Když vidí Roland, že se blíží zápas,

pocítí smělost lva a leoparda.

Francouze volá, Oliviera kárá:

„Tak nemluvte již, byla by to hanba.

Své Francouze náš dobrý císař dal nám:

hle, dvacet tisíc jich tu stojí v řadách

a jejich srdce bázeň nepřemáhá.

Vše musí strpět muž pro svého pána,

ať chví se zimou nebo žárem strádá,

a má-li zemřít, nechať nezaváhá.

Vy budete svým kopím rány dávat,

já Durendalem, darem ctného Karla.

Kdo vyrve mi jej, řekne podle práva:

Ten, kdo jej nosil, vznešený byl vazal.“


[…]

Již Roland ví, že málo času má jen.

Na kopci leží, tvaří k branám Španěl,

bije se v hruď, ač jeho ruka slábne.

„Mea culpa/1/ , můj dobrotivý Pane,

odpusť mi hříchy, velké i ty malé,

jež napáchal jsem, co jsem přišel na svět,

po tento den, kdy ležím na smrt zraněn.“

Dlaň s rukavicí vzhůru k nebi vztáhne.

Andělé k němu sestupují na zem.

Pod borovicí hrabě Roland leží.

Tvář obrací tam ke španělské zemi.

Vzpomínat počne na rozličné věci,

na kruté bitvy, těžká protivenství,

na Francii, své rodné a své předky,

na Karla, pána, jemuž sloužil se ctí.

Pláč nezadrží, ani hořké vzdechy.

Z vin vyznává se, všech svých hříchů želí,

o milost prosí Boha, jenž je věčný: