klasicistickými literárními systémy Francie a Itálie. Umělecky a názorově čerpalo z nevyprahlého bohatství tradice, která se nikdy nerozešla se středověkem. Uchovalo samu podstatu křesťanského Západu. V dějinách spatřovalo „archiv časů", do něhož zaznamenaly své vzpomínky národy všech končin a všech dob. Králové a hrdinové, mučedníci a sedláci jsou jeden jako druhý herci velkého jeviště jménem svět. Do osudů zasahují nadpřirozené mocnosti. A to vše je zaklenuto účinky božské milosti a moudrosti.
Calderón mohl volně tvořit ve světě, jehož monarchistické a katolické struktury dosud pevné stály, ba zdály se neotřesitelné. Počínající rozpad státu a národa dosud zakrývala dynastická a církevní pompa. Hofmanns-thalova historická situace je přesně opačná. Narodil se do materialisticky _ a relativisticky rozloženého světa. Jako člověk musel přihlížet jeho agónii až do katastrofálního konce. Jeho úkolem - téměř nadlidským úkolem -bylo znovu sestoupit k „neměnnému kořeni věcí": vydobýt ze zasutých pokladů tradice léčivé síly; a nakonec znovu nakreslit obrazy světa vyzdviženého z trosek. Bylo jeho nejhlubším přesvědčením, „že život lze žít jen skrze platné vazby". Očistit a posvětit tyto vazby - to pokládal za svůj úkol, za své bolestné a namáhavé poslání v čase: vazbu muže a ženy v manželství; vazbu lidu a vrchnosti ve státě; časnou i věčnou vazbu mezi člověkem a Bohem. Moudrost Asie57 mohla být na této cestě zastávkou a symbolem -ale ne domovem a řešením. Řešení mohlo být nalezeno pouze v zjevení, jehož se dostalo Okcidentu i Orientu: v křesťanství. K němu ukazoval hlas lidu a půdy, k němu ukazovala neoplatonská matrice jeho ducha; i tajemná výzva, jíž musel byt poslušen. Když chtěl Hofmannsthal napojit své křesťanské divadlo na velkou tradici, mohla to být pouze ta, kterou repre-zentovalCalderón.
Ze středověku a španělského divadla nepřevzal Hofmannsthal pouze lokální barvy, nýbrž onu nadčasovou evropskou mytologii, již pro nás zviditelnil: „Existuje jakási nadčasová evropská mytologie: jména, pojmy, postavy, s nimiž je spjat vyšší smysl, personifikované síly morálního nebo mytického řádu. Toto mytologické hvězdné nebe se klene nad celou včerejší Evropou." Návrat k této včerejší Evropě-byl v Hofmannsthalových očích počin, který sahal daleko za poezii a divadlo. Byl to jen jeden obraz uvnitř obrovitého dějinného procesu, jejž Hofmannsthal viděl přicházet a v němž zahlédl „niterný protipohyb čelící onomu duchovnímu převratu 16. století, jehož dvěma aspektům říkáme renesance a reformace ..."
37 V Semiramidé.
§ I. Antická poetika, s. 163
§ 2. Poezie a próza, s. 165
§ i. Systém středověkých stylů, s. 166
§ 4. Soudní, politická a pochvalná řeč
ve středověké poezii, s. 172 § 5. Topika nevýslovného, s. 177 § 6. Topika překonání, s. 180 § 7. Chvála současníků, s. 183
KAPITOLA 8
Poezie a rétorika
162
METAFORIKA
Dantův traktát o básnictví v národním jazyce nese titul De vulgarí elo-quentia. Ještě kolem roku 1300 je tedy běžné chápat poezii jako druh réto-"ríky. Neexistuje žádné obecně použitelné slovo pro poezii. Jak si to máme historicky vyložit?
§1. ANTICKÁ POETIKA
Moderní „literární véda" se dosud nenamáhala položit základy, na nichž - a pouze na nichž - by mohla vystavět solidní budovu: dosud nenapsala dějiny literární terminologie. Co znamenají slova „poezie" a „básnictví"? Rozhodné nevystihují podstatu věci, neboť jsou to pozdní, odvozené termíny. U Homéra je básník „božský pěvec", Římané mu říkají vates, věštec. Básník může být takto nazván, protože veškerá proroctví jsou vázána na rytmickou řeč. Místo „básnit" říká Říman „zpívat". Aeneis začíná:
Anna virumque cano ... [Zpívám o zbraních a muži ...]
I Horatius může nazvat řeč svých satir, blízkou každodennímu jazyku, zpěvem (Satirae II, 3,4). Žádné jiné slovo totiž není k dispozici. Řecké po-iein znamená „dělat" ve významu „zhotovovat", „vyrábět". Herodotos používá výrazu poiema („udělané", „výrobek") pro zlatnické práce, poiesis („dělání", „vyrábění") pro přípravu vína. Platón vykládá jazykový lizus následovně: veškeré zhotovování předmětů je poiesis. Básnění se vztahuje k celé této oblasti jako část k celku. „Básníci" jsou ti, „kdo ovládají tuto část poiesis" (Symposion, 205c). Básník je tedy zároveň „výrobce kaťexo-chen". To je nicméně až pozdní pojetí. V nejstarších dobách přednášel básník sám své dílo. Teprve později došlo k dělbě práge. Aoidové přednášeli básně, které „udělali" druzí. „Výrobci" v užším slova smyslu byli tedy tito zhotovovatelé textů. Výraz poietes označuje „původce díla"; odpovídá mu pojem „skladatel" jakožto protiklad „reprodukčního" hudebníka.1
1 H. Weil, Études sur ľantiquitégrecque, 1900, 237.
ANTICKÁ POETIKA
163
U Isokrata znamená pepoiemenos „umělý"; autor psaných umělecky vypracovaných řečí se näzývá logon poietes. Kdo překládá poiesis jako „tvorba", vnáší do řeckého nazírání cosi cizorodého: židovsko-křesťanské učení o stvoření. Když nazýváme básníka tvůrcem, užíváme teologické metafory. Řecká slova pro básnictví a básníka mají technologický, nikoli metafyzický, nebo dokonce religiózní význam. Přitom ze všech národů právě Řekové cítili nejsilněji, co je v poezii božského. Ale tento božský prvek je - právě protože je božský - jsoucno, které stojí mimo člověka a nad ním a které do něho vtrhává a naplňuje ho jako Múza, jako bůh, jako božské nadšení. Básnictví nepřijímá svou metafyzickou hodnotu od subjektivity básníka, ale od nadlidské instance.
Pojem „dělání" ve smyslu „zhotovování" nabývá klíčového významu v Aristotelově vědním systému. Aristoteles dělí filosofii na teoretickou, praktickou a poetickou. V provedení systému se u něho setkáváme s jistou rozkolísaností, tomu však zde nemusíme přikládat důležitost. Podstatné je jeho rozlišení mezi praktickými a poetickými disciplínami. Praktické obory se týkají lidského jednání (scholastika hovoří o agibilia), poetika se týká „dělání" (factibiha). Zahrnuje tedy nauku o užitečných a krásných uměních: technologii a to, co my - v Aristotelových stopách - označujeme za „poetiku" v užším smyslu. Aristotelské učení o básnictví je tudíž třeba vidět v souvislosti s celým filosofovým systémem: jako disciplínu, která je paralelní s etikou, politikou, rétorikou, ekonomikou. Cílem Aristotelova univerzálního studia bylo zkoumat vše, co člověk koná a produkuje, pod zorným úhlem rozumnosti a hodnotnosti. ' '
Platón básnictví - až na titěrné zbytky - ze svého filosofického ideálního státu vyhnal, protože v jeho pojetí bylo pedagogicky škodlivé, a sice o to škodlivější, oč „básničtější" (387b). Aristoteles je však znovu uvedl do kruhu nejvyšších duchovních hodnot, a přiznal mu dokonce jak mravní, tak filosofickou cenu. Založil poetiku jako filosofickou nauku o básnictví. Klasické řecké myšlení tím dospělo zároveň do své vrcholné i závěrečné fáze. Tím lze také vysvětlit, proč stála aristotelská poetika od poloviny 16. století v centru všech diskusí usilujících o filosofické uchopení podstaty poezie. Jakkoli je ta útlá knížka dítětem své doby, obsahuje hlediska, která mohou kdykoli znovu nabýt na aktuálnosti.
V poaristotelské době byl ovšem vliv této knihy malý. To souvisí s hele-nismem a s velkou kulturní proměnou, kterou přinesl. Z jednotné filosofie vzešly jednotlivé vědy: gramatika, rétorika, filologie, literární dějepis. Filosofie přechází od filosofů k učitelům filosofie a rozpracovává tradiční školské náhledy. Peripatetická škola přiřazuje poetiku a rétoriku k mistrovým logickým spisům (tzv. Organon). Po smrti Theofrasta (t 287), druhé vůdčí osobnosti školy, však peripatetika zaznamenala úpadek a aristotelské spisy vyšly z oběhu. Znovu se vynořily teprve v prvním století př. Kr. S helenismem začíná pro řeckou teorii básnictví nová epocha. Stoikové a epikurejci vedou spory o uměleckých prostředcích a o působení a úkolech poezie. Z těchto původních spisů k nám doputovaly jen chatrné zlomky. Jejich obsah však pro nás zachovala Horatiova Ars poetica. Před-
stavuje - a v tom je srovnatelná s aristotelskou poetikou - zároveň vrchol
1 závěr tohoto vývoje. Po Horatiovi se už neobjeví žádná římská didaktická báseň o poetice. Od konce prvního století ostatně umlkají všechny „velké" žánry římské literatury: tragédie se Senekou, epos se Statiem, Valeriem Flakkem a Siliem, dějepisectvi s Tacitem.2 Nauka o básnictví přechází už od počátku císařské éry do kompetence gramatiky a - s ní převážně spjaté - metriky. Pojem poetiky jako autonomní disciplíny se na Západě vytrácí na celé jedno tisíciletí, a znovu se vynořuje jen zcela epizodicky kolem roku 1150 ve spisu De divisione philosophiae Dominika Gundissalina - zároveň s dalšími vědami aristotelského systému, jak je týž autor převzal z islámského zprostředkování.3 Jestliže nicméně latinské básnictví, pevně opřené o školu a církev, přečkalo i ta „nejtemnější" staletí, bylo tomu tak
i i proto, že bylo nutno předávat poučení o básnickém umění, o jeho metrických formách, jeho žánrech a jeho rétorických ozdobách: že tu tedy byla nějaká „poetika". A totéž platí i o próze: byla tu tedy také elementární „teorie a technika literatury".
