Jovovä nebe (Ráj 20, 68). Tato postava vděčí za svou existenci Vergiliové fantazii (Aeneis II, 426im.) a za své přijetí do Ráje vděčí zase Dantově úctě k Vergiliovi. Avšak pouze u Danta se Riphaeus stává pro svou spravedlnost, dosvědčenou Vergiliem, obrazem ctnosti - imago virtutis*6
8SVe stredoveku může být exemplem í každé vypravení, Jež slouží znázornění nějakého teologického učení" (Klafveii in: Mekkek-Stammleh, Reallexikon derdeut-schen Lileraturgeschichte I, 332). Z takových vyprávění se vyvinuly lidové, často žertovné „kazatelské zkazky", proti nimž brojí Dante {Háj 29, 94nn.). - J. Tu. Welter, UExemplum dansla Uttérature... du moyen áge, dis., Paris 1827.
§ I. Hodnocení rétoriky, s. 73
§ 1. Rétorika ve staroveku, s. 75
§ 3. Systém antické rétoriky, s. 80
§ <t. Římská pozdní antika, s. 83
§ 5. Jeroným, s, 84
§ 6. Augustin, s. 85
§ 7. Cassiodorus a Isidor, s. 86
§ 8, Ars dlctaminis, s. 87
§ 9, Wibald z Corvey a Jan ze Salisbury, s. 88
§ 10. Rétorika, malířství, hudba, s. 89
KAPITOLA
Rétorika
§1. HODNOCENI RÉTORIKY
Rétorika je druhé ze sedmi svobodných umění. Do světa středověké vzdělanosti nás zavádí hlouběji než gramatika. Naší vzdělanosti se odcizila. Už dávno nefiguruje ve školních programech jako samostatný předmět. Německému gymnazistovi 19. století se dostávalo skrovných drobtů rétorických znalostí, když byl instruován, jak se píše německá kompozice. Měl nejprve vypracovat „dispozici", která sestávala z úvodu, stati a závěru. Úvod musel obsahovat nějakou všeobecnou myšlenku. Za živý svět pak nesměl přejít rovnou k tématu, nýbrž musel najit vhodný „přechod". Tyto přechody byly kamenem úrazu. Už La Bruyěre byl Boileauem vyplísněn, . že si nedal Je travail des transitions (práci s přechody] - qui sont ce qu'il y a de plus ditĽcile dans les ouvrages ďesprit [j ež jsou ve výtvorech ducha tou největši obtíží]. Boileau o tom musel něco vědět: jeho „přechody" prosluly svou těžkopádností. Gymnazista narazil na rétoriku ještě jednou, když měl vykládat latinské básníky (ale také Schillera): v tomto případě musel umět poznat metafory, metonymie, hyperboly a spoustu dalších věcí.
V našem vzdělanostuím světě nemá rétorika žádné místo. Jak se zdá, Němci vůči ní mají dokonce vrozenou nedůvěru.1 Goethe vyjádřil tento postoj Faustovými slovy k Wagnerovi:
1 Kant prohlasuje v Kritice soudnosti (Kritik der Urteilskraft, vyd. Karl Vohlängck, Philosophische Bibliothek 39, 1902s, 194): Ich muss gestchen, dass ein schönes Gedicht mir immer ein reines Vergnügen gemacht hat, anstatt dass die Lesung der besten Rede eines römischen Volks- oder jetzigen Parlaments- oder Kanzelredners jederzeit mit dem unangenehmen Gefühl der Missbilligung einer hinterlistigen Kunst vermengt war, weiche die Menschen als Maschinen in wichtigen Dingen zu einem Urtheile zu bewegen versteht, das im ruhigen Nachdenken alles Gewicht bei ihnen verlieren muss. Beredtheit und Wohlredenheit (zusammen Rhetorik) gehören zur schönen Kunst; aber Rednerkunst (ars oratoria) ist, als Kunst sich der Schwächen der Menschen zu seinen Absichten zu bedienen (diese mögen immer so gut gemeint oder mrklich gut sein, als sie wollen), gar keiner Achtung würdig. Auch erhob sie sich nur, sowohl in Athen als in Rom, zur höchsten Stufe zu einer Zeit, da der Staat seinem Verderben zueilte und wahre patriotische Denkungsart erloschen war. [Mu-
ll
literatura a vzdělaní
hodnocení rétoriky
73
Es trägt Verstand und rechter Sinn
Mit wenig; Kunst sich selber vor; í
Und wenn 's euch ernst ist, was zu sagen, *}
Ist's nötig, Worten nachzujagen? :1
Ja, eure Reden, die so blinkend sind, f
In denen ihr der Menschheit Schnitzel krä usell, |
Sind unerquicklich wie der Nebelwind, ;i Der herbstlich durch die dürren Blätter säuselt!
(Rozum a zdravý smysl .f, nepotřebují mnoho umění, aby o sobě daly slyšet;                                 ' .
a když opravdu chcete něco říci, ;]
k řemu se honit za slovíčky? ij
Ba, ty vaše brilantní řeči, i v nichž lidstvu načechráváte odstŕižky,
jsou bezútešné jako vítr, který honí mlhu ^
a podzimně šustí suchým listím!] 4
Tato slova odpovídají duševnímu rozpoložení Fausta, jejž školská moud- j rošt uvrhla ve zmatek a který se utíká k magii, nevyjadřují však mínění § Goethovo. Ve svém lipském období Goethe soudil, že „vše poetické a ré- ■ torické je příjemné a utěšené". Vštrasburském období zaplňuje své Efe- ; meridvvýpisky z Quintiliana. Ve stáří (1815) prohlašuj e rétoriku „se všemi : jejími historickými a dialektickými nároky za hodnou vší vážnosti a nepostradatelnou" a počítá ji k „nejvyšěím potřebám lidstva". V Goethovi ještě | žila evropská tradice ve své úplnosti. Románským národům je rétorika dů- f věrně známa: mají k ní přirozený sklon a přijali ji jako římské dědictví. | Řečníci jako Bossuet patří k francouzským klasikům. VAnglii je od 18. sto- ' ' Ňij letí řečnictví výrazem politických sil a v tomto smyslu národní záležitostí. * V Německu tyto předpoklady chyběly. Pozoruhodné Reden über die Bered- \ samkeit und deren Verfall in Deutschland (1816) Adama Müllera neměly | žádný ohlas. Sama antická rétorika je německou vědou až do dnešních ■:. dnů vnímána víceméně j ako slepá ulička.2 Proti tomu může být postaven . soud Jacoba Burckhardta, z něhož promlouvá rozhled odborníka na svéto- | vé dějiny: „Nepřecenil snad starověk studium řeči a písemného projevu? v Nebyl by udělal lépe, kdyby naplnil hlavy chlapců a jinochů užitečnými re- í
sím přiznat, že mi krásná báseň vždycky dělala čisté potěšení, zatímco ctení nejlepäí reči římského lidového řečníka nebo nynějšího parlamentního řečníka nebo kazatele bylo vždy smíšeno s nepříjemným pocitem nesouhlasu se záludným uměním, které dokáže lidi jako stroje pohnout v důležitých věcech k soudu, který by pří klidném přemýšlení u nich musel ztratit všechnu váhu. Výmluvnost a krásná mluva (dohromady rétorika) patří ke krásnému umění; řečnické umění (ars oratoria) jakožto umění používat slabostí lidí ke svým účelům (ať jsou myšleny sebelépe nebo jsou skutečné
dobré) není hodno žádné úcty. Také se povzneslo, jak v Athénách, táli v Římě, na nej- j vyšší stupeň pouze v době, kdy stát se řítil do své záhuby a pravý patriotický způsob
myšlení lryl uhašen. - Citováno v překladu Vladimíra Špalka a Waltera Hansela: I. K., :,
Kritika soudnosti, Odeon, Praha 1975, 139.] j 2 Zdokumentoval jsem to v ZRPh 63,1943, 231nn.
74 rétorika
áliemi? Odpověď zní, že nemáme nejmenší právo o tom soudit, dokud platí, že naší řeci a našemu písemnému projevu za všech okolností chybí forma a ze sta našich učenců má sotva jeden jediný jakés takés ponětí o tom, jak se buduje podle pravidel větná perioda. Rétorika i s přidruženými vědami byla pro antického člověka nezbytným doplňkem jeho krásného, svobodného, řádem prodchnutého života, jeho umění, jeho poezie. Náš dnešní život vyznává zčásti vyšší zásady a cíle, je však nevyvážený a disharmonický; to nejkrásnějši a nejjemnější tu žije v sousedství nejhrubšího barbarství; a pro ustavičné pachtění nemáme ani čas, abychom tím byli pohoršeni."3
§2. RÉTORIKA VE STAROVĚKU
Rétorika* je nauka o mluvení, v zásadě je to tedy návod, jak důmyslně vystavět promluvu. Z tohoto zárodku se v průběhu času vyvinula véda, umění, životní ideál, ba základní sloup antické kultury. Po devět století rétorika v různých formách vtiskovala svou pečeť duchovnímu životu Řeků a Římanů. Její zrod vidíme dostatečně jasně. Místo: Atika. Čas: po válkách s Peršany.
