Zahraniční politika Blízký východ Turecko a Blízký východ • Turecké členství v NATO a jeho úsilí o aktivní politiku na Blízkém východě se setkaly s obnoveným sovětským tlakem v roce 1951, kdy Sovětský svaz oznámil, že vývoj ukázal, že „západní impeialialismus“ měl v úmyslu použít Turecko proti SSSR, táke došlo ke zvýšení turecké závislost o USA • Hlavní události, které se odrazily v zahraniční politice Turecka: vyhlášení státu Izrael, íránská krize, suezská krize, syrská krize, libanonská krize,… • Po vyhlášení státu Izraele bylo Turecko jedním z prvním muslimským zemí, který Izrael uznal • V roce 1950 podepsalo také „trojstrannou zpravodajskou dohodu“ s Izraelem a Íránem • Íránská krize byla krize způsobená znárodněním Anglo-íránské ropné společnosti íránskou vládou Muhammada Mosaddeka 05/1951 – Turecko původně neoficiálně toto rozhodnutí podpořilo, ale nakonec rozhodlo se podpořit V.B. • Během Suezské krize 1956 - Turecko považovalo britské a francouzské kroky jako porušení mezinárodního práva, ale i tak podle Turecka za nesl odpovědnost Egypt • Syrský krize 1957 - byla obdobím tvrdých diplomatických konfrontací, do nichž byly zapojeny Sýrie, SSSR, USAa jejich spojenci, včetně Turecka a Bagdádského paktu – Turecko bylo připraveno zasáhnout proti SSSR - Turecko bylo jedinou zemí, která přistoupila k rozmístění tisíců jednotek podél syrsko-turecké hranice Syrská krize 1957 • Nikita Chruščov vyhrožoval, že pokud Turecko zaútočí na Sýrii, vypustí rakety na Turecko, zatímco Spojené státy uvedly, že by mohly zaútočit na SSSR v reakci na útok na Turecko • Krize skončila koncem října, kdy Turecko souhlasilo s ukončením svých hraničních operací po nátlaku USA a když N. Chruščov nečekaně návštívil tureckého velvyslanectví v Moskvě Turecko a Sýrie • 1957 pravicová část syrské vlády pokus o převrat – potlačen • Pro pravici to znamenalo jednoznačný odchod zvlády • 1/1957 USA prezident Dwight D. Eisenhower nabídnul hospodářskou i vojenskou pomoc všem zemím Blízkéhovýchodu, které by se cítili ohroženi komunistickým režimem – SSSR • Nicméně Sýrie vedená levicí (Socialistická strana arabské obrody) – odmítla nabídku USA • 2/1958 smlouva o vytvoření Sjednocené arabské republiky - federativní stát však čekaly pouhé necelé čtyři roky trvání – egyptská dominance na úkor Sýrie • 10/1961 byla Sýrie opět přijata do OSN jako zcela suverénní stát Turecko a Sýrie • Ztráta provincice Hatay v roce 1938 – neústálý svár • Od roku 1963 spor gradoval – Sýrie vznesla nárok na Hatay a dokonce ho zahrnovala do oficiálních map • Dalším neustálým sporem od 60. let – voda • Turecko a Sýrie se také ocitly na opačných stranách studené války • Turecko bylo členem NATO, zatímco Sýrie – podpora SSSR - vojenskou pomoc • Sýrie, odhodlaná získat zpět Golanské výšiny od Izraele, které ztratila ve válce 1967: podpora řady palestinských a libanonských militantních skupin – snaha • Turecko naopak vytvořilo úzké vojenské a hospodářské vazby s USA a později s Izraelem • V roce 1979 tato dlouhotrvající nevraživost přesvědčila syrského prezidenta Hafeze (1970-2000) – podpora PKK - a poskytnutí výcvikových táborů prvněí v Libanonu a později v Sýrii • • • • Jako obvykle se ukázalo, že vztah se Sýrií je nejobtížnější v regionu, přetrvající napětí od roku 1939 ​ Otázka Kurdů je od 70. let jedním z nejdůležitějších vnitropolitických bezpečnostních problémů Turec – Kurdové žijí na JVTurecka, v SV Iráku, na Z Íránu a na S Sýrie, tak je to zároveň nejpalčivější problém zahraničněpolitických vztahů celého region - mezinárodní character - Kurdové jsou největší etnickou skupinou na světě, která nemá politickou nezávislost, respective vlatsní stat Irácký režim spolupracoval s Tureckem proti kurdskému odporu, naproti tomu Sýrie aktivně podporovala kurdské hnutí tím, že poskytla útočiště Abdullahovi Öcalanovi, vůdci PKK, jakož i logistickou a výcvikovou podporu na území Libanonu, který byl pod syrskou okupací​ Konflikt se zintenzivnil - Turecko zahájilo svůj ambiciózní projekt v jihovýchodní Anatolii - využilo vodu z Eufratu a Tigrisu k výrobě elektřiny a zavlažování, což ohrozilo dodávky vody do Sýrie a Iráku - životně důležitý zdroj Turecko a Sýrie • • 1987 Turecko začalo s výstavbou obří přehrady Atatürk na Eufratu - T. Özal navštívil Damašek a zajistil dohodu s prezidentem Haifz al-Assadem, podle níž by Turecko muselo nadále dodávat do Sýrie minimální průměrný tok 500 kubických metrů za sekundu a Sýrie se zavázala na oplátku za syrský závazek, že ani jedna země nebude podporovat skupiny násilného