§2. POEZIE A PRÓZA
Podle antického pojetí nejsou poezie a próza dvě bytostně a zásadné odlišné výrazové formy. Obě spadají naopak pod střechový pojem „řeči". Poezie je metricky vázaná řeč. Od časů Gorgiových s ní však soupeří umělecká próza. Otázka, zda je „těžší" poezie, nebo próza, se klade už od Isokrata. Zhruba od roku 100 př. Kr. je na rétorických školách zavedeno jako cvičení převádění poezie do prózy. Quintilianus toto cvičení řečníkům doporučuje (X, 5, 4). Augustin musel jako žák parafrázovat úryvky z Aeneidy (Confessiones I, 17, 27). V římské a řecké pozdní antice, stejně jako v byzantském středověku, se parafráze stává samoúčelnou. Statiús chválí svého otce, že nejen vykládal ty nejobtížnější básníky, ale nesl též „stejné jařmo jako Homér" a převedl jeho verše do prózy, „aniž zůstal o krok pozadu".
Dosud zůstala téměř nepovšimnuta skutečnost, že velká část raněkřes-ťanského básnictví pokračuje v praxi antické řečnické parafráze. Nejprve se setkáváme s převodem biblických knih do hexametrů. Tak nakládá His-pánec Iuvencus (kolem roku 330) s evangelii, Egypťan Nonnos (5. století) s evangeliem sv. Jana (v řečtině), Ligur Arator se skutky apoštolů. V roce 544 sklidil Arator při veřejném přednesu svého díla v kostele sv. Petra v řetězech (San Pietro in Vincoli) v Římě bouřlivý potlesk. Postup mohl být přenesen i na životy svatých. Život svatého Martina Akvitánce Sulpicia Severa (kolem 400) přepsal do veršů v druhé polovině 5. století Paulinus-z Périgueux; své dílo označil jako translatio [převod] neboli transcripta oratio [přepsanou řeč] (fV, 1 a V, 873). V 6. století vykonal stejnou práci
2 Díla Syra Ammiana Marcellina stejně jako Egypťana Claudiana patří k opožděným květům 4. století.
5 Aristotelská je jeho poetika ovšem jen podle jména, její obsah je středověký.
POEZIE A RÉTORIKA
POEZIE A PRÓZA
165
Fortunatus. Bylo však možno jít ještě dále a převádět veršovaný text do prózy. Tak například afektovaný a ješitný Ital Sedulius (činný mezi 425 a 450) přičinil ke svému Carmen paschale ještě Opus paschale. Toto dvojí zpracování mělo četné následovníky v řadách anglosaských autorů (Ald-helm, De virginitate; Beda, Vita Cuthberti; Alkuin, Vita s. Willibrordi). Anglický humanismus poté přenesl tuto módu do Francie (Hrabanus Maurus, báseň o sv. Kříži; Sedulius Scottus, De Christiana vita). Z Němců sem hledí Walther ze Špýru svým Životem sv. Kryštofa (asi 980). Rolem roku 1050 skládá Onulf ze Špýru své prozaické Rhetorici colores a jejich veršované přepracování uzavírá slovy: idem idem eidem de eodem [tentýž totéž témuž o tomtéž). To je poslední příklad oné stylistické translace, kterou středověk převzal jako dědictví po antické rétorské škole. Je z ní zřejmé, že vázaná umělecká řeč a nevázaná umělecká řeč byly pokládány za zaměnitelné.
Avšak vzájemnost rétoriky a poezie nedokazuje jen tento dílčí pohled. V jejích základech ležela rétorizace římského básnictví, již zahájil Ovídius. Byla dále posílena gramaticko-rétorickým výkladem básníků. Za vzor 1 vší rétoriky platil Řekům Homér a pozdním Římanům Vergilius. Účastníci Macrobiových Satumalií jsou zajedno, že Vergilius je stejně významný řečník jako básník (Vergiliům non minus orátorem quam poetam habendum, in quo et tanta orandi disciplina et tam diligens observatio rhetori-cae artis ostenderetur [Je třeba pokládat Vergilia v nemenší míře za řečníka jako za básníka, takovou řečnickou kulturu a tak pečlivé respektováni rétoriky lze totiž u něho pozorovat]; V, 1,1).
Nadvláda rétoriky nad poezií se ve středověku projevuje ještě ve zcela jiných formách.
3. SYSTÉM STŘEDOVĚKÝCH STYLŮ
Podle teorie zahrnovala ars dictaminis jak prózu, tak poezii. Arřes dictan-di předesílají tuto zásadu, jakkoli ve skutečnosti pojednávají pouze o prozaickém dopisovém stylu. Pojetí poezie a prózy jako dvou druhů řeči platí tedy i nadále. Protože však středověk znal dva prozodické systémy, časomerný neboli metrický a prízvučný neboli rytmický, dělila se ars dictaminis na dictamina metrická, rytmická a prozaická. Za čtvrtý styl byla později uznána rýmovaná próza (dictamen mixtum sive compositum [smíšené dictamen]*). I toto dělení však předpokládá, že poezie i próza jsou vázané umělecké řeči: próza je vázána rytmem, poezie metrem, popřípadě rytmem a rýmem.
Toto rozčlenění artis dictaminis mělo za následek, že dvojici poezie -próza vystřídala trojice nebo čtveřice. Hranice mezi poezií a prózou se tak stále více smazávaly. Zmatek narůstal i proto, že ani pojem „prózy" nebyl
4 Tak nazývá rýmovanou prózu Thomas z Capuy (kolem 1230). Rýmovaná próza je „obyčejná próza, jejíž jednotlivé úseky neboli kola (vymezují je mluvní pauzy) se na konci rýmují" (R. Polheim, Die lateinische Reimprosa, 1925, s. DC).
nikterak jednoznačný. Zcela obecně je próza definována jako nevázaná řeč (Isidor, Etymologiae I, 38,1). V próze však je třeba rozlišit různé úrovně. Nejvznešenější formou je ta, kterou po Nordenovi nazýváme „Kunst-prosa", umělecká próza. Antika ji označovala výrazem rhetoricus sermo (Sedulius) nebo eloquentiaeprosa [rétorická řeč či próza]. Isidor tak charakterizuje styl Izaiášův. Ennodius používá pro uměleckou prózu výraz fabricata latinitas [„opracovaná", uhlazená latina]. Vedle umělecké prózy, na niž bylo třeba vynaložit mnoho času, sil i učenosti, tu však byla také jednoduchá próza věcného podání. Už Seneca (list 40, 4) požaduje, aby řeč filosofů byla incomposita5 et simplex [nehledaná a prostá]. Plinius si stěžuje, že ho zaneprázdnění nutí odesílat literárně neštylizované listy (inlitteratissimas litteras; Epistulae I, 10). Když věc spěchala, nezbývalo než sáhnout po jednoduché próze, a Jeroným proto v tomto případě hovoří o subita dictandi audacia [spěšném diktátu] na rozdíl od elucubrata scribendi diligentia [propracované stylizace] (PL 26,200). Augustin usiluje o communis loquendi consuetudo [běžnýzpůsob mluvení], což nazývá také sermo usitatus et simplex [obvyklou a prostou řečí]. Takové řeči rozumí jak vzdělanci, tak lidé neučení (PL 34,173). Ve stejném duchu rozlišuje Ennodius sermo simplex [prostou řeč] a sermo artifex [umělecky stylizovanou řeč], což vyjadřuje také dvojicí plana [přímá] a artifex locu-tio [stylizovaná mluva].6 Stejný rozdíl dělá i Aldhelm (cursim pedelemp-tim, non garrulo verbositatis strepitu [spěšně - zvolna, bez upovídané mnohomluvnosti].7 Umělecká řeč je však od 5. století stále umělejší, takže jí nakonec rozumí jen vzdělanci. Kdo se obracel k širšímu publiku a chtěl pojednat látku většího rozsahu, nemohl použít tohoto prostředku, nýbrž musel sáhnout po sermo simplex, jenž byl bližší mluvené řeči. Tak je třeba rozumět často citované pasáži z předmluvy Řehoře Tourského k jeho franckým dějinám. Když Řehoř sděluje, že se už nenajde žádný grammatí-cus qui haec aut stiloprosaico autmetrico depingeret versu („literát, který by tyto věci vylíčil uměleckou prózou nebo metrickým veršem") a že on sám píše inculto effatu („nevzdělaně"; hledaná skromnost!), nechce říci nic jiného, než že se při sepisování svého díla přiblížil hovorové řeči,8 která je pravým opakem rétoricky rafinované latiny jeho současníka Fortuna-ta. Historik tehdy ani nemohl postupovat jinak. Rozhodné z toho nelze dělat závěr, „že rozsah jeho literárních znalostí byl značně omezený".9 Tiuube tuto pasáž pokládá za „velkolepou" a dodává: „Omluvy tohoto druhu byly věcí stylu, podobná sebeobviňovánf a hraná sebepodceňování, popřípadě odmítání gramatiky nebyly samy o sobě ničím jiným než rétorickými postupy." Řehoř byl na výši dobové vzdělanosti, a jeho často připo-
5 Odpovídá tomu řecké atechniteutos.
« Ennodius, vyd. Hartel, 521, 18; 93, 26; 405, 24; 58, 18-23.
7 Aldhelm, vyd. Ehwald, 478, 3nn. Srov. M. Rogrr, Ľenseignement des lettres clas-siques d 'Ausone ä AJcuin, 295. r-
8 Píáe „realistickou latinou, oscilující mezi řečí lidu a řečí školy" (E. Lofsíedt, Syn-tactica II, 1933, 365).
9Manitius, I, 217.
166
POEZIE A RÉTORIKA
SYSTÉM
STŘEDOVĚKÝCH STYLŮ
167
mínaný nářek nad nedostatkem „gramatiků" nelze zbrkle vyhodnocovat jako historický doklad temnot středověku. Sám Fortunatus pokládal za vhodné označit se ve věnování svých spisů papeži Řehoři Velikému za „mou nezkušenost" (imperitia mea) - což byl zvláště vybraný výraz namísto obvyklé formule „má maličkost", „má prostřednost".
