ten zázrak mají před očima: s lící, jež strup byly jediný vše spadává jak šupiny, ni stopy po nich na té tváři, jež nebeskou jen slastí září.
Ten starý už a sešlý mnich O TŘECH RYTÍŘÍCH A LNĚNÉ K Y TLI
byl krásný jak nej mladší z nich.
Fr. Žákavcovi
Poklekli mniši na kolena: Nebesa budtež velebena! Nad lesem, dolem, nad poli, klášterní zvony hlaholí, hlaholí mocnou píseň díků Marii, Bohu Slitovníku.
Žila kdys jedna mladá paní. Vévodkyní, hraběnkou ani sic nebyla, však ušlechtilá a jemná tak a krásná byla, královstvím celým kdybys šel, že rovné jí bys nenašel. Muž její byl už nemladý, však urozený, poklady a statky hojně požehnán, a pohostinný byl to pán.
108 109
Sám turnajů nevyhledával, však rytíře na hrad svůj zvával: kdo se kol jeho hradu bral, každému pohostinství přál.
Stalo se jednou, že v čas ten
byl velký turnaj vyhlášen.
A na ten turnaj zamíří
tři mladí, švarní rytíři.
Jedouce tu, rytíři milí
na hradě tom se zastavili.
Dva z nich slynuli zámožností
a měli statků, přátel dosti,
ten třetí stateček jen malý,
však na turnajích se ho báli:
neb v tom, jak mečem, kopím vlád,
málokdo moh se mu vyrovnat.
A ti tři urození páni
se dvořili té mladé paní.
Vyslechla vážně každého
a neodmítla žádného.
Ten nejbohatší ze všech tří o sobě dlouho hovoří, o bohatství svém, o své lásce pak mluví horoucně a sladce: „O srdce mého sladká paní, můj živote, mé umírání, mou láskou jestli pohrdnete, mne zcela jistě zabijete.
110
Já vím sic, že mám cenu malou pro vás, tak krásnou dokonalou, však jestli ke mně skloníte se, mne láska vaše k výším vznese, mně dodá důvěry a sil, rytířstva vzorem abych byl."
Ač výmluvností méně skvělí, i druzí dva ji získat chtěli, svou vroucí lásku vylíči ti a její srdce obměkčiti. Ale ta krásná, mladá paní jen naslouchala v zadumání a ničím nedala jim znát, zda chce jich slovům víry dát. A ráno, když se loučit měli, zklamaně všichni odjížděli: ať sebe víc se namáhal, z nich žádný nepřived to dál.
Neuplynulo půl dne ani,
do komory jde mladá paní,
vybere ve své truhlici
přejemnou lněnou kytlici.
Starého štolbu zavolala
- oddanost jeho věrnou znala -
a řekla mu: „Příteli milý,
za těmi pány, co tu byli,
se vypravíš, kde k turnaji
rytíři dnes se chystají.
111
Nejbohatšího - však ho znáš -ty jménem mým tam vyhledáš, tu kytlici mu devzdáš. Jestliže o mou lásku stojí, ať vyjede na turnaj k boji bez brnění, v té kytlici. fí ní vzít si může helmici, holeně železné, meč a štít, však jiného nic nesmí mít. A když ten rytíř svolí k tomu, hned koně obrať, vrať se domů. Však odmítne-li, k druhému hned jdi a totéž řekni mu, a jestli odmítne tě též, s tou kytlí ke třetímu běž, cos tam těm řek, mu opakuj. Teď jeď a Bůh tě opatruj."
Na cestu hned se stařec dali prvního rytíře vyhledal, své paní vzkaz mu vyřídil. Ten v první chvíli nadšen byl: „Lip budu zdoben tou kytlici než zbrojí svou zlatem zářící a z lásky k sladké paní své vykonám věci veliké." Však sotva řek to, starost zlá a zbabělost ho přepadla. Myšlenky se mu v hlavě honí, přechází, vzdychá, hlavu kloní,
tvář jeho hned se barví nachem
a na to hned zas bledne strachem.
Hned strach, pak láska, a strach znovu
vítězí v srdci rytířovu.
„Jak krásné je to, bez ochrany
pro Paní svou přijímat rány,"
dí Láska, Strach však šeptá mu:
„Co platná Láska mrtvému?"
„Lip milenku, než život ztratit!"
Tak řek a spěchal kytli vrátit.
A druhý rytíř právě tak ji nejprv přijal, vrátil pak. fC třetímu stařec se odebral. Ten výslech ho a zajásal. „Teď radostně já půjdu v boj a lepší nemohu mít zbroj. Do boje chci ji hrdě nésti, vždyť značí smrt anebo štěstí. Od té, již nade vše rád mám, je stejně vděčně přijímám! Má paní, na rtech s jménem tvým já padnu, nebo zvítězím! K ní vrať se, věrně vyřiď jí, že ze srdce jí děkuji."
Noc hvězdnatá když sklonila se na zem, on snil o její kráse, o její lásce, nemoh spát: na prsa tisknout, celovat
112
113
on nepřestal ten drahý šat.
Když rozbřesklo se jitro nové
a po ležení heroldové
k turnaji zvali, rytíř vstal,
a zbroj svou zvolna oblékal.