odporu působící na území druhé země​ • Na papíře se jednalo o velmi uspokojivý závěr, ale Sýrie později trvala na tom, že 500 kubíků za sekundu je přijatelných pouze v době, kdy byla přehrada naplněna, a že po dokončení bude požadována průměrná hodnota 600– 700​ • Sýrie nezastavila podporu PKK navzdory neustálému popírání • • Mezitím T. Özal prosazoval ambiciózní plán tzv. „plynovodem míru“ - snaha dodávat vodu z řek Ceyhan a Seyhan v Turecku (které jsou hydrologicky oddělené od Eufratu) do Sýrie, Jordánska a západní Saúdské Arábie, do východní Saúdské Arábie a dalších menších států v Arabského zálivu​ • Tento projekt nebyl realizován, protože politické problémy s dodávkami napříč tolika státy a obrovské náklady ho zřejmě činily nepraktickým, i když se zde ukázala síla a směr T. Özalových ambicí učinit z Turecka hlavního ekonomický a politického hráč v regionu • Turecko a Egypt • Uprostřed studené války a během vlády egyptského prezidenta Gamala Abdel Nassera se vztahy mezi oběma zeměmi dramaticky zhoršily kvůli členství Turecka v britském Bagdádském paktu, který Nasser považoval za hlavní hrozbu pro své snahy o odstranění západní přítomnost v arabském světě a kvůli rostoucímu vlivu Nasserovy panarabské ideologie nazývané „nasserism“ • Kromě toho bylo Turecko první zemí muslimské většiny, která uznala Izraelský stát – důkaz, že Turecko směřuje na západ • 1958 Egypt vstoupil do krátké unie se Sýrií, s jižním sousedem Turecka, s nímž Sýrie měla dlouholeté diplomatické a hraniční spory, což způsobilo silné napětí mezi oběma zeměmi, na které reagovalo svým zapojením do tajného „periferního spojenectví“ s Izraelem • Napětí dosáhlo (Turecko a Sýrie) vrchol v roce 1957 před sjednocením se Sýrií s Egyptem – G. A. Nasser se obával možných akcí Bagdadského paktu • • Tato situace, kdy téměř došlo ke konfrontaci mezi egyptskými a tureckými jednotkami znamenala temné místo ve vztazích obou zemí • Nakonec došlo ke stažení sil Libanonská krize 1958 • Krize způsobená politickým a náboženským napětím v zemi vojenský zásah USA • Když se USA rozhodly zasáhnout v Libanonu - Turecko podpořilo tento krok tím, že USA umožnilo používat leteckou základnu Incirlik Pozadí • V 06/1958 byl Libanon ohrožen občanskou válkou mezi křesťany a muslimy • Napětí s Egyptem eskalovalo dříve v roce 1956, kdy prozápadní křesťanský prezident Camille Chamoun nepřerušil diplomatické vztahy se západními mocnostmi, které během Suezské krize zaútočily na Egypt – rozhněval tím egyptského prezidenta Gamala Abdel Nassera Pozadí • Napětí se zvýšilo, když C. Chamoun projevil náklonost k Bagdádskému paktu • G. A. Nasser cítil, že prozápadní Bagdádský pakt představuje hrozbu arabskému nacionalismu – v reakci se spojil Egypt a Sýrie tzv. Spojenou arabskou republikou (UAR) • Libanonský sunnitský premiér Rashid Karami podporoval G. A. Nassera v letech 1956 a 1958 Pozadí • Íránská znárodnění ropy a vojenský převrat v Egyptě na počátku 50. let 20. století zintenzívnily turecké snahy o spolupráci • Nakonec se Turecku podařilo v roce 1954 podepsat dohodu o spolupráci s Irákem • Během následujícícho roku se Velká Británie, Pákistán a Írán připojily k tzv. Bagdádskému paktu • Krátkodobé alianci, která udělala jen velmi málo Bagdádský pakt • V roce 1955 Velké Británie, Turecko, Írán, Irák a Pákistán podepsály vzájemná bezpečnostní dohoda s názvem Pakt Bagdád • Hlavním účelem bylo blokovat možné rozšíření SSSR na Blízký východ (ropa) Spojené státy, které naléhaly na vytvoření paktu, se v roce 1959 staly přidruženým členem CENTO • Cílem Organizaci centrální smlouvy bylo čelit hrozbě sovětské expanze do životně důležitých oblastí produkujících ropu na Blízkém východě • Nikdy nebyla moc efektivní • Irák z aliance odstoupil v roce 1959 poté, co byla svržena jeho protisovětská monarchie • Ve stejném roce se Spojené státy staly přidruženým členem a sídlo bylo přesunuto do Ankary • Po pádu šáha v roce 1979 se Írán stáhl a CENTO byla rozpuštěna Eisenhowerova doktrína • 1/1957 - zahraniční politika USA • Eisenhowerova doktrína si kladla za cíl hospodářskou a vojenskou pomoc zemím Blízkého východu, které byly ohroženy šířením komunismu a narůstajícím panarabským hnutím • https://www.youtube.com/watch? v=Hg5HnAx7c5c Turecko a Alžírsko • Během alžírského boje za nezávislost - Turecko otevřeně stranilo Francii Arabské nacionalistické hnutí • Arabské nacionalistické hnutí v regionu rychle rostlo a získalo vlkou podporu a jeho směr byl nejen protizápadní, ale také protiosmanský • Turecko bylo vnímáno jako