Při zrodu rétoriky se setkalo několik faktorů, Radost z řeči, radost z umně vytvořené řeči je u Řeků přirozenou vlohou. Výmluvnost je už v očích homérskeho člověka jednou z největších předností. Je to dar bohů:
Zřejmo, že nikoli všem jsou libé dávány dary
od bohů: pěkný vzrůst, též výmluvná slova a důvtip.
Neboť některý muž jest velice pozadu krásou,
zato však slovům jeho jest od boha propůjčen půvab:
s rozkoší hledí naň lid, jak mluví jistě a plynně,
avšak s lichotnou úctou -a ze všech je na sněmu první.
Když pak po městě kráčí, tu na něj jak na boha hledí,5
Ale výmluvnost je také vzdělávacím cílem. Mladému Achillovi je dán za společníka Foinix, aby, jak sám říká,
... učil tě tomuhle všemu,
bys byl výmluvnývslovech a s důrazem prováděl skutkyfi
Na tyto verše se často odvolávali pozdější autoři, aby dokázali, že otcem rétoriky je Homér. Téměř polovina Iliadya více než dvě třetiny Odysseie při-
3 Jacoii Buhckhaiidt, DieZeit Constantins des Givssen, 1852, vyd. u Krťmera, 304. + Přehled celé antické rétoriky až do křesťanství podává Wilhelm Kuoll, Rhetorik (zvláštní otisk z Äfľ). Dodatky in: RE, Suppl. VII, 1039nn.
3 Odysseia 8, 167nn. [Překlad Otmara Vaňomého: Homérova Odysseia, Jan Laichter, Praha 1940.] Srov, Hesiodos, Theogonia, 81nn.
e [mas 9, 442-443. Překlad Otmara Vaůorného: Homéros, Ilias, Jan Laichter, Praha 1942.]
rétorika 75 ve starověku
padají na řeči - často značně dlouhé - jednajících postav. V Písni o Rolan-dovi a v Nibelunzích bychom něco takového marně hledali. Rétorika však nastoupí vládu nad řeckým duchem až mnohem později: když se Athény uvážou v iónské dědictví a povznesou se k rozkvětu. Tehdy získají řeč a řečnictví své místo ve veřejném živote. Zdá se, že pohřební řeči nad padlými válečníky byly v Athénách pravidlem už krátce po perských válkách. Rozvoj demokracie za Perikla a tzv. „řecké osvícenství", nastupující od poloviny století, pak rozšiřují pole jak pro politické, tak pro soudní řečnictví. Do veřejného života je vtažen každý občan. Schopnost veřejné promluvit se stává podmínkou úspěšné kariéry. Tomuto umění vyučují za peníze potulní učitelé moudrosti („sofisté"7). Řečnický výcvik - spolu s logickým a dialektickým školením - měl žáka nadat schopností ovlivňovat posluchače a v případě potřeby i „slabou věc učinit silnější"8 (Aristoteles, Rétorika II, 24, 11). Tak mohla rétorika přejít v advokátní techniku. Sofista chce ale také utvářet člověka a vychovávat lid. Slouží paidei silou logu. vlivnou novinku přinese Sicilan Gorglas, když roku 427 přijde do Athén jako vyslanec: cílené využiti jazykových konsonancí za účelem hudebně-poetického efektu. Tak se z rétoriky stane stylistika jakožto literární technika. „Symetrie vět o zdvojených členech, zdůraznění antitéze asonancemi a rýmy, hojné užití metafor, sugestivní přednes - to vše mělo takovou působivost, jaké dosud dosahovala jen poezie." Elokvence se pustila s poezií do otevřeného zápasu. „Ze současníků se nikdo zcela neubránil vlivu tohoto nového stylu a jeho prostředky nevyšly z užívání po celý starověk." (Paul Wiíndland.) Gorgias je první mistr ozdobné výmluvnosti, to znamená antické umělecké prózy. V průběhu staletí vyprodukovala tato próza velké množství rozmanitých stylů. Bez znalosti jejích dějin9 nemůžeme antické literatuře porozumět.
Řecká rétorika tedy vznikla ze sofistiky a jejím prostřednictvím. Platón zatratil obojí - stejně jako poezii -, a to z filosofických a pedagogických důvodů. Helas však nemohla a možná nechtěla obětovat filosofii démonickou moc umělecké řeči - ten opojný objev, který uchvátil sofisty. Sama filosofie záhy dospěla k pochopení uměleckých forem, které Platón zavrhl, jako právoplatných plodů lidského ducha. Toto pochopení bylo dílem Aristotelovým. Aristoteles zahrnul poezii spolu s rétorikou do svého filosofického zkoumání umění. Dozajista jej přitom vedlo přání čelit jednostrannosti Platónova verdiktu. Významně rétoriku obohatil svým učením o afektech (podobně jako svou poetiku), typologií charakterů a rozpracováním nauky o stylu. Jeho cílem bylo prokázat, že rétorika je rovnocenným pandánem k dialektice, té dialektice, jež byla podle Platóna korunou všech věd.
Pro dějiny rétoriky však měla Aristotelova kniha, poměrně málo
7 Slovo je původně synonymni k sofos a označuje toho, „kdo se vydělil z davu svými duševními schopnostmi" (Kj(oll).
8To je rétorice éasto vytýkáno. Srov. Quintilianus, II, 18, 3nn. »Eduaho Noauen, Die antike Kunstprosa, 1898.
7é rétorika
čtená,10 mnohem menší význam než rétorické učebnice,11 jejichž dlouhá řada začíná kolem roku 340 příručkou Anaximenovou. Tehdy se také v Atice veřejné řečrtictví pozvedlo k nejyyšší důstojnosti a síle díky Demosthe-novi (384-522), vůdci odporu proti makedonské hrozbě. Po zániku svobody však politické řečnictví nutné čekal naprostý úpadek. Svého významu pozbylo i soudní řečnictví, protože se už nekonaly žádné státní procesy. Řecká rétorika se uchýlila do školních cvičeni, k nimž patřilo i projednávání fingovaných právních případů.
Od 2. století př. Rr. mířili řečtí rétoři do Říma, aby tam vyučovali. Intenzivní politický život Říma musel být pro řečnické uměni mocnou vzpruhou. Řečnictví zde však na rozdíl od Řecka sledovalo výlučně praktické cíle. Umělecké řečnické styly helenistického Východu pronikly do Říma teprve v 1. století. Nejstarší rétorickou příručkou napsanou latinsky je anonymní Rhetorica ad Herennium (kolem 85 př. Kr.), dříve připisovaná Ciceronovi nebo také jistému Cornificiovi. Ani tento spis, ani jemu blízké dílo Ciceronova mládí De inventione nepřipojují obsahově nic nového k řeckým příručkám ze 4. století, jejich mimořádný význam však spočívá právě v tom, že Římu zprostředkovaly řecké učení. Rétorika pro Herennia měla jak ve středověku, tak za renesance platnost autority. Také Cicero-novy rétorické práce byty ve středověku čteny, jeho vlastní řeči jen zřídka. Cicero dosud nebyl tím vzorem, jímž se stal za humanismu. Jeho sty] neodpovídal ideálu, jaký si vytvořil pozdnéanticliý a středověký manýrismus. S jeho politicko-právnickou výmluvností si středověk nevěděl co počít.
