Pro příhodu tu přesmutnou Milenců horou vrch ten zvou, a podnes ještě po kraji Bretonci o tom zpívají.
ROZPŮLENÁ HOUNĚ
Karlu Wagnerovi
Bohatý měšfan jednou žil ve městě zvaném Abbeville. Do Paříže se odstěhoval: o život svůj obavy choval, neb s mocnějšími, než sám byl, v spor vejiti se odvážil. Že značné bylo jmění jeho, byl za měšťana královského v Paříži přijat. Pracoval v obchodě dál a vydělal
42
43
si mnoho peněz. Chudým dával
a syna zbožně vychoval.
Tak klidným krokem žitím šel,
až jednou náhle ovdověl.
Ta žena, jež ho opustila,
po třicet let s ním v míru žila,
a syna, kterého mu dala,
velikou láskou milovala.
Když matku ztratil, tu ten hoch
jen stěží utěšit se ínoh:
nad smrtí matky nešťastný
byl tak, že plakal celé dny.
I řekl otec: „Matka tvá
hle, v bázni boží umřela
a s nebe jistě žal tvůj vidí.
Však neíkej, to je osud lidí,
tou cestou každý musí jít.
Přej svojí matce věcný klid.
Zde žádný nářek nepomůže,
a nic ji neprobudí. Nuže,
můj synu, hleď, já stár už jsem,
a skoro schýlen nad hrobem.
Než oči zavru, uviděti
bych chtěl tvou ženu, tvoje děti.
Já nevěstu ti vyhledám
a dobrý pozor na to dám,
by - kromě pořádného věna -
vznešená bvla, urozená."
44
Náhoda právě chtěla tomu,
že zrovna proti jeho domu
byl dům, jenž vysoko stál v ceně.
Náležel slečně urozené,
a dvacet hřiven výnos měl.
O slečnu tu se ucházel
pro svého syna měšťan ten,
by splnil se mu jeho sen,
a vzkázal zdvořilými slovy
jejímu otci, rytířfctW •
„Patnáct set hřiven jmění mám
a synu polovičku dám."
„To nestačí mi, odvětil.
Kdybyste bílým mnichem byl,
klášteru všechno odkážete.
Když dceru mou za snachu chcete,
pak synu dejte celé jmění,
a shodném se v tom okamžení."
-„Můj pane, budiž, souhlasím:
dám celé jmění dětem svým."
Před svědky mladým snoubencům
své jmění dal a dal svůj dům.
Sám neměl nic, však šťasten byl:
blahobyt synu zajistil.
Jak dřív, i teď on v dome sídlil, s rodinou svého syna bydlil, a brzo v loktech houpal vnuka. Rost chlapec ve statného kluka, však děd pochopil dávno už,
45
na sebe sám že brousil nůž,
a v zoufalosti bil se v Ieb,
když zřel, že z milosti jí chléb.
Chorý a stár, muž nebohý
už sotva mohl na nohy,
o holi vlek se v domě svém,
jenž byl teď syna majetkem,
a viděl, kterak snacha tvrdá,
jej nenávidí, jak jím zhrdá,
a v o čich svého dítěte
čet: Kdy už s cesty půjdete?
A zatím stokrát žena zlá
sváděla svého manžela:
„Já prosila vás tolikrát,
jestli mne máte trochu rád,
a dbát-li chcete mého zdraví,
vyžeňte mi ho z domu," praví,
naléhá na něj sladkým hlasem.
„Chuťk jídlu, spánek ztratila jsem."
Tu on, aby měl pokoj s ní,
jí slíbil, že tak učiní.
Hošík se zatím tiše choval,
poslouchal jen a pozoroval.
V poledne stařec za stůl sed. „Dnes jíte u nás naposled, dí syn, můj otče rozmilý. Dvanáct let jsme vás živili, to, myslím, je dost dlouhý čas, teď jinam obraťte se zas."