nástupce Osmanské říše a také jako představitel kolonizujících západních mocností, které se snažily získat vliv v regionu • Toto odmítnutí zapojení Turecka do regionálních otázek nejlépe vyplývá ze snahy o vytvoření defenzivní aliance v regionu, která by omezila šíření sovětského vlivu • Kromě turecké (osmanské) minulosti a prozápadního postoje může být neochota arabských zemí připojit se k takové organizaci přičítána jejich preferenci navazovat dvoustranné vztahy místo rozsáhlých aliancí, které by mohly omezit jejich politiku Turecká zahraniční politika (1965 – 1980) • Další vzestup zájmu o region nastal kolem poloviny šedesátých let - středopravicová Strana spravedlnosti (názory a systémovými omezeními, která vyžadovala, aby Turecko našlo alternativní zaměření na svou zahraniční politiku) • Hlavním vývojem zahraniční politiky byla kyperská krize, která vedla k ochlazení tureckých vztahů se západem, včetně USA • Turecko, které se na mezinárodní scéně ocitlo téměř samo, cítilo potřebu diverzifikovat svou zahraniční politiku a hledat podporu odjinud • Tedy logickým směrem byl opět Blízký východ • Za účelem zlepšení vztahů s regionem, kde byl arabský nacionalismus stále dost silný, obrátilo Turecko svou politiku (v arabsko-izraelském konfliktu) a během arabsko-izraelské války v roce 1967 podporovalo Araby • V důsledku pokračujících vazeb Turecka se západem se však arabské země podporované SSSR zdráhaly reagovat na toto úsilí • Vývoj na začátku 70. let poskytl Turecku další motivaci ke zlepšení vztahů s regionem. • Za prvé, po druhé krizi na Kypru a následném tureckém zásahu následovalo americké zbrojní embargo, které hluboce zasáhlo Turecko • Za druhé - ropná krize z roku 1973 vyžadovala, aby státy závislé na dovozu ropy zlepšily své vztahy se zeměmi produkujícími ropu • Počínaje polovinou 70. let se Turecko začalo aktivněji a na vyšší úrovni podílet na spolupráci s Organizací islámské spolupráce (OIC) • Tato snaha byla o něco úspěšnější než ta předchozích letech - v 80. letech začala přinášet ovoce • Turecko se pokoušelo nezapojovat se do regionálních konfliktů a převzalo roli zprostředkovatele pouze na žádost účastníků • To znamenalo, že Turecko bylo k dispozici, pokud by země v regionu potřebovaly prostředníka • I když nebylo mnoho takových to žádostí o zapojení Turecka – Turecku se podařilo distancovat se od mnoha konfliktů, které sužovaly region • Turecká zahraniční politika se snažila vyhnout jakýmkoli aktivitám, které by mohly ohrozit bezpečnost arabských států • To neznamenalo, že Turecko používalo „měkkou sílu“, jednoduše to znamenalo, že se Turecko pokusilo nezačlenit do problémů, které by mohly být nesprávně interpretovány • A konečně, místo toho, aby se snažilo budovat rozsáhlé strukturované organizace, Turecko se rozhodlo pro dvoustranné vztahy, které zdůrazňovaly ekonomické vazby místo bezpečnostních otázek • Tento poslední bod byl rozhodující, protože v prostředí, ve kterém se aliance neustále posouvaly, bylo mnohem realističtější jednat s jednotlivými zeměmi než se je snažit spojit všechny dohromady • Na rozdíl od CHP, která se snažila prosazovat v regionu, SS se snažila hledat podporu – vyžadovalo to mírnější přístup, jehož výsledkem se mohl jevit jako skromnější Strana vlasti • Strana vlasti, vedená Turgutem Özalem, se dostala k moci v roce 1983, po vojenském převratu v roce 1980 • Přestože T. Özal viděl integraci se západem jako hlavní cíl zahraniční politiky a požádal o plné členství v Evropském společenství v roce 1987, přes to jeho zahraniční politika směřovala na Blízký východ • T. Özal znepokojen rolí, kterou bude Turecko hrát po skončení studené války. Strana vlasti • Řešením bylo opět rozšířit obzory tur. zahraniční politiky • Pokud jde o Blízký východ, T. Özal „tvrdil, že turecké islámské vyhlídky by mohly poskytnout mír mezi muslimy a ostatními, protože náboženství a pokrok by mohly jít ruku v ruce“ • Politika vůči regionu byla motivována dvěma faktory • První byl převážně ekonomický Strana vlasti • T. Özal zahájil kampaň hospodářské liberalizace, která zahrnovala privatizaci a otevření turecké ekonomiky zahraničním investicím • Po ropné krizi v 70. letech nashromáždilo mnoho zemí Blízkého východu kapitál, který byl mimořádně atraktivní pro země jako Turecko hledající zahraniční investiční zdroje • V důsledku toho se turecký vývoz do regionu mezi lety 1970 a 1985 zvýšil z 54 milionů dolarů na 3 miliardy dolarů • Toto hlavní zvýšení se promítlo do zvýšení podílu zemí Blízkého východu na vývozu tureckého průmyslového