hantýrce a příležitostně jí používal - ale jen proto, aby ukázal, že to, čím se chlubí iroskotští učitelé, v Anglii dovedou ta/ré.53Vjiném dopise (Bhwald, 479) varuje před studii, jaká se provozují v Irsku, neboť poskytují prostor profánní antice (filosofii a mytologii). Něco takového Aldhelm v žádném případě nepřipouští, .leho postoj ke klasickému studiu je jednoznačný: má se omezit na formální disciplíny (gramatiku, metriku): a může - a také musí - tyto disciplíny pěstovat jen proto, že Bible sestává „skoro celá" z gramaticky (což znamená také poeticky) utvářené umělecké řeči. To je ovšem stará teorie, kterou známe od Jeronýma, Augustina, Cassiodora a Isidora, teorie, podle níž jsou artes nepostradatelné pro porozumění Bibli - avšak s tím rozdílem, že Aldhelm zapovídá auctores, to jest studium antické vzdělanosti pro ni samotnou. Požaduje klasické vzdělání v ryze formálním duchu, a vystupuje takto jako reprezentant jistého církevního rigorismu. Cit pro klasickou latinu se vytratil už u Irů a chyběl i jejich žáku Aldhelmovi. Aldhelm však nalezl novou autoritu ve věci stylu a kompozice ve Vulgátě. Je pravda, že už Jeroným, Augustin, Cassiodorus a Isidor upozorňovali na slovesné koresponJ dence mezi Biblí a pohanským písemnictvím, ale tito muži měli k antické jazykové kultuře dosuď příliš blízko, než aby přehlédli trhlinu mezi jejími vysokými měřítky a biblickou latinou.34 V předmluvě ke své světové kronice Jeroným uvedl: „Písmo svaté se podobá krásnému tělu, jež halí špinavý šat. Žaltář je stejně libozvučný jako zpěvy Pindarovy a Horatiovy. Spisy Šalomounovy vyznačuje důstojnost {gravitas), knihu Jobovu dokonalost. Všechny tyto knihy jsou v hebrejském originále složeny v hexametrech a pentametrech (tuto teorii našel Jeroným u Iosepha Flavia). Myje však čteme v próze! Jen si představme, oč o vše by přišel Homér převedený do prózy." (PL 27, 223-224.) V dopise Paulínovi Jeroným omlouval simpiici-tas ei quaedam viläas verborum [prostotu a místy nízkost slovesného výrazu], s níž se setkáváme v Bibli. Cassiodorus {Instilutiones I, 15) zaznamenal jazykové prohřešky svatého textu; Vita sv. Caesaria hodlala íihero eloquio piscatorum concordare quam rhetorum55 [přiblížit se spíše uvolněné řečí rybářů než řeči rétorň), Isidor kritizoval bez okolků větu vivat Ruben et non moriatur [buď živ Ruben a neumírej] (Dt 33, 6) jako peris-sologii (pleonasmus), chválil užití antitéze v knize Kazatel (33, 15), jinak však biblické texty v souvislosti s rétorikou téměř necitova). Když hovoří (Sententiae 3, 16) o „nezdobných slovech" a „nízkém stylu" Bible, přidržuje se Jeronýmova hodnocení biblické latiny. Toto podcenění jazyka Bib- 55 Aldhelm, vyd. Ehwai.d, 478 (dopis Ehfriedovi). 5+W. Süss, Das Problem der Bibelsprache, Hist. Vjs., 1032, Inn. 55 s. Caesarii Opera, vyd. Mojin, II, 297,16n. anglosaské a karolínske studium S7 le, s nímž se shledáváme ještě ve vizigótsko-římském Španělsku, se vsak muselo stát bezpredmetným v těch „barbarských" zemích, které nikdy nebyly součástí impéria a latině se naučily teprve prostřednictvím církve. To byl právě případ Irska a do Británie vyzařující iroskotské kultury. A totéž platí i o anglosaské křesťanské kultuře, již reprezentoval Aldhelm. Aldhelm byl průkopník a brzy upadl v zapomenutí. Naplnitelem jeho odkazu byl Beda Ctihodný (672-735), northumbrijský mnich, který zasvětil celý život vědě. Dosáhl trvalého věhlasu díky svým dějinám anglosaské církve. V našich souvislostech spočívá jeho velký význam v tom, že ve stopách .Jeronýmových, Augustinových a Cassiodorových důsledně završil proces přenesení antické rétoriky na biblický text. Mohl to vykonat, protože pro něho, tak jako pro Aldhelma, pozbyly platnosti jazykově estetické vyli rady proti biblické latině. Bedňv spisek De schematibus et tropis představuje v tomto smyslu vyústění několikasetletého vývoje. Bible, učí Beda, není nadřazena všem ostatním spisům pouze svou autoritou, svou užitečností a svým stářím, ale i svým rétorickým uměním (praecminetposiuone dicendi).