IX
KTERAK LIŠÁK DOSTAL YZENGRINA DO STUDNĚ
Ted o jednom vám povím ději,
kterýmž vás jistě rozesměji,
neb vím, jak páni, tak i paní,
že nestojíte o kázání
a také o životy svaté
že málo jenom zájmu máte.
Tak mlčte chvilku, pozor dejte
110
a bedlivě mi naslouchejte: Já povím vám ten libý děj -— a Bůh mi k tomu pomáhej. Poslyšte tedy, co vám povím; naučí vás to věcem novým, z nichž vědomostí načerpáte, byť za blázna mne možná máte. Vždyť ze školy vím rčení pěkné: I blázen někdy moudrost řekne. Mně dlouhý úvod milý není, a proto také bez prodlení vám povím zpěv a příběh malý o tom, jenž tolik lstí je znalý — Lišáka míním, jak už víte a jak mi dobře rozumíte. Lišákovi nic neuškodí, Lišák svět celý za nos vodí, Lišák onak a Lišák tak, Lišák je špatné školy žák: ve sporu s ním se nevyhraje, na něho nikdo nevyzraje. Lišák je chytrý, opatrný, z pat vytáhnout by uměl trny, však mudrce zda kdy znal svět, jenž hloupost nikdy neproved?
Tak ted vám povím, smůla jaká vám jednou padla na Lišáka. Vydal se kdysi, nouzi maje, na sháňku do cizího kraje, neboť už mnoho hladu zkusil a pomoci si nějak musil. Na půdu přišel obdělanou a po louce se pustil stranou,
111
do háje potom vešel kvapem,
už velmi sklíčen, velmi ztrápen,
že nemůže nic vynajít,
čím život by moh uhájit,
nic ulovit si k večeři.
Les celý ještě přeměří,
pak od okraje jeho dívá
se do dálky a hlady zívá.
Moc vyzáblý je, neboť hlad
tou dobou v onom kraji vlád.
Hodiny dlouhé dumal tiše
a žasla jeho střeva v břiše,
co nohy činí to a zuby,
že snášejí, ať hlad je hubí
a vnitřnosti mu prázdnem kručí.
Ze lačný je, ho tolik mučí,
a říká si, že k omrzení
je čekat někde, kde nic není.
Po slovech těch zas běžel čile a uběh stezkou na dvě míle, až ocitl se nad úbočím. Tam ani nechtěl věřit očím, však přikrčil se v chvíli příští, když v háji malém při ovsišti v pokoji ležet spatřil, v tichu opatství řádu bílých mnichů; a stodola, jež při něm byla, mu k loupeži chuť povzbudila. Stavěna pevně stodola: z kamene zděny odzdola byly ty její silné stěny, a vůkol statek uzavřený byl příkopem tak hlubokým,
že žádný živý tvor by jím
se nebyl dostal k tomu dvoru,
jenž vrata míval na závoru.
Dostatek všeho jídla v něm,
neb v kraji ležel úrodném;
zásob tam bylo bohatství,
však ne pro cizí, toť se ví.
Byl tam i masa velký sklad,
jaké náš Lišák jídá rád:
kohoutů, slepic, kuřat, kačen.
Tam Lišák mířil, jídla lačen,
a činil cestou mnohý skok,
už hotově se na útok,
však zdržoval se, neharašil,
by drůbež předem nevyplašiL
U příkopu se zarazil
a zkoumal, má-li dosti sil,
by do slepic se pustil již —
však nemohl k nim přijít blíž,
neboť ač oběh usedlost,
nenašel lávku ani most
a do zoufalství z toho pad.
Pak přikrčil se poblíž vrat
a spatřil v bráně nablízku
pootevřenou prolízku.
Tam jde a dovnitř vlézt se strojí,
však otálí a moc se bojí,
že uvidí ho frátři tady
a překazí mu jeho spády
a seberou mu kořist jeho
a ztýrají ho samotného,
neb jsou to lstiví darebáci.
Však odvahu je nutno dát si.