V raném středověku se používalo termínu próza i pro „rytmickou báseň". Také v tomto žánru lze rozlišil velmi rozdílné úrovně. V jedné básni, jež byla napsána v langobardské říši a již lze datovat do roku 698, autor prohlašuje, že neovládá metriku, a píše proto „v próze, jako by to byla řeč" (scripsi per prosám ut oratiunculam; Poetae IV, 731, strofa 18). To je nej-starší text, v němž padne výraz prosa v souvislosti s básní. Tuto báseň ovšem nelze zařadit pod žádné rytmické schéma, a slovo prosa je tedy' použito jako východisko z nouze. Termín próza je tu už zároveň na půl cestě k významu „rytmická báseň". „Přechod" se uskutečňuje v jedné básni z 8. nebo 9. století, která je vystavěna v pravidelných patnáctislabičných verších a je označena jako prosa compositum [próza v pravidelném uspořádání] (Poetae I, 79).10
Aplikace výrazu prosa na poezii posléze našla novou sféru uplatněni, když byla v 8. století objevena sekvence. Sekvence je původně odborný termín z oboru hudební techniky a označuje uměle prodlužovanou melodii; při mši se takto protahovalo koncové a ve slově Alleluia. Bezeslovné notové řadě (sequentia) byl podkládán text, „který měl právě tolik slabik, kolik měl odpovídající melodický úsek tónů; tento text přirozeně neměl nic společného ani s metrickým, ani s rytmickým básnictvím, byla to čistá próza, a ve Francii byl a dosud je také takto označován" (Strecker). Další vývoj probíhá následovně: nejprve je celá sequentia opatřována textem a nakonec jsou vytvářeny nové melodie spolu s příslušnými texty. „Protože sekvence předzpévovaly dva polosbory, přičemž druhý opakoval melodii po prvním, stalo se charakteristickým prvkem nové básnické formy pravidlo, že dva úseky prozaického textu musí mít vždy stejný počet slabik. Byla to novinka epochálního významu, neboť básníci se tu poprvé učili, jak se osvobodil od pout metrické a rytmické prozódie, již ostatně ovládali jen nemnozí."11
Sekvence je tedý zrozením moderní lyriky z ducha hudby.
Přehlédneme-li znovu tento vývoj, stane se zřejmým, že dělení ars dic-taminis na tři typy v žádném případě nedává úplnou představu o reálné rozmanitosti forem středověké umělecké řeči. Dictamen prosaicum je umělecká próza. Normálním výrazovým prostředkem pro list, kroniku, historii, vědecké pojednání, hagiografii však přirozeně zůstává „jednoduchá" próza (sermo simplex). Vedle toho je k dispozici už zmíněná rýmovaná próza, a nakonec i próza kombinovaná s verši, tedy texty, v nichž je
'"Wilhelm Meyer tvrdí: „Řádky ... rytmického básnictví jsou prózou se závěrovou kadencí" (III, 2). Tím se však stírá do očí bijící rozdíl mezi nepravidelnou a pravidelnou rytmikou. - Šrov. také W. Meyer, II, 185, pozři.
U Karl Strecken in: Merker-Stammler, Reallexikon der deutschen Literaturgeschichte II, 1926/1928, sloupec 391b.
168
POEZIE A RÉTORIKA
próza prokládána básnickými vsuvkami a jimž se říká prosimetra.12 K tomu teprve můžeme připočíst metrické a rytmické básnictví.
Tento obraz se ale ještě víc zkomplikuje, když jsou do umělecké prózy zavedeny rytmické větné závěry. Antická umělecká próza respektovala při zakončování vět metrická pravidla vycházející z kvantity slabik. V pozdní antice se tento metrický větný závěr přeměnil v závěr rytmický (prízvučný), který byl označován jako cursus. Počínaje 8. stoletím cursus zdegeneroval. Obnovila ho na konci 11. století papežská kurie, a sice s oporou v dopisovém stylu Lva Velikého: proto se mu také říkalo leoninus cursus nebo leonitas. Toto označení bylo posléze přeneseno na velice oblíbené hexa-metry s vnitřním rýmem (versus leoniní).™ Že bylo možno přejít od cursus leoninus k názvu hexametru s vnitřním rýmem, je jen dalším důkazem pro konstatováni, že terminologie poezie i prózy je ve středověku lehce prostupná. Zvláště příznačně to dokládá Poetria Iohanna de Garlan-dia, který rozlišuje tři poetické styly a čtyři „moderní" prozaické.14
Zvláště charakteristickým rysem nevyjádřeného, ale živého uměleckého cítění středověku je záliba ve spojování a kombinaci rozdílných stylových prostředků. Takovou kombinaci je už z antiky převzaté (Menippos z Gadar, Varronovy menippské satiry, Petronius, Martianus Capella, Boě-thius) prosimetrum, vyžadující, aby veršové vsuvky byly složeny v různých metrech (polymetricky). Rým a próza se kombinují v rýmované próze.
Mimořádně půvabná je kombinace časomíry a rýmu v hexametru s vniřním rýmem, tedy v již zmíněném versus leoninus. Například: \
Lucifer ut stellis, sic es praelata puellis.'15
Tento efekt lze stupňovat k opojné velkoleposti ve sdružené rýmovaných hexametrech se zdvojenými vnitrními rýmy. Tak jc tomu v básni Bernarda z Morlasu o Posledním soudu a rajské slávě:
Hora novissima, tempora pessima sunt, vigilemus. Ecce minaciter imminet arbiter ille supremus: imminet, imminet, ut mala terminet, aequa coronet, recta remuneret, anxia liberet, aethera donet ... Patria splendida terraque florida, libera spinis, danda fídelihus est ibi civibus, hic peregrinis.™
12 Srov. F. DoRNSEIFF in: Zs. f. d. alttestamentliche Wissenschaň II, 1934, 74.
13 Jak dokazuje Caul Eudmann in: Corona quernea, 16nn.
14 Slilus gregoríanus, tulhanus, hilarianus, ysidorianus. Iohannes se pokouší rozlišit jednotlivé styly podle závěrových klauzulí, není však důsledný: in stilo tulliano non est obsen'anda pedum cadentia, sed dictionum et sententiaruw coloratio; quo stylo utuntur vatesprosayce scribentes ... [v ciceronovském stylu nezáleží na kadenci metrických stop, ale na zdobnosti výroků a sentencí; tento styl užívají básníci píšící prózou ...]. „Básníci píšící prózou": véru krajně matoucí učení, v němž se žák jisté stěží orientoval (AF13, 1902, 928).
15 „Jako jitřenka nad ostatními hvězdami vynikáš ty mezi dívkami."
1fí „Je poslední hodina, nejhorší čas, bděme. S hrozbou ve zraku se blíží nejvyšší soud-
SYSTÉM
STŘEDOVĚKÝCH STYLŮ
I69
Rytmické verše a časomíra se kombinují v takzvané vagantské strofe s autoritou. Nazývá se tak spojení tří vagantských veršů s jedním většinou klasickým hexametrem nebo pentametrem, který se s nimi rýmuje. Jako príklad uvádím strofu z Gualtera ze Chätillonu o neřestech duchovenstva:
A prelatis deůuunt vitiorum rivi, et tantum pauperibus irascuntur diví; Impletur versiculus illius lascivi: Quicquid delirant reges, plecuntur Achivi. [Z prelátů stékají proudy nectností, ale jen na chudáky se hněvají bozi; naplňuje se veršík onoho šprýmaře: za pošetilosti králů pyká prostý lid.]
Časté jsou přechody od časomíry k rytmice.17 Sem patří i míšení veršů v národním jazyce s verši latinskými, tak oblíbené ve Francii a v Německu od 11. do 13. století. Všechny tyto kombinace a přechody vypovídají o témž cítění. Prozrazují dětskou radost ze hry a z mnohotvárnosti. V obsahové rovině odpovídá tomuto sklonu ke křížení forem ve středověku mimořádně populární prolínání žertu s vážností, a dokonce sakrálního s burles-kou.18
Z toho, co jsem dosud vyložil, plyne, že středověk neměl žádné slovo, které by zahrnovalo jak metrické, tak rytmické básnictví. Slovo poesis se nedalo použít. V antické teorii, jak ji pro nás reprezentuje Lucilius (fragment 339nn.), se pod pojmem poesis rozuměla velká báseň (Ilias, Enni-us), pod pojmem poema malá.19 S touto terminologií koresponduje závě rečný verš Waitharia:
Haec est Waltharii poesis. Vos salvet Jesus. [Toto je epos o Walthariovi. Spas vás Ježíš.]