zboží z 15,1% v roce 1979 na 41,9% v roce 1985 Strana vlasti • Druhou moticí byla otázka bezpečnosti • Koncem 80. let končila studená válka a bipolární systém byl postupně nahrazen nejistotou • Válka v Íránu a Iráku skončila nerozhodně • Irák napadl Kuvajt 2. srpna 1990 • T. Özal věřil, že vývoj v regionu dal Turecku příležitost znovu dokázat, že by Turecko mohlo být důležitým pro západní bezpečnost a tvrdil také, že Turecko by mohlo tento konflikt využít k získání vlivu v regionu Turecko a Blízký východ za T. Özala • Přestože T. Özal považoval integraci se západem za hlavní cíl zahraniční politiky, nicméně musel se snažit rozvíjet také vztahy s regionem • Rostoucí turecký vývoz také nutil turecké politky, aby se začali zabývat i zanedbávanými regiony: Balkán, Černé moře a blízký východ • Navzdory krizi s Bulharskem, Řeckem, Libanonem a Sýrií v 80. letech se vztahy Turecka s těmito státy regiony zlepšily, zejména v hospodářské oblasti • Všechny tyto zájmy znamenaly vytvoření lepších vazeb se všemi hlavními zeměmi blízkéhoo východu • Turecká politika vůči regionu se v zásadě snažila co nejvíce oddělit svou regionální politiku od spojenectví se západními mocnostmi a vybudovat spíše bilaterální než multilaterální vazby s hlavními státy v regionu • Turecká politika se především snažila zabránit tomu, aby se účastnila regionálních sporů • V rámci tohoto přístupu bylo Turecko mnohem opatrnější při podpoře USA na Blízkém východě, než tomu bylo v 50. letech • Pro turecké politiky bylo vodítkem to, že se nemohli zavázat k ničemu, co by mohlo být přinejmenším prezentováno jako součást jejich funkcí v rámci NATO, • V arabsko-izraelské válce (1967) zůstalo Turecko přísně neutrální a USA odmítlo použít své základny pro tankování nebo zásobování • Demirelova vláda podpořila rezoluci OSN č. 242, která požadovala izraelské stažení z předválečných hranic, i když odmítla vstoupit na území arabských států a odsoudit Izrael jako „agresora“ • Zatímco Turecko dovolilo USA používat turecké základny k evakuaci civilistů z Jordánska v roce 1970 a z Íránu v roce 1979, během války v Yom Kippur v říjnu 1973 zakázalo americkému letectvu používat základnu Incirlik • Turecko také odmítlo spolupracovat s aborativní misí na záchranu rukojmí USA z Teheránu v roce 1980 • 1982, kdy vojenský režim přijal tzv. „Dohodu o lokalizačních operačních základnách“ zajišťující modernizaci deseti stávajících leteckých polí ve východním Turecku a výstavbu dvou nových • Bylo však stanoveno, že by se měly používat přísně v souladu s obrannými plány NATO • Pokusy Turecka přijmout na Blízkém východě rovnoprávnou politiku byly nejvíce patrné v jeho politice vůči arabsko-izraelskému boji a během íránsko-irácké války v letech 1980–8 • 70. letech Turecko - propalestinské • Jeho uznání Organizace pro osvobození Palestiny v roce 1976 a otevření pobočky v Ankaře v roce 1979 byly nejzjevnějšími známkami tohoto stavu • Tento posun byl však pomalý a váhavý, hlavně proto, že Turecko bylo podezřelé ze spolupráce s Palestinci a levicovým kurdským teroristickým hnutím v Turecku • Turecko proto pečlivě omezilo svou podporu OPO, spíše než na radikálnější palestinské frakce, jako jsou frakce vedené George Habashem a Naifem Hawatmehem, které zjevně podporovaly Řecko a Sýrie Organizace islámské konference/spolupráce • Zde překážka nevyplývala z pokračujícího vztahu Turecka a Izraele nebo jeho vztahů se Spojenými státy, ale z jeho vlastní sekularistické ústavy a odhodlání většiny politické elity ji zachovat​ • V roce 1969, když se S. Demirelův ministr zahraničí Ihsan Sabri Çag˘layangil zúčastnil první islámské konference v Rabatu, tento krok vyvolal ostrou kritiku ze strany sekularistického zřízení v Turecku​ • Vláda argumentovala tím, že konference nebyla „náboženská“ a zdůraznila význam svých ekonomických vazeb s arabskými zeměmi​ • Turecko je jedním ze zakládajících členů • OIS byla založena rozhodnutím první konference islámského summitu konaného v Rabatu ve dnech 22. – 25. 9. 