™ Už v ní lze nalézt veškeré slovní a významové figury - Beda je schopen doložit z Bible sedmnáct schémata třináct řropů.37Hebrejský větný paralelismus není nic jiného než hypozcwús - figura, která byla dosud demonstrována především na Vergiliovi. Caro verbum factum esl [slovo bylo učiněno tělem] je - synekdocha. Starý zákon poskytuje dokonce řadu příkladů na asteismos, například egredietur virga de radiče Jesse [vyjde prut z kořene Jessova]. Co je asteios? Beda to věděl z Diomedovy gramatiky: quidquid simplicitate rustica caret et faceta satis urbanitate expolitum est (vše, co je prosto hrubé jednoduchosti a co je uhlazeno duchaplnou jemností] (Keii., I, 463, 1, s příklady z Cicerona a Vergilia). A Diomedes ovšem čerpal z Quintiliana, který v návaznosti na řeckou ter minologii spatřoval v asteismu kultivovanou (urbana, asteia) formu žertu. Beda ovšem ve své chvályhodné horlivosti poněkud přestřelil, když chtěl u Izaiáše znovu nalézt jemnou ironii antického velkoměstského člověka. Avšak jeho zásadní propojení rétorické nauky o figurách se studiem Bible se prosadilo a rostlo jako zrno hořčičné. Takzvaná karolínska „renesance"38 korunuje reformu francké církve, kterou započali již Karloman a Pippin a jež byla svěřena Anglosasu Bonifa-liovi. Karel Veliký si záhy po svém nástupu na trůn uvědomil, že zbývá ještě hodně práce. Nevědomost francouzského kléru byla tak velká, že se jen ob- M Vliv téehto názorů je patrný u Theodulfa z Orleansu, když připisuje apoStolu Pavlovi síiJusarcddiCĽs|arkadskýstj'l] a eloquium comptum [uhlnzenou výmluvnost] (Poe-tac 1,470. 10 a 42). 57 lak ukazuji Garetova zjUténi (PL 69, 435 a 70, 1269nn.), Cassiodorus nasel v žaltáři přes 120 rétorických figur. Beda sice znal Cassiodorovy komentáře k Žalmům, nelze však tvrdit, že by na nich byl závislý. Bedovy příklady jsou brány z celé Bible; a pokud cituje z Žalmů stejná místa jako Cassiodorus, označuje řasto figury jinými termíny. Cassiodorova spekulativní vědecká teorie jc mu na hony vzdálena. - Srov. též M. L.W. Laisiniíu, Bede as a Classical and a Patrístic Scholar, in: Transactions of the lioyal Ilistorícal Society, Fourth Series, sv. 16,1935, 69nn. a zvláStě 90. 58 Srov. E. GaNSHOF in Speculum 24, 1949, 522. literatura a vzdělání tížně hledali kazatelé. Biblický text se hemžil chybami, jež ještě zhoršovala nesprávná výslovnost. Kostely se většinou rozpadaly a sloužily jako stodoly.39 Bylo naléhavě zapotřebí reformy školní výuky a pisárskych kanceláří. Ve Francii však nebylo nikoho, kdo by to mohl provést. Mladý panovník nejprve přivedl z Itálie gramatiky (Petra z Pisy, Paulina z Aquileje, Paula Diacona). V Parmě pak poznal mladého anglosaského učence Alkuina a povolal ho roku 782 na svůj dvůr. Alkuin40 (t 804 jako opat u Sv. Martina v Toursu) provedl karolínskou školskou reformu a neméně významnou reformu písma. Od roku 782 byl ředitelem dvorské školy (schola palaliná). Předal karolínskemu humanismu Bedovo dědictví. .ledním z nejdůležitějších svědectví o studijní reformě Karla Velikého je výnos vydaný v letech 780-800 a adresovaný opatu Baugulfovi ve Fuldé. Ústřední věta zní: Cum autem in sacris paginis schémata, tropí et celera his similia inserta inveniantur, mílii dubium est quod ea imusquisque legens tanlo citius spiritualiter intellegit quauto prius in lit-terarum magisterio plenům instructus fuerit [Protože v Písmu svatém nalézáme porůznu figury, tropy a jim podobné obraly, není pochyb, že každý, kdo je čte, rozumí tím spiše jejich duchovnímu smyslu, čím dříve se mu dostane úplného literárního vzdělání]. Teze, že nauka o figurách je nezbytná pro studium Bible, se tu stala úhelným kamenem literárního vzdělání (litte-rarum magisterium). Patristické docenění artes bylo takto velkým panovníkem vestavěno do samých základů nové budovy státní a duchovní moci. Stojíme na rozhraní časů. Okrajové národy západní Evropy - Španělé, Irové, Angličané - dosud pouze přejímaly literární tradici Říma. Tyto proudy se nyní soustřeďují ve francké veleřiši. Slučují se s dějinnými silami obnoveného impéria, jež je germánským dílem, a získávají nový spád. Panovníkova politika stanovuje