Balada - epitaf
JIŽ VILLON NAPSAL SOBĚ A SVÝM DRUHŮM, KTEŘÍ S NÍM BYLI ODSOUZENI K OBĚŠENÍ
Kdož, lidé bratří, přežili jste nás, nebuďte na nás krutí v srdcích svých: tím spíše Tvůrce milost vám dá zas, čím hloub vás nešťastníků dojme hřích. Zde zříte pět či šest nás visících: to tělo, jež jsme zvyklí byli pasti, tlí sežráno; nás vizte se tu třásti — nás: kosti, jež se v prach a popel ] Nechť nikdo nesměje se naší strasti, však Boha proste, ať k nám tvrdý není!
v A
eni.
Déšť pere nás a bílí drahný čas;
pak, černí, schnem, jak úpal na nás dých.
Dík vranám, strakám bez vousů jsme, řas
a bez očí
astí
— jen díry místo nich — a klátíme se každý jako vích, teď sem, teď tam, jak vítr do nás ] a třepe námi, až to kostrou chrastí. Jsme rozklováni. Jsme jak prostříleni. Střežte se stopou naší bandy krásti, však Boha proste, ať k nám tvrdý není!
Nemějte ve zlé, bratry zvem-li vás, třeba nás ortel podle práva stih; a přimluvte se (zlomili nám vaz, a víte přec, že vedle rozumných jsou lidé, z nichž se dere smích a pych), aby Syn Panny nebyl bez účasti: kéž dá nám pít své milosti a slasti, odvrate od nás věčné zatracení! Zlo nemůže nás, nebožtíky, masti, však Boha proste, ať k nám tvrdý není!
Slyš, pane Kriste, v nebeské své vlasti: Kéž nestrhne nás ďábel do propasti, z těch hrůz a účtů kéž jsme vypuštěni! Váš vtip se, lidé, nechtěj na nás pasti, však Boha proste, ať k nám tvrdý není!
Balada o odvolání
Nu, byl jsem blázen, klíčníku,
s tím odvoláním? Na mou duchu,
i zvíře má tu taktiku,
když cítí, že má škvora v uchu
a vši mu lezou po kožuchu.
A když mi pro nařčení lichá
zakvílel žalm smrti v sluchu,
tak co? že měl jsem zůstat zticha?
Balada závěrečná
Toť k závěti Epilogus: Chudák už dotrpěl Villon. Jděte mu, lidi, na funus, až uslyšíte zvonit zvon. Váš oděv nachový měj tón: lásky se mučedníkem stal, jak na své varle přisáh on, než se světem se rozžehnal.
A když už nadcházel mu skon
co myslíte, že udělal?
Máz burgundského vyzunk on
než se světem se rozžehnal.
Žil jako štvanec, byl to hnus; láska naň podnikala hon, i musil se dát na poklus, a odsud až po Roussillon křovisko není ani strom, kde by byl rukáv nenechal a kazajku ci pantalon, než se světem se rozžehnal.
Hadřícků zbyl mu sotva kus, když smrt si přicházela proň, a zakusil i horších hrůz: byl zdrán jak od trní ci spon — věřte, já nejsem fanfarón to osten lásky tak ho zdral; i vydal ještě lásky ston, než se světem se rozžehnal.
78