1969 na základě reakcí islámského světa vyvolaného žhářským útokem na mešitu Al-Aqsa v Jeruzalémě dne 21. srpna 1969 • Tato omezené přesměrování k islámskému světu mohlo být považováno za součást vzestupu politického islámu v Turecku​ • Přestože Necmettin Erbakan zaujal místo ve vládách ( B. EcevitaS. Demirela), ale zdálo se, že zahraniční politiku tím moc neovlivnil a jeho výzva k přerušení tureckých vazeb s NATO a dalšími západními organizacemi zůstala bez povšimnutí​ • Na blízkém východě Turecko odmítlo přerušit vztahy s Izraelem, i když byly udržovány jen na velmi nízké úrovni, aby se zabránilo možným emocím ze strany arabských zemí​ • Stejně jako mnoho jiných zemí bylo Turecko silně kritické vůči izraelské anexi východního Jeruzaléma v roce 1980 a i mezi liberálním islamistickým názorem na palestinskou intifádu, která začala v prosinci 1987, existovala určitá sympatie • • 1937 Saadabádský pakt – Irák, Írán, Turecko a Afganistán – pakt o neútočení • Bagdádský pakt – rozdílná zájmy Turecka a Iráku nebránily spolupráci • 1954 podepsaly Irák a Turecko pakt o vzájemné obraně, jehož cílem byo omezit růst sovětského vlivu v regionu • 1955 připojily Írán, Pákistán a V. Británie • Cíl však selhal: členství Británie v paktu mělo negativní vliv na arabské země; Izrael byl pro arabské země větší hrozbou než Sovětský svaz Turecko a Irák Turecko a Irák • Suezská krize 1956 - negativně vliv na Bagdádský pakt • Irák jako arabský člen paktu nemohl zůstat neutrální - v důsledku toho Irák vyloučil Británii ze schůzek Bagdádského paktu a irácký král se připojil k arabskému summitu v Bejrútu jako projevu panarabské solidarity po Suezské krizi • Přes existenci těchto problémů byl Irák jediným arabským členem paktu, který se a pokusil vytvořit rovnováhu mezi Tureckem, západními zeměmi a arabskými zeměmi Turecko a Irák • Bag. Pakt skončil, když se Irák získal s novou vojenskou vládou a odstoupil od dohody • Na summitu byla projednána situace v Iráku a členové Bag. paktu vyslali Spojeným státům zprávu, aby řešily situaci v Iráku • Turecko bylo agresivnější než ostatní členové paktu a začalo diskutovat o vojenské intervenci • USA však toto riziko nechtěly přijmout a zastavily Turecko • Následně Turecko uznalo novou vládu v Iráku a napětí ve vztazích Turecko-Irák postupně klesalo • Pakt byl transformován na CENTO a přežil až do íránské revoluce v roce 1979 • Irák • Počínaje lety 1974–75 se díky politice Saddáma Husajna začaly zlepšovat irácké vztahy se sousedy - uvědomil, že téměř úplná izolace země ohrožuje vládní režim • Zásadní obrat nastal v roce 1975, kdy Irák a Írán podepsaly Alžírskou dohodu, ve které Irák souhlasil s přesunutím námořní hranice mezi oběma zeměmi do Thalwegu - pod podmínkou, že Írán zruší podporu iráckých Kurdů • Následovalo zlepšení vztahů s většinou států Perského zálivu • V následujících letech se dramaticky zlepšily i vztahy s Jordánskem a Tureckem Alžírská dohoda • Válka byla vyvrcholením dlouholetých sporů obou zemí o hranici v oblasti Šatt al-Arab na soutoku řek Eufrat a Tigris • Zde se nachází bohatá naleziště ropy - hranici sice v roce 1937 vytyčovala dohoda, tu ale po republikánské revoluci v Iráku v roce 1958 tehdejší irácký premiér Abdal Karím Kásim označil za neplatnou a požadoval vrácení pětikilometrového pruhu území poblíž íránského Abadánu • Hrozící pohraniční spor urovnala až dohoda podepsaná v březnu 1975, podle níž Írán získal svrchovanost nad polovinou řeky Šatt al-Arab a tři ostrovy v Hormuzském průlivu, které obsadil v roce 1971, měl vrátit Iráku • Klid ale netrval dlouho, napětí mezi oběma zeměmi se opět vystupňovalo po islámské revoluci v Íránu začátkem roku 1979 • Příčinou byly především boje mezi arabskou menšinou a revolučními gardami v íránské provincii Chúzestán. • Nato se Irák začal domáhat vrácení tří dosud nevrácených ostrovů v Hormuzském průlivu a zrušení smlouvy z roku 1975 • Otázka práv na vodu se stala sporem pro obě země, kdy Turecko začalo pracovat na přípravě projektu výstavby 22 přehrad a 19 elektráren (projekt GAP - Jihovýchodního anatolského projektu) na řekách Tigris a Eufrat • Přestože byl spor o vodu mezi Tureckem a Sýrií problematičtější, projekt GAP byl Irákem vnímán jako hrozba • Napětí mezi Tureckem a Irákem v této otázce bylo zvýšeno vstupem Sýrie a účasti Turecka na embargu OSN proti Iráku po válce v zálivu • Tato otázka však nikdy nebyla tak významná jako vodní spor mezi Tureckem a Sýrií Voda • Kromě Izraele byl jediným blízkým sousedem, se kterým Irák nedokázal zlepšit vztahy, byla Sýrie • Napětí mezi státy se v 70. letech 20. století zvyšovalo a oba se snažily podkopat druhý • Nová strategie zahraniční politiky Turecka během 60. a 70. let 20. století ukázala své výhody během ropné krize v roce 1973 – člrnové OPEC prohlásily, že dodávky ropy do Turecka nebudou omezeny • Navíc v srpnu 1973 byla zahájena výstavba ropovodu mezi Tureckem a Irákem: Kirkuk – Yumurtalik; ropovod byl zpuštěn 3. ledna 1977 • Ropovod odstaral 2/3 turecké poptávky ropy • V roce 1976 Irák v rámci sporu o příjmy z převodu ropy