Zánik republiky měl na římské řečnictví stejný dopad jako makedon-ská a později římská nadvláda na řecké. Za Augustova principátu a za panování jeho nástupců musela politická řeč umlknout. Rétorika se přesunula do škol. Žáci se opět cvičili (formou declamationes) na fingovaných právních případech. Tento úpadek výmluvnosti analyzoval Tacitus ve svém spise Dialogus de oratoribus. Už před časem však byla rétorika přenesena do římského básnictví, čímž se jí otevřelo nové pole působnosti. Zásluhu na tom měl Ovidius.12 „Určil si téma, aby o něm promluvil, nebo aby o něm dal hovořit nějaké domnělé osobé, jak to bylo obvyklé v dekla-macích" (Walther Khaus). Jeho poezie hýří antitezemi a pointami a marnotratné si pohrává se zvuky i významy. Rétorika zde vstupuje do služeb líbivé, duchaplné poezie a koření půvab již beztak přitažlivé látky. Ale rétorika může dodat krajní působivost i tragickému obsahu nakupením hrůzného, napětím, stupňováním, přeháněním. Tak vzniká patetický styl, v Neronové době zastoupený Senekovými tragédiemi a Lucanovým epo-
,(>Wendland-Pohlenz, Die griechische Prosa, 1924, 115.
11 Řecky technai. Jejich autoři se nazývají technografové.
12 Přiznává spřízněnost své poezie s rétorikou v básnické epištole adresované rétoru Salanovi (ExPonto II, 5, 69n.). - W. Iíboll (Studien zum Verständnis der römischen Literatur, 1924, 109) případně poznamenává, že rétorické Skolení rozvinulo v básnících augustovské éry schopnost pregnantní formulace. „Proto všechny ty citáty z římských básníků, citáty, jež se staly společným majetkem světové literatury a které díky způsobu výuky na jejich ,Colleges' ovládají především Angličané."
rétorika 77 ve starověku
sem. U Státia (asi 40-90) pak nacházíme příležitostné básnění, které se drží rétorických receptů na svatební a smuteční projevy, na popis umeleckých děl či staveb. Rétorika takto v 1. století císařství všude opanovává pole. Do závěru tohoto období spadá nejrozsáhleji! a nejvhvnější pojednání o řečnickém umění, Quintilianova Institutio oratoria (zveřejněná kolem roku 95), „jedno z nej znamenitějších děl, jaká se nám dochovala z římského starověku" (Mommsen).
Quintilianovo dílo není jen jedna z příruček, j aké byly v Řecku i v Římě už po staletí běžné. Je to poutavě napsaný traktát o utváření člověka. Ideálním člověkem je pro Quintiliana právě jen řečník. Neboť nejvyšší bůh a tvůrce svétů13 (II, 16, 12) propůjčil řeč výhradně člověku. Řečnictvl proto stojí vysoko nad astronomií, matematikou a dalšími vědami (XII, 11, 10). Kdo chce být dokonalý, musí ovšem být nutně také dobrý (I, předmluva, 9). Řečník je tudíž - jak si to přál i Cato - vir bonus dicendi peritus [řádný muž, znalý výmluvnosti] (XII, 1, 1). A nejen to: musí být vpravdě moudrý, vere sapiens; nec moribus modo peďectus, sed etiam scientia et omni fa-cultate dicendi [dokonalý nejen svými mravy, ale také znalostmi a všestrannou schopností mluvit] (I, předmluva, 18). Tímto si rétorika u Quintiliana nárokuje schopnost uspokojovat sama veškeré potřeby, jež dosud spadaly do kompetence filosofie a všeobecného vzdělání.14 Výmluvnost prýští „bezprostředně z pramene moudrosti" (exintimis sapientíae fonti-bus, XII, 2, 6). Quintilianus bere příštího řečníka pod svá ochranná křídla již od kolébky, aby ho pak provázel dětstvím, školou i vyšším studiem. Hovoří s ním o všech oborech a o všech školních autorech. Poté co je v úplnosti probrána učební látka rétoriky, následuje v 10. knize ještě úvod do literárního studia a charakteristika nejlepších autorů od Homéra k Senekovi. Rétorická substance se v tomto díle chvílemi proměňuje v cosi zcela jiného - v humanistické krédo, pro něž je literární studium nej-vyšším životním statkem. „Láska k literatuře a čtenářský návyk nejsou omezeny školními léty, ale trvají až do konce života." (1,8,12.) „Potěšení z vědy je nejčistší tenkrát, kdykoli se vzdálí od jednání, to jest od tvořivé činnosti, a těší se z vědeckého pozorování samého." (II, 18,4.)15 Tyto věty předjímají typické prožiťkové postoje západní vzdělanosti.
Řecká rétorika se mezitím dále rozvíjela, ne však v Atice, nýbrž v Malé Asii. Dala tam vzniknout stylu, kterývedle stylu klasických atických řečníků (Demosthena, Lysia) působil jako novátorský a cizorodý protiklad. Byla tím vinna nepřirozenost extravagantních právních případů, jež sloužily za východisko fingovaných soudních řečí? Nebo lze „zbytnělý a květnatý způsob vyjadřování" (Cicero, Oratoř 25) připsat na vrub orientálního vkusu? Dost možná, že obě vysvětlení zůstávají na povrchu a že bychom pravý důvod měli hledat v jisté vnitřní zákonitosti, analogicky k tomu, co se ode-
15 Srov. níže, exkurs XXI.
I4V tomto smyslu Již Isokrates pokládal svou rétoriku za „fílosoňa",
13 [Citováno v překladu Václava Bahníka: Marcus Fabius Quintilianus, Záiůaáy rětori-
Icy, Odeon, Praha 1985.]
hrálo v italském malířství po Raffaelovi a co má své paralely v mnoha oblastech a v mnoha údobích kulturních dějin. Nová manýra byla nazvána asia-nismem, její protivníci byli označeni jako aticisté. Ve stopách Ciceronových (Brutus, 325) obvykle rozlišujeme v asianismu dvě stylové tendence: duchaplně gnómickou a bombasticky patetickou. Nelze je nicméně ostře odlišit. Oběma je společná honba za překvapivými efekty. Detaily a nuance nás nemusejí zajímat. Sám o sobě je však tento fenomén mimořádně důležitý pro pochopení evropské literatury. Představuje prvrií výskyt toho, co hodláme nadále označovat jako literární manýrismus. Asianismus je první formou evropského manýrismu, aticismus je první formou evropského klasicismu,
Aticismus vytvořil klasicistickou literární estetiku, která se vítězné prosadila v polovině prvního století př. lír. Tato estetika má převahu také za renesance řeckých uměleckých a životních ideálů, k níž dochází ve druhém století po lír. a jež na Západě trvá až do poloviny čtvrtého století.18 Rétorice přitom připadla vůdčí role. Právě ona - nikoli filosofie či poezie - reprezentuje starořecký duchovní odkaz. Sama se označuje za novou nebo druhou sofistiku. Přeje jí jak školská reforma Flaviovců, tak filhelenismus Hadrianův. Jde to tak daleko, že vzdělanci, a v první řadě císaři, píši řecky a římská literatura se náhle vytrácí. Již podruhé se tak Řím intelektuálně podrobuje řecké kultuře. Řečtina představuje světový jazyk a univerzální vzdělanost. Řecká bude i kultovní a literární řeč křesťanství.17 Velcí kazatelé čtvrtého století, Rasileios, Řehoř z Nazianzu a Jan Zlatoústý, byli žáky sofistů. Jak si máme tyto sofisty představovat? Plasticity je vykreslil Nietzsche: „Jsou to virtuózové reprodukce, kteří přebírají od svých velkých předchůdců kult hrdinů a jimž tane na mysli starší helénství, tento zájem však není prost rivality... Ovšemže kladli vždy a všude důraz na formu, a publikum, které si vychovali, bylo naprosto jedinečné svou žádostivostí formální exhibice... Všem je jim společná velmi časná zralost, bouřlivý, spalující život, služba u knížat, přemrštěný obdiv, adorace a nepřátelství na život a na smrt; většinou jsou obklopeni bohatstvím; nebyli skutečnými vzdělanci, nýbrž výkonnými virtuózy řeči; tím se také odlišovali od italských humanistů 15. století,18 kteří jako nuzní učenci měli mnohem tvrdší život, ale jinak se jim hodně podobali."10 Za první a dosud nepřekonané historické hodnocení druhé sofis-tikyvděčíme Nietzschovu příteli z mládí Erwinu Rohdemu.20
Jak vidno, antická rétorika má dlouhou a mnohotvárnou historii.
W. Schmid, Ober den kulturgesohichtíichen Zusammenhang und die Bedeutiing dergriechischen Renaissance in der Rómerzeit, 1898, 4.
1tTueodoh IÍLAusiiit před časem prokázal, že teprve v letech 360-580 byla opuštěna jako liturgický jazyk řečtina a povinně zavedena latina (Miscellanea Giovanni Merca-ti, 194G, I, 3).
18 Srov. J. Burckhakdt, Die Kultur der Renaissance, vyd. u Kronera, 252.
1(1 Z Nietzschovy přednášky z let 1872/75 Geschichte der griechischen Beredsamkeit
(WevkelNIU, 1912,232).