Proklouzne Lišák nohou kvapnou a velký strach má, že ho lapnou; vždyť dostane se asi stěží neviděn blíže ke drůbeži. Ví, čeho se to dopouští, a zmužilost ho opouští: Uvidí-li ho, bude zle. Ze dvora couvl zbaběle a cestou dal se do úvah, jak dobře běhat učí strach. Však mučil ho tak tuze hlad, že brzy začal litovat a na dvůr se zas plížil zpět, aby tam aspoň slípku sněd. Tu cestu tedy Lišák volí a zadem vleze do stodoly; plíží se tiše, aby z bydla ho žádná drůbež nezahlídla. Tři slípky spatří, jež tam sedí, aniž to, co jim hrozí, vědí; ty chtěje dostat do své tlamy, vyleze na hromadu slámy, aby se do nich mohl pustit. Slepičky slyší slámu šustit a leknutím se třesou celé; v koutě se skrčí rozechvělé. Lišák se, hladem zvlčilý, tam vřítil, kde se krčily, vrhl se na ně ze všech sil a ty tři rázem zardousil. Dvěma si chutě nacpal břich a domů vzít chtěl třetí z nich. Když najed se, byl zasycen a ze stodoly mířil ven,
v zubech si nesa slípku třetí. Jak měl však vraty procházeti, ten, jenž znal šalbu všelikou, pocítil žízeň velikou a začal myslet ke své škodě, jak by se někde dostal k vodě. Studna tam stála na tom dvoře. K ní Lišák zajde, žízní hoře, však sebevíce ať se nahne, hladiny nijak nedosáhne. Pozná, měře ji od oka, že hluboká je, široká. Tam dolů do ní nechtěl slézti, by neupadl do neštěstí, však začalo ho velmi trápit, že nemůže se nijak napít.
Teď poslechněte, páni milí: Při studni té dva džbery byly.-— když jeden stoupne, druhý klesá. Jak Lišák, kořist svou si nesa, k té studni přišel, shlížel dolů žíznivě, chtivě, v touze, bolu; a jak tak hleděl do hlubin, uviděl dole vlastní stín. Tak ošálil ho dábel zrádně, že když svůj obraz viděl na dně, pomyslil, že to Hermelinka, ta milovaná jeho žínka, jež se tam dole zařídila. Zlá novinka to pro něj byla. I zeptal sejí: „Při své víře, pověz, co děláš tam v té díře?" Zvuk odrážen se vracel zdola;
114
175
180
185
190
195
200
tak myslel, že ho ona volá, a odpovídal zas a zas, a ozvěnou vždy zazněl hlas, až z toho Lišák celý zhloupl: do vědra jednou nohou stoupl, a zle už bylo, než se nadál — do temné hloubky studně padal; a když byl dole na vodě, poznal až po té nehodě, jak zmýlil se, když myslel, zdola že jeho žena po něm volá. Tak Lišák vězel ve zlé pasti — sám ďábel jen ho moh tak zmásti. O kámen opřen smutně, ach, radši by ležel na márách, a chudákovi je tam k pláči, když voda zle mu kožich smáčí — však je mu líp než v železech. A on, ten trapič tvorů všech, jenž pln je šalby, lsti a zrady, teď právem vězí v pasti tady a nenalézá způsob schůdný, jak ven se dostat z této studny: Jeť hříšník lapen bez lítosti — nikdo ho odtud nevyprostí. Zlost velkou vzrůstat v sobě cítí, že se dal takto polapiti.
205
Však stalo se vám, páni milí, právě v tu noc a v oné chvíli, že Yzengrin, jsa bez pelechu a nemaje nad hlavou střechu, prošel už celý kraj v té době a na zub něco hledal sobě,
neboť ho hlad už mučil věru. Odbočil cestou ke klášteru a za chvíli se bez obtíže plíživě k němu dostal blíže. Jak vyjedeno bylo v kraji. „Zde," řek si, „čerti sídlo mají. Jak myšlenky jsou usouzené, když k snědku se nic nesežene!" Do klusu dal se odhodlaně a přišel rovnou k boční bráně, kde prolízkou, jež byla v ní, se dostal na dvůr klášterní až tam, kde byla ona studna, v níž Lišáku zle bylo u dna. Sklonil se přes kraj této studně a shlížel smutně, teskně, bludně; a jak tam hleděl do hlubin, uviděl dole vlastní stín. Zíral, dolů se nakloniv, jak to i Lišák činil dřív. Když nakláněl se Yzengrin a spatřil dole vlastní stín, hned myslel, že to jeho paní Hrzana dole něco shání, a Lišák její doprovod. To nebylo mu nijak vhod. „Jak klamán," řek si, „podváděn svou manželkou jsem stále jen, které je Lišák pořád v patách a již teď až tam dolů zatáh. To věru lotr je všech lotrů, když takto svedl svoji kmotru, nad čímž se stále velmi trápím. Však jestli já ho někde lapím,
210
215
220
225
230
235
240
u6
117
tak krutě se mu pomstím v ráži, že už se na mne neodváží." Tu mocným hlasem dolů volá na vlastní stín svůj: „Hola, hola, ty pobehlice, nyní jsem tě přece přistih s Lišákem!" Ozvěna zdola přišla teď a zněla mu jak odpověď. Zavolal tedy zas a zas, a ozval se mu vlastní hlas.