zastavil přepravu ropy syrskými ropovody a rozhodl se raději použít novější ropovod křižující Turecko • • Turecko a Irák • Vztahy Turecka s Irákem jsou jedny z nejkomplikovanějších silně ovlivněny vztahem k domácím Kurdům a byly vždy ovlivněny změnou regionálních parametrů, iniciovaných z roviny regionální i globální • Během všech posledních válek Iráku – s Íránem (1980-88), 1. válka v zálivu (1990-91) a zřízení bezletové zóny – se totiž na severu Iráku vytvořilo mocenské vakuum, které dokázali využít zdejší Kurdové pro stále větší autonomii a které vždy znamenalo velký stimul pro separatistické povstalce z PKK, operující proti tureckému státu ze základen v severním Iráku • Během 80. let irácká vláda, na rozdíl od Sýrie, spolupracovala s Tureckem v boji proti kurdské menšině Turecko a Irák • Ankara a Bagdád neměly vážné vzájemné spory​ • Jejich společné zájmy byly posíleny vznikem silných kurdských separatistických hnutí v obou zemích během 80. let​ • V říjnu 1984 uzavřela dohodu s Bagdádem, na jejímž základě turecké síly mohly provádět „horké pronásledování“ na iráckém území proti PKK • Turecko a Írán • Vztahy s Íránem byly mnohem složitější​ • Tak dlouho, jak vládl šáh (Muhamad Rézá Páhlaví), byly turecko-íránské vztahy přiměřeně spolupracující a institucionalizované prostřednictvím Ústřední smlouvy a její sesterské organizace pro „regionální spolupráci a rozvoj“ ​ • Nicméně v polovině 70. let byli Turci poněkud rozrušeni šahovými přehnanými ambicemi přeměnit Írán v dominantní moc na blízkém východě • Turecko a Írán • Vztahy s velmocemi byly ve vztahu Turecko a Írán rozhodujícív některých případech způsobila mocenská politika sblížení mezi Tureckem a Íránem, stejně jako během studené války, kdy byly členy CENTO x jindy se zapojování velmocí prohloubilo soupeření, jak tomu bylo ve střední Asii během doby po studené válce • Nejzávažnější krizi vyvolala islámská revoluce v roce 1979, která zcela změnila íránské priority a aliance • Zaprvé, válka s Irákem a západní izolace vedly Írán k tomu, aby v 80. letech pracoval na zlepšení vztahu s Tureckem (ekonomické záležitosti a obchod) Turecko a Írán • Írán na začátku 80. let podporoval Hizballáh v Libanonu a Kurdistánskou dělnickou stranu (PKK) v severním Iráku – protiturecké aktivity • Na druhé straně asi milion Íránců, kteří uprchli ze země po revoluci, použili jako bezpečnou tranzitní zemí na jejich cestě do Evropy a Spojených států • Na regionální úrovni bylo íránsko-sýrské spojenectví, které začalo na počátku 80. let, vyváženo turecko-izraelskou spoluprací ve vojenských, bezpečnostních a hospodářských věcech v 90. letech Turecko a Írán • 1979 íránská revoluce změnila Írán na vojensky islamistický a protizápadní stát, nepřímou opozici vůči Turecko a jeho postoji​ • Turecko si uvědomovalo realitu a dalo si pozor, aby po revoluci nezaujalo otevřeně anti-íránský postoj, protože bylo nutné neizolovat Írán a nevtlačit je do sovětské sféry vlivu​ • Když Spojené státy v listopadu 1980 uvalily na Írán obchodní embargo, po uvěznění rukojmí amerického velvyslanectví v Teheránu, Turecko odmítlo tento postup následovat​ • Proto Turecko a Írán pokračovaly v "korektním", i když často mrazivém vztahu​ • Organizace RCD (Regionální spolupráce pro rozvoj) byla rozpuštěna spolu s CENTO v roce 1979, ale byla obnovena v roce 1985 jako Organizace pro hospodářskou spolupráci (ECO), s počátečním členstvím v Íránu, Turecku a Pákistánu, se sídlem v Tehránu • Regionální spolupráce pro rozvoj • Mezivládní organizace, která vznikla 1964 – Turecko, Pákistán a Írán​ • 1979 - rozpuštěna a později nahrazena Organizací pro hospodářskou spolupráci (1985)​ • Zakládající členové: Turecko, Pákistán a Írán​, Afghanistán, Azerbaidžán, Kazachstán, Kyrgychstán, Uzbekistán, Tadžikistán a Turkmenistán • Íránská revoluce • Islámská revoluce​ • 1941-79 vláda šáha (Muhamad Rézá Páhlaví) -– snaha o liberální reformy, ovšem hospodářská situace země byla špatná, negativně vnímány též policejní praktiky státního aparátu​ • V čele revoluce stáli islámští (šiítští) duchovní vůdci – ajatolláhové – ajatolláh Chomejní – byl v Íránu nejprve vězněn, poté vyhoštěn (působil v exilu v Paříži), ti se postavili proti šáhovi (M. R.Páhlaví – podporovaný USA)​ • 1979 - konec šáhovy vlády (v lednu opustil zemi - volná cesta pro revoluci); v únoru návrat Chomejního z exilu a následně byla vyhlášena „Islámská republika“ • • Hospodářský chaos – Írán - mezinárodní izolace (terorismus)​ • Nenávist vůči USA a Iráku (ten byl v té době podporován Spojenými