20Ve svém díle Der griechische Roman vndseine Voríäufer, 1876. Třetí kapitola je věnována „řecké sofistice císařské doby". Pres Wilamowitzovy výhrady (Hermes 55, 1900, lnn.) se nelze bez pojmu druhá sofistika - jako označení příslušného období -obejít. Toto období sahá od Hadriana ke škole v Gaze (asi 117-asi 528).
78
rétorika
rétorika
ve starověku
79
. SYSTÉM ANTICKÉ RÉTORIKY
Poté co jsme přehlédli vývoj antické rétoriky, musíme podat stručný nárys jejího teoretického systému. Jeho základní schéma zůstalo po staletí nezměněno. Do tohoto schématu se mohly integrovat novinky pozdního období.
Rétorika jako umělecká nauka (ars) má pět částí: inrentio (heuresis, nauka o nalézání látky), dispositio (řaxís, uspořádání), eloctttio (lexis, výraz), memoría {mneme, zapamatování), actio (hypokrisis, přednes). Předmět rétoriky (materia artis) tvoří tři druhy výmluvnosti: soudní řeč (genus iudiciale, genos dikanikon), poradní řeč (genus deliberativum, genos symbuleutikon), pochvalná nebo oslavná řeč (genus demonstrati vum, genos epideiktikon nebo panegynkon^).
Soudní řeč po zániku řecké a římské svobody téměř ztratila svůj význam. Jednou tu však byla vysoce rozpracovaná nauka o technice soudního pojednávání a bylo by škoda o ni přijít. Soudní řeč „vždycky ovládala teorii, jen v jejím případě byla stanovena dostatečná a vyčerpávající pravidla" (Kroll). Právě proto byla procvičována na fingovaných právních kauzách a v hlavních obrysech předávána dále; je tomu tak ještě v Al-kuinově Rétorice, kde vystupuje jako účastník učené diskuse Karel Veliký, Soudní řečnictvi nicméně mohlo mít nějaký smysl jen v zemích římského práva a i tam teprve od znovuoživení právnických studii, tedy v Itálii od konce 11. století.22 Poradní řečnictvi je původně politická řeč v senátu nebo při shromáždění lidu. I z ni se za císařství stalo školní cvičení a začalo se jí říkat také suasoria nebo deliberativa. Žák se vžíval do postavení nějaké známé historické osobnosti a zvažoval, jak jednat. Tak například zvažoval jako Agamemnon, zda má obětovat Ifigeníi; jako Hannibal, má-li po vítězství u Cann vést své oddíly proti Římu; jako Sulla, má-li odejít z veřejného života a uchýlit se na venkov.
Od helenistického období měla podstatně větší váhu než oba předchozí druhy oslavná řeč. Jejím předmětem je, řečeno co nejobecněji, chvála,23 „zejména chvála bohů a lidi" (Quintilianus, III, 7,6). Za císařství získala na politickém významu. Latinské a řecké chvalořeči na panovníka byly jedním z hlavních úkolů sofistů. Chvála vladaře (basilikos logos) se tehdy zavedla jako svébytný žánr. Dalšími žánry byly: pohřební řeč, svatební řeč, jubilejní řeč, útěšná řeč, pozdravná řeč, gratulační řeč atd. Teprve v pozdním období bude slavnostní a pochvalné řečnictvi přesně systemati-zováno a zavedeno do školní výuky. K rétorickým „průpravným cvičením" (progymnasmata) patřily pokyny „pro chválu". Takové pokyny najdeme například u Hermogena (2. století po lír.). Jeho spisek byl přeložen pro-
21 Termín epideixis (mtentatio) označuje oslavný charakter řeči, termín panegyrikos její vněj&í podnĚt (slavnostní shromáždění, pauegyris, např. při olympijských nebo jiných hrách),
23 O vztahu římské prámí vědy k rétorice srov. Fu. Schulz, History of Roman Lega! Science, 1946, 259 a 269.
23 „Chvála, anebo hana", jak říkají už nejstarší příručky; viz níže, s. 202, pozn. 41.
slulým gramatikem Priscianem (počátek 6. století) a tímto způsobem zakotvil v praxi latinských škol. Jak uvidíme, vliv pochvalné řeči na středověkou literaturu byl obrovský. Ke stylistické technice nové sofistiky patřilo také umělecky efektní „líčení"34 (ekfrasis, descriptio, popis) lidí, míst, staveb, uměleckých děl. Pozdněantické a středověké básnictví tuto lekci bohatě využilo.33
Přejděme od tří druhů řeči k pěti částem rétoriky. Čtvrtá a pátá část (memoria a actio) zpravidla zaujímají v antické teorii nejméně místa. Hovoří o praktické technice přednesu a týkají se tedy jen těch řečí, které jsou opravdu prosloveny. Nejdůležitějši partií je nauka o nalézání látky. Člení se podle pěti částí, z nichž sestává soudní řeč: 1. úvod (exordíum nebo prooemium); 2. „vyprávění" (narratio), tj. výklad, jak se věci mají; 3. dokazování (argumentatio nebo probatió); 4. vyvráceni protivných tvrzeni (refutatio); 5. závěr (peroratio nebo epilogus). Toto rozdělení tvořilo základ i v případě dalších druhů řeči, nebo jím bylo přizpůsobeno. V úvodu šlo o to, vzbudit u posluchače vstřícnost, pozornost a ochotu dát se poučit (učinit ho benivolum, attentum, docíleni16'). V závěru řečník apeloval na cit posluchačů, aby v nich vyvolal žádoucí naladění. Pokud jde o dokazování, právě na tomto poli provedla antická teorie nanejvýš důmyslná rozlišení, jež zde nemůžeme rozebírat do detailů. Podstatné je: každá řeč (i pochvalná) má za cíl učinit nějakou tezi nebo nějakou věc přijatelnou. Musí za tím účelem předložit argumenty, které zapůsobí na rozum nebo cit posluchačů. Nuže, existuje celá řada takových argumentů, použitelných v těch nejrozmanitějších případech. Jsou to ideová témata, jež lze libovolně rozvíjet a pozměňovat. Řecky jsou nazývána koinoi topoi; latinsky loci communes, ve starší němčině se jim říkalo „Gemeinörter". Tento výraz najdeme ještě u Lessinga a Kanta. Podle anglického cómmonplace byl pak kolem roku 1770 vytvořen termín „Gemeinplatz". Toto slovo však nemůžeme použít, protože ztratilo svůj původní význam. Proto zůstaneme u řeckého topos. Abychom ilustrovali, co máme na myslí: topos všeobecného charakteru je například „zdůraznění nedostatečné schopnosti být práv pojednávanému předmětu"; topos pochvalné řeči: „chvála předků a jejich činů". Ve starověku byly vytvářeny celé sbírky takových topoi. Nauka o topoi - zvaná topika - byla traktována v samostatných spisech.
Topoi jsou tedy původně pomocné prostředky pro vypracování řeči. Jsou, jak říká Quintilianus (V, 10, 20), „pramenem myšlenkových postupů" (argumentorum sedes), slouží tedy praktickému cíli. Viděli jsme však, že oba nejdůležitějši druhy řečí, politická a soudní řeč, opustily se zánikem řeckých městských států a římské republiky veřejnou scénu
24 Základní dílo: Paul Fuiedländer, Johannes von Gaza and Paulus Silentiarius, 1912.
23 Na souvislost s neosoflstikou poukázal Jako první Konrad Burdach. Je zásluhou Henniga Buinoianfía (Zu Wesen und Form mittelalterlicher Dichtung, 1928), že tuto stopu sledoval.
