Úvod
druhé straně musel i jim připadat podivný cizinec ze Západu, který se rozhodl hrát si na jednoho z nich, jako vetřelec. Přes všechno toto vzájemné nepochopení byl Jeroným jedním z prvních latinských církevních otců, který se pokusil překročit propast stojící mezi ním a světem východních poustevníků a zprostředkovat západnímu světu mýtus pouště.
*
Zatímco na Západě bylo v té době mnišské hnutí stále ještě v plenkách a ani Augustinus, jak sám přiznává, neměl o existenci „služebníků Božích" dlouho tušení,22 na Východě byli monachoi, neboli „ti, co žijí v osamocení," známi už téměř sto let. V písečných dunách i vyprahlých horských úbočích egyptské a syrské pouště vyrůstaly početné mnišské kolonie, do nichž proudily zástupy mladých mužů toužících po bližším vztahu k Bohu. Jak s jistou mírou nadsázky poznamenává Athanasios v Životě sv. Antonína, kdysi liduprázdná poušť se začala pozvolna měnit „v město".23 Nejznámější poustev-nické kolonie se co do počtu obyvatel skutečně mohly srovnávat s městským osídlením. Potvrzuje to i jeden z poutníků, který na přelomu 4. a 5. stol. navštívil některé mnišské komunity v Egyptě a v Sýrii. Tento poutník se jmenoval Palladios (364—431) a o dvacet let později, už jako biskup v maloasijském městě Hellénopolis, vtělil své dojmy, včetně porůznu posbíraných ústně tradovaných vyprávění a anekdot o prvních otcích pouště, do spisu adresovaného císařskému hodnostáři Lausovi a nazývaného proto História Lausia-ca (Dějiny věnované Lausovi). V tomto svém díle popisuje jednu z nejstarších poustevnických kolonií, jež se rozkládala v egyptském pohoří Nitria, těmito slovy:
„Toto místo obývá na pět tisíc mnichů, kteří vedou různé způsoby života, každý podle svých schopností a přání. Mohou žít zcela sami, po dvou, po třech nebo v libovolně velkých společenstvích. V pohoří se nachází sedm pekáren, jež slouží nejen
71 Srv. Augustinus, Confess. VIII.6. 23 Srv. Athanasios, Vita Ant. 14.
Sv. Jeroným, volání pouště a legendy o poustevnících
těmto mnichům, ale i poustevníkům žijícím odloučeně v širé poušti. Ti jsou ztělesněním dokonalosti a jejich počet dosahuje přibližně šesti set. Zde jsem pobýval u blahoslavených a svatých otců, velkého Arsinia a Putufasta, Hagióna, Kronia a Sera-peia, a vyslechl od nich mnoho působivých příběhů o dávných otcích pouště. Pod jejich vlivem jsem se nakonec sám odebral do hloubi pouště. V pohoří Nitria se nachází jeden velký kostel, u nějž rostou tři palmy, a na každé z nich visí důtky. Jedny jsou určeny ke kárání provinivších se mnichů, další k trestání lupičů, objeví-li se zde nějací, a poslední k nápravě návštěvníků, dopustí-li se nějakého prečinu. A tak, je-li kdokoli usvědčen z přestupku a zaslouží si trest, musí obejmout palmu a je mu vysázen stanovený počet ran na záda. Poté je propuštěn. Poblíž kostela stojí také xenodochium, budova pro hosty, která je stále otevřena příchozím a v níž lze setrvat i dva nebo tri roky, dokud se host sám nerozhodne odejít. Jeden den v týdnu mohou strávit v klidu, ostatní dny jsou však zapojeni do práce, ať už při obdělávání půdy, v pekárně nebo v kuchyni. A má-li někdo rozumné důvody, proč nemůže pracovat, dají mu knihu, aby četl, a nedovolí mu s nikým promluvit až do šesti hodin. V pohoří žijí i lékaři a pekaři, pije se zde a prodává víno. Oděv z lněného plátna si zhotovuje každý sám vlastníma rukama, takže jsou prakticky ve všem soběstační. Kolem deváté hodiny večer se pak z každé poustevny ozývá zpěv hymnů a žalmů na počest Krista, doprovázený modlitbami. Neznalý by se proto mohl domnívat, že byl vynesen na nebesa a ocitl se v ráji. Kostel, v němž se scházejí jen o sobotách a nedělích, spravuje osm knězi. Mši však slouží pouze nejstarší z nich, který také káže a uděluje rozhřešení, ostatní kolem něj jen mlčky sedí."24
Samotné počátky křesťanského mnišství jsou nejasné, a jak ukazuje předmluva k legendě O Pavlovi, prvním poustevníkovi, vedly se o této otázce spory už v Jeronýmově době. Jeho současníci se na ni snažili odpovědět aitiologicky, tzn. určit praotce mníšskeho způ-
* _
24 Palladios, Hist. Laus. 7 (PL 73.1098A-D).
14
15