Co Yzengrin se rozčiloval, Lišák se velmi klidně choval; nechal ho, až se vyhulákal, a pak ho teprv zval a lákal. „Probůh, kdo volá to sem dolů? Já tady uvnitř držím školu." Yzengrin zvolal: „Kdo a čí jsi?" „Sousedem vaším byl jsem kdysi, jejž vždycky jste svým kmotrem zval a jako bratra miloval. Mne Lišákem kdys nazývali a byl jsem lsti a zrady znalý; však ted jsem mrtev, sláva Bohu, a pokání tu činit mohu." „To těší mě," vlk odpověděl; „však, Lišáku, já rád bych věděl, kdy opustil jsi svět ten zdejší?" Lišák mu řek: „V den předvčerejší. To nikoho ať nepodiví, neb jednou zemřou všichni živí: vždyť každého smrt přepadá, když Pán Bůh k tomu pokyn dá. Můj Pán už čeká duši moji,
n 8
již ze světa vzal po všem boji
do nebe právě v pravé době.
Však než vás Bůh též vezme k sobě,
snažně vás prosím, kmotře milý,
hněv odložte, jejž někdy chvíli
snad ve vás vzbudil zlý můj čin."
„To slibuji," řek Yzengrin,
„a Bůh sám svědkem budiž mým,
že tobě všechno odpouštím.
Ta tvoje smrt mě rmoutí však."
„Mne právě těší naopak."
„A jak jsi zemřel?" — „Bez zármutku."
„Opravdu, kmotře drahý, vskutku?"
„V lesní sluji leží mé tělo
u Hermelinky, jak to chtělo,
však duše moje v rajské říši
už odpočívá při Ježíši.
Tak tedy, kmotře, nedivte se,
že z toho šťasten jsem a vesel —
vždyť tady samá rozkoš jest;
a říkám vám to na svou čest, ,
že tu mám všeho dost a dost. i
Mne opustila chamtivost,
a nemusím vám říci ani,
jak jsem teď hoden uctívání.
Já jsem se na vás neprovinil i
a vždy jen dobro jsem vám činil,
čemuž jsem ve svém srdci rád; .
však přiznávám se, kdybych snad
měl od dřívějška na vás vinu,.
teď litoval bych toho činu.
Vy v pozemském jste dole kraji,;
však na nebi jsem já a v ráji.
Teď už je konec s mými lovy
"9
	v lesích a pláních, v houští, v křoví.	a přesvědčil ho brzo dosti,	
	Zde dostatek je všeho, všeho,	že vědra tady na vahadle,	
S10	dost dobytka tu rohatého	vztyčené jedno, druhé spadlé,	
	a taky dost i koz, i ovcí;	jsou váhy, jimiž bez závaží	345
	dost zajíců tu mají lovci,	Bůh Otec zlo a dobro váží.	
	dost je tu skopců, krav i býků,	Tak Lišák, jenž byl chlapík lstivý,	
	krahujců, dravců, sokolíků."	mu vypravoval o tom divy	
315	Vlk: „Při Silvestru svatém," pravil,	a vysvětlil mu jednoduše:	
	„tam bych já též rád věk svůj trávil."	„Když jednou z těla vyjde duše,	350
	Však Lišák řek: „To pusťte z hlavy —	ať v radosti, ať v mysli bědné,	
	sem nehodí se vaše mravy:	a na svou misku váhy sedne,	
	: Ráj vyhrazen je nebešťanům,	způsobí Bůh sám všemohoucí,	
320	přístupen není zemským pánům.	jeví-li člověk lítost vroucí,	
	Vy všeho zla jste příliš znalý,	že níž se jeho miska zhoupne,	355
	jak rváč a lotr neurvalý.	a ona se zly vzhůru stoupne.	
	Žárlil jste na mne pro svou paní,	Však zemře-li kdo bez pokání,	
	ač já jsem hříšně nesáli na ni	sem přijít nesmí doufat ani —	
$25	a nikdy, při všech ctnostech božích,	to povídám vám naposledy."	
	z ní nepožádal ani kožich.	Yzengrin pravil: „Pověz tedy,	360
	Já zmetky prý zval vaše syny,	než tě Duch svatý dolů snes,	
	ač jsem v té věci prost vší viny.	zda vyzpovídal z hříchů ses?"	