2fi Dosud známe výraz captatio benevolentiae (Cicero, De inventione I, 16, 21). - Doklady u R. Volkmanna, DießheiQrik der Griechen und Römer, 18852,128,
a utekly se do rétorských škol; že z pochvalné řeči se stala technika po- í chvály, kterou bylo možno aplikovat na jakýkoli předmět; že i poezie pro- í šla rétorizací. Neznamená to nic jiného, než že rétorika ztratila svůj pů- | vodní smysl a raison ďétre. Místo toho prostoupila všechny literární -* druhy. Její rafinovaně vybudovaný systém se stal společným jmenovatelem \ literatury vůbec, teorií i zásobárnou jejích forem. Je to nejzávažnější moment v historickém vývoji antické rétoriky. I topoi tím získávají novou funkci. Stanou se z nich klišé určená ke zcela všeobecnému literárnímu použití a zaplaví všechny oblasti literárně uchopeného a ztvárněného ži- ; vota. V pozdní antice jsme svědky toho, jak se z proměny životního pocitu rodí nové topoi. Sledovat tento proces bude jedním z našich dalších úko- . lů. Nauka o uspořádání byla ve srovnání s ostatními částmi rétoriky trak- ' tována antickými teoretiky jen chudě. Oddělila se od nauky o nalézání dosti pozdě a ne zcela zřetelné. Dispozice byla totiž anticipována už učením o pěti částech nebo oddílech řeči, jež poskytly osnovu nauce o invenci. Pro to, co dnes rozumíme pod technikou výstavby (kompozicí), v antic- J ké a středověké literární teorii nemáme obdobu.27 Přísně vzato, starověk -i „klasický" starověk - užíval pojmu „kompozice" jen ve vztahu k eposu a tragédii, u nichž Aristoteles požadoval jednotu děje. Neměl a nemohl . mít obecnou teorii prózy a jejích žánrů, neboť roli obecné literární teorie • plnila rétorika. Moderní posuzovatelé také v antické literatuře opakovaně kompozici postrádali.28 Co v pozdněantickém a středověkém básnictví vnímáme jako kompoziční prvky, je větším dílem poplatné tradiční po- j sloupnosti pěti částí řeči. Místo pěti částí někdy nacházíme čtyři nebo : šest: to je dáno rozdíly v antické školní praxi. Čas od času je čtenář upo- > zorňován prípisy na okraji některé básně, že je v ní sledováno rétorické a členění.29 Narratlo mohla sloužit každému typu vyprávění.30 Na narratio | mohla navázat odbočka (parekbasis> egressus, excessus).51 Této možnosti | středověká poezie bohatě využívala. Prooemium &peroratio jsou nezbytné | u každého literárního textu. | Třetí část rétoriky, nauka o výrazu (lexis, elocutíd), je modernímu cha- J páni nejbližší. Obsahuje podrobně stylistické předpisy pro jakýkoli druh i písemného projevu. Pojednává se v ní o výběru a spojováni slov, dále o teo- J
i.
27 Slovo „kompozice" je ve svém literárním významu ápatně pochopený nebo nepřeš- I
ně Interpretovaný potomek rétorické compositío (řecky syntheké). Composltio-wĚak %
patří do sféry lexis, nikoli taxis, a označuje nauku o spojování slov ve vétě podle praví- j
del eufónie. Věta je definována: oratio esf compositio dictionum consummans sen- 1
tentiam remque perfectam signifícans [věta je spojení slov, v němž se završuje výrok |
a věc je dokonale vyjádřena] (Keil, 1,300,18). 5
28TakDiEi,s, GGN, 1804, 306, aNoiiDEN, 112 a 115. 'J
2!,Tak u Dracontia (Romulea 5). Podobně u Buecheleha-Rieseho, Anthoiogia latina '\ [, 1, č. 21. Také ve středověku.
30 Pojem imrratio může být chápán velice široce. Jeroným (list 65) poznamenává k Žalmu 44, 3: Hnito piooemio, hic nairationis exordium est [za úvodem tu zaííná výpravě- s ni], l
31 Cassiodorus, Variae II, 40, dává průchod své zálibě ve roluptuosa digressio [příjem- v né odbočce]. :*í
rii tří stylů,52 nakonec o rétorických figurách. Tomuto poslednímu oddílu bývají často věnovány i speciální příručky. Určujícím hlediskem je přitom vždy představa, že řeč musí být „vyzdobena". Ornatus (Quintilianus VIII, 3) je nanejvýš žádoucí, a to až do 18. století. Beatrice posílá Dantovi na pomoc Vergilia, protože je mistrem della parola ornata [zdobného slova] (Peklo 2, 76). O svých kanconách Dante praví: la bellezza ě nelľomamen-to delle paroh [krása tkví ve zdobností slov] (Convivio II, 11, 4). Ještě Mar-montelovy Eléments de Httérature (1787), svého času hojně užívané, učí: le style de ľorateur et celui du poete a besoin ďétre orné [styl řečníkův a styl básníkův musí být zdobný].
Co jsem dosud vyložil, je pokusem seznámit dnešního čtenáře s hlavními fakty a základními pojmy antické rétoriky. Vyňal jsem z velmi zamotaného souhrnného komplexu jen to nejpodstatněji!: odborné existenční minimum, jež musíme mít k dispozici, máme-lí akceptovat problematiku této knihy. V následujících kapitolách bude tato výbava zdokonalena a rozšířena.
§4. ŘÍMSKÁ POZDNÍ ANTIKA
Jako gramatika, i rétorika vstupuje do středověku ve svazku s ärtes libera-les. Škola se jí ujme jako „autoritativního odkazu". Její daláí osud už není určován živým historickým pohybem. Vykazuje úpadkové symptomy ustrnutí, atrofie; proměny v karikaturu sebe sama. Proto nelze dost dobře v prvních stoletích středověku zachytit její jednotnou podobu. Na zešeřelém historickém jevišti přelomových staletí se vedle sebe objevují rekvizity velmi rozdílné hodnoty a velmi rozdílného stylu. Krátce si je přiblížíme.33
52 Srov. mou stať Die Lehre ron den drei Stilen in ÁÍtertum und Mittelalter, in: AF 64, 1952, 57nn.
55 Baudri z Bourgueil líčí sedm svobodných uměni jako sochy v nádherné síni. O rétorice říká (vyd. áhiuhams, 225):
i 128 Commotis pacem, pacatis seditionem
ad moíura linguae noverat efticere.
Laetos in lacrymas, tristesin laeta debat,
omnia nam vato compote sic poterat,
Demque mox poterat quidquid suadere volebat.
Dissuadere čito suasa prius poterat.
[Pohybem jazyka dokázala přinést
mír pobouřeným, vzpouru zklidněným.
U vese lýeh vyvo lávala slzy, u smutných veselost,
protože po splnění přání mohla tak všechno.
Konečně brzy mohla radit, 1: čemukoli chtěla.
Mohla rychle rozmluvit to, k čemu předtím přemluvila. | Následuje květnatá chvála Cicerona a Demosthena, poté poučeni o pěti částech rétoriky. To vše je převzato z 5. knihy Martiana Capelly (vyd. Dicit, 211n.). Baudri míří v uvedených verších na schopnost rétoriky ovlivňovat duševní rozpoloženi. V jeho předloze čteme (s. 211, 23nn.): veluti potens rerum omnium regina etimpellere quo vellet et unde vellet deducere, et in Iacrimas flectere et in rabiem concitare, et in ali-os etiam nútus sensusque conveitere ... poterat [jako mocná vládkyně všech věci mohla hnát každého, kam se jí zachce, a odvádět každého, odkud se jí zachce, a dojímat
82
rétorika
římská
pozdní antika
B3
Politická, sociální, hospodářská krize impéria ve 5. století otřásla římskou kulturou v jejích základech. Co mohl zachránit opoždéný rozkvět 4. století, je jen silné redukovaný repertoár. Záštitou starorímske tradice je římská senátorská nobilita. Restaurační snahy Symmachova kruhu se staví jak proti křesťanství, povýšenému na státní náboženství, tak také proti Byzanci. Římané přestávají číst řecky. Macrobius vykládá Giceronovo Somnium Scipionis a Vergiliovu Aeneidu v ošidném světle alegoreze jako vědecky, filosoficky, teologicky i rétoricky neomylné autority. Quintus Au-relius Symmaehus rehabilituje rétorické pojetí prozaického listu,5* jež bylo dílem Plinia Mladšího; jeho manýristickým následovníkem bude Gal Sidonius Apollinaris (430-486).35 Pro renesanci 12. století se Symmaehus i Sidonius stanou vzorovými autory. I zde - jako tak často - můžeme pozorovat, že pozdnéantické kulturní dědictví, které mezitím dávno zapadlo za naším vzdělanostním obzorem, ve vrcholné fázi středověku ožívá a nově působí.50
§5. JERONÝM
Symmachovy listy pocházejí z let 365-402. V této době rovněž kulminuje světodějná roztržka mezi antikou a křesťanstvím, jež je spojena se jménem Jeronýmovým a Augustinovým. Jsou to dvě rozdílné povahy, a proto mají jeden pro druhého pramálo pochopení. Jeronýmovi se dostalo toho nejlepšího latinského vzdělání, poté se uchýlil před světskými pokušeními do syrské pouště; vydržel tam však jen tři roky. Využije té doby k tomu, aby se od jednoho židovského učence naučil hebrejsky. Pak si v Konstantino-poli doplní řečtinu. Zpátky do Říma ho povolává papež Damasus. Jeroným se tu pohybuje v kroužku palricijek, s nimiž studuje Bibli. Jeho dopisy z této doby vrhají satirické světlo na tehdejší římskou společnost, přičemž ani církevní kruhy nezůstávají ušetřeny kritiky. Tohoto učeného filologa pohání bojovný temperament - proto byl tak přitažlivý pro renesanční humanisty, kteří v něm viděli spřízněného ducha. Damasus ho pověří revizí latinského překladu Bible. Po papežově smrti se uchyluje s několika svými římskými přítelkyněmi a žačkami do Betléma a vrací se tu ke studiu hebrejštiny, aby prověřil řecký překlad Starého zákona (Septaagintu). Tak se z něho stává průkopník novodobé biblistiky. Nyní se také pouští do překladu téměř celé Bible z originálního textu. Vyslouží si tím útoky ze strany
k slzám a popouzet k hněvu, a dokonce působit, aby se lidé jinak tvářili í smýšleli]. To by mohl být také pramen Dantových slov o vulgare iĽustre [literární italštině] (VE I, 17, 4): quid maiorís potestatis est quam quodhumana corda rersare potest, ita utno-lentem volentem eí volentem nolentem faeiat [je nějaká větóí moc než schopnost natolik proměňovat lidská srdce, že z nechtějíciho se stává chtéjící a z chtéjícfho ne-chtějící]. V Alanové vypsání rétoriky se jako její hlavní představitelé objevují vedle Cicerona Quintilianus, Symmaehus a Sidonius {PL 210, 5i3nn.). 54Srov. analýzy J. Stiiouxe, in; Corona queinea, 65nn.
