PHV321 HEGEL: ČETBA

12. prosince 2019

ONDŘEJ BRYCHTA


                                 HEGELOVA INTERPRETACE HÉRAKLEITA


Postup analýzy Hérakleitova myšlení v Hegelových Dějinách filosofie:

a) analýza všeobecné formy principu Hérakleitovy filosofie (logické stránky),

b) analýza reálné podoby přírodní filosofie (princip jako obecný přírodní proces),

c) vztah principu k poznání.


V Hérakleitově myšlení Hegel vyzdvihuje především:

-        pojetí dialektiky jako objektivního metafyzického principu,

-        chápání absolutna jako jednoty protikladů.


Rozličnost filosofických soustav je nezbytná pro existenci filosofické vědy.

Ne pravda x omyl různých systémů. Filosofické systémy minulosti = momenty filosofického vývoje.

Každý filosofický systém byl a je nutný, nezanikl. Novější filosofie je výsledkem všech
předcházejících principů, které zůstávají zachovány.


Hérakleitos postoupil od eleatského principu všeobjímajícího bytí k principu dění. Hérakleitem
začíná dialektické poznání skutečnosti, trvalá idea, která je stejná u všech filosofů až do
současnosti.

x

Jednoduchá podstata procesu však není Hérakleitem pojata jako obecný pojem. Jedno u Hérakleita =
pojmem jsoucí jednoty protikladů. Je třeba dále toto jedno vymezit jako ideu (Anaxógorův nús).


a) Logický princip Hérakleitovy filosofie


Posloupnost filosofických soustav v dějinách je stejná, jako posloupnost v odvození pojmových
určení myšlenky. Zbavíme-li základní pojmy filosofických soustav vnější podoby, dostaneme různé
stupně vývoje myšlenky v jejím logickém pojmu.


Logický princip Hérakleitovy filosofie = totožnost a jednota bytí a nebytí.

Eleaté: pravdivé pouze bytí a nebytí není

x Hérakleitos: pravda bytí = jeho dění. Vše současně je i není, bytí a nebytí je totéž.

Zenón: nekonečno jako nebytí x Hérakleitos: nekonečno = jednota protikladů.


Hegel o Hérakleitovi:

Protikladné je protikladné samo o sobě. Protikladnost je vnitřním principem věcí. Každá jednota
obsahuje protiklady. Jednota = činnost, která se rozštěpuje v protiklady.

Každý předmět existuje jen potud, pokud je v jeho pojmu obsažen i jeho protiklad – základ identity
každého předmětu.

Hérakleitovo dílo je temné, protože vyjadřuje hlubokou spekulativní myšlenku

Rozvažování: bytí a nebytí izoluje, uchopuje jen protiklady (bytí x nebytí, subjektivní x
objektivní, ideální x reálné); jednotu postihnout nedovede.

x Spekulativní myšlení: uchopuje jednotu, postihuje dění, které je pravdivé.

b) Hérakleitova přírodní filosofie


Idea filosofie se v dějinách vyvíjí z obecnosti a neurčitosti k vyšším stupňům určitosti.

Počátek filosofie – jsoucno je pojato v obecné formě; vzniká myšlení o myšlení. Obecná idea
figuruje jako základ veškeré skutečnosti – podstata či princip všech věcí.

První filosofické soustavy – to, co je bezprostřední, abstraktní, obecné

x Rozvinutější filosofie – konkretizace a bohatší určení ideje


Logický princip podstaty jsoucna (jednota protikladů & dění) v Hérakleitově filosofii dostává
i reálnou formu obecného přírodního procesu.

Hérakleitos pojímal bytí jako totožné s nebytím → absolutní podstatu nemohl vyjádřit jako nějaký
živel (voda, vzduch).

Antické prameny o Hérakleitových vymezeních první podstaty nejsou jednotné:


-        Čas: „čiré dění jakožto nazírané“; absolutně jednoduchý, ale jednota toho, co je a co (již
nebo ještě) není, proměna z bytí v nebytí. Hérakleitova podstata v čisté formě pro naše vědomí =
čas.

-        Oheň: fyzikální určení; oheň = příroda jako proces, který se děje z ní samé; metamorfóza
všech hmotných věcí, rozplynutí vší určitosti.

Oheň = reálná forma Hérakleitova principu x čas = čistá forma; oheň = „fyzikální čas“.

-        Duše = oheň jako oživující princip, sám sebe pohybující proces světa.

-        2 abstraktní momenty reálného procesu

o   rozdvojení a protikladnost – nepřátelství (polemos), spor (eris)

o   přecházení protikladů – přátelství (homologia), harmonie (eiréné)


c) Vztah principu a vědomí


Dějiny filosofie = dějiny sebenalezení myšlenky – nalézá sebe samu tím, že se produkuje. Filosofie
= produkce myšlenek, tradice objevů, jimiž myšlenka objevuje sebe samu.

Myslet = dávat něčemu formu obecnosti, činit obecné předmětem myšlenky (a být si vědom sebe jako
myslícího – zůstávat na předmětném stanovisku vůči této objektivní myšlence).

Filosofií myslí obecný duch sám sebe. Podstatou obecného ducha je čin, pohyb.


Hérakleitos: „Rozum (logos) je soudcem pravdy, nikoli však jakýkoli rozum, nýbrž rozum božský
a obecný“ (zdroj: Sextus).

Podstata pravdy u Hérakleita = všeobecný a božský rozum, v jednotě s nímž jsme logičtí a rozumní.

Všeobecný rozum je chápán jako přírodní proces.

Jednáme a myslíme vždy díky účasti na božském logu, ale někteří lidé žijí, jako by měli vlastní
rozum.

Hegel: vědomí pravdy – vědomí obecného x vědomí jednotlivého – nepravdivé; zlo a omyl