státy)​ • Listopad 1978 – leden 1979 ​ • Obklíčeno americké velvyslanectví v Teheránu​ • Rukojmí přes 50 Američanů (pracovníků velvyslanectví)​ • S Irákem osmiletá válka (1980 – 1988)​ • 1981 – 1989 prezidentem Sajjad Alí Chameneí (Chomejního žák)​ • V roce 1989 Chomejní zemřel​ • • Po skončení šáhova režimu se iránská zahraniční politika významně změnila a téměř přes noc se změnila z klíčového západního spojence na jednoho z nejsilnějších oponentů USA v regionu • Tento posun také předefinoval vztahy s Tureckem – rozdílné zahraniční orientace obou zemí: zatímco Írán udržoval velmi kontroverzní politiku vůči Americe a i SSSR, Turecko spolupracovala s NATO a celkově se západem • Revoluce přiměla USA, aby znovu předefinovala své spojenectví v regionu a udržovala tedy ještě užší vztahy s Tureckem • I přes měnící se charakter státu a jeho zahraniční politiku, jakož i ideologické a náboženské rozdíly – Írán se ač neochotně obrátil k Turecku (hospodářství, strategická poloha) • První desetiletí turecko-íránských vztahů po revoluci bylo poznamenáno íránsko-iráckou válkou a ochotou spolupracovat v obchodních a hospodářských vztazích • Iniciativa – zlepšení tureckých vztahů s islámským režimem – pochazel z Turecka. 14. února 1979, jen tři dny po „dni vítězství“ islámské revoluce, Turecko téměř okamžitě uznalo nový režim • Nová íránská vláda oznámila odchod z CENTO • Existuje mnoho důvodů, proč Turecko jednalo tak rychle, aby uznalo Írán. Zaprvé byl turecký premiér Bülent Ecevit tvrdým kritikem šáhova režimu a CENTO • Zadruhé Turecko bylo znepokojeno občanskou válkou a možným rozpadem Íránu, který mohl vést k zásahu ze strany SSSR a mohl vyvolat kurdský separatismus na východní hranici s Tureckem • Turecko také předvídalo, že slabší Írán by se mohl stát dobrým obchodním partnerem • Turecko si také uvědomilo, že přechod Íránu na protizápadní stranu by z dlouhodobého hlediska mohl prospět Turecku • První reakce Turecka na íránskou revoluci byla založena na výpočtech o regionální rivalitě mezi oběma zeměmi • Nicméně turecko se současně obávalo oslabené vládní struktury v Íránu - nestability Válká Íránu s Irákem (1980 – 88) • Teprve rok po revoluci, v září 1980, začala íránsko-irácká válka • V případě Íránu byla válka s Irákem na západě a americká přítomnost v Perském zálivu zásadní otázkou pro hospodářskou spolupráci s Tureckem - Írán potřeboval ve svém válečném úsilí využívat (dovoz) turecké přístavy v Černém a Středozemním moři • Začátkem 80. Írán kupoval turecké zboží a na oplátku dodával Turecku za ropu a plyn • Pro Turecko byl obchod s Íránem nezbytný pro posílení jeho vlastní bankrotující ekonomiky • Navýšení obchod byl v souladu s liberálními hospodářskými reformami premiéra T. Özal • V tomto období objem obchodu mezi oběma zeměmi přesáhl 2 miliardy dolarů, sestávající hlavně z prodeje ropy (Írán) za turecké zboží a technickou pomoc • Během války v Íránu a Iráku si Turecko udrželo přísnou neutralitu a zlepšilo své hospodářské vztahy s oběma sousedy, zejména s Íránem • Turecká neutralita byla v Íránu i v arabském světě vítána • Přes pozitivní vývoj v obchodních vztazích mezi Ankarou a Teheránem v polovině 80. let vyvstaly problémy ohledně terorismu a PKK v Turecku a úsilí Íránu šířit islámskou revoluci v regionu • Jak útoky PKK rostly, provedlo Turecko nálety v severním Iráku za účelem stíhání militantů a prohlašovalo, že jeho operace byly pouze „pronásledování“ v souladu s mezinárodním právem • Írán protestoval proti tureckým operacím v severním Iráku a vyslovil podezření ohledně jeho cílů Válká Íránu s Írákem (1980 – 88) • Irán a Irák - ekonomická závislost na Turecku nevojenské produkty a tranzit do okolního světa​ • Turecko - válka poskytla Kurdům šanci znovu zahájit kampaň za nezávislý kurdský stát (íránské pomoc a podpora) a pomoc PKK využití základny v Iráku pro útoky na turecké území​ • Turecko a Írán - tranzit a dovoz ​ • Turecko a Irák - ropovod z Kirkúku do tureckého přístavu Dörtyol • • Turecko tedy využilo situace a války - vývozy do obou zemí vzrostly z 220 milionů USD v roce 1981 na něco přes 2 miliardy USD v roce 1985 (více než čtvrtinu celkového tureckého vývozu)​ • Turecko také mělo štěstí, že válka neměla jednoznačného vítěze - OSN konec bojů​ • Například když Írán v březnu 1988 odsadil irácké kurdské město Halabjah, došlo v Ankaře k obavám, že by se mohli chopit i Kirkuku, umožnit Kurdům zřídit v Iráku autonomní stát a přerušit spojení Kirkuk – Dörtyol • • Když irácké síly znovu získaly Halabjah (v červnu 1988)​ • V důsledku