duchovnímu vzdělání velký úkol kulturní transformace a jeho osoba se zároveň stává živým ohniskem nového básnictví. Otevírá se odtud ale ještě širší perspektiva. Školská reforma Karla Velikého oplodnila celý latinský středověk. Učební předpisy pokarlovské éry svědčí o prohloubení znalosti. J. de Ghellinck, jeden z nejlepších znalců středolatinské literatury, upozornil, že studium řečnických figur, o něž se zasazovali Anglosasové a jež Karel Velikýve svém výnosu kladl na srdce opatu Baugulfovi, vedlo posléze k onomu rozšíření básnického výrazu a k onomu rozkvětu metaforiky, jež můžeme konstatovat v latinské poezii od počátku 11. století: Ainsi s'explique la genese des grandes oeuvres; ain-si aussi s 'établit le contact avec la pensée de ces äges, et on lit le travail de ľáme humaine dans toule la série de ces efforts, qui relient au triomphe déíinitjf de ses cheľs-d'oeuvre les maladroits essais de ses premiěres pro-ductions*[ |Tak se nám objasňuje zrod velkých děl; vstupujeme ve styk s myšlením oněch staletí a poznáváme samu aktivitu lidské duše, neboť její stopa je vepsána do dlouhé řady prací, kde se setkávají plody jejích prvních nemotorných pokusů s konečným triumfem jejich veleděl|. 3UA. Klkinclausz, Charlemagne, 1934, 253. ^a. Kj.kinci.ausz, Alcuin, 1942. 41J. Dii Ghelunck, Liltératnre latine au moyenáge, 1939, II, 186. anglosaské 59 a karolínske studium i5. SKOLNI AUTOŘI Gramatická výuka se týkala, jak jsme viděli, jazyka i literatury. Výběr autorů, kteří se četli na stredovekých školách, zahrnuje jak pohanské, tak křesťanské spisovatele. Středověk nedělá žádný rozdíl mezi „zlatou" a „stříbrnou" latinskou tradicí. Pojem „klasiky" je mu neznámý. Každý autor je také autoritou. Uveďme si některá středověká svědectví o školních autorech. Walther ze Špýru četl kolem roku 975 se svými žáky Vergilia, „Homéra" (tj. takzvanou Ilias Latina, hrubý zkrácený překlad Iliadyv 1070 hexametreeh z 1. stol. po lír.), Martiana Capellu, Horatia, Persia, Iuvena-la, Boěthia, Statia, Terentia, Lucana. To není náhodný, ale naopak normativní výběr. V pozdějších soupisech se vrací jako základní soubor. Moderní hodnocení by z něho vyloučilo „Homéra", Martiana, Boěthia, Statia, Lucana a luvenala. Až do 15. století bude seznam autorů stále roz šiřován. Konrád z Hirsau (první polovina 12. století) uvádí jedenadvacet autorů v následujícím pořadí: 1. gramatik Donatus; 2. gnómický básník Cato (sbírka mravních průpovědí z císařské doby v distichách a monosti-chách); 3. Ezop (sbírka prozaických bajek ze 4. nebo 5. století, částečně se opírající o Ezopa, podle úvodního dopisu nazývaná také „Romulus"); 4. Avianus (42 ezopské bajky v distichách, složené kolem roku 400); 5. Sedu-lius (napsal kolem roku 450 metrickou Messiadu); 6. Iuvencus (složil kolem roku 330 metrickou harmonii evangelií); 7. Prosper Akvitánský (zver-šoval v první polovině 5. století Augustinovy výroky); 8. Theodulus (jinak neznámý autor jedné „eklogy" z 10. století, v níž je formou sporu konfrontováno pohanství a křesťanství); 9. Arator (autor eposu na biblický námět ze 6. stol.); 10. Prudentius (nejvýznamnější, umělecky nejpřesvědčivější, nějuniverzálnéjši raněkřcsťanský básník, kolem roku 400); 11. Cicero; 12. Sallustíus; 13. Boěthius; 14. Lucanus; 15. Horatius; 16. Oidius; 17. Iuve-nalis; 18. „Homerus"; 19. Persius; 20. Statius; 21. Vergilius. Úzký výběr zahrnuje, jak zřejmo, pohanské tvůrce (s preferencí pro pozdní antiku) i Mirce křesťanské, a to bez ohledu na chronologii; z „klasiků" je zastoupen jen Cicero, Sallustius, Horatius a Vergilius - čtyři autoři, kteří ovšem vedle patnácti dalších ztrácejí své zvláštní postavení „klasiků" a jejichž hodnota je téměř výlučně spatřována v jejich morálním vlivu. Cicero („Tullius") je sice veleben jako uobilissimus auctor [veleproslulý spisovatel), z jeho děl je však vytčen pouze Laelius (De amicitia) a Cato maior (De senectute), z Horatia je bez výhrad doporučena pouze Ars poetica, Z Oidia jsou „tolerovány" Fasti a Ex Ponto, erotika a ftwnényjsou odmítnuty. Na Iuvenalovi a Persiovi je hodno chvály, že tepali neřesti Římanů. Konrád z Hirsau zastupuje rigoristické stanovisko. V tomto ohledu je příznačné, že pomíjí Terentia,42 který byl nicméně čten po celý středověk. Jeho výčet autorů představuje starý školní repertoár. Pozdější učitelé podrží základní sestavu, ale značné ji rozšíří. Krátké pojednání o školních au- 42 Přece jen z něho dvakrát cituje jednu sentenci. «0 literatura a vzdělaní torech z konce 12. století vydal Haskins; připsal je Alexandru Neckamovi.