Hegelova interpretace Anaxagora Předmět: Hegel: četba, PHV321 Referát zpracoval: Maroš Matiaško, 182283 Datum: 11. 12. 2019 Hegel, Dějiny filosofie Anaxagoras, 500 př.n.l. - 428 př. n. I. Postup analýzy Anaxagorova myšlení v Hegelových Dějinách filosofie: i) život a působení Anaxagory na pozadí Atén doby Periklovy ii) obecný myšlenkový princip iii) homoiomerie iv) vzájemný vztah obou stránek (vztah nús k hmotě) V Anaxagorově myšlení Hegel vyzdvihuje především: rozum je uznán jako princip. Hegel píše: „Anaxagorou teprve začíná vycházet, byť i ještě slabé světlo, neboť tu je rozum uznán jako princip." koncept „nús" je první „výpad" směrem ke skutečnému cíli filozofie, kterým je myšlenka o sobě a pro sebe. Ad i) život a působení Princip z úvodu: pozadí Periklovy doby a silné pozici Atén - rozvoj svobody jednotlivce přesun těžiště filozofie do Aténské poliš, kde se rozvíjí svoboda jednotlivce filozofie založena na rozumu poukazuje na obrat z „objektivních příčin" (arché voda, oheň), k příčinám „subjektivním". I když se nús chápe pořád jako něco tam venku, jako vnější příčina, zároveň samotný pojem „nús" - rozum - nás otáčí směrem dovnitř, na vlastní rozum a myšlení a reflexi objektivního myšlení, které vytváří kosmos. Principy z úvodu: F , je jsoucno pojato v obecné formě, kde vnizká myšlení o myšlení. ... Nús je nová filozofie rozvíjející se na pozadí společenských změn. Filozofie se začíná orientovat na člověka, který se dostává do centra filozofické úvahy. Jde o pojem individuality a svobodného jednotlivce, který může rozvíjet vlastní schopnosti. Obvinění z bezbožnosti. Toto obvinění stojí první v linii těchto obvinění ze strany Atéňanů. Důvodem je Anaxagorova kosmologie, protože nevěří, že slunce a planety jsou bohové, ale jde o „žhoucí kameny" - de-spiritualizaci věcí Hegel vyzdvihuje „nús" jako pojem stojící na počátku ducha, myšlenky bytí, které určuje, kým je. Například v kontextu politické filozofie se nabízí příklad s autonomií (sebezákonodástvím, v českém právním jazyce svéprávností). Jiný slovy, bytí je sebeurčující subjekt. Ad ii) obecný myšlenkový princip Principy z úvodu: Dějiny . ...D filosofii, „nús" odhaluje myšlení jako „objektivní myšlení", tedy nikoliv myšlení jako soukromou záležitost, ale jako příčinu věcí, které jsou, jak jsou. Zároveň tím načrtává to, co přijde - a konkrétně přichází Sokrates, Platón a Aristoteles. - Anaxagoras uznal „nús" jako absolutní myšlení. Nejde o proces, ale o sebe určující princip - zakládající princip. Jinými slovy, nús je v zásadě „účelný" a má sám sebe jako účel. Je to velmi intenzivní princip a v dějinách filosofie patří Anaxagorovy přední místo. iii) homoiomerie a iv) vzájemný vztah obou stránek Princip z úvodu: P , v sob ší ... uzrála filozofie ...je jediná idea v celku a ve všech údech jeden život... Všechny součásti filozofie, jež v ní vystupují, ijejich uspořádání, vycházejí z této jediné ideje. Anaxagorova filosofie je na počátku, idea rozumu není „v celku" Homoiomerie - to co lze rovným způsobem dělit - látka se dá dělit (kosti, kov, maso) a skládá se z částí vůči sobě navzájem stejných - Anaxagoras opouští při vysvětlování hmoty obecnost a myšlenku - nús je pouze pořádajícím činitelem, který spojuje nebo odlučuje Nús je hybnou duší všeho, přesto ještě zůstává prázdným slovem, máme-li na mysli duši reálného světa a organický systém - Platón - Faidón, kritika Anaxagora U Anaxagory pouze začíná vývoj vztahu k bytí, vývoj přirozené povahy poznání jako vývoj pravdy - duch dochází k bodu, že vymezil podstatu jako myšlenku Citace: „Princip subjektivní svobody se tu však projevuje především ještě v jednotě s všeobecným základem řecké mravnosti, jež měla charakter zákonů, ba dokonce i s mytologií, a tak zrodil úsvit principu svobody, jenž dovoloval géniovi svobodně uskutečňovat jeho koncepce, veliká umělecká díla výtvarného umění a nesmrtelná díla poesie a historie. Princip subjektivity posud ještě nenabyl formy, jež osamostatňuje moment zvláštnosti jako takový, jež činí z obsahu výlučně subjektivní obsah, subjektivní alespoň na rozdíl od všeobecného základu, od obecně platné morálky, obecného náboženství, od obecně platných zákonů.... Později se nám forma subjektivity osamostatní pro sebe a vstoupí do protikladu proti substanciálnímu, proti morálce, náboženství, zákonu. Základ tohoto principu subjektivity, avšak ještě zcela všeobecný základ, vidíme v Anaxagorovi. (s. 280)" „Vůbec jsme mohli poznamenat již při rozboru Thaleta, Anaximandra a jiných, že učinili ze slunce, měsíce, země a nebeských těles pouhé věci, to znamená předměty vnější duchu, a nepovažovali je už za živoucí bohy.... Je možno odvodit věci z myšlení a je podstatným činem myšlení, že takovéto předměty, jež se nazývají božské, a představy o nich, jež je možno nazvat poetické, zavrhuje spolu s pověrou v celém jejím rozsahu, že je degraduje na to, co nazýváme přirozenými věcmi. Neboť v myšlení jakožto v identitě sebe a bytí si duch uvědomuje sám sebe jako pravdivou skutečnost, takže se v myšlení ve vztahu k duchu degraduje to neduchovní a materiální na věci, na negativitu ducha.... (s. 281)"