35 Nebyl mi dostupný E. Faiul, Sidoine Apollinaire et la technique Uttéraire du moy-en Řge (in: Miscellanea Giovanni Mercati II, 1946).
i<s Z celkového hlediska viz Fn. Klingneh, Römische Geistesweh, 1945,558nn.
j konzervativních duchovních (jako Luis de Leon ve Španělsku Filipa II.):
i ponižuje prý církev před židovským věděním. Námitky má i Augustin. Tyto
j útoky vyprovokovaly Jeronýma k polemikám, v nichž se půvabně snoubí je-
■ ho temperament s jeho erudicí. Teprve Tridentský koncil povýšil dekre-
| tem z 8. dubna 1548 jeho „starou a všeobecně rozšířenou (vulgáta)" verzi
j Písma svatého na jedině autentickou. Revidovaný text - oficiálně dodnes
j platný - vyšel v roce 1592. Je to onen text, který má na skladě každé kato-
j lické knihkupectví. Kdo si však dnes koupí Vulga tu, nemá v ruce jen latin-
t skou Bibli, ale i Jeronýmovy úvody k celému dílu a jednotlivým bibKckým
knihám: pětadvacet tiskových stran, které jsou brevířem křesťanského humanismu, jak mu rozuměl Jeroným. Tento humanismus vychází z myš-\ lenky korespondence mezi pohanskou a křesťanskou tradicí. Čtvrtá kniha
Mojžíšova obsahuje „tajemství veškeré aritmetiky" a kniha Jobova „všechny zákony dialektiky". Žalmista je „naším Simonidem, Pindarem, Alka-iem, Horatiem a Catullem". Bible tedy není pro Jeronýma pouze zjeve-I ním spasitelné pravdy, je to také literární korpus, který si v ničem nezadá
s tezaurem, jejž vytvořila gentilitas. Tento systém korespondencí Jeroným sice nerozpracoval, naznačil jej však dostatečně jasně, aby jej středověk mohl bohatě rozvinout, jak ještě uvidíme (kapitola 17, § 4).
E, K. Rand postavil humanistu Jeronýma proti mystikovi Ambrožovi: „humanista je člověk, který má rád lidské věci; který dává přednost umění a literatuře, zvláště pocházejí-li z Řecka a Říma, před chladným světlem rozumu nebo mystickým útěkem do neznáma; který nedůvěřuje alegorii; který zbožňuje kritická vydání s různočtenimi, notae varíorum; který se vášnivě pídí po rukopisech, rád je objevuje, škemrá o ně, vypůj ču-j e si je a krade; který má dar slova a horlivě ho užívá; a který má také ostrý ; jazyk, jenž se občas ožene žargonem trhovkyň nebo zasáhne protivníka
; epigramem".37 Téměř všechny tyto rysy najdeme u literární osobnosti, jíž
i byl Jeroným, stejně jako je najdeme v 15. století u Poggia a Filelfa a v 16.
j století u Budého, Casaubona a Erasma. Patří v lidské komedii k oné roli,
\ které bychom mohli říkat „ filologem z vášně".
§6. AUGUSTIN
\ V Jeronýmovi se setkávaly filologie a mnišství, badatelská vášeň a literární
; humanismus. Nic z toho nenajdeme u Augustina. Zato má všechno, co Je
| ronýmovi chybí: ten nejjemnější citový život a oheň v duši; je obdařen
i onou žízní po poznání podstaty která se lehce přenáší přes veškerou věc-
\ nou erudici. Není učenec, je myslitel. Nepokouší se o žádné narovnání
s mezi hebrejskou a řeckou tradicí; staví jeden svět proti druhému s touž
příkrostí, s jakou staví pozemskou obec proti Boží obci. Formoval se však ve znamení pozdněantického ideálu vzdělanosti, byl učitelem rétoriky j a žákem platoniků. Konverze ho přivedla k názoru, že veškerá vzdělávací
práce musí být dána do služeb víry Přiznal Bibli rétoriku svého druhu. Při
37E. K. Rand, Founders oftheMiddleAges, 1928, 102.
84
rétorika
augustin
85
studiu svatého textu se však pridržuje antikvárne hravé a alegorizujícl ;; metody, již Macrobius použil u Cicerona a Vergilia.58 Písmo bylo plné ý temných míst, Pavel nicméně učil, že je „vdechnuté": omnis scriptura di- ;-vinitus inspirata (2 Tm 5, 16). Augustin z toho uzavírá: všechna biblická slova, která se nevztahují bezprostředně na vím a morálku, mají skryly 1 smysl. Následuje v tom pozdněantickou homérovskou a vergiliovskou ale- ■ gorezi, ale také biblickou alegorezi, kterou udomácnil Origenes. Zhodnocuje ji myšlenkou, že úsilí o dešifraci skrytého smyslu je blahodárným a lahodným cvičením ducha. Nenápadné tak znovu uvádí do biblického , studia literárně-estetícký zřetel, který mohl být atraktivní pro pozdněan-ticky vzdělané literáty. Augustinově exegezi je dnes teology předhazováno nadužívaní alegoreze.33 Pro středověk je však jeho teorie závazná. 1
Augustinův poměr k rétorice musí být ale posuzován ještě z jiného hlediska. Augustin totiž není jen hluboký myslitel, ale také prvotřídní spiso vatel. Jeho Vyznáni jsou v každém směru jednou z velkých knih Západu. Jejich styl, toť antická umělecká próza. Prostředky antické rétoriky tu j vstupují do služeb nové, křesťanské spirituality. Z prostředků doporučovaných Ciceronem (De oratoře III, 173-198; Oratoř, 164-256) užívá Augustin hlavně tři: isokolon (sdružování stejně dlouhých větných úseků), anti-theton (spojování dvou větných úseků, které obsahují myšlenkový ■ :f
protiklad), homoioteleuton (isokolon s rýmem v závěru kol). Vyznáníkon- :j čí modlitbou. Její poslední věty zní v překladu takto: „Ty jsi vždycky v po- ":i koji, poněvadž jsi sám sobě pokojem. Rterývšak člověk může dáti človeku j pochopení těchto tajemství? Který anděl andělu? Který anděl Člověku? Te- :j be ať o ně prosí, u tebe ať hledá, u Tebe ať tluče; tak a jenom tak je obdrží, j tak je nalezne, tak mu bude otevřeno!íí4fl Nyní si to však poslechněme la- i tinsky: Semper quietus es quoniam tua quies tu ipse es. Et hoc intellegere j quis hominum dabit homim? quis angelus angelo? quis angelus homini? j A te petatur, in te quaeratur, ad te pulsetur: sic, sic accipietur, sic inveni-etm; sic aperietur. Žádná moderní próza už není s to tlumočit tyto slavnostní paralelismy a souzvuky. Rétorika se tu přerozuje v poezii - jako tak často v římské liturgii. ;
§7. GASSIODORUS A ISIDOR
Díky Cassiodorovi navazuje v Itálii v první polovině 6. století antická rétorika ještě j ednoů kontakt s veřejným životem. Z úředních dopisů, jež psal z pověření ostrogótských králů Theodoricha a Athalaricha, dosud dýchá antické smýšlení. Advokátu, diplomatu a básníku Aratorovi poslal na Atha-larichův příkaz prípis (Varíae VIII, 12, vyd. Mommsen, s. 241), jímž byl
M Hhniu-Ihéněk Mahrou, Saint Augustin et la fín de la cttlture antique, 1938,
5Í>Des abusincontestables du sensmystique ... Allégorismeexagéré[nepochybné pre^ ;.; cenéní mystického smyslu ... Přemrštěný alegorismus], E. Poutaliě in: Dictionnaiie de theologie catholique, heslo Augustin, sloupec 234-3n.