	Při Pánu, jenž mi život dal,	„Ano," řek Lišák, „zajíci	
330	já pravdu jsem ted povídal	a koze bradu mající	
	a moh bych na to přísahat,	jsem zbožně vyznal svoje hříchy,	365
	však toho třeba není snad."	až zbavila se duše pýchy	
	„Já věřím ti," řek Yzengrin,	i zatracení pro své viny,	
	„a zprošťuji tě ze všech vin —	jež způsobila zlými činy.	
335	však dej mi vejít do té slávy!"	Kdo by se tu chtěl ke mně přidat,	
	Lišák mu řek: „To pusťte z hlavy —	musí se z hříchů vyzpovídat	370
	nemáme tady rádi vrahy.	a vyprosit si rozhřešení,	
	Však hledte tam tu misku váhy..." j	neb nikomu tu místa není,	
	(Při tom mu vědro ukázal.)	kdo přichází sem bez pokání."	
340	.„.. .a slyšte zázrak, jenž se stal."	„Příteli, už tu nemám stání —	
	Lišák užil své výmluvnosti	za tebou toužím nemálo.	375
120
121
Však víš-li, co se nestalo?
Sám luňák Hubert cestou v pláni
mne potkal zcela znenadání;
já pokorně se k němu přidal
a zbožně se mu vyzpovídal
a prosil ho, ať moje viny
mi odpustí a špatné činy.
On beze všeho otálení
mi dal své svaté rozhřešení,
z čehož teď velkou radost mám."
„Můj kmotře, ježto věřím vám,
že pravda to, co říkáte mi,
jak skoncoval jste s hříchy všemi,
poprosím Boha nebeského,
by do království vás vzal svého,
kde v radostech byl byste živ."
„Prosím tě, kmotře, bys ten div
mi vymoh, ať tam vejít smím,
což je mým přáním velikým.
Věř mi při svaté Apetite,
já pravdu řek ti nezakrytě,
ty však mi dávej další vzpruhu."
Tu Lišák řek: „Můj drahý druhu,
ted musíte se modlit k Bohu
a pomohu vám, jak jen mohu,
aby vám dal své odpuštění
a od všech hříchů rozhřešení,
ať vejít smíte do té slávy."
Yzengrin už byl nedočkavý:
Zadek obrátil k východu
a čenich zase k západu
a začal zbožné písně zpívat
a jemným hláskem Boha vzývat.
Lišák, jenž co a jak už věděl,
připraven v druhém vědru seděl,
jež dole bylo u dna studny,
kam zanesl ho osud bludný.
A Yzengrin se nedočkavě
nahoře ozval, takto pravě:
„Už dost jsem prosil o milost."
A Lišák: „I mých proseb dost.
Sestupte tedy už, můj milý."
Noc tmavá byla v onu chvíli,
svítily všechny hvězdy krásně
a ve studni se leskly jasně.
Lišák už chtěl se vzhůru vznést,
a proto smyslil tuto lest.
Řek: „Yzengrine, zříš tu slávu,
jak záře svěc mi věnčí hlavu?
Ježíš ti dává odpuštění
a od všech hříchů rozhřešení."
To všechno tedy vlka spletlo;
nebyl tam oheň ani světlo,
bylo tam vlhko, chladno dost
a tma a samá ohyzdnost.
Však on, jenž duchem nevynikal,
věřil, že Lišák pravdu říkal;
do vědra skočil, nohy skrčil,
sedl si, vědro poodstrčil,
aby se sneslo do hlubin.
Byl mnohem těžší Yzengrin
a dolů klesal, než se nadál.
Go bylo dál, když takto padal?
Když potkali se ve vědrech,
vlk Lišákovi řekl: „Ech,
proč, kmotře, pryč jdeš, rád bych věděl?'
A Lišák jemu odpověděl:
„Nešklebte se, to kráse škodí,
122
123
	však povím vám, jak to tu chodí:	od mnichů dostav tu tam rány,	
445	Když jeden stoupě, druhý klesá,	táh osel celý utýraný.	
	když jeden pláče, druhý plesá!	Vlk po své těžké nehodě	
	Jdu nahoru do rajských krás,	ve vědru vězel ve vodě	480
	ty do pekla jdeš dolů zas.	a nemoh se v něm ani hnout.	
	Do velkých trampot dostal ses —	Osel měl vědro vytáhnout,	
450	já se jich zbavil, dobře věz.	však zmučen byl a nezmoh nic,	
	Při Bohu Otci říkám tobě,	aťsi ho tloukli sebevíc.	