*3 Z Horatia doporučuje toto pojednání vše, dokonce i obecně málo čtené ódy a epody44 (také u Danta vystupuje Horatius jen jako satirik). Z Ovidia jsou připuštěny Proměny, zvláště jsou doporučena (jako protijed) liemedia amoris. Výběr z Cicerona je rozšířen o De oratoře, Tuscul-ské hovory, Paradoxa stoicorum a De officiis. K tomu přistupuje Symmachus,43 Solinův zeměpis (3. století; jde o výtah z Přírodovědy Plinia Staršího), Martialis a Petronius („oba obsahují leccos užitečného, ale i věci, jimž není třeba dopřávat sluchu"), Sidonius, Suetonius, Seneca, Livi-us, Quintilianus aj. Pojednání je tedy sepsáno z mnohem svobodnějšího stanoviska. Ranékřesťanštl básníci se tu neobjevují, hodnotový důraz leží na antických a pozdnéantických pohanských autorech. Výčet je samozřejmě podán velice sumárně a nedovoluje závěry exsilentio. Systematičtější je soupis autorů, který podává Eberhardus Alemannus ve své veršované rétorice nazvané Laborintus (vznikla po roce 1212 a před rokem 1280).46 Nalézáme zde znovu 1. Catona (regula morům), 2. Theodula, 5. Aviana, 4. Ezopa. Za těmito moralisty je umístěn 5. pozdněřímský elegik Maximi-anus (první polovina 6. století) - pro nás překvapivé, „neboť tento básník spatřoval v obscénnosti vrchol svého uměni".47 Středověk byl ale - samozřejmě až na rigoristy, a ti byli v menšině - mnohem méně prudérní než naše doba a četl Maximiana, na němž obdivoval zejména dovedné užívání rétorických postupů, s velkou horlivostí.48 Dále následují 6. a 7. komedie Pamphilus (konec 12. století; autor není znám) a Geta (polovina 12. století; autorem je Vitalis z Blois); 8. Statius; 9. Ovidtus; 10. Horatius (pouze satiry); 11. Iuvenalis; 12. Persius; 13. Archilrenius Iohanna z Hauville (konec 12. století); 14. Vergilius; 15. Lucanus; 16. Alexandreis Gualtera ze Chátillonu (kolem 1180); 17. Claudianus; 18. Dares;48 19. Ilias Latina; 20. Sidonius; 21. křižácký epos Solimarius; 22. didaktická báseň o bylinách, 45 Harvard Studies in ClassicalPhilolugy 20, 1909, 75nn. 44 Hugo z Trimbergu rozlišuje roku 1280 tři líbrí principales [hlavní knihy) (Ars poetica, Epistulae, Sermones) a dv6 minus usuales |méně bežné] (Horatiovy ódy a epody)- *5 Se zdůvodněním, že jeho breve dicendi genus admiracionem parit [stručný styl vyvolává obdiv|. ♦"Fáral, 358nn. ♦'Schan/., IV, 2(1920), 77. 48 Srov. Baeiihens, Poetae Latini minoresIII, 313; Duckbtt, 217nn.; sám Schanz (na výše citoviuiém miste) tvrdí: „čteme tyto výtvory bez přílišných rozpaků." - Maximia-nus platil za specialistu na líčení staroby: puae senium pulsant incommoda maxima scribit, / a se materiam Maximianus habet [Líčí veliké nepřijemnosti, jež trápí stařecký věk; námět si postytujesám] (Fáral, 358, 012). Tento topus je živý ještě v Anglii ve 13. a 14. století: viz G. R. cofpman, Speculum 9, 1934, 249nn. *° De excidio Troiae história domnělého Dareta je stejné jako Ephemeris betli Troia-ni domnělého Diktyse latinský trojský román z doby pozdního císařství. Obě díla se opírají o řecké předlohy. Obě si dělají nárok na historickou pravdu, jíž se Homér údajně zpronevěřil. Dares stojí na straně Trojanu proti Řekům. Poněvadž Frankové i Britové chtěli po vzoru Římanů odvozovat svůj původ z Troje, těšil se Dares ve středověku velké vážnosti. SkolnI autoři pripisovaná Aemiliovi Macrovi (t 16 po Kr.); 23. lapidář Marobuda z Ren-nes (t 1123); 24. alegorický veršovaný výklad Bible Aurora Petra Rigy (t kolem 1209); 25. Sednlius; 26. Arator; 27. Prudentius; 28. Alanův Anticlan-dianus (z doby kolem 1180); 29. Thobias Matthaea z Vendôme (vznikl kolem 1185); 30. Doctrinale Alexandra de Villa Dei (1199); 51. Poetria nova Galfreda de Vino Salvo (byla napsána mezi 1208 a 1213); 32. Graecismus Eberharda z Béthune (t 1212); 33. Prosperus Aquitanus; 34. Ars versiíi-catoria Matthaea z Vendôme (před 1175); 35. Martianus Capella; 36. Boěthius; 37. De universitate mundi Bernarda Silvestris (kolem 1150). Své místo si tu uhájili školní autoři Cato, Ezop, Avianus, Theodulus, skupina ranékřesťanských básníků a základní díla římské poezie (včetně tak chatrného výtvoru, jako je Ilias latina). Je příznačné, že do výčtu byli zahrnuti Sidonius (byl už u Neckama) a Claudianus. Oba představovali pro novou poetiku 13. století básnické vzory. Eberhardus k tomu přidal ještě tucel autorů reprezentujících toto učené školské básnění: hlavní díla latinské renesance 12. století. Je zvláště charakteristické, že gramatikům Donatovi a Priscianovi tu vyrostla konkurence ve „spekulativních" a veršovaných gramatikách Alexandra de Villa Dei (č. 30) a Eberharda z Bé-thune (Donatus a Priscianus byli nicméně vytlačeni teprve ve 14. století50). O chronologické razení se autor nepokusil, o věcnou systemizaci také ne.51 Všichni auctores jsou stejně hodnotní a všichni jsou nadčasoví. To je a zůstane příznačným rysem po celý středověk. Nedělá se žádný rozdíl mezi augustovským a pozdnéantickým básnictvím a stejně tak málo se rozlišuje například mezi Theodulem a rančkřesfanskými básníky. V průběhu času se pouze rozšiřuje počet auctores. V Registrum multorum auc-torum Hugona z Trimbergu (1280) je jich už osmdesát. Hugo přitom vyloučil prozaiky.52 Vedle auctores byla používána i ťlorilegia, v nichž se objevovaly ukázky z autorů, kteří se jinak nečetli; například Valerius Flac-cus, Tibullus, Aetna, Laus Pisonis, Calpurnius, Nemesiarius, Macrobius, Controversiae Seneky Staršího, Gellius, Caesar aj.55 Tolik o školních autorech. Velcí učenci vrcholného středověku znají samozřejmé i jiné autory. Příkladem může být Jan ze Salisbury.54 Zvláště si váží Frontona a Apuleia. Zná Hygina, Seneku Staršího, Valeria Maxima, Plinia Staršího, vojenského spisovatele Frontina (konec 1. století), Flora, Gellia, Eutropia, Ausonia, vojenského spisovatele Vegetia (4. století), Iusti- 50Wai.i.f,ium), 37. 51 Čísla 1-4 jsou míněna jako četba pro začátečníky. Jsou to lehké texty. Zvířecí bajky mohou dítě pobavit. Mohou je zaujmout i Theodulova vypravení o antických bozích. Cato udílel holá mravní naučení. U nás začátečníci neobdrží žádné texty, jen hloupč věty na procvičení {fília agricolac amat coiumbas [sedlákova dcera má ráda holuby)). Prvním autorem je Caesar: výtečně se hodí k tomu, aby kvartánovi latinu znechutil. Lucanus, Statius, Claudianus jsou dnes i na univerzitách vykládáni jen zřídka. 52 Omezení pojmu auctorna básníky je doloženo i jinde, srov. Thuiiot, in: Notices et Extraits22,11, 112, pozn. 2. 55 R tornu srov. práce B. L. Ullmanna, jež zaznamenávají Pare, Biujnet, Tkemdlay, 153; tam viz i další literaturu. 54 Srov. Wn u n v jeho vydání Policratika, úvodni poznámky, s. XXInn. nův (3. století) výtah z historického díla Pompeia Troga (žil za Augusla), prvního křesťanského historika Orosia (5. století), Macrobia (kolem 400) a další. Používá však také autorů, kteří nejsou identifikovatelní a jejichž díla se nám nedochovala, cituje například spis De vestigiis et dogmatibus philosophorum Viria Nicomacha Flaviana.55 Má odtud zprávu, že jacísi plavci položili Platónovi lehkou otázku, na kterou neuměl odpovědět. Platón si věc tak vzal k srdci, že z toho umřel (Policraticus, vyd. Webu, I, 141, 1 nn.), Úcta k auctores šla ve středověku tak daleko, že každý pramen platil za spolehlivý. Středověk postrádal historicky1 a kritický smysl. Tak se vytvářely o antických autorech legendy; nejznámějši z nich je vergiliovská povést. Statius se ve středověku často objevuje s přízviskem Sursulus nebo Suculus a je považován za rodáka z Toulouse,56 což je důsledek záměny s galským rétorem Statiem Ursulem, o němž se zmiňuje Jeroným.57 Jak známo, Dante udělal ze Statia křesťana. Středověk znal také korespondenci mezi filosofem Senekou a apoštolem Pavlem - padělek