+l> [Překlad Mikuláše Levého (Aurelius Augustinus, Vyznání, Ladislav Kuncíř, Praha 1920, 522-S23).]
86 * rétorika
Arator povoláván do státní služby, a to pro své vynikající rétorické vzdělání (moribus arma ta facundiá). Když totiž svého času vedl jisté poselstvo, Arator nepromluvil „prostými slovy, avšak bouřlivým proudem výmluvnosti? (non communibus verbis, sed torrenti eloquentiae fluminé). V jednom dopise adresovaném římskému senátu (Variae IX, 21, vyd. Mommsen, s. 286) projevuje Athálarich péči o školství a prohlašuje Cassiodořovými ústy, že státu je zapotřebí jak gramatiky, tak studia starých autorů a řečnictví. „Barbarští králové o řečnictví nejeví zájem: leží na srdci toliko zákonitým panovníkům. Zbraně a to ostatní mají i jiné národy: ale výmluvnost je k službě pouze římským vladařům." S rozpadem ostrogótské říše doznělo i toto poslední echo starorímskeho ducha. Cassiodorus se vrátil na své statky v Kalábrii a založil tam klášter Vivarium. Dlouhou druhou polovinu života věnoval vědecké práci ve službách křesťanské vzdelanosti. „Tento krok může symbolizovat vstup klasické kultury do úzké cely středověku" (Fedou Schneider). Ve svých Institutionespodal Cassiodorus také stručný výklad rétoriky. Je příznačné, že antické předpisy pro memorování a přednes řeči jsou zde s ohledem na mníšskou komunitu přizpůsobeny potřebám liturgie (II, 6).
Isidorův nárys rétoriky (Etymologiae II, 1-21) prozrazuje rozpaky nad hojností tradované látky. Už se to „nedalo zvládnout" (conprehendereim-possibilé). Martianus sice pojednal tuto látku značně rozmarně, ale jako advokát s ní byl profesionálně obeznámen. Vizigótskému biskupovi však už nezbývá než kompilovat excerpta. Pomáhá si radikálním krácením a zjednodušováním. Po Martianově příkladu je rétorika nejprve omezena na soudní řečnictví: rhetoríca est bene dicendi scientia in civilibus quaes-tionibus [rétorika je věda, jak správně mluvit na civilním soudu]. Přesto je posléze velmi podrobně probrána nauka o figurách, s mnoha příklady z básnických děl. Isidorovu kompilací bylo tudíž možno používat jako stylistickou příručku.
§8, ARS DICTAMINIS
K novým vývojovým změnám dochází až v 11. století. Stylistické umění je nyní v naučných básních traktováno jako teorie ornátu: tak je tomu v Německu u Ekkeharda IV. (De lege dictamen omandi, Poetae V, 532) a ve Francii u Marobuda z Rennes (kolem 1055-1123: De ornamentís verbo-rum, PL171,1687, y úzké návaznosti na Rétoriku pro Herennia IV, 13-50; De apŕo genere scribendi, PL 171, 1693 - toto dílo je zabarveno velmi osobně). Mnohem významnější je však skutečnost, že se současné vyvinul nový rétorický systém: ars dictaminis nebo dictandi. Zrodil se z potřeb administrativní praxe a měl v první řadě poskytovat vzory pro sestavování dopisů a listin. Pravda, dopisové vzory (zvané formulae) existovaly už v me rovejské a karolínske době a tradovaly se ve sbírkách. Královské a církevní kanceláře se bez nich neobešly. Avšak od konce 11. století se začalo ve formulářích postupovat od teorie k praxi a souborům vzorových dopisů byly předesílány úvody a závazné pokyny.
ars dictaminis 87
Na tom, že se z rétoriky stala epištolami disciplína, není nic překvapivého. Vývoj byl připraven Phniovými, Symmachovými a Sidoniovými sbírkami dopisů a také úřední korespondencí Cassiodorovou. Ennodius používá výraz epistolaris sermo ve významu „umělecká próza". Rovněž v řecké pozdní antice nacházíme pokyny ke psaní dopisů, rétorické epištolami šablony, ba i dopisové sbírky, které podávají exemplární charakteristiky určitých stavů (rybářů, rolníků, příživníků, hetér). Jsou to pozdní ohlasy atické komedie. Latinská epištolami rétorika ovšem nic tak zábavného nenabízí.
Skuteěnou novinkou, s níž přichází 11. století, je pokus podřídit celou rétoriku nauce o epistolárním stylu. To znamená jednak přizpůsobení se aktuálním potřebám, jednak vědomý odklon od tradovaného rétorického systému. Nové jméno má dát novému umění známku modernosti. I toto jméno je ovšem, jak jinak, převzato z antické tradice. Dictare znamenalo původně diktovat. Už ve starověku se obvykle diktovalo, a nediktovaly se jen dopisy, ale zejména spisy ve vzletném slohu. Slovo dictare takto přijímá význam „psát, skládat", zvláště pak „psát básnické skladby".+1 Tomuto pohybu v historickém vývoji latiny vděčíme za německá slova dichten, Dichter, Gedicht. Jejich užití je tedy výsledkem určité historické konstelace v témž smyslu, jaký lze konstatovat u řeckého slova poiesis. Dichter a Diktátor jsou střiženi z téže jazykové látky. Trobadori jsou u Danta nazýváni dictatores liiustres (De vuígari eloquentia II, 6,5).
O ars dictandi pohovoříme podrobněji v jiné souvislosti. Vrátíme se i k latinským poetikám, které sepisovali Francouzi a Angličané zhruba od roku 1170. Také tyto poetríae představují novou transformaci antické rétoriky. O ně opírá svou poetiku a rétoriku Dante.
§9. WI BALD Z CORVEY A JAN ZE SALI S B URY
Kompetentní soud o rozporu mezi rétorickou teorií a praxí ve 12. století skýtá dopis proslulého diplomata Wibalda z Corvey (zvaného také ze Stablo), který za svého pohnutého života poznal Itálii a zemřel v Malé Asii na cestě k byzantskému dvoru (1158). V klášterech - píše v něm - se nikdo nemůže dokonale naučit řečnickému umění, protože tu není žádná příležitost, jak je prakticky uplatnit. Toto umění je pro dnešek ztraceno. Ani církevní, ani světská spravedlnost mu už neposkytují prostor. Laičtí soudci mají často přirozené nadání, ale chybí jim literární vzdělání; což platí zejména pro Německo: in populo Germaniae rara declamandi consuetudo [důvěrná znalost řečnictví je v německém národě vzácná] (PL 189, 1254 B).
Vedle ars dictamiiús a nad ní přežívá ve 12. století starý ideál: rétorika jako integrující součást vzdělání. Toto pojetí bylo společné Cicer on ovi, Quintílíanovi i Augustinovi. Participoval na něm i Martianus Capella, když ho napadlo zasnoubit pannu Filologii Merkurovi. V první polovině
+1 Doklady uvádí A. Eiwoirr in: Revue des études Mineš 29, 1951, 155-161.