Poesis, poema, poetica, poeta se jinak vyskytují ve středověku vzácně: poezie totiž nebyla chápána jako samostatné umění. Pro „básnit" není v raném středověku vůbec žádné slovo. „Metrické básnictví", „metrická bá seň" se různé opisují: metrica facundia [metrická výmluvnost]; metrica dieta [metrická řeč]; textus per dieta poetica seriptus [text napsaný básnickou řečí]; dictum metrico modulamine perseríptum [metricky napsaná řeč]; versibus digerere [pořádat do veršů]; liricopede boare [promlouvat lyrickým rozměrem]; poetico cothurno gesta comere [zdobit vyprávění básnickým kothurnem]; metrica amussi depingere [líčit podle pravidel
4
ce: blíži se, aby skoncoval se zlem, korunoval spravedlnost, odměnil ctnost, vysvobodil z úzkostí, daroval nebesa ... Zářivého domova a kvetoucí země bez trnitého hloží se dostane věřícím, kteří jsou tam občany, zde poutníky." i^Srov. Poetae III, 674, 1032. 1!*Viz níže, exkurs IV. ls'Viz níže, exkurs V.
metriky]; metrorum versibus explanare [vykládat metrickými verši]; me-tricare [psát metricky].20 „Básnit" může být vyjádřeno i slovesem „pone-re" [klást] (Poetae IV, 357, 30; glosa k tomuto místu se odvolává na repo-nere u Horatia, Ars poetica, 120 a u Iuvenala, 1,1). Metrický básník se označuje jako versificus metricae artís peritia praeditus [veršovec zkušený v metrickém umění]; dictor; positor; compositor.21 Vedle poesis se zhruba po roce 1150 objevuje slovo poetria, které přežívá v anglickém po-etrya v Opitzové „deutsche Poeterey". Někteří z tohoto slova chtěli vyčíst symptom nového pojetí básnictví. Věci se však mají úplné jinak. Řecké po-ietria znamená „básnířku". V tomto významu se toto slovo - latinizováno na poetria - občas objeví u Cicerona, Ovidia, Persia, jednou také u Martia-na Capelly (§ 809, vyd. DiCK, s. 427, 14). Z různočtení k tomuto místu je vidět, že tomuto málo frekventovanému slovu čtenáři ne vždy rozuměli a někteří mu dávali význam „poezie". Tak je také užívá Odo z Čluny (t 942) ve své didaktické básni Occupatio (v. 1219). Archipoeta (činný v letech 1160-1165) je užívá s oblibou jak ve významu „poezie", tak ve významu „báseň". R těmto dvěma významům přistupuje pak význam třetí: poetika. Horatiova Ars poetica je běžně označována jako poetria. Galfredus de Vino Salvo, autor spisu Poetria nova (asi 1210), chce tedy tímto názvem říci pouze tolik, že přichází s novou poetikou. Ve stejném smyslu bylo Cice-ronovo pojednání De inventione nazýváno Rhetorica vetus [stará] nebo príma [první] nebo prior [dřívější], a naproti tomu Rétorika pro Herennia Retorica nova [nová] nebo secunda [druhá] nebo posteríor [pozdější]. A nejen to: v právní vědě stojí proti sobě Digestum vetus a Digestum novum; v aristotelském bádání Metaphysica vetus a Metaphysica nova, Ethi-ca vetus a Ethica nova, Logica vetus a Logica nova.22 Je zjevné, že v tomto systémovém paralelismu se ukrývá narážka na oba Zákony Bible. Komentář můžeme najít u Isidora (EtymologiaeVl, 1, 1): Vetus testamentům ideo dicitur, quia veniente novo cessavit[ Starý zákon je takto nazýván proto, že s příchodem Nového přestal platit]. Isidor cituje v této souvislosti 2 Ä 5, 17: Vetera transierunt, ecce facta sunt omnia nova. Právě na tato slova se odvolávají představitelé „nové poetiky".23 „Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest" - takové bylo kulturní vědomí na epochálním rozhraní kolem roku 1200. Zároveň s poetria se nyní vynořuje nové slovo pro „básnění" - poetari (také poetare). Jako zastaralé bylo doloženo u Prisciana. Jednou se vyskytlo u Ausonia (ineptia poetandi [nejapné výmysly básníků]; vyd. Schenkl, s. 121, č. 1, 6). V pojednání Ars versifícato-
20 Aldhelm, vyd. Ehwald, 232, 4; Poetae TV, 964; PoeíaeV, 963; Froumund, vyd. Strecke, s. 133, 37; Fortunatus, vyd. Leo, 295, 93; Poetae I, 486, 132; Ermenrich v listu Grimaldovi, MG, Ep. V, 366, 30; PoeíaeV, 63, 267; Poetae I, 95, 1; Odo z Čluny, Occupatio, předmluva k I, v. 19.
21 Aldhelm, 75, 21; Poetae II, 464,1421; Poetae IV, 78, 1; předmluva k Heliandovi.
22 Cicero: vyd. Schanz-Hosius, 4. vyd., I, 589; Digestum: vyd. Paul Kretschmah in: Zeitschrift der Savigny-Stiítung, Rom. Abt. 58, 1938, 210; Metaphysica a Ethica: vyd. Üiserweg-Geyeii, 345 a 347; Logica: vyd. Duckett, 161.
23 Fáral, 181.
170
POEZIE A RÉTORIKA
SYSTÉM
STŘEDOVĚKÝCH STYLŮ
171
ría Matthaea z Vendôme (napsaném asi roku 1170) se však užívání málo frekventovaných slov (Faiial, 163) doporučuje. Je právě zásluhou této módy, že se slova jako poetarí a poetria znovu dostala do oběhu. Poetarí najdeme u Gualtera Mapa (De nugis curíalium, vyd. James, 13, lnn.). Hojně ho užíval Dante v De vulgari eloquentia; jednou24 užil na jiném místě i preciózní poire.
|4. SOUDNÍ, POLITICKÁ A POCHVALNÁ ŘEČ VE STŘEDOVĚKÉ POEZII
Je třeba se nyní zeptat, zda mohlo rétorické pojetí poezie něco převzít z antického rozdělení materíae artis na soudní, politickou a pochvalnou řeč. Třebaže se francouzské „poetiky" 12. a 13. století dalekosáhle emancipovaly od antického teoretického systému, tento systém byl nadále k dispozici ve spisech Ciceroná, Seneky Staršího a Quintiliana. Ani v průběhu těch nejtemnějších staletí zcela nezanikl zájem o soudní řeč v zemi, která byla jak v římském starověku, tak za „renesance 12. století" baštou právních věd: v Itálii. Ve dvaceti hexametrech vyložil soudní rétoriku v Neapoli kolem roku 900 gramatik Eugenius Vulgaris (Poetae IV, 426, č. 21). Kolem roku 1050 podává Anselmus z Besate ve své Retorimachii výklad fiktivní právní pře. Tehdejší Itálie byla také jedinou zemí, v níž bylo studium práv svázáno s gramatikou a rétorikou.25 Před nedávnem jsme se mohli seznámit s akademickou oslavnou řečí jednoho italského právníka, pronesenou asi v roce 1186.26 Soudní řeč však poklesla na rétorické cvičení už v císařském Římě. Už tehdy se konstruovaly fiktivní právní případy, které neměly co dělat se skutečností (controversiae). Vycházely ze smyšleného práva, ba ze smyšlených zákonů. Tyto fantastické výmysly jistě získaly ná přitažlivosti, když do nich byli uvedeni piráti a čarodějové. Ve škole se takováto témata pojednávala i básnickou formou. Několik výplodů toho druhu se nám dochovalo.27 Ve středověku se na tyto fiktivní právní případy hledělo jako na novely. Controversiae Seneky Staršího jsou hlavním pramenem ve středověku mimořádně oblíbené sbírky Gesta Romano-rum.28 Některé Senekovy „pře" žily ještě déle. Například jeden z románů slečny de Scudéry, Ibrahim ouľillustre Bassa (1641), se opírá o Senekovu Controversia de archipiratae filia (I, 6). Z quintilianovské školní řeči (declamatio) vychází i veršovaná novela Mathematicus („Astrolog"), kterou najdeme mezi díly Hildebertovými.29 Politická řéč prochází od doby
2+Ve druhé ekloze, v. 97.
25 Piunti., Geschichte der Logik im Abendlande II, 69-71.
aií Díky Hermannu K.antokow1czov1. In: Journal of the Warburg Institute II, 1938-1939, 22nn.
27 Např. in: Anthologia latina, č. 21 a 198. Dracontius, Romulea 5. 28Lui)wiG Friedlandeu, DarsteĽiwgen aus der Sittengeschichte Roms, 10. vyd., II, 205. 2!) Bliemetziuedeii (Adelard von Bath, 1935, 224nn.) připisuje autorství Bernardovi Sil-vestris. Stejně soudí Fahal in: Studi med. 1936, 77. Jinou veršovanou soudní řeč nacházíme in: PL 171,1400Bnn. (podle Haurěalia je jejím autorem Serlo z Wiltonu, viz s. 177).
172
POEZIE A RÉTORIKA
Neronovy podobnou proměnou jako soudní řeč. Stává se z ní fiktivní poradní řeč (siiasoria nebo deliberativá).™ Všeobecný zájem budí například otázka: má se člověk oženit?31 Středověk ji s oblibou zodpovídal negativné s poukazem na ženskou špatnost. Z toho pochází řeč, v níž je zainteresovanému jeho úmysl rozmlouván (dissuasio). Jedna taková řeč (dissuasio Valerii ad Rufínum philosophum, ne iixorem ducat [Valeriova řeč k filosofovi Rufinovi, aby se neženil]) se nalézá v pestré sbírce anekdot „Zábavy dvořanů" (De nugis curialium, kolem roku 1190) Gualtera Mapa. Kolovala však i samostatně a byla velice oblíbena; dochovalo se k ní pět scholastických komentářů.
Daleko nejsilněji působila na středověké básnictví epideiktická řeč. Jejím hlavním předmětem je chvála. Za mladší sofistiky byla příslušná část rétoriky rozpracována v intencích školy. Jako předměty chvály zná tato pozdní perioda bohy, lidi, země, města, zvířata, rostliny (vavřín, olivu, růži), roční období, ctnosti, umění, jednotlivá povolání. Už tento výčet dává tušit, jak blízko měla poezie k pochvalné rétorice. Bylo dokonce možné, aby jeden z nejvýznamnějších autorů rétorických učebnic Hermogenes z Tar-su (nar. roku 161 př. Kr.) poezii přímo definoval jako panegyrik s dodatkem, že je „nejpanegyričtějšl ze všech lOgoi" (vyd. Rabe, 389, 7). Isidor sice panegyrickýstyl odsoudil jako vynález lehkovážných a prolhaných Řeků (Etymologiae VI, 8, 7). ale už v jeho době a pak v průběhu celého středověku existovala silná poptávka po pochvalných a oslavných básních na světské a duchovní veličiny. Fortunatus podkuruje ve svých verších nesčetným hrabatům, vévodům a knížatům merovejské dvorské společnosti. Stejný tribut si nárokují i Karlovci a později každý kníže, arcibiskup, biskup či opat. v
Výraz panegyricus52 byl karolínskym básníkům znám (Poetae III, 628, 427):
Materie fandi series panegyrica abundat. [Panegyrický žánr oplývá látkou k básnění.]
Pro Ermenricha z Ellwangen (MG, ScriptoresXV, 156, 39) označuje pojem panegyrik veškeré pohanské básnictví. Neznámý básník eposu Gesta Berengarii imperatoris (mezi 915 a 924) nazývá své dílo v titulu Panegyri-con (Poetae IV, 357). Stejně si počíná i anonym z 12. století v jednom holdu (NA 2, 392, 37):
3I) Viz výše, s. 80.