46
„Což se mi mozek plete již ? Na žebrotu mne vyháníš? Už nezbývá mi mnoho dní, nuž popřej pro ty poslední mi útulek, u krbu s vámi nemusím být, však otep slámy pod kůlnou dopřej, chorý jsem : nenech mne umřít za plotem! Dopřej mi aspoň slámy vích, a Bůh ti odpusť těžký hřích!" „Kázání vaše zbytečné je. Kliďte se! Žena si to přeje!" To slyše, stařec zaplakal a těžce z domu ven se bral: „Pán Bůh ti odpusť, synu můj, jdu, když to žádáš stůj co stůj, však víš, že chorý jsem a chudý a že mne zebou všechny údy; přikrývku aspoň dej mi s lože, nestojí mnoho, milý Bože!" „Přikrývku s lože nesmím brát, tu nemohu vám ,otče', dát." „Mně zima třese údy všemi, tož aspoň houni koňskou dej mi!" Syn přece chvíli zaváhal, pak náhle hocha zavolal: „Pojď sem, můj hochu, rychle pojď, dědečka do stáje doprovoď. Kde houně jsou, ti štolba poví. Z nich jednu vyber dědečkovi,
47
bude se od nás stěhovat, dá si z ní šaty udělat."
Do stáje starce vede dítě. Největší houni vezme hbitě, přeloží v půli, konec hned dá dědečkovi podržet, a nožíkem svým, bystrá hlava, ji na dva kusy rozřezává. „Co děláš, měls mi celou dát! Já budu otci žalovat!" „Jen žalujte si komu chcete však víc než půl nedostanete." Smělostí tou zaražen, děd jde synu věc tu vyprávět: „Dřív nežli opustím ten dům, chci říc ti, že tvým rozkazům ten hoch se chce jen vysmívat. Kázals mi koňskou houni dát: on vůli tvojí vzdoroval a houně jenom půl mi dal! „Což neslyšels, co kázal jsem? Hned zpátky půjdeš s dědečkem ! Pospěš mu celou houni dát!" „Ne, otče! V tom chci vzdorovat! Vědomě, proti vaší vůli mu nedám víc než houně půli. Děd dal vám všechno to, co měl. I já bych od vás totéž chtěl. Vyhnal jste ho na déšť a mráz.
48
Tak jednou poženu já vás.
Totéž, co vy mu dáti chcete,
si jednou odtud odnesete
a proto na žebráckou hůl
jsem pro vás schoval houně půl."
Tu otec zbled při slovech těch,
zarazil se a těžce vzdech;
pak starce objal, zaplakal,
žilnaté ruce celoval
i hlavu bílou jako sníh:
„Ach otče, odpusťte můj hřích!
Ach, vraťte se zas, pojďte dál,
vždyť váš to dům, jejž jste mi dal.
Já byl jsem slaboch, zaslepený
úlisnou řečí svojí ženy.
Při svatém Martinu přisahám,
komnatu nejlepší vám dám,
oheň dám v krbu rozdělati,
ten bude staré kosti hřáti,
a vína, jídla bude spousta,
nejlepší pro vás budou sousta,
Jen vstupte, otče, ve svůj dům,
a já děkuji nebesům
že ústy hocha promluvila.
před hříchem zlým mne zachránila."
Na příklad ten ať pozor dává, kdo svoje děti žení, vdává. Nedávej vše, měj pozor spíš, ať nejsi dětem na obtíž,
49
i á
neb člověk tvor jen slabý je: před staletími Bernier vyprávěl veršem příběh ten, jenž platnost má po dnešní den.
LEGENDA O SVATÉ ANNĚ
Zdeňku Kalistovi
Žil kdysi císař Fanuel. Byl mocný, velkou říši měl, měl hradů, zámků tisíce, pole a luka, vinice, hluboko v lesích na horách měl plno zvěře v oborách. Však nejradš sídlel na hrade, kde ve veliké zahradě podivný rostl, vzácný strom: sta ptáků hnízdí v stromě tom,
51