ze 4. století. Špatným čtením jména A. (= Aulus) Gellius vznikl autor Agellius atd.58 Budeme mít později příležitost ukázat, že středověk podroboval světské autory stejně jako Bibli alegorickému výkladu a že v nich viděl mudrce a „filosofy". Jak známo, dělá to ještě Dante. Ale na „autority" je povznesla už gramatická a rétorická školní praxe.59 Ještě Dante (Convivio IV, 6, lnn.) se domnívá, že zevrubnou etymologií slova aucíorpodpoří „autoritu" císaře a filosofie. Ale středověký zvyk odvolávat se na auctores se udržel ještě pár staletí po Dantovi. Francois Villon, básník, který tak bezprostředně oslovuje dnešního čtenáře, pokládá v roce 1456 za vhodné začít báseň odvoláním na... Vegetia - sage Romain, grant conseiller [moudrého Římana, velkého rádce] -, neboť tento spisovatel v úvodu ke svému dílu doporučoval „pečlivou a vytrvalou práci".60 Je přitom lhostejné, jestli Villon četl Vegetia v originále nebo ve francouzském zpracování Jeana de Meung. Z Policratika Jana ze Salisbury si vypůjčil příběh o mořském lupiči Dionidovi (u Villona se z něho stal Diomedes) a o Alexandrovi. Vysoké hodnocení auctores je tedy u Villona, magistra artium, ještě živé. 35O něm Paul Lgiimann, Pseudoantike Literatur, 25nn. 5" Viz Mamthis, H, 314,783. 57 Foitctii.LiM, Onomasticon, viz Statius, 4. 58 Kolik falešných zpráv s sebou vleklo ještč 14. století, ukazuje kniha Waltera Bui-leigha (Búriaca, t 1343} De vita et. moribusptíitosophorum (vyd. Knust, 1886). r>!) O terminech aucteur, auctorité, authentique v Románu o Růži a ve scholastice srov. G. Paiie, Les idécs et tes lettres auXllľ'siécle. Le Roman de la Rose, Paris 19+7, 15nn. ""Salimbeiic (vyd. Hoi.drr-Eggkr, 389, 15nn.) říká, že Vegetia přečetl celého, protože poskytuje multas sagacitates de arte puguandi [mnohé včdomosli o válečném uměni]. Ze stejného důvodu doporučuje knihy Makabejských. - Vitruvius a Vegetius byli ve středověku pokládáni za odborníky na stavbu pevností (Ai.win Sciiui.tz, Das hňňsche Lebcn zurZeít derMinnesänger, 18892,1,11). Fortifikační umění 11. století vycházelo z byzantských znalostí, ty zase těžily ze znalostí pozdněřímských. Opevňova-cí technika křižáckých hradů přináší sotva něco, co by neznali už Bímané. Roiiin Fedden, Crusader Casttes, 1950, 23. - Vynikající filolog David RuHNKBN (1723-1798) byl vášnivým lovcem. Inspirován Arrianovým popisem Keltů, útočil na divokou pouze sítí, lukem a šípy. 62 LITERATURA A VZDÉLÄNI ŠKOLNÍ AUTORI 63 64 Vláda auctores začínala být ovšem od 12. století otřesena, a to díky vítěznému pronikáni dialektiky (dnes se jí říká logika); a neméně i díky studentům revoltujícím proti tradičnímu vyučováni na školách. Už Jan ze Sa-lísbury (kolem 1110-1180) se musel ve svém Metalogiktfi1 a ve svém Enthetiku bránit proti nové orientaci. Stěžuje si, že toto směřování pohrdá autory, gramatikou i rétorikou.82 Když někdo oceňuje auctores, ozývá se mu vstříc: „Co chce ten starý osei? Proč nám připomíná výroky a skutky starých? My bereme své věděni z vlastní hlavy; my, mladí, staré neuznáváme."83 Jak povědomě nám znějí tyhle tóny! Známe jc ze studentské scény ve Faustovi liaz mládežnického hnutí 20. sloletí. Je potěšující, že je zaslechneme také ve 12. století. Oživení dialektiky bylo plodné, pokud byla -jako u Abélarda - aplikována na filosofii a teologii. Mnoho logiků 12. století se však spokojilo s čistou dialektikou, což nutné vedlo ke sterilní eristi-ce. To se změnilo teprve v okamžiku, kdy myšlení zasáhl „nový Aristoteles"; tím se otevřela cesta novým vědám. Dosud převážně formální dialektice připadl úkol pojmově je osvětlit.''4 Tím jsme dospěli do období „renesance 12. století".65 Jak to v této *' Vyd. Wkiib, Oxford 1929. Podle Weisha (předmluva, XXII) měl titul znamenat: „s logiky" nebo „pro logiky". Jan řecky neuměl, opatřil však všechny své knihy řeckým titulem, jak to udělal už v 11. století Anselm (Monologion a Proslogion) a ve 12. století Bernardus Silvestris a Vilém z Conches. Srov. Wi;bu v prolegomenech k jeho vydání Policmtika (což Wn n u tlumočí jako liber in usum civitates rcgentíum [kniha pro