51 Touto otázkou se zabývala už popularizující stoická filosofie (Hierokles, Dion Chry-sostomos aj.). Její argumenty přebírá Jeroným ve svém spise Adversus lovinianum. Srov. P. de Labbiolle, Histoire de la littérature latine chrétienne, 19475, 542nn. Na Jeronýmův spis a na Dissuasio Valerií Gualtera Mapa se odvolává Chaucer (The Wife oľBath's Prologue, 671nn.). Nejdetailnéjším středověkým misogynským spisem jsou Lamentationes Matheoli (13. stol.), srov. GrOber, Grundriss II, 431. Diskuse o ženě a manželství je hlavním tématem Rabelaisovy Tiers livre (srov. Georges Lote, La vie et ľoeuvre de Francois Rabelais, 1938, Í40nn.). 32 Vyskytuje se i podoba panagericus a panegericus.
SOUDNl. POLITICKÁ A' POCHVALNÁ ŘEČ . VE STŘEDOVĚKÉ POEZII
173
Dum tíbi, dulcis homo, breviterpaaegyrica promo, conlige nobiscum vernos Ůores et hibiscum. [Zatímco ti, laskavý muži, přednáším krátký chvalozpěv, trhej s námi jarní květy a ibišek.]
Mnohem častěji se však používá latinského výrazu: laus, laudes, prae-conia. Je tomu tak už v pohanském básnictví pozdní antiky. Kritik musí při čtení středověkých básní dávat pozor, zda je slovo laus použito v obecném významu, nebo jako rétoricko-poetický technický termín. S druhým případem se setkáváme například v Laus temporum quattuor [Chvála na čtyři roční období] nebo v Laus omnium mensuum [Chvála na všechny měsíce] (Anthologia latina, vyd. Buecheler-Riese, č. 116 a 117), ale také v gramatické didaktické básni Smaragdově (Poetae í, 615, č. 15):
Partibus inferíor iacet interíectio cunctis,
ultima namque sedět et sine laude manet.33
/ - * >'j
Uvědomlme-li si, že stylistické prvky panegyriku mohou vstoupit do všech žánrů a do všech tematických oblastí básnictví - což má pro středověkou literaturu zásadní význam -, začlení se pro nás citovaný pasus do širších souvislostí. Všimněme si několika příkladů. Mohli bychom se domnívat, že chvalozpěv na Boha je ryze biblického původu. V Dracontiově De laudi-bus dei (III, 735nn.) čteme:
Servatum reparare iubepietate sueta,
ut merear cantare tuas per carmina laudes.
Quamvis nemo tua praeconia congrua dixit
aut umquam dicturus erit, nam formula laudis
temporíbus tribus ire solet, tu temporís expers.
[Přikaž změnit to, co je obvykle věrně zachováváno,
abych byl hoden pět v básních tvé chvály.
Dosud tě nikdo nechválil, jak by bylo třeba,
aniž kdy bude, neboť řád pochvalné řeči
postupuje podle posloupnosti tři věků, a ty jsi mimo čas.]
Tomu je třeba rozumět takto. Pro panegyrik na osobu předepisovala technika (formula laudis) pochvalně vyzdvihnout její předky, její mladické skutky a její mužný věk. Bylo tedy třeba věnovat pozornost třem časovým obdobím (temporíbus tribus). Rétor Emporius (5. století) učí: Laudatur
35 „Smutný je úděl citoslovce, neboť zaujímá mezi slovními druhy nejnižši místo. Nikdo mu nevěnuje chválu." Na cestě od latiny k francouzštině zanikla předposlední slabika proparoxyton. Mallarméa to natolik dojalo, že napsal báseň v próze o „smrti předposlední" (Le démon de 1'analogie in: Dívagations). Báseň končí slovy: Jem'en-fuis, bizam, personne condemnée á porterprobablement le deuil de ľinexplicable Pénultiěme [Já, podivín, prchám jako někdo, kdo byl zřejmě odsouzen k tomu, nosit smutek za nevysvětlitelnou Předposlední). Také gramatika má své tragédie.
aliquis exhis quae sunt ante ipsum, quae in ipso quaequepostipsum. An te ipsum, ut genus et patria in ipso, ut nomen, ut educatio, utinstitu tio, ut corporis species, ut ordo factorum: post eum, ut ipse exitus vitae, ut existimatio mortuum consecuta [Kdo je chválen, je chválen pro to, co je před ním, co je při něm a co je po něm. Před ním například rod a vlast při něm například jméno, výchova, vzdělání, tělesná podoba, skutky; po něm například jeho odchod ze života a soud lidí o mrtvém] (Halm, 567). Tak to převzal i Isidor (Etymologiae II, 4, 5). Na Boha však toto schéma nelze aplikovat, neboť je věčný (temporís expers). - Kombinace panegyrických a církevních prvků se často vyskytuje i v metrických životech světců, ty však jinak mají vlastní topiku.
Bezprostřední vazbu mezi antickou epideixí a středověkou poezií nacházíme v pochvalných básních na města a země. Jak známo, laudes Ita-liaea laudes Romat?* byly velmi oblíbeny už v římském básnictví. Pozdhě-antická teorie vypracovala pro chválu měst přesné předpisy.53 Začínalo se polohou, nato se konstatovaly všechny ostatní přednosti města, v neposlední řadě pak byl zmíněn jeho význam pro pěstování umění a věd. Tento poslední topos byl ve středověku přetvořen v církevním duchu. Největéí vě-hlas města nyní představují jeho mučedníci (a jejich ostatky), jeho světci, církevní knížata a teologové.
V jednom langobardském rhythmu na Milán36 jsou pochvalně zmíněny: 1. poloha v úrodné nížině; 2. hradby, věže a brány, 3. fórum,37 dlažba ulic, lázně; 4. kostely, 5. zbožnost obyvatel; 6. hroby světců; 7. Ambrož a pozdější biskupové; 8. péče o vědu, umění a liturgii; 9. blahobyt a dobročinnost obyvatel; 10. vláda krále Liutpranda (t 744); 11. arcibiskup Theodor II. (t 735); 12. hrdinské činy Milánských v boji proti nevěřícím. Většina těchto topoi odpovídá zcela bezprostředně nebo mutatis mutandis antickým předpisům pro chválu města. Z antické oslavné řeči se tu však stalo účinné a umělecky zdařilé vyznání hrdosti raněstředověkého italského měšťana. Této skladbě jsou blízké i Versus de Verona (Poetae I, 119; složené kolem roku 810), jejichž zbožný autor se podivuje nad tím (strofa 8), že pohané - mali homines [špatní lidé] - uměli tak krásně stavět. Právě z Itálie - v níž se jako v jediné zemi po celý středověk udržel městský život římského typu - k nám doputovalo značné množství takových pochvalných básní a některé z nich patří k perlám středověké poezie.
I chvála zemí vycházela z antické teorie a praxe. Zvlášního významu nabyla laus Spaniae, jíž zahájil Isidor svou kroniku: byla totiž východiskem, z něhož se utvářelo španělské národní cítění.38 Isidor našel své vzo
34 Laudes NeapoĽs jsou u Státia, Silvae III, 5, 78-104.
35 Blíže viz Tu. C. Busgess, in: Studies in Classical Philology, Chicago, III, 1902, 89-248 a Gehnentz, Laudes Romae, Rostock 1918.
3,i Poetae I, 24. Složeno krátce po 738 (L. Tkauuií, Karolingische Dichtungen, 1888,114). 37 Ve strofě 6, 1 čte Thaliu e foň.
3sGiri'nnu Davis in: Hispánie Revue, 1935, 149nn. - 0 Isidorově autorství pochybuje s í/iimi (Hist. Vjs. 30, 1935, 429, pozn. 22); podle W.Lf.visona (sdělení v dopise) na základě nedostatečných argumentů.
174
POEZIE A RÉTORIKA
SOUDNÍ. POLITICKÁ A POCHVALNÁ REČ VE STŘEDOVĚKÉ POEZII
175
ry v antickém zeměpise a lokálním dejepise, a sám pak posloužil za vzor nejen středověkým dějepiscům, ale také epickým básníkům. Z chvály města nebo země na úvod epické básně se stal úzus, jehož ovšem dneska sotva někdo dbá. Představuje kombinaci panegyriku a eposu. Jako raný příklad může posloužit Alkuinova báseň De sanctis Euboricensis ecclesi-ae (Poetae 1,170,16nn.). Chválou Auxerre začíná Heirikův život sv. Heřmana (Poetae III, 438), chválou Uher a Hunů Waltharius, chválou Paříže historický epos Abbona ze Saint Germain (Poetae TV, 19, lnn.), chválou Anglie básnická skladba Letalda z Micy (konec 10. století) o rybáři Swithinovi.59 Chválu Španělska nacházíme jako vložku (strofa 144nn.) v Poema de Fernán González (kolem roku 1250). Mimořádné častá je samozřejmě chvála panovníka, jejíž topika vyžaduje zvláštního zkoumání. Může být rovněž - jako chvála země - zabudována do epické skladby, jak je tomu například v básni Karolus Magnus et Leo papa (Poe^ tae I, 316);40 ale stejně může být vložena i do eklogy41 nebo do žalozpě^ vu.42 Ir Dungal přináší v rámci eklogy anticky cítěnou chválu poezie. To je však ve středověku náramná vzácnost. Když mají být chválena abstrakta, sahá se po ctnostech (Aldhelm, De virginitate; Milo, De sobrietate apod.), a ne po uměních.
Vliv panegyrického stylu zasahuje i lyriku. Většina lyrických témat, jež moderní básník „vytváří" z niterného „zážitku", figuruje na seznamu epideiktických topoí pozdněantické teorie. Byly to látky rétorických cvičení. Jako takové byly využívány i ve středověku k potřebám výuky. Někdy to lze doložit na formálních aspektech. Máme například k dispozici dvě líče^ ní zimy, která mají stejné koncové rýmy. Rýmy tedy byly předem dány, a obě verze jsou jen školním cvičením.43 Už z rétorického charakteru středověké poezie vyplývá, že se při interpretaci básně nesmíme ptát po hlubinném „zážitku", ale po tématu, které má být pojednáno. To se modernímu kritikovi příčí zejména tehdy, když má posoudit básně o jaru, o slavíkovi nebo o vlaštovce. A přitom právě zde máme co činit s tématy, která jsou rétoricky předepsána. Tak například pozdněantický Pseudo-De-metriův traktát De elocutíone (sepsaný kolem roku 100 po Kr.) uvádí v oddílu o „lahodném" stylu (charientismos) jako zvláště vhodná témata zahrady, vlaštovky, lásku. Velmi vlivná byla rovněž Hermogenova Progym-nasmata (rétorické průpravy). Gramatik Priscianus je přeložil pod názvem Praeexercitamina a předal je touto cestou latinskému středověku. Pokyny těchto rétorických příruček lze vysvětlit, proč bylo napsáno tolik básni na vlaštovku a slavika.44 V básni o vlaštovce45 biskupa Radboda
5SVyd.WiLMAJiT in: Studí medieval!9, 1936, 193nn.
40 Fragment má toto členění: verše 1-12 exordium; 13-94 chvála Karla Velikého; 95-136 jeho stavební činnost v Cáchách; 137-325 honitba; 326nn. papež Lev.
41 Muadwin in: Poetae I, 385n.
42 Dobrý příklad je in: Poetae 1, 430 (v. 7: Formám laudis describere [vylíčit formu chvály]).
43 W. Meyeh, in: GGN, 1907, 237.
44 Např. Poetae latini minores, vyd. Baehrens, IV, s. 206; V, s. 363 a 368. - Eugenius
176
POEZIE A RÉTORIKA
z Utrechtu (917) chce jeden laskavý novější anglický kritik46 najít německou duši. Jak je tomu doopravdy? Vlaštovka mluví sama za sebe47 a oslovuje čtenáře (verš 19). Hovoří 1. o účelné stavbě svého těla; 2. o svém významu pro rolnictví; 3. o svých léčivých schopnostech,48 které ji nadřazují Pythagorovi; 4. o dovednosti, s níž buduje své hnízdo; 5. o tom, jak žije. Následuje 6. probatio, že existence vlaštovky může lidem přinést poučení. Závěr spočívá v 7. peroratio: člověk má být poslušen svého Stvořitele. Neboli pečlivě artikulované pojednání, vyšňořené učeností a opatřené nabádavou tendencí!
Přejděme nyní k topice chvály osob. Dala by se o ní napsat celá kniha. Ale zde jako jinde podáme z odborného materiálu jen to, čeho je nezbytně zapotřebí k porozumění a co dovede dále linii našeho zkoumání.
§5. TOPIKA NEVÝSLOVNÉHO
Východiskem topiky, kterou jsem takto nazval, je „zdůraznění neschopnosti být práv své látce". Homérem počínaje, setkáváme se s touto formulí za všech dob.49 Autor chvály „nenachází slov", aby přiměřené oslavil osobu, jíž se chvála týká. Je to obligátní topos chvály panovníka (basilikos logos).5*) Odtud byl už v antice odvozen topos „ani Homér, Orfeus a další by neuspěli při chvále toho, jejž je třeba oslavit". Středověk pak hromadí jména proslulých autorů, kteří by nestačili na takový úkol.51 R „topice nevýslovného" patří i ujištění, že autor uvádí jen málo z toho všeho, co by
z Toleda in: A. h. 50, s. 89. - Alkuin in: Poetae 1,274. - Fulbert z Chartres (srov. Mam-tius, II, 690). - Další odkazy u Streckeha, Carm. Cant., s. 32. - Bohatý soubor citátů z antické literatury viz in: Buugess, 188n. *5 Poetae JV, 172n.
4fi Raby, Secular Latin Poetry... 1,1934,250.
47 Báseň je tedy conformatio (quando rei alicm contra náturám datur persona loqu-endi (když v rozporu s přirozenosti věci dáváme něčemu promluvit]).
48 Jde tu o vlaštovičník. Pramenem je Isidor (Etymologiae XVII, 36): chelidonia ideo dicitur vel quod adventu hirundinum videtur erumpere, vel quod pullis hirundinum si oculi auferantur, matres eorum Ulis ex hac herba mederi dicuntur [říká se mu vlaštovičník buď proto, že obvykle vyráží, když přilétají vlaštovky, nebo proto, že když mláďata přijdou o oči, jejich matky je prý léčí touto rostlinou],
4y /li'as2,488. Srov. W. Schadewaldt, Von Homers Welt und Werk, 1944, 312, pozn. 3. - Aeneis VI, 625n. - Macrobius, Saturnajia VI, 3, 6. - Dracontius, De laudibus dei III, 568nn. (s odvoláním na Aeneidu IV, 181nn.): topos „nevýslovného" je tu pozměněn ve speciální topos „nevyčíslitelného". -Aliscans,vyd. Guessard a Montaigloiv, s. 150.
50 Buugess, 122. - Iuläanova pochvalná řeč na Ronstantina, vyd. Hertleif, s. 1, § 1. -Pacatus in: XIIpanegyrici latini, vyd.. BaehreSs, 19112, s. 90. - Nazarius, tamtéž, s. 157. - Corippus, Johannis l, 2. - Ennodius, vyd. Härtel, 509, II, 9. - Dudo, PL 141, 751A.
51 Walahfrid in: Poetae II, 352, 7nn. - Ligurinus II, 219. - Benzo z Alby, vyd. Pertz, 598, 47nn. podává nejbohatší rozvedení topu kumulací autorů, kteří údajně nezmohli svůj úkol: Daniel, Tullius (= Cicero), Demosthenes, Maro, Lucanus, Statius, Pinda-ros, Horner, Horatius, Grillius, Quintilianus, Terentius. - Foulchě-Delbosc, Can-cionero Castellano del siglo XVII, 83a. - Blíže in: DVjs 16, 1938, 471n.
TOPIKA
NEVÝSLOVNÉHO
177
mohl říci (pauca e multis [málo z mnohého]).32 Tato konstatace se zvláště často nachází v životech světců - žánru, který se objevuje od 5. století a který má obrovskou spotřebu panegyrické frazeológie, neboť každý světec konal kromobyčejné hojné zázraky. Životy světců často sestávají z přejímaných klišé. „Nejen jednotlivé motivy tak mnohých vyprávění šly z ruky do ruky," říká Wilhelm Levison, „ale stále znovu se opisovaly také početné obraty, takže nejedna vita je ve větší či menší míře mozaikovitě poskládána z kamínků, které byly původně určeny pro obraz úplně jiného světce."53
Dalšího vystupňování znamenitosti osoby, jež je chválena, se dosahuje konstatací, že vše se přidává k obdivu, radosti či žalu. Autor má v tomto případě osvědčit své umění specifikací a amplifikací pojmu „vše". Jedním z nejbizarnějších květů rétorického stylu je ujištění, že příslušného X slaví každé pohlaví a každý lidský věk - jako by bylo tolik pohlaví, kolik věků lidského života. Omnis sexus et aetas je standardní formule.54 Najdeme ji ještě u Diderota a u Manzoniho.55 Chvalořečníci však jdou ještě dále a odvažují se tvrzení: „Všechny národy, země a doby opěvají X."56 Fortuna-tus nás ujišťuje, že krále Chilpericha, ale i sv. Martina zná celá Indie; sv. Hilaria zná Indie a Thüle.57 Být znám v Indii je očividně vrchol věhlasu. Indie - k níž je případně přidružena Thüle - je totiž nejvzdálenější kout světa (o Číně se toho vědělo málo). Slouží tudíž jako pars pro toto, má-li být řečeno „celý svět". Toto výsadní postavení Indie lze doložit už na Vergiliovi. Nedal snad Augustovi prorokovat (Aeneis VI, 794), že rozšíří svou vládu i na Indy? Avšak nenf-li panovník schopen vládnout vlastní duši, k čemu je mu pak dobré, „že se před jeho mocí chvěje i dálná Indie a že mu slouží Thüle"? Takto důtklivě hovořil Boěthius (Consolatio III, 5) a po
52 Náběhy jsou u Vergilia: Georgica II, 42 a Aeneis III, 377. - Aelius Donatus v dedikač-ním listu ke svému komentáři k Vergiliovi: de multis pauca decerpsi ]z mnohého jsem vzal máto]. - Prudentius, Apotheosis, předmluva, 1. V textu díla verš 704. - For-tunatus, vyd. Leo, s. 172, XVII, 4. - Corippus, Johannis VIII, 530. - Gramatik Clemens in: Poetae II, 670, XXIV, 1. - Prolog ke Gesta Berengarii in: Poefae IV, 357, 30. - Regino z Prumu, vyd. Kunzu, s. 1. - Stephanus de Bec, Draco Normannicus, Prooemium, 56. - Epluribus unum [z vícera jedno] je od roku 1776 motto státní pečetě Spojených států.
53 NA 35, 1910, 220. - Stereotypní jsou obraty jako de mirabilibus praetermissis et quod nullus sermo ad eius omnia opera sufficiat [o zamlčených zázracích a že žádná řeč nemůže vypovědět všechny jeho skutky] (Poetae IV, 960).
54 Srov. Bulletin Du Gange, 1934, 103. - Příklady: Iulius Capitolinus, M. Antonius 18, 5; Jeroným, list 1; Dracontius, De laudibus dei III, 394; Corippus, In laudem lustini III, 40; Poetae I, 67, 31; tamtéž, 132, 12nn. a 386, 41.
55 Diderot kritizuje, jak jezuité zacházejí s paraguayskými Indiány: ils marchaient au milieu d'eux On fouet á la main, et en frappaient indistinctement tout áge et toutsexe [chodili mezi nimi s bičem v ruce a šlehali lidi všech věků a všech pohlaví, padni komu padni] (Supplément au voyage de Bougainvillé). - Manzoni, / promessi sposi, kap. 4: i signoři d'ogni etá e ďogni sesso [panstvo všech věků a všech pohlaví].