iráckého protiopatření vstoupilo do Turecka přibližně 60 000 kurdských uprchlíků, po počáteční neochotě byli usazeni ve čtyřech samostatných táborech v jihovýchodní Anatolii​ • To neznamená, že by se vztahy Turecka se všemi arabskými státy v 80. letech 20. století vyvíjely pozitivně • • 2. polovina 80. let - turecko-íránské vztahy - obtíže spojené s ideologií • Írán jako samozvaný světový vůdce islámu opakovaně protestoval proti sekularismu a kemalistickému zřízení v Turecku, včetně zákazu šátků na tureckých univerzitách • Protesty v Turecku • Období 1988–1989 bylo obdobím napjatých diplomatických vztahů a odvolávání velvyslanců obou zemí • • Došlo k významné změně v regionální politice • Írán se sblížil se Sýrii a začalo spojenectví mezi oběma zeměmi proti USA a Izraeli • S pomocí Íránu pomohla Sýrie v Libanonu založit protizraelské organizace (např. Hizballáh) • Taková antiizraelská politika a rétorika zvýšila legitimitu íránského režimu • Írán tím, že využil protiisraelských sentimentů a soupeření Iráku a Sýrie, zdolal svou izolaci a byl schopen vykonávat zahraniční politiku • Na druhé straně, systémové faktory zvýhodňovaly Turecko • USA reagovaly na islámskou revoluci ještě zlepšením svých vztahů s Tureckem a současně poslaly síly rychlého nasazení do Perského zálivu, aby čelily Íránu • USA také požádaly Turecko o vojenské základny a přenesly své zpravodajské stanice z Íránu do Turecka – Turecko asi nejdůležitějsí člen NATO v regionu Írán a změna v regionální politice Turecko, Izrael a Palestina • Změna po roce 1964 – dopis USA prezidenta L. Johnsona premiérovi ( İ. İnönü) – změna vnímání západu v očích Turecka • Dopis bránil Turecku zasahovat do kyperského problému a chránit tureckou menšinu na ostrově • Po této události obecne došlo ke ztrátě důvěry vůči západu • V důsledku toho se turecká zahraniční politika viditelně změnila z proizraelské na proarabskou / pro-palestinskou • Turecko a Izrael • 1947 hlasovalo proti rezoluci OSN rozdělující Palestinu • 1949 Turecko uznalo Izrael • 1950 byly navázány diplomatické vztahy, 1956 po Suezské krizi – pouze “Charge d’Affaires“ • Tajné jednání Turecka a Izraele – Aliance periférie – mimo jiné: styk s veřejností, výměna zpravodajských informací a vojenská podpora • Ben Gurion - Aliance periférie 1958 - k rozvoji úzké strategické aliance s jiných než arabskými muslimskými státy na Blízkém východě – proti opozici arabským států stojících proti Izraeli • V izraelských válkách s Araby (1967 a 1973) se Turecko prohlásilo za striktně neutrální a nedovolilo USA použít vojenské základny na svém území, ale většímu sblížení Turecka s Araby bránilo spojenectví s USA • Zároveň se Turecko snažilo o vylepšení vztahů s Izraelem Turecko a Palestina • Turecko umožnilo Organizaci pro osvobození Palestiny otevřít v roce 1976 kancelář v Ankaře a následně zahájilo diplomatické styky s OOP v roce 1979 • V roce 1980 Turecko odsoudilo rozhodnutí Izraele učinit z Jeruzaléma hlavní město • V roce 1967 se Turecko připojilo k arabskému odsouzení Izraele po šestidenní válce a vyzvalo k stažení Izraele z palestinských území, zdrželo se však hlasování ve prospěch klauzule označující Izrael jako „agresorský stát“ • Organizace islámské konference v Rabatu v Maroku - Turecku byla proti rezoluci požadující přerušení diplomatických vztahů s Izraelem Turecko a Izrael • Na druhé straně byla důležitá mírová spolupráce mezi tureckými a izraelskými bezpečnostními silami - zejména v roce 1982 během izraelské invaze do Libanonu, kdy izraelské síly zachytily řadu tureckých teroristů a předaly informace o tureckých a arménských teroristických skupinách tureckým orgánům​ • Po roce 1986 se turecko-izraelské vztahy začaly výrazně zlepšovat (Turci si začali uvědomovat důležitost získání podpory proizraelského lobby ve Washingtonu jako prostředku k překonání jejich problémů s americkým kongresem)​ • Zřejmě pod tlakem USA Turecko zlepšilo své vztahy s Izraelem - v roce 1986 byl diplomata Ekrem Güvendiren vyslán do Izraele​ • Tento akt byl usnadněn i počátkem arabsko-izraelského mírového jednání Uznání Palestiny • Což se vyznačovalo tím, že Organizace pro osvobození Palestiny přijala existenci Izraele a princip „řešení dvou států“ v Palestině 1988​ • První vlna uznávání Palestinského státu byla zahájena již v roce 1988​ • Valná většina států, které Palestinský stát uznávají, tak učinila již v roce 1988 či velice záhy (mezi evropské státy, které v této době k uznání přistoupily, patřilo také Československo a další země východního bloku) •