Ač chrabrý byl, přec Bázeň, Strach
se ozvaly mu v útrobách.
„Tví protivníci ramena
i žebra mají chráněna.
Ty jediný máš bez ochrany
kopí a mečů snášet rány,
ty jediný jsi vydán v plen
a budeš zabit, zatracen."
Však Láska zase jemu šeptá:
„Kdo miluje, ten nic se neptá,
radostně život v sázku dává
za štěstí, jež ho očekává.
Dáš přece trochu krve jen
za lásku nejkrásnější z žen!"
„Pak teprv, odvaha mu praví,
pak teprv hrdina jsi pravý,
půjdeš-li nahý proti všem,
kdož oděni jsou železem.
Nebudeš rány cítit ani,
ty zacelí tvá sladká paní."
A rytíř v lněné kytlici
jde proti zbrani řinčící
a nechráněn od ramen k pasu
směle se vrhá do zápasu,
114
bodá a seká jak zběsilý v pletivo drátěných košilí, ocelí meče jiskřící nejednu rozráží helmici, kroužková brnění, kožené štíty, sám ranami poset, krví zlitý.
Když sokové to uviděli, jak krví svou je zalit celý, hrdinství jeho pochopili, v úctě se před ním poklonili. Ač ztrátou krve už se chvěl, do konce v boji vydržel, a zůstal pevně v sedle svém. Pak prohlášen byl vítězem. K největší slávě jeho jména mu první cena udělena, a zástup rytířů i pánů jej slavně vede k jeho stanu. Ranhojič k němu povoián. Měl nejmíň třicet těžkých ran. Však kytli sobě vyžádal v tom stavu, jak ji s těla sňal, cár zedraný a krvavý.
Zatím se vrátil z výpravy ten starý štolba. K paní šel, o všem jí věrně vyprávěl, o tom, jak, váhajíce chvíli, ti dva mu kytli navrátili,
115
a jak ten třetí bez váhání do boje šel v ní pro svou paní, jak sice slavně zvítězil, však ranami tak poset byl, že málem duši vypustil.
„Ach běda mi, co počíti? Kdyby měl z ran těch zemříti, já smrtí tou bych vinna byla! Já hříšná bych ho zahubila! Z těch tří slov nejmíň vyplýtvai, a přec mne nejvíc miloval."
Že se o jeho život bála, horlivě o vše pečovala, čeho je třeba nemocnému, a štolbu posílala k němu, a radost nad tou něžnou péčí víc nežli ranhojič ho léčí.
V tu dobu muž té krásné paní, jenž rád měl přepych, hodování, hudbu a tance, plný dům, dal rozhlásit všem rytířům, že sám se rozhod tentokrát slavnostní turnaj pořádat. Po celý týden bez přestání to bylo slavné hodování: kdo tudy jel, hned pozván byl, by za stůl sed a jed a pil,
lló
ať cizí byl anebo známý.
A hradní paní se slečnami
u stolů plných hodovníků,
po dobrém, starém, dávném zvyku
všem podávala, co kdo chtěl.
Raněný rytíř to uslyšel,
a když pak štolba přišel k němu,
pro paní vzkaz ten svěřil jemu:
„Tu kytli vem, ač krev je na ní a zanes ji své krásné paní, a věrně, přesně vyřiď jí ta slova, jež jí vzkazuji: Aby mi lásku dokázala, chci, přes šat by tu kytli vzala, v ní rytířům posluhovala."
Vzkaz vyslechla ta krásná paní. „Obléknu kytli bez váhání," tak řekla šlechetná ta žena „Ač zedrána a zkrvavena přítele krví, ozdobou mi věru bude královskou. Chci před všemi ji pyšně nést a větší než tu neznám čest. Můj příteli, jsem hrda na to, a kdybych drahokamy, zlato celého světa dostala, mně dražší krev ta zčernalá."
117
I
A když čas přišel večeře, a hosté v plné nádheře už hodovali v hradní síni, kdo objevil se mezi nimi? Ta urozená, krásná žena,
ač choť se rozhořčeně ptá: „Co výstřednost ta znamená?" a ač se hosté odvraceli, zůstala tak ten večer celý.
Vy páni, dámy hodnostáři,
rytíři, dívky, bakaláři,
vy kdo té písni nasloucháte,
Odvahu, Lásku v úctě máte,
Jacques de Baisieux by ptát se chtěl,
— on povídku tu vyprávěl —
kdo druhému víc v oběť dal:
rytíř, jenž smrti vzdoroval. Už je to dávno. Tenkráte
či ta, jež hanby nedbala, na jedné faře bohaté
lásku svou veřejně vyznala ? žil jeden farář. Dobře kázal,
krvavým cárem oblečena. Ač krvavý ten látky kus zděšení budí, odpor, hnus,
OSLŮV TESTAMENT
O t o k a r u Šimkovi
To, prosím, rozhodněte sami, a Láska ať je při tom s vámi.
snoubencům štolou ruce vázal, zpovídal, pohřbíval a křtil, ve shodě s osadníky žil, pěl o nešporách, o rorate, uctíval zbožně všecky svaté, řádně se modlil breviář. Kněz dobrý, lepší hospodář.
118
119