ty, kdo vládnou nad obcemi JJ: Pmlegomena, s. CLVIII. K názvu Janova třetího hlavního díla Entbeticus říká Wrínn tamtéž, s. XXII: quid dicere velit, equidem nescio [co to má znamenat, věru nevím). - Už Macrobius (Satumalia V, 17, 19) upozornil, že Vergilius dal svým dílům řecké názvy. e2 K tomuto a následujícímu srov. Norden, 713nn. Nordenův názor, že se Jan svou polemikou zasazoval o „klasickou védu", nicméně nemůžeme přijmout. Chartreskýplatonismus, jehož výkvět ztělesňoval právě Jan, je humanistický, ale je to humanismus 12. století, tedy ne klasicismus. Jeho autoritami jsou výše uvedení auctores, mimo jiné Apuleius, Pseudo-Apuleius, Martinmu Capella, tedy lidé, které Nonm-n vyhostil do lupanaru. fi3 Často se tato mládež odvolává na logika Adama du Petit-Pont (Parvipontana). Srov. Gii.son, Lapliilosophie au moyen áge, 19442, 278. m K dialektice srov. J. on Guellwcr, Le mouvement tličologique du XII'- siěcle, 1948a, 14-16, 66-72. B5 Směrodatný je Cil. H. Haskins, The Renaissance ofthe l\veltth Centuiy, Cambridge (Mass.) 1928. - Do Haskinsem načrtnutého obrazu této renesance, která začíná v třetí třetině 11. století a odeznívá v první čtvrtině 13. století, je třeba začlenit výtvarné obrozeni antiky, jež prostudoval Jean Adhe.maii (Influcnces antiques dans Part du moyenagc, London 1939, 263): celte renaissance, doni Papogée est verš Í140, a été assez forte pour survivrc a Part roman et se manďeste encoredans le premiér art go-tliique, si opposé et si hostile pourtanl á la forme artístique qui Pavait précédé. Ce phénoměne peut s'expliquersi on songe que les grands bumanistes du 12^siěcle: un Suger, un Jean de Salisbury, oni, par leur action personnelle, encouragé le mouvement antique. [Tato renesance, která vrcholí kolem roku 1140, byla dost silná, aby přežila románské umění, a je patrná ještě v počátcích gotického umění, jež bylo jinak velmi protikladné a velmi nepřátelské umělecké formě, která mu předcházela. Tento fenomén je vysvětlitelný, uvědomíme-li si, že velcí humanisté 12. století jako Suger nebo Jan ze Salisbury podporovali návrat k antice osobním příkladem. J - Jinak W. A. Nitzu in: Speculum, 1948, 464nn. LITERATURA A VZDĚLÁNÍ chvíli vypadalo se středověkým vzděláním? Od počátku století pozorujeme rozkvět katedrálních škol. Zastiňuji nyní starší klášterní školy, typické pro raný středověk. Katedrální školy se nacházejí ve městech. Podléhají kanovníkovi, kterému se říká scholasticus (scholaster, écolatre). Jeho osobností je podmíněn rozvoj školy. Proto se ocitá v popředí hned jedna, hned jiná z těchto škol. Skoro na všech se vyučuje kromě sedmi svobodných umění také filosofie, od časů Anselmových (t 1109) znovu vzkvétající, a doctrina sacra; této disciplíně se později začne říkat teologie. V učebním plánu je však ponechán široký prostor preferencím a volné iniciativě učitelů a ředitele školy. VAngersu, Meungu, Toursu se počátkem 12. století pěstuje hlavně poezie, v Orleansu kromě ní ještě gramatika a rétorika. Stále vlče však už tenkrát přitahuje žáky Paříž, nejen katedrálni škola u Notre-Da-me, ale také škola na kopci svaté Jenovéřy, kde dočasně učil Abélard, nebo klášter augustiniánů kanovníků u Svatého Viktora, středisko filosofie a teologie. Ital Petrus Lombardus, někdejší student svatoviktorské školy (zemřel pravděpodobně roku 1160 jako pařížský biskup), sepsal v letech 1150-1152 Libri qualtuor sententiarum, tj. teologický systém sestavený z „rozhodnutí" (sentencí) církevních otců a mladších autorů, který byl záhy povýšen na učební text (viz Dante, Ráj 10, 107) a přispěl k tomu, že se Paříž stala hlavním městem teologických studií. §6. UNIVERZITY Narůstající zájem o pařížské školy vytvořil ovzduší a potřeby, z nichž se zrodila pařížská univerzita. S univerzitami začíná nová epocha středověké vzdělanosti. Nejsou ani v nejmenším, jakkoli to můžeme stále znovu číst, pokračováním nebo obnovou antických vysokých škol. To, čemu se říká antické imiverzity, byly školy založené za pozdního císařství. Vyučovaly v první řadě gramatice a rétorice. Filosofie, natož další védy, stály až