	že dole sídlí dábli v zlobě."	Tu mnich ten, který první byl,	485
	Když Lišák nohou stoupl na zem,	se přes obrubu naklonil;	
	byl rozveselen z toho rázem.	jak do hloubky se zahleděl,	
455	Yzengrin v studni zle byl ztrápen.	hned Yzengrina uviděl.	
	Kdyby byl u Alepa lapen,	Řek ostatním: „Co děláte?	
	nebyl by se tak musel třásti	Při boží vůli přesvaté,	490
	jak teď, když vězel v této pasti.	přestaňte už, což hloupnete?	
		Ve vědru vlka táhnete!"	
	Páni, ted slyšte o mniších,	A uvěřivše slovu tomu,	
490	co pozbyli všech ctností svých.	spěchali všichni klusem domů,	
	Moc přesolené byly boby,	však přivázali rumpál dřív.	495
	jichž nacpali se do zásoby,	Vlk úzkostí byl sotva živ,	
	a když pak lehli s dobrou myslí,	co pro opata do cely	
	celou noc spali jako sysli.	ti čtyři frátři běželi.	
465	I sluhy měli dbalé málo,	Tu opat popad řádný kyj,	
	tak vody se jim nedostalo,	jenž těžký byl a pádný prý,	500
	a kuchař tedy, jehož hlavu	a svícen vzal zas jiný mnich.	
	tížila starost o potravu,	Tak nezůstal tam nikdo z nich,	
	se proto, jen co zrána vstal,	jenž nebyl by vzal hůl či tyč,	
470	ke studni zajít nachystal.	a spěchali tak všichni pryč,	
	Vzal s sebou osla španělského	až přišli k studni blíž a břitce	505
	a sluhy tři z okruhu svého.	se hotovili k prudké bitce.	
	Ke studni tedy, jak se patří,	Oslovi okov táhnout dali	
	šel ušák a s ním čtyři frátři.	a sami při tom pomáhali,	
475	K rumpálu osla přivázali	až vědro bylo nahoře.	
	a táhnouti mu vědro dali;	Vlk tušil, že je nedobře;	510
124
125
skok učinil, by unik smrti, a za ním hned se vrhli chrti a za kůži ho chytali, až chlupy mu z ní lítaly. Vtom už ho taky mniši lapí a velmi mlátí ho a trápí a všichni ze všech sil ho tlukou — Yzengrin ve špatných byl rukou a zasažen byl mnohou ranou, že kůži měl moc rozedranou. Už aspoň třikrát padl k zemi a mnoho zkusil klacky těmi, až na záda se položil a dělal, jak by mrtev byl. Tu převor skočil k Yzengrinu (Bůh potrestej ho za tu vinu!) po noži ostrém rukou sáhl,
že by mu kůži s těla stáhl, I a rozříznout chtěl celého, j však opat řekl: „Nechte ho — \ má kůži celou rozedranou | a dost už zkusil každou ranou, 1 ten žádné zlo už neučiní, [ od něho pokoj bude nyní. Pojďme, nechrne ho ležeti — ten už se nikdy nezvetí."
A mniši, každý hůl svou bera, ; se navraceli do kláštera. |
Yzengrin velkou bolest měl, i když tam tak náhle osaměl,
a prchal, rychle pryč se žena, | ač moc měl žebra zpřerážena. \ Pak pod keřem leh do trávy,
jak hřbet měl celý bolavý — zlo velké stihlo Yzengrina. Tu náhle zahléd svého syna. Ten, otce spatřiv, hned se zeptal: „Tatínku, kdo vás takhle zdeptal?" „Synáčku, Lišák ostudný, jenž padnout mi dal do studny. Nevím, kdo je dost léků znalý, by zhojil rány, jež mě pálí." Když syn to slyšel, hněvem vzplál a při Bohu si přísahal, že jestli ho kdy dopadne, běda mu bude toho dne. „Padne-li v moje spáry rázné, ten už z nich živý nevyvážné, že přede mnou mou matku bil a mne a bratra zhanobil! Tak se mu za vše odměním, že bude navždy konec s ním!"
Yzengrin tedy domů šel a lékaře si vynašel, jenž o něho měl velkou péči. A lektvary, jež rány léčí, mu podávali kamarádi, až silný zas byl jako v mládí. Potom, až z domu zase vyjde a do cesty mu Lišák přijde, a ten si pozor před ním nedá, s Lišákem, věřte, bude běda!
126