PHV321, Hegel: četba Handout, 12. prosince 2019 Hegel k Zenónovi Hegelovu přednášku k Zénónovi lze rozdělit na následující hlavní části: Ø Vyzdvihnutí objektivní dialektiky jako nástroje Zénónových filosofických úvah (paralela k samotnému Hegelovu přístupu k filosofii) Ø Popis dochovaných faktů k Zénónově osobě a filosofickém životě Ø Zénónovy analýzy jednotlivých jsoucen a vyvrácení mnohosti (včetně připomenutí Zénóna jako účastníka v Platónově zásadním dialogu Parmenidés) Ø Spojení dialektiky a pohybu a jejich analytický vztah v rámci známých aporií Ø Vysvětlení čtyř Zénónových aporií, o kterých se zmiňuji níže Hlavní aspekty Hegelovy filosofie, které nacházíme v přednášce o Zénónovi: Ø Objektivní dialektika jako nástroj poznání (vizte HEGEL G.F.W.: Dějiny filosofie, str. 69) Ø Filosofie a její vymezení vůči náboženství (vizte tamtéž, str. 88) Ø Vývoj filosofického systému v antickém Řecku jako paralela teze – antiteze – syntézy (vizte tamtéž, str. 52-53, 97) Ø Smyslové poznávání vůči rozumovému poznání (vizte tamtéž, str. 43) Ø Absolutno a konkrétno ve filosofii (vizte tamtéž, str. 60) Hegel vyjadřuje přesvědčení, že rozumové poznání světa je člověku předurčeno a označuje ho až za božské poznání, které převyšuje poznání u ostatních živých tvorů. * Proto Hegel u Zénóna a vlastně i u celé eleatské školy vyzdvihuje fakt vymanění se z důvěry smyslům a snahy o dosažení rozumovému poznání, tedy analýze myšlením. * Do té doby jakési božské zákonitosti přírody a smyslově poznatelné entity nejsou pro Zénóna důvěryhodné a je potřeba usilovat o poznávání i pomocí dialektiky, čímž je patrné, že Hegel vlastní pohled na filosofické poznávání uplatňuje v tomto ohledu při výkladu k Zénónovi. V podobném smyslu Hegel vidí i odlišnost filosofie od náboženství. Oba obory jsou sice postavené na stejných základech a mají dokonce i stejný předmět poznání, ale zásadně se liší formou poznání. Zatímco u náboženství jsou myšlenky a poznání v podobě představ, tak u filosofie to jsou pojmy, tedy filosofie se chová jako myslící vědomí ke svému předmětu. Vývoj řecké filosofie = myšlenka vývoje světového ducha: řeckou filosofii rozděluje Hegel na tří zásadní periody, kde lze zřejmě vidět systémový vývoj od přírodní / abstraktní myšlenky až ke konečné rozvinuté myšlence v božském světě. V Hegelově rozdělení řecké filosofie na tři periody lze spatřovat i jemu vlastní myšlenku teze (primárně předsokratici), antiteze (filosofické školy vrcholného helénistického období) a konečně syntéze (novoplatonismus). Ze Zénónových myšlenek lze u Hegela souhlasně chápat: Použití objektivní dialektiky jako nástroje, který napomáhá do hloubky zkoumat vlastnosti analyzovaného objektu a tím napomáhá k jeho rozumovému pochopení. * Dalo by se říci, samozřejmě v kontextu Hegelovské filosofie, že co je pro Zénóna začátek vstupních úvah do aporií, to je Hegelem nazýváno jako rozvažování a abstraktní pravda (lze označit pouze jako velmi specificky omezenou pravdu). * A naopak, co je pro Zénóna jako myšlenkový výstup z aporie, to je Hegelem nazýváno jako rozumové poznání a konkrétní idea směřující ke skutečné pravdě. Hegelovo vysvětlení čtyř základních Zénónových aporií, které se věnují především pohybu: Je nutné konstatovat, že Hegel nemá zcela souhlasné stanovisko se Zénónovými závěry u představených aporií. V záznamu přednášky Hegela k Zénónovi je ale patrné, že: * Hegel souhlasně oceňuje postup jeho dialektické analýzy prostoru a času a tím předložení možných rozporů v pohybu. * Hegel jasně poukazuje na fakt, že nejenže výsledky Zénónových dialektických postupů – analýza rozporů / protikladů se v podstatě shodují s postupy filosofů i o více než dva tisíce let později – konkrétně s Kantovými antinomiemi, ale hlavně že tyto Zenónovy myšlenky obohatily filosofii samotnou a tím přispěly k dalšímu vývoji božského ducha. * Hegel nachází paralelu ve své filosofii a výkladu Zénóna v oblasti použití protikladných myšlenek, které Zénón použil pro vymezení (nikoli reálné popření) pohybu. V tomto lze spatřit paralelu k Hegelově kladení protikladů jako teze – antiteze. * V rámci aporií vlastně dochází u Zénóna k dělení prostoru a času, což je interpretace, která odpovídá i Hegelově pojetí těchto dvou entit. I Hegel totiž připouští, že na základě různého pohledu můžeme prostor vidět jako kontinuitní nebo naopak dělitelný na nekonečný počet bodů. Použitá literatura HEGEL G.F.W.: Dějiny filosofie. Přeložili Josef Cibulka, Milan Sobotka. Vydání první. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1961. PLATÓN: Parmenidés. Přeložil František Novotný. Vydání čtvrté. Praha: OIKOYMENH, 2010. ISBN 978-80-7298-163-2. Vypracoval Milan Kuneš / UČO 488018 11. prosince 2019