daleko za nimi.88 Naše univerzity jsou originálním výtvorem středověku. Nikde v celém antickém světě bychom nenašli tento společenský útvar s jeho výsadami, jeho pevným učebním řádem, jeho odstupňovanými grady (bakalář, licenciát, mistr, doktor). Slovo univerzita neznamená, jak se obecné soudí, „souhrn věd" (universitas litterarum), ale korporaci vyučujících a učících se. Už na počátku 13. století je vykládáno opisem societas magistrorum et discipulorum [společenství učitelů a žáků]. Jako vědecký ústav je univerzita nazývána studium generále [škola všeobecného vzdělání]. Nejstarší univerzitou je Boloňa, již Fridrich I. nadal statuty roku 1158. Alé v Boloni vládla právní věda, teologická fakulta zde byla založena teprve v roce 1352. Pařížská univerzita rostla zvolna.87 Čilý vědecký život m Kolem roku 425 měly univerzity v Římě a v Konstant!nopoli 31 kateder. Z toho připadalo 20 na gramatiku, 8 na rétoriku, 2 na práva - a jedna na filosofii (M. Lechner, En.iebung und Rildungin der grieeltísch-rómischen Antike, 1933, 222). 67 Hlavní práce o středověkých univerzitách: H. Rasíiljall, The Univcrsitíes of Európe in the Middle Ages, 1895; číst v druhém vydání, jež připravili F. M. Powickf. a A. B. Emdkn (1936); St. d'Irsay, Les universités francaises et étrangěres, 1933-1936; H. UNIVERZITY 65 panoval v Paríži už ve 12. století, podněcován uěiteli jako byli viktorinové a Abélard. Od konce 12. století tu nacházíme několik škol. Byly navštěvovány také Němci a především Angličany. Pařížská univerzita existovala de facto již tehdy. Jako universitas byla však označena teprve v roce 1208 nebo 1209 v jednom listu papeže Inocence III. Král Filip August nicméně už roku 1200 univerzitu formálně uznal a opatřil privilegii, která vymanila její členy z dosahu světské spravedlnosti (mezi úřady a studenty docházelo tehdy k těžkým konfliktům). Z podobného podnětu Řehoř IX. nadal v roce 1231 univerzitu velkým papežským privilegiem, které dokončilo její organizaci.'58 Byl to týž papež, který v roce 1233 přenesl úřad inkvizice na do-mimkány.69 Církvi, která za velkého Inocence III. (1198-1216) dospěla na vrchol své moci, se inkvizice jevila jako vhodná obrana proti kacířským hnutím 12. století. Právem však mohla vidět nebezpečí i v laické, starověkem silně oplodněné kultuře nastupujícího 12. století, a proto musela vzdělání podřídit své kontrole. Zavedení inkvizice a prosazení papežského dozoru nad univerzitami lak spolu vnitrně souvisí. Ve 12. století se započalo pronikání „nového" Aristotela, tj. Aristotelovy přírodní védy, metafyziky, etiky a politiky. Tyto mohutné porce textů a myšlenek byly Západu zprostředkovány překlady z arabštiny a z řečtiny, vznikajícími téměř zároveň ve.Španělsku a na Sicílii. Arabský text vycházel ze syrské verze řeckého textu. Židovští a arabští učenci a komentátoři se stali nepostradatelnými. Největším arabským aristotelikem byl Averroes (1126-1198). Averroismus a jemu příbuzná učení byly s církevním dogmatem neslučitelné. Z papežova podnětu bylo proto roku 1215 veřejné i soukromé studium „nového" Aristotela zakázáno. Zákaz byl překračován a v roce 1228 došlo k jeho obnovení - bez úspěchu. Avšak dominikáni do této situace vnesli rozhodný obrat. Zoceleni bojem s bludnými doktrínami, vyškoleni v disputacích, vzali si za úkol hledat smír mezi pravdami víry a filosofií, jejíž velikost museli uznat. Tak se zrodil obrovský vědecký výkon Alberta Velikého. K jeho odkazu se pak přihlásil jeho žák, větší samotného mistra, Tomáš Akvln-ský. Tomáš studoval a dlouhá léta přednášel v Paříži. Díky dominikánom byl nebezpečný Aristoteles na pařížské univerzitě očištěn, rehabilitován, autorizován. Více než to: jeho učení bylo zabudováno do křesťanské filosofie a teologie, a v této podobě si uchovalo svou autoritu,70 Tento proces se neobešel bez třecích ploch. Pařížská univerzita sváděla v letech Drmiplě, Die Universttňten des Mittelaltcm, 1885 (vyšel jen 1. díl); tyž, Chartulari-uw Universitatis Parisiensis (4 sv., 1889-1897). Dále výše uvedení dílo Gii.sonovo, 390nn. L. Halimikn.jI travers 1'histoire