12. století z něho čerpá humanismus školy v Chartres. Atmosférou tohoto humanismu jsou prodchnuty spisy Jana ze Salisbury. Jan je jedním z nej-pritažlivéjších zjevů 12. století, jako člověk i jako spisovatel. Jeho prostřednictvím poznáváme proměnu vzdělanostního ideálu. Jeho obrana rétoriky před dialektikou, tehdy módním směrem, je namířena proti jistému -pro nás neidentifikovatelnému - Gornificiovi, který prohlásil rétoriku za zbytečnou a hodlal filosofovat bez ní. Jan naopak tvrdl: rétorika představuje sličné a plodné spojení rozumu a slova. Poutem harmonie svazuje lidská společenství. Kdo chce rozdělit, co Bůh spojil k užitku člověčenstva, zaslouží jméno veřejného škůdce (hostíš pubhcus). Vytrhnout Merkura z náručí Filologie, vyloučit rétorickou teorii z filosofického studia znamená likvidaci veškerého vyššího duševního vzdělání (omnia liberalia studia; Metalogicon, vyd. Webu, 7,13nn.). Jan zde reprodukuje Ciceronovo učení (De officiis I, 50 a De oratoře III, 56nn.), opírající se o Poseidonia a Iso-krata, podle něhož rozum a řeč (ratio a oratio)*2 leží nerozlučně v základech každé mravnosti a každé společnosti. Jan vyjádřil toto učení také ve verších (Enthetícus, s. 150, 363nn.):
Eloquii si quis perfecte noverit artem,
Quodlibet apponas dogma, peritus erít
Transit ab his tandem studiis operosa juventus
Pergit et in varias philosophando vlas,
Quae tamen ad finem tendunt concorditer umím,
Unum namque caput Philosophia gerit.
[Ten, kdo dokonale zvládne umění výmluvnosti,
vyzná se pak v libovolné nauce.
I když studia činorodého mládí jednou skončí,
kdo filosofuje, pokračuje v nich různými cestami,
neboť všechny přece vedou svorně k jednomu cíli,
protože Filosofie má jedinou hlavu.]
Vrcholný rozkvět scholastiky ve 13. století tento humanistický vzdelanostní ideál na sever od Alp antikvoval. Italský humanismus 14. století mu však zajistil novou perspektivu. Mezi světem Jana ze Salisbury a světem Petrar-kovým vládne duchovní spřízněnost.
§10. RÉTORIKA, MALÍŘSTVÍ, HUDBA
Rétorika nepoznamenala jen literární tradici a literární produkci. Za florentského quattrocenta radil L. B. Alberti malířům, aby se seznámili „s básníky a řečníky", neboť ti jim mohou poskytnout podněty k nalézání (inventío!) a zpracovávání námětů k obrazům. Tomu odpovídá skutečnost, že Poliziano byl učeným poradcem Botticelliho. Botticelliho Zrození Venuše a jeho Primaveru lze, jak prokázal A. Warburg, ikonograficky vy-
+2Srov. Cicero, De inventione 1,1,2.
88
rétorika
rétorika, maUrstvI, hudba
89
ložit pouze jako narážky na antické autory, které malíři zprostředkovala poezie a erudice jeho doby.*3
Úzké vazby však existují i mezi hudbou a rétorikou.44 Za tento poznatek vděčím e Ar n o ldu Schehingovi (1877-1941),*5 Hudební teorie byla budována po vzoru rétoriky. Hovořilo se o umění hudebního „nalézání" (ars inveniendi; vzpomeňme Bachových „invencí"), o hudební topice atd. „Jak často," říká Guiujtt, „je chápána melodie nebo hudební rytmus, motiv nebo figura, akustické nebo harmonické směřování jako originální řešení, ba jako nápad v novodobém básnickém smyslu toho slova, zatímco v podstatě nejde o nic jiného než o vyhledání daného prvku v tradiční pokladnici topoi, a tedy o převzetí, obměnu, přepracování určitých typických témat, formulí a obratů." Zde jsou popsána přesně stejná zjištění, k jakým docházíme i na poli literatury. Shody jsou tak frapantní, že je třeba říci: recepce antické rétoriky spoluurčovala umělecké sebevyjádření Západu ještě daleko za hranicemi středověku.
Rétorika byla ještě v 17. a 18. století uznávaná a nepostradatelná věda. V roce 1635 založená Academie írancaise neměla vypracovat pouze slovník a gramatiku (což udělala), ale i rétoriku a poetiku (což neudělala). Tuto potřebu suplovaly soukromé podniky jako Traité des études (1726-1751) Charlese Rollina, příslušné heslo ve Voltairově Dictionnaire philosophique (v úplnosti teprve v tzv. Kehlském vydání z let 1784-1790) či Marmontelovy Eléments de Jittérature (1787; reeditovány ještě v roce 1867). V Anglii dosáhly značného ohlasu Lectures on Rhetoric and BeUes Lettres (poprvé 1783) skotského faráře a profesora Hugha Blaira (1718-1800).*B Z toho všeho je dneska makulatura. Ta makulatura však presto ukazuje, že až do červencové revoluce byla Evropa přesvědčena, že se neobejde bez stále obnovované a moderní krasoumné produkci přizpůsobované prezentace rétoriky. Osaměle a hrdé ční z této hromady haraburdí dodnes nečtená47 kniha Adama Můllera, o níž jsme už hovořili a která obsahuje in nuce dějiny německého ducha.48
43 A, Wauuuug, Gesammelte Schrillen 1,1932,27nn. UMV. Gu u l itt in: Heiicon 5,1944,67nn.
45 Viz GuiiLiTTův doslov k Schbmnoově posmrtně vydané knize Das Symbol in der Musik, 1941.
46 Do francouzštiny je přeložil 1797 Cantwell, 1808 P. Prévost, 1821 Guěnot, 1825 S.-P.-H. (Haulode).
47 Přestože Autu u n Salz pořídil 1920 nové vydaní (Drei Masken Verlag, München). Tam na s. 71 viz príznačné odmítnutí Blaira. - Svým posluchačům Müller říkal: Wo ich Sie durch meine Rede unmittelbar getroffen habe, da war es ein grösserer als ich, der durch meinen Mund sprach: mein grösstes Verdienst war, dass ich den gj-össten Redner meines Jahrhunderts, dass ich Burke verstanden hatte [Tam, kde jsem vás svou řečí bezprostředně oslovil, tam mluvil mými ústy někdo větéí než já: mou nejvét-ší zásluhou bylo, že jsem porozuměl největSímu řečníku svého století, že jsem porozumel B urkovi].
48 Pevné místo si rétorika podržela v jezuitském řádu. Ars dicendi Josepha Kleutgena (1811-1883) vyšla 1847 a do roku 1928 to dotáhla na jedenadvacet vydání.
§ I. Topika útěšné řeči, s. 91 § 2. Historická topika, s. 94 § 3. Hledaná skromnost, s. 95 § A. Exordiilnl topika, i. 98 § 5. Závěrová topika, s. 102 § 6. Vzýváni přírody, s. 105 § 7, Svět naruby, s, 108 § 8, Chlapec a stařec, s. 113 § 9. Stařena a dívka, s. 117
KAPITOLA
Topika
Antická rétorika je nezáživný předmět. Jsou ještě nějací čtenáři, kteří by se domnívali jako mladý Goeťhe, že „vše poetické a rétorické je příjemné a utěšené"? Kdepak je publikum, které by ještě upoutaly Curiosities of Literatuře a Amenities oí'Literatuře!^ Ale když už rétorika dělá na moderního člověka dojem pitvorného strašáka, není trochu pošetilé chtít v něm probudit zájem o topiku, o onu topiku, již i „literární vědec" zná jen podle jména, neboť se cílevědomé vyhýbá suterénům - a také základům! -evropské literatury? Autor se musí s obavami tázat;
Nunc quid ago et dubiam trepidvs quo dingo proram? (Co to teď dělám a kam, rozechvělý, vedu vratkou lod? ]
„Naučné knihy," praví Goethe, „musí být přitažlivé; a takové jsou jen tehdy, když ukazují vědu a vědění z té nejúsměvnějši a nejpřístupnější stránky." Zkusme tedy vyložit topiku přístupným, ne-li úsměvným způsobem. Vždyť i v ní se skrývá jak lidské, tak božské.
V budově antické rétoriky představuje topika komoru se zásobami. Najdeme tu myšlenky toho nejobecnéjšiho druhu; myšlenky, jaké lze užít v každé řeči a v každém spise. Každý spisovatel se například musí snažit čtenáře příznivé naladit. Za tím cílem se až do literární revoluce 18. století doporučovalo skromné vystupování. Poté měl autor přivést čtenáře k tématu. Zvláštní topika byla k dispozici pro úvod (exordium) a pro závěr. Skromnostní formule, úvodní formule, závěrové formule se, jak vidno, hodí vždycky. Jiné topoi jsou použitelné pouze v určitých druzích řeči: v soudní řeči nebo v epideiktické řeči. Například:
1 Úspěšné knihy Ismca D'Isiuiíliho (1766-1848), otce proslulého politika. Curiosities vyšly 1791-1793, Amenities 1841.
90
rétorika
topika
91