511 Merobaudes, vyd. Voelmer, 9, 21. - Corippus, In laudem lustini II, 218. - Fortuna-tus, vyd. Leo, 219,16; 239, 5n.
57 Chilperich; Fortunatus, vyd. Leo, 201, 13nn.; Martin, 296, 48; Hilarius, 178, 15.
něm to opakovali mnozí, mezi nimi i Fortunatus. - Můžeme tedy z topu „všichni ho opěvají" odvodit ještě „indický topos". Středolatinské básnictví mu zajistí životnost. V kronice kláštera v Novalese je užit o Walthariovi (MG, ScriptoresWll, 85, 49). Proniká i do závěrečné fáze starofrancouzské epiky. Císař Karel je vyzýván, aby se Ganelonovi pomstil takovým způsobem, aby se o tom vyprávělo i v Indii.58 Ze schématu „celý svět ho opě-vá"5í) se takto stal pevný topos. RarolinšU' básníci ho často užívají o Karlu Velikém.60 Když mniši ze Saint Quentinu ujišťují, že skutky sv. Quintina jsou opévány všemi národy (Poetae IV, 997, 11), máme i zde co dělat s obvyklým rétorickým přeháněním. První dějepisec Normanů, Dudo ze Saint Quentinu, který působil kolem roku 1017, říká o jednom normanském vévodovi, že historie jeho činů byla velmi často přednášena (história gestorům eius saepissime recitata; PL 141, 657C). Dudo se rád kochá konvenční topikou knížecí oslavy. Často doslova opisuje starší autory, například Fortunata. Máme zde tedy nejspíše před sebou pouhou variantu známého topu. Kdo ale ví, jaký hlad po „dokladech ztracené hrdinské epiky" poháněl v 19. století odborníky na středověkou epopej, nevyjde z údivu, že si tento „doklad" - jistěže krajně neurčitý - nepřipsali na seznam.61
Jako svědectví o nedochované starogermánské hrdinské epice se s oblibou uvádí Cassiodorovo vyprávění o Gótovi Gensimundovi (Variae, vyd. Mommsen). Gensimund tak věrně sloužil hamalskému rodu, že je hoden toho, aby byl opéván po celé zemi (toto orbe cantabilis). Odmítl trůn a dal tím příklad gótské počestnosti. Proto ho také Gótové oslavují (ideo eum nostrorum fama concelebrat). Neboť „navěky žije ve vyprávěních, kdo kdykoli zhrdl tím, co je pomíjivé" (vivit semper in relationibus, qui quan-doque moritura contempsit). Tato věta hovoří o esenciální souvislosti, a nikoli o jedinečných historických faktech. Nelze proto - jak činí jeden historik62 - napsat: „Věta ideo eum nostrorum fama concelebrat: vivit semper relationibus dokazuje, že Gensimund jako muž těchto kvalit byl také vskutku takto oslavován." Citát j e tu nepochopen a jeho druhá část j e vypuštěna. Co také s ní, pohrdání vším, co je pomíjivé a smrtelné, přece neodpovídá germánskému smýšlení. Nechci tím v nejmenším popírat, že byl Gensimund slaven - jakkoli je odmítnutí královského důstojenství dost chabý motiv pro hrdinský epos. Chci jen ukázat, jak opatrní musíme být při výkladu takovýchto míst. Rétorický topos „všichni ho opěvají", „je hoden být opéván" může snadno sklouznout v konstataci: „skládaly se o něm písně". Uvedu příklad. Biskup Hildegar z Meaux (t 875) vypráví ve svém Životě sv. Farona z Meaux (t 672) o vítězství franckého krále Chlotara
58 Aymeri de Narbonne, 1284.
59 Skromnější je obrat dignus ubique cani [hoden být všude opéván] v epitafu na jednoho gramatika (NA 1, 1876, 181, č. III, 17).
8(1 Poetae I, 91 a 483, č. XXV, 1; Poetae, 1007, č. II, 9 a 1008, 23.
el Rozvedení této myšlenky viz v mé stati Zut aitfranzosischen Epik Vin: ZRPh 68, 1952, 179nn.
62 L. S c ii mi dt, Geschichte der deutschen Stämme bis zum Ausgang der Vôlkerwan-derung. Die Ostgermanen, Můnchen 19342, 254.
178
poezie a rétorika
TOPIKA
NEVÝSLOVNÉHO
179
nad Sasy: e* qua victoria carmen publicum iuxta rusticitatem per omnium paene volitabat ora [a lidová píseň o lom vítězství, složená v lidové ' řeči, letěla téměř od úst k ústům], A nejen to! Hildegar umí dokonce ocitovat začátek a konec té románské básně. Zde bylo k dispozici nepopiratelné svědectví o existenci merovejské hrdinské epiky. Avšak historická kritika bohužel dokázala mimo veškerou pochybnost, že celé vyprávění je podvrh. Hildegar pouze zužitkoval oblíbený topos. Stal se tak předchůdcem mníšskych falz z 11. století, která předělala hraběte Viléma z Toulouse (+ 812) na divotvorného světce. Čiperný falzifikátor z Meaux vodil za nos celé generace badatelů o francouzské epopeji.63
6. TOPIKA PŘEKONÁNÍ
Básník, který má chválit osobu nebo věc, dokáže, že tato osoba nebo věc stojí nad vším; co se jí podobá, a použije za tím účelem zvláštní formu srovnání,*'4 které říkám „topos překonání". Na základě srovnání s proslulými vzory, jež poskytuje tradice, konstatuje převahu, ba jedinečnost osoby nebo věci, která má být oslavena. V latinském básnictví získává tento postup ráz manýry teprve u Státia. Ve svatební básni pro Stellu a Violentillu odmítá srovnání s „prolhanými" bájemi o bozích a prohlašuje, že ženich „překonává" všechny tradované příklady lásky. Vila Manilia Vopiska „překonává" zahrady Alkinoovy. Slavnosti Domitianovy „překonávají" zlatý věk.65 Statius s oblibou používá jako formuli překonání obrat „ať nyní ... ustoupí" (cedat nunc).m
Po Statiovi je panegyrický topos překonání, stejně jako formule s cedat - stabilním stylistickým prvkem. Virtuózem „překonání" je Claudianus. Stilicho překonává Persea a Herkula, a dokonce celý starověk: taceatsupe-rata vetustas [nechť zmlkne překonaná minulost] (Contra Ruíinum I, 280nn.).67 V jeho stopách pak kráčejí Sidonius a Fortunatus.68 Oblíbená lichotka tvrdí, že oslavovaný nebo oslavovaná překonává samotné bohy.69
65 Srov. ZRPh, 1944, 248. - O středověkých falzech srov. W. Wattenuach, Deutsch-lands Geschichtsquellen im Mittelalterll, druhé příloha.
M O souvislosti mezi srovnáním a enkomiem (panegyrikem) viz F. Focke in: Hermes 58, 1923, 327nn. a zvláště 335nn. Helenistický výraz pro „překonání" je hyperoche. Systematické užívání tohoto uměleckého prostředku začíná u Isokrata. Focke sleduje tento fenomén až k Plutarchovi. - Quntilianus, VIII, 4, 9: amplificatio quae fit per comparationem, incrementum exminoríbus petit jamplifikace které se dosahuje srovnáním, hledá zbytnění tím, že vychází z menšího]. ">5 Stivae I, 2, 27; tamtéž, 90 a 213nn.; I, 3, 81nn.; I, 6, 39nn.
68 Silvael, 1, 84; I, 3, 83; I, 5, 22; II, 2, 61; II, 7, 75; III, 1,142; III, 4, 84. - Propertius II, 34, 65: cedíte, Romani scriptores, cedite, Grai [ustupte, římští autoři, ustupte, Řekové]. jZákladem tu je formulové eiksate pozdnéřecké poezie. Srov. O. Weinreich, Epi-grammstudien, Heidelberg 1948,1,105, pozn. 1.
m Další příklady: De consulatu Stilichonis I, 97nn. a 368nn.; tamtéž, III, 30nn.; De sexto consulatu Honorii, 331nn.
68Sidonius, kap. II, 149nn. a 368nn.; Fortunatus, vyd. Leo, s. 159, In.
69 Gualterus Map, Denugjs curialium, vyd. James, s. 136, 31. - Gesta Fríderici metrice, 1109nn.
Také krásu krajiny lze zvýraznit topeni „překonání". Tak se podle Ausonia (Mosella, 287nn.) údolí Mosely nevyrovná ani Hellespont. - Jde-li o to, chválit muže, překonáni se vztahuje na sílu, statečnost, moudrost a podobné vlastnosti.70
Zvláště pozoruhodný speciální případ panegyrického překonávání nacházíme tam, kde je básník nebo literát veleben slovy, že jeho výkony zastínily i ta největší díla minulosti. Také tento motiv je už u Státia. Předčasně zemřelého Lucana staví nad Ennia, Lucretia, ba i nad samotného Vergilia (Silvae II, 7, 75nn.). Přitom v závěru své Thebaidy se týž Statius vyjadřuje s nejhlubší úctou o „božské Aeneidě", již hodlal následovat jen zdálky a jejímž stopám se nábožně klaní. Bylo by však pomýlené chtít hledat mezi oběma výroky rozpor. Když Statius povyšuje Lucana nad Vergilia, podřizuje se konvenci panegyrického žánru. Kde mluví vlastním jménem, nic nebrání, aby Vergiliovi vzdal hold jako největšlmu básníku. Ausonius velebí jednoho kolegu a říká, že jeho mladické verše překonávají Simoni-da (vyd. Schenkl, s. 65, č. 14, 6). Walahfrid Strabo chválí jistého Proba, protože je to lepší básník než Vergilius, Horatius, Naso, Lucanus, Ausonius, Prudentius, Boěthius, Arator.71 Tato manýra přetrvává po všechna staletí středověku. V panegyrickém stylu si básníci dovolují ta nejsmělejší „překonání"; jinak vděčně uznávají nadřazenost starých. Ani Jan ze Salis-bury neváhá hyperbolicky oslavit svého mecenáše Thomase Becketa (Poli-craticus, vyd. Weiíb, I, s. 2,17nn.): Thomas svým duchem stojí vysoko nad Platónem, Omntilianem a dalšími. Když má však Jan v průběhu svého filosofického výzkumu porovnat staré s moderními, soudí zcela jinak (Me-talogicon, vyd. Webu, s. 136, 8nn.).
Závěrem bych chtěl upozornit na následující. Právě ve vrcholném období středověku si básníci byli jasné vědomi toho, že topika „překonání" či alespoň její nevybíravé užívání by mohlo vzbuzovat námitky. Jeden neznámý básník zdůrazňuje, že chvála, kterou udílí, není míněna hyperbolicky, ale odpovídá skutečným zásluhám (ZRPh 50, s. 84, strofa 10):
Ne qmd iperbolice
dixerim, conspicare
nec dubita,
quin omnis ad merita
se velit laus aptari
quin omnis indebita
debeat retractari.
[Věz, že nebudu mluvit
v hyperbolách,
ani nepochybuj,
že každému bude vzdána
7ftArchipoeta, vyd. Manitius, s. 29.
71 Poetae IV, 1079, č. 8. - Podobně Sedulius Scottus: Poetae III, 200, č. 35,7). - Notker Balbulus: Poetae IV, 1097.
180
POEZIE A RÉTORIKA
TOPIKA
prekonaní
181
chvála podle zásluh
a že nezasloužená chvála
musí být každému odepřena.]
Má hyperbolická panegyrika mravní oprávnění? Tato otázka vyvolala kolem roku 1140 kulturněhistoricky zajímavý spor. Clunyjský mnich Petrus z Poitiers adresoval clunyjskému opatu Petru Ctihodnému několik oslavných básní, v nichž bohatě užíval topiky překonání.72 Bylo mu to vytýkáno, Petr Ctihodný ho hájil v básni Proti pomlouvačům. Argumentoval takto (PL 189, 1005nn.): „Máme kárat básnika za to, že chválí? Pak jsou hodni pokárání ti nejproslulejší básníci a učenci. Nechejme zcela stranou pohany! Avšak také Jeroným, Augustin, Ambrož, Cypřianus, Sidonius a Fortu-natus ovládali panegyrickýstyl." Hlavní figurou panegyrického stylu je hyperbola. Hyperbolický styl legitimovali antičtí autoři, ale i celá Bible. Ještě v době křížových výprav se tak dostává obnovy raněkřesťanské biblické rétorice a biblické poetice.73
Z topu překonání by se dalo vytěžit ještě mnohem více, kdybychom analyzovali větší množství příkladů a nevykazovali je - jak činíme - z ohledu na čtenáře do poznámek. Jen jedno si ještě dovolím poznamenat. Také význam historických událostí může být vystupňován topikou překonání. Lucanus popisuje linii opevnění, kterou Caesar vedl kolem Pompeiova tábora u Dyrrhachia. Pateticky pokračuje [Pharsalia VI, 48-50]: „Ať si teď jen staré báje velebí hradby Ilia a připisují je bohům, ať jen Parthové obdivují cihlové hradby Babylónu ..." Guido z Amiensu (351nn.) říká o bitvě u Hastingsu, že to byla nejdůležitější bitva od doby, „kdy Julius Caesar přemohl zbraněmi Pompeia a dobyl pro sebe hradeb Říma". Jak uvádí Willi-bald Alexis, bitva u Mollwitzu (1741) byla oslavena těmito verši:
Pharsaius istnun nichts, und Cannä garkein Name, Denn Mollwitz! rufí allein der Blinde wie der Lahme. [Pharsaius už není nic a jméno Cann už nikomu nic neřekne, neboť slepý i chromý volá jen Mollwitz! ]
Mistr překonávání Lucanus je sám překonán - Dantem. Pro Danta je zajisté - tak jako pro nás - největším římským básníkem Vergilius. Ale pro tuto skutečnost snadno zapomínáme, že Dante ve svém Pekle líčením hrůzných a fantastických scén soupeří s Lucanem a Ovidiem. Jednou z nejproslulejších vsuvek v Lucanově eposu bylo líčení afrických hadů. Dva vojáci Catonova vojska, Sabellus a Nassidius, umírají strašlivým způsobem na následky hadího uštknutí (IX, 761nn.). Proměnu člověka v hada
72 Srov. napr. PL 189, 50D. - Závěr básně otiskl poprvé roku 1939 Dom Wilmart (Reme bénédictine 51, 54nn.).
73 Užití hyperboly později obhajuje Henricus z Avranches (vyd. Russell a Heironi-mus, s. 119, 13nn.) - Také ve staré Indii se řešila otázka, jak daleko muže zajít hyper-bolika. Srov. Georges Dumězil, Servius et la fortuně, 1943, 157.
vylíčil Ovídius (Metamorphoses IV, 562nn.). Dante překonává oba (Peklo 25, 94nn.):
Taccia Lucano omai la dove tocca
Del misero Sabello e di Nassidio,
E attenda a udir quel ch 'or si scocca.
Taccia di Cadmo e d'Aretusa Ovidio;
Che se quello in serpente e quella in fonte
Converte poetando, io non lo 'nvidio;
Chě due náture mai a fronte a fronte
Non trasmutô, si ch 'amendue le forme
A cambiar lor matera fosser pronte.
[Nechť nyní zmlkne Lucanus se svým vyprávěním
o nebohém Sabellovi a Nassidiovi
a nechť si poslechne, co nyní vylétá (z luku mého umění).
Ať mlčí Ovídius o Radmovi a Arethuse;
jestliže proměňuje ve svých verších
jeho v hada a ji v pramen, já mu nezávidím;
neboť nikdy neproměnil dvě osoby, tvář proti tváři,
takovým způsobem, aby obě formy
byly připraveny vzájemně si vyměnit svou látku.]
Komentátoři odkazují na příslušná místa v Lucanovi a Ovídiovi, na něž se Dante odvolává. Nezmiňují se však o tom, že v základu této pasáže leží schéma překonání a že i formule taccia náleží k této tradici, jak lze doložit na Claudianovi (Contra Ruíinum I, 283):
Taceat superata vetustas.
Pouze všímárne-li si takových skutečností, můžeme Danta pochopit - a vyložit - z hlediska historie stylů.
§7. CHVÁLA'SOUČASNÍKŮ
Schéma překonání devalvuje minulost ve prospěch přítomnosti. Pádné to vyslovují formule taceat a formule cedat. Odtud lze odvodit další topos: „nejen minulost si zaslouží chvály; pochvala náleží také novým a nejno-véjším". U Římanů74 se tento topos objevuje poprvé za Augusta (Horatius, Ódy III, 5, 1). Tacitus (Annales II, 88) konstatuje, že Řekové a Římané neznají Arminia, „neboť oslavujeme pouze zašlé časy a nezajímáme se o nové dějiny". Podobnými slovy začíná svého Agricolu. Martiatis (V, 10) si stěžuje, že žijícím osobám je sláva upírána.75 Plinius obdivuje staré,
7* U Řeků už u Isokrata, Euagoras, § 5nn.
75 Toto místo bylo použito jako charakteristika jedné Hogarthovy satirické kompozice v katalogu londýnské výstavy obrazů v roce 1761. Rudolf Wittkower in: Journal of tne Warburg Institute II, 1938-1939, 82.
182
POEZIE A RÉTORIKA
CHVÁLA SOUČASNÍKŮ
183
nepodceňuje však - „jako někteří lidé" - schopnosti svých současníků. Není tomu přece tak, že by ochablá příroda už nevydávala ze svého lůna nic, co by bylo hodno chvály (EpistulaeYl, 21,1). Sidonius (Epistulae III, 8,1) to opakuje v aktualizované podobě. Pod mohutným dojmem historického zjevu Karla Velikého se topos objevuje znovu (Poetae I, 74). Einhard vystupuje v předmluvě ke své Vita Caroli Magni proti těm, kdo pohrdají přítomností. Někdy (Poetae 1,400, č. 5) se této myšlence dostává rozvedení a říká se, že chvála minulosti je vůbec něčím překonaným. V dějepisectví přejímá tento topos Regino z Průmu v předmluvě ke své kronice (908) a o něco později Guibert z Nogentu (PL 156, 183). Topos se pak znovu objevuje v latinském rhythmu o Cidovi, složeném kolem roku 1100 (první otisk in: Poésies populaires iatines, vyd. E. du Méiul, 1847, s. 302; přetisk in: Me-NĚNDiiz Pidal, La Espaňa de] Cid, 1929, 889n.). Rhythmus začíná takto:
BeHa70 gestorům possumus referre Paris77 et Pyrri nec non et Eneae multi poetae plurimum laude76 que conscripsere.
Sed paganorum quid iuvabunt acta, dum iam vilescant vetustate multa? Modo canamus Roderici nova Principis bella.
[Můžeme vyprávět o válkách, v nichž bojoval Paris a Pyrrhus a také Aeneas a jež mnozí básníci s největši chválou zaznamenali v básních.
K čemu však budou dobré činy pohanů,
když nyní pro svou zvetáelost přestaly být zajímavé?
Teď opěvujme nové boje
knížete Rodriga.j
Na básníkův „modernistický" postoj (Menéndez Pípal, 609) ovšem z tohoto starého topu usuzovat nelze. Topos se vrací také u Petra Venerabilis (PL 189, 1010C):
Nam, si sunt digni, nec vivi laude carebunt,
Ne dicam iaudes ni] nisi morlis opus.
[A proto, jsou-li toho hodni, i živým se dostane chvály,
abych nechválil jen skutky toho, kdo zemřel.]
Pliniův argument, že tvůrčí síla přírody neochabla ani v přítomnosti, se vrací ve Fontenellově Digressiou sur les Anciens et les Modernes (1688). Jak vidět, topos vytvořený ve flaviovské době mohl posloužit k legitimování sebevědomí francouzské literatury za Ludvíka XTV.
Přejdeme nyní k hlavnímu tématu panegyrického stylu, ke chvále hrdinů a panovníků.
7fi Jak lze vidět na faksimile, které reprodukuje Menéndez Pidal (s. 7), první verš začína Iniciálou E (Ella). V písařově předloze zřejmé bylo ella s chybějící iniciálou. Je však třeba číst Bella, souhlasné s bella v 8. verši.
77 Paris jako válečník je také uArchipoety (vyd. Manithis, s. 34, strofa 18). Achilles hyne Paridovou rukou (Ilias22, 358 a Dares). Srov. K. Rf.inhardt, DasParisurteil, 1938, 18.
78P. FiiiEDLÄNUKH vdopise navrhuje emendaciplurima cum laude.
184
POEZIE A RÉTORIKA
CHVÁLA SOUČASNÍKŮ
185